Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva
Sovětské teorie hospodářského práva v první polovině 20. století Bakalářská práce
Autor:
Olga Pogonysheva Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí:
Praha
JUDr. Ondřej Kuchař
duben 2012
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzi, a jsem seznámena se skutečnosti, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských práci.
2
Poděkování Ráda bych poděkovala JUDr. Ondřeji Kuchaři za věnovaný čas, rady a připomínky, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce.
3
Anotace: Předmětem bakalářské práce ,,Sovětské teorie hospodářského práva v první polovině 20. století“ je podrobné rozebrání a prostudování právního rámce Sovětského svazu, zejména hospodářské práva. Pokus o zjištění jak hospodářské právo vyvíjelo za času budování socialismu, co na něj mělo vliv a jaké nedostatky obsahovalo. Práce je rozdělená do tří částí. První část této práce je zaměřená na prostudování vzniku hospodářského práva. Ve druhé části se setkáme s dvou sektorovou teorii práva a nedostatky, které obsahovala. Třetí část je zaměřená na koncepci jednotného hospodářského práva.
Anotation: Subject of this Bachelor degrese thesis ,,Soviet theories of economic law in the first half of the 20-th century“ is a detailed examination of legal frames of Soviet Union, especially the conomic law. Try to determine how the economic law developer in the time of building socialism, what impact on this law. The work is divided into three parts. The first part of this work is focused on the study of economic law. In the second part we will find two sectorial theory of economical law. The third part focuses on the concept of single economic law.
4
Obsah Úvod .............................................................................................................................6 Hlava I. Vznika a rozvoj myšlenky hospodářského práva ...........................................8 1. Poměr veřejného a soukromého práva v době Sovětského svazu ............................8 2. Periodizace evoluce hospodářskoprávní myšlenky ..................................................10 Hlava II. Koncepce dvou sektorového a její nedostatky ..............................................13 1. Zvláštnosti koncepce dvou sektorového práva .........................................................13 2. Nedostatky a kritika dvou sektorového hospodářského práva .................................16 Hlava III. Hlavní směry rozvoje koncepce jednotného hospodářského práva .............22 1.Státní plánování jako jeden ze směrů rozvoje koncepce jednotného hospodářského práva .............................................................................................................................22 2. Teorie socialistického vlastnictví jako jeden ze směrů rozvoje koncepce jednotného hospodářského práva ....................................................................................................27 Závěr .............................................................................................................................39 Seznam použité literatury .............................................................................................43
5
Úvod Pokud bychom podrobně rozebírali historické aspekty rozvoje Československého státu, nelze popřít skutečnost určitého vlivu na rozvoj země z boku sousedních zemí, hlavně ze strany SSSR. Přelomní etapou rozvoje obou zemí, jak Československa tak i SSSR, byla první polovina XX století. Ani přístupy v hospodářském právu nezůstaly beze změny v tu samou dobu. Nehledě na všechny dramatické diskuse, které proběhly ve 20-30 letech, ohledně osudu hospodářského práva, kdy z jedné strany se jednalo o hypertrofii jeho hodnot v určitých dobách sovětského právního myšlení a s druhé strany pokusy o zrušení, hospodářsko-právní směr právního myšlení demonstroval silnou životaschopnost po celou dobu existence sovětské historie. Chronologický rámec mé bakalářské práce je časově omezen, a to pouze první polovinou XX století. To znamená od momentu vzniku koncepcí hospodářského práva, až do momentu jejich změn a transformací. Toto mi umožnilo sledovat evoluci hospodářsko-právních teorií v určité fázi dějin. V průběhu dané etapy metodické pozice, směry fundamentálních výzkumů hospodářského práva se pokaždé měnily. To vedlo k tomu, že nauko o hospodářském právu obsadila samostatné místo v systému právních věd. Myšlenky hospodářského práva v SSSR byly velice rozšířené a proto se také stály předmětem výzkumu vědců jako například Stučka P. I., Gincburg L. J., Pašukanis E. B., Wolf V. J., atd. Avšak, v současné době koncepce hospodářského práva dosud nebyly posouzeny systematicky, proto je nutné rozebrat sovětské teorie hospodářského práva v první polovině XX století. V teto bakalářské práci jsem se snažila prozkoumat právní rámec Sovětského svazu, co se týče regulaci hospodářsko-právních vztahů, zejména Občanský zákoník RSFSR z roku 1922, Dekret VCIK1 a SNK2 RSFSR z roku 1923 «О státních průmyslových podnicích, působících na základě komerčního výpočtu», Ústava SSSR z roku 1936.
1
Všeruský centrální výkonný komitet – vyšší zákonodárný, výkonný a kontrolní orgán státní vlády v Rusku, který existoval od 1917 do 1937 roku. 2 Sovět národních komisarů –vyšší výkonný a řidicí orgán SSSR. Založen 6.7.1923, platil do 15.3.1946.
6
Objektem této práce jsou společenské vztahy, které se vytvářejí v procesu hospodářské činnosti různých subjektů. Předmětem jsou sovětské teorie hospodářského práva v první polovině XX století. Cílem této práce je komplexní studium původu sovětské hospodářsko-právní myšlenky a její transformace. K dosažení cíle této práce je zapotřebí provést následující úlohy: -
prozkoumat hlavní etapy vzniku a zvláštnosti rozvoje ideje hospodářského práva v době SSSR, zjistit poměr veřejného a soukromého práva v sovětské době a provést periodizaci hospodářsko-právní myšlenky;
-
prozkoumat podstatu koncepce dvou sektorového práva a identifikovat jeho nedostatky, to znamená vyčlenit zvláštnosti dané koncepce a rozebrat kritiku dvou sektorové teorie hospodářského práva;
-
rozebrat hlavní směry rozvoje koncepce jednotného hospodářského práva, zejména: státní plánovaní a teorii socialistického majetku.
Během psaní této bakalářské práce byly požity dialektické, strukturní a srovnávací právní způsoby studie. Vědecká novinka této práce. Nemohu říci, že daný výzkum je novinkou v právní nauce, ale snažila jsem o komplexní průzkum koncepce hospodářského práva za určitého období v historii SSSR. Teoretická a praktická hodnota práce. Teoretická hodnota této práce spočívá v tom, že poučky a poznatky, které jsou zde zformulovány, mohou pomoci lépe porozumět rozvoji hospodářského práva a také doplnit některé části historie státu a práva, občanského a hospodářského práva, které jsou mezi sebou propojeni teoretickým základem koncepce rozvoje hospodářsko-právní myšlenky v první polovině XX století. Praktický význam je podmíněn aktuálností dané práce a možnosti použití její výsledků ve vědecko-výzkumné a pedagogicko-metodické práci. Tato bakalářská práce je složená z úvodu, tří hlav, závěru a seznamu použité literatury.
7
Hlava I. Vznik a rozvoj ideje hospodářského práva v době Sovětského svazu 1. Poměr veřejného a soukromého práva v době SSSR Značný zájem historici viděli ve výzkumu procesu vzniku a rozvoje hospodářského práva, jako samostatné oblasti práva a jako zvláštní právní nauky. V tu dobu už byly zpracovány hlavní teoretické problémy, byly napsány určité práce, které se týkaly právního regulování hospodářských vztahů. Stále jsou aktuální z hlediska toho, že ještě dodnes trvá spor ohledně samostatnosti hospodářského práva, argumenty v tomto sporu se postupně mění. Vytváření hospodářského práva za doby SSSR je spojeno se smíšeným charakterem sovětské ekonomiky a dualismem povahy hospodářských orgánů
a tzv. trestů.
Sociální rozvoj
stimuloval vznik zvláštní oblasti práva – hospodářského práva. Nehledě na to, že na počátku přechodného období socialismu zvítězil v politickém životě společnosti a vláda se opírala na vytvořený socialistický sektor hospodářství, v ekonomice SSSR se připouštěly kapitalistické pracovní vztahy. Obnova soukromého sektoru v ekonomice byla považována za odstup, během kterého by se měly nashromáždit potřebné zásoby k tomu, aby bylo možné přejít na rozhodující nástup proti kapitalistickým prvkům a tím zabezpečit vítězství socialismu nejen v politickém životě společnosti, ale i v ekonomickém. Vzhledem k vážnosti přidělených hospodářskému právu úkolů, i když bylo vnímáno jako samostatné odvětví, bylo podrobený velkému množství změn v průběhu budování socialismu. Za zakladateli teorie hospodářského práva se považují němečtí vědci, kteří ji od samého počátku vytvářeli na hraně veřejného a soukromého práva. Myšlenky hospodářského práva následně byly schváleny doktrínou Belgie, Itálie, Nizozemí a Francie.
8
Pro sovětskou společnost myšlenka vymazání hranic mezi soukromým a veřejným právem byla velice blízká, na základě specifických ideologických nařízení komunismu ohledně zákazu vlastnění majetku.
