SOCHY A TAK. Obsah Unitářských listů LISTOPAD Unitářské listy Listopad SLOVO NA CESTU

SLOVO NA CESTU

Obsah Unitářských listů LISTOPAD 2015 3 Slovo na cestu: Sochy a tak (Josef Musil) 4 Téma: Auschwitz I (Milena Hosendeidlová) 6 Téma: Stařenka (Jája Marková) 8 Téma: Přirozený řád (Jiří Kloboučník) 9 Téma: Já – žiju! (Vlastimil Krejčí) 11 Téma: Zvážit, čeho si vážit (K. Sofia Kučerová) 14 Minimeditace: Jak se mám (Jiří Šulc) 15 Pozvánka: Teologický seminář 16 Dětská stránka (Mína Hosenseidlová) 18 Zdraví: Masala – lahodná prevence na chřipku (Jája Marková) 20 Rozhovor: Kameny přání a vzpomínek aneb Miloš Hlávka v nízkém nákladu (Josef Musil) 29 Došlo na naši adresu: Vzkaz Pepovi (K. Sofia Kučerová) 30 Události: Novinky z partnerské obce POU (Josef Machač) 31 Ze života našich společenství: Pražská obec unitářů – Akční program POU (Michal Kohout) 32 Programy ve společenstvích NSČU: listopad 2015

UNITÁŘSKÉ LISTY vydává měsíčně Pražská obec unitářů pro členy, příznivce a přátele v Pražské obci unitářů, Obci širšího společenství, Obci unitářů v Teplicích, Liberecké obci unitářů. Názory v příspěvcích nemusí vyjadřovat názor redakce; u autorů neuvádíme akademické tituly. Uzávěrka příspěvků je vždy do 7. dne každého měsíce. Příspěvky do Unitářských listů posílejte e-mailem na [email protected] nebo do kanceláře POU, Karlova 8, 110 00 Praha 1. Redakce: OŠS: Miloš Mášik, Petr Samojský; POU: Jaroslava Dittrichová, Eva Pivcová; LOU: Marcela Prajzlerová, K. Sofia Kučerová. Odpovědný redaktor: Josef Musil, e-mail: [email protected]. Technická redakce: Mirka Kmentová a Marie Pichrtová. Výtvarný doprovod a ilustrace: Jana Hrevušová a archivní zdroje. Foto na titulní straně: Josef Musil. Fota na zadní straně: z archivu Luďka Pivoňky. Grafický návrh, sazba a úprava snímků: Jiří Kloboučník. Registrace: MK ČR E 13407.

SOCHY A TAK Nebudu vás zkoušet, řeknu to rovnou. Socha z titulní strany tohoto časopisu stojí v parku před Louvrem. Koho představuje, nevím. Musel to být někdo pro někoho hodně důležitý, jinak by ho neproměnili do tak veliké sochy. Že já si nevyfotil i text na jejím podstavci! Nu což. Ten havran či krkavec či co to je, prostě ten opeřenec, který si sedí soše na hlavě, také netuší, kdo mu slouží za odpočívadlo. Místo pohoršování nad tím, že kamenný muž je nahý, dospěl opeřený tvor před chvílí do stavu úlevy, jak naznačuje hnědá skvrna na klíční kosti onoho muže. Rád bych potkal někoho, kdo ví, proč si vážit člověka, jenž byl předlohou sochaři. A ještě raději bych potkal někoho, kdo si ho doopravdy váží. Ale to by byla opravdu velká náhoda. Nicméně zjistil jsem, že je mezi námi málo lidí, kteří by si někoho nevážili. Vážit si někoho neznamená totéž co mít ho za vzor. K člověku, jehož si vážíme, se nechováme uctivě pouze tehdy, když ho osobně potkáme. Někdy na něj myslíme ve chvílích starostí. Ne proto, abychom konali v životě zrovna jako on, ale protože věříme, že se do nás vcítí, neboť právě on má pro nás to správné pochopení a poradí nám úměrně s našimi osobními sny a přáními. Navíc předpokládáme, že jeho rada nás vynese ještě výš, než jsou naše sny a přání, abychom sami odhadli jejich přednosti i slabosti a rozvíjeli právě ty přednosti. Na člověka, jejž si vážíme, myslíváme i ve chvílích spokojenosti a úspěchů. Rádi bychom od něj slyšeli jeho upřímnou pochvalu, vždyť taková pochvala každý osobní úspěch ozdobí jako sněhová čepička vysokou horu. Třeba je to jinak, třeba máte jinou definici člověka, kterého si vážíte. Já to vidím takhle. A jestli je něco pravdy na novoplatónské myš/Dokončení na následující straně/

Unitářské listy • Listopad 2015

3

TÉMA

TÉMA

AUSCHWITZ I Milena Hosenseidlová Právě jsem se vrátila ze semináře zaměřeného na historii a vzdělávání o holocaustu, který se konal přímo na místě, kde byl kdysi založen koncentrační a později i vyhlazovací tábor Auschwitz I. V rámci programu jsme měli možnost podrobně se seznámit s chodem bývalého tábora, prohlédnout si místa, na kterých se odehrávaly často skutečně tragické události. Místo samo je těmito osudnými událostmi poznamenané a na návštěvníky, kterých je zde denně několik tisíc, plně působí svou atmosférou. Nelze se vcítit do role vězňů, snad jen pokusit se o to… A i tyto pokusy od sebe člověk v sebeobraně raději zanedlouho odvrátí. Nicméně má možnost si při takovéto příležitosti uvědomit, co je důležité pro život člověka, čeho si opravu vážit. Po této vykonané návštěvě si vážím toho, že se ke mně ostatní lidé chovají jako k plnoprávnému člověku. Mám domov, rodinu, dům a v něm teplo, dostatek jídla, postel a k dispozici vanu s teplou vodou. Odskočím si na toaletu prakticky kdykoliv, tehdy kdy potřebuji. Mohu si číst, chodit do divadel, na výstavy, scházet se s přáteli, jezdit na dovolenou. Mohu požádat o lékařskou pomoc, když ji potřebuji, vyležet se, když jsem nemocná. Mohu se svobodně pohybovat prostorem, chodit do práce, na výlety, zajít si do kavárny, svézt se tramvají. Mohu mít děti, slavit jejich narozeniny, pečovat o ně. Mohu zkrátka žít svůj život, a toho si opravdu vážím. „Žít svůj život“, to je něco, co na jedné straně považuji za samozřejmost, ale na straně druhé nyní vnímám, že je to vlastně výsada. Výsada, za niž děkuji a budu se vždy snažit přispět k tomu, aby tuto možnost lidé měli.

Sochy a tak

lence emanace, zjednodušeně řekněme božího tvořivého vyzařování, které má v různých úrovních různou sílu signálu, je možné, že vztah, kdy si někoho vážíme, je naším maličkým osobním zesilovačem těchto vzdálených božích záznějů. K takovému vztahu není ani nutné, aby ten, koho si vážíme, byl člověk. Může to být jakákoliv bytost. Ani nemusí být mezi živými. Ani to nemusí být bytost. Může to být cokoliv, co je nám drahé. Co má alespoň střípek božího odlesku. – Josef Musil 4


Na semináři se nás sešlo na čtyřicet učitelů z různých koutů naší republiky, a tak mě na zpáteční cestě v autobusu napadlo využít této ojedinělé příležitosti a udělala jsem následující anketu. Kladla jsem otázku, téma tohoto čísla Unitářských listů: KOHO NEBO ČEHO SI VÁŽÍTE? Zde jsou odpovědi některých mých spoluseminaristů: „Vážím si mezilidských vztahů, zvláště s těmi nejbližšími; své rodiny, zvláště svého manžela, protože si hodně rozumíme. Vážím si dětí…že jsem dostala ten dar, šanci být matkou; rodičů, o kterých vím, že v nich mám oporu.“ (Tereza Mrázková, Rovensko pod Troskami) „…rodiny, přátel… Ale i doby a místa, kde žijeme. Tato země na tom vlastně nikdy nebyla tak dobře, máme nejvyšší životní úroveň v historii, je mír, je to šťastná doba.“ (Luděk Dolejš, učitel dějepisu, Praha) „Vážím si každého, kdo nezištně pomáhá druhým.“ (Lenka Zavadilová, Plzeň) „…pohodového pracovního prostředí; lidí, kteří mi jsou oporou v životě. (Dagmar Vančurová, Domažlice) „Vážím si důvěry, pomoci, dobrého slova, lásky, přátelství, života… Spousta věcí na světě je úžasných.“ (Zdeňka Sklenářová, Mašovice) „Vážím si svého zdraví.“ (Eva Dekányová, Domažlice) „…každého přítomného okamžiku.“ (Marek Kowalski, Chomutov) „…možnosti výběru.“ (Kateřina Janovcová, Plzeň) „…lidské otevřenosti, vstřícnosti; lidí, kteří nejsou egoističtí.“ (Jaroslav Nedbal, Čunín) „…zachování si lidskosti navzdory současnému mediálnímu tlaku… Lidí, kteří jezdí jako dobrovolníci pomáhat uprchlíkům, například do Maďarska či do Chorvatska.“ (Michaela Bártová, Jablonec nad Nisou) „…věrnosti, věrných lidí.“ (Pavel Adámek, Roudnice nad Labem) „Vážím si každého drobného skutku… odvahy říci NE i v drobných věcech, kdy by člověk běžně nezasáhl.“ (Marta Leblová, Jindřichův Hradec) „…lidské upřímnosti a schopnosti pomoci v těžké životní situaci navzdory vlastním problémům.“ (Darina Lochmanová, Mimoň) „Vážím si lidí, kteří dobře dělají svou práci, slušně se chovají k ostatním a obejdou se bez prospěchářství.“ (Alena Pospíšilová, Plzeň) „Vážím si každého, kdo si váží ostatních. „ (Blanka Gieselová, Zábřeh) „Vážím si zdraví. Vím, že už to není jen fráze.“ (Martina Kaslová, Praha) „Vážím si tolerance a slušných lidí.“ (Michaela Hájková, Brno) „…disciplinovanosti a Bono Voxe.“ (Věra Bisová, Turnov) „Vážím si lidí, kteří pomohou druhému člověku, zvířeti, přírodě a jen o tom nežvaní; lidské slušnosti.“ (Jana Hlaváčková, Praha) „…čistého svědomí, spolehlivosti, statečnosti.“ (Daniela, Třebíč) „Vážím si zdraví a rodiny.“ (Naďa Seifertová, Litoměřice)


