Úvod Fotbal tenis je velmi mladý sport – mezinárodní asociace IFTA (International FootballTennis Association) byla ustavena teprve v roce 1987 ve Švýcarsku. Fotbaltenis je přímo ideální jako sport pro všechny a proto se rychle šíří do mnoha zemí různých kontinentů. Je totiž nenáročný na vybavení (stačí hřiště a síť na volejbal a míč na fotbal), má jednoduchá pravidla, minimální úrazovost, mohou si zahrát jak mladí, tak i ti dříve narození a také technika je blízká nejpopulárnějšímu světovému sportu fotbalu. Fotbaltenis může ovšem být i výborným doplňkovým sportem a navíc ve své výkonnostní podobě je i technicky náročná a divácky atraktivní sportovní hra. Proto vás nyní seznámíme se základy techniky, metodiky i taktiky fotbaltenisu, zmíníme se stručně o plánování tréninku a vedení družstva, testech hráčů i regeneraci. Brožurka je určena všem zájemcům o tento nový sport, budoucím i současným hráčům, ale může se stát i základní pomůckou trenérů fotbaltenisu.
Technika Technická příprava je specifická složka sportovního tréninku. Zabývá se hlavně rozvíjením sportovních dovedností, jejich zdokonalováním a upevňováním. Základní složkou technické přípravy jsou herní činnosti jednotlivce. Herní činnosti jednotlivce Herní činnosti jednotlivce jsou souhrnem pohybových úkonů, kterých hráč používá k řešení dané herní situace. Dělíme je na útočné a obranné a rozlišujeme u nich stránku technickou a stránku taktickou. K útočným herním činnostem jednotlivce patří: - podání - přihrávka - nahrávka - útočný úder - ulití K obranným herním činnostem jednotlivce patří: - blok - vybírání míče
Útočné herní činnosti jednotlivce 1. Podání (kin. 1) Podání provádí kterýkoli hráč družstva kopem do míče vypuštěného z ruky. Po nápřahu kopající nohy vzad zahajuje vlastní pohyb a akci stehno kopající nohy, ke kterému se připojuje kyvadlově bérec.Účinnost úderu zvyšuje zpevnění chodidla v hlezenném kloubu před úderem do míče (vypnutí nártu). Vlastní úderová plocha je zhruba ohraničena šněrováním obuvi. Trup je při kopu mírně předkloněn, ruce pomáhají udržovat rovnováhu.
kin.1 Někdy se také používá kop vnějším nebo vnitřním nártem. Provedení podání je totožné – rozdíl je pouze v poslední fázi pohybu kopající nohy, kdy se chodidlo s vypnutým nártem
staví špičkou poněkud dovnitř (podání vnějším nártem), nebo vně (podání vnitřním nártem). Míč při tom dostává rotaci. Nejčastější chyby vyskytující se v technice podání: - nesprávné základní postavení (napnuté nohy v kolenou, trup v záklonu nebo ve velkém předklonu), - nepřesné nadhození míče (příliš dopředu, těsně ke stojné noze, stranou), - nesprávné vedení nohy provádějící kop do míče (noha křečovitě napnutá, noha je vedena příliš do strany, nekoordinovanost), - nepřesný úder do míče (špatný náklon nártu kopající nohy, příliš slabý nebo silný úder do míče). Metodika nácviku a průpravná cvičení: a) vysvětlení a správná ukázka (trenér – demonstrátor), b) lehké kopy do míče přímým nártem nad sebe s dopadem i bez dopadu na zem pro získání citu v noze, c) totéž na krátkou vzdálenost ve dvojicích, d) nácvik správného vedení kopající nohy bez míče, e) nácvik techniky správného podání bez sítě (ve dvojicích), f) nácvik podání přes síť s menší razancí, g) totéž proti cvičné stěně (s vyznačením výšky sítě), h) nácvik podání z různých míst v poli zahájení, i) nácvik podání z různých míst v poli zahájení do určených prostorů v hřišti, j) postupné zvyšování razance podání, k) zasáhnout podáním vyznačený prostor nebo určenou metu ve hřišti, l) podání přesně na určeného hráče soupeře, m) totéž, protihráč však míč zpracuje (přihrávka nad sebe) a pak provede sám podání, n) hráč procvičuje určitý počet podání v rychlém sledu za sebou, o) totéž, ale podání musí zasáhnout určený prostor. Stránka taktická Podání je ve fotbaltenisu prakticky nevýhodou, protože umožňuje soupeři rozvinutí útoku. Při hře jednotlivců se však podání může stát, pokud je dostatečně prudké a umístěné, i silnou zbraní. Stereotypnost podání usnadňuje soupeři příjem a rozehrání útočné akce. Proto je výhodné mění-li podávající podle situace např. místo odkud podává, prostor kam podává i razanci podání. Při podání může podávající i trochu riskovat – při doteku sítě má možnost podání opakovat. Při hře dvojic má razantní podání největší uplatnění v případě, že družstvo soupeře má jednoho hráče (S2) smečařsky výrazně slabšího. Podávající se v tomto případě snaží zahrát míč tak, aby ho musel přijmout S2, protože přesná nahrávka smečaři S1 přímo na ukončení akce útočným úderem je technicky náročná. Méně kvalitní přihrávka pak oslabuje útok stejně jako v případě, kdy S1 musí nahrávat k síti S2, aby ten zaskočil akci (menší razance útočného úderu, větší procento neúspěšnosti). Základním předpokladem je ovšem razantní a přesné podání k pomezní čáře na stranu S2, které nemůže S1 zpracovat. S1 se snaží přijmout podání a rozehrát útok i za cenu toho, že více odkrývá svou polovinu hřiště. Přesouvá-li se pak S1 příliš na stranu S2, je z taktického hlediska občas výhodné zahrát prudké podání podél pomezní čáry na stranu S1, zvlášť hraje-li slabě levou nohou. Výhodné je také střídat podání s razantním
podáním z opačného rohu hřiště, a to buď podél pomezní čáry na S2, nebo k pomezní čáře na stranu S1, nejlépe vnějším nártem, kdy míč dostává vnější rotaci a odskakuje ven z hřiště. Při hře trojic je sice účinnost podání ještě menší, ale přesto má z hlediska taktiky své uplatnění. Výhodné je například zahrát míč tak, aby ho musel přijmout nahrávač a musel pak přihrát některému smečaři přímo na útok, (menší přesnost), nebo míč přihrát smečaři, který pak nahrává na útočný úder (nahrávka není tak přesná jako od nahrávače). Podávající může hrát podání také na smečaře, který má slabší techniku zpracování míče. Špatně zpracované podání ovlivňuje kvalitu nahrávky, a tím i vlastní útok.
2. Přihrávka (kin. 2) Přihrávkou rozumíme každé zahrání míče letícího od soupeře (1.dotek), záměrně usměrňované některému spoluhráči k sítí tak, aby ten mohl nahrát nebo zaútočit. Hráč hraje první míč buď při příjmu podání, nebo ve hře, když soupeř zahraje míč do jeho poloviny hřiště. Podání zpracovává hráč buď vnitřní stranou nohy nebo hlavou (příjem je nejpřesnější a nejjistější). Při nahrávce hlavou stojí hráč v mírném stoji rozkročném čelem proti směru letícího míče. Nohy jsou pokrčeny, trup mírně předkloněn. Po odrazu míče od země se hráč mírně zakloní a náklonem těla vpřed se současným napínáním nohou udeří do míče přední plochou čela. Ruce pomáhají udržovat rovnováhu.
kin.2 Také zahrání prvního míče ve hře je nejvýhodnější přihrávka vnitřní strany nohou, případně hlavou. Hráč se musí snažit přihrát míč tak, aby se přihrávky mohlo přímo zaútočit (rychlý útok), nebo musí přihrát dobře zpracovaný míč nahrávači, který pak nahraje smečaři (postupný útok). Ostatních způsobů zpracování míče, které nejsou tak přesné, se ve hře používá méně často. Nejčastější chyby vyskytující se v technice přihrávky: -
nesprávný odhad letu a dopadu míče a z toho vyplývající špatné postavení hráče v poli (hráč má v okamžiku přihrávka míč příliš blízko nebo příliš daleko od těla), nepřesný úder do míče (přihrávka je nepřesná, míč dostává rotaci a hůře se dále zpracovává), příliš slabý nebo naopak příliš silný úder do míče,
-
přihrávka je nízká, prudká, nepřesná, obtížně zpracovatelná.
Metodika nácviku a průpravná cvičení: a) vysvětlení a správná ukázka (trenér – demonstrátor), b) lehké kopy do míče přímým nártem nad sebe s dopadem i bez dopadu na zem pro získání citu v levé noze (levou i pravou), c) hlavičkování míčem nad sebe s cílem udržet míč co nejdéle ve vzduchu, d) střídavé údery do míče hlavou a nohou (bez dopadu i s dopadem míče na zem) se snahou o co nejmenší pohyb ze základního postavení, e) přihrávky na stěnu nebo na desku se změnou vzdálenosti od stěny, f) totéž, ale do označeného místa na stěnu (kruh); při malém počtu míčů jsou hráči v zástupu, hráč se po přihrávce na stěnu zařazuje na konec zástupu, g) nácvik přihrávky do určeného prostoru z vlastního nadhozu, h) ve dvojicích nahazování lehkých a přesných míčů na hráče, který má přihrát do určeného prostoru, i) přihrávky ve dvojicích na přesnost s co nejmenším pohybem hráčů z místa, j) totéž, ale hráči vkládají mezi jednotlivé přihrávky určené úkony (dřep, výskok, sed, vzpor ležmo, kotoul apod.), k) ve dvojicích – jeden hráč přihrává míč střídavě vlevo a vpravo, druhý hráč míč přesně vrací, l) postupné zvyšování razance nahazování (nahrávání) míčů hráči, který nacvičuje přihrávku, m) nácvik přihrávek za ztížených podmínek (míče do stran, prudké míče apod.), n) ve dvojích – hráč kope prudké míče, druhý mu zpracované míče vrací, o) nácvik přihrávek do určeného prostoru (s využitím pomocného zařízení), - na stále stejné místo, - s pravidelným měněním místa, p) ve dvojicích na hřišti přes síť – hráč útočí z vlastního nadhozu (nebo nahrávky), druhý míč zpracuje a přihrává do určeného místa, q) nácvik přihrávek k sítí (smečaři) na rychlý útok - po odrazu ze země - ze vzduchu r) postupné ztěžování podmínek ( nácvik přihrávek z prudkých a umístěných míčů), s) nácvik přihrávek v herních situacích. Stránka taktická Hráč, který přijímá první letící míč od soupeře, by ho měl zpracovat tak, aby míč přihrál buď přímo k sítí smečaři na útočný úder (rychlý útok) nebo spoluhráči, který by potom nahrál smečaři na smeč (postupný útok). Ve hře pochopitelně záleží především na tom, zda jde o míč lehce zpracovatelný (podání, lehce zahraný míč), nebo obtížně zpracovatelný (útočný úder, ulití). Přihrávku na lehky útok volí hráč hlavně při lehce zpracovatelných míčích, zvláště má-li družstvo 2 rovnocenné smečaře (nejlépe levák – pravák) v každém případě ji použije ve hře dvojic, má-li družstvo jednoho smečaře výrazně slabšího. Přihrávku na postupný útok rozehrává kterýkoli hráč hlavně při obtížně zpracovatelných míčích, v každém případě ji použije smečař, přijímá-li první míč.
Nahrávka (kin.3) Nahrávkou rozumíme každé zahrání míče letícího od spoluhráče (2.dotek), záměrně usměrňované smečaři k útočnému úderu. Nejčastější a nejpřesnější způsob je nahrávka vnitřní stranou nohy. Stojná noha je mírně pokrčena, kopající noha začíná pohyb nápřahem se současným vytočením špičky nohy vně tak, aby její vnitřní strana byla kolmo k předpokládanému směru nahrávky. Vlastní úder se děje vnitřní stranou nohy do zadní, spodní poloviny míče, který je před stojnou nohou, a usměrňuje tak míč vzhůru. Trup je mírně předkloněn, paže v upažení pomáhají udržovat rovnováhu. V menší míře se používá i nahrávky hlavou nebo přímým nártem.
kin.3 Nejčastější chyby vyskytující se v technice nahrávky: Chyby jsou v podstatě totožné s chybami vyskytujícími se u přihrávek. Přihraný míč je sice zpravidla snáze zpracovatelný, nahrávky však zase kladou vyšší nároky na přesnost. Metodika nácviku a průpravná cvičení: a) vysvětlení a správná ukázka (trenér – demonstrátor), b) navázání na průpravná cvičení a nácvik přihrávek, c) nácvik nahrávky z vlastního nadhozu, d) ve dvojicích hráči stojí ve vzdálenosti 3 - 7m a nahrávají si míč přesně po čáře, e) nahrávky na přesnost ve dvojicích – mezi dvojicemi hráčů je vyznačen kruh, hráči nacvičují vysoké nahrávky tak, aby míč dopadl vždy do kruhu, f) ve dvojicích – nácvik nahrávek podél sítě (cvičné stěny) ve vzdálenosti asi 1 m, g) nácvik nahrávek zezadu a z různých prostorů hřiště do určeného místa k síti (určené stěně) pro útok přímo ze vzduchu, h) totéž pro útok po odrazu od země (po nahrávce přímo ze vzduchu), i) nácvik nahrávek v trojúhelníku u sítě: v pořadí podle obrázku se snahou o co největší přesnost nahrávky, j) nácvik nahrávek zezadu a z různých prostorů hřiště do místa, kam si naběhne smečař pro útok přímo ze vzduchu, k) totéž pro útok po odrazu (nahrávka ze vzduchu), l) nácvik speciálních nahrávek (na háček, ulití), m) nácvik nahrávek z obtížných a špatně zpracovaných míčů, n) nácvik nahrávek v herních situacích.
