Studijní materiály k e-learningovému kurzu Timemanagement a stresmanagement
© 2013 RENTEL a.s.
Odborné praxe jsou realizovány v rámci klíčové aktivity „Odborné praxe – CS studenti VŠ“ projektu „Budoucnost technických oborů“ reg.č.: CZ.1.07/2.4.00/17.0032, jehož příjemcem je VUT v Brně.
1
Obsah: 1. Timemanagement .................................................................................................................... 3
1.1 Charakteristika a nástroje timemanagementu .......................................................... 3 1.1.0 Úvod .......................................................................................................................... 3 1.1.1 Charakteristika timemanagementu .............................................................................. 4 1.2 Pomůcky, resp. nástroje managementu .......................................................................... 8 1.2.0 Úvod ........................................................................................................................ 10 1.2.1 Zásady timemanagementu a jejich význam ............................................................... 10 1.2.2 Uplatňování zásad timemanagementu ...................................................................... 11 2. Stresmanagement .................................................................................................................. 14
2.1 Neuropsychická zátěž a stres, jejich zdroje a dopady na člověka........................... 14 2.1.0 2.1.1 2.1.2 2.1.3
Úvod ........................................................................................................................ 14 Neuropsychická zátěž ............................................................................................... 14 Stres ........................................................................................................................ 16 Zátěžová situace ....................................................................................................... 17
2.2 Ohrožující faktory a syndrom vyhoření................................................................. 20 2.2.0 Úvod ........................................................................................................................ 20 2.2.1 Ohrožující faktory .................................................................................................... 20 2.2.2 Syndrom vyhoření .................................................................................................... 23
2.3 Podmínky, možnosti a způsoby cílevědomého zvládání zátěže či stresu ............... 26 2.3.0 2.3.1 2.3.2 2.3.3
Úvod ........................................................................................................................ 26 Podmínky zvládání zátěže ........................................................................................ 27 Principy zdravé životosprávy ................................................................................... 28 Prevence zátěže a obranné mechanismy ................................................................... 31
2.4 Sebeřízení, životní program a efektivní životní styl .............................................. 34 2.4.0 Úvod ........................................................................................................................ 34 2.4.1 Sebeřízení, životní program a efektivní životní styl ................................................. 35 3. Použitá a doporučená literatura ............................................................................................. 39
3.1 Použitá a doporučená literatura ............................................................................. 39
2
1. Timemanagement
1.1 Charakteristika a nástroje timemanagementu 1.1.0 Úvod Timemanagement tedy představuje jednu z nejdůležitějších cest optimalizace životního a pracovního režimu člověka, efektivní způsob hospodaření s časem. Čas je totiž důležitým rozměrem našeho života, přitom je veličinou jednosměrnou a stále ho ubývá. Nelze ho nakupovat, ani spořit a skladovat. Každý člověk má svůj čas v určité podobě vyměřen a další nemá šanci získat. Protože to však obvykle nevíme, míváme tendenci časem plýtvat. Z těchto všech důvodů je třeba apelovat na každého, aby se naučil se svým časem zacházet hospodárně. Když přijde řeč na čas a jeho efektivní využívání, lidé se obvykle vymlouvají, například následujícím způsobem: „Schopnost organizovat sebe sama je vrozená. Je to vlastnost, kterou člověk buď má, nebo ne. Já ji prostě nemám.“ „V této situaci ani žádná organizace práce není možná. Neustálé přerušování práce, krize, dezorientovaní kolegové…“ Rád bych se naučil si svůj čas lépe organizovat, teď ale mám příliš práce. Snad za pár měsíců.“ Výše uvedené výmluvy vedou však obvykle k tomu, že lidé následně nejsou schopni či ochotni se svou situací cokoliv dělat. Tím se dostávají na „cestu do pekla“, pro kterou jsou typické následující skutečnosti:
začít den bez jasného denního plánu, nevyrovnanost v osobním životě, smetiště na stole jako životní styl, práce na úkor spánku, přestávka na oběd jako čas k dohánění restů, nemám cíl, nevím kam vlastně směřuji, osobní život počká.
Ze všech těchto důvodů je třeba se časem zabývat a naučit se ho v určitém rozsahu také přiměřeně využívat a řídit.
1.1.1 Charakteristika timemanagementu Timemanagement obecně lidem pomáhá při dosahování jejich životních a profesních cílů. Měl by každého naučit:
stanovit si cíle a určit priority, plánovat si svůj čas, řídit se optimalizací hledisek důležitosti a naléhavosti, vyvarovat se časových tísní, etapizovat činnosti, delegovat některé úkoly na jiné lidi.
Stanovení cílů je spojeno s „ukotvováním“ a programováním vlastního života. Lidé se přitom obvykle zaměřují na cíle celoživotní, střednědobé či krátkodobé.
Dlouhodobé cíle mívají funkci určitých ideálů či v daném okamžiku ne zcela realizovatelných vizí, které je třeba postupně konkretizovat. Krátkodobé cíle oproti tomu bývají velmi těsně spjaty s každodenními aktivitami a úkoly, přičemž přednost by měly mít ty, které je v zájmu dosažení určitého dlouhodobého cíle třeba řešit především. To však zpravidla neplatí absolutně - lidé s krátkodobými cíli totiž leckdy v životě řeší jen aktuální úkoly, bez potřebné vazby k jakémukoli dlouhodobému cíli. Střednědobé cíle představují pak určitou spojku mezi nimi. Zpravidla pomáhají provázat svého druhu takřka každodenní krátkodobé úkoly s vizemi časově podstatně vzdálenějšími.
V dětství a mládí si lidé obecně stanovují spíše cíle krátkodobé. V tomto období totiž ani nebývají schopni dohlédnout příliš daleko. V procesu jejich dosahování se však tato jejich schopnost stále zlepšuje a ti, kteří si začali klást náročnější cíle poměrně záhy, bývají obvykle také rychleji schopni jich nejen dosáhnout, ale zpravidla je i značně překročit. Je přitom pochopitelné, že výchozí dětské a mladistvé cíle hrají zejména zpočátku spíše jen roli málo instrumentalizovaných rámcových představ „Chci být pilotem, letuškou, prezidentem…“. Větší konkretizace nabývají teprve v závislosti na tom, jak to dospívajícím dovolují postupně získávané vědomosti, dovednosti, zkušenosti, zájmy a návyky. Významnou součástí a současně i praktickým nástrojem dosahování stanovených cílů se stává především správné určení priorit. Ani v tomto případě nejde o jednorázový akt, ale spíše o postupné přehodnocování a dočasné přesouvání některých cílů či s nimi spojených aktivit v závislosti na objektivních změnách v konkrétních podmínkách práce a života. Zpočátku bývá důležitou prioritou každého člověka vzdělání. Pro některé jedince však svou prioritu poměrně záhy ztrácí, zatímco pro jiné je dlouhodobě cílem primárním. V průběhu života
se však pro většinu lidí, dříve nebo později, stává významnou prioritou pracovní uplatnění. Pro ženy pak, častěji než pro muže, vstupuje po určité době do popředí pozornosti mateřství a rodina, přičemž po čase obvykle opět začínají. Pokud lidé nedokážou správně odhadnout, čemu kdy mají dát přednost, například proto, že si neuvědomují neúprosnost běhu času a nezměnitelnou logiku průběhu biologických procesů, zpravidla se ocitají ve vleku života, aniž by byli schopni mu dát, objektivní potřebě osobního naplnění odpovídající, obsah a směr. Pak si obvykle stěžují na různé objektivní okolnosti, aniž by si připustili, že příčina jejich nedostatečné seberealizace spočívá hlavně v nich samotných.
Plánování času mělo by vycházet z analýzy aktivit uskutečňovaných v určitém, nejméně čtrnáctidenním období, v rámci předem stanoveného časového rámce. Analýza údajů získaných již v tomto relativně krátkém časovém intervalu může jedinci poskytnout zajímavé údaje o:
obvyklých aktivitách, časové spotřebě, věnované různým činnostem, „časových žroutech“ a rezervách, rozložení různých aktivit v průběhu dne, týdne i celých dvou či více týdnů, pravidelnosti či naopak nepravidelnosti pracovního a životního režimu, pravidelnosti spánku z hlediska jeho začátku průběhu i konce.
Již sám grafický přehled čtrnáctidenního programu je dostatečně informativní. Pro úplnost je však namístě si jednotlivé aktivity promítnout do celkové časové proporce, například je vyjádřit v procentech a případně i je rovněž ztvárnit graficky. Získané kvantitativní a grafické údaje by si pak každý měl pravdivě interpretovat a objektivně zhodnotit.
Příklad Jako příklad uvádíme časový snímek vysokoškolské studentky. Uvedený časový snímek byl dále doplněn analytickým komentářem k jednotlivým zahrnutým okruhům činnosti, v jehož rámci dotyčná studentka dospěla k určitým závěrům a formulovala si v jejich rámci i náměty k několika zlepšením. Velmi ji překvapilo zejména to, kolik času jí zabírá doprava, která ostatně mívá u velkého množství lidí podobně značný rozsah, aniž si toho jsou vědomi, podobně jako sledování televize.
Podrobnou analýzou je možné zjistit a porovnat kolik času člověku zabírá která činnost, co jsou největší „časoví žrouti“ (televize, doprava, domácí práce), v čem spočívají případné časové rezervy (lze si například lépe uspořádat pracovní režim, vhodně zorganizovat domácí práce či nákupy, vytvořit si efektivní systém prospěšných návyků).
Podobnou analýzu (a stačí i takto krátkodobou) odborníci doporučují čas od času si zopakovat, zejména v situacích zásadnějších změn – změna zaměstnání, povýšení, sňatek, narození dítěte, změna bydliště apod. Teprve na jejím základě by měl člověk přikročit k vlastnímu plánování času.
Při plánování času je třeba počítat s tím, že nové a neznámé úkoly budou vyžadovat větší časovou rezervu, opakující se úkoly člověk zpravidla postupně stíhá zvládnout daleko dřív. Důležité proto je, aby si tuto zákonitost každý v dostatečné míře uvědomoval a při plánování potřebný časový fond vhodně strukturoval, včetně jeho aktivní redistribuce v závislosti na získaných dovednostech a zkušenostech, které mu postupně dovolují snadno a mnohem dříve zvládat stále větší objem činností.
Je přitom také nutné si uvědomit, že celkový dostupný fond času se vždy nekryje s časem aktuálně využitelným. Analýzu i plánování času mohou také lidé považovat za spíše zbytečné činnosti. Mnozí lidé skutečně mají za to, že „ svou situaci přece znají“. Praxe však ukazuje, že bývají leckdy doslova překvapeni zjištěním, jak svým časem ve skutečnosti značně plýtvají.
Navíc je objektivně zjištěno, že bez podrobné analýzy, předcházející každému plánování, se snižuje reálná možnost dosáhnout stanovených cílů. Není však přitom nezbytné, aby se jednotliví lidé jak analýze, tak vlastnímu plánování věnovali ve stejné míře. Někteří lidé mají tendenci plánovat spíše rámcově, zatímco jiní mají obvykle potřebu do své analýzy a následného plánování zahrnout co nejvíce detailů. Míra důkladnosti analýz a plánování času tedy zpravidla odpovídá osobnostním charakteristikám jednotlivců. Neměla by však být ignorována, ani přehnaně detailizována.
Důležitost a naléhavost představují důležitá kritéria posuzování úkolů současně z hlediska významových a časových hledisek. Bývají vyjadřována v matici, ve které lze na jedné ose zachytit míru důležitosti a na druhé míru naléhavosti řešených problémů. Na tomto základě se pak řešené úkoly mohou členit na:
úkoly důležité, ale nenaléhavé (ty by měly při správné organizaci práce představovat hlavní okruh problémů, jimiž je třeba se zabývat),
úkoly důležité a současně naléhavé (jsou to obvykle ty, kterým je věnována pozornost především, protože jde o úkoly, které vyžadují okamžité řešení),
úkoly naléhavé, ale nedůležité (mnoho lidí je upřednostňuje, protože jejich naléhavost berou jako vhodný únik před úkoly důležitými),
úkoly nedůležité a současně nenaléhavé (představují spíše různé zábavy a hry), v tomto ohledu mohou při rozumné míře zastoupení přispívat k relaxaci.
