FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI KATEDRA SLAVISTIKY
TARAS HRYHOROVYČ ŠEVČENKO A JEHO DÍLA PSANÁ RUSKY TARAS HRYHOROVYCH SHEVCHENKO AND HIS WORKS IN RUSSIAN
VYPRACOVALA: Magdaléna Rubešová VEDOUCÍ PRÁCE: Radana Merzová, Ph.D.
2013
Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a uvedla všechny použité prameny.
V Olomouci, 2.4.2013
podpis
Děkuji Radaně Merzové, Ph.D., za konzultace, rady a připomínky, které mi během psaní diplomové práce poskytla.
podpis
Obsah Úvod .....................................................................................................................1 1. Biografie Tarase Hryhorovyče Ševčenka ..........................................................3 1. 1. Dětství a mládí ..........................................................................................3 1. 2. Ševčenko umělec ......................................................................................5 1. 3. Vyhnanství ................................................................................................6 1. 4. Poslední roky života ..................................................................................7 2. Literární tvorba ................................................................................................10 2. 1. Rané období 1837 – 1843 .......................................................................10 2. 2. Období 1845 – 1847...............................................................................11 2. 3. Období vyhnanství 1847 – 1857..............................................................11 2. 4. Období 1857 – 1861................................................................................12 3. Ševčenkova tvorba v ruském jazyce ...............................................................13 4. Próza ..............................................................................................................14 4. 1. Vzpomínky na dětství ..............................................................................15 4. 1. 1. Княгиня ...........................................................................................15 4. 2. Vzpomínky na studentská léta.................................................................16 4. 2. 1. Художник ........................................................................................17 4. 3. Vzpomínky na cesty po Ukrajině .............................................................18 4. 3. 1. Музыкант ........................................................................................18 4. 4. Vzpomínky na vyhnanství .......................................................................21 4. 4. 1. Близнецы ........................................................................................21 4. 4. 2. Варнак .............................................................................................24 4. 5. Shrnutí .....................................................................................................27 5. Poezie .............................................................................................................29 5. 1. Слепая ....................................................................................................29 5. 2. Ševčenko a kněžna Repninová ...............................................................30 5. 2. 1. Тризна .............................................................................................31 6. Drama .............................................................................................................35 6. 1. Úryvek z dramatu Никита Гайдай ..........................................................35 6. 2. Песня караульного у тюрьмы ...............................................................36 6. 3. Назар Стодоля .......................................................................................36
Závěr...................................................................................................................38 Резюме...............................................................................................................40 Bibliografie ..........................................................................................................46
Úvod Ukrajina jako samostatný stát vznikla teprve r. 1917, a to jen na několik měsíců. Do té doby bylo její území vždy pod nadvládou okolních států, jako Polska, Osmanské říše nebo Ruska. Tyto státy samozřejmě uplatňovaly svůj vliv na úkor původních obyvatel. Ukrajinské dějiny tedy po staletí provází boj za svobodu a rovnoprávnost. Prvním velikým bojovníkem za práva Ukrajinců byl kozácký hejtman Bohdan Chmelnyckyj (1595 – 1657), jehož sláva a hrdinství přetrvaly dlouhá staletí. Nicméně právě jeho zásluhou se nakonec Ukrajina stala vazalem Moskevského knížectví a nakonec byla její většina připojena k Ruskému impériu (Halič, Bukovina a Zakarpatí patřily Rakouské monarchii). Ruská vláda vedla politiku rusifikace, tudíž všechny národy, patřící do tohoto obřího impéria, byly nuceny potlačit svůj mateřský jazyk a místo toho se učit rusky. Ruština se vyučovala ve školách a také na úřadech se nedalo domluvit jiným jazykem. Navíc, Rusové považovali ukrajinštinu až do začátku 20. století pouze za ruský dialekt, tzv. малоросійський діалект. Od konce 18. století se pod vlivem romantismu začíná na Ukrajině tvořit národní obrození. S národním uvědoměním jde ruku v ruce i obnova národního jazyka. Významnou osobností ukrajinského národního obrození je Ivan Petrovyč Kotljarevskyj (1769 – 1838), jakožto zakladatel ukrajinského spisovného jazyka. Na něj pak navazuje celá pozdější generace ukrajinských spisovatelů, mezi jinými i Taras Hryhorovyč Ševčenko (1814 – 1861). Ševčenko je nejvíce proslaven svým básnickým talentem, nicméně byl také dramatikem, prozaikem, skvělým malířem, rytcem, etnografem, veřejným činitelem a zapáleným ochráncem ukrajinského jazyka a kultury. Většinu prózy, některé básně, dramata nebo dopisy Ševčenko napsal rusky, a proto se také okrajově řadí k ruské literatuře. Právě díla psaná rusky jsou předmětem této práce. Prvním cílem této práce je přiblížit Ševčenkův život a zjistit, jak se jeho životní příběh odráží v jeho dílech. Ševčenko otevřeně kritizoval carský režim a imperialistickou politiku Ruska, kvůli čemuž také strávil, jako mnoho jeho dalších současníků, dlouhá léta ve vězení a vyhnanství. Stesk po rodné zemi je pak pro Ševčenkovu tvorbu charakteristický.
1
Dalším cílem je právě rozdělení Ševčenkových tvůrčích období. Při bližším prozkoumání zjišťujeme, že malá část děl je napsána rusky. Ševčenko si dokonce vedl osobní deník v ruštině. Tento fakt může vyznívat poněkud paradoxně, protože Ševčenko je dodnes národním představitelem odporu vůči ruskému útlaku a průkopníkem ukrajinštiny. Je tedy nasnadě otázka, proč Ševčenko vůbec ruštinu při psaní používal. Odpověď je nejspíš prostší, než by se zdálo. Díla, která Ševčenko napsal rusky, adresoval buď lidem, kteří zkrátka ukrajinsky neuměli, a nebo to byla pouze jeho osobní volba. Je důležité uvědomit si, že se Ševčenko pohyboval v ruskojazyčném prostředí a používat tento jazyk pro něj bylo zcela přirozené. Někteří znalci Ševčenka neradi připouští, že do jeho tvorby patří i taková díla, nicméně na faktu, že se Ševčenko celý život zabýval problematikou Ukrajiny, jazyk nemůže nic změnit. I tak jsou ale Ševčenkova rusky psaná díla jaksi schválně opomíjena. Jak říká prof. Dmytro Gorbačov: „Ми робимо велику помилку, «не помічаючи» його російськомовних прозових творів, бо тим самим збіднюємо не лише нашу, а й світову культуру.“1 Posledním cílem této práce je ukázat na rozboru rusky psaných děl jejich význam a přínos společnosti, a také blíže se seznámit s Ševčenkovým pohledem na svět. Kromě toho jsou díla rozebírána i v historického kontextu. Mezi rozebíranou tvorbu patří díla prozaická, poetická i dramatická. Je možné, že díla psaná rusky budou vždy jen věnována rusky mluvícím lidem. Pokusíme se odpovědět na otázku, zda rusky psaná díla obsahují zvláštní poselství, určená právě těmto lidem, zda budou mít kritický tón nebo např. zda se snaží přiblížit vesnici, její problémy a prostý lid ruské vyšší společnosti, často naprosto neznalé těchto poměrů.
«Дунет ветер еще раз…» …Іще раз про Шевченка. Дзеркало тижня. Україна [online]. 2007
1
[cit.
Dostupné
2013-04-11].
z:
http://gazeta.dt.ua/CULTURE/dunet_veter_esche_raz_ische_raz_pro_shevchenka.html „Děláme velkou chybu, když opomíjíme jeho ruskojazyčnou prózu, protože tak ochuzujeme nejen naši, ale i světovou literaturu.“
2
1. Biografie Tarase Hryhorovyče Ševčenka
1. 1. Dětství a mládí Taras Hryhorovyč Ševčenko se narodil 9. března 1814 ve vesnici Morynci na Ukrajině. Jeho rodiče, Hryhorij Ivanovyč Ševčenko a Kateryna Jakimivna Bojko, byli nevolníky statkáře Vasila Vasiljovyče Engelgardta (1755 – 1828). Ševčenkova rodina byla velká, celkem v ní bylo 8 dětí. Brzy po Tarasově narození se rodina přestěhovala do vesnice Kyrilovka, kde malý Ševčenko vyrůstal. Velmi blízko měl ke starší sestře Kateryně, která ho v podstatě vychovávala, protože rodiče kvůli službě na panských pozemcích neměli na děti mnoho času. Velkou ranou byla pro Ševčenka smrt rodičů. Matka mu zemřela v jeho 9 letech kvůli těžké práci na panské půdě. Otec se podruhé oženil s vdovou Oxanou Tereščenko, která do rodiny přivedla ještě své tři děti. Hryhorij Ševčenko zemřel dva roky po své první ženě. Nutno podotknout, že otec v Ševčenka věřil od dětství: „Syn Taras z mého jmění nepotřebuje nic, z něho nebude ledajaký člověk, vyroste z něho buďto něco vynikajícího, anebo veliký ničema…“2 Macecha však Ševčenka neměla ráda, nejspíš proto, že Ševčenko trápil jejího syna a v rodině vyvstávaly různé půtky. Po otcově smrti poslala macecha Ševčenka do učení k ďáčkovi Petrovi Bohorskému, kterému pomáhal se čtením žalmů za zemřelé. Veškeré peníze, které tímto Ševčenko vydělal, odevzdával svému surovému a věčně opilému učiteli. Po dvou letech služby Ševčenko od Bohorského utekl. Již od dětství Ševčenko rád kreslil. Po útěku se Ševčenko chtěl věnovat malířství a po počátečních peripetiích se mu konečně podařilo najít vhodného malíře, který by jej vzal do učení. Jelikož byl však Ševčenko nevolník, bylo zapotřebí svolení jeho pána. Toho se mu nedostalo. Místo toho byl mladý Ševčenko vybrán jako lokaj pro syna svého pána, Pavla Vasiljovyče Enegelgardta (1798 – 1849). Tak se Ševčenko r. 1829 dostal do Vilna. Jak sám
2
Bašmak, Michal: Taras Ševčenko, Orbis, Praha 1947, str. 5.
3
napsal: „Můj pán vyžadoval ode mne pouze stálé mlčení, nehybné stání v koutě předsíně, dokud nezazní jeho hlas, nařizující mi podat čibuk, stojící vedle něho, nebo nalít mu sklenici vody, stojící mu před nosem. Nedbal jsem však jeho příkazů a tichounce si prozpěvoval hajdamácké písně a obkresloval si obrázky, zdobící panské pokoje…“3 Pravděpodobně v této době si Ševčenko začal uvědomovat své nevolnictví, nedůstojné postavení, a pojal k němu celoživotní odpor. Engelgardt brzy pochopil, že Ševčenko nebude dobrý sluha a dal ho do učení k univerzitnímu profesorovi, malíři Janu Rustemovi (1762 – 1835). Ve Vilně Ševčenko také prožil první lásku s Polkou Oksanou Kovalenkovou, díky které se naučil polsky a začal se zajímat o literaturu. Po polském povstání proti ruskému útisku r. 1831 byl Ševčenko nucen odjet s pánem do Petrohradu. Události ve Vilně však Ševčenka velmi zasáhly a utvrdily v tom, že za svobodu stojí bojovat. V Petrohradě se Ševčenko učil u cechovního mistra malíře Vasila Širjajeva. Spolu s dalšími učni žil v nuzných podmínkách u Širjajeva a živil se malováním pokojů apod. V Petrohradě si Ševčenko začal všímat rozdílů mezi lidmi – na jedné straně přepych, pompézní večírky a drahé šaty, na straně druhé jeho nuzný příbytek a ošuntělý kabát. Tehdy se rozhodl stát se malířem a obšťastňovat uměním nikoli šlechtická sídla, ale prostý lid. Za bílých nocí chodil do Letního sadu kreslit sochy. Zde také došlo k osudovému setkání Ševčenka a malíře Ivana Maxymovyče Sošenka (1807 – 1876), kterého Ševčenkovy kresby velmi zaujaly. Sošenko kresby ukázal dalším význačným malířům Alexeji Gavrilovči Venecianovovi (1780 – 1847) a Karlu Pavloviči Brüllowovi (1799 – 1852). Umělci rozpoznali Ševčenkův potenciál. Ještě spolu s básníkem Vasilijem Andrejevičem Žukovským (1783 – 1852) a hudebníkem Michajlem Jurjevičem Vjelgorským (1788 - 1856) se rozhodli Ševčenka vykoupit z nevolnictví. Výkup přitom vůbec neprobíhal jednoduše. Engelgardt chtěl za Ševčenka dva a půl tisíce rublů, což byla za nevolníka nevídaná částka. Takové peníze nebylo lehké sehnat. Brüllow však namaloval portrét Žukovského, který byl vydražen právě za dva a půl tisíce. A tak byl 22. dubna 1838 Ševčenko vykoupen z nevolnictví.
3
Bašmak, Michal: Taras Ševčenko, Orbis, Praha 1947, str. 7.