Stránka taktická Dobrá nahrávka je základním předpokladem úspěšného útoku. Bez dobré nahrávky nemůže ani sebelepší smečař uspět. Pro většinu útočných úderů (s výjimkou háčků) je nejvýhodnější nahrávka k síti na stranu smečaře (asi 2 – 4 m od pomezní čáry), 20 – 40 cm na d úrovní sítě a asi 1 m od sítě. Smečař může v tomto postavení dobře sledovat jak spoluhráče, tak soupeře a může účinně použít téměř všech útočných úderů do libovolného prostoru soupeřovy poloviny hřiště. Nahrávka k pomezní čáře na stranu smečaře téměř vylučuje smeč s otočkou a háček, nahrávka k protilehlé pomezní čáře naopak téměř vylučuje smeč patou podrážkou a kromě toho ztrácí smečař i částečně přehled o dění na hřišti. Nahrávky těsně k síti jsou sice pro smečujícího hráče výhodné a útok z nich je velmi účinný, ale pouze v případě, že soupeř hraje bez bloku. Svou specifiku má nahrávka na háček, při níž musí být míč nahrán těsně nad úrovní pásky na stranu soupeře. Nahrávač nahrává smečaři většinou pro útok přímo ze vzduchu. V případě rychlého útoku (útok přímo po přihrávce), nebo v případě, že nahrávač přijímá přihrávku přímo ze vzduchu, může nahrát také na útok po odrazu od země. Pro nahrávače i smečaře je snazší nahrávka podél sítě, někdy je však nutno volit obtížnější variantu, tj. nahrávku z pole. 1. Útočný úder Útočný úder je úder do míče směřující do soupeřova pole s cílem znemožnit soupeři udržet míč ve hře. Ve hře používáme nejčastěji těchto útočných úderů: a) smeče, b) nahození míče na blok, c) vytlučení bloku. A. Smeč Je to útočný úder do horní poloviny míče, při němž míč po prudkém úderu klesá do soupeřova pole. Nejběžnější způsoby smeče jsou: smeč vnitřní stranou nohy, smeč hranou podrážky, smeč podrážkou, smeč nártem,háček, rychlík, smeč hlavou a nůžky. a) Smeč vnitřní stranou nohy (kin.4) Je to základní útočný úder, přesný a dostatečně prudký. Jeho nevýhodou však je, že soupeř může dobře odhadnout pravděpodobný směr letu míče. Je-li proveden s dodatečným nápřahem a se zapojením celého těla, je velmi účinný, zvláště na suchém a tvrdém terénu nebo v tělocvičně, kde míč více klouže a má menší úhel odskoku. Stojná noha je mírně pokrčena, švihová noha provází úder vnitřní stranou do zadní poloviny míče, a to před úrovní stojné nohy. Trup je nakloněn na stranu stojné nohy, paže pomáhají udržovat rovnováhu. Svou specifiku má smeč vnitřní stranou nohy hraný podél sítě k pomezní čáře soupeřovy poloviny hřiště s následným otočením těla do směru úderu (po nahrávce blízko k síti).
kin.4 b) Smeč hranou podrážky (kin.5) Je to prudký útočný úder, při němž má let míče jiný směr než pohyb nohy. Stojná noha je mírně pokrčena, švihová noha provádí prudkým vytrčením úder do středu míče vnitřní hranou podrážky přibližně na úrovni stojné nohy a dává tak míči mírnou vnější rotaci. Trup je ukloněn na stranu stojné nohy a v konečné fázi úderu je mírně zakloněn, paže pomáhají udržovat rovnováhu.
kin.5 c) Smeč podrážkou (kin.6) Je to útočný úder, který má sice menší razanci, ale je velmi účinný, zvláště je-li hrán s dostatečnou rotací míče k pomezní čáře v blízkosti sítě. Technika je shodná s technikou smeče hranou podrážky a švihová noha pokračuje v pohybu směrem ke stojné noze. Míč tím dostává vnější rotaci s odskokem ven z hřiště. d) Smeč patou (kin.7) Je to přesný útočný úder s vrchní rotací míče, velmi účinný, zvláště je-li hraný podél sítě k pomezním čarám hřiště. Stojná noha je mírně pokrčena, švihová noha provádí prudkým vytrčením do směru letu míče úder patou do zadní poloviny míče, který je před stojnou nohou, a dává tak míči vrchní rotaci. Trup je v konečné fázi úderu zakloněn, paže pomáhají udržovat rovnováhu.
kin.6
kin.7
e) Smeč nártem Je to útočný úder, který má sice značnou razanci, ale je méně přesný, a proto také ve hře méně používaný. Stojná noha je mírně pokrčena, švihová noha provádí úder přímým nebo vnitřním nártem do zadní poloviny míče. Míč je přibližně na úrovni stojné nohy, poněkud výše než u ostatních útočných úderů. Trup je zvláště v konečné fázi zakloněn, paže v upažení pomáhají udržovat rovnováhu. Předpokladem úspěšnosti je uvolněnost v kyčelním kloubu. f) Háček (kin.8) Je to útočný úder do míče, který je zahraný zpět do sítě nebo podél sítě. Je to úder obtížný, ale při dokonalém provedení je bez obrany blokem téměř nechytatelný. Háček vyžaduje naprosto přesnou nahrávku tak, aby byl míč těsně nad úrovní pásky a asi 20 – 40 cm na straně soupeře. Háček je možné zahrát přímým nártem, vnitřní stranou nohy, vnějším nártem nebo patou. Nejpoužívanější je háček vnitřním nártem (kin.8). Hráč stojí v těsné blízkosti sítě a švihovou nohou provádí po přesáhnutí sítě úder vnitřním nártem do horní poloviny míče, který je nad soupeřovou polovinou hřiště. Hráč usměrňuje míč těsně podél sítě, popřípadě přímo do sítě na soupeřově polovině hřiště. Trup je ukloněn na stranu stojné nohy, paže pomáhají udržovat rovnováhu. Háček je možné provádět také ve výskoku (kin.9).
kin.8
kin.9
g) Rychlík (kin.10) Je to útočný úder, při kterém je míč po odrazu od země udeřen před kulminačním bodem, zpravidla nad úrovní pásky. Nejčastěji se používá úderu vnitřní stranou nohy, popřípadě hranou podrážky. Rychlíku se ve hře používá jako momentu překvapení (nepřipravenost nebo špatné postavení soupeře). Někdy je však nutný, zejména je-li nebezpečí, že by míč po odrazu od země mohl přejít na soupeřovu stranu, aniž by se ho smečař dotkl, nebo že by mohl hrát míčem dříve soupeř (blok).
kin.10 h) Smeč hlavou (kin.11) Je to velmi přesný, méně prudký, ale účinný úder, zvláště, je-li hraný blízko sítě. Hráč stojí ve stabilním postoji v těsné blízkosti sítě a po mírném hrudním záklonu a záklonu hlavy prudkým náklonem horní poloviny těla vpřed provede úder do míče plochou čela. Paže v upažení pomáhají udržovat rovnováhu. i) Nůžky (kin.12) Je to efektní , ale také technicky a koordinačně velmi náročný útočný úder. Při dokonalém technickém provedení, a je-li ho použito jako momentu překvapení, má ve hře uplatnění hlavně pro svou razanci. Nevýhodou je obtížnost úderu a z toho vyplývající značné procento neúspěšnosti. Hráč se staví zády k síti a po odskoku nahraného míče se odráží z pokrčené odrazové nohy vzad a vzhůru. Švihová noha současně vykopává vzhůru a v době, kdy je tělo bez opory, zasahuje přímým nártem míč do jeho zadní poloviny. Po úderu do míče zachycuje hráč pád na zem na ruce, popřípadě převede tělo do rotačního pohybu.
kin.11
kin.12
B. Nahození míče nad blok (kin.13) Nahození míče na blok je nahození lehkého míče na tělo blokujícího hráče. Smečař naznačí útočný úder a při bloku soupeře lehce nahodí míč na tělo blokujícího hráče
nejlépe tak, aby míč zasáhl ruku blokujícího, nebo se mu skutálel po těle, odrazil se od něho do sítě apod. C. Vytlučení bloku (kin. 14) Vytlučení bloku je míč zahraný do bloku soupeře tak, aby se odrazil mimo hřiště, nejlépe na stranu smečaře. Smečující hráč může zvolit libovolný způsob útočného úderu, úder však musí mít dostatečnou razanci. Proto se k vytlučení bloku nejčastěji požívá úderu vnitřní stranou nohy, nártem nebo hranou podrážky. Nejčastější chyby vyskytující se v technice útočných úderů: - chyby, kterých se dopustí smečující hráč v důsledku špatné nahrávky, - nesprávný odhad letu a dopadu míče a z toho vyplývající špatné postavení smečaře u sítě, - malá razance útočného úderu.
kin.13 Metodika nácviku a průpravná cvičení: a) b) c) d) e) f) g)
vysvětlení a správná ukázka (trenér – demonstrátor), speciální tělesná průprava, nácvik správné techniky pohybu bez míče a bez sítě, totéž proti cvičné stěně z vlastního nadhozu, nácvik útočných úderů na speciálním stojánku bez sítě i u sítě, nácvik útočných úderů u snížené sítě z vlastního nadhozu, postupné zvyšování sítě až na výšku stanovenou pravidly,
h) nácvik útočných úderů z nadhozu spoluhráče, i) totéž z nahrávky spoluhráče z různých prostorů hřiště, j) střídání otočných úderů z nahrávky s odrazem od země a bez odrazu od země (ze vzduchu), k) postupné zvětšování razance útočných úderů, l) nácvik útočných úderů na vyšší síti, m) smečování do určeného prostoru hřiště, n) střídavé smečování do několika vyznačených prostorů soupeřovy poloviny hřiště (nejdříve pevně stanovené pořadí, později podle rozhodnutí smečaře a podle postavení soupeře), o) nácvik útočných úderů z méně přesných přihrávek, p) nácvik smečování proti bloku (nejdříve pasivnímu, později aktivnímu), q) nácvik útočných úderů v herních situacích. Stránka taktická Smeč, ve hře nejčastěji používaný útočný úder, má různé způsoby provedení (viz technická stránka herních činností jednotlivce), přičemž každý z těchto způsobů má své výhody a nevýhody a různá uplatnění. Dobrý smečař musí ovládat alespoň základní rejstřík smečařských úderů. Jakého smečařského úderu v dané situaci použije, rozhod ne smečař podle své smečařské vyspělosti, způsobu nahrávky a obranného postavení soupeře. Hra smečaře musí být pestrá a nápaditá, stereotypnost snižuje úspěšnost útoku a význam smečaře pro hru družstva. Základní podmínkou úspěšného útoku je razance, bez ní se žádný smečař se sebepestřejším úderovým rejstříkem neobejde. Ovšem stereotypně opakovaný i velmi razantní úder do stále stejného místa na hřišti je pro soupeře daleko méně nebezpečný (zorganizuje si podle toho obranu na síti i v poli) než pestrý útok a smeč s menší razancí. Smečař sleduje při vlastní akci neustále míč, ale současně musí sledovat činnost a postavení hráčů soupeře a podle toho volí způsob smeče i prostor, kam míč zahraje. To znamená, že kromě blokaře (podle jeho postavení se buď bloku vyhýbá a zahraje smečařský úder, nebo volí nahození míče na blok, popřípadě vytlučení bloku) musí sledovat i ostatní soupeře v poli a podle jejich postavení hraje míč do nekryté části hřiště. Volbu způsobu smečařského úderu ovlivňuje i to, hraje-li soupeř bez bloku nebo s blokem a jde-li o utkání jednotlivců, dvojic nebo trojic. Při hře jednotlivců se užívá blok jen výjimečně. Úspěšnost útočného úderu závisí hlavně na kvalitě přihrávky, přehledu hráče a zahrání útočného úderu do nekrytého prostoru. Při hře dvojic se více uplatní smečař technického typu s pestrý – úderovým rejstříkem. Ze smečařských úderů je nejúčinnější háček, který má v průměru 80 – 90% úspěšnost. Smeče podrážkou, patou a hlavou jsou nejúčinnější, jsou-li hrány blízko k síti k protilehlé pomezní čáře, přičemž smeč hlavou je nejvýhodnější, je-li hrán z prudší a nižší nahrávky podél sítě (smečař jde celou plochou čela proti míči, smeč dostává větší razanci a uchovává si přesnost). Smeče vnitřní stranou nohy, hranou podrážky a nártem jsou nejúčinnější, jsou-li hrány na střed ke koncové čáře. Málo účinné jsou smeče na diagonálu. Při hře trojic je rozhodující, zda družstvo hraje s blokem, nebo bez bloku, v obou případech má však větší uplatnění smečař s razantním úderem. Hraje-li soupeř bez bloku, snižuje se proti hře dvojic z pochopitelných důvodů u všech smečařských úderů procento úspěšnosti (prostor hřiště vykrývají tři hráči). Nejúspěšnějším smečařským úderem zůstává háček (v průměru 70 – 80 % úspěšnost). Smeče podrážkou, patou i hlavou mají stejné uplatnění jako ve hře dvojic. Smeče vnitřní stranou nohy, hranou podrážky a nártem jsou naopak nejúčinnější, jsou-li hrány na diagonálu blíže ke koncové čáře.
