Učitelé z jiné planety

Učitelé z jiné planety několik učitelek z Deodurgy a s provozem školky vypomáhají dvě miss, holky okolo dvaceti let. V budově školy také sídlí tři řádové sestry – Deepa, Anuja a Riyah. Provozují pojízdnou nemocnici sloužící lidem z okolních vesnic a starají se o děvčata z internátu. V době, kdy jsme do Deodurgy dojeli my, se právě chýlilo ke konci první pololetí školního roku, které zakončují týdenní zkoušky. Poté budou následovat třítýdenní Dasara prázdniny. Všechny děti se seberou a pojedou k rodičům nebo příbuzným. S tím jsme moc nepočítali – už po čtrnácti dnech v Indii jsme měli dostat volno. Poté, od začátku druhého pololetí, se zapojíme

otec K. C. Matthew

K. C. Matthew. Má přísný obličej a když kárá děti, jde z něj strach – prostě ředitel, jak má být. Otec Binu, který nás vyzvedával na nádraží v Raichuru, zařizuje různé technické záležitosti. Neustále se směje a umí blbnout s dětmi. Svým stylem nám nejvíce připomíná Dona Bosca, jak si jej představujeme. Nejstaršímu otci Johnovi bylo 72 let. Ve škole plní především duchovní a pastorační úkoly, s dětmi moc času netráví. Na něm ani na ostatních otcích není na pohled poznat, že jsou to faráři. Pouze ráno, když jdou na mši, se oblékají do bílých rouch. Jinak by je na kněze nikdo netipl. Posledním salesiánem zde je bratr Saji. Tráví zde svou dvouletou praxi, kterou potřebuje, aby se i z něj stal kněz. Vystudovat zde v Indii na faráře – Salesiána trvá dvanáct nebo třináct let. Kromě Salesiánů ve škole vypomáhá spousta dalších lidí. Dvě nebo tři rodiny se starají o rýžová políčka, několik kuchařek třikrát denně chystá jídlo pro děti i pro nás, dále sem průběžně podle potřeby přicházejí a odcházejí řidiči, ve škole kromě Salesiánů učí

otec Binu

otec Jolly

bratr Saji

Bratr Saji vzal skleničku se slivovicí a suverénně ji do sebe obrátil. Zalapal po dechu, zakoulel očima a zatřepal se. Nedbal na naše varování, že je to opravdu hodně silné. Naštěstí jsme mu nalili jenom trošku na dno, aby to s tím poznáváním Moravy hned na začátku nepřehnal. O chod školy a internátu v Deodurze se stará pět Salesiánů. Všemu velí otec Jolly. Je mu 48 roků a dohlíží zejména na finance – shání peníze na provoz. Umí zajímavě vyprávět a rád odpovídá na naše zvědavé otázky. Ředitele školy dělá otec

otec John

Nemocnice v autě, ordinace na návsi Ve vesnicích, kam nemůže doktor, pracuje naše pojízdná nemocnice. Provozují ji sestry Anuja, Deepa a Riyah. Mají vlastní džíp – ambulaci a objíždějí jednotlivé okolní vsi. Vždy se seběhnou nemocní z okolí a jedna ze sester každého za malý poplatek vyšetří a předepíše léky. Do letošního jara podporovala tuto nemocnici jedna německá dobročinná organizace, takže mohly sestry s ambulancí vyjíždět několikrát za

den. Poté však tento projekt skončil – a pravidelné jízdy také. Léky a benzín jsou velmi nákladné, sestry proto nyní s ambulancí jezdí jen dvakrát až třikrát do týdne, na víc jednoduše nemají peníze. Zatím jsme s nimi jeli jednou. Maruška pomáhala sestře Anuji s vyšetřováním, já jsem chodil po okolí a fotil o sto šest. Domluvili jsme se, že v příštím pololetí bude Maruška se sestrami jezdit častěji.

naplno. Během prvních čtrnácti dní jsme měli hlavně pomáhat dětem s učením na zkoušky, doučovat je a tak trošku omrknout indický styl výuky.

