Společenská záležitost Stephanie James
Kalinda Bradyová je úspěšnou ředitelkou obchodní společnosti. Bývalý snoubenec, který ji zrádně opustil, nyní hrozí, že její společnost zničí. Zachrání ji záhadný a přitažlivý muž, kterého Kalinda potká? Název originálu: Corporate Affair První vydání: Silhouette Books, 1982
Přeložila: Jitka Lukešová © 1982 by Jayne Ann Krentz © Harlequin Publishers Czechoslovakia, s.r.o., Praha 1992 Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána po dohodě s Harlequin Enterprises, B.V. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je zcela náhodná. Znak firmy Harlequin i znaky všech edičních řad jsou chráněny ochrannou známkou. Sazba: Sdružení MAC, Praha Vytiskl: Elsnerdruck, SRN ISBN 80-85631-28-8
PRVNÍ KAPITOLA Kalinda Bradyová váhavě prošla malým, prázdným obchůdkem a zběžně přejela šedýma očima sbírku nepříliš původních akvarelů s místními scenériemi Colorado Rockies, nějaké dřevořezby a pár tapisérií na zdi. Krámek se nazýval Horská galerie a Kalinda se k němu už třikrát vypravila, než jej našla otevřený. Bylo téměř poledne. Protože neměla příliš na vybranou, co dělat v tomhle malém letovisku v koloradských horách, podnikla další výpravu do uličky s venkovskými butiky a uměleckými předměty. Tentokrát majitel konečně uznal za vhodné otevřít případným zákazníkům. Přestože dokořán otevřené dveře lákaly ke vstupu, uvnitř nikdo nebyl. Nějaký hlas však na ni zavolal, když rozhoupala zvonek do krámku. „Jsem vzadu! Zavolejte, kdybyste něco chtěla!“ Hluboký, temně zabarvený hlas ji upoutal a zasáhl kdesi v podvědomí. Vzbuzoval zvláštní touhu jít za ním a objevit muže, kterému patřil. Ozval se za dveřmi na druhé straně malé místnosti. Kalinda k nim přešla, protože v ní zvítězila zvědavost. Kráčela přes sluncem zalitou podlahu lehkým, sebejistým krokem, který do značné míry vypovídal o její osobnosti. Ve svých devětadvaceti letech a po nedávném úspěchu, kdy převzala vedení otcovy firmy v Denveru, nepostrádala sebedůvěru. Jinak si člověk nemůže získat a udržet vedoucí postavení ve velkém byznysu. Přesto ji vrozená poctivost nutila, aby si přiznala, že samotná představa, co má zažít o víkendu v tomto malebném městečku na břehu jezera, podkopává i její zdravou dávku sebejistoty. Navenek se však kontrolovala. Její chování bylo chladné a klidné. Módní, nedbale elegantní bavlněnou košili měla u krku rozepnutou, takže odhalovala tenký zlatý řetízek na krku. Košile tvořila s khaki kalhotami komplet, na kterém byla znát ruka šikovného návrháře. Rafinovaný střih prozrazoval štíhlé a pružné tělo. Poprsí bylo malé, ale pevné a něžně zaoblené. Boky se rozšiřovaly do ženské plnosti. Kalinda si vždy přála mít je o něco menší, volné kalhoty však jen zdůrazňovaly její ženskost. Malé dřevěné sandály na hezky tvarovaných nohou pocházely z Itálie. Jak šla, sluneční světlo pronikající stromy za oknem tančilo v bohatých, světle hnědých vlasech stočených do uzlu k jedné straně. Strohý styl účesu odhaloval výrazný, vyrovnaný obličej. Jeho rysy nebyly dokonale krásné, ale inteligentní šedé oči, rovný pyšný nos a jemná křivka úst vytvářely půvabnou, přitažlivou tvář upoutávající pozornost vnímavějších lidí. Kalinda nosila drahé šaty s přirozeností, která přináší úspěch. Sama musela tvrdě pracovat a vadilo jí, když jiní nepracovali tak tvrdě jako ona. Jako tenhle obchodník, který ani nedokázal dodržet otevírací dobu. V očích měla mírný nesouhlas, když došla na práh zadních dveří a vyhlédla ven. „Za minutu jsem u vás. Líbí se vám něco?“ Muž, kterému patřil temně laděný hlas, zvedl oči od těla duhového pstruha ležícího na dřevěné lavici. Na druhém konci lavice stálo vědro plné nešťastných ryb. Z hadice pomalu vytékala voda na stříbřitá těla, čekající až přijdou na řadu pod nožem. Kalindě se bezděčně zkřivily rty odporem. „Jistě mi chcete gratulovat k pěknému úlovku,“ řekl zdvořile majitel obchodu a oříškově hnědé oči se smály jejímu výrazu. „Nekoukejte na mne jako na vraždícího maniaka!“ Kalinda se proti své vůli zasmála. „Tak tihle chudáci jsou důvodem, proč jste otevřel obchod o tři hodiny později?“ „Kdybych věděl, že na mne čeká tak nedočkavý zákazník, pospíšil bych si,“ řekl muž pomalu a začal zručně kuchat dalšího pstruha. Kalinda odvrátila oči. Její zvědavý pohled utkvěl na mužově skloněné hlavě. Povšimla si hustých, temně zářivých kaštanových vlasů, na její vkus trochu příliš dlouhých a nedbale učesaných. Muž
seděl do půl těla nahý v jasném slunečním světle, takže viděla jeho hladké a štíhlé, pěkně opálené svalnaté tělo. Sklouzla očima k rudo-hnědým kadeřavým chloupkům na jeho hrudníku, jejichž porost mizel pod vybledlými, těsně přiléhajícími džínami, a pak se pohledem vrátila k jeho profilu. Uvědomila si, že si jej prohlíží se stejnou zvědavostí, která ji přiměla jít za zvukem jeho hlasu. Měl hranatou, ostře řezanou tvář, opálenou stejně jako tělo. V hnědých, hluboce posazených očích se zablesklo pochopení, když zvedl pohled a přistihl ji, jak ho pozoruje. Pod hustým obočím se v koutcích sbíhaly drobné čárky. Pyšný nos dokonale doplňoval vystouplé lícní kosti a ústa, která v klidu vypadala přísně. Ale jak si všimla, ta ústa se snadno rozesmála a hluboké rýhy kolem nich svědčily o značné zkušenosti. Přistihla se při myšlence, že by moc ráda věděla, o jakou zkušenost vlastně jde. V tom muži nebylo nic uhlazeného. V žádném případě nebyl typem, o němž by předpokládala, že bude provozovat uměleckou galerii, i když šlo jen o galerii pro turisty v zapadlém horském městečku. Její zvědavost rostla. Bude mu tak třicet sedm, třicet osm, napadlo ji mimoděk. Cítila v něm skrytou mužnou sílu a nechápala, jak může být spokojen s tím, že marní čas vedením galerie, kterou otevírá jen občas, a chytáním ryb. Instinktivně cítila, že v jejím světě by takový člověk dokázal vybudovat celé impérium. Jenže proč bych ho měla právě já soudit, řekla si odhodlaně, i když věděla, že to tak jako tak už dělá. Asi byl pozůstatkem z doby před několika lety, která protestovala proti společnosti a pohrdala majetkem, a postrádal chuť soupeřit, vést druhé a něčeho dosáhnout. „Chtěla jsem se zeptat na ten akvarel s jezerem, který máte ve výloze,“ pronesla zdvořile. „Vám se líbí?“ zeptal se se zájmem. Přestal čistit rybu a změřil si ji pohledem. „Znám někoho, komu se to líbit bude,“ odpověděla vyhýbavě. „Ale vám se nelíbí,“ prohlásil a pustil se znovu do ryby. „Nekupuji ho pro sebe.“ „A co je zač, ten přítel? Ten, kterému to kupujete?“ „Záleží na tom?“ zeptala se suše. „Máte strach, aby se ten obrázek dostal do slušných rukou?“ „Já ne, ale Mary Bethová,“ vysvětloval trpělivě. „To je autorka?“ zeptala se Kalinda. „Ano. Velice jí záleží na tom, kdo si koupí její díla.“ „To vidím. Ale podle mě si umělci takový luxus nemohou dovolit. Vyřiďte Mary Bethové, že ho kupuji pro jeden milý a distinguovaný postarší pár, který vyrůstal v Coloradu a dokáže takovou krajinku ocenit.“ „Myslím, že to zní docela věrohodně. Tak fajn, máte ho mít.“ „Ani nevíte, jak mě dojalo, že jste ochoten se s tím obrázkem rozloučit,“ řekla pichlavě a napadlo ji, že kdyby se ještě někdy náhodou v městečku zastavila, nešla by už nikdy třikrát do téhle galerie, aby si něco koupila. Rozesmál se nahlas a dvůr, kde seděl, zaplnil jeho hluboký, plnokrevný smích. „Dopřejte mi, abych smyl s rukou usvědčující důkaz, a já půjdu dovnitř a vezmu si od vás peníze. Jinak, já jsem Rand Alastair. A vy?“ Kalinda jen překvapeně zamžikala nad otevřenou otázkou cizího muže, se kterým se nemínila ještě někdy setkat. „Kalinda. Kalinda Bradyová.“ Kývl hlavou. „Na dovolené?“ Obrátil se k ní zády, aby si umyl ruce pod hadicí, a lehkost, s jakou se pohyboval, zapůsobila na Kalindu nečekaně přitažlivě. „Ne tak docela,“ odpověděla bezmyšlenkovitě a hned si přála, aby raději mlčela. Svěřovat se někomu s důvody, proč je tady, bylo to poslední, co si přála! „Za obchodem?“ pokračoval neodbytně Rand. „To je moje osobní věc,“ odpověděla a hlasem dala najevo svou nelibost.
Nezdálo se, že by ho to vyvedlo z míry. „Ovšem. Jste tu sama?“ „To se vás snad netýká,“ pronesla nevlídně a věděla, že kdyby některý z jejích zaměstnanců zaslechl tenhle tón, okamžitě by vycouval. K jejímu překvapení dokázal Rand rychle zareagovat a přejít na jiné téma. „Pardon, hned to udělám.“ „A co?“ zarazila se Kalinda. Odvedl ji zpátky do galerie. „Dáte si chlazené pivo? Zdá se, že dnes odpoledne bude horko.“ Chystala se odmítnout, ale Rand už otevřel malou chladničku u zadní stěny a zašátral vevnitř. Narovnal se s dvěma orosenými plechovkami v ruce a dříve, než se Kalinda zmohla na zdvořilé odmítnutí, odtrhl u obou z nich uzávěr. „Vezměte si!“ Podívala se skepticky na plechovku, kterou jí vrazil do ruky, a pak si na zkoušku lokla. Nebylo to suché chlazené Chenin Blanc, ale v horkém odpoledni v horách to zase nebylo tak špatné. Usrkla znovu, a když zvedla oči, přistihla svého hostitele, jak se směje. „Berte to jako návrat ke kořenům,“ zamumlal a zhluboka se napil. „Tak se na to podíváme, někde bych tu měl mít ceník…“ S pivem v ruce začal prohrabávat zásuvky pod pultem, až nakonec vítězně vytáhl cár papíru. „Já věděl, že to tu bude!“ „Blahopřeji,“ neodpustila si trochu kousavě Kalinda. Takhle vést obchod! Jakýkoli obchod! Přešel její poznámku bez povšimnutí, jako by něčemu takovému byl od zákazníků zvyklý, a podal jí účet za obrázek. Kalinda se bezděčně rozhlédla kolem, aby se ještě jednou podívala na akvarelové krajinky. Při tom ji nečekaně upoutala nádherná keramická mísa. „Tohle se mi líbí!“ vykřikla s nadšením, prošla místností a zvedla krásně tvarovanou mísu. V jejích rukou vypadala opravdu pěkně. Temně hnědá barva se bude dokonale hodit do její jídelny. „Už ji vidím, plnou dobrého kari s rýží anebo čerstvého hlávkového salátu.“ Zvedla hlavu a spatřila, že ji Rand pátravě pozoruje. „Tohle si vezmu taky,“ řekla nenuceně a nesla mísu k pultu. „Nemusíte o ni mít strach. Přijde do slušné domácnosti.“ „Do vaší?“ zasmál se. „Ano, do mé,“ přikývla a vytáhla šekovou knížku. Potlačila lehkou nelibost, když Rand klidně přijal její šek a vůbec se neobtěžoval ověřováním totožnosti, ale pak si řekla, že je to jeho věc. Když je ochoten vzít na sebe riziko, proč by mu to zrovna ona měla vymlouvat? „Zabalím vám to, až půjdete,“ oznámil jí přátelsky a obešel pult. „Vlastně už jsem byla na odchodu,“ řekla Kalinda překvapeně. „Snad byste mi to mohl zabalit hned?“ „Nejdřív si dopijte to pivo. Nebo snad na vás někdo čeká?“ „Jistě že ne, ale…“ příliš pozdě si uvědomila, že mu právě odpověděla na otázku, kterou jí položil dříve, otázku, jestli je anebo není ve městě sama. Napůl dopálena, napůl pobavena tou malou léčkou pohlédla do jeho rozesmátých očí. „Věřte mi,“ utěšoval ji, „jestli jste už v tomhle městě prošla obchody, nic víc se tu dělat nedá. Jedině snad, kdybyste si chtěla trochu zarybařit…“ „To ani ne…“ povzdechla si. „Taky si myslím. Pojďte ven a sedněte si do chládku, než dočistím ty ryby. Můžete si tu klidně chvilku pohovět, než dopijete pivo…“ „Pane Alastaire,“ spustila Kalinda pevně a zatím nebyla rozhodnuta, zda se má smát, nebo přejít na výhružnější tón. Ale jeho neomalená vytrvalost jí připadala docela zábavná. A nebesa věděla, že potřebuje trochu zábavy, aby se odpoutala od přemýšlení o svých vlastních plánech.
„Buďte tak hodná!“ poprosil ji s neodolatelným úsměvem, pod kterým jihla. „Člověk se rád pochlubí svým úlovkem. A když se tak na vás dívám, řekl bych, že jste otrávená a nervózní.“ „Je to tak znát?“ povzdechla si a vydala se za ním na dvůr. „Dokonce bych řekl, že nejste zrovna ve své kůži,“ pronesl mírně a nabídl jí místo v křesle ze sekvojového dřeva stojícím pod stromem. „Nemusíte se bát, jsem relativně neškodný. Mohu vám předložit tolik doporučení, kolik si jen budete přát.“ Zvedl rybu a škodolibě na ženu pohlédl. Kalinda se dlouze napila piva a přestala vraštit obočí. Nezdálo se, že by si toho Rand všiml. Naopak, mile povídal a nožem obratně zpracovával další rybu. Později musela Kalinda připustit, že neví, jak k tomu došlo, ale nakonec seděla s plechovkou piva pod stromem téměř do jedné hodiny odpoledne a pozorovala muže kuchajícího ryby. Nikdo z těch, kdo ji znali v Denveru, by tomu nevěřil. A nikdo také později v Denveru nemohl vědět, jak zoufale se v sobě pokouší zabít vzpomínku na zbytek onoho dne i to, co následovalo. Lehký, nenucený rozhovor pozvedl Kalindě náladu. Odvedl ji od myšlenek, které se jí honily hlavou a dal jí na chvíli zapomenout na celý ten případ, který jí šel na nervy a do něhož měla být zatažena. „Co děláte v Denveru?“ zeptal se jen tak mimochodem Rand chvíli poté, co jí s humorem popsal život člověka, který má galerii v turistickém městečku. „Řídím jednu společnost, Brady Data Processing,“ přiznala se klidně, s chladnou jistotou v hlase. Koneckonců to byla věc, kterou uměla dělat opravdu velice dobře. „Slyšel jsem o ní,“ překvapil ji. „Vy to vedete?“ V rychlém pohledu, který na ni vrhl, se přemýšlivě zablesklo. „Byla jsem zvolena výkonnou ředitelkou pár let po tom, co můj otec zahynul při leteckém neštěstí. Správní rada si zvykla mít u kormidla někoho z Bradyových, a tak jsem zdědila vedení,“ pokrčila rameny. „Překvapuje mě, že jste o společnosti slyšel.“ „Nejsme tady tak úplně odříznuti od světa,“ poučil ji suše. „Děláte ze mne hlupáka?“ zasmála se Kalinda. Otočil se. „Vás něco trápí, viďte? Co děláte tady v té naší díře, Kalindo Bradyová?“ „Na to jste se mě myslím už ptal,“ odsekla. Měla pocit, jako by ji tou otázkou téměř zaskočil. „A vy jste mi neodpověděla. Víte, že začínám být zvědavý?“ „Aspoň to vnese trochu vzrušení do vašeho poklidného života.“ Zasmál se a bylo zřejmé, že se mu líbí tenhle den i ona. I Kalinda si připadala, jako by se uvolnila a odložila své problémy stranou. Uplynul nějaký čas, než se konečně a nerada zvedla, i když věděla, že oběd už zmeškala, a odhodila plechovku do kontejneru opodál. „Děkuji za pivo, Rande. Myslím, že už jsem dávno měla jít. Kdybyste mi zabalil ten obrázek a mísu, já…“ „Připravím to na večer,“ protáhl líně, když skončil s další rybou. „Na dnešní večer?“ „Až mi pomůžete sníst důkaz mého vražedného řádění.“ „Rande, myslím, že…“ „Čerstvý pstruh! Pečená kukuřice! Jak byste mohla odolat? A už jste se přiznala, že se tu nudíte,“ přemlouval ji s neodbytným pohledem v hnědých očích. Probrala v duchu všechny důvody, proč s ním nemůže povečeřet a zjistila, že ten seznam je příliš krátký. Proč by nemohla pozvání přijmout? Pokud odmítne, čeká ji dlouhý večer, který stráví sama. Ta představa ji příliš nelákala. Být sama se svými plány a starostmi… Zachytil její pohled a usmál se. Kalinda se zhluboka nadechla a věděla, že si všiml jejího váhání. Znovu ji napadlo, že tenhle muž by mohl být velkou postavou ve světě obchodu,
pokud by si zvolil takovou životní dráhu. Věděl, jak manipulovat s lidmi. Anebo to bylo spíš tak, že ona dnes odpoledne chtěla, aby s ní někdo manipuloval? „Tak dobře,“ přikývla zdvořile. „Děkuji vám.“ „Zastavím se pro vás v šest hodin. Můj dům je dole u jezera,“ řekl. Teprve když Kalinda opustila obchod a vracela se do svého motelu, napadlo ji, že by chtěla vědět, kdo z nich dvou chtěl vlastně uniknout nudnému večeru. Že by Rand Alastair byl také poněkud nespokojený? Ale to nedávalo žádný smysl. Zřejmě se rozhodl žít v tomhle zapadlém městečku dobrovolně. A určitě ho bavilo chytat ryby. Prosím, ale to není její problém. Ona má svůj vlastní! Oblékla si rozevláté letní šaty z pestrého hedvábného krepdešínu, které odhalovaly její opálená ramena a v kombinaci s malými řemínkovými sandály působily rafinovaně koketním dojmem. Vlasy ponechala stočené v uzlu k jedné straně. Kvůli Randovi Alastairovi nebude měnit svůj styl oblékání. Když chvíli před šestou otevřela Randovi dveře, čekala, že ho uvidí v čistých džínách a košili, ale jemná košile s úzkým proužkem a tmavé kalhoty vypadaly draze a šil je dobrý krejčí. Husté kaštanové vlasy měl sčesány dozadu a kolem se dráždivě vznášela čistá, mužná vůně vody po holení. Kalindě však vzal dech až bílý lotus na parkovišti. „To je vaše?“ zamumlala zbytečně, když ji k němu dovedl s rukou nedbale majetnicky položenou na jejím lokti. „Měl jsem na vybranou buď tohle anebo motorku,“ usmál se neodolatelně, „ale cosi mi říkalo, že byste proti dvěma kolům mohla mít námitky.“ Očima pochvalně přejel její šaty. „Ačkoli by to mohlo být docela zajímavé…“ „Takhle je to lepší,“ pronesla suše a vklouzla na sedadlo nízkého vozu. Nepatrně zúžila oči a sledovala, jak obchází kapotu. Ta galerie musí vynášet víc, než se zdá, rozhodla se nakonec. Ale nedává to žádný smysl… Stíněné patio bylo umístěno tak, aby dokonale vyniklo jezero vroubené stromy, a Kalinda si v skrytu duše přiznala, že dům s prosklenými stěnami a prostými, elegantními liniemi pro ni znamenal další překvapení. Ale šlo to dohromady s lotusem. Stavba v kombinaci dřeva se sklem byla projektována přímo pro pozemek, na kterém stála. Cesta přes obývací pokoj do patia odhalila huňatý krémový koberec, nízký elegantní nábytek v kombinaci hnědé a karamelové a překrásnou keramiku v přírodních odstínech, umístěnou v pokoji. Rand se jen usmíval, když o ní mluvila. „Proč mám pořád pocit, že jsem vám pro zábavu?“ zeptal se Rand o něco později, když pekl čerstvé pstruhy na pánvi na roštu nad otevřeným ohněm. Kukuřice, kterou griloval zvlášť, už lákavě voněla. „Snad nechcete, abych se s vámi nudila?“ odsekla, natáhla se na lehátko a zkřížila štíhlé kotníky. „Nemějte mi to za zlé,“ odpověděl Rand na její uštěpačnou otázku. „Budu jen rád, když se se mnou budete bavit. Tak to mám rád, zábava má být společným zážitkem.“ Kalinda upila z příjemně natrpklé směsi meruňkovice, citrónu a pomerančové šťávy, kterou namíchal, a pomalu, koketně se na něj usmála. „Vy umělci jste pokaždé tak senzitivní?“ „A vy, lidé z velkého obchodního světa na dovolené jste pokaždé tak blahosklonní k místním venkovanům?“ V temně zabarveném hlase zazněla břitkost, která přiměla Kalindu uvažovat o tom, zda by snad její nový známý neocenil, kdyby se dozvěděl, že je pro ni jen prostředkem, jak překonat nelehký večer. „Zdá se, že na venkovana jíte dost dobře,“ zamumlala a pohlédla na pečeného pstruha. „Žijete z podstaty, jak se zdá.“
Po tváři mu přelétl takřka nepostřehnutelný dravčí výraz, který ji zastudil. Kalinda úmyslně zahnala nepříjemný pocit, protože cítila, že Rand Alastair pro ni neznamená žádnou hrozbu. „Pstruh se dá chytit, ale jak víte, že jsem neutratil poslední cent za víno v zoufalé snaze, abych na vás zapůsobil?“ „A utratil?“ „Ne tak docela,“ připustil a vrhl kajícný pohled na chladící se láhev Chardonnay. „Zdá se, že vaše galerie ve městě vynáší dost na to, abyste neumřel hlady,“ poznamenala. „To zní, jako byste nechápala, jak je to možné,“ odpověděl stejným tónem. Kritickým zrakem prohlédl pstruha a jemně zatřásl pánví. „Víte, vaše otevírací doba opravdu působí trochu výstředně. A i kdybyste měl otevřeno pořád, nezdá se, že by tam nahoru přišlo tolik případných zákazníků.“ „V zimě jsou tu zástupy prachatých lyžařů.“ „Rozumím. Je to sezónní obchod.“ „Ta galerie? Tak trochu. Ale zase ne tolik, abych kvůli němu porušoval své výstřední obchodní praktiky. Svou dávku lyžování si vyberu vždycky!“ Kalinda zavrtěla hlavou. „Každý podle svého. Zdá se, že vedete bezstarostný život.“ „Přesně tak. To jste měla v úmyslu taky, když jste sem přijela. Ale vy jste se od svých starostí neodpoutala, viďte?“ „Neodpoutala? Zrovna teď je mi moc příjemně,“ zaprotestovala. Znovu se napila ledového nápoje a chystala se odrazit jeho pátravé otázky. „Ale ano, napohled vypadáte bezvadně. Klidná, elegantní, nenucená. Ale máte v sobě něco, proč nevěřím, že jste se doopravdy uvolnila. Nejste ze mne ani trochu nervózní?“ zeptal se se zájmem. „To opravdu ne!“ Její jasný smích zněl opravdově. „Nemusela byste to tak zdůrazňovat,“ řekl trochu kysele. „Pardon,“ posmívala se kajícně. „Zapomněla jsem na mužskou ješitnost.“ Vrhl na ni rychlý, ale pozorný pohled a vzal do ruky mlýnek na pepř. „Přiznejte se,“ postěžoval si komicky. „Že vy jste přijala mé pozvání na večeři jen proto, že vybočuji z rytmu vaší obvyklé sorty ctitelů?“ „A co jiného byste čekal od dovolené, než vybočení z rytmu?“ zavtipkovala si a tiše vychutnávala, jak si ho dobírá. „Já to věděl,“ povzdechl si tragicky. „Prostě je mi souzeno být pro vás jen prázdninovým povyražením.“ „Nesmíte si to tak brát,“ zasmála se Kalinda. „To, že jste mě pozval na večeři, vás ještě nezařazuje do kategorie pánů pro zábavu!“ „To je dobře,“ řekl spokojeně. „My umělci totiž raději uvažujeme o pěkném vztahu, než o tom, že jsme někomu pro zábavu!“ Kalindiny šedé oči trochu zchladly. „Je mi líto, ale večeře ještě neznamená předehru k nějakému vztahu,“ upozornila ho zcela rozhodně. Na chvíli se na ni zvědavě podíval a zvedl k ústům svůj zlatý nápoj. „Vám by se nelíbila myšlenka být zbožňovanou paní a milenkou umělce rybáře?“ „Nijak zvlášť ne!“ řekla povzneseně. Znělo to chladně a definitivně. „Ale každý umělec má milenku. V tom je součást jejich kouzla,“ vysvětlil ochotně a otočil se zpět k pstruhovi. Dala mu hlasem najevo rostoucí nelibost. „Potom byste snad mohl náš vztah pokládat za změnu v rytmu pro vás samotného,“ navrhla.
„Samozřejmě, madam,“ souhlasil pokorně. Kalinda znovu na chvíli pocítila neklid. Než potkala Randa Alastaira, věděla vždy přesně, jak jednat. Ale teď ji neustále překvapovaly různé maličkosti. A to ji znepokojovalo. „Představte si, že jsme jako dvě lodi, které se v noci míjejí,“ poradila mu šetrně. „Škoda. Popustil jsem uzdu umělecké fantazii, když jsem zvedl oči a spatřil vás, jak se na mne mračíte ve dveřích obchodu,“ ušklíbl se a sáhl po talířích. Rozhodla se stočit rozhovor jinam. „Vy jste umělec?“ otázala se pochybovačně. „Anebo jen vedete galerii?“ „Trochu do toho dělám,“ připustil a položil jídlo na stůl ze sekvojového dřeva. Pak otevřel vychlazené víno. „A co?“ zvedla se z lehátka a zamířila za ním ke stolu. Kombinace křehkého salátu, čerstvého pstruha a grilované kukuřice probudila její chuť jako žádné jídlo v restauraci. „Keramiku,“ odpověděl úsečně, když si sedal. „Tu mísu, kterou jste si dnes odpoledne koupila, jsem dělal já.“ „Vy? A proč jste to neřekl? Je nádherná! Miluju umění, které k něčemu slouží,“ přiznala se. „Vím, že to není ten správný přístup, ale prostě jsem se už narodila s tímhle skličujícím smyslem pro praktičnost. Mám ráda věci, které jsou funkční i krásné. Chci tu mísu používat co nejvíc.“ „Fajn,“ řekl mile. „Já to cítím úplně stejně. Že bych měl spíš povahu řemeslníka než umělce?“ „Takové dělení nemá žádný význam,“ prohlásila Kalinda a začala opatrně vykosťovat rybu. „Proč by mělo být užité umění pokládáno jenom za řemeslo?“ „Souhlasím s vámi,“ usmál se a zdálo se, že je sám se sebou docela spokojen. „Ukážu vám pár dalších věcí, které jsem dělal odpoledne. Tedy, pokud je chcete vidět.“ Setkala se s jeho tázavým pohledem a vřele se usmála. „Samozřejmě, že chci.“ Když se na sebe dívali, zavládlo mezi nimi na chvíli krátké, výmluvné mlčení. Kalinda si uvědomila, že v ní opět narůstá pocit nejistoty. Co s ním nebylo v pořádku? Ten muž ji nezajímal jinak než náhodná známost s pozváním na večeři. To, co cítila, nemělo nic společného s jejími plány na nadcházející víkend. Čekalo ji setkání s Davidem Huttonem. Na to by teď měla myslet především. A zatím v ní pomalu převládá úplně jiné rozpoložení. V duchu popuzeně pokrčila rameny a pokusila se zabránit kouzlu, kterým se ji Rand pokoušel očarovat. Jsou přesně tím, co popsala před několika minutami. Dva cizinci, kteří se nakrátko setkali, ale nic je k sobě nepoutá. Náhodné setkání při večeři. „Vsadím se, že si právě říkáte, že nejsem váš typ,“ řekl klidně a vzal si kus kukuřice. „Proč ne?“ odsekla rozmarně. „Pokud jste poctivý sám k sobě, mohl byste si říkat totéž. My dva jsme přece strašně rozdílní lidé, Rande,“ pokusila se ho přimět, aby uznal tak základní skutečnost. „Kdo to může tvrdit? Sotva jsme začali jeden druhého poznávat. Ale i kdyby to tak bylo, záleží na tom?“ „Samozřejmě,“ přikývla. „To znamená, že jste až příliš praktická na to, abyste riskovala, že se zapletete s mužem, který přesně neodpovídá vašemu životnímu stylu?“ Kalinda se rozhodla, že je na čase, aby převzala situaci do svých rukou. Často řešila problémy instinktivně a uměla to. „Jak dlouho se zabýváte keramikou, Rande?“ Zaváhal, jako by se rozhodoval, zda ji má nechat změnit téma nebo ne. A pak pokrčil svalnatými rameny, jako by to koneckonců nebylo tak důležité. „Skoro dva roky. Mám svou pec, tamhle v dílně.“ Ukázal k nízkému stavení za domem. „Víte jistě, že byste raději nemluvila o nás dvou?“ „Víc než jistě,“ usmála se klidně. „Co jiného může hostitel udělat, než vyhovět přání krásné ženy?“ řekl galantně.
„Děkuji,“ odsekla s klidem člověka, kterému ostatní obvykle splní jeho přání. „Ten pstruh je vynikající.“ Zůstali venku, dokud pobledlé slunce nezapadlo za hory a jezero i jeho okolí nezahalily stíny. Vysoká borovice a jedle, pod nimiž seděli, lehce šuměly v slabém vánku a láhev Chardonnay se pomalu vyprazdňovala. Stává se z toho opravdu příjemný večer, pomyslela si Kalinda a divila se, jak je to vůbec možné, když se jí v hlavě honí tolik myšlenek. Ale Rand Alastair dnes večer udělal vše pro to, aby na chvíli odhodila pochybnosti a starosti nad tím, co ji čeká o víkendu. Byla mu za to vděčná. Když pomohla sklidit se stolu a odnést nádobí do moderní, dokonale zařízené kuchyně, ukázal jí s neskrývaným potěšením svou keramiku. Přecházela od jednoho kousku k druhému a upřímně obdivovala teplé barvy, bohatou glazuru i originální tvary. „Máte ohromný talent,“ poznamenala a opatrně postavila nízký hrnek, který držela v ruce. V duchu se divila, jak si může vydělat na živobytí keramikou a galerií. Věděla toho dost o obchodu, i když o zvláštnostech obchodu s užitým uměním a řemeslnými výrobky trochu méně. „Je to hobby,“ zabručel, když se k němu otočila. Stál těsně vedle ní, mnohem blíž, než si uvědomovala. Měkce narazila na jeho hruď. Randovy ruce ji objaly, než stačila pootevřít ústa k omluvě. Její šedé oči se rozšířily. „Je mi líto,“ ovládla se a nečekaně silně si uvědomila blízkost jeho pevného, hubeného těla. „Nevěděla jsem, že stojíte za mnou…“ „To je všechno moje chyba,“ ujistil ji. Jeho ruce ji pevně sevřely a přitahovaly blíž s prudkostí, o níž by dříve řekla, že neodpovídá jeho charakteru. „Celý večer jsem hledal záminku, jak vás políbit…“ Kalinda zahlédla jiskřivé světélko, které se rozhořívalo v jeho hnědých očích, a podivila se své vlastní reakci. Je to zvědavost, rozhodla se. Stejná zvědavost, která ji přiměla jít za zvukem jeho hlasu dnes ráno. V tom muži bylo cosi zvláštního. Dříve než dokázala posoudit co, Randova ústa se přitiskla na její. Když Kalinda cítila sílu rukou, které ji svíraly, uvědomila si, že by teď stála v jeho objetí a čekala na polibek, i kdyby nebyla zvědavá. Pochopila, že se z Randova objetí prostě nedokáže vytrhnout.
