Univerzita Hradec Králové Filozofická fakulta Katedra archeologie
Středověká militaria z Broumovské kotliny Bakalářská práce
Autor:
Lukáš Procházka
Studijní program:
B 7109
Studijní obor:
Archeologie
Vedoucí práce:
PhDr. Zuzana Bláhová
Hradec Králové 2016
Za pomoc a všestranné rady při zpracování děkuji především vedoucí mé práce PhDr. Zuzaně Bláhové, Ph.D. Dále děkuji Mgr. Radku Bláhovi za uvedení do problematiky, konzultace a poskytnutí cenných rad a prostoru pro zpracování nálezů z MVČ HK. V neposlední řadě děkuji také Karlu Franzemu, řediteli Muzea Broumovska, za ochotu a pomoc poskytnutou při zpracovávání materiálu z Muzea Broumovska.
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně a řádně citoval všechny použité zdroje a literaturu.
V Hradci Králové dne 5. května 2016
Anotace Práce se zabývá vrcholně a pozdně středověkými militarii pocházejícími z Broumovské kotliny. Studovaný soubor sestává z předmětů ze sbírek Muzea východních Čech v Hradci Králové, výstavních exponátů Muzea Broumovska a předmětů ze dvou sbírek soukromých. U militarií z Muzea Broumovska se v drtivé většině nejedná o archeologické nálezy, v případě ostatních částí souboru jde o nálezy z archeologického výzkumu hrádku u Božanova a především o předměty nalezené pomocí detektorů kovů. Práce obsahuje kapitoly o dějinách osídlení Broumovska a historii sbírek starožitností v tomto regionu. Ty předcházejí samotný rozbor jednotlivých militarií, který je základem této práce. Předměty jsou rozděleny do kategorií dle jejich užití, určeny a časově zařazeny. Text doplňuje obrazová příloha obsahující tabulky, grafy, mapy, kresby a fotografie nálezů či lokalit. Na studovaném materiálu lze sledovat jak vývoj vrcholně a pozdně středověkých zbraní a zbroje, tak celkové změny ve válečnictví dané epochy. Soubor poukazuje na rozličnost používaných militarií v Broumovské kotlině i na různé sociální vrstvy, které jimi disponovaly.
Klíčová slova Broumovská kotlina – detektory kovů – hrádek Božanov – militaria – zbraně – zbroj
Anotation This work deals militaria from High and Late Medieval Period, which come from Broumov basin. Studied set is made by items from collection of MVČHK, showpieces of Muzem of Broumovsko and by items from two private collections. Militaria from Muzeum of Broumovsko are not archeological findings in majority, in case of other parts of collection in terms of findigs from archeological research of Božanov castle and especially in terms of items found by metal detectors. Work includes chapters about settlement history of Broumovsko and history of collecting antiquities in region. They are listed before analysis of individual militaria, which is main part of the work. Items are divided to categories by their use and dated. Text includes illustrated appendix with tables, charts, maps, drawing illustrations and fotos of findings or locations. In studied collection we can see both development of High and Late Medieval Period weapons and armor and global changes in whole warfare that era. Set poits on disparity of militaria using in medieval time in Broumov basin and different social classes which used them.
Key words Broumov basin – metal detectors – Božanov castle – militaria – weapons - armor
Obsah 1. Úvod .............................................................................................................................. 6 1.1 Vymezení předmětu studia ...................................................................................... 6 2 Přírodní podmínky ......................................................................................................... 7 3. Vývoj osídlení Broumovska od pravěku po pozdní středověk ................................... 10 4. Historie sbírek starožitností na Broumovsku .............................................................. 16 5. Dějiny bádání o středověkých militariích ................................................................... 19 5.1 Československá, česká a slovenská literatura ....................................................... 19 5.2 Zahraniční literatura .............................................................................................. 21 6. Katalog ........................................................................................................................ 22 6.1 Božanov (okr. Náchod) ......................................................................................... 22 6.2 Hejtmánkovice (okr. Náchod) ............................................................................... 23 6.3 Jetřichov (okr. Náchod) ......................................................................................... 23 7. Rozbor ......................................................................................................................... 24 7.1 Poboční zbraně ...................................................................................................... 24 7.1.1. Meče .............................................................................................................. 24 7.1.2. Dýky .............................................................................................................. 28 7.2 Úderné zbraně ....................................................................................................... 30 7.2.1. Sekery ............................................................................................................ 30 7.2.2. Hlavice palcátu či/ řemdih ............................................................................. 32 7.3 Mechanické zbraně ................................................................................................ 33 7.3.1 Hroty šípů ....................................................................................................... 33 7.4 Palné zbraně .......................................................................................................... 36 7.4.1. Fragment ručnice ........................................................................................... 36 7.5 Zbroj ...................................................................................................................... 41 7.5.1. Kroužková zbroj ............................................................................................ 41 7.5.2. Plátová zbroj .................................................................................................. 42 8. Diskuse........................................................................................................................ 45 9. Závěr ........................................................................................................................... 48 10. Seznam literatury ...................................................................................................... 50 10.1 Elektronické zdroje ............................................................................................. 56 Přílohy ………………………………………………………………………………………………………………………………….57
1. Úvod
Bakalářská práce je zaměřena na poznání jedné z hlavních složek hmotné kultury v hojné míře zastoupené v souborech kovových nálezů, a to militarií. Vybraný soubor pochází z Broumovské kotliny. Toto pohraniční území je specifické jak svým přirozeným vymezením, tak i kulturně historickým vývojem. Zkoumané artefakty zpracované v této práci jsou časově zařazeny do období vrcholného a pozdního středověku. Předměty, které si bakalářská práce klade za cíl zpracovat, pocházejí ze tří hlavních zdrojů. Prvním a zároveň nejobsáhlejším je soubor nálezů ze sbírky Muzea východních Čech v Hradci Králové. Dále to jsou výstavní exponáty Muzea Broumovska a poslední část představují amatérské nálezy učiněné pomocí detektorů kovů. Úkolem práce je co nejpřesněji určit, datovat, popsat a vyhodnotit všechna dostupná militaria ze sledovaného území, aby mohla být ověřena a využita jejich výpovědní hodnota. Analýza by měla potvrzovat, případně doplňovat dosavadní stav poznání středověké vojenské (bojové) výzbroje a výstroje. Kovové nálezy vojenského charakteru mohou také poukazovat na jednotlivá střetnutí, vojenské akce, přesuny armád a mnohdy dávají odpovědi na otázky ohledně zániku opevněných sídel a fortifikací.
1.1 Vymezení předmětu studia
Broumovská kotlina je přirozeně ohraničeným územím a pro tuto práci byla vybrána z důvodu specifického historického i kulturního vývoje, který ji od přilehlých území odlišuje. Kotlina je téměř po celé délce svých hranic vymezena přírodními překážkami. Od severu až k východu ji obepíná masív Javořích hor, tvořící přirozenou hranici od Vižňova až k Šonovu. Na jihu a jihovýchodě od dolního konce Šonova po Božanov téměř nejsou přírodní překážky a kotlinu tak vymezuje státní hranice. Ta je stejně jako v severozápadní části zkoumaného území od Vižňova po Vernéřovice dána historickým vývojem. Severozápadní okraj kotliny kopíruje nejen hranici bývalého církevního panství podobně jako na jihu, ale i hranici zemskou a bývalou hranici s Pruským královstvím (Šimák 1931–1932, 8). Na západě vymezují kotlinu Broumovské stěny, přirozeně oddělující území od vnitrozemí Čech.
6
Z historického hlediska je období, ze kterého artefakty pocházejí, vymezeno následujícím způsobem. Dolní hranice je dána počátkem kolonizačních snah na Broumovsku, tedy zhruba první polovinou 13. století. Horní hranici představuje konec 16. století – toto období přineslo masivní rozšíření palných zbraní a tím i radikální změnu ve výzbroji a výstroji bojovníků a ozbrojenců obecně (Koóšová 2007, 258). Posledními velkými skupinami vojáků, žoldnéřů a vůbec mužů ve zbrani ve sledovaném období na Broumovsku byly uherské oddíly Matyáše Korvína a současně vojáci slezského knížete Jindřicha Minsterberského v 80. letech 15. století (Košťál 1989, 24). Poté byla Broumovská kotlina až do třicetileté války válečných útrap ušetřena. Militaria ze 17. století proto už do této práce kvůli své odlišné povaze nejsou zařazena. Rovněž byla vynechána výstroj jezdce a koně, u které není jednoznačné vojenské využití a vzhledem k četnosti by vydala na samostatnou práci.
2 Přírodní podmínky
Kotlina je součástí geomorfologického celku Vnitrosudetská pánev, jejíž česká část (zhruba třetina) geomorfologicky odpovídá Broumovské vrchovině. Další dvě třetiny tohoto celku leží na území sousedního Polska. Dříve se používal pro celou oblast vhodnější
název
–
Sudetské
nebo
Broumovské
mezihoří
(Rozbory 2016).
Severovýchodní část Broumovské vrchoviny tvoří Meziměstská vrchovina. Její první nejvýše položenou partií jsou Javoří hory s nejvyšším vrcholem Broumovska – Ruprechtickým špičákem (881 m n m). Druhou geologickou jednotkou Meziměstské vrchoviny je Broumovská kotlina, která zabírá plošně její největší část (Rozbory 2016). Obě části jsou geologicky i geomorfologicky velice odlišné. Celou Vnitrosudetskou pánev tvoří kontinentální sedimenty, vulkanity svrchního karbonu a permu a uloženiny svrchního triasu a křídy (Faltysová – Mackovčin – Sedláček a kol. 2007, 235–236). Uloženiny přinesla transgrese mělkého moře v triasu (pískovce) a následně i v období křídy (Geologická stavba ČR 2016). Klíčovou roli v utváření místní krajiny měla vodní eroze, sedimentační procesy a mohutné tektonické pohyby. Původní rovné mělké dno křídového moře bylo v důsledku alpinského vrásnění, začínajícího koncem paleogénu a trvajícího dodnes, rozlámáno, vyzdviženo a vymodelováno do dnešní podoby (Geologická stavba ČR 2016, Rozbory 2016). Vznikly příkré stráně, plošiny a kaňonovitá údolí s velkým převýšením, které tím vtiskly krajině poněkud dynamický vzhled. 7
Na těchto horninách převažují v Broumovské kotlině hlíny a písčité hlíny, často s příměsí kamenů a štěrků. V oblastech výchozu křídových pískovců a slepenců permokarbonu to jsou spíše hlinité písky (Faltysová – Mackovčin – Sedláček a kol. 2007, 237). Zvětralé skály způsobily výskyt svahovin s převahou kamene, hlinitokamenných sutí a kamenných sutí, rozšířených hlavně v terénech Javořích hor. Ty jsou budovány eruptivními horninami broumovského souvrství. Například v údolí Heřmánkovic mají kamenité suti mocnost až několik metrů. Tvorbu těchto volných kamenných sutí způsobují ryolity a ignimbrity (Rozbory 2016). Díky specifickému podloží se v Broumovské kotlině vytvořila široká škála kyselých typů půd, které přecházejí u hranic s Polskem až do podzolu. Nejúrodnější půdy se nacházejí klasicky v lužních polohách kolem řeky Stěnavy a jejích menších přítoků tvořených četnými potoky. Tyto povodňové hlíny jsou nejmladším pokryvným útvarem, vytvářeným od holocénu až po současnost (Rozbory 2016). Budují nivy hlavních toků a největší rozlohy dosahují v úrodném pásu kolem řeky Stěnavy od Broumova k Otovicím. V podloží těchto povodňových hlín leží pásy aluviálních štěrků, ložiska hrubých písků a štěrkopísků (Faltysová – Mackovčin – Sedláček a kol. 2007, 237–238). Na Broumovskou kotlinu je také vázán výskyt sprašových hlín. Spraše se objevují na plošinách v oblastech Hejtmánkovic, Křinic, Martínkovic, Božanova, Rožmitálu a Šonova nebo lemují terasy kolem řeky Stěnavy. Sprašové hlíny se zde vytvořily zhruba v obdobích mladého a středního pleistocénu (Rozbory 2016). Ve zmiňovaných úrodných Otovicích můžeme ale nalézt i chemogenní sedimety a recentní či subrecentní písčité pěnovce (Faltysová – Mackovčin – Sedláček a kol. 2007, 238). Vyskytují se hlavně na výchozech otovického vápence, který se zde také těžil. Obecně lze říci, že v Broumovské kotlině, tedy až na lužní oblasti kolem řeky, není půda příliš úrodná, a tedy ne příliš vhodná pro zemědělskou činnost. Proto se také této části naší země dlouho vyhýbalo trvalejší osídlení člověkem. Území Broumovské vrchoviny náleží k povodí řeky Labe a Odry. Hřbetem Broumovských stěn také prochází povodí Baltského a Severního moře. Hlavní vodotečí je již zmiňovaná řeka Stěnava (hydrologické pořadí 2-04-03), která Broumovskou kotlinou protéká od severozápadu (Rozbory 2016). Pramení v Polsku. Ve Starostíně přitéká do Čech, kotlinou pokračuje asi 20 říčními kilometry směrem na jihovýchod do Otovic, kde znovu opouští naše území a stává se v Kladské kotlině levým přítokem Kladské Nisy (Faltysová – Sedláček – Mackovčin a kol. 2007, 238). Broumovská kotlina je také protkána sítí potoků. Ty stékají z prudkých svahů i mírnějších strání hraničních vrchů dolů do údolí. V době německé středověké kolonizace kolem nich vznikly 8
prakticky všechny dnešní obce, které se na studovaném území nacházejí. Levobřežními přítoky Stěnavy jsou Vižňovský, Ruprechtický, Uhlířský, Heřmánkovický, Kravský, Svinský a Černý potok. Mezi pravobřežní přítoky patří potoky Vernéřovický, Jetřichovský, Liščí, Martínkovický a Božanovský (Rozbory 2016). Členitost krajiny i výrazné rozpětí nadmořské výšky (350–880 m n. m.) způsobují značné teplotní rozdíly i na krátké vzdálenosti (Rozbory 2016). Podle klimatické rajonizace je území Broumovska začleněno do dvou klimatických oblastí. Střední a východní část kotliny je řazena do klimatické oblasti mírně teplé – jednotka MT7 (Faltysová – Mackovčin – Sedláček a kol. 2007, 243). Nejteplejší částí kotliny je již zmiňovaný úrodný pás kolem Broumova směrem k Otovicům. Ostatní části, hlavně výše položené partie Javořích hor a Broumovských stěn, již patří do chladné oblasti – jednotka CH7 (Faltysová – Mackovčin – Sedláček a kol. 2007, 243). Kotlina je ovlivňována kontinentálnějším „slezským“ podnebím. To, že se území nachází na rozhraní klimatických oblastí, způsobuje časté inverzní počasí a mlhy. Lidová zkušenost je taková, že pokud leží na svazích Krkonoš (odsud dobře viditelných) sníh, panuje v kotlině chladné počasí a vane studený horský vítr. Průměrná roční teplota naměřená ve stanici Broumov je 6,9 °C (Rozbory 2016). Roční úhrn srážek se pohybuje v průměru mezi 650– 1000 mm, sníh leží zhruba 70–90 dnů, na severních svazích, chladných a skrytých místech i 120 dnů (Faltysová – Mackovčin – Sedláček a kol. 2007, 243). Délka trvání sněhové pokrývky se mění směrem ke Krkonošům, kde může být ještě větší. Přilehlé chladné skalní oblasti ve svých stísněných roklích, skalních rozsedlinách a pseudokrasových jeskynních propastech mnohdy skrývají led až hluboko do letních měsíců. Zkoumaná oblast je z 20% pokryta lesy. Vekou část již dnes zabírá orná půda a nemalé procento tvoří louky a pastviny. Kotlina leží v dubobukovém až smrkobukovém vegetačním stupni (Rozbory 2016). V druhové skladbě lesů dnes převládá smrk ztepilý, který zde byl rozšířen lesnickým hospodářstvím na úkor původních listnatých stromů, tedy nejčastěji dubů a buků. Časté zde jsou také břízy a díky místy písčitému podloží i borovice. Kotlina byla v minulosti kvůli získání orné půdy značně odlesněna. Místy se v ní vyskytují zvláštní porosty podobné dubohabřinám (Rozbory 2016). Původní lesy jsou zachovány jen zřídka. Mezi jejich zbytky můžeme řadit reliktní bory, vyskytující se hlavně ve skalnatých svazích, a místy zbylé suťové lesy, dochované také hlavně v příkrých stráních a nedostupných místech kotliny (Faltysová – Mackovčin – Sedláček a kol. 2007, 245). Přirozené původní smrkové porosty se vyskytují jen velice málo 9
v inverzních polohách skalních oblastí a na promáčených rašelinných místech. Prolínání lesních a skalních biotopů způsobuje značnou různorodost a mozaikovost vegetace a celého místního biotopu.