5

TÉMA

TÉMA

„…poctivé lidské práce, svého zdraví, odpovědného přístupu.“ (Světlana Voborníková, Ústí n. Labem) „Vážím si slušných, pracovitých a tolerantních lidí.“ (Jana Šmolová, Památník Terezín) „…svých rodičů, svých předků a všech, kteří posouvají tuto společnost vpřed.“ (Josef Herink, Mnichovo Hradiště) „…rodičů a lidí, kteří mi v životě pomohli.“ (Jaroslav Krejza, Terezín) „…rodiny, zdraví.“ (Jindra, Velké Březno) „…laskavých a hodných lidí.“ (Minařík, Mašovice) „Vážím si toho, kdo mi ukazuje správnou cestu, a ještě víc toho, kdo mi (svým příkladem) ukazuje: Tudy ne!“ (Jaroslava Tihlaříková, Pardubice) „Vážím si toho, že můžu…“ (Alena Gajdošíková, Louny) „Vážím si několika věcí. Každého dne prožitého ve zdraví se svojí rodinou, drobné pomoci, laskavého úsměvu a vzájemného pochopení.“ (Václav Štěpař)

Každý z nás se někdy setkal se slovem „vážené“. Mnoho z nás má ovšem tento výraz zafixovaný již od dětských let, v ne příliš pozitivním duchu, sdíleno slovy: „Copak ty si toho nevážíš?“ nebo: „Važ si toho, co máš!“ Tyto výkřiky nijak neotvírají cestu k vážnosti. Je třeba kontrastu Před několika lety jsem docela dlouze rozjímala nad tím, čeho nebo koho si já osobně vážím. Ve svých myšlenkách jsem dospěla k mnoha lidem ve své blízkosti. Kdyby se tehdy soutěžilo, asi by moji nejlepší cenu získala má babička. Byla to žena činu a rozhodování. Nejen že jsem ji milovala, ale také jsem si uvědomovala její dary, kterými mě počastovala během mého dětství i dospívání. Mám na mysli dary psychické. Darovala mi svobodu při hraní a rozvíjela mou představivost. Naprosto nenuceně mne přivedla k Bohu, naučila mě modlit se. Vyprávěla mi o svém životě. Zvláštní ovšem bylo na mém rozjímání, že nekončilo u jednoho blízkého člověka. Nemohly mi myšlenky zabloudit jinam než k matce mé babičky, o které

se každý v rodině zmiňoval s úctou, láskou; byla pro všechny „hodná stařenka“. Musím uznat, že mne její osud a životní cesta uchvátily. Tato žena se narodila na sklonku devatenáctého století. Sotva dospěla do plnoletosti, začala první světová válka. Pocházela z chudé rodiny a ve své ženské zralosti porodila a vychovala jedenáct dětí. Během první půli dvacátého století také šest z nich sama pochovala, a než stačila dotruchlit, začala druhá světová válka. Ze zbylých dětí ji jeden syn nastoupil ke španělskému odboji a jednu z dcer transportovali nacisté do koncentračního tábora. V tomto válečném období neměla již naše stařenka čas na truchlení a žehrání na život. Musela se postarat o děti své dcery, aby nebyly odvlečené k převýchově. A tak navzdory stannému právu vyšla ze svého bydliště ve městě s trakařem, aby navštívila vzdálené příbuzné na venkově ve vzdálenosti asi 25 kilometrů. Šla pro jídlo. Na ukryté děti neměla dost potravinových lístků. Bez této cesty by zemřely hlady. Je až neuvěřitelné, co člověk dokáže. Dalo by se říci, že konec dobrý všechno dobré. Ano válka skončila, stařence se potomci vrátili a i její svěřenci vše přežili. Život šel dál. Byla jsem velmi malé dítě, ale pamatuji si stařenčin skromný pokojík. Na stěně za postelí visel velký obraz Ježíše Krista jako pastýře oveček. Stařenku si vybavuji, jak sedí na židli a v ruce drží růženec. Mohu se jen domnívat, že se jej modlila. Se svou vírou přežila a prožila vše, co se během 94 let jejího života prožít dalo. Já věřím tomu, že její život neskončil, stejně jako se nikdy neukončí její modlitby. Dala velmi pevný a jasný jak základ, tak i příklad všem svým potomkům i jejich potomkům k životu a překonávání překážek. Byla hluboce věřícím člověkem, jednou z mnoha tiše trpících bytostí minulého století. Ale na její tváři to vidět nebylo. Měla velmi jasné a měkké oči, hladící ruku a mírný hlas, jenž nabádal k trpělivosti. Zážitky lidí, kteří přežili dvě světové války, bídu první republiky, rozšíření tuberkulózy, poválečný hlad a jiné úbytě, si my v současném světě nedokážeme vůbec představit. Je to velká škoda, protože pokud bychom uměli procítit zážitky svých předků, včetně jejich překonání, mohli bychom také cítit jejich sílu. Sílu rodu a potažmo sílu boží. Bez síly z Boha by neušli ani kousek. Bez víry a naděje by nepřekonali ani den. Při vědomí alespoň části toho, co prožili naši blízcí během minulého století, si můžeme znovu položit otázku: „Čeho nebo koho si vážíme?“ Abychom mohli mít radost z toho, co teď žijeme, je třeba si současnou dobu, její vývoj a prostředky a možnosti, které máme teď, dát do kontrastu s tím, co již v našich životech uplynulo, co jsme sami prožili a přežili a co bylo zažito našimi blízkými. V každé rodině se najde nějaká bída, ale také její překonání. Z toho, jak byla překonána, můžeme čerpat svou sílu pro naše další kroky a postoje. Dnes se máme skvěle a po všech stránkách si svých životů a možností můžeme vážit. Máme vše, co k životu potřebujeme. Žijeme v míru, žijeme v nasyce-

6


Děkuji za sdílení a na závěr bych ještě ráda dodala, že si velmi vážím našich učitelů, kteří svou prací přispívají k tomu, aby z našich dětí vyrostly vážené dámy a vážení pánové…. (nebo možná spíše váženíhodní lidé…).

STAŘENKA Jája Marková


7

TÉMA

TÉMA

nosti, žijeme v teple, máme světlo. A to je jen výčet toho základního. Už toho je třeba si vážit. Mnozí jsme ovšem nespokojení. Věci se neodehrávají tak, jak bychom chtěli. Někdy jsme opravdu jako malé děti, ovšem nikoli tak otevřené božství, ale spíše trucovité. My však už víme, že bojem, hádkou a trucovitostí si můžeme přivodit jen další boj, hádku nebo něco horšího. Pak nám tedy nezbývá než pojmout příklad předků a nechat se životem vést k trpělivosti a se silou víry postupovat dál. Každému, kdo se na tuto cestu vydal, je to vidět v obličeji, v očích, ve výrazu tváře. Tohoto jasu, světla v očích je třeba si vážit. Toto světlo je v nás a mezi námi. Děkuji za ně.

PŘIROZENÝ ŘÁD Jiří Kloboučník

priorit – hodnot. Vybíráme, zvažujeme. A ne vždy se rozhodneme podle mravních pravidel většinové společnosti. Naštěstí. Mám-li na přímou otázku „Koho (čeho) si vážím?“ dát přímou odpověď, snad bych řekl: „Přirozeného řádu věcí.“ Jistý nejmenovaný obchodní řetězec v jedné své reklamní kampani použil slogan: „U nás svět zůstal normální.“ A podpořil toto ústřední heslo slovy jako např.: „Maso je maso, mléko je mléko apod.“ Naprosto přesně vystihl, jak velmi je dnes přirozený řád věcí narušen a narušován. Jak maso už není maso, ale jakási přesně nedefinovatelná náhražka, mléko už není mléko..., ale potažmo jak i mezilidské vztahy už často nejsou mezilidské, jak naše chování ke zvířatům, k veškeré tzv. živé i neživé přírodě už velmi často není projevem naší sounáležitosti, nýbrž naší bezbřehé bezohlednosti a sobectví, jak opouštíme naši lidskou přirozenost a nahrazujeme ji nejrůznějšími dochucovadly, barvivy, konzervanty a ztrácíme cit a smysl pro nejobyčejnější věci. Můžeme však něčím nahradit něco tak „obyčejného“, jako je např. čistá pitná voda, sluneční svit, dýchatelný vzduch..., ale také upřímný úsměv, bezstarostné dětství? Žijeme v době nebývalé spotřeby. Alespoň v naší zeměpisné šířce. Ukazatelem, že kráčíme správným směrem je neustálý růst ekonomiky. Vyrábíme, abychom mohli spotřebovávat, spotřebováváme, abychom mohli vyrábět. Zůstal svět ještě normální? Svůj text zakončím známým výrokem indiánského náčelníka Seattla, která pronesl v roce 1854: „Až zemře poslední strom a poslední řeka bude otrávená a poslední ryba bude chycená, až potom si uvědomíme, že peněz se nenajíme.“

Mám psát o tom, koho nebo čeho si v životě vážím? To je do jisté míry velice nesnadná věc. Vždyť nic nestojí na místě, vše je v neustálé proměně, podléhá měnícím se vnějším i vnitřním podmínkám a vztahům; tak čeho se v přítomném, právě probíhajícím čase zachytit? Samozřejmě vážit si lze nejrůznějších hodnot, jistot a kvalit, ale i ty se v průběhu času mění, proměňují, z kvalit se někdy může stát vyprázdněný pojem, a naopak, dosud přehlížené a opomíjené věci najednou zazáří a dokáží nás oslovit svojí vnitřní hodnotou a naplnit novým poznáním. Na druhé straně je však třeba zdůraznit, že i přes veškerou tuto pomíjivost a proměnlivost vždy zůstanou a budou přetrvávat hodnoty, které nepodléhají nikdy za žádných okolností žádným výkyvům, zpochybnění či znejistění. Snad právě k těmto budeme vždy upínat svoji pozornost, hledat je, hledat u nich svůj pevný bod v životě a ve vesmíru. Neznamená to však, že se hodnoty, které nacházíme a přijímáme v našem životě a časem je třeba pod vlivem nejrůznějších důvodů opouštíme, stanou bezcenným brakem, byly naším omylem, ztrátou času apod. Myslím, že právě naopak. Mohou nás vést stále výš, k pochopení hlubších pravd o nás samých a o všem, co se dotýká naší existence. Možná právě pro tuto jejich vlastnost si jich lze stále vážit, neboť formovaly naši osobnost a dovedly nás do bodu, kde se nacházíme právě dnes a vnímáme přítomný čas na základě předchozích zkušeností. Není v tom vlastně nic složitého. Celý náš život spočívá vlastně jen v hledání a určování priorit. Co chci mít, čím chci být, jaké místo chci zaujmout, co má pro mě větší význam, smysl, co pro mě víc znamená – čeho si víc vážím. Jsou to základní a obecné otázky, na jejichž základě si budujeme svůj žebříček

Koho nebo čeho si vážíme? Toť otázka. Ještě zajímavější je zeptat se, koho bychom si vážit měli. Čili „koho si vážit?“. Koho si ve svém životě vážit, kdo je takovým, že si to zaslouží? Kdybychom to vzali jaksi od počátku, tak asi rodiče? Možná i prarodiče? Následovat by mohli učitelé či učitelky? A možná i vedoucí v kroužku nebo trenér ve sportovním klubu? Tito lidé mají jedno společné. Vždy byli (nebo jsou) vůči nám v jakémsi „nadřízeném“ postavení. Tito lidé vždy působili směrem k nám v nadřízených funkcích či rolích, a až na ty, kteří ve svých rolích vůči nám nějakým způsobem selhali, si u nich tak nějak přirozeně můžeme říct, že si zasloužili (nebo zaslouží), abychom si jich vážili. Všimněte si, že jsem ve výčtu oněch rolí skončil v časové posloupnosti ještě před nástupem do zaměstnání. Záměrně.

