MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra psychologie
Bakalářská práce Obor psychologie
Strategie vyrovnávání se s hlukem u lidí žijících v hlučném prostředí
Vypracoval: Petr Barták Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Řiháček, Ph.D. Brno 2010
Prohlašuji, že jsem práci vypracoval samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedl v seznamu literatury.
V Brně, květen 2010 podpis
Poděkování Děkuji vedoucímu práce Mgr. Tomáši Řiháčkovi, Ph.D. za trpělivost, kterou se mnou měl. Jakože je nebe nade mnou, vím, že ji potřeboval. Děkuji všem respondentům za čas a ochotu, které mi věnovali. Děkuji pak také své rodině, blízkým a přátelům, za podporu, kterou mi poskytli v těžkých chvílích bezradnosti, jež skýtá kvalitativní výzkum.
Obsah Teoretická část 1. Vlastnosti zvuku ...................................................................................................................................2 1.1 Základní charakteristika zvuku .......................................................................................................2 1.2 Hlasitost (intenzita) ........................................................................................................................2 1.3 Výška a frekvence...........................................................................................................................3 2. Jak nás hluk ovlivňuje ...........................................................................................................................4 2.1 Efekty hluku na zdraví ....................................................................................................................4 2.2 Habituace .......................................................................................................................................5 2.3 Koncept rozmrzelosti .....................................................................................................................5 3. Coping ..................................................................................................................................................8 4. Výzkumný problém ............................................................................................................................11 4.1 Výzkumná otázka .........................................................................................................................11 Výzkumná část 1. Cíl výzkumu ........................................................................................................................................12 2. Výzkumný vzorek ...............................................................................................................................12 3. Použité metody ..................................................................................................................................14 3.1 Způsob sběru dat..........................................................................................................................14 3.2 Metoda zpracování dat ................................................................................................................15 3.3 Etika výzkumu ..............................................................................................................................16 4. Analýza ...............................................................................................................................................16 5. Výsledky .............................................................................................................................................17 5.1 Zdroj hluku ...................................................................................................................................17 5.1.1 Vlaky ......................................................................................................................................17 5.1.2 Nákladní doprava ..................................................................................................................18 5.2 Hodnocení zvuku ..........................................................................................................................20 5.2.1 Primární zhodnocení .............................................................................................................20 5.2.2 Sekundární zhodnocení .........................................................................................................23 5.3 Výsledek hodnocení zvuku ...........................................................................................................29 5.4 Vliv hluku ......................................................................................................................................29 5.4.1 Narušení soustředění ............................................................................................................29 5.4.2 Narušení spánku....................................................................................................................30 5.4.3 Rušení, obtěžování ................................................................................................................31
5.4.4 Fyzická nepohoda ..................................................................................................................31 5.4.5 Zhoršení nálady .....................................................................................................................32 5.5 Použitá strategie ..........................................................................................................................32 5.5.1 Resignace ..............................................................................................................................32 5.5.2 Tolerance...............................................................................................................................32 5.5.3 Potlačení................................................................................................................................33 5.5.4 Kontrola .................................................................................................................................33 5.5.5 Plánování ...............................................................................................................................33 5.5.6 Shrnutí ...................................................................................................................................33 5.6 Shrnutí ..........................................................................................................................................34 6. Diskuze ...............................................................................................................................................36 Závěr Literatura Přílohy
Úvod V dnešní době žije 70 procent obyvatel ve vyspělých zemích ve městech. Města jsou vířícími centry kultury, poznání, sociálních sítí, práce. Všechny tyto úžasné výdobytky však spojuje jedno: neustálý šum, ruch, zvonění, troubení, doprava, rozhovory, zjednodušeně řečeno - hluk. Městské zástavby jsou všechno možné, jen to nebývají příliš tichá a klidná místa. V dřívějších dobách byly oázami klidu vesnice, či malá městečka. Dnes s rozmachem všelijakého průmyslu, obchodu, lepší ekonomické situace obyvatelstva a já nevím čeho všeho se z vesnic stávají pomalu stejně rušná místa jako městské zástavby. A lepší už to asi nebude. Před hlukem tak přestává být úniku. Ať si to lidé připouští nebo ne, hluk na nás i na ně působí. Ale jak působí? Jaké jsou mechanismy, které stojí za tím, že jsme schopni se přizpůsobit? Tyto otázky jsem si kladl před tím, než jsem si vybral téma této práce. Měl jsem k tomu osobní důvod - celý svůj zatím krátký život jsem strávil v domě na křižovatce mezi hlavní a čím dál rušnější silnicí a vlakovou tratí s nádražím a přejezdem. nad hlavou mi navíc občas prolétlo letadlo z blízkého letiště. Vždycky jsem měl pocit, že se s hlukem vyrovnávám lépe než ostatní, ale byl to jen pocit? Opravdu můj pobyt v takovémto hlučném prostředí měl nějaký vliv na to, jak se vyrovnávám s hlukem? Rozhodl jsem se tedy prozkoumat jak lidé na hluk reagují. Základem se stal kvalitativní výzkum, rozhovory se skutečnými lidmi, kteří žijí ve stejném prostředí jako já. Napřed bylo samozřejmě nutné seznámit s dosavadními teoretickými poznatky, zjistit v nich mezeru a pídit se v této mezeře. Když byla data sesbírána, následovala zdlouhavá analýza a následné předložení výsledků, následuje ještě kritické zhodnocení, co všechno jsem udělal špatně ve svém prvním pokusu o větší vědeckou práci a nakonec závěr.
1
Teoretická část 1. Vlastnosti zvuku Ač se práce primárně zabývá hlukem, kapitola se věnuje zvuku. Proč? Protože hluk je zajímavý pojem. Fyzika totiž nic takového jako je hluk nezná, zná jen a pouze pojem zvuk. Zvuk se hlukem stává až když získá charakteristiky, které jsou člověku nepříjemné.Tyto charakteristiky se pochopitelně různí podle individuálního vnímání každého jednotlivce, čili to, co jeden nemůže vystát, je druhému příjemné. Domnívám se ale, aby mohl být správně pochopen hluk, musí být pochopen jeho nadřazený pojem a to je zvuk. Nebo alespoň ty jeho vlastnosti, které jsou pro tyto účely podstatné.
1.1 Základní charakteristika zvuku Zvuk tvoří mechanické vlnění v prostředí (ať už plynném, kapalném či pevném), které jsme schopni vnímat sluchem, přičemž lidský sluch je schopen zachytit frekvence v intervalu přibližně 16 Hz až 16 000 Hz, některé zdroje uvádí frekvence v rozsahu 16 Hz až 20 000 Hz. Tyto hodnoty však můžeme považovat za méně obvyklé, především vezmeme-li v úvahu, že citlivost sluchu se s postupem času snižuje. Zvuky s frekvencí nižší než je hranice slyšitelnosti se označují jako infrazvuky, s frekvencí vyšší jsou to pak ultrazvuky. Člověk tyto zvuky vědomě neslyší, přesto, jak ukazují výzkumy například Geoffa Levanthalla a jeho kolegů (2003), mohou mít infrazvuky drtivý dopad na lidskou psychiku.
1.2 Hlasitost (intenzita) Hlasitost jako taková opět není fyzikální veličina, hlasitost je subjektivně vnímaná hladina intenzity a závisí mimo jiné na citlivosti sluchu. Intenzitu zvuku určujeme vztahem I=P/S, kde P je výkon zvukového vlnění a S ploch, kterou vlnění prochází. Protože rozdíl mezi prahem slyšitelnosti (10-12W/m2) a prahem bolesti (1 W/m2) je 1012, operování s takovými čísly je krajně nepraktické, pracuje se obvykle s hladinou intenzity zvuku, jejíž jednotkou je bel. V praxi se používá desetinná jednotka tedy dB, která se vypočítá jako L=10log (I/I0), přičemž I je intenzita zvuku, a I0 je referenční intenzita odpovídající prahu slyšení. Hladina intenzity zvuku pro práh slyšení je pak 0 dB, prahu bolesti odpovídá hodnota přibližně 120 dB. Důležité je si uvědomit, že intenzita (potažmo její hladina) se mění s vzdáleností od zdroje a vnímaná hlasitost je rozdílná 1 metr nebo 100 metrů od zdroje. Intenzitu vyjadřuje amplituda vlny, čím větší amplituda, tím větší intenzita. Abychom tedy zvuky slyšeli, musíme se dostat přes práh slyšitelnosti. Citlivost lidského ucha je největší pro frekvence zvuku 700 Hz, až 6 kHz, kdy jsme schopni vnímat i zvuky o velmi malé
2
intenzitě. V tomto pásmu je pak ještě interval 2-4 kHz, který vnímáme nejcitlivěji, protože právě v něm se nachází lidská řeč. Je to ona hodnota 10-12W/m2, respektive 0 dB. Z psychologického hlediska jsou zajímavé jednotky fón(Ph) a son. Fón byl zaveden pro kompenzaci subjektivně vnímané hlasitosti v závislosti na frekvenci. Stupnice byla vytvořena na základě subjektivního posuzování respondentů: pro frekvenci 1 kHz 1 fón odpovídá 1 dB, pro další frekvence respondenti upravovali hlasitost dokud se jim nezdála úroveň stejná jako pro frekvenci 1 kHz. Mimo frekvence byla výsledná křivka závislá i na hladině v dB - čím vyšší hladina intenzity, tím menší byly rozdíly mezi fóny decibely. Pro převod mezi decibely a fóny tedy potřebujeme výsledný graf/tabulku. Son je výsledkem výzkumu, kdy respondenti zvyšovali hlasitost, dokud ji neposoudili jako dvojnásobnou. 1 son odpovídá přibližně 40 fónům. Experimentálně bylo zjištěno, že zvýšení hladiny intenzity o 10 dB odpovídá dvojnásobku vnímané hlasitosti. Smyslem povídání o hlasitosti bylo poukázat na velkou subjektivitu v jejím vnímání, která se navíc mění pro různé intenzity a frekvence. Výsledky měření jsou samozřejmě zprůměrované pro běžnou populaci, je třeba si však uvědomit, že to, co někdo vnímá jako obtěžující hluk, jinému vadit nemusí, případně to vůbec nemusí postřehnout. To se týká především obou frekvenčních hranic slyšitelného frekvenčního spektra, které se s věkem přibližují. Napadají mne například různé pískající elektrické zdroje, které některé lidi (například mne), přivádí k šílenství, jiné, jako je můj otec nechává v klidu, protože je prostě neslyší. To je třeba brát v úvahu při výzkumu, abychom například nehledali nějakou sofistikovanou metodu vyrovnání se s hlukem, který polovině lidí v lokalitě vadí a druhé ne. Ta šťastnější polovina jej vůbec nemusí slyšet. Zdokumentované případy uvádí například ve své studii o nízkofrekvenčním zvuku Leventhall, Benton a Robertson (2008) - někteří citliví lidé vnímali nízkofrekvenční hluk vycházející například z teplovodivého potrubí jako velmi obtěžující, většina lidí v komunitě jej nevnímala vůbec. Lidské ucho je jednotlivý zvuk schopno vnímat tehdy, jeli jeho hlasitost alespoň o 10 fónů vyšší, než hlasitost rušivého okolí. Proto na nás musí kamarád v rušné restauraci křičet. Hygienické normy povolují hluk většinou v rozmezí 50 - 60 dB pro venkovní prostředí a 30 40 dB pro vnitřní prostory. Hodnoty pro noční hodiny jsou asi od 10 dB nižší ("Limit hluku...", nedatováno). Nicméně tyto normy jsou často překračovány, u rušné silnice běžně naměříme 70 - 80 dB ("Síla, hladina hluku...", nedatováno).
1.3 Výška a frekvence Výšku zvuku určuje její frekvence, čím vyšší frekvence, tím vyšší bude vnímaný zvuk. Frekvenční složení dále určuje, jak budeme zvuk vnímat. V hudbě se určuje barva tónu. Pokud rozechvějeme například strunu kytary, kmitá v základní frekvenci, ale zároveň v dalších harmonických frekvencích a vznikají takzvané alikvótní tóny. Protože tyto alikvótní tóny každý nástroj vytváří jinak, můžeme rozeznat například kytaru od klarinetu nebo piána i když oba hrají stejný základní tón o stejné frekvenci. 3
Běžně se setkáváme hlavně se zvuky neurčité výšky, protože jsou složeny z mnoha jednotlivých zvuků. Tyto složené zvuky pak vytváří náš dojem z prostředí, podle toho, jaké zvuky ve spektru převažují - dunivé, syčivé apod. Hluk je pak z tohoto hlediska neharmonickou kombinací zvuků různých frekvencí.
2. Jak nás hluk ovlivňuje Důležitým kritériem při posuzování, co hluk je a co není, hraje nejdůležitější roli subjektivní pocit obtěžování, či rušení. Mezi účinky hluku na člověka patří například ztížení komunikace, rušení spánku, zhoršování výkonů, ovlivňování sociálního chování, vyvolává negativní emoce, deprese, pocity zklamání, agrese, úzkost a přímo ovlivňuje naše zdraví, způsobuje kardiovaskulární potíže nebo migrény. (García, 2001; Maschke, Niemann, 2007; Řiháček, 2009) Lidé pod vlivem hluku mění své chování, návyky, mění své prostředí, dělají všemožné věci aby se hluku vyhnuli (Boubezari, 2004; García, 2001). Není bez zajímavosti, že u starších lidé se potíže vyskytují méně, než u ostatních dospělých a u dospělých se objevují jiné potíže než u dětí. U dětí jsou například vypozorovány dýchací potíže způsobený emočním stresem způsobeným hlukem. (Maschke, Niemann, 2007) Boubezari (2004) popsal řadu procesů, kterak lidé ovlivňují své zvukové prostředí. Mezi ty zajímavé patří například zesílení zdroje hudby v jedné místnosti tak, aby bylo slyšet všude, kde se člověk pohybuje; nebo zavření některých dveří a například otevření okna tak, abych slyšel to, co slyšet chci a nic mě nerušilo. Boubezari také popsal akce vedoucí ke změně zvukového prostředí, založené na: - hlasitosti zdroje (pokud je to možné zesílím,/zeslabím zvuk přímo, nebo někoho požádám aby to udělal); lidé také vypověděli, že například při příchodu druhého člověka automaticky snižovali hlasitost na jemu příjemnou úroveň a po jeho odchodu ji zase zvýšili - umístění zdroje (například přesun rádia někam jinam, se mnou, aby nemuselo hrát tak hlasitě) - uspořádání prostoru (sem patří například zavření oken, izolace od zdroje hluku) - umístění člověka samotného (jednak odchod od zdroje hluku, ale například i automatické zvyšování hlasitosti řeči, když se dva řečníci od sebe vzdalují) - samotném člověku (zacpání uší při nepříjemném či bolest vyvolávajícím hluku) Veskrze jde z jeho studie vyčíst několik základních myšlenek: lidé nejsou pasivní při formování svého prostředí, proměňují jej a reagují na něj; reakce lidí na zvuky a hluky v okolí mohou přijít již před samotným výskytem, lidé předvídají a reagují předem (například zavírají okna).
