Sítě Merotu Autor: František Sedláček Ilustrace: Zuzana Osako
Sítě Merotu Autor: František Sedláček Ilustrovala: Zuzana Osako Foto: Vladislav Karasev. Christian Tode Grafika: Oleg Karasev Typografická úprava: Miriam Sedláčková Vydání 1. Popice, vlastním nákladem 2014©František Sedláček
OBSAH M6E17 – CIZINEC
5
SPÁLENÉ ILUZE
11
INFORMAČNÍ VABANK
18
PROČ MÁM TAK RÁD KOČKY
25
JAK VZNIKÁ ŽIVOT
32
V PAVUČINĚ BEZE SNĚNÍ
36
DVĚ JMÉNA PRO JEDNU DÍVKU
40
MEROT
47
CO VŠECHNO VIDÍ BRÝLE
56
CENA ZA KLID
64
TAJUPLNÝ ÚSVIT
71
ROZMAZANÉ HRY
76
NOVÉ MĚSTO PRO NOVÝ ŽIVOT
82
TŘETÍ VLNA
90
M6E17 – Cizinec Společnost, tak, jak ji známe, spěje k zániku. Všude kolem nás se odehrávají boje – o přežití, o nadvládu… a i v našem nejbližším okolí dochází k dramatickým změnám. Jaký bude výsledek? To se v tuto chvíli nedá ani odhadnout. Počátek dvacátého prvního století byl plný obav. Naše kultura nenásilí a míru měla velké trhliny, když ji začala ohrožovat rozpínavost a nenechavost východních zemí. Jejich obyvatelé se pomalu přidávali do naší kultury, ale asimilace byla velmi obtížná a běžní lidé brzy začali ztrácet trpělivost. Tehdy ještě existovala Organizace Spojených Národů, a když se od roku 2011 začala situace zhoršovat hlavně díky vlnám imigrantů ze zemí, kde se přírodní podmínky měnily doslova ze dne na den, bylo jasné, že bude potřeba tento konflikt řešit. Jako první se zhroutila myšlenka jednotné Evropy. Jih a jihovýchod se přidaly k separatistickým sdružením, postupně vznikly nové země, nové státy, hranice se začaly měnit. Dnes již málokdo pamatuje první Izrael, místo něj je nyní Samospráva dětí božích. Místo jednotného Řecka dnes máme Ostrovní alianci, každý ostrov má svoji mikroekonomiku a sám si ji řídí. Centrální vláda v Aténách určuje jen to, kolik musí odvést na daních do alianční pokladny. Jak ministáty tyto daně vyberou, to nechává jen a jedině na nich. Několik let po rozpadu Turecka se přidalo i Španělsko. Desítky etnických zemí a klanových aliancí už spolu nebojují, ale přesto stále fungují jako samostatné, izolované enklávy. Potom následoval pád Paktu stability. Nezadlužovat se najednou nebylo možné, samotná podstata evropské integrace se otřásala v základech. Hranice, které vedly přes hory na jih, najednou byly uzavřené a vyrostly na nich pevnosti, snažící se odříznout nové, chaotické a separatistické enklávy od starého světa. Amerika se od dění v Evropě distancovala, vnitřní problémy Spojených států stačily zaměstnat celý kontinent. Austrálie utichla. Když o pár let později došla ropa všude kromě Ruska, nezbyl na světě už nikdo, kdo by byl schopen koordinovat a určovat směr, kterým se nyní bude ubírat věda a civilizace jako celek. Nejisté a paralyzované regiony se potýkaly s novým nebezpečím. Bez jasných hranic a vzájemného obchodu mezi enklávami najednou lidé museli volit: buď svobodu a autonomii, nebo komfort a klid. Kdo si neuměl
5
vybrat, stal se cizincem ve své vlastní zemi. Nové Uskupení, hlavně díky vysoké disciplině svého obyvatelstva a díky uzavření hranic pro imigranty, kterým nebyl přidělen zvláštním rozhodnutím azyl, zůstalo víceméně ušetřeno. Poté, co si díky mohutným finančním a potravinovým injekcím koupilo Británii, země Beneluxu i Dánsko, přesunulo se sídlo NATO i EU na jeho území. To byla poslední rána pro OSN, která se v počtu pěti set a osmnácti členských států, státečků, enkláv a autonomních provincií prostě rozpadla. A současnost? Seděli jsme v bunkru proti sobě. Na úzkých lavicích ještě z počátku dvacátého prvního století, z takzvané Doby míru. Tehdy se tady ukládalo víno. Dnes se v dlouhých policích ukládají pulzní granáty, mikropušky a generátory štítových polí. Dlouhé ticho v bunkru ruší jen pocit, že venku stále ještě zuří válka. Nekonečné a zbytečné utrpení, vzniklé z naprosté paniky a neochoty se domluvit. Vzali lidem domy, auta i počítače, jen aby zničili svět, který tolik let budovali. V duchu jsem si pomyslel, že tam někde nad námi musí být někdo, kdo se tímhle šíleně baví. Vytrhl jsem další list z knihy a přiložil jej do skomírajícího ohně. Mezi plameny jsem stihl přečíst jedinou větu. Zjevení Janovo 21:7 „Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem." Naproti mě seděl Hanz. Se slzami v očích se díval na svoji mikropušku a vzpomínal. Chtěl jsem ho nějak utišit, chtěl jsem se ho zeptat, co se děje, ale nedokázal jsem to. Tady pod Pálavou, hluboko pod Sirotčím hrádkem, jsme byli svobodní. Možná v tunelech, a určitě neustále na útěku před oficiální armádou Nového Uskupení, což byla ve skutečnosti diktatura jedné země, která ač sama o sobě stále byla demokratická, snažila se zcela kontrolovat své spojence a postupně je absorbovala do sebe jako totalitní moloch. Tyto sklepy, kopce a hranice nedaleko od nás nám připomínaly, že stále ještě jsme svobodní. Že stále ještě jsme ve své zemi a má smysl se za ni bít. Zvenčí se ozvala rána. Věděli jsme, že když nás nenajdou včas, začnou okolí znovu bombardovat. Bylo to víceméně jedno. Už jsme byli ve sklepech téměř rok, věděli jsme, že nukleární zbraně si netroufnou nasadit, protože by ohrozili vlastní občany a konvenčními nás nedostanou. Jistě, mohli celé tunely zaplynovat, protože na Ženevskou smlouvu dnes nikdo nedbal. To by ale prvně museli zjistit, kde je do nich nějaký vstup, který ještě nezalila žhavá tavenina z jejich pokusů 6
nás zničit. Stálo nás to hodně sil i lidí, ale nakonec jsme jejich bombardování otočili v náš prospěch. Nakonec se totiž chodby zřítily a my dokončili jejich dílo a zavřeli vstupy. Masakr nastal jen ve chvíli, kdy někdo špatně odhadl směr bombardování a vydal se bez mikropušky, jen se svářecím lanem, upevnit některý vchod, o kterém se domníval, že byl zavalen a přitom tam narazil na odpor. Hanz se najednou usmál. Zatrnulo mi. Viděl jsem už pár chlápků, kterým takhle přeskočilo. Vojáci, zocelení bojem, ale ve skutečnosti to byli kluci, které nabrali někde na poli a řekli jim, že se půjdou bít za vlast. Bylo to kruté už jen proto, že na jedné straně to byla vlast, která se jim vnutila a proti ní stála zase vlast stará, která už dávno neexistovala. Ale představa, že něco takového postihne zrovna Hanze, mého kamaráda a dospělého muže, se kterým jsme prolézali zákopy a rozsévali chaos právě mezi těmi -náctiletými hochy, mě děsila o to víc, že v této části tunelů nás bylo jenom osm, a kdyby se jediný z nás ztratil, jak jsme tomu říkali, bez pardonu nás pozabíjí. Uběhly dlouhé vteřiny. Nakonec jsem si všiml, že má ruku za lavicí a něco tam loví. Instinkt mi velel sáhnout po noži a připravit se k boji, ale rozum mi říkal, že proti někomu, kdo mikropušku nabíjí prostě tak, že palcem zatlačí zásobník až do pozice, místo standardního nabití dvěma rukama nebo o zem, bych ani s nožem neměl nejmenší šanci. Uvolnil jsem se téměř hned, jak se Hanzova ruka opět objevila a v ní byla lahev vína. Alkohol zakázaný nebyl, dokonce ani mezi alianční armádou. Důvod byl prostý – válka oficiálně nezuřila a rekrutů bylo vždycky dost. Víno, přestože bylo staré desítky let, nebo možná právě proto, chutnalo skvěle. Nikdy jsem to nepochopil a v době, kdy jsem vyrůstal, nebyl čas si takové věci zapamatovat. Zrálo s věkem? Nebo se kazilo? Nebo se víno sice kazilo, ale jen pokud zůstalo někde v teple? Až se jednou vyhrabu z bunkru, až jednou dojde k dohodě, musím si to někde najít. Ale kde? Na Internetu už určitě ne… Internet. Další z těch velkých snů civilizace, který se uskutečnil jen proto, aby zhasl současně s ní. Nejmladší dítě nejstarší matky, jak mu s oblibou říkali někteří pamětníci. Nebylo to ani padesát let, co fungovala celosvětová síť, když došlo k rozdělení sfér. Bylo to hrozné, když jste pomysleli na to, kolik informací, kolik dat, kolik myšlenek, se ztratilo toho dne, kdy balistické střely vyřadily osmnáct telekomunikačních satelitů a dvacet hlavních směrovacích uzlů internetu. Spojení 7
mezi počítači najednou trvala hodiny, některá nešla navázat vůbec. Dnes jsou počítače převážně v mikropuškách, brzy se zjistilo, že co se vejde do jednoho z nich, nemá smysl uchovávat a kvůli ropnému chaosu se zapomnělo, jak se ovládají sofistikované systémy, které by dokázaly informace stále předávat. Ani jsme nestihli dopít, když do místnosti vešla velitelka. I když měla vyšší hodnost, vlastně nejvyšší v celé naší smečce, jak se familiérně říkalo jednotkám na frontové linii, já i Hanz jsme jí byli formálně nadřazení. Díky našemu zařazení nám sice mohla dávat rozkazy, ale my jsme je mohli brát jen jako doporučení. Podíval jsem se na ni. Byla mladá, ambiciózní a krásná. Samozřejmě, za pět měsíců, co sloužila ve sklepech, jsme o ní věděli téměř vše, od čísla jejich bot, až po její tajné sny. Kromě toho, říkat velitelko někomu, s kým pravidelně spíte, bylo prostě zvláštní, tak jsme jí všichni říkali Gabrielo. Nedávala najevo, že by jí to vadilo, i když… Jak nad tím přemýšlím zpětně, to „všichni“ zahrnovalo mě, Hanze a jejího civilního manžela, který se nechal nabrat, protože se o ni bál. I tak jsme ale všichni, ne? Celý pokus o brífink proběhl velmi rychle. To by mi nevadilo, mám rád akční brífinky. Co mi ale opravdu vadilo, byl fakt, že abychom z ní dostali vše potřebné, stálo nás to půl lahve toho krvavě rudého zázraku. Vojáci Uskupení sice nenašli další vstup, ale před kopce postavili nějakou novou mašinu. Prý nás může bombardovat dnem i nocí a velitelství se bojí, že pokud ji rychle nezlikvidujeme, může pozorovat i běžce a odhalit tak, odkud koordinujeme své útoky. To by znamenalo, že se prozradí, že v té údajné „povstalecké základně s tisícem mužů“ vlastně sedí osm veteránů a pět zelenáčů. V duchu jsem počítal. Před půl rokem nás kromě mě bylo dvanáct. Petra jsme ztratili u Mikulova. Pavel se vypařil, když svářel vchod. Spadl na něj rozžhavený balvan. Marek, Luke a Matouš zmizeli neznámo kam, když jsme je poslali tunelem pro zásoby. Pak k nám přišla Gabriela. To znamená, že ve skutečnosti… No, ve skutečnosti nás bylo sakra málo. Vytrhl jsem další list a vytáhl z kapsy tabák. Tohle bez cigára nezvládnu. Zkusil jsem si přečíst, co jsem držel v ruce, jak jsem z toho balil cigaretu… Zjevení Janovo, 20:7 až 20:8 „Až se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře a vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa, Góga i Magóga. Shromáždí je k boji a bude jich jako písku v moři.“ To sedí.
8
Za dalších pár vteřin už jsme utíkali v tunelech. Kdysi dávno je tady postavili… Ani nevím kdo. Možná ti Templáři, co nám o nich tolik říkali ještě ve škole. Pro nás bylo důležitější, že tady ty tunely byly a že vedly všude, kde jen to šlo. V hlavě jsme za tu dobu měli jejich mapu a díky tomu, že v přestávkách mezi bojem jsme měli čas je odklízet a opravovat, vedly z naší pevnůstky na Pálavě až k bývalým Hustopečím. Věděli jsme, že ten nový moloch stojí v tom, co bývaly Věstonice, než to nějaká zelená hlava dala vypálit, prý aby povstalcům ztížila zásobování. Kdyby přemýšleli, možná by si všimli, že lidé tam vůbec nevěděli o žádném boji ani povstalcích. Ale taková je holt oficiální válka a tak teď místo pár stovek nezapojených civilistů měli pár desítek velmi rozzuřených rebelů. Sláva Novému Uskupení. Vylezli jsme ven uprostřed jezera. Tomuhle vstupu se říkalo „Vzkříšení“, protože to byl vstup přes kryptu uprostřed kostela, která byla z jedné strany plná mrtvol a z druhé zatopená. Z nějakého důvodu zatím armádu nenapadlo, že by mohla třeba prozkoumat, jestli krypta někam nevede. Byla pod vodou a tím to pro ně končilo. Je krásné být někde doma, vědět, co cizinci nevědí a mít nad nimi navrch. Z věže jsme ho uviděli. Obrovský kolos na osmi pavoučích nohách. Registrace nebyla takhle z dálky čitelná, ale krásně se lesklo jeho jméno: Cizinec. Nejlepší nápad na jméno pro invazní tank. Prostě Cizinec. Jako kdyby invazi podnikali našinci, kteří se zrovna nudí, proběhlo mi hlavou. Než jsem tu myšlenku dokončil, Hanz měl naládovanou EMP střelu a čekal na koordináty. Zaměřování netrvalo dlouho. EMP střela je první možnost. Vyšle vysokofrekvenční pulz, který má za úkol totálně zmást a v nejlepším případě zkratovat obranu cizího robota. Pokud by to byl tank, řízený lidmi, buď vybuchne, nebo teplota přetížených rozvodů uvaří všechny uvnitř zaživa. Pokud by EMP nezabralo, Hanz měl u sebe kromě mikropušky i raketomet. Zatím jsme ho použili dvakrát. Na takovouhle vzdálenost sice mikropuška dostřelí, ale zaměřit i takový kolos, jako byl Cizinec, zabere příliš dlouho, proto s sebou má každý střelec svého navigátora. Pozorovatele, chcete-li. Když jsem konečně našel místo, na kterém byl pancéř tanku nejslabší, a bylo jisté, že i kdyby měl štíty, jedna nebo dvě rány jej vyřadí, začal jsem diktovat. Připadal jsem si jako ve snu. Řeknete dlouhou řadu číslic a najednou vidíte jiskry a víte, že pokud se začne cíl otáčet, jste v maléru.
9
Zatajil jsem dech, když jsem vedle sebe uslyšel krátký výbuch. Koutkem oka jsem sledoval, jak u hlavně mikropušky vykvetl rudý kvítek a zase zvadl, jak výbuch vymrštil střelu kilometry před nás. První zásah ale minul a Cizinec se začal otáčet. Naštěstí se zdálo, že je řízený lidmi a jeho posádka netuší, odkud mohl útok přijít. Bohužel pro mne to znamenalo počkat, až se přestane motat a potom najít nové místo. Vteřiny ubíhaly v tichu. Převaloval jsem v ústech trochu tabáku, abych se uklidnil. Najednou mě něco napadlo. Dvakrát jsem klepl do Hanzova ramene. On, přesně v souladu s tímto příkazem, naládoval novou EMP střelu a před ni připevnil malý balíček. Trhavina sice sníží šanci, že se pulz dostane do kontaktu s tankem, ale dá nám možnost, že zasáhneme i jinak pancéřované části. Byl to vabank. Ale už jsem viděl senzory Cizince, úzký kamerový průzor v jeho brnění. Tentokrát mi řada čísel přišla téměř nekonečná. Přemýšlel jsem, jestli Hanz, který vlastně nevidí, kam střílí, cítí to samé. Asi ne. Senzor explodoval v záblesku modrých jisker. Systémy se skutečně přetížily, trefili jsme jediné místo, kde byl Cizinec zranitelný. Nikoho nenapadne, že jsme stříleli z takové dálky, ani že jsme stříleli z ostrůvku, kam se nedá dostat. Ale já nestihl odtrhnout dalekohled včas. Viděl jsem hořící hnědé vlasy mladé operátorky Cizince, jak vlají z místa výbuchu jako bojová zástava. Její tělo v černozelené uniformě, pokroucené, jak se snažila chytnout žhavého kovu. Takové to je, říkal jsem si, být jenom cizincem. Takové je nebýt nikde doma. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl další papírek. Stálo na něm jen: „22:21 Milost Pána Ježíše se všemi.“ Napadlo mě, že já bych si ani netroufl o ni pro sebe žádat.
10
11
Spálené Iluze Když skončí válka, zavládne chaos. Během války je vše řízené a koordinované těmi, kteří bojují. Ale dezinformace, strach a neuvážená rozhodnutí v těch křehkých týdnech těsně po nastolení míru jsou právě to, co někdy lidi ničí nejvíce. A přesto, když se z vojáků stávají civilisté, se vrací i soucit. Stála na spáleném kopci a dívala se na mrtvou krajinu pod sebou. Bývala to krásná země, plná vody, poté plná polí a lesů. Dnes z ní nic nezůstalo. Postarší žena shlížela z kopce, kde býval nízký les a kde začínalo malé pohoří v jinak plochém kraji. Lidé si odedávna mezi sebou říkali, že tady spí drak. Drak, jenž obrovskou silou narazil do země a jeho kosti je možné ještě najít v kopcích. Ta pověst přežila hloubení tunelů i sklepů do těch kopců, vyprávěla se ještě v době, kdy strašlivá válka začala stravovat lidi a vyhnala je do těch lesů, aby tam našli svoji smrt. Dnes už není nikdo, kdo by si ji pamatoval, snad kromě ní. Byl čas to napravit. Dole pod kopcem měla přistavené kolo. Ještě za války se používala auta a motocykly se spalovacími motory. Od chvíle, kdy v důsledku nasazení nových zbraní stoupla koncentrace výbušných sloučenin v prostředí nad svoje běžné hodnoty a velká část vegetace vyhynula, byly tyto motory zakázané. a i kdyby nebyly – a ona si nebyla tak docela jistá, že je na to zákon – jezdit v něčem takovém by byla hotová sebevražda. Jak scházela dolů, očima zvyklýma z války podvědomě registrovala vchody do své pevnosti, kterou pomáhala hájit tolik let, až dokud nepřišlo příměří. Vlastně boje mezi pevností a okolím trvaly asi o týden déle než samotná válka, která zničila většinu staré civilizace, protože tou dobou už byli odtrženi od zázemí. Spálená krajina nenabízela mnoho příležitostí ke kochání se, černé a hnědé stonky rostlin i kmeny stromů jen bezcílně civěly ze země a těžký vzduch se dal dýchat jen s obtížemi. Lidé si zřejmě během pár generací zvyknou. Ženě, narozené dávno před válkou, však pohyb způsoboval nejen značné obtíže, ale i bolest. Bolest větší o to, že spálená země, kterou projížděla, bývala kdysi jejím domovem a ona zde ráda jezdívala právě kvůli té zeleni vinic, táhnoucích se na všechny strany. Ale dnes neměla na výběr.
12
To, co vyzvedla z pevnosti, musela dovést do města a to co nejrychleji, proto jí nezbývalo než zapomenout na chmury a na bolest, kterou jí stále ještě působilo dýchání a soustředit se jen a jen na cestu dál dopředu. Vždycky přemýšlela, jestli by nepomoha lidem ve městě víc, kdyby jim ukázala, kde pevnost leží a nechala je knihy a databanky vynést ven. Ale příčilo se jí to. Jednak nechtěla, aby se z pevnosti stalo muzeum, místo, které si užívá, že je mrtvé. Takhle mohla vždy dovést nové baterie pro generátory a vzpomínat tiše sama na vše, co v ní prožila. Na druhou stranu nesnášela ty odjezdy z pevnosti a věděla, že lidé z města by ji neustále obtěžovali a ona by musela přejíždět denně. Takhle jim může tvrdit, že pevnost je tak hluboko v zamořeném území, že se do ní nelze dostat. Což vlastně byla pravda, protože většina vchodů byla buď zatopená, nebo zavalená a ve zdejší vodě plné chemikálií se nedalo potápět ani s takzvaně „suchým“ oblekem, který přímo bránil kontaktu mezi vodou a kůží. Když projížděla kolem jezera, které kdysi lidé rozdělili na tři nádrže, ale které se během války slilo do jedné jediné vodní plochy, musela si dokonce nasadit roušku. Už brzo ale bude ve městě, kde se vyrábí kyslík uměle a atmosféra je dýchatelná po celý den. Nemůže se toho dočkat. Všichni se teď ptali, k čemu vlastně došlo. Boje, které probíhaly totiž vždy výhradně poblíž hranic států, nezasáhly větší města až do onoho dne, kdy zkolaboval ekosystém. Z novin tehdejší doby, alespoň těch, jejichž tisk nepřerušila válka, se nedalo vůbec nic poznat a zbrojní průmysl natolik zatížil výrobny mikroelektronických součástek, že ani nebylo myslitelné, aby se věci dokumentovaly na počítače. Chaos v myslích lidí pak trval tak dlouho, že dnes již skoro nefungovaly žádné z předválečných počítačů a tak pamětníci, jako právě Gabriela, byli neocenitelní. Nyní projížděla kolem bývalé střední školy, kde byla nyní nasazená vzduchová jednotka a kde si hodlala udělat pauzu. Sesedla z kola a rychle vběhla do budovy. Starý systém na vrátnici již dávno nefungoval, vyřadila ho společnost, která financovala průzkumy zdejšího okolí. Tahle budova sloužila kdysi jako škola, místo pro učení, dnes to byl jediný rozumný úkryt před smrtícím vzduchem tam venku. Gabriela se rozkašlala, její plíce se snažily vyhnat poslední zbytky nenáviděné přesycené směsi, která chutnala po čpavku, a nasát přefiltrovaný a ionizovaný vzduch.
