SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE Sociální psychologie – věda studující vlivy sociální faktorů na jedince, jejich chování a prožívání v sociálních situacích. Základní trendy v sociálně psychologickém myšlení – prolínání dvou základních hledisek: a) strukturální – 1. struktura osobnosti, hlavně sociální podmíněnost osobnosti; 2. oblast dyadických vztahů; 3. sociální mikrostruktura, malé skupiny; 4. sociální makrostruktura, velké sociální skupiny, sociální instituce. b) procesuální – soustředí se na složité vztahy jedince a jeho sociálního prostředí (socializace, submise, vůdcovství, dominance). Formy učení: 1. Habituace – pokles až vymizení reakce na opakovaný, neposilovaný podnět. Opak habituace – senzibilizace (zvýšená pohotovost k reagování na určité podněty). 2. Latentní učení – neúmyslné učení. 3. Imprinting – je ireverzibilní, dochází k tomu v období „senzitivní periody“. 4. Klasické podmiňování – spojení neutrálního (podmiňujícího) podnětu a vrozené (nepodmíněné) reakce. 5. Instrumentální podmiňování – je vázáno na cílené reakce ze strany prostředí, pozitivní a negativní zpevňování (odměna nebo trest). 6. Učení vhledem – schopnost postihnout vztahy objektů či jejich částí – „aha efekt“. Socializace: Socializace je interakční proces, jímž je chování osoby modifikováno, aby se stalo konformní s očekáváními, které mají členové skupiny, k nimž osoba náleží. Trvá celý život. Vlivy na socializaci: – Žádané. – Mimosocializační – k procesu socializace neutrální. – Protisocializační – negativně ovlivňují proces socializace. Rodina jako základní socializační činitel Rodina je primární skupina s intimní interakcí jednotlivých členů, kteří se navzájem úzce identifikují a cítí bezprostřední zájem o skupinu jako celek. Členové rodiny slouží dítěti jako modely sociálního chování. Rodina plní dva na první pohled protikladné úkoly socializace: 1. Začleňování jedince do celku – rodina předává modely chování, poskytuje identifikační vzory, reguluje chování, poskytuje normy. 2. Osamostatňování jedince – formování samostatné osobnosti. Typ vztahu k dítěti a rysy jeho osobnosti: 1. Rejektivní (odmítání dítěte) – submisivita, agresivita, potíže v adaptaci, pocit nejistoty, plachost, rigidita. 2. Přílišná ochrana – infantilismus, plachost, nekooperativnost, nezájem, drzost, svárlivost. 3. Submisivita rodičů – agresivita, neodpovědnost, neposlušnost, sebedůvěra, rigidita. 4. Neharmonické vztahy v rodině – agresivita, žárlivost, nekooperativnost. 5. Defektní disciplína – špatné přizpůsobení, agresivita, sklon k delikvenci a neurózám. 6. Harmonické vztahy – štěstí, sociální akceptabilita, přizpůsobivost, nezávislost, sebedůvěra. 7. Dítě má odpovědnost – dobré přizpůsobení, spoléhání na sebe, pocit jistoty. 1
Mechanismy socializace: a) Imitace: - nevědomá – bezděčná, automatická; - záměrná – vztažená k vzoru; - bumerangový efekt – předkládáme-li model, jenž je pro objekt nedosažitelný, dítě jej odmítá; - regresivní – jedinec napodobuje vzor na nižším stupni socializace; - odreagovávací – jedinec volí modely, jež mu pomáhají uvolnit se; - kompenzační – jedinec napodobuje model, který mu pomáhá překonat své nedostatky v jiné oblasti. b) Identifikace – přijímáme vzor se vším všudy, až nakonec přestáváme pociťovat rozdíl mezi ním a námi a přestáváme to být my – jejím vzorem jsou často rodiče. c) Interiorizace – nejvyšší forma sociálního učení, nevnímáme to jako přebírání, ale jako své vlastní názory. Sociální percepce Sociální vnímání – soubor všech poznávacích procesů zapojených do odhalování citů, stavů, motivů, postojů, vlastností druhého. Informace čerpáme z chování a jednání, verbálního projevu člověka, kontextu (situace, v níž se s ním setkáváme), neverbálních klíčů (vzhled, mimika, gesta). Utváření dojmů o druhých lidech podmiňuje: a) Implicitní teorie osobnosti – laická koncepce, kterou si vytváří každý člověk o tom, jaké rysy osobnosti jsou ve vztahu s dalšími rysy. b) Sociální stereotypy – soubor charakteristik, o kterých se předpokládá, že vystihují určitou skupinu či kategorii lidí. c) Kognitivní heuristiky (D.Kahneman a A. Tversky) – zkratky, které umožňují řešit složité problémy jednoduchou