Serafína – Příběh draků také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Rachel Hartman Serafína – Příběh draků – e-kniha Copyright © Fragment, 2013
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
V upomínku na Michaela McMechana. Draka, učitele, přítele.
Prolog Vzpomínám si, jak jsem se narodila. Vlastně si vzpomínám i na tu dobu předtím. Neviděla jsem žádné světlo, ale slyšela hudbu: rytmické údery kloubů, melodii proudící krve, staccato ukolébavky srdce a bohatou symfonii zažívacího traktu. Obklopovaly mě zvuky a já se v jejich objetí cítila v bezpečí. Pak skořápka mého dosavadního světa praskla a vyvrhla mě do chladného a tichého jasu. Snažila jsem se tu prázdnotu vyplnit křikem, ale okolní prostor byl obrovský. Vztekala jsem se, leč už nebylo návratu. Nic víc si nepamatuju, byla jsem jen pouhé novorozeně, i když zvláštní. Krev a strach pro mě moc neznamenaly. Nevzpomínám si na vyděšenou porodní bábu ani na plačícího otce a knězovy modlitby za spásu matčiny duše. Matka mi zanechala složité dědictví, bylo spíš břemenem. Otec před ostatními i přede mnou zatajil všechny hrůzné podrobnosti té události. Přestěhovali jsme se zpátky do Lavondaville, hlavního města Goredu, a on se zase ujal své právnické praxe, kterou předtím přerušil. Z nebožky manželky vytvořil jakýsi ideál. Já v ni věřila tak, jako někteří lidé věří v království nebeské. Od narození to se mnou nebylo jednoduché. Pít jsem byla ochotná, jen když mi při tom kojná zpívala, navíc to nesmělo být falešně. „To má ale vytříbený hudební sluch!“ říkával vždycky Orma, vysoký a trochu hubený známý mého otce, který k nám v té době často docházel. Pro něj jsem vždycky byla „to“, jako nějaké kotě nebo štěně. Mně zase svou odměřeností přitahoval; jako kočky lnou k lidem, kteří se jim raději vyhýbají. Orma s námi šel jednoho jarního dopoledne do kostela, kde mi mladý kněz pomazal chmýří na hlavě levandulovým olejem a řekl mi, že mě v nebi považují za královnu. Řvala jsem při tom jako každé pořádné mimino a můj křik se rozléhal chrámovou lodí. Otec ani nevzhlédl od práce, kterou si přinesl s sebou, a slíbil, že mě pokřtí v duchu víry ve všechny svaté. Kněz mi podal otcův žaltář a já jej upustila na zem, jako naschvál. Otevřel se na obrázku svaté Yirtrudis, jejíž obličej už někdo předtím začernil. Kněz si políbil dle našeho zvyku ruku, trochu zrudl. „Máte ve svém žaltáři pořád tu kacířku!“ „Je hrozně starý,“ řekl táta a ani se na něj nepodíval. „Nerad bych tu knihu nějak poničil.“ „Milovníkům starých knih radíme, aby stránku, kde je Yirtrudis, slepili s tou následující, pak se nic podobného nemůže stát,“ řekl kněz a otočil list. „Nebesa uznávají jen svatou Capiti.“ Táta zabručel něco o pověrčivých šarlatánech, dost hlasitě, aby to kněz slyšel. Následovala mezi nimi ostrá výměna názorů, ale nepamatuju si ji. Hleděla jsem jako fascinovaná na průvod mnichů, který pomalu postupoval chrámovou uličkou. Tiše našlapovali v botách s měkkou podešví, bylo slyšet jen šelest jejich hábitů a cinkání korálků růženců. Zaujali místa, která jim byla v chrámu vyhrazena. Sedadla zaskřípala, několik mnichů zakašlalo. Začali zpívat. Katedrálou se rozléhal mužský zpěv a mně se zdálo, že se celý prostor před mýma očima zvětšuje. Vysokými okny sem pronikaly paprsky slunce a vytvářely na mramorové podlaze zlaté a karmínové skvrny. Mé malé tělíčko se vznášelo ve zvucích hudby, naplňovala mě a obklopovala, zvětšovala mě. Byla to odpověď na otázku, kterou jsem si nikdy nepoložila, vyplnila tu hroznou prázdnotu, do které jsem se narodila. Byla jsem přesvědčená – ne, věděla jsem –, že můžu přesáhnout ten velký prostor a dotknout se rukou stropní klenby.