Matice důležitosti a naléhavosti a naléhavosti řešených úkolů Zatímco druhý kvadrant (pro názornost uvedené matice důležitosti a naléhavosti) se fakticky nejvíc podílí na zátěži či stresu, o kterých bude řeč v následující části textu, pro poslední bývají typické únikové tendence ve vztahu k důležitým úkolům a problémům. Lidé by se měli především zabývat úkoly obsaženými v prvním kvadrantu, mnohdy jim v tom však brání jednak to, že to nezáleží jen na nich (nevhodná organizace práce a převaha operativního řízení), ale také to, že sami podléhají diktátu termínů (protože úkol má být splněn do konce měsíce, nezabývají se jim aktuálně, ale řeší ho až na poslední chvíli). A tak jak objektivní podmínky, tak subjektivní přístupy způsobují převahu úkolů důležitých a naléhavých. Význam kvadrantu zahrnujícího úkoly nenaléhavé a nedůležité pak spočívá, jak již jsme uvedli, v možnosti cíleně realizovat určitou relaxaci, pokud jsou zastoupeny v přiměřené míře. Je-li jich však příliš mnoho, ztrácejí lidé čas v málo užitečných záležitostech.
Potřeba vyvarovat se časových tísní vyžaduje řešit úkoly postupně a průběžně, nespoléhat na poslední chvíli. Pro mnoho lidí bývá však právě spoléhání na poslední okamžiky dosti typické. Obvykle dávají najevo, že jim práce “pod tlakem” vyhovuje. Jen vždy nedokážou odhadnout, kdy již případně nebudou schopni se s problémy včas vypořádat a zadané úkoly včas splnit.
Etapizovat znamená rozložit řešení úkolů do relativně samostatných kratších etap. To následně umožňuje neřešit (a zejména neprožívat) celou obrovskou porci úkolů naráz, ale účinně si je v čase rozložit či uspořádat. “Naporcování” úkolů obvykle odstraňuje stres vyplývající z pocitu “zavalení úkoly”.
V souvislosti s etapizací bývá v oblasti time managementu mnohdy uváděna představa slona, kterého kdyby měl člověk najednou sníst, zdálo by se mu to nerealizovatelné. Stačí však slona naporcovat, například do kilových balíčků, nechat zamrazit a než se nadějeme, je sněden. Podobně i skutečnost, že není třeba dělat vše najednou, že lze úkoly plnit postupně, začít od snadnějších nebo časově akutnějších, osvobozuje člověka od pocitu či vědomí nezbytnosti zabývat se velkým projektem či úkolem jako celkem. V tomto rámci se totiž pro celkovou složitost všech v něm obsažených vzájemných vztahů a souvislosti jen velmi obtížně rozkrývají jednotlivé dílčí dimenze. Přitom teprve jejich postupné řešení obvykle vede k uchopení a pochopení celku.
Delegovat pak představuje možnost přesunout některé záležitosti na jiné osoby. Značný význam má delegování zejména v činnosti manažerů, jimž uvolňuje ruce pro řízení právě to, že některé z původně vlastními silami vykonávaných činností přesunou na řízené pracovníky. Delegovat však může kdokoli, kdo má objektivní možnost předat některé své činnosti osobám z blízkého okolí, což mu následně umožňuje řešit další, náročnější záležitosti.
V krátkodobých rozměrech se lidé obvykle nedokáží oprostit od některých činností, které mohou být svým způsobem návykové a v jistém smyslu jim případně komplikují život. Například zaměstnaná žena se dostává do stálých časových skluzů, protože chce stihnout úklid, praní, žehlení, vaření, aniž by cokoli z toho přesunula na manžela nebo (v rámci výchovy) na dospívající děti, případně aniž by si našla hospodyni či aspoň pomocnici v domácnosti, přestože je pro ni výhodnější vydělat si peníze kvalifikovanou činností a za uvedené práce raději zaplatit někomu jinému.
1.2 Pomůcky, resp. nástroje managementu
V rámci time managementu nejde jen o zmíněné zásady, ale obvykle také o konkrétní pomůcky či prostředky, které hospodaření s časem usnadňují. Mohou to být například analýzu času usnadňující počítačové programy (průběžné záznamy každodenních aktivit do tabulek v Excelu, programy zaměřené na různé způsoby setřídění a vyhodnocení získávaných dat apod.) zjednodušující shromážďování, a zejména kvantitativní a grafické zpracování získaných dílčích údajů.
Významným prostředkem v tomto směru jsou pak zejména diáře, ať již papírové či elektronické. Umožňují evidovat různé důležité termíny a mít přehled v úkolech, které jsou plněny. Tyto diáře mohou být jednoduché, nejlépe s dvojstránkou věnovanou vždy jednomu týdnu nebo čtrnácti dnům tak, aby bylo možné nemít před sebou pouze jediný den, ale raději delší časový úsek. Příliš podrobné rozprogramování úkolů v průběhu dne vede totiž mnohdy k tomu, že člověk “se utopí” v přílišných podrobnostech. Úkoly jednoho dne mu pak obvykle “přerostou” přes hlavu, takže se přes ně nedostane ke vzdálenějším cílům.
Týden až čtrnáct dní lze také považovat za vhodný interval, v jehož rámci je člověk na první pohled informován o situaci, ve které se nachází, o skutečnostech, s nimiž se v následujícím období zřejmě setká a o úkolech s krátkodobými termíny.
Ukázka uspořádání čtrnáctidenního a týdenního diáře: a) “čtrnáctidenní” diář Pondělí Úterý Středa Čtvrtek Pátek Sobota Neděle
23.7. 24.7. 25.7. 26.7. 27.7. 28.7. 29.7.
Pondělí Úterý Středa Čtvrtek Pátek Sobota Neděle
30.7. 31.7. 1.8. 2.8. 3.8. 4.8. 5.8.
Čtvrtek Pátek Sobota
2.8. 3.8. 4.8.
b) “týdenní diář” Pondělí Úterý Středa Neděle
30.7. 31.7. 1.8. 5.8.
Poměrně málo místa, které lze nalézt u jednotlivých dnů, bývá v těchto diářích zpravidla kompenzováno dalšími vloženými stránkami sloužícími k zápisu podrobností o úkolech, schůzkách, důležitých termínech a událostech, apod. Stále častěji se přitom využívá kroužkové formy, která dovoluje jednotlivé stránky v rámci diáře přemísťovat (tj. například za daný týdenní režim přidat stránku či dvě se stručnými zápisy z jednání, která proběhla, či termínů, které je nutno si zapamatovat). Je však třeba dodat a dále o tom bude ještě zmínka, že dnes existují také složité “manažerské” diáře, které přímo vyžadují jednodenní podrobné zápisy, přičemž následně se dlouhodobější záležitosti převádějí do týdnů, měsíců, kvartálů, někdy dokonce i let. Tyto podrobné zápisy mají určitě své výhody, mj. třeba v tom, že umožňují spojovat krátkodobé úkoly s dlouhodobými programy a podporují vznik návyků spojených s evidencí času. Na druhé straně jsou někdy až tak překombinované, že lidé, kteří je využívají, nedělají prakticky nic jiného, než že zaznamenávají a přesouvají úkoly, termíny a kontrolují jejich plnění, aniž by měli čas na vlastní realizaci těchto úkolů.
1.2.0 Úvod Do hospodaření s časem se tedy postupně prosadily “nadčasové cíle”. Nejlépe je vyjadřuje pět principů uvedených v článku. Znalost zásad timemanagementu si ověříte v testu.
1.2.1 Zásady timemanagementu a jejich význam Principy time managementu 4. generace
Člověk je více než čas: tento princip vyjadřuje to, že bychom neměli být „otroky” času, ale měli bychom mít svůj čas „ve vlastních rukách“, tj. „neuštvat se” řešením všeho možného, ale cíleně a s určitým nadhledem volit priority.
Cesta je víc než cíl: tato zásada upozorňuje, aby člověk počítal s tím, že žádný cíl není definitivní a v tomto duchu si postupně vytyčoval další a další cíle. Při jejich vytyčování by měl přitom vhodně reagovat na změny, které se uskutečnily v rámci dosahování cílů předcházejících.
Zevnitř je víc než zvenku: tento princip ukazuje na nezbytnost postupného formování vnitřní motivace, která zpravidla následně reguluje naši činnost lépe, než řízení zvenku, mj. i proto, že člověka osamostatňuje a činí do značné míry nezávislým na vnějším řízení.
Pomalu je víc než rychle: tato zásada poukazuje na to, že důkladnější, postupně realizovaný a následně praxí postupně prověřovaný způsob získávání poznatků, dovedností, zkušeností a návyků bývá dlouhodobě efektivnější než způsob typu „rychle nabyl, rychle pozbyl”. Vše, co se učíme narychlo a jen pro jedno použití, se obvykle stejně rychle ztrácí, protože spoléhání jen na paměť nepostačuje.
Celek je více než část: v tomto principu je vyjádřena potřeba kontinuity života, který je následně mírou jednotlivých činů. Jednotlivé skutečnosti či různá dílčí řešení nejsou rozhodující. To je důležité zejména při posuzování různých nezdarů, které by mohly při absolutním vyhodnocení vést k pocitu nezdaru celoživotního. Vždy je však třeba tyto nezdary sebekriticky posoudit, proto, aby je člověk již neopakoval. Naopak úspěchy je třeba oslavovat (pochopitelně však stejně racionálně, bez podléhání slavomamu a velikášství).
Znalost zásad timemanagementu a možností, které řízení času člověku dává, je důležitým vstupním momentem zařazení času do kontextu sebeřízení jedince, s cílem dosažení efektivního životního stylu. V první řadě je však namístě udělat si určitou kontrolu, jak v této oblasti postupujeme.
1.2.2 Uplatňování zásad timemanagementu V první řadě je třeba začít se vážně zabývat svými životními cíli. Je možné, že jste je kdysi měli a možná i dosti vysoké, ale na cestě životem jste třeba podlehli životnímu stereotypu a dnes si již nejste vědomi toho, oč usilujete, pokud ještě vůbec o něco usilujete. Proto je namístě čas od času své cíle přehodnotit. Přitom je třeba počítat s tím, že je i záležitostí věku to, jaké skutečnosti se pro vás postupně staly prioritami. Zatímco v mládí člověk mířil k výšinám, může stárnoucí jedinec být již unaven opakujícími se životními situacemi a jeho pozornost se přesouvá k rodině, vnoučatům nebo ke snaze si „ještě něco užít“ cestováním, návštěvou kulturních akcí, pobytem v přírodě apod.
Otázka životních cílů a priorit je tak pro všechny záležitostí přiměřeného zakotvení v jakémkoli věku a je proto třeba tuto skutečnost opakovaně prověřovat a své cíle v závislosti na vnitřních i vnějších skutečnostech průběžně přehodnocovat. Určitým kritériem v této souvislosti může být jednak osobní spokojenost s tím, jak svůj život prožíváte, ale i spokojenost vašeho okolí.
Proces dosahování stanovených či přehodnocených cílů je pak realizovatelný jen na základě volního úsilí, jehož prostřednictvím je člověk schopen překonávat vnější i vnitřní překážky. Opět je však nezbytné prověřit, zda se vaše úsilí upíná správným směrem tak, aby podpořilo rozvoj schopností a nebylo s vašimi možnostmi v protikladu.
A v rámci motivace jsou důležité nejen všestranné zájmy, ale především žádoucí návyky, tj. ustálené, zautomatizované způsoby jednání, které umožňují opakující se požadavky nově neřešit, ale spíše je trvaleji zakomponovat do dílčích okruhů vlastní činnosti. V této souvislosti velmi pomáhá například návyk pravidelného denního režimu, v jehož rámci opakující se činnosti se odehrávají v přibližně stejném čase (usínání, kontrola pošty na PC, snídaně, obědy, večeře), ale také návyk systematické práce, návyk si po sobě všechno hned uklízet atd.
Je dobře si rovněž vybírat činnosti (zejména pracovní) tak, aby odpovídaly osobnímu rytmu a osobnímu tempu. Při plánování činnosti je pak třeba věnovat pozornost i vlastní výkonové křivce a zařazovat podle jejího průběhu náročné či méně náročné činnosti v určitou dobu. Je přitom namístě dbát na vhodný režim přestávek a různých mikropauz, s tím, že jejich obsah by měl být odlišný, až protikladný v porovnání s pracovními aktivitami (duševní práci je namístě kompenzovat fyzickou námahou, práci vyžadující dlouhodobé soustředění pozornosti aktivitou, která pozornost nepotřebuje, pohled na obrazovku počítače je vhodné kompenzovat pohledem do zeleně atd.).
