Sylabus Morality v kostele sv. Benedikta v Krnově Kostelci

Sylabus

Morality v kostele sv. Benedikta v Krnově Kostelci Daniela Rywiková

projekty.slu.cz/popularizace popularizacevedy.slu.cz

Sylabus

Morality v kostele sv. Benedikta v Krnově Kostelci Daniela Rywiková

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace l projekty.slu.cz/popularizace Ústav historických věd l Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Slezská univerzita v Opavě, Masarykova třída 343/37, 746 01 Opava Tel.: +420 553 684 482 l http://uhv.cz

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace

Morality v kostele sv. Benedikta v Krnově Kostelci Daniela Rywiková Ikonografická koncepce malířské výzdoby kostela sv. Benedikta v Krnově-Kostelci je unikátní a dosud obestřená řadou nejasností. Jedná se o původně románský jednolodní kostel s apsidou s pozdějšími stavebními úpravami. Již patrocinium původně románského kostela je v českých zemích značně neobvyklé, sugerující monastický kontext fundace kostela, jež však není nijak pramenně doložena. Význam kostela však nedlouho po jeho dostavbě (1240–1250?) upadal, zejména v souvislosti s transformací vsi Krnova na kolonizační osadu a následně město Jegendorf v jeho těsné blízkosti s novým městským kostelem sv. Martina. Asi v roce 1262 král Přemysl Otakar II. daruje společně s dalšími statky ves Kostelec městu. Mezi léty 1440 a 1450 byly stěny a klenba bývalého presbytáře (dnes sakristie) kosteleckého chrámu [obr. 1] vymalovány rozsáhlými cykly nástěnných maleb. Malby na jižní stěně chóru představují Sedm smrtelných hříchů a Sedm skutků milosrdenství [obr. 2], protilehlou severní stěnu zaujímá rozsáhlá legenda života sv. Benedikta [obr. 3]. Moralizující ikonografie na jižní stěně presbytáře vyplňuje, podobně jako benediktýnská legenda, celou plochu zdi. Zcela nahoře je zobrazeno Nasycení hladových a Napojení žíznivých, přičemž stejně jako ve Zdětíně malíř spojil dva skutky milosrdenství do jedné scény. V pásu pod ní je postupně zobrazeno Odění nahého, Přijetí poutníků a Návštěva vězněného. Prostřední pás maleb je přerušen gotickým oknem a zachycuje Navštívení nemocného. Poslední skutek milosrdenství je zobrazen vpravo od okna – tradičně Pohřbívání mrtvých. Symbolicky za touto scénou, jejíž námět se týká smrti, následuje cyklus Sedmi smrtelných hříchů uvedený tradičně Pýchou – královnou všech hříchů, vyobrazenou jako pár jedoucí neobvykle na krásném koni, zatímco muž má na ruce sokola jako symbol kratochvíle typické pro aristokracii, žena v luxusních