T Ý B U O H O M Y L ŠKO C Í V M E MNOH E D K , A T NEŽ MÍS Ů T N E D U T S R Á P JEN SMÍ BÝT . . . Ě D A R É K S T N E D U T S E V
HLAVNÍM POSLÁN ÍM ŠKOL MŮ ŽE BÝT, ABY SE K AŽDÝ ST AL URČITÝM ZPŮSOBE M, OBČAS VE SPOL UPRÁCI S JINÝM I, VŮDCEM ŠKOLY. Roland Barthes, Zlepšujeme školy zevnitř
Vyučující píše na tabuli složitou definici a její ekvivalentní znění. Student se zhnuseně dívá na to, co učitel napsal. Učitel se podívá na studenta, pak na tabuli, pak zpět na studenta a říká: „Správně se díváte špatně – je to totiž špatně... A to není správně.“
Pedagog: „Tomu říkám spolupráce. Něco vy, něco já. Něco já špatně, něco vy dobře.“
EKONOMICKÝ SYSTÉM SI ŽÁDÁ MASOVOU VÝROBU STUDENTŮ NEVZDĚLANÝCH A ZBAVENÝCH SCHOPNOSTI MYSLET. PROTO UNIVERZITY UPADAJÍ A STUDENT, JAKMILE VEJDE JEJICH BRÁNOU, SE AUTOMATICKY STÁVÁ NULOU. O bídě studentského života, Štrasburk, 1967.
Jaký je rozdíl mezi studentem filozofie, ekonomie a medicíny? Všichni dostanou za úkol nastudovat Zlaté stránky. Student filozofie se ptá: „A proč?“ Student ekonomie se ptá: „A kolik za to dostanu?“ A medik se ptá: „Do kdy to musím umět?“ Pedagog: „Studenti, dělejte si poznámky: Vědění je moc... Ale moc korumpuje... A korupce je zločin... A zločin se nevyplácí... Takže pokud budete dále studovat, tak zkrachujete!“ Studentka přijde za mladým profesorem do kanceláře. Hodí po něm očkem, zavře dveře, prosebně před něj poklekne a řekne: „Udělám cokoliv, abych prošla testem“. Přilísá se blíž, přehodí si vlasy a významně se zahledí profesorovi do očí. „Chci říct...“ zašeptá, „udělám... cokoliv.“ Profesor opětuje její pohled a řekne: „Cokoliv?“ „Ano, cokoliv.“ Profesor ztiší hlas a zašeptá: „Tak tedy... studovala byste?“ Kterej pražskej gympl je nejtěžší? VŠE.
Z UNIVERZITY SE STAL SPOLEK PRO PROPAGACI IGNORANCE...
BU DO RE U VO CÍ SP L OL UČN EČ AU Í NO TO OD MA ST S TO OU TICK DÍ TO Y AK AD DIV EM JA ADL ICKÉ KO O PO ŽTO UH SP Ý OL EČ NE EN ŽÁ HL DO SK Y UK U CÍ .
O bídě studentského života, Štrasburk, 1967.
Na první přednášce: „Doporučuji vám dávat pozor, protože ti, co tuto školu dokončí, se tím potom budou živit. A ti, co ji neudělají, se tím budou živit hned.“
Pedagog: „Na tento příklad bychom potřebovali trochu subtilnější analýzu. To se budete učit později.“ Student: „A pak to tedy budeme umět vyřešit?“ Pedagog: „No... Pak už vás to hlavně nebude zajímat.“
STUD ENTI BY SE NEMĚ LI UČIT ŽÍT V DEM OKRA CII, AŽ D OSPĚ JÍ.
MĚLI BY MÍT MOŽNOST ŽÍT V NÍ UŽ TEĎ.
