VÝZNAM TABU V MÝTECH A RITUÁLECH THE MEANING OF TABOO IN MYTH AND RITUAL

Technická univerzita v Liberci FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ Katedra:

Katedra filosofie

Studijní program:

Filosofie

Studijní obor:

Filosofie humanitních věd

VÝZNAM TABU V MÝTECH A RITUÁLECH THE MEANING OF TABOO IN MYTH AND RITUAL Bakalářská práce: 11–FP–KFL– 096

Autor:

Podpis:

Zuzana Rychtaříková

Vedoucí práce:

PhDr. Jana Šturzová Ph.D

Konzultant: Počet stran

grafů

64

V Liberci dne: 28.4. 2011

obrázků

tabulek

pramenů 11

příloh

Čestné prohlášení Název práce: Jméno a příjmení autora: Osobní číslo:

Význam tabu v mýtech a rituálech Zuzana Rychtaříková P08001064

Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo. Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem. Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

V Liberci dne: 28.04.2011 Zuzana Rychtaříková

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat především mé vedoucí práce PhDr. Janě Šturzové Ph.D za její velmi cenné rady, ochotu pomoci a podporu. Dále bych chtěla poděkovat své rodině a přátelům za jejich podporu během studií a při psaní mé bakalářské práce.

Anotace Práce se zabývá především mýty a rituály, jejichž prostřednictvím je poukázáno na význam tabu. Mýtus je zde vyložen především různými antropologickými teoriemi. Část práce je zaměřena na Dumézilovo dílo Mýtus a epos, které bylo inspirací pro M. Eliadeho, který se také zabýval rozborem mýtu v náboženství. Význam tabu je zde vyložen skrze posvátnou symboliku archaických kultur. Další část práce je zaměřena na iniciační rituály, které hrají důležitou roli v mnoha společenstvích, přičemž uvedu dílčí rituály některých afrických kmenů. Na závěr je poukázáno na smysl tabu pro přírodní národy, které jej uctívají. Klíčová slova : hierofanie, iniciace, mýtus, rituál, tabu Annotation The main topic of my Bachelor thesis is the meaning of taboo in myths and rituals. The term myth is explained by different anthropological theories. One part of the thesis is focused on Dumézil´s publication named Myth and epos, which was source of inspiration to M. Eliade, who dealt with analysis of myth in religion. The next part of the Bachelor thesis is focused on initiation rituals which are important for many societies and I will show some individual rituals in several African tribes. Thece will be show a sense of taboo in archaic cultures which adore it at the end. Key words: hierophany, initiation, myth, ritual, taboo

ÚVOD ............................................................................................................................................. 9 1

POJETÍ MÝTU A RITUÁLU V ANTROPOLOGICKÝCH TEORIÍCH........................... 11 1.1 UCHOPENÍ MÝTU V ARCHAICKÝCH SPOLEČNOSTECH .......................................................... 11 1.2 MÝTUS JAKO PŘEVYPRÁVĚNÝ RITUÁL ............................................................................... 12 1.3 FUNKCIONALISTICKÁ A STRUKTURÁLNĚ FUNKCIONALISTICKÁ ANTROPOLOGIE .................. 13 1.3.1 Bronislav Kasper Malinowski................................................................................... 13 1.3.2 Alfred Reginald Radcliffe-Brown.............................................................................. 14 1.4 STRUKTURÁLNÍ ANTROPOLOGIE........................................................................................ 15 1.4.1 Claude Lévi-Strauss................................................................................................. 16 1.5 NOVÁ ETNOGRAFIE NEBOLI KOGNITIVNÍ A SYMBOLICKÁ ANTROPOLOGIE ............................ 17 1.6 POSTMODERNÍ ANTROPOLOGIE ......................................................................................... 19

2 MÝTY VE SPOJITOSTI S DUMÉZILOVÝM ČLENĚNÍM SPOLEČNOSTI NA TŘI SKUPINY...................................................................................................................................... 21 2.1 GEORGES DUMÉZIL (1898-1986) ...................................................................................... 21 2.1.1 Dumézilovo trojí dělení společnosti .......................................................................... 21 2.2 MÝTUS A EPOS ................................................................................................................. 22 2.2.1 Odlehčená Země ...................................................................................................... 22 2.2.2 Zrození národa ........................................................................................................ 25 2.2.3 Tři rody ................................................................................................................... 25 2.2.4 Epica minora ........................................................................................................... 28 3

TABU VE SPOJENÍ S POSVÁTNOU SYMBOLIKOU MÝTŮ A RITUÁLŮ.................... 29 3.1 POSVÁTNO A TABU ........................................................................................................... 29 3.2 MIRCEA ELIADE (1907-1986) ........................................................................................... 30 3.2.1 Pojednání o dějinách náboženství............................................................................. 30 3.3 NEBESKÁ SYMBOLIKA ...................................................................................................... 31 3.4 SOLÁRNÍ KULT ................................................................................................................. 33 3.5 MĚSÍČNÍ MYSTIKA A TABU ................................................................................................ 34 3.5.1 Měsíc a vody............................................................................................................ 35 3.5.2 Měsíc a rostliny ....................................................................................................... 35 3.5.3 Měsíc a plodnost...................................................................................................... 35 3.6 VODNÍ SYMBOLIKA .......................................................................................................... 36 3.7 POSVÁTNÉ KAMENY ......................................................................................................... 37 3.8 MATKA ZEMĚ A PLODNOST ŽEN ........................................................................................ 39 3.9 SYMBOLIKA ROSTLIN A RITUÁLY OBNOVY ......................................................................... 41 3.9.1 Posvátný strom ........................................................................................................ 41 3.9.2 Rostliny ................................................................................................................... 42 3.10 KULT ZEMĚDĚLSTVÍ A PLODNOSTI..................................................................................... 42 3.11 POSVÁTNÝ PROSTOR A ČAS ............................................................................................... 44 3.11.1 Posvátný prostor...................................................................................................... 44 3.11.2 Posvátný čas............................................................................................................ 45

4

RITUÁLY VYBRANÝCH AFRICKÝCH SPOLEČNOSTÍ................................................ 47 4.1 INICIAČNÍ RITUÁLY A TABU S NIMI SPOJENÉ ....................................................................... 47 4.1.1 Rituály v době puberty ............................................................................................. 48 4.1.1.1 4.1.1.2 4.1.1.3 4.1.1.4

Odvedení od matky ........................................................................................................... 48 Obřízka............................................................................................................................. 49 Rituální smrt ..................................................................................................................... 50 Dívčí iniciace .................................................................................................................... 51

4.1.2 Hrdinské iniciace ..................................................................................................... 52 4.1.3 Šamanské iniciace.................................................................................................... 53 4.2 KMEN NDEMBU A JEHO PRŮBĚH RITUÁLU.......................................................................... 54 4.2.1 Rituál Isoma ............................................................................................................ 54

4.2.2 4.2.3 4.2.4 4.2.5 5

Problematika narození dvojčat................................................................................. 55 Námluvy .................................................................................................................. 55 Communitas............................................................................................................. 56 Iniciace.................................................................................................................... 57

SMYSL TABU PRO PŘÍRODNÍ NÁRODY........................................................................ 57

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .......................................................................................... 64

Seznam použitých zkratek aj. např. pozn. tj. tzv. resp.

a jiné například poznámka to je tak zvaný respektive

Úvod Toto téma jsem si zvolila proto, že si myslím, že je potřeba zamyslet se nad významem mýtů a rituálů v životě lidí. V moderní době se mýty a rituály vytrácí z běžného života, proto bych chtěla poukázat na jejich klíčovou roli, kterou hráli především v archaických kulturách, dnes se však na jejich význam pozapomíná. Rituály mají své místo ve společnosti, vždy sloužily jako vzor k chování. K poukázání na důležitost mýtů a rituálů jsem si zvolila téma tabu, které dává našim životům řád, i když to není na první pohled zcela jasné. Tématikou tabu se mimo jiné zabýval i známý lékař a psychiatr Sigmund Freud, jeho názory však hodlám zmínit pouze okrajově, jelikož analyzoval tabu především z hlediska psychoanalýzy. Tabu je vždy spojeno s nějakou zvláštní situací, stejně tak jako mýty a rituály. Mýty vždy vyprávějí o nějaké prvotní události, která se udála v dávných dobách a rituály tuto událost dramaticky ztvárňují. V nějaké situaci mnohdy není možné spatřit tabu na první pohled, ale po bližším zamyšlení se nad významem rituálu, se klíčová role, kterou tabu zaujímá, objeví. Ve své práci chci poukázat především na mýty důležité v archaických společenstvích, ale i dnes, proto jsem se snažila tématiku mýtu a rituálu vysvětlit skrze nejrůznější antropologické teorie, které se tímto tématem zabývaly. Mezi takové teorie patří např. strukturalismus, funkcionalismus, postmodernismus aj. Archaickými společnostmi a jejich mýty se zabýval především Mircea Eliade, o kterém budu ve své práci hovořit poměrně často. Mircea Eliade se rozhodl o komplexní analýzu náboženství. Zaměřil se především na zkoumání posvátna a posvátných symbolik, které ovlivňovali a ovlivňují životy lidí. K rozhodnutí zkoumat náboženství všelijakých kultur přiměla Eliadeho práce Georga Dumézila, který se zabýval starými indoevropskými národy a jejich mytologií. Vzniklé Dumézilovo dílo Mýtus a epos detailně vypráví mytologii starých národů. Já jsem se v tomto jeho díle zaměřím především na trojfunkční ideologii, kterou zde Dumézil výrazně osvětlil. V další části mé práce hodlám přiblížit především Eliadeho náhled na posvátnou symboliku v různých náboženstvích s poukázáním na tématiku tabu.

9

Stěžejním dílem zabývající se historií náboženství je Pojednání o dějinách náboženství, ve kterém Eliade popisuje náboženství mnoha kultur, čímž dospěl k symbolice jednotlivých mýtů a rituálů. Ve své práci se budu snažit poukázat na to, jak významnou roli v životě archaických společností hraje posvátná symbolika, kterou uctívají. Posvátnou symbolikou se míní různé předměty či planety, které jsou nabity nadpřirozenou silou majíc od Bohů. Veškeré poznatky hodlám ujasnit na průběhu konkrétního rituálu týkajícího se zasvěcování členů do společnosti. Zasvěcovací neboli iniciační rituály mají pro život archaických kultur velký význam, jelikož se jedná o významný životní předěl, kdy se z chlapců stávají muži a z dívek ženy. Tento rituál je provázen mnoha událostmi, které zde přiblížím. Pro snazší orientaci jsem se zaměřila pouze na africký kontinent, kde žije mnoho zajímavých kultur o kterých my v Evropě nemáme nejmenší tušení. Na úplný závěr bych ráda shrnula tabu a jeho smysl v archaických společenstvích, jelikož právě pro ně je tabu něčím nepostradatelným.

10

1

POJETÍ MÝTU A RITUÁLU V ANTROPOLOGICKÝCH TEORIÍCH

1.1 Uchopení mýtu v archaických společnostech Než se začnu zabývat mýty a rituály v antropologickém pojetí, je vhodné připomenout si, co to vlastně mýtus je a jak vzniká. Pojem mýtus vzniká z řeckého mythos, což volně přeloženo označuje vyprávění o minulosti. Mnohdy se užívá překladů jako je báje, povídka, legenda i pohádka. Obecně znamená nějaké vyprávění o minulosti, které není nijak podloženo a nemá autora. Předávají se z generace na generaci a hrají významnou roli v životě člověka. V mýtech se odráží klíčové události společnosti, odpovídají na základní existencionální otázky typu „Co jsme? Odkud jsme přišli?“. Mýtus pomáhal v archaických společenstvích pochopit skutečnost a podporoval základní orientaci ve světě, odhaloval také, že se něco plně projevilo. Důležitým znakem mýtu je jeho spojitost s kulturou, kultura se odráží v mýtu a mýtus se na druhou stranu podílí na utváření kultury. Je nutno říci, že každý národ měl svou mytologii, kterou uctíval. Sloužil především jako vzor a odůvodňoval lidské skutky, proto nemůže být za žádnou cenu soukromý a individuální. 1 Mýty jsou vyloženy primitivními a archaickými společnostmi. Pro ně byl mýtus základem života a kultury. Mýtus vyjadřoval absolutní pravdu (popisoval skutečný příběh na počátku času „in illo tempore“). Může být také chápán jako jediné platné odhalení pravdy. Archaickými společnostmi se zabýval francouzský filosof a psycholog Lucien Lévy-Bruhl, který pro výraz archaický užíval také termínu primitivní. Podle něj je „primitivní myšlení“ prelogické, tedy že archaický člověk není schopen myslet na abstraktní úrovni a neodkryje příčinu a následek události. Archaické myšlení je kolektivní povahy, lidé žijí ve světě mýtů skrze rituály, které se vztahují

1

ELIADE, Mircea. Mýty, sny a mystéria. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 1998. 194s. ISBN 80-86005-63-1. S. 8

11

k posvátným událostem.2 M. Eliade doplňuje, že archaický člověk neuznává žádný čin, který nezažil někdo, kdo nebyl člověkem. V podstatě dělá to, co před ním vykonal někdo jiný. Smyslem jeho života je tedy neustálé opakování gest někoho jiného. Tato gesta nabývají smyslu teprve tehdy, když reprodukují prvotní čin. Dnešní společnost se zdá být zcela bez mýtů. Avšak mýtus na osobní úrovni se nevytratil. Prožíváme ho ve snech a během fantazírování, tj. v našem nevědomí. Zde můžeme vidět jak úzce je mýtus spjat se sny a s psychologií. Mýtus se neukazuje a skrývá své poslání. Nový rok nebo narození dítěte oslavujeme opakovaně každý rok. To je známka toho, že počátek života je pro nás cenný, stejně jako mýty o počátku a obnově. Od mýtů se nelze oprostit, jsou spjaty s lidským údělem.

1.2 Mýtus jako převyprávěný rituál Již v předchozí kapitole jsem naznačila, že mezi mýtem a rituálem panuje úzká spojitost. Mnohdy lze špatně rozlišit hranici, kde končí mýtus a začíná rituál. V nejobecnějším slova smyslu je mýtus převyprávěný rituál o nějaké posvátné události a rituál je dramatické zpodobnění události vyprávěné v mýtu. Rituál pochází z řeckého ritus a označuje řád nebo obřad. Rituál je chápán jako ustálený způsob jednání při určitých činnostech, jenž mají posvátný charakter, jelikož účastnící rituálu jednají v posvátném čase. Podle M. Eliadeho (pozn. rumunský filosof náboženství, historik, religionista a profesor) má v archaických společnostech rituál božský vzor a každý obřad opakuje činnost boha. Mezi nejznámější úsloví můžeme zařadit např. „Musíme dělat, to co dělali na počátku bohové“ nebo „Tak činili bohové, tak činí i lidé“3. V každém mýtu se objevují určité vzory lidského chování, které Eliade nazývá archetypy. Archaický předpoklad světa ukazoval, že určitá činnost má větší hodnotu, pokud

2

BUDIL, Ivo. Mýtus,jazyk a kulturní antropologie [online]. Praha : Triton, 2003 [cit. 2011-01-22]. Dostupné z WWW: . ISBN 80-7254-321-0. S. 89 3

ELIADE, Mircea. Mýtus o věčném návratu. 1.vyd. Praha:Oikoymenh, 1993. 102s. ISBN 80-7298-037-8. S. 21

12

napodobuje posvátný archetyp. K tomu sloužil rituál, který nabýval významu tím, že opakoval původní činnost bohů na počátku času. „Mircea Eliade v proslulé knize Le Mythe de l’éternal retour: archétypes et répétition (Mýtus věčného návratu: archetypy a opakování) z roku 1949 rozlišil tři základní kategorie mytických archetypů: 1. Rituály, které se opakují a tím zpřítomňují původní stvořitelské a zakladatelské akty bohů, héroů a předků. 2. Archetypy symbolizující střed světa. 3. Archetypy, jejichž pokleslejší napodobeninou a imitací jsou předměty našeho světa.“4

