Pěstounská péče na přechodnou dobu jako nástroj sanace biologické rodiny

Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra sociální práce a sociální politiky

Pěstounská péče na přechodnou dobu jako nástroj sanace biologické rodiny

Magisterská diplomová práce

Bc. Lucie Horáčková

Vedoucí práce: doc. PhDr. Pavel Navrátil, Ph.D. Konzultant: Mgr. Lucie Šanderová

Brno 2015

Prohlašuji, ţe jsem svou magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně pouze za pomoci zdrojů uvedených v seznamu pouţité literatury. V Brně dne 2. června 2015

Bc. Lucie Horáčková

2

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce, doc. PhDr. Pavlu Navrátilovi, Ph.D., a konzultantce, Mgr. Lucii Šanderové, za odborné vedení mé diplomové práce, za přínosné postřehy, náměty a doporučení. Dále děkuji všem respondentům za ochotu poskytnout mi rozhovory. Také děkuji své rodině a přátelům za podporu.

3

Obsah Úvod

8

A. TEORETICKÁ ČÁST

11

1 Význam rodiny v ţivotě člověka

11

1.1.1 Typy rodiny 1.1.2 Dysfunkční rodiny 1.1.3 Ohroţené dítě

12 13 13

2 Systém sociálně - právní ochrany dětí v České republice 2.1 Spolupráce OSPOD s rodinou 2.2 Spolupráce OSPOD s ostatními institucemi 2.3 Vyhodnocování situace dítěte 2.4 Odebrání dítěte z rodiny

3 Sanace biologické rodiny

16 16 18 18 21

24

3.1 Sanace rodiny - historický kontext 3.2 Sanace rodiny v současné době 3.3 Případové konference a individuální plán sanace rodiny

4 Pěstounská péče na přechodnou dobu 4.1 Vyuţití pěstounské péče na přechodnou dobu 4.2 Pěstouni na přechodnou dobu 4.3 Proces svěření dítěte do PPPD 4.4 Navrácení dítěte zpět do rodiny 4.5 Zkušenosti s vyuţitím pěstounské péče na přechodnou dobu v zahraničí

5 Náhradní rodinná péče vs. ústavní výchova 5.1 Ústavní výchova – pozitiva a negativa 5.1.1 Teorie attachmentu 5.2 Náhradní rodinná péče – pozitiva a negativa 5.2.1 Motivace stát se náhradním rodičem 5.2.2 Dítě v náhradní rodinné péči

24 25 27

29 29 31 34 35 35

38 38 39 42 43 45

B. METODOLOGICKÁ ČÁST

46

6 Metodologie výzkumu

46

6.1 Operacionalizace 6.2 Technika sběru dat 6.3 Výběr respondentů 6.4 Zpracování získaných dat 6.5 Etika výzkumu 6.6 Limity výzkumu

46 50 50 51 52 52

C. EMPIRICKÁ ČÁST

54

4

7 Interpretace zjištěných dat

54

7.1 DVO1: V jakých konkrétních případech práce s rodinou v rámci sociálně-právní ochrany dětí byla vyuţita PPPD? 54 7.1.1 Záškoláctví 55 7.1.2 Zanedbání péče 56 7.1.3 Problémy s bydlením a financemi 57 7.1.4 Drogová závislost rodičů 58 7.1.5 Psychiatrická diagnóza rodičů 58 7.1.6 Rodič ve výkonu trestu 59 7.1.7 Špatná spolupráce biologické rodiny 59 7.1.8 Dílčí závěr 60 7.2 DVO2: Jakým způsobem bylo dále pracováno s biologickou rodinou po umístění nezl. dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu? 61 7.2.1 Spolupráce mezi OSPOD a biologickou rodinou 61 7.2.2 Spolupráce mezi OSPOD a pěstouny 65 7.2.3 Spolupráce mezi biologickou rodinou a pěstouny 66 7.2.4 Dílčí závěr 70 7.3 DVO3: Jaká negativa a problémy se vyskytují při vyuţití PPPD v procesu sanace biologické rodiny v rámci SPOD? 71 7.3.1 Reakce dítěte na přechod k pěstounům 72 7.3.2 Reakce biologické rodiny na umístění dítěte do pěstounské rodiny 73 7.3.3 Přístup sociálních pracovnic 74 7.3.4 Přístup k pěstounům na přechodnou dobu 74 7.3.5 Vztah dítěte s rodinou pěstounů 75 7.3.6 Ukončení pobytu dítěte v PPPD 76 7.3.7 Chybí následná odpovídající péče 78 7.3.8 Ţádné předpoklady pro návrat do biologické rodiny 81 7.3.9 Doba trvání PPPD 82 7.3.10 Nedostatečné vzdělání pěstounů 84 7.3.11 Porovnání PPPD s moţností vyuţití ÚV 86 7.3.12 Dílčí závěr 87 7.4 DVO4: Jaká pozitiva a přínos spatřují sociální pracovníci OSPOD a pěstouni na přechodnou dobu ve vyuţití PPPD v procesu sanace biologické rodiny v rámci SPOD? 88 7.4.1 Rychlé zlepšení ţivotní situace dítěte 89 7.4.2 PPPD jako forma rodinná péče 89 7.4.3 Vhodné vyuţití pro miminka 90 7.4.4 Dílčí závěr 92

Závěr

93

Doporučení pro praxi

96

Doporučení pro další výzkum

97

Seznam pouţité literatury

98

Anotace

101

5

Annotation

102

Jmenný a věcný rejstřík

103

Příloha č. 1

105

Příloha č. 2

106

Příloha č. 3

107

Příloha č. 4

108

Stať

109

6

Seznam pouţitých zkratek CSR – Centrum sanace rodiny ČvT – Člověk v tísni, obecně prospěšná společnost IPOD – Individuální plán ochrany dítěte nezl. - nezletilý NRP – Náhradní rodinná péče OSPOD – Oddělení sociálně – právní ochrany dětí PP – Pěstounská péče PPP – Profesionální pěstounská péče PPPD – Pěstounská péče na přechodnou dobu ZDVOP – Zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc zákon o SPOD – Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí

7

Úvod Téma, které jsem si zvolila, je úzce spojeno s institucí, kde pracuji. V rámci mé praxe na oddělení sociálně-právní ochrany dětí (dále OSPOD) se denně setkávám s rodinami, které se nachází v tíţivé ţivotní situaci a dočasně nejsou schopny zajistit svým dětem adekvátní péči. V takovém případě se jedná o rodiny, které nějakým způsobem neplní svou funkci, coţ můţe mít negativní dopad na výchovu dětí. Tyto rodiny se poté stávají centrem pozornosti pracovníků OSPOD, kteří na rodinu „dohlíţí“ a snaţí se ji motivovat k pozitivní změně. Pokud není pozitivní změny z nějakého důvodu dosaţeno a děti nadále vyrůstají v nefunkční rodině, pracovníkům OSPOD v takových případech zákon ukládá zasáhnout. Běţnou praxí pracovníků OSPOD dosud bylo, ţe podali k soudu návrh na nařízení předběţného opatření, na základě kterého bylo poté dítě umístěno do zařízení pro výkon ústavní výchovy. V současné době je však v České republice moţné vyuţívat nový způsob řešení umístění dítěte po odebrání z rodiny, a to pěstounskou péči na přechodnou dobu (dále PPPD). Pěstounská péče na přechodnou dobu je nejnovější formou náhradní rodinné péče, mimo jiné by dle současné legislativy měla být vyuţita v procesu sanace biologické rodiny, kdy je dítě odebráno z rodiny pouze dočasně a po pominutí problémů je zde velká pravděpodobnost, ţe dítě bude do své rodiny navráceno. PPPD je v praxi vyuţívána od 1. 1. 2013 s účinností novely zákona č. 359/ 1999 Sb., o sociálně - právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále zákon o SPOD). V současné době se o PPPD diskutuje v souvislosti s tím, zda je tato forma NRP přínosná v případech, kdy nezl. děti z nějakého důvodu nemohou vyrůstat ve své biologické rodině. Zákon o SPOD sociálním pracovníkům ukládá, aby této formě péče dali v případě odebrání nezl. dětí z biologické rodiny přednost před péčí ústavní. Předpokladem však vţdy je, ţe by po dobu umístění nezl. dítěte v PPPD, tedy po dobu maximálně jednoho roku, mělo být ze strany OSPOD s biologickou rodinou pracováno takovým způsobem, aby došlo k eliminaci problémů, které vedly k odebrání nezl. dítěte z rodiny, a dítě mohlo být do rodiny navráceno. Vzhledem k tomu, ţe byl tento institut do české legislativy zaveden teprve nedávno, není dle mého názoru současné vyuţití tohoto institutu v České republice dostatečně zmapováno. Za neţádoucí povaţuji skutečnost, ţe institut PPPD není v České republice

8

dostatečně zmapován. Ve své práci se pokusím zmapovat dosavadní zkušenosti pracovníků OSPOD a pěstounů na přechodnou dobu s vyuţitím tohoto institutu v procesu sanace biologické rodiny v rámci sociálně-právní ochrany dětí. Ve své práci se taktéţ pokusím zhodnotit pozitiva a negativa vyuţití PPPD v procesu sanace biologické rodiny na základě zjištěných názorů a zkušeností pracovníků OSPOD a pěstounů na přechodnou dobu. Svou prací bych tedy chtěla přispět k rozšíření povědomí o moţném vyuţití PPPD. Ve své práci se pokusím shrnout zkušenosti pracovníků OSPOD a pěstounů na přechodnou dobu s vyuţitím tohoto institutu. Dosavadní zkušenosti respondentů by mohly přispět jako náměty pro případné změny v legislativě. Cílem mé práce tedy bude zodpovědět otázku: „Jaké jsou zkušenosti a názory sociálních pracovníků OSPOD a pěstounů na přechodnou dobu na využití pěstounské péče na přechodnou dobu v procesu sanace biologické rodiny v rámci sociálně-právní ochrany dětí?“ Diplomová práce je rozdělena na tři části: teoretickou, metodologickou a empirickou. Teoretická část práce je rozdělena do pěti kapitol, které jsou dále členěny. První kapitola je věnována tématu rodiny. V jednotlivých podkapitolách se věnuji významu rodiny v ţivotě člověka, jednotlivým typům rodiny a vymezuji základní pojmy spojené s rodinou. Druhá kapitola je věnována systému sociálně-právní ochraně dětí, kde popisuji, jakým způsobem OSPOD spolupracuje s rodinou a ostatními institucemi, dále se zde věnuji problematice vyhodnocování potřeb dětí. Závěr kapitoly je věnován problematice odebírání dítěte z biologické rodiny. Třetí kapitola je věnována dalšímu klíčovému pojmu, a tím je sanace biologické rodiny. Na začátku kapitoly jsem se pokusila pojem sanace rodiny uchopit z hlediska historického kontextu, poté jsem přešla do pojetí dnešní doby. Čtvrtá kapitola se zabývá pěstounskou péčí na přechodnou dobu. Popisuji zde především teoretické moţnosti vyuţití této formy náhradní rodinné péče, dále je zde pozornost věnována pěstounům na přechodnou dobu z hlediska toho, jaká kritéria by měli z hlediska platné legislativy splňovat. Dále se zde věnuji samotnému procesu svěření nezl. dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu a také jeho moţného návratu zpět do biologické rodiny. Na závěr této kapitoly nastiňuji dostupné zkušenosti s pěstounskou péčí na přechodnou dobu v zahraničí. V páté kapitole porovnávám ústavní výchovu s náhradní rodinnou péčí z hlediska dopadů na nezl. děti. Uvádím zde různé pohledy odborníků z hlediska různých teorií.

9

V metodologické části práce je nastíněna hlavní výzkumná otázka a jednotlivé dílčí výzkumné otázky. Dále zde popisuji, jakým způsobem probíhalo výzkumné šetření. Empirická část práce je věnována interpretaci zjištěných dat. Popisuji zde výsledky výzkumného šetření, nastiňuji odpovědi na dílčí výzkumné otázky. Závěr je věnován shrnutí výsledků výzkumného šetření a odpovědi na hlavní výzkumnou otázku. Dále také navrhuji doporučení pro praxi a doporučení pro další výzkum.

10

A. TEORETICKÁ ČÁST V této části práce vymezím základní pojmy, které se pojí s tématem diplomové práce. Vycházet budu z dosavadních poznatků, které byly dosud zpracovány v odborné literatuře.

1 Význam rodiny v ţivotě člověka Diplomová práce je zaměřena na pěstounskou péči na přechodnou dobu jako nástroj sanace biologické rodiny. Abychom mohli podrobněji chápat problematiku sanace biologické rodiny, je potřeba nejprve rozebrat základní funkce rodiny, které by měly být v kaţdé rodině naplňovány. Rodina hraje v našem ţivotě a v ţivotě dětí velmi důleţitou a nezastupitelnou roli. Dle Vágnerové (2008, s. 589) je rodina důleţitou sociální skupinou, která plní řadu funkcí a poskytuje svým členům potřebné zázemí. Dle Lovasové je rodina důleţité společenství, které je spojeno určitými vztahy, které svým členům poskytuje péči a ochranu. Autorka dále poukazuje na fakt, ţe do určitého věku je dítě na svých rodičích v mnoha ohledech závislé a přijímá jejich péči (2006, s. 5-6). Zaloţení vlastní rodiny můţeme také povaţovat za potřebu seberealizace dospělého člověka. Vágnerová se domnívá, ţe lidé, kteří nemají děti, nejsou hodnoceni pozitivně, jsou povaţováni za sobce (2012, s. 7.) Pokud budeme hovořit o biologické rodině, můţeme tímto pojmem označit rodinu, jejíţ členové jsou spojeni pokrevním poutem. Je však vţdy pokrevní pouto tím nejdůleţitějším, co pojí dítě s jeho rodiči? Matějček například dává přednost tzv. psychologickému rodičovství před biologickým rodičovstvím, které můţe být v některých případech zaloţeno na pouhém potvrzení z porodnice a domnívá se, ţe jsou případy, kdy biologické rodičovství nikdy nevyústí v psychologické, následně nastupují náhradní ne-biologičtí rodiče, ať uţ rodiče adoptivní, popřípadě pěstouni, kteří se poté stávají plnohodnotnými rodiči (1994, s. 15). S tímto názorem souhlasím, neboť je mnohem důleţitější, jakým způsobem je o děti postaráno bez ohledu na to, zda se o dítě stará biologický či náhradní rodič. Jiná situace nastává v případě, kdy dítě nevyrůstá ani

11

v rodině biologické, ani náhradní, ale v ústavní péči. Tuto problematiku ale rozeberu v jedné z následujících kapitol. Dle Vágnerové rodiče značně ovlivňují výchovu dětí a to, jakým způsobem se dítě v dospělosti dokáţe vyrovnat s vlastním ţivotem. Pokud dítě vyrůstá bez rodiny, ať uţ biologické, nebo náhradní, můţe to pro něj do budoucna být celoţivotním zdrojem nejistoty (2012, s. 6).

1.1.1 Typy rodiny Jakým způsobem se dá definovat rodina? Můţeme za rodinu povaţovat dva dospělé lidi, kteří se rozhodli ţít společný ţivot, ale nemají děti? Nebo je s definicí rodiny vţdy bezpodmínečně spojena přítomnost dětí? Musí se vţdy jednat o manţelský svazek? Dle sociologického slovníku je rodina formou dlouhodobého solidárního souţití osob spojených příbuzenstvím a zahrnující přinejmenším rodiče a děti, dále se zde objevují znaky jako společné bydlení, příslušnost ke společné příbuzenské linii, společná produkce a konzumování statků (Jandourek, 2001, s. 206). Dle Matouška je rodina vázána pokrevním příbuzenstvím nebo právním svazkem, sdílí společnou domácnost. Rodinu dělíme na nukleární, která zahrnuje více neţ dvě generace, dále orientační, do které se člověk narodí, a prokreační, kterou člověk zaloţí sňatkem nebo tím, ţe má děti. (2008, s. 177). Pemová a Ptáček však poukazují na fakt, ţe v současné době je velmi těţké shodnout se na jednotné definici rodiny (2012, s. 133). Jak jiţ bylo uvedeno výše, orientační rodina je ta, do které se dítě narodí. Dítěti poskytuje základní sociální zkušenost, naučí se posuzovat svět, získává zde pocit důvěry, orientační rodina poskytuje dítěti podněty, jistotu a bezpečí, hodnotí ho a učí ho, co je správné a co nikoliv (Vágnerová, 2008, s. 589-590). Prokreační rodinou rozumíme tu rodinu, kterou člověk vytváří jako dospělý. Vágnerová (2008, s. 591) se domnívá, ţe v dospělosti má kaţdý člověk tendence opakovat stejné věci, které dělali jeho rodiče, včetně opakování stejných chyb. Vytvoření své vlastní rodiny v dospělosti člověku pomáhá uspokojit mnoho psychických potřeb. Člověk tím například získá nové podněty a zkušenosti jako partner i rodič, učí se řešit nové situace, v manţelském vztahu získává citovou jistotu a bezpečí. Zároveň však manţelství můţe být zdrojem mnoha problémů. Pokud rodina z nějakého důvodu neplní své funkce, které byly popsány výše, můţeme v takovém případě hovořit o dysfunkční rodině.

12

S ohledem na téma mé práce budu za rodinu povaţovat biologickou rodinu, tedy rodinu, jejíţ členové jsou spojeni pokrevními vztahy, sdílí společnou domácnost a vyrůstají zde nezl. děti. Vztahy mezi rodiči (partnerství/manţelství) nebudou pro mou práci představovat zásadní význam.

1.1.2 Dysfunkční rodiny Téma mé práce naznačuje, ţe se budu zajímat především o rodiny, které nějakým způsobem neplní svůj účel a nejsou v nich naplňovány všechny funkce rodiny tak, jak bylo popsáno výše. Kaţdý člen rodiny zastává v rodině určitou roli, mezi jednotlivými členy rodiny se vytvářejí vztahy, které jsou charakteristické chováním a stylem komunikace. Kaţdá rodina má také svůj hodnotový systém, díky kterému je rodina schopna zvládat a řešit problémy. Pokud však rodina neplní výše uvedené funkce, můţeme ji povaţovat za rodinu dysfunkční. V dysfunkčních rodinách dle Vágnerové dochází k nedostatečnému naplňování potřeb rodiny a především potřeb nezletilých dětí. (Vágnerová, 2008, s. 589). Je však obtíţné zjistit, ţe má rodina problémy, které nezvládá řešit, a přestává plnit svou funkci. Matoušek (2005, s. 37) uvádí ţe, ke kontaktu rodiny s institucemi, které se zabývají ohroţenými dětmi, dochází aţ po dlouhém období, kdy rodina jiţ nezvládá plnit své funkce, kdy problémy rodičů mohou vznikat jiţ před narozením dítěte. Vágnerová (2008, s. 591) se domnívá, ţe manţelský vztah by měl být zdrojem citové jistoty a bezpečí, přesto však v manţelství dochází často k neshodám, rozepřím a manţelé často nesdílejí stejné hodnoty. V takovém případě můţe být rodina zdrojem napětí a v krajním případě i ohroţení. Můţe zde docházet k týrání a zneuţívání.

1.1.3 Ohroţené dítě V mé práci se zaměřím na dysfunkční rodiny, které jsou z nějakého důvodu v evidenci OSPOD, jsou v pravidelném kontaktu se sociálním pracovníkem, který s rodinou spolupracuje. Děti, které v takovéto rodině vyrůstají, můţeme, dle současného znění zákona o SPOD, označit za ohroţené a v takovém případě na ně obrací pozornost orgány sociálně- právní ochrany dětí, které podrobněji rozeberu v následující kapitole. Dle Pemové a Ptáčka je ohroţení dítěte obvykle důsledkem selhání jedné nebo

13

více funkcí rodiny s absencí základních rodičovských schopností a dovedností, dále také špatná sociální situace rodiny, případně i fyzické či psychické problémy rodičů (2012, s. 28). Podobný názor sdílí i Bubleová, Vránová, Vávrová, Frantíková (2011, s. 34), které se domnívají, ţe pokud rodina neplní všechny své úkoly, můţe pro děti představovat váţné nebezpečí, protoţe je svou dysfunkcí zasahuje na nejcitlivějších místech. Takové dítě můţeme právem povaţovat za ohroţené. Ohroţené dítě je definováno v § 6 zákona o SPOD. V případě ohroţení dítěte týráním či zneuţíváním hovoříme o tzv. Syndromu CAN (Child Abuse and Neglect). Vágnerová (2008, s. 593) tento syndrom definuje jako „poškození tělesného, duševního i společenského stavu a vývoje dítěte, které vznikne v důsledku jakéhokoliv nenáhodného jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby, jež je v dané společnosti hodnoceno jako nepřijatelné“. Jedná se o negativní důsledky špatného zacházení s dítětem, například následkem fyzického týrání nebo nedostatečnou péčí, kdy dítě trpí neuspokojováním jeho základních potřeb. Také je nutné podotknout, ţe odhalit týrané dítě není jednoduché, protoţe ne vţdy je týrání prokazatelné a na první pohled patrné. Matoušek (2005, s. 29) upozorňuje na fakt, ţe syndrom CAN nelze vţdy odhalit pouhým lékařským vyšetřením, vţdy by na odhalení syndromu CAN měli pracovat týmy specializovaných profesionálů s jasně rozdělenými kompetencemi. Pemová a Ptáček upozorňují, ţe problematika syndromu CAN je úzce spjata s několika obory: sociální prací, medicínou, psychologií, psychiatrií, speciální pedagogikou atd. (2012, s. 28). Eileen Munro se domnívá, ţe snaha o ochranu dětí nemusí být vţdy zaloţena na explicitních vědeckých teoriích, je zde snaha zaměřit se pouze na formální rámec a postupy tak, aby praxe byla více standardizovaná a systematická (Munro, 2008, s. 10, vlastní překlad). Dle Vágnerové (2008, s. 593) dítě nejčastěji poškozují jeho rodiče, nebo další členové rodiny, především z důvodu zneuţití fyzické síly či nadřazenosti a moci dospělého člověka nad závislým dítětem. Matoušek (2005, s. 29 - 30) zastává názor, ţe rodiče týraných dětí často zaţili týrání a zneuţívání sami ve svém dětství. Často nejsou agresivní pouze vůči svému dítěti, ale také ke svému partnerovi, s nímţ ţijí. Matoušek dále uvádí, ţe ke špatnému zacházení s dětmi dochází většinou v mnohoproblémových rodinách, kde dochází ke kumulaci důsledků osobních a sociálních znevýhodnění. Za další rizikové faktory můţeme povaţovat: násilí v rodině, změny ve struktuře rodiny,

14

konflikty v rodině, duševní poruchy dítěte nebo rodičů, změny ve finanční situaci rodiny, chudobu atd. (Walker, 2012, s. 85, vlastní překlad). Z hlediska strádání dětí Vágnerová (2008, s. 594 - 596) rozlišuje tři základní varianty: zanedbávání dítěte, fyzické či psychické týrání dítěte a sexuální zneuţívání. Všechny tři varianty mají na psychiku dítěte neblahý vliv a zanechají na jeho psychice značné negativní následky. Bubleová, Vránová, Vávrová a Frantíková (2011, s. 35) se domnívají, ţe pokud rodina není schopna plnit všechny své funkce, můţe být dítě vystaveno negativním vývojovým podmínkám a je nutné v jeho zájmu přistoupit k umístění mimo vlastní rodinu. Pokud je v rodině jakýmkoliv způsobem zanedbávána výchova nezletilého dítěte, je potřeba, aby s rodinou začala pracovat některá z institucí, která je kompetentní k výkonu péče o ohroţené děti a hájí zájmy dítěte. Systém těchto institucí si rozebereme v následující kapitole.

15

2 Systém sociálně - právní ochrany dětí v České republice V České republice je zakotven systém sociálně-právní ochrany dětí, který má za úkol chránit práva a zájmy nezletilých dětí v případech, kdy by mohly být práva a zájmy dítěti z nějakého důvodu upírány. Sociálně-právní ochrana dětí vychází především z mezinárodního dokumentu, který hájí zájmy a práva dětí, a tím je Úmluva o právech dítěte, které předcházela Ţenevská deklarace práv dítěte. Článek 3 Úmluvy o právech dítěte klade důraz na zájem a blaho dítěte, které by mělo být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať uţ jde o rozhodování soudů, zákonodárných orgánů nebo jiných institucí. Sociálně-právní ochrana dětí se také zaměřuje na sociální poradenství rodičům nebo fyzickým osobám, kterým jsou děti soudem svěřeny do výchovy. Sociálně - právní ochrana dětí je zakotvena v zákoně o SPOD, podle § 1 zákona o SPOD zajišťuje především ochranu práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochranu oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění, působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny a zabezpečení náhradního rodinného prostředí pro dítě, které nemůţe být trvale nebo dočasně vychováváno ve vlastní rodině. Zájmy dítěte hájí v České republice několik subjektů. Nejvíce kompetencí mají soudy a orgány sociálně – právní ochrany dětí (OSPOD) obecního úřadu obce s rozšířenou působností.

2.1 Spolupráce OSPOD s rodinou Orgán sociálně – právní ochrany dětí má za úkol chránit práva a zájmy dítěte. Sociální pracovník OSPOD do rodiny vstupuje vţdy na základě nějakého podnětu. Například v případě, kdy se rodiče rozvádí, je OSPOD ustanoven kolizním opatrovníkem dětí a dočasně hájí práva a zájmy dětí po dobu, kdy probíhá jednání o rozvodu, potaţmo jednání o úpravě péče a výţivy k nezletilým dětem. Sociální pracovník také můţe do rodiny vstoupit na základě podnětu jiné instituce, například na základě sdělení ošetřujícího pediatra, školy, ale také například na základě anonymního oznámení. Sociální pracovník je ze zákona povinen se zabývat všemi podněty a důkladně je

16

prošetřit. Kompetence OSPOD jsou vymezeny zákonem o SPOD. Z § 7, odst. 2, zákona o SPOD vyplývá, ţe kaţdý člověk je oprávněn upozornit OSPOD na špatnou nebo nedostatečnou péči rodičů (případně pečujících osob) o nezl. děti. Kaţdý člověk, ať uţ se jedná o třídního učitele, ředitele školského zařízení, lékaře, či souseda nebo rodinného známého, má povinnost OSPOD upozornit na nedostatečnou péči rodičů o jejich nezletilé dítě, popřípadě jiných osob odpovědných za výchovu nezl. dítěte. OSPOD je poté povinen situaci v rodině prošetřit a poté je oprávněn postupovat v souladu se zákonem o SPOD. Matoušek (2005, s. 28) však podotýká, ţe často bývá oznámena jen malá část případů a jen malé části z evidovaných případů se dostane nějaké pozornosti a intervence. Tato skutečnost souvisí s tím, ţe se stále častěji hovoří o dlouhodobé přetíţenosti pracovníků OSPOD, kteří jsou v souvislosti s novelizací zákona doslova zavaleni administrativními úkony, které musí při výkonu své profese zajišťovat. Tím došlo k tomu, ţe se zkrátila moţná doba pro realizaci terénní práce. Vztah sociálního pracovníka a rodiny je velmi často křehký, rodina můţe k sociálnímu pracovníkovi přistupovat odmítavě. Ze své praxe mohu říci, ţe spolupráce s rodinou je často velmi obtíţná. Rodina často s OSPOD spolupracovat nechce, od začátku se staví do odmítavého postoje, návštěvy sociálního pracovníka povaţuje za neoprávněný zásah do soukromí. V případě, ţe je dítě umístěno do náhradní rodinné péče, spolupracuje sociální pracovník i s náhradní rodinou, na kterou po umístění nezl. dohlíţí. Pemová a Ptáček se domnívají, ţe pokud rodina například nesouhlasí s navrţeným postupem sociálního pracovníka, je to mnohdy vykládáno jako nespolupráce či selhání rodiny (2012, s. 137). Ve svém výzkumném šetření se tedy pokusím zmapovat, jakým způsobem byla realizována spolupráce mezi OSPOD a biologickou rodinou. Spolupráce s OSPOD je také často v rodině vnímána jako něco zahanbujícího, rodina se často obává ostudy před okolím, povaţuje to za určitou formu stigmatizace. Najdou se však i výjimky, kdy rodina s OSPOD spolupracuje ráda a vnímá ji jako pomoc při řešení obtíţné ţivotní situace. OSPOD je v rámci spolupráce s rodinou povinen působit na rodiče, aby plnili povinnosti vyplývající z jejich rodičovské odpovědnosti. Rodičovská odpovědnost je definována zákonem č. 89/2012 Sb, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně §858, kde je uvedeno, ţe

17

rodiče jsou povinni řádně o dítě pečovat, dbát na péči o jeho zdraví a tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Rodiče mají rozhodující úlohu ve výchově dítěte, rodiče by měli být všestranně příkladem svým dětem.

2.2 Spolupráce OSPOD s ostatními institucemi OSPOD kromě rodičů a nezl. dětí spolupracuje i s dalšími institucemi, například se státními

orgány,

školskými

zařízeními,

s poskytovateli

zdravotních

sluţeb,

poskytovateli sociálních sluţeb, zaměstnavateli atd. Tyto orgány, právnické a fyzické osoby jsou dle § 53 zákona o SPOD povinni sdělit bezplatně údaje potřebné pro poskytnutí sociálně-právní ochrany. OSPOD dále můţe spolupracovat s nejrůznějšími neziskovými organizacemi, které rodinám poskytují sociálně-aktivizační sluţby, které spočívají například ve zprostředkování doučování dětí, doprovázení rodičů na úřady či instituce (pomoc při vyřizování dávek, pomoc při přihlášení dětí na základní školu, pomoc při hledání zaměstnání atd.). Ze své praxe mohu říci, ţe rodina většinou lépe přijímá sociálního pracovníka neziskové organizace neţ samotného pracovníka OSPOD, kterého rodina vţdy vnímá pouze jako kontrolu, kdeţto sociální pracovník neziskové organizace je v rodině ve většině případů vítán, protoţe rodině ve spoustě věcí můţe pomoci. Pracovník OSPOD zná rodinu a ví, které problémy je potřeba v rodině řešit. S ohledem na velký počet klientů připadajících na jednoho pracovníka OSPOD není moţné v tomto směru pomoci všem klientům. Za tímto účelem můţe pracovník OSPOD navázat spolupráci se sociálním pracovníkem neziskové organizace, který následně také do rodiny také pravidelně dochází a realizuje cíle, které byly stanoveny vzájemnou zakázkou.

2.3 Vyhodnocování situace dítěte Jak jiţ bylo řečeno výše, sociální pracovník je dle zákona povinen zabývat se podněty o případné špatné péči osob, které o dítě pečují. Zhodnocení situace dítěte a jeho potřeb je velmi zásadní a náročný proces, který je dán především zkušenostmi sociálního pracovníka OSPOD, který by měl včas odhalit a reagovat na všechny projevy nedostatečné péče a ohroţení dítěte. V této kapitole se pokusím celý proces hodnocení a

18

následného vytváření individuálního plánu ochrany dítěte popsat. V České republice neexistuje jednotný systém hodnocení potřeb ohroţeného dítěte, celý proces je tedy závislý na zhodnocení konkrétního pracovníka OSPOD, který při hodnocení vychází ze svých zkušeností z praxe. Jak jiţ bylo řečeno výše, prvním krokem v procesu hodnocení je identifikace ohroženého dítěte. Zde je zásadní především spolupráce odborníků a veřejnosti. Pemová a Ptáček uvádí, ţe je pro laickou veřejnost někdy obtíţné zhodnotit, zda jednání rodičů vyţaduje intervenci ze strany OSPOD (2012, s. 51). Dle §10 zákona o SPOD jsou státní orgány, pověřené osoby, školy, školská zařízení a poskytovatelé zdravotních sluţeb, popřípadě další zařízení určená pro děti, povinni oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, které nasvědčují tomu, ţe jde o děti uvedené v §6, a to bez zbytečného odkladu poté, kdy se o takové skutečnosti dozví. Upozornit OSPOD můţe taktéţ kdokoliv, kdo má podezření na špatnou péči rodičů nebo pečujících osob. V mnoha případech je praxe taková, ţe se lidé bojí učinit oznámení, protoţe se bojí moţných následků. Mohou se domnívat, ţe se jim rodiče za jejich oznámení budou mstít atd. Současná praxe tedy umoţňuje, ţe oznámení můţe kdokoliv učinit anonymně, sociální pracovník je povinen prošetřit i anonymní oznámení. Také v případě, kdy sociální pracovník zná identitu oznamovatele je povinen zajistit, ţe se rodina identitu oznamovatele nedozví v případě, ţe oznamovatel chce zůstat v anonymitě. Zároveň je nutné podotknout, ţe i v případě, kdy oznámení nebude učiněno anonymně, se rodina ţádným způsobem nedozví, kdo oznámení učinil. Po prvotní fázi identifikace přichází na řadu shromažďování dostupných informací. Pemová a Ptáček kladou důraz na to, aby sociální pracovník shromaţďoval jen informace, které skutečně potřebuje k hodnocení dítěte, důleţitá je taktéţ systematičnost a konkrétnost (2012, s. 56). Celkové vyhodnocení situace dítěte by mělo být vypracováno do 30 dnů od zařazení dítěte do evidence OSPOD. Pokud sociální pracovník vyhodnotí dítěte jako ohroţené dle §6 zákona o SPOD, mělo by následovat i vytvoření individuálního plánu ochrany dítěte (IPOD). Sociální pracovník OSPOD při zařazení dítěte do evidence OSPOD prvotně vyplňuje tzv. Záznam o vyhodnocení situace dítěte a jeho rodiny, kde se vyplní základní údaje o dítěti (identifikační číslo spisu Om/NOm, datum přijetí do péče, datum

19

zpracování, příjmení a jméno dítěte, datum a místo narození, pohlaví, rodné číslo, státní příslušnost, adresa, mateřský jazyk). Dále se uvádí základní údaje o sourozencích dítěte a o jeho rodičích (jména, příjmení, data narození, rodná čísla, adresy, zaměstnání, kontakty na rodiče). Dále je zde uvedena informace o tom, zda je rodičovská odpovědnost bez omezení/pozastavena/omezena/zbavena. Dále jsou zde uvedeny všechny potřebné kontakty na instituce a odborníky pracující s dítětem (především praktický a odborný lékař, mateřská/základní/střední škola, pedagogicko-psychologická poradna, středisko výchovné péče atd.). Tento záznam o vyhodnocení situace dítěte a jeho rodiny je vyplněn u všech dětí, které jsou zařazeny do evidence OSPOD. Následně sociální pracovník OSPOD na základě všech dostupných informací vyhodnotí, zda dítě je či není ohroţeno dle §6 zákona o SPOD. V případě, ţe dítě je vyhodnoceno jako ohroţené, vyplňuje následně sociální pracovník OSPOD tzv. Podrobné vyhodnocení situace dítěte a jeho rodiny, které předchází tvorbě IPOD. V tomto podrobném vyhodnocení se vyplňují podrobnější informace o dítěti a jeho rodině. Na začátku formuláře se také vyplňuje důvod vyhodnocování a zpracování IPOD, kde sociální pracovník uvede důvody a skutečnosti, na základě kterých dítě vyhodnotil jako ohroţené. Podrobné vyhodnocení je rozděleno do tří základních oblastí: vývojové prostředí dítěte, rodičovská kapacita a hodnocení rodiny a prostředí. Kaţdá z těchto oblastí se dále rozděluje do několika dalších kategorií. Oblast hodnocení vývojového prostředí dítěte se dále dělí na další kategorie: zdraví, učení se, emoční vývoj a chování, rodinné a sociální vztahy, identita, sociální prezentace, samostatnost a sebeobsluha. Oblast hodnocení rodičovské kapacity se dále dělí na další kategorie: základní péče, bezpečí a ochrana, citová vřelost, stimulace a podněty, vedení a hranice, stabilita. Oblast hodnocení rodiny a prostředí se dělí na další kategorie: rodinná historie a fungování rodiny, širší rodina, bydlení, zaměstnání, finanční situace, sociální začlenění rodiny, komunitní zdroje rodiny. Pod kaţdou jednotlivou kategorií ještě sociální pracovník dále hodnotí, jakou podporu

v jednotlivých

kategoriích

rodina

potřebuje.