4
1. 2. Ševčenko umělec Ševčenko měl velkou podporu svých mecenášů. Po svém propuštění z nevolnictví žil u Sošenka, který mu také pomáhal připravit se na přijímací zkoušky na Akademii umění v Petrohradě. Díky Brüllowovi se pak Ševčenko dostal i do lepší společnosti, která si ho velmi oblíbila. Ševčenkův život začal být lehce nezřízený, na hojných večírcích se naučil holdovat alkoholu. I tak ale Ševčenko nezapomínal na rodnou vlast. Začal psát básně o ukrajinském lidu, trpícím nevolnictvím. Jeho prvním dílem byla už r. 1837 balada Причинна (Pryčyna). Už r. 1840 vyšla jeho sbírka básní Кобзар (Kobzar), báseň Катерина (Kateryna) a r. 1841 báseň Гайдамаки (Hajdamaky). Na Ukrajině tyto literární počiny vyvolaly velký ohlas a byly přijímány s nadšením. Ševčenkova literární sláva vzrůstala, i když on sám se stále považoval spíše za malíře. V létě r. 1843 se Ševčenko vypravil na cestu po rodné Ukrajině. Ševčenko chystal album rytin s názvem Malebná Ukrajina, které měly zachycovat ukrajinskou přírodu a život lidu. Ukrajinská společnost přijala Ševčenka s velkými poctami. Bývalý nevolník, který se stal velkým básníkem, a ke všemu mluví rodnou, odumírající řečí, byl pro všechny opravdovou kuriozitou. R. 1843 se v Jagotíně na Ukrajině Ševčenko seznámil s knížecí rodinou Repninových. S jejich dcerou, Varvarou Nikolajevnou Repninovou (1808 – 1891), pak Ševčenka pojilo celoživotní přátelství. V době studií jezdil Ševčenko na Ukrajinu často. Poté, co 25. března 1845 získal na Akademii umění hodnost svobodného umělce, se ihned odebral do Kyjeva se záměrem procestovat celou vlast a co nejlépe ji poznat. Ševčenko tak měl možnost setkat se s nevolníky, kteří si stěžovali na příkoří od pánů. Ševčenko všechno toto hoře přenášel do svých básní, které se mezi lidem potajmu četly a burcovaly k národnímu uvědomění. V této době také vznikl kroužek kolem historika Nikolaje Ivanoviče Kostomarova (1817 – 1885). Roku 1846 kroužek přerostl v tajný spolek, tzv. Cyrilometodějské bratrstvo. Ideou tohoto bratrstva bylo sjednocení všech Slovanů a vytvoření státního zřízení, Spojených států slovanských, ve kterém by každý stát měl svou vládu. Sjednocoval by je ruský jazyk a pravoslaví. Členové bratrstva chtěli působit na statkáře a touto myšlenkou je nadchnout, což by mohlo vést ke zrušení nevolnictví a celkové liberalizaci ruské společnosti. Členem bratrstva se stal i Ševčenko. Bratrstvo však nemělo dlouhého trvání. 5
Student Petrov spolek udal a členové byli zatčeni. Ševčenkovo zatčení proběhlo 17. dubna 1847. Toto zatčení bylo však pouhou záminkou pro odstranění Ševčenka ze společnosti. Car Mikuláš I. (1796 – 1855) o Ševčenkově revolucionářských snahách dobře věděl a považoval je za zhoubné. Jediný Ševčenko byl proto 14. června 1847 tajně deportován do Orenburgu. Ostatní zatčení byli buď propuštěni, nebo byli odsouzeni k jednomu roku žaláře. Kromě deportace Mikuláš I. ještě Ševčenkovi zakázal to nejdůležitější v jeho životě. Sám nařídil: „Pod nejpřísnější dohled, zakázat psát a malovat.“4 Nikdo nevěděl, co Ševčenka postihlo, dokonce kolovaly pověsti o tom, že byl popraven.
1. 3. Vyhnanství Z Orenburgu byl Ševčenko převelen do Orska k pátému řadovému batalionu. Kasárenský život byl pro básníka těžký. Poznal zde bídu trestaneckého života, lhostejnost lidí ke všemu, snad kromě pití. Z tohoto hořkého prostředí se básníkovi občas podařilo uniknout do okolních stepí, kde si mohl tajně do sešitku psát verše a také malovat. Také se zajímal o život a kulturu v okolí žijících Kazachů a Kirgizů S dřívějšími přáteli nebyl rok vůbec v kontaktu, protože nikdo nevěděl, kam Ševčenka odveleli. Roku 1848 byl Ševčenko zařazen do Aralské expedice (1848 – 1849), což pro něj znamenalo aspoň dočasné osvobození od trudného života v kasárnách. Ševčenko měl možnost trávit čas na plachetnici, plující po Aralském jezeře, přičemž byl prováděn průzkum pobřeží. Byl potřeba malíř, který by vše zaznamenával. Seznámil se tak s námořním důstojníkem A. I. Butakovem (1816 – 1869), s polským revolucionářem a kartografem T. Vernerem a s dalšími účastníky, kteří pro Ševčenka představovali důstojnější společnost. Co se však týče fyzického strádání, to se Ševčenkovi nevyhnulo. Expedice zimovala v pevnosti Kos-Aralu a podmínky byly velmi tvrdé. Zde Ševčenko onemocněl kurdějemi. Po roce se expedice vrátila zpět do Orenburgu, kde poté Ševčenko dokončoval kresby aralské přírody. Bydlel zde ve vlastním bytě a mohl odložit
4
Bašmak, Michal: Taras Ševčenko, Orbis, Praha 1947, str. 24.
6
uniformu. Ovšem některý důstojník Ševčenka udal, že chodí v civilu, a i přes zákaz píše a kreslí. Po prohlídce bytu, kdy se pochopitelně našly důkazy, byl Ševčenko na víc než půl roku uvězněn a r. 1850 byl deportován do Novopetrovské pevnosti na břehu Kaspického moře. Zde byl Ševčenko pod přísným dohledem. Denně se podroboval prohlídce, aby se zajistilo, že básník nemá k dispozici žádný papír, ani tužku. Život zde byl opět velmi trudný. Těžká fyzická práce, duševní omezenost vojáků, časté pitky. Po třech letech byl novým velitelem pevnosti jmenován plukovník Uskov, který si Ševčenka zamiloval a často jej zval domů. Ševčenko dokonce namaloval portrét Uskovovy ženy, do které se později i zamiloval. Jeho láska však nebyla opětována. Roku 1855 zemřel car Mikuláš I. a novým carem se stal jeho syn Alexandr II. (1818 – 1881). Začala vlna amnestií. Přátelé v Petrohradě dělali vše pro to, aby Ševčenka dostali na svobodu. Nový car však neměl v úmyslu básníka osvobozovat.
Za
Ševčenka
se
u
panovníka
přimlouval dokonce
sám
viceprezident Akademie umění, malíř a sochař F. P. Tolstoj (1783 – 1873). A tak teprve po dvou letech byla Ševčenkovi navrácena svoboda. Oficiálně se tak stalo 14. srpna 1857.
1. 4. Poslední roky života Po propuštění na svobodu Ševčenko odjel do Nižního Novgorodu s úmyslem co nejdříve navštívit Moskvu a Petrohrad. Přišla ovšem další rána. Ševčenkovi byl zakázán vstup do těchto měst a navíc se měl podle příkazu vrátit zpět do Orenburgu. Díky podlomenému zdraví nakonec Ševčenko zůstal asi půl roku v Nižním Novgorodě pod záminkou léčby. Po dobu pobytu v Nižním Novgorodu se básník věnoval poezii, uspořádávání veršů z vyhnanství a samozřejmě také malování. Mezitím mu přátelé vymohli povolení, a tak v březnu r. 1858 se odebral Ševčenko do Moskvy. kde se setkal např. s kněžnou Repninovou. Ta byla zděšena Ševčenkovým vzhledem, o který se postaraly roky strádání a chatrné zdraví. Ševčenko sám si do deníku poznamenal: „Сегодня
7
опять посетили меня оба медика, и, слава богу, кроме диеты и сидения в комнате, ничего не прописали! Я, однакож, и этого немного не исполнил…“5 Z Moskvy pak Ševčenko přejel do Petrohradu. Zde byl oslavován jako mučedník mikulášské doby. V Petrohradě se stýkal s nejvýznamnějšími osobnostmi té doby, jako např. s F. M. Dostojevským (1821 – 1881), L. N. Tolstým (1828 – 1910) nebo N. G. Černyševským (1828 – 1889). Právě v kruhu kolem časopisu Современник (Sovrěměnnik), který vydával demokrat Černyševský, našel Ševčenko mnoho ruských spřízněnců: N. A. Dobroljubova (1836 – 1861), N. A. Někrasova (1821 – 1878), M. J. Saltykova—Ščedrina (1826 – 1889) atd. Roku 1858 se také setkal s hercem Irou Aldridgem (1807 – 1867), který byl afroamerického původu. Aldridge ve svém postavení dosáhl nevídaných úspěchů na poli umění, což oba velmi sbližovalo. Kromě literatury a malířství se Ševčenko začal věnovat také rytectví. R. 1860 dosáhl titulu akademického rytce. Ševčenko se nikdy nepřestal trápit pro rodnou Ukrajinu. Bedlivě pozoroval dění v domovině a trápil se steskem po ní, který často utápěl v alkoholu. Úřady mu však nedovolovaly vrátit se, kromě toho mu také bylo zamítnuto vydávání vlastního časopisu. Po dlouhém úsilí se mohl Ševčenko vrátit do vlasti. Roku 1861 navštívil vesnici Kyrilovku a setkal se s bratrem a sestrou. Ševčenko se rozhodl na Ukrajině usadit a našel si pozemek poblíž města Kaněva na kopci nad Dněprem. Při jednání o koupi pozemku byl však přítomen i polský šlechtic Kozlovský. Ševčenko se nechal vyprovokovat a udělal několik urážlivých narážek, načež ho Kozlovský udal, Ševčenko byl odvezen do Kyjeva a odtud mu bylo doporučeno vrátit se do Petrohradu. V Petrohradě se Ševčenko snažil vymoci svobodu pro své příbuzné, ale byl to úkol opět nelehký, který Ševčenka duševně zmáhal. Také pracoval na ukrajinském slabikáři pro nedělní školu, nicméně cenzura jej ani neuvedla do praxe. V plánu měl Ševčenko napsat také ukrajinské učebnice aritmetiky, zeměpisu a dějepisu. Tento svůj záměr ale nikdy neuskutečnil. Roku 1860 vážně
5
Ševčenko, Taras: Dněvnik, Gosudarstvěnnoje izdatěľstvo chudožestvěnnoj literatury, Moskva
1954, str. 254. „Dnes mě opět navštívili oba lékaři a, chvála bohu, kromě diety a odpočinku v pokoji, mi nic nepředepsali! I tak jsem to příliš nedodržel…“
8
onemocněl vodnatostí a nesměl ani vycházet ven z domu. O Vánocích však zákaz porušil, vypil větší množství alkoholu a tím si velmi přitížil. Den po svých narozeninách, tedy 10. března 1861, Ševčenko náhle zemřel. Do své smrti stále netrpělivě čekal na manifest o zrušení nevolnictví. Ten byl vydán carem Alexandrem II. 19. února 1861 – Ševčenko se ho ale už nedočkal. Nejprve Ševčenka pochovali na Smolenském hřbitově v Petrohradě. Přátelé však splnili jeho přání a nechali ostatky převézt na Ukrajinu, kde ho pochovali poblíž Kaněva na Černečí hoře – na místě, kde se chtěl Ševčenko usadit. Pohřebního průvodu se účastnily masy lidí, a dokonce vznikaly bouřlivé demonstrace. Muselo být povoláno i vojsko. „Як умру, то поховайте
„Až vydechnu, pochovejte
Мене на могилі
mne tam na mohyle
Серед степу широкого
6
vprostřed stepi, na té širé
На Вкраїні милій,
Ukrajině milé,
Щоб лани широкополі,
aby lány nekonečné,
І Дніпро, і кручі
Dněpr, jeho stráně,
Було видно, було чути,
bylo vidět, bylo slyšet,
Як реве ревучий.“6
Jak řve nespoutaně.“7
Заповіт. Як умру, то поховайте... Тарас Шевченко. Повне зібрання творів. Том. 1. Ізборник
[online]. 2002 [cit. 2012-11-16]. Dostupné z: http://litopys.org.ua/shevchenko/shev146.htm. 7
Ševčenko, Taras: Bílé mraky, černá mračna; Československý spisovatel, Praha 1977, str. 59,
Závěť, překlad Jaroslav Kabíček
9
2. Literární tvorba V literární tvorbě Ševčenka lze pokaždé najít tři základní plány, tzv. «три стихії» (try stychiji): minulost, současnost a budoucnost. V minulosti Ševčenko hledá chyby, ze kterých je nutno poučit se a neopakovat je. Od toho se také odvíjí budoucnost, která je sice neznámá, ale je v silách lidstva ji měnit vlastníma rukama. Co se týče současnosti, tu hodnotí kriticky. Kromě rodné ukrajinštiny Ševčenko ovládal velmi dobře i ruštinu. Některá jeho dramata a povídky jsou psány právě rusky. Literární tvorbu Tarase Hryhorovyče Ševčenka lze rozdělit do několika období.
