TÝNECKÉ LISTY Měsíčník obce Velký Týnec - 26. ročník - 12/2016 - cena 10,- Kč
3 9 14-16 30-31
Rok 2016 na vsi Hanácký kalendář 2017 Fotogalerie z listopadových kulturních akcí Z listopadových Ranních iluminací J. E. Friče
2
ÚVODNÍK, KRONIKA
LISTOPADOVÉ KALENDÁRIUM
PROSINCOVÝ ÚVODNÍK Milí čtenáři a čtenářky, i přes namáhání šedé kůry mozkové až k bodu varu ve snaze vymyslet originální téma mého úvodníku, jsem prostě nic kloudného nevymyslela. Takže opět tradičně: prosinec - čas vánoční. Když první adventní neděli píši tento úvodník, vánoční téma už na nás pěkných pár dnů útočí z mnoha stran. V obchodech se objevila vánoční výzdoba snad již koncem října, vzápětí následována vánočními melodiemi, v Olomouci na náměstí už týden svítí vánoční strom a s tím započal i punčový „masakr“. V sobotu jsme rozsvítili strom i u nás v Čechovicích… Mnoho lidí v dnešní době říká, že atak této rádoby vánoční atmosféry nesnáší, že se z adventu a celých Vánoc vytratilo kouzlo. A považte, nejotrlejší dokonce tvrdí, že Vánoce takzvaně nemusí. Já se rovnou přiznám. Vánoce mám ráda. Ani ten humbuk okolo mi moc nevadí. Koledy se mi líbí, vyzdobené svítící obchodní domy jsou alespoň trochu snesitelnější a vánoční výzdobou svítící vesnice a města mají takovou svátečnější atmosféru. Vlastně mi to celé pomáhá se vánočně naladit. Říkám si, že čím delší předvánoční čas, tím déle se můžu těšit na ten poklidný čas vánoční strávený s rodinou a přáteli. Abych vás neuvedla v omyl, nejsem nezměrný optimista. I já se občas nervnu ve frontě v přeplněném obchodě… I mně přijde některá výzdoba značně nevkusná… A to ani nemluvím o tom, jak alergická jsem na to, že se v prosinci všichni kamarádi chtějí potkávat na náměstí na punči. Punč nemusím a z těch davů tam dostávám klaustrofobii. Ale i přes to Vánoce zbožňuji. Myslím, že dnes prostě není možné, aby v naší převážně ateistické společnosti měly Vánoce úplně stejný charakter a průběh jako před sto či více lety. Podoba Vánoc se, stejně jako naše společnost, stala více komerční než duchovní. Tak to prostě je. Vnímáme to všichni, ale rozčilováním se nad tím si nemá cenu kazit Vánoce. Na druhou stranu křesťanství přesto neodmyslitelně patří k naší tradici, je vrostlé do celé evropské kultury. Nejsme snad o Vánocích více než kdy jindy mnohem tolerantnější, laskavější, velkorysejší, nejsme ochotni víc pomáhat druhým lidem? Není snad pravda, že v tomto čase se dokážeme více než kdy jindy v roce zastavit, udělat si čas na své blízké a dát jim najevo jak je máme rádi? Není právě v tomto pokračování významu a ducha Vánoc? Možná dnes nechodíme do kostela, ale nemohou být našimi chrámy naše rodiny a přátelé? Není to všechno, ale není to ani málo. Pokud nám bude záležet jednomu na druhém, na našich blízkých a alespoň jednou do roka jim dáme přednost přede vším, není to s naší společností tak zlé. A upřímně, nestojí ten předvánoční stres a shon nakonec za to? Za ty hezké, skoro perfektních rodinné chvilky u stromečku a štědrovečerní večeře, za světýlko (nejen) v dětských očích při prvním pohledu na dárky pod rozsvíceným stromečkem, za ty punče a horké medoviny s přáteli, za štěpánské pivko s kamarády v hospůdce, za vánoční pusu od devadesátiletého dědečka… Milí čtenáři, za celou redakci Týneckých listů Vám chci popřát mnoho světýlek v očích Vašich blízkých během Vánoc a pohodu, zdraví a spokojenost v roce 2017! Na shledanou v příštím roce! Vendula Vránová
µ
5. listopadu Závod v orientačním běhu - Olomoucký krajský svaz ČSOS - areál TJ Sokol Velký Týnec - Chlum - od 9.00 hodin 12. listopadu Na kouzelném paloučku - Obec Velký Týnec - kino - 15.00 hodin 19. listopadu Koncert Ready Kirken - Obec Velký Týnec - společenský dům - 19.00 hodin Valná hromada SDH Velký Týnec - hasičská zbrojnice - 16.00 hodin
Operetně muzikálový expres Vídeň – Paříž – New York - KŠKS - kino 24. listopadu 21. zasedání mikroregionu Království - Velký Týnec -– 9.00 hodin 26. – 27. listopadu Vánoční výstava - Klub seniorů Velký Týnec 26. listopadu Rozsvícení vánočního stromu a vánoční dílnička v Čechovicích - KŠKS - od 16.30 hodin
DALŠÍ UDÁLOSTI Dne 3. listopadu jednal starosta obce se starostou obce Dětřichov o správě pozemků, které Velký Týnec historicky v Dětřichově vlastní. Dne 8. listopadu provedlo příslušné oddělení Policie ČR kontrolu zbraní nacházejících se v držení obce. Bez závad. Pochvala za precizní práci při
POČASÍ
Foto na titulní straně: Vánoční výstava 2016 pořádaná Klubem seniorů Velký Týnec. Foto: P. Hanuška
Chcete mít
INZERCI
v Týneckých listech? Tak pište na
[email protected] nebo volejte 585 151 111
správě těchto prostředků patří panu Filipu Raclavskému. Dne 15. listopadu jednal starosta obce v Brně s Ing. Palackou o zapracování posledních podnětů do návrhu nového Územního plánu obce V. Týnec. Dne 22. listopadu zasedala rada mikroregionu Království v Majetíně.
Listopadové počasí nepřineslo žádný velký extrém, a to směrem k teplotám pohybujícím se jak nad nulou, tak i pod nulou. Naštěstí i celkem solidně napršelo, i když by mohlo více. Podle serveru www.inter sucho.cz se dostáváme do oblasti se standardním stavem úrovně podzemních vod.
První dekáda. Noc: 7, 5, -1, -1, 2, 4, 2, -3, -3, -1. Den: 7, 10, 6, 7, 9, 9, 7, 5, 1, 3. Druhá dekáda. Noc: 2, 0,5, -1, 0, -6, 5, 0, 2, 1,5, 6, 3. Den: 6, 1, 3, 3, 0, 1, 4, 9, 11, 11. Třetí dekáda. Noc: 9, 6, 5, 7, 5, 5, 2, 3, -6, -4. Den: 14, 13, 10, 9, 8, 8, 7, 1, 1, -2.
Kroniku připravil Petr Hanuška
TÝNECKÉ LISTY Periodický tisk územního samosprávného celku - měsíčník Obce Velký Týnec. Vydává Obec Velký Týnec, Zámecká 35, 783 72 Vel. Týnec 1, IČO 00299669. Ev. číslo MK ČR: E 12522. Ročník XXVI., č. 12 vyšlo v prosinci 2016. Cena výtisku 10,- Kč. Adresa redakce: Zámecká 35, 783 72, Velký Týnec, e-mail:
[email protected]. Šéfredaktorka: Mgr. Vendula Vránová. Redakční rada: PhDr. Petr Hanuška Ph.D., e-mail:
[email protected], Mgr. Stanislav Denk e-mail: mistostarosta@velky tynec.cz. Grafická úprava: Pavel Peňaška, e-mail: penaska.pavel@ centrum.cz. Tisk: EPAVA, Chválkovická 5, 779 00 Olomouc. Poznámka redakce: Uveřejněné příspěvky nemusejí být totožné se stanoviskem redakce.
Foto: archiv redakce Vendula Vránová šéfredaktorka
Petr Hanuška redaktor
Stanislav Denk redaktor
Kamila Grmolenská redaktorka
Vojtěch Hrudník dopisovatel
Andrea Thunová redaktorka
Pavel Peňaška grafik
Eliška Tomečková redaktorka
OBECNÍ SERVIS
3
STAROSTOVO SLOVO Rok 2016 na vsi Pomalu končí šestnáctkový rok. Každý se jistě ohlédneme, co nám přinesl v osobním i profesním životě. Někdo bude spokojený, jiný možná ne. První leden pak nabídne možnost nastartovat život s novými cíli, třeba i v jiném rytmu. Než tak učiníme, dovolte mi malou rekapitulaci toho, čím jsme se zabývali na naší obci my. Největší investiční akcí těchto měsíců byla rekonstrukce komunikace a chodníků v místní části Čechovice, kterou jsme prováděli společně s Olomouckým krajem.
lion z prostředků Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Novou podobu získala silnice vedoucí od komárovského mostu po rodinný dům pana Podivínského, resp. odbočka směřující k rodinnému domu pana Plachého. V novotě se zaskvěly v těchto úsecích i chodníky, radost uživatelům určitě udělaly i dva parkovací zálivy. Oceňována je i ta skutečnost, že zůstaly zachovány šířkové parametry komunikace i chodníků. Jak na čechovické, tak i na komárovské stavbě jsme využili situace k prove-
měna topidel a nátěr oken v restaurační části nás stály více jak 1 milion korun.
Opravená zámecká zeď
Týnecká ulice v Čechovicích Po letech, kdy se zde krok za krokem budovala nová infrastruktura (vodovod, kanalizace ve dvou etapách), jsme přistoupili ke „šlechtění“ zevnějšku. Ulice Týnecká a Ke Mlýnu se ve druhé polovině roku proměnily v jedno velké staveniště. Vše se podařilo dotáhnout do zdárného konce na konci listopadu, i když některé dodělávky pokračují ještě i v těchto dnech. Podle mého názoru to ale stálo za to! Společná investice přesáhla více jak 28 miliónů korun. Poděkování patří vedení Olomouckého kraje za vstřícnost a konstruktivnost, resp. trpělivé většině občanů za spolupráci při řešení provozních problémů. Pevně věřím, že brzy na akci navážeme druhou částí, která by pomohla vypulírovat centrální část Čechovic.
dení výkopů pro uložení chrániček na optické sítě. Ani to nebyla maličkost, nýbrž investice dosahující několika set tisíc korun. V Komárově bychom rádi v opravách pokračovali i v příštím roce. Snad budeme úspěšní v žádosti o přidělení dotačního milionu, který by nám opět pomohl k pokrytí menší části nákladů. V ulici Tovární jsme provedli rekonstrukci staré kanalizační sítě, která trpěla poškozením a nacházela se tak v havarijním stavu. Pomyslné poděkování letí na Ministerstvo zemědělství ČR (především k panu ministrovi Mariánu Jurečkovi!!!) a Olomoucký kraj! Obě instituce nám poskytly celkem 2,3 milionů korun z celkových 3,8 milionů korun potřebných na realizaci akce. Od prvních měsíců jsme se pustili do
Nemalé částky jsme také vydali na nákup materiálu potřebného k opravám na zámecké zdi. Tady bych chtěl pochválit za precizní práci pány Pavla Peňašku st., Jiřího Dosoudila a otce a syna Poučenské. Mimochodem od konce listopadu má Restaurace Na zámku nového provozovatele, který velmi iniciativně vstoupil do úprav restauračních interiérů, za což ho musím také velmi ocenit! Příjemné prostředí, domácí kuchyně, profesionální obsluha, prostě opět paráda! Ani obyvatelé Vsiska nezůstali ochuzeni o další modernizaci jejich vísky. Přidělené prostředky jsme použili na opravy chodníku v ulici Olomoucká, do úpravy výjezdu z Přerovské ulice a do výměny oken a dveří v budově obecního úřadu, která slouží především k provozování knihovnických služeb a jako zázemí pro místní organizace. I tady jsme investovali 1 milion vlastních korun. Z „drobnějších“ akcí si dovolím připomenout nátěry fasády a okapů v obecních bytových domech na Masarykově ulici č. p. 114 a Boční ulici č. p. 439. V prvním případě
z našich rezerv. TJ Sokol Velký Týnec jsme kromě příspěvku na běžný provoz vypomohli částkou 222 tisíc korun na pořízení umělého zavlažení fotbalového hřiště. V ulici Krčmaňská zazářilo nové pouliční osvětlení (něco přes 100 tisíc korun). V budově prvního stupně ZŠ Milady Petřkové byla provedena rekonstrukce a modernizace několika učeben (v hodnotě zhruba 0,5 milionu korun). Přes 0,5 milionu korun jsme ještě dopláceli provádějící firmě za akci Zateplení a výměna oken v MŠ Velký Týnec, která proběhla na podzim roku 2015. Nechali jsme také digitálně zaměřit veškeré kanalizační sítě (150 tisíc korun), připravujeme projekty na další rozšiřování optických sítí. Finančně podporujeme všechny činné organizace, spolky a sportovní oddíly v obci (zhruba 0,5 milionu korun), zkrátka nepřicházejí ani naši hasiči (téměř 0,4 milionu korun). Nemalé částky vynakládáme na kulturní život ve všech místních částech (kolem 0,8 milionu korun). Na provoz mateřské školy a základní školy přispíváme celkovou částkou dosahující téměř 5 milionu korun. Výčet by mohl pokračovat běžnými náklady na údržbu, resp. pořádek v obci. Přitom splácíme tři úvěry - za půjčky na vybudování vodovodu v celé obci, kanalizace v Čechovicích, resp. na rekonstrukci bytového domu v Čechovicích. První dva doplatíme v letech 2018 a 2019, ten poslední pak v roce 2022. O plánech na příští rok vás budu informovat v lednovém čísle Týneckých listů. Dovolte, abych vám na závěr popřál klidné adventní dny, požehnané Vánoce a úspěšný vstup do roku 2017.
Foto: 6x P. Hanuška Bytový dům č. p. 439 na ulici Boční
Opravená cesta a chodníky v Komárově Druhou větší akcí se stala oprava komunikace a chodníků v týnecké části Komárov. Její objem v první etapě dosahuje 3,8 milionů korun, z čehož se nám podařilo získat 1 mi-
dílčích oprav zámecké budovy a opěrné části zámecké zdi. Tady jsme museli hluboko sáhnout do vlastního měšce. Nátěr fasády budovy, odvlhčení vnějších stěn, vý-
ještě v těchto dnech proběhne výměna vstupního dveřního bloku, resp. dveří směřujících do dvorní části. Čechovičtí se budou moci radovat z rekonstruovaných prostor a výměny oken v junácké klubovně, resp. v budově obecního úřadu. I tady nám pomohla dotace z MMR ČR ve výši 400 tisíc korun, dalších zhruba 300 tisíc putovalo
Osobně co nejupřímněji děkuji všem spoluobčanům, kteří mi vyjadřují podporu, bez níž bych se v žádném případě neobešel. Děkuji! Dr. Petr Hanuška
4
OBECNÍ SERVIS
KINO
Týnecké informatorium
Velký Týnec V měsíci prosinci blahopřejeme k životnímu jubileu 2. prosince 2016 10:00 hodin
PÁSMO DĚTSKÝCH FILMŮ Promítání pro MŠ Produkce ČR Vstupné Kč 10,-
2. prosince 2016 18:00 hodin
DOBA LEDOVÁ: MAMUTÍ DRCNUTÍ Páté pokračování animované komedie. Produkce USA, 95 minut Vstupné Kč 50,-
9. prosince 2016 18:00 hodin
WARCRAFT: PRVNÍ STŘET
85 let 75 let pan Josef Mazánek, V. Týnec pan František Kiml, Velký Týnec paní Zdenka Hansmannová, Čechovice 81 let 84 let pan Josef Kroutil, Čechovice paní Ludmila Grygarová, Velký Týnec 70 let 83 let paní Marie Pospíšilová, Vsisko paní Marie Zlámalová, V. Týnec paní Eva Prečanová, Velký Týnec 65 let paní Božena Houšťavová, Vsisko 82 let paní Alena Dudová, Vsisko paní Marie Lejdarová, Vsisko 60 let 81 let pan František Dočkal, Velký Týnec pan Josef Kroutil, Čechovice pan Jindřich Chytil, Vsisko 80 let paní Marta Slezáková, Vsisko
prosinec 2016 3. 12. Rozsvícení vánočního stromu ve Velkém Týnci 4. 12. Adventní koncert Jana Gotwalda - kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Velkém Týnci 5. 12. Mikulášská obchůzka 6. 12. Mikulášování - zábavný program pro děti ve společenském domě 10. 12. Týnecký košíček - badmintonový turnaj ve sportovní hale 17. 12. Vánoční koncert Týnečáků - kostel Církve ČSH V. Týnec 23. 12. Roznos betlémského světla ve Vsisku 24. 12. Roznos betlémského světla v Čechovicích 26. 12. Na Štěpána není pána - turistická vycházka 27. 12. Živý betlém v Čechovicích 27. 12. Zlatá liga stolního tenisu - sportovní hala
Drama o osudové lásce a va světy. Jeden osud. Fantasy, dobrodružný, akční film.
29. 12. Společenské odpoledne seniorů
Produkce USA, 123 minut Vstupné Kč 50,-
30.12. Koncert Tomáše Kočka a orchestru - Společenský dům
16. prosince 2016 18:00 hodin
31. 12. Novoroční přípitek v Čechovicích a ve Vsisku
HARDCORE HENRY Film nabízí nekompromisní zážitek, jaký v kině dosud nikdo neměl šanci zakusit. A k tomu dávku černého humoru, divokých nápadů a bezuzdné zábavy.
leden 2017 1. 1. Novoroční ohňostroj pro rodiče s dětmi - zámecká zahrada ve Velkém Týnci
Produkce USA, RUS, 90 minut Vstupné 50,- Kč Přístupno od 15 let
5. - 6. 1. Tříkrálová sbírka 14. 1. XV. Obecní ples - Za časů Masarykovy republiky - Společenský dům Poslední vývoz hnědých popelnic a velkoobjemových kontejnerů na biologický odpad bude 14. 12. 2016. Svoz bude obnoven až na jaře v roce 2017.
21. 1. Hasičský ples - Společenský dům Obecní úřad Velký Týnec oznamuje, že si občané mohou vyzvednout obecní kalendáře na rok 2017.
21. 1. Hanácké bál v RCO
Vyzvednutí je možné na sekretariátu Obecního úřadu ve Velkém Týnci a v místních knihovnách v Čechovicích a Vsisku v obvyklou pracovní dobu.
27. 1. IV. Čechovický ples - Hospoda na Návsi
OBECNÍ SERVIS
NOVÉ KNIHY
ČTENÁŘSKÝ DENÍK
Nové knihy v Místní knihovně Velký Týnec
aneb poslední přírůstky v týneckých knihovnách
1. 2. 3. 4. 5. 6.
Brown, Sandra: Reportér Brož, Oldřich: Alík a jezevec Dubská, Kateřina: Člověk Gabriel Essbaum, Jill A.: Hausfrau Hamová, Rosalie: Švadlena Kovářová, Daniela: Mrtvá z golfového hřiště 7. Pittnerová, Vlasta: Skrytá vášeň 8. Procházková, Lenka: Hroší příběhy 9. Rollins, James: Šestý zánik
10. Tučková, Kateřina: Fabrika 11. Sparks, Nicholas: Volba 12. Svěrák, Zdeněk: Půlstoletí s Cimrmanem 13. Tomšíček, Jan: K Viktoriiným vodopádům 14. Vondruška, Vlastimil: Zločin na Bezdězu 15. Zusak, Markus: Roky pod psa Připravila Marta Ivančíková
Knihovny ve Velkém Týnci, v Čechovicích i ve Vsisku jsou pravidelně zásobovány novými přírůstky, jejichž seznamy vycházejí každý měsíc na stránkách Týneckých listů. Z knih koupených za měsíc říjen vybíráme dva romány z roku 2015.
5
Na co Alice zapomněla Liane Moriarty
Vikomtův návrat Gayle Callen
OBRAZY PŘÁTEL Zámecká galerie pro jeden obraz Naše galerie zahájila nový výstavní cyklus současného výtvarného umění. Tematicky ani technicky není nijak omezen. Jsme připraveni uspořádat výstavu jednoho obrazu kterémukoliv tvůrci. Spánek autor: Hynek Šnajdr /*1996/ Kresba, kombinovaná technika. Při pohledu na tento obraz jej zpočátku nedokážu číst v jeho jednotlivostech. První informace, kterou mi můj mozek přinese, je romantická secese. Pod noční oblohou v měkkých kop-
cích, které se vzdušně vlní. Spí dívka víla. Pevně semknuté rty i víčka nedávají nic tušit o jejích snech. Jen z hlavy ji volně splývá pramen vlasů. Ten se v kopcích mění v meandrující řeku. Zvolna odtéká k okraji obrazu. Mám nutkání pod něj dát dlaně a napít se. Jenže, co když je to Léthé, řeka zapomnění.
Všechny zájemce o umění srdečně zve Stanislav Denk
V adventním čase vám představujeme nenáročnou historickou romanci z 19. století. Cecilia Malloryová se po otcově smrti stará o bratra a spravuje rozsáhlé panství, ale ještě několik let nemůže získat přístup ke svým penězům. Proto požádá o sňatek cizího muže, který jí zajistí přístup k dědictví, aniž by si sám činil jakékoliv nároky. Seržanta Michaela Blackthorna zná pouze ze vzájemné dlouhodobé korespondence. Voják, džentlmen, jehož měl její otec ve velké úctě, cítí, že by tak mohl splatit dluh svému druhovi z války, jemuž slíbil, že se o jeho děti postará. Cecilia předpokládá, že manžel - otcův přítel, kterého si vzala v zastoupení, je starší, nepřitažlivý a zoufalý jako ona. Seržant Blackthorn má však k jejímu velkému překvapení k tomuto popisu daleko. Nicméně coby bývalý voják a čestný ochránce pomůže Cecilii vyřešit překvapivou detektivní zápletku. Ostrava, Oldag 2015, 288 stran.
Když se Alice probere na zemi v posilovně, mysí si, že to nejhorší, co se jí přihodilo, je boule na hlavě. Než zjistí, že jí není dvacet devět let a nečeká první dítě se svým naprosto úžasným manželem Nickem. Z paměti se jí totiž právě vymazalo deset let života. Ve skutečnosti je devětatřicetiletou neurotičkou, která nejraději tráví svůj volný čas v posilovně nebo na poradách školního výboru se ženami, jež kdysi nesnášela. Kdy se její život tak radikálně změnil? Proč ji její manžel nenávidí? Co tak hrozného za těch deset let provedla, že s ní její někdejší milovaná sestra nemluví? A navíc si není schopná vzpomenout na svoje tři děti, ty přece před deseti lety neměla! Alice se najednou vidí jinýma očima a ta nová žena, o které jí vyprávějí, se jí vůbec nezamlouvá. Najde způsob, aby se znovu stala tím člověkem, kterým bývala a chce jím opět být? I druhá prosincová kniha ze čtenářského deníku nabízí jisté odlehčení a zároveň velkou dávku přelomového bilancování, které s sebou přináší závěr každého roku. Dokážete si i vy představit, že vám v životě přibylo či ubylo deset let? Jací jste byli před deseti lety? Co vše se za tu dobu změnilo? Změnili byste něco vy? Praha, Ikar 2015, 432 stran Kamila Grmolenská
6
OBECNÍ SERVIS
7
OBECNÍ SERVIS
OBECNÍ POLICIE INFORMUJE ZTRÁTY A NÁLEZY
10x SE ZASTUPITELI K nejznámějším zastupitelům obce patří předseda Komise pro školství, kulturu a sport IVO STEJSKAL. Na obci má tedy na starosti atraktivní oblast, která mu vynesla honosně znějící přezdívku: Ministr kultury. Na rozdíl od většiny našich skutečných ministrů je Ivoš neuvěřitelně činorodý a nápaditý. V každém volebním období dokáže kolem sebe sdružit skupinu obětavých lidí, kteří za pouhé poděkování pomohou zabezpečit řadu akcí. Vyplnit s ním tento dotazník však vydalo nadlidské úsilí. Jak je jindy spolehlivý a dochvilný, odpovědi na otázky dlouho existovaly pouze virtuálně, nikoli na papíře. Nakonec se to podařilo… Co vás v poslední době nejvíce pobavilo? Nevím, jestli se dá říct pobavilo… Budu si trošku přihřívat svou polívčičku, ale pro mne byl velkým zážitkem letošní festival KE KOŘENŮM. Folklorní festival lidových muzik, na kterém jsme se s komisí jako spolupořadatelé podíleli.
- nový odkaz na webbových stránkách obce Na webových stránkách obce Velký Týnec naleznete v hlavním menu nový přímý odkaz na „Ztráty a nálezy“. Na tomto místě budou v budoucnu umisťovány veškeré informace o nalezených věcech. Obec Velký Týnec se od října 2016 zapojila do systému Centrální evidence ztrát a nálezů. Proto vše, co se v obci nalezne, bude nově online zveřejněno na stránkách www. eztraty.cz. Jednou z výhod stránek eZtraty, je i možnost, že si zde občan sám zaregistruje věc, kterou nalezl a národ-
ní databáze nálezů (po zaškrtnutí příslušného políčka) sama automaticky upozorní naši obec, že se věc v katastru obce našla. Současně se nález zařadí do databáze pod obec Velký Týnec. Občan ale nemusí, pokud nechce, tuto věc nikam nosit a odevzdávat. Může si ji nechat doma a pečovat o ni jako řádný hospodář. Pokud se do roka nikdo o věc nepřihlásí, může nalezenou věc začít normálně používat. Po uplynutí tří let od nálezu se věc automaticky stává majetkem nálezce. Filip Raclavský
Foto: P. Hanuška Jak dlouho bydlíte ve Velkém Týnci? Od narození, už více jak 45 let, tudíž ani nepokládejte obvyklou druhou otázku, odkud pocházím… ??? !!! Co se vám ve Velkém Týnci nejvíce líbí? Vše :-) Krásná obec se vším, co si člověk může k životu přát. Je tu školka, škola, obchody, restaurace, doktoři, kino… Ale hlavně úžasná poloha obce, kousek město i les. Kulturní i sportovní vyžití. Co byste chtěl jako zastupitel zlepšit? Mou parketou je kultura a věci kolem tak snad pár bodů na tohle téma. Dobudovat sportoviště nebo spíš zázemí kolem plážových kurtů. Pracujeme na oplocení školního sportovního areálu. I když nejsem zastáncem vytváření klecí, bohužel dnes to asi jinak nejde. Rekonstrukce společenského domu. Velkým problémem v Týnci je ubytování. Dalo by se najít hodně dalších věcí, které by více či méně bylo potřebné udělat nebo dodělat. Bohužel nejde vše hned.
Co vás v poslední době nejvíce naštvalo? Jednání s úřady. Kde a jak trávíte pracovní čas? Pracuji v Olomouci ve slévárně, tak nejvíc času trávím právě tam. A po práci se věnuji kulturním akcím, což také zabírá nemálo času. Jak ještě jinak trávíte volný čas? Ve volném čase se snažím trošičku, i když jen rekreačně sportovat. Převážně kolo, cykloturistika, občas ještě volejbal, ale ten už jen hodně málo. Máte nějakou oblíbenou knihu? Nejsem žádný velký čtenář, na knihu musí být čas a nálada. Nemám žádnou vyloženě oblíbenou knihu. Rád si přečtu historický román nebo detektivku. Máte nějaký oblíbený sport - pasivně či aktivně? Sport pasivně, asi jako každý, v televizi fotbal hokej, tenis, biatlon. Podle toho, jak se našim reprezentantům daří. Rád chodím na fotbalové zápasy místního klubu. A tu aktivní část jsem už zmínil, tedy kolo a volejbal. Ptali se Kamila Grmolenská a Petr Hanuška
Obecní úřad Velký Týnec Zámecká 35, 783 72, Velký Týnec 1 Úřední hodiny pro veřejnost: pondělí a středa 7:30 – 12:00 a 13:00 – 17:30 Telefonické kontakty: Starosta obce - PhDr. Petr Hanuška Ph.D. ........ 585 585 fax: 585 Místostarosta - Mgr. Stanislav Denk .................. 585 Místostarosta - Jaroslav Chytil ......................... 585 Sekretariát - Radka Tomečková ........................ 585 Matrika, sociální věci - Oldřiška Kellerová ......... 585 Stav. úřad - Ing. Bc. Karla Šimarová Brzobohatá .... 585 Stavební záležitosti - Eva Krkošková ................. 585 Účetní obce - Radana Procházková ................... 585 Správce obecního majetku - Petr Drápal ........... 585 Obecní policie Velký Týnec ............................... 725 Elektronické adresy:
[email protected],
[email protected]
391 151 391 151 151 151 151 151 151 151 151 544
495 113 506 110 119 111 115 118 114 116 112 540
8
OBECNÍ SERVIS
Zpráva kolektivu mužů a žen za rok 2016 Tento rok ženský kolektiv započal tréninky v měsíci únoru a to zimní přípravou zde na sále. Věnovaly jsme se jak fyzické přípravě v podobě cvičení, tak i tréninku techniky, konkrétně hlavně cvakání rotkových spojů. Sezóna nám započala již brzy 24. dubna okrskovým kolem v požár-
ním sportu, které se konalo v Grygově na fotbalovém hřišti. Ženský i mužský kolektiv na této soutěži zvítězil, a tudíž obě družstva postoupila do kola okresního, které bylo 29. května v Olomouci na stadionu Lokomotiva. Mužům se zde zadařil nádherný požární útok, se kterým se umístili na 3. místě a celkově na
Foto: archiv SDH Velký Týnec Oceněný hasič pan Petr Hacsik
Výroční schůze hasičů
Foto: archiv SDH Velký Týnec Hasičská zbrojnice 19. listopadu 2016
5. místě. Ženám se zadařilo více. Po 100m překážek byly na 2. místě, na štafetě 4x100metrů doběhly také na 2. místě a v požárním útoku byly na 4. místě. Celkově se tedy umístily na 2. příčce. A tímto pro ně skončily soutěže postupové. Nyní bych se chtěla věnovat ve své zprávě více kolektivu žen, a to nejen díky tomu, že jsem jeho součástí, ale také proto, že dle mého úsudku jsme měly tuto sezónu jednu z nejúspěšnějších. Již tradičně jsme se věnovaly seriálu soutěží Tohatsu Fire Cup, kde jsme se například v Ješově umístily na 2. místě s krásným časem 19,87 sekund. A jen pro srovnání s časem 19,51 jsme byly v Medlově na 5. místě a ve Chválkovicích s časem 19,60 jsme uspěly na 3. místě. U soutěže v Medlově bych se ještě ráda pozastavila. Děkujeme Janě Ehrenbergerové, která i přesto, že s námi 4 roky neběhala, tak bez jakéhokoliv tréninku na tuto soutěž s námi odjela a vypomohla nám v té největší nouzi o naše soutěži schopné členky, v jaké jsme se letos ocitly. Celkově jsme v seriálu Tohatsu Fire Cup měly našlápnuto na bednu. A proto na závěrečném kole, které se konalo v Olomouci na stadionu Lokomotiva, jsme byly patřičně nervózní. Počasí nám nepřálo, a kdo nebyl a neviděl, neuvěří. Běhalo se po vodě za ukrutného deště. Přes padající vodu
nebylo vidět na pár kroků před nás. A to řádně zamíchalo pořadím. Nakonec jsme obsadily celkovou třetí příčku a byly jsme spokojené. V průběhu sezóny jsme se zúčastnily i soutěží Hanácké extraligy v Loučanech, Haňovicích, Hlubočkách, Olomouci a Šumvaldu, kde jsme obsadily 2. místo s časem 18,41 sekund. A také jsme jezdily na noční soutěže. Mezi nejúspěšnější patří Ludra cup v Drahanovicích, kde jsme vyhrály a také v Tršicích jsme obsadily 1. místo. Za zmínku také stojí soutěž ve Svésedlicích, kam jezdíme každý rok. Vždy mají krásné počasí a nám každý rok schází košařka. A tímto chci poděkovat Martině Klabačkové, která nikdy neváhala a na soutěž s námi jela. Letos jsme obsadily krásné 3. místo. O tom, jak pro nás byla sezóna úspěšná, se můžete přesvědčit na nástěnce s fotkami a pod nimi vystavenými poháry. Naše úspěchy nejsou jen v nás, ale také v těch, kteří nás podporují. Nemalé díky patří Lucii Paluchové. Je naše skalní fanynka a jezdí na každou soutěž a podporuje nás. Dále bych chtěla poděkovat celému SDH a Obci Velký Týnec. Anna Majerová
OBECNÍ SERVIS
DUCHOVNÍ SLOVO Ohlédnutí za uplynulým rokem V roce 1858 se P. Maria zjevila ve Francii v Lurdech prosté dívce Bernardettě Soubirousové.