Za

tímto

podrobným

vyhodnocením následuje popis přání dítěte a rodičů, ochranné a rizikové faktory rodiny. Zde sociální pracovník za pomoci členů rodiny definuje jejich potřeby a přání. Po podrobném vyhodnocení následuje samotný Individuální plán ochrany dítěte, ve kterém sociální pracovník OSPOD stanovuje cíle, kterých by měla rodina dosáhnout a

20

plánuje jednotlivé kroky a opatření, za pomoci kterých bude cílů dosaţeno. Zároveň je stanoven časový harmonogram jednotlivých kroků a je stanovena odpovědná osoba, která na splnění jednotlivého kroku dohlíţí. Na tvorbě IPOD by se měli podílet i jednotliví členové rodiny, neboť je v jejich zájmu, aby bylo dosaţeno všech cílů, které by měly vést ke zlepšení situace rodiny. Sociální pracovník OSPOD si vţdy zároveň stanoví i termín přehodnocení IPOD, kdy bude hodnotit, zda se podařilo dosáhnout všech stanovených cílů, či zda je nutné IPOD nějakým způsobem přepracovat/doplnit. IPOD tedy slouţí ke stanovení jednotlivých kroků, kterými by mělo dojít ke zlepšení situace v rodině. Tím, ţe sociální pracovník OSPOD umoţní rodině podílet se na sestavení IPOD, dává rodině moţnost uvědomit si, jakým způsobem by se dala rodinná situace zlepšit a jaká rizika se momentálně v rodinné situaci nachází. Tím, ţe se rodina aktivně zapojí do tvorby IPOD, získá pocit, ţe můţe dojít ke zlepšení rodinné situace a můţe začít pohlíţet na sociálního pracovníka OSPOD z jiného úhlu. Jiţ to nebude „ten, kdo nám chce odebrat děti“, ale rodina na něj můţe začít nahlíţet jako na toho, kdo se jim snaţí v jejich nepříznivé situaci pomoci a dá jim moţnost, aby se na zlepšení rodinné situaci podíleli. Tento proces však není snadný. Ze své praxe vím, ţe v mnoha rodinách k této změně pohledu nikdy nedojde a rodina se nadále brání jakékoliv intervenci ze strany OSPOD, rodiče s OSPOD spolupracovat nechtějí a nemají jakoukoliv snahu o zlepšení rodinné situace. V takovém případě je sociální pracovník OSPOD oprávněn uloţit rodině opatření ve formě napomenutí, případně můţe k příslušnému soudu podat návrh na nařízení soudního dohledu. Pokud ani po těchto opatřeních nedojde ke zlepšení situace v rodině, můţe v krajním případě sociální pracovník OSPOD podat soudu návrh na nařízení předběţného opatření, na základě něhoţ poté soud rozhodne o odebrání dítěte z rodiny. Jedná se však o krajní řešení situace, které by mělo být aţ posledním moţným krokem po vyčerpání všech zákonem daných moţností. Problematiku odebrání dítěte z rodiny rozeberu v následující kapitole.

2.4 Odebrání dítěte z rodiny Proces odebrání dítěte z rodiny vzbuzovalo a stále vzbuzuje velké diskuze. Společnost se stále rozděluje na dva nesmiřitelné tábory těch, kteří odebrání dětí z rodiny absolutně odmítají, a těch, kteří v některých případech dokáţí odebrání dítěte z rodiny pochopit.

21

Pemová a Ptáček poukazují na to, ţe odebrání dítěte z rodiny se v některých případech ukázalo jako nefunkční a traumatizující, přestoţe dítě vyrůstalo v nefunkčním prostředí. Toto vysvětlují především tím, ţe není jisté, zda se dítě po odebrání dostane do prokazatelně bezpečnějšího a stabilnějšího prostředí a zda zde budou zajištěny všechny potřeby, včetně potřeb emocionálních (2012, s. 25). V tomto ohledu se naskýtá otázka, zda je odebrání dítěte vţdy tou nejlepší moţnou variantou. Zda není vhodnější větší mírou působit na rodiče, aby zlepšili své výchovné působení a zajistili pro děti všechny potřeby, které byly dosud zanedbávány. I touto problematikou se budu ve svém výzkumném šetření zabývat. Dále autoři dodávají, ţe sociální pracovníci jsou v kontaktu při práci s osobami v obtíţné ţivotní situaci nuceni řešit etická dilemata, například kdy zvolit šetrný a kdy razantní zásah do rodinného prostředí, zda je vţdy celistvost rodiny v nejlepším moţném zájmu, za jakých podmínek je nutné dítě z rodiny odebrat (Pemová, Ptáček, 2012, s. 36). Jedná se o dilemata, která je ve své praxi nucen řešit kaţdý pracovník OSPOD. Mezi veřejností však stále přetrvávají iluze o tom, ţe dítě je moţné z rodiny odebrat „jen tak“ na základě rozhodnutí sociálního pracovníka OSPOD. Sociální pracovník vţdy postupuje dle platného zákona o SPOD, zákonem však nejsou jasně dané příklady, kdy by měl pracovník OSPOD řešit situaci v rodině razantně a kdy je ještě v rodině reálná šance na pozitivní změnu, mezi těmito dvěma moţnostmi je velmi tenká hranice. Vţdy záleţí na individuálních zkušenostech kaţdého pracovníka a na jeho citlivém odhadu, jaký způsob řešení situace je pro dítě tím nejvhodnějším. V mnoha případech je rozhodování velmi sloţité. Není to však tak, ţe je dítě odebráno pouze na základě rozhodnutí sociálního pracovníka OSPOD. Pokud sociální pracovník zhodnotí, ţe dítě je ve své rodině závaţným způsobem ohroţeno na zdraví nebo mravním vývoji, vyhodnotí tedy dítě jako ohroţené dle §6 zákona o SPOD, můţe podat příslušnému soudu návrh na nařízení předběţného opatření dle § 452 odst. 1, zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Návrh je vţdy doplněn dostatečným mnoţstvím podkladů, kterými sociální pracovník svůj návrh zdůvodňuje (např. lékařské zprávy, zprávy Policie ČR, protokoly z jednání, zprávy školy apod.). Soud je povinen o předběţném opatření rozhodnout do 24 hodin od podání návrhu. Pokud soud shledá, ţe je návrh oprávněný a dostatečně odůvodněný, vydá usnesení o nařízení předběţného opatření, na základě kterého je dítě za asistence soudních vykonavatelů a sociálního

22

pracovníka OSPOD z rodiny odebráno a umístěno do příslušného zařízení, nebo do péče pěstounů na přechodnou dobu, případně do péče jiné fyzické osoby (např. prarodičů). Při realizaci výzkumu se tedy pokusím zjistit, jaké konkrétní problémy se vyskytovaly v rodinách, ze kterých bylo dítě odebráno a umístěno do PPPD. Odebrání dítěte by měl být vţdy krajní způsob řešení situace v rodině. Ne vţdy je však rodina ochotna a schopna s OSPOD spolupracovat na změně své rodinné situace. Matoušek (2005, s.31-32) poukazuje na fakt, ţe v České republice stále přetrvává praxe, kdy v případě špatného zacházení v rodině s dítětem většinou OSPOD navrhuje předat dítě do ústavní výchovy, kdeţto některé nestátní organizace propagují jako cíl své intervence podporu či sanaci rodiny.

23

3 Sanace biologické rodiny Jak jiţ bylo nastíněno v předchozích kapitolách, ne vţdy rodina plní svou základní a velmi důleţitou funkci. V takovém případě hovoříme o dysfunkční rodině, kterou je za určitých podmínek moţné sanovat. Pokud budeme chtít vysvětlit pojem sanace rodiny, najdeme v literatuře několik různých přístupů od různých odborníků. Matoušek například svou definici staví na porovnání dvou odlišných přístupů. Dle něj můţeme sanaci rodiny popsat jako postupy, které podporují fungování rodiny, také se ztotoţňuje s názorem, ţe sanace by měla být volena u většiny případů (Matoušek, 2008, s. 185). Pohled z trochu jiného úhlu zaujímá Bechyňová a Konvičková, které sanaci rodiny popisují jako opatření sociálně-právní ochrany, které jsou ukládány převáţně rodičů, dítěte a dítěti, jehoţ sociální, biologický a psychologický vývoj je ohroţen, základním principem sanace rodiny je podpora dítěte prostřednictvím pomoci jeho rodině (2008, s. 18). Pojem sanace rodiny můţeme tedy zjednodušeně vysvětlit jako podporu fungování, zachování či obnovení rodiny. Pro sanaci rodiny je důleţitá spolupráce více odborníků, kteří s rodinou spolupracují.

3.1 Sanace rodiny - historický kontext Sanace rodiny je v sociální práci relativně novým pojmem. Bechyňová a Konvičková poukazují na fakt, ţe v České republice před rokem 1989 v oblasti sociální práce s rodinou převaţovaly stereotypy, které sanaci rodiny víceméně nepřipouštěly. Před rokem 1989 byla sociální práce s rodinou zaloţena na autoritativním, direktivním vztahu mezi pracovníkem a klientem. V důsledku toho docházelo ve většině případů k umisťování dětí do zařízení pro výkon ústavní výchovy, některé děti zde proţily většinu svého dětství a dospívání, protoţe s rodinou po umístění dětí jiţ nikdo nepracoval. Hlavním důvodem byla domněnka, ţe nejlepším pečovatelem o děti v obtíţné ţivotní situaci je stát, který skrze své instituce ochrání děti před jejich rodiči (Bechyňová, Konvičková, 2008, s. 11). V takových případech tedy došlo k umístění dítěte do zařízení ústavní výchovy a s rodinou jiţ dále nikdo nepracoval, nebyla zde snaha o zlepšení situace v rodině, rodiny neměly motivaci ke změně. Sanace rodiny se

24

v minulosti v České republice spíše nevyuţívala, k jejímu vyuţití dochází aţ v současné době.

3.2 Sanace rodiny v současné době Sanace rodiny je tedy v České republice relativně novým prvkem, který mezi odborníky stále vyvolává diskuze. „Na jedné straně jsou její poskytovatelé a zastánci označováni za naivní romantiky, jejichž práce v širší praxi nemůže fungovat. Na druhé straně je sanace rodiny nereálně považována za bezmála všemohoucí způsob práce s rodinou až za možný nástroj, jak postupně zrušit institucionální výchovu“ (Bechyňová, Konvičková, 2008, s. 11-12). Autorky však dále poukazují na to, ţe v některých případech budou existovat situace, kdy bude pro dítě nejlepší alespoň dočasné oddělení od rodičů, sanaci tedy nelze povaţovat za důvod rušení dětských domovů, neboť institucionální péče by měla po nezbytnou dobu představovat šanci pro sníţení citové deprivace dítěte a ke kvalitativním změnám v postojích rodičů a jejich rodinných a sociálních podmínek (Bechyňová, Konvičková, 2008, s. 15). Nelze tedy říci, zda můţe být sanace rodiny ve všech případech úspěšná a prospěšná. Dle mého názoru je nutné posuzovat kaţdou rodinu individuálně. Nejdůleţitější však je, aby rodina byla ochotna a schopna na procesu sanace spolupracovat a měla pro sanaci dostatečnou motivaci. Stejná motivace se očekává i od pracovníků a odborníků, kteří budou do procesu zapojeni. Pokud nebudou věřit, ţe je v konkrétním případě moţné rodinu sanovat, budou k procesu sanace rodiny jiţ předem přistupovat odmítavě a nebudou věřit v úspěšnou změnu. V takovém případě je velká pravděpodobnost neúspěchu. Ze své praxe mohu potvrdit, ţe v mnoha případech si rodiče odmítají přiznat, ţe péči o své děti nezvládají. Rodiče si často ani nemohou být vědomi svého pochybení, protoţe ve většině případů nemají porovnání, neví, jakým způsobem vychovávat děti jinak, svůj způsob povaţují za jediný moţný a jediný správný. Bechyňová a Konvičková se domnívají, ţe pokud pracovník od rodičů ţádá změnu péče o děti, aniţ by jim vysvětlil, jakých chyb se dopouštějí a jakým způsobem je moţné změny dosáhnout, je malá šance pro to, ţe rodina bude dostatečně motivována ke změně (2008, s. 54-55). Je velmi těţké rodině vysvětlit, ţe se v péči o děti dopouští pochybení, ať uţ drobných či závaţných. Rodiče jakékoliv výtky z pochopitelných důvodů odmítají.

25

Případné přiznání svých chyb berou jako prohru, jako své selhání. Je velmi těţké rodičům vysvětlit, ţe kaţdá ţivotní situace se dá řešit, ţe vţdy existuje způsob, jak mohou svou ţivotní situaci změnit, důleţitá je pouze motivace a snaha. S rodinou tedy nejvíce spolupracuje pracovník OSPOD, který většinou rodině doporučuje, aby přijali zařazení do procesu sanace rodiny, snaţí se rodinu motivovat ke změně. Bechyňová a Konvičková roli sociálního pracovníka popisují tak, ţe se sociální pracovník snaţí rodině vysvětlit, ţe mu záleţí na dětech a ţe nechce být tím, kdo podá návrh na umístění dětí mimo rodinu, proto se snaţí rodičům doporučit spolupráci při sanaci rodiny. Můţe to být formou sanace na určitou dobu, tzv. na zkoušku. Tak si mohou rodiče vyzkoušet, zda jim spolupráce nějakým způsobem pomáhá, či nikoliv. Vţdy je důleţitá diskuze mezi pracovníkem OSPOD a rodinou, během které se prodiskutují všechny důvody, které by rodině v procesu sanace mohly bránit. Pokud se rodiče rozhodnou přijmout spolupráci, zbývá uţ jen domluvit společnou schůzku pracovníka OSPOD, rodičů a pracovníka CSR. Na společné schůzce se stanoví plán sanace rodiny a cíle, kterých bude v rámci sanace dosaţeno (Bechyňová, Konvičková, 2008, s. 22-23). Pokud bude rodina dostatečně motivována a bude ochotna zapojit se do procesu sanace, je to pouze první malý krok v dlouhé cestě. Proces sanace biologické rodiny není jednoduchý, můţou se objevit nejrůznější problémy a překáţky. Dle Bechyňové a Konvičkové se v těchto rodinách vyskytují nejrůznější problémy, jako například strach ze ztráty bydlení, nejisté vztahy v rodině atd. Rodina většinou před problémy utíká, ty se však neustále nabalují a rodinu pronásledují. Špatné prospívání dítěte v takovéto rodině tedy většinou nebývá úmyslem rodičů, ale spíše nedostatku času rodičů věnovat se adekvátně potřebám dítěte (Bechyňová, Konvičková, 2008, s. 35). V takových případech je dle Matouška někdy potřeba poskytnout rodině přímou finanční pomoc, pomoc s bydlením, poskytnutí např. poukázek na jídlo či nabídnout výpomoc v domácnosti, případně zprostředkování rodině zdravotnickou péči, nebo také pomoc zajistit dětem předškolní výukové programy (Matoušek, 2005, s. 37). Do procesu sanace rodiny je vţdy zapojena celá rodina a je důleţité, aby všichni členové rodiny ochotně spolupracovali. Všichni členové sanované rodiny potřebují adekvátní podporu. Péči o děti vnímají rodiny jako svou soukromou záleţitost, do které si nechtějí nechat mluvit. Upozornění ze strany pracovníka SPOD mohou brát jako výtku a mohou reagovat podráţděně, další spolupráce můţe být tedy předem velmi

26

ztíţená. Tato obrana je pochopitelná, rodiče se mohou obávat, ţe by dítě mohlo být z jejich rodiny odebráno. Důleţité tedy je, aby vţdy došlo mezi rodinou a pracovníky SPOD k vyjasnění dalších postupů v procesu sanace rodiny. Vţdy je tedy důleţité, aby pracovník s rodinou dostatečně probral všechny změny, kterých je nutné dosáhnout, a stanovil společně s rodinou postupné kroky, jak těchto změn dosáhnout. Kvalitní vztah mezi pracovníky a rodinou je základem pro úspěšný proces sanace v rodině. Rodina můţe být podráţděná, má obavy z odebrání dítěte z rodiny, můţe se jiţ od počátku ke všem moţnostem a nápadům sociálních pracovníků stavět negativně a odmítavě. Tento postoj rodiny je pochopitelný. Je však důleţité, aby všichni členové, kteří se budou na sanaci rodiny podílet, spolupracovali mezi sebou a snaţili se spolu vycházet. Rodina můţe mít často z minulosti negativní zkušenosti se sociálními pracovníky, můţe tedy do celého procesu vcházet s předsudky. Úkolem pracovníků tedy je, aby se snaţili rodině vysvětlit, ţe jejich zájmem je podniknout všechny kroky k tomu, aby rodina zůstala zachována a problémy v rodině se vyřešily. Důleţité tedy je, aby mezi pracovníky a rodinou byla vybudována dostatečná důvěra.

3.3 Případové konference a individuální plán sanace rodiny Jednou z metod, které se vyuţívají při sanaci rodiny, jsou případové konference. Jedná se o společné setkání pomáhajících pracovníků, kteří hledají a navrhují optimální řešení konkrétní situace rodiny (Bechyňová, Konvičková, 2008, s. 89). Případovou konferenci svolává a organizuje pracovník SPOD. Cílem případové konference je posoudit situaci rodiny z různých hledisek a následně stanovit cíl, kterého by mělo být v rámci sanace rodiny dosaţeno. Výstupem případové konference je individuální plán sanace rodiny. Dle Bechyňové a Konvičkové lze z individuálního plánu sanace rodiny vyčíst konkrétní změny v situaci dítěte a rodiny, konkrétní kroky jak se bude dále postupovat, časový plán, stanovení zpětné vazby atd. Při sestavování individuálního plánu sanace rodiny je nutné vycházet ze znalosti situace rodiny, z osobních zkušeností s jednotlivými členy. Je velmi důleţité, aby se rodina na sestavování individuálního plánu sanace podílela, jedině tak můţe být sestaven rodině na míru. Individuální plán sanace rodiny by měl pro rodinu bezpečný, měl by respektovat problémy v rodině. Dále by měl být pro rodinu srozumitelný a přiměřený, měl by se stanovit jen takový počet úkolů, který je rodina schopna splnit, také z hlediska času. Také by individuální plán

27

měl být v daném čase neměnný. V neposlední řadě by měl být smysluplný, aby rodina byla motivována ke spolupráci. Důleţité také je, aby bylo moţné individuální plán hodnotit pomocí zpětné vazby (Bechyňová, Konvičková, 2008, s. 92.) Pokud budou splněny výše uvedené parametry, je zde reálná šance, ţe rodina bude motivována k naplnění individuálního plánu a bude ochotna spolupracovat při procesu sanace rodiny. Ve svém výzkumu se pokusím zjistit, jaká byla spolupráce mezi sociálními pracovníky a rodinou, zda a jakým způsobem probíhaly společné schůzky. A dále také budu zjišťovat, jak byla rodina motivována ke zlepšení své ţivotní situace.

28

4 Pěstounská péče na přechodnou dobu V předchozí kapitole jsem nastínila problematiku sanace biologické rodiny. V této kapitole nastíním jeden konkrétní nástroj sanace rodiny, na který je tato diplomová práce zaměřena, a tím je pěstounská péče na přechodnou dobu. Jedná se o nový prvek, který je v České republice vyuţíván teprve krátce. V této kapitole tedy uvedu vyuţití a dosavadní zkušenosti s institutem pěstounské péče na přechodnou dobu.

4.1 Vyuţití pěstounské péče na přechodnou dobu Pěstounská péče na přechodnou dobu (dále jen PPPD) je kratší alternativou klasické pěstounské péče. PPPD je v České republice vyuţívána od 1. 1. 2013 s účinností novely zákona o SPOD. Jedním z důvodů, proč se v ČR začal vyuţívat institut PPPD je prevence ústavní výchovy (Bubleová a kol., 2002, s. 3). Snahou byla transformace současného systému péče o ohroţené děti, kdy byl České republice vytýkán vysoký počet dětí umístěných v ústavní výchově. Cílem je tedy sníţit počet dětí umístěných v ústavní výchově, respektive nenavyšovat počty dětí umístěných v ústavní výchově. Snahou je ponechat dítě v rodinném prostředí, i kdyby se jednalo o rodinu náhradní. Tím v minulosti vznikla vlna diskuzí o tom, zda dojde k hromadnému rušení především kojeneckých ústavů a děti budou umisťovány do péče pěstounů na přechodnou dobu. Zároveň s tím však vznikly obavy, kam budou děti umístěny v případě, ţe nebude dostatečný počet pěstounů na přechodnou dobu, kteří by o děti mohli pečovat. Proti novele zákona o SPOD se ostře vyjádřil tehdejší prezident České republiky Václav Klaus, který vyslovil obavy z toho, ţe pěstounská péče jiţ nebude posláním, ale zaměstnáním. Motivací pěstounů jiţ nebude zájem o děti, ale finanční prospěch. Tvrdě se také ohradil proti tomu, ţe v důsledku profesionalizace pěstounské péče si budou děti stále zvykat na nové pěstouny, na nové prostředí, coţ dle jeho názoru není v souladu se zájmem dětí (Tiskové sdělení, 2012). V současné legislativní úpravě je PPPD moţné vyuţít u dětí, které musí dočasně ţít mimo vlastní rodiny nebo pro které se hledá dlouhodobé řešení jejich nepříznivé rodinné situace. Metodický pokyn MPSV uvádí několik typických příkladů situací, kdy je moţné

29

vyuţít PPPD:  pečující osoba dočasně nemůţe péči o dítě vykonávat (nepříznivý zdravotní stav, výkon trestu…)  dítě se ocitlo v krizové situaci – umístění do doby neţ se ujasní, zda je moţný návrat do vlastní rodiny nebo vyhledání jiné formy náhradní rodinné péče  dítě bylo týráno nebo zneuţíváno a hledá se pro ně trvalé řešení  rodiče nezvládají výchovu dítěte  dítě rodičem opuštěné nebo nalezené  rodiče vyjadřují úmysl dítě svěřit do dlouhodobé náhradní rodinné péče a dosud nebyla nalezena vhodná rodina (MPSV, 2013, s. 6). Jak je jiţ ze samotného označení pěstounská péče na přechodnou dobu patrné, jedná se o krátkodobé řešení. Z § 27a odst. 9 zákona o SPOD vyplývá, ţe pěstounská péče na přechodnou dobu můţe trvat nejdéle 1 rok. V ideálním případě by tedy do 1 roku měly pominout důvody pro dočasné umístění dětí v PPPD. V praxi však není výjimkou, ţe se rodině ani po uplynutí této lhůty nepodařilo odstranit problémy, které vedly k dočasnému odebrání dítěte z rodiny. Vyuţít ji lze tedy jako formu podpory rodiny, kdy pěstouni mají moţnost pomoci rodinám překlenout sloţité období, případně můţe být krokem k jinému stálejšímu řešení (Barth, 2010, s. 35, vlastní překlad). Současná ministryně práce a sociálních věcí, Mgr. Michaela Marksová Tominová, se domnívá, ţe „pěstounská péče na přechodnou dobu má v systému své místo a může sloužit určité skupině dětí, které tak nemusí být umisťovány do ústavních zařízení. Děti se nestěhují z rodiny do rodiny, ale po pobytu v pěstounské péči na přechodnou dobu odcházejí buď do trvalé péče – osvojení nebo dlouhodobé pěstounské péče – nebo se vracejí zpět k rodičům nebo k jiným příbuzným“ (Růţička, 2014). Jak jsem jiţ nastínila v jedné z předchozích kapitol, PPPD můţe trvat nejdéle 1 rok. Hlavním problémem však je, ţe pokud rodina nebude schopna do 1 roku odstranit všechny problémy, které vedly k dočasnému umístění dítěte do PPPD, bude nutné tuto situaci dále řešit. Z vlastní praxe mohu říci, ţe odstranění problémů v rodině můţe trvat déle neţ 1 rok. V současné době je dle MPSV velký zájem o výkon tzv. rané pěstounské péče,

30

tedy péči o nejmenší děti. Zákon předpokládá, ţe pěstouni na přechodnou dobu se budou vyuţívat v případech nejmenších dětí, které čekají na moţnost zprostředkování trvalé náhradní rodinné péče. Ţadatelé by tedy měli mít předpoklady pro výkon pěstounské péče o dítě krátce po jeho narození. PPPD se tedy můţe vyuţít například v případě, kdy matka zanechá své novorozené dítě v porodnici a v rodině není nikdo, kdo by byl ochoten a schopen péči o novorozené dítě zajistit. V případě, ţe by v takové chvíli byli k dispozici pěstouni na přechodnou dobu, je pro dítě vhodnější, aby bylo umístěno do jejich péče namísto umístění do ústavní výchovy, jak bývalo dříve běţné (MPSV, 2013, s. 5). Během své praxe se však setkávám s tím, ţe pěstounů na přechodnou dobu je nedostatek, v mnoha případech tedy stále dochází k umisťování dětí do zařízení ústavní výchovy. Výše jsem nastínila teoretické moţnosti vyuţití PPPD, ve své práci se pokusím zmapovat vyuţití PPPD v praxi, konkrétně tedy vyuţití v procesu sanace biologické rodiny v rámci SPOD.

4.2 Pěstouni na přechodnou dobu Pěstounem na přechodnou dobu nemůţe být kdokoliv. Vzhledem k tomu, ţe musíme vţdy přihlédnout k zájmu dítěte, musí pěstouni na přechodnou dobu splňovat určitá kritéria, jak vyplývá i ze zákona o SPOD. V posuzování těchto kritérií hrají největší roli místně příslušné krajské úřady, které vedou evidenci ţadatelů o PPPD. Konkrétně v § 27a odst. 1 zákona o SPOD je definováno, ţe krajský úřad vede pro účely zajištění pěstounské péče na přechodnou dobu evidenci osob, které mohou PPPD vykonávat. Do této evidence se uchazeči zařazují na základě ţádosti podané u obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Dále je zákonem stanovena i odborné posouzení všech ţadatelů o vykonávání pěstounské péče na přechodnou dobu, jak vyplývá z § 27a odst. 2, zákona o SPOD. Při posuzování ţadatelů o PPPD se přihlíţí k několika důleţitým faktorům. Jedním z nich je psychologický profil ţadatelů, odborným posouzením jsou v tomto případě především psychologické testy. Dále je důleţité posouzení zdravotního stavu ţadatelů posudkovým lékařem a také je nezbytná odborná příprava ţadatelů, kdy musí absolvovat školení. Dále je také nezbytné posoudit a prošetřit ekonomické a sociální zázemí pěstounské rodiny. Z metodického pokynu MPSV ze dne 14. 03. 2013 o postupech spojených

31

s umisťováním dětí do pěstounské péče na přechodnou dobu vyplývají základní kritéria výběru pěstounů na přechodnou dobu. Zde je uvedeno, ţe od pěstounů se očekává, ţe by měli dítěti poskytnout stabilní prostředí po dobu několika týdnů aţ měsíců a svou péčí by měli dětem pomoci vyrovnat se s traumaty a ztrátami z minulosti a připravit je na přechod do trvalé péče nebo návrat do původní rodiny. Dalším předpokladem pěstounů je, ţe budou spolupracovat s rodinou dítěte a umoţní dítěti pravidelný styk s biologickými rodiči (MPSV, 2013). Výběr pěstounů na přechodnou dobu je náročný a dlouhý proces. Vţdy je důleţité, aby všichni ţadatelé byli posuzováni důkladně a je potřeba vţdy dostatečně odůvodnit jejich výběr či zamítnutí. Stále se vedou spekulace o tom, zda se PPPD stane pouze výhodným byznysem, jak například uvedl bývalý prezident České republiky Václav Klaus1. Dle mého názory, by právě takto náročný proces výběru vhodných pěstounů na přechodnou dobu měl odhalit skutečnou motivaci pěstounů na přechodnou dobu a tomuto riziku měl zabránit. Jak jiţ bylo popsáno výše, evidence pěstounů na přechodnou dobu vedou příslušné krajské úřady, které jsou dle zákona o SPOD povinny údaje z evidence poskytnout obecním úřadům obcí s rozšířenou působností, popřípadě jim zaslat alespoň kopii rozhodnutí o zařazení ţadatelů do evidence osob vhodných pro výkon PPPD. Seznam osob, které mohou vykonávat PPPD obsahuje jméno a příjmení osoby, adresu, kde bude PPPD vykonávána, charakteristiku a počet dětí, které je daná rodina připravena přijmout do PPPD, kontakt na OSPOD příslušný podle místa bydliště pěstounů, datum zařazení do evidence, případně údaje o přerušení zprostředkování zařazení nebo vyřazení a dále je vhodné uvést počet a věk dětí, které jiţ v rodině ţijí (MPSV, 2013, s. 5). Pěstouni jsou za svou práci odměňováni, dostávají za výkon pěstounství plat. Pěstouni jsou povinni docházet na pravidelná školení a setkávání pěstounů. Vzhledem k tomu, ţe u PPPD je předpokladem to, ţe se jedná o dočasný způsob řešení situace v rodině, jsou pěstouni povinni udrţovat a podporovat kontakt dítěte s jeho biologickou rodinou a umoţňovat dítěti styk s rodiči. Měli také být schopní a připravení dítě předat dál, ať uţ do vybrané náhradní rodiny nebo zpět do jejich biologické rodiny. V mém výzkumném šetření se také zaměřím na zjištění, zda a jak často probíhal kontakt biologické rodiny s dítětem, jaké případné problémy museli pěstouni při spolupráci 1

viz kapitola 4.1

32

s biologickou rodinou řešit. Z výše uvedených informací je jasně patrné, ţe výkon pěstounské péče na přechodnou dobu je velmi náročný, mimo jiné z hlediska počátečních příprav, ale také z hlediska krátkodobosti, PPPD tedy nemůţe vykonávat kaţdý. I to je jedním z důvodů, proč je pěstounů na přechodnou dobu stále málo. Jak jsem jiţ uvedla výše, evidenci osob vhodných pro výkon PPPD vedou příslušné krajské úřady. Pro přehlednost uvádím tabulku, která znázorňuje aktuální počet pěstounů na přechodnou dobu v jednotlivých krajích. Zároveň uvádím, kolik pěstounů z celkového počtu pěstounů má v současné době volnou kapacitu, tedy mohou přijmout do své péče nezl. dítě/děti. Tabulka č. 1: Počet pěstounů na přechodnou dobu Kraj

Celkový počet pěstounů

Volná kapacita

Jihočeský kraj

21

4

Jihomoravský kraj

44

1

Karlovarský kraj

16

1

Královéhradecký kraj

35

3

Liberecký kraj

21

1

Moravskoslezský kraj

81

9

Olomoucký kraj

20

0

Pardubický kraj

22

4

Plzeňský kraj

10

0

Praha

46

7

Středočeský kraj

31

3

Ústecký kraj

24

1

Vysočina

8

1

Zlínský kraj

22

2

Zdroj: Olomoucký kraj, 2014 (upraveno, údaje platné k 03. 05. 2015) Z uvedené tabulky je patrné, ţe nejvíce pěstounů na přechodnou dobu celkem má k dispozici Moravskoslezský kraj, nejméně Vysočina. Nejvíce aktuálně volných pěstounů na přechodnou dobu je v Moravskoslezském kraji, nejméně v Plzeňském kraji.

33

Ve svém výzkumném šetření se zaměřím i na motivaci pěstounů na přechodnou dobu, tedy co je k výkonu PPPD vedlo, jaká byla jejich očekávání, zda měli z výkonu PPPD nějaké obavy.

4.3 Proces svěření dítěte do PPPD V předchozí kapitole jsem nastínila příklady, při kterých je vhodné svěřit dítě do PPPD. Nyní nastíním, jakým způsobem celý proces svěření probíhá. Poté, co se sociální pracovník OSPOD dozví o dítěti, které se ocitlo v nepříznivé situaci, vyhodnocuje, jakým nejlepším způsobem jeho situaci vyřešit, měl by vypracovat vyhodnocení situace dítěte a jeho rodině a následně i IPOD. Pokud sociální pracovník na základě všech dostupných informací vyhodnotí, ţe pro dítě není vhodné, aby nadále setrvalo ve své rodině, měl by v první řadě zjistit, zda v rodině není někdo, kdo by byl ochoten a schopen zajistit dočasně péči o dítě. Péče rodiny má dle platného zákona o SPOD vţdy přednost před péčí ústavní. Pokud sociální pracovník zjistí, ţe v rodině v současné době není nikdo, kdo by byl ochoten a schopen péči o nezl. dítě zajistit, přistupuje k další moţnosti, a tou je PPPD. Sociální pracovník následně zjišťuje, zda jsou v současné době volní vhodní pěstouni na přechodnou dobu, kteří by mohli dočasně o nezl. dítě pečovat. Tyto údaje jsou dostupné na příslušných krajských úřadech. Sociální pracovník OSPOD si tedy shromáţdí všechny dostupné informace a postupuje dále v souladu se zákonem o SPOD. Následně můţe uspořádat případovou konferenci, v rámci které by projednal důvody podání návrhu na svěření dítěte do PPPD. Metodika MPSV uvádí, ţe případovou konferenci není třeba konat, pokud by její uspořádání bylo nemoţné nebo zjevně neúčelné (MPSV,2013, s. 8). V kaţdém případě by měl sociální pracovník OSPOD s rodiči projednat, z jakého důvodu navrhuje nezl. dítě svěřit do PPPD a vysvětlit jim, co bude tento krok pro rodinu znamenat a jaký bude další postup při práci s rodinou. Soud můţe nezl. dítě svěřit do PPPD pouze na návrh příslušného OSPOD, dítě je poté předáno do PPPD osobám, které jsou zařazeny do evidence osob vhodných pro výkon PPPD. Následně pěstouni na přechodnou dobu uzavírají dohodu o výkonu pěstounské péče. Jak jiţ vyplývá ze samotného označení, jedná se o dočasný způsob řešení nepříznivé situace. Soud si tedy následně ţádá zprávy OSPOD o tom, zda nadále trvají

34

důvody pro PPPD. V případě, ţe soud na základě zpráv OSPOD shledá, ţe jiţ pominuly důvody pro umístění dítěte do PPPD a ţe se dítě můţe vrátit zpět do své rodiny, rozhodnutí o PPPD zruší.