operací: - heuristika dostupnosti – jak rychle si tu věc vybavíme z paměti, - heuristika reprezentativnosti – umožňuje srovnat a posoudit, nakolik má scéna, člověk, situace rysy nějaké kategorie, - heuristika zakotvení a přizpůsobení – určíme nějaký výchozí počet a potom se této výchozí hodnotě už jen přizpůsobujeme. d) Motivační a emocionální faktory – cíle a hodnotové orientace se promítají do percepce druhých. Zkreslení a chyby v sociální percepci a) Efekt primárnosti – rysy zaznamenané jako první mají větší vliv na formování dojmu než další rysy. b) Efekt novosti – větší vliv na formování dojmu má poslední informace. c) Halo efekt – nejnápadnější rys překryje všechny ostatní. d) Efekt rozptýlení – vliv určitého chování na formování dojmu je slabší v případě, kdy je informace podaná mezi dalšími nesouvisejícími informacemi. e) Nápadnost v chování, fyzická nápadnost – negativní nebo extrémní chování upoutá více pozornosti a má větší vliv na formování dojmu. Teorie atribuce (F. Heider) Atribuční výzkum se zabývá otázkou, jak lidé přisuzují příčinnost vlastnímu chování, chování druhých lidí nebo nepersonálním jevům ve svém sociálním prostředí. Kovariace (H. Kelley) – základní kritéria atribuce: a) Distinktivnost – jestli člověk reaguje stejným způsobem v různých situacích. 2
b) Konsensus – v jedné konkrétní situaci se chovají všichni lidé stejným způsobem. c) Konzistence – soudržnost v čase, zda se člověk ve stejné situaci pokaždé zachová stejně. Locus of control J. Rotter definoval tzv. LOC – locus of control, místo řízení: a) Internal – mají pocit, že mohou ovlivňovat dění kolem sebe, pro vysvětlení událostí hledají vnitřní příčiny. b) External – příčiny úspěchu a neúspěchu připisují vnějším příčinám, chybí pocit kontroly nad životem. Základní atribuční chyba – u druhých většinou soudíme, že se jedná o dispoziční (povahové) charakteristiky, u sebe se pak domníváme, že naše chování bylo způsobeno situací. Tendence k sebeobranným atribucím – úspěch připisujeme sobě samému, neúspěch situačním faktorům. Egocentrická tendence – ve skupinových činnostech si přisuzujeme zodpovědnost za úspěch, neúspěch připisujeme druhým. Motivační role potřeb: Abraham Maslow – klasifikace základních potřeb: 1. Fyziologické potřeby – zajišťují biologické přežití člověka jako organismu. 2. Potřeby bezpečí a jistoty – potřeby dlouhodobého přežití. 3. Potřeby sounáležitosti, náklonnosti a lásky – někam a někomu patřit, být přijímán a milován a sám přijímat a milovat. 4. Potřeby uznání, úcty a sebeúcty. 5. Potřeby seberealizace – naplnění svých předpokladů, člověk má uskutečnit to, na co potenciálně má. Sociální postoje, jejich utváření a změna Postoje jsou stabilní systémy pozitivního, nebo negativního hodnocení, emočních pocitů a technik jednání týkajících se sociálních cílů. Hodnoty – nejpodstatnější přístupy či postoje člověka k základním oblastem životní reality, hodnota je daná relativní preferencí cílových objektů. Tři základní kategorie existenciálních hodnot: 1. Tvůrčí hodnoty. 2. Zážitkové hodnoty. 3. Postojové hodnoty – přístup člověka k omezením svého života – člověk si často nemůže zvolit podmínky, v nichž žije, ale vždycky má svobodu zvolit si, jaký postoj k těmto podmínkám zaujme. Hlavní funkce postojů: 1. Hodnocení objektů – usnadňuje orientaci v realitě, při setkání s objektem nebo situací si vytvoříme postoj, takže při příštím setkání nemusíme znovu hledat způsoby reagování. 2. Sociální přizpůsobení – konformita našich názorů s názory významných druhých (často naučené během socializace) – posilování sociální soudržnosti – naše postoje určují referenční skupinu, jak v kladném tak záporném smyslu. 3. Externalizace – proces spojování vnitřních stavů s vnějšími událostmi, například člověk, který pociťuje neochotu vzít na sebe závazek, bude vyjadřovat hlubokou skepsi k instituci manželství. Změna postojů je velmi obtížná, protože se skrze ně snažíme porozumět světu kolem nás, změna našeho „nástroje porozumění“ proto vyvolává velkou vnitřní úzkost. Změna musí buď probíhat pozvolna, nebo se bude týkat některého méně důležitého (periferního) postoje, nebo dotyčný člověk neprožívá právě žádnou vnitřní úzkost.