máme jmění, ale pro náš život je důležitější hodnocení mravní. Naše šťastná věčnost nezáleží totiž na
Foto: www.3nd.edu Možná nevíme, že Bernardetta pak vstoupila do kláštera a jako řeholní sestra v mladém věku zemřela. Jednou se v klášteře udála následující příhoda. Jedna z řeholních sester se často zhlížela v zrcadle, často kontrolovala svůj vnější vzhled, a tak Bernardetta nalepila na zrcadlo tento nápis: „Podívej se také na svou duši!“ I my se máme v závěru roku také podívat na svou duši. Zamysli se nad tím, o kolik obohatil tento rok tvůj život po lidské a duchovní stránce a o kolik ji ochudil! Světoznámý spisovatel Hans Christian Andersen vypráví v jedné ze svých nádherných pohádek toto: Mocný císař smrtelné onemocněl a v jedné chvíli uviděl smrt. Usedla u jeho lůžka s jeho vlastní korunou na hlavě, s jeho mečem v ruce a odznakem císařské moci v ruce druhé. Císař byl překvapen. A za chvíli uviděl jakési divné postavy: jedny byly usměvavé, spokojené, jiné smutné a ztrápené. To byly jeho dobré a zlé skutky. V hodinu smrti se vrátily, aby zároveň s ním opustily zemi. A jedna postava přes druhou říkaly: „Pamatuješ si na to? Připomínáš si to? Na to jsi nezapomněl?“ Císař začal volat: „Nechci toto všechno vidět! Nechci to slyšet! Hudbu, hrajte silně! Bijte mocně do bubnů! Ať přehluší ty strašné hlasy!“ Zbytečně však umírající císař prosil. Jeho skutky stály ustavičně před jeho očima! Konec kalendářního roku znamená smrt jedné části našeho pozemského života. Netíží nás v této hodině výčitky svědomí? V těch 365 dnech jsme jistě vykonali mnoho dobrých a ušlechtilých skutků. Ale také jsme něco pokazili, nedali dobrý příklad, nepomohli druhým, šířili dokonce zlo ve svém okolí. Zaneprázdněni prací, různými zálibami a zájmy, pozemskými záležitostmi jsme možná i zanedbali mnoho duchovních skutečností: modlitbu, mši svatou, četbu Písma svatého, svátosti. Mnozí to neradi slyší, protože by měli změnit svůj život. Nechtějí to slyšet - tak jako ten císař v pohádce. Chtěl přehlušit ten hlas skutků. A to není správná cesta. Jeden moudrý poustevník řekl: „Nauč se správně hodnotit svůj včerejšek, a tak se naučíš zvládnout i svůj zítřek.“ Je hodnocení hospodářské, jaké
tom, co máme, ale jak žijeme, jak jednáme, čím naplňujeme svůj život. Hodnocení našich smyslů, myšlenek, gest, pohledů, našich řečí, hodnocení našich skutků. Máme se upřímně ptát každý sám sebe: Obohatil jsem svůj život a okolí láskou, porozuměním, dobrotou, větší důvěrou v Boha, důslednějším životem s Ním, s Marií, s životem podle Desatera? Poděkujme za všechno, co jsme od Boha v tomto roce dostali. Za Jeho pomoc a ochranu, i když se nám někdy zdá, jako by na nás Bůh zapomněl, ale On na nás nikdy nezapomene. „I kdyby vlastní matka na tebe zapomněla, já na tebe nikdy nezapomenu.“ Poděkujme za všechno, co se nám v tomto roce podařilo udělat dobrého. A také poprosme za odpuštění svých poklesků, všech nevěrností, nevděčností, nelásky vůči Bohu a bližnímu. Jaká útěcha a radost nás může v této chvíli naplnit, že je zde Vykupitel, Ježíš Kristus, s nímž jsme mohli i letos slavit Jeho narozeniny. On vzal na sebe všechny naše hříchy, aby je smazal a nás očistil. Poděkujme také naší společné duchovní matce Panně Marii za její přímluvu, svému křesťanskému patronovi, andělu strážnému a všem našim přímluvcům. A do nového roku 2017 vstupme skutečně jako křesťané. Přivítejme Nový rok v rodině společnou modlitbou a účastí na bohoslužbách. Budete si jistě navzájem přát všechno nejlepší do všech dnů nového roku. Ale bude to skutečně nový rok? Angelus Silesius před více než 300 lety přál toto: „Jak svědčí kalendář, rok starý skončený je a nový nastává. Však pomni, křesťane: kdo novým člověkem se vpravdě nestává, ten stále dosud ve starém věku žije.“ Snažme se tedy o to, aby v tom novém roce nebyla nová jen ta poslední číslice, která změní letopočet, ale je třeba, abychom nově a lépe prožívali další dny svého pozemského putování zde na zemi, abychom se stávali trochu lepšími, ušlechtilejšími, ochotnějšími, radostnějšími, lidštějšími a důslednějšími občany a křesťany! To vám zplna srdce přeje k Vánocům i do nového roku 2017 Páter Václav Haltmar.
9
Jak se dělají noviny… …je popsáno asi nejlépe Karlem Čapkem. Jak se dělají kalendáře, asi vůbec popsáno není, také proč? Noviny se halasně ohlašují velkými myšlenkami a záměry a stoupají péčí redaktorů až ku hvězdám a nepřipouští, že tomu tak není. Ani nemůže být. Přetěžká to role, a ještě na očích veřejnosti. Není oč státi. Kalendáře přicházejí a rostou ze světa prostého pro různé lidské stavy. Paní doktorka Zdeňka Bosáková se svými spolupracovníky jich za 19. století napočítala skoro 300 a jen bohové vědí, kolik jich napočítají v pestrém 20. století. Stačí pod palcem pouštět listy a naskakují názvy. Kalendář českého cyklisty, Deník české hospodyně, kalendář českých babiček, ale také Lauf der zeit, Prager Gartner - Kalendar... Mezi stovkami slušných stavovských kalendářů povstaly i ojedinělé vajíčka kukaččí, která mají název, ale... Ví se, o kom je řeč a na čase je nutno odhalit, jak povstal Hanácý kalendář. Kvůli pravdě a zvědavosti. Stalo se to, jak už je v Olomouci zvykem, na Horním náměstí. Potkali jsme se s dr. Milanem Tichákem, mužem velkým a v té chvíli nespravedlivým poškozeným, když noví majitelé tehdejších Hanáckých novin se rozhodli, že jeho vlastivědnou rubriku zruší. Bloudi. Myšlenka vydat Hanácký kalendář se zalíbila a netušili jsme, jaká úskalí vyvstanou. Za první pokusy o mo-
Foto: P. Hanuška
derní reklamu se stydím dodnes, ani na vtipy to není. Navíc tiskařští šotci, kteří milují věci zamotané až zašmodrchané, si vymysleli dobrý žertík. Po otevření konta bylo vysláno cirka 50 dopisů, kde byli osloveni možní známí a neznámí, aby věděli, kam poslat peníze, aby se Hanáckému kalendáři (nic o něm samozřejmě nevěděli) i jeho vydavatelům dobře dařilo. První den dorazilo na účet 157 tisíc a nějaké drobné. A svět byl krásný. Zhruba týden. Pak s pláčem zavolala učitelka ze Zlína. Organizovala zahraniční putování autobusem a peníze poslala na špatný účet. A pak už to bylo jako v Anglii za druhé světové války, krev a slzy, občas přes mraky zasvitlo slunko. Nakrátko obvykle. To zásluhou známých a kamarádů i kamarádek se Hanácký kalendář dožil 20. ročníku. Desítky z nich znaveni životem nás opoustili, ale jak říkával pan president T. G. Masaryk (dříve jsem nevěděl, proč se říká pan president, a náhle je to po letech jasné, pokud ovšem „zákon na ochranu” to nenařídí), že na nás bude dohlížet shora. A na přání o obsahu HK 2017. Císařovna Sisi (v Jeseníkách?) a její manžel (na manévrech u Konice), jméno Josefa Brykse, letce a statečného muže, a včeličky a co o nich nevíte… Však uvidíte. Pavel Pospěch
10
ČLÁNKY
ZE ŽIVOTA ZŠ MILADY PETŘKOVÉ Používám mozek V úterý 25.října 2016 proběhl v naší škole vzdělávací pořad „Používám mozek“ zaměřený na mozek a smysly. Zúčastnili se ho žáci 5. třídy a celý druhý stupeň. Všichni jsme se sešli v tělocvičně v 10 hodin, kde už na nás čekal pán, který celý pořad uváděl. Nejprve zadal třem žákům věty, které si měli zapamatovat: „Jelenovi pivo nelej.“ „Nevypusť supy ven.“ Kobyla má malý bok.“ Zajímavostí bylo, že tyto věty jsou stejné, ať se řeknou zepředu nebo zezadu.
Dalším smyslem byl hmat. Jedna spolužačka, Gábina, byla požádána, aby se položila na postel, čemuž se nebránila. Když ale přednášející odkryl deku, kterou byla postel zakryta a uviděla hřebíky, které se pod ní skrývaly, už se jí moc nechtělo. Nakonec si ale lehla a s podivem řekla, že to moc nebolelo. Vysvětlení je následující: Když se váha rozloží na větší plochu, tak to nebolí.
17. listopad 17. listopad patří k nejvýznamnějším dnům v České republice. Váže se k rokům 1939 a 1989. V roce 1939 studenti slavili vznik Československé republiky a němečtí okupanti zastřelili studenta Jana Opletala. Jeho pohřeb 17. listopadu 1939 se stal velkou demonstrací studentů proti okupaci našeho státu. Němci devět vedoucích představitelů vysokoškoláků v Ruzyni popravili, 1200 studentů zbili a odvlekli do koncentračních táborů a uzavřeli vysoké školy. Tento den byl v roce 1941 v Londýně vyhlášen jako Mezinárodní den studenstva.
17. listopadem roku 1989 začala v Praze „sametová revoluce“. V Praze se sešli studenti, aby si připomněli tragické události před padesáti lety. Původně klidná manifestace se brzy změnila ve stávku za svobodu, demokracii a politické reformy. Policie proti demonstrantům tvrdě zasáhla. Těmito událostmi začaly změny v politickém a hospodářském uspořádání Československa.Tento den byl později vyhlášen jako Státní svátek - Den boje za svobodu a demokracii. Alena Špalková, 7. třída
Školní výlet do Přerova Foto: 2x archiv ZŠ Pak jsme si řekli něco o smyslech. Nejprve o oku, např. že okem vnímáme 80% informací a že je rozdíl vidět a uvidět. Druhým smyslem byl sluch. Přednášející nám ukázal model lidského ucha, na kterém nám vše názorně ukázal a řekl nám, že všechny zvuku vnímáme díky ušnímu bubínku a kladívku. Dále jsme se věnovali čichu, kde jsme se dozvěděli, že od učení nás může rušit i nepříjemný zápach. Příkladem byla sklenice, ve které byla spousta věcí např. ponožka, rohlík, kelímek od jogurtu, obal od čokolády… Výsledkem byl takový zápach, že soustředit by se u něj dokázal snad jen genius.
Pak jsme přešli k neuronům, kde jsme na plyšovém modelu sledovali, jak probíhají signály mezi neurony. Signál bylo světýlko, které pomalu putovalo. Na tuto ukázku navazovala další část pořadu: Na modelu mozku jsme si ukázali zapojení neuronů všech smyslů. Také jsme se dozvěděli, jak se správně učit, abychom si vše zapamatovali. Nejlepší metoda je učit se průběžně, jinak do druhého dne zapomeneme půlku, do třetího tři čtvrtě a šestý den už nevíme nic. Ke konci si přednášející ověřil, jestli si naši tři spolužáci pamatují ty tři věty ze začátku. Pamatovali. Na závěr jsme si formou hry předvedli, jak mozek rozesílá informace pomocí neuronů na místo určení. Tento pořad se všem moc líbil. Klára Sklenářová, 6. B
Podzimní tvoření s rodiči Ve čtvrtek 3. listopadu jsme se ve třídě Kuřátek odpoledne potkali s dětmi i rodiči na podzimní tvoření. Využili jsme podzimu a děti si již týden před tím nasbíraly kaštany, šípky a listy, které padají ze stromů. Nachystali jsme polystyrenové kužele a polokoule, hrubý provázek, pár tavných pistolí a na dětech i rodičích bylo, aby popustili uzdu své fantazii a kreativitě. Ač se to zprvu nezdálo, pod rukama dětí začali růst
kaštánkoví ježci. Rodiče opatrně pracovali s tavicí pistolí a děti si vymýšlely, jak bude jejich ježeček vypadat. Každý si svého ježečka odnesl, aby dělal dětem i rodičům radost i doma. Chtěli bychom poděkovat všem zúčastěným rodičům, i díky jejich přístupu byla atmosféra ve třídě uvolněná a velmi přátelská. Těšíme se na příští setkání. Kolektiv oddělení Kuřátek
Dne 18. listopadu v pátek jely šesté třídy na výlet do přerovského muzea. Jeli jsme autobusem asi půl hodiny. Když jsme dorazili, vystoupili jsme pár kroků před muzeem. Došli jsme tam a rozdělili se na dvě skupiny. První skupina byla 6. B a druhá 6. A třída. První skupina šla na prohlídku muzea a druhá skupina se šla podívat na základy školy bratrské církve, kde učil Jan Amos Komenský. Za hodinu jsme se vrátili do muzea a vystřídali se. Chvíli jsme na první skupinu čekali, a tak jsme si dali svačinku. Až dorazili, vyšli jsme na prohlídku my - tedy 6. A, druhá skupina. Paní průvodkyně nám řekla, ať se postavíme za sebe a chytneme se provazu, který nám podala. Najednou zhasla světla a šli jsme potmě za paní, která nás vedla. Dovedla nás do místnosti, kde jsme si s e d l i o ko l o h ro m a d n é h o hrobu. Paní průvodkyně rozsvítila světla. Povídala nám o pravěkých lidech a taky o jejich životě. Také jak lovili, hledali si obydlí atd. Poslala nám i různé věci, které v pravěku používali. Potom jsme odešli do
druhé místnosti, kde nám ukazovala zmenšeniny pravěkých stanů i tábořišť (byl tam i jeden velký stan) a také mamutí a jiné zvířecí kosti. V dalších místnostech jsme pozorovali různé nálezy, jako třeba mísy, nádoby, platidla aj. Paní nám také přivezla tři bedny s pískem a v nich misky, ve kterých byly štětce, nožíky a lopatky. Měli jsme vyhrabat (lopatkou) nějaký nález a očistit ho štětcem. Tak nějak vypadá práce archeologa. Potom jsme odešli do poslední místnosti, kde byl hrob mrtvé dívky. To byl už konec prohlídky a šli jsme zpátky. Kdo chtěl, mohl si koupit i suvenýr. Šli jsme k autobusu a jeli jsme do školy na oběd. Byl to úžasný výlet. Lucie Hejtmanová a Michaela Drábková, 6. A
Vánoce
Foto: archiv MŠ
Vánoce se slaví od 24. prosince do 26. prosince a patří k nejkrásnějším svátkům v roce. S vánocemi souvisí doba adventní, kdy na svícnu jsou čtyři svíčky a každou neděli od 27. listopadu se zapálí jedna svíčka. Křesťané slaví narození Ježíše Krista neboli „Ježíška“, který každému, kdo byl hodný, každý rok přinese nazdobený stromeček a dárky které jsou obaleny velkou červenou stužkou. Vánoce jsou svátky klidu a také se slaví s celou rodinou, se kterou si povídáme u večeře. Tradiční česká večeře bývá o dvou chodech: první
chod by měla být rybí nebo luštěninová polévka a po polévce by měl být kapr s bramborovým salátem, ale někdo to má jinak, my třeba děláme o Vánocích řízky. Někteří také ctí staré tradice jako např. čekání na zlaté prasátko, rozkrajování jablíček, pouštění lodiček, házení střevícem a mnoho dalších. K Vánocům také patří vánoční dekorace po celém domě a vánoční stromeček, pod který se dávají dárky. Alena Špalková,7. třída
ČLÁNKY
11
RADY ZAHRÁDKÁŘŮM A je tu zima! Běžně by si každý myslel, že přes zimu není třeba se o zahrádku starat a že práce na ní začínají až s blížícím se jarem. Skutečnost je ale jiná. V prvé řadě je třeba zabezpečit výpěstky proti poškození zvěří, v našem prostředí především zajíci. Ideální je, když zahrada je kvalitně oplocena. Platí však nepsané pravidlo, že čím je větší zahrada, tím je větší nebezpečí proniknutí zvěří dovnitř. Není-li oplocení kvalitní, pak je třeba přistoupit k individuální ochraně stromů, kde je možné použít pletivo, slámu, rákos, papír, lepenku, chvojí nebo speciální komerční chrániče. K dostání jsou i zvláštní přípravky proti okusu zvěří, ale většina z nich je určena pro lesní dřeviny. U ovocných dřevin je možné použít např. Morsuvin (je jen ve velkém balení) nebo Stop Z. V případě, že došlo k poškození, je třeba okamžitě vzniklé rány zahladit ostrým nožem a ošetřit vhodným prostředkem (stromové balzámy, ve vodě rozpustné barvy apod.). Nesmíme však zapomenout na to, že zvěři chutná nejen kůra stromu, ale i trvalky a skalničky, které je možné chránit králičím pletivem, a přezimující zelenina (např. růžičková kapusta, kadeřávek, zimní odrůdy póru). V zimě a především koncem zimy často dochází i k praskání stromů vlivem kolísání teplot a tím omezení tvorby mrazových prasklin a následně nejen nevzhledných, ale pro stromy nebezpečných mrazových desek. V minulosti se doporučovalo především bílení kmenů a silnějších větví stromů. Jestliže se kmeny obílí, zvýší se odraz slunečních paprsků od nich (tzv. albedo) a tím se sníží i jejich zahřívání. V konečné podobě se sníží rozdíl mezi nočními a denními teplotami na povrchu kmenů a tím
i jejich mrazovému poškození. Bílení má skutečně určitý účinek, ale mnohem účinnější je mechanické zakrývání kmenů (především jejich jižních stran) různým materiálem, jako je lepenka, papír, dřevené desky, prkna, chvojí, sláma, protiokusové chrániče apod. Někdy se argumentuje tím, že bílení má dezinfekční účinek. Ve skutečnosti ale samotné bílení „vápenným mlékem“ žádný vliv na škůdce ani původce chorob přezimující v trhlinách kůry nemá. Proto se také dříve do vápenného mléka doporučovalo přidávat přípravky, které byly tehdy povoleny proti přezimujícím škůdcům (Arborol a Nitrosan), ale v současnosti si na ně mohou vzpomenout již jen skuteční pamětníci. A na závěr ještě malá zmínka o mulčování. O nesporných jeho výhodách toho bylo napsáno a řečeno již mnoho, ale tak jako u všeho i zde platí, že nic není jen bílé nebo jen černé. Pod mulčem jsou ideální podmínky pro různé hlodavce, především pro hraboše. A je-li půda namulčována až ke stromům, občas se stane, že hlodavci okoušou kůru stromu těsně nad povrchem země, protože jsou mulčem chráněny. Proto je vhodnější, když nejbližší okolí kmenů (cca 15 až 20 cm) není mulčem pokryto.
2
1
4
Jaroslav Rod Popis k fotografiím: 1 - Jabloň poškozená okusem zajíci 2 - Zajíci dokáží poškodit i celé sady 3- Jak proti zvěři, tak i proti mrazovému poškození mnohdy stačí jen obalení papírem 4 - Původně prakticky nepatrné mrazové praskliny postupem doby přecházejí ve velmi nebezpečné mrazové desky 5 - Nabílené kmeny jabloně
5
3
Foto: 5x J. Rod
Svátky Podzimní měsíce jsou pro český národ svátkové. Začínáme slavností sv. Václava 28. září - Den české státnosti, státní svátek, což je logické, protože tato osobnost podstatně ovlivnila české dějiny. Svatá Ludmila a sv. Václav přijali a prosadili v národě normy křesťanské evropské kultury donesené k nám na Velkou Moravu sv. Cyrilem a Metodějem. A v dalších stoletích velké české osobnosti dovedly nás až k dnešku. Den vzniku samostatného československého státu 28. října 1918 za dva roky připomeneme po sté. A za ta minulá léta zažili jsme si události dobré i špatné, ale stále jako stát existujeme. A díky, že jsme zase stát evropský, jak tomu bylo i do období dvou diktatur, které přinesly samá negativa. Fašismus Hitlerův, potom komunismus Stalinův, to přineslo jen teror a vraždění, mučení a popravy, duchovní útlak všech, což také postupně vyústilo v podstatný nárůst zrádců, neschopných samostatného myšlení. Třídní nenávist, rozbíjení rodin, poddanost východní kultuře. „Se Sovětským svazem na věčné časy!
Sovětský svaz náš vzor! Bez 7. listopadu nebylo by 28. října!“ Dále dokonalá poslušnost proletářským ideálům našich komunistů v letech 1948 – 1989, tj. třídní nenávist, socialismus s lidskou tváří, tanky 1968 a normalizace. Ale konečně! Státní svátek 17. listopad 1989, den boje za svobodu a demokracii, sametová revoluce. Konečně! Po desítkách let diktatur si užíváme 27 let svobody. Nestojí se ve frontách na banány, pomeranče, maso, volně si jezdíme po Evropě a po celém světě. Soudruzi nerozhodují o našich dětech, zda mohou studovat. Svobodně si volíme, ale bohužel hodně lhářů, zlodějů, alkoholiků, bývalých komunistů a jejich patolízalů, prohlašujících se za svaté, obdivovatelů Ruska a Číny. Naštěstí je stále více těch, kteří národu v knihách, tisku, na besedách ve školách a různých shromážděních říkají pravdu o minulosti nedávné i té starší. Císařové, králové, biskupové, faráři, literáti, učitelé, příslušníci řádů nejsou jen vysmíváni. Také se například letos mluví pravda o císaři
Karlu IV. A právě ti, co dnes otevřeně říkají pravdu o minulosti, jsou požehnáním pro národ, a je na nás, na každém z nás, také jen mluvit
pravdu. Nekrást! Mít lidi kolem sebe RÁD! Vojtěch Hrudník
Nabízím vánoční dekorace v tradičním i méně obvyklém stylu. Lze objednat adventní věnce, svícny, vánoční přízdobu na hrob a další. Splnění individuálního přání je též možné. V případě zájmu mne kontaktujte. Mgr. Veronika Kremplová Dvořáková, Velký Týnec, Bystřická 728, tel. 776 607 155, www.facebook.com/kvetychrpa
SKAUTSKÉ OKÉNKO Skautské vánoce oddílu Andromeda Blížící se vánoční svátky nás jistě nenechávají nikoho chladného. I my skauti se na ně připravujeme a to hned několika akcemi. Dovolte, abychom vám je představili. Věřím, že roznášení Betlémského světla skauty se v naší obci stalo oblíbenou tradicí. Každoročně v předvečer Štědrého dne obcházíme týnecké domovy s lurecničkami nesoucí světlo, které k nám dorazilo až z místa narození Ježíška. Věřte, že i letos u vás zazvoníme, a pokud nám otevřete, nabídneme vám k odpálení tohoto vánočního posla míru a dobrosrdečnosti! Budeme se těšit! Letošní rok se také náš oddíl vydává zapalovat svíce Betlémským světlem na vlakové trase Olomouc Opava. V každé zastávce v tomto směru budeme rozdávat Betlémské světlo, které se postupně rozšíří do celého moravského regionu. V Opavě štafetu předáme polským skautům. V příhodný čas před Vánocemi se také scházíme v naší milé klubovně, abychom společně oslavili skautské Vánoce. Kromě lidových tradic holdujeme koledám, pojídáme cukroví, tvoříme předsevzetí na příští rok a v neposlední řadě si předáváme dárečky.
„Na Štěpána není pána“ je další událostí, kterou pořádáme pro vás. Vezměte s sebou blízké, pejsky, kočičky, sáně, boby, něco na zub, něco na pití a vyražte za námi do přírody! „U boudy“ v lese Chlum už na vás budeme od ranních hodin čekat, abychom vám nabídli teplý čaj, oheň na ohřátí sebe nebo i špekáčků, a poskytli vám prostor pro setkání se svými blízkými. „Skautský Štěpán“ je zejména místem setkávání a nabízí také možnost více se poznat s námi, skauty. I proto zde opět připravíme malou prezentaci naší činnosti, včetně zajímavé výstavy o skautingu a totalitě. Moc se na vás těšíme! Podivný název - D.U.R.C.H - je naší poslední akcí starého roku. Akce patří starším skautům, kteří se sejdou v naší klubovně, aby celý večer a noc strávili hraním deskových her, pojídáním dobrot či pouštěním filmů. Vlastně taková skautská oslava příchodu nového roku! Vážení a milí občané, týnečtí skauti vám přejí krásně prožití vánočních svátků a úspěšný nový rok 2017! Jakub Hadaš
SVĚCENÍ
Hřbitovní kaple, která se nachází ve vojenském újezdu Libavá, zhruba uprostřed mezi zaniklými obcemi Vojnovice, Zigartice a Rudoltovice, byla po své rekonstrukci slavnostně vysvěcena. Na jejím obnovení do původní podoby má nevěští zásluhu Jindřich Machala, znalec místní historie, autor knihy Kronika Libavska a předseda okrašlovacího spolku Lubavia. Podle známých informací se hřbitovní kaple (známá též jako Vojnovická či Rudoltovická kaplička) nenacházela u hřbitova, přestože se poli za kapličkou říkávalo hřbitov. Okolní
vesnice měly své hřbitovy, jejichž lokality jsou známé a částečně na nich lze nalézt zbytky náhrobních kamenů. Hřbitovní kaple nebyla zasvěcena žádnému svatému, váže se k ní však legenda spojená s tragickou událostí. Podle ní v místě, kde stojí kaple, zabil statkář po hádce svou ženu a později kapli postavil jako pokání za svůj čin. Kaple po odsunu německého obyvatelstva a po zániku obcí desítky let chátrala, až z ní zbyla doslova ruina. K její obnově se odhodlal Jindřich Machala, kterému pomáhali přátelé, členové spolku Lubavia, skauti a další lidé, kteří se chtěli k chvályhodné práci připojit. Projekt podporovaly i Vojenské lesy a statky a Město Libavá. V současné době je tato hřbitovní kaple jedinou sakrální památkou v celém vojenském prostoru. Při její rekonstrukci byly použity kameny a fragmenty z nedochovaných i současných staveb z několika míst Libavska. Dveře jsou ze staré větve z Hansmannova dubu v Libavé,
ČLÁNKY
13
Pramen řeky Odry V roce 2015 uběhlo 300 let od vydání prvního samostatného literárního popisu pramene řeky Odry z pera majitele spálovského panství Karla Ferdinanda Schertze. U příležitosti tohoto kulatého výročí vydal kolektiv autorů v České republice svého druhu ojedinělou monografii, která se zevrubně věnuje pramenu tohoto evropského veletoku pramenícího nedaleko Olomouce u vsi Kozlov. Zájemce se tak má možnost seznámit nejen s vývojem spojeným s dřívější složitou lokalizací pramene či s turistickou a stavební činností u pramene Odry, ale i s vlastním pozoruhodným Schertzovým dílem nebo s fyzickogeografickými poměry a přírodními zajímavostmi v okolí pramene. Text je přitom doprovázen bohatou ikonografickou přílohou v podobě starých map a fotografií. Publikaci je možné zakoupit například v olomouckém knihkupectví Kosmas. Zde malá upoutávka či spíše resumé: Kde počínáš, řeko Odro? Toto zvolání se táhlo dlouhá staletí jako červená nit v nepřeberných dílech kartografů, geografů, kosmografů, dějepisců či kronikářů. Otázka zůstávala bez jasné a nezpochybnitelné odpovědi i přesto, že řeka Odra, jakož evropský veletok, musela v minulosti vzbuzovat přirozený zájem. Uspokojivě rozřešit tuto hádanku se věky nedařilo ani slovutným kartografům, kteří se až do 16. století opírali o nejasné údaje proslulého starověkého geografa Claudia Ptolemaia a četné ptolemaiovské atlasové reedice spojované s osobnostmi jakými byli Mikuláš Kusánský, Erhard Etzlaub, Martin Waldseemüller nebo Sebastian Münster. Proto byl jednou počátek Odry situován více na západ, podruhé naopak východně od správné oblasti. Revoluční zlom přineslo až dílo Martina Helwiga z roku 1561. Ovšem i po
tomto roce byl počátek Odry často zakreslován zcela chybně (Fabricius) či nepřesně (Komenský). Takže Helwigův zákres ještě více zpřesnil až roku 1692 Georg Matthaeus Vischer a záhy především Johann Christoph Müller (1716), jehož realistické a velmi přesné ztvárnění nebylo překonáno ani za dalších sto let. Právě v tomto období tzv. müllerovského mapování se dočkala Odra a zejména její pramen vůbec prvního samostatného literárního díla z pera majitele spálovského panství Karla Ferdinanda Schertze. Inkriminovaný spis nese název Laconismus Philologicus De Genuino Fontis Oderae Loco a byl vydán tiskem ve Vratislavi roku 1715. Avšak přetrvávající chybný stereotyp v situování pramene řeky Odry se podařilo v literatuře definitivně vykořenit až v 19. století. Mnozí raději stále dávali před Schertzovým „novátorstvím” přednost odkazům na staré autority. Z pramene Odry se přesto stal vyhledávaný cíl hodný úcty již minimálně na počátku 18. století, přičemž v roce 1821 vyrostla přímo nad pramenem první z mnoha následujících staveb - altán neboli „Tempel der Freundschaft“. Mezitím si místo pod Fidlovým kopcem získalo tolik příznivců, že kvůli řece Odře a jejímu prameni byl dokonce až ve vzdálené Vídni v roce 1906 založen spolek „Oderquelle“. Úcty se dokonce těšily hned dva prameny Odry, vzdálené od sebe jen několik desítek metrů. Šlo o pozoruhodný výsledek lokálního patriotismu, který vycházel z okolnosti, že sousední katastry dvou obcí Kozlova i Varhoště, které pramen obklopovaly a zároveň u pramene tvořily hranici, dříve patřily dvěma odlišným vrchnostem. Pro obě, jak revír Podstatských-Liechtensteinů (Kozlov), tak revír olomoucké kapituly (Varhošť), bylo velkým vyznamenáním mít na svých panstvích pramen tak významné řeky.
Popularitu pramene jako častého cíle různých poutníků však po roce 1946 narušilo začlenění pramene Odry do nově formujícího se Vojenského újezdu Libavá. Přístup k pra-
GLONEK, Jiří, DOBEŠ, Petr a LOSÍK, Jan. Pramen řeky Odry. První vydání. Ostrava: Společnost přátel Poodří, 2015. 107 stran. Poodří. ISBN 978-80-906338-0-3.