4.4 Navrácení dítěte zpět do rodiny Na první pohled by se mohlo zdát, ţe návrat dítěte do rodiny bude představovat šťastný konec v celém procesu sanace rodiny. Proces navrácení dítěte do rodiny však můţe být v některých případech velmi stresující. Rieger se domnívá, ţe návrat je vyústěním různě dlouhého období odloučení a velmi záleţí na tom, z jakého důvodu k odloučení došlo a jak dlouho trvalo, coţ také souvisí s tím, jak jsou na návrat dítěte připraveni členové rodiny. Důleţité také je, zda byla rodina v době odloučení v kontaktu s dítětem a zda bylo dítě na návrat postupně připravováno (Rieger, 2009, s. 19). Nesmíme zapomenout na fakt, ţe zatímco je dítě odloučeno z rodiny a ţije dočasně v cizím prostředí, rodina i bez něj nadále funguje a nějakým způsobem se vyvíjí, dochází v ní určitým změnám a tohoto vývoje se pochopitelně dítě neúčastní. Je tedy pochopitelné, ţe po návratu dítěte do rodiny je dítě vystaveno stresu z toho, co vše se v rodině během jeho nepřítomnosti událo a popřípadě změnilo. Po návratu do rodiny dítě potřebuje určitý čas na adaptaci, aby se dokázalo znovu začlenit do rodiny. Rieger podotýká, ţe se můţe stát, ţe dítě po návratu do rodiny odmítá jakékoliv změny a vyţaduje, aby v rodině bylo vše stejné jako v době před odloučením (2009, s. 25). Přechod dítěte zpět do rodiny by měl být tedy předem naplánovaný, dítě i členové rodiny by na návrat měli být dostatečně připraveni.

4.5 Zkušenosti s vyuţitím pěstounské péče na přechodnou dobu v zahraničí Jak bylo popsáno jiţ v úvodu, v České republice je PPPD poměrně novou formou NRP, v zahraničí mají s touto formou péče větší zkušenosti. V zahraničí se také spíše neţ s pěstounskou péčí na přechodnou dobu můţeme setkat s modelem, který je označován jako profesionální pěstounská péče (PPP). V některých státech mají taktéţ více forem NRP, přičemţ některé se svou formou a obsahem mohou podobat PPPD vyuţívané v České republice. Nyní se pokusím nastínit, jakým způsobem funguje institut PPPD

35

v zahraničí, tedy přesněji řečeno, které zahraniční formy pěstounské péče se nejvíce podobají českému modelu PPPD. Vycházet budu především z výzkumu V. Bubleové a kol., ve kterém se autoři zaměřili na zjištění informací o vyuţívání PPPD v zahraničí. Výzkum probíhal formou dotazníků, které byly rozeslány do různých zemí, obesláno bylo více neţ 500 respondentů z řad zástupců evropských ministerstev práce a sociálních věcí a dále zástupců z řad mezinárodních organizací pěstounské péče (Bubleová a kol., 2002): V Belgii je zavedena forma pěstounské péče pro děti do 3 let, která je krátkodobým řešením rodinné situace např. z důvodu dočasné neschopnosti rodičů o dítě pečovat. Důleţitým hlediskem je věk pěstounů – pěstoun nesmí být mladší 25 let a starší 60 let. Pěstounem se můţe stát i samotná ţena nebo lesbický či homosexuální pár. Do jedné rodiny mohou být umístěny maximálně 4 děti. S rodinou během celého procesu spolupracuje sociální pracovník některé z organizací zabývajících se pěstounskou péčí. V Dánsku se vyuţívá jak dlouhodobá, tak i krátkodobá forma PP. Některé profesionální pěstounské rodiny jsou připraveny přijímat i děti v akutní nouzové situaci a poskytnout jim azyl na dobu nezbytně nutnou pro nalezení stabilnějšího řešení. Stejně je na tom Holandsko, ve kterém jsou některé profesionální pěstounské rodiny schopny plnit roli krizového centra a přijímají i děti v krátkodobé akutní nouzi. S rodinami zde opět spolupracuje sociální pracovník. V Chorvatsku je největším problémem nedostatek pěstounských rodin obecně, naprostá většina dětí (80%), které nemohou být vychovávány ve vlastní rodině je umístěna v ústavních zařízeních. Podobně je na tom Irsko, ve kterém neexistuje PPP, pěstouni jsou především dobrovolníci, kteří dostávají pouze určité příspěvky na uhrazení potřeb dítěte. Na Slovensku taktéţ plně funguje profesionální pěstounská péče, která je označována jako „profesionálna náhradná výchova v rodine“, působí zde nestátní organizace „Návrat“, která se zabývá náhradní rodinnou péčí a stála u zrodu profesionální PP. Pěstounské rodiny však zatím nejsou připraveny přijímat děti v akutní nouzi. Profesionální pěstouni jsou zaměstnanci dětského domova, o umístění nerozhoduje soud, ale ředitel příslušného dětského domova. Dítě ţije v rodině pěstounů, ale pravomoci zůstávají řediteli ústavu. Ve Velké Británii funguje několik typů pěstounské péče. Formou krátkodobé PP je respitní péče, která umoţňuje stávajícím pěstounům aţ týdenní odpočinek od péče o své děti. Dalším typem je azylová a

36

emergentní pěstounská péče, od pěstounů se očekává, ţe budou schopni kdykoliv přijmout dítě na jednu noc nebo na několik dní, dokud se nepodaří najít dlouhodobější řešení, například v případě, kdy je v noci policií nalezeno dítě bez domova, to je následně umístěno do emergentní pěstounské péče (Bubleová, 2002).

37

5 Náhradní rodinná péče vs. ústavní výchova Diplomová práce se snaţí objasnit, zda je moţné pěstounskou péči na přechodnou dobu účelně vyuţívat jako nástroj sanace biologické rodiny. Dosud bylo běţnou praxí, ţe se děti po odebrání z rodiny umisťovaly do zařízení ústavní výchovy. Stále se však vedou spekulace o tom, jaký způsob řešení je pro dítě nejvhodnější. Úmluva o právech dítěte zajišťuje to, ţe dítě by nemělo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli (Zákon č. 104/1991, čl.9, odst.1). Je pro dítě tedy lepší umístění do náhradní rodinné péče, nebo pobyt v ústavní výchově? Tato otázka se v posledních letech velmi často diskutuje. Odpovědi a názory odborníků se značně rozchází. Matějček se domnívá, ţe kaţdá forma náhradní péče má silná a slabá místa, nelze to však porovnávat ve smyslu horší - lepší, lze je označit pouze za „jiné“, mají však společnou charakteristiku, a tou je fakt, ţe dítě je vychováváno lidmi, jimţ se nenarodilo (Matějček, 1999, s. 45). V následující kapitole bych tedy ráda porovnala dva dosavadní způsoby řešení umístění dítěte – náhradní rodinnou péči a zařízení ústavní výchovy.

5.1 Ústavní výchova – pozitiva a negativa Umístění dítěte do ústavní výchovy je v České republice běţným způsobem, jak co nejrychleji vyřešit situaci dítěte, které z nějakého důvodu nemůţe nadále zůstat ve vlastní rodině. Umístění dítěte do ústavní výchovy by přitom mělo být vţdy aţ poslední variantou. Ne vţdy lze však dítě umístit do náhradní rodinné péče. Matějček se domnívá, ţe v případě, ţe péče o dítě v rodině naprosto selhává a dítěti není moţné zajistit osvojení či pěstounskou péči, je potřeba zvolit jiné výchovné prostředí (1999, s. 39.) Pokud dítě nemůţe z nějakého důvodu zůstat ve své rodině, můţe být umístěno v některém ze zařízení ústavní výchovy. V případě nejmenších dětí se jedná o umístění do kojeneckého ústavu, do kterých se umisťují děti ve věku od 0 - 3 let věku. V ČR jsou některé kojenecké ústavy spojené s dětským domovem, je tedy moţné zde umisťovat i děti starší, většinou do 6 let věku. Dle Matějčka byly do kojeneckých ústavů děti původně umisťovány ze zdravotních důvodů, většinou děti s nízkou porodní hmotností, nebo děti, které

38

potřebovaly v minulosti velmi těţce dostupnou umělou výţivu. V 60. letech se však pojetí kojeneckých ústavů změnilo. Zdravotní důvody pro umístění dítěte nahradily důvody sociální. A s postupem času se tyto dva druhy důvodů zkombinovaly a narůstal počet umístěných dětí ze zdravotně – sociálních důvodů (Matějček, 1999, s. 39). Starší děti je moţné umístit do dětského domova, jedná se o děti starší 5-6 let. Děti, které se náhle ocitly v obtíţné ţivotní situaci, kdy nemohou zůstat ve své rodině, mohou být umístěny do zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc (ZDVOP). Do ZVDOP mohou být děti umístěny na základě rozhodnutí soudu (například předběţným opatřeným), na základě ţádosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností, ale i na vlastní ţádost rodičů nebo i na ţádost samotného dítěte. Pokud bychom chtěli najít kořeny ústavní výchovy, museli bychom se dle Matouška vydat aţ do doby vzniku křesťanství, kdy se zakládaly zvláštní útulky pro hendikepované lidi a děti bez rodin. Budovaly se tzv. xenodochia (útulky pro nemocné pocestné) a orfanotrofia (sirotčince). Z dob antiky se nedochovaly ţádné zprávy o zařízeních pro chudé ani sirotky. Nepodařené a nechtěné děti byly zabíjeny, případně odkládány. Pokud je někdo našel a vychoval, mohl je prohlásit za své potomky nebo se z nich mohli stát otroci. Aţ koncem 19. a začátkem 20. století se ústavy začínají orientovat na zájmy klientů. Ústavní péče začíná být koncipována jako ochrana klientů před nároky vnějšího světa, včetně ochrany před jeho vlastní rodinou. V 60. letech 20. století se některé ústavní instituce snaţily chránit mladistvé před omezováním nebo týráním ze strany jeho rodičů (Matoušek 1999, s. 26-34). Podle odborníků je největším problémem ústavní výchovy především nedostatek osobního kontaktu dítěte s dospělou osobou (za normálních okolností s rodičem). Hlavním problémem je, ţe dítě není svěřeno do péče konkrétního náhradního rodiče či vychovatele, ale do péče neosobní instituce, v níţ vychovatelé přejímají jen částečnou a dílčí odpovědnost (Matějček, 1999, s. 39). Ve svém výzkumném šetření se pokusím zjistit, jaké výhody či nevýhody spatřující sociální pracovníci a pěstouni na přechodnou dobu při vyuţití PPPD v porovnání s případným umístěním dítěte do péče ústavního zařízení.

5.1.1 Teorie attachmentu V souvislosti s odebíráním dítěte z rodiny a jeho umístěním do ústavní výchovy nebo

39

náhradní rodinné péče je potřeba nastínit tzv. teorii attachmentu, která je s touto problematikou úzce spjata. Odborníci zastávají názor, ţe odebráním dítěte z rodiny a umístěním do ústavní výchovy se výrazným způsobem narušuje vztah a citové pouto k pečující osobě. Problematikou vazebného chování se zabýval John Bowlby, který zdůrazňoval význam nepřerušovaného vztahu dítěte s pečující osobou. Bowlby se ve svých výzkumech opírá o poznatky Harryho Harlowa, který zkoumal vazebné chování u mláďat opic rodu makak rhesus. Následně z těchto poznatků vycházel a pozoroval shody a rozdíly ve vazebném chování u člověka (Bowlby, 2010). Bowlby se domnívá, ţe během dvanácti měsíců si všichni novorozenci vytvoří silné pouto k mateřské postavě, která o něj pečuje: „Pokud se dítě začne zajímat o nějakou lidskou postavu a připoutávat se k ní, tedy zejména připoutávat se k matce, je to důsledek toho, že matka naplňuje jeho fyziologické potřeby a že se dítě postupně naučí, že matka je zdrojem jeho uspokojení“. (Bowlby, 2010, s. 160 - 161). Zde je patrné propojení mezi uspokojením fyziologických potřeb a vytvářením vztahů k pečující osobě. Bowlby dále uvádí, ţe v rodinném prostředí je jiţ většina malých dětí ve věku od 3 měsíců schopna reagovat odlišně na matku a na ostatní lidi, je zde jiţ patrna percepční diskriminace, není však jasné, zda je zde jiţ přítomno vazebné chování. Dále během prvního roku ţivota si jiţ dítě více uvědomuje hrozící odchod matky. Vazebné chování se u většiny dětí začíná naplno objevovat do konce třetího roku, poté nastává změna, děti jiţ dokáţou přijmout matčinu dočasnou nepřítomnost (Bowlby, 2010, s. 178 - 182). Bowlby ve svých výzkumech vycházel z teorie sekundárního pudu, která vychází z předpokladu, ţe jedinec pobývá rád s příslušníky vlastního druhu proto, ţe jej krmí (2010, s. 187.) Tuto teorii dále kriticky hodnotí a částečně vyvrací domněnky o tom, ţe vazebné chování je spojeno s uspokojením fyziologických potřeb. Vazebné chování můţe být zaloţeno na prosté sociální interakci, nikoliv jen na uspokojování tělesných potřeb (Bowlby, 2010, s. 192-193). Na výzkum Bowlbyho navázala americká psycholoţka Mary Ainsworthová, která se ve svých výzkumech taktéţ zabývala vztahem mezi matkou a dítětem. Mary Ainsworthová popisuje, ţe dítě zpočátku odloučení vnímá velmi intenzivně, snaţí se za kaţdou cenu znovu získat blízkost pečující osoby, v průběhu odloučení však intenzita protestu slábne, nakonec můţe vymizet úplně. Poté určitou dobu trvá, neţ je dítě opět schopno navázat zpět vazebné chování po dlouhé době odloučení, a to zejména

40

v případě, kdy došlo k separaci dítěte od pečující osoby bez adekvátní náhrady jiné pečující osoby (Ainsworth, 2014, s. 18-19, vlastní překlad). S teorií attachmentu je úzce spjata problematika umisťování dětí do kojeneckých ústavů. V kojeneckých ústavech se u dětí většinou střídá několik pracovníků a dítě nemá moţnost vytvořit si pevné citové pouto. Matějček například uvádí, ţe je velmi důleţitá komunikace s dítětem, úsměvy, osobní kontakt. Za problém tedy povaţuje fakt, ţe v kojeneckém ústavu není s ohledem na počet dětí připadajících na jednu sestru moţné zajistit dostatečný osobní kontakt jedné pečující osoby s dítětem (Matějček, 1994, s. 12). Podobně se k problematice kojeneckých ústavů vyjadřuje i současná ministryně práce a sociálních věcí, Mgr. Michaela Marksová Tominová, která se domnívá, ţe „péče poskytovaná v ústavní formě má své limity v naplňování základních potřeb dětí. Zejména potřebu blízkého a bezpečného vztahu, dostatek individuální pozornosti není možné v běžném denním režimu ústavních zařízení zabezpečit. Přála bych si proto, aby bylo možné zajistit všem dětem péči v náhradním rodinném prostředí“ (Růţička, 2014). Aby mohlo dítě v klidu vyrůst a aby si osvojilo vše, co si osvojit má, potřebuje dle Matouška uzavřené a stálé prostředí, které je chráněno před vnějším nestabilním světem. Dítě, které je vychováváno v nestabilním prostředí, je citově deprivováno. Dítě má potřebu být někde doma, tedy být v prostředí, které dítě cítí jako svoje, jako to pravé a normální (Matoušek, 1999, s. 20). Bowlby se domnívá, ţe v rodinném prostředí většina malých dětí ve věku tří let reaguje odlišně na matku a ostatní lidi, je zde jiţ patrná percepční diskriminace. Dítě se také snaţí udrţet v její blízkosti (Bowlby, 2010, s. 178). Ústav je tedy vţdy pouze pokusem o umělý domov, dítě si zde nikdy nemůţe vytvořit tak pevné citové vazby, jako v rodině. U dětí vyrůstajících v dětském domově můţe také docházet k deprivačnímu syndromu. Důvodem je to, ţe děti nemají dostatečnou emoční podporu stálé pečující osoby, tedy především matky. Tento nedostatek je patrný v tělesné i duševní oblasti a vede často k trvalým osobnostním poškozením. Nepřítomnost stálé pečující osoby vede k tomu, ţe deprivované děti nejsou někdy ani v dospělosti schopny navazovat pevné vazby. Důleţité tedy je nabídnout kaţdému dítěti, které momentálně nemůţe vyrůstat ve vlastní rodině, odpovídající formu náhradní rodinné péče, která pomůţe zabránit poškození dítěte (Kern, 2000, s. 133).

41

Ve svém výzkumném šetření se tedy také zaměřím na to, jakým způsobem se dítě vyrovnalo se ztrátou biologické rodiny a jakým způsobem reagovalo na přechod do péče pěstounů na přechodnou dobu.

5.2 Náhradní rodinná péče – pozitiva a negativa Některé děti mají však štěstí, ţe nezůstávají v ústavní výchově, ale podaří se je umístit do náhradní rodinné péče. Náhradní rodinnou péči definují Matějček a Dytrych jako sociální opatření ve prospěch dítěte, o něţ se jeho vlastní rodiče nemohou nebo nechtějí starat, měla by dítěti umoţnit, aby vyrůstalo v rodinném prostředí, které by rozvíjelo jeho osobnost (Matějček, Dytrych, 1994, 166). Pro dítě je tedy velmi důleţité vyrůstat v klidném, osobním a harmonickém prostředí. Matějček dává přednost spíše psychologickému rodičovství před biologickým rodičovstvím (Matějček, 1994, s. 15). Caroline Archerová uvádí, ţe pouto mezi matkou a dítětem je pro dítě velmi důleţité. Nejmenší děti se cítí na světě nejisté a pevné pouto s matkou je jejich jedinou jistotou. Pokud matka odejde, třeba jen na pár minut, dítě to proţívá, jako kdyby je opustila navţdy, odloučení mu připadá nekonečné a hrozivé. Aţ postupem času se učí zvládat matčino odloučení (Archerová, 2001, s. 41). Matějček však vyvrací mýtus, ţe biologické pouto matky a dítěte je nezničitelné, domnívá se, ţe dítě přijímá za své ty rodiče, kteří se k němu mateřsky a otcovsky chovají a mají jej rádi (Matějček, 1994, s. 15-16). Ne kaţdému dítěti se však poštěstí vyrůstat ve své biologické rodině. Existuje mnoho důvodů, proč některé děti vyrůstají mimo svou rodinu. Ty z nich, které mají štěstí o něco více, mohou vyrůstat v náhradní rodině. Vágnerová uvádí, ţe většina lidí děti chce a stará se o, vţdycky tomu ale však tak být nemusí, proto někteří rodiče svoje dětí opouští, případně jsou jim děti z důvodu nedostatečné péče odebrány (Vágnerová, 2012, s. 8). Svěření dítěte do náhradní rodiny má ve většině případů přednost před umístěním do ústavní výchovy. Ústavní výchova je nařízena pouze tehdy, je-li výchova dítěte váţně ohroţena a jiná moţnost řešení situace nevede ke zlepšení stávající situace (například napomenutí, dohled atd.). Soud před nařízením ústavní výchovy vţdy přezkoumá, zda není moţné dítě svěřit do náhradní rodiny. Kaţdý místně příslušný Krajský úřad vede evidenci osob vhodných pro výkon náhradní rodinné péče. Ze své praxe mohu bohuţel konstatovat, ţe klasických pěstounů a pěstounů na přechodnou

42

dobu je stále velmi málo. Z tohoto důvodu se ve většině případů nutné přiklonit se k umístění dítěte do ústavní výchovy. Jsou však i případy, kdy se pro dítě podařilo najít vhodnou rodinu. Ne kaţdá rodina je tedy vhodná pro všechny děti. Při umístění dítěte do náhradní péče je důleţité brát ohledy především na věk dítěte. V kojeneckém a batolecím věku je pro dítě nejvhodnější osvojení. Většina osvojitelů ţádá do péče dítě co nejmenší. Naopak nejméně vhodné pro kojence a batolata povaţuje umístění do ústavního zařízení, které by měly být pro děti do tří let věku pouze nouzovým a krátkodobým řešením. Dítě v předškolním věku je ideální pro osvojení. Dítě nad šest let je jiţ pro osvojení méně vhodné. Jedním z důvodů můţe být sníţená schopnost adaptace na nové rodiče, vhodnější je tedy pěstounská péče (Matějček, 1999, s.45). Pěstounská péče na přechodnou dobu tedy můţe být vhodnou alternativou, jak vyřešit momentální obtíţnou situaci dítěte v případech, kdy by nemuselo být dítě ihned umístěno například do ZDVOP. Z vyjádření MPSV (2011, s. 26) vyplývá, ţe institut pěstounské péče na přechodnou dobu umoţňuje, aby dítě mohlo vyrůstat v náhradním rodinném prostředí a nemuselo trávit čas v ústavním prostředí. Tato forma má zásadně přednost před péčí ústavní či před svěřením dítěte do péče zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc.

5.2.1 Motivace stát se náhradním rodičem Co tedy vede člověka k tomu, aby se stal náhradním rodičem? Je to pouze fakt, ţe nemá své děti, které by si přál, nebo toto poslání volí i lidé, kteří svoje vlastní děti mají? Vágnerová se snaţí nastínit, jakou motivaci mají pěstouni, kteří uţ svoje vlastní děti mají, ale rozhodli se vzít si do péče ještě další dítě. Dost často je hlavním motivem potřeba pomoci dítěti, které nemá ţádné rodinné zázemí. Dále k tomu dodává, ţe pěstouni mají o dětech reálnější představy, protoţe uţ mají rodičovské zkušenosti se svými dětmi. Děti tedy berou takové, jaké jsou a nemají na ně nepřiměřená očekávání (Vágnerová, 2012, s. 10). V případě pěstounství je, na rozdíl od adopce, utváření rodičovské identity trochu jiné. Pěstouni od začátku vědí, ţe jsou v jiném postavení neţ adoptivní rodiče. Dítě je stále právně vázáno ke svým biologickým rodičům, a v mnoha případech se dítě se

43

svými biologickými rodiči vídá i po umístění do pěstounské rodiny. Pro pěstouny je tedy obtíţné, a často i nemoţné, se do role rodičů naplno vţít a přijmout dítě za vlastní, jako v případě adoptivních rodičů. Kaţdý člověk, který se rozhodne pečovat o cizí dítě, k tomu můţe mít jinou motivaci. Ve významném počtu případů se adoptivními matkami/pěstounkami stávají ţeny, které z různých důvodů nemohou mít vlastní děti. V současné době je „populární“ trend odkládání mateřství z nejrůznějších důvodů. Jedním z důvodů můţe být ten, ţe ţeny dávají před rodinou přednost budování kariéry. Sobotková se domnívá, ţe tímto typem ţen jsou většinou ţeny s vyšším vzděláním, které ţijí a pracují ve městě, budují nejprve svou profesní pozici a kariéru (2001, s. 113). V dnešní době je mnohem dostupnější antikoncepce, neţ tomu bylo dříve, ţeny si tedy mohou samy do jisté míry regulovat, zda a kdy chtějí mít děti. Pokud však mateřství odkládají dlouho, můţe se pak stát, ţe jsou sice jiţ dobře finančně zajištěné, mají dostatečně vybudovanou kariéru, mají pro dítě zajištěné veškeré podmínky, ale těhotenství najednou např. ze zdravotních důvodů jiţ není moţné. S tím souvisí tzv. nedobrovolná bezdětnost. Jedním z důvodů nedobrovolné bezdětnosti jsou v současné době narůstající počty párů, které mají problémy s početím dítěte. Sobotková označuje neplodnost v současné době za velmi stresující ţivotní okolnost (2012, s. 121). Matějček problematiku neplodnosti ještě dále rozvíjí a polemizuje nad otázkou viny, kdy v minulosti byla neplodnost spíše přisuzována ţenám, coţ v dnešní době není jiţ tak běţné, objevuje se a stále více se jiţ hovoří i o neplodnosti muţů (1999, s. 54). Dalším důvodem, proč mají lidé touhu vzít si do péče cizí dítě, můţe být i náhrada v případě ztráty vlastního dítěte, které například zemřelo (Matějček, 1999, s. 53). Náhradním rodičem by se měl stát člověk, který je dostatečně vyzrálý a zodpovědný, měl by být i emocionálně stabilní (Lovasová, 2006, s. 6). Podobný názor zastává i Matějček, který říká, ţe pěstounství či adopce přitahuje pozornost sociálního okolí, s touto okolností je tedy třeba počítat a uchazeč o náhradní rodinnou péči by se měl s tímto umět vyrovnat (Matějček, 1999, s. 68). Pro náhradní rodiče je tedy velmi důleţité, aby se na proces přijetí dítěte do své rodiny důkladně připravili a obrnili se velkou trpělivostí. Pěstouni a adoptivní rodiče jsou mnohdy objektem zvýšeného zájmu a často pro ně není jednoduché se s takovouto situací vyrovnat.

44

5.2.2 Dítě v náhradní rodinné péči Vágnerová uvádí, ţe vyrovnání se s příchodem dítěte do rodiny můţe být pro některé náhradní rodiče velmi náročné. „Náhradní rodiče procházejí relativně dlouhodobým a pro ně vyčerpávajícím procesem, který nemohou nijak ovlivnit a který může vyvolávat pocity beznaděje a bezmocnosti. Nemají možnost, aby se na příchod dítěte připravili společným prožíváním těhotenství, a navíc k nim většinou nepřichází tak malé miminko. Oznámení o existenci dítěte, které bude od nynějška jejich, přichází náhle a oni nemají čas, aby se na novou situaci patřičným způsobem vyladili.“ (Vágnerová, 2012, s. 11.) Vyrovnání se s příchodem nového dítěte je velmi sloţité a záleţí mimo jiné i na osobnostních předpokladech rodičů, jak se s danou situací vyrovnají. Vágnerová dále uvádí, ţe „postoj náhradních rodičů může být ovlivněn dlouhodobou frustrací danou nemožností zplodit vlastní dítě. Vzhledem k tomu mohou mít tendenci investovat do svého, nově nabytého rodičovství až příliš mnoho“. ( Vágnerová, 2012, s. 12).

45

B. METODOLOGICKÁ ČÁST Tato část práce je věnována metodologii výzkumu. Zde budou popsány metodické postupy výzkumu, techniky sběru dat, popíši samotný průběh výzkumu a operacionalizuji klíčové pojmy výzkumné otázky.

6 Metodologie výzkumu 6.1 Operacionalizace V kapitole 4 jsem nastínila teoretické moţnosti vyuţití PPPD, v mé diplomové práci se pokusím zmapovat současné vyuţití PPPD v praxi, tedy jakým způsobem a v jakých konkrétních případech byla PPPD při práci s rodinou v rámci sociálně-právní ochrany dětí vyuţita. Zajímat mě budou především zkušenosti sociálních pracovníků OSPOD a pěstounů na přechodnou dobu s vyuţitím institutu PPPD v procesu sanace biologické rodiny v rámci SPOD. Také se zaměřím na případné problémy, které se při realizaci umístění nezl. dítěte do PPPD vyskytly a také zjistím názory jednotlivých aktérů výzkumu celkově na institut PPPD a jejich případná doporučení na změnu s ohledem na jejich zkušenosti. Cílem této práce je najít odpověď na hlavní výzkumnou otázku, která zní: „Jaké jsou zkušenosti a názory sociálních pracovníků OSPOD a pěstounů na přechodnou dobu na využití pěstounské péče na přechodnou dobu v procesu sanace biologické rodiny v rámci sociálně-právní ochrany dětí?“ Abych mohla nalézt odpověď na výzkumnou otázku, je potřeba zjišťovat informace z případů rodin, ve kterých byla PPPD vyuţita, dále budu zkoumat souvislosti, vztahy a spojitosti jednotlivých případů. Dále budu zjišťovat zkušenosti sociálních pracovníků OSPOD a pěstounů na přechodnou dobu s vyuţitím tohoto institutu v praxi. Vzhledem k tomu, ţe ve své práci nebudu zjišťovat ţádná statistická data, ale budu zjišťovat vztahy a spojitosti, je pro výzkum vhodnější kvalitativní přístup.

46

Termínem kvalitativní výzkum označujeme „jakýkoliv výzkum, jehož výsledků se nedosahuje pomocí statistických procedur nebo jiných způsobů kvantifikace. Může to být výzkum týkající se života lidí, příběhů, chování, ale také chodu organizací, společenských hnutí nebo vzájemných vztahů“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 10). Hendl (2005, s. 50) na kvalitativním výzkumu oceňuje především jeho pruţnost, kdy si výzkumník můţe na začátku výzkumu stanovit téma, na jehoţ základě určí základní výzkumné otázky, které můţe v průběhu výzkumu upravovat nebo doplňovat, sběr dat probíhá v delším časovém intervalu. K tomu, abych mohla odpovědět na hlavní výzkumnou otázku, je potřeba stanovit si dílčí výzkumné otázky, které jiţ částečně vyplynuly z teoretické části práce. Vzhledem k tomu, ţe chci zjišťovat, jakým způsobem v současné době funguje institut PPPD, musím v první řadě zjistit, za jakých okolností a z jakých důvodů jiţ byl institut PPPD v rámci sociálně-právní ochrany vyuţit. Potřebuji tedy v první řadě zmapovat proces umístění nezl. dětí do PPPD a co umístění předcházelo. První dílčí výzkumná otázka tedy zní následovně: DVO1: „V jakých konkrétních případech práce s rodinou v rámci sociálně-právní ochrany dětí byla využita pěstounská péče na přechodnou dobu?“ Díky této otázce tedy zjistíme, v jakých konkrétních případech byla vyuţita PPPD, především tedy o jaké rodiny se jednalo, jaká byla situace v rodině, jaké problémy se v dané rodině vyskytovaly, z jakých důvodů došlo k odebrání dítěte a umístění do PPPD. Zaměřím se také na to, zda měly rodiny zapojené do výzkumu něco společného. Vzhledem k tomu, ţe v mé diplomové práci je PPPD pojímána jako moţný nástroj sanace biologické rodiny, bude mě zajímat, jakým způsobem bylo s rodinou dále pracováno za účelem umoţnění návratu dítěte zpět do biologické rodiny. Z toho plyne druhá dílčí výzkumná otázka DVO2: „Jakým způsobem bylo dále pracováno s biologickou rodinou po umístění nezl. dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu?“ Tato otázka nám také nastíní, jakým způsobem probíhala vzájemná spolupráce mezi pracovníky OSPOD, biologickou rodinou a pěstouny na přechodnou dobu. Abych mohla zmapovat současné vyuţití PPPD v procesu sanace biologické rodiny v rámci SPOD, je nezbytné zabývat se také případnými problémy a překáţkami, které se při umístění nezl. dětí do PPPD vyskytly. Z toho plyne následující DVO3: „Jaká negativa a problémy se vyskytují při využití PPPD v procesu sanace biologické

47

rodiny v rámci SPOD?“ Ve své práci budu také naopak zjišťovat, jaký přínos můţe vyuţití PPPD v procesu sanace biologické rodiny v rámci SPOD mít. Čtvrtá výzkumná otázka tedy zní DVO4: „Jaká pozitiva a přínos spatřují sociální pracovníci OSPOD a pěstouni na přechodnou dobu ve využití PPPD v procesu sanace biologické rodiny v rámci SPOD?“ Operacionalizaci hlavní výzkumné otázky podrobněji znázorňuje následující tabulka:

Tabulka č. 2: Operacionalizace Dílčí výzkumné otázky

DVO1: V jakých konkrétních případech práce s rodinou v rámci sociálně-právní ochrany dětí byla vyuţita pěstounská péče na přechodnou dobu?

Indikátory

Vyuţití PPPD

Otázky do rozhovoru - Vyuţili jste PPPD jiţ někdy během své praxe? - V jakém konkrétním případě? - Za jakých okolností? - Jaká byla v té době situace dané rodiny?

Zdroj informací

Rozhovory se sociálními pracovníky OSPOD2 a NRP3

Situace v rodině Problémy v rodině

- Z jaké rodiny k Vám přišlo dítě, o které momentálně pečujete? - Jsou Vám známy problémy, se kterými se rodina v době odebrání potýkala? - Jaké informace o rodině a o dítěti máte?

2

scénář rozhovoru s pracovníky OSPOD viz příloha č.1 scénář rozhovoru s pracovníky OSPOD viz příloha č. 2 4 scénář rozhovoru s pěstouny na přechodnou dobu viz příloha č.3 3

48

Rozhovory s pěstouny na přechodnou dobu4

Další práce s rodinou Spolupráce mezi OSPOD, klienty a pěstouny DVO2: Jakým způsobem bylo dále pracováno s biologickou rodinou po umístění nezl. dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu?

Problémy při spolupráci

-Jak hodnotíte spolupráci s klienty? - Jaké jsou Vaše konkrétní zkušenosti? - Jak byste zhodnotili spolupráci s rodinou poté, co bylo dítě odebráno z rodiny? - S jakými dalšími organizacemi po umístění dítěte do PPPD spolupracujete?

Rozhovory s pracovníky OSPOD a NRP

Četnost spolupráce Zpětná vazba - Jak často jste v kontaktu s biologickou rodinou dítěte? V čem spočívá Vaše vzájemná spolupráce? - Jak často jste v kontaktu s pracovníkem OSPOD? V čem spočívá Vaše vzájemná spolupráce? - Spolupracujete kromě OSPOD ještě s nějakou další institucí?

Problémy při vyuţití PPPD

DVO3: Jaká negativa a problémy spatřují sociální pracovníci OSPOD a pěstouni na přechodnou dobu ve vyuţití PPPD v procesu sanace biologické rodiny

Vzájemná spolupráce Negativní hodnocení PPPD

- S jakými problémy jste se setkal/a při umístění dítěte do PPPD? - Jaká byla reakce biologické rodiny ve chvíli, kdy se dozvěděli, ţe jim bude dítě odebráno a umístěno do PPPD? - Jakým způsobem toto ovlivnilo Vaší další spolupráci? - S jakými problémy jste se setkal/a při/po přijetí dítěte do Vaší

49

Rozhovory s pěstouny na přechodnou dobu

Rozhovory s pracovníky OSPOD a NRP

Rozhovory s pěstouny

v rámci SPOD?

DVO4: Jaká pozitiva a přínos spatřují sociální pracovníci OSPOD a pěstouni na přechodnou dobu ve vyuţití PPPD v procesu sanace biologické rodiny v rámci SPOD?

péče? - Jaké bylo Vaše první setkání s biologickou rodinou dítěte?

Přínos PPPD

- V čem je podle Vašeho názoru vyuţití PPPD přínosné? - V čem spatřujete pozitiva PPPD?

Pozitivní hodnocení PPPD - V čem je podle Vašeho názoru vyuţití PPPD přínosné? - V čem spatřujete pozitiva PPPD?

na přechodnou dobu

Rozhovory s pracovníky OSPOD a NRP

Rozhovory s pěstouny na přechodnou dobu

Zdroj: vlastní

6.2 Technika sběru dat V kvalitativním výzkumu se pouţívá několik metod sběru dat: rozhovor, pozorování, analýza dokumentů. Pro svůj výzkum jsem zvolila metodu rozhovorů. Rozhovor můţeme dle Zicha definovat jako „systém verbálního kontaktu mezi tazatelem a dotazovaným s cílem získat informace prostřednictvím otázek, které klade tazatel. Prostřednictvím rozhovoru zkoumáme mínění, názory, či postoje lidí“ (Zich, 2005, s. 39). Pro svůj výzkum jsem zvolila vyuţití polostrukturovaného rozhovoru, kdy jsem měla předem připravený seznam otázek, které budu respondentům pokládat. Pořadí otázek jsem měnila dle potřeby a podle charakteru rozhovoru. Také jsem respondentům pokládala doplňující otázky, které vyplynuly v průběhu rozhovoru.

