Modlitba za Boží vedení po celý den:
SILOE
Nebeský Otče, naplň svým Duchem svatým, Duchem pravdy a lásky, mé tělo, ducha i duši. Chraň mě dnes před každou iluzí a falešným vnuknutím. Zjev mi svou přítomnost, své slovo a svou vůli způsobem pro mě srozumitelným a dej mi schopnost na to odpovědět. Za to ti, Otče, děkuji, skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen.
list želivských farníků, terciářů a přátel kláštera „Víra není soukromá záležitost, vždyť Bůh je Otec, který nás přijal za své děti. Naše farnost je rodinou.“ Ráno prvního dne v týdnu šla Marie Magdaléna ještě za tmy k hrobu. Když uviděla kámen odvalený od hrobu, běžela k Šimonu Petrovi a k dalšímu učedníkovi, kterého měl Ježíš rád, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho dali!“ Petr se zvedl a spolu s tím druhým učedníkem vyrazili k hrobu. Běželi společně, ale ten druhý učedník Petra předběhl a dorazil k hrobu první. Naklonil se dovnitř, spatřil ležící plátna, ale dovnitř nešel. Po něm dorazil Šimon Petr. Vešel do hrobu a spatřil ležící plátna. Rouška, která mu přikrývala hlavu, však nebyla mezi plátny; ležela svinutá zvlášť.Když potom vešel i ten druhý učedník, který dorazil k hrobu jako první, uviděl a uvěřil. (Jan 20,1-8)
Eugéne Burnand, Petr a Jan utíkají ke hrobu
Ježíš Kristus vstal z mrtvých! Co to asi dnes ještě znamená? A může to něco znamenat i pro můj život? Může to jednou něco znamenat i pro mé umírání? Kdo ví, jak asi dlouhou budu ještě živ? Pokud Kristus zemřel a vstal z mrtvých, nechtěl mi tím něco říct? Vždyť se v Bibli píše, že zemřel i za mě. Neměl bych ve svém životě něco změnit? Neměl bych se zastavit a hlouběji vnímat opravdový smysl Velikonoc? Ježíš Kristus vstal z mrtvých, pokoj vám! Dětské Velikonoce 2010
Vydáno pro vnitřní potřebu Římskokatolické farnosti v Želivě.
[email protected], +420 604 893 831
UVNITŘ PROGRAM KLÁŠTERA A KATECHEZE O KŘÍŽI A VZKŘÍŠENÍ!
K zamyšlení na Svatý týden Květnou nedělí vrcholí postní doba a křesťané začínají slavit nejvýznamnější události Ježíšova života i své víry. Ačkoliv květy připomínají něco hezkého, je to neděle nejen o radosti, ale i o smutku. Nelze opomenout velký kontrast těchto dvou skutečností objevujících se při liturgii. Radost i smutek provázejí život každého člověka. Staří lidé by o tom určitě mohli dlouho vyprávět. Své o tom věděl také sám Boží Syn, Ježíš Kristus, když se stal člověkem a vstoupil do světa, kde se v různých formách objevuje zlo a zanechává své škodlivé stopy. Pár dní před svým umučením přijel na oslátku do Jeruzaléma. Lidé mu v naději, že je to Mesiáš, házeli pod nohy své pláště a palmové ratolesti. Kdo by tehdy řekl, že už v pátek se tento Ježíš octne před davem, který si bude žádat jeho potupnou smrt? Palmové ratolesti se proměnily v trny, vzácné přikrývky a pláště, které mu házeli na cestu se změnily ve vojenské pláště vojáků, kteří ho odvedli na Golgotu a z jásavého pokřiku „Hosana“ se stalo hrozivé „Ukřižuj ho!“ Kde se stala chyba? Člověk si vytvořil svou vlastní představu o Bohu a o spáse, a ta představa neměla nic společného s tím, co hlásal sám Boží Syn. On nepřišel osvobodit Židy od útlaku Římanů, ani nepřišel obnovit izraelské království. Přišel vyřešit mnohem větší problém, a to je hřích. Ten je kořenem veškerého zla, které se ve světě nachází, je problémem každého člověka. Zkuste však někoho (taktně a s láskou) upozornit na jeho chybu nebo pád. Jsem si jistý, že u mnohých lidí vzbudíte značnou nevoli. Přiznat si chybu je „těžký oříšek.“ Z lásky se za okamžik může stát nenávist. Oheň na střeše. Přesně jako u Ježíše, který nechtěl nic jiného, než člověku říci, co má dělat a nedělat, aby žil šťastněji. V postní době mezi křesťany zaznívá často konstatování, že každý, kdo hřeší, ukřižoval Ježíše. Člověk dnešní doby si však může položit otázku: Jak jsem ho ukřižoval? Co mám společného s nějakým Kristem, který zemřel před téměř 2000 lety. Ukřižovali ho přece ti, co tehdy žili! Ukřižováním se stává druhý člověk absolutně nehybným. Ježíš se na kříži nemohl ani hnout, jeho ruce, o kterých čteme, které hladily a uzdravovaly, se nemohly
vůbec hýbat. Jeho nohy, díky kterým navštěvoval nemocné a trpící, nemohly udělat ani krok. Člověk tímto gestem řekl Ježíšovi, tedy Božímu Synu, že ho vůbec, ale vůbec nepotřebuje, že nepotřebuje jeho lásku. Vystačí si sám. Člověk v Ježíšovi ukřižoval Boha. Vyřadil ho ze svého života. Udělal to samé, co Adam s Evou v ráji. Bůh jim řekl, aby nejedli ze stromu, protože zemřou a ublíží si. Řekl jim to tak, jako maminka řekne dítěti, aby se nedotýkalo horké plotýnky, protože se popálí. Nemá přece ruce z kamene! Není stvořeno k tomu, aby bylo odolné vůči ohni! Adam s Evou si však řekli že návod na život, který dává Bůh, respektovat nebudou. Rozhodli se, že oni samy se stanou bohy jeden pro druhého, oni budou rozhodovat, co je dobré a co je zlé. Historie však ukázala, že když o tom rozhoduje člověk, tak z toho jde jenom hrůza. Hřích není nic jiného než to, že Boha nebereme vážně, umlčíme ho. Bůh nám dává jasná pravidla, mluví s námi, poslal k nám svého Syna, který za nás dokonce položil svůj život. Pokaždé, když to co nám zanechal ignorujeme a nenecháme Boha do našeho života mluvit, potom je to to samé, jako bychom ho přibíjeli na kříž. Ježíš se přibít nechal, ne proto že by se nemohl vysvobodit, ale proto, aby nám ukázal, jak dokážeme Boha nenávidět a naopak, jak Bůh miluje nás. Dal nám svého Syna a na nenávist odpověděl láskou. Smrtelný hřích znamená, že člověk nepostrádá Boha. Hříšník nevyřeší Boží mlčení tím, že ho ve svém životě prohlásí za bezvýznamné. Tak pouze překryje svou ránu gázou a právě v tom spočívá jeho životní lež. Toto ho odlišuje od pravého Ježíšova učedníka, jenž na sebe vzal podmínky následování, mezi které na prvním místě patří utrpení ze zdánlivé Boží nepřítomnosti, jak jej ve své opuštěnosti na kříži za nás a místo nás prožíval Ježíš. (Klaus Demmer)
POUTĚ S PREMONSTRÁTY ITÁLIE-BELLARIA 30.8.-8.9. 2014 10.600.-Kč pobytově-poznávací zájezd k moři s duchovním cvičením IZRAEL 15.-23.10. 2014 17.900.-Kč ŘÍM-ORVIETO-ASSISI 22.-29.11. 2014 9.800. –Kč
