Technická univerzita v Liberci FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Filozofie
Katedra:
Studijní program: Učitelství pro 2. stupeň základní školy Český jazyk – občanská výchova
Studijní obor
TRADICE A ZVYKY ROMŮ OD MINULOSTI PO SOUČASNOST TRADITION AND HABITS OF ROMA COMMUNITY FROM PAST TO CONTEMPORARY AGE Diplomová práce: 2011 – FP – KFL – 217 Autor: Martina Tůmová
Podpis:
Adresa: Kryštofova 4/927 460 01, Liberec 1 Vedoucí práce: PhDr. David Václavík, Ph.D. Počet Stran
Grafů
obrázků
Tabulek
pramenů
příloh
77
0
1
1
25
0
V Liberci dne: 21. 4. 2011
Čestné prohlášení Název práce: Tradice a zvyky Romů od minulosti po současnost Jméno a příjmení autora: Martina Tůmová Osobní číslo: P06100833
Byla jsem seznámena s tím, ţe na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo. Prohlašuji, ţe má diplomová práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem. Beru na vědomí, ţe Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv uţitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL. Uţiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu vyuţití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne poţadovat úhradu nákladů, které vynaloţila na vytvoření díla, aţ do jejich skutečné výše. Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s pouţitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem. Prohlašuji, ţe jsem do informačního systému STAG vloţila elektronickou verzi mé diplomové práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem poţadované informace pravdivě.
V Liberci dne: 21. 4. 2011
Poděkování V první řadě chci poděkovat PhDr. Davidu Václavíkovi, Ph.D. za cenné rady a konzultace, které nemalou mírou přispěly k napsání této práce. Děkuji také své rodině a blízkým přátelům za neskonalou podporu a pomoc během celého studia a dodání sil při realizaci této práce.
TRADICE A ZVYKY ROMŮ OD MINULOSTI PO SOUČASNOST TŮMOVÁ Martina
Vedoucí DP: PhDr. David Václavík, Ph.D.
Anotace Diplomová práce podává přehled a kritické reflexe hlavních zvyků romského etnika. Práce přihlíţí k historickým, politickým a sociálním souvislostem v dějinách Romů. Součástí práce je analýza role tradic a zvyků v současné romské společnosti a to s přihlédnutím na jejich případnou transformaci.
Summary This thesis gives an overview and critical reflection of the main traditions of the Roma ethnicity. The work takes into account the historical, political and social context in the history of the Roma. A part of the work is an analysis of the role of traditions and habits in contemporary Roma society with regard to their eventual transformation.
Zusammenfassung Die Diplomarbeit bietet Übersicht und kritische Reflexion der wichtigsten Sitten der Mitglieder der Ethnie Roma. Sie berücksichtigt die historischen, politischen und sozialen Zusammenhänge in der Geschichte der Ethnie. Einen Teil der Arbeit bildet auch die Analyse der Rolle der Traditionen und Sitten in der heutigen Gesellschaft der Sinti und Roma, mit der Berücksichtigung ihrer eventuellen Transformierung.
Klíčová slova Romové, romství, romská kultura, tradice, romská rodina, romská komunita
Key words Roma, Roma ethnicity, Roma culture, tradition, Roma family, Roma community
Schlüsselwörter Roma, Roma-Herkunft, Roma Kultur, Tradition, Familie, Roma- Gemeinsch
Obsah
1
Úvod ................................................................................................................... 8
2
Romská identita ............................................................................................... 13
3
4
2.1
Rom či Cikán ........................................................................................... 13
2.2
Romství .................................................................................................... 15
2.3
Rozdělení Romů ...................................................................................... 18
2.3.1
Subetnické dělení ............................................................................. 18
2.3.2
Kastovní dělení ................................................................................ 20
2.3.3
Dělení podle rituální (ne)čistoty ..................................................... 22
Historie............................................................................................................. 24 3.1
Původ Romů ............................................................................................ 24
3.2
Migrace .................................................................................................... 26
3.3
Romové v českých zemích...................................................................... 27
3.4
Pronásledování Romů ............................................................................. 29
3.5
Vláda Marie Terezie – asimilace ............................................................ 30
3.6
Počátek 20. století .................................................................................... 32
3.7
Druhá světová válka a holocaust ............................................................ 33
3.8
Státem řízená asimilace (1945 - 1989) ................................................... 35
3.9
Romové po roce 1989 ............................................................................. 37
Tradiční romská kultura .................................................................................. 39 4.1
Tradiční romská rodina ........................................................................... 39
4.1.1.
Postavení muţe a ţeny ..................................................................... 41
4.1.2.
Postavení dětí ................................................................................... 42
4.1.3.
Postavení nejstaršího syna a dcery.................................................. 44
6
4.1.4. 4.2
Postaveni starých lidí ....................................................................... 45
Rodinné obřady........................................................................................ 46
4.2.1
Námluvy ........................................................................................... 46
4.2.2
Svatba ............................................................................................... 47
4.2.3
Těhotenství ....................................................................................... 48
4.2.4
Narození dítěte a křtiny ................................................................... 49
4.2.5
Pohřeb ............................................................................................... 51
4.3
Bydlení ..................................................................................................... 53
4.4
Tradiční řemesla a způsob obţivy .......................................................... 57
4.5
Odívání ..................................................................................................... 59
4.6
Stravování ................................................................................................ 60
4.7
Víra a pověrčivost Romů ........................................................................ 62
4.7.1
Náboţenství a víra v Boha .............................................................. 63
4.7.2
Magické rituály ................................................................................ 64
4.7.3
Svátky ............................................................................................... 65
4.8
Hudba ....................................................................................................... 66
4.9
Romské symboly ..................................................................................... 69
4.9.1
Romská hymna ................................................................................. 69
4.9.2
Vlajka................................................................................................ 71
4.9.3
Mezinárodní den Romů ................................................................... 72
5
Závěr ................................................................................................................ 73
6
Literatura.......................................................................................................... 75
7
1 Úvod V celém ţivotě se varuj posuzovat lidi podle vzhledu. Tento citát Jeana De La Fontaina vystihuje to, ţe na světě nejsou všichni lidé stejní. I kdyţ si někteří jsou velice podobní ať uţ vzhledem, stylem oblékání či mluvou. Kaţdý člověk je jedinečný, má své vlastní názory, chování a jednání. Na světě ţijí lidé různých ras a národností. Téměř kaţdý den je moţno na ulici zahlédnout člověka, který se vzhledově vymyká z davu. Dnes jiţ málokdy vidíme, ţe by se za takovýmto člověkem někdo ohlédl, popřípadě by se jeho přítomnost někomu zdála zvláštní. Protoţe je Evropa otevřená, jsme zvyklí, ţe se u nás běţně objevují kromě Čechů i Vietnamci, Poláci, Ukrajinci, Rumuni či Romové. Můţeme říci, ţe tyto národnosti známe? Ano, dokázali bychom je rozpoznat. Pokud ne na první pohled, zajisté je poznáme podle jazyka, který pouţívají, či přízvuku. Ale poznali bychom je i jiným způsobem? Podle stylu oblékání, stravování či tradic? Můţeme se domnívat, ţe lidé, kteří se touto problematikou nezabývají, by měli veliký problém. Obecně lze říci, ţe většina lidí řadí jednotlivé národnosti „do stejného pytle“ a uţ neuvaţuje nad tím, ţe všichni nejsou stejní. Soudí podle vzhledu a předsudků. Moţná je to tím, ţe lidé většinou osobně neznají téměř ţádného Vietnamce, Roma ani Ukrajince a soudí jen podle médií. Tam jsou tyto národnosti mnohdy vidět v tom nejhorším slova smyslu. Nikdo jiţ nehledí na to, ţe někteří Češi na tom nejsou o moc lépe. S jinými národnostmi jsme ţili, ţijeme a ţít budeme, proto je důleţité umět spolu komunikovat a tolerovat se navzájem. K tomu je důleţité, abychom se navzájem znali nejen podle vzhledu, ale abychom znali i původ, historický vývoj a typické chování jednotlivých národů. Celá řada lidí je lepší neţ jejich pověst, tento citát vyslovila rakouská spisovatelka Marie von Ebner-Eschenbachová (1830 – 1916), která ţila a působila
8
v českých zemích. Je však nutno říci, ţe citát lze chápat i z opačného hlediska. Někteří lidé mají pověst dobrou, ale v jádru to tak není. Nyní se zaměříme blíţe na jednu etnickou skupinu, která je u nás nejrozšířenější a neustále se o ní vedou nejrůznější debaty. Mluvíme o romské populaci. Kdo je to Rom? Příslušník kočující rasy hindského původu, která se v Anglii poprvé objevila přibliţně na počátku 16. století, kdy se věřilo, ţe tato rasa přišla z Egypta. Mají tmavou osmahlou pleť a černé vlasy. Ţiví se košíkářstvím, koňským handlířstvím, hádáním budoucnosti atd. Jejich nomádský způsob ţivota většinou vzbuzoval podezření. Jejich jazyk (zvaný romština) je značně zkomolený hindský dialekt s velkým mnoţstvím výrazů přejatých z různých evropských jazyků.1 Kdyţ do Evropy začaly pronikat skupiny kočovníků, jejichţ členové byli barevně oděni a neustále zpívali a tancovali, začali si ostatní klást otázky: Kdo to je? Odkud do Evropy přišli a jaká je jejich původní vlast? Lidé k nim měli určitý odstup, který do určité míry přetrvává dodnes. Dříve se o původu Romů nevědělo téměř nic. Nyní jiţ můţeme s jistotou říci, ţe pochází z Indie. Romové migrovali z Indie do Evropy a dále. Někteří se usazovali, jiní vedli kočovný ţivot. Leckdy byli vyuţíváni na sezónní práce na polích či pro řemeslnickou činnost, avšak v některých případech z nich měli místní vesničané strach a stranili se jich. Romové byli také výborní muzikanti, tanečníci a kejklíři. Romští muzikanti byli velice vítaní na kaţdé vesnické zábavě. Ne vţdy to měli ale jednoduché. Byli pronásledováni, mučeni nebo dokonce zabíjeni. A jak je to s Romy v nynější době? Většina lidí si jako Roma představí člověka, který ţije ve „špíně“, nedokáţe se starat o své děti, nemá ani nehledá práci a pobírá
1
FRASER, Angus. Cikáni. Praha: Lidové noviny, 1998. s. 269.
9
sociální dávky. Často se také setkáváme s názorem, ţe Romové nedodrţují občanské povinnosti, dělají hluk, jsou negramotní a alkohol a drogy jsou v rodině na denním pořádku. Je to pravda? V některých případech ano. Ale jak uţ jsme si řekli výše, existují slušní a neslušní lidé bez ohledu na rasu či národnost. V romském etniku vidíme spousty kulturních sloţek, které Romové vyzdvihují a jsou na ně pyšní. K nejznámějším patří hudba. Romové jsou velice známí pro své hudební cítění. I dnes známe nespočetně romských hudebních skupin či zpěváků. Tanec a zpěv pro ně bylo vţdy něco velice důleţitého a mnoho se zachovalo dodnes. Impulsem k volbě tohoto tématu bylo zhlédnutí několika dokumentů o romské kultuře, ale hlavně návštěva přednášky paní Emilie Machálkové – Holomkové, která vyprávěla o svém těţkém ţivotě, kdy jí i její rodině a příbuzným romská národnost spíše komplikovala ţivot. Přednáška byla velice zajímavá. Byla vyprávěna opravdu poutavě a působila velice sentimentálním dojmem. To vše přispělo k výběru právě tohoto tématu. Během zpracování práce byla v Mladé Boleslavi otevřena výstava o tradičních řemeslech a ţivotě Romů, která se stala cenným zdrojem této práce a poskytla mnoho inspirací. Nejpodstatnější část diplomové práce pojednává o tradicích a zvycích Romů. Cílem je podat přehled hlavních zvyků romského etnika a analyzovat tradice a zvyky v současném romském společenství. Zkoumat budeme především to, v jaké míře současní Romové uţívají tradic a zvyků, které byly dříve nedílnou součástí kaţdé romské rodiny – jestli tradiční kultura stále ţije, nebo se Romové přizpůsobili české společnosti natolik, ţe z vlastní kultury nepouţívají téměř nic. Diplomová práce je rozdělena do tří větších oddílů, které obsahují menší kapitoly a podkapitoly. Největší oddíl se jmenuje Tradiční romská kultura, coţ je hlavní část mé práce a popisuje hlavní tradice a zvyky romského etnika. Nicméně před tím, neţ se tímto oddílem začneme zabývat, je třeba nastínit nejen historii, ale i umět odpovědět na otázku, kdo jsou to vlastně Romové. Velká část dnešní společnosti na tuto otázku neumí odpovědět, a proto vznikají mnohdy nesprávné postoje k Romům. Na začátku práce se tedy budeme zabývat charakteristikou romské
10
národnosti a problematikou tzv. romství. Poté se zaměříme na historické souvislosti, protoţe ty jsou podstatné pro to, abychom romskou společnost pochopili. Budeme se zabývat všemi etapami vývoje. Historie značně ovlivnila tradice Romů a dodnes ovlivňuje i jejich chování a jednání. Zpočátku se budeme zabývat původem Romů a jejich migrací do Evropy. Poté přejdeme k tématu pronásledování a zároveň nejtěţšímu období Romů, které vrcholí koncem druhé světové války a hromadným vyvraţďováním v koncentračních táborech. Také se zmíníme o integraci a o ţivotě po roce 1989. Po historickém úvodu přistoupíme jiţ k tradicím a zvykům. Zde budou popsané nejdůleţitější tradice a zvyky, které v ţivotě Romů sehrály určitou roli. Budeme postupovat následujícím způsobem. Nejprve se zmíníme o funkci rodiny a rodinných vztahů. Poté přejdeme k nejdůleţitějším rodinným obřadům, jako jsou námluvy, svatba či pohřeb. Zde bude řeč i o těhotenství a narození dítěte. Poté budeme mluvit o bydlení, stravování a odívání. Nato se budeme zabývat vírou a pověrčivostí Romů, do nichţ můţeme zařadit magické rituály a svátky. Ke konci práce bude zmíněna romská hudba a symboly. V závěru kaţdé kapitoly či podkapitoly budeme porovnávat, zda zmíněné tradice jsou v současném ţivotě Romů aktuální, zda se vyuţívají alespoň zčásti, nebo zanikly úplně. Tyto aktuální názory byly konzultovány s panem Ing. Josefem Holkem, krajským koordinátorem pro romské záleţitosti, a dvěma sociálními pracovnicemi, které do romských rodin chodí pravidelně, a tak jejich chování dokáţou interpretovat. Tyto pracovnice jsou schopné rozeznat romské tradice a zvyky, které se liší od klasických českých, protoţe s těmito lidmi mají bliţší vztahy a do jejich rodin chodí velice často. Součástí práce bude i současná situace Romů a problémy, se kterými se v dnešní době potýkají, protoţe to vše souvisí s jejich historií a kulturou. Lze obecně říci, ţe tradice všech Romů nejsou stejné. Vţdy se poněkud liší. Ale v mnoha věcech si jsou velice podobné, coţ souvisí s totoţnou historií a podobným způsobem ţivota. Hodnoty Romů se liší podle toho, do jaké skupiny patří a kde ţijí.
11
V České republice jsou nejvíce rozšířené skupiny Romů slovenských a olašských, proto se těmto dvěma skupinám budeme věnovat více. Po přečtení diplomové práce bude mít čtenář přehled o nejdůleţitějších tradicích a zvycích, které Romové vyznávali či vyznávají dodnes. Tím dokáţe lépe pochopit romskou společnost. V práci jsou pouţita romská přísloví, která sesbírala Milena Hübschmannová, a můţeme je najít v knize Moudrá slova starých Romů. 2
2
HÜBSCHMANNOVÁ M., at.al. Moudrá slova starých Romů. Praha: Apeiron, 1991. s. 45.
12
2 Romská identita Romové tvoří největší etnickou menšinu v Evropě. Romská populace má sice společný etnický původ, ale vnitřně je velice heterogenní, coţ potvrzuje i více či méně viditelná odlišnost jednotlivých skupin. Romové přišli do Evropy z Indie, prošli proto mnoha zeměmi. V ţádné však nesplynuli s původním obyvatelstvem a všude si dodnes udrţeli jistou osobitost. V tomto celku se budeme nejdříve věnovat pojmenování této menšiny a poté příslušnosti k národnosti – k tzv. romství (romipen). V této kapitole se zmíníme také o statistice počtu Romů v České republice při sčítání lidu v jednotlivých letech, řekneme si jejich celkový počet a podáme přehled, v jakých lokalitách v současné době ţijí nejvíce, a ve kterých naopak nejméně. Poslední kapitolou tohoto celku je rozdělení Romů. Zde si řekneme základní informace o jednotlivých skupinách Romů, které ţijí v České republice, a podáme přibliţnou procentuální statistiku počtu příslušníků v jednotlivých skupinách. Poté se zaměříme na rozdělení Romů podle kast a podle rituální čistoty a nečistoty.
2.1 Rom či Cikán Jaké označení je správné? Pokud studujeme tato dvě pojmenování, je třeba zkoumání provést pomocí lingvistiky. V lingvistice existuje termín etnonymum, coţ je vlastní jméno národa či národnost 3 a dělí se na ento-etnonyma a exo-etnonyma. - Ento-etnonymum – je pojmenování, kterým se příslušníci etnika označují sami ve svém jazyce. - Exo-etnonymum – je název, kterým je označují jiní, ve svém jazyce.
3
KLIMEŠ, L. Slovník cizích slov. Praha: SPN, 2002, s. 165.