1.3 Funkcionalistická a strukturálně funkcionalistická antropologie Vznik tohoto myšlenkového proudu můžeme zařadit na počátek 20. století. Za zakladatele jsou považováni Bronislav Kasper Malinowski a Alfred Reginald Radcliffe-Brown, jejichž společným vzorem byl E. Durkheim a jeho koncepce společnosti. Oba kladli důraz na terénní výzkum, který považovali za nejvýznamnější zdroj antropologických dat. Jejich teorie lze chápat jako dvě paralelní linie výzkumu i přesto, že jejich teoretická i metodologická východiska jsou stejná, avšak jejich chápání společnosti se liší. S nástupem tohoto proudu došlo ke kvalitativním změnám v oblasti teorie a metodologie. Zásadní byla změna antropologického myšlení, což se odrazilo ve formování nových pojmů a teorií. 1.3.1 Bronislav Kasper Malinowski Tento polský antropolog studoval nejprve na Univerzitě v Krakově, kde se zabýval zpočátku matematikou a fyzikou, ale po letech soustředil svůj zájem na etnologii a sociologii, které studoval v Anglii. Zabýval se studiemi australských 4

BUDIL, Ivo. Tamtéž. S. 121

13

domorodců, obyvatel ostrova Mailu v Tichomoří nebo také obyvatel Trobriandových ostrovů poblíž Nové Guineje a soustředil se na práci s domorodci. Než se naučil jejich jazyk, spolupracoval s tlumočníky a během toho využíval ke sběru dat především metodu zúčastněného pozorování. Zaznamenával zejména zvyky a poslouchal jejich mytické příběhy. Jeho stěžejním tématem bylo zkoumání výměnného systému zvaného „kula“, který analyzoval a zjistil, že je tvořen souborem pravidel, jejichž dodržování spěje k uchování solidarity domorodých společenství. Tento obchod slučuje několik okolních kmenů a výzkum obchodu musí být zkoumán vzhledem ke vztahům k ostatním kulturám nikoliv izolovaně. Základním východiskem koncepce člověka je podle něj teorie potřeb, kde zmiňuje tři typy potřeb, které spolu souvisí. Jsou to základní (biologické), instrumentální (sekundární) a symbolické potřeby. Tyto tři skupiny jsou hierarchicky propojeny, přičemž nejvýznamnější roli hrají biologické potřeby a na jejich základě vznikají následující dvě. Jde mu především o to, že cílem člověka je zvyšování životního standardu. Uspokojování těchto potřeb se projevuje skrze instituce, kde jsou nezbytné normy a pravidla. Výsledkem je lidská aktivita vedoucí k naplnění cílů.5 Malinowski svými výzkumy položil základy pro moderní britskou sociální antropologii. 1.3.2 Alfred Reginald Radcliffe-Brown Významný britský antropolog studoval psychologii a etiku v Cambridge. Za stěžejní část svého života považoval svůj pobyt mezi domorodci na Andamanských ostrovech v Bengálském zálivu, což patří mezi jeho první zkušenosti s terénním výzkumem. Kulturu označil jako „adaptační a integrační mechanismus“. Roku 1921 byl jmenován na pozici vedoucího ústavu sociální antropologie v Kapském Městě, kde rozvinul praktické výzkumy týkající se afrických kultur.

5

SOUKUP, Václav. Přehled antropologických teorií kultury. 2.vyd. Praha:Portál,2004. 229s. ISBN 80-7178-929-1. S. 99

14

Svůj zájem soustředil na studium sociální struktury a stal se tak zakladatelem strukturálně funkcionalistické antropologie. Sociální antropologii považoval za přírodní vědu o společnosti a svou pozornost soustředil na výzkum strukturálních vztahů ve společnosti. Významnou roli při výzkumu hrála sociální hodnota, ke které se připisuje předmět nebo jev přinášející blaho společnosti. Předměty jsou navíc spojovány s nadpřirozenou mocí a rituály slouží k posílení stability společnosti.6 Radcliffe-Brown pod vlivem americké kulturní antropologie obrátil svou pozornost k myšlence rozšířit strukturálně funkcionalistický výzkum a historickou perspektivu, v tom na něj navázal E. E. Evans-Pritchard. Významnou roli pro vývoj společenských věd hrála postupná transformace funkcionalismu v strukturální funkcionalismus. Vědy o člověku a kultuře byly ovlivněny požadavkem týkající se zachováním integrity sociokulturních systémů.

1.4 Strukturální antropologie Nejvýznamnějším představitelem francouzské strukturální antropologie je Claude Lévi-Strauss, který je zároveň považován za zakladatele strukturální antropologie. Tento francouzský antropolog a filosof se zabýval analýzou mytologických systému. Mytologie podle něj odráží vnitřní principy nevědomé logiky lidského myšlení. Svůj zájem bychom měli soustředit na „nevědomé základy“, na nichž spočívá společenský život. Tvorba mýtů je pro něj něčím, co nemá praktickou funkci, jelikož není možné mýty interpretovat jako příběhy. Podle Lévi-Strausseho teorie musí být mýtus rozložen na menší konstituční jednotky neboli mytémy, jelikož mýtus chápe jako strukturu. Tyto dílčí jednotky je třeba analyzovat, což umožní redukci mytických motivů. I primitivní logika je schopna analýzy stejně jako logické myšlení moderní civilizace a právě strukturalismus umožní vymazat rozdíly mezi divošským a civilizovaným.7

6 7

SOUKUP, Václav. Tamtéž. S. 106 SOUKUP, Václav. Tamtéž. S. 132

15

V mýtech se také odkrývá povaha myšlení a jeho univerzalita. Terénní výzkumy ukazují podobnost kultur, jak se paralelně prolíná chování a myšlení přírodních národů, které je spjato s empirickou zkušeností. Podstata mýtu je v příběhu, proto netrpí změnou po překladu, totiž že podle struktury vždy poznáme, že se jedná o mýtus. V mýtech však dochází ke změně vztahu mezi vypravěčem a posluchačem; posluchač se zde stává hrdinou mýtu. Lidé totiž nemyslí v mýtech, nýbrž mýty si myslí „jeden o druhém“. Lévi-Strausseho strukturální antropologie se ukázala jako jeden z nejvlivnějších směrů druhé poloviny 20. století. 1.4.1 Claude Lévi-Strauss Claude Lévi-Strauss, který se narodil roku 1908 v Bruselu, patří k jednomu z nejvýznamnějších filosofů a antropologů 20. století. Sepsal řadu studií věnovaných mytologii a antropologii. Souhrn těchto myšlenek sepsal ve svém díle Strukturální antropologie. V New Yorku, kde jeden čas žil, se setkal s americkou kulturní antropologií a přispěl tak k prohloubení vztahu mezi americkou a evropskou antropologií. Významným obdobím v jeho životě byla terénní stáž v Brazílii, kde pobýval mezi zdejšími indiány. Zkoumal zde mýty přírodních národů, ale zabýval se také zkoumáním příbuzenských struktur a totemismem. Završením studií místních národů je dílo Smutné tropy. Podle něj směřují metody strukturální antropologie k objevení neměnných vlastností pozorovaných jevů, proto se také snažil sblížit antropologii s exaktními vědami. Jako první totiž pochopil, jaký má pro antropologii význam studování lingvistiky. Proto také ve svých pracích navazuje na věhlasného lingvistu a strukturalistu Ferdinanda de Saussura. Mimo jiné navazuje na J. J. Rousseau v otázkách evropské filosofie, na Sigmunda Freuda a jeho psychologii nebo také na M. Mausse a jeho etnologii. Lévi-Strauss stejně jako M. Mauss pokládal za nejvýznamnější akt společnosti směnu, která je výsledkem lidské aktivity.8

8

SOUKUP, Václav. Tamtéž. S. 131

16

Jeho dílo se točí kolem tří základních témat. Jednak se zabývá příbuzenskými systémy (Elementární struktury příbuzenství), dále výzkumem domorodých klasifikačních systémů (Rasa a historie; Totemismus dnes) a nakonec bádání o mytologických systémech (Struktura mýtů; Mytologie). Otec strukturální antropologie zemřel roku 2009, jeho kolega Jean d´Ormesson z Francouzské akademie dodává: „Byl možná posledním francouzským intelektuálem tak širokého mezinárodního rozměru“. 9

1.5 Nová etnografie neboli kognitivní a symbolická antropologie Novou etnografií se nazývá subdisciplína slučující kognitivní a symbolickou antropologii a jejím tématem je především sběr a popis dat z antropologického terénního výzkumu a typická redukce kultury na znakový systém, z něhož si konstruujeme

svět.

Její rozvoj je

zaznamenán v 60.

letech 20.

století.

Charakteristickým rysem nové etnografie je snaha, aby pojem kultury více odhaloval, nežli zahrnoval. Jde tedy o to, vytvořit menší a efektivnější kategorii. Její metody a principy vycházejí z předpokladu, že jednotlivé kultury jsou jedinečné systémy znalostí, symbolů a pravidel, které si člověk osvojil jako člen určitého společenství. Kognitivní antropologie zaměřuje svůj zájem ke kognitivním obsahům lidského vědomí. Svůj cíl vidí v organizaci lidského myšlení a logiky dané společnosti. „Podle představitelů kognitivní antropologie dává znalost kognitivního systému, zejména pojmů, jejichž prostřednictvím členové dané společnosti vnímají a interpretují realitu, a normativních principů, které jim umožňují adekvátně jednat ve standardních situacích, možnost pochopit a popsat zkoumanou společnost i predikovat chování jednotlivce v rámci daného sociokulturního systému. Pojem

9

Presseurop.eu [online]. 2009-11-04 [cit. 2011-02-24]. Kultura a debaty. Dostupné .

17

z

WWW:

kultury je tedy zúžen na systém sdílených znalostí, které členové určité společnosti používají k interpretaci zkušenosti a vytváření sociálního chování.“ 10 Za zakladatele tohoto proudu je považován americký antropolog Ward Hunt Goodenough. Symbolická antropologie se snaží svět uchopit skrze pojmy, kulturu definují jako systém symbolů a významů. Symboličtí antropologové staví na předpokladu, že jednotlivým společenstvím lze porozumět prostřednictvím klíčových pojmů a rituálů. Antropologové se snaží symboly interpretovat v širším kontextu sociální struktury a zaměřují se na to, jakou roli hrají symboly, mytologie či náboženství v organizaci každodenního života. Zatímco kognitivní antropologie se zabývá tím, jak člen určitého společenství interpretuje realitu, symbolická antropologie zkoumá sociální sdílení kulturní symboliky. Symbolická antropologie se nechala inspirovat především strukturální antropologií C. Lévi-Strausseho (viz výše). Významnou představitelkou tohoto proudu je britská antropoložka Mary Douglasová, která se soustředila na studium významů sociokulturních jevů nežli na studium funkcí. V knize Přirozené symboly rozšířila svůj strukturální model. Zmiňuje zde předpoklad, že kultury mohou být srovnávány podle dvou základních předpokladů. První z nich je metaforicky chápaná síť. Síť je označení pro stupeň propracování a

hodnocení

sociálních rozdílů uvnitř

společnosti.

Druhým

předpokladem je skupina, jinak řečeno vztah my - oni, a jejím úkolem je vymezování hranic vůči svému okolí. Tyto dvě dimenze hrají důležitou roli pro život ve společnosti a jejich souhra udržuje stabilitu společenského systému. Mary Douglasová měla tu schopnost, že odhalila skrytou sílu světa symbolů jako determinanty lidského chování. Ve svém díle spojila tradice strukturalismu se symbolickou antropologií.11 Dalším představitelem symbolické antropologie je skotský antropolog Victor Winter Turner, který zkoumal společenský život a rituály členů jihoafrického kmene Ndembu (viz níže) a došel k závěru, že povaha sociálních vztahů je dynamická, což 10

11

SOUKUP, Václav. Tamtéž. S. 165-166 SOUKUP, Václav. Tamtéž. S. 169

18

znamená, že společenské struktury se udržují neustálou sociální interakcí. Centrem zájmu byl výzkum rituálů a následné rozpracování symboliky rituálů. Turner analyzoval strukturální konflikty členů kmene Ndembu, přičemž si všiml, že konflikty vznikají především z odlišných zájmů. Po prvotním výzkumu kmene, kde spíše jen pozoroval a vedl krátké rozhovory s členy zjistil, co jednotlivé úkony rituálů znamenají, a pokusil se mezi symboly zavézt formální vztah. Například si všiml, že mají zvláštní vztah k místnímu „mléčnému“ stromu, ze kterého při škrábnutí vytéká bílá mléčná hlíza, jež pro ně představuje vrcholnou vlastnost stromu. Z tohoto úkazu odvozují několik dalších symbolů spojených s různými činnostmi či objekty. Bílá míza tedy symbolizuje mateřské mléko, které souvisí s ženským poprsím a kojením, které dále symbolizuje vztah mezi matkou a dítětem a tento vztah je základ rodiny, což je znak ndembuské společnosti. Z toho vyplývá šest znaků spojených s pro ně vzácným stromem, což vede k důvodu, proč ho uctívají. Zdůraznil však také sílu symbolu jako základního stavebního kamene lidské kultury. Symbol je podle Turnera vázán na sociální akci a sociální kontext, který vymezuje jeho význam. Symbol musí být pochopen jako výraz vlastností lidského myšlení.12 Charakteristickým rysem symbolických antropologů je snaha překonat kontrast mezi skutečnými životními příběhy a obecnými antropologickými popisy.

1.6 Postmoderní antropologie Od 80. let 20. století se objevují kritiky zabývající se tradiční antropologií. Postmoderní antropologie je něco jako vyvrcholení kritik směřujících k tradičním teoriím a metodologii. Souvisí se snahou nalézt nová teoretická východiska. Významným rysem je snaha interpretovat kulturu tak, aby studium bylo z hlediska domorodce nikoliv antropologa. Postmodernismem se zabývalo mnoho filosofů a antropologů, jedním z nich je francouzský filosof Jean Baudrillard, podle jehož teorie je postmoderní společnost chápána jako posttradicionální nebo také postnacionalistická, což můžeme chápat 12

SOUKUP, Václav. Tamtéž. S. 173-178

19

jako osvobozená od tradic a nacionalismu. Další významnou postavou je francouzský filosof a psycholog Michel Foucault, který se zabýval problematikou moci a hegemonie. Aparát moci a vědění, u nichž Foucault pokládá za produkt subjekt, pronikají do nitra osobnosti a tvoří tak vztah k sobě samému. Významným průkopníkem postmoderní filosofie byl také Peirre Bourdie, který svůj zájem soustředil především na francouzské společenské třídy a na příbuzenský kábulský systém (pozn. věnoval se terénnímu výzkumu v Alžírsku, kde pobýval mezi Kabyly). Kritizoval strukturalismus, na kterém mu vadilo, že mu unikala podstata lidského jednání. Zavedl pojem habitus, který má znázorňovat mentální strukturu sociální akce, díky níž vnímáme sociální svět kolem nás. Chce také, aby společenské vědy byly odpoutány od normativních pravidel s tím, že koncepce struktury je zachována jako souhrn možností volby. Svou pozornost obrátil k lidské aktivitě a nezanedbal rozmanitost sociální a kulturní existence.13 Změny myšlení jsou však také spjaty s modernizací. Domorodé obyvatelstvo již není tak zaostalé jako v minulém století a proto zanikají i konkrétní kulturní instituce.

13

SOUKUP, Václav. Tamtéž. S. 189-198

20

2

MÝTY VE SPOJITOSTI S DUMÉZILOVÝM ČLENĚNÍM SPOLEČNOSTI NA TŘI SKUPINY

2.1 Georges Dumézil (1898-1986) Byl francouzským lingvistou a historikem indoevropských národů. „Badatelský vývoj Georga Dumézila je těsně provázán s proměnami religionistických a antropologických věd dvacátého století. Zpočátku silně ovlivněn zejména J. G. Frazerem, přiklání se Dumézil ve třicátých letech k francouzské sociologické škole, reprezentované především Emilem Durkheimem, Marcelem Gaussem, jejíž přístupy originálně uplatnil při výzkumu indoevropských náboženství. V padesátých letech Dumézil v mnohém předznamenal postupy symbolické a kognitivní antropologie“. 14 Jeho hlavní disciplínou byla srovnávací mytologie založená na srovnávací lingvistice. Mytologie má již několik staletí důležitý význam pro život lidí ve společnosti, především v archaických společenstvích měla mytologie dosti významnou roli. Jelikož mýty souvisí s člověkem a neodmyslitelně patří k životu člověka, nelze je od života lidí distancovat, jinak bychom nebyli schopni jim porozumět. Dumézil zkoumal mytologii mnoha kultur a objevil mnoho podobností mezi indickou, řeckou a osetskou tradiční mytologií. Jeho stěžejním dílem, ve kterém uveřejnil své myšlenky a poznatky je Mýtus a epos, trojfunkční ideologie v eposech indoevropských národů. 2.1.1 Dumézilovo trojí dělení společnosti Jelikož se G. Dumézil zabýval historií náboženství a během svých výzkumů společnosti a jejího dělení došel k závěru, že dělení společnosti na tři skupiny pochází z indoíránské tradice. Po hlubším zkoumání došel k tomu, že nejen společnost lidí se dělí na tři skupiny dle trojfunkční ideologie, ale např. i bohové. Tedy, že trojí dělení společnosti lze aplikovat i na božské bytosti a jejich funkce. 14

DUMÉZIL, Georges. Mýtus a epos I. 1.vyd. Praha:Oikoymenh,2001.695s. ISBN 80-7298-034-3. Obálka.