PROGRAM FARNOSTI A KLÁŠTERA V DOBĚ VELIKONOČNÍ 13.4. 2014 10:00
KVĚTNÁ (PAŠIJOVÁ) NEDĚLE Průvod na památku vjezdu do Jeruzaléma z Kostela sv. Petra a Pavla na hřbitově do opatského chrámu. Přineste si s sebou ratolesti. 10:30 Mše svatá 15:00 – cca. 19:00 VELIKONOCE S DĚTMI S dětmi si připomeneme POSLEDNÍ VEČEŘI APOŠTOLŮ S JEŽÍŠEM. Součástí programu budou židovské písně, tance, příprava židovských tradičních jídel (která Židé jedli, když utíkali z Egypta). Upečeme nekvašené chleby a připravíme sladkou kaši Charosset. Pak zasedneme s Ježíšem za stůl – v oděvech připomínajících Ježíšovu dobu. Děti si můžou přinést oblečení, které by odpovídalo době Ježíše Krista. (Bohatý program připravujeme ve spolupráci s farníky. Rodiče budeme informovat, kdy program skončí, aby si mohli děti vyzvednout.) 14.4. 2014 PONDĚLÍ SVATÉHO TÝDNE 07:30 Mše svatá 15.4. 2014 ÚTERÝ SVATÉHO TÝDNE 07:30 Mše svatá 16.4. 2014 STŘEDA SVATÉHO TÝDNE 07:30 Mše svatá 17:00 Kající pobožnost – možnost přijetí svátosti smíření 17.4. 2014 ZELENÝ ČTVRTEK 14:00 Katecheze na velikonoční téma 18:00 MŠE SVATÁ NA PAMÁTKU VEČEŘE PÁNĚ 21:00 Svatá hodina na Zelený čtvrtek (Budeme společně s Pánem Ježíšem bdít v Getsemanské zahradě kostela a modlit se. Ať pozdější večerní hodina nikoho neodradí přijít do chrámu a modlit se, vždyť Ježíš vybízel své apoštoly právě v noci, aby s ním odešli do zahrady na modlitbu. Tehdy před 2000 lety jeho věrní zaspali a nemodlili se. Touto večerní modlitbou se pokusíme alespoň dodatečně napravit neúčast člověka na Ježíšově utrpení v Getsemanské zahradě, jak jednou řekl papež Jan Pavel II. Cesta z vašich domovů může být připomínkou cesty Ježíše a jeho učedníků do zahrady. Vždyť i vy jste jeho učedníci a i vás zve, abyste s ním prožili poslední hodiny pozemského života.) 18.4. 2014 VELKÝ PÁTEK (den přísného postu) 07:30 Modlitba ranních chval + posvátné čtení 17:30 Křížová cesta 18:00 OBŘADY VELKÉHO PÁTKU 21:00 Sedm slov Ukřižovaného (Je to znovu program začínající v pozdějších hodinách. Možná nebudeme toužit opustit pohodlí našeho domova, ale pamatujme, že Ježíš za nás přinesl mnohem větší
a nevyčíslitelnou oběť. Rozjímání nad hodnotou Kristova Kříže nás posilní při nesení našich každodenních křížů a zjistíme, kam až sahá Boží Láska, která, pokud jde o naši spásu, nekalkuluje. Dává vše.) 19.4. 2014 VELKÁ A SVATÁ SOBOTA (BÍLÁ SOBOTA) 07:30 Modlitba ranních chval + posvátné čtení 08:00 – 19:30 Od této hodiny začíná celodenní možnost návštěvy Božího hrobu. Církev tak setrvává na modlitbách u Kristova hrobu a uvažuje o jeho umučení a smrti. Pro návštěvu bude zaveden rozpis, aby se každý mohl zapsat na určitou půlhodinku, a tak aby se u Ježíšova hrobu vždycky někdo modlil nebo meditoval. Kromě rozpisu můžete pochopitelně kdykoliv hrob navštívit. 10:00 Katecheze na velikonoční téma (páter Tadeáš) 15:00 Promítání muzikálu komunity Cenacolo – Credo, v Českém nebi 20:00 OBŘADY VELIKONOČNÍ VIGILIE (Nezapomeňte si přinést svíčky) 20.4. 2014 SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTANÍ PÁNĚ 10:30 Mše svatá 9.4. 2012 VELIKONOČNÍ PONDĚLÍ 10:30 Mše svatá 26.4. 2014 VELIKONOČNÍ SOBOTA 18:00 Příprava biřmovanců – skupina starších 27.4. 2014 2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ Den svatořečení papežů Jana Pavla II. a Jana XXIII. 10:30 Mše svatá (dětská – s promluvou pro děti) 14:00 Příprava mladších biřmovanců 19:00 Promítání filmu o papeži Janu Pavlu II. 3.5. 2014 SVÁTEK SV. FILIPA A JAKUBA, apoštolů 15:00 PRVOSOBOTNÍ DUCHOVNÍ OBNOVA HOST: Pavel Zahradníček OMI, klášter Tábor-Klokoty Přednáška: Procházka velikonočním Jeruzalémem s Biblí, historiky a archeology – na opatství v Českém nebi 18:00 Mše svatá (nedělní) 4.5. 2014 3. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 10:30 Mše svatá 10.5. 2014 SOBOTA PO 3. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 18:00 Taizé večer + Příprava na biřmování - starší 11.5. 2014 4. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – DOBRÉHO PASTÝŘE Den modliteb za povolání k duchovnímu stavu. Den matek. 10:30 Mše svatá 14:00 Příprava na biřmování - mladší 17.5. 2014 SOBOTA PO 4. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 9:00 – 12:00 Příprava snoubenců na přijetí svátosti manželství
18.5. 2014 10:30 14:00 23.5. 2014 19:00
5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ Mše svatá Příprava na biřmování - mladší PÁTEK PO 5. NEDĚLI VELIKONOČNÍ - NOC KOSTELŮ Prohlídka kostela určena především dětem. Hravým způsobem zjistí základní informace o kostele. 20:00 Prohlídka kláštera a kostela 24.5. 2014 SOBOTA PO 5. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 13:00 – 17:00 Setkání dětí, které se připravují na První svaté přijímání 18:00 Příprava na biřmování – starší 25.5. 2014 6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 10:30 Mše svatá 29.5. 2014 SLAVNOST NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ 18:00 Mše svatá Najděte si čas po práci a po škole a přijďte slavit důležitý křesťanský svátek! 30.5. 2014 Začíná novéna k Duchu svatému. 30.5. – 31.5. 2014 – HLEDÁNÍ POKLADU – program pro děti Program začneme v 17:00 hod. Po večeři pak vyrazíme hledat poklad! Prvopřijímající děti půjdou v rámci programu ke svátosti smíření. 31.5. 2014 SVÁTEK NAVŠTÍVENÍ PANNY MARIE 12:30 – cca. 18:00 Příprava na biřmování – Den s Duchem Svatým 1.6. 2014 7. NEDĚLE VELIKONOČNÍ Mezinárodní den dětí. 10:30 Mše svatá – První svaté přijímání dětí! 6.6.-8.6. 2014 VIKARIÁTNÍ SETKÁNÍ MLÁDEŽE O LETNICÍCH Začneme v pátek v 19:00 hod. Program končí mší svatou v neděli. Vrcholem setkání bude svatodušní vigilie. 7.6. 2014 SOBOTA 21:00 SVATODUŠNÍ VIGILIE (Nezapomeňte si přinést svíčky!) 8.6. 2014 SLAVNOST SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO 10:30 Mše svatá
Důvěra je nejzákladnější vztah v životě člověka, pojďte se jí naučit skrze
modlitby Taizé. 10.5. 2014 13.6. 2014
18:00 18:00
(PODPOŘTE PRODEJ KATOLICKÉHO TÝDENÍKU TÍM, ŽE SI NOVINY KOUPÍTE!)