8



JÁ – ŽIJU! Vlastimil Krejčí

9

TÉMA

TÉMA

Za prvé opravdu neznám mnoho lidí, kteří si přirozeně váží svého šéfa. Jistě, spousta lidí má nadřízené, kteří za to stojí. Mají svou mistrovou, která má lidský přístup a pochopení, mají svého vedoucího, jehož zkušenosti jsou k nezaplacení a on se o ně dovede podělit, mají šéfa, který je opravdový profík nebo z jakéhokoli jiného důvodu si někteří lidé svého šéfa váží. Ale pak je tu za druhé a to je jakýsi archetyp manažera, pro kterého je důležitější mít ta správná čísla v těch správných políčkách své excelovské tabulky, než aby věci fungovaly i v širším kontextu a v delším časovém období, nedejbože aby fungovaly dobře. O nějakém lidském přístupu nemluvě vůbec. Jistě – je to velmi zjednodušující zobecnění. Ale bohužel se s tímto stavem setkáte až příliš často. Určitě vás napadnou i další příklady toho, koho bychom si mohli či měli vážit, například svého životního partnera nebo partnerky, a naopak, kdo si to příliš nezaslouží. Ať už tak či onak, v drtivé většině případů si jich vážíme nebo naopak nevážíme především pro to, jak ti konkrétní lidé konají (nebo konali). Takže pro jejich činy. To by bylo vhodné si uvědomit. Ale pak je tu ještě otázka, čeho bychom si měli vážit. Čeho bychom si měli vážit... Jaká je to věc, která si to zaslouží? Mohli bychom kopírovat předcházející postup a jmenovat místo lidí ta místa či instituce, tedy v první řadě domov, potom vzdělání atd. Tak bychom došli nakonec i k té práci – a ona je to dobrá otázka, zodpovědět si, zda práce, kterou dělám, je taková, že si jí opravdu vážím (anebo si jen vážím toho, že mám vůbec nějakou, protože je nezaměstnanost například). Kromě toho všeho je tu ještě jedna věc – a k ní příslušným způsobem asociovaný člověk. A tady bychom se měli zastavit a nadechnout. Proč? Jednoduše proto, že mám na mysli náš vlastní život a tím člověkem jsme my sami. Proto se prosím nadechněme, a vydechněme, a opět, a opět, a můžeme si u toho v mysli říct: „Já – žiju.“ Svého vlastního života bychom si měli vážit nejvíc. A sami sebe bychom si měli vážit stejně. Je to legrační, ale spousta lidí to má tak, že svého života si váží, ale sami sebe ne! Na svůj život se dívají jakoby s odstupem, jako na nějakou věc, se kterou je třeba zacházet s opatrností a vážit si jí – což je v pořádku, ale sami sebe od této věci jakoby odtrhli a sami sebe si neváží. Avšak my jsme ti, kdo žijeme své životy. Jestliže si sami sebe nevážíme, protože se nám na nás něco nelíbí, nebo nejsme s něčím na sobě spokojeni, my jsme ti, kdo na tom mají něco udělat. Ano, my. A zvlášť, když si té věci, svého života, tolik vážíme! Jistě, někdy je to těžké. Ale my jako věřící lidé máme ještě něco navíc. Svou víru nebo přímo Víru, boha nebo Boha, cestu nebo Cestu... A v tomto bodě asi nemá smysl diskuse o tom, zda si jí či jeho vážíme, nebo ne...

10


ZVÁŽIT, ČEHO SI VÁŽIT K. Sofia Kučerová V zájmu vědy a dobrých mravů chci předat lidstvu zprávu. Rozhodla jsem se, že zvážím, koho a čeho si tady vážím. Když bohyně Justicia tohoto století na miskách váží perly okamžiků, posuzuje, co dnes letí nebo neletí, a zapečetí verdikt do statistického dotazníku… Číslo 21 je zvláštní. Dvojka předběhla jedničku, a jestli je ono číslo z hlediska numerologie šťastné či nikoliv, zda není drzé předbíhat v číselné řadě jednotek, si netroufnu posoudit. Každopádně je to číslo, které určuje naše století, tedy století jednadvacáté. Jaké je století, ve kterém žijeme své okamžiky bytí? Slova, která ho vyjadřují, jsou zcela jiná než slova století minulého, což vypovídá o všem, anebo také o ničem. Je bezesporu rychlé; klademe důraz na rychlost internetu, svého auta, uvařené večeře (nejlépe pokud to za nás vyřeší fastfood), hrajeme vabank s časem, ale pomíjíme fakt, že vše má svůj vnitřní čas, který s naší snahou o rychlost žití vůbec nesouvisí. Je chaotické; včera znamená zítra stejně jako zítra včera, ačkoliv dnešek začal zvoněním budíku někdy v jednu hodinu ráno… I budík se zbláznil, snaží se předběhnout dobu přílišnou aktivitou. Evropa, novodobá ubytovna pro jiný kulturní svět, prožívá turistický boom a její provozní, pan Němec, pozdě zvažuje, že na tak silný zájem o preferované destinace nemá ubytovací kapacity… Je zážitkové; žádný zážitek není pro zážitkové agentury problém. Chceš na adrenalin, pohůdku, poznávačku, relaxačku nebo se toužíš projet na kolečkových bruslích v tunelu Blanka? Nic není nemožné… Které hodnoty preferují lidé dneška oproti lidem včerejška? Mám-li použít onoho téměř archaického výrazu: Koho nebo čeho si vážíme? Ve struktuře společenských vztahů, například doby Přemyslovců, zaujímal nejstarší muž rodu postavení pater familias, otce rodiny. Platila zásada seniorátu: míru společenské prestiže a postavení určoval dožitý věk. Úctyhodnost věku byla úcta ke zkušenosti. Mládí vpřed, to ano, ale všechno má svůj čas, prožité bitvy na


11

TÉMA

TÉMA

poli znamenající život vykazovaly jizvy a vrásky. Dnes jsou vrásky v kosmetické likvidaci… Stejně tak jako vážit si?... Dnešní důchodci jsou moderní malomocní. Ztratíš práci, a je ti padesát? Paní personální agenturka se na tebe přes svůj psací stůl v kanceláři rozpačitě usměje a zařadí tě do své administrativní agendy hledačů práce na pořadové číslo ležatá osmička. Těšilo mě, můžete jít domů. Posvátnost rodiny? Základní jednotky společenské struktury včerejška? Dnes je v kurzu singl. Narcistní model žití záměrně a bez ochoty přijmout odpovědnost za druhého. A co jedno z Desatera přikázání: Cti otce svého a matku svou? Rodiče dneška mají tu čest chovat si ve svém rodném hnízdě a starat se dál o své čtyřicetileté mládě, a nikdo se nepozastavuje nad tím, že by tomu mělo být možná naopak. Dvojka zkrátka v číselné řadě předběhla jedničku… Ale nebuďme skeptičtí. Vykonala jsem pro účely dnešního tématu anketní průzkum. Je pro dnešní lidská mláďata vážit si archaické slovo, kterému nerozumějí? Zeptala jsem se dětí od pěti do třinácti let v jednom pražském skautském oddílu:

6. Skautského slibu, většiny mých kantorů, svého českého občanství, přátelství některých přátel, svého povětšinou racionálního myšlení, povětšinou své pevné vůle. Není to s námi tak špatné, nebo ano? Co myslíte vy? ….……..? Já si vážím TEBE. Protože mi ráno, když se mi nechce vstávat, ukážeš kapku rosy na vlasech trávy a necháš ji třpytit tak dlouho, až si jí všimnu. Protože mi na cestě dáváš potkat dobrého člověka, spoustu dobrých lidí a já mám z takových setkání radost. Protože mi dovolíš poznat tolik tajemství a nejsi ke mně vůbec sobecký. Protože mě pochválíš, když udělám dobrou věc. A vážím si i každého pohlavku, který od tebe dostanu. Vím, že byl oprávněný a výchovný. Vážím si toho, že mi říkáš pravdu a nic než pravdu. Vím, že sis pro mě nachystal spoustu darů, dárků i dárečků. A když nějaký rozbalím a divím se jako Alenka v údivu nad sedmým divem světa, usmíváš se… A taky vím, že to se mnou myslíš dobře a to je dobré vědět… Vážím si tebe, ŽIVOTE!

Koho a čeho si vážíte? Zde jsou jejich odpovědi: (zaznamenáno v přesném přepisu) 1. Vážím si všech, kteří se snaží pomáhat tam, kde je třeba, a dokáží si stát za názorem, který považují za správný. (Dokáží se neúčastnit hromadné šikany, pracovat, když ostatní nechtějí…) 2. MÁMA, TÁTA, NEVIM. 3. Maminky = je to nejsilnější člověk, co znám, skautů = jsou šlechetní, Agi, je jí 12 a už toho hodně dokázala, má úžasný charakter, života, je to dar, Alberta Einsteina a v neposlední řadě mích všech kamarádů. 4. Oldu, protože má v oblibě mě mlátit. Barack Obama, protože je to černoch. Chuck Noris, protože je to boss. Svoji sestru Kristýnu, protože ji mám rád a je to moje jediná sestra. Schwarzenberga, protože je Terminátooor. 5. Toho, že chodím do skauta, dobrých lidí, bráchy, mamky, celé rodiny, Lea (bere mě, jaká sem), trochu telefonu.