RUDOLTOVICKÉ HŘBITOVNÍ KAPLE kterému je přes 450 let. Mříž pochází z rychty v Zigarticích. Namísto zvonu je v kapli zavěšena stará nábojnice a vojenské kladívko, které zvon nahrazují. „Kaple je takovým symbolem za všechny zničené kostely a všechny sakrální stavby. Také proto jsme chtěli, aby tady z každé vesnice něco bylo,“ sdělil libavský kronikář Jindřich Machala. Na kapli se v létě těsně před dokončením rekonstrukce přijeli podívat i němečtí rodáci z Libavska se svými rodinami, kteří se účastnili i poutě ve Staré Vodě. Ti velmi ocenili odhodlání obnovit kapli a zavzpomínali na místa, kde strávili svá dětství. Jindřich Machala při svěcení vyjádřil přání, aby se počátek listopadu stal vždy časem setkání u hřbitovní kaple, při kterém by se zavzpomínalo na předky, oběti války i vojáky padlé při službě ve vojenském prostoru. Jiří Dvořák, Poutníci, Čechovice
Foto: archiv skautů
meni byl naštěstí po roce 1990 opět uvolněn, takže se nyní může těšit na postupnou obnovu své někdejší slávy. Jiří Glonek
NA KOUZELNÉM PALOUČKU aneb Jů a Hele v Týnci
Foto: 3x L. Doběš
12. listopadu 2016 navštívilo Velký Týnec známé duo televizních postaviček. JůHeláci svůj ansábl rozbalili v místním kině. Jejich vystoupení tleskal plný sál.
KONCERT READY KIRKEN
Skupina READY KIRKEN vystoupila v týneckém společenském domě 19. listopadu 2016
Foto: 4x L. Doběš
ROZSVÍCENÍ VÁNOČNÍHO STROMU v Čechovicích
Nesměla chybět ani tradiční vánoční dílnička
Foto: 7x archiv KŠKS ZO Velký Týnec (26. listopadu 2016)
ROZSVÍCENÍ TÝNECKÉHO VÁNOČNÍHO STROMU 2016
V sobotu 3. prosince 2016 proběhlo na zámecké zahradě tradiční rozsvícení Týneckého vánočního stromu. Jako vždy za pomocí dětí se o to postaral Svatý Mikuláš a jeho andělsko-čertovská družina.
Foto: 8x P. Hanuška
Foto: P. Peňaška
Z ANÁLŮ PAMĚTI
17
Prosincová výročí středomoravského regionu Před 80 lety – dne 1. prosince 1936 se v Olomouci narodil RNDr. Zdeněk RUMLER, zoolog, ornitolog, odborný publicista a varhaník. S rodiči bydlel na Bělidlech, kde měl jeho tatínek obchod se smíšeným zbožím a učil jej milovat přírodu, protože měl rád brouky. Lásku k hudbě podědil po mamince, která byla dobrou zpěvačkou. V jedenácti letech začal studovat na gymnáziu, kde byl velmi ovlivněn Polívkovým Živočichopisem a naukou o člověku. Velký vliv na jeho rozhodnutí věnovat se přírodovědnému oboru měl i jeho profesor Josef Hrdlička (1883-1956). Jenže r. 1948 všechny naděje ukončil. Tatínkův obchod byl znárodněn a mladý student nesměl studovat na gymnáziu. Vyučil se lesníkem a pak pokračoval jako dělník. Později mohl studovat lesnickou školu v Trutnově, kde poznal vynikajícího zoologa Ing. Vladimíra Hendrycha (1902-66), prvního ředitele SVLŠ. Vzhledem k tomu, že onemocněl, vrátil se na Moravu a pokračoval ve studiu na Střední lesnické škole v Hranicích, kam nastoupil do 3. ročníku. Po maturitě šel pracovat na polesí a pak rok působil jako geodet. Když se uvolnilo místo na zámku v Úsově, kde je největší sbírka lovecko-lesnická, prováděl zde soupisy sbírek a navrhl nové uspořádání myslivecko lesnické expozice, která bývala označována za kolébku lesnického školství na Moravě. Tehdy patřil úsovský zámek pod Vlastivědné muzeum v Olomouci. Když práci ukončil, vrátil se do Olomouce a pracoval v muzeu jako zoolog přes třicet let. Navázal tak i na znalosti z ornitologického kroužku při PřF UP, který vedl PaedDr. Bořivoj Novák, DrSc. (1920-2002). Při zaměstnání studoval vysokou školu v Brně na Masarykově univerzitě, kde získal titul RNDr. Kromě ochrany ptactva se zabýval též sovami a ochranou netopýrů. Je členem České společnosti pro ochranu netopýrů (ČESON), která vznikla v r. 1991 s cílem zlepšit spolupráci mezi odborníky a amatéry. Také byl členem Ornisu - ornitologické stanice Muzea Komenského i členem výboru Moravského ornitologického spolku a redakční rady Zpráv MOS, kde je čestným členem. Publikoval řadu odborných i populárně naučných prací. Náš jubilant byl však znám též jako znamenitý varhaník. Hře na klavír a varhany se učil u hudebního skladatele, dómského varhaníka a korepetitora olomouckého divadla Stanislava Vrbíka (1907-87), který též tvořil skladby pro varhany. Nadšený klavírista i varhaník Zdeněk Rumler hrál tajně přes dvacet let v kostele na varhany v hlavním sboru husitské církve a hlavně v hodolanském kostele. Učaroval mu zvuk elektronických varhan. Nástroj si dovezl ze západního Německa v r. 1987, kdy mohl navštívit svou sestru. Přenosný klávesový nástroj keyboard mohl pak používat ke koncertům i různým kulturním akcím na Moravě. Kromě hry také skládal a spojoval hudební tóny se zpěvem ptáků. Zajímavé propojení hudby a ornitologie využíval zejména na zoologických dnech. Jubilantovi srdečně gratulujeme a přejeme mu zdraví, tvůrčí elán a pohodu do dalších let!
Před 130 lety – dne 4. prosince 1886 se v Buchlovicích narodil Arnošt HRABAL, kněz, grafik a pedagog. Byl nejstarší z devíti dětí vesnického listonoše. Studoval na německém gymnáziu v Uherském Hradišti. Po maturitě odešel studovat teologii do Olomouce, kde byl vysvěcen v červenci 1910. Poté působil jako kaplan v Libině. Za pomoci přátel a strýce Antonína Sehnala z Rapotína, začal studovat na privátní škole ve Vídni a později přešel na Grafický institut, kde však jeho studia přerušila první světová válka. Po r. 1918 působil v Hradečné. Po válce pobyl jeden semestr na pražské Akademii výtvarného umění a v r. 1924 se vrátil na Grafický institut, kde se zaměřil především na grafickou tvorbu a techniku dřevorytu. Za svého kněžského působení na severní Moravě propadl kouzlu hlubokých lesů Jeseníků, celé dny se po nich toulal, přemýšlel a tvořil. V l. 1922-25 se Hrabalova inspirace jesenickou krajinou objevila v cyklu 22 velkých dřevorytů, vydaných poprvé v r. 1926 v Přerově s předmluvou básníka Jaroslava Durycha pod souhrnným názvem Les. O rok později byl tento soubor vydán znovu v Šumperku. Na těchto dřevorytech Hrabal zpodobnil krásu Jeseníků s jejich lesy, které oživil lesními studánkami, kázáními, pohřby v lese, symfoniemi varhan či betlémy. Byly také vystaveny ve Vídni v Künstlerhausu a vídeňská kritika je přijala s velkým uznáním. Po návratu do rodných Buchlovic v r. 1938 se Arnošt Hrabal věnoval především drobné příležitostné grafice, zvláště ex libris a novoročenkám. Kresbami a dřevoryty vyzdobil také několik knížek a mnoho drobných bibliofilských tisků. Oceněním Hrabalovy umělecké tvorby byla také jubilejní výstava v Praze, uspořádaná k jeho osmdesátinám, a uznání Maxe Švabinského, který tehdy prohlásil: Osobnost Arnošta Hrabala přerostla rámec regionálních měřítek a čestně se řadí mezi tvůrce české národní kultury. Zemřel 30. 12. 1969. (Poselství. Družina literární a umělecká. 1913-1938. Olomouc 1938. S.258259. * Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Seš.1. Ostrava 1993. S. 51-52.; * Ritter,W.: Ten, který posvětil moravský les. Praha 1938.)
Před 130 lety – dne 11. prosince 1886 se v Krahulči u Jihlavy narodil akademický malíř Antonín KAMENÍK, malíř, grafik, ilustrátor a středoškolský pedagog. Po maturitě na telčské reálce odešel na AVU do Prahy. Studoval u prof. Vláda Budoviče a Františka Ženíška. Stal se členem Svazu českých výtvarných umělců. Pedagogickou dráhu zahájil v Telči, v l. 1913-18 učil na Reálném gymnáziu v Litovli a v období l. 1919-41 v Prostějově. Přátelil se s básníkem
Jiřím Wolkerem a malířem Evženem Trunečkou (1907-1971). Učil kreslení a deskriptivní geometrii. Umělecký zájem a bohaté teoretické znalosti doplněné zahraničními studijními cestami po Itálii, Francii, Španělsku a Německu uplatnil nejen v učitelské práci, ale i umělecké tvorbě. Ovládal olejomalbu, temperu, perokresbu, lept, řezbu do dřeva i kamenotisk. Mnoho jeho kreseb a akvarel z 20. a 30. l. minulého století zachycuje poetickou krajinu Vysočiny i Hané. Ve 40. l. zachycoval život v ulicích, na tržištích, ale i krásné okamžiky na divadelním jevišti či v orchestru. Tvořil také půvabná exlibris, která jsou ozdobou mnoha knihoven. Jeho dřevoryty a litografie zdobí také knihy. Největší částí jeho výtvarné tvorby jsou olejomalby, akvarely a kvaše (Plumlovsko, Drahanská vysočina). Mnohá ocenění získala jeho grafika. Zúčastnil se řady společných výstav v Telči, Olomouci, Prostějově, Zlíně. Poslední samostatnou výstavu měl v r. 1956 v Prostějově. Stál u zrodu Klubu přátel umění v Prostějově a Sdružení hanáckých výtvarných umělců Rejsek. Zemřel 18. 3. 1959 v Prostějově. Jeho tvorba je ve sbírkách Galerie Muzea Prostějovska. (Toman, P.: Nový slovník výtvarných umělců. I. Praha 1936. S. 280. * Janoušek, D.: Výtvarné dílo A. Kameníka. Štafeta,13, 1981, č. 2. S. 3-6.)
Před 95 lety – dne 11. prosince 1921 se narodil v Lednici na Slovensku Viktor TRNAVSKÝ, plukovník v. v., politický vězeň a básník. Vyrůstal v prostředí česko-slovenském. Gymnázium začal studovat v Trenčíně, poté jeho otec sloužil v Topolčiankách jako člen osobní stráže T. G. Masaryka. Osobní kontakt s prezidentem v něm zanechal trvalý obdiv a ovlivnil i jeho další životní cestu. Ze Slovenska se rodina přestěhovala v r. 1939 do Opatovic u Vyškova, kde bydlela rodina jeho strýce. Sextu, septimu a oktávu gymnázia studoval ve Vyškově, kde maturoval v r. 1942. V sokolské organizaci se účastnil protifašistického odboje. Po osvobození v r. 1945 dobrovolně vstoupil do československé armády. Po absolvování Vojenské akademie v Hranicích a praxi v Milovicích, působil od r. 1947 jako poručík tankové brigády ve Šternberku, kde žil se svojí manželkou a dcerami. Již v březnu 1948 byl pro své demokratické názory propuštěn z armády. Dne 1. 8. 1950 byl zatčen a po řadě brutálních výslechů byl v prosinci 1951 odsouzen k 17 letům těžkého žaláře. Po rozsudku pracoval v Oslavanech. Na jaře r. 1953 byl odvezen na Jáchymovsko a celý transport byl poté rozdělen do různých táborů. Viktor se dostal do nově vybudovaného lágru na Příbramsku, do tábora Bytíz, kde se pracovalo v uranových dolech. V 1. pol. r. 1955 byl převezen do Leopoldova. Kontakty s domovem (návštěvy a korespondence) mu byly zakázány. Návštěvy pod přísným dohledem bachařů mu byly povoleny až na jaře r. 1956. Ve vězení potkal významné osobnosti – Josefa Kostohryze, Václava Renče, Zdeňka Rotrekla a řadu kněží. Podmínečně byl propuštěn po více než třinácti letech dne 26. 11. 1963. Jeho dvě malé děti jej sice neznaly, ale jeho žena na něj trpělivě čekala po celou dobu vězení. Od r. 1964 pracoval jako závozník a později řidič ČSAD až do odchodu do důchodu v r. 1981. Básně začal psát už za studií, asi od září 1938. Zájem o poezii a krásné tisky jej přivedl i k přátelství s Aloisem Báňou (1892-1977), vyškovským tiskařem a nakladatelem, který po smrti Františka Obziny vedl od r. 1927 jako jeho zeť tiskárnu až do doby, kdy byla zničena náletem v r. 1945. Zde se seznámil s několika básníky katolické orientace: Janem Zahradníčkem a Josefem Floriánem. Jako člen Společnosti bří Čapků (od r. 1948) si začal v l. 1964-85 korespondovat s Jaroslavem Seifertem. Jeho vzpomínky Všechny krásy světa přepisoval na stroji a distribuoval přátelům. Rozšiřoval a rozmnožoval i jinou disidentskou literaturu. Z jednotlivých míst vězeňských pobytů byly jeho básně vyneseny ven a dnes jsou originální vzpomínkou na krutou dobu komunistických žalářů. Výběr básní z jeho originálních sbírek vyšel knižně v nakladatelství IM Ateliér ve Zlíně a to Znamení mých dnů (1998), kde jsou zařazeny i básně z mládí a sbírka Leopoldov (1998). Po listopadu 1989 byl činný v Občanském fóru a pracoval jako předseda pobočky Konfederace politických vězňů. V r. 1998 byl prezidentem Václavem Havlem povýšen do hodnosti plukovníka v. v. a získal státní vyznamenání I. stupně. V r. 2001 byl jmenován čestným občanem Šternberka. Zemřel po dlouhé a těžké nemoci 13. 9. 2002 ve Šternberku a byl pochován do rodinné hrobky ve Vyškově. (Pogodová,E.: Rozhovor s Viktorem Trnavským. Kulturní měsíčník ZIP 1998, č. 4. * Hamplová, I.: Za Viktorem Trnavským. Olomoucké listy 3. 10. 2002, s. 5.)
Před 60 lety – dne 11. prosince 1956 se narodil na Svatém Kopečku u Olomouce Zdeněk KOZÁK, akademický sochař. V r. 1979 maturoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, kde studoval obor užité plastiky v kameni u prof. Habarta. Poté absolvoval v r. 1985 VŠUP v Praze speciální ateliér užitého sochařství u prof. Josefa Malejovského. Za studií získal Ateliérovou cenu za realizaci plakety k 100. výročí založení Vysoké školy umělecko průmyslové v Praze. Účastnil se několika domácích i zahraničních výstav. V r. 1988 vytvořil plastiku Tok informací pro telekomunikační budovu v Olomouci. Na rodném domku umělce v ulici Stanislava Menšíka je pamětní deska, připomínající narození a předčasné úmrtí nadějného umělce. Žil a tvořil v Toveři. Zemřel v olomoucké nemocnici po těžké nemocnici ve věku 35 let, dne 20. 6. 1991. (Katalog výtvarných umělců olomoucké oblasti. Olomouc 1989. * Olomoucké hřbitovy a kolumbária. Olomouc 2001, S. 135.)
18
Z ANÁLŮ PAMĚTI
Před 30 lety – dne 11. prosince 1986 zemřel v Praze plukovník Ladislav BEDŘICH, někdejší učitel a sokolský funkcionář. Narodil se v Lošticích 24. 1. 1901. Působil jako učitel měšťanské školy chlapecké. V červenci 1939 utekl do Polska a po dobu 2. sv. války bojoval spolu s generálem Ludvíkem Svobodou. Vrátil se v hodnosti pobočník majora a pracoval pak na generálním štábu, povýšen na podplukovníka. V březnu 1950 byl zatčen a odsouzen na rok za údajně nezodpovědnou manipulaci s tajnými materiály a k ztrátě hodnosti. Po výkonu trestu pracoval v Praze ve Škodovce jako dělník. V r. 1952 se na výzvu provokatéra pokusil o útěk za hranice, byl zadržen a odsouzen na 20 let a jeho dcera Dana na poloviční dobu. Oba byli propuštěni na amnestii 9. 7. 1960. Vrátil se do Škodových závodů jako dělník a zůstal tam až do důchodu. V r. 1963 byl rehabilitován, ale pouze za první trest a byla mu vrácena vojenská hodnost. V červnu 1968 přednášel plukovník Bedřich v Litovli o práci s generálem Svobodou. (Šik, Lubomír: Litovelské osobnosti. CD-R 2003* Filip, Z.: Biografický slovník okresu Šumperk. Šumperk 2001. S.7.)
Před 205 lety – dne 14. prosince 1811 se v Hranicích narodil Jan STÁHALA, konsistorní rada, farář a průkopník moderního včelařství. Po studiích v Příboře, Kroměříži a v Olomouci působil v Dřevohosticích. Pak vystřídal ještě několik míst a v r. 1869 zakotvil jako farář v Dolanech u Olomouce. Ve volných chvílích se věnoval hudbě, malířství, hedvábnictví, zabýval se chovem bource morušového, ale především se věnoval včelařství. Byl prvním včelařem na Hané, který zdokonaloval stavbu úlů, staral se o pastvu včel, na své zahradě pěstoval medonosné rostliny. Jeho včelín v Dolanech byl vyhlášeným místem exkurzí včelařů z okolí i ze zahraničí. Moravští včelaři nazývali pátera Stáhalu, který byl zakladatelem plemenného chovu včel „králem cyperek“. Děkan Jan Stáhala studoval život včel s láskou. Napsal četná pojednání a články o chovu včel, jež byly přeloženy do mnoha jazyků a publikovány v německých, francouzských a italských časopisech. Prokázal v nich znalosti nejen o praktickém chovu včel, ale i poznatky o dějinách chovu včel u nás i v zemích, které navštívil. O P. Stáhalovi jako nadšeném včelařovi věděli nejen v Evropě, ale i v Americe. Jeho zajímavé články můžeme dohledat ve Včele v l. 1868-81. V Dolanech i okolí byl P. Jan Stáhala oblíben, včelaři vyhledáván a uznáván. Zemřel 29. 3. 1884. V r. 125. výročí narození, dne 6. 9. 1936 byla na dolanské faře odhalena páteru Stáhalovi pamětní deska, (dílo olomouckého sochaře Karla Lenharta), pořízena nákladem Zemského ústředí včelařských spolků na Moravě. Při této příležitosti byla v obci otevřena i výstava památek na pátera Stáhalu, tj. nejrůznější včelařské nářadí, literatura, jeho korespondence se včelaři, fotografie, medaile a vyznamenání, která obdržel, ukázky jeho malířské a hudební tvorby apod., jak se lze dočíst v Katalogu výstavky památek po Páteru Janu Stáhalovi, průkopníku moderního včelařství, který sestavil František Krestýn. Katalog je ve fondu olomoucké vědecké knihovny. (Hartmann, V.: Osobnosti včelařství P.Jan Stáhala. Včelařství, roč. 50, (1997), č. 5. S. 97-98. * Krestýn, F.: P. Jan Stáhala, průkopník moderního včelařství. ČVSMO, roč.50, 1937.S. 280-291.)
dokázaly zaujmout. Po r. 1989 vydal spolu se Svatoplukem Kášem Medicínské historky z Moravy (1990), Antologie českého lékařského humoru a v r. 2001 vydalo olomoucké nakladatelství Danal knihu humorných příběhů Olomoucký aeskulap se usmívá. (Ševčíková, H.: Malá galerie nejen význačných rodáků a občanů Velkého Týnce. In: Čtení o Velkém Týnci. Velký Týnec 2007. S.74.* Vykydal, M.: In Memoriam prof. MUDr. Milan Slavětínský. In: Praktický lékař, r. 83, č.5 2003. S. 309-310.)
Před 125 lety – dne 17. prosince 1891 se v Bernarticích u Nového Jičína narodil Josef GLOGAR, církevní hodnostář. Maturoval na gymnáziu v Moravské Ostravě. V r. 1911 vstoupil do arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci a souběžně studoval na teologické fakultě. V r. 1925 byl vysvěcen na kněze a poté nastoupil jako kooperátor do Velké Bystřice. Současně učil náboženství na třech přespolních školách. V r. 1916 byl poslán jako kooperátor do Velkého Týnce. Byl činný v náboženských spolcích a to v Mariánské družině paní a dívek ve Velkém Týnci i v Mariánské družině kněží arcidiecéze olomoucké. R. 1920 byl ustanoven dómským vikářem při chrámu sv. Václava v Olomouci. V r. 1939 byl vězněn gestapem a r. 1947 jmenován I. dómským ceremoniářem. V 50. l. byl pronásledován komunisty, zatčen a odsouzen k 25 letům vězení, kde zemřel 11. 10. 1969. (Biografický slovník Slezska a severní Moravy.8.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1997.S.41–42. Vingrálek, M.: Olomoucký ordinář zemřel. In: Lidová demokracie 13.10.1969.;)
Před 90 lety – dne 19. prosince se v Chudobíně u Litovle narodil Doc. Miloslav HYNŠT, uměleckým jménem Miloš, herec, divadelní režisér, vysokoškolský pedagog a divadelní teoretik. Jeho otec byl poštmistrem. Záhy se rodina přestěhovala do Loštic. V deseti letech mu zemřeli oba rodiče a tak žil ze sirotčího důchodu a kondic, kdy doučoval spolužáky z bohatých rodin. Tato situace jej naučila samostatnosti, uvážlivosti a cílevědomosti. V l. 1932-40 studoval Reálné gymnázium v Litovli. Po maturitě odešel do Brna na konzervatoř, kterou absolvoval v r. 1944 v oborech herectví a hry na klavír. Jeho prvním místem bylo Horácké divadlo v Jihlavě, kde mohl projevit i režisérské nadání. Odtud odešel na dva roky do Brna, a opět se vrátil v r. 1947 do Jihlavy, kde působil do r. 1951. Desetiletá zkušenost režiséra a šéfa činohry v Ostravě mu přinesla nabídku na funkci uměleckého šéfa Mahenovy činohry v Brně odkud byl s nástupem normalizace bezohledně vyhozen. Musel se vzdát i pedagogického působení na JAMU a odejít z Brna. Útočiště našel na východní Moravě. V l. 1971-81 v Uherském Hradišti a v l. 1981-89 ve Zlíně. Příležitostně také hostoval v Nitře, Ostravě, Opavě, Liberci a v Divadle bratří Mrštíků v Brně. Po revoluci r. 1989 byl přizván ke spolupráci jako člen Umělecké rady JAMU a výrazně se zaměřil na literární a divadelně teoretickou činnost. Vydal řadu publikací a skript. Zemřel náhle 1. 11.2010 v Brně. Byl nositelem Ceny města Brno (2000) a v roce 2009 byl za celoživotní zásluhy jako první osobnost uveden do Síně slávy Mahenovy činohry Národního divadla v Brně. (Šik, L.: Litovelské osobnosti. Litovel 2008. CD-R)
Před 15 lety – dne 16. prosince 2001 zemřel ve své vile v Olomouci za tra- Před 80 lety – dne 19. prosince 1936 zemřel v Ostravě gických okolností emerit- Vladimír NAVRÁTIL, hudební skladatel, sběratel folkní přednosta Ústavu lóru a pedagog. sociálního lékařství LF UP Narodil se 13. 4. 1877 v Krčmani. V r. 1897 maturoval na učitelském ústavu Prof. MUDr. Milan SLAVĚ- v Kroměříži a poté učil téměř 20 let na Kroměřížsku. Sbíral lidové texty a povídačky z Hané. V r. 1917 odešel do Ostravy, kde byl jmenován proTÍNSKÝ, CSc., historik lé- fesorem učitelského ústavu. V r. 1925 se stal ředitelem odborné školy pro kařství, vynikající vypra- ženská povolání v Ostravě. Od mládí skládal drobné skladby pro varhany věč anekdot a sběratel a smíšený sbor. V r. 1896 vyšla v Pazdírkově hudebním nakladatelství jeho Vánoční mše. krásných knih. Pocházel z Velkého Týnce, kde se narodil 20. 1. 1930 v rodině faráře Církve československé husitské, vl. jm. Mazaný. Střední školu studoval v Litovli, kde v r. 1949 maturoval Foto: archiv UPOl na reálném gymnáziu. Poté absolvoval Lékařskou fakultu UP v Olomouci. Zprvu působil jako stomatolog v Bohumíně a v Přerově, od r. 1965 v Prostějově, kde o 2 roky později založil Klub dárců krve, který byl první v celém Československu. V této době hodně publikoval nejen v odborném, ale i vlastivědném tisku. Psal o slavných rodácích – lékařích, o vývoji zdravotnictví na střední Moravě. Na podzim r. 1969 nastoupil na LF UP v Olomouci, kde zprvu působil na Ústavu sociálního lékařství jako odborný asistent až do konce dubna 1982. V září 1986 se stal vedoucím Katedry sociálního lékařství a dějin lékařství a 12. 4. 1990 byl jmenován profesorem. Jeho zajímavé články najdeme na stránkách denního tisku: Hanácké noviny, Nová Svoboda, Olomoucký den, Stráž lidu (prostějovská i olomoucká redakce), Zprávy olomouckého i prostějovského muzea, časopisů: Zpravodaj Muzea Prostějovska, Severní Morava, Štafeta, v ročence Hanácký kalendář aj. První publikace mu vyšly už v r. 1954. Napsal tři monografie, několik zdravotně výchovných publikací pro mládež a skripta pro studenty. V r. 1994 odešel do důchodu, ale i nadále se věnoval badatelské a publikační činnosti. Byl přední osobností mnoha spolků, zejména Vlastivědné společnosti muzejní a olomoucké pobočky Ústavu dějin lékařství při Akademii věd České republiky. Vynikající znalec a obdivovatel českého písemnictví, jeho přednášky pro vysokoškolské studenty i jiné posluchače
(Československý hudební slovník.2. Praha 1965. * Dubnová výročí 2002. Týnecké listy.)
Před 440 lety – 20. prosince 1576 se ve Skočově v Těšínském knížectví narodil Jan SARKANDER, moravský katolický kněz a světec. Po otcově smrti v r. 1589 odešel s matkou a sourozenci do Příbora, kde navštěvoval českou farní školu. Od r. 1592 studoval filozofii na latinské škole v Olomouci. V r. 1599 musela být škola uzavřena v důsledku morové epidemie, a tak studia filozofie dokončil v Praze. R. 1602 byl jmenován bakalářem a o rok později Foto: youtube.com veřejně promován na magistra filozofie. Od r. 1604 studoval bohosloví ve Štýrském Hradci. Studia zde nedokončil a vrátil se na Moravu ke svému bratru Mikuláši. Vypomáhal na faře v Opavě, soukromě studovat teologii a na kněze byl vysvěcen 22. 3. 1609 v Brně. Jako kněz působil na sedmi místech olomoucké diecéze, v r. 1609 byl farářem v Uničově, r. 1611 v Charvátech u Olomouce, dále ve
Z ANÁLŮ PAMĚTI Zdounkách, Boskovicích a nakonec od r. 1616 v Holešově. Po vypuknutí stavovského povstání odešel v červenci 1619 na pouť do polské Čenstochové a vrátil se koncem listopadu. Tato cesta se mu stala osudnou. Když začátkem února r. 1620 táhli přes Moravu do Vídně polští kozáci pod vedením válečníka Lisowského, tak vše, co jim stálo v cestě, plenili a pálili. Ušetřili však Holešov a tím moravští stavové začali podezřívat Jana Sarkandra, že byl ve spojení s kozáky a na Moravu je pozval. Proto byl kněz zatčen, uvězněn v olomoucké věznici (dnes na místě Sarkandrova kaple) a vyslýchán právem útrpným. Ani na mučidlech se nepřiznal. Skonal 17. 3. 1620. Život a mučednická smrt blahoslaveného Jana Sarkandra inspirovala básníky, spisovatele, malíře a sochaře nejen na Moravě, ale i v Polsku, Francii, Španělsku a jinde. Dne 21. 5. 1995 byl v Olomouci papežem Janem Pavlem II. Jan Sarkander svatořečen. Pamětní deska je umístěna na olomouckém arcibiskupství. ( Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Opava, OPTYS 1995.S,. 9192. * -hš-:Život a mučednická smrt blahoslaveného Jana Sarkandra. In: Moravskoslezský kalendář 1993, Ostrava 1992. S. 110-111.)
Před 140 lety – dne 25. prosince 1876 se v Horce nad Moravou narodil PhDr. František MACHÁT, geograf, středoškolský a vysokoškolský pedagog, autor učebnic a atlasů. Maturoval v r. 1895 na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Poté odešel studovat na univerzitu do Prahy obor dějepis a zeměpis. Po promoci se doktor filozofie s učitelskou způsobilostí na středoškolskou výuku, začal věnovat historii. Jeho prvním dlouhodobějším působištěm bylo reálné gymnázium v Náchodě, kde učil zeměpis, dějepis a těsnopis v l. 1901-06. Teprve po návratu do Prahy v r. 1906 začal připravovat další vydání Brunclíkova školního atlasu Zeměpisný atlas pro školy měšťanské (1915). Už v r. 1911 redigoval Sborník Československé společnosti zemědělské. Spolupracoval na Ottově zeměpisném atlasu, jenž měl za vzor německý atlas Debesův, bylo ale nutné vytvořit české názvosloví a řadu map přepracovat. Dílo dospělo k zdárnému konci pod vedením Machátovým v r. 1924. Po vzniku Československa aktivity Dr. Macháta narůstaly geometrickou řadou. Bylo zapotřebí napsat nové učebnice, vydat nové nástěnné mapy a nové atlasy, např. Atlas pro školy obchodní, Malý atlas Československé republiky, Vlastivědný atlas pro školy národní a v mnoha dalších vydáních vyšel i atlas Brunclík-Machát. Do r. 1920 působil Dr. Machát jako středoškolský profesor na reálce v Karlíně (1906-1909) a poté učil na gymnáziu v Žitné (Resslově) ulici a to v l. 1909-1920. V r. 1920 se stal ředitelem dívčího reálného gymnázia Krásnohorská (Minerva), kde působil až do své smrti. Zasloužil se zejména o vybudování nové gymnaziální budovy, která byla otevřena v r. 1934. Souběžně s ředitelskou funkcí přednášel od r. 1923 metodiku zeměpisu a vedl příslušná cvičení na PřF UK. Podílel se též na nových osnovách výuky zeměpisu a dalších předmětů pro střední školy. Pracoval v mnoha komisích – Místopisné komisu ČAVU, v komisi pro stanovení úředních místních názvů při ministerstvu vnitra, v komisi pro názvosloví československých hor a řek. Od r. 1921 byl expertem pro konfesní záležitosti při ministerstvu zahraničí a ve 2. pol. 20. l. se podílel velmi aktivně na vymezování nových hranic diecézí na Slovensku, kam vykonal za tímto účelem mnoho služebních cest. Vytvořil i místopisnou Podrobnou mapu Slovenska (1921). Přitom všem spolupracoval na Atlasu republiky československé, který vyšel několik měsíců po jeho smrti. Redigoval Ilustrovaný zeměpis, psal učebnice, vytvářel školní mapy a recenzoval práce svých kolegů. Zemřel 22. 4. 1935 v Praze. V rámci XI.
