Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím! Je třeba dosáhnout štěstí národů – třeba i proti jejich vůli. Mí Pražané mi rozumějí! To mne popouzí jménem mnoha set tisíců k té nejponíženější prosbě, aby Vaše císařská Milost národ český také při tomto předrahém dědictví od jich předků, totiž jeho mateřském jazyku před neslušným nakládáním a nerozvážlivým nucením nejmilostivěji chrániti ráčila. Rděte se hanbou, potomkové jejich, daleko, daleko, od šlépějí slavných předků uchýlení! Každému je vlastní jazyk nejmilejší. Hrajeme na klavír, jenž snad strun v sobě ještě nemá. Požaduji svědectví, nikoliv
DEVATENÁCTKA možnosti, důkazy, nikoliv deklamace. Půl srdce Míně, půl srdce vlasti! Divadlo je život a jde zase do života. Kde domov můj? Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. Daleká cesta má, marné volání! Nepozdravil u vrbiček! Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co
Slovník českých literárních děl 19. století jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky; dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! Zemřela matka, do hrobu dána. Šťastná to žena! Nechoď, Vašku, s pány na led! Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi svoji ruku! Zkrátka s hrdostí
2015 národní řeknu: „Já jsem Čech,“ ale nikdy: „Já jsem Slovan.“ Jsem Čech rodu slovanského, i se vším tím ne mnohým, co mám i co mohu, oddal jsem se zcela i navždy ve službu svému národu. Čas trhnul oponou a změněn svět. Kdyby v téhle místnosti spadl strop, bylo by po národě! Národ sobě. Vším jsem byl rád! Nekamenujte proroky! Širé rodné lány. Ocel paží láme, pěstí kámen kruší. Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm! Za trochu lásky šel bych světa kraj. Samota mne mrazí odvěká, hledám, volám – srdce člověka. Hálek měl význam a patřil době, kde žil, Neruda jde v budoucnost. Sražena typickými reprezentanty starých směrů v jeden šik, přinucena obhajovati své přesvědčení, volnost slova, právo bezohledné kritiky nejprudším a nejvášnivějším bojem, jaký česká literatura vůbec zaznamenává, přijala část mladé generace literární jméno, které s despektem bylo hozeno na ni: Česká Moderna. Hý – bestia triumphans! Chci vám sdělit jednu osobní zkušenost. 251 TITULŮ
1
VÝHRADNĚ PRO STUDIJNÍ ÚČELY
© 2015, Mgr. Adam Krupička (ed.) za kolektiv Hesla této neoficiální studijní příručky vznikla v rámci kurzu Interpretace děl 19. století na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem v akademickém roce 2013 – 2014, 2014 – 2015. Práce je kompilačního charakteru, dohledatelné prameny jsou uvedeny v oddílu Literatura. V elektronické publikaci bylo použito dobových litografií a maleb.
2
PŘEDMLUVA Nejprve pár slov o charakteru této elektronické publikace. Když jsem uvažoval o požadavcích zápočtu pro tento akademický rok, rozhodl jsem se, že se práce mých studentů tentokrát nepřipojí ke smutné papírové pyramidě odpřednášených a odzapomínaných referátů. Tentokrát bude mít jejich snaha delší trvanlivost. Kolektivem autorů, který jsem vedl a který zmiňuji na druhé stránce, jsou mí studenti, ponejvíce druhého ročníku prezenčního studia dvouoborových bakalářských programů. (Autorství jednotlivých hesel je označeno zkratkou, a ta je pak vysvětlena v závěru slovníku.) Z tohoto složení tedy vyplývá i základní rys celé naší práce: slovník nemá být přínosem svojí odbornou původností, ale právě svou zjednodušující syntézou odborných pramenů. A to tak, aby byl k použití jako praktická vzdělávací příručka. Účelem nebylo ani nacházet vlastní poznatky či podnikat vlastní interpretace, náš cíl se zdá možná nicotný, ale přesto je důležitý, a věříme, že ne zbytečný – přednést zásadní údaje o literárních dílech na jednom místě. Projekt podobného charakteru asi nikdy nebude mít definitivní podobu, stále je co zlepšovat i objevovat, počet titulů ve slovníku bude s následujícími roky přibývat, časem se najdou lepší formulace, kvalitnější prameny a výstižnější postřehy. Takové věčné staveniště, kde občas někomu spadne něco z lešení. Ale to není na závadu, pomůcka někdy poslouží i tím, že člověka pobouří svou nedokonalostí. Možná, že bude některým sečtělejším a v literatuře zběhlejším studentům Devatenáctka připomínat jiné odborné dílo. Macurův dvoudílný Slovník světových literárních děl se pro nás stal vzorem a inspirací ve své koncepci, cíli a mnohdy i v grafické úpravě. Hlásíme se k tomuto stále velice populárnímu a nezastupitelnému počinu české bádání o literatuře, snad i s neskromnou touhou, aby se naše Devatenáctka stala časem něčím podobným. Dnes sice existují sporé případy obdobně koncipovaných příruček, ale jsou podstatně omezovány vymezením historického období (druhá polovina 20. století: Slovník českého románu, Slovník české prózy), nebo druhově (Slovník básnických knih). Dosud nevzniklo nic podobného pro starší českou literaturu, ani pro literaturu 19. století. A přitom právě tato období jsou tím nejsložitějším, co v našem literárním dědictví nalezneme. Ne, nesnažíme se vytvořit tahák ke zkoušce. Znát obsahy, dobový kontext děl a jejich rámcový výklad – to jsou tři velmi odlišné a náročné požadavky na dnešního vysokoškoláka: i když jste totiž dílo četli, dohledali si k němu informace a pochopili ho, celkový obraz se všemi detaily může být časem zastřen závojem zapomnění nebo odstupu. Součástí téhle snahy jsou i tematické řazené soubory symbolů, které přinášíme v každé iniciále. V nich nabízíme snadno srozumitelnou řeč tehdejšího uvažování a mentality. Předkládaná elektronická publikace je prvním krokem k odborně garantované, obsahově spolehlivé a komplexní studijní příručce, která bude seznamovat s literární produkcí vzniklou na našem území zhruba mezi josefinskými reformami a první světovou válkou. Záměrně se nevyhýbá dílům málo známým, ale významným, aby alespoň trochu přispěla k rozšíření obzorů. Protože devatenáctka není jen máchovský fast food, zfilmovaná Brzková, ostatky Karoliny Světlé a broučkiády.
4. 5. 2014 Mgr. Adam Krupička
3
METODIKA aneb NÁSTŘEL JAK DEVATENÁCTKU NEJEFEKTIVNĚJI POUŽÍT V RŮZNÝCH SITUACÍCH
A/ návod k použití 1. opakujeme = příprava ke složení zkoušky (zvládnutí základní faktografie; oživení paměti – obsahy děl), regenerace znalostí
2. sháníme informace = ucelení přehledu; seznámení se s kontextem dané periody a literárně-kulturními souvislostmi; práce s odbornou literaturou
3. jdeme do hloubky = získání vhledu do situace (zevrubné studium výkladového textu); pochopení problematiky; schopnost práce s abstrakcí zkoumaného předmětu; předpoklad pro diskuzi
4. bavíme se = pročítání obsahů fungující jako doporučení k četbě primární literatury
B/ plánování programu 1. pro učitele (jeden večer) = pomůcka při vytváření přípravy na hodinu literatury, inspirace k didaktickým testům postup: četba úvodních esejí, zhlédnutí potřebných pasáží ve slovníku
2. pro maturanta (jeden týden) = základní průvodce českou literaturou 19. st. postup: prostudování úvodních esejí se studiem obsahů stěžejních děl
3. před zkouškou (tři týdny) = dílčí studijní materiál prohlubující přednášky a četbu primární i sekundární literatury postup: konfrontování poznatků s ostatními zdroji, příprava seznamu četby
4. samostudium (šest měsíců) = rozšiřující poznatky doplňující univerzitní kurz postup: základy pro mapu pojmů, podklad a příprava pro pochopení kontinuálně probíhající seminární výuky, hledání vlastního názoru a stanovisek
5. pro odborníka (nestanoveno) = průběžně používaná populárně naučná práce
4
MINIMUM HISTORIE PRO NEHISTORIKY OBDOBÍ BAROKNÍHO PATRIOTISMU A OSVÍCENSTVÍ 1621 – 1740 „TEMNO“ PO BÍLÉ HOŘE – poražený český stát (šlechtická stavovská reprezentace) je mírovými podmínkami (1627 Obnovené zřízení zemské) těsněji připojen k absolutistické Rakouské monarchii (tři vlny rekatolizace, nucená emigrace protestantských elit, plné rozvinutí barokního kultu a stylu – 1723 kanonizace sv. Jana Nepomuckého); lokální konflikty a vzpoury proti nevolnictví, robotě a rušení starých práv (Chodové 1680; sedláci u Chlumce 1775) 1740 – 1791 OSVÍCENSKÉ REFORMY – prosazení Pragmatické sankce (nedělitelnost monarchie, předání vlády i ženskému potomkovi) vyvolalo války o Slezsko (s přestávkami 1740 – 1763), které ukázaly zaostalost monarchie v oblasti armády a státní správy; Marie Terezie podniká řadu opatření, která mají zlepšit situaci a připravit Rakousko k případné odvetě (sčítání lidu, zavedení příjmení a evidence domů, povinná školní docházka 1774); její syn Josef II. a později i Leopold II. v reformách pokračovali se zvýšenou intenzitou (zdanění šlechty, převody roboty do peněžní podoby, zrušení nevolnictví, tolerování ostatních náboženství, přesné katastrální mapování území), mnohá nařízení však byla vzápětí odvolána nástupci
OBDOBÍ NÁRODNÍHO OBROZENÍ 1791 – 1815 NAPOLEONSKÉ OBDOBÍ – monarchii vládne konzervativní panovník František I., který reaguje na Velkou francouzskou revoluci i na vzestup Napoleona zdrženlivě; Rakousko se střídavě (v závislosti na vojenské situaci, 1805 bitva u Slavkova) přidává k odpůrcům nebo spojencům Francie; za těchto okolností je v Rakousku povzbuzována loajalita národů ke státu a slovanským spojencům (ruská vojska několikrát přecházejí české území), v sousedním Německu se naopak projevuje vlna nacionalismu (rezistence vůči francouzským okupantům) 1815 – 1822 VLIV SVATÉ ALIANCE – konečná porážka revoluční Francie (1815 Vídeňská konference) vyvolala vznik koalice monarchií, která si kladla za cíl potlačovat liberální tendence (po projevech nacionalismu je podvázán život na univerzitách a ve společnosti); národní snahy jsou regulovány tak, aby přecházely do politické neutrality
OBDOBÍ OBROZENÉ LITERATURY 1823 – 1848 PŘEDBŘEZNOVÁ MONARCHIE – pozvolný rozvoj průmyslu a národní aktivity (měšťanské besedy, vydavatelství, výtvarné akademie a muzea); vzestup středních vrstev (podnikatelé, právníci, lékaři) a jejich snaha dostat svůj podíl moci ve společnosti vrcholí revolucí roku 1848 (požadavek ústavy – občanských svobod, odstranění roboty a potravinové daně); austroslavismus (Slovanský sjezd); stavba barikád – revoluce násilně potlačena a opětovně zaveden absolutismus (Ferdinanda V. nahradil mladý František Josef I.) 1849 – 1859 NEOABSOLUTISMUS – panovník důsledně potlačuje liberální projevy ve společnosti a soustřeďuje opět celou moc ve svých rukou (zavedení tělesných trestů v justici, církevní dohled nad školstvím, tajná policie a vojenské zásahy proti odbojným); odstranění politické opozice a nezávislosti tisku (Havlíček); tento režim však vede k ekonomickému vyčerpání státu; prohry v Itálii (boj proti Rakousku za sjednocení) si vynutí ústupky - vznik zákonodárných orgánů (říjnový diplom 1860)
OBDOBÍ MÁJOVCŮ, RUCHOVCŮ A LUMÍROVCŮ 1860 – 1868 LIBERÁLNÍ ÉRA – obnovení politického života není úplné, Češi chtějí dosáhnout samosprávy (podobně jako Maďaři); reprezentaci v politice tak zastupuje činnost zájmová a kulturní projekty, kde se národ může svobodně projevit (tělovýchovné, pěvecké a jiné spolky, 1868 základní kámen Národního divadla); prohra během prusko-rakouské války 1866 znamená další ústupek císaře – vznik soustátí Rakousko-Uhersko 1867 1868 – 1895 NACIONÁLNÍ SOUPEŘENÍ – snahy Čechů o zrovnoprávnění v rámci monarchie jsou blokovány Němci, což nakonec vede k úplné roztržce a izolace obou národů (rozdělení univerzity 1882) – stoupá nacionální napětí (soupeření: jubilejní výstava, první dívčí gymnázium v monarchii); počáteční podnikatelská horečka a raketový rozvoj je zastaven státním bankrotem 1873; rozdělení scény na staročechy (pozvolné ústupky vůči vládě) a mladočechy (radikální odpor) graduje v 90. letech, kdy se štěpí politika do pestrého spektra stran; vystoupení Masaryka (proti RKZ, hilsneriáda, 1915 v emigraci – válka monarchii „na život a na smrt“) 1918 VZNIK ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY
5
I. OBDOBÍ BAROKNÍHO PATRIOTISMU A OSVÍCENSTVÍ
vznik obrození v evropských souvislostech
barokní kořeny národního obrození
mecenášství české šlechty
Patriæ et musis
plody zemského patriotismu
vyšší styl v literatuře
Kdysi, když měli odborníci posuzovat národní obrození, došli ke dvěma odlišným představám. První mluvili o českém národě jako o Šípkové Růžence, která na sto padesát let usnula, aby ji švarný princ Jungmann a jeho družina vysekali z germanizačního houští a polibkem vlastenecké lásky probudili k životu. Jinými slovy: po letech hubených přišla léta tučná. Druzí naopak tvrdili, že český národní život vstal z mrtvých jako Kristus a obrozence označil za jeho apoštoly. Dnešní věda nesdílí pohádkové ani náboženské představy předků. České obrození není nic mimořádného, jak se soudilo dříve, obrození se na vrcholu novověku, po velké francouzské revoluci, odehrálo v každém národě. Můžeme ho definovat jako jakési národní sebeuvědomění: kde se nacházíme; kdo jsme; čím můžeme přispět ostatním a co naše „zlatá éra“? Obrozením prošly nesamostatné národy v rámci cizích států (Poláci) i národy rozbité do států několika (Italové, Němci). Někteří se obrozovali jazykově a kulturně (Češi), jiní ústavně (Belgičané), obchodem (Angličané) nebo vojenským tažením (Francouzi). Tendence typická pro celé období 19. století, totiž vyzvednout hodnoty související s vlastí (Země dobrá, to jest země česká), jejím jazykem (Rozprava krátká, ale pravdivá), dějinami (Poselkyně starých příběhů českých) a mýty (K tomu draku), se prvně objevila paradoxně mezi katolickými duchovními. Ti se již krátce po Bílé hoře snažili prokázat, že Čechy jako země s dlouhou křesťanskou minulostí (Obroviště mariánského Atalanta) může být rekatolizována i nenásilnou cestou, rozvíjením přirozené lásky k dědictví předků. Negativní obraz jezuitů, ztotožňovaný (mylně) s Jiráskovým románem Temno, zdaleka neodpovídal realitě předobrozeneckého století. Šlechtická hrdost, odrážející se v kulturním mecenášství, neměla původně patriotickou povahu. Navzdory horlivé vydavatelské a autorské aktivitě (Tanec smrti) nebyl hrabě Špork ani předchůdcem osvícenství, ani propagátorem protestantského pietismu či francouzského jansenismu. Zemský patriotismus, tedy hrdost na území, v němž přebýváme a v němž máme možnost se plně realizovat, se týkal ve druhé polovině 18. století výhradně šlechty sídlící v Čechách a na Moravě. Situaci lze ale vysvětlit spíše politickými okolnostmi, než národním cítěním. Panovnice Marie Terezie zahájila tvrdý boj proti výsadám jednotlivých zemí monarchie, vše mělo být bez výjimek podřízeno centrálním příkazům vídeňského dvora. Neudivuje tudíž, že mocní a bohatí aristokraté, kteří měli náhle ztratit svůj vliv, jenž plynul právě z místních zákonů, správních funkcí a dědičných titulů, začali svou příslušnost k místu, kde jejich rod staletí žil, bránit, dovolávat se ho a pyšnit se jím. Takovému postoji pak odpovídala i skutečnost, že pro takzvanou „českou“ šlechtu mluvící německy, francouzsky nebo italsky znamenalo vlastenectví pojem „území“, nikoliv „národ“. Avšak i patriotismus tohoto druhu vedl k povzbuzení ryze českého ovzduší. Intelektuálové jako Pelcl či Dobrovský zastávali symbolické posty v rodinách šlechticů, což jim uvolňovalo ruce pro jejich vědeckou a buditelskou činnost. Pod záštitou Nosticů bylo otevřeno první stálé kamenné veřejné divadlo v Praze. Dále vznikla učená společnost (O stálé oddanosti), jež chtěla suplovat oficiální akademii věd, císař rovněž posvětil zahájení výuky českého jazyka na pražské univerzitě (O užitečnosti a důležitosti české řeči), rovněž osobně vycházel vstříc bádání českých vědců (Korespondence s Josefem Dobrovským). Krásné literatuře v českém kulturním prostoru vévodila především provenience německá. Avšak základní tón dosud stále udávalo francouzské písemnictví. Čechy byly tedy v osvíceném století ještě stále zemí umělecké poptávky, nikoliv nabídky. Až na některé vzácné výjimky, které měly ambici
1.