13
Rom je oslovení uvnitř komunity – tak se Romové oslovují mezi sebou (Rom znamená muţ, Romni znamená ţena, mnoţné číslo je Roma). Slovo Cikán je název pro Romy zvenčí – takto nazývali Romy lidé mimo komunitu. 4 Avšak před mnoha staletími bylo označení Cikáni běţně uţíváno k označení této skupiny lidí a nebylo povaţováno za uráţku. K uráţlivému podtónu došlo aţ v mnohem pozdější době a trvá dodnes. Avšak v případech, kdy je vysloveno přívětivým tónem, je bráno jako plnohodnotné pojmenování této etnické skupiny jako celku. Původ slova Rom je nejasný, ale nejspíše vznikl z indického slova dom, coţ znamená člověk. Označení Dom se dodnes pouţívá pro početnou indickou kastu, která se vyznačuje kočovným způsobem ţivota a ţiví se řemesly jako košíkářství, kovářství, prací s kovy či hudbou. Pojmenování Rom bylo oficiálně přijato na londýnském sněmu v roce 1971. Od té doby je také vyuţíváno jako oficiální název. Gádţo, tak nazývali Romové osoby jiného neţ romského původu. Význam tohoto slova ale není hanlivý, jak můţe být na první pohled zřejmé. Přesný překlad tohoto slova zní „sedlák z vesnice“ (Ga – osada, Dţo – sedlák).5 Romové se s pojmenováním Cikáni ale do současné doby neztotoţnili. To potvrzuje rozhovor V. Kučery a M. Cihelky s Ivanem Veselým, ředitelem nadace Dţeno. Ivanu Veselému byla poloţena otázka: Vadí Vám, kdyţ se pouţívá slovo Cikán? Odpověď zněla: Ano, jako by vám vadilo, kdyby vám někdo říkal „Pepíci“. Označení Cikán bylo pojmenování lidí, kteří se lišili od svého okolí. (…) Pro mě slovo Rom označuje širokou komunitu lidí. My si říkáme v romštině: „Ty jsi stejně váţený Rom, jako jsem já.“ Coţ znamená stejně váţený člověk. Takţe slovo Cikán mi vadí. I my ho totiţ mezi sebou pouţíváme v hanlivém významu.6
4
Rom, nebo Cikán?. Romea.cz [online]. 11. 11. 2007, [cit. 2011-03-29]. Dostupný z WWW:
. 5 UNUCKOVÁ, Michaela. Ţijí mezi námi : historie a současnost Romů. Karviná: Sdruţení Romů severní Moravy, 2007. s. 5. 6 MANUŠ, Erika. Jdeme cestou dlouhou. Praha: Arbor vitae, 1998. s. 21.
14
Je nutno doplnit, ţe nadace Dţeno je romské sdruţení zaloţené v roce 1994. Za cíl si klade sdruţovat zejména občany romské národnosti, kteří chtějí pomáhat svému národu, ale i všechny ostatní, kteří se o tuto problematiku zajímají. Dalším z hlavních cílů tohoto sdruţení je podpora rozvoje a obnovy tradičních romských hodnot a vlastností. A to tím, ţe podporuje regionální romské organizace a pomáhá organizovat regionální akce. 7
2.2 Romství Kdo je to Rom? Koho za Roma povaţovat a podle jakých kritérií? Odpovědi na tyto otázky nejsou jednoduché. Je Romem člověk, který se osobně k romské identitě hlásí, nebo člověk, kterého ostatní za Roma povaţují? Pojem romství (neboli romipen) má mnoho různých výkladů. Romský sociolog Andrzej Mirga romství vysvětluje jako totoţnost Romů, jejich sebevědomí, myšlení o sobě, pojmenování svých vlastností jako právní a morální kodex. Součástí jsou i vzorce hodnot a kulturních zásad, jako například bytí opravdovým člověkem, úcta k pravdě, spravedlnost, úcta ke stáří, zásada pohostinnosti a prokazování úcty atd. 8 Dalo by se tedy říci, ţe k romství (romipen) se hlásí lidé, kteří si jsou vědomi příslušnosti k romskému etniku, jsou na svůj národ a kulturu hrdi a mají úctu ke svým tradičním hodnotám. Je to významný identifikační znak Romů kdekoli na světě. Nejen Romové, ale kaţdý národ má svou kulturu, která by měla zůstat ţivá, a tradice, které by se měly uchovávat. Také Romové by měli své romství upevňovat. Chápat svou totoţnost a sebe sama. Měli by brát v úvahu, ţe jsou plnohodnotnými
7
Dzeno.cz [online]. 28. 1. 2011 [cit. 2011-04-07]. Základní informace o sdruţení Dţeno. Dostupné z WWW: . 8 Projekt Varianty. Interkulturní vzdělávání I. [online]. [s.l.]: Člověk v tísni, společnost při ČT, o. p. s., 2002 [cit. 2011-04-07]. Dostupné z WWW: http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/IKV1_komplet.pdf. s. 147.
15
občany a pokud budou respektovat práva a povinnosti, za své romství se nemusí stydět. Existují však ještě skupiny či jednotlivci, kteří se za své romství stydí, snaţí se jej skrývat a téměř ve všem se přizpůsobují majoritní společnosti. Naopak ve společnosti se objevují i ti, kteří se za svůj původ nestydí a snaţí se romskou kulturu a tradice uchovávat a rozšiřovat. Coţ je dobře, protoţe romská kultura je velice rozmanitá a má velký přínos nejen pro Romy samotné, ale pro celé lidské společenství. Důleţitou součástí k uchování romství je mateřský jazyk – romský jazyk (romaňi čhib). V dnešní době se pomalu vytrácí z romských domácností a mladší Romové většinou mluví tzv. romským etnolektem češtiny. Protoţe romštinu leckdy slyší od rodičů či příbuzných, mají tendenci do českého jazyka vkládat romské prvky. Děti, které se od malička neučily romský jazyk, neumí pořádně ani romsky, ani česky. Mají chudou slovní zásobu, špatnou výslovnost a neumí správně stylizovat věty. To potvrzuje E. Ţlnayová takto: romština je v českém prostředí stále více vytlačována jako mateřský jazyk a nahrazována nezvládnutou, pojmově chudou a špatně strukturovanou češtinou.9 Na jednu stranu se Romové nechtějí přizpůsobovat majoritě, ale na druhou stranu neuchovávají hodnoty, které patří k jejich romské národnosti, coţ je veliká škoda. V dnešní komunitě došlo k mnoha změnám v porovnání s komunitou tradiční. Řada Romů se ke své romské identitě nehlásí. Stovky Romů se brání i jakékoli evidenci, protoţe ji spojují s následným pronásledováním a vyvraţďováním. Jsou jim známy tragické osudy Romů v průběhu dějin. Vědí, ţe probíhaly snahy o vyhoštění či asimilaci a zvláště znají tragický konec druhé světové války. K neromským občanům nemají důvěru a k romskému označení se nehlásí. Bojí se, ţe by se mohlo stát něco podobného.
9
ŘÍČAN, Pavel. S Romy ţít budeme - jde o to jak. 2. aktualizované vydání. Praha: Portál, 2000. s. 41.
16
Následující tabulka poukazuje naměřené počty lidí s romskou národností v letech 1970, 1980, 1991 a 2001. Tabulka 1 Počty Romů v ČR (1970 – 2001)
Rok
Absolutní počet
1970
60 279
1980
88 587
1991
32 903
2001*
11 746*
(Zdroj: Romové v České republice. Socioklub.1999. * údaje z roku 2001 – Český statistický úřad). Při sčítání v letech 1970 a 1980 se v kolonce národnost nebylo moţné zařadit k romské národnosti, proto čísla vychází z evidence národních výborů a z vlastního posouzení charakteristických znaků romského etnika. V roce 1991, poprvé od konce druhé světové války, bylo umoţněno přihlásit se k romské národnosti a prohlásit romštinu jako svůj mateřský jazyk. Této moţnosti vyuţila jen velmi malá část Romů a to ti, kteří se sami ke své romské národnosti otevřeně hlásí. V tabulce vidíme, ţe rozdíl mezi roky 1980 a 1991 je obrovský. Výsledek z roku 2001 dokazuje to, ţe tendence hlásit se ke své romské národnosti velice klesá. Lze předpokládat, ţe podobné výsledky budou i při letošním sčítání lidu (v roce 2011). Tímto můţeme dokázat to, ţe se Romové i po tolika letech stále bojí svou identitu přiznat. Odhadovaný počet Romů v České republice je v současné době mezi 250 aţ
17
300 000. Podle Kalibové10 zhruba čtvrtina celkového počtu Romů ţije v Ústeckém kraji, druhé místo mezi kraji patří kraji Moravskoslezskému, kde ţije cca pětina romské populace. Velké zastoupení Romů najdeme i v kraji Karlovarském a Plzeňském. Nejméně Romů ţije v Jihočeském kraji, výjimkou je Český Krumlov, který se počtem Romů vyrovná kraji Ústeckému.
2.3 Rozdělení Romů Romové se rozdělují do mnoha nejrůznějších skupin a podskupin. Podle způsobu ţivota, provozované profese, rituální (ne)čistoty či podle bohatství. Nejvýznamnější je dělení podle toho, odkud přišli, kde ţijí nebo ţili.
2.3.1 Subetnické dělení Mezi tři hlavní skupiny Romů, které ţijí v České republice, řadíme olašské, slovenské a maďarské Romy. V menšině se zde objevují i němečtí Sinti či čeští Romové. Nejprve se budeme věnovat nejpočetnější skupině Romů v České republice, kterou jsou Romové slovenští. Slovenští Romové se označovali jako servike Roma. Dnes jiţ toto označení nepouţívají a většinou si říkají Roma. V České republice jich je více neţ 70 % (tj. ¾ všech Romů na českém území). Dnes mezi sebou mají velké sociální a ekonomické rozdíly. Najdeme zde průměrné občany, nadprůměrně vzdělané jedince, ale i rodiny s minimálním či ţádným vzděláním. Slovenští Romové ţili většinou usedlým způsobem ţivota a provozovali tradiční romská řemesla (kovářství,
10
KALIBOVÁ, K. Demografické a geodemografické charakteristiky romské populace v České republice. In: Romové - reflexe problému: soubor textů k romské problematice. Praha: SOFIS, 1997. s. 20-33.
18
korytářství či košíkářství), nebo pomáhali gádţům na polích. Mnoho slovenských Romů se také ţivilo hudbou. 11 Pojem slovenský Rom zavedl do odborné literatury Jiří Lípa, český bohemista, který říkal, ţe tento termín má naznačit určitou historickou, jazykovou a etnologickou svébytnost subetnické skupiny Romů, která před druhou světovou válkou ţila na území Slovenska přes pět set let usedlým způsobem ţivota.12 Slovenští Romové přicházeli do českých zemí z izolovaných romských osad na Slovensku od 50. let 20. století – většinou do pohraničí a do průmyslových oblastí severních Čech a Moravy. Olašští Romové patřili mezi kočovné aţ polokočovné romské skupiny. Sami sebe označují jako vlachike Roma. Tento název je odvozen od území „Valachie“, coţ je území v Rumunsku. Odtamtud Romové na Slovensko přišli. V současné době jsou tyto skupiny rozšířené na Moravě a v pohraničí se Slovenskem. V České republice ţije přibliţně 10% příslušníků této skupiny. Dále se dělí na mnoho podskupin, např. Kalderaši (kotláři), Lovárové (konští handlíři), Čurare (noţíři …), Bojášové a Mačvajové (ţijící v USA, Kanadě a Srbsku) atd. U nás se ale objevovaly nejvíce Lovárové a Kalderaši. V nynější době u nás ţijí jen potomci někdejších Lovárů.13 Olašští Romové dříve neustále kočovali a některým skupinám to vydrţelo aţ do roku 1959, kdy byl vydán zákaz této činnosti. Obţivu si většinou obstarávali obchodem s koňmi, překupnictvím či kotlářstvím. Nyní se olašští Romové snaţí zachovávat svou tradiční kulturu, vnitřní zákony, specifický způsob ţivota a svůj olašský jazyk. Jsou velice uzavření vůči majoritní společnosti, ale i ostatním
11
Projekt Varianty. Interkulturní vzdělávání I. [online]. [s.l.]: Člověk v tísni, společnost při ČT, o. p. s., 2002 [cit. 2011-04-07]. Dostupné z WWW:http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/IKV1_komplet.pdf. s. 149. 12 Tamtéţ, s. 149. 13 Tamtéţ, s. 192.
19
skupinám Romů. Olašští Romové mají zpravidla o něco světlejší pleť neţ ostatní romské skupiny. 14 Maďarští Romové se označovali jako ungrike Roma. Příslušníci této skupiny se usazovali především v maďarsky mluvících částech Slovenska. Do Čech se dostali stejným způsobem jako Romové slovenští – migrací. Původem ani kulturou se však téměř neodlišují od Romů slovenských. Maďarští a čeští Romové byli olašskými Romy nazýváni Rumungri.15 Čeští a moravští Romové byli za druhé světové války téměř vyvraţděni. Tehdy přeţilo asi 10 % původního romského obyvatelstva v českých zemích, coţ bylo cca 500 – 600 osob. V dalších částech Evropy ţijí Sintové (němečtí a rakouští Romové), Manušové (francouzští Romové), Gitanos (španělští a francouzští Romové), Gypsies and Travellers (Romové ţijící ve Velké Británii a Irsku) atd.16
2.3.2 Kastovní dělení Romové, dříve neţ opustili Indii, patřili do celospolečenského kastovního systému, který v Indii existoval. Společenský systém v Indii byl odlišný od evropského. Staroindická společnost se členila na stavy (varny). Do čtyř stavů patřili urození a tyto stavy se nazývaly Brahmáni, Kšátrijové, Vaišjové a Šúdrové. Pátý stav tvořili tzv. nedotknutelní, ti se nesměli „dotknout“ příslušníků prvních čtyř stavů a náleţeli
14
JAKOUBEK, M. Romové - konec (ne)jednoho mýtu. Praha: Socioklub, s.r.o., 2004. s. 48. Projekt Varianty. Interkulturní vzdělávání I. [online]. [s.l.]: Člověk v tísni, společnost při ČT, o. p. s., 2002 [cit. 2011-04-07]. Dostupné z WWW:http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/IKV1_komplet.pdf. s. 192. 16 Tamtéţ, s. 12. 15
20
sem lidé nečistých profesí, kteří např. zametali, prali prádlo nebo připravovali dříví na spalování mrtvol. Do tohoto pátého stavu patřili např. kati, kočovní kováři a jiní řemeslníci, muzikanti, tanečníci, atd. Kaţdý stav měl určitá práva, povinnosti a zásady chování, které museli příslušníci stavů dodrţovat. Tyto stavy se dělily na kasty (dţátí), které byly sloţené z kmenů a rodů s dědičnými profesemi a nepřestupnou sociální bariérou. 17 Kaţdý člověk se narodil do určité kasty, ke které patřil celý ţivot. Kasta určovala nejen povolání člověka, ale i to, s kým se bude stýkat či jak se bude oblékat. Kaţdá kasta měla svá nepsaná pravidla, své příkazy a zákazy. Mezi kastami existovaly bariéry, které omezovaly jejich vzájemné styky. Projevovala se zde například i endogamie – coţ je zákaz vybírat si své partnery či partnerky v odlišné kastě. V kastě nebyla moţnost měnit řemeslo. Syn se zabýval stejným řemeslem jako otec. Tato tradice se v romské kultuře zachovala do té doby, neţ se rozvinula industrializace. V té době lidé jiţ manuální práci tolik nepotřebovali. Jak uţ bylo řečeno, Romové patřili k nejníţe postavené sociální vrstvě v Indii. Předpokládá se, ţe patřili do kasty zvané Domové. Tato kasta se dělila na mnoho podskupin – podkast, které se vzájemně velice lišily. Kaţdá kasta a podkasta měla své jméno – často dle provozované profese. 18 Jednotlivé kasty i podkasty mezi sebou leckdy soupeřily. To lze pozorovat i v dnešním světě. Dnes se jiţ Romové nedělí do kast, ale také se rozdělují do nejrůznějších skupin a podskupin, které by se ke kastám mohly přirovnat. Mezi jednotlivými skupinami občas vznikají hádky a spory. Na rozdíl od minulosti se dnes jiţ běţně setkáváme se sňatky z různých romských skupin. To lze viděl i na mnoha smíšených manţelstvích (česko-romských a romsko-českých), která se dnes objevují.
17
NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 3. doplněné vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 1995. s. 11. 18 HORVÁTHOVÁ, Jana. Kapitoly z dějin Romů, Praha: Lidové noviny, 2002. s. 6-7.
21
2.3.3 Dělení podle rituální (ne)čistoty Romové se dělili na skupiny rituálně čistých a nečistých. Mezi těmito dvěma skupinami existoval veliký rozpor. Nebylo přípustné, aby byl uskutečněn sňatek mezi jedinci, kteří nebyli ze stejné rituálně ne(čisté) skupiny. Tímto sňatkem by se čistý Rom (ţuţe Roma) stal automaticky nečistým (degešem), coţ je nepřípustné. Ţuţe Roma jsou velice důslední a rituální čistotu si chrání. Pokud by o ni přišli, znamenalo by to „sociální smrt“ a naprostou katastrofu.19 Tento člověk by byl vyloučen z rodiny a všichni by jím opovrhovali. Velmi přísná pravidla se musela dodrţovat při přípravě pokrmů, ale i u jiných příleţitostí. Nečistá jsou zejména některá zvířata jako psi, hadi, ţáby či slimáci a dále pak zdechliny či výkaly. Degešem se člověk můţe narodit, protoţe rituální nečistota je dědičná. Pokud je rituálně nečistá matka, dítě bude v kaţdém případě také rituálně nečisté. Pokud rituálně čistý člověk přijde do styku s věcmi, zvířaty či osobami, které jsou rituálně znečištěny, stane se automaticky také rituálně nečistým. Této rituální nečistoty se pak člověk uţ nikdy nezbaví. Tato nečistota je v tomto ţivotě neodčinitelná.20 To potvrzuje i romské přísloví, které říká: Narodil se jako degeš a jako degeš zemře. Čistý člověk se můţe znečistit mnoha způsoby. Nejtradičnější je pojídání rituálně nečistého masa, tedy masa nečistých zvířat (psi, ţáby, hlemýţdi, koně…) Rituální (ne)čistota se definovala téměř v kaţdé oblasti činnosti. Hlavně tedy u jídla, poté u praní prádla či při vztazích mezi samotnými Romy. Gádţe povaţují Romové také za nečisté. K vaření se pouţívalo nádobí, které slouţilo pouze k tomuto účelu. Na praní a vyvařování slouţilo jiné. Potraviny se stávaly nečistými, pokud byly znovu
19 20
JAKOUBEK, M. Romové - konec (ne)jednoho mýtu. Praha: Socioklub, s.r.o., 2004. s. 52. Tamtéţ, s. 51.
22
ohřívané, upadly na zem nebo do nich spadl vlas. Nečisté jídlo Romové ihned vyhazovali.21 Podle Frasera 22 je největší hrozbou moţné znečištění ţeny. Ţena musí být během sexuálního vývoje izolována od ostatních. Zejména při menstruaci, těhotenství a šestinedělí. V přísné domácnosti jí je v některých případech zakazováno v tomto období vařit či nosit jídlo na stůl. V některých romských domácnostech se ještě dnes dodrţuje několik málo zvyků, které jsou spojeny s rituální čistotou. Tyto zvyky jsou ale dodrţovány spíše neuvědoměle. Stále někteří Romové neuchovávají jídlo do druhého dne. To je zvyk, který jim zůstal od doby, kdy ještě kočovali a jídlo se rychle kazilo. S tím souvisí pověra, kterou předávají matky svým dcerám. Jídlo by v noci osahaly „mulové“, duše mrtvých, a mohly by přenášet různé viry a nemoci. Mnoho Romů tedy dává přednost jídlu čerstvému neţ jídlu ohřívanému či rozmraţenému, které by bylo v domácnosti déle neţ den. Stejně tak je tomu i v případě, ţe by jídlo spadlo na zem.