šatech hledí do zrcadla. Je zahleděna do vlastní krásy – podle středověkých kazatelů obvyklý projev ženské pýchy. V dolním pásu následují další hříchy. Čteno zleva doprava je to nejprve Závist zobrazená tradičně jako pár v plamenech jedoucí na psu, který drží v tlamě kost. Přes poškození malby je patrné gesto ženy držící se za hlavu. Následuje dobře čitelná scéna Hněvu: Pár sedí na medvědu. Za ním je zobrazeno Obžerství představované párem jedoucím na lišce s husou v tlamě. Nejspodnější pás, kde jsou vymalovány zbývající tři scény, je bohužel dochován velmi špatně, patrná je pouze scéna zcela vlevo, která snad představuje Lenost jedoucí na oslu. Malby byly odkryty při restaurátorském průzkumu románské části kostela mezi lety 2000 a 2002 a jejich ikonografie i stylové aspekty byly naposledy podrobně popsány Zuzanou Všetečkovou a Daliborem Prixem, kteří je srovnávali s levočskými moralistními cykly v tamním kostele sv. Jakuba a bývalém františkánském kostele sv. Ladislava. Ve výtvarném umění vrcholného a pozdního středověku, se sedm skutků milosrdenství objevuje jak v knižní, deskové a nástěnné malbě, tak rovněž na vitrajích katedrál nebo v marginální sochařské výzdobě poutních či špitálních kostelů. Nezřídka přitom doprovázejí právě vyobrazení sedmi smrtelných hříchů. Společně pak byly nezřídka součástí ikonografie Posledního soudu (Bastia Mondovi v Itálii) [obr. 4]. Připomínaly věřícímu, že hřích, nebude-li napraven a potrestán, nevyhnutelně vede k zatracení duše, zatímco milosrdný skutek je nejen součástí duchovního boje s neřestí, ale může rovněž zcela vymazat či zkrátit dny strávené v očistci. Tato názorná a srozumitelná vizuální schémata neměla být pouhým obrazovým doprovodem liturgie a slova slyšeného z kazatelny, ale jejich vizuálním komentářem umožňujícím uchopení jednotlivých významových rovin kázání, podobenství, exempel a narací. Důraz na individuální zbožnost a mravní zodpovědnost každého jednotlivého věřícího patří k fenoménům pozdně středověké zbožnosti obecně. Zejména hnutí devotio moderna společně s kazatelskou činností františkánů ovlivňovalo vnímání smrtelných hříchů v souvislosti s Kristovými pašijemi. Kristova vykupitelská oběť byla morálním exemplem a imperativem k jeho následování (conformitatis Christi), modelem ztělesňujícím veškeré ctnosti a opakem neřestmi naplněného lidského života. Na rozdíl od sedmi smrtelných hříchů, jež ve výtvarném umění evropského Západu dostaly svou vizuální podobu ve formě neřestí bojujících s ctnostmi již v 5. století, sedm skutků

