SRW po Ringu. Martin Nejedlý

Hlasatel Občasník Společnosti Richarda Wagnera v Praze

Třinácté číslo

Říjen 2005

Vážení členové SRW , zdravím Vás po prázdninách, které mnozí z Vás mimo dovolených využili i k návštěvě zajímavých divadelních představení v rámci hudebních festivalů u nás i v zahraničí. V Litomyšli se hrál koncertně Tannhäuser, v Šárce proběhlo představení Prodané nevěsty, někdo z nás byl ve Veroně, díky dobrým vztahům s FOK se ze dne na den podařilo dostat několik našich členů i do Bayreuthu. V nedávné době proběhl zájezd do Innsbrucku na Mistry pěvce, podařilo se navázat den poté Bludným Holanďanem v Regensburgu, přestože se jednalo o uzavřené představení… Pro další měsíce se našemu spolku naskýtá poměrně široká možnost besed s umělci, spjatými s dílem R. Wagnera. Sejít se s námi jsou ochotni p. Dvořáková, p. Kniplová, p. Beňačková, p. Štross a opětovně p. Švorc a p. Zikmundová. Bohužel nám v současné době chybí prostor, který by byl této akci důstojný a kde bychom v průběhu besedy byli schopni přehrát pár ukázek z odkazu těchto mimořádných pěvců. Vyzývám proto opětovně všechny členy SRW, pokud by věděli o nějakém vhodném místě pro cca 20 – 25 lidí, aby mne o tom informovali.

Na jaře příštího roku (10. – 11.6.) bychom chtěli uspořádat dosud největší zájezd v nedlouhých dějinách SRW - a sice do durynského Erfurtu na Parsifala, s návštěvou Výmaru a hradu Wartburg a následující den fakultativně s Tristanem v Lipsku nebo Valkýrou v Drážďanech. Přesnější propozice jsou uvedeny uvnitř listu, z důvodu organizační náročnosti upozorňuji, že závazné přihlášky spolu se zálohou budou vybírány již v závěru roku 2005. Na konec bych Vás chtěl informovat, že v pololetním vydání publikace Richard Wagner Verband International, která je distribuována do cca 150 zemí světa, byl uveřejněn náš článek o provedení Ringu v pražském ND. Alespoň touto formou se naše Společnost prezentovala na mezinárodním fóru wagnerovských spolků. A následně v obrazové publikaci „Kronika prvního uvedení Ringu v ND“ je rovněž prezentován článek našeho spolku. Podstatné jsou zde ovšem samozřejmě fotografie, stati a recenze, dokumentující tuto mimořádnou historickou událost.

Luděk Patrák

SRW získala darem rozsáhlý archiv materiálů s wagnerovskou tematikou Podrobnosti na straně 2