3. Vývoj osídlení Broumovska od pravěku po pozdní středověk
Dlouhodobě přetrvával názor, že prvními lidmi na Broumovsku byli až v první polovině 13. století němečtí kolonisté. Dnešní ráz krajině opravdu definitivně vtiskla až středověká kolonizace, ale lidská noha do zkoumané oblasti vstoupila už daleko dříve. Archeologické nálezy pazourkových nástrojů u Vernéřovic dokládají přítomnost mladopaleolitických lovců, což posouvá dosavadní dataci počátku osídlení o několik tisíciletí zpět (Faltysová – Mackovčin – Sedláček a kol. 2007, 250). Dlouho však šlo pouze o krátkodobé pobyty či sezónní a lovecké výpravy. V období zemědělského pravěku byl místní pohraniční hvozd pouze územím spojujícím Českou kotlinu s úrodnými nížinami Dolního Slezska (Faltysová – Mackovčin – Sedláček a kol. 2007, 250). Dávné stezky mohou dokládat nálezy kamenných neolitických a eneolitických seker a mlatů. Ty byly nalezeny v údolí Božanova (ibidem). Nemůžeme však vyloučit možnost, že se jedná o tzv. hromové klíny, přinesené sem v pozdějších dobách. Využívání stezek v době bronzové dokládá pouze nález bronzové sekery s laloky v písníku u Jetřichova v 19. století. Sporadické doklady osídlení jsou až z blízkého území sousedního Polska resp. Kladska (Faltysová – Mackovčin – Sedláček a kol. 2007, 251). Ze starší ani mladší doby železné nemáme z Broumovska žádné nálezy. Skromné důkazy o osídlení pocházejí z doby laténské, ale mimo zkoumané území z blízkého Adršpašska (Košťál 1989, 12). Germáni, kteří osídlili sousední Kladskou kotlinu, se na území Broumovska nejspíše neusadili. O stálé přítomnosti stezek vypovídají jen ojedinělé nálezy římských mincí (Baštecká 1948a, 5; Faltysová – Mackovčin – Sedláček a kol. 2007, 251). S výjimkou okolí pohraničního hradu v Kladsku byl zdejší příhraniční hvozd až do příchodu německých kolonistů ve 13. století neobydlen (Faltysová – Mackovčin – Sedláček a kol. 2007, 251). Nicméně některá místní jména, například potoků, zmiňovaná v listinách jsou původně slovanská a také dřevěný kostelík P. Marie na broumovském hřbitově založený údajně roku 1177 má nejspíše slovanský původ (Košťál 1989, 17). Je pravděpodobné malé osídlení kolem kostela, to však překryla následná kolonizační vlna 10
(Herrmann 1971, 53). U obcí Božanov, Martínkovice a Křinice existuje pochybnost, že byly založeny až německými kolonisty. Je možné, že v souvislosti s polohou blízko Police byly ještě dříve vysazeny kolonisty českými (Novák 2005). Starší teorie vysvětluje původ českých názvů také blízkostí Čechy osídleného Policka, z něhož měli do prostoru neosídleného Broumovska přicházet různí lovci, rybáři, královští lesníci, hajní a hraničáři, kteří pro svou vlastní lepší orientaci nazývali kopce, potoky a lesy svými jmény (Tomek 1857, 37-38). Systém stezek zmiňuje i kronikář Kosmas (Košťál 1989, 10). O Broumovsko se díky tomu začal zajímat i benediktinský řád, který bude mít na budoucnost kraje zásadní vliv. K zájmu o toto území přispěla i velká, v těsné blízkosti procházející obchodní stezka vedoucí z Prahy přes Hradec Králové a Náchod do blízkého sousedního Kladska a ještě dále do Vratislavi (Košťál 1989, 9). Opat Kuno dostal od krále Přemysla Otakara I. listinou z roku 1213 darem polický újezd (Košťál 1989, 10). Dříve panovala domněnka, že opat nedostal pouze Polici, ale i území Broumovska, Teplicka, Adršpašska, Machovska a malých částí Slezska (Barták 2009, 4). Později bylo zjištěno, že darovací listiny, až na první z roku 1213, jsou falešné a pocházejí konce 13. a počátku 14. století (Košťál 1989, 10; Šrámek 2009, 31). Do kategorie falz je řazena i listina z roku 1229 v podobném znění. Tyto listiny jsou známé pod pojmem břevnovská falza (Hrubý 1920, 94–126; Košťál 1989, 10). Benediktýnský řád chtěl podvodem zahrnout do Polického újezdu i území za stěnami, které patřilo ke Kladskému hrabství (Baštecká 1948a, 5). Roku 1253 připadlo několik vzdálenějších obcí, mj. Vižňov a Meziměstí, do majetku příslušníků rodu erbu třmene, budoucích držitelů skalního hradu Střmene v teplickém skalním městě a blízkých příbuzných rytíře Hrona z rodu Načeraticů. Toho král Václav I. pověřil kolonizací Náchodska i založení samotného města Náchoda (Košťál, 1989, 10). Polickou stranu Broumovských stěn kolonizovali čeští osadníci z vnitrozemí, zatímco na Broumovsko přicházeli v rámci kolonizace zemědělci, řemeslníci a mezi nimi hlavně soukeníci z Flander, Durynska, Brabantska, Dolních Frank i sousedního Slezska (Baštecká 1948a, 5; Košťál 1989, 14). Na „polické“ straně byly nové vesnice zakládány klasicky na českém právu, na Broumovsku bylo uplatněno právo německé, zákupní (emfyteutické). Kolonizace byla promyšlená a zakládání nových osad probíhalo rychle a systematicky. Až na výjimky byly všechny zdejší vsi, povětšinou lánové, založeny v 60. a 70. letech 13. století a struktura osídlení, která se na konci kolonizace ustálila, se do dnešních dnů téměř nezměnila (Faltysová – Mackovčin – Sedláček a kol. 2007, 251). 11
Vesnice nesou ve svých jménech počeštěná či časem zkomolená jména lokátorů a zároveň prvních rychtářů (např. Heřmánkovice, Ruprechtice, Otovice, Martínkovice atd.) Zápisy o darování pozemků na Broumovsku zmiňují i některá jména prvních kolonistů jako např. Trichelo, Pertold nebo Chunradus. Nově příchozí osadníci dostávali často k vykácení velké lány lesa, aby zde následně založili nové vesnice (Novák 2005). Založení samotného Broumova není nikde přesně zaznamenáno. První písemná zmínka o Broumově je datována do března roku 1256. Břevnovský opat Martin k tomuto datu daroval 50 lánů lesa řemeslníku Rudgerovi, poblíž trhové vsi jménem Brunow. O Broumově se tak poprvé dozvídáme z kodexu Super cantica canticorum ze zpráv o založení dnešní Velké Vsi (Barták 2009, 8; Novák 2005). Benediktinský řád se zprvu kvůli nejasnostem soustředil spíše na kolonizaci Policka. Dnes už víme, že listina potvrzující nároky benediktýnů na území za stěnami – Broumovska, domněle vydaná roku 1260 králem Přemyslem Otakarem II, je jen další z tzv. břevnovských falz (Šrámek 2009, 31). Král břevnovskému klášteru nepotvrdil vlastnictví Broumovska, které dále oficiálně patřilo ke Kladskému hrabství (Barták 2009, 8). Vzhledem ke zmatku způsobenému falešnými dokumenty se obecně uznává názor, že falešné listiny mají být opisy listin pravých, jen nedochovaných (Novák 2005). Spory se vedou o vzniku názvu města. Němci sami si vykládali název podle barvy zdejší půdy „braune Aue“ – hnědá niva, podobně jako obyvatelé Trutnova jejich „traue Aue“ – Trautenau (Košťál 1989, 10). Toto vysvětlení nejspíš nebude správné vzhledem k tomu, že německý název Braunau je až pozdějšího data. Podle nejstarších názvů města dochovaných v listinách až do 17. století, tedy Brunow nebo Brúnov, se uvažuje o jakémsi Brunovi, neznámém zakladateli. (Košťál 1989, 11; Šrámek 2015, 29). Broumov se jako trhová osada rychle rozrůstal a nabýval na významu. Není jisté, zda král Přemysl Otakar II. skutečně vydal pro broumovské soukeníky privilegium, které jim dovolovalo vyrábět sukno z krátké vlny a zahrnovalo i právo nuceného skladu. Navzdory tomu se však události vyvíjely v duchu existence tohoto privilegia (Hlaváček 2005, 84; Košťál 1989, 20–21; Šrámek 2009, 31). V roce 1278 daroval Rudolf Habsburský Kladsko i Broumovsko slezskému knížeti Jindřichu IV. Těsně před smrtí roku 1290 nařídil Jindřich IV ve své závěti navrácení Kladska králi a Broumovska zpět benediktinům (Košťál, 1989, 14–15; Novák 2005). Broumov se stal centrem kultury i řemesel. K fojtství náležela církevní škola a jedním z prvních studentů byl první český arcibiskup, Arnošt z Pardubic (Košťál, 1989, 15).
12
Kvůli krádeži v polickém klášteře vypuklo v Broumově za vlády Václava II. povstání fojtů. Pomstu v podobě rebelie měli na svědomí uprchlí fojtové, dříve trestaní za onu krádež. Při nepokojích, které připomínaly menší válku, byla například v Broumově v roce 1300 zapálena dřevěná tvrz – sídlo purkrabího. Tvrz měl v tuto dobu v nájmu i s celým Broumovskem slezský rytíř Konrád ze Sulzu. Purkrabí se nakonec střetl s fojty, jejich pomocníky z okolí a slezskými rytíři v boji a porazil je. Viníci byli potrestáni a znovu nastolen pořádek (Novák 2005). V Broumově bylo roku 1322 založeno proboštství a z původní dřevěné tvrze vyrostla opevněná kamenná pevnost. Vzhledem ke stále narůstajícímu vlivu Broumova bylo benediktýnské církevní panství rozděleno na panství broumovské a polické (Košťál 1989, 15; Novák 2005). Za vlády Jana Lucemburského byl Broumov zastaven. Roku 1331 se jeho dočasnými majiteli stávají bratři Wolfram a Matěj z rodu Pannewitzů. Po jejich smrti (1346) byl podle smlouvy Broumov znovu navrácen Břevnovu (Novák 2005). Jan Lucemburský pravděpodobně přidělil budoucímu městu vlastní znak – v modrém poli vpravo kráčející stříbrnou labuť. Časem do znaku přibyla ještě stříbrná hvězda jako odkaz opata Strachbora z rodu Šternberků (Košťál 1989, 15). Důležitým byl rok 1348, kdy Karel IV. udělil „oppidu Brunow“ stejná práva, jako měli měšťané královských měst Kladska a Hradce Králové. Listina byla vydána 16. srpna 1348 v Žitavě (Košťál 1989, 16; Šimák 1938, 575–582). Od této chvíle tedy můžeme o Broumovu mluvit jako o městu. Králova listina zabraňovala jeho zcizení, nebo dokonce prodej a potvrzovala benediktinům jejich nároky (Barták 2009, 9; Košťál 1989, 16–17). Listinou z 3. listopadu 1357 byl Broumov dodatečně osvobozen od válečných břemen. Opat tak nemusel v době války přispívat materiálně ani finančně (Novák 2005). Broumovští začali v roce 1357 se stavbou městských hradeb. Po rozepřích s opatem museli na čas prací zanechat, ale od roku 1359 stavební práce pokračovaly. Budova proboštství byla zahrnuta do půdorysu opevnění a hradby definitivně oddělily město od podhradí (Košťál 1989, 18). Městský půdorys i samotné měšťanské domy byly typicky slezského typu – prostorné obdélníkové náměstí, přesně vyměřené úzké uličky vycházející z rohů náměstí a sbíhající se nakonec u městských bran. Kostel byl jako u jiných slezských měst postaven stranou náměstí (Košťál, 1989, 18). Osoba opata byla ve městě spojena s volbou městské rady, fojta i dalších úředníků. Pro obce založené na Broumovsku benediktýny platilo tzv. magdeburské právo. Opat kontroloval odvádění dávek z pronajaté půdy skrze úředníky. V okolních vesnicích to byli rychtáři – zde tzv. šolcové (šoltysové), ve městě rychtář zvaný fojt, městskou 13
samosprávu představoval purkmistr a konšelé zvaní v Broumově kmeti. Fojt byl vykonavatelem opatovy vůle a časem se stal i představitelem nejvyššího práva – hrdelního, které město obdrželo roku 1449 (Košťál, 1989, 19 –20). Okolí Broumova i samotné město stále více bohatlo ze soukenické výroby. Soukeníci začali být organizováni v cechu a brzy zahltili místní trh. Město se stává exportním. Roku 1401 byl Broumov přepadem loupežníky ze Slezska, kteří ukradli mimo jiné i všechny listiny a cechovní majetek. Broumovské sukno bylo velice oblíbené v Kladsku, Vratislavi a Hradci Králové. Vyváželo se také do zahraničí, především do Polska, Rakouska, Litvy a dokonce i Ruska (Košťál, 1989, 20–21). Měšťané po útoku Slezanů začali se zesilováním hradeb. Zvětšování a zvyšování opevnění bylo výrazem bohatství, zároveň také reakcí na hrozbu sílícího husitského hnutí. Opat Mikuláš se kvůli zvyšujícímu se napětí snažil vytvořit z Broumova případný úkryt a nakonec se z Prahy opravdu i s větší částí konventu uchýlil do svého opevněného proboštství (Košťál 1989, 23). Ukázalo se to jako moudré rozhodnutí. Husité vůči Zikmundovi Prahu ubránili a 22. května 1420 Pražané společně s Tábority břevnovský klášter vypálili. Klášterní statky v okolí Prahy byly vydrancovány (Barták 2009, 11; Novák 2005). Aby řeholní bratři zachránili alespoň některé z cenností, přivezli je z Prahy s sebou do Broumova. Mezi nimi byl i známý Codex Gigas. Broumovský klášter se tak na dlouhou dobu stal hlavním útočištěm břevnovské komunity a význam sousedního polického proboštství pomalu klesal (Barták 2009, 11; Košťál, 1989, 23; Novák 2005, Via Benedictina 2016) Sousední katolická města, hlavně Vratislav a Kladsko, byla velkými odpůrci husitských myšlenek. V květnu roku 1421 vpadla slezská vojska do severovýchodních Čech. V Broumově byla umístěna vojenská posádka vratislavského biskupa Konráda, pod velením Franze z Peterswaldu a město se tak stalo opěrným bodem katolické strany (Košťál 1989, 23). Slezané byli velice krutí a mezi jejich nejhorší činy patří útok na Polici nad Metují. Místní, hlavně české obyvatelstvo se totiž přidalo na stranu husitů. Neopevněné město bylo vypáleno a mnoho obyvatel povražděno. Ti co utekli do okolních lesů, hlavně na horu Ostaš, byli často vypátráni a též chladnokrevně zabiti. Slezané podle zpráv nešetřili nikoho, ženy ani děti (Grünhagen 1872, 51–54; Novák 2005). Čáslavský sněm poslal 7. června slezským vévodům stížnost, která hrozila trestem za toto brutální jednání. U Náchoda se na popud sněmu 15. června sešla česká husitská hotovost, která 17. června 1421 přitáhla k Broumovu. Vojsko pod velením Čeňka z Vartenberka a Hynka Krušiny z Lichtenburka čítalo zhruba 20 000 pěších a 2000 jezdců (Novák 2005). Trestná 14
výprava zasáhla vše, co nebylo skryto za městskými hradbami. Celé okolí bylo vydrancováno, husité město oblehli a vypálili předměstí. Požár mimo jiné poškodil i „český“ kostel Panny Marie z 12. století, stojící na dnešním hřbitově. Stavba naštěstí neshořela úplně a kostel mohl být následně opraven. Vojsko obléhalo Broumov po tři dny (Košťál 1989, 23). Kvůli neochotě zdlouhavě dobývat dobře opevněné město přistoupili husitští velitelé k vyjednávání. Opat Mikuláš společně se zástupci katolické strany vyjednal mír a po složení výpalného husitské vojsko odtáhlo (Barták 2009, 11). Informace o příměří nepotěšila hradeckého husitského vůdce kněze Ambrože, který proti němu protestoval. Oba husitské velitele stálo příměří se Slezany málem život (Košťál 1989, 23; Novák 2005). Do Broumova byla umístěna stálá vojenská posádka a město tak muselo draze živit slezské vojsko. V roce 1427 přešli husité do útoku proti pohraničím oblastem a boje přenesli do Kladska a Slezska. Zaútočili na Náchod a blízké okolí Broumova s hrady Skály a Adršpach, na kterých se následně usadili husitští hejtmané. Slezané v čele s vratislavským biskupem pod tíhou situace Broumov opustili. Opat se znovu ukázal jako diplomat a udržoval se sousedními husitskými hejtmany křehký mír. Příměří bylo porušeno pouze jednou, kdy byl v Broumově roku 1434 při hádce s jedním z broumovských kmetů zabit Jan Krušina z Lichtenburka. Menší spor byl ukončen mírem a opat musel zaplatit pokutu za zabití šlechtice ve svém městě (Košťál 1989,23; Novák 2005; Via Benedictina 2016). Po skončení husitských válek potvrdil král Zikmund Lucemburský městu všechna práva a Broumov stal samostatným klášterem. Benediktýnům válka jejich majetky na Broumovsku nijak nenarušila. Opat Heřman naopak roku 1434 připojil ke klášternímu panství Vižňov, Meziměstí a Vernéřovice (Barták 2009, 11; Novák 2005). Roku 1459 navštívil Broumov král Jiří z Poděbrad a opat mu slíbil poslušnost. To vyvolalo nepokoje mezi obyvatelstvem, kvůli kterým musel opat město opustit. Jeho návrat do města byl posléze možný jen pod ochranou královských vojáků. V době křížové výpravy Matyáše Korvína požádali broumovští měšťané, stále velcí odpůrci husitství, o pomoc uherské vojsko. Proti vůli hlavy kláštera vtáhl do města roku 1469 Matyášův hejtman František z Háje. Bojovní a neukáznění uherští vojáci se však chovali jako na území nepřítele a vydrancovali a poškodili město i širé okolí. Měšťané se v reakci na tyto události museli tajně domluvit s Jindřichem Minsterberským, slezským knížetem a zároveň synem krále Jiřího. Pro Matyášovy muže byla vystrojena velkolepá hostina, a zatímco všichni jedli a pili, přitáhly pod ochranou tmy Jindřichovy oddíly. Otevřenými branami vojáci rychle 15
obsadili město a překvapený nepřítel byl nucen se vzdát. Slezané Matyášovy muže ušetřili a nechali je beze zbraní z města odejít. Jindřich Minsterberský tak roku 1472 definitivně vyhnal Uhry z Broumova (Košťál, 1989, 24). Jindřicha za tento čin král Vladislav II. odměnil a celé Broumovsko mu roku 1475 daroval. O tři roky později kníže uznal všechna městská privilegia a měšťanům ještě posílil jejich pravomoce. Byla potvrzena privilegia soukenickému cechu, který tím získal větší možnosti. Městu bylo dále uděleno právo solného obchodu, díky kterému už i tak majetní měšťané ještě více zbohatli. Obchod se solí se stal stálým příjmem města, stejně jako vzkvétal a pokračoval již tradiční vývoz sukna. Broumov se do držení církevního řádu spolu s celým Broumovskem a Polickem znovu dostal až v roce 1488, kdy ho opat Pavel koupil zpět. Po náboženské stránce se Broumov postupně měnil s příchodem luteránských soukeníků z Porýni. Ti ještě posílili řady cechu a zanedlouho se Broumov stal nejen největším výrobcem sukna v Čechách, ale i jedním z předních výrobních středisek v celé Evropě (Košťál, 1989, 24–25; Novák 2005).