Hraje-li soupeř s blokem je hra smečaře ne síti obtížnější, uvolňuje se mu ovšem více prostor soupeřovy poloviny hřiště. Háček je téměř vyloučen, smeče podrážkou, patou a hlavou mají stejné uplatnění jako při hře dvojic. Nejzranitelnějším místem zůstává střed u koncové čáry. Tento prostor by ovšem měl vykrýt blokař postavením bloku. Do tohoto prostoru je nejvýhodnější zahrát razantní útočný úder v případě, že blokař opustí od blokování a sehne se pod síť. Jestliže spoluhráči spoléhají na vykrytí tohoto prostoru blokařem a přesunují se před provedením smeče více dopředu a do stran (lepší zpracování míčů, směřujících k pomezní čáře), je velmi účinné přesné obhození nebo přehození blokaře těsně ke koncové čáře. Upustíli blokař od blokování a vrací se zpět do pole , aby posílil obranu, ale nestačil ještě zaujmout své postavení (je v pohybu vzad), je pro smečaře nejvýhodnější hrát míč buď přímo do něho, případně zahrát na jeho stranu stopbal. Jestliže se blokař stačil včas vrátit, platí zásady jako při hře bez bloku. Všeobecně je velmi účinný smečařský úder do prostoru, odkud právě vyběhl některý z hráčů soupeře (předčasná reakce na náznak útočného úderu smečaře). Nahození míče na blok je po stránce technické velmi náročné a snad proto se ve hře užívá málo, i když je velmi účinné. Zasažení paže nebo zahrání míče tak, aby se skutálel po těle blokaře, znamená přímý bod. Také v případě, že se míč jen lehce odrazí od těla blokaře, mohou ho jeho spoluhráči (kteří zpravidla očekávají útočný úder smečaře a vykrývají prostor ve větší vzdálenosti od blokujícího) jen těžko zpracovat. Předpokladem úspěšnosti je vedle přesného zahrání míče i co nejdelší utajení úmyslu nahodit míč na tělo blokujícího (jinak se blokující stačí nahození vyhnout). Proto smečující začíná celou akci náznakem útočného úderu. Čím je náznak útočného úderu přesvědčivější, tím je pravděpodobnost úspěšnosti větší. Nahození míče na tělo blokujícího je nejúčinnější v okamžiku, kdy je blokující v nejlabilnějším postavení (snaha o maximální přesáhnutí bloku přes síť). Nahození míče na tělo blokujícího není vhodné používat příliš často, neboť pozornější blokující hráč se snadno nahození vyhne a současně získá lehký míč k rozehrání útoku. Vytlučení bloku jako velmi účinného útočného úderu proti bloku soupeře se ve hře používá poměrně často. Podmínka úspěšného provedení je razance. Z hlediska taktického má plné opodstatnění při blocích, které postaví soupeř blíže k protilehlé pomezní čáře, než je smečař, zvláště je-li blok nesprávně postaven (odrazí-li se míč od bloku mimo hřiště nebo polovině smečaře, nemůže ho již blokující ani nikdo z jeho spoluhráčů zpracovat). Je-li blok postaven více na straně smečaře, není již vyloučení bloku tak účinným útočným úderem, protože je třeba počítat s tím, že se míč může odrazit zpět do smečařovy poloviny hřiště a v případě, že ho spoluhráči nezpracují, znamená to bod pro družstvo blokujícího hráče (spoluhráči smečaře musí s touto možností počítat a vykrýt podle toho prostor své poloviny hřiště). 2. Ulití Ulití je zahrání pomalého míče (nejlépe zpětnou rotací) do nekrytého prostoru soupeřovy poloviny hřiště. Smečař naznačí útočný úder a po obranné reakci soupeře (postavení bloku, vykrývání své poloviny hřiště) usměrní míč v poslední chvíli tak, aby nemohl být zpracován blokařem nebo některým z jeho spoluhráčů. Základním způsobem ulití je stopbal. Stopbal (kin.15) Stopbal je velmi účinný, ale také technicky obtížný prvek. Hráč zaujme postavení smečaře a naznačí úder (nejvýhodnější je vyšší nahrávka po odrazu míče od země), švihová noha však v konečné fázi místo úderu do zadní poloviny provede rychlý a lehký úder do spodní poloviny míče a tím dá míči velkou zpětnou rotaci. Míč letí nízko nad sítí a dopadne hned za síť nebo
k pomezní čáře. Zpětná rotace zmenšuje odskok míče. Trup je mírně zakloněn, paže udržují rovnováhu. Stopbal zahraný těsně za síť je možno spojit s následným dotykem míče, který se odrazil do soupeřovy poloviny hřiště, a to buď přímo hráčem, který zahrál stopbal (kin.16), nebo jeho spoluhráčem (zášlap).
kin.15
kin.16 Speciální způsobem ulití je stažení míče. Nejvýhodněji se provádí ve výskoku, i když je lze provést taky ze stoje ne zemi. Míč musí být nahrán poněkud výše nad úroveň pásky a směřovat do pole soupeře. Hráč se v těsné blízkosti sítě odrazí ze stojné nohy (odrazové) svisle vzhůru, švihová noha jde proti míči, a jakmile se jej dotkne, stáhne (ztlumí) jej přímým nártem tak, aby míč dopadl těsně za síť a měl minimální odskok. Ulití je možno provést také lehkým přiťuknutím míče (bez rotace) do nekrytého prostoru, do místa, odkud předčasně vyběhl protihráč apod. Nejčastější chyby vyskytující se v technice ulití: Chyby jsou s výjimkou posledního bodu totožné s chybami v technice útočných úderů. Základní chyba je, nepodaří-li se hráči dostatečně dlouho utajit svůj úmysl, dále není-li míč zahrán do nekrytého prostoru a má-li míč příliš vysokou dráhu letu. Metodika nácviku a průpravná cvičení: a) b) c) d)
vysvětlení a správná ukázka (trenér – demonstrátor), cvičení s míčem pro získání citu v noze (viz metodika nácviku nahrávek), nácvik správné techniky pohybu bez míče a bez sítě, totéž s míčem (zpětná rotace),
e) f) g) h) i) j)
nácvik správné techniky s míčem u sítě z vlastního nadhozu, totéž z nadhozu spoluhráčem, nácvik ulití z nahrávky spoluhráče z různých prostorů hřiště, střídání ulití z nahrávky s odrazem od země a bez odrazu od země (ze vzduchu), ulití do určeného prostoru hřiště, střídání ulití do několika vyznačených prostorů soupeřovy poloviny hřiště (nejdříve pevně stanovené pořadí, později podle rozhodnutí smečaře a podle postavení soupeře), k) nácvik ulití proti bloku (nejdříve pasivnímu, později aktivnímu), l) nácvik ulití v herních situacích. Stránka taktická Ulití má univerzální použití a ve hře se vyskytuje poměrně často. Největší uplatnění má samozřejmě ve hře jednotlivců, ale i ve hře dvojic má plné opodstatnění. Naopak podstatně menší úspěšnost je ve hře trojic. Směr letu míče, sílu úderu a místo volí smečař podle postavení hráčů soupeře. Nejvýhodnější je zahrát míč k pomezním čarám (s odskokem mimo hřiště) podél sítě a do těsné blízkosti sítě (hlavně v případě, kdy jsou soupeřovy hráči příliš daleko od sítě). Ulití do středu hřiště soupeře nebo do prostoru dále od sítě je neúčinné. Smečař si musí uvědomit, že ulití nemůže být základem hry v útoku, ale pouze jednou z možností. Nesmí ho proto používat příliš často, ale pouze v případě, že k tomu hráči soupeře vytvořili svým postavením výhodné podmínky. Velmi účinné je například ulití míče těsně za síť k protihráči, který ustupuje od sítě do pole, nebo ulití do prostoru, odkud protihráč právě vyběhl. Z taktického hlediska je třeba splnit tyto požadavky: 1. nesignalizovat ulití, 2. volit nekrytý prostor, 3. zahrát technický míč (nejlépe zpětnou rotací). Obranné herní činnosti jednotlivce 1. Blok Blok je jedna ze základních obranných činností jednotlivce. Blokem rozumíme zabránění přeletu míče přes síť nebo přehrazení prostoru na sítí proti směru soupeřova útočného úderu. Nejužívanějším způsobem blokování útočného úderu soupeře je blok nohou, který má 2 základní varianty. a) Blok ve stoji (kin.17) Tento způsob bloku je nejvýhodnější, a proto také nejpoužívanější. Hráč stojí v těsné blízkosti sítě čelem ke smečaři. Stojná naha je mírně pokrčena, švihová noha je v okamžiku útočného úderu soupeře uvolněně napjata v přednožení a postavena celou plochou podrážky proti míči do jeho těsné blízkosti tak, aby se míč odrazil zpět na soupeřovu polovinu hřiště. Čím dále se podaří hráči přesáhnout nohou přes síť, tím je blok účinnější. Trup je zakloněn, paže pomáhají udržovat rovnováhu.
kin.17 b) Blok ve výskoku (kin. 18) Tento způsob je účinný hlavně proti míčům smečovaným v těsné blízkosti sítě po vysokém odskoku. Klade zvýšené požadavky na správný odhad a koordinovanost pohybů. Jde prakticky o blok nohou bokem k síti provedený e výskoku. V mrtvém bodě výskoku, v okamžiku útočného úderu soupeře, vytrčí hráč švihovou nohu, která je v unožení mírně pokrčena (plochou podrážky proti míči tak, aby se míč odrazil na soupeřovu polovinu hřiště). Dalších způsobů se používá ve hře méně často.
kin.18 Blok hlavou, vnější částí nohy nebo tělem se používá jen vynímečně. Nejčastější chyby vyskytující se technice blokování: -
pomalé a pozdní přemístění hráče do nejvýhodnějšího prostoru, špatné postavení blokujícího hráče u sítě (stranou, příliš daleko nebo blízko u sítě), při bloku ve výskoku nesprávný odraz (brzy, pozdě, příliš do dálky), špatné postavení nohy blokujícího hráče proti míči,
-
dotyk sítě.
Metodika nácviku a průpravná cvičení: a) b) c) d) e) f) g) h) i) j) k) l) m) n) o) p)
vysvětlení a správná ukázka (trenér – demonstrátor), speciální tělesná příprava (uvolňovací a posilovací cvičení), nácvik blokování bez míče u nižší sítě, postupné zvyšování sítě, nácvik blokování bez míče proti cvičné stěně (s vyznačením výšky sítě), totéž, ale na stěně jsou vyznačeny míče, které hráč „blokuje“ (ve výskoku s dotykem), hráči stojí proti sobě a provádějí zrcadlově blok s přetlačováním, totéž ve výskoku, nejdříve pouze s dotykem, později s přetlačováním, nácvik blokování míče, který je umístěn na speciálním stojánku, ve dvojicích – hráč drží míč v rukou, druhý nacvičuje blok, nácvik blokování smečaře, který útočí z vlastního nadhozu určeným způsobem do určeného prostoru, totéž, ale smečař má určeny dvě nebo více možností zahraní míče (způsob nebo prostor), nácvik blokování proti nahazovaným míčům, cvičení k) a l) s nahazováním, později z nahrávky smečařova spoluhráče, společný nácvik blokujícího a smečaře, nácvik blokování v herních situacích.
Stránka taktická: Při hře jednotlivců se používá blok jen výjimečně. Nejvíce se bloku používá ve hře trojic, plné opodstatnění má však i ve hře dvojic. Základní podmínkou úspěšnosti obrany na síti blokem je dobrý blokař. Nemá-li družstvo kvalitního blokaře, je lépe, hraje-li obranu v poli bez bloku (blok je málo účinný a smečař se mu lehce vyhne, blokař se dotkne sítě, míč se odrazí do špatně postaveného bloku mimo hřiště nebo do sítě na straně blokaře apod.). I dobrý blokař však nesmí používat bloku stereotypně a blokovat za každou cenu. Podle vzniklé herní situace se musí včas rozhodnout, co je pro družstvo výhodnější, zda blokovat nebo neblokovat. Blokovat je výhodné v těchto případech: 1. 2. 3. 4. 5.
při nahrávce na háček, při všech nahrávkách k síti nebo do její těsné blízkosti, při nahrávkách z pole (hlavně kolmo zezadu) blízko síti, při nízkých nahrávkách blízko síti ( blok podrážkou více ke zemi), při vysokých míčích těsně u sítě.
Neblokovat je výhodně hlavně v těchto případech: 1. při vysloveně špatné nahrávce smečaři, 2. při nahrávce daleko od sítě, 3. při míčích v těsné blízkosti pomezní čáry, hlavně na protilehlé straně smečaře (nebezpečí vytlučení bloku). Rozhodne-li hráč neblokovat, musí to dát spoluhráčům jasně najevo, ustoupit od sítě a posílit obranu v poli.
2. Vybírání míče Vybíráním míče rozumíme zahrání nesnadno zpracovatelných míčů jakýmkoliv pravidly dovoleným způsobem za účelem udržení míče ve hře. Vybírání míče je nouzovou činností vynucenou herní situací, a má proto vysloveně obranný charakter. Jeho hlavním úkolem je zabránit druhému dopadu míče na zem nebo dopadu míče zahraného spoluhráčem mimo hřiště, míč zpracovat a podle situace přihrát, nahrát nebo zahrát míč do pole soupeře. Při vybírání míče používáme všech základních způsobů úderu do míče, které byly již popsány. V některých situacích při zvlášť obtížných míčích je však vedle nejvýhodnějších a nejpřesnějších způsobů zpracování míče nutné hrát míč přímým nártem těsně po odrazu od země (halfovolejem), tělem apod.. Hra tělem (kin. 19) je neprávem podceňována a opomíjena. Při hře tělem se hráč staví čelem proti míči, zpevní svalstvo trupu a pohybem proti míči zasahuje míč plochou hrudníku nebo břicha. Paže jsou v upažení dolů nebo v zapažení. Hra tělem má své opodstatnění hlavně u obtížných míčů, které letí přímo na hráče, takže hráč nemá dostatek času připravit se na zahrání míče (je zvlášť výhodné na nerovném terénu, u míče s velkou rotací a špatným odskokem apod.).
kin.19 Nejčastější chyby vyskytující se v technice vybírání míče: -
nedostatek rychlosti nebo obratnosti, pomalá nebo opožděná reakce na let míče, technicky nesprávné zahrání míče.