SRW po Ringu Martin Nejedlý Pražská Společnost Richarda Wagnera si tento rok rozhodně nemůže stěžovat! Po pražském Ringu zažila SRW několik zajímavých událostí. V červnu nám napsal pan Eric Adler z Londýna (na základě letáku rozdávaného v ND). Ve svém dopise nám nabídl svou sbírku wagnerovských materiálů. Byl dokonce ochoten ji na své vlastní náklady zaslat do Prahy. Jeho nabídka nás velice potěšila a vzhledem k tomu, že jako druhou možnost Eric navrhoval předání archivu v Bayreuthu u příležitosti některého představení, rozhodli jsme se pro tuto variantu a vydali se do festivalového městečka. Eric na nás čekal v lobby hotelu Arvena Kongress. Poznali jsme ho hned, protože jiné tričko s pražským Ringem se v okolí nevyskytovalo. Po příjemném pohovoru jak jinak než o naší společnosti a Ericově oblibě Wagnera (mimochodem, do Bayreuthu jezdí každoročně, a to hned na několik představení) následovalo převzetí archivu. Jedná se předebším o fotografie z představení a snímky umělců a dále o reprodukce nebo fotografie Wagnera či osob nebo předmětů, které s ním nějak souvisejí. Archiv je přehledně členěn podle jednotlivých hudebních dramat a jednání, dvě složky jsou potom věnovány právě Wagnerovi, Bayreuthu, kulturním osobnostem apod. Na posledním kulatém stole měli přítomní kolegové možnost si prohlédnout vzorek - Tristana a Isoldu. Ostatní složky budou postupně k dispozici k nahlédnutí na Eric Adler a Martin Nejedlý v Bayreuthu příštích kulatých stolech, plánuje se i vypálení některých materiálů na CD. Tento dar je pro nás velmi cenný a chtěli bychom touto cestou Ericovi velice poděkovat za jeho velkorysý příspěvek pro naši společnost. Věříme, že jestli se v historicky dohledné době uskuteční inscenace některé Wagnerovy opery, opět do Prahy přijede a my budeme mít možnost se s ním setkat v širším kruhu, třeba v rámci kulatého stolu. Rovněž v červnu nás kontaktoval jiný wagnerián (který si nepřeje být jmenován), tentokrát ze Švýcarska a věnoval nám pro potřeby společnosti Boulezův Ring na VHS. Jedná se jistě o zajímavou nahrávku, kterou však možná ne všichni členové SRW měli příležitost shlédnout. Takže všichni zájemci o zapůjčení mohou kontaktovat autora tohoto článku nebo svou žádost napsat na diskusní fórum na naší stránce www.richardwagner.cz. Stránka skvěle funguje a přes prázdniny se na ní rozvinula zajímavá diskuse. Výčet ukončeme výraznou událostí, která nepopiratelně přispěla ke zviditelnění pražské SRW. Jedná se o otištění reflexe pražkého Ringu od předsedy SRW Ing. Luďka Patráka (viz. minulý Hlasatel) v publikaci Národního divadla o inscenaci Prstenu v Praze. Článek byl zařazen do sekce úvodníků, což jen podtrhuje jeho prestiž. Samotná publikace je výpravná a vzhledem k tomu, že další Ring v ND asi hnedtak neuvidíme, rozhodně stojí za investici. Martin Nejedlý [email protected]

2

Zájezd Společnosti Richarda Wagnera v Praze na jaře 2006 Jak bylo již v minulosti členům SRW oznámeno, měl by se uskutečnit na začátku června 2006 dosud největší zájezd v nedlouhých dějinách Společnosti. Přestože od tohoto termínu nás v současnosti dělí ještě cca 9 měsíců, takto rozsáhlou akci je nutno pečlivě připravit , zajistit všechny náležitosti, vstupenky, noclehy, auta s řidiči apod., proto je nutno už v tuto chvíli vyžadovat přihlášky členů, příp. jejich známých či rodinných příslušníků. Program, podobající se poněkud akci „kulový blesk“, je následující: 1. den, sobota 10.6. 2006 - společné pro všechny účastníky: - Odjezd z Prahy pro skupiny 1-5- auty členů SRW cca v 8 – 9 hodin - Prohlídka města Wiemar - Ubytování v Erfurtu nebo okolí (mimo skup. č. 5) - Návštěva představení opery Parsifal v Erfurtu - Skupina 1 – 4 nocleh - Skupina 5 – po představení návrat do Prahy v nočních hodinách 2. den, neděle 11.6. 2006 – společné pro skupiny 1 – 3, částečně 4: - Návštěva města Eisenach - Prohlídka hradu Wartburg - Skupina č. 1: přesun do Lipska, návštěva opery Tristan a Isolda - Skupina č. 2: přesun do Lipska, návštěva zápasu MS v kopané - Skupina č. 3: přesun do Drážďan, návštěva opery Valkýra - Skupina č. 4: návrat do Prahy v odpoledních hodinách - Návrat skupin 1 – 3 do Prahy cca mezi 23 – 1 hod. Toto je hrubý nástin celé akce, naplnění jednotlivých účastnických skupin je vázáno na počet přihlášených členů a samozřejmě též na počet disponibilních automobilů. Zjišťuji předběžný zájem členů SRW, na základě požadavků členů budou případně jednotlivé skupiny upraveny, příp. zrušeny. V závěru roku 2005 budou vyžadovány závazné přihlášky (dle kterých se uskuteční objednávky), spolu se zálohou na vstupenky, příp. též na ubytování a dopravu. Ti členové, kteří se písemně přihlásili již v červnu t.r. při kulatém stole, se prosí, aby svůj zájem o tuto akci potvrdili do 31.10. 2005 (p.p. Dvořák V., Lír, Válek, Švorc, Jadrný, Horažďovský, Horník, Hoffmann, Patrák) Současně vyzývám majitele automobilů, kteří jsou ochotni dát svůj vůz a své řidičské schopnosti k dispozici dalším členům SRW, aby mi toto rovněž sdělili do 31.10. 2005. Upozorňuje se, že další požadavky členů, nad rámec skupin 1 – 5, nebudou akceptovány. Závazné přihlášky jsou přijímány mailem, písemně nebo při kulatých stolech SRW! Zdraví a na divadelní zážitky z Wagnerových oper se těší Patrák L.