3
Změna postojů je teoreticky svázána s teorií kognitivní disonance (Festinger) – rozpor mezi poznatky, zkušenostmi člověka a realitou, reakcí okolí Druhým způsobem změny postojů je změna skrze komunikaci a zpracování informací. Zdroj informací – důvěryhodnost zdroje, pocit, zda nás někdo chce přesvědčit, atraktivita mluvčího. Charakteristiky příjemce – člověk, jehož vlastní názor je podobný tomu, který prezentuje někdo druhý, se zaměří na body, které jsou shodné a zvýrazňují podobnost obou. Naproti tomu u názorů odlišných od vlastních se zaměří na odlišnosti a rozdíly se tak ještě zvýrazní. Afiliace, atraktivita a láska Afiliace vyjadřuje potřebu člověka navazovat pozitivní a těsné vztahy s jinými lidmi, které mají podobu spolupráce, přátelství a lásky. Teorie sociálního srovnávání (Festinger) tvrdí, že k afiliaci vede snaha o vzájemné porovnávání – srovnání vlastních předností, nedostatků, síly a slabosti. Takové srovnávání je užitečné jen v případě, že jedinec se porovnává se srovnatelnými jedinci. Atraktivita se přímo podílí na vzniku, trvání a kvalitě vztahu. a) Osobní atraktivita – osobnostní rysy, názory, hodnoty, přesvědčení, sociální postavení. b) Fyzická atraktivita – ovlivňuje podstatnou měrou navázání vztahů. Teorie sociální směny – při sociálních kontaktech se uplatňuje princip rovnosti a princip minimaxu. Princip minimaxu říká, že naší snahou je minimalizovat náklady, tedy to co do vztahu vkládáme, a maximalizovat zisky. Když vztah nabízí více odměn, než vyžaduje nákladů, budeme se snažit v něm pokračovat. Princip rovnosti je založen na srovnání vkladů a zisků obou partnerů. Jestli jsou vklady na obou stranách vyrovnány, bude vztah harmonický. Ne-li, pak ten, kdo vkládá více, se bude cítit nespokojen. Kelley u vztahů rozlišuje čtyři základní dimenze: 1. Frekvence – délka času, kterou spolu partneři stráví interakcí tváří v tvář. 2. Diverzita – počet rozmanitých činností, které spolu partneři vykonávají. 3. Síla – rozsah, v jakém se partneři vzájemně ovlivňují při svém chování a rozhodování a plánování. 4. Doba trvání vztahu – ukázalo se, že tato dimenze nemá velkou signifikanci. Láska Trojúhelníkovou teorii lásky vypracoval R. J. Stenberg. Láska má tři hlavní dimenze – vášeň, intimitu a závazek. Intimita je pocit blízkosti, silnější než u vztahu mít rád. Vášeň spojuje s motivací a vztahuje ji k vysoké aktivaci psychiky. Závazek je zvláštní druh vztahu mezi dvěma lidmi v podobě jedinečné jednotky. Stenberg předpokládá, že každá z dimenzí má rozdílný vývoj v čase.
Konformita Člověk má tendenci přizpůsobovat své mínění většině, konformita je přizpůsobení se tlaku společnosti, který vede ke změně chování proti našemu chtění. Tři činitelé ovlivňující poslušnost podle Milgrama: a) Emocionální vzdálenost od oběti – „žák“ odsunut dál, zesílená přepážka, není tolik slyšet – velikost proudu stoupá. b) Blízkost autority – když odejde autorita z místnosti, poslušnost klesá na 21%. c) Prestiž autority – výzkum se konal na prestižní univerzitě Yale – úcta lidí k univerzitě, k vědě.