13
Chvíli stála ve vestibulu bývalé školy. Do města jí zbývaly ještě dvě hodiny cesty, ale už za hodinu a půl bude tímhle tempem skrytá pod atmosférickým krytem. Najednou uslyšela pohyb, jako by někdo chodil po chodbách budovy. Zkušeným pohybem, nacvičeným během let na frontě, vytáhla úplně potichu ze svého kabátu dlouhou pistoli a přitiskla se ke stěně. Zároveň začala proklínat fakt, že jako vědec smí mít jen paralyzér, ačkoliv dobře věděla, že zbraně jsou jednak postavené mimo zákon, jednak se s nimi stejně nikdo po válce nezahazuje. Byla sice jedním z lidí, kteří tuto změnu prosazovali, ale ve chvílích jako je tato si až příliš uvědomovala, že když zakážete zbraně lidem, kteří se řídí zákonem, zůstane jich víc na ty, kteří vás bez rozpaků zastřelí. Opatrně nakoukla za roh. Co tam viděla, to jí na moment vzalo rovnováhu a ona zase v klidu zastrčila svůj paralyzér do pláště. Malé dítě sedělo uprostřed chodby. Musel se narodit už za války. Chlapec. Nemohlo mu být víc než deset let. Seděl tam a se zvědavým výrazem se díval na ni. Přemýšlela, co mu asi běží hlavou. Dítě, které se narodilo v době nejhorší pohromy, jakou lidstvo dokázalo způsobit za roky, kdy budovalo civilizaci. Jeho rodiče ho nemohli vychovat, nemohli ho ani poslat do škol. Možná, jestli vyrůstal někde mimo město, neumí vlastně vůbec nic a nic se nikdy nenaučil – číst, psát, počítat. Podívala se mu do očí. „Ahoj,“ řekla jemně a čekala, co chlapec udělá. Usmál se na ni. „Ahoj. Jak se jmenuješ? Já se jmenuju David. Bydlíš tady? Já ne, ale doma už jsem být nemohl,“ vychrlil ze sebe v jediném rychlém sledu. Gabriela se zachvěla. „Pročpak ne? Rodiče tě určitě hledají..,“ řekla mu a udělala k němu pár kroků. „Maminka a tatínek spí. Spí už dlouho,“ řekl a usmál se na ni. „Spí ve svém pokoji už od chvíle, co nám maminka dala tu nedobrou kaši, po které říkala, že se probudíme v lepším místě. Já ale měl hlad a doma už jsem všechno snědl a nechtěl je budit, tak jsem šel do školy,“ dodal. Gabriele se zatočila hlava. Věděla, že někteří lidé odmítali nebo se nedokázali dostat do města, někteří se dokonce po změně klimatu, způsobené globálními zbraněmi na konci války, snažili dostat do měst a ochranných dómů auty a při tom pokusu je roztrhal výbuch. Ale tenhle chlapec? Jeho rodiče zřejmě věděli, že se do města nikdy nedostanou. Nemohl bydlet moc daleko a ta cesta je pro malého chlapce příliš nebezpečná a dlouhá. Bylo ji jasné, že jeho rodiče sami nemysleli, 14
že by je vzali do města. Je možné, že v něm dlouho nebyli a ještě měli v paměti propagandu ohledně blokád na místa v dómech. Bohužel, i když od posledního takového televizního vysílání pokročila technika atmosférických generátorů natolik, že města už měla prakticky neomezenou kapacitu, dost často jste našli na venkově v některém domě mrtvé lidi s dopisem na rozloučenou a přáním dobrého života lidem, kteří měli to štěstí a do dómů se dostali. Tihle zřejmě budou další v řadě, jenom jim věci nevyšly podle plánu a malý David teď zůstal sám uprostřed ničeho, aniž by věděl co je to město, jak vypadají dómy nebo že tu nemusí sedět. Bylo jí ho líto. "Pojď sem, Davide..,“ řekla tiše. „Maminka mi říkala, že dokud se mi lidé nepředstaví, nemám jim věřit,“ řekl David a založil si své malé chlapecké ruce v bok. Gabriela si povzdechla. „Jmenuji se..,“ najednou se zarazila. Jako žena věděla, že je David jenom dítě a není důvod mu lhát, ale jako někdo, kdo přežil válku a žije v těchto nejistých časech, nechtěla zrovna riskovat. „Gabriela,“ rozhodla se nakonec. „Ráda tě poznávám, Davide,“ řekla a natáhla k chlapci ruku. Ten přišel blíž a s dětskou důvěřivostí jí rukou potřásl. „Vypadáte jako babička,“ řekl, když si ji důkladně prohlídl. „Taky že bych mohla být babička. Tak, jak dlouho jsi tady?“ odpověděla mu s úsměvem. „Jak dlouho?“ opakoval otázku a pak začal přemýšlet. Oči mu běhaly po místnosti, až doběhly k oknu. „Třikrát byla od té doby tma,“ řekl a pak se podíval na hodiny. „Aaa… Tam ta věc byla otočená asi takhle, když sem přišel,“ řekl a nakreslil do prachu ciferník, který ukazoval něco po poledni. Gabriela kývla hlavou a pokusila se dětskou řeč přepočítat do dní a hodin. Věděla, že generátory vzduchového pole v budově běží neustále dnem i nocí, bylo to levnější a bez nutnosti zásobovat stálou populaci i výhodnější řešení než generátory jako ve městě, které se kvůli údržbě vypínaly po deseti hodinách provozu. Chlapec tu tedy podle všeho žil tři dny bez toho, aniž by dýchal venkovní atmosféru. Kousla se do rtu. To znamená, že i když vyrostl v některé vesnici, bude ho už dýchání venku bolet. „A copak jíš?“ došlo jí najednou. Chlapec určitě během tří dnů svého pobytu tady musel něco jíst, jinak to možné není. Pokrčil rameny. „Dole bylo jídlo,“ odpověděl jen. „Máš hlad?“ Gabriela zjistila, že se opět musí zorientovat v dětské řeči. Místo odpovědi jen kývla a usmála se na něj. Chlapec ji provedl budovou. Ukázal jí staré učebny, ukazoval jí staré knížky, které se díky generátoru vzduchu uchovaly v poměrně 15
dobrém stavu. Přemýšlela, jak dlouho tady generátor může být. Ale školy a jiná veřejná místa měla svoje generátory už od kolapsu atmosféry před pěti lety, takže zde klidně může být starší typ. Věděla, že se generátor jezdí opravovat, ale nic víc. Pár knížek si schovala do kabátu, když se chlapec nedíval. Když to totiž zkusila před ním, vždycky jí začal vyčítat, že krást se nemá a že by měla být hodná a respektovat, že některé věci patří jiným. Nevěděla, jak mu vysvětlit pravdu, totiž že ty knížky tady leží zbytečně, ale jinde mohou pomáhat lidem. Ani nevěděla, jak mu říct, že ty knížky opravdu už nikomu nepatří, že všichni lidé, kterým patřily, jsou dávno mrtví. Když došli k jedné z místností pod dlouhým schodištěm, ucítila zápach rozkládajících se potravin. Chlapec se na ni otočil. „Paní Gabrielo, tady to nevoní dobře a tyhle věci se nedají jíst, bolelo by vás bříško, to musíme jinam,“ poučil ji s výrazem domorodce. Gabriela si oddychla – chlapec se tedy neotrávil, zřejmě našel nějaké věci ještě jedlé. Rychle proběhli kolem míst, které zřejmě kdysi bývaly školní jídelnou, a pokračovali dál. „Je to ještě daleko?“ zeptala se Gabriela. „Už jen kousíček, na konci téhle chodby,“ řekl vesele David a zrychlil. Gabriela mu sotva stačila. Když došli na konec chodby, otočil se k ní a řekl. „Tady se nebojte, ta stěna trochu svítí, ale to ona tak má dělat,“ a poodstoupil. Stěnu za ním pokrývala jakási mdle světélkující substance, očividně chemického původu. Gabriela chvíli přemýšlela. Podle toho, co jí chlapec ukázal, tak o patro výš byly školní dílny. Zřejmě z nich vytékaly chemikálie na nějaké leptání. Pokrčila rameny a vešla s chlapcem do místnosti, kde naplno hučely tři lednice a na regálech ležela řada napůl plesnivých čokoládových tyčinek a překvašených limonád. Chlapec se usmál a sáhl do jedné z ledniček. Vytáhl jakýsi sendvič z chleba, salámu a zeleniny. „To je ono, vidíte, tyhle můžete jíst,“ řekl a podal jí ho. Gabriela se na něj podívala a s úlevou shledala, že sendvič je vyroben stejně, jako bývaly vojenské potraviny. Atmosféra inertních plynů zatavená v plastovém obalu v kombinaci s kryogenní mrazící jednotkou, v níž dosahovaly teploty při prvních částech mražení až minus čtyřiceti stupňů, umožňovala konzervovat potraviny i několik let před rozmražením. David byl tedy v bezpečí. Gabriela, aby ho neurazila, sendvič otevřela a zakousla se do něj. Chutnal, jak čekala – kryogenní proces zničil veškerou chuť, zbývala jen esence.
16
Když se s chlapcem najedli, podíval se na ni. „Myslíte, že rodiče ještě spí? Nebo se mám vrátit domů?“ zeptal se jí klidně. Nevěděla, co na to odpovědět. Bylo jí jasné, že její rodiče už jsou mrtví, že i když si matka špatně spočítala dávku jedu pro svého syna, tak jestliže stihl sníst všechno, co měli v domě a ještě měl takový hlad, že se vydal hledat pomoc do školy, nemohlo to být jen tím, že by si jeho rodiče skočili po obědě trochu zdřímnout. „Myslím, Davide, že maminka s tatínkem ještě spí,“ řekla Gabriela. „Ale mám nápad,“ dodala pak. Chlapec se na ni se zájmem podíval. Gabriela si vzpomněla, že v době války se hojně používaly mobilní telefony a přemýšlela. „Tady ve škole to není príma, nemáš si s kým hrát, že?“ řekla, jako kdyby ji to trápilo ze všeho nejvíc. „Nemám, paní Gabrielo,“ řekl jí David. Usmála se na něj. „Vezmu tě k lidem, kteří si s tebou zase budou hrát! Za tetou, která tě naučí moc zajímavých věcí,“ řekla a pohladila ho po hlavě. „A až si vyhraješ, zavoláme rodičům, řekneme jim, kde jsi, a oni si pro tebe přijdou!“ nechala si svůj trumf nakonec. Chlapec se usmál. „Oni ani neví, že jsem ve škole, ale když jim zavoláme, určitě si pro mě přijdou. Je to daleko?“ řekl pak. „Neboj se. Nebude to daleko, uvidíš,“ řekla Gabriela. „Mám venku kolo, pojď se podívat,“ řekla a vedla ho chodbami zase ven. Když stáli ve vstupní hale, naposledy se otočila do školy a povzdechla si. Neměla vůbec radost z toho, co se teď chystala udělat, ale chlapce musela zachránit a nebylo možné ho nechat zde ve škole. Vezme ho do institutu a tam se o něj postarají. David zatím obdivoval kolo, které stálo těsně v dosahu filtrační jednotky. Gabriela ho nechala, ať občas zajde i do míst, kde jeho tělo už bude přinuceno nadechnout se štiplavého vzduchu, který je běžně na venkově. Když usoudila, že chlapec si již dostatečně zvykl na škodlivé látky v prostředí, jedním rychlým pohybem jej střelila do ramene z paralyzéru, nastaveného na nejmenší výkon. Věděla, že mu nemůže nijak ublížit a přestože se cítila provinile a smutně, bylo jí jasné, že jedná tak rozumně, jak jen může. Naložila chlapce na kolo, poskládala ho do košíku na zásoby, teď prázdného po dvou dnech její expediční cesty a připnula si ho gumovým popruhem k tělu. Jak vyrážela na cestu, vzpomínala na dobu, kdy sem sama chodila do školy. Jela spálenou krajinou a mrtvé město znovu pohltilo ticho.
17
18
Informační Vabank To, že je po válce, neznamená, že je všechno v pořádku. Válka jako taková vlastně ani neproběhla, bylo to jen jakési dělení území, dělení sfér a vznik nových a zajímavých prostorů. Obchodních prostorů. A v těchto prostorách, nebo lépe v kalných vodách informačních toků, se objevují různé ryby. Hodiny odbily tři odpoledne, ale v místnosti byla úplná tma. Slunce sem sotva prosvítalo přes zatažené rolety a závěsy, na stěnách ani nábytku nebyl jediný zdroj světla. Nebýt obrysů monitoru, který zářil do obličeje mladého kluka, ani byste si nevšimli, že místnost není nijak veliká a velmi pravděpodobně, soudě dle univerzálního nábytku, který by mohl být v domě úplně kohokoliv, je jen pronajatá. Na obrazovce sedělo několik čísel a pár řádků textu. Monitor sálal onou podivnou zářící černou barvou, kterou dokážou vyrobit jenom přístroje. Mladík ale neměl čas si všímat tohoto fenoménu, jediné, co mu běželo hlavou, byl obsah zpráv na obrazovce před ním. Kradl právě něčí identitu. Zoufale potřeboval peníze a tak si vybral svého spolužáka, kterého si otypoval a několik dní ho sledoval. Byl ve třídě nový, takže je velká šance, že ho nenapadne, že by se už stal terčem útoku ze školy. Podle třídního navíc přišel z problémové čtvrti, takže nebude podezřelé, že si s sebou přitáhl nějaký zločin. Všechno bylo perfektní. Dokonce si zapomněl ve třídě peněženku, takže nebyl problém sehnat údaje jeho kreditní karty a kopii jeho průkazu. Díky tomu bude krádež vlastně hračkou. Na radaru v bezpečnostním voze problikávala červená tečka. GPS modul, instalovaný v kradené kreditní kartě vysílal svoji novou pozici. Mladík s pískovými vlasy se skláněl nad radarem a usmíval se. Jeho poslední nasazení na vysoké škole dopadlo nevalně, tohle se snad povede trochu lépe. Měli políčeno na vysokoškoláka, který už osmkrát odcizil něčí identitu. Pravda, mohli ho ocenit a dát mu i vyznamenání, ale předtím ho musí najít a sebrat. Protože ukrást identitu v téhle době není sranda. Krádeže identit se stávaly nebezpečnou součástí života. Dříve vám mohli odcizit doklady, ale nejhorší, co s nimi šlo udělat, bylo to, že si na ně zloději vzali půjčku, kterou jste nebyli schopni splácet. i tak by případný úřad, pokud by byl zloděj dopaden, nebo jste nahlásili včas
19
ztrátu či krádež, rozhodl ve váš prospěch. Od toho byly všechny půjčky i bankovní domy automaticky pojištěné zákonem. Dnes? Stačilo vaše jméno, zapomenutá fotka a pár základních údajů, aby se případný zvědavec dostal nejen k vašemu jmění, ale hlavně k celé řadě údajů, které potom mohl dál použít. Nahlásit jste to sice mohli, ale otázka byla, jestli by šel najít a zneškodnit. Každá jedna krádež tak představovala spíše psychologické, nežli bezpečnostní riziko. Když jste totiž zrovna nebyli milionářem, jediné, o co jste mohli přijít, bylo vaše soukromí a pocit bezpečí a ochoty dál pracovat. Na druhou stranu, pokud jste nebyli milionářem, pořád bylo v sázce vaše soukromí, pocit bezpečí a ochota dál pracovat. Na monitoru zářilo šedé písmo na černém pozadí. Kontrastní barvy se nedaly použít, člověk na to nebyl zvyklý a po nějaké době ho bolely oči. Příjemně šedá nebo zelená se ale dala sledovat celé hodiny. Mladík si zamnul ruce a protáhnul se. Skript zatím čmuchal a snažil se zjistit, kde všude je zařazená osoba s daným jménem. Databáze, veřejně nepřístupné, se před malým čmuchalem rozevíraly jako květ orchideje. Bylo to až ke smíchu, jak se mohl takový miniaturní hádek z pár slov kódu dostat hluboko. Vše fungovalo přesně podle oné známé poučky. Když doluješ data, každý hledá rypadla a těžební věže. Vezmi si lopatu a krompáč a můžeš nerušeně pracovat celé hodiny. Vstal a odešel do koupelny. Nezbývalo už mnoho databází, které by čmuchal neprošel a tak si mohl povolit trochu oddychu. Zdálo se, že je vše perfektně připraveno. Jeden z účtů v bance a dva účty u telefonních společností poskytovaly dostatečný kapitál na zajištění nezbytných potřeb. Studium se bude platit z čehokoliv, co najde čmuchal teď. Možná bude zapotřebí vzít ještě dalšího, ale rozhodně ne teď. Maximálně jeden do měsíce, více už by bylo podezřelé. Venku v policejním voze se údaje z databází zhmotňovaly v podobě zpráv a hlášení jednotlivých společností. Důstojník zásahu si mnul bradu a tvářil se zamyšleně. Mladý detektiv k němu přistoupil. „Pane?“ zeptal se zdvořile. „Mluvte..,“ odsekl mu nadřízený a opřel se. „Vypadáte, že je něco v nepořádku. Rozkazy, pane?“ řekl možná až příliš formálně detektiv. Ve voze byli sami dva, řidič odešel za roh k připravené zásahové jednotce. Když jdete na zloděje životů, nikdy nevíte, co vás čeká. „Zásahy na univerzitních kolejích nemám rád,“ odpověděl velitel. „Už vůbec takovéhle. Podívejte se, desátníku, vy víte, že jsem jednoduchý muž. Dovnitř, zakřičet si, a vyletět ven 20
s pachatelem v poutech. Do toho jsem kdysi nastoupil. Tyhle vaše počítačové hrátky nejsou můj obor,“ řekl upřímně. Věděl, že si může upřímnost dovolit, protože každý v jednotce stejně znal jeho názor na celou oblast počítačové kriminality. Jedinou jeho smůlou bylo, že díky své hodnosti a kvalifikaci v radiotechnice se stal velitelem oddílu, zaměřeného na boj proti kyberterorismu. Mladý detektiv se zasmál. „Pane, nikdo nemá rád zásahy na vysokoškolských kolejích. Tyhle ubytovny jsou plné lidí, které tím připravíme o iluze,“ řekl prostě. Mladík byl v koupelně sotva pár minut, když se z počítače ozvalo zapípání. Nebylo to radostné čmuchalovo ohlášení, že našel novou zprávu. Bylo to hlášení jednoho z obranných mechanismů, který dával najevo, že v prozkoumávané síti se mu něco nelíbí. Nejprve ztuhnul, ale když se rychlým pohledem přesvědčil, že jak čmuchal, tak samotná bezpečnostní síť pracují dál, pokrčil rameny a dál se věnoval své činnosti. Přešel do kuchyně, aby se napil. Venku ve voze nastala panika. Mladý detektiv sebou trhl a starý důstojník si přestal prohrabovat vousy. Jinak byste ale ani s týmem psychologů nepoznali, jak moc je rozrušila poslední depeše, právě projíždějící na monitoru před nimi. Bezpečnostní prvky hackera na kolejích právě narazily na překážku v podobě zabezpečené a příliš dobře střežené databáze. I když se nepokoušel o průnik, nepochybně teď bude opatrnější. To nebylo dobré znamení, protože to dávalo najevo, že i když dělá chyby, myslí na zadní vrátka a nenechá se vyvést z rovnováhy. Když nervozita ve voze narostla do kritického bodu, detektiv zavrčel. „Jdeme, pane?“ optal se opatrně velitele. „Jistě že ne. Teď bude nejopatrnější a navíc – zatím nic neudělal. Dejme mu chvilku, ať spáchá zločin,“ řekl s poťouchlým výrazem ve tváři velící důstojník. Byl zkušenější a věděl, že jen za pokus o přístup do zabezpečené části čehokoliv, ať už to byla budova nebo počítač, nehrozí skoro nic. Problém vzniká až v momentě, kdy to využijete. Mladík si postavil vodu na kávu. v oprýskané konvici, která patřila společné kuchyňce na tomto, v tuhle chvíli prázdném, patře, se vařila voda a o kousek dál stál již připravený hrneček s instantní směsí. Cvakání větráčků a občasné chrochtání disku byly jedinými zvuky, které rušily tuto studentskou idylu. Bál se, že se někdo vrátí na koleje, ale byly prázdniny a v celé budově bylo jen pár lidí, kteří zde zůstávali buď proto, že jejich domov byl vzdálený stovky kilometrů a než by přejeli tam, museli by se už vracet zpátky, anebo prostě proto, že je domov 21
nijak nelákal. Voda cvakla a mladík si ji klidným pohybem přelil do šálku. Přesně odhadnuté množství stačilo právě na šálek. Byl čas se vrátit k práci a nechat kávu, ať chladne. Smyčky a slova letící kyberprostorem za sebou nechávaly stopu. Každý nový pokus byl mířen z už dobité mety a tak bylo vyhledání bodu nula, odkud se celý vzorec šíří, značně ztíženo. Taková aspoň byla oficiální teorie. Ve skutečnosti stačilo, aby se celý proces opakoval víckrát a rostoucí počet už známých skoků a zařízení po trase umožnil najít výchozí bod, nebo soustavu, která ho musela obsahovat. Stačilo už jen vyhledat, které z těchto zařízení je schopné útok provést. „Blíží se ke zlatému dolu, pane,“ řekl detektiv, když shlédl předpokládanou posloupnost databází. v jedné z herních sítí totiž úmyslně nechala policie návnadu – téměř nezabezpečený profil, obsahující potenciálně všechna zbývající nezbytná data. Už dávno se jako návnada nepoužívaly přímo peníze. Bylo to nápadné a hloupé, protože za peníze si můžete koupit právníka. Teď se používala vlastní hamižnost zloděje a sázelo se na jejich vlastní pokroucenou čest. Vycházelo to až strašlivě často. Veselý pískot čmuchala ho vyrušil z přemýšlení. Podíval se na obrazovku před sebe. Čmuchal právě našel něco velmi zajímavého. Zdálo se, že ten člověk má profil na jedné z desítek herních sítí. Zcela podle očekávání nešlo o žádný poker nebo jinou zajímavou a společensky prestižní hru. Byla to zapadnutá síť jakéhosi klubu kdesi daleko odtud, fyzicky tam ani nikdy hrát nemohl, ale hráli jakousi složitou online variaci na strategické hry typu šachu, takže se ani setkávat nemuseli. „Vida… Koho by to napadlo?“ řekl si mladík pro sebe překvapeně. „Tak se podíváme, co umíš,“ usmál se a na klávesnici zadal pár pohybů. Dokázal se do účtu přihlásit. Očima přehlédl zprávy, a i když v nich našel data, která by mohl použít pro další přístupy, nevšímal si jich. Bylo to příliš riskantní a v tenhle moment i zbytečné. Co si ale stáhl, byl zašifrovaný soubor, který měl obsahovat skóre a výsledky her, které majitel účtu provozoval, včetně toho, kolik vyhrál. Bude chvíli trvat soubor rozkódovat, ale je nepravděpodobné, že by takováhle společnost měla drahé bezpečnostní systémy, takže zřejmě půjde o jednoduchý a rychle prolomitelný algoritmus. Naštěstí už není kam spěchat, všechno, co by mohlo být potenciálně zajímavé, je v tomhle profilu. Vypnul čmuchala a šel pracovat na souboru se skórem. 22
„No to mě podrž,“ zaklel velící důstojník, když před ním proběhla další zpráva. „Co se děje, pane?“ optal se zdvořile detektiv. „Právě se dostal do naší pasti,“ řekl tiše velitel. „Ale něco tu nesedí. Chová se divně,“ dodal. Detektivovi nezbylo, než se zeptat, protože on na celém pohybu nic divného neviděl. „Jak to myslíte, pane?“ Velitel se zachmuřil a opět si prsty prohrábl bradku. „Nic z toho si nezkopíroval, nestáhnul, nic. Buď si to dokáže opsat na papírek,“ přemýšlel nahlas „…anebo ho to vůbec nezajímá?“ dokončil za velitele jeho pomocník. „Stáhl si vůbec něco?“ zeptal se tiše detektiv, když viděl, že výpis už dorazil úplně celý. „Soubor… Hm… s vaším skóre,“ řekl velitel rovněž šeptem. i když byli sami, absurdnost celé situace je nutila šeptat, aby slyšeli i vlastní myšlenky a ne jen slova toho druhého. Po chvíli se ozval mladý detektiv. „Jistě. Ten zbytek totiž má v tom profilu. Nemusel si to opsat. Je chytrý, ale přehnaně sebevědomý,“ došel mu teprve celý rozsah chování jejich oběti. Nekonečná tabulka. Ten člověk, ať to byl kdokoliv, musel odehrát stovky her týdně, protože soubor obsahoval celkově tisíce a tisíce záznamů a přitom profil byl jen tři roky starý. Hrával tedy ještě na střední, ale ne příliš dlouho. Dává to smysl. Na chvíli si povolil vzpomínku na to, jak se v druhém ročníku střední taky kousal nudou a usmál se. Nuda je občas úžasná. Spočítal si jen tak pro legraci celkovou bilanci a zarazil se. Ten člověk dokázal touhle hrou vydělat tolik, že rozpočítáno na jeho tři roky hraní je to slušný měsíční příjem. „Dokázal by se tím živit. Co dělá kruci na škole?“ zamumlal si tiše. Velitel si nechal chvíli na rozmyšlenou. Teď už mohl chlapce sebrat, to bylo jasné. Nezbývalo mu ale, než se podivit jeho úskočnosti. Snad bude vše v pořádku, když ho usvědčí jen za krádež tohoto souboru. Zbytek se už bude odvíjet od tohoto jediného dokázaného případu. Kývl hlavou a detektiv vyšel z vozu ven. Drama skončilo. Ozvalo se klepání na dveře. Mladík sebou trhl a rychle zavřel jak soubor s poznámkami, tak okno čmuchala, který teď už jel skoro naprázdno. Veškerá data měl zapsána na disku a o to mu šlo. Vstal a přišel ke dveřím. Žádnou návštěvu nečekal. „Kdo je?“ optal se klidně. „To jsem já, Micky,“ ozvalo se z druhé strany. „V kantýně visí, že máš moji peněženku, tak mě napadlo, že se pro ni stavím. Nešel bys večer na pivko? Zvu.“ Znělo to logicky. Pozítří začíná zase výuka a Micky byl vždycky tak trochu podivín. Těch pár týdnů, co se znali, 23
byl spíše společenský ňouma, dalo se čekat, že i z domu vypadne o den dříve. „Jo, jo, je tady, jen ti otevřu,“ řekl mladík a odemknul dveře. Obrovská síla ho odhodila stranou. Dopadl na počítač, který se mu zaryl do zad a pak se zlomil. Data jsou v pořádku, ale tělo si bude muset koupit nové. Najednou mu došlo, že na to už nebude čas, když uviděl modré uniformy dvou mužů, jak vešli do bytu. Prvního z nich neznal, byl to stárnoucí svalnatý muž, který, ač byl ve vysokém věku, stále budil hrůzu. Druhý byl Micky, ale v policejní uniformně. Vypadala na něm divně, ale zároveň bylo vidět, že je mu mnohem pohodlnější, než džíny a košile. „Ani hnout, šmejde,“ zařval ten starší. „Tobě nemusíme vysvětlovat, že máme zbraně, že?“ řekl Micky a ukázal mu pistoli. Bylo to zbytečné, protože druhý na něj už mířil. „Takže si nás poslechneš,“ řekl Micky klidně. „Mám totiž dvě vize. Ta první je, že dneska odpoledne tady najdeme studenta, který se zadržení nebránil, byl odsouzen a my teď stojíme jako hrdinové tohohle města před starostou, zatímco on bručí v chládku,“ dodal polohlasem. „Ta druhá je podobná, ale my tu nikoho nenašli, počítač, který jsme měli vytipovaný, byl jen další zombie v celém schématu a ten student na pár týdnů zmizí, aby potom dostudoval v civilu a pomohl nám najít daleko nebezpečnější parchanty,“ říkal stále ještě klidně, s pohledem namířeným na zbraň. „A my jsme kmotřičky sudičky a ty si můžeš vybrat – jít s námi do lochu, nebo se přidat k těm hodným,“ přeložil mu to starší policista. Netrvalo to dlouho. Nasadili mu pouta, vyvedli ho z budovy a umístili do opancéřované dodávky, kde seděl druhý člověk v poutech. Jak mu oba policisté vysvětlili, dnes v noci dojde jen k jednomu zadržení, protože koleje nebyly prázdné, ale ten druhý to vezme za něj, vyvázne s podmínkou a skončí na svobodě. On si tou dobou už bude užívat v bezpečí provizorního anonymního krytu. Bylo to všechno a zároveň nic. Stačilo jen si správně vybrat a z lovce dat bude lovec lidí.