1. 2.
1.
1. 3. 5.
3.
4.
6
osvícenský klasicismus
reformy a instituce
osvícenství ve vědě
literatura pro lidové vrstvy
fenomén loutkářství
písmáci
proniknout mezi evropské čtenáře a obohatit tak světovou literaturu (Icoméron), se tvůrčí potenciál u nás soustřeďuje jinde: částečně v architektuře a výtvarném umění, především však v hudbě. Zajímavé je rovněž pozorovat nezanedbatelnou činnost filantropických skupin a zednářských lóží (O povinnosti pečovat o pozůstalé děti bratrské), které rovněž dokazovaly, že české prostředí potřebuje k oživení jen vhodné podněty, většinou objednané shora (Velkorysost Titova). Již dlouhou dobu ovlivňovalo starý kontinent estetické myšlení dvora Krále slunce: krásné je jen to, co se zakládá na rozumu, přehlednosti, symetrii a formální dokonalosti; krása je řád sám. Styl, který se chtěl etablovat v krásné literatuře, však v českém prostředí záhy narazil. Barokem rozcitlivělý venkov nepochopil a nepřijal nikdy chladnost antických hrdinů, ani střízlivé rozumářství, byť by vedlo k humánnějšímu uvažování a svobodě. Osvícenský klasicismus se ujal částečně na jevišti a ve stylizovaném básnění, kde se projevil idylickou anakreontikou, kterou však lze vykládat doslova všelijak. První molierovskou generaci monarchie nezažila vůbec, druhou diderotovskou zpracovala po svém jako příklon k pragmatismu a novému racionálnějšímu životnímu stylu (Vstupní přednáška). Díky vládě „selského“ Josefa II. a později jeho o mnoho zkušenějšího a obratnějšího bratra Leopolda II. byla zpozdilá monarchie v centru reformního experimentování na poli státní správy, vojenství i vědy, svědectví o těchto překotných proměnách sledovali kriticky i souhlasně přední intelektuálové (Česká kronika za vlády Josefa II.). Osamocenou skupinu diskutujících odborníků pod patronací olomouckého šlechtice Petraše vystřídají filozofické a čtenářské kroužky, jejichž snaha nakonec vyústí až v založení Soukromé společnosti nauk, jež vydávala vědecký časopis a vysílala podněty pro další bádání. Osvícenský proud zastupuje svým vědeckým dílem vyhraněná skupina osobností evropské úrovně a mnohdy i proslulosti (Václava Hájka z Libočan Kronika česká). Podle uznávaní jisté autority pak můžeme rozeznávat dobneriány, sonnenfelsiány nebo mělké šéngajsty. V čele českého osvícenství pak stojí ve své velikosti téměř osamocená postava Dobrovského (Polemika o existenci sv. Jana Nepomuckého), jenž po celý život hájil kriticismus v přístupu ke zkoumanému. Voltairovské výpady společenské kritiky byly však jen sporadické a dotýkaly se jenom církve (Přírodopis mnichů). Ačkoliv se některá díla (Don Giovanni) těšila mimořádné oblibě napříč společenskou pyramidou, zvláštní kapitolou zůstává triviální literatura, jež sahala svými náměty až do středověku (Meluzína) a výrazově ji formovalo baroko (Jenovéfa). Plnila významnou úlohu v estetickém tříbení venkova, měla důležité místo v uměleckém vnímání negramotných, podobně jako divadlo, do něhož začala zvolna pronikat čeština (Kníže Honzík) i nedávné události (Selská rebelie). K prvotnímu cíli kolportážní produkce, pobavit drastickou či fantastickou zápletkou (Don Šajn) nebo přinést senzaci (Kramářské písně), se postupně pod vlivem josefinismu připojil účel druhý – poučit pro praktický život, varovat před jeho nástrahami (Boženka, veselého Kubíčka manželka) a populární četba pro lidové vrstvy (např. Veselý Kubíček) získávala kultivovanější podobu (Magolena). Do českých zemí směřovali ze všech koutů Evropy provozovatelé nejrůznějších taškařic. Kejklířství ale brzy ustoupily do pozadí loutkohereckých produkcí těchto tuláků. Mezi nenáročnými a vděčnými „kasaštyky“ (Turecké pomezí) však stále zůstávaly i kusy vzdáleně připomínající někdejší vysoké zpracování (zjednodušený Shakespeare, Moliére, nebo Jan doktor Faust). Lidové loutkářství žilo až hluboko do 20. století (Nepravý císař Josef II.). Trochu stranou pak stojí umělecké pokusy písmáků, gramotných lidí lidového světa. Jejich paleta je nepřeberně pestrá: kronikářské záznamy, balady a písně, tzv. hanácká opera či lidová zpěvohra (Česká opera o komínku), sousedské divadlo (Mojžíš) aj. Společným jmenovatelem všech je pouze touha zanechat svědecký otisk vlastního života (Vavákovy Paměti) a přispět „svou trochou“ známému společenství lidí.
5.
3.
3.
2. 3. 4.
4.
4.
Meluzína (18. století) Jenovefa (18. století) Magolena (18. století) Jan doktor Faust (18. století) Don Šajn (18. století) Turecké pomezí (18. století) Tanec smrti (1721) Země dobrá, to jest země česká (1757) Selská rebelie (před 1781)
7
Balbín (1621 – 1688): Rozprava krátká, ale pravdivá Beckovský (1658 – 1725): K tomu draku Poselkyně starých příběhů českých Frozín (1671 – 1720): Obroviště mariánského Atalanta Zeberer (1717 – 1789): Kníže Honzík Bulla, K. (?): Odběhlec z lásky synovské (překlad) Dobner (1719 – 1790): Václava Hájka z Libočan Kronika česká Pohl (1720 – 1790): Přílepek všelikých rozprávek Loos (1722 – 1772): Česká opera o komínku zedníky laškovně nakřivo postaveném Casanova (1725 – 1798): Icosaméron Pelcl (1734 – 1801): Česká kronika za vlády římského císaře a českého krále Josefa II. O užitečnosti a důležitosti české řeči Seibt (1735 – 1806): Vstupní přednáška Durych (1735 – 1802): Korespondence s Josefem Dobrovským Cornova (1740 – 1822): O povinnosti pečovat o pozůstalé děti bratrské Vavák (1741 – 1816): Paměti Born (1742 – 1791): Přírodopis mnichů Rulík (1744 – 1812) Boženka, veselého Kubíčka manželka Veselý Kubíček Mazzolà (1745 – 1806): Velkorysost Titova da Ponte (1749 – 1838): Don Giovanni
8
II. OBDOBÍ NÁRODNÍHO OBROZENÍ
jazykové obrany a josefinismus
vztah obrození ke kulturnímu a literárnímu dědictví
první generace obrození
Dobrovský a jeho pojetí jazyka
kultivace literární úrovně: almanachy
První fáze národního obrození započala vydáváním agitačních spisků, které pod pláštíkem odborného přístupu vyzývaly ke studiu českého jazyka a ochraně literárního a kulturního dědictví. Takzvané obrany, ať už šlechtické (Obrana českého jazyka a literatury), nebo nešlechtické (Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům), navazovaly svým vyzněním na Balbínovu rozpravu, kterou vydal Pelcl, ale i na dvojakou josefinskou politiku, která prosazovala jednotný úřední jazyk, ale zároveň chtěla udržet na funkční úrovni i jazyky ostatní, protože potřebovala ovládat i nejnižší vrstvy. Do služeb osvícenského prakticismu Josefa II., kterému se pro jeho reformy začalo přezdívat „mnichožrout“, vstoupily i česky psané noviny v čele s Krameriem (Kniha Josefova). Muži a ženy, kteří chtěli být opět Čechy a Češkami, nestáli s holýma rukama ve vzduchoprázdnu. Kdykoliv mohli vejít do toho antikvariátu literárního dědictví své země, který byl tisíckrát větší než Česká expedice. Nebo mohli navštívit pomyslnou galerii staletých kulturních úspěchů (specifická středověká výtvarná a sochařská škola, jagellonská gotika, rudolfínský manýrismus, barokní a raně klasicistní hudba, karolínská univerzitní tradice apod.). Tento dřímající svět duchovních hodnot, ke kterému zaujala specifický postoj i německá část Čechů (Nejnovější kronika), sloužil hned několika účelům najednou: 1. zdroj původních námětů, 2. okruh témat (z české historie a obecných otázek bylo vykřesáno aktuální poselství), 3. umělecké vzory (české příklady táhnou, lze je napodobit a najít v nich vlastní tvůrčí metu, odlišnou od cizích šablon), 4. argumenty (obrozenecké hnutí získalo zásadní oporu poukazem na velikost minulosti) a 5. reprezentace (vydáváním a propagací starších českých děl demonstroval národ svou úroveň, proto později skočil tak nadšeně po Rukopisech). Do první generace obrozenců je obtížné zařadit osobnosti spjaté s kultivací němčiny nebo čistě osvícenskými snahami jako Seibta nebo Meißnera (kriminální povídka). Můžeme tak do skupinového portrétu po bok Dobrovského postavit ještě Cornovu, Pelcla, Krameria, Stacha (který by se však demonstrativně postavil zády) a zástup v umění a vědách diletujících šlechticů. Vědecký ráz první generace obrozenců dobře reprezentuje Josef Dobrovský, osvícenský skeptik, který zapřisáhle odmítal náboženstvím ovlivněné mýty a později i podobně nepodložené mýty vlastenecké, se zpočátku snažil oživit českou jazykovou a kulturní minulost (Dějiny české řeči a literatury). Projevil se však jako pomyslný žák lipského učence Gottscheda. Tento klasicistní filozof a estetik, který se předtím zasadil o kultivaci němčiny, tvrdil, že jazyk má být jediným dokonalým nástrojem pro všechny sféry života: pro vysokou vědu, vznešené umění i běžnou řeč. Dobrovský pak viděl, že čeština, kontaminovaná německou slovní zásobou (Německo-český slovník) a rozkolísaná gramaticky neznalostí či experimentováním (Pohlův Přílepek všelikých rozprávek), není schopna nikdy dostát všem těmto náročným požadavkům odvozeným z klasicismu, proto nevěřil v její vzkříšení. Svůj estetický a funkční ideál nalezl v češtině veleslavínské, tu se neúspěšně snažil prosadit jako normu. Jakkoliv se „modrému abbé“ nezdařily tyto jeho záměry, zůstal nadšeným pozorovatelem českého kulturního života, jeho pomocníkem a propagátorem (Goethovi doporučil Rukopisy a Goethe ho na oplátku seznámil s Jenským kodexem obsahujícím husitské chorály). Almanachová móda dorazila přes německé salóny do knihoven českých vzdělanců, kteří stále ještě mluvili a převážně i mysleli německy. Pokus Thámův (Básně v řeči vázané), ukázat těmto čtenářům, že české verše měly svou úroveň a mohou ji mít i nadále, nezůstal osamocen – brzy přichází
1. 2. 4. 5.
2.
3.
3. 5.
4.
