Sophie Naše oči nevidí. Když zhasne světlo, vidí jenom tmu. A většinou je tma opravdu to jediné, co se vidět dá. Někdy je ale ve tmě mnohem víc, i když to naše oči nevidí. Kdybychom měli ještě jeden pár očí… Sophie otevřela oči. Několik vteřin jí trvalo, než si uvědomila, že tmavomodrá skvrna, která právě zaplňovala většinu jejího zorného pole, je list jedné z obrovských rostlin, rostoucích všude okolo místa, kde ležela. Sedla si a protáhla se. Už byla v tomhle světě druhý den (alespoň podle jejích hodinek, protože světlo a tma tomu neodpovídaly), ale pořád si nemohla zvyknout. Všechno tu mělo jiné barvy, od rostlin po oblohu. Muselo to být to nejúžasnější místo, jaké kdy při svém bloudění našla. Rostliny zářily všemožnými barvami, dokonce i zvířata se snažila mezi sebou soutěžit v pestrosti zbarvení. Ve vzduchu neustále létala spousta drobných tvorů, pravděpodobně hmyz. Letěli ale příliš vysoko na to, aby mohla vidět něco víc. Takhle z dálky vypadali jako velcí červení a modří motýli. Její pozornost upoutalo slabé zašustění. Zpozorněla a čekala, tělo přikrčené v modrošedé vysoké trávě. Jako kočka číhající na kořist. Tentokrát byla připravená. Konečně něco jasně červeného vylétlo z trávy jen kousek od ní. Vyskočila a její dlaně se sevřely okolo drobného tvora. "Ha!" vykřikla a po tváři se jí rozlil šťastný výraz vítězství. "Konečně! No nemám já štěstí? Že ale lítáte rychle, co?" Ve skutečnosti už včera neúspěšně zkoušela jednoho chytit. "Tak se na tebe podíváme. Ne, že mi hned uletíš," řekla a s neskrývanou zvědavostí pootevřela dlaně. Tvor uvnitř se nehýbal. "Snad jsem ti nic neudělala?" lekla se a otevřela dlaně úplně. Malý tvoreček spokojeně seděl a upíral na ni drobné žluté oči. Zblízka nevypadal ani trochu jako motýl. Spíš než cokoliv jiného připomínal malou ještěrku. Místo předních nohou měl složená křídla, plná nepravidelných tmavých skvrn. Mohla být dvakrát tak dlouhá, jak jeho tělo. Podobné skvrny a čáry, trochu světlejší než na křídlech, pokrývaly celé jeho tělíčko. Dlouhý esovitý krk a úzká protáhlá hlava Sophii připomenuly knížku o dinosaurech, kterou četla jako malá. Malý dráček, napadlo ji. "Ne, že mě kousneš," pohrozila mu. Teprve pak si všimla, že červený dráček neměl nic, čím by ji kousnout mohl. "Ty jsi mi ale zajímavý," usmála se, když si malý tvor obtočil dlouhý tenký ocas kolem jejího prstu. Zakončovalo ho osm drobných výběžků, mezi kterými byla natažená světle červená kůže.