Zkusila jsem to. Moje chůva vyjekla, protože jsem jí málem vypadla z náručí. Popadla mě v poslední chvíli za kotník, visela jsem hlavou dolů. Hleděla jsem v závrati na podlahu, jež jako by se nakláněla a točila. Otec mě zvedl, velkými dlaněmi obemkl mé buclaté tělíčko a držel mě v natažených pažích před sebou, jako by našel nějakou velkou a nevídanou žábu. Setkala jsem se s pohledem jeho očí šedých jako oceán, v koutcích se mu utvořily vrásky smutku. Kněz rozhněvaně odkvačil, aniž mi požehnal. Orma se díval, jak kněz zmizel za Zlatým domem, a pak řekl: „Claude, vysvětli mi to. Odešel, protože jsi ho přesvědčil, že jeho víra je jen faleš a přetvářka? Nebo se… jak se to říká… urazil?“ Otec jako by jeho otázku neslyšel, něčím jsem upoutala jeho pozornost. „Podívej se na ty její oči. Přísahal bych, že nám rozumí.“ „Má takový ten moudrý pohled malého dítěte,“ řekl Orma. Posunul si brýle až na čelo a podíval se na mě svým pronikavým pohledem. Jeho oči byly tmavohnědé jako moje, jenže můj pohled byl tak vzdálený a neproniknutelný jako noční obloha. „Na tenhle úkol jsem dosud nestačil, Serafíno,“ řekl táta tiše. „Možná ho nezvládnu nikdy, ale věřím, že přece jen dokážu víc. Musíme najít způsob, jak se z nás stane táta a dcera.“ Políbil mě na ochmýřenou hlavu. To ještě nikdy neudělal. Hleděla jsem na něj s pusou otevřenou úžasem. Obklopoval nás melodický zpěv mnichů a držel nás všechny tři pospolu. Na krátký a nádherný okamžik se mi vrátil ten první pocit, ten, který jsem svým narozením ztratila: všechno je tak, jak má být, a já jsem přesně tam, kam patřím. A pak byl pryč. Prošli jsme dveřmi katedrály pobitými bronzovými cvočky, zpěv za našimi zády slábl. Orma bez rozloučení zamířil přes náměstí, jeho pláštěnka za ním vlála jako křídla nějakého obrovského netopýra. Táta mě podal chůvě, přitáhl si plášť těsněji k tělu a vrazil hlavu mezi ramena před nárazy větru. Plakala jsem pro něj, ale ani se neotočil. Nad námi se klenula obloha, prázdná a velmi vzdálená. Ať už šlo o pověrčivou lež, nebo ne, sdělení v žaltáři bylo jasné: Pravda nechť není vyjevena. Zde je přijatelná lež. Ne že by svatá Capiti – ať mě chová ve svém srdci – vypadala jako nebohá náhradní světice. Byla vlastně až šokujícím způsobem případná. Svatá Capiti nesla na talíři svou vlastní hlavu jako nějakou pečenou husu; zle se na mě z té stránky mračila za to, že jsem se ji opovážila soudit. Představovala život duše, naprosto odloučený od mrzkého počínání těla. Já jsem to rozdělení ocenila, když jsem vyrůstala a zaskočila mě grotesknost vlastního těla, ale zároveň jsem už jako malá cítila ke svaté Capiti jakýsi instinktivní soucit. Kdo mohl milovat někoho s useknutou hlavou? Jak mohla pro tento svět udělat něco významného, když pořád držela v rukou ten talíř? Měla nějaké lidi, kteří ji chápali a prohlásili ji za svou přítelkyni? Táta dovolil mé chůvě, aby slepila stránku, na které byla svatá Yirtrudis, s tou sousední. Ubohá žena totiž neměla v našem domě klidnou chvilku, dokud to neudělala. Nikdy jsem tu kacířku tedy nespatřila. Když jsem podržela slepený dvojlist proti světlu, viděla jsem jen stěží rozeznatelné obrysy obou světic propletených do jediného tvaru nějaké zrůdy. Rozpřažené paže svaté Yirtrudis trčely za zády svaté Capiti jako nějaká nefunkční křídla, matný obrys její hlavy se nacházel tam, kde měla mít hlavu svatá Capiti. Byla to dvojí světice pro můj dvojí život. Moje láska k hudbě mě nakonec vylákala z bezpečí otcovského domu do města
a ke královskému dvoru. Hrozně jsem tím riskovala, ale nemohla jsem jinak. Nechápala jsem, že před sebou nesu na talíři svou osamělost a že hudba bude světlo, které mě bude zezadu prozařovat.
