Ročník 13 • číslo 4/2009
Slovo starosty Slavnostním rozsvícením vánočního stromu v první adventní neděli jsme zajisté založili novou tradici, která se snad už nedá nikdy v budoucnu pokřivit žádným „Dědom Marozom“ ani „Santa Klausem“ či jiným vybočením z krásných českých tradic. Po řízné salvě střelců sv. Gotharda a zahájení, bylo zažehnuto několik desítek elektrických svíček na smrku, o něco málo mladším než je náš Kulturní dům. Následně promluvil k občanům farář římskokatolické farnosti P. Karel Obrdlík. Vysvětlil roli adventu a Vánoc v naší křesťanské kultuře a zdůraznil jeho význam v kontrastu dneška, světa věcí a konzumu. Nejmilejší bylo vystoupení nejmenších dětí z mateřské školy a vystoupení dětí pěveckého kroužku ze základní školy. Obě představení se těšila velkému zájmu občanů, kterých bylo bez mála na tři sta. Podával se vánoční punč a čaj, který pro nás připravili naši milí hasiči. Tato malá slavnost je naším dílem a příspěvkem k uctívání tradičních českých vánoc. Velký dík za to patří dětem, učitelkám, hasičům, střelcům a všem, kdo se jakkoliv podíleli nebo účastnili na uspořádání slavnostního rozsvícení vánočního stromu. Děkuji také občanům za jejich účast a podporu dobré věci. To jiné zaběhnuté tradice se vytratí pouhým jedním úderem zákona. Tzv. chodníkový zákon prověří především schopnost vedení města a pracovníků hospodářské správy poprat se s velmi diskutovanou zákonnou úpravou, která zjednodušeně přenáší odpovědnost za vzniklé škody či úrazy na chodníku na jeho vlastníka čili město. Dalším, koho prověří, budou nervy občanů a jejich míra pochopení. Ve většině případů chodníky patří obci. Tento zákon má svůj logický základ. Za lešení či stavební materiál umístěný na veřejném prostranství musí občan obci zaplatit. Proč by tedy občan měl být odpovědný za jeho údržbu, a potažmo za vše vzniklé ze špatné údržby či neudržování? Když obec vybírá poplatky, ať také uklízí a nese odpovědnost. Ovšem k zamyšlení stojí i důvod původního ustanovení určující údržbu a další odpovědnost na majiteli nemovitosti, před kterou se chodník nachází. Historie tohoto „zvyku“ sahá snad až někam k Marii Terezii a možná i dál. Co vedlo tehdy naše předky zákonodárce k uzákonění tohoto předpisu? Nebyl to určitě rozmar vrchnosti, která chtěla na bedra svého lidu naložit další břímě. Těžko to bylo svévolné nařízení rychtářů a obecních zastupitelů, kteří nevládli takovými technickými možnostmi, jako dnes. Bylo to snad takové malé a přirozené podsunutí pocitu hrdosti občanům, která je bezprostředně váže, právě tím smetákem, k rodné obci nebo místu, kde žije? První republika, kolébka české demokracie, neměla s tímto zákonem žádný problém a zakotvila ho do právních předpisů. Ani protektorát ani komunistický režim neměl důvod se tohoto nařízení vzdát. Proč tedy teď? Je toto nařízení snad součástí postupného, plíživého a neodvratného odcizování osobního vztahu občana k rodné hroudě, vlasti či obci? Vytrácení se fyzických vazeb, jako je tato, bezesporu nepřidá na hrdosti patriotů. Leč zákon je zákon a město musí své chodníky uklízet a nést také za ně odpovědnost. Nařízením města jsme přesně vymezili rozsah a postup při údržbě chodníků a městských komunikací v návaznosti
na jejich důležitost a vytíženost. Jsou mezi nimi i úseky, které se v zimě udržovat nebudou. K naplnění litery zákona jsme pronajali i nový traktor se smetákem a sypačem, kterým budeme zajišťovat zimní údržbu na hlavních a širokých chodnících. Pro odhrnování sněhu z městských komunikací najímáme dodavatelsky velký traktor s pluhem. Celkově pro zimní údržbu máme pouze tři pracovní síly. Ostatní pracovníci musí mít tříměsíční přetržku, jelikož naše město využívá nabídky pracovního úřadu pro zaměstnání jeho klientů a musí plnit jeho podmínky. Letošní zima ukáže, jak se s tímto problémem vyrovnáme. Celkové předběžné náklady nemáme ještě vyčísleny. Každopádně je to další zatížení rozpočtu. Budeme se snažit maximálně dostát tohoto závazku. Prosím všechny občany o pochopení a trpělivost naší snaze zajistit zákonnou zimní údržbu chodníků. Kdo je zvyklý zametat a uklízet, bude tak třeba činit dál, než se tato zvyklost během několika sezon úplně vytratí. Pak bude platit rčení „zameť si před svým prahem“ již pouze pro město a městský úřad. Problémy současné recese se odráží v každodenním životě u většiny firem, u živnostníků, zaměstnanců, občanů a v rodinách. Města a obce pociťují také problémy s příjmy. Krušnější časy však nastanou až v příštích letech. Státní rozpočet se bude snažit snížit svůj deficit, mimo jiné, zvýšenou daňovou povinností. Městům by mělo napomoci zákonné zvýšení daně z nemovitosti. Víme, že v minulosti již města a obce dostala možnost zvýšit tuto daň místně až o čtyřnásobek. My jsme touto cestou nešli. Nechtěli jsme zatěžovat občany v době nutnosti připojování na městskou kanalizaci. Pro příští rok bude platit zákonné jednonásobné zvýšení daně z nemovitostí, které určil stát. V mnoha odvětvích činnosti města budeme muset šetřit. Rozpočet na rok 2010 se zatím zpracovává. Z investic se budou realizovat pouze rozpracované akce. Dokončení úpravy prostranství před kostelem a výstavba chodníku s kanalizací na povrchovou vodu na Rybárně. Běžný provoz města by neměl být nijak vážně ohrožen. Úsporný režim však bude znát na všech položkách rozpočtu. S nejistotou a obavami budeme vstupovat do nového roku. Nevíme, jak se vyvine celosvětová recese a s jakými dopady na nás udeří. Těžko můžeme nějak zásadně ovlivnit globální faktory, které působí na tento ekonomický útlum. Ale věřme, že se od toho pomyslného dna jednou odrazíme a znovu nastane konjunktura. Možná by právě vyšší spotřeba a konzum této recesi zanedbatelně pomohly. Anebo naopak je teď na řadě trocha pokory a sebereflexe. Vánoce jsou jeden z nejkrásnějších svátků v roce. Za poslední půlstoletí se z nich vytrácí pravý smysl. Tento posvátný čas necháváme válcovat konzumem a láskou k věcem místo tradicemi, láskou a ohleduplností k duchovním hodnotám a bližnímu svému. Příští rok prověří opravdu naše lidské hodnoty. Proto si přejme navzájem více lásky, úcty, pochopení a soucítění s trpícími a vůle jim pomoci. I v časech ne zrovna zářných nechť nás provází dobrá nálada a úsměv. Vážení občané, přeji Vám všem krásné klidné Vánoce a pohodu ve Vašich srdcích i duších, hodně zdraví a štěstí v novém roce. Karel Zalaba, starosta města 1
Zima a Vánoce ve vzpomínkách malíře Josefa Lady Když jsme jezdívali někdy služebně do Prahy autem po dálnici D1, tak jsem už vždycky za dálničním výjezdem v Hvězdonicích po pravé straně vyhlížel na návrší dobře viditelný nedaleký hrusický kostelík, tak dobře známý z vánočních a velikonočních malovaných pohlednic od národního umělce Josefa Lady, který se v této nevelké obci narodil 17. prosince 1887 v rodině chudého obuvníka ve staré chalupě o jedné světnici, vyzděné z metr tlustých kamenných zdí, všechno ostatní v domě už pak bylo ze dřeva a sice malá síňka, chlév, stodůlka a menší chlívky pro husy a čuníka. Ze síňky se vcházelo nejen do zděné světnice, ale také i do chléva, takže malému Ladovi se děti ve škole i na pastvě posmívaly, že mají do domu společný vchod s kravami. Ve světnici býval v létě sice příjemný chládek, ale v zimě se kamenné stěny tak potily, že z nich stékaly celé potůčky vody, které se naštěstí vsakovaly do hliněné podlahy, ale od vlhkosti se jim zase kazil jejich chudý nábytek, obrázky na stěnách i šatstvo v almaře. Za barákem pak byla malá, ale útulná zahrádka. V té jediné kamenné světnici se vařilo, jedlo, spalo v ní šest členů rodiny a provádělo se tam také obuvnické řemeslo. Často k nim přibyl na noc ještě pocestný, nad kterým se otec ustrnul, když v celé vsi nemohl sehnat nocleh. Ti pocestní uměli prý velmi pěkně vyprávět o všelijakých lidských osudech, malý Josífek je rád poslouchal, ale v tom jejich vyprávění prý jen málokdy bylo něco veselého. Tak v takovém prostředí Josef Lada, budoucí ilustrátor, kreslíř, spisovatel a karikaturista doma vyrůstal, trávil své dětství, vyučil se později knihařem, v Praze pak studoval UPŠ, kterou však nedokončil. Ve své tvorbě byl původně ovlivněn Mikolášem Alšem, vyšel ze secesní stylizace a vytvořil pak obraz typické české vesnice, kde spojoval humor s idealizujícími prvky. Byl velmi pracovitý, prakticky z rukávu sypal každý týden vždy nové kreslené barevné vtipy, kterými zásoboval humoristické stránky časopisů a nedělních novinových příloh. Z jeho knih lze uvést z roku 1910 knížku „Moje abeceda“, v letech 1920 až 1923 ilustroval Haškovy „Osudy dobrého vojáka Švejka“, 1934–1936 psal pro děti „O kocouru Mikešovi“ a v roce 1944 ještě napsal autobiografii „Kronika mého života“. V září 1947 byl vládou ČSR jmenován národním umělcem. Josef Lada pak zemřel náhle v Praze 14. prosince 1957. Následuje pokus o krácený výběr ze vzpomínek malíře Josefa Lady na jeho dětská a chlapecká léta u rodičů v Hrusicích právě z období zimních a vánočních radovánek, z jeho knihy „Josef Lada dětem.“ Zima Přišly první mrazy, přestalo se pást a ustaly i všechny podzimní zábavy. Ale my, děti, jsme se už zase těšily na zimu a na všecky radovánky, které zima přináší: na klouzání, sáňkování, stavění sněhuláků a koulování. A než jsme se všichni nadáli, zapadl celý 2
