Souvislosti vzniku a působení čs. vojenských jednotek v SSSR Na vnitropolitický vývoj Československa v letech 1945 až 1948 působilo mnoho různých vzájemně se ovlivňujících faktorů včetně vnějších, které limitovaly vnitropolitický vývoj v zemi. Rozhodující však byl výsledek střetu hlavních politických sil podílejících se na protifašistickém zápase v otázce koncepce poválečného uspořádání poměrů v osvobozené republice. V koncentrované podobě byly závěry nakonec zakotveny v programu první poválečné československé vlády. Od samého počátku války lze sledovat konfrontaci názorů čs. londýnského exilu a moskevského vedení KSČ na různé otázky. Původní představy londýnského prozatímního státního zřízení (prezidenta republiky Edvarda Beneše, exilové vlády Msgre Jana Šrámka a Státní rady) vycházely z Benešem formulované teorie politické a právní kontinuity Československé republiky. Vlastní československý právní řád a struktura státních orgánů měly navazovat na předmnichovský právní vývoj a zejména na ústavu z roku 1920. To se týkalo i výstavby mocenských složek státu, které měly být očištěny od zrádců a všech osob kolaborujících s německou okupační mocí. Sám Edvard Beneš však připouštěl provedení celé řady změn a reforem.“1 Komunistická strana Československa naopak jednoznačně spojovala boj proti fašismu za národní osvobození s bojem za získání politické moci nebo alespoň s vytvořením výhodných podmínek pro její získání v následujícím období. Ve své praktické činnosti se řídila teorií marxismu-leninismu, jejíž součástí byly i nejrůznější varianty uchopení politické moci včetně použití násilí. Proto také při koncipování představ o převzetí moci komunisté vždy věnovali náležitou pozornost ozbrojeným sborům, zejména armádě a bezpečnostním složkám. V meziválečném období se jim ani přes vynakládané úsilí a direktivy Exekutivy Komunistické internacionály nepodařilo v těchto složkách získat žádoucí vliv. Mocenské složky 1. republiky byly budovány v duchu základních postulátů T. G. Masaryka jako přísně nadstranické. Armáda představovala homogenní organismus pevně spojený ideou obrany státní suverenity a nezávislosti. Služba v armádě zároveň směřovala ke všeobecné kultivaci jejích příslušníků ve smyslu mravním i civilizačním. Prvorepublikový důstojnický sbor byl výrazným nositelem československé státnosti, reprezentantem demokratického státu a také
významným výchovným činitelem. Vojáci z povolání svou věrnost masarykovským ideálům demokracie prokázali účastí v protifašistickém zápase jak na domácí půdě, tak na zahraničních frontách. Důležitost zahraničního odboje byla násobena tradicí založenou T. G. Masarykem v letech první světové války, jejímž završením byl vznik ČSR dne 28. října 1918. Specifická role druhého zahraničního odboje byla dána skutečností, že nejvýznamnější představitelé ČSR postupně odešli do exilu. Nešlo přitom pouze o Edvarda Beneše a bezprostřední okruh nejbližších spolupracovníků, ale i o představitele vlivných politických subjektů a významné vojenské činitele. V Paříži, Londýně a Moskvě byly navrženy záměry jednotlivých odbojových koncepcí, přičemž domácí odbojové složky je považovaly za prioritní a závazné. Jednu z nejpočetnějších složek zahraničního odboje, které se postupně konstituovaly na území spojeneckých států, představovali příslušníci zahraničních vojenských jednotek. Výstavbu bojeschopné československé zahraniční armády lze tak od samého počátku druhé světové války považovat za jeden z klíčových faktorů využívaných v diplomatickém a politickém úsilí československých exilových politiků. Je svým způsobem paradoxní, že právě rozbitím Československa v roce 1938 a vypuknutím druhé světové války vznikla situace, kterou mohli komunisté využít mimo jiné i k vytváření příznivějších podmínek pro uchopení moci. Po okupaci českých zemí německou armádou a po vypuknutí druhé světové války vznikla v zahraničí dvě centra čs. zahraničního odboje. Na Západě se postupně, i přes určité peripetie, zkonstituovalo prozatímní státní zřízení v Londýně, jehož vůdčí osobností se stal prezident Edvard Beneš. 2 Z vedoucích činitelů KSČ, kteří na základě rozhodnutí Komunistické internacionály odešli do SSSR v období „druhé“ republiky, a z československých komunistů pracujících pro Komunistickou internacionálu, vznikla v Sovětském svazu skupina, pro niž se vžilo označení moskevské nebo zahraniční vedení KSČ. V jejím čele stál po celou dobu války odchovanec Kominterny Klement Gottwald. Bezprostředně po vypuknutí války dne 1. září 1939 se jedním z klíčových problémů čs. zahraničního odboje, kromě „oduznání“ mnichovské dohody, stala otázka výstavby zahraničních vojenských jednotek.3 Představy vedoucích činitelů čs. londýnské emigrace a zahraničního vedení KSČ na budování čs. zahraničních jednotek se přitom výrazně lišily. 2
Na jedné straně moskevské vedení KSČ i londýnská exilová vláda shodně považovaly za prvořadý úkol porážku Německa a jeho satelitů, osvobození ČSR a obnovení jeho státní suverenity, na druhé straně mezi nimi existovaly zřejmé rozdíly v názorech na obsah a charakter domácího i zahraničního odboje, na zahraničně-politickou orientaci a na poválečné uspořádání poměrů v osvobozené republice. Zápas o prosazení určité koncepce budování armády se koncentroval především na problém formování důstojnického sboru vznikajících čs. zahraničních vojenských jednotek, na jejich organizační strukturu, výzbroj a použití v době války. Představitelé londýnské emigrační vlády prosazovali budování zahraniční armády na základě zkušeností a podle řádů a předpisů platných v předmnichovské republice. Šlo o obnovu armády založené na principech výchovy v duchu vlastenectví a formování odpovědnosti za obranu vlasti, v čele se všeobecně vzdělaným a odborně zdatným velitelským sborem s náležitým politickým rozhledem. Naznačenou koncepci se snažili prosazovat vedoucí činitelé čs. exilu v Londýně již při budování zahraničního vojska ve Francii od podzimu 1939 a později i při výstavbě jednotek na Středním východě, ve Velké Británii a v Sovětském svazu. Snahu londýnské exilové vlády udržet kontinuitu nové zahraniční armády s armádou předmnichovskou lze doložit na obsahu příslušných dokumentů o budování čs. jednotek na jejich území, podepsaných s vládami uvedených zemí.4 Naproti tomu moskevské vedení KSČ prosazovalo vytvoření armády, která by se podstatně lišila od armády předmnichovské. V otázce formování důstojnického sboru navrhovalo změny dosavadních zásad a pravidel pro jmenování a povyšování důstojníků. Tyto tendence jsou zakotveny v Návrhu na vytvoření a organizaci Československého 5
zahraničního vojska, který byl předložen 16. září 1939 prezidentu Edvardu Benešovi. V části V. zmíněného dokumentu, nazvané Výběr a výchova velitelů, se konstatovalo, že „k dosažení nejvyšší odborné kvalifikace důstojníků a poddůstojníků všech stupňů je třeba ve všech jednotkách organizovat systematické a plánovité odborné vojenské školení a doplňovat je ve zvláštních kurzech a školách. Výběru velitelů zásadně nesmí být překážkou sociální původ, stupeň předchozího školního vzdělání nebo národnostní a politická příslušnost".6
3
Střet o prosazení koncepce budování čs. zahraniční armády a jejího důstojnického sboru probíhal tak prakticky již od podzimu roku 1939. Smlouvy s vládami Francie, Velké Británie, a později i s vládou SSSR o výstavbě vojenských jednotek však podepisovali představitelé čs. londýnského exilu. Všechny smluvní dokumenty zcela jednoznačně potvrzovaly platnost vojenských řádů a předpisů československé předmnichovské armády, s výjimkou problematiky organizačních struktur a výzbroje. Ta byla z logických důvodů přizpůsobena místním podmínkám konstituování zahraničního vojska. Přepadení Sovětského svazu fašistickým Německem v červnu 1941 přineslo nový moment v podobě změny v postavení moskevského vedení KSČ. Jeho vedoucí činitelé totiž do poloviny roku 1941 prakticky nemohli ovlivňovat budování čs. vojenských jednotek na Středním východě a ve Velké Británii. Působení komunistů v těchto jednotkách dokonce vyvolávalo řadu vážných problémů včetně otevřených konfliktů. Obavy Britů vyplývaly ze zkušeností s komunisty v čs. vojenských jednotkách v Anglii a také z jejich názorů na probíhající válku. Až do přepadení SSSR většina komunistů akceptovala, mnohdy bez výhrad, dobové hodnocení války Komunistickou internacionálou. Ta ji považovala za válku oboustranně imperialistickou a nespravedlivou. Situaci v čs. jednotkách na Středním Východě navíc komplikovala značná diferencovanost v jejich složení. Část vojáků v tomto regionu tvořili příslušníci transportů ze SSSR a bývalí interbrigadisté z občanské války ve Španělsku. Před odjezdem transportů ze Sovětského svazu vydal Ludvík Svoboda prohlášení, že nikdo nebude pro své politické přesvědčení pronásledován. Podle nařízení britského velení však byli členové KSČ přesunutí ze Sovětského svazu na Střední východ po svém příjezdu do Haify zajištěni a vyslýcháni příslušníky britské zpravodajské služby. Některé z nich britské orgány dokonce odeslaly do internačních táborů. Po příjezdu na Střední východ dokonce všichni absolventi důstojnické školy podepsali petici, v níž žádali potrestání komunistů jako zrádců.7 Podle vyjádření náčelníka štábu čs. vojenské mise na Středním východě měli Angličané větší strach z komunistů než z nacismu. Informace
o
komunistech
získávala
britská
zpravodajská
služba
převážně
8
od Moravcovy čs. zpravodajské skupiny v Londýně. Ta zpracovala v roce 1941 pro anglickou zpravodajskou službu obsáhlý třicetistránkový elaborát o boji proti komunistům v ČSR, další podrobný elaborát vznikl v roce 1942.9 Zprávy o komunistech získával i mjr. gšt. Vilém Sacher, který v době výkonu funkce zpravodajského důstojníka 1. čs. brigády ve Velké 4
Británii zorganizoval v jejich řadách informační síť.10 Z tohoto důvodu jej Klement Gottwald v Moskvě podrobil kritice a charakterizoval jako „dvojkaře“.11 Vojáci-komunisté byli po příjezdu na Střední východ internováni Angličany na základě hlášení velitele východní skupiny pplk. Ludvíka Svobody. Převážně však z důvodů kázeňských a pouze na základě doloženého podezření, že provádí rozvratnou činnost. Podle sdělení náčelníka štábu čs. vojenské mise na Středním východě škpt. Rudolfa Šimana se ve většině případů jednalo o rozvratné elementy, o které ani Rusové nestáli.
