THE COSMOGONIC WATER MYTH OF GENEZIS AND ITS

Technická univerzita v Liberci Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Katedra filosofie

Katedra:

Studijní program: Učitelství pro 2. stupeň základní školy Studijní program: Český jazyk – Občanská výchova (kombinace)

KOSMOGONICKÝ VODNÍ MÝTUS GENEZE A JEHO ZDROJE V PŘEDNÍ ASII

THE COSMOGONIC WATER MYTH OF GENEZIS AND ITS RESOURCES IN FOREPART OF ASIA DER KOSMOGONISCHE MYTHUS DER GENESIS UND SEINE QUELLEN IM VORDERASIEN Diplomová práce: 2010 – FP – Katedra filosofie – Autor:

Podpis:

Alţběta Matoušová Adresa: Nová Pasířská 29 466 01, Jablonec nad Nisou Vedoucí práce: Doc. PhDr. Milan Exner, Ph.D. Počet stran

slov

87

18953

obrázků 8

pramenů

tabulek 3

39

V Liberci dne: 2. 12. 2010 1

příloh 8

2

3

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, ţe na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo. Beru na vědomí, ţe Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv uţitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL. Uţiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu vyuţití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne poţadovat úhradu nákladů, které vynaloţila na vytvoření díla, aţ do jejich skutečné výše. Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s pouţitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.

Alţběta Matoušová

V Liberci dne: 29. 11. 2010

4

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce Doc. PhDr. Milanu Exnerovi, Ph.D. za cenné odborné rady a čas, který mi při konzultacích věnoval.

5

KOSMOGONICKÝ VODNÍ MÝTUS GENEZE A JEHO ZDROJE V PŘEDNÍ ASII Anotace Diplomová práce se zaměřuje na problematiku kosmogonického vodního mýtu Geneze a jeho zdrojů v oblasti Přední Asie. Práce si klade za cíl upozornit na podobnost kosmogonických vodních mýtů z této oblasti a nabídnout moţná vysvětlení. Pozornost je zaměřena na kulturu starověké mezopotamské a egyptské civilizace, které bezprostředně sousedily s Izraelci, národem Bible. Obsahem jednotlivých kapitol je geografické vymezení a historie Izraelců, Egypťanů a Mezopotamců. Pozornost je soustředěna na jejich pojetí vody, ať uţ pro zemědělský ţivot či v náboţenském smýšlení. V ústřední roli jsou mýty kosmogonické z Ugaritu, Mezopotámie a Egypta a jejich porovnání s kosmogonickým mýtem Geneze. Diplomová práce nenabízí konečnou interpretaci, jelikoţ výzkum neustále podléhá novým poznatkům, ať uţ z oblasti archeologie nebo psychologie.

KLÍČOVÁ SLOVA Bible, Genezis, archeologie, mýtus, kosmogonie, náboţenství, kultura, Egypt, Mezopotámie, Ugarit, Izrael, voda

6

THE COSMOGONIC WATER MYTH OF GENESIS AND ITS RESOURCES IN FOREPART OF ASIA Summary The works tries to draw the attention to the similarity of cosmogenic water myths in this area and to offer possible explatations. The concentration follows both medieval culture of Mesopotamia and the civilizations of the ancient Egypt. These ones were in immediate contacts with Israelis, it means the nation of the Bible. The content of each chapters are the geography limitations and the history of the nations of Israel, Egypt and Mesopotamia. The attention is concentrated on their conception of water both in agricultural and religious life and opinions. There are cosmogenic myths from the Ugarit, Mesopotamia and Egypt first of all with the comparison with Genesis cosmogenic myth. My dissertation does not offer the final interpretation because the research is under the continuous changes in archeological and psychological spheras.

KEY WORDS Bible, Genesis. archeology, myth, cosmogeny, religious, culture, Egypt, Mesopotamia, Ugarit, Israel, water

7

DER KOSMOGONISCHE MYTHUS DER GENESIS UND SEINE QUELLEN IM VORDERASIEN Zusammenfassung Diese Diplomarbeit beschäftigt auf die Problematik des kosmogonisches Wassermythus der Genesis und seine Quellen im Vorderasien. Die Arbeit hat sich zum Ziel auf die Ähnlichkeit der kosmogonischen Wassermythe aus diesem Gebiet gesetzt und die mögliche Erklärungen anbieten. Die Aufmerksamkeit ist auf die Kultur der alten mesopotamischen und ägyptischen Zivilisation gezielt, die unmittelbar mit Israelis, die Nation der Bible benachbart sind. Der Inhalt einzelner Kapitel die geografische Begrenzung und die Geschichte der Israelis, des Ägypter und die Leute aus Mesopotamien. Die Aufmerksamkeit konzentriert sich auf ihre Auffassung des Wassers für das agrarische Leben oder für die religiöse Gesinnung. In der Zentralrolle stehen die kosmogonische Mythe aus Ugarit, Mesopotamien und Egypt und ihre Vergleichung mit dem kosmogonischen Mythus der Genesis. Die Diplomarbeit bietet nicht die letzte Interpretation, weil die Forschung immerfort die neue Erkenntnissen unterliegt, gleich ob des Gebietes der Archäologie oder der Psychologie. DIE SCHLÜSSELWÖRTER Die Bibel, die Genesis, die Archäologie, der Mythus, die Kosmogonie, die Religion, die Kultur, das Ägypten, Mesopotamien, Ugarit, Israel, das Wasser

8

BIBLE .................................................................................................................................................... 12 1.1. STARÝ ZÁKON ........................................................................................................................ 12 1.1.1. Tóra ............................................................................................................................ 12 1.1.2. Proroci ........................................................................................................................ 13 1.1.3. Spisy ............................................................................................................................ 13 1.2. NOVÝ ZÁKON ......................................................................................................................... 13 1.3. OBTÍŢE S DATACÍ BIBLE ......................................................................................................... 13 1.3.1. Datování náboţenské .................................................................................................. 14 1.3.2. Datování vědecké ........................................................................................................ 15 1.4. VÝCHODISKA PŘI ZKOUMÁNÍ PŮVODU KOSMOGONICKÉHO MÝTU GENEZE ............................. 16 1.4.1. Bible versus archeologie ............................................................................................. 17 1.4.2. Kulturní kontakty ........................................................................................................ 18 1.4.3. Psychologické hledisko ............................................................................................... 19 1.5. GENEZIS ................................................................................................................................ 19 1.5.1. Obsah knihy Genezis ................................................................................................... 19 1.5.2. Příběh o stvoření světa ............................................................................................... 19 ZEMĚ IZRAELCŮ ............................................................................................................................... 24 1.6. GEOGRAFICKÉ VYMEZENÍ ...................................................................................................... 24 1.7. HISTORIE IZRAELCŮ ............................................................................................................... 24 1.7.1. Izraelská příslušnost a dějiny...................................................................................... 25 1.7.2. První písemné památky z oblasti Syropalestiny .......................................................... 25 1.7.3. Doba patriarchů, kontakt Izraelců s Egyptem a exodus ............................................. 26 1.7.4. Doba soudců (1200–1000 př. n. l.) ............................................................................. 28 1.7.5. Doba královská (1000–920 př. n. l.) ........................................................................... 28 1.7.6. Doba rozděleného království, exil v Asýrii a Babylónii (920–586 př. n. l.) ............... 28 1.7.7. Perské období (586–332 př. n. l.) ............................................................................... 30 1.7.8. Helénistické období (332–37 př. n. l.) ........................................................................ 30 1.7.9. Římské období (37 př. n. l – 324 n. l.)......................................................................... 30 1.8. ÚLOHA VODY V SYROPALESTINĚ ........................................................................................... 30 1.9. OTÁZKY PO PŮVODU IZRAELCŮ.............................................................................................. 31 1.10. UGARITSKÉ NÁBOŢENSKÉ TEXTY ........................................................................................... 33 1.10.1. Mytologické smýšlení o vodě ...................................................................................... 34 1.10.2. El a Hospodin ............................................................................................................. 38 MEZOPOTÁMIE ................................................................................................................................. 39 1.11. GEOGRAFICKÉ VYMEZENÍ ...................................................................................................... 39 1.12. HISTORICKÝ PŘEHLED ............................................................................................................ 39 1.12.1. Mezikulturní styk ......................................................................................................... 40 1.13. ÚLOHA VODY V MEZOPOTÁMII .............................................................................................. 41 1.14. MYTOLOGICKÉ SMÝŠLENÍ O VODĚ.......................................................................................... 43 1.15. MEZOPOTAMSKÉ KOSMOGONICKÉ VODNÍ MÝTY ..................................................................... 45 1.15.1. Enuma eliš .................................................................................................................. 47 1.15.2. Další kosmogonické vodní mýty .................................................................................. 58 EGYPT ................................................................................................................................................... 62 1.16. GEOGRAFICKÉ VYMEZENÍ ...................................................................................................... 62 1.17. HISTORICKÝ PŘEHLED ............................................................................................................ 63 1.18. ÚLOHA VODY V EGYPTĚ ........................................................................................................ 64 1.19. MYTOLOGICKÉ SMÝŠLENÍ O VODĚ.......................................................................................... 65 1.19.1. Rituální obřady ........................................................................................................... 65 1.19.2. Záplavy ....................................................................................................................... 65 1.19.3. Voda a říše zemřelých ................................................................................................. 67 1.20. EGYPTSKÉ KOSMOGONICKÉ VODNÍ MÝTY............................................................................... 69 1.20.1. Héliopolská kosmogonie ............................................................................................. 71 1.20.2. Hermopolská kosmogonie ........................................................................................... 73 1.20.3. Memfidská kosmogonie ............................................................................................... 75 1.20.4. Thébská kosmogonie ................................................................................................... 76

9

SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK A SYMBOLŮ BIBLICKÉ KNIHY Gn

Genezis

Ex

Exodus

Př

Přísloví

Jb

Jób

2 Kr

Druhá Královská

2 Pa

Druhá Paralipomenon (2. Letopisů)

UGARITSKÉ NÁBOŢENSKÉ TEXTY KTU

klínopisné tabulky z Ugaritu

[]

označení odlomeného nebo nečitelného textu

10

Úvod: Voda se mi vţdy jevila jako velmi záhadný ţivel. Na vodu je vázána celá naše existence. Lidské tělo je samo o sobě tvořeno z převáţné části z vody. Voda se pojí s celou řadou mytologických představ a rituálů. Je jí přisuzována zázračná a léčivá moc. Pouţívá se k věštbám, očistě. Setkáváme se s ní v mnohých legendách a pohádkách. Při pohledu do rozvlněné mořské hladiny se nás můţe zmocnit pocit strachu z její hloubky a zdánlivé nekonečnosti. V moři se navíc k tomu skrývají nejroztodivnější tvorové. Jak vodu asi pojímal člověk ze starověkých civilizací? Vodě byla přisuzována úloha základní a moţná právě proto se stala prvkem kosmogonických mýtů. Diplomová práce je pokusem o porovnání kosmogonického vodního mýtu Geneze s mýty významných a blízkých civilizací Egypta a Mezopotámie. Obě země mají delší historickou tradici, a proto se zaměříme na moţnost, zda první kapitola Geneze byla ovlivněna jiţ existujícím věroučným systémem. Práce je rozčleněna do čtyř hlavních kapitol. V první se zaměříme na Bibli a její interpretaci ve světle archeologie. Ve středu naší pozornosti bude stát kniha Genezis a příběh o stvoření světa. Ve druhé kapitole se budeme věnovat národu Bible, Izraelcům. Zajímat nás bude jejich původ, historie a jejich kontakt s Egyptem a Mezopotámií. Pokusíme se interpretovat vodní kosmogonické mýty obyvatel těchto významných civilizací ve vztahu k Genezis. O víře původních obyvatel Kanaánu čerpáme informace z písemných památek ze starověkého města Ugarit. V třetí kapitole se seznámíme s Mezopotámií. Všímat si budeme její historie, zvláště styku s Izraelci. V popředí našeho zájmu stojí kosmogonické vodní mýty Mezopotámie, zejména mýtus Enuma eliš. Ve čtvrté kapitole upřeme pozornost na oblast Egypta. Zajímat nás bude opět jeho historie a kosmogonické vodní mýty v souvztaţnosti k biblické knize Genezis. Vycházím povětšinou z českých popřípadě anglických překladů, a proto nepřihlíţím k etymologické analýze slov.

11

BIBLE Bible. Kniha knih. Písmo svaté. Mnoho výrazů existuje pro knihu, která je kulturním dědictvím předávaným uţ po mnoho generací. Stala se důleţitým spisem nejen pro křesťanskou a ţidovskou víru. V Bibli jsou obsaţeny legendy, zákony, poezie, filozofie, historie a proroctví. Bibli rozdělujeme na Starý a Nový zákon.

1.1.

Starý zákon Starý zákon1 byl napsán téměř celý v hebrejštině. Několik oddílů je psáno

v aramejštině a řečtině. Kanonický zákon se skládá z třiceti devíti knih, které se původně dělily podle předmětu, autora nebo podle standardní délky pergamenu nebo papyrového svitku. Existují i nekanonické spisy, které nejsou uznávány všemi, tzv. apokryfní spisy. Ţidovská Bible je ústředním posvátným textem pro judaismus. Stala se první částí křesťanského kánonu a na její etické učení odkazuje i islám. Obvykle bývá Starý zákon rozdělen do tří částí – Tóry, Proroků a Spisů.

1.1.1.

Tóra Tóra je známá téţ pod názvem Pět knih Mojţíšových nebo Pentateuch. Obsahuje

knihy Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. Knihy se soustřeďují na příběh izraelského lidu. Genesis začíná stvořením světa, líčí potopu a příběhy patriarchů. Exodus vypráví o pobytu Izraelců v Egyptě a seznamuje s příběhem Mojţíše, který je vyvádí z egyptského otroctví.

Leviticus pojednává o kultovních

záleţitostech kmene Levi. Numeri se soustřeďuje na osud izraelských kmenů na poušti. V Deuteronomiu se opakují zásady Desatera a další předpisy a nařízení.

1

Hebrejsky Tanach.

12

1.1.2.

Proroci Druhý oddíl Proroci popisuje činnost a výroky osobností, které byli pokládány za

Bohem vyvolené k tomu, aby hovořili jménem Boha k lidu. Prorocké knihy bývají rozdělovány na „velké proroky“, „pozdní proroky“ a „malé proroky“. „Velcí proroci“2 vyprávějí příběh izraelského lidu od překročení řeky Jordán, dobytí Kenaánu aţ po vzestup a pád izraelských království a jejich poráţku a exil u Asyřanů a Babylóňanů. „Pozdní a zadní proroci“ obsahují proroctví a sociální učení Bohem inspirovaných jedinců. 1.1.3.

Spisy Třetí část Spisy jsou tvořeny díly s různorodým obsahem. Nalezneme v nich

například kázání, modlitby, ţalmy, přísloví, milostnou poezii a historizující vyprávění.

1.2.

Nový zákon Nový zákon je soubor 27 knih, které tvoří druhou část křesťanské Bible. Jejich

obsahem je působení a kázání Jeţíše z Nazaratu. Uvádí nás do počátků křesťanství jakoţto víry v Jeţíše Krista.

1.3.

Obtíže s datací Bible Přesné období sepsání Bible není zcela jednoznačné. Biblický kánon se zřejmě

skládá z textů rozdílného stáří a zaměření. V Bibli docházelo i k různým úpravám, a tak nacházíme rozličné verze textů. Náplň kánonu se odlišuje i podle různorodých náboţenských skupin, které mohou uznávat pouze některé texty Bible. Mezi nejvýznamnější kánony patří Septuaginta3 a Vulgata4. Primárním zdrojem k interpretaci stvořitelského činu Hospodina je nám kniha Genezis. Vydejme tedy po stopách jejího sepsání. Není to kniha osamocená, neboť je součástí celku Pěti knih Mojţíšových, a proto bude nezbytné sledovat dobu vzniku celé

2

Jozue, Soudců, 1. a 2. Samuelova a 1. a 2. Královská. Řecký překlad hebrejské bible z 3. stol. př. n. l. Obsahuje i nekanonické (deuterokanonické knihy). Vznikl v egyptské Alexandrii, která byla v helénistické době centrem řecké kultury. 4 Latinský překlad hebrejské Bible. Vznikl na přelomu 4. a 5. století. 3

13

Tóry. Její existence je prodchnuta mnohými záhadami. Existuje celá řada teorií, které se snaţí určit autorství a dobu vzniku Tóry. Zmiňme si alespoň některé z nich. Za kritérium při určování doby vzniku a doby sepsání Bible bývají v obecné rovině pouţívána dvě hlediska. Při prvním je za berné povaţováno datování, které uvádí Bible. V tomto případě by se jednalo o názor náboţenský. Na druhou stranu se vyskytují názory, ţe je nutné pouţít i jiných srovnávacích metod, jako je např. archeologie. Zde se dostáváme k vysvětlení vědeckému. V obou uvedených větvích se názory dále různí podle odlišných teorií mnohých badatelů. 1.3.1.

Datování náboženské Podle náboţenského vysvětlení byl autorem Tóry Mojţíš, který měl napsat knihy

asi v rozmezí let 1280 aţ 1250 př. n. l. po exodu z Egypta a příchodu k zaslíbené zemi. Podle tradičního judaismu a fundamentalistického křesťanství byl text nadiktován Mojţíšovi Bohem na hoře Sinaj, písmeno za písmenem. Někteří věřící si myslí, ţe Mojţíš byl Bohem spíše inspirován. Další tvrdí, ţe Mojţíš byl jediným autorem, ale psal pod stejnou inspirací jako autoři jiných významných děl. Podle jiných napsal Mojţíš základ Tóry, kterou později doplnili či upravili další nám neznámí autoři.5 Jedním ze zastánců náboţenského vysvětlení je P. J. Wiseman.6 Ze svých výzkumů vyvozuje čtyři teze. 1) Původní materiálem pro knihu Genezis byly hliněné tabulky. 2) Tyto podklady byly zřejmě napsány samotnými patriarchy. 3) Mojţíš sestavil a vydal z těchto textů knihu. 4) Mojţíš v souladu se zvyklostí doby zanechal v textu informace, odkud čerpal.

5

Viz. Who wrote the Bible. : (Part 1). In The straight dope. [online]. [s.l.] : [s.n.], January 7, 2002 [cit. 2010-11-01]. Dostupné z WWW: . 6 WISEMAN, P. J. Vznik knihy Genesis: první kniha Bible očima archeologa. Havířov: Jami, 1993. S. 7.

14

1.3.2.

Datování vědecké Následují snahy o vědecké vysvětlení doby sepsání Tóry. Při interpretaci Bible se

objevují různé nesrovnalosti, coţ vede badatele k tomu, aby začali zveřejňovat pochyby, ţe autorem byl sám Mojţíš7. Vědecký rozbor vyústil ve tři druhy teorií. U níţe uvedených teorií dochází k jejich prolínání. 1) Teorie dokumentů hovoří o tom, ţe Tóra je sloţena z několika samostatných literárních pramenů. Tuto teorii formuloval J. Wellhausen.8 Vznik Tóry prý proběhl tak, ţe dějiny byly napsány Jahvistou v Judském království. Nezávisle na něm psal v Izraelském království dějiny Elohista. Později byl napsán deuterokanonický zákoník, který redaktor připojil k celku JE. Během exilu pak napsali kněţí kodex, který připojili k JED. J. Wellhausen rozeznával čtyři časově oddělené literární předlohy. Později jeho teorie byla dále doplňována, pozměňována nebo zpochybňována. (Obr. 2) 2) Teorie zlomků (R. Albertz, E. Blum, R. Rendtorff) přichází s názorem, ţe Tóra sestává z velkého mnoţství na sobě nezávislých zlomků krátkých příběhů. 3) Teorie doplňků (M. Rose, N. Whybray) vychází z toho, ţe Tóru tvoří jeden základní spis, který je doplňován různými menšími celky. Ohledně doby redakce Tóry nejsou biblisté také zajedno. Někteří odborníci jsou přesvědčeni, ţe k zásadním úpravám a kompletacím textů Tóry došlo aţ v 7. století př. n. l. se vznikem centralizace kultu a sjednocením místních tradic. N. Silberman a I. Finkelstein9 na podkladě archeologických nálezů chtějí dokázat, ţe Pentateuch byl napsán aţ počátkem 7. století př. n. l. jako součást náboţenských reforem krále Joziáše.

7

Čteme – li například pozorně knihu Genesis. Jsou zde zcela odlišné rodokmeny Adamových potomků (Gn 4,17–26 a Gn 5, 1 – 28) a dva spojené a znovu uspořádané příběhy o potopě (Gn 6,5–9,17). 8 Viz. WELLHAUSEN, Julius. Prologomena to the History of Israel. Kessinger publishing. ISBN 1419143212. 9 Viz. FINKELSTEIN, Israel - SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-869-3.

15

Texty

měly

vzniknout

s

cílem

posílit

národní

a

náboţenské

uvědomění

v době rozmachu Judského království10. Vznik textů Tóry bývá biblisty často zařazován do období babylonského zajetí Ţidů 586 aţ 538 př. n. l. či krátce po něm. Z výše zmíněných vědeckých teorií vyplývá, ţe přesné určení moţných autorů, nebo dokonce přímých pramenů Bible by bylo téměř nemoţné, a proto jsou výzkumy spíše jakýmsi odhadem. Přesná datace vzniku Bible je také těţko vymezitelná. Nezbývá neţ se smířit se skutečností, ţe Bible je souhrnem významných starých textů, které jsou sice sporné z hlediska historické přesnosti, ale přesto nám umoţňují alespoň pohled do smýšlení starověkých Izraelců. Bohuţel je dnes uţ těţko přesně zjistitelné jak, kým a kdy byla napsána pasáţ o stvoření světa v Genezis. Při pátrání po původu tohoto textu mohou být nápomocné různé zdroje informací.

1.4.

Východiska při zkoumání původu kosmogonického mýtu Geneze Kultury nesou na svých bedrech mytologické představy, které jim poskytují

moţný pohled na interpretaci světa. Snaha vysvětlovat si svět okolo sebe je stará jako lidstvo samo. Uţ malé děti kladou mezi prvními otázky po původu věcí, které je obklopují. V povaze člověka je zakotvena zvědavost objevovat věci nové a snaha vysvětlovat si je. Touha překračovat známé hranice budí strach. Pokud si věci dovedeme zdůvodnit, přestáváme se jich postupně bát. Nezáleţí na tom, do jaké míry jsou naše výklady pravdivé, nýbrţ více na tom, zda jim věříme. Pokud je výklad shodný i s ostatními členy společnosti, důvěra sílí. Nauka o vzniku světa se nazývá kosmogonie11. Kosmogonické mýty se mohou objevovat samostatně, častěji se setkáme s tím, ţe v mytologiích nalezneme pouhé útrţky o předpokládaném obrazu světa. Pro člověka současné moderní společnosti se mohou mytologické představy světa jevit jako iracionální. Pokud se však budeme snaţit proniknout hlouběji do jejich podstaty, zjistíme, ţe mají téţ svojí logiku.