Kromě toho panuje ideje, která se týká odmítnutí starého
buržoazního práva. Na počátku působení sovětské vlády soukromoprávní oblast se jevila a jako zbytečná disciplína a byla vytlačována principy veřejného práva – stačí, když se zmíním o založení bankovního monopolu, monopolu pro zahraniční obchod nebo známou socializaci obchodu. V souvislosti s tím se o existenci soukromého práva se velice pochybovalo. Zde je vhodné uvést vyslovení V.I. Lenina: « Nic «soukromého» my neuznáváme, pro nás jsou všechny oblasti hospodářství veřejnoprávní, v žádném případě soukromé»3. Tento princip tvořil osnovou při budování základních ustanovení hospodářského práva a uváděl se ve většině sovětských učebnic. Vztahy s účasti soukromokapitalistického sektoru se zcela odlišovaly od vztahů v rámci socialistického sektoru. V prvních letech sovětského státu byla zformulována koncepce hospodářského práva, která byla navržená takovým způsobem, aby mohla bezprostředně zabezpečovat veškeré potřeby socialistické ekonomiky. V tu samou dobu se začal odehrávat ostrý ideologický boj ohledně podstaty a hranic hospodářského práva a jeho odlišnosti od jiných příbuzných disciplín. Tato problematika se dotkla takových oblastí, jako například ekonomické a právní politiky Sovětského svazu. Někteří vědci, jako například L. Tal, G. Gins popírali samostatnost hospodářského práva, domnívali se, že «…to představuje pouze kolekci novotvarů»4. G. Gins takže poznamenal, že se začíná formovat takový systém práva, který se už nemůže vejít do rámce soukromého a veřejného práva. Proto, jak dále poznamenává, tendenci vyčlenění nové kategorie hospodářského práva je třeba považovat za nový jev právní psychologie. Podle myšlenky G. Ginse hospodářské právo, na rozdíl od veřejného, které je vytvořeno na základě vědomí vlastní svobody, je založené na solidaritě, na nutnosti dosažení určitého souhlasu a podřízenosti. L. Tal zase napsal: «Kolektivní hospodářství vyplývá z návrhu, že... organizované vědomé úsilí dosáhnout společného ideálu se jeví dokonalejší 3 4
LAPTEV, V. V. Hospodářské právo. Moskva: Vydavatelství Nauka, 1983, s. 5 GINS, G. K. Nová ekonomika a nové právo: Hledání nového práva. Moskva: vyd. Chabrin, 1938, s. 75
9
formou a je značně větší zárukou progresu, než slepé, zbavené tohoto ideálu a tohoto uvědomění soupeření»5. Přesně v tomto spočíval psychologický základ hospodářského práva. Tito vědci své názory odůvodňují tím, že hospodářské právo se liší od veřejného právě tím, že uznává existenci soukromého práva. Nic méně veřejné právo staví proti sobě celek-části (vládu-osobnosti), v tu samou dobu hospodářské právo staví proti sobě jednu osobu či skupinu osob proti jiné osobě či skupině osob. L. Tal ve svých pracích vyslovuje myšlenku ohledně toho, že nejlepším výsledkem by bylo nezabývat se vytvořením nového práva, jaké bude přizpůsobené k novému hospodářskému řádu, ale posílení a právní úprava procesu komercializace nebo industrializace působícího občanského práva. Proto se navrhovalo ne vyčleňovat hospodářské právo jako zvláštní oblast, ale ze sféry občanského práva vyčlenit pouze prvky obchodního práva. Při tomto bylo zdůrazněno, že pro hospodářské právo je charakteristické kombinace různých forem právní organizace jako například vládní regulování, autonomie podniků a individuální hospodářské sebeurčení. Tohoto je možné docílit pouze v případě uznání legalizovaných soukromých práv. Tím pádem, diskuse, která se týká vztahu mezi veřejným a soukromým právem, podstata a samostatnost hospodářského práva, problémy odlišit ho do podobných oblastí práva byly aktuální už od samého počátku vzniku Sovětského svazu.
2. Periodizace evoluce hospodářsko-právní myšlenky Hospodářské právo se neustále rozvíjelo, měnilo se pod vlivem sovětské právní myšlenky. Co se týče jeho povahy, spory mezi vědci se vedly a pokračují ještě dnes. Proto, abychom mohli lépe rozumět podstatu hospodářského práva, je potřeba provést periodizaci evoluce sovětské hospodářsko-právní myšlenky. Můžeme rozdělit do kritérii, regulace hospodářských vztahů různými oblastmi práva, vyčlenění předmětu a metodů regulování daného segmentu společenských vztahů, vztah k hospodářskému právu, jako k samostatné oblasti práva nebo 5
TAL, L. S., Porozumění a podstata hospodářského práva. Samara: vyd. SGEU 1996, s. 22
10
oblasti zákonodárství. Každý z těchto kriterií má svou specifiku. Tímto způsobem můžeme vyčlenit čtyři hlavní etapy evoluce hospodářsko-právní myšlenky.
První etama spadá do 20. let XX století. Je spojená s rozvojem dvousektorové teorie hospodářského páva. Tuto teorii navrhl a hájil P.I.Stučka.
Druhá etapa chronologicky spadá do 30. let XX století. V této fázi by bylo vhodné se zmínit o škole jednotného práva. Zastánci této téorie byli L.J.Ginsburg a B. Pašukanis. Zde byla poprvé pronesená myšlenka ohledně přijetí Hospodářského zákoníku, který by měl sloužit určitým centrem formování samostatné oblasti hospodářského práva. Avšak na konci 30. let autoři dané teorie byli označeny za nepřátele národu a hluboké studium problemů právního zabezpečení socialistické ekonomiky se pozastavil až do 50. let.
Třetí etapa rozvoje sovětské hospodářsko-právní myšlenky náleží do 50.-80. let. Touto dobou se znovu začali oživilovat myšlenky hospodářského práva, jako protest proti dualistickému způsobu regulování ekonomiky z pozice občanského a administrativního práva. Představiteli daného období byli V.V. Laptev a V.K. Mamutov. Ideologická osnova, která byla sformulována na základě nedotknutelnosti postulátu pro vládu socialistické formy vlastnictví, podporovala představu o hospodářském právu, jako o samostatné oblasti sovětského práva. Při tom se tvrdilo, že hospodářské právo reguluje hospodářské vztahy mezi socialistickými organizacemi, které vznikají v procesu uskutečnění hospodářské činnosti, ovládá socialistický majetek, výrobu, včetně vztahů mezi podnikami, mezi podnikami a nadřízenými orgány a nakonec vnitřní hospodářské vztahy.
Čtvrtou etapu můžeme pojmenovat jako post sovětskou. S touto fázi se setkáme už na začátku 90. let . Od této doby, v podmínkách obchodních vztahů, se zakládají samostatné školy hospodářského práva.
11
Tím pádem, v rozvoji hospodářsko-právní myšlenky můžeme vidět čtyři etapy, každá z nich má svou chronologickou hranici, v každé z nich se setkáváme s odlišnou koncepcí a idejí.
12
HLAVA ІІ. KONCEPCE DVOU SEKTOROVÉHO PRÁVA A JEJI NEDOSTATKY 1. Zvláštnosi koncepce dvou sektorového práva V prvních letech sovětské vlády, hned po tom co se odehral rozkol carské moci, postoje k buď jakému právu byl negativní. Všichni se odkazovali na to, že zákon vůbec není potřebný, když panuje diktatura proletariatu. Tato koncepce «popírání právního regulování hospodářské činnosti» je umístěna na tzv. vrcholku piramidy teoretických pohledů a předchází koncepci dousektorového práva. A.G.Gojbach zachycoval takové pohledy ve svých vědeckých pracích. Ohledně toho je vhodné uvést jeho následujicí výrok: « Každý rozumný proletariát ví... že náboženství je opium pro národ. Ale v některých případech... si uvědomuje, že právo je ještě více otravný a omamný opium pro národ»6. K tomu stále přetrvaval a pořád se projevoval právní nihilism, jelikož dosud nebyl překonán v sovětském systému. A. G. Gojbach ve své práci «Hospodářské právo RSFSR» (1923) přijal koncepci hospodářského práva. Ve svém díle vědec ztotožňoval subjektivní právo s sociálními funkcemi, z toho mu vyplývaly dvě věci. Za prvé zánik rozdílů mezi veřejným a soukromým, a to nejen v socialistickém, ale i v buržoazním právu. A za druhé bezdůvodnost další existence oblasti občanského práva. A. G. Gojbach věřil, že občanské právo je vždycky a všude jen soukromým právem, které pouze slouží jako opak k právu veřejnému. Ale pokud zanikne hranice mezi veřejným právem a soukromým, bude to znamenat, že i občanské právo přestane existovat. A právě proto na jeho záměnu má sloužit hospodářské právo. Nicméně sovětská právní literatura tito ideje pana A. G. Gojbacha velice kritizovala. Kromě toho, O.S. Ioffe kostatoval, že autor neučinil žádných praktických posudků ze svých nesprávě výchozích pozic, které sděluje na prvních stránkách «Hospodářského práva RSFSR».
