Sfinga s bušícím srdcem Milan Syruček Úderem 16. hodiny v sobotu 26. ledna bylo definitivně rozhodnuto, že necelých 60 procent českých voličů zvolilo za svého třetího porevolučního prezidenta Miloše Zemana. V tu dobu vyšel ze svého prezidentského apartmá v TOP hotelu v pražské čtvrti Chodov a nastoupil do výtahu, aby se z nejvyššího patra ocitl v přízemí, kde na něj už čekal dav novinářů. A kromě dosavadní soukromé i státní ochranka, protože od okamžiku, kdy byl sečten poslední voličský hlas a ústřední volební komise ohlásila definitivní výsledek, má nově zvolený prezident nárok na mnohé požitky. Až do 8. března, kdy vyprší mandát Václava Klause, bude mít Česká republika prezidenty dva. Ve státním znaku máme dvouocasého lva, s dvěma prezidenty se smíříme také. Ostatně, ten nově zvolený má práce až dost: musí se připravit na svou funkci i ceremoniálně, musí si do té doby vybrat své spolupracovníky, aby poté nebloumal sám místnostmi pražského Hradu. A musí si rozmyslet, jaký harmonogram plnění svých slibů si připraví, aby nezklamal své voliče a nepotěšil své odpůrce. Ale to nebylo asi to hlavní, co mu prolétlo hlavou, když kráčel od výtahu ke kongresovému sálu, kde na něj čekali novináři a jeho příznivci. Šel s hlavou vzpřímenou, bez pohnutí v tváři, téměř jako sfinga. Kolem něj uzavřeli neprodyšný kruh pracovníci ochranky a všude kolem se tísnili a přetlačovali fotoreportéři a kameramani, aby zachytili ten nejvhodnější okamžik. 5 |
|
Pro deset milionů
Stál jsem tam, abych mu také potřásl rukou. Bylo to však nemožné. Ač jsem mu i poklepal na rameno, nevnímal. Chápu ho, vrcholný okamžik života se dvakrát neopakuje. Kolik let čekal na tuto chvíli? Třebaže jsme se mnohokrát bavili o mnohém, ať už v jeho pokoji v Novém Veselí, nebo třeba jen u půllitru piva v hospůdce u stanice metra Stodůlky, nikdy řeč nepadla o možné nové kandidatuře na prezidenta. Přesto tuším, že na ni myslel. To by jinak nebyl politik: stát se předsedou strany, kterou vytáhl z hluboké propasti na vrchol, a z této pyramidy sám stanout v čele vlády, parlamentu a nepomyslet na ten nejvyšší post ve státě, by neodpovídalo ctižádosti každého politika. A ctižádost je motorem lidského úsilí. Pekař chce mít nejlepší housky, závodník chce jako první protrhnout cílovou pásku, spisovatel být nejprodávanější, zpěvák nejpopulárnější, stavitel mít nejoriginálnější projekt. Už žák ve školní lavici chce být nejlepším ve třídě. Hokejista chce držet Stanleyův pohár, tenista daviscupovou salátovou mísu. Nu, a politik chce kráčet špalírem nastoupené čestné jednotky k vchodu do prezidentských kanceláří. Proč každý z politiků považuje prezidentský post za vyvrcholení své kariéry, ač formálně, podle ústavy, má prezident méně pravomocí než předseda vlády nebo předseda parlamentu? Předsedové i ministři se mohou střídat jako košile. Zavane jiný politický vítr, vysloví mu nedůvěru a ze svého postu odchází, aby se třeba za čas vrátil, nebo už na něj nepomyslel. Karolina Peake byla ministryní jen osm dní, ač zůstala ve vládě. I to se může stát. Ale prezident je jediný a jedinečný. Prakticky neodvolatelný. Uctívaný, jeho portréty visí ve školách, v úřadech, byť je to jen úzus, nikoliv nařízení. Tak jako je zvykem považovat ho za nejvyšší autoritu ve státě, ač faktických pravomocí má tak málo. Chápu tuto vysněnou chvíli Zemanova života. Kdyby tomu tak nebylo, nebyl by sám sebou. |
