Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav výživy zvířat a pícninářství
Srovnání produkční schopnosti světového sortimentu odrůd jetele lučního Diplomová práce
Vedoucí práce: Doc.Ing. Stanislav Hejduk, Ph.D.
Brno 2012
Vypracoval: Petr Otradovec
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Srovnání produkční schopnosti světového sortimentu odrůd jetele lučního“ vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.
dne
……………………..……………………………………….
podpis diplomanta
….………………….……………………….
PODĚKOVÁNÍ Rád bych poděkoval svému vedoucímu diplomové práce Doc.Ing. Stanislavu Hejdukovi, PhD. za odborné vedení při sestavování této diplomové práce, poskytnutí cenných rad a podkladů a za čas věnovaný konzultacím. Dále bych chtěl poděkovat pracovníkům Výzkumné stanice pícninářské ve Vatíně za pomoc při získání výzkumných dat.
ABSTRAKT Jetel luční patří mezi významné pícniny využívané jako kvalitní a levné objemné krmivo. Zatímco v minulosti byl kladen důraz především na jeho výnos, v současné době se stále více dostává do popředí požadavek na jeho vytrvalost. Vytrvalost jetele lučního je důležitá pro jeho využití k pěstování ve směsích s travami na dočasných nebo trvalých travních porostech, kde zajišťuje symbiotický dusík a výrazně zvyšuje produkci píce. Vzhledem k tomu, že standardní testy odrůd jetele lučního pro registraci trvají jen dva užitkové roky, byl testován výnos a vytrvalost 22 odrůd jetele lučního během čtyř užitkových let. Tyto odrůdy byly vysety v bramborářské výrobní oblasti ve Výzkumné stanici pícninářské ve Vatíně ve směsi s kostřavou luční a bojínkem lučním. Výsevek jetele činil 14 kg/ha, kostřavy 4 kg/ha a bojínku 6 kg/ha. Porost byl každý rok přihnojen pouze fosforem, a to v dávce 30 kg/ha, aby se projevil vliv symbiotického dusíku. Ve třetím užitkovém roce 2009 byl sklízen ve třech sečích v těchto termínech: 1. seč 15.6., 2. seč 4.8. a 3. seč 1.10. Nejvyššího výnosu suché píce ve třetím užitkovém roce s hodnotou 17,1 t/ha dosáhla tetraploidní švýcarská odrůda Astur. Tato odrůda měla ve třetím užitkovém roce nejvyšší výnos čerstvé píce s hodnotou 100,3 t/ha. Následovaly odrůdy Lucrum, Pavo, Milvus, Tedi, Spurt, Start. Naopak nejnižší výnos byl zjištěn u odrůdy Jesper. V první seči byly zjištěny odlišné výsledky oproti celkové roční produkci píce. Nejvyšší produkce zde dosáhly odrůdy Jesper, Tedi, Milvus.
ABSTRACT Red clover is ranked among important forages as it is used as a source of high quality and low price forage. Whereas in past the main emphasis was placed on yields, at present a higher persistence is often more important. Persistence of red clover is important for its breeding in grass mixtures on temporary or permanent grasslands, where it provides symbiotic nitrogen (N) and considerably increases forage production. Considering the fact that standard tests of red clover varieties for registration take only two production years , the yield and persistence od 22 red clover varieties during four production years were tested. These varieties were sown in potato production region in Forage research station in Vatín in mixture with meadow fescue and timothy. Sowing rates were 14 kg/ha (red clover), 4 kg/ha (meadow fescue) and 6 kg/ha (timothy). Every year the stand was fertilized only with 30 kg of phosphorus (P) to show the symbiotic N effect. In the third production year 2009 the stand was harvested in three cuts in following terms: 1st cut 15.6, 2nd cut 4.8. and the 3rd cut 1.10. Tetraploid Swiss variety Astur reached the highest dry matter yield in the third production year - 17,1 t/ha. This variety in the third production year had the highest green forage yield – 100,3 t/ha. This variety was followed by varieties Lucrum, Pavo, Milvus, Tedi, Spurt, Start. On the contrary the lowest forage production was given by variety Jesper. In the first cuts different results were recorded compared to total annual forage production. The highest production was given by varieties Jesper, Tedi, Milvus.
OBSAH 1 ÚVOD ......................................................................................................................... 10 2 CÍL PRÁCE .................................................................................................................11 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED ............................................................................................ 12 3.1 Charakteristika jetele lučního .............................................................................. 12 3.1.1 Botanická charakteristika ............................................................................. 12 3.1.2 Morfologie ................................................................................................... 14 3.2 Pěstování jetele lučního ....................................................................................... 16 3.2.1 Historie pěstování ........................................................................................ 16 3.2.2 Podmínky pěstování a způsoby založení ..................................................... 18 3.2.3 Sklizeň jetele lučního .................................................................................. 20 3.2.4 Choroby a škůdci ......................................................................................... 22 3.3 Hospodářský význam .......................................................................................... 24 3.3.1 Přednosti jetele lučního ............................................................................... 24 3.3.2 Biologická fixace dusíku .............................................................................. 26 3.3.3 Vytrvalost jetele lučního ............................................................................... 28 4 MATERIÁL A METODIKA........................................................................................ 31 4.1 Charakteristika stanoviště .................................................................................... 31 4.2 Založení, ošetřování a sklizeň porostů ................................................................. 33 4.3 Statistické analýzy................................................................................................ 34 5 VÝSLEDKY A DISKUSE........................................................................................... 35 5.1 Výnosy suché píce ve třetím užitkovém roce a podíl jetele lučního v 1. seči ..... 35 5.2 Výnosy čerstvé píce ve třetím užitkovém roce .................................................... 36 5.3 Výnosy suché a čerstvé píce v 1.seči ve 3. a ve 4. užitkovém roce ..................... 37
5.4 Srovnání obsahu sušiny diploidních a tetraploidních odrůd ................................ 39 6 ZÁVĚR..... ................................................................................................................... 40 7 SEZNAM OBRÁZKŮ................................................................................................. 41 8 SEZNAM TABULEK.................................................................................................. 42 9 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY.......................................................................... 43
1 ÚVOD Jetel luční je důležitá zemědělská plodina, která v dnešní době často bývá opomíjena. Jeho význam lze spatřit ve dvou rovinách, jako zdroj kvalitní, dobře stravitelné bílkovinné píce a současně jako plodinu zlepšující půdní úrodnost. Dnes je bohužel využití jetele ke krmným účelům u dojného skotu zastíněno intenzivním pěstováním kukuřice a vyšší spotřebou jadrných bílkovinných krmiv. Píce jetele se zkrmuje v chovech skotu. V letním období ji lze zkrmovat formou čerstvé zelené píce anebo v optimální době zralosti na počátku kvetení je konzervována pro krmení v zimním období. Díky prošlechtěným odrůdám lze sestavit pás zeleného krmení z více odrůd s postupnou optimální dobou sklizně. Používá se také jako součást směsí pro intenzivní pastviny. V polních osevních postupech jetel luční většinou zařazujeme s odstupem 4-6 let s dobou pěstování na 1-2 užitkové roky. Jetel luční obohacuje půdu o vzdušný dusík, který je schopen poutat v symbióze s hlízkovými bakteriemi. Díky svému kořenovému systému je schopen uvolňovat a čerpat živiny i z hlubších vrstev půdy. Některé živiny zanechává v půdě ve formě posklizňových zbytků a ty čerpají následně pěstované plodiny. Má velkou předplodinovou hodnotu. Zařazení jetele v osevním postupu je většinou podmíněno nutností chovu přežvýkavců pro efektivní využití sklízené píce. Jetel luční je na rozdíl od vojtěšky seté nenáročný na kvalitu půdy a dobře prospívá i na kyselých, mělkých a kamenitých půdách. V plané formě je to nejčastější leguminóza v trvalých travních porostech na našem území. Jeden z hlavních nedostatků jetele lučního je však jeho nízká vytrvalost. Zvýšení vytrvalosti by umožnilo efektivnější použití v trvalých travních porostech, kde dokáže výrazně zvyšovat kvalitu i produkci píce bez zvýšené potřeby dusíkatého hnojení. České odrůdy jsou známy vysokou kvalitou při pěstování v krátkodobých porostech na orné půdě. Nebyla však systematicky ověřována jejich vytrvalost ve směsi s travami a ve srovnání se zahraničními odrůdami. Proto jsem se ve své diplomové práci zaměřil na porovnání výnosu a vytrvalosti vybraných odrůd jetele lučního.
10
2 CÍL PRÁCE Hlavním cílem této práce bylo zjistit rozdíly ve výnosu a vytrvalosti vybraných českých a zahraničních odrůd jetele lučního ve směsi s travami v bramborářské oblasti ve 3. a ve 4. užitkovém roce. U vybraných odrůd byla šlechtiteli garantována zvýšená vytrvalost. Nejvytrvalejší odrůdy by měly být přednostně využity pro zakládání dočasných jetelotravních porostů na orné půdě, ale i trvalých lučních a pastevních porostů. Použití nejvytrvalejších odrůd sníží náklady na opakované přísevy popřípadě na dusíkaté hnojení travní složky po odumření rostlin jetele. Vyšší produkce píce jetele lučního zlepší bilanci N v zemědělském podniku a rentabilitu živočišné produkce.
11
3 LITERÁRNÍ PŘEHLED
3.1 Charakteristika jetele lučního
3.1.1 Botanická charakteristika
Jetel luční patří do řádu Fabales (bobokvěté), čeledi Fabaceae (bobovité), rodu Trifolium (jetel).