12
Za důležitý mezník, který položil základ k československo-sovětské vojenské spolupráce, lze považovat podepsání Úmluvy mezi Svazem sovětských socialistických republik a Republikou československou13, podepsané 18. července 1941 v Londýně, v níž Sovětský svaz vyjádřil souhlas s vytvořením čs. vojenských jednotek na svém území. Konkrétní podrobnosti týkající se jejich výstavby na sovětském teritoriu poté dojednali v Moskvě zástupci velení čs. armády a zástupci sovětského vrchního velení, kteří 27. září 1941 podepsali Vojenskou úmluvu mezi vrchním velitelstvím SSSR a vrchním velitelstvím československým.14 Podpis uvedených dokumentů mezi Sovětským svazem a představiteli prozatímního československého státního zřízení ve Velké Británii poskytoval moskevskému vedení KSČ dostatečný manévrovací prostor pro uplatňování vlivu na formování zahraničního vojska na území Svazu sovětských socialistických republik. Základ pro jeho výstavbu tvořila skupina několika desítek důstojníků a vojáků tzv. „polského legionu“ v čele s plk. Ludvíkem Svobodou. Původně se uvažovalo, že bude legion přesunut jako celek na Střední východ, ale tato varianta nakonec nebyla realizována. Náčelník čs. vojenské mise v SSSR gen. Heliodor Píka obdržel od prezidenta Edvarda Beneše a ministra národní obrany gen. Sergeje Ingra podrobné pokyny pro formování čs. vojenských jednotek v SSSR, které obsahovaly i následující požadavky:
ovlivnit organizování vojenské jednotky podle předválečného vzoru čs. armády,
na velitelská místa určovat důstojníky nadstranicky spolehlivé,
nedopustit stranicko-politickou práci v jednotce, 5
nedovolit zásahy politických osobností do jednotky (což bylo namířeno proti československým komunistům v SSSR, ale rovněž i proti vyslanci ČSR v Moskvě Zdeňku Fierlingerovi),
průběžně sledovat aktivity komunistické emigrace v SSSR, podávat pravidelná denní hlášení o jejích názorech na budoucí poválečné politické uspořádání ČSR,
sledovat činnost příslušníků vojenské jednotky komunistického přesvědčení a podávat pravidelné informace,
podávat informace o vnitřní situaci v SSSR. 15 Londýnské Ministerstvo národní obrany mělo z pochopitelných důvodů vážné obavy,
aby se jednotka nedostala pod přímý vliv čs. komunistických politiků v SSSR a nestala se tak po skončení války jejich nástrojem pro zavedení totalitního režimu v Československu.16 Z tohoto důvodu si Ministerstvo národní obrany (MNO) vyhradilo právo na veškeré rozhodování v záležitostech týkajících se vojenské jednotky v SSSR, a to včetně organizačních otázek, určování velitelů od velitele praporu počínaje, jmenování nových rotmistrů a důstojníků a udělování válečných vyznamenání. Velitel čs. vojenské jednotky v SSSR disponoval i přes velkou vzdálenost MNO od místa její dislokace a jejího působení pouze omezenými pravomocemi. V poválečné historiografii a memoárové literatuře, zejména pak po roce 1948, jsou prezentovány názory, že komunistická strana měla značný vliv v čs. vojsku v SSSR, a to již od samého jeho vzniku. Tato skutečnost se, mající navíc dobový ideologický podtext, často odvozovala z faktu, že většina generálů a důstojníků, bývalých příslušníků čs. vojska v SSSR, kteří zastávali po komunistickém státním převratu v únoru 1948 v armádě významná místa, byla členy komunistické strany. Konkrétní realita však byla s tradovanými názory v rozporu, vliv moskevského vedení KSČ ve formující se čs. vojenské jednotce v SSSR byl zpočátku naopak velmi malý. Z hlediska sociálního složení, náboženského a politického přesvědčení představovala skupina osob, jež se stala základem 1. čs. polního praporu v SSSR, značně různorodou skupinu. Velmi svérázně hodnotil situaci v Buzuluku komunista Rudolf Šimáček v dopise zaslaném do Moskvy Klementu Gottwaldovi, Václavu Kopeckému a Josefu Krosnářovi. 6
V něm konstatoval: „... tak jsem se dostal k té slavné československé legii, kam jsem vždy chtěl jít. Abych se Vám přiznal, přijel jsem 4. února, a když jsem to viděl, tak jsem chtěl odjet prvním vlakem zpět. Většinou jsou zde lidi ze všech koncentráků v SSSR stáhnutí a jako takové všechny antisovětské elementy. Jádro těchto legií má tvořit tak zvaná oranská skupina. To jsou bývalí zupáci čs. armády s několika bývalými aktivními vojáky. Lituji jen, že Vy jako vůdci jste zalezlí a ani nevíte, co se tu děje, a co je hůř, nedáváte pokyny." 17 Většina důstojníků a vojáků v SSSR byla stoupenci prezidenta Edvarda Beneše a londýnské exilové vlády. Rovněž pplk. Ludvík Svoboda zpočátku náležel k důstojníkům oddaným masarykovským hodnotám prosazovaným v armádě předmnichovské republiky. Podle svědectví Vojtěcha Erbana-Ecsteina byl Svoboda nejprve přesvědčen, že z Polska odjede s legionem do Francie. Do jednotky nebyli podle něj zásadně odváděni komunisté, Židé, ale ani sociální demokraté sympatizující s komunisty.18 V tomto období dokonce prohlásil, že každého, kdo se pokusí uprchnout do SSSR, osobně zastřelí.19 Po příchodu do Sovětského svazu dával otevřeně najevo přátelský poměr k plk. Heliodoru Píkovi a dostával se do rozporů i se Zdeňkem Fierlingerem. Ve Svobodově skupině se přitom nacházela i skupina komunistů označovaných jako „Hvězdáři“. Její členové v rozporu s realitou, s níž se setkávali na každém kroku, vyjadřovali nekritický obdiv k výsledkům budování socialismu v SSSR a odmítali se podřizovat rozkazům v jejich interpretaci „buržoazních velitelů“. Bylo logické, že to přinášelo každodenní problémy, které musel často řešit až velitel skupiny. Většina důstojníků předmnichovské armády, kteří se stali základem 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR, považovala vnášení politických problémů do armády za nepřípustné, jednání komunistů odsuzovala, považovala je víceméně za demoralizaci a rozvracení armády. Podle toho se k nim i chovala. Proti komunistům vystupovali v této fázi i mnozí z těch, kdo později po válce a po únoru 1948 zastávali v armádě nejvyšší funkce. Dokonce i pplk. Ludvík Svoboda varoval před přílišnou politizací každého, kdo ještě v době odchodu jeho skupiny z Polska (jež původně směřovala do Rumunska) uvažoval o přechodu na sovětské teritorium. Skupina důstojníků v čele s npor. Bohumírem Lomským, Otakarem Jarošem, Vladimírem Jankem a Janem Kudličem organizovala dokonce besedy namířené proti Sovětskému svazu. V létě roku 1942 iniciovali komunisté v Buzuluku bez vědomí svých 7
nadřízených žňovou brigádu. Bylo logické, že proti takovém svévolnému jednání ostře vystoupila řada důstojníků, a to včetně Ludvíka Svobody, Vladimíra Janka a Josefa. Buršíka. Ludvík Svoboda v rozhovoru s Bohumírem Lomským v této souvislosti dokonce prohlásil, že „jestli si ty bolševické huby myslí, že nám rozvrátí armádu, tak jsou na velkém omylu“.20 Třecí plochy tak postupně narůstaly. Komunisté v jednotce považovali – v duchu dobových ideologických schémat Komunistické internacionály a moskevského vedení KSČ – důstojníky a rotmistry z povolání předmnichovské čs. armády za „buržoazní“ protilidové živly. Na druhé straně se závažné rozpory projevovaly po celou dobu i v jejich vlastních řadách. V Buzuluku vznikla neveřejná organizace KSČ, jejímž vedením byl pověřen kpt. JUDr. Jaroslav Procházka. Jeho pomocníkem se stal rotný Bedřich Reicin, který používal diktátorské metody a velice brzy se stal postrachem všech nižších stranických funkcionářů, s despektem se vyjadřoval například i o samotném Procházkovi21 i o dalších věkově starších stranických činitelích působících v moskevském vedení KSČ. Například komunistické poslance Kolského, Štětku a Jurana charakterizoval jako „neschopné voly“.22 Mezi Procházkou a Reicinem existovalo od samého začátku permanentní napětí. Bedřichu Reicinovi se počátkem roku 1943 dokonce podařilo prosadit, že místo Jaroslava Procházky odejel s transportem 1. čs. samostatného polního praporu do Sokolova on sám. V prvním bojovém „křestu“ československých vojáků na východní frontě u Sokolova byl raněn, obdržel sovětský Řád rudého praporu a jeho autorita u jednotky nebývale vzrostla. V těchto složitých podmínkách se stala jediným sjednocujícím faktorem různě politicky orientovaných skupin ve formujících se čs. jednotkách v SSSR idea osvobození okupované republiky a možnost bojovat proti fašismu se zbraní v ruce. Této skutečnosti dovedně využil Klement Gottwald v projevu k důstojníkům a vojákům v Buzuluku v květnu 1942.23 Zároveň v tomto období došlo k výrazné změně v postoji Ludvíka Svobody vůči komunistům, což se bezprostředně odrazilo i v jeho vztahu k Heliodoru Píkovi a ke Zdeňku Fierlingerovi. Ludvík Svoboda začal úzce spolupracovat s moskevským vedením KSČ a s komunisty u jednotky, především se škpt. Jaroslavem Procházkou. Svědčí o tom i obsah jeho pozdějšího dopisu Klementu Gottwaldovi ze dne 2. 2. 1952, kde ke své spolupráci s komunisty uvedl: „Vy víte, že jsem stranu poslouchal a vždy se řídil pokyny strany. Straníkem jsem se cítil již dávno a to od té doby, kdy jsem začal s Vámi spolupracovat v Sovětském Svazu.“ 24 8
Důležitou úlohu sehrávala při budování jednotek v SSSR československá vojenská mise v SSSR pod vedením plk. Heliodora Píky, která zároveň plnila roli prostředníka mezi sovětským vrchním velením, londýnskou vládou a Ministerstvem národní obrany. Vedoucí mise získával podrobné informace o vývoji situace v čs. vojenských jednotkách v SSSR a současně navrhoval způsoby řešení vznikajících problémů. Ministerstvo národní obrany realizovalo prostřednictvím vojenské mise povyšování příslušníků našich jednotek, jmenování důstojníků do vyšších funkcí či jejich vyznamenávání a oceňování za bojové zásluhy. Činnost vojenské mise se již v průběhu války stala objektem sporů mezi londýnskou vládou a moskevským vedením KSČ. Postavení čs. vojenské mise v SSSR se kvůli vžité podezřívavosti sovětského NKVD (rus. Narodnyj kommissariat vnutrennych děl – Lidový komisariát vnitřních věcí) vůči jejím příslušníkům stávalo stále složitějším. Někteří příslušníci mise byli dokonce ze sovětského území vyhoštěni pro údajnou protisovětskou špionáž.25 Od roku 1943 sílila nedůvěra Sovětů a moskevského vedení KSČ i vůči plk. Heliodoru Píkovi. Bohaté zkušenosti Rudé armády z bojů proti Němcům, které se čs. vojenským činitelům na Západě snažil Heliodor Píka předávat, byly zpočátku přijímány se značným despektem. Lze to dokumentovat i na vyjádření velitele čs. výcvikového střediska – východního pplk. Františka Bulandra z 8. února 1942. V depeši veliteli čs. vojenské mise na Středním východě gen. Andreji Gakovi sděloval: „Nemáme zájem o další zprávy o ruských válečných zkušenostech. Rudá armáda není ani armádou a ruské jednotky jsou vlastně hordami negramotných a nekulturních mužiků. Nebudete přece žádat, pane generále, abychom se učili od těchto ubožáků." 26 Sovětské velení z pochopitelných důvodů velice pečlivě sledovalo a také ovlivňovalo budování československého vojska na svém teritoriu. Jednoznačně přitom podporovalo československé komunisty v Moskvě a praktické kroky při prosazování jejich koncepce budování čs. vojenských jednotek v SSSR. Disponovalo přitom věrohodnými informacemi získanými různými způsoby, především pak od styčných důstojníků Rudé armády v československých vojenských jednotkách. Styční důstojníci byli bez výjimky příslušníky NKVD a měli přesné informaceme o názorech a náladách i o politických postojích československých důstojníků a vojáků. Kromě nich v čs. vojenských jednotkách působili také další důstojníci Rudé armády, a to ve funkcích odborných specialistů. 9
