Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta
Diplomová práce
2016
Bc. Václav Mach
Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta Historický ústav
Obraz Velké války očima českých vojáků v rakouskouherské armádě Diplomová práce
Autor:
Bc. Václav Mach
Studijní program:
N7504 - Učitelství pro střední školy
Studijní obor:
NSSKDE Učitelství pro střední školy – dějepis NSSKCJ Učitelství pro střední školy – český jazyk a literatura
Vedoucí práce:
Hradec Králové
Mgr. Jiří Hutečka, Ph.D.
2016
Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval pod vedením vedoucího diplomové práce samostatně a uvedl jsem všechny použité prameny a literaturu.
V Hradci Králové dne
Poděkování Rád bych na tomto místě poděkoval vedoucímu práce, panu Mgr. Jiřímu Hutečkovi, Ph.D., za jeho spolupráci, za cenné rady ohledně interpretace textu a také za jeho vstřícný přístup při tvorbě předkládaného textu. Dále děkuji svému otci, Mgr. Jiřímu Machovi, za provedení jazykových korektur a jeho podporu.
Anotace MACH, Václav, Obraz Velké války očima českých vojáků v rakousko-uherské armádě, Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2016, 84 s., Diplomová práce.
Diplomová práce se zaměřuje na rekonstrukci obrazu Velké války tak, jak ji pravděpodobně viděli čeští vojáci zařazení v rámci rakousko-uherské armády. V první kapitole je úžeji vymezen klíčový pojem této práce, český voják. Hlavní část se soustředí na čtyři významné tematické bloky: nacionalismus českých vojáků, vliv materiální deprivace, autentický válečný prožitek a vykreslení motivu domova. Ty jsou nahlíženy skrze prameny osobní povahy, ať už publikované či nepublikované, a přinášejí tak autentický obraz první světové války stvořený skrze vyprávění vojáků.
Klíčová slova: první světová válka, interpretace, deníkové záznamy, obraz války, nacionalismus, deprivace, válečný prožitek.
Annotation
MACH, Václav, Image of the Great War as seen by Czech soldiers in AustroHungarian army, Hradec Králové: Faculty of Pedagogic, Univerzity of Hradec Králové, 2016, 84 pp., Master´s thesis.
Diploma thesis deals with the reimagination of the image of the Great War through memories of Czech soldiers enlisted in Austro-Hungarian army. In the first chapter there is closer definition of the key term of this thesis – the Czech soldier. The main part focuses on four important thematic blocks – Czech soldier´s nationalism, influence of material deprivation, authentic war experience and the image of homeland. These aspects are seen through ego-documents, both published and unpublished, which brings us the authentic image of the First World War created by narration of former soldiers.
Keywords: First World War, interpretation, diary notes, image of the war, egodocuments, nationalism, deprivation, war experience.
Prohlášení Prohlašuji, že diplomová práce je uložena v souladu s rektorským výnosem č. 4/2009 (Řád pro nakládání se školními a některými jinými autorskými díly na UHK).
Datum:
Podpis studenta:
Obsah Úvod ................................................................................................................................. 9 I.
Fenomén českého vojáka ........................................................................................ 14
II.
Nacionalismus jako obecný myšlenkový rámec .................................................. 25
III.
Materiální deprivace ............................................................................................ 39
IV.
Válečná zkušenost ............................................................................................... 48
V.
Kde domov můj? ................................................................................................. 60
Závěr ............................................................................................................................... 66 Seznam pramenů a literatury .......................................................................................... 69 Seznam příloh ................................................................................................................. 74
Úvod Velká válka, první světová válka, poslední válka velkých evropských rodů, střet, který nemá v minulosti precedent. Konflikt, který byl očekáván, a přesto zaskočil evropské obyvatele nepřipravené. Válka, o které si mnoho lidí v jejím prvním roce myslelo, že skončí do Vánoc 1914, se nakonec protáhla na dlouhé a útrpné čtyři roky plné umírání a revolucí ve způsobu vedení války, v jejích protagonistech i technice. Poprvé se na západní frontě objeví tankové jednotky, na obloze se rozhoří aviatické bitvy a pozemní bojiště budou pro dělostřelbu zaměřována z balónových pozorovatelen. Děla ohromných ráží budou téměř denně ostřelovat frontovou linii, kde se mezi největší postrachy pěchotních družstev zařadí kulomety a chemické útoky. Uprostřed tohoto dějinného kolotoče stojí český voják, navlečený do modrošedé uniformy rakouského císařství. Svému údělu mnohdy nerozumí, je vytržen ze svého domova a vržen do víru bojových událostí. Kým vlastně byl, jakým způsobem se projevoval, a byl nějakým způsobem jedinečný? I na to se, mimo jiného, snaží tato práce najít odpovědi. Zájem o toto dynamické období ukončující tzv. dlouhé 19. století, období příznačně zvané fin de siècle, je obrovský. Snad každý ze států, které byly do válečného tažení zataženy, má na tuto epochu vlastní pohled a důležitost přisuzuje specifickým kategoriím. V našem prostředí je největší pozornost věnována vojenským operacím a hospodářským dějinám, které se soustředí na fungování a střetávání potřeb armády a nového politického státu plného rozličných politických tlaků a směrů. Předválečné a válečné roky z tohoto hlediska nejobsáhleji vylíčil Otto Urban1, zajímavým způsobem jsou také zpracovány v syntéze rakouských dějin v kapitolách Milana Hlavačky a Václava Vorla.2 Tyto publikace poskytují čtenáři či badateli dobrý vědomostní základ, který může být rozvíjen do různých směrů. Vzhledem k zaměření této práce se budeme dále orientovat spíše na publikace vymezené užším tématem týkajícím se válečného prožitku či fenoménů s ním spojeným. Ve směru zkoumání vojenské každodennosti českého vojáka nedisponuje česky psaná historiografie silnou základnou. Tradice tohoto Otto, URBAN, Česká společnost 1848-1918, Praha 1982. VEBER, HLAVAČKA a kol. (edd.), Dějiny Rakouska, Praha 2002. K dějinám habsburské monarchie dále více srov. Jan GALANDAUER, Karel I. Poslední český král, Praha, Litomyšl 1998; Týž, František Ferdinand d¨Este, Praha 1993; Jiří RAK, Zachovej nám, Hospodine, Praha 2013. 1 2
9
zkoumání je stále rozvíjena především v zemích západní Evropy, jako jsou Německo či Velká Británie, popřípadě zámořské USA. Nejdůležitějšími metodologickými a inspiračními podklady pro tuto práci se staly monografie anglických historiků Fussela3 a Hynese4, které poskytují zajímavý pohled na první světovou válku prezentovanou skrze umělecké narativy a lyricky i epicky laděnou poezii. Postupy, kterými se autoři ve svých pracích řídí, byly použity pro zpracování podobného tématu v rámci české bojové účasti. Zkoumání narativních pramenů je vždy rizikem, ze kterého může vzejít nejeden problém s objektivitou dosažených závěrů. Překládaná práce si neklade za cíl formulovat obecné objektivní závěry o tom, jakým způsobem se čeští vojáci na frontách první světové války chovali, či prezentaci statistických údajů o jejich účasti v jednotlivých bitvách. Cílem je rekonstruovat a prezentovat oblasti vojenského života, které oni sami považovali za podstatné a které se v jejich deníkových zápiscích a vzpomínkách objevují ve větší míře a širokém zastoupení jednotlivých autorů. Do jisté míry práce překládá čtenáři obraz války takové, jakou ji vnímali čeští vojáci, ne jaká je vylíčena v odborné literatuře, historických románech či učebnicích dějepisu. Tento obraz je pochopitelně zatížen subjektivitou jednotlivých narativů i jejich případnou stylizací, kterou můžeme v některých případech jen velmi obtížně rozklíčovat. Výsledkem je tedy práce zabývající se v obecné rovině vymezením pojmu český voják, jeho zážitky z fronty, vliv národního uvědomění, frontového života a vlastní bojové zkušenosti. Obraz o Čechách a Češích v období první světové války nejuceleněji podává Ivan Šedivý5 ve své syntetické práci z roku 2014. Jeho pozornost se ve velké míře soustřeďuje na propojení armády a zázemí, sleduje také politickou situaci a rozpory mezi českou a rakouskou, potažmo německou, politickou linkou. Vývoj rakouské armády lze pak nejlépe studovat z jeho práce, kterou vytvořil společně s Marií Koldinskou.6 Z hlediska nasazení českých vojáků v rámci jednotlivých bojišť bylo čerpáno z prací Josefa Fučíka, zejména z jeho monografie věnující se osudům známého 28. pražského pluku. Šedivý mimo jiné ve statistických částech své syntézy vychází ze
3
Paul FUSSEL, The Great War and the Modern Memory, New York 1975. Samuel HYNES, A War Imagined, Londýn 1990. 5 Ivan ŠEDIVÝ, Češi, české země a Velká válka 1914 – 1918, Praha 2014. Jedná se o druhé revidované vydání. První bylo vydáno v roce 2001. 6 Marie KOLDINSKÁ – Ivan ŠEDIVÝ (edd.), Válka a armáda v českých dějinách, Praha 2008. 4
10
závěrů maďarského historika Istvána Deáka,7 které této práci posloužily jako výborný zdroj doplňujících informací ohledně národnostního rozložení rakouské c. k. armády a informací týkajících se důstojnického sboru. Při vytváření konceptu českého vojáka jakožto součásti mnohonárodnostní armády jsem vycházel především z díla Benedicta Andersona8 a ze studie Gila Eyala,9 která se sice věnuje moderním dějinám, ale poskytuje dobrou teoretickou a koncepční oporu v rámci zkoumání diskursu národní identity a vymezení národního vědomí v konfliktu s identitou národa souvisejícího. Z české odborné literatury je následně kapitola o českém nacionalismu ve vojenské službě postavena na publikacích Jana Křena10 a Miroslava Hrocha.11 Pramenná základna byla sestavována na základě dostupnosti a věrohodnosti jednotlivých deníků. Díky stému výročí vypuknutí první světové války v roce 2014, byla edičně vydána celá řada nových dosud nepublikovaných deníků a vzpomínek, které poskytly základ pro tuto práci. Nepublikované prameny byly čerpány z Ústředního vojenského archivu v Praze, Archivu hlavního města Prahy a archivu Vlastivědného muzea v Dobrušce. Vzorek zkoumaných dokumentů je reprezentativním výběrem, který poskytoval dostatečné množství informací k vypracování práce. Jako takový by mohl být rozšiřován o práce dalších autorů, které se ovšem většinou nacházejí v soukromém vlastnictví potomků českých vojáků a jejich dostupnost je značně omezená. Základním kritériem pro rozdělení pramenů bylo, zda se jedná o autentické deníkové zápisy bezprostředního charakteru, nebo zda jsou jimi vzpomínky psané několik let po ukončení válečného tažení v době první Československé republiky. Vnější kritika nepublikovaných pramenů probíhala srovnáváním materiálu, na kterém byl deník psán. Rakouská armáda poskytovala svým vojákům standardizované bojové notesy velikosti cca A5 s voskovaným papírem ve tvrdých potažených deskách. Většina zápisů je psána tužkou, jen výjimečně se objevuje deník psaný perem. U každého materiálu došlo k hledání autora, které nebylo vždy úspěšné, některé deníky zůstaly nesignovány a můžeme je tak připisovat neznámému vojáku. István DEÁK, Beyond Nationalism, A Social and Political History of the Habsburg Officer Corps 18481918, New York 1990. 8 Benecit ANDERSON, Představy společenství, Praha 2008; v originále: Benedict ANDERSON, Imagined Communities, Londýn 2006. 9 Gil EYAL, Identity and Trauma, in: History and Memory, Jaro 2014, roč. 16., č. 1., s. 5-36. 10 Jan KŘEN, Konfliktní společenství, Praha 2013. 11 Miroslav HROCH, Na prahu národní existence, Praha 1999. 7
11
Tyto prameny byly doplněny z antologie Domov za války Aloise Žipka,12 která vycházela v průběhu let 1929-1933. V této pětidílné edici Žipek vybral mnoho zajímavých úryvků různorodých autorů a různorodé tématiky dotýkající se první světové války, jak na frontě, tak doma v zázemí. Jako pramenná edice však nemůže být dostačující, zejména vzhledem k době svého vzniku v období první republiky, kdy jistě pramenná selekce podléhala dobovému národ tvořícímu úzu. Autor sám pak v úvodu deklaruje následující: „Takové jest poslání našeho díla. Chceme, aby v něm promluvili všichni svým vlastním způsobem o tom, po jakých cestách přišla naše svoboda, jaké radosti a úzkosti při tom prožívali i jak ruku přiložili k tomuto slavnému dílu. Kniha naše budiž památníkem poctivé a dobré práce žijícího pokolení a staniž se studánkou živé vody a národní síly všem budoucím“.13 Autor zde jasně deklaruje účelnost celé edice, a tím naznačuje kritérium selekce pramenů, které jsou v ní obsaženy. Nemůžeme zde pochopitelně najít jiné, než úryvky podporující nové národní myšlenky a ideje, což by pohled na českého vojáka regulovalo pouze jedním směrem. Navíc se ve většině případů jedná o fragmenty či vybrané úryvky, které mohou být vytrženy z obsáhlejšího kontextu. Pro zpracování pramenů bylo nejprve nutné je podrobit vnější kritice. Prameny, které nebylo možné identifikovat pro jejich poškození či atypickou podobu, byly z těchto důvodů ze zkoumání vyřazeny. Nejpodstatnější část práce tvořila analýza deníkových zápisů a vzpomínek českých vojáků, tyto dílčí analýzy pak byly vzájemně konfrontovány a komparovány ve vytyčených oblastech bádání, které odpovídají rozčlenění práce na kapitoly. V závěrečné fázi došlo k interpretaci zjištěných údajů a jejich sumarizaci v podobě formulací obecnějších principů, které byly v pramenné základně rozklíčovány. V neposlední řadě bych na tomto místě rád vyjádřil osobní motivaci pro sepsání této práce. První světové válce popsané skrze osobní autentický pohled jejích účastníků není v Čechách věnován velký prostor. Tento částečný nezájem si vysvětluji zejména nevelkou vojenskou tradicí, kterou disponují například země jako Spojené státy americké či Německo, které se o vojenskou psychologii a pochody uvnitř vojáka vystavenému frontovému životu zajímají více. Zajímavou prací na toto téma vycházející
12 13
Alois ŽIPEK (ed.), Domov za války, 5 svazků, Praha 1929-1931. Alois ŽIPEK (ed.), Domov za války, Díl I. 1914, Praha 1929, s. 9
12
z českého prostředí je studie Rudolfa Kučery – Entbehrung und Nationalism.14 O vymezení problematiky českého vojáka se také pokusil J. Fučík ve své práci o 28. pražském pěším pluku.15 Tyto dvě studie byly cennou inspirací pro sepsání předkládané práce. K tématu mě mimo jiné také vedla blízkost stého výročí vypuknutí Velké války v roce 2014 a nalezení pradědových zápisků z vojny z konce 19. století.
14
Rudolf KUČERA, Entbehrung und Nationalismus,in: Bernhard BACHINGER – Wolfram DORNIK (edd.) Jensteits des Schützengrabens, Innsbruck, Vídeň, Bozeň 2013. 15 Josef FUČÍK, Osmadvacátníci; Spor o českého vojáka I. světové války, Praha 2006.
13
I. Fenomén českého vojáka Když 28. června 1914 v Sarajevu zavraždil Gavrilo Princip arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este a o měsíc později započalo vylepování známých plakátů s textem „Mým národům“, zřejmě nikdo nevěřil, k jakým ohromným změnám v budoucích letech dojde. V českých zemích, součásti
rakousko-uherské monarchie, tzv.
Předlitavska, jen málokdo pomyslel na to, že by o čtyři roky později mohl žít ve vlastním nezávislém československém státě, který vznikne rozpadem tohoto velkého mnohonárodnostního soustátí. Reakci na zprávu o zavraždění arcivévody popsal ve svých zápiscích také František Černý: „Bylo však mezi čtvrtou a pátou odpolední hodinou, když nastal šum a každý bystřil sluch, co se stalo. Pojednou se mezi přítomnými roznesla zpráva, že nástupce trůnu, arcivévoda František Ferdinand d´Este, byl i se svojí chotí, vévodkyní Žofií, zastřelen. Hned bylo po zábavě a už se o ničem jiném nemluvilo, než kdo byl zastřelen, kde a proč“.16 Jen o kousek dál celou atmosféru události ještě dokresluje zmínkou, že: „Černý rám okolo titulního listu hlásil veliký smutek v celém mocnářství“.17 Černý zde zástupně vyjadřuje pozorovatelný společenský soucit a identifikaci s „celým mocnářstvím“ a smutkem z náhlého odchodu arcivévody. Ještě si neuvědomuje následky, které tato událost vyvolá a svoji interpretaci odvozuje v tomto případě od identity vázané na státní celek. Částečná mobilizace ozbrojených sil, kterou císař potvrdil 26. července 1914, započala na celém území monarchie 28. července a pokračovala o pět dní později mobilizací úplnou. Horní věková hranice byla nejprve stanovena na 40 let, ale již během srpna byla zvýšena na 45 let, zejména v důsledku zapojení dalších států do otevřeného konfliktu. Rakousko-Uhersko nasadilo během Velké války celkově 9 000 000 mužů, přičemž z českých zemí bylo odvedeno 1 537 000 mužů, z toho 978 000 Čechů18, kteří se účastnili bojových operací především na východní a jižní frontě u různých bojových i nebojových útvarů. Počet českých vojáků bývá odhadován na základě podílového přepočtu rozložení obyvatelstva monarchie a na základě soupisů skladby obyvatelstva
František ČERNÝ, Moje záznamy ze světové války 1914-1918, Praha 2014, s. 20-21. Tamtéž, s. 22. 18 Jedná se o kvalifikovaný odhad odvedenců. Viz Velká válka [online]. [cit. 2016-02-02]. Dostupné z: http://www.velkavalka.info/wiki/doku.php?id=pocty_vojaku_ceske_zeme_a_slovensko. 16 17
14
českých zemí dle tzv. obcovací řeči.19 Na přelomu 19. a 20. století nebyla v monarchii národnost kategorií, ke které by se jednotliví občané mohli přihlásit na základě uvědomění si vlastní identity. Jediným zjišťovaným aspektem této kategorie byl jazyk, který mluvčí užíval v soukromé komunikaci, tedy většinou jazyk mateřský, který byl v této době označován jako obcovací řeč užívaná v běžných komunikačních situacích. Národnost sama o sobě nebyla ještě funkční kategorií, která by reprezentovala světonázor jedince odrážející jeho vnitřní vyjádření sounáležitosti s celou sociální skupinou a názory či hodnotami, které jako celek reprezentuje. Tento zjišťovaný jazyk navíc nebyl nijak přesně definován, což vedlo k mnohým zkreslením výsledků „národnostních“ šetření.20 Český voják se na počátku války jen velmi málo odlišoval od vojáka jiné národnostní skupiny v rámci rakousko-uherské armády. Uniforma sjednocovala nejrůznější národy pod jedním praporem monarchie a nevyjadřovala (alespoň z počátku války) významné sympatie určité etnické skupině. Přesto byla již od počátku armáda národnostně diverzifikována v rámci rozdělení jednotlivých pluků. Existovaly pluky, ve kterých měla daná národní entita většinu a pluky smíšené. Českých pěších pluků (28. pěší pluk z Prahy21, 18. pěší pluk z Hradce Králové či 21. pěší pluk z Čáslavi, atd.) s podílem českých vojáků vyšším než 60% celkové síly mužstva bylo v roce 1914 celkem 25. Dále se čeští vojáci nejčastěji dostávali do kontaktu s vojáky německé národnosti, což v pozdějším období vedlo k vyostřenému prožívání této odlišné národní identity. Na tomto místě si však musíme uvědomit, že jazyková otázka uvnitř polylingvních pluků byla správou armády řešena již od druhé poloviny 19. století. Pokud v některém z armádních pluků dosáhla určitá národnost 20%, byla její řeč uznána za řeč plukovní a tím se stala povinnou pro důstojnický sbor. Toto opatření vedlo k posílení jazykových znalostí důstojníků a u pluků s českými vojáky vedlo k zavedení češtiny jakožto plukovní řeči. Na počátku první světové války, alespoň v jejích prvních měsících, existovaly pluky s důstojníky schopnými komunikace a velení v češtině. Vzhledem k brzkým masivním ztrátám na srbské frontě při pokusech o překročení řeky
Viz příloha č. 1, tabulka skladby obyvatelstva dle obcovací řeči. Více viz M. KOLDINSKÁ – I. ŠEDIVÝ, Válka…, s. 240-241. 21 Jedná se o jeden z nejznámějších českých pluků, který byl po neúspěchu během dubnové karpatské ofenzivy roku 1915 a po masivních ztrátách zrušen císařem. V rámci šetření incidentu, při kterém se během útoku více než 2/3 pluku údajně odevzdaly do rukou nepřítele, došlo k rozšíření myšlenky, že český voják není spolehlivý. Více viz J. FUČÍK, Osmadvacátníci…, s. 100-150. 19 20
15
Driny a následným ztrátám na ruské frontě v Haliči, se toto pravidlo postupně stávalo spíše výjimkou. Tento výchozí stav popisuje názorně ve svých vzpomínkách i E. E. Kisch22: „Po krátké mši četl hejtman Turner vzletně, pateticky a zvučným hlasem německy přísahu pro německé vojáky, a ti ji opakovali; potom byla česká přísaha. […] Potom nový velitel pluku, plukovník Karl Wokoun, pronesl proslov vypracovaný podle císařského manifestu, a major Lašek jej překládal do češtiny“.23 Samotné jazykové znalosti důstojníků z povolání byly dle statistik z roku 1904 pro české vojáky velmi příznivé, uvádí se, že až 47% důstojníků z povolání bylo v této době schopno užívat v komunikaci češtinu.24 Určení národnostního složení důstojnického sboru však nicméně nadále zůstává složité, zejména vzhledem k faktu, že důstojníci s jinou než německou obcovací řečí, mnohdy uváděli tuto vzhledem k faktu, že ji v rámci svého denního profesního života hojně užívali. Významných posunů ve zjišťování pravděpodobného národnostního, potažmo jazykového, složení důstojnického sboru rakousko-uherské armády se dobral István Deák, který na základě svých výzkumů kvalifikovaně odhadl, že v rámci důstojnického sboru sloužilo 8,1% českých důstojníků.25 „… je zřejmě pravděpodobné, že vojenská kariéra vedla u mnoha Čechů k odnárodnění a k jejich příklonu německo-rakouské či spíše rakouské identitě“.26 Pokud vezmeme v potaz, že téměř jedna třetina českých mužů ve věku 18 – 50 let byla koncem roku 1914 mobilizována a sloužila v armádě Rakouska-Uherska, musíme uznat, že právě v těchto podmínkách vznikala nová česká národní identita vymezující se na základě odlišností s ostatními národnostními skupinami armády v průběhu tzv. polarizačního procesu. „Během válečných let se armáda stala hlavním místem, kde muž rakousko-uherské monarchie v kulisách totální války a v kontaktu s všudypřítomnou materiální deprivací formoval a demonstroval svoji národní identitu, volil si ji a proměňoval“.27 Čeští vojáci si své „češství“ začali uvědomovat jednak Egon Ervín Kisch (1885-1948), židovský spisovatel, publicista. Účastnil se srbského tažení, zařazen do 11. pěšího pluku (Písek). 23 Egon E. KISCH, Vojákem pražského sboru, Praha 1965, s. 12. 24 Viz M. KOLDINSKÁ – I. ŠEDIVÝ (edd.), Válka…, Praha 2008, s. 243. Dále o problémech způsobených jazykovým složením rakousko-uherské armády srov. Jason ENGLE, This monstrous front will devour us all“: The Austro-Hungarian Soldier Experience, 1914-1915, in: Günter BISCHOF, – Ferdinand KARLHOFER (edd.), 1914: Austria-Hungary, the Origins, and the First Year of World War I, New Orleans 2014, s. 147-153. 25 I. DEÁK, Beyond…, s. 185. 26 Viz M. KOLDINSKÁ – I. ŠEDIVÝ (Edd.), Válka…, Praha 2008, s. 244-245. 27 Přeloženo z: „In den Kriegsjahren wurde somit die Armee zum wichtigsten Schauplatz, wo der männliche Teil der österreichisch-ungarischen Bevölkerung im Kontext des totalen Krieges und der 22
16
v důsledku materiální deprivace, ale také v souvislosti s brzkou ztrátou velkého počtu důstojníků již během prvního roku první světové války. V důsledku toho byli povoláváni na frontu důstojníci ze zálohy, kteří již nemuseli splňovat výše zmiňované pravidlo služební řeči pluku, docházelo tak k silnějšímu jazykovému míšení a posílení role němčiny, jakožto komunikačního jazyka v armádě srozumitelného většině dané formace. Tento jev se nejvýrazněji projevil u pěších pluků. Zatímco na počátku války existovalo v rámci rakousko-uherské armády 21 pěších pluků s 90% podílem jedné národnosti, v roce 1918 jich bylo pouze 12, podobně na tom byli i zeměbranecké a husarské pluky.28 Semknutí jednotlivých národů v rámci smíšených pluků je proto logickým vyústěním těchto předpokladů. Tendence tomuto fenoménu rozdrobenosti jednotlivých národů v rámci armády je dnes dobře pozorovatelná, Kučera uvádí další z příkladů: „Například v roce 1914 byli česky mluvící vojáci zařazeni k 29 pěchotním formacím. O čtyři roky později již ke 110 formacím“.29 Na počátku války se společnost rakousko-uherského soustátí chovala s velkou pravděpodobností politicky indiferentně. Širší diskuse o nacionálních tématech vázaných na jinou než jazykovou rovinu30 české emancipace mezi nižšími vrstvami obyvatelstva nebyly obvyklé a leccos o tomto fenoménu, který historička Tara Zahra označuje termínem national indifference31(národní lhostejnost či nevyhraněnost), naznačují právě i deníky česky mluvících vojáků během první světové války. Národní nevyhraněnost se nejsilněji projevovala během prvních let války, teprve s ukončením naděje konce války o Vánocích roku 1914 nebo po prožitém válečném roce 1915 začíná pozvolna docházet k probuzení národního povědomí, a to ještě jen v některých případech. Mnozí čeští vojáci si tento nevyhraněný pohled na vlastní identitu zachovali až do konce první světové války. Zahra ostatně tvrdí, že právě národní indiference vede k posilování nacionálních tendencí, k jejich pučení a objevování. Indiference allgegenwärtigen materiellen Entbehrung seine nationale Identität aushandelte, demonstrierte, aber auch wählte und tauschte“. Rudolf KUČERA, Entbehrung und Nationalismus, in: Bernhard BACHINGER – Wolfram DORNIK (edd.), Jensteits des Schützengrabens, Innsbruck, Vídeň, Bozeň 2013, s. 124. 28 Více viz I. ŠEDIVÝ, Češi…, s. 66. 29 Přeloženo z: „Im Jahr 1914 erfasste zum Beispiel die österreichisch-ungarische Infanteriegeneralität tschechisch sprechende Soldaten in 29 Infanterieformationen. Vier Jahre später waren es schon 110 Formationen“. R. KUČERA, Entbehrung…, s. 124. 30 Ta byla rozvíjena od konce 18. stol. po celé století 19. skrze práci tzv. českých obrozenců, lingvistů a literárních vědců, kteří se systematicky a organizovaně věnovali rozvoji českého jazyka. Snahy jeho rovnoprávnost vrcholily v 80. a 90. letech 19. stol. v požadavcích na „jazykový federalismus“. Více srov. Otto URBAN, Česká společnost 1848-1918, Praha 1982, s. 354-362. 31 Srov. Tara ZAHRA, Imagined Noncommunities, in: Slavic Review, roč. 69, číslo 1., 2010.
