KAPITOLA DESÁTÁ Jež nás zasvětí do tajů světa hlodavců, jmenovitě rodu Citellus, čili sysla. Tento živočich jenž býval postrachem zemědělců prokázal svou užitečnost svou příkladností, která inspirovala dávné SPARTAKOVCE k tzv. syslení.
V ruce svírám kus čehosi, co kdysi bývalo moc užitečné, bez čehož to prostě nemohlo jezdit a nyní je mi jasné, že se to nedá ani nahradit, ani zrenovovat. Vlastně ani nevím jak se to jmenuje a jak to celé má vypadat. Nezbývá než aby krabice se sysláty vydaly své tajemství a po rozbalení asi desátého voskovaného papíruje je jasné, že i tuto součástku mám. Vyšel jsem na sluníčko ven z garáže a na pozadí okolní zeleně se mi před duševním zrakem odehrávala historie, jak mi utkvěla v paměti.
Úkon obstarání součástky začíná pochopitelně jejím určením. Musíte mít nové ložisko, žárovku, těsnění, motorek pro stírač či cokoli jiného. Telefonický průzkum posílil vaši důvěru, proto se logicky rozhodnete: „Pokusím se to někde koupit hned teď.“ - Nu, čest a chvála vaší odvaze! Pro nákup však volte vždy hlavní; krajské, případně ještě okresní město, nikoli nějaké hnízdo, kde je jediná prodejna Mototechny a kde vám hned pokazí iluse stručným sdělením, že požadovaný předmět skutečně - není. Ve větších střediscích najdete totiž prodejen víc, zacestujete si krásně, a dospějete nakonec k témuž zjištění stejně, ale pomalu, bez risika náhlého, na zdraví nepříznivě působícího překvapení a za systematického přesvědčování, že jinak tomu být nemůže. Telefonní seznam vám, vězte, nalakoval skutečnost na růžovo víc, než to dokáže nejlépe napsaná budovatelská povídka. Jak nevěřit tvrzení, že padesát rozděloven Mototechny má přesně specialisované sortimenty; stojí-li to zde černé na bílém? Najdete tudíž adresu závodu; který zásobuje motoristickou veřejnost - řekněme - autoelektrickými potřebami. 124
Rozjedete se bůhvíjak daleko, a u cíle, kam přicházíte najisto, řeknou vám lakonicky, vyprodáno. Na otázku, kdy dojde nové zboží, dostanete neméně stručnou odpověď, nevíme. Odvážíte-li se dotazu, zdali by se součástka dala opatřit jinde, pokrčí rameny, v nejpříznivějším případě doporučí Brno, jste-li domovem v Bratislavě, nebo Prahu, patříte-li do Brna. Nepřibouchněte za sebou v takovém případě hned rozmrzele dveře. Raději se dobře porozhlédněte, a touží-li váš SPARTAK třeba po mlhovkách, kupte - náhon k tachometru. Za svou prozřetelnost budete v budoucnosti štědře odměněni. Jistě se stane, že časem vypoví i tachometrový náhon. Vy ovšem dávno zapomenete, co všechno se skrývá ve vaší garáži. Rozběhnete se za potřebnou součástkou. Nebude samozřejmě na skladě, zato budou - mlhovky, které nebyly tenkrát, kdy jste koupili náhon. Asociací představ dospějete k radostnému poznání, že nyní vám už nechybí docela nic. Ale neprchejte, aniž jste dali Mototechně něco utržit. Objednejte si ložiska, brzdové obložení či cokoli jiného; hlavně nechoďte domů s prázdnýma rukama. Berte, co jest. Včasná prozíravost se jednou v dobro a štěstí obrátí. Obrátí se ve štěstí Vašich potomků měl dodat. Kdo? Předpokládám, že jste poznali doslovnou citaci ze strany 161 a 162 z díla Karla Stanislava. Musel jsem si ji vypůjčit, ovšemže nikoliv z paměti, ale z knížky. Výstižněji bych těžko vysvětlil, proč vznikl fenomén syslátů. Proč se stále