TELEVIZE JAKO SPOLUTVŮRCE DOMOVA A EXTENZE RODINY

SBORNÍK PRACÍ FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ BRNĚNSKÉ UNIVERZITY SOCIÁLNÍ STUDIA 4, 1999

JAROMÍR VOLEK

TELEVIZE JAKO SPOLUTVŮRCE DOMOVA A EXTENZE RODINY

ABSTRACT: This article is focusing on analysing the role of television in the ‘teritory’ of home and family. The text consists of two main themes relating to television as co-producer of home and extension of family. The author shows that viewing of television has ritualistic character and realization of these rituals is in some sense extension of basic mental and behavioral activities of family members.

Televize je typickým domácím1 a rodinným médiem, které hraje ve vztahu k ostatním technologiím dominantní roli. Její razantní vstup do našich obývacích pokojů a ložnic vedl k tomu, že ač ji často kritizujeme a občas se ji snažíme též ignorovat, je neustále přítomna v prostoru naší největší intimity, v teritoriu našeho domácího privatissima, kde nezřídka zaujímá centrální pozici. V tomto textu se pokusíme jednak naznačit roli televize v rámci moderního projektu restrukturace tradičního pojetí domova a jednak ilustrovat její funkci extenze tzv. rodinných vzorců chování. Speciální pozornost budeme přitom věnovat především rodové podmíněnosti televizní konzumace. I. KONSTRUKCE DOMOVA VE VĚKU ELEKTRONICKÉ KOMUNIKACE Domov tvoří bezpečný obal mediálních obsahů i každodenních rodinných interakcí, jež se však současně podílejí na jeho formování. V dané souvislosti můžeme rozlišit tři zkušenostní či zážitkové roviny vztahující se k pojmu domov. Osobní či privátní rovinu, umožňující únik před tlakem veřejného světa, jež může být nakonec i místem izolace a samoty. Za druhé rovinu sociální, která je místem rodinného života, respektive interpersonálních vztahů, a v neposlední řadě i rovinu fyzickou, která je místem odpočinku, relaxace a bezpečí. Každá z uvedených oblastí může být zakoušena jak pozitivně, tak negativně. Domov proto není čímsi, co je dáno objektivně z venku, ale je funkcí dialektického vztahu mezi jedincem a místem. Pojem domov tudíž neznamená jen či primárně fyzický prostor, ale jde především o místo nabité silnými emocionálními prožitky. Domov je více než fyzický prostor obsazený členy domácnosti či prostor spotřeby. Je to místo, kam patříme. Tento 1 V České republice vlastní televizor 98 % domácností. Téměř třetina z nich pak má přijímače dva, šest procent disponuje větším počtem (Focus, 1999).

18

JAROMÍR VOLEK

pocit přináležitosti nelze redukovat na obývací pokoj, kuchyni či ložnici. Pojem domov může znamenat stejně národ jako chalupu či sousedství. Domov je pevným bodem, ze kterého vycházíme a kam se vracíme. Je to místo, kde se cítíme bezpeční a kde jsou naše emocionální vazby nejintenzivnější. Jako sociální konstrukt však domov nezřídka podléhá idealizacím (a to nejen uměleckým) a slouží jako referenční rámec při hodnocení kvality každodenního života. Pojem domov má velkou konotační sílu. Připíšeme-li někomu status „bezdomovce“, jako bychom zároveň říkali cosi o jeho morální slabosti či nedostatečnosti. Schopnost někam patřit, přináležet k nějakému místu je jednou ze základních hodnot dnešního života. Současně je třeba si uvědomit, že ne všichni lidé, kteří žijí pod jednou střechou, mají identické pocity sounáležitosti či sepětí. Domov, tak jak jej chápeme dnes, je do značné míry produktem nové buržoazní třídy, která na prahu 19. století dokázala oddělit privátní svět osobních požitků od permanentní kontroly veřejnosti. Separováním tohoto intimního prostoru od místa pracovní činnosti se domácí život vydělil jako místo, kde jedinci očekávají podporu vlastních přání a kompenzují tlak světa „reality“, který se uplatňuje především v prostoru pracovních činností. Leonore Davidoffová a Catherine Hallová ve své studii Family Fortunes (1995) ukazují, že domov začal být chápán jako místo oddělené prostorově a symbolicky od sféry průmyslové výroby a obchodu až na konci osmnáctého a počátku devatenáctého století. Sílící vrstva výrobců a obchodníků s sebou přinesla novou „domácí ideologii“, v rámci které domov získal podobu intimního útulku rodiny a morálky skryté veřejnému světu obchodu, nemorálnosti a zločinu. Klíčovým prvkem této nové domácí konfigurace bylo rodové rozdělení rolí, ve kterém žena-matka přijala roli anděla uzavřeného v domácí kleci.2 Průnik této nové ideologie či životního standardu mezi nejširší dělnické vrstvy byl však dlouho brzděn omezenými ekonomickými možnostmi a nedostatkem bytů. K jejímu masovému přijetí došlo ve vyspělých evropských industriálních společnostech až po druhé světové válce. Dosažení těchto dlouho toužených podmínek však bylo zpočátku pro většinu žen-hospodyň i celých domácností spojeno s pocity dezorientace, úzkosti a izolace plynoucí z opuštění známého prostředí. Judy Atfieldová (1995) ve své studii velmi pěkně popsala různé dekorační postupy, prostřednictvím kterých hospodyně proměňovaly nové byty v domovy s důrazem na pocit autenticity a bezpečí. Kon2 Hallová a Davidoffová (1995) popisují ve své práci detailně předměstské čtvrti, kde se zrodila nová „ideologie domácího života“, jako místa vzdálená od výroby či obchodu, který však zabezpečoval nové buržoazní vrstvě poměrně blahobytný život. Živé ploty a brány zde vytvářely nejen fyzické, ale především symbolické hranice, za kterými byl udržován privátní svět. S tímto cílem byl zařízen též interiér, který měl zabezpečit klid a prostor pro volný čas. Například kuchyně byla proto oddělena od těch částí bytu, kde rodina odpočívala a přijímala hosty. Poměrně vysoký stupeň komfortu se obecně manifestoval v celkovém zařízení uvedených bytů, odkazoval jak na prosperitu a určitý sociální status, tak rozšiřoval prostor působnosti pro novou oblast ženských domácích prací.


cem padesátých let do těchto domácích interiérů jako nová „dekorace“ razantně vstoupila televize, která postupně vyplňovala více volného času členů domácnosti. Začala tak plnit či spíše suplovat roli jakéhosi věčně plápolajícího „domácího krbu“, okolo kterého se shromažďují všichni členové domácnosti. Televize stejně jako rozhlas má od svých počátků tendenci fungovat jako opora domova. Podle některých autorů (např. Frith, 1983) se vstup těchto elektronických médií do domácností podílel především zpočátku na znovuobjevení domova a rodiny, a to v době, kdy význam „rodinného krbu“ zeslábl pod tlakem jiných aktivit odehrávajících se mimo domácnost. Rozhlas i televize byly zvláště ve svých počátcích schopny nabídnout známé hlasy v očekávaném čase i místě a suplovaly tak na věky ztracené doby, kdy se četly příběhy u skutečného rodinného krbu. Televize asi nejvýrazněji ze všech moderních technologií podporuje od svého masového zavedení projekt tzv. „domácího městského, respektive předměstského štěstí“, který se vztahuje právě k výstavbě nových rodinných domků nebo činžovních či panelových bytů. Například ve Spojených státech byl rychlý rozvoj předměstských čtvrtí po druhé světové válce spojován s televizní konstrukcí ideálu předměstského života prezentovaného především v situačních komediích3 a mýdlových operách, ideálu, který měl k realitě zpočátku hodně daleko.4 Lynn Spiegelová v dané souvislosti plasticky popisuje zděšení z nového prostředí a neexistující infrastruktury, které zažívali první obyvatelé nových předměstských kolonií.5 Televize podle uvedené autorky vytvářela v této situaci „iluzi ideálního sousedství“, respektive model, jak by mělo vypadat (Spiegelová, 1992: 129). Jinými slovy, podílela se na vytváření nových vzorců sociálního života v novém teritoriu. Podobné závěry přinesla i Mary Haralovichová (1988), která ukázala, jak se poválečná televizní produkce podílela na formování domácí identity. Vedle již zmíněných situačních komedií a mýdlových oper zde hrála vý3 Zajímavý je v dané souvislosti postřeh Američanky Lynn Spiegel, která upozornila na skutečnost, že situační komedie pracuje s představou specifické domácí kultury, která má svůj původ ve viktoriánské, středostavovské domácnosti, jejíž členové byly doslova fascinováni divadelním prostorem a jeho jevištní organizací. Tu pak přenesly do svých domácích salónů. Předpokoj se tak stal jakýmsi domácím proscéniem, zatímco zadní pokoj plnil roli zákulisí. Podobný vliv divadelního prostoru na aranžování domácího prostoru lze vystopovat i u vstupních prostor aranžovaných vždy s neodmyslitelným závěsem či paravánem (Spiegel, 1992: 162).Vzorec či idea domova jako divadelní scény přežívá dnes právě prostřednictvím televize, která produkuje modely „pravého“ rodinného života či konkrétní, stereotypizované návody typu „jak adekvátně naplňovat roli hospodyňky“ apod. V posledních letech pak postupně sílí realistický způsob zobrazování rodinných témat (nejen jich) oproti dřívějšímu důrazu na divadelnost jednotlivých příběhů. Tak se ještě oslabuje předěl mezi realitou a televizním obsahem. 4 Obdobně podporovaly domácí „panelákovou“ ideologii v reálně socialistickém Československu například Dietlovy seriály či pořad Bakaláři. 5 Českou obdobu této situace zachytil velmi věrně film Věry Chytilové Panelstory z konce sedmdesátých let.