10

Například při zkoumání rodokmenů si můţeme uvědomit, ţe představují mapu starověkého Předního východu z pohledu Izraelského a Judského království v 8. a 7. století. 11 Kosmos - pořádek, vesmír a gignomai - rodím se.

16

Není náš pohled na svět také určitým způsobem ovlivněn, ačkoliv pod „nálepkou“ vědeckého poznání? Nejsme nakonec i my sami oběťmi vlastních smyšlených představ světa, ke kterým nás od útlého věku společnost směřovala? Netvoříme si i my sami pro okolní svět své „logické“ odůvodnění? Při porovnání mytologií rozdílných kultur si můţeme povšimnout, ţe mytologické představy jsou si v některých bodech podobné. Naše otázky povedou směrem, co můţe být příčinou podobnosti mezi verši biblické knihy Genezis, které popisují před vznikem světa stav, kdy existovala tma a voda a podobnými kosmogonickými mýty v oblasti Předního východu. Nyní si nastiňme, jaké se nám nabízejí moţnosti při snaze vysvětlit si podobnost kosmogonických veršů Geneze a písemností Předního východu. Za primární zdroj informací nám bude slouţit ekumenický překlad Bible a zpracovaná mytologie z Mezopotámie, Ugaritu a Egypta. 1.4.1.

Bible versus archeologie Informace o kontaktu Izraelců s jinými národy jsou vepsány přímo do Bible.

Doplňující informace nám poskytuje archeologie. Archeologie můţe v pátrání po stopách Bible v mnohém napomoci, avšak musíme dávat pozor na chybné interpretace. Interpretačních chyb se mohou dopouštět i odborníci a znalci, proto je potřeba s výkladem archeologických objevů nakládat obezřetně. Důleţité je opírat se nejen o Bibli, jakoţto hlavní pramen, ale téţ o různá mimobiblická svědectví. Doplňující informace nám mohou poskytovat historické záznamy z okolních zemí. Biblická archeologie ukazuje, ţe ne všechny dějinné informace v Bibli jsou zřejmě pravdivé. “Bible ovšem dřívější znalost Syropalestiny nejen zprostředkovala, nýbrţ i různě poznamenala a deformovala (…) Biblický pohled na minulost Syropalestiny je značně neúplný a někde i nemálo zkreslený. Dějiny i kultura této země byly totiţ v biblickém pohledu ztotoţněny téměř beze zbytku s dějinami a kulturou Izraele.”12 12

HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Praha: Kalich, 1988. S. 235 – 236.

17

Můţeme se domnívat, ţe větší roli neţ historická data zřejmě hraje v Bibli smysl náboţenský. Za příklad mohou poslouţit čísla v Bibli, která se zdají mnohdy být pouze symbolická13. 1.4.2.

Kulturní kontakty „Geograficky viděno je Palestina průchodní zemí, průchozí oblastí, která vykazuje

stopy všech staroorientálních kultur.“14 Z tohoto důvodu je důleţité se zabývat při zkoumání textu v Genesis i moţnými kulturními kontakty skupiny Izraelců s ostatními národy. Omezujeme se pouze na území Předního východu, jelikoţ tato oblast byla s Izraelci v bezprostředním kontaktu. Za pozornost však jistě stojí podobnost kosmogonických představ z teritoria Předního východu i s národy vzdálenějších kultur. Orientovat se budeme na významná mocenská centra, jako byla Mezopotámie a Egypt. Styk probíhal i s menšími národnostmi, které si zvolily palestinskou oblast jako vhodnou k dobývání či obývání. Důleţité je také neopomenout náboţenství původních obyvatel Kenaánců, a to jak se k němu Izraelci vymezovali. Kulturní kontakt mohl probíhat pomocí 1) obchodní činnosti 2) dobyvačné činnosti (kolonizace, válka) 3) kočování. Při kontaktu civilizací mohlo docházet k různým postojům vůči novým ideologiím. Jedním mohlo být kritické vymezování k odlišnému. Druhým postojem mohlo být plné ztotoţnění se s cizími mytogickými představami. Další moţností je synkreze představ, kdy by docházelo k přejímání některých prvků mytologie a začleňování do vlastních představ pojetí světa.

13

H. Bardke uvádí číselné údaje o dvanácti kmenech Izraele, který vyšel z Egypta. Počty lidí jsou příliš vysoké, neţ aby působily věrohodně (600 000 muţů bez dětí). (Ex 12,37) Zástup lidí o tomto počtu by byl zřejmě natolik viditelný, ţe by si ho všimly posádky pohraničních pevností v jihovýchodní oblasti Delty a zanechaly by po něm záznam. Smysl nespočívá v počtu vyvedených lidí, ale spíše se číslo jeví jako symbol významu boţího řízení. (BARDKE, Hans. Příběhy ze starověké Palestiny: tradice, archeologie, dějiny. S. 18) 14 BARDTKE, Hans. Příběhy ze starověké Palestiny: Tradice, archeologie, dějiny. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 1990. ISBN 80-7021-026-5. S. 44.

18

1.4.3.

Psychologické hledisko Nabízí se taktéţ otázka, zda naše lidské uvaţování není limitováno určitou

strukturou myšlení, která by poskytovala podobný vzorec pro výklad fenoménů. Za zamyšlení stojí, jaký vliv měly dojmy, které Izraelci měli z vjemů z okolní krajiny, která tvořila prostor pro jejich lidské bytí. Voda člověka obklopuje v podobě řek, jezer a moří. Voda je všudypřítomný hrozivý, ale i ţivotně důleţitý ţivel. Lze tedy předpokládat, ţe k vodě si Izraelci vytvářeli specifický vztah.

1.5.

Genezis

1.5.1.

Obsah knihy Genezis Genezis, je první Mojţíšovou knihou. Podle tematiky bychom ji mohli rozdělit na

dvě části. Kapitoly 1 – 11 začínají stvořením světa a člověka. Následuje příběh o potopě světa aţ po stavbu Babylónské věţe. Kapitoly 12 – 50 líčí příběhy praotců Izraele od Abramova vyjití z Cháranu aţ po vstup Jákobova rodu do Egypta.

1.5.2.

Příběh o stvoření světa První kapitola předkládá příběh o stvoření světa, jenţ sahá do dávných dob.

Můţeme souhlasit s náboţenským tvrzením, ţe příběh byl vnuknut samotným Bohem izraelskému lidu. Naskýtá se téţ varianta, ţe Izraelci byli ovlivněni jiţ existující tradicí a převzali některé myšlenky z původní kenaánské mytologie či mýtů jiných národů, se kterými se setkali. Zaráţející je i blízkost této archaické představy světa k současnému vědeckému pojetí evoluce. První varianta stvořitelského mýtu Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boţí. (Gn 1,1 -1,2)

19

1. den

I řekl Bůh: „Buď světlo“

oddělení světla od tmy, pojmenování

věcí (světlo - den, tma - noc). 2. den

I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod“ Oblohou odděleny vody

oddělení vody od vod.

jedny vody pod klenbou, druhé nad klenbou

(klenba nazvána nebem). 3. den

I řekl Bůh: „Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaţ se souš!“ Vody pod nebem se nahromadily (nazvány mořem) a ukázala se souš (nazvána zemí). Země se zazelenala zelení – bylinami, které se rozmnoţují semeny a ovocným stromovým, které ponese plody se semeny.

4. den

I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí.“

větší světlo má vládnout ve dne, menší

světlo má vládnout v noci. Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, aby oddělovala světlo od tmy. 5. den

I řekl Bůh: „Hemţete se vody ţivočišnou havětí a létavci létejte nad zemí pod nebeskou klenbou!“

Bůh stvořil veliké netvory a

rozmanité druhy všelijakých hbitých ţivočichů, jimiţ se hemţily vody. Stvořil i rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců. A Bůh jim poţehnal: „Ploďte se a mnoţte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoţí na zemi. 6. den

I řekl Bůh: „Vydej země rozmanité druhy ţivočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!“. A stalo se tak. Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a zeměplazů. Stvoření člověka. Lidé mají panovat nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad kaţdým plazem. Bůh dává člověku bylinu nesoucí semena a strom, na němţ rostou plody se semeny.

20

Vedle výše uvedené kosmogonie (Gn 1,1 - 2,3) nacházíme i odlišnou variantu stvoření. (Gn 2,3 – 25) Druhá varianta stvořitelského mýtu „Toto je rodopis nebe a země, jak byly stvořeny. V den, kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe, nebylo na zemi ještě ţádné polní křovisko ani nevzcházela ţádná polní bylina, neboť Hospodin Bůh nezavlaţoval zemi deštěm, a nebylo člověka, který by zemi obdělával. Jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch. I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech ţivota. Tak se stal člověk ţivým tvorem.“ (Gn 2,4 – 2,7) Přichází okamţik, kdy se začíná probouzet k ţivotu i ostatní příroda. „A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví ţádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu ţivota a stromu poznání dobrého a zlého. Z Edenu vychází řeka, aby napájela zahradu. Odtud dál se rozděluje ve čtyři hlavní toky. Jméno prvního je Píšon; ten obtéká celou zemi Chavílu, v níţ je zlato, a zlato té země je skvělé; je tam také vonná pryskyřice a kámen karneol. Jméno druhé řeky je Gíchón; ta obtéká celou zemi Kúš. Jméno třetí řeky je Chidekel ta teče východně od Asýrie. Čtvrtá řeka je Eufrat.“ (Gn 2, - 2,15) Z textu vyplývá, ţe voda byla pro člověka velmi významná pro zemědělství. Vyskytuje se zde představa, ţe před stvořením světa existovala záplava, která obklopovala celý zemský povrch. I ráj si zřejmě Izraelci nedokázali představit bez vody. Ráj slouţí jako vodní zdroj zemských řek. Bůh byl chápan jako stvořitel celé země a Izraelci se stali vyvoleným národem. Pod Boţí ochranou budou všude na zemi. „Problém stvoření z ničeho pro rabínské učence ještě neexistoval. Přísně vzato chápali moudrost a s ní ztotoţněnou Tóru jako stvořitelský nástroj boţí, který existoval jiţ před stvořením.“15 M. Eliade16 uvádí, ţe redakce prvních kapitol je daleko mladší neţ mnoha jiných textů Pentateuchu. Obsah je prý ale ještě archaičtější neţ sága o Abrahámovi. 15

SCHUBERT, Kurt. Ţidovské náboţenství v proměnách věků. Praha: Vyšehrad, 1994. ISBN 80-7021-075. S. 41.

21

Stvořitelský mýtus ve Starém zákonu S kosmogonií, ve které je obsaţena vodní podstata, se setkáváme nejen v knize Genezis, ale i v dalších textech Starého zákona. Zmínky o ní nacházíme zejména v knize Ţalmů a Jóbovi. V Genezi se vyskytují informace pouze kusé, proto nám tyto texty mohou napomoci k lepšímu dokreslení, jak Izraelci pojímali svět v souvislosti s vodními prostory. Zmínky o tvořitelském činu Hospodina, které se objevují v knize Ţalmů, jsou více podrobné neţ v Genezis. „Zemi jsi zaloţil na pilířích, aby se nehnula navěky a navţdy. Propastnou tůň jsi přikryl jako šatem. Nad horami stály vody; pohrozils a na útěk se daly, rozutekly se před tvým hromovým hlasem. Kdyţ vystoupila horstva, klesly do údolí, do míst, která jsi jim určil. Mez, kterou jsi stanovil, uţ nepřekročí, nepřikryjí znovu zemi.“ (Ţ 10, 5-9) Ve výše uvedeném textu se objevuje mytologická představa, ţe země je drţena pilíři. Voda byla všudypřítomným ţivlem. Existovala ve formě vodstva, které bylo nahoře nad a dole pod nebeskou klenbou. Podobné představy nacházíme v mezopotamském i egyptském náboţenství. V ţalmu v kontrastu vůči těmto náboţenstvím dominuje myšlenka, ţe Bůh má nad vodami moc. Svedl je na místo a určil hranice tak, aby vody nebyly ohroţujícím ţivlem. V egyptském a mezopotamském náboţenství se setkáváme s představou, ţe vody nad nebeskou klenbou jsou stále zuřícím nebezpečím. Na jejich moţné protrţení poukazují 16

ELIADE, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení. 3., opr. vyd. I, Od doby kamenné po eleusinská mystéria. Praha: OIKOYMENH, 2008. 519 s. ISBN 978-80-7298-288-2. S. 176–177.

22

deště, snášející se z nebe. I u Izraelců se shledáváme s představou, ţe vody, zvláště moře, jsou neúprosným ţivlem. Bůh je stráţcem vod a dbá, aby lid nebyl vodstvem ohroţován. „Kdo sevřel moře vraty, kdyţ se valilo z lůna země, kdyţ jsem mu určil za oděv mračno a za plénku temný mrak.“ (Jb 38, 8–9)

23

ZEMĚ IZRAELCŮ Geografické vymezení

1.6.

Jako Syropalestinu označujeme oblast od horního toku Eufratu po Sinajský poloostrov a od Středozemního moře po Arabskou poušť. „Je to ovšem území zeměpisně a hospodářsky značně rozmanité, v minulosti politicky nejednotné, rozdrobené v mnoţství městských státečků (...)“17 Syropalestina byla odedávna mostem mezi velmocemi v Asii a Africe, tedy i územím, kde se střetávaly různé národy a tradice. Sýrie označuje jen severní část Syropalestiny. Jméno jí dali Asyřané. Jiţní část, zvaná Palestina, sahá aţ po prameny Jordánu. Jméno jí dali Pelištejci, kteří se zde objevili kolem r. 1200 př. n. l. Střední část se nazývá Fénicie.

Historie Izraelců

1.7.

Historický přehled dějin Izraelců je důleţitý, abychom zjistili, s jakými národnostmi a státy byli obyvatelé v kontaktu. Budeme zde hovořit spíše o stručném nástinu dějin Kanaánu. Zajímat nás bude obzvláště styk s Egyptem a Mezopotámií. Jelikoţ nám přesná doba sepsání Bible není známa a je předmětem odborných vědeckých sporů, můţeme časový rámec knihy Genesis pouze zhruba vymezit. „Ačkoli byly biblické zprávy sepsány mnohem později – asi mezi 10. a 5. stoletím – odkazují některé příběhy do dávné minulosti.“18 Je nutné se tedy zabývat dějinami jako celkem, který nás seznamuje se vztahy Izraelců k ostatním národům. Celkové pojetí dějin i časová chronologie je biblisty zpracována a vnímána odlišně. Budeme se soustředit na dva významné mezníky v historii Izraelců, které by nám mohly pomoci při otázkách po moţném ovlivnění kosmogonického mýtu Geneze mytologií Předního východu. Prvním je pobyt Izraelců v Egyptě. Druhým je doba exilu v Babylonské říši a Asýrii. Zmiňované situace mohly nabízet dlouhodobou zkušenost Izraelců s kulturou Egypta

17 18

BIČ, Miloš. Ze světa starého zákona.1. vyd. Praha: Kalich, 1986. S. 46. SCHUBERT, Kurt. Dějiny Ţidů. Praha: Svoboda, 2003. ISBN 80-205-1036-2. S. 52.

24

a Mezopotámie. Při dataci budeme pouţívat chronologický systém M. Pojara.19 Doplňovat jej budeme informacemi z Bible a jiných historiografických knih. 1.7.1.

Izraelská příslušnost a dějiny Nositelem judaismu jsou Ţidé. Bible označuje svůj lid také pod pojmem Izrael.

„Izraelci a Ţidé se tehdy od svého móabského, ammónského, edomského a fénického okolí příliš nelišili jazykem ani způsobem ţivota, jejich společenství bylo vymezeno uctíváním Hospodina, a tím ohraničeno proti společenstvím ctitelům Kamóšových či Baalových.“20 Bible na první pohled poskytuje mnoho historických informací. Při jejích výkladu však musíme brát ohled na to, ţe jejím primárním účelem je upevňovat izraelský lid ve víře v Boha. „Historický materiál nebyl tradován jen jako vzpomínka na minulost, nýbrţ jako stále ţivý, pro přítomnost i budoucnost závaţný a závazný doklad boţí péče o vyvolený lid.“21 Při výkladu dějin je tedy nezbytné vycházet i z jiných historických pramenů hovořících o Syropalestině. 1.7.2.

První písemné památky z oblasti Syropalestiny J. Heller22 datuje první písemné památky o Syropalestině do střední bronzové

doby23. Jedná se o egyptské klatbové texty a především zprávy ze dvou významných městských archivů, a to z Mari24 a z Alalachu25. Syrské státy mají styky s Mezopotámií i s Egyptem, dále pak s Anatolií, Kyprem a egejskou oblastí. Z období egyptské Nové říše, období vlády Amenhotepa III. a IV. se dochovaly tzv. el-amárnské dopisy26. Jde o korespondenci mezi faraóny a jejich vazaly. Dopisy jsou důleţitým pramenem o palestinských poměrech v 15. a 14. století př. n. l. 19

Základy asijských náboţenství. 1. vyd. I. díl, Judaismus, islám, hinduismus, dţinismus, buddhismus, sikhismus, pársismus. Praha: Univerzita Karlova, 2004. ISBN 80-246-0832-4. S. 29–34. 20 SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny Ţidů. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0304-8. S. 13. 21 SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny Ţidů. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0304-8. S. 24. 22 HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S.237–238. 23 Datace 2100–1600 př. n. l. 24 Datace 18. století př. n. l. 25 Datace konec 18. a polovina 17. stol, v jiné vrstvě pak z 15. století. 26 Dopisy byly nalezeny r. 1887 v sutinách Tell-El-amárny.

25

Jedním z pramenů, který připomíná vítězství nad národem zvaným Izrael, je Merneptahova vítězná stéla z roku 1270 př. n. l. Našly se také jiné rozptýlené nápisy v oblastech, které s izraelským územím bezprostředně sousedily.27 „Nečetné nálezy klínových tabulek s akkadskými literárními i jinými texty dosvědčují kulturní působení Babylonie, jeţ byla sice geograficky vzdálenější neţ Egypt, avšak semitským obyvatelům Palestiny jazykem a kulturou bliţší.“28 1.7.3.

Doba patriarchů, kontakt Izraelců s Egyptem a exodus M. Pojar29 uvádí, ţe předky Ţidů byly polokočovné hebrejské kmeny, které ve

starověku v letech 2000–1600 př. n. l. obývaly rozsáhlé oblasti mezi Kenaánem a Mezopotámií, kde se rozkládaly amoritská a babylónská říše. Podle tradice Abram vedl svůj rod z města Uru směrem na západ přes Babylon a Mari do Cháranu, leţícím v Mezopotámii. Z Cháránu vedl Abram svůj lid přes Karchemiš a Damašek do Kenaánu. Jiţ 3000 př. n. l. se v oblasti Kenaánu objevily semitské kmeny. Kolem roku 2200 př. n. l. sem pronikali ze severu Amorejci, kteří měli centrum své říše v Mari. Kolem roku 1700 př. n. l. se pod pohořím Libanonu usadili Féničané. Ve střední době bronzové, počínaje 18. stoletím př. n. l. byla Palestina pod vlivem Egypta. Egypťané si tu budovali předsunuté pozice proti nájezdům kočovníků. Od konce 16. století př. n. l. se Egypťanům díky pravidelně pořádaným výpravám podařilo ovládnout palestinské pobřeţí i velkou část vnitrozemí. Achmose I. vyhání Hyksósy30 kolem roku 1580 př. n. l. z Egypta a upevňuje svou nadvládu i nad Syropalestinou. Amenhotep I. pronikl patrně aţ k hornímu Eufratu.31 Podívejme se, co se píše o kontaktu s Egyptem v Bibli. V Genezi se vypráví o styku praotce Abrama s faraónem v Egyptě. (Gn 12) Hospodin řekl Abramovi, aby

27

Srov. SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny Ţidů. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0304-8. S. 29-31. Srov. FINKELSTEIN, Israel - SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-869-3. S. 28. 28 SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny Ţidů. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0304-8. S. 51. 29 Základy asijských náboţenství. 1. vyd. I. díl, Judaismus, islám, hinduismus, dţinismus, buddhismus, sikhismus, pársismus. Praha: Univerzita Karlova, 2004. ISBN 80-246-0832-4. S. 29. 30 I. Finkelstein a N. A. Silberman poukazují na to, ţe nápisy a pečetě se jmény hyksóských panovníků jsou v zápodosemmitském, tedy v kenaanském jazyce. Hyksósové by podle jejich teorie mohli být Kenaanci, kteří imigrovali do Egypta.(Viz. FINKELSTEIN, Israel - SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-869-3. S. 60.) 31 Viz. BIČ, Miloš. Ze světa starého zákona I. 1. vyd. Praha: Kalich, 1986. S. 20–21.

26

vyšel z Cháranu do Kanaanu. V zemi byl ale hlad, tak hledali spásu v Egyptě. Odtud se ale zase vrátili i s nabytým bohatstvím. (Gn 13) Dlouhodobější kontakt s Egyptem nastává, kdyţ Jákob přikázal svým synům, aby šli do Egypta nakoupit zrní. (Gn 42) Izrael odchází se svým potomstvem v počtu sedmdesáti osob. Hospodin přislíbí, ţe tam z Izraele učiní veliký národ. Zaručuje se mu také, ţe je časem z Egypta vyvede. (Gn 46) Faraon Izraelce, pastýře ovcí a chovatele stád, nechá usadit v kraji Gošen. (Gn 47) Oblast Delty mohla slouţit jako útočiště před suchem a hladomorem. Delta poskytovala vhodnější klimatické podmínky a hlavně nebyla jako Kenaán závislá na dešťových sráţkách.

Můţeme se domnívat, ţe Egypt byl Izraelci vnímán jako

zemědělsky úspěšnější kraj, do kterého se v případě nouze vydávají. S. Segert32 vyvozuje z egyptských písemných záznamů i z vyobrazení na stěnách hrobek za patrné, ţe se kočovní Semité, kteří přicházeli z východu přes Sinajský poloostrov, se směli s dovolením egyptských úřadů usazovat ve stepní krajině na východ od nilské Delty. Bible dále vypráví, ţe v Egyptě se k Izraelcům časem nechovají přívětivě a zotročí si je. Dochází k hromadnému exodu Izraelců z Egypta, který je veden Mojţíšem. Příběh je obsaţen v biblických knihách Exodus, Leviticus, Numeri i Deuteronomium. Deuteronomium udává poslední Mojţíšova nařízení před vstupem do zaslíbené země. Kniha Jozue pak spravuje o dobytí země.

Podle biblické chronologie trval pobyt

Izraelců v Egyptě 430 let. (Ex 12, 40) Podle některých historiků a archeologů se exodus nedá pokládat za historicky pravdivý. I. Finkelstein a N. A. Silberman33 uvádějí, ţe se nenašly záznamy o odchodu velké skupiny Izraelců v období 13. stol. př. n. l. Egypt byl v té době na vrcholu své moci, hranice byly kontrolovány a vedly se pečlivé záznamy. Nenašly se ani nálezy v Deltě, které by svědčily o jednotném cizím etniku. Existují však archeologické vykopávky, které dokazují velké mnoţství přistěhovalých dělníků z mnoha míst.