dají náhradní díly najít u pamětníků i jejich potomků. Člověka zamrazí, když si představí jak to muselo asi vypadat v mnoha i z onom konkrétním případě, na který jsem si vzpomněl. „Přijeďte si až pojedete kolem, mám tady nějaké věci, mívali jsme Oktávku,“ slyším z mobilu a za nějaký čas skutečně zastavuji před domkem na okraji okresního města. Skutečně to bylo hodně o Octávii, ale i to jsem vzal, třeba se to bude někomu hodit. Ty věci byla ona známá směsice vymontovaných dílů schovaných pro strýčka Příhodu pod heslem „to bude jednou ještě dobrý“ spolu s některými drobnostmi, které ještě neopustily mastný papír a byly zakoupeny právě 125
126
z výše literárně zpracovaných důvodů. Tzv.“koupil jsem si knot, snad mi přijde vhod.1“ Bylo toho do zelené přepravky. Vcelku dobrý vývar za vatikán. Až potud to bylo vcelku běžné, řekl bych standardní, setkání se zbytky jednoho zašlého vozu. Potom však pán vytáhl trumf a zeptal se, jestli je toto ze spartaka. Přinesl, zjevně vodou zkoušenou, papírovou krabici a z ní postupně vyndal dvě funglová sklíčka na trojžárovku a jeden spodek, dvě taktéž nepoužité krátké lišty, nové tahací spínače a další nové slonovinově a bakelitové artefakty, na dně, v papíru z Mototechny, leželo nové přední světlo s prasklým sklem, „Tohleto jsem minulý měsíc našel na smeťáku, bylo mi toho líto, tak jsem to vzal, bylo toho tam ještě hromada, ale tohle se mi vešlo na nosič.“ „Kde je ten smeťák“, ptám se automaticky, ale informace o zahrnutí místa hlínou chladí mé archeologické pudy. Tak to byla ta nestandardní a smutnější varianta konce syslátů. Nemohu se zbavit dojmu, že shodně s jedním dílem pořadu Ta naše povaha česká, se hromadění a schraňování věcí vyskytuje jako fenomén ve značném procentu populace. Spořivost našich předků a myšlení na zadní kolečka kupila okolo třicet let provozovaného auta až nesmyslné hromady všeho možného. Jak to asi bývalo? Vyměnily se přední tlumiče. Staré se pečlivě omyly v naftě nebo petroleji a strčily se do police. Pokud byly v tom lepším případě pečlivým archivářemskladníkem ještě zabaleny do původního papíru po těch nových, nastává dnešnímu majiteli malé forenzní mechanoskopické pátrání, zda jde o nový nebo použitý díl. Zrovna tak se na použité tlumiče mohlo sáhnout jen za účelem uskladnění a dnes vytváří při jednání o koupi další problém. „Tohle všechno se musí odvézt, jak to tu leží, zeťák potřebuje garáž,“ zní podmínka a nastává rozhodování. Přičin1
Text této písničky napsal Jiří Suchý jako sázku, že dokáže na večírku na počkání napsat do hodiny smysluplný text.. 127
livý automobilista toho nashromáždil opravdu hodně. Nové díly představují jasnou hodnotu, ale přepravní kapacita kombíku s vozíkem je tak akorát na dvojí otočení, ještě, že jsem si pujčil ten velkej vozejk, a to je dalších dvě stě kilometrů a hlavně problém Honzy Nerudy: „Kam s ním?