Při práci i nad její rámec je pak ve hře také otázka vhodného stravování a dodržování pitného režimu. Na uvedené skutečnosti lidé obvykle nemyslí, přestože jde o poměrně snadno zvládnutelné mechanismy či praktiky, které v případě jejich respektování mohou výrazně pozitivně ovlivnit celkovou kondici jedince.
Důležité je si své dny, týdny i delší časové intervaly vždy plánovat, nejlépe tak, že si člověk z 60 – 80% (podle osobních tendencí) předem připraví základní osnovu času, přičemž si ponechá cca 20 - 40% času jako rezervu pro nepředvídané situace a úkoly. Plánování „nadoraz“ je nereálné mj. i proto, že člověk nemůže mít pod kontrolou vše, s čím se v průběhu času může setkat.
Preferovat je třeba hlavně důležité úkoly, jejichž důležitost je nutné umět správně rozpoznat. Člověk by se neměl nechat kýmkoli zmanipulovat ke spěchu a nekvalitní práci apelací na potřebu řešit úkoly s nereálnými termíny. K tomu se však musí naučit správně odhadovat své síly a na tomto základě také používat asertivní NE.
U všeho, co člověk dělá, je také třeba se naučit odmítat nátlakové akce a vydírání ze strany těch silnějších, nenechat na sebe naložit jejich práci a starosti. Lidem je žádoucí vyhovět, pokud to potřebují, ale nikoli na úkor vlastního času a potřeb. Naopak je žádoucí vyhledávat jako spolupracovníky osoby, s nimiž je příjemné spolupracovat a komunikovat i nad rámec pracovní doby.
Každý papír, který je třeba zpracovat, je efektivní vzít do ruky pouze jednou s tím, že ho lze hned vyřídit, delegovat nebo vyhodit. Sliby, které člověk dává, by měly být reálné a splnitelné, pokud nelze cokoli dodržet, je třeba se včas omluvit.
Vedle času vlastního je třeba si vážit i času druhých lidí, usilovat o včasnost a včas avizovat případná (i nezaviněná) zpoždění.
Důsledně využívaný čas na práci by měl člověk přiměřeně kompenzovat nalezením času na sebe a udržování své kondice, na rodinu, ale i na přátele a koníčky, aby předešel svému předčasnému opotřebování, ale i workoholismu či vyhoření, o nichž bude řeč v další části textu.
Právě uvedené bývá však znehodnocováno tím, že lidé často řeší věci s odkazem na spoustu času, které jim to zabere, přičemž obsah takto tráveného času neodpovídá ani objektivním ani subjektivním potřebám. Určitý člověk sice tráví v práci mnoho času, ale nepracuje tak, jak by měl, věnuje se spíše různým vedlejším činnostem nebo pomluvám a vyvolávání konfliktů, rodiče sice s dětmi doma „tráví“ hodně času, ale nevěnují jim prakticky žádnou pozornost, spíš je různě odbývají, aby se mohli zabývat svými záležitostmi atd.
Za jednu z cest, jak zvládat timemanagement lze považovat následující doporučení:
Vymezte si své nejdůležitější životní role (například syn, manžel, kolega, trenér, vedoucí oddělení, přítel, sportovec). Pro každou roli si stanovte jeden velký životní cíl. Ke každému velkému cíli přiřaďte úkoly, které vám pomohou v jeho naplnění. Určete či upřesněte si cesty konkretizace každé vaší životní role.
Každý týden si najděte pro každou životní roli nejméně 90 minut. Seznam aspoň 1x do roka aktualizujte.
Sebelepší „masterplan“ však sám o sobě nestačí. Je třeba se naučit v něm uvedené skutečnosti realizovat, i přesto, že leckdy „to prostě nevyjde“. Návraty zpět k chaosu (recidivy) by proto neměly být interpretovány jako selhání, rozhodně je však také nelze stále omlouvat.
2. Stresmanagement 2.1 Neuropsychická zátěž a stres, jejich zdroje a dopady na člověka 2.1.0 Úvod V pracovním, ale i soukromém životě se každý člověk běžně setkává s různými podněty či situacemi, které zpravidla bez problémů zvládá. Z času na čas to ale mohou být skutečnosti, které překračují obvyklý standard, i když zatím ještě nepůsobí rušivě či zcela nepříznivě.
2.1.1 Neuropsychická zátěž Neuropsychickou zátěž řada autorů označuje i jako stres. Oba pojmy tedy mnohdy bývají chápány jako synonyma. Přitom neuropsychickou zátěž charakterizují nové či neobvyklé podněty, které působí na člověka, případně situace, algoritmus jejichž řešení zatím neexistuje či aspoň není dotyčné osobě znám, časový tlak apod. Za zdroje zátěže bývají zpravidla považovány: nepřiměřené úkoly, problémové situace, překážky, vnitřní a vnější konflikty, stres.
Nepřiměřené úkoly přitom zahrnují takové záležitosti, které svým charakterem překračují způsobilost určitého člověka se s nimi bez problémů vypořádat. Obvykle jde o činnosti, pro které buď člověk nemá dostatečné fyzické či duševní předpoklady, ale i úkoly mimořádně náročné na čas, aktivity neodpovídající biorytmům daného jedince apod. Zpočátku nemusí být rozpor mezi vnějšími nároky a možnostmi člověka zřejmý, postupně se však podobné situace mohou stát nepřekonatelným problémem, zvláště pokud si je dotyčný člověk není schopen včas uvědomit či vůbec připustit.
Problémové situace pak představují všechny ty, které v daném okamžiku jakoby neměly řešení. Nelze v nich využít analogie, nejsou k dispozici konkrétní algoritmy, tj. ověřené způsoby, jak je zvládnout. Pro některé jedince to sice může představovat výzvu, mnoho osob však v nich již rezignuje a nehledá možná řešení. Lidé, kteří zatuhli v životních stereotypech, neuplatňují tvořivost, takže často i jen zdánlivě neřešitelné problémy odsouvají a posléze jen vrší na sebe. Ty se však při větším nastřádání postupně mění ve starosti, jimiž se dotyční lidé následně permanentně trápí, kvůli nimž nemohou spát,
ztrácejí chuť k jídlu, podléhají depresím, cítí se svými starostmi zavaleni a nejsou zpravidla schopni si je rozumově zanalyzovat a najít jakékoli, třeba i méně dokonalé, přijatelné řešení.
Překážky lze rozdělit na vnější a vnitřní. Jako vnější překážky obvykle vystupují ty aspekty života jedince, které mu stojí v cestě k uplatnění v práci či v životě. Může jít například o objektivní nemožnost najít v určité aglomeraci vhodné zaměstnání, nedostatek finančních prostředků, rodinné prostředí limitující tendence jedince prosadit se mimo rodinnou tradici, neschopnost změnit lokalitu, v níž je málo příležitostí či podnětů k přátelským a partnerským vztahům, apod.
Mnoho překážek, které brání žádoucímu uplatnění, se však nachází přímo v člověku samotném, například nezpůsobilost poradit si s časem, nedostatek žádoucích návyků, lenost, soustředěnost jen na sebe. Jejich překonání obvykle vyžaduje větší úsilí, proto se s nimi řada lidí nedokáže vyrovnat a spíše se s nimi smiřuje „já už jsem prostě takový, s tím se nedá nic dělat“ nebo poukazuje na jejich vnější zdroje („rodiče mě špatně vychovali, ve škole mě nic nenaučili, u nás v rodině to vždycky bylo takhle“ apod.).
Také konflikty lze dělit na vnitřní a vnější. Za vnitřní lze považovat zejména neschopnost daného jedince rozhodnout se mezi dvěma a více alternativami, a to ať jde o obě možnosti příznivé či o příznivou a nepříznivou, ale případně i mezi dvěma nepříznivými. Takoví lidé se ztrácejí v procesu rozhodování a nebývají proto schopni se v konfliktu svých motivů vyznat a s jejich řešením si poradit.
Nerozhodný člověk váhá pokaždé, má-li jít do kina či do divadla, má-li raději vyřešit naléhavý pracovní problém či jít s dětmi na procházku, uklidit či okopat jahody. Velmi často si hází mincí, ale stejně bývá zpravidla nespokojen s tím, „co mu padne“. Ať si vybere to či ono, opakovaně probírá ostatní možnosti a lituje, proč si nevybral jinak. V řadě případů mu tento přístup komplikuje život, snižuje jeho celkovou akceschopnost, současně však nepříznivě ovlivňuje jeho prožívání a vyvolává u něj značnou nespokojenost se životem.
V případě vnějších konfliktů jde o konflikty mezilidské či sociální. Mohou se týkat názorů, hodnot či způsobů jednání. Vyplývají z jedinečných osobnostních rozdílů mezi lidmi i ze složitosti sociálních podmínek, v nichž se nacházejí. Obvykle jde o dosti odlišná, leckdy až protikladná stanoviska či způsoby jednání v dané situaci. Lidé tak mohou za určitých okolností chtít totéž, co jiní, ačkoli je zřejmé, že z objektivních důvodů to není možné, případně naopak chce každý něco jiného, ačkoli by v daných podmínkách měli oba (resp. všichni zúčastnění) chtít totéž.
Výhodné pracovní místo, po kterém touží více lidí, je v daném podniku pouze jedno, což vyvolá řadu konfliktů mezi případnými kandidáty. Ti se pak mohou vzájemně nebo jednostranně dohadovat, osočovat, pomlouvat.
Od lidí na jednom pracovišti se očekává, že potáhnou za jeden provaz. Působí zde však pracovníci, kteří jsou povahově natolik odlišní, že se fakticky nejsou schopni na ničem dohodnout. Podobně ani v užší rodině se její členové nemohou často shodnout v tom, kam se vydat na společnou dovolenou nebo co se koupí za náhodně získanou větší sumu peněz.
2.1.2 Stres Stres pak bývá chápán jednak jako zvláštní zdroj zátěže, spojený zejména s časovým tlakem, jednak, jak již bylo uvedeno, jako synonymum pojmu zátěž. V tomto druhém případě se pak berou v úvahu jednak parametry vnější situace, které způsobují stres, jednak však i stav organismu, který se v takové situaci ocitá. V této souvislosti bývá pak specifikován jako: eustres, distres.
EUSTRES přitom vyjadřuje situaci (a následný stav organismu daného jedince), v níž svým způsobem nadstandardní podněty (ne zcela obvyklé či náročnější) působí jako výzva. Vytvářejí sice již určitý tlak na jedince, avšak zatím v míře, která ho nutí věci řešit nebo se jimi zabývat. Daný člověk pak jedná dynamicky, aktivně, vznikající problémy či přicházející náročné úkoly zaujatě a efektivně řeší. Mnozí lidé o sobě v této souvislosti dokonce říkají, že „rádi pracují pod tlakem“. Jako tlak přitom chápou nedostatek času (známá „poslední chvilka“) nebo složitost situace či její vyšší fyzickou nebo psychickou náročnost. Tito lidé v podobných situacích pookřívají, chápou je jako pobídku k vyšším výkonům, pociťují v nich větší příliv adrenalinu apod. Jiní však za týchž okolností uvedené záležitosti nechápou jako stimulující, ale spíše již jako distres.
Problémové situace pak představují všechny ty, které v daném okamžiku jakoby neměly řešení. Nelze v nich využít analogie, nejsou k dispozici konkrétní algoritmy, tj. ověřené způsoby, jak je zvládnout. Pro některé jedince to sice může představovat výzvu, mnoho osob však v nich již rezignuje a nehledá možná řešení. Lidé, kteří zatuhli v životních stereotypech, neuplatňují tvořivost, takže často i jen zdánlivě neřešitelné problémy odsouvají a posléze jen vrší na sebe. Ty se však při větším nastřádání postupně mění ve starosti, jimiž se dotyční lidé následně permanentně trápí, kvůli nimž nemohou spát, ztrácejí chuť k jídlu, podléhají depresím, cítí se svými starostmi zavaleni a nejsou zpravidla schopni si je rozumově zanalyzovat a najít jakékoli, třeba i méně dokonalé, přijatelné řešení.