Motýlí drak najednou roztáhl svá křídla, oklepal se a vydal pronikavý zvuk. Během chvilky se mu dostalo několik odpovědí a k zemi slétli další červení a modří dráčci a posedali si na trávu a stromy okolo. "Tak my jsme zvědaví, co?" zasmála se a sedla si opatrně do trávy. Dráček, kterého chytila, znovu roztáhl křídla. Tentokrát se odrazil zadníma nohama a skočil. Jeho roztažená křídla se napjala. Chvíli plachtil a kroužil okolo Sophie a najednou odletěl rychleji, než by člověk řekl, že je možné. Všichni ostatní ale zůstali. Sophie opatrně položila na zem dráčka, který zůstal v jejích dlaních, a zadívala se na oblohu. Její modrofialová barva všemu dodávala zvláštní cizí nádech. Velkou část nebe teď zabírala obrovská fialová planeta. Sophie už nad tím přemýšlela. Dvě planety, které obíhají kolem sebe. Něco takového v životě neviděla. Bylo to podivně krásné. Vesmírné dvojče často zastínilo vzdálenou bílou hvězdu, ale přesto se krajinou nerozlila tma, protože po obloze se líně převalovaly mraky, které zářily stříbřitým světlem. Z dálky se ozval známý pronikavý zvuk. Všichni dráčci zvedli hlavy. Nad hlavou jí proletěl obrovský stín. Pak se ozvalo tiché dum. Sophie se zvedla a pomalu se otočila. Uviděla svého starého známého červeného dráčka. Seděl na nose obrovského šedého draka. Sophie ztuhla. Šedý obr pomalu složil křídla a upřel své bílé oči na Sophii. Na výšku mohl měřit čtyři metry. Podobně jako červený dráček, i on měl dlouhý hadovitý krk a úzkou hlavu bez jakýchkoliv čelistí. Stal ale na čtyřech nohou, ne jen na dvou. Jeho kůže byla zcela hladká a zdůrazňovala mohutné svaly, které se pod ní napínaly. Celé tělo pokrývaly tmavé skvrny a pruhy, různě uspořádané do pozoruhodných vzorů. Drak si pečlivě urovnal obrovská složená kožnatá křídla a udělal několik kroků směrem k ní. Překvapilo ji, s jakou lehkostí a elegancí se pohyboval. Při jeho velikosti to působilo až nepřirozeně. Sehnul svůj dlouhý krk k Sophii tak blízko, že se jeho hlava skoro dotýkala jejího čela. Červený dráček přeskočil z velkého draka na její rameno a se zvukem podobným kočičímu předení se tam usadil. Sophie se stále nehýbala. Rozhodla se, že i když je obr pravděpodobně mírumilovný, protože jinak už by ji dávno rozšlápl, stejně raději počká. Nechtěla ho vyděsit. Jeden jeho špatný krok by ji snadno mohl proměnit v něco velmi placatého a velmi neživého. Na jediný okamžik se jí drak dotkl. Sophie otevřela oči, aniž by si vzpomínala, že je zavřela. Drak byl pryč. Zato ji najednou bolela hlava, jakoby ji právě někdo praštil kladivem. Zmateně se rozhlédla. Něco jí nesedělo, něco bylo špatně. Pak ji to konečně došlo. Uvědomila si, že v její paměti jsou vzpomínky. Byl to ten nejzvláštnější pocit, nedokázala si vybavit, že by se cokoliv z toho stalo, a přesto měla vzpomínky. Viděla obrazy a místa, přesně jako kdyby tam někdy opravdu stála, i když to nebylo možné. Místo obklopené šedými skalami, na kterých rostou černé květiny. Kolem teče voda, v kaskádách stékající a padající do hlubokého údolí. Zvláštní zvíře, které se objeví na