Alfie Kohn, 1993
Pedagog: „Nejlepší literatura je samozřejmě moje knížka. Má jednu vadu, ještě není napsaná.“
Pedagog o cestování zpět v čase, o svém minulém já: „Mohl jsem si se nevšimnout, protože jsem se po sobě nekoukal, jestli tam jsem.“
Pedagog: „Takže já budu záměrně používat pro stejnou věc různá označení, abyste si na to zvykli, protože kdybyste netušili, že ten terminologický guláš existuje, tak vyjdete školu a budete si připadat jak chovanka kláštera o svatební noci.“
IE
G E T
A R
T S Í
N C Č E U B L Ů O V V E T Á R M ÍŽE M. E E N IHL BÁ C L Ř , K I P VO A IC , Á UL I K M V C Í A Ř P A ITU KÁ . A O S H J T C A Í Ě JE NÁ ÁŘ E N TŠIN V N Ě R T V Y Á Í A N V V B TO RÁ E L V TE O K V
Daniel Cohn-Bendit in: „Studentská vzpoura (Iniciátoři mluví)“, Připravil Hervé Bourges, in: Jiřina Šiklová, Miluše Kubíčková, eds., Studenti a ideologie na Západě, Horizont, Praha 1969, s. 145–146.
„Hloupé dotazy posilují kolektiv... Ostatním v tu chvíli stoupne sebevědomí.“
Profesor: „Místo toho, abych udělal změť teček, udělám zde změť čar, jelikož změť čar je přehlednější než změť teček.“
UNIVERZITNÍ PROSTORY JSOU MÍSTEM SOUKROMNÍKŮ PONOŘENÝCH DO SVÉ NOTORICKÉ „VNITŘNÍ EMIGRACE“.
„Z porthuronské deklarace“, in: Jiřina Šiklová, Miluše Kubíčková, eds., Studenti a ideologie na Západě, Horizont, Praha1969, s. 179–180.
„Matematik je člověk, který říká a, myslí b, píše c, ale správně je d.“
„Tato příhoda dokazuje, že sem zmatení již přicházíte, že škola vás tedy nijak nepřetváří.“
Pedagog: „Já se omlouvám, já jsem dneska ňákej prdlej. Měl jsem částečnou pravdu, ale ve skutečnosti pochopitelně ne.“
Profesor: „Nenapadá mě žádné rozumné použití, tak vám řeknu příklad ze života.“
UNIVERZITNÍ ŘÁDY JSOU PŘIJÍMÁNY JAKO „NEVYHNUTELNÉ“, BYROKRACIE JAKO „NUTNÁ PŘÍTĚŽ“, NEZÁJEM O VEŘEJNÉ VĚCI JAKO „VZDĚLÁVÁNÍ“, NESOBECTVÍ JAKO „MUČEDNICTVÍ“, POLITIKA JAKO „JINÝ ZPŮSOB, JAK SE VYZNAMENAT, COŽ SE ALE NEMUSÍ VYPLATIT“. „Z porthuronské deklarace“, in: Jiřina Šiklová, Miluše Kubíčková, eds., Studenti a ideologie na Západě, Horizont, Praha1969, s. 179–180.
Metody důkazu Důkaz odkázáním do budoucna: Odkaz je obyčejně na chystané dílo autora, které často není tak chystané, jak se zprvu zdálo. Důkaz financováním: „Jak by se tři různé vládní agentury mohly mýlit?“ Důkaz odkladem: „To si dokážeme později.“ Důkaz obrázkem: Přesvědčivější forma důkazu příkladem. Dobře se kombinuje s důkazem vynecháním. Důkaz zastrašením: „Triviální.“ Důkaz příslovcem: „Jak je docela zřejmé, předchozí jednoduché tvrzení je zjevně pravdivé.“ Důkaz pokušením: „Sami se přesvědčte, že je to pravda!“ Důkaz zmateným zápisem: Nejlépe proveden pomocí aspoň čtyř různých abeced a speciálních symbolů. Důkaz zmatením: Dlouhá bezobsažná posloupnost pravdivých nebo bezvýznamných syntakticky souvisejících tvrzení. Důkaz citací: Autor cituje z literatury negaci, převedení nebo zobecnění věty, aby podpořil své tvrzení. Důkaz věhlasnou autoritou: „Potkal jsem ve výtahu Fermata a on říkal, že má důkaz.“ Důkaz odkazem na nedosažitelnou literaturu: Autor cituje jasný závěr věty, kterou lze nalézt v soukromě kolujících memoárech Slovinské filologické společnosti z roku 1883. Důkaz metadůkazem: Je dána metoda určená ke zkonstruování důkazu. Správnost metody je dokázána jakoukoliv z těchto technik. Důkaz rychlokurzem: „Nemáme čas to tu dokazovat.“ Důkaz nehodou: „A hele, co to tu máme?!“ Důkaz nutností: „Raději by to mělo platit, jinak se celá struktura matematiky zhroutí.“ Důkaz přestávkou: „Důkaz této věty si ukážeme po krátké přestávce.“ ... „Jak jsme si před přestávkou dokázali, platí...“
I REFORMOVANÉ BURŽOAZNÍ VZDĚLÁNÍ BUDE VYRÁBĚT BURŽOAZNÍ KÁDRY.