24
Proč mám tak rád kočky Informační toky a ryby v nich… Tyhle ryby se živí, jak umí. Z informačních géniů se stávají lovci lidí, ale tak, jak dochází k postupné konsolidaci společnosti, se i v jejich středu objevují lidé, mající nejen analytické myšlení a rychlé reflexy, ale i soucit a schopnost vytvořit něco tam, kde jiní vidí jen prázdnotu. Té noci nebylo moc na co koukat. Stál jsem na kraji města a díval se zbožně na nekonečné nic. Ocelově šedé mraky, od kterých se monotónním způsobem odrážely světla reflektorů a reklam připomínaly spíše kryt nebo hrnec, než živou přírodu. Kolem autostrády už nebylo na co koukat, zničené stromy a vyrovnaná krajina v rámci „opatření proti nehodám“ volně přecházela v pole, farmy a nudu, nudu, nudu. Jen cigareta poskytovala něco, co se dalo sledovat, když jsem ji odhodil na asfalt a nasedl na svou motorku. Zbývala hodina do svítání a byl čas vyrazit na cestu. Silnice byla jako nekonečná. Měl jsem za úsvitu dorazit do malého městečka, kdesi za horizontem, ale ještě jsem ani neviděl na cedule kolem cesty. Bylo to krásné, protože takhle hodinu před úsvitem je noc tak temná, že se vám ani nepodaří vidět nic, než kužel světla před motorkou a šedé obrysy silnice. Někdo říká, že kočky vidí ve tmě, ale na pravé tmě je krásné zrovna to, že v ní není nic vidět, co si sami neurčíte. Není tak děsivá, jako světlo, ve kterém vidíte všechno a vždy. Takhle po cestě máte dost času přemýšlet. Když víte, kam máte jet a že máte hodinu času, máte hodinu vlastně k přemýšlení. Proto zásadně nejezdím v provozu. Člověk se pak musí soustředit na to, co se děje kolem. Ale v noci, hodinu před úsvitem, jste jediný, kdo je na celé silnici naživu. Zákony zakazují jízdu mezi půlnocí a ránem, všichni tou dobou musí kvůli nebezpečným dešťům a pirátům být schovaní ve městech, za ochrannými valy a ideálně spát. Obchody mají zavřeno, hospody tlumí hluk i provoz. Proto tak rád cestuji odnikud nikam, za svým věčným cílem. Na okraji cesty se mihlo cosi tajemného. Ani jsem to nezaregistroval, reflexivně jsem přidal plyn a motor zaburácel, jak motorka začala trhat asfalt. V zádech mě ale zamrazilo. Vím, že všechny ty pověsti nejsou pravdivé, ale někdy si třeba i přejete, abyste měli úplnou jistotu. V té hodině mezi psem a vlkem ale jistota není, jste odkázáni sami na sebe. Najednou mi můj instinkt na-
25
pověděl, že nemám pokračovat. Sjel jsem ke staré, zničené benzinové pumpě a čekal. Nerad se hádám sám se sebou. Benzinová pumpa. Zní to divně, ale kdysi tyhle hračky bývaly jednou z nejdůležitějších zastávek na cestě kamkoliv. Dnes je zakázáno používat paliva, která při jízdě hoří nebo se spalují, hlavně kvůli vysoké koncentraci výbušných látek ve vzduchu. Moderní auta nebo motorky, jako je ta moje, jezdí na silovou kompresi. Vytvoří se podtlak a vzduch, hnaný do něj obrovskou rychlostí, roztočí kola. Nebo tak nějak. Je to celé nějaké složité, nejsem fyzik, abych to pochopil. Mně stačí, že ta moje je upravená tak, aby vydávala zvuky jako ty staré, za kterými se zvedala oblaka dýmu. Ve tmě nic nevidím a na další cigaretu je brzy, ale už teď cítím, že nejsem sám. Přál bych si vidět. Po chvíli jsem zaslechl šoupavé kroky. V téhle části země by nikdo být neměl, pumpa je zavřená a mimo města by se touhle dobou potuloval jen blázen, nebo člověk jako já. Jestli je to blázen, těžko by mě mohl sledovat celou tu cestu od chvíle, kdy jsem uviděl ty oči, a ž na tohle místo. Jestli je to ale lovec… Možná jsem jeho kořist. Pak by to bylo skutečně zajímavé. Pokrčil jsem rameny, došel k motorce, vytáhl lahev a dělajíc, že piji, jsem se rozhlížel po okolí. Třeba ho zmatu. Najednou stála přede mnou. Ani nevím, kde se tam vzala. Dlouhé vlasy, vlající tmou, mohly mít jakoukoliv barvu, vnímal jsem jen obrys. Její postava dávala ale znát, že je zvyklá se nejen prát, ale i vyhrávat. Očividně nebyla v divočině krátce, kabát měla celý roztrhaný a vypadalo to, že je velmi hladová. Přesto jsem rukou sáhl k noži pod sedlem motorky. Jistota je jistota. Po chvíli její ruce vylétly nahoru. Přikrčil jsem se a připravil bránit, ale ona vypadala, že se vzdává. Bílé dlaně svítily do tmy, a i když jsem neviděl její tvář, bylo znát, že není ozbrojená a že se bojí. Usmál jsem se. „Ani krok blíže. Zůstaňte na místě a pomohu vám,“ řekl jsem klidně, ale dost rozhodně na to, aby nezaváhala. Jen kývla hlavou a zůstala na místě. Začal jsem se bát, jestli není němá, to bychom se asi ve tmě nedomluvili. Přesto jsem nic dalšího neudělal. Chvíli jsme jen tak stáli. Když se od města přihnal vítr, její ruce opět klesly. „Prosím… Pomůžete mi?“ šeptla tiše a já se musel zastydět za svoji reakci. Mělo mi dojít, že když je takhle daleko od města, asi nebude úplně v pořádku. A ty hubené ruce a dlouhé vlasy zdaleka nemusely v té tmě značit dobrou kondici, stejně tak mohla být zanedbaná a nemocná. Teď už ale tu hru rozehrál a byla by chyba ustoupit. „Když 26
řeknete, co potřebujete, můžu vám slíbit, že vás na místě nezabiju,“ Bude muset hrát drsně, i když mu to nejde. Už není cesty zpátky. Zatřásla se a spadl z ní kabát. V první chvíli jsem se lekl, že se chystá na mě opravdu skočit. Ale pak jsem se lekl znovu, tentokrát jejího těla. I kdyby na mě chtěla zaútočit, jediným pohybem bych jí zlomil jakoukoliv kost v těle. Nebyla nemocná, jen hrozivě zesláblá. Napadlo mě, že posledních pár týdnů asi přežívá jen z toho, co našla v troskách téhle pumpy. Přemýšlel jsem, co to tak mohlo být. Čokolády, limonáda, a pokud už nezbylo ani to, pak chudinka pije kapaliny do motorů. Vypadala ale, že ji ještě nedostalo šílenství. Opatrně jsem udělal krok blíže. Ta chvíle byla skoro magická a trvala celou věčnost. Jediný můj krok dívku vyděsil natolik, že strhla ruce k tělu, objala si hruď a sedla si na zem. Spadla tak tvrdě, že nebýt kabátu, určitě by to její vyhládlé tělo nevydrželo. Nezbylo mi, než se stydět. Já, lovec, přeci nebudu ohrožovat takové křehké děvče. Čas ale ubýval a já si ještě pořád nemohl být jist, že je tu sama. Mohla být jen otrok, něčí past. Tomu jsem ale nevěřil a klekl jsem si pár metrů před ní. „Nemusíš se bát. Pomůžu ti,“ řekl jsem něžněji. Natáhl jsem k ní ruku. Opět jsem si vzpomněl na ty časy, kdy nebylo tohle zapotřebí, lidé si důvěřovali a nikdo by jen tak nezůstal trčet uprostřed pustiny. Ale už tady žiju dost dlouho, abych si ani v té nostalgii nepovzdechl a nedal tak najevo, že jsem ztratil připravenost. Moje tělo bylo pořád ještě napjaté, když se naše ruce i oči setkaly a ona se opět uvolnila. Nacvičeným pohybem jsem uvolnil svaly v dlani a předloktí, ale zbytek těla nechal ve střehu. Přežít není jednoduché, ale odměna je sladká, řekl jsem si v duchu. Nakonec se rozhodla vstát a já s ní. Věděl jsem, co mám dělat. Počkal jsem, až se zkusí postavit, ale protože se mezitím zvedl vítr, neměla bez kabátu a vyhládlá nejmenší šanci udržet se na nohách. Spadla mi do náruče a její vyděšený pohled se setkal s mým naučeným úsměvem. Tentokrát mi ale šel od srdce, bylo mi jasné, že žádné rukojmí ani nastražená past na světě takhle dokonale svoji úlohu nesehraje. Její ruce byly totiž doslova zdevastované pobytem tady a žíly, popraskané z nedostatku tekutin, budily soucit nejen ve mě, ale snad i v té motorce, která stála za mnou. Opatrně jsem ji vzal do náručí a posadil na stroj.
27
Ve tmě ještě pořád nebylo nic vidět, takže na najití kabátu a upevnění dívčího těla k sedlu padla další cigareta. Tiše jsem proklínal fakt, že jsem si z ní skoro nepotáhnul, jenom ji použil jako svítilnu. Jednoho dne si budu muset koupit ty úžasné samonabíjecí svítilny, co se prodávají všude kolem. Ale dneska opravdu není kde. Pasažéry na motorce obvykle nevozím a tahle kráska navíc docela rychle usnula, i když byla při vědomí, protože mi roztomile dýchala a mumlala za krkem. Nasadil jsem ji helmu a sám jel bez ní, chráněn jenom brýlemi proti větru. Hrozný zvyk, ale je ještě z dob evakuace a občas se může hodit. Jako třeba teď. Do městečka, kam jsem měl být, zbývalo pár kilometrů, ale nad horizontem už první růžová záře dávala tušit úsvit. Zaklel jsem a přidal plyn. Dorazil jsem do cíle včas. Naštěstí. Nejhorší je, když se zpozdíte. Tentokrát mě ale čekala ještě jedna povinnost. Už pár set metrů jsem viděl zákazníka. Malý plešoun a za ním dva muži gorilího vzezření. Usmál jsem se. Jako bývalý voják mám implantáty T13, díky kterým bych takové chlápky poslal jedinou dobře promyšlenou ranou k zemi. Ale protože na to nemám postavu, budu muset dělat „óóó“ a „ááááááh..,“ kdykoliv se rozhodnou ukázat svaly. Baví mě to. Vyjednávání o práci bylo nesmírně rychlé. Buď si všimli mojí pasažérky, anebo jsem jen byl moc unavený, abych se hádal. Odměna nicméně byla nakonec více než přijatelná a doručení pár balíčků do banky a uložení do anonymního sejfu prakticky směšné. Odměnou měl být obsah toho sejfu, takže podvést mě nemohli – pokud by byl prázdný, nechám si balíček a prodám ho. Krásné a jednoduché. Za půl hodinky nebylo co řešit, zbývalo jediné… Kam s dívkou, než dojdu do banky? Nakonec jsem zastavil před obchodem s potravinami. První věc, kterou to děvče musí dostat hned, je voda. Pak teprve přijdou na řadu léky. Zaběhl jsem tam, a co nejrychleji koupil plastovou lahev s olejovitou tekutinou, která by bývala vodou, kdyby se do ní nepřidaly čistící přísady. Organicky rozložitelné, pitelné, bez dopadů na organismus, ale s chutí chloru a čpavku. Aspoň ji proberou. Lehce se zakuckala, když jí voda stekla po tváři do úst. Zaklonila se, aby polkla a tak si všimla, kde je. Její zelenošedé oči se ptaly za její popraskané rty a já se smál. „Jsem doma..,“ řekla tiše. Zarazilo mne to. V tomhle městečku žije jen pár set lidí, možná ji někdo pozná. „Díky,“ zašeptala, ne silněji než vál vítr. Nechtěl jsem porušit její přání 28
a tak jsem jen kývl a byl potichu. Cestou k bance jí vítr cuchal její slámové vlasy a ona konečně pookřála. Vešli jsme tam bok po boku, ona zavěšená do mě a já coby její čestný doprovod. Ne, že bych byl tolik na holky, ale dodávalo mi to jistou důvěryhodnost, která se pro takovouhle práci vždy hodí. V bance byla jediná přepážka, která obsluhovala trezory. Postarší muž se před dámou klaněl, jako by ji velmi dobře znal. Když řekla, že mě jen doprovází a důležitý jsem tu já, choval se, jako by přijel minimálně generál. Bylo mi to divné, ale usnadnilo to práci víc, než jsem čekal. Za dvacet minut už jsme byli venku a já si mohl užívat deseti minut slávy s hromadou peněz za rychle vykonanou práci. Jelikož jsem měl technicky vzato volno a má zbídačená víla, jak jsem jí začal říkat, už mohla sama chodit, bylo na čase se o ni postarat. Vsedli jsme na motorku a zajeli jí pro šaty. Než se jí vrátí paměť a zjistíme, kdo je, musí chodit alespoň jako normální dívka. Něco si vybrala a já jen platil. Zdálo se ale, že měla jak dobrý vkus, tak rozumný odhad. Modrý trikot na ramínkách a šedočervené kalhoty jí nejen skvěle padly, ale dokonce vyrovnaly přímo mou prémii a já tak začínal s kontem, jako bych právě dostal zaplaceno. Úžasné. To nejúžasnější mě ale ještě čekalo. Věděli jste, že kočky mají devět životů? Když ty malé ďábly porazí motorka, zvednou se, opráší a jdou dál. Něco podobného se stalo i jí. Rozvyprávěla se cestou k doktorovi, kam jsme z butiku šli pěšky. Přišla o kamarády i o rodinu v přestřelce, a když se lekla, že je další na řadě, utekla z města. Její město ale po čase obsadila armáda, a když se tam jednou vplížila pro potraviny, zjistila, že město podléhá armádní karanténě a to ji málem stálo život. Bez zázemí, bez rodiny a nyní i bez místa, kde složit hlavu, toulala se sama pouští. Zbytek už jsem znal. Našla benzinku, kde přespávala a jedla, co našla v zásobách bývalého obchodu. Když spadla střecha pumpy, nezbylo jí, než zkoušet lovit, ale byla tak zoufale neúspěšná, že umírala hlady a v tom ji zachránil motorkář s děsivým výrazem ve tváři. No řekněte, není to ironie? Až se mi chtělo z té pohádky brečet. Jen mě zarazila jediná věc. Její jméno. Přesněji její příjmení. Reyna z Tinkezu. Reyna… Pomalu mi docházelo u snídaně, s kým vlastně mám tu čest. Vzal jsem ji za ruku a vyptal se na podrobnosti o jejím městě 29
a rodině. Najednou jsem věděl, co mám dělat a koho jsem zachránil. Děsivě se mi rozbušilo srdce. To vše se stalo před dvěma týdny. Mnohokrát od té doby jsem si řekl, že kdybych jako kočka uměl vidět ve tmě, tehdy bych ji zachránil rychleji a neděsil víc, než bylo nutné. Reyna se vrátila ke svému starému životu. Celou dobu jsem totiž chránil zpěvačku, slavnou a známou, která záhadně zmizela dva měsíce před naším shledáním, když byla u své rodiny na dovolené po náročném turné. Její manažer mi děkoval na kolenou a prosil mě, abych se vzdal životu žoldáka a šel jí dělat ochranku. Samozřejmě jsem neodmítnul, ale než se k tomu dostanu, bude ještě mnoho času. Teď jsem pořád ještě lovec, a kým jsem, nikdo nezmění. Je to jako s kočkami, a proto je mám tak rád.
30
31
Jak vzniká život Nová společnost je už plně informační. Aspoň na venek. A teď dává vznik novým životům. Ne všechny jsou plně biologické. Počítače, které pár z přeživších jedinců povýšilo na smysl svého života, ovládají společnost. A také ji samy přetvářejí. Někdy i tak, jak bychom to nikdy nečekali. Na ulice padlo dusno. Bylo léto, ale díky neobvykle vysušenému vzduchu to dnes opravdu vypadalo, jako kdyby se na ulice snesl samotný duch vedra a rozhodl se spálit vše, živé i neživé a zanechat jen kamenné kosti města. Naposledy se rozhlédl kolem, než mu pojede autobus. Stával před touhle budovou, když ještě fungovala. Bývala to městská knihovna. Tisíce stran knih, našlapané vedle sebe podle tajného kódu, knihovníci, každý jeden pro jedno oddělení a speciální počítače… Kdysi to byly jediné zdroje informací. Dnes je zcela nahradil Internet. Přesněji – jeho nová odrůda. Autobus zrovna přijel. Škola… Další věc, ze které se stávalo jenom slovo. Táta mu vykládal, že bývaly doby, kdy existovaly učebnice. Věděl, o co jde, někde tam je ještě měl, ale na jejich škole už se používaly málo. Nepamatoval se na střední školu, ale u nich na UNG bylo zvykem, že si přednášející psali vlastní skripta, vlastní verze učebnic s vlastní pravdou, a distribuovali je prostřednictvím školní počítačové sítě, nebo v případě zájmu vám je poskytli na MicroMemory kartách, které jste měli zapůjčené na pár hodin, než jste si informace vytiskli, nebo stáhli do počítače. Všechno ostatní bylo na Internetu. Společnost jej obnovila z trosek bývalé sítě a z vyprávění pamětníků do něj dodala data z dob před konfliktem. Usmál se. Za pár minut už bude doma, u své konzole, jak si zvykl. Sotva projel běžné články na svých oblíbených serverech, rozhodl se projít si zpravodajství. Nevěděl proč, už pár let nesledoval drby a podobně, ale dnes se rozhodl udělat výjimku. Dnešek byl celkově nějaký divný. Jako by se něco mělo stát. Tak copak se děje, pomyslel si. Něco tu není dobře, dneska se všechno nějak motá. Přednáška o internetu, o jeho historii, cestou domů ta… Zarazil se a sáhl do kapsy. Byla tam. Malinkatá MicroMemory karta, kterou našel ve školní menze a na které bylo jeho jméno. Věděl, jak je to nebezpečné, ale stejně ji založil do terminálu… Chvíli se nic nedělo. Potom najednou na obrazovce jakoby vybuchlo světlo. Automaticky přehrávaný film se
32
spustil a jemu před očima pádily tisíce informací. Tisíce a tisíce slov bušily do jeho očí. Po minutách zmatku sáhl na vypínač a monitor odpojil. Když kartu vyndal, připadal si jako cvok. Tohle nedávalo smysl. Někdo tam musel nahrát smyčku, která obsahovala stovky… Ne, tisíce knih. Na té jedné kartě, rozměru sirky, se nacházel obsah všech přednášek, všeho, co ho kdy učili. Ale proč by to někdo dělal? Nebo je to náhoda? Asi ne. Sedl si ke konzole. Bude muset něco zjistit, něco se naučit. Reflexivně zapnul Internet. Školní portál mu nepomůže, to věděl. I když chtěl zjistit něco o informacích a o počítačích, byla to spíše otázka psychologie. Rychle našel příslušné stránky. Nedovedl si představit, že by strávil hodiny v knihovně, aby si něco našel. Díky Internetu měl všechno na dosah. Všechno jako by bylo v jeho počítači, jako kdyby ten jediný terminál obsahoval veškeré dostupné vědění. Bylo to fascinující a učit se s pomocí komplexní vědomostní sítě bylo rychlé a efektivní, a ještě mohl poslouchat svoji hudbu. Vždycky mu vykládali o knihovnách. O těch starých. Univerzitní knihovna sice měla skripta, měla studovny a měla další věci, jako ty staré, ale pořád to nebylo ono. Už jen proto, že internetové učení nakonec převážilo nad klasickým a v knihovně místo knih byly k půjčení přenosné laptopy, které se vypnuly, když jste odešli, a byly k ničemu asi za hranicí padesáti metrů od knihovny. Nicméně načítání stránek občas zabralo velmi dlouho. Už to měl. Hustota informací. Eulerova konstanta, využívaná v matematice informací. Algoritmy lidského mozku, důkaz, že učení se v přirozeném prostředí právě pomocí sítí může být efektivnější, nežli pouhé memorování ve školních lavicích. Dobrá, to je první část, té by rozuměl. A co byla druhá část té smyčky? Musí si ji pustit znovu. První část byly přednášky z teorie neuronových sítí a teorie učení. Nuda, nuda, šeď, šeď, i když původně mu to v té rychlosti nedávalo smysl. Ta druhá už tak jednoduchá nebyla. Ani nevěděl, proč to vlastně dělá, nebo co se tím chce naučit, v čem zdokonalit. Ale zjistil, že ho fascinuje už jen fakt, že si někdo dal tu práci s rébusem, který se týká jen jeho. Nekonečné databáze. Servery, přehlcené informacemi. Když se snažil projít druhou částí, musel začít hledat informace z oborů, o které se již léta nezajímal. Ale zjišťoval, že čím víc se snaží porozumět té 33
šifře, čím hlouběji se snaží dostat, na čím víc otázek se snaží odpovědět, tím víc ho to baví. Učil se, ale učil se o svém životě a pro svůj život. Tu kartu tam někdo nechal schválně a jeho zajímalo, k čemu dojde, až splní všechny testy. Byl čas jít dál. Druhá část byla taky jednoduchá. Vlastně to byla skica, jakýsi souhrn jeho aktivit za poslední roky. Týkala se jeho samotného, ale musel se naučit mnoho věcí, než definitivně přišel na to, které části z této informační animace jsou řešením a jak zní kód. Usmál se. Když ho zadal, doufal, že je to všechno. Škola… a pak jeho soukromí… Jaký by byl další klíč? Nic víc už tam být nemůže, nalhával si, když zmáčkl enter. Ale ouha, před očima mu zavířila třetí… iterace? Prolétlo mu to hlavou. Jenže přesně tak si připadal. Jako by uprostřed toho všeho byla nějaká smyčka, jako by to byla funkce, mířící k jednomu bodu, jako by každá další animace byla jen krokem – iterací nějakého nekonečného algoritmu. Ani na Internetu ale není všechno a už vůbec není vše pravda, pomyslel si po shlédnutí třetí interaktivní animace. Jen se divil, že měla jinou délku než ty před ní. Odhadem tvořila jen sedm desetin jejich délky. Ale ne přesně, bylo to tak neurčitě o fous víc. Procházel teď složky, o kterých si myslel, že je nikdy nebude potřebovat. Bulvár, staré noviny, ročenky… Věci, které pro něj byly minulost a které nemělo smysl znovu otevírat. Po všech těch letech, po té době, kdy na ně – lidově řečeno – kašlal, ho zasáhly plnou silou. Přátelé, které už neuvidí. Dívky, které kdysi sváděl. Viděl sám sebe. Učil se tím ale o tom, jak ho vidělo okolí. i takhle mohlo učení po internetu vypadat. Podívali jste se sami na sebe a zjistili, kolik z vás je známé, kolik z vás je tam někde venku uložené. Až ho zamrazilo, když vkládal třetí heslo a uvažoval, jestli tam bude další smyčka. Nebyla, a on pochopil proč. Dvě celé smyčky a jedna, přesahující sedm desetin jejich délky. Dvě, celé sedmdesát jedna a tak dále až do nekonečna. Byl to matematický vtípek, a najednou se před ním na monitoru rozvinula třídimenzionální matice, a v ní začaly naskakovat body a ty se propojovaly. Byla to úvaha z jeho vlastní magisterské práce, ale nikdy neviděl tu simulaci. Neměl na to prostředky, ani čas, aby ji vytvořil. Najednou byla před ním a jemu začala dávat smysl. Bez těch tří klíčů by ji ale nikdy nedokončil. Teď se zamyslel, a když zjistil, že může propojovat body a do matice vpisovat informace a grafy, neudržel se. Chtěl tu simulaci za každou cenu dokončit. Dokázat, že může 34
fungovat. Dokázat, že i mladý člověk, když dává pozor na svět kolem sebe, může něco změnit, něco dokázat. Aniž pochopil, jak se to stalo, bylo ráno. Ale to ho nezajímalo. Najednou na tom nezáleželo. Viděl to, co vždycky chtěl vidět a co vždycky chtěl poznat. Díky Internetu, díky tomu, co se z něj naučil, to teď bylo před ním. Autonomní počítač. Rovnice, vepsané v matici, vytvářely neuronovou síť, ale výpočet byl svým způsobem nekonečný. Po tisíci iteracích se vytvořila stálá síť. Po milionu se začala sama přepisovat. Už věděl, o co jde. Byl první, kdo to dokázal. Stvořil život… Stvořil mozek, díky matematice. Ale nebyl Bůh. Byl jen matematik. Byl to jen počítač… Vše se musel naučit. Z Internetu.
35
V pavučině beze snění A všichni chtějí žít, i když jen poloviční život. Pokřivená, nestabilní společnost nahrává pokřiveným povahám – ale jak postupně zavládá řád, jsou i následky chaosu likvidovány a na nově rozdělené zemi vzniká nový prostor pro všechny, kdo chtějí žít. Ze strany na stranu a zase zpět. Tisíckrát za den, stokrát za hodinu. Jako stroj přehlížel tuto ulici tisíckrát znovu a znovu, sledoval a pozoroval, co se děje. Navždy sám, navždy opuštěný seděl ve svém bytě mnoho let, napojený na přístroje, které mu dávaly život, schopný sledovat jen tu jedinou věc. Kdysi dávno to tak nebývalo. Narodil se jako normální kluk, vyrůstal jako normální kluk a vyrostl v krásného, silného a zdravého muže. Nebýt oné osudné nehody, která ho navždy upoutala na postel a nebýt onoho dne, kdy se jeho tělo vzbouřilo a přestalo nadobro poslouchat jeho mozek, možná by ještě pořád byl tam venku, závodil v ulicích, hnal se za penězi, slávou a mocí. Teď může jen ležet a sledovat, co vidí tam venku, co vidí ze svého okna, pořád dokola. Každé ráno přijede k jedněm dveřím mlékař. Jezdí velkou bílou dodávkou a přiváží z mlékárny všemožné pochoutky. Nebývalo to tak vždy, obchod, který zásobuje, musí být zřejmě nový. Ale už to asi bude dost dlouho, vídává ho tak často, že si ani někdy ani nevzpomíná, že když se to stalo, tak tam ty dveře ani ten mlékař nebyly. Nikdy v tom obchůdku nebyl, může jen čekat a doufat, sledovat, představovat si, jaké to asi je, když vejdete do obchodu. Co ucítíte? Je to pekařství? Cukrárna? Smíšenka? Nedokáže ani mluvit, tak se nikdo neobtěžuje tím, aby mluvil s ním. Sedí a sleduje, ze strany na stranu, tisíckrát za den. Každé odpoledne se tudy ze školy vrací parta dětí. Když je viděl poprvé, mohlo jim být kolem patnácti, tři kluci a dvě holky, procházejí, pobíhají, smějí se, nebo naopak vážně jdou. Možná po testech, možná z jiného důvodu, se dnes nesmáli. Kdo ví? Už jsou z nich dospělí lidé, tisíckrát je viděl projít, tisíckrát snil o jejich krocích. Může se jen dívat, nikdy nic neuslyší. Ale hodně se toho naučil. Ví, který z kluků kdy měl rád kterou dívku a naopak, dokázal by sestavit složitý rozvrh jejich vztahů, lásek i nelásek. Viděl je všechny, sleduje je jako stroj, znovu a znovu.