Metodika nácviku a průpravná cvičení: a) b) c) d) e) f) g) h)
vysvětlení a správná ukázka (trenér – demonstrátor), tělesná příprava se zaměřením na rozvoj rychlosti, obratnosti a rychlé reakce, nácvik vybírání míčů na stěně pod různými úhly, nácvik vybírání míčů z vlastního nahazování, nahazování a vybírání obtížných míčů ve dvojicích, totéž u cvičné stěny, nahazování a vybírání obtížných míčů ve dvojicích na hřišti přes síť, ve dvojicích přes síť – hráč hraje určené útočné údery z vlastního nadhozu a druhý míč zpracovává, i) totéž, z nahazování, popřípadě nahrávání smečařovým spoluhráčem, j) totéž, ale smečař hraje libovolný útočný úder,
k) nácvik vybírání míče v herních situacích, l) hra jeden proti jednomu. Stránka taktická U obtížně zpracovatelných míčů přicházejí ze soupeřovy poloviny hřiště (smeč, ulití) se většinou nedá předpokládat, že by hráč přihrál svému spoluhráči tak, aby mohl zaútočit přímo z přihrávky. V tomto případě volí družstvo postupný útok. Úkolem hráče však je, zpracovat míč co nejlépe a do takového prostoru, aby měl hráč co nejlepší podmínky k přesné nahrávce. Základní podmínkou úspěšného vybírání míče je správné postavení hráče na hřišti a jeho rychlá reakce na činnosti soupeřova smečaře. Hráč se musí co nejrychleji dostat do prostoru, kam míč letí, a zaujmout zde co nejvýhodnější postavení pro zpracování míče. To předpokládá se maximálně koncentrovat na celou akci, sledovat smečaře a snažit se odhadnout, jak a kam smečař míč zahraje. Hráč přitom musí brát v úvahu styl hry smečaře (je.li jeho hra stereotypní nebo pestrá, smečuje-li razantně nebo technicky), kvalitu svého spoluhráče na bloku a způsob a kvalitu nahrávky. Někteří hráči vybíhají do předpokládaného prostoru dopadu míče o něco dříve, a podaří se jim úmysl smečaře správně odhadnout, vybírají zde míče, které by nemohli jinak zpracovat. Tento způsob je možno ve hře uplatnit, ale nesmí se z něj stát stereotyp. Své opodstatnění má například při háčku, má-li smečař omezenou možnost hrát pestrý útok nebo hraje-li smečař stereotypně a bez přehledu. Málo účinný je proti smečaři, který hraje s přehledem a má pestrý úderový rejstřík (zvláště začíná-li hráč v akci příliš brzy). Při vybírání obtížných míčů hraných spoluhráčem (nepřesná přihrávka, špatně zpracovaný míč, míč odražený od bloku spoluhráče) se snaží hráč především nahrát smečaři na útočný úder. Není-li to možné, pak hráč míč co nejlépe zpracuje,aby mohl jeho spoluhráč bezpečně zahrát míč na stranu soupeře. Přímo přes síť hraje míč pouze v opodstatněných případech (např. soupeř má nevykrytou některou část hřiště, nahrávka smečaři je riskantní). Taktika Taktická příprava, jako důležitá složka sportovního tréninku rozvíjí především schopnost co nejrychlejšího výběru optimálního řešení a způsobu boje v dané konkrétní situaci. Spolu s technickou přípravou vytváří jeden celek, který je nutno respektovat jak v tréninku, tak v utkání. Je pochopitelně rozdílná z hlediska: Hry jednotlivců Hry dvojic Hry trojic Vlastní hru je dále možno rozdělit ještě na dvě základní fáze: A. Útok vč. Vykrývání smečaře B. Obrana proti útoku soupeře V textu je u nákresů použito jednotné grafické značení: Grafické značení:
Hra jednotlivců Při hře jednotlivců jde prakticky o individuální sport a proto se taktika liší od hry dvojic a trojic. Vlastní herní činnost je výrazně ovlivněna pravidlem maximálně jednoho dopadu a dvou doteků míče. Ve hře jednotlivců se uplatní především všestranní hráči s výbornou fotbalovou technikou a vynikající kondicí. Ve hře odpadá především součinnost hráčů a jde prakticky hlavně o uplatnění taktické stránky herních činností jednotlivce, jejichž počet se především v útočné fázi snižuje, a mění se také význam a důležitost jejich uplatnění ve hře. Tomu ovšem musí potom také odpovídat i náplň tréninku. Z těchto důvodů bude zřejmě v blízké budoucnosti nutná specializace hráčů pro hru jednotlivců. A nyní několik poznámek k základním fázím vlastní hry: A. Útok (bez vykrývání) Při příjmu podání má hráč prakticky dvě možnosti. Buď hrát míčem ihned zpět na stranu soupeře, nebo míč ztlumit, případně nadrazit a pak přímo ze vzduchu ho zahrát přes síť, na stranu soupeře. Z herních činností jednotlivce se uplatňuje zejména kop přímým nártem a zvyšuje se také význam hry těle. „Na jistotu“ se také užívá kop vnitřní stranou nohy, i když v tomto případě je to zpravidla úder více obranný než útočný. Kop přímým nártem a i hru tělem je nutno v tréninku systematicky nacvičovat. Týká se to zvláště kopu přímým nártem, který se ve hře dvojic a trojic užívá málo. Při hře jednotlivců je to naopak velmi účinná zbraň, zvláště je-li úder dostatečně prudký a míč je zahraný ke koncové čáře nebo do volného neobsazeného prostoru. Po takto zahraném míči může hráč přejít k síti (podobně jako v tenise) a podaří-li se soupeři míč s obtížemi vrátit, smečovat přímo ze vzduchu – nejlépe hlavou. Při příjmu míče ve hře, zvláště při lehčím míči, se naskýtá hráči ještě další možnost a sice hrát míč letící od soupeře přímo ze vzduchu, přihrát si ho obloučkem k síti a tam po odrazu od země zakončit akci některým z útočných úderů. Je.li přihrávka přesná, jsou vytvořeny ideální podmínky pro úspěšný útok. V tomto případě pak má soupeř jen velmi malou pravděpodobnost, že míč zpracuje, protože musí sám vykrývat celé hřiště. B.Obrana proti útoku soupeře Ve hře jednotlivců se v obraně blok používá jen výjimečně (odůvodněn je jen v případě, že si soupeř přihraje na útočný úder po odrazu od země míč příliš blízko k síti). Hráč hraje proto většinou obranu v poli a jeho postavení na hřišti závisí na situaci ve hře, odhadu a předvídavosti hráče. Při útoku soupeře na síť se ho snaží buď prohodit nebo lobovat. Hráč
v obraně by měl využít každé možnosti hrát lehký míč od soupeře prvně volejem k síti a připravit si tak podmínky pro útok po odrazu míče od země. Hra dvojic Úvodem několik všeobecných poznámek ke hře dvojic: Hra dvojic klade vysoké požadavky na univerzálnost hráčů – znamená to, že by hráč měl být všestranný bez větších výrazných slabin, ale také kondičně velmi dobře připravený. I když pochopitelně nemůže dojít k úplnému vyrovnání obou hráčů v útoku i v obraně, rozdíly by v žádném případě neměly být příliš markantní. Ideální požadavky na jednotlivé hráče by byly asi následující: S 1 – a) Výborný útok, a to nejen razantní, ale i technický. Ve hře dvojic je zvlášť důležité ovládat oba způsoby útoku. Proti bloku je výhodnější technický útok, bez bloku je naopak lepší razantní útok (i když to nemusí být pravidlem). Protože prostor soupeřovy poloviny hřiště vykrývají maximálně dva hráči, má smečař více volného prostoru, a tím i více možností, jak a kam míč zahrát. b) Velmi dobré pole c) Dobrá nahrávka a přihrávka S 2 – a) Dobrý útok, i když nemusí být tak razantní jako u S 1. S 2 by měl však v setu „uhrát“ několik bodů, které mohou být pro vývoj celého utkání rozhodující. Je to velká pomoc pro S 1, kterému jistě na klidu nepřidá vědomí, že všechny body musí získat on (nebo soupeř chybným zahráním míče). Získá-li S 2 zahráním míče bod, pomáhá tím S 1 i psychicky a zároveň ztěžuje obranu soupeře, který se nemůže soustředit výhradně na obranu proti S 1. Není nutné, aby S 2 měl stejně bohatý úderový rejstřík jako S 1; stačí třeba jen dva útočné údery, ale perfektně nacvičené, v každém případě musí umět háček. b) Výborné pole a velmi dobrá přihrávka i nahrávka jsou nezbytným předpokladem a měly by být tím lepší, čím je S 2 vzhledem k S 1 slabší v útoku. Při hře dvojic je nejvýhodnější složení družstva SL – SP (smečař levák – smečař pravák). Žádný z hráčů ovšem nesmí být v některé z herních činností jednotlivců výrazně slabší. Ideální je, jsou-li hráči rovnocenní (hlavně v zakončování akcí), protože to ztěžuje soupeři obranu. Menší rozdíly si mohou hráči vzájemně vykompenzovat, při výraznějších rozdílech ztrácí toto složení družstva své nesporné výhody. Jinak by se hráči měli pokusit při každé vhodné příležitosti o rychlý útok (t.j. útok ihned po přihrávce). V případě nepřesné přihrávky je vždy ještě možnost nahrát zpět a zakončit akci postupným útokem (po nahrávce). Ve vlastní hře je stále ještě málo uplatňováno vykrývání spoluhráče (smečaře) v okamžiku útočného úderu. Je nutno si uvědomit, že přihrávkou nebo nahrávkou smečaři na útočný úder nekončí činnosti členů družstva na hřišti. Každý hráč by měl po přihrávce nebo nahrávce na útočný úder zaujmout na hřišti takové postavení, které by vytvořilo optimální podmínky k zpracování míče, který dopadne na vlastní polovinu hřiště po současném dotyku protihráčů nebo po odrazu od bloku soupeře. Je to důležité i z hlediska udržení plné koncentrace ve hře a navíc získání takového míče zabrání soupeři získat bod, který by mohl být v dalším průběhu hry brzy rozhodující a naopak dá družstvu možnost založit útok. Zaujetí nejvýhodnějšího postavení záleží především na způsobu nahrávky a předvídavosti hráče a nemůže být proto schematicky vyznačeno (!!!!). Všeobecně platí, že v případě nahrávky do blízkosti sítě, kdy je možno předpokládat současný dotyk protihráčů, zaujímá hráč postavení blíže ke smečaři, v opačném případě se stahují více do pole. A nyní ještě několik ukázek rozehrání útočných akcí ze standardní situace (tj. při příjmu podání). Přímo ve hře musí pak hráči improvizovat ovšem se snahou přiblížit se co nejvíce standardní situaci (zejména nahrávka na útočný úder).
Ještě značení: S1 S2 SL SP
- první smečař - druhý smečař - smečař levák - smečař pravák
S1
blok vykrytý prostor blokařem
Rychlý útok – to znamená útok po přihrávce (ozn. 1) Postupný útok – tzn. útok po nahrávce A.Útok vč. Vykrývání smečaře Dvojice – rychlý útok Složení S 1 – S 2 Míč od soupeře přijímá S 1 a přihrává ho k síti k pravému kůlu. Tam si nabírá S 2 a v případě kvalitní přihrávky provede útočný úder. S 1 jde po přihrávce okamžitě spoluhráče vykrývat.
Složení S 1 – S 2 Míč tentokrát přijímá S 2 a přihrává ho k síti S 1 na provedení rychlého útoku (stejné vč.vykrývání). Při nepřesné přihrávce je možno v obou případech provést ještě postupný útok.
Složení SL – SP Míč od soupeře přijímá SL a přihrává ho podél postranní čáry k síti, kam si naběhne SP a provádí útočný úder. SL ihned po přihrávce svého spoluhráče vykrývá.
Složení SL – SP Míč od soupeře přijímá SP a přihrává ho k síti SL na provedení rychlého útoku – po přihrávce spoluhráče vykrývá. Při nepřesné přihrávce nebo bloku soupeře může ještě SL nahrát SP na postupný útok.
Dvojice – postupný útok Složení S 1 – S 2 S 1 se přesune k S 2 , přijímá míč od soupeře a přihrává ho k síti, kam se přesune S 2. Po přihrávce si S 1 nabíhá k levému kůlu, kam dostane od S 2 nahrávku na útočný úder. Po nahrávce s 2 svého spoluhráče vykrývá.
Složení S 1 – S 2
Základní postavení je stejné, míč od soupeře však přijímá S 2 a z obtížného míče přihrává nepřesně S 1. S 2 se přesune k síti, kam mu k pravému úhlu nahraje S 1 na útočný úder a okamžitě svého spoluhráče vykrývá.
Složení S 1 – S 2 Míč od soupeře přijímá S 2 a přihrává ho podél postranní čáry k síti, kam si nabíhá S 1. Po přihrávce s 2 přebíhá na levou stranu, kam dostane od s 1 nahrávku na útočný úder. S 1 jde po nahrávce svého spoluhráče vykrývat.
Složení SL – SP Míč od soupeře přijímá SL, přihrává ho SP a přesune se k síti. SP nahrává SL na útočný úder a okamžitě jde svého spoluhráče vykrývat. Při příjmu míče SP je postup stejný – v obráceném pořadí.
B.Obrana proti útoku soupeře Družstvo se může bránit útoku soupeře buď obranou s blokem nebo bez bloku vykrýváním pole oběma hráči. Který způsob obrany družstvo zvolí, záleží především na kvalitě nahrávky na útočný úder, ale také na kvalitě smečaře i blokaře. Svou úlohu hraje i místo, kam směřuje nahrávka (ke kůlu, nebo na střed hřiště). Blokař by však měl být vždy připraven blokovat. Vzhledem k tomu, že záleží skutečně na momentální situaci je postavení jednotlivých hráčů v poli na nákresu vyznačené jen přibližně a schematicky. Zda v dané situaci blokovat, nebo ustoupit a posílit obranu v poli musí rozhodnout blokař podle situace na hřišti – musí se však rozhodnout okamžitě a celou akci provést rychle a rozhodně. Na otázku, co je při hře dvojic výhodnější, zda obrana s blokem nebo bez bloku není možno jednoznačně odpovědět – zde skutečně záleží jen a jen na situaci ve hře. Všeobecně by snad bylo možno konstatovat, že čím kvalitnější je nahrávač i smečař soupeře, tím více se uplatňuje obrana s blokem – v opačném případě je tomu naopak. Obrana bez bloku Obranu bez bloku hraje zejména to družstvo, které nemá kvalitního blokaře. Dále pak prakticky ve všech případech, kdy soupeřův smečař má nahrán míč nepřesně a dále od sítě. Jak hluboko do pole se hráči v akci vysunou, záleží i na typu a kvalitě soupeřova smečaře (technický, razantní). Hráči však musí v prvé řadě a po celou dobu sledovat smečaře, okamžitě na jeho činnost reagovat, a mnohdy i jednat s určitou předvídavostí a při tom i částečně riskovat (vyběhnout o něco dříve do předpokládaného prostoru, kam bude zahrán míč). V úvahu je přitom nutné brát i místo, odkud smečař hraje útočný úder.
Obrana s blokem Prvním předpokladem efektivnosti obrany s blokem je kvalitní blokař – v opačném případě se % úspěšnosti bloku výrazně snižuje. I když blokař oslabuje obranu v poli (celý prostor hřiště musí vykrývat jeho spoluhráč), je blok v určitých situacích výhodný, zejména proti smečaři, který ztrácí ve hře přehled. Bezpodmínečně je nutný blok proti háčku (vzhledem k jeho vysokému % úspěšnosti), ale také proti všem míčům nahraným do těsné blízkosti sítě. Blokem vytváří kromě toho hráč i psychický tlak na soupeřova smečaře. Například ho tím může donutit zahrát místo háčku jiný, méně účinný úder, zahrát útočný úder rychleji a menší razancí, případně mu celkově ztížit koncentraci na provedení útočného úderu.