DISTRES pak představuje takovou míru stresu, který již působí škodlivě. Vede k útlumu, rozčarování, zklamání, zhroucení. V situacích distresu lidé již nebývají působící stresory schopni zvládnout, což se může projevit nejen v rovině psychické, ale i zdravotní. I na náročné výzvy reagující jedinec ji může, při dlouhodobém trvání takové situace, přestat zvládat. Za stresory lze přitom považovat zejména objektivně nepříznivé faktory, jež představuje například vážné onemocnění či úmrtí někoho blízkého, vlastní onemocnění, případně nehoda či úraz, ale také ztráta zaměstnání, rozvod, finanční problémy apod.. Pro mnohé osoby se jimi však mohou stávat i skutečnosti relativně příznivé - přestěhování do nového bytu, nové zaměstnání, svatba, narození dítěte. To, co je pro někoho výzvou, radostí, inspirací, může pro jiného již představovat nepříjemnost, problém, obtíž, starost. Se vším, co lidé dělají, bývají spojeny jak příznivé skutečnosti a radostná očekávání, roli však přirozeně hrají i různé potíže a problémy. Nic prostě není ani úplně dokonalé, ani zcela špatné. Někdo však vždy vidí spíše lepší stránky věci, zatímco jiný si vše za jakýchkoli okolností interpretuje jako spíše horší.
2.1.3 Zátěžová situace Velikost zátěže lze tedy interpretovat objektivně nebo subjektivně – z objektivního hlediska v závislosti na její míře, ze subjektivního pak podle toho, jak ji daný jedinec vnímá a prožívá, a to na základě svých fyzických a psychických dispozic, zejména nervové soustavy, dále pak na rodinném zázemí a způsobu výchovy, včetně zkušeností, které s podobnými situacemi získal. To, co někteří lidé považují za poměrně jednoduše zvládnutelné, mohou tak jiní vidět již jako hraniční či extrémní zátěž.
Nepřiměřené úkoly přitom zahrnují takové záležitosti, které svým charakterem překračují způsobilost určitého člověka se s nimi bez problémů vypořádat. Obvykle jde o činnosti, pro které buď člověk nemá dostatečné fyzické či duševní předpoklady, ale i úkoly mimořádně náročné na čas, aktivity neodpovídající biorytmům daného jedince apod. Zpočátku nemusí být rozpor mezi vnějšími nároky a možnostmi člověka zřejmý, postupně se však podobné situace mohou stát nepřekonatelným problémem, zvláště pokud si je dotyčný člověk není schopen včas uvědomit či vůbec připustit.
Počáteční znepokojení a neklid vyplývající ze zjištěných změn ve vlastním chování, vede obvykle k nezbytnosti vyvážit nepříznivé prožívání racionálním přístupem, v jehož rámci je třeba formou studia literatury, rozhovoru s blízkými lidmi, případně s odborníkem prověřit, co tyto změny znamenají, jaká je jejich příčina a na tomto základě je pak třeba hledat způsoby, jak si s nimi poradit.
Jako jednotlivé fáze procesu zvládání zátěže lze specifikovat: a) „poplachová reakce“,
b) c) d) e)
vyvažování emocí a hledání racionálního přístupu k zátěži, analýza zátěžové situace, získání motivace k řešení dané situace či problému, vlastní řešení zátěžové situace.
Poplachová reakce zasahuje jednak fyzickou stránku organismu člověka (zvýšený tlak, bušení srdce, bolest hlavy apod.), ale i jeho psychiku (pocit napětí, nepříjemné prožívání nedostatku času, pocit chaosu apod.). Zpravidla je signálem toho, že se v situaci člověka něco změnilo a vede k potřebě se těmito změnami zbývat.
Vyvažování emocí a hledání racionálního přístupu je obvykle snazší tam, kde jsou lidé schopni svůj problém zveřejnit a poradit se s lidmi, o kterých se mohou právem domnívat, že jim s řešením dané situace dokáží poradit. Mohou to být přátelé, při složitějších problémech bývá ale vhodnější prostudovat příslušnou odbornou literaturu, případně vyhledat psychologa. Pokud má například někdo problémy s dospíváním dítěte, obvykle postačí, když svou situaci probere s přáteli, kteří jsou rodiči dětí v podobném věku, případně s lidmi, kteří něco podobného se svým i dětmi zažili již dříve. Zjistí-li však, že dítě má vážné problémy s tím, jak komunikovat s jinými dětmi, případně užívá drogy, je nejvhodnější vzít na pomoc odborníka. Obdobně je třeba postupovat i při vlastních problémech partnerských či pracovních. I zde je obvykle možné zůstat jen u rady přátel či příbuzných. Ani snad ne proto, že by problém byl obtížný, ale hlavně z těch důvodů, že je-li člověk v zajetí svého prožívání, bývá neschopen věc řešit „s chladnou hlavou“. Kdyby za ním někdo přišel se stejným problémem, bez obtíží by mu zřejmě poradil, jak ho zvládnout.
Analýza zátěžové situace zahrnuje důkladné zjištění, o jaký problém se jedná a jaké jsou možnosti jeho řešení. I když člověk sám tyto možnosti nezná, právě komunikace s přáteli či odborníky a studium odborné literatury by mu mělo pomoci nejen se orientovat v podstatě problému, ale zejména v nalezení vlastní cesty, jak se zátěžovou situací vyrovnat.
Motivace ke zvládnutí problému přitom musí být přiměřená. Příliš nízká motivace obvykle neumožňuje problém zvládnout, nadměrná motivace však může rovněž vést k selhání. Největším problémem bývá získání vhodných návyků, které člověku zjednoduší řešení problému tím, že si nalezené způsoby jednání zautomatizuje.
Vlastní řešení zátěžové situace se obvykle odehrává dvěma protikladnými způsoby: a) pasivním odoláváním, b) aktivním jednáním.
V případě odolávání jde o trpělivé snášení nepříznivých situací, které nelze vlastními silami změnit. Například vícegenerační soužití v rodině, nepříjemný spolupracovník, puberta vlastních dětí apod. Odolávání obvykle napomáhá intenzivní zabývání se jinými záležitostmi a nesoustřeďování se na danou nepříznivou situaci, která někdy po čase sama pomine. Aktivní jednání naopak vyžaduje hledání nejrůznějších možných způsobů vhodných k vyřešení problému, který lze odstranit vlastními silami. Patří sem například odvykání kouření, vhodné stravování a tělesné cvičení k překonání nadváhy, nalezení optimálního způsobu řešení pracovního problému, který je velmi náročný, překonání neúspěšného výsledku určitého jednání zvládnutím potřebných dovedností a jejich použitím v nové situaci apod. Konečnou fází řešení zátěže může být: a) její zvládnutí, b) selhání v zátěži. Zvládnutí zátěže se projevuje jako pocit vítězství, doprovázený příznivými zážitky spjatými s jejím překonáním a tendencí ke „zvýšení laťky“, tj. ke zvýšení náročnosti úkolů, které člověk bude v dalším období zvládat či řešit. Selhání v zátěži bývá doprovázeno pocity prohry, nepříznivými zážitky deprese a zklamání, které obvykle vedou ke „snižování laťky“, tj. vyhýbání se náročným úkolům a volbě co nejsnadnějších úkolů, které by měl daný jedinec v následujícím období řešit. V situaci akutního stresu pak lze doporučit jednak tzv. protistresové dýchání (hluboké nádechy a postupně stále se prodlužující výdechy), jednak i následující způsoby jednání – tzv. desatero první pomoci ve stresu (viz např. Gregor, 1988): 1. 2. 3. 4. 5. 6. apod.), 7. 8. 9. 10.
odejít a být chvíli sám, myslet na neutrální podnět, začít něco dělat (úklid, zahrádka), poslech „uklidňující“ hudby, „napočítat do 10“, uplatnit osvojenou relaxační techniku (jóga, autogenní trénink procházka se psem, četba poutavé knihy, rozhovor s nezúčastněnou (třetí) osobou, zaměřit se na spolehlivý pozitivní podnět.
2.2 Ohrožující faktory a syndrom vyhoření 2.2.0 Úvod Bylo již uvedeno, že stresorů, tj. na člověka nepříznivě působících faktorů, je celá řada. V jejich dopadu na jednotlivce přitom existují značné odlišnosti. Některé z nich mohou být produkty vlastního jednání člověka, jiné pocházejí zevně, z životního či pracovního prostředí, které člověka obklopuje, případně mohou vzniknout jejich interakcí. To obvykle tehdy, když se sejde určitý typ osobnosti s některými specifickými podněty, zatímco jiní lidé na podobnou situací nepříznivě nereagují. Otevření a stabilní, klidní lidé obvykle zvládají náročnější i konfliktní situace bez větších problémů. Labilnější, uzavření a poněkud nedůtkliví jedinci mohou však v těchto situacích reagovat přecitlivěle, podrážděně, útočně či ublíženě. Jejich působení v profesích, v nichž je jádrem jednání s lidmi, může tedy být samo o sobě příčinou postupného snížení jejich odolnosti vůči zátěži. Měli by proto raději volit profese, v nichž ve větší míře do styku s lidmi nepřijdou a nepracovat například v oblasti obchodu, státní či vnitřní správy, pochopitelně však ani v manažerských funkcích.
2.2.1 Ohrožující faktory Mezi ohrožující faktory, které mohou zvyšovat stres či neuropsychickou zátěž, můžeme zařadit: a) b) c) d)
workholismus, nezvládání požadavků sociálních (pracovních) pozic a rolí, mobbing a další nepříznivé sociální jevy, nezpůsobilost jedince organizovat si vlastní život a dodržovat rozumnou životosprávu.
Workholismus
Jedním z dnes již poměrně dobře známých typických projevů neúměrného zvýšení zátěže může být workholismus. Jde o určitou závislost na práci, kterou daný jedinec není schopen odbourat. Začíná nenápadně, obvykle v důsledku reálné nebo subjektivně prožívané nepostradatelnosti. Daného jedince zpočátku jeho práce baví a nedělá mu problémy trávit v ní co nejvíce hodin. Postupně však práci zcela propadá přestává znát cokoli dalšího, každé vytržení z práce ho rozčiluje. Ztrácí zájem o volné víkendy, nevybírá si dovolenou, nezajímá ho rodinný život. Postupně však začíná být workholik stále unavenější a podrážděnější. Ztrácí chuť k životu, podobně jako chuť k jídlu, ale i k lásce, sexu, chuť angažovat se v rodinném životě či v jakékoli zájmové oblasti. Nezajímá ho sport ani kultura. K jinému pohledu na život ho obvykle přimějí až vážné zdravotní problémy, které si postupně přivodil.
Workholismus častěji postihuje muže, osoby se středním a vyšším vzděláním, podnikatele a manažery. Obecně však osoby, které jsou od začátku zaměřeny především na práci a méně berou v úvahu další oblasti života.
Zpočátku se projevuje: -
V dalším období ho charakterizují: -
tím, že člověk k neustále myslí na práci, pravidelnou prací přesčas, odmítáním brát si volno a jet na dovolenou.
ztráta důležitých vztahů, rezignace na společenský život, postupné tělesné vyčerpání a nárůst vážných zdravotních problémů.
Proto je třeba mít jasno, kde má hranice zdravé nadšení pro práci.
Test - Jste workholik? Pokud si na větší část otázek odpovíte ANO, měl/a byste se zamyslet, kde jsou vaše hranice zdravého nadšení pro práci a určitě si pečlivě prostudovat následující doporučení o prevenci. 1.Budíte se ze spánku s myšlenkami na povinnosti, jež vás další den čekají? 2.Pravidelně spěcháte do zaměstnání, přestože vlastně nemusíte? 3.Berete si dobrovolně mnohem více povinností, než dokážete zvládnout v běžné pracovní době? 4.Zůstáváte často v zaměstnání přesčas a přijde vám zcela normální nosit si domů zbylé úkoly? 5.Je pro vás obtížné pracovní kolotoč opustit a přejít na jinou činnost? 6.Pracujete běžně o víkendech? 7.Odkládáte dovolenou už více než rok? 8.Máte tendence stále kontrolovat práci svých podřízených či kolegů? 9.Jste podráždění, kdykoli vás vytrhnou z práce? 10. Zanedbáváte v poslední době svou rodinu, přátele a koníčky? Při prevenci workholismu lze využít následujících dílčích doporučení:
žít vyváženě, plánovat si svůj pracovní program, udělat si čas na aktivní odpočinek a koníčky neklást si nereálné cíle, nedávat plané sliby, vhodně relaxovat, stýkat se s rodinou a hledat v ní oporu,
mít čas na přátele, umět si udělat čas na sebe.