S přidělenými
sovětskými
styčnými
důstojníky
úzce
spolupracovala
řada
československých důstojníků, kteří byli získáni ke spolupráci s NKVD. Někteří z nich také obdrželi od sovětského velení úkol zůstat po skončení války v řadách čs. branné moci a pokračovat ve spolupráci se sovětskými tajnými službami. Zvláštní kapitolu v historii československého vojska v SSSR představovala osvětová služba, která se od samého počátku své existence stala doménou komunistů a podílela se na prohlubování vlivu komunistické strany v jednotkách. Úzce přitom spolupracovala s osvětovou službou v sovětské armádě, ale také s NKVD. Vliv moskevského vedení KSČ postupně narůstal s úspěchy Rudé armády na východní frontě a s rozšiřující se podporou ze strany sovětského vedení, dokonce i samotného J. V. Stalina. Nezanedbatelnou roli sehrávala rovněž snaha Edvarda Beneše upravit vztahy se Sovětským svazem a využít je i ke změně postojů západních mocností k revizi „Mnichova“ a k uznání požadavku na obnovení Československa v předmnichovských hranicích. K důležitým jednáním o problematice sjednocení čs. odbojového hnutí na domácí půdě i v zahraničí a o otázkách poválečného upořádání Československa došlo mezi prezidentem Edvardem Benešem a moskevským vedením KSČ při jeho návštěvě v Moskvě v prosinci 1943 při příležitosti podpisu Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci.27 Za Komunistickou stranu Československa se jednání účastnili Klement Gottwald, Rudolf Slánský, Jan Šverma a Václav Kopecký. V řadě otázek dosáhli partneři při jednání vzájemné shody, současně ale přetrvávaly i rozdílné názory. Celý průběh i výsledky moskevských rozhovorů mezi prezidentem republiky a delegací KSČ potvrdily, že komunisté jsou si dobře vědomi podpory ze strany SSSR a z toho pro ně vyplývajících možností. Komunisté prezentovali prezidentu republiky svou vizi změny mocenské struktury v osvobozené republice formou konstituování národních výborů, jeho koncepci poválečné stranicko-politické struktury odmítli. Vyslovili také požadavek na obsazení silových resortů vnitra a národní obrany v předpokládané první prozatímní poválečné vládě svými členy. K varovným a prezidentem zřejmě podceněným signálům patřilo odmítnutí komunistů vstoupit do stávající londýnské emigrační vlády. Obdobný signál představoval i jejich požadavek, aby se vláda nevracela do osvobozené vlasti 10
a aby podala demisi. Vedení KSČ na jednáních předložilo ucelený program dalšího postupu, jehož praktická realizace závisela na dalším průběhu druhé světové války.28 Jako nereálné se za této situace ukázaly být představy londýnské vlády o uspořádání poválečných poměrů na domácí půdě. Londýnská exilová vláda již v průběhu války v letech 1942 až 1943 připravovala opatření k postupné konsolidaci situace na osvobozených územích. Na přechodnou dobu počítala s existencí branné pohotovosti státu, obnovením funkcí státní správy a následným uskutečněním svobodných a demokratických voleb. Ke zdárnému plnění složitých úkolů na osvobozeném území organizovala dokonce kurzy pro vybrané důstojníky, s jejichž pomocí pak obnoví demokratický politický systém. Toto úsilí naráželo na odpor moskevského vedení KSČ, které obviňovalo londýnskou vládu z přípravy vojenské diktatury v poválečném Československu. Edvard Beneš se v průběhu moskevských jednání s komunisty přesvědčil, že s nimi musí počítat jako s reálnou politickou silou, která bude spolurozhodovat o vývoji politických poměrů v osvobozené republice. Prezident v rámci své moskevské mise jednal rovněž se sovětskými představiteli a požadoval, aby na československé teritorium vstupovaly souběžně se sovětskými vojsky i československé vojenské jednotky a aby osvobozené území bylo předáno do „naší vlastní správy civilní“. Významnou roli v rozpracovávání těchto otázek sehrával Štáb pro vybudování branné moci vytvořený v polovině ledna 1943 v rámci londýnského MNO. Navázal na plány dosavadní Studijní skupiny, které přepracoval a doplnil je z hlediska nových vnitřních a vnějších podmínek. K dalším úpravám dokumentu došlo v březnu 1944, kdy namísto plánované 3. armády, vytipované pro Slovensko, bylo rozhodnuto vytvořit velitelství osvobozeného území, jehož úkolem byla výstavba týlové armády, jako základu obnovené branné moci ČSR. Komplex opatření týkajících se Slovenska přijala londýnská vláda již na konci roku 1943. Jedním z nich bylo jmenování pplk. Jána Goliana prozatímním velitelem vojenských akcí na území Slovenska. Taktéž Slovenská národní rada připravovala ozbrojené povstání a uvedené rozhodnutí vlády akceptovala. Od počátku roku 1944 až do zahájení přímého osvobozování území republiky se moskevské vedení KSČ zaměřilo na prohlubování vlivu v československém vojsku v SSSR. Na základě válečných zkušeností a měnícího se poměru sil mezi hlavními účastníky protifašistického zápasu dotvářelo svou koncepci. Svědčí o tom i pokyny z léta 1944 11
s názvem Budování armády na osvobozeném území,29které věnovaly značnou pozornost problematice formování důstojnického sboru. Mezi jiným je zde nastolen kategorický požadavek, aby velitelům partyzánských oddílů a bojových družin všech stupňů byly uděleny důstojnické hodnosti se zdůrazněním, že právo stát se důstojníkem nesmí být omezováno na osoby s minimálně středoškolským vzděláním.30 Tyto požadavky zdůvodňovali komunisté především nutností tzv. „zlidovění“ důstojnického sboru a potřebou změnit jeho charakter, a to vzhledem k tomu, že se v době bezprostředního ohrožení republiky fašismem údajně zkompromitoval. Naznačené požadavky ve skutečnosti zakrývaly cíle směřující k posílení vlivu KSČ v důstojnickém sboru a tím i v celé armádě. Londýnská vláda a MNO ztrácely od léta roku 1944 reálný vliv na vývoj situace u 1. čs. armádního sboru v SSSR. Základní výhodou moskevského vedení KSČ byla jeho podpora Sovětským svazem. Komunisté naopak bezvýhradně respektovali a podporovali uplatňování sovětského vlivu na osvobozených územích, což Sovětský svaz považoval za „svaté právo“ jednoho z vítězů nad fašismem. Jistou míru uplatňování vlivu SSSR na poválečný vývoj v republice akceptovali i představitelé nekomunistických politických stran. Vzhledem k očekávanému zahájení postupného osvobozování československého území byla mezi čs. emigrační vládou a vládou SSSR podepsána v Londýně dne 8. května 1944 Dohoda o poměru mezi československou správou a sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských vojsk na československé území.31 Dokument řešil v obecné poloze uspořádání poměrů na osvobozeném území. Nejvyšší moc a odpovědnost v pásmu válečných operací na československém území náležela vrchnímu veliteli sovětských (spojeneckých) vojsk. Článek 2 Dohody přitom proklamoval jmenování československého vládního delegáta pro osvobozené území s následujícími úkoly: „a) uspořádat a vést podle československých zákonů správu na území zbaveném nepřítele; b) znovu tam zřídit československou brannou moc;c) zajistit účinnou součinnost československé správy se sovětským (spojeneckým) vrchním velitelem a zejména dávat
12
místním úřadům příslušné příkazy na základě potřeb a přání sovětského (spojeneckého) vrchního velitele.“ 32 Z hlediska uplatňování konkrétních pravomocí na osvobozeném území obsahoval důležité ustanovení článek 7 Dohody, který zdůrazňoval, že „všechny osoby, patřící k sovětským (spojeneckým) vojskům na československém území, budou podléhat jurisdikci sovětského (spojeneckého) vrchního velitele. Všechny osoby, patřící k československé branné moci, budou podléhat československé jurisdikci. Této jurisdikci podléhá rovněž civilní obyvatelstvo na československém území, a to i tehdy, jde-li o trestné činy, spáchané proti sovětským (spojeneckým) vojskům, leda že byly spáchány v pásmu válečných operací. Ty spadají pod jurisdikci sovětského (spojeneckého) vrchního velitele. V sporných případech bude věc řešena vzájemnou dohodou mezi sovětským (spojeneckým) vrchním velitelem a československým vládním delegátem“.33 Zmiňovaný dokument svým obsahem vytvářel příznivé předpoklady pro obnovení čs. státní správy na osvobozeném území a pro uplatňování pravomocí londýnské exilové vlády. O tom byl přesvědčen nejen prezident Edvard Beneš, ale i jednotliví ministři. Vedení Komunistické strany Československa v Moskvě však intenzivně koncipovalo vlastní představy o uspořádání poválečných poměrů na osvobozeném území. V ucelené podobě je zformuloval Klement Gottwald v článku O některých opatřeních na osvobozeném území republiky, publikovaném v Československých listech 15. května 1944. V tomto koncepčním dokumentu mezi jiným načrtl představu o vytváření a kompetencích národních výborů na osvobozeném území včetně jejich možnosti vytvářet ozbrojené složky (Národní stráž bezpečnosti) z národně a politicky spolehlivých lidí, jež budou zajišťovat péči o bezpečnost osob, majetku a veřejných zařízení.34 Londýnská exilová vláda začala v souvislosti s postupem sovětských vojsk k východním hranicím Československa na Zakarpatské Ukrajině projednávat otázku, kdo má být ustanoven do funkce vládního delegáta. Zpočátku se vcelku jednomyslně počítalo se jmenováním stávajícího ministra vnitra Juraja Slávika. Vláda předpokládala, že jeho jmenování do funkce proběhne bez komplikací i proto, že je slovenské národnosti, což předem vyloučí případné námitky slovenské strany. Odpor proti jeho jmenování však vyjádřili komunisté, kteří argumentovali faktem, že Juraj Slávik již v období předmnichovské republiky vykonával funkci ministra vnitra a podílel se na potlačování komunistických 13