6
Sfinga s bušícím srdcem
|
Jak on sám vidí tento okamžik? Je pro něj zvolení prezidentem skutečně jen vyvrcholením jeho celoživotní kariéry, nebo prostředkem, jímž chce uvést do života své názory a představy? On sám po volbách prohlásil: „Řekl jsem již mnohokrát, že chci být prezident dolních deseti milionů. A mezi těmito dolními deseti miliony jsou jak voliči Miloše Zemana, tak voliči Karla Schwarzenberga. Nechci být prezidentem kmotrovských mafií, které parazitují na této společnosti a vysávají z jejího těla krev, aniž by jí vraceli jakoukoli reálnou hodnotu... V prezidentské volbě proti sobě hrála Sparta a Slávie. Teď nastupuje hra za národní mužstvo České republiky.“ K tomu ještě dodal: „S výjimkou tajemníka a šoféra si na Hrad nikoho nevezmu. To znamená: nedomnívám se, že i svoje nejlepší kamarády by měl jakýkoli politik pověřovat jakýmikoliv funkcemi.“ Bude tomu opravdu tak? A bude skutečně aktivně usilovat o splnění toho, co slíbil, nebo – jak už to někdy bývá a jedním z příkladů je úloha, jakou sehrál, či přesněji řečeno nesehrál, Viktor Juščenko, když byl po „oranžové revoluci“ zvolen ukrajinským prezidentem a dál už za své ideály nebojoval? To jsou otázky, které se pokusíme odpovědět v této knížce: představit sliby a názory Miloše Zemana, objasnit jejich souvislosti, analyzovat, na kolik v nadcházejícím období je vůbec reálné je naplnit činy. Především základní otázka:
JAKÝ JE ZEMAN? Nechci opakovat oficiální životopis, chci spíše jen uvést několik vlastních postřehů, které možná patří do oné mozaiky jeho portrétu, jenž se tolikrát objevoval ve volební kampani, který byl mnohokrát karikován, dokonce vlastní dcerou, ale zejména jeho odpůrci. 7 |
Kandidát přichází na besedu s veřejností
Oslava volebního vítězství v pražském Top Hotelu 26. ledna 2013
Sfinga s bušícím srdcem
|
Zeman na podiu s nezbytným mikrofonem a režisérem F. Renčem
Mnozí snad hledali ve slovníku českého jazyka, aby nalezli ten – podle jejich názoru – nejvýstižnější výraz svého obdivu či naopak svého odporu až nenávisti k této osobě. Neboť ještě nikdy při prezidentské volbě v naší republice se tak nepolarizovaly názory naší veřejnosti na oba kandidáty, jako tomu bylo v tomto případě. Od „chci ho za svého prezidenta“ až po „nikdy ho neuznám za svého prezidenta.“ Svou úlohu v tom sehrála skutečnost, že to byly historicky vůbec první přímé volby hlavy státu. Pokud toto rozhodnutí bylo v rukou poslanců a senátorů, nelze říci, že zájem obyvatel byl minimální, ale názory na kandidáty nebyly tak vyhrocené. Vztah občanů k volbám byl pasivní, volby nemohli ovlivnit přímo, pouze tím, jaké poslance a senátory si zvolili, aby ti hlasovali za ně. A jak jsme byli svědky, porevoluční volby provázely zákulisní dohady, ať už to bylo v případě volby Václava Havla, tak i v případě druhého Václava, Klause. 9 |
|
Pro deset milionů