3

Prohlášení předsednictva Společnosti Richarda Wagnera v Praze k některým aspektům nastudování opery Tannhäuser v Ženevě Předsednictvo Společnosti Richarda Wagnera se znepokojením sleduje informace v médiích o tom, že v I. jednání nového nastudování Wagnerova Tannhäusera v Ženevě přeběhne scénu muž v masce Minotaura se ztopořeným penisem. Inscenátor Py zdůvodňuje první odhalení mužského přirození ve Wagnerově opeře orgiastickou smyslností scény na Venusbergu a koneckonců i záměrem samotného skladatele vyvolat v této scéně erotickou atmosféru. Premiéra již proběhla a jak svědčí nejen ohlasy v tištěných médiích, ale i na webových adresách, byla tomuto nastudování Tannhäusera věnována výrazně zvýšená pozornost. Předsednictvo zcela jednoznačně prohlašuje, že odhalené mužské přirození není skandální, progresivní, objevné, není to další krok v objevování a aktuálním pojmenovávání Wagnera, není to moderní ani vtipné, není to ani konfliktní umělecký akt, není to vítězství kreativity ani originální tvůrčí počin; je to jen hloupé a ubohé gesto, přiživující se na genialitě Richarda Wagnera. Tannhäuser je, má-li být vystižen jedním slovem, čistota. Jeho vznešenost tkví v tom, že myšlenka a její hudební ztvárnění dokonale vyjadřují čistotu vnitřního sváru čestnosti - s čestností. Láska, vášeň, smyslnost, charaktery, povinnost, přesvědčení, odpor, gesta, upřímnost – najdeme to tady vše a ještě víc a vždy jakoby bez špinavých stínů. Soustředění na čistotu vnitřního boje odehrávajícího se v hlavním hrdinovi poznamenává i ostatní děje a postavy: není tu nepřejících lumpů, zrádců, intrikánů, jen by odváděli pozornost. Skladatel říká: tady je duše Tannhäuserova, uprostřed jeviště pod kuželem světla, holá a vystavená Nebi i Peklu, ale i v každičké pochybnosti čestná. Není důvodu pochybovat, že čistotu a vznešenost viděl Wagner i v nejbouřlivějších představách hudebního popisu scén na Venusbergu. To není peep show nebo Velký bratr bez cenzury. Nejsou to americké filmy všelijakých Jimů Carreyů, Benů Stillerů apod., nad kterými se docela prostě zvedá žaludek. Wagnerova smyslnost není necudná. Jsme přesvědčeni, že prezentace malého – byť důležitého – kousku mužského těla je tady velmi významným a nežádoucím vstupem do smyslu díla, je to krádež Wagnera, popření Wagnera. A naprostá zbytečnost. V Praze dne 4.10.2005 Ivan Cafourek Luděk Patrák Tomáš Vejnar

4

Richard Wagner, Superstar William Berger I v říjnovém vydání Hlasatele vám v překladu Martina Nejedlého přinášíme článek z knihy Williama Bergera «Wagner without Fear », neboli «Wagner beze strachu», s podtitulem «Učíme se milovat, a dokonce si i užívat, nejnáročnějšího génia opery»