12



13

minimeditace

pozvánka

UNITARIA Oddělení duchovní správy Ústředí NSČU JAK SE MÁM Jiří Šulc

Ústřední duchovní Luděk Pivoňka vás srdečně zve na

Závěr telefonátu s unitářem Jiřím Šulcem: „…A jak se máš, Jirko?“ „Výborně! Život je krásná pohádka a zajímavý výukový program.“ (zaznamenal Josef Musil 2. července 2015 v 17.35 h)

TEOLOGICKÝ SEMINÁŘ pod názvem

„Čím by mohl Jan Hus svým životem a dílem i dnes inspirovat české unitáře?“ Seminář je určen pro členy NSČU a délka písemných příspěvků není nijak omezena. Svoje zamyšlení posílejte do 1.11. 2015 na adresu [email protected]

Místo konání: Hašplův sál, Anenská 5, Praha 1 Datum konání: sobota 7.11. v 13.00

14



15

dětská stránka

dětská stránka

Dobrý den, milé děti, toto číslo Unitářských listů je o tom, koho nebo čeho si vážíme. Samozřejmě, že to neznamená, že bychom nyní řešili úlohy s váhou a poměřovali, kolik váží tatínek, kolik malá sestřička a kolik třeba babička, nebo bychom poměřovali, kolik váží banán, kolik knížka a kolik váží vlídné slovo. Kdybychom se snažili dát na váhu třeba právě to vlídné slovo, tak by se záhy ukázalo, že váha nenaměřila nic. A přeci je mnohdy vlídné slovo důležitější než banán, vážíme si toho, že vlídné slovo zazní… Vážit si něčeho nebo někoho je totiž spojené spíše s vnitřní hodnotou. Řešíme, jakou pro nás mají důležitost. To je často pro lidi různé; někdo si cení toho, jiný něčeho jiného, ale pravá hodnota se skrývá v každém člověku i v každé věci, ať už to o nich ostatní lidé vědí nebo nevědí. Mám tu pro vás malou pohádku a zkuste si říci, čeho si kdo v ní asi nejvíce vážil. Žily byly tři sestry. Hospodařily v chalupě u lesa, měly zahrádku a malé pole, a tak se měly co ohánět, aby se uživily. Nejstarší sestra viděla ze všech tří nejlépe, jak je práce pro živobytí těžká, nelenila, pracovala hodně a stále doufala, že si ji za ženu vybere bohatý chasník, aby se své těžké práce zbavila, a přesto se dosyta najedla. Druhá sestra si občas ráda zalenošila. Líbily se jí hezké šátky a šaty a také snila o bohatém ženichovi, který by ji zahrnul šperky a drahými šaty. Dokázala o svém budoucím bohatém ženichovi vyprávět tak dlouho a v takovém zasnění, že třeba i kaši spálila. To se na ni potom starší sestra zlobila, že zkazila celou večeři a děvčata se dala do hádky. Třetí, nejmladší, Marjánka se snažila, aby se všechny měly doma dobře. Měla obě své sestry ráda a chtěla, aby žily hezky pospolu. Proto se snažila pracovat, aby pomohla, a snažila se i rozveselit je a vymýšlela veliké příběhy o tom, jací ženiši budou, až si pro ně přijedou, a dokázala je vykreslit náležitě barvitě, až obě děvčata zapomněla na své rozepře a společně se všechny smály, až se za břicha popadaly. Při tom si také myslila, jakýpak ženich čeká ve světě na ni, jestlipak vůbec… a hlavně aby se měli rádi. 16


Jednou tak Marjánka pracovala na zahrádce, vyplela už všechnu mrkev, okopala stromky, když v tom její motyčka zazvonila o nějakou divnou věc v zemi. Opatrně odhrnula hlínu, a co nevidí? Je to zvoneček. Kdepak se tu vzal? Pečlivě ho očistila od hlíny, a protože chtěla sestry překvapit, dávala si pozor, aby s ním nezacinkala dřív, než bude zvonek nablýskaný. Pak jej, stále ještě opatrně, nesla ukázat. Jak vešla do světnice, tak s ním pořádně zaklinkala a sestry hnedle byly u ní. Ale nejen sestry, v sednici byl najednou i jakýsi skřítek, který poděkoval nejmladší dceři za vysvobození a řekl, že děvčatům splní jejich nejtajnější přání. Pak zmizel. Zanedlouho projížděl kolem selský synek na trh, jeho oko se zalíbením spočinulo na nejstarší dceři, a tak se stěhovala do bohatého dvorce, kde měli veliké hospodářství a mnoho pomocníků, ale hlavně pořád i spoustu jídla. Nedlouho nato jel okolo syn bohatého měšťana, kterému se zalíbila druhá dcera, a tak si ji odvedl k sobě do města a zahrnul ji šperky a krásnými šaty. V první chvíli byla Marjánka smutná, oběma svým sestrám štěstí opravdu přála, ale stýskalo se jí po jejich společnosti. Také si dělala starosti, jak zvládne obstarat celé hospodářství bez pomoci sester. Tu si vzpomněla na skřítka, říkala si, že sestrám se jejich přání vyplnila, ale jí, která si přece vždycky přála jen to, aby byly spolu a bylo jim spolu dobře, se přání ne a ne vyplnit. Zapomněla totiž, že jejím nejtajnějším přáním bylo ve skutečnosti ještě něco jiného… Vbrzku jel kolem syn samotného vládce, který zbloudil na lovu. Do naší milé Marie – Marjánky se opravdu zamiloval a odvedl si ji na panské sídlo. Chaloupku nechal přestavět na letní lovecký zámeček, kam s Marjánkou často jezdili a pořádali slavnosti, na které zvali i její sestry. Marjánka byla opravdu šťastná, měla kolem sebe své milé, na kterých jí tolik záleželo, a velmi si toho vážila. Tak čehopak nebo kohopak si nejvíce vážíte vy? Zkuste si o tom s rodiči popovídat. – Mína Hosenseidlová


17

zdraví

zdraví

MASALA – LAHODNÁ PREVENCE NA CHŘIPKU Jája Marková Slyšela jsem, že co je zdravé, není dobré. Je to mýtus. Můžeme nalézt nejen zdravé, ale i výtečné a chutné dary přírody a nejsou ani tak daleko. Mnohé kuchařky mají všechny ingredience protichřipkového lektvaru ve spíži: 1. Zázvor je antibakteriální a protizánětlivý. A co umí ještě: usnadňuje trávení a pomáhá proti žaludečním nevolnostem, snižuje cestovní nevolnost, zmírňuje nevolnost při těhotenství, je prevencí proti chřipce a rýmě, pomáhá zmírnit potíže při chřipce a rýmě, uklidňuje a tiší bolest hlavy, zpomaluje některé druhy rakoviny, pomáhá relaxovat, je prevencí proti stresu. 2. Kardamon pomáhá ke správnému trávení, působí preventivně proti různým virům. Má posilující účinek na organismus a také napomáhá zklidnit bolesti revmatického původu. Skvěle pomáhá proti plynatosti, srdeční slabosti, léčbě zánětů dásní a zubů. Působí na rychlejší léčbu kůže i jako prevence při onemocněním dýchacích cest, astmatu a zápalu plic. Uleví při bolestech v krku, ledvinových a žlučníkových kamenech. Jako první pomoc prý působí i při hadím uštknutí a bodnutí škorpionem. Ověřený účinek má na zklidnění žaludku a celého trávicího ústrojí, ale je to i prostředek na potenci a afrodisiakum pro mužskou část populace. Čaj s kardamonem pomáhá také při stresu, únavě, přepracování nebo depresi. Semena kardamonu s medem zlepšují kvalitu zraku. Pomáhá i na zklidnění nervů (stačí žvýkat pár zrnek), antisepticky a k osvěžení dechu. 3. Skořice pomáhá zlepšovat trávení a používá se dále při nevolnosti, proti nachlazení, odstraňuje bolesti svalů a kloubů, snižuje projevy, revmatismu , proti infekci, proti celulitidě, snižuje špatný cho18


lesterol (ten příznivý ponechává), podporuje apetit, mírní menstruační potíže, mírní kašel, podporuje funkci mozku. 4. Hřebíček antibakteriální – ničí bakterie a posiluje imunitu, zabraňuje tvorbě aft, působí proti nachlazení zejména v začátku, působí proti paradontóze; analgetický – snižuje a odbourává bolest, hlavně při bolestech kloubů, revma; antiseptický – při vnějším i vnitřním použití působí dezinfekčně, dezinfekce ran, špatně se hojících zranění, proti střevním zánětům, katarům, nevolnostem způsobeným požitím zkaženého jídla; anestetický – má účinky místního znecitlivění (hřebíček se ale v takovém případě musí dotýkat přímo bolavé lokality), zejména při bolestivých dásní, při bolestech v krku, při růstu zubu moudrosti nebo po vytržení zubů; močopudný – pročišťuje organismus. 5. Pepř bílý Typickým účinkem pepře na náš organismus je stimulační působení. Proto je také považován za přírodní afrodiziakum. Stimuluje krevní oběh, zvedá krevní tlak a tím i zásobování orgánů živinami a kyslíkem. Subjektivně v nás tak vyvolává pocit přívalu energie a zbystření smyslů. Náš požitek při stimulaci některých z nich. Tak tyhle skvosty máme v kuchyni. Jsou součástí receptu lahodného čaje Masala. Recept: 1 kávovou lžičku sušeného zázvoru (nebo čerstvého), cca 10 zrníček kardamonu, 2 kávové lžičky mleté skořice (nebo kousek celé), 15 roztlučených hřebíčků a špetku bílého pepře vaříme asi v litru vody 20 minut na mírném ohni. Pak přidáme 1 polévkovou lžíci sypaného černého čaje a necháme 5 minut louhovat. Směs scedíme a dochutíme cukrem nebo medem a trochou mléka (cca 1dcl). Podáváme teplé. Při nachlazení je dobré čaj podržet chvíli v ústech a pak polknout. Pijeme relaxačně po doušcích. Na zdraví!


19

rozhovor

rozhovor

KAMENY PŘÁNÍ A VZPOMÍNEK ANEB

MILOŠ HLÁVKA V NÍZKÉM NÁKLADU Josef Musil O té knížce se mezi unitáři mluví od letošního léta, ale jen ti šťastní ji zatím viděli a nejšťastnější ji vlastní. Našemu členovi Miloši Hlávkovi letos vyšla sbírka poezie a prózy. Publikace se jmenuje Kameny vzpomínek a přání.

nína Lewého). Z toho vnitřku něco zabírá titulní list, něco seznam prací a tiráž, takže po jejich odečtení nám zůstane 27 stran. Na dvou z nich se nachází předmluva od Hanky Hosnedlové, takže mých dvanáct básniček a čtyři povídky a jeden fejeton se musely vejít na 25 stran. Pokud tedy toto je knížka, mohu za knížku vydávat pomalu i lístek na vlak přeložený podle svislé osy. Podotýkám, že mám na mysli současný vlakový lístek – ty klasické kartičky, které se na železnici používaly před rokem 1989 a ještě nějaký ten pátek poté, by se k takovému ohýbání moc nehodily – podobně jako výše zmíněné mikrovlnky k sušení zmoklých psů. Nebo i koček či jiného zvířectva. Co se pozdního debutu týče: myslím, že opravdu pozdní debut by byl více než 70 let po smrti. Tedy aspoň podle nyní platného autorského zákona. A proč jsem nějakou knížku nevydal už dřív? Protože mi to předtím nikdo nenabídl, a na to, abych to spáchal vlastním nákladem, se necítím dostatečně zazobán a navíc jsem neměl čas smolit sazbu a tak podobně.