9
kultivace literární úrovně: prozodické spory
první novočeská škola básnická
počátky divadla
druhá generace obrození
Jungmann a jeho program
slovanská vzájemnost
slavistika
původní filozofie a homiletika
družina básníků vedená Puchmajerem (jeho dílo je shrnuto ve Fialkách), kteří ve svém almanachu (Sebrání básní a zpěvů) již prosazují první literární program. Přijali za své Dobrovského uvažování o ideálním českém způsobu básnění. Dobrovský říká, že v poezii se musí každý jazyk řídit tím prozodickým systémem, který je mu nejvíce přirozený: český jazyk musí dbát na počet slabik a přízvuk, měl by se proto řídit sylabotónií (Česká prozódie). Tomuto postoji nechce později rozumět Jungmann. Pro něho je časomíra, převzatá z klasické řečtiny, stejně dobrá pro kterýkoliv jiný jazyk, protože přináší literární ozvláštnění, byť někdy dost strojené. Jungmann nepřirozenost české časomíry přehlíží, protože tvrdí, že podstata umění tkví právě v tom, že umělec vytváří něco, co je vrcholně odlišné, umělé. Když pak mladí Šafařík a Palacký vydávají anonymně Počátky českého básnictví, obzvláště prozódie, spor mezi sylabotónií a časomírou se znovu rozhoří. Puchmajerovci byli více průbojní a krom obvyklých bajek a klasicismem ovlivněných pastýřských ód se mezi nimi objevily i výrazné generační talenty, kupříkladu satirik Hněvkovský (Děvín) nebo mladší básník Vojtěch Nejedlý (Přemysl Otakar v Prusích), kteří již překonávali poezii ovlivněnou rokokovou manýrou (Dlabačovo nedokončené Stvoření světa). Mnohem více než v poezii či vědeckých disputacích žila česká kultura na prknech prvních jevišť. Vedle seriózního domu umění, kterým bylo Nosticovo divadlo, stála nějaký čas i kulturní provizória jako Bouda nebo stařičké Kotce. Repertoár, z velké většiny odkoukaný z německých jevišť (Mlynář a jeho dítě), realizovaný nadšenci z řad herců i autorů tvořily tradiční historické kusy (Hry), nově i obrozenecky aktualizované (Oldřich a Božena). Z osvícenských příběhů o tom, jak panovníkova moudrost zasáhne ex machina (Odběhlec z lásky synovské), se pomalu stávaly taškařice trefující se do řad vlastních neřestí jako koule na kulečníku (Pražští sládci). Téma národní tu má stále ještě nádech commedie dell arte (Čech a Němec). Zřetelný posun lze sledovat i ve vývoji triviálních kusů, kde Matěj Kopecký obrozuje národ loutkami (Pan Franc ze zámku). Druhou generaci obrození lze označit de facto jako kabinet spolupracovníků a oponentů Josefa Jungmanna. Různorodost vlastenecké Jungmannovy družiny se odráží v její činorodosti. Byli mezi nimi nadšení sběratelé lidové slovesnosti (např. Sušil – Lidové balady), historici jako Šafařík a Palacký (Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě), filozofující amatéři jako Marek (Marek Jungmannovi), popularizátoři exaktní vědy bratři Preslové, kteří učili chemii a fyziku česky. Ti a mnozí jiní snili o prvním českém encyklopedickém projektu. Ve stínu Ataly, stojí Ziegler s překladem Příběhů Telemacha i Nejedlý s Kvílením, kteří spolu s Jungmannem představují objevitelský rozměr českého překladatelství. Psal pro hlavu obyčejného čtenáře (Dvojí rozmlouvání o jazyce českém) i pro sbor intelektuálů (O klasičnosti literatury), jako první se pokusil stanovit stylové a ideové hranice národního jazyka (Slovesnost). Pod dojmem Herderovy chvály Slovanů pojal jazyk jako zásadní poznávací znak národa. Jestliže je tedy národ jazykem, boj o jazyk se stal bojem o národní existenci. Vyčlenění nečeských živlů (vzděláním a vystupováním) se obrození stalo pohříchu lidovou záležitostí. Kultivace jazyka se však měla proměnit v kultivaci celého národa. „Tichého génia“ s rozhledem po evropské literatuře, s hlubokými znalostmi domácích literárních dějin (Historie literatury české) i suverénního lingvistu, který navázal na předchozí snahy kodifikace české gramatiky (Zevrubná mluvnice jazyka českého) a slovotvůrce (Slovník česko-německý), neměl však kdo nahradit. Tím se úroveň a směřování obrození jaksi myšlenkově scvrklo. Myšlenka panslavismu (O literární vzájemnosti), jednoty všech Slovanů zaštítěná jejich úzkou jazykovou a kulturní příbuzností (jeden kmen se čtyřmi větvemi), tvoří přirozenou protiváhu vzestupu národního cítění u západních sousedů. Germáni a Slované; Kollár (Slávy dcera), a po něm i Palacký, líčí tento odvěký zápas barbarství a humanity, bojechtivého uzurpátorského národa kance a dubu s pilným a mírumilovným národem holubice a lípy. Mýtus slovanského bratrství pak prodchnul české kulturní projevy a povědomí od činorodé druhé fáze obrození až ke vzniku republiky. Byl motivem revolučních písní roku 1848, stal se oporou v dobách persekuce, zazářil v Muchově výtvarném cyklu Slovanská epopej. Slovanskému bádání se věnoval již Dobrovský a jeho východní kolegové, hlavní vědecký argument v panslavistické myšlence pronesl až Šafařík (Slovanské starožitnosti). Po něm přišel Čelakovský se studiem folklóru (Mudrosloví národu slovanského ve příslovích), Erben se studiem bájesloví a po nich další. Z velikášských plánů na univerzity a knihovny však po carské vrtkavosti nezůstalo téměř nic. Ojedinělým zjevem v českém prostředí byl Bernard Bolzano, teolog a humanista, který se vzepřel všem nacionálním požadavkům plynoucím ze snah a programu buditelů (Vlastní životopis).
4.
4. 5.
2. 4.
6.
6.
8.
8.
3. 6.
10
obrozenské sebehodnocení
poezie a drama
preromantismus a historický námět
rukopisná falza
ohlasy: předpoklady
ohlasy: specifika
ohlasy: vývoj poetického typu
formování krásné prózy
Tento nonkonformní kazatel (Exhorty), který se vymykal homiletickým tradicím (Kollárovy Nedělní, svátečné a příležitostné kázně a řeči) a utopický filozof (O nejlepším státě) chce českou zemi, v níž jako bratři ve svornosti žijí čeština i němčina. Další evropskou osobností, avšak orientovanou přírodovědně, byl ve filozofii Purkyně (Útržky ze zápisníku zemřelého přírodopisce). Emocionálně vypjatá a masově šířená kampaň kladla na mladinké česky psané písemnictví neúměrné požadavky. Autoři, kteří ještě nedávno mysleli výhradně v němčině a stěží zvládali stavbu české věty, jen pracně se orientovali v houštinách jazykových novotvarů, museli právě nyní vyhovět vlasteneckému tónu. Velmi často proto poslali estetickou hodnotu svých děl zpátky na konec fronty řešených literárních problémů. Česká literární kritika (Slovo o kritice), od níž se očekávalo, že s podobnými nesnázemi autorům pomůže, měla jediný neduh – neexistovala, a proto ji suplovala ironie (Literatúra krkonošská), nebo rovnou satira (Padesátka z mé tobolky). Takováto umělecká kritika důkladně promísená se společenskou a politickou zaznívá ostatně i za hranicemi (Rakousko jaké je). Jungmannovský příklad v rozšiřování literárních a jazykových možností přiměl básníky této druhé generace autorů i k pokusům o velice náročnou poezii (Vznešenost přírody). Opakem bylo drama. Přístup umělců okolo divadla nemohl být přístupem novátorských géniů. Publikum vyžadovalo jistý druh námětu (Potopa světa) nebo vyznění (Hadrián z Římsů). Snaha zdokonalovat konstrukci her, o kultivaci publika (Soběslav nebo Záviš Vítkovic, pán z Růže) se děje jen pozvolna, což bylo i zdrojem jistého napětí mezi dramatiky jako Klicpera (Divotvorný klobouk) a teoretiky jako Jungmann. Češtinou se již i zpívá v opeře (Dráteník). Nesourodé umělecké projevy konce 18. století (anglický gotický román, francouzská plačtivá komedie, hnutí Strum und Drang v Německu ad.) volně roztroušené po Evropě, zvané dnes preromantismem, se objevují i v české literatuře. Překlady povzbuzují domácí autory k jejich vlastní tvorbě. Chateaubriandovy příběhy o tragickém osudu člověka uprostřed panenské přírody a neméně idealizované minulosti ovlivnily Josefa Lindu (Záře nad pohanstvem) a další. Nadšení tehdejších autorů pro dávnověk však často zašlo až za hranice pouhé stylizace či neškodné mystifikace. Jestliže se národnímu společenství nedostávalo oněch tolik žádaných středověkých literárních památek, vždy se našel někdo, kdo je dokázal „nalézt“. Bájný pěvec Ossian a epos o Nibelunzích dostal český protějšek v Rukopisu královédvorském, a posléze i Rukopisu zelenohorském. O původu těchto literárních podvrhů se čeští vědci a básníci budou přít ještě dlouho, indicie však poskytl již sám Linda v předmluvě jiného svého díla (Jaroslav Šternberk v boji proti Tatarům). Zazněly již tehdy i hlasy výsměšné (Bohdanečský rukopis). Přesto se tento falešný pohanský dávnověk podepsal na Myslbekových plastikách, stejně jako na Mánesových či Alšových kresbách, Zeyerových básních nebo Smetanových kompozicích. Preromantický obdiv k lidovému světu dostal konkrétní literární podobu v ohlasech, poezie stylizované venkovem, jeho hodnotami, prostým ústním přednesem a zpěvností. Tyto umělé lidové písně a básně však podstatně rozšiřují okruh témat, vyhlazují rozdíly nářeční a výrazy, kterým by vlastenecký čtenář z města nerozuměl. Do prvního sběru lidové slovesnosti (Sbírka ze Sadské a České národní písně), jež měly dlouhou tradici (Zlatokorunský rukopis), pochopitelně zasáhla i nesmlouvavá cenzura, která rychle vyřadila vše související s naivní vesnickou erotikou; tu naopak neváhal zaznamenat předchůdce všech buditelských sběratelů, rytíř Jan Jeník z Bratřic (Písně krátké lidu českého obecného). Jindy se preromantická myšlenka nečekaně ocitla v těsné blízkosti uměleckých směrů, které obrozenci ostentativně odmítali. Tak Kamarýtova sbírka (České národní duchovní písně) obsahuje i barokní básně. První vlna ohlasů, iniciovaná Václavem Hankou, má ještě ráz almanachové anakreontiky. Vlna následující již nachází nové možnosti v myšlence slovanské vzájemnosti (Prostonárodní srbská Múza do Čech převedená) a jazyčným prostředím (Národní zpívánky). Přesvědčivého napodobení dosáhl však jen málokdo (Písně v národním duchu českém). František Ladislav Čelakovský svými dvěma sbírkami (Ohlas písní ruských a Ohlas písní českých) uzavírá zenit této vývojové etapy české poezie. Definitivní konec této lidové inspirace nikdy zcela nenadešel: látkou je okouzlen Vinařický (Básnické dílo) a ještě po půl století přichází se svou písňovou notou Šolc, nebo Sládek. Avšak subjektivní lyrika Máchy a hořká kritika poměrů v podání Langera (České krakováčky) odvrací pozornost básníků k jiným námětům. V době národního obrození se začíná rozvíjet zásadním způsobem česky psaná próza. Původní ještě barokní schéma žánrů pěstovaných v Čechách bylo chudé (kázání – legendy – morální texty – odborná pojednání tvořily celou prózu). Místo původního románu a povídek vyplňovaly překlady.
6. 12.
6. 7.
7.
7.
9.
9.
9.
4. 6. 7. 10.
