Avram Davidson
1. část Drak zákeřník I. Draka vyplašili v belroských lesích a hnali ho asi míli. Když narazil na druhou řadu nadháněčů, obrátil se, připravený k boji. Celý hon na okamžik ztichL Jon-Joras, který se cítil (aspoň podle svých představ) jako panna při prvním dostaveníčku, slyšel pouze zvuk vlastního těžkého dechu; cítil, jak mu po tváři a po těle začíná stékat pot. Drak se skrčil na opačné straně mýtiny před jeho postavením a hřeben se mu chvěl. Uběhla chvilka. Velká hlava se o kousíček nejistě pohnula a oči, jež připomínaly broušené drahokamy, se otáčely ve svých důlcích - modrý, zelený, modrozelený záblesk v paprsku slunečního světla, plného vířících skvrnek, které se znenadání prodralo mezi stromy. Pak z tlamy vyšlehl neuvěřitelně dlouhý červený rozeklaný jazyk, chvěl se a ochutnával vzduch. Rozhodnutí patrně učinilo spíš tělo než vědomí (pokud ten tvor vůbec nějaké vědomí má... a co si asi musí myslet!) a drak se vrhl doleva. Ticho se okamžitě protrhlo. Nadháněči klusali nalevo, třískali činely, hulákali a vyluzovali nápěvy na svých vřeštívě znějících šalmajích. Lučištníci (upravení a úhlední ve svých zelených kabátcích a kožených kamaších) založili šípy do tětiv a zaujali připravený postoj. Na signál vypustili mrak šípů, tak rychle, že Jon-Joras sotva postřehl nějaký pohyb; v příštím okamžiku už bylo šípy vidět jen jako opeřené dfíky, lemující bok velkého tvora. Říci, že drak zasyčel, znamená pouze přiznat omezenost jazyka: při tom zvuku, který sluchové nervy dokázaly zprostředkovat jen neúplně, ušní bubínky bolestivě zaléhaly. Drak zasyčel. Mohutným probodaným trupem proběhla křeč a objevily se tenké stružky tmavé krve. Drak se zastavil, otáčel hlavou ze strany na stranu, pátral po svých trýznitelích a lícní torby se mu nadouvaly zuřivostí. Vítr změnil směr a přinesl k Jon-Jorasovi hořký, žluklý pach. Jon-Joras cítil, jak mu kůži polévá chlad a jak mu buší srdce. Pak vyběhli kupředu praporečníci a začali draka dráždit praporci na dlouhých žerdích. Sykot se náhle změníl v řev, který rozechvíval vzduch. Tady je konečně nepřítel, kterého drak může vidět! S hlavou u země a nataženým krkem se začal pohybovat k nim. Nejprve zvolna a těžkopádně kladl jednu mohutnou nohu pečlivě za druhou. Praporečníci nyní téměř tančili svými tradičními pohyby... osmičková figura, ryba, motýl... a ještě rychleji... vosa... bílé, červené, zelené a žluté praporce prošlehávaly vzduch týraný dračím řevem. A velký dračí samec se blížil rychleji a rychleji, nyní již dunivým klusem, a od velkých nohou odletovaly drny, jak ty nohy bušily do země a otřásaly jí. Činely i lesní rohy zmlkly. Klus přešel v cval, v trysk a muži vykřikli, když se drak jediným náhlým a děsivým pohybem vzepjal na zadních, skočil kupředu mezi ně a předními paraty švihal do vzduchu. Praporce v dokonalé souhře klesly k zemi a praporečníci mrštně navinuli jejich tkaninu kolem žerdí. Pestrobarevné tkaniny, které předtím tančily a zvíře dráždily, byly náhle z čistá jasná pryč; smotané, zahrabané do země, ukryté v trávě; a praporečníci se krčili stranou. Velký tvor se opět zmateně zastavil. Ohromná hlava vrčela a hřměla dvacet stop nad zemí a otáčela se na všechny strany. Zleva zasáhla nekrytou hruď další řada šípů. Drak zařval, snažil
se zbavit šípů a pak se vrhl směrem, odkud přiletěly. A činely třikrát třeskly a nové mračno šípů, tentokrát zprava, se mu zabodlo do kyčle a nohy. Opět třikrát zazněly činely, a zatímco drak vyřvával svou bolest a zuřivost a znovu komíhal hlavou, praporečníci pohybem dlaní rozvinuli praporce, vztyčili jejich žerdě a pestré pruhy látky opět za vířily vzduchem. Drak zaryčel a zaútočil. Poznamenaný krví, která mu v proužcích stékala po světlejší spodní části těla, se jako hrom snesl na praporečníky. Praporce i muži, kteří je nesli, opět zmizeli. Drak se opět zastavil. Znovu a znovu vydával do větru svůj velkolepý řev. V polovině vzdálenosti mezi jeho krkem a rozkrokem viděl Jon-Joras bílou značku ve tvaru X jako štít na vydouvající se kůži. Měl za to, že vidí, jak ve středu toho kříže pulsuje mohutný tep a pak - obraz i zvuk zachytil najednou - za ním práskla lovecká ručnice a rytmické záškuby zmizely v přívalu krve, jež stříkala ven mohutným obloukem. A drak toporně natáhl pařáty, odhalil obrovské zuby ve zmučeném šarlatovém úšklebku, vychrlil drsný smrtelný výkřik a tlamou napřed padl na zem, která se chvěla a třásla, když měla přijmout jeho tělo. "Skolen!" volal jakýsi hlas tradiční výkřik, vysoký, pronikavý, triumfální a třesoucí se. "Skolen! Skolen! Drak je skolen..A" Prudce ztichl, když si Jon-Joras uvědomil, že ten hlas patří jemu. A kolem zněl halas. * * *
Muž, který zastřelil draka, byl vrchní komisař Narthy odkudsi z Hada, vzdáleného souhvězdí, jehož planety zřejmě oplývaly drahými kovy a vzácnými horninami - a bohatými, lovecké výlety si kupujícími vrchními komisaři, jako byl Narthy. Vrchní komisař vlastně nebyl špatný chlapík, nicméně se naprosto lišil od Jon-Jorasova pána. Připojil se ke kroužku lidí, jež se shlukli kolem něj, aby mu pogratulovali k úlovku. "Dobrá rána, Lovce." "Dobře umístěná, Lovce." "... a dobře načasovaná. Mistr lovci byl statný muž se sluncem sežehnutou a větrem ošlehanou tváří; jmenoval se Roedeskant a na rozdíl od jiných mistrů lovcích, kteří patřili ke gentlemanům, gentlemanem nebyl, třebaže vyrostl na jejich panstvích. Při lovu byl chladný a dostatečně sebejistý, avšak nyní - vědom si přítomnosti kamer a svého nízkého společenského původu - se choval poněkud nemotorně. Jon-Joras se obrátil a odcházel pryč, částečně proto, aby nebyl svědkem Roedeskantových rozpaků, a částečně proto, že pohled na podsaditého, zubícího se Narthyho, rituálně omývaného krví, mu příliš neimponoval. Jeho domovský svět, planeta beta hvězdy Musorgskij Minor, neležel nikde v blízkosti Hada (kde Jon-Joras nikdy nebyl a nečekal, že by se tam někdy octl, ba ani o to nestál). Nikdo, kdo ho zná, ho neuvidí na 3D-snímcích, za které Narthy zaplatil malé jmění a které nepochybně bude ukazovat svým přátelům - rodině - a známým - a podřízeným - a těm nadřízeným, na které bude chtít udělat dojem - po zbytek svého života. Kolem něj se pronikavě vznesl pach vonné trávy, nebyl však dost silný na to, aby přehlušil hořký zápach dračího pižma. Tu se vedle něj ozval jakýsi hlas: "Pěkně mizerná rána!"
Spíš překvapeně než polekaně se Jon-Joras obrátil a vyhrkl: "Cože?" Byl to kdosi, koho neznal, oblečený v bílém oděvu gentlemanů - vysoký chlapík s krví podlitýma očima a prošedivělými vlasy. "Mizerná rána," opakoval muž. "Špatně načasovaná. Roztřesený prst na spoušti, nic víc. Tihle nováčci jsou všichni stejní/ Vždyť s tím dračím býkem sí mohli ještě dobrou čtvrt hodinu pohrát! Ne... Neříkejte mi, že mu Roe dal signál ke střelbě, já to viděl. Ach ano, ^jistě, oni to přece vědí nejlépe, tam někde v Ještěrce nebo v Žábě nebo odkud to pochází ten 'Lovec' Barfy nebo jak se jmenuje..." Pohlédl na Jon-Jorase bystrýma modrýma očima. "Vy nejste od Společnosti, že?" "Ne. Jsem jeden z důvěrníků krále Por-Paula. Jetro Yi - ten je od Společnosti - pro něj bude organízovat lov. Já jsem jenom přijel předem, abych dohlédl na to, že přípravy proběhnou podle jeho představ." Muž v bílém zachrčel. "Nu, každému, co jeho jest. Já sám si na monarchie příliš nepotrpím, když musíte tu svou zatracenou korunu co pět let obnovovat a dělat ústupky lůze a chátře, špinavou práci, volby. Ne. Ovšem nic proti vašemu místnímu králi." Gentleman, který měl patrně dojem, že by se měl vyhnout případné netaktnosti, dodal: "Nejste na královského důvěrníka trochu mladý?" Jon-Joras si přihladil nazad čupřinu černých vlasů a řekl poněkud upjatě: "Por-Paulo je dobrý člověk." Byl nedůtklivý vůči narážkám na své mládí. Na mládí - a na to, jak navzdory němu přišel ke svému postavení. Inteligence, schopnosti, soudnost a skvělé hodnocení z Koleje, samé dobré důvody a nepochybně dostačující. Ovšem když mladý muž je mladý a je synem mladé (a krásné) matky, když nezná svého otce a když jeho soupeři v družině jsou vždy připraveni naznačit, že skutečného otce nemusí hledat dál než v Magatovi, se kterým bývá jeho matku často vidět, nu... "Bez urážky," opakoval starší muž. Pak pokračoval: "Vaše zvyky nezakazují představit sám sebe, že? Dobrá. Dovolte mi to tedy." Zastavil se a napřáhl obě ruce otevřenými dlaněmi vzhůru. "Áelorix," pravil. Jon-Joris uvedl své jméno a položil své ruce, obrácené dlaněmi dolů, na ruce svého společníka. Áelorix obřadně řekl: "Jsem váš a všechno mé patří vám." Jon-Joras, vděčný nyní za námahu, kterou vynaložil, aby nastudoval místní zvyklosti, odvětil: "Nejsem toho hoden." Pištci a trubači za jejich zády spustili jakousi melodii a Narthy pózoval kolem mrtvého draka. Áelorix zdvihl obočí a vydal neuctivý zvuk. "Není se čemu divit, vždyť je sprostého původu," zavrčel a trhl hlavou směrem k vítězoslavně se tvářícímu vrchnímu komisaři. "Roedeskant je dobrý lovci, není nad něj. Ale ten zná své místo lépe, než se dá říci o spoustě neurozených odsud i odjinud. Pamatuji si ještě, jak býval jedním z otcových sběračů písklat. Skutečně. Bydlíte tady, ve Státě?" Překvapivá představa řízného mistra lovčího jako bosého chlapce, který se honí lesem a houštinami za dračími písklaty, způsobila, že Jon-Joras musel chvilku přemýšlet, než dokázal na otázku odpovědět. Stát... ach ano... matoucí místní způsob vyjadřování: jestliže Město samo nazývají "Státem", jak potom říkají celému městskému státu? Odpověď: samozřejmě názvem. V tomto případě Peramis. Odpověděl, že se ubytoval v hotelu Lovecká chata. "To není dobré," zavrtěl hlavou Áelorix. "Ne, Lovecká chata není dost dobrá. Zůstaňte u mne. V Aelorixu. Co vy na to? Dokud váš pán nepojede." Jon-Joras, vědom si té pocty, se lehce zarděl. Pozvání k pobytu v gentlemanském sídle, navíc v takovém, od kterého onen gentleman odvozuje své jméno a společenské postavení... "Jen
řádný, dvorný, králův důvěrník," slyšel říkat svého potenciálního hostitele - podle toho, co viděl a slyšel o gentlemanech za tu krátkou dobu, co přebýval zde na Prvotním světě (místní jej nazývali Země; jménem, které uším z vnějších světů znělo tak překvapivě archaicky), to nebyla právě obvyklá poklona. Mohl samozřejmě jen těžko odmítnout. A co víc - on chtěl přijmout. Chtěl na vlastní oči vidět, jaký je zdejší polofeudální život. Kromě toho to byla i jeho povinnost k jeho volenému králi: čím více styků naváže, tím příjemnější pobyt může Por-Paulovi zařídit. Jenom... "Když budu bydlet tam, kde bych si přál," řekl pomalu, "nebude obtížné koordinovat mou práci s Jetrem Yi?" Gentleman v odpověď vytáhl nástroj připomínající píšťalu a zahrál na něj několik tónů. Od zástupu se okamžitě oddělil jakýsi muž a pádil k nim. "Společnostáře Yi," zavolal Aelorix, jakmile byl sloužící na doslech. Muž přikývl, zběžně, neformálně zasalutoval a rozběhl se nazpět. Za několik okamžiků se vrátil s Jetrem, který sice neběžel, nicméně se blížil velmi svižnou chůzí. "Společnostáři, chci svého mladého přítele pozvat na Aeloť." Yi zakroutil očima, jakoby překvapeně, že by někdo snad mohl mít nějaké námitky. "Samozřejmé," přisvědčil. "Jak si Vysoká Urozenost přeje" "Budete s ním ve styku," nařídil gentleman, nedbale autoritativní, jako by byl ředitelem Společnosti, "dvakrát denně. A pošlete tam jeho věci hned, jak se vrátíte do Státu." ("Samozřejmé... Samozřejmě...") "A teď můžete jít." Když se Yi uklonil až po pás a zmizel, Aelorix bez jakéhokoliv nepřátelství poznamenal: "Mizerný patolízal..." Kdesi po větru oznamovala dračí samice řevem svou přítomnost a svou touhu; v odpověď nato zaryčel jakýsi samec. Aelorix se zaposlouchal a tvář se mu stáhla. Zavrtěl hlavou a zatvářil se mírně zmateně, mírně znepokojeně. Jon-Joras se otázal, jestli se něco děje. "Ne... Vlastně nic. Tu krávu znám... nemyslím tím, že bychom se někdy potkali ve společnosti, ale člověk dříve nebo později začne všechny draky v okolí rozeznávat po hlase... Ale neznám toho býka. Nu, dobrá." Vzal hosta za paži. "Pojďte se mnou. Vzhůru do Aelorixu!" * * *
Místo jménem Aelorix vypadalo samo o sobě spíš jako městský stát než jako panské sídlo. V menším měřítku opakovalo vzorec, podle kterého se zformovaly všechny civilizované končiny stařičké Země, když na planetě pominul temný a bolestný chaos vlády Kar-chee. Zdejší pole a sady byly po ponurých lesích hotovou pastvou pro oko a Jon-Joras zprvu nedokázal určit, která z množství dřevěných budov, jež se kupily u soutoku potoka a řeky, má být obydlím jeho hostitele. Jeho myšlenky od toho rychle odvedla scéna, která se odehrávala na tržišti či nádvoří. Shromáždil se tam hlouček lidí kolem dvou mužů, oděných v umaštěných vydělaných kůžích, kteří se hádali s někým, kdo podle chování zřejmě byl vyšší sloužící. Ten se při gentlemanově příchodu ohlédl a řekl: "Á, tady je Jeho Urozenost." "Tady je Velký," zamumlal jeden z kůží oděných mužů a vyjádřil tak tutéž myšlenku hrubší mluvou. Vypadali jako bratři. A tvářili se mrzutě. Jeden z nich nyní zdvihl špinavý tkaný pytel a vysypal jeho obsah na dláždění. Jon-Joras ustoupil. Bylo to několik zvířecích hlav, jedna velká se skvrnitými zuby a zakrváceným čenichem a ostatní malé. "Podívej, Velký," zahřměl muž. "Podívej se na ně!" "Hmmmm..." Aelorix nezávazně pohlédl dolů. "Co ty na tOv Puedeskante? Eh?" "Dostávají svou roční podporu," zabručel jeho služebník paličatě.
"Ale podívejte se, jak je ohromná!" zaprotestoval jeden z bratrů. "Podívej se, Velký, není to pořádná čubka? A všechna ta štěňata, podívejte, kolik jich je! - Nestojí to za prémii, Velký?" Aelorix odfrkl, vykročil, ale ještě se zastavil. Puedeskantovi řekl: "Tak jim dej nějaké ryby." Bratři se zatvářili o trochu spokojeněji. Jon-Joras se ještě ohlédl a spatřil, jak správce otevřel nůž a uřezal těm podivným zvířatům uši. Hostitel, který si jeho pohledu všiml, se usmál. "Teď už nebudou moci odnést hlavy jinam a zkoušet tam stejný trik. Špinavci." "Kdo to je?" . "Zabyeči psů... tudy nahoru, milý hosti - po těchto schodech." Ty začínaly na dlouhém krytém dřevěném chodníku, vinuly se mírně vzhůru a doprava, po obou stranách lemované nádvořími se zahradní úpravou a konce zábradlí nahoře i dole zdobily ros-, tliny v květináči a klece s ptáky. Mladší z mužů obdivoval výpravnost a vkus té scény, nícméně se stále snažil zařadit použité slovní spojení na náležité místo ve svých vzpomínkách z četby. Zobyečipsů... Náhle klíč zapadl do správného výřezu. "Svobodní farmáři!" vyhrkl. Všiml si, jak se ústa jeho hostitele nepatrně zkřivila. "Příliš vznešené označení," podotkl. "Zabíječi psů. Svým způsobem jsou užiteční. Ale jsou to špinavci." Aelorixova manželka byla bledá žena v přepychovém vyšívaném rouchu. Seděla nevšímavě u hudebního nástroje, z něhož se linul příval cinkavých zvuků, a její prsty, pokryté prsteny, se pohybovaly po klávesách s upjatou, nicméně pohlednou přesností. Náhle je spatřila, zaslechla nebo snad vycítila. Hudba ustala. Jon-Jorasovi věnovala žena asi stejnou pozornost, jako kdyby tam vůbec nebyl. "Ae, co je nového?" zvolala. "Jako obvykle," řekl a pokrčil rameny. "Lov - někdo z vnějších světů. Obvyklé zabití. Jenom příliš rychlé..." Lesklé oči a krásná tvář vyjadřovaly něco mezi hněvem a úzkostí. "Tohle nemyslím! Nic mi nepředstírejte-- co je nového?" Zaváhal, ona si toho všimla a on věděl, že si toho všimla. "Děláte si příliš mnoho z maličkostí, madam..." "Ae!" "Jenom dračí býk. Na jihu Belroských lesů. Říjné volání. Nepoznal jserh jeho hlas. To je všechno." V její krásné tváři se usadil výraz, který nebyl úplnou úlevou, nicméně zmírnil dosavadní napjatou soustředěnost. Netrval dlouho. Zdvihla dlouhé prsty od nástroje, sepjala je ve výši svého hrdla a začala jimi klepat o sebe. "Nelíbí se mi to," prohlásila téměř jakoby pro sebe. "Ne. Ne. Ne... Nelíbí se mi to." II. Ačkoliv zařízení pro snímání 3D-snímků zde na Prvotním světě bylo stejně dobré, jako kdekoliv jinde v Konfederaci světů, místní ekonomika nevyráběla žádný prohlížecí systém: scény z Lovu měly být ukazovány na jiných světech, nikoliv zde, kde se používala ne vizuální komunikace. Pokud šlo o Loveckou společnost, byl Prvotní svět především loveckou rezervací; už celá staletí nebyl prakticky níčím jiným. Ruka Konfederace na tomto světě spočívala jen lehce, velice lehce. Co bylo dobré pro Loveckou společnost v tomto odlehlém světě, jehož sláva již minula, bylo dobré i pro Konfederaci. Čelní stěna komunikátoru byla pouhou přístrojovou deskou a Jetro Yi, když se příštího rána ozval, jak měl nařízeno, byl pouhým hlasem. "Najímám pro vašeho představeného jednoho z nejlepších Lovců, Excelence," oznámil svým obvyklým důležitým tónem. "To je skvělé, společnostáři." "Slíbil, že nám vystopuje prvotřídního býka. Pětiročka."
"Jak, prosím?" "Pětiročka. Draci jsou v nejlepším věku v pěti letech. Pak už to s nimi jde s kopce. A předtím jsou příliš zelení. To myslím, ha, ha, doslovně i obrazně, ha, ha. Jak by váš král vypadal, kdyby se vrátil s kůží, ze které by každý, kdo se trochu vyzná, na první pohled podle barvy poznal, že to nebyl prvotřídní lov? To by vůbec nevypadalo dobře. Vezměte si ty panděraté snobské zbohatlíky, kteří sem narychlo přiletí. Tem jde jen o prestiž, takže, ha, ha, když skolí mladou jalo vičku nebo starou herku, kdo pozná rozdíl v těch společenských kruzích, ve kterých se oni pohybují? Těm stačí zelená nebo rezavě černá kůže. Ale pro vašeho představeného ne, pane, o to nemusíte mít starost." "Dobrá, společnostáři." "Ohlásím se zase zítra ráno." "Dobrá." Jetra Yi vám stačilo slyšet jednou - pokud jste nebyli právě posedlí obchodní stránkou lovů. Jon-Joras vstal od komunikátoru a loudavě prošel tím okouzlujícím, rozsáhlým domem ven na cvičiště, kde, jak věděl, najde svého hostitele. Aelorix stál na okraji rozlehlé plochy udusané země, kde skupina mladých lučištníků, svlečených do půli těla, střílela na cvičné terče. Postarší předák lukostřelců se špinavě bílým knírem chodil za nimi sem a tam s rákoskou v ruce. Terče visely vysoko a houpaly se ve větru; kdykoliv některý kadet vystřelil nezdařené - švih! - rakoska hvízdla vzduchem a dopadla na spodní část zad. "Mmhm," stvrdil gentleman svůj souhlas. "Nic tak nepovzbuzuje dobré míření jako tohle. Všimněte si, jak pečlivě starý Foe dává pozor, aby nezasáhl ramenní svaly. Á... vidím, že můj chlapec už dnes ráno jednou minul. Podíváme se, jestli se mu to nestane znovu." Odmlčeli se. Moedorix, Aelorixův mladší syn, asi patnáctiletý hoch s kaštanovými vlasy, stál na svém místě v řadě a kůži na zádech těsně nad opaskem mu zdobil tenký narudlý pruh. Starý muž štěkl povel, chlapec vytrhl šíp z toulce, zdvihl luk a střelu vypustil. Jon-Joras ani neviděl, kde skončila, nicméně jeho hostitel vydal spokojený zvuk. Předák lukostřelců opět zvolna vykročil podél řady, aniž by řekl byť jen jediné slovo pochvaly. Na druhé straně prostranství tančilo několik oddílů praporečníků s holými tyčemi. Jon-Jorasovi bleskla hlavou náhlá myšlenka a opustila jeho rty dřív, než měl čas uvážit,*zda není nezdvořilé se o tom zmiňovat. "Není příliš nákladné udržovat tak početný personál?" "V mém případě ano, protože rád vidím své lidi doma, ne pronajímané k Lovům všude možně. A sám smlouvy o lovech neuzavírám. Nemusím. Ani můj starší syn nebude muset. Předpokládám ovšem, že mladší chlapec ano, pokud bych ve své poslední vůli nerozdělil Aelodoť, což nechci. Takovým věcem nevěřte. Držte panství pohromadě. Koupil jsem menší pozemek proti proudu řeky, ten mladší jej dostane a pro začátek mu poskytnu malou družinu ze svých lidí. Společnost se postará, aby dostal pár dobrých zakázek, dokud si sám nevybuduje pověst. (Z mladších synů se rekrutuje většina nejlepších mistrů lovcích, víte?) Společnost mě zná a já znám Společnost. Představa, že bychom měli někdy záviset na Konfederaci, se mi vůbec nelíbí." Dál to nerozváděl, nicméně dodal, jako by se bránil: "Ne, že bychom my nebo já osobně byli nutně závislí na Společnosti. Kam až paměť sahá, moje rodina si nikdy nemusela koupit jedinou srnčí kýtu, mírku brambor nebo loket sukna. Ukažte mi gentlemana, který musí, a já vám ukáži rodinu, se kterou to jde s kopce," prohlásil pyšně. "Takhle přišel k majetku Roedeskant, víte? Rodina, které pozemek patřil, na jménu nezáleží, ostatně vymřela po meči; s nimi to šlo dolu a on se vyšvihl. Nu, musím mu přiznat, že si to zaslouží. Příští sezónu mu Rada syndiků změní jméno na Roedorixe, nebo jsem ztratil všechen vliv a dám se k Zabíječům psů." Opět zanechali hovoru, aby mohl pozorovat výrobce šípů při práci a vyzkoušet si ostří nové várky hlavic šípů na nehtu palce,
když tuje zpozorovala skupina několika lidí, blížících se remízkem stromů, a zavolala na ně. "Sběrači písklat... jak to, že se vracejí tak brzy?" Sběrači - někteří z nich ještě chlapci, rozcuchaní skřítci s chybějícími zuby, kteří nikdy nepoznali školu nebo pár bot; ostatní byli různého stáří až po šedovousé muže - pokynuli svému pánu a složili svůj náklad. Když Jon-Joras přistoupil blíž, zjistil, že to jsou proutěné koše s víky, jež byla přivázána provazy z trávy; zevnitř se ozýval pronikavý štěbetavý zvuk. "Co se děje, chlapci?" Odklopili víka a všichni najednou se dali do řeči. "Tady, Urozenosti, podívejte na tu nádheru..." "Nejni to pěknej kousek, Uroz'nosti?" "Koukněte na něj, Uroz'nosti..." Zdvihli asi tucet dračích mláďat, tmavě žlutých, jen s lehounkým nádechem zelené na hřbetě některých z nich. "Pěkné, pěkné," pravil Aelorix příkře. "Ale jestli jste nechali hledání jenom proto, abyste mi ukázali hejno písklat... Ne, to byste neudělali. Co máte?" Zmlkli a všechny oči se stočily k muži, který stál u jediného dosud neotevřeného koše. Nyní jej otevřel, opatrně sáhl dovnitř, ucukl, opět svižně ponořil ruce dovnitř a vytáhl něco, co jeho pána přimělo zařvat: "Co to sem, sakra, taháte? To není pískle, to je výrostek - máte snad šest prstů a chcete o jeden přijít? - a už označkovaný! Co...?" Muž s neohrabaným dračím mládětem potřeboval obě ruce, aby je udržel, ale jiný ukázal na značku, na šedé X na spodní straně, které s věkem zbělí. Aelorix se předklonil a mlčky značku prozkoumal, zatímco sběrač šťouchal zjizveným palcem do šupinaté kůže na spodku těla a dračí výrostek se svíjel a chňapal po něm. Gentleman se napřímil s tváří brunátnou, staženou do nehezkého výrazu a zbrázděnou bílými čarami, kterých si Jon-Joras do této chvíle nepovšiml. "Který špinavý mizera má na svědomí tuhle značku?" zahulákal. Jeho lidi ten vztek nepřekvapil. "Značkaři? Značkaři?" Starý sběrač, jehož kyselinou neuvěřitelně poleptané ruce svědčily o obsahu nevzhledné plechovky, kterou nesl, se sklopenýma očima zvolna smutně zavrtěl hlavou s výrazem, jako by šlo o jeho zneuctěnou vnučku. "To nejni moje práce, pane Ae," řekl. "Nene. Tohle je hrubá práce, moc hrubá, jak vidíte." Šťouchl do značky svou karikaturou prstu. "Vidíte, jak je to hluboko zaříznutý? Neznám nikde kolem značkaře, ani na severu, ani na jihu, kterej by dělal nebo používal něco takovýho. A koukněte se taky, kam to umístili." "Ano," přisvědčil jeho pán hořce. "Ano, podívejte se. Podřízněte ho," nařídil zprudka a vyrazil pryč rychlými, rozhněvanými kroky. Náhle se zastavil a obrátil se nazpět. "Nikomu ani slovo! Madam se o tom nesmí doslechnout" Dlouhých několik minut trvalo, než se mu dech uklidnil natolik, aby svému oněmělému hostovi dokázal říci: "Mladíku, musíte se na čas zabavit sám. Já se o něčem musím poradit se sousedy. Neskonale se vám omlouvám." * * *
Peramis se nijak nelišila od jiných městských států Prvotního světa, oné prastaré planety, z níž se lidská rasa začala šířit po galaxiích. Při vysílání a podpoře těchto kolonizačních vln se planeta zcela vydala ze svých sil, vyčerpala zásoby lidí i nerostů. A tak se stalo, že v době, kdy se synovské a dceřinné světy zaobíraly vlastním pučícím imperialismem, stará Země se snižujícími se stavy obyvatelstva a s přírodními zdroji doslova na nule zůstala sama, když se Kar-chee - černí, vyzáblí, kudlanky připomínající Kar-chee - na ni vrhli ze svých doupat v okolí blízké prstencové mlhoviny. Sama a téměř bezbranná. A bezbranný (ve všech ohledech, s výjimkou vrozeného důvtipu) zbytek jejích obyvatel si sám musel vybojovat své místo na slunci.