Poučné slovo našeho svatého otce Jana Zlatoústého, arcibiskupa cařihradského, na svatý a světlý den slavného a spasitelného vzkříšení Krista Boha našeho Je-li kdo zbožný a bohabojný, osvěž se při této krásné a skvělé slavnosti. Je-li kdo věrný služebník, vejdi s veselím v radost svého Pána. Jestliže se kdo postem unavil, přijmi nyní denár mzdy. Jesliže někdo pracoval od první hodiny, přijmi dnes spravedlivou mzdu. Přišel-li někdo až po třetí hodině, oslavuj s vděčností. Kdo se dostavil až po šesté hodině, nepochybuj, neboť nebudeš zkrácen. Jestliže někdo otálel až do deváté hodiny, přistup nyní, nestyď se a neboj. A jestliže někdo přišel až o jedenácté hodině, nestrachuj se pro své otálení. Neboť hospodář je štědrý a přijímá posledního dělníka jako prvního. Občerstvuje toho, kdo přišel o jedenácté hodině právě tak, jako toho, kdo pracoval od první hodiny. K tomu, kdo pozdě přišel je dobrotivý a k prvnímu vlídný. Onomu dává, toho obdarovává. Práci přijímá, ale i odhodlání vítá. Proto všichni vejděte v radost svého Pána. Vy první i poslední přijměte mzdu. Vy bohatí i chudí se navzájem milujte. Vy, kteří jste vytrvali, i vy nedbalí uctěte tento den. Stůl je připraven, pojezte všichni. Tele je zabito, ať nikdo neodejde hladový. Všichni se podílejte na hostině víry. Všichni se podílejte na bohatství dobroty. Nikdo si nestěžuj na chudobu, neboť království všech nastalo. Nikdo se nermuť nad proviněními, neboť odpuštění zazářilo z hrobu. Nikdo se neboj smrti, neboť Spasitelova smrt nás osvobodila. Kořist odňal peklu ten, jenž do pekla sestoupil. Dal okusit hořkost tomu, který okusil jeho tělo. Izaiáš to viděl, a proto volal: „Peklo bylo plno hořkosti, poněvadž se s tebou dole setkalo.“ Byl plný hořkosti, poněvadž byl potupen, byl plný hořkosti, neboť byl poražen, byl plný hořkosti, neboť byl spoután. Zmocnil se těla, a narazil na Boha, zmocnil se země, a narazil na nebe. Vzal to, co viděl, a propadl se tím, co neviděl. Kde je, smrti, tvůj osten, kde je, peklo, tvé vítězství? Vstal Kristus z mrtvých a tys byl poražen, vstal Kristus z mrtvých a padli démonové, vstal Kristus z mrtvých a vládne život, vstal Kristus z mrtvých a žádný mrtvý nezůstal v hrobě. Neboť Kristus vstal z mrtvých a stal se prvorozencem zemřelých. Jemu buď čest a moc na věky. KRISTUS VSTAL Z MRTVÝCH! VPRAVDĚ VSTAL Z MRTVÝCH!
JEŠTĚ K VELIKONOČNÍ NEDĚLI... „Člověk míní, Pán Bůh mění,“ říkáme, když něco nevyšlo podle našeho plánu. Mnohdy nás zastihne tak nečekaná událost, že se nám zhroutí dosavadní život jako domeček z karet. Stačí jedno zaváhání, kratičká chvilka nepozornosti nebo jeden špatný krůček a vlak už nelze zabrzdit. Kromě našich chyb musíme zápasit také s tím, co přesahuje naše lidské schopnosti. Patří tu různé přírodní katastrofy, nemoci a především smrt našich blízkých. Nezřídka pak přichází smutek, nepokoj, pesimismus i strach z budoucnosti. Po Ježíšově smrti se život zhroutil i jeho apoštolům a učedníkům. Byli vyděšeni a neměli odvahu vyjít ani na ulici. Strach a smutek je totálně paralyzoval, stejně tak jak se to děje u mnoha lidí, které potkávám ve svém okolí, a kteří už dávno přestali věřit v nějakou budoucnost. Ježíš však po svém zmrtvýchvstání přichází právě do této situace člověka. Přichází ve chvíli strachu a jeho první slova adresovaná učedníkům jsou: „Pokoj vám!“ Přináší jeden z nejcennějších darů, které člověk v tomto často zmateném světě potřebuje. Tato slova jsou nesmírně důležitá, aby jeho učedníci ještě hlouběji poznali Boha. Pravý Bůh není Bohem strachu a hrůzy, jak tomu člověk věřil, ale je především Bohem pravé lásky a pokoje. Strach nepochází od Boha. Vždyť Boží Syn přichází na svět proto, aby člověka strachu zbavil a ukázal mu jasnou cestu, která mu pokoj do duše zase navrátí. Člověk se už ničeho nemusí bát, pokud uvěří Kristovým slovům a činům. Jeho život je příkladem toho, jak Bůh pokoje dokáže vstoupit do lidského života a proměnit i tu nejděsivější událost našeho života na okamžik vítězství. Apoštolové se o tom přesvědčili na vlastní oči. Když viděli Ježíše uloženého do hrobu, pohřbili také všechnu svou naději a všechny představy o lepší budoucnosti. Případ „Ježíš Nazaretský“ se pro ně definitivně skončil. Ani ve snu jim nenapadlo, že ten kříž, na kterém viděli Ježíše umírat - nástroj nejkrutější popravy tehdejší doby, se stane největším náboženským symbolem. Jenomže Ježíš na třetí den vstal z mrtvých a podle svědectví evangelistů se čtyřicet dní zjevoval svým apoštolům a desítkám dalších lidí. Mnozí z nich pro tuto pravdu položili svůj život a stali se mučedníky. Najednou se už nezalekli ani té nejtěžší skutečnosti našeho života, a to fyzické smrti, protože byli přesvědčeni, že život po smrti skutečně existuje. Bůh totiž dokáže i ze slabosti udělat sílu, jak to v jednom svém dopise napsal apoštol Pavel. Velikonoční svátky, které slavíme, chtějí člověku dodat především tuto jistotu. Člověče, neboj se slabosti, neboj se bolesti, utrpení, ani smrti. Bůh, kterého nám zjevil Ježíš Kristus dovede i z těchto skutečností udělat zdroj vítězství. Neboj se dokonce ani zranění, která ti někdo uštědřil, protože Bůh je dokáže proměnit na