6
GOJBACH, A. G., Hospodářské právo RSFSR. Petrohrad, 1923, s. 28-29
13
Nasvědčuje tomu i skutečnost, že následně popisuje tradiční pro tu dobu isnstituty občanského práva, kterým pouze mění název na hospodářsko-právní instituty. P.I. Stučka ke stejné otázce podstoupil z úplně jiné pozice. Svou koncepi odůvodňuje ve své práci «Třídní stát a občanské právo» (1924). Podle myšlenky P.I.Stučky občanské právo je produktem vyvinutého výrobního hospodářství a také charakteristickým rysem buržuázní kapitalistické společnosti. Je vnímáno jako jednotná forma organizaci způsobů k realizování vztahů mezi státními výrobními podniky a sdružení jiných výrobních podniků. Vycházelo se z toho, že v ekonomice přechodného období byly předsavleny dvy sektory – socialistický a soukromý. P.I. Stučka hájil svou myšlenku dvousektorového práva ve svých dílech «Kurs sovětského občanského práva» (1931) následujicím způsobem: -
občanské právo «Osnovy občanského zákonodárství SSSR» - pro fyzické osoby;
-
hospodářské právo «Hospodářsko-administrativní zákoník» pro socialistické
organizace. Z tohoto důvodů vědec poznamenal: «V tuto chvíli máme dva opačné póly: na jednom se nachází organizovaný centrum socialistické diktatury proletariátu, tedy sovětská vláda, jaká na základě státního socialistického majetku řídí obrovský sektor, a na druhém pólu se nachází neorganizovaný sektor soukromého kapitálu; hospodářské právo obsahuje právní regulování vlastnických, přesněji řečeno hospodářských vztahů socialistického sektoru, kdežto soukromé hospodářské právo, neboli občanské právo, ... reguluje hlavně majetkové vztahy v sektoru soukromých vlastníků a zčásti mezisektorové vztahy»7. Sovětské občanské právo se liší od buržuázního práva tím, že do sovětského občanského práva se vědomě řadí element účelnosti. Nicméně cíl subjektu práva, který byl umělé schovan v anarchistických formulách občanského buržuázního práva, dostává více méně konkrétní a otevřený vzhled až v sovětském občanském právu. P.I. Stučka také poznamenal, že « ... od čaсů XIV. a XV. sjezdů politických stran už není novinkou to, že jsme začali budovat socialismus, novinkou je, že jsme tím přinesli razantní průlom v třídní ideologii v nejširším
7
STUČKA, P. I., Občanské právo a praktika jeho uplatnění. Moskva: vyd. Komakademie, 1929, s. 131
14
slova smyslu, včetně do samého práva. Proto nejdůležitější je změnit atmosféru, ve které se odehrává občanský obrat»8. V ten samý moment život potřeboval určité fiksace v právu, alespoň těch nejdůležitějších principů majetkových vztahů, které se tvořili na základě NEPu. Tohoto úkolu bylo docíleno cestou vydání dekretu pro základní soukromá majetková práva, jaká jsou uznaváná v SSSR a jsou pod ochranou zákona a soudů. Daný dekret byl přijat v dubnu 1922 roku. Obsahoval hlavní principy, na jejichž základech byl vytvořen Občanský zákoník. P.I. Stučka úlohy občanského práva definuje jako «právní regulování majetkových vztahů za přechodného období na zákldě státního socialistického majetku, které také připouští soukromé majetkové právo a státního»9. Tím pádem zvýrazňuje státní socialické, nikoliv soukromé, vlastnictví. Občanský zákoník vědec přímo staví do protikladu buržuáznímu zákoníku, který byl založen na kategorii práva soukromého vlastnictví, dokonce i tam, kde se jedná o stát. Když budeme připouštět soukromé vlastnictví a soukromý obrat, je nutné se při tom přidržovat předpokladů rozvoje ekonomiky SSSR na socialistických základech: neústupnou diktaturu proletariátu, proletariátní nacionalizaci základních prostředků výroby, transportu a kreditu, monopolu vnějšího obchodu a nacionalizaci půdy; ochrany lidských práv pracovní třídy a podmínek blahobytů pracovníků; odolnost jednotné státní hospodářské vlády, jaká postupně vytlačuje anarchii výrobně-kapitalistického trhu. Existence dvou sektrorů v ekonomici za dobdy NEPu zrodila koncepci dvou sektorového práva. Podle této koncepce vlastnické vztahy mezi socialistickými organizacemi tvořily předmět regulování v oblasti hospodářsko-administrativního práva, a vlastnické vztahy soukromého sektoru a mezisektorní vztahy v oblastí občanského práva. Pro P.I. Stučku charakteristické bylo nadřazovat politiku nad právem, poukazujic například na potřebnost zobrazení v sovětském právu rezoluci sjezdu politických stran, aby nasměrovat na idustrializaci krajiny. Ve svém díle «Kurz sovětského hospodářského» P.I. Stučka vyčleňuje hlavní rysy hospodářského a administrativního práva: státní a družstevní majetek je posvátný a 8 9
STUČKA, P. I., Kurz sovětského občanského práva. Moskva: vyd. Komakademie, 1927, s. 9 STUČKA, P. I., Kurz sovětského občanského práva. Moskva: vyd. Komakademie, 1927, s. 11
15
nedotknutelný základ socialistického společenství, je organizován pro stát; princip státního plánování
hospodářských
vztahů;
princip
hospodářského
rozpočtu
na
organizaci
socialistických podniků; metoda smluvních poměrů mezi těmito podniky; systém bankovní kontroly rublem. Z toho nám plyne, že přivrženci koncepce dvou sektorového práva poukazovali na určitou roli hospodářsko-administrativního práva v regulování soucialistické ekonomiky a často nivelovali významem občanského práva. I když v tu samou chvíli P.I. Stučka ztotožňoval občanské právo s hospodářským právem v regulování hospodářské činnosti, která byla založena na planováni. «Jednotnému státnímu plánování musí odpovídat složitá, jednotná organizace výroby, jednotný systém společenských vztahů, jedním slovem, jednotné sovětské občanské nebo hospodářské právo.»10
2. Nedostatky a kritika dvou sektorové teorie hospodářského práva Celkově se dá říci, že dvou sektorová teorie zachycovala perspektivy společné výroby a její rozvoje. Ale potom se ukořenily pohledy ohldně zvláštního postoje proletárního práva, že ono už samo o sobě právem je. Touha po komunistické budoucnosti vyvolala iluze o rychlém odumíraní státu a odpovědně i přetvoření práva na organizačně-technický instrument. Špatná představa co se týče výrobně-peněžních vztahů stanovilo mechanický, zjednodušený názor ohledně toho, že právní forma je úzce spjata s měnovými, ekvivalentními vzahy, s zánikem kterých zanikne i jejich právní forma. Tím pádem v přechodném období se s hospodářským právem spojuje ponětí, jako s organizačním vedením hospodářství a ne jako právním. Podle myšlenky V.S. Martemjanova pro rozvoj socialistického sektoru je třeba správě oceňovat rozvoj socialistického regulování. To znamená, že dvou sektorová teorie špatně vyznačila historický osud občanského práva. Ta je spojila pouze se soukromými vztahy.
10
STUČKA, P. I., Třídní stát a občanské právo. Moskva: vyd. Komakademie, 1924, s. 78
16
V roce 1935 koncepce P.I.Stučky byla velice kritizováná J. Ginsburgem, jaký neviděl žádné rozdíly mezi oblastmi občanského práva a hospodářsko-administrativního práva,
jaké
sloužily k obraně zájmů antigonistických tříd. Takže kritizoval chybné zavedení hospodářských vztahů socialistického sektoru do vztahů podřízenosti. Na tuto nedokonalost koncepce dvou sektorového práva upozornil A.O. Krasavčikov. Tvrdil, že «stoupenci zmíněné teorie si špatně uvědomovali rozvoj společenskoekonomických vztahů. Oni si mysleli, že mezi občanským a hospodářsko-administrativním právem existuje tak zvaná antigonistická válka, jelikož v těchto oblastech jsou vyjádřené nesmiřitelné třídní rozdíly»11. Jednotnost a cílevědomost sovětského práva ale nemohou sloužit základem pro ocenění této koncepce dvou sektorového práva tak, jak ji ocenili L.J. Ginsburg a O.A.Krasavčikov, jelikož oni neberou na vědomí zásadní změny, které se odehrály v ekonomice a třídní struktuře sovětské společnosti, na základě realizování prvního a druhého pětiletého plánu. Této změny jsou
podmíněny
rekonstrukcí
sovětského
průmyslu
a
kolektivizaci
zemědělského
hospodářství, které zabezpečily plánování socialistického sektoru v národním hospodářství. Ohledně uvažování P.I. Stučky, co se týče zařazení socialistického sektoru hospodářství do vztahů podřízenosti, je třeba poznamenat, že i tato skutečnost neodporuje realitě, kdy se formovala teorie hospodářsko-administrativního práva. Co se týče daného problému G. Afiteatrov napsal, že hospodářské právo v širokém slova smyslu vyzývá organizovat, právně zafixovat, regulovat a rozvíjet systém vztahů socialistické výroby a rozdělování. Do toho se řadí: hospodářské právo ve vlastním smyslu; administrativně-hospodářské a občanské právo. Pod hospodářským právem je třeba rozumět systém majetkových práv a povinností, jaké charakterizují vztahy mezi socialistickými podniky a organizacemi v prosesu socialistické výroby a sovětského obchodu. Pod administrativně-hospodařským právme rozumíme systém ovládání socialistickým státem. K hospodářskému právu také patří majetková práva a povinnosti pracovníků, které charakterizují vztahy především v běžném životě.
11
VORONOVA, L. K., MAMUTOV, V. K. a kol. Sovětské hospodářské právo. Kyjev: vyd. Vyšší škola, 1985, s.27
17
Na začátku 20. let docela rozšířeným stalo pojetí práva jako soubor normativních aktů. Ale M.M. Agarkov zdůrazňoval, že všechny tyto normy objednuje do jednoho celku zvláštní hospodářský názor, který panuje v současném světě a stimuluje pokusy o stálý průzkum skutečné souvislosti ekonomiky a práva. V tomto kontextu bude spravedlivé uvést také myšlenku M.M. Agarkova ohledně toho, že není možné si uvědomit socialní řád, jaký je založený pouze na soukromo právních nebo veřejno právních základech. Takový názor i z mého pohledu je nevíce adekvátním současným přístupům a objektivně odůvodňuje specifiku hospodářského práva. Mezi další kritéria pro vyčlenění hospodářského práva jako zvláštní oblasti se používalo dělení práva na veřejné a soukromé. Tak například S. Asknazij se domníval, že tato oblast hospodářského práva se vyčleňuje z oblasti občanského práva. V sílu převahy v něm veřejně právního elementu, jaký dovoluje obchodně právním, výrobně právním a jiným vztahům se zařadit do zvláštní disciplíny, kterou právě je hospodářské právo. Zvláští pozici měli ti vědci, kteří se na hospodářské právo dívali pouze z oblasti soukromého práva. V.J.Wolf ohledně toho poznamenal, že revoluce, jaká zvítězila, nepřetvořila soukromé právo v socialistické, ale pouze radikálně ovlivnila pouze rozlišování soukromého práva od veřejného. Ve spojení s tím, hospodářské právo se jeví jako « normy soukromého práva, které regulují hospodářské vztahy»12. Objasnění sféry hospodářsko právních vztahů se často uskutečňovalo cestou oddělení těchto vztahů od jiných oblasti práva. Hospodářské právo sloužilo opakem právu smluvnímu a pracovnímu právu. Za objekty hospodářského práva se především považovaly organizačně právní struktury, proto také hlavní směry jeho rozvoje se objednovaly ve formování výrobního práva, práv socializace. Uprostřed 20. let problémy hospodářského práva přilákaly pozornost právníků-marxistů. V tu samou chvíli se sformovali hned několik koncepcí hospodářského práva. Některé z vědců ho srovnávali s občanským právem. Jiní zase se na něj dívali z jiného úhlu a tvrdili, že se v žádném případě nedá srovnávat s občanským právem, jelikož hospodářské právo je o hodně
12
WOLF, V. J. Základy hospodářského práva. Moskva: Finanční vydavatelství NKF SSSR, 1928, s.7
18
širší oblast. Podle jejich názoru hospodářské právo muselo mimo tradičních občansko právních institutů také obsahovat výrobní, pracovní a zemědělské právo, pro které jsou charakteristické veřejnoprávní prvky. Buržuázní právníci považovali občanské právo do sféry práva soukromého. Občanské právo, které reguloválo hospodářské vztahy mezi občany, je povinno zobrazovat hlavní vlstnosti těchto hospodářských vztahů. Jiná situace je zase v socialistické ekonomice, jelikož
v
souladu se zájmy vládnoucí třídy v SSSR, sovětská vláda si dávála za cíl kolektivizaci majetku, to znamená, že v sovětském hospodářsko pracovním právu musí převažovat veřejno právní moment. Sovětští právnici omezovali sféru hospodářského práva pouze specickými pro organizaci průmyslu a organizováného obchodního oběhu institucemi. Tím pádem v prvním období diskusí se nevyskytla žádná jednotná pozice ohledně otázky o sféře působení hospodářského práva a během těchto diskusí se objevovala velká rozmanitost názorů. Některé z vědců tvrdili, že hospodářské právo zachycuje veškerou sféru národního hospodářského práva, jiní zase tvrdili, že hospodářské právo zachycuje pouze část této sféry: socialistické a výrobní vztahy. Hledání adekvátního objasnění a přesné vymezení dané sféry skládaly jeden z nejdůležitějších elementů v procesu budování hospodářsko právní myšlenky v SSSR. V problému hospodářského práva se koncentrovaly různorodé přístupy a názory, zrození kterých bylo podmíněno jak širokým okolím praktických úloh hospodářského budování, tak i zákonilostem rozvoje právní teorie. Vznik hospodářského práva byl zapříčiněn komplexem objektivních a subjektivních faktorů, a to: vytvořením mocného sektoru hospodářství, jaký vyvolal nutnost formování a systematizaci právních norem, které mají regulovat vztahy v tomto sektroru a jsou charakterizovány převážně elementy kolektivismu, plánování a direktivností. Ve druhé polovině 20. let se široce rozšířila «měnová koncepce práva». Tato koncepce byla spjata s existenci normy o obchodě směnných vztazích, měla také značný vliv na teorii sovětského hospodářského práva. Obecně platilo, že pokud zaniknou obchodní vztahy, tak musí zaniknout i právní forma, která je upravuje. Proto i na hospodářské právo se začalo hledět jako na vymírající právo. 19
Měnová koncepce nabyla na významu, jako osnova pro oddělení v struktuře sovětského práva dvou nezávislých sektorů: -
plánovacího, kde převládaly veřejnoprávní prvky, jací se opakovaně měnili v neprávní, ale v organizačně-technické
-
soukromohospodářského, kde ještě pořád jsou dominantní soukromoprávní prvky.