DRUHÁ KAPITOLA Kalinda nevěděla s určitostí, co očekává, ale rozhodně to nebyl jemný, vemlouvavý útok, který přišel. Nejasně si pomyslela, že v jeho polibku je jakýsi rozpor. Ale bylo to tak? Může být muž jemný i útočný zároveň? Vzrušené laskání se stupňovalo, zaplavovalo její smysly, přestože se pokusila znovu získat kontrolu nad sebou i nad ním. Bylo to, jako by vkročila do jezera, jen aby objevila stříbřitý, tekoucí písek pod nohama. „Na povrchu je chladné hedvábí,“ zašeptal k jejím ústům. „Ale já toužím poznat, co je pod ním…“ „Rande, prosím, já…“ Kalindina snaha zastavit něžný útok selhala, když rozevřel jazykem její rty. Její ústa ochotně podlehla vášnivé výzvě. Rand zkoumal jazykem jejich sladké nitro jako divoká kočka prohledávající lesní doupě. Jeho rty se k ní tiskly vlhkým elektrizujícím tlakem, který znemožňoval každý pokus o ústup. Pak ucítila jeho ruce, klouzající pod výstřih hedvábných šatů dolů k pasu a nedokázala potlačit vzrušení, které jí projelo. Kalindu šokovala její vlastní reakce. To přece nebyla ona, jak mohl dosvědčit kdokoli z mužů, kteří se v poslední době pohybovali kolem ní. Dokonce ani s Davidem to nebylo tak náhlé, tak ohromující… Randovy prsty pozvolna sledovaly křivku jejího těla a pak se naléhavě přitiskly k místu, kde se její boky začaly rozšiřovat. Svíral ji stále těsněji, až zasténala překvapením, ve kterém zaznělo zděšení. „Neboj se,“ zašeptal chlácholivě, „nechci ti ublížit.“ Jeho ruce dál přejížděly po Kalindině těle, klouzaly po tenkém hedvábí a zanechávaly stopy vzrušení na bocích, stehnech i v kříži. Pocítil, jak se chvěje, a vzdychl rozkoší. „Od chvíle, kdy jsme se setkali, k tomu všechno směřovalo,“ zašeptal. Vyhledal rty koutek jejích úst a přejel jí po tváři až k přivřeným očím. „Celé odpoledne jsem přemýšlel o tom, jak tě obejmu.“ „Já… doufám, že jste kvůli mně nezavřel galerii!“ vypravila ze sebe trochu roztřeseně. Nebyla překvapena tím, že ji hned od začátku chtěl políbit. Byla dost stará na to, aby věděla, že muži často zareagují rychle na ženu, která probudí jejich fantazii. Ale vylekala ji její vlastní reakce. Ve chvíli, kdy cítila, jak ji jeho paže objímají, uvědomila si podivnou touhu. To u ní rozhodně nebylo normální! „Musel jsem,“ pronesl s chraptivým smíchem. „Jak bych mohl pracovat, když jsem musel přemýšlet o tom, jak vás budu krmit a napájet alkoholem?“ „Ale Rande, to je směšné!“ „Není,“ řekl zastřeně a špičkou jazyka zlehka přejel její víčka, „to je touha. Říkal jsem vám, že potřebuji ženu.“ „V tom případě byste se měl snad poptat u turistek, které se tu nudí,“ popíchla ho trochu jedovatě. „Ten pstruh byl vynikající, ale pouze za cenu polibku na dobrou noc, ne za noc strávenou v posteli!“ „Ovšem,“ zamumlal přemýšlivě. „Budu se muset spokojit s tím, co dostanu.“ Zvedl ruku a stáhl malou zlatou náušnici z jejího levého ucha. Schoval ji do kapsy a jeho zuby dráždivě stiskly místo, kde byl dříve šperk. Bylo to zdánlivě bezvýznamné gesto, ale když totéž zopakoval i s jejím druhým uchem, začala mít Kalinda pocit, jako by ji svlékal donaha. Zkusila se zbavit pokušení, které stále narůstalo. Otočila hlavu, aby se vymanila z jeho dosahu a odtáhla se od něj, ale on toho jen využil a přitiskl rty k jejímu hrdlu. Další zamrazení už Kalindu vyděsilo svou intenzitou.
Jeho ruce ji pomalými, mazlivými pohyby hladily od pasu vzhůru až se zastavily pod tíhou jejích prsů. Když se opatrně zavrtěla, aby zabránila důvěrnému dotyku, o němž věděla, že přijde vzápětí, zjistila, že Rand hladí dlaněmi její bradavky. Kalindino tělo v hedvábné podprsence zdobené krajkou proti její vůli zareagovalo. Přes odhodlání zabránit, aby objetí zašlo dál, Kalinda křečovitě zaťala nehty do látky jemně proužkované košile, aby nahmatala jeho svalnaté tělo. „Plamen a hedvábí,“ zašeptal a hlas mu potemněl, když ucítil její reakci. „Kdepak ses ukrývala, miláčku? Myslím na všechny noci, které jsme promeškali!“ „Stejně jako promeškáme i tu dnešní!“ odsekla trochu hrozivě, protože cítila v jeho slovech léčku. „Já s vámi, Rande, nejdu do postele.“ „Řekni mi to znovu za pár minut,“ poradil jí a dříve, než si mohla uvědomit, co má v úmyslu, zvedl ji. Instinktivním gestem ho objala kolem krku, aby neupadla, i když ji držel naprosto bezpečně. „Já se nechci dát odnést do postele, Rande,“ vykřikla vztekle, protože nebyla zvyklá, aby večeře, na kterou se dala pozvat, probíhala v rozporu s jejím přáním. Ještě nevěřila, že by se dostala do obtíží, ale nemohla pochybovat o nebezpečí, že se jí věci vymknou z rukou. „A co na gauč?“ navrhl slibně a smějící se záblesk v jeho očích spíš potvrdil než zmírnil touhu, kterou v nich spatřila. Nesl ji dlouhými kroky přes krémový koberec k velké pohovce karamelové barvy a jemně ji tam uložil. Když Kalinda po chvíli závratě otevřela oči, uvědomila si, že se k ní tiskne celým tělem. Rozhodný protest se jí zarazil v hrdle, když na ni Rand dolehl celou tíhou. „Já vám nedovolím, abyste…“ zašeptala bez dechu. „Dovolte mi jen, abych vás políbil,“ žadonil chraplavě a lehkými dotyky svých rtů něžně laskal její tváře, víčka i Uši. Když se vrátil zpět k jejím rtům, sklouzl zároveň rukou k malému ňadru. Dvojí útok rozechvěl Kalindiny smysly a způsobil, že se zazmítala ve vášnivé křeči. Přitiskl se k ní ještě neodbytněji a tlačil ji do měkkých polštářů, dokud nevykřikla stupňovanou vášní. „Hořte pro mne, má hedvábná paní,“ zašeptal naléhavě. Zuby stiskl její obnažené rameno a pak jemně konejšil svým jazykem voňavé místečko. „Chci vás dnes v noci vidět, jak jste pro mne vzplála!“ Jemná látka šatů začala klouzat s jejího těla a Kalinda si nejasně uvědomila, že vypátral nenápadné zapínání. Věděla, že by ho měla zarazit, ale zdálo se, že ze sebe nedokáže vypravit slovo. Ovládla ji vášnivá zvědavost, a když ucítila, jak rozepnul vpředu sponu malé podprsenky, s neslyšným zaúpěním zabořila prsty hluboko do kaštanových vlasů. „Ó prosím! Prosím…“ „Já chci,“ prosil ochraptěle. „Chci!“ Sklonil hlavu a s neodbytnou samčí potřebou hledal hroty jejích ňader. Jazykem objížděl napjaté bradavky a jeho ruce jí putovaly neodbytně po celém těle. Pod jejich náporem sklouzávaly hedvábné šaty stále dolů, až ucítila dotek Randových prstů pod okrajem svých krajkových kalhotek. Divoce vyjekla a zajela mu rukama pod košili. Při jejím dotyku se prohnul jako kočka. O chvíli později byli oba do pasu nazí. Kadeřavé houští kaštanových chloupků na Randově hrudi přímo živočišně vzbuzovalo Kalindinu touhu. Její dech se zrychlil a rozumově vnímala nepohodlnost své pozice. Vzepjala se pod ním, ale využil svou sílu k tomu, aby ji potrápil. Přitiskl se na ni tak, že se nemohla pohnout. Jeho sevření ji ještě více vzrušilo a Kalindiným tělem projela nutkavá touha. Ve chvíli, kdy jí nohou rozevřel stehna a ona i přes látku kalhot ucítila jeho pohlaví, vrátilo se jí alespoň zdání rozumného uvažování. „Rande… Rande, prosím. Už dost! Nikdy jsem neměla v úmyslu…“
„Všechno je v pořádku,“ konejšil ji a svíral pevně dál, takže se pod ním začala zmítat. „Nech, ať se to stane. Bude to tak hezké, lásko. Já tě dnes večer strašlivě chci.“ Kalinda neklidně pohnula hlavou na polštáři. Vlasy se jí rozpustily a zavlály kolem ní. Slyšela slova, která musela přijít, slyšela Randovo: „chci tě!“ a to ještě více znásobilo její úsilí, aby znovu získala kontrolu nad sebou i nad situací. „Je mi to líto,“ zašeptala, protože si uvědomovala svůj podíl na celé věci. „Neměla jsem v úmyslu nechat věci dojít takhle daleko!“ Opatrně se opřela o jeho nahá ramena a nehty se zaryla do opálené kůže. „Kalindo!“ Jeho touhou prosycený hlas se trochu zlomil, když zvedl hlavu, aby se na ni podíval. „Co se stalo? Přestaň se bránit, drahá. Chceš to stejně silně, jako já!“ Zavrtěla nesouhlasně hlavou. Dovolila mu, aby se tolik vzrušil, a přitom ho tak málo znala! Co od něho může očekávat, až konečně pochopí, že nehodlá zajít dál? Při všem, co věděla, se mohl změnit v násilníka. Pane Bože! Jak jen mohla připustit, aby se dostala do takovéhle situace? Musela to nějak obezřetně vyřešit. „Rande, prosím,“ žadonila jemně a snažila se vymanit zpod jeho těla. „Chci to skončit. Nikdy jsem nechtěla, aby věci došly tak daleko. Nech mě odejít, prosím…“ V oříškově hnědých očích se zeleně zablesklo. Pocítila na okamžik strach. Pak zklamaná, pocuchaná samčí pýcha zmizela a místo ní se objevila chladná, mužná zdrženlivost. I ta hned zase zmizela a Kalinda smutně pochopila, že si může vydechnout. „Vy to myslíte vážně, viďte?“ zamumlal suše Rand. „Ano, já… nikdy jsem nechtěla to, co se dnes večer stalo. Věřte mi!“ „Já vám věřím! Ale říkám vám, že já jsem opravdu stál o to, co se stalo!“ „Rande, to je pitomost,“ vynadala mu vzpurně, vědoma si své nahoty i tíhy jeho těla. „Vždyť mě sotva znáte!“ „Toužil jsem po vás od chvíle, kdy jsem vás spatřil,“ řekl tiše a dlaněmi něžně objal její tvář. „Jsem šťastný, že pro vás mohu být prázdninovým povyražením, Kalindo Bradyová,“ zašeptal vemlouvavě. „Děkuju pěkně. To je od vás velkorysé. Ale nemám zájem o podobný vztah.“ „A co ten obchod, o kterém jsme jednali před chvílí?“ zašeptal svůdně a krouživým pohybem prstů zkoumavě objel koutky jejích úst. „To nepřichází v úvahu!“ odsekla ostře a začala se zlobit. „Pusťte mne, Rande, je na čase, abych se vrátila do motelu.“ „Uklidněte se. Odvezu vás zpátky, pokud si to opravdu přejete…“ „Přeju!“ „S jednou podmínkou,“ ustoupil Rand. Zabodla se do něho pohledem. „S jakou podmínkou?“ „Že vás uvidím zítra.“ Kalinda zhluboka vydechla. „Já nevím, proč byste měl něco takového chtít. Mohu vám zaručit, že se zítra nebudu cítit jinak, než dnes!“ „Jak si tím můžete být tak jistá? Budu mít celý den na to, abych vás přesvědčil,“ připomněl jí a v ústech mu zaškubalo pobaveným příslibem. „Kdo ví, jak se budete cítit zítra večer v tuto dobu?“ „Protože vím, co chci, a vím, co nechci.“ Zaváhal a pak řekl nečekaně chladně: „Ano, to jsem si domyslel. A to nás přivádí k zajímavému bodu.“ „O čem to mluvíte?“ „Vypadáte jako žena, která jedná podle svého a dělá to, co si nejvíc přeje.“ Kalinda se na něho pátravě podívala a přemýšlela, kam směřuje. „Já taková i jsem.“ „Tak co tady potom děláte?“ odsekl hbitě.
„Tady? Už jsem vám to říkala. Neměla jsem dnes večer co dělat a pozvání na pstruha znělo lákavě…“ „Tak jsem to nemyslel a vy to víte. Jsem zvědavý, co vlastně děláte v té naší horské díře. Je vidět, že se tu otravujete a že nejste ten typ ženy, která se s radostí vydá na venkov. A taky máte pocit, že byste od všeho nejraději utekla.“ „Jak to můžete vědět?“ odsekla zneklidněně. „Už jsem vás upozornila, že mě sotva znáte!“ „Náhodou se docela slušně vyznám v lidech,“ protáhl klidně. „A vůbec, miláčku, při tom všem, jak rozkošně vám to teď sluší, musím říci, že jste tu dnes vypadala poněkud nepatřičně v té stodolarové košili a kalhotách z módního salónu!“ Kalinda cítila, jak pod jeho posměšným pohledem rudne, a zkusila si uvolnit ruce, aby zakryla své obnažené poprsí. Ale on její snahu nevzal na vědomí a čekal na odpověď. „Důvody, proč jsem tady, jsou čistě mé osobní,“ pronesla s veškerou arogancí, jaké byla za těchto okolností schopna. Nebezpečně se usmál. „To už jsem pochopil. Jak osobní?“ „Nemám v úmyslu se o tom s vámi bavit.“ „Vy jste opravdu zvyklá dávat příkazy, viďte?“ poznamenal užasle. „Jsem, ale jak se zdá, vy je neumíte přijímat,“ odsekla jedovatě. „Byl byste tak laskav a nechal mne už jít?“ „Pokud splníte mou podmínku,“ přikývl konečně. Povzdechla si. „Poobědvám s vámi zítra, když jste si tak jistý, že mne chcete znovu vidět.“ Alespoň změnil téma, řekla si ulehčeně. Téměř zároveň se posadil a Kalinda si náhle uvědomila, že mu naletěla. Sedla si a sledovala Randův ostrý profil, když si zapínal košili. Pak s pocitem znechucení nad sebou samou ironicky potřásla hlavou. „Vy jste to udělal schválně, viďte?“ řekla a v jejím hlase byl patrný nechtěný obdiv. Byla natolik obchodnice, aby rozpoznala vrozenou schopnost manipulovat s lidmi, když se s ní setkala. Tenhle člověk opravdu marní tady v té divočině život zbytečně! „A co?“ zeptal se nevinně a vrhl po ní tázavý pohled, zatímco si uhlazoval límeček košile. Zatřepala rukou. „Však víte. Nejdřív nadhodíte svůj skutečný cíl. A tím je, abychom se zítra setkali. Když vám na to neskočím, přejdete na téma, o kterém víte, že je pro mne velice citlivé.“ „Ten malý problém, proč jste se octla zrovna tady u nás v horách, že?“ vysvětlil ochotně. Přikývla. „A pak, když mne v téhle věci dokonale vyvedete z míry, vrátíte se znovu k hlavnímu problému. Potom už je snadnější, abych souhlasila jen proto, abyste mne nechal na pokoji v té druhé věci.“ „Máte postřeh,“ usmál se neodolatelně. „A vy se vyznáte v tom, jak manipulovat s lidmi,“ pronesla suše. „Teď je ale zase řada na mně, abych se vás zeptala na pár věcí.“ „Tak spusťte,“ vyzval ji vesele. Usadil se v rohu karamelové pohovky a vyzývavě ji pozoroval. „Proč jste tolik trval na tom, že mne zítra chcete vidět? Zítra večer se mnou v posteli nebudete, za to vám ručím!“ „Opravdu?“ „Rozhodně! Nemám žádný zájem na tom, abych si tu užívala s vámi nebo s někým jiným, Rande,“ odsekla rozhodně. „Chápu,“ udivil ji tím, jak laskavě to řekl. „Tak proč…?“ „Já se prostě s vámi chci setkat, Kalindo. Přitahujete mne. Od chvíle, kdy jsem vás spatřil. Někdy se to stává.“ „Mužům ano.“
Neřekl nic, nepopřel to malé obvinění. Chvíli bylo vyčkávavé ticho a pak Kalinda opatrně pokračovala. „Není to třeba tak, že vy sám jste trochu nespokojený?“ Přimhouřil oči a po ostrých rysech jeho tváře přejel na okamžik stín. Pak na ni pronikavě pohlédl. „A proč bych se měl nudit? Mám svou galerii, keramiku, mám své rybaření a žiji v srdci Bohem vyvolené země. A taky je tu pár žen,“ dodal klidně. „Myslím, kromě vás!“ Zrudla a uhnula pohledem. „O tom nepochybuji!“ „Tak co vás vede k tomu, abyste si myslela, že vás pronásleduju z čiré nudy?“ „Zapomeňte na to!“ Vstala. „To byla jen taková poznámka. Vy jste zřejmě spokojený se svým útočištěm, jinak byste tu nebyl, nebo ano?“ „Ne.“ Přinutila se k úsměvu. „Takže jsem vás odhadla špatně, stejně jako vy mne, když jste si myslel, že mě přemluvíte k nějaké avantýře. A teď už je na čase, abyste mě odvezl zpátky do motelu. Ta večeře byla vynikající.“ Lehce vyskočil a ani na chvíli nespustil oči z Kalindiných dosud zrudlých tváří. „Pokud jde o vaše osobní důvody, proč jste v mých horách…“ Zářivě se na něho usmála. „Jsem přichystaná k odchodu, Rande.“ Posměšně se uklonil. „Jak paní poroučí. Lotus čeká.“ Měla jsem vědět, že se Rand jen tak nevzdá, říkala si Kalinda druhý den, když seděla vedla něho na dece rozložené na břehu jezera. Rand Alastair nepatřil k mužům, kteří kapitulují snadno a rychle. Tohle o něm věděla, i když ji dosud v mnoha věcech mátl. Připravil vynikající svačinu. Ale neklid, který pociťovala, vzrostl, když se začal nenápadně vyptávat, a zdálo se, že by jeho otázky mohly překročit meze únosnosti. Proto se při svých odpovědích rozhodla pro střední cestu. „Jak dlouho tady zůstanete, Kalindo?“ S chutí se zakousla do sendviče se sýrem, který držela v ruce. „Ještě pár dní,“ řekla opatrně. Ležel pohodlně vedle ní, už zase v džínách a ve sportovní, u krku rozhalené košili. Vítr od jezera lehce cuchal jeho kaštanové vlasy a oči měl napůl přivřené před mihotavým slunečním světlem. Kalinda si musela přiznat, že ji velice přitahuje. Upřela pozornost k protějšímu břehu a cítila, jak ji Rand zpod napůl přivřených víček pozoruje. Vyhrnula si rukávy tuniky se stojacím, u krku zapnutým límečkem, kterou měla spolu s bílými kalhotami na sobě, a odkopla sandály. Na jedné straně se cítila uvolněně, na druhé byla ve střehu. Svačina byla příjemná, ale to jí nebránilo, aby si neuvědomovala, že Rand hodlá jít po stopě, kterou ucítil včera večer. Předpokládala, že jeho zvědavost vzrostla. Stejně jako její, pokud šlo o něho. „Vy ještě přesně nevíte, jak dlouho tu budete?“ „Předpokládám, že pozítří odjedu.“ „Proč tak brzy?“ dotíral. „Musím vést podnik, už si nevzpomínáte?“ „Copak šéf nemá právo na dovolenou?“ usmál se. „Samozřejmě. Ale v tom to není.“ Něco už zřejmě uhodl. Tvrdit, že je tu jen na dovolené, nemělo smysl. Zatracený chlap, s tou svou neodbytností! Ale je to jen a jen její vina, přiznala si neradostně. Chtěla se s ním dnes znovu setkat, i když věděla, co může očekávat. „Ovšem. Osobní záležitost, která vás přivedla k nám, do lůna hor. A to skončí už za pár dní?“ „Ano. A teď, když dovolíte, bych mluvila raději o něčem jiném.“ „O rybaření?“ Zasmála se. „To sotva.“ „O našich plánech na zítřejší večer?“ navrhl slibně.
Její úsměv ztuhl. „Je mi líto, Rande, ale o tom se nebudeme bavit. Zítra večer se s vámi nesejdu.“ Přisedl si blíž a Kalinda rozzlobeně stiskla rty. Ale byla to pravda a nemělo žádný smysl, aby si dál myslel, že bude zítra večer volná. „Je to dnes náš poslední společný večer?“ zeptal se klidně. „Ano.“ „Ale vy budete tady ve městě i zítra večer?“ Neřekla nic. Proč mu dovolila, aby ji takhle tlačil ke zdi? Není to snad tím, že mu podvědomě chtěla říci pravdu? Že si potřebovala s někým promluvit? Vždy byla tak duchapřítomná, tak sebejistá. Ale teď měla pochybnosti o tom, co se má stát zítra večer, až se setká s Davidem. Stále o všem pochybovala. A to jí ani trochu nebylo podobné. „Takhle je to tedy,“ zašeptal měkce. „Co?“ otočila hlavu. V jeho očích spatřila chladný záblesk a přála si, aby nikdy neodvrátila pohled od jezera. Cítila, že je nečekaně chycena do pasti silou, která v něm je. „Vy jste tady proto, abyste se tu setkala s nějakým mužem.“ Ta slova dopadala na jezero jako kameny. Kalinda seděla bez hnutí. „Je to obchod,“ řekla nakonec upjatě a snažila se zpřetrhat pouta, kterými ji k sobě vázal. „Osobní, soukromý obchod.“ „Vy jste si nechtěla se mnou užít, protože jste tady kvůli nějaké pletce s jiným mužem.“ „Přestaňte, Rande! Nic o tom nevíte!“ Panebože, co se to s ní děje, že ho nechala tak přesně uhodnout, oč jde? Musela se zbláznit! Anebo byla v skrytu duše tak zoufalá, že si o tom musela s někým promluvit, uvědomila si neradostně. „Nemyslíte si, že je to nebezpečné bavit se tu se mnou, než přijede ten váš pan Zázrak? Co když dorazí do města dřív a najde vás, jak trávíte čas flirtováním s nějakým místním majitelem obchodu?“ „Nic směšnějšího jste nemohl říct! Já s vámi neflirtuju!“ „Já bych to flirtováním nazval, kdybych přijel na schůzku a zjistil, že má žena, zatímco na mne čekala, strávila dva večery s jiným mužem,“ řekl rozhořčeně. „A to, co se stalo včera v noci u mne na gauči, se rozhodně nedá zařadit do škatulky náhodných známých.“ Uvědomila si, že je taky rozzlobený a má vztek. „To je ta jediná škatulka, která připadá v úvahu,“ dopálila se. „Všechno mezi námi je náhodná známost!“ „Jestli takhle zacházíte s každým, koho náhodou poznáte, rád bych věděl, co se děje, když znáte nějakého muže pár týdnů!“ Zrudla a odvrátila oči od pohledu, kterým ji odsuzoval. Zatím ležel pohodlně na boku opřen o loket. Přesto měla podivný pocit, že má sto chutí s ní pořádně zatřást. A mohla se mu divit? „Nejsem tady proto, abych si s kýmkoli cokoli začínala,“ zaprotestovala a odložila zbytek obloženého chleba, protože ji přešla chuť. Už se mu vůbec nedokázala podívat do očí. „Ale zítra večer se sejdete s nějakým mužem?“ rýpnul si bez váhání. Kalinda neřekla nic, její mlčení však bylo dostatečně výmluvné. „Nechcete mi o tom povědět?“ Otočila hlavu a překvapeně na něho pohlédla. Zcela nový tón v jeho hlase ji dokonale zaskočil. Byla připravena na válečný stav, snad čekala typicky mužský vztek za to, že se k němu chová tak lhostejně. Ale zcela jistě by se nenadála tak nečekané, konejšivé a uklidňující nabídky! Kde byl ten hněv, se kterým ji držel v šachu? „Opravdu mi to můžete povědět,“ pokračoval a usmál se na ni. „Můžete mi povědět celý ten příběh.“ „Jak víte, že je tady nějaký příběh k vyprávění?“ zaprotestovala nesměle, znejistělá svou slábnoucí reakcí.
„Instinktem. Já vím, že to zní směšně, ale mám opravdu celkem zdravý instinkt na lidi a na to, co je pohání.“ „Já vím,“ zašeptala. „A taky toho umíte dobře využít, abyste dostal lidi tam, kde je chcete mít!“ Koutky jeho úst ztvrdly. „Nezdá se, že vy sama byste pro tyhle věci neměla cit!“ „Naučila jsem se rozpoznávat pár věcí,“ pousmála se. „Jenže já mám k tomu školení v obchodním světě. U vás je to něco instinktivního, přesně, jak říkáte. Vy jste se s tím prostě už narodil!“ „Povíte mi o tom zítra večer?“ „Nejsem si tím jista. Už to, že jsem připustila, abyste mne dotlačil k tomuhle závěru, mě nutí k zamyšlení,“ řekla zcela upřímně. „Jenže když to udělám, zničím si podle všeho dnes večer šanci na dalšího pstruha k večeři!“ Poslední slova pronesla s téměř smutnou ironií. „Dnes večer je na programu biftek, ne pstruh,“ odsekl. „A slibuju vám, že svou nabídku nezruším.“ „I když připustím, že jsem tady proto, abych se setkala s nějakým mužem?“ podotkla jemně. „To přece už dávno vím.“ Chvíli počkala a pak řekla velice chladně. „Vy mi to přece nebudete rozmlouvat. Zašla už jsem tak daleko, že musím celou věc dotáhnout až do konce.“ „To se teprve uvidí.“ Kalinda, s rukama opřenýma o pokrčená kolena, potřásla rozhodně hlavou. „Teď už mi to nikdo nerozmluví. Takovou příležitost dostane žena málokdy. Byla bych blázen, kdybych to vzdala.“ „O jaké příležitosti vlastně mluvíte, Kalindo?“ zeptal se hlubokým hlasem, který neprozrazoval nic z toho, co cítil. „O pomstě,“ řekla. „O pomstě?!“ Posadil se, vzal ji za bradu a donutil, aby se mu podívala do tváře. „Panebože! Vy to myslíte vážně?!“ vydechl, když spatřil její napjatý, odhodlaný výraz. „Kdo je ten muž, kterému se chcete pomstít, Kalindo Bradyová?“ „Můj bývalý snoubenec.“ Znělo to tvrdě i jejím vlastním uším. „Vykašlal se na mne před dvěma lety, když můj otec zahynul a zjistilo se, že firma je na tom špatně. David Hutton,“ změnila řeč, „se chtěl se mnou oženit, aby dostal otcovu společnost.“ „A teď vás chce zase nazpátek?“ Kalinda se chladně usmála. „Naznačila jsem, že bych o to měla zájem. Souhlasila jsem, že se tu sejdeme kvůli tomu, co mezi námi, jak se říká, kdysi bylo.“ „Ale proč jste se s ním dohodla, že se sejdete právě tady? Proč ne v Denveru?“ „To přece nejde,“ vysvětlila kousavě. „David je nyní ženatý, víte?“ „Vy blázínku,“ vydechl. „Vy malá, bláznivá ženská, co vlastně chcete udělat zítra večer, až přijde a bude čekat, že se mu sama vrhnete do náruče?“ „Hodím mu jeho nabídku zpátky do tváře! Chci, aby mě prosil, abych mu ještě jednou dala příležitost, chci si ho poslechnout, jak mi nabízí, že se rozvede, a pak se mu vysměju a řeknu všechno, co si o něm myslím!“
TŘETÍ KAPITOLA Rand na ni dlouho upřeně hleděl. Výraz jeho tváře byl strohý a nerozluštitelný. „Nemůžete v tom pokračovat,“ řekl nakonec bezvýrazně. „Je to příliš nebezpečné.“ „Nebezpečné!“ zasmála se Kalinda. „David není násilnický typ. Nemohl by…“ „…vás znásilnit? Nebuďte blázen! Každý muž se může stát nebezpečným v situaci, jakou jste si naplánovala. A vy už jste se jednou zmýlila v jeho odhadu, viďte?“ Při té poznámce, přesně odpovídající tomu, co se stalo, sebou škubla. „To bylo před dvěma lety. Od té doby jsem se něčemu naučila. Vím, co je zač.“ Potřásl hlavou. „Proč si to myslíte?“ „Zjistila jsem si všechno, co jsem potřebovala vědět, o muži, který za mnou po otcově pohřbu přišel a řekl, že ruší všechny závazky!“ „Zjistila jste si jen to, že se s vámi chtěl oženit, aby získal kontrolu nad společností, o které předpokládal, že je úspěšná. Když vyšla najevo její finanční situace, zjistila jste, že ztratil zájem o vás i o společnost. Ale vůbec nevíte, co je schopný udělat v takové konfliktní situaci, jakou jste si naplánovala!“ Z jeho hlasu šel chlad. „Uvědomte si, že se může zachovat jako ničema. A to není jediné riziko, které podstupujete!“ Zamračila se. Na jednu stranu si přála, aby mu nikdy neodhalila skutečné důvody, proč je tady ve městě, ale věděla také, že si v duchu přála promluvit o svém riskantním plánu s jinou lidskou bytostí. Jenže proč to musel být zrovna tenhle chlap neznající soucitu? „Jaká další rizika by tu mohla být?“ odsekla popuzeně. „Jste si jista, že pravým důvodem vašeho plánu je pomsta?“ řekl zamyšleně. „Před dvěma lety jste toho muže milovala. Třeba jste tady opravdu jen proto, abyste se podívala, jestli se nedají poslepovat střepy…“ „Ne!“ Ta představa byla směšná! „Po tom všem, co mi udělal?“ „Zranil vás. Lidé vždy zraňují druhé lidi, ale ne vždy to zabíjí lásku, kterou k sobě cítí.“ „Ujišťuji vás, že zdravý smysl pro realitu ve mně zabil všechny city, které jsem snad před dvěma lety k Davidu Huttonovi chovala,“ prohlásila. „Ale máte k němu dost silný vztah na to, abyste se chtěla pomstít,“ připomněl jí neomaleně. „Říká se, že nenávist bývá sestrou lásky.“ „To je absurdní a vy to víte,“ vysmála se mu sebejistě. Ať už Kalinda cítila k Davidovi Huttonovi po dvou letech cokoli, věděla, že láska nemá s jejími city nic společného. „Co se vlastně stalo před dvěma lety, potom co David zrušil zasnoubení?“ Zadíval se na ni zkoumavě a zdálo se, jako by zkoušel najít klíč k nějakému důležitému tajemství. Kalinda pokrčila rameny. „Měla jsem plné ruce práce s tím, abych zachránila obchod. Neměla jsem čas truchlit nad nešťastnou láskou, máte-li na mysli tohle.“ „Ale s Brady Data Processing, pokud vím, už to nejde s kopce,“ řekl suše. „Ne, naopak.“ Mimovolně se jí na rtech objevil hrdý a spokojený úsměv. „Jdeme zase nahoru. Za poslední tři čtvrtletí jsme vykazovali zisky.“ S výrazem uznání zvedl obočí. „Musela jste ty dva roky tvrdě pracovat.“ „Ano,“ připustila prostě. A byla to pravda. Doslova se zahrabala do práce. A teď konečně se jí to začalo vracet. Mohla si dovolit vydechnout a užívat zaslouženého úspěchu. „Proč?“ zeptal se rovnou. Zaváhala. „Musela jsem.“ „Abyste zapomněla na Huttona?“ zeptal se a zdálo se, že ho taková možnost popuzuje. Potřásla hlavou. „S Davidem to nemá nic společného. Musela jsem se pokusit zachránit společnost. Závisela na mně spousta lidí. Nedovedete si představit, co to bylo.“ „Stará zavedená rodinná firma se zaměstnanci a členy správní rady, kteří začínali spolu s vaším otcem ještě zamlada?“ řekl suše. „Lidé, kteří pracovali u firmy celý život?“ Překvapeně na něho pohlédla. „Jak to víte?“
„Už jsem vám říkal, že tady nejsme tak úplně odříznutí od světa,“ odsekl. „Slyšel jsem o takových společnostech. Jsou natolik svázané tradicemi, že jdou pomalu pod vodu ve vlnách pokroku. Nedošlo k něčemu takovému v době, kdy zemřel váš otec?“ „Bohužel ano. Když jsem dokončila vysokou školu, obor řízení obchodu, začala jsem pracovat pro jinou společnost. Věděla jsem, že nechci místo ve firmě svého otce. Ale on se pak zabil a správní rada mne požádala, jestli bych ze dne na den nepřevzala vedení. Zdědila jsem ji i se všemi dlouholetými zaměstnanci. Bylo to něco téměř feudálního!“ „A vy jste neměla to srdce firmu zlikvidovat nebo dát do prodeje?“ „Copak jsem to mohla těm lidem udělat? A po několika měsících jsem si uvědomila, že je tu cosi víc než smysl pro odpovědnost…“ „Bylo to něco jako výzva,“ zabručel. „Už jsem vám řekla, že máte opravdu postřeh,“ usmála se. „Takže teď po dvou letech jste postavila společnost na nohy a David Hutton se znovu pokouší proniknout do vašeho života. Připadá vám to jako pouhá shoda okolností?“ Kalinda na něho upřela pohled, šokovaná takovou úvahou, a pak rozhodně potřásla hlavou. „David je až po krk ve své vlastní firmě. Výrobní podnik, ve kterém byl viceprezidentem v době, kdy můj otec zahynul, ho doporučil na prezidenta. Proč by měl mít dneska zájem na Brady Data Processing?“ Na Randově straně deky zavládlo dlouhé mlčení. „Co takhle obyčejná chamtivost?“ navrhl uštěpačně. Napadlo ji to a zatrpkle připustila, že Davidův nový zájem o ni pramenil zase jen z Brady Data Processing, která by mohla posílit jeho sebevědomí. „Oženil se dobře. Velice dobře. A řídí úspěšný podnik.“ „A proto je možná ještě chamtivější.“ „Kdepak jste získal všechny ty znalosti o motivaci jiných lidí?“ řekla. „Musel jste tady opravdu poznat nejrůznější turisty!“ „To ano.“ „To, co jste právě řekl, mě ještě více přesvědčilo, abych uskutečnila svůj plán. Pokud mám pravdu já, budu mít uspokojení z toho, že jsem mu odepřela sebe. Máte-li pravdu vy, budu mít uspokojení z toho, že jsem mu odepřela firmu!“ „Nic z toho není dostačující důvod k tomu, abyste riskovala, že se s ním sejdete! Zranit ho můžete mnoha jinými způsoby! Nemohla byste si to nechat projít hlavou? O co vlastně jde? Za ty poslední dva roky se neobjevil žádný muž, který by od něho odvedl vaše myšlenky?“ Kalinda na něho upřela poplašený pohled, který mluvil sám za sebe, a s neradostným uspokojením přikývla. „Takhle je to tedy! Byl to poslední muž, o kterého jste doopravdy stála. Celé dva roky jste obětovala všechnu svou energii firmě a neměla jste čas na žádný románek, který by vymazal vzpomínky na vašeho bývalého snoubence!“ „Tohle je bláznivá logika! A já myslela, bůhvíjaký nemáte postřeh!“ usykla dopáleně. „Vy prostě potřebujete někoho, kdo by nahradil vzpomínky mnohem zajímavější skutečností.“ Naklonil se k ní, ale Kalinda zahlédla úmysl, který mu zableskl v očích, a stáhla se. Nebyla však dost rychlá. „Rande, ne…“ „Dejte mi jednu noc, Kalindo,“ drtil slova mezi zuby. „Jenom jednu noc…“ „Proč, vy sobecký blázne? Proč si myslíte, že by jedna noc s náhodným prázdninovým známým mohla vymazat vzpomínky na jiného muže? Jak se vůbec opovažujete navrhovat…“ Nestačila dopovědět, protože ji povalil na deku. Jednal rychle, nohou znehybnil její zmítající se tělo a drsnou, mozolnatou rukou sevřel její zápěstí. Při tom pevném dotyku jí tělem projely vzpomínky, ale byly to vzpomínky ze včerejšího večera, ne z doby před dvěma lety.