Berger, W.: Wagner without Fear, Vinatge Books, 1998, New York

Už když v roce 1883 Wagner zemřel, byl tím nejdiskutovanějším skladatelem na světě. Svůj názor na něj měl úplně každý, a to buď extrémně kladný nebo naopak zásadně negativní. Plus ça change… Každý si z něj mohl vybrat něco. Němečtí nacionalisté v něm spatřovali vyvrcholení kulturního ducha lidu, krystalizaci německých ambicí. Extrémisté si Wagnera nárokovali pro sebe, byl pro ně záštitou árijského odporu proti židovskému spiknutí, americkému materialismu, francouzské dekadenci a katolickému despotismu (přibližně v tomto pořadí). Noviny Bayreuther Blätter, které Wagner založil, se staly po skladatelově smrti na dlouhá desetiletí hlavní hlásnou troubou tohoto smýšlení, pod vedením Hanse von Wolzogena, kterému Hitler později za jeho aktivitu složil poklonu. Skupina vzniklá okolo tohoto plátku byla příliš pravicově extremistická i na standardy Druhé říše, a její přívrženci dokonce měli cizinku Cosimu, s jejími židovskými a americkými hudebníky, za příliš kosmopolitní. Jablko sváru bylo tedy zaseto od samého začátku, avšak bylo by mylné se domnívat, že si na Wagnera dělala kdykoli v historii nárok pouze extremní pravice. K odkazu Wagnerova díla se hlásila také levice, což je rovněž logické. I Wagner býval svého času revolucionář a jeho dílo do této kategorie rozhodně spadalo. Mnoho jeho francouzských přívrženců na něj nahlíželo raději tímto způsobem. Skladatelův neúspěch v Paříži byl z velké části zapříčiněn starou aristokracií (zosobněnou Jockey Clubem), od které se mnoho francouzských Wagneriánů automaticky distancovalo, jak politicky tak kulturně. V Americe začal být Wagner populární nejprve ve velké německé přistěhovalecké komunitě, ale skladatelova popularita se rychle šířila dál. Američané byli schopni k Wagnerovým operám přistupovat s větším odstupem, než jejich evropští kolegové. Jak poznamenal Dr. Joseph Horowitz, „novost“ Wagnerovy hudby si získala tisíce příznivců napříč nejrůznějšími segmenty společnosti. Například skutečně oddanými Wagneriány byly v Americe členky hnutí za ženskou rovnoprávnost. Rovněž v Rusku si Wagnerova hudba získala mnohé přívržence, zejména v řadách levicových intelektuálů. Italové k Wagnerovi přistupovali opatrně, ale s respektem (a to dělají dodnes). Například Verdi byl velmi opatrný ve svých veřejných prohlášeních o skladateli, kterého očividně respektoval, i když nikdy neobdivoval. Povídá se, že když Verdi zemřel, na jeho klavíru se nacházela partitura Parsifala. V Anglii na Wagnera reagovali různě, většinou však nadšeně. Kritikové byli k Wagnerovi od počátku nepřátelští, avšak muzikanti jeho hudbu vzývali způsobem, který vzdoruje zdravému rozumu. Mnoho z nich uvěřilo, že skladatelova hudba byla skutečně „hudbou budoucnosti“ a neměli tu nejmenší trpělivost s těmi, kterým nějaký čas trvalo, než se na nové zvuky naladili. Tato vlna zbožňovatelů, která považovala Wagnerovu hudbu za něco jako křížové tažení, začala být označována za Wagnerianismus (wagneriánství, každý však k označení tohoto jevu používal německý termín), a do ztracena se vytratila kolem přelomu dvacátého století. Fascinace wagneriánů a jejich blahosklonnost k těm, kteří byli méně osvícení, byla jedním z hlavním důvodů, které v té době přispěly k znepřátelení ze strany veřejnosti. Mark Twain na adresu Wagnerianismu tehdy vtipně poznamenal: „Říká se, že Wagnerova hudba je lepší, než jak zní.“ Wagnerianismus tak hrál velkou roli při prohlubování propasti mezi „vysokou" a „nízkou" kulturou, přičemž tento problém v dnešní době sužuje umění víc než kdy jindy. A tak na sebe reakce nenechala dlouho čekat. První desetiletí dvacátého století se nesla ve znamení oprošťování od břemene Viktoriánské éry. To se projevovalo v odívání i zařízení interiérů, takže pro mnohé vyšla díla jako Mistři pěvci norimberští z módy stejně rychle jako cylindry a sametové závěsy.