L
É D I
T S A O NOU D E S
DO
SO
OL UK
Ě D A P Í Ř P M Í Š P E L J E Y N VN E L Č , U Ě O V N O A C T I S V E L SE I M Í C Í J E L Ě Š Ý N V M I S T K E J B O M K E A K Š Č E L AV O K U O N A T S ZŮ . I M T Í S C Í O J N U Ť Č Š E I L J O P ZA S Í N Á V O G N FU Í SY
STÉMU.
Daniel Cohn-Bendit, in: „Interview Jeana-Paula Sartra s Danielem Cohn-Benditem“, in: Jiřina Šiklová, Miluše Kubíčková, eds., Studenti a ideologie na Západě, Horizont, Praha1969, s. 189-190.
Profesorovo ukončení první přednášky z konstrukce překladačů, kde se kupodivu zabýval problémy u překladačů mezi lidskými jazyky: „Znáte ty americké střílečky? Myslím ty filmy, ve kterých na konci hlavní hrdina vždycky zabije svého nepřítele, a to nejlépe tak, že mu ustřelí hlavu raketometem? A přitom vždycky pronese nějaké moudro? Třeba...“ Píše na tabuli: „Die, you son of a bitch!“ Pak pokračuje: „Všimněte si, že i v téhle situaci hlavní hrdina svému nepříteli VYKÁ!“ Pedagog: „To, že je nějaký šifrovací algoritmus bezpečný, se ukáže teprve časem. Já tomu říkám ‚důkaz časem‘. To je jako důkaz davem. Víte, co je to ‚důkaz davem‘? Ne? To si na jednom matematickém semináři v Košicích účastníci řekli, že je třeba pohnout vpřed s důkazem Velké Fermatovy věty. Proto sepsali petici: ‚My, níže podepsaní, prohlašujeme, že Velká Fermatova věta platí,‘ obešli s tím půlku Košic a nechávali to lidi podepsat. Závěr zněl: „Velká věta Fermatova byla dokázána davem.“ Profesor o tom, jak je na cvičeních první řada (tradičně) prázdná: „Někteří lidé mají AIDS, tak je potřeba se od nich držet dál... Ale to já nejsem, nejsem tak společensky zdatný, abych si ho pořídil.“ Pedagog: „To je jako když luxuju a ženská mi do toho začne kecat, tak luxuju dál, ale už ne tak rád.“
ETABLOVANÁ PRAVIDLA HRY TÉTO NEROZUMNÉ DEMOKRACIE NEJSOU NAŠIMI PRAVIDLY Ů T N ... E D U T S Í M N E Á K S V I O D Z I Í O T I H N L E C O Ý M P V Z O L T O BÝ O R R P P Í S É U M M H O C D O Ý Ě T N V . H M Y C U R Ě Z H T O EL R NE VID A R P
Rudi Dutschke, 1967, citováno in: Ingrid Gilcher-Holteyová, Hnutí ’68 na Západě. Studentské bouře v USA a západní Evropě, Vyšehrad, Praha 2004, s. 66.