32

SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny Ţidů. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0304-8. S. 57. FINKELSTEIN, Israel - SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-869-3. S. 61 – 73. 33

27

Archeologická data ze Sinajského poloostrova poskytují důkazy o pastevecké činnosti např. ve 3. tisíciletím př. n. l. nebo v helénistickém a byzantském období. Z doby předpokládaného exodu ve 13. st. př. n. l důkazy o pastevecké činnosti neexistují. Docházejí k teorii, ţe příběh vyuţívá politických reálií a zeměpisných a demografických detailů ze 7. století př. n. l. Závěr, ţe exodus nastal v době, kterou stanovuje Bible, hodnotí za pochybnou, jelikoţ se nenašly archeologické důkazy. Souhlasím s R. Rendtorffem34, který tvrdí, ţe se musíme spokojit s tím, ţe budeme v příbězích otců vidět dochovanou vzpomínku na dávnou nomádskou minulost Izraele, kterou jiţ nelze podrobit rekonstrukci. 1.7.4.

Doba soudců (1200–1000 př. n. l.) Doba soudců je podle Bible období mezi obsazením Palestiny a vytvořením

Izraelského království. Podle biblické tradice byli Izraelci rozděleni na 12 kmenů a postupně si podrobili kenanejské městské státy. Čelili útokům jiných semitských národů od severu a východu35. 1.7.5.

Doba královská (1000–920 př. n. l.) Doba královská označuje dobu, kdy se vytvořily podmínky pro vznik státu.

Prvním králem se stal Saul, který vládl přibliţně 1020–1000 př. n. l. Mezi další významné krále je řazen David a Šalamoun. 1.7.6.

Doba rozděleného království, exil v Asýrii a Babylónii (920–586 př. n. l.) Po Šalamounově smrti severní izraelské kmeny utvořily vlastní Izraelské

království. Jeruzalém zůstal hlavním městem Judského království. Izraelské království dobyli Asyřané r. 721 př. n. l. a říše zanikla. I. Finkelstein a N. A. Silberman36 se domnívají, ţe Izrael byl zničen a Judsko zůstalo zachováno proto, ţe v ambiciózních plánech asyrské říše byl Izrael se svým

34

RENDTORFF, Rolf. Hebrejská bible a dějiny: Úvod do starozákonní literatury. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1996. ISBN 80-7021-190-3. S. 45. 35 Např. Aramejců, Moábců, Amonejců a Edomců. 36 FINKELSTEIN, Israel - SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-869-3. S. 203.

28

přírodním bohatstvím a přičinlivým obyvatelstvem mnohem lákavějším cílem neţ chudé a nepřístupné Judsko. Obyvatelé byli zčásti odvlečeni do otroctví v Asýrii. Judsko zůstalo pod jejím vlivem. V této době se začínají prosazovat pohanské náboţenské praktiky. Král Jehóachaz se podrobil asyrskému panovníkovi Tiglatpilesarovi III. Následkem toho podrobený král uctíval asyrská boţstva a napodoboval formy asyrského kultu i v jeruzalémském chrámu. (2 Kr 16) S. Segert37 přináší jiné vysvětlení, ţe kananejské zvyklosti byly zřejmě napodobovány v jeruzalémském chrámu, neboť starozákonní obětní předpisy jsou ve srovnání s fénickými velmi podobné. Rovněţ některé ţalmy ukazují na kananejské vzory. Proti uctívání jiných kultů se stavěli proroci. Celé skupiny obyvatelstva byly vysidlovány do jiných oblastí. Ţidé ze zničeného Severního království izraelského jsou vystěhováni do Asýrie. (2 Kr 18) Do Kanaánu se přistěhovali obyvatele z jiných míst říše, například z Babylonu. (2 Kr 17,24) Nejednalo se však o úplné vystěhování původního izraelského obyvatelstva. „Tiglat-pileser III. pravděpodobně vysídlil hlavně neposlušné venkovany z galilejských hor a obyvatelstvo z hlavních center, například z Megida. Sargon II. zase vysídlil především samařskou aristokracii a pravděpodobně také vojáky, kterých bylo potřeba v Asýrii.“38 V r. 597 př. n. l. obsadil Jeruzalém babylonský panovník Nabúkadnesar a došlo k deportaci Izraelců, při níţ byl odvlečen i judský král Jójakím. Babylonie byla úrodnější oblastí, kde se pravděpodobně Izraelcům dařilo. Babylóňané usazovali pohromadě, a tak si zřejmě mohli Izraelci utvářet ţivot svého společenství a navazovat na tradice. „Díky tomuto úsilí proroků a pevné soudrţnosti zajatců se staré tradice Hospodinova náboţenství udrţely v babylonském vyhnanství lépe neţ ve vlasti, kde ţilo obyvatelstvo podrobené Babyloňanům a promíšené přistěhovalci – od severu kolonisty dosazenými Asyřany, od jihu Idumejci.“39

37

SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny Ţidů. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0304-8. S. 109–111. 38 FINKELSTEIN, Israel - SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-869-3. S. 200. 39 SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny Ţidů. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0304-8. S. 121.

29

S. Segert40 je přívrţencem teorie, ţe Pentateuch mohl vzniknout v Babylonii a nikoli v Judsku. V Palestině podléhaly záznamy kvůli srozumitelnosti lehčím úpravám kvůli srozumitelnosti pro čtenáře. 1.7.7.

Perské období (586–332 př. n. l.) Jak jsme jiţ zmiňovali, město Jeruzalém v Judském království dobyl

Nabukadnesar roku 597 př. n. l. Roku 586 př. n. l. zničil pak Jeruzalém nadobro. Došlo k dalšímu exilu Ţidů do Babylonu, který trval aţ do r. 539 př. n. l. V tomto roce panovník perské říše Kýros dobyl Babylón a umoţnil Ţidům návrat do vlasti. (2 Pa 36, 23) 1.7.8.

Helénistické období (332–37 př. n. l.) Alexandr Makedonský r. 333 př. n. l. porazil Peršany a o rok později ovládl

Jeruzalém. 1.7.9.

Římské období (37 př. n. l – 324 n. l.) Z moci Říma panoval od r. 37–4 př. n. l král Herodes. Z historického přehledu vyplývá, ţe Izraelci se v určitých obdobích setkávali

s Egypťany, Asyřany a obyvateli Mezopotámie i jinými kulturami Přední Asie.

1.8.

Úloha vody v Syropalestině V Syropalestině je problematická situace s vodou. Řeky mají málo vody. Vedle tří

hlavních toků Orontu na severu, Leontu uprostřed a Jordánu na jihu teče z hor do Středozemního moře jen několik nevelkých říček, jejichţ průtok během roku kolísá. Zemědělství se tudíţ stává závislým na dešti. Déšť přichází jen v zimě. Léto je ve znamení sucha.41

40

Tamtéţ. S. 130. Viz. HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 249–250. 41

30

Biblický slovník42 nám poskytuje informace o významu vody pro izraelský lid. Nad vodou má moc Bůh. Můţe vodu zadrţet, pokud lid není poslušný smlouvě. Pokud Izrael zachovává boţí zákon, otevírá Bůh nebesa a dává déšť v příhodnou dobu. Vodstva mohou mít funkci hrozby. Bezboţný svět můţe být zatopen. Voda má také funkci

očistnou.

V ţidovském

náboţenství

existují

očistná

omývání.

Byla

předepisována kaţdému, kdo se dotknul mrtvoly, kdo přišel do styku s malomocným a ve všech případech sexuálního znečištění. Tělesná očišťování symbolizují vnitřní očistu srdce, která je nezbytná ve styku člověka s Bohem. Voda se pro člověka stala natolik důleţitým prvkem, ţe ji obsáhl i do kosmogonických mýtů. Zmínky o vodě v souvislosti se stvořením světa nalézáme v první kapitole knihy Genesis.

1.9.

Otázky po původu Izraelců O tom, kdo byli původně Izraelci, se vedou spekulace. Biblická historie hovoří

o Abramovi, který na příkaz Boha odchází z města Charánu do Egypta. (Gn 12) Předtím se dozvídáme, ţe Abramova rodina opustila město Ur, které leţelo zřejmě v jiţní Mezopotámii. (Gn 11, 31–32) Kanaánská země Izraelcům byla zaslíbena Bohem. „Rozhlédni se z místa, na němţ jsi, pohlédni na sever i na jih, na východ i na západ, neboť celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu navěky.“ (Gn 13, 14–15) Praotci v této zemi ţijí, ale ještě se v ní plně neusazují. V případě, kdy se v zemi objevil hlad, odcestovali na příkaz Jákoba do Egypta. (Gn 43) Faraon nechává potomky Jákoba usadit v kraji Gošen. (Gn 45) Nakonec začnou být utlačováni, a tak se pod vedením Mojţíše ubírají zpět do Kanaánu. Archeologové však přicházejí s odlišným pojetím původu Izraelců. W. G. Dever43 rozděluje modely rekonstrukce dobytí západní Palestiny na: 42

DUFOUR, Xavier - Léon [editor] et. al. Slovník biblické teologie. Vyd. 2. Praha: Academia, 2003. ISBN 80-200-1127-7. S. 558. 43 Viz. DEVER, W. G. Kdo byli první Izraelci a odkud přišli? Praha: Volvox globator, 2010. ISBN 978-80-7207-767-0. S. 54–87.

31

1) model dobývání (W. F. Albright, G. E. Wright) 2) model pokojné infiltrace (A. Alt, M. Noth) 3) model rolnické vzpoury (G. Mendenhall). První dva výše uvedené modely se W. G. Dever na základě archeologických důkazů snaţí vyvrátit. Model rolnické vzpoury hodnotí jako prospěšný. W. G. Dever44 přichází s teorií, ţe v době ţelezné I.45 existovala skupina tzv. proto-Izraelců. Proto-Izraelci měly být různorodé skupiny lidí. Řadí mezi ně např. městské ztroskotance, uprchlíky a místní kočovné pastevce. Vychází z faktu, ţe na vítězné stéle faraona Merenptaha (Obr. 3), kde se nachází zatím nejstarší nalezená zmínka o Izraeli mimo Starý zákon, je Izrael označován za etnikum. Společné pojítko dle něj mělo spočívat ne v biologickém původu, ale spíše ve společné ideologii. Deverova hypotéza46 staví svůj základ na myšlence, ţe raný Izrael představoval sociální hnutí rolníků, kteří touţili po pozemkové reformě. Proto se prý Starým zákonem line myšlenka sociálního ideálu. W. G. Dever47 odmítá hodnověrnost příběhů v knihách Exodus, Numeri a Jozue aţ po knihy královské. Říká, ţe archeologické výzkumy neobjevily plošné dobývání Zajordánska ani útěk do Egypta. Můţe jít ale o mlhavé vzpomínky na skutečné události. „Ti, kdo se začali nazývat Izraelci a byli tak nazýváni soudobými Egypťany, byli ve většině případů místními Kanaánci48. Ţádné dobytí se nekonalo, nebylo zapotřebí.“49 Názor, ţe Izraelci byli původními obyvateli Kanaánu, zastává i I. Finkelstein a N. A. Silberman. „Výkopy starých izraelských vesnic a zkoumání jejich keramiky, domů a obilných sil nám pomáhají rekonstruovat jejich všední ţivot a kulturní styky. Archeologie překvapivě odhaluje, ţe lidé, kteří v těchto vesnicích ţili, byli původními obyvateli Kenaanu a ţe národností příslušnost, jeţ by se dala označit jako izraelská, se

44

Tamtéţ. S. 222–225. Cca 1200-1000 př. n. l. 46 DEVER, W. G. Kdo byli první Izraelci a odkud přišli? Praha: Volvox globator, 2010. ISBN 978-80-7207-767-0. S. 206–211. 47 Tamtéţ. S. 248. 48 W. G. Dever poukazuje na dlouhodobou návaznost dřívější kanaánské a pozdější izraelské keramiky z doby ţelezné I. (Viz. Tamtéţ. S. 135–142) 49 Tamtéţ. S. 249. 45

32

vytvořila aţ postupně.“50 První Izraelci se měli objevit kolem roku 1200 př. n. l. a jednalo se o pastevce a zemědělce, kteří se usidlovali v horách. Velká část prvních Izraelců měli být kočovní pastevci, jelikoţ srovnatelné naleziště byly nalezeny také na Sinaji, v Jordánsku a v jiných oblastech Středního východu. Zhroucení politického systému ve 12. století př. n. l. mělo znamenat také zánik ekonomického systému a pastevci z vrchoviny a okraje pouště se tudíţ museli začít přizpůsobovat podmínkám a začít pěstovat vlastní obilí.51 Pokud bychom souhlasili s teorií W. G. Devera, pocházeli by Izraelci z různých etnik a jejich společenství by tedy mohlo tvořit směsici různorodých mytologických výkladů světa. Izraelci měli příleţitost se setkat s původní kenaánskou mytologií, ať uţ připustíme, ţe byli původními obyvateli Kenaánu či nomády. Vůči jiným vírám se však Bible kriticky vymezuje a varuje před uctíváním cizích model. Izraelci jsou za nevíru v Hospodina trestáni. „Kdo by obětoval bohům a ne samotnému Hospodinu, propadne klatbě.“(Ex 22, 19)

1.10.

Ugaritské náboženské texty Velmi cenným nálezem významným pro zkoumání starověkého blízkovýchodního

náboţenství jsou hliněné tabulky nalezené v Ugaritu52. Nalezené klínopisné tabulky pochází z konečné fáze existence města zhruba z let 1360–1200 př. n. l. Tabulky byly napsány ve více jazycích, coţ odpovídá kosmopolitní situaci Ugaritu, dříve významného přístavního města. Ugaritština patřila do široké skupiny semitských jazyků, dnes je to jiţ mrtvý jazyk. O. Stehlík53 poukazuje, ţe ugaritština je svou morfologií, slovníkem, gramatikou a literární strukturou velmi podobná biblické hebrejštině. Především podobná je pak poetickým oddílům Bible. Přímý vztah není ale moţno prokázat.

50

FINKELSTEIN, Israel - SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-869-3. S. 95. 51 Viz.Tamtéţ. S. 95–116. 52 Město Ugarit leţelo při Středozemním moři asi deset kilometrů severně od dnešního syrského města Latakia. 53 STEHLÍK, Ondřej. Ugaritské náboţenské texty. Jihlava: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-587-9. S. 44.

33

Na blízkost ugaritštiny s hebrejštinou poukazuje také W. G. Dever. „Lingvisté i filologové vědí uţ dvě staletí, ţe hebrejština, ať uţ biblická, nebo ze stále se rozrůstající sbírky archeologicky získaných nápisů, je kanaánským dialektem (...). Někteří biblisté také dokazovali, ţe část nejstarší biblické literatury, napsaná archaickou hebrejštinou – především poezie v Pentateuchu a některé Ţalmy – má velice blízko kanaánské poezii a mytologii, jak ji známe ze stovek textů ze 14–13. století př. n. l. nalezených v Ugaritu na syrském pobřeţí. I u základních literárních forem Starého zákona jsme tedy svědky zaráţející kulturní kontinuity.“54 Ugarit byl v době bronzové hlavním komunikačním a obchodním uzlem mezi středomořskými ostrovy a oblastí Sýrie. Kontaktu s blízkými zeměmi nasvědčuje mnoţství jmen různého původu na akkadsky a ugaritsky psaných tabulkách, zejména pak semitského55. Pozemní obchod zahrnoval všechna významnější centra Sýrie, především Emar a Karchemiš, sahal aţ do Babylonu. Námořní obchod se odehrával s pobřeţními syropalestinskými městy, nejčastěji je zmiňován Byblos, dále je zmíněn Sidon, Týr i Ašdod a Aškalon. Velmi rozvinuté styky Ugarit udrţoval, pokud to bylo politicky moţné, s Egyptem, kde se obchodovalo zejména s obilím, které směřovalo dále do syrského a chetitského vnitrozemí. Styky udrţoval Ugarit s jihoanatolskými přístavy, Kyprem, ve kterém se těţila měď a Krétou, odkud se dováţelo především luxusní zboţí.56 1.10.1. Mytologické smýšlení o vodě Náboţenská situace byla pravděpodobně ovlivňována jinými náboţenskými systémy, jelikoţ situace v Ugaritu byla kosmopolitní. V Ugaritu byly nalezeny kromě ugaritských náboţenských textů rovněţ náboţenské texty churijské a akkadské.57

54

DEVER, W. G. Kdo byli první Izraelci a odkud přišli? Praha: Volvox globator, 2010. ISBN 978-80-7207-767-0. S. 221–222. 55 Doposud se podařilo identifikovat více jak 2400 osobních jmen. Z těchto jmen bylo 50 % původu semitského, 23 % churijského, 10 % anatolského, méně neţ jedno procento árijského a rovněţ méně neţ jedno procento egyptského původu. (Viz. STEHLÍK, Ondřej. Ugaritské náboţenské texty. Jihlava: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-587-9. S. 47-48) 56 Viz. STEHLÍK, Ondřej. Ugaritské náboţenské texty. Jihlava: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-587-9. S. 55–56. 57 Viz. Tamtéţ. S. 58.

34

Ráz mezopotamského ţivota i náboţenských představ určuje především příroda, poměrně chudá ve srovnání jak s přirozeně úrodným Egyptem, tak i bohatou, byť uměle zavlaţovanou Mezopotámií. Vyznačuje ji výrazný protiklad mezi dobou sucha, naším létem, kdy vegetace hyne, a mezi dobou dešťů, naší zimou, kdy déšť probudí v celé zemi nový ţivot a s ním nastává i čas hojnosti a blaha. Proto podstatu tamního náboţenství charakterizuje především snaha znovu přivolat pomocí magicky pojatého kultu plodivé a ţivotodárné síly přírody, především pak déšť.58 V ugaritských textech proto hrají významnou roli bohové, kteří mají moc nad deštěm a přírodou. Nejrozsáhlejším nalezeným ugaritským textem je Baalovský59 cyklus. Byl napsán pisatelem Ilimilkem, obětníkem Niqmadua, krále Ugaritu. V cyklu se dozvídáme o usilování Baala o nadvládu. Texty obsahují líčení boje s chaosem, kosmogonii, budování mikrokosmu a zápas se smrtí. V čele kenaanského panteonu stojí bůh El. Sídlí u pramene řek, uprostřed vodních hlubin obou pramoří. [Pak] zajisté[] obrátil tvář k[ E]lovi (při) zřídlu ř[ek,] [uprostřed soutoku dvou propastných tůní.] (KTU 1.2.iii, 4) Pot[om] [zajisté obrátila t]vář [k Elovi] (při) zdroji ře[k], [(při) stře]du [prame]ne [(dvou) oceá]nů. (KTU 1.3.v, 4–7) O. Stehlík60 povaţuje boha Ela za ručitele chaosu, jelikoţ sídlí v místě, kde se stýkají dvě hlubiny61 a vytékají řeky62. El střeţí chaos, aby nepřekročil stanovené meze. Sám pak dlí u styku obou na boţské hoře Šad u horizontu obyvatelného světa. Z hory pak vytéká čtvero stálých řek.

58

Viz. ČERNÁ, Zlata et al. Duchovní prameny ţivota: stvoření světa ve starých mýtech a náboţenstvích. Vyd. 2., rozš. Praha: Vyšehrad, 1997. ISBN 80-7021-223-3. S. 133. 59 Původně je Baal obecné jméno, jehoţ významem je vlastník, pán a manţel. Baal se stalo trvalým označením boha bouře a deště Hadada. 60 STEHLÍK, Ondřej. Ugaritské náboţenské texty. Jihlava: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-587-9. S. 296. 61 Výraz thm] tm překládá O. Stehlík také jako duál dvou moří, vodstev či potop. (Viz. Tamtéţ. S. 112.) 62 Někdy dvě řeky, častěji čtyři.

35

„Ústředním bodem, „pupkem“ světa je světová hora, z níţ vytékají dva proudy, obtékající zemi v podobě velikého ostrova. Duál „obě pramoře“ (…) můţe také označovat vody nad oblohou a pod zemí. El tedy přebývá ve středu kosmu.“63 Podobně jako u Genezis se shledáváme v Ugaritských textech s propastnou tůní. (Gn 1,1) Propastné tůně se tu vyskytují hned dvě. V Genezis si můţeme ale povšimnout, ţe dochází k oddělení vod pod klenbou a nad klenbou. ( Gn 1,7) Bylo by tedy moţné, ţe izraelská mytologie předpokládala také tůně dvě, pouze nejsou v prvotních verších Genezis uvedeny? Představa, ţe jsou vody nad klenbou i pod ní je obsaţena i v mytologii mezopotamské a egyptské. K analýze by jistě bylo zajímavé podrobit Ugaritské náboţenské texty v komparaci s jinými biblickými texty, neboť v nich můţeme všimnout určitých podobností. Za příklad uvádíme verše z knihy Jób a Přísloví. „ Přišel jsi aţ ke zřídlu moře, procházel ses po dně propastné tůně? Byly ti odkryty brány smrti, brány šeré smrti jsi spatřil? „ (Jb 38, 16–17) „Hospodin moudrostí zaloţil zemi, nebesa upevnil rozumností, propastné tůně se jeho věděním rozpoltily a mraky vydaly krůpěje rosy.“ (Př 3, 19–20) V Baalovském cyklu hraje ústřední roli bůh Baal. V Ugaritu fungoval primárně jako bůh bouře a deště. Byl zobrazován jako hromobijce. O. Stehlík64 upozorňuje, ţe svým charakterem byl Baal značně vzdálený klasickým mladým vegetačním bohům semitského panteonu. Je obětí i bojovníkem, umírající i z mrtvých vstávající je budovatelem i obráncem proti chaosu a smrti. Baalův vztah k plodnosti je v Ugaritu

63

HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Praha: Kalich, 1988. S. 269. 64 STEHLÍK, Ondřej. Ugaritské náboţenské texty. Jihlava: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-587-9. S. 106.