poprosí kamaráda, aby mu půjčil své ruce. Už během prvních čtrnácti dnů jsme zjistili, že se český a indický způsob výuky liší, a to velmi výrazně. Zatímco v Česku se většinu věcí snažíme pochopit, zde se děti většinu věcí učí nazpaměť. Ti starší v angličtině, a to systémem otázka = odpověď. Například jako odpověď na otázku „Co je to poloostrov?“ bravurně odrecitují básničku: „Místo, ve kterém pevnina zasahuje do moře, takže ji ze tří stran obklopuje voda, se nazývá poloostrov.“ Netuší však, co to znamená, natož aby to uměli říci vlastními slovy

Komenský by koukal Žák čtvrté třídy počítá příklad 17 - 9. Nakreslí si na okraj papíru sedmnáct čárek a potom jich devět škrtne. Spočítá zbylé a oznámí, že je to seven nebo nine, protože se někde spletl. Třeťák, když dostane stejný úkol, začne počítat na prstech. Zjistí, že mu prsty na rukou nestačí, a tak použije i obě nohy, anebo

nebo nějaký poloostrov ukázat na mapě. Navíc, pokud člověk jen malinko změní formulaci otázky, jsou ztracení. Na anglicky položenou otázku „K čemu potřeboval pračlověk oheň?“ studentka vzorně anglicky odpoví: „Pračlověk používal oheň k odhánění divokých zvířat.“ Když se však zeptáme, milá školačka neví, co znamená anglické slovo pračlověk, co je to divoké zvíře, a dokonce ani co znamená oheň. Pro ni je to pouhý sled anglických slov, kterým sice nerozumí, ale které se potřebuje naučit nazpaměť. V přesném znění.

ŠIVURADŽ, MARUTI, YANKAPA, KARIAPA, JALALINGA... Naučit se jména dětí nám dává zabrat – na internátě jich je téměř sto. Kluci za mnou občas přiběhnou a chtějí, abych řekl jejich jméno. Když si vzpomenu,mají radost. Když nevím, kroutí hlavou: „Já jsem Ravikumar, vždyť jsem ti to včera povídal!“

Na druhou stranu mají v některých oblastech výborný přehled. Dva osmáci Marušku překvapili znalostmi z genetiky, které se u nás učí až na střední škole. Dokonce se pak spolu chvíli dohadovali, jestli byl Johann Gregor Mendel Čech, nebo Rakušan.

Tři a pět je jedenáct, někdy dvanáct Obecně největší problém dělá dětem matematika, hlavně těm mladším. Tu se nabiflovat nazpaměť nemohou. Sice znají bod po bodu teoretický postup, avšak uvažovat nad příklady neumí. A když dojde na skutečné počítání, použijí svoji prstovou metodu a skončí. Je zvláštní, že nemají našprtanou malou násobilku, ačkoli zrovna u ní by to mělo smysl. Namísto toho používají tabulky, ve které jsou vypsané jednotlivé násobky od 1 x 1 po 10 x 10. Ovšem co není v tabulce, neexistuje. Dohadoval jsem se se čtvrťačkami ohledně dělení. Byly by se se mnou do krve pohádaly, že 32 není dělitelné dvěma. Teprve když jsme společně dali dohromady tabulku 1 x2 =2, 2 x 2 =4 atd., uvěřily mi. Problém jim také dělá pouhé

Sobotní odpoledne = do práce!

sčítání a odečítání dvouciferných a trojciferných čísel. Znají postup, ale v každém druhém příkladě se spletou. Děti mají na všechny předměty učebnice. Obsahují hlavní látku, poměrně hutně, ale přehledně a srozumitelně vysvětlenou. Navštívili jsme i několik vyučovacích hodin. Styl výuky se docela podobal tomu, na co jsme zvyklí – alespoň na náš první pohled. Jeden z problémů může spočívat v počtu žáků. Pokud se učitel na něco ptá, reagují tři až čtyři nejrychlejší a mlčící čtyřiceti-

členná většina neví. S tolika studenty na individuální přístup není čas ani prostor; není se tedy čemu divit. „Děti, které zůstávají na internátě, alespoň máme pod dohledem. Víme, že se věnují studiu i odpoledne,“ popsal nám situaci otec K. C. Matthew. „Většina dětí ale bydlí u rodičů; tam nevíme, co dělají po večerech.“ Pomáháme tedy s Maruškou s doučováním dětí na internátě. Každý z nás si k sobě vezme skupinku několika studentů a pracuje s nimi. Snažíme se jim vysvětlit, co nechápou, poradit nebo opravit, když udělají chybu. Dáváme jim ten kousek individuálního přístupu, který jim chybí. Děti umí dát najevo svůj vděk. Nikdy bych neuvěřil, jakou může dvanáctiletému klučinovi udělat radost, když poprvé v životě sečte dva zlomky s různým jmenovatelem.