21

Dumézil ke své práci říká: „Nedokážu tu shrnout práci následujících třiceti let. Řeknu jen tolik, že k rozhodnému pokroku došlo někdy kolem roku 1950, v den, kdy jsem uznal, že „trojčlenné ideologii“ v životě společnosti nemusí nutně odpovídat skutečné trojčlenné dělení této společnosti podle indického vzoru, že to naopak tam, kde byla zjištěna, může být (nebo už není či nikdy nebyla) pouhým ideálem a zároveň prostředkem k analýze, výkladu sil, které zajišťují běh světa a život lidí. Prestiž indických varn tak přišla o své kouzlo a mnoho umělých problémů zmizelo, například ten, o kterém jsem se před chvílí zmiňoval: vyšší flaminové (flamines maiores) v Římě neodpovídají kastě brahmánů (bráhmana) a typ kněze zvaného flamen v jeho vztazích k bohu, ať je jakýkoli, se musí srovnávat s někým jiným, s bráhmanem v tom nejužším, prvotním slova smyslu (jeden ze tří hlavních kněží při jakékoli slavnostní oběti). Tak se začalo rýsovat pojetí zdravější, v němž je vlastní společenské rozdělení pouze jednou z mnoha aplikací, často nevyužitou, nabízejí-li se jiné – toho, co jsem navrhl označovat výrazem, který jsem možná špatně zvolil, ale on se vžil „trojfunkční strukturou“. Vedle kněží, válečníků a výrobců jsou vytvářeny hierarchizované „funkce“, jež je svým významem přesahují, funkce magické a právní moci, fyzické a zejména válečnické síly, klidné a plodné hojnosti.“15

2.2 Mýtus a epos Toto stěžejní dílo o mytologii Indoevropských národů je strukturováno do několika částí. 2.2.1 Odlehčená Země První z nich má název Odlehčená země a je zasvěcena především eposu Mahábhárata aneb Velké vyprávění o Bharátovcích. Epos je o soupeření dvou polobožských rodů, Panduovců (Petero bratří) a Kuruovců, kteří bojují o nadvládu nad Védským světem. Dumézil zde ukazuje, jak trojčlenné dělení zasahuje do všech

15

DUMÉZIL, Georges. Tamtéž. S. 20-21

22

okolních sfér, nejen, že se společnost dělí na tři složky, ale i to, že trojná struktura se objevuje i v jiných vztazích. Stig Wikander, přítel Dumézila, který se spolu s ním zabýval trojím členěním, zastával názor, že Indoevropané rozdělovali ochranu nad válečníky mezi dva Bohy, Vajua a Indru, kde Vajua je mnohem významnější a Indra zastává především válečnické božstvo. Roku 1938 narazil Dumézil na fakt, který umožnil obnovit srovnávací studia náboženství indoevropských národů. Objevil tři potřeby nutné pro společnost a to správa věcí posvátných, obrana a výživa. Tak se zrodila vědomá ideologie, která utvářela teologii a mytologii. Každý Bůh měl dohlížet na jednu z potřeb. Bohové Indra a Vaju znázorňují hrdiny, Mitro a Varum mají posilovat řád a služby Nasatjů ukazují aspekty třetí funkce, že se starají o blaho lidí. Ukázalo se zde, že výklad tří božstev založený na trojfunkčnosti je správný.16 Ačkoli bratrů Panduovců bylo pět, přesto se i u nich objevuje trojfunkční teorie. Jejich matka Kuntí měla za výsadu zplodit syny s jakýmkoli z Bohů. Syna Judhišthitu počala s Bohem Dharmou, který představoval mravní i náboženský zákon, spravedlnost a ctnost. Právě po něm má být syn odvážný a slavný král. Druhý syn Bhíma má za otce Boha Váju neboli boha větru, po kterém má zdědit vlastnosti děsivého a silného muže. S Bohem Indrou, představujícího silného krále Bohů, měla Kuntí syna Ardžunu. Panduova druhá žena Mádrí mu s Bohy Ašwinů porodila dvojčata Nakulu a Sahadévu, kteří oplývali sličným vzhledem. Stig Wikander hlásá, že báseň pochází z doby prehistorické, jinak by prý byly vybrány jiné božské dvojice, co se týče vztahu otec - syn. Obdoba mytické struktury funkčních božstev je zásadní povahy, hrdinové se přizpůsobují povaze či některé stránce povahy svých otců. Chovají se tak během života i po smrti, tedy, že se každý přizpůsobuje božskému modelu. Judhišthira plní své povinnosti krále, ale také si odpírá vítězství, trůn a veřejný život. Bhíma spoléhá jen na sílu svých paží, což ho vede k neovladatelné zuřivosti a surovosti. Ardžuna je také bojovník, ale ve své povaze od otce má snahu krýt si tělo a na rozdíl od Bhímy odmítá porušovat mravní zásady.

16

DUMÉZIL, Georges. Tamtéž. S. 51

23

Každý z nich je podřízen nějaké základní funkci a tato sladěnost zajišťuje normální život společenství. Dumézil se v této části zabývá také rozdělením společnosti do tří tříd neboli varn. Těmito varnami jsou brahmáni, kšátrijové a vaišijové neboli kněží, válečníci a rolníci. Brahmáni a kšátrijové znázorňují dva principy vrcholných funkcí a vaišijové mají ctít první dvě rozdělení. Nabízí se zde otázka po vztahu funkcí a varn, jak je pět hrdinů propojeno se třemi varnami. Ačkoli všichni Panduovci představovali kšatrije, osud je donutil nějaký čas předstírat a lhát o svém skutečném postavení. Judhišthira se vydával za brahmána, Bhíma a Ardžuna za válečníky a Sahadéva s Nakulou za rolníky. Je zde evidentní, že každý napodobuje svého otce a zároveň se chovají podle systému tří varn. „Výčet varn ovšem nebyl jedinou strukturou, kterou mohlo být zajímavé srovnávat se strukturou pěti bratří. Indické myšlení v každé době srovnávalo vždy tři funkce, vyjádřené či nevyjádřené ve varnách, kupříkladu s trojicí kosmických či obětních ohňů, se třemi úrovněmi všehomíra, se třemi principy děje atd., přičemž nutně muselo „vyzkoušet“ trojstupňovou strukturu bratří Panduovců na jedné či druhé z těchto tří skutečností či teorií.“ 17 V této souvislosti se objevují i tři principy lidské činnosti (tzv. hybné síly, které patří do varn). Těmito silami jsou dharma, vlastní brahmánovi; artha, typická pro kšátrije a káma patřící k vaišijům. Dharma by měla být složkou představující vnitřní zákon, zatímco artha znázorňuje zisk a bohatství jako atribut moci. Oproti tomu káma představuje chtíč a touhu, lépe řečeno okamžitou slast, ke které se dostaneme skrze arthu. I zde je možné vidět souvislost bohů a jejich synů, posláním synů je totiž opakovat postavení a chování těchto bohů. „Mahábhárata je v zásadě

rozsáhlým

souborem mytických představ,

přenesených do světa lidí: hlavní bohové, soustředění do světa hierarchizovaných trojfunkčních bohů a několik démonů nebylo dodatečně připodobněno ústředním hrdinům, nýbrž bylo jejich vzorem a konceptuální souvislosti mezi bohy byly u hrdinů

17


24

přeneseny do výrazů příbuzenství (bratři, manželka) či spojenectví, přátelství, nepřátelství.“18 2.2.2 Zrození národa V této části se Dumézil zabývá především tím, jak se trojfunkční ideologie projevovala i v jiných zemích než Indoevropských. Svůj zájem soustředí na Řím a jeho tři složky. Římské rody byly rozděleny podle trojfunkčnosti na Etrusky, Sabiny a Protořímany. Sabinové byli známí boháči a Protořímané udatní vyvolenci Bohů. Dumézil zde naznačuje, že není možné vykonávat jen jednu funkci, nýbrž všechny, ale v nějaké více vynikat. Vergilius rozděloval společnost podle tří fat (z latinské fatum = osud) a jeho záměrem bylo vytvořit volný předobraz společnosti. Jeho tři fata mají slavnostní charakter a vedou ke třem různým druhům chování. V Římské historii mají velký význam tři postavy, Aeneas, Latinus a Archón. První král Aeneas představoval prvofunkční poslání, tímto posláním se míní bráhmanismus a druhá funkce měla být volným pokračováním funkce první a dále pak, třetí obchodnická a zemědělská funkce rozvíjela druhé válečnické poslání. Je zde vidno, že Vergilius měl velký podíl na vytváření tradice trojfunkční společnosti v Římě. 2.2.3 Tři rody Zde se pojednává především o nartských rodech pocházejících ze severního Kavkazu. Zde fungovalo rozdělení společnosti na knížata, která byla vládci urozených i neurozených svobodných lidí, kde skupina urozených i neurozených vlastnila otroky, kteří jim sloužili. Jedním z nartských rodů jsou Osetové, poslední žijící íránský národ na Kavkaze, kteří měli podobné rozdělení národa jako v jiných kulturách. Osetská společnost se dělila na urozence, svobodné lidi a otroky. Skupina obchodníků a zemědělců se zde slučuje do kategorie svobodných lidí a přibývá skupina otroků, typická právě pro nartské rody.

18


25

Dalším nartským rodem jsou Skythové, kteří nepřímo dělili společnost podle všudypřítomného trojfunkčního modelu, ale měli v něm velký vzor. U tohoto rodu chybí třída kněžích, proto veškeré náboženské obřady prováděli náčelníci rodů, králové a hlavy rodin. Ve skythské historii se symbolika tří objevuje v pověsti o třech bratřích, kterým se zjevily tři posvátné předměty, které měly vyjadřovat vlastnosti společnosti, a tímto zjevením také měli bratři založit vlastní národ. Prvnímu z bratří se zjevila miska, sloužící kultu (v klasickém dělení kněžím či šamanům), druhému kopí a šíp, které znázorňují válku (válečnická funkce se objevuje téměř ve všech děleních společnosti) a třetímu z nich se zjevil pluh vyjadřující obdělávání půdy. Tyto předměty naplněné funkcí mají zajišťovat harmonické fungování společnosti, proto jsou pod dohledem krále, avšak nikde není přímo zmínka o takto definovaném rozdělení společnosti, tato legenda tomu však nasvědčuje.19 Již zmínění Osetové rozlišují tři hlavní rody, tzv. tři nartské skupiny tvořící celou společnost. Oproti jiným mají v tomto dělení své místo i ženy a děti, vůdčí úloha však patří i nadále starcům. Každý ze tří rodů disponuje nějakou předností, která je pro ně charakteristická. Těmito třemi rody jsou Borovci, Echsestegovci a Alegovci, kteří měli představovat ideální společnost. Borovci jsou typičtí pro své bohatství, které staví na obdiv ostatním, ale ne v negativním slova smyslu, bohatství má úlohu zejména rozvíjet štěstí lidí. Druhým rodem jsou Echsestegovci, kteří znázorňují válečnickou funkci a jsou obdivováni především pro svou odvahu. Mnoho pověstí vypráví o jejich neohroženosti a síle, což vyvolává v některých strach a proto jsou zcela neohroženou skupinou ve své době. Třetí skupinou a zároveň nejznámější jsou Alegovci, kteří jsou spíše intelektuální povahy a ve společnosti mají pozitivní roli. Jsou známí pro hostiny, které pořádají nejen pro sebe, ale pro celou nartskou společnost a tím ji udržují pohromadě. Jejich slavnostní hostiny měly znaky náboženství i práva, během nich docházelo totiž k rituálnímu usmrcování starců, kteří se do společnosti již nehodili. Toto usmrcování bylo mnohdy násilné povahy, ale i přesto všechno nepatří mezi konfliktní skupiny a jsou považováni za nejvýznamnější z těchto tří. 19


26

Podle Sókrata je díky hrdinným válečníkům odvážná celá obec, hovoří také o ctnostech patřící lidem, z nichž každá ctnost posiluje harmonii všech tří stavů. Platón tyto ctnosti použil a lidskou duši rozdělil na tři principy (i zde se objevuje trojí struktura) a to na rozum patřící vládcům, vznětlivost přiřazená válečníkům a žádostivost, kterou oplývají rolníci. Trojné dělení se objevuje i v osetské báji o kovech, kde každý vzácný kov byl přidělen jedné kastě. Zlato, jako symbol vrcholu, bylo bohem stvořitelem dáno těm, co mají velet ostatním, stříbro, které je jen méně známé, bylo dáno obráncům státu a železo s mědí rolníkům a řemeslníkům jako symbol zemědělství. Další z osetských bájí je legenda o třech totožných darech, které ač jsou stejné, svými vlastnostmi znázorňují jinou ctnost. Zjevily se tři totožné brusy (pozn. brusný kámen) a každý z nich měl být darován nejlepšímu z nejlepších. První měl znázorňovat ostrý meč a vlastnit ho měl ten nejodvážnější, druhý představoval nástroj k obdělání půdy a získání potravy a třetí měl muži zajistit ženu. Tato legenda neobstála v osetské historii, jelikož zde byla možnost, že všechny tři dary získá jediný muž, který oplývá všemi ctnostmi, což výrazně narušilo trojčlennou strukturu.20 V indoíránských tradicích se hovoří také o početnosti tří varn, kde skupina kněžích bývá početně nejslabší, prostřední třídou jsou válečníci a nejvíce je vždy chovatelů. Tato hierarchizace zůstává po mnoho let, jelikož podle uznávaných pravidel, není možné změnit kastu, do které se člověk narodil. Došlo však i k výjimkám, kdy si kšátrija (válečník) uvědomil, že síla jako taková je k ničemu, že důležitější je duchovní energie, toto prozření však nebylo příliš hojné, tudíž se početnost kast nijak výrazně nezměnila. Dumézil svůj výzkum nartských rodů uzavírá takto: „Několikrát jsem zdůraznil, co je hlavním předmětem této dokumentace: to, jak překvapivě dlouho jsou Osetové, alespoň ti severní, věrni struktuře myšlení, která už drahně dlouho, nepochybně více než dva tisíce let neodpovídá společenskému uspořádání, a to, jak jasnozřivě nakládají s tématy - tří darů, protichůdných předností obou válčících rodů, tří typů žen -, které lze pochopit jen na základě odkazu k této struktuře.

20


27

Proč

a díky jakým prostředkům se tato struktura uchovala, nám uniká.

Skythové neměli jako Indové, íránští Íránci, Keltové a Latinové pevně utvořené kněžské sbory, jimž pravděpodobně vděčíme za to, že mnoho starobylých prvků v těchto čtyřech oblastech přežilo.“ 21 Zajímavé je, jak některé neindoevropské rody přejaly osetskou strukturu společnosti a dokázali ji nenásilně přeměnit k obrazu svému tím, že si sice ponechali trojí symboliku, ale dokázali se vymanit z vnitřního uspořádání společnosti. 2.2.4 Epica minora Stěžejním tématem této kapitoly je drama volby, kde si hrdinové sami vybírají své zbožné odbornosti. Dokladem k tomu je pověst o synech Viléma Dobyvatele, který se zeptal svých tří synů, co by si nejvíce přáli, aby se tak snadněji rozhodl, kterému z nich předá trůn. První syn byl válečník, tudíž si přál být nejudatnějším ze všech, to se však otci nezamlouvalo. Nelíbilo se mu ani rozhodnutí druhého syna, který si přál být nejkrásnějším a tak si zajistil přízeň lidu. O tom komu král předá vládu, rozhodl až třetí syn, který si přál být rozvážný a moudrý. 22 Dumézil z toho vyvodil členění společnosti na vladaře, válečníky a lidé míru podle struktury tří středověkých stavů jako jsou moudrost, síla a krása. Dumézilův přítel Gerschel dodává, že první funkce je zcela výběrová, druhá válečnická a třetí užitečná, tedy že funkce si vybírá hrdinu a ne naopak. Po dokončení bádání došel Dumézil k trojímu působení funkce. Zaprvé, že funkci zastupuje postava či skupina postav (např. Panduovci), druhým typem je, že všechny funkce se týkají jedné postavy (např. drama volby) a za třetí, že funkce jsou zastoupeny třemi stejnojmennými postavami, které spolu nemusí nutně souviset (např. trojice Mach, kde tři různé ženy se stejným jménem vládly společnosti).