36

odvozen aţ druhotně od ţivotodárného působení deště, který přichází v přívalech provázených blesky a hromobitím. A počátek doby deště svého Baal určí, doby hojnosti vláhy v přívalech a vydání hlasu svého z oblaků, vyslání k zemi blesků. (KTU 1.4.v, 6–9) Podle obvyklého rodokmenu bohů je Baal syn Elův. V ugaritských textech je však nazýván také synem Dagana. Tento obrat poukazuje na to, ţe Baal je dědicem Daganovy funkce jako dárce deště a všeoplodnitele přírody.65 Podobně jako v Genezi se objevuje zmínka o propastné tůni. Vzdychání by mělo naplňovat prostor mezi nebem a zemí a vyplňovat prostor mezi nimi. Slovo stromu a šepot kamene, vzdychání nebes se zemí, propastné tůně s hvězdami. (KTU 1.3.iii 23-25) V mýtu o Baalovi a Mótovi se nachází motiv přemoţení hada Litana. S motivem boje proti různorodým tvorům obývajícím vody nalézáme i v mezopotamské a egyptské mytologii. V Genezis se s bojem s tvory nesetkáváme. V jiné části Bible ale naráţíme na boj s Livjatánem. (Ţ 104) “Ač jsi rozdrtil Litana hada vinutého, skoncoval (s) hadem svinutým, tyranem, který (má) sedm hlav, (aţ) ţne a klátí se nebe. Zajisté na kousky roztrhám tě já. (KTU 1.5.i 1-8)

65

Viz. HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Praha: Kalich, 1988. S. 277.

37

„Tu je veliké a širé moře: hemţí se v něm nespočetných ţivočichů maličkých i velkých, plují po něm lodě. Vytvořil jsi livjátana, aby v něm dováděl.“ (Ţ 104, 25–26)

1.10.2. El a Hospodin Mezi vykladači Bible se nacházejí badatelé, kteří upozorňují na podobnost boha Ela66 a Hospodina. O. Stehlík67 uvádí, ţe bůh El byl ve Starém zákoně asociován a identifikován s Hospodinem. Teorii dokládá výskytem teomorfních osobních jmen68 boha Ela a také tím, ţe Hospodin přejal i mnoho vlastností, které bývaly spojovány s Elem. Mezi ně řadí moudrost,

milostivost,

shovívavost.

S prohlubující

se

monoteizací

se

takto

identifikovaný Bůh stal rovněţ stvořitelem světa. Tato vlastnost nebyla s Elem spojována. Také K. Schubert69 poukazuje, ţe dříve protoizraelské západosemitské kmeny uctívaly kanaanského boha Ela. V předexilní době neplatil Jahve ještě za jediného a univerzálního Boha vůbec.

66

Zmínky o Elovi z roku 2500 př. n. l. byly nalezeny v Mezopotámii. Jde tedy o boha, který patřil do prasemitského panteonu. 67 STEHLÍK, Ondřej. Ugaritské náboţenské texty. Jihlava: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-587-9. S. 283. 68 Jako bůh Ilib má charakter „všezploditele“. V jednom ze seznamů je uváděn dokonce před Elem jako praboţstvo, z něhoţ se zrodilo všecko jsoucno. Ve jménu Elqone ars je El nazýván jen jako stvořitel země. Tomu je třeba zřejmě rozumět tak, ţe El způsobil, aby s pravodstva vystoupila země, jehoţ modelem jsou mezopotamské zikkuraty a jehoţ mytickou obdobou je sídelní hra bohů, boţské prapohoří. (Viz. HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 270–275) 69 SCHUBERT, Kurt. Ţidovské náboţenství v proměnách věků. Praha: Vyšehrad, 1994. ISBN 80-7021-075. S. 14-15.

38

MEZOPOTÁMIE 1.11.

Geografické vymezení Mezopotámie zaujímala přibliţně území, kde leţí v současné době Irák. Řecký

název Mesopotamia70 je odvozen od její polohy mezi řekami Eufratem a Tigridem. Eufrat teče jiţněji, Tigris severněji. „Vzhledem k rozsáhlým nánosům při ústí se odborníci domnívají, ţe Eufrat a Tigris se ve starověku vlévaly do moře samostatně a ţe nynější podoba řečiště je aţ z pozdějších dob. O přesném tvaru starověkého řečiště obou řek i průběhu mořského pobřeţí se dosud vede spor. Víme jen, ţe řečiště obou řek nebyla stálá a řeky si v ploché krajině několikrát prorazily nová koryta.“71 Na jihozápadě je poušť, z které pozvolna přecházeli k úrodnější půdě semitští nomádi. Na východě a severu ohraničuje Mezopotámii pohoří Zagros a Arménská vysočina. Severní hory se staly neklidnou hranicí, jelikoţ z nich pronikaly do Mezopotámie cizí národy72. Mezopotámii bychom mohli pomyslně rozdělit na sever, střed a jih. Na jihu se rozvíjela během 3. tisíciletí př. n. l. sumerská kultura. Střed Mezopotámie se nazýval Akkad. Později se střediskem této oblasti stal Babylón. Severně od Akkadu leţí Asýrie. Její hlavní středisko ve starší době bylo město Ašur. Severozápadní část Mezopotámie byla osídlena Amorejci a Churrijci. Významným městem zde bylo Mari a říše Mitani.

1.12.

Historický přehled Zatímco Semité tvořili pravděpodobně podstatnou část původního obyvatelstva

Mezopotámie, Sumerové na jih Mezopotámie pronikli v pozdějším období, asi kolem roku 3500 př. n. l. a předali původnímu obyvatelstvu svou řeč i kulturu. Třetí tisíciletí př. n. l. je ve znamení rozkvětu sumerských městských států na jihu. Hospodářský rozkvět souvisí s rozvojem zavodňování. Okolo roku 2300 př. n. l. Sargon Akkadský 70

Český předklad Meziříčí. HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 112. 72 Ve 22. století př. n. l. přišli přes Zagros Gutejci, ve 20. století př. n. l. Elamci a Subarejci, v 16. století př. n. l. Kasité a ve 12. století př. n. l. znovu Elamci. V 6. století přišli Peršané, kteří způsobili konec novobabylónské říše. Z Arménské vysočiny v 16. století př. n. l. vpadli Chetité. Churrijci v 16. století př. n. l. zaloţili stát Mitani s hlavním městem Mari. Vystřídali je Asyřané a v roce 331 př. n. l. pronikl Alexandr Veliký. 71

39

spojil městské státy do první semitské světové říše, která sahala od Středozemního moře aţ po Elam a byla ovládána z Akkadu. Říše se zhruba po dvou stoletích rozpadá. Po odchodu Gutejců v posledním století 3. tisíciletí př. n. l. došlo k vzestupu království, které zaloţili vládci jihomezopotámského města Uru. Jako hrozivá síla se objevují ze západu Amorité. Hovořili jazykem, který byl příbuzný akkadštině. Z tohoto jazyka se později zrodí jednak ugaritština, hebrejština a jí příbuzné jazyky. Z jihovýchodu podnikají nepřátelské výpady Elamité, kteří přispěli zřejmě k zániku urského království. Okolo roku 1800 př. n. l. se vlády ujímá král starobabylonské říše Chammurapi. Dokončil hospodářské i kulturní sjednocení země a ustanovil nové zákony. V roce 1592 př. n. l. je dobyt Babylón Chetity a během 16. století př. n. l. do Babylónie z horských oblastí pohoří Zagros z východu pronikají Kassité. Koncem 2. tisíciletí př. n. l. se středisko politického a kulturního ţivota přesouvá na sever do Asýrie. Dochází k politickému rozdělení na Asýrii a Babylonii. Za vlády Tiglatpilesara III. probíhaly mezi lety 734–732 př. n. l. válečné výpravy k pobřeţí Středozemního moře, do Izraele, Pelišteje a Zajordánska. Významnými vládci Asýrie byli Sargonovci, kteří jí vládli mezi léty 720-609 př. n. l. O jejich válečných výpravách se dozvídáme z písemností z Egypta i Bible. V roce 587 př. n. l. za vlády Nabukadnezara II. proběhlo druhé dobytí Jeruzaléma a došlo po dvou letech obléhání k potlačení Sidkijášovy vzpoury. Proběhla deportace obyvatelstva do Babylónie. Poslední deportace Ţidů do Babylónie se uskutečnila v r. 582 př. n. l. V roce 539 př. n. l. do Mezopotámie vniká Kýros Veliký z perské

dynastie

Achaimenovců.

Kýros

dává

aramejštině

přednost

jako

dorozumívajícímu jazyku před starou perštinou. V roce 330 př. n. l. se zmocnil země Alexandr Veliký a tím Přední východ přechází do sféry helénistické kultury. Jeho nástupci Seleukovci si v Mezopotámii udrţí nadvládu, kterou od nich po dvou stoletích později přebírají Parhové. 1.12.1. Mezikulturní styk Mezopotámie byla ve styku ať kulturním, politickém či válečném se státy a kulturami, které leţely v jejím okolí. Obyvatelé potřebovali získávat suroviny, kterých se jim v Mezopotámii nedostávalo. Mezopotámie postrádala kámen, stavební dřevo, drahokamy, vzácné kovy, vonná dřeva, rostliny a koření. Počátkem 2. tisíciletí př. n. l. a 40

v průběhu několika dalších staletí vznikaly v Kappadokii kolonie asyrských obchodníků. Jsou poměrně dobře známé prostřednictvím archivů, jeţ archeologové nacházeli na lokalitě zvané Káneš. Přeprava zboţí se uskutečňovala pozemními, říčními nebo námořními cestami. Nejčastěji se zboţí přepravovalo pozemními cestami prostřednictvím karavan. Z Elamu se dováţelo dřevo a kámen, z Libanonu dřevo. Zlato se dováţelo z Egypta a měď ze Sinajského poloostrova. Výměnou za zboţí Babylónie nabízela především obilí, olej a vlnu.73 Vidíme, ţe Mezopotámie měla s okolím bohaté styky. Svůj originální systém písma předala i Elamitům a obyvatelům Mari a Ebly. M. Eliade74 se domnívá, ţe Mezopotámie přijímala dávnější myšlenky. Odráţet se mohou jiţ v prvních písemných dokladech, jejichţ původ sahá aţ do 3. tisíciletí př. n. l. Řadu sumerských i akkadských textů nacházíme v různých úpravách. Některé z rozdílů jsou vysvětlovány tím, ţe původně ústní znění existovalo uţ v době před zapsáním. Na různých místech bylo tradováno jinak a později i zapsáno s odchylkami. Další rozdíly vznikaly při překladu textů ze sumerštiny do akkadštiny. Často byly texty spíše parafrázovány a jejich tvar spoluovlivňovaly potřeby situace, v níţ překladatel ţil a pracoval.“75

1.13.

Úloha vody v Mezopotámii Zavlaţování bylo pro zemi velice důleţitým prostředkem k zabezpečování

vhodných ţivotních podmínek. Země trpěla nedostatkem sráţek a pršelo zejména v zimním období. Města byla budována nedaleko vodního toku či řeky. Sbíraly se nejen povrchové vody, ale hledali se i spodní vody. Uvnitř měst, paláců nebo chrámů ale i jednotlivých domů se nacházely skutečné studny vyzděné cihlami. Někdy byly vyuţívány chodby vykopané vodoměrně pod povrchem země. Touto

73

O obchodu a úvěru (Viz. KLÍMA, Josef. Společnost a kultura starověké Mezopotámie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. S. 111-119.) 74 Viz. ELIADE, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení. 3., opr. vyd. I, Od doby kamenné po eleusinská mystéria. Praha: OIKOYMENH, 2008. ISBN 978-80-7298-288-2. S. 70. 75 Viz. HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S 202–203.

41

kanalizací dlouhou desítky kilometrů i více se přiváděla prosakující spodní voda.76 J. Bottero77 usuzuje, ţe důleţitý úkol stavění kanalizace ovlivnil chování obyvatel. Nezbytné se stalo plánování a zejména silné centrální řízení, z čehoţ se moţná zrodila i tradice země v budování měst. Podle J. Hellera78 v Mezopotámii nebyl díky zavlaţovacím zařízením tak výrazný rozdíl mezi obdobím růstu a obdobím klidu jako například v Palestině, kde je vegetačním obdobím doba dešťů a v Egyptě, kde je čas vegetace závislý na stoupání a klesání nilské hladiny. Nejdůleţitějšími řekami v Mezopotámii jsou Eufrat a Tigris. Letecké snímky prozrazují, ţe docházelo k časté změně řečiště. Při větším tání sněhu nebo při lijavcích nánosy kamenů vytlačovaly vodu z koryta. Mnohé město tímto způsobem zaniklo kvůli nedostatku vody.79 Další nebezpečí spočívalo v prosolení půdy. „Voda babylonských řek je totiţ slaná a slaná je i spodní voda. Nedostatek drenáţního systému a silný vodní výpar v extrémních klimatických podmínkách zavinily, ţe sůl se sráţela v krystalky, a ty pokrývaly slabou vrstvou povrch celé krajiny.“80 Prosolování vedlo k znehodnocení půdy, která pak nešla obdělat. Na prosolování půdy moţná naráţí druhá tabulka Starobabylónské verze mýtu o Atrachasísovi. „Zbavte lidstvo obţivy; ať rostlin je nedostatek, aby měli hlad! Nechť Adad zadrţí déšť a dole nevystoupí z hlubin záplava!“ 81

76

Viz. GLASSNER, Jean-Jacques. Mezopotámie: 34. století př. n. l. aţ 539 př. n. l. Vyd. 1. Praha: NLN, 2004. ISBN 80-7106-664-8. S. 72. 77 BOTTÉRO, Jean. Nejstarší náboţenství: Mezopotámie. Český Těšín: tisk Těšínská tiskárna, 2005. ISBN 80-200-1348-2. S. 21. 78 HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 147. 79 Viz. BIČ, Miloš. Při řekách babylónských: Dějiny a kultura starověkých říší Předního Orientu. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1990. ISBN 80-7021-032-X. S. 14–15. 80 Tamtéţ. S. 18. 81 Mýty staré Mezopotámie: Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. 1. vyd. Praha: Odeon, 1977. S. 162.

42

J. J. Bottéro rekonstruoval pojetí světa u Mezopotamců následovným způsobem. „Vesmír povaţovali za obrovský dutý sféroid, jehoţ nejvyšší, zářící část tvořila to „nahoře“ nebo „nebesa“ a jeho dolní, symetrická a temná část tvořila to „dole“ nebo „podsvětí“. Vesmír byl uprostřed rozdělen jakýmsi ústředním ostrovem, „zemí“, pod níţ se nacházelo Apsú, vrstva podzemní sladké vody; země byla obklopena kolem dokola slanými vodami moře. V nejzazším východním a západním bodu celé této soustavy se zřejmě tyčily vysoké hory, jeţ podpíraly nebeskou klenbu, a dále se tu nacházely dva otvory, které umoţňovaly volný přechod z prostoru „nahoře“ do prostoru „dole“ a naopak (...) Před západním otvorem se nacházel vodní prostor nazývaný „podsvětní řeka“.82 (Obr. 5)

1.14.

Mytologické smýšlení o vodě Voda byla pro obyvatele Mezopotámie posvátnou látkou, a to nejen kvůli svému

zásadnímu významu pro hospodářství v pouštním podnebí. Byla nezbytná v magii, k očišťování, k přenosu zaříkání i k věštebným účelům. Příkladem rituálu spojeného s vodou je obřad prováděný při svátku vyznání hříchů.83 Je stvořena figurka otce, která má odnést po vodě hřích dotyčného. Hříchy jsou tímto způsobem odneseny mrtvým do podsvětí a můţe se otevřít šťastná, očištěná budoucnost. „Ó Šamaši, můj hřích i hřích mé rodiny, vše, co ty víš i co já nevím, ať přejde Hubur/podsvětní řeku/ s figurkou mého otce!“84 Na ploditelskou moc vody poukazuje sumerská tencóna85 nazvaná Strom a rákos. Nebesa An a země Ki jsou od sebe odděleným manţelským párem. An oplodňuje zemi spermatickou tekutinou deště, obtěţkává ji rostlinstvem, nejprve stromy a rákosem.86 82

BOTTÉRO, Jean. Nejstarší náboţenství: Mezopotámie. Český Těšín: tisk Těšínská tiskárna, 2005. ISBN 80-200-1348-2. S. 100. 83 HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 175. 84 Tamtéţ. S. 175. 85 Básnická forma. 86 Viz. BOTTÉRO, Jean. Nejstarší náboţenství: Mezopotámie. Český Těšín: tisk Těšínská tiskárna, 2005. ISBN 80-200-1348-2. S. 108.

43

V mýtu o Sestupu Innany do podsvětí je voda spojována s ţivotem. Bůh Enki vysílá dva posly do podsvětí, aby oţivili Innanu a ona se pak mohla vrátit z říše mrtvých zpět na zem. „Jeden z vás Inanně chléb ţivota dá, druhý ji pokropí vodou ţivou a Inanna zajisté povstane.“87 Voda je spojována nejen s ţivotem, ale i říší zemřelých. N. Cohn88 hovoří o tom, ţe obyvatelé Mezopotámie si nebyli schopni tak jako Egypťané představit dokonalý posmrtný svět. Neexistovala pro ně vize posmrtného světa bez chaosu. Obraz říše mrtvých nám přibliţuje epos o Gilgamešovi. Svět mrtvých se nalézá pod Apsú. Světlo ţivota nahrazuje tma, pohyb je nahrazen tichem. „Do domu, kam vstupuje se, leč odtud se nevychází, na cestu, z níţ návratu není, do domu, kde všichni, kdo vejdou, světla jsou zbaveni, kde prach nuznou je jim stravou a hlína pokrmem.“89 V akkadské verzi eposu o Gilgamešovi převozník Uršanabim Gilgameše převáţí přes vody smrti. Moţná právě tady se setkáváme s pomyslnou vodní hranicí, která odděluje svět ţivých a zemřelých. V eposu o Gilgamešovi se seznamujeme s další moţnou podobou vody, a to ve formě ţivotu nebezpečných potop. „Způsob, jak je báje vyprávěna, ukazuje, ţe ohroţení vodou se v ní stalo modelem ohroţení ţivota vůbec (archetypicky) a bytostnou, náboţenskou výpovědí o tom, jak se mezopotamský člověk cítil vydán všanc zvůli náladových bohů. Naproti tomu chce biblické vyprávění na téţe látce naopak ukázat, jak důsledně spravedlivý je svrchovaný Hospodin. Jemu se také - narozdíl od

87

Mýty staré Mezopotámie. Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. Praha: Odeon 1977. S. 74 -75. 88 COHN, Norman. Cosmos, Chaos and the World to Come. New Haven and London: Yale University Press, 1993. ISBN 0300090889. S. 55-56. 89 Epos o Gilgamešovi. Praha: Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-517-X. S. 120.

44

mezopotamských bohů – potopa nevymkla z rukou a zachráněný Noe neunikl zhoubě rafinovanou intrikou jako Utnapištim, nýbrţ jakoţto model spravedlivého a symbol vyvolení.“90 Povodeň přeţil pouze jediný člověk. V sumerské verzi Ziusudra a v akkadské Utanapištim. Byli obdařeni nesmrtelností. Ziusudra byl přepraven do země Dilmun a Utanapištim k „ústí řek“. J. Heller91 řadí mýty o potopách do aitiologických mýtů 92. M. Eliade93 hovoří o tom, ţe mýty o potopě jakoby vytváří kosmický rytmus. Svět, který stárne, a je obydlen špatnými lidmi, mizí ve vodách. Po čase se vynoří z vodního chaosu nový svět. Hlavním důvodem potop bývá zchátralost světa a lidské hříchy. V mezopotamském panteonu bylo více bohů, kteří měli nad vodou moc. Innana kontroluje bouři a zadrţí déšť, pokud chce. Jako bůh bouře je uctíván také Ninurta. Nanšé, dcera Enkiho, je bohyní sladké vody, kanálů a zarybněné vody.

1.15.

Mezopotamské kosmogonické vodní mýty Kosmogonické příběhy předkládají různé varianty původu vesmíru. Způsob

podání mýtů se liší podle historického období, prostředí i podle úrovně kulturního a náboţenského vývoje. Tak tomu bylo i v Mezopotámii. Můţeme si povšimnout, ţe některé mýty jsou si velmi podobné, ale mění se v nich hlavní protagonisté. Příčinou tohoto jevu bylo přizpůsobení mýtu kultu a z toho vyplývající potřeba vyzdvihnout do popředí jiná boţstva. Pro mezopotamské a egyptské náboţenství je typické, ţe je dávána přednost kumulaci poznatků před jejich substitucí. „V celém starém Předním Orientě – s jedinou výjimkou Izraele – splývá kosmogonie s teogonií; o zrození bohů a vzniku světa vypráví tentýţ příběh.“ 94 Z toho můţeme usuzovat, ţe náboţenství Izraelců je specifické a vymyká se jiným vírám z oblasti Předního východu svým monoteistickým zaměřením. 90

HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 217. 91 Tamtéţ. S. 215-217. 92 Mýty vysvětlující přírodní jevy. 93 ELIADE, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení. 3., opr. vyd. I, Od doby kamenné po eleusinská mystéria. Praha: OIKOYMENH, 2008. ISBN 978-80-7298-288-2. S. 76–77. 94 HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 205.