Založení Konfederace a pozdní vzpomínka na první domov Člověka zastihly už jen pouhé přetrvávající pozůstatky starého pořádku. Velká města byla ta tam, pryč byly i velké státy a sdružení států. Bývalo by toho mohlo zbýt ještě méně, kdyby se Kar-chee nezajímali víc o moře než o pevninu. Na základě plánů a cílů, které znali jen oni sami, vyhodili do povětří a potopili rozsáhlé masy země; a jiné vyzdvihli z prapůvodního bahna. Řeky změnily toky, jedny hory byly srovnány se zemí a jiné navršeny. Staré mapy se daly použít jen omezeně, pokud vůbec k něčemu byly; a Jon-Joras, když hleděl na zvolna se otáčející obří glóbus v hale Lovecké chaty, musel zapomenout na dějepis, který se kdysi učil. Pak už nebyl žádný velký výkon najít Peramis, Sartor, Hathis a Drogue, čtyři městské státy, které si alespoň formálně - mezi sebou rozdělily rozlohu země (větší než poloostrov, ale menší než subkontinent), již v té době nejčastěji navštěvovali ti, kdo vyhledávali lov na draky. Aelorix z Aelorixu měl svým způsobem docela pravdu. Draci možná nebyli tou nejnebezpečnější zábavou, ale byli tou nejprestižnější. V dávných legendách, které se v nejbohatší podobě zachovaly ve světech Vnitrního okruhu, těch, které byly osídleny jako první během velké vlny expanze, se vyskytovaly zmínky o dracích. Ty však vůbec neodpovídaly současným tvorům. Jedna teorie měla za to, že draci z mýtických cyklů se stáhli hluboko do pralesů, čímž unikli pozornosti renomovaných vědců, a evoluce či mutace se postaraly o jejich současnou podobu. Jiní trvali na tom, že zvířata s sebou přivezli Kar-chee, a poukazovali na existenci velkých zahloubených amfiteátrů v jejich pobořených hradech, jimž zbytky Pozemšťanů ve vzájemné shodě říkaly "dračí jámy". Jedna věc se však zdála jistá navzdory všem teoriím: pokud se na Prvotním světě vyskytovali draci ještě před příchodem Karchee, nikdo o nich nevěděl. A v době, kdy Kar-chee přestali dělat potíže, byla už přítomnost draků jednou z významných realit pozemského života. Kdysi a kdesi v dobách vlády Kar-chee se zrodilo tajemství lovů na draky. A nyní, po několika staletích, to byl jediný artikl, který mohla zubožená planeta nabídnout. * * *
"Zvláštní představa, že všichni pocházíme odtamtud," řekl kdosi s napřaženým ukazováčkem za Jon-Jorasovým ramenem, když tak stál před rotujícím glóbem. Přikývl a zpola se obrátil. Byl to archeolog z Konfederace, jistý dr. Cannatin, kterého JonJoras čas od času slyšel stěžovat si v baru nebo v hale Lovecké chaty na vynaloženou námahu (a peníze!) na vykopání jediného artefaktu z pradávných časů - nebo radovat se z nějakého, který se mu přesto podařilo najít. "Jak pokračují vaše nové vykopávky?" otázal se Jon-Joras zdvořile. Cannatin, chlapík středního věku, tlustý a podle zvyků svého světa (ať už to byl kterýkoliv) zbavený všeho ochlupení, vypadal jako pochodující vajíčko. "Člověk se sotva vůbec někam dostane. Plebejci... ale takhle se jim tu neříká, že? Na tom nesejde. Pojídači psů? Ne. Zabíječi psů. Svobodní farmáři, tak mají rádi, když se jim říká - s nimi se těžko jedná. Raději budou vykopávat brambory než sídliště. Hledat ruiny? Raději hledat psy. A když je chci přemluvit, musím jim zaplatit, až se prohnu." Vzdychl. "Uvažuji o tom, že bych to tady vzdal a založil základní tábor na opačném břehu řeky, u Hathoru." Jon-Joras se zeptal, zda nižší vrstvy v Hathoru mají lepší vztah k archeologii, ale Cannatin zavrtěl holou hlavou. "Nemyslel jsem na ně, myslel jsem na nomády. Kočovníky. Sbíhá se tam několik jejich hlavních tras. Tihle lidé totiž putují sem a tam všude kolem. Musí znát místa, o kterých níkdo jiný ani neslyšel. Takže se přestěhuji. A brzy..."
Náhlý naléhavý tón Jon-Jorase překvapil, ale než mohl vyzvědět něco bližšího, Cannatin zamumlal jakousi omluvu a pospíchal pryč. Jetro Yi v Lovecké chatě nebyl, a tak Jon-Jorase napadlo, že se po něm poohlédne v kancelářích Lovecké společnosti a cestou se podívá po "státě". Na cestě před rozlehlými pozemky Lovecké chaty se mu nabízela řada portikem tažených bryček, ale JonJoras dal přednost procházce. Ulice této čtvrti Peramis bývaly obvykle klidné, jen s několika chodci; sotva však Jon-Joras prošel parkem u nejbližší křižovatky, zaslechl hlučení davu. Zatáčka majestátní, stromy lemované promenády ho přivedla na dohled zástupu, tlačícího se před důležitě vyhlížející budovou s bíle omítnutým sloupovím. Slepý žebrák, usazený na dlažbě, zdvihl hlavu, když se JonJoras blížil. "Soudní síň je plná, Vaše Velikosti," zakrákal a zdvihl spojené dlaně, aby požádal o almužnu. Jon-Joras mu něco dal, a protože ho zaujal ten zástup, otázal se, co se u soudu děje. Žebrák naklonil hlavu, jako by se ujišťoval, že nablízku není nikdo jiný, a řekl: "Ale, Vaše Velikosti, to je ten špinavěj Zabíječ psů, kterej zabil gentlemana. Proč? Přej mu lovci podupali pole zemáků. Samozřejmě mu za to zaplatili, to dělaj vždycky. Ale ti Zabíječi psů sou vošklivě chamtiví, nikdy nedaj nic chudýmu slepci, a voň chtěl eště víc. Gentleman ho přetáhl~holí, dali se do rvačky a voň ho zabil." Jon-Joras ho nechal kňučet a pokračoval dál k zástupu. Poblíž stál těsně semknutý hlouček gentlemanů, zabraný do nanejvýš vážného rozhovoru; jeden z nich, který opakoval rozhněvané posunky směrem k většímu zástupu prostých lidí, vypadal na to, že požaduje nějakou akci. Jon-Jorase jeho cesta zavedla do blízkosti větší skupiny. Zastavil se opodál a poslouchal. "...špína, míň než špína," horlil hřmotný muž, zahalený do zamaštěné jelenice, která nechávala polovinu jeho široké, zarostlé hrudi odkrytou. "Nejvejš sou podle nich oni sami, potom ti jejich mizerní draci, pak ti jejich zatracení lokajové, co jim líbají zadky, a nakonec ti jejich odporní zákazníci z vnějších světů. Vnější světy! Pomohly nám snad vnější světy, když sem vtrhli Kar-chee?" Jeho posluchači zahučeli a nastal mezi nimi rozruch. "A říkám vám, že my smě pro ně míň než špína. Jsme dobrý na to, aby smě lovili po lesích divoký psy a udržovali tak bezpečí, ale nic víc. Říkáme si 'svobodný farmáři'. Cha! Jak můžeme bejt svobodný, když v našich polích, který zalíváme vlastním potem, voni nevidí nic víc, než cestu nebo pustinu, po který si můžou šlapat, jak chtěj?" Jsou okamžiky, kdy se věci odehrávají většinou pomalu a jen máloco jde rychle; nyní však nastal čas, že se toho seběhlo rychle mnoho. Zástupem se začal šířit pokřik a všechny hlavy se otočily. Šířil se od budovy soudu - "Vinen! Vinen! Trest smrti!" Divoce triumfální výkřik gentlemanů - muž v jelenici, vrhající se na ně a v okamžiku se zástup změnil v krvavou řež, která do sebe vtáhla i Jon-Jorase. Rozdával rány a právě tak inkasoval. Zástup, z něhož se nyní stal rozběsněný dav, sebou smýkal sem a tam. Jon-Joras klesl najedno koleno a zdvihl paže, aby se bránil ušlapání. Dav se však odvalil jinam. Pro tu chvíli byl v bezpečí a když se zvedl a rozhlédl kolem, spatřil na zemi napravo od sebe ležet dívku. Byla štíhlá, drobná a bledá a po tváři jí stékala stružka krve. Když ji zvedal, otevřela oči, tvář se jí stáhla zuřivostí, udeřila ho a vytrhla se mu; v dalším okamžiku zmizela v ječícím zástupu. III. Davu se nepodařilo osvobodit odsouzeného muže, zato se mu však podařilo úplně zdemolovat soudní budovu a právě se ji snažil zapálit, když zaútočili narychlo povolaní vojáci. Trvalá armáda Městského státu Peramis byla malá, zato však na rozdíl od davu disciplinovaná. Proto i boj, třebaže ošklivý a brutální,
trval jen krátce. Lidé, stále vzdorně pokřikující, se rozprchli a zanechali na místě ležet své mrtvé. Vrah, který zabil gentlemana v souboji o větší náhradu za svou lovci podupanou úrodu, byl popraven obvyklým způsobem, jak bylo stanoveno: svázali ho, ucpali mu ústa roubíkem, pověsili ho za nohy na hlavním náměstí a četa maskovaných lučištníků ho prostřílela šípy. V Lovecké chatě se mnoho diskutovalo o tom, zda to byla chyba či nikoliv. Vrchní komisař Narthy, který tu čekal na přílet aerokosmického trajektu a častoval hotelový bar rundami na rozloučenou, trval na tom, že to byla chyba. "Vždyť tomu davu poskytli mučedníka," řekl, usrkávaje ze sklenky. "Každý z těch ušlápnutých ubožáků, který byl svědkem popravy, je potenciálním vůdcem vzbouřenců. Ne... poprava se měla konat v ústraní, pokud vůbec. A pak program vzdělávání a pozemková reforma, která by brala v úvahu oprávněné snahy plebejců..." Avšak elegantně oděný obchodník z Modrých světů zavrtěl hlavou. Naopak, prohlásil, udělat v ústraní to, co se vždycky dělávalo veřejně, by znamenalo přiznat strach z davu. A nic jiného, dodal, sílu davu tolik nezvyšuje. "Kromě toho," pokračoval a hladil přitom svou sklenici, "jaké 'oprávněné snahy plebejců' existují? Každý zabíječ psů chce být jako gentleman a nemůžete se mu divit. Ale kdo může souhlasit s tím, že je to oprávněná snaha? Armáda se nemůže skládat ze samých admirálů, ne? A co se týče práva Lovců projít přes obdělanou půdu - nu, to je součást prastarého principu nejdůležitějšího zájmu. Tahle planeta nemá jiné zdroje než své Lovy, neexistuje jiný důvod pro její zapojení do Konfederace - nebo pro to, aby tohle místo kdy navštívil někdo zvnějšku." Muž středního věku, mluvčí Společnosti, přikývl. "A bez nás," připojil se, "by tohle místo kleslo zpět do barbarství. Nemůžete založit civilizaci na pěstování brambor. Ne - dlužíme matičce Zemi udržování plodných styků." Navzdory přesvědčení, které vládlo v hotelovém baru, si většina obyvatel Peramis myslela něco jiného. Atmosféra v ulicích byla nepřátelská, několik návštěvníků se dostalo do potyček nebo po nich házeli kamení a jedno gentlemanské sídlo bylo té noci napadeno, vypáleno a řada věrných sloužících byla zabita. Celkem vzato, Jon-Joras měl za to, že pochopil, proč se dr. Cannatin rozhodl přesunout svou operační základnu jinam. Vyhledal Jetra Yi. "Co kdybychom uspořádali lov pro mého krále v jiném městském státě?" zeptal se. "V Sartoru, Hathisu nebo Drogue? Jeho návštěvě by nesvědčilo, kdyby ho tohle všechno mělo znepokojovat." Jetro však co nejvážněji odporoval. Pochyboval, že by se takové změny daly uskutečnit včas - vlastně si byl naprosto jistý, že nedaly. Jon-Joras později usoudil, že Jetro byl spíš znepokojen tím, že by přišel o svou provizi, kdyby se Lov konal v jiné oblasti... ale cítil se bídně vybavený argumenty na to, aby se mohl dohadovat s lidmi, kteří ovládají místní terén. Nechal se přesvědčit, že potíže pomíjejí (skutečně se zdálo, že tomu tak je), a pustil se do práce na vlastních úkolech, souvisejících s přípravou Por-Paulovy návštěvy. Možná na nich pracoval příliš usilovně a snad právě proto ke svému vlastnímu překvapení až příliš rychle přijal, když ho mistr lovci Roedeskant pozval na mimořádný lov na draka. Než se vzmohl na další myšlenky, byl kluzák na cestě a bylo už příliš pozdě. "Viděli velkého draka na neobdělávaných pozemcích, které patří k území Lie," vysvětloval Roedeskant. "Myslím, že pro vás bude docela dobré vyzkoušet si, jak se na draky střílí, než dorazí váš pán, protože tohle je mimořádný lov a nepočítá se. Je neformální, takže vám nepřinese titul Lovce, i kdybyste draka skolil, víte?" Kluzák si razil cestu nad houstnoucími lesy, loukami a bažinami. Panovala veselá a uvolněná nálada. Mimořádný lov byl
zjevně něco úplně jiného než lov oficiální. Mnoho z lidí na palubě byli mladší synové - někteří z nich překvapivě mladí, včetně Aelorixova syna, kterého Jon-Joras viděl při střeleckém cvičení. Lučištníci byli zjevně všichni amatéři z řad gentlemanů. "Slyšel jsem, že ten drak je obrovský," mluvil Roedeskant. "Nájemce z vesnice Lie poslal zprávu po člunu. Prý neznají jeho volání." "Nejspíš tulák. Mám pocit, že jich je poslední dobou víc než obvykle, nezdá se vám?" zeptal se někdo. Tvář mistra lovčího jako by přelétl stín. "Asi ano, vaše Vysokosti," zamumlal. Mladý Aelorix náhle zvážněl a pohlédl na něj. Pak někdo začal zpívat a všichni se k němu jeden po druhém přidávali. Draka potkal jsem po ránu, sledoval ho celý den. Od malička mám to v plánu, skolit draka je můj sen. "Už tam budeme," ozval se někdo. "Támhle je ostrov..." Trubačům už dech se chvěje, rohy znějí všelijak, s nadšením však střelba spěje kde před námi supí drak. Lučištníci salvou střílí, nato drak se otočí, když vidím, jak vztekem šúí, srdce ve mně poskočí. Není to žádná skvělá hudba, ani vynikající poezie, pomyslel si Jon-Joras kysele. Ve skutečnosti to bylo docela hrozné. Ale mělo to švih a rytmus. Mladý Aelorix s chutí zpíval a bušil si pěstmi do holých kolen. Drak se ke mně vrhl stranou, jeho pařát vzduchem šleh. Nad tou vzácnou podívanou vzrušením se tají dech. Burácel jak hromobití, zuby cenil proti nám. Nepoznal jsem v celém žití větší radost nežli tam. Zamířil jsem na znak kříže, smrtelný cíl jediný... Zbytek slov se Jon-Jorasovi ztratil ve změti hlasů, když se kluzák snesl na mýtinu v lesích nedaleko od řeky. Čekala tam na ně malá skupinka lidí; ukázalo se, že jeden z nich, vysoký, statný chlapík po třicítce, oblečený do oděvu z jemné látky, je nájemce ostatní byli nižší nájemci, kteří si pronajali půdu od něj. Podle mluvy by sám téměř mohl být gentleman a Jon-Joras vskutku z náhodných poznámek společnosti vyrozuměl, že je nemanželským synem jednoho gentlemana. Praporečníci právě připevňovali barevné dílce tkanin na konce dlouhých žerdí, když jejich sluch zachytil tiché, spíš truchlivé zařvání. Všechny hlavy se zvedly a obracely ze strany na stranu. Lidé čenichali ve vzduchu jako zvířata. "Není moc daleko," zamumlal Roedeskant. "Vůbec není daleko..." Rychle všechno uspořádal a přitom stále opakoval pokyny, které dal Jon-Jorasovi v kluzáku. "Nestřílejte, dokud vám neřeknu," uzavřel; "Pokud vám řeknu. A miřte jenom na kříž, pamatujte na to. Jenom tam zasáhnete jedinou nervovou uzlinu, která
něco znamená. Jinak můžete strávit zbytek života tím, že do něj budete střílet, pokud vás ovšem nechá... Svatý otče! Už!" Zakřičel. Na drahokamech očí se zatřpytilo světlo. Mladíci zavýskli, Roedeskant zamával rukama, činely třeskly a šalmaje zaduly. Drak se vyřítil z lesa. Praporečníci zdvihli žerdi a zamávali, aby ho odlákali doprava. Drak si jich nevšímal. Třeskly činely a vylétly šípy. Drak si jich nevšímal. Praporečníci a lučištníci se k němu během stáhli blíž. Drak, který také pádil svižně', si jich nevšímal. Vztyčil se na zadních a lučištníci zaplnili kůži na jeho břiše šípy. Tentokrát už je drak neignoroval. Obrátil se na jedné sloupovité noze a střemhlav se vrhl na lučištníky. "Eh, zatraceně!" vykřikl kdosi. "Zákeřník! Zákeřník! Drakzákeřníkr * * *
Praporečníci letěli jako jeleni a dráždili ho, mávajíce mu svými pestrými praporci přímo pod čumákem. Drak zaryčel. Sklonili žerdi a padli do trávy. Drak se nezastavil a zaútočil. Výkřiky a vřava v trávě. Krev na dračích pařátech. "Střílejte podle libosti!" křičel Roedeskant. "Všichni, kdo máte výhled, střílejte podle libosti!" Jon Joras viděl, jak tři muži zvedli pušky a vypálili téměř současně. Drak se blížil, blížil, dva další výstřely, pak tři, pak čtyři a drak se stále blížil. Lučištníci udržovali řady a vystřelovali Inarné salvy. Ani jeden se neobrátil na útěk. A drak, syčící, ryčící, s boky, hrudí, hřbetem i břichem ježícím se šípy, krvácející, oči lesknoucí se strašlivou krásou, se vrhl na lučištníky. Jeho paraty sebou švihly doprava, doleva, hlava se střemhlav snesla dolů, zdvihla se, drtíc cosi v čelistech, a zmítala se ve zčervenalém vzduchu. Aelorixův syn vystřelil svůj poslední šíp, když ho spáry velkého dračího samce srazily na zem. Chlapcova ústa byla otevřená, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Bestie se konečně octla i na mušce Jon-Jorasovy pušky. Miřte jenom na kříž... Vzpomněl si na Roedeskantův hlas (kdepak je Roedeskant teď?), pronášející tato slova. Kříž však vymazaly všechny předchozí zásahy a zůstala po něm zející krvavá díra. Automaticky, bez přemýšlení, do ní sám vypálil. A znovu. A znovu. A... Někdo do něj naplno narazil. Jeho poslední rána, než mu puška vypadla z rukou, šla do prázdna. Ten člověk, ať už to byl kdokoliv, do něj bušil zaťatými pěstmi a ječel hrůzou; konečně Jon-Jorase odrazil stranou na zem a utíkal dál. Omráčený a s téměř vyraženým dechem Jon-Joras cítil otřesy dunících nohou velkého zvířete, koutkem oka zahlédl, jak se cosi obrovského a krví potřísněného prohnalo kolem. Ozývaly se výkřiky a jekot. Jakýsi hlas pronikavě zavřeštěl, na okamžik zesílil a ztichl. Nebe potemnělo, roztočilo se a proměnilo se ve vířící soustředné kruhy. Jon-Joras cítil, jak se mu dělá zle a jak ho oblévá chlad. A všechno zahalila tma. * * *
Někde na rozhraní mezi mdlobou a probuzením zaslechl cosi, co nyní identifikoval jako zvuk kluzáku. Náhlá křeč ho varovala právě Včas na to, aby stačil otočit hlavu. Vyzvracel se. Pak opět dlouho ležel v obavách na zádech. Ale nebylo slyšet nic, kromě bzučení much. Slunce svítilo a zpívali ptáci. Kolik lidí se účastnilo tohoto mimořádného lovu, Jon-Joras, otupený strašlivým pohledem, který se prostíral všude kolem, nevěděl. Ani nedokázal odhadnout, kolika se podařil útěk v kluzáku (pokud s ním neodletěl samotný pilot) nebo do lesa. Na jeho volání nikdo neodpovídal... zpočátku...
Až když držel zakrvácenou hlavu na klíně, uvědomil si, že ani nezná chlapcovo jméno. Aelorixův syn hleděl nevidoucíma očima přímo do slunce. "Řekněte... řekněte mé matce..." ozval se. "Ano, řeknu," přisvědčil Jon-Joras. A čekal. A čekal. Ale mrtvé rty již nepromluvily. Řekněte jeho matce! Co by jí mohl říci, napadlo ho, co už by sama nebyla uhodla a čeho se již nebyla obávala! Otupěle podle zvyku svého lidu položil na každé zavřené oko chlapce hrst země, narovnal mu paže a zaklesl do sebe prsty obou rukou, mezi něž nakonec vtiskl zelenou větvičku. "Skončila se tato scéna a dějství," řekl. "Nechť se opona zdvihne nad lepšími..." Nepamatoval si, jak je to dál. * * *
Když nemáte představu, kterým směrem co leží, dává stejný smysl jít kterýmkoliv směrem. Řeka a vesnice Lie nebyly daleko, avšak Jon-Joras neměl ponětí kde. Nejrozumnější by očividně bylo čekat přímo na místě, až přijde pomoc. Ale to byla jediná věc, kterou udělat nechtěl - nechtěl čekat na tomto poli smrti, nad kterým už začali kroužit černí ptáci. Obešel mýtinu dokola a vydal se první stezkou, na kterou narazil. Bylo už hodně pozdě odpoledne, než se odvážil si přiznat, že ať už stezka vede kímkoliv, není to do vesnice Lie. A pak uslyšel psy. Vlastně ho to nemělo překvapit tolik, že mu srdce vyskočilo až do krku. Kde se vyskytují Zabíječi psů, tam se musí vyskytovat i psi. Ostatně, neviděl několik jejich hlav? Vzpomněl si na skvrnité zuby v zakrvácené mordě a dal se do nemotorného, klopýtavého běhu. Ale byl tu ještě někdo. Postřehl, jak se po straně na svahu mihl jakýsi oděv. Utíkal, přeskakoval padlé stromy a potůčky, které proudily měkkou, mechem porostlou zemí. Tam před ním ve stmívajícím se denním světle někdo byl... Dívka. "Prosím!" zavolal. "Nechci ti ublížit! Nechci... Všichni ostatní j sou mrtví - drak zákeřník. Na ta slova se zastavila; zastavila a obrátila. Překvapeně se zastavil i on. Na okamžik zůstali stát a hledět na sebe. Byla to dívka, které se snažil pomoci v té bitce u budovy soudu; dívka, která ho udeřila a utekla tak, jako se v příštím okamžiku dala na útěk i nyní. "Počkej," vykřikl. "Psi...!" Ti se nyní ozývali blíž a blíž a blíž; zdálo se, že jsou všude kolem něj. Dívka se mu ztratila z dohledu. Popadl pevný klacek a rozhlédl se po nějakém velkém stromě, který by mu kryl záda - nebo raději na který by mohl vylézt. Ale nacházel se právě v oblasti, kterou před několika málo lety zpustošil požár; velké stromy zde vůbec nebyly. "Neutíkej!" Lidský hlas. Obrátil se. Psi ho obklopovali ze všech stran, protože na všech stranách byli muži, kteří je vedli na silných, z kožených řemínků spletených šňůrách. Vydechl úlevou a upustil klacek. "Ach, Bože... jsem tak rád, že vás^vidím... Byl jsem na lovu, tam vzadu..." neurčitě mávl rukou; už ani nevěděl, jak daleko nebo kterým směrem se ono "tam vzadu" nachází. Muži byli oblečeni do kožených a plátěných oděvů; dva z nich předali šňůry svých psů ostatním a zamířili k němu. "... Byl to drak zákeřník a nemohli jsme ho zabít, pořád neumíral..." Slova se mu zadrhla v hrdle. Oba muži se na sebe podívali. V očích jako by se jim rozsvítila světélka. "Zákeřhík?" pronesl jeden. "Neumíral?" řekl druhý. Přistoupili k němu a on napřáhl ruku k pozdravu. Klidnými, avšak hbitými a důraznými pohyby ho jeden vzal za tuto ruku, druhý uchopil druhou, zkroutili mu je za záda a pevně svázali řemíhky.
"Jdi," prohlásil jeden. "Dělej. Žádné finty. Vypustit psy je jednodušší, než je zase zadržet." Zdvihl Jon-Jorasův klacek a šťouchl ho s ním do žeber. "Jdi!" opakoval. Jon-Joras vykročil. IV. Psi běželi po straně a čas od času se na něj podívali - připadalo mu, že hladově. Jejich oči ve světle pochodně rudě žhnuly. Nestálé, plápolající světlo neodhalovalo nic, co by mu napovědělo, kde je. S určitostí se dalo říci jenom to, že už nejsou na té nekonečné stezce; ta nebyla dost široká na to, aby po ní šli tři muži vedle sebe. Jeden z mužů odfrkl a ukázal rukou. Druhý přikývl a cosi tiše řekl. Jon-Joras, který pohlédl ve směru posunku, spatní velký, černý, nakloněný skalní blok. Ovíjely jej popínavé rostliny. Opodál se tyčil další. A další. Měkký zvuk došlapujících nohou náhle získal ozvěnu a vzduch jako by z čistá jasná ztěžkl. Octli se v nějakém tunelu, který se vinul neustále nahoru. Pach byl jemný, ale byl to cizí pach, a Jón-Joras se zachvěl. Tvář mu ovanula vlna čerstvého vzduchu a ozvěna utichla. Nad hlavou měl hvězdy, ale pouze nad hlavou... ne po stranách. Spíš cítil než viděl zeď, která to místo musela uzavírat. Kde to místo leží a co je to za místo, naprosto nevěděl. Cítil však najisto, že je nevybudovali lidé, v jejichž zajetí se nyní octl. Lov sám ho nervově vyčerpal, potom dlouhý pochod, útěk před psy, cesta sem... Matně si uvědomoval, že ho napůl nesou po dlouhé, zakřivené rampě do místnosti, kde plály pochodně v držácích na stěnách tak vysokých, že nebylo vidět strop. Položili před něj jídlo a sňali mu pouta. Najedl se a usnul s hlavou na stole. I ve spánku však slyšel syčení a tichý, téměř melancholický dračí křik. * * *
Probudil se na hromadě kůží a rákosu. Vysoko umístěným oknem dovnitř proudilo denní světlo. Zamrkal. Nebylo to okno, nýbrž trhlina ve stěně, která se tyčila vzhůru a vzhůru a vzhůru... Nacházel se v prkenné ohradě, která mu nesahala ani nad hlavu. Začal se zvedat, ale zarazil se. Pozoroval ho muž s rukou na noži u opasku, nejspíš strážce. Nedíval se nijak zvlášť nepřátelsky, ale zcela jistě pozorně. Na jeho zavolání přispěchala bezzubá stařena s mísou horké vody a s hadrem. "Umyj se a projdeme se okolo," řekl strážce. Jon-Joras byl rád, že se může umýt, byť za takových podmínek, a začal se důkladně drhnout. Pak ho strážce pokynem pozval ven do haly, jejíž podlaha se svažovala mezi ohradami. Jon-Jorasovu pozornost opět upoutalo světlo, prodírající se dírou vysoko ve stěně. Sledoval paprsek slunce k protější stěně a tam si něčeho všiml. Byla to freska; byla vysoko, viděl ji z nevhodného úhlu a místy byla zašlá špínou a pavučinami, takže nedokázal zřetelně rozeznat, co znázorňuje. Ale jedna postava jako by na sebe sama upozorňovala. Nebyla to lidská postava. Jon-Joras zamrkal a se zachvěním pochopil. Nacházel se v jednom z opuštěných a pobořených hradů Kar-chee. Kdo ale jsou ti lidé, kteří se do něho nastěhovali jako rak poustevník do opuštěné ulity, se měl teprve dozvědět... Zásobování vězňů bylo podle všeho organizováno neformálně. Jednomu člověku strážný zabavil smažené vajíčko, jinému vařenou bramboru. Ostatní chody improvizované snídaně byly opatřeny stejným způsobem. Jon-Joras se zeptal strážného: "Ne že bych si stěžoval... ale jak to, že už nejsem svázaný?" Muž se poškrábal na přeraženém nose a řekl věcně: "Nedostaneš se odsud, dokud ti to nedovolíme. Jinak je to hotový Sál svobody." Krátce se uchechtl.
