III. České země za vlády Přemyslovců
Bořivoj I. (868 – 889) - původní sídlo jeho rodu bylo v Levém Hradci, to však přemístil do Prahy a položil tak základy efektivního systému hradů a hradišť, která se postupem času promění v centralizované knížectví - jeho manželkou byla sv. Ludmila (pocházela ze Srbska) - udržoval blízký kontakt s Bavorskem a Polabskými Slovany Svatopluk Moravský (889 – 894) - Moravský Přemyslovec - řídil a kontroloval přemyslovské knížectví, dokud nenastoupil Spytihněv I. Spytihněv I. (894 - 915) - uznal svrchovanost Východofranské říše nad českým knížectvím - vládl společně s knížetem Vitislavem, se kterým se podřídili Arnulfovi, východofranskému králi Vratislav I. (915 – 921) - syn Bořivojův, bratr Spytihněva I. - za manželku měl Drahomíru (ta pocházela z Braniborska) Drahomíra (921 – 922) - převzala regentství v zemi a vládla po dobu jednoho roku, dokud nemohl na trůn nastoupit její syn Václav - dostala se do sporu s Ludmilou, kterou nechala zavraždit uškrcením Václav (922 - 935) - někdy po roce 922 převzal vládu - byl velmi vzdělaný a vedl politiku pomalého ale důsledného vzestupu - porazil sice svého soka, kouřimského knížete Radslava, ale dostal se do sporu s Jindřichem I. Ptáčníkem, kterým byl poražen; složil však slib věrnosti a platil mu tribut - začal stavět kostel sv. Víta a vyžádal si část jeho ostatků - do tvorby státu zapojil církev a začal s Jindřichem I. více spolupracovat - jeho politika ani postoje však neseděly jeho bratru Boleslavovi I., který knížete Václava roku 935 zavraždil (či nechal zavraždit) a sám se posadil na trůn Boleslav I. Ukrutný (935 – 972) - po smrti Jindřicha I. se dostal do křížku s Otto I. Velikým, spory však přerostly v konflikt trvající 14 let - dovedl však stát na vrchol počátečního rozvoje a začal se soustředit na vylepšení hradského systému - začal razit mince denáry - roku 955 se účastnil bitvy proti Maďarům na řece Lechu po boku Otto I. Velikého - expandoval na území Moravy, Slezska, Slovenska a také na území Vislanů - v jeho době poskytl svědectví o Praze Ibrahim ibn Jakúb Boleslav II. Pobožný (972 – 999) - jeho sourozenci byly Mlada a Doubravka (ze slova Dobrava = lat. Bona) - vlivem obou jeho sester papež svolil ke zřízení pražského biskupství roku 973; prvním pražským biskupem se stal Sas Dietmar (česky Dětmar), následoval sv. Vojtěch, který prosazoval politiku jednotné křesťanské Evropy (úzce spolupracoval s Otto II. a Otto III.) a dále se výrazně zasloužil na christianizaci Uher - za jeho vlády byli vyvražděni Slavníkovci (roku 995), jednalo se o krevní mstu, jediní dva příslušníci rodu, kteří přežili, byli sv. Vojtěch a Radim
- jeho sestra Mlada se osobně vypravila do Říma a odsud přivedla do Čech řád Benediktýnek, jehož se stala abatyší - svou sestru Doubravu Boleslav II. provdal za polského knížete Mieszka I. Boleslav III. Ryšavý (999 – 1002) - byl to velmi neschopný vládce, který se na trůně udržel jen zastrašováním - svou krutostí si však proti sobě poštval celý přemyslovký rod, dokonce i jeho polskou větev - byl uvězněn, posléze se ještě na měsíc dostal k částečné vládě, ale nakonec byl uvržen do tvrdého žaláře polského knížete Boleslava I. Chrabrého, byl oslepen a po čase zemřel - Moravu a přilehlé oblasti, které Boleslav I. svými výboji získal, opanoval Boleslav Chrabrý Vladivoj (1002 – 1003) - jeho vláda byla velmi bezvýznamná, nezvládl totiž situaci v zemi, kde se rozhořelo mnoho konfliktů mezi členy přemyslovského rodu - zároveň byl veden boj mezi Boleslavem I. Chrabrým a římsko-německými císaři - Vladivoj se prý nakonec upil k smrti - jako první si ale nechal od římského krále udělit Čechy