“ „Náhoda přeje připraveným a prachy dělaj prachy,“ tak by se dal shrnout notoricky opakovaný příběh o tom, že se SPARTAKEM za rozumnou cenu je nabízen soukromý velkosklad náhradních dílů, který dvakrát převyšuje cenu auta, ale zejména desetkrát převyšuje skladovací možnosti kupce. Vlastně v tomto případě – nekupce. Zkrátka to nešlo, se starým pánem jsem byl domluven, i ta cena „přidané hodnoty“ nebyla tak neskutečná, ale byt ve třetím patře starého činžáku napěchovaný v jednom pokoji novými díly vytvářel objem na zaplnění velkého Transita. Na to prostě obyvatel paneláku nemá. Nedopadlo to jinak, než že jsem pak dostával fotografie výřadu jednotlivých skupin nedostatkových dílů od kamaráda, který v paneláku nebydlí, měl v pravý čas peníze i toho Transita. Pohled na dvacet krabiček s novými prasátky je i na fotce pro SPARTAKOVCE spíše skličující a tak si říkám, je to vlastně kamarádské rýpat se nožem v otevřené ráně? Do knihy smajlík nepatří. Tady bych ho však určitě použil, protože ten kamarád chápe, jak to myslím. On jenom potvrdil úvodní větu tohoto odstavce. Moduló tohoto nákupu je, já říkám naštěstí, dosti časté a značné procento podobných depozit končí v rukou překupníků. Již na začátku jsem napsal, že mnou je tato čeleď vnímána jako pozitivní faktor. Většinou. Jsou i výjimky. Málokdo má čas, prostory a peníze na hromadné nákupy a následnou realizaci nadnormativních zásob na aukcích, inzertních serverech či burzách. Když si vzpomenu na ten smeťák, když si připomenu ty historky o tom jak na tom a tom šrotišti byly objeveny bedny s tím a tím. Pro nás je toto řešení vždy lepší. Nejde pak srovnávat cenu jednoho dílu, který jsem dostal s hromadou jiných vlastně za pár korun s oním jedním, právě 128
potřebným a nezbytným dílem koupeným na burze od, od obchodníka. „Tak jsem tady,“ ozvalo se před garáží poté, co dorachtal zvuk dvoutaktu obutého do Trabanta Combi. Pán nezapomněl na slib, ba dokonce zainvestoval jak čas tak benzín do přepravy slíbeného. Ano, to jsme se vrátili ke kamarádům z minulé kapitoly. „Kluci, ale musíte to vzít, tak jak to leží a běží. Zpátky to nepovezu. A teď mi to pomozte vyndat z kufru,“ zní úvodní věta a mezi garáží a Trabantíkem se začínají hromadit krabice a krabičky, přepravky i igelitky, sem tam dokonce i větší kusy jako disk a poloosy. Tohle auto je opravdu vrchol užitečnosti! A výdrže! Kufr je prázdný a kluci se začínají vzpamatovávat z náporu. Na výběr nedostali, Vyložit a basta a teď, co si za to dotyčný pán řekne. „No my vám strašně moc děkujeme. Byl jste rychlejší, než jsme čekali. Co jsme dlužni?“ Ta obava z vyřčené ceny je v otázce znát. „Kluci, dáte mi stovku na benzín a jsme si kvit.“ „Pro mne jsou to už krámy a vám se z toho může hromada věcí hodit. Mám s tím jezdit někam na burzu a hádat se o ceně. To mi za to nestojí. Vám to pomůže a já na tom nezbohatnu. Ještě se podívám, jestli nemám doma někde tu knížku, co k tomu byla.“ „To víte, my měli napřed SPARTAKA a pak až stodvacítku. Na první auto se nezapomíná a ty vaše kousky vypadají, že se o ně chcete starat. Tak ať to slouží a na shledanou!“ Na štěrk ještě usedá modrý dým, v dálce doznívá drnčivý zvuk východoněmeckého Fordu T a u krabic stojí oba aktéři a stále vlastně neví, co se to vlastně událo. Neudál se zázrak, protože, jestliže se něco opakuje, pak už to zázrak není. Tuto situaci, ať už s větším, či menším rozdílem v místě, prostředcích neb množství asi zažila většina z nás. Zázrak se však udál v tom směru, že ani kapitán Nemo, vybavený dosud napsaným seznamem potřeb by svou truhlu podstrčenou trosečníkům na Tajuplném ostrově nesestavil 129