4. Historie sbírek starožitností na Broumovsku
Broumovské muzeum, dnes městské a umístěné v klášteře, započalo svou existenci jako státní veřejná instituce až těsně po druhé světové válce roku 1945. Za války sice ještě příslušníci původní německé inteligence ve městě vyslovili myšlenku, že by bylo přínosné v Broumově založit muzeum, válečné události však znemožnily její realizaci (Franze 2007, 130). Dnešní klášterní sbírka měla své předchůdce v privátních sbírkách a soukromých muzeích, kterých na Broumovsku v předválečném i ještě starším období nebylo málo a některé předměty z těchto souborů se dnes nacházejí ve sbírce Muzea Broumovska. Nejstarší známou sbírkou na Broumovsku byla sbírka klášterní. Členové benediktínského řádu v ní shromažďovali cenné umělecké předměty, knihy, další předměty náboženské povahy jako relikviáře a bohoslužebné náčiní, ale i přírodniny (nerosty, zkameněliny, zoologické preparáty, lovecké trofeje atd.). Klášter měl v dřívějších dobách, hlavně v období baroka, jako jediný předpoklady pro sbírkovou činnost. Zajímavostí byl například známý středověký rukopis Codex Gigas, který se do kláštera dostal společně s břevnovskými mnichy za husitských válek (Franze 2007, 131). Později byl darován do sbírky císaře Rudolfa II a dnes se nachází ve Švédsku, kam se 16
dostal jako kořist za třicetiletéleté války. Bohužel se nám jako ostatně ani u dalších sbírek nedochoval žádný soupis ani jiné záznamy o původním rozsahu a obsahu sbírky. Víme jen, že sbírka měla spíše charakter kabinetu určeného z části k výukovým účelům v rámci klášterního gymnázia. Nejcennější předměty byly v 50. letech odvezeny do Uměleckoprůmyslového muzea v Praze (Franze 2007, 132). Velkou část uměleckých děl, hlavně obrazů známých autorů (v klášterní sbírce se nacházel i jeden originální obraz z dílny Petra Brandla), převzala státní památková péče a byly odvezeny na zámek Sychrov (ibidem). Zbytek sbírky byl v těsně poválečných letech rozchvácen. Jako další je nutno uvést soubor historických předmětů, hlavně archivních dokumentů, uchovávaných samotným městem Broumovem. Tato „sbírka“ byla uložena na radnici nebo v některém z domů v majetku města. Roku 1919 byla přesunuta do nově získané budovy Městského úřadu na tehdejší Císařské třídě, kde sídlí tento úřad dodnes (ibidem). Její druhá část byla v témže roce umístěna do budovy chlapecké školy, dnešního gymnázia. Znovu, jako tomu bylo v případě klášterní sbírky, nemáme bohužel k dispozici seznam. Některé předměty dochované v depozitáři muzea Broumovska však zcela určitě patřily původně do tohoto souboru. Jedná se především o listiny, další historické dokumenty, knihy, pečetidla, rychtářská práva, spolkové předměty, ale i zbraně. Po roce 1945 byla sbírka převedena do nově vzniklého Okresního vlastivědného muzea v Broumově. Nejstarší městská kniha z roku 1407 se nachází v Okresním archivu v Náchodě (Franze 2007, 133). Svou sbírku v Broumově měl i spolek broumovských ostrostřelců. Ti z části i kvůli nutnosti uložení památečních předmětů dali koncem 18. století vystavět klubovnu, dnešní Střelnici (ibidem). Vystavovány byly klenoty, insignie a další památeční předměty spolku. Z těchto předmětů byla stavba z části financována. Některé klenoty byly dány do zástavy členům spolku, jiné byly roztaveny. Sbírka byla určena pouze pro zraky členů a jejich hosty. V dnešním Muzeu Broumovska se nachází 14 předmětů z původní ostrostřelecké sbírky (ibidem). Obzvlášť zajímavou kolekcí byl bohatý rekvizitář broumovského městského divadla. Městské divadlo pokračuje v nepřetržité tradici od svého založení roku 1805 dodnes (Franze 2007, 134). Divadelní fundus byl velice úctyhodný. Obsahoval velké množství umělecky zpracovaného starožitného nábytku, vzácných knih (používaných a ničených v naprosté nevědomosti v divadelních hrách), krojů, výbavy selských stavení a dalších věcí, a právě i značné množství chladných i palných zbraní. I přes odpor divadla bylo do sbírek městského muzea v poválečných letech získáno několik nejvzácnějších kusů 17
gotických zbraní a zbroje (ibidem). Několik málo zbraní z nynější muzejní sbírky dokládá svůj původ zbytky nátěru stříbrnou barvou, popřípadě vyleptanými nápisy „Stadttheater“ (Žákovský 2007, 471). Ostatní cenný inventář divadla byl postupně rozkraden. Sběratelství bylo velice populární mezi broumovskými továrníky, kteří na rozdíl od širší veřejnosti disponovali potřebným kapitálem pro budování sbírek. Největší a nejbohatší sbírkou muzejního charakteru na Broumovsku byla sbírka broumovského textilního magnáta Eduarda Langera a následně jeho syna Eduarda Langera – Schrolla (Franze 2007, 134). Továrník vlastnil obrovskou sbírku všemožných uměleckých předmětů, historických dokumentů, rozsáhlý soubor numismatického materiálu a dalších sbírkových předmětů ohromné historické i finanční hodnoty. Jen jeho knihovna obsahující nepřeberné množství svazků, středověkých rukopisů a dalšího množství písemností byla jednou z největších a nejuznávanějších v monarchii. Regionálně zaměřená broumovská vlastivědná knihovna, uložená v Okresním archivu v Náchodě, je právě žalostným torzem původní Langerovy sbírky (ibidem). I přesto však stále představuje nedocenitelný zdroj informací. Po válce byla malá část sbírky převedena do muzeí v Praze, drtivá většina však nenávratně zmizela. Dalším z broumovských továrníků – sběratelů, byl i spolumajitel barvírny a úpravny, Max Nowotny (Franze 2007, 135). Podrobnější informace o sbírce tohoto muže nejsou známy, stručné zprávy však i tak zmiňují její obsáhlost a na skromné poměry majitele i značnou hodnotu této sbírky. Po válce se kolekce ztratila. Další sbírka je vzhledem ke svému zaměření pro účely práce zvlášť důležitá. Byla uložena v soukromém muzeu zbraní ve Vižňově. Jednalo se o skutečné veřejně přístupné muzeum, které mělo i svého kustoda, vysloužilého dělostřelce Ryšánka (ibidem). Bývalá budova burzy plátna a příze, v jejíchž prostorách byla sbírka umístěna, si tak jako jediná na někdejším Broumovsku zaslouží název muzea. Patřila rodině továrníka Walzela, který z Vižňova pocházel. Předměty zde byly vystaveny vhodným způsobem, chronologicky seřazeny a opatřeny popisky. Mnohdy byly přiřazeny i ke konkrétním bitvám a válečným střetnutím. Muzeum v roce 1935 oficiálně založil Dr. Peter Walzel von Wiesentreu, působící jako chirurg a universitní profesor ve Štýrském Hradci (ibidem). Sbírka však vznikla o mnoho let dříve. Její základy položil už v 19. století velký zájemce o vojenskou historii Jörg Walzel. Muzeum se pyšnilo rozsáhlými soubory zbraní všemožných druhů a pocházejících z různých období. Součástí sbírky bylo i množství munice od dělových koulí po moderní granáty a dalších součástí výzbroje a výstroje. Sbírky muzea byly neustále rozšiřovány a doplňovány o nové přírůstky i z nejčerstvějšího válečného 18
konfliktu. Nejsmutnější na celé věci je, že drtivá většina předmětů zmizela. Muzeum po válce ještě krátkou dobu fungovalo, ale v dnešní sbírce broumovského muzea se nachází jen několik kusů (Franze 2007, 136). Ve stínu těchto obsáhlých sbírek existovalo současně i množství skromnějších souborů. Můžeme sem zařadit například sbírku sběratele obrazů Schuberta, který pocházel z Ruprechtic. Vlastnil obrazy známých umělců, neuvěřitelná se zdá například Madona od Leonarda da Vinci (ibidem). Sbírka obsahovala i množství čínského a míšeňského porcelánu a vzácných koberců. Schubertovy obrazy byly vystaveny v Národní galerii. Závěrem je vhodné se zmínit o broumovském obchodníku s textilem, A. W. Walzenbergerovi. Ten se už podle své živnosti zaměřoval zejména na historický textil. Jeho sbírka obsahovala nejen historické uniformy, ale mimo dalších předmětů, jako byly obrazy, sklo a porcelán, se zde nacházely také historické zbraně (Franze 2007, 137). Právě Walzenberger byl v kontaktu s dalšími místními sběrateli, vlastenecky a vlastivědně smýšlejícími lidmi, kteří plánovali založit řádné městské muzeum, na které, jak už bylo uvedeno výše, díky pohnutým dějinným událostem nedošlo.
5. Dějiny bádání o středověkých militariích
5.1 Československá, česká a slovenská literatura Z českých prací je základní dílo Kroje, zbroj a zbraně doby předhusitské a husitské z roku 1956. Na této publikaci se podíleli historik Jan Durdík, historička a archeoložka Zoroslava Drobná a historik Eduard Wagner. S využitím ikonografických, historických a v neposlední řadě i archeologických pramenů sestavili základní přehled zbraní, zbroje a oděvů celkově, a to z období 14. až 15. století (Drobná – Durdík – Wagner 1956). E. Wagner doplnil svými kresbami textovou část J. Durdíka, která je již dnes považována za překonanou. Stále se však řadí mezi nejcennější díla a i když je kniha po informační stránce zastaralá, nic se jí nemůže rovnat v rozsahu ani kvalitě zpracování. Wagner sám vydal například knihu Sečné a bodné zbraně (Wagner 1993). V roce 2006 byla kniha Kroje, zbroj a zbraně doby předhusitské a husitské přepracována a doplněna informačně aktuálnější textovou částí od M. Mudry.
19
Stěžejními díly jsou bezesporu práce slovenského archeologa Alexandera Ruttkaye. Ten podal ve svém obsáhlém článku Waffen und Reiterausrüstung des 9. bis zum erster Hälfte des 14. Jahrhunderts in der Slowakei vyčerpávající přehled o vývoji a nálezech raně a vrcholně středověkých militarií z území Slovenska (Ruttkay 1976). Jeho dalším dílem o středověkých zbraních a zbroji je kniha Umenie kované v zbraniach (Ruttkay 1978). Významným slovenským autorem je také Michal Slivka. Ten analyzoval kovový fond z východního Slovenska v trojdílné publikaci Stredoveké hutníctvo a kováčstvo na východnom Slovensku (Slivka 1978) Historici Vladimír Dolínek a Jan Durdík společně publikovali v roce 1993 anglicky psané dílo The Encyclopedia of European Historical Weapons (Dolínek – Durdík 1993). Kniha vyšla česky teprve až v roce 2008 a je v ní obsažen dlouhý vývoj zbraní od prvních pravěkých forem až po konec 19. století. Dalším českým badatelem v oblasti zbraní a zbroje je historik Petr Klučina. Jako příklad za všechny můžeme uvést jeho rozsáhlou obrazovou encyklopedii Zbroj a zbraně: Evropa 6. – 17. století (Klučina 2004). V té se zabývá nejenom jednotlivými druhy zbraní, ale také součástmi odění bojovníků, obléhacími stany, erby, výstrojí jezdce a koně atd. Z jeho starších prací je to například publikace kniha Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby, kterou vydali společně s historikem Andrejem Romaňákem (Klučina 1992; Klučina – Romaňák 1983). Kniha je doplněna ilustracemi Eduarda Wagnera. Další autoři se již soustředí pouze na určité typy zbraní, nebo publikují militaria jako jednotlivé nálezy, součásti nálezových souborů z výzkumů hradů, tvrzí atd. Při analýzách kovových předmětů z větších výzkumů, se dostávají do článků i militaria. V drtivé většině jsou to hlavně články v odborných periodikách jako Archeologické rozhledy, Castellologica 20hránící, Archaeologia historica atd. Takto militaria publikovali například archeologové Vladimír Brych, Josef Unger, Marie Ptáčková nebo Zdeněk Dragoun. Historik Miroslav Pertl popsal militaria z fondů řady městských a zámeckých zbrojnic (např. Pertl 1990; 1991; 1992; 1995; 2009). Archeolog Rudolf Krajíc provedl rozsáhlou analýzu kovových nálezů, a tedy i militarií ve své publikaci Archeologie poddanského města 3 – Kovárna v Sezimově Ústní a analýza výrobků ze železa (Krajíc 2003). Nespočet článků a monografií vydal v nedávné době archeolog Petr Žákovský. Jeho zaměřením jsou hlavně středověké tesáky, kterými se zabýval například ve své disertační práci Tesáky a problematika jednosečných zbraní středověku a raného novověku (Žákovský 2014).
20
S tématem středověkých zbraní a militarií obecně souvisí obor archeometalurgie. Skutečnost, že se ze zbraní, zbroje a výstroje zachovají v drtivé většině pouze jejich kovové části, nás nutí k tomu, abychom se zaměřili i na poznání tehdejšího zpracovávání kovů, tedy hlavně železa a problematiku hutní a kovářské výroby obecně. O problematice archeometalurgie píše ve své publikaci Iron in Archaeology archeolog Radomír Pleiner (Pleiner 2000). Archeolog Jiří Hošek popsal metalografické rozbory nálezů ve svém díle Metalografie ve službách archeologie (Hošek 2003).
5.2 Zahraniční literatura Tématikou zbraní, a to nejen středověkých, se zabýval německý historik August Friedrich Demmin. Jeho práce z roku 1886 Die Kriegswaffen in ihrer historischen Entwickelungen von den ältesten Zeiten bis auf die Gegewahrt, je rozsáhlým soupisem zbraní a zbroje od nejstarších lidských dějin po tehdejší současnost (Demmin 1893). Práce je psána německy, na rozdíl od jiných děl, které psal ve francouzském jazyce. Text je doprovázen ilustracemi. Stejně důležitá je i kniha rakouského historika Wendelina Boeheima Handbuch der Waffenkunde: das Waffenwesen in seiner historischen Entwicklung vom Beginn des Mittelalters bis zum Ende des 18. Jahrhunderts z roku 1890 (Boeheim 1890). Boeheim v ní shrnul vývoj zbraní a zbroje od raného středověku po konec 18. století a popisy doplňují detailní ilustrace. Dalším německých autorem je Heribert Seitz, který přinesl ve své dvoudílné práci Blankwaffen typologii chladných zbraní. Chladné zbraně středověku jsou popsány v její první části Geschichte und Typenentwicklung im europäischen Kulturbereich. Von prähistorischen Zeit bis zum Ende des 16. Jahrhunderts (Seitz 1981). Dále navazují na své předchůdce W. Boeheima a A. F. Demmina například němečtí historikové Heinrich Müller a Hartmuth Kölling (Kölling – Müller 1984; Müller 2002). Autorem mnoha prací s tématikou zbraní a zbroje je britský historik Ewart Oakeshott. Dlouhou historii bojové výstroje a výzbroje shrnul ve své knize The archaeology of weapons: Arms and Armour from Prehistory to the Age of Chivalry, poprvé vydanou roku 1960 (Oakeshott 1996). Jako první předložil Oakeshott v knize z roku 1964 The sword in the Age of Chivalry s typologií středověkých mečů, která se používá dodnes (Oakeshott 1997)
21
Polskými středověkými zbraněmi a zbrojí se ve více publikacích zabýval badatel Andrzej Nadolski (např. Nadolski 1954; 1979; 1984). Především na středověké meče, ale i další zbraně a zbroj se zaměřuje polský historik a archeolog Marian Głosek (např. Głosek 1970; 1973; 1984; 1996; 2004; Głosek – Nadolski 1990). Dalšími autory polské vojensko-historické a archeologické literatury jsou Lech Marek a Andrzej Nowakowski (např. Marek 2008; Nowakovski 2003; Głosek – Nowakowski 1998). V Polsku vychází specializovaný sborník Acta Militaria Mediaevalia, který se přímo zaměřuje na středověká militaria a témata s nimi spojená. Sborník vychází jednou ročně od roku 2005 a vzniká i ve spolupráci s českými badateli.
6. Katalog
U větší části zpracovávaných předmětů známe jejich naleziště (Graf 1; Tab. 1). Nálezy pocházejí z k. ú. Božanov, Hejtmánkovice a Jetřichov. Zbylá militaria, nacházející se ve sbírkách Muzea Broumovska tento údaj postrádají a místo jejich nálezu či způsob získání není znám. Jde o tři vrcholně středověké meče, sekeru a několik kusů kroužkové a plátové zbroje.
6.1 Božanov (okr. Náchod)
Předměty nalezené na k. ú. Božanov pocházejí výhradně z hrádku Božanova a jejího bezprostředního okolí. Malá část byla nalezena při výzkumu hrádku z roku 1991, zbylé předměty jsou výsledkem amatérských průzkumů pomocí detektorů kovů v 90. letech a letech následujících. V rámci této práce jsem zpracoval dvě dýky (Obr. 2:1; 2:2), dvě sekery (Obr. 3:1; 3:2), domnělou hlavici palcátu/ řemdihu (Obr. 3:4), soubor 69 hrotů šípů (Obr. 4; 5; 6; 7) a torzo kroužkové zbroje (Obr. 10). Božanov leží zhruba 6 kilometrů od Broumova, v jižní části Broumovské kotliny u hranic s Polskem. Lokalita hrádku se nachází v těsné blízkosti česko-polské hranice, v těžko přístupném terénu blízko dnešního pískovcového lomu (Mapa 1:1; 2:1; 3:1). Zvlněný terén se zde prudce svažuje (Foto 1; 2) a stráně jsou posety velkými pískovcovými balvany. Hrádek byl vystavěn na vyvýšené plošině, která je pro tento typ stavby ideálním místem. Vnitřní prostor hrádku má nepravidelný oválný půdorys o rozměrech zhruba 16 22
x 43 m (Obr. 13). Jeho delší osa je orientována ve směru východ – západ. Pod jádrem leží o 3,5 metru níže položená plošina, jenž byla také zahrnuta do areálu hrádku (Foto 5). Dle nálezů sloužila pravděpodobně hospodářským účelům. Na východní straně ji chránila menší kamenná hradba. Celý vrchol kopce je obehnán příkopem a před ním navršeným valem (Foto 4; 6; 10). Příkop dosahuje na jižní straně největší hloubky 3,5 metru, široký je v těchto místech 8 metrů. Na straně východní už je hluboký pouze 1 metr a šířka se pohybuje v rozmezí mezi 3–5 metry (Sigl 1991–1992, 94–95). Severní strana mohla zůstat neopevněná díky přítomnosti hluboké rokle (Obr. 7). Strží protéká bezejmenný potůček, nejspíše zdroj pitné vody opevněného sídla. Na jižní straně je patrný vstup do areálu, napojující se na přístupovou komunikaci, vedoucí po vrstevnici. Další vstup do areálu nejspíše existoval v místech níže položené plošiny. U valu zde končí stále znatelná stezka naznačující pravděpodobné přemostění příkopu (Sigl 1991–92, 95–96). Výzkum odhalil stopy mohutných sloupů, které tvořily dřevěnou konstrukci budovy, mající v minulosti nejspíše obytnou i obrannou funkci. Nález strusky by mohl být dokladem kovářské dílny. S výjimkou kamenné zídky na východní straně plošiny byly všechny objekty v areálu postaveny ze dřeva (Sigl 1991–92, 97–98).
6.2 Hejtmánkovice (okr. Náchod) Z k. ú. Hejtmánkovice pochází fragment bronzové ručnice (Obr. 8) Předmět byl nalezen pomocí detektoru kovů v kamenité ornici na poli v jižní části katastru, blízko hranice k. ú. Křinice (Mapa 1:2; 2:2; 3:2). Křinicemi vedla ve středověku hlavní komunikace pokračující dále skrz Broumovské stěny do Čech. Místo nálezu je na přirozené vyvýšenině tvořené terénní vlnou blízko rybníku Šléglu (Foto 11; 12). Polnosti zde protíná státní silnice č. 303 z Broumova do Police nad Metují a vlevo odbočující polní cesta pokračující směrem k tzv. Červenému dvoru a Křinicům.