36
Když nad tím přemýšlí, nejvíc ho mrzí, že nedokáže nic nikomu předat. Nebyl tak starý, aby měl nějakého následovníka a jeho děti na něj zapomněly už dávno. Nedokáže mluvit, nemůže se hýbat, jenom tam leží a sleduje. Není mu smutno, necítí smutek, necítí závist, necítí zášť. Někdy si začíná myslet, že je z něj stroj, že se vlastně už dávno stal strojem, potom ale uslyší, jak mu pumpy do těla ženou odkudsi z dálky další dávku léků a séra, které ho drží naživu. Přemýšlí, k čemu vlastně je. Nebo kdo se o něj vlastně stará. Možná má ještě šanci? Kolikrát si přál to vědět. Bývaly časy, kdy se neohroženě vrhal dál a dál. Černé vlasy jako proutí z vrby vlály nad koženou bundou, když projížděl ulicemi, tajemné oči zapalovaly plameny ve stovkách dívčích srdcí znovu a pořád dokola. Burácení motoru, pach benzinu, touha. Už z toho dávno nic nezbylo a celá tahle šaráda zmizela a je pro něj stejně podstatná, jako jeho vlastní hlas. Prostě neexistuje a nechce, aby to někdo připomínal. Nedali mu ani zrcadlo, ale možná je to dobře. Alespoň nevidí, čím se stal, netuší, kolik do něj vede hadiček, ani jak stárne. Nepočítá dny, měsíce, roky. Jen žije. Kráčela tou ulicí, jako kdyby se odněkud vracela. Mezi dvěma domy, sama, jediná. Její světle hnědé sako obepínalo modré letní šaty a figuru, za kterou by ji nejedna televizní celebrita byla ochotná i podříznout. Nádherně vypracované tělo ale přilákalo nechtěnou pozornost. Násilník dívku chytil, omráčil a poté surově a zcela bez jakýchkoliv zábran zneužil a utekl. Nemohl nic dělat, jenom pozoroval celou scénu a chtělo se mu křičet. Ale ani to nešlo, nedokázal to, zakázal si poslouchat vlastní hlas, a i kdyby křičel, věděl, že ho nikdo nikdy neuslyší. Mohl se jen dívat. Teprve teď ho dostihla váha jeho vlastní situace, ubohost jeho života. Snad mu někdo pomůže. K celému incidentu došlo odpoledne a už večer v uličce probíhalo policejní pátrání. Celá hlídka, celá patrola, se snažila dopadnout pachatele. „Kdyby tak věděli“, říkal si. „Kdyby tak věděli, že mají svědka“, běželo mu hlavou, zatímco mohl jen ležet. Přemýšlel. Nakonec si řekl, že to déle nevydrží. Zkusil vykřiknout a výkřik v jeho mysli naplnil celou ulici pod ním. Kupodivu policie ihned zpozorněla a poté, co zakřičel znovu, začali se rozhlížet. Možná si zapověděl poslouchat svůj vlastní hlas, ale jiným to nikdy nezakázal, běželo mu hlavou, když jim říkal, kde je. 37
Jednou se lekl, když se zastavili, měl totiž pocit, že jej neuslyší a nebudou to brát vážně. Ale nakonec se skupina mužů otočila a někam odběhla a dva vešli dveřmi, které každé ráno používal mlékař. Spokojeně se usmál a čekal. Klapnutí dveří byl první zvuk, co uslyšel. Myslel si, že je hluchý, tak dlouho už tu nikdo nebyl a nemluvil k němu, tak dlouho už znal slova a jazyk jenom z toho, co stihl přečíst na novinách, které někdo jiný nosil kolem jeho očí dole na ulici. Teď mu vyhrkly do jeho pravých očí slzy dojetím, když zjistil, že si celou dobu svoji hluchotu jen namlouval, a že na tom asi není tak špatně, jak se zdá. Čekal, co přijde dál. „Panebože..,“ ozvalo se zděšené. "Kluci, hned mi seženete někoho, kdo ví, co tohle je,“ slyšel jen povel velitele hlídky. Usmál se pro sebe. Potom ztuhnul. Znamená to, že v místnosti je ještě někdo? Ještě něco, co nesmí vidět? Něco, o čem neměl ponětí? Snad jeho ošetřovatel nezemřel. i když by to vysvětlovalo, proč ho tak dlouho neviděl. Ale znělo to docela šíleně, že by byl celé dny sám? Už by ho cítil. Je si skoro jistý, že čich ještě pořád má v pořádku, ale kdo ví. Uvažoval, kdy se naposledy myl. Ale jeho trup průběžně ostřikovala směs vody s mýdlem, takže cítit určitě není a měl by být čistý. Tak proč to zděšení? Když policejní tým vstoupil do místnosti, odkud vycházel hlas, pochopili, proč nebylo možné, aby jim ten člověk vyšel pomoci. Cokoliv, co zbývalo z jeho těla, totiž viselo na popruzích, hnilobně se rozkládajících kolem jeho ramen a zbytků paží. Paže, ruce, nohy, část trupu, všechno chybělo a místo toho byla celá tahle žijící mašinérie napojená na nepřeberné množství hadiček, které jej udržovaly naživu. Zřejmě oběť nějaké nehody a poté ještě i krutého žertu, protože bylo jasné, že ať je to kdokoliv, je živý, ale zřejmě si neuvědomuje, kým se stal a jak vypadá. Oči mrtvolně a bez hnutí hleděly do displaye, který mu zřejmě promítal záběry bezpečnostní kamery z ulice. Ale kdo to je a co se s ním stalo, nikdo nezjistí. Klasický postup pro tuhle situaci opravdu neexistoval. Poté, co se policejní důstojník sebral a pochopil, co vidí před sebou, zamračil se a ihned nařídil poslat pro policejní doktory. Přišli velmi rychle a konstatovali, že to, co vidí hlídka před sebou, je lidský mrzák, který nemá ruce ani nohy a nemůže hýbat trupem, ale je zavěšený v tak extrémně sofistikovaném zařízení, že necítí bolest, hlad, žízeň, prostě funguje prakticky dokonale jako počítač a jeho tělo takhle bude 38
schopné existovat, dokud přirozeným procesem stárnutí nedojde k zástavě srdce. Kamera měla na každý den pásku s pamětí, pamatovala si dvacet čtyři hodin záznamu, zřejmě proto, aby ten ubožák mohl snít – jeho „sny“ byly náhodně promítanou změtí útržků z minulého dne. Budíčkem mu byl východ slunce na ulici, večerkou jeho západ. Nic jiného neviděl, nemohl utéct. Nebýt policejního zásahu, zůstal by tam ještě padesát let a kdoví, kdo by ho našel. Konečně padlo rozhodnutí. Záznamy z kamery budou použity na průzkum a objasnění onoho přepadení. Já budu zachráněn, abych mohl sepsat záznam o tom, co se v onom bytě odehrálo. Našli mě před dvěma měsíci. Už nevisím v oné konstrukci, neumírám pomalým životem bez cíle. Policie a doktoři uspořádali veřejnou sbírku, takže teď mám nové tělo. Exoskelet, který dokážu ovládat svou myslí a díky tomu, co jsem se naučil v kurzu přežití. Kovové tělo, prototyp své třídy, ale pořád lepší, než cokoliv, co by mě čekalo v těch popruzích. Už zase žiju. Ukázalo se, že ta dívka byla jedna z pětice, kterou jsem tam pozoroval tolik let, a násilník byl její bývalý učitel, kterého urazila při závěrečných zkouškách. Nedokázal to unést a tak na ni zaútočil a pokusil se ji znásilnit. Naštěstí podle šetření jen pokusil, i podle záběrů z mé paměti se mu totiž nepodařilo dívku zcela svléknout a tak musel od svého zákeřného plánu upustit. Když jsem zjistil, že i taková zrůda může pobíhat po ulicích, učinil jsem rozhodnutí. Nechám svůj život za sebou, nebudu hledat své paměti, nebudu zjišťovat, jestli si mě někdo z těch let zpátky pamatuje. Stanu se novým člověkem, novou bytostí. Stanu se prvním polorobotickým policistou v dějinách.
39
40
Dvě jména pro jednu dívku Dělení země pro potřeby velkých korporací s sebou nese i rizika, například ztrátu etických kodexů. Policie se nepotýká s násilím, toho je v informační společnosti minimum, protože vojáci se vybili v předchozí válce. Problémem je nedostatek odpovědnosti za vlastní činy a ten je bohužel běžnou součástí životů. Na stole zazvonil telefon. To samo o sobě nebylo neobvyklé, ne na tomhle místě kde telefony zvonily od rána do večera. Jenže ruka, která telefon zvedla, s až strojovou pravidelností a samozřejmostí – ta zvláštně působila. Přístroj sotva zazvonil podruhé, a už jej ruka v kožené rukavici nesla k zarostlé tváři vrchního inspektora. „Prosím?“ zeptal se lehce otráveně, jako by mu na hovoru ani nezáleželo. „Jo, u telefonu. Přejte si?" Hovor netrval příliš dlouho, ale případ, který se před komisařem otevíral, zněl poměrně zajímavě. Nebyla to zrovna jeho parketa, obvykle nechával únosy a vydírání někomu jinému, ale tohle se mu docela líbilo. Svým způsobem to koneckonců byl i únik korporátního tajemství, ale ne tak docela. Tohle tajemství totiž zřejmě odešlo samo po svých dvou nohách. První pokus, první klonovaná dívka, která do toho dne vyrůstala v laboratoři pečlivě střežena týmem vědců, zmizela. To případ komplikovalo, nikdo se totiž nesměl dozvědět, že je dívka klonovaná – ohrozilo by to nejen společnost, která ji vyvinula, ale především dívku samotnou. Ani v době klonovaného masa a uměle pěstovaných potravin se totiž lidé neklonovali. Byla to poslední hranice, kterou lidstvo – zdánlivě bezdůvodně – zatím nepřekročilo. Usmál se a jeho ruka zatím spočívala na stole jako mrtvé závaží. Vydal se pomalu halou policejního ústředí a jako obvykle se snažil působit co nejvíce nenápadně. Jako obvykle se mu to nepodařilo. Jak by se taky mohl více než dvoumetrový, ramenatý a rozporu s pravidly neupravený a neoholený vagabund ztratit mezi stoly, které zaplňovali úředníci a policisté, nebo v nekonečném průměrném davu? Někdy se mu to skoro podařilo, někdy to šlo hůře, ale obvykle na sebe alespoň neupoutal takovou pozornost, která by nějak mohla ohrozit jeho vyšetřování, i kdyby jen narušením toku jeho myšlenek. Ale někdy to holt nevyšlo. „Pane veliteli, pane..,“ ozval se za ním najednou ženský hlas. Zněl jako by patřil mladé dívce, ale už měl v sobě i onu hrubost hlasu, který poznal, že nová společnost už není nevinná
41
a krásná, jak jim slibovaly korporace. „Nerušit prosím,“ zkusil mladou dívku odbýt mávnutím ruky. „Ale tohle je důležité,“ nedala se ona. Otočil se a shledal, že mu opravdu nezbude než si přečíst dokumenty, které mu dívka podávala. Přelétl je očima a s výrazem jakéhosi úředního nepochopení, pramenícího z nezájmu, se jí je chystal podat zpátky. Bohužel si je nevzala a on tak ztratil poslední možnost z celé věci vycouvat. Sociologie byla vždycky trošku problém, protože ne všichni prošli kompletní výchovou. Někdy prostě chyběla schopnost vcítit se do druhých. Než se vymotal z kanceláře, zabralo to téměř deset minut. Chodbička mezi stoly, kterou jindy prolétl za dvě minutky, mu tentokrát nastrčila zarážku v podobě onoho formuláře. Než si jej prošel, vypsal, co bylo zapotřebí a proklel ten zbytek, proměnila se cesta ven v úmorné tažení. Najednou ale byl venku, jeho těžké nohy se místo pohodlného koberce policejní stanice zasekly přímo do dlažby ulice a kovový skřípot jeho kloubů tlumila jen pevná látka uniformy. Klonovaná dívka. Nikdy by ho nenapadlo, že se toho dočká. Prosím, klony zvířat, postižené ovšem nemálo mutacemi a obvykle chovající se jen za účelem získávání potravy – tomu rozuměl. Ale každý takový klon s sebou nesl obrovská rizika. Snad právě proto mnoho mezinárodních smluv zakazovalo pořizování klonů „živočichů vyšších vývojových stádií“. V praxi to znamenalo, že ačkoliv ovcí, masného skotu nebo drůbeže si velkofarmy klonovaly podle potřeby všude, kde byl dočasně problém s přirozeným udržením chovu, většina zemí zakazovala klonovat psy, kočky, nebo jiná v dané oblasti socializovaná zvířata. Úplně bokem klonového průmyslu pak stáli koně a další šlechtitelská zvířata. Ta bylo zakázáno rozmnožovat jinak, než přirozeným způsobem, aby se zachovala jedinečnost a přirozený výběr. Jistě, černý trh s klonovanými plnokrevníky a sto kopiemi babiččina Sultána se místy rozvíjel, jenže vysoké náklady a neskladnost zařízení předem odsoudily všechny pokusy k neúspěchu. Policie za to byla neskonale vděčná a bála se pokroku, protože díky nerentabilnosti klonování se o něj absolutně nemusela starat. Ale ilegální klony lidí, to je něco jiného… Nikdy si nepožádal o služební auto. Od toho incidentu, na který si dnes již skoro nevzpomínal, jeho ruce a nohy nahradily hydraulické protézy. Největší hrůzu z celého procesu pro něj představo42
valy debaty, jestli místo protéz nepoužít vypěstované náhradní končetiny. Vždycky takové návrhy rezolutně odmítal z několika důvodů. Za prvé před těmi lety by šlo o zcela experimentální postup, za druhé jeho tělo si už tak zvyklo na přítomnost kovových plošek, zakončujících systémy, které jej roky udržovaly naživu, když o končetiny přišel, že si ani nedovedl představit necítit na kůži lehký tlak a kovový stisk. Mohl tedy chodit, jak daleko chtěl či potřeboval, nebylo, co by ho omezilo a nebylo, co by ho unavilo. Dnes zašel do baru. Nebyl to zrovna obvyklý způsob, jak zahájit vyšetřování. Kdyby se nejednalo o tak delikátní a nepochopitelnou operaci, jistě by touhle dobou v laboratoři proháněl techniky, kriminalisty, psychology a vůbec celou armádu pomocníků a vysoce kvalifikovaných expertů, aby mu s pátráním maximální měrou pomohli. Jenže tak nějak podvědomě cítil, že se pravý policajt obejde i bez té vědecké mašinérie. Dnes mu instinkt říkal, že čím méně lidí bude vědět o tom, po čem jde, tím lépe pro něj a celé jeho vyšetřování. Po chvíli se rozhodl, že o tom bude zatím vědět jen on a dvojitá skotská s ledem. Netušil totiž, kde začít. Bylo mu sice jasné, že nemůže do případu zatáhnout nikoho z oddělení, ale bylo mu taky jasné, že podpory ani pomoci se nedočká ani ze strany svých nadřízených. Byl totiž nejvýše postaveným detektivem ve městě a tenhle problém se týkal výhradně města, jenže… Ve městě byly desítky, ne, stovky míst, kde by se mohla mladá, vyděšená dívka ukrýt, stejně, jako tisíce míst, kde by ji někdo mohl okrást, zavřít a nechat zmizet nadobro. Sám věděl, že je to možné. Vyhlédnete si starý dům, dáte trvalý příkaz na nájem bytu, necháte byt vyklidit, dveře zamknete… Když máte štěstí, oběť dřív nebo později buď zemře hlady, nebo – když se o ni staráte – propadne apatii a přestane se pokoušet o únik. Ale klonovaná dívka… Uvědomuje si vůbec, kdo je? Uvědomuje si, že není jedinečná, že není první? A přitom, běželo hlavou komisaři, její jedinečnost je právě v tom, že jedinečná není. Ironie, hodná další dvojité skotské. Víc si k tomu nedovedl představit. Nakonec ho na odpověď přivedla náhoda. Přemýšlel a poslouchal hluk aut na ulici, a najednou mu došlo, že se ta dívka pravděpodobně pohybuje pěšky. Jestliže byl totiž výzkum utajený, určitě ji drželi v zajetí a tam se informace o tom, jak řídit auto, získávají dost těžko. Navíc, přestože fyzicky je dost zřejmě na úrovní téměř dospělé ženy, psychicky na tom bude poměrně hůře, zvlášť pokud 43
půjde o schopnost najít si úkryt a začlenit se do společnosti. Nezbude mu, než si obhlédnout důkladně okolí závodu, odkud dívka zmizela. Zaplatil a svým líným krokem, při kterém se místo svalů opotřebovávala ocel a titan, se vydal k tovární budově. Cesta, která by normálnímu zdravému člověku trvala několik desítek minut, pro něj představovala necelé čtvrt hodiny příjemné chůze. Jelikož se jeho mozek nemusel na ovládání protéz soustředit více, než by bylo zapotřebí pro zdravého člověka, zbýval mu čas i během příchodu ke komplexu roztřídit myšlenky a už když se k němu blížil, začal tipovat vhodné úkryty a místa, kde by dívka nejpravděpodobněji mohla být. Má sice před sebou ještě pár hodin policejní práce, aby uspokojil experty na papírování, ale to už byla jen otázka byrokracie, a nebude to se skutečným vyšetřováním mít nic společného. Přišel rovnou k vrátnici a svůj krok podvědomě upravil z pravidelného strojového klapání přesně odpočítávajících hodinových strojků do poněkud asymetrického kroku, jaký se očekával od člověka jeho vzrůstu. Při příchodu na vrátnici neměl nejmenší problém. Nejen, že zastavit někoho, kdo má na sobě uniformu, představuje pro většinu strážných problém samo o sobě, ale vhodné množství drahých kovů na prýmcích vyvolává v každém nočním i denním hlídači ostrahy jakýsi zapomenutý instinkt a touhy, které se nikdy nenaplní. Proto měla většina policistů či vojáků do korporátních struktur volný přístup. Přesto se nechal zapsat na základě svého odznaku, čísla a hodnosti. Bylo to lehčí. Bylo mu jasné, že uvnitř ho žádné skutečné pátrání nečeká, přesto si nechal zavolat vědce, který s ním mluvil po telefonu a znovu zopakovat všechny informace. Samozřejmě přišlo i na vysvětlování toho, jak delikátní a náročný problém celá operace představuje. Litoval toho, že dvojitá skotská nejde zabalit s sebou. Docela se mu líbilo, že pro klon už měli stanovené krycí jméno, které používali uvnitř závodu. Vyžádal si seznam pracovníků, kteří o projektu věděli, a pak seděl a čekal, až se otupělostí ze dvou skotských prodere něco, co by vymyslelo, jak může co nejrychleji zařízení opustit a jít skutečně pátrat. Bylo mu totiž jasné, že dívka se nebude nacházet v žádné z hal továrny, v žádné z výzkumných laboratoří, žádné ubikaci. Snažili se ji za pomoci výchovného a vzdělávacího programu, který zahrno44
val stimulanty, socializační skupiny a autodidaktické pomůcky jako aktivátory RNA paměti původního zdroje pro klonování, přetvořit v dokonalou kopii původní dívky. Už když mu tohle vysvětlili, bylo mu jasné, že opomněli jednu věc. Zapomněli totiž, že klon má vlastní osobnost. Když opouštěl brány závodu, začalo zapadat slunce. To mělo dva následky. První byl, ž e pociťoval uklidnění, pramenící z toho, že pokud je dívka ještě naživu a zdravá, pravděpodobně ji její získané vzorce chování donutí si najít úkryt. Druhý byl, že se ulice zbarvila do zlata. Záře pouličních lamp nahnala všechny stíny do koutů, kde se potom krčily jako ubozí psíci, čekající, až je jejich pán zase pustí na svobodu. Obojí bylo dobré znamení. Venku před branami závodu se rozhlédl. Jeho zrak zabloudil k úzké uličce mezi závodem a obytnou zástavbou. Najednou tam zahlédl pohyb. Sám pro sebe se usmál a ležérním, nenuceným krokem se vydal tím směrem. Věděl, že ani mladá dívka mu nemůže uniknout, Koneckonců, on se neunaví a stejné tempo udrží – na rozdíl od ní – v první i v poslední minutě běhu. Proto nespouštěl oči z kouta, kde už začínal tušit schoulenou postavu a jen se divil, proč se nerozhodla utéci někam dále. Zdá se, že tohle bude jednoduché. Měl pravdu. Zklamalo ho, že se celý případ vyřešil sám. Dívka byla sice dost chytrá, aby se vyhnula všem kamerám v závodu a aby přežila na ulici tolik hodin, ale příliš nezkušená a vyděšená, než aby skutečně odešla od jediného místa, které znala. Od místa, které pro ni donedávna představovalo celý její život. Uvědomil si, že její reakce byla úplně správná a logická, ale přesto ho ta přímočarost zklamala, jako by lehkost případu snižovala jeho přitažlivost. Něco přesto nebylo v pořádku. Nechápal, že se dívka nesnaží nijak pohnout. V první chvíli ho napadlo, jestli ji třeba opravdu nenašel pozdě. Může být mrtvá nebo v bezvědomí, třeba skutečně měla nějaký nezjistitelný defekt, který ji zabil nebo ochromil. Když přišel blíž, poznal ale, že dívka jen spí. Rukou v silné kožené rukavici, která zakrývala kovová spojení jeho prstů, ji jemně pohladil po vlasech. „Vstávej, Iš. Je čas jít domů.“ Dívka s sebou trhla. „Kdo… Kdo jste?“ zeptala se a vyděšené zelené oči se mu zaryly přímo do tváře. Napadlo ho, že si tím jen dodává sílu a odvahu k rozhovoru. „Jsem přítel, Iš. Neboj se,“ řekl tak měkce, jak to jen dokázal. V jeho hlase byla ale znát bolest ze zranění, která kdysi utrpěl a tak se bál, 45
že nebude vůbec znít přesvědčivě. Dívka se přesto usmála. „Přítel… Proč jsi pro mě přišel?“ zeptala se, jako by mu pořád ještě nevěřila. „To už je čas k jídlu? Máš jídlo?“ obrátila se na něj najednou. Z ničeho nic mu došla celá hrůznost toho, proč se ani v jeho době neklonují lidé. „Vezmu tě na opravdové jídlo, Is'thiare“ řekl a natáhl k ní ruku. „Ještě ale nepůjdeš domů, ano?“ dodal s úsměvem. „Domů?“ opakovala po něm. Až najednou si uvědomil, že to, co jí udělali, jde přesně ruku v ruce s tím, co si o ní mysleli. „Iš je jen pokus", říkali mu, a chovali se k ní podle toho. „Do svého domova. Vezmu tě k sobě.“ Ušel s dívkou jen kousek cesty, než si začala stěžovat, že se jí chce jíst a spát. Usmál se a nabídl jí, že ji vezme do náruče. Neobvykle namáhané protézy sice zaskřípaly pod vahou těla mladé dívky, ale komisař věděl, že nepovolí. Kolébavým krokem ji nesl někam, kde se bude moci najíst a vyspat. Druhý den se vrátil do továrny. Když objasnil na policii co a jak, rozhodli se Iš zabavit. Nakonec vybojoval alespoň to, že mu Iš zůstane a on se o ni bude pod dozorem doktorů a psychologů starat. Ale do továrny už se vrátit nesměla. Řekl jim, že v její DNA sekvenci bylo několik chyb a když ji našel, nebyla schopná života a velmi bolestivě zemřela na buněčné selhání. Podařilo se mu je přesvědčit, že jim pouze zašlou pitevní zprávu a že je nebude zajímat, jak Iš vypadá po smrti. Když šel pěšky domů, aby si vybral půldenní volno na vyřízení věcí pro „svoji dceru", přemýšlel nad jménem. Ten andílek s hnědými vlasy po ramena a se zářivě zelenýma očima si přeci nemůže říkat Iš. Náhle si vzpomněl na dívku, kterou měl rád. Na dívku, kterou tolik let sledoval svýma očima, aniž by věděl, kdo je zač, nebo odkud vlastně je. Nebude ji zvykat na jméno Is'thaire. Bude muset něco vymyslet.