kraj sněhem. Někdy jsme jím byli překvapeni už ráno, když jsme při vstávání vyhlédli okénkem ven, ale jindy se začal sníh sypat pomalu mezi dnem a tu jsme ho vítali radostným zpěvem: „Chumelí se chumelí, paní Zima jede!“ Vítali jsme zimu, zdroj nových dětských radostí. Nedočkavci zkoušeli kdejakou zamrzlou loužičku, jestli je už led udrží a každou zimu se vždy těch několik prvních průkopníků zimních sportů pořádně vykoupalo v ledové vodě. Když led trochu zesílil, hemžilo se na zamrzlé Jedličkově louži dětí jako much. Přes celou délku louže tam bývala vždy klouzačka, po které nepřetržitě, jeden za druhým, kluci i děvčata, malí i velcí se klouzali od rána do večera. Kolem obyčejných klouzačkářů jezdili pyšně „želízkáři“, jak se u nás říkalo bruslím – ale ty jejich brusle bývaly tak ubohé. Obyčejně to býval starý kuchyňský nůž, vražený do kousku dřeva, přivázaný k botě motouzem a řádně utažený dlouhým hřebíkem. Všichni kluci mívali vždy jen po jedné brusli, protože by se byl sotva někdo z nich na dvou tenkých nožích udržel. Však také jízda na té samodílné brusli vypadala. Když takový želízkář jel, pořád přitom dupal, odrážel se druhou nohou a přitom pyšně a zvysoka shlížel na tu chamraď, která se klouzala jen tak, v botách a někdy i jen bosýma nohama. A když se některému želízkáři někdy povedlo, že ujel na své brusli aspoň dva metry, vždy se tak pyšně a domýšlivě nafoukl, že ostatní při té jeho krasojízdě závistí až modrali. Když nás omrzely klouzačky, vytáhli jsme sáňky a pak to z kopečků jen fičelo. Po uježděných klouzačkách s příkrých vršků jezdili „po boku“ i někteří odvážliví kluci, nebo se několik dětí chytlo za sebou a dlouhý řetěz sjížděl potom za jásotu a výskotu z vršku dolů. Říkalo se tomu „vlak“ a přední kluk – „strojvůdce“ či „mašinfír“ býval z nás ten nejodvážnější. K nezbytným zimním klukovským zábavám patřily i bitvy, při kterých se bojovalo sněhovými koulemi. Dobře uhnětené „kule“ létaly ze strany na stranu jako krupobití, ale bojovníci jim uměli hbitě uhýbat. Avšak běda, když kule vlétla někomu do okna. Řinkot skla býval vždy znamením k okamžitému přerušení boje a obě válčící strany se pak hleděly spasit tím nejrychlejším útěkem, aby nemusely platit válečnou náhradu. Než se tetka nebo strýc s láteřením a koštětem vyhrabali z baráku, po bojovnících už nebývalo ani potuchy. Jako kluk jsem se zúčastňoval plnou měrou všech těch společných zimních radovánek. Míval jsem své kamarády rád, ale někdy jsem zatoužil být na klouzačce zcela sám. Proto jsem se také jednou vykradl z domova za měsíčného večera a vrátil se na tu opuštěnou, zamrzlou louži. Měsíc byl v úplňku a řádně mrzlo. Jezdil jsem tu na jedné brusli a měl radost, že mám tolik volného místa pro to své krasobruslařské umění. Za chvilku tam přiběhl za mnou Bubeníkův pes Michálek, honil se za mnou a snažil se chytit mne za šos kabátu. A vždycky zlostně vyštěkl, když jsem mu uhnul a on na hladkém ledu upadl. Jeho štěkot se rozléhal ve studeném zimním tichu a odrážel se od dlouhé řady temných smrků, nehybně stojících na protější stráni. Nikde v chaloupkách už nesvítili a mně se zdálo, že jsem s Michálkem v opuštěné vesnici docela sám. Byl bych tam 3
snad jezdil až do rána, kdyby mě byl starý Šticha nezahnal domů. Michálkův štěkot ho probudil ze spaní a snad se domníval, že se mu zloděj dobývá na čuníka. Také v zimě jsem chodil zákazníkům odvádět boty. Někdy to bývaly neradostné cesty hlubokými závějemi, po kluzkých pěšinách s rozbředlým sněhem. Vesničky bývaly celé zapadlé ve sněhu a když jsem se při návratu k domovu obrátil a na některou se zadíval, byla sotva vidět v bílé krajině. Někde ve statcích už svítili, z komínů stoupal k obloze modrý kouř a občas bylo slyšet výskot dětí, štěkot psů a rány sekyrou do tvrdého dříví. Někdy jsem se vracel z takových cest až za tmy. Jen zpěv ptactva mi v zimě chyběl. Po cestách sice pobíhali rychlými krůčky skromní chocholouškové, ale i ti jen smutně tíkali nad tou svou zimní bídou, že mi z toho bývalo teskno. Občas zakrákaly vrány, které bezradně poletovaly nad skoupou přírodou. Zato jsem byl radostí celý bez sebe, když jsem spatřil nad potůčkem překrásného ledňáčka. Jiskříval tu mezi vrbovými pruty, obalenými jíním a sněhem jako velký drahokam. Vánoce A než jsem se nadál, přikvapily vždy Vánoce a s nimi nejkrásnější den v roce – Štědrý den! Netěšíval jsem se na něj pro nějaké dárky – nikdy jsem nic pod stromeček nedostával – ale těšil jsem se na Vánoce pro tu obecně krásnou náladu. Stromeček jsem míval jen malý a chudě vyzdobený, ale měl jsem vždy z něho větší radost než děti, které měly vánoční stromy až do stropu. Ten můj stával na stole, upevněn do starého železného moždíře, aby se nepřevalil. Kolem dokola visely na něm řetízky z barevných papírů, na větvích cukroví v řasnatých papírcích a červená panenská jablíčka se rděla v jeho svěží zeleni. Na některých větvích byly různobarevné svíčky a nahoře svítila betlémská hvězda, vystřižená z pozlaceného papíru. Ani nedovedu říci, jakou jsem míval radost z toho skromně ozdobeného stromečku. Když bylo po večeři, která sestávala z černé omáčky, připravené z perníku, sušených švestek, rozinek, mandlí, ořechů, sirupu a dále z „černého kuby“ – což byly vařené krupky se sušenými houbami – rozsvítil tatínek na stromečku svíčky. V tu dobu už obyčejně také obecní slouha vytruboval po vsi vánoční koledu. Začínal vždy stejně u baráků dole pod pastouškou, ale jakmile jsme my, děti, zaslechly první zvuky trumpety, vyběhly jsme hned ven, abychom toho vánočního vytrubování dosyta užily od začátku do konce. Teprve od té chvíle, kdy se tichou vesničkou rozlétly první jásavé tóny vánoční koledy, začínaly vánoce doopravdy. To slouhovo vytrubování bývalo nejkrásnější z celých vánočních svátků a všichni jsme se na ně těšili už dlouho před Vánocemi. Někdy jsem chodil za slouhou od prvního baráku až k poslednímu statku na druhém konci vesnice. Ta koleda se mi vždycky tak líbila, že jsem se jí prostě nemohl nabažit. Za vytrubování dostával slouha od lidí všelijaké dárky, které jeho žena ukládala do velké nůše. Bývalo jich tolik, že musila několikrát odběhnout domů je odložit. Na svatého Štěpána, či jak se dříve říkávalo „na prostřední svátek,“ od časného rána pobíhali vsí od statku ke statku drobní koledníci. Ze dvora zvučela sborem koleda: 4
Strunka, strunka, strunka, zelená se louka, /: pásli tam dva pastýřové jedli kaši z hrnka :/ Sotva koledníci dozpívali a doříkali, dostali jablka, ořechy, kousky vánoček i nějaký ten krejcar. Pak honem zase spěchali jinam, aby toho co nejvíce zběhali. Někteří už měli tak nacpané uzlíky, že je sotva vlekli a přece ještě chtěli naplnit všechny kapsy těmi dary tohoto vzácného dne. Koledování bývalo výsadou chudých dětí a pro některé bylo těch několik vykoledovaných pamlsků to jediné, co o vánočních svátcích užily. A tak končil vždy rok za rokem. Každým rokem to bývalo skoro stejné a jen někdy se stalo něco zvláštního, co děti radostně nebo smutně rozrušilo. Ale dětská duše naštěstí při svých hrách brzy na smutek zapomene. Vánoce, L. P. 2009 Stanislav Liškutín Prameny: kniha Josef Lada dětem, Albatros 1969, Vánoční pohlednice od Josefa Lady
Národní umělec Josef Lada (1887–1957), český ilustrátor, kreslíř, spisovatel a karikaturista
Starobylý, původně románský kostelík sv. Václava, dříve zasvěcený sv. Vojtěchu, stojí na návrší ve vsi Hrusice v malebném Posázaví. V 17. a 18. století byl kostel zbarokizován, barokní hlavní oltář pochází z kostela sv. Michala v Praze na Novém Městě a byl sem převezen 1789. Obraz sv. Václava z roku 1619 je z bývalého hlavního oltáře. V kostelíku se nachází také Hrusická madona – Panna Maria s Ježíškem. Hrusický kostel byl nejčastějším motivem na kresbách Josefa Lady.
5
Kroužky a nepovinné předměty ve šk. r. 2009/2010 NÁZEV
VYUČUJÍCÍ
I. stupeň
Volejbalový 3. až 5. r. D Sportovní hoši baseball Dyslektický pro 4. až 6. roč. Dyslektický pro 2. a 3. roč. Angličtina pro 1. roč. Angličtina pro 2. roč. Výtvarný pro 1. a 2. roč. Práce s PC (pro nejmenší) Rukodělný (pro nejmenší) Pěvecký kroužek Sportovní hry II. st. H Volejbalový D 6. a 7. roč. Výtvarný kroužek II. st. Matematický
Žáková Hudák Hudáková Rýdlová Hniličková Hniličková Procházková Hodovská Samlíková Žáková Raus Žáková Procházková Hodovská
���������
Jazykový Čj
Procházková
Náboženství
Obrdlík
DOBA KONÁNÍ
Kroužky
�����������������
6
St 6. hod. Čt od 16.00 Út 6. hod. Út 6. hod. Po 6. hod. Čt 6. hod. Pá 6. hod. Po 6. hod. Čt 6. hod. Po po 6. hod. Po po 6. hod. St po 6. hod. Po po 6. hod. dle zájmu ve 2. pololetí Barborka po 4. h 11.50 Smetanova St 6. (a 7.) h
Ze školních akcí 1. září byl zahájen nový školní rok 2009/2010. Do školních lavic zasedlo celkem 366 žáků, z toho 36 žáků 1. ročníku. Prvňáčky a jejich rodiče přivítal spolu s třídními učitelkami Olgou Jakšovou a Karolinou Zoufalou i ředitel školy, který jim popřál hodně úspěchů, nových zážitků a radosti v novém kolektivu. Poté následovala informační schůzka rodičů s třídními učitelkami. Noví žáčci si mezitím prohlédli školu, ve třídách si hráli a kreslili a seznámili se tak s novým prostředím.