45

Kosmogonické mýty se většinou nevyskytují samostatně, ale bývají včleněny jako součást skladeb, ať uţ do zaklínání, modliteb či proseb. Podle náznaků v textech se religionisté mohou pokoušet rekonstruovat představy obyvatel Mezopotámie o stvoření světa. J. Heller95 soudí, ţe ve většině mezopotamských kosmogonií se vyskytuje myšlenka, ţe stvoření zavádí řád, který umoţňuje ţivot. Tento řád je souhrnem všech me96. Výraz me je označením souhrnu stvořitelských sil, jeţ prostupují všechny sloţky vesmíru a všechna stvoření. Je souhrnem veškerých jejich projevů a podob. J. J. Glassner97 spatřuje výsadu sumerského polyteismu v tom, ţe kaţdé boţstvo zaujímá území, ve kterém má vymezeny své funkce. Bohové a bohyně panteonu jsou hypostazemi stvořitelské síly rozptýlené ve vesmíru. Kaţdé město se stává jakýmsi mikrokosmem, v němţ vládnoucí boţstvo organizovalo panteon podle sociálního vzoru. „Skutečný počátek světa byl ztotoţňován se skutkem, který proměnil pralátku, a jehoţ vykonavatel byl povaţován za boţstvo. Postup sledoval tři vzory: první odpovídal technické představě, v níţ mělo důleţité místo stavitelství a modelace; druhý se vztahoval k plození, pohlavnímu rozmnoţování, kdy svět vděčil za svou existenci plodivé síle bohů; třetí se dovolával učení o tvořivé síle boţího slova.“98 Bůh stvořitel je nejmocnější a vládne nad světem lidí i bohů. Při čtení kosmogonických mezopotámských mýtů nás můţe zarazit podobnost některých představ s biblickými texty. Na tuto skutečnost badatelé poukazovali a tento objev vedl aţ k radikální myšlence panbabylonismu, která pokládala mytologii Starého zákona za plagiát starobabylónských textů. Celý spor získal německé označení Babel – Bibel99. S takto radikální myšlenkou se však neztotoţňovali všichni a názor byl mnohými badateli vyvracen. Panbabylonismus zastává i J. J. Bóttéro. „Izrael tedy převzal (za jakých okolností, o tom nevíme pochopitelně nic) představu, obraz, mýtus vysvětlující původ světa, který sám neznal (v Bibli o něm není dříve ani nikde jinde

95

Tamtéţ. S. 213. S me nakládala jen některá boţstva. Takovým bohem byl zejména An, bůh nebes a Enlil, král bohů sumerského panteonu. Později i Marduk, nejvyšší vládce Babylónu, či Aššur, nejvyšší asyrský bůh. 97 GLASSNER, Jean-Jacques. Mezopotámie. Vyd. 1. Praha: NLN, 2004. ISBN 80-7106-664-8. S. 177–178. 98 Tamtéţ. S. 186. 99 Babylón – Bible 96

46

sebemenší zmínka) a který přijal a přizpůsobil svému vlastnímu náboţenskému přesvědčení.100 Podle J. Bóttera101 podobnost v motivech není prý dána jen přejímáním a výpůjčkou, ale i semitskou mentalitou. Upozorňuje, ţe během šestého století pobývala určitá vrstva Izraelitů v Mezopotámii. Došlo by tak ke kontaktu, při kterém by mohly být přejímány mytologické prvky. Argumentace proti panbabylonismu mohou vycházet z oblasti psychologie. K uţívání shodných základních motivů můţe docházet i nezávisle na sobě. Nemusí být nutně způsobeno převzetím při kulturním kontaktu. Podobné mýty se můţou objevit nezávisle na místě a čase. Starý zákon se odlišuje také svým monoteistickým zaměřením. „Starý Zákon ve svém celku představuje mocný protest proti náboţenským soustavám starého Předního Orientu. Zná jediného Boha, který ţárlivě střeţí svou nesrovnatelnost a nedá se srovnat se zástupy bohů všelijak spjatých s přírodním děním a závislých na člověku a jeho sluţbách.“102 1.15.1. Enuma eliš Staré texty většinou neměly zvláštní názvy. Bylo zvykem citovat první slova textu neboli incipit. Enuma eliš znamená v překladu „Kdyţ nahoře“. Enuma eliš patří mezi jednu z nejznámějších babylonských literárních skladeb. Je zapsána na sedmi hliněných tabulkách. První fragmenty byly objeveny A. H. Layardem, H. Rassamem a G. Smithem okolo zříceniny velké Ašurbanipalovy knihovny v Ninive v rozmezí let 1848-1876. Další fragmenty, které jsou součástí asyrské verze mýtu, byly nalezeny v Ašuru. Asyrská verze byla pozměněna tím, ţe bůh Marduk v ní byl nahrazen bohem Ašurem. Mezi lety 1924-1925 byla nalezena novobabylonská verze v Kiši a její další část v Uruku.103

100

BOTTÉRO, Jean. Nejstarší náboţenství: Mezopotámie. Český Těšín: tisk Těšínská tiskárna, 2005. ISBN 80-200-1348-2. S. 249. 101 Tamtéţ. S. 247-248. 102 BIČ, Miloš. Ze světa starého zákona I. 1. vyd. Praha: Kalich, 1986. S. 45. 103 Viz. HEIDEL, Alexander. The Babylonian Genesis: the story of creation. University of Chicago Press, 1963. S. 1.

47

J. Heller104 připouští, ţe zachované texty jsou sice pozdní, ale původní znění je jistě staré a sahá patrně svými kořeny aţ do doby první babylónské dynastie. Báseň se recitovala kaţdoročně o novoročních slavnostech, které ospravedlňovaly vůdčí postavení Marduka, původně městského boha Babylónu. V Babylonu byl mýtus recitován v chrámu čtvrtého dne k oslavě svátku Nového roku105. „Odchod boha do akitu znamená, ţe vše prochází krizí, soudem, obnovou. Je obnoven a očištěn celý svět (...) V očích účastníků novoroční slavnosti Marduk znovu podstoupil svůj boj s Tiamatou, zvítězil a jeho vítězstvím začíná nový šťastný věk.“106 M. Eliade107 upřesňuje, ţe některé epizody akítu se objevují i v Egyptě, u Chetitů, v Ugaritu, v Íránu i u mandejců. Staré končí a kosmogonie se opakuje. V posledních dnech roku můţe být navozován symbolický rituální chaos například formou uhášením ohňů či určováním osudu na příštích dvanáct měsíců. Slavnost měla i význam politický, jelikoţ se jí zdůrazňovalo Mardukovo kralování nad světem, coţ symbolizovalo i panování krále Babylónie nad podmaněnými zeměmi. 108 Mýtus měl dokázat, ţe Marduk, který byl před druhou čtvrtinou 2. tisíciletí prakticky neznámý, si právem zaslouţil, aby se stal prvním mezi bohy. Měl se stát vládcem a pánem nad bohy, světem a lidmi, a tím vystřídat boha Enlila, jenţ zaujímal předtím zřejmě nejvyšší postavení.109 Děj Enuma eliš Nyní jiţ přejdeme k ději Enuma eliš. Podle této skladby existovali na počátku boţstva Apsú110 a Tiámat. Apsú, bůh sladkých vod symbolizoval muţský princip. Tiámat, bohyně slaných vod oceánu, zosobňovala princip ţenský. 104

HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 208. 105 Sumersky se svátek nazývá zagmuk a akkadsky akítu. 106 HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 177. 107 ELIADE, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení. 3., opr. vyd. I, Od doby kamenné po eleusinská mystéria. Praha: OIKOYMENH, 2008. ISBN 978-80-7298-288-2. S. 88. 108 Viz. HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 178. 109 Viz. BOTTÉRO, Jean. Nejstarší náboţenství: Mezopotámie. Český Těšín: tisk Těšínská tiskárna, 2005. ISBN 80-200-1348-2. S. 112. 110 Absú představuje v sumersko-akkadské mytologii podzemní sladkovodní oceán, jehoţ vládcem byl bůh moudrosti Ea. Apsú se chápalo jednak jako přírodní jev v abstraktním smyslu a jednak jako zosobněná entita.

48

Vody Tiámat, Apsú a jejich syna Mummu

se smísily do jediné a vytvořily

neidentifikovatelnou hmotu, v které byly obsaţeny všechny elementy, ze kterých následně vznikl svět.111 Jev, kdy se vody mísily dohromady, mohl být spjat se zkušeností lidí. Pozorováním přírodních úkazů se lidé setkávali se splýváním sladké a slané vody, kdyţ sledovali dešťové kapky spadající do mořské hladiny, popř. vlévání řek do moře. V Mezopotámii bylo obvyklé prosolování půdy, kdy vzlínala ze země voda slaná. „Kdyţ nahoře nebesa nebyla pojmenována, dole země jménem nebyla zvána, 112 tu prastarý Apsú, jejich zploditel, a ţivotodárná Tiámat, rodička veškerenstva, své vody smísili dohromady. 113 Nevynořily se pastviny, rákosové houští nebylo vidět. Kdyţ ţádný bůh se ještě neobjevil, jménem nebyl nazván, osud ţádnému nebyl určen, tu z jejich lůna bohové byli stvořeni. Lachmu a Lachamu se objevili a jménem byli nazváni. Dříve neţ vyrostli a staly se silnými, Anšar a Kišar byli stvořeni, mocnější neţ oni.“ 114 Z míšení sladkých a slaných vod se rodí další boţské páry. Druhým párem jsou Lachmu a Lachamu. Třetím párem byli Anšar a Kišar, jejichţ jména znamenají v sumerštině „vše nahoře“ a „vše dole“. Prvotní ţivly jsou mocné, nebezpečné a nepředvídatelné.

111

Viz. HEIDEL, Alexander. The Babylonian Genesis: the story of creation. University of Chicago Press, 1963. S. 3. Podobně jako v Genezis hraje roli pojmenování součástí světa. Nebytí je vymezováno v kontrastu se stavem existence věcí. (Srov. Gn 2,3 – 25) 113 Podobně v Genezis je popisován stav, kdy Bůh jiţ stvořil nebe a zemi a existovala zde záplava, která vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch. (Gn 2,6) V textu Genezis se však pohlavní rozlišení vodní hmoty na muţský a ţenský princip nerozlišuje. Zajímavé je, ţe se setkáváme s motivem záplavy. Záplavové zemědělství bylo vyuţíváno spíše v Mezopotámii. Kenaánci byli při zemědělství odkázáni na déšť. 114 Mýty staré Mezopotámie. Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách, Praha: Odeon 1977. S. 176. 112

49

Anšar a Kišar zplodili Ana115. „Podle mezopotamské mytologie je jeho sídlem vrchol nebeské klenby. Tam se k němu utíkají bohové za potopy.“116 Prvním a nejvýznamnější synem Ana byl Nudimmud neboli Enlil117, velmi důleţitý bůh staré sumerské doby. Jméno boha Enlila v Enuma eliš není jiţ zmiňováno, neboť v pozdějších dobách jeho pozici přebírá bůh Marduk.118 Mladší bohové rušili Tiámatu, čímţ rozbouřili její nitro. Apsú se proto rozhoduje po konverzaci se svým rádcem Mummu119 o tom, ţe navrhnou Tiámat, aby zničila rušné bohy. Tiámat zahubit své potomky odmítá. Bohové se dozvídají o spikleneckých plánech proti nim, a tak Ea120 zosnoval plán. Vyřkl zaklínání, které nechal spočinout ve vodách.

121

Apsú podlehl síle slova a propadl spánku. Ea Apsú zabíjí a zřizuje nad ním

své sídlo, kde se usídlí i se svou ţenou Damkinou. V Apsú pak společně zplodí Marduka. Tiámat je rozhněvána ze smrti svého muţe a její vody jsou rozbouřené. Někteří bozi vedení Kinguem jí upozorňují na to, ţe má svého muţe pomstít. Tiamat nakonec souhlasí a stvoří jedenáct hrůzných monster. Do čela postaví Kingua, kterého učiní svým muţem a obdaří ho tabulkou osudů. Do boje proti Tiámat se chce pustit Marduk.122 Jeho cena za úspěšný boj je vysoká. Za odměnu by chtěl získat autoritu nad

115

An je typem „boha odpočívajícího“, lidem vzdáleného, jeho rysy jsou v mytologických příbězích nezřetelně vykresleny. I kdyţ je uznáván jako hlava panteonu, skutečnou vládu předává jinému mladému aktivnímu bohu. Tím byl v sumerské době Enlil, v babylónské Marduk a v asyrské Aššur. (Viz. HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 133)Jako bůh nebes se stává i zdrojem deště. (Viz. Glassner, Jean-Jacques. Mezopotámie:34. století př. n. l. aţ 539 př. n. l. Vyd. 1. Praha: NLN, 2004. 309. ISBN 80-200-1348-2. S. 174) 116 HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 133. 117 Enlil je také pánem shromáţdění bohů a určovatelem osudu, protoţe je vlastníkem tabulek osudu. 118 Viz. HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 134. 119 Mummu vystupuje jako rádce Apsúa. Heller jej přirovnává k hlasu a inteligenci. (HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 208) 120 Ea (akkadsky)/ Enki (sumersky) je bůh moudrosti a zaklínání, vládce praoceánu Abzu. Ve vodách Abzu jsou pod Enkiho vládou mnozí niţší bozi a démoni jako Abgal či Lahmu. Hlavním střediskem Enkiho kultu je město Eridu. K lidem je Enki přívětivý. Jeho pomoc má podobu rady, zaklínání, kouzla či lsti. Násilí neuţívá. (HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 135) 121 Mezopotamci propojili vodu s rozumem či moudrostí. Věci vznikají ve chvíli Enkiho (nebo Mardukova) tvůrčího aktu na základě výroku nebo slova vyřčeného za účelem oţivení nečinné prvotní hmoty.(LEICK, Gwendolyn. Mezopotámie: počátky měst. 1. vyd v českém jazyce. Praha: BB art, 2005. ISBN 80-7341-555-0. S. 44) 122 Nejstarší doklad jeho jména pochází z pol. 3. tis. př. n. l. K rozkvětu jeho kultu dochází v období I. dynastie z Babylonu, kdyţ se za vlády Chammurapiho Babylon stal centrem sjednocené starobabylonské říše.

50

všemi bohy. Marduk v divokém zápase nakonec Tiámat přemůţe. Následuje kosmogonický akt. J. J. Glassner123 interpretuje rozdělení obou polovin těla mrtvé bohyně Tiámat na symetrické poloviny, které leţí proti sobě, jako nastolení kosmického řádu. „Spočinul pán, na Tiámatinu mrtvolu hledí, ten kus masa rozdělit chce a stvořit věci nádherné. 124 Roztrhl ji vedví jako tresku, z jedné půle sklenul nebesa. Vyznačil hranice a rozmístil stráţce. Těm pak přikázal, aby nedali vytéci vodám. 125 Prošel nebesy, oblohu si prohlédl i zaloţil tam protějšek k Apsú126, Nudimmudovu sídlu.“ 127 V Apsú zbuduje Marduk velký chrám Ešarra, vytvořil na obloze sídla pro důleţité bohy a zorganizoval kalendář uspořádání vesmíru. „Poloţil hlavu její a na ní horu navršil. Pramen otevřel a vytryskl proud. Otevřel v jejích očích Eufrat a Tigris. Chřípě jí ucpal, ponechav je co zásobárnu vody. Navršil na jejích ňadrech strmá pohoří a prorazil mocná zřídla, aby spojila se v hojný tok. Skroutil její chvost a svázal v silné pouto, 123

GLASSNER, Jean-Jacques. Mezopotámie. Vyd. 1. Praha: NLN, 2004. ISBN 80-7106-664-8. S. 187. V Enuma eliš je svět stvořen z těla bohyně Tiámat, která byla násilím přemoţena. Svět tudíţ vzniká z boţské podstaty. V Genezis je tvoření naplněním výroku Hospodina. Jeho slova mají takovou moc, ţe dokáţou formovat vznikající svět. 125 V Bibli se stává stráţcem vod sám Hospodin, který má nad nimi moc. (Jb 38; 8–9) 126 Vody jsou i nad nebeskou klenbou. Ve vesmíru se odráţí, co je na zemi. Nudimmud/Enlil má své sídlo i na nebi. Enlil byl podle J. Hellera zřejmě původně bohem přírodních sil, které se projevují ve větru a bouři. Bouří projevuje Enlil (podobně jako Ninurta) svůj hněv proti nepřátelským zemím, ale i proti domácím městům. K lidem je Enlil často zlý. Je odpovědný za rozpoutání potopy v Eposu o Gilgamešovi. (Viz. HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 134) 127 Mýty staré Mezopotámie: Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. 1. vyd. Praha: Odeon, 1977. S. 192. 124

51

aby upevněno bylo celé Apsú pod nohama jeho. Pak poloţil její stehno, podpíralo nebesa. Druhou její půli rozloţil a zemi zpevnil.“128 K závěru skladby je bůh Marduk veleben a ověnčen padesáti tituly. M. Eliade129 pokládá Enuma eliš za spíše ponurou kosmogonii. Aby mohl být oslaven mladý hrdina Marduk, jsou bohové prvotního období, především Tiámat, obtíţeni démonickými rysy. Tvořivý proces je brzy vydán v nebezpečí přáním boha Apsú vyhladit mladé bohy, čímţ by byla tvorba světa brzy zastavena. Kdyţ Ea zaujme místo Apsú a zaloţí si v něm boţské sídlo, dává původní vodní mase jakési první uspořádání.

Ve svém celku se tedy svět jeví jako výsledek spojení chaotické

a démonické podstaty a téţ boţské tvořivosti na straně druhé. Na jedné straně je nebeská klenba utvořena z těla Tiámaty, ale na druhé straně se hvězdy se stávají obrazy bohů. „První bohové tvoří jeden celek s původní pralátkou (...) Theogonie si libuje v líčení protikladných párů, představitelů jednotlivých generací, které vţdy tvoří incestní dvojici. Tyto první páry postrádají určitých výraznějších rysů jenom proto, aby bylo zřejmější, ţe to byly dvojice špatné.“130 J. J. Bóttero131 za důleţitý motiv skladby Enuma eliš povaţuje vzývání boha Marduka. První síly moře a sladkovodního oceánu jsou hrubé a primitivní, z nich se rodí první, ještě ne příliš dokonalá boţstva, jako Lachmu a Lachamu, po nichţ teprve přicházejí nadpřirozené bytosti, které jsou plně si vědomé své povahy jako je Anu a jeho syn Ea. Marduk si zaslouţil vedoucí místo ve světě, jelikoţ přemohl bohyni Tiamat a z jejich pozůstatků uspořádal a stvořil svět.

128

Mýty staré Mezopotámie: Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. 1. vyd. Praha: Odeon, 1977. S. 194. 129 ELIADE, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení. 3., opr. vyd. I, Od doby kamenné po eleusinská mystéria. Praha: OIKOYMENH, 2008. ISBN 978-80-7298-288-2. S. 85-86. 130 GLASSNER, Jean-Jacques. Mezopotámie. Vyd. 1. Praha: NLN, 2004. ISBN 80-7106-664-8. S. 189. 131 BOTTÉRO, Jean. Nejstarší náboţenství: Mezopotámie. Český Těšín: tisk Těšínská tiskárna, 2005. ISBN 80-2001348-2. S. 112.

52

Enuma eliš v porovnání s kosmogonickým mýtem Geneze Jak vypadal stav před tvořitelským aktem Hospodina, není v Genezis explicitně řečeno. Dozvídáme se pouze, ţe země byla pustá a prázdná. Podle Genezis na počátku existovala propastná tůň a nad ní se vznášel duch Boţí. (Gn 1,1–2,3) Oproti tomu v (Gn 2,3-2,5) stav před stvořením popsán máme. Bytí je vymezeno neexistencí jevů.(Gn 2,4–2,7) Podobný literární styl se vyskytuje i v mezopotámských skladbách. Opět se tu setkáváme s přítomností záplavy, která napájí celý zemský povrch. V Enuma eliš stav před stvořením zobrazen máme. Existovaly tu dva boţské principy vodnaté podstaty, a to maskulinní princip Apsú, znázorňující sladké vody a feminní princip Tiámat, zosobňující slané vody. Jejich vody se mísily dohromady a jejich spojením byl umoţněn zrod bohů a bohyň. Apsú měl zřejmě moc ploditelskou. Tiámat je označována za rodičku. Vody tu existovaly uţ před tvořitelským činem Marduka. Marduk se přemoţením bohyně Tiámat stává pánem nad vodami. „Závany větru, déšť, chlad, závoje mlhy – mnoţství jejích slin svěřil sobě samému, vloţil do ruky své.“132 Na zemi umoţňuje téci Eufratu a Tigridu. Zřizuje také zásobárnu vody. Ze slin Tiámaty vytvořil sníh a led. Všemu dává řád. „Podle přesvědčení starých Mezopotamců byl svět, jednou stvořený a uvedený v řád, stále znovu ohroţován vpádem sil chaosu, kterým je třeba čelit.“133 Hospodin uţ vody netvoří, pouze s nimi pracuje. Svými výroky způsobuje, ţe jsou dříve existující vody odděleny pod klenbu a nad klenbu. Odděluje vodstvo, aby vznikla souš. Naplňuje vody ţivotem. (Gn 1,6–1,22) Bůh tedy tvoří uţ z existující vodní substance. V Genezis je tvořivý čin započat Hospodinem, kdyţ stvořil nebe a zemi boţským výrokem. V Enuma eliš byli třetím boţským párem Anšar, bůh okruhu nebes, a Kišar, 132

Mýty staré Mezopotámie: Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. 1. vyd. Praha: Odeon, 1977. S. 194. 133 HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 207.

53

bohyně okruhu země. Úloha bohů před nimi Lachmu a Lachamu není zmiňována. Z toho by vyplývalo, ţe nebe a země byly podobně jako u Genezis stvořeny jako jedno z prvního. V Genezis země ani nebe nejsou personifikovány jako boţstva. V Enuma eliš jsou nebe a země boţstva. Anšar a Kišar byli stvořeni z lůna bohů Tiámat a Apsú. Vznikli spojením muţského a ţenského principu. Enuma eliš má k biblickému stvoření světa blízko v stvoření nebeské klenby. V obou případech byla vytvořena oddělením prvotních vod. Marduk z jedné části Tiámaty vytváří zemi a z druhé poloviny nebeskou klenbu. Upevňuje vzpěru a určí stráţe, kteří hlídají, aby nebeské vody nevytekly. V Genesi Bůh vytvoří klenbu uprostřed vod, čímţ oddělí vody pod zemí a nad zemí. Zdá se, ţe se objevuje stejná myšlenka, ţe se mísily vody země a voda z mraků. V Genezi náleţí tvorba výlučně do rukou jediného Boha. Není napsáno z jaké látky Hospodin zem a nebe stvořil. Svět vznikl vůlí a silou Boha a ze vzduchoprázdného ničeho došlo k stvoření vesmíru. Pozdější ţidé a křesťané mluví o stvoření z ničeho134. Roli nehraje materiální podstata, ale moc slova Boha. Zajímavostí je, ţe je v textu uţito obecného pojmu Bůh a nikoliv boţího jména Jahve čili Hospodin. Ve výkladu Starého zákona135 je pouţití obecného jména vysvětlováno tím, ţe by mohlo dojít k strhnutí zvěsti na úroveň pohanských mýtů, které bohy, tvůrce světa pojmenovávají. A. Heidel136 se zmiňuje, ţe Babylóňané si nedokázali představit svět, kde se původně nenacházelo nic. Předpokládali existenci materiální a také spirituální či boţské esence. „Mezopotamci uznávali existenci jakési pralátky, která předcházela stvoření.“137 V Enuma eliš je tvůrcem Marduk. Předtím, neţ se na scéně objevil Marduk, uţ zde existovala země Kišar a nebe Anšar. Přesto Marduk vytváří opět nebe a zemi ze zdolané bohyně Tiámat. Tuto prastarou, chaotickou mořskou vodu přetváří svým stvořitelským činem. Sklenul nebesa, jejichţ hranice budou hlídat stráţci, aby nedošlo k nebezpečí protrţení vody. 134

“Ve víře chápeme, ţe Boţím slovem byly zaloţeny světy, takţe to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného.“ (Ţd 11,3) 135 Starozákonní překladatelská komise. Výklady ke Starému zákonu. 1. samostatné vyd. Díl 1, Genesis. Exodus. Leviticus. Numeri. Deuteronomium. Praha: Evangelické nakladatelství, 1991. ISBN 80-7017-408-0. S. 17. 136 HEIDEL, Alexander. The Babylonian Genesis: the story of creation. University of Chicago Press, 1963. S. 89. 137 GLASSNER, Jean-Jacques. Mezopotámie. Vyd. 1. Praha: NLN, 2004. ISBN 80-7106-664-8. S. 185.