19

20

JAROMÍR VOLEK

znamnou roli i reklama, která nepochybně posilovala novou domácí ideologii, či přesněji ochotu žen přijmout servisní roli ve společnosti. Rozhlas a televize tak hrají od třicátých, respektive padesátých let centrální roli v procesu artikulace tzv. městské a především předměstské kultury pro střední třídy, popřípadě pro ty, kteří na tento status aspirovali. Podílí se tak na vzniku nové fundamentálně hybridizované kultury, opírající se o formu mediované zkušenosti. Tu charakterizuje minimum omezení a vše se v jejím rámci jeví zdánlivě na dosah, propojené a vysvětlitelné, i když třeba jen na okamžik. Lynn Spigelová (1992) upozornila v této souvislosti na skutečnost, že tato hybridizovaná kultura našla své vyjádření v nastupující televizní formě, v tzv. středostavovské estetice, která má kořeny v mediální moci, respektive ve zvuku i obrazu, který spojuje realitu a iluzi, kde vše zůstává na svém místě a iluze nemůže zpochybnit realitu ani realita iluzi. Předměstská kultura je tak navzdory své radikální hybridizaci fundamentálně konzervativní a v tomto smyslu i bezpečná. Nastupující rozhlasová a televizní kultura se stala klíčovou komponentou této nové sociální, politické a geografické reality ztělesněné materiálně, symbolicky a ideologicky ve fenoménu předměstí, který nabízel novou formu kultury privátního bezpečí. Velká část kritiků modernity však upozorňuje na fakt, že právě moderní člověk fatálně ztratil vazbu na domov, či přesněji schopnost prožívat jej jako místo bezpečí. Toto radikální konstatování je podle našeho názoru poněkud zjednodušené. Spíše než o ztrátě můžeme hovořit o procesu postupného oddělování či oslabování tradičních rodinných, příbuzenských a lokálních vazeb, o procesu, který je ovšem současně doprovázen hledáním jejich substituce, snahou po nalezení nové rovnováhy, byť mnohdy jen v podobě lokální/globální televizní anestezie. I když si vazby, které nás poutají k domovu, mnohdy neuvědomujeme, nic to nemění na jejich významu. Domov je místem mezilidských vztahů, vzpomínek a vášní, které nejsou pouhou abstrakcí, ale fungují jako důležité zdroje individuální a společenské identity. Edward Relph v této souvislosti tvrdí, že se k domovu jako místu bezpečí vztahujeme stejným způsobem jako k lidem (Relph, 1976). Domov má v tomto smyslu relační charakter. Anne Buttimerová (1980) se domnívá, že domov je těsně spojen s existencí tzv. „horizontů dosahu“ (horizons of reach). Dosah zde chápe jako komplexní pojem, který zahrnuje možnost fyzické, sociální a imaginativní extenze individua z jeho základny, kořenů a rutinních aktivit, a to v čase i prostoru (Buttimerová, 1980: 170). Reciproční vztah mezi domovem a možnostmi naší extenze se však s příchodem moderny dramaticky změnil, vymkl se z našich fyzických limitů. Každodenní užívání masových médií hraje v tomto smyslu významnou roli. Především televizní penetrace do každodenních rutinních činností vede ke kolonizaci domácího prostoru a podílí se na transformaci časoprostorových vztahů v rámci sociálního života. Klíčovou roli tu hraje její schopnost zprostředkovat komunikaci mezi vnitřním a vnějším, privátním a veřejným či lokálním a globálním. Anthony Giddens (1991) v této souvislosti upozorňuje na skutečnost, že tištěná a elektronická média způsobila radikální průnik vzdálených událostí do každodenní-


ho vědomí, což podle něho učinilo z moderního domova fantasmagorické místo. Tento časoprostorový dosah komunikačních technologií má významný vliv i na konstrukci a extenzi komunitních a kolektivních identit. K základnímu formování Já tak dochází právě v prostoru domova, který se tím stává pro většinu z nás nenahraditelným symbolickým prostředím zrodu identity. Televize se podílí na jejím formování jak prostřednictvím vlastního statu domácího objektu, tak i skrze zobrazování či konstruování domácí problematiky, které lze chápat jako potenciální reflexi obrazu domova. Televize jeho povahu tvoří tím, že produkuje například obrazy domácího života a vytváří v tomto smyslu silný kulturní, stereotypizační tlak. Jako příklad můžeme uvést produkci obrazů hospodyň v mýdlových operách, situačních komediích a pochopitelně i v reklamách, které masivně podporují ideologii ženy-hospodyně a dodnes tlačí ženy k přijetí tradiční rodové identity. Do jisté míry odlišný názor zastává v dané souvislosti Joshua Meyrowitz (1985), který se domnívá, že elektronická média a především televize se podílejí na rozpouštění striktních hranic mezi oběma pohlavími, či přesněji mezi jejich rodovými rolemi, a to tím, že umožňují především ženám-hospodyním překročit alespoň imaginativně práh domova. Ženy byly po staletí tzv. „přirozeně“ odděleny od veřejné sféry. Muži je ochraňovali před nebezpečným vnějším světem tak, že je od něj oddělili a současně více méně vyloučili i z účasti na většině vlastních rituálů, respektive z prostorů jejich realizace. Identitu žen tak do značné míry formovala „izolace“ v domácím prostoru. Toto fyzické, prostorové oddělení samozřejmě vyvolávalo i oddělení sociální. Elektronická média však rozrušila tuto tradiční verzi formování identity a nabízejí nám nové formy zkušenosti, které mají málo co do činění s naší fyzickou lokalizací. Televize „vytahuje“ své diváky z jejich fyzických prostorů a nabízí jim alternativní pohledy jiných lidí i jiné prostředí. Postupně přitom dochází k oslabování významu fyzické lokalizace individua především v prostoru domova, které vede k rozpouštění tradičních skupinových vzorců chování.6 6 Meyrowitz (1985) dává do souvislosti působení elektronických médií, a zvláště televize, s narůstajícím počtem jednočlenných domácností. Statistika, kterou uvádí, ukazuje, že se ve Spojených státech mezi léty 1960–1981 počet samostatně žijících jedinců ztrojnásobil. Cenzus z roku 1982 ukazuje, že jedna rodina ze čtyř je v USA jednočlenná. Meyrowitz se domnívá, že tento trend dobře odráží vzorce, které vytváří a posiluje nový elektronický informační systém. Toto extrémně deterministické vysvětlení podle našeho názoru značně zjednodušuje dynamiku sociálního života, ale na druhou stranu správně upozorňuje na skutečnost, že společný horizont sociální zkušenosti vytvořený elektronickými médii vytváří sice širší, ale současně i mělčí vztahy. Ačkoliv jsou úzké fyzické vazby v domácnosti stále klíčové, množství kontaktů realizovaných především prostřednictvím elektronických médií roste. Ať již televize skutečně snižuje množství rodinných interakcí nebo ne, v každém případě významně proměnila jedinečnou domácí atmosféru tím, že většina televizních sdělení je dnes současně přijímána v mnoha dalších domovech. Dlouhou dobu skrývané privátní domácí chování tak bylo do jisté míry zvnějšněno či rozředěno. Buržoazní projekt „domácí ideologie“ tím ztratil jeden ze svých definičních znaků.

21

22

JAROMÍR VOLEK

Podle Meyrowitze především vlivem televize není již ženský svět tak dramaticky separován od světa mužů a privátní sféra od sféry veřejné. Přestože dál zůstává mnoho žen prostorově izolováno mezi „čtyřmi stěnami“, televize jim poskytuje možnost pozorovat a zakoušet vnější svět včetně mužských interakcí a jednání, které by jinak pro ně zůstaly vzdálenými. Televize tak zpřístupňuje privátní obrazy druhého pohlaví a činí je pozorovatelnými, čímž do jisté míry smazává rozdíly mezi mužskou a ženskou perspektivou a podílí se na stále intenzivnějším prolínání těchto dvou světů. Domov už není místem, kde je třeba ženu ukrýt, ale současně přestává být pouze její doménou. Elektronická média, a televize zvláště, oslabují ostré odlišení mužské a ženské sféry působnosti. Slovy Joshuy Meyrowitze (1985) posilují tzv. „situační androgynii“7 a podílejí se na reintegraci veřejné a domácí sféry. Podobně intervenuje televize i v procesu dětské socializace, respektive dětské extenze do vnější reality.8 V této souvislosti hraje významnou roli skutečnost, že dítě dříve značně oddělené od „tajemné“ privátní komunikace rodičů či obecně tzv. dospělých problémů má možnost díky televizi tuto tajemnou realitu testovat a hodnotit. Televize v tomto smyslu narušuje tradiční věkové bariéry a staví na jednu rovinu, či přesněji řečeno shromažďuje do jednoho místa, jedince různých věků a osobnostní zralosti.9 Děti prostřednictvím televize dostávají šanci vstupovat do světa dospělých a hodnotit například manželské rituály či další tabuizované rodičovské aktivity. Televize se tak podílí na redukování různých mystifikací spojených s druhým pohlavím, a to tím, že zahrnuje děti obojího pohlaví, muže i ženy do jednoho informačního prostředí a otevírá jejich chování veřejné analýze. Současně též naznačuje nezbytnost jistých norem a do určité míry tak restrukturuje domácí socializační prostor, kde rodiče již nehrají svou jedinečnou formativní roli. V dobách předtelevizních či předrozhlasových byly děti vzhledem ke své neschopnosti číst odkázány na několik zdrojů informací, které je bezprostředně obklopovaly: na obrazy, knižní ilustrace, pohled z okna a především na to, co jim dospělí řekli nebo přečetli. Komplexita tištěného kódu je tak vylučovala z jistého typu širší komunikace a de facto izolovala do jisté míry děti a dospělé navzájem. 7 Meyrowitz neužívá tento pojem jako příklad biologické, pohlavní ambivalence, ale jde mu spíše o sociálně-psychologický popis schopnosti reagovat vnímavě na podmínky konkrétní sociální situace. Výraznou roli sehrála v dané souvislosti diskuse o mužském (alfa stav) a ženském (beta stav) způsobu řešení problémů. 8 Například Patricie Palmerová (1986) uvádí, že pro děti je právě televize základním nástrojem testování reality. Podle Winnicotta (1965) je tzv. „přechodný objekt“ jak ohniskem, tak i mediátorem konstantního pohybu individua mezi iluzí a realitou v procesu jejího prvotního testování. V tomto procesu se rodí individuum jako životaschopný sociální aktér. Televize jako přechodný objekt je tak místem bezpečí i místem první zkušenosti s ne–já a umožňuje testování komplexních vztahů mezi realitou a fantazií. 9 Děti více méně jednoznačně preferují pořady pro dospělé. Tuto skutečnost potvrzuje jak raná studie Hildy Himmelweitové a jejích spolupracovníků (1958), podle níž až tři čtvrtiny nezletilých respondentů dávalo přednost pořadům určeným pro jejich rodiče, tak i pozdější studie např. Webstera a Coscarrelliho (1979).


Podobná situace v případě televize neplatí, jelikož ta nemá tak komplexní přístupový kód, který by malé diváky vylučoval. Programy pro dospělé sice mohou oslovovat děti informacemi, kterým zcela nerozumí, ale základní kód, ve kterém komunikují, se opírá o zvukové a obrazové signály, jež jsou malým divákům vždy alespoň částečně přístupné. Podstatné je, že ikonická povaha televizního sdělování znamená, že věci zde označují samy sebe, a především televize mluví lidským hlasem. Tento komplex charakteristik jí pak umožňuje vozit děti po celé planetě, a to často ve věku, kdy ještě nesmějí samy přejít ulici (Meyrowitz, 1985: 238). Uvedený Meyrowitzův přístup nezapře svou inspiraci v McLuhanově koncepci „globální vesnice“, respektive v jeho pojetí „lidské extenze“ a de facto potvrzuje výše naznačenou deterministickou představu reprezentantů torontské komunikační školy týkající se transformačního vlivu elektronických médií ve vztahu k sociálním, časovým i prostorovým vztahům, které definují náš každodenní život. Televize tak přímo i nepřímo participuje na fantasmagorické povaze přítomnosti a zkušenosti domova. Posiluje a současně i zpochybňuje náš pocit domácího bezpečí a zakořenění tím, že přivádí do domácího interiéru vnější svět. Lidská závislost na tomto médiu je tak do značné míry dána právě jeho schopností překračovat limity našeho fyzického dosahu a zprostředkovat spojení přesahující hranice domácího světa, který sám je pouhým konstruktem, výsledkem střetání různých elementů sociální reality, na němž participuje i televize. Na „teritoriu“ domova tak dnes víc než jindy dochází ke střetu mezi dramaticky rostoucími možnostmi individuálního dosahu a hranic daných domovem. Tím se dostáváme k poněkud „empiričtější“ problematice vlastního vztahu rodiny a televize, jejíž každodenní roli se pokusíme vyložit jako formu rituální praxe, jako formu extenze rodinných a individuálních hodnot. II. TELEVIZE JAKO ČLEN RODINY Televize je dnes integrální součástí rodinného života, či přesněji je jedním z jeho protagonistů a prostřednictvím vlastní produkce se podílí na jeho reflexi. Samozřejmě je velmi obtížné hovořit o vztahu televize a rodiny v obecné rovině. Rodina je silně kulturně, historicky a sociálně diferencovaný fenomén, takže jakékoliv abstraktní představa „jedné televizní rodiny“ je v tomto smyslu zavádějící. Rodinu budeme v tomto textu nahlížet na rozdíl od „domova“ (svého druhu fenomenologické jednotky) jako kategorii sociální, respektive jako zdroj sociální solidarity, místo, kde se realizuje konzumace převážné části televizních obsahů. Televize doprovází, reflektuje a svým způsobem i ovlivňuje proměny, kterými instituce rodiny prošla od konce druhé světové války. Jde především o nárůst komplexnosti i konfliktnosti rodinného života, jež se manifestuje nejviditelněji vysokými mírami rozvodovosti a snižující se natalitou. Tyto jevy však nic nemění na tom, že stabilita rodiny a především její sociální adaptabilita, schopnost odolávat tlaku opresivního systému je stále vysoká. Například Možný (1991) ilustruje tuto její dispozici na příkladu vývoje české rodiny za tzv. reálného socialismu, „který začal tím, že vyvlastnil rodinu, a skončil tím, že byl rodinou totálně kolonizován“ (Možný, 1998: 9).