„Včera večer jste na Huttona nemyslela, viďte?“ zaútočil a svíral ji stále pod sebou. V oříškově hnědých očích probleskoval záměr a rostoucí touha. „A měl jsem tak trochu pocit, že právě teď jste si na jeho polibky nevzpomněla!“ „Rande, poslouchejte mě!“ hájila se Kalinda a věděla, že není zrovna v takové pozici, aby ho mohla dál popichovat. Musela použít rozum a pravdu, pokud ho chtěla uklidnit. „Žádnou nešťastnou láskou k Davidu Huttonovi se netrápím. Mám na něho vztek za to, co mi provedl před dvěma lety, ale už ho nemiluju! Věřte mi to! Chci mít možnost zaplatit mu za to, jak ničemně se ke mně zachoval. Poeticky se tomu říká spravedlnost!“ „Říká se tomu být pitomá!“ odsekl. Opíral se o její hruď a jemně drtil její ňadra pod tenkou látkou tuniky. Volnou rukou jí lehce přejel po linii krku. Kalinda ucítila, jak její tělo odpovědělo lehkým zachvěním a věděla, že to vycítil i on. „Mohu vás ujistit, že to není ta nejlepší metoda, jak mě svést, když mi budete říkat, že jsem pitomá!“ Sklouzl prsty k rozepnutému límečku tuniky a zlomyslně se usmál. „Kdo ví? Na dámy ve vedoucím postavení třeba platí méně obvyklé metody!“ „Pusťte mne, Rande!“ přikázala energicky a přimhouřila oči, když na něho pohlédla ze své bezbranné pozice. Výraz Randovy tváře změkl a Kalinda zaslechla v jeho hlase nový, laskavý tón. „Miláčku, copak nevidíte, že moc nechybí a uděláte obrovskou chybu? Řekla jste mi, že mám postřeh. Proč nedáte na můj instinkt? Bez ohledu na to, jaké máte důvody, je vaše riziko příliš velké. A kromě toho, že mám postřeh, jsem taky muž. Uvěříte mi, že dokážu uhodnout, jak může zareagovat muž za situace, kterou chcete navodit?“ „Jak byste zareagoval vy?“ zašeptala a při té otázce se jí rozšířily oči. Sama nevěděla, co ji přimělo, aby se zeptala. Nad nimi se pohupovaly borovice a lomený proud slunečního světla kreslil po jejich tělech stíny. Kalinda intenzívně vnímala Randovu horkou sílu a zdálo se jí, že jeho mužnost je součástí okolní divočiny. Vůně jeho těla jí dráždivě pronikala k smyslům a vyvolávala odezvu v celém těle. „Na to se nedá tak snadno odpovědět,“ připustil trochu brutálně. „Já si totiž především nedovedu představit, že bych vás opustil.“ „Ale ovšem že dovedete,“ řekla posměšně a s trochou trpkosti. „Vsadím se, že jste starý praktik, pokud jde o krátkodobé známosti!“ „Kdybych byl z jakéhokoli důvodu v Huttonově kůži,“ pokračoval s rozmyslem, jako by neslyšel její provokaci, „pochybuji, že bych čekal s rukama v klíně na vaši pomstu. Kdybych jel do zapadlého letoviska v horách a čekal,že se obnoví starý románek, ujistil bych se důkladně o tom, jestli opravdu něco vzplanulo. Skončila byste v mé posteli, Kalindo, bez ohledu na to, co jste zamýšlela.“ „Ale vy nejste David!“ odvětila obezřetně. „Ne, já nejsem Hutton,“ souhlasil ochotně, sklonil hlavu a přitiskl se vášnivě k jejím rtům. Kalinda si musela přiznat, že právě tohle chtěla znovu okusit. Hned od chvíle, kdy ji tak poprvé políbil včera v noci. Tiskl se k jejím ústům s rostoucí touhou, zatímco rukou sklouzl ke knoflíkům tuniky a jeden po druhém je rozepínal. Když nahmatal ničím nezakryté poprsí, Kalinda zalapala po dechu. Její slabé, přerývavé zasténání zdusil Randův jazyk, který ji vnikl do úst. Objala ho rukama, takřka něžně přejela ostrými nehty po krku dolů až pod límeček a znovu pocítila rozkoš z toho, jak se jeho tělo vzepjalo. „Kalindo, Kalindo,“ zasténal a vklouzl nohou mezi její stehna. „Dejte mi jednu noc. Jednu jedinou noc. Přísahám vám, že do rána zapomenete na všechno, co bylo s ním!“ Zatajila dech, když jí pomalu přejížděl rukou vzhůru po vnitřní straně stehen. Ústy začal zkoumat linii jejího krku a pomalu, nevyhnutelně směřoval k tuhnoucímu hrotu jejího prsu.
„Ach Rande, Rande,“ vzlykla přidušeně. „Neměla bych vás nechat, abyste se mnou tohle dělal. Je to bláznovství…“ „Přestaňte se tím trápit a zkuste přijmout věci tak, jak jsou,“ šeptal jí do rozpálené kůže. „Není nic špatného na tom, když jsou dva lidé nečekaně šťastní.“ Než dokázala posbírat myšlenky, aby se zmohla na protest, sevřel lehce v zubech jednu z bradavek a jejím tělem proběhla elektrická vlna. Pokušitelská ruka jí bloudila po stehně, až dosáhla horkého středu a ona pevně zavřela oči, aby neztratila kontrolu nad vášní, kterou v ní vzbudil. „Miláčku, vždyť ty mi taješ pod rukama,“ zašeptal s uspokojením a nakrátko sevřel prsty místo, k němuž směřovala jeho touha. „Nevidíš, že tě musím mít celou? Musím poznat, jaké to je ztratit se v tvém těle. Nikdy v životě jsem po žádné ženě tak strašlivě netoužil!“ Kalinda se zazmítala, sama se vzepjala k jeho ruce a okamžitě vycítila reakci Randova těla. Rozechvěle se vydala na tápavý průzkum na jeho straně, až narazila na opasek džín. Nedočkavě a s rozkoší vklouzla prsty dovnitř a zaslechla jeho ochraptělou reakci. „Prosím, sáhni si na mne,“ žadonil Rand a začal zápasit s přezkou jejích bílých kalhot. „Potřebuji cítit tvé ruce. Jsou tak jemné, tolik mě vzrušují.“ Kalinda nedokázala odolat jeho dychtivé prosbě a pomalu mu rozepnula džíny. Ucítila, jak se chvěje a uvědomila si svou ženskou moc, kterou nikdy nepoznala. Svým způsobem jí působilo zadostiučinění vědět, že dokáže v tomhle zvláštním muži vyvolat odezvu. Zatímco se její smysly zmítaly v závrati, jakýsi nejasný instinkt jí říkal, že je to jediný muž na světě, na jehož reakci jí záleží. Jemným, něžným laskáním zkoumala jeho pevnou postavu, vzrušenou k zbláznění. Reagoval na její lehké dotyky, jako by to byl spalující laser. Když se mu zaryla prsty do svalnatých hýždí, zaslechla, jak volá divoce její jméno a nepochopitelně ji to vzrušilo. Ale když pátrala, jak ho rozpálit ještě víc, podlehla náhle uhranutí z toho, jak Rand zachází s jejím tělem. Cítila jeho majetnické prsty na svém břiše a s výrazem touhy přitiskla hlavu k jeho rameni, když sklouzl rukou níž. „Nemůžeš přece takhle reagovat na mne a myslet ještě pořád na toho druhého muže,“ zasténal chraplavě Rand, s ústy na hedvábné pokožce jejího bříška. „Nemůžeš! Nenechám tě!“ „Ne,“ zašeptala přerývaně. „Myslím jen na tebe. A sotva vůbec dokážu myslet!“ „Tak to má být. Odevzdej se mi, lásko, tak jako se já odevzdávám tobě.“ Kalinda pocítila, jak se přes ni valí záplava touhy, a uvědomila si, že v ní roste vzrušení, jaké nikdy nepoznala. Rand se s hlubokým povzdechem radosti i očekávání překulil na záda a strhl Kalindu tak, že mu ležela na prsou. Na chvíli strnula a pak odpověděla na vášnivou výzvu v jeho očích. Drobnými polibky zasypala Randova ramena a rozevřela sportovní košili, kterou měl na sobě. Bez rozmyšlení mu zaťala prsty do chloupků na hrudníku a jemně jimi poškubávala. „Ty dračice,“ zašeptal a sevřel prsty Kalindin bok, až vyjekla bolestí, která jí způsobila podivnou rozkoš. „Jsi hrozbou všech mužů, víš to?“ obvinil ji chraplavě a vzrušeně se zasmál. „Ne,“ popřela vehementně a rozpuštěné světlé vlasy mu přejely po prsou, když se vnořila jazykem do prohlubně jeho pevného břicha. „Tohle u mne není normální,“ dodala nechápavě. „Nikdy jsem nepocítila nic takového. To je šílené, co se mnou děláš.“ Randovo sevření se náhle zmírnilo, když zaslechl upřímný zmatek v Kalindiných slovech. „Pocity,“ zabručel, „jsou vzájemné. Proboha, ženská! Když si pomyslím, že jsme mohli strávit zbytek života a nepoznat tenhle pocit! Když už pro nic jiného, budu Huttonovi vděčný za to, že tě sem vylákal!“
Kalinda ztuhla. Davidovo jméno na ni zapůsobilo jako studená sprcha. Pomalu, s pocitem ohromujícího zmatku zvedla hlavu. Co to dělá? To je naprosté šílenství! Vždyť toho muže sotva zná a chce se s ním milovat, jako by ho znala odjakživa! Beze slova se střetla s jeho pohledem a věděla, že poznal v jejích posmutnělých očích znechucení nad sebou samou. „Kalindo,“ zašeptal prosebně. „Co se ti stalo, miláčku?“ Objal ji rukama v bocích a přidržel si ji nad sebou. „Přestaň se na mne takhle dívat! Já ti nechci ublížit.“ „Já… já vím,“ řekla a snažila se získat své rozechvělé smysly znovu pod kontrolu. „Ale já jsem nikdy nechtěla… Nechtěla jsem se dnes znovu do něčeho takového zaplést. Nechápu, co to se mnou děláš. Není to správné! Neděláme dobře. My… my k sobě nepatříme…“ Namáhavě se pokusila odtrhnout a odhrnula si vlasy z tváře. Pak se opatrně posadila, jako by jí ten pohyb dělal nesmírné potíže. „Zatraceně,“ zamumlal s rukama stále kolem jejího pasu. „Tohle způsobilo Huttonovo jméno, viď? Já blázen! Dalo by se čekat, že chlap má vědět, kdy držet jazyk za zuby!“ Přes změněnou atmosféru rozpoznala Kalinda záblesk smutného humoru, když slyšela, jak odsuzuje svou vlastní hloupost. „Je mi to líto, Rande. Nikdy jsem neměla nechat věci dojít tak daleko. Já opravdu nevím, co to do mne vjelo.“ Díval se na ni přimhouřeným pohledem, ve kterém to vřelo. „Šéfuješ tak dlouho, že přebíráš automaticky odpovědnost za všechno, co se kolem tebe děje i za to, co se ti děje, viď? Řeknu ti novinku, miláčku. Já jsem do toho byl zapletený také! Ve skutečnosti jsem s tím začal já!“ Posadil se a pustil ji, aby si mohl projet rukou husté zcuchané vlasy. „A je to jen moje chyba, že všechno skončilo předčasně.“ „Za což jsem vám velice vděčná,“ řekla, dotčená jeho kousavým tónem. „Nemám v úmyslu být pro vás ženou na jednu noc!“ „A já zas nemám v úmyslu připustit, abyste byla ženou na jednu noc pro vašeho bývalého snoubence!“ „Kolikrát vám mám opakovat, že k něčemu takovému nedojde? Zítra večer budu mít rozum a vím přesně, co mám dělat!“ „Jděte se vycpat! Vy jste tak zaslepená vzpomínkami na toho parchanta, že si vůbec nedokážete uvědomit, jak hloupé jsou ty vaše plány! Kdybyste takhle nesmyslně řídila Brady Data Processing, už dávno byste to přivedla k bankrotu!“ „Co vy víte o tom, jak dovést společnost k úpadku?“ odsekla drsně. „Nevykládejte mi, jak mám vést svůj život nebo svůj obchod. Každý z nás žije v jiném světě a vy mi nemáte co radit!“ Vyskočila, vztekle si upravila šaty a horečně se snažila, aby se nerozplakala. Proč se jí chce plakat? Zoufale si přála pochopit, proč má ten muž pro ni tak neuvěřitelnou slabost. To nedávalo vůbec žádný smysl! Rychle a s nenucenou elegancí vstal a objal ji v pase. „Je mi to líto, Kalindo,“ řekl tiše. „Věřte mi to, prosím. Nechtěl jsem na vás křičet. Ale člověka to tak příšerně stresuje…“ „Muž ve vašem věku by už měl vědět, jak to zvládnout!“ „Já teď nemluvím o tom, co prožívám fyzicky,“ řekl drsně a trochu s ní zatřásl. „Mluvím o tom, že mne příšerně stresuje to, že vám nic nedokážu vysvětlit. Nemůžete zítra provést svůj plán. Je to příliš nebezpečné.“ Jeho hlas zněl ostře a přesvědčivě. „Dejte mi, prosím vás možnost, abych vás přesvědčil. Myslím tím to, co jsem vám řekl před chvílí. Dejte mi jednu noc a zapomenete na něho.“ „Jste stejně domýšlivý jako David!“ Ve chvíli, kdy ta slova vyřkla, by si Kalinda nejraději ukousla jazyk. Opálená kůže na Randových vystouplých lícních kostech zrudla, jak zareagoval na srovnání s jiným mužem. Prsty ji tvrdě sevřel v pase.
Kalinda impulsivně zvedla ruku a smířlivým pohybem, s něžným a omluvným výrazem v očích se dotkla jeho tváře. „Je mi líto, že jsem to řekla,“ zašeptala chraptivě. „Nechtěla jsem tím tvrdit, že jste něco jako on. Já vím, že nejste. Věřte mi.“ Čekala v mučivém napětí a sledovala, jak se mu ve tváři střídají pocity. Nechtěla ho zranit a nemyslela si, že je tak zranitelný. Aspoň od ní. Vždyť ji sotva znal! „Tohle,“ řekl nakonec klidně, „byla tak trochu rána pod pás!“ Trhla sebou a mimovolně skousla dolní ret, když se setkala s jeho tvrdým, obviňujícím pohledem. „Já vím. Je mi líto.“ Nevěděla, co jiného by řekla. Pátravým pohledem se trochu déle zahleděl na její tvář a pak se zdálo, že se nepatrně uvolnil. „Ale možná, že jste tak daleko od pravdy nebyla,“ povzdechl. „Dovedu si představit, že to musí znít jako obyčejná mužská ješitnost, když říkám, že mi postačí jen jedna noc k tomu, abych vám toho chlapa vyhnal navždy z hlavy.“ Kalinda neřekla nic, ale nepopřela jeho tvrzení. Trochu zatrpkle se pousmál. Zvedl volnou ruku a objal ji kolem šíje. Cítila, jak lehce masíruje její napjaté svaly, a zdálo se, že se jí proti její vůli začínají opět podlamovat kolena. Nechápala, proč na ni tak působí, ale věděla, že je to nebezpečné. Mnohem nebezpečnější než jakékoli riziko, které by mohla podstoupit při svém pomstychtivém spiknutí proti Davidovi. „Můžu vám říct jen to, má milá, že ze mne nepromlouvá mužská domýšlivost, ale postřeh, který jste mi přisoudila,“ pousmál se. „Nechcete si ho poslechnout?“ „Rande, my nejsme stvořeni jeden pro druhého. Dokonce ani na jednu noc,“ řekla Kalinda smutně. „Vy to nemůžete pochopit? My jsme dva úplně rozdílní lidé. Vy potřebujete nějakou bezstarostnou, nespoutanou ženu. Snad taky umělkyni, jako vy.“ „A vy jste dynamická, ambiciózní manažérka, která si v životě potrpí na to, co je správné, že?“ dokončil místo ní. „Žena, která ví, co chce od nějakého vztahu a nemyslí si, že by to nalezla u mne. A pak, jsem líný budižkničemu, lyžař, pobuda a rybář, který občas prodá pár kýčovitých obrázků, aby zahnal bídu ode dveří. Zkrátka podle staré dobré americké pracovní morálky někdo úplně slabomyslný.“ Kalinda si vzpomněla na bílý lotus a nákladně vybavený dům u jezera a ubránila se otázce, odkud pocházejí tyhle věci. Odpověď by se jí možná nelíbila. Ochromovalo ji pomyšlení, že narazila na profesionálního gigola a téměř připustila, aby se s ní miloval. Nechtěla vědět, která z bohatých turistek zaplatila loni v zimě jeho lotus! Ale i kdyby si o něm Kalinda myslela to nejhorší, věděla, že nezná všechna fakta. A sotva zná jeho. Měla by ho přestat soudit. Vedl svůj vlastní život, stejně jako ona. „Rande, prosím vás, nevkládejte mi do úst, co jsem neřekla. Řekněme zkrátka, že máme různé životní cesty. A neměli bychom se z nich nechat strhnout jenom na základě pouhé fyzické přitažlivosti, platí?“ „Fajn, takže nakonec připouštíte, že to k tomu směřovalo?“ Slabě se usmála a v zoufalství potřásla hlavou. „Asi to nemohu dost dobře popřít, viďte? Ale to nestačí. Nemám zájem na víkendové avantýře, a to je mé poslední slovo. Myslím, že by bylo lepší, kdybych se vrátila do motelu.“ „A co dnešní večeře?“ opáčil chladně. „Už jsem nakoupil bifteky a víno.“ Bezmocně na něho pohlédla. „A také vyměnil prostěradla v posteli, že?“ Na vteřinu se na ni zadíval a pak se ušklíbl tím neodolatelným, trochu divokým úsměškem, který byl na něm tak neuvěřitelně přitažlivý. „Jak jste to uhodla?“ „Zdá se mi, že v tom máte rutinu!“ „Ne,“ popřel to náhle střízlivě. „Tentokrát je to něco zvláštního. To není žádná rutina. Prosím vás, Kalindo. Pojďte se mnou povečeřet dnes večer.“ „Takže strávíte večer tím, že se mi budete pokoušet rozmlouvat mé plány?“ vzdychla.
„Ano.“ „Děkuji, ne.“ „Přísahám, že vás nechci zatáhnout do postele.“ Významně se odmlčel. „Pochopitelně, pokud se nakonec nerozhodnete, že tam patříte. Slibte mi, že se mnou povečeříte. Přísahám, že vás nebudu postrkovat do postele.“ „Strávíme čas jenom tím, že se budeme přít o to, co mám dělat zítra večer,“ protestovala a věděla, že ji svou výmluvností už přesvědčil. „Máte snad něco lepšího na práci, než se se mnou přít?“ zamumlal a lehce, dráždivě ji pohladil po šíji. „Myslete si, že máte příležitost přesvědčit mě o tom, že víte, co děláte!“ „Jak mohu odmítnout tak neodolatelné pozvání!“ pronesla suše a zoufale si uvědomila, že společný večer je přesně to, čeho chtěl dosáhnout. „Vy, ambiciózní manažerky, jste všechny stejné,“ popíchl ji s lehkým pousmáním, když se k ní sklonil a zlehka ji políbil na rty. „Takové výzvě se nedá odolat!“
ČTVRTÁ KAPITOLA Rand je muž, který drží slovo, řekla si Kalinda pozdě v noci, když zavřela dveře svého pokoje v motelu a přistoupila k oknu, aby zahlédla lotus mizející ve tmě. Ještě nikdy nestrávila takový večer! Spustila závěs a zamračeně se rozhlédla po místnosti. Vyslechla si úvahu za úvahou, argument po argumentu, jeden přesvědčivý útok na její logiku stíhal druhý. Jsem úplně vyždímaná, pomyslela si s žalostným úsměvem. Ohromil ji svou strategií. Přecházel pohotově od jednoho bodu k druhému, jen aby ji přesvědčil, že dělá chybu, když se chce pomstít Davidu Huttonovi. Ale nezačal ji znovu svádět, potřásla Kalinda zahořkle hlavou. Místo toho ji pořádně nakrmil a strávil pár hodin tím, že důkladně „probíral onu věc“. A když se s ní loučil, zdrtil ji nejprostším výrokem celého večera. „Zeptejte se sama sebe,“ nakázal jí měkce, „proč se vůbec obtěžujete mne poslouchat. Smiřte se s tím, že chcete, aby vám tohle fiasko někdo rozmluvil. To je ten důvod, proč jste mi dnes odpoledne řekla pravdu, viďte? Proto jsem měl možnost sehrát roli ďáblova advokáta!“ Nečekal, až mu něco odsekne, lehce seběhl se schodů, vklouzl do lotusu a zmizel. Nejsmutnější na tom je, že všechny Randovy argumenty jsou rozumné, pomyslela si, když vklouzla do saténové noční košile zdobené krajkami a ulehla do postele. Celá intrika, kterou vymyslela, byla bláznivá a nebezpečná. Ale Rand stejně neuhodl jediný faktor, který jí na jejích plánech opravdu vadil. Kalinda o něm nemluvila, ale jeho váha rostla s tím, jak Randovy argumenty oslabovaly to, co ještě zbývalo z jejího plánu. Tím faktorem byla žena Davida Huttona. Jak se blížila páteční noc, neznámá žena hrála v Kalindiných představách stále větší roli. To byl jeden z důvodů, proč přijela na místo setkání dříve. Chtěla získat čas, aby si promyslela, co udělá. Někde daleko od pracovního vypětí, od plánování schůzek s obchodními společníky na příští týden, od mužů, kteří jí příležitostně dělali doprovod. Odjela do hor, aby přesvědčila samu sebe, že jedná správně, a poznala tu muže, který mohl být vyšetřujícím soudcem, a ne obchodníkem s užitým uměním na půl úvazku! Kalinda se nikdy nesetkala s Arleen Huttonovou, ale věděla toho o ní hodně. Když David zrušil svůj závazek, objevilo se dost lidí, kteří jí rádi řekli, kdo zaujal její místo. Arleen byla dcerou bohatého koloradského rančera. Podle toho, co Kalinda slyšela, přinesla do manželství peníze a všeobecně se o ní říkalo, že je to velice krásná žena. A také byla o pár let mladší než Kalinda. Bylo snadné nepřemýšlet o ní, dokud Kalinda neměla v úmyslu pokusit se jí odvést manžela. Ale v uplynulém týdnu se jí stále častěji objevovala představa nevinné ženy, která náhle zjistí, že se její muž setkal s cizí ženskou v nějakém zapadákově v horách. Kalinda měla schopnost vžívat se do pocitů druhého, a tak se nedokázala zbavit představy, jak by se cítila na místě jeho ženy. Ted Rand systematicky vyvrátil všechny její důvody k odplatě a jí zůstala jen tvář té neznámé ženy, aby pronásledovala její svědomí. Zatracený chlap! Vztekle se převrátila v posteli a naštvaně tloukla pěstí do polštáře. Zbytečně tady marní svůj talent! S takovou cílevědomou silou vůle by mohl dosáhnout všeho na světě! Ale třeba přesně to dělá, napadlo ji. Snad je spokojený s tím, že chytá ryby, lyžuje a dělá krásnou keramiku. A když má chuť, miluje se s bohatými turistkami! Dlouho ležela s očima upřenýma k stropu a zkoušela si znovu připomenout bolest a ponížení, které cítila před dvěma lety. Přišly těsně po tragické smrti jejího otce, a tím víc ji zdrtily. Kalindini rodiče se několik let předtím rozvedli a její matka se přestěhovala se svým novým mužem do Evropy. Kalinda se musela se vším vyrovnat úplně sama.
Ale dnes večer bylo těžké křísit staré pocity z mrtvých. Vůle po odplatě v ní ještě byla, jenže city, které ji k ní vedly, úplně zmizely. Kalinda si s údivem uvědomila, že vlastně již delší dobu neexistují. Dva roky tvrdé práce a úspěch je téměř účinně zahubily. Zůstalo jen určité rozpoložení, které způsobilo, že využila nabídnutou příležitost vyrovnat si účty s Davidem Huttonem. Teď se však zdálo, že její svědomí spolu s neúprosnými argumenty muže, kterého znala sotva dva dny, v ní úspěšně zabily touhu po pomstě. Proč se mstít muži, kterého si vůbec neváží? Rozhodla se, co udělá zítra ráno, a šla se na to pořádně vyspat. Příští ráno, hned v osm hodin vytočila soukromé telefonní číslo do kanceláře Davida Huttona. Byl tam, přesně jak se od něho dalo očekávat. I kdyby si o něm myslela cokoli, nedalo se mu upřít, že je dříč. To byla jedna z věcí, kterou u něho od počátku obdivovala… „Davide, tady je Kalinda,“ spustila klidně a odhodlaně. „Copak, nemůžeš se dočkat, miláčku?“ zasmál se samolibě. „Už to nebude trvat dlouho. Vyjedu kolem dvanácté. Budu u tebe někdy odpoledne. Bavíš se dobře? V tvé kanceláři mi řekli, že sis vzala pár dní volna.“ „Nechala jsem vzkaz pro případ, že bys mi volal,“ vysvětlila Kalinda. „Ale Davide…“ „Už se nemohu dočkat, až tě zase uvidím, Kali. Panebože, takovou dobu jsme se neviděli! Pořád myslím na to, co se stalo před dvěma lety. Byli jsme do sebe blázni,“ zašeptal hlubokým hlasem do telefonu. Kalinda zaťala zuby. Až příliš dobře věděl, co se stalo před dvěma lety! On to způsobil! Ale vztek ji hned přešel a zůstalo jen rozhodnutí, k němuž teprve nedávno dospěla. „Davide,“ řekla klidně, „není to správné. Já se tu s tebou nesejdu. Volám ti proto, abys nejezdil zbytečně.“ Na druhém konci zavládlo na okamžik ohromené ticho a pak se ozval Davidův lichotivý hlas. „Nemáš se přece čeho bát, Kali. Všechno jsme naplánovali. Nepropadej panice, miláčku. Vydrž ještě pár hodin, než budu u tebe. Všechno si probereme. Uvidíš!“ V duchu ho Kalinda viděla, jak sedí za svým stolem ve věžáku ve středu města, kde měla jeho společnost ústředí. Byl to docela pěkný obraz. David Hutton byl hezký muž s hnědými vlasy a hnědýma očima. Mohlo mu být tak šestatřicet, a pokud se za ty dva roky nezměnil, byl dosud štíhlý a dynamický. Dobře se oblékal, uměl žít a obdivoval ty, kdo byli jako on. Před dvěma lety si myslela, že se k sobě hodí. Dnes ráno si s náhlým úlekem uvědomila, že to mohla být katastrofa. Asi by to byla ona, koho by se teď chystal podvést. „Já se ničeho nebojím, Davide. Prostě jsem jenom změnila názor.“ Rozhodla se již dříve, jak bude postupovat. Kdyby Davidovi řekla, že měla v úmyslu udělat z něho hlupáka, rozzuřil by se. Neměla chuť snášet takovou scénu. „Proč, Kalindo?“ zeptal se s náznakem chladu v hlase. „Není to správné, Davide, a oba to víme. Musíme brát ohled na tvou ženu a pak je tu ještě jedna maličkost – pověst nás obou. Co když na to někdo přijde?“ „To je dost málo pravděpodobné,“ zavrčel ostře. „A s mou ženou si starosti nedělej. Nikdy jsem s tebou o svém manželství nemluvil, miláčku. Je to jedna z věcí, které chci s tebou probrat o víkendu. Je to… bylo to něco jako obchodní úmluva,“ naznačil delikátně. Kalinda zvedla zatrpkle obočí, ale do telefonu řekla klidně: „Je mi líto, Davide, ale to je tvůj problém. Já vím jen to, že se nechci octnout v nějakém trojúhelníku…“ „Kali, miláčku, takhle nemluv!“ chlácholil ji a znělo to trochu zoufale a velice rozhodně. „Je to věc jenom nás dvou. A teď zůstaň na místě a čekej. Za pár hodin jsem u tebe. Odjedu dřív, než jsem si naplánoval. Probereme to osobně.“ „Jestli se ti chce, můžeš sem klidně přijet, Davide. Ale já tady už nebudu. Chci říct, že se s tebou už nesejdu.“ Kalinda cítila, jak ztrácí trpělivost i klid. Z jejích slov znělo neklamně
odhodlání. „Připusťme, že jsme málem udělali něco, čeho bychom později oba litovali, a berme to tak, jak to je.“ „Ne! Kali, poslouchej! Nikdy bys nesouhlasila, abychom se sešli, kdybys o to pořád nestála. To víš dobře. Můžeme znovu získat to, co jsme už jednou měli. Stačí jen, abychom se o to pokusili…“ „Jdi k čertu, Davide!“ vybuchla konečně, znechucena Davidem i sama sebou za to, že se dostala do téhle kaše. „Chceš vědět skutečný důvod, proč jsem souhlasila s tou schůzkou? Chtěla jsem tě nechat, abys jel celou cestu sem s představou, jak si se mnou znovu začneš. Dala bych ti najevo, že o to stojím stejně jako ty. Chtěla jsem, abychom se spolu bavili, jedli, pili, abys mě začal svádět. A pak bych se ti vysmála do očí! Nikdy jsem neměla v úmyslu obnovit náš starý vztah, ty pitomče! Copak bych mohla po tom, co jsi mi provedl před dvěma lety? Zničil jsi všechno, co mezi námi bylo, a já nemám žádný zájem, abych prohrabávala vychladlý popel. Sbohem, Davide. Už mi nevolej!“ Rozhodně položila sluchátko a podrážděně vyskočila. Krucinál! Nechtěla rozhovor ukončit takhle, ale sám si o to řekl. Chtěla se dostat z trapné situace a nabídla mu rozumné řešení. Je to jeho vina, že ji rozčilil natolik, až mu řekla pravdu. Rozhlédla se po malém motelovém pokoji. Teď, když se rozhodla, se nemohla dočkat, až odtud vypadne. Chtěla pryč odtud, z těchto hor, pryč ze scény nedokonaného fiaska. Odešla do předsíňky a začala si skládat věci. Oblékla si bílou bavlněnou košili, kterou měla na sobě první den a tytéž khaki kalhoty. Vlasy si stočila do uzlu k jedné straně. Cítila se klidná a plná sebedůvěry. Rozhodla se správně. Když vhodila lehký kožený kufřík do svého stříbřitého mercedesu, trochu posmutněle si vzpomněla na Randa Alastaira. Než se odhlásila z motelu, bylo už téměř devět hodin. Vklouzla za volant a pomyslela si, co asi dělá Rand. Vzpomněl si ještě vůbec na ni? Než nastartovala, chvíli klidně seděla, hleděla čelním sklem dopředu a přemýšlela o něm. Už nikdy ho neuvidí. Připadalo jí to trochu divné, když si uvědomila, jaký na ni měl vliv po ty dva dny. Pochopitelně, je to tak lepší. Mezi nimi nemohlo vzniknout nic pevného a trvalého. Zřejmě byl spokojen se svým nenáročným životem v horách a ona dokáže žít jen ve městě. Přijdou další turistky, se kterými se pobaví, a až začne lyžařská sezóna, asi zavře krámek úplně, aby stihl jak lyžování, tak všechny schůzky, řekla si nemilosrdně v duchu. Nastartovala vůz a vycouvala ven. Ne, Rand rozhodně nebyl její typ. Potřebovala někoho, kdo by se jí podobal. Nepotřebovala vztah, který by ožíval jen o víkendech, kdy by za ním jezdila do hor. Ale jinak Kalindu nepřekvapilo, když si uvědomila, že řídí svůj stříbřitý vůz úzkou cestou podél jezera k Randovu domu. Jen se s ním rozloučím, říkala si. Měl by vědět, že jeho argumenty zabraly. Opravdu věřila, že o ni měl starost. Několik minut potom, co zaparkovala vedle bílého lotusu a otevřela vchod, si ještě pořád připomínala důvody, proč zastavila a chtěla se rozloučit. Pohled na bílý elegantní sportovní vůz vyvolal znovu pokořující představu profesionálního gigola a Kalinda si řekla, že její rozhodnutí víckrát se s Randem nesetkat je správné. Jsou dvě lodi, které se za noci míjejí. Větvemi borovic pronikalo mihotavé ranní světlo, když váhavě zaklepala na dveře. Opravdu toho moc neví o jeho zvycích, pomyslela si, když čekala na odpoveď. Třeba šel na ryby. Nebo ještě spal. A taky mohl dnes brzy vstát, aby otevřel galerii. Pomalu probírala seznam možností, proč ho nezastihne doma, když se dveře náhle prudce rozlétly. Při pohledu na Randa, který stál na prahu dveří a upřeně se na ni díval, se všechno, co chtěla Kalinda povědět, rozplynulo dřív, než stačila vyslovit jediné slovo. Vypadal hrozně! Kaštanové vlasy měl rozcuchané, jako by si je prohrábl jen rukou. Hnědé oči byly potemnělé
a zoufale unavený, vyčerpaný pohled jí sevřel srdce. Byl oblečen ve vybledlých džínách a rozepnuté bílé košili s vyhrnutými rukávy. V jedné ruce držel šálek kávy. Ve chvíli, kdy se na sebe tiše dívali, měla Kalinda pocit, že se vzduch chvěje vzrušením. Zuřivě se snažila vymyslet něco rozumného, co by řekla. On ale nevypadal vůbec rozumně. „Rande, já… Já jsem se tu jen zastavila, abych vám řekla, že…“ spustila. Přestal se opírat o dveře a odložil kávu. Zvedl k ní ruce a jeho hnědé oči ožily hlubokým, dychtivým zábleskem. „Přišla jste mi povědět, že jste změnila názor na setkání s panem Huttonem?“ poznamenal klidně. Sklouzl prsty po její šíji a zvedl jí bradu, takže nemohla uhnout pohledem. „Ano,“ řekla prostě a cítila, jak jejím tělem projíždí proud vzrušující energie. Vypadá příšerně, řekla si v duchu a chtělo se jí vzít ho do náručí a konejšit. Jak je to možné? „Už byl nejvyšší čas, abyste se tu objevila,“ zašeptal zastřeně a jemně, ale nesmlouvavě ji přitáhl k sobě. „Skoro celou noc jsem prochodil po pokoji, Kalindo Bradyová. Zaplaťbůh, že jste se konečně rozhodla vytáhnout mě z té bídy!“ Dřív než si Kalinda rozmyslela, co mu odpovědět, sklonil se a přitiskl rty k jejím ústům. Když ucítila horkou útočnou vášeň zaplavující její smysly, uvědomila si, že tohle je ten skutečný důvod, proč se s ním šla rozloučit. „Věděl jsem, že tě dokážu přesvědčit, aby ses rozhodla správně,“ řekl chraptivě. „Tolik jsem si tím byl jistý. Ale pořád tu byla možnost, že jsem měl špatný odhad.“ „Často se mýlíš v lidech?“ zeptala se měkce. Rukama mu sklouzla na prsa a rozevřela rozepnutou košili. „Jen málokdy,“ odpověděl stejně měkce. „Ale nikdy předtím to nebylo tak důležité!“ Pak se k ní znovu divoce přitiskl ústy, špičkou jazyka prudce přejel po jejích rtech a neúprosně se dožadoval vlahého nitra jejích úst. Kalinda se pod tím útokem celá roztřásla. Přestala střízlivě uvažovat a pochopila, že podlehne vášni, jakou nikdy nepoznala. Rand zaslechl lehký povzdech, s nímž vzala na vědomí jeho touhu, a pevně, něžně ji k sobě přitiskl. Prsty nahmatal obrys její páteře, pomalu přejel vzhůru a z každého místa, jehož se dotkl, se rozlévaly horké pramínky rozkoše. Kalinda ucítila, jak si ji přitáhl k tělu a zasténala v bolestné odpovědi. „Chtěl jsem tě od chvíle, kdy jsem tě spatřil,“ vydechl a pomalu, drobnými vlhkými polibky postupoval po tváři k její šíji. Silnou rukou přidržel její hlavu přitisknutou ke svému ramenu a smyslně ji kousal do krku v místě, které obnažil. Elegantní košile i krajková podprsenka sklouzly dolů. Zůstala do pasu nahá. Ranní světlo tančilo po hebké kůži Kalindiných ramen a ona zaslechla Randův hluboký povzdech. Jemně jí rozpustil vlasy. „Byl jsem unavený z toho přecházení po pokoji. Vypil jsem tolik kávy – je zázrak, že ještě vůbec můžu myslet. Nikdy v životě jsem tolik nepochyboval o svém úsudku. Ale najednou si připadám fantasticky,“ mumlal Rand a jemně přejížděl prsty po Kalindiných zádech. Její ruce se pohybovaly pod bílou košilí. „Ach Rande,“ vydechla bezmocně a pátrajícími rty se dotkla snědého krku. „Neměla bych tu být…“ „Ale jsi tady a na ničem jiném nezáleží,“ přerušil ji hlasem přiškrceným vášní. Chvěl se při doteku Kalindiných rtů a ona cítila rozkoš z toho, že ho dokáže vzrušit tak, jako on ji. Je to bláznivé a muselo k tomu mezi nimi dojít. Už jí bylo devětadvacet a rozhodla se poznat hloubku skutečné touhy. Všechny argumenty proti setkáním na jednu noc s mužnými cizinci si bude připomínat později, až bude zpátky v realitě v Denveru. Tohle je chvíle, kterou si ukradla pro sebe, mimo čas a už nikdy by se nemusela opakovat. Copak ji mohla promarnit? „Tolik tě chci, Kalindo. Tolik jsem v noci litoval, že jsi nechtěla být se mnou…“
Beze slova potřásla hlavou a zamžikala řasami, když sklopila oči před palčivou touhou v jeho zraku. Nepoznávala se, nevěděla, jak je možné, že za ním takhle přišla. Nevěděla ani, co si má myslet o svém jednání teď, v této chvíli. Místo uvažování se k němu přitiskla s intenzitou, která ji překvapila. Při tom dotyku pocítila sílu skrytou v jeho hubených kyčlích pod těsnými džínami. „Proč tady stojíme? Mám pro nás lepší místo,“ řekl chraplavě a zvedl ji vysoko do náruče. Kalinda se přitiskla rty k jeho teď už nahému rameni a znovu zavřela oči, když ji nesl přes halu s krémovým kobercem do ložnice plné hnědých a karamelových tónů. Něžně ji uložil na postel s mihotavými odlesky slunce a její světlé vlasy se rozlily po zlatohnědém přehozu postele. Chvilku stál a hleděl na ni a pak si k ní sedl a rukama zamířil k jejím kadeřím. „Mají téměř stejnou barvu jako pokrývka na mé posteli,“ pousmál se a rozkošnicky je pohladil. „Tvá pleť vypadá v ranním světle jako smetana.“ Pomalu rozepnul pletený pásek kalhot barvy khaki, aby ji svlékl. Pustil se do svého úkolu s nekonečnou péčí, mazlil se s každým kousíčkem kůže, který odhaloval, až ležela pod jeho rukama nahá. Jemným a zdlouhavým pohybem prstů jí přejel po noze od kotníku až k stehnu a zároveň se k ní přitiskl bokem. Kalinda se celá chvěla touhou. Patrně spokojen s výsledkem se od ní na chvíli odtáhl, rychle a netrpělivě vyklouzl z džín a s ochraptělým výkřikem, plným touhy se vrátil do její rozevřené náruče. „Když jsem dnes ráno zavolala Davidovi, chtěla jsem jet hned zpátky do Denveru,“ zašeptala, když ji objal. „Ale nevím, čím to, prostě jsem nemohla odjet a už se s tebou nesetkat.“ „Zbláznil bych se, kdybys to neudělala.“ Zabořil rty do obliny jejího ramene a jemně stiskl kůži. Rukou majetnicky sevřel levé ňadro. Bradavka tuhnoucí pod jeho dlaní ho vzrušila ještě víc a Kalinda s údivem sáhla dolů k důvěrnému dotyku. „Opravdu jsi prochodil celou noc po pokoji?“ vydechla, když se jeho tělo vášnivě vzepjalo. „Co myslíš?“ řekl smutně. „Ale stálo to pak za to, když jsem ráno otevřel dveře a viděl tě tam stát. Podíval jsem se na tebe a věděl jsem, že se už nemusím trápit!“ Pohybem vzbuzujícím rozkoš přejel rty po napjaté bradavce a pokračoval k jejímu citlivému bříšku a dolů po stehně. Vášnivě vpletla prsty do Randových vlasů, když sklouzl po jejím těle níž. A když jeho vzrušující polibky pronikly na samou dřeň její žádostivosti, vykřikla: „Panebože, Rande! Přivedeš mě k šílenství! Nikdy jsem nepoznala takovou touhu!“ Pootočil hlavu a políbil ji zevnitř na stehno. Reflexivně pohnula nohou a přitiskla se kolenem k jeho tělu. „Já vím dobře, o čem mluvíš,“ řekl ztěžka a zaťal prsty do měkké, zaoblené zadničky. „Když jsem tě včera v noci odvezl zpátky do motelu, říkal jsem si, že jsem blázen a že jsem tě odtud neměl pouštět. Že jsem tě měl přinutit, abys zůstala v mé posteli bez ohledu na to, co sis v té chvíli myslela. Ale věděl jsem, že bude lepší, když k tomu dojde takhle…“ „Zdá se, že mě znáš líp, než já,“ připustila a nedočkavě se k němu stočila. Rychle, přerývavě dýchala a cítila, jak se jí zmocňuje hladová touha. „A teď tě chci poznat ještě víc a celou. Chci abys byla mou, Kalindo Bradyová. Musím tě mít!“ Zahlédla v jeho očích doutnající oheň, když se nad ní zvedl, a úplně ztratila kontrolu nad svými rozjitřenými smysly. Rand na ní spočinul celou svou délkou a zakryl Kalindino křehké, poddajné tělo svou těžkou a vzrušenou silou. Ale ještě než se k němu sama přitiskla a strhla ho k sobě, uvědomila si, že se rozhodl o chviličku odložit jejich konečné spojení.