2.1 Efekty hluku na zdraví Hluk zdraví člověka ovlivňuje ať už po psychické stránce, tak i té fyzické, což je vzhledem k jejich neoddělitelnosti pochopitelné.
4
García (2001) zmiňuje tři základní formy reakce v závislosti na dávce hluku. Při nízkých dávkách se uplatní adaptace (například zavření okna), při středních dávkách nastávají vratná poškození (například narušený spánek), která se vytratí když hluk pomine a při vysokých dávkách dochází k trvalému poškození (například sluchu). Dávkou se v tomto případě nerozumí jen hlasitost ale i trvání v čase. Přičemž lidé mají různé hranice pro vystavení dávkou hluku, takže zatímco jeden se pouze adaptuje, druhý už pociťuje obtíže.
2.2 Habituace Habituací rozumíme postupné upadání reakce na stimul po opakovaném vystavení. Například dítě, kterému ukazujeme několikrát stejný obrázek o něj ztrácí zájem (DeLoache, 1976) Právě habituace by měla hrát při přizpůsobení hluku u nádraží velkou roli, neboť se v případě vlaků jedná stále o tytéž stimuly, opakující se pro člověka mnohdy po celé roky. Existuje tedy předpoklad, že lidíé na vlaky nebudou nijak reagovat, protože je jednoduše nebudou vnímat. García (2001) ale například zmiňuje výzkumy týkající se přeletů letadel a ukázalo se, že lidé na přelet reagují zvýšenou srdeční aktivitou, přičemž nezáleželo jak často k přeletům docházelo. Takže k úplné habituaci, tak aby podnět nevyvolával žádnou, ani podvědomou reakci nedochází.
2.3 Koncept rozmrzelosti Guski rozmrzelost z hluku charakterizuje jako "nepříjemné pocity, nebo negativní postoje spojené s vystavením nežádoucího zvuku" (García, 2001). Dosavadní poznatky dobře shrnují níže citované články. Ve své podstatě oba říkají to samé, jen jinak a částečně rozdílným uvažováním. Na celém konceptu považuji za nejzajímavější předpoklad, že přibližně třetinou jsme nás ovlivňují fyzikální vlastnosti zvuku, jako je jeho výška či hlasitost, ale zbytek při hodnocení zvuku tvoří další faktory jako to jestli je daný zvuk nezbytný, jakou informaci nese a podobně. Názorně to shrnuli Sailer a Hassenzahl (2000) v tabulce 1: tabulka 1: charakteristiky zvuku a jejich vliv na rozmrzelost (dle Sailer, Hassenzahl, 2000) Skupina charakteristik Charakteristiky hluku hluku Fyzické
Popis charakteristik
Hlasitost Frekvence Tonalita Variabilita v čase
Přítomnost čistých tónů Pravidelnost hluku (fluktuace v hlasitosti nebo frekvenci)
Rozmrzelost je vysoká když je daná charakteristika: Vysoká Extrémně vysoká nebo extrémně nízká Vysoká Vysoká
5
Hlasitost hluku k okolí Nefyzické
Poměr hlasitost hluku v poměru k pozadí Vnímaná kvalita zvuku Vnímaní zvuku jako vrčivého či pronikavého Informace a obsah Srozumitelnost řeči v hluku Kontrolovatelnost Vnímaná možnost kontroly hluku Předvídatelnost Možnost hluk předvídat Postoj k hluku a ke Postoj k hluku; zdroji hluku Vnímání hluku jako špatného pro naše zdraví Nezbytnost, funkčnost Zhodnocení, jestli je hluk nezbytný, užitečný, či běžný Možnost redukce Vnímaná možnost redukce hluku z vyšších míst
Vysoká Vysoká
Vysoká Nízká Nízká Nízká
Nízká
Vysoká
Pokud bychom se pustili do předjímání, můžeme předpokládat, že hluk způsobovaný vlaky, nebude mít na rozmrzelost obyvatel takový vliv jako jiné zdroje hluku o podobné hlasitosti třeba proto, že jej lze díky jízdním řádům snadno předvídat a je to hluk stále stejný. Komplexní model rozmrzelosti z hluku vypracoval Stallen a upravili jej Kroesen, Molin a van Wee ( 2007) a ukazuje jej obr. 1
6
Obr. 1: model vypracovaný Stallenem (1999, převzato z Kroesen et. al) vysvětlující rozmrzelost z hluku. Rozmrzelost je definována jako forma psychického stresu, který je určen vnímaným dopadem stresoru a vnímanou schopností se se stresorem vyrovnat Vnímaná úroveň rušení, nazvaná primární zhodnocení je prvotní odhad člověka, jaký bude mít hluk dopad na jeho duševní pohodu. Primární zdroje tohoto zhodnocení je přímo akustická situace, které je člověk vystaven. Po tomto primárním zhodnocení nastává hodnocení sekundární, které zhodnotí možné zdroje jak se se situací vyrovnat. Takovýmto zdrojem může například vztah ke zdroji hluku - pokud k němu mám dobrý vztah, lépe se vyrovnám s hlukem, který produkuje. Naproti tomu, pokud nevnímám kontrolu nad zdrojem hluku, nebo k němu nemám dobrý vztah, vnímané zdroje ke zvládání budou menší a nastupuje stres. kapacity pro zvládání ovlivňují i další neakustické faktory, které však s hlukem přímo souvisí. Je to například přesvědčení o nezbytnosti hluku v prostředí, pocit ohrožení plynoucí z přesvědčení, že například letecká doprava je nebezpečná, nebo fyzické vibrace země kupříkladu od pneumatického kladiva. (Kroesen et. al, 2007) Na základě svého modelu Stallen argumentoval, že pokud je vnímaná hrozba (v tomto případě hluk) větší než schopnost člověka se s ní vyrovnat (vnímaná kontrola a dopingové kapacity), vzniká stres (v tomto případě rozmrzelost). To jinými slovy také znamená, že i když bude vnímané rušení velmi silné, nemusí se rozmrzelost z hluku projevit, pokud má člověk dostatečné kapacity k jeho zvládnutí. Stallen vycházel ve značné míře z teorií Richarda Lazaruse (1966), který ukázal, že existují dva hlavní zdroje stresu vnímaná hrozba a vnímaná kontrola, přičemž zdrojem stresu, je rozdíl mezi nimi. Více v další kapitole. 7
3. Coping Susan Folkman (1982) definuje coping jako "proces zvládání externích a/nebo interních požadavků které přetěžují nebo přesahují zdroje člověka". Klíčové prvky jsou důraz na proces a vztah mezi člověkem a jeho prostředím. Proces v pojetí Folkmanové má dva aspekty. První se týká toho, co člověk opravdu dělá a myslí si pro zvládnutí situace (například ovládnutí situace, omezení, tolerování atd.). Druhý odkazuje na změny, které se dějí v čase buď na základě činnosti člověka, kterou vyvine jako strategii zvládání, nebo na základě nahodilých událostí v samotném prostředí. Je dobré si uvědomit, že tento proces není nijak zvlášť časově omezen. Mohou to být vteřiny, nebo také roky (zvládnutí těžké choroby, nebo jako v případě této studie hluk). Vztah mezi člověkem a jeho prostředím je definován tím jak jej člověk zhodnotí. Podle Lazaruse a Folkmanové (1984), se v hodnocení objevují dvě klíčové otázky: otázka primárního hodnocení se ptá "Co je v sázce?", druhá, sekundární hodnocení, se ptá "Co můžu dělat?". Klíčový je vztah odpovědí na tyto otázky. V prvním případě to mohou být hodnoty,cíle, závazky a podobně v případě druhé pak prostředky, jak toho dosáhnout. Pokud je v sázce pro daného člověka hodně a prostředků se nedostává, vzniká stres. čím větší je rozdíl mezi těmito dvěma zhodnoceními, tím větší stres nastává. Důležité je si uvědomit, že to nejsou nějaké objektivní prostředky, ale to jak sám člověk zhodnotí dostupnost prostředků. Může jich mít dostatek, ale nepoužije je, protne se domnívá, že je nemá (situaci nezvládne), může jich mít ale naopak i nedostatek a při nezvládnutí vzniká opět stres. Pearlin a Scholer (1978) popisují coping jako "věci, které děláme, abysme se vyhnuli zranění životními překážkami". V jádru je pak základní předpoklad, že lidé aktivně něco dělají proti silám, jež na ně působí. Naproti tomu stojí práce týkající se copingu s hlukem (Sailer a Hassenzahl, 2000). Ve svém výzkumu ohledně rozmrzelosti a hluku na pracovišti, definovali coping jako resignaci jedince na hlukovou situaci na pracovišti. Jedinci, kteří na situaci rezignovali a pokouší se hluk ignorovat budou vykazovat menší rozmrzelost než ti, kteří se tím smířit nedokážou. Pro zvládnutí je tedy nutné situaci správně vyhodnotit. Na druhou stranu některé studie poukazují na fakt, že hluk má špatný vliv na jedince, i když se subjektivně s nepříjemnostmi smíří. Stejná studie ukazuje, že jedinci, kteří jsou méně zvukově citliví, se s hlukem hůře vyrovnávají a naopak. Nabízí se jednoduché vysvětlení, že citliví jedinci jsou obtěžování mnohem více a tudíž se museli naučit lépe situaci zvládat. Naproti tomu jedinci méně citliví jsou v klidu, dokud se neobjeví silnější hluk, ale pak se s ním o to hůře vyrovnávají. Shrnutí různých strategií, nebo dimenzí copingu provedli roce 1992 Parker a Endler (tab. 2). Přestože se pojmenování v jednotlivých studiích liší, lze vypozorovat tři základní strategie. Tyto lze vyčíst i v další, jimi nezmiňované literatuře (Folkman 1982; Mi-Sook, Duda 2003; Mikulincer, 1989). Jsou řešení zaměřená na problém (problem-focused), na emoce (emotion-focused) a na vyhýbání se (avoidance-focused). Z dalších autorů pak například Norman et al. (1993) jmenují strategie jako ovládnutí, obranu a adaptaci, Paerlin a Scholer (1978) popisují coping jako kognitivní, afektivní a
8
behaviorální pokusy smířit se s rozdílem mezi požadavky situace a kapacitami nebo kompetencemi jedince. V obou případech lze vypozorovat podobnost s hlavními a etablovanými kategoriemi řešení.
tabulka 2:Shrnutí různých dimenzí copingu, přeloženo z Parker, Endler (1992) Zdroj Amirkhan (1990)
Billings, Moss (1981)
Billings, Moss (1984)
Carver, Scheier, Weintraub (1989)
Dise-Lewis (1988)
Endler, Parker (1990a,b)
Feifel, Strack (1989)
Folkman, Lazarus (1980) Folkman, Lazarus (1985)
Folkman, Lazarus (1988)
Dimenze copingu Řešení problému Vyhledávání sociální opory Vyhýbání Aktivní - behaviorální Vyhýbání Aktivní - kognitivní Zaměření na zhodnocení Zaměření problém Zaměření na emoce Zaměření na problém Zaměření na emoce Vypouštění emocí Behaviorální uvolnění Mentální uvolnění Agrese Rozpoznání stresu Rozptýlení Sebedestrukce Výdrž Zaměření na úkol Zaměření na emoce Zaměření na vyhýbání se (rozptýlení a sociální činnosti) Řešení problému Vyhýbání se Resignace Zaměření na problém Zaměření na emoce Zaměření na problém Zbožné přání Distancování Zdůrazňování pozitivního Sebeobviňování Redukce napětí Sebeizolace Vyhledávání sociální opory Konfrontace Distancování Sebekontrola Vyhledávání sociální opory Přijetí odpovědnosti Únik - vyhýbaní 9
Miller (1980,1987) Nowack (1989)
Patterson, McCubbin (1987)
Plánované řešení problému Pozitivní přehodnocení Vyhledávání informací Vyhýbání se informacím Pozitivní myšlení Negativní myšlení Vyhýbání se Zaměření na problém Vypouštění pocitů Vyhledávání rozptýlení Vývoj sebedůvěry Vývoj sociální opory Řešení rodinných problémů Vyhýbání se problémům Vyhledávání spirituální podpory Investice do blízkých přátel Vyhledávání profesionální podpory Zapojení se do náročných aktivit Humor Relaxace
Základní podmínkou úspěšného zvládnutí situace, nebo problému je zvolení správné strategie. V případě nevhodně aplikované strategie vzniká další stres, se kterým je potřeba se vyrovnat. Problém při výběru správné strategie může nastat při vyhodnocování možností kontroly situace, kdy člověk správně neodhadne, do jaké míry může situaci ovlivnit. Pokud situaci vyhodnotí jako ovladatelnou, přičemž není, bude se s ním vyrovnávat hůře. (Mosher, Prelow, 2007) Problem-focused coping, přeložitelný jako řešení zaměřené na problém představuje všechny strategie, které aktivně řeší daný problém, či výzvu člověka. (Sideridis, 2006). Je ideální pro situace, kdy člověk může situaci dobře ovládat, vyřešit problém přímo nějakou svojí akcí. Například soused mi buší na zeď, obtěžuje mne to, tak ho půjdu požádat aby s tím přestal. Pokud mi vyhoví, je to v pořádku, situace je vyřešena stresová situace zažehnána. Pokud ovšem není ochoten ze svého bušení ustoupit, mám dvě možnosti, bude se jej nadále přesvědčit, aby s tím přestal, nebo zvolím jinou strategii. Pokud se jej budu stále bezvýsledněji snažit přesvědčit, aby přestal, stres bude stále narůstat jednak v důsledku prvotního nevyřešeného problému a jednak tím, že vynakládám energii někam, kde není žádný výsledek. (Mosher, Prelow, 2007; Sideridis, 2006). V takové situaci se nabízí situaci přehodnotit a zvolit některou z dalších možných strategií. Ovšem Sieffge-Krenke a Klessinger (2000) ve své studii vypozorovali, že adolescenti, kteří využívají převážně strategie zaměřené na problém (v jejich práci označované jako approach-oriented) vykazovali mnohem méně depresivních symptomů, než adolescenti, kteří se problémům vyhýbali (avoidant-coping). Austenfled a Stanton (2004) podotýkají, že obecně emotion-focused coping čelí špatné pověsti. A ukázali, že tyto strategie mají velký adaptační potenciál právě pro případy chronických stresorů, jako je chronická bolest, neplodnost a podobně. Domnívám se, že dlouhodobě špatná hluková situace by se mohla směle zařadit mezi ně.