4
Lidé jsou konformnější, když jsou situace složitější, a když si lidé nejsou tolik jistou svou kompetencí. Velikost skupiny – když je jeden proti 3,4,5 tak se konformita prudce zvyšuje (pak už úroveň konformity zůstává stejná). Koheze skupiny\ – čím soudržnější je skupina, tím vyšší tlak dokáže na jedince vyvíjet. Jednomyslnost skupinového souhlasu – jestliže nebude skupinový názor jednotný, tlak nebude mít tu sílu. Složení skupiny – jde také o status skupiny a o pozici jedince, skupina s vysokým statutem – jedinec se bude těžko vymezovat proti názoru skupiny, když bude ale situace vyrovnaná, tlak už není tak velký. Skupinové sankce – míra konformity je závislá na možných sankcích (hrozba trestu je mocný nástroj pro vynucení konformity), sankce nemusí být explicitně vyjádřeny/ nemusí být zjevné – pak je mnohem těžší tomu odolat (např. už jen podezření, že by mě skupina zavrhla – velký tlak). Konformita se často vyplácí – naplňuje to potřebu být oblíben (nechceme si ostatní pohněvat) a potřebu mít pravdu. Sociální facilitace (usnadnění výkonu), kooperace a kompetice (soupeření, soutěžení) Přítomnost jiných zvyšuje úroveň aktivace – a to se projeví: a) zvýšením výkonu u dobře naučených úkonů; b) snížením výkonu u činností, které moc neumíme. Kompetice a kooperace jsou jednou ze základních dimenzí sociální interakce. Kooperace (spolupráce) vzniká na základě společných cílů. Důležitá je vzájemná podpora a důvěra. Při spolupráci na společném díle není pro důvěru nutný hlubší citový závazek. Při kooperativních činnostech jde o tzv. nenulovou činnost, tedy že všichni zúčastnění něco získávají. Motivace kooperace tkví v jeho celoživotní závislosti na lidském společenství. Kompetice (soupeření) vzniká při usilování o vlastní zisky, v prostředí konkurence, soutěživosti. Povaha vztahu je nulová, tedy někdo získá, co jiný ztratí. Kompetice může obsahovat agresi – snaha o něčí porážku, pokoření, nebo může být neagresivní – sportovní zápolení. Prosociální chování (altruismus) Prosociální chování se vyznačuje skutky a činy vykonané ve prospěch druhého bez očekávání odměny. Formy prosociálního chování: Darování. Pomoc. Podpora. Spolupráce. Tři teorie altruismu: 1. Sociální směna Lidé si vyměňují informace, služby, sympatie, lásku, ale také pomoc na základě zvážení vynaložené námahy v poměru k zisku. Zvažujeme: a) náklady spojené s pomocí; b) náklady při neposkytnutí pomoci; c) odměna spojená s poskytnutím pomoci; d) odměna při neposkytnutí pomoci. Při rozhodování o pomoc přistupuje ještě další důležitý činitel – a to posouzení příčiny, která způsobila nepříjemnou a nešťastnou situaci. 5
2. Sociální normy Sociální norma se stane silnou motivací k altruismu, pokud dojde k její interiorizaci (zvnitřnění) a působí potom uvnitř psychiky jako morální princip. 3. Empatie U empatického jedince dochází k navození podobných stavů fyziologických i emocionálních, jako u pozorované osoby. Pomoc tedy směřuje na redukci nepříjemných stavů u sebe sama. Při prosociálním chování se uplatňuje: 1. Efekt přihlížejících – přítomnost jiných lidí snižuje pravděpodobnost, že člověk poskytne pomoc. 2. Efekt rozptýlené odpovědnosti – v situaci, které přihlíží více lidí, spoléhá jeden na druhého, že poskytne pomoc. 3. Strach ze sociálního omylu – obava, že dotyčný člověk vůbec pomoc nepotřebuje a pokud mu ji nabídneme, bude to trapná situace a budeme odmítnuti. 4. Pochyby o své kompetentnosti – v přítomnosti jiných se nemusíme cítit kompetentní. Sociální psychologie osobnosti JÁ jako objekt vlastní reflexe Podmětné JÁ – ten, kdo si uvědomuje sám sebe. Předmětné JÁ – předmět vlastního poznávání. Zralá osobnost – jasná a konzistentní představa o sobě, s osobní perspektivou a stabilní hodnotovou orientací. Čtyři hlavní procesy formování JÁ: 1. Fenomén zrcadlového JÁ – druzí lidé odráží, jak mne vnímají, jako zrcadlo, ve kterém se vidím. 