21 22
SEKYT, V. Romové. In: Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, 2001, s. 119-125. FRASER, Angus. Cikáni. Praha: Lidové noviny, 1998. s. 202.
23
3 Historie Historie Romů je velice obsáhlá. Během několika tisíciletí došlo k mnoha závaţným událostem, které je třeba zmínit. Začneme původem Romů a jejich migrací do Evropy a Čech, poté nastíníme jejich pronásledování, násilnou asimilaci za panovnice Marie Terezie a osudy Romů za druhé světové války. Tímto se dostaneme do poválečného období a zmíníme se o tom, jak se změnil přístup k Romům po roce 1989.
3.1 Původ Romů Jako všechny národy, mají i Romové svoji dlouhou minulost. Ale odkud pocházejí? To je otázka, kterou si lidé pokládají jiţ řadu let. Po staletí vznikaly různé názory na to, odkud přišli a kde je jejich skutečný původ. Romové neměli moţnost si svou historii nijak zaznamenávat, zapisovat do kronik či jiných písemností. Neovládali psaný projev jazyka. Příběhy si předávali ústně z pokolení na pokolení. Tak vznikalo nespočetně pověr a mýtů o jejich původu. Jedna z nejznámějších je starodávná pověst – Jak byli stvořeni Romové, kterou vyprávěla Helena Demeterová a z romštiny přeloţila Milena Hübschmannová. Na počátku byl Bůh na světě sám. Ale samotnému se těţko ţije, a tak chtěl stvořit lidi. Uhnětl z těsta člověka a dal ho péct do pece. Jenomţe neměl ještě zkušenost, jak se dělají lidé, a kdyţ toho člověka z pece vytáhl, byl celý černý, spálený. A tak Pánbůh řekl: „Dobrá, nechám tě ţít tam, kde jsou vedra a pořád pálí slunce.“ Tak povstali černí lidé. Potom udělal z těsta dalšího člověka a znovu ho vloţil do pece. Tentokrát se ale bál, aby nebyl tak černý jako minule, a tak ho z pece vytáhl předčasně. Tenhle člověk byl nedopečený a bílý jako tvaroh. Boţe, boţe, co s tímhle tvorem udělám? Zpátky do trouby ho uţ strčit nemůţu. A tak Pánbůh povídá: „Budeš ţít v takových místech, kde je spíš zima neţ teplo.“ A tak vznikli bílí lidé. Ještě jednou uhnětl Pánbůh člověka. Chtěl to vyzkoušet do třetice. Snad uţ se mu to tentokrát
24
podaří, aby byl ten člověk akorát. Dal ho do trouby a dával pozor. Kdyţ ho vytáhl, nebyl ten tvor ani moc černý, ani moc bílý, ale pěkně do kávova, zkrátka akorát, jak má být. A tak mu Pánbůh povídá: „Ty můţeš ţít všude, na všech místech. Můţeš ţít tam, kde je teplo, i tam, kde je zima.“ A z těchhle tvorů jsme povstali my, Romové. 23 Historici museli pátrat po minulosti Romů v jiných pramenech a u jiných národů, kde ale zprávy téměř nikdy nebyly úplné. Obraceli se k dobovým kronikám, kde ale většinou byly o romských dějinách jen malé útrţky, ze kterých se původ ani minulost určit nedaly. Kdyţ se nějaké zmínky objevily, byly zde popisovány ze strany majority a jejich vztahu k této minoritě. Nikde není zaznamenáno, jak se k majoritě stavěli sami Romové. Historici tedy na samotné vytyčení původu nestačili. Proto bylo nutné, aby se do výzkumu zapojili i lingvisté, etnografové a sociologové. Zkoumáním romského jazyka a jeho proměn v průběhu staletí se prokázalo, ţe právě jazyk je tím nejobjektivnějším zdrojem, který nás dovede k původu romského etnika. Důleţitý krok v tomto směru provedl student teologie v Nizozemsku, který prokázal, ţe romština je příbuzná s Hindštinou, Panţábštinou a jinými novoindickými jazyky. 24 Romština tedy byla zařazena do indoevropské jazykové rodiny a za původ Romů byla pokládána Indie. Romové se původnímu obyvatelstvu Indie podobali nejen jazykem, ale i tmavší pletí a některými tradicemi a zvyky. Dnešní Romové svou historii většinou neznají. Neví, odkud pocházejí a jaká je země jejich původu. Jen velice omezené informace jim mohou poskytnout někteří příbuzní. Neurčité údaje o historii Romů můţe obsahovat lidová slovesnost (pohádky, říkanky či písně), ale v té se objevují spíše negativní stránky (např. útlak od majoritní společnosti) neţ věrohodná historická fakta. Historii znají jen ti, kteří se
23
MANUŠ, Erika. Jdeme cestou dlouhou. Praha: Arbor vitae, 1998. s. 156. NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 3. doplněné vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 1995. s. 10. 24
25
o ni opravdu zajímají, a to především vzdělanější lidé. Romské děti neměly nikdy moţnost se vzdělávat ve svém jazyce. Neměly k dispozici romské učebnice a ve škole se nedozvěděly nic o svých dějinách ani kultuře. Romské dítě se nikdy neučilo o romských slavných osobnostech, tradiční kultuře ani literatuře. Kdyţ se ve škole mluvilo o národní hrdosti, byla tím myšlena česká národní hrdost. Romské dítě si proto není schopné uvědomit, ţe Romové patří také k plnohodnotné národnosti, která má své dějiny, hodnoty a svou hrdost.
3.2 Migrace Proč Romové z Indie migrovali? Snad je ze země vyhnala válka či hladomor, nejpravděpodobněji ale putovali za výdělkem či za lepším ţivotem. Nedokázali se uţivit na jednom místě, proto začali kočovat. Zpočátku kočovali v oblastech Indie, poté překročili hranice a pokračovali dále do Evropy. Z Indie se jednotlivé romské skupiny vydávaly dále na západ. To probíhalo v několika na sobě nezávislých vlnách a během několika staletí. Migrace z Indie začínaly v době od 3. – 5. století a končily přibliţně v 9. – 10. století. Hlavním informačním zdrojem jejich migrace je nadále především jazyk. Podle toho, jak obohacovali Romové svou slovní zásobu přejímáním slov od národů, u nichţ byli kratší nebo delší dobu hosty, lze rekonstruovat trasu jejich postupu do Evropy.25 Podle přejatých slov z cizích jazyků jsme schopni získat věrohodné informace o jejich migracích. Z Indie se vydávali na západ do Persie (dnešní Írán), kde se podle lingvistů zastavili nejméně na jedno století. Převzali zde mnoho slov, kterými si obohatili svůj jazyk. Zde byly také zaznamenány první písemné zprávy o kočujících Romech. Po odchodu z Persie se Romové rozdělili na dvě migrační vlny. Jedna postupovala do Arménie a druhá do Sýrie a Palestiny.
25
NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 3. doplněné vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 1995. s. 11.
26
Slabší proud migrantů přešel uţ v 9. století přes severoafrické pobřeţí a putoval směrem na Pyrenejský poloostrov a poté dále do Evropy. Hlavní migrační vlna postupovala od 10. století přes poloostrov Malá Asie na Balkán. Tato oblast se dříve nazývala Byzantská říše. Zde se skupiny Romů, podle lingvistů zdrţovaly velice dlouho (aţ 2 – 3 století). Je pravděpodobné, ţe zde vzniklo i nejstarší pojmenování Romů – Cikáni. O tom, ţe se Romové objevovali v Byzantské říši, existují spolehlivé informace. Ve zprávách tehdejších poutníků jsou zachovány informace o romském osídlení u města Modon. Romové zde měli svou osadu, které říkali Gyppe neboli Malý Egypt. Z tohoto názvu tedy vyplynulo, proč se Romové v některých částech světa nazývají Gipsies, Gipsy apod. Kdyţ do určitého kraje přišli, hlásali, ţe přicházejí z Egypta či Malého Egypta. 26
3.3 Romové v českých zemích Z Byzantské říše Romové putovali do střední Evropy. Obyvatelé evropského kontinentu se od Romů odlišovali mnohem více neţ obyvatelé zemí, kterými procházeli do nynějška. Ten nejzásadnější rozdíl byl v barvě pleti. Romové začali „bílým“ říkat Gádţové (tj. bílí, světlovlasí, modroocí lidé). „Bílí“ se „tmavých“ báli. Neznali je, nevěděli, jestli jim nechtějí ublíţit. Střety mezi nimi začaly vznikat ale aţ později – v 15. aţ 16. století. Za nejstarší doklad o přítomnosti Romů v českých zemích se povaţuje Dalimilova kronika, coţ je nejstarší česky psaná veršovaná kronika. Byla sepsaná počátkem 14. století neznámým autorem a popisuje jednotlivé události národních dějin. V jedné z kapitol, která má název „O Kartasiech pohanských“, se popisuje, ţe roku 1242 se objevilo asi 500 tatarských zvědů. Tito tatarští zvědové připomínali Romy nejen oblečením, ale i způsobem svého chování či jazykem, ale jestli to byli opravdu oni, nelze dodnes prokázat. Dalším konfrontujícím problémem je samotný
26
HÜBSCHMANNOVÁ, Milena. Romové opouštějí Byzantskou říši (15. století). Český rozhlas [online]. 26. 2. 2000, [cit. 2011-02-15]. Dostupný z WWW: .
27
vpád Mongolů a jejich zvědů do střední Evropy. K této události došlo jiţ v roce 1241 a přítomnost jejich zvědů by tedy musela být datována dříve. Dalimilova kronika ale uvádí, ţe tatarští zvědové se zde objevili aţ v roce 1242. Existují tedy dvě tvrzení. Buď byli Kartasové mongolskými zvědy, ale nebyli to Romové, nebo to byli Romové, ale museli by se do Evropy dostat bez souvislosti s Mongoly nebo aţ krátce po jejich vpádu. Další zmínka o Romech pochází z roku 1399. V „Popravčí knize pánů z Roţmberka“ je zápis o výslechu loupeţníka, který loupil na česko-rakouském pomezí v jiţních Čechách. Ten uvedl, ţe je spoluviníkem mimo jiné i Cikán črný, Ondřejóv pacholek27. I zde existují pochybnosti. Buď šlo skutečně o Roma, nebo o přezdívku či pojmenování. To nebylo v českých zemích nijak výjimečné. Třetí zmínku o Romech nalezneme v úryvku, který se později objevil ve Starých letopisech českých od Františka Palackého. V roce 1416 se zde objevuje poznámka toho léta vláčili se Cikáni po České zemi a lidi mámili.28 Další dochované zprávy o výskytu Romů na našem území se objevily v 15. století. Evropou tehdy projíţděla skupina lidí, jejíţ příslušníci hlásili, ţe pochází z Malého Egypta a ţe musí jako kajícní hříšníci putovat po světě. Cestou se prokazovali ochrannými listinami, tzv. glejty.29 Jedna taková listina byla vydána v roce 1423 císařem Zikmundem Lucemburským na Spišském hradě: (…) Důrazně vám přikazujeme, abyste tohoto vévodu Ladislava a jemu podřízené Cikány nijakým způsobem neomezovali, ale všestranně podporovali a ochraňovali! Pokud však mezi samotnými Cikány vznikne nějaká neshoda, ne vy ani ţádný z vás, ale pouze tentýţ vévoda Ladislav má dovoleno provinilce soudit anebo osvobodit.30
27
NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 3. doplněné vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 1995. s. 13. 28 FRASER, Angus. Cikáni. Praha: Lidové noviny, 1998. s. 269. 29 Tamtéţ, s. 14. 30 MANN, Arne B. Romský dějepis. Praha: Fortuna, 2001. s. 8.
28
V 16. století se ale mnoţí názory o tom, ţe se Romové nechovají jako poutníci, kteří mají činit pokání, a proto jim mnozí lidé nedůvěřovali. Období „zlatého věku“ střídá období nedůvěry. V roce 1427 je paříţský arcibiskup exkomunikoval z církve.
3.4 Pronásledování Romů V 16. století jsou Romové vyháněni z většiny evropských zemí. Uţ při putování do Evropy se Romové setkávali se špatným přijetím. Lidé se k nim chovali různě. Někteří se jim vyhýbali, jiní naopak vyuţívali jejich pomoc při práci na polích. V 15. století byli Romové v Rumunsku velice odmítáni. Romové byli vyuţíváni k nuceným pracím a ve velice krutých podmínkách. Lidé je nazývali dokonce otroky. Rom byl například vyměněn za vepře, boháč si koupil patnáctiletou konkubínu, jeţ byla vytrţena z plačící rodiny atd.31 Netolerance a pronásledování ovšem trvalo i po další staletí. Dokonce inzerát z roku 1852 zní absurdně: 8. května bude v klášteře sv. Eliáše ke koupi skupina cikánských otroků – 18 muţů, 10 chlapců, 7 ţen a 3 dívky v dobrém stavu.32 Vraťme se ale do českých zemí a k tomu, jak probíhalo pronásledování Romů zde. Bylo vydáno několik mandátů, které přikazovaly vyhoštění Romů ze země. Ke konci 17. století byli Romové dokonce prohlášeni za psance. Tak se nazývá člověk, který postrádá domov a je vyhoštěn za hranice. Často tak byli označováni příslušníci romských skupin, kteří byli od středověku vyháněni z jedné země do druhé a marně hledali své místo alespoň na nejniţším stupni společenské hierarchie. 33 V tu dobu neměli téměř ţádná práva. Jakýkoli člověk mohl Roma beztrestně zastřelit. Kdyţ byl Rom zadrţen, byl potrestán smrtí. Ţeny a děti byly trestány uříznutím uší a vyhnáním za hranice města nebo země. Později se zákon trestu smrti vztahoval i na ně.
31
ŘÍČAN, Pavel. S Romy ţít budeme - jde o to jak. 2. aktualizované vydání. Praha: Portál, 2000. s. 16. Tamtéţ, s. 16. 33 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 3. doplněné vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 1995. s. 15. 32
29
Za vlády Josefa I. se začaly u hranic státu, měst či na hlavních cestách do měst objevovat výstraţné cedule, které měly Romy varovat. Na cedulích byly vyobrazeny tresty, které Roma potkají, pokud vstoupí do zakázaného území – tj. oběšení muţi na šibenicích či mrskané ţeny a děti. Jana Horváthová 34 popisuje průběh soudního procesu, který se odehrál v Náchodě v letech 1726 – 27. Vystupují v něm čtyři romské dívky, které se provinily kočováním a svou příslušností „k cikánům“, kterým byl pobyt v zemi zakázán. Všechny tři dívky se narodily v Čechách a měly jiţ uřezaný kus pravého ucha, coţ znamenalo, ţe jiţ jednou byly chyceny. Rozsudek zněl tak, ţe dvěma z nich bylo uříznuto levé ucho, následně byly mrskány a poté vypovězeny ze země. Třetí dívka byla předána do neromské rodiny na převýchovu, ze které později uniká a schází se s nejstarší dívkou, která se schovávala v lese. Tam se k nim připojuje další dívka. Po půl roce skrývání byly dívky chyceny. Dívka, která utekla od rodiny, byla potrestána k trestu smrti stětím mečem. Ostatním dívkám byl odříznut zbytek pravého ucha a byly mrskány. Tímto způsobem postupovala proti Romům většina evropských zemí. Zabití Roma se nepovaţovalo za zločin, proto v mnoha zemích docházelo k vyvraţďování celých rodin. Romové tedy neměli kam uniknout.
3.5 Vláda Marie Terezie – asimilace Za vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II. nastaly velké změny v přístupu k Romům a vznikly nové moţnosti řešení romské otázky. Marie Terezie pochopila, ţe popravy, tresty za potulku a vyhánění Romů z jednoho státu do druhého tento problém nevyřeší. Romové jiţ nebyli pronásledováni a trestáni, ale zacházelo se s nimi jako s obyvateli země, kteří museli dodrţovat určité zákony. Marie Terezie a Josef II. chtěli docílit, aby se Romové asimilovali do společnosti a přijali normy ostatních obyvatel státu.
34
HORVÁTHOVÁ, Jana. Kapitoly z dějin Romů, Praha: Lidové noviny, 2002. s. 21.
30
Za počátek tohoto asimilačního hnutí by se dal předpokládat rok 1751, kdy byl Marií Terezií vydán tzv. protiromský dekret, podle něhoţ měli být vyhošťováni a trestáni za potulku pouze cizí Romové, kdeţto domácí měli být zasíláni do svých rodišť, která se o ně měla postarat.35 Počátkem 60. let 18. století jiţ docházelo k programu asimilace a k usazování Romů. Cílem byla přeměna Romů v usedlé rolníky, kteří budou platit daně a povinně poskytovat sluţby majiteli panství. Nesměli vlastnit ţádné dopravní prostředky – koně ani vozy. Pokud chtěli opustit vesnici, museli si opatřit zvláštní povolení. Byl nařízen zákaz pouţívání slova Cikán, ten měl být nahrazen názvem nový Maďar či Novousedlík. Mládeţ starší šestnácti let byla povolána do sluţby a děti ve věku 12 aţ 16 let se musely učit nějakému řemeslu. Romové se nesměli oblékat podle svých tradičních zvyků ani mluvit svou rodnou řečí, ale museli se přizpůsobovat majoritě. Kaţdá vesnice musela pravidelně provádět sčítání Romů. Sňatky mezi Romy byly zakázané. Romské děti mezi sedmým aţ dvanáctým rokem musely chodit na převýchovu do neromských rodin. Josef II. v asimilačních pokusech pokračoval. Nová vyhláška z roku 1783 Romům zakazovala změnu jména a kaţdý měsíc bylo nutno vypracovat zprávu o způsobu ţivota. Bylo zakázáno kočování, pouţívání tradičních řemesel a ţebrání. Josef II. kladl důraz na povinnou školní docházku dětí, vyučení romské mládeţe, povinnou návštěvu bohosluţeb a zlepšení hygienických podmínek. 36 Romové se usadili a panovníci předpokládali, ţe se pomalu budou přizpůsobovat společnosti a ostatním obyvatelům. Mnohdy to tak ale nebylo. I přes to, ţe měli k dispozici nová obydlí, přebývali ve svých starých přístřešcích a vozech. U mnoha měst se začaly objevovat tzv. cikánské tábory, ve kterých Romové stále ţili svým tradičním ţivotem.
35 36
HORVÁTHOVÁ, Jana. Kapitoly z dějin Romů, Praha: Lidové noviny, 2002. s. 37. FRASER, Angus. Cikáni. Praha: Lidové noviny, 1998. s. 132-134.