2. 1. Rané období 1837 – 1843 První Ševčenkova díla spadají do poezie. Ze začátku psal Ševčenko především balady, ve kterých se zabývá převážně osudem člověka. Hrdiny bývají sociálně slabší, sirotci, svobodné matky apod., kteří se však Ševčenkovi jeví morálně čistí, a proto s nimi soucítí. Ševčenkovou prvotinou byla balada Причинна (Pryčyna, 1837), dále potom balady Тополя (Topolja, 1839), nebo Утоплена (Utoplena, 1841). Kromě balad píše Ševčenko také poemy, kde řeší sociální postavení ženy: Катерина (Kateryna, 1840), Мар’яна - черниця (Marjana – černycja, 1841), Слепая (Slepaja, 1842; rusky). Značnou část Ševčenkova díla tohoto období zaujímají historické poemy z prostředí kozáků. Kozák, jakožto neohrožený ukrajinský hrdina, je jasným námětem pro Ševčenkovu tvorbu: Тарасова ніч (Tarasova nič, 1838), Іван Підкова (Ivan Pidkova, 1839), Гайдамаки (Hajdamaki, 1841), Гамалія (Hamalija, 1842). Velmi vážnou roli pak hraje také Ševčenkova lyrická poezie, ve které se básník zamýšlí nad osudem těžce zkoušeného ukrajinského národa a zároveň doufá v jeho osvobození. Nejvýznamnější sbírkou Ševčenka je tedy Кобзар (Kobzar, 1840), ke kterému se několikrát za život ještě vrátil.
10
Vedle poezie se Ševčenko pokoušel psát i dramata ruským jazykem, ale zachovala se pouze část – Никита Гайдай (Nikita Gajdaj, 1841) a Назар Стодоля (Nazar Stodolja, 1843) – nebo fragmenty jako např. Песня караульного у тюрьмы z dramatu Невеста (Pěsnja karauľnogo u tjurmy, 1841).
2. 2. Období 1845 – 1847 V tomto období se ještě zvlášť vyděluje tzv. період «Трьох літ» (period „Trjoch lit“, 1843 – 1845). Název tomuto období dala Ševčenkova sbírka básní Три літа (Try lita). Ševčenko tuto sbírku píše pod dojmy z cesty po Ukrajině. Básník sarkasticky píše o tvrdých poměrech na tehdejší Ukrajině a o svévoli statkářů. Ostře kritizuje nedostatky carismu. Ševčenko začíná vystupovat jako revoluční demokrat. Mezi nejznámější díla, zahrnutá v této sbírce, patří: Тризна (Trizna, rusky), Розрита могила (Rozryta mohyla, 1843), Чигрине, Чигрине (Čyhryne, Čyhryne), Сова (Sova), Сон (Son, 1844), Великий льох (Velykyj ľoch), Наймичка (Najmyčka), Кавказ (Kavkaz), І мертвим, і живим (I mertvym, i žyvym), Холодний яр (Cholodnyj jar), Заповіт (Zapovit), Єретик (Jeretyk, 1845). Dále také napsal poemy jako Відьма (Viďma, 1847), Марина (Maryna, 1848) nebo balady Русалка (Rusalka) a Лілея (Lileja, 1846).
2. 3. Období vyhnanství 1847 – 1857 První roky vyhnanství (1847 – 1850) Ševčenko pokračoval i přes zákaz v psaní básní, které byly laděny do revolucionářského tónu. Ševčenko nezapomínal ani na svou domovinu. Kromě toho také pokračoval v motivu přátelství mezi národy. V době vyhnanství Ševčenko sepsal cyklus básní В казематі (V kazemati, 1847). V letech 1853 – 1857 pracoval Ševčenko na svých rusky psaných prózách, mezi které patří Княгиня (Knjaginja, 1853), Варнак (Varnak, 1853), Музыкант (Muzykant, 1854 – 1855), Близнецы (Blizněcy, 1855), Несчастный (Něsčastnyj,
1855),
Капитанша
(Kapitanša,
11
1855),
Прогулка
с
удовольствием и не без морали (Progulka s udovoľstvijem i ně běz morali, 1855 – 1858) nebo Художник (Chudožnik, 1856). Tyto povídky velmi často obsahují autobiografické prvky.
2. 4. Období 1857 – 1861 Ještě v Nižním Novgorodě Ševčenko napsal básně Неофіти (Neofity), Юродивий (Jurodyvyj, 1857), Доля (Doľa), Муза (Muza), Слава (Slava, 1858). Ševčenko se zabývá otázkami umění, dále rozvíjí své politické a sociální ideje. Snaží se svými verši probouzet národní uvědomění. Objevují se také biblické motivy. Mezi poslední Ševčenkova díla patří Марія (Marija), Осії. Глава XIV (Osiji. Hlava XIV, 1859), І Архімед, і Галілей (I Archimed, i Halilej, 1860), Чи не покинуть нам, небого (Či ne pokynuť nam, neboho, 1861). Celý život Ševčenko svými verši bojoval za svobodu a nezávislost svého národa. Svůj osud vždy spojoval s osudem celé Ukrajiny.
12
3. Ševčenkova tvorba v ruském jazyce Je samozřejmostí, že Ševčenko plynně hovořil rusky. V ruštině napsal již v počátečním období své tvorby poemu a několik dramat. V letech 1853 – 1857, tedy v letech vyhnanství, napsal rusky povídky, ale příliš úspěšné nebyly. Někteří současníci Ševčenkovi vytýkali, např. P. O. Kuliš (1819 – 1897), že píše rusky, místo ukrajinsky. V následujícím úryvku se Kuliš k povídkám vyjadřuje značně tvrdě: „Про московські ж повісті скажу, що зневажеш ти їми себе перед світом, да й більш нічого. Щоб писати тобі по-московські, треба жити між московськими писателями і багато дечого набраться... Якби в мене гроші, и б у тебе купив їх усі разом да й спалив...“8 Po smrti Ševčenka byly všechny listiny v rukou jeho nejbližšího přítele M. M. Lazarevského (1818 – 1867) a poté byly předány N. I. Kostomarovovi, který je opatroval asi dvacet let. Na žádost některých pamětníků Ševčenka byly nakonec vytištěny. Stalo se tak až v 80. letech 19. století např. v časopisech Исторический вестник (Istoričeskij věstnik), Киевская старина (Kijevskaja starina) nebo v novinách Труд (Trud). Do té doby byl Ševčenko vnímán především jako básník maloruský. Pokud se některé jeho dílo objevilo v ruštině, pak šlo o překlad (méně či více zdařilý). Teprve v 80. letech se Ševčenko představuje i jako ruský spisovatel.
8
Ševčenko, Taras: Povne zibrannja tvoriv u šesty tomach, tom tretij, dramatyčni tvory, povisti,
Vydavnyctvo Akademiji nauk URSR, Kyjiv 1964, str. 420 – 421, úryvek z dopisu P. Kuliše. „O tvých moskevských povídkách řeknu jen to, že se jimi ponižuješ před světem, nic víc. Abys mohl psát rusky, musel bys žít mezi ruskými spisovateli a ještě se mnoha věcem naučit… Kdybych měl peníze, koupil bych si je od tebe všechny a spálil.“
13
4. Próza Ševčenko je zajisté v prvé řadě básník, jeho talent se nejlépe projevuje v poezii. Například S. T. Aksakov (1791 – 1859), i když Ševčenka jako básníka cenil vysoko, se vyjadřuje v dopise Ševčenkovi takto: „Вы лирик, эллегист; Ваш юмор невесел, а шутки не всегда забавны, а это часто бывает невыгодно. Правда, где только Вы касаетесь природы, где только доходит дело до живописи, - там все у Вас прекрасно, но это не выкупает недостатков целого рассказа...“9 Ve svých povídkách však Ševčenko mohl lépe rozvinout charaktery postav, nebo věrněji vykreslit sociální prostředí v duchu realismu. Tématem, které propojuje Ševčenkovu prózu, jsou sociální problémy ve společnosti 19. století. Často se setkáváme s nevolníky a prostými lidmi, kteří jsou různými způsoby vykořisťováni statkáři či šlechtou. Právě v obyčejném lidu vidí Ševčenko morální oporu národu, lidskost, štědrost, přívětivost a jakousi odvěkou moudrost. Autentičnost Ševčenko dodává používáním ukrajinismů jak v přímé řeči, tak v textu. Prostřednictvím povídek také můžeme odhadnout autorovo smýšlení v sociálních, politických nebo filozofických otázkách. Objevují se různé autorské vstupy, komentáře, úvahy. Povídky jsou vlastně jakýmsi pokračováním jeho sociálních poem, jen dávají více prostoru k rozvinutí tématu. Nutno podotknout, že Ševčenkovy ruské povídky byly v době své publikace v podstatě již dílem historickým, vzhledem k tomu, že popisovaly stav, který byl aktuální téměř před třiceti lety. Próza z let 1853 – 1857 obsahuje mnoho autobiografických momentů. Povídky můžeme rozdělit na ty, ve kterých autor vzpomíná na dětství (Княгиня -
9
Ševčenko, Taras: Povne zibrannja tvoriv u šesty tomach, tom tretij, dramatyčni tvory, povisti,
Vydavnyctvo Akademiji nauk URSR, Kyjiv 1964, str. 421, úryvek z dopisu S. T. Aksakova. Vy jste lyrik, píšete elegie; Váš humor je neveselý a vtipy ne vždy zábavné – a to bývá často na škodu. Je pravda, že co se týče přírody a jejího popisu – vše je skvělé, ale nenahradí to nedostatky celkové povídky.
14
Knjaginja), na studentská léta (Художник - Chudožnik), na cestování po Ukrajině (Музыкант - Muzykant) a na vyhnanství (Близнецы - Blizněcy). Je důležité zdůraznit, že tato próza nemá být v prvé řadě umělecká, jak již bylo zmíněno. Její hodnota tkví především v pravdivosti. Ševčenko jednoduše zachycuje to, čeho byl za svůj pestrý život svědkem a co považuje za důležité, aby bylo předáno dále. Jeho povídky jsou souborem zvláštních událostí, situací, osob a obrazů utkvělých v paměti.
4. 1. Vzpomínky na dětství Povídkou, kde se setkáváme s Ševčenkovými vzpomínkami na dětství, je Княгиня (Knjaginja).
4. 1. 1. Княгиня Rukopis povídky byl dokončen již r. 1853. Celá byla poprvé publikována až r. 1884 v časopise Киевская старина (Kyjevskaja starina). Na začátku povídky se dozvídáme o autorově dětství. Vzpomíná na to, jak chtěl jako dítě najít sloupy, které podpírají nebe, na bratra Mikitu a sestru Katerinu, na „slepého“ ďáčka Sovgirje, u kterého se učil, na smrt rodičů, na smutné časy a poté i na službu u dalšího, věčně opilého, ďáčka. Když autor dospěje, vydává se na cestu po Černigovské oblasti. Po cestě narazí na zcela vypálenou vesnici. Jelikož je cesta dlouhá, autor požádá v jedné chalupě o nocleh. Její obyvatelé, Stěpanovič a Mikitovna, jsou pohostinní a vypráví autorovi příběh. Zde začíná hlavní část povídky. Mikitovna vypráví, jak sloužila u statkářky Katěriny Lukjanovny. Ta měla jedinou dceru Katrusju, kterou už od dětství připravovala na život v lepší společnosti. Usmyslela si, že ji provdá jedině za knížete nebo generála. Katrusja dospěla a zamilovala se do syna souseda, majora Jačného. Pro její matku však nebyl takový nápadník dost dobrý a rozhodla se ji provdat za knížete Modratého, dragounského důstojníka. Tak se i stalo, ovšem kníže byl opilec, hýřil a flamendr, který nebral na nikoho odhledy. Svými častými hostinami a pitkami přivedl celou vesnici na mizinu. Lidé neměli co jíst a trápili se hladem. Při jedné divoké hostině s důstojníky vzplála stodola a 15
od ní nakonec shořela celá vesnice. Mikitovna, Katěrina Lukjanovna a Katrusja, již s malým dítětem, utekly právě do chalupy Stěpanoviče a zde také zůstaly. Katrusja se však psychicky zhroutila, až se nakonec zbláznila, a odjela s matkou do Kirillovského kláštera v Kyjevě. O dítě se tak začala starat Mikitovna. Hlavním
tématem
povídky
je
nevolnictví
a
jeho
ostrá
kritika.
Prostřednictvím Stěpanoviče a Mikitovny ukazuje autor protest lidu proti neomezené moci a samovládě sedláků. Zachycuje útisk prostých lidí. Ševčenko zde čerpá z vlastních zkušeností, jelikož část svého života sám strávil jako nevolník. Bohužel, v době vydání povídky již bylo nevolnictví dvacet let zrušeno, tudíž povídka nevyznívá tolik naléhavě. Ale je pravděpodobné, že ani v době svého vzniku by nejspíš neprošla cenzurou. V autorské řeči se objevuje mnoho ukrajinismů (např. дидивщына > ukr. дідівщина, rus. дедовщина – služba v armádě10) Samy postavy pak mluví nářečím, směsicí ukrajinštiny a ruštiny. Někdy je gramatika ruská s ukrajinskými výrazy, občas je gramatika ryze ukrajinská, např.: „- Да как же очутилося у вас княжеское дитя? Расскажите мне, ради бога! — спросил я с удивлением. - Нехай вам, добродию, Микитовна розкаже... Вы бачилы отам, за Трубайлом, погориле село“11 Povídka je podepsána pseudonymem К. Дармограй (K. Darmograj).
4. 2. Vzpomínky na studentská léta Cenným zdrojem Ševčenkových autobiografických zážitků je povídka Художник (Chudožnik).