19
sjezdu československých geografů byla Dr. Františku Machátovi v rodné obci dne 29. 6. 1969 odhalena pamětní deska. (Koláček, F.: Ředitel dr. F. Machát zemřel. Sborník Československé společnosti zeměpisné, sv.41, 1935.S.73-75. * Martínkovi: Kdo byl kdo - naši cestovatelé a geografové. Praha, Libri 1998. * Zapletal, L.: František Machát. Horka nad Moravou 1968.)
Před 95 lety – dne 27. prosince 1921 se v Plzni narodila PhDr. Zora POŘICKÁ CHADRABOVÁ, grafička a vysokoškolská učitelka. V l. 1942-48 absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u prof. Františka Muziky. V r. 1952 dosáhla doktorátu z dějin umění. V l. 194556 působila jako Odborná asistentka Ústavu výtvarné výchovy pedagogické fakulty UP v Olomouci. Vyučovala grafiku, malbu, dekorativní kompozici, dějiny umění, plošný design a písmo. V r. 1956 musela z kádrových důvodů školu opustit a odejít z univerzity. Spolupracovala s různými nakladateli jako knižní grafička a to zejména s nakladatelstvím Svoboda, Academia, Profil ad. Navrhovala knižní plakáty, a typografie. Pro dílnu rodiny Dytrychovy v Brodku u Přerova vytvářela reliéfní úpravu zvonů. Pracovala se dřevem, kovem i kamenem. Od r. 2013 žila v Teplicích, kde také zemřela 29. 7. 2015. (Maliva, J. : Tvorba Zory Chadrabové-Pořické. Kdy-kde-co v Olomouci, 1991, únor, S. 8–9.; Katalog výtvar. umělců olomoucké oblasti. Olomouc 1989.; Zatloukal, Pavel: 1. soubor. výstava unie výtvar. umělců Olomoucka. Olomouc, Vlast. ústav 1991)
Před 95 lety – dne 30. prosince 1921 se ve Vsisku narodil JUDr. Jan SKOPALÍK, právník a odborný publicista. Od dvanácti let studoval Slovanské gymnázium v Olomouci, kde maturoval v r. 1941. Po osvobození odešel studovat do Prahy na Právnickou fakultu UK, kterou absolvoval v listopadu r. 1948. Po promoci se oženil a přestěhoval do Velkého Týnce. Jako podnikový právník pracoval v Obchodních sladovnách v Olomouci. Kvůli špatnému kádrovému posudku musel přejít na dva roky do výroby. V období l. 1951-53 pracoval v olomoucké teplárně jako dělník. Teprve poté se opět mohl vrátit ke svému povolání. Působil jako podnikový právník v Jutě a v Solných mlýnech v Holici po dobu devíti let. Po volbách do Místního národního výboru v r. 1955 byl vyzván, aby se stal členem finanční komise. Tam se začala psát nová kapitola společenské aktivity v místě bydliště. Velmi se přičinil, aby zachránil rozpadající se objekt bývalého zámku. V r. 1961 byl zvolen do rady MNV a v r. 1963 se stal předsedou nově založeného Jednotného kulturního a společenského střediska. Záhy se stalo velkotýnecké středisko nejlepší v okrese. V l. 1963-68 byl jmenován ředitelem Komunálních služeb ve Velkém Týnci, které zde založil. Výsledky dobré činnosti se začaly dostavovat a koncepce rozvoje obce nesla brzy dobré ovoce. Jenže v dubnu 1969 se vše zastavilo a JUDr. Skopalík byl zbaven všech funkcí v obci. Vrátil se do Olomouce a stal se vedoucím právnického a organizačního odboru Dopravních staveb, kde působil až do odchodu do důchodu v r. 1991. Publikoval články v odborných časopisech a v regionálním tisku. Na stránkách Týneckých listů vycházely jeho vzpomínkové články Povím, co vím… Zemřel v létě r. 2010. (Malá galerie nejen význačných rodáků a občanů Velkého Týnce. In: Čtení o Velkém Týnci. 2007. S.73.) Připravila Hana Ševčíková
Týnecký rychtář František Marek (1737–1804) a jeho rodina 8. Smrt Červenec 1804 byl posledním měsícem života Františka Marka, v této době už výměnkáře na statku č. p. 1., který od roku 1801 vlastnil jeho druhorozený syn Jan.(1) Dne 23. července 1804 sepsal František Marek závěť. Z ní se dovídáme jednak o značném majetku rychtáře Františka Marka, zejména finanční hotovosti, a jednak o množství finančních pohledávek. Z testamentu se také dozvídáme, že za svědky si povolal rychtáře Jakuba Zacpala (rychtářem 1801-1807)(2) a Vincenta Melouna. Kromě povolaných svědků se u sepisování testamentu nacházel také Viktorín Procházka. František Marek umírá o tři dny později, 26. července 1804. Jako důvod úmrtí uvádí matrika souchotiny (Lungensucht).(3) Pod tímto výrazem se mohla skrývat jak plicní forma tuberkulózy, tak zápal plic. Tehdejší medicína oba tyto pojmy směšovala. František Marek zemřel ve věku 66 let.
9. Synové a dcera Františka Marka Předmětem následující kapitoly budou životní osudy dětí Františka Marka. Jak už bylo psáno výše, měl František Marek celkem 10 dětí, dospělosti se sice dožilo všech šest synů, ale pouze jedna ze čtyř dcer.
9. 1. Vzdělání Školská reforma z roku 1774 přinesla významný zlom v dějinách českého školství. Zavedení povinné školní docházky mělo odstranit negramotnost v českých zemích. Ve Velkém Týnci škola sice existovala už od poloviny 17. století, ale povinnost ji navštěvovat se vztahovala až na děti Františka Marka. Do týnecké školy pravděpodobně docházelo jeho všech šest jeho synů. Pokud chtěl poddaný, aby jeho syn získal vyšší vzdělání, musel získat do
roku 1781 povolení od vrchnosti.(4) Během 18. století, až do vydání patentu „o zrušení nevolnictví“, lze sledovat tendenci týnecké vrchnosti omezovat studia dětí sedláků. Všichni, kteří až do roku 1781 získali vyšší vzdělání, pocházeli z nižších vesnických vrstev.(5) Teprve poslední čtvrtina 18. století přináší změnu a situace sedláků se postupně začíná zlepšovat. František Marek dal studovat dva své nejstarší syny (Isidora a Jana) na šestileté Akademické gymnázium v Olomouci,(6) kam nastoupili pravděpodobně v roce 1779.(7) Akademické gymnázium vzniklo z bývalého jezuitského gymnázia v Olomouci, po zrušení jezuitského řádu.(8) Přesto, že mezi Isidorem a Janem byl téměř dvouletý věkový odstup, studovali ve stejné třídě. Studia společně zakončili roku 1785. Jan se poté vrátil na otcovský grunt, ale Isidor pokra-čoval ve studiích dál. Roku 1792 nastoupil na gymnázium také bratr František, a to přes jeho relativně vysoký věk na studia (ve 3.
třídě byl přibližně o 6 let starší než jeho starší bratři). Fran-tiškovo studium je také zkrácené, protože, jak se ze školních katalogů dozvídáme, nastoupil rovnou do 3. třídy (Gramatika). O dva roky později, roku 1794, ho následoval nejmladší bratr Josef, který ukončil studia na gymnáziu roku 1798. Po zrušení jezuitského řádu byla univerzita v Olomouci zestátněna a následně byla roku 1778 přemístěna do Brna. O pouhé čtyři roky později byl však vydán dvorský dekret, kterým se brněnská univerzita přemisťovala zpět do Olomouce, nikoli však jako plnohodnotná univerzita, nýbrž pouze jako C. k. lyceum. Akademické grady mohly být na tomto lyceu udělovány pouze na filozofické a teologické fakultě, dvouletá právnická studia nebylo možné zakončit doktorátem. Studium na teologické fakultě trvalo čtyři roky, namísto dřívějších pěti, studium na filozofické fakultě bylo dvouleté, stejně tak jako právnické studium, které bylo však od roku 1792 tříleté.(9) Na
20
Z ANÁLŮ PAMĚTI
C. k. lyceu studovali Isidor, František a Josef Markovi. O Isidorově studiu podává zprávu Václav Nešpor,(10) co bylo předmětem jeho studia, se sice nezmiňuje, bylo to ale pravděpodobně studium na filozofické fakultě. Prameny se pro období 2. poloviny 80. let 18. století ale nedochovaly. František Marek navázal na studia na gymnáziu studiem na filozofické fakultě v letech 17951797(11) a následně na teologické fakultě v letech 1797-1800.(12) Josef Marek studoval na lyceu od roku 1798, nejdříve na filozofické (17981800)(13) a poté na právnické (1799, 1803)(14) fakultě. Vzdělání, kterého se dostalo zmíněným synům Františka Marka, bylo v rámci týnecké vesnické komunity zcela výjimečné. František Marek svým synům, především Isidorovi, Františkovi a Josefovi, zajistil vzděláním důstojné živobytí. I díky vzdělání zůstaly po smrti Františka Marka všechny děti zaopatřeny a nedočkaly se společenské degradace např. podruží.
byl kooperátorem ve Zdounkách, dalších více než 7 let působil jako lokální kaplan na Hradisku, na Novosadech u Olomouce a na Zlámance u Kroměříže. Roku 1815 se stal farářem v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Šlapanicích (1815-1820), poté v kostele sv. Kunhuty v Nedvědicích (1820-1824) a nakonec farářem v poutním kostele Zvěstování Panny Marie v Tuřanech (18241836).(21) Zde také 29. ledna 1836 umírá.(22) Svůj dědický podíl na svém gruntu odkázal dětem svého bratra Vendelína a statku se po něm ujímá Vendelínův syn František.(23)
přebírá(36) a Vendelín dožívá jako výměnkář. Vendelín Marek zemřel na statku č. p. 1 ve Velkém Týnci 15. července 1840 na sešlost stářím (Altersswäche) ve věku 62 let. Pohřben byl 17. července na týneckém hřbitově.(37) Nejmladší syn Josef (1782-?) se dal na úřednickou kariéru. Po studiích na olomouckém gymnáziu a C. k. lyceu se stal úředníkem při zemské vládě v Brně a poté ředitelem C. k. zemských desek.(38) Spolu s bratrem Isidorem tak nejvýrazněji změnil sociální prostředí, ze kterého vzešel.
9. 2. Synové Františka Marka Nejstarší syn Isidor (1766-?) vystudoval olomoucké gymnázium a C. k. lyceum. Později se stal profesorem na hlavní škole v Bochně a následně ředitelem hlavní školy ve Lvově. V Haliči prožil Isidor pravděpodobně zbytek života. O jeho manželství se dovídáme jen nepřímo, je známo, že měl minimálně syna a dceru. Syn se stal v Haliči vrchním zemským radou, dcera Karolína se provdala za šlechtice Pfersmanna von Eichthal a stala se tak šlechtičnou.(15) Karolína von Eichthal dosáhla v rámci vnoučat Františka Marka nejvyššího společenského postavení. Druhorozený syn Jan (1768-1821) se po studiích na akademickém gymnáziu vrátil domů a po smrti otce, roku 1805, se definitivně ujímá statku č. p. 1 ve Velkém Týnci.(16) Jan ze všech Františkových synů nejvíce následoval svého otce. Hospodařil na otcově gruntu a stal se týneckým rychtářem (minimálně v letech 1808(17) a 1815(18)). Na statku ve Velkém Týnci umírá roku 1821,(19) vdova Anna po jeho smrti přebírá statek a spravuje ho do své smrti roku 1825. Na rozdíl od otce nezanechal Jan žádné potomky. Jan přes své vzdělání umírá ve stejném sociálním prostředí, v jakém se narodil. Václav Nešpor ho uvádí jako prvního známého vzdělaného sedláka v historii Velkého Týnce.(20) Třetí syn František (1770‒1836) zasvětil svůj život církevní dráze. Po studiích na gymnáziu pokračoval František studiem filozofie a teologie. Za jeho rozhodnutím stát se knězem pravděpodobně nestál záměr se majetkově zajistit. Od roku 1786 totiž vlastnil ve Velkém Týnci dominikální usedlost č. p. 122, kterou pro něj zakoupil otec. František tak byl materiálně zajištěný a o důstojné živobytí nemusel mít starost. Na církevní dráhu se dal pravděpodobně z přesvědčení. Od roku 1800 působil jako kněz. Téměř 7 let
Podpis Františka Marka a týnecká obecní pečeť pod vyhotovením Josefínského katastru Bernarda (1772-1829) otec vystudovat nedal, pravděpodobně ale docházel do týnecké školy. Roku 1792 získává dominikální usedlost č. p. 122 ve Velkém Týnci od bratra Františka,(24) tu ale o rok později odstupuje bratru Vendelínovi.(25) Bernard Marek se v roce 1794 oženil s Magdalenou Zbořilovou, dcerou holického půlláníka,(26) a s ní se usadil na gruntu č. p. 10 v Hostkovicích, který zakoupil roku 1798 od Václava Říhy.(27) Jednalo se o svobodný půhončí grunt, a proto v hostovické matrice nacházíme Bernarda označovaného jako „Freibauer“.(28) Bernard tak dosáhl společenského vzestupu.(29) Z Bernardova manželství s Magdalenou se narodily 3 dcery, z nichž se ale dospělosti dožila pouze nejstarší dcera Mariana (1799-1830). Ta se v roce 1826 provdala za Tomáše Koutného, syna týneckého půlláníka,(30) ale o pouhé 4 roky později, krátce po smrti svého manžela, také umírá.(31) Také Vendelína (1777-1840) nedal František Marek studovat na olomoucké gymnázium a navštěvoval tak pouze týneckou školu. Roku 1793 získává od bratra Bernarda do držení dominikální usedlost č. p. 122 ve Velkém Týnci. Roku 1797 se oženil s Annou Harnovou z Hostkovic a ještě toho roku zakoupil 14. listopadu půhončí grunt č. p. 14 v Hostkovicích po zemřelém Františku Harnovi,(32) otci své manželky. Stal se tak držitelem „svobodného gruntu“ a v hostkovické matrice je roku 1804, stejně jako bratr Bernard, označován jako „Freibauer“. ( 3 3 ) Se svou ženou měl celkem 8 dětí, z nichž se prokazatelně dospělosti dožili 4: Josefa, Josef, František a Antonín.(34) Roku 1829 se ujímá Vendelín otcova statku,(35) ve kterém vyrůstal. Vendelínův syn Antonín následně roku 1834 tento statek
9. 3. Dcera Františka Marka Anna Marková (1775-1820) se roku 1794 provdala za syna týneckého půlláníka Dominika Temlika(39) ze statku č. p. 10. Celkem porodila 9 dětí, z nichž 4 se dožily dospělosti: dcery Františka, Nepomucena a Mariana, a syn František. Její manžel převzal otcův statek roku 1804 tak, jak mu bylo ve svatební smlouvě slíbeno.(40) Anna Marková zemřela 5. ledna 1820 ve věku 44 let. Jako důvod úmrtí je uváděn „Geschwulst“ (otok, oteklina, nádor). Pohřbena byla na týneckém hřbitově o dva dny později.(41) Svého manžela přežila o pouhé 3 měsíce.(42) Poznámky: 1) Jak nasvědčují zápisy z křestních matrik: Jan Marek uváděn jako Laner von Teinitz (Termín Laner je uváděn u všech týneckých půlláníků, přestože ve Velkém Týnci žádný skutečný láník nebyl.) 16. května 1801, František Marek uváděn jako Ausgedinger 5. května 1801. Viz ZAOpO, fond SMSK, sign. VB XIV 6, inv. č. 8313. Zápis o odstoupení gruntu Janu Markovi před smrtí Františka Marka v pozemkové knize uveden není. 2) SOkA Olomouc, fond Václav Nešpor, kart. 9, inv. č. 26, folio 7. 3) ZAOpO, SMSK, sign. VB XIV 5, inv. č. 8312, folio 583. 4) Krofta, K.: Dějiny selského stavu, s. 341. 5) SOkA Olomouc, fond Václav Nešpor, kart. 9, inv. č. 26, folio 4. 6) Léta doby studia Markových synů jsou sestavena na základě gymnaziálních katalogů studentů z let 1781 až 1800. Viz SOkA Olomouc, fond
Gymnázium (německé) Olomouc, karton 27. 7) Katalogy studentů se dochovaly až od roku 1781, v tom roce byli Isidor a Jan Markovi ve 3. třídě. 8) Schulz, Jindřich (red.) a kol.: Dějiny Olomouce. 1. svazek. Olomouc 2009, s. 501-502. 9) Nešpor, Václav: Dějiny university olomoucké. Olomouc 1947, s. 95119. Fiala, Jiří a kol.: Univerzita v Olomouci (1573-2009). Olomouc 2013, s. 67-72. 10) SOkA Olomouc, fond Václav Nešpor, kart. 9, inv. č. 26, folio 2. 11) ZAOpO, fond Universita Olomouc, inv. č. 678, kniha 630. 12) ZAOpO, fond UO, inv. č. 304, kniha 256. 13) ZAOpO, fond UO, inv. č. 678, kniha 630. 14) ZAOpO, fond UO, inv. č. 744, kniha 696, inv. č. 748, kniha 700 15) SOkA Olomouc, fond Václav Nešpor, kart. 9, inv. č. 26, folio 2-4. 16) ZAOpO, fond SPKO, sign. 16112, inv. č. 13439, folio 2. 17) ZAOpO, fond SPKO, sign. 18162, folio 113. 18) ZAOpO, fond SPKO, sign. 16112, inv. č. 13439, folio 15. 19) ZAOpO, fond SMSK, sign. VB XIV 5, inv. č. 8312, s. 118. 20) SOkA Olomouc, fond Václav Nešpor, kart. 9, inv. č. 26, folio 2 21) Tamtéž, folio 2-3. 22) MZA Brno, fond E 67, sign. 17741, s. 21. 23) ZAOpO, fond SPKO, sign. 16121, inv. č. 13449, folio 87. 24) Tamtéž, folio 84. 25) Tamtéž, folio 84-85. 26) ZAOpO, fond SMSK, sign. VB VI 1, inv. č. 8207, s. 142. 27) ZAOpO, fond Velkostatek Lipník nad Bečvou, sign. 15862, inv. č. 13539, folio 313-314. 28) ZAOpO, fond SMSK, sign. VB XIV 8, inv. č. 8315, s. 9. 29) Viz Lapáček, Jiří: Úřad a obec půhončí. In: Sborník Státního okresního archivu Přerov, 2007, s. 5-30. 30) ZAOpO, fond SMSK, sign. VB XIV 8, inv. č. 8315, s. 105. 31) Tamtéž, s. 177. 32) ZAOpO, fond Velkostatek Lipník nad Bečvou, sign. 15862, inv. č. 13539, folio 64. 33) ZAOpO, fond SMSK, sign. VB XIV 8, inv. č. 8315, s. 14. 34) ZAOpO, fond SMSK, sign. VB XIV 8, inv. č. 8315. 35) ZAOpO, fond SPKO, sign. 16116, inv. č. 13443, folio 31. 36) Tamtéž. 37) ZAOpO, fond SMSK, sign. VB XIV 18, inv. č. 8325, s. 29. 38) SOkA Olomouc, fond Václav Nešpor, kart. 9, inv. č. 26, folio 4. 39) ZAOpO, fond SMSK, sign. VB XIV 5, inv. č. 8312, s. 10. 40) ZAOpO, fond SPKO, sign. 16112, inv. č. 13439, folio 92‒93. 41) ZAOpO, fond SMSK, sign. VB XIV 5, inv. č. 8312, s. 113. 42) O životě sedlákovy manželky viz Grulich, Josef: Venkovan. In: Bůžek, Václav ‒ Král, Pavel (edd.): Člověk českého raného novověku. Praha 2007, s. 168‒176. Týž: Venkovská žena v období raného novověku (16. ‒ 18. století). In: Československá historická ročenka, 2001, s. 225‒235. Martin Drozda
Z ANÁLŮ PAMĚTI
21
POVĚSTI Z LITOVELSKA SBÍRKA BOHUMILA VAVRDY II. část Minule jsme se seznámili s osobností učitele Bohumila Vavrdy z Měníka, a jeho sbírkou pověstí. Na stránky Týneckých listů se však vešla pouze dvě vyprávění. Pocházela z úst stařenky Wildnerové z Měníka. Od téže respondentky jsou i další dvě zkazky.
JAK VZNIKL „ČERNÉ KŘIŽEK“ NA „ZÁDOLÓ“ V dnešním čp. 11 v Měníku žila v 1. polovině 19. století rodina Poláchova. Říkalo se, že jeden z mužů toho jména spáchal kdysi jakýsi zlý skutek. Čím se vlastně provinil, to dnes už nikdo neví. Ale aby hřích ze své duše před Pánem Bohem i lidmi smyl, musel až ze Starého Maletína za Mohelnicí, tam, kde se tehdy ještě lámal pískovcový kámen, na zádech až do Měníka donést těžký balvan. Křížek, který byl z něj vytesán, pak postavil na svém poli v „Zádolí“. Dnes by jej tam však každý hledal marně. Kterási nenechavá ruka jej zničila.
STRAŠIDLO NA „NOVÉCH POLICH“ U LOUČKY Necelé dva kilometry západně od obce Loučka se nachází někdejší osada zvaná Nové Pole. Dnes z ní zbylo už jenom jedno stavení. Vypráví se, že ve zdejší myslivně bydlel kdysi šafář, který byl široko daleko známý svojí velmi zlou povahou. Všude chodil zamračený, dobrého slůvka téměř neznal, k nikomu, kromě vrchnosti, se nechoval uctivě. Ba co horšího, často nehezky nadával. Zvláště když bylo o žních hodně práce na poli a pokazilo se počasí, tehdy hlasitě klel a bez ustání bral boží jméno nadarmo. Sakroval, až se hory zelenaly. Nic však netrvá věčně. A tak i šafář jednoho dne musel odejít tam, odkud není návratu. Ale ouha! Od jeho smrti začalo na Nových Polích strašit! Noční hlídač často vidíval v okolí i mezi staveními slídit velikého černého psa. Z otevřené tlamy mu šlehal oheň, oči, velké málem jako talíře, svítily do tmy. Hrůza pohledět!
Křížek je zakreslen pouze na starých mapách, a to na rozhraní parcel, dnes s čísly 104/2 a 244. Parcela č.104/2 náleží poli, které na indikační skice z roku 1834 (sign.: MOR 155718340) skutečně patřilo Poláchům z čp. 11. Parcela č. 244 je polní cesta, která vede do Řimic. Křížek lze například spatřit, byť dosti nezřetelně, na mapě II. vojenského mapování z let 1836–1852 (list 0_6_III) východně od obce Měník, přibližně na souřadnicích v S–JTSK: Y=564463.76; X=1106565.88. Jelikož se do listopadových Týneckých listů nevešla již ani stručná charakteristika obce Měník, přičemž podstatná část pověstí zapsaná Bohumilem Vavrdou pochází přímo odtud, činím tedy nápravu nyní. První zaručená písemná zpráva o obci pochází z roku 1358 (de Myenyn), kdy se připomíná jako společné vlastnictví Zdeňka a Ondřeje z „Měnína“. Roku 1371 prodal Radslav z Krakovce (a Měnína) dvůr, les a plat v Měníku moravskému markraběti Joštovi. Ten vesnici roku 1387 spolu s Řimicemi, převádí na své komorníky Oldřicha Štosu z Bránic a Jindřicha Pluhu. V následujících téměř 170 letech se v držení obce vystřídalo několik příslušníků drobné šlechty, načež roku 1555 byl Měník Zdeňkem z Lichtenburka prodán úsovskému pánu Dětřichu Černohorskému z Boskovic. Tím se, až do konce patrimoniální správy, stává vesnice součástí rozsáhlého úsovského panství. V současnosti Měník spadá pod střediskovou obec Bílá Lhota.
ska) se nachází přibližně šest kilometrů jižně od Měníka (vzdálenost mezi středy intravilánů obcí). Od roku 1990 je samostatnou obcí. Dvě nejstarší písemné zprávy jsou z 1. poloviny 14. století (zcela jistě rok 1348), přičemž snad vznikla v souvislosti s kolonizačními snahami hradišťského kláštera. Ve 14.–15. století je o vesnici jen minimum nejasných a nejistých zpráv. Je dokonce možné, že až do roku 1516 byla od doby markraběcích válek zcela pustou. Prokázaným faktem je skutečnost, že nikdy nebyla centrem žádného panství a ani sídlem žádné nižší šlechty. Soudí se, že snad byla spolu s Cakovem součástí obedience v Seničce, což by potvrzoval urbář olomoucké kapituly z roku 1508. Roku 1589 je Loučka v držení pana Václava Gájovského z Gáje a Galení a stala se tak součástí malého chudobínského panství. To trvalo až do roku 1848. Dobu vzniku osady Nové Pole se nezdařilo dohledat. Jisté je tolik, že zde bylo sídlo jak myslivce, tak i hajného (tedy myslivna a hájovna), přičemž na I. vojenském mapování z let 1764–1768, list 26, je vyobrazeno více různých stavení. Na II. mapování však již nikoliv. Poloha osady Nové Pole u Loučky odpovídá okolí bodu v S–JTSK: Y=565620.56; X=1112999.21 Následujících několik vyprávění pochází od neuvedených respondentů.
KÁMEN ZAZDĚNÝ V OHRADNÍ ZDI V Měníku, v zahradní zídce náležející k čp. 19, jež kdysi patřívalo rodině Jarolímově, býval zazděný podivný kámen s vytesaným nápisem „Debrois 1774“. Strašlivé zvíře nejčastěji chodívalo přes dvůr myslivny ke sklepům, kde bývaly tehdy uschovány sudy s vínem, a tam se většinou beze stopy ztratilo. Ubohému hlídači nastaly od té doby krušné časy, kdysi klidná služba se proměnila v pravé utrpení. Jedné tmavé noci, když se pes opět plížil dvorem ke sklepům, dodal si hlídač přeci jenom odvahy a tiše jej nepozorován následoval. Když byli oba u cíle, nebojácně zvolal: „Obludo, ať jsi, kdo jsi, táhni z tohoto světa zpátky do horoucích pekel!“ A začal psu sukovicí sázet na záda jednu ránu za druhou, co jen měl síly. Zvíře kňučelo tak hrozivě, až stydla v žilách krev, prudce sebou zmítalo. Náhle se proměnilo v rej pestrobarevných jisker, které se rozlétly na všecky strany a rázem uhasly. Zjevení tak zmizelo a víckrát se již neukázalo. Od té doby na Nových Polích už nikdy nestrašilo, krajem konečně zavládl klid a mír. Loučka (úřední název Loučka u Bíl-
Debrois
Baron Debrois byl francouzský šlechtic, který ve druhé polovině 18. století postavil u Nových Zámků, při řece Moravě, tovární manufakturu na vlněné a hedvábné zboží. Podnikání se nijak zvlášť nevedlo. Na pohon soukacího stroje až se 3200
cívkami prý nebylo dostatek vody. Ze záměru proto brzy sešlo a výrobní haly byly zbourány. Místu se pak dlouho říkalo „U francouzského stavu“. Jak se kámen s nápisem ocitnul až v Měníku, to nikdo neví. Místa jsou od sebe vzdálena vzdušnou čarou nejméně tři kilometry a oddělena poměrně širokým a hlubokým řečištěm. Nějakou velikou náhodou byl prý kvádr nalezen na poli náležející k čp. 19 a při opravě zídky do ní vsazen. Dnes však zídka již není a osud zajímavé památky je proto neznámý.
CO SE VYKLÁDALO NA ODÍRAČCE V ŘIMICÍCH Dlouhé zimní večery se dříve dobře hodily k takové práci, na kterou jinak v létě nezbýval čas. Zvláště při odírání peří se tak v nejednom stavení často sešlo hned několik sousedek. To se ví, že každá hleděla přispět k dobru nějakou svojí historkou, aby řeč nestála. Už se dnes neví, která tetina to byla, co prý pamatovala tento strašidelný příběh. Nedaleko Řimic v jednom bohatém mlýně žil mlynář, který měl tuze hezkou dceru. Jmenovala se Barča. Děvče samo si toho snad ani nebylo vědomo, ale kdejaký mládenec nemyslel na žádnou jinou, než na ni. Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Nikdo by se ničeho zlého nenadál, ale dívčina, žádný nevěděl proč, jednoho dne zcela nečekaně zemřela. Smutek ubohých rodičů se nedal vypovědět. Celé dny klečeli u rakve a usedavě plakali. Když nadešel den pohřbu, žalem zlomený otec navlékl nebohé dceři na prst skvostný prsten z masívního zlata se zářivým briliantem. Původně jej zamýšlel věnovat svému jedinému dítěti, jako svatební dar, ale ať jej tedy má sebou alespoň na onom světě. Dárek představoval celé veliké jmění, ale co nyní bylo mlynáři do něj… Když bylo po pohřbu, o drahocenném prstenu se dověděla lupičská banda, která se tehdy po nocích scházela v jedné blízké hospodě. „K čemu může být mrtvé holce v hrobě taková vzácnost?“ pronesl kterýsi loupežník. Jelikož každý měl ten večer v sobě již nějakou tu sklenku pálenky, porada byla vcelku krátká. Všichni teď hned půjdou na hřbitov, rakev z hrobu vykopou a za prsten si pořídí jídla a pití na celé týdny. Jak se usnesli, tak vykonali. Noc byla tmavá, jen kdesi v dáli zlověstně houkal sýček. Netrvalo dlouho a parta povalečů měla rakev s mrtvou Barčou otevřenu. Ten nejodvážnější z nich se vrhnul na ruku s prstenem a začal jí divoce cloumat. „Krucinál! Co má tohle znamenat? Nejde to za žádnou cenu dolů! Co mám proboha dělat?“ bědoval. „Na, vezmi si tohle! A hlavně sebou
22
Z ANÁLŮ PAMĚTI; SPORT
už pohni, ať jsme co nejrychleji pryč! Ještě nás tady někdo uvidí a je s námi ámen!“ sykl do tmy jako vzteklý had jeden z lupičů a podal svému druhovi ostrý nůž. Ten na nic nečekal a prst i s prstenem bez meškání uříznul. Vtom se ale stalo něco hrozného! Z dívčiných úst se vydral strašlivý bolestný výkřik a zdánlivě mrtvá Barča otevřela oči. To jen neznámá zlá nemoc učinila její tělo strnulé, takže všichni mysleli, že umřela. Pravdou však bylo, že ji pohřbili zaživa! Na smrt vyděšení zlosynové na nic nečekali, všecko nechali, jak bylo, a rozutekli se na všecky strany. Mlynářova dcera se pomalu vysoukala z hrobu a zesláblá, třesoucí se prudkou zimnicí, se šourala k domovu. Když zabušila na okno mlýna, nic netušící rodičové dlouho nedokázali pochopit, co se vlastně děje. Nakonec již dávno oplakanou dceru přeci jenom pustili dovnitř a děkovali Bohu a šťastné náhodě. Druhého dne vesničané uviděli na hřbitově otevřený hrob a prázdnou rakev, kolem níž se povalovalo pohozené nářadí. Nalezli také uříznutý prst s drahocenným prstenem a zakrvácený nůž. Domysleli se, co se zde událo. Mlynářova dcera ale stejně dlouho nežila. Od této události se už nikdy ani trochu neusmála, pomalu chřadla a za necelá dvě léta umřela doopravdy.