17
podporovala nacionální snahy politiků i veřejnosti, vymezení se proti „odlišné“ entitě (národu) bylo posilováno kritikou těch, kteří novou národní identitu nepodporovali v očekávané míře.32 Zahra podotýká, že: „… indiference byla podstatná pro vývoj moderního nacionalismu nejen proto, že na ni nacionalisté reagovali velmi silně, ale také proto, že vyzývala nacionální hnutí definovat hranice národní komunity o to přesněji“.33 Onu národní lhostejnost nemůžeme chápat jako výraz negativní, ale musíme k němu přistupovat jako k vědecké kategorii, která nám umožňuje nahlížet na člověka v dějinném procesu z jiného, než ryze národního úhlu. Zahra v této věci podotýká: „Na první pohled mohla národní lhostejnost působit jako pouhý premoderní relikt – jako reflexe lokální, regionální, dynastické nebo náboženské loajality, která se postupně vytrácela s nastupující silou modernizace, budování státu a moderní masové politiky“.34 Právě tato různá jména dávají své nevyhraněnosti mnohdy i čeští vojáci ve svých zápiscích. Explicitně se nehlásí k žádné zformované skupinové identitě, ale z řádek jejich deníků můžeme ledacos vyčíst. Někteří z nich byli orientováni na venkov, na místo svého bydliště, jiní se i přímo hlásí k oddanosti habsburskému rodu, další svoji subjektivní identitu odvozují ze sociálního postavení. Explicitní či implicitní identifikace s národem se objevuje zcela nepravidelně a v odlišných konotacích, které jsou většinou úzce regionálně vázány. Společnost byla diverzifikována a těsnější propojení všech sociální vrstev bylo umožněno pouze skrze tisk či dostupnou literaturu, proto lidé na periferii nemohli přemýšlet stejně jako lidé z měst a především lidé z Prahy. Antonín Kačer 12. srpna 1914 zaznamenal událost, která akcentuje případ národní nevyhraněnosti: „Nestáli jsme dlouho, když v tom zazněla trubka oznamující příjezd jeho výsosti. Všickni jsme stáli v pozoru. Konečně přijel“.35 Ono emočně zabarvená zvolání na konci čekání na Jednalo se zejména o obyvatele velkých pohraničních měst, jako byly České Budějovice, Liberec či Most a kde bilingvní občané mohli snadno názorově migrovat mezi nově se tvořícími národními identitami obou soupeřících národů (Čechů a Němců). Takových obyvatel bylo v uvedených městech okolo 16%, což již není zanedbatelné množství. 33 Přeloženo z: „Indifference was important to the developement of modern nationalism, not only because nationalists reacted so strongly to it, but because it compelled nationalists movements to define the boundaries of the national community more precisely“. T. ZAHRA, Imagined…, s. 108. 34 Přeloženo z: „At first glance, it might seem that national indifference was simply a premodern relic – a reflection of local, regional, dynastic, or religious loyalties that were gradually wiped out by the forces of medernization, state building, and modern mass politics“. T. ZAHRA, Imagined…, s. 98. 35 Vojenský historický archiv (dále VHA), Varia R, karton (dále kart.) 2, Antonín KAČER, Deník, rukopis, s. 10. 32
18
významného člena císařské rodiny, Leopolda Salvatora, který přijel navštívit jedno z mobilizačních míst, nám odhaluje pravděpodobný indiferentní vztah k císařské rodině jako celku, či dokonce implikuje radost z toho, že se s někým takovým voják setkává. Kačer dokonce popisuje, jak si Češi před jeho návštěvou připravovali národní kroje a celou parádu řádně nachystali. Dělostřelec Petr Pluháček ve svém deníku píše: „Zpráva, že německá armáda dosáhla velkého úspěchu: dobyla Kowno, Vladimir, Wolinski. – Tedy opět zpráva utěšující. Mackensen jde vpřed. 15. VIII. Je neděle. České pluky jdou za zvuků hudby směrem Sokal. Hrají české písně. Kde by Češi byli bez hudby a dobré nálady? 16. VIII. Připravujeme oslavu 85. narozenin císaře“.36 Autor se v tomto případě explicitně raduje z německých vítězství na východní frontě, což by nebylo možné, pokud by v dané době choval vůči německému etniku antipatie. V průběhu uvedených tří dnů dojde dokonce k těsnému propojení německo-česko-rakouského prostoru v podobě přisouzených atributů. Můžeme pozorovat, že pro Pluháčka je prostor monarchie kompaktní, nemá potřebu jej segmentovat na různé díly náležející více či méně národním etnikům. Monarchii chápe jako jemu vlastní celek. Pokud bychom měli postoj českých vojáků ke státnímu celku charakterizovat i typizovat, nejdůležitějším znakem by byla nevyhraněnost a z počátku války loajalita. Tento zajímavě se po staletí vyvíjející stav prošel nejzásadnější proměnou v průběhu 19. stol. v rámci politické, národní, kulturní i tradiční emancipace, která však neměla na širší lidové vrstvy až takový vliv, jak by si možná mnozí vlastenci přáli.37 Většina české společnosti byla nadále věrná myšlence společného soužití Čechů s ostatními národy monarchie v jednom státním celku.38 Ten byl ovšem chápán (a dodnes je) jako jednotka abstraktní, jež v lidském myšlení vyžaduje hmatatelnou asociaci, kterou se stal císař František Josef I. Na trůn nastoupil již v roce 1848 a v době vypuknutí první světové války vládl již 66 let. Mezi obyvateli habsburské monarchie nebylo mnoho lidí, kteří by zažili jiného císaře, v tomto případě tedy Ferdinanda I.39 Celé generace vyrůstali ve Jiří HAVÍŘ – František TONAR (edd.), Válečný deník, Brno 2008, s. 36. Srov. T. ZAHRA, Imagined…, s. 93. 38 Pochopitelně se pokoušela od konce 60. let 19. stol. o zásadní změny, které by vedly ke zlepšení českého postavení v rámci státního zřízení, ať už v oblasti politicko-správní nebo jazykové. Vzdáleným ideálním cílem české politiky v rámci Říšského sněmu bylo v této době česko-německé vyrovnání, které by vedlo k vyrovnání sil v rámci území historických českých zemí. Viz O. URBAN, Česká společnost…, s. 518-564. 39 Ferdinand I., tak řečený Dobrotivý vládl v letech 1835-1848. 36 37
19
spojení stát – císař – František Josef I. Panovník se stal silným reprezentativním symbolem moci i samotného státu. Jeho osobnost stála v čele velkých rozhodnutí, ač od r. 1861 omezována ústavou. Je přirozené, že se stal státní autoritou, mocnářem, který zdomácněl v myslích obyvatel českých zemí. Češi tomuto fenoménu museli jednoznačně podlehnout snáze než například německé obyvatelstvo, které mohlo své ideje i svoji identitu odvozovat od sousedního Německého císařství a nadále upínat naděje k velkoněmeckým idejím. Čeští obyvatelé v podstatě od roku 1526 neměli zkušenost s jinou vládnoucí dynastií, než s Habsburky.40 Je pravda, že v rámci druhé poloviny 19. stol. upínali někteří své naděje k myšlence slovanské vzájemnosti (tzv. panslavismu) a ideji jednoho slovanského státu, sjednoceném pod řízením ruského cara, ale i tyto pohledy na vývoj české otázky byly na konci 19. stol. marginalizovány a ne lehko odhadovat, do jaké míry s nimi byla srozuměna širší veřejnost v rámci českých zemí. Osobnost Františka Josefa I. byla pro české vojáky jednotícím bodem, i když na válku jako takovou měli odlišné pohledy, jen málo z nich zapomene ve svých zápiscích zmínit císařovi narozeniny či jeho smrt v roce 1916, která jako by předznamenávala rozpad této jednoty a větší národní diferenciaci v rámci armádní každodennosti. Ona již zmiňovaná loajalita vůči státnímu celku začíná postupně opadat a vytváří prostor pro formování nové identity – identity českého vojáka definovaného nejen obcovací řečí, ale i typickými nacionálně zabarvenými myšlenkovými strukturami. Vedle nacionální typizace českého vojáka můžeme vidět i další znak, který je pro mnoho z nich signifikantní. Jedná se o určitou formu pohledu na konflikt samotný, řekněme švejkovství, se kterým se skrze válečné útrapy protloukají. Tento dnes již zlidovělý pojem nemůžeme vnímat pejorativně ani familiárně, ale v jeho neutrálních intencích, jako pojem označující určitý morálně vyhraněný postoj jedince k absurditě války, která se odehrává vedle něj, jejíž je součástí a s níž se musí určitým způsobem vyrovnat. Zatímco jiné národy mnohdy chápaly svoji roli velmi vlastenecky, Češi podobné reflexe ve větší míře nebyli schopni. Zatímco například angličtí vojáci zpočátku píší ve svých denících a vzpomínkách o obraně impéria a spravedlivé válce,41
S výjimkou revolučních let 1619-1621, kdy se českým králem stal českými stavy zvolený Friedrich Falcký. 41 Viz Edmund BLUNDEN, Undertones of War, London 1982, s. 15,16; André MAUROIS, Dějiny Anglie, Praha 1993, s. 415. 40
20
čeští vojáci popisují absurditu nástupů a parád pořádaných nedaleko za frontovou linií a jiní si libují v hraní karet či popíjení ranní kávy. Tento způsob reflexe bojového nasazení není v rozporu s jejich zpočátku loajálním postojem vůči státu, ale odlišným „domáckým“ pohledem na svět kolem sebe. Pro mnohé české vojáky je důležitější popis přítele ve zbrani, své ubikace, toho, jak se mu podařilo vyvléknout ze zadané práce, než popis postavení jednotlivých baterií či rozestavění zákopů. Velmi často se v rámci zápisků setkáváme s humorem nebo humorně líčenými situacemi, které odlehčují celé vyprávění a nechávají vyplynout část národního charakteru na povrch. V této souvislosti si Bohumil Sperling 20. listopadu 1916 zaznamenal: „Dnes jsem byl na besedě nadpor. Strakoše, kamž také odešli druzí 2 Češi a tak byla legrace“.42 Na tomto krátkém zápise můžeme pozorovat dvě podstatné věci. Autor vůbec netematizuje přednášku jako takovou, její téma, průběh nebo jednotlivé body, což by z hlediska zkoumání historie vojenského vzdělávání bylo opodstatněné. Místo toho se věnuje tomu, kdo ji vedl a kdo tam byl s ním. V tomto bodě můžeme těžko předpokládat, že by na zmiňované přednášce byli čtyři lidé, autor tedy tematizuje jen ty, kteří jsou pro něho důležití – Čechy. Druhým zajímavým momentem citované věty je explicitní propojení slov Češi a legrace, který se zde nachází ve větném vztahu důsledkovém. Autor tedy implikuje, že zmiňovaní Češi byli příčinou příjemného prostředí a legrace, která stála za zaznamenání do válečného deníku. Jedním z dalších výrazných aspektů, které český voják v rámci své služby velmi často tematizuje, je touha po domově, bezpečném místě, ve kterém žil již od svého dětství, po rodině a zejména pak matce. Obecně platí, že za války je na frontě civilní život potlačován a jeho zmiňování, či jen pouhé pomyšlení na něj, vede vojáky do stresových situací, kdy neví, co se doma odehrává a kdy si připadají odloučení. Často se tak ve vzpomínkách například objevují pasáže stěžující si na nedostatečnou korespondenci s domovem. Nová vojenská identita formovaná skrze základní výcvik, v případě Rakouska-Uherska základní vojenskou službu, neumožňuje v dané chvíli rozvoj identity civilní a mnohdy ji i násilně potlačuje. Britský historik Richard Holmes v tomto případě poznamenává: „Vstup do armády představuje pro většinu vojáků jejich
42
Leonard HOBST (ed.), Český důstojník na frontách monarchie – válečný deník, Brno 2008, s. 61.
21
první delší odloučení od domova. Někteří se ze zdrcujícího pocitu stesku nikdy nevzpamatují, obzvláště když se k němu přidá hluboký pocit ztráty vlastní důležitosti“.43 Čeští vojáci se s touto skutečností vyrovnávali několika způsoby, prvním bylo až terapeutické zaznamenávání těchto myšlenek na domov a rodinu do svých zápisků. Takové události jsou reflektovány ve velmi emotivních zápisech: „14. 3. Dnes má maminka svátek. Jak pěkně bývalo dříve dokud jsme byli malými“.44 Dále jim pomáhaly kontakty s jinými českými vojáky, se kterými se během své služby potkávali. Taková událost byla obvykle doprovázena humorným zápisem, nebo takovým, v němž lze implicitně rozpoznat radost. Pohled na domov je v jejich zápiscích pochopitelně idealizován, ale co je důležité, neoznačuje nikdy celý stát, váže se úzce k určitému regionu. Z toho nám může být patrná regionální orientace a myšlenkový rámec vojáků v první světové válce. Musíme si uvědomit, že v této dobře nebyla ještě lidská mobilita běžná jako dnes. Lidé byli více emočně provázáni s místem svého narození, což se nejvíce projevovalo v rodinách úzce spojených se zemědělskou výrobou a životem na vesnici, která rámovala představitelný geografický rámec obecně označovaný jako humna.45 Určitý obecný typ českého vojáka v rakouské armádě za první světové války je složen zejména z výše uvedených skutečností. V první řadě je třeba poznamenat, že se v obecných aspektech až tak neodlišoval od svých druhů jiných národností, nebo dokonce svého nepřítele. Můžeme však vystopovat určité rysy, které jsou pro něj signifikantní. Český voják z počátku první světové války je politicky indiferentní, ale úzce svázaný se svými spolubojovníky stejné obcovací řeči, se kterými je propojen regionálním ještě nikoli státním cítěním.46 Ve většině případech je loajálním vojákem c.k. armády, který sice nerozumí své vlastní situaci, ale slouží tak, jak je mu uloženo. Jednotícím prvkem, který pro něj ztělesňuje habsburskou monarchii, je císař František Josef I. Útrapy a nesnáze vojenského života odlehčuje humorem a kamarádstvím s ostatními českými vojáky. Často vzpomíná na domov, udržuje čilou korespondenci a vyměnil by pobyt na frontě za chvíli času doma. Tento typ pochopitelně shrnuje jen
Richard HOLMES, Obrazy války, Praha 2011, s. 76. L. HOBST (ed.), Český důstojník…, s. 88. 45 Skutečnosti za humny byly vnímány jako věci vzdálené, takové, kterými se není třeba až na výjimky zabývat. 46 Zde míněno cítěním a identifikací s ideou samostatného českého či československého státu, který vznikne po první světové válce. 43 44
22
nejpodstatnější rysy českého vojáka a nemůže jej postihnout v jeho plné šíři a variabilitě individuality, která ještě navíc v průběhu války procházela neustálým názorovým vývojem jak v pohledu na okolní svět, tak v pohledu sama na sebe. Způsob, kterým bylo na české vojáky v průběhu válečných let nahlíženo, se neustále vyvíjel. Zprvu byl neutrální, čeští vojáci sloužili jak v monolingvních, tak v rámci multiligvních formací a neměli problém se služební německou řečí a byli považováni za rovnocenné „partnery“ jiných národů monarchie. Tento úhel pohled narušila událost z dubna 1915, kdy se 28. pěší pluk vzdal na východní frontě. Tento okamžik změnil většinový pohled rakousko-uherské společnosti na českého vojáka a vytvořil z něj bezpečnostní riziko armády, potenciálního dezertéra, nenápadného sabotéra a zbabělce. Oficiální proud rakouského tisku se případu 28. pěšího pluku nápaditě věnoval, a to i přes to, že oficiální vyšetřování celé události bylo ukončeno až o dva roky později, v roce 1917. Celkový pohled na tuto kontroverzní událost se různí jak ve výpovědích jejích účastníků, tak v historické interpretaci.47 Vznikly dva proudy, první, rakousko-německý odsuzující jednání českých vojáků a podporující rostoucí nedůvěru v jejich služby; druhý, pohled reprezentovaný českými politiky v exilu, kteří událost využili ke glorifikaci připojení jednotek k Rusům do boje proti habsburské monarchii. Ke střetávání těchto pohledů docházelo pochopitelně již za války, ale k jejich vyhrocení došlo až po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku nových nástupnických států. Podrobnou analýzu této události provedl rakouský historik Richard Lein a sestavil pravděpodobný průběh celé události včetně její následné interpretace.48 Došel k závěrům, že nešlo o plánovanou dezerci českých pluků, ale spíše o souhru nešťastných vojenských rozhodnutí, která vedla k postavení jednotky do situace, v níž byla nucena si vybírat mezi jistou smrtí a zajetím, a to i přesto, že očití svědkové informují odlišně, například Alois Štastný 8. května 1931 píše: „Rusů nebylo více jak jeden prapor proti třem našim řeknu upřímně, že kdybychom chtěli bojovat, nemohl nikdy 28. pěší pluk padnout do zajetí“.49 Jeho výpověď však zřejmě podléhá dobovému úzu, ve kterém byla interpretace dobrovolného přechodu pluku k nepříteli a následné účasti v bojích proti habsburské monarchii, žádoucí. Viz J. FUČÍK, Osmadvacátníci…, Praha 2006. Viz Richard LEIN, The „Betrayal“ of the k.u.k. Infatry Regiment 28. Truth of Legend?, in: Prague papers on History of International Relations, Praha 2009, s. 325-348; Týž, Pflichterfüllung oder Hochverrat? Die tschechischen Soldaten Österreich-Ungarns im Ersten Weltkrieg, Vídeň 2011. 49 VHA, Sbírka historických prací, kart. 2, Alois ŠŤASTNÝ, Korespondence. 47 48
23
Lein shrnuje výsledek celého šetření následovně: „Výsledek vyšetřování vojenského soudu s 28. pěším plukem, který s konečnou platností zbavil pluk všech obvinění, přirozeně přinesl velké dilema vrchnímu velení, protože v této chvíli již bylo jasné, že jednotka byla rozpuštěna bez pádné příčiny“.50 Nicméně toto zjištění nebylo do konce války zveřejněno, a tak byl nadále český voják v rakouském tisku prezentován s despektem, a to i přesto, že byl 22. prosince 1915 obnoven z 11. doplňovacího praporu na základě jeho odvážných akcí na italské frontě nedaleko města Gorizia v průběhu léta 1915. Obecně bychom mohli vyprofilovat dva proti sobě stojící a vzájemně si konkurující pohledy na vojáka rakousko-uherské armády v první světové válce, které můžeme úžeji vztáhnout i na vojáka české národnosti. První líčí hrdinné vojsko plné válečného entuziasmu pochodující s vlajícími prapory vstříc dobrodružnému střetu s nenáviděným nepřítelem. Protipólem by mu mohl být obraz Haškova Švejka, vojáka, který ani neví, proč se ve válce ocitá, ale vzhledem k tomu, že mu nic jiného nezbývá, snaží se svojí cestou protlouci, jak umí, a nestydí se k tomu občas simulovat, něco ukrást, nebo se službě vyhnout jakýmkoli jiným způsobem. Historik Deák k tomuto ve své práci o rakousko-uherské armádě poznamenává: „Není pochyb o tom, že všechny tyto pohledy jsou pravdivé“.51 V ideově roztříštěné monarchii není možné hledat obecněji platná generalizovaná tvrzení, která bychom mohli aplikovat v plné šíři na diskurs jednoho národa v rámci celé armády, natož na armádu jako celek. Nezbývá tedy nic jiného, než část po části, případ od případu zkoumat jednotlivé deníkové záznamy, válečné memoáry a korespondenci jednotlivých vojáků za účelem širšího poznání tohoto národně vymezeného diskursu českého vojáka, než se pokoušet o ambiciózní generalizovaná tvrzení.