„Prosím,“ žadonila, vzrušena k nepříčetnosti tím, jak ji stále víc a více rozpaloval. „Prosím, Rande. Já… já tě potřebuju!“ Místo odpovědi se k ní dráždivě, provokativně přitiskl a téměř ji zbavil rozumu, když pohyb nedokončil. „Řekni mi,“ poručil jí a roztouženým tónem zmírnil ten nesmlouvavý příkaz, „řekni mi, jak mě potřebuješ, jak hodně mě chceš…“ „Víc, než jsem kdy nějakého muže chtěla,“ přiznala se vyčerpaně. Hlava jí klesla na polštář. Přitiskla se k jeho tělu. „Ještě nikdy jsem nepoznala, jak… jak je to nevyhnutelné!“ A byla v tom nekonečná pravda. Nikdy ještě nic takového nepocítila, nikdy ještě žádného muže tak zoufale nechtěla. „Tak potřebuju já tebe,“ prohlásil temně. „Musel jsem slyšet, jak mi to říkáš. Musel jsem to vědět!“ Stiskl jí ramena, jeho tělo se k ní vášnivě vzepjalo a dožadovalo se jí celé. Kalindě se zatajil dech a mohla se jen tisknout, tisknout a tisknout k tomu silnému, mužnému tělu. Instinktivně povzdechla a přijala ho. Stal se součástí jí samé. „Panebože, miláčku,“ zamumlal. „Vždyť ty pro mne celá jen hoříš!“ Kalinda jen zasténala touhou a údivem. Žádný muž na ni nikdy nezapůsobil tak neodolatelným kouzlem nefalšovaného a ohromujícího samčího hladu. Bylo v tom cosi prapůvodního a skutečného a přitom všem i úžasně něžného. Vykřikla, když dosáhla vrcholu a její tělo se s nečekanou energií rozechvělo v křeči, jakou nikdy dříve nepoznala. Projelo jí to každým svalem a přineslo tryskající pocit uvolnění. Nad sebou zaslechla drsný, zdušený výkřik uspokojení a triumfu, když ji Rand následoval přes magický vrchol. Pak ji těsně přivinul k sobě v přípravě na dlouhý a malátný sestup na druhou stranu. „Kalindo, má sladká Kalindo,“ šeptal znovu a znovu a sluneční světlo si pohrávalo po jejich vlhkých a nahých tělech. Otevřeným oknem pronikala dovnitř vůně hor, mísila se s zemitým pachem jejich vášně a Kalinda ji zhluboka vdechovala. „Řekni mi pravdu,“ řekl Rand naléhavě. „Nelituješ toho, že ses nesetkala s tím druhým mužem? Ani trochu?“ Obrátila se k němu, zvedla oči a narazila na jeho překvapivě zranitelný pohled. „Ani trochu,“ usmála se něžně. Na dlouhou chvíli přivřel řasy a Kalinda cítila, jak je jí vděčný. „Ty jsi mi nahnala strach,“ přiznal se sarkasticky a opřel se o polštář. Upřeně pozoroval strop. „Příšerný strach!“ „Nějak si nedovedu představit, že bys právě ty mohl mít z něčeho strach,“ odsekla rozpustile. „Měla jsi mě vidět dnes ve čtyři ráno!“ „Opravdu ses o mne tak bál?“ „Kdyby ses do odpoledne neobjevila u mne nahoře v obchodu, vzal bych věci do vlastních rukou. Nemohl jsem připustit, aby ses s ním setkala, Kalindo. Bylo by to příliš nebezpečné!“ „Oceňuji tvůj zájem,“ zašeptala tiše, „ale tady opravdu žádné riziko nehrozilo. On prostě není násilnický typ!“ „Jsi naivní, miláčku, ale to je v pořádku,“ ušklíbl se trochu, otočil se k ní a zvedl ruku, aby urovnal její rozcuchané vlasy. „I kdybys měla pravdu, měl jsem jiný a stejně silný strach!“ „Že bych mu mohla znovu podlehnout? Taková možnost tu nebyla, Rande. Věř mi to!“ „Ale pořád o něm dost silně přemýšlíš,“ trval na svém. „Ne, když jsem ti o tom vyprávěla, uvědomila jsem si, že všechno, co k němu cítím, je návyk na to, že ho nenávidím. Pocit, že si zaslouží být potrestán. Ale byla to jen prázdná emoce. Ulehčilo se mi, když jsem to odvolala. A pak jsem taky musela pořád myslet na
chudáka jeho ženu. Děkovala jsem své šťastné hvězdě, že nejsem na jejím místě. Což jsem klidně mohla být.“ „Jak to přijal, když jsi mu ráno zavolala?“ Kalinda pokrčila ramenem. „Moc nadšený nebyl. Řekla jsem mu všechny logické důvody, proč se nemůžeme setkat. Jeho žena, naše pověst. Snažila jsem se, aby to vypadalo, že se dva rozumní lidé dohodnou a zastaví celou věc dříve, než to začne.“ „A přijal to?“ Oříškově hnědé oči se zúžily a objevil se v nich ostražitý pohled. „Zkoušel mě přesvědčit, abych tu počkala, dokud nepřijede a neprobereme to,“ přiznala se. „Nakonec jsem se dopálila a řekla mu pravdu. Řekla jsem mu, že jsem s tím společným víkendem souhlasila proto, abych se mu pomstila za to, jak se ke mně před dvěma lety zachoval. Pak jsem řekla, aby mě už nevolal, a zavěsila jsem telefon.“ „Hm.“ „Co to mělo znamenat?“ zeptala se a trochu zkřivila ústa při jeho skeptickém tónu. „Zapomeň na to, miláčku. Promluvíme si o tom později.“ Přehnaně zazíval. „Kruci, já jsem utahaný! Úplně jsi mě zničila,“ usmál se zálibně. „Sám sis to zavinil! Celou noc jsi chodil pro nic za nic po pokoji!“ „Kdepak, měl jsem své důvody,“ odvětil ospale. „Ale všechny ty důvody jsou teď v bezpečí v mé posteli. Budeš si myslet, že jsem bezcitný surovec, když si teď na chvilku zdřímnu, miláčku?“ Vrhl na ni prosebný pohled. Vypadal tak ospale, že se Kalinda usmála s něhou, jakou nikdy k žádnému muži necítila. Takřka zamilovaně ho pohladila po tváři. „Ne.“ „Musíme si promluvit o spoustě věcí,“ zabručel už skoro v polospánku. Kalinda ucítila, jak jí zvlhly řasy a rozhodně zahnala slzy. Počkala, dokud jeho sevření nepovolilo a ona si nebyla jistá, že usnul, aby dohnal předešlou noc. Pak, protože věděla, že tato vášnivá epizoda může mít jen jeden konec, pomalu vstala z karamelové pokrývky a začala se oblékat.
PÁTÁ KAPITOLA Kalinda stála u okna své kanceláře ve středu Denveru a nepřítomně hleděla přes MileHigh City. Denver, ležící na planině poblíž hor, se stal živým a vzkvétajícím obchodním centrem států ležících v oblasti Skalistých hor. Příliv nových peněz z energetické konjunktury, která zasáhla město, povzbudil další podnikání. Pohled na výškové budovy ve středu města jen potvrzoval příliv investičního kapitálu do této oblasti. Nafta, uhlí a uran lákaly moderní prospektory a spekulanty. V minulém století to bylo zase kouzlo zlata. Ale obyvatelé Denveru, pokud je sem snad přilákal příslib nových příležitostí, k němu brzy přilnuli z jiných důvodů. Jedním z nich byla blízkost kouzelných rekreačních oblastí Skalistých hor. V zimě hory nabízely k lyžování snad nejjemnější prašan na světě. Mnozí tvrdili, že jsou srovnatelné s evropskými Alpami. A v létě byly tytéž hory zázračnou zemí rozeklaných štítů a zelených údolí, nad nimiž se tajil dech. Ano, hory. To je všechno, nač dokáže poslední dva dny myslet, řekla si Kalinda znechuceně a odvrátila se od okna. Copak si musí na muže, kterého tam potkala, vzpomenout kdykoli se podívá z okna ven? Jak dlouho potrvá, než se vzpamatuje z jednoho víkendového flirtu? ptala se sama sebe snad po tisící, když si nalila šálek čaje a mrzutě přešla kanceláří. Byla to hezká kancelář s kobercem zlaté barvy a těžkým mahagonovým psacím stolem, kterou zdědila, když převzala otcovu funkci. Zařízení nebylo příliš podle jejího vkusu, ale v uplynulých dvou letech se fondy společnosti musely použít na důležitější věci než na výměnu nábytku v sídle prezidenta společnosti! Napila se čaje a zahleděla se do zprávy ležící před ní. Řekla si, že musí Randa Alastaira vyhnat jednou a provždy ze své hlavy. A nejúčinnějším lékem je zabrat se až po uši do práce. Měla by přemýšlet o koktejlu, který dnes večer podává, a ne se pořád vracet k vyčerpaným rysům muže, kterého opustila, když spal, v domě u jezera. Kalinda se odhodlaně a s veškerou schopností koncentrace vrátila k revizní zprávě společnosti. Chtěla mít čísla přesně v hlavě, až se koncem týdne sejde se členy správní rady. Už se zabrala do práce, když na jejím stole jemně zazvonil telefon. „Ano, Georgi?“ řekla nepřítomně do sluchátka s očima ještě upřenýma na číslice. „Volá vás pan David Hutton, slečno Bradyová. Vezmete si to?“ V klidném způsobu, jakým to George Barett řekl, zazněl jeho názor na věc. Když Kalinda hledala novou sekretářku, dlouho si nemohla vybrat. K překvapení všech se nakonec na tomto místě osvědčil George. On sám to viděl tak, že boří sexuální diskriminaci v opačném smyslu a neúnavně bojoval za kompetentnost a profesionalitu. Nikdy nedovolil, aby do obchodních záležitostí pronikl třeba jen náznak jeho osobního názoru, pokud nevycítil, že jde o něco podstatného. Původně k nim byl vyslán agenturou na dočasnou výpomoc, pak mu Kalinda nabídla trvalé místo a za těch několik měsíců se naučila vážit si jeho instinktu. Věděla, že George telefony od Davida Huttona běžně odmítá. Musí tedy mít nějaký důvod, proč ji ruší, aby zjistil, jestli náhodou nezměnila názor. „Děje se něco, Georgi?“ zeptala se klidně a celou svou pozornost soustředila k telefonu. „Víte, že si vůbec nepřeji s ním mluvit.“ George zaváhal. Přímo ho viděla v obleku s vestou vedle v kanceláři, jak hlídá vstup do její svatyně. Byl to mladý, asi pětadvacetiletý muž, pohledný a opravdu schopný. Ostatní zaměstnanci kanceláře na něho zpočátku pohlíželi skepticky, ale dnes už ho do svého každodenního světa přijali. Kalinda věděla, že nedávno musel zavést velice striktní pravidla návštěv. Ne kvůli Kalindě, ale kvůli sobě. Získal si dost velkou oblibu mezi ženami zaměstnanými u společnosti.
„Nemyslím, že to bude soukromý rozhovor, slečno Bradyová,“ řekl nakonec zdvořile. „Nechtěl uvést žádný důvod, ale zdá se mi, že je v tom něco jiného.“ Kalinda zaťala zuby a pak rezignovaně povzdechla. „Tak dobře, přepojte ho. Jestli se mýlíte, Georgi…“ „Já vím,“ přerušil ji George chladně a upjatě při hrozbě, která zazněla z jejího hlasu. „Já jsem ten poslední, kdo by pochyboval o tom, co mu řeknete.“ Kalinda se ušklíbla a vzala si hovor. „Co se děje, Davide?“ zeptala se bez pozdravu a její hlas zněl chladně a odměřeně. „Už bylo na čase, aby sis ten hovor vzala,“ pronesl líně. „Ten tvůj zatracený sekretář mě dva dny nechtěl přepojit!“ „Na můj pokyn. Teď, když to víš, se můžeš laskavě zabývat svými obchody a přestat mi blokovat linku. My dva si opravdu nemáme co povědět.“ Kalinda si nejasně uvědomila, že jediný pocit, který k Davidu Huttonovi cítí, je lhostejnost. Touha po odplatě, která ji minulý víkend hnala do hor, byla dokonale smazána. Další důvod, proč je tak těžké přestat myslet na Randa Alastaira. „Ale právě kvůli obchodu ti volám, drahoušku,“ řekl tiše a něco v jeho hlase ji nastražilo. „Měla ses se mnou setkat v tom motelu, Kalindo. Kdybys to udělala, všechno by proběhlo mnohem příjemněji.“ „O čem to proboha mluvíš?“ „O fúzi, Kalindo. Dokázala jsi zázrak s Brady Data Processing. Před dvěma lety každý říkal, že není jiná možnost, než aby šla ke dnu. Úplně jsi zvrátila situaci a z tvé společnosti, má drahá, se stala velice přitažlivá holubička. A já ji chci mít.“ Kalinda, v šoku a hrubě uražena, jen polkla. Trvalo to pár vteřin než překonala hněv a ledově odmítla. „To nepřichází v úvahu. Brady Data Processing nemá zájem na tom, aby s kýmkoli fúzovala a nejméně ze všeho s vaší firmou!“ „Nemáte na vybranou. Tento týden vyplňuji papíry pro Securities and Exchange Commission.“ „Cože?!“ Kalinda se zahleděla na telefon. Formuláře pro SEC? K tomu může být jen jeden důvod… „Správně, má drahá,“ posmíval se jí s tichým zadostiučiněním. „Vynutím si tu fúzi, protože jsi o ní nechtěla jednat za mnohem přátelštějších podmínek.“ „Tím myslíš to, že jsem ti nechtěla dát možnost, aby ses pokusil mě svést a přinutit vydat společnost bez boje?“ „Přesně tak,“ souhlasil uhlazeně. „Dal bych přednost přátelskému urovnání, ale když už sis postavila hlavu, měla bys vědět, že nemám nic proti boji. Bude to stát samozřejmě víc, protože nabídnu zvláštní prémii za každý váš balík akcí, ale nakonec se to stejně vyplatí.“ „Kolik akcií jsi už získal?“ přiměla se k otázce. „Přesně pod pětiprocentní limit,“ ujistil ji nenuceně. Škubla sebou. Každý, kdo veřejně držel více než pět procent akcií, musel svůj záměr zaregistrovat u SEC. Proto ty papíry, o kterých mluvil David. Teď by mohl začít shánět větší množství akcií na volném trhu. Potřeboval, aby jich měl dost a získal kontrolu nad firmou. Kalinda cítila, jak v ní roste panika. Po vší té práci, než znovu postavila Brady Data Processing na nohy! Nemohla si připustit myšlenku, že jí firmu vezmou. A co všichni ti lidé, kteří pro ni pracovali? Morálka ve firmě vezme za své, až se to proslechne. Jenže firma v postavení Bradyho společnosti má málo možností obrany. „Proč to všechno děláš, Davide?“ zeptala se chladně a zoufale promýšlela obrannou taktiku. Jak málo o tom věděla! Nikdy dříve nemusela něčemu takovému čelit. „Obvyklé důvody,“ odsekl hrubě. „Má firma potřebuje další akvizice. Viděl jsem vaši bilanci, drahoušku. Jste k tomu jako stvořeni.“
„Tím říkáš, že v tom není nic osobního? Vážně? Jenom obchod?“ posmívala se mu pohněvaně. „Ale ne, to bych neřekl,“ zachechtal se arogantně. „Pro mne bude velkým osobním uspokojením, že převezmu Brady Data Processing. Měla být moje už před dvěma lety.“ „Před dvěma lety jsi ji nechtěl!“ odsekla. „Změnil jsem názor. Díky tobě, Kalindo. Nikdo by si nepomyslel, že z toho firmu dokážeš vytáhnout. Každý byl přesvědčen, že půjde ke dnu. Ale teď, když jsi vykonala všechnu tu těžkou práci…“ „Tak si myslíš, že přijdeš a pomůžeš sám sobě? Něco ti řeknu, Davide. Budeme bojovat.“ „Tohle říkají zpočátku všichni. Jen tak dál, lásko. Bude to tím zajímavější. A možná, že si někdy vzpomeneš na to malé setkání v horách, které jsme si naplánovali. To teprve bude zábavné, že? Říkám si, kolik generálních ředitelů firem ohrožených fúzí by se asi pokusilo vykoupit u útočící společnosti vlastním tělem? Zajímavá představa, že?“ Kalinda práskla telefonem a v uších jí zněl jeho sebejistý smích. Seděla ohromeně několik minut a očima, které nic nevnímaly, zírala do zrcadla na protější stěně. Odráželo její dokonale šitý bílý kostým s úzkou sukní a přiléhavým kabátkem. Vlasy měla vyčesané jako obvykle a žlutá hedvábná blůza byla u krku odvážně rozepnuta. Panebože, pomyslela si jako omráčena. Co teď bude dělat? Jak čelit nepřátelským společnostem usilujícím o fúzi, nepatřilo k látce probírané do hloubky při výuce na obchodní škole managementu. Něčemu takovému se vyučovalo na ulici, v partyzánské válce. Ona věděla všechno o tom, jak vybudovat společnost, jak získat kapitál, jak podporovat výzkum, jak to zařídit, aby akcie firmy byly atraktivní pro analytiky makléřských firem, tak aby povzbuzovali investory k jejich nákupu. O těchto věcech věděla všechno. Něčemu ji naučil život, něco si nastudovala ve škole. Ale tohle byla jiná hra. Nepřátelské společnosti usilující o fúzi, něco takového se mohlo stát jiným společnostem, ale ne té její! Přivřela oči. Dopustila se strašné chyby, že se na takovou možnost nepřipravila. Ale byla tak zavalena tím, jak se pokoušela zachránit obchod, že ji nikdy nenapadlo, že by někdo mohl přijít a vyrvat jí zachráněný podnik z rukou. Připravit ostatní členy vedení na tuhle novinu bude těžké. Především jejich práci by taková akce zničila. Řadoví zaměstnanci by na tom asi byli nejlíp. Potřebovali by je, aby udrželi firmu v chodu. Ale všichni lidé na vedoucích místech, kteří po celá léta tvrdě pracovali, jsou ohroženi. Mohou být nahrazeni mladými agresivními dobyvateli z firmy, která je pohltí. Všechno, co vybudovala za poslední dva roky, by bylo pryč. Kalinda by pochopitelně šla jako první… Ale tohle je negativní myšlení, řekla si. Vstala a přešla k oknu. Bude bojovat. Musí. Má vůči své společnosti povinnost, aby se pokusila zachránit její nezávislost. Zítra ráno svolá vedení společnosti k naléhavé strategické poradě. Smutně potřásla hlavou. Bude to šok pro všechny. Ale navzdory krizi a přesto, že si potřebovala naplánovat jak dál, nemohla dnes večer udělat už nic. Večírek nešlo odvolat, a i kdyby to udělala, k ničemu by to nepomohlo. O pár hodin později už Kalinda v malé přestávce mezi hostitelskými povinnostmi hodnotila úspěch koktejlu. Dnes večer přišlo několik důležitých obchodních společníků, hlavně mužů, a to znamenalo, že musela být obzvláště milá k jejich ženám. Riskovat ženskou žárlivost bylo to poslední, co si přála. Za ty dva roky vykonala dobrou práci. Dokázala uklidnit podezíravé manželky a přitom udržet solidní obchodní kontakty, které potřebovala. Procházela místností, prohlížela si dobře oblečené lidi v drahých oblecích a nákladných róbách a přemýšlela, kdo z nich by jí mohl dát radu a poskytnout odbornou konzultaci. Potřebuju si s někým promluvit, pomyslela si. S někým, kdo zná skrytý špinavý boj, když chce nějaká společnost pohltit druhou. Tady se nemohla spolehnout na pomoc od vlastních zaměstnanců. Nikdy takovému manévru nemuseli čelit.
Než se mohla rozhodnout, jestli v tom množství lidí je někdo, kdo jí může pomoci, vyrušil ji příval díků okouzlující postarší dámy, která k ní plachtila v oblacích parfému a tenounkého šifónu. „Kalindo, miláčku! Tolik ti děkuji za ten překrásný obrázek, který jsi darovala mně a Haroldovi. To je od tebe tak milé, že sis na nás vzpomněla o dovolené! Ale tvůj otec byl úplně stejný. Vždycky tak pozorný k druhým.“ „Jsem ráda, že se vám líbí,“ usmála se Kalinda a pomyslela na cenu, kterou zaplatila za barevný akvarel zakoupený v Randově galerii. Víkendová záležitost… „Vypadá ohromně v Haroldově doupěti. A ty vypadáš dnes večer taky ohromně,“ dodala paní Sebastianová s vřelým úsměvem a prohlížela si hostitelčiny temně rudé šaty žakárového vzoru barvy paví modře. Jemné zlaté lemování kolem krku a zápěstí ještě zvyšovalo téměř orientálně přepychový vzhled, který Kalindě slušel. „Děkuji,“ řekla Kalinda a hned vrátila kompliment. S manželkou jednoho ze svých špičkových manažérů strávila několik minut a pak se vzdálila s omluvou, že musí dohlédnout na bufetový stůl. Kolem ní, v městském bytě laděném v barvách svěží zeleně a zralých meruněk, spokojeně kroužilo množství lidí. Zeleň plyšového koberce tvořila dramatický podklad k meruňkovým potahům nábytku. Jeho uspořádání a barevné ladění zdůrazňovalo ústřední bod místnosti, velké ateliérové okno po celé jedné stěně. Se sytými barvami kontrastovala jen zářivě bílá skvrna lampy a konferenčního stolku se skleněnou deskou i jídelní stůl stojící před zrcadlovou stěnou, v níž se odráželo pestrobarevné občerstvení. Jako obvykle Kalinda nelitovala výdajů, pokládala to za obchodní nutnost. Ale sama se musela takovému zdůvodnění smát. Ve skutečnosti ji bavilo pořádat večírky. Dnešní večer byl výjimkou. Ale kdo by v něčem takovém nalezl potěšení, když mu nad hlavou visí meč? Jen několik lidí vědělo, že hezké malé jednohubky a předkrmy, které se na jejích večírcích podávají, připravuje sama. Ostatní si mysleli, že je objednává v restauraci, a ona je při tom nechala. Ve skutečnosti pro ni labužnické kuchaření znamenalo relaxaci. Přišla na to v posledním roce a stále ji bavilo, když mohla utéct od starostí s firmou a strávit pár hodin v kuchyni. Na druhém konci místnosti zachytila pohled Colina Wayna a usmála se na něho, když jí vykročil vstříc. Ještě nedávno si spolu občas vyšli do společnosti a měla pocit, že se svým nenuceným šarmem je jako stvořen pro příjemně strávené večery. Bylo mu něco přes třicet, měl usměvavé modré oči a plavé vlasy sestřižené podle poslední módy. A také byl, jak zjistila, výtečným hráčem na Denverské burze. „Zase jeden velkolepý večírek, Kalindo,“ usmál se pochvalně a vzal si jednohubku bohatě obloženou černým kaviárem. „Řekni mi, jak to všechno stihneš, když máš tolik práce? Víš, že by z tebe byla ohromně reprezentativní manželka?“ „Jdeš mi na nervy. Jíš můj kaviár a přitom mě urážíš!“ odpověděla s úsměvem na jeho poznámku. „Já vím, ty jsi radši ohromně reprezentativní manažerka. Ale jen proto, že jsi nepotkala toho pravého muže. Jednou až…“ „Radši si vezmi ještě kaviár.“ poradila mu suše. „My oba víme, že bych se jako domácká panička k smrti nudila.“ „Copak se s tebou můžu přít? Připadal bych si stejně,“ zasmál se. „Až na to, že je dost těžké představit si tě jako ženu v domácnosti,“ přikývla. „Zatím,“ pokračoval žertem. „Dokud nenajdu ženu, která by mě dokázala udržet na úrovni, na jakou jsem zvyklý…“ Výmluvně přejel pohledem po elegantním bytu a zpátky ke Kalindě, která přimhouřila oči předstíraným varováním. „Nedívej se tak na mne!“ řekla prudce.
„A co takhle manželství z rozumu?“ navrhl pohotově. „Mohu pro tebe sledovat pohyby akcií tvé společnosti a ty zase můžeš dělat to, co je uvádí do pohybu. Nejlépe ovšem směrem nahoru. K tomu, jak se zdá, dochází v posledním týdnu,“ dodal mazaně. Vrhla na něho rychlý pohled a pak se přinutila k úsměvu. „Ty sis toho všiml?“ „Toho, že byl skoupený balík vašich akcií? Ano. A cena šla taky trošku nahoru. Je tu něco, o čem bych měl vědět, miláčku? Jsem vždy šťastný, když mohu napomoci dobrým slovem, pokud to zvýší cenu akcií. Přicházíte na trh s něčím novým?“ „To je od tebe hezké, že mě miluješ kvůli mně samé a ne z obchodních důvodů,“ posmívala se, aby zakryla překvapení. Uvědomila si, že pohyby jejích akcií byly nepochybně Davidovým dílem, protože je začal skupovat. „Je mi líto, že tě zklamu, ale žádný produkt, který by způsobil rozruch na trhu, nemáme. A myslím, že o akcie se zajímají lidé, kteří poznají dobrou investici,“ řekla naoko bezstarostně. Nechtěla s Colinem ani s nikým jiným mluvit o fúzi, dokud nebude vědět, co udělat. Zatraceně! Potřebovala radu odborníka. Existovalo několik právních firem a investičních bankéřů, kteří se na podobné věci specializovali. Jen kdyby znala někoho, kdo by jí dokázal ukázat správný směr! Musí překonat pocit paniky. „Takže žádný čerstvý tip?“ pronesl smutně. „Dnes večer ne,“ odsekla rozhodně a podivila se, proč si od té doby, co se vrátila z hor, na Colina vzpomněla jen zběžně. Odpověď ale znala, přiznala si poctivě. Jak dlouho se ještě nezbaví představy Randa Alastaira? Předpokládala, že i při všech obchodních krizích, kterým musí čelit, bude on poslední věcí, na kterou si vzpomene, než dnes večer usne. Stejně jako včera i předevčírem. „Fajn, a co naše příští setkání?“ zaútočil Colin. „Ten nový francouzský podnik vypadá slibně.“ Kalinda se smutně ušklíbla. „Copak já vím, Coline? Tenhle týden mám spoustu práce a zatím opravdu nevím, jaký budu mít program.“ Dokázal se zatvářit filozoficky i zklamaně zároveň. „Ach ovšem. A co takhle příští týden?“ „Musím se podívat do diáře,“ slíbila omluvně. „Tak to bývá, když si člověk dává rande s dámou ve vedoucím postavení,“ zabručel a automaticky pohlédl ke dveřím, odkud se ozvalo zaklepání. „Zdá se, že ještě přišel nějaký opozdilec.“ Kalinda se zamračila a nedokázala si vzpomenout, že by ještě někoho očekávala. „Promiň. Podívám se, kdo to je.“ Přešla po jasně zeleném koberci, proplula mezi švitořícími hosty a s automatickým úsměvem vzala za kliku. Zdvořilé přivítání se jí zadrhlo v krku, když na postavu stojící ve dveřích padlo světlo. Kaštanové vlasy, v nichž se třpytily kapky deště, byly na rozdíl od posledního setkání zastřiženy a pečlivě učesány. Světlý oblek, šitý na zakázku dobrým krejčím, doplňoval atlasový motýlek. Běloskvoucí košile působila nevtíravě a elegantně. „Rande,“ zašeptala konečně. „Co tady děláš?“ „To je snad jasné, ne?“ řekl hlubokým hlasem a pozorně se na ni zahleděl oříškovýma očima. „Jsem tu, abych tě zachránil.“ „Zachránil? Mne?“ vyjekla a stále se nemohla vzpamatovat z šoku, který dostala, když se objevil na prahu. Ohromeně na něho zírala a nic nechápala. Proč sem jen přišel? Těžko by na něho zapomínala, i kdyby ho znovu nespatřila. Ale pokusí-li se pokračovat v tom beznadějném vztahu, bude to nemožné. Zvedl ruku a Kalinda teprve teď spatřila, že jí přinesl orchideu. Překrásnou, exotickou, dokonalou zlatou orchideu. Usmál se, když instinktivně zvedla ruku, aby přijala dárek.