1. kapitola Uprostřed katedrály stál monumentální model nebes, kterému se říkalo Zlatý dům. Jeho střecha se rozvírala jako nějaký leknínový květ a v jeho středu byl dolík velikosti lidské postavy, v němž se nacházelo tělo nebohého prince Rufuse zahalené do zlatobílé tkaniny. Jeho chodidla spočívala na požehnaném prahu Zlatého domu, aby hlava ležela v hnízdečku tvořeném několika pozlacenými hvězdami. Tedy měla tam ležet. Jenže vrah mu ji usekl. Stráže pročesaly celý les i močál a hledaly ji. Ale marně. Princ musel být pohřben bez hlavy. Stála jsem na schůdkách vedoucích na kůr a pozorovala pohřební obřad. Po mé levici se vysoko na kazatelně modlil biskup za Nebeský dům, královskou rodinu a pozůstalé z řad šlechty, kteří se shromáždili uprostřed chrámové lodi. Prostor za dřevěným hrazením zaplnili obyčejní smuteční hosté. Až kněz ukončí modlitby, měla jsem zahrát Invokaci ke svatému Eustaciovi, který doprovázel duše po Nebeských schodech. Měla jsem strach a hlava se mi točila závratí, jako bych měla hrát na flétnu na větrném útesu. Ve skutečnosti jsem tu neměla hrát vůbec. Nebyla jsem na programu. Když jsem opouštěla otcovský dům, slíbila jsem tátovi, že nebudu vystupovat na veřejnosti. Invokaci jsem jednou dvakrát slyšela, ale nikdy předtím jsem ji sama nehrála. Dokonce jsem ani neměla svoji flétnu. Sólista, kterého jsem původně vybrala, si omylem sedl na svůj nástroj a ohnul si jazýček, náhradník vypil příliš mnoho vína při úlitbách princi Rufusovi a teď byl venku v klášterní zahradě a bylo mu zle z žalu. Druhý náhradník nebyl. Bez Invokace by byl celý pohřeb zkažený. Za hudbu jsem odpovídala já, takže to zůstalo na mně. Biskup se modlil dál, mluvil o rajském Nebeském domě, obydlí všech svatých, kde budeme jednou všichni odpočívat ve věčné blaženosti. Nevyjmenoval výjimky, ani nemusel. Pohled mi nedobrovolně zabloudil k dračímu velvyslanci a k delegaci dobré vůle z jeho velvyslanectví. Seděli za lavicemi šlechty, ale před obecným lidem. Dostavili se ve svých sárantrách – lidských podobách –, ale i zdálky byli okamžitě k rozpoznání podle rolniček na ramenou, prázdných sedadel kolem sebe a neochotou při modlitbě sklonit hlavu. Draci nemají duše. Nikdo od nich pietu neočekává. „Po všechny věky věků!“ zakončil zpěvavě kněz své modlitby. To byl signál, abych začala hrát, ale právě v tom okamžiku jsem si všimla, že za zábradlím v přeplněné chrámové lodi stojí i můj otec. Obličej měl bledý a napjatý. V hlavě mi bzučela jeho slova, která mi řekl před pouhými dvěma týdny, v den, kdy jsem odcházela ke dvoru: Za žádných okolností na sebe nesmíš upoutat pozornost. Když už nebudeš myslet na vlastní bezpečí, tak si aspoň uvědom, co bych ztratil já! Biskup si odkašlal, ale já byla uvnitř jako kus ledu a sotva mohla dýchat. Zoufale jsem se rozhlédla, na co bych mohla zaměřit svůj pohled. Spočinul na královské rodině. Příslušníci jejích tří generací seděli pohromadě před Zlatým domem a vypadali jako živý obraz znázorňující zármutek. Královna Lavonda měla své šedivé lokny rozpuštěné po ramenou a vodově modré oči celé červené pláčem nad synem. Princezna Dionne seděla vzpřímeně, ve tváři zlostný a nevraživý výraz, jako by už kula plány, jak se pomstít vrahům svého mladšího bratra nebo možná i jemu samotnému za to, že se nedožil svých čtyřicátých narozenin. Princezna Glisselda, Dionnina dcera, položila svou zlatovlasou hlavu babičce na rameno, aby ji utěšila. Princ Lucian Kiggs, Glisseldin bratranec a snoubenec,