Toto zjištění bylo patrné již na konci podzimu 1915. Přeloženo z: „The result of the investigation of the military court of the k.u.k. 28th infantry division, which finally cleared the regiment of all charges, naturally caused a great dilemma for the High Command, since it now became obvious that the unit had been disbanded without proper cause in the first place“. R. LEIN, The „Betrayal“ …, s. 348. 51 Přeloženo z: „No doubt, all these views are correct“. I. DEÁK, Beyond Nationalism…, s. 190. 50
24
II. Nacionalismus jako obecný myšlenkový rámec „Důstojnický sbor dělil se docela zřejmě na dvě skupiny: na důstojníky, t. j. ty, kteří stejně rádi slyšeli na ,Herr Lieutenant´ jako na ,pane poručíku´, případně to druhé pojmenování slyšeli raději, a druhá skupina to byli ,Die Herren Offiziere´, již českému pojmenování nerozuměli, rozumět nechtěli anebo je přímo nesnášeli… [tito] do zákopů chodili jen když byly bezpečně vystavěny, a to ještě velmi zřídka“.52 V první řadě si ohledně formování českého národního smýšlení musíme uvědomit několik základních věcí. V první řadě i v tomto prostředí podléhaly národní tendence určitému obecně platnému paradigmatu nacionálního vnímání, tak jak je popsal Benedict Anderson: „V době, kdy pokrokoví kosmopolitní intelektuálové (zvláště v Evropě) běžně trvají na tom, že nacionalismus má patologický charakter, že jeho kořeny tkví ve strachu a nenávisti „k jiným“ a že je spřízněn s rasismem, bude užitečné si připomenout, že národy rovněž vzbuzují lásku, a to často lásku hlubokou a obětavou“.53 V těchto dvou pólech se formovalo i české národní smýšlení českých vojáků na bojištích první světové války. Na jedné straně byla jejich identita formována vyhraněnými postoji k německému54 národu, se kterým se historicky střetávala a na jehož odlišnosti byla schopna pozitivně formovat své vlastní hodnoty; na straně druhé pak odvozovala své postoje od lásky k zárodkům národa vlastního (zejména jazykovým a lidovým orientujícím se na historii)55 a inspirací jinými slovanskými národy, reprezentovanými zejména Ruskem či Srbskem. K formování této nové identity docházelo během prvních let první světové války, jejíž počátek se v tomto směru vyznačuje výraznou názorovou a hodnotovou indiferencí. Národní vnímání českých vojáků bylo na počátku první světové války jen velmi málo patrné, stejně jako je zjevná indiference armádních sborů ve smyslu selekce
Viktor FLAIŠER, Důstojníci a oficíři u 30. střel. pluku, in: Alois ŽIPEK (ed.), Domov za války (Díl IV.), Praha 1931, s. 104. 53 A. BENEDICT, Představy…, s. 153. V originále dokonce užívá slovní spojení „self-sacrificing love“, tedy lásku absolutní pudící ochotu obětovat sama sebe. Srov. B. ANDERSON, Imagined Communities, s. 141. 54 Německý národ v této práci označuje ve skutečnosti dvě národní uskupení, Němce a rakouské Němce. Unifikované pojmenování je užito jednat vzhledem k tomu, že čeští vojáci ve svých zápiscích tyto dvě skupiny rozlišují jen sporadicky a nestejnorodě, jednak ke zjednodušení orientace v textu. 55 Srov. Vladimír MACURA, Znamení zrodu, Jinočany 1995. 52
25
určitého národa, který by měl v rámci armádního života explicitní výhody.56 Mysl odvedenců se zaměřovala jiným směrem, který se většinou upíral ke způsobu cvičení, nedostatku vhodného ošacení či jídla, nebo nejistoty, co s nimi dále bude a na kterou frontu budou přiděleni. Tyto všední starosti nebyly prozatím vnímány na nacionálním základě, i když základní kameny k tomuto způsobu pohledu na realitu byly již položeny. Chápání, na základě něhož se lišili Češi od Němců a potažmo i od reprezentanta moci budoucí, Františka Ferdinande D´Este, bylo více podmíněno silnou katolickou a monarchistickou tradicí či pocitem velikosti a vyspělosti57, než nacionální identitou. Celkové politické smýšlení Čechů před válkou nebylo sice jednotné, ale bylo prorakouské. I nadále si čeští politici uměli představit spolupráci s rakouskými Němci i Maďary a dalšími národy monarchie, ovšem jen za určitých podmínek. Vzhledem k jednostrannému příklonu monarchie k německé politice se Češi začali daleko více angažovat v zahraniční politice a snažili se tento příklon vyrovnat posilováním diplomatických vztahů s jinými, především slovanskými státy, Polskem, Ruskem a jihoslovanskými státy. I přes tyto snahy došlo k evropské katarzi ve formě první světové války, ve které se definitivně rozhodlo o dalším směru, kterým se budou oba národy ubírat.58 Čeští vojáci odvedení na frontu ve druhé polovině roku 1914, a to jak branci, tak důstojníci, v sobě zpočátku antipatii vůči rakouským Němcům primárně nenesli,59 nacionálně se však projevovali vůči jiným skupinám, jako byli například Maďaři či Židé. Do jisté míry bychom mohli tvrdit, že tyto dvě národnostní skupiny60 byly českými vojáky vnímány daleko hůře než němečtí vojáci či důstojníci. Tento pohled byl do jisté míry podmíněn historicky, politicky a dokonce mediálně. Evropský antisemitismus na přelomu 19. a 20. století zanechal své projevy i v českých zemích, a to zejména v podobě silně medializované tzv. hilsneriády. V roce 1900 žilo v českých zemích okolo 92 000 Židů, většina z nich plně občansky asimilována, či integrována Více viz I. DEÁK, Beyond Nationalism…, s. 186. V průběhu celého 19. století se jazykové snahy českých lingvistů a spisovatelů snažili této „vysoké“ německé kultuře vyrovnat, proto pro ně bylo nemyslitelné souhlasit s kulturní podřízeností tomuto národnímu celku. Srov. Aleš HAMAN, Trvání v proměně, Praha 2007; Jan LEHÁR – Alexandr STICH (edd.), Česká literatura od počátků k dnešku, Praha 1998, s. 205-449. 58 Více o politické situaci a jednotlivých česko-německých politických konfliktech srov.: Jan KŘEN, Konfliktní společenství, Praha 2013, s. 273-292. 59 Viz Jiří HAVÍŘ - František TONAR (edd.), Válečný deník, Brno 2008. 60 Židé v tomto období byli vnímáni na základě náboženských kritérií, ne na základě sounáležitosti s identitou židovského národa. 56 57
26
mezi běžné obyvatele.61 Obyvatelé českých zemí se s nimi tedy potkávali v každodenním životě, často u nich nakupovali nebo u nich byli zaměstnáni. I přesto začaly koncem 19. stol. sílit antisemitské tendence. Ve válce se s židovským etnikem setkávali především vojáci umístění na východní haličskou frontu, na jejímž území rovněž žila významná židovská minorita. Obyvatelé českých zemí se v průběhu války dostávali do kontaktu s převážně židovskými válečnými uprchlíky z Haliče. Jejich přítomnost v do té doby pro ně nepříznačném prostředí vyvolávala namnoze nespokojenost místního obyvatelstva a přímé projevy antisemitismu. Jan Kapras ve svých vzpomínkách na situaci na pražských Vinohradech v roce 1915 píše: „Poněvadž pak vedle toho židovští uprchlíci začali větší měrou, nežli tomu bylo dosud u nás, provozovati lichvářské a keťasské obchody s potravinami a jinými věcmi, které začaly se ztrácet z volného trhu, […] stali se v krátké době u nás, stejně jako na venkově, všeobecně nenáviděnými“.62 Antisemitské nálady byly tedy běžné jak na frontě, tak v zázemí.63 Obecně čeští vojáci místní obyvatelstvo příliš neportrétují, nezajímají se o něj a přehlížejí ho, dokud se nestane něco zajímavého a neočekávaného. Zápisky nejsou, tak jako mnohá literární zpracování, protkány osudy obyvatel zasažených válkou, vojáci si spíše zapisují podobu krajiny, polí či usedlostí. Židů si však všímají naprosto automaticky, ti tak vystupují do popředí a jsou líčeni poměrně univerzálním pohledem. Žid očima českého vojáka je většinou shrbený, ne moc dobře udržovaný, vousy zarostlý muž, který smrdí a je na pohled velmi odpudivý. Jsou mu přisuzovány takové vlastnosti jako přenos nakažlivých nemocí (zejména cholery) a lenost. „Skoro na každém domě je nápis „cholera“ a není divu, neb židé zde a v každém jiném městě jsou tak nepořádní a špinavý až hrůza se koukat. Většina je plná strupů a z očí jim teče, k tomu tak nečistý oblek – oni musí míti i v čas míru choleru. […] Obchody mají v rukou jen židé“.64 V uvedené ukázce je Žid popsán s velkou dávkou antipatie, jsou mu přisouzeny všechny negativní atributy, do jisté míry bychom mohli konstatovat, že je líčen schematicky, téměř jako člověk bez domova či žebrák. Na první pohled na něm však
Nejvýznamnější židovskou komunitou v Čechách byla pražská židovská obec s počtem 18 751 členů v roce 1900. 62 Alois ŽIPEK, Domov za války (Díl II.), Praha 1930, s. 83. 63 Více o židovských vojácích a důstojnících v rakousko-uherské armádě viz I. DEÁK, Beyond Nationalism…, s. 172-178, 195-197. 64 J. HAVÍŘ – F. TONAR (edd.), Válečný deník, s. 34-35. 61
27
není nic, co by jej s židovstvím nějakým způsobem spojovalo. Autor zde nepopisuje obecně známé židovské znaky, kterými jsou například jarmulka, široký klobouk, plnovous, kdyby v textu explicitně neuvedl, že se jedná o Žida, čtenáře tato asociace ani nenapadne. Je dost možné, že popisovaný muž ani Židem nebyl, že se jednalo o obyvatele regionu jiné národnosti. Pluháček (autor) zde tedy vykresluje podobu vlastního stereotypního vnímání tohoto etnika, které ovšem až absurdně relativizuje zmínkou o obchodech, které mají v rukou jen Židé. Člověku, kterého líčí jako špinavého bezdomovce, přisuzuje vlastnictví obchodu – atributu bohatství a prosperity, dokonce uznává, že jiní obyvatelé tento atribut nemají. Ke spojení popisovaného člověka a jeho národní (náboženské) identity zde nedochází na základě věcných vnějších znamení, ale na bázi vnitřních asociací autora popisu. Někteří čeští vojáci jdou v popisu důsledku přítomnosti židovského etnika v oblasti ještě dál: „Židovští upíři jsou zde též a ssají z ubohého zdejšího lidu krev; pár jsme jich stloukli a pejzy uřezali, z čehož mají naši důstojníci radost“.65 Židovský obyvatel je zde vylíčen jako bytost temnoty, upír, který škodí místním obyvatelům jiného etnika. Dokonce je zde popsáno schvalované a téměř až glorifikované násilí, které na nich může být beztrestně pácháno.66 V rámci rakousko-uherské armády pochopitelně sloužili židovští vojáci i důstojníci, ale příslušnost k židovskému národu nemohla být v oficiálních zápisech deklarována, proto docházelo k tomu, že „Židé byli registrováni jako Němci, Češi, Poláci či Maďaři, podle toho, ve které části monarchie žili“.67 Na tomto místě musíme poznamenat, že ne všichni čeští vojáci viděli židovské obyvatelstvo
území
zasažených
válkou
takovýmto
způsobem,
obvykle
jsou
shovívavější, ale zajímavé je minimálně to, že se tyto postavy v jejich zápiscích objevují, zatímco na Poláka, Srba či jiné téměř nenarazíme. Ve většině případů se Srbové objevují ve vzpomínkách či denících českých vojáků jen v případě, jedná-li se o nepřítele, proti kterému byl autor postaven. Líčení obyvatelstva balkánských zemí se
Václav RAJEK, Několik stránek vojenského deníku, in: A. ŽIPEK , Domov… (Díl II.), s. 65. Dále srov. Josef KREJZA, Vzpomínky z válečné doby, in: A. ŽIPEK, Domov za války (Díl V.), Praha 1931, s. 196. 66 Další pohled na Židy v Haliči srov. F. ČERNÝ, Moje záznamy…, s. 60-61. 67 Přeloženo z: „Jews were registered as Germans, Czechs, Poles, or Magyar, depending on where they lived“. I. DEÁK, Beyond Nationalism…, s. 178. 65
28
omezuje na toto spojení, nebo je explicitně propojeno s guerillovým způsobem boje, do kterého jsou místní obyvatelé zapojeni (tzv. komité).68 Velmi podobným způsobem jsou líčeni příslušníci maďarského národa, kteří jsou však oproti Židům identifikováni na základě jasně rozpoznatelného jazykového znaku. Čeští vojáci se s nimi dostávali do těsných kontaktů na jižním i východním bojišti, mnohdy s nimi sdíleli společné ubikace a pohledy na ně se různí, avšak ve většině případů jsou Maďaři spojováni s negativními konotacemi. Například Antonín Kačer ve svém deníku píše: „Oddechli jsme si, neboť jsme se těšili, že se zbavíme těch maďarů zavšivených a smradlavých“.69 Objevuje se tedy podobné negativní paradigma aplikované v tomto případě na maďarské vojáky. Zde je navíc slovy autora vysloveno přání jejich odchodu, který předjímá lepší životní podmínky pro ty, kteří zůstanou. Ve vzpomínce Karla Košty se dokonce objevuje přirovnání maďarského k nepřátelskému území, do kterého bylo přesunuto velení 28. pěšího pluku: „Vlastenecké cítění mužstva ještě vzrostlo, když byli přeloženi do nepřátelského maďarského prostředí, do Szegedu. Vojáci dobře vycítili nepřátelský krok vídeňské vlády…“.70 Tento krok je ex post přisouzen předně vídeňskému řízení armádních sborů, na nebezpečí maďarské je těsně navázáno nebezpečí rakouské, vládní, které v tomto případě vystupuje jako hybatel událostí vystupující ve skrytu. V případě maďarských vojáků může být tato antipatie způsobena (odhlédneme-li od politicko-správních otázek rozdělení státu v rámci rakousko-uherského vyrovnání) tím, že je čeští vojáci (potažmo ani obyvatelé českých zemí) příliš neznali a nebyli s nimi v těsnějším kontaktu, jak tomu bylo například s rakouskými Němci či Poláky. Tato národní nezkušenost poté implementuje strach z neznámého do vztahu k maďarským jednotkám. Druhým důvodem mohou být reálné zkušenosti s chováním maďarských oddílů ve vztahu k ostatním národům: „Večer přišli nám maďarští četníci zakazovati česky zpívat, ale odtáhli, když viděli, že s námi nejsou žádné žerty; nejsme Slováci a nedáme se bíti jako oni“.71 Tyto jednotlivé zkušenosti jsou zatíženy velkou vahou subjektivity jedinců, kteří se popisovaného konfliktu účastnili. Podobné události většinou vyplynuly z nedorozumění, či určité vypjaté situace. Nemůžeme ale ani Viz Augustin MUDRÁK, Bojoval jsem za císaře pána, Brno 2011, s. 15, nebo E. E. KISCH, Vojákem…, s. 40-51. 69 VHA, Varia R, kart. 2, A. KAČER, Deník. 70 VHA, Sbírka historických prací, kart. 2, Karel KOŠTA, Jak přešel 28. pražský pluk k Rusům, rukopis. 71 V. RAJEK, Několik stránek…, in: A. ŽIPEK, Domov… (Díl II.), s. 65. 68
29
vyloučit, že k obdobným násilnostem nedocházelo pouze z čistého lidského sadismu některých vojáků na jakékoli straně konfliktu. Ojedinělý a rozdílný pohled pro změnu na dva odlišné slovanské národy nám ve svých zápiscích zanechal Václav Rajek: „Dříve však bylo ještě velké vyšetřování, poněvadž jsme tam zbili polské legionáře, ale stojí to za to, namlátili jsme jim, aby viděli, že jsme Češi a oni že jako Slované nemají tvořiti legie proti nám“.72 Pohled na polské vojáky zajaté rakouskou armádou je zatížen pohledem na nepřítele, který, ač slovanský, je vnímán negativně. V tuto chvíli si nejspíš musel autor uvědomit nesmyslnost vlastního jednání, protože jen o pár řádek dál si sám zapsal, že Rus je bratr. Na polské legionáře se však, jak vidíme, toto paradigma slovanského bratrství i navzdory postavení na opačných stranách konfliktu nevztahovalo, naopak, jejich účast v protirakouské armádě byla vnímána negativně. Oproti tomu jsou Rusíni vnímáni v tendencích pozitivních, i když primitivních: „Všude je tu dobrý lid rusínský, který se nás zvědavě vyptává, jak je u nás v Čechách, zda to pravda, že v Čechách krmí koně prosem, jak jsou Čechy bohaté atd.“.73 Rusíni jsou týž autorem vnímáni jako etnikum primitivnější, ale jevící zájem o české skutečnosti a české vojáky. I v dalším pokračování jeho vyprávění je na ně pohlíženo skrze osobní zkušenost a vzájemné poznávání se v průběhu pohybu na frontě. Jsou jediným etnikem, které autor zmiňuje většinou v pozitivních konotacích v celé dálce zápisků vázaných na rok 1915. Nicméně pohled na tyto dvě národnostní skupiny je podobný v aspektech „divokosti a necivilizovanosti“, zároveň se však dostává do kontrastu s velmi odlišným pohledem na „vysoké a civilizované“ Němce, se kterými paradoxně vede česká politika i inteligence v průběhu první světové války silný ideologický souboj o vlastní identitu. Ten se pochopitelně v lidové podobě začne utvářet i na bitevních polích a v každodenních obyčejných střetech mezi vojáky těchto národností. Postupně začne pronikat do všech částí vnímání válečné reality a stane se hlavním kritériem pro posuzování jakékoli entity dotýkající se českého vojáka. „Národní perspektiva začíná nabývat na důležitosti v mnoha oblastech. Dříve každodenní neutrálně vnímané situace
72 73
Tamtéž, s. 65. Tamtéž, s. 65.