6.3 Jetřichov (okr. Náchod) V nejjižnějším cípu k. ú. Jetřichov (Mapa 1:3; 2:3; 3:3) byl detektorem kovů náhodně nalezen hrot nejspíše lukostřeleckého šípu (Obr. 5:1). Šipka se našla společně s ostruhou, která potvrdila dataci hrotu. Oba předměty ležely na okraji zhruba 2 metry hluboké strže (Foto 13; 14) v písčité půdě, narušené v době nálezu silným deštěm a následně po 23
příkrých stráních stékající vodou. Strž je součástí tzv. Pasů. Jméno vzniklo z německého slova „der Pass“ – průsmyk. „Pasa“ jsou odpradávna téměř jediným místem, kudy se daly bez větších obtíží překročit Broumovské stěny. Dnešní silnice procházející Pasy kopíruje středověkou komunikaci pouze ve své horní třetině (Mapa 1:4; 2:4). Zhruba v místech zatáčky silnice 303 pod vrcholem Honského špičáku se středověká stezka odpojovala a vedla stráněmi dolů do Křinic, odkud pokračovala až do Broumova (Mapa 1:4; 2:4; 3:4). Přesný průběh dávné stezky však není znám.
7. Rozbor
7.1 Poboční zbraně
7.1.1. Meče Do této kategorie byly zařazeny celkem tři vrcholně středověké meče ze sbírek Muzea Broumovska. Ani jedna ze zbraní není archeologickým nálezem a není též znám jejich původ, ani jak se dostaly do sbírek muzea.
Meč inv. č. 6958 (Obr. 1:1) je nejstarším kusem ze tří studovaných exemplářů. Z meče se zachovala pouze čepel s řapem o celkové délce 1089 mm a váze 1033 g. Samotná obousečná čepel je dlouhá 893 mm s maximální šířkou 52 mm. Šířka se směrem k hrotu pozvolna zužuje, tloušťka činí u přechodu v řap 5 mm, u hrotu poté 1 mm. Na čepeli je v podélné ose mělký, místy až 20 mm široký žlábek, jenž se ztrácí v poslední třetině čepele. Na obou stranách se v horní třetině žlábku nacházejí dosud nerozluštěné nápisy a výrobní značky. Na čepel navazuje 196 mm dlouhý odsazený řap. Konec řapu je mírně rozklepán, pravděpodobně kvůli uchycení nedochované hlavice. Řap nese na jedné straně vyškrábanou značku v podobě ondřejského kříže (Žákovský 2008, 472). Dle třídění Ewarta Oakeshotta i podle částečně upravené klasifikace Mariana Głoska můžeme tuto čepel zařadit k typu XIIIa (Oakeshott 1964, 42– 47; Głosek – Nadolski 1970, 23; Głosek 1984, 28). Původně šlo o jedenapůlruční meč. Zbraně s čepelemi typu XIIIa bývají nejčastěji opatřeny hlavicemi typu H, I a K a záštitami typů 1, 2 a 3. To nám dovoluje odhadnout, jak mohla zbraň původně vypadat. Pro tyto meče je typická délka od 900 do 1000 mm a pozvolna se zužující šířka čepelí. Pravidelně se také vyskytuje 24
široký a mělký žlábek, který však na rozdíl od studovaného meče končí většinou už v polovině čepele. U meče z broumovského muzea se žlábek vytrácí až skoro u hrotu. Další odlišností od typických čepelí XIIIa je i složitěji profilovaný řap, jehož průřez se mění zhruba v polovině z obdélníkového na téměř kruhový. Všeobecně jsou meče toho typu datovány do průběhu 13. a 14. století. Ojediněle se vyskytují i ve století následujícím (Žákovský 2008, 472). Dle E. Oakeshota i M. Głoska jde o nejvíce používaný typ mečů ve střední i západní Evropě a patří také mezi nejrozšířenější typ mečů vůbec (Oakeshott 1964, 42–51). Jen dle soupisu M. Głoska můžeme k typu XIIIa ve střední Evropě zařadit celkem 71 dochovaných mečů (Głosek 1984, 28). Meč je, jak už bylo uvedeno, opatřen výrobními značkami. Na jedné straně čepele je patrné vyobrazení běžícího vlka odkazujícího na znak města Pasova, na straně druhé značku v podobě jednorožce. Do Pasova můžeme s největší pravděpodobností lokalizovat i dílnu, ze které studovaný kus pochází. Výrobní značky se poněkud odlišují od dosud známých a již publikovaných značení toho typu. Podle P. Žákovského jsou znázorněná zvířata vyryta realističtěji než na jiných čepelích mečů a zvláště jednorožec má být právě tím nejpovedenějším z dosud známých exemplářů (Žákovský 2008, 475). Značky byly pravděpodobně nejprve vyryty ocelovou jehlou a poté tauzovány žlutým kovem, nejspíše mosazí. Meč s podobným značením se nachází například ve sbírkách košického muzea (Głosek 1984, 51, 142). Obdobné značení má i meč, který s velkou pravděpodobností patřil zemskému hraběti lantkraběti Konrádu Durynsko-hessenskému, velmistru řádu německých rytířů (Müller – Köling 1986, 362). Z Polska jsou prozatím známy dva meče s podobnými značkami. Jeden z nich je uložen v Národním muzeu ve Štětíně (Głosek 1973, 41, 155, tab. XVIII:1; 1984, 51), druhý exemplář se nachází ve sbírkách muzea v Javoře (Głosek 1973, 41, 151, tab. XVII:1). Oba meče jsou datovány obdobně a pocházejí zhruba z první poloviny 14. století. Na našem území se meče se symboly vlka a jednorožce na čepeli vyskytují kromě muzea Broumovska i jinde. Podobně značené torzo meče najdeme ve sbírkách Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě a typologicky i značením shodný meč chová ve svých sbírkách Orlické muzeum v Chocni (Žákovský 2008, 476–477).
Druhou poboční zbraní chovanou ve sbírkách muzea Broumovska je meč s inv. č. 6957 (Obr. 1:2). Zbraň je dlouhá 1245 mm, samotná obousečná čepel měří 938 mm. Maximální šířka čepele je 50 mm, tloušťka se směrem k hrotu mění z 6 na 2 mm. Po celé délce se středem čepele táhne až 12 mm široký mělký žlábek. Také tento meč nese výrobní značku 25
v podobě symbolu doleva běžícího vlka. Čepel je zdobena ještě dalšími dvěma tauzovanými značkami představujícími říšské jablko a kříž v kruhu. Řap je dlouhý 307 mm, zužující se v horní třetině z 23 na 12 mm a má tloušťku 10–7 mm. Stejně jako řap u meče i. v. 6958, je i tento signován značkou v podobě ondřejského kříže. Na řap je navlečena elegantní, vodorovně esovitě prohnutá záštita o délce 245 mm. Je vyrobena ze železného prutu kruhového průřezu, jehož maximální průměr činí 14 mm. K lepšímu upevnění záštity sloužily dva plechové klínky, dodnes dochované v otvoru záštity. Na konci řapu je přinýtována hlavice hruškovitého tvaru s maximálním průměrem 42 mm a celkovou délkou 66 mm. Meč byl díky délce řapu a těžišti vzdálenému od záštity 128 mm ideálně vyvážen a podle P. Žákovského s ním musela být velice dobrá manipulace (Žákovský 2008, 478). Celková váha zbraně činí 1715g. Meč můžeme dle práce E. Oakeshotta zařadit k typu XIIa (Oakeshoot 2002, VIII). Hlavici, kterou nalezneme na velkém množství pozdně středověkých mečů, můžeme určit jako typ T5. Jejich používání bylo ve střední Evropě hojně rozšířeno koncem 15. a začátkem 16. století (Oakeshott 1964, 106; Głosek 1984, 26). U nás byl podobný meč nalezen při bagrování písku v Mohelnici a hlavicí T5 je vybaveno i torzo meče z hrobu Kazimíra Jagellonského na krakovském hradě Wawelu (Nadolski 1979, obr. 53; 1984, obr. 27). Hlavice stejného typu je často zobrazována v ikonografických pramenech a hojně zdobí i meče ztvárněné na pozdně středověkých i renesančních náhrobcích. V knize Ewarta Oakeshotta nalezneme tuto hlavici na náhrobku Johna Peyrenta z Digwellu, který je datován do období po roce 1415 (Oakeshott 1964, 107). Specifickou esovitou záštitu můžeme zařadit k typu 12 (Oakeshoot 1964, 118; 2002, IX; Głosek 1984, 27). Tyto záštity byly charakteristické pro meče první poloviny 15. století vyrobené v Itálii. K nám, respektive do střední Evropy, se esovité záštity dostaly nejspíše přes Uhry. S množstvím variant se bylo možné setkat v době jejich největšího rozšíření v závěru 15. a první polovině 16. století (Žákovský 2008, 479). Meč s obdobnou záštitou byl například nalezen při bagrování štěrku u Moravan nad Váhom (Ruttkay 1989, 152, obr. 1) a je jí také vybaven meč ztvárněný na náhrobku Piotra Kmita v katedrále na Wawelu. Plastika byla zhotovena zhruba kolem roku 1505 (Nadolski 1979, obr. 48). Symbol říšského jablka poukazuje na mečířskou rodinu Ständlerů. Ta používala říšské jablko jako svůj rodinný znak a byly jím signovány i jejich výrobky. Druhá značka, ztvárňující vlevo běžícího vlka, identifikuje zbraň jako výrobek pasovské větve této rodiny. Rod Ständlerů nebo také Stantlerů se výrobou mečů zabýval poměrně dlouhou dobu. Meče signované říšským jablkem a vlevo běžícím vlkem byly v Německu k vidění 26
od půlky 15. do poloviny 17. století. Třetí značkou na studovaném meči je kříž v kruhu. Podle P. Žákovského by mohlo jít o osobní značku některého z příslušníků rodiny. Meč s totožným značením měl být nalezen na hradě Engelbergu u Horní Lhoty (okr. Zlín). Druhý meč se symboly říšského jablka a křížem děleného kruhu, nalezený v Přelouči, je uložen ve sbírkách Východočeského muzea v Pardubicích (Žákovský 2008, 483–485).
Posledním kusem je meč s inv. číslo 6956 (Obr. 1:3). Zbraň je dlouhá 1413 mm, délka obousečné čepele činí 1024 mm. Maximální šířka čepele je 64 mm, tloušťka se směrem k hrotu mění ze 7 na 2 mm. Čepel je vybavena, stejně jako u předchozích dvou zbraní mělkým žlábkem. V nejširším místě činí jeho šířka až 20 mm a jsou v něm znovu aplikovány značky: říšské jablko, pasovský vlk a křížem dělený kruh. Řap je dlouhý 389 mm s dochovanou rukovětí. Ta byla vyrobena ze dvou k sobě slepených dřevěných částí, potažených zeleným sametem a omotaných konopným provázkem. Vývalky vytvořené omotáním rukojeť zkrášlovaly, ale měly i praktický účel, jelikož zabraňovaly klouzání meče v úchopu, nebo jeho vypadnutí z ruky. Ve střední a spodní části rukojeti je samet upraven do podoby ozdobných třásní. Samotný meč však svým stářím nejspíše dalece převyšuje stáří samotné rukojeti. Ta by měla být podle ústního sdělení ředitele muzea Broumovska Karla Franzeho památkou na doby, kdy meč sloužil jako rekvizita broumovského městského divadla a měla tak být vyrobena až později. Rovná záštita navlečená na řap je vyrobena ze železného prutu. Její délka činí 310 mm, maximální průměr prutu je 16 mm. Řap je zakončen hruškovitou hlavicí o celkové délce 77 a největší šířce 41 mm. Kvalitní manipulaci s neobvykle velkou a těžkou zbraní zajišťovalo těžiště naměřené ve vzdálenosti 140 mm od záštity (Žákovský 2008, 485). Od předchozího meče se zbraň odlišuje v podstatě pouze přímou záštitou, čepel můžeme shodně s mečem i. č. 6957 přiradit k typu XIIa (Oakeshott 2002, VIII). Hlavici řadíme k typu T5 a záštitu můžeme určit jako typ 1 (Oakeshott 1964, 106, 113; Głosek 1984, 26, 27). Záštita typu 1 je vůbec nejrozšířenějším typem celého období středověku (Žákovský 2008, 485). Dle tauzovaného značení jde nejspíše znovu o výrobek z mečířské dílny pasovské rodiny Ständlerů z přelomu 15. a 16. století. Zbraň však byla podle rozdílných snad individuálních značek jednotlivých mečířů ze zmiňované rodiny vyrobena jiným zbrojířem, než meč s inventárním číslem 6957. Historie této zbraně je nám alespoň částečně známá. Meč byl již tradičně nazýván „katovský“. K popravám měl být skutečně používán v letech 1570–1625 (Cechner 1930, 27
170, obr. 208). Poté byl jako součást historie města se vztahem k broumovským privilegiím, především tedy hrdelnímu právu, chován na radnici ve sbírce městského úřadu (Žákovský 2008 471). Časem se však, nevíme za jakých okolností, dostal do majetku městského divadla v Broumově a podle K. Franze sloužil jako rekvizita v divadelních hrách. Jak se dostal do sbírky muzea, není známo.
7.1.2. Dýky
Poboční chladné zbraně zastupují dvě dýky nalezené pomocí detektoru kovů na lokalitě hrádku u Božanova. První z dýk (Obr. 2:2) byla do sbírek Muzea východních Čech v Hradci Králové darována a pochází z amatérských sběrů ze začátku 90. let. Ve sbírce má zatím pouze přírůstkové číslo, a to č. souboru z Božanova 126/2013. Celková délka zbraně je 275 mm, čepel měří 170 mm a můžeme tedy tuto dýku zařadit mezi jednobřité s ostřím v ose zbraně. Tělo je celkově úzké a šířka čepele se pozvolna zužuje z 22 na 1,5 mm. V minulosti však čepel pravděpodobně pokračovala do užšího hrotu. Řap je oboustranně odsazený, obdélníkového až oválného průřezu a jeho šířka i výška se plynule zužují. Na konci má řap již téměř kruhový průřez. Dýk těchto tvarů známe poměrně hodně a byly nejspíše velmi časté. Analogické chladné zbraně jsou známy z polských lokalit Izdebno (Sawicki 2003, 40) a Wronek (Łopata 1965, 266, obr. 5:1). Obě dýky jsou datovány pouze hrubě, a to do průběhu pozdního středověku. Obecně je tvar čepelí podobných zbraní řazen do období 13. – 15. století (Žákovský 2011b, 146). Dýky s analogickými čepelemi známe ještě například z Národního muzea ve Vratislavi (Lewandovski 1986, tab. I:6), Státního archeologického muzea ve Varšavě (Lewandovski 1986, tab. II:1) a například ze zbrojnice zámku Opočno (Žákovský 2011b, 146). Dvě dýky s velice podobnými tvary (inv. č. 662 a 663) byly nalezeny při výzkumu v letech 1900-1905 na hradě Templštejně (Žákovský 2011, 143, tab. IV:2, IV:3). Čepele stejných tvarů, ale různých délek jsou zobrazovány také jako typy „a“ a „d“. Typ „d“ je datován do 14. století (Królikiewicz 2009, 97). Druhá dýka (Obr. 2:1) byla nalezena 11. ledna roku 2014 ve svahu jihozápadně nad hrádkem, několik desítek metrů od jádra. Nález, na první pohled připomínající kuchyňský nůž, jsem určil dle práce Lecha Marka jako nožovou dýku – puginał nożowy/ 28
Dolchmesser, čili bojový nůž – noż bojowy (Boeheim 1890, 297; Marek 2008, 28). Zbraň je opatřena jednosečnou nožovou čepelí o délce 163 mm a trojúhelníkovitého průřezu. Hřbet je široký až 1 cm a směrem ke hrotu se jen pozvolna zužuje. Délka jílce je 115 mm a v místě jeho přechodu v čepel je umístěn záštitný trn. Ten se směrem od jílce kuželovitě rozšiřuje a je zakončen kulatou čepičkou. Kvůli špatné zachovalosti není možné blíže určit jeho původní tvar. Právě záštita, typická spíše pro tesáky, poukazuje na pravděpodobně bojové využití předmětu. Dle Petra Žákovského jsou záštitné trny neobvyklé a s tímto ochranným prvkem se na dýkách nesetkáváme často (Žákovský 2014, 387). Řap je z obou stran obloukovitě prohnutý směrem dovnitř. V nejhlubším místě žlábku se zachovaly 4 nýty, kterými byly připevněny střenky z organického materiálu. Prakticky identická dýka, co se tvarů i rozměrů týče, je uložena v regionálním muzeu v Javoře ve Slezsku (Marek 2008, 192, obr. 19 b, c, d). M. Lewandowski ji ve svém katalogu zařadil do typu B2 a datoval zhruba do průběhu 13. až 15. století (Lewandowski 1986, 108, 118). Dýka ze sbírek 29hránícími 29hrán má v rukojeti zasazeny duté nýty. Kvůli stavu námi studovaného předmětu není jisté, zda i dýka z Božanova měla střenky upevněny stejným typem tulejovitých nýtů. Analogický bojový nůž byl také nalezen v Opolí na ostrově Pasieka v části nazývané Ostrůvek (Ostrówek), ve vrstvě datované do let 1240 – 1400, spojované se zbytky místního piastovského knížecího hradu (Opolské Slezsko 2016; Wachowski 1984, 83, tab. 1). Celková délka dýky z Božanova je 280 mm. Záměrně nevelké rozměry těchto zbraní dovolovaly snadnou manipulaci nebo ukrytí na těle nositele (Křížek 1997, 60). Dýky a bojové nože byly určeny zejména k proražení kroužkové zbroje, úzkou špičatou čepelí bylo možné zasáhnout protivníka mezi pláty zbroje či bodnout skrz průzor přilby. Zejména ve 13. století se tyto zbraně dočkaly velkého rozšíření a staly se neodmyslitelnou součásti výzbroje (Dolínek – Durdík 2008, 113–120; Klučina 2004, 237, 389–390). Dýka bude odevzdána do MVČ HK.