STŘÍSÁNÍ PAZDEŘÍ Řimice bývaly kdysi proslulé tím, že se tam přes zimu hodně předlo. Bývala to práce vyhrazená spíše mladým děvčatům, ale vykonávaly ji pokaždé za dozoru některé ze starších tetek. Společnost se scházívala vždy tam, kde měli větší kuchyň. Všecky posedaly vždy do velkého kruhu a každá na svém kolovratu soukala nit. Samo sebou, že dívky k sobě lákaly pozornost všech nezadaných mládenců ze vsi. Ti, vždy pozdě večer, pod záminkou, že budou holkám střísat pazdeří z klína, se snažili dostat do jizby. Chlapci však dávali pozor, která dívčina má na sobě pazdeří nejvíce. Ta byla považována za pořádnou a pracovitou, a o tu pak býval mezi nimi největší zájem. Málo pazdeří znamenalo, že takové děvče je líné. Hospodář pak dával obyčejně mladým mužům k zakousnutí nějaké ovoce, nejoblíbenější bývaly tak zvané „ščepáne“. Nějakou chvíli se pak ještě společně vykládalo a prováděly se taktéž různé šprýmy. Když se blížila půlnoc, každý mladík pomohl té, na kterou nejvíc „bral“. Vzal motovidlo a upředené nitě jí namotával. Přítomné již provdané ženy obyčejně na sebe významně pokukovaly a pomrkávaly, protože takový mládencův zájem o děvče obyčejně později končíval jejich svatbou.
MĚNICKÉ DROBTY Staří lidé z Měníka vždy vykládali, že za starých dob musel někde v obci stávat panský dvůr, ke kterému patřila všechna okolní pole. Zda tomu skutečně tak bylo, to dnes již nikdo neví. Zajímavé ale je, že pole do nedávna náležející ke gruntům čp. 18 a 19 se střídají. To by mohlo svědčit o tom, že původně skutečně náležela jedinému majiteli a že rozdělena byla až později. Pantáta Kolářů z Měníka, kterému roku 1940 bylo 74 roků, říkával, že k čp. 18 patřila kdysi starobylá boží muka. Stávala prý na poli poblíž dnešní státní silnice. Jednou však jel kolem s povozem vrchovatě naloženým obilím jistý pan Malý z Měníka. O boží muku prý nešťastně zavadil a nechtěně ji zbořil. Více již nebyla obnovena, ale občas někdo tomu poli říkával „O boži moke“. Tentýž pamětník také vyprávíval, že jiná boží muka stávala i na poli za humnem čp. 7, kde dříve bydleli u Řmotů. Ta byla zbourána snad někdy kolem roku 1875. Byli prý pod ní kdysi dávno, po jedné z válek, pochováni padlí vojáci. Na poli v „Oboře“, které je u císařské silnice stávala pazderna, kde se sušíval len.
SPORT
Zda se vyprávění o panském dvoře v Měníku zakládá na pravdě, to je jen těžko rozhodnout. Pravdou ale je, že majitelé polností se uvedeným způsobem opravdu střídali, což dosvědčuje indikační skica z roku 1834 (sign.: MOR 155718340). Na téže skice je rovněž zakreslena i boží muka za čp. 7 (zbořena někdy kolem roku 1875). Nacházela se na dnešní parcele č. 111/1 a její přibližné souřadnice jsou tyto: S–JTSK: Y=565031.03; X=1106486.76. Zato poněkud problematické je možné umístění boží muky náležející k čp. 18 nešťastně zbořené jistým panem Malým. Na I. vojenském mapování z let 1764–1768, list 26, je jižně od obce, na křižovatce polních cest skutečně zakresleno něco, co by inkriminovanou boží mukou mohlo skutečně být. Co je to ale doopravdy, není zcela zřejmé. V současné době poblíž, na křižovatce silnic Měník – Bílá Lhota, stojí socha P. Marie. S pověstmi učitele Bohumila Vavrdy se setkáme i v příštích Týneckých listech. Karel Faltýnek Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Olomouci
INSPIRACE
23
Inspirace je ve všem kolem nás, říká módní návrhářka Lucie Jílková Sympatická, mladá návrhářka Lucie Jílková představila svou nejnovější kolekci na mohelnickém Top Stylu, o kterém jsme psali v minulém čísle (včetně rozhovoru s modelem Pavlem Řezáčem). Dnes se díky Lucii soustředíme na návrhářskou činnost. V následujicím rozhovoru poodkryla kouzlo své tvorby i objasnila zákulisí módních přehlídek.
Foto: Libor Cabák Vaše módní značka se jmenuje LJ Narykatee, jak těžké bylo vymyslet si zapamatovatelné, leč nevtíravé jméno? Nositelek jména Lucie Jílková je více, bylo potřeba přijít s nějakým odlišným a identifikovatelným názvem, který se dosud na internetu neobjevil. Inspiraci mi nečekaně přinesly souzvuky melodií, hlasů, cizích slov a okolních zvuků při poslechu hudby. A tak vznikla Lucie Jílková Narykatee, výslovnost [narykaté]. Přála jste si navrhovat šaty od
úplného dětství? Byl to Váš sen, nebo si Vás móda našla? V mém případě si mě módní tvorba našla sama. Od dětství jsem stále něco vyráběla, ze všeho, co se mi dostalo do rukou, a fantazie neznala mezí. Navštěvovala jsem ZUŠ a účastnila se i spousty dalších výtvarných i hudebních aktivit nebo soutěží. Konkrétní směr mi dala až Střední oděvní škola v Třeboni vítězstvím v její návrhářské soutěži pro žáky základních škol. To rozhodlo o tom, kam nasměrovat své další tvůrčí kroky. Správnost tohoto rozhodnutí potvrdily následné úspěchy při studiu. Podle mých návrhů byly například realizovány dvě kolekce pro malé módní přehlídky v Norsku a na Islandu v rámci mezinárodních projektů. Svou důležitou roli mohl sehrát i odkaz mé babičky, uznávané švadleny, kterou jsem bohužel nestihla osobně poznat a jejíž umění do té doby nikdo v rodině nerozvíjel. Co jste vystudovala a jak jste začínala? Dobrým startem bylo studium oboru oděvnictví na SOŠ, SOU a OA v Třeboni u zkušených vyučujících. Třeboň byla známa svou dlouholetou oděvnickou tradicí. Další poznatky ze světa designu a výtvarného umění jsem sbírala na Vyšší odborné škole oděvního návrhářství v Praze pod vedením uznávaných výtvarníků, kde jsme prezentovali s úspěchem své kreace na mnoha společných módních přehlídkách a výstavách. Zkušeností byly i návštěvy veletrhů módy ve Francii a Itálii. Studium bylo časově náročné, ale přínosné z hlediska zkušeností pro budoucí praxi a vlastní realizaci, i když není snadné se v tomto oboru prosadit. Záleží na mnoha faktorech, jdu po velice vzrušující cestě, plné nových výzev.
mnou stojí, jsou pro mě důležitou oporou, za což jsem jim velmi vděčná. Pokud je to možné, sedí moji nejbližší na módních přehlídkách v hledišti, nebo přiloží i ruku k dílu, když je potřeba, nebo nestíhám. Ocenila jsem, že je Vaše móda ozdobou ženy, že šaty zvýrazňují ženskost a žena je u Vás na prvním místě, co Vás při tvorbě nejvíce inspiruje? Inspirace je ve všem kolem nás, nacházím ji také v nepřeberném množství materiálů. Originální móda povzbuzuje tu část osobnosti ženy, která touží být něčím jedinečná. Moje limitované kolekce s omezeným množstvím modelů často zaručuji nositelkám pouze jediný kus. Každý model je v detailu propojen s osobností nositelky, jak Vaše zakázky vznikají? Každá žena se cítí dobře v něčem jiném a všichni máme svou vlastní představu o kráse. Když vytvářím model pro konkrétní zákaznici, nebráním se do svého rukopisu promítnout její přání a upřednostňuji individuální přístup. Originální oděv chápu jako samostatné dílo, do kterého vkládám něco ze sebe. Oživuji klasiku tak, aby modely ženám zpříjemnily den, a ve svých kolekcích nabízím kombinovatelnost jednotlivých módních kousků. Zpočátku bylo jakékoliv tvoření pro mě zábavou, naplňoval mě samotný proces vzniku a poté radosti z hotového výrobku. Ráda vytvářím i limitované autorské kolekce, kde se mohu „vyřádit“ v experimentech s materiálem a zároveň s požadavkem na nositelnost. Z neobvyklých materiálů zmíním například použití kovových kroužků, částí látkové obuvi nebo téměř jednoho tisíce metrů saténových provázků…
Foto: JulieKamenska Byl Top Styl Vaše první velká přehlídka? Jaké dojmy jste získala ze zákulisí? První pozvání od Luďka Hanáka v roce 2013 na módní přehlídku Top Styl bylo důležitým mezníkem mé současné tvorby, mohla jsem zde poprvé prezentovat svou samostatnou kolekci na velké prestižní akci, což mě posunulo dál a přineslo další příležitosti. V Mohelnici mě nadchla profesionalita pořadatelského týmu, přátelská a neopakovatelná atmosféra jak v hledišti, tak v zákulisí. Letošního i předchozích pozvání na Top Styl si velmi vážím. Jak dlouho trvá upravit hotový model na těle modelky? Pokud nějaký model potřebuje dočasně zabrat, musí se to stihnout v době fittingu a zkoušení před začátkem přehlídky. Většinou nebývá mnoho času. Na čem nyní pracujete? Letošní kolekci, která měla premiéru právě na Top Stylu v Mohelnici, viděli i diváci v Českých Budějovicích v rámci programu autorské přehlídky návrhářky Terezy Sabáčkové. Při prezentaci těchto svých hotových modelů již začínám zároveň přemýšlet nad inspirací k nové módní řadě. V současnosti se módní tvorbě věnuji souběžně s dokončováním studia na katedře Výtvarné výchovy Jihočeské univerzity. Závěrečná diplomová práce se bude také zabývat tématem oděvu.
Podporuje Vás Vaše rodina... navštěvují třeba módní přehlídky? Rodina, přátelé a všichni, kdo za
Nápadité vánoční ozdoby Na prosincové vyrábění budete potřebovat různé druhy těstovin, tavnou pistoli, třpytky (či kokos, barvy atd.). Nejlépe poslouží „rourky“, ze kterých si uděláme základ hvězdy. Vždy dvě rourky přilepte delší stranou k sobě, nejrychleji to půjde s tavnou pistolí. Ale pozor lepidlo je velice horké, proto by s tavnou pistolí neměly pracovat děti samy. Připravte si čtyři dvojice slepených rourek, ze kterých složíte kříž. Zkuste si ho poskládat na podložku, poté ho slepte k sobě uprostřed. Na tento základní tvar hvězdy můžete dále nalepit „kolínka“, „mašličky“ atd. Další možností je hvězda tvořená z jednotlivých kusů slepených ve středu. Těstovinový výrobek lze dozdobit třpytkami, posypat kokosem či ho pomalovat barvami. Nezapomeňte přilepit ouško na pověšení. Koho práce s tavnou pistolí baví, může si slepit z oříšků, větviček, šišek atd. adventní věneček či srdíčko. K přírodnímu výrobku se budou hodit červené stužky či bílá peříčka. Přejeme příjemné adventní tvoření.
ků ale na mně nehledejte. Ve volném čase upřednostňuji pohodlné oblečení, spíše sportovního rázu, často černé barvy. V posledních letech se objevují v mém šatníku i barvy veselejší. Střídmost a jednodušší styl mého oblékání mi tak neodvádí pozornost při navrhování pro někoho jiného. Více mě naplňuje módu vytvářet.
Foto: Karel Juda Modelka Nikol Petruželová
Jaký styl oblékání volíte Vy sama při oficiálních - slavnostních příležitostech a co ráda nosíte ve volném čase? Nejraději mám módní kousky, které se dají všemožně kombinovat podle nálady a příležitosti. Stejně tomu tak je i v mých kolekcích. Při oficiálních příležitostech se nebráním šatům a sukním se zajímavým střihem nebo vzorem. Moc romantických kous-
Dokážete si představit, že byste kvůli své profesi žila v zahraničí? Zkušenostem v zahraničí se nebráním, pokud se naskytne příležitost. Ale trvale se přesunout do zahraničí kvůli své práci neplánuji. Kde se mohou čtenáři Týneckých listů seznámit s Vaší prací? Prezentujete svoji tvorbu na internetu? Zájemci mohou moji tvorbu sledovat na facebooku: Lucie Jílková / Narykatee - Fashion designer nebo na webových stránkách: www.luciejilkova.cz Tyto zdroje jsou průběžně doplňovány o nové fotografie a informace z naší dílny. Ptala se Kamila Grmolenská
24
INSPIRACE; TIP NA VÝLET
Your Cup of English Tea Váš šálek anglického čaje vám nabízí možnost krátkého procvičení anglické slovní zásoby a gramatiky. Náročnost je stupňována dle úrovní od začátečníků až po pokročilé, správná řešení jsou uvedena na konci rubriky. Elementary Choose the correct prepositions (doplňte správnou předložku):
10 If you ......., she ....... very disappointed. (not go, be). Intermediate Look at these idioms, phrasal verbs and proverbs and try to guess their meaning (zkuste uhodnout význam těchto ustálených spojení a přísloví): 1 I need to tell you the truth, I can’t live a lie anymore. 2 I didn’t win and learned my lesson from that. 3 He didn’t help me at all. He let me down. 4 Stop pretending! By all means lay your cards on the table. 5 That’s great, let’s toast! 6 Don’t worry, let the dust settle. 7 Look before you leap. 8 It’s like looking for a needle in a haystack. 9 I’m sorry, I lost my temper. 10 Betting he makes a good living.
to / at / in / for / in / for / in / to / to/ in/ 1 She lives ... Scotland. 2 ... the morning we have breakfast. 3 Maya likes swimming ... summer. 4 I start my work ... 9 o’clock. 5 Paul often looks ... his keys. 6 I have a letter ... you. 7 My mom listens ... radio every morning. 8 He’s married ... a British. 9 Peter was born ... 1948. 10 Children go ... bed early. Pre-intermediate Fill in the verbs in the first conditional forem (doplňte slovesa do souvětí ve formě první podmínky): Our team will lose the race if we don’t try enough. (lose, not try) 1 If she ....... her last match, she ....... in the tournament (win, continue) 2 He ....... his final exam if he ....... hard. (pass, study) 3 She ....... English more as soon as she ....... more time. (study, have) 4 If they ....... to watch the news, they ....... go home. (want, have to) 5 If he ........ the last bus, I ....... a taxi. (miss, get) 6 If I ....... the list down, I ....... it. (not write, forget) 7 If you ....... me some money now, I ....... it back to you tomorrow. (lend, give) 8 If my aunt ....... late, we ....... for her. (arrive, wait) 9 You ....... push the door hard if you ....... to open it. (must, want)
(Solution (řešení): Elementary: 1 speaks, 2 talks, 3 writes, 4 goes, 5 does, 6 wishes, 7 watches, 8 finishes, 9 flies, 10 studies, 11 buys, 12 has, 13 lives, 14 drives, 15 plays Pre-intermediate: 1 If she wins, she will continue in the tournament. 2 He will pass his exams if he studies hard. 3 She will study more as soon as she has time. 4 If they want to watch it, they will have to go home. 5 If he misses the bus, he will get a taxi. 6 If I don’t write it down, I will forget it. 7 If you lend me some money, I will give it back. 8 If my aunt arrives late, we will wait for her. 9 You must push the door if you want to open it. 10 If you don’t go, she will be very disappointed. Intermediate: 1 Musím se ti přiznat, už nechci žít ve lži. 2 Tohle jsem prohrála a poučila se z toho. 3 Vůbec mi nepomohl. Nechal mě ve štychu. 4 Přestaň se přetvařovat. Klidně vylož karty na stůl. 5 To je skvělé, připijme si. 6 Neboj, dej tomu čas . 7 Dvakrát měř, jednou řež. 8 To je jako hledat jehlu v kupce sena. 9 Omlouvám se, ztratil jsem nervy. 10 Sázení mu vynáší.
Shortbread skotské máslové sušenky Jako milovnice všeho britského vám tentokráte zprostředkuji recept na tradiční skotské sušenky, jejichž pří-
prava je velice jednoduchá. Máte-li trpělivost, přizvěte na pomoc i děti či vnoučata.
Na 60 kousků budete potřebovat: 360g hladké mouky 230g změklého másla 160g moučkového cukru 1 vanilkový cukr 50g škrobové moučky
Ze všech ingrediencí vypracujte těsto, zakryté je nechte 30min v chladu. Poté vyválejte na 7mm silný plát a vykrajujte z něho obdélníky o rozměru 2x6cm. Chcete-li mít tradiční skotský shortbread, před pečením propíchněte sušenky na několika místech za sebou špejlí. Pečte v troubě rozehřáté na 180C 10-13minut. Obměnou této základní varianty těsta, můžete rychle získat několik druhů cukroví. Můžete ubrat mouku a místo ní přidat opražený nastrouhaný kokos nebo kakao, citrónovou kůru, skořici, pro intenzivnější chuť lze přidat pár kapek aroma vanilky atd. Pokud necháte cukroví týden odležet, změkne a chuťově zvýrazní vanilku. Inspiraci připravila Kamila Grmolenská
TIP NA VÝLET
Co s volným časem o adventu? Prodejní výstava v Galerii Mariette kde: Vizovice kdy: 5. 10. – 23. 12. 2016 vstupné: zdarma Vánoční jarmark kde: Valtice kdy: 17. - 23. 12. 2016 vstupné: zdarma Vánoce na dědině kde: Valašské muzeum v přírodě kdy: 6. 12. - 15. 12. 2016 vstupné: 110,-Kč, snížené 80,- Kč Vánoce minulého století - vánočně vyzdobené chalupy a v každé z nich jinou činnost, od vaření čokolády, pečení pečiva po vyšívání a odlévání svíček. Adventní dílničky pro děti kde: Zámek Žďár nad Sázavou kdy: 26. 11. 2016 - 17. 12. 2016 vstupné: 50,-Kč Adventní věnce, sněhuláky, látkové i terakotové vánoční ozdoby budou vyrábět děti na vánočních dílničkách. Kdo bude chtít, napíše Ježíš-
kovi a odpověď od něj si vyzvedne před Vánoci přímo na zámku ve Žďáru nad Sázavou. Šumění andělských křídel kde: Muzeum umění v Olomouci kdy: 27. 10. 2016 - 5. 3. 2017 vstupné: 70,- Kč, rodinné 140,- Kč Výstava více než 200 andělských maleb, kreseb a soch. Těšit se můžete na komentované prohlídky, přednášky, divadlo o Létajícím dítěti, filmy či workshopy A kde vlastně jsi? nebo Cestu za andělem. Nejen děti se mohou zúčastnit zajímavé soutěže s názvem Stopy křídel. Vánoční tradice a zvyky v Evropě kde: Muzeum Šumperk kdy: 16. 11. 2016 - 5. 2. 2017 vstupné: plné 30 Kč, snížené 15 Kč, děti do 3 let zdarma Dozvíte se, jak slaví Vánoce v okolních zemích. K výstavě se budou konat komentované prohlídky a pro děti mateřských a základních škol jsou připraveny dílny. Eliška Tomečková
Loštický betlém po dvacáté... Vážení příznivci loštického betléma, pro letošní krajinu betlémskou byly ze špalíků lipového dřeva oživeni pomocí řezbářských nožíků tři noví občané, kteří se půjdou letos poprvé poklonit Ježíškovi a přinést mu dárky. První figurkou je známá loštická občanka, která byla celoživotně spjatá s tancem a baletem, paní Jarmila Seidlová. Za svůj život vychovala mnoho tanečnic a stala se tak známou po celém kraji. Druhou figurkou je pan Luděk Štipl, který se zasadil o obnovu loštické synagogy, turisty hojně navštěvované. Třetí figurka za celou Moravu je známý fotograf, pan profesor Jindřich Štreit, proslulý svými fotografiemi na výstavách doma i v zahraničí. Věřím, že tyto tři figurky se stanou
právoplatnými obyvateli krajiny betlémské a nebudou narušovat soužití svých dřevěných spoluobčanů. Srdečně vás zveme na návštěvu jménem betlémských obyvatel, kteří jsou sice dřevění, ale jejich srdce stále bije a těší se na setkání s vámi. Stane se, že se některá figurka na návštěvníky usměje, mrkne či zamračí. Zahájení jubilejního dvacátého ročníku se bude konat 1. 12. 2016 ve 14 hodin. Výstava bude probíhat od 1. 12. 2016 do 6. 1. 2017 u řezbáře Jaroslava Beneše na ulici Moravičanská č. 439 v Lošticích, a to denně od 14 do 18 hodin včetně svátků, sobot a nedělí. Případné dotazy zodpovím na telefonu 603 929 926. Váš řezbář Jaroslav Beneš
KOŠÍK TÝNKA A TÝNKY
25
Týnka a Týnek se těší na Ježíška Ahoj děti! V redakci se nám sešla spousta správných řešení soutěžní tajenky a my z toho máme velkou radost. Nebuďte smutní, pokud jste nevyhráli. Pošlete znění tajenky znovu - třeba vyhrajte příště. Navštívit nás můžete i na internetu na adrese http://tynka-a-tynek.blogspot.cz Veselé Vánoce a šťastný nový rok vám přejí Týnka a Týnek!
Soutěžní křížovka Když se vám podaří tajenku této křížovky vyluštit, její řešení zašlete poštou, emailem nebo ho zate-lefonujte na Obecní úřad Velký Týnec, Zámecká 35, 783 72, telefon 585 151 111, email sekretariat@ velkytynec.cz a to do konce aktuálního měsíce. Uveďte své jméno, příjmení, věk a adresu, na kterou máme výhru poslat, pokud si pro ni nepřijdete osobně. Výherce se dozvíte vždy v následujícím čísle. Přejeme hodně štěstí a těšíme se na správné odpovědi! Tajenka z minulého čísla zní: Radovan. Výhercem se stává Maxmilián Melecký, kterému zasíláme knižní odměnu a gratulujeme!
Kniha měsíce prosince Husa Líza a vánoční hvězda Petr Horáček Když husa Líza zjistí, že na vánočním stromě chybí hvězda, vydá se na dlouhou cestu, aby z oblohy uloupla jednu zářící hvězdu. Je jí jedno, jak dlouhé bude její putování, ona se nevzdá! A na konci knížky čeká na ni i na její kamarády ze statku překvapení.
Vánoce v Řecku Vánoce v Řecku začínají už 40 dní před Štědrým dnem – patří k nejdůležitějším svátkům. Na Štědrý den chodí řecké děti koledovat a zpívají při tom vánoční píseň zvanou viz tajenka. Za to dostávají cukroví a sušené ovoce. Návod na luštění: Doplňte do následujících políček slova tak, aby na sebe navazovala. Z čísel pak sestavte tajenku. ADVENT, JESLIČKY, JMELÍ, SVÍČKA, VÁNOČKA
1. Když vyjde první ....., usedá rodina k štědrovečerní večeři. 2. Zpíváme je o Vánocích. 3. Je součástí štědrovečerní večeře. 4. Čas před Vánoci (4 neděle před Vánoci zapalujeme na svícnu svíčky) 5. Město, ve kterém se narodil Ježíšek. 6. Tiše a ochotně, ..... na plotně voní. 7. Sladké pečivo, které pečeme na Vánoce (není to vánočka). 8. Věšíme je na stromeček. 9. Zdobíme ho. 10. Vánoční pečivo s hrozinkami. 11. Dárky dostáváme na ..... den. 12. Oznamuje nám, že Ježíšek naložil dárky. 13. Lijeme ho do vody, abychom zjistili, co nás čeká v dalším roce.
Vánoce v Dánsku V Dánsku nadělují dárečky skřítkové, kterým se říká viz tajenka. Jsou různě velcí, mají špičatou čepičku a červené a bílé oblečení. 24. prosince tito skřítci zavěšují na větve vánočního stromku drobné dárečky a sladkosti. Návod na luštění: Do řady nepatří jedno slovo. Z vyřazených slov tvoří jejich počáteční písmena tajenku.
Vánoční sudoku Návod na luštění: Obrázek se nesmí opakovat v jednom sloupci, řádku ani čtverci.
Vánoce v Itálii V Itálii se slaví ještě 6. ledna svátek Epifanie. Čarodějnice viz tajenka sestoupí komínem do domů, kde nechá dětem dárky.
1. jaro - podzim - nosorožec - léto - zima 2. Brno - Olomouc - Jeseník - Ostrava - indián 3. jelen - slon - divočák - zajíc - sova 4. sýr - jablko - hruška - švestka - třešeň 5. dub - ementál - buk - habr - lípa 6. červená - modrá - zelená - ropucha - žlutá
Řešení: Vánoce v Řecku: Kalanda Vánoce v Dánsku: nisser Vánoce v Itálii: La Befana Stránku připravila Eliška Tomečková
26
KŘÍŽOVKA Osobní Jídlo ze identifi- seriálu kační návštěvčíslo níci Dětský pozdrav Infarkt myokardu (zkr.)
Zkr. základ. 3. část protajenky středků
Rovnatá krajina Divoce bez vláhy (zastar.) s trávou
Slezské divadlo (zkr.)
Nejdříve (básn.)
Zn. titanu
Guma
2. část tajenky
Patřící Otovi
Reptání
Název hlásky Z
Část těla
Velká rána
Amer. spisovatel
Bohatě rozvinutý Angl. vajíčko
Vysavač
Tajenkou listopadové křížovky je výrok Thomase Jeffersona (1743 - 1826), třetího amerického prezidenta a hlavního autora prohlášení nezávislosti.
Podpěra Steh Lepidlo
Ruské město
1. část tajenky
Látací steh
Útulek (zastar.)
Slovan. věrozvěst
Správné znění tajenky zašlete poštou, e-mailem nebo ho zatelefonujte na Obecní úřad Velký Týnec, Zámecká 35, 783 72, telefon: 585 151 111, e-mail
[email protected], a to do konce aktuálního měsíce. Legendární král Anglie
Náš klavírista Forma
Dyetyléter
Část kabátu
Trikot Závod Žlutohnědé barvivo
Opuchlina
Kiplingův vlk
Citosl. opovržení
Pohád. bytost
Inic. 1. čs. prezidenta
Akademie věd
Patřící Evě
Hlas vrány
Přežvýkavec
Avivážní přípravek
Zdatný člověk
Cval koně Zkr. válečných lodí USA
Snížený tón D
Chem. prvek
Kus ledu
Děj
Vid
Sev. Kor. vládce
Přízvuk
Skřítek
Nástroj vozky
Šachová ukončení
Zesílený okraj kotouče
Vojenský povel
Zn. dlaždiček
Citosl. překvapení
Tyč k páčení
Čistě
Náš politik a spisovatel
Ráj
Těžkosti
Směnečné ručení
Ukazovací zájmeno
Dělat
Skučet
Ba
Nádoby na
Angl. ono
Angl. prám
Angl. sportovní hra
Vlastnil
Jm. her. Farrowové
Mládě orla
Zaklení
Slušný
Prospěchář (nářeč.)
Psice
Kočko- Domácky vité Alexej šelmy
Litevská mince
Tajenka z listopadového čísla: Jen chyba potřebuje podporu vlády, pravda se obhájí sama. Výherkyní knihy se stává paní Jitka Calábková z Kokor. Gratulujeme.
Obvyklý
Zrakové orgány
Zřejmě
KŘÍŽOVKA
Řvát
Žen. jméno
květiny Inic. Smoljaka
Zkr. pro
Hony
Slovensko
SPZ Nové Zámky
Rostlinné pletivo pod kůrou
Vzdech
Jméno Destinové
Einsteinovy iniciály
Divadelní hvězda
Jitro
Slinější tyč
Pomůcka: Amarouny, Aval, Eye, Kursk, Mia, Ovum, Rokl, Trot
ZA PL TEM
Fit se udržuji jen pravidelným pohybem, říká Eva Navrátilová Živým důkazem toho, že pracovat na své fyzické kondici lze v jakémkoliv věku, je Eva Navrátilová, dlouholetá cvičitelka aerobiku v Grygově. Za symbolický poplatek si můžete zajít protáhnout své tělo do místní sokolovny až třikrát týdně, a sice v pondělí, středu a čtvrtek vždy v 18.00 hodin. Hodina cvičení je kombinací zahřívacích, posilovacích a protahovacích cviků. Pokud byste se chtěli přidat, může vás povzbudit následující rozhovor.
Foto: A. Thunová Evo, jaké je vlastně tvé civilní povolání? Pro kdekoho to bude velké překvapení, jsem vyučená kuchařka a této profesi se věnuji celý život a budu i zbývající tři roky. Mnohokrát jsem již tuto otázku slyšela a v očích viděla údiv. Vždyť kuchařky bývají vesměs korpulentní dámy. Moje odpověď je pořád tatáž, za svou postavu vděčím pravidelnému cvičení. Žádné diety jsem nikdy nedržela.
ky, kdy se dostavila spousta mladých dívek a společně jsme nacvičily a předvedly malou ukázku z hodin aerobiku na místním plese. V roce 2000 jsme dokonce v rámci XIII. všesokolského sletu nacvičily aerobní skladbu pro ženy a dorostenky a vystoupily s ní v Olomouci. Po rekonstrukci místní sokolovny byl o hodiny aerobiku veliký zájem, všechny byly plně obsazené. Chodilo se na dvouhodinovky a některé z nás zůstaly i třetí hodinu
a „dorazily se“ v nově zřízené posilovně. Postupně se však osazenstvo měnilo s tím, jak přibývala možnost jiných sportovních aktivit. Pro mne je přesto obdivuhodné pozorovat, jak přicházejí nové ženy, kterým mé cvičení vyhovuje.
De Bras, které vychází z klasického tance a baletu. Co se týče životního stylu, nikdy jsem se nezabývala tím, co a jak jíst. Fit se udržuji jen pravidelným pohybem. Nové trendy ve cvičení sleduji, občas narazím na nějakou mne neznámou zajímavost a vyzkouším ji.
Osobně se někdy musím nutit „jít si zacvičit“. Stane se někdy tobě, že se ti nechce nebo je pro tebe sport takovou vášní, že s tím nemáš problém? No jéje, také se mi mockrát nechce, hlavně když je venku pošmourno a prší. Jako cvičitelka si ale nemohu dovolit nepřijít. Nemůže se stát, že bude plná tělocvična a já se budu válet doma na kanapi. Přestože se mně někdy nechce, odcházím pak z hodiny vždy s úžasnou náladou a čistou hlavou.
Věnuješ se s podobnou energií i jiným zálibám? Ráda pracuji na zahrádce, kde s manželem pěstujeme ovoce i zeleninu. Jinak hrozně ráda peču. Není týden, abych pro někoho neupekla zákusky nebo dort. Sladké také ráda mlsám.
Vím, že se vedle aerobiku věnuješ i jiným sportům a sleduješ také nové trendy v oblasti zdravého životního stylu. Můžeš k tomu říct něco bližšího? Ano. Velice ráda jezdím s manželem na celodenní vyjížďky na kole do přírody. Pokud se naskytne příležitost, ráda si zajdu na cvičení Port
Na závěr se tě chci zeptat, jak se ti žije v Grygově? Co se ti líbí a co ti naopak chybí? Jak se mi žije v Grygově? Luxusně, jak říká náš pan starosta, viz jeho rozhovor pro Týnecké listy nazvaný Grygov je luxusní místo pro život. Nechci hledat výhrady za každou cenu. Raději bych chtěla poděkovat za rozhovor. Znamená pro mě velkou reklamu, která, doufám, přiláká do tělocvičny další zájemce. Na všechny se těším. Rozhovor připravila Andrea Thunová
Fotografická soutěž zná letošní vítěze
Jak dlouho vedeš hodiny aerobiku v Grygově? Je to od té doby, kdy mně bylo do občanského průkazu napsáno trvalé bydliště Grygov, tedy bezmála třicet let. Sport obecně je mojí vášní. Cvičím již od svých šesti let s nástupem na základní školu. Tam jsem začínala se sportovní gymnastikou, na kterou nedám dopustit. Ta je pro každého sportovce velkým přínosem, ať již se pak věnuje jakémukoliv sportu. Gymnastiku jsem dělala až do svých devatenácti let. Změnila se za těch třicet let věková skladba cvičících? Stárnou s tebou nebo chodí i mladší? Za celou dobu, co v Grygově cvičení vedu (několik let jsem vedla také hodiny ve Velkém Týnci), se na nich vystřídala spousta žen, a dokonce i několik mužů. První léta se mnou začínaly ženy v mém tehdejším věku, tedy zhruba třicetileté. Pamatuji i ro-
Foto: archiv mikroregionu Království Letošní ročník fotosoutěže Království očima občanů Království měl dva tematické bloky – přírodu a život v našich obcích. Mezi oceněné se z naší vesnice zapsal tradiční účastník pan Jaroslav Rod ze Vsiska (třetí zprava).