46
Merot A velké korporace si dále dělí planetu, její teritoria a její obyvatelstvo. Být zaměstnán v některé z nich je cílem každého, kdo se chce uživit na slušné úrovni – a je to současně i vizitka toho, že dotyčný něco umí. Opravdu UMÍ. Ticho a klid snu najednou přeťalo zakvílení budíku. Ten ohlašoval, že je právě čtvrt na deset, ale chlapci, schoulenému v posteli, připadalo jeho zvonění jako ohlášení čtvrt na pět a tedy času, kdy se budí jen vězni odsouzení k popravě. Posadil se v posteli a rozespalou rukou budík vypnul. Studia skončila a před ním se rozprostíraly prázdniny, během kterých bude muset někde splašit peníze na další dva semestry, jinak skončil a titul nedostane. Protřel si oči a dlouze zívnul. Do dnešní první schůzky zbývalo dost času… Modrobílá obrazovka pracovní plochy jeho počítače na něj pomrkávala z hlubin trojrozměrného monitoru. Měl ještě starší typ, ke kterému si musel vzít brýle, spojující vertikální a horizontální kanál, aby dosáhl trojrozměrného pocitu. Poslední dobou se mu ale z brýlí dělalo nevolno a tak radši civěl na rozostřené okraje aplikací. Lišta dole mu oznamovala nejen čas, ale v tento moment také, že dostal nějakou videozprávu. Rozmrzele zamrkal na obrazovku před sebou a kurzorem myši klikl na plochu, aby aktivoval ovládání hlasem. „Přehraj…“ zamručel rozespale a pečlivě artikuloval, aby to jeho vlastní software na rozeznávání hlasu dokázal provést. Najednou vytřeštil oči na obrazovku, a zuřivě chňapnul po brýlích, které teprve dodaly obrazu z jeho monitoru hloubku. Na ploše totiž najednou stála asi nejkrásnější dívka, kterou kdy spatřil, a usmívala se. Na něj. Působila neuvěřitelně přirozeně, i když komprese, kterou její obraz prošel, aby se dostal přes internet až k němu, jí samozřejmě po obrazové stránce něco ubrala. Chvíli se nemohl soustředit na její hlas, ale když k němu dolehl z reproduktorů, měl pocit, že se právě zamiloval. „Ahoj. Kamarádi mi poslali tvoji adresu. Prý studuješ bezpečnost sítí…“ začínal vzkaz. Následovala jakási podivná směsice omluv a rozpaků, která v něm vzbudila zájem a trochu znechucení, neboť z ní šlo poznat, že dívka svoji nahrávku needitovala, ale poslala přímo živý záznam. „Potřebovala bych se dostat do něčí schránky…Do e-mailu, víš?“ řekla cudně dívka. Zasmál se. Tahle pěkná dívka že potřebuje služby hackera? Na místo toho, aby si zajistila normálního
47
„blackhaťáka“, jak se říkalo v oboru, to zkouší u studenta? Nezdálo se mu to, ale neměl vůli vypnout vzkaz. Už jenom kvůli jejímu úsměvu. Začala vysvětlovat, o co jde… Chvíli po poslechnutí a odstranění vzkazu už pádil po schodech. V uších mu stále zněla jako rajská hudba cena, kterou neznámá nabídla. Finanční zajištění ve výši desetinásobku průměrné měsíční mzdy po pět let? A k tomu možnost si s ní vyjít? Přemýšlel, co z toho má větší cenu. Nicméně úkol zněl tak triviálně, že byl až k smíchu. Říkal si sice, že se ta dívka musela zbláznit, ale druhým dechem si říkal, že by byl cvok, kdyby odmítl. V kavárně se právě rozlévalo ranní slunce, když k ní doběhl. Dal si chvíli na rozdýchání, ve výloze protějšího obchodu zkontroloval, že nevypadá, jako že právě vylezl z popelnice, a plný nervozity a očekávání vstoupil dovnitř. Uviděl ji ihned sedět u stolu, její opálenou pleť i modré šaty bez ramínek, které viděl na nahrávce a nyní i naživo, by si asi nikdy nespletl. A to dnes ráno ještě nevěděl, že ta dívka existuje. Nejistě si stoupl nad ni. Jak jí má oslovit? Ahoj? To není zrovna způsob, jak oslovit dívku, kterou vidíte poprvé v životě. Dobrý den? To těžko, je stejně stará jako on… Nakonec si sedl naproti ní a usmál se. „Můžu si přisednout?“ zeptal se trochu teatrálně. „Jasně,“ Zasmála se ona. Bylo mu jasné, že na ni civí a věděl, že si od toho jen tak nepomůže. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se koktavě. Ona se usmála a naklonila hlavu lehce na stranu, čímž její rovné, kaštanově hnědé vlasy splynuly po jejím rameni dolů. „Myslím… že by mi nevadilo, kdybys mi říkal Lenka,“ řekla po chvilce. „A ty?“ Najednou přistoupila servírka a on byl jen vděčný za to, že se na moment může věnovat někomu jinému. Objednal si snídani a pokračoval v hovoru. „Já jsem Honza… Moc mě těší, Leni,“ začal s nejistotou v hlase. Chvíli přemýšlel, jestli ji nemá podat ruku, ale pak to rychle zavrhl. Přeci jen neměl s dívkami moc zkušeností, tím méně s takhle krásnými. „Leni… Co po mě opravdu chceš?“ začal zprudka. Ona se usmála a počkala, až servírka položí kávu na stůl. „Co chci? Slyšela jsem, že nemáš peníze na studia,“ řekla a zamíchala si kávu v šálku. Šálek byl jen z pěnové hmoty, jednorázová věc, kterou poslední dobou používali ve všech kavárnách. Byly levné, bezpečné a ekologické. Přesně podle nejnovějších směrnic z vyšších míst. Honza se usmál. „Počítal jsem s nějakou brigádou nebo tak…“ začal vysvětlovat. Lenka se svýma hnědýma očima zadívala přímo na něj a její lehký a svůdný úsměv 48
ho totálně vyvedl z konceptu. „Ale… Ale pak…“ snažil se najít vhodná slova. „Honzo, buď v klidu.“ Usmála se. „Ber to jako brigádu,“ navrhla mu. „Já jsem zaměstnavatel a ty jsi můj pracovník, ne?“ řekla, aby mu trochu usnadnila situaci. „Ale jestli mi začneš vykat, odjedu,“ zasmála se potom. Honza kývl a zhluboka se napil. Potom si kousl do toastu, ale jeho mysl zaměstnávalo něco jiného. „Tak o co přesně jde?“ zeptal se klidně. Lenka pokrčila rameny. „Jsi student z bezpečnosti sítí, ne?“ zeptala se. „No… Jo, jasně, na Masárně, proč?“ odpověděl, žvýkaje toust. „Potřebuji se dostat do schránky na jednom serveru,“ řekla se samozřejmostí, s jakou by jiný člověk oznamoval trafikantce, že si koupí noviny. „Tak proč si nenajmeš někoho jiného?“ zeptal se zvědavě Honza. „No… Protože si chci najmout tebe,“ zněla tajemná odpověď. Nedávalo mu to smysl, a už vůbec mu nedávala smysl slíbená odměna. „O jakou schránku jde?“ zeptal se. Podala mu papírek, který vypadal jako vizitka. Očividně to měla již připravené. Zřejmě jako celou tuto schůzku. Honza si přečetl jméno i e- mail na vizitce. Pak se jí podíval s vážným výrazem do očí. „…zavináč Merot tečka org? Ty chceš, aby se podíval do schránky na Merotu?“ řekl ledově klidným hlasem. „Ano.“ Kývla Lenka, jako by se nic nedělo. „Lenko… Víš, co je Merot, že ano?“ řekl s úmyslem z toho vycouvat. „Já vím. Ale přemýšlej, co za to bude,“ odpověděla klidně. „Jedna vycházka s tebou, a nějaké peníze?“ řekl trpce. „A budu riskovat, že mě zavřou, anebo hůř – že zmizím?“ dodal. Lenka se zasmála. „Dobře. Tak zvednu cenu. Co takhle… Ne jedna vycházka, ale vztah. Pro začátek jedna vycházka, zakončená romantickou večeří,“ řekla klidně. „Za to, že se prolomím do schránky tajné služby?“ zeptal se podezřívavě. „To ani za zlatý prase,“ řekl neústupně a posunul jí vizitku po stole zpátky. „Opravdu ne? Co bych ti musela nabídnout?“ řekla Lenka a začala si koketně pohrávat s pramínkem vlasů. s úsměvem sledovala, jak se Honza snaží nevnímat, jak si pramínek navíjí na prst a nechává si ho klouzat po rameni. „To… Já… Nevím,“ řekl omámeně. „Tak platí. Dneska večer, jo? Nejprve se tam dostaneš a pak tu večeři,“ odpověděla se smíchem a vstala. „Sejdeme se zase tady.“ Potom za oba zaplatila a odešla. Na ulice města dopadlo poledne. Tady, ve čtvrti střední třídy, to znamenalo davy zpocených a znechucených vysokoškoláků, kteří i s titulem dělali kvůli prohlubující se recesi ty nejhorší práce a přes poledne nadávali nad pivem a snažili se vymyslet, jak se dostat výš. To 49
ale dneska Honza nevnímal. Uvědomoval si jedno – Lenku a její slib. Když se dostane do jedné jediné schránky Merotu, bude ta dívka jeho. Jenomže jako student věděl, že existují tři typy webů, které se přednáší jako ukázka neporazitelnosti a absolutní ochrany informací. Byly to korporační weby makrokorporací, weby tajných i veřejných vládních agentur a… Merot. Podivné jméno, za kterým se skrývala ještě podivnější společnost, zrozená z hospodářské krize. Nikdo přesně netušil, co dělají, ale když nějaká opravdu velká firma byla na hranici úpadku, ozval se Merot a nabídl jim peníze. Půjčku. Bezúročnou půjčku s neomezenou splatností. Bezúročnou a bezpodmínečnou. Merot byl tajemstvím a produktem ekonomické krize, která sužovala jedenadvacáté století už patnáct let. Honza bezmyšlenkovitě zašel do knihovny. Přistoupil k terminálu, napojenému na informační mrak, jehož servery byly neznámo kde v budově. Terminál sám byl jen obrazovka, bezdrátově přenášející miliony bajtů dat, z nichž ne všechny skutečně fyzicky existovaly. Výsledek výzkumu takzvaného „Cloud Computingu“, informačního mraku, v němž se informace uchovávají na bázi téměř nekonečné sítě propojených úložišť. Podíval se na obrazovku terminálu a na 3D prostředí, očesané na minimum tak, aby ho pochopila absolutní většina lidí. Pro ty, kterým by náhodou nedošlo, jak pracuje, byl k dispozici intuitivní a prakticky inteligentní průvodce. Poslední výkřik jednorázové AI, který dokázal i desetileté dítě dovést k potřebným informacím. Ale co zadat? Jak hledat dívku, u které jenom vím, jak se jmenuje křestním jménem, anebo společnost, o které netuším ani v jakém státě začínala? Tohle běželo Honzovi hlavou, zatímco jeho prsty už vyťukávaly na obrazovce sekvenci vyhledávání v databázi. Zkusil první pokus. To mělo být konkrétní heslo. Informační společnost Merot… Čekal mnoho minut. Nic. Spojení „informační společnost Merot“ neexistovalo. Ale on se nevzdával. Společnost Merot byl jeho další pokus. Mnoho a mnoho stránek. Data se nedala prakticky zobrazit. Aby taky ne, tahle záhadná korporace de facto ovládala svět po posledním velkém propadu trhu. To ale nebylo ono. „Vedení společnosti Merot“ ani „Sídlo společnosti Merot“ nepřinesly žádný výsledek. Honza se začal ztrácet ve svých vlastních úvahách a mlčky zadával počítači jedno heslo za druhým. k tomu, co se kolem něj dělo, neměl ale žádný klíč. Jako by ani Merot, ani Lenka neexistovali mimo jeho vzpomínky a data v počítačích. 50
Ve tři hodiny měl schůzku s jedním z jeho spolužáků. Původně mu měl dohodit brigádu, než začne zimní semestr, teď ho chtěl Honza požádat, jestli by s tou nabídkou nepřišel zítra. Pořád mu totiž jako hudba zněla odměna, kterou měl slíbenou za jednu jedinou práci a pořád nemohl z hlavy vyhnat vzpomínku na Lenku, na její úsměv a hlas, jako by ho něčím očarovala. „Hej! Honzo! Vnímáš mě vůbec!“ slyšel Markův hlas, ale nevnímal, o čem mluví. Seděli v parku a Marek se mu pokoušel objasnit, jak skvělá práce je dělat správce sítě v jakési malinkaté firmičce, o které nikdo nikdy neslyšel a asi ani neuslyší, protože zanikne dřív, než stihne vytisknout reklamní plakáty. „Co? Cožeto?“ zamumlal zmateně. „Jo, síťaře… Jak jsi to říkal?“ řekl Honza, když si zhruba zopakoval poslední rozhovor. „Člooověče, ty seš mimo,“ Zasmál se Marek. „Co se stalo? Sestoupila k tobě múza a slíbila ti, že naprogramuješ nový Wokna?“ řekl se smíchem. „Skoro… Hele, nemohl bych si nechat čas do zítřka?“ zeptal se Honza. Marek se podrbal za uchem. „Čéče… Asi ne. Musí to být dneska, víš? Nejpozději zítra ráno, chlape…“ řekl klidně. „Hele… Tak… Tak já to neberu. Promiň, ale zkusím ty prachy sehnat jinde, nezlob se,“ řekl Honza a sklopil oči. Marek byl jeho nejlepší kamarád, a i když ani jeden neprospívali na jedničku, nebyl pro ně problém dělat občas bokovky jako správci sítí nebo počítačů. „Okay, ale řekne mi pan Tajemný, o co jde?“ řekl Marek vážně. „Jo… Jasně. Hele, prostě…“ začal Honza, ale pak si uvědomil, že nemá co říct. „Ozvali se mi naši. Jedeme na prázdniny pryč, víš?“ zalhal nepřesvědčivě. „Hele kámo, fakt mi to nechceš říct?“ optal se Marek starostlivě. Honza se od něj otočil. Neměl sílu mu to říct do očí. „Někdo mi nabídl práci. Práci, kterou buď udělám, nebo skončím v lochu. a já kretén kývl. a teď nemůžu couvnout,“ řekl smutně. Marek se na něj podíval. „Jakou práci, chlape?“ zeptal se spíš, aby mu pomohl, než že by se zajímal. „Dostat se na web… Merotu,“ Poslední slovo Honza zašeptal. „Čeho?“ otázal se Marek. „Merotu, sakra! Chápeš? Merot! Je ti to jasný?“ vybuchl Honza. Marek se odtáhl. „Jo tak to chápu, že se pánovi nechce dělat se mnou. Tak si to zkus, inteligente. Když seš taková třída, že si můžeš dovolit na to kývnout,“ naštval se Marek a odešel. Honza mu na to už nedokázal nic říct… Po chvíli se zvedl a šel do kavárny, kde se měl setkat s Lenkou. Do setkání zbývala necelá hodinka. Když půjde pěšky, přijde akorát.
51
Honza se svezl tramvají domů a naposledy si zabrouzdal po webu. Ve trojrozměrném zobrazení vypadaly stránky úžasně. Skoro mu přišlo jako nesmyslné, že tahle nekonečná síť tak přístupných informací, plná pomocníků, kteří četli texty, naváděli osoby s poruchami zraku, nebo ty, kteří se ztráceli v navigacích složitějších aplikací, obsahuje něco, kam se nedokáže nikdo dostat. Nekonečný internet s sebou přinášel potěšení, starosti, zprávy, hudbu… Věci, které byly zdarma, i když jste za ně měli platit a díky rozvoji OpenSource i věci, které byly zdarma prostě proto, že někoho bavilo je vytvářet a sdílet a přesto obsahovala tato síť i bašty soukromí, místa, kam se člověk nesměl ani podívat. Místa, která byla zapovězená. Na jedno z nich se už za pár momentů pokusí Honza podívat. Teď se podíval na hodiny. Byl čas jít. V kavárně už skoro nikdo nebyl. Bylo kolem šesté a většina lidí spěchala z práce domů a neměla čas se zastavovat tady. Honza si sedl na stejné místo jako ráno a díval se z okna. Vyrušil ho Lenčin hlas. „Ahoj… Můžu si přisednout?“ zeptala se poťouchle a hned si sedla. „Tak co? Jdeš do toho?“ optala se ho energicky. Honza věděl, že teď už nemůže couvnout. „Jo. Jdu…“ řekl tiše a vstal. i s Lenkou zašli do knihovny. Honza totiž dobře věděl, že informační mrak poskytuje relativní anonymitu. Jednotlivé terminály předávají data serveru a ten teprve jde ven, takže je velmi těžké někoho vysledovat až k terminálu. Alespoň v to Honza doufal. Promnul si spánky a zadíval se na obrazovku před sebou. Potom spustil prohlížeč internetu. Chvíli bezcílně brouzdal a cítil, jak ho Lenka sleduje. Ale nic neříkala, stála tam a sledovala ho. Připadl si jako šílenec, ale zároveň věděl, že nemůže couvnout. že by to znamenalo ji zklamat a ztratit navždy. …nekonečná data, proudící jako toky mezi počítači. Obrovský veletok dat, který pulzuje jako živá hmota. Miliony a miliony informací, některé malinké a bezvýznamné, jiné větší a třeba i kritické. Internet byl v nové době jednoduchým nástrojem, ale i sofistikovanou příručkou. Informace, informační toky, metadata jednotlivých stránek… Hierarchie webů, vyhledavače, které se snaží do té změti vnést řád a škodlivá data, viry, spyware a další hrozby, všechno v jediné obrovské síti. Nebyl nikdo, jehož život by neovlivňovala. A ten Honzův právě teď měla rozhodnout. Přežije? Nebo zmizí v propadlišti dějin? Honza se usmál a rychle vyklepal adresu virtuálního počítače, který vytvořil v jednom mraku pro účely školního projektu a teď ho 52
používal pro legální testy zabezpečení webů. Dnes to bude poprvé, co ho použije k nelegální činnosti, ale celou dobu věděl, že se tak stane. Už se před ním otevíralo prostředí. Za chvíli se nahraje celé a on bude moci zahájit útok. Vybere program, reprezentovaný ikonou, připomínající v grafickém prostředí středověkou zbraň. V jeho grafickém prostředí tou zbraní zkusí rozbít zeď, ve skutečnosti obranu webu. Mnohokrát to byla bezpečná situace, kdy simuloval průnik zvenku na vlastní stránky. Dnes ne. Na konzoli zkušeně navolil cestu k webu Merotu. Najednou před ním vyrostla zeď a po ní se rozběhly zlaté a modré paprsky. Ta zeď byla ze samých šedých cihel. Paprsky byly procedury, zkoumající jednotlivé porty, reprezentované cihlami, a označující zbarvením cihel bezpečná a nebezpečná místa. Na nekonečné zdi poštovního serveru Merotu se ale neobjevovala jediná barva, kromě šedé, značící neprostupná místa. Honzova projekce stála před zdí a čekala. Najednou se ve zdi mihla červená cihla. Honza se k ní ihned přenesl prázdnotou kyberprostoru a čekal. Viděl, jak cihlu obtékají modré proužky, jak automatický program zkouší vnést neškodný spam do schránky, jejíž bezpečnost testoval. Pokud by se to podařilo… Najednou se Honzovi až skoro zastavilo srdce. Modrá barva obtekla celou cihlu a to znamenalo, že je možné navázat datové spojení mezi simulovaným počítačem a serverem na druhé straně zdi. Bylo to skoro neuvěřitelné. Ale neznamenalo to, že je vyhráno. Byl to jen začátek. Začaly se mu potit prsty. Tím spíše že ucítil lehký stisk Lenčiných prstů na svých ramenou. Věděl, že ho tím chce povzbudit a přemýšlel, jestli si uvědomuje, že ho spíš vyrušuje. „Prosím… Teď ne,“ zašeptal klidně a snažil se opět soustředit na svoji práci. Na ten tenký modrý proud, který teď právě obtékal jednu cihličku. Zaměřil se na kanál, kterým mohl poslat zprávy, a pokračoval… Slabě modrá záře už obklopovala celou cihlu. Nestálé a vratké spojení, které ale stačilo k zaslání zprávy na jakoukoliv schránku na serveru. Problém byl, že s jedním e-mailem toho moc neuděláte. i tak to něco bylo. Virtuální zbraň se změnila z ostrého skalpelu na malou obálku. v té obálce byl kód. Říká se tomu backdoor a pokud by se podařilo Honzovi dostat ho na server a spustit… Získal by přístup do infikované schránky. Zkusil poslat příkaz a jeho potící se ruce klouzaly po klávesnici.
53
Lenka se rozhlížela kolem a dávala pozor, jestli je někdo nesleduje. Přitom ale jedním okem pozorovala a hodnotila Honzovu práci. Přemýšlela, jestli je opravdu tak dobrý, jak se říká. Ale ještě nikdy takhle upravené prostředí neviděla a tak to neměla jak odhadnout. Honza se usmál. Modré linky na zdi byly normální data, neměly skoro cenu. Ale když by se mu podařilo, aby cihlu obalila zlatá linka… Zlaté linie byly řídící data, příkazy. Pár jich šlo nacpat do hlavičky zprávy, nebo na úrovni přenosu dat do jednotlivých skupin instrukcí, ale to bylo zdlouhavé. Najednou dostal nápad. Jeho virtuální obálka se změnila na malou sponku. Chytil jedno zlaté vlákno a připnul ho k modré záplavě, obestírající cihlu. Sponka za moment zmizela. Zbývalo jen najít správný program… Lenka se usmála. Už pochopila, jak Honzovo prostředí funguje a teď rozuměla i způsobu, jakým se chrání. Připadalo jí to chytré a nebezpečné zároveň. Zjistila, že jí samotnou ta situace rozrušuje, jako by to byla ona, kdo stojí u konzole. Když zjistil, že může procpat nějaká data ve zprávě, stačilo najít skript, který by rychle získal přístup do schránky. Teď rozhodovaly vteřiny. Kdyby to trvalo jen o vteřinku déle, než minimální čas, server by si toho všiml a díru by zacelil. Honza musel pracovat rychle. Hlavou mu problesklo několik kombinací a on si je rozmyslel ve zlomku vteřiny. Zkusil tu nejriskantnější. Hop nebo trop. Buď dostane heslo ke schránce a přístup do ní, nebo ho to odpojí a do tří vteřin je u něj policie. Začal se potit, když virtuální ruce vkládaly malou vrhací hvězdici do obálky a zlatá chapadla vsouvala obálku do cihly. Lenka se začala nudit a začala se bezcílně procházet a protahovat pár krůčku od Honzy. Usmívala se, protože jí bylo jasné, že konečně našla, koho hledala. Honzovo virtuální alter ego stálo před zdí a čekalo. Najednou zmizela modrá záře i zlaté linky a ze zdi se vysunula jedna jediná obálka. S tím ale Honza počítal. Otevřel obálku a v ní bylo dlouhé, velmi dlouhé, ale už odšifrované, heslo. Usmál se a vypnul svůj virtuální stroj, aby nebudil podezření. Věděl, že teď bude heslo bezpečně i v jeho e-mailu. Už v normálním rozhraní konzole najel do svojí schránky a otevřel nejnovější e-mail. Nespletl se. Heslo tam bylo. Roztřesenýma rukama zadal adresu serveru do prohlížeče a vložil identitu
54
a heslo. Ve schránce byl jediný mail. Začínal prostě. „Ahoj Honzo…právě jsi získal zaměstnání ve firmě Merot. Lenka“
55
56
Co všechno vidí brýle Korporátní svět s sebou také nese korporátní metody. Někdy i ty nevybíravé. Jen opravdu zdatný jedinec se v tomto světě neztratí. Jen opravdivá špička dokáže zjistit, k čemu ji vlastně najal, a někdy je i zdánlivě nezajímavá akce pořádným překvapením. Namodralé světlo zapadajícího slunce barvilo ulici. Dívka v šedém kabátě s černými brýlemi na očích, sedící u zastávky, se s pohrdavým výrazem rozhlížela kolem sebe. Neprůhledné černé brýle, jejichž skla byla zevnitř poseta stovkami miniaturních zobrazovacích prvků, ji umožnily kromě běžného vidění i rozšířit svůj periferní obzor a vidět v něm takové informace o svém okolí, jako byla její pozice, mapa okolních ulic a další nezanedbatelné maličkosti. Usmála se na muže, přicházejícího z dáli a sundala si brýle. Načervenalé světlo zapadajícího slunce jí obarvilo tvář a na červené obloze tančily rudé mraky. Přicházel s klidným výrazem a taškou přes rameno. Ani v nejmenším nedával najevo, co dělá, nebo kdo je. v tašce měl sadu falešných dokladů a neoznačených kreditních karet, které měl doručit oné cizince u zastávky. Jak se na ni díval, nevšiml si ničeho zvláštního, kromě šedožlutých vlasů, které ji ve vlnkách splývaly téměř pod lopatky. Šedý, nevýrazně zbarvený kabát ani stylové lodičky na podpatku nedávaly tušit, s kým má tu čest. Na jména se neptal, jména jen vyráběl a tak ho ani nenapadlo, že se chystá poskytnout falešnou identitu nejhledanější zlodějce oněch dnů. Muž přišel a laxně se posadil na lavičku, jako by čekal na autobus. Tašku si stáhl z ramene a položil vedle sebe, jako by si chtěl odpočinout. Když autobus po chvíli přijel, nastoupil do něj, ale taška zůstala dál ležet na svém místě. Dáma ji elegantně zvedla, zkontrolovala její obsah nejprve v brýlích a poté bez nich a pak jej přendala do kapes pláště. Následně zavolala na dopravní podnik, aby informovala o nálezu tašky s doklady na mužské jméno a malou finanční hotovostí. Transakce byla dokonale zlegalizována, nikoho by teď nenapadlo pátrat v jejím kabátě po náhradních dokladech na falešné jméno. Odměny za nalezení se zřekla předem a odešla směrem k červenému zapadajícímu slunci. Smála se, když si nasadila brýle a oblohu náhle ozářila modrá koule.
57
Od setkání na zastávce uplynulo deset hodin. Kopulovitý dóm bezpečnostních složek na okraji města právě ozářil východ rudého slunce. Za pár hodin zde dojde ke střídání směn, které tentokrát nebude tak docela typické. Hluboko v útrobách dómu se nacházel superpočítač Igoret, jehož tajemné obvody obsahovaly kompletní schémata několika bitevních strojů, jež tento počítač sám vyvíjel. Byl to jeho primární úkol a tato schémata měla cenu v penězích téměř nevyčíslitelnou. Přesto se čas od času našel kupec, který byl ochotný za ně zaplatit často i stonásobek celoživotního příjmu průměrného člověka. Ideální cíl pro skutečně drzého zloděje. V sedm hodin vyšla z kavárny na hlavní třídě cizinka, oblečená do šedého kabátu. Celkový dojem neproniknutelnosti podtrhovaly brýle, které měla naražené na nose a jejichž velká skla zakrývala jakoukoliv možnost odhadnout barvu jejích očí. Jen blond vlasy po lopatky napovídaly, že pod maskou se skrývá žena. Ležérním krokem zamířila k luxusní limuzíně a sedla si za volant. Zaburácel motor a ještě než vyjela, tak si z palubního počítače vyvolala pozvánku na pohovor do bezpečností agentury, která hledala operátory pro chlazení superpočítače. Sundala si stíněné brýle a její zelené oči se přilepily k horizontu. Zamířila k okraji města. I když se jí chvělo srdce a po kůži jí přeběhl chlad, tvář se ani nepohnula, když cizinka v tmavých brýlích vystoupila z auta a přešla s kabelkou k vrátnici bezpečnostního dómu. Byla příliš profesionální na to, aby dávala navenek znát nějakou pochybnost, nebo dokonce prozradila své úmysly. Vrátný v modré uniformě si ji přivolal kývnutím hlavy. „Dobrý den, slečno. Kampak tak ráno?“ zeptal se přátelsky. Usmála se na něj a posunula si brýle z očí. Tmavočervená košile uniformy působila skoro komicky. „Na pohovor za panem T. Pozval si mně,“ řekla a předala strážnému svoji pozvánku. Zběžně ji přelétl očima. „Počkejte tu, zavolám eskortu. To víte, předpisy,“ prohodil laxně a zmáčkl nějaký přepínač na bezpečnostním pultu. Dáma se jen znovu usmála a vrátila si brýle na oči. Po chvíli už šla v doprovodu dvou po zuby ozbrojených strážců chodbou. Zleva i zprava ji sledovaly bezpečnostní kamery a mikropočítač v jejich brýlích jí přesně vykresloval úhly, které kamery vidí. Byl to poslední výkřik moderní techniky, ale pro práci, jako byla ta její, skoro nezbytný. Ne, že by se jako žena neobešla bez této pomůc58
ky, ale takhle to bylo přece jen pohodlnější. Před kanceláří nasadila úsměv a začala přemýšlet, jak obejde stráž. „Pane T., je tu další dáma na pohovor,“ ohlásil jeden z agentů. Dveře kanceláře se otevřely a pan T., postarší gentleman v černém saku a švestkové košili se na něj za to usmál. „Ať vejde,“ řekl suše a dal tak najevo, že dáma má vejít sama a agenti jsou odkázáni jen na svůj úsudek. Vešla dovnitř a ani náznakem nespustila oči z pána za stolem. Její brýle už spočívaly v kapse kabátu, když vstal a jako své budoucí podřízené jí podal ruku. Po krátkém představení se již usadila a začala dál plánovat strategii. Chvíli se bála, že nebude mít možnost na pana T. udeřit a vyvolat tak nezbytný poplach, ale nakonec si vzpomněla na svou dobrou pověst a pomohla jí úplná náhoda. Když jí pan T. podal pero k podpisu dokumentů, vzala ho tak nešikovně, že jí vypadlo na zem. Jelikož měla upnuté šaty, neslušelo se, aby se pro pero ohnula sama. Když se galantní ředitel náborového oddělení ohnul pod stůl, přidala mu do čaje uspávací prostředek. Nevšiml si toho a celý šálek poté nervózně vypil. Do pár minut ležel na stole a klíč k systému byl v její ruce. Akce mohla začít. Znala plány budovy nazpaměť a tak věděla, že když teď vyvolá poplach, ještě stále bude rychlejší ji vyvést, než se pokoušet zavolat sanitku a řešit věci s pomocí zvenku. Proto ředitele usadila do jeho křesla a dveřmi, ukrytými za tapisérií v rohu, odešla do vedlejší servisní chodby. Servisní chodby se táhly téměř po celém tomto úseku, s výjimkou počítačů a místnosti s centrálním serverem, což znamenalo, že málokdo zjistí, kam opravdu míří. Po krátkém zamyšlení zamířila do pracovny své další oběti. Naštěstí si pan T. nebude pamatovat, co se stalo, takže měla dost času, než vznikne poplach. Dovolila si úsměv a opět si nasadila brýle. Klapání podpatků je nápadné jen tehdy, když ho očekáváte a víte o něm. Mohla si dovolit bloudit tunely dle libosti a nikoho by nenapadlo je zkontrolovat. To ale nebyl cíl dnešního výletu a tak si dovolila jen pár krátkých poznámek k průřezu chodby a pár odboček, aby si určila, kudy jde či nejde uniknout. Některé dveře totiž byly zamčené a ona potřebovala mít odhad, jak dlouho by jí trvalo jimi v případě nutnosti projít. Nakonec se rozhodla pro nejméně nápadnou cestu. Byl na ní jediný riskantní úsek,
59
když procházela kolem kamerového velína, ale pak už mohla nerušeně dojít až k počítači. Mírně zrychlila. Když za ní zacvakly dveře, naskytla se jí jedinečná příležitost, ve kterou ani nedoufala. Před ní totiž stála u automatu na kávu nějaká sekretářka či pomocnice, oblečená do uniformy bezpečnostní agentury, které dóm patřil, ale zcela bezbranná a bez sebemenšího podezření na to, že by mohlo dojít k porušení bezpečnosti. Usmála se pro sebe a vytáhla z kapsy paralyzér. Bude nezbytné, aby ji žena nemohla rozpoznat a aby ji bylo možné v klidu svléknout, proto zvolila jen zcela nenápadnou zbraň. Za pár chvil už táhla bezvládné tělo sekretářky do služební chodby. Jen škoda, že uniforma, viděna brýlemi, je v té odporné modré, které se naučila nedůvěřovat, protože ji sama tak často nosila. Sundala si i brýle, které si pro jistotu schovala do náprsní kapsy. Bylo jí sice trochu líto šatů z modrého šifonu, které měla na sobě, ale volnější sáčko bezpečnostní agentury jí šlo dobře k postavě a navíc šedá byla její oblíbená barva, takže se ani v šedočerveném saku necítila špatně. Polonahou a omráčenou sekretářku nechala ležet, jak byla a jen se ujistila, že se neprobere dřív, než vyprší čas, potřebný ke krytí jejího ústupu. Až vypukne chaos, nikoho nenapadne, že stráž má jít po jednom z pracovníků firmy, zvlášť, když má všechny doklady a přístupy v pořádku a když do areálu byla vpuštěna cizinka. Krytí bylo díky této náhodě prakticky dokonalé. Nyní si mohla dovolit svůj plán trochu zrychlit. Vešla rovnou do bezpečnostního velína. Otočil se k ní operátor a nejprve se zdálo, že ji chce vykázat. Poté si ale stoupl tak rychle, že málem převrátil židli, na které seděl a vychrlil ze sebe proud omluv a pozdravů. Umlčela ho pohybem ruky. „Prosím, poručíku, určitě děláte svou práci dobře, proto tu nejsem,“ řekla klidně, jako by o nic jiného jít ani nemohlo. Mladý muž se uvolnil a přečetl si její jmenovku. „Doktorko Svobodová, promiňte, co tu děláte?“ optal se zdvořile. Usmála se na něj a složila si brýle do kapsičky u saka. Podívala se mu do očí a klidně mu zalhala. „Jsem tu, abych vás informovala o aktualizaci software řídící jednotky Igoret,“ Víc nebylo třeba. Muž jen kývl hlavou. „Budu potřebovat, paní doktorko, abyste se mi autorizovala při vstupu,“ řekl jen tiše a znovu si sedl ke konzoli. Bylo mu totiž jasné, že s ním už znovu mluvit nebude.