objekty slávy! Podívej se ne Ježíše! Jsou to právě jeho rány, díky kterým ho apoštolové poznávají. Ježíš si je ponechal. Ne proto, aby člověku připomněl, že ho ukřižoval, ale proto, aby člověk uvěřil, že Bůh je mocnější než jakékoliv zlo, se kterým se potýkáš. Bůh je dokonce silnější než jakýkoliv hřích! Ukázal, že i z hříchů lidí, kteří ukřižovali jeho Syna, dokáže vytěžit to nejlepší dobro. Ať tě neděsí, že Bůh má vše ve své moci. Je to moc lásky, která zbavuje strachu a dává naději. Když ti něco nevychází podle plánu, Bůh to má pod svou kontrolou. Bůh je láska. Miluje nás a chce pro nás to nejlepší. Kolik křesťanů tato jistota naplňovala úžasnou nadějí i v největších těžkostech. Stačí vzpomenout na trpícího papeže Jana Pavla II., který na začátku svého pontifikátu vyhlásil: „Nebojte se! Moc Kristova kříže a vzkříšení je větší než veškeré zlo, z něhož by člověk mohl a musel mít strach. Nebojte se toho, co jste sami vytvořili, nebojte se ani všeho, co člověk vyrobil a čím je den ode dne více ohrožován! A konečně, nebojte se sami sebe! Kristus po svém zmrtvýchvstání řekl apoštolům a ženám: „Nebojte se!“ Tato slova potřebujeme dnes možná více, než kdy jindy. Je nutné, aby zesílila jistota, že existuje ten, kdo drží v rukou osudy tohoto pomíjivého světa, kdo má v rukou klíče od smrti a podsvětí, kdo je alfou i omegou. A tento někdo je Láska... Jen on se může plně zaručit za slova „Nebojte se!“
Vtipy: Pilát se ptá Jozefa z Arimatie: - Proč chceš poskytnout svůj nový hrob pro toho buřiče a kriminálníka Ježíše?! Jozef mávne rukou a odpoví: - Ále, vždyť to je jen na víkend. Farář se ptá na hodině náboženství dětí: "Kdo chce jít do nebe?" Hlásí se všichni kromě Pepíčka Kalianků. "Proč ty do nebe nechceš?" "Protože maminka říkala, že mám jít ze školy rovnou domů!" Dva policisté potkají faráře, jak na kárce veze bojler. "Dobrý den otče", ptají se, "copak to vezete?". "To je bojler," odpoví farář. "A kam to vezete?" zeptá se druhý policista. "Na faru." "Aha, tak jeďte." Farář odjede a první policista se zamyslí: "Poslouchej, co je to ten bojler?" "Co já vím," odpoví druhý, "ty jsi měl ve škole náboženství!" Turista přijde ke Genezaretskému jezeru, kde stojí malá bárka, která převáží turisty na druhou stranu. Zeptá se lodníka: "Promiňte, co stojí jízdné na druhou stranu?" Majitel bárky se na něho podívá a řekne: "Dvacet liber." "Není to trochu moc?" "Vážený pane, to je jezero Genezaretské. Po tomto jezeru chodil Kristus pěšky!" Turista se usměje a řekne: "Není divu, při těch cenách!"
O DARECH BOŽÍCH PRO NAŠE SPOLEČENSTVÍ Byli jednou čtyři kamarádi. Jmenovali se KDOKOLIV, NĚKDO, KAŽDÝ a NIKDO. Jednoho dne bylo třeba udělat důležitou práci a KAŽDÝ si byl jist, že to NĚKDO udělá. Mohl by to udělat KDOKOLIV, ale NIKDO ani nezačal. NĚKDO se pak rozhněval, protože to byla práce pro KOHOKOLIV, ale KAŽDÝ se na ni vykašlal. KAŽDÝ si totiž myslel, že to NĚKDO udělá, ale NIKOHO ani nenapadlo, že KDOKOLIV si může říct přesně totéž. Nakonec KAŽDÝ NĚKOHO obviňoval, protože NIKDO neudělal to, co by mohl udělat KDOKOLIV. V jiné vesnici bydleli jiní čtyři kamarádi a měli přesně stejná jména. Jmenovali se KDOKOLIV, NĚKDO, KAŽDÝ a NIKDO. Jednoho dne bylo třeba udělat důležitou práci. NIKDO nespoléhal na to, že to NĚKDO udělá. Mohl to udělat KDOKOLIV, a tak se KAŽDÝ pustil do práce. NIKDO se nedivil, že KAŽDÝ pracuje, protože to byla práce pro KOHOKOLIV. KAŽDÝ si byl jist, že může počítat s KÝMKOLIV, a že se NIKDO nebude ulejvat. A opravdu, zanedlouho NĚKDO zjistil, že práce je už hotová. KOHOKOLIV jste se pak zeptali, KAŽDÝ byl spokojen, protože NIKDO nespoléhal na to, že to NĚKDO udělá, ale KAŽDÝ přiložil ruku k dílu. (www.paulinky.cz) Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí. Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu. Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství. Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro, a ne zlo. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. (Římanům 12,6-15) Smyslem všech duchovních darů je služba. Všechny duchovní dary a služby mají sloužit k vzájemnému prospěchu, k získávání lidí pro Krista a pro růst společenství věřících v pravého Boha. Každý z vás dostal takový dar od Pána.