11
Situace se však měnila již s nástupem první obrozenecké generace: Dobrovského požadavek jazykového zlepšení zužitkoval Šedivý (České Amazonky) i oba Krameriové: Václav Matěj, který zahájil pravidelné vydávání novin, o jejichž kvalitu v příspěvcích dbal, a Václav Rodomil, jenž reagoval po svém na podněty z cizích literatur (Železná košile). Vyprávění prodělávala postupný vývoj od triviální fantastiky (Krásná Olivie) až po zdařilou nápodobu historického stylu Waltera Scotta (Točník), v tomto směru nejvíce působil preromantismus (Radomíra). Žánrově i námětově se próza rozrůzňuje: z původních klasicistních moralit (Bajky) autoři míří k současnosti, kterou pojednávají vážně (Známosti z průjezdu) i humorně (Justýnčin mistrovský kus). Objevují se mimo jiné stylizace (Moravské romantické povídky), cestopisné črty (Myslimír po horách krkonošských putující) i obsáhlejší práce (Cesta do Itálie), první autobiografické pokusy formou memoárů (Paměti Jeníka z Bratřic), zpovědi (Mé žalosti a mé bolesti, ale nevyšly) i formou myšlenkového odkazu (Zápisky Jungmanna), povídky sentimentálního obsahu (Pindar a Korina) i povídky s prvky realistickými (Povídky Sychry). Kramářské písně (výbor) Rukopis královédvorský (1817) Rukopis zelenohorský (1818) Sbírka ze Sadské (1820) Hanke z Hankenštejna (1751 – 1806): Obrana českého jazyka a literatury Hůlka (1752 – 1806): Zlatokorunský rukopis Kramerius, V. M. (1753 – 1808): Kniha Josefova Meißner (1753 – 1807): kriminální povídka Dobrovský (1753 – 1829): Česká prozódie Dějiny české řeči a literatury Německo-český slovník O stálé oddanosti Polemika o existenci sv. Jana Nepomuckého Zevrubná mluvnice jazyka českého Spiess (1755 – 1799): Krásná Olivie Gallaš (1756 – 1840): Mé žalosti a mé bolesti Moravské romantické povídky Jeník z Bratřic (1756 – 1845): Paměti Písně krátké lidu českého obecného Dlabač (1758 – 1820): Stvoření světa Vodseďálek (1762 – 1843): Mojžíš Thám, K. (1763 – 1816): Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům
12
Zíma (1763 – 1832): Oldřich a Božena Šedivý (1764 – 1810): České Amazonky Pražští sládci Thám, V. (1765 – 1816): Básně v řeči vázané Hry (fragmenty) Šnajdr (1766 – 1835): Poustevník Puchmajer (1769 – 1820): Fialky Sebrání básní a zpěvů Hněvkovský (1770 – 1847): Děvín Nejedlý, V. (1772 – 1844) Přemysl Otakar v Prusích Jungmann (1773 – 1847): Atala (překlad) Dvojí rozmlouvání o jazyce českém Historie literatury české O klasičnosti literatury Slovesnost Slovník česko-německý Zápisky Sychra (1776 – 1830): Povídky (výbor) Nejedlý, J. (1776 – 1834): Kvílení (překlad) Rittersberk (1780 – 1841): České národní písně Bolzano (1781 – 1848): Exhorty O nejlepším státě Vlastní životopis Ziegler (1782 – 1846): Příběhové Telemacha (překlad) Štěpánek (1783 – 1834): Čech a Němec Mlynář a jeho dítě (překlad) Rettigová (1785 – 1845): Česká kuchařka
13
Pabst (1785 – 1814): Nejnovější kronika Konopásek (1785 – 1828): Pan Franc ze zámku Marek (1785 – 1877): Marek Jungmannovi Hýbl (1786 – 1834): Justýnčin mistrovský kus Purkyně (1787 – 1869): Útržky ze zápisníku zemřelého přírodopisce Polák (1788 – 1856): Cesta do Itálie Vznešenost přírody Zahradník (1790 – 1836): Bajky (výbor) Hanka (1791 – 1861): Prostonárodní srbská Múza do Čech převedená Klicpera (1792 – 1859): Divotvorný klobouk Hadrián z Římsů Pindar a Korina Potopa světa Soběslav Točník Kramerius, V. R. (1792 – 1861): Železná košile Linda (1792 – 1836): Jaroslav Šternberk v boji proti Tatarům Záře nad pohanstvem Sealsfiled (1793 – 1864): Rakousko, jaké je Kollár (1793 – 1852): Národní zpívánky Nedělní, svátečné a příležitostné kázně a řeči (výbor) O literární vzájemnosti Slávy dcera Šafařík (1795 – 1861): Slovanské starožitnosti Ludvík (1796 – 1856): Myslimír po horách krkonošských putující Kamarýt (1797 – 1833): České národní duchovní písně
14
Turinský (1797 – 1852): Angelina Palacký (1798 – 1876): Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě Idea státu rakouského Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie Macháček (1799 – 1846): Záviš Vítkovic, pán z Růže Čelakovský (1799 – 1852): Literatúra krkonošská Mudrosloví národu slovanského ve příslovích Ohlas písní českých Ohlas písní ruských Padesátka z mé tobolky Růže stolistá Chmelenský (1800 – 1839): Dráteník Poputnice Slovo o kritice Arnold (1800 – 1869): Drazí přátelé, milí bratři! Marek z Hvězdy (1803 – 1853): Radomíra Známosti z průjezdu Vocel (1803 – 1871): Labyrint slávy Vinařický (1803 – 1869): Básnické dílo (výbor) Sušil (1804 – 1868): Lidové balady (výbor) Stifter (1805 – 1868): Hvozd Koubek (1805 – 1854): Básníkova cesta do pekel Vacek Kamenický (1806 – 1869): Písně v národním českém duchu Langer (1806 – 1846): Bohdanečský rukopis České krakováčky
15
III. OBDOBÍ OBROZENÉ LITERATURY
vrchol obrození
30. a 40. léta
J. K. Tyl, multifunkční vlastenec
zrod romantického cítění v Evropě a česká filozofie
romantismus a jeho česká specifika
Konec národního obrození spatřují někteří v revolučním roce 1848, kdy si národ sám uvědomil, že je občanskou společností; v roce 1918, kdy se národ zcela osamostatnil; nebo i v 80. letech 19. století, kdy se naplnila česká sociální skladba (Češi od žebráka po milionáře). Česká literatura však nedosáhla svého vrcholu v těchto historických okamžicích. Své nejlepší plody (Erbenovu baladiku, epiku Němcové a satiru Havlíčka) nabídne až poté, co částečně či zcela opadne společenská horečka čtyřicátých let. Co však pokládat za měřítko obrozené literatury? Třetí fáze národního hnutí především nabízí díla myšlenkově ucelená, formálně vytříbená (jazykově i kompozičně samostatná od německých vzorů) a především schopná odpoutat se z velké většiny od vlastenecké funkce, česká literatura se začíná stávat uměním. Ve 30. letech doznívá průkopnické nadšení hrstky zasvěcených (spolky na podporu kultury, časopisy, muzea, besedy, podnikatelská sdružení) a tvoří jakousi kulisu protichůdným silám v umění. Léta 40., kdy přijde publikační smršť ze strany dozrálých osobností, dostanou politický rozlet díky novým tématům. Čtyřicátá léta jsou pro českou literaturu klíčová. A právě náročné umělecké požadavky začali splňovat ve třicátých letech Mácha a ve čtyřicátých Tylova dramatická a prozaická tvorba. Autor sice ještě sedí na dvou židlích – buditelské a kulturní, ale některé práce přesahují jeho dobové snahy trvalostí hodnoty. Kvalitou Tylovo dílo kolísá – od průměru (Fidlovačka) k mimořádnosti (Krvavé křtiny), námětově je víceméně stabilní: dramatické báchorky (Strakonický dudák) vynikají svérázem; historické hry, podobně jako i historické povídky (Dekret kutnohorský), mají aktuální podtext (Jan Hus); ve hrách ze současnosti naopak zobrazuje autor typické a vychovává (Paličova dcera). Opomíjené hry pohádkové (Jiříkovo vidění) zaznamenaly mnohdy největší úspěch. Lavíroval mezi romantismem (Čestmír) a jeho vlasteneckým opakem (Pražský flamendr). Geniální dramaturg a talentovaný dramatik inovující zavedené scénické zápletky (Paní Marjánka, matka pluku) se v próze projevuje konvenčně vlastenecky (Pouť českých umělců), byť by šlo o příběh z dávné minulosti (Rozina Ruthardova). V poloze autobiografické však nabývá jeho sentimentálnost jiného významu (Kusy mého srdce). Nevyhýbal se satiře (České granáty). Evropský duchovní proud už dávno nebyl jednotný. Osvícenskou univerzálnost francouzského uvažování a estetického cítění rozbila před časem sama Francie tím, že vyvážela revoluční ideály na lafetách děl i tam, kde o falešnou napoleonskou svobodu nestáli. Bolzanova utopická filozofie nalezla své pokračovatelé, Smetanu a Klácela, v Čechách se rozpřádaly podobné otázky (Vznik a zánik ducha), ale již jinak zaměřené: pohled na historii a její smysl (Úvahy o budoucnosti lidstva), nové jevy ve společnosti (Listy přítele k přítelkyni). Ostatně měnilo se vše i v umění. Pesimismus (strach z náhlé samostatnosti bez zděděných feudálních pravidel), individualismus v samotě (nedůvěra vůči společnosti, která se ze dne na den tak rychle proměňuje a dokáže smést i sebegeniálnějšího jedince), titánský vzdor (prožitek síly a pocit zneuznání), únik do snů (touha nalézt a uskutečnit společenskou harmonii bez disharmonické společnosti) i zvrácený smích (nejasné tušení o bídných koncích všech těchto nadějí) však přijaly za své všichni umělci na kontinentu i na Ostrovech, a nezáleželo na tom, že nesdíleli jeden společný romantismus, ale vytvářeli si své vlastní lokální romantismy: sociální ve Francii, nacionální v Německu, jezerní v Anglii, všeslovanský v Čechách. Právě zemi, která se už druhou generaci snažila myslet na budoucnost optimisticky, romantická nálada nemile zaskočila, byť jí už sami podlehli
1.
10. 12.
10. 12.
11. 12.
10. 11.
16
evropské inspirace českého romantismu
první projevy českého romantismu
Mácha a jeho odvržení
pokračovatelé Máchy
dvě generace po Máchovi
biedermeier
mystika folklóru
v jungmannovském národním nadšení pro jazyk a slavnou minulost. Odmítli erotické třeštění, pochmurnost, existencialismus i tvůrčí solitérnost. Dalším specifikem českého romantismu první vlny je naprostá absence esteticko-filozofických úvah o umění – každá literatura evropská má svého romantického estetika, jen česká ne. Největší vliv má vlastenecká poezie německá a patriotičtí básníci publikující za napoleonských válek ve Vídni, dále Poláci (Mickiewicz inspiruje Erbena). Napodobováni, hlavně katolickými autory, jsou Chateaubriand (inspirace jeho Mučedníků pro Lindu nebo Furcha) a Brentano (jeho Chlapcův kouzelný roh napodoboval svým sběrem Kamarýt). Romantický světabol rezonoval sice již v dílech Kollára, Čelakovského, Turínského (Angelina), Šafaříka nebo Šnajdra (Poustevník), ale byl buď usměrňován do sentimentálních kolejí (Harfenice), takže se projevil jen tu a tam jakýmsi nepříliš zřetelným rysem, nebo jej rozpačití kritikové v dílech autorů přehlíželi. Zeslabený český romantismus vydal pouze jednu jedinou osobnost, která však dodnes přečnívá z literárního kontextu 30. let jako vysoký nepřehlédnutelný sloup nad nevzrušenou rovinou. Karel Hynek Mácha, ovlivněný německou filozofií (Rozbroj světů), intenzivně vnímal mystický rozměr české historie (Kat) i kouzlo české krajiny, do které zasazoval fantastické vize (Pouť krkonošská). Jeho život je nedožitým dobrodružstvím, líbivým zvnějšku (Obrazy ze života mého), ale typickým zevnitř (Deník z roku 1835). Dobrodružstvím postavy, která tak příznačným způsobem bojovala proti poměrům i sama proti sobě. Svou tvorbu vychrlil během několika málo let, aby se navěky odmlčel a neposkytl tak současníkům ani budoucím klíč k tajemství svého tvůrčího záměru. Zprvu hodlal uspět na širší scéně, psal německy (Okusy Ignáce Máchy), posléze zvolil neschůdnou stezku bytostně originálního tvoření, kterou sice druzí nechápali, ale jemu samotnému poskytovala úplné zadostiučinění (Mnich). Mácha, romantik téměř anglického ražení (Cikáni), se věnuje věčné lidské otázce, smrti; zůstává přitom epikem, ne filozofem; a proti hradbě nedokonalosti slova staví dokonalost zvuku (Máj). Příběh otcovraha, kalný pochmurný tón bez jásavých fanfár vlastenectví a předpokládaný zahraniční vzor rozlítil buditelské umělecké soudce (Rozervanec), kteří na dlouhá desetiletí vykázali geniálního básníka z české kultury. Jinak tomu ovšem bylo v táboře česko-německém, kde větší rozhled diskutujících znamenal pro Máchu vlídnější přijetí i prvního překladatele Kappera (Pohádky přímořské). Záhy, byť z jiných důvodů, se odmlčel i jediný Máchův druh, Nebeský (Protichůdci), a nad byronským romantismem se zavřela hladina. Samozvaný nástupce krále básníků, Sabina, zamýšlel sice otevřít dveře divočejší (frenetické) reakci na tento umělecký směr (Hrobník), ale minul se účinkem. Romantismus se pak bude ještě dlouho hlásit o slovo v české literatuře, nejen ve 40. letech u Furcha (Barvy sépiové) nebo Kaliny (Balady), ale po celou druhou polovinu století, proroste májovský realismus, aby se nakonec projevil jako vzdálené dědictví novoromantiků. Cesta romantismu na česká jeviště bude připomínat kuriózní a překombinované zápletky samotných romantických dramat (Pražský žid). Máchova smrt je zároveň i rozcestím, které rozděluje generaci čtyřicátých let: první jdou raději po přehledné rovině, druzí se nebojí skal a pustých hvozdů. První, lidnatý zástup společensky uznávaných literátů, vede nám známý Josef Kajetán Tyl, v těsné blízkosti Chmelenský (Poputnice), někde na konci zamlklý Langer a poťouchlý Rubeš (Pan amanuensis na venku). Druhou, nepoměrně menší skupinku, tvoří rozjívená mládež, literárně i jinak opovrhovaná – Sabina, Nebeský nebo Frič, který v romantické linii vydrží nejdéle a pozná, že zůstal „na ztracené vartě“ (Písně z bašty), o tom i jiném jednou vydá svědectví (Paměti). Po všech válkách, povstáních a revolucích, které chtěl měšťácký císař František zamést do kouta, měl nastat klid – idyla míru, idyla opatrných požitků, idyla pohodlí. Biedermeier, zprvu pouze záležitost nábytku, nabujel rychle do životního stylu. Rakouské a české prostředí si osvojilo jeho autority: spokojená rodina (Domácí kuchařka), pobožnost a vlastenecká zahrádka (Deklamovánky). Básníci biedermeieru vyšli již dříve vstříc sentimentálnosti (Růže stolistá), která občas stála na půli cesty k romantické rozháranosti (Písně milosti). Smířené reakci na romantismus (Tylova vzpomínka na Máchu v Pomněnkách z Roztěže) se posléze budou vysmívat mladší autoři jako přetvářce (Kávová společnost z pera paní Boženy). Šosatý a bodrý biedermeier se později vrátí obloukem jako bumerang, tenkrát ale nebude mít tak přívětivé rysy, a co bylo zdravou chutí k jídlu, projeví se v době bachovského dusna jako cynická morální pažravost, proti které budou májovci tak urputně bojovat. Jakýsi neutrální prostor mezi selankou a bouří je vytvářen folklórními náměty. Erben hledá pečlivě náznaky mytologického rodokmenu ve vyprávěních na dobrou noc (České pohádky) nebo
11.
11.
10. 11.
11.
12.
12. 14.
8. 12. 14.