23

24

JAROMÍR VOLEK

Jak jsme naznačili v druhé kapitole, je od počátků televizního vysílání do dnešních dnů vedena vášnivá diskuse o škodlivosti či naopak blahodárném působení televizního vysílání na rodinný život, respektive o podílu, který má na fragmentaci a postupnou proměnu každodennosti. Podle našeho názoru je však celá situace mnohem komplexnější a televizní vysílání je často závislou proměnnou či extenzí rodinné životní situace. První výzkumy věnované vztahu rodiny a masových médií se soustředily spíše na individuum v kontextu jeho referenční skupiny, za kterou ovšem nebyla primárně považována rodina, ale spíše sousedství či komunita, jak dokládá například dnes již klasická práce Katze a Lazarsfelda (1955). Až do počátku osmdesátých let většina teorií a výzkumů více méně ignorovala roli televize v rodinném životě, nepokusila se o hloubkovou analýzu rodinné televizní konzumace v jejím vlastním prostředí. Současná teorie oproti tomu akcentuje dva následující pohledy. První nahlíží televizi jako stabilní součást rodinného systému, která se podílí na procesu jeho sociální konstrukce v čase i prostoru. Druhý pohled chápe toto médium jako produkt konstrukce či rekonstrukce různých typů televizní konzumace. Jinými slovy, soustřeďuje se na odlišné formy jejího užívání a z nich plynoucího vlivu. Oba přístupy se však velmi často setkávají. Rodina je pak chápána jako prostor, kde se realizuje televizní konzumace. To znamená jako sociální systém, který je silně determinován tzv. „domácí politikou“, jež se formuje v prostoru charakterizovaném různými demografickými a specifickými etnografickými charakteristikami rodinných příslušníků. Klíčová otázka, kterou si v dané souvislosti musíme položit, se týká statu televize v domácí kultuře a mechanismů, prostřednictvím kterých začleňuje rodina televizi do svých každodenních aktivit. Výzkum dané problematiky v osmdesátých a devadesátých letech ukazuje, že užívání televize je funkcí rozvíjející se dynamiky rodinných vztahů. Televize je v tomto smyslu přijímána jako přítel, zprostředkovatel a obětní beránek, nebo naopak jako tvůrce komunikačních bariér či místo rodinných konfliktů. Ovlivňuje časové rozvržení našich aktivit a ve vztahu k dětem slouží jako nástroj odměny nebo trestu. Navíc je často objektem jejich smlouvání s rodiči. Jinak řečeno, analýza rodinného statu televize slouží de facto i jako nástroj porozumění rodinným interakcím, respektive tzv. „rodinné politice“. Z množství studií týkajících se každodenního užívání televize vyplývá, že tato technologie má téměř neomezené množství funkcí. Rodinní příslušníci ji mohou sledovat společně i odděleně, mohou přitom spolu hovořit nebo mlčet, televize může být zdrojem konfliktů, ale může je i tlumit. Vzhledem k uvedené šíři a variabilitě rolí, které plní, lze konstatovat, že charakter jejího užívání odpovídá již existujícím domácím komunikačním vzorcům. Televize je tak používána spíše na základě pravidel rodinných než televizních (Andreasen, 1990). Diváci tedy nejen přijímají televizní obsahy, ale současně vytvářejí celou komplexní situaci, v níž jsou konzumovány. Jinými slovy, ovlivňují způsob, jak je sledování televize včleněno do následujících komunikačních aktivit či obecně dalšího jednání členů rodiny. Televize tak je vlastně „vržena“ do rodinného, symbolického


a materiálního prostředí, které rozhodujícím způsobem ovlivňuje způsob jejího užívání. V tomto prostoru pak konstruuje rodina svůj televizní svět odrážející její vlastní mediální gramotnost či kompetenci. Podle Reisse je každá domácí transakce řízena na základě tzv. „rodinného paradigmatu“, které odlišuje jednu rodinu od druhé (Reiss, 1981: 2). Jde o jakousi společnou mentální strukturu, která funguje jako centrální organizátor různých rodinných očekávání, hodnot či představ týkajících se sociálního světa. Samotná paradigmata jsou produktem rodinných zkušeností, úspěchů i selhání a tvoří více méně konzistentní bázi pro jednání či strategii rodiny. Užívání televize a výběr jejích obsahů je formován právě v tomto paradigmatickém rámci. Její význam je v této souvislosti dán mimo jiné i tím, že se stala součástí nejen rodinného paradigmatu štěstí a zábavy, ale doprovází naše osudy i ve chvílích změn či různých otřesů. Televize je součástí krizových či zlomových okamžiků rodinného života, jakými jsou například rozpad manželství nebo ztráta zaměstnání. Tyto životní zvraty samozřejmě ovlivňují i způsob jejího užívání. Obecně lze konstatovat, že zvláště v krizových životních situacích funguje televizní vysílání jako jakási provizorní emocionální opora či vizuální antidepresivum, jak ukážeme dále v souvislosti s fenoménem výskytu nezaměstnanosti v domácnosti. Uvedená charakteristika úzce souvisí se závěry Anetty Hillové a Davida Gauntletta (1999), kteří zdůrazňují na základě své pětileté analýzy (1991–1996) téměř pěti set britských diváků, že významnou televizní funkcí je její schopnost suplovat chybějící společnost, a de facto tak podporují závěr Roggeho a Jensena, kteří se domnívají, že se televize mohla stát součástí rodinné struktury, neboli členem rodiny právě proto, že je vždy přítomná a zabezpečuje jak zábavu, tak pocit bezpečí (Rogge, Jensen, 1988: 94). Televize je ohniskem distribuce emocí a poskytuje možnost prožívat harmonii i úzkost, radost i smutek, strach i bezpečí. Alespoň na čas je tak schopna léčit samotu. To je podle našeho názoru jeden z hlavních důvodů její masové akceptace. Televize je ovšem schopna do jisté míry přítele nejen nahradit, ale současně dokáže velmi razantně připomenout svému divákovi jeho vlastní osamělost či izolaci. V této souvislosti je třeba připomenout její roli v rodinách důchodců, respektive starých, nezřídka osamělých lidí.10 Televize dokáže jak kanalizovat napětí a rozlady plynoucí z povahy sociálního života, tak je nezřídka místem otevřených rodinných konfliktů. Poslední výzkumy z devadesátých let však ukazují, že je stále častěji užívána jako spouštěč pozitivních rodinných konverzací, které se odehrávají před blikající obrazovkou (Gauntlett, Hillová, 1999). Z dlouhé řady výzkumů ovšem nevyplývá jednoznačný závěr o tom, že by televize vytěsňovala rodinný dialog, produkovala konflikty a destruovala rodinnou jednotu. Některé studie dokonce potvrzují, že rodiče užívají televizi s cílem sjednotit rodinu. 10 Je symptomatické, že až do konce osmdesátých let byla tato stále se zvětšující cílová skupina (alespoň v nejvyspělejších zemích) ve výzkumech rodinné televizní recepce téměř ignorována a dodnes jde o výzkumný směr, kterému není věnována velká pozornost.

25

26

JAROMÍR VOLEK

Intenzita komunikace v tomto případě sice klesá, ale pozitivní pocit společného sdílení naopak narůstá (Brody, Stoneman, 1983). Navíc se ukazuje, že diváci preferují mnohem víc rodinné sledování televize než individuální (Kubey, Csikszentmihalyi, 1990). Televize v tomto smyslu spíše rodinu spojuje, než aby ji rozdělovala. Zároveň však bylo několikrát prokázáno, že nadprůměrnou televizní konzumaci lze vysledovat u rodin s vyšší mírou rodinné tenze (Cunningham, Rosenblatt, 1976). Velmi jasným dokladem průniku televizního vysílání do domácí každodennosti je skutečnost, že obsahy, které nabízí majoritní populaci, patří mezi nejčastější témata běžných rutinních rodinných konverzací (Kubey, Csikszentmihalyi, 1990). Jensen (1987) hovoří v této souvislosti o tzv. „super-tématech“, zpravodajských obsazích, které se stávají součástí každodenních hovorů v práci, v dopravních prostředcích nebo doma, kde jsou jejich hlavní rysy konverzačně rekonstruovány. Podobnou skutečnost dokládá i Sarett (1981) vycházející z analýzy běžných dětských aktivit a konverzací realizovaných ve škole, jejichž nedílnou součástí je dnes reprodukce vybraných scén televizních pořadů. Podobně například i policisté začleňují do jazyka své pracovní rutiny obraty a ideologii televizních pořadů zaměřených na policejní problematiku (Pacanovsky, Anderson, 1982). James Lull (1980) zaznamenal, že děti velmi často vstupují do konverzace s dospělými právě prostřednictvím odkazu na televizní obsahy. Anna Grayová ve svém kvalitativním výzkumu upozornila na skutečnost, „že významnou součástí prožitku z televizních seriálů jsou následující hovory o jednotlivých epizodách“ (Grayová, 1992: 214). Do jisté míry tak můžeme říci, že je to právě každodenní konverzace o televizi a jejích obsazích, která je jedním z definičních znaků televizního publika. Jednou z rozhodujících příčin tohoto intimního propojení televizního a reálného světa je životní styl majoritní populace pevně fixované na privátní prostor, většinou definovaný právě dosahem televizního vyzařování. Tento kulturní vzorec se v tzv. západních společnostech začíná projevovat od poloviny sedmdesátých let, kdy se večerní trávení volného času s rodinou a televizí stalo převažujícím způsobem chování.11 Nemůžeme ovšem jednoduše říci, že by televize tento fenomén sama zapříčinila. Spíše platí, že podporou projektu „privátního rodinného štěstí“ k tomuto trendu nepochybně přispěla, respektive poskytla svou existencí důvod proč zůstat doma. Nejfrekventovanější vzorec televizní konzumace se v nejčistší podobě odehrává v rodinném kruhu mezi 19.00–22.00, jak dokládá řada výzkumů (např. Kubey a Csikszentmihalyi, 1990). Večerní sledování televize je tak vzhledem k výrazné pracovní zaneprázdněnosti většinové populace nezřídka poslední či jedinou příležitostí, kdy se rodina schází a komunikuje. Symptomatická je tedy skutečnost, že razantní útoky vůči televizi jako příčině destrukce rodinné komunikace v posledních letech výrazně zeslábly. Zdá se, že televize byla definitivně přijata jako součást rodinného dia11 Zajímavá je v dané souvislosti skutečnost, že rodiny v jiných kulturních oblastech (Číně, Indii, Venezuele) zůstávají večer doma s televizí ze stejných důvodů jako Evropané a Američané, jak dokládá výzkum Jamese Lulla (1988).


logu. Tato skutečnost je pro řadu teoretiků jedním z nejsilnějších empirických důkazů potvrzujících sociální či prorodinnou funkci televize (např. Lull, 1990, Csikszentmihalyi, Kubey, 1990, Gauntlett, Hillová, 1999). Televize se stala členem rodiny jak v metaforickém, tak i doslovném smyslu. Je integrálním prvkem každodenních domácích vztahů a funguje jako místo emocionální i kognitivní energie rodiny. Televizní příběhy slouží jako nástroje organizace našeho sociálního světa a podílejí se na jeho srozumitelnosti i jednotě. Jako jedinci i jako členové rodiny vkládáme do těchto příběhů vlastní životní matérii, abychom porozuměli sociálnímu světu, který nás obklopuje.