28
ZA PLOTEM
APERIO Společnost pro zdravé rodičovství zahajuje projekt na pomoc rodičům samoživitelům NOVÉ ŠANCE
Proč sólo rodiče? Podle aktuálních statistických údajů žije v České republice v chudobě třetina až polovina sólo rodičů (www.statistikaamy.cz/2016/03/hranicni-mezechudoby). Sólo rodič dvou malých dětí s minimální mzdou v naší zemi musí pracovat skoro 80 hodin týdně, aby příjem jeho domácnosti přesáhl hranici relativní chudoby – to je nejvíce ze všech států OECD. Průměrné riziko příjmové chudoby v ČR je 9,7%, přičemž neúplné rodiny jsou ohroženy rizikem víc než trojnásobným: 31,7%, oproti úplným rodinám: 9%. (ČSÚ 2015). Podíl osob ohrožených materiální deprivací je v ČR průměrně 6,7%. V neúplných rodinách je toto riziko opět víc než trojnásobné – 21,7%, v úplných rodinách oproti tomu jen 5,6% (ČSÚ 2015).
Úplné rodiny vs. rodiny samoživitelů Finanční situace rodin v České republice není nijak růžová. Začátek školního roku udělal vítr v peněžence většině rodin a než se z toho vzpamatují, přijde vánoční smršť. Pokud dokáží tyto pravidelné nadstandardní výdaje zamávat s rozpočtem úplné rodiny, co znamenají pro sólo rodiče? Rodiny s jedním rodičem jsou navíc vystaveny i jiným, než jen finančním tlakům. Stres, vyčerpání a dlouhodobé přetížení je často spouštěčem zdravotních komplikací. Podle posledních studií jsou sólo rodiče 3x více nemocní, než rodiče v úplných rodinách.
Děti z úplných rodin vs. děti samoživitelů Tato situace se negativně odráží na dětech rodičů samoživitelů. V České republice je vychováváno sólo rodičem téměř půl miliónu dětí, tj. 16% ze všech dětí. Nedostatek financí na běžné malé životní radosti, méně pozornosti ze strany rodičů, často i méně trpělivost s dětskými "rozmary", a také menší možnosti kvalitního trávení volného času vedou často ke snížení jejich sebevědomí a horší startovní pozici do života. APERIO se sólo rodičům věnuje už 7 let a zná jejich situaci i potřeby. Nyní pro ně připravilo komplexní projekt NOVÉ ŠANCE, který tatínkům a maminkám pomůže nabrat dech a získat dovednosti a sebevědomí potřebné pro osobní a pracovní restart.
CO ÚČASTNÍKY ČEKÁ? KURZOVÁ MOZAIKA * kurzová setkání volitelná podle aktuálních potřeb účastníků (z oblasti personalistiky, psychologie, práva)
* * * * *
Co se v kurzu naučí: Jak být co nejlepší máma nebo táta – i když jsem sólo. Den má jen 24 hodin – jak zvládnout všechno podstatné. Na co mám právo. Jak sepsat životopis, který mi zajistí pozvání na pracovní pohovor. Jaké jsou mé silné stránky a jak je co nejlíp uplatnit v zaměstnání.
Jak se postarat o sebe, abych všechno zvládl/a OSOBNÍ PSYCHOLOGICKÉ A KARIÉRNÍ PORADENSTVÍ KOUČINK PŘI REALIZACI OSOBNÍHO PLÁNU CO NEBUDE CHYBĚT * čas na setkání a sdílení s podobně naladěnými lidmi - hlídání dětí, ubytování, příspěvek na dopravu a malé občerstvení zdarma
Kdy a kde budou Nové šance probíhat? Termín: Od února do června 2017, cyklus 5ti víkendových setkání Kde: Rodinné centrum Heřmánek OLOMOUC (spádová oblast Morava) VÍCE O PROJEKTU NALEZNETE NA WEBU: www.aperio.cz Děkujeme za váš zájem a jsme vám k dispozici. PhDr. Petra Tenglerová, Aperio Praha a RC Heřmánek Olomouc, Mob. 604 339 220, Mail:
[email protected]
PŘESAHY STUDIE Z listopadových Ranních iluminací J. E. Friče
ROZHOVOR Ruská lektorka českého jazyka Anna Děňščiková
TEXTY Umberto Eco a Norman Ohler
RECENZE Dvě knižní novinky očima Petra Hanušky
HISTORIE Evropské Vánoce, pozvánka na Šumění andělských křídel a krokodýlí mumie
KAPSÁŘ ... tentokrát listopadový
30 4
STUDIE
STUDIE
Z listopadových Ranních iluminací 1. 11. 2016 „Vždy bylo tolik oráčů, že unavili žoldnéře, vždy bylo tolik obětí, že unavily kata, vždy bylo tolik věrnosti, že zdolala pokušení.“ (Charles Péguy) Všech Svatých, zítra svátek „všech věrných zemřelých“, může být na světě krásnější lidská vlastnost než věrnost? od zemřelých bychom ji čekali, ti už „vědí“, ale věrnost zde na zemi? jak nesmírně těžká, jak vyžadující hlubokou víru ve skutečný smysl věcí a činů a způsobů lidského chování a vyhrabávání těch dobrých vkladů, které nám do duše byly vloženy dříve, než muselo být tesáno nemilosrdné Desatero, kdosi onehdy říkal, „Kain přece dobře věděl, že zabít bratra je špatné“, na dnešní svátek také připadá – aspoň dříve tomu tak bylo – nádherné čtení z homilií Svatého Řehoře Velikého (a připomínka Sv. Marie Magdalény, jejíž památka se v západní církvi slaví od 12. století): „Když přišla Maria Magdalena k hrobu a nenašla tam Pánovo tělo, domnívala se, že bylo odneseno, a oznámila to učedníkům. Ti přišli, uviděli a uvěřili, že je tomu tak, jak řekla žena.“ Hned dále se o nich píše: „Odešli tedy učedníci domů.“ A potom se připojuje: „Maria však stála u hrobu venku a plakala.“ – Tu je třeba uvážit, jak veliká síla lásky rozněcovala mysl této ženy, která neodcházela od Pánova hrobu, ani když odešli učedníci. Hledala toho, kterého nenalezla, plakala, hledala a, zanícena ohněm své lásky, planula touhou po tom, který byl odnesen, jak se domnívala. Tak se stalo, že ho tehdy uviděla jen ona sama, která zůstala, aby hledala. Neboť hodnotou dobrého díla je zajisté vytrvalost a hlasem Pravdy je řečeno: „Kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ Hledala tedy nejprve a nenalezla. Vytrvala v hledání, a právě proto nalezla. Stalo se, že nesplněná touha rostla a rostoucí dosáhla nakonec toho, co hledala. Neboť svaté touhy prodlením vzrůstají. Jestliže však s prodlením slábnou, nebyly to pravé touhy. … – „Dí jí Ježíš: Marie!“ Když ji oslovil obecným jménem podle pohlaví a nebyl poznán, oslovuje ji teď jménem. Jako by jí zjevně říkal: Poznej toho, od něhož jsi poznávána. Neznám tě obecně jako ostatní, nýbrž jmenovitě. Poněvadž je tedy Marie nazvána vlastním jménem, poznává Původce. A ihned ho nazývá „Rabboni“, to jest „Mistře“, neboť byl i zevně hledán i sám ji učil, aby byl hledán vnitřně.“ - potud sv. Řehoř, taky o skutečné věrnosti, která časem jen získává, která nikdy nemůže tratit. Je typicky podzimní den, chvílemi mlžně poprchává, vynořuje se mi dávný verš „v létě, jež uniklo do dáli / mnichové do balónu kopali“ (John Ashbury? překlad téměř s jistotou Jan Zábrana), v Ostravě býval důl, kterému staří neřekli jinak než „Donbosko“ („robi na Donbosku“, podobně jako „robi na Švermě“ atd.), jazyk ohýbaný z generace na generaci, kolem dolu Don Bosco byla poblíž i salesiánská oratoř (už si ta místa nedokážu přesně v paměti vybavit), otec mi s pobavením vyprávěl,
Foto: www.kultura/idnes.cz Jaroslav Erik Frič (1949), moravský básník, nakladatel, hudebník, organizátor undergroundových hudebních festivalů. Na internetu provozuje stránku nazvanou UŠI A VÍTR /www.usiavitr.cz/. Ukázky pocházejí z PASÁŽÍ - deníku pro umění, kritiku, živo
jak tam „mnichové“ proháněli se svěřenci míč v mnišských kutnách, později jsem četl celou řadu životopisů sv. Dona Bosca, snad deset, za sebou, každý byl jiný, řada příhod jeho života (zemřel ve stejném roce, kdy se narodila má babička, matka mé matky, 1888) mi utkvěla nesmazatelně v paměti, víra v dílo, na němž tak hmatatelně spočívala ruka Boží, věrnost Bohu i lidem, nedlouho před smrtí ho přece jen navštěvovali lékaři a radili mu, jak se „šetřit“, a smáli se s ním, když na jejich rady vůbec nedbal, „Vaše tělo, otče, je jako starý kabát, který je potřeba pověsit do skříně, aby si odpočinul“, což se samozřejmě nikdy nestalo, když zemřel, na jeho těle objevili vyrážku, kožní nemoc, která prý musela být velmi bolestivá, ale nikdo o ní nevěděl, jednou - když zase přišel s něčím pro město naprosto šokujícím - ho dokonce chtěli zavřít do blázince, což samozřejmě světec prohlédl, a když pro něho městští hodnostáři přijeli drožkou, aby ho lstí odvezli do internace, dával jim „pokorně“ přednost, až nastoupili, pak rychle za nimi přibouchl dvířka a kočí, který byl řádně instruován, ihned vyrazil k branám ústavu choromyslných, kde až po čase se ctihodným hodnostářům podařilo personál přesvědčit, že oni nejsou ti blázni, jejichž příjezd byl ohlášen, – pestrý, drsný, zábavný a jedinečný život, – říkává se taky „psí věrnost“, zažil jsem ji vícekrát v životě, snad nejvíc, když můj pes Bak (Buck), nádherný německý ovčák, dostal ode mě příkaz, že se ke mně nesmí přiblížit, s ohledem na nějaké moje nově zjištěné alergie (říká lékař, „musíte si vybrat, jestli chcete žít vy, nebo ten pes“), dodnes vidím jeho oči, jeho zděšení, když jsem ho musel zarazit při obvyklém vítání, když jsem se vrátil domů, tomu zvířeti se zhroutil svět, za několik dní měl tělo pokryté vředy, za 14 dní byl na sotnách, vyhublý na kost, z boudy už živý nevy-
lezl, „Lve, ty jsi čestný chlapík,“ opakoval svému umírajícímu novofundlanďanu Lord Byron, utíraje mu sliny od huby, „jsi lepší než lidé!“ - s přáním všeho dobra do nového dne j. e. f., 9:19 4. 11. 2016 „Jakmile se do lidských věcí vpletou peníze, zdá se vedle nich každý jiný důvod lichý a předstíraný. … Čekali jsme, že svoboda nám poví, kdo jsme a co chceme, ale svoboda nás nechává přebíhat od lopat k latině a od latiny k lopatám a ukazuje nám tak, že je celkem lhostejno, dělámeli to či ono. Nepociťujeme v sobě žádné naléhání dělat především jedno, a nikoli druhé, a proto jsme na životní morálku povýšili názor, že účelem dělání čehokoli je dělání peněz. Profese - toť naše uniforma. Otročení penězům - toť smysl našeho osvobozeného života. Dali jsme se přesvědčit, že vlečeme svět na svých bedrech a že svoboda je cosi jako zasloužený ráj. Ale když jsme svobody nabyli, rychle se jí zříkáme, protože pociťujeme, že nikdy nespočinulo na našich bedrech břímě těžší.“ - Josef Šafařík, Sedm listů Melinovi, 1948 Nechápu národ, který něco dobrého čeká od vulgárních bohatců, „za každým velkým bohatstvím je zločin“, je neměnná balzacovská deviza, nikdy neplatilo nic jiného, okrást druhého dnes je pokládáno za „úspěšnost“, neznám nechutnější a ubožejší scénku z poslední doby, jako když na jakémsi videu tento bohatec všech současných bohatců „pobaveně“ vypráví svým „blízkým“ (t. j. zaměstnancům), jaké bylo překvapení bezdomovcovo, když mu tento dal pětitisícovou bankovku při jakési jeho pouliční agitaci, něco tak ubohého, nízkého, nemravného! kdysi jsme studovali „v rámci filosofie“ také etiku, nebyla k tomu vlastně v době začínající Normalizace žádná použi-
telná literatura, byla k dispozici jen neobyčejně tlustá kniha Jiřiny Popelové Otáhalové s názvem Etika, v podstatě vyprávění o Mladé gardě, nafouklé na šest set či sedm set stran, v bleděmodrém svazku, vidím ho jako dnes, o etice jsem se však nedozvěděl vůbec nic, už vlastně ani nevím, jak se mi pak podařilo absolvovat ty „zápočty“ či zkoušky nebo jak se dnes ty mučírny jmenují, dnes ovšem upadli jsme zase do jiného bahna, do jiných bažin nemyslivosti a zbabělosti, která je s penězi a bohatstvím neoddělitelně spjata, „Člověk, který žije v bohatství a neuvažuje, podobá se dobytčatům na porážce,“ takto píše Žalmista neomylně již před věky a dodnes platně, a vede-li slepý slepého, pak oba spadnou do jámy, „za každým velkým bohatstvím je zločin“, viditelně, hmatatelně, dokazatelně, a přesto tato vějička stále lid fascinuje, láká, orientuje jejich smysly k naprosté zmámenosti, nikdy to nepochopím, nikdy s tím nemohu souznít, chápu ovšem, že pro někoho, pro něhož vše začíná i končí na tomto světě, nemůže být žádných zábran, kterým se zpozdile říká „morální“ (Kantovo „hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“ jsem nikdy nepochopil, proč? proč by měl být „mravním zákon ve mně“? odkud se vzal a k čemu směřuje? nechápu), končí-li vše s tímto světem viditelným, je možné všechno, a všechno má smysl jen sebou samým a také trvání sebou samým, tedy žádné trvání a žádný význam opravdu pevný a jistý, jen prchavost toho, co rez kazí a mol žere, co z toho může zůstat? jen zmarněný život, který se nebude opakovat, už nikdy opakovat, už nikdy nebudeme moci své šance napravit, uskutečnit něco trvalejšího než hnilobu a další prach země, sv. Jan z Kříže praví ve svých „Jiných zásadách a výrocích“: „Samy o sobě vzaty, časné věci nejsou příčinou hříchu. Protože však obyčejně lidské srdce následkem své přirozené slabosti k nim se kloní a tím se Bohu nevěrno stává, což je hříšné, praví moudrý muž plným právem, že bohatec nikdy není bez hříchu“, začíná-li a končí-li všechno tímto světem viditelným, je všechno namáhání stejně marné a pošetilé, jakož i ono fatálně hloupé money making, může to zajímat člověka opravdu vážně uvažujícího? už v roce 1856 píše Alexis de Tocqueville tato zásadní slova: „V těch společnostech, v nichž není nic pevné, se každý cítí neustále pobízen strachem, že se zhorší jeho postavení, a úsilím vystoupit výš. Peníze se staly hlavním kritériem, které klasifikuje lidi a rozlišuje mezi nimi, a současně nabyly jedinečné mobility přecházejí z ruky do ruky, proměňují životní podmínky lidí a povyšují i ponižují rodiny, takže neexistuje téměř nikdo, kdo by nebyl nucen vyvíjet zoufalé a trvalé úsilí, aby své postavení zachoval nebo aby nějaké získal… Touha zbohatnout za každou cenu, chuť obchodovat, láska k zisku, hledání blahobytu a materiálních požitků jsou tedy nejobecnější vášně. Tyto vášně se snadno šíří ve všech třídách a pronikají až do těch,
STUDIE jimž byly dosud cizí. Brzy dospějí tak daleko, že pokud je nic nezastaví, budou enervovat a degradovat celý národ,“ – ve stavu této degradace se nacházíme, vidí-li to kdo jinak, a povzbudivěji, budu jenom rád, když takovému názoru porozumím, netíhnul jsem nikdy k pesimismu a skepsi – jakož ani v této chvíli dalšího rozbřesku, už pomalu předsvatomartinovského, v Praze vyjde slunce přesně za půl hodiny, u nás v Letovicích už za 20 minut - vše dobré do nového dne! j. e. f. 5. 11. 2016 „Vy žádáte od svobody veliký blahobyt; Já od ní žádám jenom čest.“ – Georges Bernanos, Listy Angličanům, 1941 Včera při koupání se mě jedna sestřička ptá, „a kolik máte roků?“ – „šedesát sedm“ - „vypadáte na čtyřicet“ - „to je vidět, že máte dobré vychování,“ odpovídám na tuto neobvyklou lichotku, „to víte, mě vychovává syn!“ - „a kolik roků má ten?“ – „osm, ale je hroznej, ten mi dává!“ – to je dobré, když nás mladí vyučují, tak to má být, co my tady se svými „moudry“, která nikoho nezajímají, protože každá zkušenost je nepřenosná, a jsme tady jenom proto konec konců, abychom vydali svědectví za tu zkušenost svou, a mezi tyto pak můžeme velmi dobře a vhodně zařadit i ty zkušenosti, které získáme právě s těmito mladými, v kontaktu s nimi, při pokorném potěšení z toho, že nás ještě nenavěsí na stromy, abych jim ukázali, jestli se na nich ještě udržíme, jak prý se to dělá kdesi v Africe (kolébce lidstva ostatně), dnes se v mírných nejistotách chystám na cestu do Prahy, asi po třech či čtyřech letech, Matička Zlotřilá, co asi na nás zase chystá, ale my už jsme jaksi připraveni na všechno, odřeni, šrámy už nepočítáme, jen to, že jsme stále ještě drženi na této straně světa, je úžasná věc, zábavná a nádherná, jakkoli krvavě se kolikrát ve své každodennosti pod nemohoucností naší fysis kroutí a sténá, ale nenakládá Pán Bůh, jak známo, nikomu těžší břemeno, než může kdo unést, je tomu zrovna dvacet let, co za mnou ve Vydří přišel Lubor Maťa s několika přáteli a říká, „Magor spí, je unavenej, nebudem ho budit, budeš to uvádět ty“, říkám, „jistě“, ale nemám nejmenší potuchy, co se mi na pódiu podaří ze sebe vyrazit, sundávám malé děti z vysoké rozpadající se zídky za pódiem, jaksi mi ani nepřipadá, jak hrozný by mohl být jejich pád, kdyby se zeď - což hrozí každou chvíli – zhroutila, jsem jaksi fascinován jejich svobodou a „volností“, děti jsou chráněny způsoby, o nichž nemáme ponětí, jdu k mikrofonu, snažím se nikoho neumravňovat, spíš jen přivítat a povzbudit a vyjádřit radost z takového opravdu mnohohlavého a vpravdě živoucího - společenství, kapel se ptám těsně před vystoupením, kdo jsou, a odkud, co vlastně hrajou, je už hodně po půlnoci, když se najednou pod pódiem objeví rozzářený Magor, od hlavy k patě zlitý vodou ze studny, a křičí na mě z davu: „tak to má být! druhých břemena nosme!“ chechtá se, ano, v tom je konec konců vše, i zákon, i proroci, i naše všednodenní současnost, všechno ostatní je nuda a zbabělost, nuda a marnost, a znovu jenom marnost - s pozdravy všem - j. e. f., 8:43
12. 11. 2016 ještě jedna magorovská připomínka, k pátému výročí jeho smrti, kdy dopoledne dne 10. listopadu byl nalezen mrtev, poskytovatelem jeho posledního útočiště na tomto světě, přítelem-hospodským-stavitelem Petrem Bohunovským, na legendární Neklance v Praze-Radlicích, přátelé humpolečtí mě požádali, abych k jejich akci „5 let bez Magora“ napsal nějakou „zdravici“, o což jsem se pokusil tímto způsobem (a Václav Bareš prý velmi důstojně má slova rovněž v Humpolci včera interpretoval, za hudebního souručenství violoncellisty Josefa Klíče), zde je tedy tento pozdrav - jakož i pro všechny ostatní zde - do nového dne: Ivan Martin Jirous, básník český Je známá věc, že tvůrci jsou nejvíc ceněni, až umřou. Pak už se jich nikdo nemusí bát, už nikdo nemusí utíkat před jejich vtipem, už nemusí kličkovat před jejich sarkasmy. O čem by se učilo na univerzitách, kdyby nebyli vytahováni z hrobů ti
menším než o věrnosti postojům, důslednosti přesvědčení, tedy víry, a čistotě úmyslů. Tedy o lidském charakteru, na němž není pranic lidského, nýbrž je zcela tvarován mocí shůry, mocí vyšší, mocí jedině skutečně platící, o niž se opíráme. A nestaví se pevné domy na písku, nýbrž na skále. Dnes mi Ivan Martin chybí nesmírně osobně, dnes chybí nesmírně celému národnímu společenství, aniž by si to vůbec uvědomovalo. O těchto skutečnostech se nelze dočíst v učebnicích, ty lze vyčíst pouze z krvavých stop skutečného života, z takových stop, v jakých kráčel pokorný Podiven za svatým Václavem. Po smrti Ivana Martina se nemám na koho obrátit s některými zásadními otázkami, ať už vztaženými k životu jako takovému nebo k životu veřejnému, který zažívá celá společnost. Dnes sami jsme staří - a zůstali jsme v pravém slova smyslu sami. Veškterá tíha zodpovědnosti už dopadá jen na naše vlastní bedra. Už není
Foto: archiv autora nejopovrhovanější, ti nejnepochopitelnější pro chápání měšťákovo, ti nejodolnější vůči nástrahám světské slávy? Zbyla by poušť a úhor akademické vysušenosti, s převahou gramatických korektností a zbytečností falešnosti existenciálního postoje, který není než postojem hájícím vlastní zájem a užitek a který se skutečně oživujícím postojem, kterým by společnost mohla dýchat a sílit se, nemá nic společného. Martin Jirous vlastně nikdy nepřestal pochybovat, zda vůbec je básníkem, natožpak básníkem dobrým. Pasují na jeho postoj velmi dobře slova Josefa Šímy, který na dotaz jedné pařížské novinářky nedlouho před jeho smrtí, zda si myslí, že je dobrým malířem, odpovídá: „To nevím. Ale chtěl bych být malířem.“ Martin Jirous v jednom ze svých vězeňských dopisů ženě píše o svém momentálním uvěznění, že je „jedním článkem konsekvencí událostí“. Celý náš život se skládá z takových článků, které jsou prostým důsledkem našich životních postojů a základního ustrojení. A jejich důslednosti. Říká se tomu charakter. Robert Louis Stevenson jednou řekl, že chce zemřít ve víře svých předků a odejít za nimi „jako gentleman“. Tato věta se mi vždy líbila. Až mi jeden dnes velmi slavný spisovatel řekl: „A kde máte slovo gentleman v Evangeliích?“ Musel jsem přiznat, že jsem tam takové slovo nenašel. A přitom celá Evangelia nejsou o ničem jiném. Nevypovídají o ničem
výmluvy a není spolehnutí na nikoho jiného. Jedno z nejpřesnějších a nejkrásnějších slov, která mi Martin Jirous v životě řekl, a to s osvobozujícím smíchem, když jsem ho nahradil při uvádění jeho festivalu v Prostředním Vydří, když na mě na pódium křičel: „Tak to má být! Jak je psáno – druhých břemena nosme!“ Dnes už víme, že Ivan Martin to své k oné Úzké bráně donesl důstojně. Nyní zbývají již ta naše vlastní břemena. Kéž bychom je nesli rovněž tak důstojně a hrdě. Pro tento život už nemáme náhradníků. Sami musíme být oporou. A toto vědomí sice zavazuje, ale s takovými spolubratry, jakým byl Ivan Martin Jirous, rodák humpolecký, jdoucími před námi, sílí a povzbuzuje. j. e. f., nemocnice Milosrdných bratří, Letovice, 10. 11. 2016, 11:24 15. 11. 2016 vytýkají mi, že bych se měl více zabývat „beletrií“ (belles lettres) než politikou, ale mně nikdy politika nezajímala, pohrdal jsem jí hluboce v dobách „budování socialismu“, kdy ale - jak se mi dnes zdá - jsem tolik nepackoval o podlost a lež jako nyní, o nízkost a užitkovost, a naprosto přiznávaný bezcharakterní oportunismus, věci jaksi byly „čistější“, sice zvrácené, ale srozumitelné, karty mocensky rozdané (demokratickou volbou komunistické partaje „většinou“ voličstva v roce 1946), z toho pak rezultovalo vše ostatní, co tedy v době svobody a nezávislosti?
31
v době, kdy jsme se znovu přiznali k Evropě (i když se stále říká „Západní“, ale proč vzdávat historický pojem „Střední Evropy“?), k parlamentní demokracii britského a vůbec evropsky civilizovaného střihu? měli bychom jít nahoru - ale nejdeme, proč? malé sebevědomí přetrvá zřejmě věky, stále někoho „doháníme“, místo abychom budovali a tříbili své vlastní charaktery, svou vlastní identitu, ale na čem je chceme budovat? na pouhém „hmotném zabezpečení“ dneška? na „jistotách“, za něž nejsme ochotni nic zaplatit? Není Vám divné, že staroslavná Universita Karlova co do celosvětové kvality se nachází na 270tém místě? a pyšně deklarovaná brněnská Masarykova universita (moje alma mater, která se v době mých studií jmenovala Universita Jana Evangelisty Purkyně) dokonce na místě 702? mě osobně to uráží, jenomže ono nebude jinak, a nemůže být jinak, jestliže budeme mít nastavenu jen jitrnicovou laťku a zoufalá měřítka „hrubého domácího produktu“, proč vyrábět cokoli? jen pro koloběh - nesmyslný - peněz a užitku bank a lichvářů? zatímco život, kterým teprve člověk se stává člověkem, nám bude unikat mezi prsty? moji předkové z otcovy strany prý přišli do Čech během saské kolonizace za Přemysla Otakara I. začátkem 13. století, o kteréžto do-bě píše František Palacký: „Když Přemysl Otakar I. roku 1197 dosedl byl podruhé na trůn vlasti své, nalezl Čechy svržené až na nejhlubší stupeň politické nemoci a nevážnosti, podrývané od nepřátel domácích i zahraničných, trhané na různo frakciemi rozličnými, blízké oupadku konečného a sotva sebou vládnoucí, a když umřel, pozůstavil je synovi svému co mocnářství nikomu nepodlehlé, v sobě upokojené a svorné, a požívající ve valné části Evropy netoliko vážnosti, ale i ostrachu“ – takovéto vládce jsme mívali, na těchto základech stála „politika“, kdy živly německé a slovanské se tříbily bojem, ale i spoluprací a budováním jednoho – evropsky zcela ne-pominutelného - Českého státu, kampak dnes s „Čechií“? kampak v papučích na bál, páni ekonomové a počtáři? bez vzdělání, bez úrovně intelektuální a charakterové, bez morálního kreditu a mravní kontinuity se můžete jít s celou tou Čechií (která nikoho nezajímá a pletou si ji s Čečenskem) vycpat, ale my jsme prostě „nespokojení“, se vším, s „diktátem Bruselu“, se „zavlečením do NATO“, se zdravotnictvím, s „životními náklady“, prostě se vším kolem, místo abychom byli nespokojeni sami se sebou, s vlastní zaostalostí, zbabělostí a malověrností, pud sebezáchovy, přátelé, jako by scházel a upadalo i to, co z něho ještě tradicí snad a jakýms takýms dědictvím otců a dědů ještě zůstalo, proto se „zabývám“ politikou, protože se na to, co se děje kolem, nemohu mlčky dívat, - to ovšem neznamená, že nemiluji především poezii, knihy, slovo, krásu, to nikoli, ale nemohu tvrdit, že sedím na větvi, která není podřezávána a na stromě, který není („demokraticky“ ovšem) kácen, - tož tedy takovýto dnešní ranní pozdrav, přátelé – j. e. f., 6:55 Jaroslav Erik Frič Poznámka: text nebyl na autorovo přání redigován
32
ROZHOVOR
ROZHOVOR Rusky prý mluvím s českým přízvukem, říká ruská lektorka českého jazyka Anna Děňščiková Do drobné a velmi živé Anny Děňščikové z Moskvy byste na první poslech pravděpodobně neřekli, že nejde o rodilou mluvčí češtiny. Jak se k lásce ke všemu českému dostala a co vše pro šíření českého jazyka i kultury v Rusku dělá?
znají a moc si jí váží, tradicemi, které se mnoho století s láskou dodržují… A nejvíc mĕ asi překvapilo to, že se úplně cizí lidé na sebe upřímně usmívají... jen tak z ničeho nic... pro radost... Mĕla jsem pocit, že jsem se ocitla v nějaké krásné pohádce.