30
začínají být posuzovány úhlem národního pohledu, který se stává univerzálním paradigmatem, skrze které jsou interpretovány všechny aspekty okolního světa“.74 Již od druhé poloviny 19. stol. čeští politici soupeří o národní (zpočátku zejména jazyková) práva na Říšském sněmu. Do jaké míry byla do tohoto nerovnocenného dialogu zapojena široká veřejnost, můžeme jen odhadovat, jisté ale je, že první světová válka byla v tomto ideovém souboji rozhodující etapou, která skrze sociální, morální a občanské krize přinesla možnosti k prosazení vlastních politických zájmů, a vedla k vytvoření svébytného československého státu, jenž byl vybudován na národnostním základě. K takovému kroku však vedla poměrně dlouhá a nesnadná cesta, a to jak v oblasti politického exilu75, tak mezi vojáky v zákopech první světové války. Ještě na počátku roku 1915 byl pohled českých vojáků směrem k jejich nadřízeným německým důstojníkům zřejmě neutrální, nebo byli pod velením důstojníků, kteří byli schopni mluvit česky. S ubíhající dobou a množstvím ztrát rakousko-uherských důstojníků přestávalo toto pravidlo platit a čeští vojáci byli častěji rozdělování do většinově německy mluvících pluků.76 Definitivním zlomem této neutrality se ale stala známá událost z dubna 1915, totiž údajné zběhnutí 28. pěšího pluku, které bylo v této práci již dříve zmiňováno. Událost sama by nepřinesla národnostní nebo ideologické následky, kdyby nebyla okamžitě vyššími šaržemi interpretována jako hromadná zrada, nedošlo by ke kompletnímu rozpuštění pluku z nařízení císaře, a kdyby se této částečné dezinformace nechytili rakouští žurnalisté. Pokud by se tedy nejprve počkalo na výsledky vyšetřovací komise, která celou událost řádně prošetřovala a vyslýchala i vysoko postavené důstojníky, mohla být česká národní otázka v tomto směru pozastavena, či úplně vynechána. Nicméně mediální i armádní tlaky způsobily rozdmýchání otázky národní příslušnost v armádě a stigmatizovaly českého vojáka jakožto potenciálního dezertéra, který pouze čeká na vhodnou příležitost pro připojení k nepříteli.77
Přeloženo z : „Die nationale Pespektive gewann an Wichtigkeit in vielen, früher national neutralen alltäglichen Situationen und die Nation wurden zunehmend zu einem universalen Paradigma erhoben, mithilfe dessen alle Aspekte der umliegenden sozialen Welt interpretiert wurden“. R. KUČERA, Entbehrung…, s. 136. 75 O boji českých politiků za vznik Československé republiky viz Milan MACHOVEC, Tomáš G. Masaryk, Praha 1968; O. URBAN, Česká společnost…, s. 600-645. 76 Viz kapitola Fenomén českého vojáka, s. 16-17. 77 Srov. I. ŠEDIVÝ, Češi…, s. 145-147. 74
31
Že se skutečně jednalo o zlomovou událost, dokládá i jeden z rozsudků divizního soudu 50. pěší divize, vynesený nad Františkem Dvořáčkem dne 26. června 1915. Dvořáček se v rozhovoru s přáteli 2. května pokusil poukázat na nespravedlivé odsouzení celého pluku, nastínil některé národní aspekty celého pohledu a byl udán. Odůvodnění rozsudku bylo následující: „Dovozoval mezi jiným, že největším nepřítelem Čechů jsou Němci, a že sympatie se Slovany, tedy s nynějšími našimi nepřáteli, jest zcela přirozená. A poněvadž Čechové jako rakouští poddaní nemohou se v této válce přímo boje zúčastniti, že jim nezbývá nic jiného, než aspoň nebojovati proti nepřátelům Němců“.78 Jak se celá událost ve skutečnosti odehrála, můžeme zčásti odhadovat z Dvořáčkovy výpovědi, ale důležitá jsou až slova užitá v rozsudku, která případ přímo propojují s ideologickým pozadím celkového postoje důstojníka c. k. armády. Dvořáček byl za svůj postoj odsouzen ke ztrátě vyznamenání, hodnosti nadporučíka a k 18 měsícům vězení. Pokud vezmeme v potaz jeho výpověď, ve které deklaruje, že se jednalo o soukromý rozhovor se třemi přáteli, jedná se o trest poměrně vysoký, zřejmě právě kvůli souvislosti s případem 28. pěšího pluku.79 Již v srpnu roku 1915 se rakouská válečná politika zaměřila na potírání možného českého „vnitřního“ nepřítele stigmatizovaného českou obcovací řečí. V prvním sledu opatření došlo k zostření dohledu nad českými učiteli, kteří sloužili v rakousko-uherské armádě, pro podezření z programového šíření rusofilství. „Je prokázáno, že pokrokově smýšlející učitelské osoby české národnosti […] jsou větším dílem sloupy rusofilského hnutí“.80 Tento výnos, který mimo jiného nařizoval velitelům vojenských útvarů vést seznamy politicky nebezpečných osob a nové zdravotní prohlídky pro vojáky, kteří byli uvolněni k pomocným útvarům, byl bez delšího prodlení rozšířen i na všechna ostatní povolání, kritérium české národnosti se tak stalo jedinou bernou mincí pro uplatňování daného výnosu. V tomto
směru
bylo
od
konce
roku
1914
problematické
„velko-
německé“ smýšlení pruské vlády, která po počátečních válečných neúspěších konsolidovala bitevní pole a začala otevřeně formulovat své požadavky na nový František DVOŘÁČEK, Případ českého důstojníka, in: A. ŽIPEK, Domov…(Díl III.), s. 232. Tato vojenská událost měla za následek i zvýšení persekuce obyvatelstva českých zemí, které bylo během války systematicky uplatňováno a napomohlo národnímu úsilí o ustálení vlastní identity v konfliktu s identitou vázanou na němčinu a německou kulturu vůbec. Více srov. Jiří HAVRÁNEK, Politické represe a zásobovací potíže v českých zemích v letech 1914-1918, in: Hans MOMMSEN – Dušan KOVÁČ (edd.), První světová válka a vztahy mezi Čechy, Slováky a Němci, Brno 2000, s. 37-52. 80 Výnos ministerstva války 10 917 – 6829 L. G., ze dne 21. srpna 1915. 78 79
32
středoevropský řád (označovaný jako Mitteleuropa), který byl proněmecký, a slovanské národy v něm neměly nabývat velké vážnosti. S největšími slovanskými národními skupinami monarchie, Čechy a Chorvaty, se počítalo spíše jako s národy poddanými, jejichž autonomie bude udržována na nejnižší možné úrovni. Tyto německé snahy byly podpořeny na jaře roku 1915 výměnou českého místodržitele Franze Thuna und Hohenstein proválečným a proněmeckým Maxem Juliem Coudenhove. Tyto kroky měly v ideálním případě vést k přípravě cesty k vojenské diktatuře v zázemí a otevřeného omezení ústavních svobod občanů, v rámci českých zemí zejména Čechů. Takový scénář se naštěstí uskutečňoval velmi pomalu vzhledem k tomu, že rakouské armádní velení s nacionálními německými myšlenkami nesympatizovalo. I tak byla hrozba vojenské diktatury pro Čechy zásadní v oblasti politické i národní.81 Zatímco tedy v první fázi uvědomování si národní identity čeští vojáci prostě konstatují národní příslušnost: „Velitelem setniny je poručík Fuchs (Němec). Velitelem čety je praporčík stavitel Králíček (Čech). I. a II. četa jsou smíšené, u III. jsou samí Němci, u IV. zase samí Češi“,82 a nepotřebují se vůči jinému národu projevovat vyhroceným způsobem, zhruba v polovině roku 1915 dochází k zásadní proměně tohoto složitého historicky podmíněného vztahu, a to jak na válečném, tak na politickém poli. Podobnou tendenci nacházíme i u Augustina Mudráka, který po mobilizaci píše: : „Náš velitel je záložní poručík, Němec, ale hodný člověk“.83 Člověk je za Němce označen, a protože si Mudrák zřejmě uvědomoval, že s touto „nálepkou“ mohou jiného českého vojáka napadat negativní konotace, doplnil tuto informaci o sdělení, že se jedná o „hodného člověka“. O několik řádek výše však píše: „Čeští lidé, odchovaní německými školami, píšou bílou křídou na vagóny nenávistné vtipy na Rusy, Srby a vůbec slovanské národy. Někteří Češi proti tomu reptají, ale veřejně se proti tomu nikdo neodváží vystoupit,…“.84 V tomto tvrzení rozpoznáváme přítomnou indiferentnost myšlení některých českých vojáků, které autor v tomto případě označil nepřímo jako české lidi, myšleno zřejmě jako lidi z Čech; ti jsou ale jasně odlišeni od národního označení – Češi, kteří se proti jejich činnosti ohrazují a nesouhlasí s ní, nedovolí si však prozatím svoji nevoli ventilovat jinak než slovním soukromým reptáním. Více srov. J. KŘEN, Konfliktní společenství, s. 311-315. Archiv hlavního města Prahy, sb. 1400, Vojtěch BERGER, Paměti Vojtěcha Bergera (Kniha I.), rukopis, s. 16. 83 A. MUDRÁK, Bojoval jsem za císaře pána, s. 15. 84 Tamtéž, s. 15. 81 82
33
Ani tyto skutečnosti však nevedly k masivně projevenému odporu, který by ve větší míře ohrozil integritu rakousko-uherské armády. O tom se ostatně ve svých vzpomínkách velmi konkrétně vyjádřil také František Šmída: „Těch vzpurných hlav bylo velmi málo. Nikomu se nechtělo z pouhé umíněnosti hazardovat se svým životem. Každý, i ten nejlepší vlastenec věděl, že jakýkoliv odpor je směšný a neplodný. Na druhou stranu, ale většina z nás sympatizovala s nepřítelem – bratrským Srbskem“.85 Čeští vojáci nebyli s válečným stavem spokojeni, neměli žádnou motivaci, která by je na bojištích první světové války mohla udržet a podpořit jejich morálku. Jejich identita nebyla založena na velkých vítězstvích, ale na společnosti kulturní, politické a především na hodnotách občanských.86 Tento aspekt se nejvíce projevil při možnosti přejít na stranu dosavadního nepřítele. Během války bylo na všech frontách nasazeno asi milion Čechů, 300 000 se dostalo do zajetí a 100 000 se stalo součástí legií.87 V součtu se tedy jedná zhruba o jednu desetinu celkové nasazené síly, což nevypovídá o masivním nadšení českých vojáků pro boj proti „nenáviděnému“ Rakousku.88 Spíše z toho můžeme odtušit obecnou nechuť pro zapojení se do války. Češi si postupem času začínají uvědomovat, jak je s nimi a jejich názory nejen na frontě nakládáno a jejich identita se pod vlivem tohoto mnohdy otevřeného a ventilovaného antagonismu přetváří a projevuje se jako pevný myšlenkový rámec, skrze který je okolní svět vnímán, reflektován i interpretován. Proniká jak do komunikačních situací, tak do interpretací jakékoli události, která se v blízkosti aktéra udává. V jakémkoli případě je pak nutné rozlišit vojenskou příslušnost k určitému národu, a pokud se jedná o vojáka německého, bývá okamžitě explicitně determinován skrze nacionální referenční rámec. Tyto vytvořené rámce formují nový diskurz vidění německého vojáka či důstojníka, který se dá nejlépe vyjádřit slovy Vojtěcha Bergera: „Naši Němčouři se s říšskými Němci hned všude bratříčkují. Není divu, co jest Němec, to je ve válce zvíře“.89 Němečtí vojáci jsou v tomto přirovnání degradováni na pouhá zvířata, je jim odňat přívlastek lidskosti. Skrze tento pohled mohou být vnímáni pozitivně jen ve velmi specifických situacích, kdy se k českému vojákovi zachovají František ŠMÍDA, Vzpomínky z vojny 1914-1919, Olomouc 2014, s. 11-12. Viz J. KŘEN, Konfliktní společenství, s. 316. 87 Tamtéž, s. 317. 88 Srov. Archiv Vlastivědného muzea v Dobrušce, sign. XIV/273, Jindřich, HUŠÁK-CHÁBORSKÝ, Čtyři roky mého života a moje cesta kolem světa, rukopis, s. 10, 12. 89 Archiv hlavního města Prahy, sb. 1400, V. BERGER, Paměti…(Kniha II, 25. června 1915 – 11. 2. 1917.), rukopis, s. 51. 85 86
34
naprosto odlišným způsobem, než který implikuje toto jejich označení. Nacionální interpretace proniká i do naprosto obyčejných událostí, jako je fasování menáže či kvalita poskytnuté lékařské služby ve vojenském lazaretu. Obecně platí, že pokud danou službu vykonává Němec, jedná se o služby vykonanou s despektem bez empatie a bez jakýchkoli „nadstandartních“ úkonů. Rozdělování menáže přináší ještě traumatičtější moment, protože ve chvílích materiálního strádání voják vidí, že se někdo má lépe než on.
„Tehdy
jsem
nejlépe
poznal,
proč
na
Prušáky
bylo
našimi
vojíny
pokřikováno ,Kamarád, máš marmelád?‘ Oni totiž fasovali denně v plechovkách dost marmelády a chleba, zatím co my jsme měli dost hladu“.90 Němci se také objevují ve scénách s explicitně vyjádřenou agresivitou nebo ignorancí: „Němec třímá v ruce revolver a hrozí mi zastřelením, jestli nebudu lépe mířit“.91 V obdobných vypjatých bojových situacích jsou čeští důstojníci líčeni přátelsky, tvoří tak komplementární póly vnímání důstojnické profese ve vztahu ke svým podřízeným. Podobné tendence se u jiných autorů objevují v souvislosti s komplexním pohledem na důstojnický sbor své jednotky. Ze statistických údajů můžeme předpokládat, že byl koncem roku 1915 složen z významného procenta německých důstojníků. František Černý ve svých zápiscích z prosince 1915 píše: „To se dělo u vojska rakouského stále. Důstojníci si krmili břicho, cpali si kapsy a vojáci zmírali hladem. To bylo prakticky všude, nejen zde! – Nyní nám povolili, že si z toho každý můžeme vzít něco na cestu. Dobře prý to pro nás všechno schovali…“.92 Na vyšší šarže je zde nahlíženo s despektem, který je odvozen z jejich chování vůči podřízeným v mužstvu, a to chování přímo navázaném na základní potřebu každého člověka, tedy na dostatečnou stravu. Obecný vztah mezi mužstvem a důstojnickým sborem asi nejlépe vystihl István Deák: „Ať velel malé, nebo enormně velké skupině, habsburský důstojník žil v blažené nevědomosti, co se týkalo životů, radostí, nadějí a utrpení jemu svěřených vojáků. […] Důstojníci dávali rozkazy a mužstvo poslouchalo. Takto, zdá se, byla chápána úroveň porozumění mezi těmito dvěma skupinami“.93 Rudolf HOMOLKA-BERAN, U Koňuch při Sborově, in: A. ŽIPEK, Domov za války (Díl V.), Praha 1933, s. 33. 91 A. MUDRÁK, Bojoval jsem za císaře…, s. 18. 92 F. ČERNÝ, Moje…, s. 65. 93 Přeloženo z: „Yet ehether commanding a small group o ran enourmously larg eone, the Habsburg officer seemed to live in blissful ignorance of the lives, pleasures, hopes, and sufferings of his soldiers. […] The officers gave orders, the man obeyed; this seems to have been the level of understanding between the two groups“. I. DEÁK, Beyond Nationalism…, s. 102. Více viz tamtéž, s. 102-108. 90
35
Nacionální aspekt postupně vytěsňuje do té doby jasně danou a neměnnou hranici vytyčenou subordinací v rámci armádních jednotek a nahrazuje ji. Běžný vojenský odpor se tak neomezuje jen na vztah nadřízený – podřízený, ale především na vztah Němec – Čech. Tyto dvě entity se dostávají do významných rozporů a formují svébytný diskurs pohledu na druhý národ. „Proč neumíte německy? Co jste studoval? Kde? V Praze? Praha je přece německé město, tam mluví česky jen služky a Pepíci. To jste se pohyboval v pěkné společnosti, když jste se ani německy nenaučil!“.94 Takto byl zaznamenán
rozhovor
německého
důstojníka
s českým
vojákem,
který
byl
vyprovokován vojákovou neschopností rychle reagovat na německé otázky v průběhu sestavení hlášení. Vidíme, že důstojník okamžitě přechází ze služební roviny do roviny osobní a dotýká se zažitých národně utvářených stereotypů, skrze které vnímá okolní svět i své vojáky. Toto stereotypní mezinárodnostní vnímání proniklo i do nejběžnějších situací, ve kterých důstojníci hodnotili přínos českých vojáků: „Ovšem učinil poznámku, že lenivým pochodem Čechů se dostali Černohorci tak daleko“.95 A podobně na jazykový problém komunikace v rakousko-uherské armádě přináší svůj pohled i Jindřich Hušák z prvních zkušeností po zařazení ke své jednotce: „Povely řval félák německy a nikoho se neptal, jestli tomu kdo rozumí“.96 Na tomto místě je zobrazena kritizovaná ignorance důstojnických povinností vůči plukovní řeči. V některých případech je nenávist vůči německým a rakouským vojákům přímo vyjádřena ústy některého z vojáků: „Těsně vedle mě se krčí Stěpán Žitník z Meziříčí a hlasitě kleje. Proklíná císaře a všechny krvežíznivé Němce“.97 Takové zápisy se v denících zejména kvůli cenzuře a možné kontrole téměř neobjevují a jedná se tak o záležitost spadající spíše do sepsaných válečných vzpomínek. Alois Dolejš si však i do svého deníku napsal následující poznáku: „Každý ve své dobré mateřštině si uleví, aby ten rakouský Franc I. a německý Wilhelm II. mohl dál mlčky táhnout, aniž by se ozval, že jej někde tlačí, nebo aby ten bič, kterým jej ti otrokáři popoháněli, jim vyhrhali a sami korunáče zapřáhli a nechali táhnout za lid“!98 Josef HODEK, Hrst vzpomínek z první světové války, Plzeň 2004, s. 2; dále srov. F. ŠMÍDA, Vzpomínky…, s. 18. 95 VHA, Sbírka historických prací, kart. 7, Bohumil PAZDERKA, Moje vzpomínky, strojopis, s. 15. 96 Archiv Vlastivědného muzea v Dobrušce, sign. XIV/273, J. HUŠÁK-CHÁBORSKÝ, Čtyři roky…, s. 11. 97 Jiří ČERVENKA (ed.), Bojoval jsem za císaře pána, Brno 2011, s. 29. 98 Dagmar NEPRAŠOVÁ (ed.), Válečné zápisky, Nové Strašecí 2014, s. 234; dále srov. F. ŠMÍDA, Vzpomínky…, s. 15. 94
36
Musíme si uvědomit, že tento vyhraněný pohled na svět nebyl záležitostí všech českých vojáků a že i mezi nimi najdeme určité výjimky, vojáky, kteří i přes všechen tlak svého okolí zůstali věrni předválečné ideji společného státu, a pro které je habsburská dynastie i po roce 1915 významným identitu ovlivňujícím činitelem. Jako příklad můžeme uvést dělostřelce Petra Pluháčka, který národností hledisko sice uplatňuje, ale pouze v rámci odlišení jednotlivých osob: „Waršava padla odpoledne ve 3 hod. – na celé bitevní čáře radostné salvy – Hurááá! V 6 hod. večer Ivangorod padl. – Huráááá!“.99 Autor zde popisuje radost z nových dobytých pozic, které se podařilo 5. srpna získat německé armádě, tedy národu, který již v této době není mezi českými vojáky oblíben. Pluháček je ve většině svých výpovědí zapsaných do deníku k národnostní otázce indiferentní, v některých momentech jsou jeho pohledy od většinového českého vojáka až opačné. Například jeho pohled na Rusy je velmi nekompromisně negativně líčen. V jeho zápisech jsou portrétováni téměř jako primitivní násilní lidé, nebo v druhém pólu jako zbabělci, kteří se nestydí likvidovat celé vesnice. „Není divu, když se zapálí zúmyslně krásný most. Taktéž krásné školní budovy a soukromé domy zničili – je to zbabělé“.100 Podobné pohledy na ruského nepřítele jsou ale spíše ojedinělé. Čeští vojáci, kteří v roce 1914 narukovali do rakousko-uherské armády s identitou ve většině případů národnostně indiferentní, postupně každodenně, zejména od jara roku 1915, naráželi na německou a rakouskou národní identitu, které si byly v mnoha ohledech velmi podobné. Tyto obyčejné střety vedly k reformaci jejich vlastních postojů, k vyhrocení situace a k vytvoření obranného mechanismu vlastního národního diskursu, který se stal protipólem výkladového hlediska německé identity. Tento pohled, referenční rámec, byl postupně uplatňován v jednotlivých situacích, tak jak se s nimi vojáci v průběhu své služby setkávali. V průběhu válečných let docházelo k širší polarizaci mezi národními celky podmíněné jak vnitropolitickým tak válečným vývojem. Vlastní identita českých vojáků byla formována i kontakty s dalšími skupinami, jakými byly Rusové, Židé, a další. Zásadní roli však hrálo střetávání s identitou rakouskou, potažmo německou. Toto hledisko sice nemůžeme aplikovat univerzálně, protože mezi českými vojáky najdeme zřetelné odchylky v pohledu na určitý národ či etnickou skupinu, ale 99
J. HAVÍŘ – F. TONAR (edd.), Válečný deník, s. 34. Tamtéž, s. 32.
100
37
může nám poukázat na problematiku vývoje české, ve velké míře mužské, národní identity, která jistě byla formována právě na bojištích první světové války. Svoji úlohu v tomto střetu mocností Češi ze svého hlediska zřejmě nikdy nepochopili, čímž došlo k jejich laxnějšímu zájmu o nadšení do válečného snažení, zřejmě i v důsledku toho, že si uvědomovali problematiku dané situace. Potřebu válku jakýmkoli způsobem zdůvodnit zajímavě zachytil ve svých pocitech Hušák: „Doma nás maminka napomínala: „Děti, nedělejte nikomu nic zlého, i kdyby vás někdo k tomu ponoukal, musíte se mít všichni rádi!“ Já tedy poslechnu maminku. Vojnu mi nikdo nezdůvodnil“.101 Z rakouských armádních opatření a německého myšlení na imperiální ovládnutí středoevropského prostoru museli vytušit nevyhnutelnost zamezení další demokratizace české společnosti a její případné autonomie. Bojovali tedy o vítězství, které by znamenalo jejich vlastní porážku na poli politickém a kulturním.102 Tento fenomén v rámci rakousko-uherské armády částečně neguje zažité poznatky o stmelení mužstva v poli, které je psychicky podmíněno odloučením od domova a strachem z možného zranění a všudypřítomné smrti. K němu v případě bojového nasazení jednotky zřejmě dochází, ale mimo čas strávený v boji se ideologickým nepřítelem stává voják stejné armády, avšak jiné národnostní skupiny.
101 102
Archiv Vlastivědného muzea v Dobrušce, sign. XIV/273, J. HUŠÁK-CHÁBORSKÝ, Čtyři…, s. 10. Srov. F. ŠMÍDA, Vzpomínky…, s. 17, 18.
38
III.
Materiální deprivace
„Každý si uvařil k jídlu, co má. Já jsem snědl poslední kousek chleba ke kávě. Každý vypadá jako kominík, neboť se stále musí udržovat oheň, a pak bychom ani nevydrželi s těmi prokletými komáry. A za druhé se nemyjeme, neboť se nám nechce jít do řeky pro vodu“.103 V rámci zkoumání válečné zkušenosti českých vojáků v rakousko-uherské armádě je materiální deprivace její nedílnou součástí. Zásobování vojenských útvarů, nedostatek stravy, hygienických potřeb, potřebného ošacení, munice či kvalitních zbraní je v zápiscích českých vojáků velmi často akcentován, zejména v kontrastu s dostatkem a mnohdy i přebytkem některých artiklů ve spojenecké německé armádě. V této kapitole se nesnažíme o reálnou rekonstrukci bojových podmínek, které panovaly v zákopech první války. Daleko více nás zajímá právě pohled vojáků, určitý subjektivně zkreslený odraz reality, který se sice zakládá na pravdivých podkladech prvotního nedostatku materiálu v armádě, ale promítají se do něho také tendence osobního standardu a v neposlední řadě také nacionalismu. Kučera dokonce tvrdí, že materiální deprivace byla základním předpokladem pro rozšíření národnostního smýšlení mužstva, které postupem času pronikalo do interpretací jakékoli situace, ve které se střetával český a německý pohled, jako problému, založeném na národních odlišnostech a preferencí jedněch oproti druhým. 104 V úvodním citátu jsou obsaženy dva základní nedostatky, se kterými se vojáci ve velké válce museli nejčastěji vyrovnávat. Jsou jimi hlad, tedy základní fyziologická potřeba stravování, která podmiňuje dostatečnou saturaci životních funkcí, a hygienické potřeby, kterým se vojákům nedostávalo z různých příčin, jako byly znečištěné vodní zdroje, nedostatek zásobování vodou v místech, kde se přirozeně nevyskytuje, či malé zásoby hygienických prostředků. Nedostatek těchto potřeb je člověk schopen snášet i poměrně delší dobu, protože je jeho mysl zaměstnána dostatkem dalších podnětů a naplňováním potřeb jiných. Voják, člověk vystěhovaný ze svého přirozeného prostředí a vsazený do nezvyklých podmínek, přirozeně potřebuje alespoň základní 103
D. NEPRAŠOVÁ (ed.), Válečné zápisky, s. 26.
104
R. KUČERA, Entbehrung…, s. 136.
39
jistotu stravy a pocitu standardu zabezpečeného prostředí. Daleko lépe se bude člověku odolávat hladu, pokud se pro něj sám dobrovolně rozhoduje, připraví se na něj a během období nedostatku kvalitní stravy sníží svůj energetický výkon na minimum. Voják však neustále čelí novým stresujícím situacím, ve kterých je dostatečná aktivizace vědomí, podmíněná právě tělesným stavem, důležitým atributem, podstatným k přežití jedince. Nemůžeme se tedy divit tomu, že čeští vojáci ve svých zápiscích jídlu věnují zvláštní pozornost a tematizují jeho přísun či nedostatek velmi často a navíc se objevují motivy nedostatku více věcí, které se propojují v jeden celek. „Napadlo zde velké množství sněhu. Menáž máme čím dál tím horší. Nic se nedělá“.105 Podobně se nedostatek jídla se stížností na zimu objevuje také u Bohumila Sperlinga: „Sháním mouku a sádlo pro kuchyni. Není k mání. Začíná bora. Vzdor svetru a teplému mantlu třesu se zimou“.106 Jiní vojáci si všímají nezvyklostí v podávání jídla, které bylo podřízeno bezpečí: „Všichni čekali na oběd, který se podával až v noci“.107 Mudrák na jaře 1916 píše: „Jsem hladový, velmi hladový. Vytáhnu z torby šálek a jdu k blízkému kostelíku pro jídlo. Kávu vypiji, kousek tvrdého masa spolknu a je po jídle, k tomu dostanu kousek chleba, který také ihned sním“.108 V tomto zápise si můžeme povšimnout nápadné parcelace vět psaných v kombinaci přítomného a budoucího času. Tento způsob vyprávění je typický pro nepromyšlené úseky, ve kterých můžeme pozorovat rysy mluveného projevu a které dodávají celému narativu ráz autenticity. Pasáže o stravování se v textu objevují zcela pravidelně. V některých případech spíše nahodile, zejména ve chvílích, kdy jídlo vyvolává příjemné pocity nasycení. V opačné situaci, tedy v momentě strádání a nedostatku je jídlo tematizováno téměř denně (v případě deníkových záznamů) či je mu věnován větší prostor v textu (v případě vzpomínek).109 V každém případě z toho můžeme usuzovat na podstatnou důležitost pravidelného přísunu stravy i její podoby. Vojáci si totiž mnohdy všímali nejen kvantity, ale také kvality110 poskytovaného jídla.