10
Emotion-focused coping přistupuje k problému, či hrozbě emoční cestou, přemýšlení o prostředí, namísto je vhodný právě pro situace, které se ze strany jednotlivce v podstatě nedají ovlivnit. Sideridis (2006) uvádí dobrý příklad, který vhodně ilustruje rozdíl mezi oběma postupy: člověk který se bojí myší, může nakoupit pasti, jed, či se jich jiným způsobem snažit zbavit, nebo si může říct, že myši nejsou nijak nebezpečnější než jiné druhy zvířat a že vlastně neexistuje důvod se jich bát. První řešení je samozřejmě problem-focused a druhé emotion-focused. Pokud by myším prostě snažil vyhnout, byl by to třetí způsob: avoidant-focused. Problém těchto studií z hlediska tohoto výzkumu spočívá v přílišné obecnosti, ednou z ambicí tohoto výzkumu je získat podobný seznam kategorií strategií zvládání hluku a konkrétně popsat činnosti, které lidé dělají. Domnívám se, že bude velmi zajímavé pozorovat vztahy mezí různými hlukovými podněty a reakcemi na ně, protože to je to co mi ve stávajících teoriích chybí.
4. Výzkumný problém Současné teoretické znalosti zabývající se hlukem neposkytují dostatečně přesné informace o souvislostech v procesu zhodnocení zvuku, reakce na něj, jaké přesně jsou tyto reakce a jaké jsou strategie vedoucí k zvládnutí situace. Vidím tak mezeru v datech, kterou by moje práce měla zaplnit. Zjistit kategorie hodnocení zvuku (proč se zvuk hodnotí, tak jak se hodnotí), jaké konkrétní potíže hluk způsobuje a kdy, jaké a proč používají lidé strategie a zjistit vztahy mezi těmito kategoriemi je primárním cílem výzkumu.
4.1 Výzkumná otázka Jak lidé žijící v dlouhodobě hlučném prostředí reagují na hluk?
11
Výzkumná část 1. Cíl výzkumu Jak vyplývá z teoretické části této práce, hlučné prostředí na člověka působí ať chce, nebo nechce. Hluk se především v městských oblastech stal nedílnou součástí života. Může si člověk na hluk zvyknout? Jak si zvyká, jak reaguje? Co se děje s člověkem, při pobytu v hlučném prostředí. Jsou jeho reakce jiné na různé zvuky? Tyto a další otázky mě vedli tomuto výzkumu. Dosavadní výzkumy na toto téma jsou obecnější a především se nezabývají tím, co mě zajímá nejvíc a sice to, jak dlouhodobé vystavení zdroji hluku ovlivní vnímání dalších a běžných zvuků. Cílem mého výzkumu je zjistit právě reakce lidí, kteří dlouhodobě, buďto celý život, nebo velkou část z něj tráví v hlučném prostředí. Konkrétněji mě zajímá, jestli jsou na různé zdroje hluku různé reakce, co způsobuje tento rozdíl, jak jim hluk narušuje jejich životy, pokud jim je nějakým způsobem narušuje. Které hluky případně obtěžují víc a které míň. Výsledek bych chtěl dát do souvislosti s již vybudovanými teorie ohledně strategií zvládání. Výsledek výzkumu by měl být soubor kategorií a jejich vztahy, které pomohou udělat si obrázek o tom, jak vystavení hluku ovlivňuje život.
2. Výzkumný vzorek Cílové skupina byla pro výzkum zvolena zcela cíleně. Jednalo se o dvě rodiny, které žijí v bezprostřední blízkosti vlakového nádraží. Vlakové nádraží jsem vybral proto, že sám celý život žiji právě u tohoto vlakového nádraží, znám dané prostředí, což se domnívám mi velmi pomohlo při utváření obrazu o prostředí. Nicméně se domnívám, že výsledky výzkumu by měli být přenositelné i na jiná podobná prostředí, jako jsou blízkosti tramvajových zastávek, frekventovaných dálnic, nebo letišť. Protože cílem výzkumu je zmapovat reakce obyvatel takového prostředí obecně, neomezoval jsem nijak věk, ani pohlaví, právě naopak variabilita by mohla poskytnou větší množství pozorovatelných jevů. Obě rodiny jsou naprosto běžné, je zastoupena většina věkových skupin. Rodiny jsem oslovil osobně, protože to jsou moji známí, s tímto nebyl problém. Zvolil jsem známé lidi i proto, že jsem částečně obeznámen s jejich životem, s jejich osobnostmi, což mi mělo pomoci následně při dotazování nejen při ochotě odpovídat, ale právě znalostí detailů o jejich životě, na které bych se možná při běžném rozhovoru nedostal. Rodiny se tak pohybují v podstatě stejném prostředí, bydlí v řadových rodinných domech vedle sebe, od vlakové trati a nádraží je dělí asi dvacet metrů vedlejší silnice, v blízkosti se nachází železniční přejezd na hlavní silnici. železniční trať oproti minulosti již není tak frekventována, přesto projede minimálně jeden vlak každou půlhodinu. Na hlavní silnici projede ve všední den auto přibližně každých deset až dvacet vteřin (podle výpovědi respondenta a podle vlastního pozorování). Vedlejší silnice je frekventována málo, slouží jen jako příjezdová cesta k obytným domům. Prostředí ilustruje obr. 3. 12
obr. 3: prostředí, kde žijí respondenti Všechny rozhovory se uskutečnili v těchto prostorách, u respondentů doma. Jedním z důvodů pro toto rozhodnutí byla možnost vést rozhovor v prostředí, kterého se týkal a sledovat případně reakce přímo. Výzkumný vzorek tedy tvořilo osm lidí ve věku od dvaceti do sedmdesáti let, tři muži a pět žen. Abych zajistil jejich anonymitu, všem jsem změnil jména, v případě Martina jsem použil její přezdívku. Všichni žijí na tomto místě již řadu let (často celý život). Výjimku tvoří druhý respondent, Tomáš, který se asi před dvěma lety odstěhoval a nyní žije v prostředí, které je v podstatě tiché. Nicméně, často jezdí za rodiči na víkend a zařadil jsem ho, abych mohl zkusit pozorovat, zda se jeho vnímání a reakce změnilo. První respondent, Valika žila před nastěhováním na toto místo ve velkoměstě, taktéž nad vlakovou tratí. Tři respondenti (Katka, Michal, Karel), žijí u nádraží zhruba třicet let, zbylí respondenti pak celý život, rozdíl je v samozřejmě v době (20 až 77 let). Tabulka 2 shrnuje základní charakteristiky respondentů, včetně jejich vztahu k ostatním respondentům, což je důležité především pro pochopení toho, když jsem se následně v rozhovorech odkazoval na jiné členy rodiny, aby bylo zřejmé, kdo je tím myšlen a proč tak činím. tabulka 3: základní charakteristiky respondentů
1
jméno Katka
věk 50
Doba života u nádraží 28 (předtím žila na jiném rušném místě)
2
Tomáš
28
26 (rok a půl již nežije)
Vztah k ostatním respondentům Manželka Michala, matka Tomáše a výzkumníka Syn Michala a Katky, bratr výzkumníka 13
3
Michal
53
28
4
Karel
55
30
5
Jitka
77
77
6
Lucie
20
20
7 8
Zuzana Martina
23 44
23 44
Manžel Katky, otec Tomáše a výzkumníka Manžel Martiny, otec Lucie a Zuzany Matka Martiny, babička Lucie Zuzany Dcera Martina a Karla, sestra Zuzany Dcera Martiny a Karla, sestra Lucie Dcera Martiny, manželka Karla, dcery Lucie a Zuzana
Protože to, jaký vztah mají respondenti k hluku, je jednou z otázek výzkumu, nezjišťoval jsem toto předem, čili jsem nevěděl, jestli výzkumný vzorek je hluku nakloněn pozitivně, či negativně. Pokud bych vyhledával pouze lidi, kteří mají k hluku jednoznačný vztah, ochudil bych se tím o nemalou část zajímavých dat. Před započetím rozhovoru, mi všichni vypověděli, že nemají žádnou sluchovou vadu, nicméně Jitka se následně zmínila o tom, že ve vyšším věku lidé už méně slyší, takže je možné, že nějakou vadu subjektivně vnímá. Přestože to je vzorek omezený, domnívám se, že z hlediska časové a finanční náročnosti jde o dobrý kompromis, který navíc doplňuje skvělá znalost prostředí ze strany výzkumníka, která jak se ukázalo, byla ve vedení rozhovoru velice užitečná. Samozřejmě tato znalost by mohla být brána i jako nevýhoda, protože jsem se v rozhovorech mohl omezit na svoji znalost prostředí a nedat tak prostor k vlastním výpovědím respondentů, nicméně s tímto vědomím jsem se rozhodl jít touto cestou a takovýmto omezením se vyvarovat. Přesto se to nejspíš u prvního rozhovoru projevilo.
3. Použité metody 3.1 Způsob sběru dat Jako metodu sběru dat jsem zvolil polostrukturovaný rozhovor, který je pro danou oblast výzkumu nejvhodnější. Na rozdíl od nestruktorovaného je předem jasně daný cíl, jsou předem připravené otázky a okruhy, kterým se výzkumník chce věnovat, avšak naproti plně strukturovanému rozhovoru má výzkumník možnost reagovat na to, co respondent říká, vracet se v rozhovoru k předchozím tématům (Miovský, 2006). Právě to, že výzkumník může rozhovor přizpůsobovat reakcím respondenta je vlastnost, kterou jsem často využíval. Ač je moje znalost prostředí velice dobrá, je to relativní. častokrát mi respondent řekl věci, na které by mě ani nenapadlo se zeptat, nebo alespoň ne v prvních několika rozhovorech. Rozhovory jsem vedl osobně, přímo v domově respondentů. jak už jsem naznačil v kapitole o výzkumném vzorku, líbila se mi možnost pozorovat respondenty v jejich přirozeném prostředí, případně se okamžitě zeptat na jejich reakci na případný objevivší se zvuk. Čas rozhovoru jsem 14
koordinoval s respondenty tak, aby se s velkou pravděpodobností nějaký takový zvuk (především pak průjezd vlaku) objevil. O tomto faktu samozřejmě nevěděli. Respondenti s tímto neměli problém, protože v případě rozhovorů 4 až 8 se jedná o mé dobré známé, v případě prvních tří dokonce o rodinu. Zde se projevila výhoda a důvod vybraného vzorku: znalost prostředí a respondentů. Protože se jednalo o mé známé, tak jsem si se všemi kromě Jitky tykal. Avšak je nutno říct, že tato výhoda možnosti pozorovat emoční reakce a neverbální projevy se ne zcela naplno projevila. Domnívám se, že to je proto, že se nejedná o závažné, emocemi nabité téma a proto v rozhovorech panovala pohodová a přátelská atmosféra, jen občas se objevila v u respondentů například ironie. Martina mi dokonce řekla, že mi mohla poslat odpovědi na moje otázky vypracované písemně. Avšak tato metoda by nebyla dle mého názoru vhodná, protože by se omezila na předem připravené otázky jak jsem popsal výše a přesvědčil ji, aby se mnou udělala rozhovor jako ostatní. Okruhy a témata jsem vybral na základě předchozích teoretických znalostí a pak především na základě vlastní znalosti prostředí. Postupně jsem do dalších rozhovorů přidával otázky a témata, až pozdější rozhovory byly strukturovanější. Zároveň jsem měnil pořadí jednotlivých otázek, nebo kladl větší důraz na oblast, která mě více zaujala. případně jsem přidával otázky podle aktuální situace věděl jsem, že se objevil zvláštní, nezvyklý zvuk, případně jsem si uvědomil, že zrovna projel vlak a využil jsem příležitosti sledovat reakci přímo. Jednotlivé rozhovory trvaly od patnácti minut až do zhruba půlhodiny. Kratší rozhovory byly především v případech, kdy respondentům hluk nijak nevadil, ani na něj nijak zvlášť nereagovali. Okruhy a témata v rozhovorech
Jaké jsou zdroje hluku v okolí? Které zvuky vnímáš (dopravní, "venkovské")? Obtěžují tě? Které tě obtěžují nejvíc? Jak tě obtěžují (budí tě)? Proč tě některé obtěžují víc a jiné míň? Jak reaguješ na hluk (děláš něco)? Jsou činnosti, při kterých by ti hluk vadil víc než jindy? Snažíš se hluku vyhýbat (kterému)? Setkáváš se s hlukem i jinde než doma? Jak reaguješ na tyto jiné zvuky? Jak reaguješ na změněnou zvukovou situaci (na dovolené)?