seděl trochu stranou nejužší rodiny a upřeně hleděl do prázdna. Nebyl synem prince Rufuse, ale vypadal tak otřeseně a v šoku, jako by ztratil vlastního otce. Potřebovali nebeský mír. Věděla jsem o svatých málo, ale věděla jsem něco o smutku a o tom, že na něj hudba působí jako hojivý balzám. To byla útěcha, kterou jsem mohla poskytnout. Zvedla jsem pohled ke klenutému stropu a flétnu ke rtům a začala hrát. Spustila jsem moc tiše, nebyla jsem si jistá melodií, ale noty si mě našly samy a moje sebedůvěra vzrostla. Hudba ode mne letěla jako holubice vypuštěná do obrovského prostoru katedrály. Ta jí sama propůjčila novou bohatost a něco přidala, jako by i tato velkolepá stavba byla mým nástrojem. Existují melodie, které jsou výmluvnější než slova, které logicky a nevyhnutelně prýští z jediného čistého citu. Invokace je právě jednou z nich, její autor se snažil vydestilovat nejčistší esenci truchlení a jako by říkal: Takové to je, když někoho ztratíte. Opakovala jsem Invokaci dvakrát, nechtěla jsem skončit, konec té skladby jsem považovala za další hmatatelnou ztrátu. Zahrála jsem poslední tón, napínala uši nad doznívající ozvěnou a sama se v nitru cítila zdrcená a vyčerpaná. Nenásledoval potlesk, pro tuto vážnou chvíli se to nehodilo, ale i ticho bylo ohlušující. Podívala jsem se po moři tváří, přenesla pohled od shromážděných šlechticů a dalších význačných osobností k namačkanému davu obyčejných lidí za hrazením. Nikdo se ani nepohnul, jen draci se neklidně vrtěli na svých místech a Orma, nalepený na zábradlí, na mě absurdně zamával kloboukem. Ale byla jsem tak vyčerpaná, že mi to ani nepřipadalo trapné. Uklonila jsem se a ustoupila dozadu. Byla jsem novou pomocnicí dvorního skladatele a vyhodila ze sedla dalších sedmadvacet hudebníků, kteří se o ten post ucházeli, počínaje potulnými trubadúry a konče vyhlášenými mistry. Překvapila jsem; nikdo na konzervatoři mi nevěnoval žádnou pozornost jako Ormově chráněnce. Orma byl obyčejný učitel hudební teorie, žádný opravdový muzikant. Hrál docela obstojně na spinet, ale ten nástroj nakonec hrál sám, když hráč uhodil na správné klávesy. Ormovi chyběla vášeň a muzikálnost. Nikdo nečekal, že nějaký jeho řádný student předvede něco světoborného. Moje anonymita byla záměrná. Táta mi zakázal, abych se bratříčkovala s ostatními studenty a učiteli. Věděla jsem, že je to rozumné, i když jsem byla hodně osamělá. Účast v konkurzu mi sice nezakázal výslovně, ale moc dobře jsem věděla, že se mu to nebude líbit. To byl náš obvyklý postup: stanovil těsné hranice a já se podvolila jen do chvíle, kdy jsem to už nemohla vydržet. Byla to vždycky hudba, kvůli níž jsem překročila čáru, kterou táta pokládal za bezpečnou. Přesto jsem nedokázala předvídat hloubku a šíři jeho hněvu, když se dozvěděl, že odcházím z domova. Věděla jsem, že jeho hněv je ve skutečnosti strach o mě, ale to mi nijak neusnadnilo jej snést. Tak jsem začala pracovat pro Viridia, dvorního skladatele, který měl chatrné zdraví a zoufale potřeboval pomocníka. Čtyřicáté výročí Smlouvy mezi Goredem a dračí populací se kvapem blížilo a za deset dní tu bude sám vrchní dračí generál, ardmagar Comonot. Viridius měl na starost koncerty, plesy a další hudební radovánky. Já měla pomáhat účinkujícím a dávat hodiny hry na spinet princezně Glisseldě, což Viridia unavovalo. První dva týdny jsem tedy měla plné ruce práce a nečekaný pohřeb přinesl úkoly navíc. Viridiova dna způsobila, že nebyl provozuschopný, takže celý hudební program zůstal na mně.