PROSÍME VÁS O POMOC! BRIGÁDA V ZAHRADĚ NA OPATSTVÍ KAŽDOU STŘEDU OD 16:00 – 20:00 hod. Hrábě, lopaty, kolečka s sebou! Vede pan Ing. Urban. KE SLAVNOSTI SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO Ježíš před svým umučením při poslední večeři svým učedníkům sdělil, že jim pošle jakéhosi Přímluvce, Ducha Pravdy, který jim připomene všechno, co k nim kdysi mluvil a zároveň se stane jejich Těšitelem. Upozornil je však, že příchod Těšitele se uskuteční jenom tehdy, když On sám odejde. „Odejít“ v Janově evangeliu v případě Ježíše znamená zemřít. Ježíš dokonce řekne: „Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde.“ (Jn 16,7) Ježíš musí zemřít, aby přišel Přímluvce – Těšitel. Proč ale musel zemřít? To by nemohl Duch Pravdy přijít na svět i bez nutnosti Ježíšovy smrti? Na začátku Bible, v první knize, se uvádí, že když Bůh stvořil nebe a zemi, duch Boží se vznášel nad vodami. (Gn 1,1-2) Křesťané po Ježíšově smrti a vzkříšení v tomto duchu poznali Ducha Svatého, třetí božskou osobu. Na díle stvoření totiž spolupracovala celá Trojice, žádná z osob při stvoření světa nechyběla. Osoby totiž nelze od sebe oddělit. Duch Svatý je plodem lásky mezi Otcem a Synem. Stává se zosobněným Darem, který si Otec a Syn vzájemně dávají. Vždyť pravá Láska je vynalézavá a touží se rozdat. Manželství dvou lidí je toho krásným příkladem. Láska manželů je tak silná, že díky ní se rodí dítě. Něco podobné, i když jen velmi zjednodušeně a lidsky vyjádřeno, se stalo mezi Otcem a Synem. Bůh Otec byl první milující, Ježíš první milovaný a Duch Svatý je Darem, který si jeden druhému odevzdávají. Duch je zosobněnou Láskou. Je tím, co Otce a Syna sjednocuje. Tento Duch je zároveň principem darování se Boha světu. Stvoření světa se odehrává na principu, který funguje v Bohu. Protože v Bohu probíhá darování se jeden druhému, Bůh se tímto způsobem rozhodl darovat se také světu a člověku. Když v Bibli čteme, že Boží duch byl při stvoření světa, znamená to, že Bůh se světu daroval a byl ve světě přítomný. Ale pozor! Bůh není svět. Bůh je víc. Svět přesahuje, jinak by to byl panteismus. Je to tak jako když se malíř podívá na svůj
obraz a potěší se, protože ve svém díle zanechal něco ze sebe. Ale malíř je víc než obraz. Když Pán Bůh stvořil svět, zajásal, že svět je dobrý, protože v něm také spatřil kousek ze sebe, spatřil tam svého Ducha. Člověka dokonce stvořil na svůj obraz. Přítomnost Ducha Svatého ve světě poukazuje na přítomnost pravé Lásky. Když Adam s Evou odmítli v ráji Boží recept na život, odmítli svým hříchem také Boha a jeho Lásku. Hřích rozbil vztah Lásky mezi Bohem a člověkem a mezi lidmi navzájem. Kain a Ábel, synové Adama a Evy jsou toho jasným důkazem. Jeden zabíjí druhého, bratr bratra. Proto byl Ježíšův odchod ve smrti nezbytný. Ježíš totiž musel nejdřív odstranit to, co Boha ze světa vyhnalo. Podařilo se mu to právě smrtí na kříži. Usmířil nás s Bohem a došlo k odpuštění hříchů, které velké vyhnání Boha Lásky ze světa způsobily. Když byla překážka odstraněna, Duch Svatý mohl nanovo začít bydlet mezi lidmi. Vrcholem velikonoční doby bude slavnost Seslání Ducha Svatého. Jako křesťané bychom měli neustále prosit Boha, aby nám seslal svého Ducha. On je totiž dárcem Lásky, která nám chybí. Přináší pokoj a naději. Potěšuje nás, že Bůh nám vše odpustil a chce nás mít v nebi. Pohání nás k tomu, abychom tohoto Boha přijali. Vždyť jen on je dárcem Života. páter Tadeáš
Setkání terciářů Dne 5. dubna se sešlo společenství členů třetího řádu premonstrátů ze Želiva. Úvodem nás vyzval k obrácení v této postní době o. Michael, který vyšel z textu Nového zákona, kde se hovoří o pokušení Ježíše satanem na poušti. Citátem sv. Augustina nás vyzval, abychom vstoupili do svého srdce. Také sv. Norbert, zakladatel našeho řádu, se uchýlil do benediktinského kláštera před svou kazatelskou činností. Trojí pokušení se týká i nás: vliv světa, naslouchání svému egu a klanění se božstvům dnešní materialistické kultury a naše zahledění se na sebe, např. když nás někdo chválí, to je pro nás cimbuřím, kdy nás satan pokouší, abychom skočili do sebechvály pýchy. Můžeme jako Ježíš zvítězit Božím jménem, Božím slovem a Eucharistií. Tak žijeme v trojrozměrném prostoru a vidíme nataženou dlaň Boží ve svátostech a společenství, které je pro nás klimatem, abychom nezapudili Pána a nezarmoutili ho. Prof. br. Augustin Bouchal nás dnes zasvěceně uvedl do řezenské přednášky Benedikta XVI. a probral pojmy religionistika, transcendence, imanence a schopnosti každého člověka vnímat posvátno (sacrum), každý člověk tyto touhy po posvátnu nějak naplňuje. Mystici jsou v duševním vytržení z prožívání Boha, tehdy nemusí mít člověk sám sebe pod kontrolou, posvátná hrůza proroků a velkých postav Bible, jako
např. prožitky izraelitů při přechodu Rudým mořem, nebo při pádu jerišských zdí, kdy se projevovala Boží moc. Také jsme se zamýšleli nad modlářstvím, agnosticismem, ateismem, kdy člověk věří všemu, protože nevěří Bohu. Závěrem jsme mohli s Dostojevským nahlédnout do problému zla a jeho destruktivního působení ve vztazích podle románu Bratři Karamazovi. Na malovaných grafech jsme se zamysleli nad současnou situací demografického rozvržení křesťanství a víry v Boha ve světě i u nás. Po mši svaté v zimní kapli kláštera, kde jsme ve svých prosbách odevzdali vše Pánu a prosili za sebe navzájem a upevnili své společenství a odhodlání jít dál v duchovním životě, jsme prožili agapé při dobrém obědě. Klášter nám poskytl i kulturní zážitek na výstavě obrazů a devocionálií. Závěrem jsme pobesedovali a o. Tadeáš navázal na svou myšlenku při promluvě při mši svaté o utrpení a síle milosrdné Boží lásky, která nám jde vstříc bez jakýchkoliv našich zásluh. Došel k tématu tajemství utrpení, které se dá unést láskou. Povzbudili jsme se a rozhodli se k aktivní účasti modlitbou, ale i jinak být nápomocni při evangelizační aktivitě bratří. S předsevzetím prohloubit svá modlitební společenství zájmem o plány našich želivských bratří, aby jejich vize a snahy byly podpořeny vyprošenou milostí a požehnáním od Pána. Těšíme se na další setkání a také chceme nabízet své společenství zájemcům, kteří by chtěli také sdílet bohatou premonstrátskou spiritualitu. Přijímáme nové členy, kteří se mohou hlásit na kterémkoliv kontaktu, který je uvedený na webových stránkách želivského kláštera. Jako želivští terciáři jsme připraveni ke každému dobrému dílu... (sepsala s. Klára Irišková) Farář čte kázání. Zezadu se k němu přimota kostelník a šeptá mu: "Otče, na chóru hrají poker." A kněz mu šeptem odpoví: "Díky, ale nejdřív musím dokončit to kázání." Mojžíš se setkává s Noemem :-)
KATECHEZE: PROČ JEŽÍŠ ZEMŘEL?