10
Ševčenko, Taras: Povne zibrannja tvoriv u šesty tomach, tom tretij, dramatyčni tvory, povisti,
Vydavnyctvo Akademiji nauk URSR, Kyjiv 1964, str. 178. 11
Ševčenko, Taras: Povne zibrannja tvoriv u šesty tomach, tom tretij, dramatyčni tvory, povisti,
Vydavnyctvo Akademiji nauk URSR, Kyjiv 1964, str. 185. „Ale jak se u vás ocitlo knížecí dítě? Povězte mi o tom, proboha!“ udiveně jsem se zeptal. „Ať vám to, dobrodinče, poví Mikitovna… Viděl jste tam, za Trubajlem, shořelou vesnici?“
16
4. 2. 1. Художник Rukopis povídky se datuje k r. 1856. Poprvé byla povídka vytištěna v časopise Киевская старина (Kyjevskaja starina) r. 1887. Povídka je cenným svědectvím Ševčenkových studií v Petrohradě. Skládá se ze dvou částí. Na počátku autor vyslovuje ideu umělce spojeného s lidem a jeho tužbami, která je však v rozporu s životními podmínkami a řádem. První část vypráví o mladém chlapci – nevolníkovi, v němž vypravěč rozpozná malířské nadání, a díky stykům s vlivnými umělci se chlapce podaří vykoupit. Ten potom nastupuje na Akademii umění v Petrohradě. Zde se odráží přímo Ševčenkova historie. Druhá část povídky je
tvořena dopisy mladého umělce svému
mecenášovi. Popisuje své studium na Akademii umění, zápal pro malování a pro poznání. Kromě toho ve svých dopisech píše o významných umělcích té doby, Ševčenkových dobrodincích – o K. P. Brüllowovi, V. A. Žukovském, O. G. Venecianovovi – a také o jeho přátelích V. I. Šternbergovi, G. K. Michajlovovi, K. I. Joachimovi atd. Další příhody popisované v dopisech odrážejí naopak zkušenosti, kterých za svůj život Ševčenko nabyl. Do života talentovaného a do té doby úspěšného umělce se připlete dívka Paša. Umělec si ji oblíbí a snaží se ji vzdělat, dokonce naváže styky s její rodinou. Paša se však stane obětí hulvátského praporčíka. Umělec je do Paši zamilován, a proto se mu jí zželí, a i přese všechno se s ní ožení. Jenže aby se postaral o rodinu, musí umění vyměnit za řemeslo, takže se studiem na Akademii je konec. Vztah s Pašou nakonec přivede umělce nejen k chudobě, ale dokonce až do blázince, kde i umírá. Podobný osud postihl některé Ševčenkovy současníky. „Nakonec možná i on jako všichni géniové upíše svou křehkou, citlivou duši nějakému ďáblu v sukních. Ještě dobře, jestli – jako kdysi Sokrates nebo Poussin – unikne nakonec chytře ze spárů své Xantipy a půjde svou cestou; jestli ne, pak ať se nadobro rozloučí s uměním i vědou, s poezií a všemi krásami života… Jak by to bylo krásné, kdyby se tihle géniové obešli bez rodinného
17
štěstí. Kolik velkých děl by nezmizelo v kalné tůni rodinných všedností a zachránily se pro poučení a potěchu lidstva…“12 Ševčenko kromě pravdivých událostí zachycuje především také myšlenky mladého studenta, plného ideálů a vznešených představ. Jazyk této povídky je tentokrát spisovný, vzhledem k tomu, že se celý děj odehrává v prostředí petrohradské inteligence.
4. 3. Vzpomínky na cesty po Ukrajině Mezi tento druh povídek můžeme zařadit např. dílo Музыкант (Muzykant).
4. 3. 1. Музыкант Rukopis povídky byl napsán r. 1855, první publikace vyšla r. 1882 v kyjevských novinách Труд (Trud). Povídka vyšla také r. 1887 v časopise Киевская старина (Kyjevskaja starina). Autor se ocitá ve městě Priluki, když se dozvídá, že v sousední vesnici se pořádá velký bál. Autorův hostitel Ivan Maximovič se rozhodne tento bál navštívit a autora bere s sebou. Společnost je tvořena především maloměšťáky, výzdoba je okázalá a autor se v tomto prostředí necítí příliš dobře, až do doby, kdy začne hrát orchestr. Mezi muzikanty zde vyniká violoncellista, který hru zvládá bravurně. Autor je jeho hudbou okouzlen a nechápe, že nikdo v sále jeho umu netleská. Nehledě na ostatní tedy hlasitě aplauduje, i když sám. Vzápětí se dozvídá, že mladík je nevolník a celé seskupení je nevolnický orchestr. V zahradě se autor s muzikantem setká a ten mu vřele děkuje za projev uznání. Oba muži si velmi porozumí a stávají se přáteli. Mladík se jmenuje Taras Fjodorovič a vypráví, že mu sice bylo umožněno vzdělávat se v hudbě v Berlíně, nicméně stále je nevolníkem, i když mu jeho pán
12
Ševčenko, Taras: Umělec, Vyšehrad, Praha 1974, str. 69.
18
přislíbil, že ho propustí. Autor Tarasovi nabídne, že pokud svému pánovi napíše dopis, sám ho odevzdá do správných rukou. A tak se i stane. Druhý den se autor chce vrátit do města Priluki a Taras ho doprovází. Cesta ale vede oklikou kolem farmy Antona Adamoviče, jehož rodina se s Tarasem přátelí. A tak si udělají menší přestávku. Anton Adamovič a jeho žena Marjana Akimovna jsou srdeční lidé, kteří si váží všech lidí stejně, a proto je jim jedno, že Taras je nevolník. I když sami děti nemají, vychovávají dvě malá děvčátka Tarasova pána – Lízu a Natašu. Všichni se rychle spřátelí a stráví na farmě příjemné chvilky. Po pár dnech se autor s Tarasem loučí s tím, že mu Taras musí všechno psát a že se jistě brzy shledají. Bohužel, sám autor netuší, že než se s přítelem setká, uběhne dvacet let (Ševčenkovo vyhnanství). Po této době se tedy autor vrací do Priluk, kde se setká se svým dřívějším hostitelem Ivanem Maximovičem, ze kterého je teď už stařeček. Rozprávějí spolu a přijde samozřejmě řeč i na Tarase. Ivan Maximovič u sebe přechovává dopisy, které Taras autorovi sice posílal, ale které se k němu nikdy nedostaly. Z dopisů se autor dozvídá o tom, jak Taras působil v Petrohradě, s orchestrem sklízel velké úspěchy, ale také o tom, že Tarasův pán zemřel dřív, než mu stačil dát svobodu, a taktéž jeho manželka je již po smrti. Tarasův sen se rozplynul, když se stal majetkem jistého generála Arnovského. S tímto člověkem se Tarasův osud několikrát proplete. Poprvé se o něm dozvídá v petrohradské nemocnici, kam se dostane kvůli vysílení organismu. Setká se zde se ženou, starou známou mademoiselle Tarasevič, která byla schovankou zmíněného generála. Byla taktéž nadanou hudebnicí a velmi stála o to následné rozvíjení své kariéry. Kvůli tomu se ale musela stát milenkou Arnovského. Otěhotněla a, bohužel, porodila mrtvé dítě. Po porodu onemocněla a ocitla se ve stejné nemocnici jako Taras. Zde také zemřela. Z jejího vyprávění je patrné, že generál Arnovskij je bezohledný člověk, ke všemu pokleslých mravů. Ke svému bohatství se dostal výhodným sňatkem se starou vdovou, kterou přivedl do hrobu. Arnovskij ve veřejné dražbě koupí majetek mrtvého Tarasova pána, a tak mu děvčátka Líza a Nataša připadnou do opatrování. Anton Adamovič mu však dá jen nebojácnou Lízu. Když je Líze sedmnáct let, je víceméně přinucena se za generála provdat. 19
Ovšem stane se to, co by málokdo čekal. Líza se ujme správy majetku, a dokonce od manžela při první příležitosti uteče s mladým husarem. Starému Arnovskému tak nezbude skoro nic, krom malé renty. Když se toto dozvídá Taras, je mu na jednu stranu líto Lízina osudu, na druhou stranu Arnovský konečně pyká za své hříchy. Díky Líze se navíc Taras stává svobodným člověkem. Nakonec se ožení s Natašou a všichni šťastně žijí na farmě. Hlavním tématem povídky Музыкант (Muzikant) je již na první pohled kritika nevolnictví a svévůle statkářů. V životním příběhu Tarase Fjodoroviče opět spatřujeme některé podobnosti s životem samotného Ševčenka. Ševčenko se snaží ukázat, že porobený člověk nemusí mít zákonitě porobenou duši. Stejně jako Ševčenko, i Taras Fjodorovič najde cestu k umění, k lásce pro vše krásné, k ušlechtilosti. Naproti tomu ukazuje ubohost mravů, a někdy dokonce i krutost statkářů a jiné záporné stránky – oněch lidí, kteří se vyvyšují nad ostatní, byť pro to není sebemenší důvod (vše je nejlépe popsáno na příkladu mademoiselle Tarasevič). Ševčenko také poukazuje na přízemnost a maloměšťáctví ukrajinských statkářů, které je patrné např. v popisu bálu. „Некий ученый муж, кажется, барон Боде, поехал из Тагерана к развалинам Персеполиса и описал довольно тщательно свое путешествие до
самой
долины
Мардашт.
Увидевши
же
величественные
руины
Персеполиса, сказал: «Так как многие путешественники описывали сии знаменитые развалины, то мне здесь совершенно нечего делать.» Я тоже могу сказать, глядя на провинциальный бал...“13 Povídka má složitou strukturu. Je psána v ich formě, nicméně velká část je prolínána dopisy Tarase Fjodoroviče nebo zápisy Ivana Maximoviče. Jazyk povídky je svižný, v čemž se poněkud odlišuje od jiných Ševčenkových povídek.
13
Ševčenko, Taras: Povne zibrannja tvoriv u šesty tomach, tom tretij, dramatyčni tvory, povisti,
Vydavnyctvo Akademiji nauk URSR, Kyjiv 1964, str. 216. „Kterýsi vzdělaný muž, myslím, že baron Bode, cestoval z Tageránu k rozvalinám Persepole a popsal vcelku důkladně svou pouť až do údolí Mardašt. Když uviděl ony impozantní ruiny Persepole, řekl: „Jelikož mnozí cestovatelé již tyto skvělé rozvaliny popsali, naprosto zde nemám co dělat.“ To samé mohu říct , když pozoruji maloměšťácký bál…“
20
V povídce také figurují jména známých osobností té doby, jako např. skladatel M. I. Glinka (1804 – 1857) nebo violoncellista Adrien-François Servais (1807 – 1866).