„Miláčku,“ řekl měkce, zlehka jí položil obě ruce na ramena a přitáhl ji k sobě, aby vtiskl vášnivý, hladový polibek na překvapené rty. „Jestli ještě nevíš, že potřebuješ pomoc, tak jsi v horším maléru, než jsem si myslel!“ „Ach Rande, neměl jsi sem chodit,“ slyšela samu sebe, jak přerývaně šeptá. „Je to bláznovství. Všechno tak bude mnohem těžší…“ zvedla k němu zamžené šedé oči. „Nepozveš mě raději dovnitř?“ řekl pomalým, vyzývavým hlasem. „Tvoji hosté už začínají přemýšlet, jestli nejsem obchodní cestující, kterého se pokoušíš vyrazit ze dveří!“ Kalinda se bezděčně usmála. „Ke mně nechodí moc takhle oblečených agentů!“ To byla pravda, pomyslela si mlhavě. Rand se mohl měřit s kýmkoli jiným, kdo u ní byl dnes večer. Podivila se, proč tam v horách investoval do takovéhle garderoby. Ale zase na druhou stranu, šlo to dohromady s lotusem. Potřásla zmateně hlavou. „Nevím, co tady děláš,“ spustila rozhodně a pocítila paniku. „Ale není to dobře. Ty si to neuvědomuješ? Já nechci… nechci mít s tebou poměr, Rande. Naprosto se k sobě nehodíme. Nikdy bych za tebou nepřišla to ráno…“ a bezmocně zmlkla, když viděla, že mu v očích vyšlehly vzpomínky. „Já si náhodou myslím, že to byla jediná chytrá věc, kterou jsi o víkendu udělala! Tak už se konečně pohni z těch dveří, miláčku, a uved svého zachránce dovnitř.“ Kalinda bezmyšlenkovitě vykonala, co jí řekl. „Máš něco k jídlu?“ pokračoval klidně a jediným pohledem přelétl zaplněnou místnost. „Umírám hladem.“ „Tam, na druhé straně,“ ukázala rukou k dlouhému stolu u zrcadlové stěny. „Posluž si sám,“ dodala sarkasticky. V ruce dosud svírala zlatou orchideu. Majetnicky ji objal rukou a postrčil vpřed. „Přestaň se koukat jako vyplašené kotě. Jsem přítel, rozumíš? I když vlastně proč? Potom, co jsem se probudil a zjistil, že jsi mi utekla…“ „O tom bych raději nemluvila,“ řekla odměřeně. „Chceš si místo toho promluvit o záchranné operaci?“ vyzval ji a zastavil se s ní před bufetem, který si prohlížel s neskrývaným zájmem. „O čem to mluvíš? O jaké záchraně?“ řekla bezvýrazně. Konečně se ovládla. Dnes večer jí připravoval jedno překvapení za druhým. „Pochopitelně že o záchraně Brady Data Processing před chamtivými drápy jedné nenasytné společnosti.“ Natáhl se pro lososovou a okurkovou chuťovku. A vzal si jich hned několik. Kalinda na něho zírala s otevřenými ústy. „Jak o tom všem proboha víš?“ vydechla. „Hutton musel mít nějaký důvod, proč se tě po těch letech pokusil svést. Když jsi mi vyprávěla o historii vaší firmy a Huttonově novém zájmu o tebe, bylo mi to podezřelé. Pokud si vzpomínáš, požádal jsem tě, abys uvažovala, jestli mu nejde o obchod.“ „Ano, jistě, já vím, ale ani ve snu by mě nenapadlo…“ povzdechla si Kalinda. „Nedovedeš si představit, jak mě to šokovalo, když mi dnes zavolal.“ „Ale dovedu,“ oponoval jí klidně a úkosem se po ní podíval. „Na toho, kdo je důvěřivý, to vždycky dopadne jako tuna cihel.“ „Ale jak jsi věděl, co se stane?“ „V pondělí jsem si něco ověřil. U každé společnosti se najde člověk, který promluví. Mám v hrsti jednoho z Huttonových viceprezidentů.“ „Doslova?“ zeptala se. „Doslova.“ „Jistě promineš, že mi chvíli potrvá, než mi to všechno dojde,“ odsekla, trochu popuzena jeho samolibostí. Šok, který zažila, když se objevil za dveřmi, vystřídal zmatek. Myslela si, že tomu muži rozumí. Čím to, že ji takhle překvapoval? Co vůbec věděl o obchodním světě?
„Nepospíchej.“ Natáhl se ke stolu pro další sousto. „Díky!“ zamumlala. Zkrotila podrážděnost a dala přednost rozumu. „Rande, co ty o tom všem opravdu víš? Co jsi myslel tím, že mě zachráníš?“ „Pokud se v tom dá cokoli udělat, tak to udělám,“ slíbil prostě a nepřestal při tom jíst. „Ale jak to, že víš, co dělat?“ téměř zanaříkala. Na chvíli přestal jíst a pozorně se na ni zahleděl. Potom zdvořile polkl a na tváři se mu objevil úsměv. „Všechno, co k tomu člověk potřebuje, je naprostá bezcitnost, válečnický instinkt a schopnost nezastavit se před ničím.“ Kalindě se lehce rozšířily oči, jak v něm na okamžik pocítila skrytou hrozbu, o které netušila, že existuje. O chvíli později potřásla hlavou a řekla si, že se mýlí. „Ale ty přece nemáš žádnou takovou hnusnou kvalifikaci, Rande,“ usmála se unaveně, když si vzpomněla na jeho nenucený, nenáročný způsob života. Kdyby měl kteroukoli z těchto vlastností, žil by úplně jinak. „Chceš se vsadit? Tak pozor.“ V oříškově hnědých očích cosi zablikalo, ztvrdly a neuvěřitelně zledověly. Úsměv dostal mnohem nebezpečnější výraz, než by si Kalinda kdy dokázala představit. „Co by si vedení Bradyho společnosti pomyslelo, kdyby zjistilo, že se jejich prezidentka dohodla, že stráví víkend v zapadlém motelu s hlavou firmy, která se ji chystá pohltit? Dalo by se jim vyčítat, kdyby uvěřili, že je pustila k vodě? Řekl bych, že by ke své malé výkonné ředitelce ztratili veškerou důvěru, a tak jí znemožnili připravit firmu na nadcházející bitvu. Společnost by spadla Huttonovi beze slova do klína.“ „Rande!“ Kalinda nemohla uvěřit tomu, co slyšela. Ne! Problém byl v tom, že tomu mohla věřit. Bylo v něm cosi, co ukazovalo, že je něčeho takového schopen, a to poznání jí hluboce otřáslo. „Ty… ty bys přece něco takového neudělal…“ „Mohl bych,“ řekl líně. „Kdybys nesouhlasila s tím, že bude pokračovat náš poměr, který začal o minulém víkendu!“
ŠESTÁ KAPITOLA Kalinda zapomněla na všechny ostatní v místnosti a zděšeně hleděla na nezvaného hosta. „Ty říkáš, že bys mě vydíráním donutil, abych s tebou měla poměr?“ zašeptala nakonec. Díval se na ni dál s tím neuvěřitelně tvrdým výrazem, nelítostně, neústupně, rozhodně. Neříkal nic. Nepotřeboval nic říkat. Jeho vzkaz byl jasný. Kalinda se roztřesenou rukou opřela o roh bílého stolu. „Já… nikdy bych si nepomyslela, že jsi schopen něčeho takového.“ „Za tu krátkou dobu, co jsme spolu strávili, jsi ještě neměla takovou možnost mě poznat, jako teď,“ naznačil chladně. „Ne,“ vypravila ze sebe sotva slyšitelně a pokoušela se přemýšlet, jak s ním jednat. „Ne, asi ne.“ „Teď mě poznáváš i z té druhé strany. Věříš, že jsem schopen jisté bezohlednosti?“ „Ano.“ Byla to pravda a musel to vidět v jejích očích. „Fajn,“ přikývl a jeho tvrdost byla náhle ta tam, když se otočil pro další lákavé sousto. „Myslím, že jsem ještě neztratil dravčí instinkty a talent.“ Kalinda zaslechla v jeho slovech hořké uspokojení a zamžikala. Ještě více ji zmátl. „O co tady jde, Rande? Chceš mi říct, žes mě chtěl jenom potrápit? Že jsi jenom předstíral… tu výhrůžku?“ Položila mu ruku na rukáv a naléhavě se dožadovala jeho pozornosti. Rychle k ní otočil hlavu, bílé zuby se blýskly v konejšivém úsměvu a ona dostala chuť ho praštit. „Viď, že jsi mi to věřila?“ řekl vyzývavě. „Na minutu, možná na dvě jsi byla přesvědčena, že jsem opravdu schopný tě vydírat, abys měla se mnou poměr.“ „Zdá se, že jsi na to hrdý!“ obvinila ho a tváře jí zrudly zlostí a rozpaky nad tím, jak byla naivní. Jeho úsměv se proměnil v úšklebek, jako by se posmíval sám sobě. „Ne, hrdý na to nejsem. Ale je to obvyklý obchodnický trik. Je mi líto, že to tak musím říct.“ „Co je obvyklý obchodnický trik? Vydírání?“ rozzuřila se a jen stěží nezvýšila hlas. „Schopnost přimět lidi, aby si mysleli, že se před ničím nezastavím, když chci dostat to, co chci,“ vysvětlil mile. „Chtěl jsem ti jen předvést malou ukázku. Teď bys mě snad mohla představit svým známým.“ „Představit jako co?“ řekla řezavě. „Jako externího poradce, kterého sis najala, aby řídil obranu Brady Data Processing,“ odpověděl klidně. Zdálo se, že chce ještě něco dodat, ale jeho pohled náhle upoutalo cosi za ní. Světle hnědé oči zazářily. „Ale, tak tobě se vážně líbil ten střep?“ „Je čím dál tím těžší sledovat, co říkáš,“ řekla zmateně Kalinda a otočila se, aby viděla, o čem hovoří. Překrásná, nízká mísa, kterou si koupila první den v jeho galerii, stála na čestném místě na opačném konci stolu. Byly v ní tenké krajíčky nakrájené bagety, které si hosté sami obkládali jako obložené chlebíčky. Shlédl k ní dolů a zdálo se, že má nesmírnou radost. „Jsem rád, že ses nepokusila na mne úplně zapomenout. Já mám taky ještě pořád památku na tvou krátkou návštěvu.“ „Jakou památku?“ zeptala se ostražitě. „Náušnice, které jsem si vzal tu první noc.“ „Ach.“ Úplně na ně zapomněla. „Neměla jsi odjíždět to ráno, kdy jsme se milovali,“ pokračoval a jeho temný hlas zazněl ochraptěle, když se na ni podíval. „I když chápu, proč jsi to udělala.“ Kalinda nejistě zamžikala řasami. „Opravdu?“ „Jistě. Myslela sis, že náš vztah nemá žádnou budoucnost. Že nejsem ten typ muže, kterému by ses mohla naprosto odevzdat. Ale ono to bylo naprosté, miláčku. Vstoupila jsi do mé postele bez zábran, viď? Na malou chvíli jsi přestala přemýšlet o tom, že jsem nějaký
budižkničemu bez ambicí a bez motivace, který nemá v životě jiný cíl než chytat ryby a svádět nudící se turistky.“ Kalinda cítila, že zrudla a nedokázala se na něho podívat. Až moc dobře si vzpomínala na svou pošetilou kapitulaci. A teď ji hluboce zneklidňoval výbuch čirého štěstí, které pocítila před několika minutami, když otevřela dveře a on stál na prahu. „Musíš připustit, Rande, že každý z nás patří do úplně jiného světa,“ řekla trochu neradostně. „Tím jen trochu zdvořileji říkáš, že se ti nelíbí můj způsob života,“ odsekl suše. „Jsem tu, abych všechno změnil. Přišel jsem, abych ti dokázal, co ve mně je, miláčku. A tvůj bývalý snoubenec mi přímo vložil zbraň do rukou. Obdivuješ úspěšné, dynamické, agresivní obchodníky? Tak dobře, ukážu ti, že si v tvém světě dokážu poradit s nejlepšími z nich. Neboj se, za náš vztah se nebudeš muset stydět. Sama se odevzdáš muži, který si dokáže poradit s kýmkoli v obchodním světě!“ „Rande! To je šílenství! Já nevím, o čem to mluvíš, ale rozhodně nemám v úmyslu… pokračovat v tom, co nikdy nemělo začít tam nahoře v horách. Já si na takové pletky nepotrpím! Od té doby, co skončilo mé zasnoubení s Davidem, jsem s žádným mužem nic vážného neměla.“ „Kromě mne,“ poznamenal s úsměvem. „Nebo mě snad chceš přesvědčit, žes to nemyslela naprosto vážně tehdy ráno v horách?“ Kalinda se na něho pronikavě zahleděla. Věděla, že ji schválně popichuje, ale byla ještě natolik zmatená a rozčilená událostmi, k nimž dnes došlo, že nedokázala dost jasně promyslet, co mu říci. Zoufale se snažila přijít na nějakou vhodnou odpověď, když se od skupiny lidí oddělil Harold Sebastian se svou ženou a s mile netrpělivým výrazem na tváři. „Kalindo, miláčku, musíš nás seznámit se svým novým hostem.“ Harold, vysoký impozantní muž se stříbřitě šedými vlasy, spokojeně zářil. Byla sice jeho nadřízenou v Brady Data Processing, ale to, že byl dlouholetým spolupracovníkem jejího otce, vedlo k tomu, že se k ní choval otcovsky. Na podobný postoj Kalinda narážela u mnoha dlouholetých zaměstnanců firmy. Byli k ní loajální, dokonce obdivovali její schopnosti, ale nikdy ji nenechali zapomenout na to, že se pokládají za hodné strýčky a tetičky. „Je mi líto, že můj příchod byl pro Kalindu trochu překvapivý,“ řekl Rand uhlazeně a zdvořile napřáhl ruku. „Rand Alastair.“ „Harold Sebastian. A to je moje žena Edna,“ pronesl Harold bodře. „Alastair,“ opakoval si s přemýšlivým pohledem. „To jméno mi připadá povědomé. Nesetkali jsme se už?“ „Nemyslím. Ale mohu vás ujistit, že v budoucnosti vám to jméno bude znít trochu povědoměji. Budu pracovat pro Kalindu.“ Kalinda ztuhla, když k ní Harold sklouzl zvědavým, tázavým pohledem. „Ovšem. V jaké funkci?“ „Vysvětlím vám všem úlohu pana Alastaira zítra ráno,“ pronesla slabě a měla pocit, že je v pasti. „Bude u nás působit krátkodobě a v úzce vymezené funkci,“ dodala škodolibě a Rand po ní vrhl pobavený pohled. „Dobře, dobře, jsem rád, že budete u nás, Rande. Tady ve městě jste si nemohl najít hezčího šéfa!“ ujistil ho Harold se spokojeným zachechtáním. „Jaký otec, taková dcera,“ dodala Edna Sebastianová vřele. „Všichni ve společnosti jsou rádi, že před dvěma lety převzala vedení. Můžete se zeptat kohokoli, kdo je tady!“ přejela Edna rukou po místnosti. „Jsem přesvědčen, že i mne bude spolupráce s ní těšit,“ řekl Rand pohotově, s očima stále upřenýma na Kalindinu zamyšlenou tvář. Usmál se na ni, když se Sebastianovi vrátili zpátky do houfu. „Zdá se, že jste u svých zaměstnanců velice oblíbená,“ řekl pomalu.
„Občas je to trochu feudální vztah, v tom kladném smyslu,“ připustila. „Jsme veřejná obchodní společnost, ale někdy to vypadá, jako bychom byli rodinná firma.“ „Jak je to dlouho, co nabízíte své akcie ke koupi na burze?“ zeptal se náhle vážně. „Od té doby, co jsem převzala vedení. Potřebovali jsme kapitál. Zoufale jsme ho potřebovali. Musela jsem všechny přesvědčit, že změníme situaci, když přesvědčíme investory, aby se stali akcionáři společnosti, která se chystá k velkému návratu na scénu, a to za stejných podmínek jako zakladatelé společnosti. Nikdy v životě jsem tak tvrdě nedřela!“ „To věřím,“ přikývl. „Takže akcie jsou teď v různých rukou?“ „Ano, bohužel,“ škubla sebou. „Ještě nedávno jsem byla ráda, že to tak je!“ „A teď si uvědomuješ, že jsi Huttonovi usnadnila koupi akcií. Neměla jsi žádného spojence, který by si nechal v rukou kontrolní balík.“ „Nemusíš se na mne dívat tak přezíravě. Tenkrát jsem neměla na vybranou. Nemohla jsem získat půjčky u bank, které jsem potřebovala. Nebyla jiná možnost, než zvýšit kapitál prodejem akcií firmy.“ „To, co jsi udělala, přede mnou nemusíš obhajovat, miláčku,“ zamumlal mazlivě. „Já tě úplně chápu.“ Pohlédla na něho zpod obočí. „Jak hodně tomu rozumíš? Kdo vlastně jsi, Rande? Proč si Harold myslel, že zná tvoje jméno? Jak to, že máš v obchodním světě styky natolik vysoko, abys zjistil dřív, než se o tom dozvím já, co podniká Hutton?“ „To je dlouhá historie, miláčku. Připomeň mi to, povím ti o tom později. Teď by snad bylo lepší jít mezi lidi. Už si začínají všímat, že věnuješ pozornost jen mně!“ Vzal ji pevně za loket a zamířili mezi hloučky. Kalinda se bezmocně dávala unášet proudem se srdcem tlukoucím poněkud rychleji a nervy chvějícími se vzrušením, které si nechtěla připustit. Ale věděla, jak jednat s lidmi, pohybujícími se ve světě obchodu. Když se poslední z jejích hostů s politováním rozloučil, Kalinda by se vsadila, že nikdo z nich neuhodl její nejistotu a zmatek. Několik lidí si však všimlo toho, že Rand ji za celý večer jen málokdy opustil. Viděla pátravý pohled v očích Colina Wayna, když mu představovala Randa. Ten mu nevěnoval žádnou zvláštní pozornost. Zdánlivě si nevšiml tázavého pohledu v očích druhého muže. Kalinda si uvědomovala i potěšené úsměvy svých zaměstnanců a zvědavé pohledy ostatních. A jiní, jako Harold, se tvářili, jako by si už Randa dokázali zařadit. Všechno vypadalo jako jindy, než s úlevou zavřela dveře za posledním hostem. Otočila se a zahlédla Randa, jak si nalévá koňak. Celý večer pil jen málo a teď vypadal, jako by si právě s chutí nalil sklenku na dobrou noc. Neradostně pozorovala, jak si sedl do křesla meruňkové barvy a natáhl nohy. „Musím ti poděkovat za zajímavý večer, miláčku. Doufám, že jsem tě nepřivedl do rozpaků svým neotesaným horalským vystupováním?“ Vykročila k němu a nebyla si jistá, co s ním udělá. Věděla však, že musí jednat rozhodně. „Víš až příliš dobře, že jsi sem zapadl, jako by ses celý život pohyboval v obchodním světě!“ „Vrozené předpoklady,“ pronesl melodicky. „Až na ten poslední rok a půl.“ Přejela si rukama boky. Pod prsty pocítila měkké hedvábí. „Chtěla bych od tebe jedno vysvětlení, Rande. Žádám snad příliš?“ „Chci se s tebou milovat. Žádám snad příliš?“ Touha v jeho slovech ji na chvíli zarazila. A také odvedla od původního záměru. Ve vzduchu mezi nimi se chvělo něco víc než neodkladného. Sebrala odvahu. „Dnes večer tady nezůstaneš. A myslím to doopravdy. Ten minulý víkend byl omyl a já ho nechci opakovat.“ Měřil si ji zkoumavým pohledem. „Omyl? Opravdu si to myslíš?“ „Ano, k čertu! Myslím!“ Její protest byl trochu příliš vehementní a Kalinda si to uvědomovala.
„Pojď sem a nech mě, ať tě přesvědčím,“ navrhl hlubokým hlasem a zvedl ruce, aby si ji stáhl na klín. Kalinda ustoupila a marně se pokusila zakrýt nervozitu tím, že zvedla poskládané skleničky a odnesla je do kuchyně. Věděla, že jde za ní a jeho kroky tlumil hustý zelený koberec. Nemohla ustoupit dál než ke dřezu. Jen co s cinknutím odložila skleničky, Rand došel až k ní a majetnicky, roztouženě sklouzl rukama k jejímu pasu. „Já tě chci, lásko,“ zamumlal a horce ji dýchl do vlasů. „Ještě víc, než jsem tě chtěl to ráno v horách a tehdy jsem si myslel, že nic silnějšího nemůže být.“ „Ach Rande, prosím, tohle mi nedělej. Já nechci žádnou avantýru. Nechci být jednou z těch žen, které máš na víkend…“ „Žádné jiné ženy nebudou, Kalindo,“ sliboval přesvědčivě a dotkl se jemně prsty jejích ňader. „Ty jsi ta jediná, kterou chci. Proč myslíš, že jsem za tebou jel do Denveru? To, co jsme spolu zažili, bylo něco zvláštního, lásko. Nemůžeš si to už konečně připustit?“ Zachvěla se, když se dotkl rty její šíje. Líbal ji na krk a na rameno, zatímco konečky prstů jemně objížděl hroty prsů pod hedvábnou látkou. Cítila jeho žádost. Bylo to jako droga, která v ní vzbuzovala odezvu, i když se zoufale pokoušela přesvědčit, aby jednala rozumně. „My… mezi námi bylo jen něco krátkého a bezvýznamného…“ „Bezvýznamného!“ otočil si ji tváří k sobě a drsně, tázavě se na ni zahleděl. „Dejme tomu, že to bylo příliš krátké,“ řekl pevně, „ale vezmu na to jed, že bezvýznamné to nebylo! Přinejmenším pro mne,“ pokračoval útočně. „Chceš mi snad říct, že jsi mě využila, Kalindo? Že ses u mně doma zastavila při cestě jen proto, abys zakončila víkendový flirt s mužem, který tě pobavil?“ „Něco takového jsem neřekla! Dobře víš, že to tak nebylo!“ Úzkostně svraštila čelo a zvedla oči. Prsty se neobratně dotkla jemné látky jeho saka. „Já… měla jsem pocit, že tě musím znovu vidět, abych ti řekla, že jsi mě dokázal přesvědčit o tom, proč má na mně David zájem. Měl jsi o mne takovou starost.“ „A měl jsem k tomu dobrý důvod.“ „Ale já jsem s tebou nikdy nechtěla jít do postele!“ „Tak proč jsi to pak udělala?“ zeptal se s náznakem úsměvu. „Protože… protože…“ zarazila se a věděla, že se zapletla do vysvětlování nevysvětlitelného. „Protože jsi mě chtěla stejně silně jako já tebe,“ dodal místo ní vítězně a ještě pevněji ji sevřel. „A uvidím, jestli tě dokážu přesvědčit, abys mě v příštích dnech chtěla ještě víc. Dnešní nocí počínaje.“ „Ne! Ty toužíš jen po sexu. Nechci vlézt do takové pasti,“ vykřikla, když se sklonil k jejím rtům. „Mýlíš se,“ zašeptal svůdně. „Chci od tebe mnohem víc. Chci lásku. A věrnost.“ Kalinda sváděla boj. Chtěla se ho zeptat, co míní tou věrností a chtěla se vysvobodit z jeho objetí. Ale všechno se kamsi propadlo, když svými polibky zaplavil její tělo. Stejně jako to ráno v domě u jezera se její smysly dostaly do pasti Randovy žádostivosti. Chvěly se touhou skrytou i v ní samé a Kalinda stěží mohla svést beznadějný boj o to, aby je dostala pod kontrolu. Sevřel ji pevně a jemně ve svém objetí. Okouzlovalo ji to, svádělo ji to, slibovalo nebe na zemi a její zrádné tělo bylo ochotno uvěřit čemukoli. Ulehčeně a toužebně vydechl, když se dotkl Kalindiných rtů a ucítil jejich měkkost a vlhkost. Sklouzl jí rukama po zádech a ještě pevněji přitiskl její tělo ke svým napjatým kyčlím.
I Kalinda pocítila, jak se k němu přimkla a odpověděla na jeho touhu. Byla v tom vášeň, kterou nikdy předtím nepoznala. Skutečnost se kamsi vytratila a zůstalo jen poznání, že je tu s ní zas. Pocit prázdnoty, který cítila, když od něho odjížděla, konečně zmizel. Jeho jazyk horce útočící v jejích ústech se dal pomalu na ústup a Rand jemně a neochotně přerušil polibek. „Nech mě se s tebou milovat, Kalindo. Přísahám, že budu stejně loajální jako kdokoli z tvé věrné tlupy zaměstnanců. Budu odhánět loupeživé dravce od tvých dveří.“ Zabořila se hlavou do jeho ramene a ucítila vlhký, vzrušující polibek na citlivém místě za uchem a potom na krku. „Myslím, že ty sám ses nazval dravcem,“ připomněla mu nejistě. Pokoušela se uvažovat střízlivě a věděla, že je to beznadějné. „Jeden musí přeprat druhého, miláčku.“ Zachvěl se a vzbudil v ní ten pocit ženské moci, který s ním poznala už dříve. Byla to moc spojená zároveň s nelogickým přáním naplnit jeho touhu. Kalindě to nedávalo žádný smysl, ale zdálo se, že jeho tělu ano. „Ty patříš opravdu k těm žralokům?“ zašeptala. Zaklonila hlavu a pátravě mu pohlédla do očí. Nadechl se a rukama ji objal v pase. „Ano,“ řekl vážně a upřímně. „Ale můžeš si mne zkontrolovat, miláčku. Budu pracovat jen pro tebe. Nikdy proti tobě. Věř mi to, prosím!“ Překvapeně, jako omámena, potřásla hlavou. „Ale já to nechápu, Rande. Když víš všechno o té druhé, bezohledné stránce obchodu, když máš všechny tyhle schopnosti, cos dělal celý rok a půl v horách?“ Zaváhal, jako by si nebyl jistý, jak si to vůbec vysvětlit. „Utekl jsem od toho, co ze mne všechny tyhle schopnosti udělaly. Utekl jsem před tím dravým žralokem, kterým jsem se stal. Před rokem a půl jsem se na sebe podíval, miláčku, a rozhodl se, že se mi vůbec nelíbí, co vidím. Potřeboval jsem čas na přemýšlení, čas na to, abych objevil i jiné stránky života. A tak jsem odešel do hor.“ Kalinda spatřila v jeho očích obnažené, zranitelné místo a v tu chvíli věděla, že nikdy nikomu neřekl to, co jí. Zvedla dlaně k jeho ostře řezané tváři. „A teď se chceš vrátit k životu, který jsi opustil? Proč si myslíš, že tentokrát to bude něco jiného, Rande?“ „Tentokrát mám tebe. Tentokrát mám něco mnohem důležitějšího než je budování impéria.“ I přes všechno napětí to v Kalindiných rtech zacukalo. „Že by to byl vliv civilizace na dravého žraloka?“ „Jak se zdá,“ poznamenal a zvedl ji jediným lehkým pohybem do náruče, „osud si přeje, abych ti sloužil jen jako zdroj povyražení!“ „Já jsem se ti nevysmívala,“ zaprotestovala a automaticky se k němu přitiskla, když ji dlouhými kroky odnášel z kuchyně. „Ale ano,“ řekl. „Jenže já vím, jak ti ten smích vyženu z tvých krásných očí!“ Když neomylně zamířil halou k její ložnici, přitiskla hlavu zpátky k jeho rameni a přivřela oči. Bylo znát, že kapitulovala. Rand ji pevně svíral a kráčel k ložnici na druhém konci haly. Jedním pohledem přehlédl místnost a zamířil k posteli pokryté pokrývkou zářící svěží zelení, na kterou ji jemně uložil. Kalinda v hedvábí zlatorudé barvy v kombinaci s paví modří na zelené pokrývce svítila jako nádherná pestrobarevná skvrna. „Vypadáš jako exotická bytost z harému, která tu leží a čeká na mne.“ Zůstal stát u postele, rozvázal si motýlek a hodil ho na koberec. „Z tvého harému?“ zeptala se ochraptěle.
„Zajisté,“ usmál se a rozepínal si knoflíčky bílé košile. „Ale v tom harému je jen jedna.“ Kalinda měla pocit, že se ztrácí pod jeho rozpáleným pohledem, a když se svlékl a přiblížil k ní, roztřásla se vzrušením, které vyvolával jeho dotek. „Kalindo, má sladká, vášnivá Kalindo,“ přitiskl ji k sobě a prsty hledal zapínání jejích šatů. „Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsi mě opustila, když jsem se ráno probudil. Nemohl jsem uvěřit, že jsi v mé náruči nenašla to, co já v tvé. Řekla jsi, že mám dobrý postřeh, ale mýlila ses. Nikdy bych nevěřil, že bys mě mohla opustit…“ „Říkala jsem si, že to nemá budoucnost.“ Zachvěla se, když jí chlad v místnosti přejel po zádech. Obratně, se smyslnými doteky plnými něhy jí svlékl šaty. Zvedla prosebně oči k jeho napjaté tváři. „A nevím, jestli máme před sebou lepší budoucnost, než předtím. Proč jsi přijel za mnou, Rande?“ „Tiše, miláčku,“ zašeptal a sklonil se, aby ji políbil na bradavku, která pod jeho rukou ztuhla. „Přestaň nám pořád stavět do cesty překážky. Dnes v noci potřebujeme jeden druhého. A to prozatím stačí.“ Pod jeho majetnickými, pátravými dotyky neměla Kalinda jinou možnost než odhodit pochybnosti a strach. To, co jí v tu chvíli nabízel, bylo příliš důležité a příliš krásné, než aby mohla odmítnout. A on to věděl. Využil toho, aby ji svedl, stejně jako používal svých rtů, prstů a síly velkého, štíhlého těla. Opřel se o loket a přidržel si ji proti sobě. Volnou rukou jí dráždivě přejel po celé délce těla až k stehnům. Vycítil její odezvu a pomalu zvyšoval tempo namátkových dotyků, dokud nezasténala a nepřitiskla se ústy k jeho hrudi. Rychlým jemným stiskem zubů našla Kalinda jeho bradavky a vrátila mu, hrdá na jeho reakci, stupňované vzrušení. Cítila, jak vklouzl chodidlem mezi její nohy a rukou pronikl mezi stehna. „Ach!“ Vzlyknutí plné touhy zaniklo v jeho kůži, ale on ji slyšel a zašeptal její jméno. „Panebože, Kalindo! Divím se, jak jsem se bez tebe mohl obejít!“ Zlehka mu přejela nehty po zádech až dolů, k citlivému bodu na konci páteře a ještě níž. Prohnul se a sáhl k místu, kde se jeho stehna dotýkala Kalindina těla. Cítila, jak ji vzrušující, vášnivé pocity zbavují posledního zbytku rozumu. Všechno, na čem jí záleželo, byl Rand. Divila se, jak by vůbec dokázala přežít, kdyby už nikdy neměla poznat tak silné vzrušení. V koutku duše si Kalinda musela přiznat pravdu. Asi by se vrátila do hor a vyhledala ho. „Musela bych přijet zpátky, Rande,“ přiznala se ochraptěle. „Pořád jsem si říkala, že na tebe musím zapomenout, že nás dva nečeká žádná budoucnost. Ale teď vím, že bych se za tebou musela vrátit.“ Jemně ji otočil na záda. „Nemohl jsem čekat, lásko. Musel jsem za tebou. Potřeboval jsem vědět, jestli tě dokážu přimět, abys mě chtěla stejně silně jako já tebe!“ Drobnými polibky postupoval po jejím krku k něžným prsům a pak dolů po křivce bříška. Neschopna zakrýt svou touhu se vzepjala pod jeho pátravou rukou. „Dovedeš si představit, co to pro mne znamená, když takhle hoříš v mých rukou? Nesnesl bych představu, že by ses vrátila do Denveru a byl tu někdo jiný. Jsi moje, Kalindo. Stala ses mou minulý víkend. A já ti přísahám, že si zasloužím tvou sladkou kapitulaci.“ Kalinda jen ztěžka oddechovala. „Je to riskantní, je to tak riskantní…“ „Ne,“ zašeptal přesvědčivě. „O všechno se postarám. Nemusíš se bát, že bys otěhotněla.“ Kalinda na takové riziko ani nepomyslela. Zabloudila už příliš daleko do opojného světa pocitů, které v ní vzbudil, a přestala se pokoušet vysvětlit mu svůj pravý strach. Mazlil se s jejím tělem rukama i rty, hledal tajná místečka, která objevil už dříve a ještě více ji tak k sobě připoutával. Když ladil její tělo, aby znělo stejně jako jeho, uvědomila si Kalinda sílu spojení, kterým si ji k sobě připoutal to ráno v horách.
Jak dobře mě zná, pomyslela si s údivem. Řekla mu, že má postřeh, ale vůbec si neuvědomovala hloubku toho postřehu. Věděl, že může přijít dnes večer k jejím dveřím a znovu vyvolat kouzlo, které spolu už jednou našli. Její vlastní instinkty byly zmatenější, ale pod vlivem touhy směřovaly k pravdě. Když si pomyslí, že už nikdy nemusela okusit to vzrušující dráždivé milování… Musela by se zbláznit, kdyby za ní nepřišel… Rand se k ní přiblížil s prudkou i tajemnou silou a ona mu musela oplatit stejně. V temnotě se k němu přitiskla tak jako to ráno u jezera a pocítila stejné uspokojení, že se nedokázal odtáhnout, když všechno už skončilo. Síla pohánějící jeho touhu je oba zavedla do světa neznajícího čas, do světa smyslnosti, v němž nebylo místo pro nezodpovězené otázky, které si Kalinda někde v koutku duše stále kladla.