VHA, Varia R, kart. 2, sign. A/20-a, Václav KAŠPAR, Válečný deník 1915, rukopis, s. 17. L. HOBST (ed.), Český důstojník…, s. 64. 107 F. ŠMÍDA, Vzpomínky…, s. 43. Dále srov. VHA, Varia R, kart. 2, A. KAČER, Deník, s. 42. 108 J. ČERVENKA (ed.), Bojoval jsem za císaře…, s. 39. Dále srov. VHA, Varia R, kart. 2, Rudolf KASAL, Válečný deník, s. 23, 24. 109 Viz J. HAVÍŘ – F. TONAR (edd.), Válečný deník, s. 38; dále srov. L. HOBST, Český důstojník…, s. 104-105; Archiv Vlastivědného muzea v Dobrušce, sign. XI/124, Rudolf HEJZLAR, I. světová válka, kopie rukopisu, s. 3; VHA, Varia R, kart. 2, Jan NOVÁK, Válečný deník, rukopis, s. 43. 110 VHA, Varia R, kart. 2, Viz A. KAČER, Deník, s. 52. 105 106
40
V mezidobí byli vojáci odkázáni na osobní zásoby či na směnný obchod, který mezi nimi obratně fungoval.111 Výměna probíhala na základě poptávky a nabídky, čeho bylo dost, bylo intenzivně nabízeno za věci nedostatkové, ale ve velké míře se jednalo především o masové konzervy a jiné jídlo na straně jedné a o tabák či cigarety na straně druhé. Na mnoha úsecích fronty (a v týlu především) stále hrály svoji směnnou roli peníze, ale v předních liniích rostl barterový obchod. Důležitou součástí života vojáků byla také káva, nemusela být silná, nemusela být dobrá, ale musela být k dostání. Vojáci si tento kofeinový nápoj považovali a v jejich zápiscích se v rámci úseků o jídle objevuje nejčastěji, a to v obou možnostech, tedy dostatku i nedostatku. Káva se pro ně stala měřítkem vážnosti situace a základním nápojem frontového života. Již během přepravy ke svému útvaru Jiří Dolejš v několika zápiscích ze dnů 17. a 18. května 1916: „Ráno k deváté hodině přijíždíme do Českých Budějovic, kde nám je podána černá káva a chléb. […] Ráno o půl osmé přijíždíme do Lince, kde je nám opět podávána káva a chléb“.112 Pokud káva nebyla, byl narušen zavedený běh věcí, který představoval pro vojáka určitý standart, pevnou strukturu dne, ve kterém počítal s kávou jako momentem zastavení, odpočinku a ztišení. Její nedostatek je pak přijímán s nevolí a téměř až existenciálně. „Kávu nepřivezli, neboť se jim cestou zlámalo kolo. Toto byla pro nás horší rána, než kdybychom byli ranění“.113 Z hlediska priorit byla tedy káva velmi vysoko ceněna. V uvedené citaci pak vidíme, že její absence je hyperbolizována a je pomyslně postavena výše než samotné zdraví vojáka tak, aby byl zdůrazněn její mimořádný význam. Dalším podstatným obchodním a u vojáků oblíbeným artiklem byl také alkohol v různých formách a různém množství. Jeho konzumace vojáky uvolňovala, posilňovala a v zimních měsících také zahřívala. Ve svých zápiscích si také všímají jeho kvality a dostupnosti v rámci jednotlivých míst, do kterých se se svými jednotkami dostávali. „Člověk si tam mohl koupit chleba, salám i pivo, ať tam litr piva stál 44 haléřů. Ale nebylo to pivo, jako bývá u nás, ale z ovsa. Maďaři totiž byli spíš na víno“.114 Pokud alkohol nebyl dostupný, tak jako píše František Černý, byli vojáci nuceni improvizovat. Chuť a poptávka po lihovinách byla na frontě poměrně značná, také proto, že pomáhaly Viz D. NEPRAŠOVÁ (ed.), Válečné zápisky, s. 113. Obecně srov. R. HOLMES, Obrazy…, s. 74-75. D. NEPRAŠOVÁ, Válečné zápisky, s. 9,10, 142. 113 VHA, Varia R, kart. 2, A. KAČER, Deník, s. 59. Dále srov. VHA, Varia R, kart. 2, R. KASAL, Válečný deník, s. 12, 14. 114 F. ČERNÝ, Moje záznamy…, s. 37. 111 112
41
v situacích spojených s průjmovými obtížemi a dalšími nemocemi. Podobně také alkohol jakožto droga napomáhal k otupování strachu. Mudrák zaznamenal zajímavou zkušenost z roku 1915: „Žitník mi dává taky jednu flašku. Odtrhnu plombu, polknu doušek a okamžitě si odplivnu, jelikož je to čistý líh. Hrtan i ústa si přitom řádně popálím. Polovinu lihu vyliji a zbytek doplním vodou, to již se dá pít. […] Ostatní vojáci pijí a pijí“.115 Nakonec dojde k tomu, že celý pluk není po objevení lihovaru schopen pokračovat ve svém pochodu a musí v daném místě rozvinout tábor a přenocovat. Několik vojáků dokonce umírá na otravu alkoholem a zbytek ředěného lihu je zabaven. Nedostatečné zásobování oddílů se projevilo hned v prvních měsících válečného tažení, především v podobě nedostatku předepsaného armádního ošacení. Monarchie po vyhlášení mobilizace nedisponovala dostatečnými výstrojními zásobami pro vybavení kompletní hotovosti a byla nucena improvizovat. Tohoto nedostatku si pochopitelně čeští vojáci všímali a tematizují jej s nadsázkou a mnohdy i tvrdou ironií. „Ovšem nedostatek výstroje se v té době už začínal projevovat, takže jsme fasovali, co zrovna bylo. Jedna čepice byla modrá, druhá černá… Když jsme je všichni nasadili na hlavu, byla to jedna radost. Navíc ty velikosti! Některému seděla jenom na temeni, druhému spadla až pod nos“.116 Černý, jakožto čtyřicetiletý muž, byl odveden až na počátku září 1914 a skladové zásoby byly tou dobou již značně vyčerpány prvními mobilizačními vlnami.117 V jeho popisu můžeme pozorovat pobavenost nad nastalou situací, která je v jeho zápiscích dále rozvedena konstatováním, že k tomu, aby byl voják, mu stačí jakákoli čepice. Podobnou situaci zažívá v roce 1916, tedy o celé dva roky později, Jiří Dolejš u obnoveného 28. pěšího pluku: „Nemohu si však žádný oděv vybrat, abych do některého alespoň trochu lépe pasoval. […] Nakonec po delší době mně konečně on sám vybírá oděv, jenomže trochu větších rozměrů. Musím vše mít založené“.118 Potíže se standardními velikostmi uniforem zřejmě nebyly výjimkou, ale činily potíže pouze v případě prvotního ošacení. Podstatnější potíže s uniformami přicházely s každou zimou. Čeští vojáci nasazení na východních stepních bojištích (či blíže na hranici Karpat) byli přes zimu vystaveni neutěšeným podmínkám stejně, jako jejich spolubojovníci na jižní hornaté
J. ČERVENKA (ed.), Bojoval jsem za císaře…, s. 32. F. ČERNÝ, Moje záznamy…, s. 28. 117 Viz I. ŠEDIVÝ, Češi…, s. 32, 37. 118 D. NEPRAŠOVÁ (ed.), Válečné zápisky, s. 11. 115 116
42
frontě táhnoucí se italskými Alpami. Dělostřelecké jednotky se snažily na zimu zabezpečit dobrý kamny vyhřívaný úkryt, v zápiscích označovaný jako dekunk,119 ale pěchotní formace bojující v zákopech touto možností nedisponovaly a nedostatečné ošacení představovalo závažné zdravotní nebezpečí. Již v průběhu prvního roku války se zákopy ukázaly jako těžce obyvatelné v období větších dešťů, kdy docházelo k jejich zaplavování, propadům stěn a následnému tuhému zablácení dna. I po jejich revizích a zlepšenému budování stěn a improvizovaných zákopových podlah byla voda (a v zimě sníh) jedním z největších nepřátel vojáků sloužících v linii.120 V takové situaci bylo nutné, aby voják měl nohy v teple a suchu. V opačném případě je vystaven nebezpečí poškození měkkých tkání a nervů na chodidlech známých jinak také jako zákopová noha. Toto velmi bolestivé a mnohdy nezvratné poškození hrozilo vojákům nasazených v zákopech na všech úsecích fronty.121 Na nedostatek kvalitního oblečení pro podzimní a zimní měsíce si stěžují i čeští vojáci. Václav Rajek ve svém deníku 6. března 1917 píše: „Prádlo máme již tři měsíce na sobě. vešmi se jen hemží; v noci stojíme na stráži, vítr studený, mrazí až do kosti“.122 Podobně píše i František Černý o období okolo Vánoc 1914, které strávil ostrahou zákopů u Prešpurku (dnešní Bratislavy): „Hůře bylo před Vánocemi, když uhodily mrazy a napadl sníh. Každý byl hladový a mrazem pokroucený“.123Problémy s obuví tematizuje ve svém deníku také dělostřelec Petr Pluháček: „Je hezky a mrzne. Sněhu přes půl metru. Mužstvo churaví. Máme špatnou obuv a promočenou. Je pondělí – mrzne celý den a noc. Do rána jsem pořádně promrzlý“.124 Autor sám byl v důsledku omrzlin a podezření na zákopovou nohu následně po několika dalších dnech stažen z fronty do zázemí a po sedmnácti měsících služby se již do pole následně nevrátil. Vyprávění se v případech, kdy dochází k určitému zdraví ohrožujícímu stavu, mění. Proměňuje se reflexe vlastní emočního prožitku, což je u Pluháčka velmi jasně čitelné. Dekunk či Unterstandt se objevuje např. v deníku Bohumila Sperlinga. Jako takový je ve většině případů spojován s pocitem relativního bezpečí a pohodlí v kontrastu ke stanovému ubytování. Viz L. HOBST (ed.), Český důstojník…, s. 46. 120 O budování zákopů více ve vzpomínkách Františka Černého, který se podílel na výstavbě zákopů v oblasti západní Bukoviny, in: F. ČERNÝ, Moje záznamy ze světové války 1914-1918, Praha 2014. 121 Více viz J. S. HALLER, Trench foot--a study in military-medical responsiveness in the Great War, 1914-1918, in: Western Journal of Medicine, 1990, s. 729-733. 122 Václav RAJEK, Několik stránek vojenského deníku, in: A. ŽIPEK, Domov za války (Díl IV.), Praha 1931, s. 32. 123 F. ČERNÝ, Moje záznamy…, s. 36. Srov. VHA, Sbírka historických prací, kart. 7, Václav RUTH, Na ruské frontě v Haliči v květnu 1915, rukopis, s. 2. 124 J. HAVÍŘ – F. TONAR (edd.), Válečný deník, s. 42. 119
43
Jeho deníkové zápisky jsou kusé, strohé a téměř nereflektují vnitřní prožitky vojáka, ale v tuto chvíli spojenou se zimou a strádáním se objevují emočně laděné zápisky, které vrcholí posledními řádky věnovanými loučení se spolubojovníky a odchodem z postavení. „Jaké bylo těžké loučení od svých kolegů v Krakowě, s kterými jsem prožíval 17 měsíců dobré i zlé v poli válečném – není k popsání. Ano, i plakalo se“.125 Vojáci tyto problémy řešili různě, sběrem starého ošacení mrtvých vojáků, fasováním nového oblečení, nebo výpomocí z domova. Často psali domů dopisy s prosbou o teplé oblečení a většinou byly jejich prosby vyslyšeny. „Psal jsem si domu pro kožich a kožené kalhoty, neboť zde to bude dobré a doma by se to válelo ve skříni.“126 Záznamy o počasí jsou v českých vojenských denících četné, zřejmě protože počasí bylo determinantou celkové podoby dne. Je spojováno s viditelností, s aktivitou nepřítele i s celkovým naladěním mužstva. Krom toho je jasně uchopitelné a srozumitelně popsatelné a zajišťuje určitou ukotvenost vyprávění. Ve vzpomínkách je provázáno v podmiňujících větách, stává se skutečnou podmínkou dalšího jednání. V denících je tematizováno spíše heslovitě, ale můžeme z toho usuzovat na jeho důležitost pro běžný vojenský život na frontě. Četnost zápisů o počasí je u některých vojáků (zejména v rámci zimních období) vysoká. „4. III. Ráno fouká vítr a sněží. Musíme se starat o dřevo na topení. […] 5. III. Mrzne. […] 6. III. Mrzne co dost. […] 7. III. Mrzne stále“.127 Zajímavé je, že zatímco zimní počasí bývá zapisováno většinou jedním slovem, nanejvýše rozvitou větou, letní a jarní počasí, které s sebou přináší oteplení a zlepšení podmínek, zaujímá prostor větší a popis se orientuje nejen na pocit vnitřního pohodlí, ale také na celkovou podobu jarní či letní krajiny. „Krajina kolem naší nové garnisony byla rozhodně pěknější než fádní rovina ve Slavonii. Políčka se zdála být úrodná, i když převládaly spíše lučiny a pastviska. Malebná krajinka byla zvlněná četnými pahorky a údolími“.128 V tomto úseku autor tenduje až k uměleckému líčení, užívá metaforu a rozepisuje se do několika souvětí. V zimních měsících se autor soustředí spíše na popis konkrétních objektů, domů, lidí, příběhů civilního obyvatelstva, ale krajinu, do které po pobytu v lazaretu v prosinci 1917 přijíždí, nelíčí jako celek, jak
J. HAVÍŘ – F. TONAR (edd.), Válečný deník, s. 45. D. NEPRAŠOVÁ (ed.), Válečné zápisky, s. 112. 127 VHA, Varia R, kart. 2, sig. A/20-a, V. KAŠPAR, Válečný deník…, s. 20. Podobně srov. VHA, Varia R, kart. 2, R. KASAL, Válečný deník, s. 12-17; J. ČERVENKA (ed.), Bojoval jsem za císaře…, s. 54, 55. 128 F. ŠMÍDA, Vzpomínky…, s. 40. 125 126
44
tomu bylo v případě Haliče v předchozí citaci.129 Toto určité vtělení se do krajiny odpovídající
vnitřním
pocitům
jedince
bylo
příznačné
pro
novoromantické
a impresionistické literární tendence přelomu 19. a 20. století, se kterými se jistě Šmída i další vzdělaní vojáci museli setkávat a které je zřejmě v tomto směru ovlivnilo.130 Počasí bylo důležité nejen z hlediska kvality ubytování vojáků, kteří na frontě přespávali většinou přímo v zákopech či stanových táborech, ale především v momentě přesunů. Ty bývají líčeny s velkým důrazem na jejich četnost, délku, terén a celkové podmínky, které při chůzi s plnou polní vojáka ovlivňovaly. Vojenský pochod se stal častou náplní času na frontě, neustálé přesuny, mnohdy v dešti či sněhu, vojáky vyčerpávaly. „Otázka únavy úzce souvisí se dvěma dalšími aspekty – s fyzickým vyčerpáním, způsobeným pochodem či manuální prací, a s nedostatkem spánku“.131 Kombinace pochodů a zákopových prací za každého počasí se v zápiscích českých vojáků (zejména těch, kteří sloužili u technických praporů) objevuje poměrně často. Při pochodu z Curínu do Melodie si Černý zapsal: „Zde jsme sebou hodili na zem a mysleli si, že už asi vypustíme duši. Nebylo toho ale dost. […] Odcházeli jsme s velkou bídou. Nohy jsme měli spařené a krev nám z nich už tekla“.132 Podobný přesun, tentokrát na jižní frontě popisuje také Josef Ulrych. V jeho popisu cesty se objevuje téma náročné cesty uskutečněné ve členitém alpském terénu, navíc za přítomnosti několikadenního deště. „Pršelo jen se kouřilo. […] Nikdo z nás cestou nemluvil. […] Pršelo čím dál více. Koně již nemohli a my teprve né, neboť, stálým stoupáním do vrchu jsme seslábli“.133 Spánková deprivace je vůbec jednou z nejzávažnějších. Člověk, který je dlouhodobě vystaven nedostatečnému spánku, může halucinovat, omdlévat, a jeho celková výkonnost a pozornost klesá na minimum. Spánek navíc vojákům znesnadňovalo také noční dělostřelecké bombardování. Neustálá přítomnost možného nebezpečí, nepohodlí a hluk bitvy znemožňovaly vojákům klidný spánek. „Celou noc však jsem klidně nespal, jednou jsem byl probuzen střelbou, jednou zase tlačením kamení do zad a t. d“.134 Pokud se přeci jen podařilo usnout a prospat celou noc, nalézáme zápisky, které jsou plné úlevy a většinou jsou připojeny k líčením událostí, Srov. F. ŠMÍDA, Vzpomínky…, s. 63-65. Více viz A. HAMAN, Trvání…, s. 299-307. 131 R. HOLMES, Obrazy…, s. 105. 132 F. ČERNÝ, Moje záznamy…, s. 102. 133 Archiv Vlastivědného muzea v Dobrušce, elektronický archiv, CD ROM 102 a 103, Josef ULRYCH, Moje zápisky, rukopis, s. 39. 134 VHA, Varia R, kart. 2, A. KAČER, Deník, s. 38. 129 130
45
jako byla dovolená či pobyt v lazaretu. Samotná bezděčná tematizace něčeho, jako je dobrý spánek, nám napovídá, že se jednalo o ojedinělý fenomén, kterého si autor všímá. V běžném civilním životě by takovou událost těžko považoval za tak důležitou, že by jí zapsal. V rámci vojenského života se však jedná o důležitý moment. „Po dlouhém čase spal jsem celou noc“.135 Přestože jakákoli deprivace má na lidskou psychiku negativní účinky, vojáci se naučili s ní vypořádávat po svém. Rozptýlení v nejrůznějších podobách dokázalo v jejich frontových životech zachovat radost a smích.136 Po právu bychom očekávali, že zhoršené podmínky s sebou přinesou také dílčí demoralizaci armády. Ta se skutečně projevila, a to už koncem srpna roku 1914, kdy byly české pluky na východní frontě vystaveny tuhým bojovým operacím v oblasti Lvova. Zde Češi utrpěli vysoké ztráty a bez patřičných rozkazů se ubírali k ústupu.137 Východní fronta znamenala pro české vojáky boj nejen pod tlakem materiálního nedostatku, ale také boj proti slovanskému nepříteli. Kombinace těchto dvou faktorů, tedy faktoru nacionálního (téměř panslovanského) a materiálního, vedla ke snížení důvěryhodnosti českých jednotek a k vyšší míře dezercí či neplánovaných ústupových manévrů.138 Na druhé straně stála jižní, italská fronta, kde se čeští vojáci více než osvědčili a byly jednou z opor rakousko-uherské armády až do konce války v roce 1918.139 Vojenská morálka českých vojáků nebyla neměnnou entitou a nemůžeme ani vysledovat její přímou spojitost s uvědomělým odbojem proti rakouské státní moci, či přímou úměrnost se stavem materiálního zajištění. Ze zápisků vojáků však vyplývá, že oba tyto faktory měly určitým způsobem podíl na jejich psychickém zdraví. Přímou spojitost však deníky neposkytují. Z října 1915 se dochovaly zápisky Rudolfa Kasala: „Co s námi bude, to je u Boha, neboť žádný se o nás nestará. Jsme kus armády nadobro zdecimované. Včera nás tak hloupě vedli, až jsme to projeli“.140 V těchto řádcích jasně vidíme, že autor přisuzuje vinu za neúspěch tažení velení armády a dostává se tak do vnitřního konfliktu. Odlišným způsobem se k tomuto tématu vyjadřují vojáci, kteří své zážitky z fronty sepsali až po jejím skončení. Objevují se ostrá slova na adresu padlé monarchie
VHA, Varia R, kart. 2, J. NOVÁK, Válečný deník, s. 30. Viz kapitola Večerní zábava – chytání vší in: D. NEPRAŠOVÁ (ed.), Válečné zápisky, s. 210-242. 137 Srov. I. ŠEDIVÝ, Češi…, s. 75. 138 Viz tamtéž, s. 144. 139 Srov. tamtéž, s. 148. Dále srov. Josef FUČÍK, Piava 1918, Praha 2001. 140 VHA, Varia R, kart. 2, R. KASAL, Válečný deník, s. 29. 135 136
46
i zážitky tematizující odbojné myšlenky, které během války jednotliví vojáci pěstovali. Do jaké míry se jedná o dobovou stylizaci, kterou se autor snažil přiblížit nově vznikajícím legionářským mýtům a české odbojové tradici, nebo o skutečné ex post psané myšlenky, můžeme jen odhadovat. I tak jsou ale tyto zápisky cenným zdrojem informací o tom, jakým způsobem někteří vojáci po válce smýšleli. U Františka Šmídy můžeme asi nejlépe pozorovat popsaný rozpor: „Ovšem byla i celá řada českých důstojníků, kteří to mysleli s Rakouskem poctivě a oficírská sláva je tak opojila, že úplně zapomněli na slovanskou ideu a své odbojnické poslání“.141 Ačkoli zde píše o odbojnickém poslání českého vojáka v rakouské uniformě, sám celou válku prožil v jejích službách; ač se patrně snažil o přeběhnutí k legiím, nikdy se mu tento akt nepodařilo uskutečnit. Své myšlenky však mohl vyjádřit hned po konci velké války, kdy dobrovolně vstoupil do nové československé armády. Materiální i další deprivace byly podstatnou součástí válečného prožitku českých vojáků, ovlivňovaly jejich každodenní život a měly dopad na jejich názorové proměny. Z obecného hlediska se jedná o fenomén důležitý pro každý moderní ozbrojený střet, zajištění kvalitního a spolehlivého zásobování je jedním z klíčových bodů fungování armády. V případě první světové války byly položeny základy moderního zásobování válečných oddílů v podobě dobré železniční infrastruktury a počátků nákladní automobilové dopravy. Tyto moderní vynálezy podstatným způsobem urychlily přepravu materiálu i samotných vojáků, ale jejich mobilita nebyla v dané epoše na takové úrovni, aby byly schopny dopravit veškerý materiál přímo na bojiště. K závěrečným etapám dlouhých cest byli běžně užíváni koně, či jiná hospodářská zvířata (zejména k dopravě dělostřeleckého materiálu v Alpách). Podobně nákladní automobily napomohly ke zkrácení vojenských pochodů a distribuci stravy. Mobilita oddílů však byla stále závislá především na pěší chůzi mužstva a výpomoci tažných zvířat.142
141 142
F. ŠMÍDA, Vzpomínky…, s. 18. Více viz R. HOLMES, Obrazy…, s. 73, 74.
47
IV.