17
první žena, Němcová
občan Havlíček
revoluční rok 1848
česko-německá krize
rozetnutí literatury ve dví
Bachův absolutismus
lidových popěvcích (Prostonárodní české písně a říkadla), v pradávných pověstech, a obrací přitom pohled i mimo areál Čech (Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských). Nakonec napíše třináct básní, které zlidoví (Kytice z pověstí národních). Němcovou okouzlila naopak prostá nesložitá realita venkova, se všemi těmi věcmi, které v ní probouzejí poezii života. V jejích příbězích vítězí poctivý, byť obyčejný chasník (Národní báchorky a pověsti) a příroda kolem domova dává hrdinovi znát svou přítomnost čaromocí fantazie (Slovenské pohádky a pověsti). Sbírají (Malého Národní báchorky a pověsti) a píší (Hanácké povídky) v této době však i jiní, nikoliv s takovým úspěchem a citem. V Boženě Němcové se pro českou literaturu znovu rodí venkovské téma, osvobozené od rokokových malbiček Puchmajerových almanachů i nadosobní dokonalosti preromantických ohlasů. Spisovatelka začíná nejprve na úrovni národopisné (Obrazy z okolí domažlického), až poté přechází na pole fikce, k tématu se bude celý život vracet, také pod dojmem Stiftera (Hvozd): zachycuje svět tradic a zvyků (Chýše pod horami), odlehlý od měst a neřestí (Barunka), kde se pohybují morálně čistí a příkladní lidé (Dobrý člověk), ale i jedinci nezkrotní a vybočující (Divá Bára). Její umělecký postup, reálná bída se šťastným koncem (V zámku a podzámčí), je příznačně pojmenována jako naivní realismus. Žánrově se pokusila o román, dnes ovšem mají tyto kompozice přízvisko – román tezový (Pohorská vesnice). V Babičce posléze dosahuje až ke kánonickému symbolu venkova, nástupci však opět sáhnou spíše k přímočarému moralizování (Vávra kuřák od Františka Pravdy). Autorka prodchnutá láskou k obyčejnému i slavnostnímu vezdejšímu životu (příležitostné básnění – např. Slavné ráno) vnášela své literární vidění světa i do Korespondence. Všechny nitky kulturního a společenského života první poloviny 19. století vytvořily klubko ve čtyřicátých letech. Tehdy začíná výrazněji vystupovat Němcová, Tyl a Karel Havlíček, který se nesmlouvavou kritikou Tyla (poněkud demonstrativně odsoudil Posledního Čecha) a pochvalnou recenzí Němcové uvedl do literárních kruhů. Jako pohotový žurnalista (Duch národních novin) a odpůrce církve (Epištoly kutnohorské) a Vídně vstoupil do povědomí všech prostých lidí, jejichž mínění o věcech politických dovedl řízně i trefně formulovat ve svých Epigramech. Havlíčkovými Obrazy z Rus se navíc začíná výrazně objevovat na českém horizontu nový pohled na svět: realismus. Své názory prosadil i v oboru literární kritiky (O literatuře). Havlíčkovými ústy se čeští poddaní domáhají titulu občana a svých práv a povinností. Všechno dění se koncentrovalo do hlavního města, čím dál od Prahy, tím svízelnější byla orientace lidí v politice, o uvědomělosti nemluvě (Selská politika). Pověstné „jaro národů“ roku 1848 (Drazí přátelé, milí bratři!), které se neobešlo bez barikád v Paříži, Berlíně, Vídni, ani Praze, je zachyceno se všemi nadějemi především na divadle (Tvrdohlavá žena) a v pouličních písních (Píseň o robotě), provokativních a neodbytných. V nových požadavcích na literaturu (Demokratická literatura), i v myšlence austroslavismu, které již dříve nadešel z jiné strany Havlíček (Slovan a Čech). Ale situace nebyla navzdory pozitivní náladě dobrá, rakouská armáda držela zásadní trumfy na své straně: čas, munici a pevnou ruku (Žalostná píseň o krveprolití v Praze); Alfréd Windischgrätz byl člověk bez iluzí. Palackého dopis do Frankfurtu způsobil otevřenou roztržku v česko-německém kulturním skleníku. Čeští Němci, dosud bratrsky smýšlející o svých sousedech, reagovali na nechuť Čechů připojit se k vysněné velkoněmecké říši ostrým vystoupením. Rozmíšek mezi českým Vaškem, německým Michlem přibývalo, mnozí přilévali olej do ohně, když zapojovali do rvačky i židovský hlas. Proslulý byl souboj Havlíčka s Hartmannem (Kalich a meč). Tento svár měl za následek, že se postupně český a německý kulturní proud od sebe oddělily. Němečtí autoři v Čechách, když nevycházeli českému kulturnímu přímo prostředí vstříc (Dalibor), zůstali ignorováni, zesměšňováni a posléze zapomenuti (Selský osel). Stánky umění, kulturní instituce, tělovýchovné jednoty, turistické spolky – vše bude jednou zvlášť české a zvlášť německé, jednota byla porušena, Vašek a Michl vyhnáni z ráje zemského patriotismu. Budoucnost ukáže toto rozkmotření jako dobré pro ruch společenského života, ale smrtící pro rozumnou politiku, která byla paralyzována hysterickým nacionalismem. Císař se ve Vídni smál, tento spor mu evidentně nahrával, smál se, dokud nepochopil, že tato národnostní řevnivost se zřítí jeho říši jako domeček z karet. Zmizely barikády i císař, který přislíbil ústavu, rozutekl se Slovanský sjezd (Rusové ostatně opět pomohli potlačit cizí povstání – tentokrát v Uhrách) i Kroměřížský sněm. Zmizet musela z veřejného života i nejrůznější jména: Frič, Arnold, Sabina, Palacký a další. Brixenskou anabázi Karla Havlíčka znají všichni, právě zde dokončuje svou satirickou trilogii o své pochmurné cestě do nedobrovolného exilu (Tyrolské elegie), monarchii s oslíma ušima (Král Lávra), absurdní svévoli moci
12. 14.
12. 13.
8. 13.
13.
1.
8. 13. 14.
18
konzervativci
Fričův okruh
zmrtvělá atmosféra
(Křest svatého Vladimíra). Prokop Chocholoušek, jeden z mnoha šikanovaných, zanechal české historické tématiky (Jan Pancéř) a zvolil opatrnější náměty – opatrné jen zdánlivě, jihoslovanský svět, který bojuje za svou svobodu (Jih). Palackého trucování vydá další návrhy státoprávního uspořádání (Idea státu rakouského), na ty se nicméně v direktivně řízené monarchii kněžích, vojáků, úředníků a fízlů nikdo neohlíží. Pod povrchem státní kontroly však kulturní život pokračuje. Čilo je v táboře konzervativních veršotepců, kteří slaví návrat k metternichovským pořádkům, někdy velice nepokrytě (Koubkovo veledílo Básníkova cesta do pekel), jindy volí neutrální tón (Vocelův Labyrint slávy). Lidé kolem redaktora Jakuba Malého měli jednu podivnou vlastnost: svému zpátečnictví, nevýraznosti nebo apolitičnosti zůstali věrni až do úplného konce, který byl mnohdy až ve dvacátém století (Tomek jako autor příliš nevynikl, stal se z něj však dobrý vypravěč – Ze života českých poustevníků). V zenitu je tvorba klasiků, Erbena a Němcové. Ta se také v této době stýká s okruhem bouřliváků kolem Josefa Václava Friče (Upír), ikony exilu. Napsala pro něj Čtyři doby, ale stejně tak psala i pro konzervativní Perly české (s pozoruhodnou prací Karla), člověk si nemůže v této době vybírat. Až ke konci let se autorce ucloumané psotou všedních dní otevírá zajímavá perspektiva (Cesta z pouti), kterou však již nenaplnila. Lada Niola vytvořila předpolí pro budoucí vzpouru. Mnozí ani netuší, jak skutečnost přijmout, zda s ironickým úsměškem (Povídačky veselého studenta s červenou karkulkou), nebo prožíváním marných romantických ideálů (Básnické dílo Bělohrobského). Z pevnostní věznice se po čase navrátí Sabina, své zkušenosti vloží do experimentu Oživených hrobů. Snaží se postavit českou literaturu na nohy svými pokusy o román (Synové světla), jež se časem zlepší (Král Ferdinand V. Dobrotivý), ale rozhodující impulz pro vzkříšení doby „zaživa pohřbené“ zažehne až generace následující.
14.
14.
14.
Píseň o robotě (1848) Žalostná píseň o krveprolití v Praze (1848) Lada Niola (1855) Perly české (1855) Wenzig (1807 – 1876): Dalibor Klácel (1808 – 1882): Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu Tyl (1808 – 1856): České granáty Čestmír Dekret kutnohorský Fidlovačka Jan Hus Jiříkovo vidění Krvavé křtiny Kusy mého srdce Paličova dcera Paní Marjánka, matka pluku Pomněnky z Roztěže Poslední Čech Pouť českých umělců Pražský flamendr Rozervanec Rozina Ruthardova Strakonický dudák Tvrdohlavá žena
19
Mácha (1810 – 1836): Cikáni Deník z roku 1835 Kat Máj Mnich Obrazy ze života mého Okusy Ignaze Máchy Pouť krkonošská Rozbroj světů Malý (1811 – 1885): Národní báchorky a pověsti Ritterová z Rittersberku (1811 – 1880): Černá Pepi Erben (1811 – 1870): České pohádky Kytice z pověstí národních Prostonárodní české písně a říkadla Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských Kolár (1812 – 1896): Pekla zplozenci Povídačky veselého studenta s červenou karkulkou Pražský žid Jablonský (1813 – 1881): Písně milosti Sabina (1813 – 1877): Demokratická literatura Hrobník Král Ferdinand V. Dobrotivý Morana Oživené hroby Prodaná nevěsta Synové světla Úvod povahopisný Štulc (1814 – 1887): Cesty milosti Boží (vybraná povídka) Smetana (1814 – 1851): Vznik a zánik ducha Úvahy o budoucnosti lidstva Rubeš (1814 – 1853): Deklamovánky Harfenice Pan amanuensis na venku Kalina (1816 – 1847): Balady (výbor)
20
Furch (1817 – 1864): Malby sépiové Pravda (1817 – 1904): Vávra kuřák Horn (1817 – 1860): Selský osel Nebeský (1818 – 1882): Protichůdci Tomek (1818 – 1905): Ze života českých poustevníků Chocholoušek (1819 – 1864): Jan Pancéř Jih Němcová (1820 – 1862): Babička Barunka Cesta z pouti Čtyři doby Divá Bára Dobrý člověk Chýše pod horami Karla Kávová společnost Korespondence Národní báchorky a pověsti Obrazy z okolí domažlického Pohorská vesnice Selská politika Slavné ráno Slovenské pohádky a pověsti V zámku a podzámčí Kapper (1821 – 1879): Pohádky přímořské Hartmann (1821 – 1872): Kalich a meč Havlíček (1821 – 1856): Duch národních novin Epigramy Epištoly kutnohorské Král Lávra Křest svatého Vladimíra O literatuře Obrazy z Rus Slovan a Čech Tyrolské elegie Žížala-Donovský (1824 – 1890): Tři Čechové
21
Hansmann (1824 – 1863): Hanácké povídky Frič (1829 – 1890): Paměti Písně z bašty Upír
22
IV. OBDOBÍ MÁJOVCŮ
nová doba v kultuře
Neruda, mluvčí generace
snahy o český román
rozvoj kratších žánrů
problémy společnosti v literatuře
Ačkoliv se první pokusy o rehabilitaci Máchy (Úvod povahopisný) objevily již ve snahách jeho vrstevníků, Máchův vzdor si vzali za vzor až budoucí. Mladí autoři, kteří za sebou měli zkušenost padesátých let, kdy byl důsledně potlačován jakýkoliv projev individuality a liberálního smýšlení, se rozhodli vystoupit a pohnout literaturou i čtenářem. Ke kritickému přijetí tohoto českého básníka došlo až později, avšak i tak jeho reflexe nikdy neztratila na své exkluzivitě (Máchovo tajemství). V roce 1858 vychází almanach Máj, jehož přispěvatelé požadují: sblížení literatury se současným životem, střemhlavým světem rychlosti a pokroku (Moderní člověk a umění), otevření se světovým podnětům a osobní zaujetí pro věc. Je tudíž zcela přirozené, že právě oni se hlásí k realismu (Škodlivé směry). Jan Neruda by mohl sloužit za vzorový příklad takovéhoto mladého umělce. Sbližoval umění se životem tisícerým způsobem v lyrice i epice (Knihy veršů) a civilnost obyčejného živobytí poznamenává jeho dílo až do konce (Prosté motivy). Evropské a světové téma našel tento cestovatel po orientálních zemích v biblických podobenstvích, pověstech i francouzské literatuře (Balady a romance). Zároveň byl bezesporu nejaktivnější postavou kultury prvních desetiletí druhé poloviny 19. století (Korespondence): jako redaktor Národních listů přinášel nejen pozoruhodné čtení (Obrazy z ciziny), ale zastupoval také nálady veřejnosti (Žerty, hravé i dravé) a některé jeho marginálie jsou podnes téměř legendární (Kam s ním?). Nerudův svět maloměšťáků je líčen se strohou brutalitou, kdy je „slušnou společností“ odmítán člověk nezapadající či znevýhodněný (Arabesky), ale zároveň v tomto světě probleskuje cosi z romantismu, co se vzpírá přijmout darwinovské předurčení prostředím. Neruda prokázal pozoruhodné umění kresby zvláštností sociálního ovzduší (Trhani) i typologie postav (později vydané Povídky malostranské, jež mají až filozofický přesah ve vystižení lidského rozměru života). Jeden z problémů, který nepřímo vyplýval z tohoto májovského tvůrčího směřování, byla nutnost vytvořit původní český román. Diskuze vedená v tisku – té se účastnil hlavně skeptický Neruda a nadšený Sabina – ukázala, že je problém téměř neřešitelný: autoři jsou pro tento náročný žánr nezralí, píší povrchně nebo špatně (zápletka je neurčitá nebo překombinovaná, postavy neživotné jako voskové figury v panoptiku a když promluví, zazní jen fráze, náměty jsou tak exkluzivní, až nejsou vůbec zajímavé apod.). Přesto se Pflegerovi-Moravskému podaří naznačit psychologii postav (Paní fabrikantová) i souvislost s dobou (Z malého světa). Rozsah některých novel už bude v následující generaci s románem přímo hraničit (Za ranních červánků). Zatím se však dál rozvíjí jen střední (hlavně novela, humoreska, romaneto) či drobná (mimo jiné črta, povídka) próza. Hlavní znaky těchto literárních titěrností, jež se však mnohdy kvalitou rovnaly evropským epickým foliantům, souvisejí se ziskuchtivostí redakcí a nechutí nakladatelů riskovat vydáním rozsáhlejšího díla, ale důvody lze spatřovat i v příklonu k realismu (Černá Pepi), který kladl důraz na pečlivost detailu a žánrovost zobrazení. K raketovému rozvoji letěla česká žurnalistika všední i sváteční (Epištoly k českému studentstvu). Středně rozsáhlou či drobnou prózu spojuje námětová oblast a některé tematické prvky. Důraz na sociální rozměr zápletky (mravy společnosti, její vady a slabiny – Muzikantská Liduška, negativní úloha peněz v životě lidí – Moderní upíři). Zaměření na „malého“ hrdinu, který pochází z chudých či nuzných poměrů, ale tento nedostatek nahrazuje svou vnitřní opravdovostí a morálním chováním – Poldík rumař. Popis městského prostředí (Černý Petříček) v kontrastu ke stále ještě harmonicky chápané přírodě (Na statku a v chaloupce). Spisovatel, ať už pozorující prozaik nebo nadšení tlumící básník,
14.