Tato koncepce také přispěla k uznání majetkového obratu, jako hlavního strukturního prvku společenských vztahů. Zastánci dvou sektorové koncepce práva často zkreslovali pozice ohledně toho, že mluvit pouze o znovuzrození občanského práva a jeho uplatnění ke vztahům uprostřed socialistického sektoru není možné. Námitky zastánců koncepce dvou sektorového práva na konci 20. let se budovaly převážně na základě porozumění hospodářského práva, jako občanského práva a také na základě výše uvedené měnové teorie práva, jelikož v zemi existuje jednotný měnový oběh, a také proto, že dva stejné zákony nemohou působit současně. Na podporu argumentů jednotného hospodářského práva se vždycky jmenoval výrok ohledně zvláštního duchu občanského práva, který se projevoval v tom, že toto právo dávalo možnost provádět hospodářskou evidenci činnosti zvlášť stojících subjektů, zvlášť stojících hospodářství a nakonec zvlášť stojících podniků. Otázka, která se týkala možnosti samostatné existence oblasti a nauky hospodářského práva v systému jednotného sovětského socialistického práva, byla docela často projednávaná. Jako jeden z velice vážných momentů diskusí je zapotřebí označit existenci rozporuplných ocenění, co se týče cílů a sféry působnosti Občanského zákoníku SSSR z roku 1922. Rozporuplným oceněním zákoníku se přicházelo na to, že tento zákoník reguloval nejen soukromoprávní a mezi sektorové vztahy (mezi občany a socialistickými organizacemi), ale i vztahy uprostřed socialistického sektoru (mezi státními podniky). To znamená, že vytváření koncepce hospodářského práva bylo docela složitým procesem. Na začátku 20. let se na hospodářské právo hledělo, jako na modifikaci občanského práva, jako 20
na systém norem, kterými byly regulovány hospodářské vztahy ve všech sektorech smíšené ekonomiky. Tímto do poloviny 20. let se vytvořili dvě pozice co se týče transformace občanského práva a rozvoje hospodářského práva. Jedna z nich byla pobudována na očekávaní vymírání občanského práva a záměny ho novým právem – hospodářským. Druhá se zase orientovala na následný rozvoj hospodářského práva. Do konce 20. let začínají převažovat pozice těch právníků, kteří se na hospodářské právo dívali jako na zvláštní oblast, která má regulovat pouze vztahy uprostřed sektoru.
21
HLAVA
III.
HLAVNÍ
SMĚRY
ROZVOJE
KONCEPCE JEDNOTNÉHO HOSPODÁŘSKÉHO PRÁVA 1. Státní plánování, jako jeden ze směrů rozvoje koncepce jednotného hospodářského práva Následující etapa rozvoje sovětské právní nauky spadá do 30. let. V rámci tohoto období se rozšířila koncepce jednotného hospodářského práva. Ve prospěch této teorii svědčila řada faktorů: vysoký stupeň organizační jednotnosti a typizace vztahů v různých sektorech národního hospodářství; celkový charakter plánování za podmínek rekonstrukce období. Jednotné hospodářské právo se podstatně odlišovalo od práva občanského a tím ho vytlačovalo. Tato škola bránila tvrzení, že je nepřípustné dělit hospodářské právo na dvě samostatné části, tedy na hospodářsko-administrativní a občanské. V některých pracích té doby hospodářské právo bylo chápáno jako buržoazní, vymírající právo, jehož subjektem je majitel zboží. Následně, ve 30. letech nauka ignorovala vývoj problémů, jaké byly spojeny s růstem a upevněním vlastních a majetkových práv pracovníků socialistické společnosti. Ve spojení s tím, pojetí občanského práva do roku 1938 bylo vyloučeno ze studijních plánů a legislativní terminologie. Zastánci teorie jednotného hospodářského práva L. J. Ginsburg, B. Pašukanis tvrdili, že je nutné vytvořit zvláštní právní regulování pro socialistické hospodářské vztahy, které se převážně vyskytovaly v té době. Podle jejich názoru, k tomu je potřebné založit jednotné hospodářské právo, centrem kterého má být Hospodářský zákoník. «Naplánovaný systém sovětského Hospodářského zákoníku musí vycházet z pojetí hospodářského práva»13. L. Ginsburg tvrdil, že veškeré sovětské hospodářské právo ve všech jeho oblastech, je formou politiky jedné třídy.
13
OLEJNIK, O. M., Podnikatelské (hospodářské) právo. Kniha 1. Moskva: vyd. Yurist 1999, s. 139
22
G. N. Amfiteatrov zase citoval: «My máme na mysli systém hospodářských vztahů socialistických podniků a organizací. V tomto systému se setkáváme s otázkou společnoského, socialistického vlastnictví. Tato oblast, kterou v teoretických pracích nazýváme oblastí hospodářského práva, spolu s občanským právem, se všeobecně nazýváme hospodářské právo»14. Z pozice této koncepce byla vynaložená snaha o pokus vytvořit hospodářské zakonodárství cestou vývoje Hospodářského zákoníku SSSR, jaký by zachycoval veškeré vztahy socialistické ekonomiky z pohledu svislé polohy, a z pohledu vodorovné polohy by to měly být soukromě hospodářské vztahy. «Vydání Hospodářského zákoníku SSSR je zvlášť důležité, za podmínek rozšíření práv socialistických republik a rozvoje regionálního hospodářského plánování. Jelikož tyto opatření se provádějí v rámci rozvoje jednotného národohospodářského komplexu, je za potřebí legislativně zajistit jeho úspěšné fungování při rozšíření hospodářských práv v socialistických republikách. Za těchto podmínek vztahy mezi těmito republikami a vztahy uvnitř republik se musí regulovat od samého vzniků těchto vztahů jednotným hospodářským zákonodárstvím»15. Avšak při projednáních projektu Hospodářského zákoníku opět vznikla otázka ohledně zvláštnosti právního regulování soukromého sektoru. Někteří právnici nabízeli vyloučit regulování těchto vztahů z Hosodářského zákoníku, anebo alespoň je ponechat na samostatné posouzení republikám svazu. «Našem cílem není vyhledání právního principu regulování hospodářských vztahů, ale všeobecně uvést v Hospodářském zákoníku řešení hospodářskoorganizačních otázek jako takových», uváděl G. Amfiteatrov. V díle «Kurz sovětského hospodářského práva» L. J. Ginsburg a B. Pašukanis rozhlíželi hospodářské právo jako «zvláštní formu politiky proletárního státu v oblasti organizace řízení
14 15
GINSBURG, L. J., O hospodářském zákoníku SSSR. Moskva: Sovětské vydavatelství zákonů, 1933, s. 25 LAPTEV, V. V., Zákon o podniku a hospodářské zákonodárství. Moskva: Hospodářství a právo, 1989, s. 6
23
hospodářstvím a organizaci hospodářských vztahů»16. V námaze podolat antagonism koncepce dvou sektorového práva, L. J Ginsburg a B. Pašukanis sjednotili v mezích hospodářského práva vztahy nejen mezi socialistickými organizacemi, ale i mezi občany. Někteří zdůrazňovali, že hospodářské právo zachycuje organizaci socialistické výroby a obchodu a slouží k realizaci revoluční zákonnosti v této oblasti. L. J. Ginsburg vyznačuje v své práci «Kurz sovětského hospodářského práva» pohledy P. I. Stučky «regulování vztahů hospodářských organizací v socialistickém sektorů se vyčerpalo plánováním a podřízeností» jako za chybné. «Zde se projevilo nedoocenění P. I. Stučkou hospodářského rozpočtu, smluvní disciplíny a sovětského obchodu pro základ hospodářského a politického budování», konstatoval L. J. Ginsburg. Autor pojmenoval koncepci P. I. Stučky «radikálním přehybem» a dále psál: «P.I. Stučka soustředil veškerou svou pozornost na rozlišování přístupů sovětského zákonodárce k různým sektorům sovětského hospodářství, ale uplně si nechal ujít z pohledu jednotnost celkového systému hospodářské politiky a vlády. Jednotnost, která odpovídá současnému sovětskému systému hospodářství. Zásadně jednotým, nehledě na odlišnosti prostředků, metod, způsobů, se ukazuje systém hospodářského regulování SSSR»17. Regulování společenských vztahů, podle toho, co psal B. Pašukanis, má pevné celkové nařízení, a to – rychlé shrnutí technického a kulturního základu do socialismu. Podle myšlenky B. Pašukanise, regulování hospodářské činnosti se odlišuje tím, že mezi její základy patří fakt nacionalizace. V plánové ekonomice při absenci soukromého majetku, stát přímo působí na výrobní proces. To je přesně to, co se zdálo být nemožným pro buržuázní teoretiky.