Velich a kol. (1991) rozlišují dvě formy jetele lučního: 1. planý (přírodní) a 2. kulturní. Kulturní formu jetele lučního dále rozdělují na dva typy – pozdní (jednosečný) a raný (dvousečný). Houdek in Hrabě a kol. (2004) rozeznává tři formy jetele lučního. Jetel luční planý (Trifolium pratense spontaneum), jednosečný (Trifolium pratense serotinum) a dvousečný (Trifolium pratense praecox). Planá forma jetele lučního se vyskytuje v trvalých travních porostech. Je menšího vzrůstu, je ranější a kvete o 14-28 dní dříve než kulturní forma. V porostu přežívá většinou 2 roky, ale jelikož v každé seči vytváří hlávky s velkým množstvím semen, je schopna se v prostředí udržet déle. Snáší sušší i zamokřené půdy, teplejší i chladnější klima (Velich a kol. 1991). Podle Houdka in Hrabě a kol. (2004) byla planá forma jetele lučního pro schopnost zimovzdornosti, suchovzdornosti, ranosti a díky dobrému zdravotnímu stavu využívána jako genový zdroj při šlechtění jetele. Jak uvádí Velich a kol. (1991) jetel pozdní jednosečný kvete o 10-15 dnů později než jetel raný dvousečný a o 20-30 dnů později než jetel planý. Má menší olistění, delší dobu růstu a hůře obrůstá. V první seči poskytuje mnohem vyšší výnos než jetel raný, ale druhá seč dává již menší výnos. Hrabě a kol. (2009) uvádí u odrůdy Horal poměr výnosu první a druhé seče 70:30 %. Jetel pozdní jednosečný je méně náročný na klima a stanoviště, je vytrvalejší a pěstuje se hlavně v oblastech, kde sklizeň druhé seče u raného typu je nejistá. Pěstuje se převážně ve vyšších oblastech, v severských státech Evropy a v Kanadě (Velich a kol. 1991). Jetel raný dvousečný lze pěstovat ve většině oblastí. Tato forma se sklízí v prvním užitkovém roce ve třech sečích při poměru sklizní 50:30:20 %. Jetel luční si 12
udržuje dobrou kvalitu píce v období pícní zralosti v rozmezí 15-20 dnů. Nověji vyšlechtěné tetraploidní odrůdy (Vesna, Kvarta, Radegast, Tempus, Beskyd, Amos aj.) se vyznačují v porovnání s diploidními odrůdami vyšší produkcí čerstvé píce, vyšší vytrvalostí a vyšší konkurencí ve směsích s travními druhy. Píce tetraploidních odrůd stárne pomaleji, je o 7-10 dnů pozdější, což umožňuje postupnou sklizeň pro přímé zkrmování čerstvé píce (Hrabě a kol. 2009). Dle Skládanky (2005) jsou diploidní odrůdy jetele lučního charakterizovány nižší produkcí, menšími listy a vytrvalostí na 2 užitkové roky. Naproti tomu tetraploidní odrůdy jsou vytrvalejší, mají větší listy, větší obsah vody a vyšší produkci zelené píce. Mají větší variabilitu v barvě květů a z důvodu delší květní trubky se obtížně opylují. Většina našich diploidních odrůd je přizpůsobivá prostředí, méně náročná a raná. Tetraploidní odrůdy mají výnos zelené píce o 12-20 % vyšší, výnos sena vyšší o 2-3 %, obsah NL vyšší o 4-5 %. Jsou vytrvalejší a mají vyšší obsah glycidů. Většinou jsou pozdnější, pomaleji stárnou a obsahují více vody (Šantrůček a kol. 2008). Také Jamriška a kol. (1998) uvádí o 10-20 % vyšší výnos zelené hmoty u tetraploidních odrůd s obsahem sušiny nižším o 1,5-2 %. Tetraploidní odrůdy pomaleji lignifikují, v sušině obsahují o 0,3-0,4 % více NL a mají vyšší obsah lehce rozpustných cukrů. Porosty jsou vyšší, méně poléhají, vytváří méně lodyh, jsou vytrvalejší a pozdnější než diploidní odrůdy. U diploidních odrůd jetele lučního po druhém přezimování klesá produkční schopnost o cca 40 % oproti předchozímu roku (Hrabě a kol. 2009). Zde uvádím seznam 40 odrůd Jetele lučního (Trifoliumpratense L.) registrovaných v České republice Ústředním kontrolním a zkušebním ústavem zemědělský (dále ÚKZÚZ ) k datu 6.4.2012 s rokem jejich registrace: odrůdy diploidní: Agil (2009), Bonus (2008), Brisk (2009), Callisto (2011), Garant (2008), Chlumecký (1935), Nemaro (2008), Pavo (2009), Radan (1981), Respekt (2010), Slavín (2006), Slavoj (2006), Spurt (2009), Start (1973), Suez (2001), Tábor (1989), Trubadur (2011), Vendelín (2005), Vltavín (1992). odrůdy tetraploidní: Amos (1998), Astur (2007), Beskyd (1996), Bivoj (2007), Blizard (2010), Cyklon (1998), Dolina (1999), Dolly (1998), Fresko (2007), Kvarta (1974), Margot (1996), Nodula (2005), Ostro (2010), Radegast (1978), Rezista (2005), Sigord (1992), Sprint (1996), Tempus (1988), Titus (2008), Vesna (1992), Vulkán (1992).
13
3.1.2 Morfologie
Jetel luční má kořenový systém mohutný, ale mělčí než vojtěška setá. Patří mezi středně hluboce kořenící jeteloviny (0,2-2,0 m). Na kořenech jetele dochází k symbióze s bakteriemi a k vytváření hlízek. Kořenový systém je kůlový a z hlavního kořene vyrůstají postranní kořeny. Hlavní kůlový kořen proniká do hloubky 1,5-2 m, výjimečně i hlouběji. Většina (90 %) kořenové biomasy se nachází v orniční vrstvě v hloubce do 0,3 m. Kořen je málo dřevnatý a rychle se po zaorání rozkládá. Při rozkladu kořenové hmoty dochází k uvolňování minerálních forem dusík pro následné plodiny (Velich a kol. 1991). Na přechodu mezi kořenem a bazální částí stonků se nachází kořenový krček. Kořenový krček je odnožovací orgán, z jehož pupenů vyrůstají lodyhy, které vytvářejí trs. Jetel luční vytváří vzpřímené a polovzpřímené lodyhy tzv. sečného charakteru (Skládanka a kol. 2011). Kořenový krček leží u jetele lučního při povrchu půdy. Proto při silných mrazech vzniká nebezpečí vytahování rostlinek a poškození pupenů. Pupeny jsou rozloženy v horizontální rovině po obvodu krčku. Takto utvářený kořenový krček zabírá na povrchu půdy větší plochu a je více konkurenceschopný vůči travním druhům (Hrabě a kol. in Zimolka a kol. 2000). Hrabě a kol. (2004) popisují kořenový krček jako velmi citlivou část jetele lučního. Krček je v úrovni povrchu půdy ovlivňován povětrnostními vlivy a poškozován mechanicky, nejvíce mechanizací, pasoucími se zvířaty, pohybem zmrzlé půdy a hraboši. Při poranění krčku vnikají do kořene choroboplodné zárodky, které mohou způsobit odumření a prořídnutí porostů. Proto je důležité přezimované porosty uválet a přitlačením k povrchu je ochránit před mechanickým poškozováním. Lodyhy vyrůstající z kořenového krčku jsou duté a šťavnaté, mohou být dlouhé až 70 cm. Mají nižší obsah vlákniny než ostatní jeteloviny (Velich a kol. 1991). Počet lodyh na jedné rostlině může kolísat a závisí na hustotě porostu. Pokud je porost řidší, může jedna rostlina u tetraploidních odrůd v 1. užitkovém roce vytvořit i více než 75 lodyh (Hrabě a kol. 2004). Skládanka (2005) uvádí u jetelovin značnou schopnost kompenzace, kdy se snižujícím se počtem rostlin stoupá počet lodyh na rostlině. Listy jetele lučního jsou nejkvalitnější části rostliny. Při optimální termínu sklizně tvoří více než 50 % sklízené hmoty. Listy jsou trojčetné, ochmýřené a s kresbou. Listy u tetraploidních odrůd jsou 14
větší než u diploidních a poměr šířky k délce bývá 2:3. U diploidních odrůd je poměr asi 1:3 (Hrabě a kol. 2004). Květy jsou trubkové, seskupující se do strboulů (hlávek). Jsou výhradně hmyzosnubné. Na 1 m2 se může vytvořit až 85 tisíc květů. Plodem je jednosemenný nepukavý lusk. Hmotnost tisíce semen se pohybuje u diploidních odrůd v rozmezí 1,6-2,3 g. U tetraploidních odrůd je HTS mezi 2,5-2,7 g (Velich a kol. 1991).
Obr. 1: Ochlupení listů bylo typické pro kanadské odrůdy (Christie) (foto S. Hejduk)
15
3.2 Pěstování jetele lučního
3.2.1 Historie pěstování Dnes je jetel luční rozšířen v oblastech mírného pásma po celém světě. V Evropě se jetel luční pěstuje od Středozemního moře po severní Skandinávii a část Ruska v Eurasii, v Americe na většině území severní Ameriky od Floridy a Texasu po Kanadu a Aljašku a v jižní Americe od Chile a Argentiny po vyšší oblasti v Peru a Mexiku, na Novém Zélandě a Austrálii a v severní Číně a Japonsku. Jetel luční není přizpůsoben suchému a velmi teplému klimatu (Taylor 1996). Pravděpodobně původní místo vzniku jetele lučního je v Asii, Iránské vysočině, odkud se rozšířil do ostatních oblastí Evropy a Ameriky. U nás se ojediněle pěstoval v 18.století a rozšířil se zásluhou slezského hospodáře Schubarta (Fojtík 1987). Také podle Taylora (1996) převládá názor, že jetel luční se do Evropy rozšířil z jihovýchodní Euroasie z blízkosti Středozemního moře. Z jižního Španělska, kde byl domestikován kolem r. 1000, se postupně rozšířil do celé Evropy. V 17. a 18. století , kdy evropské zemědělství čelilo kritickému nedostatku dusíku díky rostoucímu exportu obilovin do stále většího množství hustě obydlených měst, se jetel, který efektivně váže dusík, stal nepostradatelnou plodinou pro zajištění obživy lidské populace. V 19. století byl jetel zemědělským ekvivalentem uhlí. Stejně tak jako krajinu změnily kouřící uhelné komíny, typická byla i rozlehlá, sladce vonící bíle a červeně kvetoucí jetelová pole (Kjaergaard 2003). Pěstování jetelovin způsobilo revoluci v zemědělství. Díky využívání jetelovin se téměř zdvojnásobily výnosy většiny plodin, mohly se 2 až 3x zvýšit stavy dobytka a celkově se vyrobilo více potravin. To vše mělo za následek lepší zásobení potravinami ve městech a možnost přistěhování venkovských obyvatel za prací do města. Tím tato zelená revoluce přispěla k revoluci průmyslové. Efektivnější využívání jetelovin se v Evropě datuje na konec 17.století a na počátek 18. století (Jamriška a kol. 1998). Podle Římovský (1997) pěstování jetele lučního na orné půdě umožnilo od pol. 18. století přechod od úhorového systému ke střídání plodin norfolkského systému, obohacování půdy o dusík a organickou hmotu z posklizňových zbytků. Kvalitní píce vedla ke zvyšování počtu a užitkovosti polygastrů. Došlo k omezení krmení slámy a ta byla využívána ke stlaní a k produkci chlévského hnoje.