31
Asimilací, která probíhala od vlády Marie Terezie a pokračovala po 2. světové válce násilným usazováním, začaly zanikat romské tradice a zvyky. Asimilace byla prováděna bez ohledu na kulturu a strukturu romské společnosti, coţ vedlo k rozkladu základních a tradičních hodnot a norem. Stát vnímal tento postup jako „krok kupředu“, ale je nutno říci, ţe to mělo velice negativní vliv na romskou komunitu. Romové byli násilně usazováni a převáţeni do míst, kde nejsou zvyklí ţít. Proto museli měnit své hodnoty, ţivotní styl, ba i celý způsob ţivota.
3.6 Počátek 20. století Na počátku 20. století asimilační snahy pokračovaly. Stále ale platil zákon, který zakazoval toulání Romů. V roce 1927 vyšel zákon č. 117 o potulných cikánech. Za potulné cikány podle tohoto zákona pokládají se cikáni z místa na místo se toulající a jiní tuláci práce se štítící, kteří po cikánsku ţijí, a to v obojím případě i tehdy, majíli po část roku – hlavně v zimě – stálé bydliště… Bezpečnostní úřady a orgány mohou ke
zjištění
totoţnosti
prováděti
u potulných
cikánů
kdykoli
zjišťování
antropometrická, daktyloskopická i jiná, zejména zvláštních známek (jizev, vad, tetování apod.).37 Na základě tohoto zákona byla provedena první evidence Romů na našem území. Kaţdý romský občan starší čtrnácti let dostal tzv. Cikánskou legitimaci, kterou musel neustále nosit při sobě. Legitimace obsahovala evidenční číslo, jméno, státní příslušnost, osobní data, otisky všech prstů, podpis a několik kolonek pro jména dětí.38 Romové, kteří kočovali, s sebou museli nosit kočovnické listy. Do nich zástupci obcí zapisovali souhlas s tím, ţe kočovníci mohou nějaký čas setrvat na území obce a stanovili jeho délku. Do větších měst měli kočovníci zákaz vstupu.
37 38
ŘÍČAN, Pavel. S Romy ţít budeme - jde o to jak. 2. aktualizované vydání. Praha: Portál, 2000. s. 19. FRASER, Angus. Cikáni. Praha: Lidové noviny, 1998. s. 273.
32
Kočovným Romům byly odebírány děti, protoţe se jim podle zákona nemohli plně věnovat a řádně je vychovávat. Děti poté dostaly na starost výchovné ústavy či jiné rodiny.39 V této době pokračovala asimilace Romů do společnosti. Romové, kteří se dobrovolně usadili na Moravě, měli o integraci zájem a v roce 1926 vznikla dokonce první škola pro romské děti v Uţhorodě, kterou si postavili sami Romové z vlastních sbírek.
3.7 Druhá světová válka a holocaust Druhá světová válka byla pro romskou komunitu velice zničující. Byla to nejhorší kapitola celého jejich vývoje. Tehdy zahynulo téměř pět tisíc Romů pocházejících z českých zemí. Ze společnosti byly vyřazovány tzv. skupiny asociálů. To byly osoby, které se nějakým způsobem vymykaly běţnému způsobu chování. Patřili mezi ně tuláci, ţebráci, alkoholici, prostitutky, Romové a osoby ţijící „po cikánsku“. Dále zločinci a ti, kteří se vyhýbali práci a nestarali se o obţivu. Na tyto asociály byla v roce 1938 uvalena preventivní vazba. Bylo jich zatčeno více neţ devět tisíc. 40 Tito lidé byli zařazováni do tzv. ničemné populace, které se později velice krutým způsobem zbavovali a transportovali do pracovních a poté koncentračních táborů, ve kterých velká většina nepřeţila. Na konci roku 1939 bylo nařízeno kočujícím Romům, aby se do dvou měsíců trvale usadili a zanechali dosavadního způsobu ţivota. Kdo tak neučinil, byl převezen do tzv. kárného pracovního tábora. Tyto tábory se nacházely v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu. Kárné pracovní tábory na rozdíl od „cikánských táborů“, jeţ později na jejich místě vznikly, byly určeny pouze pro dospělé muţe,
39
HORVÁTHOVÁ, Jana. Kapitoly z dějin Romů, Praha: Lidové noviny, 2002. s. 44. NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 3. doplněné vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 1995. s. 34. 40
33
kteří zde odpykávali trest prací a poté byli propuštěni.41 V roce 1942 vzniklo nařízení o preventivním potírání zločinnosti, coţ byla téměř doslovná kopie z roku 1938, o které hovoříme výše. Asociálové byli preventivně zatýkáni a umísťováni do pracovních táborů
a
donucovacích pracoven. Někteří
byli převáţeni
do
koncentračního tábora Osvětim. V roce 1942 byl proveden soupis veškeré romské populace – a to nejen Romů, ale i romských míšenců a osob ţijících „cikánských způsobem“. Evidovaní Romové byli rozděleni do dvou skupin. Jedinci, kteří byli zařazeni do první skupiny, byli přesunuti do tzv. „cikánských táborů“. To bylo přechodné místo před transportem do Osvětimi. Jedinci z druhé skupiny, coţ byli téměř bezproblémoví lidé, kteří pravidelně pracovali, prozatím zůstali na svobodě. 42 Část Romů nepřeţila pobyt v „cikánském táboře“. Byly tam velice kruté podmínky. Muţi, ţeny i děti museli velice tvrdě pracovat. Ohledy nebyly brány ani na těhotné ţeny či staré lidi. V táborech byl nedostatek jídla, pitné vody a především špatné hygienické podmínky. Proto se tam rozšiřovaly nejrůznější nemoci a mnoho lidí zahynulo ještě před transportem do Osvětimi. V letech 1943-44 probíhaly transporty z Letů u Písku do Osvětimi. Nejprve byli odváţeni muţi a poté ţeny a děti. Zbylí vězňové byli přesunuti do Hodonína, odkud transporty pokračovaly. Ostatní romští obyvatelé museli podstoupit deportace později.43 Deportaci se vyhnuli pouze ti, kterým se podařilo utéct do zahraničí, nebo se skrýt. Určitou šanci na přeţití měli i Romové, kterých se zastala obec, ze které pocházeli. Ale takových případů bylo velice málo. Tábor se stal největším pohřebištěm evropských Romů. Za jeho sedmnáctiměsíční existence v něm zahynulo 19 833 muţů, ţen a dětí, mezi nimiţ bylo téměř 5 000 obětí z českých zemí.44 Domů do českých zemí se vrátilo jen několik desítek Romů. Ta menšina, která přeţila, ztratila téměř celou svou rodinu.
41
HORVÁTHOVÁ, Jana. Kapitoly z dějin Romů, Praha: Lidové noviny, 2002. s. 45. Tamtéţ, s. 45-48. 43 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 3. doplněné vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 1995. s. 38. 44 Tamtéţ, s. 44. 42
34
3.8 Státem řízená asimilace (1945 - 1989) Po válce přicházejí do Čech Romové ze Slovenska, kde neprobíhala genocida v takové míře jako v českých zemích, a proto většina slovenských Romů druhou světovou válku přeţila. Po válce se ale Slovensku po ekonomické a sociální stránce nedařilo dobře. Romové tedy migrují na západ do českých zemí, kde hledají lepší podmínky k ţivotu a bydlení. Nejprve za prací do Čech odcházeli muţi. Ti jezdili na sezónní výpomoc do severních Čech a pohraničí. Domů za svými rodinami se ale vraceli, kdykoli to bylo moţné. Dalo by se říci, ţe většina dnešních českých Romů pochází ze Slovenska. Jiţ v 50. letech se komunistický reţim cikánskou otázkou dále zabýval. V roce 1958 byl vydán zákon č. 74 o trvalém usídlení kočujících osob. Ti se měli usadit tam, kde byli přistiţeni. Cílem tohoto zákona bylo, aby se přizpůsobili okolnímu obyvatelstvu. Znamenalo to, ţe nesměli zakládat folklorní soubory, mládeţnické nebo sportovní kluby, ve školách se nesměly zpívat romské písně, nesměly vycházet romské knihy a časopisy, v televizi se nesměly vysílat romské večerníčky. Nesmělo se pouţívat označení Romové nebo Cikáni, ale občané cikánského původu.45 Romové museli zapomenout na všechny své tradice, coţ mělo za následek rozpad tradičních sociálních vazeb v rodině. Cílem bylo postupně smazat všechny rozdíly mezi romskou komunitou a českými obyvateli. V 70. letech byly rušeny všechny dosavadní romské osady a komunity. Romové byli rozptylováni do různých koutů republiky. Byli stěhováni do panelových domů, ve kterých neuměli ţít. Romské hospodyně ţijící v romské osadě neměly k dispozici zdaleka tolik prostředků pro ulehčení práce jako české ţeny. Část romských osad nebyla vůbec napojena na elektřinu a někteří neměli ani přísun pitné vody. Při migraci Romů do Čech někteří viděli poprvé sporák či pračku.
45
ARNE B. MANN. Romský dějepis, Praha: Fortuna, 2001. s. 36.
35
V této době vznikaly „romské osady“ ve městech. Romové obsazovali okrajové čtvrti větších průmyslových měst. Někteří se ale nepřizpůsobili městskému prostředí a stále ţili svým původním ţivotním stylem. Téměř neustále ţili venku před domem, ve kterém bydleli, protoţe nebyli zvyklí ţít v uzavřeném prostoru. I ve městech se někdy objevilo, ţe jedli nebo vařili venku. V České republice je známá romská čtvrť Chánov u Mostu. Zde se objevily i problémy střetu Romů z různých sociálních vrstev. Jak uţ bylo řečeno výše, ţili Romové (stejně jako v Indii) v mnoha různých skupinách – kastách. Tyto skupiny se sobě vzájemně vyhýbaly a nepřipadalo v úvahu, aby spolu ţily na jednom místě. Stejně tak vedle sebe nikdy nemohli ţít ţuţo Rom s degešem. Romové byli zvyklí ţít ve svých rodinných komunitách. Stát ale tuto důleţitou tradici nebral v úvahu a Romové byli sestěhováni bez jejich souhlasu a bez udání důvodu do jedné čtvrti. Proto zde nemohla vzniknout solidarita a téměř nikdo nepociťoval zodpovědnost za svůj domov, protoţe se zde jako doma necítil. Romové ztratili svou národní identitu. Téměř ve všem se začali přizpůsobovat společnosti. Romové byli přinuceni posílat děti do školy a ve většině případů je přestali učit romský jazyk. Původní hodnoty, kterých si váţili a které vyzdvihovali, se postupně ztrácely. Romové přebírali nejen jazyk, ale i styl ţivota od společnosti, v níţ ţili. Báli se vrátit ke svým původním tradicím a hodnotám, protoţe měli strach. Majorita má stále na romskou menšinu negativní pohled, proto i dnes se k romské národnosti nehlásí zdaleka všichni Romové. Na konci šedesátých let vznikla celostátní organizace Svaz Cikánů – Romů, která se snaţí o uznání Romů jako národnostní menšiny. Důleţitým krokem pro budování romské identity se pokládá rok 1970, kdy se členové Svazu účastnili prvního světového kongresu Romů v Londýně. Tam se poprvé zpívala romská hymna. Tento svaz působil do roku 1973.46
46
Projekt Varianty. Interkulturní vzdělávání I. [online]. [s.l.]: Člověk v tísni, společnost při ČT, o. p. s., 2002 [cit. 2011-04-07]. Dostupné z WWW: http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/IKV1_komplet.pdf. s. 53.
36
3.9 Romové po roce 1989 Přelom znamenal aţ rok 1989. Po tomto roce bylo jiţ na Romy nahlíţeno jako na národnostní menšinu. Tento rok přinesl občanům svobodu, moţnost pouţívat svůj rodný jazyk a pěstovat svou národní kulturu. Vzniká první romská politická strana – Romská občanská iniciativa. Po roce 1990 vzniklo mnoho romských sdruţení, která se zabývala kulturou, vzděláním a sociálním uplatněním Romů. Vycházela také první romská periodika. Mezi nejdéle fungující romské sdruţení patří Společenství Romů na Moravě, které vydává známý romský časopis Romano Hangos. Ve Valašském Meziříčí působí Demokratická aliance Romů. Ta vydává dětský romský časopis Kereka. Z dalších romských tiskovin je moţné zmínit týdeník (později měsíčník) Romano Kurko, který ale uţ nyní nevychází, poté Amaro Gendalos, který vydává Sdruţení Dţeno a nejnovější měsíčník Romano Voďi vydávající sdruţením Romea. Asi nejznámějším odborným časopisem je čtvrtletník Romano Dţaniben. Další sdruţení Grémium romských aktivistů se zabývá otázkami diskriminace a sdruţuje představitele romských iniciativ ze západních a severních Čech. Od roku 1992 působí v Brně Muzeum romské kultury, které pořádá různé semináře a výstavy zabývající se romskou kulturou. Důleţitým krokem je také romské vysílání v Českém rozhlase v Praze. Pořad se jmenuje O Roma Vakeren (Romové hovoří). V České televizi byl v letech 1991 – 1999 vysílán romský magazín Romale a v průběhu roku 1999 cyklus s názvem Děti okamţiku, coţ byly dvacetiminutové dokumenty o osobnostech a kultuře Romů nejen v českých zemích, ale i na Slovensku. Od roku 1990 Romové pravidelně pořádají festivaly romské kultury. Nejznámějším je Romfest, který se koná v blízkosti Brna, dalším známým festivalem je Romská píseň, Khamoro či Respect.47 Studium této problematiky se uchytilo i na univerzitách a vysokých školách v České republice. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze lze studovat
47
HORVÁTHOVÁ, J. Kapitoly z dějin Romů. Praha: Lidové noviny, 2002. s. 84. Kapitola 13, Po „sametové revoluci“, s. 55-61.
37
obor Romistika. V Kolíně existuje soukromá romská střední škola, na které studují převáţně romští studenti. Naproti tomu s rozpadem Československa přišli čeští Romové o své slovenské občanství. Mnoho Romů, kteří nyní ţijí v České republice, se narodilo na Slovensku a podle zákona museli podat ţádost o občanství, protoţe se v České republice stali cizinci. Od 90. let ale bohuţel také docházelo čím dál tím víc k rasově motivovaným útokům na občany s tmavší pletí. Objevovalo se mnoho nočních přepadení, šikana, poniţování veřejností a v nejhorších případech i usmrcení. Současní Romové nemají jednoduchý ţivot v majoritní společnosti. Neustále se potýkají s nepochopením, ale i s předsudky. Je nutno si uvědomit, ţe špatná zkušenost s jedním jedincem neznamená, ţe jsou špatní všichni. Ať uţ se jedná o zkušenost vlastní či někoho jiného. Romští občané se neustále setkávají s nejrůznějšími naráţkami ohledně barvy pleti či sociální situace v rodině. Postavit se této nespravedlnosti vyţaduje velkou dávku odvahy, protoţe ne vţdy se vyřeší jednoduše.
38
4 Tradiční romská kultura Nyní přejdeme k základním tradicím a zvykům romské komunity. Začneme romskou rodinou, protoţe tu je moţno i v dnešní společnosti zařadit k největším hodnotám Romů. Budeme se zabývat jejím uspořádáním, postavením členů rodiny a rodinnými obřady. Pokud chceme poznat romskou kulturu, pochopit současnou situaci a změny, ke kterým došlo a dochází, musíme znát alespoň základní údaje o tradiční romské komunitě, protoţe z té vychází mnoho dalších skutečností.
4.1 Tradiční romská rodina Největší a nejdůleţitější hodnotou pro Romy byla vţdy rodina (fajta, famelija). Ta pro ně znamenala téměř vše, protoţe na ní záviselo uspokojení základních potřeb všech členů. Tradiční romskou rodinu však musíme chápat jinak neţ naši. V našem pojetí bychom do nejuţší rodiny zařadili ţenu, muţe, děti, rodiče a sourozence. Ostatní příbuzné bychom začlenili do skupiny „vzdálenějších příbuzných“. Rom povaţuje za své blízké příbuzné mnohem více osob. Patří tam nejenom otec, matka a děti, ale i ostatní široké příbuzenstvo jako jsou tety, strýcové, bratranci, sestřenice, synovci, neteře, tchýně, švagři a další. Říká se jí tzv. velkorodina a můţe ji tvořit i více rodin. Tato velká skupina příbuzných většinou ţije pohromadě v osadě či městské čtvrti a tvoří ji i několik generací. Jednotliví příslušníci mají mezi sebou velice úzké vztahy. Rodina poskytovala obţivu i ochranu pro všechny. Romové si pomáhali a byli mezi sebou velice solidární. Umoţňovala také vzdělání. Děti se učily od rodičů to, co budou v ţivotě potřebovat. Chlapci se učili od otce řemeslo a dívky od matky péči o domácnost, děti a manţela. Kromě toho rodina poskytovala i ochrannou a obrannou funkci. Mezi romskými komunitami a majoritou či romskými komunitami navzájem vznikaly téměř neustále nějaké neshody a rozepře. V tu chvíli se rodina semkla a její členové se vzájemně chránili
39
a poskytovali si pomoc. Největším trestem pro Roma bylo vyloučení z rodiny. Romské přísloví říká: Zle je tomu, kdo je chudý, ještě hůř tomu, kdo je sám. V čele kaţdé této velkorodiny stála osoba s přirozenou autoritou, nazývaná vajda, mujalo, čhibalo… Obvykle to byl nejstarší muţ ve skupině a říkalo se mu „rodový náčelník“ Nejčastěji byl volen radou muţů za jeho dobré vlastnosti či schopnosti. Rozhodoval o všem, co se ve skupině děje. U olašských Romů rozhodoval i o tom, kdy a kam se pojede kočovat. U usedlých Romů měl dohled nad chodem v osadě. Eva Davidová popisuje ve své knize, jaké měl funkce pravomoci. Byl soudcem, knězem a rádcem: oddával kaţdý nový pár, křtil nově narozené děti a při pochovávání zemřelého vykonával nad jeho hrobem obřad jménem celé rodiny 48
Majetek všech členů komunity byl povaţován za společný. Pokud někdo cokoli potřeboval, zpravidla o danou věc neţádal, ale rovnou si ji vzal. Takové chování nepovaţoval nikdo za špatné, protoţe v komunitě existovala veliká solidarita. Romové nepouţívali slova „půjč mi“, ale jen „dej mi“. Stejně tak neuměli děkovat a prosit. Rodina jako taková postupem času velice slábla. Po asimilaci a násilném usazování zmizela tradiční romská komunita, ve které ţilo více rodin najednou, a ve které velice dobře fungovala solidarita a pomoc. Tím zmizelo vzájemné sdílení a předávání si vlastní kultury, coţ vede k postupné ztrátě hodnot. I přesto se v současné době se romské rodiny velice rády scházejí a tráví spolu volný čas. Členové rodiny se vzájemně chrání a pomáhají si. Kdyţ Rom mluví o rodině, stále má ale na mysli i vzdálenější příbuzné. I přes to, ţe kaţdá rodina je usazena jinde, často se rodiny navštěvují. V některých případech u příbuzných tráví i několik dnů.