Kluci patří do koše Panuje tady tvrdá disciplína. Děti mají minutu po minutě daný program dne. Vstávají v šest hodin, mladší v sedm. Škola jim začíná až v půl desáté, ale už od rána tráví čas

SANGÍTA, SUČITRA, SUNITA, SUPRITA, SNEHA, STELLA, SUMA, SONIA, SARADA, SARODŽA. S holčičími jmény je to ještě těžší. Navíc od každého jména jich je tu několik – jak se má chudák Češka – Maruška orientovat, když okolo ní pobíhají čtyři Sunity, tři Shilpy, ale jenom jedna Tereza?

ve studovně, učením, prací, hygienou a úklidem. Teprve ve čtyři odpoledne si mohou hodinu odpočinout u her, ale navečer na ně opět čekají dvě hodiny studia. Dokonce i po večeři, která je v osm, chodí starší znovu do studovny a uléhají teprve před půl jedenáctou. „Dostali možnost získat vzdělání. Mají větší štěstí než jejich sourozenci a kamarádi z vesnice,“ řekl nám otec K. C. Matthew. Jakožto ředitel školy asi nejvíc klade důraz na to, aby děti poctivě studovaly a naučily se toho co nejvíc. Začátek i konec každé činnosti oznamuje zvuk gongu. Děti jej, k našemu údivu, respektují a bez velkých cavyků ukončí třeba fotbalový zápas uprostřed poločasu. „Disciplína je tvrdá, ale děti ji nejspíš potřebují, aby se dalo zvládat třeba čtyřicet žáků ve třídě,“ popsala nám bývalá dobrovolnice Eva. Prý se máme připravit na první hodinu, kdy budeme učit. „Děti budou rozjívené, že je učí běloch.“ Vzpomněl jsem si na pedagogické finty svého táty, také učitele, stejně jako na všechny možné poučky získané za léta, kdy jsme jezdili na tábory jako vedoucí. Prý má člověk začít spíše přísně a postupem času zvolňovat, protože obráceně to nejde. A jako učitel si musím udržet určitý odstup kvůli autoritě. Na druhou stranu si je člověk nejvíc získá tím, že si s nimi hraje, dělá s nimi hlouposti a je jedním z nich. Malé holky zbožňují, když je Maruška vyhazuje do vzduchu, až ji bolí ruce. Já zase občas popadnu některého z raubířů, přehodím si jej přes rameno jako pytel a řeknu všem, že jej jdu vyhodit do odpadkového koše. To se pak mohou zbláznit a já bych mohl do koše hodit všechny.

Ať si i vaši rodiče umývají ruce Děti pocházejí z velmi chudých poměrů. Jejich rodiče jsou téměř všichni negramotní a často ani nechápou, proč by jejich děti měly chodit do školy. Oni sami přece nikam nechodili – a taky žijí. „Dětem pak stačí málo, aby byly největší hvězdy široko daleko,“ řekl nám otec Jolly. „Jsou suverénně nejchytřejší a spokojí se sami se sebou. Na děti z ostatních škol to ale nestačí.“ Občas se stane, že rodiče dětem zakážou školu, jakmile dorostou deseti, jedenácti let. Pošlou je pracovat na pole, protože na to už mají dost sil. Otcové proto pořád dokola tlačí na rodiče, aby si vzdělání vážili a aby své děti

Hoří! Živit mě, to není vůbec jednoduchý úkol. Jsem rozmlsaný českými kuchařkami, zvyklý na pravidelný přísun masa a jím čtyřikrát až pětkrát denně. Teď mám žít rok v Indii jen o vodě a rýži. Bývalý dobrovolník Jarek prý v Indii

na internátě nechali. Někdy rodiče ochotně spolupracují, jindy je to obtížné. Na konci pololetí si děti vyslechly zvláštní promluvu do duše: „Chovejte se i doma tak, jak vás tady učíme. Dodržujte hygienické návyky. Umývejte si ruce před jídlem, večer se umývejte celí. Čistě se oblékejte, pravidelně si perte oblečení. Používejte moskytiéry a zkuste k tomu všemu přesvědčit i rodiče. Vzdělání na vás musí být vidět – nejen ve vědomostech, ale na celém vašem chování.“ Otcové měli strach, že se některé děti po prázdninách nevrátí.