16
Jetel luční, syn. červený(Trifolium pretense L.), se v 18. století zvláště v západní Evropě významně uplatnil jako hlavní plodina přechodu úhorových systémů hospodaření na systémy střídání plodin. Nejznámější je uplatnění v tzv. norfolkském osevním postupu, který byl zpočátku tvořen čtyřmi plodinami ve čtyřletém cyklu: jarní obilovina s podsevem jetele, jetel luční, ozimá obilnina a hnojená okopanina (Kohout a kol. 2012). Dostupné historické záznamy zmiňující se o jeteli lučním jsou následující: od 3. až 4.století kultivován v Evropě a dále v Itálii (1550), Vlámsku (1566), Francii (1585), Anglii (1645), v USA (1663) a v Rusku (1776). Jetel luční se stal důležitou plodinou nejdříve v mírném klimatu Evropy, následně v USA a nakonec po celém světě (Taylor 1996). V 18. století bylo zaznamenáno ve východním Jutsku (Dánsko) kosení jetele pětkrát ročně a byl pěstován po dobu pěti let. Jeho popularita byla tak veliká, že jeho podíl v osevním sledu byl 60 až 70 %. To byla hlavní příčina, proč po roce 1790 docházelo k selhávání jetele a k vzplanutí chorob, později byl tento jev označen termínem jetelová únava. Nejčastější příčinou selhání jetele byla houba Sclerotinia trifoliorum a stonková háďátka. Na počátku 19. století došlo ke snížení zastoupení jetele v osevních plánech a jeho podíl se snížil na 10-15 % (Kjaergaard 1994). Další pokles pěstování jetele lučního nastal po roce 1909 díky Haber-Boschově metodě syntézy amoniaku, která umožnila vyrábět dusík pro zemědělství „ze vzduchu“ bez nutnosti existence mezičlánku. Skutečnost, že se jetel přestal využívat přispěla k vytváření nudné monokulturní krajiny v období po 2.světové válce ( Kjaergaard 2003). Do objevu syntetické výroby dusíku ze vzduchu v roce 1909 německým chemikem Fritzem Haberem byla symbiotická fixace jetele lučního a dalších leguminóz hlavním zdrojem dusíku pro zemědělské plodiny. Po 2. světové válce výrazně vzrostla produkce syntetických N hnojiv a nastal rychlý úbytek pěstebních ploch jetele lučního v Evropě i v severní Americe (Taylor 1996). Taylor (1996) považuje za příčinu obecného poklesu ploch jetele lučního po celém světě za posledních 50 letech ústup používání klasických osevních sledů na orné půdě a v poklesu cen minerálních N hnojiv. Plochy jetelovin v Evropě poklesly z 9,5 mil. ha v roce 1980 na 6,0 mil. ha v roce 2000 (Rochon a kol. 2004). Jetel luční jako záměrně kultivovaná rostlina se pěstuje na území České republiky již více než 200 let jako zdroj píce pro hospodářská zvířata a jako plodina zvyšující půdní úrodnost. V období před začátkem používání průmyslových hnojiv bylo využívá17
ní jetele lučního v osevních postupech rozhodující pro intenzifikaci celého zemědělství (Meinsen 2003). Na území České republiky je jetel luční záměrně pěstován již 280 let (první zmínka o nákupu osiva v roce 1730) a podílel se výrazně na intenzifikaci chovu skotu a produkce obilovin (Lom 2003). Již před dvěma stoletími se jetel luční v našich zemích podílel, spolu s technikou zpracování půdy a nově zaváděnými bramborami a později i cukrovkou, na několikanásobném zvýšení výnosů polních plodin. Sklízelo se velké množství kvalitní píce pro skot s návratem hnoje pro okopaniny. Po zaorání zůstala v půdě kvalitní kořenová hmota v množství až 10 t sušiny na hektar a velké množství dusíku. Ve dvacátých a třicátých letech byly české země významným vývozcem jetelového semene. Problém s pěstováním nastal na počátku šedesátých let, kdy v důsledku malého množství osiva bylo vyséváno často osivo s vyšším obsahem plevelů a docházelo k rozšiřování plevelných druhů rostlin (Kohout 2012). Vrcholem pěstování jetele lučního v ČR byl přelom osmdesátých a devadesátých let, kdy pro tehdejší vysoké stavy skotu bylo potřeba vyrobit dostatečné množství objemných krmiv.Tehdejší poměr pěstovaného jetele lučního a vojtěšky seté byl 1:0,86. V roce 1990 se chovalo na území ČR 3 506 tis. kusů skotu, z toho 1 236 tis. kusů krav. V roce 2011 bylo v ČR chováno 1 344 tis. kusů skotu a z toho 552 tis. kusů krav. Jetel byl pěstován na ploše 43 285 ha a vojtěška na ploše 61 177 ha.
3.2.2 Podmínky pěstování a způsoby založení Fojtík (1999) uvádí jetel luční (Trifolium pratense L.) jako nejvýznamnější pícninu chladnějších a vlhčích oblastí horských, bramborářských, ale i řepařských pro vysoký a stabilní výnos a vysokou kvalitu sklizené hmoty. Pro pěstování jetele jsou nejvhodnější oblasti s množstvím srážek 600-700 mm a více, s vyšší vlhkostí vzduchu a hladinou podzemní vody pod 1 m. Jetel luční má vysoké nároky na vláhu a je málo suchovzdorný. Pro pěstování jsou nejvhodnější především bramborářské a podhorské výrobní oblasti. V řepařské oblasti lze pěstovat na vlhčích a těžších půdách. Snáší i nižší hodnoty pH, ale nejlépe mu vyhovuje pH 6,2-6,8. Jeteli vyhovují hlinité půdy s dobrou zásobou živin a humózní jílovitohlinité a písčitohlinité půdy (Šantrůček a kol. 2008). 18
Choleva (2000) doporučuje pěstovat jetel luční v prostředí, které splňuje tyto požadavky: roční úhrn srážek 580-760 mm (za vegetační období 370-480 mm), průměrná roční teplota 6,6-8,3 oC (za vegetační období 12,1-14,9 oC), minimální teplota při klíčení semen je 2oC, půdní reakce pH 5,5-6,5, hladina podzemní vody optimálně 60-100 cm pod povrchem půdy. Jamriška a kol. (1998) doporučují pro pěstování jetele lučního oblasti se srážkami více než 600 mm. Jeteli nevadí vyšší hladina podzemní vody, ale ideální výška je 1 m. Pro klíčení semen je potřeba teplota minimálně 1-3oC. Jetel luční zastavuje fotosyntézu při -7oC. Nemá rád překypřené půdy. Jetel luční sejeme na hloubku 5-20 mm, na sušších a lehčích půdách hlouběji. Vzdálenost řádků by měla být spíše 75 mm než 125 mm. V sušších oblastech urovnáváme hrubou brázdu již na podzim. Jako nejvhodnější termín zakládání porostů jetele lučního a jetelotravních směsek je jarní období. Na vlhčích stanovištích lze vysévat i později, ale nejlépe tak, aby rostliny vzešly do poloviny srpna. Rovnoměrné vzcházení rostlin je podmíněno dostatkem půdní vláhy (Hlavičková a kol. 2005). Osivo vyséváme nejčastěji v březnu až dubnu do hloubky 12-20 mm, na lehčí půdě 20-25 mm. Při zakládání porostu bez krycí plodiny dosahujeme v roce založení pouze 51-55% výnosu druhého roku vegetace, proto se využívá pícní krycí plodiny ke sklizni na krmení. Pícní krycí plodina by neměla zastiňovat podsev do 8.-12. týdne vegetace (Šantrůček 1997). Hrabě a kol. (1995) uvádějí pět způsobů založení porostu jetele lučního. Jarní výsev bez krycí plodiny, včasný letní výsev bez krycí plodiny, pozdní letní výsev bez krycí plodiny, výsev do krycí plodiny na zeleno a výsev do krycí plodiny na zrno. Doporučuje výsevek 7-8 milionů klíčivých semen (MKS) na 1 ha, vzdálenost řádků 75-125 mm a hloubku setí 10-20 mm. Dobře založený porost by měl vzcházet do 7-14 dnů a při plném zapojení je optimální množství rostlinek 300-400 ks/m2. Choleva (2000) doporučuje také výsevek 7-8 MKS/ha, který lze za ideálních podmínek snížit na 5-6 MKS/ha. Nižší výsevek lze použít za předpokladu kvalitního osiva, vyšší HTS, včasného výsevu, výsevu bez krycí plodiny, příznivých klimatických a vláhových podmínek, dobře připravené a nezaplevelené půdy, kvalitního secího stroje, širších řádek výsevu a dobré odnožovací schopnosti odrůdy. Za optimální hustotu porostu po vzejití považuje 300 rostlin na 1 m2. U hustých porostů může docházet k oslabení vitality, snadnějšímu vymrzání, zkrácení životnosti, napadení houbovými chorobami, polehání až vyležení a nižšímu obsahu sušiny. Naopak u řídkých porostů 19
hrozí nebezpečí zaplevelení, nízkého výnosu píce, zkracování vývojových cyklů, horšího hospodaření s vodou. Při zakládání porostu s krycí plodinou se doporučuje šířka řádků u jetele do 125 mm a šířka řádků u krycí plodiny nad 125 mm. Před zimou by jetel luční měl být ve fázi krátce obrostlé listové růžice. Nemělo by dojít k zakvetení rostlin, aby nedošlo k vyčerpání zásobních látek pro přezimování. Někdy je vhodné porost před zimou uválet ke snížení rizika prořídnutí a zaplevelení po zimě. Jamriška a kol. (1998) rozlišují tři způsoby založení porostu, a to založení bez krycí plodiny, do krycí plodiny na krmení a do krycí plodiny na zrno. 1) při založení bez krycí plodiny dochází k výsevu na jaře 14 dní po jařinách. Výnos píce dosahuje 5075% oproti 2. roku a v horších případech až 15-45%. Může dojít i k výsevku v létě a po ozimých směskách na konci července, ale nejpozději do 10. srpna. Porost musí mít k dispozici do konce vegetace 60-70 dní se sumou teplot 750-800 oC. Výsevek činí 9-13 kg/ha. 2) při zakládání do krycí plodiny na krmení uvádí jako nejčastěji využívané krycí plodiny oves s výsevkem 30-80 kg/ha, ječmen s výsevkem 60-80 kg/ha a pšenici. Výhodou při použití ječmene je sklizeň krycí plodiny o 10-20 dní dříve. Ke sklizni krycích plodin by mělo docházet až tehdy, kdy podsev má hlavní kořen v hloubce cca 300 mm, průměr krčku je alespoň 3 mm a jsou založeny 2-3 pupeny. 3) nejrizikovějším způsobem zakládání je při sklízení krycí plodiny na zrno. U krycí plodiny se snižuje výsevek o 25-50 % a seje se na šířku řádků 250 mm. Nejčastější krycí plodinou je ječmen nebo lépe pšenice z důvodů nižší intenzity odnožování. Šantrůček (1997) nedoporučuje zakládat do krycí plodiny na zrno z důvodů následného špatného přezimování a mezerovitosti podsevu jetele lučního. Jako vhodné krycí plodiny při sklizni na zeleno uvádí směs bobu (120kg/ha) a pelušky (25kg/ha), bobu (120kg/ha) a hrachu úponkového typu (30-40kg/ha), jarní pšenice (výsevek 1MKS/ha) a hrachu nebo jarní pšenice (výsevek 1MKS/ha) a pelušky (40-50kg/ha).