2. Sociální srovnávání – srovnáváním s ostatními lidmi poznávám, jaké jsou moje schopnosti, výkony atd. 3. Přijímání sociálních rolí – zvýšení sebejistoty prostřednictvím pozitivně přijímaných rolí. 4. Percepce sociálních odlišností – zdůraznění vlastní jedinečnosti v odlišném prostředí. a) Sebeprodukční efekt – co člověk sám vymyslí, to si lépe pamatuje. b) Sebereferenční efekt – lépe se pamatuje, co se k němu vztahuje. c) Sebezapojující efekt – lépe se pamatuje to, co se vztahuje k tomu, co právě řešíme, než k tomu, co máme vyřešené. d) Egocentrický efekt – lépe si pamatujeme situace, kdy jsme byli ve středu dění. Strategie sebeprezentace: a) Strategie zalíbení – aby nás měli rádi. b) Strategie zastrašení – aby se nás báli. c) Strategie sebepovýšení – dokázat si, že jsem mocný, dobrý. d) Strategie příkladnosti – být vzorem, morální kvality. e) Strategie poníženosti – manipulovat druhýmimi prostřednictvím své bezmoci. Malá sociální skupina Malá sociální skupina – seskupení bezprostředně komunikujících a interagujících jedinců; – relativně uzavřená, dlouhodobé sociální role a pozice; – možnost vytvoření emocionálních vztahů; – vytváří se kolektivní paměť. Skupina umožňuje jedinci uspokojovat: 6
potřebu individuality – brát i dávat, dosáhnout uznání; potřebu úkolu – pocit důležitosti, výkonu; potřebu patření – pocit sounáležitosti s ostatními. Dynamika skupiny – souhrnný termín pro procesy probíhající ve skupině, které se vyvíjejí v čase a lze je ovlivňovat. Vývoj skupiny: 1. Formování (forming) – lidé se postupně seznamují s úlohou, kterou mají zastat. 2. Bouření (storming) – členové skupiny se snaží prosadit a docílit, aby skupina uspokojovala jejich osobní potřeby, rozdělují si skupinové role. 3. Normování (norming) – charakterizuje jej soudržnost a výměna, dojednávají se pravidla skupinového chování. 4. Výkon (performing) – skupina pracuje na dosažení společného cíle. Pozice a role ve skupině Sociální pozice – postavení jedince ve skupině, určitý soubor práv a povinností, který určí skupina: Očekávaná role. Reálná role. Z hlediska obliby – jedinec oblíbený, akceptovaný, trpěný, mimostojící. Z hlediska vlivu, moci, prestiže – vůdce, pomocníci (aktivní), souputníci (pasivní), outsideři. Další dělení: nadřízené x podřízené x souřadné (spolužáci), krátkodobé (cestující, kupující) x dlouhodobé. Předpis role – co se od člověka v roli očekává – co v dané roli smí a nesmí dělat. Výkon role – několik jedinců ve stejné roli ji nikdy nebude vykonávat shodně. Volba role – některé si lze zvolit, jiné jsou dané/ vnucené. Roli lze odmítnout. Může nastat: a) Kolize, střet rolí. b) Neslučitelnost rolí. c) Zmatenost, konfůze rolí. Při rozhodování uvnitř skupiny dochází podle Stonera k posunu na rizikovější pozice. Moscovici a Zavalloni však dokázali, že někdy jsou skupinová rozhodnutí naopak konzervativnější. Soudí tedy, že se ve skutečnosti nejedná o posun k riskantnosti, ale o skupinovou polarizaci. Diskuse ve skupině generuje extrémnější názory, jak ve směru k většímu riziku, tak i k větší konzervativnosti. Vyvíjí se tzv. skupinové myšlení (nerespektující realitu) – zvláště když je skupina izolovaná, má silného vůdce nebo je pod velkým tlakem, aby rychle učinila rozhodnutí. Vůdcovství Silný vůdce je silně akcentovanou postavou skupinového myšlení, ale vlastně interakce ve skupině vůbec. Weber rozlišil tři základní zdroje vůdcovské autority: 1. Racionální autorita – vyplývá z přesvědčení, že vůdce je reprezentantem legitimních norem a zákonů. 2. Tradiční autorita – pramení z víry v důležitost tradice a kontinuity. 3. Charismatická autorita – stojí na osobních vlastnostech vůdce. Collins a Raven identifikovali šest druhů moci, které může vůdce, nebo i jiný člen skupiny mít: 1. moc odměňovat; 2. donucovací moc; 7
3. 4. 5. 6.