16
GINSBURG, L. J., PAŠUKANIS, B, Kurz sovětského hospodářského práva. Kniha 1. Moskva: Sovětské vydavatelství zákonů,1935, s. 21 17
IOFFE, O. S., Vybrané práce o hospodářském právu: z historie Hospodářského práva. Moskva: Statut, 2000, s.725
24
Souběžně s nařízenim panovaní koncepce jednotného hospodářského práva, probíhal boj dvou koncepcí výzkumu právní formy jako takové. Jedna z nich se zakládala na vymezení hospodářského práva, jako adekvátního zobrazení ekonomické osnovy, právní formy, jaká zachycovala smíšenost a hospodářskou specifiku sektorů. Jiná koncepce se zakládala na faktické identifikaci hospodářského práva politikou, organizačně technickými strukturami a mechanismem regulování. Podle myšlenky představitelů školy jednotného hospodářského práva určité změny v právní sféře vyplývaly z faktu regulování národního hospodářství. První a nejdůležitější je spojení zákonodárství s vedením. B. Pašukanis psal toto: «Prohlašujeme sjednocení zákonodární a výkonné moci jako za hlavní princip našeho státního uspořádání, ale tento princip zásadně proniká do praktiky, jakmile přecházíme na úroveň regulování a plánování činnosti. Stačí uvést příklady jako jsou – přijetí finančních plánů v určitých oblastech výroby, přijetí plánu co se týče exportu a importu, plánování kapitálních budování. Ve všech těchto případech vytvoření společné normy se nepřetržitě spojuje s oddělenými konkrétními akty vedení»18. Vytvářeje koncepci jednotného regulování hospodářských vztahů normami hospodářského práva, L. J. Ginsburg a E. B. Pašukanis poukazovali na to, že regulování za pomocí pouze zákonů, regulování, které určuje pouze obecné formy, ve kterých probíhá hospodářská činnost absolutně autonomních jedinců, není v žádném případě regulováním. Do této obecné formy se mohou vkládat různorodé, dle svého charakteru a tempu, ekonomické procesy, počínaje primitivní výrobou a sahajic až ke kapitalismu a dokonce i do vyšších monopolistických forem. Odpovědně této teorii o jednotném hospodářském právu, státní plánování je charakterizováno převážně technickoorganizačními momenty podstaty. Zákonodárné a administrativní akty se přeměňují v operativní úlohy, ukládají pouze malý dodatek legislativních prvků. Vykonavatelé hospodářských operativních úloh měli formální zmocnění a nesli formální odpovědnost jako administrátoři. Ale tyto momenty se přesouvají do pozadí ve srovnáním z hospodářským docílením jak úlohy, tak i metod její řešení.
18
PAŠUKANIS, E. B., Ekonomika a právní regulování. Kniha 5. Moskva: Revoluce práva, 1929 rok, s. 33
25
B. Pašukanis také psal, že «právní pořádek se odlišuje od veškerého jiného sociálního pořádku samé tím, že je zaměřený na soukromé subjekty». Z toho plyne výsledek, že tam, kde nejsou soukromé subjeky, neboli soukromých vlastníků, tam neexistuje žádný právní pořádek a také právo. Proto E. B. Pašukanis tvrdil, že sovětské, hlavně i občanské právo vymírá podle míry vítěztví a upevnění státního plánováni. Odpovědně teorie Pašukanise státní plánování zabijí právo. Vzájemné vztahy státních podniků, které se vytvářeji na základě plánu, nejsou právní, ale organizačně-technické, jelikož právo představuje určitou formu komunikace soukromých vlastníku. Absolutně opačný názor, co se týče této otázky, měl S. A. Kotljarevskij. Ze začátku připouštěl, že «planové působení a působení pomocí právních norem v určité míře je možné porovnávat». Následně Kotljarevskij přechází k vysvětlování konkrétních podmínek socialistické činnosti, ale nevysvětluje už jak rozumí hranici této možnosti: «Jelikož se na které koliv upevnění plánování v rámci SSSR můžeme dívat jako na pokračování ve směru socialistického budování, ale také se říká, že veškeré takové pokračování vede za sebou v určité míře vymírání práva»19. Autor ale nezaujímá určitou pozici ohledně problematiky vymírání práva ve spojení s úspěchem socialistického budování. Pouze píše: «Přijetí pozice o perspektivě úplného vymření práva, ale v žádném případě neodstraňuje právní prvek v soudobých aktech plánování. A proto není potřeba v současné době odmítat ty akty plánování, které vycházejí od státních orgánů a jsou části zákonné kompetence, v právním smyslu, pokud se tedy jmenují znamé pravní následky». Právní literatura ve 30. letech skoro vůbec nerozhlížela právní otázky státního plánování různých forem socialistického vlastnění. Můžeme zde poznamenat, že pouze S. N. Bratus se pozastavil u charakteristiky různorodosti forem a metod státního plánování. Poznamenaval, že z pohledu obsahu a cílů plánů zde nejsou žádné zásadní rozdíly mezi plánováním státního a hospodářského vlastnictví.
19
PAŠUKANIS, E. B., Ekonomika a právní regulování. Kniha 5. Moskva: Revoluce práva, 1929 rok, s. 34
26
2. Teorie socialistického vlastnictví jako jeden ze směrů rozvoje koncepce jednotného hospodářského práva Druhým nejdůležitějším směrem rozvoje koncepce jednotného hospodářského práva je propracování, v rámci určité vědecké školy, teorie socialistického vlastnictví. Otázka týkající se nezbytnosti propracování pojetí socialistického vlastnictví se vyskytla z důvodů, že v průběhu 30.-40. let v právní nauce se vedly diskuse ohledně toho, jakým způsobem rozdělit moc vlády, jako jediného vlastníka majetku, který je součásti všenárodního blahobytu, a moc podniku, se kterým jsou spojeny pojmy: ovládání, využívání a obstarávání. Vyskytly se různorodé konstrukce a teorie: rozdělení moci, ovládání na základě důvěry, vyššího a podřízeného vlastnictví. A. V. Venediktov nejpřesněji zformuloval koncepci socialistického vlastnictví. Ale přišel k tomuto výsledku díky rozboru pravomocí států a podniků ve sféře majetkových práv, výsledkem byly občanskoprávní vztahy státy se samým sebou. Pan Venediktov za účelem vymezení oblasti majetkových práv podniku, jako výrobce zboží a, jako následek účastníků ekonomického oběhu, kvalifikoval tato práva jako obchodní formu vlastnictví státu. Poznamenal, že v každé obchodní smlouvě, která se vytvářela mezi dvěma podniky, z obou stran působí sám stát a v každém podniku vystupoval jako subjekt občanských pravomocí. Ve své práci «Státní socialistické vlastnictví» Venediktov ukázal, že právo vlastnictví není pouze spojením určitých pravomocí. Projevuje se v něm právo vlastnictví k věci, které ale může existovat i za absence ovládání, používání a obstaravání majetku vlastníka. Zaprve, v pracích K. Marxe a F. Engelse, pojem vlastnosti se rozkrývá přes vztahy přivlastnění, soubor všech společenských vztahů ve výrobě, legislativní výraz výrobních vztahů, vztah člověka k podmínkam prostředí jako takovým.20 20
MARX, K., ENGELS, F. Ekonomické rukopisy 1857-1859. Moskva: Politická litearatura, 1970, s. 480-510
27
V každé této definici můžeme spatřit tu, či onou stranu mnohostrannosti vlastnických vztahů. K. Marx také poznamenával: «... Pod pojmem veškerá výroba rozumíme přivlastnění předmětů přírody jednotlivcem, v mezích určité společenské formy a za pomocí této formy. V tomto smyslu to vyzní jako tautologie, když řekneme, že vlastnictví (přisvojení) je podmínkou výroby»21. Toto rčení tvořilo základ, který položil A.V. Venediktov, v vyznačení vlastnictví s subjektivním smyslu. On tvrdil, že základem pro porozumění práva vlastnictví, je Marxové pojetí vlastnictví jako přivlastnění.
Přívlastněním Karel Marx rozuměl proces výroby, jako vyměňování mezi člověkem a přírodou, osvojení těchto předmětů přírody v určité společenské formě. Vlastnictví je jako volný vztah, tedy jako právo vlastnictví, je to stav přisvojení materiálního blahobytu, to znamená
předpokladu a výsledků procesu společné výroby, účastníky kterého jsou
jednotlivci nebo určité skupiny.
Vycházejic z výše uvedeného, je možno usoudit, že A. V. Venediktov označil právo vlastnictví jako «právo jednotlivce nebo skupiny použivat prostředky a produkty výroby dle vlastní mocí a dle svých potřeb, na základě už existujicího v tomto společenství systému třídních vztahů a v souladu s nim»22.
Zadruhé, místo trojice pravomocí A. V. Venediktov zavádí poejm «využívání», jakému dává přednost v tom, že «už svým zněním orientuje na spojení práva vlastnictví jako legislativní kategorie a ekonomickou podstatou vlastnictví jako přisvojení»23.
21
VENEDIKTOV, A. V. Právní podstata státních podniků, Moskva: vyd. LGU 1948, s. 32 VENEDIKTOV, A. V. Právní podstata státních podniků, Moskva: vyd. LGU, 1948, s. 34 23 IOFFE, O. S. Vybrané práce o hospodářském právu:z historie Hospodářského práva. Moskva: Statut, 2000, s.724 22
28
Zatřetí, tradiční pravomoce vlastníka nejsou dostačujicí, proto že nezabezpečují omezení práva vlastnictví od jiných subjektivních práv. Tento rys je možné vyjádřit za pomocí definice, která připomíná o státě a o zájmu vlastníka, a jaká je chráněná zákonem.
Jednotlivé prvky, jaké jsou součástí této definice, měly mezi sebou neodnoznačný vztah z pohledu naučné kritiky. Náhrada, která by měla upravovat obecnou kategorii využívání majetku, nebyla přijata sovětskou občanskou doktrínou.
Teoretické spojení práva vlastnictví s přivlastněním také bylo velice kritizováno v právní literatuře. Při tom se také zdůrazňovalo, že pojmy vlastnictví a přivlastnění nejsou totožné.
Hlavní výsledek, ke kterýmu dospěl A. V. Venediktov, a jaký podporovali i jiní «hospodáři» - relativní samostatnost pravomocí je založená na oddělení majetku ve výrobně hospodářské sféře, je podřízená státnímu plánování a v žádném případě nepřeměňuje podnik ve vlastníka, protože jediným vlastníkem zůstává socialistický stát.
Také se poprvé vznesla otázka ohledně vztahu socialistického vlastnictví a operativního ovládání. Rozšíření majetkové a operativní samostatnosti podniků by znamenalo potřebnost naplnit určitým obsahem právo operativního ovládání.
Administrativní zásahy výšestojicích orgánů do činnosti podniku se neustále rozšiřovaly a tím se právo operativního ovládání omezovalo.