kompletněji. To se samozřejmě vědělo až za několik hodin probírání a žasnutí. Každý sáček pečlivě nadepsán názvem součástky, vše pečlivě uloženo a roztříděno. Inu, jestliže se zásoby dílů budovaly tak lopotně a v dlouhém čase, byl dobrý popis základem pozdějšího úspěchu. S kabelami, krabicemi, přepravkami či dokonce s vozíky, dodávkami a pickupy, nebo jen s motorkami či plasťáky se pravidelně i jednorázově vydávají na předem oznámené místo dvě základní skupiny obyvatel. První skupina jsou PRODEJCI. S dosud popsanými prodávajícími mají společnou jen roli v obchodním vztahu s druhou skupinou. Jsou to příslušníci třídy OBCHODNÍKŮ. Logicky si odvodíte, že s nimi vstupují na burzu kupující. Avšak v našem případě by byl takto vymezený soubor osob neúplný, a proto použijeme názvu NÁVŠTĚVNÍCI. Ten zahrnuje jak obyčejný lid, tak zejména příslušníky čeledi VETERÁNISTŮ. Obeznámený čtenáři už jistě tuší, že se s námi ocitá na burze a také jednou nohou na půdě systematiky Neodpustím si tu trochu teoretického základu. OBCHODNÍK se na místo burzy vydává z několika důvodů a v několika stupních výbavy. Podle toho se lze setkat s PRODEJCI, REPLIKANTY, PŘEKUPNÍKY, DĚDÁČKY a VETEŠNÍKY. Hned na začátku se vypořádáme s řádem VETEŠNÍKŮ, protože pro náš svět mají jen velmi podmíněný přínos a jejich zboží, jako soubor všech možných i nemožných starožitností i krámů, se občas zachytí na sítnici bloumajícího NÁVŠTĚVNÍKA jako předmět, jímž si „udělá radost“. Ještě tak VETEŠNÍK, podřád VETERÁNSKÝ může být zařazen do smysluplného obsahu burzy. Jeho odznaky, nebo plechovky, či dílenské artefakty nebo alespoň dobové hračky, či smaltové cedule se do tématu bez odřenin vejdou. Je s podivem, že VETEŠNÍCI podřádu FRCOVITÍ občas ovládnou některou z burz tak, že je těžké se držet trasy po relevantním zboží. 130
PRODEJCI se zabývají nabízením nového zboží. Od různého nářadí různé kvality, přes zázračné brusné kotouče či jiné udělátory. až po pivo, limonády, horké párky, langoše a turecký med.. Jejich stánky jsou většinou profesionální rozkládačky na kolech a jsou známkou živnostenské profesionality. To se občas nedá říci o jejich vrtácích, kleštích nebo klobáskách, ale na každého jednou dojde. Vcelku je tato podskupina vhodným a mnohdy i vítaným - mám na mysli např. prodej piva a klobásků - doplňkem burzovní všehochuti. Okázalostí a někdy až hi-tech stánky se PRODEJCŮM blíží řád REPLIKANTŮ. V čem je však JEDNOZNAČNĚ předčí, je jejich zboží. V dnešní době se spousta tohoto zboží dá sehnat i v jejich Internetových obchodech, avšak tady se dá vše osahat, prohlédnout, pohovořit s odborníkem. Poptat se, co se chystá a hlavně potkat lidi. „Co nemáme, objednáme, poradíme posloužíme.“ je vždy lepší než nějaké plnění virtuálního košíku pomyslnými fotografiemi dílů. REPLIKANTI jsou užitečný řád nejenom svou osobní, a vlastně i nákladní, přítomností na burzách, ale zejména tím, že sledují poptávku, koumají jak na to a zadávají, kooperují a pak prodávají. Zatím se na burze lépe obejde majitel Aerovky nebo předválečné Jawy. Měl svou pravdu ten starý pán, když mi na mojí první burze na dotaz po čemsi na SPARTAKA zpoza ramen pravil: „Ale to jste si moc dobře nezvolil, za ty samé peníze byste dal dohromady Aerovku a máte doma veterána. Takhle máte doma SPARTAKA.“ Ale na obzoru již raší výhonky naděje, jak pravila okřídlená věta z dob Budování. Nutno přiznat, že na SPARTAKY těch replikovaných dílů ještě není moc, ale rok co rok přibývají. Nutno však také přiznat, že stať o syslátech by se na Aerovky a Pragovky aplikovala o hodně hůře. Hromadné nákupy a systematické shromažďování syslátů pomocí nákupčích, inzerátů, ale i osobní investigativní činnosti dala vzniknout řádu PŘEKUPNÍKŮ. Tu ovšem nelze pojmout jako celek. Již při minulé zmínce o nich jsem je 131