Dne 16. září se pro děti ze čtvrtých tříd konala první část kurzu dopravní výchovy. Ráno vyrazili na dopravní hřiště v Oslavanech. Děti byly rozděleny do tří skupinek, ve kterých plnily jednotlivé úkoly: teoretická část v učebně, jízda na hřišti a jízda zručnosti (slalom na čas, jízda s kelímkem a nejpomalejší jízda). Na závěr si cyklisté vyzkoušeli své teoretické i praktické zkušenosti v praxi. Na jaře bude žáky čekat druhá část kurzu, ve které se pokusí získat průkaz cyklisty. Za učitele 4. tříd Eva Hniličková 7
8
Dne 1. 10. 2009 žáci 9. tříd naší školy v rámci exkurze navštívili Jadernou elektrárnu Dukovany a Vodní dílo Dalešice. V 9 hodin si žáci v informačním centru prohlédli film o jaderné energii a jejím využití a také vyslechli hodně zajímavého o JE Dukovany, která dodává celou pětinu elektrické energie spotřebované v České republice. Pak po skupinkách s průvodci prošli žáci místnostmi kolem informačního centra s množstvím modelů a schémat týkajících se jaderné energie a Dukovanské elektrárny. Po přemístění k přečerpávací vodní elektrárně Dalešice se žáci dozvěděli v informačním centru o budování a provozu tohoto vodního díla, které od roku 1978 dodává ve špičkách elektrickou energii do sítě. Po shlédnutí filmu a výkladu průvodkyně pokračovala exkurze prohlídkou přímo v provozu elektrárny. V hloubce 20 m jsme viděli i jednu turbínu v provozu. Tato část prohlídky se žákům líbila nejvíce. Mgr. Jiří Zoufalý, Eva Hodovská
I v letošním školním roce je realizován plavecký výcvik žáků druhých a třetích tříd. Je přihlášeno rekordních 67 dětí, neúčastní se ze zdravotních důvodů pouze 2 žáci. Výuku organizuje plavecká škola CEZAVAN BLUČINA v bazénu v Nové Vsi, vedou ji zkušené cvičitelky plavání. Na plavecký výcvik jsou děti rozděleny do čtyř skupin podle svých plaveckých dovedností. Z většiny dětí září spokojenost a na plavání se 9
těší. Jsou samozřejmě i takové, pro které voda není kamarád. Pak je důležitá odvaha a vůle – umět plavat je přece důležité. Držte jim palce! Třídní učitelky 2. a 3. tř.
Výsledky sběru šípků V říjnu skončil sběr šípků, nejlepší sběrači budou odměněni věcnými cenami, žáci, kteří přinesli 5 a více kg (celkem 74 žáků) pojedou na bruslení k centru Olympia nebo na plavání. Konečné pořadí žáků s 10 a více kg pořadí jméno třída 1. Padrta Dominik 9.B 2. Novotný Richard 4.A 3. Kubiš Pavel 3.A 4. Göbel Filip 6.B 5. Hrdličková Lenka 8.A 6. Holý Karel 9.B 7. Navrátil Rostislav 8.A 8. Navrátilová Gabriela 5.A 9. Vařejka Jan 6.A
kg 40,00 25,50 22,50 21,50 19,50 18,00 16,00 16,00 15,50 10
10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20.
Vařejková Klára Kvasnička Karel Homolková Barbora Salay Dominik Šnajdrová Petra Salay Tomáš Fiala Patrik Šmídek Michal Maděránková Kristýna Honková Nicola Křížová Tereza
Pořadí tříd I. stupeň
II. stupeň
5.B 1.A 4.B 5.A 2.B 3.A 4.A 2.A 1.B 8.A 9.B 6.B 8.B 7.A 9.A 6.A 7.B
3.A 5.A 2.B 7.A 2.A 1.B 7.B 8.A 3.A 8.A 5.B
počet žáků 19 18 17 16 22 26 17 20 18 19 26 26 20 24 25 26 27
14,50 14,50 14,00 13,00 13,00 12,40 11,50 11,00 11,00 10,50 10,00 průměr na třídu 3,89 3,17 3,03 2,72 2,70 2,69 2,68 2,60 2,43 4,51 4,39 2,47 2,05 1,77 1,50 1,44 1,19
celkem za školu
celkem kg 74 57,1 51,5 43,5 59,45 70 45,6 51,9 43,65 85,6 114,1 64,2 41 42,5 37,5 37,5 32,1 951,2
1. místo 2. místo 3. místo
1. místo 2. místo 3. místo
Slavnostní otevření nově zrekonstruované tělocvičny a školního hřiště Tato akce, která proběhla 16. října 2009 ku příležitosti 100. výročí položení základního kamene naší školní budovy, se uskutečnila toho dne odpoledne za školou na novém hřišti za přítomnosti zástupců města, rodičů, občanů a žáků bývalých i současných. V doprovodném programu vystoupili žáci naší školy. Ve slavnostním úvodním projevu se pan ředitel Rostislav Kandrnál neopomněl zmínit o historické události ze 17. října 1909 (viz sekce Historie). Pěvecký sbor naší školy pod vedením p. uč. Žákové ukončil tuto úvodní část hymnou. Následovalo slovo starosty města, pana Karla Zalaby. 11
Ve svém projevu stručně shrnul stavební úpravy na školní budově v minulosti a nastínil také plány obce v souvislosti s dalšími rekonstrukcemi do budoucna. Poté vystoupili naši žáci a žákyně s tanečními a sportovními čísly, která s žáky připravili p. učitelé Geidlová, Raus a Žáková. Na závěr opět zazpíval sbor. Na tuto část volně navazovala prohlídka školy v rámci dne otevřených dveří, kdy se rodiče i veřejnost měli možnost podívat do prostor pro výuku žáků zahrnujících nejen běžné třídy, ale i odborné učebny, ve kterých probíhaly ukázky toho, jak se zde s dětmi pracuje a co všechno technika ve výuce umožňuje. I když nám a hlavně účinkujícím počasí moc nepřálo, přesto to bylo příjemné odpoledne i podvečer a my věříme, že se všem návštěvníkům akce líbila.
Ukázky hodin Učíme se společně – 2.A Tak tohle je jeden ze dnů, které jsme si vyhradili pro skupinovou práci – dnes pracovalo pět čtyřčlenných nebo tříčlenných kolektivů. Témata: podzim (kdy začíná, jak se projevuje), druhy vět (oznamovací, tázací, rozkazovací, přací), sčítání a odčítání (do dvaceti s přechodem desítky). Během tří vyučovacích hodin jsme zopakovali část učiva z prvouky, českého jazyka a matematiky. Ze čtyřiceti možných bodů byl nejlepší výsledek 38 (jejich práci čestně vystavíme), nejslabší 31. Nejúspěšnější skupince přibyly do deníčku 3 samolepky, druhé v pořadí 2 a třetí 1. Kdo zůstal bez nich, má další 12
šanci za dva týdny. Protože sestavení pracovní skupiny určuje los, velmi záleží na kvalitní spolupráci všech zúčastněných. Jeden za všechny, všichni za jednoho! Marie Straková, tř. uč.
13
Kooperativní vyučování 3.A–4.B Jedni mladší, druzí starší, ale máme společný cíl – naučit se správně psát Y/I po obojetných souhláskách, pravopis vyjmenovaných slov. Jak nám to jde nejlíp? Společně u počítačového programu. Třeťáci jsou u počítače poprvé, proto rádi využívají rad kamarádů ze 4. třídy. A jde nám to všem skvěle, máme radost! tř. uč. J. Badinová a E. Hniličková Exkurze do Čistírny odpadních vod 8. roč. V rámci hodin chemie navštívili žáci 8. ročníku s panem učitelem Brabcem Čistírnu odpadních vod v Dolních Kounicích. Na místě je s provozem seznámil pan Karel Grégr.
Preventivní programy pro žáky I v letošním roce naše škola spolupracuje s organizacemi zabývajícími se rizikovými formami chování mládeže. V listopadu proběhly za účasti Policie ČR a pracovnic z odboru sociálně právní ochrany mládeže přednášky pro žáky 4. až 9. ročníku na téma šikana, záškoláctví, trestná činnost mládeže, dopravní výchova a bezpečnost dětí. Mgr. Hudáková Jana – školní metodik prevence 14
15
Rádi bychom ještě prezentovali jeden pěkný výsledek v letošní okrskové soutěži Orion cup ve florbale. Naši chlapci 6. a 7. roč. skončili na krásném 2. místě, postupují do okresního kola. Celkové pořadí: 1. TGM Ivančice, 2. ZŠ Dolní Kounice, 3. GJB Ivančice, 4. ZŠ VM Ivančice, 5. ZŠ Ořechov,6. ZŠ Oslavany Zápasy ve skupině: Dolní Kounice – Oslavany Dolní Kounice – Ořechov Oslavany – Ořechov Pořadí ve skupině A 1. Dolní Kounice 2. Ořechov 3. Oslavany
2:2 4:1 2:3
(Wascher 2) (Wascher 2, Zoubek, Sysel)
Pořadí ve skupině B 1. TGM Ivančice 2. GJB Ivančice 3. Vladimíra Menšíka Ivančice
O 1. místo Dolní Kounice – TGM Ivančice
2:3 (Kamaryt, Zoubek)
16
Střelci: Radim Wascher: 4 Branky, Kamaryt Adam: 1 Branka, Zoubek Ondřej: 2 Branky, Sysel Ondřej: 1 Branka Připomínáme naše kontakty: www.zsdolnikounice.cz
[email protected] [email protected]
Co udělá s člověkovými názory role a úřad Když jsem se kdysi dávno ocitl jako kulisák v zákulisí divadla, objevil se mně úplně jiný svět, než je ten, který vnímá a vidí divák v hledišti. Myslím, že se tehdy právě hrálo drama o Mistru Janu Husovi a diváci prožívali dramatické napětí mezi superkladnou hlavní postavou a králem Zikmundem liškou podšitou. Ohnivé scény na jevišti mně nijak neladily s tím, co jsem hned ten první den viděl v zákulisí, a to v divadelním baru. O přestávce tam seděl Hus vedle Zikmunda u rumu a Hus právě nabízel Zikmundovi cigaretu. Přiznám se, že mně to tehdy přišlo tak nějak divné a nepatřičné. Dnes se naopak spíše divím tomu, že jsem se něčemu takovému někdy mohl divit. To je úplně normální. Hus byl pro daného herce rolí, kterou nemusí a nemůže hrát ani na krok dál od jeviště, tím méně v divadelním baru. U herce je to nakonec pochopitelné, ale s rolemi se člověk setkává dennodenně. 17