demonstrací. Vláda se touto otázkou na svých dalších jednáních několikrát zabývala a nakonec dospěla k rozhodnutí, že nejvhodnější a nejpřijatelnější osobou bude stávající ministr národní obnovy František Němec. Jeho zástupcem byl za Slováky jmenován státní ministr generál Rudolf Viest.35 Prezident Edvard Beneš si o možnostech působení vládního delegáta na osvobozeném území nedělal žádné iluze. V osobním rozhovoru s Prokopem Drtinou, který byl rovněž členem vládní delegace, mezi jiným uvedl: „Ale chci vám též říci, že mám pochybnosti o tom, jak vládní delegát politicky dopadne, ať už to bude kdokoliv. Víte, to bude velmi těžká role, to si lze těžko představit, do jakých situací se dostane mezi naší vládou, sovětským velením a domácími politiky, zejména Slováky. ... Já totiž myslím, že ten kdo bude vládním komisařem pro osvobozené území, že na to doplatí, že bude neúspěšný a politicky se pohřbí.“36 Po jmenování Františka Němce vládním delegátem pro osvobozené území došlo navíc ke komplikacím mezi vládou a Státní radou. Bohumil Laušman a jeho straničtí kolegové obvinili vládu, že se ve věci vládního delegáta se Státní radou neporadila a navrhli, aby s vládní delegací na osvobozené území odjeli rovněž vybraní členové Státní rady, zástupci jednotlivých politických stran. Vláda s tímto návrhem vyslovila souhlas a vládní delegaci tak nakonec tvořilo 22 osob. Vyřízení cestovních formalit a přípravy k odletu trvaly déle než dva měsíce. Prezident Edvard Beneš přijal 8. srpna 1944 všechny členy vládní delegace. Ta potom opustila území Anglie 22. srpna 1944 a po složité třídenní cestě přes Severní Afriku a Teherán dorazila 25. srpna 1944 v pořádku do Moskvy. V průběhu jejího pobytu v Moskvě se pravidelně scházel poradní sbor, který po dohodě s Klementem Gottwaldem ustavil vládní delegát. Jeho členy se kromě Františka Němce a gen. Rudolfa Viesta stali také František Hála, Bohumil Laušman, František Uhlíř, Jozef Való, Prokop Drtina, E. Polák a gen. Antonín Hasal. Z představitelů pobývajících v Moskvě to byli Klement Gottwald, Václav Kopecký a plk. Heliodor Píka.37 Členové vládní delegace si v rámci moskevského pobytu při diskusích a polemikách s představiteli komunistické strany zřetelně uvědomili jejich zcela rozdílné představy o poválečném uspořádání poměrů na osvobozeném území i odlišné hodnocení předválečného vývoje. Krátce po příletu vládní delegace do SSSR vypuklo na Slovensku povstání. Na žádost Františka Němce a se souhlasem prezidenta odletěla 22. září 1944 delegace ve složení 14
František Němec, Prokop Drtina, gen. Antonín Hasal a členové Státní rady František Hála, Bohumil Laušman, František Uhlíř a Jozef Való z Moskvy na povstalecké území. První zastávkou bylo polské Krosno a návštěva 1. čs. armádního sboru, který v té době bojoval společně se sovětskými vojsky o Dukelský průsmyk. Zde se vládní delegace dostala pod „ostrý dohled“ sovětských důstojníků NKVD i příslušníků sboru, kteří s NKVD úzce spolupracovali. I když návštěva vládní delegace u československých vojáků probíhala ještě v období, kdy u sboru neexistovalo vojenské obranné zpravodajství, navštívil delegaci v doprovodu sovětského styčného důstojníka npor. Bedřich Reicin, který její členy důrazně upozornil, že jsou pod soustavným dohledem, a doporučil jim, aby se chovali „rozumně“.38 Po několikadenním pobytu na frontě odletěla delegace dne 7. října 1944 společně s vojáky 2. čs. paradesantní brigády na povstalecké území. Londýnská vláda vydala druhý den po vypuknutí povstání prohlášení, v němž přivítala ozbrojené vystoupení slovenského lidu, vyzvala všechny československé vlastence do boje, prohlásila povstalecké bojovníky (vojáky i partyzány) za součást československé branné moci a vyhlásila na povstaleckém území stav branné pohotovosti. Zároveň se obrátila na vlády SSSR, Velké Británie a USA s žádostí o naléhavou pomoc povstalcům. Vzápětí byla 1. čs. armáda na Slovensku, jejímž velitelem byl jmenován gen. Rudolf Viest, uznána za spojeneckou armádu. Vládní delegace neletěla na Slovensko proto, aby převzala správu osvobozeného území, v podstatě se jednalo o inspekční návštěvu s cílem zjistit reálnou situaci a informovat o ní prezidenta Edvarda Beneše i čs. londýnskou vládu. Vzájemné vztahy mezi Londýnem a Banskou Bystricí poznamenaly od samého začátku kompetenční spory. Slovenská národní rada (SNR), v níž měli slovenští komunisté silné pozice, uplatňovala na osvobozeném povstaleckém teritoriu veškerou zákonodárnou a výkonnou moc a v žádném případě se o ni nehodlala dělit s vládní delegací. Prohlásila, že do budoucna bude vládu v Londýně uznávat pouze jako orgán reprezentující Československou republiku na mezinárodním fóru. Situace v jednotkách 1. čs. armády na Slovensku a v jednotkách 1. čs. armádního sboru v SSSR se nevyvíjela plně v souladu se zájmy a názory představitelů londýnské vlády a MNO. Londýn byl o situaci a konkrétních poměrech v těchto jednotkách neustále a vcelku podrobně informován prostřednictvím československé vojenské mise v SSSR, v jejímž čele 15
stál gen. Heliodor Píka. Tuto skutečnost lze dokumentovat na obsahu depeší, jež odesílal do Londýna.39 Londýnské MNO se snažilo ovlivňovat formování důstojnického sboru těchto jednotek různými způsoby a prostředky ve svůj prospěch, přičemž jednou z reálných možností byl přesun nadbytečných důstojníků z Velké Británie k 1. čs. arm. sboru v SSSR. Tento způsob se však vzhledem ke zdlouhavosti celého procesu ukázal jako málo účinný, neboť od rozhodnutí MNO o odeslání důstojníků do SSSR po jejich skutečný příjezd k jednotkám sboru uplynulo několik měsíců. Samotné vyřizování cestovních dokladů činilo mnohdy značné problémy, protože sovětská strana velmi materiály důstojníků pečlivě prověřovala. Informace o nich získávala mimo jiné i od čs. komunistů působících v Anglii a řadě z nich pak odmítla vydat vstupní víza.40 Jednalo se zřejmě o snahu sovětských úřadů dosáhnout personálního obsazení klíčových funkcí u sboru důstojníky působícími již delší dobu v Sovětském svazu. I přes nejrůznější průtahy bylo nakonec přesunuto z Velké Británie do SSSR kolem 300 čs. důstojníků.41 Na podzim roku 1944 navíc docházelo v souvislosti s přemísťováním důstojníků k řadě střetů mezi londýnským MNO a velením 1. čs. arm. sboru. Na základě údajně „neúspěšného“ velení jednotkám v bojích na Dukle některými jednotlivci z Anglie upozorňoval gen. Ludvík Svoboda londýnské MNO na špatný personální výběr důstojníků přemístěných do SSSR.42 Londýnské MNO reagovalo na tuto výtku velmi podrážděně depeší gen. Sergeje Ingra ze dne 3. 11. 1944. „Vaše poznámka, že výběru důstojníků z Anglie nebyla věnována náležitá pozornost je věcně nedoložená, nemístná a neoprávněná kritika, kterou Vám vytýkám.“
43
Příčiny problémů spočívaly zřejmě v tom, že důstojníci přesunutí z Anglie byli ihned, bez potřebného seznámení se situací a s mužstvem, zasazováni do nejtvrdších bojů. Svědčí o tom i depeše gen. Heliodora Píky londýnskému MNO, kde uvádí: „Já jsem již několikrát varoval zplnomocněnce sovětského vrchního velení před okamžitým zasazováním důstojníků z Anglie na bojová velitelská místa. Téměř všichni důstojníci z Anglie byli v boji již druhý den po příjezdu ke sboru, někteří raněni i zabiti.“ 44
16
K takovému postupu velení sboru měli často výhrady i sami důstojníci přesunutí z Anglie, navíc poukazovali na další nedostatky, například v zásobování potravinami, zdravotnickým a jiným materiálem, kritizovali také celkové poměry v Sovětském svazu a srovnávali současné podmínky se situací v Anglii. Docházelo tak i ke střetům s důstojníky sboru, kteří působili v SSSR od počátku. Proto byli mnozí z nich obviňováni z protisovětských útoků, narušování vztahů se sovětským velením, z podceňování Rudé armády, vychvalování angloamerických vojsk a podobně. Tyto názory a postoje od ledna roku 1945 pečlivě sledovaly a vyhodnocovaly orgány obranného zpravodajství (OBZ) sboru a byly využívány jako námitky proti jejich povýšení, 45 což ještě více narušovalo vzájemné vztahy mezi jednotlivými skupinami důstojníků. Vedle těchto problémů vznikaly i další, které komplikovaly již dost napjatou atmosféru mezi londýnským MNO a velením 1. čs. arm. sboru a promítaly se i do vztahů mezi londýnskou vládou a moskevským vedením KSČ. Jednalo se především o jmenování a povyšování důstojníků velitelem sboru. Po zahájení karpatsko-dukelské operace žádal gen. Ludvík Svoboda – v souvislosti s nutností okamžitě nahrazovat padlé a zraněné – Ministerstvo národní obrany o udělení pravomoci jmenovat a povyšovat důstojníky. Tento požadavek zdůvodňoval dlouhou dobou, která uplyne od podání návrhu na jmenování či povýšení do jeho schválení MNO v Londýně. Důrazně přitom upozorňoval, že do té doby by již mohli někteří z navrhovaných dokonce i padnout v bojové činnosti. Zároveň požadoval jmenování příslušníků sboru-absolventů sovětských důstojnických škol do důstojnických hodností. K těmto požadavkům se postavilo MNO odmítavě. Generál Sergej Ingr v odpovědi gen. Ludvíku Svobodovi uvedl: „Upozorňuji Vás důtklivě, že právo jmenovat a povyšovat důstojníky je zákonně vyhrazeno ministru národní obrany, respektive vládě a prezidentu republiky a že Vaše zásahy do těchto pravomocí by byly svévolnou uzurpací a zákonně neplatné.“ 46 I přes kategorický nesouhlas ministra národní obrany byla řada důstojníků velitelem sboru jmenována a povýšena do vyšších hodností. Od dubna roku 1944 do 27. října 1944 bylo z řad příslušníků sboru jmenováno celkem 625 nových důstojníků.47 Tato jmenování, i když se značnou nelibostí, nakonec londýnské MNO dodatečně schválilo. V říjnu 1944 rovněž 17
vyjádřilo souhlas i se jmenováním absolventů sovětských vojenských škol do důstojnických hodností. Podstata sporu mezi MNO a velením sboru spočívala mimo jiné v tom, že převážná většina důstojníků jmenovaných gen. Ludvíkem Svobodou a absolventů sovětských vojenských škol neměla ukončené středoškolské vzdělání s maturitou, a nesplňovala tudíž základní kritéria stanovená tehdejšími předpisy pro jmenování do důstojnické hodnosti. Řešení tohoto sporu se stalo nedílnou součástí zápasu o charakter důstojnického sboru i v následujícím období. Na jedné straně se projevoval akutní nedostatek důstojníků u jednotek sboru a nutnost jejich počet doplnit, na druhé straně existovala zřejmá obava MNO, že jmenováním nových důstojníků z příslušníků sboru a absolventů sovětských vojenských škol dojde ke zvýšení počtů důstojníků sympatizujících se SSSR a s KSČ, což by znamenalo výraznou změnu v poměru sil v důstojnickém sboru ve prospěch komunistické strany. Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že příslušníky sboru ovlivňovalo sovětské prostředí, v němž určitou dobu žili, osvětová služba, neveřejné stranické organizace a součinnost s Rudou armádou v dosavadních společných bojích, byly obavy londýnského MNO opodstatněné. Konkrétní fakta ukazují, že i přes veškerou snahu udržet si své pozice vůči 1. čs. arm. sboru ztrácely londýnské MNO i vláda postupně vliv na řešení základních otázek jeho fungování a činnosti. Kvalitativně nová situace nastala vypuknutím Slovenského národního povstání (SNP). Na osvobozeném území byla vyhlášena mobilizace a vytvářely se další jednotky. Významná role připadla Pověřenectvu pro národní obranu v čele s pplk. Mikulášem Ferjenčíkem, které bylo zřízeno 5. září 1944 a do jehož kompetencí náležela i problematika přijímání důstojníků, poddůstojníků a rotmistrů.48 Konkrétní kritéria byla stanovena v Nařízení SNR o přijímání důstojníků, rotmistrů a poddůstojníků do československé armády na Slovensku z 26. září 1944. Na základě tohoto dokumentu byla u Velitelství československé armády na Slovensku zřízena pětičlenná přijímací komise, jejíž jmenování spadalo do pravomocí velitele 1. čs. armády na Slovensku. Prvním předsedou komise se stal pplk. Mirko Vesel. Z archivních materiálů vyplývá, že zahájila činnost již před vydáním uvedeného nařízení SNR, což lze 18
prokázat na seznamech přijatých důstojníků s podpisem předsedy datovaných dnem 15. září 1944.49 Rozhodující podmínkou pro přijetí do nové čs. armády bylo zapojení do odboje ještě před vypuknutím povstání. V průběhu září 1944 se hlásily do armády stovky aktivních i záložních důstojníků bývalé armády Slovenské republiky. Vzhledem k tomu, že mnohé údaje uváděné přijímanými důstojníky nebylo možné ověřit, byla práce komise velmi složitá. Zásadně nebyli do armády přijímáni důstojníci známí prokazatelnou spoluprací s luďáckým režimem,