6.3 Výběr respondentů Výběr respondentů byl záměrný. Rozhovory byly realizovány s pracovníky OSPOD a pěstouny na přechodnou dobu. Respondenty z řad sociálních pracovníků jsem

50

volila cíleně, kdy hlavním kritériem bylo, aby pracovník OSPOD jiţ měl během své praxe zkušenost s vyuţitím institutu PPPD. Následně jsem sociálního pracovníka OSPOD poţádala o zprostředkování kontaktu s pěstounem na přechodnou dobu, který by mi byl ochoten poskytnout rozhovor. S ohledem na respektování soukromí byli pěstouni na přechodnou dobu nejprve kontaktováni pracovníkem OSPOD, se kterým spolupracují a kterého znají, a teprve s jejich souhlasem mi pracovníci OSPOD předali kontakt. Následně jsem pěstouny kontaktovala telefonicky a stručně jim vysvětlila, z jakého důvodu jsem je kontaktovala. Poté jsem si s pěstouny domluvila osobní schůzku, kde byl realizován rozhovor. Před začátkem rozhovoru jsem respondenty seznámila s účelem výzkumu, na co je výzkum zaměřen a jakým způsobem budu dále zacházet se získanými informacemi. Rozhovory s pěstouny probíhaly v jejich domácnosti, kam mě s důvěrou pozvali. Rozhovory s pracovníky OSPOD byly realizovány v jejich kancelářích a v jednom případě taktéţ v domácnosti respondentky. Výzkumu se účastnilo celkem 5 respondentů. Dva další oslovení potencionální respondenti účast ve výzkumu odmítli, coţ jsem plně respektovala. S ohledem na to, ţe respondentkami byly ve všech případech ţeny, budu v interpretaci výzkumu pouţívat označení respondentek pouze v ţenském rodě. Rozhovory byly realizovány se dvěma sociálními pracovnicemi náhradní rodinné péče (označení NRP1 a NRP2), s jednou sociální pracovnicí oddělení sociálně-právní ochrany dětí (označení OSPOD1) a dvěma pěstounkami na přechodnou dobu (označení PP1 a PP2).

S ohledem na slíbenou anonymitu respondentů nebudu uvádět další

podrobnější charakteristiky jednotlivých respondentů.

6.4 Zpracování získaných dat Před zahájením rozhovoru jsem se respondentek ptala, zda si mohu z rozhovoru pořídit audio záznam, aby průběh rozhovoru nebyl narušen psaním poznámek a mohl bez přerušení plynout. Všechny respondentky souhlasily, coţ potvrdily podepsáním informovaného souhlasu 5. Respondentky jsem také seznámila s tím, jakým způsobem budu dále pracovat se získanými informacemi. Rozhovory byly nahrávány na mobilní telefon. Délka rozhovorů se pohybovala v rozmezí od 25 minut do 1hod. 3 minut. 5

viz příloha č. 4

51

Nahrané rozhovory jsem následně doslovně přepsala, získané transkripty byly dále podrobeny dalšímu zkoumání, kdy jsem vyuţila metody otevřeného kódování, které se dle Hendla pouţívá při prvotním průchodu daty, následně jsou získána obecná témata, která jsou poté za pomoci axiálního kódování dále konkretizována, hledají se vzájemné vztahy a souvislosti (Hendl, 2005, s. 247-248).

6.5 Etika výzkumu Dle Hendla (2005, s.155) hrají etické otázky ve společenskovědním výzkumu důleţitou roli. Jak jsem jiţ nastínila výše, respondentky byly ujištěny o zachování naprosté anonymity. Jedině tak souhlasily s realizací rozhovoru. S ohledem na zachování anonymity respondentek, nebudu v interpretaci zjištěných výsledků výzkumu uvádět ţádná jména, a to ani smyšlená, uvádím pouze neutrální označení matka, otec, chlapeček, holčička atd. Respondentky byly o tomto ujišťovány před i po ukončení rozhovoru. Jak poukazuje Hendl (2005, s. 155), pouhá anonymita respondentů ve výzkumu nestačí, neboť některé skutečnosti si lze odvodit ze širších souvislostí. Záměrně tedy ani neuvádím, v jakém městě či v jakém kraji byl výzkum realizován, neuvádím také ţádné konkrétnější charakteristiky jednotlivých respondentek.

6.6 Limity výzkumu Kaţdý realizovaný výzkum má svá moţná úskalí a limity. Jedním z limitů tohoto konkrétního výzkumu je nedostatek pěstounů na přechodnou dobu, ve výzkumu byly tedy realizovány pouze dva rozhovory s pěstounkami na přechodnou dobu, které byly ochotné se do výzkumu zapojit. Také z řad sociálních pracovníků OSPOD měly na konkrétním pracovišti s vyuţitím PPPD zkušenost (a byly ochotné se do výzkumu zapojit) pouze 3 dotázané respondentky. Tento fakt souvisí i s tím, ţe PPPD je vyuţívána teprve krátce, tudíţ nebylo snadné nalézt dostatek respondentů, kteří by měli zkušenosti s vyuţitím PPPD, coţ bylo hlavním kritériem pro výběr respondentů. Limitem výzkumu je tedy částečně i úzce zvolená oblast pro realizaci výzkumu, výzkumný vzorek tedy mohl být vyhledán i v širší lokální oblasti, nikoliv v rámci pouze jednoho nejmenovaného města. Dalším limitem výzkumu můţe být i nedůvěra respondentů k osobě výzkumníka

52

a obavy ze sdělení informací. V tomto ohledu mě překvapilo, ţe všechny respondentky byly velmi otevřené a nenabyla jsem dojmu, ţe by mi některé skutečnosti nechtěly sdělit. Překvapilo mě to zejména u respondentek – pěstounek – které mě viděly poprvé v ţivotě. Obávala jsem se, ţe pěstounky budou mít obavy sdělit mi své zkušenosti a názory, s ohledem na to, ţe jsem jim nijak netajila skutečnost, ţe pracuji na OSPOD. Respondentky tato skutečnost nijak neodradila, odpovídaly velmi otevřeně, neměly obavu sdělit mi otevřeně svůj názor na pracovníky OSPOD a zhodnotit vzájemnou spolupráci, čehoţ si velmi váţím. Výzkum můţe být i částečně limitován prostředím, ve kterém je realizován. Jak jsem jiţ nastínila, rozhovory probíhaly jak v kancelářích respondentek, tak i v jejich domácnostech. Měla jsem obavy z případného vyrušení a nedostatku klidu pro realizaci rozhovoru. Ve dvou případech došlo k mírnému rušení rozhovoru ze strany dětí, o které respondentky pečovaly. Rozhovory byly také v několika případech vyrušeny zvoněním mobilního telefonu, popřípadě domovním zvonkem. Vţdy se však jednalo o drobné a krátkodobé vyrušení, kdy poté rozhovor dále bez problémů pokračoval.

53

C. EMPIRICKÁ ČÁST V této části diplomové práce interpretuji a analyzuji data zjištěná výzkumným šetřením.

7 Interpretace zjištěných dat Jednotlivé kapitoly jsou tvořeny zodpovězením jednotlivých dílčích výzkumných otázek. Zjištěná data jsou tříděna do jednotlivých kategorií tak, jak vyplynuly z jednotlivých rozhovorů a následného kódování. Při interpretaci pouţívám přímé citace jednotlivých respondentů. Jednotlivé citace byly v některých případech pouze mírně upraveny tím způsobem, ţe byla vypuštěna nadbytečná slova, drobně upraveny nespisovné výrazy atd. Úpravy byly však vţdy voleny tak, aby ţádným způsobem neovlivnily a nezkreslily obsah sdělení respondentky.

7.1 DVO1: V jakých konkrétních případech práce s rodinou v rámci sociálně-právní ochrany dětí byla vyuţita PPPD? Tato dílčí výzkumná otázka je důleţitá především z hlediska toho, abychom získali přehled o tom, ve kterých případech bylo moţné vyuţít umístění dítěte do PPPD. Jak jiţ bylo nastíněno v předchozích kapitolách, PPPD má přednost před umístěním dítěte do ústavní výchovy za předpokladu, ţe v blízké rodině není nikdo, kdo by byl ochoten a schopen zajistit dočasně péči o nezl. dítě. S pěstounkami na přechodnou dobu bylo hovořeno o tom, ţe mají o výkonu PPPD různá očekávání. Nikdy nemohou dopředu vědět, jaké dítě bude do jejich péče umístěno, z jaké rodiny přijde, jaké problémy budou muset řešit. S pěstounkou PP1 jsme hovořily o jejích představách, z jaké rodiny děti, o které pečovala, pocházely: „No já jsem měla prostě představu tu, že teda jakoby teda ty děti, že jsou jako z těch rodin,

54

kde jsou určité problémy, Ať už teda finanční, nebo zdravotní, nebo jakýkoliv teda. Že teda ty děti k nám půjdou, aby nemusely do dětského domova, že jo, nebo do jiných ústavních zařízení, a prostě po té době, než se ta rodina vzmůže, nebo prostě než teda někdo přijde z nemocnice, nebo než bude někdo jiný z rodiny, že pak půjdou zpátky, jo. Takhle jsem si to myslela“ (PP1). Respondentka PP1 tedy očekávala, ţe dočasně zajistí péči o nezl. dítě, které nemůţe z nějakého důvodu dočasně vyrůstat ve vlastní rodině. Respondentka PP1 byla přesvědčena, ţe po pominutí problémů dojde k navrácení dítěte zpět do rodiny, vůbec si nepřipouštěla, ţe by to tak být nemuselo. S pěstounkou jsem se také bavila o tom, kolik celkem informací o dítěti, které přijímají do péče, mají. Respondentka PP1 sdělila, ţe většinou je jim ze strany OSPOD sděleno jen minimum informací: „Jinak jako víte co, taky nejsme moc informovaní, co víc v rodině, nebo to. Jenom vyloženě proč, z jakého důvodu. Takže jenom ten základ. Což já si myslím, že jako úplně postačí“ (PP1). Většinu dalších informací poté pěstouni získávají v průběhu například od samotné rodiny, nebo v průběhu spolupráce s OSPOD. Nyní tedy nastíním, jaké problémy se vyskytovaly v rodinách, ze které bylo odebráno nezl. dítě a následně umístěno do PPPD. Z rozhovorů s respondenty vyplynuly následující problémy, které se vyskytovaly v biologické rodině předtím, neţ došlo k odebrání nezl. dítěte a umístění do PPPD.

Problémy, které se v rodině

vyskytovaly, jsem na základě provedeného kódování rozdělila do následujících kategorií:

7.1.1 Záškoláctví Jedním z důvodů, kvůli kterému došlo k odebrání nezl. dítěte z biologické rodiny, byl vysoký počet neomluvených hodin nezl. dítěte. Matka dostatečně nedohlíţela na pravidelnou školní docházku svého syna, syn měl tedy velký počet neomluvených hodin. „Tam to bylo z důvodu, že matka zanedbávala školní docházku, klučina byl v první třídě, respektive nastoupil do první třídy, kterou navštívil během půl roku zhruba čtyřikrát, pětkrát, možná šestkrát maximálně“ (OSPOD1). Sociální pracovnice OSPOD poukazuje na fakt, ţe v některých rodinách není povinná školní docházka důleţitá, popřípadě rodina svádí veškerou vinu na třídní učitelku a mnohdy si ani nepřipouští svou vlastní chybu: „Škola není důležitá u některých klientů, u jiných je to naopak zase to, že učitelka je taková a maková, že kluka neomlouvá, že zbytečně jako dělá problémy

55

a tak dále“ (OSPOD1). Hlavním problémem byl fakt, ţe chlapec teprve nastoupil do první třídy, kdy uţ v první třídě měl vysoký počet neomluvených hodin: „Během toho půl roku vlastně ten kluk měl chodit do školy, do první třídy, do které nedocházel, tím pádem mu vzrůstaly jakoby hodiny, absence. Ty hodiny už pak přestala i omlouvat, takže tam bylo vysoký množství neomluvených hodin a nemluvě o tom, že on prostě v první třídě neuměl z první třídy nic, že jo, protože v té škole nebyl“ (OSPOD1). Matka tedy závaţným způsobem zanedbávala péči o nezl. chlapce. Sociální pracovnice prováděla v domácnosti rodiny pravidelná sociální šetření, kdy byl chlapec pravidelně zastiţen doma: „Ale kluk byl teda neustále doma, chytly jsme ho tam při šetření z OSPODu, právě i při šetření z Oddělení sociální práce, kdy byl doma prostě v dopoledních hodinách a do školy opravdu nechodil“ (OSPOD1). Velkým problémem byl fakt, ţe chlapec navštěvoval první třídu. Jeho velké absence mohly mít do budoucna negativní dopad: „Protože ten kluk měl 400 neomluvených hodin ve škole, v první třídě, což vlastně mohlo mít za následek to, že opravdu se to už nedoučí“ (OSPOD1). O záškoláctví byla informována i pěstounka na přechodnou dobu, která musela chlapce doučit i základní věci: „On nechodil vůbec do školy. On měl snad 500 nebo 600 neomluvených hodin, takže opravdu on neuměl vůbec nic. On přišel, nevěděl kolik mu je, jak se jmenuje, barvy, nic“ (PP1).

7.1.2 Zanedbání péče Dalším problémem, který se v rodinách objevil, bylo zanedbání péče. Matka svému synovi nebyla schopna zajistit lékařskou péči, která by odhalila problémy se sluchem: „A ve spojitosti s tím, že klučina byl ještě navíc sluchově postižený pravděpodobně, nebo prostě nedoslýchal, nereagoval na mluvené slovo, na zavolání, nereagoval na nic. A matka nebyla schopná zajistit lékařskou péči. Takže tam už to přerostlo v to, že opravdu už ten klučina musel jít z rodiny pryč“ (OSPOD1). Matka si zřejmě dle sociální pracovnice vůbec neuvědomovala závaţnost situace a následků, které by to mohlo mít: „Ona vůbec ani, si myslím, že nepřiznala, že kluk špatně slyší, proto to brala tak, že oni mu vlastně v té rodině jako, že on jim rozumí, že prostě už na něj byli tak zvyklí, že se jako neotočí na zavolání. Nepřijde mi, že by jim přišlo, že to jako není normální“ (OSPOD1). Pěstounka PP1 si problémů chlapce všimla ihned poté, co byl přivezen do

56

její domácnosti: „No právě že když mi ho jako přivezli hnedka, tak když tady vlastně byla sociální pracovnice, tak jako když jsme mluvili, a on furt brečel, a já na něj mluvila, on vůbec, jako nereagoval. A já říkám, on asi špatně slyší. Pak jsem říkala, že s tím musíme něco udělat, to prostě nejde“ (PP1). Pěstounka taktéţ uvedla, ţe matka o problémech syna zřejmě věděla, byla na to upozorněna ze strany ošetřující lékařky, přesto s ním na potřebné vyšetření nedošla: „Věděla to maminka. Věděla, protože to bylo i po tom, co jsem koukala, co přišly papíry od té dětské doktorky. Tak tam právě bylo, že měla jako i na to ušní jít, no ale nicméně ona se na to vyprdla a prostě takhle to dopadlo. Takže vlastně malej pak vlastně dostal sluchadla na obě ouška, bohužel no“ (PP1). Ihned poté, co pěstounka přijala chlapce do své péče, začala s ním navštěvovat odborné lékaře, aby byly doplněny nezbytné vyšetření: „tak ke mně přišel v březnu, no a my, než odešel, tak jsme vlastně prošli veškerými možnými doktory, co vůbec jako mohli existovat. Takže vlastně uši jsme dali dohromady, naslouchadla jsme vyběhali, zoubky jsme mu nechali spravit, udělat…“ (PP1). Stejnou zkušenost s přijetím dítěte, jehoţ rodiče zanedbávali základní péči, má i respondentka PP2: „Když jsme ho dostali, byl zanedbaný. Ve dvou a půl letech byl na plínkách, špatné stravovací návyky, vůbec neposlušný, nereagoval na nějaké jakékoliv příkazy. O hygienických návycích, o čištění zubů, mytí rukou ani nemluvím“ (PP2). Úkolem pěstounů v tomto případě tedy bylo naučit chlapce základním hygienickým návykům.

7.1.3 Problémy s bydlením a financemi Dalším závaţným problémem, který se v rodinách objevoval, byly problémy s bydlením, kdy rodina ztratila bydlení: „Maminka neměla bydlení a vlastně jako příjem. Ona byla v jiném městě, tam měla přítele a svojí maminku, ale ta bydlela v podnájmu, ale dostala pak vystěhování z toho podnájmu, plus byla na úřadu práce a maminka nesehnala žádné bydlení, neměla nic. Takže vlastně z tohohle důvodu jí teda jakoby sebrali malou“ (PP1). Nezl. dívka tedy byla umístěna do péče pěstounky na přechodnou dobu a matka si mezitím mohla vyřizovat nové bydlení. Stejné zkušenosti má i respondentka PP2, v tomto případě však byly kromě nevyhovujícího bydlení v rodině ještě další problémy: „první holčičku, kterou jsme

57

brali, byla ze sociální rodiny, kde prostě byl alkohol, nevyhovující bytové podmínky a podobně. A hlavně bylo to i u vícečetného sourozenectví, kde už to prostě bylo jako z více dětí“ (PP2). Respondentka PP2 dále dodává, ţe se také často jednalo o matky, které neměly podmínky pro narození dítěte, kdy pro něj neměly nachystané nic potřebného: „Protože vlastně jsou ze sociálních rodin, protože ta matka se nemůže o to starat, takže odchází rovnou z porodnice, protože oni mají nevyhovující podmínky, nemají to zařízené pro miminko, vlastně nic“ (PP2). Problémy se ztrátou bydlení zmínila i respondentka NRP1: „u toho druhého dítěte, tam není otec uvedený a matka je bezdomovec, drogově závislá, ale má i zátěž má schizofrenii“ (NRP1).

7.1.4 Drogová závislost rodičů Dalším zásadním problémem, který vyplynul z rozhovorů, byla závislost jednoho z rodičů na drogách, coţ mělo negativní dopad především na nezl. dítě: „U jednoho dítěte je drogová závislost matky, kdy bydlela na squatech a prakticky nedocházela k žádnému lékaři, tak se u toho dítěte později našlo, že je také pozitivní na céčkovou žloutenku a na syfilis“ (NRP1).

7.1.5 Psychiatrická diagnóza rodičů Dalším důvodem, který byl respondenty zmíněn, byla psychiatrická diagnóza matky, kdy matka se kvůli svému psychickému stavu nemohla adekvátně postarat o své dítě: „Bylo to miminko, z porodnice šlo rovnou k přechodné pěstounce. Matka byla psychiatrická, byla po porodu hned hospitalizovaná na psychiatrickém oddělení a potom se úplně ztratila, takže byla nedostupná“ (NRP2). V rodině nebyl nikdo, kdo by péči o nezl. dítě zajistil, proto došlo k umístění dítěte do PPPD: „Matka psychiatrická, otec neuvedený a matka matky byla zemřelá, otec ten nefungoval vůbec a prarodiče, ti už byli vytížení péčí o tři předchozí vnoučata. Tam opravdu v široké rodině nebyl nikdo a měli jsme za to, že aspoň přimějeme matku ke spolupráci, jenomže matka je

58

psychiatrická a neléčí se. Takže není šance“ (NRP2). V dalším případě matka zanedbávala základní péči o své děti, do péče otce ale děti svěřeny být nemohly, neboť otec sám uznal, ţe s ohledem na svou psychiatrickou diagnózu by o děti nemohl pečovat: „Táta spolupracuje, ale vzhledem k tomu, že má psychiatrickou diagnózu, tak sám určil, nebo samozřejmě i s doporučením jeho doktora, že není možné, aby se prostě 24 hodin denně staral o děti, že si je nemůže vzít do své péče, což vlastně bylo řečeno na té případovce ještě před tím odebráním“ (OSPOD1). Následně byly děti tedy umístěny do PPPD, neboť v rodině nebyl nikdo, kdo by mohl péči o děti zajistit.

7.1.6 Rodič ve výkonu trestu V jednom případě byla zmíněna situace, kdy byl otec ve výkonu trestu, a tudíţ se musela nějakým způsobem zajistit péče o jeho děti: „protože maminka, dalo by se říct, odešla, tatínek zůstal na ně sám, a jelikož měl nějaké problémy se zákonem, tak ho, tak byl jakoby zadržen, s tím, že tam byly tři děti, protože má ještě dva sourozence, tak chlapeček byl přiřazen k nám“ (PP2).

7.1.7 Špatná spolupráce biologické rodiny Dalším problémem, který souvisí s předchozími problémy, je celková nespolupráce biologické

rodiny.

Sociální

pracovnice

OSPOD

uvedla,

ţe

matka

vůbec

nespolupracovala se školou a neřešila problémy svého syna: „Zvali si matku na různé schůzky, že jo, kam to ty asistenti nesli, matka slíbila, že se dostaví do školy. Nedostavila se“ (OSPOD1). Sociální pracovnice si matku opakovaně zvala k jednání, docházela pravidelně do rodiny, matka však nikdy nerespektovala nic, co jí bylo ze strany OSPOD doporučeno: „S matkou bylo několikrát sjednané jednání, byly tam prováděné pravidelné sociální šetření, bylo vydáno X doporučení, co se týče návštěvy lékařů, návštěvy odborných lékařů, ušního. Spolupráce s ošetřující doktorkou, která může poskytnout příslušné kontakty. Byla navržena spolupráce se střediskem výchovné péče, s pedagogicko-psychologickou poradnou, které by všechny vlastně mohly zasáhnout do toho a zjistit, co tomu klukovi vlastně je, co se týče toho slyšení, protože

59

nemusel to být opravdu důvod jenom uší, ale celkového mentálního stavu. Matka využila spolupráci v SVPéčku, kam došla jednou, kde jí bylo doporučeno navštívit pedagogickopsychologickou poradnu, do té poradny se nedostavila“ (OSPOD1). Matka pouze opakovaně slibovala, ţe vše zařídí, ale nikdy nic nesplnila: „Ne, slibovala, samozřejmě, všechno že zařídí. Je pravda, že do toho SVPéčka na tu první schůzku přišla, k tomu ušnímu jako dvakrát došla, ale opravdu po velkých urgencích, s tím, že ale pořád nebyl jasný závěr, jak se ten problém bude řešit a co mu je, a tak dále“ (OSPOD1). Matka byla také opakovaně zvána na případovou konferenci, na kterou se taktéţ nedostavila. Sociální pracovnice ze strany matky neviděla ţádnou snahu, s matkou se chtěla domluvit na další spolupráci. S ohledem na to, ţe matka nespolupracovala, nemohly být domluveny další společné kroky, které by vedly ke zlepšení situace v rodině: „Tam už to bylo i o tom, že se nedostavila na tu případovou konferenci, že jo, tak nebylo možné sjednávat jakékoliv nové cíle a domluvit, tam už to prostě nešlo odkládat“ (OSPOD1).

7.1.8 Dílčí závěr Z výzkumného šetření vyplynulo několik nejzásadnějších důvodů, kvůli kterým došlo k odebrání nezl. dítěte z biologické rodiny a následnému umístění do PPPD. Jedním z důvodů bylo záškoláctví, kdy nezl. chlapec měl velké mnoţství zameškaných neomluvených hodin, kdy matka nebyla schopna adekvátně dohlíţet na povinnou školní docházku. Dalším důvodem, bylo zanedbání péče, kdy respondentky zmiňovaly, ţe ze strany rodiny docházelo k zanedbání základních hygienických návyků dítěte a také k zanedbání lékařské péče, kdy matka ohroţovala zdraví svého syna tím, ţe s ním neabsolvovala důleţitá lékařská vyšetření. Dále se v několika případech objevily problémy s bydlením a financemi, kdy rodina ztratila bydlení, popřípadě neměla podmínky uzpůsobené pro novorozence. Dalším zásadním důvodem, který vedl k umístění dítěte do PPPD byla drogová závislost matky, která měla negativní dopady na zdraví nezl. dítěte. Respondentkami bylo také v několika případech zmíněno, ţe matka měla psychiatrickou diagnózu, která jí bránila v zajištění odpovídající péče o dítě. V jednom případě bylo také respondentkou zmíněno, ţe k umístění dítěte do PPPD došlo z důvodu nástupu otce, který doposud o děti pečoval, do výkonu trestu odnětí svobody. Posledním problémem, který se taktéţ vyskytoval v rodinách, byla

60

nedostatečná spolupráce rodiny s OSPOD, kdy rodina nerespektovala doporučení OSPOD a nijak se nesnaţila zlepšit svou ţivotní situaci. Z výzkumného šetření taktéţ vyplynulo, ţe k odebrání dítěte a umístění do PPPD nikdy nedošlo pouze z jednoho konkrétního důvodu, vţdy se jednalo o výskyt několika problémů najednou. Jednalo se tedy o rodiny, které Matoušek (2005) označuje jako mnohoproblémové.

7.2 DVO2: Jakým způsobem bylo dále pracováno s biologickou rodinou po umístění nezl. dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu? Odebráním dítěte z biologické rodiny a jeho umístěním do pěstounské péče na přechodnou dobu spolupráce rodiny s OSPOD nekončí. Vzhledem k tomu, ţe v těchto případech bylo dítě z biologické rodiny odebráno dočasně, protoţe se v rodině vyskytovaly problémy, které neumoţnily další setrvání nezl. dítěte v biologické rodině, předpokládá se, ţe s rodinou bude nadále pracováno takovým způsobem, aby odebrání dítěte bylo jen dočasným řešením situace a byl zde předpoklad pro brzké navrácení dítěte do biologické rodiny. Tato dílčí výzkumná otázka je tedy zaměřena na zjištění, jakým způsobem bylo dále pracováno s biologickou rodinou. Tato dílčí výzkumná otázka nám tedy nastíní, jakým způsobem probíhala spolupráce mezi biologickou rodinou a OSPOD, dále mezi biologickou rodinou a pěstouny, a v neposlední řadě také spolupráce mezi pěstouny a OSPOD. Neboť po odebrání dítěte z biologické rodiny a jeho následné umístění do PPPD se předpokládá, ţe všechny tři skupiny by se měly aktivně podílet na zlepšení situace v rodině. Zajímalo mě tedy, jakým způsobem tedy vzájemná spolupráce probíhala.

7.2.1 Spolupráce mezi OSPOD a biologickou rodinou Jak jiţ bylo nastíněno v předchozích kapitolách, vztah mezi sociálními pracovníky OSPOD a klienty bývá často křehký. V mnoha případech klienti se sociálními pracovníky spolupracovat z nejrůznějších důvodů nechtějí. Sociální pracovnice OSPOD1 uvedla, ţe v průběhu spolupráce prochází vztah mezi ní a klienty různými

61

změnami v závislosti na okolnostech: „Tak poprvé je ten vztah takový spíš jako neutrální, protože samozřejmě zkoušej, co můžou, zkoušej se z toho vymluvit, že zapomněli, že tohle. Samozřejmě pak, když se to stále opakuje a člověk tam dochází prostě častějš, tak už je to samozřejmě rozčiluje, že jim domu někdo chodí, že se snaží furt jakoby navádět k něčemu, co pro ně ale prostě není důležité, tak samozřejmě je to obtěžuje, podle toho se potom taky chovaj“ (OSPOD1). Názor respondentky OSPOD1 částečně potvrzuje i Řezníček, který uvádí, ţe první kontakt sociálního pracovníka a klienta je velmi důleţitý, neboť na prvním setkání klienti i sociální pracovníci teprve sondují situaci a hledají moţnosti další vzájemné spolupráce (Řezníček, 1994, s. 33). Poté, co je dítě odebráno z rodiny a umístěno do PPPD, spolupráce OSPOD rodinou nekončí. Hlavním úkolem sociálního pracovníka pro další práci s klientem by dle Řezníčka měla být motivace ke změně nebo ţivotních podmínek (1994, s. 33). Sociální pracovnice OSPOD1 si matku nadále zvala k jednání, aby se společně domluvily na dalším postupu, aby byly stanoveny další cíle spolupráce. Zpočátku to vypadalo, ţe matka měla snahu situaci řešit: „No, to se jevilo, že to začala řešit, dostavila se asi dvakrát, byla pak pozvána na případovou konferenci, kde už teda byla pěstounka, do které byl teda ten klučina svěřený, dostavil se tam otec, matka se na tu případovku ale nedostavila. Takže ta se dostavila po tom odebrání asi dvakrát. Na mě to spíš působilo jako takové výstřely do tmy, jako aby... Na případovku jako takovou na pozvání se nedostavila a pak se měsíc po odebrání odstěhovala i s těmi dvěma staršími holkami do zahraničí“ (OSPOD1). Nespolupráce rodiny můţe mít několik důvodů. Dle Řezníčka je pro získání důvěry klienta důleţité, aby sociální pracovník prokázal opravdový zájem o klienta a jeho problémy nebo situaci (1994, s.33). Sociální pracovnice uspořádala případovou konferenci za účelem seznámení rodiny s tím, co vše obnáší umístění jejich syna do PPPD, domluvení další spolupráce a vyřízení nezbytných záleţitostí: „Tam bylo cílem jakoby spíš seznámit tu rodinu s tím, co ta pěstounka je, předání kontaktu, domluvení se na různých návštěvách, schůzkách s tím klukem, poskytnutí podpisu zákonných zástupců, které byly potřeba pro ty lékařské vyšetření, pro pedagogicko-psychologickou poradnu a pro různé další odborné vyšetřen.“ (OSPOD1). Větší snahu respondentka OSPOD1 vidí u otce, který s OSPOD i pěstounkou spolupracoval více, neţ matka: „Máma se nedostavila, táta poskytnul

62

veškeré podpisy místo ní, jako zákonný zástupce“ (OSPOD1). S matkou byla spolupráce velmi obtíţná. Dle sociální pracovnice si matka na její postup neustále stěţovala, se sociální pracovnicí však nekomunikovala: „Máma jediný, co pak dělala, tak rozesílala na okresní soudy a na všechny možné instituce, které jí v tu chvíli napadly, rozesílala stížnosti o tom, jak to bylo nespravedlivé, jak byla šikanovaná, jak si OSPOD dovolil dělat šetření v její domácnosti bez předchozího ohlášení a tak dále, takže ta spíš jako vyloženě psala stížnosti, než že by se snažila nějak jako spolupracovat“ (OSPOD1). Jak jsem jiţ nastínila v teoretické části práce, předpokladem další spolupráce s rodinou po odebrání dětí také je sestavení IPOD. Sociální pracovnice ještě před odebráním dítěte z rodiny vyhodnocuje aktuální situaci v rodině a na základě vyhodnocení si stanoví cíle pro další práci s rodinou. „Tak tam zrovna samozřejmě ty cíle byly stanovené už hned po odebrání o tom, že se spíš rodina bude sledovat z důvodu toho, jak funguje s těmi dalšími zbylými dvěma holkami, jestli teda je to stoprocentní, jestli teda prostě se zlepší aspoň, protože ta práce s těmi dvěma taky nebyla z její strany jako sto procent že jo, ale byla ucházející, tak jestli aspoň v tomhle se zlepší, jestli se tam u ní něco změní, jestli se změní její přístup, její spolupráce s námi, takže potom by se třeba ten klučina k ní eventuálně mohl vrátit, kdyby prokázala, že bude schopná už to potom všechno zajistit a dotáhnout, no ale vzhledem k tomu, že odjela, tak tam nebylo moc na čem pracovat“ (OSPOD1). Sociální pracovnice tedy vidí nenaplnění stanovených cílů především v tom, ţe matka odjela do zahraničí a s OSPOD nespolupracovala, nesnaţila se naplnit cíle, které byly v rámci IPOD stanoveny. Sociální pracovnice dále uvedla, ţe pokud by se matce podařilo zajistit vše potřebné, na čem se s pracovnicí domlouvaly, byl by zde předpoklad pro to, aby byl chlapec navrácen do biologické rodiny s tím, ţe by rodina byla nadále v kontaktu s OSPOD, k čemuţ však nakonec nedošlo: „Jenom by se dohlíželo na to, jestli už teda dochází na kontroly, jestli se teda během toho roku nějak vzpamatovala v tomhle směru. No a vzhledem k tomu, že ona odjela pryč, tak tam nebylo na co dohlížet“ (OSPOD1). Respondentka OSPOD1 hodnotí spolupráci s matkou celkově jako špatnou, matka vţdy jen slibovala, nikdy však své sliby nesplnila: „Hm, jenom to, co jsem od ní slyšela vždycky, já to udělám, já tohle, co mám dělat, ale jinak výsledek nula“ (OSPOD1). Dle Kopřivy (2006, s.15) můţe být špatná spolupráce ze strany klienta

63

ovlivněna i nedostatečnou důvěrou k sociálnímu pracovníkovi, kdy ze strany sociálního pracovníka necítí dostatek empatie a spoluúčasti. Sociální pracovnice NRP ke spolupráci s rodinou uvedla, ţe se snaţí vţdy rodinu motivovat k tomu, aby si vytvořili odpovídající podmínky, ale za předpokladu, ţe rodina má aspoň částečný zájem: „Tak snažíme se na ně apelovat, aby si vytvořili podmínky na to, aby si ty děti mohli převzít do péče. Otázka je, když potom matka podepíše souhlas s osvojením, tak už se jakoby víc nezajímáme. Protože každá ta matka má svoje důvody. Buď by to nezvládla, anebo už má dětí plno. Třeba už by nezvládla péči o další, když už má třeba pět šest dětí“ (NRP1). Celkovou nespolupráci ze strany biologické rodiny zmínila i sociální pracovnice NRP2, v tomto případě matce spolupráci s OSPOD komplikovala její psychiatrická diagnóza: „Nám se nepodařilo jí vůbec zachytit, protože ona sem přišla jednou po tom, co byla propuštěna z porodnice, tak přišla jednou, byla strašně zmatená, my jsme jí přímo odtud nechali odvézt záchrankou a oni jí ještě ten den pustili. Takže matka je psychiatrická a potřebuje péči, ale nikdo jí neléčí, nikdo se jí nezabývá a je to neřešitelné. Je to patová situace“ (NRP2). Pěstounka PP1 se zamyslela nad problémy, které mohou vznikat při spolupráci OSPOD a biologické rodiny. Problém vidí, stejně jako sociální pracovnice, v nedostatečné spolupráci rodiny. „Ne, ono je pravda, že někdy můžete dělat, co chcete a prostě neuděláte nic. Prostě když nechtěj, tak prostě nechtěj. To je potom špatný, to je jasný“ (PP1). Zároveň dodává, ţe pokud by ze strany biologické rodiny snaha byla, měla by toho sociální pracovnice OSPOD vyuţít: „Ale kde ta možnost třeba je, třeba pomoct a nepomůže se, a mohlo by, tak to si myslím, že je taky asi chyba, že přece jenom to dítě pak by se mohlo vrátit zpátky a bylo by to zase lepší“ (PP1). Respondentka PP1 tedy částečně vyčítá OSPOD, ţe se nedostatečným způsobem snaţili kontaktovat rodinu: „Jako víte co, já jsem čekala, že teda když ta babička má zájem, nebo prostě někdo z rodiny, že teda se bude teda snažit úřad kontaktovat, snažit se toho kluka do té rodiny dostat zpátky. No nicméně se prostě zvolilo to nejhorší a nejjednodušší asi řešení pro ně, a šel bohužel do dětského domova“ (PP1). Pěstounka tedy velmi negativně hodnotí fakt, ţe ani po uplynutí lhůty jednoho roku nebylo moţné nezl. chlapce navrátit zpět do biologické rodiny a byl následně umístěn do dětského domova.