4. 4. Vzpomínky na vyhnanství Ke vzpomínkám na vyhnanství se váže např. povídka Близнецы (Blizněcy) nebo povídka Варнак (Varnak)
4. 4. 1. Близнецы Povídka byla napsána r. 1855, poprvé byla publikována v časopise Киевская старина (Kyjevskaja starina) v r. 1886. Na začátku povídky se neznámá žena spustí s vojákem z pluku, následně porodí dvojčata a zanechá je před chalupou setníka Nikifora Fjodoroviče a Praskovji Tarasovny Sokirových, kteří žijí v malé ukrajinské vesnici. Sama se pak utopí v řece. Sokirovi jsou starší bezdětní manželé, a proto, když najdou novorozeňata před svými dveřmi, rádi se jich ujmou. Děti dostanou jména Savvatij (Vaťa) a Zosim (Zosja) a jsou si podobní k nerozeznání. Vyrostou v milujícím prostředí a jsou vychováváni ve slušné a pracovité mladíky. Do doby než se cesty bratrů rozdělí, jsou oba hodní synové. Pak ale Savvatij nastupuje na gymnázium a Zosim na vojenské učiliště. Od toho momentu se životy bratrů začínají ubírat naprosto odlišnými cestami. Savvatij se rád učí, má smysl pro umění i hudbu. Obdivuje ukrajinské velikány jako Kotljarevkého nebo Gogola, výborně hraje na housle, a dokonce se i pokouší malovat. Je otevřen vědění ve všech směrech a stává se velmi vzdělaným člověkem. Kromě toho si také zachovává lidskou slušnost a snaží se nepřidělávat rodičům starosti. Po ukončení gymnázia nastupuje na fakultu medicíny na Kyjevské univerzitě a stává se lékařem. Zato Zosim se ve škole naučí akorát samým zlozvykům. Stává se z něj karbaník, který věčně vězí po krk v dluzích, a kromě toho také velmi holduje alkoholu a střídá ženy. Po škole nastupuje do služby a jednou z prvních věcí, která se mu podaří, je to, že jednu svou milenku přivede do jiného stavu. Je nucen se s ní oženit a přestěhovat se, ale o svou rodinu se nestará, neplatí 21
peníze a vlastně skrývá, že je vůbec ženatý. S rodiči komunikuje pouze v případě, že nutně potřebuje další peníze. Zosim se seznámí s bohatou dívkou a chce se s ní oženit, aby získal její věno. Zjistí se ale, že Zosim je už ženatý, je degradován a poslán do Orské pevnosti. Po ukončení studia na univerzitě se Savvatij dostává taktéž do orenburských stepí, kde si musí odsloužit několik let za to, že studoval za veřejné peníze. Zde se i s bratrem setká. Najde ho ve zbědovaném stavu ve špinavých kasárnách. Šťastné rodinné setkání se však nekoná, Zosim po bratrovi požaduje jen další peníze. Po nějakém čase se Zosim vrací do rodné chalupy. Nikifor Fjodorovič je už po smrti, takže v chalupě žije jen Praskovja Tarasovna. Zosim udělá z domu hráčské doupě, hýří se svými kumpány a prohlubuje své dluhy. Savvatij je nucen přijet a udělat nutná opatření. Zosim je vyhnán z domu a Savvatij se vrací zpět do stepí. Zosim se posléze ještě jednou vrací domů již jako trhan a bezdomovec. Opět vyžaduje peníze, které následně propíjí. Jednou ráno ho najdou mrtvého v příkopě. Naproti tomu Savvatij pokračuje ve své praxi lékaře a seznamuje se s mladou dívkou, se kterou se také ožení. Ševčenko ve své povídce opět popisuje ukrajinské reálie – vesnici, poměry na ní… Stěžejním motivem této povídky se jeví vojenský život. Z toho, jak jej Ševčenko vykresluje (pitky, hazard, dluhy…), je zřejmá jeho antipatie k životnímu stylu vojáků. Ševčenko kritizuje výchovu ve vojenských školách za dob panování cara Mikuláše I., která v chlapcích rozvíjela plytké charaktery, přičemž vzdělání nebylo příliš vysoké. Špatné návyky pak mladí muži směle rozvíjeli ve svých plucích. Tento námět není pro Ševčenka ojedinělý. V samotné povídce se s ním setkáváme opakovaně. Nejprve hned na začátku povídky, kdy důstojník na jedné ze zastávek svého pluku přivede do jiného stavu neznámou ženu a zanechá ji osudu. Ta sice porodí dvojčata, ale ze zoufalství se zabije. Stejný motiv nalezneme např. v Ševčenkově poemě Катерина (Kateryna). O několik let později se Zosim v podstatě stává svým otcem, když se chová stejně nezodpovědně. Vrátíme-li se ještě k povídce Княгиня (Knjaginja), opět nalezneme dragounského důstojníka, který oplývá všemi uvedenými nešvary, jako hrdina povídky Близнецы (Blizněcy). Pokud se zaměříme pouze na motiv 22
„zkaženého vojáka“, okrajově se vyskytuje i např. v povídce Художник (Chudožnik), kdy praporčík svede Pašu a odmítá přijmout zodpovědnost. Zdá se tedy, že Ševčenkova představa o vojácích je dost typizovaná. Co se týče autobiografie, v povídce Близнецы (Blizněcy) je jí věnována značná část. Veškeré vyprávění Savvatije Sokiry, který odchází sloužit do stepi, je záznamem autorových vzpomínek. Místa jako Orenburg a Orsk Ševčenko velmi dobře znal. Dále Ševčenko popisuje expedici napříč stepí až k Aralskému jezeru, které se sám účastnil. Všechno toto vyprávění je tedy autentické. Přesvědčit se o tom můžeme poměrně lehce v různých dopisech apod. Ševčenko např. v povídce popisuje příhodu s požárem ve stepi. Obraz s názvem Пожежа в степу (akvarel, 1848) Ševčenko skutečně namaloval. „…Пожар был всe ещe впереди нас, и мы могли видеть только один дым, а пламя ещe не показывалось из-за горизонта. С закатом солнца начал освещаться горизонт бледным заревом. С приближением ночи зарево краснело и к нам близилось... Чудная, неописанная картина! Я всю ночь просидел под своею джеломейкою и, любуясь огненною картиною, вспоминал нашего почтенного художника Павлова...“14 Povídka má opět zvláštní podobu. Zpočátku je vyprávění vedeno klasickou er formou, poté se objevuje forma dopisu, deníku a nakonec také vyprávění v ich formě, kdy se dozvídáme, že autor je blízkým přítelem rodiny Sokirových. Jazyk povídky je stylizovaný. Zatímco vesničané mluví prostou mluvou, vzdělaný Savvatij se vyjadřuje spisovně. Naproti tomu v mluvě Zosimy lze najít různé hovorové výrazy a slang. Jak již bylo zmíněno, v povídce najdeme také odkazy na existující ukrajinské osobnosti. Zmíněni jsou např. H. S. Skovoroda (1722 – 1794), I. V. Levanda (1734 – 1814), N. V. Gogol (1809 – 1852) a jeho Mrtvé duše.
14
Ševčenko, Taras: Povne zibrannja tvoriv u šesty tomach, tom četvertyj, povisti, Vydavnyctvo
Akademiji nauk URSR, Kyjiv 1964, str. 107. „... Požár byl ještě před námi a my jsme viděli samý dým, ale plamen se na horizontu ještě neukázal. Při západu slunce se horizont začal osvěcovat bledou září. Ve tmě záře rudla a blížila se k nám... Zázračný, nepopsatelný obraz! Celou noc jsem seděl ve svém stanu, kochal se ohnivým obrazem a vzpomínal na našeho váženého malíře Pavlova ...“
23
I. P. Kotljarevskému (1769 – 1838) a jeho Eneidě je v povídce dokonce věnováno několik stran. Dvojčata jej osobně znají.
4. 4. 2. Варнак Povídka byla napsána na přelomu let 1853 a 1854. V rukopise ovšem najdeme r. 1845. Tento rok je však fiktivní. Ševčenko v povídce popisuje orenburský kraj a taktéž Volyň a Podillja na Ukrajině. Ukrajinské oblasti Ševčenko navštívil až r. 1846, kdy byl členem Kyjevské archeografické komise15. V Orenburské oblasti se pak ocitl až v době svého vyhnanství, tedy po r. 1847. Těžko tedy mohl popisovat tato místa dříve, než je navštívil. Poprvé byla povídka publikována v časopise Киевская старина (Kyjevskaja starina )r. 1886. Povídka začíná autorským vstupem. Ševčenko zde popisuje mohutnost ruské země a její bohatství – zemi, kde „teče mléko a med“. A klade si otázku: jak je možné, že lidé v této zemi žijí tak bídně a uboze? Děj, který následuje, dává na tuto otázku odpověď. Autor je nucen nějaký čas trávit ve vesnici Соляна Защита (Soľana Zašita), která se nachází v Orenburské oblasti. Zde se setká se starcem, který ho na první pohled zaujme nejen svým vzhledem, ale také pobožností. Dozvídá se, že je to bývalý trestanec, který se později ve vesnici usadil. Autor se s ním seznámí a stanou se dobrými přáteli. Jednoho dne stařec autorovi vypráví, proč se vlastně dostal do vězení. Kirill se narodil na Ukrajině a v raném dětství se stal sirotkem. Starat se o něj začala sousedka, která měla o něco starší dceru, ke které Kirill přilnul jako k vlastní sestře. Když byl dostatečně velký, začal chodit do školy k popovi. I když mu učení šlo velmi dobře, stejně ho pop nazýval hlupákem a lenochem a také ho bil. Kirill proto často utíkal. Jednou ho na poli našel muž a odvedl na sousední statek polské hraběnky, kde začal Kirill sloužit u správce statku. Po čase se hraběnka rozhodla, že z Kirilla udělá společníka pro svého syna Boleslava, který byl asi stejně starý jako Kirill. Boleslavovou vychovatelkou byla slečna Magdalena. Kirill
15
Київська археографічна комісія; archeografie – disciplína pomocných věd historických,
zabývá se studiem otázek vydávání písemných historických pramenů.
24
byl na rozdíl od Boleslava vnímavý a měl chuť se učit, a proto si ho Magdalena velmi oblíbila a ve volném čase ho učila francouzsky a italsky. Stali se z nich velcí přátelé. Naproti tomu Boleslava nic nebavilo, učil se špatně a nerostlo z něj nic dobrého. Tak Kirill vyrůstal na statku, a přestože pocházel z obyčejného lidu, stal se velmi vzdělaným a oceňoval umění. Náhodou se znovu setkal se svou kamarádkou z dětství, se svou „sestrou“, která se mezitím provdala, porodila dcerku, ale muž od ní utekl. Žila se svou Marysou v chudobě. Kirill se rozhodl, že jim pomůže, Marysu bude učit a až vyroste, vezme si ji za ženu. A tak léta plynula. Mladý Boleslav studoval na univerzitě ve Vilně (kam se jen s obtížemi dostal) a krom toho cestoval po Evropě. Když už neměl dost peněz, vrátil se na statek. Doma se setkal s Marysou, což se dívce stalo osudným. Boleslav zhanobil její čest. Když se Kirill vše dozvěděl, napadl hraběte, nicméně mužici ho přemohli a zamkli ve sklepě. Když hrabě znovu odjel, byl konečně Kirill propuštěn a ze statku utekl. V krčmě se setkal se zbojníky, kteří se mu zalíbili, a přidal se k nim. A tak se sám stal zbojníkem, dokonce králem zbojníků. Se svou družinou přepadal bohaté a jejich majetek rozdával chudým s přesvědčením, že dělá správnou věc. Všichni vesničané za ním stáli, protože Kirill byl jediný člověk, který hájil jejich zájmy proti svévůli pánů. Jednou Kirillova družina přepadla kočár, ve kterém seděl hrabě Boleslav. Byl velmi vystrašený, ale Kirill se nad ním slitoval a nechal ho jít. Kirill začal uvažovat o tom, co vlastně dělá, a že je přece jen zločinec. Pomalu v něm zrála myšlenka všeho zanechat. Vleklá nemoc ho jen utvrdila v tom, že by se měl stáhnout do ústraní a pokusit se odčinit své hříchy. Když se konečně vyléčil, rozhodl se navštívit slečnu Magdalenu. Jenže když na ni čekal v krčmě, přišli mužici hraběte a zajali ho. Byl opět vsazen do sklepa a tam téměř zemřel hladem a žízní. Tak se mu hrabě odvděčil za jeho dřívější milosrdenství. Na pomoc Kirillovi sice přišla jeho družina, ale založili při tom požár a mnoho lidí zemřelo. Takto vykoupená svoboda Kirilla vůbec netěšila, nedokázal žít s hříchem, a tak se šel sám udat. Poté strávil asi dvacet let ve vězení. Jasným tématem povídky je nevolnictví a zlo, které umožňuje. V této povídce se opravdu velmi silně projevuje nevole vůči šlechtě a jim podobným 25
vykořisťovatelům. Kirill je od přírody inteligentní, ale místo toho, aby byly jeho vědomosti rozšiřovány, pop ho jen ponižuje. Nebýt osvícené bytosti v podobě slečny Magdaleny, Kirill by nejspíše nikdy nedostal ani možnost dostat se blíže k poznání v jakékoli formě. Jakožto obyčejný vesničan je totiž přehlížen, přestože je schopný. I když se celý život Kirill snaží vyhýbat konfliktům, stejně ho může pán kdykoli potrestat. Kirill, stejně jako další tisíce prostých lidí, svůj život neovládá. To vše nakonec vede k pocitu beznaděje, protože zjišťuje, že ať se chová sebelépe, nemá to na nic vliv. Přirozeně tedy dospěje k myšlence, že je potřeba konečně převzít moc a kontrolu do svých rukou. „Прошел только месяц, и я сделался настоящим разбойником. Правда, я никого не убивал, зато немилосердно грабил богатых жидов и шляхту и всякого, кто проезжал в богатом экипаже... Шайка моя быстро увеличивалась, так что по прошествии четырех месяцев у меня уже было более сотни удалых голов; с такою силой я брал уже смелость нападать открыто на господские дома, и не без успеха, потому что крестьяне изменяли своим тиранам.“16 Jak je uvedeno v úryvku, toto rebelantství si samozřejmě nacházelo mnoho sympatizantů z řady rolníků. Lid měl už dost bídy, špíny, vykořisťování a nespravedlnosti. Při psaní postavy Kirilla se Ševčenko nechal inspirovat skutečnou osobou – Ustymem Jakymovyčem Karmaljukem (1787 – 1835). Karmaljuk pocházel z rolnické rodiny a celý život bojoval proti šlechtě a ruskému útlaku. V letech 1813 – 1835 vedl povstání na Podillji. Maxim Gorkij (1868 – 1936) ho nazval „ukrajinským Robinem Hoodem.“ Kirill si však po čase začne uvědomovat, že nečiní dobro, ale opět jen plodí zlo. Celý problém spočívá v nastavení společnosti a nelze ho vyřešit tím, že jednou za čas oloupí boháče. Myšlenky na to, že vlastně činí hřích, v něm zrají 16
Ševčenko, Taras: Povne zibrannja tvoriv u šesty tomach, tom tretij, dramatyčni tvory, povisti,
Vydavnyctvo Akademiji nauk URSR, Kyjiv 1964, str. 162. „Už po jednom měsíci se ze mě stal opravdový zbojník. Sice jsem nikoho nezabíjel, ale zato jsem nemilosrdně okrádal židy, šlechtu a každého, kdo projížděl v bohatém kočáře… Moje banda se rychle rozrůstala, takže po čtyřech měsících už sčítala více než stovku udatných bojovníků. S takovou silou jsem už směle napadal panské domy, a to úspěšně, protože rolníci své tyrany zrazovali.“
26
dlouho. Zlom nastane v momentě, kdy Kirilla jeho druhové přijdou zachránit a naprosto barbarsky přitom zlikvidují každého, kdo jim přijde do cesty. Kirill vidí, jaké hrůzy se dopustili a cítí se za toto neštěstí zodpovědný. Dobrovolně si tedy volí trest v podobě vězení. Téma nevolnictví se v Ševčenkových dílech objevuje poměrně často a není divu. Povídka Варнак (Varnak) však na rozdíl od ostatních vyznívá velmi naléhavě. Ševčenko klade důraz na to, že žádný člověk není podřadný a že každý si zaslouží osobní přístup podle svých opravdových schopností – ať je pán či prostý vesničan. Zároveň Ševčenko prohlašuje rovnoprávnost a bratrství mezi lidmi. Výrazným motivem v povídce je chudoba. Ta jde často ruku v ruce se špínou a pokleslostí. Autor však schválně vyzdvihuje obydlí Kirrilovy přítelkyně z dětství. Často píše, že chalupa byla sice chudobná, zato však čistá a upravená. Zdá se, jakoby Ševčenko chtěl takto ospravedlnit zažitý obraz bídných nevolníků a zdůraznit, že chudoba lidi nemusí nutně měnit ve zvířata, ale že rozhodnutí je na každém zvlášť. Povídka je psána svižným jazykem, dialekt se objevuje jen zřídka, především v přímé řeči.