48
DAVIDOVÁ, Eva. Romano drom – Cesty Romů. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995. s. 95.
40
4.1.1. Postavení muže a ženy Muţ měl vţdy v rodině nejvyšší postavení. Za rodinu se rozhodoval, nesl zodpovědnost a materiálně ji zajišťoval. Byl pánem domu a všichni ho museli poslouchat. To se odráţí i v několika romských příslovích, například: muţ nosí klobouk, ţena jen šátek. Postavení ţeny bylo vůči muţi mnohem niţší a podřadné a to i přes to, ţe musela obstarávat obţivu a starala se o domácnost. Ţena povaţována za bytost menší důleţitosti, určenou a hodící se jen k tomu, aby milovala, rodila a vychovávala děti, obstarávala jídlo a domácnost.49 Eva Davidová 50 ve své knize uvádí několik příkladů, kdy muţ dává najevo své vyšší postavení:
-
Pokud jdou muţ a ţena spolu po vesnici či městě, muţ jde vţdy několik kroků před ní.
-
Muţi pořádají často různé oslavy, na které ţeny nemají přístup. Tam holdují alkoholu, zpívají a vyprávějí (tento zvyk ale v posledních letech částečně mizí).
-
Kdyţ se narodí ţeně dítě, Romové většinou gratulují jen otci. Pokud se narodí holčička, dokáţe se muţ k ţeně zachovat velice nevhodně, protoţe si většinou přeje chlapce.
-
Otec má vţdy rozhodující slovo při výběru ţivotního partnera či partnerky pro své dítě.
-
Muţ smí být ţeně nevěrný, můţe ji bít nebo ji dokonce opustit. Pro ţenu toto není přípustné.
49
DAVIDOVÁ, Eva. Romano drom – Cesty Romů. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995. s. 104 50 Tamtéţ, s. 104
41
Postavení ţen se upevňovalo opakovaným mateřstvím. Romské rodiny se vyznačovaly tím, ţe kolem domků neustále pobíhaly malé děti. Ţeny mnohdy rodily téměř kaţdým rokem. Děti byly bohatstvím rodiny, coţ vystihuje i přísloví: nejsou děti, není štěstí. V současné době i u romské populace probíhá emancipace ţen, avšak mnohem pomaleji neţ v majoritním prostředí. Vše záleţí na ekonomické situaci rodiny. Mnoho romských ţen nepracuje a jen vychovává děti. Z toho vyplývá, ţe většina ţen je stále muţi podřízena a je na něm ekonomicky závislá. Avšak jsou i případy, kdy oba manţelé pracují a jsou si rovnocennými partnery. Vývoj této problematiky probíhá téměř stejně jako u českých rodin. V některých případech nepracuje ţena ani muţ. Je uţ jen otázkou, jestli si zaměstnání hledají nebo spoléhají jen na sociální dávky od státu. Ţena má většinou na starosti péči o domácnost a děti. V tom jí téměř vţdy pomáhají starší děti.
4.1.2. Postavení dětí Děti pobývaly téměř neustále se svými rodiči, sourozenci a jinými příbuznými. Neměly svůj „dětský ţivot“. Byly součástí ţivota dospělých. Dítě se plně účastnilo společenského dění v romské komunitě. Od malička bylo vedeno k velké volnosti a velice brzy bylo zapojováno do práce dospělých. Chlapci se učili tím, ţe pomáhali otci v řemeslu, které vykonával. Dívky pomáhaly matce v domácnosti a později pečovaly o mladší sourozence. V mnoha případech romské děti nechodily do školy nebo školu navštěvovaly jen velice zřídka. Škola pro Romy nebyla důleţitá – měli na ni jednotný názor – neposkytuje jim to, co by od ní očekávali a nerespektuje jazyk ani rozdílné kulturní a sociální podmínky. Děti se učily tím, ţe jim byly vyprávěny
42
různé příběhy ze ţivota. Nejčastěji jim tyto příběhy, pohádky či mýty vyprávěli starší lidé, kteří toho hodně zaţili a rádi se o své záţitky podělili s mladší generací.51 Romské děti jsou dodnes vychovávány velmi volným způsobem. Rodiče příliš nedbají na pravidelný spánek ani včasné vstávání do školy. Neexistuje pro ně téměř ţádný denní reţim. Nejsou zvyklé na příkazy ani zákazy jako české děti. Chovají se téměř tak, jak chtějí ony samy. O to větší problém mají při nástupu do školy, kde se objevuje kaţdodenní reţim, který musí dodrţovat. Na druhou stranu s nimi rodiče velice brzy jednají jako s rovnocennými partnery a zasvěcují je do problémů rodiny. U Romů je typické, ţe všechny problémy řeší pohromadě. Ani v současné době pro romské děti a jejich rodiče není škola místem, kam chodí rádi. I přes to, ţe nyní jiţ většinou děti školu navštěvují. Romské děti ale pociťují rozdílnost a zaţívají pocit, který v rodině, ve které proţily prozatím celý ţivot, necítily. Problémem neúspěšnosti romských dětí na základních školách a následné umístění do speciálních škol mají na svědomí zejména rodiče. Oni sami většinou do školy nechodili, a proto po svých dětech neţádají, aby si plnily školní povinnosti. Nemají proto tendenci děti do školy připravovat. Děti nejsou zvyklé na řád a zodpovědnost, avšak největším problémem je jazyková odlišnost. Většina romských dětí nenavštěvovala mateřskou školku ani jiné předškolní zařízení. Do první třídy základní školy tedy přichází s minimálními znalostmi a zkušenostmi. Dalo by se říci, ţe mají jen zkušenosti ze ţivota v rodině. Ve škole se však dítě setkává nejen se svými ţáky a novými učiteli, ale i s dalšími novými objekty, které do této doby neznalo či nepouţívalo. Jedná se např. o učebnice či jiné školní pomůcky. Romské dítě s nástupem do školy neumí kreslit ani navazovat vztahy
s neznámými
lidmi.
V mnoha
případech
se
setkává
s rasismem
a odsuzováním ostatními dětmi. Všechno to je pro dítě něco neznámého.
51
LÁZNIČKOVÁ, Ilona. Tradiční rodinné vztahy, obřady a obyčeje. In: Romové - O Roma: Tradice a současnost. Brno: Muzeum romské kultury, 1999., s. 53-57.
43
Jak tuto hranici prolomit? Bez pomoci rodičů dítěte je to velice problematické. Je důleţité udrţovat neustálý kontakt s romskou rodinou, a pokud by to bylo nutné, navštívit ji i doma. Důleţitou nezbytností je chválit romské dítě za kaţdou maličkost, kterou vykoná dobře, a oceňovat tak i rodiče, kteří za něho mají zodpovědnost. Základním předpokladem pro dobré vztahy s dítětem i jeho rodinou je znalost romské kultury a rodinných hodnot, protoţe tak pravděpodobněji docílíme toho, ţe nás mezi sebe rodina přijme. Romské děti a rodiče potřebují důvěru. Dítě se musí ve škole cítit v bezpečí a učitel by měl o ţáka projevovat viditelný zájem. Z domova je dítě zvyklé, ţe si ho neustále někdo všímá a je o něho postaráno. Jedna z podstatných věcí je také projevit respekt. Jak říká Helena Balabánová, ředitelka školy Přemysla Pittera v Ostravě: S rodiči jednáme s úctou, někdy je třeba vyslechnout lidský osud, poradit v nejrůznějších záleţitostech. Nikdy to není ztráta času, protoţe se nám zase pootevřou dveře do sociální struktury uzavřené komunity. A vzájemné porozumění potřebuje doširoka otevřené dveře.52 Dalším problémem, který brání školní docházce, je nevyhovující bydlení a ţivotospráva. V mnoha případech dítě nemá svůj koutek, kde by mělo klid a mohlo zde vykonávat přípravu do školy, a tak je příprava většinou nulová. V tradiční romské rodině se dítě nikdy neučilo jednat individuálně. Vţdy bylo v kruhu kolektivu, kde všichni rozhodovali společně. Proto dítě nechápe odpovědnost a rozhodování samo za sebe, coţ se ve škole ţádá.
4.1.3. Postavení nejstaršího syna a dcery Nejstarší syn měl výsadní postavení v rodině jednak proto, ţe byl muţ a jednak proto, ţe byl nejstarší. V jistém smyslu nahrazoval otce a jeho matka i sourozenci ho museli respektovat. Po smrti otce jeho postavení ještě stouplo. V takovém případě se musel postarat o celou rodinu, poskytovat jí ochranu a pomoc. Mohl rozhodovat
52
ŘÍČAN, Pavel. S Romy ţít budeme - jde o to jak. 2. aktualizované vydání. Praha: Portál, 2000. s. 41.
44
i o tom, jestli se smí matka znovu vdát. Velkou zodpovědnost nesl za své sestry, které měl za úkol hlídat. Podobnou odpovědnost měla i nejstarší dcera. Lze ji nazvat „pravou rukou“ své matky. Dcera zastávala velký podíl práce v domácnosti – úklid, vaření, praní a dohled nad mladšími sourozenci. 53 Role nejstaršího syna dnes není na takové úrovni jako dříve. Nejstarší dcera i dnes vypomáhá své matce s ostatními dětmi či s domácností. Starší děti, jak uţ bylo řečeno, se starají o mladší.
4.1.4. Postaveni starých lidí Staří lidé jsou v rodině velice uctíváni, protoţe mají největší ţivotní zkušenosti. Mladší rodinní příslušníci k nim velice často chodili na radu nebo si povídat o ţivotě. Zvláštní postavení ve společnosti měly staré ţeny. Často ovládaly magické síly a léčitelství. Ostatní na ně pohlíţeli s velkou úctou a oceňovali jejich moudrost a zkušenost. Jejich umění se vyuţívalo hlavně při léčení nemocí. Ale staré léčitelky ovládaly i černou či milostnou magii, o které se zmíníme později. V současné době se postavení starých lidí značně změnilo. S rozvojem technologie, které staří lidé většinou nerozumí, klesá jejich vyšší postavení. Jejich ţivotní moudrost a zkušenost jiţ není tak hledaná jako dříve. Mladí lidé většinou od moudrých rad raději utíkají do světa technologie – v horším případě ke gamblerství či k alkoholismu. I přesto se Romové o své staré příbuzné velice dobře starají a je moţno říci, ţe se téměř nesetkáme se starými Romy či Romkami v domovech důchodců či v podobných institucích pro nemocné či staré občany.
53
LÁZNIČKOVÁ, Ilona. Tradiční rodinné vztahy, obřady a obyčeje. In: Romové - O Roma: Tradice a současnost. Brno: Muzeum romské kultury, 1999., s. 53-57
45
4.2 Rodinné obřady Romské obřady a rituály nebyly u všech skupin Romů stejné. Podléhaly mnoha vlivům a měnily se v závislosti na tom, kde se skupina objevovala. Základní rysy rodinných obyčejů jsou si však velmi podobné, to svědčí o jejich dlouhé tradici. Byly a dosud jsou výrazem etických norem, lidských vztahů a ţivotních postojů Romů. 54 Některé ţivotní okamţiky jsou důleţité nejen pro Romy jako jednotlivce, ale pro celé jejich komunity. Obřadů se většinou účastnili téměř všichni. Pro Romy byly obřady jako svatba, křtiny či pohřeb velice důleţité. Někde dodnes existují rituály, bez kterých by se tato tradice nemohla uskutečnit.
4.2.1 Námluvy Námluvy se většinou vyjednávaly na poutích, kde se setkávalo mnoho příbuzných a známých. Mezi nimi byl vybírán správný partner pro nevěstu. Výběr partnera závisel v minulosti převáţně na otci dívky, případně na nejstarším bratrovi. Nebylo výjimkou, ţe rodiče zasnoubili děti jiţ ve velmi útlém věku. Chtěli si tak zajistit přátelství a dobré rodinné vztahy do budoucna. Nebylo myslitelné, ţe by se dívka vdala s chlapcem z jiné romské skupiny či s „bílým“. To bylo bráno za hrubé porušení zásad dané skupiny a jedinci, který tuto zásadu porušil, hrozilo i vyřazení z komunity.55 U Olašských Romů nyní stále platí, ţe manţela pro dívku vybírá otec. U ostatních skupin Romů nikoli. Dcera jiţ na otce není tak vázaná jako dříve a otec nemá tak velikou autoritu.
54
LÁZNIČKOVÁ, Ilona. Tradiční rodinné vztahy, obřady a obyčeje. In: Romové - O Roma: Tradice a současnost. Brno: Muzeum romské kultury, 1999., s. 53-57. 55 Tamtéţ, s. 53-57.
46
4.2.2 Svatba Posaď svou dceru na ţidli, a pokud se její nohy dotýkají země, je uţ zralá na vdávání. Toto přísloví nás informuje o tom, ţe romská svatba probíhá mnohem dříve, neţ je zvykem u nás. Mnohdy i o několik let. Dívky se vdávaly ve třinácti aţ čtrnácti letech, chlapci se ţenili mezi patnáctým aţ šestnáctým rokem. Protoţe mladí Romové ještě nedosáhli věku, který je potřebný pro úřední svatbu, slaví se tzv. mangavipen a občanská či církevní svatba (bijav) probíhá aţ o několik let později. Mangavipen neboli námluvy či zásnuby mají podle Romů stejný, ba i větší význam. Byla to jakási domluva rodičů o společném ţivotě jejich dětí. Obřad většinou vedl vajda či otec ţenicha, před kterým si mladí snoubenci slíbili věrnost aţ do smrti. Mladému páru byla červeným šátkem svázána překříţená zápěstí a do dlaní jim bylo nalito červené víno, které vypili. Tak bylo schváleno spojení dvou lidí. Ti byli přijati za základní jednotku budoucí rodiny. 56 V některých romských skupinách si obvykle nevěstu musela rodina od ţenicha koupit. Romista Zbyněk Andrš
57
řekl, ţe cena nevěsty se stanovovala podle krásy,
věku či panenství. U některých olašských skupin rozhodovalo i to, jestli umí zpívat a tančit. Existovaly i praktiky tzv. únosu nevěsty. To probíhalo zvláště v tom případě, jestliţe rodiče se sňatkem nesouhlasili. Po únosu následovalo vyjednávání mezi rodiči. Kdyţ se shodli a sňatek povolili, dojeli si pro nevěstu, která se nacházela u příbuzných či známých. V tomto případě jiţ bylo ustanoveno, ţe spolu tito dva mladí lidé mohou ţít. Dívka byla po únosu jiţ mnohdy těhotná. Úřední svatba probíhala většinou aţ o několik let později, kdy uţ ţena měla většinou alespoň jedno dítě. Konala se především z důvodu pokřtění dítěte. Romské svatby byly často finančně i organizačně velice náročné. Na svatby se sjíţdělo mnoho hostů a hostitelé dbali na to, aby bylo vţdy co jíst a pít. Často svatba trvala
56
LÁZNIČKOVÁ, Ilona. Tradiční rodinné vztahy, obřady a obyčeje. In: Romové - O Roma: Tradice a současnost. Brno: Muzeum romské kultury, 1999., s. 53-57 57 ANDRŠ. Z. Romská svatba a vše, co ji předchází. Romea TV [online] 12. 1. 2010, [cit. 2011-0215]. Dostupný z WWW: http://www.romea.cz/romeatv/index.php?id=detail&source=t&vid=QyRHoV6RtJw&detail=QyRHoV 6RtJw
47
i několik dní a byla to obrovská slavnost. Neustále se tancovalo a zpívalo. U chudších Romů byla svatba kratší, ale vţdy se dbalo na dostatek jídla a pití. Rozvod se u Romů objevoval jen ve výjimečných případech (neplodnost či nevěra ţeny). Tak je tomu i dnes. Rozvody se vyskytují mnohem méně neţ u českých manţelů. Ţena jde vţdy tam, kam jde muţ. Podle tohoto přísloví odchází ţena po svatbě vţdy do manţelovy rodiny. Tam se dostává do rukou tchýně, která dívku vychovává dle rodinných tradic. Mladá nevěsta musela být poslušná nejen ke svému muţi, ale i ke tchýni a ostatním členům komunity. Tato situace trvala do narození prvního dítěte. Poté se mladá rodina odstěhovala do vlastního obydlí a ţila vlastním ţivotem. Obřad zvaný mangavipen se dnes slaví jiţ velice málo, ale zásnuby jako takové existují stále. Dva mladí nejsou zpečetěni „úředně“, ale jiţ jsou za manţele pokládáni. I v současnosti se svatba chápe jako veliká slavnost se spoustou hostů, jídla a pití. Pokud by svatba nebyla veliká a bohatá, raději ji neuskuteční. Proto se většinou Romové z chudých sociálních poměrů neţení a nevdávají, protoţe na svatbu nemají peníze. Na obřadu i při tanci většinou slyšíme romskou hudbu v podání některé romské kapely. Novomanţelům se většinou nedávají materiální svatební dary, ale vidíme zde obdarování penězi. V některých případech se uskutečňuje placený tanec s nevěstou. Ţenich s nevěstou mají obvyklý svatební oděv, který se téměř neliší od české tradice. Olašští Romové dodrţují dnes tradice mnohem více neţ slovenští Romové. Dodnes se u nich objevuje i útěk či únos nevěsty.
4.2.3 Těhotenství Těhotenství bylo bráno jako úděl. Romové často věřili na magii a magická proroctví, proto toto období bylo a je provázeno strukturou příkazů a zákazů, které
48
budoucí matka měla dodrţovat, aby zabezpečila nejen hladký průběh porodu, ale především zdraví, vzhled, schopnosti a šťastný ţivot budoucího dítěte.58 Těhotné ţeny se nesměly dívat na nic „škaredého“. Počínaje postiţeným člověkem a konče zvířaty jako ţáby, slimáci, hadi či ještěrky. Věřili, ţe pokud ţena pravidlo poruší, narodí se dítě s ošklivou tváří. Aby nebylo dítě po narození smutné, měla ţena zakázáno chodit na pohřby či jiné smuteční obřady. Naopak – měla zpívat, aby se dítě narodilo veselé. Ţena musela dostat vţdy to, na co měla chuť. Pokud by to nedostala, věřilo se, ţe by mohla potratit, anebo porodit nemocné či postiţené dítě. Nesměla na sobě nosit ţádné šňůrky či korále, aby se dítě při narození neuškrtilo pupeční šňůrou. V době těhotenství jí byly poskytovány rady staršími ţenami, které tímto procesem prošly jiţ dříve. 59 Podle Evy Davidové bylo pro ţenu naprostou hanbou ostatním přiznat, ţe je neplodná. V tomto případě má muţ právo ţenu opustit. Tradice říká, ţe Rom nemůţe nikdy milovat takovou ţenu, protoţe bezdětná rodina je podle jejich tradičního názoru smutná a ostatním na posměch.60 V současnosti ţeny nerodí rády v gádţovských nemocnicích. Nevěří doktorům a často se ihned po narození dítěte odebírají zpět do svých domovů. Ještě dnes v jistých případech přicházejí děti na svět doma. Ale jiţ mnohem méně neţ dříve.