21

22

DUMÉZIL, Georges. Tamtéž. S. 599 DUMÉZIL, Georges. Tamtéž. S. 622

28

Georges Dumézil chtěl, aby mýty byly chápány v jejich dějinném a kulturním kontextu a výsledkem jeho dlouholetého bádání a srovnávání byla objevená podobnost v hierarchizaci společnosti. Téměř všechny indoevropské národy se dělí podle vzorce svrchovanost - síla - plodnost, což ho přivedlo k jeho trojfunkční ideologii, díky níž se proslavil.23 Dumézil se sice zabýval dělením společnosti v indoíránské tradici, ale i v jiných společenstvích je značná shoda v dělení společnosti. Nejsou sice přesné zmínky o tom, jak jsou jinde rozdělené společnosti, ale z mnoha proudů je jasné, že i v jiných kulturách se společnost dělí podle trojího pravidla. Právě tímto Dumézilovým dílem se inspiroval M. Eliade, který se rozhodl provést podobnou analýzu, nikoliv však starých indoevropských národů. Pokusil se přiblížit chování a život nábožensky založených lidí v tradičních společenstvích.

3

TABU VE SPOJENÍ S POSVÁTNOU SYMBOLIKOU MÝTŮ A RITUÁLŮ

3.1 Posvátno a tabu Všechny mýty a posléze i rituály se vždy k něčemu obrací. Archaické společnosti, jejichž život se odráží v mýtech, se obrací k mnoha hierofaniím, o nichž věří, že mají posvátnou moc. Mircea Eliade se rozhodl prozkoumat nepřeberné množství hierofanií a s nimi spojené náboženské jevy. Své výzkumy započal výkladem kosmických hierofanií, díky nimž byl schopen definovat ono posvátno a posléze mýty a rituály, které jsou pro archaické společnosti tak významné. Během výzkumu se navíc ukázalo, do jaké míry spolu veškeré mytické jevy, symbolika těchto jevů a hierofanie souvisí. Zkoumání posvátných symbolik dovedlo Eliadeho k sepsání díla Pojednání o dějinách náboženství, kde porovnává několik kulturních oblastí a jejich mytologii. Tématem knihy je historie náboženství a posvátna, typologie a funkce mýtů, posvátné prostory a předměty spojené s božstvem vyplývající z tabu. 23


29

Pojem tabu lze chápat ve dvou rovinách, tou první je představa, že se jedná o něco posvátného, na straně druhé panuje myšlenka, že tabu je něco nebezpečného a styk s ním je raději zakázán. Tabu se tedy projevuje především v zákazech, ale tyto zákazy se neodvozují od Boha, nýbrž samy ze sebe.24 Předmětem tabu může být jakékoli místo, věc či osoba. O jaký zákaz ve formě tabu se jedná, je uloženo ve zvycích, mravech kmene. V mýtech a rituálech se tabu projevuje především při uctívání posvátných symbolik (např. vody, kameny, půda, viz níže).

3.2 Mircea Eliade (1907-1986) Patří k jednomu z nejvýznamnějších filosofů a historiků náboženství. Narodil se v Rumunsku, kde vystudoval tamní univerzitu. Po dokončení studií pobýval nějaký čas v Indii, Velké Británii a ve Francii, kde působil jako profesor na École des Hautes Études. Zde si natolik zdokonalil svou francouzštinu, že i jeho hlavní díla sepsal v tomto jazyce. Mezi jeho stěžejní díla, ve kterých se zabýval především dějinami náboženství, patří třídílný svazek Dějiny náboženského myšlení; dále pak Pojednání o dějinách náboženství; Posvátné a profánní; Mýtus o věčném návratu; Mýty, sny a mystéria či Iniciace, rituály, tajné společnosti. V každé z těchto knih se zabýval otázkou historie náboženství a klasifikací mýtů. Tato díla jsou stěžejními pro specifikaci symboliky mýtů a rituálů ve spojení s tabu v této práci. 3.2.1 Pojednání o dějinách náboženství Jedná se především o morfologické analýzy z Eliadeho přednášek na univerzitě v Bukurešti. Eliade se snažil o definici náboženství a popis jeho historického vývoje, ale zjistil, že se jedná o nelehký úkol, proto se snažil alespoň vymezit základní terminologii náboženských skutečností. Pokládá si zde základní otázku „Co je to náboženství?“ a jak je možné vykládat si náboženské jevy. Svůj zájem soustředí na 24

FREUD, Sigmund . Totem a tabu [online]. Praha : Práh, 1997 [cit. 2011-03-11]. Dostupné z WWW: . ISBN 80-86123-01-4. S.9

30

kosmické hierofanie a jejich kategorizaci. Právě ony umožňují pochopit, co se skrývá v historii náboženství, kterou chtěl Eliade definovat. Prozkoumáváním jednotlivých kultur došel až k symbolice mýtů a rituálů. Georges Dumézil (viz výše) se s Eliadem shodli, že definovat jasnou historii náboženství nelze. V dějinách lze vidět, že kultury na sobě nijak nezávislé, i ty, které se během svého vývoje ani nemohly potkat, dospěly k náboženství, která mohou na první pohled vypadat zcela odlišně, avšak po důkladném bližším prozkoumání lze objevit řadu shodných charakteristických prvků. O tabu a symbolice mýtů hodlám hovořit převážně obecně, avšak někde poukážu na to, v jakých konkrétních kulturách, především afrických, se posvátná symbolika objevuje. Základními pojmy veškerého bádání jsou posvátno, které má úzkou návaznost na tabu, jelikož jak jsem již zmínila, tabu je chápáno především jako něco posvátného a hierofanie. Hierofanií se míní existující materiál předpokládající posvátno. Avšak posvátné není všechno a není pro každého. Posvátno se projevuje v historické situaci a s posvátnem související hierofanie má historickou povahu, tedy že je spojená s historickou situací. K pochopení posvátna je třeba pochopit mýty a rituály. Veškeré předměty, postavy, místa či rostliny mají pro některé společnosti posvátnou moc a bývají předmětem tabu. Tyto kategorie se stávají hierofanií až když jsou vnímány jinak než ostatní.25

3.3 Nebeská symbolika Primitivní lidé strachy uctívají nebeské božstvo či různé symboly nabité nadpřirozenou silou. Tato božstva a symboly obsahují tabu, které je ze strachu před nebezpečím a smrtí uctíváno. Lidé nevědí, z jakého důvodu je něco zakázáno, ale jelikož tabu vyplývá ze skryté síly many, proto se ani po důvodu zákazu neptají. Veškerá omezení tedy dodržují, aniž by jim to někdo nařídil, ale strach ze smrti či jiné katastrofy je tak silný, že strach z porušení tabu řídí průběh jejich životů. 25

ELIADE, Mircea. Pojednání o dějinách náboženství. 1.vyd. Praha: Argo, 2004.456s. ISBN 80-7203-589-4. S. 21-

22

31

Nebeská symbolika je jednou z nejvyskytovanějších a ustupuje jiným náboženským představám. Víra v nebeskou božskou bytost se objevuje téměř po celém

světě

a

nebeská

božstva

patřila

vždy

k těm

nejrozšířenějším

a nejuznávanějším. Nebe je již na první pohled něčím jiným, zvláštním, jen ne zemským. Nebe samo o sobě představuje charakteristiky jako vysoký, nekonečný prostor, místo kam se uchýlí duše po smrti. Nebe je nepřístupné živému člověku, proto lidé věří, že duše po smrti stoupá do nebes. To, že je vysoko, je důvodem, proč je připodobňováno k bohu. Bůh je ten, kdo podle věřících sídlí vysoko nad zemí. Podle afrických Eweů je Bůh tam, kde je nebe. Ona nebeská bytost má disponovat nekonečnou moudrostí a je chápána především jako transcendentní a neomezená nadpozemská bytost. V historii se objevuje dvojí chápání Boha Nebe. Bůh jako pán světa, vládce a strážce, na straně druhé jako stvořitel, dárce deště a oplodňovatel. Toto dvojí chápání nebeského boha se prolíná, Bůh se stává vrcholným vládcem života lidí na zemi. To „on“ vidí a chápe všechno, protože bdí nad námi a také proto, že vše stvořil. Proto může vše a jeho moc je neomezená. Právě tato jeho výsada je pro primitivní kultury tabu, po kterém se netáží. Mezi společné rysy patří především plodivá síla, hrom jako znamení hněvu nebo déšť jako spása pro lepší zemědělství.26 Africký kmen Pygmejů má zvláštní druh tanců a zpěvů, které jsou určeny přímo Bohu. „Už nyní si však můžeme povšimnout, že „výše“ má moc posvěcovat. Horní oblasti jsou prosyceny posvátnými silami. Vše, co se nachází blíže nebi, se v různé míře podílí na transcendenci. „Výše“, „to, co je nahoře“ je stavěno naroveň transcendentnímu, nadpřirozenému. Každý „výstup“ znamená přechod na jinou rovinu, přechod do zásvětí, překonání profánního prostoru i lidského údělu. Je zbytečné dodávat, že posvátno „výše“ je stvrzováno posvátnem horních oblastí atmosféry, a tedy posvátnem Nebe. Hora, Chrám, Město atd. jsou posvěceny, protože požívají prestiže „středu“, původně totiž byly připodobňovány k nejvyššímu vrcholu Světa a bodu, kde se setkávají Nebe a Země. Posvěcování prostřednictvím rituálů

26

ELIADE, Mircea. Tamtéž. S. 60

32

vzestupu a výstupu na hory nebo na žebříky je tedy účinné díky tomu, že věřícího začleňuje do nebeské horní oblasti.“27 Symboly, které vyjadřují posvátné tabu, spojené s nebeskou hierofanií, jsou většinou hora, strom či chrám. Hora je blízko k nebi, proto je pro většinu kultur posvátná. Je chápána jako střed. Je prostředníkem ve vztahu Nebe a Země. Je také chápána jako středová osa světa. Proto se tehdy stavěly vysoké paláce a chrámy. Jejich prvotním atributem bylo, že jsou blízko k nebi stejně jako hora a archaické společnosti se domnívali, že tak budou blíže k Bohu. Pro většinu kultur mají bohové nějakou určitou podobu, všimla jsem si však, že tato podoba se časem mění podle toho, jak je potřeba a jejich vlastnosti jsou nahrazovány něčím konkrétnějším a dynamičtějším. Vítězí ta podoba Boha, která umožňuje poklidný život, jinak řečeno ten Bůh, který ve správnou chvíli sešle na zem déšť či slunce, na tom totiž závisí zemědělství primitivních kultur.

3.4 Solární kult Solární kult neboli sluneční symbolika je kultem uctívaným jen zřídka, čehož si všiml významný etnolog A. Bastion. Skotský antropolog J. Frazer, který se zabýval především Afrikou a Austrálií, jen potvrdil nízký výskyt solární symboliky. Kult Slunce se uctívá především v Egyptě a Asii. Slunce je v mnoha oblastech (především v Africe) považováno za syna nejvyšší bytosti a Měsíc je považován za dceru. Archaický člověk ctí kult především kvůli zajištění bezpečí, kterou mu má nejvyšší bytost zajistit. Slunce však není považováno za stvořitele, nýbrž za jeho služebníka, dokončujíc jeho dílo. Jeho primární vlastností je oplodňovací funkce. 28 Bůh Slunce a kult tabu s ním spojený souvisí převážně se zemědělstvím. Mnoho kmenů přináší oběti pro zlepšení úrody, kterou má podle nich zajistit. Strach z porušení tabu týkajícího se zemědělství, kdy jsou dána přesná pravidla obdělávání půdy (pouze ženě je povoleno starat se o půdu, pro muže je tato činnost něčím zakázaným, je pro ně tabu, které nesmí být porušeno), je natolik silný, že právě proto 27

28

ELIADE, Mircea. Tamtéž. S. 116 ELIADE, Mircea. Tamtéž. S. 137

33

je solární kult uctíván. Nejvyšší frekvence modliteb je zaznamenána v období dešťů, kdy se kmenová společenství modlí za hojnou úrodu. Jednou takovou modlitbou je např.: „Ó Pane, Předku-Slunce, sestup! Na fíkovníku vyrazily nové pupeny…Vepřové maso je připraveno, rozkrájené na kusy. Vesnické čluny jsou naloženy dary. Pane, Slunce-Předku. Očekáváme, že nám dáš mnoho slonoviny a mnoho zlata. Dej, ať každá koza vrhne po dvou či třech kůzlatech. Dej, ať vzroste počet urozených a ať se množí lid. Místo mrtvých kozlů a vepřů nám dej nové, živoucí. Dej nám novou rýži a betel. Naplň rýží prázdné koše…“29 Východ Slunce je často spojován s iniciačním rituálem smrti. Slunce je prvek, který má tu moc, každý večer odejít do podsvětí a druhý den se vrátit zpět. To, že se vrací, je známkou jeho nesmrtelnosti, což utvrzuje jeho sílu. Východ Slunce je často spojován s iniciačními rituály smrti, které probíhají v noci, a ráno se iniciovaný probudí ze smrti spolu se Sluncem. Tato víra ve Slunce jako v Boha utvrzovala mnoho společenství o možnosti zmrtvýchvstání. V některých kulturách jsou náčelníci kmenů považováni a uctíváni jako potomci Boha Slunce. Význam tabu se zde objevuje především v symbolice rituální smrti a následného zmrtvýchvstání, kdy doba mezi smrtí a znovuzrozením je něčím neznámým, z čehož mají strach, proto tento mezičas považují za tabu. Ačkoli není tento kult tolik rozšířen, pro ty, kteří v něj věří, má rozhodující moc o jejich životech.

3.5 Měsíční mystika a tabu Měsíc je považován za vládce kosmu, kvůli jeho opakující se rytmice. Vyjevuje především posvátnost a základními atributy je jeho „živost“ a s ní spojená nesmrtelnost. „Slunce je vždy podobné sobě samému a stejné, nedochází u něho k žádnému „vývoji“. Naproti tomu Měsíc je hvězda, která roste, ubývá a mizí, hvězda, jejíž život podléhá všeobecnému zákonu vývoje, zrození a smrti. Tak jako člověk má i Měsíc svou patetickou „historii“, protože jeho „úpadek“ stejně jako úpadek člověka končí smrtí. Po tři noci zůstane hvězdné nebe bez Měsíce. Ale po jeho „smrti“ následuje znovuzrození: novoluní. Měsíc nikdy nemizí v temnotě, ve 29

ELIADE, Mircea. Tamtéž. S. 144-146

34

„smrti“, navždy. Podle babylonského hymnu k Sinovi je Měsíc „plod, který roste sám od sebe“. Znovu se rodí ze své vlastní podstaty, znovuzrození je jeho osudem.“30 Vládne všem kosmickým rovinám, především vodám, rostlinám či živočichům. Vždy ztotožňován s něčím vyšším. Měsíc je chápán jako předmět tabu. 3.5.1 Měsíc a vody Spojení Měsíce a vody se objevuje především v období dešťů. To, že seslal na Zemi déšť, mělo značit, že se Bůh Měsíce zlobí a chtěl lidstvo potrestat za hříchy způsobené porušením zákazu tabu. Je všemohoucím pánem vod. Spojení plyne z rytmičnosti, kterou jak Měsíc, tak vody pravidelně dodržují. 3.5.2 Měsíc a rostliny V Brazílii obdržel Měsíc pojmenování „Matka rostlin“, jelikož rostliny rostou a plodí díky jeho teplu. Mnoho měsíčních Bohů bylo v dávných dobách považováno za Bohy plodnosti. Např. afričtí Pygmejové považují Měsíc za Matku plodnosti a novoluní smí slavit jen ženy, aby si zajistili plodnost. Nejčastějším rituálem spojeným s měsíční tématikou a rostlinami je vypití rostlinného lektvaru při úplňku, který ženě plodnost zajistí. Ženy tančí a modlí se k Měsíci, aby zajistil dostatek potravy a zahnal smrt. Věřili v jeho moc, a proto se tyto rituály prováděly zejména při úplňku. Tento rituál je zcela zakázaný mužům, proto jej považují za tabu, jehož porušení by mohlo vést k hněvu Bohů. Pokud se stejně jako zde jedná o ryze ženskou záležitost, je mužům přísně zakázáno se těchto rituálů účastnit, jinak by porušili prvotní obraz události. 31 3.5.3 Měsíc a plodnost Jelikož je Měsíc tak silný, že je schopen se každý den vrátit, je mu připisována ohromná síla a moc. Jeho oplodňovací schopnost ovlivňuje mnoho kultur. 30 31

ELIADE, Mircea. Tamtéž. S. 165 ELIADE, Mircea. Tamtéž. S. 172-173

35

V primitivních kulturách je Měsíc ztotožňován s hadem, který se v noci připlazí k dívce a oplodní ji. Proto jsou na mnoha místech mladé dívky celou noc hlídány. Jinde se objevuje mýtus, že se dívka nesmí na Měsíc ani podívat, jinak ztratí svou nevinnost a počne dítě během spánku. Jeho moc je taková, že je mnohdy považován za „prvního manžela“ a matky připravují své dcery na spojení s ním.32 Veškeré zaznamenané rituály týkající se Měsíční tématiky jsou od toho, aby ukazovaly fáze Měsíce. Plutarchos to viděl tak, že člověk je složen z těla, duše a rozumu. Po smrti člověka se na Měsíci očistí duše, tělo je vráceno na Zem a rozum je darován Slunci.