64

7.2.2 Spolupráce mezi OSPOD a pěstouny Po umístění dítěte do PPPD sociální pracovníci OSPOD nadále spolupracují kromě biologické rodiny i s pěstouny na přechodnou dobu. Spolupráce spočívá například v tom, ţe se u pěstounů vykonávají pravidelné návštěvy. Pěstouni také kromě pracovníka OSPOD, který měl rodinu na starosti, spolupracují i s pracovníkem NRP, který jim poskytuje poradenství v otázkách náhradní rodinné péče: „No, se sociální pracovnicí OSPOD jsem spolupracovala, ale nicméně jako když potom třeba jsem něco potřebovala vědět nebo něco to, tak jsem se obracela na sociální pracovnici náhradní rodinné péče. Ale jinak jako nebyly takový, že by byly vážné problémy, nebo nějaké, co by se musely řešit, to ne“ (PP1). Pěstounka však měla ke spolupráci se sociální pracovnicí OSPOD drobné výhrady: „A občas se mi teda jako nelíbí, občas přístup teda jakoby sociálních pracovnic. Myslím si, že třeba vyhodnotila špatně situaci. Mě přijde, víte co, že prostě tak tady máme dítě s problémem, tady máme pěstounku, tak teď jí ho dáme a máme 12 měsíců čas a pak to budeme řešit, co s dítětem“ (PP1). Respondentka OSPOD1 uvádí, jaké úkoly měla pěstounka poté, co přijala do své péče dítě, které bylo odebráno z biologické rodiny, v čem tedy spočívala následná spolupráce. „Předpokládalo se, že pěstounka prostě v tuhle chvíli zajistí ty vyšetření, zajistí, aby se přišlo na to, co tomu klukovi je, zajistí se ty naslouchadla, s tím, že máma by ho už potom převzala se vším vyřešeným, že jo a už by to bylo jenom na tom udržování“ (OSPOD1). Pěstounka tedy měla zajistit vše, co do té doby matka zanedbávala. Dále mě zajímalo, jakým způsobem pěstouni a pracovníci OSPOD hodnotí vzájemnou spolupráci, zda mezi sebou řešili nějaké spory, zda řešili nějaké problémy. Pěstounka PP1 sdělila, ţe se sociální pracovnicí ţádné spory neřešily, spolupracovala s dvěma sociálními pracovnicemi, ale spoustu věcí zvládla vyřešit i sama: „Mezi námi problémy nebyly, nicméně my jsme se viděly jen párkrát a jinak vlastně vůbec ne. Jinak já co jsem mohla, tak jsem si pořešila sama anebo opravdu jsem se obrátila na pracovnici náhradní rodinné péče, ale jinak vlastně s jeho sociální pracovnicí jsme moc neřešily teda, to se přiznám, že jako ne. No ale jinak si nestěžuju, že bysme měly nějaký rozepře nebo prostě nějaké neshody, to jako vůbec ne, to zas ne“ (PP1). Pěstounka nejčastěji vyhledávala pracovnici NRP za účelem konzultace, pokud si byla nejistá a měla nějaké obavy: „Když to bylo takový, že jsem si jako nevěděla rady, nebo opravdu

65

jsem se chtěla zeptat, abych neudělala nějakou botu nebo něco“ (PP1). Je tedy zřejmé, ţe pěstouni po převzetí dítěte do své péče nadále spolupracují se sociálními pracovníky, se kterými konzultují nejrůznější situace, do kterých se v rámci výkonu pěstounské péče na přechodnou dobu dostávají. Sociální pracovnice NRP1 uvedla, ţe se při spolupráci s pěstouny nesetkává většinou se ţádnými problémy: „Většinou já se jakoby ani s tou zprostředkovanou pěstounskou péčí jako takovou nesetkávám s žádnými problémy, co se týče komunikace nebo spolupráce s nimi, protože ti lidé přicházejí, protože něco chtějí“ (NRP1). Dále sociální pracovnice vidí rozdíl v tom, zda se jedná o zprostředkovanou pěstounskou péči nebo o příbuzenskou pěstounskou péči: „Ještě bych chtěla dopředu říci, že se bavíme o zprostředkování pěstounské péče. To je to, že je zprostředkováno nebo nalezeno dítěti rodina. Něco jiného je potom to, když potom jsou příbuzenské pěstounské péče, tam je to opravdu o něčem jiném. Že třeba babičky, tetičky, v některých případech jsou to i starší sourozenci. Maj ty děti ze své rodiny v pěstounské péči. Tam je to trošku i ta komunikace trošku jiná“ (NRP1). Vzájemnou spolupráci se sociálními pracovníky hodnotila i respondentka PP2: „Co se týká tady těch pracovnic, někdy dobré, někdy ne. My jsme lidi, kteří se snaží vyjít se všemi. I když jsou některé nevstřícné, takové jakoby, zprvu se vám zdá, že o vás mají nějaké špatné mínění, tak to ještě se nám jakoby přímo nestalo, ale jsou ženské, které mají více zájmu, některé míň“. Dále k tomu dodává, ţe jejich nezájmu částečně rozumí: „To míň spíš já přikládám tomu, že jsou hodně zaneprázdněné. Takže já je neodsuzuju z toho, že by nás nechtěly, nebo že by k nám měly nějaké opovržení a podobně, ale z toho, že spíš jsou časově vytížené. Takže u nás je chlapeček půl roku a sociální pracovnice tady byla dvakrát“ (PP2).

7.2.3 Spolupráce mezi biologickou rodinou a pěstouny Dále mě zajímalo, jakým způsobem probíhaly vzájemné kontakty mezi biologickou rodinou a pěstouny, jakým způsobem se rodiče zajímali o jejich dítě, o které dočasně pečovali pěstouni. Pracovnice OSPOD1 uvedla, ţe zorganizovala společnou schůzku s pěstounkou a rodiči za účelem domluvení pravidelných schůzek rodičů s dítětem: „S pěstounkou, s tou její zaštiťující organizací a s otcem byly domluvené a předané kontakty, domluvili se na první schůzce s tím, že na dalších schůzkách už se budou

66

domlouvat jenom vlastně v rámci otce, pěstounky a její zaštiťující organizace“ (OSPOD1). Ze strany OSPOD tedy byla zorganizována prvotní schůzka, jejímţ cílem bylo domluvit další vzájemnou spolupráci mezi rodinou a pěstounkou. Předpokladem pěstounské péče, ať uţ na přechodnou dobu nebo klasické, je udrţování kontaktu dítěte s biologickou rodinou. Pěstouni jsou tedy povinni umoţnit biologické rodině pravidelný kontakt s jejich dětmi. Respondentka OSPOD1 však uvádí, ţe rodiče s pěstounkou spíše nekomunikovali: „Máma snad údajně si zpočátku vyměňovala jen nějaké emaily, že si jako psaly, ale to bylo opravdu jen jako zpočátku a víc než jako k těm emailům snad jako nedošlo. Otec tam byl asi dvakrát, jakože kluka navštívit, že s ním byl někde na hřišti a potom se přihlásila teda babička, která si ho pravidelně brala na víkendy“ (OSPOD1). Chlapec byl tedy nejvíce v kontaktu se svou babičkou, občas i s otcem, jak potvrzuje i sdělení pěstounky: „No a vlastně se setkával, babičku má tady ve městě, tatínka taky, tak s tatínkem to bylo ze začátku takové jako že jo, pak tatínek jako přestal, no ale nicméně babička ta si ho teda pravidelně týden co týden brala. O prázdninách ho pak měla na týden, o Vánocích žejo, ale jako přesto takhle ty víkendy si ho pravidelně brala“ (PP1). Respondentka PP2 uvedla, ţe u jedné rodiny měla opačný problém, kdy rodina chtěla dítě navštěvovat co nejčastěji: „Vídali jsme se, viděli jsme se asi třikrát. Ty návštěvy byly vždycky v pohodě, maminka se chovala, tatínek byl taky vstřícný. Ale mysleli si, že budou u nás pořád, žejo“ (PP2). Respondentka dále uvádí, ţe má zkušenost takovou, ţe většinou biologická rodina zájem jeví: „U těch biologických rodičů, kteří nedali souhlas s adopcí, kteří se jakoby nezřekli rodičovských práv, tam většinou, teda aspoň u nás, fungovaly návštěvy“ (PP2). Respondentka NRP 1 uvedla, ţe v jednom případě se rodina nezajímala vůbec, přestoţe na pěstouny měla rodina veškeré kontakty a informace: „Ne, nezajímala. Přitom biologická rodina ví konkrétně adresu, zná kontakty, kde přesně to dítě se nachází“ (NRP1). Respondentka PP2 dále zmínila, ţe někteří biologičtí rodiče jsou motivováni k návštěvám pouze tím, ţe by při nezájmu mohli být zbaveni rodičovské odpovědnosti: „Nemají zájem, projevují jenom v případě, že sociální pracovnice pohrozí tím, že jinak o ty děti přijdou, tak projeví jenom takový ledabylý zájem, prostě jenom, aby o ty děti nepřišly“ (PP2).

67

Respondentka PP2 dále zmínila, ţe návštěvy většinou probíhají na neutrální půdě: „Nikdy to není tady v místě bydliště nebo domova. Je to z pochopitelných důvodů, měli bysme je tady potom furt“ (PP2). Respondentka dále zmínila, ţe rodiče sice ve většině případů vědí, kde pěstouni bydlí, ale návštěvy na neutrální půdě respektují: „oni dostanou rozhodnutí, kde to dítě je, i s adresou. Ale jsou od sociální pracovnice seznámeni, že tady nemají být, že tady nemají chodit. Zatím teda ještě, musím to zaklepat, zatím to všichni respektovali“ (PP2). Zároveň dodala, ţe z vyprávění svých kolegů pěstounů ví, ţe někteří pěstouni nemají s návštěvami v místě jejich bydliště problém: „Pokud jakoby byli vstřícní, dalo se s nimi mluvit, že třeba počkali a potom s nimi někam šli, ale nikdy si je nesmí pustit do baráku, to jako nefunguje u těchto lidí. Ale říkám, u nás úplně v pohodě, u nás se to ještě nestalo. Takže to je vždycky takhle mimo domov no“ (PP2). Respondentka zároveň uvedla, ţe v jednom případě nedochází rodiče za dítětem, ale navštěvuje ona s chlapečkem otce, z důvodu jeho zdravotního stavu: „protože tatínek leží na onkologii, takže vlastně vždycky v době, kdy jakoby je na tom trošičku líp, tak tam jdeme. Takže tam ty návštěvy jsou“ (PP2). V souvislosti s udrţováním kontaktu mezi biologickou rodinou a dítětem mě také zajímalo, po jak dlouhé době od umístění došlo k prvotnímu kontaktu biologické rodiny s dítětem. Očekávala jsem, ţe pokud se rodina zpočátku brání tomu, aby jim bylo dítě odebráno a umístěno do PPPD, bude ho logicky chtít vidět co nejdříve. Z rozhovoru s respondentkou PP1 však vyplynulo, ţe k prvotnímu kontaktu chlapce s jeho rodinou došlo aţ po více neţ měsíci: „Já ho dostala v březnu a babička byla první návštěva v květnu“ (PP1). Pěstounka dále uvedla, ţe matka se o nezl. téměř nezajímala: „Máma vlastně vůbec. Ty potom až nějak v létě psali mejly, pak přijela teda s holkami na prázdniny, takže tam vlastně byl, ale to žádala babička, že jo, protože s tou byla vlastně jakoby uzavřená ta smlouva, že teda si ho bude půjčovat. No takže. Potom maminka vlastně znovu odjela, no takže jsme si dopisovaly jakoby mejlama, jo prostě, co malej nebo co tohle“ (PP1). Ze strany matky neviděla respondentka PP1 téměř ţádnou snahu, nezajímala se o chlapce, neţádala si o něm ani ţádné informace: „Jinak jako že by třeba, i když tady třeba byla, že by ona zavolala, že by třeba chtěla vědět něco o malým nebo to, ne. Opravdu, jedině ta babička. Jenom ta babička skutečně teda měla fakt zájem“ (PP1). Téměř ţádný zájem o chlapce nejevil ani otec: „Tak tatínek ten sem tam z toho začátku, pak ne, jo. Ale ta babička skutečně pravidelně, pořád a do dneška, furt

68

jako teda“ (PP1). Zajímalo mě, jakým způsobem se s tímto vyrovnával chlapec, zda se mu po své rodině stýskalo. „Malej víte co, ten jako docela to bral. Tím, že věděl, že potom vždycky jako půjde k té babičce, protože já jsem mu vždycky říkala, ne pětkrát se vyspinkáš, pak bude škola, pak bude bába, jo“ (PP1). Pěstounka se tedy snaţila chlapce motivovat tím, ţe se uvidí aspoň se svou babičkou. Velkým problémem při nespolupráci matky bylo to, ţe bylo nutné sehnat podpisy zákonného zástupce pro běţné úkony, které nyní musela zajišťovat pěstounka, například lékařské ošetření atd. Souhlas se nakonec podařil získat od otce, který spolupracoval více neţ matka: „Nicméně vlastně tam byla i výhoda, že vlastně tatínek podepsal veškeré papíry jako na souhlas na vyšetření, že jsem nemusela pak někde honit maminku, když byla bůhví kde, žejo, že prostě to všechno bylo“ (PP1). V druhém případě dítěte, o které momentálně pěstounka PP1 pečuje, je zájem matky mnohem lepší neţ v prvním případě: „No takže, ale s maminkou jsme taky ve spojení. Maminka se přestěhovala sem do města, takže teď už potřetí, dneska počtvrté se budou vidět s malou, že teda má i snahu, že teda si tady sehnala jakoby podnájem garsonku, takže by jako chtěla malou zpátky. No tak uvidím, jak to jakoby dopadne, jo, jestli nezůstane jenom u těch řečí anebo jestli opravdu pro to něco teda udělá“ (PP1). V tomto případě tedy pěstounka hodnotí spolupráci s matkou o něco lépe. Pěstounka PP1 se pokusila porovnat přístup dvou matek, se kterými se během svého výkonu PPPD setkala. Především uţ na základě svých zkušeností nevěří všemu, co jí matka nebo biologická rodina řekne. „Mě to přišlo nastejno. Můžu vám říct, že to první setkání a ten první dojem, jsem měla takový smíšený. Ono víte co, ono je to těžké. A teď když třeba podruhé potřetí počtvrté se setkáte, tak jako musíte taky jenom něco si z toho vzít, protože zjistíte, že maminka vám tam teď navykládá takových věcí. A já si zase říkám, hele mě je jedno co povídá, ať si povídá, ale pro mě je důležité, co prostě pro to udělá. Jestliže mi tady bude tvrdit, jo já si třeba do měsíce seženu postýlku a koupím věci, dobře, tak uvidím do měsíce. Jestliže ne, tak pak si řeknu no tak jsme tam, kde jsme byli“ (PP1). Důleţité pro pěstounku tedy je, aby ze strany matky viděla nějakou snahu. „Tady maminka opravdu aspoň jako zavolá, jdeme, setkáme se, že má zájem, že se zeptá, co malá, co doktoři, co tohle. V tom je to jiné. Tam u toho malého, to ne. Tak ale uvidíme jako, jak to teda bude pokračovat“ (PP1). Respondentka PP1 hodnotí spolupráci s babičkou velmi kladně, zůstaly spolu

69

v kontaktu i poté, co jiţ chlapec není v péči pěstounky, coţ hodnotí velmi pozitivně: „No a vlastně když to vezmu, tak s tou rodinou jsem do dneška v kontaktu, teda vlastně jenom s babičkou. No takže i malému, když je u ní, takže si zatelefonujeme nebo to, takže je to takový pěkný, vědět že ten kluk na vás prostě, že si vás pamatuje“ (PP1). Pěstounka hodnotí kladně fakt, ţe po uplynutí lhůty jednoho roku nedošlo k úplnému zpřetrhání vazeb mezi ní a chlapcem, o kterého rok pečovala. Zároveň udrţuje i kontakt s jeho babičkou, se kterou spolupracovala po celou dobu, kdy o chlapce pečovala. Vzájemná spolupráce mezi pěstouny a biologickou rodinou však nemusí být vţdy snadná. Respondentka PP1 uvádí, ţe rodiče mohou být někdy velmi nepříjemní, mohou se dostat do vzájemného konfliktu, coţ pěstounka vnímá velmi negativně: „Ale někdy mi to jako přijde, že někdy ty rodiče docela jsou takový i na nás hnusný. Že prostě můžete udělat cokoliv, můžete se dohodnout, že si ho vezme tenhle víkend. A najdou se takový rodiče, kteří jsou na vás třeba sprostí nebo vás ještě napadnou, že jim málo dítě půjčujete, nebo že se o něj nestaráte“(PP1). Respondentka dále uvádí, ţe bohuţel neměla ţádnou moţnost tuto situaci nějak řešit, obávala se toho, ţe by se jí nikdo nezastal, ţe by jí nikdo nepodpořil: „A nejhorší je vlastně, že nemůžete nic. Můžete si myslet, no ty máš tak co povídat, když tady se o dítě nestaráš, ale prostě nikdo se vás nezastane, nemáte takový ty možnosti, že by, ne ne. Prostě pořád oni mají pravdu a vy prostě to. Tak to je takový docela, to se mi v tom jako ty negativa nelíbí (PP1). Opačnou zkušenost s reakcí rodičů popsala respondentka PP2: „Spíš jakoby někteří ti rodiče jsou nám jakoby vděční, jsou rádi, že je u nás, prostě jsou.. I byli takový, že nám děkovali, dostala jsem i kytičku dokonce od tatínka. Byl rád, že je u nás, že se o ty děti staráme. Takže nemáme s tím nějaké negativní poznatky, prostě že bysme se museli nějak s rodiči hádat, nebo byly nějaké spory. Zaplaťpánbůh ne“ (PP2). Dále respondentka uvedla, ţe si někdy rodiče myslí, ţe pokud pěstouni pomáhají jejich dětem, mohou nejrůznějšími způsoby pomoci i jim: „Jediné, co je, že jsou to třeba sociálně slabí lidé, že třeba smskami dostáváme, abysme jim zaplatili kredit a podobně jako. Myslí si, že prostě když zaopatříme jejich dítě, že budeme ještě zaopatřovat rodiče. Což teda my na toto vůbec nereagujeme. Prostě jako kdyby žádná smska nebyla“ (PP2).

7.2.4 Dílčí závěr Z výzkumu vyplynulo, ţe OSPOD se po umístění nezl. do PPPD snaţí být i

70

nadále v pravidelném kontaktu s rodinou. Probíhaly pravidelně jednání za účelem zjištění, zda si jiţ rodina vytvořila odpovídající podmínky pro převzetí nezl. zpět do jejich péče, v tomto ohledu OSPOD nadále na rodinu dohlíţí. Rodina byla ze strany OSPOD motivována k tomu, aby si vytvořila odpovídající podmínky pro to, aby jim mohlo být nezl. dítě co nejdříve navráceno. Zároveň byl OSPOD zprostředkovatelem kontaktu mezi pěstouny a biologickou rodinou dítěte. Z rozhovoru s pracovnicemi OSPOD a NRP vyplynulo, ţe spolupráce s biologickou rodinou po umístění dítěte do PPPD je obtíţná, v mnoha případech rodina přestala s OSPOD komunikovat a spolupracovat. Pěstounky hodnotily spolupráci s biologickou rodinou rozdílně. Zmínily případy, ve kterých nebyly vůbec v ţádném kontaktu s biologickou rodinou, ale zároveň se vyskytly případy, kdy biologická rodina pravidelně dítě navštěvovala a projevovala zájem.

V jednom případě pěstounka

hodnotila kladně fakt, ţe o nezl. jevila zájem širší rodina, konkrétně babička, která se chlapci snaţila vynahradit nezájem ze strany jeho matky. Ohledně spolupráce mezi OSPOD a pěstouny se ukázalo, ţe pěstounky vyhledávají pomoc u sociální pracovnice v případě, ţe nejsou něčím jisté a chtějí svůj další postup s někým konzultovat. Ze strany OSPOD byly také prováděny pravidelné šetření v domácnosti pěstounky. Vzájemnou spolupráci mezi OSPOD a pěstounkami hodnotily respondentky vcelku kladně, zmínily pár nedorozumění a drobných problémů, které musely při vzájemné spolupráci řešit. Ţádné zásadní problémy se však při vzájemné spolupráci dle jejich slov neobjevovaly.

7.3 DVO3: Jaká negativa a problémy se vyskytují při vyuţití PPPD v procesu sanace biologické rodiny v rámci SPOD? Tato dílčí výzkumná otázka byla zaměřena na zjištění, jaké problémy se vyskytovaly při umístění dítěte do PPPD, dále jaká negativa spatřují pěstouni a pracovníci OSPOD ve vyuţití PPPD v praxi. Z rozhovorů vyplynulo několik nejzásadnějších problémů, které jsem rozdělila do následujících kategorií.

71

7.3.1 Reakce dítěte na přechod k pěstounům Jedním z problémů, který se můţe vyskytnout při vyuţití PPPD je negativní reakce dítěte na přechod do péče pěstounů. Zajímalo mě tedy, jaké zkušenosti mají pěstouni s reakcí dítěte, kdyţ přišly do jejich péče. Respondentka PP1 zmínila, ţe zpočátku to bylo velmi náročné, kdy začala i trochu pochybovat o tom, zda se při rozhodnutí pro výkon PPPD rozhodla správně: „Tak první tři měsíce to byla jako hrůza. To se přiznám, to jsem si po týdnu říkala, no ty jsi na hlavu, cos to udělala? Máš to zapotřebí ty nervy? Malej brečel neustále, pořád chtěl maminku. Takže třeba šestkrát sedmkrát jsem k němu vstávala, utěšovala.“ (PP1). Reakce chlapce na umístění do PPPD byla velmi bouřlivá, coţ potvrzuje i respondentka OSPOD1: „Samozřejmě potom pěstounka říkala, že jí každý večer brečí, že není zvyklý spát sám v pokoji, že prostě ho musí uspávat, i když to je prvňák, ale že opravdu usne jen, když ona je vedle něj, jinak že furt pláče“ (OSPOD1). Problematikou reakce dítěte na přechod do náhradní rodinné péče se zabývala Vágnerová, která uvádí, ţe úzkost a pláč se mohou vyskytovat u psychosociálně deprivovaných dětí, které velmi často nemají rády změny, které pro ně představují další zdroj nejistoty. Úzkost a nejistota se můţe projevovat poruchami spánku, obtíţným usínáním a nočními děsy (Vágnerová, 2012, s. 51). Podobné zkušenosti popsala i respondentka PP2: „U té jedné holčičky to jsme byli takoví jako bezradní, bylo to takové uplakané, že jsme jako nevěděli, pořád jsme hledali, furt jsme, jak je to možné, měnila se strava, měnilo se tohle a pořád plakalo, pořád plakalo, žejo. Tak to jsou takové, to jsou problémy, které člověk hledá, kdy si neví rady“ (PP2). Vágnerová uvádí, ţe náhradní rodiče či pěstouni mnohdy nevědí, jak by se k dítěti měli chovat, mnoha jeho projevům nerozumějí a potřebovali by radu a někdy i pomoc či oporu (Vágnerová, 2012, s. 11). V druhém případě se nejednalo o pláč dítěte, ale o problémy s chováním, kdy chlapec byl velmi vzdorovitý a těţko si zvykal na nový reţim u pěstounů: „když jsme dostali toho našeho raubíře, ze začátku, kdy on byl hrozně vzdorovitý, já jsem byla z toho úplně paf. Nevěděla jsem, co mám dělat nebo takhle. Byla jsem z toho úplně vykolejená“ (PP2). Vágnerová v tomto ohledu uvádí, ţe reakce dítěte na změnu prostředí můţe být mimo jiné ovlivněna genetickými dispozicemi, věkem a dobou pobytu v nepodnětném prostředí (Vágnerová, 2012, s. 24).

72

Problémy s chování dítěte popsala taktéţ respondentka PP1, kdy chlapec zpočátku zlobil a nechtěl respektovat pravidla: „Navíc pak, když jsme šli na hřiště nebo ven, tak nechtěl chodit domu. Prostě se mu zdálo, že je málo venku, že dvě hodiny tři hodiny ne prostě, ne jako, chtěl hodně, nechtěl poslouchat. Taky byl sprostej jo teda, to je pravda, takže jeho tradiční bylo hnusná a potom takový ještě jedno to slovo, prostě to nebudu teda říkat, to mu šlo krásně“ (PP1). Respondentka OSPOD1 se domnívá, ţe s chlapcem nebyly ţádné potíţe, neměl ţádné výchovné problémy: „ale jinak s ním výchovné problémy jako takové asi nebyly. Akorát že byl takový..On byl na jednu stranu hrozně zanedbávaný a na druhou jako hrozně jako opečovávaný, že to byl takový mazlík trošku no“ (OSPOD1).

7.3.2 Reakce biologické rodiny na umístění dítěte do pěstounské rodiny Výše jsem nastínila problematické reakce dítěte při přechodu do péče pěstounů. Stejně problematická reakce na přechod dítěte do péče pěstounů můţe nastat i biologických rodičů, kteří se jen těţko smiřují s tím, ţe jim bylo dítě odebráno a umístěno do PPPD. Zajímaly mě tedy zkušenosti pěstounů a pracovníků OSPOD s tím, jak na tento fakt reagovala biologická rodina. S pracovnicí OSPOD1 jsme hovořily o tom, jakým způsobem byl tento fakt oznámen rodině, resp. matce: „Mámě se to oznamovalo až ve chvíli, kdy jí soudní vykonavatel přinesl rozhodnutí. Pak se dostavila, ale bez jakéhokoliv pozvání, bez ničeho, jenom s takovou jako otázkou, kde je syn a že z toho byla psychicky špatná a že se dostavila asi až po 3 týdnech, nebo po 14 dnech, že nemohla dřív“ (OSPOD1). Matka tedy zpočátku nic neřešila, na OSPOD se dostavila aţ po 3 týdnech poté, co jí bylo doručeno rozhodnutí soudu. Matka s rozhodnutím nesouhlasila, vše brala jako nedorozumění a křivdu: "Ona to neustále bere jako, že to bylo neprávem. A i když se ukázalo s těmi doktory, s těmi naslouchadly, cokoliv, tak ona to stejně bere jako křivdu“ (OSPOD1). Tento typ reakce rodičů na ztrátu dítěte popisují i Bechyňová a Konvičková, které uvádějí, ţe chování rodiče se při odebrání dítěte můţe zdát nepochopitelné nebo nepřijatelné, kdy reakce na ztrátu dítěte se podobná reakcím na vysoce zátěţové situace a brání se všemi dostupnými prostředky (Bechyňová, Konvičková, 2008).

73

Dále jsem s pracovnicí OSPOD1 hovořila o tom, zda rodinu o podání předběţného opatření informovala s předstihem: „Ne, určitě ne. Tam bylo už snad tenkrát i starost o to, že otec hlásil, že matka by měla odjet s těmi dětmi do zahraničí, takže tam jako to nemělo smysl hlásit předem, aby pak s klukem odjela a už ho nikdo nedostal“ (OSPOD1).

7.3.3 Přístup sociálních pracovnic Z rozhovoru s respondentkou PP1 vyplynulo, ţe ji trochu mrzí přístup sociálních pracovnic. Především fakt, ţe ze strany OSPOD nebylo dostatečně pracováno s rodinou, kdy někteří členové rodiny nebyli o odebrání chlapce z rodiny vůbec informováni: „Nicméně tam vlastně ta babička vůbec ani nevěděla, že kluk je u mě. Ale vím, že jako právě když jsme se na tom prvním setkání sešli, tak právě mi říkala, že vůbec nevěděla, že jako kluk byl daný ke mně. Že si myslela, že je rovnou v dětském domově“ (PP1). Dále zmiňuje, ţe se ze strany OSPOD nikdo nezajímal dostatečně o to, zda je v rodině někdo další, kdo by mohl zajistit dočasnou péči o chlapce: „A právě tam ani nikdo se jakoby neptal, jestli si ho vezme strejda nebo teta, protože ta maminka tady měla nějaké sourozence nebo něco, prostě nic. Takže to mi přijde takový, víte co jako jednoduchý řešení“ (PP1). Další problém vidí v tom, ţe po celou dobu jednoho roku byl OSPOD nečinný: „Nicméně potom vlastně že jo, ten rok se taky nic nedělá, jo, že by se třeba pomohlo té rodině nebo trošku třeba tlačilo na tu maminku, nebo nějak jinak a pak je tady najednou ta doba a aha, tak my už teď máme poslední měsíc, abysme ti někoho našli“ (PP1). Pěstounka tedy negativně hodnotí fakt, ţe chlapec byl umístěn do dětského domova, přestoţe se mohlo lépe pracovat s rodinou. Ke zlepšení v rodině však tedy nedošlo, chlapec byl následně umístěn do dětského domova, coţ pěstounka hodnotí velmi negativně a vidí to jako nejjednodušší řešení ze strany OSPOD: „prostě z toho mého pohledu mi přijde, že se udělalo jakoby ze strany sociální pracovnice málo“ (PP1).

7.3.4 Přístup k pěstounům na přechodnou dobu Dále z rozhovoru s pěstouny vyplynulo, ţe se také občas potýkali s neadekvátním

74

přístupem k jejich osobě, resp. k výkonu pěstounské péče na přechodnou dobu. Pěstounka PP2 uvedla, ţe se s neadekvátním přístupem setkala při přebírání miminka v porodnici: „Jednou možná to bylo, když ten personál byl takový jakoby, ne zase špatný, ale informace jsme museli tahat, furt někde odbíhali, zůstávali jsme tam sami, furt jsme jako nevěděli, a bylo to i v době, kdy byly obrovské vedra a to miminko bylo strašně přehřáté, strašně. To bylo pro mě takové nepříjemné. A když jsem té sestře prostě řekla, že je strašně rozpálený, že jakoby je mu horko a tohle, tak sestra mi prostě řekla, no tak si dávejte na to pozor. Prostě místo aby jakoby řekla, ježiš my tady nemáme klimatizaci nebo nemáme větráky, nebo něco, tak prostě to takhle hodila na nás, no tak si dávejte pozor“ (PP2). Pěstounka PP1 také zmínila, ţe se setkala s neadekvátním přístupem, konkrétně od ředitele dětského domova, kam převáţela chlapce, o kterého do té doby pečovala: „No a pak pan ředitel mi říká: a vaše práce je stejně zbytečná, tak to to uplně. Tam jsem jakoby narazila, nicméně já jsem jako chtěla odpovědět, no, myslím si že byl lepší rok u mě, než aby šel. Ale pak jsem si říkal, mlč, mlč, to nemá cenu prostě. Takže jsme hnedka šli pryč“ (PP1).

7.3.5 Vztah dítěte s rodinou pěstounů Pěstounky také zmínily další obavy, které mohly být zdrojem problémů, a to vztah dítěte, které přišlo do jejich péče, s rodinou pěstounek. Pěstounka PP1 uvedla, ţe se její obavy nenaplnily, protoţe chlapeček vycházel dobře jak s dětmi pěstounky, tak i s rodiči pěstounky: „A je fakt, že vlastně i moje kluky, že to bylo jako hned, největší kamarádi. No a vlastně moje rodiče taky. Takže babička ta vždycky v neděli k nám chodila pravidelně, tak už vždycky vyhlížel z balkonu a říkal, babička už jde. Takže jako fajn to bylo, opravdu“ (PP1). Podobné obavy měla i pěstounka PP2: „Další věc bylo, což z toho jsme měli největší strach, protože máme ještě svojí biologickou dceru, teď už jí vlastně bude 13. Tenkrát když jsme do toho šli, tak jí bylo 9, všechno co jsme zvažovali, tak jsme prostě jí to řekli a naznačili jí, o co jde a jak to budeme dělat, proč to budeme dělat“ (PP2). Tuto problematiku zmínila i respondentka NRP1, která uvedla, ţe pokud jsou v rodině pěstounů děti, musí být se situací plně seznámeny a musí s přijetím dítěte do rodiny

75

souhlasit: „Pokud tam jsou i v té rodině děti, biologické děti, tak platí jedno pravidlo, a to takové, že není dobré pro tu biologickou rodinu, aby tam byly umisťované starší děti, než jsou děti biologické. A hlavně ty děti s tím musí být plně seznámeny a zajímá nás i názor těch dětí, jestli s tím souhlasí nebo nesouhlasí“ (NRP1). Respondentka PP2 tedy celou situaci své dceři vysvětlila: „A pochopila to velice dobře. Jako tenkrát v té době jsme nevěděli, jak jí to říct, tak jsme prostě to na to šli, dalo by se říct jakoby bajkou, že jsme jako na moři, plujeme na lodi, a najednou vidíme, jak na moři plave vor a na něm je miminko samotné. Tak říkáme, no co uděláme, no miminko si vezmeme, protože je sám, opuštěný, musíme se o něj postarat. Ale až připlujeme do přístavu, tak prostě miminko vrátíme rodičům anebo těm lidem, kteří se o něj postarají po nás. Ona to pochopila a vlastně v tomhle krédu žije“ (PP2). Dcera pěstounky se tedy se situací vyrovnala dobře, drobné problémy se objevily pouze nyní u chlapečka, kterého mají momentálně v péči: „No, teď u toho staršího, co ho teď máme, tak o to je to víc, protože on vlastně jí nabourává trošičku to její soukromí, leze jí do pokojíčku, prostě dělá jí tam neplechu. Takže tam jsou jakoby ty sourozenecké boje, tak o to víc se vždycky ptá, jak dlouho tady ještě bude“ (PP2).

7.3.6 Ukončení pobytu dítěte v PPPD Velkým problémem pro respondentku PP1 bylo ukončení PPPD, tedy chvíle, kdy ho po konci lhůty jednoho roku musela předat do péče dětského domova, coţ nesla velmi těţce a těţko se s tím smiřovala: „No pro mě to bylo jako špatný. Protože jsem si říkala, tak jako člověk se tady s nim dělá, snaží se, stará, dá ho do kupy“(PP1). Pěstounka těţce nesla především fakt, ţe chlapec přejde z její péče do péče ústavního zařízení, ve kterém se bude muset dělit o pozornost vychovatelů s několika dalšími dětmi: „A teď vlastně, protože jsme byli na několika návštěvách v tom dětském domově a teď když to tam vidíte. Tam teda byl s těmi menšími dětmi, bylo jich tam asi 7. Tak já té paní vychovatelce teda jako říkám no jo, když jako děti dělaly úkol žejo, a já říkám, ale on takhle jako úkoly vám nebude dělat. Říkám, s ním musíte sednout a vysvětlit. On prostě nerozumí, co je tam napsané“ (PP1). Z rozhovoru s pěstounkou dále vyplynulo, ţe si přemístění chlapce do dětského domova dávala trochu za vinu, měla pocit vlastního selhání: „Můžu vám říct, že prostě opravdu, že jsem měla z toho jako hrozný pocit.