II.1. Rodinné sledování televize jako rituál a jeho extenze Sledování televize je výrazně ritualizovanou aktivitou, která je formována na základě mikrosociálních (rodinných) i makrosociálních (kulturních) pravidel. Rituály v tomto smyslu souvisí s opakovanou, pravidelnou rodinnou aktivitou, která má v některých případech až ceremoniální povahu. „Život s televizí“ proto lze do jisté míry vyložit prostřednictvím analýzy rituálů, které individuální členové rodiny (i rodina jako celek) realizují ve svém domácím prostředí. Jejich naplňování za pomoci televize de facto znamená „extenzi“ každodenního chování i hodnot rodiny. Pojem extenze, jak jej budeme dále používat, se však zcela nekryje s pojetím Marshalla McLuhana (1991) v jeho dnes již klasickém díle Jak rozumět médiím s podtitulem Extenze člověka. McLuhanův deterministický přístup poněkud ignoruje diváka jako individualitu, jeho specifické sociální charakteristiky. Masová média podle něho fungují pouze jako prodloužení lidských smyslů, respektive fyzických i psychických dispozic. Většina diváků užívajících televizi je však současně zakotvena v rodinném prostoru a jejich identita, zájmy a role jsou primárně artikulovány v rámci rutinní domácí aktivity. V tomto smyslu pak můžeme interpretovat sledování televize jako proces extenze základních individuálních aktivit, které jsou konstruovány a zakořeněny v širokém spektru kulturních souvislostí našeho života. Podle McLuhana masová média „prodlužují“ prostřednictvím svých technologických dispozicí, lidské smysly. Náš pohled zdůrazňuje, že při sledování televize, interpretaci jejích obsahů či jejím ovládání nedochází jen k „extenzi“ těchto smyslových dispozic, ale též sociálních a kulturních vzorců a dispozic členů publika. Televize je výjimečným nástrojem, který využívají rodinní příslušníci nejen při jejím sledování, ale obecně jako prostředek naplňující společná domácí přání a cíle. Užívání televize je tedy extenzí individuálních i sociálních pozic a rolí členů rodiny. Odehrává se v rámci každodenních domácích kontextů a je formováno interakcemi členů rodiny. Sám pojem extenze dobře přibližuje příklad dětské hry odehrávající se před televizní obrazovkou. Děti zvláště v případě, že nemají vlastní pokoj, nezřídka snášejí své hračky k televiznímu přijímači a vlastně mu tak připisují status objektu na hraní, či přesněji vnímají jej jako součást prostoru vhodného pro jejich hru.12 Televizi pak věnují stejnou pozornost jako ostatním hračkám a nechávají ji volně vstupovat do svých

27

28

JAROMÍR VOLEK

aktivit, a to bez ohledu na to, zda je zapnutá či vypnutá. Televize tedy není jen extenzí dětských hraček, ale i mentálního rámce, těch, kdo si s nimi hrají. V této souvislosti je třeba upozornit na skutečnost, že děti velmi často začleňují různé aspekty své psychické i materiální reality do snadněji ovladatelné a kontrolovatelné sféry zábavy/hry. Tuto jejich integrativní schopnost například dokládá časté vypracovávání školních úkolů v přítomnosti spuštěné televize, jejíž „příposlech“ můžeme do jisté míry chápat jako extenzi procesu učení. Podobně může být například sledování denních mýdlových oper „extenzí“ emocionálního „vyladění“ hospodyň a současně i jejich domácích pracovních povinností. Je zjevné, že rituální rodinné užívání televize se realizuje v různých rovinách a uplatňuje se přitom vliv jak široce sdílených společenských norem, tak tlak samotné rodiny nebo individua. V tomto smyslu pak můžeme rozlišit tři dimenze extenze rodinné televizní konzumace. První zahrnuje tzv. „kulturní rovinu“, širší charakteristiky sociálního kontextu, jež přesahují hranice rodiny. Ta je ovšem významnou, konstitutivní součástí této sféry. Druhý typ extenze se odehrává na úrovni samotné „domácnosti“ jako organizační a ekonomické jednotky zahrnující jak členy rodiny, tak prostor, který obývají. Jde o kategorii, která odráží „vnitřní“ dimenzi rodinné problematiky. Poslední typ extenze můžeme zaznamenat na úrovni „individua“ a odráží nezřídka protichůdné zájmy jednotlivých členů rodiny. Uvedený model pochopitelně poněkud zjednodušuje celou situaci, pro kterou je charakteristické, že velká část televizní konzumace se odehrává jako simultánní extenze kultury, domácnosti a osobnosti. II.1.1. Televizní extenze kultury Kulturní vzorce mají normativní povahu v tom smyslu, že reprezentují základní hodnoty, podmínky a praxe přijaté společností. Hlavní proud dominantní kultury, její zděděná verze vymezená v hranicích národních států, jazyka a etnicity vytváří základní strukturu pravidel, které řídí konstrukci každodenních rutinních činností. Způsob, kterým byla televize integrována do rodinné rutiny, zásadním způsobem ovlivnila právě tato širší struktura kulturních pravidel. Současně ovšem platí, že kultura je do jisté míry flexibilní, například ve vztahu k novým technologiím. Začlenění televize do našich domovů dialektickým procesem, při němž dochází k permanentní extenzi a amplifikaci dominantních kulturních hodnot, podmínek a praxí, které televize zpracovává svým specifickým způsobem.13 12 Autor v této souvislosti vychází z pozorování dětí v tzv. hernách umístěných v dětských domovech, kde především nejmenší diváci tráví velkou část svého času doslova v symbiotickém vztahu s televizí umístěnou ve středu všeho dění. 13 Tuto skutečnost dokládá například studie Durre–Sameen Ahmeda, který provedl etnografickou analýzu procesu televizní konzumace v Pákistánu. Existence televize a způsoby, jakými je zde užívána, podle něho posiluje dominující místní kulturní vzorce tak, že se staly explicitnějšími či viditelnějšími. Současně však zavedení televize do této specifické kultury vedlo ke vzniku nových dimenzí existujících hodnot (Ahmed, 1983: 36).


Přijetí televize do rodinného prostoru bylo a je vždy do značné míry podmíněno mírou modernizace, respektive existencí základní sady modernizačních faktorů charakterizujících danou společnost. Proto každá analýza rodinného přijetí televize musí být vnímavá k národním, ekonomickým či bytovým podmínkám, ale též k intenzitě příbuzenských vztahů. Způsob, jak televize s těmito podmínkami interaguje, zásadně ovlivňuje její přijetí. Současně ovšem platí, že role a význam televize jsou determinovány primárně konkrétní socioekonomickou pozicí dané rodiny, která nemusí odpovídat ekonomické vyspělosti země. Například pro městskou elitu v Indii je televize pouze jedním z řady moderních produktů, které je obklopují. Naopak pro chudé Indy má velký význam, jelikož přináší nové rolové modely a podílí se na restrukturaci množství každodenních rutinních činností. Zároveň je zde vlastnictví televizoru (zvláště barevného) stále ještě statusovým symbolem (Lull, 1988). Prostor, v němž rodiny žijí, tj. počet bytových místností a jejich organizace, je kulturně specifický. Jednotlivé země a v nich i konkrétní rodiny se z tohoto pohledu výrazně odlišují. Je dnes standardním zjištěním, že rodiny, které disponují větším prostorem a vyšším počtem televizorů, mají větší možnost domácí mobility a jsou ušetřeny řady konfliktů plynoucích z odlišných programových preferencí jejích členů. Naopak stísněné podmínky vedou ke sledování televize většinou v tzv. obýváku či přesněji v největší místnosti, kde se většinou odehrávají i jiné aktivity. Tato prostorová multifunkcionalita však podléhá tlaku domácích priorit, časových možností členů rodiny a vyžaduje interpersonální vyjednávání spojené někdy i s přemísťováním nábytku a rearanžováním časového uspořádání denních úkolů. Sledování televize má v tomto případě nevyhnutelně sociální povahu. Toto prostorové uspořádání, respektive umístění televize, je samozřejmě podmíněno kulturně. Například v Indii je pozice diváků sedících před televizorem ovlivněna jejich socioekonomickým statem či příslušností k dané kastě. Neena Behlová v této souvislosti ale připouští, že v situaci společného sdílení televizního vysílání, která samozřejmě zahrnuje i různé emocionální reakce a interpretace, bývají intra-rodinné hierarchické vztahy i zde na čas porušeny (Behlová, 1988). Jednotlivé kultury též mají své obecné pojetí času, podle kterého regulují své sociální aktivity. Významnou součástí této struktury je i televizní vysílání. Jeho systematičnost a prediktabilita časových „norem“ zahrnuje dnes západní kultuře už nejen zpravodajství, ale i další žánry a je de facto extenzí „uspořádanosti“ dané kultury. Například v Pákistánu naopak vysílání státní televize často nedodržuje dopředu publikované časy, ale diváci nejsou těmito nepravidelnostmi příliš překvapeni ani rozezleni (Ahmed, 1983). Vztah k času a podřizování se časovému řádu je tak podmíněno kulturně, respektive odlišnými způsoby trávení volného času, které přímo ovlivňuje specifické vzorce televizní konzumace v různých částech světa. Současně však platí, že dlouhodobé užívání televize ovlivňuje vnímání a používání času i v rámci velmi odlišných kultur. Uložení se ke spánku, doba společného jídla, čas domácích prací, stejně jako doba pro vypracování úkolů do školy je do jisté míry ovlivňována televizním vysílacím schématem. Behlová (1988) v této souvislosti uká-

