Ukázky | Próza | Sudabeh Mohafez: Hoří /ukázka/
Sudabeh Mohafez: Hoří /ukázka/ Sudabeh Mohafez se narodila v roce 1963 v Teheránu, po otci Íránka, po matce Němka. Když jí bylo patnáct let, v době islámské revoluce, odešla rodina do Západního Berlína, kde Sudabeh studovala hudbu, anglistiku a pedagogiku. Román Hoří je vzrušujícím, detektivně laděným příběhem, ve kterém Mohafez pozvolna a strategicky odkrývá políčka z mozaiky tíživé, náhle traumatickým prožitkem vyhřezlé minulosti hlavní hrdinky. Události, které se staly kdysi, zasahují přítomnost a míchají se v souvislý tok vyprávění, který čtenáře spolehlivě udržuje v neustálém napětí.
Sudabeh Mohafez: Hoří
Větrné mlýny 2013 Překlad: Tereza Semotamová 268 stran
Zítra nahrávám, řeknu, když se Klára vrátí do kuchyně. Ty ses zbláznila, já ti dám nahrávání! Zítra půjdeš k doktorovi, řekne a: podívej se na sebe, prosím tě, vypadáš jako smrt. A kde bys vlastně chtěla nahrávat, když… Svraští čelo, nejdřív se podívá na svoje ruce, potom zase směrem ke mně. To fakt vyhořel celej byt?
Říkám si, že Klářiny oči mají ve světle kuchyňské lampy medovou barvu, a myslím, že jsem si toho ještě nikdy nevšimla a že Klára má opravdu krásné oči. I studio, všechno? ptá se a ještě jednou: Úplně všechno?
Šla jsem naprostou ruinou, odpovím jí. Klára si zapálí cigaretu, podívá se na mě. Zítra půjdeš k doktorovi, řekne tiše, i kdybych tě tam měla osobně dotáhnout. Potom Death skoro neslyšitelně broukne. Rozepnu vestu. Vynoří se dvě kočičí hlavy. Klára si dá ruku před pusu. Já na ně úplně zapomněla! zašeptá. Sandman vyskočí jako první, o vteřinu později Death. Rychlostí blesku se schovají do přítmí pod kuchyňskou pohovkou. Jak to vypadají? ptá se Klára tiše. To je hasicí pěna, řekne Lars, ale Klára ho neslyší, jen tiše povzdychne, vstane, nasype podestýlku do kočičího záchodu, jde k lednici, vyndá z ní mleté maso, vytvaruje z něj kuličky, jako by chtěla dělat karbanátky, malinké kočičí karbanátky, položí je na zem vedle svých nohou. Jako dvě tygrované komety ti dva vyletí zpod pohovky, žerou, a když už nic nezbylo, ještě olížou podlahu, potom mi Death vyskočí zpátky na klín a Sandman se zase stáhne pod pohovku.
Napustím ti vanu, řekne Klára. Zamoříš mi celý byt tím smradem ze sazí, benzínu, chemikálií nebo co to je, řekne.
Lenorový spánek, vysvětlím jí. Podívá se na mě svýma velikýma očima. A malinká žabka, řeknu a kývnu, protože teď svraští čelo. A lipové květy. Jo, řekne Klára, lipový květy, to dá rozum, co jinýho? Když teď máme říjen, a zmizí v koupelně.
Pak zazvoní zvonek. Co má být zase tohle, mumlá si sama pro sebe, jde z koupelny, ze které je slyšet tekoucí voda, kolem kuchyně ke dveřím. Je ještě vzhůru? Mužský hlas. Nejdřív se podívám do chodby, potom na svůj klín, který opět osiřel. Death už tu není. Klára se vrátí, za ní: zářivá oranžová.
To jste vy, řeknu a pomyslím si, že některé věci se dějí naprosto mimo mě, bez mého přičinění a vyvíjejí se úplně jinak, než bych předpokládala. Usměje se, zůstane stát vedle Kláry uprostřed kuchyně. Klára se podívá na mě, potom na něj, potom na mě, zase na něj a mlčí.
Zabalil jsem ji, řekne nakonec. Myslel jsem, řekne, kvůli klapkám a sazím… Rozložil jsem ji a dával pozor na to, abych se nedotýkal klapek. Nebojte, řekne, všiml si totiž mého kritického pohledu. Zabalil jsem ji do hader. Položí na kuchyňský stůl papírovou krabici a já si říkám, že tenhle hasič je docela šikovný, aspoň co se příčných fléten týká.