29
7.2. Úderné zbraně
7.2.1. Sekery
V této kapitole byly popsány celkem tři sekery. U první z nich není známo nic o jejím původu, dnes se nachází ve sbírkách Muzea Broumovska. Další dvě sekery byly nalezeny pomocí detektorů kovů na hrádku u Božanova. První sekera (Obr. 3:3) má inv. č. 6962. Její celková délka činí 173 mm, délka ostří poté 93 mm. V listu břitu je vykován ozdobný otvor ve tvaru trojlístku s řapem či špičatým stonkem. Tyto otvory sloužily snad k zavěšení sekery nebo k vytahování hřebů. Obdobné otvory můžeme najít například na sekerách z Ochozu u Brna nebo na zlomku čepele sekery z Rychtářova na Hané (Měchurová 2013, 623, obr. 3:1, 3:3; Žákovský 2010, 200, obr. 3). Na místě oka má sekera 75 mm dlouhou tulej s oválným průřezem, která je v horní části na hlavě sekery uzavřena. Sekera paří k typu Ig, který na polském materiálu vyčlenil M. Głosek (Głosek 1996, 30–31). Pro tento typ sekery je typická právě prodloužená tulej, zajišťující větší ochranu proti zlomení toporu při častém používání. Pravidlem je u seker typu Ig i trojlistý otvor v čepeli (Žákovský 2006, 103). Týl se nápadně prodlužuje v kladivo. Opotřebení kladiva, které je rozklepané dokulata nejspíše svědčí o užívání sekery k tupým úderům touto stranou předmětu. V horní části tuleje je umístěna nečitelná kruhová značka. Sekera je na rozhraní oka a břitové části zdobena vybíjeným dekorem v podobě „větvičky“ s vpravo dolů rostoucími větvemi, opticky oddělující tulej od těla sekery. Analogicky zdobená sekera z neznámé lokality v Polsku byla publikována M. Głoskem (Głosek 1996, tab. VIII:C). Podle Petra Klučiny byly tímto způsobem zdobeny čepele válečných seker. Vybíjená výzdoba měla zdůrazňovat vztah majitele ke své osobní zbrani (Klučina 2004, 392–394). Válečné sekery byly oblíbeny zejména v 15. a na počátku 16. století jako zbraň pěchoty i jezdectva. Svým tvarem byly uzpůsobeny k tomu, aby byly účinné i proti plátovému brnění. Vybíjený dekor nijak neubral na funkčnosti sekery a byly jím často opatřovány předměty vyráběné z jednoho kusu masivního železa (Měchurová 2013, 625). Analogická sekera byla nalezena v polském Radymnu, okr. Jarosław a je uložena ve sbírkách zemského muzea v Přemyšlu (Kotowicz 2004, 37, obr. 30). Další publikované obdobné sekery najdeme např. ve sbírce muzea v Táboře (Wagner – Drobná – Durdík 1956, část V, obr. 19:1), Muzea Komenského v Přerově (Chumchal 30
1999, 10) nebo v poděbradském muzeu (Jánská 1963, 45). Honosný zdobený exemplář sekery typu Ig se ještě nachází například ve sbírkách Slezského muzea v Opavě (Žákovský 2006, 104). Známe je i z ikonografických pramenů. V rukou je často třímají bojovníci, což může poukazovat na jejich častější využití jako zbraně. M. Głosek publikoval torzo fresky z kostela v Strzelnikách, kde ji v rukou drží k zemi padající raněný voják (Głosek 1996, obr. 2). Sekeru Ig nalezneme i na výřezu z tzv. Švýcarské kroniky od Diebolda Schillinga (Pfaff 1991, 125; převzal Žákovský 2006, tab. 56:1). Je na něm vyobrazena krvavá bitva, kde se tři ozbrojenci rozmachují právě sekerami typu Ig. Podle Milana Novobilského má i sekera typu Ig nalezená na hradě Lopatě z deseti nalezených seker nejblíže k sekerám bojovým, ale připouští i její pracovní využití (Novobilský 2008, 88, obr. 97:7, 89). Druhá ze studovaných seker (Obr. 3:2) byla nalezena 23. května roku 2014, asi 150m jihovýchodně od hrádku Božanova pod současnou lesní cestou, která poté z části narušuje opevněný areál. Celková délka sekery je 193 mm, šířka ostří 92 mm a poměrně nepravidelný otvor na násadu, oko či ucho, s rozměry 46 x 32 mm. Sekera má poměrně specifické tvary a na první pohled se liší od jiných, známých z našeho území. Týl je šikmý a směrem dolů od hlavy sekery se pod úhlem prodlužuje. Stejně tak je šikmá i spodní hrana ucha, která na dolů prodloužený týl navazuje. Týl (čepec) je nepravidelně rozklepán a narušen nejspíše tupými údery na tvrdý povrch. Čepel sekery je úzká, dlouhá, trochu vyosená vlevo a směrem k ostří se jen pozvolna rozšiřuje. Analogie k těmto tvarům najdeme v blízkém sousedním Slezsku. Podobě sekery z Božanova se blíží sekera nalezená roku 1957 ve Vratislavi, při zemních pracích v městské části Wrocław–Sołtysowice, datovaná do průběhu 12–13. století (Sarnowska 1962, 493–494, obr. 1). Marian Głosek zařadil sekery podobných tvarů k typu Ix C (Głosek 1996, 120, tab. XIX). Ty jsou velice podobné sekerám typu Vd, které mají stejné tvary ucha, rozdíl je však ve více dolů protažené čepeli (Głosek 1996, 112, tab. XI). Sekera s velice podobným šikmým uchem se nachází v okresním muzeu v Tarnowě. Byla nalezena v Komorówě v korytě řeky Dunajce a je datována do období od druhé poloviny 13. do první poloviny 15. století (Kotowicz 2004, 30–31, obr. 18). Sekera s analogickým uchem, ale širším ostřím byla také nalezena v Krakově–Rakowicích (Liwoch 2010, 118, obr. 5). A. Nadolski ji datoval do širokého období mezi 10. až 15. stoletím a zařadil k typu Vd. Z jejích tvarů vycházejí dnes používané moderní sekery (Liwoch 2010, 113).
31
U seker obecně nemůžeme jednoznačně určit, zda se jedná o zbraň, tedy sekeru bojovou, nebo spíše řemeslnický nástroj. A. Nadolski u sekery z Krakova–Rakowic připouští obojí využití. Obecně jsou sekery s dlouhým břitem a úzkým ostřím často považovány za bojové. Úzká a krátká čepel dokáže protnout kroužkovou zbroj, nebo proniknout mezi štítky šupinového brnění (Choc 1967, 152). Podobné charakteristiky však měly i dřevorubecké porážecí sekery, používané nejen ke kácení stromů (Slavíková 2007, 12, obr. 5:3). Sekery jsou tedy až na výjimky velice diskutabilní a můžeme říci, že stejně tak jako jiné řemeslnické a selské náčiní, mohla být i sekera v neklidných dobách použita jako zbraň. Předmět bude odevzdán do sbírek MVČ HK.
Poslední ze studovaných seker (Obr. 3:1) pochází z amatérských průzkumů detektorem kovů z počátku 90. let a byla odevzdána do MVČ HK, kde je uložena pod č. 72/126/2013. Sekera je dlouhá 164 mm a délka ostří činí úctyhodných 156 mm. Dle rozměrů a tvaru byla nejspíše primárně vyrobena a využívána k práci se dřevem. Profil sekery je velice úzký, směrem od týlu k ostří se její šířka pozvolna mění z pouhých 21 mm na 1,5 mm. Ucho tvoří krátká tulej, která sekeru přesahuje jen nevýrazně a dutina pro násadu se ztrácí v čepeli. V horní části na hlavě sekery je dutina zaslepena. Týl je mírně rozklepán, asi rovněž po úderech. Přechod z týlu k ostří je plynulý, tulej nijak nemění štíhlý profil sekery, který nemá žádnou výduť. Na začátku čepele je v její horní polovině umístěna poměrně čitelná kovářská značka. Tvoří ji trámový kříž s tečkami mezi rameny umístěný v kosočtverci. Předmět se svými tvary neblíží žádnému ze stanovených typů seker. Pouze vzdáleně se podobá typu X, definovanému pro polské sekery Marianem Głoskem (Głosek 1996, 125, tab. XXIV). Podle charakteristik a tvarů by mělo jít o tzv. širočinu. Tyto sekery mívají širokou, mírně prohnutou čepel s obloukovým ostřím. Topůrko bývá krátké a prohnuté, vyrobené především pro úchop v pravé ruce. Tento typ sekery je určen k pohodlnému opracovávání klád, trámů a začišťování ploch (Polan 2012). M. Głosek datuje sekery typu X do 14. a počátků 15. století (Głosek 1996, 43).
7.2.2. Hlavice palcátu či/ řemdih
S jistou mírou pochybností můžeme železný předmět ploše dvojkónického tvaru určit jako hlavici palcátu nebo bijáku – řemdihu (Obr. 3:4). Byl nalezen pomocí detektoru kovů v 90. letech na božanovském hrádku a později byla odevzdána do sbírek MVČ HK, 32
kde ho nalezneme pod č. 30/126/2013. Předmět má v průměru 48 mm, jeho váha činí 171g a vnitřní průměr otvoru je cca 21,1 mm. Z našeho území nejsou prozatím známy hlavice palcátů s kulovitou ani dvojkónickou hlavicí (Mazáčková 2012, 59). Námi studovaný předmět se obecně vymyká dosavadním známým typům palcátů. Hlavice jsou vždy vybaveny více či méně výraznými ostny, mají diamantový tvar nebo jsou u mladších variant z 15. století tvořeny údernými listy s mnohacípým hvězdicovitým průřezem. Studovaný předmět také postrádá obvyklou různě dlouhou tulej, vycházející z dolní části. Otvor v hlavici se však pohybuje v klasických hodnotách průměrů tulejí, které činí 14 – 23 mm, výjimečně více (Mazáčková 2012, 59). Typologicky se předmět blíží typu V, popsaného László Kovácsem jako kulovitý nebo soudkový. Ten se objevil v průběhu 12. – 13. století na území Maďarska. I tento typ však nese na svém kulovitém těle nízké mírně setřelé ostny (Kovács 1971, 178 – 180, obr. 6:5). Hlavice palcátu velice podobná studovanému předmětu byla nalezena na polské lokalitě Mielnica Duża (Głosek 1996, 133, tab. XXXI:A). Společný mají mírně dvojkónický tvar a absenci jakéhokoliv náznaku ostnů. Marian Głosek tento nález řadí k výše uvedenému Kovácsovu typu V. Ruský archeolog Anatolij Nikolajevič Kirpičnikov vyčlenil pro podobné hlavice typ I. Neřadí je však už mezi palcáty, nýbrž mezi řemdihy (Głosek 1996, 56). M. Głosek po vyhodnocení připouští obě varianty. Hlavice mohla sloužit jak nasazená na dřevěné násadě jako palcát, tak i připevněná na řemenech jako řemdih. Tuto otázku ponechávám otevřenou k další diskusi.
7.3 Mechanické zbraně
7.3.1 Hroty šípů
V této práci jsem zpracoval soubor 69 hrotů – železných částí lukostřeleckých šípů a střel používaných do kuší (Obr. 4; 5; 6; 7). Poměrně značné množství tohoto materiálu, pocházejícího kromě jednoho kusu z hrádku Božanova, bylo sebráno z několika zdrojů. Ve sbírkách Muzea východních Čech v Hradci Králové se nachází 32 kusů. Dva kusy pocházejí z výzkumu MVČ provedeném na Božanově v roce 1991 (Sigl 1991–1992, 94– 102), zbylé šipky byly do muzea odevzdány společně s dalšími předměty v 90. letech a jsou výsledkem amatérských průzkumů detektorem kovů z let 1993–1994. Z výzkumu roku 1991 pocházejí i čtyři nepublikované hroty uložené v muzeu Broumovska, kam byly 33
po ukončení výzkumu na hrádku Božanově darovány. Zbývající šipky se nacházejí v soukromém držení a budou posléze odevzdány do Muzea východních Čech v Hradci Králové. Železné hroty šípů a střel patří k nejčastěji nalézaným typům středověkých militarií vůbec. Po stránce terminologické budeme tyto nálezy rozdělovat na hroty šípů, které byly používány ke střelbě z luku, a hroty střel, určené pro střelbu ze samostřílů (Frolík 2002, 402). Díky jejich hojnému rozšíření byla vypracována již celá řada třídění a systémů k jejich určování a datování. Pro nálezy z Československa to jsou hlavně starší práce Rudolfa Příhody, novější Tomáše Durdíka a Alexandra Ruttkaye (Příhoda 1932, 43–67; Durdík 1972; Ruttkay 1976, 325–333). Badatelé se obecně shodují na tom, že šípy používané ke střelbě z luků měly delší a štíhlé ratiště, zatímco střely do kuší měly dřík (střeliště) kratší a masivnější. Vzhledem k tomu, že máme k dispozici pouze jejich zachované železné části – hroty, je jejich rozlišení obtížné. V současné době se vychází z celkového tvaru těla, způsobu uchycení k ratišti a důležitou roli hraje také váha (Krajíc 2003, 183). Například R. Příhoda považoval za hroty šípů pouze šipky do hmotnosti 25 g, a u těžších samostřílových střel poté odlišil tři váhové skupiny: výrobky do 35 g určil jako lehké, hroty s váhou mezi 35– 50g jako střední a střely těžší než 50 g poté jako těžké (Příhoda 1932, 43–67). Problém vyvstává i u datace, kterou nemůžeme zakládat pouze na tvarech jednotlivých hrotů. Vůbec je odlišování šipek podle tvarů a váhy velice problematické, neboť jak hroty šípů, tak i železné hlavice střel jsou si často velice podobné. Přesná hranice mezi hroty je jen obtížně stanovitelná a otázkou je, zda bude v budoucnu možné k jednoznačnému rozdělení vůbec dospět (Žákovský 2011, 132). Základním kritériem třídění je v první řadě způsob uchycení k ratišti šípu. První možností je připevnění pomocí úzkého trnu (řapu), vycházejícího z dolní části těla hrotu. Druhým a nejčastějším řešením je nasazení pomocí tuleje. Pro poměrně početnou kolekci šipek z hrádku Božanova jsem zde použil nejnovější třídění aplikované Rudolfem Krajícem na nálezy hrotů šípů a střel ze Sezimova Ústí. R. Krajíc označil hroty s řapem písmenem A, hroty s tulejí jako B. Dále jednotlivé nálezy obou kategorií podrobněji třídí podle základních tvarů římskými číslicemi I, II, III atd. K odlišení tvarových odchylek u jednotlivých typů slouží písmena a, b, c atd (Krajíc 2003, 184 – 186, obr. 150, 151) Z hrádku Božanova máme k dispozici 68 hrotů šípů a střel. Ke kategorii A, tedy hrotům s řapem, náleží 14 šipek. Variantu Iia zastupují 3 kusy (Obr. 4:1), variantu Iib 10 kusů (Obr. 4:2) a IIIa pouze 1 kus (Obr. 4:3). Těla šipek skupiny Iia mají dlouhý štíhlý tvar se 34
zúžením blízko hrotu. Průřez těla je kosodélný, nebo kosočtverečný a odsazení v řapu někdy není příliš výrazné. Varianta A-Iia je datována do druhé poloviny 13. století, varianta A-Iib poté do první poloviny 14. století (Krajíc 2003, 186). Obecně jsou tyto hroty považovány za hlavice lukostřeleckých šípů a vezmeme-li v potaz hraniční, uměle stanovenou váhu 25 g, váha zde zkoumaných hrotů (9–24 g) s tímto tvrzením až na jednu výjimku koresponduje. Hrot patřící jako jediný do kategorie A-IIIa (Obr. 4:3) má masivní tělo kvadratického průřezu, a i přes to, že je vybaven řapem, ho jeho značná váha 35g jednoznačně řadí ke střelám do kuše. Varianta A-IIIa je datována do druhé poloviny 13. až první poloviny 14. století (Krajíc 2003, 186). Zbývající největší část souboru hrotů náleží do kategorie B. Tulejí je vybaveno celkem 58 šipek. U těchto nálezů bylo zařazení do jednotlivých kategorií poměrně obtížné. Hroty si jsou často podobné a kvůli drobným odlišnostem bylo nutno postupovat velice opatrně. Jediný exemplář hrotu s listovitým tvarem těla a úzkým čočkovitým průřezem typu Ib (Obr. 5:1), byl nalezen na k. ú. Jetřichov. Šipky typu B-Ib ze Sezimova Ústí jsou datovány do druhé poloviny 14. a počátku 15. století, tuto dataci podporuje i ostruha se dvěma kruhovými otvory, nalezená v těsné blízkosti a datovaná Rudolfem Krajícem do konce 14. a průběhu 15. století. Tyto hroty jsou považovány za součásti převážně lukostřeleckých šípů, v nejasných případech rozhoduje váha. Ta u zde zkoumaného hrotu činí 14 g, což ho jasně řadí mezi hroty šípů z luku. K typu B-Iia (Obr. 5:2) náleží celkem 23 jedinců. Hroty mají poměrně úzký listovitý tvar s jemně naznačeným přechodem v tulej, průřez těla je obvykle kosočtverečný, někdy mírně kosodélný. Nemůžeme jednoznačně určit, k jakému typu střelné zbraně hroty patří. Tvar byl oblíben jak pro výrobu šípů lukostřeleckých, tak i samostřílových, v této kategorii je tedy rozhodující váha. V hraničním rozsahu 20–25 g se pohybuje váha většího množství šipek, proto se u tohoto typu považují za jednoznačně lukostřelecké pouze hroty s váhou pod 20 g. Mezi hroty kategorie B-Iia váží jeden pouhých 14 g (Tab. 2), ten můžeme s jistou dávkou pochybností zařadit mezi hroty šípů do luku. Zbylé kusy s váhou od 22 do 42 g (Tab. 2) patří i s přihlédnutím k jejich tvaru spíše střelám do kuše. Hroty stejné kategorie ze Sezimova Ústí byly datovány do první poloviny 14. století (Krajíc 2003, 187). Nejpočetnější skupinou s počtem 28 jedinců je kategorie B-IIIb (Obr. 6). Hroty B-III patří obecně k nejvíce variabilním. Společný mají kvadratický průřez, výrazné zalomení blízko hrotu a více čí méně kruhový průřez tuleje. Váha hrotů kat. B-IIIb z Božanova se pohybuje v širokém rozmezí od 21 do 63 g (Tab. 2). Všeobecně jsou vzhledem k jejich masivnosti a váze považovány spíše za hroty samostřílových střel. Jen zřídka se vyskytují 35
jedinci s váhou výrazně pod 20 g, u kterých by bylo možné uvažovat, zda nepatří spíše k lukostřeleckým hrotům (Krajíc 2003, 187). Ve studovaném souboru se mezi nálezy skupiny B-IIIb nacházejí 2 šipky s váhou 16 a 19 g (Tab. 2). U nich však přisuzuji nižší váhu jejich stavu dochování, jelikož se tvarem neliší od jinak těžších, lépe zachovalých kusů. Sporadicky jsou zastoupeny ještě další tvarové varianty, a to 1 kus kategorie B-IIId (Obr. 7:1) a 5 kusů z kategorie B-IIIe (Obr. 7:2). Společně s šipkami kosočtverečných průřezů typu B-II patří k nejrozšířenější používané formě vrcholně středověkých hrotů (Krajíc 2003, 187). Velice zajímavé jsou nálezové okolnosti hrotů, které jsou velice důležité. Někdy můžeme díky nim vyslovit hypotézy vztahující se k dávným událostem, například směr střelby, na koho byla střelba vedena a kým byly používány konkrétní typy šípů a střelných zbraní. Nejzachovalejší kusy ze studovaného souboru pocházejí z jádra a opevněné plochy hrádku (Foto 9). To je však jen velice malé procento. Drtivá většina šipek, u kterých jsou nálezové okolnosti známy, byla nalezena v příkré skalnaté stráni nad hrádkem (Foto 8).