Slyšel jsem jednou podobný údiv člověka, že po soudním jednání, kde do sebe státní zástupce s obhájcem obžalovaného nemilosrdně šili, je opět viděl, jak se při obědě u stolu spolu srdečně baví. I ten člověk po vysvětlení pochopil, že ani tyto subjekty trestního procesu nejsou povinny své role přetahovat do svého života a svlečením taláru jsou zase znovu sami sebou. I to celkem každý považuje za normální. Jsou ovšem oblasti, kde je pochopení podstaty a významu role či úřadu asi složitější. Slyšel jsem jednou po volbách takový názor „Tomu Frantovi to zvolení starostou úplně zamotalo hlavu. Potřebuju jenom razítko na žádost a on mně honí kvůli tomu po úřadech, jako kdybychom spolu nepásli husy a nechodili spolu do hospody“. Ano, podobnou větu můžete zaslechnout nezřídka. Může to být ale také tak, že Franta nezblbl ani nezpychl, ale stal se zodpovědným starostou, vědomým si toho, co to znamená. Takový úřad má totiž hluboké dějinné kořeny, které nejsou na první pohled patrny. Větší lidské celky mohly kdysi dávno vznikat pouze díky tomu, že se našli lidé, kteří je dokázali v postavě panovníka nejen „zosobnit“, ale především kteří za celé to království dokázali myslet. Takové myšlení za obec nebo stát se mohlo projevovat a projevovalo tím, že ten člověk musel mít ve své vlastní jedné jediné hlavě jakoby hlavy dvě. Jednou pochopitelně i nadále myslel „za sebe“ a tam se mu honily jeho vlastní myšlenky, chutě, nápady a přání, a pak měl mysl úřední, patřící k jeho roli, a tam myslel za město, za obec a za stát. Za takové situace pochopitelně mohlo dojít a docházelo i k tomu, že se tyto dvě mysli spolu ocitly ve sporu. Jako soukromník by král raději seděl na zahradě a pozoroval motýly, ale jeho role a úřad ho mohly volat do zbraně. Anebo také naopak. Role a úřad chtějí nezřídka po svém nositeli, aby dělal něco, co dělá krajně nerad. Když zajdeme do úplné krajnosti, tak by měl policista pokutovat za dopravní přestupek i svou vlastní maminku. To je úřad. Mít v jedné hlavě dvě mysli může člověku opravdu připadat krkolomné a nepřirozené, jenomže, bohužel, právě na tom je postavena lidská civilizace. U všech panovníků či úředníků, ať již dědičných, volených či jmenovaných se předpokládalo a předpokládá, že ve své roli nebo úřadu přestanou být sami sebou, ale budou mít před očima dobro celku, který je do jejich role postavil. To je ovšem velmi náročný výkon. Nedorozumění pramenící z toho, že člověk nechápe nějakou úřední mysl, je u nás jedním z nejběžnějších. Proto ve starých učebnicích náboženství bylo dětem i dospělým vštěpováno, že komu dal Bůh úřad, tomu dal i rozum. Nebylo to míněno ironicky, nýbrž vážně. Kancléř Bismarck poctil tu a tam občany připomenutím, že jejich poddanské rozumy nemohou chápat, co je pro ně samotné dobré a co vidí on tam „zvrchu“. S těmito názory a stanovisky demokracie rázně skončila. Něco na tom ale je… Komunikace s člověkem v úřadu a roli není snadná. Člověk pro to totiž nemá žádné přirozené „buňky“, protože je to civilizační vynález a nezbytnost. Když na vás tedy pan starosta bude jako na cizího, přesto že jste spolu pásli husy, je to naprosto v pořádku. I Zikmund se v tom divadle musel na scéně na Husa dívat zle, ačkoliv soukromně proti jeho představiteli vůbec nic neměl a chodili spolu na pivo. To je role a úřad. Milan Klapetek 18
Rok svatého Pavla Papež Benedikt XVI. vyhlásil od 29. června 2008 do 29. června 2009 Rok svatého Pavla, věnovaný velké osobnosti apoštola národů. V pastýřském listě brněnský biskup Mons. Vojtěch Cikrle komentuje papežovu iniciativu: „Rok svatého Pavla bude výsadním způsobem oslavován v Římě. V jemu zasvěcené bazilice, která uchovává apoštolovy ostatky a v přilehlém benediktýnském opatství, se při této příležitosti budou konat liturgická, kulturní a ekumenická setkání, vzdělávací a společenské akce inspirované pavlovskou spiritualitou. Rok sv. Pavla má podle přání Svatého otce nabídnout příležitost ke znovuobjevení jeho postavy, činnosti a cest, jak je popisuje svatý Lukáš ve Skutcích apoštolů. Má být impulzem k tomu, abychom se znovu seznámili s obsahem četných Pavlových listů adresovaných prvním křesťanským společenstvím, znovu si připomněli rané období církve.“ Biskup pokračuje: „Sv. Pavel je společně se sv. Petrem také hlavním patronem naší brněnské diecéze a její katedrály. Pro připomenutí tohoto apoštola národů i k většímu seznámení se ze spiritualitou a poselstvím sv. Pavla připravuje brněnské biskupství několik větších tématických akcí. Jak vás budou informovat duchovní správci, Rok sv. Pavla můžete zvláštním způsobem oslavit a prožít ve vašich děkanátech i farnostech s využitím nabídek biskupství i podle vašich možností.“ Protože náš farní kostel je zasvěcen svatým Petru a Pavlovi, bylo jen logické, že otevře svou náruč ostatním farnostem rosického děkanství ke společné oslavě. V sobotu 20. září 2008 se v naší farnosti konal Den svatého Pavla. Celodenní duchovně-kulturní akce se zúčastnilo všech 18 farností rosického děkanátu. Na 300 poutníků s kněžími a jáhny slavilo koncelebrovanou mši při níž kázal trvalý jáhen ThDr. PhDr. Radek Mezuláník, Ph.D., působící na Brněnském biskupství. Přivezl ke slavnosti putovní sochu sv. Pavla. Po mši přiblížil život a cesty apoštola bohatě dokumentovanou přednáškou. Polední přestávku prožili hosté v Kulturním domě, který ochotně propůjčilo Město. Pohoštění zajistili naši farníci. Následovaly divadelní scénky. Návštěva synagogy a kláštera Rosa coeli tvořily odpolední náplň se svědectvím dvou mladých křesťanů, kteří popsali své zážitky ze Světového setkání mládeže s papežem v australském Sydney. Společný den uzavřela v kostele eucharistická adorace. Kromě zmíněného děkanátního setkání farností jsme se během bohoslužeb ve všedních dnech seznamovali detailněji s životními osudy i dopisy apoštola Pavla. V rámci jubilejního roku navštívili 6. června 2009 náš chrám poutníci z Bohuňovic na Olomoucku. Během celého roku přicházeli skupinky i jednotliví poutníci a turisté do otevřeného chrámu. Jakýmsi vyvrcholením významného jubilea byla papežská návštěva naší diecéze. Papežské mše na tuřanském letišti 27. září 2009 se zúčastnilo také několik desítek našich farníků. Uprostřed zástupu 120 000 přítomných prožili nezapomenutelné okamžiky. Brněnský biskup při uvítání papeže navázal na zasvěcení hlavního chrámu diecéze, řekl: „Jako nástupce apoštola Petra přicházíte z Říma, kde svatí Petr a Pavel a s nimi řada dalších hlásali Krista a prolili pro něj svou krev. Díky jejich svědectví se radostná 19
zvěst dostala i k nám. Naše katedrála je zasvěcena dvojici těchto velkých apoštolů-svatému Petru a Pavlovi. Vaše Svatosti, vítejte tedy doma.“ Atmosféru návštěvy, podtrhující 20 let svobodné společnosti stručně zachycují slova kardinála Vlka: „Do mimořádného zážitku papežovy návštěvy byli vtaženi všichni lidé. Mnozí to vyjádřili při nejrůznějších příležitostech a nejrůznějšími způsoby, nešlo zdaleka jen o zamávání a nadšení. Do této atmosféry pohody a radosti byli vtaženi i politici nebo novináři. Papež to vnímal jako obrovský kontrast ke zprávám o tom, že jede do ateistické země.“ Proč se slavil Rok sv. Pavla? Přesné datum jeho narození neznáme. Uvádí se, že se narodil mezi rokem 5–10 našeho křesťanského letopočtu, rok 2008 byl tedy logickým rokem pro oslavu 2000. výročí narození. Jak se k tomu došlo. V nejkratším dopise apoštola Pavla – listu Filemonovi – se Pavel představuje jako „stařec“, „presbytes“. Tímto slovem byly v antice označovány osoby, které překročily 50. rok života. V jedné středeční katechezi při generální audienci papež upřesnil: „Životopisné údaje nacházíme v Listu Filemonovi, ve kterém se označuje za starého. Ve Skutcích apoštolů, ve chvíli kdy stál při ukamenování Štěpána, ho zase označují jako mladého. Podle tehdejších zásad byl za mladého považován člověk, když měl kolem 30 let a za starého byl pokládán ten, kdo měl kolem šedesátky. Zdokumentování roku narození sv. Pavla tedy z velké části závisí z historického datování Listu Filemonovi. Podle chronologie, z níž vycházíme i při oslavách Roku sv. Pavla, by se měl narodit okolo roku 8. V každém případě se narodil v městě Tarzus v Kilíkii. Bylo tehdy administrativním střediskem této oblasti a 51 let po Kristu zde byl prokonzulem Marcus Tulius Cicerone. Za 10 let poté, v roce 41, byl Tarzus místem prvního setkání Marca Antonia a Kleopatry.“ Jsou jubilea a výročí jen formální záležitost?I s takovými postoji se lze setkat. Avšak přijímáme-li výročí jako radostnou inspiraci, stává se šancí, obohacující příležitostí. Naznačil to římský biskup (papež), když při zahájení jubilejního roku 28. 6. 2008 řekl: „Sešli jsme se u hrobu svatého Pavla, který se narodil před dvěma tisíci lety v kilikijském Tarzu, v dnešním Turecku… Sešli jsme se nikoli proto, abychom přemýšleli o minulých dějinách, které jsou neodvratně překonány. Pavel nám chce mluvit i dnes. Proto jsem chtěl vyhlásit tento zvláštní Rok sv. Pavla, abychom mu naslouchali a převzali od něho jakožto našeho učitele „víru a pravdu“, v níž koření důvody jednoty Kristových učedníků. Práme se nejenom: Kdo byl Pavel? Ptáme se především: Kdo je Pavel? Co mně říká? V listě Galaťanům nám zanechal velmi osobní vyznání víry, ve kterém otevírá srdce čtenářům všech dob a vyjevuje nejvnitřnější pohnutku svého života: „Žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval.“ Jeho víra je zkušenost bytosti milované zcela osobně Ježíšem Kristem.“ Pavlovský rok byl šancí objevit překvapující souvislosti světa, ve kterém žil apoštol, a světa, ve kterém žijeme my. Hledejme paralely. Povzbuzením může být fakt, že život víry s Kristem nám umožňuje, stejně jako kdysi Pavlovi, žít ve společnosti, která má jiné „bohy“, vyznává jiné hodnoty než křesťané. Je zajímavé, že Pavel nikdy nevyjadřuje obavy z toho, že je křesťanů málo, nebo z toho, že nezastávají významná místa ve společnosti. Jeho obavy se týkají zcela jiné věci, a to, jestli opravdu touží po Kristu, aby 20