3.2.3 Sklizeň jetele lučního
U víceletých pícnin se na hospodářském výnosu podílejí hlavně listy a stonky (Petr a kol. 1980). Podle Šantrůček (1997) je výnos závislý na počtu rostlin na ploše a počtu lodyh na rostlinu. Jamriška in Holůbek a kol. (2007) in Skládanka (2011) hodnotí porost jetele lučního podle počtu rostlin na hektar takto:
20
Tabulka 1: Hodnocení hustoty porostu Porost
Rok výsevu 1. a 2. rok Poznámka
Hustý
180-300
150-200
Předpoklad maximálních výnosů
Mírně prořídlý 120-180
100-150
Vysoké výnosy
Prořídlý
80-100
Výrazný pokles výnosů
80-100
Šantrůček (2008) doporučuje v našich podmínkách sklízet jetel luční ve 2-3 sečích. Při sklizni na senáž o sušině 35-45 % (siláž o vyšší sušině) je potřeba provést sklizeň před květem. Loučka (2010) doporučuje jetel luční sklízet od fáze poupat až po počátek kvetení. Vhodné stadium sklizně je delší než u trav. Při sklizni v ranější vývojové fázi získáme senáž s vyšší stravitelností a produkční účinností (vyšší obsah dusíkatých látek a nižší vláknina). Při této sklizni je nutné posílit fermentační proces vhodným konzervačním přípravkem. Při špatném zavadání může dojít k vysokým ztrátám. Loučka in Kudrna a kol. (1998) uvádí jako ideální obsah sušiny zavadlé píce 3540 %. Při obsahu sušiny menší než 25 % dochází k velkým ztrátám živin v silážních tekutinách a ke špatnému průběhu fermentace. Při obsahu sušiny vyšší než 50 % se snižuje mikrobiální činnost, nedá se vytěsnit vzduch a přídavek biologického přípravku je neúčinný. V takovém případě je lépe vyrobit seno. U víceletých pícnin tvoří výnos při první seči až 60 % celkového výnosu daného roku. Při opožděném termínu sklizně dochází ke ztrátám využitelné energie až 0,78 MJ/kg sušiny. Při špatném počasí a nevhodném způsobu sklizně mohou činit ztráty sušiny na hmotě 15 až 35 %, ztráty na živinách až 50 % a vitamínů až 100 % (Mašek 2011). Sklizeň sena v zemědělských podnicích u diploidních odrůd se pohybuje v rozmezí 6 - 8 t/ha a u tetraploidních odrůd se sklízí 10 - 12 t/ha. Potenciální produkce sena je až 18 t/ha. Nejvyšší kvalita píce je na počátku butonizace, poté se postupně snižuje (Skládanka a kol. 2011). Mašek (2011) uvádí tyto poměry energie vložené do sklizně a konzervace s množstvím získané energie ve vyrobeném krmivu: silážování čerstvé píce 1:24,2, u senážování zavadlé píce 1:23,8, u dosoušeného sena 1:12,2 a u horkovzdušného sušení 1:0,55.
21
3.2.4 Choroby a škůdci
Mezi nejdůležitější virové patogeny jetele lučního patří virus žluté mozaiky fazolu (bean yellow mosaic virus-BYMV). Dalšími virovými patogeny jetele lučního jsou virus vrcholové nekrózy hrachu (pea top necrosis virus-PTNV), virus žilkové mozaiky jetele lučního (red clover vein mosaic virus-RCMV), virus mozaiky vojtěšky (alfalta mosaic virus-AMV) a virus mozaiky jetele plazivého (white clover mosaic virusWCMV). K přenosu virových patogenů dochází většinou pomocí hmyzu (hlavně mšice). Příznaky napadení rostlin virovým patogenem jsou strakatost, skvrnitost, nekrózy, mozaiky, kroucení listů apod. Napadené rostlinky vytvářejí méně lodyh a hlávek, často zpomalují růst a mnohdy ve zvýšeném množství uhynou. Proti virům neexistuje přímá chemická ochrana, poněvadž jsou obligátními vnitrobuněčnýmí parazity. Jedinou ochranou je pěstování odolných odrůd (Hrabě a kol. 2004). Nedělník a Pokorný(2005) uvádějí, že registrovaná odrůda Rezista má zvýšenou hladinu rezistence vůči virózám.
Obr. 2: Napadení jetele lučního virem žluté mozaiky jetele (BMVY)
Nejznámější houbovou chorobou jetele lučního je bílá hniloba jetele (dříve rakovina jetele) přenášená houbou Sclerotinia trifoliorum. Dalším původcem hniloby kořenové soustavy jsou houby rodu Fusarium. Projevem činnosti těchto patogenů je poškození pletiv kořenového krčku a kořenů, které je patrno na příčném i podélném řezu. 22
Přímá ochrana je obtížná a hlavním způsobem ochrany je výběr vhodných odrůd, lokalit pěstování a agrotechnických zásahů (Nedělník a Pokorný 2005). Původcem tzv. padlí jetele je houba Erysiphe trifolii, která napadá nadzemní části rostlin a způsobuje moučnaté povlaky na listech tvořené konidiovým stádiem houby. K šíření dochází především za suchého a teplého počasí v létě. Při napadení dochází k redukci výnosu, snížení vytrvalosti a schopnosti rostlin přezimovat. Při zkrmování silně napadených rostlin může dojít k trávicím a jiným zdravotním potížím u zvířat. K napadení jsou náchylnější tetraploidní odrůdy (Nedělník a Pokorný 2005). Houba Aureobasidium caulivorum je příčinou nemoci zvané spála jetele. Napadá nadzemní orgány rostliny. Nejvíce se projevuje na stoncích a řapících, kde vytváří tmavé skvrny se světlejším středem, které se zvětšují a vytvářejí pruhy. V místech skvrn dochází k propadání pletiva a ke zlomení orgánu. Rozvoji choroby vyhovuje teplé a vlhké počasí. Při silnějším výskytu dochází i k 50 % ztrátám na výnosech (Nedělník a Pokorný 2005). Jarní černou skvrnitost jetele vyvolává houba Phoma pinodella vytvářející na čepelích listů drobné skvrny, které způsobují vadnutí a opad listů. Velmi časný výskyt na jaře. Obecnou skvrnitost jetele přenáší houba Pseudopeziza trifolii. Listové čepele jsou pokryty okrouhlými skvrnami s nepravidelným ozubeným krajem. Napadené listy vadnou a usychají. Rzivost jetele přenáší houba Uromyces trifolii. Pletiva v místě infekce žloutnou a zasychají. Za vlhkého počasí se v porostech objevuje antraknóza jetele. Vytváří nažloutlé až hnědé skvrny rozložené především podél žilnatiny a rozšiřuje ji houba Colletotrichum trifolii (Nedělník a Pokorný 2005). Ze živočišných škůdců mohou jetel ohrozit především listožraví brouci rodu Sitona-listopas. Rostlinky napadají v období vzcházení a největší škody způsobují ve vzcházejících porostech. Jsou schopni za suchého a teplého počasí zlikvidovat celý porost (Hrabě a kol. 2004). V některých letech může způsobit velké škody hraboš polní (Microtus arvalis). Po velmi suchých a relativně teplých zimách může hustota populace dosáhnout více než 1500 jedinců na hektar a převýšit úživné možnosti prostředí. Při přemnožení populace dochází k velkému požírání částí rostlin a ničení pozemku vytvářením soustav chodbiček (Šarapatka a kol. 2005).