Nyní byla volba v rukou voličů a šedesátiprocentní účast svědčila o tom, že jméno příštího prezidenta není lidem lhostejné. Těch zbývajících 40 procent, kteří k volbám nepřišli, to je celkem konstantní část obyvatel, kteří se o politiku nezajímají, nečtou noviny, nesledují zprávy, nanejvýš poté kritizují výsledky, k nimž nepřispěli tím hlavním, nehodili hlasovací lístek do volební urny. Mnozí se nespokojili s tímto aktem, ale současně ho komentovali, někdy až snad příliš hlasitě. Jediné, co nemohli učinit, bylo hvízdnout na prsty. O to horší byly jejich projevy jak na facebooku, tak mimo něj. Pomiňme první, zahřívací kolo s devíti uchazeči, z valné části pro zpestření než pro vážný souboj. Největší pozornost se soustředila na druhé, dost překvapivé zejména tím, že do něj vedle Miloše Zemana postoupil namísto předpokládaného Jana Fischera Karel Schwarzenberg, navíc s rozdílem hlasů 0,8 procenta. Už sama tato skutečnost vyhrotila celou kampaň, samotnými kandidáty vedenou v celkem slušném tónu. Je pozoruhodné, že ty nejkategoričtější soudy vyslovovali lidé, kteří kandidáty osobně ani neznali, jejichž dojem byl utvářen médii, především televizní obrazovkou, ovlivněn výroky vlivných, dokreslován vlastní představivostí. Možná každá črta svým způsobem skládala tento portrét, tak jako kriminalisté se podle výpovědí svědků snaží načrtnout portrét hledaného a sestavují ho z jednotlivých částí, z detailů. Ale živý člověk se bude vždycky lišit od těchto črt. Čím je někdo vyhraněnější, tím je kontroverznější. Takovým Miloš Zeman skutečně je. Proč jsem se rozhodl o něm napsat? Vždy mě lákalo psát o pozoruhodných politicích, kteří se vymykali průměru, byli osobití a které jsem měl možnost, byť někdy jen krátce, osobně poznat, promluvit s nimi, třebaže jsem nesdílel jejich názory. Vedla mě k tomu novinářská zvídavost, dokonce povinnost této profese. Proto mě upoutával i Miloš Zeman. Je v plejádě našich politiků výjimečný. Můžete s ním souhlasit nebo nikoliv, ale nemůžete ho |
10
Sfinga s bušícím srdcem
|
přehlédnout, pominout. Jistě, přehlédnout v žádném případě – při jeho výšce sto devadesáti centimetrů a váze sto třiceti kilogramů, jak sám uváděl. Jde mi však hlavně o váhu osobnosti a ta je rovněž nepřehlédnutelná. Proto jsem se snažil sblížit se s ním, pochopit ho. Omlouvám se předem, že v mém vyprávění zazní i moje „ego“, ale předesílám: opravdu to není z nějaké osobní ješitnosti, ale prostě proto, že s Milošem Zemanem se známe dlouho, tykáme si a vzájemně se respektujeme. Na křtu jedné z mých knížek dokonce prohlásil, že jsem „jediným, koho si z novinářů váží“. To už se mi zdálo jako přílišná chvála, v řadě otázek se neshodujeme. Na druhé straně naše rozhovory mohly být o to upřímnější, otevřenější a hlubší, než jsou běžná interview. Koneckonců, tyká si třeba i s V. Klausem, ještě se o tom zmíním, ač se z 80 procent v názorech rozcházejí. Svědectví z první ruky, osobní poznání, byť je jakkoliv subjektivní, považuji za cennější, než opakovat, co řekli či napsali jiní. Ač jsem o něm přečetl řadu lepších či horších knížek, zejména ty nejhorší, postrádal jsem v nich snahu pochopit tuto osobnost. Cele ji pochopit nelze. Je příliš složitá, rozporuplná, tak, jak je to obvyklé u každé osobnosti. Pokusím se některé rozporuplnosti vysvětlit na základě osobních zkušeností. Proto se znovu omlouvám, že budu osobní. Podtrhuji, není to pro snahu představit také sebe, ale lépe vysvětlit Zemana