označil za pozitivní prvek, přesto, že jistý osten toto slovo stále skrývá. Zkušenosti mne vedou k stanovení podřádu ŘÁDNÝCH, tj. takových,kteří mají přehled o tom, co prodávají a jejich ceny nepodléhají otázce: „Was kostet das?“ Dovedou se tzv. „podívat“ do svých syslátoven, když daný díl nemají s sebou, dovedou i vzít poptávku a aktivně ji uspokojit jakmile to půjde. Jsou ochotni se o ceně, např. v případě většího obchodu, „bavit“. Hlavně je to slušná naděje na obstarání i těch nejnedostatkovějších dílů. Zejména u příslušníků čeledi VELCÍ se tento servis vyskytuje. Sem tam sice vypadnou z role převážných klaďasů a pokusí se o tzv. natažení, ovšem tyto akty v jejich činnosti nepřevládají. Čeleď MALÍ je nejhojněji v prostoru burzy zastoupená. Zboží je různorodé kvality, jeho expozice je sice amatérská, ale sem tam lze v ní ulovit i významného solokapra jak co do výskytu, tak i do ceny. Malé smlouvání je vcelku běžnou součástí obřadu nákupu. S MALÝM se dá pohovořit, poptat se. Výjimky se ovšem vyskytují i zde. Podřád ŘÁDNÝCH jako takový není sice VETERÁNISTY přímo milován, ale je respektován a vyhledáván. Samozřejmě, že základní znaky třídy i řádu mu zůstávají zachovány a třeba díl nakoupený brzy ráno od DĚDÁČKA, viz. dále, za stovku, se během dopoledně klidně ocitne vystaven v přepravce s cenou stovek pět i více. PŘEKUPNÍK, zejména VELKÝ, totiž „zná ceny“. Jestli ví, co jsou to daně, to mi občas vrtá hlavou. Ale jen tak malinko. Třeba by to vše bylo ještě dražší. Ceny zná i podřád NEŘÁDNÝ. Chtělo by se napsat neřád NEŘÁDNÝ. Bohužel u něj se cena pohybuje vysoko a ještě výše. Pokud jsou případné číslovky podezřele v sympatické výši, pak tam chybí symbol €. Ochota na jakoukoliv rozmluvu se blíží nule. Pokus o smlouvání se příliš podobá hučení do vrby a vyvolává natolik nevraživé reakce, že se jeden diví, jak s takovouto kulturou prodeje může přežívat. O nějakých sympatiích se tu mluvit nedá, někdy však musí i tuzemský 132
nešťastník pokleknout do prachu a zalovit hluboko v peněžence, neb i neřádné kuře často nedostatkový díl najde. Poslední účastník na straně prodávajících se naší systematice vymyká. Snad i proto je to tvor veskrze sympatický a navíc tvor dodávající burze větší možnost pozitivního překvapení. DĚDÁČEK není zařazen do třídy OBCHODNÍKŮ, ale odvíjí svůj původ od Homo Sapiens2. Je to člověk, který má sysláty nahromaděné z minula, zděděné, zkrátka pro něj již nepotřebné a pro pouhé potěšení z prodeje a popovídání si s lidmi se vydá je realizovat. Zásadně do místa nepříliš vzdáleného od jeho bydliště. Pořádají se burzy, na kterých je právě vysoké procento DĚDÁČKŮ oním lákadlem. Povědomí o ceně prodávaných dílů je u DĚDÁČKŮ sympaticky nedostatečné. Dědáček si roztáhne kempinkový stolek a křesílko vedle svého Žigula, vystaví pár zeleninových přepravek a sedí a čeká na lidi. Je většinou pamětník a je si s ním o čem povídat. Cena je procesem dohody. Tentýž díl koupený za: „No. co byste za to dal? Dáte padesát?