54

Vody Tiámat jsou neustále hrozbou, která na sebe stále poukazuje v podobě dešťů. Její vody by se mohly protrhnout a opět zatopit zemi. Na nebesích zakládá Marduk protějšek k Apsú. V mezopotamském náboţenství se vyskytovala představa, ţe co existuje na zemi, má svůj stejný protějšek i v nebi. Apsú, původně personifikovaná sladká spodní voda, byla zřejmě uţ zbavena svých ohroţujících sil. Bůh Enki Apsú přemohl a zabil. Apsú tu však stále zůstává, i kdyţ uţ jen jako místo, které se stává sídlem Boha Ea a Damkiny, kde zplodili boha Marduka. Enki se tak stává vládcem nad niţšími bohy a démony, třeba Abgalem či Lahmu.138 Marduk, který se zrodil v Apsú, nese rysy spojené s vodou. „Nakupil mračna plná vody. Závany větru, déšť, chlad, závoje mlhy – mnoţství jejích slin svěřil sobě samému, vloţil do ruky své.“139 „V Gn 1,1 není výslovně jmenováno moře, ač se dál mluví o vodách. Starým Orientálcům a také Izraelcům se moře jevilo jako ţivel protiboţský, nepřátelský, jako Vodstvo, které se vzpírá proti Bohu a ohroţuje jeho lid.“140 Původní stav světa před stvořitelským činem působí nevlídně, neuceleně a nerozlišeně. V Genezi uţ existuje tma a propastná tůň, ale aţ Hospodin přináší světlo a řád. Jakmile se objevuje toto světlo, můţe pomyslně vzniknout i určitý prostor, který by byl vhodný v budoucnu pro existenci nejen člověka, ale i zvířat a rostlin. (Gn 1,1–1,3) Poloha propastné tůně není přesně vymezena. Mohli bychom si evokovat kosmos jako rozsáhlý prostor vodní plochy, který je zahalen pouze tmou. Berossus141 píše také o čase, ve kterém bylo všechno voda a tma. Vodu následně identifikuje se ţenou, kterou nazývá Omorka a Babylóňané thamte. A. Heidel142 138

Viz. HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 135. 139 Mýty staré Mezopotámie: Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. 1. vyd. Praha: Odeon, 1977. S. 194. 140 Starozákonní překladatelská komise. Výklady ke Starému zákonu. 1. samostatné vyd. Díl 1, Genesis. Exodus. Leviticus. Numeri. Deuteronomium. Praha: Evangelické nakladatelství, 1991. ISBN 80-7017-408-0. S. 18. 141 Narodil se asi 345 př. n. l. a byl knězem Marduka. Byl autorem řeckého spisu Babyloniaka. Dílo je dnes ztraceno, ale zachovaly se jeho výtahy a parafráze u několika řeckých spisovatelů.

55

ztotoţňuje thamte u Berossuse s Tiámat. Tiámat si proto představuje také obklopenou tmou, ačkoliv se o tomto stavu Enuma eliš nezmiňuje. A. Heidel 143 do spojitosti dává také termíny Tiámat z Enuma eliš a tehom z Bible. Tehom ve Starém zákoně identifikuje hloubku, nekonečnost moře, oceánu či jiné rozlehlé vodní plochy. V Genezis označuje termín velkou rozlohu vod, ze kterých se oddělila druhého dne nebeská klenba, a ze které se objevila třetího dne suchá zem. (Gn 1,2–1,13) V úvahu musíme brát, ţe Tiámat zastupuje pouze jediný princip ze dvou. Na druhou stranu se v Ţalmech setkáváme s představou, ţe tůně byly moţná dvě. „ Propastná tůně na tůni volá v hukotu peřejí tvých všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne valí.“ (Ţ 42,8) Nepoznáme však, jestli se jedná a pohlavně odlišené vodní podstaty jako u Enuma eliš. Popisu v Genezis by se více podobala představa rozlehlé vodní sumerské bohyně Nammu144. Nammu je pokládána za hermafroditní. Byla nadpřirozenou bytostí, místem i hmotou zároveň předpokládané vodnaté, mořské podstaty. M. Eliade145 se zmiňuje o tom, ţe téma prvotních vod, jeţ představují zároveň kosmickou a boţskou celistvost, je ve starověkých kosmogoniích běţné. Vodní masa je identifikována s původní matkou, která zrodila nebe Ana a zemi Ki, které ztělesňují muţský a ţenský princip. Tento pár se spojil v posvátném sňatku a z jejich spojení se narodil bůh ovzduší Enlil. Dalším společným tématem v Enuma eliš a Biblí je boj. Ve skladbě Enuma eliš bojuje Marduk s Tiamat. Ve Starém zákoně nacházíme boj mezi stvořitelem a různými nepřátelskými elementy. Nebezpečná vodstva jsou přemoţena, aby byl nastolen stav, kdy voda nebude pánem, nýbrţ sluhou pro zemědělskou činnost. Enuma eliš spojuje vodstvo s různými vodními ţivly a příšerami. Tiámat stvořila jedenáct nestvůr, aby pomstila svého muţe boha Absú.

142

HEIDEL, Alexander. The Babylonian Genesis: the story of creation. University of Chicago Press, 1963. S. 79. Tamtéţ. S. 98–99. 144 Nammu náleţela do eridského panteonu a v akkadských textech se vyskytuje jen zřídka. 145 ELIADE, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení. 3., opr. vyd. I, Od doby kamenné po eleusinská mystéria. Praha: OIKOYMENH, 2008. ISBN 978-80-7298-288-2. S. 71. 143

56

A. Heidel146 soudí, ţe Tiamat je drak nebo hadí stvůra. Svědectví o tom se čerpá z Enuma eliš a z příběhu Vraţda Labbua. Za analogii se dá pokládat řecký Kronos, který spolkl téměř všechny své děti. Tiámat také chce spolknout boha Marduka. Tiámat a Apsú byly boţské principy spojené a současně existující, jako tělo a duše. V nich byly pak obsaţeny další elementy, ze kterých vznikl svět a celý boţský pantheon. O pohybu jako tvořivém potenciálu hovoří při výkladu Enuma eliš N. Cohn.147 První bohové, kteří byli stvořeni, obývaly beztvarou nicotu. Pravodstva Apsú a Tiamat reprezentují nehybnost, stáří, chtějí jen být v klidu. Mladí bozi oproti nim symbolizují nový princip, a to pohyb a aktivitu. Marduk je vitálním mladým bohem, který dává vše do pohybu a zajišťuje ho. Tiámat a Apsú jsou zabiti kvůli své nečinnosti, pokud by zůstali neaktivní, nic by se nikdy nestalo. Marduk znázorňuje také kreativitu. Vytváří podmínky pro harmonický a trvalý světový pořádek. Svět ale není stále bezpečný, neboť vody Tiámaty jsou stále obsaţeny za nebeskou klenbou jako neustálá hrozba. Enuma eliš je i modlitbou, aby záplavy nad klenbou byly udrţeny i po další rok. Bozi jsou nevyzpytatelné bytosti, a proto je nutno opakovaně podporovat jejich přízeň. Na moţnost, ţe skladba mohla slouţit jako zaříkávadlo proti nadcházejícím záplavám v Babylonii, kdy stoupal Tigris a Eufrat, poukazuje i A. Heidel.148 V Genezis by podobný tvořivý pohyb mohl být zastoupen Boţím duchem, který se vznáší nad vodami. Boţí duch můţe poskytovat určitou naději a závdavek lepší budoucnosti. Objevuje se tu jako příslib změny, pohybu mezi vodami a temnotou. Vznášení boţího ducha by mohlo naznačovat moţnost určitého pohybu, vzruchu, který pohne s nehybností původních vod. Z počátečního tvoření, kdy nebylo vše ještě dokonalé, by se pomocí prvotního rozvlnění vod dostal tvořivý akt do nové dimenze. Pokud Enuma eliš budeme pojímat podobně jako A. Heidel149 za přírodní mýtus, symbolizoval by období změn sezón zimy a jara. Vodní chaos by připomínal vydatné zimní deště, zvedání řek a záplavy. Část mýtu, kdy jsou stvořeny nebe a země, by

146

HEIDEL, Alexander. The Babylonian Genesis: the story of creation. University of Chicago Press, 1963. S. 83. COHN, Norman. Cosmos, Chaos and the World to Come. New Haven and London: Yale University Press, 1993. ISBN 0300090889. S. 45-49. 148 HEIDEL, Alexander. The Babylonian Genesis: the story of creation. University of Chicago Press, 1963. S. 17. 149 Tamtéţ. S. 97–98. 147

57

reprezentoval jaro, kdy začíná mizet voda. Tehdy by se objevil Marduk, bůh jarního slunce a umoţnil by opět ţivot a nastolil pořádek.

1.15.2. Další kosmogonické vodní mýty Skladba Enuma eliš je jen jednou z mnohých kosmogonických představ. Předtím i potom vznikaly další mýty, které řešily podobné otázky. Nebudeme proto vyčerpávajícím způsobem uvádět veškeré mezopotámské mýty o stvoření světa. Pro názornou ukázku zvolíme pouze několik významných mýtu, které se dochovaly. Jeden z nich byl objevený Hormuzdem Rassamem v ruinách města Sipparu150. Je datován do novobabylónské doby. Zřejmě je z 6. století př. n. l. Důraz je kladen na negativní stav věcí před stvořením. V mýtu se opět objevuje nesmírná rozloha mořské vody, jeţ se podobá svou podstatou starobylé vodní bohyni Nammu. Marduk stvoří v této vodě zemi, aby bylo moţné vybudovat základy měst. Mýtus byl napsán pravděpodobně v městě Eridu. G. Leick151 popisuje ekosystém města Eridu. Město disponovalo vlastním ekosystémem, neboť stálo na vršku uvnitř prolákliny asi šest metrů pod povrchem okolní krajiny, coţ umoţňovalo hromadění podzemních vod. I dnes se toto baţinaté místo můţe během měsíců, v nichţ hladina spodní vody sahá nejvýše, proměnit v jezero. V jiţní části Mezopotámii se nacházely mokřiny. I v dnešní době si obyvatelé mokřin v jiţním Iráku staví chatrče na rákosových ostrůvcích obklopených vodou. Z tohoto prvotního, poněkud křehkého základu vznikají města a jejich chrámy. Od tohoto okamţiku se boţstva mohou usídlit na zemi a přebývat v postavených městech. G. Leick152 se domnívá, ţe moţná právě proto, ţe sladké vody tvořily ve vyprahlých jiţních oblastech zřetelný projev vodního ţivlu, se Eridu stalo střediskem uctívání boha sladkých vod Absú.

150

Dnešní Abu Habba. LEICK, Gwendolyn. Mezopotámie: počátky měst. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2005. ISBN 80-7341-555-0. S. 25. 152 Tamtéţ. S. 25. 151

58

„Všechny kraje byly ještě mořem a proudy mořské vyvěraly ze zřídla. Pak bylo stvořeno Eridu, zbudována Esagila, Esagila, jiţ Lugaldukuga v Apsú zaloţil.(...) Marduk pak upletl rákosovou rohoţ na hladině vod. Uhnětl bláto a vysypal je na ni. Potom stvořil lidstvo, aby bohové spočinuli v příbytku drahém srdcím svým.(...) stvořil Tigris a Eufrat a usadil jejich toky.“ 153 Následující mýty jsou spojeny se závlahovým zemědělstvím, které bylo důleţitým zdrojem mezopotamské obţivy. Sumerská skladba Zpěv o motyce je hymnickou oslavou zemědělství na uměle zavlaţovaných polích. Na jejím počátku je uvedena tzv. nippurská verze stvoření člověka. Bůh Enlil, jako stvořitel světa, odděluje od sebe nebe a zemi motykou. Zhotovenou motyku daroval Sumerům. „Jiný velmi krátký mýtus, který je pouze zmiňován v některých akkadských modlitbách doprovázejících zaklínání od první poloviny 2. tisíciletí, připomíná, ţe země byla stvořena řekou, jeţ byla v této zemi povaţována za nadpřirozenou a boţskou. Bůh říčního toku Íd/ Naru154 byl velmi dobře znám a byl předmětem uctívání.“155 Skladba Enki a Ninmach156 je dalším ze stvořitelských mýtů. Báseň se vrací do doby, kdy museli bozi ještě pracovat. Na počátku bozi vytvářely kanály, stejně jako lidé. Po jejich hádce při hloubení kanálů v Charalu se svatá rodička Nammu snaţí přimět svého syna Enkiho a svou dceru Ninmach, aby vyrobili hliněného tvora, který by pracoval za bohy157. Z mýtu můţeme usuzovat, ţe Absú skrývající na dně hlínu, mělo 153

HEIDEL, Alexander. The Babylonian Genesis: the story of creation. University of Chicago Press, 1963. S. 62. Akkadsky. 155 BOTTÉRO, Jean. Nejstarší náboţenství: Mezopotámie. Český Těšín: tisk Těšínská tiskárna, 2005. ISBN 80-2001348-2. S. 110. 156 Skladba vznikla pravděpodobně aţ ve starobabylonské době (18. století př. n. l). Při rekonstrukci tohoto textu je vyuţívána kromě původních sumerských opisů i několika fragmentů dvojjazyčné sumersko-babylonské verze z Aššurbanipalovy knihovny v Ninive.(Viz. Mýty staré Mezopotámie: Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. 1. vyd. Praha: Odeon, 1977. S. 334) 157 Příběh vysvětluje humorně různá tělesná i duševní postiţení, které stvořili Ninmach a Enki při modelování lidí z hlíny Apsú. 154

59

plodivý potenciál. Obyvatelé Mezopotámie mohli ze sladkých vod získávat úrodnou půdu. V mýtu Enki a Ninchursag je hledáno řešení, jak by se mohla dostat do Dilmunu, který Enki zaloţil, sladká voda. „ Z úst, jeţ vodu ze země vysávají, ať vodu sladkou ti ze země přinesou, nechť z tvého napajedla velkého voda vytéká! Město tvé ať vodu hojnosti pije, nechť vodu hojnosti z něho pije, ať studny vody hořké ve vodu sladkou se změní. Nechť brázdy na polích nadbytek zrna ti dají.“ 158 Bůh Enki přeměňuje zemi na oplývající ţivotem. „Enki moudrý před Nintu, země matkou, svým muţským údem hráze kanálů plnil, svým muţským údem rákosy svlaţoval, svým muţským údem rákosy do listoví oblékal.“ 159 Voda je asociována se spermatickou ţivotodárnou tekutinou. Díky zalévání rostlin vodou sklízeli Mezopotámci plody. Spermatická tekutina způsobovala plodnost ţen a dar nového ţivota. Význam obou tekutin je propojen kdyţ Ninchursag ze sémě Enkiho vytváří rostliny, keře a stromy. V mýtu je opět zdůrazňována důleţitost kanálů pro zemědělství. Bůh Enki je oslavován, protoţe má nad vodou moc. N. Cohn160 upozorňuje, ţe bohové mohli sesílat vydatný déšť, ale starost o kanály a jejich správné fungování leţela na bedrech krále. Král se tak stává garantem cyklů úrody, které zaručují, ţe plodiny dozrají ve správný čas.

158

Mýty staré Mezopotámie: Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. 1. vyd. Praha: Odeon, 1977. S. 103. 159 Mýty staré Mezopotámie: Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. 1. vyd. Praha: Odeon, 1977. S. 104. 160 COHN, Norman. Cosmos, Chaos and the World to Come. New Haven and London: Yale University Press, 1993. ISBN 0300090889. S. 39.

60

Se zemědělstvím souvisejí také mýty, které upozorňují na změny v podmínkách pro pěstování rostlin. Situace s vodou nebyla vţdy příznivá, a proto se snaţili Mezopotámci vţdy zajistit znovuobnovení úrodnosti přírody.

Navození řádu je

podmíněno předchozím vítězným bojem s negativními ţivly. Ty jsou přemoţeny vítězným bohem. N. Cohn161 hovoří o tzv. bojovných mýtech, které mají nastolit ve světě opět pořádek. Obyvatelé Mezopotámie věděli mnoho o tom, ţe se svět zmítal, zmítá a bude zmítat v silách chaosu. Jedním z bojovných mýtů je příběh o tom, jak uspořádaný svět byl ohroţován velkou vodní stvůrou, drakem Labbuem, který obýval Abzu a byl obdařen destruktivní silou těchto chaotických vod. Jednou za čas způsobila tato příšera poničení země, smrt lidí a zvířat. Bůh bouře nakonec draka zabíjí a je za to odměněn nadvládou nad bohy. Další je o démonu Asakkovi. Ten přichází na zem na mracích nebo se severním větrem a způsobuje nemoci a písečné bouře. Ninurta ho zdolá tím, ţe na něj pošle povodeň. Povodeň způsobí, ţe je zatopena i země. Ninurta proto postaví velkou horu ze skal, která bude působit jako nádrţ. Záplavu svede do Tigridu a tím zřizuje i zavodňování, nový způsob péče o úrodu. Můţeme si povšimnout, ţe chaos je ve výše uvedených mýtech spojován s vodou. Z vody se vynořuje nebezpečný drak Labbu a Asakk můţe přijít na mracích. Mraky navozují představu dešťů.

161

Tamtéţ. S. 42–44.

61

EGYPT 1.16.

Geografické vymezení Egypt se skládal ze dvou původně samostatných říší, a to Horního Egypta na jihu

země a Dolního Egypta na severu země. Hranice mezi nimi procházela jiţně od dnešní Káhiry. Horní Egypt zabíral téměř celé údolí Nilu od kataraktů na jiţních hranicích, za nimiţ leţela Nubie aţ téměř k nilské Deltě. Dolní Egypt se kryl s nilskou Deltou a s malou částí nilského údolí před vstupem řeky do Delty. „Tato protikladnost v rámci přírodních podmínek země se odráţí v mytologickém dualismu.“162 Objevuje se snaha uspořádat vše párově. V Horním Egyptě se nacházelo 22 krajů, v Dolním Egyptě 20 krajů. Kaţdý kraj měl hlavní město, které slouţilo jako hospodářské i náboţenské středisko kraje. Sami Egypťané svou zemi nazývali obrazně Černá země163. Kaţdoročně byla Nilem zaplavovaná a zúrodňována a její bahno slouţilo jako výborné hnojivo. Označení Černá poukazuje na barvu úrodné prsti. Oproti tomu Červená země164 je metaforou neúrodné a sluncem rozpálené pouště. Hranice Egypta tvoří na severu Středozemní moře, na jihu nilské katarakty a na západě a východě poušť. Egypt byl proto v období Staré i Střední říše poměrně uzavřeným a teprve vládcové Nové říše mají intenzivnější kontakt s cizinou.

162

LURKER, Manfred. Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů: průvodce mystickým a magickým světem Egypta. Vyd. 1. V Praze: Kniţní klub, 2003. ISBN 80-242-1016-9. S. 20. 163 Egyptsky Takemet. 164 Egyptsky Dešret.

62

1.17.

Historický přehled 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.

Předdynastická doba Archaická doba Stará říše První přechodná doba Střední říše Druhá přechodná doba Nová říše Třetí přechodná doba k Pozdní době Pozdní doba Řecká nadvláda

5./4. tisicíletí asi 3000 až 2650 asi 2650 až 2189 asi 2189 až 2040 asi 2040 až 1658 asi 1658 až 1552 asi 1552 až 1070 1070 až 663 663 až 332 332 až 30 př. n. l

Tab. 1 (ZDROJ: EBERHARD, Otto. Ägypten. Der Weg des Pharaonenreiches. 4.Auf. Stuttgart: Kohlhammer Verlag, 1966.)

Pro lepší přehlednost uvádím přehled historických období starého Egypta v tabulce. Egypťané navazovali styky i se sousedními zeměmi. Za své bezprostřední sousedy povaţovali tři hlavní regiony, a to Libyi, Asii (resp. Syropalestinu) a Núbii. Nejdůleţitější pro nás je vymezit kontakt se Syropalestinou. Budeme se zaměřovat proto nejvíce na tuto oblast. Asie byla pokládána za oblast cizí, čili nepřátelskou, ale představovala důleţitou tranzitní oblast. Ve Střední říši rapidně vzrostl počet asijských přistěhovalců. Oblast Dolního Egypta se postupně dostávala pod nadvládu semitského obyvatelstva. Tito noví obyvatelé Egypta jsou označováni jako Hyksósové. Doba jejich panování je konvenčně označována za 15. dynastii. Faraon Ahmos I. sjednotil zemi pod egyptskou vládu a zaloţil 18. dynastii. Definitivně vyhání Hyksósy a proniká aţ do Sýrie. Vládci Thutmose I. a Thutmose III. se při svých vojenských taţeních dostali aţ ke břehům Eufratu. Rozšíření území směrem na severovýchod mělo za následek příliv semitského obyvatelstva do Delty a údolí Nilu, a to zvláště otroků a zajatců. Vojenskou výpravu na syropalestinské území podnikl také Šešonk I. asi v roce 926. př. n. l. a další egyptští vládcové v 9. a 8. stol. př. n. l. Vláda XXVI. dynastie byla přerušena dvěma asyrskými vpády, a to Asarhadonem a v r. 663 př. n. l. Assurbanipalem, který se dostal aţ na jih do Théb. Vpád Peršanů do Egypta za Kambýsa kolem roku 525 př. n. l. měl za následek také příliv semitského obyvatelstva 63

ze Syropalestiny. Ve všech obdobích se Egypťané snaţili získat pod svoji kontrolu především oblast Sinaje, aby zamezili pronikání Asiatů do Delty. Důleţitou a dobře sledovanou spojnici s Palestinou představovala tzv. Horova cesta. Roku 332 př. n. l. dobyl Egypt Alexandr Veliký. Od roku 305 do roku 30 př. n. l. vládli v Egyptě Ptolemaiovci. V roce 30 př. n. l. se Egypta zmocnili Římané.165 Z výše uvedeného historického přehledu vyplývá, ţe Egypťané byli v kontaktu se semitským obyvatelstvem a s obyvateli Kanaánu, zejména v období Nové říše. Mohli se tedy setkat s Izraelci a jejich kulturou a naopak Izraelci mohli znát Egypťany a jejich kulturu.

1.18.

Úloha vody v Egyptě Pro Egypt měla a stále má ţivotně důleţitý význam řeka Nil. J. Janák166 se

zmiňuje o tom, ţe dříve se Nil v Deltě větvil do několika ramen a k ustálení toku do dvou ramen došlo aţ na konci 9. století n. l. V průběhu historie se řeka členila od pěti do sedmi silnějších ramen, která postupně měnila svůj tvar a sílu průtoku. Mohlo se stát, ţe i úplně vymizela. Díky tomuto rozdělení Nilu zde proto nikdy nebyla výška a síla záplavy tak mohutná jako v Horním Egyptě, ale dařilo se ji rozvádět pomocí kanálů. Voda zde ale mohla způsobit i nepříjemné potíţe, coţ dokládá i starověký název pro Deltu, Mokřadla167. Severní část Delty byla také zaplavována vodami ze Středozemního moře, jeţ zde vytvářely i slaná jezera. Nil ovlivnil také určování světových stran. Egypťané je pojímali podle pohybu řeky. Na Nilu se objevovaly i přirozené překáţky, které vytvářeli peřeje, tzv. katarakty, které způsobovaly obtíţe při splouvání řeky. „Největší význam byl přisuzován prvnímu kataraktu v Asuánu (...) představoval nejen reálnou, nýbrţ také symbolickou bránu do Egypta, místo, kde se pod vládou beraního boha Chnuma nacházely prameny Nilu a kde v podzemních jeskyních sídlil bůh záplavy Hapi.“168

165

Viz. JANÁK, Jiří. Staroegyptské náboţenství I. Bohové na zemi a v nebesích. Praha: Oikoymenh, 2009. ISBN 978-80-7298-314-8. S. 53–56. 166 Tamtéţ. S. 17–18. 167 Egyptsky Mehet. 168 JANÁK, Jiří. Staroegyptské náboţenství I. Bohové na zemi a v nebesích. Praha: Oikoymenh, 2009. ISBN 978-807298-314-8. S. 19.