Jon-Joras namítl: "Ale já musím odsud. Mám povinnosti... tam venku." Strážce zachmuřeně nepatrně přikývl. "Všichni máme povinnosti... tam venku. Ale momentálně mají někteří povinnosti také uvnitř." "Promiňte mi, ale vy nemluvíte ani jako gentleman, ani jako Zabíječ psů. Jsem z vnějšího světa a nevyznám se v tom." "Já ti to povím. Kdysi jsem žil ve Státě. Tedy, mám na mysli město. Drogue. Nikdy jsi tam nebyl? Nic moc. Ale líbilo se mi tam. Měl jsem obchod. Měl jsem malý domek na okraji města. A zahradu." Věty, které pronášel, zestručněly a tvář mu zrudla. "Můj pozemek sousedil s pozemkem jednoho gentlemana, víš? Oegorix se jmenoval, ať mu krev shnije... Jednoho dne jsem přišel domů. Utahaný. Posedím v zahradě, myslel jsem si. Jenže, kde je moje zahrada? Jeho Vysoká ..." - slovo, které vyplivl, neznělo 'Urozenost' - "...se rozhodla rozšířit své cvičiště. Jo. A než by se dotkl jediného drnu ze svého trávníku nebo zahrady, prostě si přivlastnil moji. Nenechal mi ani kvítek, ani rostlinku. Jeho prašiví hudlaři se mi producírovali sem a tam pod oknem, kde bývaly záhony s růžemi." V bitce, která následovala, přišel obchodník ke svému zlomenému nosu. Odešel z domu, aby našel svůj obchod v troskách, vrátil se z obchodu a spatřil už jen dýni ze svého spáleného domu. "A tak jsem odešel do HatMsu. Ale nenašel jsem tam nic lepšího. Gentlemani si všude dělají, co chtějí. Jenom tady ne. Tady si děláme my, co chceme. Ale moc se nám tady nelíbí. A dříve nebo později..." Sevřel rty. Pak přidušeným hlasem dokončil: "Uvidíš. Teď pojď." V určitých ohledech to vypadalo, jako by jakýsi nadmíru výstřední gentleman přestěhoval svůj majetek, stáda, služebnictvo, sběrače písklat a všechno do černých čedičových trosek hradu Kar-chee - a pak to všechno bez hlavy a paty promíchal. Tu jakási žena věšela plátěný pytel s měkkým sýrem, aby odkapal, onde výrobce šípů probíral hrst peří v klíně zástěry. Jakýsi mladíček cvičil stupnice na starém rohu. Žena na stoličce sešívala barevné kusy látky v praporce a čas od času šťouchla do kolébky se špinavým děckem bosou (a ještě spina věj ší) nohou. Před Jon-Jorasovým vnitřním zrakem vyvstal obraz rozbité tváře chlapce s kaštanovými vlasy. Nevěděl, jakou souvislost může mít ta krvavá smrt s tímto podivným divokým táborem; cítil však vtíravé přesvědčení, že nějaká souvislost existuje. A pak si tím spokojeným zmatkem na nádvoří prorazil cestu muž se zjizveným obličejem. Volně se pohybujícího zajatce si nevšiml, nebo se alespoň zdálo, že si ho nevšímá - a vlastně ani kohokoliv jiného - nícméně kažďý si všiml jeho a ustupoval mu z cesty. Ten muž byl vysoký s malýma očima, hluboko posazenýma pod černým obočím, připomínajícím hadí hnízdo. Jeho lícní kosti jako by měly každou chvíli protrhnout zarudlou kůži, z úst zbývala jen štěrbina bez rtů mezi odpudivým nosem a téměř nemožně dlouhou a těžkou bradou. Od temene ke krku se táhla jizva, přerušená jenom pahýlem ucha. Jeho nohy dopadaly na černé dlažební kostky tak, jako by na nich leželi všichni jeho nepřátelé. Jon-Joras se téměř automaticky tiše zastavil a držel se stranou, než muž prošel; pak úplně automaticky vykročil za ním - v uctivé vzdálenosti. Teprve když následoval tu nepřirozeně prkennou postavu, dostala v jeho vědomí jasné obrysy myšlenka: kde je tento muž, tam je i odpověď. A tak Jon-Joras, plný všemožných emocí od strachu až po posvátnou bázeň, šel za tím mužem, jako by byl tažen na laně a jako by ho držel magnet. Drak, kterého slyšel ve spánku té noci, byl možná jen sen. Ale ten, kterého slyšel nyní, žádný sen nebyl - pokud celý ten výjev, hrad Kar-chee, nádvoří a všechno, také nebyl jenom sen. Uši mu zaléhaly syčením, které přešlo v řev. Ale... snad to je sen!... nikdo jiný ani nevzhlédl. A muž kráčel dál a dál.
Zastavil se až u jakési nízké zdi a nahnul se přes ni. Jon-Joras se k němu opodál připojil, položil ruce na zídku a pohlédl přes ni. Do nosu mu začpěl hustý, nečistý dračí pach, avšak Jon-Joras se neodvrátil. Pod ním, v prostoru částečně obkrouženém sedadly a částečně ohraničeném příkopem s vodou, která vytékala trhlinou ve zdi, se řítil drak. Kůži měl hustě posetou šípy a pahýly šípů a vydával zápach, který Jon-Joras znal z jiných míst a jiných okamžiků - ohavný zápach staré, hnijící krve. Na první pohled scéna pod ním vyhlížela jako obvyklý lov na draka. Téměř ihned si však Jon-Joras povšiml rozdílů. Připadalo mu, že vidí dvojmo. Byla tam například řada lučištníků. Za nimi však stála druhá řada. Ruce a luky lučištníků v první řadě se pohybovaly. Druhá řada, oblečená do stejných trávově zelených oděvů, se ani nehnula. A před lučištníky byl zákop. Drak se přihnal a bušil přitom nohama do země. Do kůže se mu zabořila další salva šípů. Nechňapal po nich, ani nezpomalil. Jon-Jorasovi blesklo hlavou: tohle není žádný nováček! Když se drak přiblížil k první řadě lukostřelců, ti jako by zmizeli v zemi - jediným skokem do úzkého zákopu, příliš úzkého, než aby je tam dostihl dračí spár. Řada figurín se lehce pohupovala na otřásající se zemi. Drak si jich však nevšímal. Bez jediného zakolísání se řítil dále kupředu. Zpoza nízkého hliněného náspu, který mu stál v cestě, vyskočila řada postav s pestrými praporci, vlajícími na dlouhých žerdích. Jon-Joras musel napnout zrak a chviličku upřeně hledět, než si uvědomil, že i tohle jsou figuríny. Drak se prohnal jejich středem. Jon-Joras prudce pootočil hlavu a přejel očima část arény přímo před řítící se bestií^ aby viděl, k čemu drak směřuje. Nemusel hledat dlouho. Byly tam postavy v loveckých oblecích s puškami v nikách. Drak, řvoucí nenávistí a bolestí, se blížil velkými, rozzuřenými skoky a vrhl se na skupinu. Jon-Joras si tentokrát nevšiml žádného zákopu, a tak zamrkal, když v něm postavy zmizely. Všechny, až na jednu - figurína, připevněná ke kůlu, odlétla nejprve doprava, pak doleva a nakonec vylétla vysoko do vzduchu, aby ji dračí čelisti rozsápaly jako pes krysu. "A tohle potká naše nepřátele," prohlásil muž se zjizvenou tváří, který se náhle obrátil. "Chtěl jsem, abys to viděl. Ty, člověk z vnějšího světa. Protože... Ty nic nevíš, že? Nevíš, co se děje na naší staré Zemi? Představ si nejhoršího nepřítele, jakého jste kdy měli na vašem světě. Vynásob ho deseti a sečti to. A představ si mizery, kteří by byli tak zlým nepřítelem. Bylo by pro ně tohle tohle tam dole - přehnaně zlé? Ne, ne... Až moc dobré." Poslední slovo vyslovil tišeji, ale účinek byl svým způsobem děsivější, než kdyby zvýšil hlas. Drobná očka se zaleskla, tenká ústa se sevřela. Muž zdvihl jednu ruku a pohladil jí jizvu, táhnoucí se od krku k temeni. "Víš, jak jsem k tomu přišel, chlapče? To mi udělal někdo... někdo s -ix na chvostu jména. Byl jsem tehdy malý usmrkanec, ale on usoudil, že jsem se k němu nechoval dost krotce. Možná byl taky trochu opilý. Ale ať už byl opilý nebo střízlivý, popadl mě za lok a hodil mě do klece k dračímu výrostkovi." Zjizvená tvář se zkřivila, ruce, náhle zkroucené jako pařáty, se zatínaly. Jon-Joras při pohledu do těch napůl šílených očí jako by sám cítil strach a hrůzu toho dávného krutého okamžiku. "Jak to, že jsem ještě naživu? Slitoval se snad a vytáhl mě odtamtud? Ale ne, chlapče. Ať tě ani na okamžik nenapadne, že by nějaký gentleman znal smilování. Byl nemilosrdný. Ale měl sportovního ducha. Bavilo ho dívat se. Ječel jsem a rval jsem se... ale toho výrostka jsem zabil. Neptej se mě, jak. Prostě jsem to dokázal. Musel jsem. Zapomněl jsem, jak. Ale na nic jiného nezapomínám. Na nic jiného nezapomínám!" Velký muž přerývaně nasál vzduch rozšířenými nozdrami. "Jmenuji se Hue," řekl znenadání. "Ani Huedeskant, ani Huelorix - prostě Hue. Nemusíš se obtěžovat s představováním, vím, jak se jmenuješ, už od chvíle, kdy jsi přišel sem. Sledujeme každého..." Věta skončila významnou pomlkou.
"Kde se konal lov včera? U vesnice Lie. Pověz mi o něm. Všechno." Jeho hubená tvář zůstala netečná, avšak oči se mu pod obočím, připomínajícím Medusu, leskly. Pak chvíli mlčel. "Dobrá," ozval se v odpověď na nevyřčenou otázku. "Takhle je to, víš? Co opravňuje gentlemany, aby žili z práce jiných a dělali si s druhými, co chtějí? No - loví draky. Ano. A drak je strašně velký a strašně nebezpečný. Je to tak? Samozřejmě. Musíš se za ním vydat s nadháněči, pištci, praporečníky, lučištníky a puškami. Ano. A aby sis sakra pojistil, že ho zabiješ, chytíš ho, když je ještě pískle a označíš ho kyselinou - najdeš pečlivě to místo a namaluješ X tak, že průsečík je přímo na něm. Je to tak?" Jon-Joras přikývl. "Dobrá," řekl Hue. "A teď. Kdyby gentlemani měli opravdový zájem na vyhubení draků, nařídili by sběračům, aby písklata zabili... a ne označili. Je to tak?" "Ano, jistě - ale tady mluvíte o věcech, které všichni vědí. Samozřejmě, že gentlemani draky hájí; tohle celé místo není nic víc, než velká rezervace." Hue opáčil: "Správně. A oni jsou jejími správci. A co jsme my? Pytláci? My tady také žijeme. Máme nějaká práva? Ne. Žádná. Možná jednou za deset let má jeden z nás tolik štěstí, aby ho přijali jako sluhu k gentlemanovi. A tak jednou za sto let mohou z některého sluhy udělat gentlemana..." "Roedeskant!" "Ano... Roedeskant... Jestlipak si ještě někdy vzpomene, čím byl jeho dědeček? Jeho hůl nás bije tvrději, než hůl kohokoliv jiného. Nebo bila. Ještě nevíme, jestli z toho vyvázl živý. Ale Abychom se vrátili k tématu. Draci dnes..." Jeho hlas jednotvárně hučel. Jon-Joras však byl na hony vzdálen tomu, aby ho nudilo to, co mu Hue musel říci, co mu sděloval s nekonečnou soustředěností na každou sebemenší podrobnost, jaké je schopen pouze šílenec. Stručný obsah se dal shrnout do následujících poznatků: drak sám o sobě je neškodný, jakási gigantická slepice s mozkem, který nestojí za řeč. Na planetě Nor nikdo nepotřeboval nadháněče, aby přilákal sundy a mohl je ulovit; děstřáby na Gare nebylo nutné plašit z hnízd a dráždit praporci, hudbou a střelbou z luků. Celý princip rituální vraždy, jíž lov na draka vlastně byl, byl zavádějící. Drakovi se dokázal vyhnout kdokoliv, kdo se těšil dobrému zdraví a dokázal si zachovat chladnou hlavu - pokud drak nebyl vydrážděn k zuřivosti. Takové schopnosti při lovu nejlépe uplatnili praporečníci. Úkolem lučištníků bylo pouze bestii rozzuřit - a vytvořit na její kůži malebný vzor ze šípů a donutit ji, aby se vztyčila na zadní a odkryla tak značku kříže. Draka mohl zabít kdokoliv, kdo dokázal zasáhnout pohyblivý cíl. A tak byli draci vždycky zabíjeni. Ne snad? Přestože tento živočišný druh měl mozek jen nepatrný, jedinci byli jako každý tvor schopní se něco málo naučit ze zkušenosti. V systému Lovů to však žádnému drakovi nebylo dovoleno. Všechny řeči o malém, slabém Člověku Lovci, který se staví proti zkušenostem a vychytralosti velkého draka, jsou myslivecká latina a pokrytectví. Drak nováček postrádá zkušenosti i vychytralost; má jenom své zuby, pařáty a hmotnost. Tu a tam se během let stává, že se nějakému rozechvělému prstu na spoušti podaří netrefit. Pokud se drak potom obrátí, čímž zakryje své jediné zranitelné místo, a před puškami uteče - a pokud tentýž drak má dost velkou smůlu na to, aby se připletl k dalšímu lovu - a opět unikne... "Nu, potom, chlapče, dostaneš jedinou věc, které se každý gentleman bojí víc než čehokoliv jiného na světě. Dostaneš draka, který se vyzná. Dostaneš draka zákeřmka!" Jon-Jorasovi se v hlavě rozbřesklo. Jeho tělo, které mu podklesávalo ztuhlostí a únavou, se napřímilo. "Tak tohle tady provádíte!" vykřikl. "Tam - v té dračí jámě - cvičíte zákerníky!"
v. Hueova zjizvená hlava zvolna přikývla. "To je přesně to, co v dračích jámách děláme. Cvičíme zákeřníky. Cvičíme draky, aby se nenechali rozptylovat máváním praporců a hudbou. Cvičíme je, aby neztráceli čas vytrháváním šípů. Když jsme hotovi a on je připraven k vypuštění, máš draka takového, jak ho Páni Lovci vždycky popisují." Odmlčel se a široce rozevřel svá tenká ústa bez rtů. "A jak jsou pak překvapení..." zašeptal. Vzpomínka na toto "překvapení", na hrůzu, paniku a krvavý masakr, způsobila, že sebou Jon-Joras trhl a zachvěl se. Narůstala v něm však jiná vzpomínka, zpočátku malá jako zrnko písku pod očním víčkem, avšak rostla, až vyplnila celou mysl. "Ale i drak zákeřník," řekl zvolna, "je pořád jenom drak. Může se naučit jisté vychytralosti, ale fyzicky je stále stejný. Výcvik nezmění skutečnost, že když se mu střelí do jistého místa, zdechne. Sám jsem včera toho zákeřníka zasáhl. Zasáhlo ho alespoň sto ran... z kříže zůstala krvavá břečka... ale drak nezdechl. Proč ne?" Hue se na něj díval a vychutnával ten okamžik. "Proč? Nu, protože sice je pravda, že dračí tělo zůstane nezměněné, ale změní se něco jiného. Ne v těle. Na těle. Nepoužíváme draky, které už si gentlemani sami označili. Byli bychom blázni, kdybychom to dělali. O ne. Máme vlastní sběrače písklat. A hledáme vlastní písklata..." Jon-Joras, který cítil, jak mu naskakuje husí kůže, před sebou matně, nezřetelně spatřil Aelorixe, jak si prohlíží dračího výrostka, viděl kyselinou poleptaný prst starého značkaře, jak ukazuje na X, a slyšel, jak říká: "A koukněte se taky, kam to umístili!" "Je to věc pouhých několika palců," pravil Hue. "Rozdíl, který nepostřehneš, když se díváš zespodu a vzrušený lovem. Jenom pár palců, ano, chlapce. Ale právě tak by to mohlo být několik mil." Všechno ostatní, co mu Hue řekl, se už nezdálo tak závazné, ačkoliv by ho to bylo docela zajímalo, kdyby to byl slyšel samo o sobě. V lesích vždycky byly takové nebo onaké bandy psanců. Ale ti se dosud obvykle spokojovali s tím, že zůstávali v lese. Banda, která se shromáždila ve starém hradě po Kar-chee, však měla jiné umy šly. "Co chcete udělat s draky, jestli se dostanete k moci?" otázal se Jon-Joras. "Jestli se dostaneme k moci? S draky? Všechny je vyhubíme, všechny do posledního vejce." "A... co gentlemani?" "Všechny je vyhubíme, všechny do posledního." Jon-Joras si zprvu myslel, že Hue přeslechl druhou otázku nebo že jí zcela nerozuměl a odpovídal ještě na tu první. Ale pak si uvědomil, že oběma otázkám přísluší stejná odpověď. "A teď, Jon-Jorasi, nebo jak si vlastně říkáš - teď mi ty odpovíš na několik otázek!" Hueův hlas náhle nabyl úlisného a děsivě potměšilého tónu, který člověka vyváděl z míry víc, než by to byla mohla dokázat přímočará zuřivost. "Nu... samozřejmě..." Hue odpočítával na chlupatých prstech. "Za prvé. Co gentlemani chtějí, abys pro ně vyzvěděl? Za druhé. Kolik ti zaplatili? A za třetí..." ztišil hlas. "Za třetí. Proč si myslíš, že to budeš moci ještě utratit?" Dosud nic nebylo tak děsivé, jako tyto tři otázky, položené najednou tím vychytralým hlasem. Jon-Joras cítil, jak mu naskakuje husí kůže. Ucouvl před tou šíleně jistou a šíleně nenávistnou tváří. Když konečně našel hlas, slyšel, jak se mu chvěje. "Vy si myslíte, že jsem špión," vypravil ze sebe. Hue se usmál - pokud se to roztažení koutků a zdvižení horního rtu dalo nazvat úsměvem. "Ale já nejsem... já nejsem!" "Ale...? Ty... nejsi? Usídlil ses u Aelorixe! Lovil jsi s Roedeskantem! Byl jsi před budovou soudu v Peramis, když zazněl
rozsudek 'Vinen'! Chytili tě, jak se plížíš lesem směrem k nám! A ty ještě tvrdíš, že nejsi špión?" Všechny stopy po úlisnosti znenadání zmizely. "Hra už skončila! Chci odpovědi na své otázky, chci je pravdivě a chci je rychle. Dostanu je? Nu, uvidíme..." Obrátil se ke strážnému. "Další kolo," řekl. Muž se zlomeným nosem přikývl a odběhl. Na různých místech po obvodu arény se nacházelo několik velkých otvorů. Kdyby Jon-Jorase neupozornila Hueova velitelsky napřažená ruka, možná by byl přehlédl, jak se v jednom z nich objevil muž a přiložil si cosi k ústům. Právě tak si v první chvíli nespojil toho muže a pohyb s tím, co vzápětí uslyšel... hluboký, bučivý hlas dračí samice. Zvíře v aréně postupně ztrácelo zájem o rozervané cáry figuríny - jeho matné a nevelké vědomí už nejspíš zapomnělo, co ty pozůstatky vlastně jsou. To, co slyšelo nyní, nacházelo odezvu nejen v jeho mysli, nýbrž v celé nervové soustavě. Vydalo krátký výkřik, obrátilo se a šlehalo jazykem na všechny strany. Jon-Jorasův strach nyní ustoupil - byť jen částečně - zvědavosti... a ještě něčemu jinému, co si uvědomil až později. Drak klesl do obvyklé polohy na všech čtyřech a šouravě se vydal přes arénu. Opětné ozval ten zvuk. Jon-Joras viděl, jak ten muž ustoupil zpět do otvoru a zmizel. Drak nyní přidal do kroku, třebaže se stále
pohyboval rozvážně, až nakonec zmizel v bráně a dolů za ním sjela mříž. Současně se ozval hlas samce... hledající... zmatený... překvapený... rozčilený... a pak utichl. Zajímavé, ale nijak překvapivé. Většina zálesáků, žijících kdekoliv, dokázala imitovat volání některých divokých tvorů a vyrobit pomůcky, které reprodukovaly hlasy dalších. Mříž vypadala do jisté míry provizorně; nejspíš ji vyrobili Hueovi lidé. Jiného však očividně udělali málo. Určitě neopravili téměř nic z toho, co na ruinách způsobil zub času a přírodní pohromy. Pod Huem a Jon-Jorasem se prostírala dračí jáma se sedadly zabírajícími asi polovinu výšky. Z nimi se docela daleko tyčil velký, černý, zadumaný obrys horní části hradu; a z nějakého pravděpodobně obrovského zásobníku vysoko nad ními, zřejmě poškozeného při nějakém dávném zemětřesení nebo poklesu půdy, bez ustání sloze velké, z místa posunuté kameny proudil příval vody. Kar-chee se postarali o zásobování a to stále fungovalo; ovšem voda si vymlela koryto přes nádvoří, dolů přes terénní stupeň a podél zhruba dvou třetin délky zdi, uzavírající jámu. Nečinně pozoroval, jak voda vytéká trhlinou v protější zdi ven a roztržitě si všiml zeleni listů a slunečního svitu za trhlinou v kontrastu s černými kvádry - když tu jeho oči a pozornost cosi zaujalo. Před ním se zjevně chystalo opakování stejné scény, jaké už byl jednou svědkem. Pištci, lučištníci a praporečníci zaujali opět svá místa. Opět byly vztyčeny rady figurín a figurína, která predtírn byla připoutána ke kůlu, byla nahrazena novou. Otevřela se další mříž a vylákali dalšího draka, aby začal další předstíraný lov. A všechno proběhlo jako předtím. Hue zřejmě chtěl, aby Jon-Jorasovi neunikl ani jediný detail přípravy draka zákeřníka. A přestože cítil hrůzu, strach a znechucení, ze kterého se mu dělalo špatně od žaludku, fascinovaně přihlížel, jak se rituální lov odvíjí podle tohoto nového, strašlivě odlišného rituálu. Opět zazněly rohy. Lučištníci opět pokryli zelenočernou kůži houštinou šípů. Praporečníci opět zatančili své přesné a nebezpečné kroky. A figurína u sloupu se opět zazmítala... a pak se náhle nezmítala u sloupu, nýbrž ve vzduchu mezi dračími zuby. Cosi šplouchlo a rozstříklo se to Jon-Jorasovi po tváři a po hrudníku. Bezmyšlenkovitě zdvihl ruku a otřel to. Bylo to teplé. Byla to krev. Nevěřícně hleděl na figurínu, kterou drak nyní svíral v pařátech a s řevem trhal na kusy. A pak se pozvracel. "Tohle," promluvil Hue a obrátil se k němu se svým ohavným úšklebkem, "se stane se špióny a zrádci!" Jeho hlas byl zpočátku překvapivě tichý a mírný a tvář měla svůj obvyklý přísně kontrolovaný lhostejný výraz; při posledním slově se mu .však tvář křečovitě stáhla, hlas přerostl do výkřiku a při posledním zvuku se zlomil: Ruce mu vylétly od boků. Pak s viditelným úsilím zaujala své místo na tváři opět maska. Hue nicméně pohodil hlavou směrem k tomu, co se odehrávalo vjámě. "A tohle čeká na tebe," dodal, "jestli se nedočkám svých odpovědí." Zemřít teď nebo za chvúi, zemřít teď nebo za chvíli, ječelo Jon-Jorasovo vědomí. Na jiné úrovni se mu zjevovalo do sebemenších podrobností to, co musí udělat. Na všech úrovních se ho však zmocňoval naprostý hnus nad tímto šíleným úmyslem napravovat křivdy za každou cenu, ať to stojí, co to stojí, který se sám stal stejným zlem jako ony. Zemřít teď nebo... Na tento okamžik ho připravovalo šest let na Koleji, šest let tehdy nenáviděného výcviku. Švihl pravou paží a hranou ruky zasáhl Hueho strašlivým, přesto však stále kontrolovaným úderem do krku. Přehoupl se přes zídku stejně, jako kdysi tak často ve výcvikových hodinách, a přistál na sedadlech pod ní - což ovšem nebyla skutečná sedadla, nýbrž kruhové stupně. Tam, kde se tak dávno tlačili černí, kudlankovití Kar-chee, aby sledovali kdovíco, o čem už dnes nikdo nevěděl, ani se o to nestaral, nyní neseděl nikdo. Těm, kdo dnes obývali tento hrad, už tahle podívaná
zevšedněla. Jon-Joras doufal, že se nikdo nedívá přes zídku odjinud, že níkdo nezpozoroval jeho útok a že se za ním v žádném případě nikdo neodváží skočit přes zídku, nýbrž - za předpokladu, že je nebo brzy bude pronásledován - poběží kolem k řádnému vchodu. Doufal v mnoho věcí, nyní však především v to, že získá čas. Všichni, kdo byli v jámě, naskákali do zákopů a Jon-Joras nevěděl, zda ze zákopů vedou nějaké chodby-pod dnem jámy, nebo zda se muži prostě skrčili a čekali na signál, že mohou bezpečně vylézt. Některý z ních, který vyhlížel nad okrajem zákopu - pokud to vůbec někdy dělali - ho nyní mohl vidět, jak pádí podél půlkruhu sedadel. Ti ovšem nemohou vědět, co se děje. Stěží se za ním pustí z pouhé zvědavosti. A určitě ne v době, kdy drak je stále vjámě. Uháněl podél sedadel na opačné straně jámy, než se nacházelo zvíře, z jehož zakrváceného hrdla se dralo děsivé vrčení. Zjevně bylo příliš zaměstnané, než aby si ho všimlo. Doufal, že to tak ještě chvíli vydrží. Sedadla lemovala zhruba jižní polovinu jámy. Voda si vyhloubila koryto podél severní strany... nebo alespoň podél její větší části. Jon-Joras seběhl šikmo po schodech, až se dostal na poslední. Pak skočil do jámy. Zdálo se mu jaksi bezpečnější, když ho náhodou zahlédne drak, než aby ho zahlédl někdo, kdo by se shora díval přes zídku: když poběží těsně podél jižního oblouku stěny, bude prozatím krytý před pohledy lidí v hradu. Ovšem jen prozatím... Stěna pod sedadly se zdála být nekonečná, ale dosud mu k uším nedolehly žádné poplašné výkřiky, třebaže bylo možné, zeje přehlušilo bušení jeho srdce. Kamenná tribuna nyní zmizela za ním a Jon-Joras vyrazil na otevřené prostranství. Vystavoval se tak sice pohledům shora, ale ušetřil čas tím, že se nedržel delší trasy kolem stěny jámy. A pak to zaslechl - rozechvívající zvuk dračího sykotu. Uši rvoucí zvuk dračího řevu. Dno jámy se roztřáslo duněním dračích nohou. Jon-Joras zachytil zvuk tekoucí vody. Opět uviděl, jak skrze proraženou zeď svítí slunce. Neviděl již zeleň stromů, které tvořily zdánlivě bezprostřední pozadí pouze při pohledu z dálky shora přes zídku. Stejně jako vypadlý kus zdi zmizel i terén za zdí. Drak ryčel Jon-Jorasovi za zády. Voda se řítila dolů přes okraj průlomu. A Jon-Joras skočil. Byla to série hazardních počinů od samého začátku. Když skočil, věděl, že má vyhráno, jen pokud jde o draka. Vodopád se ovšem mohl řítit na skaliska. Ta mohla být sice vodou zaoblená a omletá do hladká, ale výsledek pro něj by byl stejný, jako kdyby byla ostrá. Stále však bylo lepší riskovat možnou smrt hned, než jistou později. Jisté bylo jenom jedno: nemohl dát Hueovi odpovědi, které požadoval. Bylo lepší zlomit mu krk a vaz a všechno ostatní a zemřít během několika vteřin, než být jako myš předhozen na hraní drakovi. Voda kdysi zprvu nejspíš vsakovala do půdy. Tím se vytvořila mokřina a potom močál. Nakonec, jak objem unikající vody rostl, proud pod sebou vymlel tůň. Jak Jon-Joras padal, slunce, nebe a mokré černé zdi vířily kolem něj. Snažil se skočit tak, aby dopadl co nejméně naplocho, ale smekla se mu noha na mokrém okraji. Náraz po dopadu na vodu mu částečně vyrazil dech a on nedokázal zůstat pod vodou tak dlouho, jak si přál. Určitá míra paniky (pokud se panika dá měřit) ho přiměla k tomu, aby se vyhrabal na hladinu. Když se vynořil, doplácal se ke břehu, kde se chytil převislého keře a pokusil se vytáhnout z vody. Keř povolil a Jon-Joras spadl nazpět s keřem v ruce. Pak se ho zmocnil proud a vrátila se mu rozvaha. Ponořil se do vody, jak nejvíce to šlo a držel keř tak, aby mu - doufal, že úplně - zakrýval hlavu. Nechal se unášet proudem. Občas slyšel štěkat psy, ale nevěděl, zda to znamená pronásledování nebo zda to jsou divocí psi. Jednou zaslechl plačtivé mečení staré dračice. Většinou se však neozývalo nic, kromě větru a vody. Ze strachu bedlivě sledoval břehy. Když spatřil
maličký člun, téměř skrytý v houštinách, ukradl jej bez jakýchkoliv výčitek svědomí. V člunu doplul po proudu až na nějaké jezero a přeplavil se přes ně. Chvíli se zaobíral nápadem člun převrhnout a doplavat na břeh, aby přesvědčil pronásledovatele, že se utopil. Ale žádné pronásledování dosud nezpozoroval, a tak usoudil, že by bylo hloupé nechávat za sebou takovou zdaleka viditelnou stopu. Zavedl člun do jedné zátočiny a naházel do něj kameny, až se potopil. Ve člunu našel skrovné zásoby sušených potravin a keře byly plné různých bobulí. Mířil stále kupředu, aniž by měl sebemenší ponětí, kde se nachází, ani - jak s překvapením zjistil - kam vlastně chce dojít. Chladivý vzduch, k západu se chýlící slunce a liduprázdná krajina naznačovaly, že se mu útěk podle všeho podařil. Přesto když spatřil tři jezdce na koni, instinktivně sebou trhl, jako by chtěl prchnout. Rychle se však ovláíjl; ti tři nepřijížděli od hradu, ani nebyli oblečeni jako tamější lidé. Vykřikl a zamával rukama; obrátili se k němu, na chvilku zastavili a pak se k němu rozjeli. Dva z nich byli muži a třetí byla žena. Přesněji řečeno dívka. A ještě přesněji řečeno ta dívka, která odmítla jeho pomoc při oné davové scéně před soudní budovou... dívka, kterou zahlédl v lesích a která před ním uprchlá mezi osudným setkáním s drakem zákeřníkem a Jon-Jorasovým zajetím. Když ho nyní uviděla, očividně ho poznala a něco rychle a polohlasem řekla svým společníkům. Jeden z nich se usmál a druhý pokrčil rameny, načež dívka beze slova poodjela. Starší z mužů nabídl Jon-Jorasovi, aby si sedl za něj, a vyrazili pozvolným soumrakem přes liduprázdnou rovinu. Dívka jela před nimi s bradou zachumlanou do modrého pláště. Starší z obou mužů byl snědý, podsaditý chlapík s prošedivělým plnovousem. Na sobě měl dlouhý plášť téže modré barvy jako dívka. Měl jej však zpola rozhalený, takže pod ním byl vidět úbor z umaštěné jelenice. Z chlupatých uší mu visely zlaté náušnice. Jeho společník byl něco úplně jiného - mladý, štíhlý, vzpřímený a upravený... elegantní bylo to správné slovo, liteře vytanulo Jon-Jorasovi na mysli. Kabátec měl bílý jako gentlemani, kalhoty složitě vyšívané (jak se Jon-Joras později dozvěděl, nosili takové při slavnostech kočovníci) a plášť - s propracovanou úhledností nařasený tak, aby měl volné ruce -měl sepnutý na prsou stříbrným řetězem a sponou. Zápěstí, které muž držel tak upjatě a pyšně, jako by na něm měl loveckého sokola, obepínal cizelovaný zlatý náramek. Po chvíli si starší muž odkašlal a odplivl. Přemýšlivě se poškrábal. "Přemýšlel jsem o tom, co jsi řekl předtím, Hennersi," poznamenal. "A nemohu říci, že bych souhlasil, ne, ani trošku. Na trioletu*) není vůbec nic špatného." "Nesmysl, Tronde," opáčil Henners energicky. "Je zastaralý, nepřirozený, umělý, bezobsažný - a všechno, na co si jen vzpomeneš. Naprosto postrádá jednoduchost a přímočarost dvoj verši, ani se nedá dovést ke zvýšené asonanci a aliteraci." Trond se zachmuřil a blýskl po něm pohledem. "Jenže dvojverší..." poslední slovo vybuchlo do mohutného říhnutí, "...dvojverší je tak monotónní!" A takto jeli dál, zatímco se vzduch zbarvil do modra, nebe do nachová a objevily se první drobné hvězdy, a diskutovali o různých formách a metrech poesie, až před nimi konečně zazářilo jasné tančící světlo ohně. A dalšího a dalšího. Nějaké hlasy je pozdravovaly, postavy vstávaly a shlukovaly se kolem. Dívka seskočila z koně, kterého se kdosi ujal, a zmizela Jon-Jorasovi z dohledu. "Přátelé básníci," promluvil Henners, doprovázeje svá slova posunkem, "dovolte mi představit vám našeho hosta jménem Jon-Joras, muže z vnějších světů, který padl do zajetí Huea a jeho ) Triolet - lyrická forma epigramatického obsahu, skládající se z jedné strofy zpravidla osmislabičných veršů - pozn. překl.