Mnoho lidí dnes nosí na náušnicích, náramcích a náhrdelnících kříž. Už jsme si na to zvykli natolik, že nás to nijak nezaráží, ale šokovalo by nás, kdybychom u někoho na řetízku uviděli šibenici nebo elektrické křeslo. Avšak i kříž byl popravčím nástrojem. Šlo dokonce o jednu z nejkrutějších forem popravy, jakou lidstvo znalo. Přesto byl kříž vždy chápán jako symbol křesťanské víry. O Ježíšově smrti pojednává velká část evangelií. V dalších spisech Nového Zákona se pak vysvětluje, co se na kříži stalo. Ústředním bodem mše svaté, jedné z nejdůležitějších součástí křesťanských bohoslužeb, je Ježíšovo tělo, které se lámalo, a krev, kterou prolil. Do tvaru kříže se často staví i kostely. Když apoštol Pavel přišel do Korintu, řekl: „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ (1. Korinťanům 2,2). Na mnohé vůdce, kteří ovlivnili celé země nebo dokonce změnili svět, vzpomínáme kvůli tomu, co učinili za svého života; Ježíše, který změnil běh světových dějin více než kterýkoliv jiný člověk, si nepřipomínáme kvůli jeho životu, ale kvůli jeho smrti. Proč takový zájem o Ježíšovu smrt? Jaký je rozdíl mezi jeho smrtí a smrtí Sokratovou či smrtí mučedníků a válečných hrdinů? Čeho tím dosáhl? Co to znamená, když v Novém Zákoně stojí, že zemřel „za naše hříchy“? Proč zemřel? V kostce můžeme odpovědět: Protože tě Bůh miluje. Svatý Augustin vypozoroval, že se v celé Bibli nemluví o ničem jiném než o Boží lásce. Otec Raniero Cantalamessa, papežský kazatel, řekl: „Boží láska je odpovědí na všechny „proč“, která v Bibli najdeme.“ Stalo se to proto, že nás Bůh tak miloval, že poslal svého jediného Syna, aby za nás zemřel, takže kdokoli, kdo v něj věří, nezahyne, ale bude mít věčný život (Jan 3,16). Někdy lidé říkají: „Nepotřebuji křesťanství.“ Říkají něco ve smyslu: Jsem dost spokojený, žiju naplno, pokouším se dobře vycházet s ostatními lidmi a vést dobrý život.“ Abychom porozuměli tomu, proč Ježíš zemřel, musíme se vrátit a podívat se na největší problém, se kterým se potýká každý člověk. Jsme-li upřímní, musíme všichni uznat, že děláme špatné věci a že o tom víme. Pavel napsal: „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.“ (Řím 3,23) Řečeno jinými slovy, nikdo z nás nemůže dostát Božím měřítkům. Jestliže se srovnáváme s ozbrojenými lupiči nebo se zvrácenými lidmi, kteří
zneužívají děti, nebo třeba i s našimi sousedy, můžeme si myslet, že to s námi není tak špatné. Když se ale porovnáme s Ježíšem Kristem, uvidíme, jak jsme mu vzdáleni. Somerset Maugham jednou řekl: „Kdybych si zapsal všechny své myšlenky a všechno, co jsem kdy učinil, lidé by mě nazvali zvrácenou zrůdou.“ Kořenem hříchu je vzpoura proti Bohu. Jednáme tak, jako by Bůh neexistoval (Genesis 3), a výsledkem je, že jsme od něj odděleni. Jako marnotratný syn (Lukáš 15) zjišťujeme, že jsme daleko od domova svého Otce a že náš život je v nepořádku. Někdy lidé říkají: „Jsme-li všichni na jedné lodi, záleží na tom vůbec?“ Odpověď zní, že na tom záleží, neboť v našem životě se projevují důsledky hříchu, které lze shrnout do čtyř oblastí: Znečištění způsobené hříchem Ježíš řekl: „Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“ (Marek 7,20-23) To vše znečišťuje naše životy. Můžete namítnout: „Většinu z těchto věcí nedělám.“ Jediná z nich však stačí, aby uvedla váš život do nepořádku. Můžeme si přát, aby Desatero bylo jako test, ve kterém nám stačí „správně odpovědět na tři otázky.“ Nový Zákon však říká, že pokud porušíme kterékoliv nařízení Zákona, jsme vinni porušením celého Zákona. (Jakub 2,10) Například je nemožné řídit auto a „v rozumné míře“ se nedopouštět dopravních přestupků. Buď děláme dopravní přestupky, nebo ne, a jediný dopravní přestupek znamená, že už nemáme čisté konto.“ Totéž platí i o nás. Stačí jediné přestoupení, a náš život je znečištěn. Moc hříchu Špatné věci, které činíme, mají návykový charakter. Ježíš řekl: „...každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.“ (Jan 8,34) V některých oblastech je snadnější to pochopit než v jiných. Například je dobře známé, že když někdo bere tvrdé drogy jako heroin, brzy si vytvoří návyk. Je však také možné propadnout vzteku, závisti, aroganci, pýše, sobectví, pomlouvání nebo sexuálním nemravnostem. Můžeme být závislí na
určitých myšlenkových schématech nebo způsobech jednání, která sami nedokážeme překonat. Právě o tomto otroctví Ježíš mluvil, právě toto otroctví ničí náš život. Trest za hřích V lidské povaze existuje něco, co se dovolává spravedlnosti. Když se dozvídáme o zneužívání dětí, přepadání starých lidí v jejich domovech, bití nemluvňat a podobných věcech, probouzí se v nás touha, aby pachatelé byli dopadeni a potrestáni. Naše motivy mohou být různé: často může jít o touhu po pomstě. Existuje ale i spravedlivý hněv. Správně cítíme, že hříchy by měly být potrestány a že lidé, kteří dělají takové věci, by neměli spravedlnosti uniknout. Trest si však nezaslouží jen hříchy druhých lidí, ale stejně tak i naše vlastní hříchy. Jednoho dne se budeme všichni muset podrobit Božímu soudu. Apoštol Pavel nám říká, že „mzdou hříchu je smrt.“ (Římanům 6,23) Oddělení způsobené hříchem Pavel tady nemluví jen o tělesné smrti, ale o duchovní smrti, jejímž důsledkem je věčné oddělení od Boha, které však začíná už nyní. Prorok Izajáš řekl: „Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel. Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší“ (Izajáš 59,1-2). Oddělují nás od něho špatné věci, kterých se dopouštíme. Jaké je řešení problému? Vyřešit problém hříchu v životě potřebujeme všichni. Čím více si tuto potřebu uvědomujeme, tím více si vážíme toho, co Bůh vykonal. Lord Mackay z Clashfernu, lord kancléř, napsal: „Ústředním bodem naší víry je obětování sebe sama, kterou za naše hříchy na kříži vykonal náš Pán Ježíš Kristus... Čím hlouběji si uvědomujeme, nakolik tuto oběť potřebujeme, tím více budeme Pána Ježíše milovat, a proto mu i horlivěji a s větší touhou sloužit.“ Dobrou zvěstí křesťanství je, že Bůh nás miluje a že nás nenechá v nepořádku, který si v životě působíme. Přišel v osobě svého Syna Ježíše na zem, aby místo nás