29

30

JAROMÍR VOLEK

zala, jak televize transformovala životy zemědělských komunit v Indii, když je posunula od závislosti na tzv. přírodním čase k orientaci podle abstraktního času, který reprezentuje též televizní vysílací schéma. Neděle se tak podle uvedené autorky stala „televizním svátkem“ a večerní televizní čas vytěsnil obchodní aktivity a různé další činnosti, které se podílely na integraci dané komunity. Uvedená studie tedy jen potvrzuje proces, který se odehrál ve všech kulturách, kde byla televize zavedena. Došlo zde k zrychlení rodinných aktivit a zvláště pak přípravy a konzumace jídla. Jednotlivé části dne byly postupně redefinovány a strukturovány na základě vysílacího schématu. Například odlišný čas jídla pro ženy a muže v indických zemědělských komunitách byl sjednocen v zájmu zachování času televizní konzumace (Behlová, ibid.). II.1.2. Televizní extenze domácnosti Televizní konzumace se realizuje převážně v „domácnosti“ jako komplexu individuí, sociálních rolí, mocenských vztahů, rutinních činností, interpersonálních komunikací, faktorů domácího prostředí, ale samozřejmě též různých technických prostředků. Vztah televize a každodenního života je ovšem komplexní a je třeba zdůraznit, že ačkoliv hraje televize v domácnosti důležitou roli, není jediným ani nejdůležitějším faktorem působícím při organizaci či plánování běžných aktivit. Existuje řada ilustrací „extenze domácnosti“ prostřednictvím „diváckých praxí“. Například typická role matky vybírající a kontrolující televizní obsahy vhodné pro své potomky je de facto extenzí její obvyklé domácí odpovědnosti za výchovu vlastních dětí. Užívání televize jako „paní na hlídání“ je ilustrací extenze matčiny odpovědnosti za péči o děti. Výše zmíněný fenomén trávení volného času před televizní obrazovkou je „extenzí“ významu domova jako místa zábavy. Časté rozhovory o televizi jsou extenzí téměř všech forem interpersonální komunikace, jež se rodí mezi členy rodiny. Celosvětově patrný vyšší zájem žen o lokální zpravodajství a vyšší zájem mužů o informace překračující hranice vlastního regionu je „extenzí“ dvou odlišných způsobů participace ve veřejném životě, dvou specifických sociálních rolí. Příkladem extenze rodiny jako takové je výchovná strategie svobodných matek nezřídka upozorňujících své děti na jednání vybraných mužských televizních postav s více či méně vědomým cílem zaplnit alespoň symbolicky místo a roli chybějícího otce. Významným způsobem se promítá do užívání televize též vlastní ekonomická a sociální situace domácnosti. Například dramatický vliv má nezaměstnanost některého ze členů rodiny, která zřetelně ovlivňuje způsob užívání televize, jak doložili Rogge a Jensen (1988) a Rogge (1991) svou analýzou německé populace. Morley (1986) v této souvislosti naznačil, jak proměny rodinné atmosféry a komunikace doprovází i nové „vyjednávání“ způsobů rodinné televizní konzumace, což jen indikuje těsné propojení televize s domácími sociálními vztahy. Zvláště v případě ztráty zaměstnání mužské hlavy rodiny se posouvá televize ještě více do středu rodinné dynamiky a dochází jak ke kvantitativnímu nárůstu televizní konzumace nezaměstnaného, tak i k posunům ve výběru pořadů a jejich interpretaci. Obě studie uvedených německých autorů ukazují, že televize takto slouží jako prostředek kompenzace, úniku a re-


grese, nebo může působit jako komunikační bariéra a posilovat tak tendenci k izolaci nezaměstnaného. Hillová a Gauntlett (1999) v již zmíněné studii však zaznamenali, že perioda zvýšené televizní konzumace jako reakce na různé životní krize netrvá věčně. Lidé, kteří mají problémy ve vztazích a jsou například dlouhodobě nezaměstnaní, mají tendenci po čase snížit svou hypertrofovanou televizní konzumaci. Zmínění autoři se tudíž domnívají, že sledování televize je jakousi překlenovací strategií, „extenzí“, která má pomoci ve stresových situacích. Televizor je samozřejmě též součástí vybavení domácnosti, nezřídka zakomponovaný do tzv. obývací stěny, kde je v podstatě „extenzí“ dekorativní a materiální roviny domácího života,14 katalyzátorem forem organizace domácího prostoru a jedním z faktorů ovlivňujících uspořádání bytu. Nejčistším případem „televizní extenze domácnosti“ je její zpodobení na obrazovce, ať už je idealizované, démonizované či stereotypizované. Televize do značné míry odráží představy diváků o tom, co je „přirozená“ a „dobrá“ domácnost. Domácí problematika se nejčastěji objevuje ve dvou divácky velmi oblíbených žánrech – situační komedii a mýdlové opeře. V průběhu poválečné televizní historie prošly oba tyto žánry zřetelnými formálními i obsahovými transformacemi, které spojuje snaha reflektovat různé společenské a rodinné problémy. Domácí život má v mýdlových operách jeden klíčový motiv, a to hledání šťastného konce. Události, epizody a zápletky zde však pokračují tak, aby bylo zřejmé, že prezentovaný život není vůbec šťastný, ale inherentně problematický. Neštěstí je zde normou a zákonem. Domácím, partnerským i milostným vztahům prezentovaným v televizní mýdlové opeře je vlastní již zmíněná „tragická pocitová struktura“ (Angová, 1985). Ačkoliv například mateřství je v mýdlových operách prezentováno jako femininní ideál, funguje zároveň jako zdroj konstantní starosti a úzkosti. Manželství zde nikdy není královstvím harmonie, ale zdrojem permanentních konfliktů. Domácí interakce jsou v mýdlové opeře často značně napjaté. Konflikty pravidelně vznikají v situaci, kdy hrdinka není schopna naplnit tradiční roli ženy matky a manželky, tedy představy patriarchálního diskursu. Rodinný život v mýdlových operách nedisponuje žádnou perspektivou. Jeho rozpory jsou fundamentálně neřešitelné. Jejich cykličnost je fatální. Jinými slovy melodramatická sentimentalita těchto „mýdlových narací“ je ideologicky motivována pocitem fundamentální nemožnosti zásadních změn ve vlastní struktuře patriarchální společnosti. 14 V českých domácnostech je místem dominantní lokalizace televizoru „obývák“ (91 %). Další přijímač je pak většinou umístěn v kuchyni (17 %), dětském pokoji (17%) a ložnici (13 %). Téměř čtvrtina domácností (23 %) pak má televizor na chatě nebo chalupě (Focus, 1999). Zajímavé je porovnání například s Velkou Británií, kde je stejně jako v České republice hlavním místem televizní konzumace obývací pokoj (90%). Téměř pětina britských domácností (19 %) má televizor v kuchyni, 8% v jídelně. Více než třetina (36 %) jej může sledovat v ložnici, kde mají čtyři procenta dokonce televize dvě. Čtvrtina britských rodin (24 %) pak umístila televizor do dětského pokoje (ITC, 1997).

31

32

JAROMÍR VOLEK

Žena-matka-divačka je v mýdlové opeře často konfrontována s televizním vzorcem ideální matky, jejíž laskavost a moudrost suverénně zvládá konfliktní nároky rodiny. Sama navíc nemá žádné nároky. Jde o postavu, která je nutně dokonalejší než sama divačka. Mýdlová opera tak pracuje s pocitem bezmoci. Klade přitom mezi touhu po ideálu a jeho skutečným naplněním extrémně komplexní překážky, které spouštějí mechanismus očekávání. Implantuje tak do ženské psyché jako klíčovou hodnotu čekání (na telefon, až dítě usne, až se rodina znovu sejde (Modleski, 1983: 88). Podle některých autorek však mýdlová opera vlastně popírá diskontinuitním charakterem vlastních narací patriarchální diskurs opírající se jedinou hlavní dějovou linii. Tato její významová otevřenost pak nedovoluje dosáhnout ideologický konsensus, respektive dominaci „preferovaných významů“ a dává divačkám prostor pro konstrukci vlastních významů. „Mýdlová televizní domácnost“ tak v sobě nese základ resistentního femininního diskursu, postaveného na ideji specificky femininní syntaxe (Nochimsonová, 1992: 193). Uvedenou problematikou se zabývala i řada empirických výzkumů. Jako základní ilustraci nabízíme dále jen některé základní studie realizované v dané souvislosti. Je třeba ovšem upozornit na skutečnost, že uvedené výzkumy mají různou hodnotu a míru zobecnitelnosti. Většina z nich se zabývá analýzou typické americké televizní produkce, která dnes dominuje i podstatné části evropských televizních programů. Proto si do jisté míry můžeme dovolit opatrně zobecňovat uvedené výsledky i na domácí podmínky. Televizní domácnost má převážně konvenční konfiguraci blížící se nukleárnímu modelu rodiny (Shaner, 1982). Více než 65 % všech rodin prezentovaných v hlavním vysílacím čase na třech největších amerických stanicích v průběhu let 1979–1985 odpovídalo tomuto typu (Skill, Robinson, Wallace, 1987). Výzkumy provedené ve Spojených státech, Austrálii, ale i v Maďarsku, Dánsku či Velké Británii ukazují, že televizní domácnost má převážně patriarchální podobu. Do mechanismu stereotypizace domácích postav se však promítá nezřídka i jejich třídní příslušnost, takže například dělničtí otcové jsou často prezentováni jako prostoduší či omezení, zatímco hlavy středostavovských rodin nosí image kompetence a podílejí se tak na idealizaci života této třídy (Glennon, Butsch, 1982). Současně se zde uplatňuje stále standardní představa, že bohatství přináší neštěstí, zatímco chudé domovy překypují spokojeností a harmonií (Gunther, Svennevig, 1987). Toto zjištění potvrzuje i obsahová analýza Thomase a Callahana provedená v letech 1978–1981 ve Velké Británii. Pořady vysílané v hlavním vysílacím čase nás podle této studie utvrzují v představě, že za peníze se štěstí nedá koupit, zatímco chudoba je přináší jaksi automaticky. S tím souvisí i vyšší míra shody a jednoty v chudších domácnostech. Televize podle tohoto výzkumu připisuje televizním domácnostem s nižším ekonomickým statusem silnější a harmoničtější vztahy, jejich členové jsou sympatičtější, obecně vstřícnější ke svému okolí i k sobě navzájem (Thomas, Callahan, 1982). Konvenční podobu mají i rodičovské výchovné strategie v televizní domácnosti. Otec je zde v drtivé většině případů aktivnější a jeho přístup je na rozdíl od matčiny pečující a podpůrné role především instrumentální (Dail a Way, 1985).