SEDMÁ KAPITOLA Příští ráno se Kalinda probudila s podivným pocitem očekávání. Vycítila, že vedle ní chybí tíha jeho těla a pootočila rozcuchanou hlavou na polštáři. Všimla si prázdného místa tam, kde předtím ležel Rand, a uvědomila si, že sprcha je puštěná naplno. Chvíli ještě tiše ležela a nechala se zaplavovat vzpomínkami na minulou noc plnou vášně a důvěrnosti. Znovu a znovu ji Rand ve tmě objímal, bral si ji a říkal jí o své touze. A ona mu vycházela vstříc a odmítala myslet na budoucnost. Nechala jen svou ženskou žádostivost, aby uspokojovala a byla uspokojována. Ležela v ranním světle, hleděla na meruňkový koberec a kladla si otázky, které si nechtěla klást v noci. Proč za ní Rand přijel do Denveru? Těžko mohla uvěřit tomu, že toužil po poměru s ní natolik, aby se cítil povinen kvůli tomu podstoupit nějakou zkoušku. Nezaútočil na ni jako muž, který by pokládal za nutné prokazovat komukoli své kvality. Musel potkat a asi i svést spoustu turistek, pomyslela si nešťastně. Za kolika z nich odjel do Denveru kvůli milostné pletce? Pokud to pro něho bylo běžné, pro ni ne. Když David Hutton zrušil jejich zasnoubení, Kalinda se o žádného muže vážně nezajímala. Měla dva důvody pro to, aby udržovala jen běžná přátelství. Prvním z nich byla nutnost soustředit veškerou pozornost na Brady Data Processing. Dokázala vždy tvrdě pracovat, ale snaha zachránit společnost si vyžadovala v prvních dvou letech nepřetržité úsilí. A vzpomínka na tu hloupou ženskou, která důvěřovala Davidovi, byla druhým důvodem k obezřetnosti ve vztahu k mužům. A přece po dvou dnech, co znala Randa Alastaira, s ním šla do postele, a když se včera večer objevil u ní ve dveřích, věděla, jaký asi bude výsledek. Věděla to a nenašla proti tomu mnoho argumentů. Kalinda si protáhla nohy a trhla sebou, když ucítila bolest. Důkazu intenzity Randova milování se den nebo dva nezbaví, pomyslela si chladně, když sáhla po měkkém sametovém županu a pevně si ho utáhla v pase. Zhluboka se nadechla a otočila hlavu ke koupelně, odkud se ozývaly zvuky, jako by chtěl v co nejkratším čase spotřebovat všechnu její horkou vodu. Když pootevřela dveře a pára ji zasáhla do obličeje, uvědomila si, že vůbec neví, co má říct. Ale něco říct musím, pomyslela si rezolutně. Pro Randa to byl jen začátek milostného poměru, ale pokud jde o ni, včera večer si uvědomila, že se zamilovala. A přitom nechtěla. Kalinda netoužila zamilovat se do kohokoli. Naposledy, když dovolila svým citům, aby z ní udělaly zranitelného člověka, vypadala jako hlupák. A přesto o dva roky později se dostala do mnohem intimnější situace, než jakou kdy poznala s Davidem. A stalo se to s mužem, kterého sotva znala. Jak stála ve dveřích do koupelny a nechala unikat páru, uvědomila si hloubku svých citů k muži, který spokojeně stál pod sprchou. Stačil jediný pohled na něj a uvědomila si sílu pout, kterými si ji k sobě připoutal to ráno v horách. A včera večer mu dovolila ještě více posílit vazby, které ji k němu poutaly. Ted neměla jinou možnost, než přiznat si, že ho miluje. „Pojď dál a zavři dveře, nebo uteče všechno teplo ven!“ křikl na ni za sprchovým závěsem. „Už jsi vstala? Právě jsem tě chtěl vzbudit!“ Vystrčil hlavu za závěsem. Voda slepila jeho kaštanové vlasy a oříškově hnědé oči se zableskly uspokojením při pohledu na její postavu skrytou pod pláštěm. „Chtěl jsi počkat, až spotřebuješ všechnu horkou vodu, a pak mě teprve zavolat?“ Nevyvedlo ho to z míry. „Neboj se, nějakou bych ti nechal. Pojď ke mně!“ „Já počkám,“ řekla odhodlaně. „Rande, chci si s tebou vážně promluvit…“ „Tak pojď trochu blíž! Když teče voda, je špatně slyšet,“ řekl nevinně a zalezl zpátky pod sprchu.
Kalinda nejistě přistoupila blíž. „Myslím, že to počká, až skončíš,“ řekla a pozdě se pokusila ustoupit zpátky, protože dlouhá mokrá paže se k ní bleskově natáhla a uchopila ji za zápěstí. O chvíli později se za závěsem objevil celý a smál se. „Pojď dál, miláčku, voda je prima.“ „Rande, já to myslím vážně,“ spustila naléhavě, ale musela přestat, aby odstrčila prsty sahající po pásku jejího pláště. „Musím si s tebou promluvit.“ „Poslouchám.“ Přitáhl si ji blíž a stáhl jí plášť z ramen. Přitom ji stále držel. Na hlavu ji nasadil zelenou koupací čepici. „Po ránu vypadáš rozkošně,“ zamumlal a s uspokojeným přikývnutím si ji prohlížel. „Přesně jako podrážděná kočka.“ „Pokaždé máš v tuhle ranní hodinu tak dobrou náladu?“ zeptala se sarkasticky, když ji vtáhl pod sprchu vedle sebe. Ale to už ji zasáhl silný proud vody a bez ohledu na její rozpoložení ji příjemně osvěžil. „Budeš mít příležitost provést statistickou analýzu a přijít na to,“ natáhl se Rand pro mýdlo. Jednou rukou si ji přidržoval a začal jí mydlit záda. „To je… právě o tom jsem s tebou chtěla mluvit,“ řekla bez dechu, vědoma si jeho přímočaré mužnosti. Vyvádělo ji z míry, že ho nechala, aby se usadil v její koupelně i v jejím životě a snažila se vzchopit k sebeobraně. „Nejdřív můj polibek na dobré jitro,“ řekl příjemně a zvrátil jí hlavu, aby nalezl její rty. Rukou jí majetnicky sjel po zádech a přes křivku boku. „Rande, prosím tě, poslouchej mě. Je to opravdu vážné…“ „Hm,“ zabručel nezřetelně a s viditelným potěšením vychutnával její rty. „Přesně tohle potřebuje muž, aby mu den správně začal!“ Pod proudem horké vody byla jeho ústa ještě vřelejší. Kalinda svírala jeho lesknoucí se ramena a uvědomovala si, jak mnoho jí říká svým majetnickým polibkem na dobré jitro. Pokud šlo o Randa Alastaira, byla nyní prostě jeho. Kalinda nevěděla, jak se má postavit proti té zdrcující domýšlivosti, zvláště proto, že její tělo s ním chtělo souhlasit. Ruka na jejím boku se začala pohybovat vzhůru, prsty důrazně přejely po jejím bříšku a pokračovaly nahoru k prsům. Mazlil se s ní hladkými, citlivými pohyby a ona se celá rozechvěla. Ale když podvědomě zasténala v odpověď a posunula ruku k jeho pasu a níž, byl to Rand, kdo zvedl hlavu a pevně ji odtáhl, aby přerušili spojení. „Konec nevázanosti, slečno Bradyová! Vy i já musíme dnes pracovat,“ pokáral ji. „Nic neuděláme, jestli mě svedete tady ve sprše!“ „Já jsem tě nesváděla,“ spustila rozhněvaně a cítila, že se jí vysmívá. „Já jsem nevinná oběť!“ „Všechno záleží na tom, z které strany se na to díváš,“ řekl filozoficky a pokrčil rameny. „Takže, co mi musíš povědět?“ Rychle si domydlil tělo. „Já… řeknu ti to při snídani,“ povzdechla. Pak si uvědomila, že ji nepoškrábal, když ji líbal. „Jak ses stačil oholit?“ „Měl jsem věci dole v autě. Hodil jsem na sebe kalhoty a zašel si pro ně dolů, než ses probudila.“ „Přišel jsi opravdu připraven,“ zabručela. „V novém zaměstnání musí muž první den vypadat co nejlíp.“ „Tím myslíš to, co jsi říkal včera? Skutečně pomůžeš mé společnosti, aby se Davidovi nepodařila fúze?“ zeptala se nejistě. „Neboj se, miláčku. Ať to bude jak to bude, Hutton firmu nedostane.“ Až později, při snídani s míchanými vajíčky a toasty našla konečně odvahu vrátit se k věci, na kterou myslela od chvíle, kdy se probudila. „Kde chceš bydlet v Denveru, Rande?“ Nedívala se mu do očí, když dávala talíře na stůl.
Na druhé straně stolu bylo dlouhé mlčení. Kalinda bezděčně zvedla hlavu od svých vajíček. Rand ji s poněkud záhadným výrazem upřeně pozoroval. „To má být zahájení palby, aby ses ujistila, že nezůstanu tady u tebe?“ Odhodlaně pokračovala dál. „Myslím, že pokud chceš pracovat pro Brady Data Processing, měli bychom udržovat… spíš obchodní vztahy.“ „Očekává se, že musím projít zkouškou dříve, než v tom budeme pokračovat?“ zeptal se mírně. „Nežádám po tobě, abys mi něco dokazoval, Rande. Ty sám jsi včera přišel bez ohlášení k mým dveřím uprostřed večírku a řekl, že pro mne přicházíš pracovat!“ řekla s nejistým úsměvem. „Nevrátil jsem se do Denveru jen proto, abych pro tebe pracoval.“ Kalinda cítila, jak ji pod jeho hlubokým pohledem zaplavuje horkost. „Takhle vždycky jezdíš za svým nejnovějším ženským objevem?“ zašeptala. „Osmnáct měsíců jsem z těch hor nevytáhl paty,“ řekl klidně. „Tak proč jsi přijel za mnou?“ zeptala se. Jeho tvář zjihla. „Myslel jsem, že jsem ti to vysvětlil už včera večer.“ Potřásla hlavou. „Rande, známe jeden druhého jen pár dní…“ Zvedl koutek úst a řekl bezstarostně. „Brzy mě poznáš víc. Jsem prvotřídní stratég a umím zabodovat. Já vím, co chci, Kalindo.“ „Myslíš si, že chceš mne?“ „Vím, že tě chci. A chci ti taky ukázat, že se v obchodě opravdu vyznám. Zdá se, že to velice obdivuješ. Viděl jsem v tvých očích nesouhlas, když jsi komentovala můj povrchní život tam v horách. Ty obdivuješ muže z tvého vlastního světa. Takže ti ukážu, že se v něm umím pohybovat.“ „Není zapotřebí, abys…“ „Vždycky je něčeho zapotřebí. A jestli tě to uklidní, mám kde bydlet. Nemusíš si dělat starosti s pokojem a stravou.“ S chutí se pustil do vajíček. „Kde?“ zeptala se a přála si, aby to nevyznělo tak přímočaře. Ale chtěla o něm vědět víc. Potřebovala vědět víc o jeho motivaci. Nemohla uvěřit, že za ní přijel jen proto, aby ji znovu dostal do postele. „Mám byt tady ve městě,“ usmál se. „A teď už se nasnídej, miláčku. Máme toho dnes hodně před sebou,“ Když Kalinda svolala mimořádnou schůzi vedení společnosti, uvědomila si, že není sama, kdo má hluboké obavy z motivace Randa Alastaira. Chlad, který ji přivítal, když s Randem po boku vkročila do zasedací síně, ji překvapil. Byla zvyklá na milé a zdvořilé, srdečné vztahy s těmito lidmi převážně středního věku. Údiv nad chladnou nervozitou, kterou spatřila dokonce i v očích Harolda Sebastiana, ji na chvíli zdrtil. Zdálo se, že Randa se to vůbec nedotklo, když si nenuceně sedal do kruhu očí, které se k němu zaměřily. Potom zdvořile soustředil svou pozornost na Kalindu a ona automaticky převzala řízení. „To, co teď musím povědět, bude šokem pro každého z vás,“ začala zachmuřeně a rozhlédla se kolem stolu. „Ale asi je to moje chyba. Měla jsem takovou událost předvídat, vzhledem k tomu, že v této zemi běžně dochází k vzájemnému pohlcování společností. Abych to řekla přímo, Brady Data Processing se stala předmětem zájmu jedné společnosti, která usiluje o to, aby ji získala fúzí…“ Překvapené a obviňující hlasy ji přehlušily. Než mohla vyzvat schůzi k pořádku, uvědomila si, že centrem hrozivých pohledů a rozzlobeného mumlání je Rand. Seděl lhostejně s očima upřenýma na Kalindu. „Prosím o pozornost,“ řekla suše a stále nechápala reakci svých zaměstnanců. Proč tak civějí na Randa?
„Musíte pochopit, slečno Bradyová,“ řekl nakonec Palmer Greyson a jeho statné tělo se chvělo rozhořčením. „Všichni jsme tím konsternováni. Když nám Harold dnes ráno řekl, že máte přátelský vztah k Randovi Alastairovi, prostě jsme tomu nemohli uvěřit. Jak jste jen mohla? Váš otec by nikdy takovou věc neudělal. Jsem přesvědčen, že by tím byl stejně tak šokován, jako my všichni ostatní, kdyby vás viděl…“ „Ujišťuji vás, Palmere,“ řekla Kalinda zděšeně, „že pokus o pohlcení naší společnosti není můj nápad. Už jsem se zmínila o tom, že nabídka přišla od jedné cizí společnosti!“ „Ale Harold říkal, že jste se k Alastairovi chovala včera večer více než přátelsky a ostatní vás viděli…“ Kalinda, která věděla o stinných stránkách obchodu, vedeného více či méně demokraticky, pevně stiskla ústa a chladně se dívala na své žalobce. „Je mi líto, ale musím otevřeně připustit, že nemám schopnosti nezbytné pro boj s touto nabídkou. A pokud si to poctivě přiznáte, nemá je nikdo z vás. Naše firma vždy postupovala svou vlastní cestou. Byli jsme mimo hlavní proud a soustřeďovali jsme se na výstavbu naší firmy zevnitř. Výsledkem je, že jsme se nechali zaskočit…“ „Přece mu nepostoupíte společnost bez boje!“ přerušil ji Harold Sebastian rázně a rukama se pevně opřel o stůl. Prudce se otočil hlavou k Randovi, který mírně zvedl obočí. „Věděl jsem včera večer, že je mi vaše jméno povědomé, ale trvalo mi to do rána, než jsem si vás dokázal zařadit. Jak jste k tomu dokázal Kalindu přemluvit? Vždy byla spojena s Bradyho společností, stejně jako její otec…“ „To stačí, Harolde,“ řekla Kalinda klidně a rozhodnost v jejím hlase k ní znovu přivolala pohledy všech. „Tady musí jít o nějaké nedorozumění. Jestliže víte něco, o čem já nevím, potom byste mi to snad mohl říci. Zatím mě poslouchejte. Potom projednáme tu věc v diskusi. Souhlasíte?“ S výhrůžnými pohledy směrem k Randovi a s tichým reptáním se zaměstnanci znovu usadili, ale bylo zřejmé, že od ní nečekají nic povzbudivého. „Potřebujeme odborníka. Pan Alastair se vyzná přesně v té specializované oblasti obchodu, kterou v této chvíli potřebujeme. Zamýšlím ho přijmout do našich služeb pro příštích několik týdnů jako poradce.“ „Přijmout ho?“ znělo kolem stolu, jak se každý obracel na svého souseda. Jen Rand byl nade všechno povznesený a tvářil se téměř pobaveně. „Ano, jak už jsem poznamenala, pokud nemáte vážné námitky nebo lepší návrh,“ dodala Kalinda pevně. „Slečno Bradyová,“ řekla velice pomalu Margareta Vannonová, jejíž stříbřitě šedé vlasy tvořily přitažlivý rám k příjemným rysům obličeje. „Kdo má vlastně v úmyslu pohltit Bradyho společnost?“ Řekla jméno firmy Davida Huttona a spatřila úžas v jejich tvářích. „Hutton se nás pokouší spolknout?“ zeptal se trochu rozpačitě Harold a znovu se podíval na Randa. „Ne Alastair?“ Teď bylo na Kalindě, aby se zatvářila rozpačitě. „Přesně tak.“ „A vy navrhujete, abychom přijali Randa Alastaira? Aby stál na naší straně?“ řekl Palmer Greyson nevěřícně. „Ano. Takže nyní můžeme otevřít diskusi, ačkoli se zdá, že už začala,“ přikývla suše. „Ráda bych chtěla mít vaše vstupní informace, protože se to týká nás všech. Mimochodem, Hutton se už registroval u SEC. Čas utíká. Máte prosím další připomínky? Možná, že se budete chtít zeptat Randa na jeho kvalifikaci.“ „Jeho kvalifikaci!“ opakovala Margareta Vannonová zatrpkle. „Sotva může být lepší, jak jistě víte.“ Ostře se podívala na Randa. „Vy jste opravdu souhlasil s tím, že pomůžete Bradyho společnosti v téhle věci?“ Rand v tichém souhlasu přikývl hlavou. „Vy pro nás budete pracovat?“ „Ano,“ usmál se zdvořile.
Nastalo přemýšlivé ticho. Každý se s tou zprávou potřeboval vyrovnat. Kalinda se snažila přijít na to, co vědí její zaměstnanci o Randovi a ona ne. Vtom viceprezident pro marketing řekl napůl žertovně: „A jak se cítíte na opačné straně barikády, pane Alastaire?“ „Je to zajímavé,“ odpověděl Rand a na rtech se mu objevil malý úsměv. Jako kdyby to jediné slovo odstranilo bariéry a ostatní začali klást neúnavné otázky. Kalinda pochopila, že bylo dosaženo obratu. Rand se proměnil z ničemy v hrdinu. Nechápala to, ale znala příliš dobře lidi na to, aby se ptala. Důvěra jejích zaměstnanců v Randovy schopnosti posílila její vlastní rozhodnutí, že mu věří. Pobaveně seděla a pozorovala ho, jak se lehce vypořádává s otázkami a připomínkami. Věděl skutečně, co dělá. A zdálo se, že ví o respektu, který si získal. Ano, pomyslela si v duchu. Opravdu je dost otázek, které musí Randovi Alastairovi položit. Na mnohé z nich však dal odpověď Harold Sebastian. Když schůze o něco později skončila, přistoupil k ní s omluvným úsměvem. „Povedl se vám úspěšný tah, Kalindo. Váš otec by na vás byl hrdý. Alastair posledních pár let příliš nepodnikal, ale není pochyb o tom, že je pořád schopný. Přiznám se, že když jsem si dnes ráno uvědomil, kdo je, a viděl jsem, jak přátelsky jste se včera večer chovali, zažil jsem pár ošklivých chvilek. To by se stalo každému. Už jen pověst tohohle muže může zneškodnit zbraně Davida Huttona. Jak se vám podařilo Alastaira přesvědčit, aby se vrátil do boje? Vědělo se, že se před několika lety stáhl do ústraní.“ „A jaká je vlastně ta jeho pověst, Harolde?“ zeptala se Kalinda posmutněle. „Myslím, že připustil, že něco ví o konglomeračním podnikání, ale…“ „Že něco ví! Panebože, Kalindo, vždyť tenhle člověk byl postrachem každé firmy v Rockies před více než dvěma lety. Měl pověst útočníka, který by zkrotil i Džingischána! Byl jedním z těch, kterým se oprávněně v obchodním světě říká žraloci. A byl jedním z nejdravějších. Získal podíly, kdekoli se mu chtělo. Koho chtěl, toho dokázal přinutit k fúzi, jinde mu jen stačilo sedět ve správní radě. Manipuloval s akciemi, připojoval každou firmu, která mu padla do oka, k vlastnímu konglomerátu a zdálo se, že je k nezastavení. Nakonec se říkalo, že když o některou společnost projeví jen trochu zájem, její vedení propadne panice.“ „Jak to, že jsem o něm nikdy neslyšela?“ „Časově to asi nevyšlo. Pracovala jste v Houstonu, než se váš otec zabil. A Alastair se stáhl do ústraní někdy v té době, kdy jste prožívala šok ze smrti svého otce. Když jsem vás dnes ráno viděl s ním vcházet, věděl jsem, že jsme v nebezpečí. A potom, když jste řekla, že nás chce někdo spolknout…“ „Viděl jste Randa, jak tam sedí a předpokládal jste, že jsme právě byli předhozeni žralokovi,“ pohlédla na něho Kalinda zamyšleně. „Měl jsem vědět, že vy byste něco takového neudělala. Asi jsem taky zpanikařil, ale to se stane každému, když slyší, že Alastair přichází.“ Harold se smál na celé kolo. „Ale to, že teď pracuje pro nás…!“ „Nevadí vám mít vedle sebe žraloka, pokud je po vašem boku?“ „Obchod je obchod,“ ušklíbl se Harold a pak se omluvil, že odchází do své kanceláře. Rand už začal posílat lidi pro různé zprávy, které chtěl vidět. Vedení Brady Data Processing se podobalo vojenskému táboru, který se připravuje k boji. Kalinda byla překvapena, že místo náhlého poklesu morálky se všichni chovají účelně a každý plní svůj díl práce. Vedení Bradyho společnosti mělo generála a bylo připraveno jít za ním bez otázek až do naprostého vyčerpání. Nic se nevyrovná pocitu mít na své straně žraloka, pomyslela si Kalinda, když se objevil George Barrett s kávou a obloženými chleby. „Děkuji, Georgi,“ usmála se Kalinda vděčně a zvedla oči od hory papírů na svém stole. Rand, který seděl naproti ní, zvedl zvědavě hlavu a pak se s oceněním podíval na chlebíčky. „Nevěděl jsem, že jsi dala pokyn, aby přinesli jídlo,“ usmál se a vzal si chlebíček s uzeným masem.
George zvedl obočí. „Slečnu Bradyovou by nikdy nenapadlo posílat mě pro sendviče,“ řekl klidně. „Na to příliš respektuje mou profesionalitu, dokonce i v době krizí. Ale mám oči a bylo zřejmé, že jste si dnes na oběd ani nevzpomněli!“ Opustil místnost s kupou nahrubo připravených návrhů, které potřebovaly přepsat. Rand ho pozoroval, když odcházel a trochu zvedl obočí. „Zdá se, že se za poslední dva roky v obchodním světě leccos změnilo,“ poznamenal pouze. „George je dokonalý sekretář,“ řekla Kalinda klidně a pozorovala ho, jak se tváří. „O šéfech se ví, že se zamilovávají do svých sekretářek,“ protáhl líně. „George by nikdy nepřipustil, aby se taková nevhodná situace vyvinula,“ řekla Kalinda korektně. „Tady máš rozpis úvěrů naší společnosti, o které jsi mě žádal.“ Většina vedení zůstala ten den v práci přesčas, ale ne tak dlouho jako Kalinda a Rand. Největší tíhu odpovědnosti nesli oni dva, a jak se zdálo, Kalindin nový zaměstnanec chtěl přijmout svůj díl. Vypadalo to, jako když se žralok octne ve svém živlu. A byl to působivý pohled. Přišla hodina večeře a s ní zase obložené chleby a káva jako jediný chod. Po krátké přestávce, v níž jí Rand položil řadu otázek k materiálům, které zatím prostudoval, se dostali k úkolu, jak naplánovat obranu. Rand měl v úmyslu důkladně rozebrat zdroje, slabiny a možnosti volby, jaké má Bradyho společnost. Krátce po desáté hodině zavřel desky před sebou a vstal. „Pojď, miláčku, půjdeme domů. Jestli se dneska trochu nevyspíme, nebudeme zítra za nic stát.“ „Kde máš byt, Rande?“ zeptala se zvědavě a protáhla si nohy. Chtělo se jí zívnout, ale potlačila to. Musí být pevná. „Ukážu ti jej,“ usmál se vlídně. „To, co jsem řekla ráno, myslím vážně,“ spustila rozhodně. „Myslím, že bychom měli udržovat obchodní vztahy, dokud nepoznáme lépe jeden druhého.“ „Řekl jsem, že ti ukážu byt, nesliboval jsem, že tě budu taky svádět.“ Srovnal stoh papírů a vložil je do koženého kufříku. „Nejsem si dokonce ani jistý, jestli bych v téhle etapě vůbec mohl,“ uvažoval vážně. „Hezkou chvíli jsem takhle nepracoval. Jsem trochu z formy!“ Usmála se. „Nevypadáš na to. Vypadáš jako nedočkavý válečníkův kůň, když se vrací do bitevní vřavy.“ Vzal ji za ruku a šli spolu ke dveřím. „Až na to, že požadavky na odolnost jsou tu trochu jiné, než u rybaření a výroby keramiky!“ Bílý lotus uháněl nocí k elegantnímu domu poblíž centra. Není to daleko od mého bytu, pomyslela si smutně. „Pojď nahoru na skleničku. Zasloužíme si ji,“ navrhl Rand a dal jí tak trochu na vybranou, než ji vzal za ruku a pomohl z vozu. „Jak to že tady máš byt, Rande?“ řekla a pokoušela se nemyslet na své rozhodnutí. Jeho dotek měl na ni magický vliv a jeho teplu se nedalo odolat. Milovala ho. Ale musela od něho dostat odpověď na své otázky. Žádná logika ji nemohla přesvědčit o tom, že za ní přijel z hor jen kvůli tomu, aby si s ní trochu užil. O lásce neříkal nic. „Patří mi ta budova,“ přiznal se. „Patří ti?“ „To byla jedna z mála věcí, které jsem si nechal, když jsem se před rokem a půl rozhodl odejít,“ vysvětlil a pohlédl jí do očí, když stiskl knoflík výtahu. „Nemusí to nikdo řídit a příjmy z nájmu jsou slušné.“ Potřásla hlavou. „Chystáš mi jedno překvapení za druhým.“ „Doufám, že jsou to jen dobrá překvapení,“ usmál se. „To ti tak záleží na mém názoru?“ vydechla, když vstoupila do výtahu.
„Dávám přednost tomu, když vidím v tvých očích respekt, než nesouhlas. Je to snad divné?“ Kalinda si pomyslela, že na to se nedá nic namítnout. Ale jistý instinkt ji varoval, že muž jako je Rand Alastair se příliš nebojí názorů druhých lidí. O chvíli později výtah zastavil a vystoupili na chodbu pokrytou hustým kobercem. Byli na dvacátém poschodí. Rand vylovil z kapsy klíč a zastavil se před jedinými dveřmi, které byly na dohled. „Zatelefonoval jsem předem a nechal jsem byt uklidit,“ řekl, když otevíral dveře. „Doufám, že je to tu slušné.“ Rozsvítil světlo a ukázal se čistý pokoj bez různých zbytečností, zcela v mužském stylu. Zařízení bylo podobné jako v domě u jezera. Na nízkém moderním nábytku převládaly hnědá a karamelová. Velkými okny pronikal panoramatický pohled na denverskou noc. Kalinda automaticky přešla k oknu a vyhlédla ven. „Máš to tu pěkné,“ usmála se. Dívala se do tmy a hledala známé budovy. „Dávám přednost bytu, kde bydlíš ty.“ Prudce se otočila a zahlédla, jak jde k barové skříňce a hledá mezi sbírkou lahví. Nalil jim oběma koňak. Když zvedla sklenku, tiše se setkala s jeho očima. Na chvíli, když spatřila v jeho hnědých očích příslib, zapomněla na všechno, co si slibovala. A když ji vzal za zápěstí a vedl tiše přes hnědý koberec k pohovce, nezmohla se na slůvko protestu. Usadil se na kožené polštáře a lehce ji přitáhl k sobě. Objal ji kolem ramen, aby se musela obrátit k němu. Sáhl po koženém kufříku, který si s sebou přinesl. „Teď bych měl ještě pár otázek, pokud jde o tvůj vztah k bankám,“ řekl klidně. Kalinda rychle otočila hlavu, podívala se na něho a viděla, že to myslí naprosto vážně. Nezdálo se, že by měl dnes večer v úmyslu ji svádět. A ona popravdě řečeno nevěděla, jestli má být ráda anebo se cítit uražena. Poctivě však odpovídala na jeho přesné otázky. O půl hodiny později mu stále ještě odpovídala na občasné otázky, zatímco si četl vedle ní v přinesených materiálech. S podivným pocitem uspokojení si přisedla k němu blíž a napadlo ji, že jeho zřejmý zájem o práci je milý. Ono ho to baví, pomyslela si ospale. Už se jí zavíraly oči, když jí konečně došel důsledek jejího tvrzení. On se tím baví! Jemu se líbí, že má možnost vrátit se zpátky k nebezpečné hře, kterou kdysi tak dobře ovládal. Kalinda si opožděně vzpomněla na pocit, který měla jednou na horách. Pocit, že ji pochopil, protože se otravoval stejně jako ona. Už téměř usínala, když ji na všechny její otázky napadla jediná přijatelná odpověď. Odešel Rand z hor proto, že si uvědomil, jak ho ten snadný život otravuje? Použil ji, aby našel cestu zpátky do obchodního světa, ve kterém kdysi kraloval? Myšlenka, že posloužila jako náhodný katalyzátor muži, který hledal změnu způsobu života, nebyla příjemná. Co se s ní stane, až poslouží svému účelu?