3.6 Vodní symbolika V dobách primitivních společností převládala myšlenka, že základem světa je voda, jelikož dává život lidem i rostlinám. Je pro ně zdrojem všeho, má v sobě zárodek veškerého vznikání. V mýtech a rituálech plní stejnou funkci, tedy že předchází všem formám a podporuje tvoření. Kontakt s vodou souvisí s obnovou, léčbou a znovuzrozením. V iniciačních rituálech dochází ve vodě ke znovuzrození, zatímco v magických rituálech voda léčí. Díky těmto funkcím se stává symbolem života. Ne nadarmo získává voda pojmenování živá voda nebo voda života. Živá voda značí život, sílu a věčnost. Tato víra v život vychází zejména ze zemědělství, kde hraje důležitou roli mýtus, že déšť oplodňuje. Představa, že všechen život sídlí ve vodě. Voda má však také kosmogonický charakter, jelikož je magická a léčivá. Magické prvky spojovány s vodní symbolikou znázorňují kosmogonii, jelikož se vrací na počátek (pozn. souvisí s vírou ve znovuzrození ve vodě). Stěžejní vlastností vody je její nezávislost. Tím, že nezůstává na jednom místě, se vyjevuje její moc a síla. Právě díky její posvátné moci vzniká řada rituálů týkající se vod a vodní symboliky, ale objevuje se také mnoho zákazů v podobě tabu. Afričtí Masajové hází do řek trsy trávy předtím, než ji přebrodí. Jednak si ji tím chtějí udobřit, ale také tím uctívají duše zemřelých. Asi nejrozšířenějším rituálem je 32


36

ponořování do vody. To je spojeno s myšlenkou, že ve vodě zanikne historie a smyjeme ze sebe své hříchy, je spojeno především s rituální smrtí. Po vynoření se objeví nový člověk bez hříchů a připraven na nový život. Ve starověku ponořovali do vod i sochy božstev, což mělo zajistit návrat sil Bohům a zabezpečit tak bohatou úrodu. Rituální ponořování má úzkou spojitost s tabu, jak jsem zmínila, voda má tu moc, že smývá hříchy, proto ten, který porušil nějaké tabu, se musí rituálně očistit ve vodě, jinak hřích vycházející z porušení tabu přetrvá a co hůř, přenese se i na ostatní, jelikož tabu má tu moc, že se dokáže převádět z osoby na osobu či z předmětu na předmět.33 „Tuto odvěkou, ekumenickou symboliku ponoření do vody jako prostředek k očišťování a znovuzrození přijalo křesťanství a obohatilo ji o nové náboženské významy. Křest udílený svatým Janem neměl léčit tělesné neduhy, ale vést k vykoupení duše a odpuštění hříchů. Jan Křtitel kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů“ (Lukáš 3, 3) a dodával: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi, on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“ (Lukáš 3, 16). V křesťanství se křest stává základním nástrojem duchovní obrody, poněvadž ponoření do vody, jíž se křtí, odpovídá pohřbení Krista. Svatý Pavel píše (Římanům 6, 3): „Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?“ Člověk symbolicky umírá v důsledku ponoření do vody a znovu se rodí očištěn a obnoven. Právě tak, jako vstal z hrobu Kristus: „Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání“ (Římanům 6, 4n.).“34

3.7 Posvátné kameny V této kapitole se jedná především o síle kamenů. Kameny či balvany nejsou uctívány jako takové, nýbrž proto, že ukazují posvátno. Skála či balvan pro svou 33 34


37

tvrdost a nezničitelnost představují obrovskou sílu a moc. Základním atributem je jejich stálost, kámen vždy je a zůstává sám sebou. Nemá jedinou lidskou vlastnost, což ho činí výjimečným. Je uctíván pro své duchovní účinky a využitelnost při výrobě nástrojů. Kameny ztvárňují spíše magickou (pozn. nebyli uctívány tolik jako jiné hierofanie) a ochranitelskou úlohu. Kameny či balvany vyjadřují posmrtný život. V archaických společnostech se objevovala představa, že je kámen rituálním předmětem, který chrání před smrtí, jelikož sám smrti nepodléhá. Kámen nepodléhá zkáze, tudíž ani lidská duše sídlící v kameni. Často se v blízkosti pohřebišť vztyčovaly menhiry (pozn. menhir je podlouhlý vztyčený kámen), které měly ochraňovat duše zemřelých. „Omfalos (pozn. náhrobek; střed světa) je v každé tradici kámen posvěcený přítomností čehosi nadpřirozeného nebo určitou symbolikou. Stejně jako betyly (pozn. projevy božské přítomnosti v kamenech) a macevot (pozn. náhrobek) nebo pravěké megality podává i omfalos o něčem svědectví a právě z tohoto svědectví vyplývá jeho význam nebo funkce v kultu. Bez ohledu na to, zdali chrání mrtvé (jako např. neolitické megality), zda se stávají přechodnými příbytky duší mrtvých (jako u mnoha „primitivů“), zda jsou svědectvím smlouvy mezi člověkem a Bohem nebo mezi člověkem a člověkem (u Semitů), zda nabývají posvátného charakteru díky své podobě nebo vranovskému původu (meteority apod.), nebo zdali představují teofanie či průsečíky kosmických oblastí nebo také obrazy „středu“, kultovní význam kamenů je vždy dán boží přítomností, která je proměnila silami, jež nejsou lidské (duše mrtvých) a jež se v ně vtělily, nebo symbolikou (erotickou, kosmologickou, náboženskou, politickou), jejíž součástí se staly. Kultovní kameny jsou znamení a vždy vyjadřují transcendentní skutečnost. Od pouhé jednoduché hierofanie, kterou představují některé kameny či skály – jež lidského ducha zarážejí svou pevností, trvanlivostí a vznešeností - až po omfalickou nebo meteorickou symboliku, všechny kultovní kameny neustále znamenají cosi, co člověka přesahuje.“ 35 Je zde typická představa, že balvan či skála slouží k propojení Nebe a Země, proto jsou považovány za Střed světa.

35


38

Skála slouží jako žebřík, po němž lidská duše stoupá do nebes. Spojení Nebe a Země souvisí i s meteority, které mají podle archaických společností božský původ, jelikož padají z Nebe a při pádu došlo k posvátnému propojení Nebe a Země. Uctívány jsou také pro svou oplodňovatelkou moc, neboť v mnoha kulturách se věří, že po dotyku s kamenem či skálou, získá žena plodnost, kterou ztratila. Říká se jim kameny lásky. Velmi rozšířený je tzv. rituál klouzačky, kdy si ženy třením o kámen zaručují plodnost. Jinde zase převládá víra, že pokud si žena bude třít kamenem o břicho, narodí se jí syn.36 Toto vše jen potvrzuje víru, že kámen má posvátnou moc a je třeba ho uctívat stejně jako jiné symbolické předměty či hierofanie. Tabu se zde projevuje především ve víře, že dotyk kamene dokáže ženě zajistit plodnost. Pokud by žena nedodržovala zvyky typické pro její kulturu, byla by považována za hříšnici porušující svátost tabu a byla by vyčleněna ze společnosti, dokud ze sebe hřích nesmyje. Doba, kdy člověk porušující tabu, je vyloučen ze skupiny bývá často velmi dlouhá. Společenství se bojí nákazy a opětovného porušení tabu.

3.8 Matka Země a plodnost žen Velmi často se objevuje kult Země spojený s kultem Nebe, jejichž spojení je považováno za základ světa, proto jsou také považovány za prvotní dvojici. Země je uctívána především pro svou stvořitelskou moc, jelikož Země je tím základem, ze kterého se vše rodí. Uctívání Země jako matky souvisí především se zemědělstvím, je chápána také jako zdroj síly, duše i plodnosti. Země je považována za Bohyni, proto jí přinášeli různé oběti, což souviselo především s otázkou, jak je možné, že pořád daruje a kdy její zdroje dojdou. Přinášením darů a obětí si chtěli zajistit její přízeň, aby i nadále pomáhala rolníkům při zemědělských pracích. Země je spojována především s ženou, v mnoha kulturách docházelo ke ztotožnění půdy a dělohy ženy, proto je uctívána především u zemědělských společenství. Typická je víra, že co těhotná žena zasadí, vyroste stejně jako její plod, proto je zemědělství ve většině oblastí ryze 36


39

ženskou záležitostí, např. u Eweů v Africe. Jak jsem zmínila výše, je tato činnost mužům zakázaná, porušením pravidla by mohlo dojít k porušení tabu a následné zlobě Bohů. Země se u takovýchto společenství tváří jako Matka rolníků.37 Země je pro mnoho kultur opravdovou matkou, proto je na některých místech zemědělství odsuzováno. „Chcete po mně, abych obdělával zem? Mám tedy vzít nůž a vrazit ho do lůna své matky? Ale až umřu, pak mě nepřijme do svého lůna. Žádáte po mně, abych ryl a odstraňoval kameny? Mám tedy mrzačit její tělo a obnažovat její kosti? Potom bych se však už nemohl vrátit do jejího těla a znovu se narodit. Žádáte po mně, abych sekal trávu, prodal seno a obohacoval se jako běloši? Jak bych mohl uříznout vlasy své matce?“

38

To byla slova indiánského proroka Smohalla z kmene

Umatilla. Odmítá obdělávat půdu a zraňovat svou matku, neboť za dárce života je považována právě Matka Země. Pro jeho kmen je obdělávání půdy něčím zakázaným, zkrátka tabu, které se nesmí porušit. Rozhodující je pro ně myšlenka, že in illo tempore žili lidé v lůně své matky neboli v hlubinách Země. Důležitá je také představa, že duše dětí vstoupily do lůn žen až po nějakém mytickém dotknutí se Země a až poté ženy děti odnosily a porodily. S touto vírou v Matku Zemi souvisí i touha pohřbít mrtvá těla zpět do lůna matky, odkud pocházíme. Tento akt by měl zajistit možnost znovuzrození. Typické pro víru v kult Země jako Matky je také příchod dítěte na svět; porod ve společenstvích věřící v její moc probíhá přímo na zem nebo je novorozenec hned po příchodu na svět položen na holou zem. Má to značit mytické spojení dítěte s matkou, i proto, by se mělo hovořit o Zemi spíše jako o Pramatce, jelikož u Matky Země se přímo neprojevuje mateřství.39

37

ELIADE, Mircea. Tamtéž. S. 244 ELIADE, Mircea. Mýty, sny a mystéria. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 1998. 195s. ISBN 80-86005-63-1. S. 133 39 ELIADE, Mircea. Posvátné a profánní. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 2006. 148s. ISBN 80-7298-175-7. S. 92-93 38

40

3.9 Symbolika rostlin a rituály obnovy Spojení posvátných rostlin a mýtů je jednou z nejčastějších tématik, setkáváme se s ní téměř v každém náboženství, i proto se zde objevuje hojnost zákazů (tabu). Za rostlinu vyjadřující posvátnost je především strom, jehož posvátnost se vyjevuje v několika rovinách. Strom může značit symbol života; střed světa; sídlo duší zemřelých nebo také symbol obnovy. Stromy mají náboženskou funkci, nejsou uctívány pro svou povahu, ale pro to, co se jimi vyjadřuje a co vyjevují, důležitá je především jeho duchovní entita. Ten, který posvátnému stromu jakkoli ublíží, chtěně i nechtěně, je společností považován za hříšníka porušující tabu posvátnosti stromu. 3.9.1 Posvátný strom Posvátný strom v archaických představách znázorňoval sílu, která pochází jak z jeho přirozenosti, tak i z kosmu. Vyjadřuje kosmos svým bytím a dává opěru kosmu. Pro svou výšku je spojován s nebeskou symbolikou, posvátným stromem byl proto ten strom, který stál na vrcholu hory, čímž se přiblížil k Nebi a Bohům. Víra v posvátnou moc stromu je upevněna také vírou v jeho nesmrtelnost a znovuzrození, projevující se jeho schopností obnovy (obnova listů na jaře). 40 Nejznámějším kosmickým stromem je Yagdrasil, jehož kořeny sahají až do nitra Země. Žádná rostlina není vzácná sama o sobě, ale tím, jak se projevila v běžném životě. Avšak svou základní posvátnou moc má od Boha, jelikož on byl prvním, kdo ji zasadil a učinil ji potřebnou, právě proto se posvátný strom stává tabu, jehož posvátnost má být uctívána.41 Různorodost kultur ovlivnila i různost mýtů a rituálů. Společnou vlastností posvátného stromu a posvátných rostlin je víra v jejich magickou a léčivou moc, z toho označení Strom života. Rostliny ulehčují a léčí, proto jsou uctívány. Svou moc však nemají od přirozenosti, ale získají ji až sběrem a opakováním magických formulí při sběru, to

40 41

ELIADE, Mircea. Pojednání o dějinách náboženství. S. 270 ELIADE, Mircea. Tamtéž. S. 278

41

dodá rostlinám jejich moc. Zajišťují však také bohatství, proto jim jsou přinášeny různé oběti. 3.9.2 Rostliny Stejně jako jsme mohli vidět v symbolice kamení, i zde se objevuje víra v oplodňující moc rostlin, proto jsou uctívány především ženami. Žena, které není umožněno počít dítě, věří v schopnost stromu ji oplodnit. Objetí stromu nedodá jen sílu, ale dodá i život, jelikož právě strom znázorňuje život, obnovu a nesmrtelnost. Spojení člověka a rostlin se projevuje také v názoru na posmrtný život. Je-li totiž život ukončen předčasně a násilně, pokračuje tak, že se projeví v jiné podobě, např. růžové keře na bitevních polích. Již zde si můžeme povšimnout, do jaké míry spolu veškeré symboliky souvisí, nelze je od sebe oddělit, ba naopak, měli bychom sledovat, jak jsou navzájem propojeny. Čím častěji se objevuje posvátná symbolika, tím více se objevuje i tabu s touto symbolikou spojené. Téměř ve všech magických úkonech se objevuje víra v posvátnou moc Země a Nebe, jež jsou považovány za základ života, avšak za prvotní princip vzniku života na Zemi jsou považovány i vody či rostliny, proto bychom se neměli soustředit na jednotlivé vlastnosti, nýbrž na ty společné. V dalších kapitolách bude možno vidět, že opravdu vše souvisí se vším.