Foto: archiv autorky Aničko, poprvé jsme se potkaly na letní škole v Poděbradech. Já jsem tam první rok pracovala jako lektorka v nejpokročilejší skupině, ty ses přijela s podporou Ministerstva zahraničních věcí ČR zdokonalit v češtině. Byla to tvoje první cesta do Česka? A jak na tebe vše – země, lidé, zvyky, jídlo… – působilo? Ano, byla to moje první cesta a nejen do Česka, ale vůbec do ciziny. A vlastně ani v Rusku jsem necestovala moc a vůbec nikdy sama. Tak to byla pro mĕ úplně první taková „velká“ cesta. A i když jsem se dostala do nejpokročilejší skupiny, svoje znalosti češtiny jsem vůbec nepovažovala za pokročilé. Tak podle zdravého smyslu jsem měla být hodně nervózní a cítit se nejistĕ. Ale kupodivu (doposud si pamatuju to neskutečné překvapení) jsem se od začátku cítila jako doma. A dokonce bych to řekla i bez „jako“. Prostě doma. Jako bych přijela do domova, kde jsem bůhvíproč nikdy před tím nebyla. A proto všechno, co jsem viděla, slyšela, ochutnávala, na mě působilo, jako bych poznávala to, co bylo vždy „moje“, jen jsem to neznala a nic o tom nevěděla. Myslím, že je to tím, že ta zemĕ má v sobĕ nějaké kouzlo, nějakou upřímnost a teplo a je krásná vším - přírodou, památkami, kterých je v tak malé zemi takové množství, historií, kterou lidé
Takový popis naší země mě dojímá. Kéž by to tak cítila většina Čechů. Ty jsi zdaleka nezůstala u té jediné návštěvy. Kolikrát ses od té doby do Česka vypravila a proč? To už asi nedovedu spočítat! Zkrátka mi to vychází aspoň jednou, ale vĕtšinou i několikrát za rok. Proč? No protože se v Česku cítím jako doma a pořád mi chybí - jako živý člověk. Proto se tam snažím vrátit, jakmile mám aspoň nějakou příležitost. No a těch příležitostí mám na štěstí dost, protože moje práce je spojená s češtinou a českou kulturou a taky nejbližší přátelé, jak dobře víš, mám v Čechách. A tu lásku k této krásné zemi se mi pořád chce sdílet s mými žáky, které učím na základní škole v Moskvě. Proto spolupracujeme s Ústavem jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy a proto žáky už několik let pravidelně vozím na vzdělávací a poznávací pobyt do Poděbrad. A můžu s jistotou říct, že všichni se vraceji také uplně zamilovaní a potom sní o tom, že co nejdříve přijedou co Česka znovu. Jejich rodiče toho dokonce využívají (nebo možná i zneužívají) jako výchovné pomůcky - když se někdo špatně učí, tak za nejhorší výhrůžku má, že nepojede do Čech. To jsem netušila, i když jsem věděla a viděla, jak rádi sem tví
žáci (a jejich rodiče) jezdí. Ale vraťme se na začátek. Jak se dívka z Moskvy dostane ke studiu češtiny? Teď se ke studiu čestiny v Moskvĕ a vůbec v Rusku dostává hodnĕ dívek a chlapců, protože je u nás nyní velmi populární vysokoškolské vzdělávání v ČR. Proto je docela populární i čeština. Vyučuje se na Českém centru v Moskvě a na několika vysokých školách. No a také na základní škole číslo 554 v Moskvě, kde češtinu už od roku 2000 učím. Čeština je tam druhým základním jazykem a v současné dobĕ se vyučuje od 5. až do 11. třídy. Co se tyká mě, já jsem se dostala ke studiu češtiny jako slepý k houslím... Úplnou náhodou, které se říká osud. Absolvovala jsem Akademii slovanské kultury, kde byla čeština jedním z několika slovanských jazyků, a češtinu jsem si, jak říkám, nevybrala já, ale ona mě. Zamilovala jsem se do ní totiž na první poslech. Je zřejmé, že s češtinou pracuješ doma, vlastně tě živí. Co tedy všechno děláš? Teď hlavně učím češtinu na základní škole číslo 554, také překládám mám v plánu přeložit do ruštiny několik knih, především dětských, máte totiž moc krásné dětské knihy, které většinou pobaví i dospělé. Spolupracuju s Českým centrem a velvyslanectvím v Moskvě, jsem sekretářkou moskevské Společnosti bratří Čapků, tedy se zabývám organizací a přípravou zasedání věnovaných české kultuře.
přeložím do ruštiny některé knihy, především něco z české dětské klasiky. Také toužím udělat nový překlad Markéty Lazarové od V. Vančury, protože ještě když jsem studovala na vysoké škole, úplně mě ohromil film O. Vávry podle tohoto románu a 10 let potom jsem tento film tlumočila na retrospektivě českých filmů v Moskvě a připravovala jsem také překlad. Od té doby jsem posedlá myšlenkou tu Vančurovu nepřeložitelnou poetickou prózu pře-ci zkusit přeložit, ale zatím si na to netroufám - vím, že ještě se musím hodně zdokonalit jak v češtině, tak i ruštině. Tak je to takový sen do budoucna. Snívám ještě o tom, aby se v Rusku víc vědělo nejen o českém pivě a Karlových Varech, ale také o české kultuře, dějinách, tradicích a snažím se, jak můžu, abych tomu byla nápomocná. A hlavně sním o tom, aby lidé v našich zemích vždy rozuměli tomu, že lidské vztahy a kulturní styky jsou mnohem důležitější než jakékoliv politické hry. Do Česka jezdíš pravidelně, přesto se ti v Rusku určitě po něčem „českém“ občas zasteskne. Ano, zasteskne se mi nejvíc po českému klidu a úsměvech lidí na ulici, po zdvořilosti, upřímnosti a otevřenosti... po té „pohádkovosti“... Po nějaké stabilitĕ - myslím především tu „duchovní“ stabilitu - dodržování tradic, zvyků, atmosféru neuspěchaného života. A také se mi zasteskne po malých útulných českých mĕstech se starými domečky a tajuplnými uličkami, kde se léta nic ne-
Foto: archiv autorky V Rusku šíříš nejen český jazyk, ale i kulturu. Máš ve spojení s češtinou, českou kulturou nebo Českou republikou nějaký sen? Mám těch snů hodně... No vlastně stále sním o další cestě do ČR! A vážně - toužím se podívat do mnoha míst, kde jsem ještě nebyla, obzvlášť na Moravě, protože mě moc zajímá lidová kultura. Sním o tom, že
mění. Co se tyká materiálnějších věci, pragmaticky se mi stýská po české kuchyni včetnĕ piva a moravského vína, což je ale také část kultury, že? No a stýská se mi také po češtině, se kterou sice pořád pracuju i doma, ale je to přeci něco jiného, když ji slyšíš každou chvíli kolem sebe a snažíš se pochytit něco nového a zajímavého. Útulná česká města s tajuplnými
ROZHOVOR uličkami… Máš v ČR nějaké oblíbené místo, kam se ráda vracíš? To víš, že to jsou Poděbrady. Asi proto, že je to první místo, do kterého jsem v Česku přijela a strávila jsem tam naprosto kouzelný měsíc na letní škole. Takové vzpomínky a taková místa navždy zůstávají v srdci. A navíc je tam takový klid, který po obrovské Moskvě hrozně potřebuju. Poděbrady jsou bezkonkurenční, ale takových míst, kam bych se pořád ráda vracela, je samozřejmě víc. Česká republika je tak krásná zemĕ a doslova na každém kroku je tolik zajímavostí, že ani raději nebudu jmenovat konkrétní místa - byl by to moc dlouhý seznam. Zůstávají v srdci, bezkonkurenční, na každém kroku… Tvoje čeština je výborná, často mě samotnou překvapíš nějakým slovním spojením nebo idiomem. Přesto z tvých úst zní zcela přirozeně. Jak si češtinu udržuješ a jak se v ní zdokonaluješ? Děkuji za pochvalu, ale myslím, že ještě pořád mám na čem pracovat. A vždycky jsem mĕla pocit, že to není vůbec moje zásluha – jen mám češtinu tak moc ráda, že jí prostĕ žiju. Denně ji učím ve škole (na žáky zásadně mluvím jen česky), něco překladám, pořád si něco v češtině čtu, poslouchám a jsem ve stálém kontaktu s českými kamarády a známými. Prostĕ si bez češtiny už dávno
nepředstavuju ani jediný den. Už mi i moji žáci párkrát říkali, že mám český přízvuk, když mluvím rusky, tak možná brzo budu muset přemýšlet nad tím, jak udržovat ruštinu (smích). Třeba tím, že budeš učit mě. Jako tvoje bývalá lektorka se nemůžu nezeptat – co je pro tebe na češtině nejtěžší? Asi tě překvapím, ale ta otázka mě úplně zaskočila. Asi proto, že jak jsem byla do češtiny od samého začátku tak zamilovaná, šla mi až příliš snadno a nic mi nedělalo takové problémy, na které bych si teď hned vzpomněla. Pletly se mi docela koncovky mĕkkého typu a také zájmena, ale to bylo asi to nejnepříjemnější, co mĕ takhle napadá. A jinak - vím, že se čeština podle gramatiky považuje za docela těžký jazyk, ale vždycky jsem to vyřešila tím, že jsem se snažila rozluštit nebo třeba i vy-myslit nějakou vnitřní logiku a ono to fungovalo a teď to zkouším i na svých žácích. Překvapilo mě, jaký respekt u svých žáků máš. Mnozí jsou o hlavu dvě vyšší než ty, ale uctivě tě oslovují Anno Vladimirovno. Přesto cítím, že – zejména s těmi, kteří s tebou jezdí do ČR – máš téměř kamarádský vztah. No... oslovují mě Anno Vladimirovno, protože je to u nás tradiční
oslovení pro učitele. Ale mám pocit, že naštěstí to dělají opravdu upřímně s úctou. A moc si toho vážím. Přitom opravdu máme zcela kamarádský vztah, protože jsem si jistá, že základem dobré výuky (a pravé vzájemné úcty) je to, aby žákům a učiteli bylo spolu dobře. Tak se snažím svým žákům rozumět, zajímá mě, co mají rádi, čím žijí, dělá mi velkou radost si s nimi na něco hrát, dělat si legraci a tak. Pořád spolu něco vyvádíme a já se s nimi cítím sama jako dítĕ. A za odměnu kromĕ radosti mám asi ten respekt a hlavně jejich důvěru, což je pro mĕ to nejdražší. No a s těmi, kteří jezdí pravidelně do Čech, už máme vztah, dá se říct, úplně rodinný. Ale ta úcta musí stejně určitě být, protože jinak by se mi tady hned první den všichni rozprchli. Proč se vlastně ruské děti už od – kolikáté, první? – třídy základní školy učí česky? Podle nových vzdělávácích zákonů druhý základní jazyk (jedním ze základních jazyků je v naší škole právě čeština) se u nás vyučuje až od páté třídy. Žáci si můžou vybrat jeden z několika jazyků. A naše škola je vlastně jediná (v Moskvě a možná i v Rusku), kde si můžou vybrat češtinu. Tak někteří žáci o Česku ani netuší a vybírají si češtinu jen proto, že si musejí něco vybrat, ale je pořád více i těch, kteří se právě na češtinu
33
těší a mají třeba i nějaké plány, třeba studium v ČR. Ale všichni nakonec se učí rádi. Hned na první hodinĕ mám takový trik – říkám, že jim povím o Česku a ukážu nějaké fotky, ať se sami rozhodnou, jestli se česky budou chtít učit, nebo ne. Na konci hodiny ani nestíhám položit tu otázku – jednohlasné nadšené ano! To je učitelův sen, taková motivace. A dovol mi poslední otázku. Je něco, na co jsi čekala, že se tě zeptám, ale nezeptala jsem se? Nebo něco, na co bys sama chtěla odpovědět? Tvoje otázky byly moc zajímavé a některé i užitečné, zavzpomínala jsem a zamyslila se nad některými věcmi, tak ti za to moc děkuju. Ptala se Kateřina Vodičková Kateřina Vodičková se narodila v Praze, ale většinu svého života strávila v Poděbradech. Vystudovala českou a anglickou filologii na FF UP v Olomouci, kde také získala titul Ph.D. oboru český jazyk, a jazykové testování na Univerzitě v Lancasteru ve Velké Británii. Věnuje se češtině jako cizímu jazyku a jazykovému testování. Působí na Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy. Zde v roce 2002 učila Annu na letní škole.
TEXTY OD HLOUPOSTI K ŠÍLENSTVÍ Zprávy o tekuté společnosti UMBERTO ECO
Rodím se, rodím se znova v devítistém čtyřicátém Život není nic jiného než pomalé rozpomínání se na dětství. Dobrá. Avšak důvod, proč je toto rozjímání nad minulostí tak rozkošné, tkví v tom, že v nostalgickém odstupu nám připadají krásné i chvíle, které jsme tehdy vnímali jako bolestné - dokonce i den, kdy jsme sklouzli do příkopu, vymknuli si kotník a museli zůstat dva týdny doma s nohou zasádrovanou do gázy namočené do vaječných bílků. Osobně s dojetím vzpo-
mínám na noci strávené v protiletadlovém krytu: vzbudili nás přímo uprostřed nejhlubší noci, zatáhli nás v pyžamu a v kabátě do vlhkého podzemí, které bylo celé z betonu a osvětlené slabými lampičkami, a tam jsme si hráli na honěnou, zatímco se nad našimi hlavami ozývaly tlumené výbuchy a my jsme nevěděli, zda pocházejí z protiletadlového děla, nebo zda to jsou bomby. Naše maminky se třásly zimou a strachem, ale pro nás to bylo zvláštní dobrodružství. Tak to je nostalgie. Proto ochotně přijímáme vše, co nám připomíná otřesná čtyřicátá léta, a je to daň, kterou platíme našemu stáří. Jak to tehdy vypadalo ve městech? V noci tam byla tma, ojedinělí chodci museli kvůli zatemnění používat nikoli baterku, ale dynamo, světlo z kola, které se nabíjelo třením – rukou se muselo křečovitě točit takovou páčkou. Později ale přišel zákaz vycházení a v noci se na ulici nesmělo. Ve dne městem procházely vojenské oddíly, minimálně do roku 1943, kdy u nás bylo posádkou Královské vojsko1, ale ještě víc jich bylo v dobách Italské sociální republiky2, kdy se v jejích metropolích neustále objevovaly manipuly a patroly mariňáků z divize sv. Marka1 nebo Černých brigád2, na venkově pak s větší pravděpodobností i partyzánské skupiny, jedni i druzí ozbrojení až po zuby. V tomto zmilitarizovaném městě platil v určitých situacích zákaz
shromažďování, dosud se to tu hemžilo houfy uniformovaných členů Balilly a Malých Italek a školáků v černých pláštích, kteří v poledne opouštěli školu, zatímco šly jejich mámy nakoupit to málo, co bylo k dostání v obchodech s potravinami. Když chtěl člověk chleba, ne přímo bílý, ale takový, z jakého by se mu nezvedal žaludek a který by nebyl z pilin, musel platit značné částky na černém trhu. Osvětlení doma bylo slabé, a to nemluvím o vytápění, které se omezovalo výhradně na kuchyni. V noci se spalo s horkou cihlou v posteli a s dojetím vzpomínám dokonce i na omrzliny. Přitom nemůžu tvrdit, že by se to všechno dnes vrátilo, určitě ne ve své celistvosti. Ale začínám to znovu větřit ve vzduchu. Začněme třeba fašisty ve vládě. Nejsou stejní, už to nejsou přímo fašisti, ale co na tom záleží, dobře víme, že historie se poprvé odehrává ve formě tragédie a podruhé ve formě frašky. Za oněch časů byly zdi polepené plakáty s odpudivým (a opilým) černým Američanem, který se křivými pazoury sápe po bílé Venuši Mélské. Zato dnes v televizi vídám hrozivé tváře vyhublých černochů, kteří po tisících pronikají na naši půdu, a mám-li být upřímný, lidé kolem mě se bojí víc než tehdy. Do škol se vracejí černé pláště, a nic proti tomu nemám, lepší než hejskovská značková trička, jenomže v puse cítím chuť madlenky namo-
čené do lipového odvaru a podobně jako Gozzana mě napadají slova „rodím se, rodím se znova v devítistém čtyřicátém“. Právě jsem si přečetl v novinách, že starosta Novary za stranu Liga severu zakázal v parcích noční shromažďování více než tří osob. S proustovským chvěním čekám, až se vrátí noční zákaz vycházení. Naši vojáci už (bohužel) nebojují proti barevným povstalcům ve východní Africe, ale ve víceméně východní Asii, ale dobře ozbrojené oddíly naší armády v maskáčích potkávám i na chodnících našich měst. Stejně jako tehdy nebojuje vojsko jen na hranicích, ale funguje i jako policie. Připadám si jako ve filmu Řím, otevřené město. Čtu články a slyším diskuze dosti podobné těm, jež jsem tehdy čítával v časopisu La difesa della razza, které napadaly nejen Židy, ale i cikány, Maročany a cizince vůbec. Chleba je čím dál dražší. Varují nás, že budeme muset šetřit ropou, omezit spotřebu elektrické energie, v noci zhasínat výlohy. Klesá počet aut a znovu se začínají objevovat Zloději kol. Jako originální tah brzy zavedou vodu na příděl. Zatím nemáme jednu vládu na jihu a jinou na severu, ale už se na tom pracuje. Chybí mi už jen Hlava státu, která objímá a cudně celuje na líce baculaté venkovské hospodyňky. Ale každý má jiný vkus. 2008
Totální rauš drogy ve třetí říši NORMAN OHLER Politicky systém odsouzený k zániku dělá instinktivně mnohé pro to, aby tento zánik urychlil. Jean-Paul Sartre
Příbalový leták namísto předmluvy Na tento materiál jsem narazil v Koblenci, a sice ve střízlivém prostředí Spolkového archivu, což je omyvatelná betonová budova z osmdesátých let. Pozůstalost Theodora Morella, osobního lékaře Adolfa Hitlera, jsem už nedal z ruky. Znovu a znovu jsem listoval v Morellově diáři a zkoumal záhadné rozluštit jen stěží čitelné písmo. Stránky byly naškrábané, často jsem četl záznamy typu „inj. w. i.“ nebo prostě jen „x“. Kousek po kousku se vše vyjasňovalo: každodenní injekce, podivné látky, zvyšující se dávkování.
Chorobopis Veškeré aspekty nacismu již byly osvětleny. Ve výuce dějepisu nejsou žádné mezery, v našem mediálním světě nenajdeme bíla místa. Téma bylo zpracováno do posledního detailu, probráno ze všech stran. Německý wehrmacht je nejdůkladněji prozkoumanou armádou všech dob. Opravdu neexistuje nic, co bychom o tomto období nevěděli. Třetí říše působí hermeticky. Jakýkoliv pokus odhalit něco nového má punc přílišné snaživosti, ba až směšnosti. A přesto nerozumíme všemu.
Diagnóza O drogách v třetí říši toho veřejnost ale i historici - ví jen překvapivě málo. Existují částečná vědecká i žurnalistická zpracování, ale dosud nevznikl žádný celkový pohled. Kom-
TEXTY; RECENZE plexní a faktograficky přesná studie k vlivu omamných látek na dění v nacistickém státě a na bojištích druhé světové války dosud chyběla. Pokud však roli drog v třetí říši nepochopíme, a tudíž neprověříme stav vědomí také v tomto směru, mnohé nám unikne. Důvodem, proč se vlivu psychotropních látek na nejtemnější kapitolu německých dějin dosud nevěnovala přílišná pozornost, je sama nacistická koncepce „boje s drogami“, která zavedla státní kontrolu léčiv a drogy obecně tabuizovala. Ty se tudíž vytratily ze střízlivého zorného pole vědy (do dnešní doby se na univerzitách neprovádějí žádné ucelené studie), hospodářského života a povědomí veřejnosti, stejně jako z pohledu na historii, a stáhly se do špinavého kouta stínové ekonomiky, pančování, kriminality a amatérské polovičatosti. Můžeme to však napravit a pokusit se o interpretaci skutečných událostí, která osvětlí strukturní souvislosti, a místo impozantních tézí
(jež by historické realitě a její střízlivé krutosti křivdily) poslouží s řemeslnou precizností detailnímu studiu historických faktů.
Účinnost obsahu Totalní rauš se dostava krvelačným masovým vrahům i jejich poslušnému lidu, který je nutno zbavit jakéhokoliv rasového a jiného jedu, pod kůží a proudí jim přímo do tepen a žil. Árijské čistoty v tomto případě dosáhnout nešlo, spíše chemického němectví - a to poměrně toxického. Neboť tam, kde už ideologie nepostačovala, se navzdory všem zákazům nezřízeně vypomáhalo farmaky, a to jak v dolních vrstvách, tak na samém vrcholu. Také v tomto směru Hitler vedl - a dokonce i armáda byla během svých dobyvačných tažení ve velkém zásobována stimulantem metamfetaminem (dnes známým jako „pervitin“). Při zacházení s drogami se tehdejší pachatelé chovají pokrytecky, což vrhá na klíčové aspekty jejich činů nove světlo.
Poodhalujeme zde roušku tajemství, o kterém jsme ani nevěděli, že existuje.
Nebezpečí při četbě Je přinejmenším lákavé připisovat pohledu přes drogové brýle přílišný význam a budovat další historickou legendu. Proto musíme vždy pamatovat na následující: dějepisectví nikdy není pouhou vědou, nýbrž vždy je i fikcí. „Populárně-vědecká literatura“ v této kategorii přísně vzato neexistuje neboť fakta jsou v jejím pojetí smyšlenkami - nebo alespoň podléhají interpretačním vzorům vnějších kulturních vlivů. Pokud si budeme vědomi toho, že historiografie je v nejlepším případě literaturou, bude nebezpečí omylu během četby nižší. To, co zde předkládáme, je nahlíženo nekonvenční, zkreslenou perspektivou a existuje naděje, že díky tomuto zkreslení uvidíme mnohé jasněji. Německé dějiny nepřepíšeme ani nenapíšeme znovu. Ale v nejlepším případě povyprávíme
35
některé jejich časti přesněji.
Vedlejší účinky Tento přípravek může mít vedlejší účinky, které se však nemusejí projevit u každého čtenáře. Častý až velmi častý výskyt: šok ze světonázorů a tím způsobené podráždění koncového mozku, někdy doprovazené nevolností a bolestmi břicha. Tyto příznaky bývají mírné a často během četby opět odeznívají. Méně častý výskyt: hypersenzitivní reakce. Velmi vzacný výskyt: závažné, trvalé poruchy vnímaní. Protiopatřením v každém případě je přečíst knihu až do konce, aby došlo k uzdravení prostřednictvím anxiolytických a antikonvulzivních účinků.
Jak tuto knihu uchovavat? Uchovávejte mimo dosah dětí. Doba použitelnosti je dána aktuálním stavem vědeckého výzkumu.
RECENZE Hájíčkovi hrdinové se pohybují mezi včerejškem a dneškem Jihočeský prozaik Jiří Hájíček (1967) je kritikou i čtenáři považován za jednoho z našich nejlepších současných spisovatelů. Publikuje od druhé poloviny 90. let, a to soubory povídek, novely a romány. Opusy Selský baroko (2005) a Rybí krev (2012) mu přinesly dvojnásobnou palmu vítězství v soutěži Magnesia Litera. Ten třetí nazvaný Zloděj zelených koní (2001) se stal předlohou stejnojmenného filmu, který se dostal do českých kin v letošním roce. Jeho texty znají i čtenáři za hranicemi, neboť byly přeloženy do osmi jazyků. Žije v Českých Budějovicích, kam zamířil z jihočeského venkova. Vystupuje jako neochvějný zemský patriot, který jen velmi nerad opouští svůj kraj. Nejnovější román Dešťová hůl vydalo brněnské nakladatelství HOST před několika týdny. Podle autora doplňuje první dva zmiňované texty a vytváří s nimi trilogii postupně mapující tvář kdysi zaniklého, resp. dnes živého venkova. Je na místě si položit otázku, proč a kvůli čemu je Hajíček tak ceněným tvůrcem, i když nepíše o povrchně dráždivých tématech, ale o skutečnostech a věcech
„star é h o“ sedlácké ho světa. Dešťová hůl je dějově i eticky dvojlomným příběhem. Ten první zlom je veden po linii ztrestání mafiánsky načichlé levá-
rny, kterou společně upekli novodobí venkovští vládci - starosta a tzv. místní podnikatelská lobby. Ti druzí levně nakoupí od mentálně zaostalého muže pozemky za cenu orné půdy, ten první se společně se zastupitelskými brachy postará o jejich zhodnocení na stavební pozemky. Problém nastane ve chvíli, kdy do nekalé hry potomků hrdých sedláků vstupuje hlavní hrdina Zbyněk sedící v jedné z kanceláří nacházející se na akademické půdě a shodnou okolností maJÍcí na starosti pozemkové záležitosti. Sice je aklimatizovaný v městském prostředí, ale neustále ve vzpomínkách, ale čím dál častěji i v reálu utíká na venkov, do rodné vesnice. Právě tam se odehrává samotný střet o to, zda bude mít navrch byznys probudivších se podnikavců, nebo donkichotská mobilizace jednoho intelektuálního blouznivce a navrátilce. Druhý zlom je veden uvnitř samotné hlavní postavy. Muž autorem modelovaný do věkově pozdně střední generace provádí celkem neradostnou inventuru svého dosavadního života. Mezi ním a jeho ženou Terezou nezeje propast jen v tom, že svým svazkem propojili dva poněkud jiné duchovní světy (ona se pohybuje ve světě vážné hudby,), ale chybí jim i ten nejpřiro ze-
Hájíček, Jiří: Dešťová hůl. Brno, HOST 2016, 280 stran
Foto: budejckadrbna.cz nější spojovník - vlastní potomek. Zatímco Tereza na chybějící očko manželského řetězce upíná veškerou pozornost, on jeho absenci prožívá jako hlubší kataklyzma správnosti všech kroků, které doposud učinil. Je skutečně Tereza tou pravou ženou po mém boku? Má moje práce nějaký smysl? Nepatřím tam, odkud jsem kdysi odešel? Situaci komplikuje i jeho mladická venkovská láska Bohuna, která ho do případu podivných machinací s pozemky namočí. Hájíček není z těch, který by z pomaličku gradujícího střetu chtěl vyždímat strhující závěr, v němž buď policie odvleče v poutech podnikatelské výkuky, nebo se hrdina bude brodit v tratolišti naivně prolité vlastní krve. Jeho motivace je jiná. Naskakují mu osypky z doby, resp. z generace lidí, která ztrácí autenticitu vlastního bytí. Hráči, figury, naslouchači, kteří postrádají schopnost uvědomění si podstatných věcí, jež nahrazují honbou za pozlátky, mamonem, bezcílnou útratou vymezeného pozemského času. V jeho případě jde o neustále opakovanou ztracenou vazbu konkrétního člově-
ka na půdu. Na půdu jako faktum samo o sobě, ale i jako existenčně laděný symbol prostředku zabezpečující člověku jeho třeba i bídnou každodenní existenci. Na propojení ruky s půdou prostřednictvím pracovního úkonu. Ne, to není jen volání konzervativního, radikálně zeleného či pseudoselského hlasu, ale je to upřímná obava o vytrácející se lidskou přirozenost. Pokud jsem na počátku Jiřího Hájíčka nazval jihočeským prozaikem, nemělo to samozřejmě znamenat, že je snad kronikářem nebo mluvčím jen určité teritoriálně vymezené lokality. Naopak právě to místní ukotvení autora i příběhu mu umožňuje intenzivněji promlouvat ke čtenářům za jeho hranicemi. Chci tím spíše říct, že ten kraj může být i dnes pyšný na své muže pera jako kdysi na Adalberta Stiftera či Karla Klostermanna. A když říkám na muže, počítám k nim i dalšího prozaika, kterého nechal Hájíček vstoupit na stránky svého románu - Davida Jana Žáka. Mimochodem. Jak jsme na tom my v našem kraji? Co myslíte? Petr Hanuška
36
RECENZE
Edvard Beneš byl i přes chyby státník evropského formátu
Přiznám se, že mám pochopení, ba slabost pro ty druhé v pořadí. Mám na mysli naše panovníky nebo prezidenty. Svého času jsem jako student beznadějně obhajoval pošpiněný obraz Václava IV., který je tradičně viděn v nablýskaném štítu svého otce Karla IV. jako ve všech směrech neschopný nástupce. Stejné sympatie chovám pro našeho druhého prezidenta Edvarda Beneše (18841948), jehož porovnáváme s charismatickým předchůdcem Tomášem Garrigue Masarykem a kterého vnímáme jako silně pokulhávajícího pokračovatele a původce mnoha našich národních průšvihů a mindráků. Zapomínáme na to, že každé srovnání kulhá, neboť nebere v úvahu především radikálně se měnící domácí i zahraniční politicko-společenský kontext. Francouzský historik Antoine Marès (1950), který se dlouhodobě zabývá dějinnými proměnami středoevropského prostoru, resp. jenž vydal několik knih věnujících se přímo historii naší země, napsal první rozsáhlou monografii o Masarykově nástupci nazvanou Edvard Beneš. Drama mezi Hitlerem a Stalinem. Jako zahraniční odborník nezatížený žádnými domácími vazbami a mj. hledající odpověď na roli jeho vlasti při zrodu
i ztroskotání meziválečného Československa tváří v tvář Hitlerově nenasytnosti nabízí velmi zajímavý a ohromným množstvím faktů podložený obraz mimořádně schopného, ale i mýlícího se českého státníka evropského formátu 1. poloviny 20. století. Jak to u podobně zaměřené práce bývá, nabízí chronologicky podaný životopis počínající podrobným popisem rodinného zázemí a končící úmrtí, jež v něm symbolicky uzavírá epochu československé demokracie definitivně zahubené únorovým převzetím moci komunistickou stranou. Marès vidí zrod a formování mnohých Benešových vlastností, jež se posléze promítají i do jeho politické praxi, již v rodině čítající deset sourozenců. S bratrem Václavem sdílel jeho umíněnost, s Vojtěchem zase přizpůsobivost a s otcem vědomí, že k dosažení cíle vede především úporná práce. Na gymnáziu v učení nijak zvlášť nevynikal, vše to však nahrazoval studijní urputností. Neoddával se frivolním zábavám typickým pro jeho vrstevníky, ovšem byl náruživým fotbalistou, amatérským divadelníkem a otevřeným antiklerikalistou. V žádném případě nebyl konformista, což jej často vedlo ke sporům s profesory. Náruživě studoval společenské vědy, pořádal osvětové přednášky. S Masarykem se seznámil v roce 1903 a od té doby se datovala trvalá spolupráce, později i osobní přátelství tehdy devatenáctiletého mladíka s třiapadesátiletým profesorem. Studijní náruživost ho neopustila ani v následujících letech, kdy se věnoval filologickým oborům na Karlově univerzitě, resp. studiím ve Francii, Anglii či Německu. Zde si osvojil obdiv k francouzské demokracii, ale i odpor k „materialismu, třídnímu sobectví a anglickému imperialismu“ (mj. odtud pramenilo i jeho pochopení pro sociální otázky, resp. poválečné znárodňování). Od roku 1909 jej životem provázela Anna Vlčková, přejmenovaná na Hanu Benešovou, nesmírně empatická osoba. Na rozdíl od svého muže dokázala oslovovat a zaujmout své
okolí, a to i později v postavení první dámy. Styl Benešových písemných projevů, stejně jako „nedostatek smyslu pro lidské vztahy a přílišná snaha své protějšky přesvědčovat“ mladému politikovi příliš bodů nezískaly. Ovšem vznik novodobého Československa na rakousko-uherském zbořeništi patřil k jeho velkým mezinárodním diplomatickým výkonům. Proto jej od roku 1916 vážně nemocný Masaryk považoval za svého přirozeného nástupce. Pozdější výtky, že Beneš byl hrobařem stabilního středoevropského prostředí, jež garantovala mnohonárodnostní monarchie, Marès jednoznačně odmítá. Ve všech nových státech převážilo národnostní hledisko, které jednoznačně bránilo obrodě rozpadajícího se soustátí. Meziválečná aktivita československého ministra zahraničí a pozdějšího prezidenta směřovala k zabezpečení stability a bezpečnosti jeho právě zrozené domoviny. Prosazoval silová řešení vůči poraženým mocnostem. Neochvějně věřil, že ČSR je pro Francii a celý Západ garantem jejich zájmů, hradbou proti rozšiřující se bolševické revoluci, politickými i ekonomickým mostem mezi Východem a Západem. Později opakovaně nevěřil, že Hitler sáhne k válce jako prostředku dosažení svých cílů. Kvůli „ideologii“ se války nevedou, konsta-toval ještě v roce 1936. O dva roky později byl přesvědčen, že pokud Hitler válku vyvolá, spáchá tím svou politickou sebevraždu. Mýlil se. Unikalo mu, že postupný revizionismus poválečného uspořádání poměrů v Evropě vede krok po kroku k neodvratitelné zkáze, která první zachvátí malé středoevropské státy. Neslyšel hlasy některých svých domácích i zahraničních spolupracovníků, že Francie „nepošle své syny umírat“ za nějakého malého „uměle“ stvořeného středoevropského spojence zmítajícího se mnohými vnitřními, zvláště národnostními problémy. O to větší šok mu způsobila Mnichovská dohoda ze září roku 1938, která podlomila jeho víru v jednostrannou spojeneckou záruku ze Západu a otevřela dveře
jeho přesvědčení, že bezpečnost získá jeho země také pod koordinovanou ochranou velkého slovanského bratra z Východu. Během 2. světové války se přes zdravotní výpadky způsobené jeho věkem i pracovním nasazením opět nadechne k mimořádné diplomatické práci, aby jeho republika mohla po válce navázat tam, kde skončila před jejím vypuknutím. Prezidenta – sjednotitele však opět zradila geopolitika, která již během války striktně rozdělila Evropu do sfér politických zájmů vítězných mocností. Po jejím skončení zesilovalo sevření ruského bratra, aniž by tomu Američané, Angličané či Francouzi chtěli účinně zabránit, resp. i tlak domácích komunistů řízených z Moskvy. Nejednotnost domácí politické protikomunistické opozice, špatná komunikace s prezidentem i jeho podlomené zdraví nezabránily komunistické únorové protiofenzívě. 2. června Beneš odstupuje z prezidentské funkce, 3. září 1948 umírá. V Edvardu Benešovi odešel státník, který doma neměl na růžích nikdy ustláno (který z větších či velkých kdy měl, že?), ale v rámci mezinárodní politiky získal jako reprezentant malé země velký respekt (viz jeho působení ve Společnosti národů, ovlivňování politických vazeb mezi vítěznými i poraženými mocnostmi, role politika hledajícího ztracenou poválečnou stabilitu). Marès objektivně pojmenovává řadu zde nepřipomínaných předností i limitů. Dospívá k vyváženě působícímu portrétu, jenž vzal v potas všechny lidské i vně působící faktory. Nekonstatuje, nakolik velikým či malým, zaslouženým či zavrženíhodným byl. To při zvážení všech okolností nechává na samotném čtenáři. Mé přesvědčení o jeho velikosti - i přes všechny jeho dílčí omyly - spíše potvrdil, než vyvrátil. Petr Hanuška Antoine Marès: Edvard Beneš. Drama mezi Hitlerem a Stalinem. Praha, Argo 2016, 374 stran.