Hra trojic V moderním pojetí hry trojic je nutné, aby trojice hrála se dvěma smečaři ( S 1 – S 2, nebo S L – S P) a jedním nahrávačem. Při hře trojic dochází k větší specializaci než při hře dvojic i když i zde platí, že všichni hráči musí mít dobrou hru v poli, solidní nahrávku i útok. Nejoptimálnější složení družstva je: 1. smečař – blokař (nejlépe S 1 – není ale podmínkou) musí mít především výborný blok, protože tato činnost je pro něj hlavní. Samozřejmě zůstává kvalitní útok zejména z krátké nahrávky a solidní nahrávka. Nejmenší nároky jsou kladeny na hru v poli. 2. smečař kvalitní útok zejména z dlouhé a vystřelené nahrávky, dobrá nahrávka a výborná hra v poli. Nahrávač Co nejkvalitnější nahrávka jak krátká, tak dlouhá vystřelená – přehled (je prakticky dirigentem útočné akce) – nahrávky převážně na útok ze vzduchu. Výborná hra v poli. Hraje-li družstvo na dva smečaře, má vždy několik možností pro rozehrání rychlého nebo postupného útoku. Při volbě, kterou možnost momentálně využít je nutno brát v úvahu složení družstva, kvalitu jednotlivých hráčů, jejich momentální formu, situaci a rozestavení hráčů na hřišti a pochopitelně i rozestavení a kvalitu soupeře. Při složení družstva S L – S P – N není prakticky rozhodující, který smečař plní funkci blokaře – záleží to hlavně na jejich kvalitě v této činnosti. Složení družstva S L – S P – N je výhodné především pro realizaci rychlého útoku.
Zásady pro vykrývání útočícího spoluhráče jsou stejné jako u hry dvojic – vykrývají ovšem většinou oba spoluhráči. Ve hře trojic se sice uplatňuje zejména postupný útok – družstvo by však nemělo zapomínat ani na rychlý útok, především jako na moment překvapení a možnost zahrání účinného útočného úderu do nepřipravené obrany soupeře. Navíc ještě hrozba možnosti nečekaného rychlého útoku ztěžuje blokaři soupeře jeho obrannou činnost. A nyní opět několik ukázek rozehrání útočných akcí ze standardní situace: A. Útok vč. Vykrývání smečaře Trojice – rychlý útok Složení S 1 – S 2 – N Míč od soupeře přijímá S 1 a přihrává k síti k pravému kůlu N. Současně oba smečaři nabíhají k síti na nahrávku. N po náznaku nahrávky neočekávaně zahraje útočný úder do volného prostoru.
Složení S 1 – S 2 – N Míč od soupeře přijímá S 1 a přihrává k síti S 2 na rychlý útok. N spoluhráče vykrývá, S 1 se přesouvá k síti, aby v případě nevýhodnosti rychlého útoku mohl zakončit akci postupným útokem.
Složení S L – S P – N Míč od soupeře přijímá S P a přihrává ho S L na rychlý útok. N spoluhráče vykrývá a S P se přesunuje blíže k síti a je připraven na možnost postupného útoku.
Složení S L – S P – N Obdobná situace, ale tentokrát míč od soupeře přijímá S L a přihrává S P, který podle situace zakončí celou akci útočným úderem, případně nahraje na postupný útok. N spoluhráče vykrývá.
Trojice – postupný útok Složení S 1 – S 2 – N Míč od soupeře přijímá S 1 a přihrává ho k síti N. Oba smečaři pak nabíhají k síti. N nahrává S 1 na útočný úder a okamžitě ho vykrývá. Také S 2 se po nahrávce vrací zpět a pomáhá vykrývat pole.
Složení S 1 – S 2 – N
Míč od soupeře přijímá S 1 a začátek akce se opakuje. Tentokrát se však N rozhodne nahrát na útočný úder S 2. Jakmile je to zřejmé, oba hráči svého útočícího hráče vykrývají.
Složení S L – S P – N Míč od soupeře přijímá S P a přihrává ho na střed hřiště, kam si nabíhá N. Ten nahrává S L na útočný úder a okamžitě ho vykrývá. Také S P po nahrávce vykrývá pole.
Složení S L – S P – N Míč od soupeře přijímá tentokráte S L a přihrává N ke středu hřiště. N se rozhodne tentokrát nahrát na útočný úder S P a okamžitě vykrývá. Tak S L po nahrávce pomáhá vykrývat pole.
B. Obrana proti útoku soupeře Základem obrany proti útočnému úderu soupeře při hře trojic je jednoznačně obrana s blokem. Má-li totiž soupeř dobrého koncového hráče s razantním útočným úderem je obrana s blokem nezbytná. Dokumentují to statistické záznamy za sledování mistrovských utkání trojic předních družstev (všechna družstva disponují kvalitními blokaři i smečaři). Na jejich základě je možno konstatovat, že nejvýhodnější obranou proti útočnému úderu soupeře z dobré nahrávky je obrana s blokem, zatím co obrana bez bloku, případně s odstoupením je méně výhodná. Naprosto nevhodné je sehnutí se blokaře pod síť! Blokař tímto nejenom, že odrývá soupeřovu smečaři prostor, se kterým počítají jeho spoluhráči, že vykryje, ale nutí je na poslední chvíli přeskupovat obranu. Navíc sehnut pod sítí hráč jen obtížně může reagovat na technické míče zahrané smečařem do blízkosti sítě. Statistické záznamy ukázaly, že při obraně s blokem získal smečař přímý bod v 25 % útočných úderů, blokař pak přímý bod v 15 % útočných úderů. Blok byl úspěšný (s míčem hráli dále spoluhráči nebo soupeř) v 25 % a blok byl neúspěšný (smečař se bloku vyhnul, ale spoluhráči útočný úder zpracovali a míč zůstal ve hře) v 35 % útočných úderů. Naopak při obraně bez bloku (případně s ustoupením) byla úspěšnost smečaře 34 %. V 66 % bránící hráči míč zpracovali, ovšem v některých případech i tak, že nebylo možno rozehrát kvalitní útok. Obrana bez bloku Obrana bez bloku volí blokař hlavně tehdy, je-li nahrávka na útočný úder daleko od sítě, je-li soupeř nucen hrát míč „zadarmo“, popřípadě je-li hráč, který útočný úder hraje smečařsky vyloženě slabý. Nejvýhodnější je, když blokař ustoupí podél sítě k pomezní čáře a vykrývá zde část hřiště. Na kterou stranu ustoupí není rozhodující, záleží na dohodě v družstvu. Všeobecně je nejvýhodnější ústup k bližší postranní čáře.
Obrana s blokem Blokař brání především soupeřovu smečaři zahrát útočný úder, ale současně musí zároveň vykrývat i určitý prostor za sebou (vyznačen čárkovaně) a také zpracovat míče zahrané do těsné blízkosti sítě. Hráči v poli vykrývají zbylý prostor, aby mohli zpracovat míč, který se odrazil od bloku, nebo když se smečař bloku vyhnul. Při obraně proti útočnému úderu soupeře je postavení hráčů možno vyznačit jen schematicky. Hráči musí vycházet v první řadě z momentální situace a brát v úvahu hlavně kvalitu nahrávky na útočný úder a současně jak kvalitu smečaře, tak i blokaře. Významnou roli hraje i místo, kam nahrávka směřuje.
Stavba a plánování sportovního tréninku Bezprostřední příčinou růstu výkonnosti sportovce je dlouhodobé, systematické a plánovitě řízené v tréninkovém procesu i v soutěžích. Sportovní trénink musí být účelně organizován a musí mít pevnou a promyšlenou stavbu. Stavba sportovního tréninku je výsledkem poznatků teorie a praxe trenérů a sportovců, které umožňují formulovat určité zásady pro stavbu tréninku. Jsou to zásady dlouhodobého a systematického působení zatížení, zvyšování zatížení a cyklického uspořádání tréninku. Plánování sportovní přípravy vtiskne celému tréninkovému procesu dlouhodobou perspektivu. Úkolem plánování je vytyčení hlavních cílů a dílčích úkolů. Na tomto základě má trenér možnost včas usměrňovat a řídit výkonnostní růst a úroveň družstva. Z hlediska časového průběhu tréninkového procesu rozlišujeme: 1. dlouhodobý tréninkový cyklus 2. střednědobý tréninkový cyklus 3. tréninkovou jednotku Předmětem plánování je vytvoření optimálního modelu struktury tréninkového procesu, zaměřeného k dosažení maximální sportovní výkonnosti ve vymezeném časovém úseku. Účinné tréninkové plány může trenér připravit jen tehdy, má-li co největší množství informací o sportovcích či sportovním kolektivu. Informace získá zejména analýzami a hodnocením předchozího tréninku. Na základě zhodnocení všech informací vypracovává trenér koncepci tréninku, v níž formuluje konkrétní cíle a úkoly i způsob, jímž se budou uskutečňovat. Na základě zevšeobecňujících zkušeností tréninkové praxe se používá: - plánu perspektivního - plánu ročního
-
plánů operativních konceptu tréninkové jednotky
Aby jednotlivé plány splnily své poslání a usnadnily trenérovi práci, musí být především jednoduché, konkrétní a snadno kontrolovatelné. Podobnost plánu musí být úměrná délce období, pro které je vypracován. Perspektivní tréninkový plán Perspektivní tréninkový plán družstva se zpracovává na několikaleté období a je základem dlouhodobé přípravy družstva. Tréninkový proces je zde charakterizován pouze rámcově v hlavních směrech s hlavními konkrétními cíli (např. umístění v soutěži, postup do vyšší soutěže apod.). V perspektivním tréninkovém plánu je tréninkový proces v příslušném časovém období charakterizován zásadními rámcovými charakteristikami: - prognóza vývoje sportu, umístění, - charakteristika současného a předpokládaného stavu trénovanosti, - cíle a úkoly tréninkového procesu vč. Postupných cílů a úkolů pro jednotlivé roční tréninkové plány, - etapizace tréninkového procesu vč. úkolů jednotlivých etap, - rámcové ukazatele tréninkového zatížení v jednotlivých etapách tréninku, - tréninkové prostředky (obecné i speciální) a jejich vzájemné poměry, - regenerační opatření, - materiální a technické předpoklady tréninku. Při konkrétním sestavování plánu je nutno vycházet z cílů, které oddíl fotbaltenisu sleduje a také z místních podmínek a možností oddílu. Zejména je nutno brát v úvahu materiální podmínky (hřiště, míče, vybavení, finanční možnosti oddílu) a hráčskou základnu (počet hráčů, jejich úroveň, tréninková morálka, perspektivy výkonnostního růstu, možnost doplňování družstva, úroveň dorosteneckých a žákovských družstev apod.). Perspektivní tréninkový plán by měl v podstatě rámcově vyjádřit předpokládaný objem tréninkové práce a plánovaný výkonnostní růst družstva vyjádřený jeho umístění v přebornické soutěži, př. dalšími vyššími cíly, jak v soutěžích dlouhodobých, tak jednorázových. Roční výcvikový plán Roční tréninkový cyklus je základem dlouhodobého tréninkového procesu. Vychází z perspektivního tréninkového plánu a je sestaven tak, aby každý roční cyklus měl své cíle a úkoly, které na sebe navzájem navazují a zajišťují tak plynulý růst výkonnosti. Návaznost cyklů vyžaduje, aby zatížení v jednotlivých letech narůstalo a tím byla i úroveň trénovanosti a výkonnosti na konci každého cyklu vyšší, než na jeho začátku. Roční výcvikový plán je v zásadě rozdělen do tří výcvikových období: Přípravné období – prosinec – březen Hlavní (závodní) období – duben – říjen Přechodové období – listopad Přípravné období: Je z hlediska dlouhodobého růstu sportovní výkonnosti nejdůležitější. Veškerá činnost je zaměřena na vytváření širokých všestranných základů sportovní výkonnosti. Vhodně voleným tréninkovým zatížením se rozvíjejí příslušné funkční systémy organismu. Tím se vytvářen¨jí základní předpoklady pro další růst trénovanosti. V souladu s plánovanými úkoly se přípravné období dělí na dvě etapy. V první etapě je trénink zaměřen obecně a jeho hlavním úkolem je zvyšování funkce jednotlivých orgánů a to zvyšováním objemu tréninku. Následkem je pak zvýšení předpokladů v oblasti pohybových