zhubl o dvacet kilo. Bál jsem se, že mě potká stejný osud. Když jsem naposledy večeřel v České republice, pro jistotu jsem se přejedl – beztak je to naposledy na celý rok! S jídlem to však vůbec není tak zlé – spíše naopak. Ze všeho nejdřív musí člověk odhadnout, která jídla pálí, a která pálí ještě víc. Indové

NEDĚLNÍ OBĚD – Rýže s curry, stočené čapati, zeleninová směs a troška tvarohu – curdu. Dnes i s kousky masa, protože je neděle.

umí s kořením hotová kouzla, akorát to někdy přeženou a středoevropanovi pak hoří ústa při každém soustu. Základ většiny jídel tvoří rýže politá curry – pálivou omáčkou s různou příchutí. Od otců jsme okoukali, jak na to – nalít si jen trošku bokem, ochutnat a teprve poté se rozhodnout, jestli nebude suchá rýže lepší. K jídlu přikusují některý z mnoha druhů placek. Asi nejčastěji máme čapati – placku z obilí velkou asi jako talíř. Indové vždy utrhnou kousek čapati, naberou s ním trošku omáčky a strčí do pusy. My zatím praktikujeme český způsob – čapati omáčkou polijeme, stočíme a jíme jako naše palačinky s marmeládou. Indové při jídle nepoužívají příbor – jedí rukama, hlavně tou pravou. Nabídli nám hned na začátku příbory, ale odmítli jsme je – prý tak lépe zapadneme do kolektivu. Zpočátku to byl boj. Rýže létala po stole, omáčku jsme měli až za ušima a oběd nám trval o půl hodiny déle než ostatním. „To musíš takhle natvarovat ruku,“ říkal nám otec Binu a pravou rukou předváděl, jak na to. Čtyři prsty mírně pokrčí a palec ohne do dlaně, takže nad nehtem palce vznikne něco jako žlička. Tou nabere rýži, zvedne a palcem posune sousto do úst. Než jsme si tuto taktiku alespoň trochu osvojili, starali jsme se otcům u jídla o dobrou zábavu. Skoro při každém jídle nám teče kvůli koření z nosu; při jídle tak namísto příboru potřebujeme kapesníky. Indové jsou velmi zruční. Umí do sebe rukou naházet oběd během několika minut. Obvykle si ale hrají a se zvláštní elegancí prohánějí zrnka rýže po talíři tam a zpět, dokud nevznikne pěkná kulička, kterou lze snadno nabrat. Proti

pálivým omáčkám si vypomáhají curdem, smetanovým tvarohem. Pokud se smíchá s curry, poněkud zjemní pálivou chuť. Mimo to taky dobře lepí a kuličky z rýže se s ním dělají mnohem snadněji. Typický oběd na talíři doplní zeleninová směs, případně jednou za tři – čtyři dny vařené kuřecí drobky.

První kontakt s indickou kuchyní jsme tedy přestáli bez úhony. Většina jídel nám chutná a dokonce se nám vyhnuly i obávané cestovatelské průjmy. Sice se už teď těšíme na pořádné vepřo–knedlo–zelo, ale ani ta rýže není zas tak špatná. ✷ ✷ ✷

JAKO MALÉ DĚTI – Jíst rukama má několik výhod. Člověk si nikdy horkým jídlem nespálí jazyk, nanejvýš tak prsty. A také je u toho zábava. Ještě před pár týdny jsme vysvětlovali mé malé neteři, že se ručičkama nepapá. A sami teď v Indii děláme to samé.

AHOJ ČEŠI V HATMATILCE – Ve státě Karnataka hovoří lidé kannadštinou. Nepodobá se žádnému z evropských jazyků, takže se zatím nejsme schopní naučit víc než jen základní fráze. V naší škole se ale naštěstí používá angličtina. Do čtvrté třídy probíhá výuka v kannadštině, od čtvrté třídy dál výhradně anglicky. Starší děti na internátě mají dokonce rodný jazyk zakázaný – pokud někdo z nich promluví kannadsky, dostane malý trestý úkol. Na fotce je v kannadštině napsáno: „Ahoj, lidé v České republice, tohle je kannadština a pravděpodobně tomu nebudete rozumět.“