zemřel (2 Kor 5,21; Gal 3,13). Říká se tomu „Boží záměna.“ Řečeno slovy apoštola Petra: „On sám ve svém těle nesl naše hříchy na dřevo kříže... Jeho ranami jste uzdraveni...“ (1 Petr 2,24) 31. července 1991 se konala zvláštní slavnost, která byla připomínkou pozoruhodné události. Posledního července 1941 oznámily sirény koncentračního tábora v Osvětimi útěk vězně. Za odplatu mělo zemřít deset jeho spoluvězňů. Čekalo je dlouhé, pomalé umírání ve speciálním betonovém bunkru, kde měli být zaživa pohřbeni. Celý den, mučeni slunce, hladem a strachem, stáli muži v řadách a čekali, až německý velitel s asistentem z gestapa procházející mezi nimi náhodně vyberou deset odsouzenců. Když velitel ukázal na muže jménem František Gajowniczek, ten zoufal vykřikl: „Má ubohá žena a děti.“ V tom okamžiku vystoupil z řady nevýrazný muž s vpadlýma očima a sňal čapku. „Co chce to polské prase?“ zeptal se velitel. „Jsem katolický kněz a chci zemřít místo tohoto muže. On má ženu a děti... Já nemám nikoho, „ řekl páter Maxmilián Kolbe.„Dovoluje se,“ vyštěkl velitel a šel dál. Toho večera kněz i ostatních devět mužů vstoupili do bunkru. Normálně by se navzájem roztrhali jako kanibalové, ale tentokrát to bylo jinak. Nazí leželi na zemi a dokud měli sílu, modlili se a zpívali chvalozpěvy. Po dvou týdnech tři muži a otec Maxmilián ještě žili. Protože do bunkru měli přijít další, vyvedli 14. srpna všechny čtyři ven. Ve 12:50, po dvou týdnech v bunkru a stále ještě při vědomí, dostal nakonec polský kněz injekci fenolu. Zemřel ve 47 letech. O smrti otce Maxmiliána se mluvilo i 10. října 1982 na náměstí svatého Petra v Římě. V zástupu 150 000 lidí byli František Gajowniczek, jeho žena, děti a děti jeho dětí – jediný člověk vskutku zachránil mnohé. Když papež mluvil o smrti otce Maxmiliána, řekl: „Bylo to vítězství nade všemi systémy pohrdání a nenávisti v člověku – vítězství podobné tomu, které vydobyl náš Pán Ježíš Kristus.“ Ježíšova smrt však byla ještě úžasnější, protože nezemřel pouze za jednoho člověka, ale za všechny lidi na světě. Ježíš dal sám sebe za nás. Ukřižování podstoupil kvůli nám. (Odsouzeni jsme měli být my. Ježíš se nechal odsoudit místo nás.) Cicero popsal ukřižování jako „nejkrutější a nejodpornější mučení. (...) Šest hodin snášel nepředstavitelné bolesti a pomalu z něho vyprchával život. Přesto však tím nejhorším pro něj nebyla tělesná bolest, mučení a ukřižování, dokonce ani psychické utrpení způsobené odmítnutím od světa a
útěkem jeho přátel. Nejhorší pro něj byla duchovní bolest způsobená oddělením od Otce, které podstoupil kvůli nám, když nesl naše hříchy. Ježíšovo vítězství bylo naprosté – nezemřel jen za jednoho člověka, ale za všechny – a také to hodně stálo. Ve všech čtyřech evangeliích čteme o tom, jakou Ježíš prožíval v Getsemanské zahradě smrtelnou úzkost, když sám křičel ke svému Otci: „Abba, Otče... odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“ (Marek 14,36) Jaké to má důsledky? Na kříž můžeme podobně jako na krásný diamant hledět z mnoha různých stran. Na kříži byly odzbrojeny síly zla (Koloským 2,15). Poraženy byly i smrt a démonické síly. Na kříži Bůh zjevil svoji lásku k nám. Ukázal, že není Bohem, jenž by se vyhýbal utrpení – je „ukřižovaným Bohem“. (...) Přišel do našeho světa, poznal utrpení a dokonale mu rozumí. Na kříži nám Ježíš dal příklad obětavé lásky. Každá z těchto skutečností by si zasluhovala vlastní kapitolu, ale tolik místa nemáme. Chci se zaměřit na čtyři obrazy, které se v Novém Zákoně používají k popisu toho, co pro nás Ježíš na kříži vykonal... každý z nich pochází z jiné oblasti běžného života. První obraz pochází z chrámu. Starý Zákon obsahuje velice podrobné zákony, jak jednat s hříchy. Existoval celý systém obětí, které představovaly závažnost hříchu a potřebu očištění. V typickém případě vzal hříšník zvíře, které muselo být v co nejlepším stavu, vložil na ně ruce a vyznal svoje hříchy, které tak měly přejít z hříšníka na zvíře. To bylo potom zabito. Pisatel Listu Židům poukazuje na to, že je „nemožné, aby krev býků a kozlů odstraňovala hříchy.“ (Žid 10,14) Byl to pouze stín. Realita nastala až s Ježíšovou smrtí. Naše hříchy může odstranit pouze krev Ježíše Krista, který se za nás vydal, protože on sám jediný byl dokonalou obětí, jelikož pouze on sám žil dokonalým životem. Jeho krev nás očišťuje od každého hříchu (1 Jan 1,7) a odstraňuje znečištění způsobené hříchem. Druhý obraz pochází z tržiště. Dluhy nejsou jen soudobým problémem, stejným problémem byly i ve starodávném světě. Byl-li někdo hodně
zadlužen, mohl být donucen k tomu, aby sám sebe prodal do otroctví a mohl tak dluhy splatit. Předpokládejme, že takový člověk stojí na tržišti a sám sebe nabízí jako otroka. Někomu je ho líto a zeptá se: „Kolik dlužíš?“ Dlužník třeba odpoví: „Sto tisíc.“ Předpokládejme, že ho onen soucitný člověk za tuto částku koupí, a pak ho propustí na svobodu. Tím by ho „vykoupil“ a zaplatil za něj „výkupné.“ Podobně i my máme vykoupení v Kristu Ježíši. (Řím 3,24) Ježíš smrtí na kříži zaplatil výkupné (Marek 10,45), a osvobodil nás tak od moci hříchu. To je skutečná svoboda. Ježíš řekl: „Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni.“ (Jan 8,36) Neznamená to, že už nikdy nezhřešíme, ale že je nad námi nadvláda hříchu zlomena. Billymu Nolanovi je padesát osm let. Třicet pět let byl alkoholikem. Dvacet let sedával před kostelem Svaté Trojice Brompton, popíjel a žebral o peníze. 13.5. 1990 se podíval do zrcadla a řekl: „Tohle není Billy Nolan, kterého jsem znával.“ Abych použil jeho vlastní slova, poprosil Pána Ježíše Krista, aby přišel do jeho života. Uzavřel s Ježíšem smlouvu, že už nikdy nebude pít alkohol. Od té doby si nedal ani kapku. Jeho život se změnil – vyzařuje Kristovu lásku a radost. Jednou jsem mu řekl: „Billy, vypadáš šťastně.“ Odpověděl: „Jsem šťastný, protože jsem svobodný. Život je jako bludiště a já jsem konečně skrze Ježíše Krista našel cestu ven.“ Toto vysvobození od moci hříchu umožnila Ježíšova smrt na kříži. Třetí obraz pochází od soudu. Pavel říká, že skrze Ježíšovu smrt „jsme ... byli ospravedlněni. (Řím 5,1) Ospravedlnění je právní pojem. Pokud jste byli u soudu a ten vás zprostil viny, jste ospravedlněni. Uvádím zde jednu ilustraci, která mi obzvláště pomohla pochopit, co to znamená: Byli dva muži, kteří se kamarádili už ve škole. Šli spolu i na vysokou školu a i tam si dobře rozuměli. Nicméně když dostudovali, jejich cesty se rozdělily. Jeden se stal právníkem a soudcem, zatímco druhý zasvětil svůj život zločinu. Jednoho dne se tento zločinec objevil před svým přítelem z dětství, soudcem.