Byl jste ve vlnách, řeknu. Ve vlnách? Kývnu: Proto jsem vás nenašla. Byl jste ve vlnách plných hasičů, vysvětlím, on skloní hlavu a zase se usměje. Při zásahu vypadáme všichni stejně, mumlá, je těžké nás rozeznat. Ano, přesně tak, řeknu, ale Klára zvedne oči v sloup. Kvůli té flétně, že? Hledala jste mě kvůli flétně? ptá se. Ne, řeknu. A proč teda?
Protože jsem vás chtěla políbit, řeknu a dívám se na něj, a on se podívá na mě a Klára udělá zvuk, který zní trochu jako zakašlání, trochu jako smích a trochu, jako kdyby se dusila. Chtěla jsem vás políbit, řeknu znovu. Kvůli flétně, řekne on. Ne, řeknu a kroutím hlavou: Kvůli paní Naumannové a kvůli lásce.
V tu chvíli se jeho čelo vyhladí. Kvůli paní Naumannové a kvůli lásce, řekne. Ano, řeknu a Klára: odchází z kuchyně.
Je o hlavu vyšší než já, dívá se, jak z malé stoličky vedle kuchyňské linky sundávám květináč s africkou fialkou a pokládám ho na zem, postavím stoličku před něj, stoupnu si na ni. Nyní máme konečně oči skoro ve stejné rovině.
Položím ruku na jeho tvář. Nehýbe se, jen tu stojí, dívá se na mě. Palcem ho pohladím po lícních kostech, dýchám jeho dech, prohlížím si jeho oči: unavené, a vrásky kolem jeho očí: je jich spousta, jsou drobné, a saze na pravé straně čela: šedé a černé a rozmazané, a potem slepené vlasy: kaštanově hnědé, vlnité. Pak ho políbím.
Políbím ho nejdříve pomalu, opatrně a krátce a čekám, jestli bude reagovat. Také mě políbí, stejně jako já
jeho, pomalu, opatrně a krátce, a myslím, že mě líbá také trochu zmateně, ale nebrání se tomu, nechává věci, tak jak jsou. Pak ho líbám o trochu důrazněji a déle a už nejsem opatrná, totiž: u líbání tolik nepřemýšlím a zavřu oči a druhou ruku mu položím na rameno, a on mě obejme oběma rukama, a teď se prostě líbáme.
Nevím, jak dlouho se líbáme. Myslím, že on to taky neví. Někdy pak to skončí a já položím hlavu na jeho rameno, on mi položí ruku na vlasy a někdo začne hlasitě nadávat a proběhne chodbou a křičí u toho: Do prdele, do prdele!
Je to Klára. Zní úplně bez sebe. Pak voda přestane cákat a ona křičet. Dnes do práce teda rozhodně nejdu, řekne, na to se můžete spolehnout, a kromě toho mi můžete pomoct uklidit tuhle potopu. Hasiče už ani volat nemusím, řekne, jeden už tady je, a teď se rozesměje, a hasič, kterého jsem políbila, se zasměje a já se taky zasměju, ale tiše a spíše pro sebe než navenek.
Sandman sedí na prahu do chodby a pozoruje dění v koupelně. Death není slyšet, ani muk, ani pípnutí, a později zjistím, že už se to nikdy nezmění, že Death už taková zůstane, totiž: bojácná, přestože včera byla ještě šelmičkou milující dobrodružství. Jenže včera je včera.
Poté co uklidíme koupelnu, doprovodím hasiče, kterého jsem políbila, ke dveřím. Stojí na chodbě. Já stojím ve dveřích, dívám se přes něj na nepoškozené okno na chodbě. Čeká, až se na něj podívám, poté řekne: Takže kvůli lásce, a já řeknu: Ano, a kvůli paní Naumannové. Vysvětlíš mi to někdy? zeptá se. Ne, zakroutím hlavou. Proč ne? Zní udiveně. Protože zásah už skončil, řeknu tiše a zavřu dveře. Zavřu je pomalu, dívám se mu přitom do očí, dokud mi výhled nezakryjí dveře. Dívá se mi do očí, dokud mu výhled nezakryjí dveře, dívá se klidně a jako by měl všechen čas světa a jako by si myslel, že se mýlím, ale nic neříká. Poté je slyšet tiché zaklapnutí, totiž: dveře zapadnou do zámku, a já ještě jednou opatrně vezmu za kliku, abych se ujistila, že jsou opravdu zavřené.
Klára stojí vedle mě, dívá se na mě. Její pohled je starostlivý, odmítavý a usilovný zároveň. Dáme té vaně ještě druhou šanci? ptá se.