jedné ze skal a v okamžiku opět mizí, jen aby se objevilo na černém stromě, rostoucím o kus níž. Pak se najednou opět dívá do očí šedého draka. V další vzpomínce drak roztahuje křídla, rozbíhá se a opět se s neuvěřitelnou lehkostí odráží od země. To všechno teď byly její vzpomínky na jediný okamžik, který trval několik minut. Chvíli stála a dívala se do prázdna. Nedokázala si vybavit, co je to za pocit, který ji ovládl. Jako bych se probudila ze snu, došlo jí nakonec k jejímu úžasu. Už dlouho se jí nezdál žádný sen. Příliš dlouho. Od té doby, co se změnila. Otřásla se. Byla ráda, že se jí sny nezdají, jako malou ji vždycky děsily. Otočila se na dráčka, který stále odpočíval na jejím rameni. "Pročpak jsi ho sem přivedl, hm?" Dráček tiše zavrněl a naklonil hlavu ke straně. "Je to jako v pohádce? Drak dobrák mi ukázal cestu k pokladu? I když draci v pohádkách bývají většinou zlí," zasmála se. "Tak co se dá dělat, nezjistím to, dokud to místo nenajdu, že? Ale na tuhle cestu se mnou nemůžeš," řekla dráčkovi, vzala ho do dlaní a položila na zem. Sedl si v trávě a pozoroval ji. Sophie zavřela oči a zhluboka se nadechla. Proměna vyžadovala soustředění. Nevěděla, jak to dělá. Prostě chtěla. A stalo se to. Její tělo obklopila slabá fialová záře a nohy se přestaly dotýkat země. Vznášela se a záře sílila, až ji konečně pohltila. Zářící silueta se změnila. Když záře pohasla, na trávě stál tvor, který připomínal obrovskou kočku. Dlouhou fialovou srst měla zježenou, jako by byla plná statické elektřiny. Sophie otevřela zelené zářící oči. Oba páry. Když se lidské oči zahledí do vesmíru, vidí jen hvězdy, možná blízké planety. Teleskopem mohou vidět daleké mlhoviny, komety i jiné galaxie. A nekonečnou tmu, která vyplňuje všechno kolem. Lidské oči vidí trojrozměrně. Proto ve tmě nikdy neuvidí cesty, spojující různé světy. Jako mosty mezi ostrovy. Sophie cesty viděla. Chodila po nich. Tvořila je. Neuměla to vždycky. Už si nepamatovala, kdy se poprvé změnila. Dříve po cestách jen přecházela, teprve později v sobě našla schopnost vytvářet nové. Znala jen jediného člověka, který byl jako ona. Cestovatel. On ale cesty tvořit neuměl, i když se změnil daleko dříve, než ona. Sophie si řekla, že je přirozený talent a víc to neřešila. Chodit po cestách, které už existovaly, se navíc stejně ukázalo být mnohem jednodušší, alespoň ve vesmíru. Vedly totiž vždy někam. Tvořit cesty vyžadovalo energii, a kdyby nevěděla, kam jde, mohla by snadno zůstat uprostřed ničeho. Sophie upřela čtyři zelené oči na malého dráčka, který stále zvědavě pozoroval místo, kde stála. Teď už ji nemohl vidět. Tak zatím, Drobku. Otočila se a odrazila se od země. Přední nohy lehce dopadly na prázdné místo ve
vzduchu. Od jejích nohou se jako pavučiny rozeběhla světelná vlákna, která kolem ní utkala cestu. Najednou za sebou ucítila pohyb. Otočila a překvapeně sledovala červeného dráčka, jak přilétl k ní a usadil se na jejím hřbetě. Jeho drobné žluté oči slabě zářily. Co ty jsi vlastně zač, podivila se. Neměl bys mě vůbec vidět, natož si na mě sedat. Udělala pár kroků. Světelná vlákna sledovala její pohyb, kousek za ní zanikala, zatímco před ní se splétala v novou cestu. Dráček stále seděl na jejím hřbetě, křídla složená, a nehýbal se. Ale no tak dobře. Když chceš jít se mnou, proč ne. Tentokrát se Sophie silně odrazila zadníma nohama. Jak běžela, cesta pod ní se vlnila jako hadi. Zaplétala a rozplétala se tak, že Sophie vždy dopadla na pevný ostrůvek vláken. Tvořit cestu bylo stejné, jako ovládat ruku nebo nohu. Nemusela na