3.10 Kult zemědělství a plodnosti Zemědělství bylo pro běžného archaického člověka vždy něčím víc než jen technikou, protože bylo úzce spjato s každodenním životem. Práce na poli byla považována především za rituál, který se provádí opakovaně na Matce-Zemi. Setba a sklizeň obilí či střídání ročních období bylo přirovnáváno k opakujícím se událostem v kosmogonii. Zimní období znázorňuje rituální smrt a následný příchod jara magicko-náboženské zmrtvýchvstání. „Obvykle se říká, že objev zemědělství zásadně změnil osud lidstva, protože mu zajistil hojnost potravy a umožnil tak nesmírný růst populace. Avšak objev

42

zemědělství měl zásadní důsledky ze zcela jiného důvodu. O osudu lidstva nerozhodl ani růst populace, ani její nadměrná výživa, nýbrž teorie, kterou člověk formuloval, když zemědělství objevil. Co viděl v obilí, co se z tohoto kontaktu naučil, co pochopil na příkladu semen, jež pod zemí ztrácejí svou podobu, to vše znamenalo závažné poučení. Zemědělství člověku odhalilo zásadní jednotu organického života a z tohoto odhalení vzešly analogie typu žena-pole, akt zplození-setí apod., jakož i nejdůležitější duchovní syntézy: život odvíjející se v rytmech, smrt chápaná jako regrese atd. Tyto duchovné syntézy, které umožnil teprve objev zemědělství, měly pro vývoj lidstva stěžejní význam.“42 Velký vliv na úlohu zemědělství měla erotická magie a kult plodnosti ženy. Věci poznamenané erotikou údajně měly zvyšovat plodnost ženy i úrody a právě proto je žena tou, která zasévá semena. Plodnost ženy ovlivňuje plodnost polí a hojnost rostlin pomáhá ženě počít. Pro zajištění úrody se často pořádaly magické obřady a sexuální orgie spojené s rituální očistou těla. Při orgiích lidé ztrácí vlastní individualitu a spojují se v jeden živý celek a tak vzniká přirozený chaos v kosmu. Orgiemi chtějí potěšit Nebi i Zemi, proto jim přinášejí během rituálů různé oběti a dary, které zajistí hojnou úrodu.43 Tabu se zde objevuje především během orgií, kdy dochází k návratu k prvotnímu chaosu. Při orgiích dojde k utlumení tabu, tedy že běžně zakázané činnosti se v tuto chvíli nejeví natolik hříšné jako jindy, tudíž se nejedná o porušení tabu jako takového a není nutná rituální očista a smytí hříchů. Nečekaně se v mnoha kulturách objevuje i provázanost kultu plodnosti s kultem smrti, rodina přináší dary mrtvým, kteří tak mají zúrodnit půdu, ve které leží. Uctívání mrtvých je zde natolik posvátné, že se objevuje tzv. „tabu dotyku“. Tento typ je jedním z nejpřísněji dodržovaných tabu. Jedná se o styk s již zemřelými, dotyk s mrtvým je přísně trestán. Ten, který byl v kontaktu s mrtvou osobou, je donucen žít nějaký čas mimo skupinu. Je mu zakázáno pít ze stejného zdroje vody a dotýkat se potravin. Takovýto člověk se stává nečistým a nežádoucím. Je mu zakázáno jakéhokoli kontaktu s ostatními členy kmene, neboť jim hrozí nebezpečí 42 43


43

infekce, kterou podle místních kmenů mrtví přenášejí. Strach z mrtvých je natolik velký, že se nesmí vyslovit ani jméno nebožtíka, jinak by přišla zkáza a smrt na celou kulturu. Např. afričtí Masajové se natolik bojí, aby byť jen omylem nevyslovili jméno zemřelého, že nebožtíkům mění jména, což jim zajistí ochranu.44

3.11 Posvátný prostor a čas 3.11.1 Posvátný prostor Dochází k proměně profánního (každodenního) prostoru na posvátný, jelikož se často objevovala myšlenka, že veškerý okolní prostor je nabit magickou silou. Vždy se totiž nachází oblast, která je určena k mystickému spojení s posvátnem. Podle předpokladů existovalo tzv. lokální totemické centrum, ve kterém došlo k prvnímu zjevení in illo tempore a v onom prostoru se opakuje hierofanie, proto v sobě nese tolik síly, kterou člověk čerpá a mysticky se na tomto místě spojuje s posvátnem. Posvátný prostor se zjevuje, není možné, aby si ho člověk sám vybral. Stavba oltářů a svatyň se opírá o prvotní zjevení, znamená to, že každá nová stavba znamená nápodobu stvoření světa. Jedná se zde o prostor transcendentní, jelikož profánní by neumožnil tolik symbolických středů, poněvadž každá stavba značí střed světa. Tento fakt umožňuje žít člověku v posvátném prostoru. Na některých místech se objevuje tzv. posvátný kruh, který odděluje profánní a posvátný prostor, který je nepřístupný démonům. Překročení hranice kruhu je považováno za tabu, které se nesmí porušit, jelikož jeho překročení by znamenalo nežádoucí zkázu času posvátného.45 Oltář či chrám znázorňují střed světa a mají ryze kosmogonický charakter, prvky na nich zvýrazněné totiž naznačují symboliky Nebes a Země. Podstatná většina posvátných budov je pro svůj vzhled ztotožňována s posvátnou horou a je především místem, kde se střetává Nebe se Zemí, proto jsou tyto budovy součástí kultu tabu. Domy se stavěly na základě kosmogonie a tradic, tudíž se téměř každé

44 45

FREUD, Sigmund. Totem a tabu. S. 21 ELIADE, Mircea. Pojednání o dějinách náboženství. S. 359-363

44

stavení stalo posvátným, což vedlo k tomu, že se posvátným stalo téměř vše a svátost těchto budov ztratila na významu. Posvátný prostor může být dvojí povahy, pozitivní a negativní, může přinášet smrt i smrt zažehnat, může pomoci, ale i ublížit. 3.11.2 Posvátný čas Časový prožitek primitivního člověka dokáže proměnit profánní čas na posvátný. Oproti času profánnímu záleží u posvátného na tom, kdo jej vnímá, jsou známé rozdíly v pojetí posvátného času mezi archaickým a moderním člověkem. Pro archaické společnosti byla jakákoli událost považována za posvátnou, proto i čas se pro ně stával posvátným a odehrávala se v něm většina rituálů. Za žádnou cenu není něčím homogenním, ale naopak, má několik podob. 46 Každé náboženství má své optimální časy, kde je (ne)vhodné něco učinit, je čas, kdy se vše daří a naopak, kdy by se raději nemělo dělat nic, aby to nepřineslo smůlu. Doba, kdy se nesmí vykonávat určité činnosti je také považována za tabu, jehož posvátnost se nesmí porušit. Posvátný čas je závislý na kosmických rytmech, rituály jsou magické v tom, že se situace opravdu odehrála. Prvotní čas slouží jako vzor, stačí znát mýtus a pochopíme svět a každá událost je hierofanií, protože se udála. M. Eliade užívá termínu bájný čas (in illo tempore = v oněch dobách), ve kterém bylo možné vše. Opakování magických rituálů je natolik vystihující dávný okamžik, že účastníci obřadního rituálu mají pocit, jakoby se vrátili do oněch dob a skutečně se účastnili začleňování do bájného času a obnovují tak mytický čas.47 Archaický člověk ze své přirozenosti touží žít v posvátném čase a zrušit čas profánní. Vše vychází z idey pravidelného obnovování času symbolickým opakováním kosmogonie, tedy že se začíná stvořením a končí chaosem.

46 47


45

Mýty jsou vždy příkladem a vzorem rituálů, nevypráví jen o povaze kosmu a Bohů, ale odhalují povahu skutečnosti. Naznačují prvotní Stvoření člověka, které je připodobňováno ke zrození kosmu. Ukazují také skutečnost, že opakováním děje se ruší profánnost času a vrací člověka mimo dějiny do magicko-náboženského času. Předměty spojené s rituály se stávají posvátnými symboly především tím, že ruší své hranice a vtahují do sebe posvátno, také proto je na ně uvalena síla tabu. Lévi-Bruhl si povšiml, že většina symbolů je zástupci posvátných předmětů a to bez ohledu na to, o jaký předmět jde, symbolika se tak může jevit jako jazyk společný pro dané společenství. Freudův (pozn. Sigmund Freud, lékař a psychiatr známy především pro položení základu psychoanalýzy, se částečně věnoval tématu tabu v souvislosti s neurózami a psychoanalýzou) přítel W. Wundt z psychoanalytických výzkumů zjistil, že v některých oblastech, ať už u primitivních národů či v moderní společnosti, se objevuje tzv. „choroba tabu“, kde si jednotlivec sám vytvoří tabu, které dodržuje stejně přísně, jakoby se jednalo o ustálené dodržované tabu. Natolik svým obavám věří, že se stává posedlým při jeho dodržování. I v tomto případě je původ tabu záhadný. Součástí této choroby jsou tzv. „nutkavé zákazy“, které se snadno přenášejí z objektu na objekt, proto má téměř vše povahu tabu.48 Tabu je velmi často spojováno se svědomím neboli vnitřním vědomím. Souvisí především s touhou, neboť kdybychom po něčem netoužili, nemuselo by se tolik činností a věcí zakazovat. Z toho plyne, že tabu má povahu sociálního jevu ne neurózy.

48

FREUD, Sigmund. Totem a tabu. S. 12

46

4

RITUÁLY VYBRANÝCH AFRICKÝCH SPOLEČNOSTÍ

4.1 Iniciační rituály a tabu s nimi spojené Zasvěcování neboli iniciace hraje důležitou roli v mnoha tradičních společnostech. Iniciací se rozumí souhrn rituálních i ústních naučení, po nichž následuje změna společenského statusu. Iniciace může být také chápána jako ontologická změna režimu, uvádí totiž člena do společnosti i do světa duchovních hodnot. Duchovními hodnotami se míní chování a jednotlivé mýty daného kmene. Ústředním momentem iniciace je obřad, znázorňující rituální smrt znamenajíc konec dětství, jehož průběh je pro nezasvěcené členy kmene tabu. Smrt značí definitivní konec a iniciační smrt zahajuje nový počátek života. V dějinách náboženství se objevují tři typy iniciace a to kolektivní rituály (pozn. označení pro rituály puberty, který je povinný pro všechny členy společenství), vstup do tajné společnosti (pozn. platí pouze pro jedno pohlaví, většinou chlapce, nejčastěji v primitivních kulturách) a mystické povolání (pozn. míní se povolání šamana, u něhož se klade důraz na osobní zkušenost a člověk musí být pro tuto kategorii předurčen). Iniciovaný člen se stává novým člověkem, protože během zasvěcení zažil náboženské zjevení světa a lidské existence. Cílem iniciace je poznat člověka, jelikož člověk v archaických společnostech hraje důležitou úlohu při vytváření kultury, je to v podstatě existenciální zkušenost, která pomáhá pochopit smysl života, proto jsou iniciační rituály nejdůležitějším momentem a jsou tak důkladně propracovány (přesně napodobují činy v mýtu). Během rituálů jsou chlapcům prozrazovány tajné mýty kmene, jejichž vyzrazení nezasvěceným či ženám je přísně trestáno, proto je součástí iniciačních zkoušek tabu.

47

4.1.1 Rituály v době puberty Většina iniciačních rituálů se odehrává právě v období dospívání. Jedním z nejrozsáhlejších aktů je oddělení od matky a tento akt je během rituálů dramaticky uctíván. 4.1.1.1 Odvedení od matky Muži násilně odvedou chlapce od matek, což značí důležitý předěl a ukryjí je v lese, kde následuje rituál iniciační smrti. Během iniciační smrti je chlapcům vyjeveno posvátno, které bylo do té doby přísně tabuizováno. Chlapci takto odvedeni se nazývají novicové nebo také neofyti a jsou ukryti pro ně v neznámém prostředí, kde jim bude vše vysvětleno (tabu bude odhaleno). Chlapci jsou v mnoha oblastech zabaleni do dek a uspáni, čímž se zahájí akt zasvěcování. Novicům jsou při zvuku bull-roaerorů (trubky) vyprávěny mýty o původu a o prvotním stvoření, jejichž předmětem je tabu týkající se celého společenství. Po skončení tohoto rituálu se chlapci vrátí do tábora, kde se různými úkoly definitivně oddělí od svých matek na znamení dospělosti. 49 Oddělování od matek se u afrických kmenů projevuje poněkud dramatičtěji a násilněji např. v podobě rituálního šlapání matce na břicho, čímž se vymaní z její moci a muž se tak stane pánem své matky. Pro matky je tento akt mnohdy nepochopitelný, jelikož se jedná o ryze mužskou záležitost. Zasvěcovací rituál chlapců je ženám nepřístupný, dívky či ženy, které by se snažily tento rituál odtajnit, by porušily tabu a následoval by trest v podobě onemocnění či smrti. Mnohdy zůstávají chlapci v buši i několik měsíců se svými učiteli. Podstatou veškerého učení je sdělení jména nejvyšší bytosti, které je přísně tajeno ženám. Vyzrazení znamená odtajnění posvátné skutečnosti a porušení pravidel tabu. Význam takovýchto iniciačních zkoušek je, aby se zjistilo, do jaké míry je chlapec odolný. Během výcviku v lese jsou novicové fyzicky i psychicky týráni, je jim odepírán spánek, aby projevili svou vůli a jsou prováděny spirituální zkoušky. Tyto zkoušky mají připravit budoucí muže na těžký život, který přijde. Novic je 49

ELIADE, Mircea. Iniciace, rituály, tajné společnosti. 1.vyd. Brno: Computer Pres, 2004. 213s. ISBN 80-7226-9011. S. 24

48

považován za znovuzrozeného, proto se mnohdy vyskytuje i zákaz mluvení či rozhlížení se kolem sebe, smí se dívat jen pod sebe, což ho má naučit meditovat. Mystická smrt má však pozitivní charakter, naznačuje znovuobnovení celého kosmu a společnosti, novicovi se zjevuje posvátnost existence člověka a světa, jelikož podle tradic je člověk a kosmos společným dílem Bohů. 4.1.1.2 Obřízka Specifickým kmenovým rituálem v pubertě je obřízka. Tento rituál je rozšířen téměř po celé planetě, především v Austrálii, Oceánii a Africe, jedná se tak o univerzální rituál. V Africe znamená obřízka rituální opakování mytické události, dělá se ze strachu, aby je božské bytosti nezavrhly a nezabily. Často objevovanou je představa, že rituál obřízky je prováděn skrze démony, kteří jsou tabuizováni (jejich původ je neznámý, ale i přesto budí respekt). U africkým kmenů je operující (pozn. úkony prováděny většinou knězi v maskách) převlečen do leopardích či lvích kůží, což má v novicovi vyvolat představu, že tento rituální úkon mu je prováděn šelmou, v níž je vtělen Bůh a opakuje čin Boha, který měl vykonávat rituální vraždy. Člověk provádějící tuto rituální smrt je vybaven i drápy, což ještě více posiluje představu, že genitálie jsou chlapci odebrány divou zvěří. Panuje mýtus, že obřezaní se těší velké sexuální svobodě, ne však v moderním smyslu slova, nýbrž možnost sexuálně žít zvyšuje možnost podílet se na posvátnu, jelikož plodnost je pro ně posvátná skutečnost. Do té doby byli chlapci považováni za děti neschopné počít potomka. Tím, že prošli tímto iniciačním rituálem, jim bylo odhaleno tabu týkající se sexuality a nehrozí již možnost porušení tohoto tabu. Totiž chlapec, který se zajímá o sexualitu dříve, než mu byla provedena obřízka a rituál s ní spojený, porušuje tabu, čímž může ohrozit nejen sebe, ale i celou společnost. 50 Obnovou obřízky je rituální naříznutí, kdy mužské genitále vypadají z části jako ženské, což značilo podobu s Bohy, o kterých se říkávalo, že jsou bisexuální povahy.