„sůl neztratila slanost“. Na jeho příkladu se můžeme učit, že síla pramenící tajemně z Krista mu umožňuje prožívat hlubokou vnitřní radost i uprostřed všemožných zkoušek. Nemá komplex z toho, že Bůh nevyslyšel jeho naléhavé prosby ohledně osobního „ostnu“ handicapu. Evangelium chápe a hlásá jako skutečně radostnou zprávu, která dává jeho životu smysl. A stejně vnitřní svoboda v různých náročných situacích, darovaná Kristem je pro něj předpokladem pro růst lásky, bez níž člověk není plně člověkem. Stručně řečeno Pavlův život se stává darem pro druhé. Kdo by se chtěl důkladněji seznámit s Pavlovým hlásáním evangelia a jeho teologií, musí sáhnout po 7 listech, které se nám dochovaly z jeho korespondence. V exegetickém bádání se totiž dospělo k všeobecnému přesvědčení, že pouze list Římanům, 1. a 2. list Korinťanům, Galaťanům, Filipanům, 1. list Soluňanům a dopis Filemonovi pochází bezprostředně od apoštola Pavla. Ostatních 7 listů (epištol), připisovaných Pavlovi, vzniklo po apoštolově smrti v okruhu jeho žáků a církevních obcí, které on založil. Tyto dopisy byly napsány za účelem uchování dědictví apoštola a rozvinutí jeho myšlení. K rekonstrukci Pavlova života a jeho působení máme k dispozici kromě 7 listů, které nesporně pochází od něho, ještě Skutky apoštolů. Z historického hlediska mají listy samozřejmě jako osobní svědectví větší význam a zasluhují více pozornosti. Tradice o Pavlovi, které použil autor Skutků, obsahují nepochybně některé důležité konkrétní biografické údaje o apoštolových cestách, ale zahrnují tu a tam také vyprávění ve stylu legendy. Při jejich hodnocení je třeba mít stále v patrnosti, že Lukáš své prameny v silné míře přepracoval a přizpůsobil svému stylu. Nesmíme zapomínat na skutečnost, že Lukáš, autor Skutků, napsal své dílo téměř 30 let po Pavlově smrti. Pavel z Tarzu se během svého života netěšil velké pozornosti ve společnosti tehdejší doby, podobně jako samotný Ježíš z Nazareta. Uvažme, k přijetí či odmítnutí Ježíše dochází normálně až prostřednictvím věřícího společenství, tedy v době, kdy už samotní křesťané jsou buď přijímáni nebo odmítáni společností současníků. Pavel, na rozdíl od Ježíše, není nikde zmiňován v řecko-římské literatuře. Dodejme, že zmínky o Ježíšovi, např. u Tacita, Suetonia a Plinia nám mnoho informací neposkytují a objevují se v souvislosti se sděleními o prvních křesťanech. Zprávy podávané antickými pohanskými autory o Ježíši nejsou plodem přímého zájmu o Ježíšovu osobu, ale pocházejí z kontaktu se skupinou těch, kteří v něho věří, jsou jeho učedníky. Život církve je tedy tím, co vzbuzuje zájem nebo alespoň otázky po Ježíši, to znamená, že k Ježíši se jde normálně prostřednictvím církve, společenství věřících. V jistém smyslu k tomu došlo také u Pavla, který potkal dříve církev než Ježíše. Poprvé se setkává se zvěstí evangelia během kamenování mladého křesťana Štěpána. Tento kontakt ovšem u něho nevyvolal přijetí, spíše pravý opak, násilné odmítání. Pavlovo přijetí církve se uskutečnilo díky přímému zásahu Krista, který se mu zjevil na cestě do Damašku, ztotožnil se s církví a dal mu pochopit, že pronásledování církve bylo pronásledováním jeho, Ježíše. Vzkříšený totiž pronásledovateli Pavlovi řekl: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ Pronásledováním křesťanů, pronásledoval Krista. Rovněž židovská literatura se o Pavlovi nezmiňuje. Jeho jméno chybí jak ve spisech 21
talmudu a midraše, tak ve spisech židovského historika Josefa Flavia. V dějinách církve byl však Pavel přijat jedinečným způsobem. Již v prvních dvou stoletích, tj. v době apoštolských otců, byly Pavlovy listy často citovány a jeho osobě projevována chvála. Syrský mučedník sv. Ignác z Antiochie kolem roku 110 v listu do Efezu hodnotí Pavla jako „opravdu blaženého, svatého mučedníka“. S. Jan Zlatoústý (344–407) ho dokonce velebí jako osobnost vyšší než mnozí andělé a archandělé. Jiní ho nazývají „třináctým apoštolem“. O nesmírné důležitosti apoštola svědčí rovněž apokryf z první poloviny 4. století „Korespondence Pavla a Seneky“, kde filozof o Pavlových listech prohlašuje: „Jsou přece tak vznešené a vyzařuje z nich taková ušlechtilost, že se domnívám, že lidem nebude stačit celý život, aby se jimi dokázali řídit a dospět tak k dokonalosti.“ Nelze opomenout sv. Augustina, který byl silně ovlivněn Pavlovými spisy a okouzlil i teologické myšlení současného papeže. Zájem o apoštola však nebyl stejný ve všech obdobích církve. Největšího zájmu se Pavlovi dostalo v době protestantské reformace. Značným způsobem ovlivnil i Martina Luthera a Johna Wesleyho. Existuje bezpočet knih o Pavlově osobě a díle. Jeho listy byly nesčetněkrát komentovány a jeho životní epizody se staly námětem uměleckého zpracování. Pavel náležel do dvou kulturních celků:židovství a helénismu. Na jedné straně je viděn jako jeden ze zakladatelů křesťanství, na druhé straně jako apostata, odpadlík židovského náboženství svých otců. Sám se však pokládá za „služebníka Ježíše Krista a povolaného apoštola“. Žádný jiný z novozákonních autorů nám nenechává nahlédnout do svého nitra tak jako on. Z jeho listů je patrné, že se neustále obklopuje lidmi, kteří jsou mu věrně oddáni a podrobují se jeho příkazům a nařízením. On, který byl dříve náruživým zastáncem židovství, si jako křesťan uchoval tento svůj vášnivý charakter a dával ho velmi často pocítit svým novým bratřím ve víře. V listu Galaťanům sděluje: „Když přišel Petr do Antiochie, přímo jsem proti němu vystoupil, protože si zasloužil výtku.“ Křesťanům v Korintu dokonce několikrát vyhrožuje: „Mám k vám přijít s holí? … Až zase přijdu, nikoho nebudu šetřit.“ Zároveň je však tento tvrdý a nekompromisní muž zcela oddán svému poslání. Pro něj platí jen láska Kristova a služba církevním obcím, jak to krásně dosvědčuje jeho nejstarší list: „My jsme si mezi vámi počínali tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti. Tak velice jsme si vás oblíbili.“ Kdy došlo k zásadnímu obratu v jeho životě, když se „setkal“ s Kristem a co nám o tomto okamžiku napsal on sám a co jiní, je v tom nějaký důležitý rozdíl? Datování historických událostí jeho života se opírá o absolutní a relativní chronologii. Ke stanovení absolutní chronologie Pavlova života slouží zejména tzv. delfský nápis (9 fragmentů nalezených v Delfách v roce 1905). Jedná se o výnos římského císaře Claudia. Na základě biblických časových údajů spjatých s působením prokonzula Gallia v Korintu, s nímž se apoštol setkal, lze se domnívat, že událost Pavlova obrácení ke křesťanství u Damašku nastala asi v roce 34, když bylo Pavlovi zřejmě 25 až 30 let. Naše tradiční představy o povolání Pavla za apoštola jsou ovlivněny velmi pestrým vyprávěním ve Skutcích apoštolů. Hovoří se o jeho náhlém vnitřním obrácení. Líčení v knize Skutků je třeba náležitým způsobem hodnotit ve srovnání s Pavlovým osobním 22
svědectvím v jeho dopisech, které poskytuje poněkud odlišný obraz o této události. Ve Skutcích se třikrát setkáváme s líčením Pavlova povolání. Líčení Lukášových Skutků lze shrnout následujícím způsobem:Šavel (Pavel) je vybaven dopisem jeruzalémského židovského velekněze a má s veškerou rázností zasáhnout proti židokřesťanům v Damašku, kteří jsou považováni za sektáře a odpadlíky. Když se blíží k městu, náhle ho obklopuje světlo z nebe kolem poledne. Pozoruhodné je, že zde není bezprostředně řeč o nějakém vidění Krista! Pavel padá na zem, a teprve prostřednictvím hlasu, který slyší, se dává Kristus poznat. Pavlovi je Kristem uloženo, aby šel do města, až tam mu bude řečeno, co má dělat. Na tři dny oslepl kvůli tomuto světlu. Nic nejí a nepije. Toto líčení není ve skutečnosti příběhem o povolání, ale obrácení. Vyprávění končí tím, že představený damašské křesťanské obce Ananiáš je Pánem ve vidění vybídnut, aby vyhledal Pavla, vložil na něho ruce aby opět prohlédl a pokřtil ho. Pokud jde přímo o Pavlovy listy, v nich sice nenajdeme žádnou zprávu o události u Damašku, nicméně se apoštol na ni stále odvolává, dělá na ni narážky. Zdá se, že u křesťanského společenství sám předpokládá známost toho, co se mu přihodilo, co sám zažil. Má na mysli událost u Damašku, když hovoří o svém povolání za apoštola a nazývá se: „povolaný za apoštola“… „z vůle Boží povolaný apoštol Ježíše Krista“… „apoštol pohanů“ nebo v zostřeném vyjádření „apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem“. Již z toho je jasné, že to, co se mu přihodilo, nebylo pouhé obrácení, nýbrž že tuto událost pocítil jako povolání. Zvláštní okolnosti jeho povolání mu dávaly jistotu vědomí, že za svou apoštolskou existenci vděčí výlučně Boží milosti. Jako před tím horlil vášnivě pro mojžíšský zákon, po damašském zážitku horlí pro Kristovo evangeliu. Angažuje se celou energií své osobnosti. Ve spojitosti s událostí u Damašku mluví o zjevení nebo tak, že viděl Vzkříšeného: „Nejsem apoštol? Neviděl jsem Ježíše, našeho Pána?“ (1 Kor 9,1). Před Damaškem byl přemožen Bohem, osloven, byl vzat do služby a rovněž se sám nechal vzít do služby. „Na čem jsem si dříve zakládal a v čem jsem dříve viděl pro sebe prospěch, to nyní považuji kvůli Kristu za škodu. Ano, vůbec všechno to považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista“ (Filipanům 3,7–8). Podle Skutků apoštolů se rozlišují 3 misijní cesty apoštola Pavla při kterých urazil na 20 000 kilometrů. Pavlův život se vyznačoval velkým misionářským nasazením. První cesta na Kypr a do části Malé Asie tj. dnešního Turecka nastala zřejmě v letech 46–49 a zahrnovala asi 1 800 km. Druhou cestu až do Evropy, přes severní část Řecka, dále přes Athény do Korintu, kde pobyl rok a půl podnikl Pavel v letech 49–52 a urazil při ní kolem 3 300 km. Třetí misijní cesta měřila přibližně 4 000 km, uskutečnil ji v letech 53–58 a vedla přes Malou Asii, Galácii, což je území asi uprostřed dnešního Turecka, kde od 3. století žili obyvatelé keltského původu. Tři roky pobýval v Efezu, na tři měsíce opět v Korintu. Poslední apoštolova cesta vedla do 3 200 km vzdáleného Říma a nastala nejspíše roku 60–61. Nejsou pochybnosti o tom, že nabízené líčení ve Skutcích není úplné a Pavlova misijní činnost byla rozmanitější. V Jeruzalémě je nako23