60
Když odcházela z velína, pohrávala si s myšlenkou poprosit mladého poručíka o doprovod, ale rychle ji zatrhla, když si uvědomila, kolik pozornosti by budila specialistka, která se nevyzná uprostřed vlastního komplexu. Tady už totiž byla za periferiemi, v místech, kde byla ostraha buď žádná, nebo naopak absolutní a nebyl nejmenší důvod někoho podezřívat, že je tu neoprávněně, tím méně že se nevyzná. Musela jít jistě a jako by vždy přesně věděla, kam míří, i když občas si připadala poněkud zmatena v místech, která neodpovídala naučeným plánům, které obsahovala paměť mikropočítače brýlí. i tak jí cesta netrvala dlouho a vynechala prakticky všechny bezpečnostní kamery, takže nebude snadné vysledovat, kdy se kam vydala a spojit si její postup s útokem na Igoret. Za chvíli už stála před místností superpočítače. Teď přijde ta nejtěžší část. Projela repliku bezpečnostní karty snímačem a mezi lopatkami jí stékal chladný pot. Je to vždycky sázka do loterie, záleží na tom, jak šikovného máte poradce a co všechno zvládne či nezvládne zařídit správně. Lekla se, když vstup sice zahrál krátkou melodii, ale indikátor zůstal v poloze „Zamčeno". Pak se usmála a projela klidným, dlouhým pohybem kartu ještě jednou. Vstup se odemknul do polohy „autorizovat“ a rozsvítil se scanner zorniček. Poslední a nejdůležitější krok přístupu k systému vyžadoval největší soustředění. Začala pomalu dýchat, aby se uklidnila a zorničky, rozšířené strachem a napětím, dostaly normálnější tvar. Sundala brýle a připadala si bez nich skoro nahá. Když za ní klaply dveře místnosti a s pomocí brýlí si ověřila, že zde už není žádné zabezpečení, dovolila si chvilku, aby se opřela o stěnu vedle dveří. i v této chvilce slabosti nebyla tolik neopatrná, aby se opřela o jediný prvek stěny, který mohl být zabezpečen, to jest o samotné vstupní dveře. Před ní se rozprostírala klávesnice systému a nad ní vstup a výstup hlasového ovládání. Najednou měla pocit, že počítač ožil. „Vítejte, doktorko Svobodová“, oslovil ji mechanický hlas ze syntetizátoru. Naštěstí už se uklidnila a tak její hlas zněl přirozeně. „Zdravím tě, Igorete“, odpověděla stroji. „Jak se dnes daří?“ řekla a přešla na místo operátora. „Vy mne neznáte jako Igoreta. Znáte mne jako Davida Galilejského, který si vás najal,“ sdělil jí systém prostě. To ji zarazilo. „To jméno sedí, ale ty jsi..,“ zarazila se. Co vlastně byl systém před ní? Mohl být superpočítač první Turingovou jednotkou, která 61
nejde poznat od lidské osoby? Nebo se jen naučil pár formulací, které používal? „…stroj,“ dokončila neobratně. „Ano. Stroj mechanické podstaty stejně, jako vy jste stroj podstaty biologické. Dejme se do práce,“ odpověděl jí tajemně. Data se zkopírovala poměrně rychle. Falešné „kreditní karty“ ve skutečnosti totiž obsahovaly prostředí pro uchování poměrně velkého objemu dat pomocí RNA sekvencí. Stejný princip používal i Igoret, takže samotné kopírování byla otázka pár milisekund. Brýle, které už měla opět na nose, ji průběžně informovaly o povaze stahovaných dat a dokumentů, jak v reálném čase dešifrovaly tok dat, protékající mezi dotykovou konzolí a čipem v kartách. Když si z databáze přečetla, co krade, zamrazilo jí znovu. Nekradla plány nějaké zbraně a neměla je předat teroristům, jak si původně myslela. Tohle bylo daleko horší. Společnost, které dóm patřil, vyvinula dokonalou sanitku. Přemístitelnou jednotku, obsahující resuscitační pole, lékárnu, systém na infuzní transmise a několikanásobné tlumiče, brzdy, tlumiče brzd a pancéřovací a krycí systémy, dík čemuž by se zefektivnila práce terénních sanitek až o dvojnásobek. Bylo s podivem, že na tom už neprofitovali, ale jak jí Igoret objasnil, nehodlali návrh prodat, dokud jej svět nebude „opravdu potřebovat", jinými slovy dokud společnosti nebude téci do bot. Po pěti minutách se chodbami rozezněl poplach. To byl signál, na který čekala. Poděkovala systému, odpojila se, vyděšeně zakřičela, sundala si brýle, protože už nemusela působit nenápadně a vyhýbat se kamerám, a se všemi údaji a daty se rozběhla chodbami směrem ven z budovy. Tohle už měla naplánované a tak byla venku co by dup. Ještě se na odchodu zeptala strážného, co se děje a proč ten poplach. „Nějaká paní v modrých šatech vykradla naše databanky. Doktorko Svobodová, objekt byl prohlášen za uzavřenou zónu, všichni civilní pracovníci se musí ihned evakuovat. Kdybyste ji viděla, dejte nám prosím vědět,“ odříkal strážný a poté, co ho nasměrovala do míst, kde se asi pohybovala nebohá a zmatená sekretářka v jejích šatech, se tiše usmála pro sebe. Za pár dalších minut už seděla ve svém autě a přemýšlela. Nevěděla totiž, jestli je krádež, když seberete hračku lakomému dítěti a dáte ji umírajícím, kteří se díky ní uzdraví. Celý poplach netrval ani půl hodiny. Podle vyjádření novin, probíhajících na zadní straně jejich skel druhého dne, byla evakuována 62
celá budova a útočnice, asi třicetiletá anonymní dáma, byla zneškodněna a je v současné době v péči policie, ovšem tvrdí, že si nic nepamatuje. Cizinka právě popíjela v baru koktejl a sledovala noviny na zadní straně tmavých brýlí. Když vyšla ven a poslala z veřejného terminálu email potenciálnímu vládnímu kupci, který by o technologii jistě měl zájem, usmála se. Šla s nasazenými brýlemi ulicí ke středu města a nad hlavou jí zapadalo obrovské modré slunce.
63
64
Cena za klid Lidé se rádi vracejí k tomu, co si pamatují, a pamatují si obvykle jen to dobré. Jenže když nezbude nikdo, kdo by si pamatoval to dobré, když není k čemu se vracet; nezbývá, než se vrátit k tomu jedinému, co ještě známe – k vlastní chamtivosti, bolesti, k tomu, co nás celou tu dobu ovládalo. Jen tehdy můžeme poznat, že jsme se mýlili a zjistit, kudy vede jiná cesta. Město bylo touhle dobou neobvykle klidné. Některé dny nemáte náladu ani na to, abyste vstali z postele. Přesně takový liný den teď byl ve vzduchu celého města, které vyčkávalo další události. Noviny toho dne přinesly jen zprávy, které nikoho nepřekvapily. Vše, co se toho dne stalo, se mohlo dít i kterýkoliv jiný den, a přesto měla nadcházející noc být něčím zvláštní. Dlouhá řada světel v chodbě svítila dlouho do noci. Zamčené dveře pracoven i zapomenuté zásuvky stolů, které jindy přes den vítaly stovky příchozích, kteří šli dělat svou práci, nebo odcházeli žít svůj život. Řada světel pokračovala i do místnosti, ve které bylo kolem dlouhého dřevěného stolu rozestavěno několik křesel. Přesto tamní atmosféra připomínala noc víc, než tma venku za okny. Tři anonymní postavy seděly v křeslech proti sobě. Zvykli si nepoužívat svá jména, ne tady, protože jména tu nebyla důležitá. Tady se rozhodovalo a jakákoliv jména budí vztahy. Vztahy, které mění racionální rozhodnutí jen na výsledek emocí, vztahy, které narušují schopnost rozhodnout se rychle a analyticky. Jména do této místnosti prostě nepatřila. První měl vždycky pocit, že dělají něco špatného. Jenže zjistil, že je snazší to dělat, než nad tím přemýšlet. Byl takový. Dokázal nemyslet na to, co dělá, dokud měl co dělat. Když přišlo na to, jak zařídit otázky o tom, co dělá a jestli to není špatné, vždycky to mohl řešit někdo jiný. Druhý byl jeho přesný opak. Mladík, narozený za války a zachráněný někde za zdmi města, který se propracoval do vedení společnosti velmi rychle, vždycky věděl, co má říct. Zdálo se, že nikdy nejde daleko pro slova, ale nějakým záhadným způsobem dokázal říct, že to, co dělají, je možná špatné, ale určitě se to všem bude líbit. První ho považoval za neuvěřitelně užitečný nástroj. Jen nástroj prosazování jejich cílů, ale i tak užitečný, a pak tu byl Třetí…
65
Třetí byl. To je vše, co se o něm dalo říct. Zatímco První vedl společnost snad ještě před válkou a Druhý si vydobyl své místo svými schopnostmi, ani jeden z nich si nebyl jistý, kde se vzal Třetí. Ani co dělal. Ale jeho místo bylo nezpochybnitelné, stejně, jako jeho přínos. Zdálo se, že První vymýšlí, co se bude dělat, Druhý vymyslí, jak to udělají a Třetí – nedalo by se říct, že to udělá, spíše zařizoval, že se to stane. Přesto ani jeden z nich těm zbývajícím dvěma nevěřil, přesto ani jeden z nich nevěděl, co ti zbývající dva plánují. Záleželo jim hlavně na tom, aby vše běželo tak, jak se dohodli všichni tři najednou. Jenže v tomhle jejich plánu se začínaly objevovat trhliny. „Viděli jsme to, že ano?“ Zeptal se První. „Viděli. Stalo se to. Zřejmě to bude problém“, připustil Druhý. „Ale nepředvídali jsme to,“ dodal třetí. První se zadíval na zprávu před sebou. „Nikdo to nepředvídal,“ řekl tiše. Tím to z jeho pohledu bylo dané – co jste nemohli předpokládat, s tím jste nemohli nic předem dělat. „Zbývá jen uklidit,“ řekl Druhý. Třetí jen kývnul hlavou. „Postarám se o to,“ První se opřel ve své židli. „Udělejte to,“ řekl stroze a tím vše považoval za vyřízené. Lenka seděla ve své kanceláři a koukala se z okna. Jako obvykle sledovala noc venku a přemýšlela, co se tam asi děje. Někdy ji lákala ta světla, bary, diskotéky, školní kluby a podobné druhy zábavy. Ale někdy, jako třeba teď, si uvědomovala, že tohle město je jenom iluze. Že není skutečné, že je celé jen dobře řízený stroj, automat, který se může kdykoliv rozbít. Ona nepochybovala, že k tomu jednoho dne dojde. Vlastně si i přála, aby k tomu došlo. Aby tomu pomohla. Ozvalo se zaklepání. Lenka si uhladila sukni, sedla si za svůj stůl a nasadila profesionální úsměv. „Dále, prosím,“ řekla mile. Třetí vešel a tvářil se velmi vážně. Lenka hned vstala a nabídla mu místo na pohovce u zdi. „Nečekala jsem vás tu v tuto dobu,“ řekla mu přímo, když si sedl. „Nečekal jsem, že v tuto dobu tu budete,“ odpověděl jí stejně na rovinu. Kývla hlavou a nalila mu kávu. „Stalo se něco?“, zeptala se ho. Třetí jen pokrčil rameny. „Zatím ne, ale kdykoliv se stát může,“ Lenka se sice usmívala, ale začala cítit, že na tom, co řekl, je přece jen trocha lži. Přesto si netroufla svého nadřízeného zpovídat. Dokud pracuje pro Merot, musí nechat pochyby a otázky někdy stranou. „Zdá se, že První začíná tušit, že se něco děje,“ Lenka se při zmínce o Prvním trochu zachvěla. Jejich společnost uvnitř samotné korporace byla vždy tajná, ona vlastně ani netušila, co oficiálně dělá 66
pro korporaci, věděla jen, co dělá pro Merot. Pro oddělení, které fungovalo pod jejím vedením, pro zvláštní sekci, se kterou měl Třetí podle všeho své vlastní plány. Proto ji První podvědomě naháněl strach. Představoval přesný protiklad Třetího, a ona netušila, jak se vůbec ti dva mohou na něčem dohodnout. „A děje, pane? Bankrotujeme?“ zeptala se vesele. „Jistě, že ne. Společnost prosperuje. Město prosperuje. Celý tenhle stroj zatím funguje, jenže ne tak, jak by si asi představoval on,“ s úsměvem ve tváři to Třetí řekl lehce, jen tak mimochodem. „Znáte vinice? Víte, co to je?“ zeptal se Lenky mile. Ona jen pokrčila rameny. „Předválečné sady, kde se pěstovaly hrozny, které se pak zpracovávaly na víno?“ zkusila to. Přeci jen, něco ze školy si pamatovala. „Ano. Tedy, ne tak docela. Víte, víno se samo o sobě nevyrábí, ono se nějak získává z hroznů. Asi se… Nějak lisují? Nevím, ale jednou bych to chtěl zažit,“ Lenka se jen usmála. Netušila, kolik Třetímu je. Určitě byl starý, velmi starý. Bylo to na něm vidět. Město bylo vlastně dokonalé. Déšť, slunce, mraky, zásobování, všechno fungovalo. Mohli jste zapomenout, že všude kolem je pustina, a mnoho lidí, kteří se v něm narodili, na to také rádo zapomnělo. Zapomněli, nebo nikdy nedošli na kraj Města, k tomu velkému ochrannému valu, který držel atmosféru pohromadě. Jenže v něm žili lidé, kteří věděli, nebo si pamatovali, že je to celé jen iluze, která nemá takhle fungovat. že to není přirozené, jen vypůjčené. Většina z nich si ovšem také pamatovala válku, a byli rádi, že už je za nimi a že mají kde žít. „Ale vždyť to už nejde,“ povzdechla si Lenka smutně po chvilce. „Všechno je za námi, ne?“ Třetí se usmál. Připadal si trochu jako její otec. Měl sen a kromě toho měl tuhle dívku, která zařizovala vše, co bylo nutné udělat, aniž by se o tom dozvěděli První nebo Druhý. Což zejména v případě toho druhého byl problém. Napil se své kávy. „Řekněte mi, věděla jste, že to výjde?“ zeptal se Lenky přímo. „Koneckonců, kdyby se ta krádež nestala, nemohla byste dnes v noci připravit celý ten plán,“ dodal. Lenka se na něj podívala, jako kdyby zvažovala, co odpovědět. „Ale ona se stala…“ začala pak zmateně. „Takže bylo nutné ji využít, chápu,“ řekl Třetí a usmál se. „Pavel to neuslyší rád. Pardon, První. Pořád na to zapomínám,“ Lenka se přistihla, že se směje. Osobně si nikdy nezvykla na to, že i tři muži, kteří stojí ve vedení korporace, mají nějaká jména. že když zařídí, co je třeba, zmizí v davu a nikdo si jich nevšimne. „Ale vy si to celé pamatujete, 67
že?“ řekla najednou. „Všechno… Mír, víte? Vy víte, jaké to bylo, že?“ Třetí se na ni usmál. „Nikdy jsme tomu tak neříkali. Doba Míru – zní to vznešeně, ale tehdy nás nenapadlo, že bude válka, takže nebylo nutné, aby byl mír. Chápete, co tím myslím, že?“ Připadal si při tom hrozně neobratně. v zacházení se slovy se nikdy nevyrovnal Druhému, a přesto měl pocit, že na tohle by nestačil ani ten. Viděl, že Lenka naklonila hlavu na stranu a napadlo ho při tom, jak si asi tohle všechno přebere. „Vy se bojíte, jak to dopadne, že?“ zeptala se ho. Třetí si povzdechl a vypadal v ten moment starší, než kdykoliv předtím. „To my všichni. Někdo si to jen připouští víc a někdo méně,“ Zvedl se z pohovky a přešel k oknu. Noc se začala zvolna přelévat k ránu a ruch v ulicích ustával. „Víte, mám nápad. Vemte si na pár dní volno,“ řekl to směrem k Lence a usmál se na ni. „Volno? Ale… Je tolik věcí, co musím zařídit, co musím…“ Třetí jen mávl rukou. „Někdo se o to postará. Víte, že teď bude nejnutnější hlavně mluvit. Od toho tu nejsme, na to jsou jiní. Vlastně, se mi docela i hodí, když na chvíli zase přestaneme existovat,“ řekl záhadně, dívajíc se přitom opět z okna. „Není to město,“ řekl po chvíli rázně, jako by vynášel ortel. „Ale bude. Města jsou chaotická. Jsou zmatená, jsou náhodná. Tohle není město. Za války je vše organizované, víte? A teď taky. Je to cena, kterou platíme za klid,“ vysvětloval Třetí oknu před ním. Lenka se přistihla, že ho poslouchá s otevřenou pusou a že ji jeho nenadálá upřímnost fascinuje. Přestože znala jeho vizi, nikdy ji nenapadlo, co Třetího motivovalo. „Pamatuji si, víte? Merot… Je to jen slovo, kterým jsem pojmenoval svůj nápad. Myšlenku, že svět, který jsme ztratili, se může znovu objevit, může znovu vzniknout. Svět bez korporací, svět, kde lidé budou spolupracovat, protože jim to přijde jako dobrý nápad, ne proto, že jim to nařídí. Ne, jako dnes, kdy je každý jen kolečkem v malém soukolí, ale svět, kde každý bude moci být tím, čím se cítí být, místo toho, čím ho potřebuje mít korporace. Ale nemohu si dovolit být s takovým světem spojován,“ řekl skoro smutně. „Jakmile to přijde, jakmile ten svět vznikne, slibte mi, Lenko, jednu věc,“ Trhla sebou. Uvědomila si, že ať už ji jeho myšlenky zanesly kamkoliv, teď se musí vrátit, protože je oslovil. Navíc ji oslovil přímo jménem, což obvykle nedělal. Když už ji nějak musel oslovit, nechával si odstup a říkal jí titulem její oficiální funkce. „Slibte mi, že ať už vyhrajeme nebo ne,
68
nikdy nikomu neřeknete, čí to byl nápad,“ zasmála se. „Stejně by mi to nikdo nevěřil, Třetí.“ Myšlenky jí už teď zmateně vířily hlavou. Nikdy ji nenapadlo, že Merot organizuje celý svět, že se chystá ten svět změnit a že ho – i když nenápadně – vede konkrétním směrem. Vždycky si myslela, že jde jen o usměrňování korporací. Také si nikdy neuvědomila, že svět před válkou mohl být zajímavý, že mohl být lákavý a že by se k předválečnému uspořádání věcí mohl někdo chtít vrátit. Nejen chtít. On se už vrací a bere ji – a spolu s ní i miliardy dalších – s sebou, a krádeže, špionáž a další ošklivé momenty kolem jsou jen součástí tohoto plánu. Za chvíli odešel a ona opět byla ve své pracovně sama. Přesto, že jí řekl, aby si vzala volno, věděla, že tak rychlé a jasné to nebude. Přeci jen, měla celou řadu povinností, které nemohla z hodiny na hodinu nechat být. a pak – věděla, že Třetí možná také ještě neodešel, že má také pořád nějakou práci, vždycky tu někde byl, v budově, vždycky něco dělal v době, kdy všichni ostatní už dávno spali, nebo se alespoň tvářili, že spí. Sedla si do svého křesla, vzala do ruky nějaké papíry a chytila je, jako by se je chystala číst. Přitom přemýšlela nad tím, co se právě stalo. Věděla, že svět korporací je děsivý, sama se někdy starala o to, aby to tak bylo. Přesto, téměř nekonečné rezervy, které mělo jejich oddělení k dispozici, byly nejednou použity pro nečekanou záchranu velké firmy, někdy i budoucí korporace, v dobách krize po válce. Jediný moment, kdy jejich oddělení používalo dohodnuté krycí jméno. Vždycky ji zajímalo, jak to vlastně Třetí zdůvodňuje svým partnerům. Někdy se totiž stalo, že společnost, kterou zachránili, díky tomu přerostla své bývalé síly a pak je začala ohrožovat. Bylo to jako hrát si na kočku a na myš, a přitom cíleně pěstovat ty nejrychlejší a nejzákeřnější myši kolem. Podívala se důkladně do papírů, které držela v ruce a napila se kávy ze svého hrnku. Byla sice studená, ale Lenčiny myšlenky byly stejně někde úplně jinde. Koneckonců, právě se dozvěděla, po mnoha letech, kde vlastně vše vzniklo a kam celá její snaha směřuje. Třetí měl pravdu, po tomhle si bude muset odpočinout, bude potřebovat pár dní jen na to, aby si sama přebrala, co se vlastně stalo, co jí řekl a jak to celé zapadá do jejího života. Přesto měla pocit, že jí svěřil neuvěřitelné tajemství, které nikdy předtím a nikdy potom nikomu dalšímu neřekne. 69
Hanz měl strach. Byl ve své pracovně a díval se ven. Věděl, že není všechno v pořádku. Ačkoliv měl vše promyšlené a věděl, že co by náhodou přehlédl on, o to se postará Lenka, něco uvnitř mu bralo klid. a to bylo zlé. Jenže on byl Třeti, nemohl si dovolit být nejistý, ne teď, když se vše vyvíjelo tak slibně. Podíval se před sebe na složky několika případů z poslední doby a usmál se. Koneckonců, i kdyby on sám nemohl být u toho, až se splní jeho velký sen, sen, který tvořil z povzdálí a který chtěl zažít raději jako jeden z těch, kterým se jen tak zjeví, než z pozice toho, kdo jej bude ukazovat, věděl, že budoucnost je na tom dobře. Často se bál, že je to celé moc ambiciózní, že se to nemůže nikdy naplnit. Ale každé setkání s ní, a každý hovor s Gabrielou, jeho bývalou velitelkou, která se tak dobře adaptovala na realitu nového míru, mu dávaly naději, že to nedělá zbytečně. že není jediný, kdo si pamatuje, jediný, kdo si přeje, aby všechno bylo zase normální. a také, že není jediný, kdo se bojí, že to nové se stane normálním natolik, že až bude ta možnost, nikdo už nebude mít zájem se vrátit zpátky. Odložil složky a čekal. Ulice města osvětlovalo ranní slunce. Nenápadný stařík šel po ulici s dívkou v tmavě hnědé kožené bundě a vkusně střiženém šedém kostýmku po svém boku. Šli vedle sebe jako dávní kamarádi, kteří si vyšli na procházku. Tu a tam se zastavili, tu a tam se na sebe usmáli a povídali si. Jako dva staří známí, kteří se zrovna náhodou ztrácejí mezi zástupy, procházejícími nekonečnými ulicemi města, a jen logo korporace na poutačích jim připomínalo, kdo jsou a kým se chtějí stát…
70