v léno Na čas opanoval Boleslav I. Chrabrý (polský kníže) téměř celé území Čech, ale roku 1004 dorazila vojska římského krále Jindřicha II. Spolu s ním vstoupili do země Oldřich s Jaromírem (bratři Boleslava III.) Poláci byli z Čech vytlačeni a vlády se ujal Jaromír s Oldřichovou podporou. Jaromír (1004 – 1012) - vládl společně se svým bratrem Oldřichem - život měl ale více než bídný; jeho bratr Boleslav III. si nepřál potencionální rivaly z přemyslovského rodu, proto usiloval Oldřichovi o život a Jaromíra nechal vykastrovat - v době, kdy vládu sdílel s Oldřichem, se i tomuto bratru znelíbil a proto byl oslepen - Jaromírovo zavraždění bylo též velmi drastické, jelikož ho nějaký Vršovec na latríně nabodl na dřevěný kůl Oldřich (1012 – 1034) - druhý z bratrů Boleslava III., který si zachránil život útěkem do Bavorska - roku 1019 uspořádal tažení, při kterém dobyl zpět Moravu, do té doby obsazenou Poláky - neměl plně legitimního potomka, měl pouze levobočka s neurozenou ženou; tím nebyl nikdo jiný než Břetislav, kterému Oldřich postupně odkazoval správu nad knížectvím Břetislav I. (1034 – 1055) - aby byl on a jeho potomek uznán za legitimního a právem požadujícího vládu, unesl Jitku z rodu Babenberků - využil naprostého rozpadu Polského knížectví a vtrhl do Slezska, které opanoval; zároveň Přenesl ostatky sv. Vojtěcha a Radima z Hnězdna do Prahy (Hnězdenská dekreta = zavázání se k dodržování křesťanských zásad určených knížetem) - dostal se do konfliktu římským králem Jindřichem III., kterého se mu roku 1040 podařilo porazit v bitvě u Brůdku, ale za krátký čas (za 1 rok) se římsko-německý král dostal s vojskem až k Praze a Břetislav kapituloval; posléze spolu oba panovníci uzavřeli spojeneckou smlouvu - zavedl seniorát, což byl zákon, jenž zajišťoval nástupnictví na trůn nejstaršímu příslušníku rodu (chtěl tak předejít sporům o trůn, jako tomu bylo za panování Boleslava III.) - měl totiž čtyři syny (Spytihněva II., Vratislava II., Konráda I. Brněnského a Otu Olomouckého) Spytihněv II. (1055 – 1061) - nechal udělat opatření proti bojům o trůn, jelikož se seniorát přestal poměrně brzo
osvědčovat - zbavil své přemyslovské bratry na Moravě vysokých funkcí a nechal zajmout na 300 moravských předáků; jeho oběti však nebyly vražděny ani mrzačeny Vratislav II. (1061 – 1092) - roku 1063 zřízeno biskupství moravské v Olomouci (odměna za pomoc císaři) - roku 1085 získal v Mohuči titul krále, avšak pouze pro svou osobu (stal se tak titulárně prvním českým králem – Vratislavem I.) - pomáhal císaři Jindřichu IV. v boji proti papeži Řehoři VII.; Polsko a Uhry se naproti tomu přidaly na stranu gregoriánskou - polský kníže Boleslav II. Smělý získal roku 1076 od papeže titul krále, Vratislav II. naproti tomu získal od císaře oblast Míšeňska - ke konci vlády se proti němu se vzbouřil syn Břetislav II. Konrád I. Brněnský (1092) - na čas potlačil povstání svého synovce Břetislava, ale nedokázal se vypořádat s odbojnou českou aristokracií - jeho vláda tedy netrvala ani celý jeden rok Břetislav II. (1092 – 1100) - bouřil se proti důsledkům seniorátního systému, který byl v té době již přežitkem; byl sice poražen, ale po necelém roce, kdy vládl jeho strýc Konrád I. Brněnský, se plně chopil vlády - vyhnal ze země Vršovce, kteří Přemyslovcům konkurovali - také se postaral o omezení moci a vlivu brněnských Přemyslovců - jako oporu si zvolil vlastní družinu složenou převážně z mladých ambiciózních příslušníků nižší šlechty - byl zavražděn na loveckém dvoře ve Zbečně Bořivoj II. (1101 – 1107), (1117 – 1120) - po smrti svého otce byl šlechtou povolán na trůn; byl tak porušen seniorát, jelikož podle