Pedagog přišel na přednášku neobvykle v obleku. „Já jsem se na vás oblékl, abyste brali vážně, co budu přednášet.“ Asi po 20 minutách si sundal sako a kravatu: „Tak, a teď už mě nebudete brát vážně.“
Pedagog: „Já vím, že je blbý, že vám to studium trošku koliduje s volným časem.“
Pedagog: „Zmínka o vědecké práci studenty obvykle motivuje... Nutno podotknout, že ty články, který my píšem, jsou o naprostejch kravinách a vůbec k ničemu to není dobrý – ale hrozně nás to baví! Jakmile dosáhnete takovéhoto vyrovnání, tak jste pak úplně v pohodě.“
Pedagog během cvičení: „A pokud se vám něco, co vykládám, nezdá, tak se klidně ozvěte... Nejsme tu na teologickém semináři.“
IZOLACE JEDNOTLIVCE OD MOCI, SPOLEČENSTVÍ A SCHOPNOSTI USILOVAT O NĚCO – TO JE PRÁVĚ Í N Á V Í E I Ž U C PO KRA TI. S O O M N DE ŘEJ E V Z BE „Z porthuronské deklarace“, in: Jiřina Šiklová, Miluše Kubíčková, eds., Studenti a ideologie na Západě, Horizont, Praha1969, s. 181–182.
„Pane profesore, našel jsem dva protipříklady k vašemu tvrzení.“ „To nevadí, já mám pět definic.“
Studenti Matematicko-fyzikální fakulty se na přípravném soustředění ptají na úplatky. Pedagog: „Na matfyzu sice úplatky neexistují, ale nezoufejte, jsou i jiné fakulty. Za pade vám řeknu, jaké.“
Student: „...a nemělo by tam být dx místo toho dy?“ Pedagog: „Vám to nějak vrtá hlavou, já to radši smažu.“
Pedagog: „Představte si, že vyjdete tady před budovu a nějaká důchodkyně se vás zeptá: ‚Prosím vás, včera na Nově říkali, že ten predikát rovnosti má zvláštní význam. Já tomu vůbec nerozumím, vy jste ten matematik, vy to určitě budete vědět.‘ A vy řeknete: ‚Milá paní, rovnost, to je ekvivalence.‘ A paní otevře hubu a dál už se vás na nic ptát nebude.“
SPEKT ÁKL MODE RNÍHO KAPITA PŘISUZ LISMU UJE KA ŽDÉM KONK U ČLO RÉTNÍ V ĚKU Ú L O VŠEOB HU V P ECNÉ Ř EHLÍDC PASIV E ITY. STUDENT NENÍ ŽÁDNOU VÝJIMKOU. JEHO ROLE J E PRO JE ZKO VIZOR UŠKOU N Í , N PRVKU A POZ DĚJŠÍ R V TRŽN OLI Í SPOL PRVKU EČNO STEJNĚ S TI, K ONZER JAKO KAŽDÝ VATIV NÍHO JINÝ. O bídě studentského života, Štrasburk, 1967.
Pedagog: „Na to řešení hned tak nepřijdete, pokud vás neosvítí Duch Svatý, nebo nějaký jiný duch, třeba du chcát...“
Student: „Já vám k tomu tedy něco řeknu. Ale jinak budu mlčet, protože o tom vůbec nic nevím.“
Student: „Na otázku, co budu s matfyzem dělat, odpovídám, že sklenáře.“
Z úvodu k diplomové práci: „Konkrétní problémy zde nerozvádím, protože dosavadní zkušenost napovídá, že jim bez dalšího vysvětlení stejně prakticky nikdo nerozumí.“
STUDENTI NETVOŘÍ TŘÍDU. DĚLNÍCI A ROLNÍCI TVOŘÍ SPOLEČENSKÉ TŘÍDY A MAJÍ OBJEKTIVNÍ ZÁJMY. ALE CO STUDENTI?
, “ LÉ
E T A
V U O O Č S A J L T O U „ D KD H A C N I S J JE Í TO N E N ? M K É E T L S E SY O C K A J
„Interview Jeana-Paula Sartra s Danielem Cohn-Benditem“, in: Jiřina Šiklová, Miluše Kubíčková, eds., Studenti a ideologie na Západě, Horizont, Praha 1969, s. 190–191.