Zajímavý je vývoj, který zaznamenala televizní rodinná interakce mezi léty 1960–1980. Komparativní analýza realizovaná Akinsem (1986) upozorňuje především na stoupající komunikační aktivitu dětských televizních hrdinů. Ve srovnání se svými o dvacet let staršími předchůdci iniciovaly a realizovaly vyšší počet interakcí směrem k vlastním rodičům. Ještě markantnější byl posun zaznamenaný při zobrazování domácích vztahů. Televizní domácnosti si v roce 1980 navzájem mnohem více pomáhaly a jejich členové jevili o problémy ostatních mnohem větší zájem, než tomu bylo v roce 1960. Současně se ovšem projevil v roce 1980 zřetelný trend k ostřejším střetům mezi jednotlivými členy domácnosti,15 ale i k okázalejším a vášnivějším milostným vztahům. Zajímavé je zjištění Skilla, Walllace a Cassaty (1990), kteří zjistili poněkud překvapivě, že televizní rodinné konflikty, prezentované v hlavním vysílacím čase, nabízejí častěji řešení než jen popis pouhé eskalace domácích konfliktů. Do jisté míy tak byl podpořen poněkud opomíjený názor zdůrazňující, že televize poskytuje reflexi i řešení některých osobních i rodinných problémů. Televizní extenze domácího života nás tak přes časté zobrazování jeho dysfunkcí stále upomíná na jeho centrální význam v této kultuře. Zatímco takové instituce jako škola, právo, církev, správa jsou v televizi postupně zpochybňovány, hodnoty domova a rodiny tomuto tlaku odolávají. Televizní rodinný život tvoří ve své stereotypizované podobě pro diváky model bezpečného stavu existence. II.1.3. Televizní extenze individua Přestože se v tomto textu zabýváme především problematikou vymezenou pojmy kultura a rodina, musíme mít stále na zřeteli často protichůdné zájmy a životní programy jednotlivých členů rodiny. Rodina nefunguje vždy harmonicky, a to ani ve vztahu k užívání televize. Standardní odlišnosti v rámci tzv. diváckých televizních preferencí mezi lidmi různého věku, pohlaví, vzdělání apod. jsou de facto extenzí jejich osobností. Proto televizní stanice vytvářejí vysílací schéma pro jednotlivé cílové skupiny. Příkladem je standardní zařazování filmové produkce z 30.–60. let do drtivé většiny programových schémat. Podobně například v Číně členové starší generace vyžadují tzv. čínskou operu (Lull, 1988). Dochází tak k „extenzi“ jejich věkové identity na základě nostalgických kulturních asociací a zážitků. Sledování televize jako aktivita, která má alespoň imaginativně naplnit jistá přání či kompenzovat psychickou nepohodu, je vlastně extenzí daného emocionálního vyladění osobnosti do „divácké praxe“ (např. volby pořadu). Zájmy a aktivity individuálních diváků jsou takto promítány do jejich „televizního chování“. Jedním z klíčových osobnostních atributů, který se zásadním způsobem odráží v procesu individuální televizní konzumace, je rodová příslušnost diváků. V následující pasáži se proto zaměříme na její roli v procesu televizní konzumace. 15 Obecně nejčastější příčinou rodinných sporů na televizní obrazovce jsou děti (Comstock, Strzyzevski, 1990). Nejtypičtější konflikt se odehrává mezi dcerami a otci. Naopak řešení nejčastěji hledají matky (Skill, Walllace, Cassata, 1990).

33

34

JAROMÍR VOLEK

II.1.3.1. Rodová podmíněnost užívání televize Pro velkou část televizních diváků platí, že program, který sledují, není tím, který si vybrali. V domácím prostoru jsou individuální volby často vyjednávány, a to především ve prospěch tzv. silnějšího pohlaví.16 Sean Cubbitt v této souvislosti hovoří o tzv. „politice obýváku“, v níž často platí, že individuální volba pořadu je nezřídka v rozporu s volbou zbytku rodiny (Cubbitt, 1984: 84). Proto musíme vztah televize a rodiny nahlížet v rámci mocenské mikropolitiky, kterou charakterizuje střet pohlaví či jejich nerovná pozice. Ve studiích, které se zabývají problematikou užívání televize, můžeme s jistou dávkou zjednodušení rozlišit dvě základní linie. Za prvé jde o analýzu rodové podmíněnosti ovládání televizoru i výběru televizních obsahů. Druhý přístup se pak soustřeďuje na problematiku tzv. rodových reprezentací, respektive televizní stereotypizaci obou pohlaví. První skupinu výzkumů reprezentuje již zmíněná studie Davida Morleyho (1986), která ukazuje, že kulturní moc, kterou muži uplatňují v rodinných vztazích, zahrnuje i konstrukci rutinních aktivit týkajících se sledování televize.17 Morley se speciálně soustředil na problematiku extenze mužské moci v kontextu dělnických a středostavovských domácností, kde identifikoval některé základní rodově podmíněné odlišnosti mezi mužským a ženským vztahem k televizi, respektive k jejímu užívání. Muži podle tohoto výzkumu plánují sledování televize pečlivěji a více než ženy si mezi pořady vybírají, jsou konzervativnější ve svých preferencích a drží se osvědčených pořadů. Přednost dávají především sportu, zpravodajství a pořadům opírajícím se obecně o fakta, tedy tzv. realistickým fikcím.18 Muži, respektive manželé, se který16 Tento model „televizního chování“ funguje i v českých zemích, kde v tzv. úplných rodinách rozhodují o volbě pořadu převážně muži (51 %). Žen, které mají právo „první volby“ je o deset procent méně (41 %). Zbývajících sedm procent zahrnuje zbývající členy rodiny – děti, prarodiče apod. (Focus, 1999). 17 Uvedená studie se opírá o kvalitativní analýzu tzv. televizního chování osmnácti dělnických a středostavovských (nižší střední třída) rodin žijících v jižním Londýně. Všechny rodiny byly bělošské, úplné s dvěma nebo více dětmi do osmnácti let. Jde o jeden z nejvlivnějších, respektive nejcitovanějších výzkumů v mediologické literatuře zabývající se místem televize v rodině. Především v devadesátých letech byly jeho závěry některými autory poněkud nekorektně interpretovány jako normativní zjištění o chování televizního publika (např. Lull, 1990). Morleyho přístup následovala celá řada dalších výzkumníků, z nichž můžeme mezi jinými jmenovat především Shauna Moorse (1996), Annu Grayovou (1992) a Joke Hermesovou (1995). Obě jmenované autorky posunuly uvedenou problematiku na pole tzv. feministických mediálních studií. 18 Uvedená specifika mužských, respektive ženských televizních preferencí dokládají též další autoři: Grayová (1992), Radwayová (1984), Hermesová (1995). Reprezentativní výzkum britské ITC (Independent Television Commission) de facto potvrzuje Morleyho zjištění. Na pětibodové škále byly preference uvedených žánrů zachyceny následovně: sportovní pořady (58 % muži, 15 % ženy), komedie (20/12), vědecko-populární (20/7), filmy pro dospělé


mi Morley hovořil, zapínali televizor pravidelně po příchodu ze zaměstnání jako jistou formu ujištění o tom, že „věci jsou na svém místě“, ale též s cílem získat informace, které by mohly prospět celé rodině. V tomto smyslu mělo jejich sledování televizního zpravodajství instrumentální funkci. Podle uvedené studie sledovali muži televizní vysílání s plnou pozorností, neodcházeli od něj jako ženy, které musely plnit domácí povinnosti. Zajímavý je Morleyho postřeh, že muži jsou s televizí schopni více relaxovat než jejich partnerky, jelikož domov je pro ně místem volného času, kde si mohou odpočinout po návratu z práce. Ve vztahu k technickému stavu televize plnili muži kontrolní roli. Stejný postoj pak zaujímali i vůči dálkovému ovládání, které do jisté míry okupovali jako „vysoce viditelný symbol kondenzovaných mocenských vztahů“ (Morley, 1986: 148), či symbol jejich kulturní moci.19 V této souvislosti upozornil Shaun Moores (1996) na skutečnost, že rodově podmíněné vzorce žánrové preference a boj o kontrolu nad programovou volbou, identifikovaný v uvedené Morleyho studii, mají velmi blízko k mužské dominanci při výběru rodinného oběda. V obou případech podle něho existují poměrně velké diference mezi tím, co by příslušníci prvního nebo druhého pohlaví rádi viděli na televizní obrazovce či na talíři (Moores, 1996: 17). Moores tuto argumentaci opírá o práci Nicka Charlese a Marion Kerrové (1988), kteří ve svém výzkumu zaznamenali, že manželé brzdí zájem (19/9), mýdlové opery (16/45), dramata (18/33), televizní soutěže (18/26), talk show (7/20) (ITC, 1997). Uvedené relativní četnosti zachycují pouze hodnotu „velmi zajímavé“. Podobné preference zaznamenal James Lull (1988) například i v Číně, kde muži nadšeně sledují sportovní pořady, ale zřídka přijímají seriály. 19 V devadesátých letech se řada kvalitativních analýz soustředila právě na mužská a ženská specifika užívání informačních a komunikačních technologií. Zřejmé rozdíly dobře ilustruje vztah obou pohlaví k videu, které je podle většiny výzkumů mužskou doménou (Rogge, Jensen, 1988). Lull v této souvislosti hovoří o maskulinizaci videa (Lull, 1988). Většina nových elektronických, komunikačních technologií tedy funguje jako objekt uplatňování mužské moci. Nové technologie samy reprodukují tradiční ženské a mužské pracovní role, jako by zde staré ideje byly zakódovány do nových technologií. Užívání komunikačních technologií není tedy jen otázkou jejich technických parametrů, ale je primárně determinováno jejich lokalizací v rámci domácího volného času. V něm však ženy často nevidí své místo. Možná i proto většina kvantitativních i kvalitativních studií prokazuje, že divačky užívají dálkové ovládání mnohem méně než muži a stěžují si na to, že jejich manželé mění jednotlivé kanály v době, kdy ony chtějí sledovat nějaký konkrétní pořad (Morley, 1992: 147). Symbolická role technologie ve vztahu k rodovému, respektive rodinnému rozdělení moci je zde zřejmá. Téměř obsesivní mužská touha vlastnit a ovládat indikuje zároveň i velmi křehkou a nejistou povahu této moci (vlastnictví není nikdy definitivní, a proto je třeba o ně stále bojovat). Její podobu tak formuje i strach z možné ztráty kontroly jako rezidua původní dětské omnipotence. Naopak ženami často manifestovaná neschopnost ovládnout novou technologii má mnohdy podobu nepřímé mocenské manipulace či formu uspokojující závislosti. Zajímavé je, že uvedenou míru dominance vůči ovládání televizoru nepotvrzuje Lullova studie týkající se čínských a indických rodin, kde sice mají muži formálně větší slovo při výběru pořadů, ale ženy uplatňují větší aktuální vliv (Lull, 1988).