schopností, techniky a taktiky. Zárukou účinnosti tréninků je důsledně uplatňovaná zásada všestrannosti, což má mimořádný význam zejména u mládeže. Zdokonalování a nácvik techniky se nemá úplně vynechat, i když její podíl v objemu celkového tréninku je nízký. Úkolem druhé etapy přípravného období je převedení vysoké obecné trénovanosti v trénovanost speciální. Objem tréninkového zatížení se postupně snižuje a naopak se zvyšuje jeho intenzita. V obsahu tréninku se mění i poměr mezi všeobecnými a speciálními prostředky tréninku ve prospěch speciálních. Výrazně narůstá podíl cvičení, v nichž se vysokými dávkami zdokonalují buď jednotlivé části, nebo celé sportovní dovednosti. Stoupá podíl závodních cvičení i formou cvičných utkání a soutěží. S blížícím se hlavním období se dostávají do popředí úkoly související s vylaďováním formy a přípravou na soutěže. Všeobecně je možno říci, že ve fotbaltenise v první etapě by měl být podíl všeobecné tělesné přípravy 50 – 60 %, speciální tělesné přípravy 20 – 30 % a technicko-taktické přípravy 20 – 30 %. V druhé etapě přípravného období pak podíl všeobecné tělesné přípravy prudce klesá (10 – 20 %), speciální tělesná příprava zůstává zhruba na stejné úrovni (20 – 30 %), zřetelně však stoupá podíl technicko – taktické přípravy (60 – 70 %). Hlavní (závodní) období V tomto období prokazuje družstvo svou výkonnost v soutěžích. Hlavní období trvá v jednotlivých sportovních odvětvích různě dlouho, rozhodující však je, aby jak jednotlivci, tak družstvo byli připraveni podávat nejvyšší výkony v obdobích nejdůležitějších soutěží, nebo po celou dobu dlouhodobých soutěží. Předpokladem úspěchu je získání sportovní formy, její stabilizaci a udržení po potřebnou dobu. Pro stabilizaci a udržení sportovní formy má rozhodující význam charakter soutěže, zejména počet a frekvence utkání.Umění regulovat formu záleží především na zkušenostech trenéra a sportovce, přičemž hlavním prostředkem je regulace objemu a intenzity zatížení, stanovení optimálního poměru mezi všeobecnými a speciálními prostředky. První část hlavního období (2 – 3 týdny) navazuje plynule na závěr přípravného období a slouží k doladění sportovní formy. Intenzita tréninků začíná postupně klesat, trénink je více zaměřen na odstraňování drobnějších technických nedostatků a zdokonalování techniky. V taktické přípravě se zlepšuje souhra a opakují se ty úseky hry, ve kterých družstvo v přípravných a přátelských zápasech nejvíce chybovalo. Pokud je známa výkonnost a pojetí hry sportovních soupeřů v mistrovských utkání, je taktická příprava zaměřena na jejich systém hry v útoku a v obraně. Vše směruje k tomu, aby družstvo bylo po všech stránkách dobře připraveno na mistrovská utkání. Druhá část hlavního období je obdobím mistrovských utkání a turnajů. Intenzita tréninku se stabilizuje a počet tréninků a jejich náročnost se řídí počtem utkání nebo turnajů. Den po utkání nebo turnaji se netrénuje buď vůbec, nebo jen velmi lehce. Také den před utkáním nebo turnajem se buď netrénuje vůbec nebo jen velmi lehce, formou taktické přípravy na utkání, nebo turnaje. Největší intenzitu budou mít tréninky uprostřed mezi jednotlivými utkáními nebo turnaji. V hlavním období je podíl všeobecné tělesné přípravy 10 – 20 % a technicko-taktické přípravy 80 – 90 %. Přechodné období Přechodné období je obdobím aktivního odpočinku. V tomto období je dána sportovci příležitost k regeneraci sil po namáhavém, psychicky i fyzicky vyčerpávajícím závodním období. Kromě toho se v tomto období mají vytvářet i předpoklady pro úspěšný následující roční cyklus. Celkové zatížení se snižuje a to jak v objemu, tak i v intenzitě. Velikost zatížení se určuje individuálně, jeho snížením by však neměl nastat výraznější pokles stavu trénovanosti,
naopak je žádoucí, aby si sportovec v přechodném období udržel trénovanost na úrovni, která nebude výrazně nižší, než je jeho maximum. Účinnost regenerace by se měla odrazit především v psychické stránce. Proto je velmi výhodné se věnovat rekreačně jiným sportům (kopaná, košíková). Optimální doba přechodného období je 3 – 4 týdny. Vzor ročního výcvikového plánu:
Operativní plány Jsou prakticky podrobnějším rozpracováním ročního výcvikového plánu do dílčích, časově kratší úseků a to buď, na části jednotlivých období, nebo i na časově kratší úseky (například příprava na přebor, významný turnaj apod.). Při sestavování operativního plánu se vychází ze všech obecně platných zásad ročního výcvikového plánu. Příklad operativního plánu na 1. část přípravného období:
Při plánování tréninkové jednotky vychází trenér z hlavního úkolu, který rozpracovává tak, aby komplexně působil na sportovce. Uplatňuje všechna fyziologická, psychologická a pedagogická hlediska. Strukturu optimálního zatížení stanoví tak, aby se v ní odrážely všechny požadavky tréninku. V zásadě se tréninková jednotka dělí na tři části: Přípravnou, hlavní a závěrečnou. Přípravná část: Má zjistit předpoklady pro průběh celé tréninkové jednotky tzn. připravit organismus sportovce na tréninkové zatížení. Úkoly přípravné části jsou značně různorodé a proto i obsah a trvání této části mohou být značně proměnlivé. Hlavní náplní však zůstává všeobecná a speciální tělesná příprava. Dbáme na rovnoměrné procvičení všech hlavních svalových skupin pohybového ústrojí i na rozvoj činnosti vnitřních orgánů. Na závěr průpravné části zařazujeme zpravidla speciální rozcvičení těch svalových skupin, na něž budou v hlavní části kladeny zvýšené nároky. Hlavní část: Je zaměřena na rozvoj sportovní výkonnosti nebo udržení dosaženého stavu po delší dobu. Její úkoly jsou závislé na období ročního cyklu, věku, pohlaví, úrovni výkonnosti a dalších činitelích. Nehledě na různorodost úkolů je nutno dodržovat obecné zásady pro stavbu hlavní části tréninkové jednotky. Nejdříve by měla být vždy zařazována cvičení náročná na koordinaci. Jsou to hlavně cvičení používaná k nácviku a zdokonalování techniky sportovních činností a
také k rozvoji obratnosti. Cvičení rozvíjející rychlost zařazujeme před cvičení pro rozvoj síly. Cvičení rozvíjející vytrvalost a soutěže a hry rozvíjející bojovnost zařazujeme na závěr hlavní části. Závěrečná část: Zajišťuje plynulý přechod od vysokého tréninkového zatížení k postupnému uklidňování a návrat všech funkcí k normálnímu stavu (tzn. vyklusávání, uklidňující zábavné hry, lehká uvolňovací a dýchací cvičení apod.). Tréninková jednotka je základním organizačním celkem v tréninkovém procesu. V tréninkových jednotkách se uskutečňují v konkrétní podobě dlouhodobé tréninkové záměry.
Vedení družstva Tréninková práce s družstvem vrcholí v přátelských a mistrovských utkáních. Dosažené výsledky utkání nejlépe ukáží, zda byl tréninkový proces správně zaměřen, jsou výslednicí tréninkové práce hráčů a trenéra. Vedoucí úloha trenéra tím nekončí, naopak ještě se zvýrazňuje. Trenér musí co nejlépe „prodat“ formu družstva, pečlivě sledovat jeho výkonnost a být vždy připraven citlivě reagovat na jakékoliv, třeba i drobné nedostatky ve hře družstva. Hlavním úkolem trenéra je udržet sportovní formu družstva na optimální úrovni, neustále s družstvem pracovat, odstraňovat vzniklé nedostatky a stále zlepšovat jeho úroveň.
Ke splnění tohoto úkolu nestačí pouze vysoká odborná úroveň trenéra. Trenér musí mít u hráčů bezvýhradnou autoritu a musí být pro ně vzorem. Musí však i současně být jejich přítelem, umět se s nimi pobavit, znát jejich problémy a těžkosti. Trenér musí být klidný a vyrovnaný, rozhodný a čestný. Musí dobře znát mentalitu jednotlivých hráčů, jednat s nimi taktně a volit nejvhodnější způsoby působení na ně. Důležitým pomocníkem trenéra se může stát kapitán družstva – starší zkušený hráč, který je u hráčů oblíben a kterého hráči respektují. Kapitán je prostředníkem mezi hráči a trenérem, může vhodným způsobem upozornit trenéra na náladu v družstvu, na morálku družstva, popřípadě na některé problémy hráčů nebo družstva. Může tím trenérovi pomoci při výchovném působení. Není vhodné, je-li trenér současně i hráčem. Věnuje.li se dobře trenérské práci, nemůže sám dostatečně trénovat a jeho výkonnost klesá. Naopak snaží-li se při tréninku trénovat stejně jako ostatní hráči, nemůže dobře vést trénink. Ještě složitější je tato situace v utkáních. Trenér v roli hráče na hřišti není schopen dobře a objektivně vést družstvo, jeho pohled na hru je značně subjektivní, což vede mnohdy k nedorozumění v družstvu během utkání. Také hodnocení utkání a jednotlivých hráčů nemůže být zcela objektivní. Vlastní práci trenéra při vedení družstva je možno rozdělit na: a) přípravu družstva před utkáním, b) rozcvičování před utkáním, c) řízení vlastní hry, d)celkové hodnocení utkání, e) hodnocení výkonu hráčů v utkání. Příprava družstva před utkáním Trenér připravuje družstvo na utkání prakticky v době mezi jednotlivými mistrovskými utkáními, to znamená v týdenním tréninkovém cyklu, který v soutěžním období zahrnuje 2 – 3 tréninkové jednotky. Především si připraví rozbor hry soupeře, ve kterém zhodnotí jeho přednosti a zápory (celková hra v útoku i obraně, osobní kvality jednotlivých hráčů družstva). Nejpřesnější informace si zajistí sledováním soupeře při tréninku nebo v utkání – nejvýhodnější pomocí grafického záznamu. V první tréninkové jednotce trenér odstraňuje technicko-taktické chyby, které se projevily v posledním utkání. V druhé tréninkové jednotce se zaměří na nácvik těch herních činností jednotlivce a kombinací, které by na základě jím zpracovaného rozboru měly na soupeře platit. Poslední trénink před utkáním věnuje trenér taktické přípravě. S vypracovaným taktickým plánem podrobně seznámí všechny hráče. Dále seznámí hráče se všemi dostupnými informacemi o soupeři např.: - pravděpodobná základní sestava, kvality náhradníků, - kvality jednotlivých hráčů a jejich přednosti a nedostatky, - nejčastěji používané útočné a obranné kombinace, - způsob hry smečařů a umísťování útočných úderů, - nejnebezpečnější hráči a největší slabiny ve hře družstva. Na základě těchto skutečností stanoví trenér nejvýhodnější způsob útoku a obrany a určí jednotlivým hráčům individuální úkoly. Stanoví také základní sestavu a možné varianty střídání. Při tréninku ve cvičné hře vše vyzkouší. Nemá-li trenér možnost získat informace o hře soupeře, stanoví takový způsob hry, který je pro družstvo nejvýhodnější a který hráči nejlépe ovládají. Při účasti na důležitých turnajích trenér připravuje a seznamuje hráče pouze s rámcovými taktickými plány na utkání s předpokládanými nejvážnějšími soupeři. Taktické plány doplňuje na místě o poznatky získaném sledováním turnajových utkání.
Rozcvičení před utkáním Rozcvičení hráčů před vlastním utkáním je velmi důležité nejen z hlediska fyziologického, ale i psychického. Délka rozcvičování není vždy pro všechny hráče stejná. V zimě je nutné se rozcvičovat déle a intenzivněji, než v létě. Někteří hráči potřebují delší a intenzivnější rozcvičení (až do zapocení), aby byli schopni podat svůj optimální výkon, jiným zase lépe vyhovuje rozcvičení s menší intenzitou (trenér musí tyto individuality respektovat). Rozcvičování může být individuální nebo kolektivní. Individuální rozcvičení je výhodné u družstva, jehož hráči jsou rozdílní (věkem, tělesnou zdatností) a jsou zvyklí se sami rozcvičovat. Naopak kolektivní rozcvičení je výhodné pro hráče s vyrovnanou tělesnou zdatností – výhodou je velké emoční působení. Za nejlepší pokládáme kombinaci kolektivního a individuálního rozcvičení – část doby se hráči rozcvičují individuálně a zbytek kolektivně (nezáleží na pořadí). Rozcvičení nesmí být jednostranné, musí připravit na utkání nejen pohybový aparát, ale i vnitřní orgány. Nejvýhodnější je začít všeobecným a pokračovat speciálním rozcvičením a nakonec procvičovat herní schopnosti jednotlivce. Na závěr je vhodné hrát několik minut cvičné utkání. Rozcvičení trvá 15- 30 minut. Při turnajích se tímto způsobem rozcvičujeme pouze před prvním utkáním, před dalšími zápasy se rozcvičujeme jen velmi lehce, dbáme však na to, aby hráči byli teple oblečeni. Řízení vlastní hry Řízení hry trenérem začíná vlastně již několik minut před začátkem utkání, kdy si trenér svolá hráče a dá jim poslední stručné pokyny. Po zahájení utkání musí trenér bedlivě sledovat hru nejen svého družstva, ale také soupeře, aby mohl podle potřeby úspěšně zasáhnout do hry a dát svým hráčům taktické pokyny, jak využít nedostatků soupeře, nebo naopak změnit způsob jejich hry. Sleduje dodržování stanoveného taktického plánu a ověřuje jeho správnost a reálnost. Musí mít stále přehled o bodovém stavu utkání, aby mohl včas reagovat na vzniklou situaci ve hře. Při svém vystupování musí být klidný, ukázněný a rozhodný. Trenér může do hry aktivně zasáhnout tím, že si vyžádá oddechový čas, během něhož může dávat hráčům rady a pokyny. Druhou možností je střídání, které, i když probíhá bez přímého styku trenéra s hráči, umožňuje trenérovi, právě prostřednictvím střídajícího hráče provést potřebné změny a zásahy do taktiky družstva v útoku nebo v obraně. Základním předpokladem ovšem je, že trenér má připraven pro jednotlivé situace, které se mohou ve hře vyskytnout, plán střídání hráčů a že tyto různé varianty byly vyzkoušeny a ověřeny v tréninku. Velmi důležitá je příprava střídajícího hráče. Střídající hráč má být především rozcvičen, aby se mohl ihned účinně zapojit do hry. Proto po společném rozcvičení před začátkem utkání by se měl podle potřeby a situace individuálně rozcvičovat tak, aby byl schopen kdykoli zasáhnout do hry. Ve fotbaltenise, kde se hraje bez ztrát, je to velmi důležité. Trenér nesmí dopustit, aby soupeř udělal několik bodů za sebou „šňůru“, protože by to mohlo působit na hráče depresivně a mohlo by to znamenat ztrátu setu nebo i celého zápasu. Před vlastním střídáním dá trenér střídajícímu hráči stručné pokyny nejen pro jeho hru, ale i pro hru celého družstva, které musí hráč po nástupu na hřiště ihned předat svým spoluhráčům. Vystřídaného hráče pak trenér klidně upozorní na chyby (jeho i družstva), popř. mu dá pokyny pro návrat na hřiště. Střídáním hráčů sleduje trenér tyto hlavní záměry: - posílit útok nebo obranu na síti, - posílit obranu v poli, - narušit hru soupeře, který získal sérii bodů, a uklidnit družstvo,
-
změnit hru družstva v útoku nebo v obraně, vystřídat hráče, kterému se nedaří nebo, který neplní napřed stanovené úkoly, vystřídat nesportovně chovajícího se hráče, vystřídat zraněného nebo unaveného hráče, dát příležitost náhradníkům.