Nezvládání požadavků sociálních (pracovních) pozic a rolí
Jiným případem zvýšené zátěže může být to, že daný jedinec nezvládá požadavky své pracovní pozice a role, resp. některé závažné role další (parter, rodič apod.). Bývá to obvykle zapříčiněno nevhodnou volbou profese, zaměstnání, partnera, případně jeho nedostatečnou připraveností ke zvládání své pozice a role v dané oblasti, ať již pracovní, partnerské či rodinné. Může to však mít svůj původ i v některých vnějších skutečnostech – dočasný souběh některých stěžejních rolí (pracovní a rodičovská), „přesazení“ do výrazně odlišných podmínek práce nebo života apod.
Takový člověk bývá stále ve stresu, nic nestíhá, přičemž svůj organismus, aniž by si to uvědomoval, často značně poškozuje. Důsledky na sebe přitom nenechají dlouho čekat. Vedle fyzických onemocnění, mezi něž patří také závislost na stimulujících lécích, jejichž užíváním se daný jedinec snaží svou situaci vylepšit, jakož i závislost na alkoholu, který nadužívá ve snaze svým problémům uniknout.
Mobbing a další nepříznivé sociální jevy
Značné zvýšení zátěže představuje však také již zmíněný mobbing. Jde o nepříznivý sociální jev, který vzniká v kterémkoli sociálním společenství, v němž se vyskytne člověk, který z různých důvodů rád trápí, terorizuje či šikanuje druhé – tzv. mobér. Na druhé straně se v témže sociálním společenství musí vyskytovat i potenciální oběť. Do role oběti se přitom dostávají lidé, kteří se něčím odlišují a obvykle se to nějak projevuje v jejich chování.
Jako typické oběti mobbingu vystupují: méně výkonní, neprůbojní, citliví a převážně pesimisticky založení pracovníci, osamělí, snadno zranitelní lidé s křehkou nervovou soustavou, starostlivé, pečlivé osoby, i těhotné ženy, noví pracovníci v sehraném týmu, lidé nějakým způsobem nápadní, úspěšní a aktivní lidé, kteří svým pracovním zápalem ohrožují zaběhané pořádky.
Obvykle jde o jedince podřídivé (submisivní), přičemž k tomu, že se dostanou do role oběti přispívá mj. i to, že mobér si dokáže na svou stranu získat některé z dalších členů daného společenství, zatímco jiní pasivně přihlížejí. Mobbing se obvykle vyskytuje v trvalejších seskupeních lidí, například na pracovištích, ale i v zájmových seskupeních, mezi sousedy v místě bydliště apod. Jde při něm o dlouhodobé opakované terorizování určitého jedince (oběti) různými způsoby
fyzického či psychického ubližování, týrání, ústrků, pomluv, posměchu apod. Kromě mobéra se ho často účastní i další lidé, kteří by sami s mobbingem nezačali, ale ze strachu z mobéra, případně proto, že mají rovněž potřebu někomu ubližovat, se zapojí. Terorizovat lze spolupracovníka, ale také vedoucího, případně se mobérem může stát i vedoucí sám, který zneužívá svého vedoucího postavení k týrání řízených pracovníků (tzv. bossing).
Vedle mobbingu může být v této souvislosti zdrojem zvýšené zátěže i tzv. sexuální harassment. A mnohé problémy může způsobovat také vznik různých klik, které působí v rámci daného společenství proti sobě, případně své aktivity obracejí proti celému společenství (organizaci, zájmovému sdružení apod.).
Za deset základních spouštěčů mobbingu (ale i případných dalších negativních sociálních jevů) je považováno: 1. Autoritářský styl řízení v organizaci. 2. Nízká schopnost organizace vypořádat se s konfliktem. 3. Permanentní tlak na zvyšování výkonů a snižování nákladů. 4. Organizační kultura s nízkou úrovní etiky. 5. Nedostatky ve vnitropodnikových strukturách. 6. Strach lidí ze ztráty zaměstnání. 7. Závist a „konkurenční vztahy“ v organizaci. 8. Podstatné rozdíly v míře tolerance, případně její absence. 9. Destruktivní zacházení s chybami či omyly. 10. Struktura osobnosti mobbovaného jedince. Nezpůsobilost organizovat si vlastní život a dodržovat rozumnou životosprávu Zvýšená zátěž může však být zapříčiněna i určitou neschopností člověka organizovat si vlastní život a dodržovat řádnou životosprávu, a to od stravování přes dostatečný spánek, režim práce a odpočinku až po přiměřené hospodaření s časem. Někteří lidé si prostě nezbytnost uspokojení základních potřeb, které souvisejí s optimálním průběhem života, neuvědomují. Začnou je obvykle považovat za důležité až v situaci fyzického či psychického ohrožení, vyčerpání, zhroucení, případně nějakého závažnějšího fyzického nebo psychického onemocnění.
2.2.2 Syndrom vyhoření
Vzhledem k profesím, v jejichž rámci tvoří podstatnou součást práce s lidmi, což je typické i pro pracovníky státní a vnitřní správy, je dále důležité zabývat se také problémem tzv. syndromu vyhoření (burn-out syndrom). Burn-out syndrom bývá označován jako „vyhasnutí“ či „vyhoření“ a je obvykle reakcí na zátěž vyplývající ze sociálních stránek práce. Byl proto také nejprve zjištěn u pracovníků v tzv.
pomáhajících profesích (lékaři, zdravotnický personál, psychologové, pedagogové apod.) a přirozeně i u pracovníků řídících.
Postupně však začalo postižených tímto syndromem přibývat i v jiných profesích a celkově se jejich počet rychle zvětšil. Tento syndrom se může projevovat jako vyčerpání, pasivita a zklamání v důsledku chronického pracovního stresu, případně jako stav emocionálního vyčerpání v důsledku nadměrných psychických nároků.
Syndrom vyhoření obvykle charakterizují určité příznaky v oblasti: fyzické, psychické, sociální.
V oblasti fyzické má, kromě celkové únavy organismu, kterou obvykle doprovázejí vegetativní potíže, bolesti hlavy a svalů, poruchy spánku a krevního tlaku, vyhoření obvykle nepříznivý vliv i na frekvenci a intenzitu tělesné aktivity a může také zvýšit riziko vzniku závislostí (alkohol, drogy).
V oblasti psychické se projevuje jako duševní vyčerpání, doprovázené poklesem až ztrátou motivace, útlumem a oploštěním emocionality, depresivním laděním, pocity smutku a beznaděje, marnosti a nízké smysluplnosti ve vztahu k vynaloženému úsilí i určitou sebelítostí a pocitem nedostatku uznání. V oblasti sociálních vztahů se pak projevuje nezájmem o hodnocení ze strany druhých osob, redukcí kontaktů s lidmi majícími vztah k profesi a nechutí ke všemu, co s vykonávanou profesí souvisí, snižující se empatií a vzrůstajícími konflikty.
Ke vzniku burn-outu mají obvykle blízko:
lidé v pomáhajících profesích
Lidé v pomáhajících profesích obvykle poskytují druhým lidem četné pozitivní podněty (pohlazení). Jsou proto považováni za kompetentní a „silné“v této oblasti, takže „obdarovaní“ necítí potřebu jim podobným oplácet. A navíc se od nich očekává, že budou umět překonávat své problémy a být stále dobře naloženi. Což po čase začíná být stále obtížnější.
osoby s omezenou kapacitou vstupování do kontaktů s lidmi
Osoby s omezenou kapacitou vstupování do kontaktu s druhými lidmi jsou obvykle záhy unaveni nezbytností tyto kontakty navazovat a rozvíjet. Neodpovídá to jejich potřebám a po čase jsou lidmi přesyceni, případně tyto situace mohou začít brát úkorně.
lidé, jejichž očekávání se nenaplnila
Mnozí mladí lidé, kteří vstupují do pracovního procesu angažovaně, s velkým nadšením a ochotou tvrdě pracovat k dosažení vytčeného cíle, se postupně přesvědčuje, že to není snadné a na cestě je řada překážek i v podobě těch, kteří je „překračují“, a po čase začínají být značně znechuceni.
jedinci s dispozicemi k sebeobětování
Ti, kteří mají tendenci se angažovat pro druhé až k hranici sebeobětování, po čase obvykle zjistí, že si toho nikdo neváží a dostávají se do defenzívy, která bývá tím větší, čím méně jsou schopni své chování změnit.
lidé, jimž chybí rámec vyžadovaných pravidel
Lidé, kterým chybí rámec vyžadovaných pravidel, se obvykle dopracovávají k vyhoření tam, kde není jasné, co se očekává, resp. kde se tato očekávání bez jakékoli logiky průběžně mění.
jedinci s vyšším vzděláním
Osoby s vyšším vzděláním mají kromě výše uvedeného častěji potřeby seberealizace a kariérového vzestupu, přičemž i pro své osobnostní handicapy, zejména pokud jde o sociální dovednosti, nebývají schopni tyto potřeby uspokojit. Mnoho lidí se snaží řešit situaci vyhoření opuštěním zaměstnání či oboru. To však bývá obvykle doprovázeno nepříznivými pocity osobního selhání. Obvykle nestačí ani změna pracoviště v rámci oboru, stejné problémy se totiž mohou kdykoli objevit znovu. Neřešit situaci, však dříve nebo později vždy vede ke zhoršení psychického a zdravotního stavu.
2.3 Podmínky, možnosti a způsoby cílevědomého zvládání zátěže či stresu 2.3.0 Úvod Cílevědomé, resp. řízené zvládání zátěže (stresu) bývá obvykle označováno jako stres management. Ten lze v širším slova smyslu interpretovat jako řízení vlastního života jedince se zahrnutím zásad duševní hygieny. Duševní hygiena je přitom interdisciplinárním oborem, v jehož rámci jsou v současné době rozvíjeny poznatky související se zdravým životním stylem člověka. Na jedné straně jsou v ní centrem pozornosti otázky prevence a vyhýbání se nepříznivým vlivům, na druhé straně se však jako efektivnější ukazují snahy stále rostoucího počtu odborníků o cílevědomou koncepci života a práce, včetně nalezení zdravého a efektivního životního stylu. Nezbytným východiskem je přitom poznání. Upozorňuje totiž člověka na nepříznivé vnější podněty, stejně jako na četné nevhodné vlastní návyky a způsoby zvládání životních podmínek a situací. Duševní hygiena má význam hlavně v tom, že se zabývá všemi aspekty života a propojováním poznatků různých oborů přispívá k metodám, jejichž aplikace obvykle snižuje riziko vzniku fyzických onemocnění i případných psychických poruch. V této souvislosti je na místě připomenout, že medicína dnes zná 36 konkrétních onemocnění, u jejichž zrodu stojí spíše moderní životní “neklid” a celkově zvýšená zátěž působící na psychiku člověka než bezprostřední vlivy somatické. Tyto, svými projevy fyzické, avšak svou etiologií více psychicky podmíněné choroby bývají často označovány jako civilizační, někdy však také jako manažerské. Je to dáno tím, že největší podíl psychické zátěže, stojící u jejich zrodu, lze připsat na konto celkově vyšších nároků na osoby, v rámci jejichž práce je běžný výskyt vysoké míry kontaktů s lidmi. Jde přitom o značně různorodá onemocnění od průjmu, zácpy, poruch potence u mužů, u žen menstruačního cyklu, přes onemocnění pohybového a oběhového ústrojí až po onemocnění vředová a nádorová. V užším slova smyslu lze pak stres management chápat jako aktivní vyrovnávání se se zvýšenou zátěží. V tomto pojetí zahrnuje prevenci v oblasti životosprávy a vhodného režimu přiměřeně zastoupených pracovních a odpočinkových aktivit, včetně vhodného time managementu. V některých případech se k ní přidává ještě profylaxe, která bývá nejčastěji interpretována jako využití konkrétních specifických způsobů či metod, jež umožňují v organismu člověka i v jeho psychice navodit odpočinek a relaxaci (autogenní trénink, jóga apod.). Často jde o různé dílčí návody či doporučení. V případě profylaxe brání jejímu širšímu uplatnění nezbytnost nácviku daných technik, s jejichž pomocí lze zvládat akutní stres. V době, kdy je člověk v pořádku, se o ně nezajímá. Když by je pak potřeboval, neovládá je. Realizace stres managementu v širším slova smyslu vyžaduje analyzovat nejprve: 1. Podmínky zvládání zátěže: a. v rovině osobnostních dispozic jedince, b. z hlediska výchovy, c. z pohledu reálného střetu jedince se zátěží a možností jejího cíleného zvládání.