případně
ty
vojenské
osoby,
které
se
významně
angažovaly
v Hlinkových gardách a podobných organizacích. Přesný počet důstojníků, kteří se přihlásili do nové armády, lze jen velmi obtížně zjistit. V seznamech důstojníků, jež se přihlásili v počátečním období povstání, tj. zhruba do konce září 1944, figuruje 1108 osob.50 V souvislosti s přijímáním důstojníků do čs. armády na Slovensku bylo v říjnu 1944 jmenováno i 67 nových důstojníků, 48 absolventů školy pro důstojníky v záloze a 19 akademiků bratislavské vojenské akademie.51 Činnost komise byla ukončena měsíci říjnu, po přechodu 1. čs. armády na Slovensku na partyzánský způsob boje. Další zdroje doplňování důstojnického sboru čs. jednotek představovala v tomto období mobilizace na osvobozeném území východního Slovenska. Bylo zřejmé, že drtivou většinu mobilizovaných vojáků a důstojníků budou tvořit příslušníci slovenské národnosti. Z tohoto důvodu i v rámci širších politických souvislostí (např. potřeba komplexně řešit otázku převzetí důstojníků bývalé slovenské armády) navrhovali představitelé SNR koncepčně řešit otázku vztahů Čechů a Slováků v nově vznikající armádě. Vyvrcholením procesu bylo rozhodnutí o výstavbě slovenských národních jednotek. Na konci roku 1944 se v Moskvě konala jednání za účasti vládního delegáta pro osvobozené území Františka Němce, poradce vládního delegáta Jozefa Való, členů SNR Jána Ursíniho, Laca Novomeského, pplk. Mirka Vesela, Klementa Gottwalda a gen. Heliodora Píky.52 Představitelé slovenské politické reprezentace přitom jednali i se sovětskými představiteli a žádali, aby na osvobozeném území Slovenska nebyl vyhlašován nábor dobrovolníků do Rudé armády a aby se plně uplatňoval československý zákon o mobilizační povinnosti týkající se výkonu služby v československé armádě. V průběhu jednání českých a slovenských politiků se zrodil i návrh na vytvoření slovenských národních jednotek. 19
Slovenští političtí představitelé zdůrazňovali potřebu vybudování československé armády s jednotným velením a exteritoriálním doplňováním v budoucnu. Pro přechodnou dobu však navrhovali vytvořit v rámci jednotné československé armády slovenské národní jednotky. Náčelník československé vojenské mise v Moskvě gen. Heliodor Píka se souhlasem českých a slovenských zástupců zpracoval obsáhlý návrh směrnice, který odevzdal MNO v Londýně. Dokument zdůrazňoval, že vojenské útvary čs. branné moci organizované z branců slovenské národnosti budou označovány jako slovenské a budou se řídit služebním řádem a povely ve slovenském jazyce. Vojenské útvary a vyšší jednotky postavené na území Slovenska mohou zároveň nést pojmenování spojené s tradicemi slovenského národa a udávajícími jejich národní slovenský charakter. Dále bylo zdůrazněno, že slovenským důstojníkům, rotmistrům a poddůstojníkům, pokud se neprovinili proti národní slovenské důstojnosti a nebyli dobrovolnými pomocníky Němců a zrádců, bude ponechána vojenská hodnost dosažená ve slovenské armádě. Slovenská národní rada měla podávat návrhy na převzetí a zařazení velitelského sboru bývalé slovenské armády do československé armády. Souhlasu SNR bylo dále zapotřebí k zařazení důstojníků české národnosti do slovenských útvarů s tím, že konečná úprava pořadí bude provedena po skončení války v rámci celé československé armády. Souběžně s tím byly řešeny i otázky existujících partyzánských oddílů. Bylo zdůrazněno, že zůstanou zachovány jako celky a budou tvořit základ pro postavení odpovídajících vojenských útvarů v armádním rámci. Těmto útvarům mělo být v návaznosti na předcházející bojové tradice ponecháno původní partyzánské pojmenování. Dále bylo proklamováno, že nově postavené slovenské útvary budou zařazeny pod jednotné velení československého vojska na sovětsko-německé frontě, a budou tudíž podléhat hlavnímu veliteli československé branné moci. S uvedeným návrhem, který byl projednán na vojenské poradě u prezidenta republiky dne 25. ledna 1945, vyjádřil souhlas Edvard Beneš i ministr národní obrany Jan Masaryk. Souhlas prezidenta byl zřejmě motivován určitými obavami o další vývoj událostí v neprospěch londýnské vlády a opíral se o doporučení gen. Heliodora Píky. Ten v depeši do Londýna uvedl, že se jedná o „… nezbytné kompromisní řešení. Je nebezpečí (a byly již úkazy), že slovenští branci budou odmítat nastoupit do 1. čs. armádního sboru a že SNR, která si osobuje právo vyhlašovat mobilizaci, by sama začala stavět vojenské útvary, nebo druhé 20
ještě větší nebezpečí, že se slovenští vojáci budou houfně hlásit do Rudé armády. Ihned mohou vzniknout politické komplikace". Navíc k problematice partyzánských jednotek ještě dodal: „Aby nebylo nutno je násilně odzbrojovat jako ve Francii, Řecku a v Belgii, je třeba doplnit tyto jednotky novými branci, čímž se změní jejich charakter." 53 Tyto úvahy odrážely reálnou situaci a současně dokumentovaly názory londýnské vlády na řešení otázky vztahů Čechů a Slováků v nové armádě. Na základě uvedeného dokumentu byla realizována řada opatření. Delegace SNR pro osvobozené území rozhodla na svém zasedání 5. února 1945 předložit Sboru pověřenců, případně plenárnímu zasedání SNR, návrh směrnic zpracovaný gen. Heliodorem Píkou. Poté byly směrnice odevzdány veliteli 1. čs. arm. sboru v SSSR s žádostí, aby v jejich duchu vycházel při konkrétním organizování vojenských jednotek a útvarů formujících se z branců slovenské národnosti. Definitivní řešení problematiky slovenských národních jednotek obsahoval vládní program přijatý v Košicích 4. dubna 1945. Slovenská národní rada od samého počátku své činnosti na osvobozeném území hledala řešení, jak co nejrychleji zapojit Slováky do osvobozovacích bojů. Předsednictvo SNR nařízením z 22. února 1945 zřídilo Pověřenectvo SNR pro věci vojenské. Pověřencem byl jmenován plk. Mikuláš Ferjenčík, jeho zástupci mjr. Anton Rašla a Vladimír Slávik.54 Na základě rozkazu velitele osvobozeného území k ní byli přiděleni i vojenští odborníci. Oddělení SNR pro vojenské věci předložilo 10. února 1945 předsednictvu SNR návrh na obnovení posádkových správ a posádkových velitelství na osvobozeném území, které se již nacházelo mimo pásma bezprostředních válečných operací. Dokument měl být zaslán československému vládnímu delegátovi s tím, aby jej projednal s příslušnými sovětskými vojenskými úřady v souladu s platnými smluvními dokumenty mezi SSSR a ČSR.55 Předsednictvo SNR na základě návrhu Pověřenectva SNR pro věci vojenské zároveň jmenovalo dne 16. března 1946 členy přijímací komise II. instance při předsednictvu SNR pro přijímání důstojníků a rotmistrů do československé armády. Jednalo se o plk. Mikuláše Ferjenčíka, plk. Mirka Vesela, mjr. Antona Rašlu, mjr. Milana Poláka a Vladimíra Slávika. Dále byli jmenováni dva náhradníci – plk. Dezider Kiš a pplk. gšt. Jozef Tóth. Předsednictvo SNR téhož dne jmenovalo plk. gšt. Júliusa Noska, Stanislava Chylju a kpt. v zál. Petera 21
Broska a další dva náhradníky členy přijímací komise I. instance při 1. čs. arm. sboru v SSSR.56 Jedním z významných opatření bylo rovněž zřízení vojenského dopravního velitelství jako společného orgánu pověřenectev pro národní obranu, dopravu a veřejné práce. Předsednictvo SNR stanovilo 23. dubna 1945 zásady pro posuzování přihlášek důstojníků, rotmistrů a poddůstojníků z povolání do československé armády. Na jejich základě „důst., rotm. jakéhokoliv branného poměru a poddůstojníci z pov., kteří se zúčastnili příprav slovenského národního povstání, anebo se ho činně zúčastnili a po 29. X. 1944 nekonali službu u složek branné moci býv. Slovenské republiky, dále ti, kteří byli za povstání jako příslušníci 1. čs. armády na Slovensku, anebo příslušníci jakýchkoliv partyzánských jednotek zajatí a po vysvobození ze zajetí nekonali službu u složek branné moci býv. Slovenské republiky, přijímají se do čs. armády v hodnosti, jakou měli dne 28. 8. 1944. Taktéž se přijímají do čs. armády ti důstojníci, rtm. a poddůst. z povolání, kteří byli za odboj proti německým a maďarským okupantům a za ilegální práci proti tisovskému režimu zbaveni hodností, trestáni, zatknuti anebo zajištěni jestliže se později nedali dobrovolně do služeb býv. slovenské armády, anebo jakékoliv německé a maďarské organizace ani HG“ (rozuměj Hlinkova garda. 57 Vyhláška SNR dále konkretizovala postup vůči vojenským osobám z povolání s výhradami dalšího vyšetřování, ale s ponecháním hodností získaných ve slovenské armádě do 28. srpna 1944, anebo u 1. čs. armády na Slovensku do 28. října 1944. Jednalo se ty, kdo se zúčastnili celonárodního povstání či odboje proti Němcům, byli zajati či zatknuti a po propuštění ze zajetí anebo vazby nastoupili službu u některé ze složek branné moci bývalé Slovenské republiky, neuposlechli rozkazy svých velitelů k evakuaci a přešli dobrovolně k jednotkám Rudé armády či československé armády. Dále šlo o osoby, které v rámci odzbrojení slovenských jednotek na východním Slovensku na konci srpna 1944 byly odvlečeny do německého zajetí a po svém propuštění nastoupily službu u složek branné moci Slovenské republiky a při přiblížení fronty dobrovolně přešly na stranu osvobozujících vojsk. Přijímací komise I. instance měla rovněž posoudit činnost osob zapojených do příprav celonárodního povstání a odboje, u nichž existovalo důvodné podezření, že z nedbalosti způsobily neúspěch povstaleckých akcí na teritoriu západního a východního Slovenska. Prověřováni byli také příslušníci 1. čs. armády na Slovensku a členové partyzánských oddílů. Předsednictvo SNR rovněž rozhodlo, že podmíněně, až do definitivního vyřešení problému 22