35

36

JAROMÍR VOLEK

svých žen více při vaření experimentovat a požadují tradiční masitou stravu. Podobně odmítají i programovou inovaci, například v podobě tzv. femininních žánrů mýdlových oper nebo milostných románů. Strukturální podobnosti mezi konzumací televize a potravin naznačuje též existence tzv. „provinilých potěšení“,20 které podle Morleyho studie zakoušely jeho respondentky v okamžicích, kdy sledovaly televizi samostatně a nestaraly se o rodinu, a podle Kerrové s Charlesem pak v situacích, kdy vařily pouze pro sebe (Charles, Kerrová, 1988: 71). Specifičnost ženského užívání televize je dána především kvantitativně vyšší mírou její konzumace potvrzovanou standardně přehledy sledovanosti na celém světě. Uvedená skutečnost je dána především tím, že televizní vysílání je pro ženy dostupnější zvláště v ranních a odpoledních hodinách. Současně však je třeba upozornit, že v těchto časech jde nezřídka o tzv. „přerušovanou televizní konzumaci“ vzhledem k zaneprázdněnosti žen domácími pracemi či péčí o děti. V českých podmínkách vysoké ženské zaměstnanosti se větší televizní dostupnost projevuje poněkud méně. Z pohledu samotných programových preferencí však favorizují české divačky stejně jako ve většině dalších zemí mýdlové opery a telenovely, a to již od třetí hodiny odpolední. Výše zmíněná nižší pozornost divaček zaznamenaná Morleym souvisí především s již zmíněnou souběžnou realizací domácích prací a péčí o děti. Domov je pro ženy místem pracovních povinností, ať jsou zaměstnané nebo v domácnosti. To může být jeden z důvodů, proč u televize relaxují obtížněji než muži.21 Tento popis opírající se o rodové charakteristiky má svou vnitřní logiku a explanační hodnotu, ale nese s sebou některé otázky, a to především ve vztahu k problematice „divácké pozornosti“, variabilitě „televizních potěšení“ a roli „kulturního kontextu“. Komplikace spojené s definicí „divácké pozornosti“ při recepci televizních sdělení souvisí, jak jsme již naznačili v druhé kapitole, s absencí přesnějšího vymezení této kategorie.22 Morley v uvedené studii tuto problematičnost potlačuje, respektive 20 Existence fenoménu „provinilých potěšení“ (guilty pleasures) potvrdily ve svých výzkumech vedle Morleyho i Dorothy Hobsonová (1982) a Anna Grayová (1987), které upozorňují, že tyto pocity provinilosti jsou zvláště intenzivní v průběhu dne, v čase domácích prací. Grayová (1992) v dané souvislosti upozorňuje též na skutečnost, že ženy si uvědomují odlišnost vlastních preferencí a bojují tak navíc ještě s představou inferiority vlastního vkusu. 21 Poslední velká studie Gauntletta a Hillové (1999) však naznačuje, že obecně dochází k postupnému smazávání rodových odlišností ve vztahu k užívání televize, a de facto tak potvrzuje již zmíněnou představu Joshuy Meyrowitze z první poloviny osmdesátých let o postupném splývání či přibližování mužského a ženského světa (Meyrowitz, 1985). 22 Lindloff a Traudt (1983) v dané souvislosti rozlišují vedle tzv. relativní pozornosti, kdy se cíleně soustřeďujeme na televizní obsahy, též tzv. monitoring (monitoring), při kterém je sledování televize sekundární aktivitou a diváci sledují televizi jen do té míry, aby tušili v hrubých rámcích, co se na obrazovce děje. Třetí variantou je podle uvedených autorů tzv. příposlech (idling), kde je divák spojen s televizí na nejnižší úrovni a tráví čas mezi ní a dalšími


nepřipouští si relativitu dané kategorie. Podle našeho názoru sledujeme televizi s plnou pozorností zřídka. Téměř vždy jsou ve hře různé vnější i vnitřní intervenující faktory (např. plačící děti, rachotící pračka či mixér nebo únava či špatná nálada), které naše soustředění oslabují. Otázkou je, jak vůbec měřit míru pozornosti věnovanou televiznímu vysílání? Jen velmi vzdáleně ji odráží elektronické měření sledovanosti, které zaznamenává pouze spuštěný kód diváka, jeho přítomnost před obrazovkou, ale ne jeho mentální aktivitu. Prostě pouhé posezení před obrazovkou ještě neindikuje plnou pozornost věnovanou vysílaným obsahům. Některé kvalitativní, etnografické výzkumy zaměřené na přímé monitorování diváckého chování před spuštěným televizorem dokládají, že zde existuje čilý ruch, který narušuje kontakt diváka s obrazovkou, činí jej značně přerušovaným, a tudíž krátkodobým. Navíc samotné sledování televize standardně doprovází celá řada aktivit, které diváci realizují současně. Například Kubey a Csikszentmihalyi ve své kvantitativní analýze domácí televizní konzumace ukazují, že 65 % času stráveného sledováním televize je doprovázeno ještě další činností, nejčastěji rozhovory (18 %), konzumací potravin (12 %), domácími pracemi (7 %), péčí o děti (2 %) (Kubey, Csikszentmihalyi, 1990: 75).23 Uvedení autoři tak prokazují, že televize je permanentně součástí dalších domácích aktivit. Toto zjištění potvrzuje i kvalitativní výzkum Colletta a Lamba (1986), kteří zjistili, že převažující část jejich respondentů-diváků doprovázela sledování televize příležitostnými odchody do dalších domácích prostor. Bohužel uvedená studie nediferencuje mezi „televizním chováním“ mužů a žen. Collett a Lamb tak shrnuli své pozorování v závěru, že divácká televizní zkušenost je obecně naplněna množstvím jiných zážitků a že je přerušována řadou dalších aktivit a rozhovorů, které většinou nemají co do činění se sledovaným pořadem. Uvedená problematika je však stále na počátku své analýzy a bude třeba doplnit ji jednak o reprezentativnější studie, jednak o analýzu kulturních diferencí mezi jednotlivými typy publika, respektive publiky z různých společností a kultur. S kategorií „pozornost“ úzce souvisí problematika tzv. „diváckých potěšení“, které se v jistém smyslu pohybují na škále mezi naprostou fascinací a totální nudou. Teoreticky je však možné, že se soustředěný, pozorný divák nudí. Jinými slovy, je možné, že divák, který pouze „monitoruje“ televizní vysílání, zatímco se zabývá jinou primární aktivitou, může být spokojenější, „pobavenější“ než ten, který sedí u televizoru s očima „přišpendlenýma“ na obrazovce. Současně též platí, že primární sledování televize ještě neznamená, že jí věnujeme více myšlenkové energie než v případě „monitoringu“, kdy je divák na periférní úrovni bdělý či ostražitý vůči vývoji daného pořadu. Relativně soustředění diváci totiž nezřídka v rámci denního snění přemýšlejí aktivitami. Televizní obrazovku tak sleduje pouze v rámci omezených sekvencí. Uvedená typologie naznačuje, že pokud se zabýváme problematikou pozornosti, musíme tak činit ve vztahu ke konkrétní divácké situaci. 23 Uvedená data vypovídají o sledování televize jako hlavní aktivitě. Výzkum byl reprezentativní ve vztahu k dospělé americké populaci.

37

38

JAROMÍR VOLEK

o jiných událostech. To znamená, že sledování televize jako primární aktivita nemusí přinášet nejvíce „potěšení“, ba naopak, může to být periférní příjem, který je mnohem více uspokojující. Proto se zdá oprávněný výše citovaný závěr Lindloffa a Traudta (1983), podle kterých je třeba vycházet z předpokladu, že jsou to vždy situace či podmínky televizní konzumace, které ovlivňují samotné divácké „prožitky“. Zkrátka odlišné typy pořadů spouštějí odlišné způsoby televizní konzumace pro různé typy diváků v odlišných časech, za odlišných okolností. Vedle mužských a ženských specifik užívání televizoru, respektive programových preferencí existuje ještě druhá velmi široká výzkumná linie zahrnující problematiku mediální reprezentace či „extenze rodových modelů“ a jejich kulturní zakotvenosti. Na stereotypizaci zvláště ženských hrdinek upozornily již první studie zabývající se touto problematikou (Friedanová, 1963; Tuchmanová, 1978). Ženské postavy byly od počátku televizního vysílání především obecně méně zastoupeny, lokalizovány převážně v domácnosti a jejich popis byl redukován na téma fyzické atraktivity. Typickým osobnostním rysem byla pasivita, nižší inteligence, ale vyšší emocionalita a především závislost, respektive nižší schopnost dosahovat vlastních cílů. Tato tendence je do jisté míry stále patrná nejen v televizních programech pro dospělé, ale i pro děti, a dokonce i ve zpravodajství či dokumentaristice. Například velmi rozsáhlá obsahová analýza primetimových pořadů vysílaných hlavními americkými televizními sítěmi, realizovaná již zmíněným týmem teoretika kultivační analýzy George Gerbnera mezi léty 1969–1979, prokázala velmi konvenční zobrazování mužských a ženských postav a potvrdila výše uvedené stereotypy doplněné ještě o téma ženské neschopnosti zvládat současně rodinu i kariéru (Gerbner, et al., 1980). V průběhu posledních patnácti let však došlo k zřetelné proměně televizních reprezentací rodových rolí. Tvůrci pořadů zareagovali nejen na uvedenou kritiku, ale vzali v úvahu i postupující ženskou emancipaci a další společenské trendy vyvazující ženu z tradičních domácích rolí.24 Tato proměna se ovšem týká i obrazu mužské role. Televizní obraz obou pohlaví se tak poněkud proměnil, i když stále přetrvává ve většině uvedených charakteristik původní tendence. Indikátorem proměny mužské televizní role je též reklamní tvorba. Podle prací Seana Nixona (1996) a Franka Morta (1996) jsou od poloviny osmdesátých let muži stále více obsazováni do rolí konzumentů oblečení a různých zkrášlovacích prostředků. Obecně lze mužský obraz v reklamě podle uvedených autorů definovat jako elegantní, silný, smyslný a citlivý. Uvedená charakteristika do jisté míry koresponduje se studií Lynn Thomasové (1997), která se zabývá proměnou maskulinního obrazu dvou britských televizních in24 Svou roli zde sehrál i postupný průnik žen scénáristek a produkčních do hollywoodských studií, kde vznikala až do poloviny devadesátých let většina zábavní televizní produkce. Mezi nejvýznamnější patří například Ester Shapiro, scenáristka dnes již legendárního seriálu Dynasty, která zcela plánovitě zakomponovala do této mýdlové opery „ženskou otázku“. Hlavní hrdinky zde vstupují zcela rovnocenně do mužského světa obchodu a podnikání, aniž by přitom ztrácely hlavní atributy své ženskosti.


spektorů Reagana a Morse.25 Posun, který Thomasová zachytila, je symptomatický i ve vztahu k trendům naznačeným například Meyrowitzem (1985) či Gauntlettem a Hillovou (1999) v oblasti tzv. reálného života, kde podle uvedených autorů dochází k obrušování výrazných odlišností ve vzorcích chování obou pohlaví, čili k potlačování mužské dominance a agresivity. V dané souvislosti byl fiktivní agresivní „macho“ hrdina, inspektor Reagan po deseti letech velmi úspěšného reprízování nahrazen téměř melancholickým, citlivým oxfordským detektivem Morsem, pro kterého je typické neskrývání emocí a schopnost empatie. Podle Thomasové ilustruje tato postava širší model hledání sociálně „akceptovatelné maskulinity“. Uvedený trend dokládají i jiní autoři (Cohan, Harková, 1993; Taskerová, 1993). Do jisté míry lze tento posun v mediální konstrukci mužské identity chápat jako nereflektovanou podporu tématu tzv. „nových mužství“ (např. Kimmel, 1987; Křížová, 1997). III. ZÁVĚREM Na základě dosavadní argumentace můžeme shrnout, že televize se významně podílí na postupném restrukturování povahy domova v moderní společnosti, čímž současně intervenuje i do tradičního rodového vymezení sociálních rolí a postupně nahlodává hranice mezi veřejným a privátním. V rámci perspektivy „televizní extenze rodiny“ jsou její členové v roli aktivních tvůrců každodenního života. Televize zde nehraje jen roli technologie, která přenáší informace od neosobní instituce k anonymnímu publiku, ale funguje jako „sociotechnický systém“, prostřednictvím jehož členové publika komunikují a konstruují vlastní strategie s cílem naplnit široký rámec individuálních a sociálních potřeb. Homogenizační tendence televizního působení jsou tak vždy do jisté míry kompenzovány specifickým rodinným užíváním televizního vysílání a jeho obsahů. Pojem televizní extenze, respektive proces spotřeby mediálních obsahů má v tomto smyslu dialektickou povahu.