4. 5. Shrnutí Ševčenkovy povídky z let 1853 – 1857 se vesměs všechny zabývají podobnými tématy. U různých povídek pak většinou do popředí vystupuje jedno konkrétní téma. Témata by se dala rozdělit takto: problémy nevolnictví, kritika vojenské služby, kritika pokleslé morálky, téma umění, téma ukrajinské vesnice. Uvedená témata od sebe nelze striktně oddělit, často jsou provázána. Kromě toho povídky spojuje také to, že v nich autor zaznamenává vlastní zážitky. Jazyk povídek není složitý. Autor dodává textu na autentičnosti tím, že často používá ukrajinské výrazy. V přímé řeči pak můžeme najít vyloženě ukrajinštinu, která je však přepsána ruskou azbukou. Otázkou je, nakolik ruští čtenáři těmto pasážím rozuměli.
27
Děj je často prokládán autorovými vstupy, což může odvádět pozornost od hlavního textu, nicméně právě tyto vstupy jsou nejcennějšími zdroji pro pochopení autora a poznání jeho života. V textech jsou velmi často zmiňovány známé osobnosti uměleckého světa, ať už ruského nebo evropského. Povídky jsou tedy směřovány vzdělanému čtenáři. Jako Ševčenkův záměr se jeví právě to, že chtěl ukázat ukrajinské reálie lidem od těchto reálií vzdáleným, ať už se jedná o bídu, neurovnané poměry, vykořisťování poddaných, nebo o krásu a čistotu ukrajinské přírody, národní písně či dobrosrdečnost lidu. V povídkách lze také často najít historické vstupy. Autor často mluví o velikánech ukrajinského národa nebo přímo o dějinách určitého místa, které je zrovna v povídce zmiňováno. O období prózy se Ševčenko vyjádřil také v dopise přítelkyni V. N. Repninové: „…Nemnoho času přešlo, ale se mnou se toho událo přinejmenším dost; někdejšího naivně nadšeného básníka byste ve mně už nepoznala, kdepak, jsem teď rozumný, až příliš; jen si představte! Během skoro tří let ani jedna idea, ani jeden vznešený záměr – jen próza a próza, nebo lépe řečeno, step a step!“17
17
Ševčenko, Taras.: Bílé mraky, černá mračna (výbor z díla), Československý spisovatel, Praha
1977, str.86 (úryvek z dopisu).
28
5. Poezie Ševčenkova poezie je v drtivé většině psána ukrajinsky. I zde se ale najdou výjimky v podobně rusky psaných poem Слепая (Slěpaja) a Тризна (Trizna).
5. 1. Слепая Poema byla dokončena r. 1842. Ševčenkovým původním záměrem bylo napsat drama Слепая красавица (Slěpaja krasavica) v ruském jazyce, ale není známo, že by ho dokončil. Naopak vznikla právě dramatizovaná poema Слепая (Slěpaja), tudíž Ševčenko své plány nejspíš pozměnil. Dlouhá léta se usuzovalo, že se poema ztratila, ovšem po Ševčenkově smrti se nakonec našla u N. I. Kostomarova a r. 1886 byla otištěna v časopise Киевская старина (Kyjevskaja starina). Hlavní hrdinka Slepá vyrůstala jako sirotek v cizí rodině, a když dospěla, uvěřila pánovi a zhřešila. Pán (v textu дидыч – statkář, který získal ohromný majetek na základě glejtu; právo na tento majetek bylo dědičné) odjel a Slepá mezitím porodila dceru Oksanu. Celý svůj život pak zasvětila jen Oksaně a doufala, že až se pán vrátí, přijme své dítě. To, že se stala svobodnou matkou, samozřejmě vedlo k jejímu vyloučení ze společnosti a k posměchu. Od žalu a slz pak žena právě oslepla. Když se po létech pán vrátí, skutečně se ke své dceři přihlásí a vezme ji k sobě do domu. Slepá se sice nesmí k dceři přibližovat, ale je ráda, že dcera konečně okusí blahobyt. Pán ovšem Oksanu zavře v pokojích a ta nesmí ani vycházet. Sice má kolem sebe přepych, ale postrádá svobodu. Když Oksana začne ze zahrady slýchávat zpěvy milého kozáka, začne přemýšlet o útěku. Ale pán dá kozáka zabít. Oksana se pomstí – pána podřeže, celý jeho majetek podpálí a sama se nakonec vrhne do ohně. Témata svedené ženy a svévůle pána jsou pro Ševčenka typická. V různých obměnách se s nimi setkáváme jak v poezii (např. poema Катерина Kateryna), tak v próze (např. povídka Княгиня - Knjaginja). Tyto případy končí většinou tragicky a ani poema Слепая (Slěpaja) není výjimkou, nicméně jeden 29
hlavní odlišující znak zde najdeme. Hlavní hrdinka mlčky netrpí. Ještě před tím, než ukončí svůj život, rozhodne se všechny křivdy pomstít. Poema je dramatizovaná, což znamená, že je rozdělena na pasáže, které patří přímo k promluvě buď Oksany, nebo její matky. Poema je ovlivněna romantickou byronskou povídkou, zvláště pak ruskou poemou 20. – 30. let 19. století. Podobnými díly jsou např. poema Полтава (Poltava) A. S. Puškina (1799 – 1837) nebo poema Безумная (Bězumnaja) I. I. Kozlova (1779 – 1840). Ševčenko se nechal inspirovat jak tématem, tak výstavbou poemy.
5. 2. Ševčenko a kněžna Repninová Jak již bylo zmíněno, od r. 1843 do svého zatčení Ševčenko putoval po rodné Ukrajině. Zde se spřátelil s rodinou ruského generála a hrdiny Napoleonských válek - s rodinou knížete Nikolaje Grigorjeviče Repnina – Volkonského (1778 – 1845). Seznámení s touto váženou rodinou nebyla náhoda. Ševčenkova pověst coby „kobzara“ se po Ukrajině dávno rozletěla. Kníže Repnin pozval Ševčenka do svého domu, aby mu umělec vyhotovil podobiznu. Všichni si Ševčenka velmi oblíbili, a tak strávil celou zimu 1844 – 1845 v domě Repninových. Ševčenkovou
velkou
obdivovatelkou
byla
dcera
knížete,
Varvara
Nikolajevna Repninová (1808 – 1891). Kněžně v té době bylo již přes třicet let, ale i přesto byla stále svobodná. Mezi ní a Ševčenkem vzniklo hluboké porozumění. Těžko říct, jestli tento cit přerostl v lásku. Některé publikace tvrdí, že i když ani jeden veřejně nikdy nic nepřiznal, přece jejich vztah byl více než přátelský. Jiné naopak tvrdí, že i když kněžna o Ševčenka stála, básník její city neopětoval. Láska těchto dvou lidí by ale ani nemohla být nikdy naplněna, protože protikladnější pár by bylo těžké najít. Na jedné straně vzdělaná, bohatá a urozená kněžna z přední ruské aristokracie, na straně druhé ještě nedávno nevolník, byť geniální, přesto s velkými mezerami ve vzdělání. Na jedné straně uhlazené chování a noblesa, na straně druhé divokost. Po příjezdu na Ukrajinu se Ševčenko stal členem tzv. spolku „močimordů“. Podstata tohoto spolku spočívala v tom, že se pořádaly okázalé pitky, na kterých 30
se jeho členové zpíjeli (od toho i název – „smáčet mordu“). Ševčenko, mírně řečeno, zabředl do tohoto morálního bahna a nebýt kněžny Repninové, jeho talent mohl nadobro vyprchat. Kněžna si byla Ševčenkových nedostatků a poklesků velmi dobře vědoma, nicméně od něj nikdy neodtáhla pomocnou ruku. To, že Ševčenko našel spřízněnou duši, která vnímala umění i život stejně, jej pravděpodobně zachránilo. A tak se opět začal věnovat umění a doplňovat si vzdělání. I když kněžna Ševčenka krotila, nepodařilo se jí uchránit ho před alkoholem nadobro. Ševčenkovy excesy se stupňovaly, až se rozhodl sám odejít. Kněžna ho však i v dopisech nabádala, aby se věnoval ušlechtilým záležitostem. Když Ševčenka zavřeli a následně poslali do vyhnanství, byla to právě kněžna Repninová, která se nejvíce snažila o jeho propuštění, i když dlouho byly její snahy marné. Když konečně Ševčenka propustili díky přímluvě hraběte Tolstého, stála za vším opět kněžna. Po návratu z vyhnanství Ševčenko jako první navštívil kněžnu, která byla jeho vzezřením velmi zaskočena a nemohla jej ani poznat. Tak negativně se na Ševčenkovi léta vyhnanství podepsala. Kněžna Repninová a Ševčenko zůstali přáteli až do konce básníkova života.
5. 2. 1. Тризна Poema byla napsána r. 1843 a vešla v cyklus básní Три літа (Try lita). Poprvé byla vytištěna v r. 1844 v časopise Маяк (Majak, pod názvem Бесталанный - Běstalannyj), i když byla dost upravena cenzurou. Jiná Ševčenkova díla z let 1843 – 1847 vůbec otištěna nebyla, protože byla velmi revolučně a proti-carsky laděna. Na druhou stranu, Ševčenko ani nečekal, že by tyto básně byly legálně publikovány, a tak je šířil tajně. Poema je věnována výhradně kněžně Repninové a z toho důvodu je i psána rusky. Kněžna totiž ukrajinštinu příliš neovládala.
31
Poema začíná slovy: На память 9-ого ноября 1843 года княжне Варваре Николаевне Репниной.18 Dále následuje věnování právě kněžně Repninové, ze kterého je patrné, jak si Ševčenko kněžny cenil: „Душе с прекрасным назначеньем Должно любить, терпеть, страдать, И дар господний, вдохновенье, Должно слезами поливать. Для вас понятно это слово!.. Для вас я радостно сложил Свои житейские оковы, Священнодействовал я снова И слезы в звуки перелил. Ваш добрый ангел осенил Меня бессмертными крилами И тихостройньши речами Мечты о рае пробудил.“19 Poté následuje úryvek z prvního listu svatého apoštola Petra, 1: 22 – 25: „Души ваши очистивше в послушании истины духом, в братолюбии нелицемерно, от чиста сердца друг друга любите прилежно: порождена не от семени нетленна, но не нетленна, словом живого бога и пребывающего во веки. Зане всяка плоть, яка трава, и всяка слава человеча, нко цвет
18
Ševčenko, Taras: Povne zibrannja tvoriv u šesty tomach, tom peršyj, poezii 1837 – 1847,
Vydavnyctvo Akademiji nauk USRS, Kyjiv 1964, str. 204. Na památku kněžně Varvaře Nikolajevně Repninové, 9. listopadu 1843. 19
Ševčenko, Taras: Povne zibrannja tvoriv u šesty tomach, tom peršyj, poezii 1837 – 1847,
Vydavnyctvo Akademiji nauk USRS, Kyjiv 1964, str. 204. „Duše s krásným posláním, musí milovat, trpět, soužit se, a dar boží, nadšení, musí zkrápět slzami. Vy rozumíte těmto slovům!... Kvůli Vám jsem s radostí odložil okovy svého života, znovu jsem sloužil bohoslužbu a slzy jsem ve hlásky přeměnil. Váš dobrý anděl zaclonil mě nesmrtelnými perutěmi a tichými řečmi ve mně sny o ráji probudil.“
32
травный: изсше трава и цвет ея отпаде. Глагол же господень пребывает во веки. Се же есть глагол, благовествованный в вас.“20 Po tomto úvodu již přichází na řadu vlastní báseň. Ševčenko zde zachycuje své nálady a pocity během svého prvního putování po rodné vlasti. Poslání básně je dobře patrné. Ševčenko zde prostřednictvím bezejmenného hrdiny prohlašuje ideje boje proti otroctví a despotismu, boje za svobodu a rovnost lidí, ideje patriotismu a připravenosti obětovat sama sebe. Pro hrdinu poemy je tedy charakteristický protest. Ševčenko se zhlédl v děkabristickém povstání r. 1825 a podporoval demokratická hnutí. Téma poemy nevzniklo náhodně, protože strýc kněžny Repninové byl právě děkabrista a celá rodina byla krutou porážkou povstání poznamenána. O hrdinovi poemy Ševčenko prozrazuje, že vyrostl v chudé rodině a brzy se stal sirotkem. Objevuje se také toužení hrdiny po rodné vlasti a snaha být jí jakkoli nápomocný. Tudíž se setkáváme s dalším dílem, které je prodchnuto Ševčenkovým osobním neštěstím. Např.: „Страдал несчастный сирота Вдали от родины счастливой И ждал конца нетерпеливо. Его любимая мечта – Полезным быть родному краю, – Как цвет, с ним вместе увядает!“21
20
Ševčenko, Taras: Povne zibrannja tvoriv u šesty tomach, tom peršyj, poezii 1837 – 1847,
Vydavnyctvo Akademiji nauk USRS, Kyjiv 1964, str. 205. „Když jste nyní v poslušnosti přijali pravdu a tak očistili své duše k nepředstírané bratrské lásce, z upřímného srdce vytrvale se navzájem milujte. Vždyť jste se znovu narodili, nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a věčné slovo Boží. Neboť ‚všichni lidé jako tráva a všechna jejich krása jako květ trávy. Uschne tráva, květ opadne, ale slovo Hospodinovo zůstává na věky. To je to slovo, které vám bylo zvěstováno v evangeliu.“ (český ekumenický překlad)
21
Ševčenko, Taras: Povne zibrannja tvoriv u šesty tomach, tom peršyj, poezii 1837 – 1847,
Vydavnyctvo Akademiji nauk USRS, Kyjiv 1964, str. 214. „Strádal sirotek nešťastný, daleko od milé vlasti, a netrpělivě čekal konce. Jeho milovaný sen – být užitečný svému rodnému kraji, jak květ s ním společně vadnout!“
33
Název poemy se odvíjí hned od prvních veršů, kdy dvanáct přátel každoročně pořádá tryznu za svého zemřelého druha.