bandy. Myslím, že bychom mu mohli poskytnout malou pomoc ohledně návratu do státu... a myslím, že nebude nešlechetný, ehm, ehm, pokuďjde o výdaje s tím spojené. Nuže! Nenajíme se a nenapijeme, než se pustíme do vymýšlení nových veršů a rýmů, nejvznešenějšího poslání té části lidstva, která se odvažuje nazývat civilizovanou?" Okamžitě se začala ozývat pozvání, hostovi pomohli z koně a odvedli ho k sedátku u největšího ohně, kde se nad žhavými uhlíky opékala na rožni dvě jehňata. Kdosi mu strčil do ruky pohár s nějakým silným nápojem, který chutnal sladce i kysele zároveň a voněl po medu. "První sloku!" vykřikl jakýsi hlas blízko něj. Ostatní se přidali. "První sloku! Hoste! Cizince! První sloku!" Zjištění, že má ihned a spatra složit krátkou báseň, Jon-Jorase zaskočilo. V hlavě měl prázdno, až na pocit, že na těch jehňatech, která byla připravována k večeři, je něco zvláštního. Zdvihl ruku a shromáždění ztichlo. Promluvil: "Tři jezdci vyjeli a čtyři se vrací, když večeře nad ohněm již se obrací... Nad jednou záhadou však mysl si tříbí: Odkud jsou jehňata, když ovce chybí?" Po jeho recitaci následovala ta nejkratší možná chvíle ticha. Pak je pohltil výbuch smíchu. Někdo ho poplácal po zádech. Někdo mu přilil nápoje do zlatého poháru. A kdosi na protější straně ohně, jehož tvář Jon-Joras nedokázal rozeznat, mu odpověděl: <-* "Takové zázraky jsou vezdy běžné jak jídlo, pití a objetí něžné. Řekneme pravdu, ač snad zklameme hosta: Jsme zloději, příteli, toť věc je prostá!"
(dokončení příště, to si tedy pište) přeložil Jiří Engliš ilustroval Karel Zeman
Timons Esaias Rozsudek vzdálenost = 34 754 400 km "Teleskop včera v noci zachytil neznámý pohybující se objekt." "Hmmm. Je to tak malý posun, že to může být chyba měření." "Chyba nebo velký objev." "Podíváme se na to dnes v noci znovu? Prověříme to?" "Určitě."
.*
"A teď, děti, kdo ví, co je to meteor? Sáro?" "Je to znamení boží." "Správně. A co nám toto znamení chce sdělit? Ví někdo?"
vzdálenost = 30 892 800
* VODNÁŘ: Setkáte se s tajemným cizincem, který navždy změní váš život. RYBY: Hlídejte si ty kalorie. Nepodceňujte svůj osobní vzhled.
"To je pech, totálně zataženo. Mlha, a k tomu ještě nízká oblačnost. Nevidím ani Měsíc." "Dobrá, zítra je bohužel taky den." "No jo."
* V sedmém dostihu si kůň Meteoricky déšť polepšil na tři ku jedné oproti předchozím šestnácti ku jedné.
vzdálenost = 27 031 200 "Trefa! Pohybuje se." "Na.beton." "Pojďme ji zanést do katalogu a poslat oznámení po síti. Uvidíme, jestli dostaneme paralaxu. Bože, ať je to planetka." "Jasně, že je. Poradnej šutr a pěkně daleko od nás." "Nech mi můj sen. Chci, aby to byla celá planeta." "Po které z tvých přítelkyň ji pojmenuješ?" "To bude asi problém." "Chapče, jak tě tak poslouchám, v tomhle období tvého života ti může takový objev nadělat dost problémů."
vzdálenost = 23 169 600 "Sakra." "Jo." "Tahle trajektorie se mi vůbec nelíbí." "Jo." "Raději vyrozumíme NOR AD." "Jo. Raději ať si Rusové připraví ty svoje lasery."
VÝSTRAŽNÁ ZPRAVA CHEYENNE, Wyoming: Severoamerické stredisko protivzdušné obrany dnes ohlásilo, že identifikovalo kometu nebo meteor hrozící blízkým průletem kolem Země nebo kolizí s planetou. Okamžik stfetu má nastat za šest dní ode dneška (čtvrtek). * * * [Následuje podrobnější zpráva.] [Následuje rozhovor s astronomy.]
vzdálenost = 19 308 000 PŘÍSNĚ TAJNÉ: URČENO POUZE PRO KOMISI NÁRODNÍ BEZPEČNOSTI. NORAD odhaduje, že objekt dopadne na území Severní Ameriky. Přesná lokace není známa, odhady se nejčastěji týkají oblasti Las Vegas. Očekávaný stupeň síly dopadu není znám, neboť dosud není zjištěna hmotnost objektu. Katastrofické následky jsou pravděpodobné. * "Když se to přiblíží k Zemi, prostě tam pošlou nějaký atomovky a rozmlátí to na kamínky. Můžeme si v tom dát závod s Rusákama."
* "Platíme jim na daních takový hříšný peníze a voní ani nedokážou nct, jestli to do nás praští nebo ne. Víš vůbec, kolik dneska dostávají na daních? Půlku vejplaty. Vážně, celou půlku. Přitom pro nás úřady, město, stát ani vláda nehnou prstem ajsem si jistej, že ani sociálka, až jí budem dovopravdy potřeboval... Víš, vsadím se, že jenom hledaj další důvod, jak nás vobraí vo další prachy. 'Musíme se chránit pfed hrozbou z kosmu', nebo nějaký takový kydy."
* "Ne, Housátko moje, nemusíš si s tím lámat hlavičku. Hoši od armády mi řekli, že Rusové můžou rozbít cokoliv menšího než je Měsíc. Mají na to lasery, podobné jako používají lékaři pn operacích, vis, jenže o hodně větší. Jasně, jestli na to nehodíme pár bomb my, rozporcují to a budou nám to prodávat jako suvenýry. Takže co třeba dnes večer?"
vzdálenost = 15 446 400 "Pane prezidente, NASA nám potvrdilo, že kolize je velmi pravděpodobná. Bohužel nejsou schopni do trajektorie předem započítat odchylku dráhy způsobenou přitažlivostí Měsíce. Nejpravděpodobnějším místem dopadu zůstává Utah a Nevada." "Předpokládám, že ode mne očekáváte povolení k jadernému zásahu." "Vlastně ne, pane. Nemáme v tak krátkém čase k dispozici žádné rakety, které by mohly vynést bomby do vesmíru. Mohli bychom snad něco naložit na raketoplán, ale jen natankovat nádrže zabere víc času, než kolik nám zbývá." "A co ten ruský laser?" * "Kdo to pojmenoval Freddie? Zní to strašně!" "Hm, já nevím. Ale znal jsem dívku jménem Freddie, a to byla totální katastrofa." "Ach, vážně?" * "Musím říct, že takové prohlášení bylo od astronomů naprosto nezodpovědné. Nemáme dost prostředků, abychom dělali tak přesné odhady a lidé pak budou panikařit pro nic za nic. Už teď se množí případy infarktů a úmrtí kvůli statisticky tak irelevantnímu prohlášení!" (potlesk publika) "Nemáš pravdu, Phile. Je to čistá mechanika. Dráha tělesa v prostoru je stará jako sám Newton..." "ALE NEWTON SE MÝLIL! Einstein to jasně dokázal. Ta vaše mechanika ještě nedokázala vyřešit problém tn těles a my máme s Měsícem a Sluncem ve hře tělesa ČTYŘI." "Kdybyste mě nechal do..." * "Ne, já se nestěhuji pryč. Musíte mě pochopit, přece nezměním celý svůj život jen proto, že jsem někde slyšel, že na nás něco spadne z nebe. Jen jsem si řekl, že na chvíli změním povětří." * "Jasně, že jsem odtamtud vypadnul. Nijak mě neláká představa nechat si na hlavu padat kameny."
* "Pane předsedo, ehm, chtěl jsem říci pane prezidente, kolize s naší planetou nastane zcela určitě. Potvrzuje to maršál Ciolkovskij z Raketového velitelství." "Dobrá, tak se zbavíme některých starých raket. Američané nám poděkují za dobrou službu a nechají nás, abychom je nahradili modernějšími střelami." "To nepůjde, pane předsedo. Můžeme je sice vypálit, ale v okamžiku střetu s tělesem se nedostanou ani k oběžné dráze Měsíce." "Takže?" "Byly by to pouhé tri hodiny před dopadem. Nemůžeme to ani přímo zasáhnout, jen způsobit exploze těsně u tělesa, ale to ve vakuu není mnoho. Jen bychom odloupli pár kusů skály, které by nás zasáhly také." "Něco přece musíme podniknout. Spojte mě s Bílým domem." * Třicetiletý SŠ hledá citlivou, vstřícnou partnerku s bohatou fantazií, která by s ním sdílela okamžik Dopadu. Zn. 1047. * Dobrý den. Vítá vás Aspen, informační kancelář coloradského cestovního ruchu. Vzhledem k zájmu o možný dopad meteoru jsou všechny hotely i ubytovny plně obsazené. Litujeme, ale nemáme v současné době volná lůžka až do doby tri týdnů po Dopadu. Jestliže máte zájem o ubytování po této době, prosím nezavěšujte.
vzdálenost =11 584 800 WASHINGTON DC (AP) V 07:00 SEČ začne ruské Raketové středisko odpalovat na blížící se meteor střely ICBM. Bude odpáleno sto střel, každých deset minut jedna, vše s vědomím NORADu. NASA oznámila, že ruský pokus zítra podpoří odpálením dvaceti speciálně vybavených raket. Jednání s Čínskou lidovou republikou nadále probíhají. Izrael vlastnictví jaderných zbraní popírá. Je očekávána civilní pohotovost. * "Je tento meteor tak velký jako ten, který zahubil dinosaury?" "Za prvé bych rád uvedl, že teorie o záhubě dinosaurů v důsledku dopadu velkého meteoru má vážné slabiny. Domnívám se, že i tato hypotéza posléze skončí na smetišti dějin..." * "Jsou Spojené státy připraveny k uvítání Freddieho? To se dozvíte z relace Na vlastní oči pravé dnes, čtyři dny před Dopadem." * "Chtěl bych americký lid ubezpečit, že bylo podniknuto vše, co podniknuto být mohlo. Není důvod k panice, hysterie nikomu neprospěje." * NA METEORU OBJEVEN ELVISŮV OBLIČEJ. ZNAMENÁ TO NÁVRAT KRÁLE ROKENROLLU? HORA MT. MCKINLEY MÁ AIDS. * "Pane profesore, čistě z filozofického hlediska, co může meteor vypovědět o situaci Ameriky devadesátých let?" "Nic."
"... byl podán návrh k Federálnímu soudu k zastavení příprav na odpálení raket k meteoru a taktéž směřující ke snaze zabránit diplomatickou cestou Rusům v provádění téhož. Žaloba se odvolává na protiústavní použití řízených střel v mírovém období, na možné negativní účinky na lidské zdraví, na nejednotný postoj zástupců vědecké obce ke smyslu takového počínání a na nepodáni náležitě vyplněných formulářů specifikujících možné znečištění prostředí..." * "Takže, milé dámy, jestliže nastane kolize s meteorem, co to bude znamenat pro vaši volbu kosmetiky pro tuto sezónu? Nu, v první radě je třeba počítat s úbytkem přímého slunečního světla, tudíž letní odstíny mejkapu nebudou žádoucí. Také bychom měli být střídmější v používání růže na tváře. Oděvní styl se patrně posune k pobytu v přírodě a k drsnějším podmínkám, proto zásadně nedoporučujeme jemné pastelové odstíny ani jasné, zářivé barvy." * "Nezajímá mě, kdo co říká. Tohle už museli vědět celé roky dopředu. To bude hra těch nahoře, kteří si tak vyňzujou účty. Nám ostatním se samozřejmě neřekne nic, abychom jim v tom nedělali bordel." "Tak proč by dávali tolik peněz do stavby toho kasina nahoře u hranic?" "Možná proto, že vědí, že to do nás nebací. Sázím pět bat)ek na to, že nás to těsně mine a panstvo na panice vydělá majlant." * "Jaké poselství bychom si tedy měli z meteoru vzít?" "Žádné. Meteor není ani metafora, ani symbol, ani poselství. Meteor je jen kus skály, které bychom raději neměli stát v cestě." * "Vzbuďme, až bude po všem." vzdálenost = 3 861 600 "Podívej, mám domluvené schůzky, účty, pohledávky. Když to všechno zruším a ono nás to nezasáhne, bude můj život stejně v háji..." * ENID, Oklahoma (AP) K prodejcům zbraní ve Velkém údolí míří speciální konvoje s puškami a municí. "Takové tržby jsme tu ještě neměli," fíká Jim Brickson, pokladník obchodu Zbraně bez hranic v městě Paradise (Utah). "Dokonce jsme vyprodali i samurajské meče." * "Ne každý se domnívá, že opevnit se ve svém domě je ten nejlepší nápad. Za mými zády vidíte domov důchodců. Jedna z jeho obyvatelek, která neměla dost prostředků k tomu, aby se vystěhovala do bezpečí, umístila ve svém okně nápis k povzbuzení všech, kteří chtějí uniknout z této oblasti. Je na něm napsáno pouhé PROSÍM JDĚTE."
vzdálenost =1610 000 "Domníváme se, že byste už měl odejít do krytu, pane prezidente." "Dobrá, plttkovníku, když myslíte..." "Ano. My teď odletíme helikoptérou, když dovolíte." "Proč Rusové nepoužili ty svoje lasery?" "Obávám se, že zprávy našich agentů byly v tomto směru poněkud nadsazené, pane."
* "Moje stanovisko zní takto. Jestliže nás vláda varuje a vybízí k odchodu, pak by se měla vláda postarat o transport. Měli by nám zaplatit lístky na autobus, poslat pro nás vojenská letadla nebo něco takového. Jestliže to dosud vláda neučinila, proč bychom měli brát její varování vážně?"
* "Jestliže se to po obloze pohybuje, znamená to, že nás to nezasáhne, mám pravdu?"
vzdálenost = 7 723 200
* "Mě nezajímá, že to na nás letí. Ten pacholek Ted Kennedyovic mi řekl, že bych měl utéct, a tak já júst zůstanu!"
"To je váš autobus?" "Ano, můj vlastní." "A co přesně s ním hodláte podnikat?" . "Naberu všechny, kteří mají dost rozumu a rozhodli se odejít. Odvezu je pres hory do Denveru a tam je vysadím u vlaků směřujících na Východ." "To všechno na vaše vlastní náklady?" "Ne, kdo bude mít peníze, může na cestu přispět. Ale beru všechny." "A proč jste se k této akci rozhodl?" "Protože mám ten autobus."
vzdálenost = 6 400 "Neřekl bych, že,-"
vzdálenost = O KONEC
přeložil Ivan Adamovič
Charles Sheffield Počátek zlaté horečky na Klondiku sahá k roku 1896, kdy se na Čtyřiceti mílích v baru Karibu u Velkého Billa McPhee objevil párek vykutálených prospektorů, známých jako Prolhanej George Carmack a Tagist Charlie. Nikdo by jim nevěřil ani slovo, kdyby Prolhanej George nevytáhl pytlík plný nuggetů. V potoce Bonanza, nechal se slyšet, je tolik zlata, že ho můžete nabírat ze dna polévkovou lžící. Tentokrát George nelhal. Zprava se brzy rozkřikla, a tak se v příštích třech, čtyřech letech za vidinou ohromného bohatství vydalo k Yukonu padesát tisíc optimistů. Několika šťastlivcům se jejich sen splnil. Daleko více prospektorů se však nikdy nevrátilo. V téhle divočině, jen pár stupňů od polárního kruhu, v zimě mrzlo až praštělo a padesátistupňové mrazy nebyly výjimkou. Nezkušení, špatně oblečení a nuzně vybavení prospektoři z teplejšího klimatu po stovkách padali za oběť mrazu a hladu, nebo se zesláblí a omrzlí belhali na jih. Hrůzné příběhy navrátilců ale nikoho neodradily. Každý rok dorazila k Yukonu další várka natěšených zlatokopů. Takovému lákadlu se odolávalo dost těžko. A tak se našlo víc zlata, pár lidí udělalo štěstí a mnoho jiných bídně zahynulo. "Otázka stojí jinak: kdo vydělal nejvíc, a přitom nejmíň riskoval?" Tish Buford se pohodlně uvelebil v křesle. Byl to tlustý, flegmatický a takřka plešatý pořízek, který se pohyboval značně uvážlivě. "Šťastní prospektoři? Samá voda. Těm se jejich jmění většinou rychle rozkutálelo, peníze jim proklouzly mezi prsty jako voda z rýžbvací pánve. Skončily u jiných lidí, lidí jako Arthur Harper a Jack McQuesten. Ptáte se, co byli zač? Hokynáři! Arthur a Jack do divočiny aní nepáchli, to by je v životě nenapadlo. Zůstali ve městě v teplíčku a jenom se starali, aby z jihu pravidelně docházely zásoby, které s obludnou přirážkou prodávali všem příchozím. Ohromné zisky a risk veškerý žádný. Každý zlatokop - úspěšný či neúspěšný, na tom nesejde - musel mít jídlo a sůl, houně a muníci." Byl to pečlivý vypravěč - vykládal systematicky a beze spěchu. Výsledný dojem ovšem trochu kazila jeho společnice Silla Fallonová, která seděla na kraji židle, kousala se do rtu a nespouštěla ze mě oči. Téhle malé, náruživé brunetě s bujnými havraními vlasy bylo něco přes třicet a rozhodně by vypadala lépe, kdyby se pořád nemračila a neměla z toho vrásky. Vypadalo to, že každou chvíli vyskočí a řekne Tishovi, ať to zkrátí. Nic jsem neříkal, a když se nadlouho rozhostilo ticho, předstíral jsem, že si Silliných netrpělivých grimas nevšímám. "Časy se mění a mění se hledané materiály i jejich naleziště," pokračoval konečně Tish. "Jedna věc se ale nemění - lidská chamtivost. Do Messinského mračna se teď otevřel kanál a brzo tam za štěstím potáhne spousta lidí. Někteří budou ve hvězdných traulerech brázdit řeky prachu a lovit z nich stabilní transurany a jiní se zase kvůli schwarzgeldu a hvězdnému jantaru odváží ve škunerech až k útesům. Jestli se z historie dá vůbec něco odvodit, budou mít jedno společné: maximálně jeden ze sta si dopředu promyslí a zajistí zásobování. Skákat kanálem k našemu Slunci a pak zase zpátky je neuvěřitelně energeticky náročné. Tušíte už, proč jsem se zmiňoval o Yukonu a zlaté horečce na Klondiku? Tohle je taky horečka, nájezd na mračno. Každý člověk s dobře zásobenou nákladní lodí musí v Messině vydělat majlant. Rizika
jsou nulová a zisky tučné. Takový je náš plán a přesně tohle vám taky nabízíme." "Asi jste se obrátili na nesprávnýho člověka. Nejsem žádnej hokynář. Posledních dvacet let jsem se honil křížem krážem Kuiperským pásem. Vypadám spíš jako jeden z těch šílených prospektorů." Silla se na mě zamračila, ale Tish se usmíval jako sluníčko. "Já vás nepotřebuju za pultem. To se Sillou zvládneme docela obstojně. Chci, abyste nám kormidloval loď, protože jste Lou Worden - Štísko Lou Worden." "Šflenej Lou Worden, když uvěříte jistým lidem." "Šílenej nebo Štísko, to je jedno. Dostal jste se živý; zdravý a v jednom kuse z malérů, kde se šance na přežití blížila nule." "Říkal jste něco o nulových rizikách." "Já také doufám, že nebudu daleko od pravdy. Ale bezpečí si člověk zajistí jen tak, že doufá v nejlepší a počítá s nejhorším. Messinské prachové mračno je velká neznámá, nikdo ho ještě nezmapoval. Velké korporace mají pořád plné ruce práce s jinými vyústěními kanálu. Dokud se do Messiny nedostanou, bude platijNza nebezpečné místo - dokonce i pro hokynáře. Nerad plýtvám penězi, ale chci nejlepšího pilota, který je k maní. Chci taky trošku vašeho štěstí, jestli se něco takového vůbec dá přenést. Když si plácneme, dostanete třetinu ode všeho - stejně jako já a Silla. Co na to říkáte?" Vstal jsem. "Na to vám řeknu, že si to budu muset rozmyslet." "To je docela rozumné." Tish Buford rovněž vstal. "Rozmyslete si to, vyspěte se na to. Ale ať vám to netrvá moc dlouho. Zítra mám jednání s Ganymédskou garanční bankou - musím jim říct, kdo s námi v Polárce poletí. Bude vám tolik času stačit?" Tlačili mě do rohu. Nikdo by v jednání s bankou nezašel až tak daleko, kdyby si nebyl jistý pilotem. "Řeknu vám to zítra," rozhodl jsem. "Ve dvanáct." Tishovi Bufordovi to stačilo, ale Sille Fallonové ne. Otevřela ústa a odhalila tak radu malých, rovných zubů. Škoda, že se neusmála. "Ale my tu schůzku máme sjednanou na dvanáctou," protestovala. "Ještě než tam půjdeme, musíme vědět, jestli s námi poletíte nebo ne." "Tedy tři čtvrtě na dvanáct. V kancelářích Ganymédské garanční." Nepotěšilo ji to, ale to jsem ani neočekával. Ve skutečnosti jsem se kvůli jejich harmonogramu musel docela uskrovnit. Napadaly mě otázky, na které by mně Tish a Silla stěží odpověděli, a potřeboval jsem každou minutu. * * *
Silla na mě čekala ve čtyřicátém podlaží Ganymedu, kde také sídlil největší bankovní dům sluneční soustavy. "Tish přijde za chvíli," informovala mě. "Vyřizuje poslední věci ohledně zásob na Polárce. Chceme odletět za dva dny. Jak jste se rozhodl vy?" Nová horečka nezmámila jen piloty hvězdných traulerů a škunerů. Silla byla stejně dychtivá jako kterýkoli prospektor. Aspoň jí z tváře zmizel ten zamračený výraz. Buďto si ho šetřila pro Tishe, nebo ji požádal, ať je ke mně milá. Považte, dokonce se usmívala.