23
Obr. 3: Poškození porostu jetele lučního hrabošem polním
3.3 Hospodářský význam
3.3.1 Přednosti jetele lučního
Hrabě a kol. (2004) řadí mezi hlavní produkční přednosti pěstování čistých jetelovin vysoké a stálé výnosy (7-14 t sušiny/ha, jistota produkce i v období menších přísušků, nezávislost na hnojení N), kvalitní produkci (vysoký obsah NL, vysoký obsah minerálních látek, vysoký obsah vitamínů) a plynulost produkce píce (3-4 sklizně/rok, diferencovaná ranost tetraploidních odrůd jetele lučního, plynulý nárůst píce). Mezi mimoprodukční přinos zařazuje zvyšování půdní úrodnosti (4-12 t/ha suché kořenové hmoty, obohacení půdy o 120-200 kg N/ha), meliorační účinek (mohutná kořenová soustava hloubkově kypří půdu a vytváří podmínky pro vsakování vody), odplevelovací efekt (2-4 seče za rok, víceletost využívání porostů, vysoká pokryvnost listů a jejich rychlá obnova po seči) a protierozní význam (pokryv půdy 70-100 %, opad při sklizni). Předností pěstování jetelovin ke krmným účelům oproti travám je nižší obsah strukturální vlákniny, méně hemicelulózy a vyšší rychlost degradace N-látek v bachoru. (Jamriška a kol. 1998) . Naopak společným pěstováním jetelovin a trav v jetelotravních směskách je lépe využíván nadzemní a podzemní prostor, vytváří se více kořenové hmoty, půda je lépe chráněna před erozí, při sušení píce rychleji zavadá, dochází k menším ztrátám odrolem. Trávy lépe snášejí krycí plodiny, přejezdy strojů, využívají půdní a hnojivý N, rychleji 24
regenerují a zaplňují prázdná místa, vyšším obsahem cukrů pomáhají při konzervaci, svou spotřebou stimulují jetel k vyšší efektivnosti a fixaci vzdušného dusíku. Jeteloviny ve směsi méně trpí chorobami, zvyšuje se jejich vytrvalost a snášenlivost po sobě (Jamriška a kol. 1998). Kobes (2012) uvádí pět předností jetelotravních směsí: 1) vyšší ekologická a produkční stabilita - monokultury vykazují na úrodných stanovištích vyšší výnos v 1. a ve 2. užitkovém roce, ale pak výnos klesá, od 3. užitkového roku jsou směsi výnosnější, počet rostlin jetelovin od 3. roku ve směsích vyšší než v monokulturách, 2) rovnoměrnější využití vláhy, živin a tolerance k horšímu půdnímu prostředí - trávy čerpají živiny a vláhu z povrchových vrstev, jsou náročnější na pravidelně rozložené srážky, čerpají volný N, jeteloviny hlouběji zakořeňují a čerpají i živiny z hlubších vrstev, více P, Ca, Mg, 3) vysoké travní využití N ze symbiotické fixace jetelem - 20-180 kg na 1 ha, 4) půdoochranné, protierozní a ekologické funkce - trávy tvoří velké množství kořenové hmoty, a tím ukládají do půdy uhlík (sekvestrace-pohlcování CO2 – nejvýznamnějšího skleníkového plynu), 5) lepší silážovatelnost. Jetelotrávy sice mají nižší obsah NL, ale snadněji a rychleji zavadají, a tím dochází ke snížení ztrát a omezení činnosti nežádoucích mikroorganismů. Pevnější drn odolává sklizňové technice, píce na pokosech méně slehává, bývá vyšší výnos a vyšší obsah cukrů u trav napomáhá silážovatelnosti hmoty. Směsky jsou méně zapleveleny a umožňují prodloužení doby využití porostů (Houdek 2010). Jetelotrávy dosahují lepším využitím slunečního záření, podzemního a nadzemního prostoru o 10-20 % vyšší produkce suché píce z hektaru. Trávy lépe čerpají N a dochází k menšímu vyplavování dusičnanů do podzemních vod. Nevýhodou je rychlejší stárnutí trav oproti jeteli, kratší doba optimální sklizně a vyšší obsah vlákniny v píci (Hejduk 2004). V travních porostech bývá zastoupeno až 40 % jetelovin umožňujících snížení hnojení dusíkem. Na každých 10 % jetelovin se snižuje normativ dusíkatého hnojení o 20 %. Trávy zajišťují pevnost drnu a výši výnosu, jeteloviny přispívají ke kvalitě píce. Zásady pro stanovení poměru jetelovin a trav: čím kratší využívání, tím menší počet druhů a vyšší podíl vikvovitých druhů (Hrabě 1995).
25
Hrabě a kol. (2009) dělí jetelotravní společenstva na jednodušší s 1-3 druhy s krátkou dobou využívání na 1-3 roky (převažuje jetelová složka v zastoupení 60-80 %) a vícekomponentní s 3-5 druhy a délkou využití 3-4 roky (podíl jetelové složky 30-40 %). Na každé 1 % dominance jetelovin se počítá se 3 kg dusíku ze symbiózy.
3.3.2 Biologická fixace dusíku
Jako živinu využívají molekulární dusík (vzdušný N2) jen některé bakterie a sinice (Möllerová 2006). Pro přeměnu molekulárního dusíku na amoniakální je potřeba velké množství energie. Na vytvoření 1 molu amonných iontů se spotřebuje zhruba 13,5 molu ATP (Sprentová 1987 in Möllerová 2006). Sinice získávají energii fotosyntézou, zatímco bakterie využívají jako zdroj energie organické látky z okolního prostředí nebo z hostitelské rostliny. Při získávání organických látek z hostitelské rostliny dochází k symbióze, která probíhá na kořenech rostlin. Rostliny symbiózu využívají v prostředí s nedostatečným množstvím přístupného dusíku v nitrátové nebo amonné formě. Jsou známy dvě skupiny těchto symbióz. Jedná se o symbiózu s bakteriemi rodu Frankia a Rhizobium (Möllerová 2006). Jak uvádí Vondrys in Petr (1980) tyčinkovitá bakterie rodu Rhizobium musí organismus hostitelské rostliny nejdříve infikovat. Tato infekce probíhá v několika fázích a končí vytvořením hlízky. Na počátku dochází k množení a růstu Rhizobií v okolí kořenových vlásků, které jsou stimulovány vylučovanými kořenovými výměšky. Poté dochází k průniku do organismu rostliny a vytvoření infekčního vlákna. Infekčním vláknem prorůstají bakterie do vlastních buněk kořene hostitelské rostliny, mění se v bakteroid a vytvářejí hlízky. Pak může dojít k fixaci vzdušného dusíku. Také Skládanka in Hrabě (2007) uvádí, že v počátku bakterie infikují kořenové vlásky, jejichž buňky se začnou množit a vytvářet hlízky. V hlízkách se bakterie změní v bakteroidy a začíná symbióza s rostlinou. Bakterie rodu Rhizobium jsou běžnou součástí mikrobiálního života v půdě. Tyto bakterie nejsou bez rostlin schopny poutat vzdušný dusík. Podle Möllerové (2006) reagují bakterie na přítomnost kořenových exudátů, které obsahují specifické fenolické látky. Pomocí cytokininů pronikají kořenovými vlásky do kořenů. Ve vzniklých hlízkách se začne tvořit růžové barvivo leghemoglobin, které je potřebné k zajištění anaerobního prostředí pro fixaci N2. Bakteroidy v hlízkách přijímají od rostliny energeticky bohaté látky a živiny a samy dodávají amonné látky. 26
V hlízkách dochází za pomoci enzymu nitrogenázy k redukci fixovaného vzdušného dusíku na amoniak. Amoniak je dále uvolňován do cytoplazmy hostitelské buňky. Zde je využíván k tvorbě aminokyselin a amidů pro stavbu bílkovin hostitelské rostliny. Jako zdroj elektronů potřebných k redukčnímu procesu jsou využívány uhlíkaté sloučeniny vznikající při fotosyntéze hostitelské rostliny (Vondrys in Petr 1980). V symbióze s jetelovinami bakterie fixují vzdušný dusík a jeho přebytek poskytují rostlinám. Naopak rostliny poskytují bakteriím energii a uhlík. Tímto způsobem může být pokryto až 80 % potřeby rostlin. Jeteloviny tak nejsou závislé na hnojení dusíkem. Naopak aplikace dusíkatých hnojiv vede k jejich ústupu z porostu (Skládanka in Hrabě 2007). Optimální teplota pro růst Rhizobií je 25-30 oC a pH 5-8,5. Každý kmen bakterií je schopen infikovat pouze určitý druh rostlin. Pokud dáme rostliny do prostředí, kde dříve nerostly, může nastat situace, že symbióza nebude probíhat (Möllerová 2006). Při poutání vzdušného N2 dochází k uvolňování iontů H+ do půdy a tím k okyselování půdy. Na okyselování půdy se podílí i intenzivní sekrece kyselin potřebná k osvojování živin. Při dlouhodobém pěstování jetelovin bez vápnění může klesnout pH půdy až o 1 stupeň během 30 let (Urban a kol. 2003). Celkové množství fixovaného dusíku je podle novějších poznatků stejné u monokultur jetelovin jako u jetelotravních směsí (Loges a kol. 2001). To zcela mění doposud převládající agronomický názor, který zdůrazňoval jako výhodu pěstování monokultur jetele lučního právě vyšší úroveň fixovaného dusíku oproti jeho směsím s travami. Tato skutečnost se dá vysvětlit tím, že při vyšší koncentraci minerálního dusíku v půdním roztoku je inhibována (utlumována) aktivita nitrogenázy. Pokud jsou jeteloviny pěstovány v monokulturách, dochází při rozkladu odumřelých kořenů a opadu k mineralizaci organických forem dusíku a k inhibici symbiotické fixace (Šimek a Cooper 2006 in Hejduk 2006). Množství fixovaného N se zjišťuje metodou redukce acetylénu, ředěním
15
N
izotopu nebo ekvivalentem výnosu, který je vyprodukován při určité dávce N hnojiva (Boller a Nosberger 1987). Zjišťované množství kolísá u jetele lučního od 76 po 389 kg/ha. Fixovaný dusík je mnohem lépe využíván než ten, který je dodán v hnojivech, neboť tam nastávají značné ztráty vyplavováním, denitrifikací a povrchovým odtokem (Taylor 1996). Poutání N probíhá nejintenzivněji do květu rostlin. Symbiózou získávají rostliny 90% a více potřebného N. Biologický dusík je v půdě lépe rozmístěn, rostliny ho poma27
leji přijímají a lépe zabudovávají. Ztráty biologického dusíku jsou přibližně 24% oproti ztrátám průmyslového dusíku, které dosahují v průměru 41% . Na tvorbu 1 kg N rostliny spotřebují 32-36 MJ energie, zatímco při průmyslové výrobě je spotřeba 38-82 MJ energie. Hnojení průmyslovým dusíkem omezuje tvorbu hizobií. Na fixaci 1 kg NH3 rostliny spotřebují energii z 15-20 kg sušiny (Jamriška 1998).