4

Morality v kostele sv. Benedikta v Krnově Kostelci


milosrdenství (opera misericordiae) představuje duchovní koncept, jehož ideový základ sice rovněž nalezneme v Bibli, nicméně ve výtvarném umění se s ním setkáme až od druhé poloviny 11. století. Můžeme jej vnímat jako typický projev městské kultury a mentality vrcholného středověku spojeného jak se socializací městského prostoru tohoto období, tak s pastoračními reformami IV. lateránského koncilu. Zásadní roli zde hraje důraz na svátost zpovědi a pokání a její nová „organizace“ (tzv. modus confitendi). Milosrdné skutky byly v tomto kontextu vnímány jako biblický předobraz almužny udělované knězem hříšníkovi jako trest vykonaný v rámci odčinění vyznaných hříchů. Milosrdný skutek chápaný jako projev křesťanské lásky k bližnímu (caritas proximi) je zároveň nedílnou součástí křesťanského vita activa. Středověká teologie ovšem rozlišovala mezi tzv. duchovními a tělesnými skutky milosrdenství, mezi než v souladu s proroctvím týkajícím se Posledního soudu z Matoušova evangelia (25:31-46) patří sycení hladových a napájení žíznivých, poskytnutí přístřeší poutníkovi, návštěva nemocného, návštěva a útěcha vězněného, odívání nahého. Poslední skutek, pohřbívání mrtvých, byl mezi milosrdné skutky zařazen až na konci 12. století a vycházel ze starozákonní knihy Tóbiáš. Ve společnosti vrcholného středověku hrály milosrdné skutky důležitou roli zejména ve městech, kde se pro mnohé laické věřící staly, po vzoru světců a členů kléru, doslova novým životním stylem inspirovaným klášterním prostředím. Spočíval v dodržování přísných mravních zásad, v hluboce prožívané zbožnosti a v charitativní činnosti. V evropském umění pozdního středověku se s moralitami obvykle setkáme ve veřejném prostoru městského či špitálního chrámu, kde je ovšem častější zobrazení milosrdných skutků bez hříchů. Objevují se rovněž v mendikantském prostředí, kde tvořily (podobně jako v městském chrámu) vizuální doprovod kázání. Jak takováto audiovizuální komunikace nám dobře ukazuje příklad Zdětína, kostel Všech svatých, zde se v presbytáři dochovaly malby z konce 14. století – desatero, milosrdné skutky, podobenství o Bohatém mládenci a sedm svátostí [obr. 5]. Stejně jako v Levoči nebo v Olkuszu je v Krnově-Kostelci pozadí scén milosrdných skutků tvořeno architekturou, navozující jak interiér, tak exteriér jednotlivých scén, ale zejména konkretizující jejich děj do městského prostředí, z něhož se rekrutovali recipienti a s největší pravděpodobností také donátoři maleb. Ve scénách, podobně jako ve Zdětíně nebo v Krumlovském sborníku, chybí průvodce, poutník či Kristus, který je vnímán jako exemplum a příjemce vykonaného dobra. Kostelecké malby byly doplněny o německy psané tituly identifikující jednotlivé hříchy. Zda byly nápisy přítomny také v lištách pod skutky milosrdenství, není zcela jasné. Označení scén tituly či písmeny dokládá, že tyto monumentální moralistní cykly, ať už deskové či nástěnné, plnily rovněž důležitou funkci v „pastorační pedagogice“, tj. při osvojování si základních principů křesťanské morálky a katechismu. Ikonografie cyklů moralit v kostele sv. Benedikta v Krnově-Kostelci je zajímavá zejména přítomností vzácného cyklu legendy sv. Benedikta, jež tvoří jejich vizuální i významový pendant. Zuzana Všetečková srovnala kosteleckou legendu s jejím vyobrazením v Mettenské bibli chudých a jako literární východisko správně rozpoznala zejména druhou knihu Dialogů Řehoře I. Rovněž upozornila na folio v Mettenské bibli chudých (95r), kde je zobrazen sv. Benedikt s křížem jako bojovník proti Satanovi [obr. 6]. Situace analogická s kosteleckou ikonografií. Benedikt bojuje proti Ďáblu ovládajícímu tento svět, proti Nevěstce babylónské, ztělesňující vše světské, hříšné, pohanské a nečisté. sv. Benedikt vyzbrojený křížem s nápisem: „Crux sacra sit m/ichi/ lux n/on/ draco /sit/ michi dux“ [Svatý kříži buď mým světlem, nenech draka být mým vládcem.] a držící v ruce nápisovou pásku s textem: „Vade retro sathana nunquam suade m/ichi/ vana. Sunt mala que libas ipsa verena bibas.“ [Ustup Satane, nikdy mne nesváděj pomíjivými věcmi. Je zlem co nabízíš, sám jed vypij.] Text nápisu vychází Kristových slov adresovaných sv. Petru: „Jdi mi z cesty satane, tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Text na nápisové pásce byl rovněž používán exorcisty a nošen jako amulet na krku na ochranu proti ďáblu. V mettenské bibli zobrazená Žena neřestí má blanitá netopýří křídla, v pravé ruce drží pohár symbolizující Obžerství (Gula), zatímco levá ruka označená jako Lenost (Accidia) je odseknuta od těla. Luxuria (Smilstvo, Chlípnost), která na předešlém vyobrazení nebyla, zde ve formě nápisu lemuje poprsí ženy. Kolem pasu má děravý měšec, z něhož vypadávají mince symbolizující světskou pomíjivost bohatství a Chamtivost (Avaritia). Z měšce vyčnívají hlavy dvou psovitých šelem - vlka a psa, označené nápisy jako Hněv (Ira) a Závist (Invidia). Pokud bychom v zakomponování cyklu legendy