"Dospěl jsem k názoru," odtušil jsem, "že Tishovi Bufordovi a Sille Fallonové se nedá věřit." Už se zase mračila, ale tentokrát spíš překvapeně. "Včera večer jsem si udělal takový malý domácí úkol," pokračoval jsem. "Jméno Tish Buford jsem znal dávno předtím, než jste mi zavolali. Tish má jisté renomé a nepřišel k němu tím, že by někde hokynařil. Jestli mně říkají Štísko Lou, jemu zase Sekáč Tish. Tenhle mazanej spekulant má na svém kontě přes deset geniálních podniků, který docela smrdí. Klidně se po něm poptejte mimo Kuiperský pás nebo na Uranových měsících - reknou vám, že Tish je eso, jednička. Nájezdu na mračno se asi zúčastní, ale spíš bude koordinovat škunery při pátrání po jantaru, než aby si v nákladní lodi otevřel koloniál. Takže mě trápí jedna otázka - co se to tu sakra děje?" A proč jsem vlastně tady, když už mám svoje informace? Ale odpověď na tuhle otázku znám. Už dávno vím, co mě rajcuje. Přikyvovala a zároveň se kolem sebe rozhlížela. "Ověřoval jste si taky, kdy k těmhle podnikům došlo?" "Ne. Proč?" Přestala pozorovat recepci a přistoupila až ke mně. Nebyla vysoká, a tak musela hodně naklonit hlavu, aby se mi mohla dívat do očí. To, co říkáte o Tishovi, je pravda - či spíše byla pravda. Dnes už je úplně jiný člověk. Klidně bych vám to vysvětlila, jenže Tish tu bude každou vteřinu. Věřte mi, opravdu vás na výpravu k Messinskému mračnu potřebujeme. Jestli se nalodíte, řeknu vám, co se stalo." "Kdy?" "Co takhle dneska večer?" Její ocelově modré oči na mně visely. "A ještě něco. Nebyl jste sám, kdo si pár věcí ověřil. Víme, že nemáte moc na vybranou. Vždycky jste nějak dokázal vyváznout bez škrábnutí, ale vaše lodě už takové štěstí neměly. Spousta lidí v Kuiperském pásu vám nemůže přijít na jméno. Potřebuješ nás, Lou, stejně jako my potřebujeme tebe. To je zatím všechno - támhle jde Tish." Netuším, jak to mohla vědět, aniž se podívala, ale nemýlila se. Kolébal se k nám a na tváři mu hrál ten charakteristicky bezstarostný úsměv. Svědčil o tom, že moje pochyby mu nikdy nedělaly těžkou hlavu. Věděl, že mu nakonec kývnu a poletím s ním. Nejpodivnější na tom je, že měl úplnou pravdu. * * *
Život bez nebezpečí je jako jídlo bez soli. Nevím, jestli bych bez něj vůbec mohl existovat. Když chce ale člověk žít na hraně (a přitom přežít), musí si spíš kryt záda než spoléhat na tu příslovečnou kapku štěstí. Touto filosofií se snažím řídit. Ještě před večeří se Sillou jsem o Tishovi Bufordovi sháněl další informace. Jeho počiny se daly vysledovat docela dobře, s výjimkou několika posledních let. Pak už jenom ticho po pěšině - nikdo netušil, kde byl nebo co dělal. Dohodli jsme se Sillou na schůzce v "Břichu velryby", na nejnižším obývaném poschodí na Ganymedu. V téhle restauraci s výstřední klientelou a zvláštní kuchyní mají boxy chráněné proti všem druhům odposlouchávání. Zatímco jsem studoval jídelníček a už poněkolikáté si opakoval, že poživatelnost jídel z jednobuněčných organismů se limitně blíží k nule, Silla vklouzla na lavici proti mně. Otevřela malou černou peněženku, vytáhla projektor a podala mi ho přes stůl. "Poznáváš tohohle člověka?" Díval jsem se na obrázek štíhlého muže s tvrdými rysy a hustým obočím. Pozorně jsem si ho prohlédl a pak jsem zavrtěl hlavou. "Měl bych?" "Měl bys, však ho taky znáš. Tish před čtyřmi lety. Tuhle fotku pořídili před čtyřmi lety a takhle tehdy vypadal." I když jsem mu v duchu přičet! třicet kilo a odmyslel si spoustu vlasů, pořád jsem tomu nedokázal uvěřit. Největší změna neměla nic společného s rysy obličeje. Byl to ten výraz. Ostražité, opatrné oči v porovnání s rozesmátýma, vlídnýma očima ze včerejška. Pevně stisknuté rty versus spokojený úsměv.
Přisunul jsem projektor zase k ní. "Co se mu stalo?" Na večeři přišla zahalená od hlavy až k patě v dlouhém černém plášti. Teď ho setřásla z ramen a položila na lavici za sebe, jako bychom se přenesli přes nějaký kritický okamžik. Purpurově rudé šaty obnažovaly její ramena. Když na mě tak hleděla, její oči získaly úplně stejný odstín. "Nedokážeš si představit, jak vypadal před sedmi lety, když jsem ho poznala já." Hlas teď měla uvolněnější, skoro zasněný. "To mě k němu přitahovalo. Během prvních dvou minut se dalo poznat, že tenhle člověk se nestará o konvence, nebezpečí nebo názory jiných lidí. Tvrdil, že život je tak jako tak nejistý, takže ho člověk může žít jen tak pro legraci. Všechno, co jsi slyšel o jeho podnicích mimo Kuiperský pás, nebo jak se postavil do četo povstání na měsících Uranu, o něm nevypovídá ani z půlky. Sekáč, kanón, eso... tyhle výrazy ho nevystihují... on byl prostě skvělý. Měl elán, měl styl, měl nevyčerpatelnou energii. V životě nedělal níc polovičatě a ty ses buďto svezl s ním, nebo jsi mu uhnul z cesty. Já jsem do toho Šla s ním." Víno je rovněž výsledkem činnosti jednobuněčných organismů. Když jsem přišel do "Břicha velryby", objednal jsem dvě láhve. Silla teď pozvedla skleničku a zadívala se do hlubin zlatavého moku. "Šla jsem do toho s ním, na mou duši. A celé tři roky jsem vychutnávala každou minutu s ním. Pak mi jednoho dne Tish řekl, že ho bolí oči. Připisovala jsem to nedostatku spánku a divočejšímu životu a pustila to z hlavy, protože jinak byl zdravý jako rybička. Ale stejně jsem si všimla, že začíná trochu tloustnout. Taky mu rychle ustupovaly vlasy. Za pár měsíců přišly další změny, a kvůli nim jsem se začala trápit - hodně trápit -, ale ze špatného důvodu." Silla postavila sklenku na stůl. Prohlížela si mě svýma nádhernýma očima, jejichž krásu ještě potrhoyaly ony purpurové šaty. "Vypadáte jako velmi samostatný člověk. Byl jste někdy zamilovaný?" "Bohužel ano." Tím jsem si vysloužil první zamračení toho večera. "To je hodně depresivní formulace." Pokrčil jsem rameny. "Mně láska přinesla víc utrpení než radosti. S klidem bych se podepsal pod tu písničku, kde se zpívá: Radši bych byl za katrem, než zamilovanej." "Utrpení. To je to pravé slovo. Když říkáte tohle, snad mi budete rozumět. Když o mě Tish začal ztrácet zájem - myslím tím, když se mnou přestal spát - strašně jsem tím trpěla. Chvíli jsem si myslela, že má další ženskou. Podezřívala jsem ho ve dne v noci. Hlídala jsem ho, četla jeho korespondenci a plížila se za ním, kdykoli šel ven. Když mě odvrhl, moje starosti mě natolik pohltily, že jsem si vůbec nevšímala věcí kolem sebe. Nakonec jsem si uvědomila, že v tom není žádná ženská, žádný chlap, nikdo. Tish skoro nevycházel z domu. Pořád tloustl a vypadaly mu skoro všechny vlasy. Tatam byla jeho energie, nevázanost a divokost - celé dny teď jenom snil s otevřenýma očima. Konečně mi došlo, že tu něco nehraje. Dotáhla jsem ho k doktorovi. To samo o sobě vypovídá o jeho stavu - rok předtím bych ho za živého boha nepřesvědčila, aby se nechal prohlédnout. Zjistili mu nádor na spodině mozku. Šlo o meningiom, ale nádor byl benigní a dal se vyoperovat. To byla ta dobrá zpráva. Špatná zpráva - hodně dlouho jsme 51 toho nevšimli. Kladu si to za vinu, měla jsem zareagovat o několik měsíců dřív. Neurochirurg nakonec Tishovi odstranil nádor, který byl takhle velký." Zaťala prsty v pěst a zvedla mi ji k očím. Ruce měla jako zbytek těla - delikátní a čisťounké. Když jsem viděl to gesto, vzpomněl jsem si na Tišnovu hlavu, která vypadala skoro jako kulečníková koule, a napadlo mě: kde je jizva? Tehdy jsem se ale nezeptal. Řekl jsem jen: "Vyřízli ho celý?" "Úplně všechno," přikývla Silla. "Podle chirurga byla operace stoprocentně úspěšná. Tish byl na nohou už po několika dnech.
Až za pár týdnů mi došlo, co doktor Maxwell mínil stoprocentní úspěšností. Jak nádor rostl, nenapravitelně poškodil podvěsek mozkový. Dalších pár měsíců a nádor by zasáhl zkřížení očních nervů - jinými slovy, Tish by oslepl. Zrak už má v pořádku, ale změny na hypofyze jsou nezvratné. Myslí mu to stejně dobře jako předtím. Ovšem jeho osobnost se změníla a nic na tom nezmění ani hormony, které bere, takže jeho myšlenky se ubírají trochu jinými směry. Je teď spokojenější než kdy předtím. Spí jako mimino a jí jako puberťák. Vůbec se nechce změnit. Ale já nespím jako mimino, ani náhodou. Přesvědčila jsem ho, že expedice na hranice prozkoumaných světů a Messinské mračno je na hranící, i kdybychom tam měli prodávat jen hajzlpapír a ústní vodu - taková expedice si vyžaduje člověka, který si nemyslí, že všechno půjde jako po másle. Je potřeba člověka tvého kalibru. Ty jsi škarohlíd." "To možná jsem," přisvědčil jsem a dolil oběma víno. Zvedla sklenku a měřila si mě přes její okraj. "Mohu pronést přípitek? Tak tedy na messinskou horečku a na výpravu, která předčí naše očekávání." Ťukli jsme si. Na něco takového si připiju rád. Dva dny na přípravy mi málem nestačily, nemluvě o tom, že jsem před odjezdem musel tahat informace z databází celé soustavy jako šílenec. Musel jsem to ale udělat tady a teď, protože jakmile jednou proplujeme kanálem, nebudeme mít až do návratu přístup k ničemu ze sluneční soustavy. Fungovalo to oběma směry. Když se před námi konečně rozprostřela síť ve vší své nádheře a zablýskla se jako perla, jako měsíc v úplňku, spadla ze mě veškerá nervozita. Cokoli jsem si nevytáhl z databank, bude muset počkat, dokud se nevrátíme. Jestli se vrátíme. Doutnavé výboje v barvách duhy, které vycházely z nitra kanálu, nás brzy stočí do směru, kde pojem "směr" nemá smysl. Vyskočíme z prostoru jako takového. Když se zase vynoříme, bude to v Messinském mračnu, sedmadvacet světelných let od Slunce.
Seděli jsme vedle sebe na kapitánském můstku a pomalu, ale jistě jsme přesně definovanou rychlostí klouzali do kanálu. Ze Silly vyzařovala nervozita, už z toho, jak svírala opěrky křesla. Tish se pohodlně uvelebil v křesle, usmíval se a vychutnával hru barev kolem ústí. A já, pilot a navigátor, který až do okamžiku, kdy se vynoříme v Messinském prachovém mračnu, neměl co na práci, jsem hloubal nad záhadnými funkcemi hypofyzy. V několika posledních dnech jsem se o hypofyze dozvěděl docela dost. Tahle hlavní žláza s vnitřní sekrecí je menší jiež fazole a najdete ji na spodině mozku každého člověka. Řídí funkci všech ostatních žláz. Přímo či nepřímo ovlivňuje náš vzrůst, naše touhy, tvorbu adrenalinu, hladinu všech hormonů v těle a v poslední instanci i naši osobnost. Hypoťyza. Když stojíte tváří v tvář mnoha nebezpečím, musíte se nejvíc soustředit na to nejvražednější. K výstupu došlo náhle. V jednom okamžiku jsem se začal nepředvídatelně otáčet mnoha směry najednou. Pak už Polárka klouzala v rozptýlené modré záři Messinského mračna. Zvědavě jsme se dívali do mraku a přinejmenším v mém případě se zvědavost mísila s bázní a obdivem. O existenci mračna se ví už skoro sto let -je to taková podivná bublinka plynu s velmi zvláštním emisním spektrem, daleko ve vesmíru. Mrak byl tak zvláštní, že k němu byl vypraven Fotonový informační svazek, aby jej řádně prozkoumal. Když FIS dorazil na místo, využil místního materiálu ke konstrukci vyústění kanálu. První kanál byl maličký, měl jen pár milimetrů v průměru, ale jen díky němu mohly být na místo vyslány sondy, které kanál rozšířily, teď už vlastním materiálem. Dávno předtím, než se kanálem mohla prosmýknout první loď, našly sondy stabilní transurany. Tyto látky ve skutečnosti neměly existovat - každopádně se nikde jinde nenalézaly, natož aby se někde vyráběly. Transurany, uměle stabilizované prvky s vyšším atomovým číslem než uran, očividně vznikly souběžně se samotným Messinským mračnem, tedy přibližně před padesáti milióny lety.
Jak vznikly? Kdo je stvořil? To nikdo nevěděl. Z mnoha náznaků bylo zřejmé, že tu zapracovala nějaká supertechnologie, ale ať už mrak stvořil kdokoli (případně cokoli), už na naše všetečné otázky nemohl (nemohlo) odpovědět, protože se po něm zem slehla. Pozemští industrialisté hořeli touhou zmocnit se supertěžkých prvků s jejich bizarními chemickými vlastnostmi a ještě větší zálusk měli na vzácný schwarzgeld a cauthenský hvězdný jantar, který se rovněž nenacházel nikde jinde než v Messinském mračnu. Industrialisté přirozeně neměli v úmyslu vést předběžný průzkum osobně. Jakmile byl kanál dost široký, poslali do mraku hvězdné traulery a škunery, aby se tam porozhlédly a něco přivezly zpátky. Tish Buford měl pravdu. Tohle byla messinská horečka, nájezd na mračno, ale hrálo se o víc než o zlato. Aladinova jeskyně by v porovnání s oblačnou říší divů vypadala jako prachobyčejné vetešnictví. Údiv není pilotovi k ničemu, ale já mám vždycky sakra práci, když se z něj chci probrat. Seděl jsem tam a jenom zíraí. Modrý a purpurový opar se táhl od obzoru k obzoru a byl protkán proužky a soustřednými kruhy jasnějších barev, různých odstínů zelené, žluté a zářivě karmínové. Tyto duhové linie ohraničovaly proudy a víry, které byly zase stavebními kameny daleko složitějších vzorů. Tak tohle musí být ty líné hvězdné řeky z prachu a plynu, které popisují pozemské databáze. V nich se skrývaly kapsy transuranových prvků obíhajících kolem nějakého neviditelného středu. A někde dál, doufejme dost daleko ode mě, se nacházely útesy - oblasti se silným elektromagnetickým a gravitačním polem, kde se s časoprostorem děly psí kusy. Škunery se soustřeďovaly kolem nich, protože pravě tam byla největší šance najít schwarzgeld a jantar. Tam se ale dalo narazit na hvězdné kalmary, o níchž databáze solárního systému měly jen velmi kusé informace. Nikdo nevěděl, jestli má kalmary považovat za živé nebo neživé bytosti. Jedno jsme ale věděli - kolem útesů a kalmarů se ztratila spousta škunerů, které většinou ani nestihly zavolat o pomoc. Zatímco já studoval mrak, zaobíral se Tish Buford komunikačním panelem. Podle dispečerů kanálu pracovalo v mraku devatenáct traulerů a šestašedesát škunerů. Těchto pětaosmdesát lodí tvořilo naši "cílovou skupinu" a vlastně celý trh. Věděli jsme, že v oblasti již panuje čilý výměnný obchod, protože pokud se někdo mohl vyhnout cestě do našeho solárního systému, obvykle značně ušetřil. Tish a Silla naplnili Polárku tisíci předměty, které budou traulery a Škunery potřebovat a na něž si při odletu nikdo nemusel vzpomenout - všechno od opravdu nezbytných věcí po bonbóny a hrací karty. Jak řekla Silla, rychlá přeprava po sluneční soustavě lidi příliš zhýčkala. Ten správný fortel, jak loď poradně vystrojit a zásobit, upadl téměř v zapomnění. "Tak tady to máme," usmál se Tish. "To je od nich hezké, že za nás udělali většinu práce." Zapojil počítač Polárky do komunikační sítě udržované škunery a traulery v oblasti. Lodě v mračnu se nacházely v mírně schizofrenní situaci. Na jedné straně si tvrdě konkurovaly a žárlivě hlídaly svá firemní tajemství. Mezi ně patřila i přesná poloha lodi, protože postupy používané k vyhledávání transuranů a jantaru byly nejcitlivějšími informacemi na palubě. Na druhé straně byly všechny sedmadvacet světelných let od Slunce. V nouzových situacích nebo při výměně náhradních součástek musely spoléhat jedna na druhou. Komunikační síť Messinského mračna nabízela identifikační znaky jednotlivých lodí spolu s materiály, které potřebovaly nebo naopak mohly postrádat. Pokud dvě lodi musely nutně obchodovat, setkávaly se na předem určených souřadnících platných pouze pro mračno. Tish začal probírat seznam, přičemž vyřazoval každou loď, jejíž potřeby mohla uspokojit jiná loď. "Protože jestli si to můžou prodat mezi sebou," utrousil, "za naše ceny šije určitě nekoupí. Tak copak tu máme na straně poptávky? Tanečnice, Faethónův vůz, Pýcha Dundee, Balaclava, Hvězdný třpyt, Jižní kříž, Nepod-
dajný, Zběžný pohled, Štreka a Agnesijská čarodějnice. V poslední šestici jsou jenom škunery, zbytek jsou traulery. Všechny potřebují věci, které v mraku máme jen my. Měli bychom začít vysílat." On byl hokynář, já ten zbrklý a neukázněný pilot, kterému údajně šlo nebezpečí k duhu. Teď ale na můj vkus uvažoval moc rychle. "O to se postarám," nabídl jsem své služby. "Ještě než začneme obchodovat natvrdo, chtěl bych každý lodi udělat nabídku, který nemůžou odolat: naše zboží za jejich informace." "Proč?" Tish nevypadal otráveně - nikdy nevypadal otráveně - jen trochu zmateně. "Jsme v průšvihu?" "Ne, loď je v naprostém pořádku a pokud vím, jsme v bezpečí. Jenže jsme právě přijeli. Chtěl bych se tu pár dní jen tak poflakovat, pozeptat se na pár věcí, trochu si to tady osahat. Podle všech dostupných informací se můžeme v Messinském mračnu nejhoršího nadít od útesů, ale v tomhle okamžiku bych útes nepoznal, ani kdybych do něj narazil. Co ty?"" Tish mi na to neodpověděl, jen pokrčil rameny, pousmál se a řekl: "To je v pořádku. Nemám nic proti tomu, abychom to zkraje vzali trochu rekreačně, ještě než se pořádně rozjedení. Sillo?" Podívala se dřív na mě než na něj. Nakonec přikývla. "Lou je tady jako anděl strážný. Já mu odporovat nebudu." Nechali mě o samotě, abych se díval do mraku a zkusil si to vztáhnout k několika málo amatérským mapám, které byly ve sluneční soustavě k maní. Traulery a škunery spolu občas z nutnosti spolupracovaly, ale další konkurenci v Messinském mračnu by věru neuvítaly s otevřenou náručí. Ale my jsme konkurenci nepředstavovali. Neměli jsme žádný důvod utajovat svoji polohu nebo účel cesty - právě naopak. Naladil jsem se na frekvenci, kterou údajně monitorovaly všechny traulery a škunery. Zpráva samotná byla velmi stručná. Vysř7á nákladní loct Polárka. Vyměníme zásoby za informace o navigaci v mračnu. Tyto informace nevyzradíme třetí straně. Máte-li zájem o obchodování, spojte se prosím s námi. Následuje naše přesná poloha v mraku. Jestli zdroje o traulerech a škunerech nelhaly, poslední věta by měla zabrat. Jenom obchodní loď vyzradí ostatním svou polohu. Na druhé straně jsme nemohli doufat v nějakou svižnou odpověď. Messinské mračno bylo malé v mezihvězdném měřítku, ale velké bylo jako sluneční soustava. Odpověď i z té nejbližší lodi k němu dojde nejdřív za dvacet minut. Sedl jsem si a čekání si krátil prohlížením panoramatu na displejích. Napadlo mě, že ten malinký černý bod zvíci špendlíkové hlavičky, úplně v rohu, by klidně mohl být útes. Při maximálním zvětšení ukazovaly kamery vír modré barvy kolem černého středu, vír, který vypadal jako duhovka zářícího prachu kolem podrážděné černé zorničky. Neměl jsem chuť jít blíž, dokud nebudu o útesech vědět víc. Zatímco jsem studoval kamery, Silla se neslyšně vrátila. V ruce držela průhlednou plastikovou láhev plnou nazlátlé tekutiny^ "Říkala jsem si, že ještě budeš pracovat," prohodila. "Tak se prosím tě neupejpej a nalij si - je to stejná značka, jakou jsi tenkrát objednal v "Břichu velryby", a tehdy nám myslím oběma chutnala. Na palubě máme vína spoustu - a není všechno na prodej." "Díky. To víno mi zvedlo náladu," vzal jsem si nabízenou láhev. "Totéž ovšem platilo o tvé společnosti. Dáš si se mnou?" Koutkem oka po mně hodila pohled, ale přesto chvíli váhala. "Strašně ráda. Musím si ještě něco zkontrolovat v kabině, ale hned tu budu." "Fajn. Co takhle zajít ke mně do kajuty? Měli bychom tam daleko větší pohodlí." Podívala se mi přímo do očí. "Dobře." Tentokrát neváhala ani vteřinu. Jakmile odešla, namířil jsem si to do své kajuty. Po cestě jsem se zastavil v ordinaci. Energicky jsem láhev protřepal - takhle by
se sice nemělo zacházet ani s nejhorším vínem, ale muselo se dobře promíchat - a pak jsem vzorek vína strčil do anály žeru.. Výsledek byl naprosto jednoznačný. V láhvi bylo víno a nic než vúio. Analyzér vytiskl procentuální zastoupení jednotlivých složek, ale kvalitu nijak nekomentoval. To mi vyhovovalo. Kvalitu rád posoudím sám. Když Silla přišla, už jsem se uvelebil na posteli. Víno jsem rozlil do skleniček. Čert vem nízkou gravitaci, přece ho nebudu cucat přes dudlík. Ani špatný víno si tohle nezaslouží. "Je to v pořádku," řekla hned. Bylo vidět, že spěchala. "Spí jako pařez a chrape jako když pilou řeže. Nevzbudila by ho ani rána z děla." _ '. . Což vyvrátilo poslední pochybnosti. Bylo sympatické, že se obejdeme bez přetvářky a falešné skromnosti. Postavil jsem skleničku na stůl. "Vypadáš skvěle," řekl jsem nakonec. "Tohle jsem chtěl udělat od první chvíle, kdy jsem tě viděl," a vzal jsem ji do náruče. Byla tak rozpálená, poddajná a připravená, jak jsem očekával. Byl jsem si jistý, že ona si na nedostatek mého vzrušení nemohla stěžovat. Není nic lehčího než se pošklebovat, říct něco na způsob: "Tak tenhle chlápek o sobě tvrdí, že ho rajcuje jen nebezpečí. Co je nebezpečnýho na tom, když píchá nějakou ženskou, zatímco její manžílek s pochroumaným mozkem a hlavou jako meloun chrape, až se hory zelenají? To je stejně odvážný jako zastřelit kachnu přivázanou k hlavni pušky." Na to můžu jenom říct, že v životě mi srdce nebilo tak divoce a že jsem nikdy neměl z ženy větší potěšení než té noci se Sillou Fallonovou. Když jsme po vyčerpávajícím a prudkém milování vedle sebe tiše leželi, musela se mnou mluvit. "Mám z toho špatný pocit." "Promiň. Já jsem se snažil ze všech sil." Rýpla mě nosíkem do ramene. "Byl jsi báječnej a ty to víš. Chtěla jsem říct, že nemám dobrý pocit z Tishe... ale nemůžu si pomoct. Teď si připadám jako balónek, jako bych se měla každou chvíli vznést, je mi krásně teplo. Nechtěla bych, aby sis myslel, že se nedokážu ovládat... víš, nedělala jsem to celý roky... prostě ho to nezajímá... v životě jsem tohle nedělala s nikým jiným-.." Takhle se projevuje první fáze poměru s milencem, který nahradil dlouholetého stabilního partnera. Říkám mu období "meaculpa": "Musíš si o mně myslet, že jsem zkažená, a já jsem zkažená. Jenže něco takového jsem v životě nedělala..." Pak přichází druhá etapa, racionalizace: "Opravdu jsem se mu snažila být věrná, věř mi. Ale on asi nechápe, že nejsem z umělý hmoty, že jsem z masa a kostí. Uspokojit mě nedokáže a je mu to prostě _ jedno. Tobě to jedno není..." A nakonec fáze třetí, nový závazek: "Nikdy už nechci být bez tebe, nikdy. Ráno jsem mu řekla, že je se vším konec. Docela ho to sebralo. Ještě mi vyčítal, že jsem to zavinila ji., no věňl bys tomu?" Přirozeně může dojít na čtvrtou fázi - rozchod s novým milencem, návrat k původnímu partnerovi, upřímná lítost a pokání: "Můžeš mi to vůbec odpustit, miláčku? Musela jsem se zbláznit - to on mě pobláznil. Aspoň jsem si uvědomila, jak si v porovnání s ním báječnej. V životě se už za jiným chlapem ani neotočím." Z velmi dobrých důvodů jsem si nedokázal Sillu Fallonovou představit v poslední fázi, ale možná že bych ji mohl pošťouchnout z první, zpovědní fáze, do té druhé, kdy si jako Pilát umyje ruce. "Není to tvoje vina, ani jeho," vysvětloval jsem. "Hygofyza ovlivňuje hladinu mnoha hormonů - včetně testosteronu. Člověk s poškozenou hypofyzou se s velkou pravděpodobností nebude chtít milovat On si navíc ani nedokáže představit, jak se budeš cítit" Přivinula se ke mně. "Nikdo si nedokáže představit, jak se cítím. Už jsem zapomněla, jaké to je, jaké to může být, když všechno vyjde. Pořád mě objímej, Lou. Skoda, že takhle nemůžu zůstat navěky. Už jen ta představa, že se musím vrátit... k někomu, kdo pro mě nic neznamená." Pevně jsem ji objal. Druhou fázi máme za sebou, blesklo mi hlavou.
Taky mě napadlo, že se Silla plnou parou blíží fázi třetí. Příští ráno jsem v komunikačním centru Polárky našel tři odpovědi. Škunery Nepoddajný a Agnesijská čarodějnice měly zájem o zásoby, pokud ovšem zavítáme k nim, na opačný konec mračna. I při maximální rychlosti bychom k nim doletěli až za týden. Odpověď ze Štreky byla diametrálně odlišná. Dělil nás jen den letu a škuner nám byl ochoten prozradit svou polohu. "Rádi vás uvidíme." Odesílatel nahrané zprávy, který se představil jako kapitán Štreky, nám dokonce poslal audiovizuální signál. Kamera ho zabírala od ramen nahoru. Gerard Eng se vyznačoval naducanými tvářemi, neupřímným úsměvem a dunivým hlasem. Vypadal asi na padesát. "Pokud tedy ovšem vy zaletíte k nám. Sedíme zrovna nad Dodmanovým útesem, z vaší strany, a nehneme se ani o milimetr. Jestli potřebujete na nás navést, ještě nám zavolejte, ale to asi nebude potřeba. Jsme od vás šestnáct hodin letu a cesta je volná, ani jeden útes." Šestnáct hodin - přesně před šestnácti hodinami jsem si stěžoval, že bych nepoznal útes, ani kdybych do něj narazil. Pokud se na tom má něco změnit, musím získat od Tishe a Silly povolení k letu nad Dodmanův útes. To by měla být formalita. Zatímco jsem si zprávu přehrával, Silla mi stála po boku, a i když se ke mně netiskla, vynahrazovala mi to víc než dost tím zasněným výrazem a ruměncem ve tváři. Tish vypadal, jako by ho v tomhle vesmíru nemohlo nic vyvést z míry. Útesy, škunery, jeho milenka - níc z toho ho netrápilo. Stál po mém druhém boku a usmíval se jako měsíček. Zbýval tedy jediný člověk, který si měl dělat vrásky a žasnout, když Polárka proplouvala stále neprůhlednějším, fosforeskujícím rhračnem k Dodmanovu útesu. Z naší databáze jsem si ověřil, že kapitánem Štreky je vskutku Gerard Eng. To bylo všechno. Netušil jsem, co od nás Eng bude chtít nebo jaké informace nám může výměnou poskytnout. Zatím jsme mohli dumat nad záhadami kolem nás. Při výstupu z kanálu jsem si všiml miniaturních duhových vírů, které oku umožňovaly uchopit strukturu Messinského mračna a zmapovat velké prašné proudy uvnítř něj. Tenkrát mi ty malé větrníky připadaly vzdálené, ozdobné a neškodné. Teď jsme se k jedné takové hračce pomalu ale jistě přibližovali. Uvnitř zářícího modrého oka Dodmanova útesu bylo vidět nekonečně mnoho detailů. Jak se Polárka přibližovala, přímo před našima očima se splétaly, proplétaly a zase přeskupovaly stužky zelené, bílé a tyrkysově modré barvy. Ve středu duhovky se převalovala černá, neživá panenka: oko útesu. Na první pohled to byla černočerná prázdnota, ale ve skutečnosti šlo o prstencový vír, hustý torus prachu a plynu rotující sám o sobě. Prstenec držela pohromadě silná elektromagnetická a gravitační pole - oko bylo dírou ve středu prstence. Pokud se loď strefila přesně do středu oka, pak se (aspoň podle prospektorské latiny) lodi nic nestane, oko ji pouze urychlí. Ovšem jen malá odchylka jakýmkoli směrem a loď to rozpáře jako plechovku. Proč se tedy kapitán, který měl všech pět pohromadě, odvažoval do těsné blízkosti útesu? Odpověď na tuhle otázku jsem znal: kvůli pokladům, kvůli cauthenskému jantaru a schwarzgeldu. Jantar neměl nic společného s pryskyřicí, jak by jméno naznačovalo - šlo o zvláštní drahokam velký jako pěst, který žádná technologie ve vesmíru nedokázala rozbít. Jantar byl nádherně průhledný a uvnitř hrál ohnivými barvami, které se neustále měnily. Obklopovala ho silná vrstva černé hmoty, schwarzgeldu, jenž se barvou a lepkavostí podobal lékořici. Ta látka byla jinak naprosto inertní, něco jako tuhá verze vzácného plynu. I za malý kousek vám průmyslové laboratoře ve sluneční soustavě zaplatily slušné peníze. A cauthenský jantar? Cena zajeden krystal byla astronomická. Když se škuneru poštěstilo jeden najít a vrátit se do solárního systému, vydělala posádka tolik, co posádka trauleru po deseti expedicích za stabilními transurany.