referenční moc; expertní moc; legitimní moc; informační moc.
Styly řízení: a) Autokratický – k práci nutí, rozhoduje sám, má vše pod kontrolou, negativní sankce používá více než odměny, neposkytuje prostor pro iniciativu, skupina je vysoce výkonná. b) Demokratický – chce jim vytvořit podmínky a prostor, motivuje pozitivními sankcemi, ale umí i trestat, je zaměřen na výkon, ale i na uspokojování vztahů podřízených, skupina je vysoce výkonná. c) Liberální – slabý pasivní vedoucí, výkonnost skupiny je malá.
Konflikty Konflikt je rozpor, současné střetávání protichůdných tendencí. Dělíme je na interpersonální (střet zájmů, postojů či motivů dvou a více osob) a intrapersonální (střet dvou neslučitelných tendencí, nebo cílových představ, střet dvou rolí) Dělení konfliktů podle Lewina: Apetence – apetence – jedinec se rozhoduje mezi dvěma stejně přitažlivými variantami. Averze – apetence – konflikt, při kterém je jedinec přitahován předmětem, který má pro něj značnou přitažlivost, ale zároveň obsahuje i značně negativní aspekt. Averze – averze – výběr mezi dvěma negativními možnostmi. Při řešení interpersonálních konfliktů se uplatňují různé styly sebeprosazování a spolupráce: a) únikový styl; b) kompetitivní styl; c) přizpůsobivý styl; d) kooperativní styl; e) kompromisní styl. Agrese a násilí Agresivní chování – poškozuje jinou osobu, je záměrné, porušuje situačně relevantní normy a není motivované snahou pomoci dané osobě ani jinými prosociálními úmysly. Dělení agrese: Fyzická – psychická (ponižování, zesměšňování, zastrašování, vydírání). Afektivní (impulsivní, neplánovité jednání). Instrumentální (vedlejší produkt při dosahování jiných, neagresivních cílů). Tyranizování (opakované ubližování, nerovnost pozic tyrana a jeho oběti, nemá reaktivní charakter, je proaktivní, nebývá doprovázená zlostí, je chováním, jehož cílem je ublížení, tyran jej užívá jako strategii k dokázání dominance a kontroly nad jinými). Hromadné chování, masové psychické jevy a procesy Za nejvšeobecnější pojem je považováno seskupení (crowd). V rámci nich rozlišujeme: 1. Posluchačstvo (pasivní seskupení): náhodné a záměrné. 2. Dav (aktivní seskupení): agresivní, unikající, získávající, výrazový. Sociální hnutí – představuje více strukturovanou a organizovanou formu kolektivního jednání v porovnání s davem. Sociální hnutí představuje velká skupina, která vznikla na podporu určitých cílů či myšlenek. 8
Dav Jako dav se označuje jakékoli větší shromáždění lidí, kteří na veřejném místě vstupují do přímé interakce. Například davy v městské tržnici, divadle, kde se tísní množství lidí ve fyzicky omezeném prostoru. V takovém případě však nastává pouze nezaostřená interakce. Tito lidé jsou sice fyzicky přítomni ve stejném prostoru a uvědomují si přítomnost těch druhých, ale přitom každý jedinec nebo malá skupina sleduje své vlastní cíle a jde svou cestou. U nepokojů, demonstrací nebo paniky je tomu jinak. Činnost každého jedince je spojena s tím, co dělají ostatní. Dav náhle přechází do zaostřené interakce a začíná se, i když jen dočasně, chovat jako celek. Z psychologického hlediska nabývá však