7.4 palné zbraně
7.4.1. Fragment ručnice
Předmět byl nalezen na poli v jihozápadní části k. ú. Hejtmánkovice (Mapa 1:2; 2:2; 3:2). Jedná se o fragment bronzové ručnice (Obr. 8) dlouhý 104 mm. Na dvou místech se ve zlomu zachovaly části plochy vnitřní stěny. Známe tedy původní maximální tloušťku stěny, která na úlomku činí 20 mm. Hlaveň byla odlita a vykována do osmihranného tvaru. Směrem k ústí se stupňovitě ztenčovala a osmiúhelníkový průřez se po každém stupni pravidelně otáčel. Fragment se z hlavně odlomil právě v jednom z přechodů v tenčí stěnu, kde můžeme pozorovat změnu tloušťky z 20 na 14 mm. Dle dochovaných kompletních zbraní, například z plzeňské městské zbrojnice, můžeme uvažovat o původní podobě této ručnice. S velkou pravděpodobností se jednalo o těžší ručnici, tzv. hákovnici. Jméno dostala podle typického háku pod hlavní, kterým se dala zbraň zaklesnout za hradbu, okraj bojového vozu, nebo za jinou stabilní překážku, např. velký střelecký štít – tzv. pavézu. Zapření mělo zmírnit značný zpětný ráz, který výstřel z ručnice způsobil, a s opřenou zbraní se také lépe mířilo. Háky se u ručnic začaly objevovat na konci 14. 36
století (Klučina 2004, 454). Ráže se pohybovala mezi 20 až 30 mm a pro hákovnice typické delší hlavně dosahovaly délky až 30 kalibrů (Durdík 1954, 75). Po zhotovení kresebné rekonstrukce průřezu na základě dostupných rozměrů bylo zjištěno, že hlaveň, ze které pochází nalezený fragment, měla ráží zhruba 29–30 mm, což ji řadí k těžším kusům v dané kategorii. Každá z vyrobených ručnic však byla originálem, ráže nebyly nijak normované. Originalita hlavní musela v případě, že si střelec kule neodléval sám, zákonitě způsobovat problémy s nákupem správného střeliva (Klučina 2004, 466). V Plzni se těchto zbraní dochovalo pět, tři z nich mají tvarování osmihranné hlavně analogické se zkoumaným fragmentem (Durdík 1954, 73, obr. 9). Do druhé poloviny 15. století jsou datovány nálezy dvou železných osmihranných hlavní hákovnic z hradů Cvilína a Rychleb (Tymonová 2010, 74–75). U plzeňských ručnic se zachovala i dřevěná lože – primitivní pažby (Durdík 1954, 73). Torzo dřevěného lože zůstalo i na zbrani ze sbírek Spišského muzea v Levoči, ale i dalších kusech (Figeľ – Hložek – Hošek – Schenk – Žákovský 2010, 480). Délky hlavní plzeňských hákovnic jsou 84,2 cm a dvakrát 92 cm, což nám dává představu o možných přibližných rozměrech hákovnice, ze které studovaný úlomek pochází (Durdík 1954, 73). O podobě ručnic vzácně informují i ikonografické prameny. Petr Žákovský s kolektivem autorů publikoval v článku o roztržené železné hákovnici z Helfštýna (Universitätsbibliotek Heidelberg, Cod. Pal. germ. 130, fol. 36r) ilustraci
datovanou
k
roku
1485
z
inventáře z
Zeughausu
v
Landshutu
(Universitätsbibliotek Heidelberg, Cod. Pal. germ. 130, fol. 36r; převzali Figeľ – Hložek – Hošek – Schenk – Žákovský 2010, 480, obr. 4). Jsou na ní více či méně povedeně zobrazeny tři hákovnice se zdobenými prořezávanými loži. Vznik nového druhu zbraní, náročnějších na výrobu a v praxi účinnějších než dosud široce využívané luky a kuše, umožnil stále se rozvíjející technický pokrok (Durdík 1954, 23). Nástup palných zbraní značně ovlivnil pozdně středověké evropské vojenství a udal směr, kterým se vývoj zbraní ubíral po dlouhá staletí prakticky dodnes. I přes zprvu malý dostřel, který mnohdy sotva přesahoval 100 metrů, znamenaly palné zbraně velký krok vpřed. Pokročilejší ručnice z 15. století už měly o poznání větší účinnost a energie vystřelených olověných projektilů mohla být dvakrát až čtyřikrát vyšší, než měl šíp vystřelený z kuše (Figeľ – Hložek – Hošek – Schenk – Žákovský 2010, 477). Písemné prameny informují o palných zbraních od první poloviny 14. století, kdy se objevily například ve Španělsku a Francii. Do střední Evropy se dostávají zhruba v polovině 14. století (Mazáčková 2012, 365–366, Wagner – Drobná – Durdík 1956, 82). Znalosti výroby se široce rozvinuly v německých městech ve druhé polovině 14. století a brzy 37
pronikly i do našich zemí (Durdík 1954, 23). V Čechách a na Moravě bylo zbrojní řemeslo velice rozšířené už dříve a produkce se vázala především na města, kde výrobci zásobovali městské zbrojnice. Například na Novém Městě Pražském tvořili zbrojíři na počátku 15. století 18% všech řemeslníků zpracovávajících kovy, což činilo 5% z celkového počtu řemeslníků (Cabiš 2007). Pražští puškaři se v písemných pramenech objevují od šedesátých let 14. století a před rokem 1419 jich je ve městě zaznamenaných pět (Durdík 1954, 70; Wagner – Drobná – Durdík 1956, 82). Na prvních místech v produkci palných zbraní se držela především bohatá královská města, ale výroba je doložena i z menších měst. Zbrojíři měli vysoké zastoupení například v Brně, Jihlavě, Znojmě, Táboře atd. (Cabiš 2007). Z menších měst to byly například Jičín, Stříbro a městečko Bělá pod Bezdězem (Durdík 1954, 71; Winter 1906, 151). Jeden z puškařů působících ve Stříbře byl nejspíše díky svým zkušenostem zároveň i střelcem, což byla podle pramenů častá praxe (Klučina 2004, 462). K výrobě střelného prachu a palných zbraní bylo zapotřebí odborných znalostí, rozvinutého průmyslu a velkých finančních obnosů. V Čechách je přítomnost mlýnů na výrobu střelného prachu doložena k roku 1386 (Klučina 2004, 462). Peníze i výrobní zázemí mohli nabídnout měšťané, proto byly palné zbraně od počátku zbraněmi měst a jejich posádek. Sumy, které bylo potřeba zaplatit za práci řemeslníkům a hlavně za spotřebovaný materiál, byly dosti vysoké (Durdík 1954, 23). Puškaři tak měli ve městech značné výhody. V Chrudimi byl například puškař na přelomu 14. a 15. století osvobozen od placení městských dávek (Klučina 2004, 462). Na rozdíl od jiných řemeslníků byli placeni pravidelně bez ohledu na to, zda právě pracovali na některé ze zakázek. V husitských městech, například ve Znojmě, dostávali puškaři 14–24 grošů týdně (Durdík 1954, 71). Za vyrobené zbraně pobírali vedle stálého platu zvláštní příplatky. Výše platu se odrážela od množství zpracovaného kovu. Zkoumaný zhruba deseticentimetrový zlomek váží 332,9 g, celá hlaveň tedy musela být značně těžká a tedy drahá. Jak uvádí Z. Winter (Winter 1906, 267) zaplatili jihlavští měšťané roku 1430 puškaři mzdu za 6 „pušek“ 36 kop grošů a roku 1426 stály tři pušky z pozůstalosti pražského puškaře 30 kop grošů (Durdík 1954, 71). Město Znojmo prodalo měšťanům v únoru roku 1425 zhruba 50 kusů ručnic, jejich cena byla znovu poměrně vysoká a měšťané museli zaplatit 22kop, 43 a půl groše, 5 denárů (Durdík 1954, 72). Puškař však ze svého platu musel najímat a platit pomocníky a v případě boje o město musel také se svými tovaryši vyrobené zbraně obsluhovat (Klučina 2004, 462). Počet výrobců nedosáhl vysokého počtu, nebyli tedy nikdy organizování v cechu. Na tento druh výroby se také nevztahovala žádná množstevní omezení, což bylo velkou výhodou. 38
Rozhodující byla pouze válečná potřeba a hlavně finanční možnosti (Durdík 1954, 72). Puškařské řemeslo však mělo kromě značných výhod i rizika podnikání. V případě špatné kvality vyrobených zbraní, které se roztrhly nebo způsobily majiteli materiální škody, mohl být puškař uvězněn, přinejmenším to znamenalo ztrátu dalších zakázek a pověsti (Klučina 2004, 466). Proto se znalosti ověřených výrobních postupů předávaly z generace na generaci. Zkušenosti se často zapisovaly do tzv. „ohněstrůjných“ nebo „puškařských“ knih a sloužily jako učebnice či návody pro žáky mistrů „puškařů“ (Klučina 2004, 468). Rozvoj výroby palných zbraní dal práci i mnoha dalším řemeslníkům. Tesaři vyráběli dřevěná lože a stvoly, zámečníci a kováři poté železné pásy, kování a další součásti, kterými se pušky připevňovaly k jednoduchým pažbám. Dochované zprávy o výrobě palných zbraní dokládají převahu lití z bronzu. Paradoxně se však těchto zbraní dochovalo velice málo kvůli pozdějšímu přetavování cenného materiálu v modernější zbraně či jiné předměty. V Lounech údajně měšťané po požáru města přetavili „pušky“ ze své zbrojnice na vodovodní trubky (Durdík 1954, 72). Jediná u nás zachovaná bronzová ručnice, je podle Jana Durdíka uložena na Helfštejně u Lipníka nad Bečvou, je hrubě datována do 15. století. Na Slovensku se bronzová ručnice z první poloviny 15. století nachází ve sbírkách bratislavského muzea (Durdík 1954, 72). Nejvíce se zachovalo ručnic vykovaných do osmiúhelníkového průřezu ze železných plátů, které byly na speciální tyči svařeny a poté byl, stejně jako u bronzových kusů speciálním vrtákem proveden vývrt. Uvádí se, že ručnice byly na rozdíl od těžších zbraní obsluhovány pouze jedním střelcem. V případě větších hákovnic však střelci mohl s odpalováním prachu u zátravky pomoci druhý muž, jelikož u rozměrnějších kusů bylo po zaklesnutí zbraně pod paží nebo na rameni nesnadné přesně trefit místo s pánvičkou a připraveným prachem (Klučina 2004, 454). Odpálení se provádělo buď rozžhaveným železem, nebo doutnákem připevněném na železném háku. Některé zbraně byly vybaveny primitivními odpalovacími mechanismy inspirovanými spouští samostřílu. Nabíjení se provádělo zepředu. Do výbavy střelce měla patřit odměrka na prach usnadňující dávkování, váček se střelným prachem, měšec s kulemi a železný nabiják (Durdík 1954, 76). Projektily měly podobu koulí nebo válečků a byly odlévány z olova, někdy s železným jádrem. Měkké olovo při výstřelu utěsnilo hlaveň, snížilo tak ztráty energie a železné jádro zajistilo průraznost projektilu. Přestože jsou ručnice zdánlivě jednoduchými a primitivními zbraněmi, jejich obsluha příliš jednoduchá nebyla. Rychlý vývoj jen pomalu řešil problémy s kvalitou, která mnohdy nebyla valná a jakákoliv chyba ve struktuře a pevnosti kovu v kombinaci se 39
špatnou obsluhou mohla způsobit roztržení vlivem tlaku plynů. Písemný pramen z roku 1383 dokládá, že při přepadu arcibiskupského statku v Kyjicích (okr. Chomutov), byl výbuchem hlavně při výstřelu smrtelně raněn jeden ze střelců, členů přepadové skupiny (Mazáčková 2012, 368, 440; Wagner – Drobná – Durdík 1956, 82). Špatný technický stav děl napáchal značné škody i ve vojsku slezského knížete Bedřicha Lehnického, který roku 1513 obléhal hrad Skály nedaleko Teplic nad Metují (Janeček 2007, 19). Bronzové ručnice byly k roztržení náchylnější a k porušení kovu v důsledku střelby hrozilo již při venkovních teplotách kolem 20ᵒC. I když bylo železo pro výrobu těchto zbraní vhodnějším materiálem, ani střelba z železných ručnic nebyla bez rizika. Hlavně vyrobené ze železa trpěly zejména v zimních obdobích, kdy při teplotách kolem 0ᵒC kov nebezpečně křehl (Figeľ – Hložek – Hošek – Schenk – Žákovský 2010, 485). Kvůli riziku roztržení se střelci museli vyvarovat předávkování komory střelným prachem. Zbraně odlité z bronzu bylo nutné před každým použitím zahřát úvodními výstřely, u zbraní vybavených železnými hlavněmi to bylo třeba především v chladných zimních měsících (ibidem). Nebezpečná byla například ještě nepřiměřeně rychlá opakovaná palba a zejména silný studený vítr, který zavinil prudké chladnutí kovu. Díky dávným nehodám můžeme kromě častých projektilů vzácně nalézat i fragmenty těchto palných zbraní (Klučina 2004, 466–468). Nálezy známe z okolí tvrziště Rakova u Písku (Skála – Waldhauser 2000) a dva obdobné fragmenty z lehkých ručnic byly nalezeny na hradě Lopata (Novobilský 2008, 74, 91, obr. 99:9, 101, obr. 113:7). Roztržená hlaveň hákovnice s inv. č. A3626 se nachází ve sbírkách muzea v Přerově (Figeľ – Hložek – Hošek – Schenk – Žákovský 2010, 485). O nálezu 134,5 g těžkého úlomku z osmihranné bronzové hlavně, datovaného do druhé poloviny 15. století, máme zprávy z hradu Vartnova (Pomp 2013, 44–46). Podle Tomáše Pompa pocházejí nálezy pravděpodobně z míst, kde došlo k roztržení v rámci bojové akce, a situace nedovolovala kusy kovu posbírat. Kdyby k defektu došlo při cvičné střelbě, byly by fragmenty nejspíše sebrány a použity pro další výrobu (Pomp 2013, 45). Domnívám se, že některé úlomky mohly být jednoduše ztraceny ve vzrostlé vegetaci nebo byly v členitém terénu obtížné dohledatelné. Máme zprávy, že máme zprávy také o skladování a obchodování s poškozenými kusy a torzy zbraní z cenného materiálu, které bylo pravděpodobně běžné. Podle zprávy z roku 1448 (KP III, 707, č. 1412; převzali Figeľ – Hložek – Hošek – Schenk – Žákovský 2010, 485) Anna z Dobruše a z Knihnic požaduje po Miroslavu z Cimburka a z Plužin zaplacení 120 hřiven grošů za „tři bečice salnitru, tři bečice prachu, XLVII piščel, osm zlomkuov od piščel, dvě houfnice a dvě tarasnice, osm kotlikuov, tři rožně, 40
moždíř, olověné kule…“, dříve uschované na hradě Brumově (Figeľ – Hložek – Hošek – Schenk – Žákovský 2010, 485).
7.5 Zbroj
7.5.1. Kroužková zbroj
V této kapitole je věnována pozornost dvěma zástupcům středověké kroužkové zbroje. Prvním z nich je torzo nalezené detektorem kovů na hrádku Božanově. Druhým exemplářem je kroužková košile umístěná v expozici Muzea Broumovska, u které podobně jako u dalších vystavených kusů neznáme její původ.
Na hrádku Božanově byla pomocí detektoru kovů nalezena malá část kroužkové zbroje (Obr. 10). Korozí „slepené“ železné kroužky mají průměr zhruba kolem 8–9mm a tloušťka drátu je asi 1,6 mm. Kvůli stavu dochování je i po restaurátorském zásahu obtížné určit, jakým způsobem byly kroužky vzájemně spojeny. Součástí torza je i malá železná destička, není jisté, jestli úplná. Ta může naznačovat, že kroužky nemusely být částí kroužkové košile, ale například kroužkového závěsu, častého ochranného prvku doplňujícího např. přílby. Destička mohla být úchytem, kterým se závěs k částem zbroje připevňoval, nebo mohla tvořit plochu usnadňující uchycení nýty. Torzo má podobnou hustotu kroužkového výpletu jako například části kroužkové zbroje z polského hrádku Plemieta nebo hradu Sklabiňa na Slovensku (Šimčík – Pupala 2005, 94; Nadolski – Grabarczykowa 1985, 85–8; převzala Mazáčková 2012, 58). Rzí spečené kroužkové pletivo je samo o sobě téměř nedatovatelné, zde je však můžeme díky lokalitě a přítomnosti okolních nálezů časově zařadit do první poloviny 14. století.
Druhým exemplářem středověké kroužkové zbroje je kroužková košile s inv. č. 6977 (Obr. 9), vystavená v expozici Muzea Broumovska. Košile je velice dobře zachovalá, nevíme však, zda je kompletní. Na koncích rukávů a v pase působí „potrhaně“ kvůli chybějícím kroužkům, možná stopám poškození používáním, nelze určit, zda dobovým či pozdějším. Z košile mohly být odstraněny další části, například kroužkové rukavice nebo suknice s rozparkem, kapuci košile evidentně neměla. Jednotlivé kroužky jsou spojeny nýtováním, kdy byl železný drát stočen do kroužku, na koncích rozklepán a skrz 41
otvor zhotovený speciálními děrovacími kleštěmi snýtován (Klučina 2004, 176). Průměr kroužků je 1cm, tloušťka drátu přibližně 1,5mm a hustota výpletu je udávána stylem spojování kroužků, kdy jsou na jeden připojeny 4 další kroužky. Kroužkovou košili je obtížné přesněji datovat. Tento typ ochranné pomůcky se používal dlouhá staletí. Kroužková zbroj byla známa již v antickém světě a ještě dříve na Blízkém i Dálném východě (Boeheim 1890, 144). Kroužková zbroj, tvořená pletivem navzájem propojených kroužků, byla v Evropě základem ochranného odění bojovníků hlavně v průběhu 12., 13. a počátku 14. století. Byla účinná proti útokům sečnými zbraněmi a přitom stále do určité míry pružná, aby příliš neomezovala pohyb bojovníka (Klučina 2004, 176–177). Pomalu se začala vytrácet až s příchodem technických a taktických změn ve středověkém válečnictví. S vývojem stále výkonnějších samostřílů, které dokázaly kroužkovou zbroj prorazit, se začala na přelomu 13. a 14. století šířit výroba plátové zbroje (Šístek 2012, 29–30). V průběhu 14. a 15. století se již kroužková zbroj chránící celé tělo pomalu vytrácí a plní spíše funkci doplňků některých části bojovníkovy plátové zbroje, jako byly kroužkové závěsy přileb, drátěné límce atd. (Boeheim 1890, 142-144; Wagner – Drobná – Durdík 1956, 46).
7.5.2. Plátová zbroj V expozici muzea Broumovska se nachází zajímavá kolekce velice dobře zachovalé středověké plátové zbroje. Je zde vystavena přílba společně s předním a zadním dílem kyrysu. U všech exponátů se nejedná o archeologické nálezy a není znám jejich původ.