Na cestě k Dodmanovu útesu mě ještě jedna událost přesvědčila, jak se před začátkem výpravy vyplatilo nasbírat co nejvíc informací. Tish si šel lehnout, ačkoli ještě nebylo pozdě. Podle Silly měl teď čím dál tím míň energie. V poslední době proklimbal většinu dne, nemluvě o večeru a noci. Když odešel, přesunuli jsme se do pozorovacího stanoviště Polárky. Seděla vedle mě a prsty mi majetnicky a smyslně přejížděla po jemných, černých chloupcích podpaží. Najednou jsem si všiml, že se venku něco změnilo. V jednom místě před námi řídké plyny Messinského mračna najednou zhoustly. Miliardy nepatrných stříbrných jisker ozářily takřka dokonalé vakuum mraku. Ve stejném okamžiku začaly obvody lodi vydávat pískání - šríííp - šríííp - šrííp -, jehož frekvence byla na horní hranici lidského vnímání. "Je to nějaká loď?" zašeptala Silla a ještě pevněji se chytla mého ramene. Zavrtěl jsem hlavou. Jiskry pomalu pohasínaly; zbyl po nich jasný prostor, který na sebe strhával pozornost. Ten průzračný prostor začalo zaplňovat něco, co na první pohled připomínalo další útes. Černé oko, které nikdy nemrkalo, se vynořilo přímo před námi. Věc měla stejnou prstencovitou strukturu a ve středu temnou zorničku. Ústřední oko nebylo kulaté, ale osmiúhelníkové. Kolem prstence povlávalo osm modrobílých potrhaných char pádel, které se směrem od oka vytrácely až do neviditelna. Hvězdy v pozadí chapadel byly zkroucené, jakoby sražené k sobě, a objekt tak působil přibližně symetricky. Ta věc se pohybovala. Ne k nám, klouzala šikmo od nás a přitom se otáčela. Jak takhle rotovala, uvědomil jsem si, že ten osmiboký prstenec byl pouhou částí něčeho většího, hlavy na podlouhlém, vlnícím se těle. Tělo samotné bylo černé a dalo se zahlédnout, jen když zaclonilo žhnoucí mrak plynů. Hvězdy za ním byly rozmazané a tvořily kolem temného těla svatozář. "Hvězdný kalmar," hlesl jsem, ačkoli jsem neměl jediný důvod, proč bych měl šeptat. "Od něj radši dál." Mlčky jsme zírali ven. Lehce jsme si dokázali představit živou bytost, jak se proplétá oblaky plynu mezi útesy. Na druhé straně, i když na mezihvězdné poměry bylo v Messinském mračnu I>lynů a prachu dost, pořád se to ještě blížilo dokonalému vakuu. Člověk bez skafandru by venku nepřežil ani minutu. Co by mohlo žít a přežít v meziplanetárním prostoru? Objevily se další detaily. Kalmarova pomalá rotace mi umožnila odhadnout jeho velikost. Kuželovité, několik kilometrů dlouhé tělo se majestátně táhlo vesmírem. Rozeznal jsem černé podélné pruhy; konečně mi došlo, že osmiúhelníkové oko vepředu je ve skutečnosti otevřený chřtán. Otvor byl tak velký, že by mohl bez problémů pohltit celou naši loď. Už už jsem chtěl s Polárkou poodlétnout, když se vakuum naplnilo řídkou modrou mlhou a rozzářilo stříbrnými jiskrami. Kalmar zmizel ve fosforeskující mlze se stejnými zvuky, které doprovázely jeho příchod. Šríííp - šríííp - šríííp rychle ztrácelo jak na výšce, tak na hlasitosti. "Kalmar používá echolokaci," podotkl jsem tiše. Zvuk se úplně vytratil. Prostor před námi se nezvykle vyjasnil, tak jako na začátku. Za několik vteřin byl kalmar pryč. Silla následovala jeho příkladu a beze slova vypadla z pozorovatelny. Tak takhle skončil dnešní večer, potažmo noc, pomyslel jsem si, ale vrátila se ani ne za minutu s dvěma láhvemi vína. "Zasloužíš si to," řekla. To jsem si nemyslel, ale měl jsem takové tušení, že do rána si to určitě ještě zasloužím. Nebezpečí očividně působilo, na Sillu úplně stejně jako na mě. ' Dál už jsme nediskutovali. Je zvláštní, jak to, co bylo včera nové, se druhý den považuje za samozřejmost. Od dob Prolhaného George Carmacka a zlaté horečky na Klondiku uplynulo dvě stě padesát let a od Země nás dělilo sedmadvacet světelných roků, ale kdyby někdo přísahal, že Pro-
lhanej George stojí přede mnou, reinkarnován v osobě Gerarda Enga, byl bych mu věřil. Kapitán byl ve skutečnosti ještě šerednější než na záznamu. Jeho postava by se dala popsat pouze jako kredenciózní - hlava a krátký krk se zvedaly nad rozložitým hrudníkem, který plynule přecházel v ohromné pivní břicho. Paže měl silnější než já stehna. Přimyslete si k tomu pár vyhýbavých očí utopených v sádelnaté tváři a pronikavý hlas, který hned burácel a hned zase kňoural, a vyjde vám někdo, komu byste nepůjčili ani korunu. Podle toho, co jseníslyšel, šlo o typického kapitána škuneru. Buď jak buď, v této chvíli jsem neměl na vybranou. "Tohle a tohle," říkal zrovna, "a přinejmenším šest tamtěch." Tish Buford dal Engovi seznam, do něhož teď kapitán u každé zvolené položky zabodl tlustý ukazováček. "A nemáte náhodou vysokotlaký válce - myslím takový, který vydrží hodně vysokej tlak?" "Máme." Tish byl vzhůru a vypadal čilejší než kdy jindy. "Na seznamu ale nejsou, protože seznam sám je neúplný." "A co takhle dát nám ten kompletní, co? Ceny máte strašný, ale mně je to buřt, když to nemusim zatáhnout," zahihňal se Eng nad tím paradoxem. "Možná, že za extra informace budu chtít další zboží. Kruci, když jsem viděl váš sklad, kdo ví? Tfeba si iněcokoupim." "To nás také napadlo. Tu máte." Silla dala Gerardu Engovi datavajíčko. "Najdete na něm kompletní katalog k dnešnímu datu. U každého výrobku je popis, obrázek a cena. Nemusíte nám ho vracet - nechtě si ho a stáhněte si seznam do vlastní databáze, až se vám to bude hodit." Eng už zase prohlížel a zaškrtával zbytek seznamu. Pokud ho Sillina štědrost překvapovala, nedával to na sobě znát. Jenom si odfrkl a předal zakroužkovaný seznam. "Tak tohle bych chtěl. Teďka mi řekněte, co chcete vědět, a uvidíme, jestli se na něčem dohodném." "Lou?" kývl na mě Tish Buford. "To je tvoje parketa." "Vím, co chci." Postavil jsem se před Gerarda Enga. "Jenže nevím, jestli to máte vy, a navíc nevím, jak ty informace ocenit. To už nechám na vás třech. Chci ty nejlepší mapy Messinského mračna, na kterých bude zanesena každá prašná řeka, každý útes a všechny další zvláštnosti. Dále-" došel jsem ke kameni úrazu, zrovna když mi Eng začal přikyvovat, "chci znát polohu každé lodi v mračnu, ať už je to trauler nebo škuner." Byl to výstřel do tmy, ale přece jenom jsem se od Tishe něco naučil: časy a naleziště se mění, ale lidi ne. Kdybych byl na Engově místě, určitě bych chtěl vědět, co má konkurence za lubem. Měl by to vědět, i kdyby mi to nakonec nechtěl prozradit. "Proč chcete znát polohu všech lodí?" Eng se na mě podíval, jako bychom se zrovna stali parťáky na šikmé ploše. "Sám jste to řekl. Lidi musí vidět, co jim můžeme nabídnout, než po tom sami zatouží. Většina lodí k nám nezaletí. My^nusíme zaletět k nim a ukázat jim, o co přicházejí." Skoro jako bych viděl, jak se Engovi v hlavě protáčejí kolečka. Byl chamtivý, nikdy Tieměl dost a příliš mu to nepálilo. Hledal v mojí nabídce háček, ale přitom už přemýšlel, co by z nás mohl vyrazit, kdybychom si plácli. "Neřeknete nikomu, že to máte ode mě?" zeptal se nakonec. "To už jsme dávno slíbili." "Jaké mám záruky, že budete držet slovo?" "Žádné. Ale proč bychom ho nedrželi?" "Hm." Eng se obrátil k Tishovi Bufordovi. "Půjčte mi ještě na chvilku ten seznam." Chamtivost jako obvykle zvítězilá a zbytek už byla jen formalita. Z nitra Štreky jsme si odnesli seznam lodí a jejich odhadovanou polohu, to vše za šest dalších položek z našeho skladu. Jako bonus jsem dostal všehochuť informací o mraku v Engově podání - tedy v prapodivné směsici vychloubání a servility. "Když jsem s várna mluvil poprvé, měli jsme férclvou šanci vylovit jeden jantar. Proto jsem se odmítal hnout z Dodmanova útesu." "A máte ho?" zeptala se Silla.
"Byl bych tady, kdyby se nám to povedlo?" odfrkl si Eng. "Kdybychom měli na palubě hvězdnej jantar, už by se nám prášilo za ocasem. Jak se to některýmu škuneru poštěstí, napálí todo kanálu maximální rychlostí. Jeden nepoškozenej jantar a posádka je za vodou. Nikdo už v životě nemusí máknout na práci." "Opravdu?" divil se Tish. Zeptal se zdvořile, ale bez opravdového zájmu. Touhle dobu už většinou spal. Chtěl se dostat na Polárku, aby se mohl natáhnout na svých obvyklých čtrnáct hodin. * * *
Až umřu a dostanu se do pekla, asi se mi to místo bude chvíli zdát divný, pak se v něm začnu cítit doma a pak - dřív, než byste si mohli myslet - si už nebudu moct představit, že bych mohl žít někde jinde. Celých čtyřicet dní jsme brázdili hlubiny Messinského mračna. Hledali jsme traulery a škunery, abychom jim nabídli naše zboží a zanechali datavajíčko se seznamem všech našich zásob. Byla to ošemetná záležitost i s těmi nejlepšími mapami, které se daly pořídit. Proplouval jsem ohromnými černými řekami prachu, někdy se opatrně probíjel neprůhlednými mraky žhavého plynu, jindy zase objížděl podivně průzračná místa, která svědčila o nedávné návštěvě kalmara. Na ony singularity, kterým se tak nepřesně přezdívalo útesy, jsem narážel skoro všude. Člověk si jich musel všímat a pečlivě se jim vyhnout - ostatně ne všechny byly zaneseny v mapách. Bylo to skvělé - tedy pokud vás takové věci vzrušují tak jako mě. A během těch čtyřiceti dnů jsem se se Sillou miloval skoro ve všech lodních prostorách kromě Tišnovy kajuty. To byl docela oříšek^protože Tish se v ní vyskytoval skoro pořád. Příležitostný sex s příchutí zakázaného ovoce měl být skvělý zrovna tak. Opak byl pravdou, zajímavý byl čím dál tím míň, i když to Silla nedávala najevo. Z exotiky se stala taková rutina, že mě docela vzalo, když skončila. Ale jednoho dne se to stalo, zrovna když jsme navštívili poslední škuner, Měsíční svit, a předali jeho posádce malé vajíčko s celým naším inventářem. "Tak co teď, Tisni?" zeptal jsem se, když se obě lodi oddělily. Já byl Jcapitán a pilot, ale on vůdce výpravy. "Počkáme si," odpověděl. "Počkáme si, až za námi lidi zajdou s objednávkami. Ale ne tady. Vzpomínáš si na ten útes, který jsme viděli, když jsme vklouzli do mraku?" "Na ten nezapomenu nikdy." Ushantský útes se tyčil nedaleko ústí kanálu... tehdy jsem přirozeně ještě neznal jméno toho podrážděného oka. "Můžeš nás tam zavézt?" "Jasně." Nebylo by náhodou lepší počkat si na objednávky poblíž centra mraku, když potenciální zákazníci byli roztroušeni po všech světových stranách? Jasně že by bylo. Ale neřekl jsem nic a nastavil kurs na Ushantský útes. Jestli bylo posledních čtyřicet dní rutina, pak těch deset následujících byla vyložená nuda. Dojeli jsme k útesu a brzy jsme přes komunikační síť dostali přes deset zpráv od traulerů a škunerů. Chtěli od nás koupit zásoby i za ty přemrštěné ceny, ale Tish, který posledních několik týdnů neměl zájem skoro o nic, jim rozeslal chladnou, lhostejnou odpověď: Jestli chcete přijít a nakoupit, fajn. Jestli ne, zapomeňte na to. Nepřekvapí, že nikdo nepřišel. Proč nakupovat u obchodníka, kterému jste ukradení? V podvečer jedenáctého dne přišla jiná zpráva, tuhle dostal každý v mraku. Vysílal ji škuner Veselý mnich, který se mi do paměti zapsal jako přeplněná, špinavá kraksna. Na podlaze se jim válelo zplesnivělé jídlo a obaly a marodku používali coby větší kontejner. Čistota svým způsobem připomíná každou ctnost. Je sama o sobě odměnou, musí být, protože materiální výhody mnohdy putují jinam. Zpráva z Veselého mnicha informovala, že se šku-
ner řítí krkolomnou rychlostí ke kanálu. Ostatním se doporučuje, aby se mu nepletli do cesty. Podtext byl jasný. První cena, cauthenský hvězdný jantar, byla jejich a oni mířili do sluneční soustavy. Z údajů o poloze lodi jsem vypočítal trajektorii Veselého mnicha. Škuner se k našemu prozatímnímu útočišti po straně Ushantského útesu přiblíží až na několik hodin letu, ale bezpečně nás mine. Došel jsem za Tísném a sdělil mu tu novinku. Ležel na posteli a oči měl zavřené. V odpověď jenom něco zamručel, což mi vyhovovalo. Konečně se něco děje, i když si to Tish nepřipouští. Přesunul jsem se o dveře dál do Silliny kabiny a řekl jí o tom hlášení. Stejně jako Tish ležela bosá na posteli a na sobě měla jen bílé šortky a bílé tričko s hlubokým výstřihem na zádech. Zrovna se osprchovala a sušila si vlasy. "Ti měli z pekla štěstí," usmála se. "To bychom měli oslavit," mrkla na mě. "Tady?" Potřeboval jsem trošku lepší definici takové oslavy. Kriticky se rozhlédla po kajutě, kde se válely hromady zvlhlého oblečení. "Viděla bych to spíš na tvoji kajutu, jestli to tam teda nevypadá stejně. Budu u tebe, hned jak se usuším. Vem nějaký víno a dej si skleničku, než přijdu. Ve skříňce je lahví spousta." Vybral jsem dvě lahve z šesti a zamířil jsem do své kajuty. Po cestě jsem se stavil v ordinaci. Bylo to víno, jak už Silla řekla. Jenže tentokrát nebylo v lahvi samo. Analyzátor si odkrkl a zašklebil se na mě. Zadaný vzorek se mu vůbec nezamlouval. Kromě etylalkoholu bylo ve víně ještě něco jiného. Když se sedla a kopečky chromatografu konečně vyhouply na obrazovce, nemusel jsem ani čekat na ústní potvrzení mých dohadů. Byl to lissomer, první a tedy nejznámější nervový inhibitor - zbraň váhavých nebo nerozhodných vrahů. Nenalila mi čistého vína, jak se říká, ale narkotikum samotné by mě nezabilo. Pokud se lissomer užívá ústně (a tedy pomaleji), trvá to nejméně hodiny, než se dostane do krevního oběhu a posléze do mozku. Pak odřízne nervový systém ovládaný vůlí, ale hypotalamus a autonomní nervový systém funguje dál. Srdce bije dál. Člověk dál dýchá, tráví, potí se, ale v závislosti na dávce zůstane dalších dvanáct až čtyřicet osm hodin v bezvědomí. Po uplynutí této doby by se mi pomalu vrátil cit a vláda nad tělem - pokud by mě mezitím nesprovodili ze světa. Vymazal jsem obrazovku a vydal se do kajuty. V zádech už mě zase mrazilo. Obsah dvou lahví putoval do velkého kontejneru, ale do obou lahví jsem přelil nedávno otevřené víno. Sám jsem si taky nalil - víno bylo trochu moc teplé a zoxidované. Kdyby šlo jenom o chuť, dal bych asi přednost vínu původnímu, i když bych tím frázi "opít se do němoty" dodal trošku jiný význam. Ležel jsem na posteli a spekuloval, kdy se Silla objeví. Řekla mi, ať si mezitím naleju, ale spoléhat se na to nemohla - aby se pojistila, musí přijít sama Vůbec jsem nepochyboval o tom, že se se mnou napije bez jakéhokoli nebezpečí. Jenom šílenec nebo sebe vrah by pil pomalu účinkující jed bez protilátky. Silla šílená nebyla. Vůbec nezáleželo na tom, jaké lahve jsem ze Silliny skříňky vybral - otrávené byly určitě všechny. Hodně starý trik. Kdybych nesledoval hodinky, připadalo by mi to jako celá věčnost. Ani ne za deset minut celá udýchaná vpadla do kajuty. "Omlouvám se," vydechla. "Najednou chtěl zrovna on diskutovat o Veselém mnichovi a jeho nálezu. Tak na Mnicha a na nás." Chopila se skleničky, kterou jsem jí nabídl, a pořádně si lokla. To, že vůbec nezareagovala, míjen potvrdilo moje podezření. Silla měla jazýček citlivý asi jako ganymedsky nosorožec. V jejím chování jsem ale vycítil takovou naléhavost a náruživost jako nikdy dřív. Chtěla se pomilovat ještě dřív, než droga začne působit? Je šoustání s chlapem, kterému pomalu měknou končetiny, o něco pikantnější? Nevím, mě se neptejte. A je pikantní sex na hraně, sex se ženou, která vás po vy vrcholení s velkou pravděpodobností bude chtít zabít? Na to můžete vzít jed.
To milování bylo fantastické a přitom lyrické. Potom jsme zpocení leželi a tulili se v té tmě k sobě. I to nejdivočejší milování má svou rutinu, škálu všech možností, a v téhle chvíli jsme obyčejně mluvili o tom, co nám slina na jazyk přinesla, nebo jsme spokojeně usínali. Dnes jsem se za vřenýma očima tiše ležel, dokud se její teplé tělo neodtáhlo. "Lou, slyšíš mě? Vstávej." Dloubla mě do žeber, zakroutila mi ušním lalůčkem a štípla mě do tváře. Ani jsem se nepohnul. Kolik důkazů ještě chce? Jestli bude kontrolovat rozšíření zorničky, jsem v pytli. Pak byla na nohou a začala se oblékat. Odešla, po pěti minutách zaburácel lodní motor a mě do postele přimáčklo dvě a půl gé maximálního zrychlení. V pilotově kajutě je v porovnání se zbytkem kójí nejvíc displejů, ale ty mi vnitřek lodi nemohly přiblížit. Mohl jsem z postele přepínat z jedné externí kamery na druhou, ale co Tish a Silla dělají uvnitř Polárky, jsem vidět nemohl. To jsem ovšem mohl odhadnout. Chystají se na výlet do kosmického prostoru, buď jeden, nebo oba dva. Z navigačního displeje bylo jasné, že se po tangentě přibližujeme k trajektorii Veselého mnicha a že se za několik hodin s akcelerujícím škunerem taky setkáme. Vypnul jsem displeje, natáhl se na kavalec a čekal. Silla třikrát zavítala do kajuty a sklonila se nad mým nahým tělem. Byla tak blízko, že jsem na tváři cítil její dech. Třesoucí rukou mi přejížděla po hrudníku. Kdybych chtěl jako Lou Worden dostát své pověsti, chytil bych ji za prsa a vybafl na ni. Takhle jsem zůstal tiše ležet. Po několika vteřinách odešla. Ještě že se nezdržela a nerozhlédla se trochu pozorněji. Můj přihfouplý starý zadní mozek si plete nebezpečí se sexuálním vzrušením. Jak se nade mnou nakláněla, už mi zase začínal tvrdnout. Možná že ta přezdívka Šílenej Lou má něco do sebe. Ve spánku je šest hodin chvilka. Když děláte něco zajímavého, uběhne to jako voda. Když jste ale plně při vědomí, a přece musíte ležet jako lazar, může šest hodin znamenat věčnost. Ani se mi nechtělo věřit, jak pomalu se minuty můžou vléct. Konečně utichly lodní motory a Polárka přešla do volného pádu. Zapnul jsem externí kamery. Před přídí se pohupovala další loď. Motory měl Veselý mnich vypnuté tak jako my - vzdálenost mezi loďmi se už neměnila. Znovu jsem si počkal. Pro mě by bylo výhodnější, kdyby Tish i Silla vyrazili k lodi společně, ale to jsem neočekával. Skutečně, za pár minut se z Polárčiny přestupové komory vyhoupla postava ve skafandru, nahodila tryskový pohon a zamířila přes fosforeskující propast ke škuneru. Myslel jsem si, že to je Tish, ale to bylo jedno. Musel jsem jednat. Vklouzl jsem do černého oblečení a vykradl se z kajuty. Jestli na cestě k ordinaci potkám Sillu nebo Tishe, budu se muset uchýlit k tradičním metodám útoku. Doufal jsem, že ten druhý zůstane na přídi, blízko přestupové komory. Všude se rozhostilo nepřirozené ticho. Objednal jsem si z lékárenského automatu, co jsem potřeboval, a netrpělivě přešlapoval - jenom klid, klid, klid -, zatímco se látka připravovala. Půjčka za oplátku. Když se čistý lissomer dostane injekčně přímo do krevního řečiště, účinkuje úžasně rychle. Natáhl jsem drogu do dikobrazího polštářku a připnul si ho k dlani levé ruky. Byl čas odejít. Na cestě ke dveřím ordinace mě napadlo, co bych asi dělal, kdybych potkal Tishe nebo Sillu ve skafandru? Dokážou malé duté jehly polštářku propíchnout takový tuhý, elastický materiál? Dlouho jsem o tom uvažovat nemusel. Když jsem vyšel z ordinace do chodby, octl jsem se Sille tváří v tvář. Z úst se jí vydral překvapený vzdech a pak už jí na nekryty krk lehce dopadla ruka s polštářkem. "Lou!" vykřikla. Sáhla si po krku a oči se jí rozšířily. Ještě měla čas ojeden krok ustoupit, ale pak jsem musel ochablé tělo zachytit, aby mi neodplulo chodbou. Polštářek se dobil se slabým zasyčením, které evokovalo spíš zmiji než dikobraza.
Já neudělám stejnou chybu jako ona. Vzal jsem Sillu do náručí a nasadil přenosný diagnostický přístroj. Životně důležité orgánu fungovaly, stejně jako autonomní nervový systém - viděl jsem, jak se jí zorničky v prudkém světle stáhly -, ale jinak byla v hlubokém bezvědomí. Strčil jsem přístroj do kapsy, do vlekl Sillu na kapitánský můstek a posadil ji do jednoho křesla. Páskou jsem ji připoutal ke křeslu - spoutal jsem ji tak, aby se nemohla osvobodit, ale přitom netrpěla. Teď už zbýval jenom Tish. Tušil jsem, co se Sillou měli za lubem, ale co když jsem se mýlil? Když mi externí kamery ukázaly maličkatou postavu, kterak vylétá z přestupové komory Veselého mnicha a míří k Polárce, spadl mi kámen ze srdce. Neměl šanci. Když prošel komorou, sňal si helmu a začal rozepínat skafandr, přikradl jsem se k němu zezadu. Jedno rána do týla bohatě stačila. Připoutal jsem ho stejnou páskou do křesla vedle Silly. Ještě než jsem se jim mohl věnovat, musel jsem zařídit pár věcí. Obsah kapes Tišnova skafandru mě nijak nepřekvapil. Jedno zdánlivě neškodné datavajíčko. A jeden nádherný cauthenský jantar. Stál jsem tam a upíral pohled do blyštivých hlubin drahokamu déle, než bylo zdrávo. Vnitřní oheň byl nádherný. Člověk by se do něj mohl dívat zbytek života. Nakonec jsem se probral, nasadil skafandr a zaletěl se podívat do Veselého mnicha. Vypadalo to tam dost divoce. Na palubě bylo přes tucet žen a mužů - když vylovili drahokam, pravděpodobně došli k závěru, že si zaslouží něco speciálního. Byli zrovna v nejlepším - řekněme náročnějšího kooperativního úkonu -, když se propadli do bezvědomí. Oddělil jsem ze změti těl jeden pár a pořadně si ho prohlédl. Znovu lissomer, tentokrát v menší dávce. Proberou se za deset hodin. Schoval jsem diagnostický přístroj, nechal je jejich osudu a zamířil k Polárce. Posádku Veselého mnicha čeká docela třeskuté probuzení všichni v rouše Adamově, jantar fuč a loď se vznáší uprostřed nicoty. Pokračovat v orgiích by dokázali asi jen opravdoví nadšenci. Na Polárce byl zatím klid. Tish a Silla se ani nepohnuli a páska je poutala stejně jako před mým odchodem. Vůbec se mi ale nechtělo čekat, až se za den za dva proberou. Zašel jsem do ordinace a objednal si protilátku. Než mi ji automat připravil, prošel jsem si vedlejší účinky. Přinejhorším je čekaly nepříjemné závratě. Protilátka se musí odpíchnout od osmého kraniální nervu, který ovlivňuje jak sluch, tak rovnováhu. Moji zajatci se probudili takřka současně. Tish zamrkal, rozhlédl se a pak zaostřil na mě. Na tváři se mu objevil charakteristický vlídný úsměv. Silla otevřela oči. Pohlédla na mě, ale neusmála se. Jakoby nechápavě zavrtěla hlavou, nakrčila čelo a zeptala se: "Lou? Co se děje? Proč jsem takhle svázaná?" Taky jsem kroutil hlavou, ne snad nechápavě, ale spíš obdivem. "Víte co? Já vám něco řeknu," začal jsem. "Jste světoví, absolutní špička. Vzbudíte se a otevřete oči. Je vám mizerně a netušíte, co se stalo. Ale od první vteřiny hrajete svou roli. Víte, že jste něco parádně zvorali, ale přesto se ani slovíčkem, ani pohledem nezačnete obviňovat. "Já vůbec nevím, o čem mluvíš." Tish Buford vypadal bezradně, asi jako dítě, které se ztratilo v lese. "Vzdej to, Tísni. Zbytečně plýtváš svým i mým časem. Byl jsem se podívat na Veselém mnichovi. Ten lissomer byl v datavajíčkách, že jo? Nějakým kódovaným signálem jste ho kdykoli mohli rozprášit ve kterémkoli trauleru nebo škuneru. Posádka odvede práci a vy sklízíte ovoce." Zvedl jsem ruku. "Tohle!" Cauthenský jantar tajemně zazářil ve sterilně bílém světle zářivek. Tish a Silla si vyměnili krátký pohled. "V životě ho neprodáš, Wordene," ulevil si Tish. "Nemáš správné kontakty." "Tak si ho nechám pro potěšení. Jste se Sillou pořád ještě partneři?" "Samozřejmě."