Veškeré rozhovory jsem následně přepsal do textové podoby. A i po dokončení výzkumu se domnívám, že polostrukturovaný rozhovor byl dobrá volba, která mi umožnila získat největší množství dat.
3.2 Metoda zpracování dat
15
Metodou zpracování data v tomto výzkumu byla analýza metodou zakotvené teorie. Při zpracování jsem vycházel především z publikace Strausse a Corbinové (1997). Metoda je zaměřená na systematické shromažďování údajů o daném jevu a jejich následnou analýzu ve třech fázích: otevřeném, axiálním a selektivním kódováním. Teorie a ucelená koncepce vzniká následně abstrakcí a interpretací získaných údajů a hledání vztahů mezi nimi (Miovský, 2006).
3.3 Etika výzkumu Přestože problém reakcí a zvládání hlučného prostředí nepatří mezi závažná témata, z hlediska obtížnosti o něm mluvit, nebo z hlediska emočního vypětí, tak jako je tomu u jiných výzkumů, bylo potřeba dodržet některá základní pravidla etického výzkumu. Všechny respondenty jsem seznámil ještě před rozhovorem s tématem svého výzkumu, přibližně je informoval o tématech, která s nimi budu probírat a požádal je, ať odpovídají pravdivě, v případě, že nebudou chtít odpovědět, nemusí, případně mohou ukončit rozhovor. rovněž jsem jim vysvětlil jak se budou jejich rozhovory zpracovávat a ujistil jsem je o anonymitě. V tomto případě částečné, protože k anonymitě se v mém výzkumu váže etický problém. Protože tři z respondentů patří do mojí rodiny, což přiznávám v kapitole o výzkumném vzorku, i po změně jména by bylo možné na základě mé osoby vyhledat. A koneckonců i zbylé respondenty by takto bylo možné vyhledat, obzvláště při použití schématu z kapitoly o výzkumném vzorku. Pro tento případ jsem vynechal názvy měst a obcí, které respondenti občas zmínili. Je sice velmi nepravděpodobné, že by někdo odhalil identitu respondentů, leč není to nemožné. Protože se však v mém výzkumu nezabývám žádnými závažnými problémy, či zjištěními, jako jsou například psychické poruchy nebo alkoholismus ani porušováním zákona, které by mohly ovlivnit život respondenta, a protože pravděpodobnost úspěšného dohledání je velmi nízká (když už by se do toho někdo pustil) domnívám se, že tento etický problém není nijak závažný. Všichni respondenti s tímto byli takto seznámeni a všichni s rozhovorem, potažmo výzkumem takto souhlasili. Při samotných rozhovorech jsem se snažil dodržovat etické zásady pro výzkum. snažil jsem se nepodávat příliš osobní dotazy, které se navíc výzkumu netýkali, snažil jsem se citlivě reagovat na to, co říkají. Snažil jsem se připravit teoreticky, abych respondenty sám příliš neobtěžoval a nepůsobil příliš neodborně. S tímto jsem do rozhovorů šel, avšak, jak už jsem několikrát podotkl, rozhovory se vedli v přátelském a klidném duchu, tudíž nebylo třeba řešit žádné potíže.
4. Analýza Rozhovory jsem analyzoval ve třech fázích. V první fázi jsem si v rozhovorech vyznačil slova, části vět, či celé odstavce, nesoucí význam relevantní k danému tématu. Postupoval jsem rozhovor po rozhovoru, a označoval prvky ve třech provizorních kategoriích - napřed jsem se zaměřil na samotné hluky, které respondenti zmínili, poté na reakce na hluk, a nakonec faktory, které ovlivňují vnímání zvuků. 16
Ve druhé fázi jsem hledal ve všech rozhovorech společné prvky v jednotlivých kategoriích a snažil jsem vytvořit slučující podkategorie. Nakonec jsem hledal vztahy mezi jednotlivými kategoriemi, upravoval kategorie a zařazoval do větších celků. Především jsem se ale snažil právě o nalezení všemožných vztahů, které jsem si ověřoval opětovným pročítáním rozhovorů a svoje koncepty jsem si tak potvrzoval či vyvracel. Výsledkem je soubor kategorií předkládaných v kapitole 5 a vysvětlení vztahů mezi nimi. Bohužel, celý proces jsem prováděl staromódní metodou tužky a papíru, takže neexistují žádné elektronické záznamy, pouze hromada popsaných a počmáraných papírů, na které jsem často jen dlouhé hodiny hleděl a snažil se najít významy a vztahy. Snaha přepsat tyto záznamy do nějaké srozumitelné formy by byla velmi obtížná, ne-li nemožná, časově zbytečně náročná a nejspíš by se minula účinkem, poněvadž bych jen těžko byl schopen zpětně vysledovat své myšlenkové pokusy. Nicméně veškeré závěry, které jsem učinil dokládám přímo v kapitole výsledky citacemi částí, které mě k závěru vedly a popisem myšlenkových postupů.
5. Výsledky Výsledková část práce obsahuje shrnutí jednotlivých vytvořených kategorií subkategorií a dimenzí, jejich podrobným popisem a vysvětlením. Zároveň se zaměřím na vztahy mezi jednotlivými kategoriemi. Závěr a výsledek práce tvoří schéma shrnující proces reakce na hlukový podnět v kontextu dlouhodobého vystavení hluku.
5.1 Zdroj hluku Zdroj hluku je základní kategorie, na kterou se vážou všechny postupně všechny další. Smyslem této kategorie je ukázat na zvuky, které lidé vnímají, které jsou rušivé a na základě dalších kategorií se pokusit vysvětlit proč. Nejzajímavějším faktem z této kategorie mi připadá to, že ač jsou respondenti navyklí na nějaké zvukové prostředí, a to takové, která by nově příchozímu člověku dělala nejspíš velké potíže, okamžitě, kdy se toto prostředí změní si toho všimnou a reagují stejně jako ostatní lidé, kteří na takovou úroveň nejsou zvyklí.
5.1.1 Vlaky Vlaky jakožto zdroj hluku figurují v životech respondentů celou dobu, kdy u něj žijí. Aby vůbec mohli žít, museli se situaci nějaký způsobem přizpůsobit. ve velké míře se tak i stalo, respondenti většinou vypověděli, že jim vlaky, nevadí, že je nevnímají. Respektive nevnímají průjezd samotný, všímají si pouze vyšších hladin zvuku, jako je brždění a s tím související pískání brzd, nebo zesílený zvuk motoru při rozjíždění. Vlaky navíc jezdí pravidelně, nejsou to neočekávatelné zvuky. To umožňuje respondentům se s případným hlukem lépe vyrovnat.
17
Důležitou proměnou v reakci je doba vystavení, respondenti zmiňovali jeden dlouhý vlak okolo jedenácté hodiny, který je obtěžuje tím, že přesahuje běžnou dobu průjezdu vlaku, na kterou jsou zvyklí. "on tady jezdí pravidelně ten vlak o té půl dvanácté, takže pokud v tu dobu už spím, tak se mě stává, že mě probudí" (Michal) "když je to ten dlouhej o té půl dvanácté kdy fakt pět minut není nic slyšet, tak to mě vadí" (Zuzana) "když kolem jedenácté jede nějakej s nákladem, tak ten jede strašně dlouho, tak to mě pak začne vadit" (Lucie) Projíždějící vlaky jsou zdroj hluku, který nelze ovlivnit jinak, než případným přehlušením nebo izolací. To jsou dvě nejpoužívanější strategie, pokud míra obtěžování přesáhne určitou míru. V praxi to znamená zavřít okno, nebo například zesílit hlasitost televize. Většinou však po zhodnocení podnět jednoduše ignorují a dále již nijak nereagují - žádná reakce. Důvod je pak především vnímaná bezvýznamnost takového počínání. "Tak to nepomůže, protože když ten vlak přejede....ten vlak to stejně nepřehluší a až ten vlak přejede, tak ta televize je zase moc nahlas." "Ne to nemá cenu, to je úplně zbytečný." (Tomáš) U respondentů se takřka neobjevila žádná preventivní akce proti vlakům, pouze Lucie vypověděla, že aby ji ráno nevzbudil, pokud to jde tak si zavře okno už večer. Není rozhodně bez zajímavosti, že ani po mnoha letech soužití s vlaky a v podstatě jejich ignorování ve dne se stále ještě stává, že vlaky způsobí narušení spánku u některých respondentů, především pak nad ránem, kdy už je spánek mělčí. jednoznačně to ukazuje na fakt, že hlukové podněty nelze na podvědomé úrovni zcela ignorovat. 5.1.2 Nákladní doprava Všichni respondenti, kromě Tomáše, zmínili, že jim nejvíc vadí hluk, který způsobuje nákladní silniční doprava na přejezdu. Jitka taktéž zmínila, že jí nákladní doprava nevadí, ale v jejím případě to je součást toho, že jí nevadí v podstatě nic. To, že nákladní doprava je vnímaná jako nejvíce obtěžující, se dá vysvětlit tím, že se jedná o náhlý, těžko předvídatelný zvuk, který má navíc nepříjemnou charakteristiku, jedná se v podstatě o několik silných ran za sebou. Velkou roli také hraje fakt, že obyvatelé vnímají nákladní vozy jako něco, co k jejich životu nepatří, nemělo by se to vyskytovat. Nákladní doprava taktéž patří mezi hluky, které v podstatě nelze žádným způsobem ovlivnit. Navíc těžké nákladní vozy častou třepou celým domem, což taktéž přispívá k horšímu hodnocení zvuku. Ve dvou případech respondenti vypověděli, že jsou přímo nebezpečné (Zuzana a Jitka). Doklady lze v rozhovorech snadno najít (uvádím části vět, mírně upravené, aby dávali samostatně smysl): Odpovědi na otázku, co lidem vadí nejvíc:
18
" nejhorší jsou abych pravdu řekla prázdný náklaďáky jedoucí rychle, který tady na tom přejezdu v podstatě nadskočí a ...hrozně zarachotí" (Katka) " No v poslední době asi nejspíš ty náklaďáky; v poslední době vím o každým náklaďáku, které přejíždí přes ten přejezd" (Michal) "Zprvu to byly asi ty vlaky, ale teď myslím, že jsou to ty přejezdy přes ty koleje těch prázdných železných vleček." (Karel) "když jezdí ty nákladní vozy a ty tiráci po silnici; jak je tam před přejezdem takový ten rantl na tu vodu, tak to vydává takový jakýsi divný zvuk" (Jitka) "když jezdí auta přes přejezd, hlavně náklaďáky teda" (Lucie) "Když jezdí náklaďáky přes přejezd a strašně to mlátí, nebo když auta jezdí přes přejezd" (Zuzana) Některé odpovědi proč, jim tento zvuk vadí víc než jiné: "najednou to bouchne víc, někdy míň" (Lucie) "trvá dýl a je takovej, řekla bych agresivnější" (Katka) "jak to poskakuje ty prázdný náklaďáky na těch kolejích, tak to je takový nepříjemný zvuk" (Karel) Důležité je, že lidem nevadí samotný průjezd nákladního vozu, ale až rány při najetí na přejezd. Do té doby jej v podstatě nevnímají. Možná příčina je v podobě s hlukem projíždějícího vlaku, který respondenti většinou vůbec nevnímají, jak ukážeme později. Až náhlé zvýšení intenzity způsobí zaregistrování. Na tento zvuk si respondenti nebyli schopní zvyknout a obtěžuje je i po přibližně pěti letech, kdy jej začali vnímat. Michal vypověděl odhad delší, asi 9 let, nicméně domnívám se, že to je způsobeno tím, že jej tento hluk obtěžuje víc než ostatní a jeho odhad je tak zkreslený. Pro potvrzení této hypotézy by však byla potřeba statistická data o hustotě silničního provozu v lokalitě za posledních deset, která pochopitelně nejsou k dispozici. Nejčastější strategií zvládání je jakási resignace. Vzhledem k tomu, že se přejezd nákladního přejezdu nedá předvídat, nedá se plánovat nějaká akce a protože se jedná o náhlý zvuk, který rychle pomine, nemá význam ani se snažit o nějaké potlačení, nebo izolace. Pokud už se tomu tak děje, je to spíše snahou odizolovat se z nějakého důvodu od všech zvuků, nejen tohoto jednoho konkrétního. Nejčastější odpovědi pak nesli význam bezmoci. Například: " já nevidím možnost, když bydlím u nádraží a u silnice, co bych proti tomu mohla dělat" (Katka) " protože se stejně nic nedá dělat" (Karel) To, že lidé velmi dobře vnímají hluky způsobené nákladní dopravou ukazuje dle mého názoru na to, že určité zvuky jednoduše nelze přestat vnímat, přestože je poskytnuta dostatečně dlouhá doba k habituaci. Pro potvrzení této teze by bylo třeba výzkum zopakovat po několika letech znovu a pozorovat rozdíly.