V rámci řízeného zvládání zátěže pak je dále třeba zvládat:
principy zdravé životosprávy, prevenci zátěže a obranné mechanismy, program efektivního stylu života a práce.
2.3.1 Podmínky zvládání zátěže
Z hlediska osobnosti se na zvládání zátěže podílí především celková míra odolnosti jedince vůči ní. Formuje se v průběhu jeho života na základě jeho vrozených a zděděných dispozic a pod vlivem sociálních faktorů, která na člověka zejména v dětství a mládí působily. Mění se však i v průběhu dospělého života, v závislosti na tom, s čím se měl a má možnost setkat. Zpravidla si lidé nejsou své odolnosti vůči neuropsychické zátěži reálně vědomi, takže mnohdy vyhledávají i situace, případně se pouštějí do takových aktivit, které již nejsou schopni zvládat. Dnes přitom existují psychodiagnostické metody, které dovolují aktuální míru odolnosti vůči neuropsychické zátěži u jednotlivců ověřit, což je důležité zejména tam, kde se očekává, že budou větší zátěži vystaveni.
Výraznou roli dále sehrává výchova, jako záměrné sociální působení. Její podstatnou součást pochopitelně představuje výchova v rodině. Ta se v následné kvalitě odolnosti jedince vůči zátěži pozitivně promítá tehdy, podporuje-li jeho nezávislost, samostatnost, sociální cítění, aktivitu, schopnost jít do rizika a poradit si s náročnými situacemi apod. Negativně pak působí přílišná podpora a péče, kterou rodiče děti zahrnuli, místo aby je naučili, jak si samostatně poradit. Zatímco někteří lidé jsou tak vedeni od malinka k tomu, jak zvládat různé problémy a obtíže, jak si poradit i s poměrně náročnými záležitostmi a nefňukat ani nad většími bolístkami, jiní jsou pěstováni jako křehké květinky. Každou bolístku jim pofoukají, k ničemu je nepustí, aby si neublížili, zahrnou je přepychem, místo aby je zapojili do různých aktivit a naučili je něco dělat, podporují jejich nesamostatnost a spoléhání na jiné. Odolnost „skleníkových květinek“ je pak pochopitelně výrazně nižší než odolnost těch, kteří byli v průběhu dětství a mládí formováni jako „lidé do deště“.
Podobně nepříznivé dopady má ale i naprostá absence jakýchkoli výchovných zásahů v rodinách, kde se dětem dovoluje vše, takže z nich vyrůstají rozmazlení jedinci, kteří sami nic nedělají a tím, že vše přesunují na jiné, zvyšují průběžně jejich zátěž, případně jsou-li fyzicky dosti zdatní, mohou druhé dokonce určitým způsobem terorizovat či vůči nim, jak již bylo uvedeno, uplatňovat mobbing.
Jako důležitý moment je pak ve vztahu k zátěži třeba považovat i to, nakolik se určití lidé měli možnost se zvýšenou zátěží skutečně setkat a ověřit si přitom, zda si s ní poradí. S dopravními nehodami, násilím, požáry, povodněmi a dalšími zátěžovými situacemi se nemá možnost setkat každý, takže mnozí lidé netuší, zda by je dokázali zvládnout. Proto také se v profesích záchranářů, policistů, hasičů a dalších, ve kterých je zvýšená zátěž na denním pořádku, zařazuje jako součást výběru těchto pracovníků i prověření jejich odolnosti vůči zátěži v různých modelových situacích a lidé v těchto profesích jsou také ve zvládání náročných situací průběžně trénováni.
2.3.2 Principy zdravé životosprávy
Jako jedno z možných řešení všech možných zdrojů a příčin stresu či zvýšené zátěže lze v první řadě doporučit zabývat se principy zdravé životosprávy. U každého člověka bývá životospráva vysoce individuální, zpravidla v závislosti na celkovém způsobu života v primární rodině, přičemž mnohé návyky (často z rodu těch nežádoucích) si lidé upevňují doslova na celý život. A to i přesto, že mohou jejich život omezovat, popř. ohrožovat. Problém přitom spočívá v tom, že tyto nevhodné způsoby se obvykle stanou součástí životních stereotypů dříve, než jsou lidé schopni je racionálně vyhodnotit a v případě nepříznivých dopadů i včas ze svého života vyloučit (nevhodné stravovací návyky, přejídání, kouření, alkohol, málo nebo naopak příliš mnoho spánku, nedostatečné hygienické a pracovní návyky apod. ). Nedávno se například v tisku objevilo více zpráv o obézních dětech, přičemž příčina jejich obezity v některých případech byla přímo děsivá. Děti nejsou také mnohdy vedeny k pravidelnosti v jídle a spánku (bývají mnohdy vzhůru dlouho do noci, jí, kdy se jim zachce, nedodržují pitný režim), neuklízejí si po sobě a nejsou vedeny k domácím pracím, nečistí si zuby apod. Za základní lze v této souvislosti považovat také rytmus spánku a bdění a dále rytmus, ve kterém pracuje metabolismus každého jedince. Obecně lze říci, že v určitých rytmech probíhají veškeré fyziologické i psychické procesy provázející život člověka. Zvláště důležitý je zejména rytmus práce a odpočinku. Jako rytmus můžeme označit určité plynule a pravidelně v určitých intervalech se opakující stavy organismu, obvykle střídané stavy protikladnými. Jakékoliv narušení těchto rytmů nese člověk velmi nepříznivě a na jeho organismus i psychiku může také dříve nebo později mít nezvratný nepříznivý dopad. Tuto situaci může pomoci řešit racionální harmonogram - režim práce a odpočinku. Předejít jejich nepříznivému dopadu lze však zejména na základě komplexního přístupu k průběhu vlastního života a jeho cílevědomého řízení. Navíc nestačí o nich jen vědět, je třeba je cílevědomě a důsledně v každodenním životě uplatňovat. Nelze je také formulovat s konečnou platností a pro všechny shodně.
V obecné poloze lze však doporučit: 1. Na prvním místě je důležité si stanovit a postupně průběžně dolaďovat a doplňovat určité zásadní rámcové a dále i konkrétnější dílčí životní cíle. Četné výzkumy, ale i příklady z každodenní praxe názorně ukázaly, že lidé, kteří si již od mládí vymezovali vysoké cíle, jich také ve většině případů dosáhli nebo se dokonce dostali i výše. Ti, kteří si žádné cíle nevymezili, prožili průměrný život či zůstali jen u dolní hranice svých možností. 2. Dále je třeba o dosažení stanovených cílů usilovat, a přitom správně odhadovat své individuální možnosti. To se týká jak pracovního uplatnění, tak i realizace dalších aktivit. Není dobře usilovat o víc, než na co člověk stačí, ale ani zůstávat pod úrovní vlastních schopností, např. v důsledku nízkého sebevědomí a sebedůvěry. 3. Uskutečňování stanovených cílů vyžaduje:
mít konkrétní program, dobře vyřešené hospodaření s časem ( time management), umět si poradit i s prioritami činnosti v reálných časových proporcích, uplatňovat tvůrčí přístup.
4. Každou činnost je třeba dělat s plným nasazením, má-li v ní být dosahováno objektivně žádoucích a současně i subjektivně uspokojujících výsledků. To se snáze zvládá tomu, koho práce baví, kde není “otrokem” své pracovní činnosti, ale má práci i jako zábavu nebo koníčka, pochopitelně v rozumné míře, bez toho, že by se stal workholikem, spíše proto, že mu dává i pocit naplnění. To není možné bez jejího vhodného výběru a bez získání potřebných praktických dovedností a návyků. Na jakoukoli práci si člověk prostě musí zvyknout, což vyžaduje i určité volní úsilí, zejména pokud jde o práci, která sama o sobě člověka zpočátku rozhodně nenaplňuje. 5. Každou práci je třeba kompenzovat vhodným odpočinkem. Za vhodný se považuje především odpočinek aktivní, v jehož rámci člověk dělá něco jiného než v rámci výkonu práce. Nelze přitom odpočívat “na výkon” ani nutit jiné (například rodinu, přátele, ani řízené pracovníky) k tomu, aby s námi odpočinkové aktivity sdíleli. Čas od času je také třeba změnit prostředí a alespoň jednou za rok odpočívat souvisle delší dobu (čtrnáct dní). Na odpočinek a na aktivity realizované v jeho rámci, se má člověk těšit a měl by si je také umět užít, a to nejen v aktuálním čase, ale i ve vzpomínkách. 6. Každý člověk má dostatek času věnovat spánku. Jde o stav psychiky a těla, který je obvykle lidem subjektivně velmi příjemný. Umožňuje člověku odpočinout si hlouběji, „zaspat” některé nepříznivé skutečnosti, problémy a starosti. Spánek by měl proto být vždy nejméně šestihodinový, pokud možno s pravidelnou dobou usínání. Pokud je pro člověka (vzhledem k různým starostem) usínání obtížné, měl by k jeho navození umět využít např. procházku, vlažnou sprchu, četbu, hudbu apod. Spánek by měl být nepřerušovaný, vyžaduje proto pohodlné lůžko a klidné prostředí. Sny obvykle umožňují dokonalejší relaxaci mozkové činnosti. Tíživé, nepříjemné, „ošklivé“ sny navíc
signalizují určité zdravotní nebo psychické problémy. Je proto namístě jim věnovat zvýšenou pozornost. Avšak vhodnější než je řešit barbituráty, bývá reorganizace a rekultivace životního programu. 7. Důležitý je rovněž vhodný způsob stravování. Měl by spočívat na následujících obecných zásadách: -
klid při jídle, pravidelné rozdělení jídla v průběhu dne (raději často a menší porce – nejlépe 5x za den, nepřejídat se), alespoň jedno teplé jídlo denně, převaha bílkovin ( rostlinných i živočišných) a vitamínů, hodně čerstvého ovoce a zeleniny, dodržování pitného režimu - dostatek nápojů, ne však alkoholických, pokud možno nekouřit a nepřehánět to ani s černou kávou.