14. 15.
15.
15.
15.
23
Světlá a její morální venkov
typy historické četby
rysy poezie
příroda jako vzor
ozvěna deziluze
rysy dramatu: snaha o reprezentativní tragédii
rysy dramatu: sociální téma a opera
rysy dramatu: fenomén frašky
začínal tušit, že problémy společnosti netkví jenom v lokajských zlozvycích nebo uměleckém hochštaplerství, že zatím dřímají kdesi hluboko v dělnických koloniích a v němčině, kterou slýchají z vídeňského parlamentu. Rozsáhlejší prózu zdárně rozvíjí jen Karolina Světlá. Její práce jsou zvláštním fenoménem. Po obrovském úspěchu drobnějších povídek, jež připomínaly spíše regionální črty (O krajčířově Anežce) přijala za své téma venkova (První Češka), až v pozdních letech se věnuje námětům spojeným s pražským prostředím, kterému dodává nádech tajemné romantiky (Zvonečková královna). Na začátku své literární činnosti na ni intenzivně působí ruský a francouzský realismus (Vesnický román), postupně sice v její tvorbě převáží výchovné vyznění (Kříž u potoka) či prosté lidské dojetí (Nebožka Barbora), ale přesto se dokáže inspirovat i moderními tendencemi a vybočit ze svého stylu (Divousové). Úhelným kamenem pro posuzování těchto prací je dnes především sklon autorky sdělovat morální či světonázorové poselství (od Skaláka až k Frantině). Kantůrčice nebo Nemodlenec jsou pak příklady kvalitativního sestupu, ke kterému byla Světlá neustále tlačena ze strany redaktorů i svých nadšených čtenářů. Prózu s historickým zaměřením realismus odmítá (paradox Jiráska a dalších historických realistu si protentokrát odmysleme, ten má jiný kontext), přesto se právě v době májovské rodí autorské osobnosti, které se zapojí do literatury v tomto oboru, byť až později. Zábavnou historii předvádí Svátek (Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze), výchovnou a staromilsky vlasteneckou tendenci předkládá Schulz (Latinská babička) a ten samý typ četby později v náročnější podobě Vlček (Věnec vavřínový). Autorky-ženy, jako Sofie Podlipská, zpracovávají osudy jedince – často žen – a jeho místo ve společnosti s historickým pláštíkem (Přemysl a Libuše) i bez něho (Peregrinus). Májovci jsou básnickou generací, která chce prožít osobní individualitu, ale zároveň se nevyčleňuje z kolektivu (souznění s trpícím národem ve Zpěvech pátečních má rovněž májovský charakter). Proto je jejich poezie tak pestrá, jako je pestré hemžení, neboť ambicí většiny májovců bylo v jediné sbírce obsáhnout složitý nově se rodící charakter společnosti. Inspirováni ironickým Heinem (Tatínkovy juchty Bendla-Stránického) a bouřlivákem Máchou (odtud název jejich almanachu) prožívají rozčarování ze společenské přetvářky (Hřbitovním kvítím Neruda nevyčerpal svůj sarkasmus, pokračuje později v Knize epigramů) a svou osamělost v těžké existenční situaci (V poledne). Radost není obvyklá, ani ve městě, ani na vesnici (Pohádky z naší vesnice). Tím, že poznali tuto tvář lidského chumlu, poznali též opojnost přírody a její síly, která je prosta konvencí, tak jako lidé, kteří žijí v jejím středu (Cimbál a husle), se kterými se lze setkat (Děvče z Tater), nebo jdou coby věční hledači za jejím vábením (Dědův odkaz). Příroda ztělesňuje touhu člověka po lásce (Večerní písně) a srozumění s ostatními kolem (V přírodě). Přírody se dovolávají již konzervativci, ale mezi touto herbářovou a památníčkovou přírodou a tepající upřímnou přírodou, kterou prožívá Hálek, je zásadní rozdíl. Od deziluze v propracovaném líčení života osamělého hrdiny romantických dob (Pan Vyšínský) přistupují poznenáhlu k líčení životů stovek a tisíců ve zkratkách, tak jako když člověk míjí zástupy na ulici (Mrtvé lásce) či umírajících v srdci jen zdánlivě šťastného světa (Pod dutým stromem). Šedesátá léta 19. století se nesla též ve znamení snah o stálou dramatickou scénu, která by reprezentovala národní zájmy a mohla tlumočit smýšlení společnosti. V očích kritiků a autorů měla tento úkol plnit tragédie, nejlépe s historickým námětem. Již při otevření Prozatímního divadla (1862) se o takovou hru pokusil Hálek (Král Vukašín). Pompézní oslavy shakespearovského jubilea jsou jakousi veřejnou generálkou, kterou české herectvo jasně demonstruje svou připravenost kvalitně zastat repertoár institutu daleko náročnějšího, tímto institutem se o několik desítek let později stalo až Národní divadlo. Se Shakespearovým příkladem za zády se pokoušeli o velkou tragédie na prknech Prozatímního i Neruda (Francesca di Rimini), Jeřábek (Syn člověka) nebo talentovaný Bozděch (zahrocený Baron Goertz či spektakulární Dobrodruzi). Vedle historických kusů, které reagovaly na dobovou situaci jen v symbolické rovině dějinných souvislostí a náznaků, začínají vznikat i náročnější díla realistického charakteru (Služebník svého pána). Zdárně se rozvíjí i původní česká opera, jež čerpá z domácích předloh (Hubička) a ponejvíce odráží lidový svět (Prodaná nevěsta). Ačkoliv byly některé z těchto dramatických prací ceněny a udržovaly se dlouhou dobu v přízni publika, přeci jen větší popularitě se těšily dodnes uváděné komedie a frašky (Blázinec v prvním poschodí). Osvědčení autoři se soustředili zejména na konverzační typ komedie či komedii situační
15. 16. 19.
19. 20.
15.
15.
15.
16.
16.
16.
24
literární kritika
mimo generaci
zasazenou do historie nebo života slavné osobnosti (Zkouška státníkova). Komediálním pózám se ale nevyhnuli ani autoři jinak usilující o vavříny na poli závažného dramatu (Ženich z hladu). Radikální odmítnutí předchozích zásad se muselo projevit i v literární kritice, kterou nejbrilantněji zastal na poli divadelní i obecně literární opět výrazně Jan Neruda (Divadelní recenze). Májovská kritika přestala spisovatelskému umu klást jakékoliv překážky: autore, poctivě ukaž, co umíš, a já ti zas dokážu, že mi tvoje dílo stojí za to, abych se na něj zadíval jako na něco mimořádného, na něco, pro co je nutné stále znovu a znovu nacházet nová kritéria. Regulativní kritika předbřeznová, spočívající na několikerém vlasteneckém a moralizujícím sítu, dostala ránu z milosti. Na rozhraní dvou generací, májovské a ruchovsko-lumírovské, stojí básník Šolc a prozaik Arbes. V jejich díle vidíme prolínání nejrůznějších starších tendencí, i způsob jak se z nich rodí předpoklady pro přístupy nové, Šolc jakoby vzpomínal na ohlasy, city májovců a přitom je již blízký záměrům ruchovců (Prvosenky). Dále si jasně uvědomíme, jak náročné je vůbec uměleckou osobnost zařadit, když ctí májovský program v přijetí realismu (Mravokárné románky), ale často z něj vybočuje žánrovým experimentováním (romaneto Svatý Xaverius), souzní s lumírovci v jejich světovém rozmachu (Newtonův mozek) a inspiraci (Ďábel na skřipci) a přitom nechce být zařazována nikam, jako Arbes.
15.
17.
Máj (1858) Babinský, vůdce loupežníků v českých lesích (1867) Světlá (1830 – 1899): Černý Petříček Divousové Frantina Hubička Kantůrčice Kříž u potoka Nebožka Barbora Nemodlenec O krajčíkově Anežce První Češka Skalák Vesnický román Zvonečková královna Čeněk Bendl-Stránický (1832 – 1870): Tatínkovy juchty (výbor) Lužická (1832 – 1920): A v potu tváře budeš pracovati Pfleger-Moravský (1833 – 1875): Pan Vyšínský Paní fabrikantová Z malého světa Barák (1833 – 1883): Mrtvé lásce Podlipská (1833 – 1897): Přemysl a Libuše Peregrinus Neruda (1834 – 1891): Arabesky Balady a romance Francesca di Rimini
25
Hřbitovní kvítí Kam s ním? Kniha epigramů Kniha veršů Korespondence Moderní člověk a umění Obrazy z ciziny Písně kosmické Povídky malostranské Prosté motivy Škodlivé směry Trhani Divadelní recenze (výbor) Zpěvy páteční Ženich z hladu Žerty, hravé i dravé Hálek (1835 – 1874): Děvče z Tater Epištoly k českému studentstvu Král Vukašín Muzikantská Liduška Na statku a v chaloupce Pod dutým stromem Pohádky z naší vesnice Poldík rumař Večerní písně V přírodě Heyduk (1835 – 1923): Cimbál a husle Dědův odkaz Svátek (1835 – 1897): Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze Schulz (1835 – 1905): Latinská babička Jeřábek (1836 – 1893): Služebník svého pána Syn člověka Durdík (1837 – 1902): Všeobecná estetika Mayer (1837 – 1865): V poledne Šmilovský (1837 – 1883): Kmotr Rozumec Za ranních červánků Gebauer (1838 – 1907): Potřeba dalších zkoušek rukopisu královédvorského a zelenohorského
26
Šamberk (1838 – 1904): Blázinec v prvním poschodí Šolc (1838 – 1871): Prvosenky Vlček (1839 – 1918): Věnec vavřínový Zlato v ohni Bělohrobský (1839 – 1869): Básnické dílo Arbes (1840 – 1914): Anděl míru Ďábel na skřipci Máchovo tajemství Moderní upíři Mravokárné románky Newtonův mozek Svatý Xaverius Poslední dnové lidstva Ukřižovaná V sobotu večer před továrnou Bozděch (1841 – 1889): Baron Goertz Dobrodruzi Zkouška státníkova
27
V. OBDOBÍ RUCHOVCŮ A LUMÍROVCŮ
dvojjediná generace
problémy doby v literatuře
ruchovci – umělci duše Národa
bard Čech
lumírovci – umělci křídel Národa
satyr Vrchlický
Po májovcích se přihlásila ke slovu další generace, měla však dvojí názor na budoucnost a poslání národní literatury. Podobně jako ve Francii (progresisté a fantaisisté). O chvíli dřív vystoupili ruchovci, kteří prožívali utlačování a chystali se na rozhodující souboj, jež by je této nesvobody zprostil (konec 60. let ve znamení táborů lidu, stavby Národního divadla, opozice a státoprávních požadavků). Vzápětí za nimi jdou lumírovci, ti se však již stali pouze svědky úplné kapitulace a následné otupělosti nebo domácího hašteření (odročení česko-rakouského vyrovnání). Proto první chtěli vyburcovat široké masy národa (Nové písně) a vést je morálně (zastávali ideální realismus); proto druzí chtěli uniknout z deprese prohry do světa fantazie, daleko za hranice Čech, a obklopit se jen umělecky náročnou a reprezentativní literaturou oproštěnou od společenských úkolů (označovaní často jako dekoratéři). Byli to však svého druhu blíženci: vzájemně se podobali prosazováním archaismu a formalismu v umění. Pro co ve společnosti měli májovci jen útrpný úsměv, toho se zejména ruchovci začali obávat. Problémy ulice, problémy otiskované ve staročeských a mladočeských denících pronikají sice již na papír většiny básníků: ale sociální bída způsobená křiklavou nerovností majetku, zostřující se nenávist mezi německým Libercem a českou Prahou a konvenční náhubek tvůrčí svobodě se pořád ještě nepřehledně prolínají do jednoho zoufalého, ale neartikulovaného výkřiku. Za vše tak hovoří symboly mozolných rukou, chodského povstání a prométheovská skaliska. Ti, co publikovali v almanachu Ruch, většinou i ruch přijali do svého životního motta: Čech (Jitřní písně), Quis (Hloupý Honza) a Krásnohorská (Vlaštovičky) jsou však osobnosti velice kontrastní. Pěvec, který vytvořil odbojného kováře, dráždil cenzuru; nesmlouvavá kritička zas lumírovce. Ruchovci sice hájí národní zájmy, odkazují ke slávě minulosti (Václav z Michalovic) a lidové pospolitosti (Ve stínu lípy), jenže jejich básnický projev nezahrnuje jen sociální (Šimečkovo Básnické dílo) a politicky aktuální podtext (Písně otroka). Ve verších o půdě a domovině (Selské balady a České znělky) najdeme v něm i poselství o Bohu (Modlitby k Neznámému) a životní cestě (V zimním slunci, Sluncem a stínem) určené komukoliv, všem smrtelníkům (Smuteční písně), národem je tu celé lidstvo. Jenže jméno symbolizující ruchovce, není ani ve znaku husitských tradic, ani dělnických řečníků. Monopol na značku „Svatopluk Čech“ má nenápadný a požitkářský Matěj Brouček. Opravdu, k Broučkově charakteru i vystupování hodí se snad jen slova z jídelního lístku: nakvašený z nepohodlí, dobře naložený u sklenky, neslaný – nemastný, bez servítků, umění mu nevoní (Pravý výlet pana Broučka do Měsíce), pravdě boží nepřijde nikdy na chuť (Nový epochální výlet pana Broučka). Komický hrdina poté exceluje i v dalších patáliích (Matěj Brouček na výstavě, Pestré cesty po Čechách). Od široce pojatých alegorií (Slávie a Evropa) odlišuje se také satirický Hanuman. Na tuto broučkovskou notu v mnohém navázali další (Otec Kondelík, Gusta a Véna nebo Humor života). Již Nerudovy Kosmické písně míří k čemusi, co opouští český myšlenkový okruh. Ti, jež spojoval beletristický časopis Lumír, Zeyer, Sládek (Básně, Jiskry na moři), Herites (Tajemství strýce Josefa), Geisslová (Immortely), přijímali z Východu (Ondřej Černišev) i Západu (Karolinská epopeja) formy, žánry, náměty a inspiraci, estetické konvence spolu s nutností předat v překladech i vlastní tvorbou českým čtenářům svět. Je oprávněné urážet lumírovce hanlivým (protože jednostranným) označením kosmopolitní škola? Zlomky epopeje, uvedené sbírkou Duch a svět, Vrchlického básnický chrám má ambici filozofické sumy. Český poeta nadšený Hugovou Legendou věků (Dědictví Tantalovo) se zanícením
17.