34
6. Drama Ševčenko napsal několik dramat, ale zachovalo se jen málo z nich. Patří mezi ně Назар Стодоля (Nazar Stodoľa), který byl nejprve napsán v ruštině, ale pak byl samým autorem přeložen do ukrajinštiny; dále úryvek z dramatu Никита Гайдай (Nikita Gajdaj) a Песня караульного у тюрьмы (Pěsnja karauľnogo u tjurmy) z dramatu Невеста (Něvěsta). Kromě toho měl také Ševčenko v plánu napsat drama Слепая красавица (Slěpaja krasavica), ale poté si tento záměr rozmyslel a přetvořil ho na poemu Слепая (Slěpaja). Hovoří se také ještě o dramatu Данило Рева (Danylo Reva), nicméně nikdy nebylo postoupeno veřejnosti a rukopis již také neexistuje.
6. 1. Úryvek z dramatu Никита Гайдай Dnes již existuje jen část III. dějství. Rukopis pochází nejspíše z r. 1841 a poprvé bylo drama otištěno v časopise Маяк (Majak) r. 1842. V tomto úryvku se setkáváme s Nikitou, Marjanou a její matkou Katerinou. Úryvek je převážně veršovaný a je z něj patrné, že děj se odehrává za časů války za osvobození pod velením hejtmana Bohdana Chmelnického (1595 – 1657). Kromě Chmelnického jsou v dramatu zmíněny ještě další historické postavy, jako polský král Vladislav IV. (1595 – 1648), Ivan Bogun (spolubojovník Chmelnického, kolem r. 1618 – 1664), Ostranica (hejtman, ? – 1638/1641) nebo Severin Nalivajko (vojevůdce, 1560 – 1597). Úryvek srší patriotismem. Když se Marjana zeptá Nikity, s kým soupeří o jeho srdce, Nikita odpovídá, že miluje Ukrajinu. „Украина милая моя! Моя Украина родная! Её широкие поля! Её высокие курганы! Святая прадедов земля! Люблю тебя, моя Украина...“22
22
Ševčenko, Taras: Povne zibrannja tvoriv u šesty tomach, tom tretij, dramatyčni tvory, povisti,
Vydavnyctvo Akademiji nauk URSR, Kyjiv 1964, str. 50.
35
6. 2. Песня караульного у тюрьмы Píseň pochází z dramatu Невеста (Něvěsta), které se však nedochovalo. Datuje se k r. 1841. Drama se mělo hrát v divadle, ale nikdy se uvedení nedočkalo, protože Ševčenko jej stále nedokončoval a nakonec nejspíš rukopis sám vyhodil. Soudí se, že toto drama vzniklo z dramatu Никита Гайдай (Nikita Gajdaj). Ševčenko tak z jisté zápletky vytvořil nové, samostatné drama. Námět dramatu je opět čerpán z ukrajinské historie. Odehrává se za časů Ivana Vygovského (? – 1664), který byl ukrajinským hejtmanem v letech 1657 – 1659. V písni se hovoří o vojevodovi, který táhl do boje, a jelikož byl velmi žárlivý, svou ženu doma řádně zamknul. Ale jí bylo po čase „smutno“, a tak vylezla oknem ven. Za rok se jí narodil syn Jan, přičemž vojevůdce se vrátil domů až za čtyři roky. V ukolébavce žena svému synkovi zpívá, že by byla raději, kdyby vojevoda ve válce zahynul a snědli ho vlci. Při psaní písně se Ševčenko inspiroval baladou polského spisovatele Adama Mickiewicze (1798 – 1855) s názvem Czaty a podtitulem Ballada ukraińska z r. 1829. I zde se setkáváme s vojevodou a nevěrnou ženou. Další inspirací byla balada Воевода (Vojevoda) z r. 1833 s podtitulem Польская баллада (Poľskaja ballada) od A. S. Puškina. Puškin zde imituje Mickiewicze a sám báseň imitací nazývá. Poprvé byla Песня... otištěna ve spisu Записки Отдела рукописей Всесоюзной библиотеки им. В. И. Ленина (Zapiski Otděla rukopisej Vsěsojuznoj bibliotěki im. V. I. Lenina) r. 1939.
6. 3. Назар Стодоля Drama Назар Стодоля (Nazar Stodoľa) vzniklo r. 1843 a bylo napsáno rusky. Ovšem o rok později ho sám autor přeložil do ukrajinštiny pro představení amatérského kroužku petrohradských mediků.
„Ukrajina moje milá! Má rodná Ukrajina! Její široká pole! Její vysoké kurhany! Svatá země pradědů! Miluji tě, má Ukrajino…“
36
Historie tohoto díla je poněkud spletitá, přičemž drama prošlo rukama mnoha Ševčenkových přátel. Těsně před tím, než byl Ševčenko zatčen, předal své
rukopisy
A. I. Lyzogubovi
(1804
–
1864).
Ten
je
předal
malíři
L. M. Žemčužnykovi (1828 – 1912) a ten zase P. O. Kulišovi. Nicméně není jisté, u koho všeho se rukopis objevil. Kuliš tvrdil, že drama bylo zprvu napsáno ukrajinsky a až poté přeloženo do ruštiny. Kuliš celkově nebyl příliš nakloněn tomu, že Ševčenkova tvorba zahrnuje i díla v ruštině, a také mu to vytýkal. Nechal drama otisknout v ukrajinštině v časopise Основа (Osnova) r. 1862. Navíc, Kuliš hru ještě upravil, nicméně rozsah těchto úprav není znám. Drama je opět historické a odehrává se v 17. století v období slávy kozáků.
37
Závěr Pro pochopení Ševčenkova díla obecně je důležité znát jeho životní příběh. Jednou z nejdůležitějších událostí, která spisovatele ovlivnila, bylo bezesporu jeho vykoupení z nevolnictví. Díky svému malířskému nadání se Ševčenko stal svobodným člověkem a mohl se tak vzdělávat, cestovat, poznávat zajímavé osobnosti a realizovat se i v jiných uměleckých oborech, jako byla právě literatura. Jako nevolník by tyto činnosti nikdy vykonávat nemohl. Nevolnický původ Ševčenka byl už sám o sobě předpokladem pro to, aby mu nebyl lhostejný osud rodné země, která se nacházela v ruském područí stejně tak, jako on sám se kdysi nacházel v područí svého pána. Touto problematikou se Ševčenko zabývá především ve svých prozaických dílech. Životní etapou, která Ševčenka velmi poznamenala, byly roky strávené ve vyhnanství. Tato doba se odrazila nejen na Ševčenkově psychice, ale zejména na jeho fyzickém stavu. Vyhnanství značně ukrátilo spisovatelův život. Z tohoto neveselého desetiletí (doslova), si odnesl především odpor k armádě a hrubému vojenskému životnímu stylu. Velkými tématy jeho rusky psaných povídek tedy jsou: nevolnictví a poměry na ukrajinské vesnici (nejpatrnější v povídkách Княгиня - Knjaginja, Варнак - Varnak, a Музыкант - Muzykant), kritika vojenské služby (Близнецы Blizněcy), mravní úpadek (Княгиня - Knjaginja, Музыкант - Muzykant, Варнак Varnak) a umění (Художник - Chudožnik, Музыкант - Muzykant, Близнецы Bliznecy). Nelze vždy jednoznačně určit, kterému z témat je povídka prvotně zasvěcena. Uvedená témata se v podstatě objevují ve všech povídkách, liší se pouze intenzitou. Ale Ševčenko nepsal rusky pouze prózu - zachovala se i dvě básnická díla, která jsou však mnohem starší. Ani v poezii Ševčenko neupouští od kritiky, jak dosvědčuje poema Слепая (Slěpaja). Její téma svedené dívky je ostatně v Ševčenkově celkové tvorbě dost časté. Druhým básnickým dílem je poema Тризна
(Trizna),
věnovaná
Ševčenkově
celoživotní
přítelkyni,
kněžně
Repninové. Básník zde protestuje proti bezpráví, despotismu a prohlašuje vznešené ideje bratrství a rovnoprávnosti mezi lidmi. Jakožto bývalému nevolníkovi, jsou mu tato hesla obzvláště blízká.
38
Ševčenkova rusky psaná dramata se na první pohled od zbylé tvorby liší. Všechny se totiž odehrávají v historii. Nicméně, i zde lze najít jasný účel. V ukrajinských dějinách zaujímají kozáci zvláštní postavení. Tito divocí lidé jsou symbolem síly, svobody a protestu dodnes. V dobách národního obrození na Ukrajině autoři často zasazovali děje svých děl do období 17. století a psali o neohrožených kozácích, aby povzbudili utlačovaný lid a probudili v nich národní cítění. A Ševčenko nebyl výjimkou. S národním obrozením souvisí i používání ukrajinštiny, která v té době nebyla ani považována za spisovný jazyk. V souvislosti s tím se může zdát zvláštní, proč Ševčenko, velký patriot, psal některá díla rusky. Dát jednoznačnou odpověď na tuto otázku nelze. O jeho pravých záměrech můžeme pouze spekulovat. Jak už bylo jednou řečeno, i dnes někteří odborníci na Ševčenkovu tvorbu neradi připouští fakt, že národní básník ne vždy používal národní jazyk. Pokud by však neformuloval své myšlenky, názory a kritiku v ruštině, pak by se vůbec nedostaly ke svým adresátům. Rusky uměla většina Ukrajinců, ale ukrajinsky už jen málo Rusů. A právě Rusové byly ve většině případů těmi výše postavenými, kterým byla kritika směřována. To, že jsou skutečně tato díla směřována vyšší společnosti, se dá podložit faktem, že se v nich nezřídka mluví o umění, hudbě nebo literatuře. Takovým pasážím rozumí pouze člověk s určitým vzděláním. Další důvod pro použití ruštiny spatřujeme v tom, že autor tímto způsobem mohl lépe přiblížit určité prostředí lidem, kteří se v něm nepohybují. Kvůli takovým lidem Ševčenko popisuje šokující události a skutečný, a opravdu ne idylický, stav ukrajinských vesnic, poukazuje na hlavní příčiny tohoto stavu a podvědomě nabádá k řešení problémů. To, že Ševčenko psal i rusky, tedy neubírá nijak na jeho opravdovosti. Navíc, ruština pro něj byla stejně přirozená jako ukrajinština, protože žil v dvojjazyčném prostředí. Bohužel, povídky, které obsahují nejvíce kritiky, byly vydány asi za 20 let po jeho smrti, kdy už bylo nevolnictví zrušeno, a poměry v impériu se změnily. Proto díla už v době svého vydání tratila na aktuálnosti. Pro tehdejší a všechny pozdější generace, včetně té naší, jsou však Ševčenkova rusky psaná díla cenným svědectvím o historii, což nám pomáhá pochopit současnost.