3.3.3 Vytrvalost jetele lučního Jetel luční je botanicky vytrvalý druh, ale chová se mnohdy jako dvouletý. V oblastech vhodných pro pěstování jetele lučního většinou přežívá 3-4 vegetační období. Je obecně považován jako nedostatečně vytrvalý (Taylor 1996). Také podle Choo (1984) je jetel luční přirozeně krátce žijící vytrvalá plodina, jejíž vytrvalost na stanovišti bývá obvykle 2-3 roky. Proto je snahou většiny šlechtitelů zvýšit její vytrvalost a zimovzdornost. V průběhu minulých desetiletí se měnily názory na využitelnost jetele lučního a na jeho parametry, kterých by měl ve formě nových odrůd dosahovat. Dříve bylo hlavním kritériem kvalit odrůd dosahovaný výnos píce. Dnes vystupuje do popředí požadavek na dobrý zdravotní stav, zvýšenou vytrvalost a konkurenceschopnost. To souvisí s využitím jetele lučního jako pícniny na orné půdě a jako významné složky travních směsí (Nedělník a kol. 2002). Výnosový potenciál jetele lučního se zdá být vyčerpán. Šlechtění se bude více zaměřovat na vytrvalost, suchovzdornost a odolnost vůči chorobám (houby rodu Fusarium, padlí) (Klement in Nedělník 2005). Hlavním cílem šlechtění jetele lučního je zvyšování vytrvalosti a rezistence vůči patogenním činitelům (Houdek in Nedělník 2005). Dědivost znaku vytrvalosti je nízká a pohybuje se v rozmezí 14-17 % (Taylor 1996). Šantrůček (1997) předpokládá, že kompletní, zdravé a nezaplevelené porosty jsou základem vysokého a stabilního výnosu. Jeteloviny musí být dobře zakořeněny, aby tolerovaly přejezdy technikou a musí být dostatečně husté, abychom dosáhli vysokého výnosu a jistoty přezimování. Před nástupem mrazů potřebuje jetel luční zhruba 45 dní od podzimní sklizně, aby došlo k potřebnému nashromáždění zásobních asimilátů v kořenech (Taylor 1996). 28
O přezimování jetele lučního rozhoduje komplex faktorů jako jsou genotyp rostlin, choroby kořene a kořenového krčku, poškození rostlin škůdci, výživa, průběh počasí, způsob ošetřování porostů, utužení půdy a podobně. Řada těchto faktorů má vliv na obsah zásobních látek v kořenech (převážně sacharidy-sacharóza, fruktóza a škrob), které jsou důležité pro dobré přezimování a následné jarní obrůstání. Také slouží jako pohotový zdroj při růstu lodyh po sečích. Obsah zásobních látek ovlivňují především termíny a počty sečí (Kalista 2003). U jetele dochází ve fenofázi kvetení k akumulaci zásobních látek do květů (generativních orgánů) a ke zmenšování obsahu v kořenech, což se může následně projevit v náchylnosti k vyzimování, a tím ke snížení vytrvalosti a produktivnosti (Hrabě in Petr a kol. 1980). Opakované kosení v době květu omezuje ukládání zásob do kořene a snižuje odolnost vůči vyzimování a vytrvalost (Anderson in Taylor 1996). Vytrvalost rostlin je zkracována přítomností organismů vyvolávajících hnilobu kořene, nebo pokud je porost vystaven špatnému managementu či jiným rizikům (Taylor 1996). Podle Nedělníka (2002) mají na snižování vytrvalosti nejvýznamnější vliv vedle listových chorob také patogeny poškozující krčková a kořenová pletiva (tzv. krčková a kořenová hniloba). Napadení těmito patogeny končí odumřením jedinců. Mezi tyto patogeny řadí rakovinu jetele, houbu Sclerotinia trifoliorum a houby rodu Fusarium (F. avenaceum, F. culmorum, F. oxysporum a F. solani). Mezi dalšími původci chorob uvádí virové patogeny. Patří sem virus žluté mozaiky (BYMV), virus vrcholové nekrózy hrachu (PTNV), virus žilkové mozaiky jetele lučního (RCVMV), virus mozaiky vojtěškové (AIMV). Oslabování rostlin je dáno např. konkurencí ostatních rostlin, tuhými zimami, častým kosením, napadením houbovými a dalšími chorobami, což vše urychluje proces odumírání kořene. Jetel luční má tzv. otevřený reprodukční systém, kdy odumírání jednotlivých částí rostlin není doprovázeno vegetativní reprodukcí (Taylor 1996). Pro jetelové porosty je v souvislosti s věkem rostlin typický postupný úbytek roční produkce sušiny (DM). I když nejsou přítomni škůdci a žádné nemoci, dochází k úbytku populace (Frame a kol. 1998). Při stárnutí rostliny jetele lučního dochází k postupnému odumírání kůlového kořene i bez přítomnosti patogenů, tzv. vnitřní rozpad. Větší kořeny vykazují pravděpodobně rozpad ve větším rozsahu než menší kořeny. Pokud rostlina nemá vyvinuty ad29
ventivní kořeny, dochází ztrátou hlavního kořene ke smrti celé rostliny. Odumírání rostliny je doprovázeno invazí saprofytických a slabě patogenních organismů. Důležité je zdůraznit, že vytrvalost jetele lučního je primárně řízena jeho životním cyklem a hniloba kořenů či další patogeni nezpůsobují vždy nedostatečnou vytrvalost. (Taylor 1996).
30
4 MATERIÁL A METODIKA 4.1 Charakteristika stanoviště Pokus byl založen na Výzkumné stanici pícninářské ve Vatíně (49o15´5″N, 15o 58´15″E). Stanoviště se nachází v nadmořské výšce 540 m, průměrná roční teplota dosahuje 6,9 °C, ve vegetačním období 12,2 °C. Průměrný úhrn srážek dosahuje 617,5 mm za rok, ve vegetačním období potom 440 mm (třicetiletý průměr 1971 – 2000). Půdní druh a typ pokusných ploch je hlinitopísčitá kambizem na deluviu orthoruly. Průměrná hloubka ornice činí 20 cm.
Půdní reakce a obsah přístupných živin před založením pokusu (2006) jsou uvedeny v tabulce
Tabulka 2 : Výsledky agrochemických rozborů půdy (obsah přístupných živin dle výluhu Mehlich III) pH (CaCl2) 4,75 silně kyselá
P mg kg-1 79,4 vyhovující
K mg kg-1 320,9 vysoká
Ca mg kg-1 1040 nízká
Mg mg kg-1 112,8 vyhovující
Obr. 4: Letecký snímek pokusné plochy s experimentem vyznačeným v červeném kruhu (www.mapy.cz) 31
Tabulka 3: Dlouhodobé průměry měsíčních úhrnů srážek a průměrné teploty vzduchu na stanovišti Vatín Měsíc
I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. XII. Průměr celkem
Průměrná měsíční teplota vzduchu oC 1971 - 2000 -3,3 -1,7 2,1 6,6 12,2 14,9 16,4 16,3 12,0 7,2 1,8 -1,5 + 6,9 oC
Úhrny měsíčních srážek v mm 1971 - 2000 45,4 30,6 41,6 38 66,5 75 79,5 62,5 53,2 38,4 40,6 46,2 617,5 mm
Tabulka 4: Srážky a teploty za rok 2009 a 2010 Měsíc
I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. XII. Průměr celkem
Průměrná měsíční teplota vzduchu oC 2009 2010 -5,24 -5,8 -2,09 -3,2 2,0 0,8 11,0 6,6 11,9 10,8 13,8 15,3 17,0 18,7 17,2 16,1 13,5 10,2 6,1 5,0 3,8 4,2 -1,8 -6,1 o + 7,3 C +6,0 oC
32
Úhrny měsíčních srážek v mm 2009 24,5 73,4 96,4 4,6 85,0 125,3 148,7 70,2 19,9 66,8 43,2 62,8 820,8 mm
2010 81,3 16,8 36,5 64,8 117,3 79,9 131,6 159,2 73,6 11,0 43,3 66,2 881,8 mm
4.2 Založení, ošetřování a sklizeň porostů 22 odrůd jetele lučního s deklarovanou vyšší vytrvalostí bylo vyseto dne 9. června 2006 výsevem do řádků o rozteči 125 mm. Jetel luční byl vyset ve směsi s kostřavou luční a bojínkem lučním. Výsevek byl 14 kg.ha-1 u jetele lučního, 4 kg.ha-1 u kostřavy luční a 6 kg.ha-1 bojínku lučního. Pokus byl založen metodou znáhodněných parcel ve čtyřech opakováních bez krycí plodiny. Velikost pokusných parcel byla 1.25 x 4 m (5 m2). V roce zásevu byly porosty sklizeny dvakrát bez hodnocení výnosu píce. V jednotlivých užitkových letech byly sklízeny tři seče ročně. První a druhá sklizeň byla provedena při rozkvetení 50% hlávek většiny odrůd. Sklizně proběhly v roce 2009 (3. užitkový rok) v následujících termínech:
1. seč 15.6. 2. seč 4.8. 3. seč 1.10.
V roce 2010 byla sklizena pouze 1. seč dne 28.6.2010. Po sklizni 1. seče 2010 byl pokus ukončen pro mezerovitost a silné zaplevelení. Pokus byl hnojen pouze 30 kg P . ha-1 (Hyperkorn) na jaře v jednotlivých užitkových letech. Další hnojiva nebyla použita. Před první sečí v roce 2009 byla odhadnuta pokryvnost jetele lučního, aby bylo možno posoudit podíl plevelných rostlin a trav v porostech.