18.
17. 20.
17. 19.
17. 18.
18.
28
rytíř Zeyer
menší almanachy
parnasismus a nový romantismus
vážný realismus a regiony
katolická tendence
inspirace městem
místo historie v literatuře
popisuje revoltu individua (Bar Kochba), i celé skupiny hrdinů (Selské balady), kolísání mezi askezí a požitkem (Hilarion). Autor nominovaný na Nobelovu cenu od tohoto díla ustupuje k hořké intimní lyrice v okamžicích, kdy přináší zklamání život (Hořká jádra, Okna v bouři) i poezie sama (Bodláčí z Parnasu). Poslední práce téhle oslňující básnické stálice kráčí vstříc civilismu (Strom života), ale hlas pozůstalosti je nevlídný (Damoklův meč), pro čtenáře dneška zůstaly jen stopy v písku a ozvěna předminulého století. S rozpaky je pak přijímáno i Vrchlického erotické dílo nebo jiné literární výstřelky (Rytíř Smil), prozaické pokusy jsou téměř zapomenuty (Banálnosť). Vedle Vrchlického překladů (Moderní básníci francouzští) inspiruje mladé právě ten samotářský a choulostivý Zeyer – Jelínkův talent (O Dubinském) se nestačil ani projevit. Artistní Julius Zeyer s kontakty a světáckou krví v žilách, zanechává v závěru života svého wagnerovského pohanství (Vyšehrad), keltských ozvěn (Ossianův návrat), gotiky (Román o věrném přátelství Amise a Amila) a Obnovených obrazů, soustřeďuje se a kontempluje nad marností osobního štěstí (Jan Maria Plojhar), jinotaji osudu (Dům U Tonoucí hvězdy), božími záměry (Tři legendy o krucifixu) a vztahu k silám, co kdesi ve vesmíru řídí člověka (Troje paměti Víta Choráze). A bezděky nachází prolog české dekadence. Poněkud nedoceněna zůstává stále podstatná část jeho rozsáhlé tvorby (Jeho a její svět). Česká literatura této generace, to není jen ruchovská dovolená v selské jizbě a lázeňská promenáda lumírovců. V této prosluněné kulturní sezóně vytahovaly roletu i menší kumštýřské spolky: v první řadě nevrlí moralisté s morální rákoskou jako úhlavní konkurence Lumíra (časopis Osvěta); vznešení básničtí sadaři roubující slovanství na západní umění (sdružení umělců při ND); jihočeský historický vzdor (Anemonky); studentíci žánroví realisté a rozcitlivělí milovníci formální poezie Vrchlického (Almanach českého studentstva a Máj 1878), moravská provenience (Zora) a další, kteří záhy ohlásili úpadek z čtenářského nezájmu. Čeští Němci – např. Ohorn (Bratři svatého Bernarda) si ostentativně hleděli svého. Ruchovsko-lumírovská generace pokračovala v realistické stopě májovců. Vedle toho existovala také díla s vysokou příměsí romantismu, Zeyer posléze nalezne čistější formu – novoromantismus. Jakousi hlavní alternativu tohoto směřování tvoří parnasismus. Přišel z francouzského estétského pravidla „umění pro umění“ (l´art pour l´art). Parnasistní dílo je tak dokonalé formálně, ale povrchní myšlenkově (Poutí k Eldorádu); je psáno pro efekt a potlesk diváků (Salomena); hrdinové jsou černobílí jako figurky na šachovnici (Na dvoře vévodském), ztělesňují postoje autora, ale jinak jsou ve své heroičnosti neživotní (Psohlavci). Děje hýbající tím eklektickým světem jsou na české poměry nezvyklé svou vášnivostí (Nedokončený obraz) nebo exotickými prvky (Ikaros). Český venkov, dříve oáza klidu a tradic, zdravé jádro národa. Ale když zblízka pohlédneme například na tvorbu Raisovu, a ten venkovu zasvětil celý svůj um, musíme žasnout, jak rychle prodělal několikerou zásadní proměnu – z rodinné idyly do drsné reality hamižnosti, kde má vlastní bratr menší cenu než pár zlatých (Výminkáři), z drsné reality pak zpět k idyle (Zapadlí vlastenci) a odtud k psychologii, duši a otázkám vyšším (Západ), které již souvisejí s ruralismem 20. století. Duchovní život, naivní hledání jeho smyslu (Jan Jílek) vidí i Nováková, když předtím zachycuje precizně podmínky (Úlomky žuly) a příběhy (Děti čistého živého) konkrétního kraje. Svéráz Podkrkonoší líčí Stašek (Blouznivci našich hor) a krutost živlů (Vánice) útočící na všechny bez rozdílu na protější straně země (V ráji šumavském) Karel Klostermann. Katolictví, které se vlivem ateismu, toho dítěte dvou matek – vědy a techniky, uzavřelo do sebe jako ghetto, uvedl M. C. Putna, předkládá čtenáři vystříhávané obrázky (Kukátka) a vzory chování (Jak Martin Chlubil), jež existovaly ve vlasteneckých barvách již předtím (Cesty milosti Boží), byť někdy v bodře sousedské neformálnosti (Kmotr Rozumec). Po tradičních motivech nenechavě vztahují ruce i mnozí pokleslí humoristé (Z českých mlýnů). Spisovatelé lokalizují povídky a romány do měst: na periferii (U snědeného krámu), do továren (U řezaček) nebo třeba do železničního prostředí (Arabesky a novely). Autorův pohled bývá různý – pobavený (Povídky Herrmanna), satirický (Skleník), ale i zpytavý (Ze zápisků Phil. stud. Filipa Kořínka). Město cení zuby na své oběti (Jestřáb kontra Hrdlička). Do pošmourného obrazu dřiny jako podle jízdního řádu pronikají už i prvky klinického psychologizování (V sobotu večer před továrnou). Důvod, proč byla pěstována historická tématika s takovou intenzitou právě v době „současného“ realismu, tkví v analogické síle dějin: autoři se snažili ukázat malomyslné přítomnosti, kudy šla minulost. Historie byla monumentalizována (Adamité), i když didaktický pohled (Vlastencové z Boudy) nebo tradiční dryáčnictví (Pekla zplozenci) a napínavé čtivo (O českou korunu) zůstaly. Mnohdy se z historických aluzí staly takřka transparenty povrchního vlastenectví (Hranice vzplála).
18.
16. 17.
17.
19.
19.
19. 17.
20.
29
renesance historické prózy
rozmach žánrů a produkce
paradox literární „nadvýroby“
fantastická fikce
generace Národního divadla
boj o Zolu
dvě vlny českého naturalismu
Historická próze vévodí tři jména. Třebízský pointuje lidsky svoje příběhy (V červáncích kalicha), které zasazuje do dob utrpení českých lidiček (Trnová koruna). Jirásek si oblíbil husitství (Bratrstvo – Mezi proudy – Proti všem), pobělohorskou kalvárii (Skály), sedmiletou válku (Skaláci, Zatracenci), národní obrození (F. L. Věk) a věrné zachycení doby svých rodičů (Filozofská historie). Nahradil Rukopisy (Staré pověsti české), učinil leckdy z událostí barvité dobrodružství (Z Čech až na konec světa). Jirásek se však věnoval i venkovskému tématu (Černá hodinka). Winter, archivář a historik, znal jen svá století (16. – 17.), těm zůstal věrný a v nich oživoval lidské příběhy vyčtené z protokolů (Peklo) a dobových kronik (Mistr Kampanus). Psychologická kresba (Rozina sebranec) prozrazuje jeho úsečný a dojímavý styl, plný kousavého humoru (Nezbedný bakalář). Sládkovy fejetony z Nového světa (Má Amerika), Šimečkova rubrika (Soudničky) jsou jen první polovinou českého novinářství, druhou – serióznější – vytvářejí závažné polemiky (Naše dvě otázky). Čechy se stávají literárně soběstačnou velmocí: tisíce svazků překladů, stovky původních prací rozesílá Ottovo, Vilímkovo nebo Topičovo nakladatelství, druhý dech popadl i literární brak (Babinský, vůdce loupežníků v českých lesích). Konec století představuje jakési manželství Kultury s Obchodem: jenže manželka, ukovaná u plotny poptávky a přijímající návštěvy stále nových módních požadavků (Pan markýz), začíná tento navedený ideální svazek oplakávat, k roztržce však dojde až s příchodem devadesátých let. Literatura, která se kvantitativně rozpíná, vydává i zcela nové žánrové varianty: dívčí (původní Jindra a inspirovaná Svéhlavička nevěstou) a dětskou četbu (Broučci pro malé i velké, verše Poezie pro děti či výchovná A v potu tváře budeš pracovati), nebo netradiční náměty (Příroda a lidé). Literatura se stala věcí veřejnou i v jiném ohledu: do centra pozornosti se pošinula právě teď, protože odjakživa suplovala místo oficiální politiky. Jenže v okamžiku, kdy veškeré snahy o emancipaci českých historických zemí uvázly na mělčině domácích sporů, nebo se roztříštily o útesy vídeňského vládního intrikánství, stala se i z Literatury žalostná karikatura nadějí, obyčejná holka pro všechno, fackovací panák. Po dřívějších křížových válkách proti zrádcům – Sabina (Morana) a štvanicích na neúspěšné (Tři Čechové) přirozenou žízeň po četbě vystřídá nezájem a obrovské haldy průměrné a podprůměrné produkce nemá kdo polykat, je nutné vypomoci křiklavou reklamou. Realismem dušená fantastika rozevírá doširoka oči na sklonku století, kdy veřejnost sleduje antisemitské procesy a davová zjevení, věří experimentujícím psychiatrům i okultistům, účastní se spiritistických seancí. Mnozí se vysmívají těmto iracionálním náladám, zlehčují je jako romantický patos (Nejzápadnější Slovan). A skutečně, někdy jde pouze o povrchní efekty a napodobení staršího (Švandovy Fantastické povídky), ovšem umělci hlubší inspirace předkládají čtenáři působivou a zařazení se vzpírající alegorii (Šlejharovo Peklo) nebo procítěné svědectví o stínové tváři reálného světa (Zeyerovy Fantastické povídky), pramenící také z náboženské mystiky (Zahrada mariánská). Vliv spiritismu se pak odrazil i v tematice staronové – duchařských povídkách, hororu (Kdosi). Fantastika souzní s lokálním svérázem (Z brdských lesů) a citem pro impresivní kresbu (Úskalím). Historie dominuje dramatu stále: Jan Výrava (námětově blízký Jeřábkovu Synu člověka) získal prestižní ocenění a částečně tak splnil ambice májovského snu o reprezentativní tragédii. Pohádka (Lucerna), sen (Radúz a Mahulena), mytologie (Hippodamie) a historie pojatá rozpustile (Paní mincmistrová) i komediálně (Noc na Karlštejně) je spojována především s lumírovskou scénou, ale vstupují na ni i jiné osobnosti (Jan Roháč). Do nově zbudovaného Národního divadla však vstoupil fenomén realismu. Posloužil vážně míněné kritice (Vojnarka), zesměšnění (Naši furianti) i konvenční zábavě (Vodní družstvo). Sociální zápletka (Drama čtyř chudých stěn) totiž přitahovala čím dál víc pozornost dramatiků, kteří ji začali zpracovávat se zaujetím, bez sentimentu. Vítězné tažení realismu českým dramatem, po nezdařených pokusech autorů (Paní Urbanová), počátečních rozpacích publika (Maryša) a bouřlivé diskuzi (Gazdina roba), bylo nezadržitelné. Opera, dosud tradičněji orientovaná (Tajemství), reagovala na moderní impulz pohotově, zhudebněny jsou klíčové texty (Její pastorkyňa). Součástí vlny modernismu v posledních dekádách století byl i naturalismus. Domácí literatura se již s jeho rysy setkala v tématice venkovské (Kalibův zločin) a v pracích vybočujících neobvyklostí zápletek (Anděl míru). V osmdesátých letech, kdy dílo Emila Zoly vyvolalo v Čechách kulturní skandál, se pod dojmem francouzských naturalistických próz od základu přehodnocuje pojem realismu. Co dříve platilo za objektivní zobrazení skutečnosti, je pro mladé kritiky po Zabijákovi a Naně jen strašidelná pohádka s morálním naučením, takový „falešný realismus“ je Mrštíkem odmrštěn, odmítnut je Vlček (Zlato v ohni). Nekompromisnost a šokující zachycení života v jeho odpudivých detailech (Kuře melancholik) a pudové podmíněnosti (Zkažená krev), odhaluje lidskou ubohost i nevědomou zlobu zakódovanou ve
20.
17.
17.
17.
17. 18. 19. 20.
19.
19.