Ukázka z knihy Edvard Beneš Od slávy k propasti Vedle těchto úvah o společnosti a její interakci s Edvardem Benešem musíme také zdůraznit Benešovu osobnost a způsob života: není bez významu, že dva první prezidenti Československa, kteří vykonávali svou funkci téměř třicet let, vycházeli z akademického prostředí. To je pozoruhodný kontrast v porovnání s maršálem Jozefem Pilsudskim v Polsku či admirálem Miklošem Horthym v Ma ďarsku. Oba Češi zacházeli lépe se slovy než se šavlí. U Beneše bylo psaní zásadní a svých pamětí z první světové války využil jako zbraně: ještě víc to platí o jeho textech o druhé světové válce. Vidíme, jak stírá konflikty, rivaly, nezdary či úlohu svého okolí, tak aby vynikla pouze jeho předvídavost a výkonnost. Zřetel musíme brát i na poznámky jeho blízkého spolupracovníka Jaromíra Smutného: „Beneš je vynikajícím taktikem a stratégem, největším Machiavellim nynější doby, ale nedovede strhnout davy, dát jim radost z práce, vědomí jednoty, pospolitosti v boji, utrpení i radosti. Nevzbuzuje důvěry. Instinktivně lidé, kteří se k němu přibližují, pociťují, že stále jest něco nedořeknuto, že Be neš jich užívá k nějakému svému plánu, který jim neřekne... Lidé odcházejí od něho přesvědčeni, ale ne získáni; ujištěni, ale ne
zamilováni... Je to velký nedo statek našeho odboje. Beneš je naším štěstím, kdyby nebylo jeho, sežrali bychom jeden druhého a zanikli v boji o moc mezi individui. Beneše uznáváme, protože je nad námi velmi vysoko inteligencí, houževnatostí, pracovitostí. Masaryk byl vůdcem, Pilsudski byl vůdcem, kteří dávali nejen linii, nýbrž vdechli hnutí jimi vedenému i duši. Beneš bohužel dává jen linii. [...] Je to mašina na myšlení a na práci, bez lidského citu, ale s lidskými slabostmi. Jen v jediném ho překo návám: ve znalosti lidské povahy. Ta mu chybí nebo přesněji řečeno se nemohla rozvinout, poněvadž ztratil kontakt s lidmi. Proto je posuzuje mnohdy špatně, jsou-li jejich motivace jiné než politické.“ Tento nelítostný portrét lze zmírnit, aleje výstižný. Beneš měl sice své pochlebníky, ale chybělo mu charisma, které je podle Maxe Webera u velkých osobností tak důležité. František Kubka ho dokonce považoval za balzakovskou postavu, když ho nazval státním „Césarem Birotteauem“. Mnohdy vzbuzoval důvěru a obdiv svými pozoruhodnými schopnostmi a pracovitostí nebo i oddaností, ale spontánní sympatie si získávat nedokázal. V tomto ohledu mu jistě nepomohl ani nevelký vzrůst, nosový hlas a nevalné řečnické umění.
HISTORIE
37
Lidové zvyky, svátky, tradice Dodávka vánočních dárků v určeném termínu, zn. tajně Tradice a zvyky spojené s Vánocemi jsou téměř nevyčerpatelné téma. Já jsem se dnes rozhodla psát o tom, co je nejzásadnější hlavně pro naše děti. Tedy o tom, kdo jim nosí pod stromeček dárky a jak to mají děti v jiných zemích. Po provedení malého průzkumu jsem zjistila, že je to velmi různorodá a zajímavá společnost.
žeme si ho každý představovat jinak, tušit ho na Štědrý den za oknem, vnímat ho v jemném zachvění vánočního stromku, zaslechnout ho v závanu větru v komíně… Ježíšek nosí dárky nejenom u nás, ale také na Slovensku, Maďarsku, Rakousku, jižním Německu, ve Švýcarsku, Slovinsku, Lichtenštejnsku, v části Chorvatska a dokonce v jižní Brazílii a Kolumbii. Termín doručení dárků v ČR: po východu první hvězdy 24. prosince.
Foto: http://theraccolta.tumblr.com
Ježíšek Ježíšek je malé jezulátko, kterému dávali dárky k jeho narození a ono teď nosí tajně dárky všem hodným dětem. Nikdo ho ještě nikdy neviděl. A právě v tom tkví jeho kouzlo. Mů-
Německo V severní části Německa chodí s dárky "vánoční muž" – Weinachtsmann, mužík se zrzavými vlasy a fousy, oblečený v dlouhém plášti s kapucí. V jedné ruce má maličký nazdobený stromeček a přes rameno velký pytel s dárky. V jiných částech Německa potom dárky nosí jako u nás Ježíšek - Christkind, jen s tím rozdílem, že si na rozvoz dárků osedlává vítr. Termín doručení dárků: večer 24. prosince.
Polsko Polsko je velká země a tak je zde tato náročná práce rozdělena mezi vícero dárkonošů. Někde nosí dárky Děťátko, jinde sv. Mikuláš a jinde zase Gwiazdka - hvězda. Termín doručení dárků: když se na
POZVÁNKA NA VÝSTAVU Šumění andělských křídel Domnívám se, že je během svého života každý několikrát zaslechl. Na tom šumu se asi všichni shodneme. Na podobě už méně. Kolik lidí, tolik andělů. Muzeum umění Olomouc vám teď nabízí možnost si prohlédnout celou jejich plejádu, jak se je podařilo zachytit malířům v průběhu staletí. A pokud je mezi našimi čtenáři nějaký andělolog, tak mi zajisté dá za pravdu, že podoba andělů se mění podle toho, jakou funkci vykonávají. Nejznámější jsou strážní andělé, kteří většinou vypadají jako angličtí „bobíci“. Urostlí, s mohutnými křídly a širokými rameny jsou připraveni odvrátit jakékoliv nebezpečí. V dalších funkcích už andělé stejnokroje tak často nenosí a jejich podoby jsou velmi různé. Od přísných zvěstovatelů po examinátory. Jestli jsem tomu dobře porozuměl, tak některé anděly je nutné přemoci. První známý zápasník byl Jákob a vyhrál nové jméno. Jeho následovníci v ringu už někdy tak dobře nedopadli. „Velký žíznivý anděl“ od Mikuláše Medka – vítězí. Málo komu se ho po-
Štědrý den objeví první hvězda, rodina si sedne k večeři a dárky se zázračně objevují pod stromečkem. Francie Ve Francii za dětmi chodí od hlavy až po paty bíle oděný Père Noël - Otec Vánoc, který stejně jako Santa přilétá ze Severního pólu na saních tažených soby. Zcela jednoznačné to ve Francii ale není. V některých regionech zaskakuje za Otce Vánoc obdoba našeho Ježíška, Petit Jesus. Termín doručení dárků: ráno 25. prosince. Itálie V Itálii se pohybuje jediná žena v tomto oboru - jmenuje se Befana. Je to ošklivá, stará, ale hodná čarodějnice. Létá na koštěti a roznášení dárků jí trvá poněkud déle. Ale patrně ani v Itálii není rozvoz dárků jednoduchou záležitostí a tak některým dětem nosí dárky Babbo Natale, tedy obdoba Santa Clause, nebo Gesù Bambino, Ježíšek. Termín doručení dárků: Babbo Natale a Gesù Bambino - 25. prosince; Befana - 7. ledna. Španělsko Ve Španělsku rozdává dárky celý pracovní tým Tři Králů a to i přesto, že jinak chodí až v lednu. Na to, aby se jim šlo lépe, děti rozsvěcejí lampiony. Termín doručení dárků: 24. prosince. Dánsko V Dánsku má na starosti rozvoz dárků jezulátko - Julemand. Tady na to není samo, na pomoc má své podřízené, malé skřítky Nisser. Termín doručení dárků: 24. prosince. Norsko V Norsku si na tuto práci zjednali kozu - ta dává dárky i zlobivým dětem, ale předtím musí dostat nažrat nejlépe je nachystat trávu. Dárky naděluje do dřeváků. Termín doručení dárků: 24. prosince.
I když je finský Joulupukki velmi podobný Santa Clausovi, na rozdíl od něj nebydlí na Severním pólu, ale v Laponsku, kde má i svou dílnu. Jezdí na saních tažených soby, kteří ale neumějí létat. Během štědrovečerní večeře klepe na dveře a nese dárky. Termín doručení dárků: 24. prosince. Švédsko Zde je vánočním doručovatelem skřítek Tomten, kombinace skřítka hospodáříčka, Santa Clause a svatého Mikuláše. Obvykle zabuší v podvečer na dveře a shání se po hodných dětech. Termín doručení dárků: 24. prosince. Rusko Rusko má na starosti Děda Mráz se Sněhurkou. Jezdí na saních tažených koňmi. Termín doručení dárků: 1. ledna. Řecko V Řecku mohou děti očekávat o silvestrovské noci příchod Svatého Vassilia, který přináší dárky až k posteli. Termín doručení dárků: 1. ledna. USA, Anglie a další anglicky mluvící země Zde přijíždí o půlnoci 24. prosince snad nejznámější postava: Santa Claus. Plnoštíhlý chlapík v červeném ohozu a červené čepici s bílou bambulkou. Má létací saně se sobím spřežením (9 sobů, vpředu je statný samec Rudolph). Santa se do domu dostává komínem a naděluje do punčoch zavěšených u krbu; co se nevejde, umístí pod vánoční strom. Je vhodné připravit pohoštění - pro Santu misku mléka, pro soby pak kousky cukru. Santův černý bratranec Uncle Santa tančí a hraje na trubku a zastává modernější způsob dopravy - na Havaj přijíždí na surfu. Termín doručení dárků: v noci 24./25. prosince. Vendula Vránová
Finsko
Zlá ovce
dařilo v dějinách alkoholismu porazit. A proti andělu zhoubci nemá šanci vůbec nikdo. Obecně je však třeba říci. Buďme vděční za anděly, vždyť co bychom si tu bez nich počali! Nezapomeňte si tedy udělat malý výlet za šuměním jejich křídel do Muzea moderního umění a Arcidiecézního muzea Olomouc, kde je pro vás výstava otevřena až do 5. 3. 2017. Stanislav Denk
38
HISTORIE
ARCHEOLOGICKÁ ZAJÍMAVOST Chtěli Egypťané ošálit bohy? Tři metry dlouhá a 2500 let stará krokodýlí mumie se ukázala být plná překvapení, a to doslova. Jedna z nejzajímavějších a největších zvířecích mumií je uložena v holandském národním muzeu v Leidenu. Nový výzkum mumie pomocí 3D CT skenování přinesl překvapivý objev. Předchozí skenování (rentgenové a běžné CT) z roku 1996 ukázalo, že uvnitř mumie se nachází dva mladí jedinci uloženi jeden za druhým, kteří jsou zabaleni tak, aby vypadali jako jeden velký krokodýl. Nový sken ukázal, že kromě toho jsou v ní také uloženy desítky maličkých krokodýlů jednotlivě mumifikovaných. 47 malých krokodýlích mumií je namačkáno podél obou větších. Mumie byla vytvarována do podoby jednoho velkého krokodýla a u ní byly uloženy další obětní dary, jako například role plátna, kusy vzácných dřev, stonky rostlin a provazy. Na světě je známa pouze jedna další podobná mumie. V roce 2015 obdobný sken
odhalil, že velká krokodýlí mumie uložená v Britském muzeu v Londýně obsahuje 20 mumifikovaných krokodýlích mláďat umístěných na zádech velkého jedince.
dar bohům. Mumifikováním spousty malých a dvou středních jedinců uložených do podoby jednoho velkého chtěli bohům tento nedostatek vynahradit.
Sken krokdýlí mumie Egyptologové předpokládají, že krokodýli různého věku mohli být mumifikováni dohromady v jedné mumii jako odkaz na víru starověkých Egypťanů v omládnutí a nový život po smrti. Další hypotézou je, že staří Egypťané neměli k dispozici žádného dostatečně velkého krokodýla v době, kdy ho potřebovali jako
Mumifikování bylo ve starověkém Egyptě vzkvétajícím byznysem. Egypťané mumifikovali velké množství zvířat a používali je jako obětní dary bohům během náboženských rituálů. Každé zvíře obvykle sloužilo k uctění konkrétního boha, který se mohl zjevovat v určité zvířecí formě. Krokodýli byli například obětováváni
DĚJINY A SOUČASNOST Další číslo vychází 14. prosince
bohu Sobekovi, který byl zobrazován jako krokodýl nebo muž s krokodýlí hlavou. Sobek byl božstvem vod a byl také nazýván pánem Nilu. Představoval plodivou sílu řeky projevující se v nilských životadárných záplavách. Bůhkrokodýl také symbolizoval sílu jako takovou, schopnost bleskově zaútočit a zabít, někdy byl chápán jako ztělesnění moci krále. Mumie byly u Egypťanů tak důležité a populární, že mnozí z nich dokonce ochotně nakupovali mumie, které obsahovaly jen kousek uctívaného zvířete. Tento fakt dělá mumii obsahující 47, respektive 49 krokodýlů ještě překvapivějším. zdroj: http://popular-archaeology.com/; http://www.smithsonianmag.com/; www.rmo.nl
Vendula Vránová
Historický kalendář 1.prosince 1896 - narodil se Georgij Konstantinovič Žukov, sovětský vojevůdce († 18. června 1974)
„Tak jako vtipem přestává být vtip opakovaný, ztrácí poněkud na vtipnosti i vtip vědecky zkoumaný. Jelikož je ale komika podstatnou součástí lidské kultury coby jeden ze základních komunikačních způsobů, zasluhují její dějiny soustředěný výzkum. Středověká kultura, jejíž vnímání je dodnes zatíženo předsudky o epoše na jedné straně úpadkové, primitivní a vulgární, na straně druhé prudérní, dogmatické a konzervativní, představuje ve většině národních historických narativů symbolickou fázi dětství. Smysl pro humor – znak inteligence, schopnosti nadhledu, a tedy zralosti a vyspělosti – jí tak
byl často zcela upírán: smích jako by nepatřil do světa naivity a doslovnosti, přísné církve a šlechetných rytířů. Druhým bulvárním extrémem je naopak asociace středověku s perverzní sprostotou, chlípností skrytou pod sešněrovaným povrchem, karnevalovým žertem halasným, nevázaným a nechutným…“ píší Martin Šorm a Vojtěch Bažant ve svém článku „Proměny vnímání středověkého smíchu“, který je součástí tématu Hledání komického středověku, jež pro prosincové číslo ĎaSu spolu s dalšími specialisty připravili. V netematické části připomeneme například osud armádního generála Aloise Podhajského či výročí povstání v Irsku roku 1916. Zajímavé informace přináší studie o družicových a leteckých fotografiích na internetu - jedná se o evidenci, anebo ohrožení archeologického dědictví? A k vánoční atmosféře snad přispěje rubrika Camera obscura, kde se dočtete o zajímavých historických souvislostech drážďanské štóly. Prosincové číslo očekávejte 14. prosince. Iveta Coufalová, šéfredaktorka ĎaSu
2.prosince 1946 - v Bratislavě byl zahájen soudní proces s představiteli Slovenského státu
3.prosince 1621 - narodil se Bohuslav Balbín, spisovatel († 28. listopadu 1688) 4.prosince 1821 – narodil se Ernst Wilhelm Leberecht Tempel, německý astronom a litograf († 1889)
5.prosince 1761 – narodil se Tadeáš Haenke, botanik, cestovatel a objevitel († 31. října 1817) narodil se Jindřich VI., anglický král († 21. května 1471) japonský útok na Pearl Harbor, vstup USA do války narodil se Diego Rivera, mexický malíř († 24. listopadu 1957) zemřel Josef Mánes, český malíř (* 12. května 1820) Král Edvard VIII. podepsal abdikační listinu a stal se tak jediným britským monarchou, který se dobrovolně vzdal trůnu 11.prosince 1816 - narodil se Bedřich Silva--Tarouca, kněz, malíř, sběratel umění († 23. června 1881) 12.prosince 1901 - Guglielmo Marconi provedl první transatlantické bezdrátové spojení 13.prosince 1976 - zemřel Ladislav Sutnar, český designer, typograf, avantgardní umělec (* 9. prosince 1897) 14.prosince 1911 - Roald Amundsen dobyl Jižní pól 15.prosince 1966 - zemřel Walt Disney, americký filmový producent, režisér, scenárista, dabér, animátor, podnikatel a filantrop (* 5. prosince 1901) 16.prosince 1851 - Karel Havlíček Borovský deportován do Brixenu 17.prosince 546 - Ostrogótský král Totila dobyl Řím 18.prosince 1626 - narodila se Kristýna I., švédská královna († 19. duben 1689) 19.prosince 1911 - zemřel Josef Ladislav Píč, spoluzakladatel české archeologie (* 19. ledna 1847) 20.prosince 1576 - narodil se Jan Sarkander, moravský katolický kněz, světec († 17. března 1620) 21.prosince 1281 - zemřel Hartmann z Habsburgu a Kyburgu (* 1263) 22.prosince 1941 - v Mathausenu zahynul Karel Hašler, herec, textař a skladatel (* 31. října 1879) 23.prosince 1466 - na Jiřího z Poděbrad uvalena papežem Pavlem II. klatba, prohlášen za kacíře a sesazen z trůnu 24.prosince 1066 - Vilém Dobyvatel začal vládnout jako anglický král 25.prosince 1991 - rozpadl se Sovětský svaz, oficiálně zanikl na konci téhož roku 26.prosince 1566 - narodil se Ján Jesenský (Jessenius), lékař, politik a filozof († 21. červen 1621) 27.prosince 1811 - narodil se Karel Sabina, český spisovatel a novinář († 8. listopad 1877) 28.prosince 1721 - narodila se Madame de Pompadour, milenka Ludvíka XV. († 1764) 29.prosince 1916 - Karel I. korunován uherským králem jako Karel IV. 30.prosince 1881 - narodil se Jacob Israël de Haan, nizozemský spisovatel († 30. července 1924) 31.prosince 1896 - narodil se Alois Laub, legionář, důstojník československé armády a odbojář († 19. února 1945)
6.prosince 7.prosince 8.prosince 9.prosince 10.prosince
1421 1941 1886 1871 1936
-
LISTOPADOVÝ KAPSÁŘ V Americe vrcholí prezidentská kampaň. FBI náhle vytahuje dokumenty problematizující zázemí Hillary Clintonové. Zda náhodou neposílala ze soukromého emailu zprávy ohrožující státní zájmy?! Zda její manžel neudělil mylně mimořádnou milost stíhanému podnikateli podporujícímu jeho stranu!? atd. Náš ministr zahraničí Zaorálek přirovnal dalajlámovo přijetí ministrem kultury Hermanem k jednání s Konrádem Henleinem! Za dvě hodiny se za svůj výrok omlouval. Číňané nás za něj trestají. Na obchodní jednání do Číny nesmí ministr Jurečka, který stojí za Hermanovým rozhodnutím. Ostrý „nedušičkový“ listopadový start máme za sebou! Italský spisovatel Claudio Magris obdržel Cenu Franze Kafky. Jeho román Dunaj patří vedle Ecova opusu Jméno růže k nejpřekládanějším textům na světě! Textař Michal Horáček oznámil kandidaturu na prezidentskou volbu v roce 2018. Jeho majetek činí 400.000.000,- Kč, hodlá z něj na předvolební kampaň utratit 50 miliónů korun. Žádný troškař! V Táboře se srazilo pět pandurů s jedním civilním autem!!! To jelo jako první, prudce zabrzdilo a pět pandurů do sebe postupně narazilo. Zranění jsou dva civilisté a devět vojáků. Doufám, že šlo o nešťastnou náhodu, a ne o blonďatý teroristický útok! A co rozestupy mezi vozidly, hoši? Ochladilo se! Na Vysočině napadl sníh! Týden před příjezdem svatého Martina! Ty jo!
Foto: wikipedia Herec Jan Tříska oslavil své osmdesátiny. Mimořádný herec, který mě od raného dětství strašil v roli Široka v televizním zpracování Rychlých šípů. Ach, ty probdělé noci plné podivných masek míhajících se za oknem mého pokoje! V sobotu 5. listopadu běhaly týneckým Chlumem desítky orientačních běžců všech věkových kategorií. Uskutečnil se zde závěrečný 7. závod Hanáckého žebříčku. V pražském Mánesu vystavuje malíř Josef Mžyk (1944). Vybral obrazy z cyklu zahrad, křesel, arkadických krajin a erotických motivů. Jeho plátna jsou plná „hýřivě barevného pop- a op-artu s plochami ohraničenými pevnou linkou, které připomínají Američana Roye Lichtensteina,“ napsala Naďa Klevisová na portálu iHNED. Ačkoli jsem se opakovaně přiznal, že modernímu výtvarnému umění moc nerozumím, jeho tvorba mi líbí. Prostě se mi to obyčejnsky líbí. Pan prezident Zeman opět potvrdil pověst člověka nemilosrdně likvidujícího své odpůrce. Ministra Hermana vyzval za „jeho lži“ v kauze Brady
k abdikaci. Opět s jeho postoji nemohu souhlasit! Časopis EKONOM, resp. jeho redaktor Josef Pravec podrobně analyzuje současnou politickou situaci v Evropě i ve světě a přirovnává ji k chaosu před vypuknutím druhé světové války. Rok 2017 to má jenom zhoršit! Bože, potřebujeme Tvou trvalou ochranu! A další špatná zpráva! Výrobce čokolády TOBLERONE (to je ta trojúhelníková, pyramidová) šetří, a to tím, že zvětšuje mezery mezi jednotlivými díly. Ubere tak na váze zhruba o 12%, aniž by to zákazník v balení zaregistroval. Ono nestačilo, že sisinky nejsou to, co kdysi bývaly, a že ovocné želé - citronové a pomerančové půlměsíčky nejsou v podlouhlé, ale v kulaté krabičce! Ještě tohle! Kde se to zastaví? V amerických prezidentských volbách vyhrál republikán Donald Trump. Získal 276 volitelů, soupeřka Hillary Clintonová jen 216. Přání Vladimíra Putina, Miloše Zemana, Marie Le Pennové, Geerta Wilderse, Nigela Farage a podobně smýšlejících politiků se splnilo. Podle českého prezidenta je sice americký kolega poněkud „ústnatý“, ale je mu rozumět, co říká, na rozdíl od ostatních pokrytců skrývajících se za tzv. politickou korektností. Uvidíme předvolební agitace a povolební praxe jsou zcela odlišné světy. Doufejme tedy… Cenu Josefa Škvoreckého získala pro letošní rok posmrtně Zuzana Brabcová za prózu Voliéry. Zemřela předčasně vloni v srpnu ve věku 56 let. Byla dcerou literárního historika Jiřího Brabce a překladatelky Ziny Trochové. Klidné české vody rozbouřila románem s lesbickou tematikou Rok perel. Ve středu 9. listopadu bylo celý den pod bodem mrazu. Den nato v Týnci lehce poletoval sníh, zatímco v republice i pořádně zasněžilo. Svatý Martin přijel na bílém koni, a to dokonce o den dříve! Tak máme díky intervencím České národní banky vůči silné koruně našetřeno více než Saudská Arábie. Prý by to stačilo na pokrytí státního dluhu! Je to dobře? Je to špatně? I dont know! Smutné páteční ráno 11. listopadu. Při jízdě do práce jsem zaslechl zprávu o úmrtí kanadského písničkáře a básníka Leonarda Cohena (82 let). V posledním studiovém albu You Want It Darker zpívá: „Pane, jsem připraven!“ Bůh s tebou, milovaný bratře! Hokejový trenér Toronta Maple Leafs Mike Babcock má mé sympatie! Jeho tým prohrál s Los Angeles Kings 0:7 a zápas vypustil. Druhý den kouč připravil intenzivní padesátiminutový trénink plný bruslení a osobních soubojů, po kterém se hráči plazili po čtyřech. V roce 1980 na olympiádě v Lake Placid udělal totéž legendární Mike Brooks americkým amatérům. Nakonec porazili i slavnou sbornou a vyhráli zlatou medaili! Souhlasím. Prohrejme, ale se vztyčenou hlavou! Kdysi jsem byl amatérským fotbalistou. Mí týnečtí žáci druhý den za mnou chodili a smáli se peprným výrazům, které ze mne pravidelně vypadávaly. Ale nikdy nemohli říct, že jsem zápas odchodil nebo vypustil! Nikdy!
Na Novém Zélandu opakovaně řádilo zemětřesení síly 6,5 stupně Richterovy stupnice. Ve Štrasburku české tenistky porazily ve finále Fed Cupu domácí Francii 3:2! Přitom: Plíšková taktak zdolala týmovou dvojku Mladenovicovou 2:1, s jedničkou Garciaovou prohrála 1:2; Kvitová svůj zápas s Garciaovou nezvládla - 1:2; za stavu 1:2 na zápasy nastoupila česká trojka Strýcová, která vyřídila Cornetovou 2:0 a společně s Plíškovou druhý nejlepší pár světa Garciaová – Mladenovicová 2:0. Za posledních šest let je to páté vítězství! Kam se hrabe na naše holky legendární hokejová sborná! V pondělí 14. listopadu jsme sledovali tzv. superúplněk, resp. Měsíc se Zemi přiblížil tak, jak nebyl od roku 1948. A já si říkal při pohledu střešním oknem, že je ňáké divně velké!
Foto: J. Kopáč Tak přehrady škodí našemu ovzduší. Tleje v nich na dně vegetace, která následně na hladině vypouští antropogenní skleníkové plyny. Jde o metan v podobě bublinek na hladině. Na celkové světové produkci těchto plynů se podílí objemem dosahujícím 1,3%. Jak jsem bez této webbové stránky mohl plnohodnotně žít?! Jde o aniont.com a nabízí české i světové krátké animované filmy. Musím ji pořádně propátrat! Dám vám pak vědět co a jak! Volný pohyb osob jako základní právo je hovadina, prohlásil britský ministr zahraničí Boris Johnson. V kontextu zvyšujícího se nebezpečí teroristických útoků asi ano, v rovině poslání a pravidel Evropské unie zřejmě ne. V noci z 15. na 16. listopadu nejprve idylicky sněžilo, po vlně oteplení zase svižně pršelo. Ráno z toho byla břečka. Přes den nepříjemně mrholilo. Prostě listopad jak vymalovaný! Brněnská editorka Hedvika Landová připravila pro nakladatelství Munipress vydání Korábu pohádek spisovatele Eduarda Basse (1888-1946). Jde o 43 převyprávěných cizokrajných příběhů, které 70 let před světem ukrývala jeho pozůstalost. Státní svátek 17. listopadu jsem oslavil na koncertu Moravské filharmonie, která nabídla: předehru ke Kouzelné flétně W. A. Mozarta, Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll L. van Beethovena a Symfonii č. 9 c moll „Novosvětskou“ A. Dvořáka. Na klavír hrála mladičká Johanna Haniková, dirigoval Němec Philipp Amelung. Bez zbytečných komentářů. Hudba i interpretace nádherné! Ovace ve stoje! Jen drobný problém: málem jsem se udusil, protože mě něco nutilo ke kašli. Zvládl jsem to! Podle sociologických výzkumů se Češi mají nejlépe od počátku ekonomické transformace. Mají však strach, že o své jisté přijdou! Upřímně řečeno: početně převažují ge-
nerace, které si zvykly na klidný, do jisté míry zabezpečený a ničím neohrožovaný život. Vyprávění prarodičů o válečných útrapách, povalečném nedostatku, nešťastném únorovém kotrmelci či likvidaci třídních nepřátel zní jako příběhy z jiné planety. Kéž by to tak zůstalo! Nic není zadarmo! Uběhlo 100 let od smrti Františka Josefa I., rakousko-uherského panovníka, který nastoupil na trůn roku 1848. Opět se opakují debaty o tom, jak by nám bylo dnes v náručí monarchie skvěle a jak bychom nepatřili k chudým příbuzným. Jako vždy vytrženo z historického kontextu. Naši předci usilující o zachování a posléze plnohodnotný rozvoj českého jazyka, národa, kultury, ekonomiky se musejí obracet v hrobě! Tak v úterý 22. listopadu vypadl na dvě hodiny Google, což způsobila nějaká softwarová chyba někde neznámo kde! Byli jsme odříznuti od světa! A já si pořád říkal, proč mi ten email Jendovi Zdráhalovi zůstává pořád v domovském přístavu?! Dočetl jsem román Loutky a dělníci boží Františka Xavera Šaldy (18671937), velikána naší meziválečné literární kritiky. Pro dnešní čtenáře zcela jiný myšlenkový a narační svět vyžadující nesmírné soustředění, trpělivost, výdrž. Splatil jsem tím vůči starému pánovi jeden z mých četných dluhů. Po 20. listopadu se vrátilo do Týnce jarní počasí. V pondělí 21. listopadu dosáhla teplota krásných šestnácti stupňů! Můžeme asfaltovat a betonovat ostošest! Tak údajně se v Česku vypije v hospodách méně a méně piva. Nic na tom nemění fakt, že to doma doženeme, takže celková spotřeba zůstává stejná. Pozor! Někteří poslanci chtěli uzákonit trest za hanobení prezidenta republiky! Na první pohled zdánlivě chvályhodná snaha ochránit čistotu prezidentského majestátu, na straně druhé předvolební příprava Zemanova štábu! Jak by asi vypadala jednostranně vedená kampaň, která by chránila nekritizovatelnou stávající hlavu státu a soupeř/-ři by mohl/li být neomezeně haněni!? Navíc by šlo o jednoznačný průlom do oblasti občanského svobodného projevu! Na prahu adventu jsme zavedli další americký zvyk - Black Friday! Nakolik jsme zlevněné předražené zboží kupovali levněji, zůstává nezodpovězenou otázkou. V devadesáti letech zemřel bývalý kubánský revolucionář a diktátor Fidel Castro. Udělá to konečně něco s Kubou? V kolébce kopané Anglii vyšetřují fotbalové trenéry dětí a mládeže, neboť po dlouhou dobu je měli sexuálně zneužívat, včetně některých reprezentantů. Uf! A řada Angličanů nerozdýchala brexit, takže si zřejmě budou moci koupit občanství v Evropské unii, popřípadě se stát irskými občany. V Kolumbii havarovalo letadlo s brazilskými fotbalisty z klubu Chapecoense FC. Při neštěstí zemřelo 76 lidí. V předpremiéře jsem zhlédnul pohádku Anděl Páně 2. Jiří Strach pohádky prostě umí. Vtipné i chytré jak pro děti, tak pro dospělé! Petr Hanuška