19
5.2 Hodnocení zvuku Hodnocení zvuku je velká kategorie, která v sobě ukrývá dvě subkategorie: primární zhodnocení a sekundární zhodnocení. Tyto subkategorie obsahují další subkategorie o různých dimenzích. Všechno dohromady dává systém hodnocení, kterým projde každý zvukový podnět a určuje se prvotní reakce na něj. Pokud podnět projde prvotním sítem primárního zhodnocení, dostane se do hry sekundární zhodnocení, přičemž do výsledného hodnocení zvuku přispívají i i subkategorie z primárního hodnocení. Výstup pak rozhoduje o další reakci v závislosti na kategorii výsledek hodnocení zvuku. 5.2.1 Primární zhodnocení Podstatou kategorie primární zhodnocení jsou podmínky, za jakých je zvukový podnět vůbec vědomě zaznamenán. Pokud na základě subkategorií nedojde k jeho zaznamenání, další proces je velmi jednoduchý - jednoduše nedojde k žádné další reakci. Pokud zaznamenán, pokračuje proces sekundárním hodnocením. Jak probíhá primární hodnocení osvětlí jeho subkategorie. Tabulka 4 názorně ukazuje všechny podkategorie a jejich dále probrané vlastnosti, to jak tyto vlastnosti přispívají k zaznamenání podnětu a jak následně během ovlivňují sekundární hodnocení, respektive jeho výsledek v kategorii výsledek hodnocení zvuku. tabulka 4: shrnutí subkategorií kategorie Primární hodnocení, jejích vlastností, vlivu na Subkategorie
Hladina zvuku
Doprovodné prvky
Doba působení
Zvyk
Vlastnosti
Vyšší než obvyklá Obvyklá Nižší než obvyklá Fyzické projevy (třepání) Nepříjemný charakter Nebezpečnost Bolest Delší než obvyklá Obvyklá Kratší než obvyklá Známý podnět Nový podnět
Přispívá k zaznamenání podnětu Ano Ne Ano Ano Ano Ano Ano Ano Ne Ne Ne Ano
Přispívá k subkategorii kategorie výsledek hodnocení Vadí Závisí na dřívějším hodnocení zvuku Vadí Vadí Vadí Vadí Vadí Nevadí Nevadí Závisí na dřívějším/dalším zhodnocení zvuku
5.2.1.1 Hladina zvuku Hladina zvuku znamená jednoduše relativní úroveň hlasitosti podnětu.1 Lidé si zvykli na určitou úroveň hlasitosti, a zvuky, které jsou v této hladině již nevnímají. Výjimku samozřejmě tvoří 1
V noci se celá situace trochu posunuje, protože většinou zcela chybí automobilová doprava, nelétají letadla, chybí lidi. Čili chybí standardní a běžný ruch, který tvoří kulisu, A tak zatímco například 20
hluky, které kvůli své charakteristice, či vysoké úrovni takříkajíc nelze nevnímat. Může se jednat například o pískající brzdy vlaku když stojíte přímo na nástupišti. jedná se tedy o rozdílnou hlasitost zvuků, u kterých jsem si zvykl na nějakou fixně danou. Pokud se obvyklá hladina zvýší, je mnohem větší pravděpodobnost, že si podnětu všimnu. Příklady takové reakce jsou například: "Když projíždí tak ani ne, ale spíš když zastaví a rozjíždí se. Jako když jede směrem na Brno a rozjíždí se, tak ty motoráky tady jsou hodně slyšet." (Karel) "Když jsou to ty menší, nebo osobní, někdy jo, někdy ne, ale když je to ten náklaďák velkej, tak to se třepou okna tak to si uvědomuju." (Karel) "Náročné to je, pokud se stane někde u (vedlejší vesnice) nějaká havárka a přesměrují to sem, tak potom je ten provoz daleko náročnější." (Jitka) Reakce ovšem platí i obráceně, pokud se hladina sníží, tak si toho opět lidé všímají: "A rozhodně si člověk uvědomí to ticho, nebo uvědomila jsem si to tenkrát, když ta sopka byla v činnosti a letadla nelétala, nebyla v činnosti, tak to byl takový ohromný klid." (Jitka) Zatímco zvýšená hladina zvuku v podstatě vždy vede v kategorii výsledek hodnocení zvuku do subkategorie "vadí" a selský rozum napovídá, že by tomu tak mělo být, u snížené tomu navzdory očekávání může být zrovna tak. Například Karel vypověděl: "vnímám ten rozdíl, ale po nějaké době mě to začne vadit, musím si pustit třeba rádio, abych nebyl v úplným klidu", Martina pak "Naopak, když jsem někde pryč a není tam vlak, tak je to problém." a Tomáš: "V těch (název vesnice) mě třeba ze začátku vadilo, že tam bylo absolutní ticho." Domnívám se pak, že snížení hladiny nepříjemného hluku, ho může z kategorie "vadí" přesunout do kategorie "nevadí" velice snadno, ale snížení celkové úrovně hlasitosti v prostředí, nebo úplné vymizení vyvolává reakci na nezvyklou situaci. Záleží pak také na tom, jak byl zvuk dříve ohodnocen. Pokud byl hodnocen jako obtěžující, pak jeho snížená úroveň ho spíše posune do kategorie nevadí a stejná úroveň ho nechá tam kde byl, v kategorii vadí. 5.2.1.2 Doprovodné prvky Do kategorie doprovodné prvky patří všechny neakustické prvky, které s sebou hluk nese. Jakýkoli takovýto prvek přispívá k zaznamenání zvuku a v kategorii výsledek hodnocení zvuku příspívá do kategorie vadí. V kategorii jsem vymezil 4 Vlastnosti, mohou se vyskytovat všechny zároveň. jedná se o fyzické projevy, nepříjemný charakter, nebezpečnost ta bolest. Fyzické projevy Jedná se o doprovodné prvky nezpůsobované přímo zvukem, ale spíše zdrojem a jdou se zvukem ruku v ruce. V rozhovorech se pak vyskytovalo především třepání a otřásání domů, nebo obytných prvků. Příklady takových situací: výstražná signalizace na přejezdu je přes den stěží vnímána, tak přestože jsou její decibely pořád stejné, je mnohem vyšší v poměru k ostatnímu ruchu než přes den. Jednoduše řečeno: ticho noci prořízne mlácení signalizace 21
"to se teda třepal celý barák, takže to bylo náročný" (Katka) "to se třepou okna tak to si uvědomuju" (Karel) "to se mi třepou i dveře od verandy, tak to mě vadí" (JItka) "občas se něco trochu třepe, ale jinak ne" (Zuzana) Nepříjemný charakter Nepříjemný charakter je sice způsoben akustickými vlastnostmi zvuku, jako je výška nebo frekvenční složení, ale hodnocení těchto charakteristik je subjektivní záležitost každého člověka. V této dimenzi teda záleží na tom, jak je subjektivně člověku zvuk nepříjemný. To se ukázalo v rozhovorech například u hodnocení hluku motorek, kdy Tomáš a Katka je hodnotili velice negativně, zatímco například Zuzaně vůbec nevadí. Podobná je situace s pískajícími brzdami, Tomáš a Lucie si proti nim chrání uši, nikdo jiný to nedělá. Další zvuky, které spadají do této kategorie jsou například "strašná hudba", motorová pila, kašlání a podobné zvuky a další. Respondenti je charakterizovali výrazy jako nepříjemný, agresivní, divný, svištivý, pištivý, pisklavý, nevybíravý, odporný a další. 5.2.1.3 Doba působení Kategorie doba působení označuje dobu působení zvukového podnětu v čase a má podobné vlastnosti jako hladina zvuku. Kategorie má tři vlastnosti: kratší než obvyklá, obvyklá, a delší než obvyklá. K tomu aby člověk podnět zaznamenal na základě této kategorie, musel by působit déle v čase než je obvyklé. Pokud působí pořád stejně dlouho, člověk má tendenci si podnětu nevšímat, pokud se dokonce vyskytne v kratší než obvyklé době, výrazně se snižuje pravděpodobnost, že si jej respondent všimne. Samotná doba má pak vliv na zhodnocení hluku jakožto obtěžujícího, čím delší, tím horší posouzení. Obzvlášť se to projevilo v případě dlouhého nákladního vlaku přibližně v jedenáct hodin, který jmenovala většina respondentů jako velmi obtěžující, často jediný vlak, který výrazněji registrují. Podobně výstražnou signalizaci na přejezdu si respondenti přes den uvědomují až v momentě, kdy se porouchá a běží výrazně nad rámec obvyklé doby. Příklady takového hodnocení: "A jede to pořád, to pak jo. Pak už, když si to člověk uvědomí a vidí, že to nepřestává, tak už to pak začne štvat, to je pravda" (Karel) "No tak to je chvilečka, takže zas tak moc mě to nevadí" (Karel) "náklaďák projede relativně rychle a nedělá tak velkej hluk. Pro mě nedělá náklaďák tak velkej hluk jako motorka" (Tomáš) "vlak je tady hrozně rychle projede a je zase pryč" (Katka) 22
5.2.1.4 Zvyk Kategorie zvyk podtrhuje rozdíl v reakci na známý nebo nový či změněný podnět. Zvukový podnět již známý spíše nevyvolá reakci, nebo takovou reakci, kterou člověk dělá pokaždé, celý proces zvládání se tak může podstatně zkrátit. Známý podnět si spíše vůbec neuvědomím, protože jsem na něj zvyklý. Naopak nového podnětu si s velkou pravděpodobností všimnu, protože ještě nevím jak na něj reagovat. Zvyk je v podstatě procesem habituace, kdy nereaguji na známé a opakované podněty. V tomto případě velmi významně ovlivňuje zvládání situace a reakci. Zvyk na podnět v celkovém hodnocení zvuku přispívá do kategorie nevadí, případně napomáhá zvládání. Pokud jsem na podnět navyklý, mám z dřívějška naučenou reakci a namísto zdlouhavého procesu hodnocení přijdu přímo k ní, a nevyčerpávám tak své kapacity. Nejvíc se vliv zvyku projevuje u hluku z vlaků. respondenti vypovídali ve smyslu "nedělám nic, jsem zvyklý", čili se úplně vytratila nějaká reakce. Příklady takových výpovědí: "po těch sedmnácti letech už je člověk zvyklej a ví, že to prostě k tomu, k té práci patří" (Katka) "že mě nezaskočí ten hluk, ale není mě příjemnej" (Michal) "Člověk si na ten rámus zvykne, většinou ty rychlíky to projede rychle a člověk to moc nevnímá." (Lucie) "jsem si už na to zvykla, člověk se s tím naučí žít" "tak jsem zvyklá na ty zvuky a to mi teda vůbec nevadí, protože takové zvuky patří ke koloritu té vesnice" "ale prostě jsem si na to zvykla, takže to nějak nevnímám" (Jitka) Jitka měla takovýchto odpovědí nejvíc, což se dá vysvětlit, tím, že v prostředí žije ze všech suverénně nejdéle a navíc celý život. Michalova odpověď je zajímavá v tom, že sice říká, že si na hluk zvykl, ale není mu příjemný. Dalo by se říct, že se s ním nesmířil a také mu vadí ze všech respondentů nejvíc. Zatímco u ostatních lze vypozorovat právě jisté smíření a žádný boj s větrnými mlýny, Michal se hlukem zabývá a snaží se vymyslet, jak hlukovou situaci vyřešit. Problém je, že to moc dobře nejde. 5.2.2 Sekundární zhodnocení Podstatou sekundárního hodnocení jsou podmínky, které se podílejí na utváření výsledného hodnocení zvuku v dimenzi vadí - nevadí. Tyto subkategorie a jejich vlastnosti významně ovlivňují zda člověk použije nějakou zvládací strategii, případně jaká to bude. tabulka 5: shrnutí subkategorií kategorie sekundární zhodnocením jejích vlastností a jejich vlivu na dimenze kategorie výsledek hodnocení zvuku Subkategorie Aktuální činnost Možnost kontroly
Vlastnosti Potřeba se soustředit Důležitost Ano Ne
Přispívá k subkategorii kategorie výsledek hodnocení Vadí Vadí Vadí Nevadí 23
Nezbytnost
Osobní postoj
Dlouhodobá situace Nálada Pravidelnost
Užitečnost zdroje hluku Zbytečnost Nepatřičnost Dobrý vztah ke zdroji hluku Špatný vztah ke zdroji hluku Způsobuji hluk Je to lepší než dřív Je to horší než dřív Špatná Dobrá Ano Ne
Nevadí Vadí Vadí Nevadí Vadí Nevadí Nevadí Vadí Vadí Nevadí Nevadí Vadí
5.2.2.1 Aktuální činnost Kategorie aktuální činnost vysvětluje to, jaký vliv na vnímání zvuku má činnost, kterou člověk provádí v době vystavení zvuku. kategorie má dvě vlastnosti a sice potřeba se soustředit a osobní, subjektivní důležitost činnosti, kterou se člověk zabývá. Potřeba se soustředit Pokud se člověk potřebuje soustředit, případně vyvíjet jinou duševní činnost, hluk ho bude rušit spíš, než když bude dělat činnost nevyžadující zapojení veškerých kapacit člověka. Domnívám se, že to je způsobeno již nedostačující kapacitou pro zvládání takového rušení, protože veškeré kapacity jsou soustředěny a zaměřeny na úkol. Nicméně Tomáš vypověděl "jsem se dokázal soustředit až na takovou míru, že třeba projíždějící vlak mě nevadil, protože jsem ho nevnímal", zde si situaci vysvětluji, tak že soustředění zabralo veškeré kapacity člověka a to i takové, že člověk nevnímá už vůbec nic. Avšak taková situace je vzácná, ostatní respondenti nic takového nevypověděli, a i Tomáš sám v rozhovoru podotýká, že většinou mu hluk výrazně narušuje soustředění. Karel naproti tomu vypověděl, že aby se mohl soustředit, potřebuje k tomu mít nějaký jemu známý zvuk, který přehluší všechny ostatní. V tichu najednou začne vnímat drobné ruchy, na které není zvyklý a ty ho ruší víc, než známý zvuk rádia. Obecně lze ale říct, že pokud se člověk potřebuje soustředit, hluky mu budou vadit více než jindy a spíše zvolí některou z aktivních strategií. Důležitost Pokud člověk vnímá svoji aktuální aktivitu důležitou, nebo se kolem něj odehrává něco důležitého, co je hlukem narušeno, přispívá to k horšímu zhodnocení zvuku, než v opačném případě. Pokud je činnost pro člověka důležitá, spíše zvolí takovou strategii, aby vliv hluku potlačil. V rozhovorech se to týkalo obsahu při sledování televize. Respondenti vypověděli, že zatímco když nesledují něco důležitého, tak nedělají nic, respektive podmínkou činnosti je právě důležitost. "v té televizi, to by tam muselo být něco teda..abych to prožíval" (Michal)