4.2.4 Narození dítěte a křtiny Dalo by se říci, ţe všichni Romové velice milují děti. Proto narození dítěte je veliká sláva nejen pro rodiče, ale pro celou komunitu. Děti povaţují za následníky
58
LÁZNIČKOVÁ, Ilona. Tradiční rodinné vztahy, obřady a obyčeje. In: Romové - O Roma: Tradice a současnost. Brno: Muzeum romské kultury, 1999., s. 53-57. 59 Tamtéţ, s. 53-57. 60 DAVIDOVÁ, Eva. Romano drom – Cesty Romů. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995. s. 105.
49
rodu, proto u nich není výjimkou, ţe ţena rodí kaţdým rokem. To potvrzuje i toto přísloví: ţena je jako strom, který má rodit téměř kaţdým rokem. Po narození bylo dítě nejprve ukázáno otci, který ho políbil a přijal za své a teprve poté ostatním členům rodiny. Pak následovala první obřadní koupel dítěte, do které se vkládaly peníze, aby bylo dítě bohaté a mělo se v budoucnu dobře. Mezi narozením a oficiálním křtem, který se konal několik dnů poté, bylo dítě v nebezpečí. Mohly na něj působit nebezpečné zlé síly (guľi daj), za které se povaţovaly většinou duše mrtvých (buď zemřelých ţen při porodu, nebo ţen, které porodily mrtvé dítě). Obranou proti těmto zlým silám byla červená šňůrka, která byla dítěti navázaná ihned po narození na zápěstí. Po oficiálním křtu se jiţ dítě nemusí zlých sil bát. 61 Podle Zbyňka Andrše62 se oficiální křest (kirvipen) konal téměř vţdy v kostele za účasti dvou kmotrů, rodiny, příbuzných a známých. Kmotry si rodiče vybírali sami. Ti z části přejímali odpovědnost za dítě. Pokud by se stala nějaká nehoda a dítě by zůstalo samo, měli povinnost se o něho postarat. Kmotři většinou křest i organizovali – zajišťovali sál, kapelu i občerstvení, které následovalo po křtu (rodiče v tuto chvíli do organizace nezasahovali). Dítě zde dostává dvě jména. První „úřední“ se obvykle vybírá podle kmotra, jednoho z rodičů či jiného příbuzného Toto jméno se pouţívá se jen ve styku s neromskou společností. Dítě ho často ani nezná. Důleţitější je ale jméno romské, které jedinec pouţívá celý svůj ţivot. Toto jméno se během dětství můţe i několikrát měnit a je odvozeno od jeho psychických či fyzických vlastností. 63 I v současné době je dítě největší radost a štěstí, ale uţ se romské ţeně nerodí kaţdým rokem, jak tomu bylo dříve. Neplodnost je pro ţenu, stejně jako v minulosti,
61
LÁZNIČKOVÁ, Ilona. Tradiční rodinné vztahy, obřady a obyčeje. In: Romové - O Roma: Tradice a současnost. Brno: Muzeum romské kultury, 1999., s. 53-57 62 ANDRŠ. Z. Narození potomka v romské rodině. Romea TV [online] 7. 1. 2010, [cit. 2011-02-15]. Dostupný z WWW: http://www.romea.cz/romeatv/index.php?id=detail&source=t&vid=hEWga0xqTbs&detail=hEWga0x qTbs 63 UNUCKOVÁ, Michaela. Ţijí mezi námi : historie a současnost Romů. Karviná: Sdruţení Romů severní Moravy, 2007. s. 21.
50
velkým handicapem. Romské dítě je vychováváno ve velké rodině a většinou má více sourozenců. Křest probíhá většinou i v současné době a souvisí i s vírou člověka. Má zaručit dítěti ochranu od zlých sil a obecně věří v to, ţe pokud křest neproběhne, dítě je v neustálém ohroţení. Na křtu dávají Romové dítěti dnes jen jedno jméno. Výjimkou jsou olašští Romové, kteří svým dětem dávají většinou i tzv. romské jméno. Existují i romské kalendáře vydané Muzeem romské kultury v Brně. Velice neuspokojivým jevem v současné době je umisťování romských dětí do dětských domovů. Děti byly a stále jsou největší radostí a rodiče je velice milovali. Dříve bylo opuštění dítěte velkým hříchem a neobjevovalo se téměř vůbec. Pokud se dítě stalo sirotkem, starali se o něj jiní příbuzní či známí. Posledních několik desítek let se velice často objevuje případ, kdy sociální pracovník odebere romské matce dítě, a to z důvodu špatné hygieny a špatných podmínek pro bydlení. Sociální pracovníci shledali prostředí romské rodiny za nevyhovující a dítě předali do kojeneckého ústavu či dětského domova s vysvětlením, ţe tam se bude mít lépe. Odebrání dítěte přispělo k rozkladu romské rodiny a tradičních hodnot. Avšak je otázkou, do jaké míry by bylo dítě vychované, protoţe jak uţ bylo řečeno, způsob ţivota Romů se velice změnil. Dříve mělo romské dítě kolem sebe pevnou rodinu, která poskytovala solidaritu a pomoc, avšak i v té době mělo dítě nedostatečnou zdravotní péči a jeho vzdělání bylo bídné. Dnes si romské matky na odebírání dětí „zvykly“ a v posledních letech se rozmáhá trend se svých dětí vzdávat. V některých případech dítě nechají rovnou v porodnici. Proto procento dětí romského původu v dětských domovech kaţdým rokem narůstá.
4.2.5 Pohřeb Snad nejvíce rituálů a obyčejů je spojeno s odchodem člověka z pozemského světa. Pohřeb je velice významnou událostí pro všechny příbuzné i známé zemřelého.
51
Dodnes je u Romů zachovaná představa, ţe si pro umírajícího přichází někdo z dříve zesnulých, zůstává u něho aţ do pohřbu a poté si ho odvádí s sebou. Romové věří v tzv. mule, coţ jsou duše zemřelých, které se vracejí na svět. Tyto duše mohou lidem škodit, nebo naopak pomáhat. Proto romské tradice související s pohřbem jsou velice honosné, aby duše mrtvých neměly důvod se vracet. Do rakve se mrtvému dávají jeho osobní a oblíbené věci – fajfka, lahev s alkoholem, peníze, šperky, nářadí, svaté obrázky, peníze či zlato. Dříve bylo také rozšířené zničit všechen majetek mrtvého (v tu chvíli se nebrala v úvahu hodnota ničené věci). 64 Od smrti do pohřbu většinou uběhnou tři dny, v tyto dny nesmí být rodina zemřelého sama. Přijíţdějí se na mrtvého podívat různí příbuzní. Kaţdý večer probíhá tzv. vartování, coţ je rituál, který má svá ustálená pravidla. Mezi standardní druhy zábavy patřilo na prvním místě vyprávění o zesnulém - a pochopitelně se vyzdvihovaly jeho dobré vlastnosti. Nebylo vůbec proti pravidlům slušnosti se smát, pokud přišly na přetřes historky humorné.65 Při vartování se vyprávěly historky ze ţivota, strašidelné příběhy, pohádky a anekdoty. Popíjel se alkohol, avšak nikdo se nesměl opít. Nehrálo se a nezpívalo – hudba zesnulého provázela teprve při cestě na hřbitov. Vartování obvykle probíhalo v jiné místnost, neţ kde leţel zemřelý. Při vynášení rakve z domu bylo nutné s ní třikrát zaklepat o práh – aby se duše zemřelého do domu nevrátila. V den samotného pohřbu se jiţ mohlo zpívat i tančit. Romský pohřeb bývá velice bohatý a lidé se nebrání ţádným emotivním pocitům. Plakalo se, ale i zpívalo a tančilo. Smutek rodina dodrţovala celý rok. Ţeny si stříhaly vlasy a nějaký čas chodily v černém. Ve výroční dny (Vánoce, Velikonoce…) se připravovalo jídlo i pro zemřelého a na hrob se nosily květin i potraviny či alkohol. 66
64
LÁZNIČKOVÁ, Ilona. Tradiční rodinné vztahy, obřady a obyčeje. In: Romové - O Roma: Tradice a současnost. Brno: Muzeum romské kultury, 1999., s. 53-57 65 HÜBSCHMANNOVÁ, Milena. Rombase [online]. 2002 [cit. 2011-04-08]. Vartování (bdění u mrtvého). Dostupný z WWW: http://romani.uni-graz.at/rombase/ 66 LÁZNIČKOVÁ, Ilona. Tradiční rodinné vztahy, obřady a obyčeje. In: Romové - O Roma: Tradice a současnost. Brno: Muzeum romské kultury, 1999., s. 53-57
52
V současnosti se vartování v mnoha případech stále dodrţuje, avšak bez přítomnosti neboţtíka. U pozůstalé rodiny se scházejí příbuzní, aby rodina nebyla sama. Společně na neboţtíka vzpomínají a povídají si o veselých příhodách, u kterých byl přítomen. Cílem vartování je zajistit zemřelému klid. Někteří současní Romové také věří na duše zemřelých (mulo). O mulech se povídají pohádky a straší se jimi malé děti. Romové dodnes věří, ţe se duše zemřelých vrací a ţe za sebou zanechávají různé stopy jako modřiny či otisky. Věří, ţe pokud zemřelému připraví bohatý pohřeb a řádně se s ním rozloučí, jeho duše se nevrátí a bude v klidu. Do rakve poté mrtvému dávají osobní věci, které měl rád. Pohřeb dodnes probíhá velice emotivně – v některých případech si ţeny mohou trhat vlasy apod. V den výročí smrti chodí rodina většinou na hřbitov a na hrob pokládá jídlo, květiny a v současné době také často alkoholický nápoj. V celkovém hodnocení rodinných zvyků a obřadů se můţeme shodnout s I. Lázničkovou, která říká, ţe se dodnes zachovaly v různé míře tradiční aţ archaické prvky kultury a způsobu ţivota v minulosti. Přestoţe dochází k inovacím a postupnému překrývání a doplňování zvykoslovím majoritní společností.67
4.3 Bydlení Potřeba bydlet je jedna ze základních potřeb kaţdého člověka. Podle Evy Davidové je způsob bydlení jedním nejvýznamnějších ukazatelů ekonomické a kulturní vyspělosti kaţdého jednotlivce, ale i celého etnika, národnosti či národa. U Romů je odrazem a výrazem jejich specifického ţivotního způsobu, sociálně ekonomického i společenského postavení, výrazem jejich hodnotové orientace. 68
67
LÁZNIČKOVÁ, Ilona. Tradiční rodinné vztahy, obřady a obyčeje. In: Romové - O Roma: Tradice a současnost. Brno: Muzeum romské kultury, 1999, s. 57. 68 JAKOUBEK, M. Romové - konec (ne)jednoho mýtu. Praha: Socioklub, s.r.o., 2004. s. 9.
53
Způsob bydlení jednotlivých skupin Romů se velice lišil. Kočovné skupiny měly většinou pohyblivý přístřešek, který slouţil spíše pro děti a starší lidi. Usedlí Romové si jiţ stavěli menší domky v tzv. „romských osadách“. Romové pobývali většinu času svého ţivota venku. Přístřešek jim slouţil většinou jen na spaní či na pobývání při nepříznivém počasí. Skupiny kočovných Romů ke svému přebývání a cestování nejvíce vyuţívaly obytné vozy (vurdona), které odkoupily od místních sedláků. Vozy pokrývaly větvemi a nepropustnými plachtami či rohoţemi. Tyto vozy byly taţeny koňmi. Uvnitř vozu během jízdy leţely v peřinách děti a ţeny, pobývali starší lidé. Muţi seděli „na kozlíku“ nebo šli podél vozu, střídajíce se. 69 Při zastavení na noc vyuţívali stany, provizorní přístřešky z větví, dřevěných desek či celty. Později byly vyuţívány i maringotky, které byly lépe vybavené a uvnitř se nacházelo i základní vybavení pro ţivobytí – postel, stolek, ţidle či kuchyňský sporáček. Na zdech měli Romové vylepené fotografie členů rodiny a obrázky svatých. Maringotky byly zevnitř i zvenčí barevně vyzdobeny. Později se vybavení ještě zmodernizovalo. Romové měli v maringotkách k dispozici i televizi, ledničku či sporák. Kočování Romů skončilo rokem 1959, kdy došlo k násilné likvidaci kočovného a polokočovného ţivota a všichni kočující Romové se museli usadit. 70 Romové, kteří nekočovali, ţili v tzv. cikánských osadách či táborech. Tyto osady vznikaly buď v okrajových čtvrtích větších měst, na okraji menších měst či vesnic. Cikánská osada je seskupení domků, kde bydlí pohromadě alespoň několik romských rodin, obvykle izolovaných od ţivota ostatního obyvatelstva v obci.71 Pro romskou osadu je charakteristická jedna hlavní cesta a větší prostranství před domy, kde Romové tráví většinu svého času. Romové se usazovali v oblastech, kde bylo hodně surovin pro stavbu domů. Často u měst či vesnic, aby se hudebníci či kováři dobře uplatnili. V osadách byly
69
DAVIDOVÁ, Eva. Romano drom – Cesty Romů. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995. s. 63. 70 Tamtéţ, s. 63. 71 Tamtéţ, s. 67.
54
špatné hygienické podmínky. Často neměli k dispozici ani pitnou vodu. Pro tu museli chodit do místních potoků. V osadách se dříve ţilo v tzv. zemnicích a polozemnicích. Zemnice byly budovány do svaţitého terénu a měly tvar trojúhelníku. Střechu tvořily větve, proutí, sláma a převáţně drny s vrstvou zeminy. Uvnitř byl malý obytný prostor, který se vyuţíval jen na spaní. Byl vystlán slámou a dekami a slouţil jako lůţko pro celou rodinu. V zimě se u vchodu udrţovalo malé ohniště. Polozemnice byly vylepšené zemnice. Střecha nesahala aţ k zemi, ale byla na nízké zídce. Nejtypičtějším tradičním obydlím v romské osadě je jednoprostorový či víceprostorový domek, zvaný koliba. Tyto domky si Romové stavěli sami s pomocí rodiny či přátel. K stavbě bylo pouţíváno dřevo, kámen a zvláště „valky“, coţ jsou přírodní nepálené cihly z bláta a slámy, které si Romové sami vyráběli. Jednoprostorový domek býval velice skromný. Podlahu tvořila udusaná hlína či stará prkna a nacházela se zde postel, stůl a ţidle. Téměř vţdy byly stěny domu zvelebovány fotografiemi či plakáty. Víceprostorový domek byl tvořen jiţ více obytnými místnostmi a stavěl se pod vedením kvalifikovaných dělníků. Místnosti byly větší a světlejší. Ale i přesto, ţe zde bylo více místností, někteří měli jednu místnost jako tzv. „parádní pokoj“, ve kterém téměř neţili. 72 Po druhé světové válce se ţivot a bydlení Romů výrazně změnily. Byli přesouváni do městských bytů. Na tuto velikou změnu si nedokázali zvyknout. Přešli od svého tradičního způsobu ţivota do společnosti, ve které nebyli vítáni, a jejich styl ţivota většina společnosti odmítala. Tradiční cikánské osady můţeme dnes vidět ještě ve východním Slovensku. Dodnes mají Romové rádi velké prostory, kde se můţe sejít celá rodina. V zimě k tomuto účelu slouţí většinou velká obytná kuchyň a v létě dvůr či prostranství před domem. Je běţné, ţe spolu v jednom bytě ţijí dvě aţ tři generace. To nám dává
72
DAVIDOVÁ, Eva. Romano drom – Cesty Romů. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995, s. 75-77.
55
povědomí, ţe jsou jejich byty velice přeplněné. Jednotlivým členům chybí soukromí a zhoršují se hygienické a ţivotní podmínky. Aby byt působil prostorněji, chybí v některých případech dveře a jednotlivé místnosti jsou rozděleny např. ozdobnými záclonkami či jinými dekoracemi. V mnoha případech mají na zdech pověšené fotografie příbuzných a obrázky svatých. Výzdoba bytů bývá velice pestrá a barevná. Je to zvyk, který existuje od dob migrace. V té době měli své maringotky také velice upravené a ozdobené. Tím dávali najevo své postavení mezi ostatními. Byty jsou většinou uklizené, protoţe Romky velmi dbají na hygienu. Pokud je byt neupravený či špinavý, jde pravděpodobně o špatnou a nefunkční rodinu. Říčan se zmiňuje o tzv. vybydlování, které je typické pro Romy. Jedná se o radikální devastaci domu či bytu. Romové dokáţou za velmi krátkou dobu zničit byt či dům tak, ţe je nutná generální oprava nebo demolice. Někdy Romové vybydlují dům z komerčních důvodů. Prodají vše, co se dá odmontovat. Jindy jde o pouhou vandalskou destrukci. Proč se Romové takto chovají? Romisté tvrdí, ţe Rom nezná gádţovská obydlí a z nezkušenosti utrhne kliku či jinak zničí vybavení, protoţe nic takového dřív neznal. Psychologická vysvětlení tvrdí, ţe Romové vědomě či nevědomě ničí gádţovská obydlí, protoţe mají pocit, ţe je nutí měnit své zvyky. Jejich vandalství je projevem hořkosti, vzdoru, zoufalství schopného zničit nejen svůj majetek, ale i sebe sama. 73
73
ŘÍČAN, Pavel. S Romy ţít budeme - jde o to jak. 2. aktualizované vydání. Praha: Portál, 2000. s. 38.