Válečná zkušenost „Zatímco války se odlišují mnohými aspekty od ideologie až po technologii,
lidský prvek zůstává stejný“.143 Válečná zkušenost českých vojáků je v mnoha aspektech determinována stejnými předpoklady, jak tomu je v obecných případech studií vlivu válečného prostoru na jedince. Zásadními prvky ovlivňujícími tuto zkušenost jsou stres, strach, hluk, spánková deprivace, únava a nedostatečné hygienické podmínky. Tyto skutečnosti ovlivňují vojáky v průběhu válečných konfliktů od starověku až po moderní střety.144 Obecně můžeme tvrdit, že čím méně jsou vojáci vystaveni těmto stresovým faktorům, tím účinněji mohou být nasazeni. Moderní prostředky a technologie umožňují alespoň některé z těchto významných stresorů tlumit, ale v době první světové války tomu tak ještě zdaleka nebylo. Spíše naopak se k těmto obecně platným aspektům přidal strach ze zmrzačení, strach z nemocí, z neznáma a nedostatku. Těmto vlivům byli pochopitelně vystaveni i čeští vojáci na všech frontách velké války, všímali si jich, zapisovali jejich podobu i vliv na jedince okolo i na sebe sama. Z mnoha událostí, které české vojáky ovlivnily nejzásadněji, vezmeme k širšímu rozboru tyto: strach z neznáma, pohled na mrtvá, znetvořená těla, vnímání raněných a vlastní zkušenost bojového nasazení. Ty jsou z velké části determinovány příslušností k útvaru. S jinými skutečnostmi se setkávali vojáci přidělení k dělostřelectvu, než ti, kteří sloužili u pěchotních nebo podpůrných formací. Dělostřelci se většinou nesetkali tváří tvář s nepřítelem, proto se v jejich zápiscích tematika strachu neobjevuje v takové míře jako v zápisech vojáků příslušejících k pěchotním formacím. Základ však všude zůstává stejný, voják je vystaven vysoce stresujícímu prostředí, které je mu ze své podstaty nepřátelské. Zajímavé je, že tzv. breakdown, česky zhroucení, bylo ještě v průběhu první světové války většinově vnímáno spíše jako osobní selhání, než stav navozený psychickým i fyzickým vypětím jedince. „Ještě koncem 19. stol. většina vojáků, kteří se v boji zhroutili, byla považována na zbabělce
Přeloženo z: „While wars differ along many dimensions ranging from ideology to technology, the human element remains the same“. Russ ZAJTCHUK, War Psychiatry, Washington 1995, s. 3. 144 Srov. R. HOLMES, Obrazy…, s. 13-23. 143
48
nebo slabochy. Tento postoj v některých případech přetrvává dodnes“.145 Tento stav měl navíc neblahý dopad na jednotku či jednotlivce, protože docházelo k exemplárním potrestáním takových jedinců, a to i v podobě nejtvrdší, tedy popravě. Bitva pro tento stav není rozhodujícím faktorem, stresovým faktorům může člověk stejně podlehnout i v zázemí.146 Míra a podoba stresu v bitvě je naprosto specifická a nemůže být srovnávána s jinými stresory, její intenzita a podoba se značně odlišují od projevů v běžném životním prostředí jedince.147 Strach je jedním ze základních lidských organismus aktivizujících instinktů a jako takový velmi silně působí na lidské jednání a chování, na vojáky ve válce o to více. Netrénovaný jedinec, který do války nastoupí bez větší přípravy, odolává síle strachu pouze silou své vlastní vůle. Tento vnitřní souboj si mnohdy ani není schopen uvědomit. Jeho překonání je však jedním z nejpodstatnějších úkonů pro bezpečné setrvání v bojovém nasazení. „Povzbuzování vojáků k překonání strachu zmírňováním jeho dopadu bylo starostí, se kterou se vojenští velitelé potýkají věčně“.148 Čeští vojáci byli nepochybně vystaveni stejně devastující síle moderního boje jako vojáci ostatních národů. Strach je tematizován ve dvou rovinách, na jedné straně stojí strach jako obecný všudypřítomný fenomén, na straně druhé konkrétní téměř zhmotnělý strach individua čelícího kritické situaci, tak jak ji popisuje například Kačer: „Když jsem vyšel, dal jsem se do pláče a vzpomněl na školu, na rodiče, a vůbec, jak bych se měl doma. V pláči a strachu jsem se ploužil po kolenou a po břiše, bych něco neutrpěl“.149 Popisuje pocit ze situace, kdy se musí dostat do zadní linie zákopů v otevřené nepřátelské palbě. Vidíme, že v tento moment si zřejmě uvědomoval krizi dané situace, které byl nedobrovolně vystaven. Strach se v tomto případě projevil úzkostí reprezentovanou slzami a fyzickým skrčením či plížením, které mělo zmírnit možnost případného zásahu nepřátelskou kulkou. Důležité je si uvědomit, že strach byl vnímán ve velmi široké
Přeloženo z: „Prior to the 20th century, most soldiers who broke down in combat were considered to be cowards or weaklings, an attitude that persists to this day in some settings“. R. ZAJTCHUK, War…, s. 4. 146 Viz R. HOLMES, Obrazy…, s. 182. 147 Srov. Dave GROSMANN, On killing, New York 1996, s. 52. 148 Přeloženo z: „Encouraging soldiers to overcome fear while moderating the effect of fear has been a task that military leaders have grappled with forever“. A. Gregory DADDIS, Understanding Fear´s Effect on Unit Effectivness, s. 22, in: Military Review, Fort Leavenworth 2004, č. 5, s. 22-27. 149 VHA, Varia R, kart. 2, A. KAČER, Deník, s. 50; Dále srov. D. NEPRAŠOVÁ (ed.), Válečné zápisky…, s. 25. 145
49
perspektivě, která se neomezovala jen na pocit ohrožení vlastního života. „Strach ze smrti a zranění není jedinou a ani největší příčinou psychických bojových obětí“.150 Velmi často se podobná obava projevuje jako strach z vlastního selhání, z neschopnosti vykonat svěřený úkol a nejhůře pak v případě, kdy jde o neschopnost postarat se o své spolubojovníky, pomoci jim z těžké situace. Grossmann ve svých závěrech upozorňuje na zajímavé skutečnosti, totiž že civilní obyvatelstvo, vystavené podobným stresujícím podmínkám při kobercových náletech za druhé světové války, nepodléhá navzdory předpokladům psychickým narušením tak, jak se dělo za první světové války. V zásadě uvádí dva důležité faktory, které determinovaly psychickou zátěž frontového života, a to za prvé, že se od vojáka očekávalo, že bude zabíjet své nepřátele, a za druhé, že se tomuto nepříteli bude muset postavit tváří v tvář.151 Tyto dva aspekty považuje za nejvýznamnější milníky utváření určitého prostředí strachu přímo na frontě. Opačný případ než jaký jsme mohli pozorovat v případě Kačera, tedy všeobecná přítomnost podvědomého strachu na frontě, je reprezentován zápiskem Bohumila Sperlinga sloužícího u dělostřelectva: „Dnes rozhodl jsem se zakopati se tu, není jisto, jak dlouho zůstáváme a jen tak státi není zrovna příjemné“.152Autor si uvědomuje neustálou přítomnost nebezpečí i ve vzdálenějším místě fronty. Tento pocit v něm probouzí adekvátní reakci vedoucí ke zlepšení vlastní bezpečnosti. I když zde není strach primárně popsán, nebo explicitně zmíněn, danou situaci přímo implikuje. Tento postoj přímo odpovídá analýze Dava Grossmanna, který se zabýval odolnosti jedince vůči zabití. Ve své práci došel k závěru, že zásadním faktorem vůle jedince k přežití, nebo z opačného hlediska boje o vlastní život, je vzdálenost mezi oběma aktéry – útočníkem a obětí.153 Čím delší je vzdálenost mezi nimi, tím menší tendenci k obraně oběť disponuje, a naopak. Dělostřelecké jednotky, které se nacházely kilometry za bojovou linií, svého nepřítele viděly pouze skrze hledí dalekohledů, byl jim vzdálen, a proto byla jejich percepce možného nebezpečí menší, než u jednotek nasazených přímo v první linii. Tento blízký boj muže proti muži Grossmann pojmenovává bojem na „intimní až sexuální“ vzdálenost, který má svá specifika. V takovém případě je Přeloženo z: „Fear of death and injury is not the only, or even major, cause of psychiatric casualties in combat“. D. GROSMANN, On killing, s. 54. 151 Viz tamtéž s. 66. 152 L. HOBST (ed.), Český důstojník…, s. 46. 153 Viz D. GROSMANN, On killing, s. 99-134. 150
50
napadený voják vystaven nebezpečí přímo z „očí do očí“ a v organismu se aktivují obranné mechanismy, vyplaví se adrenalin a agresivní reakce vede k potlačení tendence rezignovat na svůj život. V případě útoku na delší vzdálenost mnohdy oběť ani nestihne zaregistrovat možné nebezpečí a obranná reakce organismu se tak nemůže dostavit. Zde musíme
podotknout,
že
si
vojáci
v první
světové
válce
vůči
tomuto
„neviditelnému“ nepříteli, reprezentovaném povětšinou dělostřeleckými granáty, vytvořili vlastní obranné mechanismy. Po několika dnech na frontě byli schopni dle charakteristického zvuku letícího šrapnelu rozpoznat, zda je nebezpečí reálné a je potřeba na něj reagovat, nebo se jedná o střelu letící daleko od jejich pozice. Velmi často se v zápiscích objevuje tematizace dělostřelecké salvy, která je popisována metaforickým způsobem. „Napravo od nás to docela silně bubnovalo, jako když pára urputně zápolí s pokličkou“.154 „K usínání nám v blízkosti zpívali kanony.“155 V mnoha případech bývá pocit strachu upozaděn líčením nebezpečné události, to se děje zejména ve vzpomínkách, které jsou psány po válce. Voják se od pocitu strachu posouvá k pocitu ohrožení, který je velmi podobný, ale ne tak intenzivní. Celková popsaná situace pak nevyznívá vyhroceně či kriticky, ale spíše jako konstatování přítomného nebezpečí, se kterým dotyčný nemůže nic dělat. Takto to vidíme například v zápisech Josefa Jarkovského: „A tu sluha od poručíka našeho byl střelen do ruky tak já jsem tam vlezl k němu a ránu mu obvazuji a v tom přece taliáni to zpozorovali a pustili tam střelbu z pušek, tak jsem si dal rugsak před hlavu a za chvilku hvízdlo to hned vedle mého ucha, tak jsem myslel že to nevydržim tam, že nás oba zastřelejí, ale šťastně to dopadlo“.156 Autor popisuje situaci, ve které se pokouší zachránit raněného spolubojovníka, a dostává se při tom pod palbu nepřítele. Pomineme-li aspekt obětování svého bezpečí k záchraně druhého vojáka, můžeme pozorovat dynamičnost popisované situace, která se odráží nejen ve výstavbě děje, ale i v syntaktické a morfologické rovině. Jarkovský přepíná mezi minulým a přítomným časem, což je typický rys vyprávěcího slohového postupu ve chvíli, kdy autor sděluje podstatný bod zlomu a vtahuje tak implicitně čtenáře do děje. Text je navíc stylizován spíše jako mluvený projev, než projev psaný, který má své normativní zákonitosti. Chybí zde interpunkce F. ŠMÍDA, Vzpomínky…, s. 43. VHA, Varia R, kart. 2, A. KAČER, Deník. Dále srov. D. NEPRAŠOVÁ (ed.), Válečné zápisky…, s. 27-33. 156 Archiv Vlastivědného muzea v Dobrušce, sig. XIV/300, Josef JARKOVSKÝ, Kronyka ze světové války od roku ½ 1915 do 4/9 1919, rukopis, s. 26. 154 155
51
a jednotlivé myšlenky jsou kladeny volně na sebe, což na čtenáře působí jako mluvený projev a dodává to zápisu rys dynamičnosti a autenticity. Tento způsob zápisu vypjatých situací je příznačný zejména pro deníkové zápisy, ale jak vidíme, může se objevit i ve vzpomínkách na intenzivní prožitek. Je nutné podotknout, že se ve většině případů jedná o stylizaci nezáměrnou a předem nepromyšlenou, naznačující sílu autorových vzpomínek, které se projevují jako volně asociované myšlenky. Významným prvkem, který přispěl k utváření pohledu vojáků na válečnou realitu, se staly nové technické vynálezy, jako jsou děla, kulomety a v případě českých vojáků zejména letadla. Podobně jako vojáci na západní frontě úzkostně popisují první setkání s tanky nasazenými do bitvy, čeští vojáci vyhlížejí letecké stroje, jsou jimi fascinováni a vnímají je naprosto jiným pohledem, než skrze válečné čočky. Jejich nadšení ze spatření takového stroje odnímá jakékoli přívlastky nepřátelství, vzdušný prostor se jim stává téměř neutrálním teritoriem nových hrdinů, kteří si nezaslouží nenávist, ale obdiv. Kačer například zapsal: „Po obědě letěl nepřátelský aeroplán. Bylo po něm prudce stříleno, leč šťastně přelétl“.157 Podobně si Sperling všímá: „Za nějaký čas byli ve vzduchu 2 naši, 2 ruští vzduchoplavci a pořádali na sebe hon“.158 Letadla, podobně jako balóny, se stala oblíbeným rozptýlením a jejich líčení má až romantický charakter. Strach budícím a obávaným technickým vynálezem, kterému se ve svých zápiscích věnují, je masivní dělostřelectvo. Pohled na jeho účinky se odvíjí od postavení muže v rámci armádního útvaru. Pokud se jedná o dělostřelce, je většinou dělo, u kterého slouží, pojmenováno familiárními či ženskými jmény, a voják k němu chová specifický kladný vztah.159 Naproti tomu stojí vojáci přidělení k pěchotním formacím, kteří se setkávají s dělostřeleckými šrapnely a granáty a pěstují si k nim ryze negativní vztah skrze dopady jejich síly, které velmi často vidí. Dělostřelecká palba se v průběhu první světové války stala fenoménem, který s sebou přinesl zvýšení hlukové hladiny fronty a s tím i zhoršení stresových podmínek pro vojáky. Hluk, kouř, šrapnely a všudypřítomné kusy hlíny létající vzduchem dokázaly rozbořit psychiku nejednoho vojáka. Tento značně stresující moment neušel pozornosti ani českých vojáků, kteří jej VHA, Varia R, kart. 2, A. KAČER, Deník, s. 71. Podobně také J. ČERVENKA (ed.), Bojoval jsem za císaře…, s. 17. 158 L. HOBST (ed.), Český důstojník…, s. 41. 159 Srov. J. HAVÍŘ – F. TONAR (edd.), Válečný deník, Brno 2008; Archiv Vlastivědného muzea v Dobrušce, elektronický archiv, CD ROM 102 a 103, J. ULRYCH, Moje zápisky. 157
52
ve svých zápiscích popisují jako jednu z nejhorších zkušeností. Odborníci o tomto fenoménu hovoří jako o tzv. šrapnelovém šoku (shell shocku), a to „nezávisle na tom, na které frontě nebo za kterou zemi bojovali, vojáci prožívali nejen fyzická zranění, ale také psychické trauma známé jako šrapnelový šok“.160 K této reakci ve velké míře přispíval také fakt, že bojiště první světové války byla hustě zakouřena granátovými zplodinami a chaoticky roztříštěna na hromady hlíny. Viditelnost v bitevním poli byla takřka nulová.161 Nejprve se podívejme na pohled českých dělostřelců, kteří v této problematice zastávají odlišný pohled, a to i když se ve svých zkušenostech s devastující silou artilerie také potkávají, pochopitelně ale v daleko menší míře. Pluháček o své službě píše: „Jedeme s tímto dělem na druhé místo a jen jsme dokopávali, padla rána 10cm kalibru přímo do našeho zákopu. Jsme zasypáni všichni hlínou. Velké nebezpečí a k tomu hrozné štěstí, že nepřišel nikdo k úrazu“.162 V tomto případě se jedná v jeho službě o ojedinělou situaci, kdy na jejich pozici dopadne nepřátelský granát, autor si všímá pouze toho, že jsou všichni v pořádku, dopad a rozsah jiných škod pro něho není tak podstatný, aby jej musel dále rozvádět. Mnohem častěji se mu však stalo, že vadná munice explodovala přímo v hlavni děla. „O 11. hod. dopol. po 6 ráně ocelovým granátem opět se granát roztrhl v rouře, takže se roura v tom místě zvětšila, ale nepraskla, máme velké štěstí…“.163 Podobnou zkušenost se střelou do ubikačního postavení s horším dopadem popisuje také Sperling: „Tuším 18. t. m. padl hejtman Stejskal – 7,5cm granát vrazil do stanu, vyhodil týž do vzduchu a s ním i hejtmana. Ten měl utrženou jednu nohu, jednu ruku a vyhřezlé vnitřnosti. Vržen byl mezi 2 stromy“.164 Tyto události jsou dělostřelci popisovány se zvláštním nezaujetím pro situaci, zřejmě proto, že byly natolik ojedinělé. Jejich služba za frontovou linií se nesla spíše v duchu jiného Sperlingova popisu, který vystihuje dělostřelecký pohled na frontu jako celek: „Sedím na Monte Majo a pozoruji boj. Jde o Monte Ciome. Po silné přípravě artilerie blíží se infanterie. Snad zmocní se zákopů, ale znovu objevují se v nich Italové. Jest to Přeloženo z: „No matter what front or which country they were fighting for, soldiers experienced not only physical wounds, but also psychological trauma known as shell shock“. Shelby LIVENGOOD, Psychological Trauma: Shell Shock during WWI, in: Journal of History and Social Science, Marian University, ročník 3., číslo 1., 2012. [online]. [cit. 2016-03-17]. Dostupné z: https://hssjournal.files.wordpress.com/2012/01/shelby-shell-shock.pdf 161 Srov. R. HOLMES, Obrazy…, s. 133-134. 162 J. HAVÍŘ – F. TONAR (edd.), Válečný deník, s. 41. 163 Tamtéž, s. 30. 164 L. HOBST (ed.), Český důstojník…, s. 30. 160
53
jako figurky se skioptikonu. Jest zřetelně viděti pohyby lidí, házejí granáty a lítají sami do vzduchu při plné trefě“.165 Tento zápis přináší pohled vojáka – diváka, který sedí v hledišti, vzdálen nebezpečí a bojovému ději odehrávajícímu se na jevišti pozorovaném skrze optiku „promítacího“ přístroje či kukátka. Sperling se stává vzdáleným pozorovatelem, jenž je fascinován pohledem na bojové scény, které se jeho osoby do určité míry vůbec netýkají. Zabíjení lidí na tuto vzdálenost s sebou přináší určitou míru depersonalizace tohoto aktu a nižší psychickou zátěž pro vojáky, kteří tento akt vykonávají. Grosmann dochází k následujícímu závěru: „Za roky výzkumu předmětu zabíjení v boji jsem neobjevil jediný případ, kdy by došlo k odmítnutí zabití nepřítele za těchto okolností. Stejně tak jsem neobjevil žádný případ psychického šoku spojený s tímto typem zabíjení“.166 Voják sloužící u dělostřelecké baterie měl tedy také daleko menší pocit odpovědnosti za škody na životech, kterých se svojí službou dopustil. Toto odosobnění a snížení osobní odpovědnosti pozorujeme v deníkových zápiscích v podobě distancovaného vyprávění, kdy se voják píšící své zápisky stylizuje spíše do pozice vypravěče stojícího mimo děj. Na druhé straně tohoto divadelního představení stojí pěchotní útvary umístěné v zákopech a mnohdy intenzivně ostřelované nepřátelskou palbou, jak to popisuje Augustin Mudrák: „Ohnivé jazyky děl ozařují celou krajinu. Ani Rusové nelení a celou noc pálí na naše zákopy. Jako divá zvěř jsme v zákopech štvaní z místa na místo. Je to hrozná noc bez konce“.167 O několik málo řádek později dodává: „Neustálá palba, která zuří dnem i nocí, nás úplně deprimuje. Jsou to nekonečné dny a týdny“.168 Kromě takto vypjatých a negativně emočně líčených efektů střelby děl, se na druhé straně objevují odlišné, rovněž vypjaté, ale redukované zápisy. Šrapnely kartáčových střel jsou v nich srovnávány s kuličkami, střely pušek se včelami, či jiným hmyzem. „Nade mnou vesele bzučí ony včelky ruské. Těsně za mnou 10x praskl granát, jenž pokropil mne spoustou hlíny. Kulička, jichž spousty padly kolem, mne bohudík neklepla žádná“.169 Vyrovnání L. HOBST (ed.), Český důstojník…, s. 27. Přeloženo z: „In years of research and reading on the subject of killing in combat I have not found one single instance of individuals who have refused to kill the enemy under these circumstances, nor have I found a single instance of psychiatric trauma associated with this type of killing“. D. GROSMANN, On killing, s. 108. 167 J. ČERVENKA (ed.), Bojoval jsem za císaře…, s. 35. 168 Tamtéž, s. 36. 169 VHA, Varia R, kart. 2, Jan NOVÁK, Válečný deník, rukopis, s. 15. 165 166
54