76

Takové to, že jsem jako selhala já. A pak jsem si říkala hele ne, vždyť ty jsi udělala, co jsi mohla“ (PP1). Přestoţe se však pěstounka snaţila vše zvládnout s nadhledem, od počátku věděla, ţe pěstounská péče je opravdu jen na přechodnou dobu, tudíţ věděla, ţe jednou okamţik odchodu přijde, přesto ji to velmi zaskočilo: „No, tak prostě najednou, stejně mě to semlelo. Protože to není jedno člověku, si říkáte tak tady se s tebou lopotím, lítáme, tohle a teď jako jo tohle. A pak jsem si říkala udělala jsi opravdu, co jsi mohla a víc prostě udělat nešlo. A i kdybych se roztrhala, tak prostě druhej řekne ne, nejde to, nepůjde, a tak to prostě je. Tak jsem si říkala, hele nemáš si co vyčítat, prostě ne“ (PP1). O vyrovnání se s odchodem dítěte z péče pěstouna mluvila i respondentka NRP1, která uvedla, ţe způsob vyrovnání se s odchodem dítěte je také mimo jiné ovlivněno i osobností pěstouna, kdy i pěstouni svým způsobem navazují citový vztah k dítěti: „Ono je to asi i o osobnosti těch pěstounů, protože nejen ty děti si zvykají na pěstouny, ale i pěstouni na ty děti. Takže většinou to první dítě, které odejde, ty pěstouni opláčou, protože si na to dítko zvyknou“ (NRP1). Respondentka dále zmínila, ţe vyrovnání se s odchodem můţe být i ovlivněno tím, kam dítě z péče pěstounů odchází, zda do rodiny nebo dětského domova: „Ono je to asi jednodušší pro ty pěstouny, když odchází třeba do rodiny, do osvojení, a něco asi jiného je, když ten pěstoun ví, že ty děti přechází do dětského domova. Že potom je to i o osobnosti toho pěstouna, jak on má ten přístup. Že asi člověk nemůže být chladný úplně ke všemu, ale pokud má dítě doma rok, kterého si, nechci říct vypiplává, ale kdy ho vychovává, pečuje o něj 24 hodin denně a po roce ho prostě musí dát do dětského domova, to musí být asi pro ty pěstouny taky asi hodně těžká zátěž psychická“ (NRP1). Trochu jiný náhled na odchod dítěte z rodiny pěstounů zmínila respondentka PP2, která odchod dítěte pozoruje spíše z povzdáli a vše nechává na stálých pěstounech anebo osvojitelích: „U toho předávání my vlastně zaujmeme potom tu nějakou tu funkci toho dohlížení jenom, té nápovědy, co má dělat, když třeba dělá tohleto a támhleto. Takže my když vlastně předáváme, tak necháváme všechno na té matce. Už jakoby přebírá tu zodpovědnost a jakoby tu starost o to dítě“ (PP2). Kaţdopádně přiznává, ţe jí je vţdy líto, kdyţ od nich dítě odchází, hodně také záleţí na době, kterou u nich dítě strávilo: „Vždycky je tam taková nějaká ta lítost, říkám, čím to dítě je tady déle, tím je to horší“ (PP2). Zároveň dodává, ţe si našla vlastní způsob, jak se s odchodem dítěte

77

vyrovnat: „Já když už vlastně tam ty rodiče jsou a vím, že, tak já už se jakoby psychicky připravuji, je to takové to období, kdy já se jakoby začínám, já tomu říkám odlupovat. Protože když to dítě přijímám, tak já tomu jakoby takhle obrazně, já to dítě přijmu a jakoby si ho nalepím a o to dítě se starám, mám k němu vztah, mám ho ráda, pusinkuju ho, já bych ho nedala za nic na světě. Ale přijde telefon, máme rodiče, máme pěstouny, a okamžitě tím jakoby se začnu aha, tak už jsou tady, tak už se jakoby trošičku připravuju na to, že to dítě odejde. A funguje to“ (PP2). Způsob vyrovnání se s odchodem dítěte je dle respondentky také ovlivněn tím, ţe jiţ má své rodičovské potřeby naplněné: „Jelikož mám tři děti, dvě dospělé, mám už dokonce vnučku. Takže nějakou tu rodičovskou potřebu už mám naplněnou. Takže teď já jenom prostě to, že ty miminka mám prostě ráda, miluju je, prostě děti, dala bych pro ně všechno, ale vím, že půjdou pryč a dokážu se s tím vyrovnat. Takže je to úplně v pohodě“ (PP2). Respondentka dále uvedla, ţe s mnoha dětmi, které měla v péči, se vídá i poté, co byly umístěny do péče stálých pěstounů, jsou tedy s dětmi nadále v kontaktu, coţ hodnotí velmi pozitivně: „Ty vztahy s těmi pěstouny udržujeme, doposud jsme v kontaktu, takže já vím, jak holčička roste, už je to velká holka, co umí všechno, co všechno povídá. Takže víme o ní. Víme o ní, jak roste, má se dobře“ (PP2).

7.3.7 Chybí následná odpovídající péče Pěstounská péče na přechodnou je vnímána jako alternativa pro umístění dítěte do ústavní výchovy. Respondentka OSPOD1 se zamyslela nad tím, zda je vyuţití PPPD vhodné v případě, kdy se ani po uplynutí lhůty jednoho roku nezlepší situace v rodině a dítě je následně umístěno do dětského domova. Respondentka polemizuje nad tím, ţe veškerou péči, kterou zajistila pěstounka na přechodnou dobu, by byl schopen zajistit i dětský domov: „Ono to je sporný, ona samozřejmě tady v tom konkrétním případě ta pěstounka zajistila to, co všechno měla, ale tak to by v podstatě zajistil i dětský domov, když by byl převelený do dětského domova“ (OSPOD1). Zároveň dodává, ţe v tomto konkrétním případě by se vyuţití PPPD jevilo jako přínosné za předpokladu, ţe by po uplynutí lhůty jednoho roku nebyl chlapec umístěn do dětského domova, ale například do klasické pěstounské péče: „Tam by to bylo určitě přínosnější, kdyby teda když už ta pěstounka takhle zafungovala, aby následně byli i pěstouni dlouhodobí, aby se

78

zabránilo tomu, že prostě kluk vlastně šel do rodiny, kde měl svůj pokoj, kde měl svojí jednu pečující osobu a najednou po roce měl jít zase do kolektivu dětí a vychovatelů. Takže tam jako přínos to mělo, pěstounka zajistila to, co zajistit měla, nicméně ten domov by to zajistil taky a ještě by byl kluk ušetřený toho roku vlastně u cizích lidí, když stejně skončil v děcáku“ (OSPOD1). Po umístění do dětského domova si chlapec opět musel zvykat na nové prostředí, na nové lidi. Také si musel zvyknout na to, ţe se o pozornost vychovatelů musí s někým podělit a není jiţ středem pozornosti: „Tak těžko si zvyká na ten kolektiv, no, je tam, přesně se odrazilo na něm, když byl v té rodině jakoby takový mazlíček a u té pěstounky teda ta zajistila všechno, co má, ale bylo to její první dítě, byl to vlastně už starší kluk, byl na tom tak, jak byl, takže ho taky asi dost jako rozmazlovala, nebo dost se mu jako věnovala, možná až abnormálně a ten kluk na to vlastně teď není zvyklý, že to takhle nemá. Že prostě už není zvyklý na to, že si nemůže říct, že má hlad, že by chtěl to a to, že si nemůže říct, že by teď chtěl bonbón a že by teďka chtěl brambůrky, že to tam takhle prostě jako nejde, no.“ (OSPOD1). Problém, kdy je dítě po uplynutí lhůty jednoho roku následně umístěno do dětského domova, zmiňovaly téměř všechny respondentky. Respondentka NRP1 vidí hlavní překáţku v tom, ţe je v současné době nedostatek klasických pěstounů, kteří by mohli o děti následně pečovat: „To je další problém. Ono jakoby možná třeba jsou, ale u nás třeba v tomhle kraji je problém, že většina populace těch dětí, které my potřebujeme umístit do náhradní rodinné péče, jsou většinou romské děti a lidi se bojí si brát na stálou pěstounskou péči romské děti. Další problém jsou opravdu třeba i sourozenecké skupiny. Že ti pěstouni jsou nastaveni na jedno, dvě, maximálně tři děti a když máme sourozeneckou skupinu třeba o pěti o šesti, nebo i vícero sourozencích, tak už je to pak problém umisťovat tyhle děti“ (NRP1). Respondentka OSPOD1 uvedla, ţe se jí nelíbí současná legislativa, kdy se ve všech případech musí dítě přednostně umístit do péče přechodných pěstounů bez ohledu na to, zda je to pro konkrétní dítě vhodné: „Teď to funguje tak, že se vyžádá z krajského úřadu zpráva o tom, jestli jsou volní pěstouni nebo nejsou, krajský úřad napíše, že jsou volní, a pokud volní jsou, tak to dítě by se do té pěstounky mělo prostě umístit přednostně, že jo. A nikdo zatím moc neřeší, jestli je to pro něj správně, nebo ne“ (OSPOD1). Zároveň dodává, ţe kaţdý pracovník OSPOD můţe zhodnotit, ţe umístění dítěte do PPPD není vhodné, vţdy se však vystavuje riziku, ţe mu bude vyčteno, ţe

79

nevyuţil moţnosti NRP: „Samozřejmě když se pak ten, je možnost říct, že se to tomu pracovníkovi nelíbí, že ten kluk prostě není zralý na pěstounku, že to není tenhle případ, ale tím už zase ten pracovník riskuje akorát to, že při kontrole nebo při nějaké stížnosti ho pak můžou napadnout za to, že nevyužil náhradní rodinnou péči“ (OSPOD1). Respondentka OSPOD1 tedy shrnuje, ţe pokud je dítě umístěno do PPPD a následně se nenajde odpovídající následná péče, nevidí v tomto případě vyuţití PPPD jako přínosné: „Ale když to pak má najednou skončit děcákem, tak je to o ničem, no. Pokud jako ta následná není, tak v tom ten přínos nevidím.“ (OSPOD1). Umístění chlapce do dětského domova se nelíbilo ani pěstounce, která o něj do té doby pečovala. Vzhledem k tomu, ţe se jednalo o první dítě, které měla pěstounka v péči, vzbudilo to u ní jisté pochybnosti o smyslu a přínosu PPPD: „Tak prostě akorát jsem si říkala Ježíši Kriste, jestli je to moje první dítě, jestli dostanu druhé a dopadne to takhle, tak jsem říkala, tak začnu o té práci vůbec pochybovat, jestli vůbec to má smysl, jestli je to k něčemu dobré“ (PP1). Dále dodává, ţe se tato situace neshoduje s jejím očekáváním a s tím, co se dozvídali na kurzech pro pěstouny: „Nám vždycky říkali, že ty děti se budou vracet, ne že půjdou do dětského domova. A já jsem si říkala, no to potom nemá cenu. Tak ať je tam dají hned s prominutím, než tady se s nimi rok snažíte, věnujete, že jo, dáte, vidíte ty úspěchy, pokroky a pak najednou šup, tak si řeknete, no tak k čemu je ta moje práce? Prostě to je úplně hrozný“ (PP1). Stejný názor zastává i pěstounka PP2: „To je nejhorší, co může být, když dítě od přechodných pěstounů jde zpátky do dětského domova. Takže to by takhle nemělo být“ (PP2). Respondentka NRP1 vidí hlavní problém v tom, ţe starší děti s pěstouny navazují citovou vazbu a je pro ně poté mnohem těţší smířit se s tím, ţe odchází z rodinné péče do dětského domova: „Co se u těch starších dětí, že pokud se ví, že se to dítě neumístí do náhradní rodinné péče, tak se děti umisťují pěstounům na přechodnou dobu, kde ty starší děti už si vytvářejí citové vazby, zvyknou si na to prostředí a po roce musí přejít do dětského domova“ (NRP1). Děti mají problém s tím, aby pochopily, z jakého důvodu odchází z jedné rodiny, kam byly nedávno umístěné, do dětského domova: „To právě vidím negativní u těch starších dětí, že opravdu tam prostě si ty starší děti vytváří tu citovou vazbu na ty pěstouny a to dítě nepochopí, že musí být přemístěno do jiného zařízení“ (NRP1).

80

Problém s následným umístěním dětí například do klasické pěstounské péče zmínila i respondentka NRP2: „Já bych to prostě vždycky zvažovala, protože dobře, umístím, v tuhle chvíli budu mít třeba sourozeneckou skupinu školáků, které umístím k přechodným pěstounům, protože jsou zrovna volní a výjimečně jsou schopni přijmout i skupinu, tak to je velký zázrak, ale já potom nemám šanci do dlouhodobé pěstounky ty děti umístit“ (NRP2).

7.3.8 Ţádné předpoklady pro návrat do biologické rodiny V předchozí kapitole jsem nastínila situaci, kdy ke zlepšení situace v rodině nedojde, a děti jsou umístěny do jiného zařízení. V tomto ohledu respondentky polemizovaly nad tím, zda by tato skutečnost mohla být zohledněna jiţ při samotném rozhodování o tom, zda je vhodné umístit dítě do PPPD především s ohledem na fakt, zda je v rodině předpoklad zlepšení situace. Respondentky mají zkušenosti s tím, ţe v některých rodinách je patrné, ţe rodina nemá ţádnou snahu o zlepšení své situace, tudíţ je dítě do PPPD umístěno bez vidiny toho, ţe by bylo navráceno do biologické rodiny: „Ale pokud vyloženě se dá předpokládat, že matka je drogově závislá, dnes tady má šest dětí a nestará se ani o jedno, tak asi teda se dá předpokládat, že nebude ani o tohle“ (NRP1). Podobný názor zastává i respondentka NRP2: „Takže po roce tak jako tak budou prožívat ztrátu, protože na jednu stranu mě může někdo napadnout, že předjímám, na druhou stranu já mám představu a vím, jak to vypadá s dlouhodobými pěstouny v tomto kraji, a vím, že prostě ti dlouhodobí pěstouni, když se podíváte do naší knihy žadatelů, tak to je třeba dva tři za rok, kteří žádají o zprostředkování dlouhodobé pěstounské péče. To prostě není šance umístit. Tak proč bych je umisťovala do přechodné pěstounky, nechala je přilnout k těm přechodným pěstounům a po roce je dávala do ústavu. To mi přijde jako hrozné“ (NRP2). Hlavní problém vidí v tom, ţe děti během jednoho roku se stihnout citově navázat na pěstouny, kteří o ně pečují, a po uplynutí jednoho roku děti proţívají ztrátu ve chvíli, kdy jsou opět přemístěny, coţ respondentka vnímá jako negativní dopad na děti: „A pak to vnímám jak ztrátu pro ty děti, protože oni přilnou během toho jednoho roku. Těžko si můžou naplánovat, že za jeden rok nepřilnou k někomu, když je to třeba osmileté dítě. Je to velká část jeho života“ (NRP2). Respondentka NRP1 také uvedla konkrétní zkušenost, kdy nebyl předpoklad pro

81

to, ţe se dítě navrátí do biologické rodiny, přesto byla umístěna do péče pěstounů na přechodnou dobu, od kterých byla následně přemístěna do dětského domova, coţ nesla velice těţce: „Ale v případě, že se ví, nebo se předpokládá, že z nějakých důvodů se nebude vracet do biologické rodiny, tak tam bych asi nevyužila tohohle institutu pěstounské péče na přechodnou dobu. Protože takový případ jeden si pamatuju, že to byla pětiletá holčička. Vědělo se, nebo byla umístěna do pěstounské péče na přechodnou dobu, matka spíš z jejích zdravotních důvodů se o ní nemůže starat, protože nebyla úplně zcela duševně v pořádku a vědělo se, že do toho roka matka se neuzdraví, nebo prostě si nevytvoří takové podmínky, aby si to dítě mohla převzít, a po roce byla umístěna do dětského domova“ (NRP1). Respondentka PP2 také pečuje o chlapečka, u kterého není téměř ţádný předpoklad pro to, ţe bude navrácen do biologické rodiny: „protože k rodičům se nevrátí, protože tatínek má rakovinu v pokročilém stadiu a maminka, tam jako sociální pracovnice nedoporučuje návrat zpět k matce, jelikož byla zlá a děti bila. Takže teď vlastně v téhle fázi čekáme na pěstouny, trvalé pěstouny. Jestli se prostě najdou v republice“ (PP2). Respondentka OSPOD1 by přínos viděla v tom, ţe by krajský úřad vţdy mohla na základě ţádosti pracovníka OSPOD posoudit konkrétní situaci dítěte, zda je pro něj umístění do PPPD vhodné: „Samozřejmě myslím si, že by v tady tom měl trošku i pomoc krajský úřad, který by minimálně prostě teda řekl, je tady volný pěstoun, ale není vhodný pro toho a pro toho a není vhodný třeba pro tenhle případ“ (OSPOD1).

7.3.9 Doba trvání PPPD Respondentky také zmiňovaly, ţe by uvítaly moţnost prodlouţení lhůty umístění dítěte v PPPD. Respondentka PP1 zmiňuje, ţe by se tak mohla poskytnout šance matce, která projevila snahu o zlepšení své situace, ale doba jednoho roku byla pro ni krátká: „No a já právě jsem si myslela, že třeba by jako šlo prodloužit, protože jsem si říkala, proč by to jako nemohlo jít, já jsem si říkala, tak třeba dobře, maminka teda bude mít snahu tak třeba mi ho prodlouží o půl roku, že jo, ona se zatím zmátoří, a klučík může jít k ní, že jo, zpátky a hotovo. No ale bylo mi prostě řečeno, že ne, že to nejde“ (PP1). Respondentce se striktní lhůta jednoho roku zdá příliš přísná: „Proč třeba nedat tu

82

možnost, aby teda rodina dobře, tak se postaví na nohy a to dítě třeba za další tři čtyři měsíce může jít zpátky a je to, žejo. Než jako teda striktně, jsme tady rok a prostě tím to končí a prostě hotovo. To mi přijde takové dost tvrdé“ (PP1). Podobný názor zastává i respondentka OSPOD1, která by také chtěla dát šanci rodičům, kteří se opravdu snaţí, ale doba jednoho roku pro ně nebyla dostatečně dlouhá: „Tak určitě by tam měla být aspoň nějaká možnost prodloužení, že tam teďka není. Protože opravdu může být rodič, který se během toho roku snaží, udělá, ale stejně během toho roku nedosáhne všeho, co chtěl, tak když už by to byl takový snaživý člověk, tak ať se to protáhne ta pěstounka. Na rok a půl, na dva“ (OSPOD1). Prodlouţení lhůty jednoho roku by uvítala i respondentka NRP2, která poukazuje na fakt, ţe jsou situace, kdy je prokazatelné, ţe by se dítě jiţ brzy mohlo dostat do odpovídající péče klasických pěstounů, kdy se například pouze čeká na vydání soudního rozhodnutí, nebo nabytí právní moci rozhodnutí, ale s ohledem na končící lhůtu PPPD musí být situace vyřešena umístěním dítěte do dětského domova. V těchto konkrétních případech by respondentka NRP2 uvítala moţnost výjimečného prodlouţení: „Nedomyšlené je to v tom, že by měly existovat ještě výjimky pro ten okamžik, kdy vím, že prokazatelně do půl roku dosáhnou té právní volnosti. Proč bych v tu chvíli. Já vím, že je obava, aby z toho nebylo pravidlo, že ty děti tam budou déle, ale proč nutně po roce, maximálně po roce“ (NRP2). Zároveň dodává, ţe výjimky dosud existují pouze v případě, ţe by byl do rodiny pěstouna umístěn sourozenec: „Tam je výjimka, pokud v průběhu roku se k tomu dítěti přidá sourozenec, tak je možno tu lhůtu protáhnout, ale jenom v tomhle případě“ (NRP2). Respondentce se nelíbí, ţe by dítě po roce opět muselo měnit prostředí jen z důvodu toho, ţe se čeká na vyřízení soudních záleţitostí, kdy tímto dítě prokazatelně opět trpí: „Já si zase myslím, že když dosahujeme právní volnosti a jenom ne naší vinou, že ještě nebylo nařízeno jednání o tom, že není třeba souhlasu rodičů k osvojení dítěte a my jsme prostě do toho jednoho roku to nedotáhli, protože jsme půl roku čekali na nařízené jednání, proč by to dítě mělo měnit prostředí? Jenom proto, že soud se nenařídil? A má prožívat ztrátu? To je hrozné“ (NRP2). V těchto případech by tedy respondentka uvítala moţnost vyuţití výjimek, je si však vědoma toho, ţe by se mělo jednat o odůvodněné případy: „Které by byly jasně odůvodněné prostě, já můžu prokázat, kdy já jsem ten návrh podala, kdy prostě už bylo zřejmé, že ten rodič už ten zájem neprojevoval a já jenom čekám na ten soud, anebo

83

čekám jenom na právní moc, nebo čekám jenom na napsání rozsudku“ (NRP2). K tomuto ještě dodává, ţe přestoţe se lhůta jednoho roku můţe zdát dlouhá, v případě, kdy se čeká na soudní rozhodnutí, tomu tak být nemusí: „A když vezmeme v úvahu naše soudy, jejich lhůty, tak prostě ten jeden rok, který se zdá jako dlouhá doba, to je skoro šibeniční termín. A představa, že to dítě po jednom roce musíme nutně umístit jinam, je úplně hrozivá“ (NRP2). Dlouhé lhůty čekání na soudní rozhodnutí zmínila i respondentka PP2: „Jediné, co je takové negativní, je třeba to čekání, to rozhodování soudu. Ta délka, ta prodleva. Třeba když jsme předávali malého, rodiče už byli, měli jisté, že to dítě dostanou, ale nebylo rozhodnutí. A ta maminka tady chodila skoro tři neděle na návštěvy, prostě vzala si vždycky malého, šla na procházku a tohle, a když odcházela, tak vždycky plakala a ptala se, kdy už to bude, kdy už malého, protože už navázala k němu nějaký kontakt a tak. Takže to odloučení pro ni bylo strašně stresující. Bylo stresující jak pro ni, tak i pro nás. Vždycky jsme říkali, nebojte, příští týden už by to mělo být, ale příští týden to zase nebylo, takže to bylo takové to nepříjemné, co jsme se setkali, že prostě ta prodleva těch soudů, to bylo takové nepříjemné. Prostě dávají si na čas“ (PP2). Dle MPSV je potřeba brát zřetel na to, ţe děti v raném věku mají omezené ţivotní zkušenosti a jejich vnímání času se soustředí spíše na přítomnost, nejsou tedy schopné rozlišit pojmy „dočasný“ a „trvalý“ (MPSV,2011, s. 18). V tomto ohledu se domnívám, ţe by se při řešení situace dítěte mělo vţdy ideálně vycházet z věku dítěte a jeho rozumových schopností, aby se minimalizovala míra stresu, kterou dítě při změnách v jeho ţivotní situaci proţívá.

7.3.10 Nedostatečné vzdělání pěstounů Jak bylo zmíněno v teoretické části, pěstouni na přechodnou dobu musí projít kurzy a pravidelně se vzdělávat. Respondentka NRP2 má určité pochybnosti o vzdělání pěstounů na přechodnou dobu: „A pak je ještě u přechodných pěstounů problém ten, že nikdo neřeší jejich vzdělání. To jsou vlastně lidi z venku, lidi bez vzdělání, nechci říct bez vzdělání, ale bez vzdělání ve směru k pedagogice, k psychologii, sociální práci, nic z toho ty lidi nemají. To jsou, dejme tomu vyučení lidé, optimálně třeba středoškoláci, ale bez vzdělání“ (NRP2). Dále dodává, ţe milující náruč, kterou pěstouni dětem nabízejí,

84

nemusí být postačující. Respondentka poukazuje na fakt, ţe se jedná o děti, které se momentálně nachází v krizi a podle toho je potřeba se k nim chovat: „Já si nemyslím, že někdo, kdo má jenom rodičovskou náruč, je vhodný pro tyhle děti. To jsou děti v krizi, to jsou děti, u kterých musíte sakra vědět, co děláte, s čím se můžete setkat. A tohle tady nikdo neřeší to vzdělání“ (NRP2). Respondentka NRP2 vnímá péči o děti v krizi stejně jako Matoušek (2003a), který uvádí, ţe některým dětem, které v minulosti proţily specifické ţivotní situace (např. týrání, zneuţívání, zanedbávání) je potřeba věnovat speciální terapeutické postupy a šetrné zacházení. Respondentka dále dodává, ţe k těmto dětem je potřeba přistupovat citlivě, s patřičným vzděláním v oblastech, které je nutné pro péči o děti v krizových situacích znát: „Já bych to viděla na, podmiňovala bych to nejenom jakoby tou rodičovskou zkušeností, což teda je taky kritérium, minimálně pro náš krajský úřad, že tam chtějí lidi, kteří už byli aspoň rodiči a mají nějakou takovou zkušenost, tak nejenom tím, ale zaprvé nějakou základní inteligencí a zadruhé i vzděláním. Já bych si netroufla jít do dětí v krizi a nic o tom nevědět“ (NRP2). Dále se domnívá, ţe kurzy v tomto případě nemusí být plně dostačující. Psychologické testy, kterými pěstouni na přechodnou dobu prochází, zkoumají pouze patologii osobnosti, coţ dle respondentky také není dostačující: „No to jsou psychologické testy, kde se zkoumá patologie osobnosti. Tam se vůbec nezkoumá, jaké mají ty lidi kognitivní vlastnosti, jak vůbec jsou schopní něco pojmout, jak vnímají, jak jsou empatický. Tam se čistě monitoruje, jestli nejsou patologický“ (NRP2). Respondentka dále upozorňuje na někdy nedostatečnou motivaci pěstounů na přechodnou dobu, kdy někteří ţadatelé pouze chtějí vyřešit svou finanční situaci: „Mě to strašně jakoby až vadí, protože není možné chtít, to jsou děti, které prostě utrpěly ztrátu a my chceme nabrat lidi na úřadu práce? Dlouhodobě nezaměstnané bez pracovních návyků, bez ničeho, bez vzdělání, bez pracovních návyků, kteří řeší svojí finanční situaci? Takové lidi chceme nabrat pro péči? Pro kvalifikovanou péči o dítě v krizi? Když ten jejich hlavní motiv je takový, aby se uživili. Neříkám, že to je špatný motiv. Jako rekrutovat pěstouny na přechodnou dobu z úřadu práce mi přijde zvrhlé přímo“ (NRP2). Finanční motivaci některých pěstounů na přechodnou dobu zmínila i respondentka NRP1: „Zájem o tu pěstounskou péči na přechodnou dobu, zatím někteří lidé, respektive ženy, už třeba staršího věku, řeší svojí zaměstnanost. Že i z tohohle důvodu. Že ta motivace není u všech, neříkám, že to není u všech jako stejné, ale u všech

85

to nebývá jako pomoc tomu dítěti jako taková“ (NRP1). Nutnost pravidelného vzdělávání zmínila i respondentka PP2, která uvedla, ţe prvotní kurzy rozhodně nejsou dostačující: „A co bych ještě chtěla zmínit, my jako pěstouni se musíme dál vzdělávat. To neznamená, že proděláme kurz a tím to pro nás hasne. Ročně musíme mít 24 hodin vzdělávání. Vzdělávání, ať je to vzdělávání formou školení, seminářů. Může to být i tím, že prostě budeme studovat knížky. Máme možnost od doprovázející organizace si půjčit knížky, které mají na konkrétní téma. Může se to taky započítat. Ale co my máme radši, jsou ty semináře, kde je i to pozitivum, že se sejdeme“ (PP2). Respondentka PP1 také zmínila, ţe má moţnost vyuţít pravidelných konzultací u psycholoţky, coţ hodnotí velmi pozitivně. Zde můţe konzultovat své obavy, nejistotu a tím se i něco nového přiučit: „Určitě je dobře, že můžete za někým jít, s někým ještě jiným si o tom promluvit, prostě že není vyloženě jen jako jeden člověk a to, že to je lepší, když fakt těch lidí je víc. Že prostě to můžete probrat, jak potřebujete“ (PP1).

7.3.11 Porovnání PPPD s moţností vyuţití ÚV Zkušenosti s vyuţitím PPPD také vedly některé respondentky k tomu, ţe se zamyslely nad tím, zda je v některých situacích pro dítě vhodnější umístit ho do dětského domova, nikoliv do péče pěstounů na přechodnou dobu. Respondentka NRP2 poukazuje na fakt, ţe dětský domov můţe být pro dítě stálejší řešení neţ PPPD, dítě nemusí procházet tolika změnami prostředí: „Možná, že těch změn, když se děje tomu dítěti v tom dětském domově míň změn, jakože existují dětské domovy, kde se ten personál nemění, kde ty děti prožijí dejme tomu deset let v dětském domově, ale on je to dětský domov, který má po celou tu dobu stabilní osazenstvo, ke kterému ty děti normálně přilnou, tak se tam můžou cítit líp, než kdyby vystřídaly několik pěstounů. Pokaždé mají šanci přilnout a znovu odejít. Navíc tam budou jako bonus i ty děti, které tam budou s nimi vyrůstat a které budou vnímat jako sourozence. Celkově i to prostředí, že jo, místo. Oni s tím mění po tom roce všechno“ (NRP2). Respondentka PP1 se zamýšlí nad tím, zda pro dítě není vhodnější rovnou umístění do dětského domova za předpokladu, ţe k navrácení do biologické rodiny pravděpodobně nedojde: „Ale když pak se tady rok snažíte a najednou pak jí šoupnou támhle, tak to je špatně. To prostě takhle by nemělo být. Měly by prostě ty děti by se

86

měly vždycky mít aspoň kam vrátit. Já vím, že občas to prostě nejde, ale pak záleží zase přesně tak na vyhodnocení té sociální pracovnice té situace, jestli si myslí, jestli opravdu jo se tam ta možnost do té rodiny se vrátit anebo jestli je potom teda, v tom případě když by teda usoudila, že je lepší dětský domov, tak si asi myslím, možná že to bude hnusné, co teď řeknu, ale pro to dítě by třeba bylo lepší tam jít hned, než…“ (PP1).

7.3.12 Dílčí závěr Všechny respondentky uvedly několik problémů a negativ, která spatřují ve vyuţití PPPD. Ani jedna respondentka neuvedla, ţe by k tomu institutu neměla vůbec ţádné výhrady. Z rozhovorů vyplynulo několik problémů, se kterými se musely respondentky při vyuţití PPPD vypořádat. Pěstounky například uváděly, ţe velkým problémem byla reakce dítěte na přechod dítěte do jejich péče. Obě pěstounky se setkaly s negativními reakcemi dětí, kdy děti velmi často plakaly a špatně zvládaly změnu prostředí. S tím také souvisela reakce biologické rodiny na skutečnost, ţe jejich dítě bylo umístěno do péče pěstounů. Jedna z pěstounek se setkala s tím, ţe rodina se k ní chovala velmi špatně. Druhá pěstounka negativní reakci ze strany rodiny nezaznamenala, spíše se naopak v několika případech setkávala s vděkem a pochvalou ze strany biologické rodiny. Pěstounky také hovořily o rozdílném přístupu sociálních pracovnic, kdy trochu negativně vnímaly jejich nečinnost v některých případech. Zároveň ale dodaly, ţe to můţe být způsobeno jejich pracovním vytíţením. Za nejvíce problematické respondentky povaţují skutečnost, ţe pokud se po dobu jednoho roku nepodaří umoţnit dítěti návrat do biologické rodiny, je následně umístěno do dětského domova. Tuto skutečnost všechny respondentky vnímají velmi negativně a za této situace nevidí ve vyuţití PPPD ţádný přínos. Respondentky také polemizovaly nad tím, zda je v některých případech nutné umístit dítě bezpodmínečně do PPPD tak, jak jim to ukládá zákon, i kdyţ je zřejmé, ţe ke zlepšení ţivotní situace biologické rodiny pravděpodobně nedojde. Za těchto okolností respondentky navrhovaly umístění dítěte do dětského domova, aby se zamezilo opakovanému střídání prostředí, coţ respondentky shodně hodnotí velmi negativně. V této souvislosti také respondentky porovnávaly vyuţití PPPD a umístění dítěte do ústavní péče.

87

Respondentky také negativně hodnotí striktní dodrţování lhůty jednoho roku, po kterou PPPD trvá. Respondentky shodně uváděly konkrétní zkušenosti, ve kterých by bylo přínosné lhůtu prodlouţit, neboť byla v zájmu dítěte. Zároveň dodávaly, ţe by prodlouţení lhůty bylo moţné jen v odůvodněných případech, aby se zamezilo zneuţívání prodlouţení. Z rozhovorů vyplynulo, ţe předním hlediskem by měl být vţdy zájem dítěte, s ohledem na své negativní zkušenosti respondentky částečně pochybovaly, zda je současná úprava vyuţití PPPD opravdu vţdy v zájmu dítěte. Tyto názory částečně korespondují s názorem Matouška (2003), který se domnívá, ţe sociální pracovníci by měli vţdy hledět bezpodmínečně jen na nejlepší zájem dítěte, neboť rozpoznání ohroţených dětí a posouzení jejich potřeb je důleţitý krok pro budoucí zlepšení situace dítěte. Jedna z respondentek dále zmínila, ţe velké negativum vidí v nedostatečném vzdělání pěstounů na přechodnou dobu, kdy se domnívá, ţe pro péči o děti, které se nachází v krizi, by měli mít pěstouni odpovídající vzdělání, kdy dosavadní kurzy a vzdělání hodnotí respondentka jako nedostatečné. Také negativně zhodnotila fakt, ţe v současné době, kdy je výkon pěstounské péče na přechodnou dobu stále ţádanější, dochází k tomu, ţe o výkon PPPD ţádají i lidé s nízkým vzděláním, kteří tím pouze řeší svou nezaměstnanost a finanční situaci, bez zjevné motivace na pomoc dětem. Respondentka by uvítala, aby na osoby pěstounů na přechodnou dobu byly kladeny mnohem větší nároky, neţ jsou kladeny doposud, neboť se domnívá, ţe dosavadní poţadavky na výkon PPPD nejsou odpovídající.

7.4 DVO4: Jaká pozitiva a přínos spatřují sociální pracovníci OSPOD a pěstouni na přechodnou dobu ve vyuţití PPPD v procesu sanace biologické rodiny v rámci SPOD? Tato dílčí výzkumná otázka byla zaměřena na zjištění, jaká pozitiva a přínos spatřují sociální pracovníci OSPOD a pěstouni na přechodnou dobu ve vyuţití PPPD v procesu sanace biologické rodiny v rámci SPOD s ohledem na jejich dosavadní zkušenosti. Pozitiva a přínos PPPD, které vyplynuly z rozhovorů, jsem rozdělila do následujících kategorií.