Trenér musí mít přehled o střídání, musí vědět, koho může střídat, a musí hráče na střídání včas připravit. Nesmí se nechat při střídání ovlivňovat, nesmí střídat zbytečně, ale na druhé straně se nesmí bát vystřídat hráče, kterému se hra nedaří, nebo vyžaduje-li to způsob hry soupeře. K řízení družstva může trenér využít i krátkých přestávek mezi sadami. Informuje hráče stručně o plnění taktického plánu a dává pokyny ke hře v další sadě. Příliš časté pokřikování trenéra z lavičky v průběhu utkání družstva, více škodí, než prospívá. Jednak tyto pokyny slyší i soupeř a může se podle toho zařídit, jednak hráče mnohem více znervózňují, než jim pomáhají. Celkové hodnocení utkání Ukončením utkání, ať už prohraného nebo vyhraného, práce trenéra nekončí. I když hodnocení už nemůže ovlivnit konečný výsledek, může kladně ohodnotit aktivitu hráčů a výsledky v příštích utkáních. Vlastní hodnocení by mělo být klidné, věcné a kritické. Nejvýhodnější je hodnocení formou besedy. Trenér besedu zahájí a stručně zhodnotí průběh celého utkání, vysloví své názory na výkon družstva po stránce technické a taktické a zhodnotí výkon a chování jednotlivců. Potom se ke stejným otázkám vyjádří hráči. Závěrečné slovo má vždy trenér. Shrne zásadní poznatky a důvody výhry nebo prohry a určí kolektivní a individuální úkoly pro další přípravu a pro další utkání. Trenér si musí uvědomit, že impulsivní vytýkání chyb bez předchozího vyjednání důvodů je netaktické, neprospívá družstvu a snižuje autoritu trenéra, stejně jako stálé pochvaly oblíbenců. Objektivní hodnocení utkání je možné pouze na základě záznamů pořízených v průběhu utkání. Nic nepřesvědčí hráče o jeho chybách více, než konkrétní číslo (např. % zkažených podání, útočných úderů nebo špatně zpracovaných míčů). Opodstatněné vyzdvižení dobrého výkonu jednotlivců i po prohraném utkání aktivizuje hráče pro další utkání. Kritičnost hodnocení utkání závisí především na kolektivu hráčů, jejich vzájemných vztazích a vztahu k trenérovi. Nejlépe se jedná v družstvu, kde převládá atmosféra otevřenosti a přátelství. V takovém kolektivu se lépe řeší i ožehavá otázka sebekritičnosti trenéra, neboť přiznání vlastních chyb je vždy obtížnější, než vytýkání nedostatků jiným. Dobrý trenér však musí nalézt dostatek odvahy, aby při hodnocení utkání přiznal i své chyby ( i když by jich mělo být co nejméně, pokud si chce u hráčů udržet vážnost a autoritu). Nejvhodnější je hodnotit utkání až v příští tréninkové jednotce. Trenér má do té doby dostatek času si hodnocení připravit (na základě záznamů pořízených v průběhu utkání) a hráči jsou již klidně a logicky projednat minulé utkání. Při hodnocení prováděném ihned po utkání (zvláště prohraném) nedokáže trenér, ani hráči hodnotit utkání dost objektivně, což může způsobit zbytečné rozladění v družstvu. Ještě větší chybou však je, nehodnotí-li se utkání vůbec. Hodnocení výkonu hráče v utkání Jediným objektivním hodnocením výkonů jednotlivých hráčů v utkání je jejich sledování a pořízení záznamů o jejich hře. Sledování hry a výkony hráčů a pořizování záznamů je nejen důležitým podkladem pro zhodnocení průběhu celého utkání, ale je důležité i z hlediska
odstraňování nedostatků u jednotlivců, pro celkové zaměření tréninkového procesu i pro přípravu na další utkání. Protože fotbaltenis je hrou kolektivní, je základem kvalitního výkonu družstva vysoká kvalita výkonu jednotlivých hráčů. Vynikající hráč může sice značně ovlivnit celkový výkon družstva i konečný výsledek, ale nikdy nemůže zcela nahradit některé nedostatky svých spoluhráčů. Pro hodnocení výkonu hráče v utkání je možno použít různých způsobů záznamů, mají výhody i nevýhody. Nejčastěji se používá záznamu videorekordinkového, magnetofonového a statického. Videorekordinkový záznam Videorekordinkový záznam je zatím málo užívaný, zejména pro své vysoké pořizovací náklady. To je však jeho jediná nevýhoda. Jinak je přímo ideálním způsobem záznamu, u reprezentačních družstev se ho již běžně užívá. Jeho největší výhodou je, že okamžitě po utkání lze promítnout hráčům i trenérům průběh celého utkání na obrazovce a upozornit na technické i taktické nedostatky. Trenér má možnost jednotlivé záběry i úseky utkání libovolně opakovat, zastavovat, popřípadě nechat běžet zpomaleně. Na základě tohoto záznamu si pak může sám provést detailní a přitom velmi objektivní statické vyhodnocení celého utkání. Magnetofonový záznam Magnetofonového záznamu se zatím v praxi užívá málo, i když je to velmi dobrý záznam a v dnešní době snadno dostupný (stačí prakticky magnetofon). Na magnetofonový záznam se dá zachytit v základních rysech průběh celého utkání, všechny důležité herní činnosti jednotlivce i herní kombinace družstva, popřípadě i část akcí soupeře. Předpokládá to ovšem kvalitního pozorovatele (to je také určitá nevýhoda magnetofonového záznamu), neboť kvalitě pozorovatele je přímo úměrná i kvalita záznamu a jeho vyhodnocení. Značnou nevýhodou magnetofonového záznamu je jeho zdlouhavé a pracné převádění na papír a vyhodnocování. Statický záznam Statický záznam je nejjednodušším, nejméně nákladným, a proto také nejčastěji používaným způsobem záznamu. Stačí tužka, papír a bystrý pozorovatel. Statický záznam podává celkem objektivní přehled o úspěšnosti, neúspěšnosti nebo neutralitě jednotlivých herních činností. Lze tak jednoduše a poměrně přesně zjistit přednosti a nedostatky jednotlivých hráčů a jejich význam pro kolektiv. Trenér získá přehled o tom, které činnosti je nutno více procvičit a zařadit do tréninku, nejen z hlediska jednotlivce, ale i z hlediska celého družstva. Statický záznam má ovšem také některé nevýhody, které snižují jeho spolehlivost. Především je to subjektivní hledisko pozorovatele. Také zde záleží na kvalitě pozorovatele. Proto bude celkové hodnocení tím objektivnější, čím větší počet pozorovatelů bude sledovat a zapisovat průběh utkání. Osvědčilo se, když jeden pozorovatel diktuje a druhý provádí záznam. Základním předpokladem kvalitního a objektivního statistického záznamu je předběžné vyzkoušení v praxi. Vlastní statický záznam může být podrobnější nebo také jen stručný, pro získání základní poznatků o hráči. Příklad stručného záznamu výkonu hráče v utkání:
Vysvětlivky k záznamu: Podání: 1. – hráč dosáhl z podání přímý bod, 2. soupeř sice podání zpracoval, ale s obtížemi, čímž se značně oslabila příprava a vlastní soupeřův útok, 3. – hráč podání zkazil. Podání, která soupeř lehce a dobře zpracoval, nezaznamenáváme. Útočný úder: 1. hráč získal pro družstvo bod, 2. – dobrý útok, soupeř však míč zpracoval, a zahrál zpět na naší polovinu hřiště, 3. – soupeř získal z útočného úderu bod smečař zkazil nebo se dopustil jiné chyby, např. dotek sítě, nebo zahrál netakticky, např. do bloku). Měkký a nedůrazný útok, popř. míč „zadarmo“ ze špatné nahrávky neznačíme, pokud je míč zahrán správně na soupeřovu stranu. Blok: 1 – blokující hráč dosáhl přímého bodu (včetně případu, kdy se dotkne míče dříve než smečař), 2. – blokující hráč dobře zablokoval útok soupeřova smečaře, míč však zůstal nadále ve hře, 3. – blok byl neúspěšný a soupeř získal z útoku bod (dotek sítě blokujícím hráčem, smečař blok vytloukl, vyhnul se bloku nebo blok nahodil a spoluhráči blokujícího hráče již míč nezpracovali). Neznačíme případy, kdy smečař blok vytloukl, bloku se vyhnul nebo blok nahodil, ale spoluhráči blokaře míč zpracovali. Přihrávka: 1. – výborná přihrávka (přesně do určeného prostoru, lehce zpracovatelná umožňující rychlý útok), 2. – špatná přihrávka, jejímž důsledkem je oslabení celé útočné akce (i v tom případě, že nahrávač, přesto míč zpracuje a dobře nahraje smečaři na útočný úder). Značíme jen přihrávky prováděné z podání soupeře, popřípadě, ze snadných míčů ve hře (nikoliv z prudkých útočných úderů nebo obtížných „ulití“ – ty značíme v záznamu hry v poli). Průměrné nahrávky neznačíme. Nahrávka: 1. – výborná nahrávka smečaři z jakékoliv situace ve hře, 2. – špatná nahrávka, ze které smečař nemůže zahrát kvalitní smečařský úder. Značíme pouze ty nahrávky, které jsou provedeny z dobré přihrávky, (ne tedy z nahrávky provedené ze špatné přihrávky, nebo zahrání obtížného míče).
Pole: 1. – vybrání, popřípadě zpracování velmi obtížného míče, pokud ovšem míč zůstane dále ve hře, 2. – nezpracování ne příliš obtížného, nebo vyloženě lehkého míče. Nezaznamenáváme zpracování míčů střední obtížnosti, ani nezpracování velmi obtížných míčů (př.háček), pokud je míč hrán jasně mimo dosah hráče. Vyhodnocení záznamu Ze záznamu jasně vyplývá, že na hodnoceném hráči staví družstvo své útočné pojetí hry. Hráč má průměrnou přihrávku, velmi špatnou nahrávku, dostatečně tvrdý a účinný úder, ale s velkým procentem pokažených míčů, špatný blok (trenér ho správně od druhé sady nenechal blokovat) a na smečaře velmi dobré pole. Protože jde o smečaře, bude u toho hráče hlavním úkolem snížit procento pokažených míčů při útočných úderech (zpočátku i za cenu snížení razance) a dalším úkolem bude zlepšit nahrávku (kromě individuálních útoků v tréninku nechá trenér hráče hrát v tréninkových utkáních na místě nahrávače). Je-li v družstvu další hráč schopný dobře plnit úlohu blokaře, nezaměřuje se trenér v této fázi na zkvalitnění bloku (přílišné zatížení smečaře). Takto vyhodnocené záznamy herních činností jednotlivých hráčů ovšem nesmějí zůstat tajemstvím trenéra, naopak je trenér musí sdělit všem hráčům a přesvědčit je o nutnosti zjištěné nedostatky systematicky odstraňovat. Aktivní spolupráce všech hráčů je v tomto případě nezbytná. Výsledky musí u hráčů vyvolat objektivní hodnocení jejich výkonu, zejména z hlediska prospěšnosti pro kolektiv. Na základě statistického záznamu a jeho vyhodnocení pak trenér zadá jednotlivým hráčům speciální úkoly a zařadí do tréninku nácvik jednotlivých herních činností. Ze získaných poznatků (a s přihlédnutím na způsob hry soupeře) může trenér také stanovit základní sestavu družstva pro příští utkání (včetně variant při střídání) tak, aby byly co nejlépe využity přednosti a kvalita jednotlivých hráčů. Testy hráčů Testy slouží ke zjištění všeobecné tělesné zdatnosti hráčů. Jsou dobrým pomocníkem trenéra pro pravidelné sledování kondice hráčů a plánování a zaměření celého tréninkového procesu. Běh 4 x 9 m Vzdálenost šíře hřiště na fotbaltenis. Hráč běhá od jedné postranní čáře k druhé celkem 4x. Čáry se musí vždy dotknout nohou. Start je ze stoje, test končí 4. úsekem protnutím startovní čáry prsama. Měří se s přesností na sekundy. Stoj – leh Celostní motorický test má dvě polohy: 1. leh na břiše (nohy nataženy, hrudník se musí dotýkat podložky, ruce libovolně) 2. stoj spatný (vzpřímený stoj, nepředklánět, napnutá kolena). Začíná se ze stoje, způsob přechodu z jedné polohy do druhé je libovolný. Hráč provede celý cyklus (tj. obě polohy) celkem 20x – končí stojem spatným. Měří se s přesností na desetinu sekundy. Výšvihy Hráč se přidržuje volně napnutou rukou pevné opory ve výši ramen. Před ním ve výši 140 cm je napnut provaz. Úkolem hráče je dotknout se nártem napnuté nohy provazu a to 15x levou a po 15ti sekundové přestávce 15x pravou nohou. Hráč se vždy švihovou nohou musí dotýkat střídavě země a provazu. Výsledný čas se měří s přesností na desetinu sekundy a je součtem časů za levou a pravou nohu. Podání
Hráč provádí podání podle pravidel 10x vždy ze stejného, libovolně určeného místa do čtverců 2 x 2 m vyznačených v rozích čtverce ve stanoveném pořadí získává hráč bod.
Přihrávka Hráč stojí za koncovou čárou, přijímá servis od soupeře (5x vlevo a 5x vpravo) a přihrává ho obloučkem tak, aby dopadl do čtverce 2 m x 2 m, který je vyznačen 2 m od sítě a 1 m od postranní čáry. Servis je středně prudký a musí dopadnout do prostoru 3 x 4,5 m (jinak opakování). Hráč musí míč zahrát 5x hlavou a 5x nohou (podle vlastního výběru). Ze zasažení do prostoru čtverce získává hráč bod.
Nahrávka Hráč nahrává míč (přesně nadhozený spoluhráčem) po odrazu od země do obruče o průměru 100 cm upevněné na stojánku ve výši 130 cm od země. Střed obruče je vzdálen od nahrávajícího cca 5 m pro dospělé a 4 m pro žáky. Hráč má celkem 10 pokusů a nahrává střídavě levou a pravou nohou. Špatný nadhoz může odmítnout. Za zasažení obruče (stačí dotek) získává bod.