Hlavní úlohu vědci viděli ve skutečném zabezpečení realizace pravomocí uznávaných zákonem, jaké tvořily obsah operativního ovládání, zde se také musí brát v úvahu jejich následné rozšíření ve spojení s rozšířením velkého ekonomického pokusu na ostatní oblasti hospodářství.
29
Toerie práva vlastnictví A. V. Veneditktova byla použitá při rozvoji teorie hospodářského práva. Jako první dosáhl v historii sovětského práva zkušenosti ve vytvoření celkového pojmu vlastnického práva, založeného na spojení jeho právního obsahu a vyjádřenými základními jevy.
Jelikož úlohou této práce není rozbor teoretické koncepce vlastnictví jako institutu občanského práva, a socialistické vlastnictví se prozkoumává z pozice «jednotného hospodářského práva», je třeba se pozastavit pouze u základních otázkách teorie vlastnictví, kterou nabízel A. V. Venediktov.
Tuto teorii vlastnosti kritizoval S. N. Bratus. Srovnámím vlastnictví se způsobem výroby pouze z hlediska statického, nikoliv také z dynamického, napsal toto: «Vlastnictví vyjádřuje statické momenty, které charakterizují určitý způsob výroby, tedy prvotní a konečný; přičemž konečná etapa se znovu přetváří v prvotní, jelikož proces výroby materiálního života porkračuje»24.
Systém rozdělení způsobů výroby a výsledků, následný rozdíl přes směnu, dokud ještě exitují účastníci tohoto procesu, a způsoby výroby jsou volními vztahy. Toto vše je nezbytným předpokladem dynamiky výroby a jsou také zprostředkované volními akty jeho účastníku.
J. K. Tolstoj při odhalování vlatnictví za pomocí ekonomických kategorii ovládání, užívání a obstarávání tvrdil, že pokud užívání a částečně odpovídajícího jemu obstarávání je v rovnováze s přivlastněním, potom ani ovládání ani obstarávání se vůbec nijak nevztahuje k přivlastnění svou zbylou části. Pokud přejdeme k právním pravomocím vlastníka, zjistíme, že už se neobrácel k přivlastění a spojoval tyto pravomocí jen z toho důvodů, aby ve spojení s jinými znaky vytvořit všeobecné pojetí práva vlastnictví.
24
BRATUS, S. N. O poměru socialistického vlastnictví a práva operativního ovládání. Kniha 3. Moskva: Sovětský stát a právo, 1986, s.19
30
Do druhé skupiny vědců patřili ti, kteří uznávali vztah práva vlastnicví s přivlastněním, ale pořád do něj nevkládali ekonomickou podstatu tohoto práva. Tak například D. M. Genkin, při pohledu na vlastnictví v dynamice jako na proces přivlastňování a ve stanu statiky jako na pevný stav, napsal, že «právomoce vlastníka představují jak statiku tak i dynamiku vlatstnictví»25.
Avšak nehledě na to si myslel, že přivlastnění může být specifickým odznakem práva vlatnictví, jelikož společenské vztahy ve většině případů nevznikají právem vlastnictví, ale jinými právními instituty.
V práci S. M. Korneeva ten samý problém byl interpretován víc následovně. Jeho přístupy k budovaní pozice, že obsah práva vlastnictví se rozkrývá přes přivlastňování, ale přesně v tomto přivlastňování je zapotřebí rozlišovat proces a stav. Když pojetí vlastnictví se opírá na přivlastňování, znamená to, že přivlastňování překračuje meze práva vlastnictví. Vlastnictví ve smyslu příslušnosti se vymezuje vlastnickým právem a pouze nim. Kromě přisvojení – příslušnosti, právo vlastnictví obsahuje způsoby nabytí majetku do vlastnictví, pořádek jeho využití a způsoby jeho ochrany.
Odsud S. M. Korneev přišel k závěru, že přisvojení se projevuje v právu vlastnictví, ale z pohledu vztahů, jaké je možno regulovat, právo vlastnictví je mnohem širší než přisvojení.
Široký výklad vztahů socialistického vlastnictví podléhal hlavně ve stranických dokumentech. «Socialistické vlastnictví má velice bohatý obsah, řadí se tam mnohostranný systém vztahů mezi lidmi, kolektivy, oblastmi, regiony státu a také obsahuje velkou škátlu ekonomických zájmů»26.
25
GENKIN, D. M. Právo vlastnictví v SSSR. Moskva: Gosizdat, 1961, s. 14
26
Materiály XXVIII sjezdu KPSS. Moskva: Politizdat, s. 39
31
Tak například M. S. Lipecker přiřazoval následnou definici vlastnickému právu. On poznamenal, že «vlastnickým právem v objektivním smyslu se nazývá veškerý systém opatření, provedených vládnoucí třídou pro upevnění a ochrany už existujicí formy veřejného přisvojení předmětů přírody», kdež to «vlastnickým právem v subjektivním smyslu se nazývají pravomoce určitých členů společnosti v oblasti vlastnění, využívání a ovládaní majetku, které plynou z objektivních právních norem»27
Často i jiných publikacích, pokud zaměříme naši pozornost na vlastnické právo v objektiním smyslu, najdeme, že převážně se volí cesta jeho ekonomizace. D. M. Genkin isntitut práva posuzoval jako systém norem, za prvé, které posilují společenské vztahy, které se týkají prostředků výroby, za druhé jsou jimi podmíněné společenské vztahy o rozdělování předmětů spotřeby.
Když se těžiště přenáší na subjektivní vlastnické právo, jedná se o pravomoc vlastnění, využívání a ovládání, občas se odkazuje na systém třídních vztahů, jaké se vytvořily. Tak například poznámky V. A. Rjasnceva, který sjednal seznam tří pravomocí vlastníka se schválně zdůrazněnou nutnosti realizovat je v souladu s třídní strukturou společnosti.
V rámci této diskuse se objevila otázka ohledně poměru legislativního pojetí státního vlastnictví a jeho ekonomického obsahu. Mělo se na mysli, že právo je odrazem ekonomických vztahů, avšak není s nim edentické. Takže se brály v úvahu názory F. Engelse ohledně politické a legislativní nadstavby. Každá z nich podle názorů přivrženců marxismu, «usiluje co nejvic se osamostatnit a, když už je přivedená do činnosti a nakonec teké vlastní samostatným pohybem»28
27
GENKIN, D. M., AGARKOVA, M. M. Občanské právo. Kniha 1, Moskva: Yur. izdatelstvo 1944, s. 419 MARX, K., ENGELS, F. Dopisy Engelse různým osobám. Konrádu Schmidtovi do Berlína. Kniha 37. 2. vydání. Moskva: Politická literatura, s. 417 28
32
Právo disponuje vlastním mechanismem, jaký je přivolaný k vyjádření všeobecného ekonomického pojetí v určitých legislativních konstrukcích, při tom určuje konkrétní subjekty, kteří jsou schopní realizovat nařízení zákonodárce.
Tak, v souladu s myšlenkou, jaká se vytvořila v tu dobu v právní nauce, subjektem práva státního vlastnictví v ekonomickém smyslu s považoval všechen sovětský národ a subjektem práva státního vlastnictví – Sovětský vláda.
Národ, podle názoru vládnoucí strany, realizuje své postavení co se týče vlastnictví přes stát. Avšak stát není možno spojovat s aparátem ovládání, To znamená, že realizovat své postavení vlastnictví přes stát, znamená, že stát je vníman v tomto případě v tak zvaném úzkém slova smyslu.
Jinak je možné přejít k absolutně nepřijatelného výsledku ohledně aparátně-ovládacího subjektu práva státního vlastnictví. Jak bylo zadeklarované v Ústavě SRSR, stát je politickou organizaci všeho sovětského národa. Jako subjekt práva státního vlastnictví vytváří ekonomické vztahy se společenským vrobnictvem, ale zpravidla se přitom nestává bezprostředním účastníkem vodorovných majetkových vztahů.
Mezi účastníky tak zvaných vodorovných majetkových vztahů řadíme státní podniky a sdružení. V procesu ekonomické činnosti státu, z jednoho boku a státních podniků a sdružení z druhého boku, vznikají mnohohranné vztahy vlastnictví, kteří podle myšlenky V. P. Mozolina, mohou být vyjádřené v právu za pomoci více strukturního systemního budování. V nauce a v médiich se neodnokrátně zdůrazňovalo, že právo vlastnictví se konstuovalo s podporou na odpovídajicí zákonodárně upevněné pojetí. Socialistické vlastnění – osnova ekonockého systému SSSR a jiných socialistických států.
33
S. N. Bratus poznamenával, že definice socialstického vlastnictví v souladu s ponětím politické ekonomiky se odvíjelo od abstraktně-všeobecné definice vlastnictví jako formy přisvojení.
Ponětí socialstické vlastnosti odráží objektivní dialektiku živého ekonomického organismu naší společnosti, kde pracovníci vystupují jako vlastníky nejen v měřítku celkové asociace, ale i jako členy pracovních kolektivů a jako subjekty individuální pracovní činnosti.
O. S. Ioffe vyznačil čtyři stádia změn kvalifikace typů vlastnického práva. První stádium se spojuje s provedením první kvalifikace světského občanského zákondárství, v jaké se vysvětlovalo vlastnické právo, kooperativní a soukromé. Tato kvalifikace se prováděla v právní literatuře ve 20. letech.
Ne všechny vědci se přidržovali zákonodárného zpevnění kvalifikací forem vlastnictví. Takto R. F. Mažitova a A. Terechov při oddělováni specifických znaků kooperativního vlastnictví, nenacházeli žádných značných rozdílů mezi kooperativním vlastnictví a soukromým, buďto v celkovém objemu anebo v mezích podílového fondu, který se vytvářel kooperativními organizacemi.
Následně v Ústavě SRSR 1936 roku bylo proneseno existence v SRSR socialistkého vlastnictví ve dvou formách, a to ve státní a v kooperativně-hospodářské, soukromé vlastnictví hospodářského dvora a jednotlivce, vlastnictví malých soukormých hospodářství patřících jedné osobě. Toto rozhraničení se také využvalo v naučních publikacích a studijních materiálech, které vznikaly hned po Ústavě. V základech občanského zákondárství se objevola ten samý seznam typů vlastnictví. Změny se týkaly pouze právní konstrukce vlastnictví odborů a jiných společenských organizací.