Prvním předmětem z tohoto souboru je přílba s inv. č. 6963 (Obr. 11), konkrétně šalíř německého typu (Hrbatý 2006, 21; Michalak – Kwaśniewicz – Wawrziniak 2008, 199). Přilba tedy pochází z území dnešního Německa, je vykována z jednoho kusu plechu s pevným zátylkem, pevným hledím (některé šalíře mají hledí sklopné) a váží 2,292 kg. Na špici průzoru je jasně viditelné poškození v podobě rozseknutí – roztržení plechu. Stopy poškození nese i středový hřeben, který je na temeni proděravěn. Ve špici zátylku se blízko lemu nacházejí dvě nečitelné kovářské značky. Šalíř byl oblíben zejména ve druhé polovině 15. století, objevuje se však již od počátku tohoto století (Picek 2011). Určité varianty se však vyráběly jen krátkou dobu a podléhaly aktuální módě. Studovaný kus je datován do let 1470–1480 (Hrbatý 2006, 21) a podobné
42
kusy byly podle všeho opravdu používány jen v poslední polovině či spíše poslední čtvrtině 15. století. Některé typy bývají velice podobné železným kloboukům, barbutám a tzv. bascinetům. Právě šalíř německého typu vznikl úpravou zmiňovaného železného klobouku doplněním průzoru, sražením přední části tzv. krempy a protažením šíjové části do špice, kvůli lepšímu krytí zátylku. Šalíř tvořil součást výbavy hlavně pěších bojovníků (často jsou jimi v ikonografických pramenech vybaveni střelci z kuší), ale nosili jej i jezdci v kombinaci s kompletním brněním německého typu (viz Hrbatý 2006, 59). Přilba dobře kryla hlavu i zátylek, slabinou bylo nedostatečné krytí brady a krku, které se někdy řešilo přidáním plátového podbradí nebo kroužkového závěsu (Picek 2011). W. Boeheim uvádí, že němečtí šlechtici a žoldnéři nosili na konci 15. a počátku 16. století šalíře, jejichž vnitřní konstrukce byla zhotovena z železných pásů a navrchu byly přilby potaženy hrubým plyšem nebo kožešinou (Boeheim 1890, 41, obr. 28). Do dnešních dnů se zachovalo poměrně velké množství těchto přileb a můžeme je najít ve sbírkách mnoha muzeí. U nás se analogické šalíře nacházejí například v kompletu zbroje na státním zámku Lednice a ve sbírkách Vlastivědného muzea ve Slaném (Hrbatý 2006, 60, 108). Šalíře z druhé poloviny 15. století, velice podobné tvarům broumovské přílby, najdeme v La collezione Odescalchi di Palazzo v Benátkách, tři podobné kusy se nacházejí v Metropolitan Museum of Art v New Yorku a další je uložen například v londýnském Toweru (Michalak – Kwaśniewicz – Wawrziniak 2008, 202, obr. 2:1, 2:3, 2:4, 2:8, 203, obr 3:3). Několik analogických šalířů uchovává městské muzeum v Mnichově (Wackernagel 1983, 70, obr. 6e, 6f, 119) nebo i pařížské Musée de ľarmée (Hrbatý 2006, 22). V zemi nalezený šalíř se nachází ve sbírkách vojenského muzea v polském Drzonowě a další přilba tohoto typu byla nalezena v korytě řeky Vichry v Bělorusku (Michalak – Kwaśniewicz – Wawrzyniak 2008, 205, obr. 5, 206, obr. 6, 213, obr. 12). O hojném používání šalířů nás bohatě informují ikonografické prameny. Na obrazu ze založení benediktinského opatství v Hirsau (pův. Hirschau) roku 1480 nese kokardou a pery zdobený šalíř v ruce jeden z urozených mužů. Obraz je uložen v klášterním muzeu v Hirsau (Michalak – Kwaśniewicz – Wawrziniak 2008, 208, obr. 8). V Jenském kodexu najdeme šalíř zobrazen na výjevu z husitských válek. Na iluminací leží tato přílba pod kopyty koně jezdce – rytíře křižáckého vojska (Kočí – Vondruška 1989, 97). On sám je vybaven šalířem se sklopným hledím. Způsob nošení této přílby můžeme názorně vidět na plastice muže oděného do plátové zbroje, která původně patřila k vratislavské křížové cestě, vyrobené kolem roku 1500. Figura pochází z kostela sv. Alžběty ve Vratislavi a 43
nyní je uložena ve sbírkách národního muzea ve Varšavě (Michalak – Kwaśniewicz – Wawrziniak 2008, 209, obr. 9). Plastika bojovníka z vratislavského kostela názorně ukazuje doplňování přileb plátovými „nákrčníky“, 44hránícími nedostatečně krytý krk. Šalíř více podobný klobouku má na hlavě také množství mužů z válečných výjevů na freskách kostela sv. Štěpána v italském Morteru, pocházejících z let 1405–1410 (Picek 2011). Tyto přilby se stávaly také prvky rytířských námětů ve výzdobě středověkých kachlů. U nás je jeden takový exemplář, zobrazující jezdce vybaveného šalířem, datován do 2. poloviny 15. století (Pavlík – Vitanovský 2004, obr. 549). Další je uložen například v Gorzanówě v Kladsku (Gündel 1934, 290, tab. XXIII:5; převzali Michalak – Kwaśniewicz – Wawrziniak 2008, 215, obr. 14:1). Přesné datování těchto přileb je obtížné, různé varianty se používaly v celém průběhu 15. století, hlavně v jeho druhé polovině. V jižní a západní Evropě se objevily trochu dříve než u nás v Evropě střední, kam se dostávaly hlavně za husitských válek s intervenčními křižáckými vojsky (Picek 2011). Zajímavostí je výpověď očitého svědka bitvy u Azincourtu roku 1415, burgundského kronikáře Jeana Le Fèvre, vévody ze SaintRemy. Ten viděl anglického lučištníka s šalířem vyrobeným z pevné vařené kůže. Wendelin Boeheim tím poukazuje na skutečnost, že ne všechny šalíře německého typu byly vyrobeny ze železného plechu (Boeheim 1890, 39). Tvary gotických šalířů byla inspirována i první moderní německá ocelová přilba z roku 1916 – Stahlhelm M16 (a její následující typy), která se od středověké přilby lišila v podstatě pouze absencí průzoru.
Druhým kusem plátové zbroje s inv. č. 6964 z expozice Muzea Broumovska je přední díl kyrysu pro pěšího bojovníka (Obr. 12:1). Jako země původu bylo určeno Německo a kyrys byl datován přibližně do roku 1480 (Hrbatý 2006, 27). Je složen ze dvou kusů a váží 2,07kg. Výrazná je středová hrana a kryt břicha se táhne směrem nahoru do tvaru připomínajícího lipový list. Po stranách je kyrys zdoben žebrováním, tzv. gotickou kanelurou (ibidem). Spodní lem kyrysu nese stopy oprav, poškozené místo bylo přeplátováno a kus plechu následně přinýtován. Na studované části zbroje nebylo nalezeno žádné značení. Na jednom z výběžků směřujících do partie ramene je přinýtován kožený řemínek s přezkou. Sloužil pravděpodobně k upevnění zádové části kyrysu, je však otázkou, zda je řemínek původní. Kyrys podobný studovanému kusu se nachází ve sbírkách městského muzea v Mnichově (Wackernagel 1983, 75, obr. 11). Podobný přední díl plátové zbroje byl
44
dražen ve Švýcarsku v aukční síni Fischer v Luzernu, pod katalogovým číslem 355 (Hrbatý 2006, 27).
Poslední součástí plátového brnění z broumovského muzea je zadní díl kyrysu s inv. č. 6965 (Obr. 12:2), jehož váha činí 2,68 kg. Jedná se o součást pozdně středověké plátové zbroje, vyrobené podle S. Hrbatého na území Německa kolem roku 1480 (Hrbatý 2006, 27). Tvary jsou poměrně složité a umělecky zpracované. Celá záda jsou vyrobena z jednoho kusu plechu, v horní části beder je však kyrys dvojitě přeplátován ozdobně zakončenými kusy plechu, stejně tak dolní část, přecházející do plechové sukně – šorcu, je překryta dvojitou vrstvou zdobných plechových plátů. Plechy překrývající jednodílný základ kyrysu jsou zdobeny vějířovitou kanelurou, pláty překrývající horní část zad jsou k tomu v místech pod lopatkami zdobeny ještě krajkovým prolamováním. Všechny výše zmíněné styly zdobení i charakter skladby celého kyrysu se začínají v Německu objevovat v 70. letech 15. století. Dle Stanislava Hrbatého jde soudě podle konstrukce o součást typicky německé pozdně gotické zbroje z konce 15. století (ibidem). Kyrys nenese žádné platnéřské značky. Shodně provedený kus můžeme znovu nalézt ve sbírkách městského muzea v Mnichově (Wackernagel 1983, 111, 74, obr. 10) a podobný zadní plech zbroje najdeme i v expozici Armeria reale v Turíně (Venturoli 2005, 124).
8. Diskuse Podíváme-li se na soubor militarií z božanovského hrádku, zjistíme, že jednotlivé předměty zapadají do časového úseku 1. poloviny 14. století, určené jako dobu fungování opevněného sídla (Sigl 1991–92, 94). Otázkou zůstává, kdo a proč nechal hrádek postavit. Stejnými otázkami bychom se mohli ptát i na jeho zánik. Byly vysloveny dvě teorie. První hypotéza tvrdí, že hrádek Božanov mohl sloužit jako opevněný bod, který měl v tomto místě zajišťovat ohroženou hranici panství. Druhá, nejspíše pravděpodobnější je možnost, že hrádek nechal postavit šlechtic ze sousedního Slezska s cílem přivlastnit si některé z místních pozemků (Sigl 1991–92, 98). Zánik hrádku mohl být tedy způsoben agresivním zásahem církevní moci z Broumova, namířené proti těmto snahám. Sondy položené při výzkumu v roce 1991 neodhalily zbytky spáleného dřeva, hrádek tedy nejspíše padl do rukou útočníků nepoškozený. Není vyloučena možnost, že násilí 45
bylo namířeno hlavně proti jeho obyvatelům. Hrádek mohl mít pro dobyvatele praktické využití a nebyl tedy zničen záměrně. Je však otázka, zda byl vůbec dobyt. Vzhledem k absenci písemných zmínek a ztrátě nálezových okolností u početného souboru nalezeného detektorem kovů, jsou všechny názory pouhými domněnkami. Zpráva v broumovském klášterním urbáři z let 1676–1677 zmiňuje mohutné valy a nálezy železných kování – pozůstatků dřevěných budov. Dle zápisů měly být zbytky hrádku obývány loupežníky. Odtud nejspíše pochází německý název Raubschloss – „Loupežnický zámek“. Tyto skutečnosti mohou naznačovat, že byl areál opuštěn a ponechán svému osudu. Náhlý a násilný zánik či vyhnání obyvatel podporuje velký soubor zkoumaných militarií. Ty byly nalezeny nejen ve vnitřním prostoru hrádku, ale i širokém okolí a lze díky nim soudit, že se hrádek stal místem boje, který rozhodoval o jeho další existenci. Určité výsledky přineslo srovnávací studium jednotlivých artefaktů. Dýka, sekera a konečně i hlavice palcátu či řemdihu mají protějšky v sousedním Slezsku. Tyto podobnosti by mohly poukazovat na slezský původ těch, kteří byli těmito zbraněmi vybaveni. Podpořilo by to hypotézu o zániku hrádku v souvislosti se snahou některého ze slezských šlechticů zabrat církevní pozemky, které bylo násilně zastaveno. Zbraně s analogiemi ve Slezsku však mohly a nejspíše také byly používány i na území severovýchodních Čech, minimálně Broumovska, a vzhledem ke geografické poloze se mohly stát předmětem obchodu, nebo byli místní výrobci inspirováni tvary výrobků slezských zbrojířů. Otázky vyvolávají nálezové okolnosti hrotů šípů, které se nacházely v prudké stráni nad hrádkem (Foto 8). Jak hroty lukostřeleckých šípů, tak i ve větším množství se vyskytující hlavice střel z kuší byly po kamenité stráni chaoticky rozesety a nalézaly se ve všech částech svahu. Hroty šípů, u kterých byly dokumentvány nálezové okolnosti, směřovaly směrem od hrádku, je tedy možné tvrdit, že šípy létaly z tohoto směru. Některé šipky nesou stopy nárazů na tvrdou překážku v podobě deformací a otupení hrotů. Mimo pozůstatky šípů byla ve stráni nalezena i nožová dýka a fragmenty ostruh, což vyvolává otázku, proč se někdo pohyboval v tak těžko dostupném terénu a na koho byla vedena soustředěná palba. Ve všech dalších směrech od hrádku byly hroty nacházeny jen málo, nebo vůbec. Hroty nalezené uvnitř opevněného sídla, například v rámci výzkumu r. 1991, nejspíše nebyly nikdy vystřeleny. Nenesou na rozdíl od jinde nalézaných hrotů stopy nárazů a opotřebení a jsou tak možná pozůstatkem nevyužitých zásob. Nabízí se dle mého názoru jediné, více či méně pravděpodobné vysvětlení. Hrádek mohl být pro svou 46
strategickou polohu a nedostupnost z jiných světových stran napaden ze zálohy z jihozápadní stráně nad lokalitou. Útočníci se mohli přiblížit ze skrytu skal, nacházejících se na vrcholu, po jejich opuštění se stali snadnými terči a byli zasypáni množstvím šípů. Pro nejednoznačnost je však otázka zániku hrádku Božanova nadále otevřená. U fragmentu bronzové ručnice – hákovnice (Obr. 8), nalezeného na poli za Broumovem a datovaného přibližně do první poloviny 15. století, nemůžeme s jistotou říci, zda představuje pozůstatek boje, při kterém bylo využito palných zbraní, nebo byl pouze kusem suroviny pro další tavbu. S jistou dávkou pochybností můžeme úlomek spojit s přítomností početného husitského vojska na Broumovsku v létě roku 1421 (viz kapitola 3). Husité využili palných zbraní na poměry první poloviny 15. století v masovém měřítku. Města, o která se husitské hnutí opíralo, byla, jak už bylo řečeno hlavním až výhradním výrobcem palných zbraní. Městská složka husitských vojsk tedy přispěla k velkému rozmachu těchto zbraní v tehdejším válečnictví (Durdík 1954, 70). Se šířením palných zbraní přicházely i vojenské předpisy, týkající se počtů hlavní a munice. Z výpravy do Čech roku 1429 známe předpis slezských šlechticů o vybavení vojska. Ke každé ručnici musil být dostatek prachu a 4 kopy kulí (Toman 1898, 103; převzal Durdík 1954, 76–77). Vyhláška pro obranu města Zhořelce z roku 1432 nařizuje každému měšťanovi, aby měl ke své ručnici k dispozici kopu, tedy 60 kulí (Rathgen, 1. c, 330; převzal Durdík 1954, 77). Řád Václava Vlčka z Čenova, datovaný na konec 15. století, požaduje dvě ručnice, dvě libry prachu a kopu kulí (Toman 1898, 436; převzal Durdík 1954, 77). Je tedy otázka, zda se při drobné srážce se Slezany u Broumova některá z hlavní husitských zbraní při střelbě neroztrhla. V řadách husitských vojsk byly palné zbraně masově rozšířeny, v první polovině 15. století je však široce využívaly už i jiné armády a ručnice tak mohla být ve výzbroji slezských nebo jiných oddílů i v dalších letech, například r. 1447. Hlaveň se mohla roztrhnout kdykoliv a kdekoliv a nemuselo se tak stát v průběhu bojového střetnutí. K defektu mohlo dojít při zkoušení nově koupených ručnic, aby případně nebyl do výzbroje převzat vadný kus. V letních měsících mohly být úlomky snadno ztraceny ve vzrostlé vegetaci. Fragment však mohl být také pouze surovinou, vezenou vojskem či kupcem jako zásoba materiálu nebo obchodní artikl, získaný z předchozích míst bojů. Co se týče nejspíše lukostřeleckého šípu (Obr. 5:1) z druhé poloviny 14. a počátku 15. století z Pasů, zde bychom mohli na základě osamělosti a ojedinělosti nálezu vůči okolí uvažovat o loveckém kontextu. Situaci komplikuje v těsné blízkosti nalezená ostruha, 47
která navozuje otázku, zda oba předměty spolu nějak souvisí. Ostruha byla rozlomena a kolečka chybí. Mohli bychom se domnívat, že k jejímu poškození došlo při pádu s koně a šíp mohl být v této situaci vytroušen a ztracen. U kolekce mečů a částí zbroje z expozice Muzea Broumovska nás bohužel omezuje neznalost jejich původu. Předměty se nepochybně zachovaly od dob středověku v tomto stavu jen díky předchozímu vhodnému uložení. Toho se mohly dočkat podobně jako exponáty různých městských a zámeckých zbrojnic v některé ze sbírek šlechty či majetnějších občanů. Můžeme jen hádat, ve které kolekci byly jednotlivé kusy uloženy. Je zajímavá skutečnost, že všechny předměty pocházejí z území Německa. Meče jsou pravděpodobně prací jedné mečířské rodiny v Pasově a byly zde vyrobeny v případě prvního meče v první polovině 14. století, v případě zbývajících dvou na přelomu 15. a 16. století. Části plátové zbroje pocházejí ze 70. – 80. let 15. století. Předměty se dle původu dostaly na Broumovsko nejspíše společně. Pravděpodobně však nepocházejí ze stejné sbírky vzhledem k tomu, že některé z nich byly užívány v divadelních představeních broumovského divadla a jiné se až do konce druhé světové války nacházely u soukromých sběratelů. Na popsaných předmětech lze pozorovat technický pokrok a vývoj tehdejšího válečnictví. U hrádku Božanova bylo vedle sebe dle nálezů hrotů využito luků, v první polovině 14. století již méně účinných a pomalu zastarávajících a výkonnějších kuší, které je začaly se změnou bojové taktiky masově nahrazovat. Pro střelbu vedenou z různých krytů, například z pod kol bojových vozů se staly dlouhé luky nepraktické. S vývojem účinnějších střelných zbraní souvisí také přechod z kroužkové zbroje na zbroj plátovou. Studovaná kolekce poukazuje i na pokračující modernizaci výzbroje, kdy byly díky snaze technicky překonat nepřítele vynalezeny, a na Broumovsku užity, první palné zbraně.