Princovo tělo odnesli do krypty, tam jej doprovázela už jen královská rodina, duchovní a ti nejdůležitější hosté. Chrámový sbor zazpíval závěrečnou píseň a dav se začal rozcházet. Dopotácela jsem se zpátky do apsidy. Nikdy jsem nehrála pro víc než jednoho nebo dva posluchače. Nečekala jsem, že budu předtím tak nervózní a potom tak vyčerpaná. Svatí na nebesích, bylo to jako stát před celým světem nahá. Vrávorala jsem kolem svých hudebníků, blahopřála jsem jim a dohlížela na to, jak se balí k odchodu. Můj samozvaný asistent Guntard ke mně přiklusal a k mé nevoli mě poplácal po rameni. „Slečno hudebnice! Bylo to překrásné!“ Poděkovala jsem unaveným kývnutím a uhnula z jeho dosahu. „Chce se s vámi sejít nějaký starý pán,“ pokračoval Guntard. „Objevil se tu během vašeho sóla, ale řekli jsme mu, že musí počkat.“ Ukázal směrem ke kapli, kde postával starší muž. Jeho tmavá pleť prozrazovala, že pochází ze vzdálené Porfýrie. Šedivějící vlasy měl spletené do úhledných copánků a obličej se mu zvrásnil v úsměvu. „Kdo to je?“ zeptala jsem se. Guntard pohrdavě pohodil hlavou, až se mu kadeře zastřižené do pážecího účesu zavlnily. „Má s sebou tanečníky pygegyrie a bláhově se domnívá, že bychom chtěli, aby na pohřbu zatančili!“ Guntard se ušklíbl, opovržlivě, a zároveň závistivě, jak to Goreďané dělají, když mluví o dekadentních cizincích. Tančit pygegyrii na pohřbu by mě ani ve snu nenapadlo, my Goreďané na pohřbech netančíme. Ale nemohla jsem Guntardovu pohrdavou poznámku jen tak přejít. „Pygegyrie je prastarý a uznávaný tanec z Porfýrie.“ Guntard opovržlivě odfrkl. „Pygegyrie znamená v doslovném překladu vrtění zadkem!“ Nervózně se ohlédl po sochách svatých ve výklencích, a když si všiml, že se několik z nich mračí, políbil si zbožně ruku. „Ale stejně, ta jeho kočovná společnost je v klášteře a plete tam hlavu mnichům.“ Mě zas pro změnu začínala hlava bolet. Podala jsem mu flétnu. „Vraťte ji majiteli. A pošlete tu taneční skupinu pryč – zdvořile, prosím.“ „Vy už jdete zpátky?“ zeptal se Guntard. „Několik z nás má namířeno ke Sluneční opici.“ Položil mi ruku na levé předloktí. Ztuhla jsem a bojovala s nutkáním odstrčit ho nebo utéct. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. „Díky, ale já nemůžu,“ řekla jsem a sundala jsem mu ruku. Doufala jsem, že se neurazí.