88

7.4.1 Rychlé zlepšení ţivotní situace dítěte Respondentky zmínily, ţe hlavním přínosem umístění dítěte do PPPD bylo téměř okamţité zlepšení situace dítěte. Během krátké chvíle tedy došlo k nápravě toho, co bylo zanedbáno rodiči: „Tam v tomhle směru došlo k hodně výrazné změně. Absolvovala s ním ušní vyšetření, neurologické vyšetření, mam pocit, že i snad jako psychiatrické vyšetření, pravdu všechny různé odborníky jako obcházela“ (OSPOD1). Pěstounka tedy během krátké doby zajistila vše potřebné. „To, co máma vlastně zanedbala, tak vlastně já jsem za ní vlastně vyřídila, vyběhala a kluk jako byl v pořádku“ (PP1). „Docházka byla absolutně bezproblémová, vyšetření měl všechny, kontroly taky, pořídili mu naslouchadla, jako všechno v tady tom směru bylo zajištěné“ (OSPOD1). Pracovnice OSPOD tedy největší přínos PPPD vidí v tom, ţe pěstouni okamţitě napraví to, co bylo v rodině zanedbáno a rodiče získají dostatek času na zlepšení své situace: „Ten přínos by byl v tom, že prostě ta pěstounka by zasáhla v tu chvíli, kdy už bylo potřeba zasáhnout, aby dohnala ty vyšetření, aby se teda stanovily diagnózy, aby se dohnala aspoň ta první třída a jinak jako by to, vlastně opravdu by to bylo přechodný, na přechodné zajištění toho, co ta máma nezvládla, tak aby za ní zvládnul teda někdo jiný a ona měla čas si jakoby pracovat sama se sebou“ (OSPOD1).

7.4.2 PPPD jako forma rodinná péče Dalším přínos vidí respondentka OSPOD1 v tom, ţe se jedná o rodinnou péči, kdy se dítěti dostává větší pozornosti, neţ by se mu dostalo v ústavním zařízení: „Tak pozitivum je, že to je opravdu jako rodinná péče, že tam to dítě má víc, jakože té pozornosti, když už teda z takových podmínek, z jakých jde, že se mu opravdu někdo věnuje“ (OSPOD1). Rodinnou péči taktéţ zmínila i respondentka PP2: „Naše krédo je nahradit kojenecké ústavy a dětské domovy. To znamená dítě je v rodinném kruhu, prostě. Takže jsou v rodinném prostředí, ta péče je prostě jenom o to jedno dítě. Věnujeme se mu, dáváme tu lásku a všechno to, co to dítě potřebuje“ (PP2). S těmito názory respondentek koresponduje i doporučení MPSV, které vidí PPPD jako vhodnou alternativu pro poskytnutí potřebného rodinného zázemí dětem, především v kojeneckém věku, kdy je potřeba podporovat jeho vývoj především

89

osobním a intenzivním kontaktem, kdy děti nejvíce potřebují individuální péči, které se jim v ústavním zařízení nedostává (MPSV,2011, s. 21). Respondentka PP1 vidí další přínos v tom, ţe můţe dítěti pomoci, věnovat se mu, něco ho naučit, předat mu něco ze sebe: „Víte co, tak tam vidíte, že jako těm dětem pomůžete, že to není takové jako, dobře, ty máš problém, šup a my tě strčíme támhle do zařízení a tak tam budeš, ježiš vždyť jako jo. Prostě tady se mu můžete věnovat, naučíte, vidíte prostě, co umí, co dokáže za tu dobu. A to prostě je úžasné. Prostě jako je to fakt moc pěkné, že prostě vidíte, že po sobě něco jako v tom dítěti necháte, že si něco odnese a že prostě jste ho jako něco naučila a něco mu dala. I když pak půjde jinam, ale prostě věřím tomu, že prostě to málo mu tam zůstane“ (PP1). Ve vyuţití PPPD vidí smysl v tom, ţe se dá dětem pomoci i jiným způsobem, neţ ústavní péčí: „Takže věřím tomu, že teda jako ty děti, co budou mít štěstí a dostanou se buď do své rodiny, nebo třeba do jiné dlouhodobé, že prostě v těch dětech to zůstane, jo. Že prostě ta práce není zbytečná v tomhle případě“ (PP1). Respondentka dále dodává, ţe pocit uspokojení se váţe i s tím, zda se dítě vrací do své původní rodiny, popřípadě do klasické pěstounské péče, a nikoliv do dětského domova: „Pokud to děcko nepůjde do takových zařízení, tak jako jo, je to pro mě uspokojení, že prostě teda dobře, tak rok se tady s tebou budu mordovat, rok se něco naučíme, dáme do kupy, budeš pokračovat dál prostě a půjde to někam dál, tak máte dobrý pocit“ (PP1).

7.4.3 Vhodné vyuţití pro miminka Respondentky také zmiňovaly, ţe přínos PPPD je závislý i na věku dítěte. Respondentky shodně uváděly, ţe největší přínos vyuţití PPPD vidí u nejmenších dětí: „Můj názor je, že miminka, pokud jsou v rodinném prostředí a je jim věnována plná péče, tak je to naprosto v pořádku“ (NRP1). Kladně hodnotí především fakt, ţe je jim věnována patřičná pozornost a péče, které by se jim v kojeneckém ústavu nedostalo: „Ty pozitiva určitě u těch miminek, kde vlastně u toho raného věku ty děti potřebují nejvíc kontaktu, potřebují tu největší péči a nejvíc pozornosti. Jako opravdu, co máme zkušenosti s těmi pěstouny, tak mají, jsou schopni tohle tomu dítěti poskytnout. Na rozdíl od toho kojeneckého ústavu, kde opravdu to říkám, že to jsou děti v králíkárnách, že tam jsou zavřené v těch postýlkách, protože není kapacitně možné, aby se s těmi

90

dětmi někdo mazlil, nebo se jim věnoval opravdu hodně“ (NRP1). Respondentka NRP2 také vidí vyuţití PPPD jako ideální řešení pro péči o nejmenší děti za situace, kdy rodina nemůţe o miminko dočasně pečovat. Péče pěstounů je v tomto případě vhodnější neţ pobyt v kojeneckém ústavu: „Rozhodně jsme o tom mluvily s kolegyněmi a shodly jsme se v tom, že pěstounka na přechodnou dobu je výborné řešení pro miminka, pro novorozené děti, které by z porodnice přešly do kojeneckého ústavu. Pokud se podaří, že se to dítě umístí z porodnice k přechodným pěstounům, tak je to pro to dítě vítězství a v těch raných fázích má ideální podmínky“ (NRP2). Podobný názor zastává i respondentka PP2: „tam právě si myslím, že je to prospěšnější, než u těch starších dětí. Protože, abych to takhle shrnula, když my vlastně to dítě máme, tak my se mu věnujeme stále. Takže dítě zapláče, okamžitě jsme u něj. Když to máme porovnat - kojenecký ústav a dítě pláče, pláče, pláče a potom už nepláče. Protože už nemá koho volat a podobně“ (PP2). Stejný názor zastává i respondentka OSPOD1: „nebo tu pěstounku na přechodnou dobu opravdu udělat jenom pro úplně nejmenší miminka, které si prostě jako nepamatují, co zažily. Do těch dvou let možná, ale i to už je možná hodně, opravdu třeba pro kojence, nebo takhle. Pro ty děti, které si to prostě nebudou jako vyloženě pamatovat, čím prošly, nebo kde byly“ (OSPOD1). Vágnerová k problematice péče o nejmenší děti uvádí, ţe novorozenec, o kterého dočasně nemůţe matka pečovat, by mělo být předáno do náhradní rodiny co nejdříve. Nemělo by opakovaně měnit prostředí a hlavně základního pečovatele, aby nebylo zbytečně dezorientované, od počátku ţivota by se o novorozence měl starat jeden člověk, aby dítě mělo šanci zapamatovat si jeho vůni, hlas a doteky a získalo tak pocit základní jistoty (Vágnerová, 2012, s. 37). Výše uvedené názory respondentek také korespondují s doporučením MPSV, které PPPD vidělo právě jako vhodné řešení situace dítěte ve chvíli, kdy po narození nemůţe být z nejrůznějších důvodů propuštěno do biologické rodiny, ale bylo by dle dosavadních zkušeností umístěno do kojeneckého ústavu. V tomto ohledu je dle MPSV vhodným řešením vyuţít péče PPPD, kde můţe setrvat do doby, neţ se zlepší podmínky v jeho biologické rodině, případně neţ se pro něj najde nová náhradní rodina (MPSV, 2011, s. 13).

91

Respondentka NRP1 zmínila další výhodu, a to konkrétně umoţnění navázání kontaktu dítěte s budoucími osvojiteli, coţ by v kojeneckém ústavu nebylo v takovém rozsahu moţné: „Mam i jednu takovou zkušenost, že moji žadatelé o osvojení si přebírali děti, nebo chlapečka konkrétně malého, do osvojení a přebírali si ho u pěstounky na přechodnou dobu. A zase pokud je to takhle třeba u těch pěstounů, že jsou ochotní třeba umožňovat budoucím osvojitelům, aby se nakontaktovali na ty děti, nebo tam tady konkrétně ta paní mohla přespávat i v domácnosti té pěstounky, aby si na toho chlapečka ta osvojitelka zvykla, a obráceně chlapeček vlastně na tu budoucí osvojitelku. Takže si myslím, že tohle má taky výhodu, protože v tom zařízení v kojeneckém ústavu tohle asi není možné“ (NRP1).

7.4.4 Dílčí závěr Z hlediska pozitivních zkušeností byl respondentkami nejlépe hodnocen fakt, ţe po umístění dítěte do péče pěstounů na přechodnou dobu dochází k velké a rychlé změně v oblastech, které byly dříve v jeho biologické rodině zanedbávány. Pěstounky většinou ihned zajistily nápravu ve všech oblastech, které byly u dítěte v biologické rodině zanedbány. Respondentky také shodně pozitivně hodnotily, ţe PPPD je formou rodinné péče, kdy je dítěti ze strany pěstounů věnována mnohem větší pozornost, neţ jaká by se jim dostala při pobytu v ústavním zařízení. Největší přínos respondentky shodně uvedly v případě umístění miminek do péče pěstounů, kdy u nejmenších dětí vidí umístění do PPPD jako větší přínos neţ umístění do kojeneckého ústavu. Naopak shodně uváděly, e v případě starších dětí se umístění do PPPD nejeví jako vhodná moţnost s ohledem na to, ţe starší děti si jiţ uvědomují změny, kterými prochází. Tyto názory korespondují i s názorem Matouška (2003), který pěstounskou péči vidí ideálně pro děti do 11 let, pro starší děti se jiţ nejeví jako vhodná.

92

Závěr Cílem diplomové práce bylo nalézt odpověď na hlavní výzkumnou otázku: „Jaké jsou zkušenosti a názory sociálních pracovníků OSPOD a pěstounů na přechodnou dobu na využití pěstounské péče na přechodnou dobu v procesu sanace biologické rodiny v rámci sociálně-právní ochrany dětí?“ Abych mohla nalézt odpověď na výzkumnou otázku, stanovila jsem si čtyři dílčí výzkumné otázky, díky kterým jsem zjistila, v jakých konkrétních případech práce s rodinou v rámci sociálně-právní ochrany dětí byla vyuţita pěstounská péče na přechodnou dobu, dále jsem zjišťovala, jakým způsobem bylo dále pracováno s rodinou poté, co bylo nezl. dítě umístěno do pěstounské péče na přechodnou dobu, jakým způsobem probíhal kontakt nezl. po umístění s biologickou rodinou. Dále jsem zjišťovala, jaká pozitiva a negativa spatřují sociální pracovníci OSPOD a pěstouni na přechodnou dobu ve vyuţití PPPD v procesu sanace biologické rodiny v rámci SPOD. Z výzkumného šetření vyplynulo, ţe umístění dítěte do PPPD bylo vyuţito v rodinách, kde se vyskytovaly nejrůznější typy problémů. V rodinách bylo problémem zanedbání základní péče, ať uţ z hlediska zanedbání povinné školní docházky nebo zanedbání lékařské péče, dále měly rodiny problémy s bydlením a financemi, v některých případech se také objevila drogová závislost a výkon trestu odnětí svobody. Dalším společným problémem, který respondentky zmiňovaly, byla nedostatečná spolupráce biologické rodiny s OSPOD. Vzhledem k tomu, ţe v mé diplomové práci je PPPD pojímána z pohledu sanace biologické rodiny, zabývala jsem se dále otázkou, jakým způsobem bylo po umístění nezl. dětí do PPPD s rodinou dále pracováno. Výzkumné šetření tedy nastínilo, jakým způsobem probíhala vzájemná spolupráce mezi biologickou rodinou, OSPOD a pěstouny na přechodnou dobu. Z výzkumu vyplynulo, ţe OSPOD je po umístění dítěte i nadále v kontaktu s biologickou rodinou, kdy se rodinu snaţí motivovat k tomu, aby si rodiče vytvořili odpovídající podmínky pro navrácení dítěte zpět do biologické rodiny. OSPOD je také v mnoha případech prostředníkem mezi pěstouny a biologickou rodinou, kdy rodičům zprostředkovává návštěvy dítěte u pěstounů. Vzhledem k tomu, ţe pěstounská péče na přechodnou dobu je zaloţena mimo jiné na udrţení pravidelného kontaktu biologické rodiny s nezl. dítětem, zabývala jsem

93

se také tím, zda a jakým způsobem probíhal kontakt biologické rodiny s nezl. dítětem po jeho umístění do PPPD. Respondentky ve většině případů hodnotily spolupráci s biologickou rodinou negativně, kdy rodina často odmítala spolupracovat a o dítě nejevila téměř ţádný zájem. Jedna respondentka naopak na základě svých zkušeností hodnotila spolupráci s biologickou rodinou ve většině případů pozitivně, kdy ve vzájemné spolupráci neshledala ţádné problémy. Ve vzájemné spolupráci mezi pěstounkami a pracovnicemi OSPOD respondentky zmínily pouze drobné problémy, jinak hodnotí vzájemnou spolupráci jako bezproblémovou. Pěstounky se také zamýšlely nad tím, zda je ze strany sociálních pracovnic vţdy uděláno maximum proto, aby byla situace dítěte vyřešena nejlepším moţným způsobem. Přestoţe pěstounky zmínily, ţe ze strany sociálních pracovnic mohlo být v některých případech uděláno více, následně zmínily, ţe na druhou stranu chápou, ţe jsou sociální pracovnice omezeny velkým pracovním vytíţením. Z výzkumného šetření vyplynulo několik problémů a negativ, která spatřují respondentky ve vyuţití PPPD. Ani v jednom z rozhovorů nezaznělo, ţe by respondentka neměla, s ohledem na své zkušenosti, k vyuţití PPPD ţádné výhrady. Velký problém, který musely respondentky – pěstounky – řešit, byla negativní reakce dítěte na přechod do jejich péče. Obě oslovené pěstounky se setkaly s tím, ţe dítě po přechodu do jejich péče často plakalo a těţko si zvykalo na nové prostředí. Kromě negativní reakce dětí taktéţ respondentky zmiňovaly negativní reakci ze strany biologické rodiny, kdy jedna respondentka – pěstounka – také zmínila, ţe se setkala s nadávkami a uráţkami ze strany biologických rodičů. Podobnou reakci popisovaly i respondentky – pracovnice OSPOD a NRP. Naopak jedna respondentka – pěstounka – hodnotila reakci biologických rodičů pozitivně, kdy s biologickou rodinou měla vřelé vztahy, rodiče místo hněvu projevovali pěstounce vděk a poděkování. Dalším negativem, které respondentky shodně uváděly, byla skutečnost, kdy ani po dobu jednoho roku nedošlo ke zlepšení situace v biologické rodině, a dítě bylo následně umístěno do péče ústavního zařízení. Tuto skutečnost hodnotily všechny respondentky velmi negativně. Za této situace nevidí vyuţití PPPD jako přínosné. Respondentky se také zamýšlely nad tím, zda by v některých případech nebylo vhodnější umístit nezl. dítě rovnou do dětského domova, například v případech, kdy je zřejmé, ţe návrat do biologické rodiny zřejmě nebude moţný. V této souvislosti

94

respondentky také porovnávaly vyuţití PPPD a umístění dítěte do péče ústavního zařízení. Respondentky dále negativně hodnotily lhůtu jednoho roku, která je v mnoha případech striktně dodrţována. Respondentky na konkrétních případech a na základě vlastní zkušenosti uváděly, ve kterých případech by bylo vhodné a ţádoucí dobu trvání PPPD prodlouţit. Dalším negativem, které vyplynulo z výzkumného šetření, je nedostatečné vzdělání pěstounů na přechodnou dobu, kdy jedna z respondentek navrhovala, aby byly na pěstouny na přechodnou dobu kladeny větší nároky, neţ jsou dosud kladeny, neboť současné vzdělávání pěstounů respondentka hodnotí jako nedostatečné. Tuto skutečnost odůvodňuje tím, ţe psychologické testy, které kaţdý pěstoun musí absolvovat, jsou zaměřeny pouze na odhalení patologie osobnosti. Respondentka navrhovala, aby kurzy pro pěstouny byly více zaměřené na rozvíjení dovedností a znalostí, které jsou potřeba pro péči o děti, které se nachází v krizi. Uvítala by tedy větší vzdělávání v oblasti pedagogiky, sociální práce a psychologie. Výzkumné šetření ukázalo, ţe sociální pracovníci a pěstouni vidí ve vyuţití PPPD i mnohá pozitiva. Nejčastěji byla zmiňována skutečnost, ţe po umístění dítěte do PPPD došlo k rychlé změně v oblastech, které byly v rodině zanedbávány. V případě zanedbání lékařské péče došlo díky pěstounce k okamţitému doplnění všech potřebných vyšetření, v případě zanedbání povinné školní docházky dohlédla pěstounka na doplnění veškerého učiva, docházka byla následně bezproblémová. Ke zlepšení došlo i v případě zanedbání základních hygienických návyků. V tomto ohledu hodnotily respondentky vyuţití PPPD velmi pozitivně. Dále respondentky pozitivně hodnotí, ţe se jedná o formu rodinné péče, kdy je dítěti ze strany pěstounů věnována mnohem větší pozornost, neţ jaká by se jim dostala při pobytu v ústavním zařízení. Největší přínos vyuţití PPPD vidí respondentky v případě miminek, které by jinak byly umístěny do kojeneckého ústavu. Naopak nejmenší přínos vidí u starších dětí, která se dle jejich zkušenosti nejevila jako vhodná moţnost řešení, kdy si děti ve vyšším věku jiţ plně uvědomují všechny změny, kterými prochází.

95

Doporučení pro praxi S ohledem na nízký počet respondentů není moţné zjištěné skutečnosti příliš zobecňovat, nicméně se domnívám, ţe postřehy, které vyplynuly z rozhovorů s respondenty, jsou určitě přínosné pro doporučení pro praxi. První doporučení, které bych směřovala k MPSV, by bylo zaměřeno na to, aby byla přehodnocena nutnost vyuţít PPPD ve všech případech, kdy jsou v době odebírání dětí volní pěstouni na přechodnou dobu, bez ohledu na další okolnosti. Jak vyplynulo z výzkumného šetření, jsou situace, kdy by respondentky volily raději jiné řešení. Navrhovala bych, aby byl při vyuţití PPPD zohledněn věk dětí, kdy se všechny respondentky, s ohledem na své zkušenosti z praxe, shodly na tom, ţe PPPD je ideální vyuţít u miminek, nikoliv u starších dětí. Bylo by tedy vhodné provést studii, která by se zaměřila na zjištění vlivu umístění dětí do PPPD v různém věku. Dále bych navrhovala, aby nebylo nutné striktně dodrţovat lhůtu jednoho roku. Respondentky na základě svých zkušeností uváděly, ţe jsou případy, kdy by bylo ideální lhůtu jednoho roku prodlouţit, aby dítě nebylo stresováno další změnou prostředí. Prodlouţení by bylo moţné například za předpokladu, kdy se rodina aktivně snaţí zlepšit podmínky pro to, aby mohla převzít dítě zpět do své péče, ale lhůta jednoho roku nebyla dostačující. Nebo za předpokladu, kdy zlepšení situace dítěte prokazatelně brání skutečnosti, které nelze ovlivnit, respondentky například zmiňovaly lhůty soudů při vydání rozhodnutí atd.

96

Doporučení pro další výzkum Vzhledem k tomu, ţe výzkum byl realizován pouze v jednom krajském městě, nelze výsledky výzkumu zobecnit. Bylo by dle mého názoru zajímavé provést stejný výzkum v jiné lokalitě, která se například v rámci sociálně-právní ochrany dětí můţe zabývat trochu jiným typem problémů, který je specifický pro danou lokalitu a sloţení obyvatel dané lokality. Bylo by zajímavé zjištěné výsledky porovnat například na úrovni krajů České republiky. Dále by bylo přínosné realizovat výzkum, který by byl zaměřen na děti, které mají zkušenosti s pobytem u pěstounů na přechodnou dobu.

S ohledem na to, ţe

respondentky také hodnotily spolupráci biologické rodiny jako nedostatečnou, bylo by přínosné zjistit názory a zkušenosti zástupců biologické rodiny.

97

Seznam pouţité literatury AINSWORTH, M. 2014. Patterns of Attachment. A psychological study of the Strange Situation. New York: Psychology Press. ARCHEROVÁ, C. 2001. Dítě v náhradní rodině. Praha: Portál BARTH, R. 2010. How does foster care works? London: Jessica Kingsley Publishers. BECHYŇOVÁ, V.; KONVIČKOVÁ, M. 2011. Sanace rodiny. Praha: Portál BOWLBY, J. 2010. Vazba. Teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem. Praha: Portál BUBLEOVÁ,V., VRÁNOVÁ,L., VÁVROVÁ,A., FRANTÍKOVÁ,J. 2011. Základní informace o náhradní rodinné péči. Praha: Středisko náhradní rodinné péče o.s. GABRIEL, Z., NOVÁK, T. 2008. Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči. Praha: Grada Publishing a.s. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál. JANDOUREK, J. 2001. Sociologický slovník. Praha: Portál. KERN, H. a kol. 2000. Přehled psychologie. Praha: Portál KOPŘIVA, K. 1997. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál. LOVASOVÁ, L. 2006. Rodinné vztahy. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí o.p.s. MATĚJČEK, Z. 1994. Co děti nejvíce potřebují. Praha: Portál MATĚJČEK, Z. 1999. Náhradní rodinná péče. Praha: Portál MATĚJČEK, Z., DYTRYCH, Z., 1994. Děti, rodina a stres. Praha: Galén MATOUŠEK, O. 2008. Slovník sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK, O. 2005. Sociální práce v praxi. Praha: Portál MATOUŠEK, O. 2003. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK, O. 1999. Ústavní péče. Praha: SLON MUNRO, E. 2008. Effective child protection. London: SAGE Publications. PEMOVÁ, T., PTÁČEK, R. 2012. Sociálně-právní ochrana dětí pro praxi. Praha: Grada Publishing RIEGER, Z. 2009. Návrat k rodině a domů. Praha: Portál ŘEZNÍČEK, I. 1994. Metody sociální práce. Praha: Slon. SOBOTKOVÁ, I. 2001. Psychologie rodiny. Praha: Portál.

98

STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. 1999. Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert VÁGNEROVÁ, M. 2008. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. VÁGNEROVÁ, M. 2012. Psychický vývoj dítěte v náhradní rodinné péči. Praha: Středisko náhradní rodinné péče, o.s. WALKER, S. 2012. Effective social work with children, young people and families: Putting Systems Theory Into Practice. London: SAGE Publications. ZICH, F. 2005. Úvod do sociologického výzkumu. Praha: Eupress. Právní předpisy: Zákon č. 104/1991 Sb., Úmluva o právech dítěte Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně – právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů Internetové zdroje: BUBLEOVÁ, V. a kol. 2002. Mezinárodní srovnání přístupů a forem realizace pěstounské péče se zřetelem k využití profesionálních pěstounů při řešení situace ohroženého dítěte a reintegrace rodiny. Praha: VÚPSV cit. 13-03-2014 Dostupné z http://www.vzd.cz/sites/default/files/Mezinar_srov_pestoun_pece.pdf MPSV. 2011. Pěstounská péče na přechodnou dobu pro nejmenší děti. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR.

MPSV. 2013. Informace k PPPD. Praha. dostupné z http://www.mpsv.cz/files/clanky/14851/umistovani_deti_PPPD.pdf OLOMOUCKÝ KRAJ. 2014. Seznam pěstounů na přechodnou dobu. cit. 03-08-2014. Dostupné z http://spext.krolomoucky.cz/pestouni/Lists/Seznam%20pstoun%20na%20pechodnou%20dobu/Usteck y_kraj.aspx

99

Tiskové sdělení. 2012. Prezident vetoval zákon o sociálně-právní ochraně dětí. cit. 0305-2015. Dostupné z http://www.klaus.cz/clanky/3181 ÚSTECKÝ KRAJ. 2013. Pěstounská péče. cit. 03-08-2014 Dostupné z http://www.krustecky.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=450018&id=1674540&p1=89060 ÚSTECKÝ KRAJ. 2014. Pěstounství. cit. 03-08-2014. Dostupné z http://old.krustecky.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=450018&id=1682542&n=pestounstvi&p1=8 4858 RŮŢIČKA MICHAL. 2014. Slabými místy ochrany dětí jsou roztříštěnou a nejednotnost. Rozhovor s ministryní Marksovou Tominovou. cit. 02-08-2014. Dostupné z http://www.rpp.cz/inpage/rozhovor-s-min-marksovou-tominovou/

100

Anotace Název práce: Pěstounská péče na přechodnou dobu jako nástroj sanace biologické rodiny. Počet slov: 30 603 Cílem této diplomové práce bylo nalézt odpověď na hlavní výzkumnou otázku: „Jaké jsou zkušenosti a názory sociálních pracovníků OSPOD a pěstounů na přechodnou dobu na využití pěstounské péče na přechodnou dobu v procesu sanace biologické rodiny v rámci sociálně-právní ochrany dětí?“ Diplomová práce je rozdělena na tři části: teoretickou, metodologickou a empirickou. V teoretické části jsou vymezeny základní pojmy, například rodina, systém sociálně-právní ochrany dětí, sanace biologické rodiny, náhradní rodinná péče, pěstounská péče na přechodnou dobu atd. V metodologické části práce je nastíněna hlavní výzkumná otázka a dílčí výzkumné otázky. Dále zde popisuji, jakým způsobem probíhalo výzkumné šetření. Výzkum byl proveden pomocí rozhovorů. Empirická část práce je věnována interpretaci zjištěných dat. Popisuji zde výsledky výzkumného šetření, nastiňuji odpovědi na dílčí výzkumné otázky. V závěru práce jsou shrnuty výsledky výzkumného šetření a je uvedena odpověď na hlavní výzkumnou otázku. Dále uvádím doporučení pro praxi a doporučení pro další výzkum. Klíčová slova: pěstounská péče na přechodnou dobu, sanace biologické rodiny, sociálně-právní ochrana dětí, spolupráce, ohroţené dítě

101

Annotation The title of thesis: Temporary foster care as a tool for family preservation services Number of words: 30 603 The aim of this thesis was to answer the main research question: "What are the experiences and opinions of social workers and temporary foster parents for the use of temporary foster care during the process of rehabilitation of the biological family in the context of child protection" The thesis is divided into three parts: theoretical, methodological and empirical. The theoretical part explains the basic concepts, such as a family, child protection services, family preservation services, foster care, temporary foster care etc. The methodology section explaines the main research question and sub research questions. Next, I describe how the research was conducted. The research was conducted using interviews. The empirical part is devoted to interpretation of data. Here I describe the results of the research, outline answers to research questions. The conclusion summarizes the results of research and is listed as the main research question. Furthermore, present recommendations for practice and recommendations for further research.

Key words: Temporary foster care, family preservation services, child protection services, cooperation, endangered child

102

Jmenný a věcný rejstřík A

J

Ainsworthová, 98 Archerová, 98, 121

Jandourek, 98

K

B

Kern, 98 kompetence, 17 konflikty, 15, 110 Konvičková, 98, 121 Kopřiva, 63,98 kvalitativní výzkum, 47

Barth, 98, 121 Bechyňová, 98, 121 Bowlby, 98, 121 Bubleová, 98, 99, 121

C

L

Corbinová, 99 Lovasová, 98

D

M

dítě, 8, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 20, 22, 23, 25, 27, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 54, 93, 101, 110, 111, 112, 113 dospělý, 12 duševní poruchy, 15, 110 dysfunkční rodina, 13

Matějček, 98, 121 Matoušek, 98, 121 mnohoproblémové rodiny, 14 motivace, 25, 26 Munro, 98

E

N

etika, 52 evidence OSPOD, 19, 20 evidence pěstounů na přechodnou dobu, 32

Náhradní rodinná péče NRP, 7, 38, 42, 98, 112, 121 naplňování potřeb, 13, 110 násilí, 14, 110 návrh na nařízení předběžného opatření, 8, 21, 22, 111 Novák, 98

F finanční situace, 20 Frantíková, 98, 121

O

G

odebrání dítěte z rodiny, 21, 22, 27, 30, 111 ohrožené děti, 110 orientační rodina, 12

Gabriel, 98

H

P

Hendl, 98, 121 hodnocení, 18, 19, 20, 111

Pemová, 98, 121 pěstouni na přechodnou dobu, 31, 34 pěstounská péče na přechodnou dobu, 9,29, 30,31, 32,33,35,43,47,61, 93, 101,109, 112, 114,115,118 pomoc, 7, 17, 26, 39, 43 poradenství, 16, 98 prokreační rodina, 12 Případové konference, 27 Ptáček, 98, 121

Ch chování, 40, 47, 113

I individuální plán ochrany dítěte IPOD, 7, 19, 20, 21, 34, 111 intervence, 21

103

R

U

Rieger, 98 rizikové faktory, 14, 20, 110 rodič, 18, 25 Rodičovská odpovědnost, 17 rodina, 11, 17, 26, 27, 109 rodinné prostředí, 16, 111 role, 11, 13, 26, 31, 36, 109, 110, 112 Růžička, 100, 121

Úmluva o právech dítěte, 16, 38, 99 ústavní výchova, 38, 112

V Vágnerová, 99, 121 vlastní rodina, 16, 36, 38, 111, 112 vyhodnocování situace dítěte, 18 výchova, 8, 9, 12, 16, 17, 25, 30, 109, 110 vývoj, 16, 24, 99, 110 výzkum, 10, 40, 46, 50, 52, 97, 98, 101, 109, 113, 114, 120, 121

S sanace rodiny, 7, 9, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 35, 93, 111, 118 seberealizace, 11, 109 Sobotková, 98 sociální pracovníci, 16, 19, 21, 22, 34, 111 SPOD, 7, 14, 16, 17, 18, 19, 20, 22, 26, 27, 30, 31,32,34, 110, 111, 112 spolupráce, 17, 19, 24, 26, 61, 101, 111, 115 stereotypy, 24, 112 stigmatizace, 17 Strauss, 99 Syndromu CAN, 14, 110

W Walker, 99, 121

Z zařízení ústavní výchovy, 24, 31, 38 zneužívání, 13, 14, 15, 110 znevýhodnění, 14

Ž

T

životní situace, 17, 26

teorie attachmentu, 39 týrání, 13, 14, 15, 110

104

Příloha č. 1 Scénář rozhovoru – pracovník OSPOD 





 

Jakým způsobem hodnotíte spolupráci s klienty? o Jaký k Vám, dle Vašeho názoru, zajímají postoj ve chvíli, kdy vstupujete do rodiny? Dokáţete uvést konkrétní příklady? o S jakými nejčastějšími problémy se setkáváte při vzájemné spolupráci s klienty? Vyuţili jste PPPD jiţ někdy během své práce? o V jakém konkrétním případě? o Za jakých okolností? Jaká byla v té době situace dané rodiny? o Máte pocit, ţe o tomto institutu máte dostatek informací? Jaké další informace byste případně ještě uvítali? Jak byste zhodnotili spolupráci s rodinou poté, co bylo dítě z rodiny odebráno? o Změnil se přístup klientů? o Jaká byla reakce biologické rodiny ve chvíli, kdy se dozvěděli, ţe jim bude dítě odebráno a umístěno do PPPD? S jakými problémy jste se setkal/a při umístění dítěte do PPPD? Jakým způsobem celkově hodnotíte PPPD při vyuţití ve své praxi? o V čem spatřujete pozitiva PPPD? o V čem spatřujete negativa PPPD? o Máte nějaká konkrétní doporučení na změnu, která by dle Vašeho názoru byla přínosná?

105

Příloha č. 2 Scénář rozhovoru – pracovník NRP 



  

Jakým způsobem hodnotíte spolupráci s klienty? o Jaký k Vám, dle Vašeho názoru, zajímají postoj ve chvíli, kdy vstupujete do rodiny? Dokáţete uvést konkrétní příklady? o S jakými nejčastějšími problémy se setkáváte při vzájemné spolupráci s klienty? V jakém konkrétním případě práce s rodinou byla vyuţita PPPD? o Za jakých okolností? Jaká byla v té době situace dané rodiny? o Máte pocit, ţe o tomto institutu máte dostatek informací? Jaké další informace byste případně ještě uvítali? Jak byste zhodnotili spolupráci s rodinou poté, co bylo dítě z rodiny odebráno? S jakými dalšími organizacemi po umístění dítěte do PPPD spolupracujete? Jakým způsobem celkově hodnotíte PPPD při vyuţití ve své praxi? o V čem spatřujete pozitiva PPPD? o V čem spatřujete negativa PPPD? o Máte nějaká konkrétní doporučení na změnu, která by dle Vašeho názoru byla přínosná?

106

Příloha č. 3 Scénář rozhovoru – pěstouni na přechodnou dobu   

 



 

 

Co Vás přimělo k výkonu PPPD? (jaké důvody, motivace) Jaká byla Vaše očekávání od PPPD? Co všechno víte o minulosti dítěte, které k Vám přišlo? o Jaké informace o rodině a o dítěti máte? o Z jaké rodiny k Vám přišlo dítě, o které momentálně pečujete? o Jsou Vám známy problémy, se kterými se rodina v době odebrání potýkala? S jakými problémy se po převzetí dítěte do péče nejčastěji potýkáte? Jaký názor máte s odstupem času na základě Vašich zkušeností na PPPD? o Co se Vám na PPPD líbí nejvíce? o Co se Vám líbí nejméně? o Jaká jsou dle Vašeho názoru pozitiva PPPD? o Jaká jsou dle Vašeho názoru negativa PPPD? o Jakým způsobem hodnotíte vyuţití PPPD v konkrétním případě dítěte, o které momentálně pečujete? o Máte nějaká konkrétní doporučení na změnu, která by dle Vašeho názoru byla přínosná? Jaké jsou Vaše zkušenosti při spolupráci se sociálním pracovníkem NRP popřípadě OSPOD? o Jak často jste v kontaktu s pracovníkem OSPOD/NRP? o V čem spočívá Vaše vzájemná spolupráce? Spolupracujete kromě OSPOD ještě s nějakou další institucí? Jaké jsou Vaše zkušenosti s biologickou rodinou? o Jaké bylo Vaše první setkání s biologickou rodinou dítěte? o Jak často jste v kontaktu s biologickou rodinou dítěte? V čem spočívá Vaše vzájemná spolupráce? o Jaký je jejich zájem o dítě, které jim bylo odebráno a umístěno do Vaší péče? o Navštěvují své dítě/děti pravidelně? Jakým způsobem? S jakými problémy jste se setkal/a při/po přijetí dítěte do Vaší péče? Jak se vyrovnáváte s pocitem, ţe dítě je u vás pouze na dobu jednoho roku? Jak se připravujete na dobu, kdy od vás bude dítě odcházet?