přijímání důstojníků, rotmistrů a poddůstojníků z povolání v českých zemích Ministerstvem obrany, budou s ponecháním hodností nabytých do 28. srpna 1944 přijati ti vojáci z povolání, kteří se nezúčastnili Slovenského národního povstání anebo odbojových akcí z důvodů nemožnosti tak učinit, ale na druhé straně jako příslušníci branných sil Slovenské republiky nepodnikli akce směřující k poškození odboje a zájmů Československé republiky, při přiblížení fronty neevakuovali ze slovenského území a dobrovolně se přihlásili u jednotek Rudé armády či československé armády nebo jako odborníci či ze služebních důvodů dále slouží v československé armádě anebo dnem přijetí došlo k jejich přeložení do výslužby. Vyhláška předsednictva SNR zároveň kategoricky vymezila okruh vojenských osob z povolání, které se neměly přijímat do československé armády. Jednalo o důstojníky, rotmistry a poddůstojníky z povolání „a) kteří se aktivně zúčastnili bojů proti 1. čs. armádě na Slovensku, proti partyzánským jednotkám, anebo po 29. srpnu 1944 proti jednotkám RA (rozuměj Rudá armáda), b) kteří byli pro svoji činnost trestáni mimořádným anebo národním soudem, c) kteří se úmyslně nezapojili do slovenského národního povstání, i když měli možnost tak učinit, d) jejichž převzetí do čs. branné moci by bylo na újmu důležitým vojenským anebo jiným státním a národním zájmům, e) kteří jsou jiné národnosti, než je uvedeno v § 1 odst. 1, nar. Předsednictva SNR č. 8/1945 Sb. N. r. SNR“.58 Dokument SNR zároveň precizoval, že za účastníky Slovenského národního povstání je třeba považovat „i toho gážistu, který, i když nebyl po 29. srpnu 1944 příslušníkem 1. čs. armády na Slovensku anebo partyzánských jednotek, ale přece se po 29. srpnu 1944 zapojil do odboje tím, že ve své funkci všemožně podle svých sil a možností sabotoval nařízení, opatření a činy směřující proti 1. čs. armádě na Slovensku, partyzánským jednotkám, jednotkám rudé armády, jednotlivým příslušníkům povstání a tuto svoji činnost vykonával na základě dohody a směrnic ilegálního vedení odboje, anebo v jeho intencích“.59 Ke zvládnutí všech těchto náročných úkolů byla na návrh plk. Mikuláše Ferjenčíka zřízena ještě druhá přijímací komise I. instance pro přijímání důstojníků a rotmistrů do československé armády, která zahájila činnost počátkem dubna 1945.60 Další významné opatření předsednictva SNR představovalo vyhlášení mobilizace ročníků 1910 až 1926 do 1. čs. arm. sboru. Vyhláška byla zveřejněna 28. března 1945 s apelem na všechny okresní a místní národní výbory, aby zajistily úspěch celé akce jako zkoušky politické vyspělosti slovenského národa a jeho demokratických orgánů.61 23
V souvislosti s osvobozováním části území východního Slovenska navázala Slovenská národní rada, která zde převzala moc, spolupráci s velením 1. čs. arm. sboru. Současně na tomto území platilo ustanovení československo-sovětské smlouvy z 8. května 1944 o prozatímní správě osvobozeného československého území. Pro toto období byla z hlediska formování důstojnického sboru typická zvláštní situace. Do armády byli totiž znovu přijímáni důstojníci bývalé slovenské armády, kteří po vypuknutí SNP vstoupili do 1. čs. armády na Slovensku a v důsledku válečných událostí armádu buď dobrovolně, nebo nedobrovolně opustili. Jejich osudy byly přitom různé. Část z nich byla zajata a odeslána do koncentračních táborů v Německu, část pokračovala v boji v partyzánských skupinách, někteří zůstali v nečinnosti nebo pod příslibem beztrestnosti dokonce přestoupili ze strany tisovského režimu do „Haššíkovy armády“. Část vojáků z povolání, která se dostala do čs. armády, neměla být na základě existujících kritérií vůbec přijata. Tato skutečnost bezprostředně po skončení druhé světové války z pochopitelných důvodů negativně ovlivnila vývoj a vztahy ve slovenské části důstojnického sboru. S blížícím se koncem války projevovaly jak londýnská vláda, tak i moskevské vedení KSČ snahu ovlivnit vývoj situace na osvobozeném území ve svůj prospěch, což se přímo promítalo i do řešení otázek budování armády. Obě strany si byly vědomy, že ve svých rozhodnutích musí vycházet z objektivně se vyvíjející situace, někdy i v rozporu s vlastními mocenskými zájmy. Prakticky to znamenalo, že zejména londýnská vláda a prezident Edvard Beneš byli po posouzení reálné situace nuceni učinit řadu závažných ústupků. Jednalo se o již zmíněné řešení problému vztahů Čechů a Slováků v nově vznikající armádě a de facto vytvoření slovenských národních jednotek, ale také o souhlas se jmenováním absolventů sovětských vojenských škol do důstojnických hodností a dodatečné potvrzování jmenování, povyšování a vyznamenávání vojáků 1. čs. arm. sboru gen. Ludvíkem Svobodou. Podobně lze hodnotit i krach plánů londýnské vlády s velitelstvím osvobozeného území a plánů na likvidaci armádního sboru po bojích na Dukle. Londýnské MNO předpokládalo, že kvůli značným ztrátám u armádního sboru v průběhu bojů na Dukle budou ze zbývajících vojáků a důstojníků vytvořeny nižší jednotky, gen. Ludvík Svoboda naopak požadoval rozšíření 1. čs. arm. sboru na armádu. Po vzájemné výměně depeší mezi Londýnem a gen. Ludvíkem Svobodou v listopadu 1944 bylo dosaženo kompromisu: gen. Ludvík Svoboda akceptoval argumenty resortu proti rozšíření sboru, MNO zase netrvalo na jeho zrušení.62
24
V tomto období však již londýnská vláda evidentně ztrácela reálný vliv nejen na vývoj situace u 1. čs. armádního sboru, ale i na vývoj událostí na povstaleckém území, kde převzala veškerou moc Slovenská národní rada. Právě v tomto období se začaly projevovat konfrontace československého zahraničního vedení v Londýně se sovětskou expanzivní politikou. Projevilo se to zejména po vypuknutí povstání na Slovensku, konkrétně v souvislosti s komplikacemi spojenými se sovětskou vojenskou pomocí. Navíc se vůbec poprvé projevil nezájem západních velmocí zasahovat jakýmkoliv způsobem do sovětské operační sféry.63 Vládnímu delegátu Františku Němcovi i ostatní členům delegace nezbyla jiná možnost, než proklamovat, že přichází na osvobozené území jako hosté, kteří chtějí svou přítomností manifestovat především své sympatie a podporu povstání. Přesto nebyla vládní delegace na Slovensku přivítána jako zástupce legitimní, byť exilové, londýnské vlády. Stalo se tak až po upozornění členů delegace na narychlo svolaném zasedání předsednictva Slovenské národní rady. V době pobytu na Slovensku uskutečnili členové vládní delegace řadu rozhovorů s představiteli Slovenské národní rady, reprezentujícími různé politické směry. Na jejich základě dospěli k závěru, že se situace dostává do naprostého protikladu s představami londýnské vlády. Potvrdily to rozhovory s představiteli Komunistické strany Slovenska a především pak s Gustávem Husákem. Vzhledem ke stále se zhoršující vojenské situaci na povstaleckém území a také proto, že část Zakarpatské Ukrajiny již osvobodily jednotky Rudé armády, bylo rozhodnuto o přesunu vládní delegace na osvobozené území, kde se měla ujmout svých pravomocí podle Dohody z 8. května 1944. Vládní delegace odletěla 23. října 1944 nejprve do Lvova, následující den se se souhlasem sovětské strany většina členů vládní delegace vedené Františkem Němcem přesunula letecky do osvobozeného Chustu. Následující vývoj plně potvrdil již zmiňované obavy, jež vyjádřil prezident Edvard Beneš v rozhovoru s Prokopem Drtinou při příležitosti jmenování vládního delegáta pro osvobozené území. Vládní delegace se dostávala do složitých, mnohdy takřka neřešitelných situací, z nichž se jen velmi těžko hledalo jakékoliv racionální východisko. Bezprostředně po příjezdu byla pozice vládního delegáta, jak je zřejmé ze zprávy Františka Němce, poměrně silná. Mezi obyvatelstvem Podkarpatské Rusi byly spontánní projevy po obnovení ČSR na základě soužití tří rovnoprávných národů, reálná politika se však odehrávala v zákulisí. Původní optimismus členů delegace ze spontánního přijetí tak brzy vyprchal.64 25
Vládní delegát i členové delegace byli přesvědčeni o tom, že svou činností přispějí k obnově demokratických poměrů, komunisté naopak v jejich aktivitách spatřovali snahu o obnovení „buržoazní předmnichovské administrativy“, což považovali za zcela nepřijatelné. Naprosto odlišné záměry měl s územím Zakarpatské Ukrajiny Sovětský svaz, který měl připravena variantní řešení, včetně jeho připojení k SSSR. Zřejmě pouze předcházející závazek dosáhnout obnovení Československa v předmnichovských hranicích zabránil otevřenému přičlenění Zakarpatské Ukrajiny k Sovětskému svazu již v této době. Dne 26. října 1944 vstoupila vojska 4. ukrajinského frontu (UF) do Mukačeva a následujícího dne osvobodila metropoli Zakarpatské Ukrajiny Užhorod. Osvobozené území se přitom každým dnem zvětšovalo. Po příchodu vládní delegace do Chustu byl okamžitě zřízen Úřad vládního delegáta, součástí nové administrativy se stalo i Velitelství osvobozeného území v čele s gen. Antonínem Hasalem. Úřad vládního delegáta se snažil vytvořit i vládní bezpečnostní orgány a další správní orgány, které měly zajistit plnění úkolů stanovených v Dohodě z 8. května 1944. Do správy vládní delegace bylo předáno pět osvobozených východních okresů. Od samého počátku působení na Zakarpatské Ukrajině se ale vládní delegace setkávala s neustálými komplikacemi a problémy, které postupně gradovaly a v konečném důsledku její činnost paralyzovaly a nakonec zcela znemožnily. Sovětské velení však příslušná ustanovení Dohody z 8. května 1944 nerespektovalo, vojenské orgány i živelně vznikající orgány samosprávy nerespektovaly ani pravomoci uplatňované Úřadem vládního delegáta a Velitelstvím osvobozeného území. Představitelé Rudé armády navíc mezi obyvatelstvem zcela otevřeně agitovali za připojení tohoto území k Sovětskému svazu a vyzývali občany k nastoupení služby v sovětské armádě. Sovětské velení v této situaci, ani přes četné urgence, neumožnilo spojení Velitelství osvobozeného území s londýnským Ministerstvem národní obrany, zamítnuta byla i žádost o možnost přesunu gen. S. Ingra a jeho úřadu na osvobozené území. Na druhé straně byla na území Zakarpatské Ukrajiny vyslána od 1. čs. armádního sboru v SSSR pod vedením npor. Bedřicha Reicina, z Moskvy přijely další skupiny pod vedením ppor. Ivana Turjanici a Weise. Skupiny svou činnost vzájemně koordinovaly a jejich vedoucí se pravidelně scházeli na důvěrných poradách v Užhorodě a v Mukačevu. Všechny 26
skupiny měly úzký styk a spojení s gen. Mechlisem, který stál v čele sovětských zpravodajských orgánů nadřízeného sovětského 4. Ukrajinského frontu.65 Vládní delegace byla fakticky odsouzena do role „statistů“, neměla žádné možnosti podobnému postupu čelit. Absentovalo její spojení s obcemi, kontakty s Moskvou a Londýnem, neměla ani technické možnosti k vydávání tiskovin. Příslušníci skupin pod vedením Bedřicha Reicina a Ivana Turjanici neuznávali Úřad vládního delegáta ani Velitelství osvobozeného území a jejich pravomoci a podíleli se na vytváření národních výborů, které byly personálně obsazovány podle jejich představ – tedy v čele s komunisty. Reicinova skupina uplatňovala zastrašovací taktiku, zatýkala nejen skutečné, ale i domnělé kolaboranty a zrádce, při výsleších používali její členové i sám Reicin hrubé fyzické násilí. Generál Antonín Hasal vyhlásil na osvobozeném území mobilizaci, jejímž účelem bylo zajistit doplňování jednotek 1. čs. armádního sboru. V důsledku prosovětské agitace sovětských vojenských orgánů i skupin čs. komunistů nastupovala však převážná část mobilizovaných do Rudé armády, což ještě víc vyostřovalo již dost vyhrocenou situaci. Celková situace na osvobozeném území se tak stávala krajně nepřehlednou a chaotickou. Velitel osvobozeného území se snažil poměry řešit prostřednictvím československé vojenské mise v SSSR, prezident Edvard Beneš oficiálně protestoval u sovětského Vrchního velení již dne 5. listopadu 1944 a rovněž gen. Heliodor Píka žádal Moskvu, aby zabránila přijímání čs. občanů do sovětské armády. Podle ústavy ČSR z roku 1920 a tehdy platných vojenských řádů znamenalo nastoupení služby v cizích ozbrojených silách (byť spojeneckých) bez souhlasu vlády spáchání závažného trestného činu. Tento postup mnohých branců, československých občanů ze Zakarpatské Ukrajiny, sovětské vojenské úřady i přes opakované žádosti čs. vlády nejen nadále trpěly, ale často ke zmíněnému postupu přímo nabádaly. Bylo příznačné, že se Edvard Beneš, ani gen. Heliodor Píka odpovědi od sovětského Vrchního velení nedočkali. Situaci kolem „dobrovolného“ vstupu branců do sovětské armády popsal ve zprávě prezidentu Edvardu Benešovi gen. Antonín Hasal, který proti přijímání branců do Rudé armády protestoval u velitele 4. ukrajinského frontu. Velitel frontu mu v odpovědi lakonicky sdělil, že čs. strana nevyslovila proti tomuto postupu protest, protože sám do Moskvy nábor hlásil, ale žádnou odpověď nedostal. Proto nařídil v náboru pokračovat. 66 Podle Antonína Hasala nastoupilo do Rudé armády v době od konce října do 14. listopadu asi 3000 27