něj by se knížetem měl stát nejstarší příslušník rodu, kterým byl v oné době Oldřich Brněnský - Bořivojovo neoprávněné nástupnictví zajistil již jeho otec Břetislav II., když mu v roce 1099 nechal odevzdat lenní korouhev od římského krále Jindřicha IV.; navíc ho již dříve nechal veřejně prohlásit za svého nástupce - Oldřich Brněnský se pochopitelně vzbouřil, ale podařilo se mu ovládnout pouze Moravu s centrem v Brně - moc tak byla rozdrobena, což dalo příležitost rodům, jakými byli např. Vršovci, k návratu a dalšímu usilování o silnější a silnější postavení v knížectví Svatopluk (1107 – 1109) - syn Oty Olomouckého - využil příležitosti, kdy v zemi vládla nejistota a chaos, a Bořivoje II. svrhl - uzavřel dohodu s Vladislavem I. (bratrem Bořivoje II.), kdy měl právě tento Přemyslovec po Svatoplukově smrti převzít moc - nejvíce byl zaměstnán vojenskými výpravami proti Uhrům a Polákům - roku 1108 nechal vyvraždit Vršovce - rok nato však padl sám za oběť svým vrahům - česká šlechta jako knížete tedy zvolila předem navrženého Vladislava I. Vladislav I. (1109 – 1117), (1120 – 1125) - snažil se po mnoha rozbrojích stát integrovat, ale na tři roky musel ustoupit mocenským ambicím stále lačnícího Bořivoje II. - ke konci vlády byl určen za nástupce na trůn Soběslav I.; ne však panovníkem, nýbrž šlechtou spojenou s královnou Svatavou (ta byla vdovou po Vratislavu II.)
Soběslav I. (1125 – 1140) - dostal se do sporu s římským králem Lotharem III., kterého porazil v bitvě u Chlumce - věděl ale, že bojovat s římským králem, by bylo zbytečné, proto oba panovníci uzavřeli klasickou mírovou smlouvu, která určovala lenní vztah českého knížete k římskému králi - válka nabyla důležitosti faktem, že byla způsobena národními zájmy české aristokracie - vystupoval proti němu Ota Olomoucký, jemuž byly odňaty úděly na Moravě, v bitvě u Chlumce však padl (stál na straně Lothara III.) Vladislav II. (1140 – 1172) - měl velice dobré vztahy s římským císařem Friedrichem I. Barbarossou - zúčastnil se vojenských tažení proti severoitalským městům a proto byl císařem roku 1158 za odměnu korunován na krále Vladislava I. (také pouze pro svou osobu) - při dobývání jednoho z oněch severoitalských měst chtěl předstírat krvežíznivost českých bojovníků, a proto jeho vojáci uhnětli z těsta postavy podobné malým dětem a takto je rožnili (=> vznikaly tak pověsti o zuřivém barbarství Čechů) - jeden z jeho synů se ale postavil na stranu papeže Alexandra III., který byl v té době s císařem ve sporu => ochlazení vztahů mezi císařem a českým králem - raději tedy předal vládu svému synu Bedřichovi Bedřich (1172 – 1173), (1178 – 1189) - netrvalo však dlouho a císaři Friedrichu I. Barbarossovi se znelíbil, proto byl roku 1173 dosazen na trůn Soběslav II. - jako panovník nebyl moc silný, navíc jeho manželka byla velmi ambiciózní, proto se vedly řeči, že kramflek Alžběty, manželky tohoto českého panovníka, je silnější než knížecí koruna - politicky byla jeho vláda podstatná zejména pro římskoněmecké krále, neboť tak začali více zasahovat do české vnitřní politiky Soběslav II. (1173 – 1178) - ve šlechtických kruzích nebyl oblíben, proto se snažil opřít se o nižší aristokracii (zemany) => byl nazýván selským knížetem - zapletl se do územních sporů s rodem Babenberků, čímž si proti sobě císaře Friedricha I. popudil, a proto jím byl sesazen => Bedřich byl opět dosazen na český trůn Konrád II. Ota (1189 – 1191) - patřil mezi znojemské Přemyslovce - jako příslušník vedlejší přemyslovské větve mu byla vláda svěřena jen dočasně - zjednodušil legislativu Václav (1191 – 1192) - o jeho vládě se ví jen útržkovitě a velmi málo Přemysl Otakar I. (1192 – 1193), (1197 – 1230) - roku 1212 získal od císaře Friedricha II. Sicilského Zlatou bulu sicilskou (= císař udílí českým vládcům natrvalo titul krále) - jeho druhým obdobím vlády končí vleklé spory o korunu v českých zemích Jindřich Břetislav (1193 – 1197) - byl biskupem pražským - císař mu jako biskupovi zajistil nezávislost na Přemyslovcích tím, že mu udělil biskupství v Praze v léno Vladislav Jindřich (1197)