to myslet. Prostě stačilo, aby věděla, kam chce jít a cesta poslechla. A Sophie měla přesnou představu, kam chce jít. Ve své zvláštní vzpomínce viděla černé květiny, které pokrývaly celé pohoří. Něco takovýho se minout nedá. Stačí mít trochu trpělivosti a dobrý rozhled. Cesta vedla výš a tvořila schody. Za chvíli Sophie vystoupala až pod stříbrně zářící mraky. Cestování byl adrenalin. Dobrodružství. Když se vydala na cestu, nikdy nevěděla, kam vede, jen že na konci čeká další svět. Viděla jeden, s oblohou rudou jako krev a jiný, kde na nebi svítily dvě hvězdy. A tenhle svět plný barev, který zářil jako duha, byl dalším z mnoha. Tolik se od sebe lišily, a přece měly něco společného. Život. Sophie se zastavila. Cítila, jak je vzduch kolem ní řídký. Otočila se na dráčka na jejích zádech. Vypadal spokojeně. Byla si jistá, že takhle vysoko by ho už křídla neunesla. Všimla si, že má ocas pevně omotaný kolem její srsti. Vidím, že si to myslíš taky. Hm. Řekla bych, že vysoko jsme dost. Takže teď najít černý skály. Ke všem světům, ve kterých zatím byla, vedlo jen několik cest. Spojovaly těch několik světů, které si byly blízko a vedly vždy až k zemi. Tenhle byl ale jiný. Vysoko nad zemí se křižovaly desítky mostů a zdálo se, že vedou nejen pryč do hlubokého vesmíru, ale taky kolem celé planety. Sophie přeskočila ze své cesty na jeden z nich. Moc světla. Takže budu muset… Ach jo. Kdyby teď její tělo netvořila energie, byla by se hluboce nadechla. Zavřela obě menší oči. Cesty pro ni zmizely. Stála teď ve vzduchu a pod ní zelo hodně hluboké nic. Otřásla se. Nikdy neměla problémy s výškou, ale hloubka jí přece jen dělala trochu starosti. Tak fajn, ať je to za mnou. Rozhlédla se. Místo plné modrých květin, na kterém se setkala s šedým drakem, už dávno zmizelo z dohledu. Pod ní se rozprostíraly široké pláně pokryté barevnými stromy, které se v takové výšce měnily v rozpité skvrny. S překvapením si uvědomila, že tvoří barevné obrazce, které až příliš nápadně
připomínaly skvrny, jaké viděla na těle šedého draka. Že by náhoda? Hm? V duchu se usmála. I přes kopce a hory viděla možná stovky kilometrů daleko. U obzoru se už všechny barvy slévaly ve světle šedou a směrem nahoru pomalu přecházely ve fialovou barvu oblohy. Všude, až na jediné místo. Sophie se pokusila zaostřit. Bingo. V moři šedé barvy plul ostrůvek černé. Sophie přistála na nejvyšší skále. Všude pod ní se ve větru vlnilo moře černých květů. Jen o kousek dál se země propadala do hloubky. Okraje průrvy byly od sebe vzdálené jen několik desítek metrů. Místo ze vzpomínky muselo být blízko. Nikde ale neviděla potok. Podél celé trhliny rostly vysoké stromy s podivně zkroucenými kmeny. I ony měly všudypřítomnou uhlově černou barvu. Seskočila ze skály a dráček poslušně sletěl z jejího hřbetu, jako by jí četl myšlenky. V záplavě černých květů nebyl skoro vůbec vidět. Zavřela oči. Obklopila ji záře a pomalu se změnila zpátky do lidské podoby. Jednou z nevýhod jejího kočičího těla bylo, že vynikající zrak byl vykoupený zhoršením všech ostatních smyslů. V momentě, kdy se přeměnila, se jí vrátil i sluch. Ticho nahradilo zurčení potoka a vzdálené hučení vody, řítící se do strže. "Jdeš se mnou, Drobku?" pronesla směrem k červenému dráčkovi, který stále seděl na zemi. Když se nehýbal, pokrčila rameny