Slyším, že to říká, ale taky slyším, že hasič, kterého jsem políbila, neodešel: nejsou totiž slyšet kroky, ani zvuk domovních dveří, které by dole zapadly do zámku. Proto si dám ukazováček na rty. Klára protočí panenky. Stojíme tak několik minut. Poté hasič, kterého jsem políbila, odchází po schodech dolů. Slyším, jak otvírá domovní dveře, jak se pak zavřou.
Teď už je zásah opravdu u konce, pomyslím si a kývnu a řeknu: Jo, tak jo. Co? ptá se Klára. No dáme vaně druhou šanci, řeknu, jdu do koupelny, svlékám se a pomyslím si, že už mě nikdy nic nezahřeje, žádná koupel a žádné topení ani oblečení, přestože zásah už skončil, přestože dům už nekašle, ani nechroptí, a přestože Death ještě žije, totiž: protože se objevil Hjartan a protože mi do hlavy zasadil hlas, který mi ho neustále připomíná. Od této chvíle chlad vychází zevnitř.
Vlezu do vody. Je čistá. Je horká. Je mi zima. Potopit se, pak se zase vynořit. Všechno oblečení, co jsem si svlékla, dá Klára do pračky, zapne ji. Vypni tu pračku, řeknu, prosím tě. Otočí knoflíkem zase zpět a vyjde z koupelny, zavírá dveře, ale nedovře je úplně.
Zavřu oči a potopím se. Syčení a šelestění a za mýma očima: nic. Za mýma očima není: vůbec nic. Má hnědé oči, říkám si, světle hnědé. Hasič, kterého jsem políbila, má světle hnědé oči. Bartek Rieger měl zelené oči, říkám si a později mě napadne, že jsem na něj právě poprvé pomyslela v minulosti.
Hjartan měl šedé oči, řekne Pia. Kývnu. Měl oči jako moře v zimě, když prší maličké krystalky a slunce ještě svítí, přestože už zapadlo: ledově šedé oči s úsměvem v koutcích.
Naslouchám syčení a šelestění, co mi zní v hlavě, a pomyslím si, že Hjartan se usmívá, že stojí někde blízko ruiny, sleduje ji a spokojeně se usmívá. Přála bych si, aby Pia nebo Lars něco řekli. Mlčí. Zhluboka se nadechnu, nechám hlavu zmizet pod hladinu, ale tam zní všechno ještě hlasitěji: šelest a sykot a praskot, je to čím dál hlasitější a pak, zničehonic, se vzdám a už na nic nemyslím.
Požár je Hjartanova pomsta. A trest pro mě. Vím to. Úplně ho vidím, jak sedí nahoře a tahá za nitky, aby tady dole všechno běželo podle plánu, totiž: aby někdo zapálil můj byt.
Mstí se, a já nemůžu na svoji obhajobu říct vůbec nic. Někdo tam nahoře musel být ožralý, když tahal za nitky tehdy na Islandu. Ale teď na jeho místě sedí Hjartan. Teď už nedojde k žádným chybám, už jen střízlivá, spravedlivá pomsta. A nevěřím tomu, že tím to skončilo. Ten požár byl teprve začátek. Čtyři roky se Hjartan připravoval, teď to přijde. Nebudu se bránit. Neexistuje nic, čím bych se mohla hájit.
Že je venku čím dál chladněji, mi řekne Klára, která zimu nenávidí. Teplota se ve skutečnosti vůbec nemění: uvnitř zůstává všechno konstantně ledové. Tři peřiny a sedm baldriánových kapek, někdy osm, abych usnula. K Lothringerovi už skoro nechodím. Ten, co upřednostňuje přirozené metody, říká Klára, zvedne hnědou lahvičku proti světlu. O tom, že mi kladl na srdce, abych začala brát antidepresiva, jsem jí nic neřekla.
Když usnu, tak se často nacházím uprostřed požáru, a zřídka: nikde, jednou jedinkrát jsem běžela přes ulici Bjrarnastigur, nemůžu ten dům ale najít. Někdy tam bývá Bartek Rieger. Přes den ležím oblečená na posteli v Klářině pokoji pro hosty, oči mám otevřené. Když je zavřu, slyším syčet oheň. Mezitím znovu a znovu Lars a Pia: bez ohlášení, jen když jsem vzhůru, nikdy ne ve spánku. Potom zase najednou zmizí tak rychle, jak se vynořili, později se zase nepředvídatelně objeví. Nevím o žádných spouštěčích, žádných pravidlech, podle kterých by se jejich příchody a odchody řídily. Pořád čekám na to, že Hjartan přijde do bytu, že někde bude postávat, něco dělat, něco říkat. Doposud marně, naštěstí.