jako člověka citlivého a současně drsného až hrubého. Dokázal naslouchat cizím názorům pozorně (nikoliv je přijímat), ale současně také urazit až zesměšnit toho, kdo ho zklamal, nebo nedorostl jeho intelektuální výše. Přesvědčil jsem se o tom nejen z jeho knížky Jak jsem se mýlil v politice nebo mediálních rozhovorů, ale také osobně jsem byl přítomen okamžikům, kdy svého spolubesedníka urazil dosti nevybíravým způsobem. Zejména o novinářích se vyjadřoval jako o „póvlu“, „hnoji“, „hyenách, které se musí zničit ohněm a mečem“. Zvláště novináři z bulváru byli pro něj „podvraťáci, prahnoucí se po senzacích a aférách“, 11 |
|
Pro deset milionů
třebaže dodával, že v zásadě nemá nic proti bulváru. Uvědomuje si, že musí existovat, neměl by si však vymýšlet a vědomě lhát. V jednom ze svých vystoupení v Poslanecké sněmovně uvedl, že České republice hrozí mediokracie, což je „permanentní vzpoura neschopných“. Do této skupiny neschopných novinářů zařadil i neschopné podnikatele a politiky, kteří společně usilují o oslabení vlivu svobodných voleb a dávají přednost zákulisním dohodám. V rámci úplnosti dodávám, že si nebral servítky nikde. Na jedné ze svých besed se navezl do jednoho podnikatele, u něhož poznamenal, že jeho jméno Šmejc by se mělo drobně upravit. Při rozhovoru pro jeden týdeník řekl novináři: „Vy se učíte, nebo teprve začínáte?“ Ne každý ocení bonmot nebo zemanovskou ironii. Slováci učinili skandál z jeho výroku o kvalitě popradského piva, že „hodilo by se tak na čištění zubních protéz“. Aby poněkud otupil ostří této kritiky, jednak k onomu výroku dodal, že přece také pochválil Zlatého bažanta a jiná slovenská piva, ale to už média neuvedla. A jednak vynášel do nebes spišskou borovičku a ocenil kvalitu slovenských vín. Mimochodem, když se při své návštěvě amerického Kongresu zmínil o tom, že Američané vaří místo piva jen „hnědou vodu“, kongresmeni se naopak tomuto výroku zasmáli a zatleskali mu. To jen na dokreslení toho, co jsem napsal. Zemanovy výroky podobného typu by vystačily na celou knihu. Třebaže slíbil, že se ve výrocích jako prezident bude mírnit, nevěřím, že plně dostojí slovu. Bonmoty si neodpustí, patří k němu jako ke Schwarzenbergovi motýlek, jen možná jejich ostří bude oblejší. Jistě by to byla i škoda. „Politik má provokovat, politik má jít do konfliktů, má jít do bitev, a pokud to neumí, je to v podstatě šedivá myš, která nikoho nerozčiluje,“ konstatoval na schůzce s mladými slovenskými sociálními demokraty v prosinci 2003. Při jiné příležitosti řekl: „Když kdokoliv, ať už z politiků či novinářů, nemá smysl pro humor, a je to, čemu se někdy říká suchar, nezbývá než ho politovat.“ |
12
Sfinga s bušícím srdcem
|
Jeho život je naplněn různými paradoxy, které už tak úsměvné nejsou. Společné máme už místo narození – v Kolíně, byť jsme se tam nikdy nepotkali. Jednak nás dělí 12 let, jednak já jsem v Kolíně žil po narození velice krátkou dobu, otec jako železničář se stěhoval, kam ho poslali sloužit jako výpravčího. Miloš tam dokonce na střední ekonomické škole maturoval a poté pracoval ve strojírnách Tatra Kolín. Tam nastoupil proto, že za článek o T. G. Masarykovi mu bylo další studium zakázáno. Na Vysoké škole ekonomické studoval nejprve