nec zatčen, dva roky vězněn v Cézareji Přímořské a po odvolání k císaři je dopraven jako vězeň do Říma. Zprávou o neohroženém hlásání Kristaova království i s pouty na rukou údaje Skutků končí. Velmi poučné je jak popisuje své misijní působení. Používá stejných výrazů, jako když hovoří o fyzicky namáhavé práci. Při své obhajobě proti falešným bratřím ve 2. dopise Korinťanům píše: „Namáhal jsem se mnohem víc, ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem si užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře. O židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách, v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratry, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církevní obce“ (2Kor 11, 23–28). Plodný život dovršuje mučednictvím. Antická křesťanská tradice jednohlasně dosvědčuje, že Pavlova smrt nastala v důsledku mučednictví, podstoupeného v Římě. Spisy Nového zákona nám tuto skutečnost nepodávají. Skutky apoštolů končí narážkou na apoštolovo římské věznění. Pouze v druhém listu Timotejovi nacházíme tento výraz jeho tušení: „Já totiž mám už prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady.“ Užívá dvou obrazů, z nichž jeden je vzat z oblasti kultovních obětí a druhý z oblasti námořnictví – v řečtině „zakotvit“ – ten v českém překladu vymizel. Oba tyto obrazy nenápadně narážejí na událost krvavé smrti. Není rovněž přesně stanoven rok Pavlovy smrti. I když se uvádí přibližně, některé tzv. revizionistické chronologie, kladou datum jeho smrti do druhé poloviny 50. let. Většinou však převažuje názor, že to bylo za vlády císaře Nerona, v letech 64–67. První výslovné svědectví o konci sv. Pavla se nám zachovalo z 90. let prvního století a vzniklo tedy necelých 30 let po jeho smrti. Jde o list, který římský biskup Klement I. (papež) a římská církev adresovali korintské církvi. V listu je vyjádřena pobídka mít před očima příklad apoštolů. Hned po zmínce o Petrově mučednictví tam čteme: „Pavel pronásledován hněvem a řevnivostí ukázal, že si zasloužil vítěznou odměnu za trpělivost. Sedmkrát byl v poutech, byl vyháněn, kamenován, hlásal Boží slovo na východě i západě. Za svou víru sklidil proto velkou slávu. Po celém světě hlásal spravedlnost a dostal se až k hranicím západu. Před vladaři vydal své svědectví a když odešel z tohoto světa, odebral se na svaté místo a dal příklad velmi veliké trpělivosti“ (1. Klem 5, 2). Z počátku 2. století máme další svědectví syrského biskupa sv. Ignáce Antiochijského, který zemřel v Římě mučednickou smrtí předhozen v amfiteátru šelmám. Cestou do Říma sepíše 7 listů, z nichž zvlášť emotivně působí dopis Římanům, v němž mimo jiné v touze po mučednictví vzpomíná i apoštola Pavla, píše: „Jsem Božím obilím a zuby zvířat jsem rozemílán a stanu se čistým Kristovým chlebem. Spíše zvěř drážděte, aby se mi stala hrobem a nic z mého těla nenechala, abych, až umřu, nebyl pro někoho přítěží. Až svět neuzří mé tělo, tehdy budu opravdovým Kristovým žákem. Vroucně 24
proste Krista, aby zuby zvířat ze mne připravily Boží oběť. Nepřikazuji vám to jako Petr a Pavel. Oni jsou apoštolové, já odsouzenec. Oni svobodni, já až dosud jen služebník. Budu-li však trpět, stanu se propuštěncem Ježíše Krista. V něm vstanu z mrtvých jako svobodný. Nyní se v poutech učím po ničem jiném netoužit.“ Církevní historik Eusebius z Cezareje ze 4. století v souvislosti s císařem Nero píše: „Ta něho byl v Římě sťat Pavel a Petr ukřižován. Potvrzuje to i nápis se jmény Petra a Pavla, který je až do dneška zachován na tamním pohřebišti“ (Hist. Eccl.2, 28). Eusebius uvádí starší svědectví římského kněze jménem Gaius z 2. století: „Mohu ukázat vítězné znamení apoštolů. Chceš-li jít na Vatikán nebo do Ostie, najdeš vítězná znamení těch, kteří založili tuto církev“ (ibid. 2, 28). Vítěznými znameními jsou míněny hřbitovní náhrobky a jedná se o hroby Petra a Pavla, které nacházíme ve Vatikánu, pokud jde o svatého Petra a v bazilice sv. Pavla za hradbami na ostijské cestě, pokud jde o apoštola národů. Pozoruhodné je, že oba velcí apoštolové jsou zmiňováni společně. Ačkoliv žádný antický pramen nemluví o jejich současném působení v císařském Římě, jsou na základě společného pohřbu v hlavním městě imperia zapsáni v pozdějším křesťanském povědomí jako zakladatelé římské církve. Sv. Irenej z Lyonu koncem 2. století píše o apoštolské posloupnosti v různých místních církvích a zmiňuje oba apoštoly: „Poněvadž by bylo příliš dlouhé vypočítávat posloupnost všech církví, vezměme tu nejstarší, největší a všem známou církev, založenou a zbudovanou v Římě dvěma nejslavnějšími apoštoly Petrem a Pavlem“ (Adv. haer. 3, 3.2). Pavlovo mučednictví je poprvé vylíčeno v apokryfních Skutcích Pavlových, napsaných koncem 2. století. Ty udávají, že Nero ho odsoudil k smrti stětím. Datum smrti se však liší už v antických pramenech, které je kladou mezi pronásledování, jež rozpoutal šílený Nero po požáru Říma v červenci roku 64 a poslední rok jeho vlády, tj. Rok 68. Datace velice závisí na časovém určení Pavlova příchodu do Říma. Následující tradice přinášejí dvě další podrobnosti. Jedna, legendárnější, uvádí, že k mučednictví došlo na Via Laurentina, přičemž došlo k trojímu odskoku sťaté hlavy, což na oněch místech způsobilo vytrysknutí vodního pramene. Od té doby až dodnes nese toto místo název „Tre Fontane“ (apokryf Skutky Petra a Pavla od Pseudo-Marcela z 5. století). Dnes tam stojí klášter a kostel trapistů. Druhá podrobnost se shoduje se starověkým už zmíněným svědectvím kněze Gaia a praví, že k Pavlově pohřbu došlo nejen „mimo město u druhého milníku ostijské cesty“, ale přesněji na „statku Luciny“, což byla římská šlechtična (Utrpení Pavla od Pseudo-Abdiáše z 6. století). Tam ve 4. století nechal císař Konstantin postavit první kostel, který byl později mezi 4. a 5. stoletím velkolepě rozšířen třemi císaři. Po požáru roku 1800 tam byla vybudována nynější mohutná bazilika sv. Pavla za hradbami, dokončená r. 1854. Bazilika vyrostla nad prostým sarkofágem z neopracovaného mramoru. Potvrdily to archeologické vykopávky pod hlavním oltářem baziliky. Sarkofág je vysoký přes 1 m a dlouhý skoro 3 m. Spočívá na hliněném podloží, na které byla položena dlažba baziliky tří císařů v roce 390, a to je přes jeden metr pod úrovní dnešní dlažby. Hrobu 25
sv. Pavla se v minulosti nikdo nedotkl. Byl zalit betonem a podobným materiálem, takže samotný sarkofág nebyl vidět. Nad ním ležela, roztříštěná mramorová deska, na které jsou vyryta slova „Pavel, apoštol, mučedník“, která potvrzují autentičnost hrobu. Na závěr pavlovského jubilea při nešporách 28. 6. 2009 ve zmíněné bazilice, papež Benedikt XVI. oznámil, že vědci nalezli ostatky sv. Pavla. „Shromáždili jsme se u hrobu apoštola, jehož sarkofág, uchovávaný pod papežským oltářem, byl nedávno podroben pozorné vědecké analýze:do sarkofágu, který během tolika staletí nebyl nikdy otevřen, byl učiněn malý otvor, aby tam bylo možné zavést speciální sondu, jejímž prostřednictvím byly odhaleny stopy vzácné lněné purpurové tkaniny, lemované zlatem a tkaninou modré barvy se lněnými vlákny. Byla zjištěna přítomnost velkých zrn rudého kadidla z proteinových a vápencovitých látek. Kromě toho maličké kostní fragmenty, které podrobili radiokarbonové zkoušce vědci neznalí jejich původu, kteří došli k tomu, že patřily osobě z doby 1. či 2. století. To se zdá potvrzovat jednomyslnou a nikdy nevyvracenou tradici, že jde o ostatky apoštola Pavla. To vše naplňuje naši duši hlubokým pohnutím.“ Kardinál Andrea Cordero Lanza di Montezemolo, emeritní arcikněz baziliky sv. Pavla za hradbami novinářům ještě upřesnil: „Možná bude provedena nějaká bližší analýza, která ale bude vyžadovat velkou práci, protože bude nutné odstranit papežský oltář, možná i baldachýn od Arnolfa di Cambio.“ Jde o proslulého gotického umělce, který dílo zhotovil roku 1284. Vatikánští archeologové, kteří provádějí odborné práce na mnoha místech celé Itálie, zvláště v starokřesťanských katakombách, objevili 19. června 2009 i nejstarší portrét apoštola Pavla na fresce ze 4. století v katakombě sv. Tekly v Římě. Jde o klasické ikonografické vyobrazení sv. Pavla, freska znázorňuje štíhlou tvář muže s velkýma očima, svraštělým čelem a špičatou černou bradou, je umístěna v jasně žlutém kruhu s červeným pozadím. Jde o konkrétní doklad úcty k mučedníkovi. I v našem kounickém farním kostele je apoštol znázorněn spolu se svatým Petrem. Zvednutá levice naznačuje důraz hlásané Boží pravdy, která trvá na věky. I původní, zbořený kostel u řeky byl zasvěcen oběma apoštolům. Pavlovské jubileum souvisí také s letošním 130. výročím dostavění nynějšího kostela v září 1879. 19. října téhož roku byl nově postavený chrám benedikován-požehnán brněnským kanovníkem Janem Rausem, zastupujícím nemocného biskupa Kala Nöttiga. Chrám byl postaven v rekordním čase osmnácti měsíců. Postava sv. Pavla v každém případě přesahuje jeho pozemský život i smrt. „Jeho odkaz nadále pulzuje mezi křesťanskými společenstvími a šíří touhu po Kristu a evangeliu“ řekl při závěrečné slavnosti papež. Proměna v Pavlově životě nebyla výsledkem psychologického procesu, ani zrání nebo intelektuálního či morálního rozvoje, ale přišla „z venku“. Vnitřní přerod nebyl plodem jeho úvah, ale důsledkem setkání s Kristem. Křesťanství totiž ani dnes není jakousi filozofií nebo morálkou. Křesťany můžeme být jedině tehdy, setkáme-li se s Kristem, pak můžeme s apoštolem s vnitřní radostnou přesvědčivostí vyznat: „Vím komu jsem uvěřil a jsem si tím naprosto jist.“ Karel Obrdlík 26
Sedmdesát let od smrti zasloužilého kounického vinaře Antonína Mráčka Kounický vinař, pan Miloslav Hladký, upozornil na to, že již v květnovém letošním čísle odborného časopisu Vinařský obzor, v rubrice „Historické události a osobnosti – významná výročí“, se objevila následující připomínka, která se týká především města Dolních Kounic a jejich vinařů:
Je to citace původního úmrtního oznámení, jak vyšlo v roce 1939 velmi pohotově již v květnovém čísle v tehdejším Vinařském obzoru. Svědčí to o velké známosti a popularitě tohoto kounického vinaře, který ve své době vždy prosazoval využívání všech novodobých metod a technologií ve vinohradnictví a vinařství. Také byla u něho pozoruhodná ta skutečnost, že od 3. května 1921, kdy byl na schůzi Spolku kounických vinařů a kopáčů po prvé jednomyslně zvolen za jejich předsedu, vykonával tuto funkci i po opakovaných zvoleních pak už nepřetržitě, prakticky až do své smrti v roce 1939, byť i jen jako čestný předseda v době své nemoci a to nejen v původním Bratrstvu kopáčů a vinařů, založeném a vrchností povoleném již v roce 1737, ale i ve Vinařské besídce, ustavené v Kounicích až po roce 1908, která se zaměřovala právě na to využívání těch novodobých metod, scházela se podle potřeby poměrně často a řešila všechny praktické aktuální problémy, týkající se místního vinohradnictví a vinařství v Dolních Kounicích i v okolních obcích. Vinařská besídka měla svůj průběžný praktický pracovní program i náplň, jako bylo obstarávání a pěstování sazenic, nákupy postřiků, stříkaček, vápna a hnojiv pokud možno za subvenční ceny, též spolupráce s cizími vinaři a pořádání různých školení a odborných přednášek pozvanými vinařskými odborníky pro kounické vinaře i všechny ostatní občany. Však v zachovalém originále knihy protokolů této Vinařské besídky je také již hned v prvním zápisu z 20. února 1921 uvedeno, že v ten den byl Antonín Mráček zvolen 27 hlasy do výboru, který si jej hned zvolil také za starostu neboli předsedu. Od 20. února 1921 byl tedy Antonín Mráček nejen předsedou Vinařské besídky, ale od 3. května 1921 též předsedou Spolku kounických vinařů a kopáčů, jakožto pokračovatelů někdejšího slavného Bratrstva, které se scházelo každý rok vždy jen na svátek jejich patrona sv. Gotharda 5. května po slavné mši svaté v kapli sv. Antonína a během roku zajišťovalo pořádání všech tradičních zavedených vinařských pobožností, procesí a slavností. 27
Za ochotné pomoci kounického historika Milana Řiháčka a zejména jeho bohatého archivu, se podařilo sestavit následující medailónek i pro místní občany jako vzpomínku na tohoto zasloužilého kounického vinaře Antonína Mráčka u příležitosti sedmdesátého výročí jeho odchodu z tohoto světa. Je třeba si uvědomit, že z období jeho činorodých aktivit v dolnokounickém vinohradnictví už dnes nežijí vůbec žádní pamětníci, nikdo už neví jak vypadal, na pomníku na hrobě č. 17 u horní hřbitovní zdi také nikdy žádnou svoji podobenku neměl a hrobové místo po roce 2007 bylo již využito i s upraveným původním černým mramorovým křížem pro jinou zemřelou osobu, dnes je to hrob rodiny Juhasovy. Již v roce 1667 je mezi obyvateli Dolních Kounic v dokumentech vzpomínán nějaký domkář Bartl Mraček. Bylo to dříve jedno z běžných příjmení v minulosti Dolních Kounic. Z počátku se asi psali krátce, později však už zřejmě s čárkou. V letech 1749–1775 jsou v seznamech uvedeni zrovna čtyři: Simon, Stephan a Anton Mráček a ještě Anton Mráček starší. Simon byl zedník, ostatní byli vinařští kopáči. Tato tradice, i v Kounicích preferované křestní jméno Dlouholetý Antonín, tak asi přežilo až do minulého století. Rodina Mráčků předseda měla několik větví, které se postupně z historie obyvatel vytratily. kounických vinařů Antonín Dnes se v Kounicích už toto příjmení nevyskytuje. Mráček, žil Vzpomínaný a na Moravě uznávaný kounický vinař Antonín Mráv letech ček, který se však ve všech zápisech z vinařských schůzí podepisoval 1867–1939 zásadně s krátkým a – Mraček, se narodil 1. června 1867 na domě čp. 456 v Dlouhé, dnes Jiráskově ulici. Jména jeho rodičů dnes k dispozici nemáme, protože matrika narozených v dolnokounické farnosti z tohoto období již na kounické radnici není, je v centrálním archivu v Brně. Ve svých 26 letech se v Dolních Kounicích oženil s Alžbětou, rozenou Navrátilovou, narozenou 25. 10. 1860, jejími rodiči byli Matěj Navrátil a Kateřina, rozená Hašková, jak je uvedeno v zápisu v kounické matrice sezdaných. Svatbu měli 8. srpna 1893 za faráře Josefa Švaříčka. Podle téže matriky sezdaných byl vinař Antonín Mráček také obchodníkem. Podle Chytilova adresáře z roku 1911 měl vlastní obchod se smíšeným zbožím, který provozoval samostatně, ale ve spolupráci s jiným obchodníkem, Cyrilem Hermannem a to v rámci jakéhosi obchodního grémia, které tehdy v Kounicích existovalo. Byl v té době také radním a členem obecního zastupitelstva za starosty Bedřicha Mossiga. Bohužel, nezachovala se ani žádná pořádná a jednoznačná fotografie tohoto význačného vinaře a obchodníka Antonína Mráčka a pokud se ještě snad u někoho na starých nepopsaných fotografiích jeho podoba někde zachovala, tak už zřejmě zase nikdo neví, že to byl on, protože pamětníci z jeho doby už nežijí. Antonín Mráček se svou rodinou zpočátku bydlel na svém rodném domku v Dlouhé ulici a asi tak kolem roku 1919 se pak s manželkou odstěhovali pod Horní bránu na dnešní Hlavní ulici do domu čp. 094, orientační č. 25, kde dnes bydlí Lacinovi a kde 28
Rodný dům čp. 456 Antonína Mráčka v někdejší Dlouhé, dnes Jiráskově ulici – současnost
na rohu Hlavní a Růžové ulice dříve bývala kovárna Cyrila Pavelce s přístřeškem pro kování koní. Rodný dům v Dlouhé ulici pak přenechali svému synu Karlovi Mráčkovi, který byl zem. uč. adjunktem (? tak to bylo uvedeno na jeho hřbitovním kříži), ten se narodil 1897, ale již ve svých 36 letech zemřel v roce 1933 na TBC, byl pohřben na starém hřbitově v Závodí, ale jeho pomník byl zřejmě po smrti otce v roce 1939 přenesen na nový kounický hřbitov, otevřený 1. ledna 1938 a tam pak byla pohřbena i jeho matka Alžběta v roce 1946. Ten dům čp. 094 v Hlavní ulici je starý, historicky cenný a v minulosti byl různými obyvateli velmi frekventovaný. Stál tam – jistě v jiné podobě – již koncem 17. století, když se v té době v Kounicích strahovští premonstráti za jejich opata Víta Šeipela po 170 letech od zániku kounického kláštera Rosa coeli v roce 1517, znovu pokoušeli vlastním nákladem poněkud vzkřísit někdejší slávu tohoto duchovního centra tím, že opravovali ruinu gotického mariánského klášterního chrámu ze 14. století (střecha již opraveného chrámu jim 1703 při požáru znovu shořela) a v jeho blízkosti tehdy také postavili zcela nový, jednoposchoďový konvent, který však po odchodu premonstrátů z Dolních Kounic v roce 1808 a po vrácení celého bývalého klášterního areálu Dietrichsteinům, pak sloužil k ubytování panských služebníků a který teprve v minulých letech začalo důkladně opravovat brněnské biskupství. 29
Dům čp. 94 pod Horní bránou, kde v letech asi od r. 1919 až 1939 bydlel Antonín Mráček. Širší vrátka vpravo byl vchod do domu, užší dveře vlevo byl asi vchod do obchodu. Z prostředního vikýře ve střeše bývalo vystrčeno ráhno, na jehož konci visel slaměný vích s červenou nebo bílou pentlí podle toho, jaké víno se ten den v tom domě nalévalo. Snímek je z roku 1953.
V tom domě, který měl v roce 1787 čp. 20, jež bylo po roce 1844 změněno na dnešní čp. 94, ve kterém bydlel a 1939 zemřel Antonín Mráček, podle kounického historika Milana Řiháčka a podle archivních kounických dokumentů, žil už před rokem 1705 nějaký Václav Switawský, v letech 1705–1709 Matěj Swoboda, 1709–1723 Bernard Czerwinka, po něm do roku 1728 Johan Drusý, 1728 až 1733 Frantz Switawský, pak 1733–1771 Ignatz Zelinka, 1771–1780 Jakob Hlaváček, 1780–1784 Georg Schrutka, 1784–1785 Johan Břečka, po roce 1785 tam nějakou dobu žila židovská rodina Johana a syna Josefa Eisenfestových, která i podle potvrzení dnešního pražského rabína Karola Efraima Sidona v roce 2003, konvertovala tehdy z židovského vyznání do katolické Církve a z jejich rodin dokonce vyšli dva římskokatoličtí kněží, P. Leopold Eisenfest (žil 30
Nynější podoba domu čp. 94 v Hlavní ulici. Budova vlevo se dvěma okny do Růžové ulice bývala kovárna Cyrila Pavelce a nad volným místem na rohu býval přístřešek, kde se kovaly koně.
1799–1863), který byl farářem v Dolních Kounicích a pak v Pouzdřanech a P. František Eisenfest (žil 1806–1892), který byl farářem v Blučině. Před rokem 1844 tam pak už bydlel zase Bernard Kreisky. Po roce 1844 na tomto čísle 94 žil nějaký Anton Drechsler a od roku 1857 Wenzel Schrutka. Teprve až ve 20. století se zde objevují jako majitelé Antonín a Alžběta Mráčkovi. Po smrti Antonína Mráčka zde pak žila jako vdova paní Alžběta Mráčková až do své smrti v roce 1946. Teprve potom sem přichází rodina Jana Laciného a dům je v držení této rodiny a jejich potomků až doposud. Je to příklad, jak neuvěřitelně bohatou historii měly v minulosti téměř všechny staré kounické domy a kolik lidí se už v jejich stěnách narodilo a kolik rodin v nich prožilo svůj život. Co se týče velikosti a místa vinic, které obhospodařoval předseda kounických vinařů pan Mráček, existuje zápis z výborové schůze Vinařské besídky z 10. října 1927, z něhož vyplývá, že v té době měl vinici o výměře 6 měřic v blízkosti školy měšťanské, pravděpodobně tedy ve Stoličkách. Jestli měl ještě nějakou další vinici jinde, není zatím známo. Poslední podpis předsedy Antonína Mráčka v květnovém výročním protokolu Spolku kounických vinařů a kopáčů je z roku 1935. Pak už churavěl, schůzí se nezúčastňoval, ale Spolek vedl i nadále. V obdobném výročním protokolu z 5. května 1938 byl jednomyslně odsouhlasen návrh, aby „pan Antonín Mraček zůstal doživotním předsedou 31
Bývalý hrob č. 17 u horní hřbitovní zdi rodiny Mráčkovy, dnes Juhasovy. Nápisy na původním Mráčkově kříži byly překryty přidanými deskami z černého mramoru a světlý sokl byl znovu přebroušen. Zde byl tedy 8. května 1939 za velké účasti vinařů z Dolních Kounic a okolí pohřben význačný a zasloužilý kounický a moravský vinař, pan Antonín Mráček.