Soudce měl těžké rozhodování. Měl svého kamaráda rád, ale věděl, že musí rozhodnout spravedlivě. Nemohl prostě říct: "Jo, ty jsi můj kamarád, tak žádný trest nedostaneš." Byl to přece soudce. Zločinec byl shledán vinným a odsouzen k pokutě 600 000 korun. Potom si soudce sundal plášť, přešel na druhou stranu lavice a vypsal šek na 600 000 korun. Tu pokutu zaplatil sám. To je láska. Tento příběh ilustruje, co pro nás udělal Bůh. Ve své spravedlnosti nás odsoudil, protože jsme vinni, ale potom ve své lásce sestoupil v osobě svého Syna Ježíše Krista a vytrpěl trest za nás. Tímto způsobem zůstává spravedlivým ( v tom smyslu, že nenechá viníka bez trestu) a je i tím, kdo ospravedlňuje – Římanům 3,26 (v tom smyslu, že podstoupením trestu v osobě svého Syna nám dává svobodu). Je naším soudcem i zachráncem. Záchranu nám nepřináší žádná třetí nevinná strana, ale sám Bůh. Vlastně nám dává šek a říká, abychom se rozhodli: chceme, aby za nás zaplatil, nebo se podrobíme Božímu soudu za své špatné skutky? Použitý obraz není ze tří důvodů zcela přesný. První důvod je ten, že náš stav je daleko horší. Nehrozí nám jen nějaká pokuta, ale smrt. Druhý důvod je, že jde o daleko užší vztah – ne o vztah mezi dvěma přáteli, ale o vztah s naším nebeským Otcem, který nás miluje mnohem více, než pozemská otec miluje vlastní děti. A třetí důvod je ten, že cena byla mnohem vyšší – nešlo o peníze, ale Bůh musel dát svého jediného Syna, který zaplatil mzdu hříchu. Čtvrtý obraz vychází z domova. Viděli jsme, že kořenem hříchu a jeho důsledkem bylo narušení vztahu s Bohem. Díky kříži lze vztah s Bohem obnovit. Pavel říká: „Bůh v Kristu smiřoval svět se sebou. (2 Kor 5,19) Někteří lidé Nový Zákon překrucují a tvrdí, že Bůh je nespravedlivý, protože místo nás potrestal nevinného Ježíše. To ale Nový Zákon neříká. Pavel místo toho píše „Bůh v Kristu.“ Bůh v osobě svého Syna vydal sám sebe. Umožnil nám, abychom s ním znovu mohli navázat vztah. Odstranil tak oddělení způsobené hříchem. Můžeme prožít totéž, co marnotratný syn. Můžeme se vrátit k Otci a zakoušet jeho lásku a požehnání. Tento vztah nepotrvá pouze během našeho života na zemi, ale je věčný. Jednou budeme s Otcem v nebi –
tam unikneme nejen odplatě za hřích, moci hříchu, znečištění a oddělení způsobené hříchem, ale i přítomnosti hříchu. To vše Bůh umožnil, když na kříži dal sám sebe. Bůh každého z nás miluje a touží mít s námi vztah jako pozemský otec touží po vztahu s každým ze svých dětí. Není to tak, že Ježíš prostě zemřel za všechny. On zemřel za mě i za tebe, je to něco velice osobního. Pavel píše o Synu Božím, který „si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Gal 2,20) I kdyby nebyl na světě nikdo jiný než ty, Ježíš by za tebe zemřel. Když budeme kříž vidět takto osobně, promění to náš život. Americký pastor a vedoucí křesťanský pracovník John Wimber popisuje, jak se pro něj kříž stal osobní skutečností: Studoval jsem Bibli... asi tři měsíce a mohl jsem k tématu kříže složit zkoušku. Věděl jsem, že je jeden Bůh, kterého můžeme poznávat ve třech osobách. Věděl jsem, že Ježíš je Bůh i člověk a zemřel na kříži za hříchy světa. Nevěděl jsem ale, že jsem hříšník. Myslel jsem si, že jsem dobrý člověk. Věděl jsem, že jsem tu a tam něco zkazil, ale neuvědomoval jsem si, jak vážné to se mnou je. Jednoho večera touto dobou ale Carol (jeho manželka) řekla: „Myslím, že je načase udělat něco s tím vším, co jsme se naučili.“ Ztuhlý úžasem jsem sledoval, jak si klekla na zem a začala se modlit, jak se mi zdálo, ke stropu. „Ó Bože“, řekla, „lituji svého hříchu.“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Carol byla lepší člověk než já, a přesto se považovala za hříšníka. Úplně jsem cítil její bolest a hloubku jejích modliteb. Zanedlouho začala plakat a opakovala: „Lituji svého hříchu.“ V místnosti bylo šest nebo sedm lidí, všichni měli zavřené oči. Díval jsem se na ně a pak se mi najednou rozsvítilo: Oni se všichni modlí tutéž modlitbu! Začal jsem se potit. Myslel jsem, že umřu. Kapky potu mi stékaly po obličeji a já jsem si říkal: „Tohle neudělám. Je to hloupost. Jsem přece dobrý člověk.“ Pak se mi znovu rozsvítilo. Carol se nemodlila ke stropu, modlila se k nějaké osobě, k Bohu, který ji slyšel. Když se porovnala s ním, poznala, že je hříšnice, která potřebuje odpuštění. Jako bleskem začal mít kříž smysl i pro mě osobně. Náhle jsem věděl něco, co jsem dříve nevěděl – zranil jsem Boží cítění. On mě
miloval a ve své lásce poslal Ježíše. Já jsem se ale od jeho lásky odvrátil, celý život jsem se jí vyhýbal. Byl jsem hříšník, který zoufale potřeboval kříž. Pak jsem si také klekl na podlahu, vzlykal jsem, teklo mi z nosu, teklo mi z očí, potil jsem se po celém těle. Zmocnil se mě pocit zaplavující celou mou bytost, že mluvím s někým, kdo byl se mnou celý život, ale já jsem si toho nevšiml. Podobně jako Carol jsem začal mluvit k živému Bohu a říkal mu, že jsem hříšník, nahlas jsem ale nedokázal vyslovit nic víc než „Ó Bože, ó Bože“. Věděl jsem, že ve mně probíhá revoluce. Myslel jsem si: „Doufám, že na tom něco je, protože ze sebe dělám blázna.“ Pak mi Pán připomenul jednoho muže, kterého jsem před mnoha lety viděl na náměstí v Los Angeles. Měl na sobě nápis: „Jsem blázen pro Krista. Pro koho jsi blázen ty?“ V té době jsem si pomyslel: „To je ta největší pitomost, jakou jsem kdy viděl.“ Když jsem klečel na podlaze, uvědomil jsem si, jak je ten podivný nápis pravdivý – kříž je bláznovstvím „těm, kteří hynou.“ (1 Kor 1,18) Toho večera jsem u kříže poklekl a uvěřil v Ježíše. Od té doby jsem bláznem pro Krista i já. (Celý text je převzatý z knihy Otázníky života od Nickyho Gumbela.)