24
"No ne, tak jako když se dívám na nějakej seriál nebo něco takovýho, tak je mě to jedno, tak to vydržím třeba tu minutu nebo jak dlouho to jede. Ale kdybych se dívala třeba na zprávy, nebo něco důležitýho, tak si to zhlasím asi hnedka, protože vím, že mě to bude rušit" (Lucie) "To není tak důležitý aby člověk hned vstal a šel zavřít" (Martina) 5.2.2.2 Možnost kontroly Možnost kontroly hraje velmi významnou roli při úspěšnosti zvládnutí dané situace. Za prvé existuje riziko, že špatně zhodnotím možnost ovlivnit situaci, za druhé existuje riziko, že i když situaci zhodnotím správně, zvolím nevhodnou strategii. Z teorie víme, že pokud volím strategie zaměřené na problém (zde pojmenované aktivní) pro podněty, které nelze kontrolovat, jsou daleko méně účinné než strategie zaměřené emoční potlačení podnětu. Na závěry byl výzkumný vzorek pochopitelně velmi malý, ale Michal, který s hluky nejaktivněji bojoval, s ním měl také největší problém, nejvíce ho rušili, měli největší vliv na jeho život. nejvíce o tom vypovídají věty jako "pořád přemyšlím, jak to odhlučnit", "kdybych mohl, tak bych to udělal" a podobně. Ostatní, kteří používali v daleko větší míře strategie zaměřené na emoce, měli z mého subjektivního vnímání větší životní pohodu. Tato zjištění se ovšem týkají především zvládání dlouhodobě se vyskytujícího nekontrolovatelného hluku. Pokud se jedná o o hluk, na který člověk není zvyklý, je nemožnost jeho kontroly faktorem, který jednoznačně přispívá k jeho horšímu vnímání. Proti hluku, který je možné kontrolovat, lze totiž použít některou ze strategií vedoucí k omezení jeho vnímání a rušení, které jsou v takových případech mnohem účinnější. Naopak, hluk který kontrolovat nelze a je natolik výrazný, že běžné strategie vedoucí k jeho emočnímu potlačení nefungují, bude vnímán velice negativně, protože dál ovlivňuje život člověka, alespoň do té doby, než si něj zvykne. Obzvláště nepříjemné to je v souvislosti s duševní činností, kdy nezbývají kapacity na emoční potlačení hluku a je proto mnohem více žádoucí vystavení hluku eliminovat některou z aktivních strategií. Čili přerušit činnost, kapacity použít k eliminaci rušivého podnětu a opět veškeré kapacity věnovat činnosti. V případě, že bude podnět dále působit, stále bude ubírat větší či menší část kapacit potřebných jak ke zvládání tak k činnosti. 5.2.2.3 Nezbytnost Kategorie nezbytnost vyjadřuje vlastnosti, které ovlivňují vnímání podle toho, jestli je hluk nepatřičný, zbytečný, či užitečný. Užitečnost zdroje hluku Vnímaná užitečnost zdroje hluku pozitivně přispívá k lepšímu vnímání hluku od něj pocházejícího. Pokud je zdroj užitečný, člověk jej bude spíše tolerovat, než proti němu bojovat a bude k němu mít dobrý vztah, který taktéž pozitivně přispívá do kategorie nevadí (viz dále). Zbytečnost Zbytečné je protipólem užitečnosti a zbytečnost hluku jednoznačně přispívá k jejich horšímu hodnocení, vadí mnohem víc. 25
Obě předcházející vlastnosti doložím na příkladu těchto několika výpovědí: "Vadí ti teda rozhodně víc motorky než vlaky? Jo, protože vlak aspoň je užitečná věc, kdežto motorka je úplně k ničemu" (Tomáš) "to je aktivita, kterou prostě člověk musí vydržet, protože ví, že to spěje k nějakému závěru a naopak pro nás třeba rekonstrukce té silnice přinesla velké pozitivum" (Katka) "naštěstí se zpravila ta silnic, takže zmizel ten hluk té dlážděné silnice" (Michal) "to člověk bere, že to musí být" (Jitka) Nepatřičnost Pokud hluk nepatří do prostředí, ve kterém se vyskytuje, neměl by se v něm podle respondentů vyskytovat a existuje možnost, ve které se tyto zvuky v daném prostředí nevyskytují, vnímají lidé takový zdroj zvuku velice negativně a velice to ovlivňuje výsledné hodnocení na škále vad-nevadí. Nepatřičné zvuky jednoznačně přispívají do kategorie vadí. Nejvíce se to projevilo na vnímání nákladních vozů, jejich nepatřičnost měla velký vliv na to, že se jedná o nejrušivější zdroj hluku. Příkladem budiž tyto výpovědi: "A co třeba ten fakt, že by tady vlastně jezdit neměly? No to mě štve, to mě štve v podstatě všude... Měly by jezdit po dálnicích sakra, která je na to určená a ne to tady objíždět polama" (Karel) "Může hrát nějakou roli faktor, že by tady vlastně nemuseli jezdit, že od toho mají dálnice? No tak to si myslím, že by tady nemuseli jezdit, protože zvlášť ty domy trpí co jsou u té silnice, to si lidi dost stěžují, že nejenom že se jim otřásá ledacos v baráku, ale že jim i praskají stěny, tak to si myslím, že jim dost vadí." (Jitka) "Ne jako u těch náklaďáků si myslím, že je to v podstatě tím, že by tady neměly tolik jezdit, když si zkracují cestu, projíždí dědinou" (Katka) "Když tady někdo nasáže tady do toho kopce všech pět rychlostí který má a vytočí motor na 15 tisíc otáček tak jako co? Tak je to hňup" (Tomáš) "spíš mě vadil hluk, když neměl být. Když někdo mluvil když neměl" (Martina) "A co třeba to že by tady v podstatě neměly být? No tak to se mi taky moc nelíbí, akorát nám zničí našu novou silnic krásnou" (Zuzana) 5.2.2.4 Osobní postoj Vyjadřuje subjektivní vnímání člověka plynoucího z jeho vztahu ke zdroji hluku, které následně ovlivňuje to, jak bude hluk vnímán z hlediska dimenzí vadí-nevadí. Obsahuje vlastnosti dobrý a špatný vztah ke zdroji hluku a způsobuji hluk Vztah ke zdroji Vysvětlení těchto vlastností (dobrý/špatný) jsem sloučil, neboť se jedná o protipóly téhož. Dobrý vztah ke zdroji jednoznačně ovlivňuje vnímání jím vydávaného hluku na stranu "nevadí". A 26
naopak, špatný vztah ke zdroji hluku jej posunuje k "vadí". Příkladem mohou být motorky, zatímco Tomáš je zjevně nemá rád, Karel je sám motorkář a proto mu jejich zvuk nevadí. "Pro mě nedělá náklaďák tak velkej hluk jako motorka. Když tady někdo nasáže tady do toho kopce všech pět rychlostí který má a vytočí motor na 15 tisíc otáček tak jako co? Tak je to hňup." (Tomáš) "Motorky mám rád, ty mě nevadí. Ne, že by mě to vůbec nevadilo, občas je to dost silný, ale to jaksi toleruju." (Karel) Jiný příklad uvedla Lucie, když řekla, že sekání trávy jí nevadí, když seká Karel, čili její otec. Sám jsem původce Tato vlastnost se netýká pouze bezprostředního hodnocení hluku, který aktuálně sám způsobuji, ale také stejného zvuku, v podání někoho jiného. Karel je motorkář, nevadí mu hluk motorek, toleruje ho, sám ho někdy vydává. Stejně tak když někdo seká trávu, tak to Karlovi nevadí, protože on sám čas od času seká trávu a tudíž očekává stejnou toleranci i od druhých. "Tak sám taky sekám trávník, občas dělám hluk i já takovým způsobem, takže beru to jako takovou nutnost vesnickou. Tam kde ty trávníky sou, se musí sekat." (Karel) "Způsobuju ho sám, hluk co způsobuju sám mi nevadí." (Michal) 5.2.2.5 Dlouhodobá situace Kategorie osvětluje jak dlouhodobá hluková situace ovlivňuje vnímání hluku v dimenzi vadí nevadí. Pokud je dlouhodobá situace lepší než bývala, zlepšuje se, nebo jsou vyhlídky na její zlepšení vnímání hluku bude spíše pozitivní, v kategorii nevadí. V opačném případě to funguje obráceně. Roli hraje pravděpodobně vědomí, že by to mohlo být ještě horší, respektive lepší. Stejně tak hraje roli, že je na tom někdo ještě hůř, opět, pokud je na tom někdo hůř, vnímáme naši situaci lépe a stejně tak i hluky. Skoro by se to dalo přirovnat k pocitům viny. Ilustrují to tyto výňatky z rozhovorů: "Lituju spíš ty děti, protože ty by měly mít klapky na uších" (Katka) "To mě přijde, že stejně za doby, kdy byly parní, tak to bylo horší, toto už je taková pohoda." (Martina) "Kdyby vykácely ty stromy tak by mě to asi vadilo. Ale jinak nic no. Ono stejně dneska už tolik vlaků nejezdí jako dřív si myslím. Dřív jezdili mnohem častejš, už ani tolik rychlíků ani těch nákladních moc nejezdí, že už to není tak hrozný" (Lucie) "No teď už je to lepší, protože těch vlaků jezdí méně jednak a jednak teď jezdí ty motorové a ty tolik hluku nedělají. Když jezdili parní lokomotivy a tady přikládali, aby do toho kopce do (vedlejší vesnice) to vyjely, tak to teda byl hluk daleko větší" (Jitka)
27
5.2.2.6 Nálada Kategorie zachycuje vliv aktuální nálady člověka na vnímání hluku a jeho zařazení do kategorií vadí-nevadí v kategorii výsledek hodnocení zvuku. Špatná nálada zhoršuje vnímání zvuku v dimenzi vadí - nevadí, respondenti vypověděli, že únava, špatná nálad, psychické rozpoložení má velký vliv na to, jak zvuky vnímají. Špatná nálada funguje jako katalyzátor pro vnímání zvuků, kterých by si lidé jinak nevšimli a když si jich všimnou, hodnotí je hůř, než v dobrém psychickém rozpoložení. Takto se vyjádřili v podstatě všichni respondenti. "jak je třeba člověk po celým dni unavenej, nebo jestli zrovna je...já nevím mě bolí hlava, nebo se během dne odehrálo něco co mě znervóznilo nebo rozčílilo, tak pak ten štěkot těch psů je další takový ten spouštěč toho naštvání" (Katka) "No rozhodně mi to náladu nevylepší. Zvlášť, když jich projede několik za sebou" (Tomáš) "No tak určitě, když je člověk unavenej, chce odpočívat, tak ten hluk ruší, narušuje tu relaxaci. To určitě, když je únava z práce, to velice ovlivňuje. Zvlášť když teda většinou pracuju duševně." (Michal) "To si myslím, že je vnímám stejně, ale když mám dobrou náladu, tak mě to asi prostě míň vadí, nebo člověk si to tak neuvědomuje. Když má tu blbou náladu, tak ho to akorát tak víc rozhodí." (Lucie)
5.2.2.7 Pravidelnost Vlastnosti této kategorie vysvětlují vliv pravidelnosti výskytu stejného zvuku na jeho zhodnocení v dimenzi vadí-nevadí kategorie výsledek hodnocení zvuku. Tato kategorie má rovněž vliv na zvolenou strategii zvládání. Pokud člověk je schopen vnímat pravidelnost, pak mu tato vlastnost velmi pomáhá při zvládání zvukových podnětů, protože si uvědomuje pouze podněty, které jsou mimo běžný pravidelný rámec a uvolňuje tak kapacity člověka a funguje tak podobně jako zvyk, respektive pravidelnost usnadňuje zvyknutí si na podnět. Pravidelný zvuk tak člověk hodnotí lépe a vadí mu méně než zvuk nepravidelný, vyskytující se náhodně. Nepravidelné hluky také nelze podchytit nějakou z aktivních strategií, prostě proto, že nelze naplánovat nějakou akci. Naproti na pravidelné zvuky se mohu připravit a postupovat proti nim ještě před tím, než se vůbec vyskytnou. Pravidelnost rovněž slouží k ujištění se, že všechno je pořád stejné a není potřeba nějak měnit zaběhlé chování. Výňatky podporující kategorii: "Oni to dělají zcela nepravidelně, tím pádem je to pro mě horší." (Tomáš) "Tak já myslím, že , že si to jen tak konstatuju a už mě to nějak nevzrušuje. Řeknu si, že jede vlak, to je ta jednička, to je ta trojka a to už mě nezlobí." (Jitka) "Neruší, spíš si řeknu aha je tolik hodin, jede vlak. Jak je člověk zvyklej na vlaky, který jezdí stabilně, ve stejnou dobu, tak je mě jasný, že ve čtvrt na dvanáct jede dlouhej náklaďák." (Martina)
28
"No je to slyšet, ale po těch sedmnácti letech už je člověk zvyklej a ví, že to prostě k tomu, k té práci patří; horší je ta dvacetiminutová přestávka, ta bývá horší, přes tu si ty dveře stoprocentně zavírám" (Katka)
5.3 Výsledek hodnocení zvuku Kategorie výsledek hodnocení zvuku je výsledek procesů proběhlých během hodnocení podle kritérií ve stejnojmenné kategorii, respektive v subkategoriích primárního a sekundárního hodnocení. Pokud je zvukový podnět zhodnocen jako vadící (spadá do podkategorie vadí), ovlivňuje prožívání člověka, jeho psychickou pohodu, pak proces pokračuje dále ke kategorii vliv hluku, která podrobněji popisuje jednotlivé vlivy hluku na člověka. Pokud je zvukový podnět vyhodnocen jako nevadící (spadá do kategorie nevadící), neprojde filtrem hodnocení jako dostatečně důležitý, zajímavý, či obtěžující na to, aby stálo za to, proti němu nějak postupovat, pak se nedostaví žádná další reakce. Výsledek je tedy stejný jako v případě, že podnět neprošel již primárním hodnocením, s tím rozdílem, že muselo proběhnout sekundární hodnocení, které stálo nějaké úsilí. Ke kategorii se člověk vrátí v procesu zvládání ještě jednou. V případě, že hluk spadl do kategorie vadí, následně byla použita strategie pro zvládnutí situace. Poté proces vrátí k zhodnocení jestli hluk již nevadí, a není tedy již vyžadována další akce, nebo dál vadí a celý kruh se opakuje až do té doby, kdy hluk přestane vadit.