slovo dav jiného významu. Za jistých okolností má shromáždění lidí nové vlastnosti, zcela odlišné od vlastností jedinců, kteří ho tvoří. Vlastnosti lidí v davu: a) Jedinec nabývá pocit nepřekonatelné moci, která mu umožňuje povolit pudům, jež by osamocen potlačil. Dav je anonymní a proto nezodpovědný, způsobí tedy, že úplně mizí pocit zodpovědnosti jedince. b) Duševní nákaza (šíření emocí a jednání) – dalšími vlastnostmi davu jsou popudlivost, proměnlivost a dráždivost, ať jsou city projevované davem dobré nebo zlé, mají vždycky dvě vlastnosti – jsou velmi jednoduché a velmi přehnané. c) Sugestibilita (nekritické přijímání názorů a výzev) – jedinec, který je určitou dobu uprostřed jednajícího davu, je přiveden do stavu, který je podoben stavu, do něhož se dostane zhypnotizovaný, první jasně formulovaná sugesce nakazí okamžitě všechny členy a vyvolá ihned určité zaměření, charakteristickou známkou davové logiky jsou jednak asociace věcí sobě nepodobných, které mají k sobě jen zdánlivé vztahy, jednak bezprostřední zevšeobecňování výjimečných případů.
Komunikace Komunikaci lze charakterizovat jako sdělování významů. Aby komunikace proběhla, musí její účastníci sdílet své významy s ostatními. Komunikační proces lze rozložit do pěti komponent: 1. Záměr, či intence původce sdělení. 2. Smysl sdělení pro původce. 3. Věcný obsah sdělení. 4. Smysl sdělení pro příjemce. 5. Efekt sdělení na příjemce.
Komunikace: Záměrná a nezáměrná (nelze nekomunikovat – Watzlawick). Verbální a neverbální. Neverbální komunikace Druhy neverbální komunikace jsou většinou rozlišovány podle prostředků, jimiž je sdělována: a) Gesta – výrazný pohyb rukou nebo hlavy. Gesta se mění v závislosti na kulturním kontextu, intrapsychické situaci jednotlivce a dalších faktorech. Gesta stálého významu, tedy ritualizovaná, můžeme přesně pojmenovat slovy. b) Pohyby – součást celkové pohybové aktivity člověka. Někdy se vyčleňuje posturologie, jako zvláštní obor neverbální komunikace. 9
c) Prostorové umístění, proxemika – vychází z lidské potřeby uplatňovat nároky na teritorium. Rozlišujeme čtyři základní distanční pásma: 1. Pásmo intimní vzdálenosti – do 45 cm. 2. Neformálně osobní pásmo – 45 – 120 cm. 3. Sociálně poradní pásmo – 120 – 360 cm. 4. Veřejné pásmo – nad 360 cm. d) Doteky – pravděpodobně geneticky prvotní neverbální podnět. Psychoterapie podává mnoho důkazů o terapeutických a podpůrných účinků doteků na lidskou psychiku. e) Výrazy tváře – horní polovina obličeje poskytuje podněty pro nepřátelské emoce, dolní naopak pro pozitivní emoce. Napodobování výrazu druhého člověka pomáhá vcítit se do jeho pocitu a empatii vůbec. f) Pohledy očí – právě prostřednictvím zraku jsou dekódována poselství ostatních složek neverbální komunikace. Sám pohled pak naznačuje zájem o partnera v komunikaci. Vyhýbání se pohledu je považováno za známku nezájmu či neupřímnosti. g) Parajazykové projevy – nejblíže k neverbálním projevům stojí paralingvistické jednotky jako pláč, smích, sténání, vzdychání. Naopak nejblíže k mluvené řeči jsou jevy souvisící přímo s řečí jako pauzy, výška, barva důraz, rytmus, objem řeči atd.