Tajuplný úsvit Korporace prosperují – a lidské vztahy trpí. Zaměstnání dostává přednost před soukromím a lidstvo nejspíše vyhyne… Podzimní slunce ozařovalo alej stromů na okraji města. Jeho temně rudé paprsky barvily celou krajinu do okrových a oranžových odstínů, jako kdyby ji chtěly za každou cenu spálit. V parku pod sochou seděla na lavičce, oděná v modrém svetříku, hnědozlaté vlasy smotané do pevného drdůlku. Nešlo si nepovšimnout její krásy, která se ale ztrácela pod přelivem make-upu a rozhodným a tvrdým výrazem, který ji vtiskla její práce. Dnes čekala jen na něj a chtěla s ním strávit tolik času, kolik to jen půjde. Jestli to půjde. Být agentem není snadné. Trvalo jen chvilku, než přišel, ani neměla možnost přemýšlet, že by se třeba nemusel dostavit. Prostě tam najednou byl, spolehlivý jako vždy. Usmál se na ni. „Promiň, trochu mi to dneska nevyšlo. Mám dost času, ale asi mi ještě budou volat,“ řekl udýchaně. Nezbylo ji, než jeho úsměv opětovat a potom mu uvolnit místo na lavičce, aby si mohl sednout vedle ní. „Já ti rozumím, Honzo,“ řekla tiše, když si k ní přisednul a jemně se o něj opřela. Od chvíle, co se stal ten incident ve škole, byl Honza tichý a podezřele klidný. Byl to jejich poslední společný rok, tak si ho chtěla užít, než je práce rozdělí. Jeho práce jí vždycky zůstávala tajemstvím. Nikdy nikomu vlastně neřekl, co dělá nebo pro koho pracuje. Jedno léto se prostě sešel s pár spolužáky, něco spolu probírali a najednou jste Honzu po odpoledních viděli, jak po škole jde někam pryč, zachmuřen chvátá ze školy rovnou dál do své záhadné nové práce. Přesto ho stále měla ráda, a když spolu během roku po té jeho podivné proměně začali chodit, zjistila, že si ani nedovede představit kluka, který by neodbíhal někam pryč. Honza se uvolnil a položil jí ruku kolem ramen. Vždycky ho těšilo, že se za těch pár měsíců dokázal zvednout z průměrného studenta na to, čím byl teď. Špičkový agent, spolupracující s největšími mozky své generace. Práce v oné korporaci znamenala, že sice nad svým časem ztratil kontrolu a kdykoliv nebyla noc nebo neseděl ve škole, tak musel očekávat nasazení, ale od jisté doby si vymínil, že v noci chce alespoň šest hodin pro sebe a ze školy ho taky tahat nesmějí
71
a společnost to dodržovala, což mu vyhovovalo. Zadíval se dlouze na západ slunce a nechal se unášet představou, že dívka vedle něj se k němu tulí i přesto, že zdánlivě nikde nepracuje a celý život podřídil jen škole. Nedokázal si to ani představit. Po chvíli se posadila a upřela pohled na slunce. „Poslyš… Možná bychom mohli..,“ začala polohlasem. Honza jí objal, aby jí dodal trochu odvahy se vyjádřit. „Copak?“ povzbudil ji. „Nevím, někam zajít? v parku je nuda..,“ řekla toužebně a podívala se na něj. Jemně ji políbil na tvář a pak se usmál. Nevěděl, co má v takových chvílích dělat. Bylo to trochu legrační. V práci se často rozhodoval ve zlomku sekundy, dívka, která ho nabírala, si jej otestovala v situaci, kdy vteřinové zaváhání už by znamenalo pád do hlubiny a přerušení jeho studií vězením, ale přesto ho jeho vlastní přítelkyně přiváděla do situací, které neuměl rozhodnout. „Kampak by si chtěla jít?“ zeptal se nakonec. Ona jen pokrčila rameny. Náhle zazvonil telefon. Vždycky to tak bylo. Povzdechla si. „Tak tentokrát za to můžu já..,“ řekla žertem a přijala hovor. Netrval dlouho, ale zněl poměrně naléhavě. „Musím jít. Snad se nezlobíš..,“ řekla a usmála se na něj. Honza si povzdechl. Nedokázal se zlobit, ne na ni a ne na toho, kdo je zase odhání. Takový byl prostě život, nedalo se s tím nic dělat. Usmál se a políbil ji na čelo. „Co nadělám. Běž, je to tvůj život,“ Tuhle frázi říkal rád. Ve firmě mu ji ze začátku říkali také, i když z trochu jiným významem. Tady venku si mohl dovolit jí pobídnout dívku, ve které měl jistotu. Tam ve firmě to ale byla fráze, která byla plná nejistoty a zmatku. v něm i v okolí. Zvedla se a vykročila směrem k městu. Když ušla pár metrů, jako by se najednou celá změnila. Napřímila se, její výraz ztvrdnul a nikdo by v ní nehledal onu pohlednou, milou dívku, jíž byla před pár vteřinami. Místo toho vysoké podpatky rychle a hlasitě klapaly ve světle právě vyšlého slunce a pevný a odhodlaný výraz značil cestu dívce, o které byste řekli, že je sebevědomá a jde přímo za svým cílem. Chytila klopy svého svetru, složila prsty k sobě a pár vrchních knoflíčků zapnula téměř jediným pohybem. Musela odejít od svého milého jen kvůli práci. Ale takový byl život. Od jisté doby nebyl čas na vztahy. Mladí lidé neměli možnosti a čas, aby si sami zorganizovali život, jak chtěli. Museli jste si vybrat. Buďto vztahy, zábava a kamarádi, nebo práce a stres. Ona ale měla jasno. Protože oba žili podobný život, dokázala 72
pochopit i Honzovu zdánlivou nedochvilnost a neochotu s ní chodit kamkoliv, kde je víc lidí stejně tak, jako doufala, že i on chápe její časovou vytíženost a nemožnost si sestavit pevný rozvrh. Přesto jí to uvnitř užíralo, když šla kolem betonové zdi parku a přemýšlela, jestli se s ním dnes ještě setká. Na místě byl chaos. Její štáb už tam byl připravený – kameraman, vedoucí, a všichni ostatní, čekalo se jen a jenom na ni. Měl to být živý přenos a tak si všichni oddechli, když zjistili, že přišla už nalíčená a připravená celou situaci odvysílat tak rychle, jak to jen bude možné. „Báli jsme se, že tě neseženeme,“ rozplýval se vedoucí štábu. Ona se jen pohrdavě usmála jeho směrem a hned si sbalila mikrofon a šla na místo zjišťovat, co se vlastně stalo a o čem že to budou vysílat. Přímé přenosy byly hračkou, ráda je dělala, protože i když jste zrovna nevypadali úplně nejlépe a nejprofesionálněji, vždycky šlo říct, že tam byl spěch, že to bylo ve stresu, prostě bylo to úplně jiné, než když jste seděli ve studiu a každý věděl, že na přípravu jste měli tolik času, kolik jste sami chtěli a dokázali v budově stanice urvat. Na druhou stranu někdy, jako třeba teď, bylo velmi těžké se soustředit a ještě zjistit, co se vlastně stalo a co budete vysílat a říkat. Naštěstí ji někdo připravil bloček se základním scénářem a informacemi, takže celý brífink nezabral ani minutu. Honza se zatím potuloval po parku a přemýšlel. Jeho přítelkyně dělala v jedné místní televizní stanici reportérku, čas od času ho takhle opustila a odběhla natočit něco speciálního přímo do terénu, ale i tak mu potom vždy bylo smutno. Podíval se na oblohu, která ani dnes nebyla úplně modrá a spíš hrála do šeda. Jako jejich vztah. Stále zataženo těžkým smogem. Celý přímý vstup tentokrát zabral asi deset minut. Říká se jim sice přímé, ale většinou projdou stejně střižnou, je to takové zamotané. Od jisté doby se digitálně vysílá i stříhá, kamery snímají ze dvou úhlů a tým provádí předvýběr, který se ve střižnách ve studiu ještě znovu projede. Celý šot se tak sice o pár vteřin opozdí, ale vše vypadá geniálně a – jak jí někdo podrobně vysvětloval, když tahle technologie začala – víc autenticky, než když se točívalo jen z jednoho úhlu. Byl to sice podvod, ale takový, jaký byste prostě očekávali od televizního štábu. Situace vypadala poměrně závažně. v budově obrovské korporace vypadl proud a během tohoto výpadku se ztratilo několik tajných dokumentů, mimo jiné vyšetřujících kauzu jedné z největších infor73
mačních společností. Tato společnost byla záhadou, vzniklou z poslední ekonomické recese a proto se televize tak rychle zajímala o cokoliv, co se jí náhodou týkalo. Nemohla si pomoci, ale cítila, že celá situace je zároveň i absurdní a když natáčela živý rozhovor s jedním z detektivů, kteří celou podezřelou situaci vyšetřovali, něco jí na ní přišlo úsměvné. V parku bylo ticho a Honzovi nezbylo, než přemýšlet. Věděl, že firmu kde pracuje, někdo vyšetřuje, a snaží se přijít na údajné úniky a krácení daní. Přišlo mu to absurdní. v uplynulých dvanácti letech zachránil Merot více společností a korporačních poboček než všechny světové vlády dohromady, přesto se vždycky čas od času objevil někdo, komu bylo podezřelé, odkud firma, která nevlastní jediný obchod a neprodává zdánlivě jediný výrobek nebo službu, přijímá peníze. Slyšel už desítky teorií, ale přímo v Merotu o tom nikdo nikdy nemluvil. Zkoušel se ptát i dívky, která ho najímala a která, jak pochopil později, byla v hierarchii společnosti velmi vysoko. Ani tak z ní nic nedostal a toho mátlo. Děsilo ho to víc, než si sám uměl přiznat. Ale byl dost chytrý na to, aby po tom nepátral. „…živě z místa celého incidentu. Děkujeme a přepínáme zpět do studia,“ ukončila svůj poslední vstup a ihned se vrhla na svého vedoucího. „Proč jsi mě zavolal?“ osopila se na něj přímo. Ten si zachoval chladnou tvář a jen sledoval její rozhořčení. „Potřebovali jsme to natočit, to je vše,“ opáčil, jako by o nic nešlo. „Víš, že jsem měla mít volno, slíbil si mi ho!“ skoro na něj křičela, ale nechtěla mu dát výhodu, tak se snažila držet co nejvíc zpátky. „Víš, proč jsem ho chtěla?“ řekla už tišeji. „Vím. Chtěla jsi být s ním. Rozumíme ti, ale přišly jiné příkazy,“ řekl tiše. Uvědomoval si, že pro ty lidi není jen jejich vedoucí. Ale někdy mu nezbývalo, než poslouchat a konat. Náhle byl klid. Oba měli zase volno a mohli s ním dělat, co chtěli. Přesto už nebylo co. Honza z parku odešel krátce po odvysílání reportáže a ona se musela vrátit do redakce, když nic jiného tak proto, že z místa, kde se vysílalo, se bez auta jinam ani dostat nedalo a věděla, že Honzu v parku za městem už nenajde. Chvíli bezcílně bloumala ulicemi a přemýšlela. Když přišla domů, podívala se do své soukromé schránky a našla jediný vzkaz. „Díky za krásný úsvit slunce. H.“ Oči se jí zalily slzami.
74
75
Rozmazané hry A pokud se nezmění lidé, zůstane svět pořád vhodným místem pro Jamese Bonda – nebo jeho následovníky. Agenti pronásledují vědce a ti se snaží obelstít agenty. Kdo v tom umí opravdu chodit, ten se má dobře… Kouř, hlučná hudba a hlasité projevy hostů více či méně opilých a pijících. To byly první dojmy, které ji potkaly, jakmile vstoupila do onoho baru. Než si její oči zvykly na kouř, chvíli to trvalo. Složila svoje brýle do tašky a prohrábla si husté, rovné, hnědé vlasy. Oči jí začaly těkat po lidech v místnosti a instinktivně se rozešla směrem k pultu, aby nepřitahovala více pozornosti, než bylo nutné. Nemohla si dovolit, aby ji její vlastní tělo zradilo. Ale výcvik byl pevnější než ocel i než svaly a tak na sobě ani na vteřinku nedala znát odpor a znechucení, které cítila od momentu, kdy překročila práh. Prostě se usmívala. Býval ten nejlepší. Kdysi dávno, před tím, než se z branže musel stáhnout, ale už poté, co přišel o ruku při tom závodu, by si troufl padělat cokoliv. Obrazy, dokumenty, jakékoliv cennosti, cokoliv se dalo vtěsnat na disk, nahrát na síť nebo třeba jen vytisknout na papír. Měl jediné dva stropy, jediné dvě věci, které si zakázal padělat. Nikdy by neokradl chudáka, který by kvůli němu přišel do život ohrožujících nesnází a nikdy by nepadělal nic, co by mohlo někoho ohrozit na životě. Žádné rozsudky, žádné exekuce, nic. i když někdy padělal soudní dokumenty, nikdy tím nikoho přímo neohrozil, protože v kauzách málokdy šlo skutečně o věcné důkazy, důležitější byl dojem a peníze. Když seděl v onom baru, nečekal, že tam najde práci. Chodil tam odpočívat, bavit se, byl tam nikým. Kriminální živlové i členové vyšší společnosti tam sedávali na jedné kupě a nikoho nezajímalo, kdo je policajt a kdo je zloděj. Tady bylo jediným kritériem to, jestli zapadnete do společnosti a to ona očividně nezapadala. Hladké modré šaty z jemného materiálu vrhaly příliš mnoho odlesků, husté vlasy znervózňovaly příliš mnoho mazlivých holek. Přesto se pohybovala s jistotou a grácií, která jí dávala volný průchod lokálem a nenechávala nikoho na pochybách, že není kořist, ale velmi rychle se může stát predátorem. Až ho zamrazilo, když si uvědomil, že najednou stojí před ním. „Ahoj, můžu si přisednout?“ tahle fráze zněla až dětsky nevinně a přesto v ní byla obsažena i možnost, že si dívka nebude moci při-
76
sednout, včetně všech z toho vyplývajících důsledků. Nebylo co zvažovat. Pokynem ruky jí vybídl, aby si sedla. Usmála se na něj. „Potřebuji něco zkopírovat a řekli mi, že tady na to najdu odborníka,“ řekla stroze. Pomyslel si, že zvláštnější způsob, jak si objednat práci padělatele, už dlouho nezažil a tak si z té dívky udělá trochu legrace, než se o nabídce pobaví vážněji. „Vážně? A proč nezajdeš na kopírku?“ začal žertovně. Usmála se a pramen vlasů ji pohladil po rameni. Všiml si, že šaty skoro postrádají ramena, její kůže byla opálená a téměř bez chyby. „Protože potřebuji opravdu odborníka,“ řekla stroze a namotala si vlasy na prst. Nedokázal se od toho gesta očima odtrhnout. Když ho dost znervóznila a vyvedla z míry, věděla, že může pokračovat. „Ty jsi Blurred, že ano?“ řekla přímo. „Ano… Blurred, tak mi tady říkají. Jsi od policie?“ řekl si, že takovou upřímnost musí oplácet stejnou mincí. Ale když viděl, jak po něm šlehla pohledem, zarazil se. „Nejsem. Opravdu ne. a můžeš mi říkat Lenko,“ řekla s ledovým klidem, z kterého přímo čišela uraženost nad spojením jí a policie. Blurred se uvolnil. Neznala jeho pravé jméno, nebo se jej aspoň rozhodla nepoužít, což bylo dobře. Ale ty jemné prsty, co začaly probírat konečky vlasů, jakmile se v konverzaci vytvořila jen chvilka pauzy, mu šly na nervy. Ne nepříjemně, spíš naopak – měl chuť zkusit, jak hladí. Bude zapotřebí to uzavřít rychle. „Poslyš, Lenko… Řekni mi, co potřebuješ a můžeme se pobavit o tom, jestli to udělám,“ opáčil nejistě. Něco ho na té dívce skutečně fascinovalo. „Dobrá. Podívej, na tomhle disku jsou šifrovaná data,“ řekla a položila na stůl malý disk, ne větší než mince, na kterém ale mohla být uložena klidně i celá knihovna. „A tohle..,“ řekla a položila na stůl čipovou kartu s RFID čipem, který šel sejmout na několik centimetrů, aniž by se čtečky musel vůbec dotknout. „…je k nim klíč,“ dodala. „Nevím, co je to za data, ale potřebuji si je zkopírovat i s klíčem, než si někdo všimne, že jsou pryč,“ objasnila celou situaci, jako by o nic nešlo. „Proto chci tebe,“ ukončila svoji úvahu. Blurred se zarazil. Rád kopíroval data, ale zkopírovat něco, co je přímo zašifrované, aniž byste to mohli rozšifrovat, to představovalo skutečně tvrdý oříšek. o to horší, že k tomu měl zkopírovat přímo i klíč. Vrtalo mu v hlavě, proč prostě neodemknout disk, nerozklíčovat data a nezkopírovat je, jak jsou. Ale nic neřekl, taková práce totiž nebude lehká, ale půjde provést rychle. Jen se usmál. „Slečno, to půjde těžko..,“ začal smlouvání. Ona se jen usmála. „Vy mi nerozumíte. Bude 77
to velmi drahé a zabere to spoustu času", prohlásil neurčitě. Podívala se mu zpříma do očí. „Klíč není všechno. Data neodemknete, Blurrede, jinak bych vás nepotřebovala. Chci jen ty duplikáty, takže prosím, řekněte si kolik, ale chci to zítra", zaútočila na něj ostře. Blurred se podíval na hodinky. Chvíli trvalo, než si v hlavě srovnal dvě a dvě. Přemýšlel, jestli si ta dívka uvědomuje, co vůbec chce. Jestliže je celý disk šifrovaný, pak přistoupit na nějaké místo, vytáhnout z něj data a být si jistý, že jste nezkopírovali jenom prázdné místo, vhodně zašifrované jako úlomek dat, je téměř nadlidský úkol. Miniaturní úložiště, dostupná na trhu, zdvoj- až ztrojnásobovala svoji kapacitu každým druhým rokem a jejich cena klesala, takže ten knoflíček mohl představovat víc dat, než by se ještě před deseti lety vešlo na optický disk. Navíc šifrování probíhalo tak, že se segmenty a sekvence dat rozházely a pomíchaly s volným místem a celá jednotka se bez klíče stala nečitelnou, nemohli jste prostě sáhnout a vydolovat si data. Jistě, za jednu noc by to zvládl, byl přece nejlepší, byl Blurred, ale nehodlal to připustit ani dát najevo. Byl nejlepší proto, že měl svoje tajemství. Nenechá se o ně připravit holkou, byť je sebekrásnější. Nakonec došel k rozhodnutí. „Chci dvacet táců. Bude to zítra k večeru,“ řekl najednou. „A dalších dvacet za to, že se na to nepodívám a budu o tom mlčet,“ dodal potom. Říkal si, že ji přesvědčí na třicet a tím pádem bude mít práci bohatě zaplacenou a ještě bude mít rezervu na další kšefty nebo kdyby nic nepřišlo. Ona se jen usmívala. „Čtyřicet je moc. Celá práce nezabere tak dlouho,“ řekla neurčitě a znovu si namotala pramínek vlasů na prst. Blurred se zachvěl. „Tak teda kolik se vám zdá fajn?“ osopil se na ni. „Řekněme pětadvacet. Pět za zkopírování, dvacet za to, že budete ticho. Nebo si to zdůvodněte, jak chcete,“ řekla lakonicky a pustila vlasy z prstu zase na rameno. „Hm… Pětadvacet je málo. Nejsem charita, děvče. Jestli ti to nevyhovuje, najmi si někoho jinýho", řekl a jeho kovová ruka se posunula po stole směrem k disku. Kov na lakovaném dřevě nepříjemně zaskřípal. „Dvacet sedm, to by snad šlo,“ řekla Lenka a zúžily se jí oči. „Možná ti za to dovolím se mě i dotknout,“ řekla s úsměvem. A bylo to tady. Blurred musel bojovat se svou ctí. Na jednu stranu opravdu chtěl udržet svou pověst nesmlouvavého obchodníka a tvrdého piráta, na stranu druhou ho přitahovala ona křehká dívka bez zábran, která je natolik tvrdá, že bez okolků vejde mezi nejtvrdší chla78
py v okolí a ještě si klade požadavky. Věděl, že když se někdo dozví, že šel pod cenu, tak riskuje hodně. Třicet bylo opravdu nejméně, kolik si za práci mohl dovolit říct. Na druhou stranu se snažil odhadovat, jakou cenu má noc s tou dívkou. Čísla v jeho duši se zastavila hodně vysoko. „No, záleží na tom, kde dotknout,“ řekl jí najednou, jako by mu něco došlo. „Ale peníze jsou lepší. Třicet pět táců by bylo fajn,“ řekl klidně. Lenka pokrčila rameny a Blurredovi z toho šla hlava kolem. „Třicet, ber, nebo nech být,“ Blurred se usmál. „Dobře, dobře. Tak třicet. s tebou nebo bez?“ řekl potom. „To záleží na tom, jestli tady disk bude tak včas, abych měla zájem a dost času“ řekla nejistě. Blurred si odkašlal a obrátil do sebe zbytek svého piva. „Dobře. Třicet, ale chci zálohu,“ řekl a vzal si disk. „V penězích nebo se mnou?“ usmála se Lenka a vytáhla odkudsi balíček bankovek, které položila přímo před něj. „Tady jsou peníze, to by ti zatím mělo stačit,“ řekla a zvedla se. „Sebe jako zálohu bohužel nedávám,“ dodala a podívala se Blurredovi přímo do očí. „Zítra v poledne mi dáš vědět. Poznáš jak", řekla a zmizela v davu dřív, než se omámený Blurred na něco zmohl. Bylo mu ale jasné, že vycouvat už skutečně nemůže. Druhého dne seděl zase v tom zakouřeném baru. i když bylo sotva poledne, kouř se choval, jako by ho tu barman měl na vodítku a cíleně ho nechával proběhnout v lokále. Nevtíravě zaplnil celý prostor a pak si jako věrný pes lehl na podlahu před svého pánečka. Blurred se nervózně koukal kolem a v ruce držel sklenici s pivem. Přemýšlel, jestli včera říkala pravdu a přijde včas. Když začalo odbíjet poledne, barman dovytíral poslední sklenici a začal zase od začátku. Najednou se zarazil, když se ve dveřích objevila silueta křehké dívky a sestoupila po schodech dolů. Rozhodně a s nebývalou elegancí zamířila k Blurredovi a posadila se přímo naproti němu. „Takže?“ řekla usměvavě a barman věděl, že nemá dál poslouchat. Ta dívka tu byla už včera a ať už chce Blurredovi cokoliv, není to jeho starost. On má čistit sklenice a nic neviděl. Lenka si sedla přímo naproti němu, stejně, jako včera. Modré šaty bez ramen tentokrát ještě halil stříbrozelený plášť, ale její zahalená kůže a šňůrka pláště, nedbale visící ve výstřihu, rozehrávaly Blurredovu představivost ještě více, než předchozího večera její vlasy na holé kůži. Nemohl se dočkat svojí odměny. Lenka se usmála a natáhla k němu ruku. „Ty duplikáty. Originály položit na stůl, prosím,“ řekla samozřejmě a on se přistihl, že nedokáže neposlechnout. Karta i úložiště jí 79
cinkly o ruku a jeho kovová paže se dotkla její kůže. Proklínal se za to, že ho nenapadlo na ni sáhnout zdravou rukou, ve které měl sklenici, jež mu teď dodávala odvahu. Začala duplikáty posuzovat. Bylo jasné, že to nedělá poprvé, několikrát si z každé strany prohlédla originál i duplikát, cinkla s každým jemně o stůl a konečky prstů pohladila jak pouzdra obou disků, tak i RFID čipy karet. Nakonec se usmála. „Prvotřídní práce. Vaše pověst je, zdá se, oprávněná, Blurrede,“ pochválila mistrovské dílo, jež viděla před sebou. Blurred se pokusil uvolnit, ale tváří v tvář její kráse se mu to nedařilo. Položila na stůl peníze a sebrala obě karty i disky. „To je první část odměny,“ řekla medovým hlasem a velmi jemně ho políbila na tvář, aniž by mu dala jakýkoliv čas se jí dotknout nebo něco provést. Když stála mezi dveřmi a Blurred se teprve zorientoval z polibku, usmála se na něj. „A to byla ta druhá. Skutečně profesionální,“ dodala a opět z jeho života na dobro zmizela.