osob právě z okresů, které byly ve správě vládní delegace. Do všech měst a vesnic ve správě vládního delegáta se rozjeli sovětští agitátoři, důstojníci a poddůstojníci, kteří prováděli nábor pod hesly „Vás osvobodila Rudá armáda ne československá, proto je vaší povinností nastoupit do Rudé armády“; „V naší armádě se budete mít dobře, v československé špatně“.67 Nezůstalo jen u citovaných „ideologických“ apelů, například rodinám těch, kdo vstoupí do Rudé armády, bylo nabízeno nedostatkové přídělové zboží, zejména potraviny. Postupně se však nábor do Rudé armády stával nedobrovolným a násilným. Pokud nebyli k dispozici dobrovolníci, byly zhotovovány seznamy všech osob ve věku od 18 do 40 let, které se musely přihlásit a poté byly odesílány na sovětské vojenské velitelství. V tomto období nastaly situace, kdy prezentační komise (československé a sovětské) sídlily v jednom domě a dokonce i na stejné chodbě. Vztahy mezi důstojníky obou armád měly formálně chladný zdvořilostní ráz, ze strany sovětských důstojníků však mnohdy docházelo ke zlehčování československé armády, vyskytly se i hromadné útěky branců odvedených do čs. armády k Rudé armádě. Stala se rovněž řada nepřístojností, například v obci Rachovo nařídil sovětský velitel města odstranit československé vlajky a ponechat pouze sovětské, naše byly obyvatelům dokonce odebírány. Mezi sovětskými vojenskými orgány a čs. důstojníky docházelo i k různým konfliktům V Sevljuši byly na rozkaz velitele města provedeny domovní prohlídky soukromých bytů, včetně těch, kde byli ubytováni čs. důstojníci a vojáci. Někteří z nich byli zatčeni a bylo proti nim použito fyzického násilí, zadržen a odvezen byl dokonce celý civilní soud v počtu 13 osob. Sovětské vojenské orgány i zmíněné čs. vojenské skupiny aktivně zasahovaly do personálního složení národních výborů (NV) a okresních národních výborů (ONV) a podařilo se jim dosáhnout toho, že byly tyto orgány tvořeny převážně z komunisty. Například v Chustu si dal sovětský vojenský velitel předložit seznam členů navržených do národního výboru, a protože neobsahoval dostatečný počet „vhodných osob“, prohlásil je za „samozvance“ a za právoplatný vyhlásil jiný.68 Nově zkonstituované národní výbory horlivě podporovaly náborovou akci do Rudé armády a agitovaly za připojení Zakarpatské Ukrajiny k SSSR. Podle instrukcí sovětských orgánů nakonec pracovala i pravoslavná církev. Složitost poměrů na osvobozeném území shrnul gen. Hasal následujícím konstatováním: „Nějaké protesty z naší strany jsou zatím nemožné. U jednotlivých případů se skoro ani nevezmou na vědomí. Jednou řečená věc sovětskými orgány je jediná a konečná.“ 69 28
Dne 26. listopadu 1944 se v Mukačevu sešel první sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny. Schválil Manifest o sjednocení země se sovětskou Ukrajinou a zvolil Národní radu Zakarpatské Ukrajiny jako vrcholný státní orgán v zemi. Zároveň sjezd uložil Národní radě, aby požádala Nejvyšší sovět Ukrajinské SSR a Nejvyšší sovět SSSR o přijetí do svazku sovětské Ukrajiny.70 Na základě tohoto usnesení Národní rada prohlásila, že v zemi končí pravomoc československého vládního delegáta a jeho civilních i vojenských orgánů. Vládní delegát František Němec se rozhodnutí sjezdu a Národní rady, aby do tří dnů vládní delegace opustila zemi, odmítl podřídit. Proto se Národní rada Zakarpatské Ukrajiny obrátila dne 5. prosince 1944 přímo na prezidenta Edvarda Beneše a požádala ho o odvolání vládního delegáta. Sovětská vláda, která měla na vzniklé situaci výrazný podíl, alibisticky prohlásila, že je odhodlána důsledně dodržovat smlouvu z prosince roku 1943 a respektovat československé státní zájmy. Fakticky to znamenalo, byť formálně, obnovení Československé republiky v předmnichovských hranicích. Hnutí za spojení se sovětskou Ukrajinou podporovali i zakarpatští komunisté, kteří dne 19. listopadu ustavili na stranické konferenci v Mukačevu samostatnou Komunistickou stranu Zakarpatské Ukrajiny. Připojení Zakarpatské Ukrajiny k SSSR podpořilo i moskevské vedení KSČ, které svůj postoj vyjádřilo v dopise z 21. prosince 1944 adresovaném přednostovi oddělení osvětové služby 1. čs. armádního sboru v SSSR. Prezident Beneš i londýnská vláda požadavky Národní rady Zakarpatské Ukrajiny kategoricky odmítli, Jan Masaryk pak v depeši z 10. prosince 1944 adresované gen. Heliodoru Píkovi nařídil v mobilizaci do československé armády pokračovat. Situace vládní delegace se však postupně stala zcela bezvýchodnou. Libovůle sovětských vojenských orgánů i nově vzniklých národních výborů měla stoupající tendenci. Generál Antonín Hasal v zájmu uklidnění situace požadoval, aby Moskva přesně definovala pojem „operační pásmo“ a poté vydala jasnou směrnici veliteli 4. ukrajinského frontu. V této souvislosti vyznělo prorocky jeho konstatování, že „půjde-li to tak dále, bude celá ČSR v operačním pásmu“.71 Velitel osvobozeného území vyjádřil ve zprávě z 15. prosince 1944 adresované gen. Heliodoru Píkovi celkové pochybnosti o významu působení vládní delegace na osvobozeném území. Na základě analýzy situace dokonce za svou osobu navrhoval ukončení její činnosti, přičemž konstatoval, že „nikdo si nechce vzít na svědomí, že by svou přítomností 29
znemožňoval spolupráci a společný boj“.72 Z toho vyvodil vcelku logický závěr, že pokud je jeho skupina zbytečná, „ať to otevřeně řeknou, a my půjdeme“.73 Z informací, které obdržel od vládní delegace a od gen. Antonína Hasala, vycházel i gen. Heliodor Píka, když ve své depeši ze dne 3. ledna 1945 zaslané do Londýna uvedl: „Ani demokratický ráz naší ústavy nedovoluje, abychom se stavěli proti vůli národa, který se po první světové válce ze svobodné vůle připojil k ČSR, ale dnes chce jinam. Drasticky řečeno – ruce pryč od Zakarpatské Ukrajiny a bude klid.“
74
Další vývoj situace kolem Zakarpatské
Ukrajiny oprávněnost jeho názoru plně potvrdil. Dne 14. ledna 1945 odjel vládní delegát František Němec společně s Jozefem Való londýnskou delegací SNR a s dalšími činiteli do Moskvy. Na jednání s velením 4. ukrajinského frontu o čtyři dny později mu byl nabídnut přesun vládní delegace na osvobozené území Slovenska. Přijetím této nabídky, s níž vyslovil souhlas i prezident Edvard Beneš, skončilo formálně působení vládní delegace na Zakarpatské Ukrajině. Působení vládní delegace přineslo velmi závažné poznatky především pro prezidenta Edvarda Beneše, londýnskou vládu a také pro vedoucí činitele nekomunistických politických stran. Jednou z nich byl problém respektování dohod, které Sovětský svaz v průběhu války uzavřel s československou vládou. Vývoj poměrů na osvobozeném území Zakarpatské Ukrajiny, ale tehdy již i na osvobozeném území Slovenska signalizoval, že Sovětský svaz je ochoten respektovat podepsané dohody pouze je-li to v souladu s jeho mocenskými zájmy. V opačném případě zůstávaly podepsané smlouvy pouze „kusem popsaného papíru“. A právě vůči československé vládní delegaci na území Zakarpatské Ukrajiny je sovětské vojenské i jiné orgány Dohodu z 8. května 1944 soustavně a v širokém měřítku porušovaly. Další zkušeností byla i míra podpory Sovětského svazu moskevskému vedení KSČ. Bylo zřejmé, že při jakýchkoliv jednáních o poválečném uspořádání poměrů v osvobozené republice komunisté mají a budou mít silného spojence, což jim při jednáních s politickými oponenty dávalo obrovské možnosti a usnadňovalo prosazovat vlastní politické cíle. Příznačné bylo v tomto směru i další řešení problému Zakarpatské Ukrajiny v souvislosti s jejím připojením k sovětské Ukrajině. Faktem zůstává, že ani prezident Edvard Beneš se při jednáních se sovětskými představiteli za setrvání Zakarpatské Ukrajiny v rámci jednotného československého státu jednoznačně nepostavil. Stejné stanovisko nakonec zaujali 30
i představitelé politických stran, kteří společně rozhodovali o poválečném uspořádání Československa na moskevských jednáních v březnu roku 1945. Celkové důvody, které nebyly veřejně prezentovány, logicky vyplývají z kontextu vývoje situace na Zakarpatské Ukrajině na přelomu let 1944 až 1945 a z obsahu moskevských jednání o vládním programu a o složení nové vlády. V první řadě se jednalo o jednoznačný zájem SSSR přičlenit její území k Sovětskému svazu, což bylo v dané době již zcela zřejmé, i když ne veřejně proklamované. Podpory se v této otázce dostalo Sovětskému svazu i ze strany moskevského vedení KSČ, a jak je zřejmé z průběhu moskevských jednání o vládním programu, tuto eventualitu se sovětským vedením již předtím projednávalo. Nezanedbatelnou roli rovněž sehrála skutečnost, že území Zakarpatské Ukrajiny vlastně nebylo přirozenou součástí předmnichovské republiky, jako teritoria Slovenska. Jednalo se o výrazné odlišnosti jazykové, kulturní, vzdělanostní, rozdíly v ekonomické úrovni a další. Moskevskému vedení komunistické strany, prezidentu Benešovi, vládě i představitelům ostatních politických stran bylo jasné, že poválečná obnova Zakarpatské Ukrajiny a vyrovnání její ekonomické úrovně s ostatními částmi republiky bude závažným ekonomickým problémem o to větším, že i území Slovenska bylo válečnými operacemi těžce poškozeno. „Tiché“ přenechání Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu tak představovalo jednu z cest, jak vyřešit jeden ze složitých problémů, což Zakarpatská Ukrajina z tohoto pohledu představovala. K problematice Zakarpatské Ukrajiny nebyla vedena diskuse ani na moskevských jednáních o vládním programu a složení vlády. Klement Gottwald ve vystoupení pouze přečetl sdělení Vjačeslava Molotova a prezidenta Edvarda Beneše a oznámil, že bylo vypracováno nové znění kapitoly o Zakarpatské Ukrajině, což nakonec všichni účastníci bez podstatných připomínek schválili. V závěru potom prohlásil: Jsme tady jednotni v tom, že nakonec Karpatská Ukrajina přijde k Sovětské Ukrajině. Diskutujeme jen o otázce kdy a jak a s jakou motivací.“
75
Definitivní tečkou za uvedenou kapitolou, do značné míry
zákulisně vyprovokovanou sovětskou stranou, se stala smlouva o připojení Zakarpatské Ukrajiny k Ukrajinské sovětské socialistické republice, uzavřená mezi ČSR a SSSR dne 22. června 1945. Bylo zřejmé, že metody a způsoby jednání sovětských představitelů i činitelů komunistické strany, se kterými se členové vládní delegace setkali v průběhu svého působení na Zakarpatské Ukrajině, nebyly ničím výjimečným, ale běžným způsobem práce 31
používaným při prosazování jejich politicko-mocenských zájmů. A následující vývoj to plně potvrdil.