dálkově a teprve později se stal řádným posluchačem. Tak mu psací pero dvakrát na čas zbrzdilo kariéru. Podruhé to bylo v srpnu 1989 za článek v Technickém magazinu na téma Prognostika a přestavba. Byl propuštěn ze zemědělského podniku Agrodat. Ačkoliv se jakkoliv nemíním srovnávat s Milošem Zemanem, i v tom máme cosi podobného. Chvalozpěv o Sokole jsem napsal jako gymnazijní student a s hrdostí jsem ho odnesl tehdejšímu šéfovi vysílání pro děti a mládež Československého rozhlasu. Ten však prohlásil, že kdyby to tehdy, po Únoru, odvysílali, oba by nás zavřeli a článek zničil. Máme podobný i rodinný život. Jsem také podruhé ženat. Oženil jsem se rovněž s Ivanou, zhruba stejného věku jako Zemanova Ivana. Z tohoto manželství se mi narodil nejmladší syn Jan, jen o devět měsíců starší, než je Zemanova Katka. Už si přesně nepamatuji, kdy a jak jsme se všichni seznámili. Možná to bylo na křtu mé knížky Diplomacie v negližé, na nějž se do Evropského domu dostavil Miloš Zeman s celou rodinou, možná to bylo při jiné příležitosti. Obě Ivany se občas scházely na kávě někde v Praze nebo u nás doma, společně navštívily výstavu. Vždyť i způsob, jak si nás jako manžely našly, měl některé shodné prvky. Ivana Zemanová opustila studium romanistiky na brněnské univerzitě, aby se stala 13 |
|
Pro deset milionů
Zemanovou asistentkou. Tehdy byl poslancem a hledal pomocníka. Politika jí ovšem nikdy nepřirostla k srdci, třebaže svého muže doprovázela na jeho oficiálních cestách předsedy parlamentu a premiéra. Také já jsem se se svou Ivanou blíže seznámil, když nastoupila u mne jako sekretářka, třebaže pak přešla do nakladatelství Viktora Koženého a do Literárního měsíčníku. Politika ji rovněž nezajímala, miluje četbu sci-fi a nejrůznější záhady. Naše děti šly poněkud rozdílnou cestou. Katka studovala na osmiletém soukromém výběrovém gymnáziu PORG v Libni, ale po sedmiletém studiu přešla na jiné, anglicko-české gymnázium AMAZON. Půl roku strávila na High School v Michiganu. Chce být diplomatkou. Můj syn Jan končí střední průmyslovou školu sdělovací techniky, obor filmové a televizní tvorby a byl přijat na FAMU, obor produkce. Oba milují Ameriku, Katka ji poznala během stáže, Jan při natáčení abiturientského dokumentu z New Yorku Řemeslo žije. Vracel jsem se premiérským speciálem ze Stockholmu do Prahy a v letadle jsem seděl vedle Ivany Zemanové. Bavili jsme se o dojmech ze švédské metropole a také o tom, co jsme kdo koupil svým dětem. Oba jsme sáhli do příruční tašky a vytáhli stejná trička s obrázkem Pikacha, tehdy to u nás hrozně „frčelo“, jak říkají mladí. Takže i vkus jsme měli podobný. To jistě není podstatné. Pokud se nemýlím, osobně jsem se s Milošem Zemanem blíže seznámil na českém velvyslanectví v Paříži, když jsem ho jako novinář za Hospodářské noviny doprovázel při jeho služební premiérské cestě. V místnosti bylo mnoho lidí, kouřilo se, ale okna byla zavřená, protože venku bylo chladno, a také už to byl závěr našeho poměrně únavného pobytu. Stál jsem se sklenkou v ruce v hloučku kolem premiéra a najednou jsem omdlel. První mě zachytil právě Miloš Zeman, požádal, aby mně přinesli židli, zavolali sanitku, a musím říci, že o mě pečoval až do chvíle, než se dostavil lékař. |
14