OSMÁ KAPITOLA Probudila se o pár hodin později a spatřila venku za velkými okny úsvit, zbarvující nebe perleťovou šedí. Zamžikala, probrala se a nakonec otevřela oči. Zjistila, že leží mezi zadním opěradlem pohovky a Randovým hubeným tělem. Oba měli na sobě stále ještě oblečení, ve kterém včera přišli do zaměstnání. Její sukně barvy velbloudí srsti a bílá halenka s vázankou si už nebyly příliš podobné. Někdy během noci našel Rand přikrývku a přetáhl ji přes ně, než sám usnul. Kalinda opatrně změnila polohu a uvědomila si, že je příjemně ochraňována. Randova ruka ji pevně objímala. Jemně se uvolnila, opřela se o loket a zoufale se snažila protáhnout ztuhlé svalstvo. Vlasy jí volně visely na ramena a cítila, že jsou příšerně zcuchané a slepené spánkem. V bledém ranním světle vypadaly Randovy pevně řezané rysy uvolněně. V zklidnělých rýhách kolem úst a tváře bylo znát neklamné uspokojení. Měl u krku rozepnutou košili a povolenou kravatu. Kalinda na něho dlouhou chvíli hleděla dolů a vnímala každý detail s vědomím, že ho miluje. Ten spokojený vzhled, jak si teď uvědomila, nezpůsobilo to, že strávil noc po jejím boku. Byl takový proto, že Rand Alastair se konečně vrátil tam, kde chtěl být. Vynořil se po roce a půl z ústraní, aby se vrátil k rychlému, riskantnímu životu, který poznal před tím, než se rozhodl odejít z obchodního světa. Na jak dlouho bude považovat Kalindu za prostředek k návratu do dynamické atmosféry, ve které už jednou vládl? Pomoc společnosti Brady Data Processing v boji s nepřátelskou firmou usilující o její pohlcení může být pro takového muže jen odrazovým můstkem. Kalinda v něm možná vyvolala impuls k návratu, protože si uvědomil, že se tam v ústraní nudí, ale jak dlouho si dokáže udržet jeho zájem, až se vrátí zpátky do světa obchodu? Jestliže čas, který má prožít s Randem, nebude dlouhý, proč si pořád říká, že musí kontrolovat vášeň v jejich vztahu? Proč by nemohla využít těch drahocenných, ukradených chvilek? Při troše štěstí bude mít třeba týdny, možná i pár měsíců, než se Rand úplně rozplyne ve světě, který předtím opustil. Ale už teď začínalo být neuvěřitelně těžké představit si rozloučení. O co horší to bude, když jejich vztah bude pokračovat měsíce? Pomyšlení, že vidí Randa, jak se s ní nudí, bylo děsivé. Dívala se na něho a nešťastně uvažovala o tom, jak mu vysvětlit své pocity, když se kaštanové řasy pohnuly a zvedly. Hnědé oči na ni hleděly s ospalým uspokojením. „Dobré jitro, slečno Bradyová,“ protáhl líně a pohnul rukou, kterou ji objímal, aby ji chytil rozkošnicky za vlasy. „Máte zajímavý styl, jak vést obchodní porady pozdě v noci. Vždycky uprostřed nich usnete?“ „Jak se zdá, nejsem sama, kdo si na téhle zvláštní poradě zdřímnul,“ odpověděla a tála pod jeho dychtivým pohledem. „Asi byste si měl dávat raději kávu než koňak, když řídíte pozdní schůze.“ „Já jenom lituji,“ zamumlal posměšně s důvěrným, škádlivým výrazem kolem úst, „toho obchodu, který se nám nepodařilo dokončit.“ Kalinda cítila, jak jí rudnou tváře pod jeho pohledem, plným mužského uspokojení. Ale než stačila něco odseknout, s rukou v jejích vlasech si ji přitáhl k sobě. Přidušeně vzdechla, nechala se zvednout na Randovo tělo, a její vlasy mu dopadly na ramena. Pomalu a s uspokojením ji líbal. „Myslím, že ještě máme čas,“ zašeptal. Kalinda se pokusila vzchopit a připomněla si své rozhodnutí. „Jsem pro,“ řekla lehce a zahlédla potěšený pohled v jeho očích. „A myslím si, že ranní procházka je přesně to pravé.“ „Procházka!“ „Hm. Trochu pohybu, který dodá síly do nového dne.“
„Když tolik toužíš po pohybu, mám lepší nápad,“ řekl rozhodně. Prsty jí přejel lehce po krku a objal kolem šíje. Kalinda odolala jeho vábení jen s nejkrajnějším sebezapřením. Musela se od tohoto vztahu odpoutat dříve, než to pro ni bude nemožné. „Pokládej můj bezvýznamný návrh za příkaz tvého šéfa,“ řekla a posadila se před ním. Díval se na ni trochu fascinovaně. „Nejsem zvyklý přijímat rozkazy,“ upozornil ji. „Jak jsi říkal už včera, v obchodním světě se situace trochu změnila od té doby, co ses před rokem a půl rozhodl jinak.“ „Některé věci jsou zásadní. A nikdy se nemění.“ Natáhl se k ní. „Já to myslím vážně, Rande,“ řekla klidně a odtáhla se od něho. „Chci jít na procházku. My… musíme si promluvit.“ Zaváhal, jako by zkoumal, do jaké míry je opravdu rozhodnuta, a pak výmluvně pokrčil rameny. „Dobře, šéfe, když si to opravdu přejete.“ Musel na ně být trošku zvláštní pohled, když se procházeli rychlým krokem po cestě v blízkém parku. Byl to jen jeden z mnoha ostrůvků zeleně ve městě. Podobných parků bylo v Denveru více než sto padesát a Kalinda by se s chutí vsadila, že jen málo z nich v tuto ranní hodinu navštívila dvojice oblečená v tmavých oblecích, v nichž se právě vyspala. Ale bylo to osvěžující. Právě začínající koloradský letní den na ně vrhal svou zář a hory na západě lákaly svým příslibem jako po celé generace. „Děláš to často?“ ušklíbl se sarkasticky Rand, když se procházeli, a stiskl jí ruku. „Ovšem že ne. Sama bych se tu bála.“ „Myslíš si, že já tě mohu ochránit?“ zeptal se a zvědavě se k ní naklonil. „Pokud se nás někdo pokusí ohrožovat, řekneme mu, kdo jsi, a využijeme tvé pověsti k tomu, abychom ho zastrašili!“ Trhl sebou. „Tebe to včera překvapilo, viď?“ „Tvoje pověst? Po pravdě řečeno ano,“ řekla prostě a nadechla se ranního vzduchu. „Uvědomila jsem si, že jsi opravdu ten žralok, na kterého sis hrál na večírku.“ „Zneklidňuje tě to?“ zeptal se s překvapivými rozpaky a nedíval se na ni. „Mělo by?“ „Ne. Jistě tě přesvědčím, že jsem muž, který tě obdivuje,“ řekl měkce. „Což nás přivádí k jedné věci, o které jsem si chtěla promluvit,“ řekla Kalinda a udivil ji klid v jejím hlase. „Napadlo mě to,“ přikývl. „Co není v pořádku, Kalindo?“ Sevřel jí prsty, jako by se chystal k fyzickému násilí. „Nic, Rande. Chtěla jsem ti jen vysvětlit, co jsem myslela tím, když jsem ti včera ráno říkala o udržování… obchodních vztahů po jistou dobu. Musíme se toho jeden o druhém hodně naučit.“ „Vyvedlo tě z míry to, co ses dozvěděla o mé minulosti, viď?“ přerušil ji drsně. „Ale miláčku, právě tahle minulost pomůže tvé společnosti. Neuvědomuješ si to?“ „Já vím. A jsem ti za to vděčná. Ale o tohle nejde.“ Pokusila se mluvit rozumně a držet city pod kontrolou. Bylo to pro ni moc, když se na ni díval, jako by pro něho byla mnohem důležitější než obchod. Zatáhl ji na okraj cesty a otočil tak, aby se mu musela dívat do tváře. „Tak o co potom jde, Kalindo? Co se mi pokoušíš říct?“ Statečně mu čelila pohledem. „Rande, já jsem ti vděčná za pomoc v téhle krizi. Ale prosím tě, nezaměňuj své pocity z návratu do obchodního světa s jakýmikoli city, které snad máš ke mně!“ „O čem to ksakru mluvíš?“ řekl skřípavým hlasem a rukama jí pevně sevřel ruce nad lokty. Jeho tvář potemněla. „Prosím,“ zaprosila vážně a v jejích šedých očích byla znát starost o něho. „Nezlob se. Říkám jen to, co je zřejmé. Tobě připadá vzrušující návrat do světa, ve kterém jsi byl kdysi
tak úspěšný. Včera bylo víc než jasné, jak tě to baví. A jestli chceš právě tohle, nemám v úmyslu být katalyzátorem pro tvůj návrat z hor. Já opravdu…“ „Katalyzátorem!“ „Ano! Jen si vzpomeň, jak jsem se tě před časem zeptala, jestli se nenudíš při tom svém rybaření a malé galerii. Popřel jsi to, ale podle mě je pravda taková, že už jsi cítil neklid. Po roce a půl tě to táhlo, aby ses rval a vítězil a vkládal do toho to nejlepší, co v tobě je. Když jsem se tam u vás objevila jako část světa, který jsi opustil, něco se náhle dalo do pohybu. Stala jsem se výmluvou, důvodem, aby ses vrátil do Denveru a znovu převzal otěže v obchodu.“ Díval se na ni. „K tomu jsi dospěla?“ „Jsou snad moje závěry daleko od pravdy?“ zašeptala smutně. „Chceš popřít, že tě ohromně baví, když jsi začal znovu pracovat?“ „Vymyslela sis na mne pěknou past, Kalindo Bradyová,“ zamumlal chladně. Změřil si její tvář a oči mu ztvrdly. „Nemohu dost dobře popřít, že obchod má v sobě něco, co mě přitahuje a láká. Viděla jsi mě včera pracovat. Na žádném kousku keramiky jsem nikdy nedělal až do půlnoci!“ Přikývla s tichým porozuměním a snažila se zakrýt, jak je nešťastná. „Nemohu popřít, že mě můj život v horách začal otravovat. Rok a půl rybaření s nepravidelným zaměstnáním může přinést víc než uvolnění, může způsobit, že muž zneklidní…“ „Já vím,“ zamumlala a sklopila oči. Potvrdil jí její vlastní obavy. „Jenže ty jsi do té pasti spadla se mnou,“ pokračoval neoblomně a palcem a ukazováčkem jí zvedl bradu. „Mnoha různými způsoby jsi velice jasně naznačila, že nemáš zájem o poměr s nějakým líným lovcem pstruhů a výrobcem keramiky! Chtěla jsi muže ze svého vlastního světa. Dobře, máš ho mít. Nejenže dobře rozumím tvému světu, Kalindo, a dokážu v něm víc než dobře obstát, ale já ho taky můžu ovládnout, když se mi zachce. Dávám ti to, co požaduješ od muže. Nepokoušej se teď vycouvat z naší dohody!“ Kalindu zamrazilo, když rozpoznala chladné, tvrdé ostří v jeho hlase. „Nikdy jsme spolu žádnou dohodu neuzavřeli, Rande!“ „Tak ji uzavřeme teď,“ odsekl a brutálně se přitiskl k jejím rtům, jako by jí na ně chtěl vtisknout cejch. Drsný, bezohledný a panovačný polibek v sobě neměl nic z vřelého, vemlouvavého svádění, jaké znala z minulosti. Bylo to, jako by jí chtěl dát znát, že může vládnout nejen ve světě, v němž si Kalinda vydělává na živobytí, ale i nad ní samou. Přisál se útočně k jejím rtům, přinutil ji, aby je rozevřela a nedal jí jinou možnost volby, než přijmout nájezd jeho jazyka. Kalinda se zoufale snažila od něho odtáhnout a vytrhnout se mu, ale pevně ji objal. Jak ji v tom chladném ránu přivinul k sobě celým tělem, jeho vnitřní horkost přecházela i na ni. Když se pokusila odtrhnout rty, použil zubů, stiskl a ona se při té první pohrůžce poddala. Přijal její kapitulaci jako samozřejmost a nepustil její rty, dokud úplně nepřestala bojovat. Když konečně zvedl hlavu a výhrůžně pohlédl na její bezmocnou tvář, Kalinda se zhroutila do jeho náruče. Nechal ji zabořit tvář do svého ramene a svíral ji dál ocelovými pouty. Dlouhou chvíli stáli klidně. Kalinda se trochu chvěla. Ne kvůli jeho polibku, ale pro mužskou neústupnost, která se za tím vším skrývala. On chtěl opravdu ji. Bez ohledu na všechny ostatní důvody, proč za ní přijel z hor, chtěl ji. Není to snad dost? „Nebojuj se mnou, Kalindo,“ řekl přiškrceně. „Prosím, nebojuj se mnou!“ Sklonil rty k jejím vlasům a něžně, takřka zbožně ji políbil. Ucítila, jak se zachvěl a věděla, že ho ta chvíle vyvedla z míry.
„To má být varování, Rande?“ zeptala se a její slova ztlumila látka saka. „Tím říkáš, že si ublížím, když nebudu souhlasit s tím, co chceš?“ Jeho stisk ztuhl. „Nikdy bych ti nechtěl ublížit, miláčku. Ale nemohu tě nechat jít. Tolik tě potřebuju!“ „Rande…“ Nevěděla přesně, co vlastně chce říci při tom napětí, ale ať to bylo cokoli, slova se jí zadrhla v hrdle, když ji jemně poodtáhl od sebe a přinutil se k úsměvu. „Dnes ráno už neříkej nic, miláčku. Myslím, že bude lepší, když se vrátíme zase k práci. Pojď, půjdeme se někam nasnídat.“ Nečekal na odpověď a jemně ji vedl po cestě. Zbytek dne proběhl podobně jako včera. Rand obvolával banky, staré známé, kteří mu byli něčím zavázáni, a lidi, kteří znali překvapivé podrobnosti o tom, jak impérium Davida Huttona funguje uvnitř. Když zrovna netelefonoval, procházel nekonečnými stohy papírů patřících společnosti Brady Data Processing. „Zdá se mi, že tohle všechno je nakonec otázka tréninku,“ poznamenala Kalinda, když pojídali chlebíčky a chystali se, že znovu zůstanou pozdě do noci v kanceláři. „Jako obchodnice toho budu vědět mnohem víc, až bude po všem!“ Usmál se v záblesku humoru. „Tohle se dá říci o každé společnosti, která vstupuje do boje o záchranu. Její vedení už nikdy není stejné jako předtím.“ „To je otázka toho, jak čelit realitě, myslím,“ přikývla vážně. Ten večer ji odvezl domů někdy kolem desáté a vůbec se nepokoušel o to, aby ho pozvala dovnitř. Kalinda si pomyslela, že vypadá trochu roztržitě a udivil ji letmý polibek na dobrou noc. Ale nehádala se. Věděla, že potřebuje mít čas sama pro sebe. Když však ležela v posteli, k žádným objevným závěrům nedospěla. Naopak, uvědomila si, že touží po tom, aby byl Rand vedle ní. Když přišla příští ráno do práce, nepokoušela se zastřít nedočkavost, až ho zase uvidí. Byl tam dřív než ona. Zřejmě pil už druhý šálek kávy. Stál ve dveřích a tázavě k ní vzhlédl. „Vzdávám se,“ usmál se. „Proč se tak mračíme?“ „Piješ moc kávy,“ řekla automaticky starostlivě, než se usadila se za mahagonový psací stůl. Překvapeně pohlédl na svůj šálek. „Starý zvyk, podle všeho.“ „Trocha kofeinu vydrží dlouho. Myslím, že bys měl raději přejít na čaj.“ Dlouze pozoroval její rozhodný výraz a pak odložil nedopitou kávu. „Jak si přejete, šéfe.“ Rozesmálo ji to. „Opravdu není nad uctivého a poslušného zaměstnance!“ „Uzavřu s tebou dohodu. Já budu uctivý a poslušný v práci a ty budeš uctivá a poslušná po pracovní době.“ „Prostořekost a nejapné vtipkování zaměstnanců se ovšem v kancelářích Brady Data Processing nepromíjí!“ „Zkusím si to zapamatovat. A teď bys mi snad mohla nalít šálek čaje,“ navrhl uhlazeně a v očích se mu zablýsklo. Zauvažovala o tom. „Když to udělám, tak si budeš myslet, že si můžeš se svým šéfem dělat, co se ti zlíbí…“ „Se svým šéfem chci dělat, co se mi zlíbí, jen v posteli,“ zahučel a naklonil se výhrůžně dopředu. „Byl jsi tam nahoře v horách příliš dlouho,“ postěžovala si Kalinda. Vyskočila a rychle přešla k vařiči, kde se vedle konvice s kávou kouřilo z konvice s horkou vodou. „Zapomněl jsi na své kancelářské vychování!“
„Spoléhám se na tebe, že mě udržíš v mezích,“ ušklíbl se, když se vrátila s hrnkem čaje. Vzal si ho s úsměvem, ale v očích měl cosi, co jí říkalo, že tím myslel přesně to, co řekl. Spoléhal se na ni, že ho udrží v mezích? To nedávalo žádný smysl. „Jaký je bojový plán pro dnešní den?“ zeptala se rozhodným obchodnickým hlasem a upřeně se na něho podívala. „Dnes máme na programu večeři,“ oznámil jí. Usrkl si horkého čaje a se zájmem ji pozoroval přes okraj šálku. „Večeři?!“ „Večeři v restauraci, kde bude dnes večer večeřet David Hutton,“ dodal nedbale. Zírala na něho. „Ale proč?“ „Finanční manévrování znamená jen polovinu téhle bitvy,“ vysvětlil jí klidně. „Psychologie je rozhodující stránkou věci.“ „Ty chceš, aby viděl, že my dva jsme si spolu vyšli do společnosti?“ odvážila se zeptat, když pochopila, jak to myslí. „Ted už ví, že jsem se zapletl s Bradyho společností. Dnes večer pozná, jak hodně.“ „Ale proč?“ „Aby viděl, že nemá možnost, jak mě přetáhnout na svou stranu,“ řekl bezstarostně. „Přetáhnout tě? Panebože! Rande, ty mi chceš říct, že by mohl zkusit si tě koupit?“ „Už to zkusil. Včera v noci, když jsem tě odvezl domů, jsem měl telefon.“ Tvářil se naprosto bezstarostně. „To je logický krok. Nemluvil jsem samozřejmě přímo s Huttonem. Jen si mě oťukával jeden z jeho vysoce postavených zaměstnanců.“ „Panebože!“ potřásla Kalinda hlavou a nemohla tomu uvěřit. „Co… co jsi řekl té osobě, která ti zavolala?“ Nikdy by si nedokázala představit takový podraz z Huttonovy strany. Věděla, že se podobná taktika používá, ale nikdy by něco takového nedokázala udělat. Kalindu udivilo, že i takového dravce by snad bylo možné podplatit. „Co myslíš, že jsem řekl?“ zeptal se Rand mrzutě. Dívala se na něho. Zvažovala, vzpomínala, přemýšlela a nakonec pronesla jediný možný závěr. „Samozřejmě jsi mu řekl, že ne.“ „Proč samozřejmě?“ zeptal se se zájmem a upřeně se na ni díval. „Ty bys nikdy neporušil slovo, které jsi mi dal,“ odpověděla a ulehčilo se jí, když si uvědomila, že to je pravda. Na chvíli zavládlo napětí, když tak seděli proti sobě v tichém porozumění. Pak se Rand mile usmál. „Děkuji ti, Kalindo.“ Pokrčila rameny. Důvěřovala mu. Nic víc se k tomu nedalo říci. „Takže proč dnes večeříme ve stejné restauraci jako oni?“ „Protože on se pokusí znovu a znovu zvyšovat nabídku. Bude si myslet, že jde jen o to, aby navrhl správnou cenu. Chci, aby narazil. Zavřu mu dveře tak rychle a tak pevně, jak jen to bude možné, aby zpanikařil.“ Rand mluvil soustředěně a zamračený výraz obličeje mu svraštil čelo. „Když se nám podaří dost rychle obrátit karty proti němu, myslím, že ho můžeme přinutit, aby stáhl nabídku. Musí vědět, že máme řadu možností a že nebudeme váhat použít žádnou z nich, dokud to nevzdá.“ „A my opravdu máme celou řadu možností?“ „Ano, ale většina z nich je nákladná. Bylo by dobře zmařit jeho zájem, dříve než bychom je použili.“ „A jaké je nejhorší možné řešení?“ zeptala se Kalinda rovnou. „Fúzovat v přátelské dohodě s jinou společností,“ řekl a nezakrýval pravdu. Povzdechla si. „Toho jsem se obávala. Bílý rytíř?“ Přikývl a odstrčil stoh papírů, které předtím četl. „Přesně tak se spřátelená společnost v podobných případech obvykle nazývá. Dá se to udělat, Kalindo. Mám styky. Můžeme pro
Brady Data Processing najít dobrého nápadníka, který přistoupí na naše podmínky. Je to lepší, než nechat všechno Huttonovi.“ „Já vím. Ale i za té nejvýhodnější situace ztratí Brady Data Processing něco ze své samostatnosti.“ „Dojde-li to tak daleko, budeme velice obezřetně vyjednávat. Ale myslím, že je tu ještě jedna možnost. Máte překvapivě dobrý kredit na takovou společnost, jako je vaše. Vaše aktiva jsou solidní a celkově poněkud podhodnocena. Myslím, že když budeme trochu šikovně jednat, můžeme dokázat tento kredit ještě posílit.“ „Proč?“ „Tím, že by Bradyho společnost mohla podat lepší nabídku na své vlastní akcie než Hutton,“ řekl klidně. „Veřejnou nabídku na naše vlastní akcie? To by bylo drahé,“ zašeptala. „Úvěry dnes přijdou draho. Úrokové míry jsou vysoké…“ „Z tvých záznamů jsem vyčetl, že ses v minulosti vyhýbala bankovním úvěrům, Kalindo.“ „Asi jsem měla instinktivní nechuť k zadlužení,“ připustila suše. „To jsem zdědila po tatínkovi.“ „Ale půjčování peněz je dnes v obchodě obvyklé. Bradyho společnost na to bude muset přijít, pokud chce být samostatná a konkurenceschopná.“ Rand rozevřel finanční zprávu a začal ji dopodrobna rozebírat. Kalinda zaujatě poslouchala jeho rozbor. Kde by byl Rand Alastair dnes, kdyby před rokem a půl neodešel? Náhle ji napadlo, že mohl být klidně jedním z těch, kdo se dnes pokoušejí získat Brady Data Processing. Pak by asi neměla dobré vyhlídky! Kalinda věděla, jak důležité je bojovat s Davidem Huttonem na všech úrovních, a tak se pro ten významný večer pečlivě oblékla. Zvolila večerní kostým z potištěného sametu. Krátký přiléhavý kabátek a splývavou sukni doplňovala hedvábná blůza. Přes to si ještě přehodila šál s flitry a třásněmi. Vlasy měla pevně staženy a upevněny třpytivým hřebenem. Vypadala sebejistě, rafinovaně a elegantně. Přesně tohle chci před Davidem uplatnit, řekla si pro sebe. Když se oblékala, znovu si vzpomněla, jak málo stačilo, aby se s Davidem setkala tam v horách. I kdyby se Randovi Alastairovi nepodařilo zachránit Brady Data Processing, vždy mu bude vděčna, že ji dokázal odvrátit od neuváženého pokusu o pomstu. Ani se jí nechtělo pomyslet na strašlivé komplikace, které by to přineslo. Tušila, že by David využil jejich schůzku proti ní. Pravděpodobně k tomu, aby ji zkompromitoval před jejími vlastními zaměstnanci. Nebylo pochyb o tom, že by jí to zkomplikovalo život. Co kdyby Hutton dal vědět vedení Bradyho společnosti, že se její prezidentka tajně sešla s jejich největším nepřítelem? Šedé oči jí hořely skrytým vzrušením, když večer otevřela dveře Randovi Alastairovi. A když si ho prohlédla v perfektně ušitém večerním obleku, musela si přiznat, že její vzrušení nepramení jen z očekávání toho, jak porazí Davida Huttona. „Oba vypadáme, jako když chceme dnes večer udělat přímo zničující dojem, že?“ zasmála se, když tam stáli a obdivovali se jeden druhému. „To je přesné,“ zabručel a nabídl jí rámě. „Právě o to se dnes večer pokusíme. Tak trochu někoho zničit.“ „Jak ses dozvěděl, kde bude David dneska večeřet?“ zeptala se o patnáct minut později, když Rand zaparkoval s lotusem na parkovišti s obsluhou a vedl ji k drahé restauraci. „Je mi líto, využil jsem tvého sekretáře,“ přiznal se. „George?“ „Už si dovedu představit, proč jsi ho zaměstnala. Je opravdu schopný. Dokázal z Huttonovy sekretářky dostat tu informaci tak, aby vůbec nepochopila, co se chystá.“ Kalinda si v duchu představila George, jak uhlazeně mámí informace, které potřebuje, a zasmála se. A ještě pořád se usmívala, když byli taktně uvedeni k intimnímu stolku pro dva.
Rand viděl, s jakou samozřejmostí vzala Kalinda na vědomí svíčkami ozářený bílý ubrus, lesknoucí se stříbro a čerstvě řezané květiny. Ušklíbl se. „Prosím tě, neříkej mi, že tě sem Hutton kdysi vodil,“ řekl mrzutě a natáhl se pro nápojový lístek. „Nevodil. Tenkrát tady ještě neměli otevřeno.“ Letmo si vzpomněla na Davidovo dvoření, které se přehnalo jako smršť a uvědomila si, že vzpomínky už nad ní nemají žádnou moc. Necítila ani záblesk vzteku nebo bolesti, které kdysi znala. „Dobrá,“ řekl konečně. „Nestojím o žádné mlhavé vzpomínky, které by pokazily obraz, který se dnes večer snažíme vytvořit!“ „Žádné takové nejsou,“ odpověděla klidně a usmála se na něho přes mihotavé světlo svíce. Zcela upřímně na něho pohlédla a on, zdánlivě uspokojen, přikývl. „Ale já bych ráda věděla, jak sehrajeme nadcházející scénu,“ pokračovala rozhodně. „Budeme dělat dojem šéfa a poradce na poradě spojené s večeří? Nebo mu mám naznačit, že jsi dávný rodinný přítel, který přišel, aby mi podal pomocnou ruku vzhledem k někdejšímu přátelství s mým otcem? Nebo…“ „S tvým otcem jsem se nikdy nesešel,“ připomněl jí se záhadným úsměvem. „Ale pěkně by to dokreslilo celý obraz, ne?“ navrhla vážně, zaujata svým nápadem. „Budeš se řídit podle mne, platí?“ řekl hlasem, který nepřipouštěl odpor. „Ale co chceš tedy dělat?“ „To uvidíš… Á, už je tady. Vypadá přesně jako svůj vlastní obraz.“ Kalinda ztuhla. Pocit dobrodružství se z tohoto večera vytrácel s tím, jak do něho pronikala realita. Podívala se na Randa a čekala na nějaký signál, na nějaký pokyn, jak pozdravit Davida. A pak byl ten druhý pár vedle jejich stolu a Rand zdvořile vstal, když se David přiblížil a zastavil se u nich. „Dobrý večer, Kalindo,“ řekl dobře známý hlas lahodně. „Nečekal jsem, že se tu s tebou dnes večer setkám. Myslím, že ses s mou ženou ještě neseznámila. Miláčku, to je Kalinda Bradyová. V současné době spolu vedeme nějaká obchodní jednání.“ Kalinda měla chuť při nevinném tónu, jakým to pronesl, vykřiknout, ale ovládla se. Sklouzla od Davidových hezkých rysů k tváři ženy, která se stala jedním z argumentů, proč se nesetkat s Davidem. Byla to milá, okouzlující tvář, naznačující, že druhá žena neví nic o temných stránkách povahy svého manžela. „Dobrý večer, paní Huttonová,“ řekla zdvořile Kalinda a podala jí ruku. Žena ji jemně stiskla a řekla na oplátku nějakou zdvořilost. Pak se Kalinda podívala na Randa a chystala se, že ho představí. „Myslím, že jsme se ještě nesetkali,“ řekl však uhlazeně Rand ještě dříve, než Kalinda stačila něco vyslovit. Díval se zpříma na Davida. „Já jsem Rand Alastair, Kalindin snoubenec.“
DEVÁTÁ KAPITOLA Zdálo se, že jen žena Davida Huttona přijala Randovo zdánlivě nenucené sdělení tak, jak bylo vysloveno. Kalindu poněkud cynicky napadlo, že by jak David, tak ona měli paní Huttonové poděkovat za to, že jim poskytla čas, aby se vzpamatovali z šoku. Krásná žena po Davidově boku jim blahopřála a připojila pár poznámek. Rand odpovídal klidně a lehce, dokud je nepřerušil David, který chtěl zřejmě zjistit, jak se věci mají. „Nevěděl jsem, že ses zasnoubila, Kalindo.“ Temný pohled, který kdysi Kalinda pokládala za tolik přitažlivý, ji probodával a snažil se odhadnout situaci. „Došlo k tomu nedávno,“ vysvětlila, překvapena vlastním klidem. Vrhla rychlý pohled na Randa a ten jí přišel na pomoc. „O minulém víkendu,“ upřesnil a něžně se na Kalindu usmál. Cítila, že rudne. „Ještě jsme ani neměli čas koupit prstýnek. Byli jsme na dovolené v horách,“ pokračoval. Mluvil zdánlivě k Davidově ženě. „A hned, jak jsme se vrátili do města, se objevily nějaké poněkud neodkladné obchodní záležitosti.“ Kalinda cítila, jak David při těch slovech ztuhl a přimhouřeným pohledem sklouzl k Randovu tvrdému profilu. „Kalinda a já chceme vyřídit ty obchodní záležitosti ještě v tomto týdnu. Pak budeme mít čas na všechny příjemnosti spojené se zasnoubením.“ Rand s pobaveným zábleskem v oříškově hnědých očích pootočil hlavu a zachytil Davidův zkoumavý pohled. „Naštěstí to není nic tak komplikovaného, aby to trvalo dlouho.“ „Slyšel jsem, že jste začal pracovat pro Brady Data Processing,“ řekl David klidně. „Asi vám museli slíbit značnou finanční odměnu, když jste se rozhodl vrátit z vašeho ústraní…“ „Je mi líto, peníze s tím nemají nic společného. Pravým důvodem, pro který jsem se rozhodl vrátit se znovu do obchodního světa, byla má budoucí žena.“ Kalinda pocítila, že ji zalila teplá vlna štěstí. Rand právě víc než jasně ukázal, že důvod, pro který jde do války proti Davidovi, je čistě osobní a ne finanční. Jeho není možné koupit. „Ovšem,“ řekl David ledově. „Vy si asi nemyslíte, že ty poněkud neodkladné obchodní záležitosti, o kterých jste se zmínil, by se mohly protáhnout?“ „Vůbec ne.“ Rand se usmál svým dravčím úsměvem. „Jsou to jen pouhé hrátky mezi společnostmi. Mám dost velké zkušenosti v takových věcech, jak možná víte. V tomto stádiu je to jen hračka. Kalindina firma je překvapivě silná. Její úvěrová pružnost by vás ohromila. Spíš si myslím, že až se tahle záležitost vyřídí, přesvědčím ji, aby se poohlédla po nějaké společnosti, kterou by chtěla získat. Bradyho společnost má velice silnou pozici na to, aby si mohla dovolit jít do fúze jako strana, která kupuje.“ Smysl jeho slov zůstal viset ve vzduchu. Byl jasný i beze slov. Brady Data Processing by se mohla brzy zcela vážně dívat na firmu Davida Huttona jako na možnou akvizici. Myšlenka obrátit karty proti Davidovi Kalindu téměř rozesmála. Mohla však jen zachovat zdvořilý, pobavený úsměv. „Pro dnešní večer už snad bylo obchodu dost, Davide,“ řekla mile Huttonova žena a jemnou rukou se dotkla manželova rukávu. „Opravdu už bychom měli ty dva nechat o samotě. Pravděpodobně oslavují své zasnoubení…?“ „Jak jste to uhodla?“ řekl Rand suše. „Ano, ovšem, má drahá,“ pronesl Hutton nepřítomně a zatvářil se rozzlobeně, když uviděl Kalindin pobavený výraz. Zářivě se usmála a zdvořile mu pokynula hlavou na rozloučenou. Kolik věcí by chtěl David říci, a jak málo za těchto okolností říci mohl! Četla to v jeho hezkých, tmavých očích. Nadával jí všemi možnými jmény, frustrovaný a vzteklý, protože si pomalu začínal uvědomovat vlastní možnou prohru.
Bez jediného slova se otočil a strnule odkráčel za svou ženou. Rand si pomalu sedl s pohledem přemýšlivě upřeným na svou společnici. Kalinda nezaváhala. Naklonila se dopředu a zasyčela. „Taky jsi mě mohl varovat předem!“ „To byla jen momentální inspirace,“ bránil se a stočil pohled k jejímu obviňujícímu výrazu. „Čerta starého! Plánoval sis to celý den. Proč jsi mi neřekl, že chceš Davidovi říct, že jsme se zasnoubili?“ „Protože jsem si myslel, že by tě to jen vyvedlo z klidu,“ odpověděl chladnokrevně a znovu sáhl po vinném lístku, protože se blížil číšník. Kalinda netrpělivě posedávala a podrážděně ťukala podpatkem do koberce, zatímco Rand se radil s číšníkem. Když byli zase sami, zaútočila znovu. „Nezdá se ti, že by ses mohl dostat do problému, když vykládáš takové lži?“ zavrčela, ale celým srdcem si přitom přála, aby to nebyla lež. Přála si, aby se s ní Rand chtěl oženit, a ne jen mít poměr. „Nikdy jsem se svými řečmi nedostal do takové šlamastiky, ze které bych se nemohl dostat, kdy se mi zachce,“ prohlásil důrazně a začal si prohlížet výběr salátů na první straně jídelního lístku. „Fajn, to je sice moc hezké, pokud jde o tebe, ale co já?“ protestovala procítěně, rozzlobena jeho lhostejnou arogancí. „Řeči o takzvaném zasnoubení se hned rozšíří. A já si nepřeju, abych si znovu prožila, že mě někdo pustí k vodě. Je to… je to ponižující!“ Jen to řekla, začala přemýšlet, co tím oznámením vlastně Rand sledoval. Pro něho bylo snadné použít v obchodním boji jakoukoli taktiku, která byla při ruce, ale ona je tou, která se bude muset vyrovnávat s následky. A právě teď jí následky takového poměru připadaly mnohem více pokořující než následky fúze. Rand pomalu odložil svůj jídelní lístek a očima, ve kterých se zlatě odráželo mihotavé světlo svíce, zachytil její napůl obviňující, napůl zoufalý pohled. „Ty vážně věříš tomu, že bych tě chtěl záměrně ponížit, Kalindo?“ zeptal se měkce. Tahle prostá otázka zvrátila její úmysly. Zabránila přívalu vzteklých slov, kterými se ho chystala zasypat, když si plně uvědomila situaci, do které se dostala. Doslova ji udeřilo do očí, že je to tento den podruhé, kdy se jí Rand ptá, jestli mu důvěřuje. Poprvé k tomu došlo dnes ráno, když se jí zeptal, jestli si myslí, že by se dal koupit Huttonem. Pozorně se na něho dívala a přemýšlela, proč si ji k sobě tak připoutává. Ale když se snažila promyslet jeho otázku do hloubky a nepodlehnout pobouření, musela si přiznat, že zná jen jednu odpověď. „Ne,“ přikývla, opřela se o židli a královským gestem zvedla bradu. „Nevěřím, že bys mě chtěl schválně ponížit, Rande.“ Nastala dlouhá, tíživá odmlka, ve které se mezi nimi vznášelo její přiznání. Rand z ní nespustil oči. Přísahala by, že mu v koutku úst pohrává nezřetelný úsměv. „Tak proč jsi použil na Davida tuhle variantu?“ pokračovala klidně, protože chtěla znát odpověď. „Za prvé proto, že to bylo účinné…“ Neřekla nic a čekala, co přijde dál. „A za druhé,“ pokračoval ochotně, „protože si myslím, že ta myšlenka má něco do sebe.“ „Proč?“ zaútočila odvážně. „Ty a já jsme dobrý tým, Kalindo,“ spustil rozhodně. „Dobře se nám spolu pracuje, přitahuje nás to k sobě, jsme…“ „To má být nabídka?“ zalapala zděšeně po dechu. „Pokud si přeješ…“
„Přeju! V životě jsem neslyšela takovou nabídku! Bez špetky romantiky, bez trošky citu! Stejně tak dobře jsi mi mohl nabídnout… fúzi!“ Měla pocit, že se rozkřičí a hodí po něm křišťálovou sklenicí. Jak si dovoluje klidně sedět a navrhovat jí obchodní dohodu? „Přátelskou fúzi,“ připomenul suše a v očích měl obezřetný výraz. „Není to tak dlouho, co jsi chtěl jenom milenku!“ připomněla mu pevně. „Teď se objevily nové faktory, nemyslíš?“ zeptal se rozumně. „Obchodní faktory!“ „Mám podle tvého naštvaného výrazu chápat, že mou nabídku odmítáš?“ otázal se zdvořile, v očích záhadný výraz. „Ber to tak, že jsi ji nikdy nevyslovil!“ „Takže už jsem vyklouzl z háčku? A nikdo mě už nebude obviňovat, že jsem tě záměrně ponížil?“ řekl pomalým hlasem. Zbledla, šokována náhlým zvratem argumentů. Zoufale posbírala svou hrdost a sílu vůle. „Můžeš… můžeš si myslet, že jsi úplně volný,“ zamumlala. „Koneckonců dal jsi mi šanci, ne?“ Pokrčil rameny. „Nebyla by to špatná dohoda, Kalindo.“ „Nedivím se, když o sobě říkáš, že jsi dravec, pokud jde o obchod. Umíš být pěkně surově chladnokrevný, viď?“ zaryla si a zoufale se snažila vyburcovat v sobě sílu vůle. Hluboce ji zaskočila její touha říci Randovu návrhu ano a přijmout jej bez výhrad. Cosi v něm se viditelně zatvrdilo. „Myslím, že ta surová chladnokrevnost je jedno z obvinění, která jsi neměla vyslovit. Koneckonců můžeš celou věc posoudit. Byl jsem snad někdy k tobě takový, Kalindo?“ Zaťala zuby. „To s tím nemá co dělat!“ Pevně sevřené rty se náhle uvolnily, pousmály a jeho oči změkly. „Napadlo tě, že tvoje argumenty začínají být trochu iracionální? To je pro mne dobré znamení. Dává mi to naději.“ Kalinda prsty mačkala bílý lněný ubrousek v klíně, ale její hlas zněl lehkomyslně. „Dobrý obchodník se nespoléhá na naději. Spoléhá se na fakta a na čísla.“ „Jsi na omylu. Obchodníci jsou v zásadě optimisté. Kdo jiný než optimista by sázel takové částky peněz do něčeho tak nejistého, jako je podnikání na hospodářském trhu?“ „Chceš mi zase celý večer předkládat argumenty?“ „Ne, miláčku, nechci a nebudu. Chci se dnes večer bavit a nezastavím se před ničím, jen abych viděl, že se bavíš také.“ „Jistě. Musíme zachovat jisté zdání, ne? Dokud David a jeho žena budou nablízku…“ „Uděláme všechno proto, abychom vypadali jako šťastně zasnoubený pár,“ uzavřel rozhodně. A k velkému Kalindinu překvapení přesně tak i jednal. Byl milý a pozorný. Bavil ji během celého prvního chodu, dokud se konečně nezačala uvolňovat a odpovídat mu na inteligentní, zábavné poznámky. Při předkrmu v duchu rozhodně potlačila Randův skličující obchodní návrh do pozadí a řekla si, že to všechno vzniklo z jeho odhodlání pomoci jí při záchraně Brady Data Processing. Nebyla to jeho chyba, že zareagovala nepřiměřeně. Jedli právě desert, zákusek s čerstvými malinami, když Kalinda zahlédla, jak David a jeho žena odcházejí. Nezastavili se u nich, aby popřáli Randovi a Kalindě dobrou noc. „Už ti to začíná připadat zábavné?“ zeptal se zdvořile Rand. „Davidova reakce vůči nám? Jistě. Vsadila bych se, že vidím, jak se mu v hlavě všechno točí, když si uvědomil, že jsi pevně na straně Bradyho společnosti,“ přikývla a ušklíbla se. „Takže mi bylo odpuštěno, že jsem si činil nárok být tvým snoubencem?“ zeptal se nevyzpytatelně. „Je mi líto, že jsem tak vybuchla,“ omluvila se nečekaně, „ale překvapil jsi mě. Měl jsi mě na to upozornit, Rande.“
„Bál jsem se, že s tím nebudeš souhlasit.“ „A tak jsi mě tím zaskočil, tak jako jsi zaskočil Davida.“ Potřásla hlavou. „Když jsem tě poprvé potkala tam v horách, pořád jsem si říkala, že marníš svůj talent. Měla jsem pravdu.“ „Nevím, jestli to má být poklona,“ povzdechl si. „Ale zatím to tak beru. Už jsi skončila?“ „Ještě dojím maliny.“ „Fajn. A co potom? Byla by ostuda, kdybychom se trochu nepředvedli v těhle krásných šatech. Myslím, že bychom si mohli jít zatancovat do jednoho nočního klubu, který jsem znával tady poblíž.“ Kalinda neprotestovala. V duchu věděla, že by udělala cokoli, jen aby ten večer prodloužila. Cokoli, aby prodloužila svůj křehký a nebezpečný vztah k Randovi Alastairovi. O chvíli později byla Kalinda se štolou zdobenou flitry a třásněmi přes ramena usazena na předním sedadle lotusu. Když Rand vklouzl vedle ní a usmál se, uvědomovala si víc než dost temnou intimnost malého vozu. I nabídku, kterou právě odmítla. Trochu se bavili, když Rand řídil auto k nočnímu klubu, a v uzavřeném prostoru se vznášelo cosi jemně vzrušujícího a zcela jistě smyslného. Kalinda se tomu nechtěla bránit, i když si myslela, že by měla. Ale ten večer si uvědomila, jak nejasný je teď její vztah s Randem. Pomůže jí zažehnat pokus Davida Huttona o pohlcení její společnosti, ale potom už nebude nic, co by ho udrželo po jejím boku. Cítila, že po ní touží, ale nemohla se zbavit pocitu, že jeho žádostivost souvisí s tím, že mu umožnila návrat do světa obchodu. Tvrdil, že se vrátil zpátky, aby si ho mohla vyzkoušet, ale velice dobře si uvědomovala, jaké uspokojení mu to vše dává. Rand chtěl mít záminku, proč se vrací zpět k tomu, co nejlépe zná, a ona se jí stala. Rozpolcena poznáním, že by přijala jeho nabídku, kdyby byla okořeněna alespoň špetkou lásky, hledala zdůvodnění pro svou odpověď, když ji Rand vzal na parketu do náruče. Když si toho muže nechce vzít, proč se k němu tak tiskne? Nemá to žádnou budoucnost, nebo alespoň takovou, která by věstila něco dobrého. Proč prodlužovat agónii posledního sbohem? Rand objal horkýma rukama Kalindu v pase, když se temným a romantickým nočním klubem měkce rozezněla pomalá hudba. Ostatní páry tančily blízko nich, každý ponořen do svého soukromého světa. Kalinda položila hlavu na jeho rameno a rukama mu důvěrně a toužebně přejížděla po krku. Přitiskl si ji blíž. „Myslím, že jako snoubenci vypadáme velice přesvědčivě,“ zašeptal jí do vlasů. „Ne, nemusíš být nervózní. Jen jsem konstatoval, jaká je skutečnost. Zapomněla jsi, jak dobře nám spolu vždy bylo, když jsi dnes večer odmítla mou nabídku?“ „Vzájemná touha ještě nestačí pro manželství,“ zašeptala do látky jeho saka. „Ale k mileneckému poměru ano?“ zašeptal zhluboka a dotkl se rty konečku jejího ucha. Sevřel ji tak těsně, že si toužebně uvědomovala horkou tíhu jeho těla i to, že se v něm začíná probouzet žádost. „Rande, myslím, že bychom neměli…“ Jemně přerušil její zmatená slova, když jí rukou zvedl hlavu a políbil ji. Je to neuvěřitelně vzrušující líbat se na tanečním parketu, zjistila Kalinda. Pomalé, hluboké vzrušení se prolínalo s proudem hudby a mihotavými stíny. Celá roztála jako vždycky, když ji k sobě takhle tiskl. Rand vycítil její kapitulaci a pomalu, záměrně začal zvyšovat fyzické napětí, které mezi nimi narůstalo. Ústy se vlhce přitiskl k jejím rtům, rozevřel je a vychutnával jejich sladkost. Rukama ji přitiskl ještě silněji k svým kyčlím a dráždivě posunul nohu mezi její stehna. Kalinda věděla, že se její žádost a touha mění v doutnající požár, ale říkala si, že na tanečním parketu je v bezpečí. A až ji později poveze domů, cesta v lotusu potrvá dost dlouho na to, aby zchladli. Odtrhl se od jejích úst a jeho rty si našly její šíji, obrys brady a koneček obočí. Kalinda se chvěla a cítila Randovo uspokojení při obvyklém projevu její reakce.