Václav I. (1230 - 1253) - za jeho vlády vtrhli Tataři až k řece Moravě => král se jim vydal v ústrety, ale Tataři se stáhli směrem do Uher, kde dělali panovníkům i lidem větší vrásky - Václav se snažil upevňovat tehdejší stabilní situaci ve státě, aby nástup dalších králů nebyl provázen nepokoji Přemysl Otakar II. (1253 – 1278) - vzbouřil se proti svému otci Václavu I. - získal Horní a Dolní Rakousy sňatkem s Markétou Babenberskou (jemu bylo 19 let, jí přes 50); podstatné bylo, že rod Babenberků vymřel po meči a českému králi se tak naskytla jedinečná možnost rozšířit území státu - chtěl přibrat ještě území Kraňska, o které usilovat také uherský král Béla IV.; papež vyřešil spor rozhodnutím, kterým území přiřkl Uhrům; českému králi se však podařilo dobýt významného vítězství v bitvě u Kressenbrunnu roku 1260 a alespoň tak obhájil dosavadně nabyté území - získal označení král železný a zlatý - roku 1273 se konal kurfiřtský sněm, kde byl volen král Svaté říše římské; Přemysl se ho nemohl zúčastnit, proto vyslal svého zástupce, aby jím byl reprezentován (byl totiž zaměstnán další válkou o Kraňsko a Štýrsko, tentokrát ji vedl proti uherskému králi Štěpánu V.); Přemyslův zástupce byl však ostatními kurfiřty z volby vytlačen a králem byl zvolen do té doby nevýznamný šlechtic Rudolf Habsburský (pocházel z pevnosti Habichtsburg) - fakt, že Přemysl, ve své době jeden z nejmocnějších a nejvlivnějších mužů v říši, nebyl zvolen římským králem, ho velmi popudil => došlo k válce mezi Rudolfem Habsburským a Přemyslem Otakarem II.; občanská válka skončila roku 1278, kdy byl Přemysl Otakar II. poražen v bitvě na Moravských polích, kde nalezl i smrt V letech 1278 – 1283 vládli v zemi regenti. Nejvýznamnějším z nich byl Ota Braniborský. Václav II. (1283– 1305) - Ota Braniborský se nechtěl moci vzdát, a proto nechal Václava věznit na Bezdězu a posléze i v Braniborsku (Václav tak strávil prakticky celé své dětství v zajetí, proto trpěl mnoha fobiemi a depresemi) - když se konečně dostal k moci, začal vládnout nebývale pokrokově a úspěšně - důležitou roli začalo hrát město Kutná Hora, kde byly stříbrné doly => Pražský groš (= velice silná a hodnotná stříbrná měna, již si každý v říši považoval) - za jeho vlády nastalo nebezpečí vpádu Tatarů do českých zemí, Václav se jim proto vydal v ústrety, ale česká vojska se s Tatary nesetkala (Tataři odtáhli podél řeky Moravy do Uher) - původně měl za manželku Gutu Habsburskou, dceru Rudolfa Habsburského (sňatková smírčí politika); nyní se však oženil s polskou princeznou Eliškou Rejčkou => roku 1300 získal polský trůn (Piastovci totiž vymřeli po meči) - jeho sestra Anežka Přemyslovna přivedla do Čech ženský řád Klarisek (= ženská odnož Františkánů) a mužský řád Křížovníků s červenou hvězdou; také se zasloužila o výstavbu špitálů Václav III. (1305 – 1306) - roku 1301 vymřela v Uhrách doposud vládnoucí dynastie Arpádovců a novým uherským králem byl zvolen syn českého krále – Václav III. (tehdy jedenáctiletý chlapec) - roku 1104 byl však nucen uprchnout, jelikož se uherští magnáti vzbouřili - zemřel v Olomouci roku 1306 ve věku 16 let, když táhl proti vzbouřivší se polské šlechtě; jeho vražda nebyla dodnes nikomu stoprocentně přiřknuta