30
idylická reakce
skupina Athenea a pozitivistický přístup
křižovatka nových cest
společenství lidí (Lípa), které stále hledá a trestá slabost či „jinakost“ (Neprobuzený). Naturalismus má dvě fáze: šlejharovskou z konce století (Dojmy z přírody a společnosti), a pozdější – vrcholící až ve 20. století – jejíž autoři však působili i dříve (Zápasy). Extrémní podoba naturalismu pak dochází ojediněle až na práh expresionismu (Kašpar Lén mstitel). Realita nahlížená ze sociálního hlediska (V temných vírech) vypovídá o světě, který okoral a zatemnil se. Jako odmítavá odpověď pesimistickému pohledu na rozkládající se vesnici (Do třetího a čtvrtého pokolení) vznikají rozsáhlé kroniky mapující původní neporušený stav selského světa (Rok na vsi), z nichž kvalitou září zejména Holečkova epopej (Jak u nás žijou a umírají). Diskutovalo se i v akademických kruzích, co se zdálo moderním ještě včera (Všeobecná estetika) je dnes již leda k smíchu. Noví odborníci již nejsou ani trochu sentimentální, což nadělá ještě mnoho zlé krve. Literární teoretici musí zpět k výchozímu bodu, k podstatě věci (O realismu uměleckém), literární historikové ke zkoumanému materiálu (Paměť Přibyslavská připravila mladší na boj s urputnější hydrou – s Rukopisy, Potřeba dalších zkoušek) a filozofové k pravdě (Česká otázka). Svědectví o této polyfonní generaci kontrastů i souzvuků zanechali mnozí (Kniha vzpomínek), ale přece je velice těžké tuto dobu před nástupem buřičů i velkou asanací staré Prahy postihnout. Starou a novou literaturu oddělují Mrštíkovy pokusy s realismem. Zahořklý signatář moderny jednou rukou nabízí kytici vonných květů (Pohádka máje) a druhou roztáčí neúprosný kvil flašinetu chorob a neodvratné smrti (Santa Lucia).
19.
Ruch (1868) Almanach českého studentstva (1869) Anemonky (1871) Máj (1878) Paměť Přibyslavská (1883) Zeyer (1841 – 1901): Dům U Tonoucí hvězdy Fantastické povídky Jan Maria Plojhar Jeho svět a její Karolinská epopeja Obnovené obrazy Ondřej Černišev Ossianův návrat Radúz a Mahulena Román o věrném přátelství Amise a Amila Troje paměti Víta Choráze Tři legendy o krucifixu Vyšehrad Zahrada mariánská Šimeček (1842 – 1877): Básnické dílo (výbor) Soudničky (výbor) Stašek (1843 – 1931): Blouznivci našich hor Nedokončený obraz V temných vírech Kosmák (1843 – 1898): Jak Martin Chlubil bloudil a na pravou cestu opět se vrátil Kukátka (výbor) Tůma (1843 – 1917): Hranice vzplála Z českých mlýnů
31
Stankovský (1844 – 1879): Vlastencové z Boudy Heller (1845 – 1922): Pan markýz Sládek (1845 – 1912): Básně České znělky Jiskry na moři Má Amerika Písně smuteční Poezie pro děti Selské písně Sluncem a stínem V zimním slunci Ohorn (1846 – 1924): Bratři svatého Bernarda Klicpera, I. (1846 – 1881): Jindra Štolba (1846 – 1930): Vodní družstvo Winter (1846 – 1912): Nezbedný bakalář Mistr Kampanus Peklo Rozina sebranec Čech (1846 – 1908): Adamité Evropa Hanuman Ikaros Jestřáb kontra Hrdlička Jitřní písně Lešetínský kovář Matěj Brouček na výstavě Modlitby k Neznámému Nové písně Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století Pestré cesty po Čechách Písně otroka Pravý výlet pana Broučka do Měsíce Slávie Václav z Michalovic Ve stínu lípy Quis (1846 – 1913): Hloupý Honza Kniha vzpomínek Karafiát (1846 – 1929): Broučci pro malé i velké
32
Nevšímal (1847 – 1916): Humor života Krásnohorská (1847 – 1926): Svéhlavička nevěstou Vlaštovičky Tajemství Hostinský (1847 – 1910): O realismu uměleckém Adámek (1848 – 1915): Salomena Klostermann (1848 – 1923): V ráji šumavském Vánice Šubert (1849 – 1915): Drama čtyř chudých stěn Jan Výrava Beneš Třebízský (1849 – 1884): Trnová koruna V červáncích kalicha Stroupežnický (1850 – 1892): Gusta a Véna Naši furianti Paní mincmistrová Zkažená krev T. G. Masaryk (1850 – 1937): Česká otázka Hyšman (1851 – 1922): Nepravý císař Josef II. Jelínek (1851 – 1874): O Dubinském Herites (1851 – 1929): Tajemství strýce Josefa Jirásek (1851 – 1930): Bratrstvo Černá hodinka Filozofská historie F. L. Věk Jan Roháč Lucerna Mezi proudy Na dvoře vévodském Proti všem Psohlavci Skaláci
33
Skály Staré pověsti české Temno Vojnarka Z Čech až na konec světa Zatracenci Lier (1852 – 1917): Arabesky a novely Thomayer (1853 – 1927): Příroda a lidé Vrchlický (1853 – 1912): Banálnost Bar Kochba Bodláčí z Parnasu Dědictví Tantalovo Duch a svět Hilarion Hippodamie Hořká jádra Meč Damoklův Moderní básníci francouzští Noc na Karlštejně Okna v bouři Poutí k Eldorádu Rytíř Smil Selské balady Strom života Holeček (1853 – 1929): Jak u nás žijou a umírají Obšit Nováková (1853 – 1912): Děti čistého živého Jan Jílek Úlomky žuly Herrmann (1854 – 1935): Otec Kondelík a ženich Vejvara Povídky U snědeného krámu Geisslová (1855 – 1914): Immortely Herben (1857 – 1936): Do třetího a čtvrtého pokolení Tréval (1859 – 1929): Zápasy Rais (1859 – 1926): Kalibův zločin Skleník
34
Výminkáři Západ Zapadlí vlastenci Šimáček (1860 – 1913): U řezaček Ze zápisků Phil. stud. Filipa Kořínka Svoboda (1860 – 1943): Rozkvět Z brdských lesů Čapek-Chod (1860 – 1927): Kašpar Lén mstitel Nejzápadnější Slovan Kukučin (1860 – 1928): Neprobuzený Řezníček (1861 – 1924): O českou korunu Mrštík, A. (1861 – 1925): Maryša Rok na vsi Schauer (1862 – 1892): Naše dvě otázky Preissová (1862 – 1946): Gazdina roba Její pastorkyňa Lošťák (1862 – 1918): Oslava papírové pyramidy Mrštík, V. (1863 – 1912): Paní Urbanová Pohádka máje Santa Lucia Sumín (1863 – 1936): Úskalím Šlejhar (1864 – 1914): Dojmy z přírody a společnosti Kuře melancholik Lípa Peklo Švanda ze Semčic (1867 – 1928): Fantastické povídky
35
EPILOG: MODERNÍ GENERACE PŘELOMU STOLETÍ
90. léta
realismus v poezii
impresionismus
dekadence
symbolismus
rozmělnění starších inspirací
vzpoura mladých uměleckých sil
Generace devadesátých let přinesla zásadní přelom. Do českého literárního vývoje již zcela otevřeně pronikají moderní umělecké směry a koncepce, které jsou i veřejně deklarovány (Manifest České moderny). Symbolismus, impresionismus, dekadence i expresionismus a jejich specifické mutace se rodí v prostředí doznívajícího novoromantismu a naturalismu. I architektonické kulisy pro toto kulturní melodrama se zvolna mění: vysmívaný pompézní historismus a heroismus (Obšit) je vystřídán rozvolněnou secesí, za kterou se již tlačí Loosovo zuřivé a nekompromisní odmítnutí jakéhokoliv ornamentu. Jakákoliv snaha nalézt společnou řeč starých a mladších v umění se zdá směšnou iluzí (Almanach secese). Prudké politické dění uvnitř monarchie (boj za hlasovací právo, otázka nacionalismu a socialistické myšlenky v těsném sousedství revoluční strohosti násilného převratu) zcivilňuje vyjadřování básníků novým způsobem, nutí je k ironickému či skeptickému pohledu na spokojenou, ale směšně neupřímnou společnost. Společnost korzetů a cylindrů, která je pohoršena pohledem na žebráka či emancipovanou ženu, ale nestydí se po nocích navštěvovat nevěstince nebo šantány. Josef Svatopluk Machar zvedl z ulice téma kontroverzní (Magdaléna), zvolil suchý a odměřený jazyk, začal se zabývat svým nitrem (Confiteor), jako se lékaři na klinikách zabývají pohlavními chorobami. Pro skličující osud kdysi romanticky pohledných jedinců má jen trpký úsměv (Zde by měly kvést růže). Na úrovni teoretické rozvířil stojaté vody Šalda, a to nejen svými útočnými kritikami, ale i literárními experimenty (Analýza). Z ateliérů francouzských malířů pochází subtilní směr dojmů, nálad a přírodních i duševních odlesků. Antonín Sova zachycoval principy tohoto vidění světa zejména vzpomínkami na jihočeskou krajinu a v pastelových barvách lidských emocí (Ještě jednou se vrátíme). Epickou podobu dostal směr ve spolupráci Kvapila (Princezna Pampeliška) se skladatelem Dvořákem. Rozsáhlé románové skladby (Rozkvět) ulpívají ve stinných zákoutích mapování lidských duší a generací. Příznačnou atmosféru „Fin de Siècle“, konce století, jak dekadenci nazývají badatelé na západě, zprostředkovává okruh časopisu Moderní revue. Dekadentní tíhnutí k mystice a historii navazovalo částečně na domácí tradici (Arbesova Ukřižovaná a Poslední dnové lidstva), ale ve svém vyznění bylo nesrovnatelně subjektivnější (Gotická duše). Druhou stranou této dandyovské mince zřetelně aristokratického rázu (Paní Modrovouska) jsou senzační procesy, vášnivé spory ze stran denních žurnálů a neustálá touha vybočovat, provokovat svým nonkonformním postojem (Prostibolo duše). Symboly básník vidí všude kolem sebe, ale jenom některé povyšuje na stavební kameny svých představ – chce totiž budovat jakýsi ideální, snový svět, který žije náboženstvím srdce a naivním bratrstvím všech lidských bytostí (Stavitelé chrámů). Mladší symbolisté však tuší spíš nedostupnost takových cílů a uzavírají se do sebe (Pozdě k ránu). Století národního obrození skončilo, ale jeho ozvěna rezonovala literaturou dál: v tématech venkovského ideálu (Jan Cimbura), archaické dekoraci (romaneskní Židovka a jiráskovská Dcera exulantova), romantikou vrostlou do příznačných zátiší (Černí myslivci), siamskými dvojčaty psychologie a morálky, která se jen zintenzivnila výrazově (Vina). Pád generace heroického a ladného akademismu byl ohlašován pískotem kritiků, v němž odcházeli titánové Lumíra (Oslava papírové pyramidy), jejich elévové čeští (Sonety tiché pohody) i němečtí (Christa). Mladí, kteří shledávají, že jejich ideál nelze naplnit (Torzo života), jsou ale nekompromisní všude: pod tribunou společnosti (Satiry a sarkasmy), proti níž staví rouhavé kulty
20. 17.
19. 20.
36
zrod pražského okruhu
závěr: o tvář národní identity
(Satanova sláva mezi námi) a očekávají krvavé svítání anarchie, jsou odhodlaní vypít bezbřehou stoku ponížení až do dna (Slezské písně) a očistit to, co zůstalo z katolické vize o lidském životě, božské věčnosti i děsu posmrtném (Hrad smrti), triumfují i v sebestředném výkladu filozofie života (Svět jako vědomí a nic). Jejich heslem je slastné i troufalé zvolání: Po nás ať přijde potopa! Paradoxně právě v této době má nabýt konkrétnějších obrysů unikátní literární drahokam Prahy: česko-německá komunita židovských autorů začíná publikovat nebo zrát. Prorok Kafka (Dopis otci), psycholog Werfel, senzační Kisch, esoterický Meyrink (Žhavý voják), expresionista Brod. Všichni ti a mnozí jiní, kteří městem jen projdou na své melancholické pouti životem jako třeba Rilke (Dvě pražské povídky), obrátí k nám pohled celého světa. Historikové často hovoří o „dlouhém“ 19. století, které začalo pádem Bastily (1789) a bylo ukončeno až sarajevským atentátem (1914). My, bohemisté, bychom mohli také nazírat na devatenácté století jako na věk převratných změn: od vydání Balbínovy obrany (1775) až po válečné prohlášení českých spisovatelů (1917) vznikly pevné a originální základy, na nichž roste moderní identita českého národa. Během tohoto poměrně krátkého historické období od úplného počátku vznikla struktura vydavatelství, novinářská tradice a první celonárodní vědecké instituce, které existují dodnes. Česká literatura se propracovala k jazykové suverenitě, k nejsložitějším prozaickým útvarům i k reprezentativní divadelní scéně. Prostudovala a zaznamenala své lidové kořeny a osvobodila dějepisectví od legend a mýtů. Vedla kohokoliv, kdo žil v tomto prostoru, cestou od negramotnosti k náročným čtenářským požadavkům. V nejpříznivějších chvílích dala o sobě vědět Evropě: jsme tu; víme, kdo jsme; známe svou cenu a tušíme, že náš čas teprve přijde!
1. 2.
Manifest České moderny (1895) Almanach secese (1896) Machar (1864 – 1942): Confiteor Magdaléna Zde by měly kvést růže Sova (1864 – 1928): Ještě jednou se vrátíme Klášterský (1866 – 1938): Sonety tiché pohody Salus (1866 – 1929): Christa Šalda (1867 – 1937): Analýza Bezruč (1867 – 1958): Slezské písně Březina (1868 – 1929): Stavitelé chrámů Meyrink (1868 – 1932): Žhavý voják Kvapil (1868 – 1950): Princezna Pampeliška Svobodová (1868 – 1920): Černí myslivci
37
Baar (1869 – 1925): Jan Cimbura Procházka (1869 – 1925): Prostibolo duše Karásek (1871 – 1951): Gotická duše Čečetka (1871 – 1942): Dcera exulantova Židovka Hilbert (1871 – 1936): Vina Hlaváček (1874 – 1898): Pozdě k ránu Neumann (1875 – 1947): Satanova sláva mezi námi Rilke (1875 – 1926): Dvě pražské povídky Lešehrad (1877 – 1955): Paní Modrovouska Toman (1877 – 1946): Torzo života Dyk (1877 – 1931): Satiry a sarkasmy Klíma (1878 – 1928): Svět jako vědomí a nic Deml (1878 – 1961): Hrad smrti Gellner (1881 – 1914): Po nás ať přijde potopa! Havlasa (1883 – 1964): Kdosi Kafka (1883 – 1923): Dopis otci
38