Daniela Rywiková

5


sv. Benedikta do ikonografické koncepce kosteleckých maleb připustili hypotetickou angažovanost řádu německých rytířů, mohli bychom uvažovat o Benediktovi jako vzoru Kristova rytíře (miles christianus). Žena neřestí v Liber depictus a v Mettenské bibli chudých rovněž reflektuje hermetickou tradici středověku. V alchymistických rukopisech vrcholného a pozdního středověku se objevuje postava „ďábelského hermafrodita“, Antikrista, jenž je vyobrazován například v edicích oblíbeného alchymistického anonymního traktátu Das Buch der Heiligen Dreifaltigkeit z konce první dekády 15. století [obr. 7]. Hermafrodit-Antikrist je obvykle vyobrazován jako spojitá ženská a mužská postava s blanitými křídly, jejíž nohy stojí na těle hada či draka nebo jsou omotány hadovitým monstrem s ptačími pařáty a dvěma ženskými hlavami. Hermafrodit stojí, podle nápisů u jeho nohou, na Obžerství a Závisti (Gula a Invidia). Nad jeho dvěma hlavami je nápis Ira (Hněv), v pravici drží meč jako nástroj nepravosti, označený titulem „contra iusticiam“ (proti spravedlnosti), držený v pyšně konající ruce s nápisem Superbia (Pýcha). Ve druhé třímá korunu, představující mravní nečistotu či Chtíč (Immunditia). Na krku je Avaritia (Chamtivost) a pod pasem „aqua luxu/riae/“ (voda smilstva). Hermafrodit neřestí je v alchymistických představách protipólem kamene mudrců (lapis philosophorum) a zdroje věčného života – Ježíše Krista. Protože byl Antikrist zrozen z hříšné podstaty své matky, tvoří její tělo nedílnou součást jeho vlastního těla. Je vládcem temnoty, ve vyobrazeních ďábelského hermafrodita pak vyjádřené černou barvou jeho zbroje a koruny (jako tzv. ferreus rex – král temnoty a nepravosti), případně i obličeje. Matka Antikrista je v představách alchymistů totožná s tzv. nevěstkou Díla, hermetickou analogií „nevěstky babylónské“ popsané ve Zjevení sv. Jana jako žena „...sedící na dravé šelmě nachové barvy, plné rouhavých jmen, o sedmi hlavách a deseti rozích. Ta žena byla oděna purpurem a šarlatem a ozdobena zlatem, drahokamy a perlami, v ruce držela zlatý pohár, plný ohavností a nečistoty svého smilství (...) Viděl jsem tu ženu, zpitou krví svatých a krví Ježíšových svědků.“ Představa duchovního rytíře – božího bojovníka byla jistě blízká řádovým rytířům, stejně jako konání milosrdných skutků, jež ostatně vykonávali jakožto součást charitativních aktivit spojených s provozováním špitálu v nedalekém Krnově. Otázkou zůstává, zda morality v kostele sv. Benedikta skutečně nemohly souviset se špitálním kostelem v sousedním Krnově, jehož bohatá malířská výzdoba naopak podobný moralizující cyklus postrádá. Je zarážející, že morálně exponované téma nenalezlo své uplatnění ani v hlavním krnovském chrámu sv. Martina, jehož zasvěcení, kromě své obliby v německy mluvících regionech, v sobě rovněž nese étos lásky k Bohu a k bližnímu. Sv. Martin dělící se s chudákem o plášť je vzorem milosrdenství a vykonavatelem jednoho z milosrdných skutků. Zdá se, jakoby se všechny tři dnes krnovské chrámy vzájemně doplňovaly. Jejich společným jmenovatelem je přitom jediné téma: opera misericordiae.

6



Obrázek 1

Obrázek 2

Daniela Rywiková

7


Obrázek 3

Obrázek 4

8



Obrázek 5

Daniela Rywiková

9


Obrázek 6

10

Sochařská výzdoba all´antica kolonády Květné zahrady v Kroměříži


Obrázek 7

Daniela Rywiková

11

Sylabus Morality v kostele sv. Benedikta v Krnově Kostelci

Recommend Documents