Potkají dva matfyzáci dvě opravdu pěkná děvčata. Jednomu to nedá a nesměle se jich zeptá: „Holky, máte ICQ?“ „Ne, to nemáme.“ „Je, to je škoda, my jsme se s vámi chtěli seznámit.“
NEO
DPU STITE LNÁ NEN Í AN STUD I TAK ENTO VA B Í D A J , A JEHO KO S PÍŠE LHO STEJ K BÍD N OST Ě DR UHÝ CH. PRO STUD ENTA EXIS TUJE JEDI SKUT NÉ EČN É OD JEHO CIZE VLA NÍ: STNÍ .
O bídě studentského života, Štrasburk, 1967.
Jede matfyzák tramvají a cvaká si lístky. Vidí ho chlápek, nedá mu to a zeptá se: „Prosím vás, proč si cvakáte najednou dva lístky?“ „No, kdybych jeden ztratil, tak mám ještě jeden.“ Chlapíkovi to přijde logické, ale za chvilku se ptá znovu: „A co když ztratíte oba dva?“ Matfyzák se šibalsky usměje a povídá: „Tak mám ještě lítačku!“
Z fóra při čekání na výsledky zkoušky. První student: „Nevím, jestli mám čekat, až se to tam objeví, nebo se rovnou jít učit na další termín...“ Druhý student: „Pokud bys chtěl jinou radu, tak z teorie her vyplývá, že by ses měl jít učit, protože pokud se půjdeš učit, tak na tom vyhraješ, ať už jsi to teď udělal nebo ne, ale když se učit nepůjdeš a neudělals to, taks prohrál.“
STUDENTSKÝ ŽIVOT JE INTELEKTUÁLNĚJŠÍ A SNAD POHODLNĚJŠÍ, AVŠAK TO NÁM NESMÍ ZAKRÝVAT FAKT, ŽE Ě T I Z R E V I Í N Ž U Á R A D N O T Ě O T V A ŽI T S A T D O . O I V T P I S Ž V O B N O Č S E Ů L P Z O P S É L E C
„Z porthuronské deklarace“, in: Jiřina Šiklová, Miluše Kubíčková, eds., Studenti a ideologie na Západě, Horizont, Praha1969, s. 180.
Matematikové potřebují k práci jen tužky, papíry a odpadkové koše. Filozofové potřebují ještě méně – těm stačí tužky a papíry.
SPECI ALIZA CE LIDSK É ČIN NOST PONE I CHÁV Á
MÁLO PROSTORU PRO PRONIKAVÉ MYŠLENKY.
„Z porthuronské deklarace“, in: Jiřina Šiklová, Miluše Kubíčková, eds., Studenti a ideologie na Západě, Horizont, Praha 1969, s. 177.
Profesor: „Tak tu máme soustavu tří rovnic o třech neznámých.“ Student: „Snad o čtyřech, ne?“ Profesor: „No to je vlastně pravda. Jsem matematik. To bych musel bejt ňákej počtář, abych uměl počítat. Kdybych totiž uměl počítat, tak si sám sobě budu připadat podezřelej.“˝
NE
CO
JV
Š T Ě
U T D S ENTŮ T E Č O P Í SI
MU
SÍ
ŘÍC
T:
„A CO DÁL?“
Daniel Cohn-Bendit, in: „Interview Jeana-Paula Sartra s Danielem Cohn-Benditem“, in: Jiřina Šiklová, Miluše Kubíčková, eds., Studenti a ideologie na Západě, Horizont, Praha 1969, s. 188–189.
Potkají se čarodějnice s misskou. Baví se o životě a také dojde řeč na plány do budoucna. Obě dvě chtějí studovat. Misska říká: „Já půjdu na VŠE. Sice tam nebudu nejhezčí, ale určitě budu nejchytřejší.“ To čarodějnice má jiné plány: „Já se chystám na matfyz. Tam zcela jistě nebudu nejchytřejší, ale určitě budu nejkrásnější.“
STUDENTI SE STÁVAJÍ TÍM, ČÍM JSOU, V MONTÁŽNÍCH LINKÁCH NAŠICH UNIVERZIT. JAKOŽTO NEDÍLNÉ SOUČÁSTI TOVÁREN NA VZDĚLÁNÍ JSME ZÁROVEŇ VYKOŘISŤOVATELI I VYKOŘISŤOVANÝMI.
Carl Davidson, Student Syndicalism, 1967.