39
Резюме Украина, как независимое государство, возникла только в 1917-ом г., впрочем, лишь на несколько месяцев. До сих пор она всегда была частью других государств (России, Польши и т.д.). Одним из первых ярких борцов за свободу стал козацкий гетман Богдан Хмельницкий (1595 – 1657), но именно благодаря ему большая часть Украины была позже присоединена к Российской империи. Российское
правительство
вело
политику
русификации,
что
означало, что все народы принадлежащие к империю должны были употреблять русский язык в качестве своего родного языка. Современный же украинский язык возник лишь в XX-ом веке, и долгое время его считали лишь русским диалектом. Впрочем, некоторые писатели старались писать на украинском языке. Основателем украинского литературного языка является Иван Петрович Котляревский (1769 – 1838). Его традицию продолжил ряд других писателей, среди которых Тарас Григорьевич Шевченко (1814 – 1861). Шевченко, мастерством,
наиболее
также
прославившийся
занимался
прозой,
своим
драмой;
был
поэтическим выдающимся
живописцем, гравёром, этнографом, общественным деятелем; хранителем украинского языка и культуры. Большинство своей прозы, некоторые стихотоворения и драмы Шевченко написал на русском языке. Поэтому его косвенно относят к русской литературе. Именно его произведения на русском языке являются предметом данной дипломной бакалаврской работы. Кроме того, данная работа затрагивает жизнь Шевченка и те факторы и отдельные события, которые повлияли на его творчество. Шевченко родился 9-го марта 1814-го г. в селе Моринцы, Киевской губернии, в семье крепостного крестьянина, помещика В. В. Энгельгардта (1755 – 1828). Мать и отец Шевченка вскоре умерли, и таким образом Шевченко в возрасте 11 лет стал сиротой. После смерти В. В. Энгельгардта Шевченко стал лакеем его сына, П. В. Энгельдардта (1798 – 1849). С своим хозяином молодой Тарас посетил Вильно, где встречался с профессором Яном Рустемом (1762 – 1835), который затем учил его живописи. Шевченко уже с детства любил 40
рисовать, но он не мог целиком посвятить себя живописи, так как был крепостным. В 1831-ом г. Энгельгардт переселился в Петербург. Здесь Шевченко учиться у цехового мастера Ширяева и подрабатывает как маляр. Вместе с другими учениками Тарас живет в очень бедных условиях, и именно тогда он наверное начал впервые различать разницы между людьми - с одной стороны грязь и нищета, с другой роскошь и помпезные вечера. В этот период Шевченко встретился с живописцем И. М. Сошенко (1807 – 1876). Сошенко услышал о таланте Шевченка и решил изменить его судьбу. Он показал его картины известным жудожникам А. Г. Венецианову (1780 – 1847) и К. П. Брюллову (1799 – 1852), и те решили совместными усилиями и с помощью других меценатов выкупить Шевченко. Именно так 22-го апреля 1838-го г. Тарас Григорьевич Шевченко стал свободным. Вскоре Шевченко начинает учиться в Академии исскуств в Петербурге, где изучает живопись. Благодаря своим меценатам он попадает в высшее общество. В 1837-ом г. он пишет балладу Причина, в 1840-ом г. известный сборник стихов Кобзар и 1841-ом г. стихотворение Гайдамаки. Эти произведения Шевченко написал на украинском языке. Всю жизнь он тосковал и был вдохновлен Украиной, несмотря на то, что с родиной его разделали тысячи километров. Вскоре Шевченко становится очень известным в Украине. Во время пребывания в Украине Шевченко столкнулся с нищетой своего народа, он видит жестокое поведение помещиков по отношении к крепостным и обо всём потом пишет в своих произведениях. В 1846-ом г. Шевченко познакомился с Николаем Ивановичем Костомаровым (1817 – 1885) и с его тайным Кирилло – мефодиевским братством (идея панславизма).
Деятельность
членов
братства
безусловно
была
непозволительной для политики русского правительства, и таким образом его члены, включая Шевченко, были арестованы. Цар Николай I. (1796 – 1855), считающий Шевченко революционером, воспользовался случаем, и тайно отправил поэта в ссылку в Оренбург. Это произошло
14-
го июня 1847-го г. В ссылке Тарас Шевченко провёл 10 лет, причём ему было строго запрещено писать и рисовать. Но даже так ему удалось писать свои 41
произведения.
Только
после
смерти
царя
Николая I.
новый
царь
Александр II. (1818 – 1881) 14-го августа 1857-го года позволил Шевченко вернуться. В Петербурге Шевченко становиться популярным. Он был знаком с многими тогдашними выдающимися личностями, напр. с Ф. М. Достоевским (1821 – 1881), Л. Н. Толстым (1828 – 1910, М. Е. Салтыковым – Щедриным (1826 – 1889) и т.д. Шевченко полностью посвящает себя литературе, и кроме того ему присуждают степень академика в области гравирования. Еще со времен ссылки здоровья Шевченко было сломлено, и 10-го марта 1861-го он скончался. Изначально его похоронили на Смоленском кладбище, но через некоторое время друзья перевезли его останки в Украину на Чернечью гору у Канева. Литературное творчество Шевченка можно разделить на несколько периодов. Ранний период (1837 – 1843) выраженно балладами (Прычына, Тополя, Утоплена), социальными поэмами (Катерына, Мар'яна – черныця, Слепая – на русском) и историческими поэмами (Тарасова нич, Иван Пидкова, Гайдамаки, Гамалия). Ещё можно привести драмы Назар Стодоля и Никита Гайдай (на русском). Период 1845 – 1847 гг. отличается своей сложностью. В нём выделяется т. н. период трёх лет (1843 – 1845, по сборнике Три лита). Здесь
Шевченко
выступает
как
революционный
демократ.
Самые
известные стихотворения: Тризна (на русском), Розрыта могыла, Сон, Кавказ, Еретык. В период ссылки (1847 – 1857) Шевченко написал сборник стихотворений В каземати. Кроме того писал повести на русском языке: Княгиня,
Варнак,
Музыкант,
Близнецы,
Несчастный,
Капитанша,
Прогулка с удовольствием и не без морали, Художник. К последнему пероиду 1857 – 1861 гг. относятся стихотворения Нэофиты, Юродывый, Доля, Муза Слава или И Архимед, и Галилей, Чи непокынуть нам, небого. Как можно увидеть с данной работы, некоторые произведения Шевченко писал на русском языке. Шевченко естественно умел говорить по-русски, однако некоторые его современники упрекали его и в том, что он писал на русском, напр. Панталеймон Кулиш (1819 – 1897). Русские 42
произведения Шевченко по большей степени были опубликованы только в 80-ых гг. XIX-го века, то есть, после смерти Шевченка. Во-первых давайте рассмотрим прозу Тараса Шевченко. Шевченко прежде всего считается всего поэтом и принято, что его прозаические произведения не достигают высокого уровня его поэтического творчества. Но именно проза дала Шевченку более возможностей, как лучше описать характери своих героев или окружающую их среду. В прозе Шевченко рассматривает
социальные
крепостничество, помещиков,
эксплуатация
военная
служба,
проблемы
XIX-го
крепостных упавшая
века,
такие
помещиками,
мораль,
проблема
как
самоволие матерей-
одиночок, нищета деревенский жителей и т.п. Все эти теми связаны между собой. В повестях Шевченко тоже отражает свой собственный опыт и впечатления, воспоминания, и описывает необычайные ситуации. Он часто вступает в сюжет со своими собственными мыслями. Такие пассажи очень ценны. В простом народу Шевченко наиболее часто видит доброту, гуманность, щедрость. Что касается поэзии, у Шевченка нам известны только два стихотворения на русском языке. Это поэмы Слепая и Тризна. Поэма Слепая
была
написана
под
влиянем
романтизма.
Шевченко
был
вдохновлен поэмой А. С. Пушкина Полтава и поеэмой И. И. Козлова Безумная. Слепая – социальная поэма о матери-одиночке, область, которой Шевченко занимался в начале своего творчества. Поэма Тризна была написана для княгини Репниной. Шевченко выбрал русский язык, так как княгиня не знала украинского. Главным предназначением указанной поэмы является борьба за равенство всех людей и бой против рабства и деспотизма. Шевченко также занимаемся драмой. В полном объёме сохранилась лишь его драма Назар Стодоля. Изначально написанная на русском языке, она затем была переведена на украинский. Русский вариант, к сожалению, не сохранился. Из драмы Никита Гайдай сохранилось только третье действие. Событие обеих указанных драмы происходят в козацкой среде, что значит, эти драмы написаны на историческую тематику. Также сохранился отрывок с названием Песня караульного у тюрьмы из драмы
43
Невеста, которая на сегодняшний день уже не существует. Шевченко очевидно её, уничтожил. Одним из самых поворотных моментов в жизни Шевченка является его выкуп. Если бы Шевченко не стал свободным человеком, то он бы никогда не мог получить образование, познакомиться с известными личностями,
путешествовать
и
заниматься
исскуством,
включая
литературу. Пероид ссылки на писателья безусловно очень повлиял. Его физическое состояние резко ухудшилось, что и являлось причиной его скоропостижной смерти. Так как Шевченко находился под постоянным военныйм надзором, он люто возненавидел армию и солдат. Его жизнь наиболее отражают его повести. Большими темами у Шевченка являются крепостничество и украинское село (прежде всего это видно в повестях Княгиня, Варнак, и Музыкант), критика военной службы (Близнецы), упавшая мораль (Княгиня, Музыкант, Варнак) и исскуство (Художник, Музыкант, Близнецы). Критика общества встречается тоже в поеме Шевченка Слепая. Опять критикует поведение дворянства. В поеме Тризна Шевченко показывает, что ему, как бывшему крепостному, близки мысли единства и братства всех людей и протест против рабства и деспотизма. Во своих драматических прозведениях Шевченко возвращается в прошлое и пишет о казаках. Описывая этих отважных людей он старается, с идеей национального возрождения, подбодрить украинский народ. С национальным возрождением связано и употребление Шевченко украинского языка. Однако почему Шевченко писал также на русском точно ответить нельзя. Во-первых, следует сказать, что Шевченко жил в двуязычной среде – что
означало,
что
употребление
русского
языка
было
для
него
естественным. Во-вторых, большинство украинцев и тогда знало русский язык, и лишь немного русских умело общаться по-украински. Все это означало, что если бы Шевченко свои, прежде всего критические, произведения не написал по-русски, его читатели возможно не смогли бы их прочитать. Именно русское высшее общество в большинстве своем являлось тогдашним читателем. Это мнение можно тоже подкрепить тем, 44
что Шевченко во своих произведениях часто затрагивал области искусства, музыки или литературы. Такие вещи были понятны только образованному человеку. Именно посредством русского языка Шевченко смог показать проблемы крепостных, их жизнь, ужасное состояние сел и причины всего этого людям, которые эти обстоятельсва возможно и не знали, но могли их изменить. Произведения Шевченка на русском языке являются для нас ценным ключом к пониманию истории того периода когда жил этот выдающийся человек, прошлого его народа, а значит одновременно и ключом к пониманию настоящего.
45
Bibliografie 1. BAŠMAK, M., Taras Ševčenko, Orbis, Praha 1947. 37 s. 2. BAŽAN, M. P., VERVES, H. D., KOMYŠANČENKO, M. P., PIĽHUK, I. I., ŠABLIOVSKYJ, J. S., Svitova velyč Ševčenka (Zbirnyk materialiv pro tvorčisť T. H. Ševčenka v trjoch tomach, tom 1), Kyjiv 1964, Deržavne vydavnyctvo chudožňoji literatury. 510 s. 3. BAŽAN, M. P., VERVES, H. D., KOMYŠANČENKO, M. P., PIĽHUK, I. I., ŠABLIOVSKYJ, J. S., Svitova velyč Ševčenka (Zbirnyk materialiv pro tvorčisť T. H. Ševčenka v trjoch tomach, tom 2), Kyjiv 1964, Deržavne vydavnyctvo chudožňoji literatury. 546 s. 4. BAŽAN, M. P., VERVES, H. D., KOMYŠANČENKO, M. P., PIĽHUK, I. I., ŠABLIOVSKYJ, J. S., Svitova velyč Ševčenka (Zbirnyk materialiv pro tvorčisť T. H. Ševčenka v trjoch tomach, tom 3), Kyjiv 1964, Deržavne vydavnyctvo chudožňoji literatury. 526 s. 5. BĚLOVA, V., T. H. Ševčenko v krytyci, Kyjiv 1953, Deržavne vydavnyctvo chudožňoji literatury, 233 s. 6. DYGŤAR, S. I., SYDORENKO, H. K., SKRYPNYK, I. P., CHALYMNOČUK, A. M. Istorija ukrajinskoji literatury (Perša polovyna XIX stolittja), Kyjiv 1980, Holovne vydavnyctvo vydavnyčoho objednanňa „Vyšča škola“. 325 s. 7. KYRYLJUK, J. P., POKYĎKO, O. D., Zbirnyk prac dvanadcjatoji naukovoji ševčenkivskoji konferenciji, Kyjiv 1964, Vydavnyctvo „Naukova dumka“. 343 s. 8. LONGWORTH, P., Dějiny impéria (Sláva a pád ruských říší), Praha 2008, Beta – Dobrovský. 379 s. ISBN 978-80-7306-334-4 9. ŠEVČENKO, T.: Dněvnik, Moskva 1954, Gosudarstvěnnoje izdatěľstvo chudožestvěnnoj literatury. 337 s. 10. ŠEVČENKO, T.: Bílé mraky, černá mračna; Praha 1977, Československý spisovatel. 135 s. 11. ŠEVČENKO, T.: Umělec, Praha 1974, Vyšehrad. 77 s. 12. ŠEVČENKO, T.: Povne zibrannja tvoriv u šesty tomach, tom peršyj, poezii 1837 – 1847, Kyjiv 1964, Vydavnyctvo Akademiji nauk USRS. 482 s.
46
13. ŠEVČENKO, T.: Povne zibrannja tvoriv u šesty tomach, tom tretij, dramatyčni tvory, povisti, Kyjiv 1964, Vydavnyctvo Akademiji nauk URSR. 507 s. 14. ŠEVČENKO, T.: Povne zibrannja tvoriv u šesty tomach, tom četvertyj, povisti, Kyjiv 1964, Vydavnyctvo Akademiji nauk URSR. 520 s. 15. VOZNJAK, M., Ševčenko j knjažna Repnina (epizod iz peršoji podoroži na Ukrajinu), Lviv 1925, Dilo. 118 s.
47