8. Nemělo by se zapomínat také na pobyt na čerstvém vzduchu a na pohybové aktivity. Obojí dobře kompenzuje sedavý způsob života (kancelář i automobil). Je v tom ale třeba postupovat uměřeně – nedávat si olympijské mety ani s postupujícím věkem aktivity nelikvidovat úplně. Nejvíce si člověk odpočine při tom, co ho baví. Za nejvšestrannější aktivity přitom bývají považovány: tanec, plavání, tenis, turistika, veslování a různé kolektivní hry. 9. Vedle pohybových je však dobře mít i další zájmové aktivity. Jsou velmi důležité mimo jiné proto, že mohou čas od času kompenzovat problémy či neúspěchy v práci nebo v rodinném životě. Již označení “aktivity” odpovídá požadavku, že v jejich rámci nemá jít o pouhou reflexi (např. pasivní, bezvýběrové sledování televize, sportovních utkání, tisku apod.). Mohou se stát významným činitelem ochrany člověka před náporem určité životní rutiny. 10. V průběhu každého dne je rovněž třeba si vždy najít čas i na rodinný život, tj. jak na děti, tak na partnera, a počítat i s tím, že určitý čas si obvykle vyžádá také domácnost. Mnoho mužů se nedokáže v dostatečné míře “přeladit” a chápat i výchovné aktivity (ve vztahu k dětem) a komunikaci s partnerem jako určitou formu odpočinku. Taková situace bývá přitom ideální. Vyžaduje to však překročit častou jednoznačně převažující orientaci na vlastní osobu a naučit se svou účast v rodinném životě i svůj podíl na domácí práci (kterou lze rovněž brát jako svého druhu odpočinek či koníčka) příznivě prožívat, ne ji chápat jako „násilí vůči vlastní osobě“. 11. Vedle rodiny a koníčků má člověk mít čas i na přátele. Neměli bychom si je nechat vzít ani náročným pracovním vytížením, ale ani partnerem či rodinou. V přátelských vztazích lze optimálně relaxovat, zejména pokud si člověk své přátele vybírá podle toho, že se s nimi dobře cítí, a ne v závislosti na tom, jaké mají postavení nebo jaké výhody od nich může čekat. 12. Mimořádně důležité je, aby si každý člověk vždy uvědomoval sám sebe jako osobnost a cílevědomě formoval svůj přístup k práci, životu, druhým lidem i k
vlastní osobě. Měl by mít pozitivní přístup k životu, optimistické vidění světa a lidí a také smysl pro humor. Neměl by naříkat nad svou nedokonalostí, ale usilovat o její překonání. Na druhé straně však rovněž nemá mít pocit naprosté dokonalosti. Své seberealizační aktivity by pak měl považovat za samozřejmost a uplatňovat je i ve prospěch druhých. Uvedený "tucet" doporučení postihuje základní principy správné životosprávy. Je v nich dokonce již do určité míry naznačen širší přístup k prevenci zátěže i k hledání efektivní cesty životem, jehož programovým pojetím tuto část textu uzavřeme. Ještě předtím se však budeme zabývat prevencí zátěže a obrannými mechanismy.
2.3.3 Prevence zátěže a obranné mechanismy
Předcházení zátěži a náročným životním situacím neznamená se jim zdálky vyhýbat. Konec konců to v životě není ani možné. Již jsme uvedli, že se s nimi v různé míře setkává každý člověk. Prevence zátěže tedy zahrnuje určité přístupy a postupy, jejichž uplatňováním lze potenciální i aktuální zátěž minimalizovat.
Především je důležitá otázka způsobu interpretace všeho, s čím se člověk v práci a v životě setkává, tj. jeho paradigma. V této souvislosti jde obvykle o pozitivní přístup či pozitivní myšlení. Lze ho přeneseně charakterizovat jako přístup, v jehož rámci se nehledají důvody, proč něco nejde zrealizovat, ale spíše způsoby, jak by se to zrealizovat dalo.
Pozitivní přístup obvykle charakterizují určité žádoucí návyky, které člověku usnadňují zvládání každodenního přídělu problémů a starostí.
Jde například o: absenci katastrofických myšlenek o tom, jak všechno špatně dopadne, které má mnoho lidí a které jim již dopředu limitují možný úspěch, protože mají tendenci se uskutečnit, dobrý vztah k sobě i druhým lidem, který člověku umožňuje přiměřeně se zařadit v jakémkoli sociálním okolí, „mít se rád“ obvykle znamená, že se ve vztahu k druhým lidem člověk ani nepodceňuje, ani nepřeceňuje, angažovaný přístup k životu a práci, v jehož rámci se člověk nevyhýbá přijmout odpovědnost za záležitosti, které se ho týkají a zapojit se i v případě, kdy se ho daná situace přímo netýká (nehledá důvody proč ne, ale způsoby jak ano), vhodný time management, tedy optimální způsob jak hospodařit s časem, tj. mít stanovené dlouhodobé i krátkodobé cíle, ale také přiměřené a v čase podle potřeby vhodně obměňované priority, jakož i celkový režim práce a odpočinku (blíže k těmto otázkám v předchozím textu),
tvořivost, jako takový přístup k řešení náročných problémů, který pracuje s inovacemi algoritmů tam, kde již zastaraly a hledáním nových řešení, která zatím chyběla, a to jak v oblasti věcných problémů, tak i v situacích sociálních.
Uvedené návyky dobře zajišťují prevenci zátěžových situací, zejména v těch případech, kdy jsou součástí základních přístupů k životu a jsou uplatňovány v žádoucí míře. Jedním z důležitých momentů úspěšného zvládání standardních situací, a zejména zvýšené zátěže, je umět odhadnout vhodnou míru rozvinutí právě uvedených návyků. Absence katastrofických myšlenek tak ještě neznamená, že by člověk neměl anticipovat (předjímat) i možné problémy a neúspěchy. Měl by to však činit jen v takové míře, aby ho to následně nelimitovalo v práci a v životě. Pokud mu naopak schopnost anticipace zcela chybí, může snadno kdykoli zapadnout do nepříjemných problémů. Podobně i návyk „mít rád sebe a druhé lidi“ není míněn absolutně, ať již ve prospěch sebelásky nebo naopak stálého nadbytečného sebeobětování ve prospěch druhých. Jde spíše o to, aby se člověk dokázal vyrovnat se svou fyzickou i duševní podobou a ve vztahu k druhým se ani nepřeceňoval, ani nepodceňoval. Stejně tak požadavek na angažovanost rozhodně neznamená, že je třeba jít bezhlavě do všeho. Na druhé straně je však známo, že lidé často stojí zcela stranou a neřeší ani záležitosti, které se týkají jich samých, natož aby je vtáhla do hry záležitost obecně prospěšného charakteru. Vhodný time management byl již dříve probrán, takže z této časti textu by mělo být zřejmé, že ani v jeho rámci nejde o štvanici zaměřenou na efektivní naplnění každé vteřiny života. A pokud jde o tvořivost, je rovněž zřejmé, že by měla být vždy do určité míry zakotvena v realitě, nikoli být jen planým a v životě neuskutečnitelným snílkovstvím. Naopak pokud chybí, bývá pro člověka obtížné zvládnout nejen zcela nové problémy, které dosud nebyly řešeny, ale vůbec se vyrovnat i s těmi, které vyžadují překročit životní stereotypy. Kromě prevence zátěže formou ovládnutí výše uvedených návyků či přístupů jsou v této oblasti důležité rovněž určité obranné mechanismy. Obvykle jde o od úniku či agrese, které představují reakci na nezvládnutou zátěž, odvozené způsoby chování, které člověku dovolují mírně „vykolejit“, aby ochránil podstatnou složku své osobnosti – své vlastní JÁ. Patří mezi ně: v rovině spíše únikově orientovaných reakcí - například únik do nemoci, denní snění, izolace, regrese na dětskou úroveň jednání, apod., v rovině spíše aktivně, až mírně agresivně zaměřených způsobů chování pak racionalizace a sublimace, egocentrismus, negativismus, zvýšené upoutávání pozornosti, identifikace s nějakou vnější, často méně žádoucí autoritou, apod. Přítomnost těchto způsobů jednání v chování jednotlivce obvykle signalizuje nějaké obtíže, které má s vyrovnáváním se s určitou zátěží. Současně však představují konkrétní mechanismus jejího odreagování. Chování subjektu je jimi sice nepříznivě
pozměněno, na druhé straně mu však jejich využívání pomáhá uchovat si duševní zdraví. Uplatnění těch kterých konkrétních mechanismů je obvykle na základě osobnostních dispozic výrazně individualizováno. Submisivní jedinec reaguje například na určitý neúspěch či náročnou situaci stažením se do izolace, přestává komunikovat a styku s lidmi se plánovitě vyhýbá. Může se však případně utéci do nemoci (začne trpět bolestí hlavy, případně se v nějaké oblasti zhorší jeho zdravotní stav) nebo „uniká“ k dennímu snění, případně se staví do pozice malého, nezpůsobilého chudáčka, který vyžaduje péči okolí. Aktivní, agresivněji zaměřený člověk naopak v případě problémů či nezdaru zpravidla vstupuje do otevřené, často generalizované opozice (negativismus), snaží se o „racionální“ (čti: objektivně zdůvodňující) vysvětlování svého neúspěchu (racionalizace), případně hledá uplatnění jinde (sublimace) nebo začíná sebestředně zdůrazňovat své JÁ (egocentrismus), předvádět se, hlásí se myšlenkově nebo i fakticky ke skinům či anarchistům, apod.
V této souvislosti se však mohou jako efektivní způsoby zvládání zátěže uplatnit i další obranné mechanismy v podobě některé z dále uvedených praktických technik. Můžeme mezi ně zařadit: -
objektivizaci, relativizaci, přeladění, transfer, spánek.
Objektivizace představuje cíleně racionální způsob vyvažování plusů a minusů v dané nepříznivé situaci. Vychází se přitom ze zásady, že žádná situace není jednoznačně nepříznivá, v každé lze najít i pozitivní momenty. Z nich pak lze případně vyjít při hledání cesty k jejímu řešení. Například nevydařené počasí o dovolené nemusí být jen důvodem k naštvanosti, ale může člověka přimět k tomu, aby doma udělal určité stavební úpravy, ke kterým se již dávno chystal, ale zatím na ně neměl čas. Nebo autonehoda s následně dlouhodobou opravou auta nestojí jen hodně peněz a nepřináší jen problémy. Člověk se může naučit jako pěší lépe znát své okolí, méně funí při výstupu do schodů apod.
Relativizace zase dovoluje díky určitému porovnání nechápat vlastní problémy jako neřešitelné. Jednak při jejich porovnání s některými skutečně krajními situacemi, případně ve srovnání s jinými lidmi, kteří jsou na tom v určitém směru daleko hůře. I v případě vážného onemocnění je třeba uvážit, že je člověk stále ještě naživu, v případě větší finanční ztráty může takové porovnání rovněž přispět k lepšímu zvládnutí situace. Případně člověk, který je na tom finančně špatně, pokud se porovná s jinými lidmi,
například v Africe, si musí uvědomit, že je ve srovnání s nimi pořád ještě schopen si nějak poradit.
Přeladění znamená přenesení těžiště svého prožívání do jiné oblasti. Místo aby se člověk trápil nad momentálně obtížně zvládnutelnými pracovními či rodinnými problémy, pustí se do četby zajímavé knihy nebo se zaměří na poslech oblíbeného hudebního žánru, případně si pohraje s dětmi nebo s domácími zvířecími mazlíčky. Přeladění obvykle nebývá jednoduché, ztěžuje ho ulpívání myšlenek, které je třeba vědomě odpoutat od bolavých témat. Někteří lidé mají dokonce za to, že se přece nemohou radovat, když si s danými problémy neporadili. Neuvědomují si, že právě myšlenková a citová proměna mohou posílit jejich způsobilost se s věcmi žádoucím způsobem vypořádat.
Transfer pak představuje změnu činnosti, například přesun z oblasti duševní práce k činnosti manuální. Při její realizaci člověk obvykle zapomene na problémy ve sféře, kterou dočasně opustil a získá novou energii k jejich následnému řešení. Nemůže-li si člověk poradit s náročným myšlenkovým problémem, bývá nejlepší jít pracovat na zahradu nebo umýt okna. Ani úklid nebývá od věci, protože uspořádanost vlastního okolí může vést k uspokojení a následně může inspirovat i k novým řešením.
Spánek bývá považován za nejvhodnější únikové řešení. Ne nadarmo se říká, že se z problémů člověk případně může i vyspat. Aktivity v mozkové kůře v době spánku (včetně snů) zpravidla vedou k přesunům v důležitosti řady skutečností, což dobře vyjadřuje přísloví „Ráno bývá moudřejší večera“. Změny rytmů mozkové činnosti při usínání a před probuzením navíc často dovolují najít zcela nová, a to i neobvyklá řešení.