Cvičící: „Chceme ze seznamu osob vybrat pouze takové, které mají vyšší plat než jejich přímý nadřízený...“ Student: „Takových ale moc nebývá...“ Cvičící: „Právě proto je chceme vyhledat, abychom s nimi pak mohli patřičně naložit.“
ŠKOLSTVÍ BYLO RACIONALIZOVÁNO Z HLEDISKA VÝCHOVY TECHNOKRATŮ. A TAK JSME SE S ROZPORY KAPITALISMU SETKALI VE ŠKOLSTVÍ.
Daniel Cohn-Bendit in: „Studentská vzpoura (Iniciátoři mluví)“, Připravil Hervé Bourges, in: Jiřina Šiklová, Miluše Kubíčková, eds., Studenti a ideologie na Západě, Horizont, Praha 1969, s. 144.
Na stránce témat prací v SISu má student následující zadání bakalářky: „Proč a jak řešit neřešitelné soustavy lineárních rovnic.“ Pedagog: „Ten, kdo chce ze zkoušky trojku, musí umět úplně všechno z probrané látky, ten, kdo chce dvojku, musí umět dokázat i složitější věty, které nás čekají stejně až další semestr, no a ten, kdo chce jedničku, musí umět vymyslet soustavu rovnic, co nemá řešení...“ Pedagog: „Toto tvrzení je triviální. Tak triviální, že bude snazší ho dokázat, než napsat ‚triviální‘.“ Na statku onemocnělo kuřátko. Hospodář už si nevěděl rady, co s ním, a proto si zavolal tři odborníky: biologa, chemika a fyzika. Biolog zkoumal, jestli kuřátko nemá parazity, jestli náhodou nechytilo nějakého bacila, ale na nic nepřišel. Chemik zjišťoval, zdalipak se kuřátko něčím nepřiotrávilo, ale podle něho bylo taky v pořádku. No a fyzik se na kuřátko ani nepodíval, sedl si ke stolu a dva dny zuřivě počítal. Pak se zvedl a zvolal: „Vím, co je vašemu kuřátku! A vím, jak ho vyléčit! Ale moje řešení platí jen pro sféricky symetrické kuře ve vakuu!“
ESTABLISHMENT VE ŠKOLSTVÍ JE V PODSTATĚ KONZERVATIVNÍ.
JEHO
CÍLEM
JE
T A OV
K U D PRO IDI T L E Ž R D U É N P T O S H O N SC , Č U E L V O A T S SP M . É I V L Š O A K N A I T J V M É K A J V
The University and Social Action in the Nuclear Age, (pamflet CUCND – Combined Universities Campaign for Nuclear Disarmament), 1964.
Pedagog: „Zprávy mají velikost, třeba i nulovou, a mají nějaký význam, třeba i žádný.“
MUSÍME MÍT HRANY OBROUŠENÉ, DUCHA ZLOMENÉHO, NADĚJE PŘÍZEMNÍ, CHOVAT SE PONÍŽENĚ A POKUD A POSLUŠNĚ. NEBUDEME SAMI SEBE PACIFIKOVAT A POTLAČOVAT POMOCÍ MECHANISMŮ, KTERÉ K NAŠEMU SEBEMRSKAČSTVÍ VYTVOŘILI ONI, ZAVOLAJÍ NA NÁS POLICII. Mario Savio, An End to History, in: M. Cohen – D. Hale, eds., The New Student Left, Boston, Beacon 1966, s. 248–252.
Jsou takhle dva strašně hladoví matfyzáci na koleji a jeden povídá druhému: „Hele, co kdybychom tady začali chovat prase?“ A ten druhý mu odpoví: „A co ten smrad a ten hroznej bordel?“ A ten první říká: „Ono si zvykne…“
E T J ! U L T S O Y B M Ů SA R P Í N R U T L KU OBS AĎT E A ZN JEH O ZA IČTE ŘÍZE NÍ!
VYMYSLETE NOVÝ ŽIVOT.
Manifest Fantazie přebírá moc, Francie, květen 1968, citováno in: Ingrid Gilcher-Holteyová, Hnutí ’68 na Západě. Studentské bouře v USA a západní Evropě, Vyšehrad, Praha 2004, s. 85.