5.4 Vliv hluku Kategorie vliv hluku skrývá pět kategorií reakcí, které hluk vyvolává. Jsou narušení soustředění, narušení spánku, rušení/obtěžování, fyzická nepohoda a zhoršení nálady. kategorie navazuje přímo na kategorii výsledek hodnocení zvuku, respektive na její subkategorii vadí. Z toho plyne, že ve svém výzkumu jsem nepozoroval jedinou reakci, která by byla na hluk pozitivní ve smyslu, že by hluk ovlivňoval život v dobrém. Jednotlivé subkategorie také obsahují popis které hluky takovou reakci nejčastěji způsobily a za jakých okolností. 5.4.1 Narušení soustředění Narušení soustředění přímo souvisí se subkategorií aktuální činnost v sekundárním hodnocení. Soustředění nemůže být narušeno, pokud o něj není usilováno. Soustředění může narušovat v podstatě jakýkoliv zvuk, který odebírá kapacity. Soustředění je narušováno především těmi zvuky, na které člověk není zvyklý, nicméně svoji roli hrají všechny zvuky. V plném soustředění jsou potřeba veškeré kapacity k soustředění a ty se pak nedostávají pro vyrovnání se s hlukem. Při rozložení kapacit mezi soustředění a zvládání hluku dochází k výraznému poklesu výkonu, nejúčinnějšími strategiemi jsou tedy ty, které vedou k úplnému
29
potlačení, či přehlušení podnětu (nepříjemný zvuk přehluším mnou zvoleným zvukem, který jsem si vybral, je mi příjemný). Zajímavou strategii používá Katka, když se musí vyrovnat s hlukem dětí ve svém zaměstnání během přestávky. Vypověděla, že během této doby se nemůže dělat, práci, která vyžaduje její soustředění a proto si nechává na přestávku činnosti, u kterých hluk neruší - oběhne s agendou, nasvačí se, popovídá si se školníkem. Tomáš, když ví, že si jeho kolegové z práce uspořádali turnaj ve stolním hokeji, jde rovnou domů, protože ví, že už nebude moct pracovat dostatečně efektivně a nepříjemné situaci se tak vyhne, pokud v práci být musí, nasadí si sluchátka s hudbou, která mu vyhovuje, což sice není ideální řešení, leč je alespoň nějakým způsobem funkční. Lucie se od hluku snaží izolovat, Karel rušivé elementy přehluší rádiem a dělá tak v podstatě to samé, co Tomáš se sluchátky. 5.4.2 Narušení spánku K narušení spánku dochází i přesto, že lidé v hlučném prostředí žijí desítky let. Vypověděli to v podstatě všichni, kromě Martiny, která jak se zdá je imunní vůči jakýmkoli zvuků. Proč tomu tak je a proč kupříkladu Michal pobyt v hlučném prostředí zvládá hůře, není tato studie schopna odpovědět. Faktory ovlivňující narušení spánku To jestli se člověk probudí ze spánku záleží především faktorech: aktuální rozpoložení, noční hodina, zvyk (změna hlukové situace). Aktuálním rozpoložením vysvětluji fakt, že u některých respondentů se probuzení vyskytne čas od času, nepravidelně, přičemž se nezměnil jiný faktor. Může se jednat o únavu, stres a podobně. Noční hodina - pokud respondenti vypověděli, že je něco vytrhlo ze spánku, bylo to většinou už nad ránem, kdy je spánek mělčí. Může to rovněž souviset s aktuálním rozpoložením, nad ránem už je člověk odpočatý. Člověka unaveného a odrovnaného celodenní prací (nebo jak podotkla Zuzana i jinak) je mnohem těžší vzbudit dřív než si odpočine. Zvyk, nebo změna hlukové situace - souvisí s primárním hodnocením, pokud je zvukový podnět známý, nevybočuje nijak z toho, na co je člověk zvyklý, pak za normálních okolností jej nevzbudí. Rychlost zvyknutí si na nové zvuky může být různá - od několika dní (má pod barákem hlavní výpadovku na Brno, která hučí pořád. Tak první noc ti to vadí, druhou noc taky a třetí už je ti to jedno - Tomáš), po několik let (Vadí ti ty hluky tak, že by tě budili ze spánku? No, zpočátku jo, ale teď už ne, teď už pokud to není nějak extrémní hluk tak mě to neprobudí. Říkáš zpočátku, jak dlouho to tak bylo? No tak čtyři, pět let. - Karel), záleží na tom jak moc rušivý zvuk je. Příklady zvuků a reakce na ně vlaky - ani po desítkách let soužití s nimi je obyvatelé stále nejsou schopni odfiltrovat natolik, aby jim spánek nenarušovali. Avšak je třeba dodat, že většinu respondentů většinou nevzbudí vlak, ale něco jiného zpěv ptáků - roli hraje zvyk a pak relativní hlasitost. Zatímco přes den jsou přehlušeni jinými ruchy, nad ránem bývají často jediným zvukem linoucím se prostředím štěkot psa - stejný případ jako zpěv ptáků 30
výstražná signalizace - jedna z hlavních příčin probuzení, důvodem je nejspíš opět relativně vysoká hlasitost v tichu rána jakýkoli nezvyklý zvuk - cizí podněty, pokud člověk spí někde jinde: tramvaje, křik z venku, nezvyklé ruchy, Nutno podotknout, že nikdo neřekl, že by ho hluk vzbudil při zavřeném oknu, když jsem se ptal, proč si ho nezavřou předem když víc, že je to vzbudí, dostalo se mi pragmatické odpovědi, že okno je otevřeno většinou v létě musí být otevřené kvůli horku. Nicméně Lucie vypověděla, že pokud to jde, okno si večer zavírá právě proto, aby ji hluk nevzbudil, Katka okno zavírá v okamžiku, kdy se vzbudí a poté spí dál. 5.4.3 Rušení, obtěžování Do kategorie rušení, obtěžování patří takové reakce, které by se dali popsat jako nepříjemné pocity spojené s vnímáním zvuku. Lidé, kteří takto reagují na hluk nemusí nutně být v situaci, která by vyžadovala jejich soustředění, stačí aby se vyskytovali v situaci, kterou hluk svým působením narušuje. Může se jednat o rozhovor, sledování televize, odpočinek, či jakákoli další běžná činnost, kterou zvuk narušuje svoji charakteristikou, nebo hlasitostí. Respondenti tyto zvuky nejčastěji označovali jednoduše jako nepříjemné, vadí jim, otravují je, většinovou však proti nim nijak aktivně nezasahovali. Pro lepší zvládání pomáhá osobní vztah k podnětu, zvyk, aktuální nálada, pravidelnost hluku. Roli hraje také možnost zdroj nějakým způsobem ovlivnit. Neplatí ovšem, že pokud lze zdroj hluku ovlivnit, že se tak skutečně stane. Mezi používané strategie patří plánování (pokud mohu a vím, že se někde bude vyskytovat hluk, který je mi nepříjemný, vyhnu se mu) a přehlušení (nepříjemný zdroj hluku přehluším jiným, mě příjemným). Z hluků, které respondenti jmenovali a vyvolávají tento typ reakce to namátkou jsou vlaky, nákladní vozy, různé zvuky venkova jako je sekání trávy, štěkot psů, řezání, hlasitá nevhodná hudba, Martina jmenovala různé lidské projevy nevychovanosti jako smrkání. Společným vlastností těchto zvuků je vysoká míra subjektivity při jejich vnímání. Někoho obtěžují, jiného nechávají zcela v klidu. 5.4.4 Fyzická nepohoda Do kategorie fyzická nepohoda patří reakce těla na zvuk. Pokud hluk dosáhne určité charakteristiky (kombinace hlasitosti a frekvence) vyvolává přímo bolestivé reakce sluchového orgánu. Druhou možností jsou zvuky, které sice nepůsobí bolestivou reakci přímo, ale vyvolávají následné bolesti hlavy či nevolnost. Na zvuky takové charakteristiky si podle mého názoru zvyknout nelze. Primární snahou lidí, kteří jsou těmto zvukům vystaveni je nebýt jim vůbec vystaven. Snaží se hluku vyhnout, izolovat se od něj, či jej potlačit. Zajímavou reakci předvedla Zuzana, když řekla, že z hlasité hudby ji bolí hlava, je k těmto reakcím náchylná a stejně jde na diskotéku, kde ví, že bude hlava bolet. Díky tomu, že o své reakci ví, je však schopná plánovat a vzít si prášek.
31
5.4.5 Zhoršení nálady Kategorie zhoršení nálady je velmi blízká kategorii rušení, obtěžování, ale jedná spíše o vygradování vlivů z této kategorie. Může taktéž fungovat v koexistenci s dalšími kategoriemi reakcí, které pokud budou dost silné můžou vést ke zhoršení nálady, ale navíc fungovat stejně jako samostatně. Například pokud mě bude hluk rušit soustředění dost dlouho, povede to dříve nebo později ke zhoršení nálady, ale narušené soustředění budu mít stále. V odpovědích respondentů se příliš neobjevovali výpovědi, že je přímo výskyt některého hluku naštve, ale hluky mají tendenci špatnou náladu ještě zhoršovat, působí jako katalyzátor pro další zhoršení nálady. Výpovědi se pak byly například: jsem podrážděnejší, jsem víc naprděná, sere mě to, je to spouštěč naštvání, reaguju podrážděněji, štvalo mě to. Pokud už se objevila přímo reakce na naštvání, byla to reakce na probuzení a nemohoucnost znovu usnout, která vedla přímo ke zhoršení nálady. ("když mě to vzbudí a pak třeba nemůžu usnout, tak mě to naštve" - Katka)
5.5 Použitá strategie Použití některé ze strategií je posledním krokem v procesu reakce na zvukový podnět. To jakou strategii člověk využije závisí na tom, jak moc mu hluk vadí (ovlivňuje jeho prožívání) a jaké má vlastnosti (ty popsané v kategorii hodnocení).