80
81
Nové město pro nový život Život v džungli je složitý. Nic není svaté a pravidla hry určují ti silnější. Jenže kteří to jsou? Kdo je agent a kdo vědec? a fungují ještě vůbec nějaké vztahy? Ranní noviny ohlašovaly nový den a kameloti, kteří je na nárožích prodávali, si každého nového zákazníka hýčkali, jako kdyby je zachraňoval před jistou smrtí hladem. Každého svého stálého zákazníka zdravili srdečněji, než se zdravily rodiny vojáků, kteří se vrátili z války. Bylo to zapotřebí. Roky obnovy všechny tvrdě zasáhly. Infrastruktura zničených měst a provincií jednotlivých stran konfliktu byla zcela nepoužitelná. „Obnova města pokračuje! Statisíce pracovních míst do konce roku! Noooové peníze na obzoru!“ neslo se celou ulicí, když ke kamelotovi přistoupila postarší žena a vtiskla mu do ruky přesný obnos za jeden výtisk. Kamelot se jí uklonil málem až k zemi, strčil peníze do kapsy a úlisně jí podal noviny. „Máme dnes hezké počasí, že?“ řekl s úsměvem, jako by byli staří známí. „Jistě že ano. Ve městech máme pořád krásné počasí,“ odtušila žena a pokrčila přitom rameny. Kamelot se přestal usmívat a na místě se otočil. Ona vlastně měla pravdu. Bez ohledu na to, jak moc byla města poničená, bylo v nich pořád hezké počasí. Nové způsoby vedení konfliktu si vyžádaly nové, drastické způsoby řízení jednotlivých měst. Kdysi bylo téměř zakázané pokoušet se ovlivnit a kontrolovat počasí. Ale dnes… Celá legie lidí byla určena jen k tomu, aby se ve městech dalo žít a nikdo se nemusel s ničím trápit. Ona byla mezi nimi. Podívala se na noviny a povzdechla si. Titulek na druhé straně hlásal „Drastické omezení fondů – projekt kontroly a obnovy atmosféry v ohrožení." Trápilo jí to. Kousla se do rtu a přemýšlela, jestli by si to opravdu někdo troufl. Nevěřila, stejně, jako tomu nevěřili ostatní lidé, že se někdo skutečně snaží obnovit atmosféru mimo kontrolovaná města. Samozřejmě, bylo jasné, že dýchatelný vzduch neudržíte na jednom místě a tak do pár měsíců bude zase větší část venkova, spálená a zamořená, obsahovat dost vzduchu na dýchání. Vydala se k místu, kde nyní pra-
82
covala, a klapání podpatků na dlažbě dávalo tušit odhodlání, s jakým se do práce pouštěla dnes a denně. U vstupu do závodu, kde teď pracovala, se něco dělo. Červené auto vypadalo poměrně zvláštně a znak na něm nepatřil žádné vládní ani mimovládní organizaci. Mohlo patřit některé z nově vznikajících korporací, která měla zájem projekt přebrat. Ale to bylo stejně nepravděpodobné, jako že by jej poslala městská rada. Nervózně zrychlila krok a přemýšlela, co se děje. Souvisí to s rozpočtem? Sotva došla k bráně, uviděla ho. Vysoký muž s kufříkem v ocelově šedém saku s neproniknutelným výrazem. Zachvátila ji panika a napadlo ji, že možná nebyl novinový titulek až tak přehnaný, že třeba skutečně je celý projekt v ohrožení a lidé jako ona v nebezpečí. Protože – a to byla pravda – i když přežití města kdysi záviselo na projektech obnovy atmosféry, dnes už mohlo město žít bez nich. Byly jen přežívající pohodlné projekty, které měly šanci se udržet s podporou shora. Ale nikdy samy o sobě. Rukou sevřela držadlo své tašky tak pevně, jako by ji mohla ochránit před ekonomickými problémy, se kterými se nová společnost potýkala. „Promiňte, co se tu děje?“ zeptala se ostře sotva byla v patřičné vzdálenosti. Svůj zmatek a své obavy nehodlala dát najevo, ať už dojde k čemukoliv. Vrátný ji pokývl. „Tento džentlmen by s vámi asi chtěl mluvit,“ řekl a rukou ukázal na muže s kufříkem. Na saku nebylo nic, podle čeho by šlo poznat, odkud muž je nebo jaký úřad či jakou organizaci zastřešuje. Zkusila se mu podívat do očí. Neproniknutelný modrý pohled, který se na ni upřel, jí na klidu zrovna nepřidal. „Dobrý den“ ozvalo se po chvilce, která ale stačila na to, aby se jí srdce divoce rozbušilo. „Dobrý den,“ odvětila suše a přála si už být uvnitř komplexu. „Promiňte, ale s kým mám tu čest?“ obořila se na příchozího. Ten se usmál a chvíli zvažoval svoji odpověď. „Jsem kontrolor. Reprezentuji jistého investora, který má zájem o vaši práci. Vy budete jistě vedoucí laboratoří, že ano?“ řekl muž, jako kdyby ji znal předem. „Hm… Takže tolik k představování. Je vaše schůzka plánovaná?“ zeptala se žena, které z jeho přehlíživých vět očividně nebylo zrovna dvakrát lehko. „Jistě, pan ředitel o všem ví,“ ujistil ji kontrolor. Chvíli přemýšlela, ale zmatené myšlenky jí nedávaly moc možností jak postupovat dále. Obrátila se proto na vrátného. „Vy o něčem víte?“ zeptal se ho. Ten jen pokrčil rameny. „ Pán je skutečně, podle jména, které uvedl, na seznamu dnešních schůzek,“ odtušil, aniž by se 83
na vědkyni dále podíval, svůj pohled plně věnoval knize hostů a agendě, jak si v hlavě srovnával údaje. Vědkyně se uvolnila. „Pak je zřejmě vše v pořádku. Čekáte na někoho konkrétního?“ „Ano. Ale už přišel,“ zněla tajemná odpověď. Uvnitř závodu bylo ticho. Hučení turbín, které vyháněly generovaný kyslík a dusík ven, aby udržovaly jejich úroveň v atmosféře na předválečných stavech, nebylo zde, v administrativní části, slyšet. Odhlučňovací materiály poskytovaly dostatek možností jak turbíny utišit samy o sobě, ale lidé, kteří zde pracovali, byli z velké části bývalí vojáci a těžko si zvykali na techniku, která pracovala zcela nehlučně. Proto se turbíny nikdy neodhlučnily a jely vždy na plno. V kanceláři, která jim byla pro setkání vyhrazena, se posadila za svůj stůl a upřela na kontrolora dlouhý pohled. Nevěděla, jestli mu má věřit nebo ne, ale všechny jeho papíry a povolení byly v pořádku, tak jí nezbývalo než mu dopřát slyšení. „Nuže? Proč jste tu?“ zeptala se ostře. Kontrolor ale neztratil masku a se stejně neproniknutelným výrazem jako předtím ji odpověděl. „Jistá společnost má zájem investovat do tohoto zařízení nemalé prostředky. Domníváme se, že vaše postupy jsou natolik inovativní, že jejich koupí a aplikací v dalších městech bychom mohli značně navýšit naše jmění,“ řekl napřímo. Vypadalo to ale, ž e ji nepřesvědčil. „Je to státní výzkum. a naše data můžeme jiným státním zařízením prostě poslat,“ řekla jednoznačně. „Ale nemůžete. Síť ovládají korporace, nemůžete riskovat přesun dat“ řekl, jako by držel všechny trumfy. Atmosféra pochyb a nedůvěry v místnosti se dala skoro krájet. Po chvíli se vědkyně usmála. „Máte pravdu. Museli bychom naložit všechny plány v papírové podobě do auta a to poslat krajinou do dalšího města s ozbrojeným doprovodem,“ „Přesně tak,“ kývl hlavou muž. „Ale my vám nabízíme víc,“ dodal potom. Přemýšlela, jak z toho ven, nebo alespoň jak ho zdržet. Ale ona byla vědec, nebyla školená v tomto typu jednání a vyjednávání a měla strach. „Víte, že generujeme kyslík, na kterém závisí přežití asi tří milionů lidí v tomto habitatu?“ řekla potom. „Je vám jasné, že na našem výzkumu pracuje nespočet mikrobiologů, sociologů, environmentalistů a legie dalších specialistů, nemluvě o zbytku personálu?“ prohlásila úderně. Muž pokrčil rameny. „A ty musí někdo platit a stát to už dlouho nebude. Navíc, nelžeme si, většina vašich odborníků na vnější prostředí pochází z řad vojáků a rebelů, kteří sotva kdy studovali pří84
slušné obory,“ Kousla se do rtu. Měl pravdu. Do vnějšího prostředí se žádný seriózní vědec nechtěl vypravit, protože většina výbavy buď selhávala, nebo rovnou explodovala. Stačila malá jiskřička, nepatrný výboj mimo odizolovanou konstrukci, a už jste mohli uhořet. Jen vojáci se speciálním výcvikem si troufli mimo města, proto jich ústav zaměstnával pěknou řádku. „Řekněme..,“ začala opatrně „že vaši nabídku přijmeme. Čistě teoreticky. Co to bude znamenat?“ zeptala se neznámého muže. Usmál se na ni. „Za dohodnutou cenu pronajmeme vaše patenty. Sepíšeme výsledky vašeho výzkumu a za pravidelnou měsíční částku, určenou na provoz ústavu, je naše korporace bude licenčně nabízet dál,“ navrhnul jí. „Správcem licence bude kdo?“ napadlo ji najednou. Muž se opět usmál. „My, přirozeně. Tedy, správcem dohody mezi našimi dvěma subjekty budou laboratoře. Správcem licencí pro koncová pracoviště…. naše společnost,“ uzavřel svoji úvahu. Kývla hlavou. „Tedy budeme mít kontrolu nad tím, které postupy poskytneme dále a které budou nadále spadat pod embargo?“ ověřila si ještě. „Přirozeně. Zůstanete vlastníkem všech postupů, patentů a tezí z vašeho výzkumu,“ řekl muž, jako by od začátku o nic jiného nešlo. „A teď… bych se rád podíval na závod jako takový,“ dodal. Nezbylo jí, než souhlasit a provést ho. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že onen muž nemá žádné prověrky, ověřitelné přímo v závodě a jeho obecně-bezpečnostní prověrka a protokol, který doložil při vstupu, ho neopravňují sledovat řídící funkce. Nakonec tedy zvolila cestu, která jej neprovede žádnými laboratořemi, ani nebude obsahovat žádný kriticky důležitý úsek. Bohužel na otázky mu odpovědět musí, to bylo jasné. z počátku se zastavoval u každé věci a ptal se jako školák na exkurzi, teprve když opustili řídící budovu a dostali se do samotného závodu, zmlkl. Ani tak jí neušlo, že se o to pozorněji rozhlížel kolem a sledoval vše, co se pohnulo. Když pomocí ovládacího panelu otevírala obrovské dvoukřídlé dveře haly, kde se vyráběl kyslík, říkala si, ž e je otázka jestli si to prohlíží proto, že to hodnotí, nebo proto, že je buran a nikdy v podobné továrně nebyl. Podle ní bylo pravděpodobnější to druhé. Dvoukřídlé dveře výrobní haly se za nimi sotva zavřeli a muž už měl na sobě izooblek. Poté, co si ona navlékla jen dekontaminační plášť, udiveně se na ni podíval. „To je jednoduché,“ vysvětlovala. „Naše bezpečnostní 85
protokoly a zvláštní vylepšení umožňují proškolenému personálu využívat jen negační pláště, nepotřebujeme celé izoobleky,“ Muž se usmál a ukázal ji rukou se vztyčeným palcem, že takovou změnu vítá. U obrovské kádě s hydrolytickým systémem se na chvíli zarazil a zkoumal řídící jednotku. Poté se podíval na soustavu vodičů, vedoucí do lázně. „Promiňte… Tohle není standardní úprava,“ řekl a jeho slova tlumily uzávěry obleku. „Ne, není. Ale přiváděním syrového proudu až k vaně a jeho rozpočtením na tři fáze těsně před přívodem k elektrolytickému objektu jsme získali až o patnáct procent vyšší účinnost za cenu jen jedné desetiny vteřiny dolů v případě přepětí,“ poučila ho. Muž kývl a zapsal si to do paměti. Vědkyni až v ten moment došlo, že zřejmě má ukrytý – nebo dokonce implantovaný – diktafon. Vysvětlovalo to mnohé, ale budilo o to víc podezření. Když došli k stabilizační jednotce, kde se proudem beta částic bombardovaly molekuly vzniklé při hydrolytickém rozkladu, aby se vyloučily izotopy, které nepatří do přirozené atmosféry, začala nabírat pocit, že muž je ve skutečnosti špion a jde mu čistě o technologie jako takové, ne o licenci. Prohlížel si celé zařízení a všechny přívody a vývody surovin, energie, dokonce se pokusil ji přesvědčit, aby sundala kryt z emitoru beta částic. Musela mu vysvětlit, že energie částic uvnitř emitoru je smrtelná už po dvou vteřinách, po pěti v izoobleku. Teprve poté se nechal přesvědčit a od svého názoru ustoupil. Přesto ji to jen utvrdilo v podezření, že jde o špiona, nikoliv o skutečného investora. „A tady naše prohlídka systému končí“ sdělila mu u mikrobiotické lázně. „Ale proč? Co regulační systémy? A měřící systémy? A co systémy atmosférického tlaku?“ nenechal se odradit. Vědkyně se usmála. „Bez vnitrozávodního povolení se k nim nedostanete. A to vám udělit nemohu,“ řekla rozhodně. Ve skutečnosti to nebyla pravda, už dvakrát zjistila, že jeho bezpečnostní prověření z nějakého důvodu přepisuje většinu systémů a povoluje mu přístup i do míst, kam by neměl mít člověk mimo firmu vůbec přistup. Ale tentokrát se rozhodla, že ho dovnitř prostě nepustí a vyvede ho ven ještě před tím, než se bude moci seznámit s nejsložitějším systémem, který v celé atmosférické výrobně je. Přesto na ni udělalo dojem, že uměl jeho součásti vyjmenovat. „Chápu. Mrzí mne to, ale musím tedy považovat prohlídku za ukončenou, je to tak?“ řekl a začal se rozhlížet. že by se přepočítala? Teď už to každopádně nelze vzít zpátky. „Ano, je to tak. 86
Támhle jsou dveře,“ řekla mu s podstatně větší jistotou v hlase, než jakou sama cítila. Pak ale potřásla hlavou a zahnala myšlenky na neúspěch. Koneckonců, jen dodržuje postupy, ne? Muž se usmál svým nic neříkajícím způsobem a zamířil ke dveřím. Když se ocitli mimo závod na ochranu ovzduší, spustila se dekontaminace a oba je zahalila pára, smíchaná se solemi, které na sebe vázaly většinu škodlivých chemikálií, vznikajících při procesu obnovy atmosféry. Poté, co dekontaminace skončila spuštěním krátkého EM pulzu, otevřely se dveře na dvůr a v nich se objevilo několik mužů z ochranky. „Co se děje?“ zeptala se žena nechápavě. „Ustupte, madam!“ odvětili muži a vytáhli mikropušky, rekalibrované na boj muže proti muži. V Gabriele převládl výcvik. i když teď byla vědkyně, předtím bojovala dlouhé roky na frontě a nyní se skrčila a poté, co ji nenápadný pohyb jednoho z členů ostrahy dal najevo, že má udeřit, otočila se a svou dlaň zarazila podivnému kontrolorovi do krku. Ten se chytil za krk a sesunul k zemi. v půli cestu ho už ale potkalo její koleno a poslalo ho definitivně do bezvědomí. „Tak. a teď mi někdo vysvětlete, co se tu děje!“ zakřičela na ostrahu. Jeden z mužů se omluvně usmál. „Pokus o krádež, madam. Zdá se, že tento muž není tím, za koho se vydává,“ Gabriela tiše počítala, jak dlouho byli na prohlídce. Přes tři hodiny jej prováděla závodem a ukázala mu vše. Verze s implantátem tedy zřejmě byla správná. „Ale co s ním? Zřejmě má všechna data u sebe,“ řekla tiše a podívala se na velitele ostrahy. „Předáme jej autoritám,“ rozhodl klidně. „Ne. s tím asi počítal, určitě bude mít pro ten případ plán. Vezměte ho na ošetřovnu,“ řekla razantně. s touhle situací se už vypořádat uměla, i když si teď připadala opět jako velitel vojsk, než jako seriózní vědec. Ani ne do hodiny bylo vše vyřízeno. Závodní lékař skutečně konstatoval, že muž má v lebce implantovanou mikrokameru, která nahrává vše, co vidí a slyší na miniaturní paměťovou kartu. Celkem měl k dispozici šest hodin záznamu, dost na to, aby si nahrál všechna data o závodu. Rozhodli se mu zařízení ponechat, ale krátkým, přesně cíleným pulzem elektrické energie přepsali veškerá data na disku. Nemohli riskovat ani to, že muži víc ublíží, ani že data vynese. Nakonec dostal sedativa a poté léky, které u něj navodí částečnou ztrátu biologické paměti.
87
Ranní noviny ohlašovaly nový den. Dáma si u kamelota koupila jeden výtisk a začetla se do něj cestou do práce. Titulek hned na první straně hlásal „pokus o atentát na generátory vzduchu zmařen. Vláda posiluje zabezpečení. Projekt generátorů obnovuje svoje postavení jako strategický výzkum pro budoucí roky,“ Nezbylo jí, než se pousmát.
88
89
Třetí vlna Život sám se mění. Mění se i pravidla, podle kterých žije společnost. A ta pravidla musí někdo tvořit. Kdo to asi je a kam směřují? Jaký má být život příštích generací? Lenka seděla ve svém křesle v jedné z nejluxusnějších kanceláří Merotu. Přes velké okno sledovala neustálé proudy deště, jak omývají ulice města. Pomyslela si, že by si měla promluvit s někým z kontroly ovzduší. Podle toho, co jí říkala genetická paměť dívky, ze které byla kdysi naklonována, by totiž déšť měl přicházet nepravidelně, a ne být načasovaný na určitý moment. Samozřejmě, občas pršelo i mimo plán, ale uvnitř města to bylo velmi neobvyklé. Otřásla se při představě, že by se jednoho dne otevřely bariéry a počasí by si dělalo, co jen bude chtít. Přesto ji to přitahovalo. Svým myšlenkám se nemohla oddávat příliš dlouho. Po pár minutách se ozvalo zaklepání na dveře. Uhladila si vlasy, zkontrolovala rukávy košile a otočila se zase ke dveřím, k práci. „Dále,“ řekla odměřeně, i když věděla, že člověk, který stojí za dveřmi, je její kamarád a není důvod se k němu takhle chovat. První věc, co vás zarazí, když do kanceláře vejdete, je to okno. Táhne se od jedné stěny k druhé, v podstatě nahrazuje čtvrtou stěnu místnosti a je z něj výhled skoro na celé město. i když kancelář stojí v první třetině dlouhého náměstí, můžete jej přehlédnout celé. Nalevo máte komíny a mrakodrapy výrobní čtvrti, před vámi je kulturní a historické panorama a přímo uprostřed něj… Přímo uprostřed něj vám pohled překazí velký, mohutný stůl z kamenného dřeva, za kterým sedí téměř v pozoru dívka v pracovní zeleno-černé uniformně. Upnutá pracovní vesta se dvěma řadami knoflíků a tmavošedé dámské sáčko, přehozené přes opěradlo židle, se k ní příliš nehodí, ale jakási jistota v jejím pohledu dává najevo, že by nebylo na místě to komentovat. Těch pár lidí, kteří mají čas od ní odtrhnout zrak, se ještě někdy stihne podívat na pravou stranu okna, kde mohou vidět park a kopec, na kterém stojí rezidenční čtvrti. Honza ale tenhle pohled znal už dlouho a tak se jen díval Lence do očí a přemýšlel. „ Dobrý den,“ řekl formálně. Lenka se na něj usmála. „Dobrý den, Honzo. Posaď se, prosím,“ vyzvala ho a jemnou rukou pokynula k židli před stolem. Honza byl nervózní, jako ostatně
90
vždycky, když si ho jeho nadřízená a vedoucí odboru Speciálních operací zavolala. Posadil se a neustále se snažil neztrácet s ní oční kontakt. Lenka si povzdechla. „Mám na stole nějaké zprávy,“ začala neurčitě. Honza ale hned věděl, která bije. „S projektem jsou problémy. Od té krádeže to jde z kopce,“ Lenka pokrčila rameny. „Ta krádež nebyla v plánu,“ připustila pak. „ Ale teď máme od hlavních dat zálohu. Nebude tak snadné nás ohrozit znovu,“ řekla a usmála se na něj, jako by držela v ruce nějaký další trumf. „Máš čas zajít si na oběd?“ zeptala se jemně. Přestože byl Honza už po obědě, znal Lenku dost dlouho na to, aby věděl, že mu jen potřebuje říct něco důvěrného. Lenka totiž notoricky nedůvěřovala svojí vlastní kanceláři, vždycky tvrdila, že kancelář je právě tak dobrá k tomu, aby se měla konkurence na co zaměřit. a tak, i když byla jednou z nejmocnějších žen ve městě, možná na celém světě, její kancelář se zdmi, které zdobily intarzie z pečlivě naklonovaného a vypěstovaného dřeva, jehož cena v poválečných letech převyšovala jmění menších enkláv, byla skutečně jen místem práce a přijímání návštěv, nikdy ne místem pro jednání a rozhodování. Proto jen kývl a zvedl se. Než vyšli na ulici, stihla se Lenka ještě převléknout do nenápadných černých džínů poněkud ležérního střihu a zeleného svetříku s jedním šedým pruhem na každém rukávu. Honzovi vždycky připadalo legrační, jak i její osobní oblečení připomíná často oficiální barvy Merotu, i když samozřejmě nikdy nezapomínal na to, že v terénu je její rozpoznávací barva vždy modrá. Chvíli spolu šli jen tak po ulici, déšť mezitím přestal a tak si oba vychutnávali tu chvilku, kdy jsou ulice mokré, dlažba schne a nepoznáte, že počasí je vytvořené technicky. Protože i když uvnitř měst šlo vytvořit kontrolované klima, některé věci prostě kontrolovat nejdou. Sedli si na lavičku v parku. Nebylo to sice to nejtajnější místo, ale právě jeho veřejná povaha byla téměř garancí jakéhosi soukromí. Oba to věděli a tak mohlo začít skutečné jednání. Lenka začala nenápadně vypravovat jakýsi zmatený příběh, který Honzovi nejprve nedával smysl. Tvrdila, že před mnoha lety, ještě než se města staly tím, čím jsou nyní, předpověděl jeden člověk pád společnosti, založené na státech a národech. Říkala, že ten člověk byl vizionář, ale zároveň se hrozně zmýlil. Předpovídal totiž prý, že k tomu dojde přirozeně, že to bude další evoluční stupeň. 91
Pravda ale byla jiná. Někteří nedokázali tuto myšlenku přijmout a tak nastala obrovská válka. v té válce byl nespočet stran, některé představovaly státy, jiné separatistické enklávy, někdy se do války pokusily zapojit jen jednotlivá města. V tom chaosu se začalo vytvářet společenství, které začalo hlásat něco jiného. Něco, co do té doby bylo nepředstavitelné. Začalo hlásat, že válka není nutná, rozhodně ne válka devastující, že by přeci bylo výhodnější pro jednotlivce i pro lidstvo jako celek vést válku ekonomickou, finanční, ve které se neumírá a každý se jí může účastnit po svém. To společenství, podle Lenky, byl původní Merot. Ten Merot, který se později stal klíčovým hráčem na globální scéně. Honza se nedokázal ubránit otázkám, ale Lenka jej nenechala promluvit. „Promiň. Tohle je tajemství, které nikdo neví. Chci ti ho říci celé,“ odbyla ho. Honza se ale tak snadno nedal. „Jen jednu otázku mi dovol, jedinou,“ prosil ji. Nakonec si povzdechla a podívala se mu do očí. „Copak tě trápí?“ zeptala se ho. Honza se na ni podíval. Ze všech otázek nedokázal vybrat tu, která by ho nejvíce tížila. Všechno mu totiž najednou připadalo nesmyslné. Když si jednu vybral, přišlo mu, že je zbytečná, ale stejně ji položil. „Ale vy jste nevyhráli, že? Nikdo vás nezná, nikde nejste, jste jen přízrak,“ řekl tiše. Lenka se usmála. „Už ne vy. Teď už my,“ opravila ho. „A není to tak docela pravda. Jsme silou, která pomocí peněz mění tento svět. Ale nestačí to. Potřebujeme nápady, potřebujeme lidi, kteří nám řeknou, kam se vyplatí dát peníze a co se vyplatí udělat. Lidi, jako jsi ty,“ odpověděla mu. Honza kývl. Najednou mu dávalo smysl, proč některé úkoly oddělení Speciálních operací jsou tak jednoduché, jako sledovat pohyb hodnoty určitých akcií a jiné natolik obtížné, že na nich pracuje celý tým špičkových odborníků dnem i nocí, než vůbec přejde od zadání k plnění úkolu. Nakonec se na něj usmála. „Náš projekt… Ten projekt, na kterém pracuješ ty. Je důležitý,“ Honza jen přikývl. Koneckonců, nejen, že každý projekt byl důležitý, u tohohle se to opakovalo pořád dokola. Lenka pokračovala. „Jak vznikla nová společnost, vznikly nové problémy. Teď teprve, po všech letech práce se blížíme tomu, že bude přerod kompletní. Blížíme se tomu, že navzdory devastaci naše společnost znovu povstane,“ Najednou se v Honzovi něco vzpříčilo. „Zníš, jako by si chtěla být mesiášem a za každou cenu povznést celou civilizaci do nějaké nové éry,“ vyjel na ni. Lenka si namotala pramen 92
vlasů mezi dva prsty a spustila si jej na rameno. Neklamný znak, že o odpovědi usilovně přemýšlí. „Ne. Společnost se musí povznést sama. Proto Merot nemá vlastní enklávu. Proto nejsme v čele žádného státu. Proto vystupujeme utajeně. Společnost musí zvítězit bez nás." Honza se zamyslel. „Takže data z té společnosti, jak jsme si najali tu žoldnéřku…,“ začal. „Jsou plány zařízení, které umožní zavést znovu plnou a kvalitní lékařskou péči pro větší regiony, než jenom města,“ dokončila Lenka. „Data o té umělé inteligenci, jejíž princip vymyslel ten školák…,“ pokračoval. „…jsou základem budoucí dopravní infrastruktury, která bude schopna inteligentně řídit přesuny většího množství osob,“ opět zazněl jemný Lenčin hlas. „ Honzovi to připadalo neuvěřitelné, ale zdálo se mu, že už vidí, kam směřuje. „A vy je využijete k postavení nové megapole,“ řekl tiše. Lenka kývla, ale nic neříkala. „Megapole, která bude větší než dosavadní dómy a přesto bude soběstačná,“ pokračoval. Lenka se usmála. „A místo peněz budete technologie prodávat výměnou za zákony a pořádek,“ dokončil svoji úvahu. Lenka se na něj podívala. „Nebude to megapole, jak ji znáš ty. Nebude to celé obrovské město. Naše vize není uvnitř bariér, není uzavřená. Chceme se zkusit postupně vrátit k přirozenější krajině. Ale na to musíme začít pomalu, spojit lidi, dokončit to, co kdysi začalo.“ Najednou se Lenka usmála a posadila se k Honzovi blíž. Ten se usmál. i když v práci byla jeho nadřízená, teď byli kamarádi a on nemohl popírat, že ho přitahuje. Často přemýšlel, kolik z toho efektu je její psychologická hra, ta agentka v ní, která je vždy maximálně přitažlivá a kolik z toho je opravdu dívka, která je jen atraktivní. Dnes mu ale běžela hlavou její vize. Vize společnosti, která je jednotná. Společnosti, která se dokázala zvednout a ze zničené planety udělat nový, klidnější svět. Věděl, že to bude práce, která možná nikdy neskončí. Ale vtělené do dívky, kterou měl na délku ruky a mohl jí obejmout, mohl ji cítit, to znělo dosažitelně. Jeho zamyšlení přerušil signál pracovního mobilu. Nebyl jeho, on kdysi pracovní mobil odmítl, z nejrůznějších důvodů. Lenka si odsedla, vytáhla telefon a podívala se na displej. Chvíli si četla nějakou zprávu, která se na něm zobrazila a pak jej vrátila do kapsy. Usmála se na Honzu, jako by se mu chtěla za něco omluvit. „Musím jít,“ zašeptala potom. „ Jeden policista dopadl toho zloděje, který nám ukradl data. Musím s ním mluvit osobně,“ dodala. Honza jí ani nedokázal odpovědět, jen kývl, že jí rozumí a dál se utápěl ve své vlastní vizi. v jeho 93
vlastním světě, dokonalém, větším, než co přejedete rychlovlakem za deset minut. Tiše tam seděl a doufal, že ho někdy taky uvidí. že uvidí skutečný svět. Svět Merotu.
94