64

„Já jsem ten, jenţ vytvořil sama sebe; jsem velké pravodstvo, jeţ vzniklo na počátku, podle jehoţ vůle stoupá Nil (...) Zřídla [záplavy] jsou ve skalních dutinách pode mnou a mně přísluší otvírati pramen (...) Já dám kvůli tobě vystoupiti Nilu, takţe v celé zemi nebude po léta odříkání a ochablosti.“ 169 Povodně byly způsobovány také tajícím sněhem z Etiopské vysočiny a dešti v subtropické Africe. „ Voda začala ustupovat asi aţ od poloviny září do konce října, kdy po sobě zanechala zvlhčenou půdou prohnojenou vrstvou naplaveného bahna (...) Nejniţších hodnot dosahovala hladina Nilu v měsících sklizně, tedy od dubna do června.“170

1.19.

Mytologické smýšlení o vodě

1.19.1. Rituální obřady Pro obyvatele Egypta měla voda důleţitý význam, zejména při rituálních obřadech. Ve vodě posvátného jezera se konalo rituální mytí, kněţí i zemřelí touţili očistit se v něm. Větší chrámy měly posvátná jezera, ve kterých se kaţdé ráno jako symbol počátku světa mělo opakovat stvoření.171 Voda měla očisťující účinky. Při pravidelné bohosluţbě v chrámu kněz vykrápěl svatyni vodou a poté ji vykouřil kadidlem. Pokropením vodou a vykouřením kadidlem se symbolicky očišťovaly i mumie.172 1.19.2. Záplavy Záplavy byly důleţité pro dobrou úrodu a byly oslavovány písněmi a obětními obřady jako návrat boha Hapiho. Podle R. A. Davidové173 byl bůh Hapi personifikací 169

LEXA, František. Náboţenská literatura staroegyptská. 2. přehl. vyd. Díl 2. Praha: Herrmann & synové, 1997. S.180. 170 JANÁK, Jiří. Staroegyptské náboţenství I. Bohové na zemi a v nebesích. Praha: Oikoymenh, 2009. ISBN 978-80-7298-314-8. S. 21. 171 LURKER, Manfred. Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů: průvodce mystickým a magickým světem Egypta. Vyd. 1. V Praze: Kniţní klub, 2003. ISBN 80-242-1016-9. S. 92–93. 172 Viz. HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 75–78.

65

záplavy a nikoli Nilu. Za příznivou záplavu uctívali nejen Hapiho, ale také boha vegetace a zrození Usira. Společně s řekou Nil bylo spjato vícero bohů. Bůh Chnum174 byl pánem kataraktů, dárce zúrodňující nilské záplavy a také stvořitel člověka. V Elefantině byl povaţován za stráţce Nilu, jenţ přináší záplavu. Bůh Sobek175 měl podobu krokodýla a jeho důleţitým úkolem bylo stráţit jak vody Nilu, tak oázu Fajjúm a její jezero. Sobek se těšil úctě zvláště v oblasti fajjumských jezer. Úcta k Sobkovi a jeho ztotoţňování s jinými boţstvy176, je doloţena i pro jiné egyptské kraje. S motivem záplavy se setkáváme v Achnatonově hymnu na boha Atona. Z hymnu se dozvídáme, jaký význam mělo pro Egypťany zavlaţování z Nilu. Domnívám se, ţe z úryvku zřetelně vyplývá, ţe Egypťané byli seznámeni se skutečností, ţe v jiných zemích jsou obyvatelé závislí na dešťových sráţkách. „V podsvětí jsi vytvořil záplavu, kterou podle své vůle vypouštíš, abys nasytil poddané (...) Všechny vzdálené cizí země jsi oţivil, neboť jsi umístil záplavu i na nebesa (déšť).. Můţe k nim sestoupit a stvořit mořské vlny na horách a zavlaţit pole jejich měst.“ 177 V souvislosti se záplavami se častokrát setkáme s motivem prapahorku. Prapahorek mohl lidem symbolizovat pevninu, která se vynořovala ze zaplavených zón. Je spojován i s okamţikem stvoření, kdy se z vody poprvé vynořuje pevnina. Z výše uvedeného úryvku se dozvídáme, ţe záplavy pravděpodobně měly větší význam, neţ déšť. Pro překonání období sucha a zajištění úrodnosti byly záplavy rozhodující. Zvláštností, se kterou se v egyptském náboţenství setkáváme, je

173

DAVID, A. Rosalie. Náboţenství a magie starověkého Egypta. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2006. ISBN 80-7341-698-0. S. 37. 174 Chnum má také funkci stvořitele. Má podobu berana, který ztělesňuje v mnoha náboţenstvích plodnost. 175 Jeho kult podporovali především králové XII. dynastie (Střední říše), kteří – prý Snofre – vybudovali zavodňovací zařízení fajjumské oblasti, a tak umoţnili její zúrodnění a zemědělské vyuţití pro celé egyptské dějiny.(Viz. Viz. HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 58-59) 176 Fajjumský Sobek byl ztotoţňován s bohem Re. 177 BAINES, John et al. Náboţenství ve starověkém Egyptě: bohové, mýty a náboţenská praxe. 1. vyd. Neratovice: Verbum, 2009. ISBN 978-80-903920-1-4. S. 106–107. Hymnus na boha Atona podle L. H. Lesca ovlivnil pozdější biblickou literaturu (např. Ţalm 104).

66

zpodobnění nebes a země. Země je personifikována muţským bohem Gebem a nebesa bohyní Nut. J. Janák178 vysvětluje tento jev tím, ţe větší plodivá síla přicházela právě z Nilu, neţli z dešťové vody. 1.19.3. Voda a říše zemřelých O představě posmrtné říše se zachovalo mnoho informací z Textů pyramid a z Textů rakví. V náboţenských představách spojených s říší mrtvých se často setkáváme s vodou. Voda je podle egyptských představ pro člověka potřebná k jeho pobytu v říši zemřelých.179 V posmrtné říši je člověk nucen vykonávat práci na vzdělávání polí, zavodňování břehů, převáţení písku z východního břehu na západní.180 Vidíme, ţe činnosti, které Egypťané vykonávali běţně v denním ţivotě, se odráţejí i v představách o ţivotě posmrtném. Říší mrtvých protéká řeka181. J. Heller182 připomíná starou představu, ţe Nil vytéká z podsvětí. „Neboť dobře se mi dařilo na zemi u Rea a nyní šťastně přistávám ku břehu u Usira.“183 V Textech pyramid a rakví se setkáváme s představou, ţe bohové vycházejí na východě, putují v lodích po nebi a na západě zapadají a putují podzemní říší, duatem, odkud na východě opět vycházejí. Duat si představovali Egypťané jako říši tmy v hloubi země. Jako příklad si uveďme modlitbu k bohu Atumovi. „Vysvoboď mne z rukou tohoto boha, jenţ odnímá duše, pohlcuje nečisté, ţiví se hnilobou, sídlí ve tmách, jest soudruhem temnoty, jehoţ bojí se stiţení mdlobou!“184 178

JANÁK, Jiří. Staroegyptské náboţenství I. Bohové na zemi a v nebesích. Praha: Oikoymenh, 2009. ISBN 978-807298-314-8. S. 23. 179 Viz. LEXA, František. Náboţenská literatura staroegyptská. 2. přehl. vyd. Díl 2. Praha: Herrmann & synové, 1997. S. 66. 180 Viz. Tamtéţ. S. 54. 181 Objevuje se i zvyk „pohřbívání“ lodí u pyramidových komplexů. 182 HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 30. 183 LEXA, František. Náboţenská literatura staroegyptská. 2. přehl. vyd. Díl 2. Praha: Herrmann & synové, 1997. S. 35.

67

Z dochovaných zobrazení vyplývá, ţe se Reova nebeská bárka pohybovala buď plavbou po proudu, nebo byla vlečena na lanech bytostmi kráčejícími po obou březích řeky. Mezi nimi se nacházela různá boţstva či podsvětní démoni, šakali a kobry, nebo dokonce duše zesnulých.185(Obr. 7) V podsvětních knihách je duat vylíčen jako temná a nevlídná jeskyně. V jejím středu teče řeka a po té se plaví noční bárka s bohem Re a jeho druţinou. Podsvětí je vyobrazeno jako nebezpečné místo plné démonů, nástrah a překáţek. „Podsvětí tak v egyptském pojetí zastupovalo krajinu plnou nástrah a zkoušek, které bylo jak územím smrti, tak místem vzkříšení.“186 Za místo, kde přebývala boţstva a blaţení zesnulí, byl povaţován horizont. Tam se měl nacházet vstup do podsvětí i nebes. Toto oblast však byla obyčejnému světu nepřístupná. Horizont byl také sídlem slunečního boha Re. „Ó Re, jenţ sídlíš ve svém vejci, jenţ svítíš ve svém slunečním kotouči a vycházíš ze svého horizontu, jenţ plaveš po své obloze, jenţ nemáš sobě rovného mezi bohy, jenţ vezeš se po sloupech Šovových, jenţ probouzíš vítr ohnivým dechem svých úst, jenţ osvětluješ obě země svou září!“187 V nejspodnějších hlubinách duatu, kam se bárka se slunečním bohem dopraví zhruba v polovině noci, se nachází hranice mezi počátečním chaosem a stvořeným světem, mezi bytím a původním nebytím. Představy spojené s tímto nebezpečím jsou zastoupeny různými ohroţujícími momenty jako je boj s hadem Apopem, smrtí slunečního boha či posmrtným soudem.188

184

Tamtéţ. S. 36. JANÁK, Jiří. Staroegyptské náboţenství I. Bohové na zemi a v nebesích. Praha: Oikoymenh, 2009. ISBN 978-80-7298-314-8. S. 24. Srov. LEXA, František. Náboţenská literatura staroegyptská. 2. přehl. vyd. Díl 2. Praha: Herrmann & synové, 1997. S. 37–42. 186 JANÁK, Jiří. Staroegyptské náboţenství I. Bohové na zemi a v nebesích. Praha: Oikoymenh, 2009. ISBN 978-807298-314-8. S. 83. 187 LEXA, František. Náboţenská literatura staroegyptská. 2. přehl. vyd. Díl 2. Praha: Herrmann & synové, 1997. S. 35. 188 Viz. JANÁK, Jiří. Staroegyptské náboţenství I. Bohové na zemi a v nebesích. Praha: Oikoymenh, 2009. ISBN 978-80-7298-314-8. S. 83. 185

68

V říkadlu k zahnání draka Rereka v podzemí se podobně jako v mezopotámském náboţenství a Bibli setkáváme s drakem, který sídlí v pravodstvu. „ Zpátky, zhyň přemoţený draku! Pospěš si a ponoř se do hlubin pravodstva, na místo, jeţ určil ti tvůj otec, kde budeš rozsekán!“189

1.20.

Egyptské kosmogonické vodní mýty V Egyptě koexistovalo více kosmogonických mýtů, ve kterých hráli roli různí

bohové. Počátek stvoření byl proto kladen do více náboţenských středisek. L. Lexa190 upozorňuje, ţe při studiu egyptských textů se setkáváme s texty oficiálními, ale i lidovými. Proto je obtíţné rozlišit, jaká panovala všeobecná představa. Nezbývá mi bohuţel, neţ s tímto názorem souhlasit. Setkáváme se s celou řadou verzí odlišných kosmogonií a těţko uţ je moţné přijít na to, jaký názor byl lidmi nejvíce přijímaný. Nejznámější egyptské kosmogonie jsou héliopolská, memfidská a hermopolská. Vycházejí z tradic tří starověkých měst. Pravděpodobně se rozvinuly uţ v průběhu Staré říše. Kosmogonie, která klade do centra stvoření Amona, pochází aţ z období Nové říše. „Pokud jde o bohy stvořitele, kaţdé důleţité město dávalo přednost tomu svému. Dynastické změny byly nejednou provázeny změnou hlavního města. Takové události nutily theology nového hlavního města, aby sloučili několik kosmogonických tradic a zároveň ztotoţnili hlavní místní boţstvo se stvořitelem světa.“191 Podle R. A. Davidové192 mýty o stvoření odráţejí egyptskou představu, ţe svět není tvořen fyzickými sloţkami, ale je sloţen z jednotlivých boţstev. Boţstva mají určitou povahu a vůli. Se stvořením světa souvisí bohyně Maat, která je zosobněním pravdy, spravedlnosti a řádu. Maat193 je ţivotodárný princip, bez něhoţ by se vše vrátilo do chaosu. Předpokládalo se, ţe Maat tu byla vţdy od okamţiku, kdyţ byl stvořen svět. 189

LEXA, František. Náboţenská literatura staroegyptská. 2. přehl. vyd. Díl 2. Praha: Herrmann & synové, 1997. S. 62. 190 Tamtéţ. S. 10. 191 ELIADE, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení. 3., opr. vyd. I, Od doby kamenné po eleusinská mystéria. Praha: OIKOYMENH, 2008. ISBN 978-80-7298-288-2. S. 100. 192 DAVID, A. R. Náboţenství a magie starověkého Egypta. 1. vyd. Praha: BB/art, 2006. ISBN 80-7341-698-0. S. 93. 193 Maat byla asociována se slunečním bohem, někdy byla označována za jeho dceru. Doprovázela ho při cestě v nebeské bárce.

69

Maat vchází do světa skrze krále, který stejně jako bozi „jí a pije Maat“. Kosmický řád je dobrý a je třeba ho udrţet, změny povaţovali Egypťané za vpád chaosu, zla a nicoty.194 „Kosmogonie se ve skutečnosti znovu odehrává kaţdé ráno, kdyţ sluneční bůh „zaţene“ hada Apopa, aniţ by se mu ale podařilo jej zcela zničit.“195 R. A. Davidová196 povaţuje za ústřední rys staroegyptské víry koexistenci stáze a změny. Svět je na jednu stranu dokonalý a úplný a na druhou je dynamický a opakující se. Mezi tyto změny řadí kaţdoroční záplavu Nilu, kaţdodenní východ a západ slunce, lidské zrození a smrt. Nyní se zaměříme na představu praoceánu. Objevuje se ve většině staroegyptských kosmogonií. Pravodstvo existovalo před stvořením světa a nepřestalo existovat ani po jeho vzniku. Nadále obklopovalo a částečně prostupovalo stvořený svět, například jako záplava nebo déšť.197 „Praoceán nu zastupoval „nebytí“, resp. (ještě) nestvořené, a nevztahovala se na něj uspořádanost a řád maat, který by měl vládnout stvořenému světu.“198 Ačkoli se pro egyptské pojetí pravodstva pouţívá řeckého výrazu chaos, nemusíme ho chápat jen negativně. J. Janák199 upozorňuje na to, ţe v něm přebýval nejen nepřítel řádu, Apop, ale povstává z něj i osoba stvořitele, jemuţ byla v této souvislosti také připisována podoba hada. „Praoceán nu vyplňoval podle egyptských představ prostor vně stvořeného světa, který naopak představoval jakousi „bublinu“ v nekonečných hlubinách boha Nuna. Jeho vody omývaly hranice stvořeného světa a v některých kritických místech (např. v největších hlubinách podsvětí) se téměř stírala hranice mezi bytím a nebytím. Tato

194

Viz. HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 83. Viz. COHN, Norman. Cosmos,Chaos and the World to Come. New Haven and London: Yale University Press, 1993. ISBN 0300090889. S. 10. 195 ELIADE, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení. 3., opr. vyd. I, Od doby kamenné po eleusinská mystéria. Praha: OIKOYMENH, 2008. ISBN 978-80-7298-288-2. S. 105. 196 DAVID, A. R. Náboţenství a magie starověkého Egypta. 1. vyd. Praha: BB/art, 2006. ISBN 80-7341-698-0. S. 93. 197 Viz. JANÁK, Jiří. Staroegyptské náboţenství I. Bohové na zemi a v nebesích. Praha: Oikoymenh, 2009. ISBN 978-80-7298-314-8. S. 86. 198 Tamtéţ. S. 86. 199 Tamtéţ. S. 86.

70

kritická místa však kromě nebezpečí zániku přinášela také moţnost obnovy a vzkříšení.“200 S praoceánem bylo spojováno chrámové jezírko a ohradní zeď, která oddělovala posvátný chrámový okrsek od okolí. Nun podobně odděluje uspořádaný svět od oblasti bez řádu.201 1.20.1. Héliopolská kosmogonie Héliopolská202 verze stvořitelského příběhu patří patrně k těm nejznámějším. Několik verzí héliopolského příběhu o stvoření lze rekonstruovat z náznaků nalezených v textech z různých období. O stvořitelském bohu Héliopole najdeme roztroušené poznámky v Textech pyramid a Textech rakví. Problém můţe činit to, ţe se jednotlivé varianty mýtů od sebe odlišují. Héliopolis byla střediskem boha slunečního kultu. Uctíván byl převáţně bůh Atum a Re, kteří spolu uţ v období Staré říše splývali. Atum byl jak bohem stvoření a slunce, tak bohem úplnosti a zániku. Re naproti tomu představoval přímou personifikaci slunce a jeho moci. Héliopolská teologie přiřazovala k Atumovi i další čtyři boţské dvojice, a to Šova a Tefnut, Geba a Nut, Usira a Eset, Sutecha a Nebhet. Z tohoto spojení vznikla známá onská devítice203. Před stvořením existoval praoceán, který je zastoupen bohem Nunem. Tato obrovská masa vod nikdy existovat nepřestala a v myslích Egypťanů tkvěla myšlenka, ţe by Nun mohl prorazit oblohu a zatopit zemi. Na takovou zkázu se upozorňuje v zaříkadle č. 1130 z Faulknerova vydání Textů rakví z roku 1973. „Pahorky stanou se městy a města budou pahorky a dům zničí dům. Aţ tento soumrak bohů nastane, přeţijí pouze bohové Atum a Usire v podobě hadů, neznámy lidstvu a nespatřeni ostatními bohy.“204 200

Tamtéţ. S. 87. Viz. JANÁK, Jiří. Staroegyptské náboţenství I. Bohové na zemi a v nebesích. Praha: Oikoymenh, 2009. ISBN 978-80-7298-314-8. S. 87. 202 Egyptsky Iunu, v Bibli doloţeno ve formě On. 203 V rámci místních kultů se objevují i jiné varianty devatera. Setkáváme se i s „devatery“, které čítají větší či menší počet bohů neţ je devět. (Viz. JANÁK, Jiří. Staroegyptské náboţenství I. Bohové na zemi a v nebesích. Praha: Oikoymenh, 2009. ISBN 978-80-7298-314-8. S. 97) 201

71

Z vodní masy vod měl pak vyvstat prvotní ostrov pevné země ve formě pahorku benben. Na tomto ostrůvku se objevil bůh Atum či podle některých verzí byl sám prapahorkem, který se vynořil z vod. Existuje i verze, ţe se v hadí podobě nacházel jiţ ve vodách praoceánu.205 Podle J. Hellera206 byli Egypťané přesvědčeni, ţe některá zvířata jako brouci nebo ţáby vznikají v bahně samosplozením. To můţe připomínat i zrod bohů z prachaosu. Atum pak zplodil prvotní pár Šova a Tefnut. „Veškeré stvoření vzešlo v ţivot poté, co jsem vznikl já... nebyla obloha, nebyla země... já sám jsem stvořil kaţdou bytost... má pěst stala se mou druţkou...souloţil jsem se svou dlaní...vychrstl jsem Šova...vyplivl jsem Tefnuta...Poté Šov a Tefnut zplodili Geba a Nut...Geb a Nut zplodili Usira...Suteha, Eset a Nebthet...nakonec zplodili národ této země.“ 207 O pravodstvu Nu se hovoří v jednom z mytologických příběhů, podle nějţ se Šov a Tefnut ztratili ve vodách pravodstva Nu a Atum osaměl. Vyslal tedy své oko do temných hlubin, aby zmizelé bohy nalezl a přivedl nazpět. Oko splnilo úkol, ale při návratu zjistilo, ţe je na čele oko nové. J. Janák208 tento příběh povaţuje za etiologický příběh střídání noci a dne. „Ztracení mocí Šua a Tefnuty a následný odchod boţského oka do vod praoceánu zde zastupuje příchod první noci, v níţ si Atum vytváří nové oko, aby nevládla úplná temnota jako před stvořením.“209 R. A. Davidová210 zmiňuje další verzi stvoření, kde se Re-Atum vynořil z rozlehlého prvotního oceánu, vzal na sebe podobu volavky a usedl na skálu, kde 204

Viz.HART, George. Egyptské mýty. Vyd. 2. V Praze: Levné knihy KMa, 2006. ISBN 80-7309-220-4. S. 11. Viz. JANÁK, Jiří. Staroegyptské náboţenství I. Bohové na zemi a v nebesích. Praha: Oikoymenh, 2009. ISBN 978-80-7298-314-8. S. 91. 206 HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 29. 207 Bremner-Rhindův papyrus. Viz. HART, George. Egyptské mýty. Vyd. 2. V Praze: Levné knihy KMa, 2006. ISBN 80-7309-220-4. S. 13. 208 JANÁK, Jiří. Staroegyptské náboţenství I. Bohové na zemi a v nebesích. Praha: Oikoymenh, 2009. ISBN 978-80-7298-314-8. S. 92. 209 Tamtéţ. S. 92. 210 DAVID, A. Rosalie. Náboţenství a magie starověkého Egypta. 1. vyd. v českém jazyce. Praha : BB/art, 2006. ISBN 80-7341-698-0. S. 94. 205

72

otevřel zobák a vydal výkřik, čímţ prolomil mlčení nebytí. Výkřik byl součástí stvoření a určil co kde má a nemá být. V Knize mrtvých se nalézá představa Atuma jako prvního i posledního boha. Popisuje se stav kosmu na konci věků, kdy se vše vrátí do stadia nerozlišenosti v pravodstvu. 211 Přestoţe mohl být bůh Nun pokládán za otce Atuma nebo Rea a nacházel se zřejmě vně stvořeného světa, nebyl zařazován do devatera. Představa stvořeného světa vypadala následovně. Šov vzpírá tělo bohyně oblohy Nut, jeţ se klene nad svým manţelem, bohem země, Gebem. Za tělem Nut je pak Nun a nebytí. V héliopolské kosmogonii se shledáváme s představou, ţe před stvořením existovala voda. Bůh ve vodách uţ přebýval (např. v podobě hada).