Summary TELEVISION AS CO-PRODUCER OF HOME AND ‘EXTENSION’ OF FAMILY

The chief subject of this article is the role of television in the „teritory“ of home and family. From our poit of view is television one of the central parts of home, part of its everyday reality. Television forms changing relationship between home and individual reach, and in particular has strong impact on construction of identity of women and children. Television provides a link between home and identity in a number of ways, both in its status as a domestic object and through its mediation of images of domesticity. In other words watching television is a family activity that involves an intermeshing of the constantly changing personal agendas, moods, and priorities of 25 Uvedené krimi série, respektive jejich přítomnost na televizní obrazovce odděluje téměř deset let (The Sweeney 1975–1978), (Inspector Morse 1987–1993). Obě hlavní postavy byly velmi populární i při několikerém uvedení na obrazovkách České televize.

39

40

JAROMÍR VOLEK

each family member with the agenda of programs that emanates from TV set. Thus, the television viewing means the extension of their basic mental and behavioral activities. It is evident that the rituals of television use in the family adapt and aplify characteristics of the life situation. Thus we can distinguish three levels of television extentions of family: the culture, the household the level of individual.

Literatura AHMED, D.S.: Television in Pakistan: An Etnographic Study. Columbia University Press, 1983. AKINS, G. (1986): An Analysis of Family Interaction styles as portrayed on television. Dissertation Abstracts International, 47, 2013A, 1986. ANDREASEN, M. S.: Evolution in the Family’s Use of Television. In: BRYANT (ed.): Television and the Americal Family. Lawrence Erlbaum Associates, Hillsdale, NJ 1990. ANG, I.: Watching Dallas: Soap Opera and the Melodramatic Imagination. Methuen, London 1985. ATTFIELD, J., KIRKHAM, P. (eds.): A View from the Interior: Feminism, Women and Design. Women’s Press, London. BEHL, N.: Television and Tradition. In: LULL (ed.): World Families Watch Television. Sage, London 1988. BRODY, G. H., STONEMAN, Z.: The Influence of Television Viewing on Family Interaction: A Contextualist Framework. In: Journal of Family Issues. 4, 1983, 2: 329–66. BUTTIMER, A.: Home Reach and the Sense of Place. In: BUTTIMER, A., SEAMON, D. (eds.): The Human Experience of Space and Place. Croom Helm, London 1980. COHAN, S., HARK, I. R.: Screening the Male: Exploring Masculinities in the Hollywood Cinema. Routledge, London 1993. COLLETT, P., LAMB, R. (1986): Watching Families, Watching Television. Report to the Independent COMSTOCK, G. A., STRZYZEVSKI, K.: Interpersonal Interaction on Television: Family Conflict and Jealousy on Primetime. In: Journal of Broadcasting and Electronic Media. 34, 1990, 3: 263–282. Broadcasting Authority. COSCARRELLI, W. C., WEBSTER, J.: The Relative Appeal to Children of Adult vs. Children Television Programing. In: Journal of Broadcasting. 1979, 23: 437–451. CUBBITT, S.: Top of the Pops: The Politics of the Living Room. In: MASTERMAN, L. (ed.): Televison Mythologies: Stars, Shows and Signs. Sage, London 1984. CUNNINGHAM, M. R., ROSENBLATT, P. C.: Television watching and family tension. In: Journal of Marriage and the Family. 1976, 38: 105–111. DAIL, P., WAY, W. L.: What do Parents Observe About Parenting from Prime-time Television? In: Family Relations. 1985, 34: 49–499. DAVIDOFF, L., HALL, C.: Family Fortunes: Men and Women of the English Middle Class, 1780–1850. Hutchinson, London 1995. FOCUS: Kdo ovládá v českých domácnostech televizor? Závěrečná zpráva, 1999. FRIEDAN, B.: The Feminine Mystique. Dell, New York 1963. FRITH, S.: The Pleasures of the Hearth. In: Formations: The Making of BBC Light Entertainment. In: FORMATIONS COLLECTIVE (eds.): Formations of Pleasure. Routlege and Kegan Paul, London 1983. GAUNTLETT, D., HILL, A.: TV Living. Television Culture and Everyday Life. London: BFI, 1999. GERBNER, et al.: Media and the Family: Images and Impact. Document Reproduction Service No. ED 198 919, Washington, DC 1980. GIDDENS, A.: Modernity and Self-Identity. Polity Press, Cambridge 1991.


GLENNON, L., BUTSCH, R.: The Family as portrayed on television 1946–1978. In: PEARL, D., BOUTHILET, L., LAZAR, J. (eds.): Television and behaviour: Ten years of scientific progress and implications for the eighties. U.S. Government Printing Office, Washington, DC 1982. GRAY, A.: Video Playtime: The Gendering of a Leisure Technology. London: Routledge, 1992. GUNTHER, B., SVENNEVIG, M.: Behind and in Front of the Small Screen: Television’s Involvement with Family Life. John Libbey, London 1987. HARALOVICH, M. B.: Suburban Family Sitcoms and Consumer Product Design: Adressing the Social Subjectivity of Homemakers in the 1950’s. In: DRUMOND, P., PATERSON, R. (eds.): Television and its Audience: International Research Perspectives. BFI, London 1988. HERMES, J.: Reading Women’s Magazines. Polity, Oxford 1995. HIMMELWEIT, H. T. et al.: Television and the Child. Oxford University Press, Oxford 1958. HOBSON, D.: Crossroads: The Drama of Soap Opera. Methuen, London 1982. CHARLES, N., KERR, M.: Women, Food and Families. Manchester University Press, Manchester 1988. ITC: Television: Public View. ITC Research, London 1997. JENSEN, K. B.: Qualitatitve Audience Research: Toward to Integrative Approach to Reception. In: Critical Studies in Mass Communication.1987, 4: 21–36. KATZ, E., LAZARSFELD, P. F.: Personal Influence: The Part Played by People in Mass Communication. Free Press, New York 1955. KIMMEL, M.: Changing Men – New Directions in Research on Men and Masculinity. Sage, 1987. KŘÍžOVÁ, I.: Nová mužství. Magisterská diplomová práce. Masarykova universita, Fakulta filozofická, Brno 1997. KUBEY, R., CSIKSZENTMIHALYI, M.: Television and the Quality of Life: How Viewing Shapes Everyday Experience. Lawrence Erlbaum, London 1990. LINDLOFF, T., TRAUDT, P.: Mediated Communication in Families: New Theoretical Approaches. In: MANDER, M. (ed.): Communications in Transition. Praeger, New York 1983. LULL, J.: The Social Uses of Television. In: Human Communication Research. 6, 1980, 3: 113–130. LULL, J.: World Families Watch Television. Sage, London 1988. LULL, J.: Inside Family Viewing. Routledge, London 1990. MEYROWITZ, J.: No Sense of Place: The Impact of Electronic Media on Social Behaviour. Oxford University Press, Oxford 1985. MODLESKI, T.: The Rhythms of Reception: Daytime Television in Women’s Work. In: KAPLAN, A. (ed.): Regarding Television. AFI, Los Angeles 1983. MORLEY, D.: Family Television: Cultural Power and Domestic Leisure. Comedia, London 1986. MCLUHAN, M.: Jak rozumět médiím. Extenze člověka. Odeon, Praha 1991. MOORES, S.: Satelite Television and Everyday Life: Articulating Technology. John Libbey, London 1996. MORLEY, D.: Television Audiences and Cultural Studies. Routledge, London 1992. MORT, F.: Cultures of Consumption: Masculinities and Social Space in Late Twentieth-Century Britain. Routledge, London 1996. MOžNÝ, I.: Proč tak snadno… některé rodinné důvody sametové revoluce. SLON, Praha 1991. MOžNÝ, I.: Česká rodina v době pozdní modernity. In: Sociální studia č. 3, 1998. NOCHIMSON, M.: No End to Her: Soap Opera and Female Subject. University of California Press, Los Angeles 1992. NIXON, S.: Hard Looks: Masculinities, Spectatorship and Contemporary Consumption. UCL, London 1996. PACANOVSKY, M., ANDERSON, S.: Cop talk and media use. In: Journal of Broadcasting, 26,

41

42

JAROMÍR VOLEK

1982, 4: 757–81. PALMER, P.: Lively Audience: A Study of Children Around the TV Set. Allen and Unwin, London 1986. RADWAY, J.: Reading Romance: Women, Patriarchy and Popular Literature. Verso, London 1984. REISS, D.: The Family’s Construction of Reality. Harward University Press, Cambridge 1981. RELPH, E.: Place and Placelessness. Pion, London 1976. ROGGE, J. U., JENSEN, K. B.: Everyday Life and Television in West Germany: An EmphateticInterpretative Perspective on the Family as System. In: LULL, J. (ed.): World Families Watch Television. Sage, London 1988. ROGGE, J. U.: The Media in Everyday Family Life: Some Biografical and Typological Aspects. In: SEITER, E., BORCHERS, H., KREUTZNER, G., WARTH, E. (eds.): Remote Control: Television, Audiences and Cultural Power. Routledge, London 1991. SARETT, C.: Socialization Patterns and Preschool Children’s Television and Film-Related Play Behavior. University of Pennsylvania, 1981. SHANER, J.: Parential Empathy and Family Role Interactions as Portrayed on Commercial Television. Dissertation Abstracts International, 42, 3473A, 1982. SKILL, T., ROBINSON, J., WALLACE, S.: Family Life on Prime-time Television: Structure, Type and Frequency. In: Journalism Quarterly. 64, 1987, 2/3: 360–367. SKILL, T., WALLLACE, S., CASSATA, M.: Families on Prime-time Television: Patterns of Conflict Escalation and Resolution across Intact, Non-intact, and Mixed Family Settings. In: BRYANT, J. (ed.): Television and the American Family. Lawrence Erlbaum Associates, Hillsdale, NJ 1990. SPIGEL, L.: Make Room For TV: Television and the Family Ideal in Post-War America. University of Chicago Press, Chicago 1992. TASKER, I.: Spectacular Bodies: Gender, Genre and the Action Cinema. London: Routledge, 1993. THOMAS, S., CALLAHAN, B. P.: Allocating Happiness: TV Families and Social Class. Journal of Communication, 33, 1982, 3: 184–190. THOMAS, L.: In Love with Inspector Morse: Feminist Subculture and Quality Television. In: BRUNSDON, CH., D’ACCI, J., SPIGEL, L. (eds.): Feminist Television Criticism: A Reader. Oxford University Press, Oxford 1997. TUCHMAN, G.: Introduction: Symbolic Annihilation of Women by the Mass Media. In: TUCHMAN, G., KAPLAN, A., BENET, D. (eds.): Hearth and Home: Images of Women and the Media. Oxford University Press, Oxford 1978. WINNICOTT, D. W.: The Maturational Proceses and the Facilitating Environment: Studies in the Theory of Emotional Development. Hogarth Press, London 1965.

TELEVIZE JAKO SPOLUTVŮRCE DOMOVA A EXTENZE RODINY

Recommend Documents