a otočila se. Jakmile udělala krok směrem od něj, vylétl jí na rameno. Usmála se a vydala podél trhliny směrem k místu, odkud přicházel zvuk vody. Najednou měla pocit, že za ní někdo stojí. Nebo něco. Rychle se otočila, ale viděla jen pár křivých stromů, nic víc. A až se teď otočím zpátky, bude tam stát. Otočila se. Byl tam. Přímo před ní stal rudý drak, mnohem menší, než šedý obr, který jí sem ukázal cestu, a upřeně ji sledoval. Byl vysoký sotva jako Sophie. Několik zaoblených rohů mu tvořilo na hlavě zvláštní korunu. Podobné rohy mu vyrůstaly taky na zádech v místech, kde se pod hladkou kůží rýsovaly svaly předních a zadních nohou. I ocas byl zakončený stejnými rohy. Oproti zdánlivě křehkému obrovi ale vypadal mnohem uvěřitelněji. Sophie si vzpomněla na koně. Oba draci jí je připomínali svým tělem, dlouhýma nohama a elegancí. Na tomhle drakovi bylo ale nejvíc zvláštní to, co neměl. Nemá křídla. Tak jak se dostal tak rychle za mě? Bezděčně si vybavila jeden obraz z dračích vzpomínek. Tmavý tvor, mizící a objevující se. Přemisťování? Najednou ucítila prudký tlak v hlavě. Jakoby jí neviditelná ruka tlačila na čelo. Ne, to nebylo ono. Spíš jakoby jí něco tlačilo přímo na její vědomí a snažilo se je vyrazit ven z hlavy. Mrkla. Svět kolem se rozmazal v nerozeznatelnou šedou šmouhu. Jen rudý drak, upírající na ni jasné bílé oči, zůstal ostrý.
Jsi zvláštní. Čekal bych strach. Cítím vzrušení. Zvědavost. Zmatek. Žádný strach. Tahle myšlenka nebyla její. Neslyšela žádný hlas. Ta slova se prostě objevila v její mysli. Drak ji stále upřeně sledoval. Chtěla se nadechnout a odpovědět, ale svaly ji neposlouchaly. Nedokázala se pohnout, ani otevřít ústa. Její tělo dýchalo, oči mrkaly, svaly byly stažené, aby ji udržely na nohou, ale to všechno fungovalo bezděčně, stejně jako nikdy nemusela myslet a chtít, aby se tyhle věci děly. Bezmocnost, možná. Ale žádný strach. Jsi opravdu zajímavý člověk. Slyšíš moje myšlenky, jako já slyším tvoje, že? Neovládám tělo, ale dokud dýchá, tak je to vedlejší problém. Upřímně, na strach jsem zapomněla už dávno. Jinak bych dobrovolně neměnila podstatu svýho bytí každý druhý den. Takže co je tohle? Co jsi zač? Drak zlehka přešlápl z jedné nohy na druhou. Zmizel. Když se znovu objevil, stál tak blízko u Sophie, že si přála, aby mohla udělat alespoň jeden krok zpátky. Opravdu slyším tvoje myšlenky. Tady jména nemají význam. Jsem to, co by se tvém jazyce snad řeklo strážce. A tohle je jen způsob jak s tebou mluvit, což je odpověď na tvoji poslední otázku. A teď dovol jednu mně. Jak jsi našla tohle místo? Nemůžeš si prostě přečíst moje vzpomínky nebo tak něco? Ne. Cítím tvoje pocity, ale vidím jen ty myšlenky, které mi dovolíš vidět. Vzpomínky vidět nemohu. Šedý drak mi ukázal cestu. Věděla, jak hloupě to znělo a překvapilo ji, když drak udělal několik kroků zpátky. Napětí, které bylo znát na každém jeho svalu, povolilo. Věříš mi? Nemám důvod ti nevěřit. Krom toho, čekal jsem na tebe. Možná až moc dlouho. Jak se jmenuješ? Sophie Star. Říkal jsi, že jsi na mě čekal? Jsi Rei. Ne, vážně? Dívala se do bílých dračích očí a bíle dračí oči se dívaly do jejích. Jsi Rei. Máš jejich krev. Těch co žijí na fialové planetě. Jejich geny. Naše geny. Cestovatel, který zpívá ve snech. Uvidíš, Sophie Star. Tvoje cesta teprve začne.