."Plní partneři? Chci tím říct - ty víš... o všem?" Podíval jsem se na Sillu, která jenom zvedla obočí. "Á, ty myslíš tohle," došlo mu konečně. "Jasně. Při práci v tandemu musí oba vědět, co se děje. Detaily samozřejmě ne. Některé věci neřekne ani vlastnímu bráchovi. V jednom ses ale spletl. Nejsme absolutní špička - to jsme si jenom mysleli." Tvář se mu trochu stáhla. Rysy byly pořád stejné, ale jejich souhrn působil teď jinak. "No tak, Wordene, nehraj si s námi. Řekni nám, jak jsi na to přišel a pak s tím skoncuj." "Na všechno dojde. Pořád ještě musím ukojit svou zvědavost. Proč jste třeba byli tak opatrní, a přitom neuvěřitelně odbyli pár detailů? Silla tvrdila, že jsi měl nádor na mozku, ale ty ses ani neobtěžoval pořídit si jizvu. A Silla se zmínila o nějakém doktoru Maxwellovi, ale takový neurochirurg vůbec neexistuje, to jsem si ověřil. Zkopali jste to hned na začátku!" Když jsem začal tuhle malou tirádu, odpovědi na tyhle otázky mě docela zajímaly. Když jsem se dostal k poslední větě, už mi to nepřipadalo důležité. Nějak jsem se na Sillu a Tishe nemohl soustředit. Páteří se mi do mozku jako tekutý dusík vléval strašný neklid. Nebylo to nic v lodi. Tak co to bylo? Přešel jsem k pilotnímu křeslu, sedl si a zadíval se na obrazovku. Ústí kanálu daleko před námi neznatelně zářilo. Neměl jsem k tomu žádný zvláštní důvod, ale najednou se moje prsty rozlétly po kontrolním panelu a loď vyrazila maximální rychlostí ke kanálu. Přetížení dvou a půl gé mě okamžitě zarazilo do křesla. Za sebou jsem zaslechl zdušené zachrčení. Otočil jsem se a zjistil, že to byl Tish. Tvář měl zkřivenou přetížením a hlavu zabořenou do opěrky sedadla, ale to ho tak nepálilo. Nakláněl se kupředu a zíral na obrazovku zadních kamer. Na obrazu se mi něco nezdálo. Najednou se na obrazovce objevil milión jisker. Zaslechl jsem pištění lodních obvodů a v tom okamžiku jsem rozeznal známý tvar, který zastínil plyn v pozadí. Přetížení dvou a půl gé je na člověka docela dost, ale pro kalmara to zjevně není nic. V dalších deseti sekundách vypadalo jeho tělo třikrát větší. Náskok Polárky stahoval s děsivou rychlostí. Ono šrííp - šríííp - šříííp utichlo. Nikdo nepromluvil. Černému duchu, který nás stíhal, jsme se snažili uniknout v naprostém mlčení. Viděl jsem obraz z přídi i zádi - věděl jsem, že to bude na ostří nože. Kanál se zvětšoval před námi, ale celou druhou obrazovku plnil kalmarův ústní otvor a bílomodra chapadla, která používal k hyperprostorovým skokům. Co když s nám vletí do kanálu? Nic takového se pokud vím nestalo, ale vyloučit jsem to nemohl. Už na tom nezáleželo. Jednou jsme se rozhodli. Obraz zadní kamery byl úplně černý. Ještě než jsme se vnořili do kanálu, v kabině začalo jiskřit - zřejmě jsme se octli v těsné blízkosti kalmarova chřtánu. V posledním zlomku vteřiny jsem praštil do tlačítka a vypnul motory. V kanále by se nám přetížení zle vymstilo. Zatočila se mi hlava. Rotoval jsem a otáčel se jako čamrda, obklopen duhovou svatozáří. Mohlo to znamenat, že jsme uvnitř kanálu. Mohlo to znamenat, že jsme uvnítř kalmara. Mohlo to znamenat obojí. A pak najednou konec. Duha zmizela. Modrá zář Messinského mračna byla tatam. Polárka plula vesmírem sama. Vzdálený, ale přesto jasný kotouč Slunce zářil na uvítanou. Podíval jsem se do zadní kamery. Za námi se klidně vznášel stříbřitý kanál. Kalmar byl pryč. Za sebou jsem zaslechl úlevný vzdech. To byl Tish. "Tak, a máme jasno aspoň v jednom," řekl. Mně to jasné vůbec nebylo, ale Silla přikyvovala. "V čem máte jasno?" "Víme, proč škunery hned zamíří do kanálu," vysvětlovala Silla. "Ale my nejsme škuner." Pořád mi to nedocházelo.
"Přirozeně. Ale máme u sebe krystal. Kapitáni škunerů se že ho nemáš pít? Jak jsi věděl, že nezkusíme něco jiného, vždyť o tom doma nerozšiřují - proč taky pomáhat konkurenci? - ale možností jsme měli stovky. Nemohl sis přece ověřovat všechno." musí to všichni vědět. Z nějakého důvodu kalmarům záleží na Nevěděl jsem, kam tím mířila. "Ale nakonec to bylo ve víně" jantaru. Naštěstí ale při pronásledování neprojdou kanálem. To odpověděl jsem zmateně. by mě zajímalo, kolik škunerů muselo zmizet, ještě než to lidem Tish znovu zasténal. "Já to věděl. On nezkoumal nic jinýho. došlo?" Zamračila se na mě. "Tys to celou dobu věděl. Musel jsi Vůbec nic! Nepotřeboval to. Sillo, měli jsme mít víc rozumu. to vědět." Nikdy jsme si neměli začínat s klikařem. Štěstí není přenosné. Ať už bychom udělali nebo naplánovali cokoli, vždycky by nás "Ale vůbec ne!" "Tak proč jsi zapnul motory a najel nejvyšší rychlostí do nějak pře vezl." kanálu? Kdybys to neudělal přesně v ten pravý moment, nikdy Je to pěkná otrava, když mi všechny schopnosti zredukují na bychom se odtamtud nedostali." štěstí, ale na to jsem si už zvykl. "Takže ty jsi opravdu měl nádor? Teď jsem se zase musel zamračit já. "Já nevím. Prostě mi to A šel jsi na operaci?" , připadalo správné." "Ale ovšem. Dalších šest měsíců a chodil bych s bílou holí. Tish zasténal. "Hlodá ve mně strašný podezření," začal. Trochu jsme nafoukli účinky, to je všechno. Museli jsme, jinak "Dovol mi jednu otázku, Wordene, a pak už nepromluvím. Zopa- bychom tě nezískali." kuj mi, co jsi říkal, ještě než jsi nahodil motory. To o Sille "Na to jsem se chtěl taky zeptat. Proč jste najali zrovna mě? a nádoru." Proč jste vůbec někoho chtěli najmout?" Musel jsem se hodně rozpomínat, protože posledních pár "Potřebovali jsme tě," opáčila Silla. "To tě nenapadlo?" minut mi vytěsnilo všechno ostatní z hlavy. "Silla mi řekla, že jsi "Ale vždyť jste mě nepotřebovali. Všechno jste si mohli zařídit měl nádor. Ale neměl jsi jizvu. Taky se zmínilo o doktorovi sami." Maxwellovi. Ale já žádnýho neurochirurga toho jména nenašel." "A to si opravdu myslíš?" Usmívala se, i když šlo o věc smr"A kvůli tomu jsi nás začal podezřívat?" Tish se nevěřícně telně vážnou. "Myslíš si, že bychom se vyznali v mračnu, vyhnuli zašklebil. "Proboha, vždyť Maxwell bylo křestní jméno mýho se útesům a unikli kalmarovi? Myslíš si, že my bychom tohle doktora. Maxwell El-Bazi, náš přítel. A ty jsi čekal jizvu? Nevíš, dokázali? Lou, my bychom z toho nedokázali nic. Dobře víš, jak takové operace probíhají? Já jizvu mám -jenom vědět, kde ji kolik traulerů a škunerů se nikdy nevrátí. Ty statistiky jsou děsihledat." Otevřel doširoka ústa a na chvíli ohrnul horní ret. vý. Můžeš té své schopnosti říkat grif nebo instinkt nebo štěstí "Odtud to neuvidíš," pokračoval, "ale Maxwell začal mezi nebo jakkoli jinak. Ale rozhodně o ní neříkej, že je normální. horním rtem a řezáky, dostal se do dutiny nosní a pak na spodinu Není normální. Máš ji jako jeden z deseti miliard. Proto jsme mozku. Používal mikroskop se světlovodňými vlákny, tkáň vyří- potřebovali Štísko Lou Wordena." zl pružným skalpelem a odstranil ji odsávačkou. Jizva není vidět Mluvila ke mně pomalu a zřetelně, jako bych byl úplně vylía ani jsem moc nekrvácel. Rutinní operace/" zanej. Nejhorší je, že jsem tomu začínal věřit. Obrátil se k Sille. "Ty tu jizvu vidíš, ne?" "Ale jakmile jste jednou věděli, kdo má jantar," řekl jsem "Vidím. Ale kdo neuviděl, neuvěří." Podívala se na mě. "Já pomalu, "už vám nic nestálo v cestě. Proč jste mě nezabili, když mám taky jednu otázku. To víno jsi nevypil. Jak jsi mohl vědět, jste k tomu měli příležitost?"
Na Tišnově tlusté tváři se objevil nezvykle nedůtklivý výraz. "To není náš styl," ohradil se. "Já ani Silla lidi ne vraždíme." Než domluvil, došel jsem k Sille a podíval se jí na zápěstí. Velmi tiše už nějakou dobu pracovala na pásce svými nehty a podařilo se jí osvobodit levou ruku. "Je mi líto, ale tohle tady nemůžu trpět. Proč ses vůbec namáhala? Stejně by ses tak jako tak neosvobodila." "Asi ze zvyku," usmála se na mě. "Lou, ty nejsi moc chytrý, viď?"'V hlase neměla žádnou zášť. "Možná ne," připustil jsem a znovu ji připoutal. "Ale zase nejsem přivázanej v křesle." "To je ono..." Tish se nemohl nijak zvlášť hýbat, ale pokrčil rameny, aby nějak vyjádřil své podráždění. "To jsem měl na mysli. Proti tomuhle nemůžeme nikdy vyhrát. Jak jsi. tušil, co Silla dělá? Jak jsi poznal, že máš jít na levou stranu?" "Nevím. Prostě mě to napadlo." Sedl jsem si do křesla pro pilota, odkud jsem je mohl oba dobře pozorovat. "Buďte chvilku zticha. Musím přemýšlet." Ale uměl jsem vůbec správně přemýšlet? Tish a Silla tvrdí, že ne. Situace byla dokonale symetrická. Tish se Sillou skálopevně trvali na tom, že by nedokázali, co jsem dokázal já. Já jsem si byl absolutně jistý, že bych nikdy nedokázal napodobit je. Trpělivost je vůbec jednou z ctností, kterými neoplývám. Také nejsem (Silla dokáže být vemlouvavá) moc chytrý. Umím jednat a umím včas reagovat, ale nedokážu spřádat velké plány. Celé měsíce nebo roky krok za krokem připravovat jednu boudu, "výpravu do mračna", to po mně nikdo nemůže chtít. I když mi to Tish a Silla neřekli, tohle musel být jenom začátek. Potenciál mračna jsme rozhodně nevyužili plnou měrou. Jeden jantar by jim rozhodně nestačil. Co traulery plné transuranů? Co schwarzgeld? A do toho tajemní kalmaři a jejich vztah k jantaru... Já na to nikdy nepřijdu, ale Tish se Sillou by mohli. Dokázali vypnout motor Veselého mnicha, ačkoli se škuner řítil plnou parou vstříc kanálu. Bez vyřazení motorů bychom u nich nikdy nemohli zastavit, lissomer a datavajíčka k tomu nestačila. Nedokázal jsem si ani představit, jak tohle mohli zařídit. Měli Tish se Sillou kontakty ve sluneční soustavě, které jim umožní prodat cauthenský jantar? Asi ano, na tom ale moc nezáleželo. Samotný zisk je moc nevzrušoval. Konečně mi došlo, co tu první společnou noc zna-
menal lesk v jejích očích. Tak jako já by bez nebezpečí nedokázala žít. "Máte to bez záruky," odtušil jsem, "ale ani já lidi nezabíjím." Přešel jsem k nim a přeřízl pouta, nejdřív Tishovi, pak Sille. "Jeden bez druhého jsme neúplní," pokračoval jsem. "nemám váš mozek a plánovací schopnosti a vy zase nemáte moje štěstí a čuch na nebezpečí. Když se dáme v mračnu dohromady, mohli bychom udělat díru do světa. Myslím, že si o lecčems musíme promluvit." Mohl jsem je klidně pustit. Jestli si něco zkusí, nevyjde jim to. Ba co víc - i kdyby jim to mohlo vyjít, oni budou přesvědčeni, že jim to vyjít nemůže. Je možné, že na Klondiku vy rej žo váli nejvíc hokynáři, lidi jako Arthur Harper a Jack McQuestern. Možná, že nejvíc vyrejžovali slavní prospektoři jako Clarence Berry, kteří se potom producírovali po Saň Francisku v kožiších, ověšeni zlatými šperky jako vánoční stromečky. Je ale možné, že lidé, kteří vyrejžovali vůbec nejvíc, se do historie nezapsali. Tish a Silla a já jsme nebyli úspěšní - ještě ne. Já jsem slyšel o nich a oni slyšeli o mně. Jsme příliš profláknutí. Doopravdy úspěšní darebáci se mediálními hvězdami nestávají.
přeložil Viktor Janiš ilustroval Miroslav Schonberg
Jana Rečková Poslední ticho ve skalách
Ligen se tady dole nikdy necítil dobře. Možná proto, že se nemohl schovat za svoje vlasy a tvářit se jako kámen mezi kameny, jako doma ve skalách, ani předstírat, že je jenom střapaté křoví, což by třeba udělal ještě i v Dolním lese. Ve Skvejalu, a obzvlášť na hřbitově, se bude muset chovat důstojně. Po snídani mu matka Axlerová zapletla vlasy do copu a zastrčila za vzorovaný svetr. Takhle nebylo vidět, že mu cop sahá skoro po pás. Pan Axler potáhl z dýmky a kývnutím jeho vzhled schválil. Rozhodně by dnes nechtěl mít s sebou někoho nápadného jako Ligen Ejlamm, tak jak přišel z Tichých skal. Všichni Axlerovi chlapci se na počest slavného dne vykoupali a nastrojili do tuhých obleků a Ligenovi připomínali mladé buky, přesazené ze svahů Krutohor do parku v rovině. Peroun mu tu myšlenku vyčetl z očí a ušklíbl se. "Však na tebe je taky pohled jedna báseň! Ty orlí pískle." Ligen mu narovnal motýlka, poodstoupil a nakrčil dlouhý nos. "Co na nás řeknou Skvejalští?" "Nic. Nejsou moc všímaví." Tlustý Haj s se pokoušel poškrábat na zádech. "Neboj." Ligen si skrytě povzdechl. Neprozradil, co o lidech dole a ve městech ví. Mlčel. Matka Axlerová se vyvalila ze dveří jako okrajkovaný soudeček a za ní se vyloupl z chalupy na palouk lehkonohý sen, obláček v barvách jarní břízy, Derza. Dokonce její vlastní bratři uchváceně zírali a Ligen upadl do rozpaků. Vůbec jsem si nevšiml... "Teda!" vyjádřil se Peroun. "A tohle máme doma!" dodal Keln. Derza se na ně líbezně usmála. "Výročí Pochodu čarodějnic je slavný den," řekla. "A já jsem praneteř jedné z nich." Matka Axlerová vzdychla. "Škoda, že nepřišla tvoje sestra, Ligene. Derza je mezi vámi chlapy jako jediná růžička v trní!" "Talka hlídá svoje ruly," pravil Ligen lítostivě. Jak rád by býval poslal sestru místo sebe! Jenomže pro ni jsou ruloví dravci a pískovcové ovečky důležitější než všechny oslavy. "Jdeme?" Pan Axler si nasadil zelený klobouk a popohnal rodinku k silnici, kde čekal vůz. Koně, vypůjčení v Podlesní Lhotě, se trochu plašili, jako ostatně všechna domácí zvířata při setkání se Samotáři. "Těším se, jak bude starosta vykládat o odhodlání a hrdinství těch moudrých zen z lesů a hor," zachechtal se starý Axler, chápaje se opratí. "Tetka tedy byla odhodlaná, to jo! I když moudrosti moc nepobrala." "Ale něco tím přece dokázaly!" hlesla matka Axlerová. Ligen jí stiskl ruku. Zvedla k němu modrý pohled a nechala se popostrčk nahoru. Ach, tihle hoši ze skal! "Jasně," zabafal Axler. "Díky nim teď Derza může chodit do školy a nikdo se ji nesnaží zavřít do klece nebo upálit." Povoz drkotal po hrubém štěrku. Opustili Horní les, vjeli do Dolního. Změnu pocítili okamžitě. Vrhly se na ně mouchy, komáři a další poletující havěť. Ligen se v takových případech vydával za skálu. Většina hmyzu je tak hloupá, že na ten trik skočí. Zachytil Derzin pohled. Ten modrý, odkoukaný od matky. Udělalo se horko. Axlerovi chlapci se potili. Jejich pot voněl pryskyřicí. Derza si přisedla blíž k Ligenovi. "Chladíš..." Usmál se na ni. Její kouzlo už na něj nepůsobilo tak silně. Opustili Horní les a Derza jako by teď byla jeho sestra. V Podlesní Lhotě na návsi povykovaly děti, ale pokřik utichl, když poznaly, kdo na voze sedí. Stáhly se za ploty a do předsíní nízkých domků. Od vesnice se silnice změnila. Jeli teď po mizerném,
děravém asfaltu, na němž to házelo a kodrcalo víc než na štěrku. Civilizace, pomyslel si Ligen znechuceně. Jaké štěstí, že děda Ejlamm pro nás našel k bydlení místo, kde se dá dýchat. Jedno z posledních... Takové místo, které chceš pro sebe a nemůžeš si fib koupit, musí být bezvýznamné, nudné a špatně přístupné. Jako Tiché skály. Neomítnuté cihlové domky Skvejalského předměstí se zdálky podobaly kusům masa. Ulice, zalité sluncem, na němž jako by se odrážely podzimní barvy stromů, zase krvavým potokům. Ligen se otřásl. Najednou se mu těžko dýchalo, vzduch se táhl jako lesní med a voněl trpce jako stonky pampelišek. Příznak města, nic nového. To přejde... Axler zastavil na dvoře hostince U brouka, který se nacházel přímo v ulici Ke hřbitovu. Krátce se pozdravil s hostinským, vypil třetinku piva, ostatním navrhl kolu. Peroun se zamračil a řekl, že už je mu třicet a chce pivo, Ligen vyšel z šera výčepu do dvora a rozhýbal zrezivělou pumpu. Pil z dlaní. Malá rodinná hádka o pivo a zletilost skončila Perounovou porážkou. "Cucák," hučel si táta Axler ještě cestou ke hřbitovu. "Když mně bylo třicet..." Na hřbitov mířily hloučky svátečně vystrojených lidí. Celý Skvejal, děsil se Ligen. Ušlapeme se, ustrkáme a zadusíme navzájem, vždyť tam za hradbou nebude k hnutí! "Máš oči jako kamínky," zasmála se Derza. "Tvrdé." "Vím," zamumlal. "Všichni tihle lidé jdou k hrobu čarodějnic?" "Ovšem," přisvědčila dívka. "Je to v módě... Bude to ohromné. Bude se pít a zpívat a tančit na počest žen, které zemřely, aby jejich dcery mohly svobodně žít." "Já bych se nedokázal upálit," hlesl Ligen. "Ty ano?" Zakroutila hlavou. "Nevím. Asi ne... Proč ses zastavil?" "Ta brána. Padá na mě." Zbledl a zpotily se mu dlaně. Teď se mu docela hodilo, vymluvit se na svou alergii. Všichni Axlerovi věděli, že nesnáší napodobeniny kamene a Derza nemohla tušit, že Ligen už jednou, kdysi, o vlásek unikl upálení. "Zavři oči." Vzala ho za ruku a provedla pod masivním obloukem. "Už je to lepší?" "Jo. Díky." Otřel si ruce o kalhoty, jí podal čistý kapesník. Je ohleduplný, pomyslela si. Dočista jiný než bráškové! Napadlo by Perouna nebo Hajse, že by jí mohly vadit zpocené ruce? "Jsou to jen cihly a omítka. Dráty na zpevnění. Fuj." Otřásl se. Falešný kameňme vlastně opravdu vadil. "Hodila by se sem důstojnější brána," projevila dívka souhlas. Přiblížili se k náhrobku, širokému asi pět metrů, nízkému, s reliéfem šlehajících plamenů. Pod mramorovou deskou spočívala těla pěti čarodějnic, které se zde před sto lety samy upálily na protest proti pronásledování všech žen ze samot, jež tehdy, za starosty Hukresta, vrcholilo nočními přepady lesních a horských usedlostí zdivočelými mladíky ze Skvejalu a okolních dědin. Deska byla málo leštěná a příjemně drsná a Ligen měl chuť dotknout se jí, položit si na ni dlaně a čelo a popovídat si s babičkou. Byla mezi nimi, tam pod mramorem a hlínou. Nemohl to udělat, teď ne. Všude je spousta lidí, dívali by se... Už takhle mu bylo nevolno z pohledů, jež na něm ulpívaly. Skvejalští znali Derzu, a jeho považovali za snoubence. "Hezký mladý pár," šeptaly si tetky a divily se, kde ta dlouhá holka ze samoty sehnala chlapce vyššího, než je sama. Derze jejich šuškání nevadilo. Klidně by si Ligena vzala, kdyby měl zájem... Starosta Karel Orvey řečnil přesně tak, jak to předváděl starý Axler. Lidé poslouchali, Ligen myslel na babičku. Mohla mi vyprá-
vět pohádky... Do očí se mu draly slzy, tu a tam nějaká přetekla. Skvejalští i poutníci z okolí kladli na hrob květiny, věnečky z chvojí nebo z listí. "Kytky," brumlal si Peroun. "K čemu kytky? Hloupý zvyk..." Ligen se musel zasmát, ačkoli mu nepřestávaly téct slzy. Představil si, jak starosta Orvey pokládá na mramorovou plochu oběť, čerstvě zabitého králíka z vlastní králíkárny. Ženám pod kamennou deskou by taková věc přišla vhod... Ejlammovi na tajných nočních výpravách za úplňku nosili na hrob jeřabiny a maliny, polévali ho čerstvou krví ulovených zajíců a domácím vínem... Zvedl hlavu. Upoutala ho drobná dívka s batůžkem, jaké nosí na zádech studentky v Demaerenu. Poslouchala starostův projev s pootevřenou pusou. Když všichni začali skládat na hrob květiny a věnce, chvíli přešlapovala, pak si rázně sundala baťůžek, vylovila červené jablíčko, dýchla na něj, přeleštila rukávem a umístila ho mezi žluté slaměnky. Poodstoupila a spokojeně si obhlédla, jak to hezky vypadá. Na bránu Ligenova vědomí znepokojeně zabušila zvláštní myšlenka: Co když. mě nebude chtít? S tím chladným stínem na srdci se k dívce začal prodírat. "Díky za babičku," řekl jí zadýchaně. Vážila tu krátkou větu nekonečně dlouho. Potom se usmála a přikývla a dav kolem nich přestal existovat a vzduch byl svěží a podzimně řídký. "Vážně vypadáš jako vnuk čarodějnice," řekla. "Já jsem Chiana. Ž Demaerenu." "Taková dálka," vydechl. Ne na kilometry... Propast mezi Tichými skalami a výškovými domy, tramvajemi, supermarkety a univerzitou se nedá změřit. "Jsi z univerzity?" "Studuju tam," přisvědčila. "Jak jsi to poznal?"
"Studuješ nás," prohlásil. Oči se jí rozšířily. "Hádej dál. Zatím ti to jde." "Dějiny... Sbíráš lidové pověsti z okolí Skvejalu. Ty čarodějnice, co tu žily a uhořely, ty tě taky zajímají." "Já přece vím, že to nebyly žádné čarodějnice!" zavolala na něj, protože dav, jakkoli ho nevnímali, se pohyboval podle svých vlastních zákonitostí (tíhnutí ke stánkům s pivem, klobásami á zmrzlinou) a nebral na ně ohled. Ligen narazil zády do stromu a přitiskl se k němu. Bylo mu horko z tolika lidí, dusil se kouřem z udíren za hřbitovní zdí. Stáhl si svetr přes hlavu. Axlerovi jsou kdovíkde, neuvidí mě... Chiana ho nespouštěla z očí, i když jí proud těl smýkl na opačnou stranu. S úžasem objevila, že svetr s dětským stromečkovým vzorem měl maskovací funkci. Tenké černé tričko pod ním mluvilo o síle a dospělosti. Když pohodil hlavou, cop se mu překulil přes rameno. Tyhle vlasy by byly nápadné i v excentrické společnosti studentů historie na Demaerenské univerzitě... Propletla se mezi lidmi až k němu. "Už se to přehnalo," povzbudila ho. "Je to jako vlny. Musíš v nich umět plavat." "Nemusím," nasupil se. "Nemám je rád." "Muž ze samoty," usmála se. Většina lidí už hřbitov opustila, Ligen ožil. "V které pověsti ses dověděla o tom jablíčku?" zeptal se. Rozzářila se. "Žádnou takovou neznám! Budeš mi ji vyprávět?" "Tak proč jsi to udělala?" "Neměla jsem kytku," řekla vážně. "A přála jsem si něco jim dát. Jako malinkou oběť." Přišla na to sama, užasl Ligen. Škoda, že je z univerzity. Kdyby byla třeba služka, mohl bych ji odtud odvést... Aspoň ji vzal na
procházku po hřbitově. Ukazoval na hroby, o jejichž obyvatelích znal příběhy, některé podobné pověstem či pohádkám. Tady ve Skvejalu měli hrobku i Axlerovi, a také Repleovi z bažin, a Heben, Nepřítel orlů, hrdina jeho sestry Talky. Chiana poslouchala jako dítě u babičky. Den se překulil do odpoledne. Seděli na lavičce. Zkoumala čáry v jeho dlani a on se nechal zkoumat docela rád. Mlčeli. Vtom se kolem jako velká voda přehnal Hojs. "Ligene!" volal. "Kde jsi?" Ligen vyskočil. "Tady! Co se děje?" "Peroun se opil a rve se s místními! Táta sedí U brouka, já a Keln na bráchu nestačíme, a Derza jen kouká a oči jí svítí," drmolil Hojs a táhl Ligena pryč. Chiana vykročila za nimi. Všechno se to semlelo kvůli Derze. Koketovala s mládenci ze Skvejalu, nevšimla si, že hoši se pozvolna opíjejí, a pak kohosi z nich odstrčila, když měl moc vlezlé ruce. A bylo to. Padlo slovo čarodějnice, Peroun ho zaslechl. Rázem se proměnil ve vlka v ovčinci. Místní si mohli spočítat na prstech, že jeden Axler vydá za dvacet skvejalských, ale nějak jim ty počty nešly, a tak se mezi stánky a na připraveném tanečním parketu strhla bitva. Keln měl co dělat, aby bratrovi alespoň zabránil někoho zabít, a tak rychle vyslal Hojse za Ligenem. Ligen se s nimi sice nikdy nepral, ani žertem ne, ale o Ejlammech se mezi Samotáři vyprávěly pěkně divoké historky, a Keln tiše doufal, že na nich bylo aspoň zrnko pravdy. Peroun se valil tam a zpět mezi skvěj alskými hochy jako tank mezi pěšáky, a nemínil přestat, dokud bude někdo z nepřátel stát na nohou. Nic ho nemohlo zastavit, ani Keln. Mlátil kolem sebe a měl radost, když ti třasořitkové z města padali a hekali, křičeli,a sténali. Pak se o něco zarazil. Zamžoural, aby si tu skálu prohlédl, a uviděl Ligena. Podivil se, že ten kluk není menší než on. Sakra, ráno jsem snad byl vyšší, a o kus! "Ty neuhneš, co?" zeptal se opatrně. "Ne," usmál se Ligen. "Nechtěj se opravdu poprat s Ejlammem, bratrance!" Peroun si uvědomil jeho stisk. Bylo to jako zarůst do kamene. Usoudil, že se vůbec nechce prát s Ejlammem. "Tak mě pusť," požádal. "Vypadnu." "Běž s Derzou k Broukovi." "Já chci tancovat!" špitla Derza. "Teď nebudeš," řekl Ligen. Nepoznávala ho. Byl tak plachý, ostýchavý, tichý... Jako ty skály, v nichž se narodil. Nojo. Skály. O nic hlasitější a o nic slabší než ony... Poslušně se přidala k bratrovi. Ligen se obrátil k mladíkům, kteří se postupně zvedali ze země. "Místní policii by snad ani nemuselo zajímat, co s vámi provedl jeden Axler... Nebo ano?" Dočkal se jen neurčitého mručení, z něhož vyznívala nechuť k policejním zásahům. Spokojeně pokývl. A potom spatní Chianu s planoucími tvářemi. Právě se stal jednou z jejích nejmilejších pověstí. * * *
Ligen se cestou domů loudal, a vlci, zvyklí závodit s ním v běhu, se divili, co se to s jejich přítelem stalo. Myslel na Chianu a na to, že ji měl na rozloučenou políbit. Určitě mě považuje za trapného venkovského burana... Beztak bych si ji nemohl vzít, je cizí. Otec si sice také přivedl nevěstu z města, jenže matka má krev Samotářů, i když odrodilých. Hned první noc přišla na Ejlammský Chlumek, a to je důkaz... Kdybych tak mohl vzít Chianu za ruku a vstoupit s ní do Kruhu! Kráčel se svěšenou hlavou a nevnímal okolí. "Smutný?" oslovil ho dívčí hlas. Prudce se otočil. "Derzo! Ty mě sleduješ?" "Chtěla jsem tě rozveselit." "Copak se už nezlobíš?" "Zabránil jsi zabíjení," vyhrkla a zmocnila se jeho ruky, položila si ji kolem pasu a přitulila se k němu.