107

Příloha č. 4

INFORMOVANÝ SOUHLAS

Rozhovor je realizován a zpracován pro účely diplomové práce studentky Masarykovy Univerzity v Brně, Bc. Lucie Horáčkové. Svým podpisem stvrzuji, ţe jsem byl/a před realizací rozhovoru seznámen/a se způsobem vyuţití mnou sdělených informací v diplomové práci. Souhlasím s tím, aby byl rozhovor nahrán a dále analyzován. V souvislosti s tím, jsem byla také informován/a o tom, ţe v diplomové práci budou mnou sdělené informace zveřejněny v anonymní podobě, případná pouţitá jména budou smyšlená. Byl/a jsem seznámena s tím, ţe mohu odmítnout odpovědět na jakoukoliv z poloţených otázek. Také jsem byl/a informována o tom, ţe mohu kdykoliv v průběhu výzkumu svou účast bez udání důvodu ukončit.

podpis …………………………………………

108

Stať Pěstounská péče na přechodnou je v současné době aktuálním a diskutovaným tématem. Diplomová práce na institut pěstounské péče na přechodnou dobu nahlíţí z pohledu vyuţití tohoto institutu v procesu sanace biologické rodiny v rámci sociálněprávní ochrany dětí. Diplomová práce si tedy klade za cíl nalézt odpověď na hlavní výzkumnou otázku: „Jaké jsou zkušenosti a názory sociálních pracovníků OSPOD a pěstounů na přechodnou dobu na využití pěstounské péče na přechodnou dobu v procesu sanace biologické rodiny v rámci sociálně-právní ochrany dětí“ Diplomová práce je rozdělena na tři části: teoretickou, metodologickou a empirickou. Teoretická část práce je rozdělena na pět kapitol, které jsou dále členěny. První kapitola je věnována tématu rodiny. Druhá kapitola je věnována systému sociálněprávní ochraně dětí, kde je popsáno, jakým způsobem OSPOD spolupracuje s rodinou a ostatními institucemi, dále je zde hovořeno o problematice vyhodnocování potřeb dětí. Závěr druhé kapitoly je věnován problematice odebírání dítěte z biologické rodiny. Třetí kapitola je věnována pojmu sanace biologické rodiny. Čtvrtá kapitola se zabývá pěstounskou péčí na přechodnou dobu. V páté kapitole porovnávám ústavní výchovu s náhradní rodinnou péčí z hlediska dopadů na nezl. děti. V metodologické části práce je nastíněna hlavní výzkumná otázka a dílčí výzkumné otázky. Dále zde popisuji, jakým způsobem probíhalo výzkumné šetření. Empirická část práce je věnována interpretaci zjištěných dat. Popisuji zde výsledky výzkumného šetření, nastiňuji odpovědi na dílčí výzkumné otázky. Závěr je věnován shrnutí výsledků výzkumného šetření a odpovědi na hlavní výzkumnou otázku. Dále také navrhuji doporučení pro praxi a doporučení pro další výzkum.

Rodina Rodina hraje v našem ţivotě a v ţivotě dětí velmi důleţitou a nezastupitelnou roli. Dle Vágnerové (2008, s. 589) je rodina důleţitou sociální skupinou, která plní řadu funkcí. Pemová a Ptáček však poukazují na fakt, ţe v současné době je velmi těţké shodnout se na jednotné definici rodiny (2012, s. 133). Zaloţení vlastní rodiny můţeme povaţovat za potřebu seberealizace dospělého člověka. Rodinu dělíme na nukleární, která zahrnuje více neţ dvě generace, dále orientační, do které se člověk narodí, a

109

prokreační, kterou člověk zaloţí sňatkem nebo tím, ţe má děti. (Matoušek, 2008, s. 177.). Kaţdý člen rodiny zastává v rodině určitou roli. Mezi jednotlivými členy rodiny se vytvářejí vztahy, které jsou charakteristické chováním a stylem komunikace. Pokud však rodina neplní výše uvedené funkce, můţeme ji povaţovat za rodinu dysfunkční. V dysfunkčních rodinách dochází k nedostatečnému naplňování potřeb rodiny a především potřeb nezletilých dětí. (Vágnerová, 2008, s. 589). V případě, ţe v dysfunkční rodině vyrůstá i nezletilé dítě, můţeme se domnívat, ţe jeho vývoj můţe být nějakým způsobem narušen, a můţeme ho označit za potenciálně ohroţené dítě. Dle Pemové a Ptáčka je ohroţení dítěte obvykle důsledkem selhání jedné nebo více funkcí rodiny ve vztahu k dítěti, rodiče tedy dítěti neposkytují péči, která by odpovídala jeho potřebám (2012, s. 28). Ohroţené dítě je definováno v § 6 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o SPOD). V případě ohroţení dítěte týráním či zneuţíváním hovoříme o tzv. Syndromu CAN (Child Abuse and Neglect). Vágnerová (2008, s. 593) tento syndrom popisuje jako poškození tělesného a duševního stavu a vývoje dítěte, coţ je v dané společnosti hodnoceno jako nepřijatelné. Za další rizikové faktory výskytu syndromu CAN v rodině můţeme povaţovat: násilí v rodině, změny ve struktuře rodiny, konflikty v rodině, duševní poruchy dítěte nebo rodičů, změny ve finanční situaci rodiny, chudobu atd. (Walker, 2012, s. 85, vlastní překlad). Z hlediska strádání dětí Vágnerová (2008, s. 594 - 596) rozlišuje tři základní varianty: zanedbávání dítěte, fyzické či psychické týrání dítěte a sexuální zneuţívání. Všechny tři varianty mají na psychiku dítěte neblahý vliv a zanechají na jeho psychice značné negativní následky. Systém sociálně-právní ochrany dětí V České republice je zakotven systém sociálně právní ochrany dětí, který má za úkol chránit práva a zájmy nezletilých dětí v případech, kdy by mohly být práva a zájmy dítěti z nějakého důvodu upírány. Sociálně - právní ochrana dětí je zakotvena v zákoně o SPOD, podle § 1 zákona o SPOD zajišťuje především ochranu práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochranu oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění, působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny a zabezpečení

110

náhradního rodinného prostředí pro dítě, které nemůţe být trvale nebo dočasně vychováváno ve vlastní rodině. Zájmy dítěte hájí v České republice několik subjektů. Nejvíce kompetencí mají soudy a orgány sociálně – právní ochrany dětí (dále jen OSPOD) obecního úřadu obce s rozšířenou působností. OSPOD má za úkol chránit práva a zájmy dítěte. OSPOD je v rámci spolupráce s rodinou povinen působit na rodiče, aby plnili povinnosti vyplývající z jejich rodičovské odpovědnosti. Rodičovskou odpovědnost upravuje §865 - §879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Sociální pracovník OSPOD je dle zákona povinen zabývat se podněty o případné špatné péči osob, které o dítě pečují. Zhodnocení situace dítěte a jeho potřeb je velmi zásadní a náročný proces, který je dán především zkušenostmi sociálního pracovníka OSPOD. Prvním krokem v procesu hodnocení je identifikace ohroženého dítěte. Poté přichází na řadu shromažďování dostupných informací. Pokud sociální pracovník vyhodnotí dítěte jako ohroţené dle §6 zákona o SPOD, mělo by následovat i vytvoření individuálního plánu ochrany dítěte (IPOD). Pokud ani po těchto opatřeních nedojde ke zlepšení situace v rodině, můţe v krajním případě sociální pracovník OSPOD podat soudu návrh na nařízení předběţného opatření, na základě něhoţ poté soud rozhodne o odebrání dítěte z rodiny. Pemová a Ptáček poukazují na to, ţe odebrání dítěte z rodiny se v některých případech ukázalo jako nefunkční a traumatizující, přestoţe dítě vyrůstalo v nefunkčním prostředí (Pemová, Ptáček, 2012, s. 25). Sanace biologické rodiny Pokud budeme chtít vysvětlit pojem sanace rodiny, najdeme v literatuře několik různých přístupů od různých odborníků. Matoušek například svou definici staví na porovnání dvou odlišných přístupů. Dle něj můţeme sanaci rodiny popsat jako postupy podporující fungování rodiny (Matoušek, 2008, s. 185). Pohled z trochu jiného úhlu zaujímá Bechyňová a Konvičková, které sanaci rodiny popisují jako soubor opatření, které jsou poskytovány rodičům dítěte, jehoţ vývoj je nějakým způsobem ohroţen (2008, s. 18). Pojem sanace rodiny můţeme tedy zjednodušeně vysvětlit jako podporu fungování, zachování či obnovení rodiny. Pro sanaci rodiny je důleţitá spolupráce více odborníků, kteří s rodinou spolupracují. Sanace rodiny je v sociální práci relativně novým pojmem. Bechyňová a Konvičková poukazují na fakt, ţe v České republice před rokem 1989 v oblasti sociální

111

práce s rodinou převaţovaly stereotypy, které sanaci rodiny víceméně nepřipouštěly (Bechyňová, Konvičková, 2008, s. 11). Pěstounská péče na přechodnou dobu Pěstounská péče na přechodnou dobu (dále jen PPPD) je kratší alternativou klasické pěstounské péče. PPPD je v praxi vyuţívána od 1. 1. 2013 s účinností novely zákona č. 359/ 1999 Sb., o sociálně - právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o SPOD). Jedním z důvodů, proč se v ČR začal vyuţívat institut PPPD je prevence ústavní výchovy (Bubleová a kol., 2002, s. 3). Dle metodického pokynu MPSV je moţné vyuţít PPPD například pokud pečující osoba dočasně nemůţe péči o dítě vykonávat (MPSV, 2013, s. 6). Jak je jiţ ze samotného označení patrné, jedná se o krátkodobé řešení. Z § 27a odst. 9 zákona o SPOD vyplývá, ţe pěstounská péče na přechodnou dobu můţe trvat nejdéle 1 rok. Vyuţít ji lze tedy jako formu podpory rodiny, kdy pěstouni mají moţnost pomoci rodinám překlenout sloţité období, případně můţe být krokem k jinému stálejšímu řešení (Barth, 2010, s. 35, vlastní překlad). Pěstouni na přechodnou dobu musí splňovat určitá kritéria, jak vyplývá i ze zákona o SPOD. V posuzování těchto kritérií hrají největší roli místně příslušné krajské úřady, které vedou evidenci ţadatelů o PPPD. Současná ministryně práce a sociálních věcí, Mgr. Michaela Marksová Tominová, se domnívá, ţe pěstounská péče na přechodnou dobu má v systému své místo a můţe být vyuţita v určitých případech, aby děti nemusely být umisťovány do ústavních zařízení (Růţička, 2014). Náhradní rodinná péče vs. ústavní výchova Je pro dítě lepší umístění do náhradní rodinné péče, nebo pobyt v ústavní výchově? Tato otázka se v posledních letech velmi často diskutuje. Odpovědi a názory odborníků se značně rozchází. Matějček se domnívá, ţe kaţdá forma náhradní péče má silná a slabá místa, nelze to však porovnávat ve smyslu horší - lepší, lze je označit pouze za „jiné“ (Matějček, 1999, s. 45). Umístění dítěte do ústavní výchovy je v České republice běţným způsobem, jak co nejrychleji vyřešit situaci dítěte, které z nějakého důvodu nemůţe nadále zůstat ve vlastní rodině. Umístění dítěte do ústavní výchovy by přitom mělo být vţdy aţ poslední variantou. Podle odborníků je největším problémem ústavní

112

výchovy především nedostatek osobního kontaktu dítěte s dospělou osobou (za normálních okolností s rodičem). Matějček poukazuje na fakt, ţe dítě není svěřeno do péče konkrétního člověka, ale do péče neosobní instituce, kdy nad dítětem ještě vykonává dohled příslušná sociální pracovnice (Matějček, 1999, s. 39). Odborníci zastávají názor, ţe odebráním dítěte z rodiny a umístěním do ústavní výchovy se výrazným způsobem narušuje vztah a citové pouto k pečující osobě, coţ je označováno jako teorie attachmentu. Problematikou vazebného chování se zabýval John Bowlby, který zdůrazňoval význam nepřerušovaného vztahu dítěte s pečující osobou. Bowlby se ve svých výzkumech opírá o poznatky Harryho Harlowa, který zkoumal vazebné chování u mláďat opic rodu makak rhesus, následně z těchto poznatků vycházel a pozoroval shody a rozdíly ve vazebném chování u člověka (Bowlby, 2010). Na výzkum Bowlbyho navázala americká psycholoţka Mary Ainsworthová, která se ve svých výzkumech taktéţ zabývala vztahem mezi matkou a dítětem. S teorií attachmentu je úzce spjata problematika umisťování dětí do kojeneckých ústavů. V kojeneckých ústavech se u dětí většinou střídá několik pracovníků a dítě nemá moţnost vytvořit si pevné citové pouto. K problematice kojeneckých ústavů vyjadřuje i současná ministryně práce a sociálních věcí, Mgr. Michaela Marksová Tominová, která se domnívá, ţe péče ústavních zařízení má své limity při naplňování potřeb dětí, chybí zde individuální pozornost, coţ není moţné v běţném denním reţimu ústavního zařízení zabezpečit (Růţička, 2014). Caroline Archerová (2001, s. 41) uvádí, ţe pouto mezi matkou a dítětem je pro dítě velmi důleţité. Oproti tomu Matějček (1994, s. 15-16) vyvrací mýtus, ţe biologické pouto matky a dítěte je nezničitelné, neboť dítě za své přijímá ty rodiče, kteří se k němu mateřsky a otcovsky chovají. Metodologie výzkumu V mé diplomové práci jsem se pokusila zmapovat současné vyuţití PPPD v praxi, tedy jakým způsobem a v jakých konkrétních případech byla PPPD při práci s rodinou v rámci sociálně-právní ochrany dětí vyuţita. Zajímaly mě zkušenosti sociálních pracovníků OSPOD a pěstounů na přechodnou dobu s vyuţitím institutu PPPD v procesu sanace biologické rodiny v rámci SPOD. Také jsem se zaměřila na problémy, které se při realizaci umístění nezl. dítěte do PPPD vyskytly a dále jsem zjišťovala názory jednotlivých aktérů výzkumu celkově na institut PPPD a jejich případná

113

doporučení na změnu s ohledem na jejich zkušenosti. Pro výzkum byl zvolen kvalitativní přístup. Hendl (2005, s. 50) na kvalitativním výzkumu oceňuje především jeho pruţnost, kdy si výzkumník můţe na začátku výzkumu stanovit téma, na jehoţ základě určí základní výzkumné otázky, které můţe v průběhu výzkumu upravovat nebo doplňovat, sběr dat probíhá v delším časovém intervalu. K tomu, abych mohla odpovědět na hlavní výzkumnou otázku, bylo nezbytné stanovit si dílčí výzkumné otázky, které zní následovně: DVO1: V jakých konkrétních případech práce s rodinou v rámci sociálně-právní ochrany dětí byla využita pěstounská péče na přechodnou dobu? DVO2: Jakým způsobem bylo dále pracováno s biologickou rodinou po umístění nezl. dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu? DVO3: Jaká negativa a problémy se vyskytují při využití PPPD v procesu sanace biologické rodiny v rámci SPOD? DVO4: Jaká pozitiva a přínos spatřují sociální pracovníci OSPOD a pěstouni na přechodnou dobu ve využití PPPD v procesu sanace biologické rodiny v rámci SPOD? V kvalitativním výzkumu se pouţívá několik metod sběru dat: rozhovor, pozorování,

analýza

dokumentů.

Pro

svůj

výzkum

jsem

zvolila

vyuţití

polostrukturovaného rozhovoru. Rozhovory byly realizovány s pracovníky OSPOD a pěstouny na přechodnou dobu. Respondenty z řad sociálních pracovníků jsem volila cíleně, kdy hlavním kritériem bylo, aby pracovník OSPOD jiţ měl během své praxe zkušenost s vyuţitím institutu PPPD. Interpretace zjištěných dat DVO1: V jakých konkrétních případech práce s rodinou v rámci sociálně-právní ochrany dětí byla využita PPPD? Tato dílčí výzkumná otázka je důleţitá především z hlediska toho, abychom získali přehled o tom, ve kterých případech bylo moţné vyuţít umístění dítěte do PPPD. Z výzkumného šetření vyplynulo několik nejzásadnějších důvodů, kvůli kterým došlo k odebrání nezl. dítěte z biologické rodiny a následnému umístění do PPPD. Jedním z důvodů bylo záškoláctví, kdy nezl. chlapec měl velké mnoţství zameškaných

114

neomluvených hodin, kdy matka nebyla schopna adekvátně dohlíţet na povinnou školní docházku. Dalším důvodem, bylo zanedbání péče, kdy respondentky zmiňovaly, ţe ze strany rodiny docházelo k zanedbání základních hygienických návyků dítěte a také k zanedbání lékařské péče, kdy matka ohroţovala zdraví svého syna tím, ţe s ním neabsolvovala důleţitá lékařská vyšetření. Dále se v několika případech objevily problémy s bydlením a financemi, kdy rodina ztratila bydlení, popřípadě neměla podmínky uzpůsobené pro novorozence. Dalším zásadním důvodem, který vedl k umístění dítěte do PPPD byla drogová závislost matky, která měla negativní dopady na zdraví nezl. dítěte. Respondentkami bylo také v několika případech zmíněno, ţe matka měla psychiatrickou diagnózu, která jí bránila v zajištění odpovídající péče o dítě. V jednom případě bylo také respondentkou zmíněno, ţe k umístění dítěte do PPPD došlo z důvodu nástupu otce, který doposud o děti pečoval, do výkonu trestu odnětí svobody. Posledním problémem, který se taktéţ vyskytoval v rodinách, byla nedostatečná spolupráce rodiny s OSPOD, kdy rodina nerespektovala doporučení OSPOD a nijak se nesnaţila zlepšit svou ţivotní situaci. Z výzkumného šetření taktéţ vyplynulo, ţe k odebrání dítěte a umístění do PPPD nikdy nedošlo pouze z jednoho konkrétního důvodu, vţdy se jednalo o výskyt několika problémů najednou. DVO2: Jakým způsobem bylo dále pracováno s biologickou rodinou po umístění nezl. dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu? Odebráním dítěte z biologické rodiny a jeho umístěním do pěstounské péče na přechodnou dobu spolupráce rodiny s OSPOD nekončí. Vzhledem k tomu, ţe v těchto případech bylo dítě z biologické rodiny odebráno dočasně, protoţe se v rodině vyskytovaly problémy, které neumoţnily další setrvání nezl. dítěte v biologické rodině, předpokládá se, ţe s rodinou bude nadále pracováno takovým způsobem, aby odebrání dítěte bylo jen dočasným řešením situace a byl zde předpoklad pro brzké navrácení dítěte do biologické rodiny. Tato dílčí výzkumná otázka je tedy zaměřena na zjištění, jakým způsobem bylo dále pracováno s biologickou rodinou. Tato dílčí výzkumná otázka nám tedy nastíní, jakým způsobem probíhala spolupráce mezi biologickou rodinou a OSPOD, dále mezi biologickou rodinou a pěstouny, a v neposlední řadě také spolupráce mezi pěstouny a OSPOD. Z výzkumu vyplynulo, ţe OSPOD se po umístění nezl. do PPPD snaţí být i

115

nadále v pravidelném kontaktu s rodinou. Probíhaly pravidelně jednání za účelem zjištění, zda si jiţ rodina vytvořila odpovídající podmínky pro převzetí nezl. zpět do jejich péče, v tomto ohledu OSPOD nadále na rodinu dohlíţí. Rodina byla ze strany OSPOD motivována k tomu, aby si vytvořila odpovídající podmínky pro to, aby jim mohlo být nezl. dítě co nejdříve navráceno. Zároveň byl OSPOD zprostředkovatelem kontaktu mezi pěstouny a biologickou rodinou dítěte. Z rozhovoru s pracovnicemi OSPOD a NRP vyplynulo, ţe spolupráce s biologickou rodinou po umístění dítěte do PPPD je obtíţná, v mnoha případech rodina přestala s OSPOD komunikovat a spolupracovat. Pěstounky hodnotily spolupráci s biologickou rodinou rozdílně. Zmínily případy, ve kterých nebyly vůbec v ţádném kontaktu s biologickou rodinou, ale zároveň se vyskytly případy, kdy biologická rodina pravidelně dítě navštěvovala a projevovala zájem.

Ohledně spolupráce mezi OSPOD a pěstouny se ukázalo, ţe pěstounky

vyhledávají pomoc u sociální pracovnice v případě, ţe nejsou něčím jisté a chtějí svůj další postup s někým konzultovat. Ze strany OSPOD byly také prováděny pravidelné šetření v domácnosti pěstounky. Vzájemnou spolupráci mezi OSPOD a pěstounkami hodnotily respondentky vcelku kladně, zmínily pár nedorozumění a drobných problémů, které musely při vzájemné spolupráci řešit. Ţádné zásadní problémy se však při vzájemné spolupráci dle jejich slov neobjevovaly. DVO3: Jaká negativa a problémy se vyskytují při využití PPPD v procesu sanace biologické rodiny v rámci SPOD? Tato dílčí výzkumná otázka byla zaměřena na zjištění, jaké problémy se vyskytovaly při umístění dítěte do PPPD, dále jaká negativa spatřují pěstouni a pracovníci OSPOD ve vyuţití PPPD v praxi. Pěstounky například uváděly, ţe velkým problémem byla reakce dítěte na přechod dítěte do jejich péče. Obě pěstounky se setkaly s negativními reakcemi dětí, kdy děti velmi často plakaly a špatně zvládaly změnu prostředí. S tím také souvisela reakce biologické rodiny na skutečnost, ţe jejich dítě bylo umístěno do péče pěstounů. Jedna z pěstounek se setkala s tím, ţe rodina se k ní chovala velmi špatně. Druhá pěstounka negativní reakci ze strany rodiny nezaznamenala, spíše se naopak v několika případech setkávala s vděkem a pochvalou ze strany biologické rodiny. Pěstounky také hovořily o rozdílném přístupu sociálních pracovnic, kdy trochu negativně vnímaly jejich nečinnost v některých případech. Zároveň ale dodaly, ţe to

116

můţe být způsobeno jejich pracovním vytíţením. Za nejvíce problematické respondentky povaţují skutečnost, ţe pokud se po dobu jednoho roku nepodaří umoţnit dítěti návrat do biologické rodiny, je následně umístěno do dětského domova. Tuto skutečnost všechny respondentky vnímají velmi negativně a za této situace nevidí ve vyuţití PPPD ţádný přínos. Respondentky také polemizovaly nad tím, zda je v některých případech nutné umístit dítě bezpodmínečně do PPPD tak, jak jim to ukládá zákon, i kdyţ je zřejmé, ţe ke zlepšení ţivotní situace biologické rodiny pravděpodobně nedojde. Za těchto okolností respondentky navrhovaly umístění dítěte do dětského domova, aby se zamezilo opakovanému střídání prostředí, coţ respondentky shodně hodnotí velmi negativně. Respondentky také negativně hodnotí striktní dodrţování lhůty jednoho roku, po kterou PPPD trvá. Respondentky shodně uváděly konkrétní zkušenosti, ve kterých by bylo přínosné lhůtu prodlouţit. Zároveň dodávaly, ţe by prodlouţení lhůty bylo moţné jen v odůvodněných případech, aby se zamezilo zneuţívání prodlouţení. Jedna z respondentek dále zmínila, ţe velké negativum vidí v nedostatečném vzdělání pěstounů na přechodnou dobu, kdy se domnívá, ţe pro péči o děti, které se nachází v krizi, by měli mít pěstouni odpovídající vzdělání, kdy dosavadní kurzy a vzdělání hodnotí respondentka jako nedostatečné. Respondentka by uvítala, aby na osoby pěstounů na přechodnou dobu byly kladeny mnohem větší nároky, neţ jsou kladeny doposud, neboť se domnívá, ţe dosavadní poţadavky na výkon PPPD nejsou odpovídající. DVO4: Jaká pozitiva a přínos spatřují sociální pracovníci OSPOD a pěstouni na přechodnou dobu ve využití PPPD v procesu sanace biologické rodiny v rámci SPOD? Z hlediska pozitivních zkušeností byl respondentkami nejlépe hodnocen fakt, ţe po umístění dítěte do péče pěstounů na přechodnou dobu dochází k velké a rychlé změně v oblastech, které byly dříve v jeho biologické rodině zanedbávány. Respondentky také shodně pozitivně hodnotily, ţe PPPD je formou rodinné péče, kdy je dítěti ze strany pěstounů věnována mnohem větší pozornost, neţ jaká by se jim dostala při pobytu v ústavním zařízení. Největší přínos respondentky shodně uvedly v případě umístění miminek do péče pěstounů, kdy u nejmenších dětí vidí umístění do PPPD jako větší přínos neţ umístění do kojeneckého ústavu. Naopak shodně uváděly, ţe v případě starších dětí se umístění do PPPD nejeví jako vhodná moţnost s ohledem na to, ţe starší

117

děti si jiţ uvědomují změny, kterými prochází. Závěr Cílem diplomové práce bylo nalézt odpověď na hlavní výzkumnou otázku: „Jaké jsou zkušenosti a názory sociálních pracovníků OSPOD a pěstounů na přechodnou dobu na využití pěstounské péče na přechodnou dobu v procesu sanace biologické rodiny v rámci sociálně-právní ochrany dětí?“ Z výzkumného šetření vyplynulo, ţe umístění dítěte do PPPD bylo vyuţito v rodinách, kde se vyskytovaly nejrůznější typy problémů. V rodinách bylo problémem zanedbání základní péče, ať uţ z hlediska zanedbání povinné školní docházky nebo zanedbání lékařské péče, dále měly rodiny problémy s bydlením a financemi, v některých případech se také objevila drogová závislost a výkon trestu odnětí svobody. Dalším společným problémem, který respondentky zmiňovaly, byla nedostatečná spolupráce biologické rodiny s OSPOD. Vzhledem k tomu, ţe v mé diplomové práci je PPPD pojímána z pohledu sanace biologické rodiny, zabývala jsem se dále otázkou, jakým způsobem bylo po umístění nezl. dětí do PPPD s rodinou dále pracováno. Výzkumné šetření tedy nastínilo, jakým způsobem probíhala vzájemná spolupráce mezi biologickou rodinou, OSPOD a pěstouny na přechodnou dobu. Z výzkumu vyplynulo, ţe OSPOD je po umístění dítěte i nadále v kontaktu s biologickou rodinou, kdy se rodinu snaţí motivovat k tomu, aby si rodiče vytvořili odpovídající podmínky pro navrácení dítěte zpět do biologické rodiny. OSPOD je také v mnoha případech prostředníkem mezi pěstouny a biologickou rodinou, kdy rodičům zprostředkovává návštěvy dítěte u pěstounů. Vzhledem k tomu, ţe pěstounská péče na přechodnou dobu je zaloţena mimo jiné na udrţení pravidelného kontaktu biologické rodiny s nezl. dítětem, zabývala jsem se také tím, zda a jakým způsobem probíhal kontakt biologické rodiny s nezl. dítětem po jeho umístění do PPPD. Respondentky ve většině případů hodnotily spolupráci s biologickou rodinou negativně, kdy rodina často odmítala spolupracovat a o dítě nejevila téměř ţádný zájem. Jedna respondentka naopak na základě svých zkušeností hodnotila spolupráci s biologickou rodinou ve většině případů pozitivně, kdy ve vzájemné spolupráci neshledala ţádné problémy. Ve vzájemné spolupráci mezi pěstounkami a pracovnicemi OSPOD respondentky zmínily pouze drobné problémy,

118

jinak hodnotí vzájemnou spolupráci jako bezproblémovou. Přestoţe pěstounky zmínily, ţe ze strany sociálních pracovnic mohlo být v některých případech uděláno více, následně zmínily, ţe na druhou stranu chápou, ţe jsou sociální pracovnice omezeny velkým pracovním vytíţením. Z výzkumného šetření vyplynulo několik problémů a negativ, která spatřují respondentky ve vyuţití PPPD. Ani v jednom z rozhovorů nezaznělo, ţe by respondentka neměla, s ohledem na své zkušenosti, k vyuţití PPPD ţádné výhrady. Velký problém, který musely respondentky – pěstounky – řešit, byla negativní reakce dítěte na přechod do jejich péče. Kromě negativní reakce dětí taktéţ respondentky zmiňovaly negativní reakci ze strany biologické rodiny, kdy jedna respondentka – pěstounka – také zmínila, ţe se setkala s nadávkami a uráţkami ze strany biologických rodičů. Podobnou reakci popisovaly i respondentky – pracovnice OSPOD a NRP. Naopak jedna respondentka – pěstounka – hodnotila reakci biologických rodičů pozitivně, kdy s biologickou rodinou měla vřelé vztahy, rodiče místo hněvu projevovali pěstounce vděk a poděkování. Dalším negativem, které respondentky shodně uváděly, byla skutečnost, kdy ani po dobu jednoho roku nedošlo ke zlepšení situace v biologické rodině, a dítě bylo následně umístěno do péče ústavního zařízení. Tuto skutečnost hodnotily všechny respondentky velmi negativně. Za této situace nevidí vyuţití PPPD jako přínosné. V této souvislosti respondentky také porovnávaly vyuţití PPPD a umístění dítěte do péče ústavního zařízení. Respondentky dále negativně hodnotily lhůtu jednoho roku, která je v mnoha případech striktně dodrţována. Respondentky na konkrétních případech a na základě vlastní zkušenosti uváděly, ve kterých případech by bylo vhodné a ţádoucí dobu trvání PPPD prodlouţit. Dalším negativem, které vyplynulo z výzkumného šetření, je nedostatečné vzdělání pěstounů na přechodnou dobu, kdy jedna z respondentek navrhovala, aby byly na pěstouny na přechodnou dobu kladeny větší nároky, neţ jsou dosud kladeny, neboť současné vzdělávání pěstounů respondentka hodnotí jako nedostatečné. Výzkumné šetření ukázalo, ţe sociální pracovníci a pěstouni vidí ve vyuţití PPPD i mnohá pozitiva. Nejčastěji byla zmiňována skutečnost, ţe po umístění dítěte do PPPD došlo k rychlé změně v oblastech, které byly v rodině zanedbávány. V případě zanedbání lékařské péče došlo díky pěstounce k okamţitému doplnění všech potřebných

119

vyšetření, v případě zanedbání povinné školní docházky dohlédla pěstounka na doplnění veškerého učiva, docházka byla následně bezproblémová. Ke zlepšení došlo i v případě zanedbání základních hygienických návyků. V tomto ohledu hodnotily respondentky vyuţití PPPD velmi pozitivně. Dále respondentky pozitivně hodnotí, ţe se jedná o formu rodinné péče, kdy je dítěti ze strany pěstounů věnována mnohem větší pozornost, neţ jaká by se jim dostala při pobytu v ústavním zařízení. Největší přínos vyuţití PPPD vidí respondentky v případě miminek, které by jinak byly umístěny do kojeneckého ústavu. Naopak nejmenší přínos vidí u starších dětí, která se dle jejich zkušenosti nejevila jako vhodná moţnost řešení, kdy si děti ve vyšším věku jiţ plně uvědomují všechny změny, kterými prochází. Doporučení pro praxi První doporučení, které bych směřovala k MPSV, by bylo zaměřeno na to, aby byla přehodnocena nutnost vyuţít PPPD ve všech případech, kdy jsou v době odebírání dětí volní pěstouni na přechodnou dobu, bez ohledu na další okolnosti. Jak vyplynulo z výzkumného šetření, jsou situace, kdy by respondentky volily raději jiné řešení. Navrhovala bych, aby byl při vyuţití PPPD zohledněn věk dětí, kdy se všechny respondentky, s ohledem na své zkušenosti z praxe, shodly na tom, ţe PPPD je ideální vyuţít u miminek, nikoliv u starších dětí. Bylo by tedy vhodné provést studii, která by se zaměřila na zjištění vlivu umístění dětí do PPPD v různém věku. Dále bych navrhovala, aby nebylo nutné striktně dodrţovat lhůtu jednoho roku. Respondentky na základě svých zkušeností uváděly, ţe jsou případy, kdy by bylo ideální lhůtu jednoho roku prodlouţit, aby dítě nebylo stresováno další změnou prostředí. Prodlouţení by bylo moţné například za předpokladu, kdy se rodina aktivně snaţí zlepšit podmínky pro to, aby mohla převzít dítě zpět do své péče, ale lhůta jednoho roku nebyla dostačující. Nebo za předpokladu, kdy zlepšení situace dítěte prokazatelně brání skutečnosti, které nelze ovlivnit, respondentky například zmiňovaly lhůty soudů při vydání rozhodnutí atd. Doporučení pro další výzkum Vzhledem k tomu, ţe výzkum byl realizován pouze v jednom krajském městě, nelze výsledky výzkumu zobecnit. Bylo by dle mého názoru zajímavé provést stejný výzkum v jiné lokalitě, která se například v rámci sociálně-právní ochrany dětí můţe

120

zabývat trochu jiným typem problémů, který je specifický pro danou lokalitu a sloţení obyvatel dané lokality. Bylo by zajímavé zjištěné výsledky porovnat například na úrovni krajů České republiky. Dále by bylo přínosné realizovat výzkum, který by byl zaměřen na děti, které mají zkušenosti s pobytem u pěstounů na přechodnou dobu. S ohledem na to, ţe respondentky také hodnotily spolupráci biologické rodiny jako nedostatečnou, bylo by přínosné zjistit názory a zkušenosti zástupců biologické rodiny. Pouţitá literatura ve stati: ARCHEROVÁ, C. 2001. Dítě v náhradní rodině. Praha: Portál BARTH, R. 2010. How does foster care works? London: Jessica Kingsley Publishers. BECHYŇOVÁ, V.; KONVIČKOVÁ, M. 2011. Sanace rodiny. Praha: Portál BOWLBY, J. 2010. Vazba. Teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem. Praha: Portál BUBLEOVÁ,V., VRÁNOVÁ,L., VÁVROVÁ,A., FRANTÍKOVÁ,J. 2011. Základní informace o náhradní rodinné péči. Praha: Středisko náhradní rodinné péče o.s. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál. MATĚJČEK, Z. 1994. Co děti nejvíce potřebují. Praha: Portál MATĚJČEK, Z. 1999. Náhradní rodinná péče. Praha: Portál MATOUŠEK, O. 2008. Slovník sociální práce. Praha: Portál. PEMOVÁ, T., PTÁČEK, R. 2012. Sociálně-právní ochrana dětí pro praxi. Praha: Grada Publishing VÁGNEROVÁ, M. 2008. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. WALKER, S. 2012. Effective social work with children, young people and families: Putting Systems Theory Into Practice. London: SAGE Publications. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně – právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů MPSV. 2013. Informace k PPPD. Praha. dostupné z http://www.mpsv.cz/files/clanky/14851/umistovani_deti_PPPD.pdf RŮŢIČKA MICHAL. 2014. Slabými místy ochrany dětí jsou roztříštěnou a nejednotnost. Rozhovor s ministryní Marksovou Tominovou. cit. 02-08-2014. Dostupné z http://www.rpp.cz/inpage/rozhovor-s-min-marksovou-tominovou/

121