Klára chodí do práce, vaří, nakupuje, uklízí. Obchod je o dvě ulice dál, řekne jednou. Potřebujeme pórek, salát, hořčici, chleba a pár jogurtů. Kývnu. Taky by bylo dobrý, kdybys někdy vytřela koupelnu, řekne. Kývnu ještě jednou, počkám, až odejde, jdu do obchodu: pórek, salát, hořčice, chleba, pár jogurtů. Vytřu koupelnu, nakrmím kočky, drbu je za ušima, jak to mají rády, ležím na posteli, mám otevřené oči, slyším, co slyší Lars, totiž: Pia plní svoji misi.
Vypráví. Zdá se, že ví všechno. Nemilosrdně mu o všem vypráví ve zvláštním sledu, který není chronologický, a ani jednou se mi nepodaří jí v tom zabránit: nepomáhají baldriánové kapky, alkohol, ani šest filmů během jedné noci. Domnívala jsem se správně: ještě to neskončilo. Tím požárem to teprve začalo. Pia, její vyprávění, to je druhá část pomsty. Ptám se sama sebe, jestli bude následovat i třetí část.
Začne to tak, že Lars se na něj jednou zeptá: Kdo je to, ten Hjartan? zeptá se a já si peřinu přitáhnu až k bradě, pozoruju světla z venku, která běhají po hrubé tapetě nad Klářinou postelí pro hosty. Syčení už neslyším. Místo něj slyším Larsův měkký, hluboký hlas. Zdá se, že toho ví míň než Pia. Později se pro mě stane zvykem myslet si, že Lars tady není tak dlouho. Neptám se v čem. Nepokládám žádnou z těch otázek, které bude klást Klára, které bude klást Lothringer. Lothringer, ke kterému mě chce zítra ráno zase dovést. Vůbec na nic se neptám. Poslouchám. A mýlím se: On je tady stejně tak dlouho, a neví toho o nic míň, řekne Pia posměšně. Ví něco jiného. Ale to mi Pia neprozradí teď, ale až za pár týdnů, během mé první cesty k řece Havele. Teď vypráví, a Lars poslouchá, a já, protože nemůžu jinak, poslouchám taky.
Třetí noc u Kláry vypráví Pia poprvé o Islandu. Místo aby Larsovi odpověděla, začne se najednou chichotat a hihňat. Patří jí to, řekne a prská u toho smíchy, zasloužila si to. Co si zasloužila? ptá se Lars. Že jí vyhořel ten bejvák, řekne Pia, dál se směje. Cože? Larsův hlas, příjemně udivený, možná dokonce rozhořčený. Pia ještě poznamená: A to její studio. Jak si tohle někdo může zasloužit? zeptá se Lars. I když je ta otázka naivní, jsem mu za ni vděčná. Pia se přestala smát. Zdá se, že přemýšlí. Potom, znenadání, vypráví žvanivým tónem:
Musela tehdy za někoho zaskočit, původně to nebyla její zakázka. Producent skupiny Vond Trúarbrögð vypadl. Už nevím proč. A narychlo sehnali ji. Koho? ptá se Lars. No tady tu naši malou oběť požáru, řekne Pia a zase se hihňá. Byla to velká zakázka. Nahrávání se muselo o dva týdny přesunout, protože tak rychle nemohla. Do Reykjavíku přijela až koncem léta.
Do Reykjavíku? Lars se diví, a Pia kývne, řekne: Ano, a kromě toho: Měla zůstat doma, nikdy neměla jezdit na Island, nikdy. Hjartan, řekne Pia, a já se přikrčím, ruce zkřížím na břichu a hlavu zatlačím hlouběji do polštáře a kolena si pod peřinou přitáhnu blíž k tělu, Hjartan byl bubeník.
Odmlčí se, Hjartan se ke mně dívá mezi třemi činely mosazné barvy. Pozoruje, jak vcházím do místnosti, rozhlížím se, nevšimnu si, že tam sedí, za svými bubny, a prohlíží si mě. Na nahrávání pronajali starý maják, nahoře na útesech v nejzápadnější části ostrova, pokračuje Pia. Vůbec nic tady není, říkám si, proto ho vybrali: nic kromě moře, nebe, větru a silnice, po které nikdy nejezdí žádná auta, skoro nikdy a jdu k oknu a dívám se ven. Útesy, moře, velké mraky jako z našlehaného bílku.