50


49

Afričtí Masajové a Nubové tomu věřili natolik, že novicové byli oblíkáni do dívčích šatů. Během tohoto rituálu dochází k potlačení tabu, jelikož za jiných okolností by se snaha podobat opačnému pohlaví považovala za hřích a porušení tabu. Cílem těchto rituálů je snaha opatřit čerstvou krev, která zajišťuje sílu a především vytékání krve značí definitivní oddělení od matky, jedná se o ospravedlnění se skrze náboženství.51 4.1.1.3 Rituální smrt Scénáře iniciačních smrtí jsou dramatické a důkladně propracované. V Kongu jsou mladí chlapci nuceni vypít posvátný nápoj, po kterém ztratí vědomí, následně jsou v džungli obřezáni a učí se tradicím. Po probuzení jakoby nevěděli nic o své minulosti, neví se však, jestli je to hra nebo zda je to opravdu následek traumatické události, kterou prožili. M. Eliade soudí, že se jedná pouze o roli, kterou chtějí dát najevo, že se stávají muži a jsou definitivně odpoutáni od dětství. Minulost se pro ně v tuto chvíli stává něčím zapovězeným, stává se z ní tabu. Chlapcům jsou přidělena nová jména, která znamenají nový začátek. Oslovení chlapce původním jménem je porušení tabu, které se trestá. Zapomnění má být znakem smrti. V jednom africkém kmeni Bushongo musí chlapci prokázat svou odvahu v mnoha zkouškách, které mají zvláště v Africe podobu násilného mučení. „V Africe se setkáváme s množstvím iniciačních obřadů, kde dramatický prvek hraje hlavní roli. O tom vypovídá například svědectví Tordaye a Joyce o rituálech puberty u kmene Bushongo: v dlouhém příkopu se vyhloubí několik prohlubin, ve kterých se schovají čtyři muži převlečení za leoparda, válečníka, kováře a opici. Novicové jsou donuceni k tomu, aby přeskakovali příkop; v určitý okamžik spadnou do jámy naplněné vodou. Druhý obřad, nazývaný Ganda, je ještě hrozivější. Jeden muž zmizí v jakémsi tunelu a silně zatřese kůly, jejichž vrcholky jsou vidět zdaleka. Novicové věří tomu, že muž byl v tunelu napaden duchy a právě bojuje o život. Ve skutečnosti si muž potají natře tělo kozí krví a potom vychází z tunelu, jako by byl vážně zraněn a na konci se svými silami. Zhroutí se na zem a ostatní muži ho ihned odnesou daleko odtamtud. Novicové jsou nyní přinuceni vniknout jeden po druhém do tunelu. Ale jelikož jsou 51

ELIADE, Mircea. Tamtéž. S. 47-50

50

zděšeni, žádají většinou, aby toho byli ušetřeni.“52 Během takovýchto rituálů, zejména v jižní Africe, dochází i k fyzickému násilí prováděném na chlapcích, což mnohdy vyústí ve smrt chlapce, chlapcům je totiž zakázáno dát jakkoli najevo svou bolest. Veškeré rituály (jednoduché i složité) v sobě nesou prvek něčeho posvátného, jsou tabuizovány. Novicové se vždy během zkoušek dostanou do stádia, kdy jim je tabu odhaleno. Na některých místech trvá zasvěcování i několik let (mezi jednotlivými stupni jsou dlouhé časové odmlky). Být iniciován znamená vědět, co se odehrálo v oněch dobách neboli in illo tempore, tajné vědění nespočívá ani tak v tom, co jsou Bohové a co udělali, ale spíše na mytických předcích, jelikož právě předkové prožili ono prvotní drama. 4.1.1.4 Dívčí iniciace Známější jsou spíše chlapecké zasvěcovací rituály, najdou se však rituály určené pouze dívkám a účast chlapců je přísně zakázána. Pokud by se chlapci zúčastnili dívčích iniciací, porušili by tabu a čekal by je dlouhý očistný rituál, aby ze sebe tento hřích smyli. Nejsou však tolik rozšířené a propracované. Iniciační rituály dívek jsou individuální povahy, jelikož se s obřadem začíná při příchodu menstruace, jejíž průběh byl pro dívky tabu, o kterém se starší ženy nezmiňovaly, jinak by porušily tradiční průběh iniciace. Dívka je ihned oddělena od své rodiny a je odvedena do skrýše v lese, kde se učí tajemstvím sexuality a plodnosti z vyprávění starších žen. První odloučení trvá většinou tři dny, kdy jsou ukryté v chýši se zákazem vycházení na slunce. Následuje rituální pomalování celého těla a očistná koupel, poté se vrací do tábora, kde jsou slavnostně přijaty mezi ženy. Slavnostní přijímání je prováděno formou rituálních tanců mužům nepřístupným, tyto rituály jsou mužům tajeny prostřednictvím tabu, které všichni bez výjimky uctívají. Jde především o to, aby si dívka uvědomila svou přeměnu a převzala způsob života dospělé ženy. Menstruace je jen prvním stupněm iniciace, následuje první těhotenství a porod, které jsou neméně oslavovány ženskou společností a také mají povahu tabu, jelikož do té doby nevěděly, co tyto situace 52


51

obnášejí. Tyto ryze ženské oslavy bývají nepřístupné mužům a vedou k tvorbě tajných ženských společenství. 53 Africké ženské spolky jsou typické svými tajemstvími, která obklopují jejich rituály, bývají často střeženy více než ty mužské. Ženské rituály jsou typické pro svoji sprostotu, chvílemi napodobují chování mužů. Přihlížející muže napadnou a svléknou, načež se mu následně vysmívají pro jeho malé mužství, přesně tak jak se muži chovají k ženám. Ženy muže provokují a následně urážejí. Cílem je však také to, že si chtějí zajistit plodnost a právě mužská společnost by mohla ovlivnit výsledky. I během těchto tanců dochází k potlačení tabu, jelikož za normálních okolností by si ženy takové chování vůči mužům nemohly dovolit, ale oslavy jsou výjimečnou situací, proto je takové chování tolerováno. R. H. Nassau, misionář v západní Africe, si povšiml, že u africké společnosti Nyembe se ženám dostává větší svobody. Magicko-náboženská prestiž tlačí ženy kupředu, chtějí tak bojovat proti mužům a jiným živým tvorům. Stejně jako muži při svých rituálech napodobují lov, chtějí tak všem ukázat, že jsou schopny toho co muži. Jejich chování mi přijde zčásti feministické. Vytváření spolku nemá jen náboženskou funkci, zasahují i do sociálního života společnosti.54 4.1.2 Hrdinské iniciace Častým jevem, který má prokázat odvahu noviců je sestoupení zaživa do pekla, kde je následně pohlcen nestvůrou. Principem zkoušky je, aby živý nedotčený hrdina pronikl do nitra obludy (pozn. často opravdu velmi důkladně vystavěná napodobenina nitra obludy) a podařilo se mu vyjít ven bez jakékoli úhony. Jako u předchozích rituálů, kde bylo cílem mytické znovuzrození, se zde jedná o prokázání potřebné odvahy, čímž zkoušený prokáže, že se nebojí smrti a zároveň odhalí tabu společnosti, které mu bylo do té doby zatajováno. Záhrobí či nitro nestvůry značí místo vědění a moudrosti, jelikož podle uctívaných mýtů je pán pekel vševědoucí a oni se mu chtějí vyrovnat.

53 54


52

Kdo zkouškou projde, je kvalifikován a stává se něčím víc než ostatní, je tím, kdo prozřel a ví. Smyslem zkoušek je projevení odvahy, sebedůvěry a mravní i fyzické odolnosti, jinými slovy, zasvěcovaný musí sám dojít k závěru, že některé překážky pouze fyzickou silou nepřekoná. Typickou překážkou je tzv. symplegád neboli paradox, který lze vyřešit pouze duchovní cestou. Je důležité umět si věci představit a věřit, že opravdu jsou, čímž se odpoutají od reality a hmoty. Kdo toto nedokáže, neuspěje.55 Objevuje se i symbolika smrti, vkročení do nitra nestvůry značí, že byl pohlcen a následné vystoupení ven je jakési vyvrhnutí, které dokazuje splnění zkoušky. Součástí hrdinského rituálu je i iniciační mučení, utrpení má totiž rituální hodnotu a účelem je duchovní přeměna. Panuje zde představa, že mučení provádí nějaká nadlidská bytost, díky níž je mučený blíže k Bohu. 4.1.3 Šamanské iniciace Šamanem se člověk může stát na základě tří skutečností, spontánním určením, dědičným převodem nebo osobním rozhodnutím. V každém případě dochází k výrazné změně chování. V těchto iniciacích nejde ani tak o rituální smrt, ale o duchovní porážku protivníka, čímž se stává mocnějším. Základ je v magickonáboženské zkušenosti, která je ostatním členům kmene tajena. Typickým ritem je uchýlení se do samoty, kde nastává tzv. psychický chaos, který značí, že se světský člověk rozpouští a přichází nová osobnost. Šamani jsou ve všech kulturách považováni za specialisty na posvátno, jako individua, která se podílejí na posvátnu. Jsou tedy schopni překročit tabu, které je vždy vázáno se zvláštní situací a omezením posvátna. Během pro ně typické extáze je šaman schopen zemřít a následně vzkřísit, v extázi duše opouští tělo, která se lépe orientuje ve světě a přebírá na sebe chování a myšlení Boha. Ten, kdo zkouškou projde, se stává šamanem a přebírá i roli instruktora.56

55 56


53

4.2 Kmen Ndembu a jeho průběh rituálu Výzkumem kmene Ndembu se zabýval vědec Victor Turner (viz výše), který pobýval několik měsíců v ndembské vesnici, kde pozoroval jejich zvyky a analyzoval obřady a rituály. Kmen Ndembu osidluje území severozápadní Zambie, kde i např. lov má rituální význam. Většina odehrávajících se rituálů, kterých měl Turner možnost se účastnit, souvisí s krizí vesnice. I zde je člověk povinen uctívat své předky. 4.2.1 Rituál Isoma Jedním z nejpraktikovanějších obřadů kmene Ndembu je rituál zvaný Isoma, což je typicky ženský rituál zajišťující plodnost. Veškerých rituálů se účastní významná postava léčitele, jelikož různé medikamenty hrají při obřadech důležitou roli a on pomocí nasbíraných bylin pacientku vyléčí. Léčitel je většinou mužského pohlaví a díky jeho funkci mu je udělena výjimka. Smí se jako jediný muž zúčastnit ženských rituálů, které jsou jinak mužům tabuizovány ze strachu, aby nenarušili výsledek rituálu. 57 Jedním z nejčastějších obřadů je ten, který je zaměřen na problém potratů, které se v této oblasti hojně vyskytují. Léčitel musí odstranit zlé stíny, které na ženy vrhly zemřelé matky či sestry. Základem tohoto očistného rituálu je oddělení od profánního světa, od sekulárního života a finální odstranění stínů. Smyslem je také nastolení rovnováhy v manželství, jejíž nepřítomnost může také ovlivňovat průchod těhotenství. Gesta a slova se v mnoha rituálech shodují, avšak v každém mají svou charakteristickou roli, která se může měnit podle potřeby. Cílem je spojení se s říší stínů a stíny odstranit.

57

TURNER, Victor. Průběh rituálu. 1.vyd. Brno: Computer Pres, 2004. 194s. ISBN 80-722-6900-3. S. 26

54

4.2.2 Problematika narození dvojčat Dvojčata ve většině primitivních společenstvích jsou neobvyklým paradoxem, který mnohdy není přijímán kladně. Např. obyvatelé poušti Kalahari jedno z dvojčat zabíjejí a to nejen z finančního hlediska, jelikož mnohdy bývá pro matku problém uživit obě děti mateřským mlékem, ale i proto, že zkrátka nezapadají do struktury společnosti, kde má každý jedinec své předepsané místo a v sociálním i politickém dělení a počítá se jen s jedním potomkem. V jiných společenstvích jsou však vnímáni jako něco víc, jako potomci Boží a předpokládá se, že jsou myticky totožní, proto jsou zapojováni do řady rituálů. Jsou vnímáni jako požehnání i jako neštěstí. V některých kmenech se pořádají rituální tance, kdy žena tančí po vesnici s ošatkou a prosí ostatní o jídlo, oblečení a peníze.58 Vesničtí léčitelé věří, že se jedná o přemíru plodnosti, proto jsou matky i otcové podrobováni mnoha obřadům, které mají zabránit dalšímu dvojímu porodu. I ti, kteří přišli do styku s dvojčaty, se musí podrobit rituální očistě a dodat jim sílu, aby se styk s nimi náhodou neprojevil narozením dalších dvojčat. Porod dvojčat mnohdy v kmeni vyvolává pocit, že matka porušila tabu a trestem za překročení hranic je narození dvojčat, proto se musí podrobit rituální očistě, kdy ze sebe smyje hřích pramenící z porušení tabu. 4.2.3 Námluvy Pro námluvy ndembských chlapců a dívek je typické škádlení se a provokování, které je provázeno chováním, které je v každodenním životě zakázáno (je tabuizováno), zatímco během rituálu je nařízeno (tabu je potlačeno), což vede až k obscénnímu chování. Poukazuje se na rozdílnost obou pohlaví vedoucí k prohloubení sexuální touhy. Některé rituály jsou zaměřené na plodnost žen, proto je žena sedící na zemi v kruhu kropena léčivou vodou a kolem ní se pořádají obřadní tance se snahou zajistit plodnost oběma v páru.59 58 59

TURNER, Victor. Průběh rituálu. S. 51-52 TURNER, Victor. Tamtéž. S. 80

55

4.2.4 Communitas Communitas neboli společenství je založeno na postavení člověka ve společnosti, kde každé postavení má nějakou posvátnou vlastnost. Protiklady v postavení se navzájem formují podle typických náboženských rysů. Společnosti se většinou dělí podle toho, zda se jedná o otcovskou či mateřskou linii (podle toho na koho přechází majetek rodu), dále pak rozhodující roli hraje pohlaví, věk, rod i příbuzenský systém. Během oslav rodu dochází k výměně rolí, kdy si ženy a muži vymění své postavení a ženy se stávají těmi, kdo přebírá autoritu. Mění si mezi sebou oblečení i povinnosti, např. Zulové tak chtějí uvést věci do pořádku a usmířit si duše zemřelých předků. Častým jevem v rámci communitas je přecházení z jednoho sociálního statusu do druhého. Týká se především rituálů životních krizí a kalendářních rituálů. Kalendářní rituály jsou určené pro celou skupinu a týkají se především ročních období, během nich dochází k převrácení statusu směrem dolů. Rituály životních krizí jsou určeny jednotlivcům a jejich významem je oslavit jednotlivé prvky života (narození, svatba, smrt), dojde také k rituálnímu zvýšení statusu.60 Náčelníci kmenů

představují

vrchol politicko-právní

společnosti,

ale

symbolizují také úrodu, jsou zodpovědní za spokojenost kmene či přivolávají a zahánějí deště. Provádí se i rituály, kdy mají obyvatelé vesnic právo vyčíst svému vůdci, co je trápí a co pokazil. I zde dochází k rituální změně společenského statusu a potlačení jindy tabuizované situace, kdy se poddaní stávají nadřízenými a naopak. Slabí tak nasazují agresivní masku a ti silní se stávají pokornými. Jelikož tyto rituály mají pro ndembské společenství velký význam, nesmí se náčelník po konci obřadu mstít svým poddaným. Známý je také obřad pro budoucího náčelníka, který je nejprve separován, poté probíhají ponižující rituály a teprve po tom je slavnostně prohlášen za vůdce.61

60 61

TURNER, Victor. Tamtéž. S. 161 TURNER, Victor. Tamtéž. S. 162

56

4.2.5 Iniciace Průběh iniciačního rituálu jsem již zmiňovala, nyní tedy jen ve zkratce. Jedná se o fáze oddělení od matek, pomezí, kdy je zasvěcovaný ukryt v buši a nakonec přijat do společnosti. Při iniciačních obřadech se nejvíce objevuje liminarita společnosti, což značí bytí na pomezí (tj. jakousi temnotu). Novicové jsou liminární, jelikož jsou ve fázi přechodu a tak nespadají ani do jednoho společenského dělení, pro ostatní jsou v tuto chvíli tabu, někým, kdo je za hranicemi. Podmínkou pro iniciační obřad je, aby byl novic tabula rasa (nepopsaný list papíru, John Locke), jinak by nemohl přijmout nové povinnosti muže v kmeni. 62 Význam iniciačních rituálů je především v existenciální zkušenosti, kdy člen skupiny zemře a následně vstane z mrtvých. Rituální smrt je velmi častým jevem proto, že odhaluje posvátno a tabu s ním spojené. Mnoho iniciačních rituálů se jeví jako imitatio dei neboli napodobování Boha, veškeré rituály opakují prvotní událost a činy Boha in illo tempore. Tím, že odhalují chování předků, odkrývají tajemství, která jim byla ukryta v tabu.