Vydat první knížku ve tvých letech se v literatuře nazývá pozdní debut. Proč jsi nějakou knihu nevydal už dřív? Myslím, že se bych se měl tak nějak oplotit vůči výrazům „knížka“ a „pozdní debut“. Ale než s tím začnu, měl bych nejprve uvést jedno upozornění a jednu technickou poznámku. Začněme tedy tím upozorněním (v angličtině se obvykle v podobných souvislostech používá termín „disclaimer“): četba čehokoliv ode mě je možná pouze na vlastní nebezpečí. Pokud z ní někoho trefí šlak, funus mu platit nebudu. Zdá-li se někomu takové upozornění zbytečné, je zapotřebí uvědomit si, co vše riskují například výrobci mikrovlnek, pokud například do návodu k použití zapomenou uvést, že jejich výrobky nejsou vhodné k sušení zmoklých psů. V případě bernardýnů je to sice zpravidla zřejmé na první pohled, ale ono to pravděpodobně dopadne špatně i v případě, že někdo chce v té troubě usušit třeba čivavu. A pak lze očekávat vleklé soudní spory – a myslím si, že zrovna tady v Unitarii o soudních sporech víme své. A ta technická poznámka: Tento rozhovor je veden korespondenčně, konkrétně po e-mailu. Proto mé odpovědi budou v češtině spisovné. Jó, dyby sme s bratrem redaktorem seděli naproti sobě a ten rozhovor vedli tak ňák fyzicky, třeba do diktafonu, vona by ta čeština vypadala drobátko jinak – ne tak, jak nás to učili ve škole, ale jak nám zobáky narostly. Jenže naproti sobě nesedíme, z čehož plynou nějaké důsledky – mimo jiné ty jazykové. Ale teď konečně k věci. Především bych se oplotil vůči tomu výrazu „knížka“. Jak již název edice Trapsavecké Miniatury naznačuje, jedná se o brožurku formátu ani ne A5 o 32 vnitřních stranách + tvrdších laminovaných deskách (na jejich druhé straně jsou tři moje fotky, ale na stranu první jsem vybral kresbu Anto-

Jak tedy došlo k vydání tvé knížečky? Takže jak k vydání té kníž... – pardón – tedy toho trochu rozsáhlejšího přeloženého vlakového lístku došlo? Tak, že mě oslovil Hafran (civilním jménem Jan Frána), momentálně hlavní organizátor Trapsavce, což je trampská literární soutěž, tedy soutěž, jak se v propozicích píše, „zaměřená na práce zasvěcené přírodě, trampování a toulání po zemi, skalách i vodě“. Její vznik se datuje do roku 1971, přičemž letos (tedy v roce 2015) se konal 41. ročník. Těm, kdo si všimli, že ty počty tak nějak „neštymují“, je záhodno sdělit, že v některých letech se o dotyčnou soutěž zajímala tehdejší Státní bezpečnost natolik intenzivně, že některé ročníky (1976–78 a 1981) byly raději vynechány. Osobně se ale této soutěže zúčastňuji až od roku 1989, takže toto znám jen ze statistik. Ale zpět k vydání onoho spisku. Hlavní organizátor této soutěže mě oslovil, že by poměrně brzy měla dojít řada i na mě, a když se tak stalo, vybral jsem práce, které bych tam chtěl mít. Pak jsme si to e-mailem několikrát posílali sem a tam kvůli korekturám. Asi nejsložitější pro mě bylo sehnat někoho, kdo by mi k tomu všemu napsal předmluvu. Nejdřív jsem si pohrával s myšlenkou „angažovat“ někoho z Unitarie, tedy hlavně té plzeňské, když organizátor soutěže také bydlí tam, z toho ale sešlo. Zkoušel jsem oslovit Tonyho, totiž šéfredaktora Puchejře (nyní asi nejčtenější trampský časopis), ten to také nerozdýchal, tak nakonec díky Hafranovi došlo na Hanku Hosnedlovou, kterou bych si oslovit asi sám netroufal. Takže tak.

20



21

rozhovor

rozhovor

Vzpomeneš si, kdy tě prvně zaujala poezie? Nevzpomenu. Nebo ještě jinak: Ono to záleží na tom, jak chápeme slova „zaujmout“ a „poezie“. První básnička, u níž si pamatuji, kdo je autorem, se myslím jmenovala „Do školy“ („Pole už jsou dávno holá. / Hola! Škola na nás volá...“) a byla od Františka Hrubína. Což byla první třída základní školy. Pak následovalo několik let, kdy kantoři jako by žákům poezii chtěli zprotivit, nutíce je učit se mnohé básničky zpaměti, bez ohledu na to, zda se žákům líbí či nikoliv. Nicméně přece jen jedno jméno z těch let: Jan Čarek. A ještě jedna věc, která mě stran vztahu k veršování možná nějak ovlivnila: V čítankách naší éry byla jedna kapitolka z Neználkových příhod od Nikolaje Nosova. Ta kapitolka se jmenovala „Jak Neználek skládal verše“. Jen bych rád podotkl (a zmíněná kapitolka to koneckonců také naznačuje), že ne všechny verše musí být poezií. Kdy jsi napsal první básničku? Kdo si to má pamatovat? A jak definovat pojem „básnička“? Pokud něco, co se aspoň nějak rýmuje, pak by to bylo někdy kolem čtvrté páté třídy – ale možná by se tam neslušelo používat slovo „napsal“, protože to jsem asi jen odříkával o přestávkách a do písemné podoby nepřeváděl. Další etapou byl asi gympl. Možná dvě či tři básničky z té doby bych někde našel. Jedna z nich začínala zhruba slovy: „Hořela škola, hořela. / Shořela by snad docela, / kdyby hasiči nebyli. / Však oni ji tak hasili, / že čím dál tím míň hořela. / Nakonec zhasla docela...“ Myslím, že je asi dost těžko si představit, že by zrovna takováto básnička byla speciálně „pro někoho“. A pak někde mám jednu o tom, že „osamělý poutník / kráčel krajem v dál...“ Ó, jak obrozenecké...!

ba i na Prvních májích v Praze na Střeláku. Pokud některá z mých věcí zaujme jak Petra Samojského či Luďka Pivoňku, tak třeba Sláču, tedy politologa Ondru Slačálka, může mě to jedině těšit. Obavy, že něco dělám špatně, bych začal mít v případě, že by si třeba moje básničky začali recitovat neonacisté. I když – co kdyby jim pomohly přestat být těmi neonacisty? To potom jeden fakt neví – a uvědomuje si, že na světě je jen máloco (pokud vůbec něco) úplně jednoznačné. A přihodilo se ti, že by si někdo – bez donucení – recitoval tvoje básně? Pokud jde o básně či povídky, nevzpomínám si. Párkrát se něco recitovalo na závěrečném ohni Trapsavce, to když mi porota přisoudila nějaké to ocenění, ale to bych sem asi nepočítal – to je asi něco trošku jiného. Ale jednou se mi na jedné akcičce na DVP přihodilo, že tam z repráků mezi řadou skladeb různých stylů (ska, punk, reggae...) zazněla i nahrávka mojí Milady.

Teda, Mildo, hraješ si se mnou jak kočka s myší. Přitom je ti jistě jasné, že mě zajímá, kdy a proč a pro koho jsi začal skládat to, co se objevilo v tvém přeloženém vlakovém lístku. Leccos z toho otiskly Unitářské listy, leccos zpíváš s kytarou lidem, takže otázka „pro koho“ je asi na místě. Je-li nějaké „pro koho“, asi bude dost neurčité. Prostě pro ty, kdo se namanou a jsou ochotni číst či naslouchat. Kdysi se možná našel někdo mezi spolužáky, pak mezi čtenáři trampského samizdatu Bodlák. Z čehož se odvíjí i moje pravidelná účast na již zmíněném Trapsavci. Od roku 2001 jsem poměrně pravidelně vystupoval na Kozích mejdanech u Standy Pence, na přelomu tisíciletí jsem několikrát zpíval na Miladě (a dodnes mě mrzí, že dopadla tak, jak dopadla). V posledních letech je mě možné poměrně pravidelně zaslechnout na výpravách Obce širšího společenství českých unitářů za – řekněme – duchovním pozadím české krajiny, ale tře-

Zmínil ses, že kdybychom seděli tváří v tvář, nejspíš bysme mluvili jináč. Vobecnou češtinou s určitym zbytkovym alkoholem vyčichlejch českejch nařečí. V týdle jazykový poloze často píšeš svý básně. Čím tě láká? Mě to ve tvých básních přitahuje, ale neříkají ti třeba středoškolské učitelky češtiny v důchodu, že nedbáš na krásu mateřštiny a podílíš se na jejím obecném úpadku? Co když tvoji publikaci vcucne Český národní korpus a jazykovědci kvůli ní začnou kodifikovat nespisovné výrazivo ještě rychleji než dosud? Pokud jde o středoškolské učitelky v důchodu, nemám pocit, že bych se s nimi potkával nějak často. A pokud jde o kodifikaci nespisovného výraziva – nemyslím, že by to bylo to nejhorší, co by češtinu mohlo potkat. I poté by čeština pořád byla češtinou, i když by se od té kralické lišila zase o něco víc než ta dnešní spisovná. Existují i horší způsoby prznění tohoto jazyka. Před pár lety jsme se bavili s jedním dlouholetým kamarádem o skupině Čp. 8 z Karlsbadu (mimochodem od smrti vedoucího této kapely Járy Ježka letos 2. prosince uplyne rovných 30 let) a on povídal něco o tom, že je otázkou, zda dnešní lidi může oslovit ta „mesidž“ (tedy anglicky psáno message) těch písniček. Nehodlám být brusičem češtiny po vzoru Jakuba Hrona Metánovského a uznávám, že někdy je jednodušší nějaké to slovo přejmout odjinud než vymýšlet zbrusu nové, ale pro tu „message“ přece máme hezké české slovo poselství, případně sdělení, ne? To spíš takovéto postupné nahrazování dlouho spokojeně existujících českých výrazů cizími může být cestou do pekel, protože pak by nám z té češtiny nakonec mohly zůstat vlastně jenom ty české koncovky – a to kdo ví jestli.

22



23

rozhovor

rozhovor

Ale ještě jsem neodpověděl na tu otázku, pročpak tolik mých básniček (i písničkových textů) je psáno právě tou češtinou „jak mi zobák narost“. Přišlo to tak nějak samo, zlomem asi byla básnička Kdybych, která je skoro celá v češtině spisovné, až v posledním verši se objevuje „...z celý duše...“ – najednou jsem měl bůhvíproč (předchozí verše přece byly zcela spisovné!) pocit, že to tam tak nějak „sedne“. A pak jsem možná začal psát nespisovně tak nějak důsledněji. Ono to má svým způsobem logiku – básničky by se měly recitovat, vyslovovat nahlas, nikoli jen tiše číst z knížek. A hlasité používání řeči má už cosi společného s hovorem, tudíž by tomu mohla „slušet“ právě hovorová čeština. Samozřejmě to má ještě další důsledky – používání nespisovných koncovek pak samozřejmě ovlivňuje i slovní zásobu – člověka to nutí vyhnout se aspoň některým „básnickým“ klišé (pravda, úplně všem ne). Když jsem třeba v písničce Svatá rodina vyplodil verše „...matka přesto vzdychá, / pot jí stejká skrání...“, bylo mi jasné, že takto je to jako pěst na oko (ve spisovné češtině by „pot jí stéká skrání“ tolik „neřvalo“, což ale neznamená, že by to díky tomu přestalo být klišé), a nemusím snad vysvětlovat proč. Neměl jsem pokoj, dokud se mi druhý z těch veršů nepodařilo nahradit něčím aspoň trochu snesitelnějším. Teď místo něj zpívám „...je to k uzoufání...“ – a to už snad jde. No vidíš, a já si docela dobře dokážu představit, jak neonacisté recitují Hlávkovo „Je to k uzoufání“, zvlášť když autor místo Karlovy Vary používá slovo Karlsbad. Už dlouhodobě pozoruju, že ač nechceš v češtině zbytečné anglicismy, rád používáš pro města České republiky německé názvy, až to dělá dojem, že ta tvoje averze vůči neonacistům možná nebude až tak hluboká. (smích) Ten tebou citovaný úryvek je z písně Svatá rodina, tedy o tom, kterak židovská rodina skládající se z Josefa, Marie a malého Ježíška prchá do Egypta. Takže v duchu už vidím nácka, kterak se dojímá osudem těch, jež by nejraději viděl v peci dobře roztopeného krematoria v Auschwitzu... Ale co my víme, třeba by mu při jeho IQ 88 nedošlo, že tihle tři patřili k lidu hebrejskému, protože v textu samotném to výslovně zmíněno není... K těm německým názvům: Používám je především v případě názvů těch sídel, v nichž před rokem 1945 převládali německy mluvící obyvatelé. A z té řady staletí toho česko-německého soužití byla nacistická éra jen nepatrnou tečkou. Bohužel víceméně závěrečnou – a vina přitom podle mě rozhodně není jen na jedné straně. Můžeme se – do značné míry oprávněně – rozhořčovat nad tím, že většina československých Němců v kritické době podpořila Henleinovu partaj, ale ono to také nebylo až tak úplně bez příčiny.

24


Například v okrese Znojmo (Znaim) existuje obec Lubnice (Hafnerluden). V roce 1921 v ní žilo 303 obyvatel, z toho 68 české a 228 německé národnosti (národnost zbylých sedmi Chytilův místopis neuvádí). V roce 1932 byla pár desítek metrů od okraje vsi postavena nová velká škola – ovšem s vyučovacím jazykem českým. Německé většině sloužila nadále stará dvoutřídka dole ve vsi. Pravda, ta česká škola asi sloužila i žactvu nedalekých Bačkovic a Police, kde už se mluvilo pro změnu převážně česky (Bačkovice: 305 obyvatel, z nich 299 české národnosti, Police: 832 obyvatel, z toho 808 české národnosti – z těchto důvodů v Chytilově místopisu německé názvy těchto vsí nenajdeš), ale i tak její výstavba v těsné blízkosti spíše německy mluvící vsi mohla být vnímána jako provokace tehdejších československých úřadů. Vraťme se k poezii. Kromě básnění v nespisovné češtině jsi napsal i báseň ve slovenštině, což mě velice překvapilo. Jak to přišlo, že ovládáš tento jazyk na takové úrovni, že v něm dokážeš i psát básně s pevným rytmem a rýmy? Takovou znalost slovenštiny si běžný český divák někdejších slovenských pondělků nemohl sám od sebe vypěstovat. Neviem, čo je na tom prekvapujúce. Myslím, že medzi češtinou a slovenčinou je podstatne menší rozdiel ako – povedzme – medzi češtinou a angličtinou. A koľko českých a slovenských skupín píše texty svojich pesničiek práve po anglicky, však? Takže na tom viacmenej mikroskopickom množstvu prác napísaných v slovenčine by som naozaj nič osobitného nevidel. A kterak se ke slovenštině dostat? Ještě kolem roku 2000 byl u nás poměrně dobře slyšitelný signál Slovenského rozhlasu na středních vlnách, zejména ve večerních hodinách. Hlavně na frekvenci 1098 kHz (tahle frekvence byla na slušnějším radiopřijímači občas zachytitelná i kolem poledne, byť žádné hifi to samozřejmě ani zdaleka nebylo). A jelikož mi i za tvrdého mečiarismu tamní zprávy připadaly objektivnější než ty české (na české rozhlasáky – na rozdíl od Mečiara – nikdo netlačil, jenže když oni byli v těch 90. letech konformní vůči režimu jaksi sami od sebe), volba byla poměrně jasná. Po roce 2002 ty střední vlny začali postupně odbourávat, takže dostupnost se snížila. Ale teď pro změnu není problémem mít rozumně rychlé připojení k internetu a poslouchat třeba touto cestou. I když ani ten Slovenský rozhlas (nyní sloučený do organizace Rozhlas a televízia Slovenska) už není to, co býval. Píšeš básně i v jiných jazycích než češtině a slovenštině? Vím, že umíš i dobře rusky a učíš se italsky.


25

rozhovor

rozhovor V jiných jazycích nepíšu, tak dobře je opravdu neovládám. Koneckonců i té slovenštiny bylo minimum. Své ne zcela nulové znalosti ruštiny jsem použil k přebásnění asi čtyř textů ruských písniček, ale kvůli copyrightu je moc nezpívám. I když kdo tady ví, že třeba takový Alexandr Vertinskij (člověk s opravdu nevšedním životním příběhem) ještě nějaký ten pátek autorskoprávně chráněn bude, byť první písně napsal před více než sto lety? Jen si, darebák jeden, dovolil zemřít nikoli zcela mladý... A pokud jde o italštinu: Díky tomu, že jsem o ni trošku zavadil, vím, o čem je například písnička Bella ciao. Nebo to, že text písničky Nádherná láska, kterou svého času zpíval Pavel Novák, je z více než 90 procent o něčem úplně jiném než italský originál Che sara` (tj. česky Co bude).

A co ty čteš rád, když zrovna neděláš korektury na svých básních? Kteří autoři tě oslovují? A ovlivňuje tě třeba jejich tvorba nějak? Vzpomínám na báseň věnovanou Seegerovi. Možná bych ty tvé otázku rozšířil – nejen co rád čtu, ale také, co případně rád poslouchám. Protože třeba zmíněný Pete Seeger byl písničkář. A myslím, že přinejmenším jednu jeho písničku zná drtivá většina z nás už div ne od školních let, byť často „jen“ v (opravdu vynikajícím) českém přebásnění Jiřiny Fikejzové. V jeho případě navíc nelze oddělit jeho tvorbu od osobního života a občanské angažovanosti. Bylo možno jej spatřit na mnohých místech, kde o něco šlo – například ještě jako dvaadevadesátiletý pochodoval a zpíval v říjnu 2011 na demonstraci hnutí Occupy Wall Street (krátkou ukázku lze zhlédnout například zde: https://www.youtube.com/watch?v=lJve65fbmTY). A možná by zde šlo jmenovat řadu jeho souputníků a souputnic. A když už jsem zabrousil do této oblasti, přenesme se do jiných končin naší planety. Myslím, že bych neměl pominout Bulata Okudžavu. Nikdy ne-

byl žádný kytarový virtuóz (říkával, že na začátku svého veřejného působení uměl tři akordy, teď jich umí pět), v jeho textech nenajdeš nějaké kdovíjak vycizelované obraty, hlas také neměl právě jako Enrico Caruso, ale přesto jeho tvorba dokázala oslovit celé generace posluchačů nejen v tehdejším SSSR. Někdy je krása ukryta v jednoduchosti a Okudžava byl toho příkladem řekl bych svrchovaným. Třeba Vladimír Vysockij mě tolik neoslovil, i když jeho kvality uznávám a určitě patří k tomu nejlepšímu, co se na Rusi v tomto směru objevilo; jednak první jeho nahrávky, s nimiž jsem se setkal, měly popové aranže, jež mi moc nesedly, a kromě toho Vysockij svou tvorbou – a také svým životem – připomínal nejvíc ze všeho sopku. Což není právě má nejobvyklejší poloha. Ale třeba jeho Píseň o kamarádovi je podle mě vynikající. A to i v té popové aranži. A když jsme na širé Rusi, neodpustím si zmínit Borise Grebenščikova a jeho skupinu Akvárium. Opět jde o osobnost, jež má co říci. Duchovní rozměr jeho tvorby je zřejmý (natočil mimo jiné jedno album tibetských manter, překládá upanišady), někdy i občanské postoje, ale v tom je trochu opatrnější – víme přece, jak to na Rusi nejen za Putina chodí, že... A připomenu i Sergeje Kalugina, kterého tady snad skoro nikdo nezná. Je to vedoucí (a téměř výhradní autor písní) rockové skupiny Orgija Pravednikov = Orgie spravedlivých), ovšem vystupuje i sólově (třeba i na bytových koncertech – jedna taková nahrávka je zde: https://www.youtube.com/watch?v=8vzhEYmwPKg). I jeho tvorba má nezanedbatelný spirituální rozměr, navíc tento člověk – na rozdíl od Okudžavy kupříkladu – ovládá kytaru opravdu na excelentní úrovni. A ani jemu nelze upřít určitou dávku angažovanosti – existuje nahrávka části jeho vystoupení v jednom z moskevských parků po rozehnání protestního tábora proti procesu s členkami skupiny Pussy Riot – asi nejdelší úryvek toho vystoupení je zde: https://www.youtube.com/watch?v=G7KVAR5yEoU – a dají se dohledat další). Žel už mi nezbývá místo pro takové lidi, jako je Olga Arefjeva, Umka (vlastním jménem Anna Geerasimova, asi nejznámější osobnost z prostředí ruských hippies; vedle své rozsáhlé písňové tvorby například přeložila do ruštiny Dharmové tuláky od Jacka Kerouaca) – a možná jsem ještě na někoho zapomněl. Pokud jde o spisovatele, navážu rovnou Alexandrem Grinem (vlastním jménem Alexandr Stěpanovič Griněvskij; 1880–1932), jedním z opožděných romantiků par excellence. Je obdivuhodné, jakou vnitřní čistotu si jeho práce uchovaly i v době, kdy se s ním život nijak nemazlil a dějiny kolem sebe plivaly špínu na všechny strany.

26


Asi by se mezi čtenáři Unitářských listů nenašel nikdo, kdo by někdy nějakou tvou báseň nečetl, ale přesto třeba pro úplně nového čtenáře prozraď, kterým tématům se rád věnuješ a proč? Myslím, že těch témat je vícero. Asi ponechám stranou básničky páchané pro má vánoční blahopřání – přece jen jsou drobet účelové a někdy je to žel na úkor jejich kvality (Vánoce na krku, a já k nim ještě nic nenapsal...). Mám několik písniček s texty na motivy biblických příběhů. Pravda, i některé další motivy se mi vracejí častěji než jiné, někdy třeba trošku „v druhém plánu“, ale to bych už nechal na případných čtenářích a čtenářkách, ať sami přemýšlejí, „co tím chtěl básník říci“. Pokud bych jim všechno předem předžvýkal, proč by to ještě měli číst?


27

rozhovor

rozhovor

Ale zpět do českých luhů a hájů. Z básníků bych měl připomenout aspoň tři: Karla Hlaváčka, Václava Jebavého (alias Otokara Březinu) a Františka Gellnera. Na rozdíl od těch předchozích je snad nemusím představovat. Stejně tak asi nemusím představovat taková prozaická díla, jako jsou Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války nebo Jirotkův Saturnin. Z prózy současných autorů bych rád upozornil na román Selský baroko od Jiřího Hájíčka, podle mě to je vynikající dílo a určitě stojí za přečtení; pokud mi to vyjde, doufám, že se dostane i na jeho Rybí krev. O tvých textech napsal pan Hafran tuto větu: Jsou zvláštní, netuctové. Dost často vyvolávají nejen otázky, ale i rozpaky nebo odpor. Zkus mi nějak popsat ty rozpaky a odpor. Tohle v dnešní velmi pozdně postmoderní době už dokáže vyvolat málokdo, a navíc já si nepamatuju, že bych ve tvých textech narazil na nějaké sprosté slovo. Vidíš, když se zmiňuješ o absenci sprostých slov, ještě bych měl připomenout Jaroslava Foglara, v jehož knížkách se podobným výrazům dokonale vyhýbají i ti největší padouši – třeba ti z Bratrstva kočičí pracky. Čímž ještě dodatečně rozšiřuji odpověď na předchozí otázku. Pokud ta kontroverznost není vidět z mých předchozích odpovědí, asi bych to opět nechal na čtenářích (a čtenářkách). Jen naznačím, že asi nejkontroverznější je má povídka Konec května v osadě Ratschin, v níž se píše o lidech prchajících před globálním oteplováním. Do sbírky jsem ji nezařadil. Ani ne tak pro její kontroverznost – problémem je spíš to, že když jsem ji psal do Trapsavce, hlídal jsem si povolený rozsah 1800 slov, což se odrazilo na její literární kvalitě. Ale třeba ji někdy trochu přiohnu a pošlu do světa v takto upravené podobě.

v Plzni bydlí a do pražské Unitarie poměrně i tak často jezdí, třeba na schůze ústředního správního sboru, takže by se na tom poštovném ušetřilo. A kdo ví, zda by případný větší zájem nepřiměl Hafrana k objednání dotisku... Dodávám, že sbírečka se – stejně jako předchozí svazky této edice – prodává po 20 Kč za kus, což je cena blízká té výrobní, takže množstevní slevy jaksi nehrozí. Nějaké výtisky (jeden autorský jsem dostal zdarma, další jsem si musel koupit za výše uvedenou cenu) mám u sebe i já, ovšem do nějakého volnějšího prodeje ten zbytek případně uvolním až poté, co si budu v rozumné míře jist, že se dostalo na mé známé, případně blízké příbuzné. A kdy tedy vyjde další Hlávka? Tak před barák vyjdu nejspíš hodně brzy – potřeboval bych si dojít na nákup. Kdy mi ale vyjde nějaká nová sbírečka, nehodlám předjímat. Ale co já vím, třeba si za někým dojdu, zda by mi nemohlo něco vyjít, a on se mnou pěkně rychle vyběhne.

došlo na naši adresu

VZKAZ PEPOVI Sofie Kučerová

Jak se mohou zájemci dostat ke tvé sbírce tak, aby se s ní mohli těšit i doma? Obtížně. Jak jsem psal, jde v podstatě o nízkonákladový samizdat, který se do oficiální distribuce nedostane. Ale nějaké cestičky přece jen existují. Lze napsat a poslat nějakou povídku či básničku do Trapsavce a pak si sbírku koupit na vyhlášení výsledků. Lze napsat organizátorovi Trapsavce Hafranovi (Jan Hafran Frána, Lísková 20, 31200 Plzeň, soutez.Trapsavec@seznam. cz) a nechat si ji poslat. Problémem je to, že v takovém případě by cena poštovného převýšila cenu samotného výtisku. Případně jej kontaktovat a v případě cesty přes Plzeň se zkusit domluvit na osobním předání. Pokud by se například v Praze (v Brně, Reichenbergu = Liberci atd.) dal očekávat větší zájem, dovedu si představit, že by se převzetí většího množství ujal někdo, kdo

Milý Pepo Musile, chtěla bych ti poděkovat za vynikající práci, kterou jsi pro Unitářské listy dělal a děláš. Velmi si vážím naší spolupráce, o mé příspěvky jsi mě vždycky laskavě požádal a já je psala opravdu s chutí a radostí. Za mnohé unitáře, kteří mají náš časopis na nočním stolku a čtou si v něm před spaním, bych ti chtěla vyjádřit ze srdce díky. Doufám, že budeš pokračovat, inspirovat, psát a komponovat, neboť se domnívám, že tebou s láskou a péčí vykonávaná práce šéfredaktora si zaslouží uznání a obdiv a stejně tak práce celého týmu Unitářských listů. Protože z práce bez lásky nejsou dobré koláče.

28



Hodně radosti Ti přeje Sofie. 29

události

ze života našich společenství

NOVINKY Z PARTNERSKÉ OBCE POU

Pražská obec unitářů

Akční program POU /Michal Kohout

Nový církevní rok jsme Central Unitarian Church (CUC) zahájili v neděli 13. září, bylo to po dvou a půl měsících, kdy naše shromáždění byla vedena laicky. Významnou součástí setkání byla tradiční Vodní slavnost. Po shromáždění následoval venkovní piknik za krásného pozdně letního počasí. Následující týden Rev. David Horst vedl shromáždění na téma Podat ruku. Zamýšleli jsme se nad otázkou: Když jsi byl cizinec, pozval tě někdo dál? Dokázali byste oplatit pozvání jinému člověku, zejména cizinci? David také představil novou iniciativu, podporovanou unitářským ústředím v Bostonu, kdy základem činnosti obce je určité měsíční téma. V neděli 27. září, kdy téma bylo Služba, jsme přivítali hosta – byl jím zastupitel Tim Eustace, dlouholetý aktivista věnující se problematice veřejně prospěšných prací a advokacie. Vyzvali jsme při té příležitosti členy, aby kontaktovali své kongresmany za účelem obnovení federální fondů na pomoc hladovějícím. Z našich dalších aktivit můžeme uvést, že naši členové starající se o zahradu během léta vypěstovali přes 100 kg čerstvé zeleniny, která byla dodána do Centra pro výživu, které slouží chudým. V říjnu připravujeme výroční bazar, ve kterém členové darují nepotřebné použité, ale zachovalé oblečení, prádlo, nádobí, nářadí, malé spotřebiče, hry, nábytek, svítidla, knihy, sportovní potřeby, umění a šperky. V CUC je třídíme a prodáváme za zvýhodněné ceny. Minulý bazar nám přinesl dvanáct tisíc dolarů, které jsme použili do rozpočtu obce. Nejde samozřejmě ale jen o peníze, to vše představuje práci více než šedesáti dobrovolníků a to je výborná ukázka komunitní práce. Program pro duševní rozvoj dospělých s názvem Umělcova cesta nabízí systém rozvoje víry pro dospělé každý druhý čtvrtek v měsíci za podpory duchovních Karla Hartmana a Davida Orsta. Jsou vítáni všichni, kdo chtějí kultivovat své tvůrčí já při duchovní praxi a přitom se těšit podpoře skupiny. Náš duchovní a pastorační komise pozvali důchodce a seniory na měsíční „Oběd s duchovním“; další se budou konat vždy první středu v měsíci až do června. Účastníci přinesou suroviny a David uvaří a naservíruje polévku, nabídne požehnání a nabídne rozhovor u neformálního oběda, vztahující se k měsíčnímu tématu. Jsme nadšeni a těšíme se na návštěvu čtyř členů naší partnerské obce v Praze v říjnu. První dva dny návštěvníci budou komunikovat s členy správního sboru, se všemi členy se setkají během společenského večera v sobotu 24. října. Zúčastní se shromáždění v neděli 25. října, které povede David Horst s Petrem Samojským, a nabídnou prezentaci na téma České unitářství od sametové revoluce. Tato návštěva rozvine naše nové partnerství uzavřené v červnu 2015. Začala také příprava návštěvy členů CUC v Praze někdy na jaře roku 2016. V rámci přípravy členů CUC o české kulturní historii Komise pro duchovní rozvoj uspořádala dva vzdělávací kurzy. První byl 20. září na téma Dějiny náboženství v českých zemích – od pravěku do první světové války, druhý se konal 18. října a nesl název O českém unitářství od první světové války do sametové revoluce.

Ohlédneme-li se po naší činnosti za poslední léta, musíme si přiznat, že se jako unitáři neangažujeme v míře, která by odpovídala naší tradici či ideálům. Smysluplné činnosti, kdy jsme se reálně a dlouhodobě angažovali v něčí prospěch, je jako šafránu. Zaostáváme za očekáváními, která by do liberální náboženské organizace mohla vkládat česká veřejnost, někdy i zklameme naděje návštěvníků našich shromáždění, když nevidí praktický přesah do veřejného života společnosti. Především však se tím z našeho středu vytrácí část samotného důvodu naší existence – činy podložené vědomí, že unitářství je „dobrá značka”, že se v Unitarii děje něco prospěšného, že být unitářem je důvodem k hrdosti. V POU to chceme změnit, a proto momentálně rozjíždíme nový projekt – chceme zformulovat náš společný názor na některá naléhavá společenská témata. Základem bude diskusní program, jehož osnovu naši členové určují. Ten by měl potom formou moderované debaty v pracovních skupinách, pořádáním přednášek odborníků, panelovými diskusemi, minikonferencemi atd. postupně vyvrcholit přijetím stanoviska POU, které by přinášelo pohled na dané téma z perspektivy moderní náboženské organizace. Podle okolností pak budou následovat i praktické kroky nebo konkrétní hmatatelnější akce. Tento postup byl schválen mimořádným valným shromážděním POU, které se uskutečnilo v neděli 4. 10. 2015 a které zároveň stanovilo základní pravidla, kdo a jakým způsobem má právo vyjadřovat se na veřejnosti jménem POU. Ta zní následovně: • Valné shromáždění POU jako vrcholný orgán má právo formulovat názor POU obecní, tj. včetně veškerých celospolečensky závažných otázek. Tento názor nemusí být nutně v souladu s postojem zaujímaným jinými obcemi NSČU. • MSS a jeho představitelé (předseda, místopředseda, duchovní) má právo formulovat a zveřejňovat vlastní názor na společenské otázky u témat výslovně vyhrazených valným shromážděním POU, je však nutné, aby tato stanoviska byla v souladu. K vážnějším společenským otázkám, či otázkám, kde stanovisko nelze dovodit z předchozí vnitrounitářské debaty se doporučuje zorganizovat takovou vnitrounitářskou debatu, případně nechat k takovému tématu proběhnout Valné shromáždění. Členové POU mají právo požádat o přehodnocení stanoviska vydaného představiteli POU (MSS, předseda, místopředseda, duchovní) odvoláním se k MSS v první instanci a k VS ve druhé instanci. Odvolání v první instanci lze činit jednotlivě, odvolání ve druhé instanci za stejných podmínek jako svolání VS. • Duchovní POU má právo vydávat stanoviska POU k otázkám duchovní povahy a unitářské filozofie. Tato stanoviska nesmí být v rozporu s oficiálními stanovisky POU, sboru duchovních a sněmu NSČU. • Každý člen POU má právo mít a šířit svůj osobní názor, pakliže tento názor není v rozporu s unitářskými principy. Tento názor však nesmí vydávat za názor POU a současně nesmí případné odlišné stanovisko POU zlehčovat.

30


Josef Machač, překlad Pavel Pešek


31

PROGRAMY VE SPOLEČENSTVÍCH NSČU LISTOPAD 2015 PRAŽSKÁ OBEC UNITÁŘŮ NEDĚLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ, Anenská 5, Praha 1. 11. Představ si...

Paul Rasor – Může být představivost silou pro společenskou změnu? Je naopak změna možná bez představivosti? Americký unitářský duchovní a profesor filosofie Paul Rasor nabídne zamyšlení nad rolí, kterou hraje imaginace v našem životě.

čt 19. 11. Křídlení – mantry s Jiřím Mazánkem 18.00, vede Jiří Mazánek

út 24. 11. Je islám náboženství míru?

17.00, přednáší Luděk Pivoňka – Mnoho lidí v České republice vnímá islám jako hrozbu pro evropskou kulturu. Jsou tyto obavy oprávněné nebo bylo toto náboženství jen zneužito některými jedinci nebo skupinami k prosazování jejich politických cílů?

st 25. 11. Kdo přistoupil?

19.00, Divadelní představení dramatického souboru Uni-Drámo.

čt 26. 11. Miluj svůj život

18.00, vede Jája Marková – Sdílení a praktikování cesty lásky k sobě i druhým.

8. 11. Jako kruhy na vodě

út 8. 12. Vývoj evropského kalendáře

15. 11. Jednota v různosti, různost v jednotě

út 15. 12. Havárie UFO u Roswellu

Petr Samojský – Patří to k životu, že blízcí a přátelé nás opouštějí, a jiné jednou opustíme my. Památku zesnulých však lze vnímat sub specie aeternitatis, to je pak zdrojem štěstí, naděje – i jistoty. Zpívá Uni-Sono. Po shromáždění následuje prezentace představující tradici, organizaci a spiritualitu unitářství. Účastníci expedice Paramus – Tradiční motto unitářů obsahuje velkou moudrost a současně výzvu. Zamysleme se nad ní z perspektivy širokého světa a událostí v něm!

22. 11. Biblické mystifikace: Pravé evangelium

Petr Samojský – Nebylo to snadné rozhodnout, která evangelia budou zahrnuta do sbírky bible. Které je to pravé? A nepřehlédly církevní autority něco důležitého? Po shromáždění následuje setkání členů – Informace.

29. 11. Čtvrtá neděle: Lze změnit svět?

Tak zvaná čtvrtá neděle, která patří účastníkům shromáždění a na které se všichni účastníci mohou aktivně podílet. Tentokrát slavnostně zahájíme nový Akční program POU, který je výsledkem naší společné práce.

DALŠÍ PROGRAMY konají se vždy v Anenské 5, Praha 1 út 10. 11. HOSTEM U SLUNEČNICE: Izrael a Palestina – blízké i vzdálené

18.00, přednáší Štěpán Mairovský – Izraelem a Palestinou ze severu na jih o zemi mnoha náboženství, židovských svátcích, palestinské vřelosti i o tom, zda je vše marné. Vyprávění očitého svědka, poutníka po zemích vzdálených a rozpolcených, s fotografickou dokumentací. Štěpán Mairovský je odborník na vzdělávání, absolvent programu veřejná a sociální politika, dlouholetý unitář, který rád objevuje zapadlá místa a myšlenky.

18.00, přednáší Prof. PhDr. Marie Bláhová, DrSc. – Stručné dějiny evropského kalendáře od jeho počátků v starém římském kalendáři, juliánská reforma, převzetí juliánského kalendáře křesťanskou církví, gregoriánská reforma, pokusy o reformu gregoriánského kalendáře. 17.00, přednáší Luděk Pivoňka – V červenci roku 1947 nalezl americký farmář Mac Brazel na svém pozemku podivné trosky havarovaného objektu. Byly to části spadlého meteorologického balónu nebo se jednalo o pozůstatky neznámého létajícího mimozemského objektu?

PRAVIDELNÉ PROGRAMY konají se vždy v Anenské 5, Praha 1 Zkouška pěveckého sboru Uni-Sono Pondělí od 18.00, vede Ondřej Scholtz.

Zkouška dětského dramatického kroužku Uni-Hraníčko Středa od 18.00, vede Jana Doležalová.

Zkouška divadelního souboru Uni-Drámo

Středa od 20.00 a neděle od 20.00, vede Jana Doležalová. •••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

OBEC ŠIRŠÍHO SPOLEČENSTVÍ NEDĚLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ Vždy první a třetí neděli v měsíci od 9.00 na webu www.slovonacestu.cz

MIMOŘÁDNÉ AKCE: Městské muzeum – Centrum Bohuslava Martinů v Poličce

čt 26. 11. Cesta zvaná Tao – Literárně hudební pořad popisující filosofii dávno-

32



33

věkého taoismu. V pořadu je užito textů z knihy Tao Te Ťing od Lao ‘C a ilustrací Veroniky Bromové. •••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

LIBERECKÁ OBEC UNITÁŘŮ

Přístav Unitaria Liberec, Pražská 155/40 Pokud není uvedeno jinak, akce se konají na výše uvedené adrese.

Út 3. 11. 17 h Patron sv. Václav 2. část, přednáší K. Sofia Kučerová Knihovna Liberec, přednáškový sál 4. patro

St 4. 11. Zelené poradenství, vede Dagmar Večerníková

Příroda nás léčí sama, musíme se jen naučit chápat jak. Přírodní medicína je klíčem ke zdravému životnímu stylu. Místo konání: Přístav Unitaria Liberec, Pražská 155/40

Čt 5. 11. 14 h Otevřená srdce, osobní individuální setkávání a konzultace s duchovní

15.30 h kondiční plavání, 17 h Duchovní setkávání, 18 h Diskusní podvečer na téma Religionistická zastavení 1. Místo konání: Přístav Unitaria Liberec, Pražská 155/40

Pá 6. 11. Nikdo není ostrov: služby pomoci bližnímu našemu

15.30 h Unitářská angličtina: vede p. Matoušek (časy a místa konání následujících akcí shodného typu jsou stejné)

St 11. 11.Zelené poradenství Čt 12. 11. Otevřená srdce

•••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

OBEC UNITÁŘŮ V PLZNI Tomanova 3, Plzeň, tel. 377 322 755, 730 637 012 DUCHOVNÍ SETKÁNÍ S PROMLUVOU, pondělí v 17.00

2.11. Luděk Pivoňka: Vzpomínkové shromáždění na zemřelé – 9. 11. Proč Bůh nevyslýchá naše modlitby? – 16. 11. Můžeme důvěřovat Ježíšovým zázrakům? – 23. 11. Luděk Pivoňka: Víme, jak Ježíš uzdravoval? – 30. 11. Mgr. Luděk Pivoňka: Oženil se Ježíš s Marií Magdalenou?

PŘEDNÁŠKY, středa v 17.00

4.11. Luděk Pivoňka: Byl Mohamed Božím prorokem? – 11. 11. K. Sofia Kučerová: Setkání s německými unitáři – 18. 11. Jan Žlábek: I-ťing (Kniha proměn), praktické ukázky – 25. 11. Miroslava Mintálová: Ježíšova kázání a modlitby

KVAKERSKÉ SETKÁNÍ v sobotu 14. 11. v 10.30 •••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

OSTATNÍ Duchovní klub prohlubování zbožnosti zve unitářské laiky a přátele svobodné víry k dalšímu setkání. Kontaktní osoba Josef Musil, spojení viz tiráž. •••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

Cvičíme pilatek. Duchovní setkávání. Diskusní podvečer na téma: Religionistická zastavení 2.

Pá 13. 11. Nikdo není ostrov. Unitářská angličtina St 18. 11. Zelené poradenství Čt 19. 11. Otevřená srdce

Cvičíme pilatek. Duchovní setkávání. Diskusní podvečer na téma: Religionistická zastavení 3.

Pá 20. 11. Nikdo není ostrov

15 h Unitářská angličtina. – 18 h LITERÁRNÍ VEČER!!! Budeme tvořit a číst si a radovat se ze života, přijďte taky! Marcelčina chaloupka Dlouhé Mosty vás zve na páteční listopadové setkání s literaturou.

St 25. 11. Zelené poradenství Čt 26. 11. 14 h Otevřená srdce

Kondiční plavání. Duchovní setkávání. Diskusní podvečer na téma: Religionistická zastavení 3.

Pá 27. 11. Nikdo není ostrov. Unitářská angličtina 34



35

Čeští unitáři na své pravidelné každoroční unitářské dovolené navštívili v prvním zářijovém týdnu Centrum mistra Jana Husa v Husinci u Prachatic. Připomněli si tam šestisté výročí od upálení mučedníka a hlasatele Boží pravdy. Účastníci se shodli, že aktivity husineckého centra zasluhují pochvalu a doporučují čtenářům Unitářských listů, aby se tam také vypravili. – lp

SOCHY A TAK. Obsah Unitářských listů LISTOPAD Unitářské listy Listopad SLOVO NA CESTU

Recommend Documents