Pedagog: „Staří Vesmíru je...“ a podíval se na hodinky.
Pan profesor se nám na jedné z hodin fyziky snažil vysvětlit, jak funguje GPS (vyhledávací systém). Když skončil, zeptal se: „A víte vy vůbec, co ta zkratka GPS znamená?“ Ticho. „No to je přece velice jednoduché: ‚Gde Probůh Jsem?!‘“
Pan docent si na tabuli označil neabsolutní konvergenci řady zkratkou NAK. „Neabsolutní konvergence, jak jistě víte, kdysi dávno inspirovala amerického písničkáře Boba Dylana k písničce ‚NAK, NAK...‘“
É N S A Č U Í V SO N Č U L O V E R I C A PŘED SITU STUDENTI SE PŘIPRAVUJÍ NA ZKOUŠKY.
Daniel Cohn-Bendit in: „Studentská vzpoura (Iniciátoři mluví)“, Připravil Hervé Bourges, in: Jiřina Šiklová, Miluše Kubíčková, eds., Studenti a ideologie na Západě, Horizont, Praha 1969, s.145.
Profesor po dotazu na zkoušky: „Už roky se snažím prosadit, aby se známky dávaly náhodně. Ušetřilo by to vám a hlavně mě spoustu času. Histogram je každý rok stejný a vy stejně na výsledek zkoušky nemáte žádný vliv.“ Pedagog: „Otázka je, proč byste se to učili. Je to samozřejmě pro vás. Já vám slibuju, že pokud se to nenaučíte, tak budu u zkoušky dělat všechno pro to, abyste ji nesložili. Víc pro vaše další vzdělání udělat nemůžu.“ Dva mladíci studovali chemii v Praze. Celý rok se jim docela dařilo, vypadalo to na vzorné studenty. Víkend před závěrečným testem se proto rozhodli, že se trochu uvolní, a odjeli za kamarády na Moravu oslavovat. Jenže to přehnali a prospali celou neděli. Do Prahy dorazili v pondělí ráno, naprosto neschopní rozumně uvažovat. Odpoledne po termínu testu přišli za profesorem a začali mu vysvětlovat, jak byli na víkend pryč a když se vraceli, píchli kolo a strávili půlku noci na silnici v marné snaze někoho stopnout, takže nestihli dorazit na koleje včas a prošvihli test. Profesor se zamyslel a rozhodl, že mohou tedy přijít na písemku druhý den. Oba si oddechli, na kolejích zapadli na pokoj a zopakovali si látku. Druhý den je profesor posadil každého do jedné místnosti a přinesl jim zadání testu. Na první straně byla otázka za pět bodů, cosi o koncentracích roztoků, takže to v pohodě oba zmákli. Ale byli zatraceně překvapení, když otočili papír a tam stálo: „(95 bodů) Které kolo?“
VĚTŠINA STUDENTŮ TADY NA UNIVERZITĚ, TAK JAKO MNOHO LIDÍ VE SPOLEČNOSTI, SE JEN TAK BEZCÍLNĚ POTLOUKÁ.
O T U
JSO
CIZI N CI VE S VÝC H VLA STNÍ CH ŽIVO TECH , NIKD E PRO NĚ NEN Í MÍS TO.
Mario Savio, An End to History, in: M. Cohen – D. Hale, eds., The New Student Left, Boston, Beacon 1966, s. 248–252.
Sestoupí Bůh na Zemi a prochází se ulicemi. Tu pojednou spatří plačící ženu a zeptá se jí: „Proč pláčeš?“ Ona odpoví: „To víte, umřel mi manžel.“ Bůh je dojat a říká: „Je to velké neštěstí, a proto ti manžela pošlu zpátky na Zem.“ Jde dál a náhle uvidí plačící děcko. Ptá se, proč brečí. Dítě mu odpoví, že ztratilo oba rodiče. Bůh se slituje a povolá rodiče zpátky k dítěti. Popojde o kus dál a vidí, jak na obrubníku chodníku sedí student. Student řve, až se domy třesou, a naříká. Bůh se ptá, proč on pláče. Student na to odpoví: „Víte, já jsem student Matematicko-fyzikální fakulty.“ Bůh usedl vedle něho a plakali oba.