Ústava SSSR z roku 1977 do socialistického vlastnictví také řadila vlastnictví odborů a jiných společenských organizací. Zdůrazňovala, že «základ ekonomického systému SSSR 34
tvoří socialistické vlastnictví, jako prostředek výroby ve formě státního (všenárodního) a hospodářsko-kooperativního vlastnictví».
V souladu s normami Ústavy SSSR z roku 1936 socialistické vlastnictví se pokládalo za základ všech politických občanských práv sovětského občana, které bylo garantováno Velkou Stalinskou
Ústavou
a
skutečně
zabezpečeného
celkovým
systémem
sovětského
společenského a státního budování.
Vlastnictv, jako právní konstrukce, se vysoce oceňovala z pohledu potenciálu rozvoje celkového systému společenských vztahů. А. V. Venediktova poznamenal, že «Při socialistickém budování ... základem výrobních vztahů je společenské vlastnictví, pořízeného z prostředků výrobnictva»29
V tu dobu, kdy toto bylo rozebíráno, existovaly dvě formy společného socialistického vlastnictví: státní vlastnictví, tedy všenárodní blahobyt; hospodářsko-kooperativní vlastnictví, tedy vlastnictví zvláštních hospodářstv a kooperativních sdružení, soukromé vlastnictví pracovníků na prostředky osobní spotřeby. Právo soukromého vlastnictví bylo besprostředně spojeno s socialstickým vlastnictvím, jelikož tvořilo jeho základ, bylo z něho odvozené a představovalo sebou právo na tu část společenského produktu, jakou pracovník socialistického společenství obdržel jako odměnu za svou práci v socialistické státním nebo kooperativně-hospodářském podniku, v souladu se socialistickým principem rozdělování práce. Odpovědně socialistickému principu rozdělování, veličina tohoto produktu nikdy nemohla převyšoval veličinu, která by dovolovala subjektu alespoň hypoteticky si pořídit vlastní prostředky k výrobě. Za těchto podmínek vůbec nebylo možné za pomocí vlastních prostředku si najmout další pracovní sílu.
Můžeme tedy konstatovat ten fakt, že státní socialistické vlastnictví je všenárodní. Jediným subjektem práva státního socialistického vlastnictví se prohlašovala socialistická společnost, 29
VENEDIKTOV, A. V. Státní socialistické vlastnictví. Moskva: vyd. AN SSSR, 1948, s. 309
35
sovětský národ jako osoba socialistického státu; veškerý společný majetek tvořil, podle myšlenky vlády, jednotný fond socialistického vlastnictví. Připouštělo se, že využití státního socialistického vlastnictví se bude provádět dle zájmu všeho národa, konkrétním obsahem bylo, že «dle vztahů ke státním podnikům socialistický stát spojuje ve svých rukou veškerou úplnost státní moci se všemi právomocemi vlastníka. V tomto nerozlučném a neroztržitém spojení státní moci se všemi právomocemii vlastníka spočívá jedno z nejvíce specifických rozdůlů státního socialistického vlastnictví»30 .
Jelikož jediným subjektem práva státního socialistického vlastnictví se prohlašovala socialistický stát, absolutně veškerý, bez žádných výjimek, majetek, nezáleží čí právomoci náleží, skládal jednotný fond státní socialistické vlastnosti. Jednotlivé státní orgány pouze řídily přidělenými části tohoto jednotného fondu, avšak nebyly jejich vlastníky.
Socialistický stát nearealizoval své vlastnické právo bezprostředně; toto právo se realizovalo hospodářskými, administrativními a sociálně-kulturními orgány, v jejichž operativní moci se nacházely části jednotného fondu státního vlastnictví a celkového systému regulujicích orgánů, kteří ovládaly státní majetek, pouze s tím rozdílem, že výšestojicí orgány besprostředně ovládaly státní socialistické vlastnictví cestou celkové moci, plánování a regulování a státní hospodářské orgány, jako jsou podníky, ovládaly majetek v procesu samotné výroby.
Proto při určení působnosti státních orgánů, kteří se vytvářely pro besprostředně operativní ovládání jednotlivým státním majetkem, jejich funkce a složení majetku, který se jim předával k ovládání, plánování a regulování jejich činnosti, socialistický stát zde působil nejen jako vlastník, jaký v síle náležejicího jemu práva na ovládání svým majetkem určoval pořádek využívání a organizaci řízení tohoto majetku. Socialistický stát působil hlavně jako nositel státní moci, který vyznačil systém svých orgánu, jejich funkce, práva a povinnosti jako celkově, tak i zvlášť ohledně majetku, jaký se nacházel pod jejich ovládáním. 30
VENEDIKTOV, A. V. Státní a socialistické vlastnictví, Moskva: vyd. AN SSSR, 1948, s. 319
36
Tím pádem, spravování majetku je plánově regulováná činnost výšestojicích orgánů a besprostředně hospodářská činnosti podniků.
Stát nemohl vykonávat své funkce jinak, než prostřednictvím svých orgánů a naopak žádný z orgánů nemohl působit bez obdržení nutných práv a povinnosti; rozbor práva státního vlastnictví má obsahovat nejen rozbor práva státního majetku jako celkově, ale musí obsahovat také práva a povinnosti orgánů, jakým je svěřeno řízení státního majeteku. Práva a povinnosti státních orgánů při operativním ovládání státního socialistického vlastnictví se redukovaly do pravomocí k ovládání, používání a vlastnění. Jejich šíře je různá, ale právní charakter je jednotný, jelikož jsou založeny na ovládání majetku.
Z toho plyne, že právo státního socialistického vlastnictví v objektivním smyslu bylo souhrnem právních norem, jaké chránily vztahy dříve určené společenskou výrobou při socialismu, na základě kterých se provádělo přivlastnění materiálního blahobytu, týkalo se to hlavně prostředků výroby, které se vztahovaly k blahobytu sovětského státu.
Právě souhrn těchto faktorů podmínil k přidělení právu pravomoci ovládání, vlastnění a používání tímto blahobytem, jaký je spojen s celekovými normami politicko-ekonomického systému. Právo státního socialistického vlastnictví v subjektivním smyslu – jsou určené do souhrnu plnomocet týkajicí se vlastnění, používání a ovládání státním majetkem, který vlastnil sovětský stát, jako subjekt právních vztahů vlastníka.
Tím pádem, je třeba poznamenat, že teorie jednotného hospodářského práva s vypracovánými naučnými přístupy byla roku 1938 náhle kritizováná panem L. J. Višinskim. Obvinil představitele nauky hospodářského práva té doby v «parazitování», tento segment právní nauly byl prohlášený za «neexistujicí». Likvidace hospodářského práva jako zvláštní oblasti sovětského práva přivedla k tomu, že řada oblasti právního regulování hospodářského života se ocitly mimo dohled sovětských právníků. 37
J. Topinský se vyjádřil, že hospodářské právo bylo «předáno anatémě» a na určitou dobu tvůrčí snahy v dané sféře byly paralizované.
Teorie jednotného hospodářského práva v tu dobu se zobrazovala, jako proces, tak i charakter zestátnění
ovládání
společností
a
odpovídajicích
vztahů.
Koncepce
jednotného
hospodářského práva podvojně působila na rozvoj sovětské právní nauky. Negativní strana se také projevovala v ignorování majetkových vztahů občanů, patřičně v brždění rozvoje občanského práva. Podle poznámek S. N. Bratuse, sovětskému občanovi se nezadařilo s jeho majetkovými a osobními právy v oblasti hospodářského práva.
Oblast hospodářského práva pohlcovala občanskou, na občana se dívala jako na hospodářského jedince, jako poslední složku v systému oběhu zboží, jako dodatek socialistického hospodářství.
Socialistické plánování bylo přírodním v systému hospodářství, jaký se vyskytoval v té době. Je srozumitelné, že když všechna hospodářství jsou v rukou jednoho vlastníka – státu, tržní regulování ne funguje. Je nutné zaměnit vědomým regulováním – plánování socialistického typu.
Při provádění rozboru stavu koncepce jednotnho hospodářského práva a pozic kritiků této teorie, můžeme vymezit zvláštnosti systému plánování, jaký byl klíčovým v době příkazněadministrativních metodů regulování ekonomiky. Za prvé, plánování není možné uskutečnit demokratickou cestou, plánování má význam ekonomické diktatury státu. Za druhé, jako výsledek tohoto, tržní podněty se mění na kontrolu za provedením hospodářské činnosti jednotlivými
podniky.
Formování
socialisticko-administrativního
systému
řízení
hospodářství, který byl základem koncepce jednotného hospodářského práva, přispívala k vytvoření dvou úrovní byrokratického systému: státu a ředitelů podniků.
38
Zastánci spojeného regulování všech majetkových vztahů odmítali dělení práva na soukromé a veřejné právo, co přivedlo ke ztracení veškerých směrů v právním regulování společenských vztahů.
Diskuse sovětských právníků, které se odehraly ve 20.-30. letech, nehledě na veškerou jejich ideologičnost, měli pozitivní potenciál pro kritiční uvědomění směru zdokonálení sovětského zákonodárství a upřesnění logických základů právního regulování společenských vztahů.
39
Závěr Ve výsledku provedené práci si myslím, že cíl, jež je uveden na začátku této práce je dosažen. Geneze sovětské hospodářsko-právní myšlenky v první polovině 20. století je komplexně rozebrána.
Touto práci bylo dosaženo určených úloh, a to: - probrány hlavní etapy vzniku a zvláštnosti rozvoje myšlenky hospodářského práva za období SSSR, nalezeny poměry mezi veřejným a soukromým právem za období sovětského svazu, je provedena periodizace hospodářsko-právní myšlenky; -
prostudovaná podstata koncepce dvou sektorového práva a jsou vyznačeny jeji nedostatky, to znamená že jsou vyčleněny zvláštnosti dané koncepce a proveden rozbor kritiky dvou sektorového práva;
-
jsou takže rozebrány hlavní směry rozvoje koncepce jednotného hospodářského práva, hlavně: státní plánování a teorie socialistického vlastnictví.
Provedený v této práci právně srovnávací a historickosrovnávací rozbor právních myšlenek, koncepcí hospodářského práva dovoluje udělat určité závěry. Hospodářské právo přebývalo a nadále přebývá v neustálém rozvoji. Měnilo se pod vlivem právních myšlenek sovětských vědců-právníků, ohledně jeho původu se vedly a nadále pokračují spory mezi vědci. Podle kritérií pozice regulování hospodářských vztahů různými oblastmi práva, vyčlenění předmětu a metody regulování daného segmentu společenských vztahů, vztahy k hospodářskému právu jako k samostatné oblasti práva nebo oblasti zákonodárství můžeme vyčlenit čtyři hlavní etapy v rozvoji práva, a to: - 20-tá létá 20. století – teorie dvou sektorového práva (P. I. Stučka); - 30-tá léta 20. století – škola jednotného hospodářského práva (L. J. Ginsburg a B. Pašukanis); - 50-80-tá léta 20. století – znovuzrození myšlenky hospodářského práva (V. V. Laptev, V. K. Mamutov);
40
- 90-tá léta 20. století – postsovětská etapa – formování samostatných škol hospodářského práva.