se s nebezpečím je zde prezentováno zjemněním volených jazykových výrazů, kterými je daná situace popisována, už jen samotné užití deminutiva kulička je příznačné označení pro projektil, jaké bývá často užíváno v české memoárové literatuře.170 Objevují se rovněž velmi kusé a stručné zápisy týkající se dělostřelecké baráže, která ustupuje do pozadí a tvoří určitou kulisu pro další děje. Vojákům se stala něčím tak samozřejmým, že ji jen zmiňují a posléze pokračují líčením hlavních událostí. „Palba z děl trvá stále. Vpravo levo. Odložili jsme torby a jdeme do boje“.171 Podstatnou roli po posouzení vážnosti situace hraje také blízkost raněných osob a jejich pohlaví. Obecně můžeme říci, že čím bližší člověk vojákovi zemře, nebo je zraněn (kamarád, spolubojovník, ale i blízký nadřízený), tím větší pozornost takové události věnuje. Pokud se v jakémkoli místě vojáci setkali s ženami, nebo jen ženskými těly, ihned je tematizují a násilí na nich spáchané odsuzují, nebo se vůči němu alespoň zásadněji vymezují. Na rozdíl od mužů mohou být tyto ženy pro vojáky naprosto neznámé, ale i tak je s nimi nakládáno s maximálním respektem, téměř jako s vlastní rodinou. „Přistoupím blíže. Byla to dívka asi 18 až 20 let, velice hezká-ubita. Bylo hrůza na ní se podívati. […] Na zahrádce dal jsem vykopati hrob a znetvořené tělo do něho uložil. […] Ještě ani dnes nevymizel mi obrázek ten z paměti“.172 Tento obraz zbytečného válečného násilí se Bohumila Pazderky dotkl takovým způsobem, že jej nejenže zapsal do svých vzpomínek, ale jeho vliv na vlastní prožitek ještě podtrhl dodatkem, že takový obraz není schopen vytěsnit z paměti. Podobnou situaci líčí Petr Pluháček: „U naší baterie je hrob mladé dívky – 19 roků, kterou ve světnici zasáhla střela – matka a její přítelkyně pláčou denně u jejího hrobu“.173 Žádné jiné hroby či mrtvé civilní obyvatelstvo se v jeho zápiskách neobjevuje, proto pro něho tato situace musela být určitým způsobem specifická a ojedinělá. Zemřelou zřejmě neznal, ale i přesto chtěl tento moment zachytit na delší dobu, musel se ho tedy významněji citově dotknout, navíc se denně opakoval. Samotná situace určitého „zjevení“ se ženské postavy v blízkosti fronty stojí vojákovi za zápis.174 Zajímavě popsanou a vnímanou smrt blízkého přítele nám přináší zápisky Augustina Mudráka: „On pouze mávne rukou a obrací se k ruským pozicím. V tom Srov. Josef VÁCHAL, Malíř na frontě, Praha 1996; Stanislav K. N EUMANN, Elbasan, Praha 1922. VHA, Varia R, kart. 2, R. KASAL, Válečný deník, s. 6. 172 VHA, Sbírka historických prací, kart. 7, Bohumil PAZDERKA, Moje vzpomínky, s. 17. 173 J. HAVÍŘ – F. TONAR (edd.), Válečný deník, s. 31. 174 Srov. L. HOBST (ed.), Český důstojník…, s. 36. 170 171
55
okamžiku zahvízdne kulka a zaryje se do prsou mého kamaráda. Blůza se mu prohne, zamává rukama a z jeho pusy zazní pouze zachroptění „Matičko, matičko!“ Skočím k němu, šetrně jej položím na zem, nožem rozříznu plášť a blůzu s košilí. Z levé strany prsou se valí pramének krve. Rychle jej ovážu, ale marně. Kulka mu zasáhla srdce. […] Mé hořké slzy se snášejí na jeho tvář“.175 Na tomto příkladu vidíme poměrně detailně popsané úmrtí kamaráda, jemuž přechází delší líčení jejich vztahu a posledního rozhovoru točícího se okolo domova a vzpomínek na matku. Osudovost dané situace je podtržena posledním zvoláním a pokusem o záchranu života, který je kvůli zranění ztracen. Emoční složka celé situace se projeví až na jejím konci, tedy ve chvíli, kdy je již jasné, že není možné nic dělat. Přesně v ten moment dojde k uvolnění emoce, která byla v předchozích minutách zadržena snahou o záchranu kamaráda. Holmes tato silná přátelství vznikající pod tíhou bojové skutečnosti připisoval zejména vlivu strachu. V jeho podání je to právě zvýšená míra stresu a obav, které stmelují mužstvo a dávají vzniknout silným emočním vazbám mezi lidmi, kteří by o sebe v civilním životě zřejmě nejevili takový zájem.176 V případě českých vojáků musíme k tomuto faktoru přidat ještě faktor národní, jak jsme si ukázali v předchozích kapitolách. Většina českých branců nasazovaných do bojů ve velké válce za sebou měla základní bojový výcvik v podobě povinné vojenské služby. Ten je ale nemohl připravit na to, co se skutečně bude odehrávat tváří tvář nepříteli. Takoví vojáci bývají velmi často označováni jako „panenští vojáci“177. Ti se musí v prvních dnes vyrovnat s několika významnými body válečného života, ke kterým patří vše výše zmíněné, ale především první bojová zkušenost sestávající ze dvou významných momentů. V první řadě je jím nebezpečí smrti a v druhé řadě nutnost zabíjet nepřátelské vojáky. Toto základní poslání vojáků se na první pohled jeví jako naprosto jasné a logické, ale jeho dopady na psychiku člověka jsou enormní. Může se také stát, že se voják s odpovědností za životy ostatních nikdy nesrovná, což vede buď k jeho zhroucení, nebo k přesunutí do týlových formací.178 Dave Grosmann přirovnává akt zabití ve válečném poli k aktu podobnému sexuální zkušenosti.179 „Zabíjení je osobní, intimní událostí výjimečné intenzity, při kterém se destruktivní akt stává v psychologickém slova J. ČERVENKA (ed.), Bojoval jsem za císaře…, s. 37. Viz R. HOLMES, Obrazy…, s. 181. 177 Viz D. GROSMANN, On Killing, s. 2-16; Srov. R. HOLMES, Obrazy…, s. 55-69. 178 Srov. J. VÁCHAL, Malíř…, s. 11, 14, 84. 179 Podobně o prvních bojových zkušenostech hovoří také R. HOLMES, Obrazy…, s. 56. 175 176
56
smyslu aktem konstruktivním. Pro ty, kteří tuto skutečnost nikdy nezažili, je zobrazení bitvy jak nám ji prezentuje Holywood a mýty, na kterých je tato interpretace založena, asi stejně užitečná pro pochopení tohoto fenoménu jako sledování pornografie pro pochopení intimity sexuálního vztahu“.180 Velmi často se v této souvislosti objevuje touha po poznání toho, co vojáka v poli čeká. Ta je obdobným způsobem srovnávána s erotickými fantaziemi mladíků a jejich zvědavými otázkami směřujícími na starší a zkušenější muže. Tato paralela se může zdát nadsazená, ale v praxi funguje.181 Váleční veteráni, kteří se vraceli domů z bitevního pole na dovolenou, či v důsledku těžkého zranění byli vystaveni zvídavým otázkám rukujících mladíků. Jednu takovou zkušenosti popisuje také František Šmída: „Se zápalem jsem poslouchal vojáky, kteří se vrátili z Bosny, a hltal jsem všechny informace o této podivné zemi. […] Byli jsme kluci těkavý a nebojácní, plní chlapeckých snů, věčně toužící po něčem nebezpečném a neznámém“.182 První bojovou zkušeností, tzv. bojovým křtem, musel projít každý voják nasazený do předních linií bojových formací. Zážitek z tohoto prostředí je pro mnoho mužů zásadní a je v mnoha případech popisován velmi osobně a detailněji než boje jiné. V první řadě se vojáci soustředí na popis svých pocitů, okolností, které k tomu okamžiku vedly a malých detailů, které celkovou situaci pomáhají spoluutvářet velmi sugestivní pohled na daný okamžik. „Dostali jsme rozhřešení a požehnání. Jdeme v levo. Skrze obec Režova vede most přes bažinu, kde stojíme stráž, celý prapor. Roj trvá nepřetržitě, pěchota zasahuje v bojov. pol. Už ležím v rojnici. […] Nepřítele dosud nevidím. Před námi slyšet strojové pušky, nevím, co bude dál“.183 Prvním důležitým detailem je tematizace požehnání, které v mnoha případech znamenalo poslední pomazání. Fakt, že k takovému úkonu před útokem docházelo, mohl vést jak ke zklidnění, tak zneklidnění mužstva, které jej vnímalo ambivalentně. V tomto případě tvoří počátek struktury, která je ukončena zvoláním „nevím, co bude dál. Tato jednoduchá věta obsahuje uvědomění si fatality dané situace. Objevují se i další prvky, Přeloženo z: „Killing is a private, intimite occurrence of tremendous intensity, in which destructive act becomes psychologically very much like the procreative act. For those who have never experienced it, the depiction of battle that Holywood has given us, and the cultural mythology that Holywood is based upon, appear to be about as useful inunderstanding killing as pornographic movies would be in trying to understand the intimacy of sexual relationship“. D. GROSMANN, On Killing, s. 2. 181 Podrobněji viz tamtéž, s. 3-4. 182 F. ŠMÍDA, Vzpomínky…, s. 15. 183 VHA, Varia R, kart. 2, R. KASAL, Válečný deník, s. 6. 180
57
které byly pro vnímání boje vojákem velmi podstatné, a to je neviditelný nepřítel a hluk bitvy. Nemůžeme sice vymezit obecně platný pohled českých vojáků na bitevní nasazení, můžeme ale vysledovat určité tendence, kterým Češi podléhají, a to na základě frekvence a způsobu tematizace boje ve svých zápiscích z pohledu na strukturu vytvořeného narativu. V denících jsou zápisky o konkrétních bojových akcích velmi kusé, neobsahují detailní specifikace prostoru bitvy, počty nasazených mužů, jména formací či líčení průběhu bitvy. Soustředí se na subjektivní zážitek a poskytují tak autentický pohled jedince vidění jakoby skrze mířidla vojákovy zbraně.184 Výjimku v tomto směru tvoří E. E. Kisch, který poskytuje velmi barvitý a konkrétní obraz celé situace jakoby ji pozoroval zvenčí. Tento způsob nahlížení musíme zčásti odvozovat od jeho civilního zaměstnání, tedy publicistiky. Kisch, zvyklý psát soudničky a reportáže, přenáší tuto zkušenost i do pozorování vlastního působení v rámci bojového nasazení. Svého okolí, vojáků, civilního obyvatelstva, ztrát, konkrétních strategií si všímá daleko lépe a líčí do daleko větší hloubky než jeho jiní čeští spolubojovníci. „Čtyři šrapnely našeho dělostřelectva byly nařízeny příliš krátce nebo vybouchly předčasně: ze 14. setniny našeho pluku, která byla bojově rozložena v rojnici před houfnicemi jako ochrana, zranily vlastní šrapnely jedenadvacet vojáků“.185 V tomto směru se jeho zápisky podobají známým zápiskům anglických vojáků186 ze západní fronty, ze kterých bychom byli schopni bojiště rekonstruovat. 187 V deníkových zápiscích můžeme pozorovat tendenci k umenšování osobního významu detailního průběhu bojových akcí. Na jedné straně je to dáno tím, že čeští vojáci byli ve větší míře nasazováni k dělostřelectvu, nebo do pomocných útvarů, jako byly útvary ženijní a sanitní,188 ale na straně druhé se tento fenomén projevuje také v zápiscích pěšáků, kteří po mnoho dní obývali zákopy v přední linii. Bohumil Sperling například poznamenal: „První opravdová vojna pro mne. Dědiny v okolí jsou v plamenech a na mém Beobachtungstandě je hrozně nepříjemno. Rus střílí ze 3 stran, naši zezadu, neboť jsem před zákopy infanterie. Zákopy jsou bez drátěných překážek
O fenoménu tzv. tunelového vidění více viz R. HOLMES, Obrazy…, s. 135-136. E. E. KISCH, Vojákem…, s. 28. 186 Srov. E. BLUNDEN, Undertones…, s. 32, 74, 96; Siegfried SASSOON, Memoirs of an Infatry Officer, Croydon 2010, s. 17, 42, 69. 187 Srov. Samuel HYNES, A War Imagined, London 1990. 188 Viz I. ŠEDIVÝ, Češi…, s. 66, 67. 184 185
58
a celou noc zuří boje“.189 Boj je v tomto úryvku popsán velmi neurčitě, je tematizován jako kulisa vojákových prožitků, které jsou vyjádřeny nepříjemným pocitem. Konkrétní kontury celé situace ustupují abstraktnímu obrazu vágní válečné situace, na které je pro autora důležitá jeho vlastní pozice uprostřed chaoticky uspořádané fronty a jeho pocit určité stísněnosti.
189
L. HOBST (ed.), Český důstojník…, s. 45.
59
V. Kde domov můj? Jedním z klíčových momentů vojenské zkušenosti nejen českých vojáků bývá odloučení od domova. Situace, ve které člověk opouští nejen místo svého dosavadního bydliště, rodinu a známé, ale také zažité stereotypy a způsob dosavadního života, je pro většinu lidí nepříjemná a stresující. Domov představuje místo jistoty a bezpečí, které je opouštěno většinou nedobrovolně. Jeho reálná podoba nás nebude v této kapitole zajímat, zaměříme se na jeho prezentaci v rámci vojenských vzpomínek. Obecně bychom mohli říci, že se stává něčím vzdáleným a nedosažitelným, jako takový je v textu často idealizován, ale frekvence jeho tematizace není tak častá. Odkazy na domov se v textu objevují v několika kontextech, které můžeme, na rozdíl od jiných motivů, poměrně přesně obecně vymezit. V první řadě se jedná o situaci nástupu do armády, mobilizace a vojákovy cesty z domova do prvních kasáren a až po překročení hranic rodné země. Dalším momentem jsou těsnější či volnější asociace v kontrastu s krajinou, ve které se voják pohybuje, a asociace přímo spojené s explicitními materiály z domova, jako jsou dopisy, fotografie apod. V neposlední řadě se pak domov objevuje v kontextu vypjatých situací přímo v boji, či v souvislosti s pocity osamocení a smutku. Domov v těchto reflexích představuje ideální prostor, ke kterému se voják v myšlenkách vrací, aby načerpal nové síly, občerstvil se a byl schopen pokračovat dál ve frontovém životě. Holmes k tomu poznamenává: „Vstup do armády představuje pro většinu vojáků jejich první delší odloučení od domova. Někteří se ze zdrcujícího pocitu stesku nikdy nevzpamatují, obzvlášť když se k němu přidá hluboký pocit ztráty vlastní důležitosti“.190 Vstup do armády pro jednotlivce v konečném důsledku znamená významnou ztrátu soukromí i dosavadní identity, která je nabourána vojenskou subordinací.191 Formování této nové „vojenské“ identity je podmíněno osobností člověka a jeho schopností přizpůsobit se novým prostředím. Civilní identita vojáka, znamenající většinou individuální, svébytnou osobnost, je redukována na identitu podřízenou vojenské „vyšší moci“. Svobodné rozhodování je potlačeno a vyzdvižena je poslušnost.
190 191
R. HOLMES, Obrazy…, s. 76. Viz R. ZAJTCHUK, War…, s. 67-70.
60
Z těch, kteří se nedokáží s touto novou podobou vlastní osobnosti vyrovnat, se stávají dezertéři, nebo v lepším případě jsou přesunuti k týlovým formacím.192 Pro české vojáky stojící na straně Rakouska–Uherska byl domov důležitým místem spojeným spíše se dvěma pojmy, které v průběhu 19. století nabyly zcela nových významů, a to byly pojmy vlast a národ. Tvorba národní identity, uvědomění si svébytné historie a její hodnoty, vlastní tisk a divadlo napomohlo Čechům vybudovat si specifický vztah k vlastní zemi a k domovu. Tento patriotismus byl úzce svázán s regionem, kde člověk vyrůstal a posléze žil, a můžeme tak mluvit o tzv. regionálním patriotismu. V něm domov zastával stabilizační funkci.193 Čeští vojáci odcházející na frontu tematizují zejména dojmy z cesty, kterou museli od domova urazit, jsou často fascinováni okolím železnice, novým světem, který se před nimi otevírá, a jen výjimečně jsou teskliví. Smutek se objevuje spíše v situacích loučení, kde je tento pocit poznamenán v několika větách. Následné vyprávění se však spíše stáčí k novým zkušenostem než k nostalgickému vzpomínání. E. Kisch například popsal celou cestu k pluku při mobilizaci, loučení se s milenkou atp. Předpokládali bychom, že při loučení s matkou dojde k určitému emočnímu napětí, ale autor jen konstatuje: „Matka mi chtěla zabalit ještě třetí spodky a noční košili, ale odmítl jsem: „ Snad nemyslíš, že táhnu do třicetileté války?!“.194 Místo dojemného loučení s matkou nabízí spíše úsměvnou historku o matčině starostlivosti. Podobně laděný případ reprezentují zápisky vojína Dolejše, který si všímá celkového naladění společnosti, která se přichází s odvedenci rozloučit na nádraží: „Na nádraží jich mnoho pláče, neboť každý se loučí se svými přáteli. My si však hrajeme na hrdiny, ale uvnitř to vře a burácí, avšak navenek je každý vesel, neboť jedeme do světa“.195 Autor zde srovnává všeobecně sklíčenou náladu těch, kteří zůstávají v domovině s nadšením těch, kteří odjíždějí. Vzápětí však dodává, že entusiasmus je spíše maskou, která zakrývá skutečný myšlenkový stav vojáka. Tento způsob popisu rozloučení se s domovem je u českých vojáků nejčastější. Paradigma falešného úsměvu, který má zřejmě dodat vojákovi na vážnosti a odlehčit situaci na straně jedné a smutek v očích rodin, které doprovázejí své muže k vlakům na straně druhé, nacházíme
R. HOLMES, Obrazy…, s. 78-90. Podrobněji viz V. MACURA, Znamení…, s. 139-169; A. HAMAN, Trvání…, s. 38-53. 194 E. E. KISCH, Vojákem…, Praha 1965, s. 8. 195 D. NEPRAŠOVÁ (ed.), Válečné zápisky, s. 7. 192 193
61
v mnoha verzích ve většině zkoumaných deníků.196 Sperling, zasažený smrtí svého bratra, píše: „Všichni kolegové s maminkami, jen já sám. Moje mamička doma pláče pro Zdeňka svého. Není tedy odjezd pro mne zrovna zábavný“.197 Autor naznačuje, že mu vstup do armády nečiní potěšení, ale na druhé straně se nenechává unést silnějšími emocemi, nebo je přinejmenším nemá potřebu zapisovat. Objevují se však také případy citového zdrcení zprávou o válce, takovou velmi zajímavě zapsal Augustin Mudrák. „Také doma všichni pláčou. Proud slzí se následně i mně řine po tváři a není možné jej zadržet. […] Zničen se rozloučím se všemi, zvláště se svou ženou Aničkou“.198 Expresivní emoční ladění této výpovědi je však v zápiscích vojáků spíše výjimkou. I když byl odchod pro mnohé pochopitelně náročný, podobné popisy se téměř nevyskytují. Dalším klíčovým momentem, kdy je domov v denících akcentován, jsou situace spojené
s korespondencí
či
čtením
dobových
tiskovin,199
které
přinášelo
zprostředkovaný kontakt s nejbližšími. Fenomén válečné korespondence, která pochopitelně podléhala armádní cenzuře, umožňoval vojákům být v kontaktu s rodinou a jinými blízkými. Častým artiklem posílaným na frontu byly noviny či knihy, ale také jídlo nebo teplé ošacení v době zimních měsíců.200 Tento kontakt se zázemím napomáhal budování morálky vojska a zaháněl smutek jedinců na frontě. V momentech delších výpadků můžeme u vojáků pozorovat nervozitu a starosti o to, co se doma děje. Některé zprávy z rodné vlasti však nebyly příliš spolehlivé a zejména tisk se mnohdy spíše věnoval propagandistickým tendencím a vojáci tak byli často oběťmi dezinformací o tom, co se zrovna děje na frontě. „Musí-li se zdůrazňovat, že rakouské město (Lvov), o němž jsme nikdy netušili, že je ohroženo, zůstává ještě v našem držení, nemůže to být s vítězstvími valné“!201 Holmes na adresu fungující vojenské pošty píše: „Většina moderních armád chápe, že efektivní pošta i dostatečná dovolená významně přispívají k dobré Srov. Archiv Vlastivědného muzea v Dobrušce, sign. XIV/300, J. JARKOVSKÝ, Kronika ze světové války, s. 3; Archiv Vlastivědného muzea v Dobrušce, sign. XIV/256, Alois KOHOUTEK, Válka světová v Dobrušce, rukopis; VHA, Varia R, kart. 2, R. KASAL, Válečný deník; F. ČERNÝ, Moje záznamy…, s. 25. 197 L. HOBST (ed.), Český důstojník…, s. 22. 198 J. ČERVENKA (ed.), Bojoval jsem za císaře…, s. 14. 199 Viz F. ČERNÝ, Moje záznamy…, s. 43: „Noviny už otevřeně psaly, že válka bude trvat ještě dlouho a všichni se začínali připravovat na zimní tažení“. 200 Viz L. HOBST (ed.), Český důstojník…, s. 107. 201 E. E. KISCH, Vojákem…, s. 74. 196
62