Spolku“. Ten však zemřel přesně za rok, den po svátku sv. Gotharda, patrona kounických vinařů, dne 6. května 1939, 47 dní po násilné okupaci našich zemí hitlerovským Německem. Když pak o něco později zemřel i další význačný kounický vinař Jan Pipal, který dlouhá léta psal svědomitě výstižné zápisy a poznámky do vinařské kroniky, vzpomínal na oba nostalgicky nový vinařský kronikář Antonín Březina – původním jménem Antonín Fuchs – v zápisu, nadepsaném In memoriam: „Zmlkla navždy ta ústa, která dovedla tak rázovitě popsati dějiny kounického vinařství, ta ruka, která stařecky sice, ale věrně se snažila zachovati generacím budoucím události přítomné. Pana Jana Pipala, staré rázovité postavy vinařské není více, stejně tak jako dalšího dobrého vinaře a čestného předsedy kounických vinařů, pana Antonína Mráčka. Dejž Bůh oběma za všechnu tu lásku a péči, kterou po celý svůj život věnovali vinicím a vínu, lehké odpočinutí v rodné a plodné, bohužel nyní tak těžce stíhané zemi, mně pak dosti zdraví a síly, abych stejně věrně dovedl povědít budoucím to současné.“ 28. září 2009 Stanislav Liškutín 32
Nové knihy v městské knihovně 331 616 71 82 B B B B B B B B B B B B B B B B B B M M M M M M M MN 51 MN 62 MN 93/99 MN 94
Bláha, Jiří Liebmann-Smith, Joan Wilson, Andrew Sochrová, Marie Borská, Ilona Cimický, Jan Clark, Mary Higgins Collins, Jackie Čálková, Alena Formanová, Martina Jackson, Lisa Monyová, Simona Morrell, David Paasilinna, Arto Pittnerová, Vlasta Remarque, Erich Maria Remarque, Erich Maria Roberts, Nora Small, Bertrice Steel, Danielle Tejkalová, Jiřina Urbaníková, Eva Kopietz, Gerit Kopietz, Gerit Kopietz, Gerit Ullrich, Hortense Ullrich, Hortense Ullrich, Hortense Ullrich, Hortense Perelman, Jakov Isidorovič Segrelles, Vincente Sagnier, Christine Valiente, Francisca
Personalistika pro malé a střední firmy Signály těla Úpravy malých zahrad Kompletní přehled české a světové literatury Kdo zachránil jeden život, zachránil celý svět Usměvavý Budha Pamatuj na mě Ženatí milenci Mužolapka Ten sen Zlý úmysl Hříšný kanec Bludičky Krátká paměť pana rady Z lásky mateřské Cesta zpátky Stanice na obzoru Zaváté stopy Divoká růže Milost Můj řecký rozvod Stalo se mi všechno Ohrožená plavba Sídliště v ohrožení Ukradený obraz 1000 důvodů, proč se nelíbat 1000 důvodů, proč se netrápit láskou 1000 důvodů, proč se nezamilovat Čarodějnice se nelíbaj Zajímavá matematika Zbraně, které zasáhly do vývoje lidstva Středověk Hledej na středověkém hradě
Půjčovní doba 2010 Od 1. 1. 2010 bude změněna půjčovní doba v pondělí: Pondělí 10–12, 13–18 Půjčovní doba ve středu a v pátek zůstává stejná: Středa 9–12, 13–17 Pátek 9–12, 13–17 33
Pozvánka do Dolních Kounic 14. listopadu tr. se uskutečnilo v restauraci U Gottwaldů setkání fotbalistů a fanoušků bývalého Dynama Dolní Kounice z let cca 1970–1985. Na toto setkání přišlo 49 těch nejskalnějších, i když bylo pozváno přes 100 hráčů a příznivců včetně manželek. Plakát na nástěnce vítal všechny ostatní, kteří se na pozvánku nevešli nebo bylo na ně zapomenuto. Setkání proběhlo v srdečné atmosféře, k poslechu i k tanci hrála příjemná country skupina Portál. Vzpomínalo se hlavně na III. tř. okresního přeboru a I. B třídu. Za tímto účelem se toto setkání organizovalo a podle toho vypadala i pozvánka. Vzpomínalo se i na fotbal, který sahal až do II. ligy. Přebíraly se zažloutlé fotografie, které nám připomněly takové velké fotbalové velikány, kteří to sice nedotáhli do ligových výšin, ale svým fotbalovým umem, srdcem a skromností se stali v téměř devadesátileté historii dolnokounické kopané nezapomenutelnými. Za všechny chceme jmenovat: Fr. Rýdlo, R. Doležal, M. Nerud, bří Beránkové, p. Půža, E. Kellner, J. Sýkora, K. Štefka, K. Šrůtka, Jan Nešpůrek, A. Fölkl, K. Grégr, F. Matuška a mnoho dalších vynikajících fotbalistů, o kterých dnes mluví generace těch, kteří je znají už jen z vykládání. Vzpomněli jsme na desítky kamarádů a příznivců, kteří už mezi námi nejsou. Toto setkání bylo zcela něco netradičního a určitě se vyskytlo mnoho nedostatků, ale všichni, kteří přišli, byli spokojeni.
34
A tak nás napadá, zda neuspořádat v budoucnu něco originálnějšího. Chtělo by to ale více lidí, protože více hlav, víc nápadů. Závěrem bych chtěl vyjádřit dík pánům Zd. Nešpůrkovi, Z. Indrovi, Z. Veselému, Jar. Matuškovi, K. Matuškovi, M. Talafantovi, J. Talafantovi a A. Bojanovskému za pomoc při organizaci tohoto setkání. Ivan Helar
Fotbal Dolní Kounice Podzimní sezona v klubu se nejvíce podařila našim žákům, kteří, ač hrají o třídu výš než v loňském roce, dokázali všechny své podzimní zápasy vyhrát. Kluci teď hrají okresní přebor mladších žáků, a proto hrají se svou věkovou skupinou. Podle výsledků na hřišti se nápad zařadit je do okresu, výboru fotbal opravdu povedl. Kluci už začali s tréninkem a na zimu jsou přihlášeni na turnaj, aby byli na jaro co nejlépe připraveni. Za všechny poděkuji všem, co se o žáky starají a přeji jim, aby i jarní část se podařila. Dorostenci začali podzimní sezonu oslabeni odchodem hráčů do mužské kategorie, takže se výsledky, kterých dosáhli, očekávaly. Přesto je v jejich silách udržet okresní přebor dorostu v Kounicích. Jen by potřebovali více sebekázně a lepší přístup k tréninkům. Bohužel, největší zklamání pro naše fanoušky připravilo mužstvo mužů. Když skončili po loňské sezoně na druhém místě s pouhou ztrátou jednoho bodu na postup, čekali jsme, že se i v této sezoně poperou o postup do vyšší soutěže. Jak je patrné z tabulky, realita je jiná. Dorostenci, kteří věkově skončili ve své kategorii, se uplatnili jen z poloviny: 2 hrají stabilně a 2 úplně s fotbalem skončili. Další ztrátou pro mužstvo byly ztráty na postu brankáře, obrany, zálohy ale i útoku. Nelze se divit, že mužstvo nemá tu sílu, co na jaře. Chlapi, kteří teď hrají, by rádi pustili hrát mladší, ale jejich neochota a laxnost k hraní v dolnokounickém fotbale je opravdu špatná. Je to škoda, to mužstvo mělo svoji sílu, ale ta s mládím odešla a zachraňovat fotbal musí starší matadoři, kterým za jejich ochotu děkujeme. Věkový průměr mužstva je 34 let, což je hodně. Potřebovali bychom omladit mužstvo, ale nemůžeme nikoho nutit. Ale i tak popřejme mužstvům hodně fotbalových úspěchů. Na závěr bych chtěl pozvat všechny příznivce fotbalu, dobré zábavy, dobré muziky na náš druhý ples, který se bude konat v pátek 5. 2. 2010 v kulturním domě za účasti kapely Gejzír, fotbalových kouzelníků, bohaté tomboly a předávání cen fotbalistům roku. Pěkné a klidné prožití svátků vánočních a vše nejlepší do nového roku přeje výbor fotbalu SK Dolní Kounice. Zpracoval předseda a jednatel Pavel Duba
35
Muži podzim 2009/2010 Rk. Tým Záp. 1. Hrušovany 11 2. Modřice B 11 3. Ořechov B 11 4. Radostice 11 5. Dol. Kounice 11 6. Nová Ves 11 7. Prštice B 11 8. Řeznovice B 11 9. Želešice B 11 10. Mor. Bránice 11 11. Rajhradice 11 12. Troubsko B 11
+ 11 7 5 5 4 4 4 3 3 3 3 1
0 0 2 3 2 3 2 2 4 2 2 1 3
-0 2 3 4 4 5 5 4 6 6 7 7
Skóre 40: 9 27: 12 32: 19 26: 21 18: 24 30: 40 15: 25 21: 20 22: 26 18: 25 31: 33 19: 45
Tělo 33 23 18 17 15 14 14 13 11 11 10 6
(Prav) (18) (8) (0) (-1) (0) (-4) (-1) (-5) (-4) (-7) (-5) (-12)
Záp 13 13 13 13 13 13 13 13 13 13 13 13 13 13
+ 12 11 8 8 7 6 6 5 4 4 4 2 3 0
0 0 1 2 1 1 3 3 1 3 2 1 4 0 0
– 1 1 3 4 5 4 4 7 6 7 8 7 10 13
Skóre 65: 17 37: 6 38: 26 28: 21 31: 23 26: 15 32: 24 26: 30 27: 28 22: 30 22: 45 15: 29 23: 36 4: 66
Body (Prav) 36 ( 15) 34 ( 16) 26 ( 5) 25 ( 7) 22 ( 1) 21 ( 0) 21 ( 3) 16 (-2) 15 (-6) 14 (-4) 13 (-5) 10 (-8) 9 (-12) 0 (-21)
Záp. 8 8 8 8 8 8 8 8 8
+ 8 7 6 4 3 2 2 1 1
0 0 0 0 0 1 1 0 1 1
– 0 1 2 4 4 5 6 6 6
Skóre 44: 12 59: 6 44: 8 24: 16 12: 30 14: 34 12: 36 7: 40 9: 43
Tělo 24 21 18 12 10 7 6 4 4
Dorost podzim 2009/2010 Rk. 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14.
Tým Oslavany Ořechov Moutnice Vev. Bítýška Šlapanice Rosice Blažovice Blučina Vojkovice Modřice Dolní Loučky Dol. Kounice Kupařovice Říčany
Žáci podzim 2009/2010 Rk. 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.
Tým Dol. Kounice Rajhrad Moutnice Oslavany Želešice Rosice Vev. Bítýška Čebín Ořechov
36
(Prav) (9) (9) (6) (0) (1) (-5) (-3) (-8) (-11)
Domografie Dolních Kounic k 30. 11. 2009 sňatky: 5 narození: 20 úmrtí: 16 odstěhováno: 42 přistěhováno: 49 počet obyvatel: 2388 Jana Malá, matrikářka MÚ Oprava V článku Ve Vídni se opět zajímají o kounického hudebního skladatele Metoděje Knittla z minulého čísla na str. 38 má být ve čtvrtém řádku prvního odstavce letopočet 1848 (mezi rokem 1848 a 2. světovou válkou). Upozornění Dokončení článku Stanislava Liškutína Před 70 roky začala druhá světová válka z Našeho města 3/2009 bude uveřejněno v příštím čísle. Redakce
Blahopřání Redakce časopisu Naše město přeje všem našim čtenářům a čtenářkám každého věku šťastné a veselé vánoční svátky. Nechť se tyto významné dny nesou nejen ve znamení dárků, ale hlavně lásky, přátelství a úsměvů. V novém roce pevný krok, k tomu šťastný celý rok.
NAŠE MĚSTO Vydává Městský úřad v Dolních Kounicích Odpovědný redaktor: Miroslav Řezáč, tel.: 546 421 482 Tisk: Tiskárna Indra, tel.: 546 421 285, 605 547 486