„Proč jsi dnes večer odmítla mou nabídku, miláčku?“ zeptal se jemně. „Příliš se to podobalo tomu, co tady už jednou málem bylo… manželství z obchodních důvodů,“ vydechla rozechvěně, ale nedokázala mu pohlédnout do očí. Přála si, aby přestal mluvit a jen ji pevně svíral. „A ty se bojíš, že to je všechno, co mezi námi může být?“ řekl chraplavě a přitiskl ji k sobě. „Myslím si, že Brady Data Processing pro tebe znamenají jen první krůček na cestě zpět k budování impéria. Nechci být využita…“ „Využita!“ „Já vím, že bys to neudělal úmyslně,“ uklidňovala ho rychle a přejížděla mu konečky prstů po šíji. „Ty jsi opravdu přesvědčený o tom, že mi nabízíš poctivý obchod.“ „A ne snad?“ zeptal se nevrle. „Dejme tomu. Ale to nestačí…“ Bezmocně zmlkla, když zahlédla třpyt v jeho očích. „Takže nám zůstane jen postel,“ řekl chladně. Nabrala dech a věděla, že okamžik pokušení zmizel a ona se teď musí postavit na odpor. Stejný odpor, o jaký se pokusila při ranní procházce v parku. „Nemyslím si, že by to bylo příliš rozumné, Rande,“ spustila klidně. „Potřebuješ čas na to, aby ses zase přizpůsobil obchodnímu světu. Tvůj zájem o mne musí nutně zmizet, jakmile se znovu zavedeš.“ „A tebe mrzí, že tě využiju, stejně jako tě mrzí, že bych tě využil, kdybychom se měli vzít,“ přerušil ji nevrle. „A neudělal bys to?“ odvážila se a zvedla řasy, aby mu pohlédla do očí. „Že bych tě využil? Je mi jedno, co si pod tím představuješ,“ odsekl netrpělivě. „Ale ať je to cokoli, tak se to stane. Protože já tě teď odvezu zpátky do tvého bytu a budu se s tebou milovat tak dlouho, dokud nedokážeš najít důvod, proč by k tomu nemělo dojít!“ „Rande!“ To jméno zaznělo téměř jako výkřik. • Uvědomil si to. Zahlédla v jeho očích záměr a věděla, že ho nic nezastaví před tím, aby udělal, co si usmyslel. „Jdeme, Kalindo,“ nařídil. Jeho tón změkl, ale nebyl o nic méně rozhodný. „Půjdeme domů.“ Napětí, které se mezi nimi vznášelo při cestě zpátky, bylo takřka hmatatelné. A také velice tiché. Kalinda nevěděla, co si Rand myslí, ale uvědomovala si, že se jí v hlavě honí argumenty pro a proti. Chtěl se s ní dnes večer milovat a ona nevěděla, jak mu v tom zabránit, protože si to v hloubi duše sama přála. Rand neřekl nic, když s ní energicky vkročil do jejího bytu a zavřel za nimi dveře. A neřekl nic, když se nervózně pokusila vytratit se z jeho dosahu. Sevřel ji však rukou pevně za předloktí a přitáhl k sobě. Šál s třásněmi a flitry sklouzl bez povšimnutí na zelený koberec. Beze slova se na sebe dívali. Měla jsem to vědět, řekla si, když na její krk začaly dopadat útočné a pánovité polibky. Měla jsem vědět, že takovému smyslnému útoku neodolám. Jeho žádostivost byla upřímná, i když v tu chvíli byla spojena s touhou vítězit. A její touha uspokojit tuto žádost byla stejně nefalšovaná, i když si sama pro sebe říkala, že je to nebezpečná cesta. Nedokázala bojovat se svou vlastní láskou k němu. „Kalindo, nemůžeš popřít to, co k sobě cítíme. Nemůžeš přece říct, že je to jen obchodní vztah!“ řekl zoufale, když jí začal svlékat sametový kabátek. „Ne, Rande,“ přiznala mírně, když kabátek sklouzl na zem vedle šálu. „Přiznej se, že mě chceš, miláčku,“ přikázal ostře a stáhl jí hedvábnou blůzu z ramenou. „Musíš vědět, že tě chci. Přiznej se, že cítíš to samé. Žádný z nás se nechce toho vztahu vzdát!“ Byla to naprostá pravda. Kalinda se s povzdechem smířila s osudem a objala ho kolem krku. Vracela mu polibky se stejnou intenzitou. Neměla jinou možnost, než si přiznat vliv,
který na ni měl, i svou vlastní neschopnost se od něho odpoutat. On možná nevěděl, že to je láska, ale ona ano. „Já tě chci, Rande,“ zašeptala. Chtěla mu říci, že ho miluje, ale věděla, že on nechce její lásku. Chtěl postel a možná i obchodní manželství. „Já to vím, miláčku,“ zachraptěl. „Nemůžeš to skrývat. Vidím to pokaždé, když se ti podívám do očí, pokaždé, když tvé tělo ožije pod mýma rukama. Ale je to strašné, když tě slyším, jak se pokoušíš vyvléknout z našeho vztahu!“ „Už se o to nechci pokoušet,“ slíbila a odhodila jeho sako na zem nedočkavýma, vybízejícíma rukama. Pak se pustila do knoflíčků jeho košile. „Měla bych vědět, že nemohu svými argumenty porazit takového obratného manipulátora, jako jsi ty,“ dodala zamyšleně a trochu zvedla koutky úst. „To nemůžeš, protože při své dedukci postupuješ úplně špatně!“ „Myslíš to vážně, Rande?“ vzdechla. „Ano,“ zavrčel, když poslední kousek jejích šatů dopadl na koberec. „Úplně špatně…“ Sklouzl mazlivě rukama po jejích zádech, zabořil prsty do ohybu jejího zadečku a nechal ji, ať pocítí na svých stehnech jeho vzrušení. Kalinda přejela prsty po Randově hrudi, potěšena tou kadeřavou huňatostí, když jí jeho noha porostlá chloupky drze vklouzla mezi stehna. Zavřela oči v očekávání a on se sklonil, aby ji zvedl do náruči. Ale místo aby ji odnesl do její ložnice, uložil ji na tlustý zelený koberec vedle hromádky šatů. Pak ulehl k ní, rukou ji pohladil po ňadrech, zastavil se u každého z nich a pomalu, dráždivě objel bradavku, než zamířil níž. Vklouzla mu do náruče a v očích jí zářila touha. „Opravdu sis myslela, že ti dovolím, abys mi tenhle vztah rozmluvila?“ zeptal se chraplavě a jemně ji přitiskl k sobě. „Ano. Ne. Já nevím. Nikdy jsem o tom všem v poslední době nepřemýšlela.“ Zvedla se a přitiskla k sobě jeho hlavu. Políbila ho, teď už odevzdaně, plna touhy. A s použitím všech dávných ženských nástrah, skrytých v každém konečku nervů, se nechala vést svou vlastní žádostí a touhou. Zkoumala jeho ústa s vášní, která ho hluboce vzrušila. Znovu, jako vždy s tímto mužem, odhodila Kalinda budoucnost stranou. Opravdu se jí nezdála tak důležitá jako to, aby mu teď vyjádřila svou lásku. I když ta láska musí zůstat němá. Zaťala prsty do jeho kaštanových vlasů, přitiskla ho k sobě a nechala se unášet svými smysly. „Ty jsi tak dokonalá,“ řekl hrdelním hlasem. „Jsi přesně to, co potřebuju. Musíš vědět, že se tě nemohu vzdát, lásko.“ Prohnula se do oblouku a ucítila jeho rty na svých stehnech. Šílela touhou při těch něžných, dráždivých dotecích. Tělem jí znovu začaly projíždět chvějivé proudy a hledaly uvolnění, které se už naučila očekávat od tohoto muže. Rukou chytil její vzpínající se boky a svíral ji jemnými pouty, až začala bojovat o to, aby spojení bylo dokonáno. Pocit, že ji zadržuje, vybičovával její žádostivost na samý vrchol. Kalinda se zmítala a svíjela, vděčna za každý dráždivý, trýznivý dotyk, ale odhodlána se všemu podrobit. „Prosím, Rande, prosím,“ žadonila. Pevně ho sevřela a pokusila přitáhnout nahoru. Políbil ji na pupík i mezi její malé prsy, nechal ji zmítat se, ale nepřipustil, aby při milování převzala kontrolu. „Řekni mi ještě jednou, že mě chceš, lásko,“ šeptal pokušitelsky. „Chci tě. Ach ano, chci! Tolik tě chci!“ Chycena v pasti své vlastní touhy by mu řekla pravdu, kdyby se jí na ni zeptal. Ochotně by mu řekla o své lásce. Ale on jí tu otázku nepoložil. Místo toho se jí neuvěřitelně zeptal na něco jiného. Na něco, nač nebyla vůbec připravena.
„Jestli mě opravdu tolik chceš,“ řekl drsně, „pak není žádný důvod, proč by sis mě nevzala. Nebo ano? Nikdy bych nemohl připustit, abys odešla s jiným mužem po tom všem, co jsme spolu měli. Řekni mi, že se za mne vdáš, Kalindo. Pojď se doopravdy zasnoubit!“ Kalinda, ohromena tou žádostí, se pokoušela logicky myslet, rozpomenout na své obavy. Ale v jeho sevření to bylo nemožné. Milovala ho a on ji požádal, aby se za něho provdala. Zesláblá touhou, neschopna v tu chvíli nijak argumentovat, slyšela samu sebe, jak šeptá odpověď. „Ano, Rande. Vdám se za tebe. Udělám všechno, co chceš.“ Nic se nezměnilo. Věděla, jaké má vyhlídky. Cítila, že Randem dosud zmítá touha i vděčnost za to, že mu poskytla záminku, kterou potřeboval, aby se mohl vrátit do obchodního světa. O lásce neřekl nic. Neměla však dál sílu odmítat to, co si její srdce tak zoufale přálo. Milovala ho. Snad ho časem dokáže naučit, aby i on miloval ji. Pokud ne, pokud nastane čas, kdy si on uvědomí, že už ji nepotřebuje, nebude litovat doby, kdy jí patřil. Skutečná láska může snad způsobit smutek, ale ne lítost.
DESÁTÁ KAPITOLA O dva dny později se poněkud unaveně vyhlížející Rand objevil ve dveřích Kalindiny kanceláře. Od té noci, kdy ji přemluvil, aby si ho vzala, ho viděla jen při práci. Po přijetí své nabídky se s ní miloval na plyšovém koberci a šeptal slova plná bolestné touhy. A když bylo po všem, odnesl ji něžně do ložnice, políbil na dobrou noc, oblékl se a odešel. Příští den byl až po uši zabrán do práce a vůbec jí nepřipomněl události předcházejícího večera. Ona sama se soustředěně věnovala svému úkolu v Bradyho společnosti. Věděla, že mluvil s vysoce postavenými lidmi z Huttonovy firmy a podrobně jim vysvětlil, jak je Brady Data Processing připravena čelit pokusům o fúzi nabídkou akciových podílů nebo spojením se spřáteleným partnerem. Večer odvezl Kalindu domů a zdvořile se s ní rozloučil u dveří. Právě odložila sluchátko s drobným úsměvem na tváři, vyvolaným úvahami o rozhovoru s Davidem Huttonem, když se Rand objevil a opřel se s hranou nedbalostí o dveře. Ale v jeho očích viděla záblesk vzrušení a spokojenosti. „Už je po všem, miláčku,“ oznámil jí lakonicky. „Teď už zbývají jen rituální tance. Chtěl jsem, abys to slyšela o něco dřív. Právě jsem mluvil se svým člověkem z Huttonovy firmy. Vzdávají to. My… tedy, myslím, ty z toho vyjdeš relativně beze škod.“ „Díky tobě.“ Její úsměv zazářil, když si uvědomila způsob, jakým zakrýval své osobní uspokojení. „Právě mi volal David, osobně.“ Rukou ukázala k telefonu. Rand zvedl tázavě obočí. „Tak brzy?“ „Stahuje nabídku.“ Rozhodla se, že není důvod, aby teď mluvila o tom, co jí řekl David k odtroubení svého pokusu. „Nebyl tím nijak zvlášť nadšen, ale dal jsi mu jen malou možnost volby. Nemůže si nás dovolit. Ne s tím úvěrem, který si můžeme zajistit.“ „Spoléhal na tradiční bradyovskou nechuť k bankovním úvěrům,“ přikývl Rand. „A propadl panice.“ „Nešel dál, protože ví, že nejlepšího hráče týmu máme my,“ dodala Kalinda vřele. V Randově výrazu bylo kromě uspokojení ještě něco navíc. Náznak obezřetnosti? Snad i úzkosti? Nerozuměla tomu, ale co když je to prostě jen jeho já, které potřebuje trochu pohladit a vědět, že ona nemá námitky. Zasloužil si to. „Je to za námi, Rande, a díky tobě je naše společnost ještě stále nezávislým koncernem.“ Kalinda stiskla tlačítko domácího telefonu a lehce se naklonila dopředu. „Georgi, byl byste tak laskav a svolal všechny co nejrychleji do velkého zasedacího sálu?“ „Úplně všechny, slečno Bradyová, nebo jen vedení?“ zeptal se George opatrně. Věděl, že jí právě volal David Hutton. „Všechny Georgi, včetně vás.“ George na chvilku zaváhal a pak v něm zvítězila zvědavost. „Dobré zprávy, slečno Bradyová nebo špatné?“ „Ty nejlepší, Georgi. A hned, jak zařídíte, aby se všichni o schůzi dozvěděli, buďte tak hodný a zajistěte nějaké místo, kde by se dnes odpoledne mohla uskutečnit oslava!“ „Místo pro všechny?“ zdůraznil opatrně. „Pro všechny zaměstnance, Georgi.“ „Ano, slečno Bradyová.“ Stiskla knoflík, vstala a zarazila se, když si všimla Randova lehce pobaveného pohledu. „Co se děje?“ usmála se. „Nejsi zvyklý být na straně smolařů?“ Ucuknul, jako by ho bodla. „Upřímně řečeno, nikdy jsem to z téhle strany neviděl,“ připustil. „Víš, musím se ti přiznat. Tohle je poprvé, kdy u Bradyů máme zvláštní důvod k oslavám. Ale pořádáme každý rok vánoční večírky.“ Mluvila lehce, jako by se pokoušela zabránit, aby se netvářil tak zachmuřeně. „Účet budeš platit sama?“ zeptal se.
„U Bradyho společnosti nemáme tajné fondy,“ ušklíbla se. „Účet zaplatím já. Ale vyplatí se to.“ O dvě hodiny později odešli oslavující zaměstnanci Bradyho společnosti dříve z práce na prodlouženou polední přestávku, která, jak Kalinda pobaveně poznamenala, se protáhne na celé odpoledne. Georgovi se podařilo nalézt příjemnou hospodu, kde podávají pizzu a pivo a která byla ochotná přijmout takovou spoustu lidí při tak krátké objednávce předem. Pěnivých sklenic piva a pizzy všeho druhu bylo objednáno, co kdo vypije a sní. Kalinda se rozhodla, že nebude hledět na účet. Rozhodně jí to vyšlo levněji než fúze! Rozhlédla se po místnosti, kde se zaměstnanci začali rozdělovat do obvyklých skupin. George seděl v rohu stolu, obklopen samými ženami. Počítačová skupina obsadila další stůl poblíž. Vedoucí oddělení se uchýlili na své vlastní území a nejvyšší vedení Bradyho společnosti zaujalo místa u dlouhého stolu s Kalindou a Randem ve středu. Kalinda potlačila úsměv, když přišel přípitek s pivními sklenicemi nad hlavou. Byl to jen jeden z několika přípitků a tentokrát byl určen Randovi. Přísahala by, že trochu zrudl. Pobaveně se k němu naklonila blíž a využila toho, že v provolávání slávy se pro ostatní ztrácelo, to co říkala. Zašeptala: „Tak to bývá, když je člověk na straně správných chlapů. Potrpíme si na hrdiny!“ V kalném světle si Kalinda byla jista, že Randova tvář nabyla poněkud temnějšího odstínu rudé. Vrhl na ni zatrpklý pohled. „To není úloha, kterou jsem zvyklý hrát.“ „Hrdinu? Ale působíš v ní přirozeně.“ Podíval se na ni s nečekanou obezřetností. „Vážně si to myslíš?“ „Rozhodně,“ zasmála se. Dál na ni upřeně a dlouho hleděl. „Kalindo, musím s tebou mluvit.“ „Ted?“ „Co nejdřív.“ Zamrazilo ji. Vzpomněla si na ostražitost, která v něm byla dříve. Změnil snad svůj názor na sňatek? Uvědomil si, že je zase zpátky ve svém přirozeném prostředí a že už ji nepotřebuje? Kalindě pod venkovským vyřezávaným stolem nečekaně zvlhly ruce. „Dobře, Rande. Myslím, že nás tu nikdo postrádat nebude.“ Když mluvila, vůbec se na něho nepodívala. Pár bodrých hlasů protestovalo, že už odcházejí, ale nezdálo se, že by byl někdo nadmíru pobouřen. Ve skutečnosti, pomyslela si Kalinda křečovitě, se každý po nich dívá až trochu moc chápavě, až trochu moc potěšeně. Nebylo třeba velkého důvtipu k tomu, aby si uvědomila, že její poněkud feudální personál rozhodl, že by Rand byl vynikajícím chotěm pro jejich prezidentku! Rand řídil cestou k svému bytu beze slova, zbělelé kotníky rukou pevně sevřených na volantu jasně naznačovaly, že usilovně přemýšlí. To Kalindu znervóznilo ještě víc. Snad… snad se chtěl vrátit k myšlence pokračovat v milostném poměru. Mohla žít bez manželství, ale nedovedla si představit, že by mohla žít bez něho. Připoutal ji k sobě příliš mnoha různými pouty, až příliš z ní učinil součást sebe sama. Nikdy už by nebyla znovu volná. Její napětí rostlo a chtěla urychlit střetnutí. Musí vědět, co se stalo. Jakmile otevřel dveře bytu, vstoupila dovnitř a hrdě se k němu postavila čelem. „Co se děje, Rande? Co není v pořádku?“ Zavřel dveře a naklonil se k ní s rukama na knoflíku dveří, jako by potřeboval oporu. V každém rysu jeho těla bylo pevné odhodlání. „Kalindo, hodně jsem přemýšlel od té noci, kdy jsi souhlasila, že si mě vezmeš.“ „Vážně?“ Co tím chtěl říci? Jak ho jen zarazit?
„Musel jsem dokončit to, co jsem začal. Musel jsem zabránit Huttonovu pokusu o fúzi…“ Čekala a stále ničemu nerozuměla. Jeho ústa ztvrdla. „Uvědomuji si, že když jsem to dělal, když jsem ti ukazoval, jak účinně jednat v tvém světě, zkomplikoval jsem věci mezi námi dvěma.“ „Jak?“ Znělo to spíš jako prosba. „To je jasné,“ řekl neradostně. „Způsobil jsem, že máš ze mne obavy.“ Vykročil ode dveří a zvedl ruku, aby zarazil impulsivní popření, které se jí dralo na rty. „Ne, je to pravda. Chtěl jsem, abys na mne byla hrdá, abys mě obdivovala. A místo toho jsem ti dal všechny důvody k tomu, aby ses mě bála. Proto ses pokusila zastavit náš milostný poměr, vid? Proto jsem tě musel podvodem přimět, abys souhlasila, že si mě vezmeš! Můj dokonalý plán selhal. Uvědomil jsem si to, když jsem od tebe odešel. A viděl jsem, že se další dva dny chováš obezřetně.“ „Ale Rande!“ Zavrtěl hlavou a neklidně přešel k oknu. „Já opravdu nevím, jak tě o tom přesvědčit. Snad jedině časem. Přemýšlel jsem o tom, že bych od toho manželství ustoupil, ale sám tuhle oběť nedokážu podstoupit. Je to sobectví, já vím, ale zeptej se kohokoli. Sobectví je jedním z mých základních charakterových rysů.“ „Rande,“ Kalinda se zatajeným dechem, v naději i zoufalství přemohla chvění nervů. „Co jsi myslel tím, že mám obavy?“ „Že ti zase Bradyho společnost vezmu. Že ji použiju jako základ nového konglomerátu, který budu kontrolovat. Krátce řečeno, že ti provedu to, co se ti Hutton pokusil udělat nejprve před dvěma lety a potom znovu tento týden,“ řekl zpříma, stále k ní otočen zády. Upřeně se dívala na jeho hrdou hlavu a její srdce také překypovalo slovy. „Ty osle,“ řekla láskyplně. „Taková myšlenka mě nikdy nenapadla.“ Široká ramena zůstávala v napětí. „Myslela sis, že jsem tě použil…“ „Ale ne v tomhle smyslu. Bála jsem se jen, že mě v duchu používáš jako záminku k svému návratu do Denveru a ke svému někdejšímu životu. Nechtěla jsem, abys své city ke mně zaměňoval se svým vztahem k práci. A určitě mě nikdy nenapadlo, že by ses pokusil vzít mi Brady Data Processing! Zeptej se Davida Huttona,“ skončila prudce. „Huttona?“ „Ovšem,“ usmála se, když si vzpomněla na telefonický rozhovor dnes ráno. „To byl jeho poslední pokus. Zkoušel mi namluvit, co uděláš s firmou, až ji zachráníš z jeho spárů. Pokoušel se mě přesvědčit, že by bylo lepší přenechat ji radši jemu.“ „Co jsi mu na to řekla?“ Otázku položil hlubokým a zranitelným hlasem. „Totéž, co teď tobě. Já ti plně důvěřuju, Rande.“ Nepohnula se, ale věděla, že v jejích očích se odráží láska a důvěra. Hladově ji pozoroval, ale nemělo to nic společného s fyzickou touhou. „Uvědomuješ si,“ řekl a každé slovo vyslovil rozvážně, se zvláštním údivem. „Uvědomuješ jsi, že jsi pravděpodobně jediná lidská bytost v oblasti Rocky Mountain, která mi kdy tohle řekla?“ Přistoupil k ní a vzal do náruče, jako by se bál, aby se mu nevytrhla. „Ach, Kalindo, to je jeden z důvodů, proč tě tolik potřebuju. Potřebuju někoho, kdo mi věří. Vím, že jsi neměla čas, aby ses do mne zamilovala, ale chceš mě, to nemůžeš popřít, a důvěřuješ mi. To je přece jen začátek. Jednoho dne mě budeš milovat tak hluboce jako já tebe. To ti přísahám!“ Kalinda cítila, jak se zachvěl, když přitiskla tvář k jeho rameni. „Když si jen pomyslím,“ povzdechla rozechvěle, „že jsem kdysi říkala, jaký máš neobyčejný postřeh!“ „Co tím chceš říct?“ zeptal se. „Miluji tě, Rande. Myslím, že hned od začátku. Když jsem tě tehdy ráno v horách opustila, věděla jsem, že se od tebe nikdy úplně neosvobodím. Věděla jsem, že se ze svého prázdninového flirtu nikdy zcela neuzdravím. Když ses tehdy při večírku objevil u mých
dveří, měla jsem takový pocit úlevy, jako nikdy v životě. Tu noc jsem si uvědomila, že tě miluji.“ „Kalindo,“ vydechl, jako by mu z ramen spadla obrovská tíže. Cítila, jak se mu ulevilo. Zarazila se, zvedla ruce a vzala do nich jeho tvář. „Opravdu mě miluješ?“ Usmál se na ni pohledem plným lásky, který mluvil sám za sebe. „Opravdu?“ zeptala se udiveně. „Celým srdcem.“ Byla to slavnostní přísaha. „Neuvědomila sis to, když jsem manipuloval s tím zasnoubením? Dělal jsem to spíš kvůli sobě než proto, abych zabránil Huttonově úplatkářské taktice. Musela ses v šoku vyrovnávat s myšlenkou, kterou jsem ti mohl říct rozumně. Místo toho, jsem tě do ní vnutil,“ skončil chraplavě své sebeobviňování. „Neměl jsem to nikdy dělat. Nebylo to správné. Ale tolik jsem tě chtěl…“ „Tvá plíživá svádící taktika měla takový úspěch jen proto, že jsem nechtěla nic víc na světě, než se za tebe vdát!“ ujistila ho a v očích jí zahrál utajený smích. „Nevím, jestli si dovedeš představit, jak jsi pro mne důležitá. Bála ses, že jsem za tebou přijel, protože jsem si uvědomil, že se chci vrátit zpátky do tohoto světa. A já jsem se s tebou nemohl přít, protože to byla skutečně pravda. Ale nepochopila jsi celou pravdu, Kalindo. Nechci se vrátit bez tebe. Obchodní život by byl stejně prázdný a zničující jako dřív.“ „Ach, Rande…“ „Je to pravda, lásko. Já opravdu mám obchodní instinkty dravce. Hodně jsem se o sobě naučil znát tam v horách. Potřebuji klidné a hloubavé stránky života, ale potřebuji i ty dynamické, podnikatelské. A teprve když jsem tě poznal, jsem si uvědomil, že můžu mít obě.“ „Nerozumím.“ Zvedla k němu zamyšlený pohled. „Neuvědomuješ si to? Ty jsi pro mne důležitější než oba ty způsoby života. Ty jsi pro mne to nejdůležitější v životě. A to dává věcem perspektivu. Umožňuje to mít všechno. Pokud budu mít tebe.“ „Kdykoli se podívám na tu překrásnou mísu, kterou jsi dělal, uvědomuji si, že toho muže, který ji vytvořil, miluji stejně silně jako muže, který zachránil Brady Data Processing. A nejsi jediný nenasytný člověk, Rande.“ Kalinda se usmála. „Já to všechno chci taky. Chci tě. Miluji tě.“ Randovy ruce jí toužebně přejely po zádech. Dívá se na mě, jako by nemohl uvěřit svému štěstí, řekla si Kalinda. Ale sama byla šťastná nejvíc. Jak vůbec mohla, tehdy po tom ránu, ujet z hor? „Budu se o tebe starat, Kalindo,“ slíbil. „Tolik tě miluju. Tolik tě potřebuju. Potřebuju tě, abys mi bránila pít příliš mnoho kávy, abys mě chránila, abych se nestal obchodním žralokem. Budeš mou záchranou před prázdným životem, kterému něco chybí.“ „A já potřebuji tebe. Muže, kterému mohu důvěřovat, muže, na kterého se můžu spolehnout pro jeho úsudek, muže, který po mě touží víc, než po čemkoliv jiném.“ Jemně a svůdně rozevřela rty. „Miluj mě, Rande. Prosím, miluj mě.“ Objal ji. „Myslím,“ zašeptal jí chraplavě do ucha, když vytáhl hřeben, jenž přidržoval její vlasy, „že prezident Brady Data Processing by si mohl vzít pár dní volna, když bezprostřední krize pominula, nemyslíš?“ Zachvěla se, když jí vlasy sklouzly na ramena. Cítila jeho ruce, jak se s mužskou rozkoší probírají zlatohnědým houštím. „Dovolenou?“ „Uvažoval jsem spíš o líbánkách,“ odpověděl a stáhl z ní kostýmový kabátek. „Pokud k tomu dojde, vím o kouzelném místě v horách, ležícím na břehu pohádkového jezera…“ „Doufám, že s veškerým komfortem?“ „S tím nejlepším,“ ujistil ji krátce a svlékl jí blůzku, zatímco ona nervózně zašmátrala po knoflíčcích jeho košile. „Čerstvý pstruh ráno, umění odpoledne, každý den piknik.“ „To zní lákavě.“ Krajková podprsenka sklouzla na koberec. Rand tlumeně zasténal a přitiskl ji k svému nahému hrudníku. „Je tam kouzelně. Ale po pravdě řečeno, tomu místu vždy něco scházelo.“
„Dotek ženy?“ Svádivě ho kousla do krku. „Ale ne dotek jen tak nějaké ženy,“ zašeptal. „Tvůj dotek. Vrátíš se zpátky do hor, Kalindo, abys tam se mnou strávila líbánky?“ zaprosil, když jí svlékl poslední kousíček oblečení. „Slibuji ti, že se tam nebudeš nudit.“ „V poslední době jsem se příliš nenudila. Rozhodně ne po tom, co jsem tě poznala,“ přiznala se, když si ji přitiskl k tělu. Smyslně přejela nehty po jeho zádech až dolů a okamžitě vycítila odpověď jeho těla. „Ale nemyslíš, že svádět prezidenta společnosti představami o víkendu v horách by mohlo být tak trochu vydíráním společnosti?“ „Ty ses o mně vůbec nic nenaučila?“ zašeptal zastřeně. Zvedl ji a odnášel k sluncem zalitému gauči. „Zeptej se kohokoli tady ve městě. Řeknou ti, že jsem muž, který se nezastaví před ničím, aby dostal, co chce!“ „Pokud jsem to já…“ Usmála se na něho skrz řasy a přitáhla jeho ústa dolů k svým. „Ty jsi to jediné, co opravdu chci. Jediné, na čem mi záleží.“ A pak dokazoval kouzlo a hloubku svého citu ženě, která vzplanula vášnivou láskou k dravému žralokovi.