5

SMYSL TABU PRO PŘÍRODNÍ NÁRODY Tabu je úzce spjato spíše s archaickými společnostmi nežli moderními. Tyto

společenství vyžadují řád podle kterého žijí a udržují jej především uctíváním kultu a dodržováním různých omezení plynoucích z tabuizovaných situací. V moderní společnosti není tématika tabu tolik rozšířená. Mnoho moderních lidí si myslí, že se tabu vytratilo z našich životů, ale opak je pravdou. To, že se některá situace již nenazývá tabu neznamená, že není tabuizována. Tabu zde bylo, je a bude. Vždy bude existovat nějaká činnost nebo situace, která je nežádoucí a zakázaná. Dnes zákazy lidé vidí jen jako zákony. Ale co jsou to vlastně zákony? Přeci omezení člověka nějak jednat či nejednat a tabu je přeci také druh omezení jednání. Tuto souvislost si však uvědomují spíše přírodní kultury, které by nemohly být bez tabu. 62

TURNER, Victor. Tamtéž. S. 103

57

Pro mnoho lidí by se tabu mohlo zdát identické s mravními zákazy, ale není tomu tak. Tabu sice představuje jakési zákazy a omezení pro velkou část lidí, ať už se jedná o přírodní národy nebo moderní společnost, mravní zákazy jsou však oproti zásadám tabu systematizovány. Zákazy a omezení(tabu) nejsou dány od Boha ani od někoho jiného, jsou odvozeny samy ze sebe a samy ze sebe se také udržují. Není zde nadřízená osoba, která by dohlížela na dodržování tabu. Záleží jen na svědomí člověka. W. Wundt považuje tabu za nejstarší nepsaný etický kodex lidstva. Je zde zřejmé, že tabu má dost společného s etickými postoji. Tabu především strukturuje lidské myšlení, odvíjí se od něj etické postoje lidí. Jak jsem zmínila, tabu vychází samo ze sebe, i přesto jej všichni dodržují a mají z něj „respekt“. Je to především tím, že tabu napomáhá fázovat život a určuje konkrétní etické postoje. Jen díky němu lidé dodržují zákazy neboť mají strach z trestu za porušení.63 Málokdy si člověk uvědomuje do jaké míry ho tabu ovlivňuje, přitom tabu patří k jedněm z nejvýznamnějších determinantů ovlivňující chování lidí. To, že je něco zakázáno a hrozí sankce za porušení, drží společnost v pořádku pohromadě. Je málo lidí, kteří jsou ochotni riskovat své společenské postavení tím, že poruší tabu. Avšak najdou se tací, kteří nerespektují pravidla společnosti a chovají se proti předpisům. Takoví jedinci jsou nebezpeční pro celou společnost a právě proto jsou vyřazeni ze skupiny do té doby, dokud ze sebe nesmyjí veškeré hříchy. Jedinec musí pryč ze společnosti také proto, že člověk je neustále ovlivňován touhami a chtíčem a pokud by viděl, že někomu porušení pravidel projde beztrestně, mohlo by to vyvolat davové šílenství, kdy by tabuizované situace porušoval každý. Tabu však není jen o tom, že něco někomu zakazuje či omezuje jeho chování, ale má také ochrannou funkci. Tabu zajišťuje ochranu před nebezpečím či ochraňuje slabší představitele kmene(ženy, děti, starce) a majetek. Chrání také před Bohy a jejich hněvem za porušení tabu.

63

FREUD, Sigmund. Tamtéž. S. 9

58

Tím, že je někdo nebo něco tabuizováno, zajišťuje mu ochranu před nepřáteli a démony. Mezi nejtypičtější zákazy, spojené zároveň s ochranou, je tabu spojené s těhotnými ženami a jejich stravováním. Ženy čekající potomka nesmí jíst některé druhy potravin, resp.maso od zakázaných zvířat. Špatné vlastnosti zvěře by se totiž mohly skrze matku dostat k potomku, který by byl těmito vlastnostmi ovlivněn. Tabu může být jak trvalé, tak dočasné, záleží na konkrétní situaci. Trvalá tabu jsou spojená například se zákazem dotyku, především s mrtvými. Jak jsem zmiňovala v předchozí kapitole, dotyk s mrtvými, byť jen v myšlenkách, je přísně tabuizován. Člověk, který přišel do kontaktu s mrtvým člověkem musí projít očistou a několika ceremoniály, které mu umožní návrat zpět do společnosti. Mezi dočasná tabu patří např. menstruace u dívek nebo lov. Dívky, které menstruují se nesmí dotýkat potravin pít ze stejného zdroje vody nebo se účastnit některých rituálů. Krev dívky je podle mnoha pověr znamením, že dívka přišla do styku s démony a skrze menstruaci ji démon opouští. Dnes se sice tabu odpoutává od démonismu, mění se však v nátlak mravů a zvyků předávajících se z generace na generaci. Nátlak se projevuje obzvláště tím, že co je pro některé kultury zcela normální, je pro jiné něčím nepřípustným. Mám tím na mysli např. rituální stříhání vlasů, propichování uší či jiných částí těla nebo obřízku. U některých přírodních národů je nemyslitelné tyto úkony neprovézt, jinde je to naopak chápáno jako nedovolený zákrok na lidské tělo stvořené Bohem. Bůh nás nestvořil takové jací jsme jen tak nadarmo, vše má svůj důvod a tímto sebetrýzněním se mění Boží vůle. V moderní době panuje strach ze smrti nebo spíše lépe řečeno z nicoty. Dříve tomu tak nebylo, jelikož se věřilo v další pokračování života a právě proto se objevovalo tolik iniciačních rituálů a obřadů s nimi spojené. V archaických společenstvích je smrt něčím nepostradatelným co neodmyslitelně patří k životu a lidskému údělu. Díky smrti se dojde k vyšší úrovni bytí, smrt se tak stává nejvyšším zasvěcením. Moderní člověk, míněno ve smyslu nevěřící, nevěří představě, že po smrti přijde nový počátek, proto má takový strach ze smrti. Moderní lidé mají strach, že je po smrti nic jiného nečeká, zatímco účastníci primitivních společností věří, že se znovu narodí, proto se konce nebojí. A právě iniciační rituály,

59

kde je častým jevem rituální smrt a následné zmrtvýchvstání mají za úkol připravit člověka na to, co přijde po smrti. Smysl tabu se projevuje v iniciačních rituálech, během kterých je stěžejní zapomenout na předchozí život a zjištěním nových informací začít život nový. Cílem iniciační smrti je, že odstraňuje minulost, smrt však není chápána jako konec, nýbrž jako počátek. Smrtí se rozumí nejvyšší zasvěcení a tím, že je člověk zasvěcen má tu možnost podílet se na posvátnu, tabu a kosmu a tak může bojovat proti chaosu, kterého se veškeré přírodní společnosti obávají. Přírodní národy chápou svět ve kterém žijí jako kosmos. Jelikož každé obydlené území bylo Bohem či jinou nadpřirozenou bytostí posvěceno a posvěcení znamená kosmizaci prostoru. Zatímco tzv. „jiný svět“, svět démonů a jiných zlých sil, je neposvěcen. Již ze své přirozenosti má každý člověk strach z narušení kosmu a následného úpadku do chaosu, proto se dělá vše proto aby chaos nenastal. Tabu je zde právě tím, co zajišťuje ochranu před zlem. Pokud se budou lidé chovat podle pravidel a neporušovat tabuizované situace, není možné aby chaos nastal. Chaos je chápán jako zlo, pokud by nastal konec kosmu a vládl by chaos, znamenalo by to konec i pro člověka. Ochranou proti chaosu je dodržování tabuizovaných situací, tím, že se budou vykonávat či nevykonávat některé činnosti. Např. zasévání pouze rukou ženy, dodržování tajemství kmene, zákaz dotyku(viz výše). Souvislost je zde i v závislosti archaických kultur na stvořiteli a předcích. Chtějí ochránit to, co Bůh stvořil a předkové dokončili. Chaos by mohl veškeré snažení zničit a obnova kosmu by byla náročná. Ochrana

kosmu

se

projevuje

především

uctíváním

různých

kultů

prostřednictvím různých posvátných symbolik. Především hory, chrámy či stromy jsou prostředníky, kteří umožňují magické spojení mezi podsvětím, Zemí a Nebem. Proto se tak často objevuje rituální šplhání do výšek např. po žebříku nebo liáně. Jelikož lidská duše stoupá po smrti člověka do Nebe, chce člověk nalézt možnost jak být ve spojení s Bohem již zaživa. Nebe bylo vždy něco jiného, něco abnormálního, právě proto je ztotožňováno s kosmem a je tolik uctíváno. Také to, že bude člověk ve spojení s kosmem skrze uctívání nebeského kultu, umožňuje bojovat proti síle chaosu. I Slunce hraje svou roli v boji o záchranu kosmu. Schopnost Slunce večer

60

zmizet a ráno se zase v pořádku objevit je znamení možnosti zmrtvýchvstání, o které se přírodní národy pokouší. Během iniciačních rituálů se jim toto podaří, proto jakoby porazili démony pocházející z chaosu. Přírodní společnosti jsou silně nábožensky založené, z toho pramení moc, kterou tabu disponuje. Je jedno o jakou kulturu se jedná a jakým jazykem mluví, všude platí přísně daná pravidla, která se musí chtě nechtě dodržovat, jelikož na jejich dodržování stojí stabilita kosmu, která je nepostradatelná. Padne kosmos, padne i člověk. Myslím si, že přírodní národy by nebyly schopné bez tabu fungovat. Jak jsem zmínila výše, tabu určuje etické postoje, ovlivňuje chování, chrání před nebezpečím, zajišťuje řád či umožňuje boj proti chaosu. Člověk vždy potřebuje nějaká pravidla, která dodržuje a právě tabu je tím, co zaručuje dodržování těchto pravidel. Navíc tabu ochraňuje kosmos, který je pro člověka vším. Pro člověka neexistuje nic horšího než návrat k chaosu.

61

Závěr Cílem mé práce bylo ujasnění si funkce tabu v mýtech a rituálech. Myslím si, že se mi podařilo nahlédnout na mýty a rituály i z jiného pohledu než je běžné. Ve většině pracích se dozvíme, co to jsou mýty a jaké známe, to samé u rituálu. Avšak zohlednění funkce tabu není natolik rozšířené. I já jsem definovala charakteristiku mýtů a rituálů, důležitější však pro mne bylo ujasnění si důležitosti posvátných symbolik v mýtech a jejich návaznost na tabu. Tabu je vždy chápáno jako něco zakázaného, v mnoha ohledech je to však spíše omezení chování týkající se jednání během rituálů. Jelikož je tabu vždy spojeno s nějakou situací či předmětem, pokusila jsem se tedy ukázat při jakých konkrétních situacích se tabu objevuje. Základním zjištěním pro mě bylo, že tabu se vždy váže na něco posvátného a je spojeno s odříkáním. Toto odříkání je uloženo ve zvycích a mravech národů a zajišťuje bezproblémové dodržování řádu i celého kosmu. Lidé mají strach z porušení pravidel, porušení se považuje za překročení tabu, aniž by věděli, kdo tato pravidla nastolil. Strach je však natolik silný, že zakazuje jakékoli jednání nepříslušné běžnému fungování řádu. Na úvod jsem se zaměřila na mýty a rituály v pojetí různých antropologických teoriích, kde jsem se snažila ukázat rozdílné názory významných antropologů na důležitost a strukturu mytologie. Již zde jsem narazila na důležitost symbolů, kterými jsem se zabývala dále. Dumézilovo trojí dělení společnosti mi bylo inspirací pro nahlédnutí na společnost nejen jako na funkční celek, nýbrž i jako na části spolu související. On se ve své práci zabýval mýty a tím, jak se v nich objevuje trojná struktura. Tato trojfunkčnost se objevuje ale i v důležitých životních etapách, které mají výrazný dopad na život člověka ve společnosti. Třemi nejdůležitějšími mezníky života je narození, iniciace a smrt. I samotná iniciace je dále rozdělena podle trojčlenné struktury, kdy součástí každé iniciace je oddělení od matky, rituální smrt a následně znovuzrození. A právě proto jsem se ve své práci pokusila přiblížit význam iniciačních rituálů. Posvátná symbolika je základem mýtů a posléze rituálů, pokud nepochopíme tyto symboliky není možné si správně vyložit mýtus. Veškeré rituály a následné

62

omezení ve formě tabu vyplývají z mnoha pověr, které vycházejí z uctívání různých kultů. Každý kult má svého Boha, kterého archaické společnosti uctívají a obětují jim různé dary. A právě zde je možné vidět, jak je tabu spojeno s mýty a rituály. Každý dodržovaný rituál má svá pravidla, která se nesmí porušit. To, co je za hranicemi přípustného je chápáno jako tabu, kterému je lépe se vyhnout. Za porušení tabuizované situace hrozí hněv Bohů, které uctívají prostřednictvím různých kultů. Jsou případy, kdy se hněv týká pouze osoby porušující pravidla, ale vyskytují se i takové situace, kdy je potrestáno celé společenství (např. ohromné deště ničící úrodu ba naopak nekončící sucha). Proto je tabu tak přísně dodržováno. Strach o sebe, o svůj život, o svou rodinu a přátele je hnacím motorem proč se chovat podle pravidel a zákazy neporušovat. Význam tabu jsem se pokusila ukázat na průběhu iniciačního rituálu, který patří k těm nejrozšířenějším. Zasvěcování neboli iniciace je důležitý moment v životě nejen pro archaického člověka, ale i pro moderní společnosti. Naneštěstí se v dnešní době zvyky spojené s přechodem k dospělosti neobjevují, což je dle mého názoru škoda. Dnes se člověk stává dospělým v den svých osmnáctých narozenin a tím to končí, avšak dříve byl přechod do dospělosti důležitou záležitostí nejen pro zasvěcovaného, ale pro celou společnost. Iniciace není krátkodobou záležitostí, nýbrž je to dlouhodobý proces, při kterém se mladistvý učí být dospělý. Nejen, že mu jsou odtajněna skrytá tajemství a mýty kmene, ale učí se čelit změnám a zmírnit svůj strach z dospívání. Myslím si, že dnes by se nemělo zapomínat na naše předky a jejich zvyky, jelikož právě rituály jsou tím, co udržuje společnost pohromadě. Na samém závěru jsem se zaměřila přímo na tabu a jeho smysl pro přírodní národy. Podařilo se mi ukázat tabu v několika rovinách. Tabu není jen nějaká zakázaná situace nebo činnost, ale slouží také jako ochránce společnosti před nebezpečím, především brání kosmos před sílou chaosu. Pokud by nastal chaos, znamenalo by to konec kosmu a člověka.

63

Seznam použité literatury 1. BUDIL, Ivo. Mýtus,jazyk a kulturní antropologie [online]. Praha : Triton, 2003 [cit. 2011-01-22]. Dostupné z WWW: . ISBN 80-7254321-0. 2. DUMÉZIL, Georges. Mýtus a epos I. 1.vyd. Praha:Oikoymenh,2001.695s. ISBN 80-7298-034-3. 3. ELIADE, Mircea. Iniciace, rituály, tajné společnosti. 1.vyd. Brno: Computer Pres, 2004. 213s. ISBN 80-7226-901-1. 4. ELIADE, Mircea. Mýtus o věčném návratu. 1.vyd. Praha:Oikoymenh, 1993. 102s. ISBN 80-7298-037-8. 5. ELIADE, Mircea. Mýty, sny a mystéria. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 1998. 195s. ISBN 80-86005-63-1. 6. ELIADE, Mircea. Pojednání o dějinách náboženství. 1.vyd. Praha: Argo, 2004.456s. ISBN 80-7203-589-4. 7. ELIADE, Mircea. Posvátné a profánní. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 2006. 148s. ISBN 80-7298-175-7. 8. FREUD, Sigmund . Totem a tabu [online]. Praha : Práh, 1997 [cit. 2011-0311]. Dostupné z WWW: . ISBN 80-86123-01-4. 9. SOUKUP, Václav. Přehled antropologických teorií kultury. 2.vyd. Praha:Portál,2004. 229s. ISBN 80-7178-929-1. 10. TURNER, Victor. Průběh rituálu. 1.vyd. Brno: Computer Pres, 2004. 194s. ISBN 80-722-6900-3. 11. Presseurop.eu [online]. 2009-11-04 [cit. 2011-02-24]. Kultura a debaty. Dostupné z WWW: .

64

65

VÝZNAM TABU V MÝTECH A RITUÁLECH THE MEANING OF TABOO IN MYTH AND RITUAL

Recommend Documents