Smeč Hráč smečuje z prostoru cca 2 m od postranní čáry a sítě u levého kůlu ze vzduchu (do přesně nadhozeného míče spoluhráčem) celkem 10x střídavě do levého a pravého čtverce o rozměrech 2 m x 2 m vyznačených na hřišti. Špatný nadhoz může odmítnout. Za zasažení do prostoru čtverce ve stanoveném pořadí získává bod. Pozn.: leváci smečují od pravého kůlu (vč. změny čtverců).
Regenerace Proces regenerace je možno charakterizovat jako návrat k dřívějšímu stavu organismu, který byl před tréninkem. To znamená odstranění únavy a uvedení organismu do optimálního stavu před dalším sportovním tréninkem. Regenerace se tím stává nedílnou součástí tréninku. Při komplexní regeneraci sil sportovce jde o zotavování z takových projevů únavy, na jejichž včasný ústup nestačí již přirozené regenerační schopnosti organismu. To přichází do úvahy například při intenzivním tréninku, ale třeba i po namáhavém turnaji apod. Regenerace, alespoň v té základní formě by se neměla opomínat, zejména u mládeže. V poslední době roste úroveň hráčů a zvyšuje se intenzita i frekvence tréninků i zápasů. A právě zařazení regenerace do tréninkového procesu může předejít jednak případnému přetrénování, ale hlavně umožní rychlejší odstranění únavy, čímž umožní častější i intenzivnější trénink. Regenerace má však i druhý hlavní úkol a to předcházet a zabránit případným úrazům a škodám na pohybovém ústrojí i vnitřních orgánech, způsobených především neúměrným a jednostranným přetěžováním. Je třeba si uvědomit, že chronické škody na pohybovém ústrojí se nevyhýbají ani mládeži a že nejsou projevem „opotřebování“ po mnohaletém zatěžování stárnoucího organismu dospělých. Proto je regenerace potřebná a proto by se měla stát součástí odborně vedeného tréninku, kde je rozhodujícím činitelem trenér.
Trenér může pochopitelně vycházet při volbě bohaté palety regeneračních prostředků pouze z možností, které má. Ale i když nebude mít většinou možnost využít například kompletní regenerační linky je stále dost možností. Při volbě regeneračních prostředků může prakticky použít všechny dostupné i když je nutno zdůrazňovat především ty regenerační prostředky, při nichž je sportovec aktivní. Ale nejde jenom o regenerační prostředky přímo v tréninkovém procesu, ale například i doma. K některým, většinou lehce dostupným nyní podrobněji: Režim dne: Optimální a pravidelný denní režim je pro sportovce velmi významný a důležitý. V určitých souvislostech možno hovořit i o životosprávě. A právě dodržování denního režimu a životosprávy významně napomáhá jak úspěšnosti regenerace, tak i zvyšování celkové výkonnosti sportovce. Jde o ustálené střídání aktivity a odpočinku., dodržování časových dob na jídlo, spánek apod. Výživa, pitný režim: Správná a racionální výživa je nejen podmínkou správného vývoje organismu sportovce, ale současně i výrazně ovlivňuje sportovní výkonnost. Patří i k významným faktorům podporujícím regeneraci. Výživa musí organismu zaručit příjem všech látek nezbytných pro stavbu organismu a jeho správnou funkci a zároveň zajistit potřebné energetické zdroje nutné pro trénink a sportovní výkon. Musí být úměrná a musí v ní být obsaženy všechny základní druhy živin v optimálním poměru. Všeobecně je lépe jíst raději méně, ale častěji (přestávka mezi jednotlivými jídly, ne delší než tři hodiny). Před sportovním výkonem, ale i před spaním nejíst nejméně dvě hodiny. Ze všech jídel je nejdůležitější snídaně. Měla by být dostatečně vydatná, včetně živočišných zdrojů bílkovin, dostatek nápojů, ale i ovoce a zeleniny. Ve stravě je nezastupitelné mléko a mléčné výrobky a dostatek vitamínu C (zelenina, ovoce, ale i vitamín C v tabletkách). Zvýšenou pozornost je třeba věnovat pitnému režimu. Během tréninku nebo zápasu vznikají značné ztráty tekutin, které jsou závislé na vnějších faktorech (okolní teplota, vlhkost vzduchu, zatížení atd.). Spolu s vodou se ztrácí i určité množství solí, zejména draslíku, sodíku a chloridů, ale i dalších. Snížené množství tělesných tekutin má za následek podstatně horší účinnost celého energetického metabolismu a omezení výkonu. V kritických situacích může dojít až k přehřátí organismu, křečím nebo kolapsu. Příjem tekutin během sportovního výkonu nemůže probíhat živelně. Před zápasem je lépe pít málo, při zápase také menší dávky, spíše na osvěžení, v žádném případě stejné množství tekutin, které ztrácí potem. Hlavní příjem tekutin se uskuteční po skončení zápasu, kdy se prakticky doplní ztracená tekutina. Podstatné také je, jaké nápoje pít. Nejideálnější je speciální nápoj pro sportovce. Pokud byste si ho však chtěli vyrobit po domácku, zde je recept: 0,4 g soli, 0,2 g kalia chlorátům (možno zakoupit v lékárně), 0,2 g jedlé sody, 0,19 g vitamínu C, 15 g glukózy a 400 g vody. Z běžně dostupných nápojů jsou nejvýhodnější: voda se šťávou, chladný čaj (výborný šípkový), minerálka nebo minerálka v poměru 1 : 1 s limonádou (vyšumělé) nebo raději s džusem, nebo ovocným moštem. Nápoje by neměly být chladnější než 80C. Nevhodné jsou naopak silná káva, slazené šumivé limonády a samozřejmě pivo. Strečink Strečinková cvičení jsou výborným doplňkem sportovního tréninku v každém období. Mohou být zařazována buď přímo do tréninku, nebo zadávána formou domácího cvičení.
Strečink je metoda aktivního cvičení, která přispívá zejména k rozvoji pohyblivosti. Strečinkové cvičení pomáhají odstraňovat svalovou nerovnováhu a udržovat svalovou pružnost. Hlavním úkolem strečinku je protažení zkrácených nebo ztuhlých svalových oblastí a vyrovnání jednostranné svalové zátěže. Navíc povzbuzuje místní i celkovou nervosvalovou pohotovost a podílí se na správném držení těla. Protahování je založeno na pomalém pohybu s výdrží v krajní poloze. K zvládnutí správné techniky protahování je nutná plná soustředěnost na protahovanou svalovou oblast. Tempo cvičení je vždy pomalé a řídí se individuálními fyzickými schopnostmi hráčů. Zaměříme se hlavně na strečinkové cvičení dolních končetin. Praktické příklady jsou v odborné literatuře. Pohyblivost páteře Zmenšená pohyblivost páteře a bolesti v zádech se stávají v poslední době „módou“ už nejen u lidí středního a staršího věku. Jednou z příčin tohoto stavu může být i neúměrné a jednostranné zatížení, které může způsobit i nesprávně, neodborně a jednorázově zaměřený sportovní trénink. Věnujte proto i této otázce v tréninkovém procesu potřebnou pozornost.Pružná páteř s dobře vyvinutým svalstvem má svůj vliv při každém sportovním výkonu. Cvičení je vhodné provádět formou domácího cvičení, plně postačí 3 – 5 minut. Příklad cvičení: Leh na zádech, ruce v upažení dlaněmi vzhůru, nohy pokrčeny, chodidla postavená na plosky asi 20 cm od sebe. Natáčet pomalu kolena doprava a současně hlavu doleva do krajní polohy – výdrž 5 sekund – totéž na druhou stran. Opakovat 3 – 5x. Relaxace Relaxační cvičení pomáhají uvolnit napětí celého těla i jeho jednotlivých částí. Relaxace je i například jedna z podmínek úspěšného provádění protahovacího cvičení. Relaxační cvičení zkvalitňují a zrychlují regenerační pochody a pomáhají zbavit organismus zvýšeného napětí fyzického i psychického. Plně to platí jak během utkání (mezi sety, při střídání na lavičce), tak i po utkání před dalším zápasem v soutěži nebo turnaji. Příklad cvičení: Základní postavení: stoj spatný 1. fáze – napětí: s nádechem izometrický stah svalů s důrazem na hýždě a břišní svaly 2. fáze – uvolnění: s výdechem mírný podřep, mírný ohnutý předklon a celkové uvolnění (předklon hlavy) – výdrž při lehkém dýchání Vodní procedury Vodní procedury mají mnohostranné účinky. Prakticky při všech těchto procedurách se využívá teplota vody, případně rychlosti teplotních změn, proudění vody, tlaku vody, případně přísad do koupelí. Při vodních procedurách se především uplatňuje účinek relaxační, kdy vzniká příjemný pocit duševního i tělesného uvolnění a celkově lepší nálady. Vodní procedury zvyšují také celkovou odolnost organismu, zejména vůči únavě a značnějším výkyvům teploty. Zvyšuje se celkové prokrvení těla, urychluje se krevní a mízní oběh, čímž se urychluje odplavování tzv. únavových látek ze svalů a kloubů po zátěži, což je po regeneraci velmi cenné. K nejjednodušším a nejdostupnějším vodním procedurám patří sprchy, které umožňuji i jemnou masáž vodou. Nejde tedy jenom o hygienický požadavek, ale také o prostředek regenerační. Proto je nutné věnovat sprchování dostačený čas, aby došlo k dokonalému prohřátí svalů a urychlilo se tak zejména odplavení produktů metabolismu, vzniklých při
svalových stazích. V tomto směru jsou výhodné střídavé sprchy (teplá a studená), které mohou v elementární formě nahradit i saunu. Sprchování je vždy nutno zakončit studenou sprchou, která vyvolá stažení povrchových cév, čímž se zamezí ztrátám tepla z těla po opuštění sprchy (má vliv i na otužování). Pokud je možnost tlakového sprchování (vodní střiky), zvyšuje se ještě jeho účinnost a do určité míry nahrazuje i masáž. Dále patří k vodním procedurám šlapací koupel. Ty se provádějí střídavým šlapáním ve vaničce s teplotou vody kolem 150C a vaničce s teplotou vody kolem 400C. V chladné vodě je pobyt 15 – 20 sekund, v teplé vodě 1 minutu. Šlapací koupele mají velmi dobrý regenerační vliv na únavu dolních končetin a podstatně zlepšují krevní oběh v celých dolních končetinách. Střídání se opakuje 5 – 6x. Velmi dobré jsou i vířivé koupele (pokud je možnost jejich využití). Teplota vody je kolem 370C , obvyklá doba 15 – 20 minut. Výborným regeneračním prostředkem je i využití studené vody v léčbě poruch pohybového ústrojí (Prieznitzovy zábaly). Je to studený, mokrý obklad zabalený do suchého obkladu. Pod zábalem se voda odpařuje a podnětně působí na podkožní tkáně. Obzvláště se hodí při drobných podkožních poraněních, kdy urychluje vstřebávání otoků nebo krevních výronů. Sauna Sauna patří k nejznámějším regeneračním a otužovacím prostředkům ve sportu. Její zařazení jako součást celkového sportovního režimu je ideální. Saunu můžeme definovat jako speciální zařízení, umožňující horkovzdušnou lázeň, s možností náhlého ochlazení. Napomáhá rychlejšímu odstranění únavy po tělesné i duševní námaze, zvyšuje otužilost organismu a příznivě ovlivňuje funkci kardiovaskulárního a nervového systému i metabolické pochody. Několik základních pravidel, které je nutno při saunování dodržet: Do sauny nevstupujte ani příliš hladoví, ani přesycení (alespoň hodinu před saunováním nic nejezte). Rovněž není správné jít do sauny okamžitě po abnormální velké fyzické zátěži. Před vstupem do sauny se umyjte mýdlem a osprchujte vlažnou vodou. Délka pobytu v prohřívárně je individuální, obvykle se pohybuje kolem 10 – 15 minut. Seďte na ručníku, který si přinesete, v klidu, dýchejte ústy, ne nosem (aby vás nepálila nosní sliznice). Po zahřátí můžete přistoupit buď k masáži kůže kartáčem nebo metličkami, popřípadě automasáží kloubů a svalů. Pobyt v ohřívárně ukončete vždy sprchou. Další součást saunování je ochlazování vodou nebo vzduchem. Délka ochlazování se řídí subjektivním pocitem – ochlazujete se tak dlouho, dokud je vám to příjemné. Po ochlazení a osušení se vraťte zpět do ohřívárny. Střídání prohřívání s pocením a ochlazováním postačí 2 – 3x. Po skončení se osprchujte vlažnou vodou a pobuďte v klidu v odpočívárně. Zde je možno se občerstvit nápoji i jídlem. Odpočinek v leže, případně i krátký spánek lze jenom doporučit. Ovšem pouze pravidelné saunování přináší dlouhodobě působící pozitivní výsledky. Sportovní masáž. Sportovní masáž patří mezi nejstarší regenerační procedury. Používáním masáže lze zkvalitnit regeneraci sil po tréninku a přispět především k rychlejšímu odstranění únavy. Účinek masáže je mnohostranný. Zlepšují se především podmínky pro svalovou a kloubní činnost. Masáž má dobrý vliv na kloubní pohyblivost. Masáž působí i na celkové zlepšení krevního a mízního oběhu, usnadňuje odtok zplodin, které vznikají ve svalech po tělesné námaze a tím se urychluje odstraňování pocitu únavy. Nejúčinnější je masáž prováděná odborně vyškoleným masérem. Protože tato možnost zpravidla není, je jí možno do určité míry nahradit automasáží. Je ovšem nutné se naučit základním masérským hmatům (naleznete ve speciální literatuře, např. J.Kvapilík: Sportovní masáž pro každého, Olympia 1985, doplněná instruktážními fotografiemi). K automasáži jen několik všeobecných poznámek:
-
zaměřujeme se prakticky na automasáž dolních končetin, masáž je vhodné spojit se sprchou nebo saunou, k masáži použijte buď toaletní mýdlo, případně lihové prostředky, rozpouštějící některé účinné látky (Alpa, nejlépe Sportovka), výborná Espoma, vzl. Zelená, odstraňující místní citlivost, bolestivost a únavu. V poslední době dosáhly značné obliby některé elektrické masážní přístroje – především Redor. Princip masáže Redorem je založen na chvění drsného pásu, který přikládáme na různé části těla. Rozsah použití Redoru je poměrně široký – proto, pokud je k dispozici, neváhejte ho použít.