“ se u PŘEKUPNÍKA pořídí, vylepšený pouze otřením o rukáv, za několik set. Ano, je to tak. Mám takové díly. Je to vlastně jediná špatná vlastnost shledatelná na DĚDÁČCÍCH, a to je, že ten jeho díl za padesát pokládáte za díl za mnoho set korun a začne se vám honit hlavou, kdeže jsou ty peníze, co jste ušetřili. DĚDÁČCI jsou v tom ovšem naprosto nevinně. Jako místo konání jsou vybírána pořadateli nejrůznější plochy. Od celé vesnice přes stadiony i výstavní areály. Je totiž důležité, aby plocha byla dostatečná. Zatím jsme na ni umístili OBCHODNÍKY s relativně malými věcmi. To jen proto, že ty velké nejsou předmětem našeho zájmu. Přesto tam jsou. Jsou tu prodávána celá auta, půlky aut i čtvrtky aut, Jsou tu prodávány motocykly i jejich torza. To vše přivezeno, bude možní zase odvezeno a tím vyžadující kavalerii vozidel i přívěsů. Ty jsou většinou v centru expozice, ovšem další de2
Viz Kapitola třetí. 133
sítky a stovky dopravních prostředků sem dopravily NÁVŠTĚVNÍKY. Většina těch, kteří vstupují na burzu patří bezesporu do čeledi VETERÁNISTŮ. Samozřejmě, že i rod SPARTAKOVCŮ je zastoupen. S touto, nazvěme to odbornou,veřejností je ovšem dovnitř vláčena i menšina sestávající se s rodinných příslušníků, kamarádů i kamarádek a taky se sem trousí zvědavci. Snad pro tuto část auditoria vystavují mnou zmínění VETEŠNÍCI. Snad. Podstatné je ovšem to, že na dobře navštívené burze je spousta lidí. A o tom to u mne je. Přicházím na burzu s představou, které dva tři dílečky by mi udělaly radost. Po čem se zkrátka podívám. Plocha je rozdělena na menší zábory, které jsou pokryty, kam až oko dohlédne vším možným položeným na stolech, na zemi i v krabicích, do toho se tu a tam vyvyšují skupiny motocyklů a aut v nejroztodivnějších stavech zachovalosti. Schválně si nevšímám aut a dodávek, které patří k záborům. Jsou důležitá pouze, když mi někdo zavolá mobilem, kde se nacházím. „Vidíš toho zeleného furgona s bílou střecho u stánku s pivem? Dívám se na něj zepředu,“ odpovídám do mobilu a vydávám se dohodnutým směrem. Prodírám se. Potkávám se. Desetitisíce rezavých dílů o jejichž funkci občas ani nemám tušení natož, abych věděl, z jakého jsou typu. A to vše vlastně není ani pořádně vidět, protože jsou všude kolem stovky lidí. Takže oko vlastně nikam nedohlédne. Burzy mi sice dodaly spoustu dílů, ale skoro nikdy jsem nekoupil zamýšlené. Ta inflace dílů, dojmů a lidí mne vždy spíše paralyzovala. Vždy jsem tam však potkal mnoho známých. A o nich to pro mne hlavně je. Jen by se měli chovat tak nějak uznale, nebo asertivně. Jen si to představte. Sháníte hodiny do palubní desky. Na minulé burze jste je neviděl, pak se ale dozvíte, že tam byly a za velmi slušnou cenu a koupil je ten a ten. Na aktuální burze se utrmácen setkáváte s kamarády na dohodnutém stánku u piva a klobásky, vedou se řeči a také se dozvídáte, že 134
tam, kde nic nevidíte, ostatní nacházejí. Konkrétně ty hodiny koupil zase ten samý kamarád. Koupil je přesně tam, kde jste se díval a podle všeho dokonce po vašem odchodu. To jsou okamžiky, kdy se musím ptát sám sebe, zda se s takovými kamarády opravdu chci na burze potkávat. Chci. A nejen tam.
135