Tabulka 5: Seznam použitých odrůd jetele lučního použitých v pokuse rozdělený podle jejich ploidie. V závorkách je uvedena země původu. Ploidie 4n Amos (CZ) Astur (CH) Beskyd (CZ) Betty (SE) Dolina (CZ) Radegast (CZ) SW Torun (SE) Veles (CZ)
2n Charlie (CAN) Christie (CAN) Endure (CAN) Gunpensteiner (A) Jesper (SE) Lucrum (D) Milvus (CH) Nemaro (D) Pavo (2n, CH) Reichersberger Neu (A) Spurt (CZ) Start (CZ) Tedi (NL) Vltavín (CZ) 33
Obr. 5: Sklizeň pokusných ploch (foto S. Hejduk)
4.3 Statistické analýzy Pro statistické hodnocení dat byla použita vícefaktorová ANOVA. Pro výpočet byl použit program Statistica, verze 10. Po zjištění průkazných rozdílů byly výsledky testovány pomocí Tukeyho testu pro mnohonásobná porovnání při hladině významnosti p = 0,05.
34
5 VÝSLEDKY A DISKUSE 5.1 Výnosy suché píce ve třetím užitkovém roce a podíl jetele lučního v 1. seči V tabulce 6 je uveden výnos suché píce jednotlivých odrůd jetele lučního ve 3. užitkovém roce. V tomto roce poskytly nejvyšší výnos píce švýcarské odrůdy Astur, Milvus a Pavo. Nejnižší výnos píce poskytly naopak švédské odrůdy Betty, Jesper a SW Torun. To souvisí s jejich jednosečným charakterem a výrazně nižší produkcí ve 2. a ve 3. seči. Z dvousečných odrůd dosáhla nejnižšího výnosu píce rakouská odrůda Reichersberger. Byl hodnocen vztah mezi pokryvností jetele v 1. seči a výnosem suché píce ve 3. užitkovém roce a byla zjištěna kladná korelace (r = 0,74). Produkce nehnojených porostů byla tedy přímo úměrná podílu jetele lučního v píci. Tabulka 6: Výnos suché píce (t.ha-1) ve třetím užitkovém roce (2009) a pokryvnost jetele lučního v porostech Odrůda Astur Milvus Pavo Lucrum Christie Start Tedi Spurt Amos Gumpensteiner Nemaro Dolina Endure Beskyd Radegast Vltavín Veles Charlie Jesper SW Torun Reichersberger Betty
Výnos 17.1 15.5 15.4 15.1 14.6 14.1 13.9 13.8 13.4 13.2 13.0 12.9 12.9 12.8 12.8 12.7 11.7 11.0 10.6 10.3 9.6 9.5
Statistické rozdíly* Ploidie a 4n ab 2n ab 2n abc 2n abc 2n abcd 2n abcd 2n abcd 2n bcde 4n bcde 2n bcdef 2n bcdef 4n bcdef 2n bcdef 4n bcdef 4n bcdef 2n cdef 4n def 2n def 2n ef 4n f 2n f 4n
Pokryvnost jetele 2009 ** 77.5 87.8 66.5 72.5 40.0 69.0 67.5 75.3 43.8 78.0 41.3 40.8 68.8 63.8 75.8 67.3 67.0 76.3 50.0 58.8 68.8 52.5
*odrůdy označené stejnými písmeny nejsou průkazně odlišné při p = 0,05 **pokryvnost byla stanovena odhadem v porostech před 1. sečí 35
5.2 Výnosy čerstvé píce ve třetím užitkovém roce Výnosy čerstvé píce jsou méně významné, neboť obsah sušiny je variabilní mezi odrůdami i v rámci jednoho dne (rosa, dešťová voda, odpoledne vyschlý prostor....). Odrůdy, které dosáhly nejvyšší výnos píce v suchém stavu však dosahovaly obdobného pořadí i v čerstvém stavu. Lepší umístění zde však dosahovaly tetraploidní odrůdy. Tabulka 7: Celkový výnos čerstvé píce (t.ha-1) ve třetím užitkovém roce (2009) Odrůda
Výnos
Astur
100,3
Statistické hodnocení a
Lucrum
83,6
ab
Pavo
77,3
bc
Milvus
75,9
bc
Tedi
74,8
bc
Spurt
72,9
bc
Start
71,8
bc
Christie
71,4
bcd
Amos
71,3
bcd
Radegast
70,9
bcd
Dolina
70,5
bcd
Nemaro
68,7
bcd
Beskyd
66,4
bcd
Gumpensteiner
63,6
cde
Endure
62,7
cde
Vltavín
62,0
cde
Veles
61,7
cde
SW Torun
61,7
cde
Charlie
52,2
de
Betty
52,0
de
Reichersberger
45,2
e
Jesper
45,0
e
V roce 2009 byla průměrná roční teplota o 0,4 oC vyšší než dlouhodobý průměr, ve vegetačním období duben-září vyšší o 1 oC. Úhrn srážek za vegetační období dubenzáří činil 453,7 mm, tedy 121 % dlouhodobého průměru. Celkový úhrn srážek činil 820,8 mm, což bylo o 203,3 mm více než dlouhodobý průměr. Průběh počasí měl pozitivní vliv na výnos píce. Výnosy píce byly vzhledem ke stáří porostů velmi vysoké. Rozdíly ve výnosu čerstvé píce mezi nejlepší a nejhorší odrůdou byly více než dvojnásobné. Z toho vyplývá, že vliv odrůdy na vytrvalost je velmi vysoký. 36
5.3 Výnosy suché a čerstvé píce v 1. seči ve 3. a ve 4. užitkovém roce Z výsledků výnosů suché píce 1. sečí vyplývá (tab. 8), že pořadí je zcela odlišné od výnosů za celý 3. užitkový rok. Je to dáno zřejmě přítomností severských odrůd jednosečného charakteru, které dosahují v prvních sečích vyšší podíl na výnosu oproti dvojsečným odrůdám. Naproti tomu odrůda Reichersberger poskytla průkazně nejnižší výnos jak za celý rok, tak i v 1. sečích. Tabulka 8: Statistické hodnocení výnosu suché píce jetele lučního (t.ha-1) v 1. sečích ve 3. a ve 4. užitkovém roce Odrůda Jesper
Výnos Statistické hodnocení 6,41 a
Tedi
6,26
a
Milvus
6,18
ab
Pavo
5,98
abc
Beskyd
5,97
abc
Astur
5,93
abc
Lucrum
5,93
abc
Betty
5,88
abc
SW Torun
5,85
abc
Radegast
5,82
abc
Amos
5,77
abc
Enduro
5,70
abc
Christie
5,62
abc
Nemaro
5,36
abc
Velen
5,28
abc
Dolina
5,25
abc
Gumpensteiner
5,15
abc
Vltavín
5,13
abc
Spurt
5,04
abc
Start
4,99
abc
Charlie
4,70
bc
Reichersberger
4,57
c
37
V následující tabulce 9 jsou uvedeny výnosy čerstvé píce. Pořadí odrůd je odlišné oproti předchozí tabulky, neboť píce pozdnějších tetraploidních odrůd obsahuje více vody. Na prvním místě se opět umístila švédská odrůda jednosečného charakteru SW Torun. Tetraploidní odrůdy se ve výnosech čerstvé píce umístily výše v pořadí, než odrůdydiploidní. Nicméně odrůda Reichensberger byla i zde na posledním místě. Tabulka 9: Statistické hodnocení výnosu čerstvé píce jetele lučního (t.ha-1) v 1. sečích ve 3. a ve 4. užitkovém roce
SW Torun
26,3
Statistické hodnocení a
Lucrum
26,1
ab
Astur
25,3
abc
Radegast
24,5
abc
Amos
24,4
abc
Betty
23,9
abcd
Odrůda
Výnos
Tedi
23,6
abcd
Beskyd
23,3
abcd
Dolina
22,5
abcd
Jesper
22,4
abcd
Enduro
21,9
abcd
Pavo
21,9
abcde
Nemaro
21,5
abcde
Milvus
21,5
abcde
Veles
21,2
abcde
Christie
20,1
bcde
Vltavín
20,0
bcde
Start
20,0
bcde
Spurt
19,7
cde
Gumpensteiner
19,2
cde
Charlie
17,8
de
Reichersberger
15,8
e
Rozdíly mezi nejvýnosnější a nejméně výnosnou odrůdou nebyly tak výrazné jako při srovnání celoroční produkce. To je dáno zřejmě zastoupením odrůd jednosečného charakteru, které v dalších sečích poskytují nižší výnosy než odrůdy dvojsečného charakteru. Nejvyšší výnosy čerstvé píce poskytla jednosečná odrůda SW Torun. Při srovnání suché píce to byla opět jednosečná odrůda Jesper. Nejnižší výnosy poskytovala stabilně dvojsečná odrůda Reichersberger. 38
Obr. 6: Rozdíl mezi jednosečnými a dvousečnými typy odrůd ve druhé seči (vpravo švédská odrůda SW Torun) (foto S. Hejduk)
5.4 Srovnání obsahu sušiny diploidních a tetraploidních odrůd Obsahu sušiny diploidních odrůd u prvních sečí v roce 2009 a 2010 byl průkazně vyšší než u odrůd tetraploidních. Diploidní odrůdy dosáhly obsahu sušiny 27,6 %, zatímco tetraploidní odrůdy pouze 25,4%. To je dáno jednak pozdnějším vývojem tetraploidních odrůd a také s jejich mohutnějším habitem. Vyšší obsah sušiny usnadňuje konzervaci silážováním, neboť zkracuje dobu potřebnou pro zavadání na žádoucí obsah sušiny. Poměrně vysoký obsah sušiny zjištěný v tomto pokuse byl způsoben jednak pozdní sklizní a také suchým průběhem počasí v období termínu sklizně
39
6 ZÁVĚR V pokuse byly zjištěny průkazné rozdíly ve výnosech píce ve 3. a ve 4. užitkovém roce. Z toho vyplývá důležitost výběru odrůd, pokud budou porosty využívány na více než dva užitkové roky. Nejvytrvalejší a současně nejvýnosnější odrůdou ve třetím užitkovém roce byla švýcarská tetraploidní odrůda Artus a diploidní odrůda Milvus. Naopak nejnižší výnosy poskytla rakouská diploidní odrůda Reichersberger. Při srovnání produkce 1. sečí ve 3. a ve 4. užitkovém roce dosáhla nejvyšších výnosů sušiny švédská jednosečná odrůda Jesper. Podle řady autorů, k omezené vytrvalosti jetele lučního přispívají nepříznivé podmínky prostředí, používané zemědělské technologie a choroby či škůdci. Nicméně postupný pokles produkce píce s postupujícím stářím porostu je pro jetel luční typický znak, dokonce i při absenci patogenů. To je způsobeno přirozeným poklesem životaschopnosti rostlin (Frame et al., 1998.). Podle zde uvedených výsledků i podle jiných autorů (např. Taylor, 2008) hraje genotyp při posuzování vytrvalosti velkou roli. Největší ztráty rostlin jsou zaznamenávány během zimního období. Ve střední Evropě je odumírání porostů jetele lučního způsobeno zejména houbovými chorobami (rod Fusarium) a viry. Nejvážnějším škůdcem jetele je v našich podmínkách hraboš polní.