5

Nietzsche, jeden z prvních rebelů proti „wagnerovské nemoci“, volal po „světle a vzduchu“ (čímž citoval Isoldu). Filozof jako hudbu budoucnosti plnou života doporučoval operu Carmen. Ať už je Nietzschova kvalifikace hudebního kritika jakákoli (což je velmi ošemetné téma), mnoho lidí souhlasilo s jeho voláním po světle a vzduchu. I hudebně vzdělaní lidé zjistili, že si mohou užít Bizetovu Carmen nebo novější díla, jako Debussyho Pelléase a Mélissandu, aniž by se zároveň museli zřeknout Wagnera. A skladatelé si toho povšimli. Vzali s z Wagnera poučení, a skládali po svém. Mahler dirigoval Wagnera, kde mohl (kromě Bayreuthu – jeden židovský dirigent byl víc než dost), ale psal symfonie. Richard Strauss také dirigoval Wagnera, kde se dalo, a jeho reakcí byla Salome a Elektra, dvě z těch nejkratších oper, které byly kdy napsány. Stravinsky převálcoval svět se svým Svěcením jara a po zbytek svého profesionálního života se snažil psát jinak, než Wagner. Krátkost nebyla jedinou reakcí. Lidé začali považovat Wagnerovu hudbu za těžkou, a to ve všech významech tohoto slova. A toto označení zůstává do jisté míry populární dodnes. Ať se slovo „wagnerovský“ použije v jakémkoli kontextu, vyvolá asociace jako těžkopádný, zdlouhavý a neobratný. Strauss opět zareagoval se svou „komorní operou“ Ariadne auf Naxos, která k provedení potřebuje pouze šestatřicetičlenný orchestr (Ariadne cituje Rheingold, když si dobírá jednu úmornou a nemotornou postavu příběhu). Lidé si Wagnerovu hudbu stále cenili, ale bylo zřejmé, že v budoucnosti Wagner nebude napodobován přímo. Skladatelé rádi používali a používají efekty a nové postupy z Wagnerových partitur, ale nikdo z nich, pokud mají všech pět pohromadě, se nepokusil složit vlastní Ring nebo Parsifala. A nikdo si dále nelámal hlavu s rozdílem mezi operou a hudebním dramatem. Nastupující generace se Wagnerovým záměrům vzdálila ještě víc. Arnold Schenberg a jeho žáci Anton Webern a Alban Berg začali skládat atonálně ve dvanáctitónové soustavě. Mnoho hudebních vědců spatřuje začátek tohoto postupu v Tristanovi a Parsifalovi, což mluví samo za sebe. Duch modernismu se však od Wagnera lišil – kromě jednoho důležitého bodu. Propast mezi „hudebními znalci“ a „normálními lidmi“ se prohloubila víc, než předtím. Najednou se tak „vážná“ hudba skutečně octla mimo chápání většiny lidí, a tak se pro mnohé stal Wagner relativně stravitelným a konzervativním. Mezitím se však v Bayreuthu odehrávaly podivné věci. Cosima předala festival svému synu Siegfriedovi, který zaznamenával umírněný úspěch od roku 1906 do své smrti v roce 1930, několik měsíců po úmrtí Cosimy (mezi lety 1914 - 1924 nebyl pořádán žádný festival). Siegfried se oženil s mladou Angličankou jménem Winifred, která od svých devíti let vyrůstala v Německu. Rychle zplodili čtyři děti, což byl na homosexuálního Siegfrieda pěkný výkon. V nejistých poválečných letech, kdy nikdo nevěděl, jestli ještě kdy bude nějaký bayreuthský festival, se Winifred setkala s