2.4 Sebeřízení, životní program a efektivní životní styl 2.4.0 Úvod Z hlediska osobnosti se na zvládání zátěže podílí především celková míra odolnosti jedince vůči ní. Formuje se v průběhu jeho života na základě jeho vrozených a zděděných dispozic a pod vlivem sociálních faktorů, která na člověka zejména v dětství a mládí působily. Mění se však i v průběhu dospělého života, v závislosti na tom, s čím se měl a má možnost setkat. Zpravidla si lidé nejsou své odolnosti vůči neuropsychické zátěži reálně vědomi, takže mnohdy vyhledávají i situace, případně se pouštějí do takových aktivit, které již nejsou schopni zvládat. Dnes přitom existují psychodiagnostické metody, které dovolují aktuální míru odolnosti vůči neuropsychické
zátěži u jednotlivců ověřit, což je důležité zejména tam, kde se očekává, že budou větší zátěži vystaveni. Výraznou roli dále sehrává výchova, jako záměrné sociální působení. Její podstatnou součást pochopitelně představuje výchova v rodině. Ta se v následné kvalitě odolnosti jedince vůči zátěži pozitivně promítá tehdy, podporuje-li jeho nezávislost, samostatnost, sociální cítění, aktivitu, schopnost jít do rizika a poradit si s náročnými situacemi apod. Negativně pak působí přílišná podpora a péče, kterou rodiče děti zahrnuli, místo aby je naučili, jak si samostatně poradit. Zatímco někteří lidé jsou tak vedeni od malinka k tomu, jak zvládat různé problémy a obtíže, jak si poradit i s poměrně náročnými záležitostmi a nefňukat ani nad většími bolístkami, jiní jsou pěstováni jako křehké květinky. Každou bolístku jim pofoukají, k ničemu je nepustí, aby si neublížili, zahrnou je přepychem, místo aby je zapojili do různých aktivit a naučili je něco dělat, podporují jejich nesamostatnost a spoléhání na jiné. Odolnost „skleníkových květinek“ je pak pochopitelně výrazně nižší než odolnost těch, kteří byli v průběhu dětství a mládí formováni jako „lidé do deště“. Podobně nepříznivé dopady má ale i naprostá absence jakýchkoli výchovných zásahů v rodinách, kde se dětem dovoluje vše, takže z nich vyrůstají rozmazlení jedinci, kteří sami nic nedělají a tím, že vše přesunují na jiné, zvyšují průběžně jejich zátěž, případně jsou-li fyzicky dosti zdatní, mohou druhé dokonce určitým způsobem terorizovat či vůči nim, jak již bylo uvedeno, uplatňovat mobbing. Jako důležitý moment je pak ve vztahu k zátěži třeba považovat i to, nakolik se určití lidé měli možnost se zvýšenou zátěží skutečně setkat a ověřit si přitom, zda si s ní poradí. S dopravními nehodami, násilím, požáry, povodněmi a dalšími zátěžovými situacemi se nemá možnost setkat každý, takže mnozí lidé netuší, zda by je dokázali zvládnout. Proto také se v profesích záchranářů, policistů, hasičů a dalších, ve kterých je zvýšená zátěž na denním pořádku, zařazuje jako součást výběru těchto pracovníků i prověření jejich odolnosti vůči zátěži v různých modelových situacích a lidé v těchto profesích jsou také ve zvládání náročných situací průběžně trénováni.
2.4.1 Sebeřízení, životní program a efektivní životní styl
V průběhu svého vývoje by se každý člověk měl dříve nebo později dostat k tomu, že dá svému životu ucelenou podobu. To znamená takovou rámcovou koncepci životního programu, která mu umožní bez větších problémů zvládat vše, s čím se setká. Za optimální lze považovat, jde-li současně o koncepci, která navíc umožní i vstřícné aktivity, jejichž prostřednictvím si daný jedinec působení vnějších vlivů reguluje předem.
Mnoho zejména filozoficky orientovaných autorů pojímá tyto záležitosti dokonce až v dimenzích abstraktně pojatého smyslu života. Smysl individuálnímu životu dává koneckonců sám jeho průběh. Nelze ho proto chápat v podobě jednoznačně předem definovatelného vyústění. Je nutno ho spíše spatřovat jako široký proud aktivit, jež
člověk v průběhu své životní dráhy realizuje a které mají po obsahové i formální stránce stálý vzestupný trend.
V tomto ohledu naléhavě vystupuje požadavek, aby byl člověk schopen vzít svůj život do vlastních rukou a dokázal si s ním vlastními silami poradit. To bývá charakteristické pro dospělé, zralé subjekty, které pak mohou bez problémů ovlivňovat jiné. Těžko sociální okolí uvěří člověku, jenž bude vykazovat rysy nezralé, rozkolísané osobnosti, která si nedokáže s většinou životních záležitostí bez větších problémů poradit.
Z uvedeného vyplývá, že od zralého člověka se očekává, že bude mít postupně vytvořenu ucelenou koncepci života, která bude patrna z každého jejich jednání směrem navenek i z těch aktivit, jejichž prostřednictvím budou pracovat na sobě. Určitý pokus v tomto směru lze spojit se jménem S. R. Coveyho (1994 a 2005). Ten se pokusil specifikovat určitý program koncepce života jedinců, směřujícího od závislosti přes nezávislost až k vzájemnosti, resp. vzájemné závislosti.
Jako paradigma přitom specifikuje individuální způsob nazírání skutečnosti, který má pro její interpretaci a jednání člověka ve vztahu k ní určující význam. Přitom paradigma každého člověka chápe v souladu s námi jako přirozený výsledek jeho individuální historie, který vzhledem k problémům, jež se v ní vyskytly, nemusí být pro přiměřenou interpretaci reality vždy optimální.
Covey (1994) pokládá za důležité především návyky, které se v životě člověka formují jako faktor propojující znalosti, dovednosti a přání jedince, a které pak jsou pak hlavním nositelem a stimulátorem trvalejší životní koncepce. Dívá se však na situaci vývojově. Má přitom za to, že na začátku života je ve hře závislost jako přirozená vazba nedospělého jedince na jeho okolí. Ta postupně mizí v důsledku toho: jak začíná být člověk schopen „jednat proaktivně”, nakolik „začíná svůj život s myšlenkou na konec“, jak se v něm „učí vhodně rozlišovat priority”. Získáním těchto návyků se daný jedinec postupně formuje jako svébytný, samostatný subjekt.
Jako proaktivní jednání lze charakterizovat takový přístup člověka k realitě, v jehož rámci je aktivní, aniž by k tomu potřeboval být někým zevně stimulován. V dětství musí bezprostřední sociální okolí (rodina, škola apod.) člověka k adaptivnímu i tvůrčímu jednání vůči realitě nutit a učit ho jeho vhodným formám. Dosažení skutečné dospělosti bývá obvykle charakterizováno posunem od vnější stimulace k vnitřní motivaci. Někdo tohoto stavu dosahuje dříve, někdo může mít s jeho dosažením problémy po celý svůj život.
Začínat s myšlenkou na konec znamená dát svému životu rozměr, který odpovídá biologickým možnostem člověka, včetně individuálního zaměření na jeho vyplnění vnitřním úsilím rozvíjenou optimalizací vlastní psychické činnosti. To platí i pro každodenní praxi, v jejímž rámci by neměl nikdo postupovat jen náhodně, ale realizovat především cíleně programované aktivity.
Dávat přednost důležitým věcem lze pak vztahovat ke způsobilosti správně rozpoznávat životní priority, a to jak v každé etapě svého vývoje, tak i pro celý život. Obecně platí, že nelze spatřovat smysl života v jakékoliv krajnosti či jednostrannosti. V konkrétních etapách vývoje člověka to však nebývá snadno patrné, a navíc mnozí z dospělých svým dětem i dalším mladým lidem v této podobě život mnohdy prezentují. V řadě rodin je například považováno za hlavní cíl materiální zajištění. Veškerá činnost rodiny pak směřuje ke všemu, co ho umožní zajistit. Jiné hodnoty nejsou důležité. Jako nevhodná ale může vystupovat i jednoznačná orientace na studium, zejména pokud jde rodičům spíše o prestiž, než o schopnostem dětí odpovídající uplatnění.
Dosažení nezávislosti není však podle Coveyho (1994) metou, na které by se měl jeho vývoj zastavit. Týká se spíše jeho individualizace. Kromě toho se ale každý člověk stává také součástí společnosti a měl by proto umět dojít ke vzájemné závislosti, kterou podle nás (Bedrnová a kol. 1999) výstižněji charakterizuje pojem vzájemnost. Lépe totiž vyjadřuje dobrovolnost tohoto zaměření, které nezávislý člověk nechápe jako omezení, ale spíše jako přirozenou dimenzi vlastního života, který je tak či onak vždy spjat s životy dalších lidí.
Pro dosažení vzájemnosti je přitom nezbytné, aby se člověk naučil: -
„jednat v duchu principu výhra – výhra”, „snažit se spíše o pochopení druhých než o to, aby jimi byl sám pochopen”, „usilovat o vytváření synergie”.
Pro dosažení vzájemnosti je důležité uplatňovat jednání typu výhra – výhra. V jeho rámci má být člověk schopen respektovat jejich práva a nesmí - jednat na jejich úkor. Pouze jednání, v němž člověk dokáže ctít jak práva svá, tak práva druhých, může vést k dosažení zralosti jedinců a pozitivně ovlivnit i rozvoj společenství, jichž jsou členy.
Snažit se nejprve pochopit a pak až “být pochopen” je velmi důležitým momentem proto, že se v něm prosazuje objektivní potřeba potlačit zaměření na vlastní osobu ve prospěch zaměření se ve větší míře na druhé lidi. Je to nezbytným předpokladem k tomu, aby sociální okolí daného jedince akceptovalo. Jedním z projevů dospělosti je tedy starost o druhé, která je obrácena zejména na ty osoby, jimž je třeba pomáhat (především děti a dále i staří a nemocní lidé). Pokračující úsilí hlavně o to, „být pochopen“ ze strany druhých, bývá obvykle projevem nedostatečné zralosti a zpravidla podmiňuje vznik mnoha nedorozumění.
Vytvářet synergii pak znamená, kromě nezbytnosti dávat druhým prostor a usilování o porozumění jim, přispívat k integraci v každém lidském společenství, jehož je člověk členem. Takový člověk nežije pak „vedle” druhých, ale „mezi nimi” a „s nimi”. A významnou měrou přispívá k vytváření synergického efektu, tj. efektu, v němž skupinové vlivy násobí síly daného společenství a posouvají výsledky jeho činnosti a všechny jeho projevy na stále vyšší úroveň.
Covey (1994, 2005) v této souvislosti dále připomíná i nezbytnost stálého „ostření pily”, tj. stálé práce na sobě, která má jako cíl a výsledek průběžnou optimalizaci osobní kvality a v důsledku toho pak i produkce žádoucích ekonomických, ale také sociálních a kulturních hodnot individuálního a společenského života.
Koncepce efektivního životního programu je pro každého člověka záležitostí individuálního přístupu. Výše uvedený koncept proto jen orientuje tento přístup směrem k individuálně i společensky závažným hodnotám, jejichž respektování se významně podílí na zhodnocování kvality života v nejširším slova smyslu. To znamená života bohatého, produktivního, tvůrčího, sociálně a kulturně orientovaného, ale také života spontánně aktivního a prožívaného naplno, ne však na úkor druhých lidí, ale vždy v jejich prospěch.
3. Použitá a doporučená literatura 3.1 Použitá a doporučená literatura 1. BEDRNOVÁ, E.a kol.: Duševní hygiena a sebeřízení. Praha, Fortuna 1999 2. BEDRNOVÁ, E., NOVÝ, I. a kol.: Psychologie a sociologie řízení. Praha, Management Press, 2002 3. CAUNT, J.: Time management. Jak hospodařit s časem. Praha, Computer Press 2001 4. GREGOR, O.: Zdravě žít, to je kumšt. Praha, Olympia 1988 5. GREGOR, O.: Žít se stresem, to je kumšt. Praha, H&H 1993 6. GRUBER, D.: Time Management. Praha, Management Press 2002 7. KEBZA, V., ŠOLCOVÁ, I.: Burnout syndrom: teoretická východiska, diagnostické a intervenční možnost., Čs. psychologie 42, 1998 8. KNOBLAUCH, J., WÖLTJE, H.: Time management. Jak lépe plánovat a řídit svůj čas. Praha, Grada 2006. 9. KRATZ , H. J.: Mobbing – jak ho rozpoznat a jak mu čelit. Praha, Management Press 2005 10. PACOVSKÝ, P.: Člověk a čas, Time management IV. generace. 2. vyd. Praha, Grada Publishing, 2006 11. PAUKNEROVÁ, D. a kol.: Psychologie pro ekonomy a manažery. Praha, Grada, 2006 12. POTTEROVÁ, B. A.: Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. Olomouc, Votobia, 1997 13. RUSH, M. D.: Syndrom vyhoření. Praha, Návrat domů 2003 14. URBAN, J. Výkladový slovník řízení lidských zdrojů. 1. vyd. Praha, ASPI Publishing, 2004