5.5.1 Resignace Tyto strategie spočívají v ignorování zvukových podnětů na vědomé úrovni. Jedná se o rezignaci na jakékoli akce vedoucí k potlačení nebo odstranění hluku. Jejich použití je charakteristické pro hluky, které není možné ovládat a pro hluky, které neruší natolik, aby stálo za to se zabývat získáním kontroly nad nimi. Velkou roli hraje zvyk, čím méně jsem na podnět zvyklý tím spíše budu reagovat. Ve výpovědích respondentů se tyto strategie objevovaly například takto: "nedělám nic, co bych s tím taky mohl dělat", "nemá cenu nic dělat", "nedělám nic, protože nevidím možnost co prosti tomu dělat", "nebudu lítat po dědině, nestojí to zato", "nemám jak postupovat" 5.5.2 Tolerance Tyto strategie spočívají v tolerování hluku na základě vztahu ke zdroji. Hluk sice vnímám, ale nevadí mi, protože jsem k němu zaujal kladný postoj. Klíčovým hodnotícím kritériem je tedy vztah ke zdroji zvukového podnětu. Velmi pomáhá, pokud je zdroj hluku subjektivně užitečný. Jejich použití je charakteristické jak pro hluky kontrolovatelné, tak nekontrolovatelné. Jelikož si zdůvodním proč mi zvuk nevadí, tak nepotřebuji vyvíjet žádnou další aktivitu. Typické je zdůvodnění ve smyslu "patří to k životu". Ve výpovědích respondentů se tyto strategie objevovaly dále například takto: 32
"prostě to přežiju", "překousnu to", "slyším, že jede, ale nevadí mě to", "musí to tak být, patří to k tomu", "hluky, co sám způsobuju mi nevadí" 5.5.3 Potlačení Tyto strategie spočívají v omezení vnímání rušivého zvukového podnětu. Týkají se především hluků, nad kterými nelze získat kontrolu. Protože nemohu ovlivnit samotný zvuk, snažím se působit na prostředí a změnit ho natolik, aby mi hluk přestal vadit, případně změním své chování tak, aby mi zvuk nevadil. Ve výpovědích respondentů se tyto strategie objevovaly například takto: "zavřu dveře/okno", "jedu domů", "nasadím si sluchátka pouštím si vlastní hudbu", "schovám se", "nejdu k reproduktoru", "chtěl jsem pořídit ventilátor", "zacpu si uši", "zesílím televizi" 5.5.4 Kontrola Tyto strategie spočívají v získání kontroly nad situací a její ovlivnění do takové podoby, která bude vyhovující. Jde tedy přímo po zdroji hluku a snažím se ho eliminovat, případně redukovat na takovou úroveň, kdy mi nevadí. Týká se samozřejmě pouze situací, kdy lze zdroj hluku kontrolovat a nevýhoda spočívá v riziku špatného odhadnutí situace: v momentě, kdy se zdroj hluku nepodaří ovládnout mám potíž. Tyto strategie byly zastoupeny mnohem méně, než ostatní, což je nejspíš způsobeno tím, že v daném prostředí se mnoho zvuků, které by šli přímo kontrolovat nenachází. Ve výpovědích respondentů se tyto strategie objevovaly například takto: "požádám je aby to ztlumili", "působení na oficiální místa", "podepsal jsem petici", "pošlu je pryč" 5.5.5 Plánování Tyto strategie spočívají v naplánování svojí činnosti a aktivit tak, aby vůbec nedošlo k vystavení hluku. Na první pohled se mohou zdát podobné s kategorií potlačení, nicméně zatímco potlačení je spíše aktivní přístup ke změně situace, pak plánování se cíleně hluku vyhýbá. Hluky, na které se tyto strategie nejčastěji aplikují, jsou nekontrolovatelné (proto se jim snažím vyhnout), pravidelné (jinak nelze plánovat jakoukoli činnost), nebo alespoň musím vědět, kde a jak se dopředu vyskytnou. Ve výpovědích respondentů se tyto strategie objevovaly například takto: "pokud můžu, tak se tomu vyhnu", "když jdou hrát, jdu rovnou domů", "jdu pryč, uhnu tomu" 5.5.6 Shrnutí V následující tabulce č. 6 jsem shrnul všechny výskyty jednotlivých případů daných strategií, které se v rozhovorech objevily. tabulka 6: konkrétní výskyty strategií Kategorie strategií Resignace
Konkrétní případy Nedělám nic protože: nemá cenu něco dělat; nedá se nic dělat; co bych s tím mohl dělat; nevidím možnost něco dělat; nebudu se rozčilovat věcma, který nemůžu ovlivnit; nebudu lítat po dědině; už nezesiluju, nemá to cenu; nemám jak postupovat; dopravu nezastavím; nedá se nic dělat; naučila jsem se s tím žít; 33
Tolerance
Potlačení
Kontrola
Plánování
už mě to nevzrušuje; nedělám nic; nebudu se pokaždý rozčilovat; nebudu někomu nadávat; otočím se na druhou stranu a spím dál; nemá smysl něco dělat; nemá to význam; je tou součást života tady; nevadí mi to, patří to k tomu; nezaskočí mě to; přežiju to z úcty; mám motorky rád, nevadí mi; musí se sekat; zvykla jsem si, nevnímám to; konstatuju si to a dál mě to nevzrušuje; náklaďák mi nevadí, je užitečný; vedlo to ke zlepšení; člověk si zvykne; dobrá hudba mi nevadí; prostě to přežiju; je mi to jedno, neprožívám to; slyším ,že jede, ale nevadí mě to; patří to k životu; řeknu si, že to píská a to je všechno; zavřu okno; preventivně zavřu dveře; zesílím televizi; až mě to začne rušit, hodně si to zhlasím; snažím se zneškodnit, abych líp spala; nejdu k reproduktoru; zacpu si uši; dopředu si zacpávám uši; zakročili jsme proti kácení stromů; zavřu okno předem; nasadím si sluchátka a pustím si vlastní hudbu; zavřu se do pokoje; chtěl jsem pořídit ventilátor; vyměnili jsme okna; přemýšlím jak odhlučnit okna; jdu pryč; nachystám si ruce; jdu domů; přizpůsobím se; jdu jinam; pustím si rádio, abych přehlušil drobný zvuky nenechám je štěkat; řeknu mu, ať si to dá na sluchátka; požádám je, aby to ztlumili; podepsal jsem petici; volám, ať to spraví; zjišťoval jsem, jestli to jde nastavit; protestovali jsme; odehnala jsem ptáka; okřiknu je, pošlu je pryč; okřikla jsem je; dělám jiné věci pokud můžu, tak se tomu vyhnu; když jdou hrát, jdu rovnou domů; jdu pryč, uhnu tomu; pokud tam nemusím být, tak tam nejdu; snažím se tam nespat; nedělala bych nic na ulici; když vím, že jede dlouhej, zavřu okno; zavřu okno předem, aby mě to nevzbudilo;
5.6 Shrnutí Vztah jednotlivých kategorií a proces reakce na zvukový podnět od jeho hodnocení až po použitou strategii zvládání znázorňuje diagram na obrázku 3. Na začátku procesu je zvuk, ten je podroben primárnímu zhodnocení, kdy se rozhodne o tom, jestli jej člověk vědomě zaznamená. Pokud ne, nenásleduje žádná reakce. Pokud je zvukový podnět zaznamenán, podrobí se sekundárnímu hodnocení. Sekundární hodnocení funguje v kooperaci s kategoriemi v primárním hodnocení a výsledkem je zhodnocení, jestli mi zvuk vadí nebo nevadí. Pokud nevadí, nenásleduje žádná reakce. Jediný rozdíl oproti vyloučení již v primárním hodnocení je ten, že se musely vynaložit duševní kapacity k hodnocení. Pokud hluk vadí jeho vliv se dá rozdělit do několika podkategorií. V závislosti na tom, jak hluk ovlivňuje prožívání a za ovlivnění hodnocení zvuku je zvolena strategie pro zvládnutí hluku. Následuje opět zhodnocení hluku v dimenzi vadí - nevadí. Pokud nevadí, nenásleduje žádná reakce a proces je ukončen. Pokud hluk nadále vadí, opakuje se cyklus s vlivem na prožívání a aplikování strategie zvládání.
34
obr. 3: shrnující diagram znázorňující proces reakce na zvukový podnět od hodnocení až po zvolenou strategii 35
6. Diskuze Práce hledala odpověď na otázku "Jak lidé žijící v dlouhodobě hlučném prostředí reagují na hluk?". Dokázala ji najít? Osobně se domnívám, že ano. Bylo nalezeno a popsáno mnoho kategorií, které popisují jak probíhá proces reakce na zvukový podnět, jak se tyto kategorie navzájem ovlivňují a jak spolu souvisí. Výsledek se nachází někde mezi konceptem rozmrzelosti a teorií o copingu. Například mnou vytvořené kategorie hodnocení zvukového podnětu jsou velmi podobné těm, které jsem uváděl v teoretické části. Rozdíl mezi nimi vidím především v tom, že teorie rozmrzelosti počítají s tím, že zvuk je zaznamenán. Dle mého názoru to vůbec není automatické, jak se ukázalo, lidé si na vědomé úrovni spoustu zvuků vůbec neuvědomují a rozmrzelost u nich tak nevzniká. Co se týká mnou vytvořených kategorií strategií zvládání domnívám se, že jejich koncept, výběr a účinnost jsou v souladu s dosavadními teoriemi. Nicméně jsem nebyl schopen podchytit vliv osobnosti člověka na prožívání, výběr strategie a její následnou účinnost. Nepodařilo se mi v koncepci zachytit a vysvětlit, proč Michal subjektivně snáší hluk hůř než Jitka. Vůbec jsem například nepočítal s rozdílnou citlivostí a snášenlivostí každého respondenta. Zjištění těchto souvislostí by mělo být předmětem dalších výzkumů. Jedním z možných výstupů práce může být podnět k zamyšlení každého jednotlivce, který v hlučném prostředí žije, porovnání toho, jak on sám reaguje na hluk a výsledky této práce mu mohou poskytnout odpovědi, proč některé věci dělá tak jak je dělá, proč jsou některé postupy účinnější než jiné a přizpůsobit tak své akce k lepšímu zvládání hluku. Domnívám se, že výsledky jsou použitelné obecně, nejenom pro obyvatele hlučného prostředí, nicméně abychom si mohli být jisti závěry, je třeba bádat i v jiných výzkumných vzorcích, jednak mezi lidmi, kteří žijí v klidném prostředí a jednak mezi těmi, kteří zažili obojí. Právě výzkum mezi lidmi, kteří se přestěhovali z hlučného do tichého prostředí a naopak by mohl poskytnout odpověď na otázku zda dlouhodobý pobyt zlepšuje schopnosti lidí se s hlukem vyrovnat.
36
Závěr V práci se podařilo identifikovat řadu specifických kategorií, které souvisí s reakcemi obyvatel na hluk. Za nejdůležitější nové poznatky považuji právě zmapování procesu reakce na zvukový podnět a zmapování konkrétní strategií zvládání hluku. Stávající práce ohledně rozmrzelosti z hluku se věnovali pouze tomu, jak rozmrzelost vzniká a jak ji které faktory ovlivňují, nezabývali se však tím, jaké strategie lidé používají aby se s rozmrzelostí vyrovnali a nedávali tyto kategorie do souvislostí. V případě copingu s hlukem jde o neprobádanou oblast a domnívám se, že v tomto je moje práce nejpřínosnější, jednak zmapováním těchto strategií a jednak jejich uvedení do vztahů s příčinami vzniku rozmrzelosti. Konkrétněji bych vyzdvihl fakt, že lidé se sice přizpůsobili hlučnému prostředí, ale jen do té míry, že si zvykli na to svoje konkrétní jedno prostředí. V okamžiku změny v prostředí jsou na tom stejně jako ostatní lidé. tento závěr však nelze nijak doložit, protože ve výzkumu chyběli právě tito jiní lidé. Pro další výzkum bych tak navrhl prozkoumat reakce lidí, kteří žijí v klidném prostředí, jak reagují na zvýšení hladiny hluku. Druhým návrhem je více prozkoumat lidi, kteří dlouhodobě prošli oběma prostředími. jak přesunu z hlučného prostředí do tichého, tak obráceně, z velmi tichého prostředí do hlučného. osobně by mě zajímalo, za s lidé, kteří dlouhodobě žili v tichém prostředí budou přizpůsobovat hůře. Třetím návrhem pro další bádání by bylo opakované provedení stejného výzkumu. Důvodem jsou reakce na nákladní vozy. Zda to, že jsou momentálně nejhůře hodnoceným zdrojem hluku souvisí s ím, že s vlaky lidé žijí mnohem déle a po dalších letech soužití s nákladními vozy by se lidé přizpůsobili i jim stejně jako se přizpůsobili vlakům.
37
Literatura Austenfeld, J. L., Stanton, A. L. (2004). Coping Through Emotional Approach: A New Look at Emotion, Coping, and Health-Related Outcomes. Journal of personality, 72, 1335-1363. Staženo v únoru 2010 z databáze EBSCO Boubezari, M. (2004). Why is comfort perceptible only when it misses?. Příspěvek prezentovaný na konferenci Acústica 2004, Guimarães. Staženo v prosinci 2009 z www.ia.csic.es/sea/guimaraes04/id171.pdf DeLoache, J. S. (1976). Rate of Habituation and Visual Memory in Infants. Child Development, 47, 145-154. Staženo v únoru 2010 z databáze JSTOR Folkman, S. (1982). An Approach to the Measurement of Coping. Journal of Occupational Behavior, 3, 95-117. Staženo v únoru 2010 z databáze JSTOR García, A. (Ed.). (2001). Environmental Urban Noise. Southampton: WIT Press Kroesen, M., Molin, E. J. E., van Wee, B. (2008). Testing a theory of aircraft noise annoyance: A structural equation analysis. Journal of Acoustical Societyof America, 123, 4250-4260. Staženo v únoru 2010 z databáze EBSCO Lazarus, R. (1966). Psychological Stress and the Coping Process. New York: McGraw-Hill Book Company Lazarus, R., Folman, S. (1984). Stress appraisal, and coping. New York: Springer Publishing Company Leventhall, G., Pelmear, P., Benton, S. (2003). A Review of Published Research on Low Frequency Noise and its Effects. London: Defra Publications. dostupné z http://www.defra.gov.uk/environment/quality/noise/research/lowfrequency/documents/lowfreqnoi se.pdf Leventhall, Benton, S., Robertson, D. (2008). Coping strategies for low frequency noise. Journal of Low Frequency Noise,Vibration & Active Control, 27, 35-52. Dostupné na http://www.confweb.org/coping/Papers/Coping%20JLFNV.pdf Limit hluku pro zastavěnou oblast s domy, byty. (nedatováno). MUDr. Zbyněk Mlčoch. Staženo v lednu 2010 z http://www.zbynekmlcoch.cz/info/pravo/limit_hluku_pro_zastavenou_oblast_s_domy_byty.html Maschke, C., Niemann, H. (2007). Health effects of annoyance induced by neighbour noise. Noise Control Engineering Journal, 55, 348-356. Staženo v lednu 2010 z databáze Scopus Mi-Sook, K., Duda, J. L. (2003). The Coping Process: Cognitive Appraisals of Stress, Coping Strategies, and Coping Effectivness. The Sport Psychologist, 17, 406-425. Staženo v únoru 2010 z databáze EBSCO
38
Mikulincer, M. (1989). Coping and learned helplessness: effects of coping strategies on performance following unsolvable problems. European Journal of Personality, 3, 181-194. Staženo v únoru 2010 z databáze EBSCO Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada. Mosher, C. E., Prelow, H. M. (2007). Active and Avoidant Coping and Coping Efficacy as Mediators of the Relation of Maternal Involvement to Depressive Symptoms among Urban Adolescents. Publikováno online, staženo v únoru 2010 z http://www.springerlink.com/content/52x378100747vxj3/fulltext.pdf Parker, J. D. A., Endler, N. (1992). Coping with coping assesment: a critical review. European Journal of Personality, 6, 321-344. Staženo v únoru 2010 z databáze EBSCO Pearlin, L. I., Schooler, C. (1978). The Structure of Coping. Journal of Health and Social Behavior, 19, 2-21. Staženo v únoru 2010 z databáze JSTOR Sailer, U., Hassenzahl, M. (2000). Assessing noise annoyance: an improvement-oriented approach. Egonomic, 43, 1920-1938. Staženo v lednu 2010 z databáze EBSCO Seiffge-Krenke, I., Klessinger, N. (2000). Long-Term Effects of Avoidant Coping on Adolescents’ Depressive Symptoms. Journal of Youth and Adolescence, 29, 617-630. Staženo v únoru 2010 z databáze SpringerLink Sideridis, G. D. (2006). Coping is not an 'either' 'or ': the interaction of coping strategies in regulating affect, arousal and performance. Stress and Health, 22, 315-327. Staženo v březnu 2010 z databáze EBSCO Síla, hladina hluku v decibelech - letadlo, restaurace, ulice, křižovatka, les, hovor. (nedatováno). MUDr. Zbynek Mlčoch. Staženo v lednu 2010 z http://www.zbynekmlcoch.cz/info/technika/sila_hladina_hluku_v_decibelech_letadlo_restaurace_ul ice_krizovatka_les_hovor.html Strauss, A., Corbin, J. (199). Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert. Řiháček, T. (2009). Zvukové prostředí města a jeho vliv na prožívání. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity
39
Přílohy příloha 1: přepisy rozhovorů na přiloženém datovém disku
40