mladým odpadlíkem jménem Hitler – a ihned se pro něj nadchla. Jejich přátelství nikdy nevyhaslo a s Hitlerem bylo zacházeno jako se členem rodiny. Winifred se řízení festivalu chopila v roce 1930. Počítala s pomocí svého přítele Hitlera a ten se na oplátku po svém jmenování kancléřem v roce 1933 začal o festival intenzivně zajímat. Každý je vám o Hitlerovi schopen říct, že jeho nejoblíbenějším skladatelem byl Wagner. Jenže ve skutečnosti jím byl Anton Bruckner, dětsky upřímný laskavý Rakušan, jehož hudba může někomu vadit maximálně kvůli své délce (mimochodem, Hitlerovým nejoblíbenějším filmem byl King Kong). Führer, jehož titul by mohl klidně být převzat z Lohengrina, měl Wagnera rád, ale sporné je, co z jeho muziky ho skutečně zajímalo (nejradši měl Wagnerovu ranou operu Rienzi, která se ale v Bayreuthu neprovádí). Vztah mezi Winifred a festivalem na jedné straně a Hitlerem a NSDAP na straně druhé je složitý a plný paradoxů. Osobní přátelství Winifred a Hitlera svým způsobem uchránilo festival před přímou kontrolou strany, která byla uvalena na všechna ostatní divadla v Německu. Na Festspielhausu nevlály nacistické prapory, před představeními se nezpívaly stranické písně. V Bayreuthu po určitou dobu dokonce dále umělecky působili židé a politicky nepohodlné osoby. Jeden fakt však zůstává nepopiratelný: Bayreuth byl spojením s třetí říší naprosto diskreditován. Thomas Mann ho z exilu nazval „Hitlerovým dvorním divadlem“. Hitler dělal, co mohl, aby Wagnera přizpůsobil svému světonázoru a skladatele začlenil do svého kulturního boje. Výběr Wagnera nebyl náhodný, bez ohledu na Hitlerovy hudební znalosti – protože základní materiál pro zrod nacistické ikony se nabízel sám. Antisemitismus, podceňování kultur a ras v porovnání s víceméně imaginárními árijci a urputný nacionalismus, to vše tvořilo nedílnou součást Wagnerovy filozofie. Dokonce i Wagnerovo vegetariánství Hitlerovi skvěle konvenovalo. Nezáleželo na tom, že si Wagner ve svých veřejně vyřčených názorech téměř vždy někde na jiném místě protiřečil, nacisté nebyli schopni podobné nuance odhalit. Za vše mluví Hitlerův známý výrok: „kdo chce pochopit národní socialismus, musí nejprve pochopit Wagnera“. Tyto skutečnosti měly v okolním světě dlouhodobé následky. Zaprvé, Wagner začal být obecně permanentně spojován s nacismem. V šedesátých letech tak mohl Albert Balfour, autor zabývající se architekturou, bezostyšně označit stavby Alberta Speera z třetí říše za „wagnerovské“, aniž by si uvědomil, co píše. Protože neexistuje nic vzdálenějšího studené, neoklasicistní, nelidské strnulosti Speerových návrhů budovy Říšského kancléřství v Berlíně či stadionu Nacistické strany v Norimberku než formě vzdorující „nekonečná melodie“ Tristana, abychom uvedli jen jeden očividný příklad. Avšak podobnou asociaci lze vyvrátit jen obtížně. Je pohodlné chápat Wagnera jako estetického fašistu, především kvůli jeho vlastním stěží přijatelným názorům a asociaci jeho jména s Hitlerovským Německem.