56
4.4 Tradiční řemesla a způsob obživy Romové si mnoho tradičních řemesel přinesli jiţ z Indie. Způsobů obţivy bylo několik. K nejznámějším patří zpracování kovů, dřeva, přírodních materiálů, organizace určitého druhu zábavy pro místní obyvatelstvo, koňské handlířství či věštění budoucnosti. Podle Evy Davidové74 je nejtypičtějším romským řemeslem kovářství. Romové kovali většinou vsedě a na zemi (tento zvyk si pravděpodobně přinesli z Indie). Výrobu měděných kotlíků, kotlů, pánví či talířů nazýváme kotlářství. To bylo ale postupně vytlačováno průmyslovou industrializací, a tak Romové přešli na opravárenské činnosti. Dříve bylo velice rozšířené zvonařství – výroba zvonců a zvonečků. Ty vyráběli většinou z mosazi či hrubšího plechu. Dalším typicky romským řemeslem je zpracování dřeva. Romové hojně vyráběli koryta, košíky, košťata či mísy. Tato řemesla můţeme u některých Romů vidět dodnes. Velmi rozšířeným a efektivním způsobem obţivy bylo koňské handlířství a překupnictví. Romové koupili staršího koně a vydávali ho za mladšího, schopnějšího či zdravějšího. S koňmi prováděli před jejich prodejem nejrůznější „omlazovací“ a léčitelské praktiky, aby je pak mohli prodat za několikanásobek jejich skutečné ceny.75 Překupnictvím se zabývaly především ţeny, které kupovaly od vesničanů staré výrobky, šaty, hadry či jiný materiál, který později prodávaly či vyměňovaly za jiné výrobky. Ţeny a děti pomáhaly svým muţům a místním rolníkům na poli. Samostatně se zabývaly výrobou přírodních nepálených cihel – tzv. valků. Hlavní surovina – jílovitá půda – byla k dispozici v téměř neomezeném mnoţství. Další práce, které by se daly zařadit k tzv. ţenským pracím, byly háčkování, vyšívání, ruční práce, výroba
74
DAVIDOVÁ, Eva. Romano drom – Cesty Romů. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995. Kapitola 3, Tradiční řemesla a způsob obţivy, s. 48-60. 75 Tamtéţ, s. 57.
57
kartáčů nebo věštění budoucnosti. Je známé, ţe Romové vynikali v hudbě. Někteří si hudební nástroje dokonce vyráběli. Romští muzikanti hráli na vesnických zábavách, ve vinárnách či restauracích. A protoţe o hudebníky a baviče byl velký zájem, byl jim zajištěn pravidelný výdělek. Kromě činnosti hudebníků byly rozšířeny i další způsoby zábavné produkce – loutkové divadlo, tanec, taneční kreace se zvířaty, akrobacie nebo předvádění cvičených zvířat. 76 Dnes romská řemesla zanikají. Téměř vše je vyráběno sériovou výrobou v továrnách a ruční práce mají mnohem menší význam neţ dříve. Většina současných Romů vykonává nějakou hrubou fyzickou práci, nebo nepracuje vůbec. Jsou ale i tací, kteří podnikají a na své ţivobytí si vydělávají bez problémů. Většina ale ţije ze sociálních dávek, které jsou hrazeny státem. Nezaměstnanost těchto lidí je velmi často dlouhodobá. Romská menšina v některých oblastech dosahuje aţ 95% nezaměstnanosti, coţ vede k tomu, ţe toto etnikum zůstává na okraji společnosti. Jaké jsou příčiny nezaměstnanosti? Většina Romů nemá ţádné, nebo má jen základní vzdělání. Jsou samozřejmě i tací, kteří mají střední, ale i vysokoškolské vzdělání. Těch je ale mnohem méně. V Kolíně existuje soukromá romská střední škola, na které studují převáţně romští studenti. V budoucnu by se měla řešit vzdělávací otázka, ale není jisté, jestli Romové budou ochotni na tento krok přistoupit. Dalším problémem je malá poptávka po nekvalifikované práci a chybný systém sociálních dávek, kdy je v některých případech výhodnější zůstat doma a dostávat dávky, neţ jít pracovat za minimální mzdu. Tímto způsobem se vzdávají vlastní zodpovědnosti. Zásadním problémem jsou
stíţnosti zaměstnavatelů, ţe jsou Romové
nespolehliví a mají slabou pracovní morálku. Oprávněné jsou však i stíţnosti mnoha Romů na diskriminaci při výběrovém řízení.
76
UNUCKOVÁ, Michaela. Ţijí mezi námi : historie a současnost Romů. Karviná: Sdruţení Romů severní Moravy, 2007. s. 28.
58
V naší společnosti si někteří Romové „vydělávají“ jinými způsoby neţ pravidelnou pracovní docházkou. A to například ţebrotou, drobnými krádeţemi, trestnými činy, ale i prostitucí či prodejem drog.
4.5 Odívání Dalším projevem hmotné kultury Romů je způsob, jakým chodili či chodí oblečení. I zde nacházíme rozdíly mezi odíváním olašských a usedlých Romů. Kočovníci si uchovali tradiční oděv déle, kdeţto usedlí Romové se přizpůsobovali společnosti a častěji se oblékali podle módy ostatních lidí. Podle Evy Davidové77 se tradiční oděv zachoval hlavně u ţen kočujících skupin. K tradičnímu oděvu patřila dlouhá nabíraná sukně (obvykle nad kotníky), která byla zavazovaná do pasu šňůrkou a později nabíraná do gumy. Byla většinou výrazně barevná či vzorovaná a s velkou vnitřní kapsou, do které se vešly různé maličkosti jako karty, cigarety nebo peníze, ale i kradená slepice. Přes sukni ţeny většinou nosily zástěru a k ní pestrobarevnou blůzku. Na hlavě mívaly tradiční šátek. Jeden menší a druhý větší kolem krku. Ozdobené byly různými doplňky. Většina romských ţen nosí dlouhé zapletené či sponami upravené vlasy. Tradiční oděv romských muţů, podle Davidové, ztratil jiţ dávno své charakteristické rysy. Ten tvořila barevná či vzorovaná košile s dlouhými rukávy a stojacím límečkem u krku nebo bez límečku. Košile byla doplněna vestou odlišné barvy. Kalhoty byly zasunuté do vysokých koţených bot. Důleţitou součástí tradičního romského oděvu byl šátek kolem krku a černý široký klobouk. Ţeny i muţi mívali mnoho doplňků. Nosili velké náušnice, prsteny, zlaté řetězy či řetízky. A jak se oděv dříve olašských Romů liší od tradičně usedlých? Oděv usedlých Romů nebyl tak pestrý a barevný, jako tomu bylo u olašských Romů.
77
DAVIDOVÁ, Eva. Romano drom – Cesty Romů. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995, s. 46.
59
Charakteristický oděv ţen tvořila nabíraná či skládaná sukně pod kolena, zástěra jednoduchého střihu, blůzka a šátek na hlavu a kolem ramen. Ţeny hojně vyuţívaly plachtu překříţenou přes prsa a v pase vzadu vázanou – na nošení malých dětí či nákupu. Oděv usedlých muţů tvořila košile s vestou, kalhoty a klobouk. Děti svoje oblečení většinou neměly, a tak nosily oblečení i boty dospělých. Typická pro Romy byla i nedostatečná údrţba oděvů. Ve velké většině měli málo oblečení a chodili neustále v jednom, které se díky nepřetrţitému nošení lehce zničilo. Romové, kteří dnes ţijí v městském prostředí, jsou ve způsobu odívání velice ovlivňováni majoritou. Avšak Romové ţijící v tradičních romských osadách, které můţeme vidět dodnes převáţně na Slovensku, se snaţí udrţet tradiční oblečení. V posledních třiceti letech se ale i tam většinou přizpůsobují okolnímu obyvatelstvu. Dnes mnoho Romů nosí módní a značkové oblečení. To souvisí s prestiţí. Rodiče většinou kupují dětem takové oděvy, aby rodina nebyla terčem pomluv. Je rozšířen i názor, ţe Romové, kteří nemají pro dítě čisté či upravené oblečení, jej raději do školy ani neposílají. U olašských a občas i slovenských Romů můţeme ještě dnes vidět nápadné šperky, většinou zlaté. Olaši ve zlatých prstenech, náušnicích a přívěscích uchovávali své materiální bohatství.
4.6 Stravování Strava Romů byla velmi závislá na prostředí, ve kterém ţili. Romové si nikdy nepěstovali plodiny ani nechovali ţádný dobytek. Byli odkázáni na to, co koupí, uloví, dostanou či ukradnou. Většinou byli závislí na okolním obyvatelstvu. Častokrát museli krást či ţebrat. Výjimkou byli Romové, kteří pracovali jako řemeslníci, obchodníci či konští handlíři. Ti si byli schopni vydělat více peněz, za které si potraviny mohli nakoupit.
60
Strava Romů byla dříve podle Evy Davidové 78 velice jednostranná a nevyváţená. Neobsahovala mléko, zeleninu ani moučníky, coţ chybělo převáţně dětem a dospívajícím. V dobách, kdy většina Romů ještě kočovala, bylo nejrozšířenějším jídlem slepičí maso. Kromě toho se vařily brambory či bramborové placky. Do základních potravin patřilo maso, mouka, omastek, sůl a výjimečně cukr. Tradiční pochoutkou všech Romů byl jeţek. Čím jsou pro Rusa pirohy, pro Francouze ústřice, pro Angličana krvavý beefsteak a pro Čecha vepřová pečeně s knedlíkem a zelím, tím vším dohromady je pro Cikána tučný a krásně pečený jeţek. Ale není to snad nějaká specialita Cikánů českých nebo slovenských, ale všech Cikánů vůbec, ať sídlí nebo kočují kdekoliv v Evropě, kdekoliv na světě…
79
U Romů usedlých bylo
nejrozšířenějším jídlem maso na různé způsoby. Ve starých osadách se vyskytoval trojí způsob získávání masa: koupí v obchodě, krádeţí či koupí podřadnějšího masa na jatkách nebo v některých osadách i vyhrabáváním zakopaných zdechlých zvířat.80 Dalšími rozšířenými pokrmy, které Davidová ve své knize uvádí, jsou halušky s masem, zelím, tvarohem a slaninou, nudle a polévka. Na slavnostní příleţitosti byly podávány zelné listy plněné mletým masem či vepřová střeva plněná bramborami nebo mletým masem (goja). Většina Romů ţila „ze dne na den“ – od výplaty k výplatě. Ihned po výplatě se nakoupily důleţité potraviny, ale i alkoholické nápoje a ţeny vařily různé druhy jídel. Po několika těchto „dobrých“ dnech nastává znovu období, kdy rodina nemá ani na základní potraviny. V tomto dlouhém období se tedy jí minimálně nebo se Romové zadluţí do další výplaty. Tak vzniká nekonečný koloběh. Z tohoto příkladu vidíme, ţe romské ţeny neuměly hospodařit. Téměř ţádná romská ţena nepřipravovala jídlo pravidelně. To vedlo k špatné stravě a nejrůznějším zdravotním komplikacím.
78
DAVIDOVÁ, E. Cesty Romů. Olomouc: Vydavatelství univerzity Palackého, 1995. s. 80 Tamtéţ, s. 80. 80 Tamtéţ, s. 82. 79
61
Aby ţeny ušetřily na jídlo, byly děti kojeny do dvou aţ tří let, někdy i později. Od malička jedly tučná jídla a nebylo výjimkou, ţe se objevilo malé dítě s alkoholem v ruce. Děti se chovaly ve všem téměř stejně jako dospělí. Nebylo jim v ničem bráněno. I ve způsobu stravování docházelo k postupným změnám, ale ty nebyly tak razantní jako změny v bydlení či oblékání. Docházelo k nim pomalu. I v novém prostředí si Romové vařili svá tradiční jídla, ale postupně přecházeli na stravu majoritní společnosti. Romové jsou od počátku své existence velice pohostinní. Pokud dnes přijdeme do romské rodiny, vţdy jsme obslouţeni a je nám nabídnuto něco k snědku. V tomto případě se na peníze nehledí. Pokud rodina příliš peněz nemá, je nucena si vypůjčit, aby mohla hosty řádně pohostit. Host se vţdy musí uctít, to je základní pravidlo Romů. Romové jsou před ostatními velice solidární, proto není moţno, aby Rom jedl sám před jinými lidmi, kteří nejedí.
4.7 Víra a pověrčivost Romů Víra a duchovní orientace Romů patří mezi nejtradičnější a nejvíce se odlišující projevy. Romové jsou velice nakloněni různým pověrám a rituálům, kterým opravdu věří a jsou přesvědčeni, ţe pokud nebudou jednat tak, jak mají, stane se jim něco špatného. Některé z nich jsme si jiţ objasnili výše. Patří k nim rituály při těhotenství a narození dítěte nebo víra v duše zemřelých. Mnozí Romové nosí nějaké ochranné amulety či talismany (koţený náramek nebo červená stuţka u dítěte). Věří, ţe je amulety ochrání před zlými silami.
62
4.7.1 Náboženství a víra v Boha Náboţenství je důleţitou sloţkou ţivota Romů. Je třeba si uvědomit, ţe Romové byli vţdy součástí majority, proto se ve velké většině přikláněli k náboţenství, které převládalo v prostředí, ve kterém právě ţili. V Evropě to bylo většinou křesťanství katolického vyznání. Nedá se však říci, ţe by dodrţovali všechny prvky tohoto náboţenství. Prvky si upravovali podle svého a zdaleka nepřijímali všechny povinnosti, které se k vyznání řadily. Účastní se nedělních bohosluţeb, pokud nejsou příliš pozdě a ţena stihne navařit, slaví první svaté přijímání i církevní sňatek, protoţe bez něj většina farářů odmítá křtít jejich děti. Tím však jejich aktivita končí, za coţ bývají církevními představiteli, kterým se jejich víra jeví jako příliš mělká, káráni. 81 Boha (o Del) si představovali jako velikého, dobrého ducha – jakousi nejvyšší bytost, která stvořila svět a řídí osudy všech lidí.82 Někteří Romové upřednostňovali spojení s Bohem mimo kostel. Věřili, ţe spojení se lépe naváţe doma, kde se cítí dobře a jsou obklopeni lidmi, kteří je mají rádi. Proto v téměř kaţdé domácnosti se objevoval svatostánek, ke kterému se Romové modlili. Důvodem pro to bylo i nepochopení funkce faráře jako prostředníka mezi zemí a Bohem. Mnohdy neměl u Romů ţádnou autoritu. Kromě víry v Boha věřili Romové v existenci nejrůznějších zlých a dobrých sil, které ovlivňují jejich ţivoty. Současní Romové jsou většinou věřící, ale stále nevěří prostředníkovi mezi Bohem a zemí – církvi. V téměř kaţdé domácnosti je obraz Panny Marie, Jeţíše či malého Jezulátka, ke kterému se Romové modlí.
81 82
RAICHOVÁ, I. Romové a náboţenství. In: Romové – tradice a současnost. Brno, 1999, s. 66. DAVIDOVÁ, E. Cesty Romů. Olomouc: Vydavatelství univerzity Palackého, 1995. s. 125.
63
4.7.2 Magické rituály Nejvíce Romové věří v sílu přírody a magických rituálů. Vyuţívali pověrečné a magické praktiky s cílem odvrátit nemoci, vymýtat ďábly či přivolat déšť v době sucha. Nejvíce byla rozšířená milostná a černá magie. Milostnou magií si mladé dívky přivolávaly lásku či náklonnost milované osoby. Existovalo nespočetně různých rituálů. Eva Davidová uvádí dva nejrozšířenější. Muţi, kterého chce ţena dostat, se do jídla má přidat sůl, kterou měla pod sebou při porodu v papíře zabalenou ţena, která rodila první dítě. Bolesti, které při porodu měla, přejdou i na tohoto muţe. Ten potom má za tuto ţenu velkou bolest v srdci83, takţe si ji musí vzít za ţenu. Další případ říká, ţe ţena, která se po celém těle umyje a touto vodou zadělá těsto, dostane muţe, který toto těsto sní. Ţena často do jídla přidává odřezanou kůţi z palců na nohou, kterou smíchá se špínou z nehtů nebo ze zubů. Nejúčinnější je to prý učinit přesně v pondělí ráno. 84 Černá magie slouţila jako nástroj pomsty. Většinou se vyuţívala kouzla zaloţená na magii podobnosti. Cílem bylo přivození zla, neštěstí, nemoci či smrti člověku, na kterého byla černá magie určena. Uvedeme si tři případy této černé magie. Romská ţena chybila ţábu, sešila jí nití oči a poloţila v krabici pod kamna buď u sebe doma, nebo do domu osoby, proti níţ je pomsta namířena. Postiţený prý měl do měsíce oslepnout. Druhý případ je ten, ţe ţena vzala psa, kterého smrtelně pobodala, do ran mu nasypala sůl a papriku a těţce zraněného, avšak ještě ţivého poloţila na osamělé místo, kam svítí prudké slunce. Podobně jako tomuto zvířeti začnou rány zahnívat a za velkých bolestí pomalu umírá, měl stejný osud postihnout i člověka. Další případ je takový, kdy ţena nařízne rohlík a namaţe máslem. Poloţí ho na místo, kam svítí slunce. Rohlík začnou rozeţírat mravenci, takţe postupně
83 84
DAVIDOVÁ, E. Cesty Romů. Olomouc: Vydavatelství univerzity Palackého, 1995. s. 128. Tamtéţ, s. 128.
64
shnije. Stejně tak člověku, proti kterému byla pomsta namířena, se po celém těle otevřely rány a tak v bolestech umíral.85 Romové velmi věřili ve skutečný účinek černé magie a obávali se jí.
4.7.3 Svátky Romové většinu zvyků a tradic, které se pojí s národními či mezinárodními svátky, převzali od majoritní společnosti a často ani neznali původ jejich oslav.
Velikonoce Velikonoční svátky (Patraďi) pro Romy představovaly stejně jako pro většinu ostatních příchod jara. Proto nosili do svých příbytků zelené větve a květiny. Dívky se občas zdobily rozkvetlými květinami či větvičkami. Romové zpívali, tančili, jedli a pili. Vánoce Vánoční svátky (Karačoňa) slavili Romové také veselím, tancem a hlavně spoustou slavnostního jídla a pití. Byla to doba vzájemné pohody, lásky a smiřování. Pokud během roku nastal nějaký konflikt či nedorozumění, o Vánocích si všichni všemu odpustili. Na Štědrý den chodili „vinšovat po gádţech“. Zpívali jim a hráli vánoční koledy a písně. Romové si vzájemně nenadělovali dárky, ale byli rádi, kdyţ si mohli něco vykoledovat. Gádţové věřili, ţe pokud Romové na koledu nepřijdou, budou se mít příští rok špatně. Centrem všech oslav byl Štědrý večer. Rodina se shromáţdila okolo stolu nebo na zemi a neţ začali všichni společně jíst, vešel dovnitř nejstarší muţ rodiny a „vinšoval“ všem ustálenou romskou formulí všechno nejlepší, zdraví, štěstí, hodně dětí a peněz a hlavně to, aby příští rok byl pro ně všechny lepší neţ předešlý. Potom se se všemi napil pálenky a teprve tehdy mohla začít rodina jíst
85
DAVIDOVÁ, E. Cesty Romů. Olomouc: Vydavatelství univerzity Palackého, 1995. s. 128.