V DOBĚ KAPITALISMU VOLNÉHO TRHU, KDY „LIBERÁLNÍ“ STÁT PONECHAL UNIVERZITĚ JEJÍ MARGINÁLNÍ SVOBODY, UNIVERZITA STÁLE MŮŽE SAMA SEBE POKLÁDAT ZA NEZÁVISLOU SÍLU.
O bídě studentského života, Štrasburk, 1967.
Potkal se v Troji s kolegou z Karlína. Ten se ho hlasitě zeptal, co tady dělá, a on mu odpověděl: „Já jsem teď v mezidobí mezi dvouma cvičeníma.“
Jako obvykle ke konci přednášky, pedagog rozohněn svým vlastním výkladem: „...každý jenom publikuje, publikuje a nikdo neumí nic odvodit. Ještě že jednou za pár let přijde nějaká povodeň a všechny ty publikace spláchne.“
E M E , C Y H R H C NE JSKÉ I P E M M Y E L C O CH LUCI! O V RE
Heslo studentské demonstrace ve čtvrti Tlatelolco v Mexico City, 2. 10. 1968.
Pedagog při počítání objemu plochy vymezené rotačním paraboloidem a kuželem: „To je vlastně úloha z praxe: představte si, že vyhrajete Davis Cup, naplníte jej po okraj šampaňským a najednou vám do něj spadne kužel...“
PŘ
ED
STU
DE
NT
EM
LEŽ
Í TĚ
ŽK
A A É T I DIL Z L M R I E V O EM V H A I B N C A Y U Y . V B I T S A S , Á O U N N M Č O E T K L I L K O O P , Í S K L I Ě E T O N S V R I O L I H N Á T C S Č E HR ŽNÝ O T N U Ž K O S O M E M V O E T L A TY Í M J U Á A O N V V Á O D E D N V A R P . O U B L VO
The University and Social Action in the Nuclear Age, (pamflet CUCND – Combined Universities Campaign for Nuclear Disarmament), 1964.
Absolvent matematické fakulty se ptá: „Proč to funguje?“ Absolvent přírodních věd se ptá: „Jak to funguje?“ Absolvent fakulty strojního inženýrství se ptá: „Jak by se to dalo vyrobit?“ Absolvent ekonomické fakulty se ptá: „Kolik by to stálo?“ Absolvent filozofické fakulty se ptá: „S hořčicí nebo kečupem?“
KDYŽ SE STUDENTI BOUŘÍ PROTI SVÉMU STUDIU, AUTOMATICKY TÍM ZPOCHYBŇUJÍ CELOU SPOLEČNOST.
OD ZA
ČÁTK U CHÁ POU PROTI SVOU UNIVE R E VOLTU RZITN Í HIER ARCH II JAKO REVO LTU PROTI HIERA CELÉM RCHIC KÉMU U SYSTÉ MU, PROTI D IKTAT EKON UŘE OMIE A STÁ TU. O bídě studentského života, Štrasburk, 1967.
Ve školní jídelně si přisedl student k profesorovi a ten říká: „Prase si nezaslouží, aby sedělo s labutí.“ Student se zvedl s odpovědí: „Tak já letím.“ Čímž samozřejmě pana profesora namíchl a ten se rozhodl, že mu dá zabrat u zkoušek. Bohužel pro něj, student na vše odpověděl bezchybně. Proto mu dává poslední otázku: „Kdybyste si mohl vybrat ze dvou pytlů a v jednom bylo zlato, ve druhém rozum, který byste si vybral?“ Student po chvíli řekne, že by si vzal ten se zlatem. Profesor vítězoslavně: „No vidíte, a já bych si vybral ten s tím rozumem.“ Student neváhá: „Vždyť jo, každý si vybere to, co mu chybí.“ Profesor už je tak vytočený, že na studentův test napíše BLBEC a pošle ho pryč. Student odchází, aniž by se podíval na hodnocení a za chvíli se vrátí s otázkou: „Pane profesore, Vy jste se mi tu sice podepsal, ale nenapsal jste žádnou známku...“