1
Kuklík, J. ml.: Rok 1944 a přípravy prozatímního státního zřízení ČSR v Londýně na osvobození Československa. In: Válečný rok 1944. Příspěvky účastníků mezinárodní konference konané ve dnech 19. – 20. října 1999 v Praze. Ministerstvo obrany ČR – AVIS, Praha 2001, s. 57. 2
Blíže: Beneš, E.: Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. Orbis, Praha 1947, s. 73 – 182. 3
Po napadení Polska fašistickým Německem došlo k přerušení spolupráce mezi komunistickým a nekomunistickým odbojem. Určující směrnicí pro ilegální KSČ i moskevskou centrálu se stalo stanovisko Komunistické internacionály, která válku hodnotila jako imperialistickou a oboustranně dobyvačnou a za východisko bylo považováno, řečeno dobovou komunistickou terminologií, provedení bolševické revoluce a nastolení diktatury proletariátu. 4
Dohoda o obnovení československé armády ve Francii z 2. října 1939, viz.: Brod, T., Čejka, E.: Na západní frontě. Naše vojsko, Praha 1965, s. 544 – 549; Dohoda mezi prozatímní vládou československou a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska o československé branné moci z 25. října 1940; Tamtéž, s. 556 – 562; Vojenská úmluva mezi vrchním velitelstvím SSSR a vrchním velitelstvím československým ze dne 27. září 1941, viz.: KSČ o ozbrojených silách. Naše vojsko, Praha 1976, s. 89 – 91. 5
Viz.: KSČ o ozbrojených silách. Naše vojsko, Praha 1976, s. 69 – 77.
6
Tamtéž, s. 72.
7
Výpověď škpt. v zál. Karla Štrégla o poměrech v čs. vojenské skupině v Polsku a v SSSR. VÚA, fond 100/52, sv. 34, a.j. 244. 8
Podle vyjádření důstojníka zpravodajské služby v Londýně kpt. Adolfa Püchlera pracovalo již na 2. oddělení hlavního štábu před válkou protikomunistické oddělení, které vedl plk. F. Moravec a mjr. gšt. J. Bártík. 9
VÚA, fond 100/52, sv. 34, a.j. 240, výpověď škpt. A. Püchlera.
10
Tamtéž.
11
Tamtéž, sv. 32, a.j. 217, „dvojkař“ – příslušník 2. oddělení HŠ – zpravodajského.
12
Tamtéž, sv. 34, a.j. 244.
32
13
Viz: KSČ o ozbrojených silách. Naše vojsko, Praha 1976, s. 87. Dokument podepsal ministr Jan Masaryk a vyslanec SSSR v Londýně. 14
Tamtéž, s. 89 – 91.
15
NA, fond 100/24, sv. 107, a. j. 1349. Gen. Heliodor Píka napsal prezidentu Klementu Gottwaldovi po svém odsouzení k trestu smrti rozsáhlá vyjádření ke své činnosti za celou dobu působení v armádě. Podrobně popisoval i svou činnost v období druhé světové války. 16
Tamtéž. V létě 1942 gen. Sergej Ingr znovu zdůrazňoval gen. Heliodoru Píkovi, aby jednotka byla uchována před vlivem komunistů, rovněž i prezident Edvard Beneš nabádal gen. Píku při návštěvě SSSR v prosinci 1943 k opatrnosti, aby se jednotka nedostala pod vliv komunistů. 17
NA, fond 100/24, sv. 24, a. j. 1550.
18
VÚA, fond 100/52, sv. 36, a. j. 257, výpovědi V. Erbana a A. Srkala.
19
Tamtéž.
20
VÚA, fond 100/52, sv. 33, a. j. 231.
21
Rozpory mezi škpt. JUDr. Jaroslavem Procházkou a tehdejším ppor. Bedřich Reicinem muselo nakonec řešit až moskevské vedení KSČ. 22
VÚA, fond 100/52, sv. 33, a. j. 231.
23
Klement Gottwald při návštěvě Buzuluku 27. května 1942 přednesl k čs. vojenské jednotce projev – Po vzoru husitů, po boku Rudé armády, vpřed. Viz: Gottwald, K.: Proti fašismu a válce, za lidovou demokracii a socialistickou revoluci. Svoboda, Praha 1986, s. 157 – 166. 24
NA, A ÚV KSČ, fond 100/24, sv. 56, a.j. 903.
25
Blíže viz: Šolc, J.: Ve službách prezidenta. Vyšehrad, Praha 1994, s. 191.
26
VÚA, fond 100/52, sv. 32, a. j. 220.
27
E. Benešovi šlo o zabezpečení ČSR do budoucna proti případné německé expanzi a současně i o smluvní vymezení vzájemných vztahů mezi oběma zeměmi se záměrem zabránit vměšování SSSR do vnitřních československých záležitostí. Podpis spojenecké smlouvy nepochybně představoval důležitý mezník pro boj za obnovu samostatného Československa. Sovětský svaz přijal závazek (viz článek 4. smlouvy), že bude jednat ve shodě se zásadami „vzájemného respektování své nezávislosti a svrchovanosti, jakož i nevměšování do vnitřních věcí druhého státu“. (Dokumenty a materiály k dějinám československo-sovětských vztahů, díl 4/1, Praha 1982, dok. č. 324, s. 456). 28
Podrobné zhodnocení průběhu a výsledků moskevských rozhovorů obsahuje Gottwaldův Dopis československým komunistickým pracovníkům v Anglii. Viz: Gottwald, K.: Proti fašismu a válce, za lidovou demokracii a socialistickou revoluci. Svoboda, Praha 1986, s. 182 – 192. Názory Edvarda Beneše na moskevská jednání s představiteli KSČ viz: Beneš, E.: Paměti. Orbis, Praha 1947, s. 405 – 414. 29
KSČ o ozbrojených silách. Naše vojsko, Praha 1976, s. 145 – 148. 33
30
Tamtéž, s. 147.
31
Beneš, E.: Šest let exilu a druhé světové války. Praha 1946, s. 483 – 484.
32
Tamtéž, s. 483.
33
Tamtéž, s. 484.
34
Gottwald, K.: Proti fašismu a válce, za lidovou demokracii a socialistickou revoluci. Svoboda, Praha 1986, s. 204 – 211. 35
Drtina, P.: Československo můj osud. svazek I, kniha 2, Melantrich, Praha 1991, s. 620.
36
Drtina, P.: Československo můj osud. svazek I, kniha 2, Melantrich, Praha 1991, s. 619.
37
Tamtéž, s. 633.
38
Tuto skutečnost dokumentuje i řada fotografií uložených ve fotoarchivu VÚA v Praze. Téměř na všech fotografiích, které zachycují buď celou delegaci, nebo její jednotlivé členy, figurují zároveň Bedřich Reicin, případně mjr. JUDr. Jaroslav Procházka, nebo styčný důstojník NKVD mjr. Kambulov. 39
VHA, Čs. VM v SSSR, č. j.: 3934, 3981, 4026/1944 a další.
40
Tyto skutečnosti uvádí bývalý šéf čs. zpravodajské služby gen. František Moravec ve svých vzpomínkách, viz.: Moravec, F.: Špión, jemuž nevěřili. Rozmluvy 1990, s. 338. 41
VHA, VKPR, č. j.: 675, s. 9.
42
VHA, fond SSSR IV. 1. čs. armádní sbor v SSSR, č. j.: 0668/taj 1944.
43
Tamtéž, č. j.: 3846.
44
VHA, Čs VM v SSSR, č. j.: 3934/44.
45
VHA, fond SSSR IV. 1. čs. armádní sbor v SSSR, č. j.: 1896/taj – zprav 45 A.
46
VHA, fond SSSR IV. 1. čs. armádní sbor v SSSR, č. j.: 3846.
47
Tamtéž, č. j.: 261 – dův. 1944.
48
Zástupci pověřence byl jmenován mjr. Anton Rašla a Vladimír Slávik. (SNA, č. j. 62/1945 – prez. I, inv. č. 212, kr. 254a). 49
Další členové však uvedeni nejsou ani v pozdější době, protože dekrety o přijetí podepisoval pouze předseda. VHA. 1. čs. armáda na Slovensku, č. j.: 80035. 50
Tamtéž, 1. odd. č. j.: 10125.
51
Tamtéž, Tajný rozkaz č. 33 a 34 z 6. a 8. října 1944.
52
VÚA, Čs. VM v SSSR, č. j, 6825/1.
53
VHA, Čs. VM v SSSR, č. j.: 6825/1.
54
SNA, č. j. 62/1945 – prez. I, inv. č. 212, kr. 254a.
55
SNA, ÚP SNR 1945, č. j. 50 – prez. K., inv. č. 212, kr. 254. 34
56
SNA, Úrad predsedníctva SNR 1945, č. j. 245, inv. č. 122, kr. 255
57
Tamtéž, č. j. 918/1945 – prez. K., inv. č. 212, kr. 257.
58
SNA, ÚP SNR 1945, č. j. 918/1945 – prez. K., inv. č. 212, kr. 257.
59
SNA, ÚP SNR 1945, č. j. 918/1945 – prez. K., inv. č. 212, kr. 257
60
Tamtéž, č. j. 245/1945 – prez. K., inv. č. 122, kr. 255.
61
Tamtéž, č. j. 177/1945 – prez. I., inv. č. 212, kr. 254a.
62
VHA, SSSR IV, 1. čs. armádní sbor v SSSR, č. j.: 429/taj z 18. 11. 1944, 430/taj./ 1944.
63
Viz: Němeček, J.: Československá zahraniční politika po československo-sovětské smlouvě z roku 1943. In: Válečný rok 1944 s. 71. 64 65 66
. Podrobněji Němeček, J.:c.d., s. 71 – 87. AMV, fond 302–1–457/1, Zpráva gen. A. Hasala pro gen. H. Píku ze dne 15. 12. 1944. AMV, fond 302–1–457/1, Zpráva gen. A. Hasala pro gen. H. Píku ze dne 15. 12. 1944.
67
Tamtéž.
68
Tamtéž.
69
Tamtéž.
70
Kol. autorů: Vojenské dějiny Československa. Naše vojsko, Praha 1988, s. 497.
71
AMV, fond 302–1–457/1, Zpráva gen. A. Hasala pro gen. H. Píku ze dne 15. 12. 1944.
72
Tamtéž.
73
Tamtéž.
74
VÚA Praha, fond Čs. VM v SSSR, č. j. 4026/1944.
75
NA, A ÚV KSČ Praha, fond 100/24, sv. 172, a.j. 1532.
35