65
a pít.86 Romové mysleli na své zemřelé příbuzné a u štědrovečerního stolu jim nechávali volná místa i s jídlem. Na Boţí hod vánoční se od oběda znovu tančilo a veselilo. To pokračovalo aţ do svátku Sv. Štěpána. Na Silvestra provozovali Romové různé pověrečné činnosti, které byly spojeny s nadcházejícím novým rokem. Nyní Romové svátky slaví stejně jako majoritní společnosti. Rozdíl je jen v tom, ţe v některých případech dávají na stůl či za okno talíř s jídlem pro zemřelého. Dříve svátky probíhaly ve stylu velkého veselí a základem bylo to, aby se sešla celá rodina. Společně zpívali, tancovali a veselili se. Nyní jiţ Vánoce slaví stejně jako majoritní společnost. Určitou výjimkou jsou dnešní Olašští Romové. Ti se vyznačují velkým a bohatě ozdobeným stromečkem, na kterém se v některých případech mohou objevit i bankovky. Tito Romové si zachovali více tradic neţ slovenští, a tak se na vánočním stole objevují i tradiční jídla jako červené zelí s rýţí a uzeným masem a buchty se škvarky. Naopak drůbeţí maso na olašském stole nenajdeme. 87
4.8 Hudba To, ţe jsou Romové velice hudebně nadaní, je známé. Hudba a tanec byly v jejich krvi odjakţiva. To naznačuje i toto přísloví: Rom se narodil se smyčcem v ruce. Romští hudebníci byli velice oblíbení i u majority. Byli velice často zváni na svatby či tancovačky ve vesnicích. Hudba provázela Romy během celého jejich ţivota. Hráli nejen na zábavách, ale i na křtinách, svatbách či pohřbech. Tam byly většinou slyšet romské písně v čardášovém rytmu. Romská hudba byla ve velké
86
DAVIDOVÁ, E. Cesty Romů. Olomouc: Vydavatelství univerzity Palackého, 1995. s. 124. HOLUB, V. Vánoce v romské rodině. Romea TV [online] 22. 12. 2009, [cit. 2011-02-15]. Dostupný z WWW: http://www.romea.cz/romeatv/index.php?id=detail&source=t&vid=lytaMLoFx34&detail=lytaMLoFx 34. 87
66
většině ovlivněna hudbou prostředí, ve kterém ţili. Podle hudby bylo moţno poznat, z jaké oblasti pocházejí. Hráli na nástroje či přebírali písňové prvky, které se objevovaly na místech, kde se zdrţovali. Folklor většinou obohacovali cikánskými hudebními prvky. Hudbou se prezentovali, protoţe pro ně měla nevyčíslitelnou hodnotu. V průběhu 18. století se vytvořily dvě velké skupiny romských hudebníků. Pro první skupinu byla hudba doplňkovým zdrojem obţivy a hudebníci pocházeli a hráli většinou na venkově – osvojili si lidové písně a obohatili je svým osobitým romským hudebním projevem. Do druhé skupiny se řadili „profesionálnější“ hudebníci, kteří svoje umění prezentovali nejen ve vesnicích, ale hlavně ve větších městech. Hráli svůj repertoár, ale i písně slavných skladatelů a umělců. 88 Usedlí Romové vycházeli z tradic maďarských Romů, coţ je ovlivněno tím, ţe na tomto území několik desítek let ţili. Byli velice otevření k majoritní společnosti. Hudba pro ně byla z části zdrojem obţivy, ale také společenské prestiţe. Jako vlastní doprovod vyuţívali různé hudební nástroje. Olašští, tedy kočovní Romové, byli ovlivněni hudbou rumunskou. Vůči majoritě byli uzavřenější, protoţe měli tendenci svou kulturu chránit. Hudba pro ně byla důleţitá, ale jen v rámci rodu – zpívali a tancovali výhradně pro své potřeby. Hudba pro ně nikdy nebyla zdrojem obţivy. Nepouţívali hudební nástroje, ale různé nonverbální techniky jako louskání prstů, tleskání či dupání. Vyuţívali také různých nástrojů běţné denní potřeby (hraní na lţíce či pokličky). Romové nerozlišují svoje písně tematicky – svatební, ukolébavky atd. Rozlišují písně k poslechu a písně k tanci. Písně k poslechu jsou pomalejší, bez pevného rytmu, u kterých převaţuje mollová tónina, tzv. halgató. Je moţno je rozdělit na několik skupin (smutné, písně ze ţivota, milostné či rodinné). Písně k tanci jsou
88
ARNE B. MANN. Romský dějepis, Praha: Fortuna, 2001. s. 21-25.
67
rychlé a velice rytmické. Tyto písně lze rozlišit na čardáše (usedlých Romů) a čapáše (olašských Romů).89 Romský hudební projev je velice variabilní. V písni se jedna sloka liší od druhé a nikdy nezazpívají dva zpěváci stejnou píseň stejně. Kaţdý zpěvák si přidá či odebere některé pasáţe, přidá různé výkřiky či zvolání. Od 60. let 20. století se v romské hudbě objevovaly prvky hudby moderní, např. uţívání vícehlasu, tvorba nových melodií a aktuálních textů. Tento směr bývá označován jako Rom-pop. K představitelům romské hudby patří Věra Bílá se skupinou Kale, rodinný soubor Čilágos z Náchoda či Točkolotoč ze Svitav. Ze světových romských umělců můţeme zmínit kapelu Gipsy.cz. Přísloví co nechceš vyslovit, to řekni písní nám napovídá, ţe písní se člověk můţe vyzpovídat ze všeho, co ho trápí – z tajné lásky, smutku či z bídy. Písní je moţno také kritizovat nevhodné chování někoho z komunity. Touto ritualizovanou formou bylo moţno se omluvit jakémukoli členu komunity. Ostatní museli poslouchat a nesměli do tohoto rituálu nijak zasahovat. Krása písně budí v posluchačích soucit, pochopení a odpuštění. Velké hudební nadání Romů vidíme i v dnešní době. Existuje mnoho romských hudebních skupin, zpěvaček či zpěváků. I mezi laiky lze poznat, ţe mají na zpěv či pohyb veliký talent. Ten je pravděpodobně dědičný. Romské děti bývají ţivější, coţ souvisí s velkým pohybovým nadáním. Ve škole potřebují častější přestávky, aby si mohly zacvičit, zakřičet či zazpívat. Lze obecně říci, ţe romská hudba je rozšířená hlavně mezi Romy samotnými. V dnešní době, jak uţ bylo řečeno, se pořádají různé romské festivaly a akce, kde je většina návštěvníků romského původu. Avšak tato hranice se mírně prolamuje
89
Muzeum romské kultury [online]. 13. 1. 2010 [cit. 2011-03-24]. Hudba. Dostupné z WWW: .
68
a romští zpěváci či kapely se v některých případech prosazují a dostávají do povědomí většinové populace.
4.9 Romské symboly Stejně jako kaţdý jiný národ, má i romské etnikum několik národních symbolů. Ty pojí Romy z celého světa do jednoho společenství, které má stejný jazyk, historii a kulturu. Romské symboly neexistovaly od prapočátku. Vznikly aţ v 70 letech 20. století jako umělý politický výtvor. Romové v některých případech ani nevědí, ţe takové symboly existují.
4.9.1 Romská hymna Mezinárodní romská hymna se jmenuje Opre Roma (Vzhůru, Romové), která je známá i pod několika dalšími názvy (Gejľem, gejľem; Djelem, Djelem; Romale, čhavale …) Hymna byla schválena na 1. sjezdu Mezinárodní romské unie v roce 1971 a vznikla z původní písně jihoslovanských Romů, kterou upravil Jarko Jovanovič.90 Uvedeme si nejprve slova hymny v mezinárodní Romštině a poté její český překlad.
90
UNUCKOVÁ, Michaela. Ţijí mezi námi: historie a současnost Romů. Karviná: Sdruţení Romů severní Moravy, 2007. s. 30.
69
Gelem gelem lugone dromenca Maladilem baxtale Rromenca. A, Rromale, katar tumen aven E caxrenca, bokhale chavenca? A, Rromale! A, chavale! Šel jsem, šel jsem po dalekých cestách, potkal jsem tam šťastné Romy. Oj, Romové, odkud přicházíte se stany a hladovými dětmi? Oj, Romové, oj chlapci. 91 Slovenští Romové mají také svou hymnu. Jmenuje se Čhajori romani (Děvčátko romské). Čhajori romaňi, jaj, ker mange jagori; na bari na cikňi, jaj, čarav tro voďori. Andr´ oda taboris, jaj, phares buťi keren; phares buťi keren, jaj, mek mariben chuden. Ma maren, ma maren, jaj, boman murdarena! Hin man khere čhave, jaj, ko len ľikerala?! Děvčátko romské, ej, udělej ohníček; ne velký, ne malý, ej, líbám tvoji dušičku. V tom táboře, ej, těţce pracují; Těţce pracují, ej, ještě je bijí.
91
ARNE B. MANN. Romský dějepis, Praha: Fortuna, 2001. s. 36.
70
Nebijte mě, nebijte mě, ej, nebo mě zabijete! Mám doma děti, ej, kdo se o ně postará?! 92
4.9.2 Vlajka Romská vlajka byla přijata, stejně jako hymna, na 1. sjezdu Mezinárodní Romské unie v roce 1971 v Londýně. 93
Obrázek 1
Na vlajce jsou dva pruhy: dolní je zelený, horní modrý. Zelený pruh představuje zemi a trávu, protoţe dávali Romům sílu a zdraví. Modrá barva představuje čisté letní nebe. Zelený a modrý pruh symbolizují ţivot věčných poutníků po zelené zemi pod blankytnou oblohou.94 Uprostřed vlajky je červené kolo. Proč kolo? Prvním důvodem je, ţe Romové dříve jezdili s vozy. Druhým důvodem, ţe kolo je zobrazeno i na indické vlajce a z Indie Romové pocházejí. 95
92
ARNE B. MANN. Romský dějepis, Praha: Fortuna, 2001. s. 36. UNUCKOVÁ, Michaela. Ţijí mezi námi : historie a současnost Romů. Karviná: Sdruţení Romů severní Moravy, 2007. s. 30 94 Tamtéţ, s. 30. 95 MANUŠ, Erika. Jdeme cestou dlouhou. Praha: Arbor vitae, 1998. s. 138. 93
71
4.9.3 Mezinárodní den Romů Mezinárodní den Romů připadá na 8. duben, coţ je den vzniku Mezinárodní romské unie. Mezinárodním dnem byl uznán aţ v roce 1990 na 4. kongresu Mezinárodní romské unie. U nás se slaví od roku 2001. 96 V tento den si mají Romové připomenout společnou historii, původ, jazyk, kulturu a hlavně svou identitu. V České republice ho organizuje především občanské sdruţení Athinganoi. Současní Romové většinou vlajku znají. Píseň českých Romů také znají, ale v mnohých případech nevědí, ţe je to hymna. Mezinárodní romskou hymnu znají jen někteří.
96
UNUCKOVÁ, Michaela. Ţijí mezi námi: historie a současnost Romů. Karviná: Sdruţení Romů severní Moravy, 2007. s. 30.
72
5 Závěr V diplomové práci jsme se zabývali hlavními tradicemi romského etnika s přihlédnutím na současnou situaci. Hlavním záměrem bylo porovnat tradiční kulturu Romů se současnou a tak stanovit, zda romské etnikum dnes alespoň některé tradice a zvyky pouţívá. Pokud ano, specifikovat je. Na základě odborných knih a rozhovorů s výše uvedenými osobami jsme zjistili, ţe většina Romů přebírá vzorce chování od majority, a proto některé tradice jiţ vymizely úplně. I přesto jsou některé stále ţivé a velice často vyuţívány. Mladí Romové většinou neznají svou historii ani kulturu. V mnoha případech neznají ani romský jazyk, protoţe v rodinách zaniká. Avšak jedno mají stále společné – pro všechny má stále stejně důleţité místo rodina a rodinné vztahy. Uţ se ale nejedná o souţití mnoha velkorodin v určité oblasti, jak tomu bylo dříve, ale o dvou aţ tří generační rodiny ţijící většinou v jednom bytě. V rodině má kaţdý své místo a vţdy tam nalezne solidaritu a pomoc. Nejvíce zvyklostí se dodnes zachovalo v souvislosti s obřady jako je svatba či pohřeb. Svatby u Romů bývají velice bohaté, plné jídla a pití. V porovnání s Čechy je slaví většinou déle a více. Je moţno říci, ţe rituály v souvislosti s úmrtím člověka a jeho pohřbem jsou ještě rozsáhlejší. Romové věří, ţe by se mrtvý mohl vrátit, a proto se s ním loučí dlouho a připraví mu velice bohatý pohřeb. Takto chtějí lidé projevit zemřelému úctu. Stále se také objevuje tzv. vartování. Dodnes se leckde zachovává křest dítěte. Romové věří, ţe takové dítě je poté celý ţivot chráněno před zlými silami a nemůţe se mu nic stát. Jak uţ bylo řečeno, mnoho tradic přejaly současné romské generace od majoritní společnosti. Přijaly v podstatě všechny církevní svátky a s nimi spojené zvyky a obyčeje. Vánoce i Velikonoce slaví stejně jako majorita. O Vánocích zdobí stromeček a nadělují si dárky a o Velikonocích chodí s pomlázkou. Většinou ale stále neznají křesťanský význam těchto svátků. Obecně lze říci, ţe tradice pomalu a jistě upadají v zapomnění. To ale samozřejmě neplatí jen o tradicích romských, ale můţeme vidět, ţe se tento negativní
73
rys objevuje více či méně téměř všude. V kaţdé kultuře existuje určitý vývoj, který ovlivňuje
nejen
společnost
jako
takovou,
ale
i
její
jednotlivé
sloţky.
K nejdůleţitějším sloţkám společnosti patří bezpochyby rodina. Rodinné zvyklosti se mění neustále. Dalo by se říci, ţe kaţdá generace uţívá určité tradice, které sama pokládá za významné. Je ale velice pravděpodobné, ţe další generace jiţ budou toto kulturní dědictví povaţovat za méně významné, a proto se bude pomalu vytrácet. Samozřejmě tento vývoj ovlivňuje mnoho faktorů, ke kterým je nutno přihlédnout. Můţeme se domnívat, ţe naši generaci velice ovlivnil rychlý vývoj nejrůznějších technologií, a tak někteří lidé často zapomínají na tradiční hodnoty. Tradice a zvyky patří k nejdůleţitějším hodnotám kaţdé kultury, a protoţe jsou součástí kaţdého národa, je třeba, aby se uchovávaly a oţivovaly. Pokud se lidé o národní kulturu nezajímají a neuchovávají ji, ztrácí tím veliké bohatství, které má nesmírný význam. A to je veliká škoda.
74
6 Literatura Knižní zdroje: DANIEL, Bartoloměj. Dějiny Romů. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994. s. 194. ISBN 80-7067-395-8 DAVIDOVÁ, Eva. Romano drom – Cesty Romů. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995. s. 244. ISBN 80-7067-533-8 FRASER, Angus. Cikáni. Praha: Lidové noviny, 1998. s. 269. ISBN 807106-212-X. HORVÁTHOVÁ, Jana. Kapitoly z dějin Romů, Praha: Lidové noviny, 2002. s. 84. HÜBSCHMANNOVÁ, Milena. Šaj pes dovakeras: Můţeme se domluvit. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1993. HÜBSCHMANNOVÁ, Milena., at.al. Moudrá slova starých Romů. Praha: Apeiron, 1991. s. 45. ISBN 80-900703-0-2 JAKOUBEK, Marek. Romové - konec (ne)jednoho mýtu. Praha: Socioklub, 2004. s. 317. ISBN 80-86140-21-0 KALIBOVÁ, K. Demografické a geodemografické charakteristiky romské populace v České republice. In: Romové - reflexe problému: soubor textů k romské problematice. Praha: SOFIS, 1997. s. 20-33. KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. Praha: SPN, 2002, s. 862. ISBN 807235-023-4 LACKOVÁ, Elena. Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. 1. vydání. Praha: Triáda, 1997. s. 270. ISBN 80-901861-8-1
LÁZNIČKOVÁ, Ilona. Tradiční rodinné vztahy, obřady a obyčeje. In: Romové – O Roma: Tradice a současnost. Brno: Muzeum romské kultury, 1999., s. 53-57.
75
MANN, Arne B. Romský dějepis. Praha: Fortuna, 2001. s. 8. ISBN 80-7168762-6. MANUŠ, Erika. Jdeme cestou dlouhou. Praha: Arbor vitae, 1998. s. 279. ISBN 80-901964-5-4 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 3. doplněné vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 1995. s. 97. ISBN 80-7067-559-4. RAICHOVÁ, I. Romové a náboţenství. In: Romové – tradice a současnost. Brno, 1999, s. 66. ŘÍČAN, Pavel. S Romy ţít budeme – jde o to jak. 2. aktualizované vydání. Praha: Portál, 2000. s. 149. ISBN 80-7178-410-9. SEKYT, V. Romové. In: Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, 2001, s. 119-125. UNUCKOVÁ, Michaela. Ţijí mezi námi: historie a současnost Romů. Karviná: Sdruţení Romů severní Moravy, 2007. s. 33.
Internetové zdroje ANDRŠ. Z. Romská svatba a vše, co ji předchází. Romea TV [online] 12. 1. 2010, [cit. 2011-02-15]. Dostupný z WWW: http://www.romea.cz/romeatv/index.php?id=detail&source=t&vid=QyRHoV 6RtJw&detail=QyRHoV6RtJw Dzeno.cz [online]. 28. 1. 2011 [cit. 2011-04-07]. Základní informace o sdruţení Dţeno. Dostupné z WWW: . HÜBSCHMANNOVÁ, Milena. Romové opouštějí Byzantskou říši (15. století). Český rozhlas [online]. 26. 2. 2000, [cit. 2011-02-15]. Dostupný z WWW: . HÜBSCHMANNOVÁ, Milena. Rombase [online]. 2002 [cit. 2011-04-08]. Vartování (bdění u mrtvého). Dostupný z WWW:
76
http://ling.kfunigraz.ac.at/~rombase/cgibin/art.cgi?src=data/ethn/cerem/wake. cs.xml Muzeum romské kultury [online]. 13. 1. 2010 [cit. 2011-03-24]. Hudba. Dostupné z WWW: . Projekt Varianty. Interkulturní vzdělávání I. [online]. [s.l.]: Člověk v tísni, společnost při ČT, o. p. s., 2002 [cit. 2011-04-07]. Dostupné z WWW: http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/IKV1_komplet.pdf. s. 147. Rom, nebo Cikán?. Romea.cz [online]. 11. 11. 2007, [cit. 2011-03-29]. Dostupný z WWW: .
77