6

Nástup Hitlera měl však další, naprosto protichůdný vliv na vnímání Wagnera ve světě, zejména v Americe. Německá intelektuální smetánka a mnoho předních umělců uprchlo kolem roku 1933 z Německa, většinou do Spojených států. Mezi jinými Mann. Schoenberg a Theodor Adorno, kteří s sebou přinesli debatu o Wagnerovi, zatímco Bruno Walter, Otto Klemperer, Lauritz Melchior, Lotte Lehmann a mnozí další přivezli hudbu naživo. Toscanini spílal fašistům a zůstal v Americe. Američtí hudebníci, kteří by jinak pobývali v Evropě, zůstali v USA. Wagnerova hudba lidi v Americe a Británii zasáhla jiným způsobem. Winifred byla po válce vyslýchána spojeneckými jednotkami. Bylo by bývalo skvělé jí zatknout, avšak ona byla schopna doložit, že pomáhala židovským a homosexuálním umělcům, kteří by byli popraveni. To podle okupačních zákonů stačilo, aby byla propuštěna, nicméně jí bylo dáno najevo, aby se stáhla do ústraní a raději mlčela (do ústraní se stáhla, ale mlčet se jí ne vždy zcela dařilo…). Její synové Wieland a Wolfgang pracovali na vzkříšení festivalu, takže v roce 1951 byl otevřen Nový Bayreuth. Inscenace z té doby, zejména od Wielanda, se mezi operními příznivci a divadelními znalci staly legendou. Wieland potřeboval oddělit dílo svého dědečka od ideologie a nástrah Třetí říše, a proto rozebral opery na základní díly, aby je znovu analyzoval, bez jakékoli zátěže z minulosti. Minimalistická jevištní řešení, která se opírala především o osvětlení a dojem vyvolaný v divákovi, byla zbavena nacionalistické určitosti a zobrazovala obecná dramata. Během těchto let Bayreuth nevyslal žádné omluvy, zaznívala z něj jen intenzivní touha zapomenout na minulost a jít dál. Poválečným generacím Němců zapomenout na minulost a jít dál stačilo. Celá válečná generace stejně jako její instituce byly podrobeny pečlivé analýze. Bayreuth se octl v centru vášnivé debaty, která byla vedena dokonce i členy rodiny Wagnerů. Po Wielandově smrti převzal v roce 1966 kontrolu nad festivalem Wolfgang Wagner, který je pro mnohé přímo spjat s Třetí říší. Wagnerovy opery jsou v německých divadlech zkoumány kvůli svému inherentnímu podílu na nacistické tragedii. Takové inscenace se neněmeckému publiku mohou zdát podivné, nicméně Wielandův ideál umění nezávislého na realitě mnoha současným Němcům nestačí. Fenomén Wagner se však už nadále neomezuje jen na malebné bayreuthské uličky či německou akademickou půdu. Ring byl poprvé studiově nahrán pod taktovkou Sira Georga Soltiho a vydáván postupně v letech 1958 až 1966. Nahrávky s Herbertem von Karajanem a Karlem Böhmem následovaly mezi roky 1966 a 1970. Ring Patriece Chéreaua přenášely v roce 1983 televizní stanice. Mezitím vznikaly v Americe, Británii, Francii i v jiných zemích operní společnosti a menší divadla začala experimentovat se všemi Wagnerovými operami způsobem, který by byl pro starší generace nemyslitelný. Do prodeje se dostaly videonahrávky, takže najednou mohou i lidé, kteří žijí daleko od velkých středisek opery, shlédnout tato díla u sebe doma, kdykoli mají chuť. Internet se šíří po celém světě, a Wagner na něm rozhodně nechybí. Wagnerovo umění publiku již nemohou po troškách servírovat ideologové, ať už političtí, literární, hudební či jiní. Je dostupné ihned a komukoli. Diskuse se už neomezuje pouze na zasvěcené odborníky, ale přesunula se tam, kde měla probíhat od prvopočátku – mezi mezinárodní publikum.

Eva Marton jako Brüunhilde Foto z archivu Erica Adlera

7

Bayreuth 2005 – recenze podle ucha Ivan Cafourek Ivan Cafourek napsal na základě rozhlasového vysílání pro Hlasatele recenze na pět oper uvedených v rámci Bayreutského festivalu v roce 2005. Recenzi na premiérového Tristana otiskujeme, další recenze (Lohengrin, Tannhäuser, Bludný Holanďan, Parsifal) naleznete na internetové stránce SRW WWW.RICHARDWAGNER.CZ