morálce“.202 Síla fungující korespondence nevyplývá pouze z její vlastnosti zprostředkování kontaktu, ale také demonstruje před vojáky funkčnost válečného aparátu, kterého jsou součástí. Možnosti negativního vlivu korespondence si všímá například E. Kisch, který si zapsal: „Předčítají se jména adresátů dopisů a lístků. „Mrtev,“ zní každou chvíli při vyvolávání jména a všecko ztichne. Desátník ve výslužbě zastrčí dopis do kapsy, dopis, v němž matka, milenka, žena psala, jak se jí stýská a jak toužebně čeká na okamžik shledání“.203 V tento moment sice nepíše o dopisech, které by dostával sám, ale v podtextu si můžeme povšimnout silného emočního podbarvení celé pasáže, která významně upozorňuje na skutečnost vědomí stesku a smutku na frontě. Špatné zprávy z domova, smrt rodičů, chudoba a podobné rány dopadající i na válečné zázemí mohou mít na vojáka vystavenému dlouhodobému strádání devastující účinek.204 Negativní zprávy z domova propojuje voják Černý s pesimistickým pohledem na stravování a celkovou situaci na frontě v roce 1915: „Z domova mi psali, že vlivem války je už velká bída. Prodává se prý na lístky, mouka není k dostání a prakticky vůbec nic není ke koupi. Dobytek prý zrekvírovali, nikdo nesmí nic prodat, takže nouze je již veliká“.205 V tomto úseku také dochází k nastínění materiální deprivace v domácím prostředí a z širšího kontextu je patrné, že tato situace přináší asociace s nedostatkem kvalitního jídla na frontě, o které se dál Černý rozepisuje. Vlast nebo také domovina se stala pro mnohé vojáky podstatnou částí jejich myšlenek spojovaných s pozitivními pocity, nebo s motivy kontrastními. Nejlépe ji můžeme pozorovat při setkání se s krajany či českou písní. Výsadní postavení pak zcela pochopitelně zaujímá Tylova a Škroupova píseň Kde domov můj. Do jaké míry již v této době skutečně plnila charakter písně symbolizující národní cítění, můžeme jen odhadovat, jisté však je, že v pramenech zastává dominantní postavení. Budoucí československá a česká hymna je v nich stavěna do kontrastu s tradiční německou písní Wacht am Rhein. Písňová forma vyjádření plnila již od středověku několik rolí, mezi nimiž vyniká role identifikační a agitační, která sehrála důležitý part i v tomto případě.206 Vojáci ji zpívají ve chvílích nacionálně zatížených, především pro vyjádření
R. HOLMES, Obrazy…, s. 82. E. E. KISCH, Vojákem…, s. 55. 204 Viz R. HOLMES, Obrazy…, s. 83. 205 F. ČERNÝ, Moje záznamy…, s. 43. 206 Miroslav KOMÁREK, Dějiny českého jazyka, Brno 2012, s. 26, 27; Srov. Jan LEHÁR – Alexandr STICH (edd.), Česká literatura od počátků k dnešku, Praha 1998, s. 96-99. 202 203
63
a vymezení vlastní identity oproti německým vojákům. Tento konflikt zaznamenal Václav Rajek: „…my Češi jdeme stranou do lesa, protože nemůžeme už poslouchati huronské řvaní Němců […] zpívají co hrdla stačí: „O du mein Östereich“, „Deutschland über alles“ a „Wacht am Rhein“. My Češi zase zpívali jsme v levo „Kde domov můj“, až přišel na nás šikovatel od štábu a zakazoval nám zpívat, ale musil hned odejít, jinak byl by býval bit“.207 Zde je navíc zpívání oblíbené písně podpořeno celkově až agresivním laděním vypravěče, který píseň brání a protěžuje proti konkurenční německé podobě. Voják je odhodlán bránit projev národní identity i s rizikem napadení nadřízeného, což nám implikuje vysokou důležitost tohoto momentu. Posledním a zřejmě nejsilnějším momentem, kdy čeští vojáci myslí na domov, jsou situace existenciálně vypjaté. Ohrožení života, dlouhodobé strádání, smutek a vyčerpání vedou vojáky k zamyšlení a k bilanci vlastního života. V těchto reflexivních pasážích ustupuje dějová linie narativu a do popředí se dostává psychologická linie sledující vlastní pozici a aktuální vnitřní prožitek vojáka. Domov je v nich oním ideálním místem, které zajišťuje bezpečí a ve kterém vše funguje jak má. Je místem, kde je dostatek jídla, tepla a pohodlí. „Tehdy jsem již jen vzpomínal na domov a čekal jsem, kdy mi odtluče poslední hodinka“.208 Takovouto jednoduchou větu si zapsal po silné dělostřelecké palbě. Autor byl nasazen u ženijních formací budujících zákopy a velmi často se ocital v přední linii, která byla ostřelována nepřátelskými šrapnely. Ve chvíli, kdy si myslel, že již přichází jeho konec, obrátil své myšlenky k domovu. Podobnou zkušenost můžeme pozorovat u Bohumila Sperlinga, který domov tematizuje v souvislosti s vyčerpáním a spánkovou deprivací. „Jsem zničen nevyspalostí a únavou. Jedinou rozkoš působí vzpomínky na mamičku, tatínka, bratry, známé, na prožité časy a naděje, že snad to přece jednou skončí“.209 Situace bezmoci a osamocení vedou člověka k bilancování života, nebo k nostalgickým vzpomínkám. Pokud jsou vojáky tyto myšlenky dobře uchopeny, mohou jim pomoci překonat složité potíže, v opačném případě mají devastující účinek. Podstatným faktorem pro zvládání takových situací je soudržnost jednotky a vztahy mezi spolubojovníky. „Ztráty způsobené nostalgií se objevují u vojáků vytržených z jejich domácího prostředí a jsou propojeny
Václav RAJEK, Několik stránek z vojenského deníku, in: A. ŽIPEK, Domov… (Díl II.), s. 67; dále Tamtéž, s. 68; Srov. L. HOBST, Český důstojník…, s. 110. 208 A. KAČER, Deník, s. 60. 209 L. HOBST (ed.), Český důstojník…, s. 27. 207
64
s vlivem ztráty sociální opory“.210 Pokud dojde k individuální separaci vojáka od jednotky, nebo k narušení vztahů v rámci jednotky, je takový jedinec vystaven významně vyšší psychické zátěži, kterou nemusí být schopen unést. Shrnujícím textem vyjadřujícím to, jakým způsobem čeští vojáci pohlíželi na své domovy daleko za frontou a jaký měli vztah k místům svého civilního života, bychom mohli označit zápis Bohumila Sperlinga: „Každý touží po míru a rád by zase seděl doma. Konečně se to lehce pochopí, platí již staré přísloví: lepší doma krajíc chleba než v cizině husa celá. Zde je to ale opačně: Lepší doma husa celá, než v cizině krajíc chleba.“211
Přeloženo z: „Nostalgic casualties occured in soldiers separated from their home enviromet with attendant loss of social reinforcement“. R. ZAJTCHUK, War…, s. 67. 211 L. HOBST (ed.), Český důstojník…, s. 32. 210
65
Závěr Čeští vojáci byli v průběhu let 1914-1918 nasazeni v rámci rakousko-uherské armády na jižní i východní frontě, odhadované ztráty do roku 1917 překročily 138 128 mužů převážně z českých okresů monarchie.212 Památku na ně připomínají pomníky padlým sousedům v mnoha i menších vesnicích. Jejich svědectví o době a válce, kterou si sami prošli, je stále živé a zajímavé. Skrze jejich deníky můžeme znovu odhalovat skryté individuální motivace k boji, obavy a nechuť k válce i obyčejné zápisky o tom, co cestou viděli a považovali za důležité pro zapsání. Na základě těchto informací jsme dnes schopni rekonstruovat obraz Velké války, která jim vzala několik let života a mnohé připravila o fyzické či duševní zdraví. Čeští vojáci zřejmě nebyli ničím výjimeční, ale i tak je jejich pohled jednou z podstatných částí současné konstrukce multiperspektivních dějin a nabízí nové pohledy na události často líčené pouze pomocí učebnicových obecně formulovaných závěrů. Je jakousi alternativou k oficiálním a zobecňujícím informacím, které pomáhá dotvářet do konkrétnějších představ o tom, jaká zřejmě první světová válka byla pro její účastníky. Obecně bychom mohli říci, že se čeští vojáci na bitevních polích v barvách monarchie několikrát statečně postavili nepříteli a byli armádní oporou při bojích v severní Itálii. Stejně tak ale selhali pod náporem nepřítele na ruské frontě, kde trpěli nedostatečně zkušeným velením a silnou materiální deprivací. Nejrozšířenější obraz českého vojáka, Josefa Švejka, stvořeného Jaroslavem Haškem, má v reálných osobnostech Velké války jistou oporu. Čeští vojáci se velmi rádi vymezovali vůči ostatním národům, zejména pak Němcům, na základě čehož můžeme jasně dovozovat důležitost Velké války v rámci formování novodobé národní identity. Už jen fakt, že čeští vojáci byli schopni vymezovat svoji vlastní pozici v rámci armády vůči jiným národům, dokazuje, že jejich národní identita a vlastenecké smýšlení bylo válečnou mašinérií rozvíjeno a formováno. Jejich postoj k válečnému úsilí monarchie byl na počátku vystavěn na státní tradici habsburského impéria, ale postupným časem docházelo k jeho transformaci v postoj téměř neutrální. K této proměně dochází zejména po smrti Františka Josefa I., jednotícího a reprezentativního symbolu celého Číslo 138 128 mužů je přibližným odhadem zakládajícím se na několika přepočtech raněných, nezvěstných a padlých, přesnější je přepočet padlých na 1000 obyvatel monarchie, kde se jedná o cca 171,2 muže. Více a podrobněji viz I. ŠEDIVÝ, Češi…, s. 146-148. 212
66
císařství. Počáteční téměř indiferentní pozice byla přetvořena v silnou polohu nacionální, založenou na pospolitosti českých vojáků v jednotlivých útvarech. Proti tomuto trendu zakročilo velení ozbrojených složek několika opatřeními, ale nikdy se jej nepodařilo marginalizovat. Nacionální rámec interpretace byl následně českými vojáky implementován do většiny pozorovaných situací v rámci jejich služby, ať už se jednalo o jídlo, komunikaci s velením, nebo příděly materiálu. S určitostí můžeme tvrdit, že český národ první republiky byl formován nejen tradicí legionářskou, které byla věnována ideologicky významnější pozornost, ale také zkušenostmi právě českých vojáků bojujících na straně Rakouska-Uherska až do samého konce války. Vztah k domovu a vlasti obecně se stal silnou motivací českých vojáků ne k boji, ale spíše k přežití. Většina z nich nebyla neposlušná, nerevoltovala, ale zároveň nebyla ochotna obětovat svůj život pro něco, co pro ně nepředstavovalo vyšší hodnotu. V tomto aspektu bychom mohli pozorovat ono zmiňované švejkovství českého vojáka, který na jedné straně poslouchá rozkazy velení, ale na straně druhé si myslí své, rád se baví se svými přáteli, hraje karty a stará se zejména o stravu. Tyto momenty spolu s popisem vlastního bojového nasazení tvoří podstatnou většinu zkoumaných narativů a tvoří určitou spojnici mezi zážitky vojáků vůbec. Typickou kategorií popisovanou v jejich textech jsou přátelské vztahy, nakládání s lidským životem na frontové linii a silná touha po domově úzce vázaná na jednotlivé regiony. Český voják rozhodně neušel válečným útrapám a mnohdy stál v jejich epicentru, ale přesto nemůžeme tvrdit, že by ho jednoznačně determinoval pouze bojový zážitek. Jednotlivé aspekty, tak jak byly v této práci nastíněny, vytvářejí vyšší strukturu, jsou vzájemně propojeny nejrůznějšími vztahy, ovlivňují se, zesilují či oslabují vliv jednoho či druhého fenoménu a není dost dobře možné je od sebe oddělit, protože se prostupují. Materiální deprivace je těsně navázána na bojové podmínky stejně jako denní snění o domově či rodině. Podobně formování národního smýšlení nemůžeme oddělit od materiální deprivace, která do jisté míry tyto tendence skrytě podporovala. Deníky vojáků také jasně vyvracejí ještě stále mnohdy zažitou představu o tom, že Češi byli nespolehlivými vojáky připravenými k okamžitému přechodu na protilehlou stranu válečného konfliktu. Naopak, objevují se i tací, kteří byli počátečními vítězstvími Centrálních mocností nadšeni. Generalizace v tomto případě není na místě a přináší pohled zkreslený, neúplný a zjednodušený, oproštěný od individuálních nuancí
67
a zajímavostí. Spory o vznik a význam první světové války jsou patrně stále ještě živé a podobně tomu bude zřejmě také ve sporu o identitu českého vojáka. Zkoumání válečného konfliktu založené na interpretaci dílčích převážně narativních dobových textů nikdy nevytvoří definitivní a systémový obraz Velké války. Nabídne spíše hledisko afinitní, které by mělo být neustále doplňováno a rozvíjeno dalšími úhly pohledu, aby byla jeho podoba v souvislosti s dějinami politickými, hospodářskými i vojenskými schopna podat celistvější svědectví o tom, jak období let 1914-1918 s největší pravděpodobností vypadalo a ke kterým změnám přispělo.
68
Seznam pramenů a literatury Archivní prameny – narativní, nepublikované Archiv hlavního města Prahy, sb. 1440, BERGER, Vojtěch, Paměti Vojtěcha Bergera (Kniha II, 25. června 1915 – 11. 2. 1917.), rukopis. Archiv Vlastivědného muzea v Dobrušce, sign. XI/124, HEJZLAR, Rudolf, První světová válka – vzpomínky, kopie rukopisu. Archiv Vlastivědného muzea v Dobrušce, sign. XIV/273, HUŠÁK-CHÁBORSKÝ, Jindřich, Čtyři roky mého života a moje cesta kolem světa, rukopis. Archiv Vlastivědného muzea v Dobrušce, sign. XIV/300, JARKOVSKÝ, Josef, Kronyka ze světové války od roku ½ 1915 do 4/9 1919, rukopis. Archiv Vlastivědného muzea v Dobrušce, sign. XIV/256, KOHOUTEK, Alois, Válka světová v Dobrušce, rukopis. Archiv Vlastivědného muzea v Dobrušce, elektronický archiv, CD ROM 102 a 103, ULRYCH, Josef, Moje zápisky, rukopis. Vojenský historický archiv (dále VHA), Sbírka historických prací, kart. 8, BOHÁČ, Ludvík, Črty I. a II., rukopis.VHA, Sbírka historických prací, kart. 2, ČAKRT, Arnošt, Vzpoura na torpedovci "Tb. 80T" 7. května 1918 v Pulji, rukopis. VHA, Sbírka historických prací, kart. 7, HÁJICKÝ, V., R., Z mých zápisků ze Srbska, rukopis. VHA, Varia R, kart. 2., KAČER, Antonín, Deník, rukopis. VHA, Varia R, kart. 2, KASAL, Rudolf, Válečný deník, rukopis. VHA, Varia R, kart. 2, sign. A/20-a, KAŠPAR, Václav, Válečný deník – 1915, rukopis. VHA, Sbírka historických prací, kart. 2, KLECOMONOV, V., Přípravy k získání 28. pluku, rukopis. VHA, Sbírka historických prací, kart. 2, KOŠTA, Karel, Jak přešel 28. pražský pluk k Rusům, rukopis. VHA, Varia R, kart. 2, NOVÁK, Jan, Válečný deník, rukopis. VHA, Sbírka historických prací, kart. 7, PAZDERKA, Bohumil, Moje vzpomínky, strojopis. VHA, Sbírka historických prací, kart. 7, RUTH, Václav, Na ruské frontě v Haliči v květnu 1915, rukopis.
69
VHA, Sbírka historických prací, karton (dále kart.) 7, SÝKORA, Jan, Tarnavka – Obrázek ze světové války, rukopis. VHA, Sbírka historických prací, kart. 2, ŠŤASTNÝ, Alois, Odpověď na dopis, rukopis. Prameny – narativní, publikované ČERNÝ, František, Moje záznamy ze světové války 1914-1918, Praha 2014. ČERVENKA, Jiří (ed.), Bojoval jsem za císaře pána, Brno 2011. HAVÍŘ, Jiří - TONAR, František (edd.), Válečný deník, Brno 2008. HOBST, Leonard (ed.), Český důstojník na frontách monarchie – válečný deník, Brno 2003. HODEK, Josef, Hrst vzpomínek z první světové války, Plzeň 2004. KISCH, Egon Ervín, Vojákem pražského sboru, Praha 1965. NEPRAŠOVÁ, Dagmar (ed.), Válečné zápisky z první světové války, Nové Strašecí 2014. ŠMÍDA, František, Vzpomínky z vojny 1914-1919, Olomouc 2014. Antologie pramenů - publikované ŽIPEK, Alois (ed.), Domov za války, Díl I. 1914, Praha 1929. ŽIPEK, Alois (ed.), Domov za války, Díl II. 1915, Praha 1930. ŽIPEK, Alois (ed.), Domov za války, Díl III. 1916, Praha 1930. ŽIPEK, Alois (ed.), Domov za války, Díl IV. 1917, Praha 1931. ŽIPEK, Alois (ed.), Domov za války, Díl V. 1918, Praha 1931.
70
Odborná literatura ANDERSON, Benedict, Imagined Communities, Londýn 2006. ANDERSON, Benedict, Představy společenství, Praha 2008. DEÁK, István, Beyond Nationalism, A Social and Political History of the Habsburg Officer Corps 1848-1918, New York 1990. FUČÍK, Josef, Osmadvacátníci, Spor o českého vojáka, Praha 2006. FUČÍK, Josef, Piava 1918, Praha 2001. FUSSEL, Paul, The Great War and the Modern Memory, New York 1975. GALANDAUER, Jan, František Ferdinand d¨Este, Praha 1993. GALANDAUER, Jan, Karel I. Poslední český král, Praha, Litomyšl 1998. GROSMANN, Dave, On killing, New York 1996. HAMAN, Aleš, Trvání v proměně, Praha 2010. HOLMES, Richard, Obrazy války, Praha 2011. HROCH, Miroslav, Na prahu národní existence, Praha 1999. HYNES, Samuel, A War Imagined, Londýn 1990. KEEGAN, John, První světová válka, Praha 2003. KOLDINSKÁ Marie – ŠEDIVÝ, Ivan (edd.), Válka a armáda v českých dějinách, Praha 2008. KOMÁREK, Miroslav, Dějiny českého jazyka, Brno 2012. KŘEN, Jan, Konfliktní společenství, Praha 2013. LEHÁR, Jan – STICH, Alexandr (edd.), Česká literatura od počátků k dnešku, Praha 1998. LEIN, Richard, Pflichterfüllung oder Hochverrat? Die tschechischen Soldaten Österreich-Ungarns im Ersten Weltkrieg, Vídeň 2011. MACURA, Vladimír, Znamení zrodu, Jinočany 1995. MOMMSEN, Hans – KOVÁČ, Dušan (edd.), První světová válka a vztahy mezi Čechy, Slováky a Němci, Brno 2000. RAK, Jiří, Zachovej nám, Hospodine, Praha 2013.
71
RAUCHENSTEINER, Manfried, The first World War and the end of the Habsburg Monarchy, Vídeň 2014. ŠEDIVÝ, Ivan, Češi, české země a Velká válka 1914 – 1918, Praha 2014. URBAN, Jan, Dějiny Rakouska, Praha 2002. URBAN, Otto, Česká společnost 1848-1918, Praha 1982. VEBER, HLAVAČKA a kol. (edd.), Dějiny Rakouska, Praha 2002. ZAJTCHUK, Russ, War Psychiatry, Washington 1995. Příspěvky ve sbornících ENGLE, Jason, „This monstrous front will devour us all“: The Austro-Hungarian Soldier Experience, 1914-1915, in: BISCHOF, Günter – KARLHOFER, Ferdinand (edd.), 1914: Austria-Hungary, the Origins, and the First Year of World War I, New Orleans 2014, s. 145-166. KUČERA, Rudolf, Entbehrung und Nationalismus,in: BACHINGER, Bernhard – DORNIK, Wolfram (edd.) Jensteits des Schützengrabens, Innsbruck, Vídeň, Bozeň 2013. Články v odborných periodicích DADDIS, A. Gregory, Understanding Fear´s Effect on Unit Effectivness, in: Military Review, Fort Leavenworth 2004, č. 5, s. 22-27. HALLER, J. S., Trench foot--a study in military-medical responsiveness in the Great War, 1914-1918, in: Western Journal of Medicine, 1990, s. 729-733. LEIN, Richard, The „Betrayal“ of the k.u.k. Infantry Regiment 28 Thuth or Legend?, In: Prague papers on History of International Relations, Praha 2009. Shelby, LIVENGOOD, Psychological Trauma: Shell Shock during WWI, in: Journal of History and Social Science, Marian University, 2012, ročník 3., číslo 1. SUDA, Zdeněk L., The Courious Side of Modern Czech Nationalism, in: Czech Sociological Review, 2001, ročník 9., číslo 2, s. 225-234. ZAHRA, Tara, Imagined Noncommunities, in: Slavic Review, roč. 69, číslo 1., 2010, s. 93-119.
72
Internetové zdroje Velká válka [online]. [cit. 2016-02-02]. Dostupné z: http://www.velkavalka.info/wiki/doku.php?id=pocty_vojaku_ceske_zeme_a_slovensko
73
Seznam příloh I.
Skladba obyvatelstva českých zemí dle obcovací řeči. Převzato z: Ivan, ŠEDIVÝ, Čechy, české země a Velká válka 1914-1918, Praha 2014, s. 38.
II.
Zvláštní vydání Národní politiky, 1914, roč. XXXII, č. 175 Archiv Vlastivědného muzea v Dobrušce, karton 71, sign. XI/124.
III.
Manifest „Mým národům!“ Archiv Vlastivědného muzea v Dobrušce, karton 71, sign. XI/124.
IV.
Vyhláška o všeobecné mobilizaci ze dne 26. července 1914 Archiv Vlastivědného muzea v Dobrušce, karton 71, sign. XI/124.
V.
Kronyka ze světové války Josefa Jarkovského Archiv Vlastivědného muzea v Dobrušce, sign. XIV/300, JARKOVSKÝ, Josef, Kronyka ze světové války od roku ½ 1915 do 4/9 1919, rukopis.
VI.
Rukopis Jana Nováka VHA, Varia R, kart. 2, NOVÁK, Jan, Válečný deník, rukopis.
VII.
Deník Rudolfa Kasala VHA, Varia R, kart. 2, KASAL, Rudolf, Válečný deník, rukopis.
VIII.
Zápisky Václava Rutha VHA, Sbírka historických prací, kart. 7, RUTH, Václav, Na ruské frontě v Haliči v květnu 1915, rukopis.
IX.
Deník Václava Kašpara VHA, Varia R, kart. 2, sign. A/20-a, KAŠPAR, Václav, Válečný deník – 1915, rukopis.
74
Příloha I.
Skladba obyvatelstva českých zemí dle obcovací řeči Země
Němci
Češi
Poláci
absol.
%
absol.
%
absol.
%
Čechy
2 467 724
36,76
4 241 918
63,19
Morava
719 435
27,62
1 868 971
71,75
14 924
0,57
Slezsko
325 523
43,90
180 348
24,33
235 224
31,72
-
-
Příloha II. Zvláštní vydání Národní politiky, 1914, roč. XXXII, č. 175
Příloha III. Manifest „Mým národům!“
Příloha IV. Vyhláška o všeobecné mobilizace ze dne 26. července 1914
Příloha V. Kronyka ze světové války Josefa Jarkovského
Příloha VI. Rukopis Jana Nováka
Příloha VII. Deník Rudolfa Kasala
Příloha VIII. Zápisky Václava Rutha
Příloha IX. Deník Václava Kašpara