Mýty jsou

v mnohých bodech odlišné. Stvoření proběhlo různými způsoby. Ve výše uvedených textech se setkáváme s tím, ţe začal svět tvořit ze své vlastní podstaty, z tělních tekutin. Za důleţité poselství tohoto mýtu bych pokládala myšlenku, ţe svět je stvořen bohem a nese v sobě boţskou esenci. K stvoření byly pouţity kapalné substance, coţ moţná souvisí s tím, ţe bůh vzešel z vody a voda je nezbytná pro ţivot, čili i pro stvoření. Podobně jako v Genezi a mezopotamském náboţenstvím se shledáváme s negativním vymezováním. Mluví se o neexistenci oblohy a země.

Ve verzi stvoření, kde se

setkáváme s volavkou, bychom mohli spatřovat důraz na moc zvuku. V Genezis stvoření začíná také „prolomením ticha“, důraz je ale kladen na tvořivou moc slov Hospodina. (Gn 1, 3–1,29) 1.20.2. Hermopolská kosmogonie Hermopolis212 bylo hlavní město 14. hornoegyptského kraje, který byl označován jako Zaječí kraj. Hermopolské mýty představovaly několik verzí stvoření. Bozi chmunského panteonu měli mimo Chmun malý význam.213

211

PRITCHARD, J. B. Ancient near eastern text: relating to the Old Testament. 3rd edition. Princeton : Princeton University Press, 1969. S. 3 212 Egyptsky Chemenu (Chmunev), řecky Hermopolis Magna, dnešní Ešmúnen. 213 Viz. HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 179.

73

Počátek světa je představován prvotním oceánem. V této prvotní látce jsou obsaţeny čtyři entity, které zosobňují původní síly kosmu. Ty jsou personifikovány tzv. Osmerem, čtyřmi214 páry bohů a bohyň. Bohové měli podobu ţab a bohyně podobu hadů, čímţ byli díky ikonografii spojeni s vodstvem.215 Prvotní látka, z které vznikl svět, je charakteristická vodnatostí, nehybností, bezmezností. Je temná a neuspořádaná. BOHOVÉ

BOHYNĚ

POJEM

NUN

NAUNET

PRVOTNÍ VODY

HEH

HAUHET

SÍLA ZÁPLAV

KEK

KAUKET

TMA

AMON

AMAUNET

SKRYTÝ DYNAMISMUS216

Tab. 2 (ZDROJ: HART, George. Egyptské mýty. Vyd. 2. V Praze: Levné knihy KMa, 2006. ISBN 80-7309-220-4. S. 20.)

G. Hart217 popisuje moment stvoření jako přervání vyváţeného pnutí. Látky spolu začaly reagovat výbušně. Výbuch energie způsobil vymrštění prvotního pahorku. Místo, kde se vynořil první pahorek, bylo označeno jako Ostrov plamenů, jelikoţ se na něm zrodil sluneční bůh Atum. Na Ostrově plamenů se mělo objevit vejce. Podle některých představ se zformovalo z pralátky, podle jiné verze ho snesl velký kejhal, prabůh v podobě husy či bůh Thovt v podobě ibisa.218 Setkat se můţeme i s motivem lotosu, který vykvetl na hladině pravodstva. Z jeho otevřeného květu vyšlo slunce219. Podle theologických představ hermopolského kultu se setkáváme s různými variantami mýtu. Dominantní jsou především se tři mytologické obrazy. Jednalo se o 214

Počet bohů není náhodný. Ve čtveřici byla spatřována vyváţená celistvost v čísle osm pak stupňovaná celistvost. (Viz. HART, George. Egyptské mýty. Vyd. 2. V Praze: Levné knihy KMa, 2006. ISBN 80-7309-220-4. S. 20. ). 215 Viz. JANÁK, Jiří. Staroegyptské náboţenství I. Bohové na zemi a v nebesích. Praha: Oikoymenh, 2009. ISBN 978-80-7298-314-8. S. 103. 216 R. A. Davidová ztotoţňuje Amona a Amaunet se vzduchem. (Viz. DAVID, A. Rosalie. Náboţenství a magie starověkého Egypta. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2006. ISBN 80-7341-698-0. S. 98) 217 HART, George. Egyptské mýty. Vyd. 2. V Praze: Levné knihy KMa, 2006. ISBN 80-7309-220-4. S. 21. 218 Viz. JANÁK, Jiří. Staroegyptské náboţenství I. Bohové na zemi a v nebesích. Praha: Oikoymenh, 2009. ISBN 978-80-7298-314-8. S. 103. 219 S tímto mýtem se setkáváme i v héliopolské kosmologii.

74

motiv ostrůvku vystupujícího z vod, vejce jako prazákladu stvoření a boha Thovta v roli stvořitele.220 Nejpozději v Ptolemaiovské době bylo osmero spojováno také s hadem Kematefem. „Šlo o prapůvodní podobu boha stvořitele, v níţ ţil jako had v nehybných vodách praoceánu. Podobná představa byla jiţ mnohem dříve doloţena i v theologii héliopolské, podle níţ prabůh Atum přebýval v pravodstvu nu v podobě hada.“221 I v hermopolské verzi kosmogonického mýtu se setkáváme s představou pravodstva. Prvotní bozi jsou v něm jiţ obsaţeni. Bozi zřejmě vyjadřují vlastnosti této vodní plochy, jako je tma, síla záplav, prvotní vody, skrytý dynamismus. Tyto boţské pralátky vytvářily podmínky, které způsobily vzruch. Pohyb se projevoval vynořením různorodých prvků či vynořením boha stvořitele. Kniha Genezis uvádí také prastav zastoupený vodní tůní. Podobně se v Genezis objevuje tma. Pohyb by mohl být v Genezis zosobněn Boţím duchem. Ke stvoření ale nedošlo pohybem, ale díky Boţím slovům. V Genezis také není personifikován původní stav boţstvy. Voda tvoří jeden celek a neskládá se z více prvků. (Gn 1,1–1,3) 1.20.3. Memfidská kosmogonie Nejvýznamnějším bohem Memfidy byl Ptah222. Tvořitelská činnost Ptaha je popsána na tzv. Šabakově kámeni223. Na desce se uvádí, ţe jde o dílo starší, přepsané, které nechal zaznamenat král Šabaka, aby nepodlehlo zkáze. Bůh Ptah vystupuje jako jediný stvořitel a prazáklad všeho. Ostatní boţstva jsou s ním ztotoţňována, nebo z něho povstala. Ptah je všemocným vládcem bohů, lidí zvířat i plazů. I Atumovo devatero povstalo z jeho ţil a prstů.224 Přikláním se k názoru, ţe ostatní bozi jsou funkční součástí Ptahova těla. Devatero bohů je metaforou ústní dutiny, která byla schopna vyslovit poţadavek tvoření. Aţ na

220

Viz. JANÁK, Jiří. Staroegyptské náboţenství I. Bohové na zemi a v nebesích. Praha: Oikoymenh, 2009. ISBN 978-80-7298-314-8. S. 103. 221 Viz. JANÁK, Jiří. Staroegyptské náboţenství I. Bohové na zemi a v nebesích. Praha: Oikoymenh, 2009. ISBN 978-80-7298-314-8. S. 104. 222 V době Nové říše se setkáváme se synkretickým propojením tří hlavních státních bohů v trojici Amon-Re-Ptah. 223 Britské muzeum č. 498. Pochází z období vlády krále Šabaky z 25 dynastie, asi 720 př. n. l. 224 Viz. LEXA, František. Náboţenská literatura staroegyptská. 2. přehl. vyd. Díl 2. Praha: Herrmann & synové, 1997. S. 138–142.

75

základě spojení všech boţských sil v jedno fungující tělo došlo k tomu, ţe z myšlenky srdce a rozkazu jazyka došlo k stvoření. Ptah existoval dokonce i před stvořením světa jako Ptah-Nun, otec Atuma a PtahNunet, matka, jeţ zrodila Atuma. Vidíme, ţe zde se opět původní vodní masy skládají ze dvou principů, muţského a ţenského. Vody podle mýtu byly podobně jako v Genezis i v Enuma eliš před stvořením světa. Podobně jako v Bibli (Gn 1,3–1,29) se setkáváme s myšlenkou, ţe důleţitá pro stvoření světa je myšlenka, která je vyřknuta osobou boha tvořitele. Ptah i Hospodin v sobě obsahují tvořivou sílu. Rozdíl bychom nacházeli v tom, ţe Hospodin obsahuje jedinečnou moc sám o sobě, kdeţto bůh Ptah má tuto moc díky spojení sil mnoha bohů. 1.20.4. Thébská kosmogonie Thébský225 panteon je podstatně mladší neţ všechny předcházející. J. Heller

226

klade kořeny vesetské náboţenské tradice do dvou nedalekých měst se starší minulostí, Permoncevu a Gebtu. Permoncev byl střediskem boha války Monceva, který byl později přijat do vesetského panteonu, později byl však zastíněn bohem Amonem. Také L. H. Lesko227 uvádí, ţe vlastností boha Monceva byly převedeny na nového státního boha Amona. Amon je nejvýznamnější bůh Nové říše. Amon byl rozštěpen do několika postav. Jednou z nich byl Amon-Kematef, prastvořitel, který uţ skončil své

dílo a nyní

odpočívá v podobě hada v malém chrámu v Medinet Habu západně od Vesetu. Tam je uloţen v hrobě zároveň s chmunskou osmicí. Zároveň s Re a Ptahem tvořili v Nové říši boţskou trojici či aţ i jediné boţstvo, které je dárcem ţivota a hybatelem všeho. Vzduch a vítr byly ve starověku obrazem čirého pohybu.228 Mýtů, ve kterých se hovoří o Amonovi, je více. S Amonem se setkáváme také v hermopolském mýtu o stvoření světa, kde je jedním z bohů osmera.

225

Řecky Théby, egyptsky Veset. HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 39. 227 BAINES, John et al. Náboţenství ve starověkém Egyptě: bohové, mýty a náboţenská praxe. 1. vyd. Neratovice: Verbum, 2009. ISBN 978-80-903920-1-4. S. 102. 228 Viz. HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 41–42. 226

76

V thébské teologii bůh Amon existoval ještě před vznikem prvotního pahorku. „Atmosféra této tajemné události je, aniţ se uvádějí podrobnosti, evokována představou, jak se jeho „tekutina“ spojuje v jedno s jeho tělem a vytváří vejce kosmu. Jakmile vyvstane, utváří Amon prvotní látku - elementy ogdoady, jíţ je sám součástí. S verzí kosmogonického mýtu se setkáváme v Chonsuovské kosmogonii229. Byla snahou vysvětlit spojení Théb s hermopolským Osmerem a s Ptahem, memfidským stvořitelem.230 „Slova pronesená Amon-Reem, králem bohů, vznešeným, vládcem všech bohů, velkým bohem, pánem nebes, země a podsvětí, vodstva i hor, vznešeným projevem Kematefa, otcem semene, matkou vejce, tím, jenţ zplodil vše ţivé, skrytým ba, které stvořilo bohy, tím, který ze svého semena stvořil zemi, otcem praotců z Osmera, jeţ dlí v pohřební komoře v nekropoli v Dţeme, který stvořil ono místo v Nunovi, přetékající semeno prapočátku.“231

229

Záznam byl nalezen v jedné z menších místností za svatyní Chonsuova thébského chrámu v Karnaku. Viz. BAINES, John et al. Náboţenství ve starověkém Egyptě: bohové, mýty a náboţenská praxe. 1. vyd. Neratovice: Verbum, 2009. ISBN 978-80-903920-1-4. S. 103. 231 Viz. BAINES, John et al. Náboţenství ve starověkém Egyptě: bohové, mýty a náboţenská praxe. 1. vyd. Neratovice: Verbum, 2009. ISBN 978-80-903920-1-4. S. 103-104. 230

77

ZÁVĚR Historie nám nabízí neustálé otázky a stále málo odpovědí. Mnoho tajemství minulosti zůstává ještě skrytých. Co nalezeno bylo nelze odkrýt do nejmenších detailů. Často nezabráníme subjektivním výkladům, i kdyţ se jedná o minulost nedávnou. Bibli byl v minulosti věnován neustálý zájem a navzdory svému stáří je pořád aktuální. Lidé se potýkají s podobnými problémy a Bible zůstává pro některé rádcem v ţivotě, a dokonce i nositelem ţivotního smyslu. Archeologie vidí v Bibli neocenitelný historický záznam, i kdyţ zřejmě také podléhal izraelské ideologii. Dozvěděli jsme se, ţe v mytologiích Předního východu sehrávala voda důleţitou úlohu. V oblastech, které jsme zmiňovali, se motiv vody vyskytuje poměrně často. Voda byla předmětem uctívání. Byla vyzdvihována pro své blahodárné účinky. Lidé starověkých civilizací byli na vodu ţivotně odkázáni. Voda jim byla dobrým sluhou, ale zlým pánem. Bouřky, rozbouřené moře a povodně byly pro starověké obyvatelstvo nebezpečným soupeřem. V Egyptě, Mezopotámii a Ugaritu byla zlovůle přičítána boţským bytostem. Podle Bible má moc nad vodami Hospodin a chrání před nimi svůj lid. V izraelských, ugaritských, mezopotamských a egyptských vodních kosmogoniích jsme nacházeli mnohé podobné motivy. Objevuje se představa rozlehlých vodních prostor před stvořením světa. Setkáváme se s myšlenkou rozdělení nebeské klenby a oddělením vod. Pravodstva jsou sídlem nebezpečných vodních stvoření. Stvořitelský akt má za následek nastolení řádu a ovládnutí vodního ţivlu alespoň na krátký čas. Z porovnání Genezis s mýty z Ugaritu, Mezopotámie a Egypta vyplývá příbuznost. Na druhou stranu se Genezis v některých bodech s kosmogoniemi Předního východu odlišuje. Roli hraje zejména monoteistické zaměření Bible. Nesetkáváme se jiţ se zboţšťováním přírodních jevů. Vše je v rukou jediného Boha. Dnes uţ jen stěţí zjistíme, do jaké míry byli Izraelci ovlivněni mytologií národů Předního východu. Diplomová práce je snahou poukázat, ţe v uvedených mytologiích se nachází podobné motivy a historie poukazuje na styk Izraelců s Mezopotámií, Egyptem a původním Kanaánským náboţenstvím. Do tematiky je předloţen jen zběţný úvod. K podrobení analýze by zajisté bylo přínosné zahrnout větší mnoţství mytologických textů a provést jazykové rozbory původních textů. 78

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY IZRAEL, BIBLE 

BARDTKE, Hans. Příběhy ze starověké Palestiny: Tradice, archeologie, dějiny. 2.vyd. Praha: Vyšehrad, 1990. 300 s. ISBN 80-7021-026-5.



Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona: Český ekumenický překlad. 8. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 1993. 287 s. ISBN 80-900881-6-3.



BIČ, Miloš. Při řekách babylónských: Dějiny a kultura starověkých říší Předního Orientu. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1990. 382 s. ISBN 80-7021-032-X.



BIČ, Miloš. Ze světa starého zákona I. 1.vyd. Praha: Kalich, 1986. 364 s.



DEVER, W. G. Kdo byli první Izraelci a odkud přišli? Praha: Volvox globator, 2010. 295 s. ISBN 978-80-7207-767-0.



DUFOUR, Xavier - Léon [editor] et. al. Slovník biblické teologie. Vyd. 2. Praha: Academia, 2003. 658 s. ISBN 80-200-1127-7.



FINKELSTEIN, Israel - SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2007. 329 s. ISBN 978-80-7021-869-3.



RENDTORFF, Rolf. Hebrejská bible a dějiny: Úvod do starozákonní literatury. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 1996. 375 s. ISBN 80-7021-190-3.



ROGERSON, John. Svět Bible: kulturní atlas. 1. vyd. Praha : Kniţní klub, 1996. 235 s. ISBN 80-7176-283-0.



SCHUBERT, Kurt. Dějiny Ţidů. Praha: Svoboda, 2003. 132 s. ISBN 80-205-1036-2.



SCHUBERT, Kurt. Ţidovské náboţenství v proměnách věků. Praha: Vyšehrad, 1994. 288 s. ISBN 80-7021-075.



SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny Ţidů. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. 311 s. ISBN 80-205-0304-8.

79



Starozákonní překladatelská komise. Výklady ke Starému zákonu.1. samostatné vyd. Díl 1, Genesis. Exodus. Leviticus. Numeri. Deuteronomium. Praha: Evangelické nakladatelství, 1991. 600 s. ISBN 80-7017-408-0.



STEHLÍK, Ondřej. Ugaritské náboţenské texty. Jihlava: Vyšehrad, 2003. 389 s. ISBN 80-7021-587-9.



WELLHAUSEN, Julius. Prologomena to the History of Israel. Kessinger publishing. ISBN 1419143212. 376 s.



Základy asijských náboţenství. 1.vyd. I. díl, Judaismus, islám, hinduismus, dţinismus, buddhismus, sikhismus, pársismus. Praha: Univerzita Karlova, 2004. 269 s. ISBN 80-246-0832-4.

MEZOPOTÁMIE 

BOTTÉRO, Jean. Nejstarší náboţenství: Mezopotámie. Český Těšín: tisk Těšínská tiskárna, 2005. ISBN 80-200-1348-2.



Epos o Gilgamešovi. Praha: Lidové noviny, 2003. 410 s. ISBN 80-7106-517-X.



GLASSNER, Jean-Jacques. Mezopotámie: 34.století př. n. l. aţ 539 př. n. l. Vyd. 1. Praha: NLN, 2004. 309 s. ISBN 80-7106-664-8.



HEIDEL, Alexander. The Babylonian Genesis: the story of creation. University of Chicago Press, 1963. 145 s.



KLÍMA, Josef. Společnost a kultura starověké Mezopotámie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962.



LEICK, Gwendolyn. Mezopotámie: počátky měst. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2005. 359 s. ISBN 80-7341-555-0.



Mýty staré Mezopotámie: Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. 1. vyd. Praha: Odeon, 1977. 371 s.

80

EGYPT 

BAINES, John et al. Náboţenství ve starověkém Egyptě: bohové, mýty a náboţenská praxe. 1. vyd. Neratovice: Verbum, 2009. 237 s. ISBN 978-80903920-1-4.



DAVID, A. Rosalie. Náboţenství a magie starověkého Egypta. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2006. 485 s. ISBN 80-7341-698-0.



EBERHARD, Otto. Ägypten. Der Weg des Pharaonenreiches. 4. vyd. Stuttgart: Kohlhammer Verlag, 1966.



HART, George. Egyptské mýty. Vyd. 2. V Praze: Levné knihy KMa, 2006. 80 s. ISBN 80-7309-220-4.



JANÁK, Jiří. Staroegyptské náboţenství I. Bohové na zemi a v nebesích. Praha: Oikoymenh, 2009. 325 s. ISBN 978-80-7298-314-8.



LEXA, František. Náboţenská literatura staroegyptská. 2. přehl. vyd. Díl 2. Praha: Herrmann & synové, 1997. 240 s.



LEXA, František. Náboţenská literatura staroegyptská. 2. přehl. vyd. Díl 1. Praha: Herrmann & synové, 1997. 169 s.



LURKER, Manfred. Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů: průvodce mystickým a magickým světem Egypta. Vyd. 1. V Praze: Kniţní klub, 2003. 246 s. ISBN 80-242-1016-9.



PRITCHARD, J. B. Ancient near eastern text: relating to the Old Testament. 3rd edition. Princeton : Princeton University Press, 1969. 711 s.

DALŠÍ POUŢITÁ LITERATURA 

ČERNÁ, Zlata et al. Duchovní prameny ţivota: stvoření světa ve starých mýtech a náboţenstvích. Vyd. 2., rozš. Praha: Vyšehrad, 1997. 543 s. ISBN 80-7021-223-3.



COHN, Norman. Cosmos, Chaos and the World to Come. New Haven and London: Yale University Press, 1993. 271 s. ISBN 0300090889.

81



ELIADE, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení. 3., opr. vyd. I, Od doby kamenné po eleusinská mystéria. Praha: OIKOYMENH, 2008. 519 s. ISBN 978-80-7298-288-2.



ELIADE, Mircea. Mýty, sny a mystéria. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 1998. 195 s. Oikúmené. ISBN 80-86005-63-1.



HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. 440 s.



PROSECKÝ, Jiří et al. Encyklopedie starověkého Předního východu. 1. vyd. Praha: Libri, 1999. 447 s. ISBN 80-85983-58-3.

82

SEZNAM PŘÍLOH 1. Obr. 1 Mapa oblasti starověké Babylónie, Asýrie, Sýrie a Izraele. Rozdíl mezi úrodnou půdou a pouští 2. Obr. 2. Wellhausenova teorie 3. Obr. 3. Merneptahova vítězná stéla 4. Obr. 4 Pojetí světa v Mezopotámii 5. Obr. 5 Mapa světa podle babylonských představ 6. Obr. 6 Egyptská bohyně nebe Nut je oddělena bohem vzduchu Šovem od svého manţela boha země Geba 7. Obr. 7 Bůh pouště, moře a bouřek Sutech zabíjí hada Apopa. Bárka je taţena podsvětím šakaly a kobrami

83

OBRAZOVÉ PŘÍLOHY:

Obr. 1 Mapa oblasti starověké Babylónie, Asýrie, Sýrie a Izraele. Rozdíl mezi úrodnou půdou a pouští (ZDROJ: ROGERSON, John. Svět Bible: kulturní atlas. 1. vyd. Praha: Kniţní klub, 1996. ISBN 807176-283-0. S. 24.)

84

Obr. 2 Wellhausenova teorie (ZDROJ:http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/8/89/WellhausensTheory.png/800 px-WellhausensTheory.png)

Obr. 3 Merneptahova vítězná stéla (ZDROJ: http://static.newworldencyclopedia.org/d/db/Merenptah.jpg)

85

Obr. 4 Pojetí světa v Mezopotámii (ZDROJ: BOTTÉRO, Jean. Nejstarší náboženství: Mezopotámie. Český Těšín: tisk Těšínská tiskárna, 2005. ISBN 80-200-1348-2. S. 100.)

Obr. 5 Mapa světa podle babylonských představ (ZDROJ: KLÍMA, Josef. Společnost a kultura starověké Mezopotámie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962.)

86

Obr. 6 Egyptská bohyně nebe Nut je oddělena bohem vzduchu Šovem od svého manţela boha země Geba (ZDROJ:http://t0.gstatic.com/images?q=tbn:VFc0ARDzqYrYLM:http://www.civilization.ca/cmc/e xhibitions/civil/egypt/images/reli28b.jpg&t=1)

Obr. 7 Bůh pouště, moře a bouřek Sutech zabíjí hada Apopa. Bárka je taţena podsvětím šakaly a kobrami (ZDROJ: http://www.siloam.net/mossman/aussies/194403251839/seth1.gif)

87