TRISTAN UND ISOLDE Bayreuthský festival 2005 provázený přívlastky „bez-ringový“ a „Wagner pro každého“, 94. v pořadí, zahájil v pondělí 25.července Tristanem a Isoldou v nastudování Švýcara Christophera Marthalera a s jednou zajímavou premiérou: japonský dirigent Eiji Oue je prvním umělcem asijského původu na tomto postu. Obsazení: Tristan - Robert Dean Smith König Marke - Kwangchul Youn Isolde - Nina Stemme Kurwenal - Andreas Schmidt Melot - Alexander Marco-Buhrmester Brangäne - Petra Lang. Podle jediné na webu nalezené fotografie se zdá, že tento Tristan dostal co potřebuje: nepřebujelou scénu a kostýmní parafrázi na „obyčejné“ oblečení. Lze se tak soustředit na hudbu a výkony pěvců, takže rozhlasový přenos ani nemusel nutně být ochuzen o nějakou podstatnou vizuální stránku, což je u Wagnera vždycky dobře. I když – tento Tristan, byť puclík, je ještě uvěřitelně mladý a Isolda je pěkná mladá ženská; tedy na rozdíl od ústředních dvojic pomalu důchodového věku, které mají v součtu ke třem metrákům, by tady ani pohled neuškodil. Ani Brangäne tohle nenaruší, Petru Lang jsme poznali mj. jako pohlednou Kundry. Ti tři zpívají obdivuhodně, člověka nemusí ani při live přenosu šimrat v břiše předtucha nějakého kolapsu. Barva hlasu, technika, výraz, všechno na jedničku. Pokud člověk nezná Tristana zpaměti, může jedině občas – ve vyšších polohách – zaváhat v dialozích mezi Isoldou a Brangänou, která je která. Ale jen občas, soprán a mezzo jsou jinak posazené hlasy, Lang byla slyšitelně sytější a dramatičtější. Při „habet acht!“ jsem na okamžik vážně zalitoval, že tam nejsem. Výtka – možná „výtka“ je silné slovo – by tu ale jedna byla. Asi takhle: Oba protagonisty bych rád slyšel jako Tristana a Isoldu za nějakých 5 – 7 let. Ano, byli výborní, však také hlediště hulákalo a dupalo nejmíň tolik jako ND ve chvíli, kdy Maestro Fiore rozmotal oponu. Avšak je to něco za něco. Dnes mají drajv, výdrž olympijského přeborníka – druhé dějství Oue pojal jako smršť a oni nezaváhali – jen té vášně, vroucnosti, bych ještě porcičku přidal. Byl to výborný Tristan, ale ne mimořádný, ne památný. Ne fatální. Smrt, byť z lásky, krouží už v ráhnoví lodi směřující k břehům Cornwallu, je tam ještě dřív než plavčík spustí svoji úvodní píseň. Na Tristanovi je fatální každá nota, zejména předehra ke třetímu dějství obrací posluchačovy oči k nejbližší větvi a (nepřesně, s nadsázkou a zjednodušeně) jde o to, aby se k tomuto pocitu pokud možno přiblížilo i zvládnutí „zbytku“ díla. Proto si myslím, že tihle dva budou za pár let ještě lepší, vyzrálejší. Stejně jako dirigent. Kdo mne zklamal, byl Kurwenal. O toho jsem se bál, nebyl Tristanovi rovnocenným partnerem, tu a tam nejistě nasadil a s dechem byl nadoraz. Ostatní OK, Král Marke zpíval výborně, o orchestru nemá cenu mluvit, je to sice typické KMČ (kdo má čas), ale to podle našich měřítek. V Bayreuthu pořádají na jednotlivé posty konkursy.

**** (4 z 5) __________________________________________________________________________________________

Hlasatel - vydává Společnost Richarda Wagnera výhradně pro svoji potřebu. Vychází zpravidla

4x ročně

pro členy, kteří mají zaplaceny členské příspěvky. Redakce: Jan Rausch, Luděk Patrák, Martin Nejedlý Adresa: Dominínská 115, 154 00 Praha 5 / Tel.: 224972528 (Po-Pá) nebo 602832588 / e-mail: [email protected] __________________________________________________________________________________________