40
7 SEZNAM OBRÁZKŮ Obrázek 1: Ochlupení listů bylo typické pro kanadské odrůdy (Christie) Obrázek 2: Napadení jetele lučního virem žluté mozaiky jetele (BMVY) Obrázek 3: Poškození porostu jetele lučního hrabošem polním Obrázek 4: Letecký snímek pokusné plochy s experimentem vyznačeným v červeném kruhu Obrázek 5: Sklizeň pokusných ploch Obrázek 6: Rozdíl mezi jednosečnými a dvousečnými typy odrůd ve druhé seči
41
8 SEZNAM TABULEK Tabulka 1: Hodnocení hustoty porostu Tabulka 2: Výsledky agrochemických rozborů půdy (obsah přístupných živin dle výluhu Mehlich III) Tabulka 3: Dlouhodobé průměry měsíčních úhrnů srážek a průměrné teploty vzduchu na stanovišti Vatín Tabulka 4: Srážky a teploty za rok 2009 a 2010 Tabulka 5: Seznam odrůd jetele lučního použitých v pokuse rozdělený podle jejich ploidie. V závorkách je uvedena země původu Tabulka 6: Výnos suché píce (t.ha-1) ve třetím užitkovém roce (2009) a pokryvnost jetele lučního v porostech Tabulka 7: Celkový výnos čerstvé píce (t.ha-1) ve třetím užitkovém roce (2009) Tabulka 8: Statistické hodnocení výnosu suché píce jetele lučního (t.ha-1) v 1. sečích ve 3. a ve 4. užitkovém roce Tabulka 9: Statistické hodnocení výnosu suché píce jetele lučního (t.ha-1) v 1. sečích ve 3. a ve 4. užitkovém roce
42
9 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY BOLLER, B.C., NOSBERGER, J., 1987: Symbioticallyfixed nitrogen from field-grown white and red clover mixed with ryegrasses at low levels of 15N fertilization, Plant and soil 104, s. 219-226
ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD, 2012: Statistiky zemědělství, Praha, URL http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/zemedelstvi_zem
FOJTÍK, A., 1987: Pěstování tetraploidních jetelů, Ústav věděckotechnických informací, Praha, 26 s.
FOJTÍK, A., 1999: Tetraploidní odrůdy jetele lučního a jejich využití, Krmivářství, 3 (3), s. 18-19
FRAME, J., CHARLTON, J.F.L., LAIDLAW, A.S., 1998: Temperate Forage Legumes. Walingford: CAB International, 327 s.
HEJDUK, S., 2004: Jetele nebo jetelotrávy, Agromagazín, 5 (5), s. 28-29
HEJDUK, S., 2006: Porovnání vytrvalosti českých odrůd jetele lučního (Trifolium pratense L.) a jetele zvrhlého (Trifolium hybridum L.), Sborník zemědělské a lesnické univerzity v Brně, 54 (4), s. 133-137
HLAVIČKOVÁ, D., SVOVODOVÁ, M., KALISTA, J., 2006: Lze vysévat jetel luční v prosinci?, Úroda, 54 (5), s. 7-9
HOUDEK, I., 2010: Podíl druhů a zaplevelení jetelotrav, Zemědělec, 18 (4), s. 10-12
HRABĚ, F., ŘÍMOVSKÝ, K., VÍTEK, L., 1995: Pícninářství-cvičení, MZLU v Brně, Brno, 116 s.
43
HRABĚ, F., a kol., 2004: Trávy a jetelovinotrávy v zemědělské praxi, Vydavatelství ing. Petr Baštan, Olomouc, 121 s.
HRABĚ, F., a kol., 2007: Vzděláváním blíže k zeleni-souborný studijní materiál, MZLU v Brně, Brno, 224 s.
HRABĚ, F., BUCHGRABER, K., 2009: Pícninářství-travní porosty, MZLU v Brně, Brno, 154 s.
CHOLEVA, E., 2000: Brevíř zakládání porostu víceletých pícnin, Agrospoj, Praha, 86 s.
CHOO, T. M.,1984: Association between growth habit and persistence in red clover, Euphytica, 33, s. 177-185
JAMRIŠKA, P., VOLOŠIN, J., SUROVČÍK, J., ZUBAL, P.,1998: Pestovanie ďatelinovín, Výskumný ústav rastlinnej výroby VÚRV, Piešťany, 67 s.
KALISTA, J., 2003: Vývoj porostů jetelovin a přezimování, Úroda, 51 (4), s. 40-41
KJAERGAARD, T., 1994: The Danish revolution, 1500-1800: an ecological interpretation, Cambridge University Press, Studies in environment and history, ISBN 0-52144267-2, 314 s.
KJAERGAARD, T., 2003: A plant that Changed the World: the rise and fall of clover 1000-2000, Landscape research, No. 1, vol. 28, s. 41-49
KOBES, M., 2012: Sestavování jetelotravních směsí, Zemědělec, 20 (3), s. 10-11
KOHOUT, V., KOHOUTOVÁ-HRADECKÁ, D. 2012: Zvýšíme zastoupení jetele lučního na orné půdě?, Úroda, 60 (1), s. 58-59
KUDRNA, V., a kol., 1998: Produkce krmiv a výživa skotu, Agrospoj, Praha, 362 s.
44
LOGES, R., WISCHMANN, S., TAUBE, F., 2001: Yield and Forage Quality of alfalfa, red clover and white clover as pure stand and as mixture with perennial ryagrass, 45 Jahrestagung AGF, Gumpenstein 23.-25.8.2001, s. 93-94
LOM, F., 2003: Život a dílo Johanna Ch. Schuberta z Kleefeldu, Zprávy Ústavu zemědělské ekonomiky Vysoké školy zemědělské v Brně, Věštník ČAZ, XIII (6-7), s. 1-18
LOUČKA, R., 2010: Ztráty při výrobě senáží, Zemědělec, 18 (11), s. 10-13
MAŠEK, J., 2011: Technologie sklizně a konzervace krmiv, Zemědělec, 19 (11), s. 1012
MEINSEN, CH., 2003: 15 Jahre Forschung zum Rotkleegrasbau an der Agrarwissenschafttlichen Fakultät Rostock, 47 Jahrestagung AGF, Braunschweig 28.-30.8.2003, s. 51-54
MÖLLEROVÁ, J., 2006: Symbiotická fixace dusíku: Bakterie Rhizobium s. l. a Frankia, Živa, 54 (1), s. 9-12
NEDĚLNÍK, J., 2002: Vytrvalost jetele lučního, Úroda, 50 (5), Tématická příloha jeteloviny, s. 6-7
NEDĚLNÍK, J., VORLÍČEK, Z., 2005: Jeteloviny si zaslouží pozornost, Úroda, 53 (4), Tématická příloha jeteloviny, s. 1-3
NEDĚLNÍK, J., POKORNÝ, R., 2005: Choroby jetele a vojtěšky, Farmář, 11 (10), s. 24-27
PETR, J., ČERNÝ, V., HRUŠKA, L., 1980: Tvorba výnosu hlavních polních plodin, Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 448 s.
ROCHON, J. J., DOYLE, C.J., GREEF, J. M., HOPKINS, A., MOLLE, G., SITZIA, M., SCHOLEFIELD, D., SMITH, C. J., 2004: Grazing legumes in Europe, Grass and Forage Science, 59, s. 197-214 45
ŘÍMOVSKÝ, K., 1997: Pěstování jetele lučního, Úroda, 45 (4), s. 45, 14-15
SKLÁDANKA, J., 2005: Pícninářství-multimediální učební texty, MZLU v Brně, aktualizované 17.1.2006, citace z 8.2.2012, URL http://web2.mendelu.cz/af_222_multitext/picniny/sklady.php?odkaz=jeteloviny.html
SKLÁDANKA, J., DOLEŽAL, P., VYSKOČIL, I., 2011: Pícninářství a výroba krmivmultimediální učební texty, MZLU v Brně, aktualizované 5.1.2012, citace z 10.4. 2012, URL http://web2.mendelu.cz/af_222_multitext/picvk/index.php?N=2&I=0
ŠANTRŮČEK, J., 1997: Pro dostatek píce jetelovin, Úroda, 45 (4), s. 8-10
ŠANTRŮČEK, J., 2008: Encyklopedie pícninářství, ČZU v Praze, Praha, 157 s.
ŠARAPATKA, B., HEJDUK, S., ČÍŽKOVÁ, S., 2005: Trvalé travní porosty v ekologickém zemědělství, PRO-BIO Svaz ekologických zemědělců, Šumperk, 24 s.
TAYLOR, N. L. , QUESENBERRY, K., H., 1996: Red clover science, Kluwer academic publishers, Dordrecht, 226 s.
TAYLOR, N. L., 2008: A century of Clover Breeding Developments in the United States, Crop Science, 48, s. 1-13
ÚKZUZ, 2012 : Odrůdy, Praha, URL http://www.ukzuz.cz/
URBAN, J., ŠARAPATKA, B., a kol., 2003: Ekologické zemědělství: učebnice pro školy i praxi, MŽP, Praha, 280 s.
VELICH, J., 1991: Pícninářství, VŠZ Praha, Praha, 204 s.
ZIMOLKA, J., HRABĚ, F., HEJDUK, S., STRAKA, J., a kol., 2000: Speciální produkce rostlinná-rostlinná výroba, MZLU v Brně, Brno, 245 s.
46