9. Závěr Studovaný soubor středověkých militarií z Broumovské kotliny byl sestaven z několika zdrojů, a to dvou sbírek musejních a dvou soukromých. Cílem bylo shromáždit jak již publikované předměty, tak i zcela nové, dosud neznámé nálezy. Broumovsko je po archeologické stránce prozatím opomíjeným a téměř neprobádaným územím. Informace poskytnuté skrze archeologické nálezy proto mohou mít pro tento region význam. Militaria z Muzea východních Čech v Hradci Králové byla vybrána ze souboru kovových artefaktů z hrádku u Božanova. Předměty byly již v minulosti zkoumány, 48
částečně jsem tedy vycházel z již známých informací. V této práci byly zařazeny mezi další nálezy stejné kategorie, utříděny, kresebně zpracovány a doplněny o nově zjištěné informace a skutečnosti. Sbírka středověkých zbraní a zbroje z Muzea Broumovska byla již dříve také částečně zpracována, jednotlivé kusy však byly popsány a publikovány odděleně různými autory. Kolekci byla znovu věnována pozornost, jednotlivé kusy doplněny o případné nové poznatky, fotograficky zdokumentovány a zařazeny mezi další militaria z regionu. Předměty ze dvou soukromých sbírek byla výrazně rozšířena dosavadní nálezová základna. Tato militaria byla odborně určena, v případě hrotů šípů a fragmentu ručnice zvážena, zařazena do kategorií a kresebně, případně fotograficky zpracována a zanesena do map. Dostupný soubor je dle zmíněných skutečností velice nesourodý. Obsahuje militaria nenáročná na výrobu a pro svou finanční dostupnost ve své době i hojně rozšířená. Naopak se zde nacházejí kusy, jejichž hodnota byla v letech užívání vysoká a disponovaly jimi, nebo alespoň zadávaly jejich výrobu, pouze vyšší vrstvy tehdejšího obyvatelstva. Různé je také místo jejich vzniku. Výše zmíněné meče a zbroj pocházejí z území Německa, některé ze sečných a úderných zbraní mají analogie ve Slezsku a ručnice byla pravděpodobně vyrobena v jednom ze vzdálenějších větších měst. Rozdíly jsou i ve způsobu, jakým se předměty dostaly do nynějších sbírek. Některé byly ve své době ztraceny, donedávna skryty v zemi a vyzdviženy až při archeologickém výzkumu, jiné byly nalezeny pomocí detektorů kovů. S jejich pomocí byla nalezena drtivá většina předmětů (Graf 2). Exponáty broumovského muzea nepodlehly archeologisaci a před tím, než skončily ve sbírkách muzea, po staletí zdobily soukromé sbírky. Některé následně bohužel sloužily jako rekvizity a byly ještě nedávno v nevědomosti ničeny a poškozovány v divadelních hrách. V minulosti uskutečněný archeologický výzkum sice nepřinesl velký počet militarií, byly však díky němu získány velice důležité informace ohledně božanovského hrádku, v jehož okolí byla naprostá většina výše popsaných předmětů nalezena. Opevněný areál byl zdokumentován a především díky keramickému materiálu datován. To pomohlo časově zařadit i okolní nálezy, které by byly samostatně datovatelné jen těžko, nebo vůbec. Do rukou archeologů byl odevzdán i soubor nalezený v okolí hrádku detektorem kovů a bude tak učiněno i s dalšími později nalezenými předměty. Nové nálezy rozšířily známou či publikovanou základnu a přinesly ve srovnání s nálezy ze sousedního Slezska další informace. Studovaná militaria neodhalila dle očekávání 49
žádné nové historické skutečnosti a spíše vedou k novým otázkám. Ukázala však, jak různorodá a pestrá může být skladba nálezů z tak malého území a nedlouhého, avšak zlomového dějinného období.
10. Seznam literatury
Barták, J. 2009: Velkostatek Broumov 1547 – 1948. Náchod. Baštecká, L. 1948a: Vývoj broumovské kotliny a význam benediktinů pro vznik a kultivaci krajiny. Náš čas 40 (33). Náchod. Baštecká, L. 1948b: Osídlení a vývoj Broumovska z kulturně historického pohledu. Náš čas 40 (33). Náchod. Boeheim, W. 1890: Handbuch der Waffenkunde: Das Waffenwessen in seiner historischen Entwickelung von Beginn des Mittelalters bis zum Ende des 18. Jahrhunderts. Leipzig. Cechner, A. 1930: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Broumovském. Soupis památek historických a uměleckých v republice Československé 45. Praha. Demmin, A. F. 1893: Die Kriegswaffen in ihren geschichtlichen Entwickelungen von den ältesten Zeiten bis auf die Gegenwart. Lepzig. Dolínek, V. – Durdík, J. 1993: The Encyclopedia of European Historical Weapons. London. Dolínek, V. – Durdík, J. 2008: Historické zbraně. Praha. Durdík, J. 1954: Husitské vojenství. Praha. Durdík, J. 1972: K problematice středověkých šipek v Československu. Zpravodaj Klubu vojenské historie 72 (2). 4 – 6; 72 (3), 5 – 9. Faltysová, H. – Mackovčin, P. – Sedláček, M. a kol. 2002: Chráněná území České republiky. Svazek V., Královéhradecko. Praha. Figeľ, D. – Hložek, M. – Hošek, J. – Schenk, Z. – Žákovský, P. 2010: Interdisciplinární analýza roztržené hákovnice z hradu Helfštýn. Castellologica bohemica 12. Praha, 477488. Frolík, J. 2002: Nálezy z obléhání hradu Lichnice v letech 1428 – 1429. Castellologica bohemica 8. Praha, 399 – 408. Głosek, M. – Nadolski, A. 1970: Miecze średniowieczne z ziem Polskich. Łódź.
50
Głosek, M. – Nadolski, A. 1990: Uzbrojenie w Polsce średniowieczej 1350–1450. Łódź. Głosek, M. – Nowakowski, A. 1998: Uzbrojenie v Polsce średniowiecznej 1450–1500. Toruń. Głosek, M. 1970: Miecze średniowieczne z ziem Polskich. Łódź. Głosek, M. 1973: Próba analizy znaków na mieczach średniowiecznych ze zbiorów polskich pod kątem ich rodzimego pochodzenia. Kwartalnik historii kultury materialnej XXI. 325–332. Głosek, M. 1984: Miecze środkowoeuropejskie z X. – XV. wieku. Warszawa. Głosek, M. 1996: Późnośredniowieczna broń obuchowa w zbiorkach polskich. Warszawa - Łódź. Głosek,
M.
2004:
Średniowieczne
uzbrojenie
plebejskie
w
świetle
odkryć
archeologicznych, źrodeł ikonograficznych i pisanych na zemiach Polskich. Folia archaeologica 24. 237–248. Grünhagen, C. 1872: Hussitenkämpfe der Schlesier 1420-1435. Breslau. Herrmann, H.; aj. (edd). 1971: Das Braunauer Land: ein Heimatbuch des Braunauer Ländchens, des Adesrbach-Wekelsdorf und Starkstädter Gebietes. Forchheim. Hlaváček, I. 2005: Co a jak se událo či neudálo v Broumově před šesti sty lety? In: Regnum Bohemiae et Sacrum Romanum Imperium. Praha 77-87. Hošek, J. 2003: Metalografie ve službách archeologie: Stav metalografického výzkumu artefaktů staré kovářské výroby na severu a severovýchodě Čech. Praha – Liberec. Hrbatý, S. 2006: Chladná krása plátové zbroje. Hradec Králové. Hrubý, V. 1920: Falsa Břevnovská. Český časopis historický 26. Brno, 94–126. Choc, P. 1967: S mečem a štítem. České raně feudální vojenství. Praha. Chumchal, M. 1999: Historické chladné zbraně ze sbírek Muzea Komenského v Přerově. Přerov. Janeček, F. 2007: Obléhání hradu Skal r. 1513. Polický měsíčník 7/ 2007. 14–15. Jánská, E. 1963: Ke zhodnocení středověkého zbrojního materiálu v poděbradském muzeu. Polabí III – IV. 42–48. Klučina, P. – Romaňák, A. 1983: Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby. Praha. Klučina, P. 2004: Zbroj a zbraně. Evropa 6. – 17. století. Praha – Litomyšl. Kočí, J. – Vondruška, V. 1989: Památky národní minulosti. Praha. Koóšová, P. 2007: Ku klasifikácii neskorostredovekých a včasno novovekých ostroh z územia Slovenska. In: Zborník Filozofickej fakulty Univerzity Komenského XXV. Bratislava, 257–276. 51
Košťál, Z. 1989: Dějiny Broumova a Broumovska. Broumov. Kotowicz, N. P. 2004: Wojowie i rycerze. Uzbrojenie średniowieczne na pograniczu polsko-rusko-słowackim. Sanok. Kovács, L. 1971: A Magyar Nemzeti Múzeum Fegyvertárának XI–XIV. Századi csillag alakú buzogányai. In: Folia Archaeologica XII. Budapest, 165–181. Krajíc, R. 2003. Sezimovo Ústí - archeologie středověkého poddanského města. 3. Díl 1. Kovárna v Sezimově Ústí a analýza výrobků ze železa. Praha. Królikiewicz, T. 2009: Historia broni siecznej: Miecze, rapiery, szable i pałasze. Warszawa. Křížek, L. 1997: Encyklopedie zbraní a zbroje. Praha. Lewandowski, M. 1986: Puginały średniowieczne z ziem polskich. Mediaevalia Archaeologica 31, 101–119. Liwoch, R. 2010: Późnośredniowieczne zabytki z Krakowa Rakowic. Materiały archeologiczne XXXVIII. 107–126. Łopata, J. 1965: Badania ratownicze w obrębie starego miasta we Wronkach, pow. Szamotuły. Fontes Archaeologici Posnanienses XVI. Poznań, 263–267. Marek, L. 2008: Broń biała na Śląsku XIV - XVI wiek. In: Wratislavia Antiqua 10. Wrocław, 15–31. Mazáčková, J. 2012: Militaria z hradu Rokštejn v širším středoevropském kontextu. Brno, 54–61. Měchurová, Z. 2013: Vybíjené ornamenty na středověkých sekerách. In: Archaeologia historica 2. Brno, 619–630. Michalak, A. – Kwaśniewicz, W. - Wawrzyniak P. 2008: Salada typu niemeckiego ze zbiorów Lubuskiego muzeum wojskowego w Drzonowie koło Zielonej Góry. In: Acta Militaria Mediaevalia IV. Kraków - Sanok, 199–221. Müller, H. - Kölling, H. 1984: Europäisches Hieb - und Stichwaffen aus der Sammlung des Museums für Deutche Geschichte. Berlin. Müller, H. 2002: Albrecht Dürer: Waffen und Rüstungen. Berlin. Nadolski, A. 1954: Studia nad uzbrojenim polskim w X, XI i XII wieku. Łódź. Nadolski, A. 1979: Broń i strój rycerstwa polskiego w Średniowieczu. Warszawa Kraków – Gdańsk. Nadolski, A. 1984: Polska Broń: Broń biala. Warszawa. Novobilský, M. 2008: Obléhání hradu Lopaty: Rekonstrukce obléhání hradu z roku 1432– 1433. Plzeň. 52
Oakeshott, E. R. 1964: The sword in the age of chivalry. New York – Washington. Oakeshott, E. R. 1996: The Archaeology of Weapons: Arms and Armour from Prehistory to the Age of Chivalry. Dover. Oakeshott, E. R. 2002: Records of the medieval sword. Woodridge. Pavlík, Č. - Vitanovský, M. 2004: Encyklopedie kachlů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: Ikonografický atlas reliéfů na kachlích gotiky a renesance. Praha. Pertl, M. 1990: Nejstarší platnéřské památky z fondu původní městské zbrojnice v Plzni. Archaeologia historica 21. 425–435. Pertl, M. 1991: Středověké zbraně ze sbírek státního hradu Švihova. Sborník společnosti přítel starožitností 2. 193–199. Pertl, M. 1992: Archeologické památky ze zbrojnic českých památkových objektů. Archaeologia historica 23. 403–410. Pertl, M. 1995: Městská zbrojnice v Plzni. Zprávy památkové péče 55 (7). 235–239. Pertl, M. 2009: Nejstarší středověká zbroj ze sbírek Státního hradu a zámku Frýdlant. Archaeologia historica 40. 455–462. Pleiner, R. 2000: Iron in archaeology: the European bloomery smelters. Praha. Příhoda, R. 1932: Zur Typologie und Chronologie mittelalterliche Pfeilspitzen und Armbrustbolzeneisen. Sudeta VIII. Reichenberg, 43–67. Ruttkay, A. 1976: Waffen und Reiterausrüstung des 9. bis zur ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts in der Slowakei. Slovenská archeológia 24 (2). 245–395. Ruttkay, A. 1978: Umenie kované v zbraniach. Bratislava. Ruttkay, A. 1989: Súčasti výzbroje, jazdeckého výstroja a konského postroja z 15. stor. z Kostolca při Ducovom (obec Moravany nad Váhom). In: Balneologický spravodajca. Piešťany, 145–156. Sarnowska, W. 1962: Topory wczesnośredniowieczne z obzsaru Śląska. In: Światowit XXIV. Warszawa, 493–514. Sawicki, T. 2003: Oręż wieków minionych: Uzbrojenie na ziemiach polskich od X do początku XIX wieku. Katalog wystawy. Gniezno. Seitz, H. 1981: Blankwaffen - Band I - Geschichte und Typenentwicklung im europäischen Kulturbereich: Von prähistorischen Zeit bis zum Ende des 16. Jahrhunderts. München. Sigl, J. 1991 – 1992: Zjišťovací výzkum středověkého hrádku u Božanova /okr. Náchod/ v roce 1991. Zpravodaj muzea v Hradci Králové 18. Hradec Králové.
53
Skála, J. – Waldhauser, J. 2000: Nález palné zbraně vrcholného středověku na tržišti Rakově na okrese Jičín v historickém kraji boleslavském – Fund einer Feuerwaffe aus dem hohen Mittelalter auf der Burgstätte Rakov im Bezirk Jičín in der historischen Gegend von Boleslav. CDB 7. 309-313. Slavíková, A. 2007: Středohradištní sekery, francisky a fokoše ve srovnání s meči a šavlemi. Brno. Slivka, M. 1978: Stredoveké hutníctvo a kováčstvo na východnom Slovensku. In: Historica Carpatica 9. 217–263. Šimák, J. V. 1931-32: Historický vývoj Čech severovýchodních. Od kladského pomezí IX. 51-58, 81-86, 99-104, 114-117, 130-135. Šimák, J. V. 1938: Počátky Broumova a Broumovska. Český časopis historický 42. 575582. Šístek, V. 2012: Ikonografické zobrazení středověkých militarií na erbech české šlechty. Plzeň. Šrámek, J. 2009: „Aby události neunikly paměti“: Středověká listinná falza a kláštery. Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 2. 13-37. Šrámek, J. 2015: Formování klášterní domény ve 13. a 14. století na příkladu benediktinských proboštství v Polici na Metují a Broumově. In: Historica Olomucensia 48. Olomouc, 13-42. Toman, H. 1898: Husitské válečnictví za doby Žižkovy a Prokopovy. Praha. TOMEK, W. W. 1857: Herrschaften Braunau und Politz bis zur Zeit des Hussitenkrieges. Prag. Tymonová, M. 2010: Archeologické doklady každodenního života obyvatel hradu Cvilína v období středověku a raném novověku. Archaeologia historica 35, 63–80. Venturoli, P. 2005: La Galleria Beaumont. Torino. Wackernagel, R. H. 1983: Das münchner Zeughaus. München – Zürich. Wagner, E. 1993: Sečné a bodné zbraně. České Budějovice – Vadim. Wachowski, K. 1984: Militaria z grodu na Ostrówku w Opole. Studia nad historią wczesnopolskiego Opola. Wroclaw, 11–112. Winter, Z. 1906: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století. Praha. Žákovský, P. 2006: Analýza železných předmětů z Ježova hradu u Stínavy. Brno. Žákovský, P. 2008: Značené vrcholně a pozdně středověké meče ze sbírek Městského muzea v Broumově. Archaeologia historica 39. 471–490. Žákovský, P. 2010: Nález zdobené sekery z Ochozu u Brna. Časopis společnosti přátel 54
Starožitností 117 (4). 2010. Žákovský, P. 2011a: Středověké a raně novověké chladné zbraně ze sbírek Městského muzea v Moravském Krumlově. In: Z. Měřínský ed. Hrad jako technický problém. Technologie a formy výstavby středověkých opevněných sídel. Archaeologia mediaevalis Moravica et Silesiana II/2010. Brno, 127–188. Žákovský, P. 2011b: Středověká a raně novověká militaria ze sbírek Lovecko – lesnického muzea v Úsově na Moravě. In: Acta Militaria Mediaevalia VII. Kraków – Rzeszów – Sanok,105–159. Žákovský, P. 2014: Tesáky a problematika jednosečných zbraní středověku a raného novověku. Brno. 10.1 Elektronické zdroje
Via Benedictina. 800 let od příchodu benediktinů na Broumovsko [Via Benedictina 2016] dostupné na: http://www.viabenedictina.cz/historie/broumov
AOPK ČR. Rozbory Chráněné krajinné oblasti Broumovsko k 31. 12. 2012 [Rozbory 2016] dostupné na: http://broumovsko.ochranaprirody.cz/res/archive/144/018924.pdf?seek=1384521751
AOPK ČR. Správa CHKO Broumovsko [Geologická stavba 2016] dostupné na: http://broumovsko.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/geologicka-stavba/
Cabiš, A. 2007: Palné zbraně v českých zemích v době předhusitské a husitské [Cabiš 2007] dostupné na: http://www.valka.cz/12053-Palne-zbrane-v-Ceskych-zemich-vdobe-predhusitske-a-husitske
Geologická stavba České republiky [Geologická stavba ČR 2016] dostupné na: http://www.zemepis.com/geologiecr.php Chodějovská, E. Kartografické zdroje jako kulturní dědictví: Broumovsko – barokní krajina? [Chodějovská 2016] dostupné na: http://www.hiu.cas.cz/cs/download/vystavy/2016/kartograficke-zdroje-postery/ii4_10_poster_broumovskom.pdf Mapa z 2. vojenského mapování [Historická mapa 2016] https://mapy.cz/19stoleti?x=16.3199366&y=50.5574803&z=12
55
dostupné
na:
Novák, T. 2005: Středověké dějiny Broumovska: Materiály k přednášce uskutečněné v
Broumově
dne
12.
5.
2005
[Novák
2005]
Dostupné
na:
www.collegium.cz/broumovsko/pamatky/texty/dejinybr.doc
Adamska, M. – Derda, T. – Hlawacz, R. – Spałek, K. 2007: Turistické zajímavosti opolského Slezska. Opole. [Adamska – Derda – Hlawacz – Spałek 2007] Dostupné na: http://visitopolskie.pl/store/uploads/pliki%20do%20pobrania/atrakcje_turystyczne_cz.p df
Picek, M. 2011: Šalíř v 1. polovině 15. století. Český Brod [Picek 2011] dostupné na: http://www.brodabohemicalis.wz.cz/Salir_1pol15st.pdf
Polan P. 2012: Opracování dřeva sekerami [Polan 2012] dostupné na: http://vubuskovice.cz/index.php/component/joomdoc/DUMY/VY_32_INOVACE_ %2001%20%20Rozd%C4%9Blen%C3%AD%20seker%20jej%C3%AD%20%C4%8D%C3%A1sti %20pou%C5%BEit%C3%AD.pdf/stahnout
Zeměpisná mapa [Zeměpisná mapa 2016] https://mapy.cz/zemepisna?x=16.2983072&y=50.5574803&z=12
56
dostupné
na:
