Smlouva o péči o zdraví podle OZ

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Pavel Bláha

Smlouva o péči o zdraví podle OZ Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. Josef Salač, Ph.D. Katedra občanského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 30. 3. 2016

Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracoval samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Českých Budějovicích dne 30. 3. 2016

Pavel Bláha

Poděkování Děkuji vedoucímu své diplomové práce doc. JUDr. Josefu Salačovi, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a připomínky k této práci a za jeho velmi vstřícný přístup. Dále bych chtěl poděkovat své rodině za veškerou podporu, kterou mi v průběhu celého studia poskytla.

Úvod

.......................................................................................................................... 1

1.

Právní úprava smlouvy o péči o zdraví ............................................................. 4 1.1.

Úprava v občanském zákoníku ................................................................. 5

1.2.

Zdroje inspirace pro úpravu občanského zákoníku .................................. 6

1.2.1.

Jiné způsoby úpravy péče o zdraví ................................................... 7

1.3.

Odchylky pojetí péče o zdraví v občanském zákoníku a zdrojích

inspirace

.................................................................................................................. 8

1.3.1.

Koncepce péče o zdraví v občanském zákoníku .............................. 8

1.3.2.

Péče o zdraví dle DFCR.................................................................... 9

1.3.3.

Péče o zdraví dle nizozemského občanského zákoníku.................. 11 Další právní předpisy vztahující se k poskytování péče o zdraví ........... 12

1.4. 1.4.1.

Vztah dalších právních předpisů a občanského zákoníku .............. 14 Absence úpravy péče o zdraví v občanském zákoníku z roku 1964 ...... 15

1.5. 1.5.1.

Obecné shrnutí historického vývoje ............................................... 17

1.5.2.

Vztah lékaře a pacienta před rokem 2014 ....................................... 18

Smlouva o péči o zdraví.................................................................................. 22

2. 2.1.

Pojem péče o zdraví ................................................................................ 24

2.1.1.

Zdravotní služby a režim jejich úpravy .......................................... 24

2.1.2.

Péče o zdraví podle občanského zákoníku ..................................... 25

2.2.

Subjekty péče o zdraví a jejich postavení ............................................... 26

2.2.1.

Příkazce ........................................................................................... 27

2.2.2.

Ošetřovaný ...................................................................................... 28

2.2.3.

Poskytovatel péče o zdraví ............................................................. 30

2.3.

Poučení.................................................................................................... 32

2.3.1.

Poučení ošetřovaného, který není plně svéprávný .......................... 35

2.3.2.

Terapeutické privilegium ................................................................ 36

2.3.3.

Odmítnutí poučení .......................................................................... 38

2.3.4.

Poučení podle zákona o zdravotních službách ............................... 39 Souhlas ošetřovaného ............................................................................. 39

2.4. 2.4.1.

Informovaný souhlas....................................................................... 41

2.4.2.

Forma souhlasu ............................................................................... 41

2.4.3.

Informovaný souhlas v judikatuře .................................................. 42

2.4.4.

Informovaný souhlas při poskytování zdravotních služeb ............. 44

2.5.

Postup lege artis ...................................................................................... 44

2.5.1.

Soudní vymezení pojmu lege artis .................................................. 46

2.5.2.

Odpovědnost poskytovatele ............................................................ 48

2.5.3.

Součinnost ošetřovaného ................................................................ 49 Záznamy o péči o zdraví a ochrana osobních údajů ............................... 51

2.6. 2.6.1.

Obsah, forma a uchovávání záznamů o péči................................... 51

2.6.2.

Nahlížení do záznamů o péči o zdraví ............................................ 53

2.6.3.

Poskytování anonymizovaných údajů o ošetřovaném .................... 55

2.6.4.

Právní úprava zdravotnické dokumentace ...................................... 56

2.7.

Přítomnost třetích osob ........................................................................... 56

2.8.

Odměna za péči ....................................................................................... 57 Srovnání úpravy jednotlivých institutů v občanském zákoníku a zdrojích

3.

inspirace ........................................................................................................................ 57 Úprava převzatá ze zdrojů inspirace ....................................................... 58

3.1. 3.1.1.

Poučení a souhlas ošetřovaného s úkony péče o zdraví.................. 58

3.1.2.

Práva a povinnosti stran .................................................................. 60

3.1.3.

Záznamy o péči o zdraví ................................................................. 61 Úprava zdrojů inspirace do občanského zákoníku nepřevzatá ............... 62

3.2. 3.2.1.

Ustanovení vztahující se k zdravotním službám............................. 62

3.2.2.

Ustanovení použitelná pro úpravu v občanském zákoníku ............ 64

Závěr

........................................................................................................................ 66

Seznam zkratek ............................................................................................................... 68

Seznam použitých pramenů a literatury.......................................................................... 69 Právní předpisy ........................................................................................................... 69 Judikatura

................................................................................................................ 70

Odborné publikace ...................................................................................................... 71 Odborné články a elektronické zdroje ........................................................................ 72 Abstrakt ........................................................................................................................ 75 Abstract ........................................................................................................................ 76 Klíčová slova .................................................................................................................. 77 Key words ....................................................................................................................... 77

Úvod V českém soukromém právu proběhla v poměrně nedávné době celá řada změn. Jejich hlavní příčinou bylo dokončení procesu rekodifikace civilního práva hmotného tím, že k 31. 12. 2013 skončila účinnost občanského zákoníku z roku 19641 a k 1. 1. 2014 nabyl účinnosti nový zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 2. Rekodifikační proces vnesl do českého občanského práva celou řadu nových institutů – jedním z nich je i úprava obsažená v § 2636 až § 2651 OZ, smlouva o péči o zdraví. Tento smluvní typ představuje poměrně zásadní změnu v chápání péče o zdraví, neboť ji oproti dřívější úpravě jednoznačně staví, ve všech jejích formách, na smluvním základu. Nové pojetí péče o zdraví se tak přiklání k názorové skupině, která již za účinnosti předchozí soukromoprávní úpravy tvrdila, že zdravotní péče je poskytována na základě nepojmenovaného smluvního typu. Autoři příslušné části občanského zákoníku při tvorbě ustanovení týkajících se smlouvy o péči o zdraví zdůrazňovali jednak výše uvedenou potřebu určit, na jakém základě je zdravotní péče poskytovaná. Zároveň akcentovali i nutnost širšího pojetí oblastí služeb, které by na základě tohoto nového smluvního typu měly být poskytovány. Úprava péče o zdraví v občanském zákoníku se tak již nevztahuje pouze na zdravotní služby samotné, ale také na případy služeb směřujících k udržování a zlepšování zdraví v širším pojetí, jako jsou např. činnost léčitelů, masérů či chiropraktiků. Autoři se při tvorbě nové úpravy inspirovali zejména nizozemským občanským zákoníkem a návrhem příslušných ustanovení IV. knihy DCFR (Draft Common Frame of Reference, návrh společného referenčního rámce).3 Úpravu smlouvy o péči o zdraví však rozhodně nelze chápat izolovaně. Stejně jako v případě dalších občanským zákoníkem typizovaných kontraktů, se i na tento smluvní typ v každém případě budou aplikovat i další obecná pravidla občanského 1

Česko. Zákon č. 40 ze dne 28. února 1964 občanský zákoník. In: Sbírka zákonů, Česká republika. 1964, částka 19, S. 201 - 248. Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné také z: http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/SearchResult.aspx?q=40/1964&typeLaw=zakon&what=Cislo_zakona_smlouvy. (dále také „SOZ“) 2 Česko. Zákon č. 89 ze dne 3. února 2012 občanský zákoník. In: Sbírka zákonů, Česká republika. 2012, částka 33, S. 1026 - 1365. ISSN 1212 - 1244. Dostupné také z: http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/SearchResult.aspx?q=89/2012&typeLaw=zakon&what=Cislo_zakona_smlouvy. (dále také „OZ“) 3 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze): Nový občanský zákoník. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. S. 526 [cit. 2015-11-18]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/texty-zakonu/.

1

zákoníku, a to zejména obecné právo smluvní. V případě zdravotních služeb poskytovaných

podle

zvláštních

právních

předpisů,

zejména

podle

zákona

č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů,4 bude při praktické aplikaci nutné zkoumat především vztah zákona o zdravotních službách a občanského zákoníku, jakož i oblasti, v nichž se tyto dva předpisy prolínají, překrývají nebo naopak doplňují. Jako cíl této práce jsem si vytkl komplexně představit vztah vznikající při poskytování péče o zdraví včetně jeho jednotlivých prvků a porovnat českou úpravu smlouvy o péči o zdraví s úpravou kodexů, které při její tvorbě posloužily autorům jako předloha. Ve vlastním textu práce se tak nejprve budu zabývat právní úpravou smlouvy o péči o zdraví v občanském zákoníku a jejímu obecnému porovnání se zdroji, které při jejím vzniku působily jako zdroj inspirace. Stručně se též vyjádřím k dalším možnostem úpravy péče o zdraví v ostatních státech kontinentální Evropy. Na poskytování péče o zdraví jistě dopadají též další právní předpisy, proto se v první kapitole též budu zaobírat otázkou, které předpisy to jsou a jaký je jejich vztah k úpravě péče o zdraví v občanském zákoníku. Závěr první kapitoly pak věnuji absenci úpravy péče o zdraví za účinnosti předchozí soukromoprávní úpravy a jejímu řešení. Druhou část své práce již věnuji přímo smlouvě o péči o zdraví, jejím jednotlivým náležitostem, složkám a zejména výkladu jednotlivých pojmů, které úprava péče o zdraví obsahuje a se kterými se bude muset jak teorie, tak praxe vypořádat. Částečně se v této části vrátím též ke vztahu úpravy v občanském zákoníku a úpravy dalších právních předpisů. Zaměřím se zejména na vztah k institutům, jejichž úpravu lze nalézt ve více předpisech, a na aplikovatelnost konkrétních ustanovení upravujících péči o zdraví v občanském zákoníku. Tato matérie je přitom tak obsáhlá, že při jejím rozboru budu nucen opominout některé aspekty jako např. možné způsoby zániku smlouvy o péči o zdraví tak, abych dodržel stanovený rozsah této práce.

4

Česko. Zákon č. 372 ze dne 6. listopadu 2011 o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů, Česká republika. 2011, částka 131, S. 4730. Dostupné také z: http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/SearchResult.aspx?q=372/2011&typeLaw=zakon&what=Cislo_zak ona_smlouvy (dále také „ZZS“).

2

Ve třetí části své práce pak srovnám pojetí jednotlivých institutů péče o zdraví v občanském zákoníku s úpravou obsaženou v nizozemském občanském zákoníku a DCFR. Při tomto porovnání se pak hodlám věnovat též odchylkám a nedokonalostem, které lze v úpravě péče o zdraví při porovnání se zdroji inspirace nalézt. Ve vztahu k předpisům, které posloužily tvůrcům této části občanského zákoníku jako předloha, pak zmíním i ustanovení, která převzata nebyla, a to včetně možných důvodů. U pravidel, jejichž povaha to umožňuje, pak provedu krátké zamyšlení nad jejich případným zahrnutím či doplněním do české úpravy péče o zdraví. Závěr mé práce je pojat jako jakési shrnutí poznatků, které jsem při zpracovávání diplomové práce nabyl ve vztahu k novému smluvnímu typu – smlouvě o péči o zdraví a její úpravě v občanském zákoníku a dalších právních předpisech. Závěrečné shrnutí zahrnuje i názory, které jsem si ohledně úpravy péče o zdraví jako celku utvořil.

3

1. Právní úprava smlouvy o péči o zdraví Poskytování péče o zdraví doznalo díky občanskému zákoníku, jenž vstoupil v účinnost 1. 1. 2014, mnoha změn. První a z formálního hlediska bezesporu nejvýznamnější změnou je samotné zakotvení zvláštního smluvního typu, smlouvy o péči o zdraví, do české soukromoprávní úpravy. Z pohledu tvůrců občanského zákoníku nereflektovalo soukromé právo platné a účinné do 31. 12. 2013 odpovídajícím způsobem pojetí vzájemných práv a povinností osob poskytujících a přijímajících léčebné výkony. Toto pojetí totiž v zásadě stále vycházelo ze zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, který byl vystaven na postulátu veřejnoprávního nároku člověka na léčení vůči státu. Autoři občanského zákoníku nepovažovali za společenskému vývoji odpovídající ani fakt, že původní právní úprava dostatečně nereflektovala jiné případy péče o zdraví, jako jsou např. činnost masérů, léčitelů či chiropraktiků. Na základě nedostatků právní úpravy před rekodifikací a s cílem přiblížit soukromoprávní předpisy vnější realitě tak tvůrci občanského zákoníku navrhli zahrnout do nové právní úpravy i zvláštní smluvní typ, smlouvu o péči o zdraví. Tento smluvní typ měl jednak postavit najisto, že péče o zdraví je poskytována na soukromoprávním a především smluvním základě. Nová definice péče o zdraví pak měla též vybočit ze zavedeného stereotypu, když pod tento pojem zahrnula nejen zdravotní služby podle specifických zdravotnických předpisů, ale také právě další zmiňované výkony vedené snahou zlepšit nebo zachovat zdravotní stav.5 Z pohledu zakotvení však nelze ustanovení o smlouvě o péči o zdraví v § 2636 až § 2651 OZ chápat izolovaně. Stejně jako v případě jiných občanským zákoníkem typizovaných kontraktů se totiž i na smlouvu o péči o zdraví budou vztahovat nejen obecná pravidla smluvního a v širším pojetí i závazkového práva obsažená v části čtvrté, hlavě I občanského zákoníku. Speciálně lze z této části občanského zákoníku upozornit na mnohými předvídanou aplikaci ustanovení o závazcích ze smluv

5

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze): Nový občanský zákoník. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. S. 526 [cit. 2015-11-18]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/texty-zakonu/.

4

uzavíraných se spotřebitelem.6 Při posuzování souvislostí uzavření smlouvy o péči o zdraví mohou pak být použita též pravidla o právních jednáních. Dílčích úprav nejen občanského zákoníku, které se v konečném důsledku mohou vztahovat na péči o zdraví či její některou fázi, nalezneme ostatně celou řadu. V dalším textu práce bude zařazen demonstrativní výčet takových ustanovení. V případech, v nichž pravděpodobně nastane širší uplatnění, pak vztah a uplatnění těchto ustanovení v konkrétních věcných případech péče o zdraví podrobím hlubší analýze.

1.1. Úprava v občanském zákoníku Jak vyplývá z textu výše, velkou část právní úpravy, která se ať již ve větší či menší míře vztahuje na smlouvu o péči o zdraví, popř. její různé aspekty, nalezneme v občanském zákoníku. Autoři tohoto nového soukromoprávního kodexu zařadili úpravu smlouvy o péči o zdraví do části čtvrté (Relativní majetková práva), hlavy II (Závazky z právních jednání) dílu 9 (Péče o zdraví). Smlouva o péči o zdraví je tedy k nalezení v rozmezí § 2636 až § 2651 OZ. Ustanovení § 2636 a § 2637 OZ popisují základní rysy smlouvy o péči o zdraví a zároveň vymezují, jaké úkony lze pod pojem péče o zdraví podřadit. Navazující čtyři paragrafy (§ 2638 až § 2641 OZ) pojednávají o poučení ošetřovaného ohledně zamýšleného vyšetření, navrhované péče o zdraví a po vyšetření též ohledně zdravotního stavu ošetřovaného a případného dalšího postupu. V následujících ustanoveních (§ 2642 až § 2646 OZ) se pak úprava smlouvy o péči o zdraví věnuje dalším právům a povinnostem stran. Ustanovení § 2647 až § 2650 OZ pak upravují záznamy o péči o zdraví včetně jejich nutných náležitostí a povinnosti jejich vedení. Poslední ustanovení, které díl 9 obsahuje, § 2651 OZ, upravuje možnost odmítnutí péče o zdraví v případech, kdy ošetřovaný a příkazce jsou dvěma různými osobami. Úpravě jednotlivých institutů spojených s péčí o zdraví se bude podrobněji věnovat především druhá kapitola této práce. Jak již však bylo uvedeno výše, relevantní ustanovení pro úpravu smlouvy o péči o zdraví obsahuje též celá část čtvrtá, hlava I (Všeobecná ustanovení o závazcích), § 1721 až § 2054 OZ. Z této hlavy pak lze speciálně připomenout úpravu tzv. spotřebitelských smluv v dílu 4 (Ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se 6

DOLEŽAL, Tomáš. Vybrané právní aspekty spojené se smluvním charakterem poskytování zdravotních služeb. Časopis zdravotnického práva a bioetiky [online]. 3/2014, s. 69 - 81 [cit. 2015-11-18]. ISSN 1804-8137. Dostupné z: http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal/article/view/84.

5

spotřebitelem), § 1810 až § 1867 OZ. Při posuzování výkladu, formy, platnosti a jiných náležitostí právního jednání při uzavírání, plnění či změnách smlouvy může dále přistoupit též úprava právních jednání obsažená v části první (Obecná část), hlavě V (Právní skutečnosti), dílu 1 (Právní jednání), § 545 až 599 OZ. V určitých situacích pak bude ve vztahu k osobnostním právům člověka nutné aplikovat též ustanovení části první občanského zákoníku (Obecná část), hlavy II (Osoby), dílu 2 (Fyzické osoby), zejména pak pododdílu 3 (Právo na duševní a tělesnou integritu), § 91 až § 103 OZ, a pododdílu 4 (Práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu), § 104 až § 110 OZ. V případech, kdy při poskytování péče o zdraví dojde ke vzniku újmy, bude nutné aplikovat též ustanovení obsažená v občanském zákoníku části čtvrté, hlavě III (Závazky z deliktů), a to téměř výhradně dílu 1 (Náhrada majetkové a nemajetkové újmy), § 2894 až § 2971 OZ.

1.2. Zdroje inspirace pro úpravu občanského zákoníku V kontinentální Evropě lze pozorovat několik možností, jakými lze přistoupit k chápání vztahů při poskytování zdravotní péče. Čeští zákonodárci se nechali inspirovat způsobem úpravy péče o zdraví v rámci zvláštního smluvního typu zařazeného do civilněprávního kodexu. Hlavní inspirací se jim tak staly dvě úpravy, a to nizozemský občanský zákoník (čl. 7:446 a násl.) a návrh společného evropského referenčního rámce Draft Common Frame of Reference (příslušná ustanovení IV. knihy, zejména čl. IV.C. – 8:101 a násl.) (v textu práce také jako „DCFR“).7 Zavedení nového smluvního typu, smlouvy o péči o zdraví, v občanském zákoníku koresponduje s obdobnými trendy především v kontinentální Evropě. Některé státy již měly zvláštní úpravu vztahů vznikajících při poskytování péče o zdraví zavedenu delší dobu, jiné země jako např. Spolková republika Německo se své předchozí pojetí poskytování péče o zdraví rozhodly obměnit teprve nedávno, kdy učinily změny obdobné těm, které lze pozorovat v České republice. Obecné tendence směřující k osamostatnění úpravy poskytování péče o zdraví však nejen v Německu

7

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze): Nový občanský zákoník. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. S. 526 [cit. 2015-11-30]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/texty-zakonu/.

6

existovaly již řadu let. Další státy se pak vydaly zcela či částečně jiným směrem než čeští zákonodárci, což bude nastíněno níže.8

1.2.1. Jiné způsoby úpravy péče o zdraví Česká právní úprava se po rekodifikaci soukromého práva přiklonila k přístupu, který zvolili zákonodárci v Nizozemsku a který funguje od roku 2013 také v Německu. Kromě popsaného a v českém právu využitého zařazení smlouvy o péči o zdraví do občanského zákoníku jako zvláštního smluvního typu se lze v Evropě setkat i s jinými možnostmi úpravy tohoto vztahu. V zemích, kde je vztah pacienta a poskytovatele péče postaven na smluvním základu, může být úprava tohoto vztahu provedena občanským zákoníkem bez užití zvláštního smluvního typu. Tím pak dochází k podřazování vztahů vznikajících při poskytování péče o zdraví pod obecnější smluvní typy, a to zejména smlouvu mandátní, smlouvu služební, či v některých případech též smlouvu o dílo. Jako příklad zemí, ve kterých se s takovouto úpravou setkáme, lze uvést např. Rakousko, Švýcarsko nebo Itálie.9 Poněkud odlišný přístup pak zaujímá právní úprava na Slovensku. Tamější poskytování zdravotní péče se totiž řídí úpravou zvláštního typu smlouvy, který ovšem není podřazen pod slovenský občanský zákoník, nýbrž pod zvláštní zákon č. 576/2004 Z.z., o zdravotní péči, službách souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně a doplnění některých zákonů. Uvedený zákon a v něm zahrnutá úprava zvláštní dohody o poskytování zdravotní péče však vůbec neřeší celou řadu soukromoprávních aspektů poměru smluvních stran. A proto zde při aplikaci této právní úpravy bude mnohdy nutné souběžně využít i úpravu některých institutů zahrnutou ve slovenském občanském zákoníku.10 Stále méně častěji se lze setkat s pojetím, ve kterém je v důsledku zvláštní koncepce poskytování péče o zdraví zcela popírána samotná existence smluvního vztahu mezi poskytovatelem péče a pacientem. V ČSSR byl do roku 1989 vztah mezi 8

DOLEŽAL, Tomáš. Poskytování zdravotních služeb po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Časopis zdravotnického práva a bioetiky [online]. 2/2013, S. 34 - 44 [cit. 2015-11-30]. ISSN 1804-8137. Dostupné z: http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal/article/view/51. 9 DOLEŽAL, Tomáš. Poskytování zdravotních služeb po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Časopis zdravotnického práva a bioetiky [online]. 2/2013, S. 34 - 44 [cit. 2015-11-30]. ISSN 1804-8137. Dostupné z: http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal/article/view/51. 10 ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 174.

7

občanem a zdravotnictvím považován za vztah administrativněprávní. Od tohoto pojetí se však teorie i praxe postupně začala odchylovat již v 90. letech. Vstup nové civilněprávní úpravy v účinnost pak postavil najisto, že vztah mezi poskytovatelem péče, nejen ve zdravotnictví, a příkazcem je postaven na soukromoprávním a smluvním základě. Nicméně i v dnešní době lze nalézt státy, v nichž v důsledku právní úpravy a přístupu praxe stále nelze hovořit o smluvním vztahu při poskytování péče o zdraví. Za typický příklad takové země lze považovat Velkou Británii.11 Ve Velké Británii totiž od roku 1948 funguje systém poskytování zdravotní péče tzv. National Health Service, v jehož rámci se vychází z toho, že mezi lékařem a pacientem neexistuje smluvní vztah. Tento názor vychází z faktu, že povinnost poskytovat pacientovi zdravotní služby je dána přímo ze zákona, čímž je neslučitelná se smluvním ujednáním, a zároveň zde chybí prvek tzv. consideration, tedy úhrady ze strany pacienta.12

1.3. Odchylky pojetí péče o zdraví v občanském zákoníku a zdrojích inspirace Vliv zdrojů inspirace se v úpravě smlouvy o péči o zdraví v občanském zákoníku projevuje především v systematice úpravy a volbě věcných řešení. Řazením jednotlivých institutů ve vztahu ke smlouvě o péči o zdraví se úprava občanského zákoníku velmi podobá řešení použitému v holandském občanském zákoníku. Přesto i v porovnání s tímto předpisem nalezneme řadu odlišností, a to ať již v obecném koncepčním pojetí, tak i v případě jednotlivých prvků úpravy. V této části diplomové práce se zaměřím především na odlišnosti v samotném pojetí pojmu péče o zdraví, které občanský zákoník oproti oběma hlavním zdrojům inspirace vykazuje. Rozdílům, které se týkají úpravy jednotlivých institutů ve vztahu ke smlouvě o péči o zdraví, pak bude věnována třetí kapitola, kde budou tyto jednotlivé odchylky blíže rozebrány.

1.3.1. Koncepce péče o zdraví v občanském zákoníku První a poměrně výraznou odchylku českého občanského zákoníku v porovnání s holandským občanským zákoníkem a DCFR lze spatřit v koncepci chápání péče 11

DOLEŽAL, Tomáš. Poskytování zdravotních služeb po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Časopis zdravotnického práva a bioetiky [online]. 2/2013, S. 34 - 44 [cit. 2015-11-30]. ISSN 1804-8137. Dostupné z: http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal/article/view/51. 12 DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. vydání. Praha: Leges, 2012, 160 s. ISBN 978-80-87576-24-3. S. 91.

8

o zdraví a výkonů, které tato zahrnuje, a naopak činností, které pod pojem péče o zdraví podřadit nelze. Český občanský zákoník v § 2637 uvádí: „Péče o zdraví zahrnuje úkon, prohlídku nebo radu a všechny další služby, které se týkají bezprostředně ošetřovaného a které jsou vedeny snahou zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav. Péče o zdraví však není činnost spočívající jen v prodeji nebo jiném převodu léků.“ Důvodová zpráva k citovanému ustanovení uvádí, že právnímu režimu smlouvy o péči o zdraví by měly být podřazovány všechny léčebné úkony nejen v oblasti zdravotní péče v užším slova smyslu – zdravotních služeb, ale i činnosti dalších příbuzných oborů jako např. výkony masérů, chiropraktiků či léčitelů.13 Podle odborné literatury bude přitom při posuzování, zda lze ten který úkon řadit pod péči o zdraví, zapotřebí vykládat text citovaného ustanovení volněji. Za součást péče o zdraví bude třeba považovat i ty úkony, které sice bezprostředně nesměřují k zlepšení či zachování zdravotního stavu, ale ve své podstatě nutně souvisejí s činnostmi, jež tyto cíle mají. Příkladem takové činnosti může být posouzení zdravotního stavu v rámci ověřování způsobilosti ke vzdělávání, výkonu zaměstnání, či pro sportovní účely.14 V českém pojetí navíc figuruje prvek, který lze chápat jako zcela zásadní odchylku od obdobných úprav v zahraničí, a to včetně dvou shora zmíněných zdrojů inspirace. Je jím fakt, že podstatná část výkonů, které lze podřadit pod pojem péče o zdraví, je upravena zvláštními právními předpisy zejména již zmiňovaným zákonem o zdravotních službách.

Taková dvojkolejnost

úpravy péče o zdraví

nemá

v kontinentální Evropě obdoby, i když je zřejmé, že i v ostatních státech přistoupí k úpravě smluvního vztahu péče o zdraví další práva a povinnosti vyplývající z předpisů upravujících poskytování zdravotní péče v užším slova smyslu.15

1.3.2. Péče o zdraví dle DFCR DCFR volí v porovnání s popsaným českým přístupem poněkud užší koncepci úpravy péče o zdraví. Ustanovení DCFR IV. knihy, čl. IV.C. – 8:101 a násl. se primárně, jak vyplývá z ust. čl. IV.C. - 8:101 odst. (1), vztahují na poskytování 13

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze): Nový občanský zákoník. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. S. 526 [cit. 2015-11-30]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/texty-zakonu/. 14 ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 181. 15 DOLEŽAL, Tomáš. Poskytování zdravotních služeb po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Časopis zdravotnického práva a bioetiky [online]. 2/2013, S. 34 - 44 [cit. 2015-11-30]. ISSN 1804-8137. Dostupné z: http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal/article/view/51.

9

zdravotní péče v užším slova smyslu, tedy zdravotních služeb dle terminologie české legislativy. Tomu odpovídá i volba některých věcných řešení obsažených v úpravě péče o zdraví. Poskytovatel péče je ku příkladu dle čl. IV.C. – 8:102 povinen přiměřeným způsobem zjišťovat zdravotní stav pacienta, jeho předchozí onemocnění, případné alergie, dříve poskytnutou péči a pacientovy požadavky a preference ve vztahu k péči, která mu má být poskytnuta. Poskytovatel je dle stejného ustanovení dále povinen provést vyšetření a testy nutné pro diagnostikování pacienta a také konzultovat svůj další

postup

s případnými

dalšími

poskytovateli

pečujícími

o

pacienta.

V čl. IV.C. - 8:108 odst. (4) DCFR pak můžeme nalézt úpravu dříve vyslovených přání pacienta pro případ, kdy by pacient nebyl schopen projevit svou vůli ohledně péče, která mu má být poskytnuta. Obě popsaná ustanovení nekorespondují s žádným ustanovením úpravy péče o zdraví v českém občanském zákoníku. S obdobnými prvky se však lze setkat v českém právním prostředí v zákoně o zdravotních službách. Uvedené konstatování tedy ještě více potvrzuje předpoklad, že primárním cílem autorů DCFR byla úprava zdravotní péče v užším slova smyslu. Ve vztahu k výkonům, v jejichž rámci je vykonávána činnost obdobná zdravotním službám, obsahuje DCFR úpravu čl. IV.C. - 8:101 odst. (2). Citovaná úprava stanoví, že ustanovení o péči o zdraví se přiměřeně užijí i na smlouvy, podle nichž se poskytovatel zaváže provádět jiné služby za účelem změny fyzického nebo mentálního stavu osoby. Toto ustanovení tedy ve své podstatě rozšiřuje aplikovatelnost popsaných ustanovení DCFR i na další výkony, avšak s určitými odchylkami. Příkladem takové odchylky může být činnost masérů, neboť zcela zjevně nelze po masérovi spravedlivě požadovat, aby před výkonem jednorázové masáže sestavil anamnézu pacientových dřívějších nemocí, zranění a dalších symptomů, a to včetně léčby, která již byla pacientovi poskytnuta. Uvedené postupy posuzování naopak bude zcela nepochybně nutné v určité míře dodržovat při poskytování lékařské péče. DCFR tedy na rozdíl od české právní úpravy cílí primárně na úpravu vztahu pacienta a lékaře při poskytování zdravotních služeb. Na rozdíl od české právní úpravy se zde však nesetkáme s požadavkem, že úkony zdravotní péče musí být vedeny snahou zlepšit nebo alespoň zachovat zdravotní stav pacienta. V pojetí DCFR tedy nebude pochyb, že o smluvní vztah péče o zdraví půjde i v případě výkonů např. plastické chirurgie, jejichž účelem je pouze kosmetická úprava části těla pacienta. V případě

10

české právní úpravy toto v důsledku znění § 2637 OZ není postaveno najisto. Naopak při využití doslovného jazykového výkladu předmětného ustanovení by ona kosmetická úprava části těla pacienta pod péči o zdraví podle českého občanského zákoníku podřazena být neměla. Výkladová praxe teprve v budoucnu ukáže, jak široce bude pojem péče o zdraví vykládán. Avšak podle mého názoru lze předpokládat, že výkony uvedené v tomto odstavci a jím obdobné budou praxí pod péči o zdraví podřazovány, neboť jejich skutečná povaha je ve své podstatě velmi blízká charakteru úkonů, na které občanský zákoník primárně a doslovně cílí.

1.3.3. Péče o zdraví dle nizozemského občanského zákoníku Holandský občanský zákoník obsahuje v čl. 7:446 odst. (2) písm. a) výčet výkonů, které jsou za péči o zdraví považovány. Tento se velmi podobá výčtu, který zvolil i český zákonodárce. Naopak za odlišující prvek je možné považovat zejména čl. 7:446 odst. (2) písm. b) nizozemské úpravy, který stanoví, že péčí o zdraví je i jiná činnost lékařů a stomatologů, je-li vykonávána přímo ve vztahu k člověku. Při výkladu uvedených ustanovení v jejich vzájemné souvislosti lze tedy dovozovat, že i holandská úprava smlouvy o péči o zdraví se vztahuje toliko na určité činnosti lékařů a stomatologů, ale na rozdíl od té české neupravuje vztahy vzniklé při činnosti léčitelů, masérů a obdobných zdravotnictví příbuzných oborů. Definici

péče

o

zdraví

doplňuje

v nizozemském

občanském

zákoníku

čl. 7:446 odst. (3) a odst. (4). Odst. (3) explicitně vyjadřuje, že péčí o zdraví se rozumí i péče o zdraví ve zdravotnických zařízeních, zařízeních sociálních služeb a obdobných zařízeních. Toto česká právní úprava sice výslovně nestanoví, avšak např. ze znění § 2646 odst. 1 OZ lze dovodit, že s podobným řešením zákonodárce implicitně počítá. Holandský občanský zákoník pak doplňuje v čl. 7:446 odst. (4) negativní výčet činností, které pod péči o zdraví neřadí. Těmito výkony jsou především hodnocení zdravotního stavu či zdravotnické výkony prováděné dle instrukce osob odlišných od pacienta a v souvislosti s určením nároků, závazků a přiznáním pojistného plnění či jiných dávek. Péčí o zdraví se dle citovaného ustanovení nerozumí ani posuzování fyzické kondice a zdravotního stavu pro účely vzdělávání, zaměstnání, sportu či jiných činností, pro něž se taková posuzování běžně provádějí.

11

Nizozemský občanský zákoník též implicitně připouští, že poskytovatelem péče o zdraví může být též lékárník. Takový závěr podporuje znění čl. 7:459 odst. (1) druhé věty, která začíná slovy „Je-li poskytovatelem péče lékárník…“. Z uvedeného pak nelze než usuzovat, že minimálně určitý výsek činnosti lékárníků bude možné podřadit pod holandskou úpravu smlouvy o péči o zdraví. Takový přístup je však nutno považovat za zcela opačný než ten, který zvolil český zákonodárce. V ustanovení § 2637 OZ větě druhé totiž nalezneme negativní vymezení, podle něhož činnost spočívající v prodeji nebo jiném převodu léků péčí o zdraví není. Česká právní úprava tak zcela odlišně od té nizozemské prakticky stanoví, že činnost lékárníků nelze podřadit pod institut smlouvy o péči o zdraví. Ve zbývajícím rozsahu se tedy holandská úprava péče o zdraví liší od té české zejména tím, že se nevztahuje na činnosti oborů příbuzných zdravotním službám, jako jsou výkony masérů či léčitelů. Rovněž při důsledném výkladu § 2637 OZ bychom však též mohli dojít k závěru, že česká právní úprava je zároveň i o něco užší, neboť činnost lékařů, která nemá za cíl zlepšení či zachování zdravotního stavu pacienta, by při striktní jazykové interpretaci uvedeného ustanovení nebylo možné považovat za péči o zdraví. Takovou aplikaci však nejspíše praxe překoná volnějším výkladem uvedeného ustanovení tak, že za součást péče o zdraví bude považovat i ty činnosti, které bezprostředně nesledují zlepšení či zachování zdraví, ale které s takovými úkony ze své podstaty souvisejí.16 V tomto směru považuji nizozemskou úpravu za poněkud promyšlenější a pro praxi o něco uchopitelnější, ačkoliv ani u českého způsobu řešení nelze předpokládat názorové rozepře ohledně v předchozí větě popsané interpretace.

1.4. Další právní předpisy vztahující se k poskytování péče o zdraví K ustanovením občanského zákoníku upravujícím přímo smlouvu o péči o zdraví a ustanovením dalších částí občanského zákoníku, která se na smlouvu o péči o zdraví užijí vždy popř. při splnění dalších podmínek, mohou ještě v některých specifických případech přistoupit další právní předpisy. Odborná literatura v tomto smyslu nejčastěji uvádí zákon o zdravotních službách. Jak je z důvodové zprávy patrné, již samotní autoři

16

ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 181.

12

občanského zákoníku počítali s tím, že úprava smlouvy o péči o zdraví se bude v jistých situacích střetávat a překrývat s úpravou jiného právního předpisu.17 Zákon o zdravotních službách v tomto směru však bezpochyby nelze považovat za jediný právní předpis, který může v některých případech modifikovat práva a povinnosti vyplývající pro smlouvu o péči o zdraví z občanského zákoníku. Dalšími takovými předpisy mohou být ku příkladu zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů,18 či zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, ve znění pozdějších předpisů19. Ke zmíněným zdravotnickým předpisům přistupuje také Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny20 a Dodatkový protokol k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně o zákazu klonování lidských bytostí21. Ačkoliv zákon o zdravotních službách a další zdravotnické předpisy na něj navazující z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a Dodatku Úmluvy o lidských právech a biomedicíně ve značné míře vycházejí, nelze vždy s jistotou říci, že jsou tyto právní předpisy ve stoprocentním souladu. V jejich případném rozporu by pak podle pravidla normy vyšší právní síly měla přednost úprava obsažená v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně popř. v Dodatku Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.22

17

DOLEŽAL, Tomáš. Poskytování zdravotních služeb po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Časopis zdravotnického práva a bioetiky [online]. 2/2013, S. 34 - 44 [cit. 2015-11-30]. ISSN 1804-8137. Dostupné z: http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal/article/view/51. 18 Česko. Zákon č. 373 ze dne 6. listopadu 2011 o specifických zdravotních službách. In: Sbírka zákonů, Česká republika. 2011, částka 131, S. 4802. Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné také z: http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/SearchResult.aspx?q=373/2011&typeLaw=zakon&what=Cislo_zakona_smlouvy. 19 Česko. Zákon č. 374 ze dne 6. listopadu 2011 o zdravotnické záchranné službě. In: Sbírka zákonů, Česká republika. 2011, částka 131, S. 4839. Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné také z: http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/SearchResult.aspx?q=374/2011&typeLaw=zakon&what=Cislo_zakona_smlouvy. 20 Rada Evropy. Mezinárodní smlouva č. 96 ze dne 4. dubna 1997 Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny. In: Sbírka mezinárodních smluv, Česká republika. 2001, částka 44, S. 1899. Dostupné také z: http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/SearchResult.aspx?q=96/2001&typeLaw=mezinarodni_smlouva&what=Cislo_zakona_smlouvy (dále také jako „Úmluva o lidských právech a biomedicíně“). 21 Rada Evropy. Mezinárodní smlouva č. 97 ze dne 12. ledna 1998 Dodatek úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny o zákazu klonování lidských bytostí. In: Sbírka mezinárodních smluv, Česká republika. 2001, částka 44, S. 1923. Dostupné také z: http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/SearchResult.aspx?q=96/2001&typeLaw=mezinarodni_smlouva&what=Cislo_zakona_smlouvy (dále také jako „Dodatek Úmluvy o lidských právech a biomedicíně“). 22 Důvodová zpráva (volební období 2010 – 2013) – 405/0 Vládní návrh zákona o zdravotních službách. Vláda. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. [cit. 2016-2-14].

13

Vzhledem k tomu, že z různých právních předpisů, včetně občanského zákoníku, vyplývá povinnost poskytovatele péče o zdraví vést záznamy o péči o zdraví, které bezpochyby obsahují mimo jiné i řadu osobních a citlivých údajů, lze předpokládat, že v této části péče o zdraví bude nutné zohledňovat též úpravu ochrany osobních údajů, a tedy především zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů23. Uvedené normy přitom rozhodně nelze považovat za vyčerpávající výčet právních předpisů, jejichž aplikace může připadat v úvahu při posuzování vztahů vzniklých v souvislosti se smlouvou o péči o zdraví. Jedná se spíše o jakýsi demonstrativní výčet úprav, jejichž aplikace je odbornou literaturou nejčastěji předpokládána24 nebo jejichž aplikaci lze dovodit z povahy jednotlivých institutů.

1.4.1. Vztah dalších právních předpisů a občanského zákoníku Ustanovení o smlouvě o péči o zdraví v občanském zákoníku žádným zvláštním způsobem neupravují vztah této občanskoprávní úpravy péče o zdraví k úpravě obsažené v dalších právních předpisech, jež bude v některých případech při poskytování péče o zdraví nutné aplikovat. Pro kvalifikaci tohoto vztahu tak bude nutné využít úpravu občanského zákoníku obsaženou v části první, dílu 2 (Užití předpisů občanského práva). Dle ustanovení § 9 odst. 2 občanského zákoníku se soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy řídí občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy. Z citovaného ustanovení tedy vyplývá, že občanský zákoník je v tomto rozsahu obecným soukromoprávním předpisem, tzv. lex generalis. Podle obecně uznávaného právního principu lex specialis derogat legi generali, který je pro některé soukromoprávní vztahy mimo jiné zachycen i v uvedeném ustanovení, pak bude mít úprava zvláštních právních předpisů přednost před úpravou předpisu obecného.

23

Česko. Zákon č. 101 ze dne 4. Dubna 2000 o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. In: Sbírka zákonů, Česká republika. 2000, částka 32, S. 1521. Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné také z: http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/SearchResult.aspx?q=101/2000&typeLaw=zakon &what=Cislo_zakona_smlouvy (dále také jako „zákon o ochraně osobních údajů“). 24 Srov. např. DOLEŽAL, Tomáš. Poskytování zdravotních služeb po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Časopis zdravotnického práva a bioetiky [online]. 2/2013, S. 34 - 44 [cit. 2015-11-30]. ISSN 1804-8137. Dostupné z: http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal/article/view/51.

14

Aplikujeme-li uvedené na ustanovení týkající se smlouvy o péči o zdraví, lze konstatovat, že občanskoprávní úprava tohoto institutu se použije na vztahy založené v rámci péče o zdraví v tom rozsahu, v jakém tato není upravena zvláštními právními předpisy, nejčastěji pak patrně již uvedeným zákonem o zdravotních službách.25 I z důvodové zprávy je přitom zřejmé, že autoři občanského zákoníku takový postup při aplikaci ustanovení o péči o zdraví předpokládali, což vyplývá mimo jiné především z formulace: „Právní režim se navrhuje upravit obecně pro jakákoliv léčebné výkony, nejen tedy pro oblast výkonu zdravotní péče v užším slova smyslu s tím, že navržená úprava nezasahuje do zvláštní zákonné úpravy platné pro poskytování zdravotní péče, která jako speciální zůstává nedotčena.“ 26

1.5. Absence úpravy péče o zdraví v občanském zákoníku z roku 1964 V této části práce vstupuje do popředí zejména jeden ze vztahů, který by smlouva o péči o zdraví měla upravovat, a sice vztah lékaře a pacienta při poskytování zdravotních služeb (před účinností zákona o zdravotních službách označovaný jako zdravotní péče). Povaha ostatních vztahů, které lze podle definice § 2637 OZ považovat za péči o zdraví, vycházela patrně především z ustanovení § 51 SOZ – šlo tedy o smlouvy inominátní. Při posuzování jejich jednotlivých prvků bylo pak přihlíženo k úpravě smluvního typu, který se svou povahou nejvíce podobal povaze poskytovaného výkonu. Takového závěru lze dosáhnout přiměřeným použitím rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 2013 vydaného pod sp. zn. 25 Cdo 1050/2012, v němž Nejvyšší soud České republiky ke smlouvě o provedení plastické operace uvádí: „Je poměrně běžné, že člověk uzavírá smlouvy, jejichž předmětem je úprava částí lidského těla či provedení lékařského zákroku spojeného s výraznějším zásahem do tělesné integrity, a to převážně nebo výhradně z estetických důvodů za účelem změny zevnějšku, typicky jde o plastickou chirurgickou operaci. V občanském zákoníku však není upraven smluvní typ, který by přímo vymezoval práva a povinnosti smluvních stran; proto právní vztahy, které vznikají z inominátních smluv podle § 51 obč. zák., se posuzují analogicky podle právní úpravy jim nejbližší (srov. § 491 obč. 25

UHEREK, Pavel. K některým ustanovením smlouvy o péči o zdraví dle nového občanského zákoníku a jejich srovnání se zákonem o zdravotních službách. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-11-18] 26 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze): Nový občanský zákoník. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. S. 526 [cit. 2015-11-18]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/texty-zakonu/.

15

zák.). Takovou je v těchto případech zpravidla smlouva o opravě a úpravě věci podle § 652 a násl. obč. zák., která je svým obsahem a účelem relativně srovnatelná se smlouvou o zásahu do lidského organizmu (srov. § 853 obč. zák. upravující přípustnost analogie v občanskoprávních vztazích). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že uvedená ustanovení občanského zákoníku soudy aplikovaly nikoli přímo, ale pouze analogicky s respektováním veškerých specifik, která vyplývají z toho, že se jedná o úpravu části lidského těla, tedy o zásah do tělesné integrity člověka. Ostatně i v soudní judikatuře se prosadil právní názor na posouzení smlouvy o provedení plastické operace jako smlouvy nepojmenované dle § 51 obč. zák. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3129/2011).“ 27 Vzhledem k tomu, že dle výše citovaného rozhodnutí nepovažoval Nejvyšší soud České republiky výkon plastických operací v rámci předchozí soukromoprávní úpravy za běžný výkon lékařské péče v užším slova smyslu, lze podle mého názoru uvedené závěry patrně vztáhnout i na výkony povolání, jež jsou svou povahou poskytování zdravotní péče v užším slova smyslu příbuzná, typicky tedy výkony masérů či chiropraktiků. Spočívala-li tedy poskytovaná péče ve výkonech ku příkladu masérů či chiropraktiků, byla tímto nejbližším smluvním typem většinou smlouva příkazní. V případech, kdy se poskytovatel péče naopak zavázal pro ošetřovaného něco zhotovit, typicky např. zubní náhradu, uzavřená inominátní smlouva pak měla nejblíže ke smlouvě o dílo, jejíž úpravou se tak v určitých částech též mohla řídit. V této části práce se věnuji zejména povaze vztahu lékaře a pacienta, neboť pro určení tohoto vztahu lze najít širší zdroje v podobě závěrů jak teorie, tak praxe. Zároveň lze říci, že výkon lékařské praxe lze považovat za vrcholnou činnost podřazenou nynějším občanským zákoníkem pod péči o zdraví. Z toho důvodu se domnívám, že jak za účinnosti rekodifikačních předpisů, tak za účinnosti předchozí soukromoprávní úpravy byly a stále jsou závěry, ke kterým se ohledně lékařské péče teorie a praxe dobraly, přiměřeně použitelné i na činnosti příbuzné.

27

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 2013, sp. zn. 25 Cdo 1050/2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. Dostupné také z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/21E639A3D5CC32F4C1257C370035BFA A?openDocument&Highlight=0,.

16

1.5.1. Obecné shrnutí historického vývoje Z historického pohledu byl vztah lékaře a pacienta vznikající při poskytování péče o zdraví vztahem jednoduchým, kdy na straně jedné stál lékař a poskytovatel péče o zdraví v jedné osobě a na straně druhé stál pacient a příjemce péče o zdraví také v jedné osobě. Veškerá respektive převážná část práv a povinností byla upravena dvoustranným právním jednáním (dříve označovaným také jako právní úkon), smlouvou uzavřenou mezi dvěma výše popsanými smluvními stranami. Postupem času začaly k popsanému jednoduchému vztahu přistupovat další a další skutečnosti, a to jak z hlediska postavení jednotlivých smluvních stran28, tak z hlediska modifikace práv a povinností z tohoto vztahu vzešlých prostřednictvím mimosmluvních ustanovení právních předpisů zejména kogentní povahy. Vztahy vznikající při poskytování péče o zdraví totiž postupně regulovala celá řada veřejnoprávních předpisů. Zároveň ke komplikaci těchto vztahů přispěl i fakt, že v mnohých případech přistupovaly k základním dvěma subjektům tohoto vztahu i subjekty další. V první řadě to byly zdravotní pojišťovny (dříve též označované jako pokladny), které se podílely zejména na úhradě poskytnuté péče.29 K diverzifikaci a množení subjektů figurujících ve vztazích poskytování péče pak značnou měrou přispěl i rozvoj zdravotnických zařízení, která ve smlouvách o poskytování péče o zdraví často nahradila jednotlivé lékaře na straně poskytovatele. Vzhledem k tomu, že zdravotnická zařízení jsou a historicky i byla svou povahou právnickou osobou, musela tato k poskytování péče užívat lékaře a další personál, nejčastěji v postavení zaměstnanců toho kterého zdravotnického zařízení. Lékař pak v takovém vztahu vystupoval jako zástupce smluvní strany – poskytovatele. K diferenciaci a množení subjektů však docházelo i na straně druhé, tedy u příjemce péče o zdraví. Příkladem takového procesu může být právě úprava občanského zákoníku, která dokonce přímo počítá s tím, že osoba, která péči o zdraví objednává - příkazce, nemusí být zároveň osobou, která objednanou péči přijímá - ošetřovaným.

28

DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. vydání. Praha: Leges, 2012, 160 s. ISBN 978-80-87576-24-3. S. 15-16. 29 DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. vydání. Praha: Leges, 2012, 160 s. ISBN 978-80-87576-24-3. S. 85-89.

17

Uvedený vývoj a štěpení jednotlivých prvků péče o zdraví ještě nemusí nutně znamenat a zpravidla také neznamená, že by se ze smlouvy o péči o zdraví stávalo vícestranné právní jednání. Praktickým důkazem takového vývoje budiž opět úprava smlouvy o péči o zdraví v občanském zákoníku. Přestože tato úprava výslovně počítá s tím, že odměnu poskytovateli péče nemusí hradit samotný příkazce, i s tím, že příkazce a ošetřovaný nemusí být tatáž osoba, je smlouva o péči o zdraví podle občanského zákoníku stále dvoustranným právním jednáním. Práva a povinnosti z této smlouvy zde však mohou být dále modifikovány dalšími právními předpisy, existencí pojištění na straně ošetřovaného či názory ošetřovaného, který je osobou odlišnou od příkazce. Pro účely této úvahy pak ponechávám stranou rozboru existenci dalších právních vztahů vzniklých na základě smluv mezi pojišťovnou a pacientem, či mezi pojišťovnou a zdravotnickým zařízením, respektive poskytovatelem péče. Těmito právními vztahy se v této práci zabývám toliko v rozsahu, v němž bezprostředně ovlivňují práva a povinnosti vzniklé ze smlouvy o péči o zdraví.

1.5.2. Vztah lékaře a pacienta před rokem 2014 V důsledku

právního

myšlení

ovlivněného

převážně

socialistickým

zákonodárstvím se po dlouhou dobu česká právní teorie ani judikatura k charakteru vztahu mezi lékařem a pacientem žádným způsobem nevyjadřovala. Vývoj v tomto směru nastartovalo až přijetí občanského zákoníku z roku 1964 a zákona o péči o zdraví lidu z roku 1966.30 Ve vztahu k uvedeným předpisům a při porovnání povahy vztahu lékaře a pacienta s přístupem ostatních socialistických států dochází J. Stojínová k názoru, že „Vztah mezi občanem a zdravotnictvím je však třeba považovat za administrativněprávní v celé šíři. Toto stanovisko, vymezující vztah, vznikající při poskytování zdravotních služeb, jako administrativněprávní, popřípadě smíšený (například u kosmetických služeb), bylo vysloveno v souvislosti s formulováním nové oblasti správních vztahů ve sféře pečovatelské (kurativní).“

31

Obdobný názor zaujímal

i J. Štěpán, který se poměrně stručně a výstižně vyjádřil i k povaze a specifikům tohoto administrativněprávního vztahu mezi lékařem a pacientem, když uvedl: „Pro náš právní

30

DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. vydání. Praha: Leges, 2012, 160 s. ISBN 978-80-87576-24-3. S. 124. 31 STOLÍNOVÁ, Jitka, Pavel ROSSMANN, Karel MATOUŠKOVIC a Libuše HRADCOVÁ. Právní postavení a odpovědnost lékaře. 1. vydání. Praha: Avicenum, 1977, 98 s. S. 17 a násl.

18

řád je po přijetí užší koncepce občanského zákoníku a po vydání zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, nepochybně třeba považovat tento vztah za speciální typ vztahu administrativněprávního. Na rozdíl od tradičního typu těchto vztahů, kde jedním z účastníků je zpravidla státní orgán a pro který je charakteristický mocenský prvek a nerovnost účastníků, jde zde o zcela nový typ administrativněprávních vztahů.“ 32 Jak vyplývá z výše citovaných tvrzení, právní teorie před rokem 1989 de facto zcela vyřazovala vztah vznikající při poskytování zdravotních služeb mezi lékařem a pacientem z kategorie soukromého práva. Výskyt soukromoprávních prvků v tomto vztahu byl připouštěn spíše výjimečně. Příkladem takového přístupu budiž názor J. Stojínové uvedený i v citované pasáži, který počítá s jistými soukromoprávními prvky např. při poskytování kosmetických služeb, které však nebylo možno považovat jednoznačně za péči lékařskou. Ani po roce 1989 však v teoretickém chápání povahy vztahu

lékaře

a

pacienta

nedošlo

k

většinovému popření

úvah

o

onom

administrativněprávním charakteru tohoto vztahu.33 Ani soudní praxe v tomto směru dlouhou dobu nenabízela rozsáhlejší úvahy, neboť většina sporů, které mezi lékaři a pacienty soudy řešily, se týkala sporů o náhradu škody na zdraví nebo uplatnění nároků vzniklých v důsledku zásahu do osobnostních práv. Při posuzování nároků na náhradu škody vzniklé při poskytování zdravotních služeb přitom nebylo nezbytné posuzovat povahu vztahu lékaře a pacienta, a to hned ze dvou důvodů. Judikatura i doktrína se obecně přikláněla k názoru, že při porušení povinnosti lékaře dochází k poškození zdraví pacienta. Zdraví všechny právní řády považují za statek, jemuž je poskytována prioritní ochrana. Poškozením zdraví pacienta tak byl vždy porušen zákon, a to bez ohledu na to, zda došlo též k porušení smluvního ujednání mezi lékařem a pacientem. Existenci smluvního ujednání zde tedy proto nebylo nutné zkoumat. Uvedený postoj ještě více posilovala úprava odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku z roku 1964 v § 420 a násl., která se vztahovala jak na nároky smluvní, tedy ty vzniklé z porušení smluvní povinnosti, tak na nároky deliktní, tedy ty vzniklé porušení zákonné povinnosti. Pro posouzení odpovědnosti

32

ŠTĚPÁN, Jaromír. Právo a moderní lékařství. 1. vydání. Praha: Panorama, 1989, 347 s. ISBN 80-7038-068-3. S. 12. 33 DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. vydání. Praha: Leges, 2012, 160 s. ISBN 978-80-87576-24-3. S. 124 a násl.

19

za škodu zde tak bylo v zásadě lhostejné, zda nárok na náhradu škody vycházel z porušení smluvní či zákonné povinnosti.34 Jistý průlom „mlčení“ soudů na téma charakteru vztahu mezi lékařem a pacientem přineslo až rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 5. 2011 vydané pod sp. zn. 22 C 22/2010, o kterém pojednává kromě jiných i R. Policar. Jistou nevýhodou tohoto rozhodnutí je fakt, že v posuzovaném případě se jednalo o poměrně specifický výkon – provedení testů. Spor zde vyvstal mezi zdravotnickým zařízením a mužem, který si u tohoto zařízení objednal řadu zdravotních testů, které si měl dále také sám uhradit. Poté, co zdravotnické zařízení vyfakturovalo částku přesahující 80.000,- Kč, odmítl ji objednatel testů zaplatit. Vymáhání nároku pak skončilo až u soudu. Věcný případ, který zde tedy soud posuzoval, nelze považovat za typický vztah, který vzniká mezi lékařem a pacientem např. při ošetření. Z toho důvodu nelze všechny závěry soudu o povaze vztahu vzniklého při poskytování zdravotních služeb v tomto věcném případě uplatnit obecně. Soud však v některých pasážích uvedeného rozhodnutí provedl i některá zobecnění, která už mohou najít podstatně širší uplatnění.35 Ve výše popsaném rozhodnutí soud uvedl: „Vztah mezi zdravotnickým zařízením na straně jedné jako poskytovatelem zdravotnické péče a pacientem na straně druhé je přitom z hlediska svého obsahu vztahem občanskoprávním ve smyslu § 2 odst. 1 o.z. Zdravotnické zařízení poskytuje své služby, za ně se mu dostává úplaty. Je lhostejné, že poskytování zdravotní péče je regulováno právními předpisy, pravidla jeho poskytování jsou omezená řadou veřejnoprávních norem. Tak je tomu i u jiných druhů lidské činnosti, u nichž nevznikají pochybnosti o soukromoprávním základu vztahu mezi klientem a poskytovatelem služby. Je také lhostejné, že úhrady za zdravotní péči se dostává zdravotnickému zařízení v drtivé většině případů od zdravotních pojišťoven na základě veřejného zdravotního pojištění. Taková právní úprava zakotvuje pouze jiný režim úhrady ceny za poskytnutou zdravotní péči, nic nemění na soukromoprávním základu vztahu mezi zdravotnickým zařízením a pacientem. Ještě více se soukromoprávní základ vztahu projeví ve chvíli, kdy jsou služby zdravotnického zařízení 34

DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. vydání. Praha: Leges, 2012, 160 s. ISBN 978-80-87576-24-3. S. 124 a násl. 35 POLICAR, Radek. Genetické vyšetření jako plnění ze smlouvy o dílo - díl první. Zdravotnické právo a bioetika [online]. 2011, [cit. 2016-02-07]. Dostupné z: http://zdravotnickepravo.info/genetickevysetreni-jako-plneni-ze-smlouvy-o-dilo-%E2%80%93-dil-prvni/.

20

poskytovány mimo rámec veřejného zdravotního pojištění a kdy tedy pacient ze svého majetku přímo zdravotnickému zařízení hradí jejich cenu.“ 36 Uvedené rozhodnutí se tak svými závěry přiklání k názorové skupině, která tvrdí, že vztahy mezi zdravotnickým zařízením, popř. zdravotnickým pracovníkem a pacientem jsou primárně vztahy soukromoprávními, většinou založené smluvním ujednáním.37 Závěry citovaného rozsudku pak byly přezkoumány Městským soudem v Praze, jako soudem odvolacím, a Nejvyšším soudem České republiky, jako soudem dovolacím, a co do vymezení vztahu mezi lékařem a pacientem neshledaly vyšší soudní instance závěry obvodního soudu chybnými.38 Výše citované rozhodnutí přivítala ta část teorie, která již delší dobu uvažovala nad soukromoprávním charakterem vztahu vznikajícího při poskytování zdravotních služeb. R. Policar ve svém citovaném článku tvrdí, že typickými smlouvami ve zdravotnictví jsou smlouva příkazní, pokud se jedná o léčbu, a smlouva o dílo, pokud se jedná o vyšetření.39 Uvedený názor dále rozpracovává T. Doležal, který i s poukazem na zkušenosti z dalších zemí Evropy upozorňuje, že zařazení vztahu lékaře a pacienta pod některý ze smluvních typů občanského zákoníku z roku 1964, může být poměrně problematické.40 Při podřazování zdravotních služeb pod smlouvu o dílo nebo smlouvu služební bylo nutné hodnotit především to, jestli se zdravotnický pracovník popř. zdravotnické zařízení zavazuje k určité činnosti nebo k dosažení konkrétního výsledku. Právní teoretici ve většině zemí Evropy se přitom shodují na tom, že předmětem smlouvy mezi lékařem a pacientem je řádné provádění ujednané činnosti, nikoliv dosažení nějakého výsledku, např. vyléčení pacienta. Poskytování zdravotní péče bylo 36

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. května 2011, sp. zn. 22 C 22/2010. In: POLICAR, Radek. Genetické vyšetření jako plnění ze smlouvy o dílo - díl první. Zdravotnické právo a bioetika [online]. 2011, [cit. 2016-02-07]. Dostupné z: http://zdravotnickepravo.info/genetickevysetreni-jako-plneni-ze-smlouvy-o-dilo-%E2%80%93-dil-prvni/. 37 POLICAR, Radek. Genetické vyšetření jako plnění ze smlouvy o dílo - díl první. Zdravotnické právo a bioetika [online]. 2011, [cit. 2016-02-07]. Dostupné z: http://zdravotnickepravo.info/genetickevysetreni-jako-plneni-ze-smlouvy-o-dilo-%E2%80%93-dil-prvni/. 38 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 33 Cdo 2478/2012, In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. Dostupné také z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/A8F23C68F167AC0DC1257DCE005562F 9?openDocument&Highlight=0. 39 POLICAR, Radek. Genetické vyšetření jako plnění ze smlouvy o dílo - díl první. Zdravotnické právo a bioetika [online]. 2011, [cit. 2016-02-07]. Dostupné z: http://zdravotnickepravo.info/genetickevysetreni-jako-plneni-ze-smlouvy-o-dilo-%E2%80%93-dil-prvni/. 40 DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. vydání. Praha: Leges, 2012, 160 s. ISBN 978-80-87576-24-3. S. 127-128.

21

tedy kvalifikováno jako služba (činnost), v důsledku čehož docházelo k jeho řazení pod smlouvu služební. V konkrétních případech pak podle povahy závazku lékaře bylo možné zohlednit též režim smlouvy o dílo. O takové případy šlo typicky, zavazoval-li se zdravotnický pracovník k dosažení určitého výsledku, příkladem budiž již zmíněné provedení zdravotních testů.41 Stranou přitom nelze ponechat ani úvahu, podle níž je povaha smluvního vztahu mezi poskytovatelem a pacientem natolik specifická, že se jeví jako nejvhodnější hovořit o uzavření smlouvy inominátní podle § 51 občanského zákoníku z roku 1964.42 Z nastíněného vývoje nahlížení české právní teorie a praxe na vztah lékaře a pacienta je patrné, že vnímání povahy tohoto vztahu se postupem času vyvíjelo. S rozvojem ostatních odvětví hospodářství docházelo stále častěji k akcentování skutečnosti, že i zdravotnictví, resp. jednotlivé zdravotnické úkony jsou službou a že k jejímu poskytování dochází na soukromoprávním, přesněji smluvním, základě. Za jakýsi předěl tohoto vývoje pak lze považovat postup zákonodárce, který uvedené názory reflektoval a použil při přípravě nového občanskoprávního kodexu, do něhož byl zakotven smluvní vztah péče o zdraví. Ačkoliv právní teorie a praxe se v minulosti zabývala téměř výhradně vztahem lékaře a pacienta, lze považovat za správné a do jisté míry za přínosné, že režimu smlouvy o péči o zdraví podléhají kromě vztahů vznikajících při poskytování zdravotních služeb i vztahy vznikající při výkonech jim příbuzných jako je činnost léčitelů, masérů či chiropraktiků.

2. Smlouva o péči o zdraví Pří poskytování péče o zdraví podle občanského zákoníku se lze v praxi setkat s mnoha prvky a instituty, jejichž právní úprava může být roztříštěna do více právních předpisů. V této kapitole podrobněji popisuji a komentuji nejvýznamnější prvky právního vztahu vznikajícího při poskytování péče o zdraví, současně uvádím případnou odlišnou úpravu pro určité vztahy (zejména pak poskytování zdravotních služeb) i v dalších právních předpisech. Vzhledem k rozsahu této práce se při zkoumání právních pravidel, která mohou modifikovat práva a povinnosti vyplývající ze vztahu při 41

DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. vydání. Praha: Leges, 2012, 160 s. ISBN 978-80-87576-24-3. S. 98-100. 42 DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. vydání. Praha: Leges, 2012, 160 s. ISBN 978-80-87576-24-3. S. 125.

22

poskytování péče o zdraví, cíleně omezím především na upozornění na odchylnou úpravu zákona o zdravotních službách a případně též zákona o specifických zdravotních službách, neboť při hlubším zkoumání právních předpisů, které tuto oblast upravují, bych byl nucen výrazným způsobem překročit stanovený rozsah této práce. V oblastech, v nichž dochází k překrývání úprav jiných právních předpisů a občanského zákoníku pak bude zkoumán jejich vzájemný vztah především za účelem zjištění, který pramen práva a v jakém rozsahu bude nutné přednostně aplikovat. V následující kapitole pak přistoupím i k popsání podstatných odchylek, které lze nalézt v rámci úpravy jednotlivých prvků smlouvy o péči o zdraví v občanském zákoníku při jejím porovnání s úpravami, které při tvorbě občanského zákoníku posloužily autorům jako předloha. Jak již bylo v této práci několikrát zmíněno, nejvýznamnějším právním předpisem, který bude svým obsahem značnou měrou modifikovat vztahy vznikající ze smlouvy o péči o zdraví podle občanského zákoníku, je pro oblast zdravotních služeb zákon o zdravotních službách, jehož úprava bude také v této kapitole s úpravou občanského zákoníku konfrontována nejčastěji. Vztah těchto dvou právních předpisů byl blíže popsán již v podkapitole 1.4. Zákon o zdravotních službách představuje vůči občanskému zákoníku úpravu zvláštní a v případech rozporu mezi uvedenými tak bude mít jeho úprava většinou přednost. Přesto v některých případech lze dojít k názoru, že bude nutné aplikovat přednostně naopak úpravu občanského zákoníku. Ta se uplatní zejména v rámci posuzování povahy vztahu lékaře a pacienta jako celku, v případech, jež zákon o zdravotních službách nebo jiné zdravotnické předpisy neupravují nebo v nichž tyto přímo odkazují na pravidla obsažená v občanském zákoníku. Úprava občanského zákoníku může převážit i v případech, kdy danou problematiku upravují oba předpisy, avšak úprava obsažená v občanském zákoníku poskytuje pacientovi vyšší standard ochrany jeho práv.43

43

DOLEŽAL, Adam a Tomáš DOLEŽAL. Praktické dopady nového občanského zákoníku na provozování lékařské praxe [online]. 1. vydání. Praha: BOFIA Medical, 2014 [cit. 2016-02-13]. ISBN 978-80-87996-00-3. S. 15-16. Dostupné z: http://www.ilaw.cas.cz/get.php?file=data/files/epub/Prakticke_dopady_NOZ_na_provozovani_lekarske_p raxe.pdf

23

2.1. Pojem péče o zdraví Prvním a velmi významným prvkem, kterým se při rozboru smlouvy o péči o zdraví bude nutné zabývat, je vymezení samotného pojmu péče o zdraví. Nelze přitom zkoumat definici tohoto pojmu v občanském zákoníku izolovaně. Důležité bude zkoumat i vymezení rozsahu zdravotních služeb v zákoně o zdravotních službách a obdobně též pojmu specifických zdravotních služeb v zákoně o specifických zdravotních službách. Oba tyto pojmy sice obsahově spadají pod péči o zdraví podle občanského zákoníku44, jejich bližší určení však bude důležité především ve vztahu k rozhodování, která právní úprava se na konkrétního právní vztah použije a v případě, že se jich užije více, která bude mít v jejich případné kolizi přednost. V obecné rovině pro všechny oblasti péče o zdraví je zde pak na místě připomenout, že předmětem smluvního závazku poskytovatele je činnost spočívající v pečování o zdraví ošetřovaného a nikoliv dosažení určitého výsledku.45

2.1.1. Zdravotní služby a režim jejich úpravy Zákon o zdravotních službách vymezuje zdravotní služby v ustanovení § 2 odst. 2, odst. 3 a odst. 4. Zdravotními službami se podle odst. 2 písm. a) a písm. b) citovaného ustanovení rozumí „poskytování zdravotní péče podle tohoto zákona zdravotnickými pracovníky, a dále činnosti vykonávané jinými odbornými pracovníky, jsou-li tyto činnosti vykonávány v přímé souvislosti s poskytováním zdravotní péče“ a také „konzultační služby, jejichž účelem je posouzení individuálního léčebného postupu, popřípadě navržení jeho změny nebo doplnění, a další konzultace podporující rozhodování pacienta ve věci poskytování zdravotních služeb…“. Kromě výše uvedených pak výčet úkonů, které lze pod zdravotní služby řadit, obsahuje např. nakládání s tělem zemřelého, zdravotnickou záchrannou službu46, zdravotnickou dopravní službu či zdravotní služby v rozsahu činnosti odběrových a transfuzních zařízení.47

44

Srov. např. podkapitolu 1.3.1. nebo 2.1.2. Srov. např. podkapitolu 1.5.2. 46 Činnost zdravotnické záchranné služby je zdravotní službou, v jejímž rámci je na základě tísňové výzvy poskytována především přednemocniční neodkladná péče, jejíž úprava včetně jejích specifik je obsažena v zákoně o zdravotnické záchranné službě. 47 Srov. § 2 odst. 2 písm. c) – h) ZZS. 45

24

Ustanovení § 2 odst. 3 ZZS pak mimo jiné stanoví, že zdravotními službami je nutno rozumět i specifické zdravotní služby podle zákona o specifických zdravotních službách. Tuto definici pak doplňuje samotný zákon o specifických zdravotních službách, který v § 2 odst. 2 zakotvuje, že nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se v souvislosti s poskytováním specifických zdravotních služeb ustanovení zákona o zdravotních službách. Tímto tedy zákonodárce jednoznačně určil, že zákon o specifických zdravotních službách představuje lex specialis vůči zákonu o zdravotních službách. Zároveň z uvedeného plyne možné subsidiární použití zákona o zdravotních službách ve vztahu k zákonu a specifických zdravotních službách.48 Mezi zdravotní služby, jejichž poskytování zákon o specifických zdravotních službách upravuje, patří např. asistovaná reprodukce, sterilizace či posudková péče a pracovnělékařské služby.49 Ve vztahu k výše nastíněným zákonným definicím pak zákon o zdravotních službách v § 2 odst. 4 stanoví, co se rozumí zdravotní péčí. Zdravotní péče je pojmem obsahově užším než pojem zdravotní služby, což dokládá i znění důvodové zprávy.50 Podle výše uvedeného ustanovení se zdravotní péčí rozumí všechny preventivní, diagnostické, léčebné, léčebně rehabilitační, ošetřovatelské nebo jiné zdravotní výkony prováděné zdravotnickými pracovníky u fyzických osob za účelem předcházení, odhalení a odstranění nemoci, vady nebo zdravotního stavu, udržení, obnovení nebo zlepšení zdravotního a funkčního stavu, udržení a prodloužení života a zmírnění utrpení, pomoc při reprodukci a porodu a také posuzování zdravotního stavu.51

2.1.2. Péče o zdraví podle občanského zákoníku Vymezení pojmu péče o zdraví obsaženého v občanském zákoníku se podrobněji věnuje podkapitola 1.3.1. Klíčovým ustanovením pro zkoumání jeho obsahu je § 2637 OZ, který stanoví, že péče o zdraví zahrnuje úkon, prohlídku nebo radu a všechny další služby, které jsou vedeny snahou zlepšit nebo zachovat zdravotní stav ošetřovaného. Do popředí se zde tak dostává úmysl smluvních stran, za nímž je ten který úkon vykonáván. Citované ustanovení obsahuje ještě proklamaci stanovující, 48

Důvodová zpráva (volební období 2010 – 2013) – 407/0 Vládní návrh zákona o specifických zdravotních službách. Vláda In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. [cit. 2016-2-14]. 49 Srov. nadpisy jednotlivých hlav a dílů zákona o specifických zdravotních službách. 50 Důvodová zpráva (volební období 2010 – 2013) – 405/0 Vládní návrh zákona o zdravotních službách. Vláda In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. [cit. 2016-2-14]. 51 Srov. § 2 odst. 4 ZZS.

25

že za péči o zdraví nelze považovat činnost spočívající jen v prodeji léků. Jak důvodová zpráva, tak odborná literatura jsou v souvislosti s uvedeným ustanovením nakloněny poněkud extenzivnímu výkladu uvedeného ustanovení. Podle nich tak budou pod péči o zdraví kromě v předchozích podkapitole zmíněných zdravotních a specifických zdravotních služeb spadat i činnosti poskytovatelů péče, které bezprostředně nesměřují ke zlepšení či zachování zdravotního stavu ošetřovaného, ale ve své podstatě nutně souvisejí s činnostmi, které takové cíle mají. Takovou činností bude typicky vedení zdravotnické dokumentace. Kromě uvedených činností vykonávaných zdravotnickými pracovníky pak bude pod pojem péče o zdraví nutné zahrnout i výkony oborů příbuzných zdravotním službám, jako jsou činnost chiropraktiků, masérů či léčitelů.52 Ve vztahu k zákonu o zdravotních službách je úprava smlouvy o péči o zdraví obsažená v občanském zákoníku úpravou obecnou, která nezasahuje do úpravy zákona o zdravotních službách.53 Obdobný vztah bude mít úprava občanského zákoníku vůči zákonu o specifických zdravotních službách, a to s tím rozdílem, že při aplikaci tohoto zákona bude postupováno nejprve subsidiárním užitím úpravy zákona o zdravotních službách. Nebude-li ani tento zákon upravovat konkrétní problematiku, až poté bude nutno přistoupit k posuzování podle úpravy péče o zdraví v občanském zákoníku. Občanský zákoník zde tak bude představovat jakýsi obecný lex generalis, který bude využit až v případě, že jednotlivý lex specialis případně řada několika vůči občanskému zákoníku speciálních předpisů nebude obsahovat úpravu daného problému.

2.2. Subjekty péče o zdraví a jejich postavení Tvůrci občanského zákoníku se rozhodli pro obecnější označení smluvních stran smlouvy o péči o zdraví jako příkazce a poskytovatele. Nad rámec uvedených smluvních stran přistupuje ještě pojem ošetřovaný. Co se postavení smluvních stran týká, zdůrazňují autoři zákonné úpravy fakt, že žádná ze smluvních stran nemá vůči druhé smluvní straně nařizovací pravomoc. Takové chápání je s ohledem na smluvní povahu vztahu logické, nicméně s ohledem na předchozí právní úpravu jakož i zažité vnímání péče o zdraví širokou veřejností, není na škodu jej výslovně zmínit. Důležitost

52

Srov. podkapitolu 1.3.1. Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze): Nový občanský zákoník. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. S. 526 [cit. 2016-2-14]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/texty-zakonu/. 53

26

této úvahy pak podstatně vzrůstá u výkonů, kterými je zasahováno do tělesné a duševní integrity ošetřovaného.54 Vzhledem k tomu, že úprava smlouvy o péči o zdraví cílí též na výkony profesí, které nelze považovat za zdravotní respektive specifické zdravotní služby, nebylo by vhodné používat pro smluvní strany zažité označení jako lékař a pacient. Toto označení se ostatně již zcela neuplatní ani při poskytování služeb podle zákona o zdravotních službách a podle zákona o specifických zdravotních službách. Zákon o zdravotních službách označuje v § 3 odst. 1 jako pacienta fyzickou osobu, které jsou poskytovány zdravotní služby. Co se pojmu poskytovatel týká, jeho určité přiblížení v zákoně o zdravotních službách lze získat z dikce ust. § 11 a násl. ZZS. Obsah pojmu poskytovatel péče o zdraví podle občanského zákoníku a pojmu poskytovatel zdravotních služeb podle zákona o zdravotních službách není zcela totožný, byť lze říci, že v nich lze v praxi nalézt poměrně výrazný obsahový průnik.55 Již z formulace ustanovení § 2636 odst. 1 OZ vyplývá, že ve smluvním vztahu péče o zdraví může vystupovat více subjektů, než je běžné u nejčastěji uzavíraných smluvních typů, tedy např. smlouvy nájemní, kupní či darovací. Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že osobou, o jejíž zdraví je poskytovatelem pečováno tedy ošetřovaným může a nemusí být příkazce. I na straně poskytovatele přitom může být situace komplikovaná, a to typicky v případě, kdy osoba, která přímo vykonává jednotlivé úkony péče o zdraví, není ve smluvním vztahu v postavení poskytovatele. U zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, může vztah ze smlouvy o péči o zdraví ovlivňovat do jisté míry i zdravotní pojišťovna, ačkoliv její role se většinou patrně omezí na hrazení odměny za poskytnutou péči.

2.2.1. Příkazce Osobou, která ve smluvním vztahu o péči o zdraví bude vždy vystupovat v postavení strany, která péči o zdraví ujednala, je příkazce. Ve velké většině případů přitom příkazce bude zároveň příjemcem péče o zdraví – ošetřovaným. Opačný scénář, tedy situaci, kdy příkazce a ošetřovaný jsou dvě různé osoby, by v praxi mohl nastávat 54

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze): Nový občanský zákoník. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. S. 527 [cit. 2016-2-14]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/texty-zakonu/. 55 ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 175.

27

např. v situacích, kdy zaměstnavatel objednává, jako příkazce, pro své zaměstnance, jako ošetřované, určitou péči o zdraví. Tato péče přitom může spočívat, jak v pracovnělékařských službách, tak např. ve formě zaměstnaneckých benefitů v podobě masáží. K dalšímu podobnému případu s různými osobami v postavení příkazce a ošetřovaného by mohlo dojít, pokud by jeden méně specializovaný poskytovatel péče o zdraví žádal provedení určitého dílčího úkonu péče o zdraví u jiného více specializovaného poskytovatele. To si lze poměrně dobře představit zejména při poskytování zdravotních služeb, kdy by určité regionální zdravotnické pracoviště žádalo provedení určitého vyšetření či zákroku u pacienta za pomoci zařízení, které má k dispozici pouze několik vysoce specializovaných pracovišť.56 Z povahy postavení příkazce, jak byla popsána v tomto odstavci výše, mimo jiné plyne, že příkazcem ve smlouvě o péči o zdraví může být jak fyzická tak právnická osoba. Oproti tvrzením uvedeným v předcházejícím odstavci lze uzavřít, že o situaci, kdy příkazce a ošetřovaný jsou dvě různé osoby, typicky nepůjde, dojde-li k ujednání péče o zdraví nezletilého či osoby s omezenou svéprávností zákonným zástupcem respektive opatrovníkem. V těchto případech je totiž nutné vyjít z koncepce přímého zastoupení, podle které jedná zákonný zástupce či opatrovník jménem nezletilce či osoby s omezenou svéprávností. Na základě uvedeného je tedy nutné chápat vztah, který takto vznikne, jako smluvní vztah vzniklý přímo mezi poskytovatelem péče o zdraví a nezletilým či osobou s omezenou svéprávností.57

2.2.2. Ošetřovaný Příjemce péče označovaný zákonem jako ošetřovaný může, ale zároveň též nutně nemusí být smluvní stranou vztahu péče o zdraví. Jak je uvedeno v předešlé podkapitole, ošetřovaný je smluvní stranou v situaci, když se zároveň nachází v postavení příkazce. K takovým situacím bude docházet poměrně častěji, a to jak při poskytování zdravotních služeb (např. pacient navštíví lékaře s žádostí o ošetření tržné ranky), tak při poskytování péče o zdraví, která zdravotní službou není (ku příkladu příkazce si pro sebe objedná relaxační masáž). Jsou-li příkazce 56

ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 175. 57 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8. S. 1149 – 1150.

28

a ošetřovaný dvě různé osoby, nachází se ošetřovaný v postavení, ve kterém má sice na základě smlouvy určitá práva, ale zároveň není smluvní stranou. V takovém případě se tedy bude jednat o smlouvu ve prospěch třetí osoby ve smyslu ustanovení § 1767 a násl. OZ.58 Oproti charakteru příkazce lze z povahy postavení ošetřovaného dovodit, že ošetřovaným může být vždy pouze fyzická osoba. Rozlišování, zda je poskytovatel zároveň ošetřovaným nebo zda se jedná o dvě odlišné osoby má praktický význam zejména ve vztahu k právům a povinnostem z uzavřené smlouvy o péči o zdraví. Občanský zákoník totiž některá práva a povinnosti upravuje zvláště ve vztahu k ošetřovanému a ani případný projev vůle ze strany příkazce, jež je osobou odlišnou od ošetřovaného, nemůže takový průběh zvrátit. Typickým příkladem výše popsaného práva ošetřovaného, jakožto osoby odlišné od příkazce, může být právo péči o zdraví odmítnout, které zakotvuje § 2651 OZ. Osobou, do jejíž fyzické či duševní integrity má být zasaženo, zde totiž bude právě ošetřovaný. Proto s ohledem na autonomii vůle a ochranu osobnosti a osobní integrity lze uzavřít, že ošetřovaný nemůže být s výjimkou specifických případů přesně upravených zákonem nucen se úkonům péče o zdraví podrobit. I v případě, že nastane rozpor mezi vůlí příkazce a ošetřovaného, má ošetřovaný možnost péči odmítnout. Takovým jednáním se závazek ze smlouvy o péči o zdraví ruší, a to i přes to, že ošetřovaný není tím, kdo tuto smlouvu uzavřel.59 Z povahy ustanovení § 2651 OZ jakož i z důvodů, které k jeho zařazení do úpravy péče o zdraví vedly, lze dovodit, že toto ustanovení má kogentní povahu a bude tak mít přednost i před případným odchylným ujednáním smluvních stran. Na základě stejných úvah lze pak na základě § 2651 OZ určit, že i ošetřovaný, který je zároveň příkazcem, má obdobnou možnost péči o zdraví odmítnout, ačkoliv toto jeho právo není zákonem v takovéto podobě výslovně stanoveno. Stejného výsledku by totiž tento ošetřovaný mohl dosáhnout odmítnutím všech dílčích úkonů v rámci péče o zdraví, k nimž je vyžadován jeho souhlas podle § 2642 odst. 1 OZ. V souvislosti s uvedeným je nutné zmínit, že i v případech, kdy ošetřovaný zruší závazek péče o zdraví jejím odmítnutím, může být příkazce povinen k úhradě účelně 58

ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 174 – 175. 59 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8. S. 1177.

29

vynaložených nákladů poskytovatele, přiměřené části odměny a případné utrpěné škody.60 Obdobně jako v předchozím odstavci se práva, která má přímo ošetřovaný bez ohledu na vůli příkazce, který není zároveň ošetřovaným, projevují ve vztahu k záznamům o péči. Pouze ošetřovaný má totiž právo požadovat, aby mu poskytovatel péče umožnil nahlédnout do záznamů, které o něm vede, a pořídit si z nich výpisy, opisy a kopie.61 Záznamy, které poskytovatel o ošetřovaném vede, nelze s výjimkou zákonem stanovených důvodů zpřístupnit jiné osobě, nedá-li k tomu ošetřovaný souhlas, a to ani v případě, že touto třetí osobou je příkazce.62 Dalším příkladem práva, které náleží přímo a pouze ošetřovanému je právo na srozumitelné poučení. 63 Širší důsledky v tomto odstavci zmíněných ustanovení a další práva a povinnosti smluvních stran budou podrobněji rozebrány v následujícím textu této kapitoly.

2.2.3. Poskytovatel péče o zdraví Další osobou, která se bude ve vztahu péče o zdraví vždy nacházet v postavení smluvní strany je poskytovatel. Ten se v rámci svého povolání nebo předmětu činnosti zavazuje pečovat o zdraví ošetřovaného.64 Poskytovatelem ovšem nemusí nutně být přímo ten, kdo úkony péče o zdraví přímo provádí. Může jím být i jiná fyzická či právnická osoba, která nejčastěji poskytuje péči o zdraví prostřednictvím svých zaměstnanců. Smluvní vztah tak může vzniknout mezi ošetřovaným a zdravotnickým zařízením, které je při uzavření smlouvy zastoupeno nejčastěji samotným pracovníkem, který poté péči o zdraví nebo její jednotlivý úkon vykoná (typicky lékařem na ambulantním příjmu nemocnice). V některých situacích lze těžko určit, který subjekt je poskytovatelem péče o zdraví, v takových případech se pak uplatní úprava § 2646 OZ.65 Podle ustanovení § 2646 odst. 1 OZ musí být ošetřovanému nebo příkazci, je-li péče poskytována v zařízení (zdravotnickém, sociálních služeb nebo obdobném), včas 60

ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 223 – 224. 61 Srov. § 2648 odst. 1 OZ. 62 Srov. § 2649 odst. 1 OZ. 63 Srov. § 2638 odst. 1 a násl. OZ. 64 Srov. § 2636 odst. 1 OZ. 65 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8. S. 1150.

30

sděleno, kdo je poskytovatelem péče o zdraví a že provozovatel zařízení není smluvní stranou. Popsané ustanovení vychází z principu, že provozovatel uvedeného zařízení neodpovídá za činnost, kterou v jeho prostorách vykonává jiná osoba vlastním jménem a na vlastní účet a riziko. Příkazci nebo ošetřovanému jako objednateli respektive příjemci se však může situace jevit jinak, a proto mu v rámci ochrany slabší strany musí být včas sděleno, kdo je druhou smluvní stranou – poskytovatelem, a že zařízení, v němž je péče poskytována, v tomto postavení ve smluvním vztahu vystupovat nebude.66 Ustanovení § 2646 odst. 2 OZ pak řeší jednak situaci, kdy příkazci respektive ošetřovanému nebylo bez zbytečného odkladu sděleno, kdo je poskytovatelem péče o zdraví, a taktéž situaci, kdy nelze poskytovatele určit. V obou těchto případech se pak podle uvedeného ustanovení za poskytovatele považuje i zařízení, kde byla péče poskytnuta. Tato úprava tak podle důvodové zprávy i komentářové literatury zakládá solidaritu skutečného poskytovatele a provozovatele zařízení, v němž byla péče poskytnuta. Uvedená právní konstrukce pak má podle autorů občanského zákoníku přispět k efektivnějšímu uplatnění postihových práv provozovatelem zařízení poté, co se zjistí, kdo péči ve skutečnosti poskytl.67 Celé ustanovení má pak podle jeho poslední věty, jež vylučuje opačné ujednání stran, kogentní povahu.68 Praktické důvody, pro které je výše popsaná identifikace subjektu na straně poskytovatele považována za velmi důležitou, spočívají zejména v určení, kdo se nachází v postavení poskytovatele a kdo tedy vůči příkazci a ošetřovanému má určitá práva a zejména povinnosti z tohoto postavení vyplývající. Uplatnění tohoto určení přitom bude nejvýznamnější ve sporech o náhradu újmy při ublížení na zdraví resp. ve sporech o náhradu při újmě na přirozených právech člověka. Byla-li totiž péče o zdraví poskytnuta v určitém zařízení a nebylo-li zároveň ošetřovanému či příkazci sděleno,

kdo

je

poskytovatelem

této

66

péče,

a

že

provozovatel

zařízení

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze): Nový občanský zákoník. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. S. 528 - 529 [cit. 2016-2-14]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/texty-zakonu/. 67 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8. S. 1171. 68 Srov. § 2646 odst. 2 OZ in fine.

31

není smluvní stranou, lze předpokládat, že na straně žalované ve výše uvedených sporech bude vystupovat právě provozovatel tohoto zařízení.69

2.3. Poučení Projevem pojetí, že poskytovatel péče o zdraví a ošetřovaný se nacházejí v právně rovném postavení, je i povinnost poskytovatele plynoucí z § 2638 - § 2641 OZ ošetřovaného řádně poučit o jeho zdravotním stavu, péči o zdraví i dalším postupu. Úprava poučení byla do občanského zákoníku vložena autory zejména z toho důvodu, že považovali za vhodné, aby se potřebného poučení dostávalo ošetřovanému nejen při poskytování

zdravotních

služeb

podle

zdravotnických

právních

předpisů,

které v tomto směru obsahují vlastní, širší úpravu, ale i v dalších případech, na něž se zdravotnické právní předpisy nevztahují.70 Potřeba, aby ošetřovaný měl dostatek informací pro rozhodnutí, zda ten který úkon péče o zdraví podstoupit či nikoliv, plyne z principu ochrany nedotknutelnosti člověka.71 Z toho důvodu směřuje povinnost poskytnout poučení k ošetřovanému, tedy osobě, jež má být bezprostředně podrobena danému výkonu, a nikoliv k příkazci. Zde je nutné podotknout, že žádné zákonné ustanovení nevylučuje možnost, aby byl poučen též příkazce, nebude-li tím zasaženo do dalších práv ošetřovaného.72 Ustanovení § 2638 a § 2639 odst. 1 OZ se svým obsahem značným způsobem překrývají s ustanoveními upravujícími zásah do integrity v obecné části občanského zákoníku, tedy § 93 a zejména § 94 OZ. Pro oblast péče o zdraví, při níž bude zároveň zasahováno do integrity člověka, zde tak existuje v zásadě dvojitá úprava v občanském zákoníku bez zřetelného určení, která má být použita přednostně. Fakt, který tuto nevhodnou situaci zčásti mírní, lze spatřovat v tom, že obě úpravy jsou si natolik podobné, že je lze bez velkých komplikací vykládat souladně. Takový postup ostatně doporučuje i komentářová literatura. Úzkou oblastí péče o zdraví, v níž k překryvu uvedených ustanovení nedochází, pak bude péče, v jejímž rámci vůbec nedochází k zásahu do integrity ošetřovaného, typicky tedy konzultace. Potřebnost poučení lze 69

ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 206. 70 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze): Nový občanský zákoník. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. S. 527 [cit. 2016-2-14]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/texty-zakonu/. 71 Srov. § 91 OZ. 72 Srov. např. § 33 odst. 1 věta druhá ZZS.

32

však v takovém případě považovat za diskutabilní, když zpravidla toto poučení bude již implicitně obsaženo v oné konzultaci, neboť právě při ní se ošetřovaný dozví patrně všechny informace, které by mělo obsahovat poučení.73 Občanský zákoník sice přímo nestanovuje, kdy by mělo být ošetřovanému poučení poskytnuto, ale přesto lze z povahy věci celkem snadno dovodit, že poučení musí být ošetřovanému poskytnuto před započetím poskytování péče o zdraví. Mezi poučením a samotným započetím výkonu péče o zdraví by pak ošetřovanému měl být ponechán dostatečný prostor pro zvážení, zda péči podstoupí či odmítne. Načasování poučení v takových případech bude také často odvislé od závažnosti konkrétního výkonu a jeho následků. Včasné poučení musí brát zároveň v potaz vyspělost a intelektuální úroveň ošetřovaného, jakož i jeho vzdělání a schopnost poskytnuté informace zpracovat. Srozumitelnost ze subjektivního pohledu ošetřovaného je totiž jedním ze základních měřítek při posuzování, zda bylo poučení poskytnuto řádně.74 Hledisko srozumitelnosti poučení přitom vychází z toho, co ošetřovaný vyrozuměl a nikoliv, jak by se mohlo zdát, z toho, co poskytovatel sdělil. Použije-li totiž poskytovatel při vysvětlování celou řadu odborných a cizojazyčných obratů, může být ošetřovaným přijatá informace podstatně odlišná od té, která k němu byla vyslána. Pro poskytovatele tak nastává poněkud problematická situace, kdy jím poskytnuté informace musejí být objektivní a úplné, ale zároveň pochopitelné pro ošetřovaného.75 Ačkoliv uvedený pohled přikládá na bedra poskytovatele péče o zdraví další pomyslné břímě, považuji jej v podstatě za jediný možný. Právě poskytovatel totiž disponuje potřebnými znalostmi a informacemi o zdravotním stavu ošetřovaného a o možných variantách péče. Zatímco ošetřovaný má rozhodnout o tom, zda a případně též jakou péči podstoupí. Nelze přitom připustit, aby ošetřovaný, který absolvoval potřebné vzdělání a má určitou odbornost, disponoval možností rozhodovat o péči, která mu bude poskytnuta ve větší míře než ošetřovaný, který ve vztahu k péči o zdraví tímto vzděláním, informacemi a odborností nedisponuje. Tuto informační nerovnost pak rozumným způsobem minimalizuje právě výklad popsaný výše. 73

ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 183–184. 74 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8. S. 1155. 75 ŠUSTEK, Petr a Tomáš HOLČAPEK. Informovaný souhlas: teorie a praxe informovaného souhlasu ve zdravotnictví. 1. vydání. Praha: ASPI, 2007, 243 s. ISBN 978-80-7357-268-6. S. 69-70.

33

Samotným rozsahem, v němž má být poučení podáno, se nepřímo zabývá § 2639 odst. 1 OZ, který se formulačně velmi blíží ustanovení § 94 odst. 1 větě druhé OZ, oproti němuž však navíc vyžaduje objasnění zdravotního stavu a nezbytnosti péče.76 Citované ustanovení stanovuje domněnku, že vysvětlení je podáno řádně, lze-li předpokládat, že z něho ošetřovaný pochopil svůj zdravotní stav, způsob, účel a nezbytnost péče o zdraví včetně očekávaných následků i možných nebezpečí pro zdraví a případné alternativy, tj. případné jiné způsoby péče o zdraví. Tyto požadavky se ovšem blíží svým rozsahem a smyslem spíše úpravě poučení při poskytování zdravotních služeb. V případě zdravotních a specifických zdravotních služeb podle zdravotnických předpisů se ale, jak bude rozebráno níže, úprava občanského zákoníku uplatní pouze ve velmi omezeném rozsahu, neboť zákon o zdravotních službách obsahuje úpravu vlastní a podrobnější. Naopak u některých činností, na jejichž výkon úprava občanského zákoníku primárně cílí, bude docházet k situacím, kdy rozsah poučení bude z praktických důvodů oproti doslovnému znění zákona určitým způsobem minimalizován s ohledem na povahu konkrétní formy péče o zdraví.77

Např. masér totiž před započetím relaxační masáže nebude zjišťovat

zdravotní stav a rodinnou anamnézu ošetřovaného, neboť rozsah takových úkonů by značným způsobem přesahoval samotnou péči, jež má být poskytnuta. V návaznosti na fakt, že nezjišťoval zdravotní stav ošetřovaného, pak masér nebude činit ani rozvahu nad způsobem poskytování péče, jejích dalších alternativách či její nezbytností. V tomto rozsahu tedy ani nebude schopen ošetřovaného poučit. Naopak i masér by podle občanskoprávní poučovací povinnosti měl poučit ošetřovaného o možné vyšší citlivosti některých svalových partií, která může nastat v průběhu několika dní po masáži. Co se formy podaného vysvětlení týká, občanský zákoník počítá podobně jako zdravotnické předpisy především s tím, že podání vysvětlení bude probíhat v rámci ústní konverzace mezi poskytovatelem respektive jeho zástupcem a ošetřovaným. Ustanovení § 2638 odst. 1 OZ pak zavádí povinnost poskytovatele podat vysvětlení,

76

ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 186. 77 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8. S. 1156-1157.

34

požádá-li o to ošetřovaný, v písemné formě.78 Takovou povinnost přitom nestanoví ani ustanovení § 93 a § 94 OZ ani zákon o zdravotních službách, tudíž lze dovodit, že uvedená část ustanovení se tak použije i v případech, kdy poskytovaná péče je zároveň zdravotní službou. Uvedené řešení pak může mít v širším kontextu své výhody i nevýhody, a to i přímo ve vztahu k zdravotním službám. Nevýhodou, která je zde nasnadě, bude zejména potencionální nárůst administrativní zátěže. Tato zdánlivě zbytečná zátěž se však může přeměnit na přínosnou, a to v případě, kdy např. ve sporu mezi poskytovatelem a ošetřovaným bude poskytovatel potřebovat prokázat, že poučení v dostatečné míře a dostatečně srozumitelně poskytl. Nutno doplnit, že v některých nemocnicích bylo již před přijetím občanského zákoníku pravidlem, že poučení bylo podáváno vždy v písemné formě a jeho přijetí ošetřovaný potvrzoval podpisem.

79

Takové jednání se jeví zejména z hlediska obezřetnosti a posílení pozice v případných sporech jako logické. I v případě, kdy bude ošetřovanému na jeho žádost poskytnuto poučení v písemné formě, se však patrně uplatní obecný závěr nauky, že nejdůležitějším způsobem poučení je rozhovor mezi poskytovatelem péče a ošetřovaným o všech skutečnostech, které jsou v této podkapitole popsány. Ani při žádosti ošetřovaného o písemné poučení tak předaný písemný dokument nemůže nahradit základní formu poučení – ústní komunikaci poskytovatele a ošetřovaného.80

2.3.1. Poučení ošetřovaného, který není plně svéprávný Ustanovení § 2638 odst. 2 OZ upravuje poučení pro případy, kdy ošetřovaný není osobou plně svéprávnou. I tuto úpravu lze v občanském zákoníku najít duplicitně, neboť § 94 odst. 2 OZ uvedené ustanovení v zásadě parafrázuje.81 Základní premisa obou ustanovení vychází ze skutečnosti, že ač je tato osoba omezena na svéprávnosti, nesmí jí to být žádným způsobem na újmu, a proto i takové osobě má být vysvětlení podáno způsobem přiměřeným její schopnosti jej pochopit.82 U osob s omezenou svéprávností 78

HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8. S. 1156. 79 ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 184. 80 ŠUSTEK, Petr a Tomáš HOLČAPEK. Informovaný souhlas: teorie a praxe informovaného souhlasu ve zdravotnictví. 1. vydání. Praha: ASPI, 2007, 243 s. ISBN 978-80-7357-268-6. S. 88-89. 81 ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 184–185. 82 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8. S. 1158.

35

však přistupuje další prvek sloužící k jejich ochraně, a sice podání poučení i zákonnému zástupci. Při doslovném výkladu by tak poskytovatel měl povinnost poučit pouze zákonného zástupce nebo případně též s ohledem na § 3022 OZ opatrovníka nezletilého. Komentářová literatura však nabízí extenzivnější možnost výkladu za pomoci § 2 odst. 2 OZ, podle kterého by se ve vztahu k ošetřovanému s omezenou svéprávností povinnost poučit vztahovala i na soudem jmenovaného poručníka, opatrovníka dospělé osoby či schváleného člena domácnosti.83

2.3.2. Terapeutické privilegium Z obecné povinnosti poskytovatele poskytnout ošetřovanému vysvětlení popsané výše, existuje výjimka označovaná odbornou veřejností jako terapeutické privilegium. Občanský zákoník toto terapeutické privilegium upravuje v § 2640 odst. 1. Jeho podstata pak spočívá v tom, že poskytovatel péče případně konkrétní ošetřující pracovník se rozhodne ošetřovanému nesdělit určitou informaci v situaci, kdy existují důvodné obavy, že při jejím sdělení by byl zjevně a vážně ohrožen jeho zdravotní stav, a tuto informaci mu tak sdělit až v momentě, kdy se již není třeba obávat nebezpečí.84 Toto potencionální zhoršení zdravotního stavu bude však s ohledem na povahu zásahu do práv ošetřovaného nutné chápat velmi restriktivně. Důvodem pro nesdělení určité skutečnosti by tak rozhodně neměla být snaha poskytovatele o to, aby ošetřovaný z určitého úkonu neměl strach nebo aby neodmítl podstoupit pro něho prospěšný zákrok. I při takové obavě poskytovatele by tedy mělo být ošetřovanému vysvětlení poskytnuto v plném rozsahu. Osoba poskytující poučení by v takové situaci měla postupovat v nejvyšší možné míře ohleduplně a citlivě. V rámci této snahy by pak bylo možné poskytované poučení rozčlenit do více rozhovorů a postupovat od obecnějších a snáze přijatelných informací k těm podrobnějším a pro ošetřovaného méně příjemným.85 Ustanovení § 2640 odst. 1 věta druhá OZ pak zavádí vyvratitelnou domněnku, podle níž poskytovatel nemá právo terapeutického privilegia využít, nepotvrdí-li mu 83

ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1736 s. ISBN 978-80-7478-370-8. S. 368-369. 84 ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 188-189. 85 ŠUSTEK, Petr a Tomáš HOLČAPEK. Informovaný souhlas: teorie a praxe informovaného souhlasu ve zdravotnictví. 1. vydání. Praha: ASPI, 2007, 243 s. ISBN 978-80-7357-268-6. S. 114-115.

36

zjevnost a vážnost nebezpečí jiná osoba poskytující péči v daném oboru. Tato domněnka se vztahuje především k dokazování v případném sporu, zda objektivně existovaly takové skutečnosti, které odůvodňují zadržení informace. Nutno podotknout, že v takovém sporu by i bez tohoto zákonného ustanovení nesl důkazní břemeno o popsaných okolnostech poskytovatel, proto lze uvedenou formulaci považovat spíše za jisté vodítko, jakým způsobem posílit své postavení pro případný spor.86 Občanský zákoník dále v § 2640 odst. 2 stanoví, že v případě, kdy poskytovatel vysvětlení odepřel a vyžaduje-li to zájem ošetřovaného, podá se vysvětlení jiné osobě pověřené ošetřovaným. Uvedené ustanovení vykazuje celou řadu nedokonalostí. Předně je nutno uvést, že vysvětlení není odepíráno, jak zde zákon uvádí, ale spíše pozdrženo. Dále lze z této zákonné konstrukce těžko dovodit, jak by takový postup měl v praxi fungovat. Ošetřovaný totiž neví a v drtivě většině případů ani neočekává, že by mu v některém momentu nebyly sděleny kompletní informace. V takové situaci tedy těžko pověří určitou osobu tím, aby v takovém případě o takových skutečnostech byla vyrozumívána. Konečně si lze i velmi těžko představit situaci, kdy by bylo v zájmu ošetřovaného, aby sám o určité skutečnosti týkající se jeho zdravotního stavu nevěděl, ale některé jiné osoby o ní byly vyrozuměny.87 Domnívám se, že při posuzování tohoto zájmu čistě z pohledu ošetřovaného, téměř nelze určit situaci, kdy by se toto ustanovení mělo uplatnit. Doslovný výklad tohoto ustanovení proto bude patrně nutné doplnit o jistá východiska a úpravu obdobných situací v jiných předpisech především tedy v zákoně o zdravotních službách tak, aby jeho interpretace vedla k ucelenějším a prakticky využitelným závěrům. Celková relevance úpravy terapeutického privilegia v občanském zákoníku ovšem výrazně klesá v důsledku faktu, že jeho praktická využitelnost připadá v úvahu zejména při poskytování zdravotních služeb. Zákon o zdravotních službách však obsahuje i v této oblasti svou vlastní a podrobnější úpravu v § 32 odst. 2. Tuto úpravu bude proto opět nutno aplikovat přednostně. Uvedené ani jiné ustanovení zákona o zdravotních službách ovšem neobsahuje domněnku, kterou občanský zákoník zavádí v § 2640 odst. 1 větě druhé. Ačkoliv se, jak již bylo popsáno výše, jedná spíše o proklamaci, lze 86

ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 190. 87 ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 190-191.

37

v obecné rovině tvrdit, že může být aplikována vedle úpravy zákona o zdravotních službách.88

2.3.3. Odmítnutí poučení Za jistou součást práva ošetřovaného na poučení lze považovat i právo poučení odmítnout. Svobodná volba ošetřovaného, že nechce znát informace o svém zdravotním stavu či péči, která mu má být poskytnuta, je součástí práva na sebeurčení. Jak již napovídá předchozí věta, podmínkou platného odmítnutí poučení je svobodné rozhodnutí ošetřovaného, kterému by v žádném případě nemělo předcházet jakékoliv působení ze strany poskytovatele. Vnitřní stav ošetřovaného k odmítnutí poučení pak musí být zřetelně projeven navenek, což požaduje přímo ustanovení § 2641 OZ.89 Z praktických důvodů pak lze opět shrnout, že z hlediska poskytovatele péče se jeví jako vhodné opatřit si potvrzení o rozhodnutí ošetřovaného o odmítnutí poučení v písemné formě. I za předpokladu, že ošetřovaný projeví zřetelně svou vůli nebýt poučen a není důvod pochybovat o její vážnosti a svobodné tvorbě, může nakonec k poskytnutí poučení dojít. K tomuto částečnému popření autonomie rozhodování ošetřovaného může dojít pouze na základě zákonem stanovených důvodů. Ty spočívají ve faktu, že nebezpečí, které hrozí ošetřovanému nebo třetí osobě zjevně převyšuje zájem na respektování rozhodnutí ošetřovaného. Takovéto vymezení poskytuje poskytovateli značný prostor pro zvážení případného nepodání poučení. Z praktického pohledu si však lze položit otázku, jak výrazného využití úprava odmítnutí poučení v občanském zákoníku najde, neboť k odmítnutí poučení bude v drtivé většině případů docházet při poskytování zdravotních služeb. Zákon o zdravotních službách však obsahuje vlastní úpravu odmítnutí poučení, a to včetně důvodů, které mohou vést k nerespektování takového rozhodnutí pacienta. Dle ustanovení § 32 odst. 1 ZZS nebude takové rozhodnutí pacienta respektováno, jedná-li se o informaci, že je nakažen infekční

88

ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 189-190. 89 ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 191-192.

38

nemocí nebo jinou nemocí, v souvislosti s níž může ohrozit zdraví nebo život jiných osob. 90

2.3.4. Poučení podle zákona o zdravotních službách Jak již bylo naznačeno výše, zákon o zdravotních službách obsahuje ve vztahu k poučení vlastní komplexní úpravu, kterou bude vzhledem k její větší podrobnosti a vztahu speciality nutno aplikovat na vztahy vznikající při poskytování zdravotních služeb přednostně. Úprava § 31 až § 33 ZZS vychází ve značné míře zejména z čl. 10 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.91 Podrobněji pak rozpracovává všechny výše nastíněné prvky poučení a zahrnuje i některá další práva, která v úpravě občanského zákoníku nenalezneme.92 Naopak ani úprava zákona o zdravotních službách neobsahuje institut podání vysvětlení v písemné formě.93 V tomto rozměru se tedy použije úprava občanského zákoníku i na vztahy vznikající při poskytování zdravotních služeb.94

2.4. Souhlas ošetřovaného Institutem, který velmi úzce souvisí s poučením ošetřovaného a obsahově na něj navazuje, je souhlas s jednotlivými úkony péče o zdraví. Požadavek souhlasu ošetřovaného s úkony péče o zdraví představuje projev práva ošetřovaného na sebeurčení a respektování jeho autonomie vůle v oblasti svého zdravotního stavu. Tento souhlas ošetřovaného přitom nelze minimálně v obecné rovině směšovat s projevem vůle vedoucím k uzavření smlouvy o péči o zdraví. Právní jednání směřující k uzavření smlouvy představuje jednu z nutných náležitostí kontraktačního procesu. Jeho důsledky ovšem nelze považovat za automatické vyjádření souhlasu se všemi úkony, které v rámci péče o zdraví mohou být prováděny. I v případě, kdy došlo k uzavření smlouvy o péči o zdraví, má totiž ošetřovaný plné právo jednotlivé úkony

90

HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8. S. 1160-61. 91 Důvodová zpráva (volební období 2010 – 2013) – 405/0 Vládní návrh zákona o zdravotních službách. Vláda. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. [cit. 2016-2-14]. 92 Srov. např. § 33 ZZS. 93 Srov. § 2638 odst. 1 poslední věta OZ. 94 Srov. podkapitola 2.3 poslední odstavec.

39

péče o zdraví odmítnout.95 Jakýkoliv výklad, který by tuto jeho možnost omezoval nebo dokonce vylučoval, přitom nelze s ohledem na povahu předmětu smlouvy považovat za přípustný. Ve vztahu k péči o zdraví § 2642 odst. 1 OZ stanoví, že ke každému úkonu péče o zdraví se vyžaduje souhlas ošetřovaného, ledaže zákon stanoví, že souhlasu není třeba. Při výkladu uvedeného ustanovení je nutné si uvědomit, že ačkoliv by se mohlo zdát, že zákonodárce zde cílí primárně či pouze na činnosti, jimiž bude zasahováno do integrity ošetřovaného, není tomu tak. Pojem úkon péče o zdraví totiž bezpochyby zahrnuje široké spektrum činností a mezi nimi i další možné výkony, ke kterým při poskytování péče dochází, jako např. konzultace nebo prohlídka. Lze tedy uzavřít, že souhlas ošetřovaného bude nutný k jakémukoliv úkonu v rámci péče o zdraví, a to tedy i k takovému, který svou povahou není zásahem do integrity. Dovětek „ledaže zákon stanoví, že souhlasu není třeba“ se pak jeví jako obtížně aplikovatelný, když právní důvod vzniku vztahu péče o zdraví, jímž je smlouva, bude de facto zakládat potřebu souhlasu pacienta vždy.96 Jistý protipól povinnosti poskytovat péči o zdraví se souhlasem ošetřovaného představuje právo ošetřovaného péči nebo její jednotlivý úkon odmítnout. Institut takzvaného negativního reversu již tradičně doprovází úpravu informovaného souhlasu v právních předpisech upravujících zdravotní služby. Lze proto považovat za správné, že byl zahrnut i do obecné úpravy péče o zdraví v občanském zákoníku. Ačkoliv i odmítnutí úkonu péče o zdraví může být vyjádřeno v rozdílných formách, § 2642 odst. 1 OZ věta druhá stanoví, že ošetřovaný potvrdí odmítnutí úkonu péče o zdraví poskytovateli na jeho žádost v písemné formě. Takový požadavek je naprosto legitimní především vzhledem k faktu, že toto odmítnutí může významným způsobem ovlivnit možnost poskytovatele poskytnout péči nebo dodržet požadavek na její provádění lege artis.97

95

HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8. S. 1162-1163. 96 ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 193-194. 97 ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 195.

40

2.4.1. Informovaný souhlas K tomu, aby mohl být souhlas ošetřovaného považován za dostatečný právní důvod k danému úkonu péče o zdraví, musí splňovat několik podmínek. Kromě obecných atributů jako jsou projev svobodné a vážné vůle osobou, která je svéprávná, v dostatečně určité a srozumitelné formě, zde přibývá další poměrně podstatný požadavek, a to, že souhlas ošetřovaného musí být též informovaný. 98 Tento požadavek vychází z obecného postulátu, že ošetřovaný, který má projevit svůj souhlas s úkonem péče o zdraví, jedná ve vztahu k tomuto zákroku s dostatečnou představou o tom, co obnáší a jaká rizika připadají v úvahu. V situaci, kdy by ošetřovaný takovými informacemi nebo alespoň určitou představou o nich nedisponoval, lze totiž pochybovat o svobodě jeho rozhodování. Tyto pochybnosti naopak vymizí v případě, že ošetřovaný bude chápat účel, povahu, rizika a následky zamýšleného úkonu péče a zároveň mu budou objasněny důsledky neprovedení tohoto úkonu a jeho v úvahu připadající alternativy. Po sděleních těchto mnohdy nových a specifických informací by měl ošetřovaný mít možnost si tyto v klidu utřídit, zvážit a poté se bez jakéhokoliv nátlaku rozhodnout, zda navrhovaný úkon podstoupí či nikoliv.99

2.4.2. Forma souhlasu Občanský zákoník nestanovuje, v jaké formě by měl být souhlas ošetřovaného dán. Obecně lze proto připustit více forem jeho projevu, a to konkludentní, ústní nebo písemnou. U většiny úkonů péče o zdraví bude stačit souhlas konkludentní, tedy např. ošetřovaný si odloží svršky a položí se na lehátko maséra. U mnoha dalších zejména méně invazivních úkonů pak bude souhlas ošetřovaného činěn ústně. V určitých případech však občanský zákoník přímo vyžaduje souhlas písemný. Podle ustanovení § 96 odst. 1 OZ je písemný souhlas nutný v situaci, kdy zákrokem má být oddělena část těla, která se již neobnoví. Stejné požadavky na formu souhlasu se pak podle odst. 2 uvedeného ustanovení uplatní při provádění lékařského pokusu na člověku nebo zákroku, který zdravotní stav člověka nevyžaduje, nejedná-li se o kosmetický zákrok, který nezanechává trvalé nebo závažné následky. I přesto, že občanský zákoník 98

ŠUSTEK, Petr a Tomáš HOLČAPEK. Informovaný souhlas: teorie a praxe informovaného souhlasu ve zdravotnictví. 1. vydání. Praha: ASPI, 2007, 243 s. ISBN 978-80-7357-268-6. S. 27-36. 99 ŠUSTEK, Petr a Tomáš HOLČAPEK. Informovaný souhlas: teorie a praxe informovaného souhlasu ve zdravotnictví. 1. vydání. Praha: ASPI, 2007, 243 s. ISBN 978-80-7357-268-6. S. 44-46.

41

vyžaduje písemný souhlas pouze v několika málo případech, lze předpokládat, že se ošetřovaný může setkat s požadavkem poskytovatele na písemné potvrzení souhlasu i v situacích, kdy to zákon výslovně nevyžaduje.100 Takový postup ze strany poskytovatele může být praktický především s ohledem na zajištění dostatečných důkazních prostředků v případných sporech. Jedná se tak de facto o písemné potvrzení vůle ošetřovaného. Z toho důvodu lze říci, že tím, že ošetřovaný takové potvrzení odmítne podepsat, či tím, že jej poskytovatel nezajistí, nepozbývá bez dalšího platnosti souhlas projevený dříve ústně či konkludentně.101 Na v předchozím odstavci uvedenou teoretickou vhodnost písemného potvrzení uděleného souhlasu reaguje i § 2642 odst. 2 OZ, který stanoví, že poskytovatel nebo ošetřovaný potvrdí druhé straně na základě jejího požadavku, k čemu byl souhlas udělen. Uvedené právo tedy náleží jak poskytovateli tak ošetřovanému. Faktickým důvodem, který některou ze stran k vyžádání potvrzení souhlasu povede, bude patrně nejčastěji opatření důkazů pro případný spor.102

2.4.3. Informovaný souhlas v judikatuře K souhlasu pacienta při poskytování zdravotních služeb se již několikrát vyjádřily také soudy. Jejich závěry směřují v některých případech k vytyčení samotné podstaty nebo obecného rámce tohoto institutu, a proto je podle mého lze použít i při interpretaci pravidel pro souhlas ošetřovaného při poskytování péče o zdraví v jakékoliv formě. Ohledně důležitosti souhlasu v rámci péče o zdraví uvedl Ústavní soud České republiky: „Z ústavního principu nedotknutelnosti integrity osobnosti vyplývá zásada svobodného rozhodování v otázkách péče o vlastní zdraví; proto při aplikaci ustanovení umožňujících ve vyjmenovaných případech určit medicínské výkony či vyšetření provést i bez výslovného souhlasu občana (pacienta) je nutné šetřit podstatu této svobody a postupovat s maximální zdrženlivostí. Diagnóza není více než právo.“

100

103

Ve vztahu

HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8. S. 1163. 101 ŠUSTEK, Petr a Tomáš HOLČAPEK. Informovaný souhlas: teorie a praxe informovaného souhlasu ve zdravotnictví. 1. vydání. Praha: ASPI, 2007, 243 s. ISBN 978-80-7357-268-6. S. 40. 102 ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 195-196. 103 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18. května 2001, sp. zn. IV. ÚS 639/2000. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. Dostupné také z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=37772&pos=1&cnt=1&typ=result.

42

k informovanému souhlasu ošetřovaného zde bude relevantní především apel Ústavního soudu České republiky na maximální zdrženlivost a šetření podstaty základního práva jedince dbát o vlastní zdraví. S uvedeným nálezem Ústavního soudu České republiky koresponduje i postoj Nejvyššího soudu České republiky, který se v jednom ze svých rozhodnutí vyjádřil následovně: „Z ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost osoby a její osobní svobody vyplývá její právo, aby jakékoli lékařské výkony v oblasti zdraví člověka byly prováděny jen na základě jeho předchozího svobodného souhlasu (právo na souhlas). Jde o základní právo a stěžejní pravidlo při poskytování zdravotní péče…“ 104 K již zmíněnému požadavku, že souhlas ošetřovaného musí být učiněn svobodně a na základě dostatečného poučení se pak přiklonil i Krajský soud v Hradci Králové svým závěrem: „K jakémukoli zákroku v oblasti péče o zdraví je třeba zásadně souhlasu pacienta. Lze ho poskytnout i ústně, musí to však být souhlas svobodný a informovaný. Bez souhlasu pacienta je možné zákrok provést za podmínek, že zákrok nesnese odkladu, protože bez jeho provedení hrozí pacientovi smrt nebo újma na zdraví…“

105

Na citované usnesení pak obsahově navazuje rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, ve kterém Nejvyšší soud České republiky poskytuje výklad ohledně formy a především ohledně pojmu informovaného souhlasu, když uvádí: „Úmluva o biomedicíně ani zákon č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu, ve znění účinném v době zákroku, nestanoví obecnou povinnost udělení informovaného souhlasu písemnou formou, písemná forma byla vyhrazena jen některým speciálním lékařským výkonům (např. převzetí nemocného do ústavní péče nebo při transplantacích). Úmluva však klade důraz na to, aby souhlas byl informovaný, což v případě předem plánovaného výkonu znamená, že pacient je před udělením souhlasu poučen o povaze výkonu, jeho cíli a způsobu provedení, o jeho důsledcích, o rizicích a možných komplikacích, o následném léčebném režimu, příp. o alternativách výkonu a dalších okolnostech podle povahy výkonu nebo zdravotnického zařízení jej poskytujícího. Je tedy v souladu s

104

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2006, sp. zn. 30 Cdo 425/2005. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. Dostupné také z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/7C3B82FB91DF68E7C1257A4E00651B5 7?openDocument&Highlight=0. 105 Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 25 Co 285/2006. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. Dostupné také z: http://kraken.slv.cz/KSVYCHK25Co285/2006.

43

právními předpisy obsah poučení podat ústně, avšak skutečnost, že pacient byl v odpovídajícím rozsahu poučen a že souhlas udělil, musí být v řízení prokázána.“

106

Z citovaného rozhodnutí lze pro souhlas s péčí o zdraví použít především shrnutí prvků pojmu informovaného souhlasu a obecnější vyjádření k formě, ve které může být souhlas udělován.

2.4.4. Informovaný souhlas při poskytování zdravotních služeb Zákon o zdravotních službách obsahuje obdobně jako u mnoha dalších institutů i v případě souhlasu s poskytnutím zdravotních služeb zvláštní úpravu. Podle pravidla speciality, je pak v otázkách upravených oběma právními předpisy současně nutné postupovat podle zákona o zdravotních službách. Obecně to bude zcela jistě platit. V jednom případě však může nastat poměrně zajímavá situace, kdy se od úpravy zákona o zdravotních službách bude nutné vrátit zpět k úpravě občanského zákoníku. K tomu dojde na základě požadavku písemného souhlasu. Ustanovení § 34 odst. 2 ZZS totiž stanoví, že písemný souhlas je vyžadován, pokud tak stanoví jiný právní předpis. Autoři zákona o zdravotních službách tím měli na mysli především zákon č. 285/2002 Sb., transplantační zákon a zákon o specifických zdravotních službách. Současně je ale za účinnosti dnešní právní úpravy nutné považovat za tento jiný právní předpis i občanský zákoník, který v již zmíněném § 96 upravuje požadavek písemného souhlasu pro některé situace.107

2.5. Postup lege artis Ve vztahu vznikajícím při poskytování péče o zdraví představuje povinnost poskytovatele postupovat s péčí řádného odborníka zakotvená v § 2643 odst. 1 OZ jeden

z nejdůležitějších

aspektů.

Dikce

uvedeného

ustanovení

navazuje

na § 5 odst. 1 OZ, podle něhož ten, kdo se přihlásí (veřejně nebo ve styku s jinou osobou) k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, tímto dává najevo, že je schopen jednat se znalostmi a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li pak bez této odborné péče, jde to k jeho tíži. Obsahově 106

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. Dostupné také z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/37136620CF1638DAC1257A4E00677A6 1?openDocument&Highlight=0. 107 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8. S. 1163-1164.

44

uvedený požadavek péče řádného odborníka navazuje na v oblasti zdravotních služeb vžité chápání pojmu lege artis. Vymezení tohoto požadavku pro účely zdravotních služeb obsahuje Úmluva o lidských právech a biomedicíně v čl. 4 a zákon o zdravotních službách v § 4 odst. 5. Přestože občanský zákoník pojem lege artis vysloveně nepoužívá, domnívám se, že žádná skutečnost nebrání jeho používání v praxi i pro účely aplikace § 2643 odst. 1 OZ ve vztahu k jakékoliv formě péče o zdraví. Požadavek standardu lege artis v občanském zákoníku a zákoně o zdravotních službách je obsahově totožný, a proto lze na zdravotní služby aplikovat oba předpisy ve vzájemném souladu.108 U pojmu lege artis rozlišuje teorie tzv. širší a užší pojetí. Širší pojetí zahrnuje hodnocení dodržení povinností stanovených právními předpisy, smlouvou a zároveň dodržení profesních standardů, pravidel oboru stanovených pro vlastní poskytování péče o zdraví. Užší pojetí pak oproti uvedenému hodnotí pouze dodržení profesních standardů. Při užším pojetí pojmu lege artis dodržení takového standardu postupu představuje pouze jednu z více profesních povinností poskytovatele.109 Ustanovení § 2643 odst. 1 OZ pak vychází právě z tohoto užšího pojetí pojmu lege artis. Při hodnocení postupu poskytovatele se pak v tomto směru tedy uplatní pouze hledisko jeho souladu s pravidly a standardy poskytování péče v daném oboru.110 Vymezení zmíněných pravidel oboru či profesních standardů je ovšem značně problematické. Standardy oboru by v sobě měly zahrnovat dosažené poznatky uznávané alespoň z části odbornou veřejností, obecnější pravidla daného oboru a současně individualitu ošetřovaného a objektivní možnosti. Jedná se tedy o určitou veličinu, jejíž obsah se s postupným vývojem v rámci jednotlivých oborů péče o zdraví v čase poměrně výrazně vyvíjí. Proto se snaha o jakékoliv jejich autoritativní zakotvení jeví jako velmi problematická, neboť při vyšší míře konkretizace by mohlo dojít k ohrožení flexibilního zohledňování nově objevených výsledků.

Vzhledem

k tomu, že

v jednotlivých oborech péče o zdraví se tedy profesní standardy mění v čase, je nutno uvést, že při hodnocení postupu poskytovatele musí být postupováno na základě 108

ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 197-198. 109 Srov. HOLČAPEK, Tomáš. Dokazování v medicínskoprávních sporech. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, 211 s. ISBN 978-80-7357-643-1. S. 95-97. 110 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8. S. 1166.

45

informací, které měl v momentu rozhodování poskytovatel k dispozici, tedy tzv. ex ante.111 Obecná formulace péče řádného odborníka, na jejímž základě je posuzován postup poskytovatele, se v současnosti jeví jako nejvhodnější řešení. Osobně nepovažuji za prakticky možné, aby zde došlo k zakotvení odborných standardů pro jednotlivé obory péče o zdraví, neboť při jejich tvorbě by muselo být vynaloženo enormní úsilí ke shromáždění informací a spolupráci legislativních pracovníků se specialisty v daném oboru. Ani při takovém postupu by však téměř nikdy nemohlo dojít k postihnutí všech možných kombinací faktorů, se kterými se v praxi mohou poskytovatelé péče setkat. Takový stav by tedy z hlediska právní jistoty všech zúčastněných stran nepředstavoval o nic vhodnější situaci, než ve které se nacházíme za současného pojetí.

2.5.1. Soudní vymezení pojmu lege artis Definováním pojmu lege artis nebo alespoň některých jeho aspektů se zabývaly též soudy České republiky, a to včetně instancí nejvyšších. Ačkoliv dosavadní závěry soudů byly primárně vytvářeny v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, domnívám se, že při určitém zobecnění budou aplikovatelné též při posuzování postupu poskytovatele péče o zdraví. Nejvyšší soud České republiky ve svém často citovaném rozhodnutí v trestní věci dovodil, že: „Za porušení „lege artis" se považuje, pokud lékař při výkonu svého povolání nedodrží rámec pravidel vědy a medicínských způsobů a to v mezích daných rozsahem svých úkolů podle pracovního zařazení i konkrétních podmínek a objektivních možností. Chyba v diagnóze sama o sobě ještě nemusí mít charakter nedbalosti ani jednání „non lege artis". Může tomu tak být v případě, je-li nesprávná diagnóza důsledkem závažného porušení postupů pro její určování, například v případě bezdůvodného nevyužití dostupných diagnostických metod. Postup lékaře je ovšem vždy nutno hodnotit tzv. „ex ante", tj. na základě informací, které měl

111

HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8. S. 1166 – 1167.

46

lékař v době rozhodování k dispozici.“ 112 Z uvedeného rozhodnutí lze tedy argumentací a contrario dovodit, jak Nejvyšší soud České republiky chápe pojem lege artis. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky přitom našlo své uplatnění i při posuzování věcí civilních. Krajský soud v Brně – pobočka Zlín, z něho ve své rozhodovací praxi vychází. K citovanému vymezení pojmu lege artis pak doplňuje, že: „Závěru, že v jednom konkrétním případě o postup lege artis může jít, není na překážku ani existence pooperačních stavů a komplikací, které se mohou u pacienta vyskytnout, jestliže jsou důsledkem operačního zákroku, který lze považovat za souladný s poznatky lékařské vědy a medicínských způsobů. Je zřejmé, že prakticky každý zásah do tělesné integrity s sebou nese nutné nebo běžné či typické následky, které jsou nezbytně spojeny s prováděným operačním zákrokem (např. hojící se rána po řezu kůže), může však být spojen v obecné rovině i s následky málo závažnými i závažnějšími objevujícími se nikoliv při každém obdobném lékařském zákroku, aniž by je však bylo možno považovat za následek nesprávně provedeného lékařského zákroku.“

113

Jistou

přednost tohoto rozhodnutí lze vidět zejména ve faktu, že se zde soud poměrně intenzivně věnoval individualitě případu jako součásti postupu lege artis, a to nejen v její pozitivní formě114 ale i jejím projevům negativním. Těmito negativními projevy lze rozumět právě ony nepředvídatelné reakce konkrétního organismu ve vztahu k péči, která běžně k takovým komplikacím nevede. K dalšímu atributu postupu lege artis se vyjádřil Nejvyšší soud České republiky též v dalším rozhodnutí v trestní věci, které opět částečně navazuje na výše citované rozhodnutí vydané pod sp. zn. 7 Tdo 219/2005, když ve vztahu k doporučení odborných lékařských společností shrnuje: „Dodržení postupu lege artis spočívá též v tom, že lékař nebo jiný zdravotník postupoval v souladu s pravidly či metodami, která pro určitou diagnózu doporučují odborné lékařské společnosti. Takový postup je žádoucí zejména

112

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. března 2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. Dostupné také z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/3A0ABA41ECAB3B64C1257A4E0064C6 7A?openDocument&Highlight=0. 113 Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka Zlín ze dne 23. června 2006, sp. zn. 60 Co 174/2006. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8. S. 1167. 114 Respektování individuality konkrétního případu bývá většinou zdůrazňováno hlavně v souvislosti s tím, že poskytovatel péče by měl svůj postup přizpůsobovat též individuálním specifikům ošetřovaného.

47

v případech, ve kterých existuje vyšší míra rizika pro život a zdraví pacienta.“ 115 Toto rozhodnutí bylo sice později Ústavním soudem České republiky zrušeno, nicméně stran citované pasáže a vymezení pojmu lege artis se Ústavní soud České republiky nevyjádřil nikterak kriticky. Z toho důvodu se domnívám, že uvedený pohled Nejvyššího soudu České republiky, který ve svém důsledku spíše konkretizuje a doplňuje často uváděné atributy pravidel vědy a medicínských způsobů, obstojí i nadále. Kromě uvedených rozhodnutí se soudy České republiky samozřejmě poskytnutím péče podle standardu lege artis zabývaly mnohokrát, nicméně oproti mnohým dalším se citovaná rozhodnutí k tomuto pojmu nebo jeho některým atributům vyjádřila konkrétněji a zároveň se jeví použitelnými i pro obecné formy péče o zdraví.

2.5.2. Odpovědnost poskytovatele Výše popsané určování obsahu pojmu lege artis respektive pojmu postupu s péčí řádného odborníka má pro vztah ze smlouvy o péči o zdraví širší konsekvence. Ustanovení § 2645 OZ totiž stanoví, že poskytovatel odpovídá za to, že své povinnosti splní s péčí řádného odborníka. Požadavek odpovědnosti za postup lege artis je zde vztahován nejen k technice provedení úkonu péče o zdraví, ale k poskytnutí péče jako celku, který by měl odpovídat profesním standardům a pravidlům daného oboru péče o zdraví.116 Na tomto místě je přitom vhodné připomenout, jak již bylo uvedeno dříve, že poskytovatel se smlouvou o péči o zdraví zavazuje pečovat o zdraví ošetřovaného, tedy jeho závazek spočívá v provádění činnosti, nikoliv v dosažení výsledku.117 Z toho důvodu tedy lze za splnění popsaných požadavků hodnotit poskytnutou péči jako vyhovující standardu péče řádného odborníka i v situaci, kdy jako následek této péče nenastal kýžený a ošetřovaným očekávaný výsledek. Odpovědnost poskytovatele by v takovém případě tedy dána nebyla.118

115

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. Srpna 2012, sp. zn. 6 Tdo 353/2012. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. Dostupné také z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/3FEAA4FBD3E496F9C1257A7C003695 D1?openDocument&Highlight=0. 116 Srov. HOLČAPEK, Tomáš. Dokazování v medicínskoprávních sporech. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, 211 s. ISBN 978-80-7357-643-1. S. 95-97. 117 Srov. § 2636 odst. 1 OZ, podkapitola 1.5.2. nebo 2.1. 118 ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 204.

48

Naopak

odpovědnost

poskytovatele

bude

dána

typicky

v případech,

kdy poskytovatel nedodrží v rámci péče o zdraví standard péče řádného odborníka. V takovém případě bude proto nutné posuzovat povinnost poskytovatele k náhradě škody podle ustanovení § 2913 OZ upravujícího smluvní odpovědnost.119 Takové pojetí této odpovědnosti přitom představuje změnu oproti jejímu chápání za účinnosti předchozí právní úpravy, podle níž byla odpovědnost poskytovatele posuzována zásadně jako odpovědnost deliktní. Z praktického hlediska ovšem dopady tohoto odlišného vnímání odpovědnosti poskytovatele nebudou představovat výraznější změnu. U smluvní odpovědnosti se zavinění nezkoumá, hovoříme proto o objektivní odpovědnosti. V případě zákonné povinnosti se sice zavinění zkoumá, ale podle § 2911 OZ se presumuje domněnka nedbalostního zavinění. Navíc prokázání zavinění nepředstavuje typicky v tomto typu sporů velký problém. Proto lze shrnout, že rozdíl v pojetí odpovědnosti nebude mít pro praxi nikterak zásadní dopad.120 Charakteristický prvek zmíněného objektivního principu představuje úzká možnost liberace omezená pouze

stanovenými

důvody.

Takovým

důvodem

může

být

podle

ustanovení § 2913 odst. 2 OZ fakt, že poskytovateli zabránila ve splnění smluvní povinnosti dočasně nebo trvale mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Pro úplnost je nutno uvést, že § 2645 OZ představuje, jak ostatně plyne z dikce věty za středníkem, úpravu kogentní.

2.5.3. Součinnost ošetřovaného Pro adekvátní poskytnutí péče ošetřovanému se jeví jako nezbytné, aby tento s poskytovatelem spolupracoval. V rámci této součinnosti pak zákonodárce vycházel z toho, že ošetřovaný má mimo jiné povinnost sdělit poskytovateli podle svého nejlepšího vědomí potřebné údaje.121 Celková součinnost ošetřovaného je naprosto nutnou podmínkou k tomu, aby poskytovatel mohl poskytnout péči řádným způsobem a splnit tak svou smluvní povinnost. Občanský zákoník v § 2643 odst. 2 hovoří o součinnosti nutné podle rozumného očekávání. Pod tímto pojmem tedy lze rozumět

119

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze): Nový občanský zákoník. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. S. 528 [cit. 2016-2-14]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/texty-zakonu/. 120 ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 204. 121 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze): Nový občanský zákoník. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. S. 528 [cit. 2016-2-14]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/texty-zakonu/.

49

takový postup ošetřovaného, který umožní poskytovateli postupovat s péčí řádného odborníka.122 Požadavky § 2643 odst. 2 OZ považuji za naprosto legitimní a správné. Na poskytovatele péče zákon klade celou řadu požadavků a povinností. Tyto požadavky a povinnosti však musejí být do určité míry vyváženy adekvátní spoluprací ošetřovaného, neboť při její absenci může dojít k výraznému omezení či dokonce znemožnění možnosti poskytnutí péče podle standardu lege artis. K takovým situacím přitom může v praxi patrně docházet zejména v případech, kdy příkazce nebude zároveň ošetřovaným a ošetřovaný péči přijme, ačkoliv to bude v rozporu s jeho vnitřním přesvědčením. Takový stav věci však nemůže být jakkoliv přičítán k tíži poskytovatele, neboť ten má k dispozici jen omezené prostředky, jak na vnitřní přesvědčení ošetřovaného působit. Ustanovení § 2643 odst. 2 OZ také přímo akcentuje jeden z prvků nutné součinnosti ošetřovaného, a to sdělení potřebných údajů. Ošetřovaný by podle tohoto ustanovení měl poskytovateli sdělit podle svého nejlepšího vědomí všechny potřebné údaje tak, aby poskytovatel mohl splnit svou povinnost podle smlouvy. Již v rámci hodnocení zdravotního stavu ošetřovaného by tak ošetřovaný měl poskytovateli sdělit informace týkající se osobní anamnézy, příznaků současných obtíží a podle okolností daného typu péče též informace o anamnéze rodinné. Dále by ošetřovaný měl podle charakteru předpokládaného úkonu sdělit poskytovateli zejména alergie, psychická či fyziologická onemocnění, kterými trpí, a případně též zranění, která dříve prodělal.123 Co však může být v konkrétním případě potřebným údajem, je pro ošetřovaného často obtížně identifikovatelné. Z toho důvodu by uvedené ustanovení mělo být vykládáno tak, že i poskytovatel by měl ke zjištění potřebných údajů adekvátní měrou přispět, a to především vysvětlením povahy úkonů péče a pokládáním otázek ohledně jednotlivých údajů, které by mohly mít určitý význam.124 Zvláštní

úpravu

informační

povinnosti

pacienta

nalezneme

v zákoně

o zdravotních službách, a to konkrétně v ustanovení § 41 odst. 1 písm. d). Vzhledem k tomu, že tato úprava je pojata podstatně konkrétněji a v širším měřítku, bylo by možné 122

ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 199. 123 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8. S. 1167. 124 ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 199.

50

opět dovodit, že úprava informační povinnosti v občanském zákoníku se pro oblast zdravotních služeb nepoužije.125 I přesto považuji za správný krok zařazení této povinnosti i do občanského zákoníku, neboť i u dalších oborů péče o zdraví jako jsou např. služby masérů, lze předpokládat, že dostatečná výměna informací např. o prodělaných úrazech mezi ošetřovaným a poskytovatelem, v tomto případě masérem, může předejít případným problémům.

2.6. Záznamy o péči o zdraví a ochrana osobních údajů K poskytování zdravotních služeb již neodmyslitelně patří vedení zdravotnické dokumentace v souladu s příslušnými ustanoveními zdravotnických právních předpisů. Občanský zákoník zahrnuje v souvislosti se smlouvou o péči o zdraví úpravu záznamů o péči o zdraví, která je jednak použitelná jako obecný rámec pro vedení zdravotnické dokumentace a také jako předpis upravující povinnost a způsob vedení záznamů v případě činností, které nejsou zdravotními službami.126 V záznamech o péči o zdraví poskytovatel přitom bude zpracovávat mimo jiné i osobní údaje o ošetřovaném a případně též dalších osobách, zpravidla příbuzných ošetřovaného. Některé z těchto údajů pak budou naplňovat dokonce znaky citlivých údajů127. Poskytovatel péče o zdraví proto bude kromě již zmíněných předpisů vázán i zákonem o ochraně osobních údajů.128

2.6.1. Obsah, forma a uchovávání záznamů o péči Ustanovení § 2647 odst. 1 OZ stanoví, že poskytovatel vede záznamy o péči o zdraví, z nichž musí být zřejmé údaje o zdravotním stavu ošetřovaného a o poskytovatelově činnosti. Při interpretaci uvedeného ustanovení a určování, jaké informace by měly být součástí záznamů o péči o zdraví, je přitom mimo jiné nutné vycházet z funkcí těchto záznamů. Těmi jsou především funkce zajištění řádného provádění péče, funkce zajištění evidence o poskytnutých výkonech a funkce důkazní. 125

DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. vydání. Praha: Leges, 2012, 160 s. ISBN 978-80-87576-24-3. S. 130. 126 ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 212-213. 127 Co se rozumí citlivým údajem, stanoví § 4 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů. 128 Úřad pro ochranu osobních údajů. Stanovisko 3/2015: Zpracování osobních údajů v souvislosti s vedením zdravotnické dokumentace. In: Stanoviska Úřadu pro ochranu osobních údajů. 2015, číslo 3. Dostupné z: https://www.uoou.cz/VismoOnline_ActionScripts/File.ashx?id_org=200144&id_dokumenty=15128.

51

První z uvedených chápe teorie jako prostředek vedoucí k zajištění odborného provádění péče. Druhé dvě plní účely spíše administrativní, když umožňují zjištění, jaké úkony péče o zdraví byly poskytnuty, a to jak pro účely další péče, tak např. pro účely důkazní v případných soudních a jiných řízeních.129 Vzhledem k tomu, že se úprava občanského zákoníku upravující záznamy o péči použije v celé řadě různých oborů, lze obecně říci, že každý poskytovatel by měl vést záznamy v rozsahu odpovídajícím standardu obvyklému v dané oblasti péče o zdraví. Takové standardy se přitom budou zcela jistě lišit. Nelze očekávat, že záznamy vedené o tomtéž ošetřovaném jeho masérem, léčitelem a obvodním lékařem budou obsahově stejné. Vzhledem k rozsahu a odlišnému charakteru poskytované péče totiž bude zdravotnická dokumentace vedená obvodním lékařem podstatně obsáhlejší a podrobnější než záznamy vedené masérem.130 K formě, v jaké mají být záznamy o péči uchovávány, se úprava občanského zákoníku

žádným

způsobem

nevyjadřuje.

Z toho

důvodu

lze

předpokládat,

že nestanoví-li zvláštní předpis, např. zákon o zdravotních službách, jinak, poskytovatel si může určit formu uchovávání záznamů o péči sám. Při rozhodování o formě by však jakýkoliv poskytovatel měl mít na zřeteli povinnosti, které pro něho vyplývají ze zákona o ochraně osobních údajů, neboť odpovědnost za zpracování osobních údajů nese právě poskytovatel.131 Bez ohledu na formu, v níž poskytovatel záznamy vede, je podle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve vztahu k dřívějším právním předpisům aplikovatelném patrně i na novou úpravu nutné rozlišovat informace v obsahu zdravotnické dokumentace a nosič, na němž jsou uchovávány. Nosič sám o sobě je totiž pouze prostředkem k úschově údajů, jehož majitelem může být poskytovatel. Toto vlastnické právo poskytovatele je však v mnoha směrech limitováno, a to např. tím, jak má být s informacemi na nosiči nakládáno, kdo k nim může získat

129

HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8. S. 1172. 130 ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 214. 131 Úřad pro ochranu osobních údajů. Stanovisko 3/2015: Zpracování osobních údajů v souvislosti s vedením zdravotnické dokumentace. In: Stanoviska Úřadu pro ochranu osobních údajů. 2015, číslo 3. Dostupné z: https://www.uoou.cz/VismoOnline_ActionScripts/File.ashx?id_org=200144&id_dokumenty=15128.

52

přístup nebo, kdy a za jakých okolností je možné tyto informace vymazat popř. celý nosič zničit.132 Forma uchování záznamů o péči o zdraví by také měla odpovídat požadavku občanského zákoníku, aby tyto byly uchovány tak dlouho, jak to vyžaduje odborná péče. Toto ustanovení se nepoužije ve vztahu ke zdravotnické dokumentaci vedené podle zdravotnických právních předpisů, neboť ty obsahují zvláštní úpravu jejich uchování. Ve vztahu k ostatním oborům péče o zdraví ale vyvstává otázka, jak dobu nutného uchování záznamů určit. F. Nonnemann se ve svém pojednání přiklání k názoru, že s ohledem na smluvní charakter vztahu lze k interpretaci tohoto pojmu využít lhůty pro promlčení stanovené v § 609 a násl. OZ. Na základě uvedeného názoru by tedy poskytovatel péče měl záznamy o péči uchovávat po dobu promlčecí lhůty ode dne poskytnutí posledního úkonu péče.133 Je otázkou, jestli uvedený názor zcela obstojí. Nicméně jako doporučující stanovisko v obecné rovině jej pokládám za správný, a to alespoň v tom smyslu, že uvedená doba by měla být pravděpodobně zcela dostatečnou. Lze se přitom domnívat, že v některých případech např. u masérů by patrně postačila i podstatně kratší doba uchování těchto záznamů, a to v řádu měsíců.

2.6.2. Nahlížení do záznamů o péči o zdraví K tomu, aby záznamy o péči o zdraví mohly plnit výše popsané funkce, a to především ty administrativního rázu, umožňuje občanský zákoník některým osobám nahlížet do těchto záznamů a pořizovat si z nich výpisy, opisy nebo kopie. Osobou, která tímto oprávněním disponuje, je především ošetřovaný. Poskytovatel mu to podle § 2648 odst. 1 OZ na žádost umožní. Poskytovatel ale není povinen ošetřovanému záznamy zapůjčit nebo jej nechat tyto záznamy byť na krátkou dobu za účelem zhotovení výpisu či kopie odnést. Takový požadavek by poskytovatel měl vyřešit spíše

132

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 3562/2009. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. Dostupné také z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/6CBE88A1BAF580CCC1257A4E0068C1 05?openDocument&Highlight=0,. 133 NONNEMANN, František. Zdravotnická dokumentace po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. Praha: C.H. Beck, 18/2013, S. 638.

53

tak, že tento výpis, či kopii sám vyhotoví a ošetřovanému předá. V tom případě může od ošetřovaného požadovat úhradu nutných nákladů k jejich vyhotovení.134 I ošetřovaný však může být podle § 2648 odst. 2 OZ částečně omezen v možnosti nahlédnutí do záznamů o péči, a to v situaci, kdy tyto záznamy obsahují rovněž informace o třetí osobě. V takovém případě totiž uvedené ustanovení požaduje souhlas takové třetí osoby se zpřístupněním ošetřovanému. Tato úprava žádným způsobem nereflektuje fakt, že tyto údaje o třetí osobě se do záznamů o péči mohou dostat a zpravidla také dostanou v důsledku jejich sdělení ošetřovaným. Uvedené pravidlo přitom nemá obdobu ve zdravotnických předpisech a i z toho důvodu tak může působit určité těžkosti při jeho aplikaci i ve vztahu k zdravotnické dokumentaci. Ostatně ani právní teorie není jednotná v názoru, jak toto ustanovení interpretovat a užívat v praxi.135 Osobně se přikláním k názoru, že se uvedené ustanovení uplatní u všech typů péče o zdraví, zdravotní služby nevyjímaje. Občanský zákoník totiž v tomto směru rozšiřuje ochranu práv třetích osob v obecné rovině i nad rámec zdravotnických předpisů. Z toho důvodu je zapotřebí dát této úpravě přednost i ve vztahu k oblastem ve zbytku upravených speciálním předpisem. Při takovém postupu pak, jak uvádí např. P. Uherek, nebude ošetřovanému odepřena možnost do záznamů nahlédnout či pořídit si z nich výpisy či kopie, ale pro tyto účely bude nutné v záznamech dočasně zakrýt nebo odstranit informace týkající se této třetí osoby.136 Nestanoví-li zákon jinak, nelze záznamy o péči zpřístupnit jiné osobě bez souhlasu ošetřovaného. Touto třetí osobou může být jednak zástupce ošetřovaného, který by pak přístup k záznamům získal na základě plné moci, nebo jiná osoba, jejíž nahlížení ošetřovaný výslovně odsouhlasí. Třetí osobě tak podle § 2649 odst. 1 OZ zpravidla nebude ke zpřístupnění záznamů stačit samotný byť legitimní zájem o zdraví osoby blízké či fakt, že tato osoba je příkazcem. Pokud ošetřovaný vysloví s nahlížením třetí osoby souhlas, bude tato osoba mít stejná oprávnění, jaká při nahlížení náleží ošetřovanému. Podle § 2649 odst. 2 OZ pak poskytovatel uvede v záznamech, že ošetřovaný pro určitou osobu souhlas udělil nebo udělit odmítl. S ohledem na právní 134

HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8. S. 1174. 135 Srov. NONNEMANN, František. Zdravotnická dokumentace a osobní údaje třetích osob. Právní rozhledy. Praha: C.H. Beck, 19/2014, S. 668. 136 UHEREK, Pavel. Povinná mlčenlivost v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 214 s. ISBN 978-80-7478-476-7. S. 86-88.

54

jistotu lze považovat za nejvhodnější, aby si poskytovatel od ošetřovaného vyžádal písemné potvrzení takového souhlasu či odmítnutí, které následně do záznamů založí.137 Kromě uvedeného stanoví občanský zákoník v § 2647 odst. 3 poskytovateli ještě povinnost poznamenávat do záznamů, kdo do nich nahlížel. Tato povinnost se přitom podle logického výkladu nebude vztahovat na nahlížení zaměstnanci poskytovatele, kteří se záznamy o péči mohou pracovat i několikrát denně.

2.6.3. Poskytování anonymizovaných údajů o ošetřovaném Ačkoliv je poskytovatel péče vázán mlčenlivostí o všech údajích, které mu ošetřovaný sdělil nebo které jsou součástí záznamů o péči, lze za určitých okolností připustit, aby v rámci především rozvoje, výzkumu a výuky tato mlčenlivost nebyla bezbřehá. Z toho důvodu zahrnul zákonodárce do úpravy péče o zdraví i ustanovení § 2650 OZ, které má za cíl upravit možnost poskytovatele zpřístupnit údaje o ošetřovaném právě v souvislosti s výše zmíněnými cíli. Takové zpřístupnění by samozřejmě mělo proběhnout pouze ve vztahu k anonymizovaným informacím. Ovšem právě pojem údaje v anonymizované podobě v citovaném ustanovení může působit výkladové problémy. Základní předpis upravující nakládání s osobními údaji, zákon o ochraně osobních údajů, totiž chápe anonymní údaje tak, že tyto nelze vztáhnout k určenému nebo určitelnému subjektu. Z dikce § 2650 OZ ovšem plyne, že občanský zákoník chápe údaje v anonymizované podobě tak, že z nich je možné určit konkrétní osobu, k níž se vztahují. To lze dovodit především s poukazem na znění odst. 1 písm. a) a písm. b) uvedeného ustanovení.138 Zákonodárce zde tedy patrně použil nepřesnou terminologii, jejíž nedostatky bude nutné překlenout výkladem. V praxi by tak měla převážit interpretace, která co nejvíce odpovídá standardu ochrany soukromí jako jednoho ze základních práv, tudíž poskytovatel by měl údaje o ošetřovaném poskytovat buďto pouze s jeho výslovným souhlasem nebo v plně anonymizované podobě odpovídající měřítkům zákona o ochraně osobních údajů.139

137

ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 219-220. 138 Ustanovení § 2650 odst. 1 písm. a) OZ stanoví, že údaje v anonymizované podobě nesmějí neúměrně zasáhnout do soukromí ošetřovaného. Písm. b) téhož ustanovení pak hovoří o tom, že údaje musejí být upraveny tak, aby nebylo možné zjistit, kterého určitého člověka se týkají. 139 NONNEMANN, František. Zdravotnická dokumentace po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. Praha: C.H. Beck, 18/2013, S. 638.

55

2.6.4. Právní úprava zdravotnické dokumentace Jak již bylo uvedeno výše, i v oblasti záznamů o péči o zdraví obsahují zdravotnické předpisy zvláštní úpravu. Zákon o zdravotních službách stanovuje v § 53 a následujících pravidla pro vedení zdravotnické dokumentace. Tuto úpravu pak ještě dále rozvádí a podrobněji rozpracovává vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 98/2012 Sb.,

o

zdravotnické

dokumentaci.

Úprava

obsažená

v uvedených

zdravotnických předpisech je přitom zpracována podstatně podrobněji. Proto se uplatní nejen na základě pravidla speciality, ale také s ohledem na fakt, že vedení zdravotnické dokumentace v souladu s těmito předpisy povede zároveň k dodržení standardů stanovených občanským zákoníkem. Pravidla obsažená v občanském zákoníku se tak při

vedení

zdravotnické

zdravotnickými

předpisy

dokumentace

uplatní

neupravených.

spíše

Příkladem

výjimečně budiž

již

v případech zmíněný

§ 2648 odst. 2 OZ, jehož uplatnění i v souvislosti s vedením zdravotnické dokumentace připouští část odborné veřejnosti.140 Zákon o zdravotních službách a zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví se pak zabývají zpřístupňováním údajů o pacientech pro účely vědy a výzkumu. V tomto směru tedy představují uvedené předpisy úpravu zvláštní, a proto je bude nutné aplikovat na zpřístupňování údajů ze zdravotnické dokumentace v oblasti zdravotních služeb přednostně.141

2.7. Přítomnost třetích osob V rámci jednotlivých oborů péče o zdraví dochází ve vyšší či nižší míře k poodhalování

soukromí

ošetřovaného.

Z tohoto

důvodu

má

ošetřovaný

podle§ 2644 OZ možnost vyjádřit se k přítomnosti tzv. nezúčastněných třetích osob při provádění úkonů péče o zdraví. Poskytovatel pak v případě neudělení souhlasu ošetřovaným neumožní jiné osobě pozorovat péči o zdraví ošetřovaného. Pojem pozorovat pak bude nutné vykládat extenzivněji tak, že pod něj bude nutno zahrnout i jiná smyslová vnímání poskytovaného výkonu. Občanský zákoník žádným způsobem neupravuje, v jaké formě by měl být souhlas ošetřovaného dán. Z jeho povahy lze ale 140

ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 218. 141 NONNEMANN, František. Zdravotnická dokumentace po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. Praha: C.H. Beck, 18/2013, S. 638.

56

usoudit, že bude udělován nejčastěji ústně a spíše výjimečně v písemné formě. Jednou projevený souhlas pak bude mít ošetřovaný možnost vzít kdykoliv zpět.142 Pro oblast zdravotních služeb upravuje přítomnost osob odlišných od pacienta a poskytovatele (resp. jeho zaměstnanců) zákon o zdravotních službách. Ustanovení § 28 odst. 3 písm. h) ZZS zakotvuje možnost pacienta odmítnout přítomnost třetích osob. Úpravu přítomnosti dalších osob pak rozšiřuje ještě § 28 odst. 3 písm. e) ZZS, které stanovuje okruh osob, jejichž přítomnost naopak může pacient požadovat. I v tomto případě pak bude nutné úpravu zákona o zdravotních službách na základě poměru speciality upřednostnit.

2.8. Odměna za péči Za poskytnuté úkony péče o zdraví náleží poskytovateli odměna, neboť smlouva o péči o zdraví patří mezi úplatné kontrakty. Vzhledem k tomu, že předmětem závazku je poskytování péče, náleží poskytovateli odměna za tuto péči, a to bez ohledu na to, zda bylo dosaženo požadovaného výsledku. K placení odměny přitom vždy nemusí být povinen příkazce. Občanský zákoník v této souvislosti ostatně v § 2636 odst. 2 výslovně počítá s tím, že příkazce hradí poskytovateli odměnu jen, je-li to ujednáno a nestanoví-li jiný právní předpis, že péče bude hrazena z jiných zdrojů. Toto ustanovení tak reflektuje fakt, že značná část úkonů péče o zdraví bude kryta veřejným zdravotním pojištěním. Naopak typicky v případě úkonů mimo rámec zdravotních služeb pak bude možné skutečné smluvní stanovení výše odměny včetně povinnosti příkazce k její úhradě.143

3. Srovnání úpravy jednotlivých institutů v občanském zákoníku a zdrojích inspirace Jak již bylo v této práci uvedeno několikrát, tvůrci občanského zákoníku se ohledně úpravy smlouvy o péči o zdraví inspirovali nizozemským občanským zákoníkem a návrhem DCFR. Autoři občanského zákoníku je využili několika různými způsoby. Zatímco v případě některých institutů lze považovat úpravu občanského zákoníku za převzetí ustanovení některého ze zdrojů inspirace, v jiných případech se 142

ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-630-3. S. 200-201. 143 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8. S. 1151-1152.

57

české pojetí ve vyšší či nižší míře od úpravy holandského občanského zákoníku a DCFR liší. Některá ustanovení pak český občanský zákoník nereflektuje vůbec, obdobu těchto pravidel však lze poměrně často nalézt ve zdravotnických předpisech. Základní odchylka mezi úpravou obsaženou v § 2636 a násl. OZ a zdroji inspirace spočívající v pojetí péče o zdraví byla již popsána v podkapitole 1.3. Mnoho dalších odlišností se od ní logicky odvíjí. To se týká především institutů charakteristických pro zdravotní služby, které vzhledem ke svému širšímu pojetí péče o zdraví občanský zákoník neobsahuje. Jejich úpravu ponechává speciálním zdravotnickým předpisům.

3.1. Úprava převzatá ze zdrojů inspirace Občanský zákoník do § 2636 odst. 1 přebírá z ustanovení 7:446 odst. (1) nizozemského občanského zákoníku i čl. IV.C. - 8:101 odst. (1) a odst. (3) DCFR již samotné pojetí subjektů vystupujících ve vztazích péče o zdraví. Všechna výše zmíněná ustanovení jednak obecně určují, jaký smluvní vztah se rozumí smlouvou o péči o zdraví. Dále také stanovují, že v rámci tohoto vztahu se poskytovatel zavazuje vůči příkazci pečovat o zdraví ošetřovaného, ať je jím příkazce nebo třetí osoba. Co se týká zdravotnického zařízení jako subjektu, který může ve vztahu péče o zdraví určitým způsobem vystupovat, převzal zákonodárce do § 2646 odst. 1 a 2 OZ úpravu obsaženou v čl. IV.C. – 8:111 odst. (1) a odst. (2) DCFR. Tím se také občanský zákoník v podstatě odklonil od koncepce, kterou v této problematice obsahuje nizozemský občanský zákoník v čl. 7:462 odst. (1) a odst. (2). Podle tohoto pojetí pak již samotný fakt, že určitý úkon péče byl proveden ve zdravotnickém zařízení, zakládá odpovědnost tohoto zdravotnického zařízení za případné nedostatky v plnění poskytovaném na základě smlouvy o péči o zdraví. Takový princip se jeví vůči zdravotnickým zařízením poměrně tvrdě, a proto jej patrně tvůrci občanského zákoníku nepřevzali a zvolili mírnější úpravu odpovídající pojetí DCFR.

3.1.1. Poučení a souhlas ošetřovaného s úkony péče o zdraví Úprava poučení v § 2638 odst. 1 OZ v podstatě parafrázuje čl. 7:448 odst. (1) věty první nizozemského občanského zákoníku. Ohledně poučení osoby, která není plně svéprávná, již tato podobnost neplatí. Z dikce § 2638 odst. 2 OZ a čl. 7:448 odst. (1) věty druhé je ovšem patrné, že český zákonodárce ohledně poučení takové osoby

58

do značné míry vychází z povinnosti, kterou dává nizozemská úprava poskytovateli v souvislosti s poučením osoby mladší dvanácti let. Ustanovení § 2639 odst. 1 OZ pak při stanovení rozsahu v jakém by mělo být vysvětlení podáno, vychází z čl. 7:448 odst. (2) holandského občanského zákoníku a obdobně čl. IV.C – 8:105 odst. (1) a odst. (3) DCFR. Odst. (2) uvedeného ustanovení DCFR ještě upřesňuje povinnost poskytovatele informovat ošetřovaného o rizicích navrhované péče a jejích alternativách, mohly-li by tyto informace ovlivnit rozhodnutí ošetřovaného. Tento požadavek již občanský zákoník nikterak nereflektuje, ačkoliv jej lze z povahy věci dovozovat implicitně. I ve vztahu k takzvanému terapeutickému privilegiu lze říci, že úprava § 2640 OZ v zásadě odpovídá čl. 7:448 odst. 3 holandského občanského zákoníku a obdobně čl. IV.C. – 8:107 odst. (1) písm. a) DCFR. Konstrukce nizozemské a české úpravy se poněkud liší pouze v požadavku využití práva nepodat vysvětlení. Zatímco nizozemský občanský zákoník požaduje konzultaci s jinou osobou poskytující péči v daném oboru jako nutnou podmínku, český zákonodárce pouze zavedl domněnku, že poskytovatel toto právo nemá, nepotvrdí-li mu taková osoba vážnost situace. Nizozemský poskytovatel tak bude k užití terapeutického privilegia potřebovat konzultaci s jiným odborníkem, přičemž patrně postačí konzultace - souhlasné stanovisko zřejmě nebude potřeba. Český poskytovatel pak terapeutické privilegium bude mít možnost využít i bez této konzultace, v případě předběžné porady mu ale souhlasné stanovisko zajistí lepší důkazní situaci pro případný spor. Těžko zde soudit, zda záměrem tvůrce občanského zákoníku bylo takové pojetí nebo zda se jedná pouze o nedokonalé převzetí holandské úpravy. Obdobnou situaci lze nalézt i ve vztahu § 2640 odst. 2 OZ a čl. 7:448 odst. (3) věty druhé nizozemského občanského zákoníku. Český zákonodárce zde pro případ využití terapeutického privilegia zavedl povinnost v případě, kdy to vyžaduje zájem ošetřovaného, podat vysvětlení třetí osobě určené ošetřovaným. Tuto bližší specifikaci třetí osoby, které má být podáno vysvětlení, patrně způsobilo nedokonalé převzetí holandské úpravy. V tomto případě je však následek poněkud vážnější, neboť vzhledem k obvyklé a logické souslednosti běhu věcí si lze jen obtížně představit praktické využití uvedeného ustanovení, což blíže rozebírá podkapitola 2.3.2. Naopak formulace ustanovení § 2641 OZ upravujícího odmítnutí vysvětlení ošetřovaným, do něhož

59

zákonodárce převzal téměř doslovně čl. 7:449 nizozemského občanského zákoníku, působit těžkosti patrně nebude. Institut souhlasu ošetřovaného, související s výše popsaným poučením, upravuje občanský zákoník v § 2642. Odst. 1 tohoto ustanovení vychází z čl. 7:450 odst. (1) holandského občanského zákoníku a obdobně též čl. IV.C. - 8:108 odst. (1) DCFR. Implicitně pak zahrnuje i odst. (2) uvedeného ustanovení DCFR. Jak nizozemský občanský zákoník tak DCFR pak v dalších ustanoveních uvedených článků obsahuje další podrobnější úpravu charakteristickou především pro poskytování zdravotních služeb. Tuto ale občanský zákoník s ohledem na různost oborů péče o zdraví nepřejímá, což lze z obecného hlediska hodnotit jako správný a systémový krok.

3.1.2. Práva a povinnosti stran Základní povinnost poskytovatele, postupovat s péčí řádného odborníka, stanovuje v občanském zákoníku § 2643 odst. 1 a § 2645. Tato ustanovení se obsahově a formulačně velmi blíží čl. 7:452 nizozemského občanského zákoníku. Jistou spojitost avšak spíše již v rovině inspirace lze najít i s čl. IV.C. – 8:104 odst. (1). Jeho odst. (2) a čl. IV.C: - 8:103 odst. (1) DCFR lze pak pod požadovaný standard v rámci české právní úpravy taktéž podřadit, avšak spíše pouze pro účely výkladu. Další povinností poskytovatele je pak podle § 2644 OZ, aby neumožnil třetí osobě sledovat úkony péče o zdraví, nedal-li k tomu ošetřovaný souhlas. Zde se patrně tvůrci zákona inspirovali v čl. 7:459 odst. (1) větě první nizozemského občanského zákoníku. Dikce § 2644 OZ již patrně implicitně zahrnuje i odst. (2) uvedeného ustanovení nizozemské právní úpravy, které stanoví, že pro účely tohoto pravidla se třetími osobami nerozumí pracovníci, jejichž účast na péči o ošetřovaného je nezbytná. Závazku poskytovatele postupovat s péčí řádného odborníka odpovídá na straně ošetřovaného povinnost sdělit poskytovateli potřebné údaje a poskytnout mu nutnou součinnost. Tento požadavek upravuje § 2643 odst. 2 OZ, který v podstatě parafrázuje čl. 7:452 nizozemského občanského zákoníku. Další poměrně významnou povinností ošetřovaného či příkazce může být úhrada poskytnuté péče. K úhradě péče však nemusí být vždy zavázán ošetřovaný či příkazce,

60

a to typicky v případech, kdy se jedná o péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Tuto skutečnost reflektuje i úprava péče o zdraví v občanském zákoníku, a to konkrétně § 2636 odst. 2 OZ. Jako jistá předloha při formulaci tohoto ustanovení patrně

posloužil

čl.

7:461

nizozemského

občanského

zákoníku,

jemuž

se

i po formulační stránce uvedené ustanovení občanského zákoníku velmi podobá.

3.1.3. Záznamy o péči o zdraví I při formulaci ustanovení týkajících se záznamů o péče o zdraví se tvůrci občanského zákoníku inspirovali zejména řešením holandské úpravy. Ustanovení § 2647 odst. 1 a 2 OZ se velmi podobají čl. 7:454 odst. (1) a (2) nizozemského občanského zákoníku. Určení doby, po kterou by měl poskytovatel záznamy o péči uchovávat, pak patrně zčásti vychází z čl. 7:454 odst. (3) holandské úpravy a obdobně čl. IV.C. - 8:109 DCFR. S ohledem na rozsah oborů péče o zdraví podle občanského zákoníku a úpravu zákona o zdravotních službách však bylo zvoleno podstatně obecnější řešení. Právní úprava umožnění přístupu ošetřovaného k záznamům o péči zakotvená v § 2648 odst. 1 i 2 OZ pak byla patrně přejata z čl. 7:456 nizozemského občanského zákoníku. Jedinou odchylku zde představuje způsob ochrany práv třetích osob. Zatímco holandská úprava stanoví, že právo ošetřovaného nahlížet do záznamů o péči se neuplatní v rozsahu zájmu ochrany soukromí třetích osob, český zákonodárce stanovuje paušální povinnost získání souhlasu dotčené třetí osoby. Z pohledu aplikační praxe se ovšem nizozemská úprava jeví jako vhodnější, když svou formulací lépe umožňuje např. zohlednění situací, kdy záznamy o péči obsahují pouze ty informace o třetích osobách, které poskytovateli sdělil sám ošetřovaný. V takovém případě se jeví nadbytečnou povinnost získat souhlas takové třetí osoby. I věcné řešení § 2649 odst. 1 OZ, týkající se přístupu třetích osob k záznamům o péči o zdraví, vychází v podstatě z úpravy nizozemského zákoníku, a to konkrétně čl. 7:457 odst. (1). Naproti tomu občanský zákoník nepřebírá úpravu odst. (2) uvedeného ustanovení holandské úpravy, které stanoví, že třetími osobami se pro účely ochrany záznamů o péči nerozumí pracovníci, kteří se přímo podílejí na péči o ošetřovaného. Ačkoliv občanský zákoník takovou proklamaci výslovně neobsahuje ze smyslu a účelu především ustanovení § 2649 OZ ji lze implicitně dovodit.

61

Také možnost poskytnout data o ošetřovaném ze záznamů o péči třetí osobě pro účely

vědeckého

či

statistického

šetření

byla

nejspíš

převzata,

když

§ 2650 odst. 1 OZ svou dikcí v podstatě následuje čl. 7:458 odst. (1) nizozemského občanského zákoníku. Tvůrci zákona zde pouze vložili namísto výrazu informace, sousloví údaje v anonymizované podobě, které však může působit interpretační obtíže popsané již v podkapitole 2.6.3. Formulace dalších podmínek, za kterých lze takováto data poskytnout, v § 2650 odst. 2 OZ pak odpovídá čl. 7:458 odst. 2 holandského občanského zákoníku při použití výkladu a contrario. Obecně k problematice záznamů o péči o zdraví lze shrnout, že v této oblasti se český zákonodárce inspiroval především nizozemským občanským zákoníkem. Co se vztahu k DCFR týká, lze mnohá řešení považovat za velmi podobná, i když DCFR volí poněkud odlišné formulace i styl řazení jednotlivých institutů.

3.2. Úprava zdrojů inspirace do občanského zákoníku nepřevzatá Vedle ustanovení, která český zákonodárce při tvorbě části věnované péči o zdraví převzal či jinak reflektoval, nalezneme v nizozemském občanském zákoníku a DCFR i řadu ustanovení, jejichž obdobu občanský zákoník nezahrnuje. To může být mnohdy způsobeno faktem, že úprava péče o zdraví v nizozemském občanském zákoníku a DCFR primárně cílí na zdravotní služby a až druhotně je počítáno s jejím přiměřeným použitím pro obory zdravotnictví příbuzné. U některých obecnějších ustanovení však lze uvažovat o tom, jestli by jejich zařazení nebylo vhodné i v takto šířeji pojaté úpravě občanského zákoníku.

3.2.1. Ustanovení vztahující se k zdravotním službám Nizozemský občanský zákoník stanoví v čl. 7:447, že kontraktační způsobilost v rozsahu smlouvy o péči o zdraví má osoba starší šestnácti let. Z takových jednání je tento mladistvý pak zavázán sám. Toto řešení občanský zákoník nepřebírá, což považuji v obecné rovině za správné. Lze totiž předpokládat, že i např. běžný čtrnáctiletý žák základní školy je ve smyslu § 31 OZ dostatečně způsobilý k objednání masáže a uzavření smlouvy o péči o zdraví v tomto rozsahu. Pro provedení úkonů zdravotních služeb vůči tomuto školákovi však již bude podle zákona o zdravotních službách zpravidla potřebný souhlas jeho zákonného zástupce. Ani koncepce tohoto souhlasu

62

s úkony péče u osob, které nejsou plně svéprávné nebo schopné adekvátního vyhodnocení situace, v čl. 7:450 odst. (2) a (3) holandského občanského zákoníku nebyla do úpravy péče o zdraví převzata. Její obdobu však lze ale nalézt v zákoně o zdravotních službách. Obdobně tvůrci občanského zákoníku postupovali i ve vztahu k čl. 7:465 nizozemského občanského zákoníku, který ještě více a komplexněji pojednává o případech, kdy ošetřovaný není plně svéprávný nebo zde panuje jiné omezení. Další ustanovení, které má bezpochyby svůj základ v charakteru zdravotních služeb je čl. 7:460 nizozemského občanského zákoníku, který výrazně omezuje možnosti poskytovatele vypovědět či odstoupit od smlouvy o péči o zdraví. S ohledem na

fakt,

že

občanský

zákoník

upravuje

podstatně

širší

penzum

činností,

jejichž neposkytnutí nemusí mít vždy fatální důsledky, se opět jeví jako rozumné ponechat úpravu omezení možnosti ukončit smluvní vztah a odmítnout poskytnutí péče poskytovatelem pouze zdravotnickým předpisů. Úprava péče o zdraví v občanském zákoníku nepřebírá ani ustanovení čl. 7:467 nizozemského občanského zákoníku, které stanovuje možnost využití odejmutých částí těla ošetřovaného pro vědecké účely. Úpravu této problematiky přesto občanský zákoník obsahuje, a to v § 111. České pojetí zde ovšem vychází z nutnosti souhlasu osoby, jejíž část těla byla odejmuta, s takovým vědeckým využitím. Naproti tomu nizozemský zákonodárce upřednostňuje patrně obecnou prospěšnost vědeckého bádání, když využití odejmutých částí lidského těla pro výzkum zakazuje pouze v případě vyslovení nesouhlasu dotčené osoby. I úprava DCFR obsahuje některá ustanovení, která bychom vzhledem k jejich povaze v české právní úpravě hledali spíše v zákoně o zdravotních službách. Příkladem budiž čl. IV.C. – 8:102 DCFR, který stanovuje poskytovateli povinnost v rámci předběžných zjištění sestavit pacientův profil z informací, které by pro mnoho možných oborů péče o zdraví v českém pojetí byly nadbytečné a jejich získávání by neadekvátně prodlužovalo poskytnutí péče. Nemluvě o faktu, že např. masér zcela určitě ani nedisponuje dostatečným vybavením pro provedení požadovaných vyšetření. Obdobně přemrštěným by se patrně jevilo převzetí čl. IV.C. – 8:106 DCFR, jež stanovuje

zvláštní

požadavky

na

63

poučení

ošetřovaného

pro

případy,

kdy poskytovaná péče má mít experimentální povahu či kdy tato péče není nutná k udržení či zlepšení zdraví ošetřovaného. Obě výše uvedená ustanovení občanský zákoník nepřejímá, avšak jejich obdobu lze nalézt ve zdravotnických předpisech. Stejně tak je tomu i u již zmíněného čl. IV.C. – 8:108 odst. 4 DCFR, který obsahuje pravidlo, které lze připodobnit k úpravě dříve vyslovených přání obsažené v českém právním řádu v zákoně o zdravotních službách.

3.2.2. Ustanovení použitelná pro úpravu v občanském zákoníku Poměrně zajímavým řešením se jeví být čl. 7:455 nizozemského občanského zákoníku stanovující povinnost poskytovatele zničit záznamy o péči o zdraví do tří měsíců ode dne, kdy o to ošetřovaný požádá. Tato povinnost je podle odst. (2) uvedeného ustanovení limitována jednak jinými právními předpisy a stavem, kdy by uchování záznamů mohlo být ve značné míře důležité z hlediska zájmu osob od ošetřovaného odlišných. Česká úprava péče o zdraví takovéto pravidlo nezakotvuje. Lze si ale položit otázku, jestli by takové pravidlo bylo rozumné a využitelné. Domnívám se, že ošetřovaný by měl mít např. ve vztahu k léčiteli, jehož služby již nehodlá využívat, možnost požadovat, aby tento léčitel zničil záznamy, které o ošetřovaném

vedl.

Samozřejmě

využitelnost

tohoto

institutu

by v případě

zdravotnické dokumentace narážela na úpravu předpisů upravující povinnosti jejího vedení, ale ani to by při důsledném převzetí uvedeného ustanovení nizozemské právní úpravy nemělo působit žádné potíže. Ve vztahu k záznamům o péči o zdraví přináší zajímavé a českým zákonodárcem nevyužité řešení i DCFR. Ustanovení IV.C. – 8:109 odst. (3) DCFR zavádí domněnku, že u poskytovatele, který nesplní svou povinnost zpřístupnit ošetřovanému záznamy o péči, je ve sporu o újmu způsobenou porušením požadavku péče řádného odborníka presumováno toto porušení a příčinná souvislost s újmou vzniklou ošetřovanému. Taková úprava představuje poměrně praktický způsob ochrany poškozeného ošetřovaného, který bude mnohdy v případném dokazování muset spoléhat na důkazní prostředky ve faktické dispozici poskytovatele, v daném sporu v postavení protistrany. Z toho pohledu se jeví jako rozumné, aby právo přístupu ošetřovaného k záznamům o péči bylo podpořeno pro případ jeho porušení určitou sankcí. Presumpce porušení standardu péče řádného odborníka a kauzálního nexu se jeví jako dostatečně silný

64

impulz, který by měl poskytovatele přimět k tomu, aby ošetřovanému v přístupu k záznamům nebránil ani v případě vzájemného sporu. Zde bych proto převzetí této úpravy nebo alespoň její myšlenky považoval za rozumné, a to i s ohledem na fakt, že toto ustanovení by své uplatnění našlo prakticky ve všech oborech péče o zdraví, zdravotní služby nevyjímaje. Další ustanovení DCFR, které by mohlo posloužit jako inspirace pro obdobnou úpravu v občanském zákoníku, představuje čl. IV.C. – 8:110. V něm jsou explicitně vyjmenovány některé další části DCFR a rozsah, v jakém mohou být na smlouvu o péči o zdraví uplatněny. V českém občanském zákoníku by podobné ustanovení mohlo být praktické zejména vzhledem k úpravě práva na ochranu spotřebitele, jehož aplikaci i bez takového výslovného zakotvení teorie mnohdy předpokládá. Lze však shrnout, že vzhledem ke specifikům a charakteru péče o zdraví by ustanovení stanovující vztah k alespoň některým dalším částem úpravy smluvního práva bylo namístě.

65

Závěr Zařazení úpravy smlouvy o péči o zdraví do občanského zákoníku hodnotím veskrze pozitivně. Ačkoliv právní teorie i praxe se postupem času již za účinnosti předešlé právní úpravy stále více přikláněly k názoru, že péče o zdraví je poskytována na smluvním základě, lze zakotvení tohoto smluvního rámce stále vnímat jako krok směřující k posílení právní jistoty. Z legislativních řešení, která zde připadala do úvahy, se přitom zvolené řešení jeví jako podstatně vhodnější než setrvání ve stavu podřazování péče o zdraví pod jiné smluvní typy i než řešení zvolené slovenským zákonodárcem. Nedostatky slovenského řešení spatřuji zejména v tom, že úprava smluvního typu dle zákona č. 576/2004 Z.z. se vztahuje pouze na zdravotní služby, aniž by jakkoliv ovlivňovala výkony v oborech se zdravotními službami úzce spojených. V rozsahu těchto oborů se proto praxe ani nadále nevyhne podřazování pod obecnější smluvní typy. Úprava dohody o poskytnutí zdravotní péče v uvedeném zákoně pak neobsahuje celou řadu aspektů, při jejichž posuzování bude opět nutné využít soukromoprávní předpisy. Chápání péče o zdraví jako smluvního vztahu také odpovídá pojetí poskytování zdravotní péče jako služby, ze kterého vycházejí zákon o zdravotních službách a další zdravotnické předpisy. I ve vztahu ke zdravotním službám proto považuji výslovné zakotvení zvláštního smluvního typu za vhodné a koncepčně správné. Rozšíření pojmu péče o zdraví i na činnosti léčitelů či chiropraktiků lze také přivítat, neboť se jedná o obory zdravotním službám velmi podobné, a to především z pohledu zvláštní povahy jejich plnění. Koncepčně se toto řešení ostatně podobá přístupu zvolenému ve společném referenčním rámci DCFR, který výslovně počítá s přiměřeným použitím úpravy péče o zdraví i na obory zdravotním službám příbuzné. Pro lepší aplikovatelnost ustanovení o péči o zdraví by však patrně bylo vhodné v definici tohoto pojmu v § 2637 OZ přeformulovat zmínku o úkonech vedených snahou zlepšit nebo zachovat zdraví ošetřovaného. Počítá-li pak občanský zákoník s tím, že velkou část práv a povinností ve vztahu k poskytování zdravotních služeb upravují primárně zdravotnické právní předpisy, měla by to reflektovat i zvolená věcná řešení jednotlivých institutů. To je ovšem naplněno jen zčásti, když např. úprava poučení ošetřovaného odpovídá svým obsahem spíše

66

poskytování zdravotních služeb. Při její aplikaci na výkony např. masérů či léčitelů pak bude nutné interpretačními metodami dovodit určité korekce tak, aby požadavky občanského zákoníku skutečně odpovídaly smyslu a účelu, s jakými byly do úpravy péče o zdraví zahrnuty. Za další nedostatek úpravy péče o zdraví v občanském zákoníku lze považovat i nedokonalá převzetí některých ustanovení nizozemského občanského zákoníku a DCFR. Značně nežádoucí se taková nepřesnost jeví zejména v případech, kdy jejím důsledkem může být až praktická nepoužitelnost určitého ustanovení. Příklad takového ustanovení představuje § 2640 odst. 2 OZ, o jehož obtížné využitelnosti v praxi pojednává podrobněji podkapitola 2.3.2. Obdobně nezdařilým převzetím se jeví být i ustanovení § 2648 odst. 2 OZ, které sice v praxi aplikovatelné bude, jeho doslovné využití lze však v některých případech považovat za poměrně zbytečnou administrativní zátěž. Patrně bez výraznějších dopadů se pak obejde jistá nedůslednost při formulaci § 2650 odst. 1 OZ. V ní obsažené pojetí pojmu informace v anonymizované formě zcela nekoresponduje s pojmoslovím použitým v zákoně o ochraně osobních údajů. Zde se ovšem bude jednat spíše o vadu kosmetického charakteru bez zjevných dopadů pro aplikační praxi. Kromě nastíněných problematických pasáží úpravy péče o zdraví by podle mého názoru bylo vhodné zamyslet se de lege ferenda také nad využitím potenciálu ustanovení obsažených ve zdrojích inspirace, která zatím do české právní úpravy převzata nebyla. Zde mám na mysli především úpravu popsanou v podkapitole 3.2.2., z níž se z mého pohledu jeví zvláště zajímavou myšlenka zavedení domněnky nesplnění požadavku péče řádného odborníka u poskytovatele, jenž v rozporu se svou zákonnou povinností nezpřístupnil ošetřovanému záznamy o péči, které o něm vede. Co se výkladu jednotlivých ustanovení o péči o zdraví v občanském zákoníku týká, bude v praxi určitě záležet i na vývoji rozhodovací praxe zejména vyšších soudních instancí. Již v této chvíli lze však ve vztahu k institutům, se kterými český právní řád pracuje v určité formě již delší dobu jako např. informovaný souhlas, lege artis či nosiče záznamů o péči o zdraví, do jisté míry a při určitém zobecnění využít soudní rozhodnutí, která byla vydána v souvislosti s těmito instituty dříve. Některé příklady takových rozhodnutí nastiňuji v textu této práce.

67

Seznam zkratek 

SOZ – zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2014, ve znění pozdějších předpisů



OZ – zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014



ZZS – zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů



Úmluva o lidských právech a biomedicíně – sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 96/2001 Sb. m. s. o přijetí Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny



Dodatek Úmluvy o lidských právech a biomedicíně – sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 97/2001 Sb. m. s. o přijetí Dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny o zákazu klonování lidských bytostí



DCFR – návrh společného referenčního rámce Draft Common Frame of Reference

68

Seznam použitých pramenů a literatury Právní předpisy 

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2014, ve znění pozdějších předpisů



zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů



zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů



zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů



zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), ve znění pozdějších předpisů



zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů



zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů



zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, ve znění pozdějších předpisů



zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014



vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci, ve znění pozdějších předpisů



zákon Slovenské republiky č. 576/2004 Z.z., o zdravotní péči, službách souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů



Nizozemský občanský zákoník (Burgerlijk Wetboek), Dostupný z: The Civil code of the Netherlands. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2009. ISBN 97890-411-2766-2.



návrh společného referenčního rámce Draft Common Frame of Reference, Dostupný z: http://ec.europa.eu/justice/policies/civil/docs/dcfr_outline_edition_en.pdf

69

Judikatura 

rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 2013, sp. zn. 25 Cdo 1050/2012, In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. Dostupné také z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/21E639A3D5CC32F 4C1257C370035BFAA?openDocument&Highlight=0,.



rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. dubna 2013, sp. zn. 25 Cdo 3129/2011, In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. Dostupné také z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/5173CDFF118EDB93C125 7B7500384EC4?openDocument&Highlight=0,.



rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. května 2011, sp. zn. 22 C 22/2010, In: POLICAR, Radek. Genetické vyšetření jako plnění ze smlouvy o dílo - díl první. Zdravotnické právo a bioetika [online]. 2011, [cit. 2016-02-07]. Dostupné z: http://zdravotnickepravo.info/geneticke-vysetreni-jako-plneni-ze-smlouvy-o-dilo%E2%80%93-dil-prvni/.



rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 33 Cdo 2478/2012, In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. Dostupné také z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/A8F23C68F167AC0 DC1257DCE005562F9?openDocument&Highlight=0,.



nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18. května 2001, sp. zn. IV. ÚS 639/2000, In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. Dostupné také z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=37772&pos=1&cnt=1&typ=resul t.



rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2006, sp. zn. 30 Cdo 425/2005, In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. Dostupné také z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/7C3B82FB91DF68E 7C1257A4E00651B57?openDocument&Highlight=0,.

70



usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 25 Co 285/2006, In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. Dostupné také z: http://kraken.slv.cz/KSVYCHK25Co285/2006.



rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009, In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. Dostupné také z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/37136620CF1638DA C1257A4E00677A61?openDocument&Highlight=0,.



rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. března 2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005, In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. Dostupné také z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/3A0ABA41ECAB3B 64C1257A4E0064C67A?openDocument&Highlight=0,.



rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka Zlín ze dne 23. června 2006, sp. zn. 60 Co 174/2006, In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo Zvláštní část (§ 2055-3014): komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2014. ISBN 97880740052991. str. 1167



rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. Srpna 2012, sp. zn. 6 Tdo 353/2012, In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. Dostupné také z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/3FEAA4FBD3E496F 9C1257A7C003695D1?openDocument&Highlight=0,.



rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 3562/2009, In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. Dostupné také z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/6CBE88A1BAF580C CC1257A4E0068C105?openDocument&Highlight=0,.

Odborné publikace 

DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1. vydání. Praha: Leges, 2012, 160 s. ISBN 978-80-87576-24-3.

71



HOLČAPEK, Tomáš. Dokazování v medicínskoprávních sporech. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, 211 s. ISBN 978-80-7357-643-1.



HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-807400-287-8.



STOLÍNOVÁ, Jitka, Pavel ROSSMANN, Karel MATOUŠKOVIC a Libuše HRADCOVÁ. Právní postavení a odpovědnost lékaře. 1. vydání. Praha: Avicenum, 1977, 98 s.



ŠTĚPÁN, Jaromír. Právo a moderní lékařství. 1. vydání. Praha: Panorama, 1989, 347 s. ISBN 80-7038-068-3.



ŠUSTEK, Petr a Tomáš HOLČAPEK. Informovaný souhlas: teorie a praxe informovaného souhlasu ve zdravotnictví. 1. vydání. Praha: ASPI, 2007, 243 s. ISBN 978-80-7357-268-6.



ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1736 s. ISBN 978-80-7478370-8.



ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478630-3.



The Civil code of the Netherlands. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2009, 1210 s. ISBN 978-90-411-2766-2.



UHEREK, Pavel. Povinná mlčenlivost v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 214 s. ISBN 978-80-7478476-7.



VALUŠ, Antonín. Civilní spory mezi lékařem a pacientem při poskytování zdravotní péče. 1. vydání. Praha: Leges, 2014, 240 s. ISBN 978-80-7502-045-1.

Odborné články a elektronické zdroje 

DOLEŽAL, Adam a Tomáš DOLEŽAL. Praktické dopady nového občanského zákoníku na provozování lékařské praxe [online]. 1. vydání. Praha: BOFIA Medical, 2014 [cit. 2016-02-13]. ISBN 978-80-87996-00-3., S. 15 - 16 Dostupné z:

72

http://www.ilaw.cas.cz/get.php?file=data/files/epub/Prakticke_dopady_NOZ_na_pr ovozovani_lekarske_praxe.pdf. 

DOLEŽAL, Tomáš. Poskytování zdravotních služeb po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Časopis zdravotnického práva a bioetiky [online]. 2/2013, S. 34 - 44 [cit. 2015-11-30]. ISSN 1804-8137. Dostupné z: http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal/article/view/51.



DOLEŽAL, Tomáš. Vybrané právní aspekty spojené se smluvním charakterem poskytování zdravotních služeb. Časopis zdravotnického práva a bioetiky[online]. 3/2014, S. 69 - 81 [cit. 2015-11-18]. ISSN 1804-8137. Dostupné z: http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal/article/view/84.



Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze): Nový občanský zákoník. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. [cit. 2015-11-18]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/texty-zakonu/.



Důvodová zpráva (volební období 2010 – 2013) – 407/0 Vládní návrh zákona o specifických zdravotních službách. Vláda In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. [cit. 2016-2-14].



Důvodová zpráva (volební období 2010 – 2013) – 405/0 Vládní návrh zákona o zdravotních službách. Vláda In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting. [cit. 2016-2-14].



NONNEMANN, František. Zdravotnická dokumentace po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. Praha: C.H. Beck,. 18/2013, S. 638



NONNEMANN, František. Zdravotnická dokumentace a osobní údaje třetích osob. Právní rozhledy. Praha: C.H. Beck,. 19/2014, S. 668



POLICAR, Radek. Genetické vyšetření jako plnění ze smlouvy o dílo - díl první. Zdravotnické právo a bioetika [online]. 2011, [cit. 2016-02-07]. Dostupné z: http://zdravotnickepravo.info/geneticke-vysetreni-jako-plneni-ze-smlouvy-o-dilo%E2%80%93-dil-prvni/.



POLICAR, Radek. Genetické vyšetření jako plnění ze smlouvy o dílo - díl druhý. Zdravotnické právo a bioetika [online]. 2011, [cit. 2016-02-07]. Dostupné z: http://zdravotnickepravo.info/geneticke-vysetreni-jako-plneni-ze-smlouvy-o-dilo%E2%80%93-dil-druhy/.

73



UHEREK, Pavel. K některým ustanovením smlouvy o péči o zdraví dle nového občanského zákoníku a jejich srovnání se zákonem o zdravotních službách. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-11-18].



Úřad pro ochranu osobních údajů. Stanovisko 3/2015: Zpracování osobních údajů v souvislosti s vedením zdravotnické dokumentace. In: Stanoviska Úřadu pro ochranu osobních údajů. 2015, číslo 3. Dostupné z: https://www.uoou.cz/VismoOnline_ActionScripts/File.ashx?id_org=200144&id_do kumenty=15128.

74

Abstrakt Smlouva o péči o zdraví v OZ Předmětem této diplomové práce je nový smluvní typ, zavedený do české soukromoprávní úpravy občanským zákoníkem účinným od 1. 1. 2014, smlouva o péči o zdraví. Zakotvením tohoto zvláštního smluvního typu se zákonodárce přiklonil k názorové skupině, která již před účinností nové soukromoprávní úpravy zastávala názor, že péče o zdraví je poskytována na smluvním základě. Tato práce se zabývá samotným pojetím péče o zdraví zvoleným českým zákonodárcem a jeho porovnáním s chápáním tohoto institutu v právních úpravách, které při tvorbě ustanovení o péči o zdraví posloužily jako inspirace. První část této práce pojednává o samotné úpravě pojmu péče o zdraví. Pro ucelenější pohled na tuto problematiku se kromě samotného vymezení tohoto smluvního typu v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014 věnuje i pojetí tohoto institutu v dalších státech především kontinentální Evropy. Nastíněna jsou přitom nejen řešení, ze kterých česká úprava vychází nebo která se jí svým pojetím podobají, ale i další některými státy využívané způsoby úpravy vztahu poskytovatele péče a ošetřovaného. Pro úplnost je poté pojednáno i o chápání tohoto vztahu v České republice před přijetím nové soukromoprávní úpravy. Samotné jádro práce se věnuje jednotlivým prvkům smlouvy o péči o zdraví. V této části jsou podrobněji rozebrány subjekty, které mohou ve vztahu péče o zdraví vystupovat, a jejich jednotlivá práva a povinnosti. Ve vztahu ke konkrétním institutům pojednávají jednotlivé části o jejich teoretickém vymezení a možném užití v praxi. U některých je pak tento výklad doplněn i o relevantní judikaturu. Vzhledem k faktu, že vztah péče o zdraví v této formě zná český právní řád teprve krátce, je však počet aplikovatelných soudních rozhodnutí značně omezen. Navazující část práce se pak věnuje porovnání úpravy jednotlivých institutů v českém občanském zákoníku s jejich úpravou v nizozemském občanském zákoníku a společném evropském rámci DCFR. V některých případech jsou zde také nastíněny rezervy české úpravy, nad jejichž odstraněním lze de lege ferenda uvažovat. Cílem této práce je komplexní představení vztahu vznikajícího při poskytování péče o zdraví včetně jeho jednotlivých prvků a porovnání české úpravy smlouvy o péči o zdraví zejména s úpravou kodexů, které při její tvorbě posloužily autorům jako předloha. U jednotlivých prvků tohoto vztahu jsou pak předestřena některá problematická místa úpravy, s nimiž se bude praxe muset do budoucna vyrovnat.

75

Abstract Contract for health care under the Civil Code The subject of this thesis is a new type of contract, which was brought into Czech civil law by the Civil Code effective since 1 January 2014 – contract for health care. By including this special type of contract, the legislators practically agreed with a group of legal experts stating that health care is provided under contract, even before the new Civil Code became effective. This paper deals with the very conception of health care used in Czech legislation and with its comparison with the interpretation on this matter in legal codes, which were used by the authors of the provisions on contract for health care as inspiration. First part of this thesis discusses the legal regulation of health care in the Civil Code. With aim to provide a coherent point of view of this type of contract, this part briefly describes other possible conceptions of this legal institute. Besides the solutions, which provided a source of inspiration to Czech legislators, and those which are similar to the new Czech regulation, conceptions of health care used in other states of mainly continental Europe are mentioned. That is followed by introduction of interpretation of relation between provider of care and patient applied in the Czech Republic before the new Civil Code became effective. The core of this paper is focused on particular elements of contract for health care. This part provides detailed study of subjects that has capacity to act under this contract including their rights and duties. In relation to individual legal institutes, individual parts discuss their theoretical appreciation along with their possible practical use. Some of those parts also include relevant established practice of courts. Since the contract for health care in current form is part of Czech legal system shortly, the number of relevant opinions of courts applicable is rather low. Following part of the thesis deals with a comparison of regulation of individual legal institutes used in the Czech Civil Code with corresponding provisions of the Civil Code of the Netherlands and European common frame DCFR. In connection to that, certain imperfections of current Czech regulation are mentioned along with thoughts of possible improvements. The aim of this thesis is comprehensive introduction of the relation arising from health care along with its individual elements and comparison of Czech regulation of contract for health care under the Czech Civil Code with corresponding regulation in civil codes, which provided a source of inspiration to the authors. In that context, certain problematic points are mentioned together with ideas of their practical solution.

76

Klíčová slova Péče o zdraví Ošetřovaný Poskytovatel péče Záznamy o péči Informovaný souhlas Zdravotní služby

Key words Health care Patient Provider of care Health care documentation Informed consent Medical services

77