V této práci je odůvodněno, že postavení hospodářsko-právní myšlenky sovětské nauky ve 20. letech, které se odehrávalo v období rozvoje nové ekonomické politiky, našlo své zobrazení v koncepci dvou sektorové teorie práva, ale už tehdy priorta se dávala socialistickému sektoru ekonomiky. A. G. Gojbach vyslovoval své myšlenky ohledně toho, že při zaniknutí hranic mezi soukromým a veřejným právem zanikne i občanské právo, proto že začíná existovat právo hospodářské. Ale jeho myšlenky podlehly kritice P. I Stučky, který se na tu samou otázku díval z úplně jiné pozice. Svou koncepci odůvodnil ve své práci «Třídní stát a hospodářské právo» (1924). Podle myšlenek P. I. Stučky občanské právo je produktem rozvinutého obchodního státu a je charakterním znakem buržoazního kapitalistického společenství. Představuje sebou jednotnou formu organizaci prostředků, které se týkají vztahů výroby. 1935 roku koncepce P.I. Stučky také podlehla kritice J. Ginsburgem, který v ní viděl protikladné stavění občanského a hospodářské-administrativního práva jako oblastí, které jako by chránily zájmy antagonistických tříd a hospodářské vztahy socialistického sektoru byly omylně přiřazeny ke vztahům nadřízenosti. Na tu samou nedokonalost koncepce dvou sektorového práva upozornil i A.O. Krasavčikov. Zachování určitého metodologického pluralismu v společenských naukách té doby, dalo možnost zformulovat myšlenku pro sloučení občanskoprávního a hospodářsko-právního regulování různých sektorů ekonomiky. Obecně platí, že tato teorie se vkládala do představ vědy o historických výhledech rozvoje sovětské ekonomiky a práva, které byly spjaty s posílením státního sektoru a odpovědně s posílením role hospodářského práva. S hospodářským právem se spojuje také pojem přechodné období od ne právního k organizačnímu vedení národního hospodářství, což svědčilo o nedocenění NEPu. Myšlenka hospodářského práva od samého počátku odrážela nové politicko-právní zaměření. Spolu s tím v tu chvíli široký rozvoj dostaly diskuse ohledně vztahů veřejného a soukromého práva, plánování a trhu. Diskuse, ohledně poměru soukromého a veřejného práva a 41
samostatnosti hospodářského práva, problémy v odlišení hosodářského práva od jiných podobných oblastí práva, počaly ještě na počátku zrození sovětského svazu. Pokusy socialistického příměří ekonomiky a práva přivedly k zobrazení v právních myšlenkách o hospodářském právu zvláštnosti v etapách socialistického budování: nová ekonomická politika přijala agrumenty dvou sektorové teorie a celkové vítězství socialistických vztahů se zobrazovalo v nápadech jednotné školy hospodářského práva. Tato škola bránila myšlenku ohledně to, že dělení hospodářského práva na dvě samostatné části – hospodářsko-administrativní a občanská, je nepřípustný. Zastánci jednotného hospodářského práva tvrdili, že je nutné, aby existovala regulace socialisticko-právních vztahů. Podle jejich názoru, k dosažení těchto cílu je potřebné vytvořit jednotné hospodářské právo, centrem jakého musí být Hospodářský zákoník. Jako základ teorie jednotného hospodářského práva se považovala myšlenka o regulaci veškerých majetkových vztahů, jaké vznikaly mezi občany a organizacemi v rámci hospodářského práva. Ale tato myšlenka nedoocenila všechny perspektivy rozvoje občanského práva, a to bylo jednou z příčin, že byla velice kritizováná právníky. Také námitky právního charakteru planovacích aktů a záměna legislativních forem regulování ekonomiky na technické formy, daly možnost rozvoji administrativně-příkazovým metodám vedení státu.
42
Seznam použité literatury AGARKOV, M. M.; Cennost soukromého práva. Moskva: Izvestie vuzov. Pravovedenie, 1992. AGARKOV, M. M., GENKIN, D. M.; Občanské právo. Moskva: Yurizdatelstvo, 1944 AMFITEATROV, G; Základy občanského zákonodárství a bitva za metodologie Marxe. Moskva: Sovětské stát a revoluce práva, 1930 BRATUS, S. N.; O poměru socialistického vlastnictví a práva operativního ovládání. Kniha 3. Moskva: Sovětský stát a právo, 1986 BRATUS, S. N.; Předmět a systém sovětského občanského práva. Moskva: Yuriditičeskaya literatura, 1963 ČEREPACHIN, B. B.; K otázce o soukromém a veřejném právu. Irkutsk: První Irkutské státní vydavatelství, 1957 ČEREPACHIN, B. B.; Práce z občanského práva. Moskva: Statut, 2001 GAVZE, F.; Základy našeho hospodářsko-pracovního práva. Týdenník sovětské justice, číslo 28, 1923 GEJMAN. J.; Plánové regulování a Občanský zákoník. Týdeník sovětské justice, číslo 27, 1927 GENKIN. D. M.; Právo vlastnictví v SSSR, Moskva: Gosjurizdat, 1961 GINS, G.; Nová ekonomika a nové právo, Moskva: vydavatelství Chabrin, 1938 GINSBURG, L. J., PAŠUKANIS, E. B.; Kurz sovětského hospodářského práva. Moskva: Sovětské zákonodárství, 1935
43
GINSBURG, L. J.; O hospodářském zákoníku SSSR. Moskva: Sovětské zákonodárství, 1933 GOJBACH, A. G.; Hospodářské práva RSFSR. Petrohrad, 1923 GRIBANOV, V. P., KRASAVČIKOV, O. A.; Učebnice hospodářského práva. Moskva: Yuriditečskaja literatura, 1977 HOCHLOV, V. A.; O soukromém právu. Věstník kafedry občanského a pracovního práva. Vydání 1. Samara: Samarská státní ekonomická akademie, 2000 IOFFE, O. S.; Sovětské občanské právo. Moskva: Yurizdatelstvo 1967 IOFFE, O. S.; Vybrané práce z občanského práva: z historie občasnké mysli. Kritika teorie Hospodářského práva. Moskva: Statut, 2000, ISBN 5-8354-0031-4 IOFFE, O.S.; Právní regulování hospodářské činnosti v SSSR. Leningrad: vydavatelství Leningradského Universiteta, 1959 KORNEEV, S. M.; Právo státního socialistického vlastnictví v SSSR. Moskva: vydavatelství Moskevské University, 1964 KOROLEV, A. I.; Teorie státu a práva. Leningrad: vyd. LGU, 1928 LAPTEV, V. V.; Hospodářské právo. Akademie Nauk SSSR, Institut státu a práva. Moskva: vydavatelství NAUKA, 1983 LAPTEV, V. V.; Zákon o podnicích a hospodářského zákonodárství. Moskva: Hospodářství a práva, 1989 MARX, K., ENGELS, F. Dopisy Engelse různým osobám. Konrádu Schmidtovi do Berlína. Kniha 37. 2. vydání. Moskva: Politická literatura MARX, K., ENGELS, F. Ekonomické rukopisy 1857-1859. Moskva: Politická litearatura, 1970 44
MASLOV, V. F., PUŠKIN, A. A.; Sovětské občanské právo. Kniha 2. Kijev: Vyšší škola, 1977 Materiály XXVIII sjezdu KPSS. Moskva: Politizdat NAUMOV, I.; Předmět a systém hospodářského práva jako právní disciplíny. Věstník sovětské justice, čísla 7, 1926 OLEJNIK, O. M., POMAZNEV, V. M.; Soudobé problémy hospodářského (podnikatelského) práva. Moskva: Stát a právo, 1996 OLEJNIK, O.M.; Podnikatelské (hospodářské) právo. Moskva: vydavatelství Yurist, 1999 PAŠUKANIS, E. B.; Ekonomika a právní regulování. Moskva: Revoluce práva, 1929 PIONTKOVSKIJ, A. A.; O některých otázkách sovětské právní nauky. Leningrad: vydavatelství Izvestia, 1957 RJASENCEV, V. A.; Učebnice hospodářského práva. Moskva: vydavatelství VJUZI, 1986 ŠARGORODSKIJ, M. D., IOFFE, O. S.; O systému sovětského práva. Moskva: Komakademie 1957 SMETANIN, S. I.; Historie podnikatelství v Rusku: Kurz lekcí. Moskva: Paleotyp, Logos, 1994 ŠRETER, V.; Sovětské hospodářské právo. Leningrad: Yurizdat, 1928 STUČKA, P. I.; Kurz sovětského občanského práva. Kniha II. Moskva: Komakademie, 1927 STUČKA, P. I.; Občanské právo a praktika jeho uplatnění. Moskva: Komakademie, 1929 STUČKA, P. I.; Socialistické hospodářství a sovětské právo. Moskva: Revoluce a právo, 1927
45
STUČKA, P. I.; Třídní stát a občanské právo. Moskva: Komakademie 1924 TAL, L.; Porozumění a podstata hospodářského práva. Kniha 9. Samara: vyd. SGEU, 2006 TERECHOV, A.; Sovětské kooperativní právo. Harkov, 1924 TRAJNIN, I. P.; Stát při budování komunismu. Moskva: vydavatelství Akademie Nauk SSSR, 1947 VENEDIKTOV, A. V.; Právní podstata státních podniků. Moskva: vydavatelství LGU, 1928 VENEDIKTOV, A. V.; Státní socialistické vlastnictví. Moskva: vydavatelství AN SSSR, 1948 VORONOVA, L. K., MAMUTOV, V. K., a kol.; Sovětské hospodářské právo. Kijev: Vyšší škola, 1985 VYŠINSKIJ, A. J.; Základní otázky nauky sovětského socialistického práva. Sbírka Instutu práva Akademie Nauk SSSR. Moskva: vydavatelství Akademie Nauk SSSR, 1938 WOLF, V. J.; Základy hospodářského práva. Moskva: Finanční vydavatelství NKF SSSR, 1928
46