Psychohygiena (mentální hygiena) Obor, který se zabývá rozvojem a podporou duševního zdraví a prevencí duševních poruch a nemocí. Pomáhá k tomu soubor opatření, postupů a poznatků o způsobu života a chování, které umožňují zachovat si a udržet psychické (psychosomatické) zdraví. Hardiness je psychologický konstrukt, který vytvořila S. C. Kobasová se spolupracovníky. Dá se přeložit jako nezdolnost nebo tuhost osobnosti a má tři součásti: o Ztotožnění se smysluplným úkolem – odevzdanost, oddanost úkolu (vím, proč to dělám. o Kontrola – důraz na vlastní odpovědnost (víra ve svou vlastní schopnost jednat, zvládnout, zasáhnout v situaci). o Výzva – vědomí toho, že život člověka je charakterizován proměnlivostí, nikoliv stabilitou – změna je tudíž normální a představuje výzvu, ne problém. Dobrá životospráva: o Poznání a respektování vlastních potřeb – znám své možnosti, vím, co mi snižuje výkonnost, co mi zhoršuje náladu atd. o Spánek, správná výživa, odpočinek a regenerace sil, pohyb, tělesná práce. o Používání všech smyslů – všímat si, jak svět působí na naše smysly. o Řešit osobní a vztahové problémy – neodkládat řešení. o Oddělovat pracovní a soukromé. o Cvičení pro mozek – zvyšuje pohotovost mozku, připravenost zvládat nové situace a řešit problémy, měnit navyklé činnosti. o Podpora sebe sama – chovejte se k sobě se stejnou úctou jako k druhým (nemějte na sebe přehnané nároky), připomínejte si minulé úspěchy (tehdy jsem to zvládl, dokážu to i teď) – sebenaplňující předpovědi (fungují oběma směry), chyby jsou příležitostí pro poučení. o Hospodaření s časem: - Pevný režim dne. - Koncentrovaná pozornost a udržování pořádku. - Reálný rozvrh práce: denní, týdenní, měsíční a roční plán. 10
- Posouzení závažnosti úkolů, omezení zbytečností. - Výběr nejpodstatnějších problémů k řešení – delegování práce. - Omezení časových ztrát – využití volných chvil k relaxaci, k úklidu stolu apod. Syndrom vyhoření je důsledkem zejména chronického pracovního stresu. Je to stav tělesného, emocionálního a psychického vyčerpání, jehož příčinou jsou nadměrné psychické a emocionální nároky. Základním pocitem u vyhoření je pocit profesionálního selhání, neúspěchu, nesmyslnosti profesionálního snažení a další snahy o profesionální růst. Vyhoření má čtyři fáze: 1. Nadšení – velké naděje a očekávání, idealismus, elán do práce. 2. Stagnace – střet s realitou, člověk je donucen slevit ze svých ideálů, pokud z něčeho nečerpá sílu pro jejich udržení. 3. Frustrace – pocity zklamání a marnosti týkající se efektivity a smyslu pracovní činnosti. Ten, kdo zprvu pracoval pro určitý cíl, ideál, pracuje pro vedlejší produkt, například aby vydělal na splátky hypotéky. 4. Apatie – člověk dělá pouze to, co musí. Dehumanizace – ztráta úcty k hodnotě druhých lidí, věcí a cílů. Tato ztráta vede k „zvěcnění“ sociálního světa, člověk se dívá na lidi jako na věci, na materiál. Necitlivé a necitelné chování, despekt, cynismus, ironie a sarkasmus. Doporučená literatura: 1. BEDRNOVÁ, E. a kol. Duševní hygiena a sebeřízení. Praha: Nakladatelství Fortuna, 1999. 2. CARLSON, Richard. Nekažte si život maličkostmi. Praha: Talpress, 1998. 3. CZIKSENMIHALYJ, M. O štěstí a smyslu života. Praha: Lidové nakladatelství, 1996. 4. HAYESOVÁ, N. Základy sociální psychologie. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-639-1. 5. HONEY,P. Tváří v tvář. Průvodce úspěšnou komunikací. Praha: Grada 1997. 6. KŘIVOHLAVÝ, J. Jak zvládat stres. Praha: Grada, 1994. 7. LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-1284-9. 8. MÍČEK, L., ZEMAN, V. Učitel a stres. Opava: MU Brno, 1997. 9. MIKULÁŠTÍK, MILAN. Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada, 2010. 10. PLAŇAVA,I.: Průvodce mezilidskou komunikací. Praha: Grada 2005. 11. ŘÍČAN, P. Cesta životem. 2. přepracované vydání. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-124-7. 12. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-308-0. 13. VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. Sociální psychologie. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-1428-8.
11