"To nikdy nevis jistě," zamumlal. Měl ohledně skvějalské příhody nepříjemné tušení. Zkušenost mu napovídala, aby svá tušení nebral na lehkou váhu. Dívka se dotkla jeho rtů a umlčela ho. Byli v Horním lese. Tady nad ním měla moc. Dokázal by vzdorovat. Mohl vzdorovat skoro všemu, síle lidí i Samotářů, ale zrovna teď nechtěl. "Trápíš se," řekla. "Proč? Nemysli na ni. Já jsem tady. Teď... A ráda bych ti pomohla." "Jak?" Zaslechla v jeho tónu něco z té úsečnosti, která se jí tak nelíbila. Ale to se poddá... Objala ho kolem krku a začala ho líbat. Rozvážně a zkušeně. Jako Eva, vynořila se mu v hlavě vzpomínka. Už je to pět let, a pořád chutná trpce... Koneckonců mu zachránila život. Vzpomínky. Jak zahnat z jazyka jejich palčivost? Derza má sladké a vlhké rty a jazyk čilý jako ještěrka, vyhřátá na sluníčku na plochém vršku skály. A tady v Horním lese je měkký mech. Poslední dny léta. Teplý vítr... Pomalu, pomaličku se převalovali na mechu, bylo to skoro jako by se vznášeli. Ligen se trochu divil, že může mít takovou dívku jako Derza, ona žasla, že se jí podařilo svést muže jako Ligen Ejlamm. "Ach, to bylo báječné," vzdychla. Stále se k němu tiskla, jako by se nikdy nechtěla oddělit. "Škoda, že se musím vrátit..." "Musíme se vrátit," řekl nepřítomně. Myslel už na něco jiného, poznala to. "Derzo Axlerová. Proč jsi to udělala?" "Nevíš, můj milý Ligene? Mám tě ráda. Proto." Tvářil se tak ztrápeně, až se musela zasmát. "Stalo se něco ošklivého? Ubylo mě? Ubylo snad tebe?" "Ne. Tys mě chtěla potěšit, ale kdo potěší tebe?" "Já vím, že si mě nesmíš vzít," řekla Derza klidně. "Ještě ráno jsem to nevěděla, ještě před chvilkou j sem to nevěděla." Hledjl na ni a nic nechápal. Dívka se zasmála. "Běž domů, Ligene. A netrap se kvůli mně. Vždycky tě budu mít ráda." * * *
Stát se kamenem. Obrůst lišejníkem, nechat se chránit před zvědavým sluncem větvemi plnými zelených jehliček, myslel si. Blížil se k Tichým skalám a pocit hrozící těžké tlapy osudu sílil. Osud je připraven udeřit a rozmačkat všechno, co mám rád... Rychle. Dolů! Do Svatyně! Při první příležitosti se vrhl tajným, málo používaným vchodem do podzemí Chrackých kopců. Pečlivě zevnitř upevnil balvan, kryjící vstup do bludiště. Kráčel tmou bez sebemenší nejistoty. V těchto okrajových částech podzemních prostorů by většina Samotářů zabloudila, Ligen je však znal dokonale. Míní nejkratší cestou ke Svatyni. Otec čeká... Jen nevím, co mu budu platný, když se mi před očima neustále míhají obrazy dvou dívek, krásné a zneklidňující... Vykoupal se v ledovém jezírku říčky Sumilimy, šaty nechal na břehu a vstoupil do chodbičky, vedoucí ke Svatyni. Tam už nebyla úplná trna, panovalo tam narudlé příšeří. Ligen si vzal z věšáku na stěně plášť a zahalil se do něj. Odhrnul těžký závěs. Otec seděl ve vyřezávaném křesle a upíral zrak na stalagnát koruny. Neotočil se. "Pojď, Ligene," promluvil tiše. Mladý muž k němu přistoupil, klesl na kolena před krápníkem, v jehož nitru se matně leskla koruna Samotářů, objal ho. "Máš z nás nejdelší nice," poznamenal Gebren Ejlamm. "Vím." Ligen spojil prsty rukou, ovinutých kolem stalagnátu. Koruna se zlatě rozzářila, opály a granáty na ní získaly sytější barvy, rudé svíce na stěnách Svatyně jako by pohasínaly. Krápník se stával průsvitným. Gebren Ejlamm hlasitě vydechl. Vždycky ho uvádělo v úžas, co se ve Svatyni dělo v přítomnosti jeho mladšího syna. Čítával o podobných jevech ve starých kronikách, ale tady je viděl na vlastní oči! Po generace přicházeli Ejlammové sem, do Svatyně koruny, a sdělovali památné zlaté obroučce, co pokládali za důležité. Šflený král Sondalrig, který před staletími přikázal krápníku uvěznit korunu Samotářů, to tak ustanovil. Koruna musí vědět všechno. Někteří potomci královského rodu s ní rozmlouvali šeptem, jiní jen
v myšlenkách. Dělal to tak Gebrenův otec a po něm on, nejstarší syn. I on sem několikrát přivedl svého prvorozeného syna Birilena. Birilena se však zmocňovaly mdloby, sotva se ke stalagnátu přiblížil. Jedinkrát dokázal dojít až k němu, dotkl se ho, a na prstech mu ihned naskákaly puchýře. Jeho žena Astra, nejlepší léčitelka z Tichých skal, mu je dlouho nemohla vyhojit... Pak jednoho dne puchýře a mokvající rány zmizely, ale Birilen nechtěl nikomu prozradit, jak se jich zbavil. Od té doby do Svatyně nevkročil. Ligen něco šeptal, čelo přitom tiskl ke studenému povrchu krápníku. Gebren pocítil slabost. V mlze, která se mu objevila před očima, spatřil nezřetelnou, nevyslovenou hrozbu. Zachvěl se neblahou předtuchou. Pevně se přidržel opěradla, ale třes jím lomcoval od hlavy až k patě, ve svalech mu škubalo, záškuby přecházely v křeče a žebra měl sevřená, až se dusil. Ligen poznal, že otec ztrácí vědomí, chtěl se k němu otočit, pomoci mu, jenže koruna ho nepouštěla ze své moci, věznila jeho čelo, mysl, ruce... Pokoušel se osvobodit, odtrhnout se. Plášť se mu svezl z rameriou, klesl na kamennou podlahu Svatyně jako černý mrak. Nahé tělo klečícího mladíka bylo stejně bílé jako krápník, jako by se na něm vůbec neodráželo světlo rudých svic. Ligen přestal bojovat. Pochopil. Octl se uprostřed věštby. Stalo se mu to poprvé, ale věděl, co má dělat. Potlačil vzdor, strach o otce i vzpomínky na Chianu a Derzu. Naslouchal. ***
Když Talka vešla do Svatyně, byli oba muži v bezvědomí a svíce dohořívaly. Na severní stěně, pokryté vrstvou travertinu, bylo kostrbatým písmem napsáno: Dostali jste sto let darem, ale váš čas končí. Dnešní den vás zahubí! Talka svraštila obočí, ale víc už nápis nezkoumala. Sklonila se k otci. Dýchal, ve tváři měl normální barvu. K Ligenovi si klekla, na rtech jí pohrával zasněný, bolestný úsměv. Odhrnula mu z obličeje prameny zcuchaných vlasů. Něžně ho pohladila po nahém rameni, ruka jí sklouzla na jeho záda, druhou mu jemně nadzvedla hlavu a políbila ho na ústa. Cítila teplo a cizí ženu. Žena! S obrovským úsilím ovládla zuřivost. Potom si všimla rány na levém předloktí. Tu ránu způsobily zuby, a někdo ji dál drásal... Ligen se pohnul, zvedl těžká víčka. "Talko..." "Co se tady stalo? Máma se může zbláznit..." Dívka, která teď promluvila, by docela jistě nehladila a nelíbala žádného muže, ani kdyby ji prosil. "Nevím. Táta omdlel. Koruna mě držela... Víc si nepamatuju." Zatápal po zemi, hledaje plášť. "Co to máš na ruce?" ptala se. "Nemám ponětí." Pohlédl na ránu. Pak narovnal prsty pravé ruky. Byly od krve. "Tys ten nápis psal krví," vydechla Talka. "Ligene!" Malátně zvedl hlavu a zamžoural na severní stěnu. Sevřel si spánky. "Probuď tátu, Talko," zašeptal. "Nemám silu. Vezmi ho... domů." * * *
Zamávala z okna Katce a Marile. Zatoužila projít brankou pod obloukem popínavých, růží a jít, daleko, pryč z tohoto domu, podél cesty, travou a prachem, nocí a strachem, rozběhnout se a přeletět plochý kraj, nezajímavý, cizí, protože doma jsem až v Chrackých kopcích, v jejich srdci, které tvoří Tiché skály. Teprve tam opravdu naberu dech. "Co tam máš?" zeptal se Albert. Ne že by vstal a šel se podívat. S těmihle syny bohatých otců je potíž. Dokonce i když jsou inteligentní a slušně vychovaní jako Albert. Návyk na služebnictvo, první podstatná závada. Nezájem o svět, který znají z letadel a rychlých aut, a z chodníku jim připadá strašně nudný - druhá vada. A dívky se na ně usmívají a přísné matinky jim jdou z cesty... A jsou zvyklí dostávat na své líné otázky odpovědi.
"Nic pro tebe," řekla Chiana. "Jenom svět." Zasmál se. Tohle se mu na ní líbilo. Občas říkala věci, jaké nikdy od žádné jiné holky neslyšel. Měla prostě nápady. Taky byla hezká, pochopitelně, jinak by si jí nevšiml, a chytrá. Její rodiče nebyli bohatí, ale táta učil na univerzitě a mezi historiky měl jméno. Mohl Chianu přivést do společnosti a nemusel se bát, že plácne nějakou pitomost... "A co mi dopřeješ, když ne svět?" zajímal se. "Patří ti svět z letadla nebo z auta," vysvětlila mu. "Ne z normalního okna našeho baráku. A tvoje holka spí zabalená v igelitu, ne ve skleněné rakvi." "Zní to zajímavě. Ty spáváš v rakvi?" "Ne, ale mohla bych." Znovu se odvrátila a zahleděla se z okna. "A znáš nějakého prince?" "Nevím. Ale potkala jsem ve Skvejalu kluka z pověstí." Vypadala opravdu zasněně. Myslí to vážně, užasl Albert. A člověk si z ní ani nemůže dělat srandu, protože každou ironii okamžitě obrátí proti němu... "Hrdinu nebo tak něco? Aha." Zamyslel se. "Nemám to rád, víš. Skvěj al, čarodějnice... Souvisíte s neštěstím, co postihlo bráchu." "Ty máš bráchu? Nikdy jsi o něm nemluvil!" Přisedla si k němu na gauč, urovnala legrační, vlastnoručně tkaný přehoz ze školního kroužku ručních prací a proměnila se v naslouchající sochu. Uměla to dokonale. "Nebylo proč." Zachmuřil se. "Je v ústavu. Pro beznadějné případy. Duševní porucha nejasného původu..." "A co s tím mají co dělat čarodějnice?" "Čaroděj," opravil ji. "Mizera! Lidé, co byli u toho, přísahají, že ten kluk Geryho opravdu zaklel... Chtěli ho upálit. Jenomže se mu podařilo zdrhnout. Děsná smůla!" "Páni," vydechla. "Byl ze Skvejalu?" "Ne přímo. Odněkud z toho kraje. Z Chrackých kopců, z nějaké samoty... Byl v prvním ročníku. Přebral Gerymu holku. To si brácha nemohl nechat líbit, od prvňáka! Gery byl známý rváč, uměl to. Venkovan ze samoty ho absolutně nemohl rozházet." "Tvůj bratr ho zabil?" Slyšela ve Skvejalu několik pověstí o moci prokletí umírajících... "Ne. Ten hajzl se na něj prostě jenom podíval, Gery se složil a zůstal ležet. Týden byl v bezvědomí. Pak se probral, ale nemluvil, sám od sebe se ani nepohnul, všude ho museli vodit, počůrával se a tak... Figurína, nic víc." "A tak to zůstalo?" "Jo. Pět let." Albert zasmušile sklonil hlavu. Odporné vzpomínky na psychiatry, ke kterým Geryho vodili, i na ty, které zvali domů, na
léčitele a šarlatány... Ten poslední, velký tmavovlasy chlap, byl ze Skvejalu a něco o těch věcech věděl. Prohlásil, že jde o kletbu, a tu může sejmout jen ten, kdo ji seslal. Matka se potom zhroutila. Trvalo pár týdnů, než ji dali dohromady, ale už to nikdy nebyla ta máma, kterou znával. Někdo zaklepal. "Dál!" zavolala Chiana. Vstoupil její otec, docent Hegbert Schira. Albert naznačil bradou úklonu, napůl vstal. "Nazdar, mládeži," pozdravil otec. "Jste nějak smutní!" "Albert mi vyprávěl smutný příběh," řekla Chiana. "Promiň, Berte. Musím se učit na písemku... Neboj, tatí, vedu to v patrnosti." Albert přikývl a spořádaně se rozloučil. Docent Schira nepřišel kvůli písemce a Chiana se určitě učila už dopoledne. Chtěla mě elegantně vyprovodit. Leží jí v hlavě hrdina z bájí? Byl trochu dotčen, ne moc, ale přece. Nejsi jediná na světe, milá Chiano!" "Probírali jste Geryho případ, co?" zeptal se otec. "Byla jsi ještě frioc mladá, ale tehdy toho byla plná univerzita... Ligen Ejlamm byl můj student. Nadaný kluk. Nikdy bych do něj neřekl... Hm. Nepříjemná záležitost... I když Gery nebyl zrovna svatoušek..." Hegbert Schira mávl rukou. "Nic s tím nenaděláme. Netrap se, Chiano." Pečlivě, tiše za sebou zavřel. Chiana vzlykla. Ligen! On prakticky zabil Albertova bratra. Chtěli ho upálit! Strašné... Gery byl možná lump, ale zasloužil si tohle? Proč Ligen nezruší tu kletbu nebo co to ksakru je? * * *
Byl unaven, ale usínal těžko, přestože ho milá sestřička Talka přikryla a dala mu pusu. Něco v jejím chování ho znepokojilo. Matně si uvědomoval, že to není poprvé, ale dosud ten neurčitý pocit potlačoval. Něco nepatřičného tady bylooiž od jara, od prvních teplých dnů, kdy se spolu koupali v Rulách, kde si na potoce udělali malou přehrádku. Co se se mnou děje? Zešílím snad jako král Sondalrig, budu všude vidět zradu a nebezpečí? "Chceš moje uspávači kouzlo?" zeptala se Talka. "Ne," odpověděl nejistě. "Usnu sám. Běž už." Vstala. Tvář měla hladkou, ale Ligen najednou rozeznával, co se skrývá pod povrchem. Zklamání, zlost, překvapení... "No dobře, malý bratříčku," pronesla tónem starší sestry. "Sejdeme se v Rulách, budeš-li chtít. Dravci se brzy vylíhnou. Tentokrát nenechám kámen zvítězit!" Obrátil se k ní zády. Ten pohyb, při němž se mu vlasy přelijí přes rameno jako vlna... Talka se kousla do rtu. Nikdo z mužů tohle nedělá. Jak bych mohla milovat někoho jiného? Neměla jsem dovolit, aby mého malého bratříčka pustili do Demaerenu. Ten půlrok ho dočista změnil... A je čím dál hezčí. Kčertu s tím! Tiše za sebou zavřela. První sny byly pasivní, bez vlastní akce. Eva mu jde vstříc, prohýbá se v bocích, je to taková nebezpečná chůze, a úsměv slibuje všechno možné, jen ne klid a jistotu... "Gery je do mě blázen, vis," vykládá, červená ústa se půvabně špulí, oči září tajemným vítězstvím. "Řekla jsem mu, že se mi líbíš víc ty..." Smích. A ten hloupý kluk - on sám před pěti lety - už tuší něco ošklivého, přestože vůbec nezná ženy. "Čeká tě v tělocvičně," pokračuje dívka. "Dělá karate, víš, ale na tebe určitě nemá..." Smích. Nebezpečí. Strach a zklamání. Eva o mně nemůže nic vědět! Tělocvična je osvětlená, na lavičkách posedává pár mládenců, většinou z vyšších ročníků, a jejich dívky. Přišli se kouknout, jak Gerhard Reiner, nejvyhlášenější rváč Demaerenské univerzity, zatočí s venkovanem z prváku... V té tělocvičně Ligen poprvé pocítil, jak se mu svaly pod kůží mění v kámen. Gery to vzápětí poznal z té druhé strany. Než uvěřil, že jeho soupeř je opravdu tak tuhý, že úspěšné zásahy zraňují mnohem víc útočníka, zlomil si několik kůstek v zápěstí, nártu a prstech a utrpěl ošklivé pohmožděniny. Ve své zběsilosti to ani nepostřehl, na to přišli lékaři až později... Ligen popotáhl nosem. Krev mu tekla normálně, jako každému člověku. "Nechceš toho nechat?" zeptal se mírně, skoro prosebně.
"Ne!" zařval Gery. "Nebudeš mi chodit za holkou!" Ligen měl chuť vysvětlit mu, že s Evou chodil mnohem dřív, než si jí velký Gery vůbec všiml, ale ovládl se a mlčel. Čekal na další ránu. Věděl už, že mu nijak zvlášť neublíží, a přesto měl strach. Z něčeho, co musí přijít. "Zkusíme to jinak!" křikl Gery. "Pojď sem, blíž! Blíž! Dívej se mi do očí, ty burane! Něco uvidíš!" Ligen nechápavě zamrkal, a vtom zaslechl šeptání. Nebyl si jist, jestli to jsou skutečná slova nebo rnyšlenky. Chodí přece na ty zakázaný kurzy. Bojová telepatie. Vojáci to prosadili, i když město bylo proti... I univerzita protestovala... Zabije ho. Gery ho zabije... Zašilhal po Evě. Moc jí to slušelo. Měla pootevřená ústa, oči jí svítily jako šelmě. Odhodil si dlouhé vlasy z čela. Gery se mu zabodl očima do očí a byl by se zavrtal hlouběji, až by zasáhl něco živého a zranitelného. Jenomže narazil na kámen. Nepříjemný tlak v hlavě Ligena poplašil a přiměl ho kxinu. Všechnu tíhu a moc kamene, kterou od začátku boje nashromáždil, soustředil do očí a jediným pohledem, podobným šedému vybuchuji vrhl proti soupeři. Gery se zapotácel, jak se do něj naráz přelila. Jeho mozek ztuhl, myšlenky se přestaly pohybovat. Statné tělo demaerenského rváče se s žuchnutím svalilo. Ligenovi se podlomily nohy, zbavené kamenné opory. Bylo mu hrozně zle. Propadl se do mlhy, a když se z ní vynořil, měl svázané ruce a lidé kolem něj hulákali něco o zatracených skvejalských čarodějích a mlátili ho. Tentokrát ho jejich rány a kopance skutečně zraňovaly a jejich zuřivost ho děsila. Co je s Gerym? Přestali. Někdo dostal geniální nápad. Upálení! Dělávalo se to tak s čaroději, no ne? Hloučkem kolovaly cigarety s vůní nějaké drogy, která ty lidi rozpalovala a připravovala je o poslední špetku soudnosti a rozvahy. Nápady, vyhrabané na dně zděděné krutosti... Co je s Gerym? Co jsem mu udělal, kde je? Hranice. Ligen ani nevěděl, jestli se bojí. V tu chvíli neměl k životu vyhraněný vztah. Život mohl být nepříjemný. Mohl přinést ošklivé dny a těžké úkoly... Nestál o ně. To nejhorší se už stalo. Nebo ne? Dřevo je vlhké, nechytá. Kdosi běží pro benzín. Spustil se déšť, změnil se v průtrž, všichni se utíkali schovat. Eva se přikradla v lijáku a tmě, přeřezala mu pouta. "Běž a už se nevracej!" Ta slova mu zněla v uších celou dobu, kdy běžel, klopýtal, potácel se a lezl po čtyřech směrem k Tichým skalám. Těmi slovy končívaly jeho noční můry. Tentokrát ale děj pokračoval. Viděl <}eryho s tupým, ztuhlým výrazem obličeje, se strnulou chůzí, jak se prochází v parku, plném žlutého listí na stromech i pod nimi. Park byl ohrazen vysokou kamennou zdí. Ligen napjal síly a popostrčil sen o kousek dál, za kamennou bránu s nápisem Sanatorium Pod růžovým keřem. A ještě dál. Horní Arben, hlásá místní tabule u silníce. Tam ho najdu! Sen skončil. Ligen se napůl vzbudil, ale vzápětí se propadl do nového snu. Derza ho vedla neznámým lesem. Jak to? Znám všechny lesy v okolí Skvejalu a (Thráckých kopcích! Prošel jsem celý kraj mezi Demaerenem a Lyennou, zakopl jsem při závodech s vlky o kdejaký kámen, přeskočil jsem snad všechny bludné kořeny... Derza se k němu otočila, po tváři jí stékaly slzy. "Zabíjejí nás. Ty musíš odvést živé! Prosím, pomsti mě, i když nebudu mrtvá!" Obešla ho hrůza. Opustil ten sen, podivný les i dívku, se kterou se nedávno miloval na mechu pod známými stromy, v teplém zbytku léta s příchutí podzimu, v kraji plném míru... Vydal se, už z vlastní vůle, na Ejlammský Chlumek. Byli tam skoro všichni, otec, matka, bratr Birilen s Astrou, Talka v hadím úboru, zdůrazňujícím pružnost její štíhlé postavičky, strýcové a tety bližší i vzdálenější, prostě příbuzní, protože Samotáři uznávají příbuzenství do kdovíkolikátého kolena, bratranci, sestřenice, pár větších dětí. Ty malé ještě neumějí své sny ovládat a řídit a matky je musejí hlídat, aby se neztratily. Na každém setkání několik matek chybí. Na pahorek svítilo slunce a odráželo se od černých kamenů, uspořádaných do kruhu. Gebren Ejlamm do kruhu vstoupil jako první, ostatní ho následovali. "Ukaž mi ruku, Ligene!" zašeptala Astra.
Ošil se. "Nevěříš mi?" Vyhrnul si rukáv a odmotal obvaz. Astra se zachmuřeným výrazem zkoumala rozšklebenou ránu. "Tohle muselo strašně bolet. To sis nemohl udělat při vědomí!" "Ani jsem to netvrdil," řekl malinko podrážděně. "Proč by nás den výročí Pochodu čarodějnic měl zahubit?" Bratranec Yeher kroutil hlavou. "Co se včera stalo?" "Brzy se to dovíme." Ligen si s úlevou zapnul rukáv košile. Nesnášel, když ho všichni okukovali. "Nehraj si na proroka," okřikl ho strýc Talmera. "Já si nehraju," řekl Ligen a narovnal se. Ostatní jako by se rázem zmenšili. Vidíte ho poprvé, co? Talka se skrytě ušklíbla. Celou dobu jste nechtěli vědět, kdo je Ligen Ejlamm! Zapomněli jste na krev králů, která se jednou musí projevit! A králové Samotářů, ti byli obdařeni skutečnou mocí! Kterou Ligen jen tuší... "Přichází Keln Axler," promluvil Ligen. "Má s sebou Rexe. Bál sejít sám. Bál se ve svém lese! Byl příliš ohrožen... Vyslechneme jeho zprávu." Keln namáhavě stoupal do vrchu, jeho vlk Rex opatrně, nedůvěřivě poklusával za ním. Uklidnil se, když poznal Ligena. Talka se znovu v duchu zasmála. Znají ho i Axlerovi vlci... "Pojď do Kruhu, Kelne," řekl Ligen, aniž by žádal přítomné starší o dovolení. Gebren Ejlamm pokynem utišil protesty. "Hned se ukáže, jestli má Ligen právo zvát si hosty." Keln se otřásl. Věděl^co by se mohlo stát cizímu, jehož nepozvali. Čelo mu ovanul studený vítr, prošel mezi černými kameny. Nic. Žil. Gebren se usmál. "Povídej, Kelne." "Odpusť, kmotře," omluvil se Keln. "Nerad ruším rodinné setkání, ale s Axlery je zle! Lidé ze Skvejalu a Podlesní Lhoty a dalších vesnic nám podpálili dům. Utekli jsme a skryli se v chatě U pramene, ale vy čenichali nás i tam... Naši se poschovávali v lese... Jenomže znáš lidi! Co si vezmou do hlavy, to udělají!" "Co chtějí? Krev? Popel?" zeptal se stroze Gebren Ejlamm. Keln přikývl. "Peroun se na slavnosti porval. Vyprovokovali ho. Jeden z těch hochů zemřel. Prý krvácení do mozku. Měl tam vrozenou výduť... Tak tomu říkají. Peroun za to vlastně nemohl." Gebren vzdychl. "Můžete přijít Vy, Axlerovi. Šest lidí se v Tichých skalách ztratí. Ale co ostatní rodiny? Až lidé zjistí, že jste pryč, půjdou po nich." "Bratranci se vydali k Repleům," odpověděl Keln. "Někteří uvažujíc Demaerenu. Velká města jsou... anonymní." Birilen jemně šťouchl do mladšího bratra. Ligen se k němu otočil. Spatřil jako v zrcadle obočí sevřené hněvem. U toho nemůžeme chybět, bratříčku... Popohnal sen a vzal bratra za ruku. Kolikrát ho Biri vedl svým snem a bavil ho! A pak, najednou, bylo všechno jinak. Nejdřív Ligen bratrovi pěti slovíčky vyléčil ty puchýře... A stal se vůdcem jeho snů. Přistihneme ty žháře a dáme jim co proto! Birilen nenamítal, že ze snu se takové věci nedají dělat. Bratr to zařídí. * * *
"Opravdu nebyl důvod nevěřit jí, paní Reinerová," tvrdil nešťastně ředitel sanatoria. "Představila se jako snoubenka Gerhardova bratra, ukázala mi doklady... Ostatně se ukázalo, že osobně znám jejího otce. Odjeli džípem... Povídala, že pan Albert se k nim připojí cestou..." Paní Reinerová zkusila zalomit rukama, už pokolikáté objevila, že to neumí, a odevzdaně si sedla do křesla pro hosty. Spíš do něj žuchla. "Proč to udělala? Co chce?" "Třeba pan Albert opravdu vzal bratra na výlet," navrhl nesměle ředitel. Trápilo ho vědomí, že ústav Reinerovým nejméně z deseti procent patří. "Albert lyžuje v Alpách," řekla paní Reinerová. "Sežeňte mi otce té dívky!" "Ano, věděla o té události," prohlásil docent Schira. Měl klidný, vyrovnaný hlas. Přednášel paní Reinerové do telefonu jako studentům
v posluchárně. "Něco jí prozradil Albert, něco já. Mezi námi, Gerhard byl tehdy na nejlepší cestě stát se vrahem..." "Jak si dovolujete!" Ředitel zalapal po dechu. O paní Reinerovou se pokoušel infarkt a hysterický záchvat. Současně. To by mi tak scházelo! Rychle vzal sluchátko a než mu v tom mohla zabránit, promluvil sám. "Poslyš, Hegberte! Tvá dcera unesla Geryho Reinera! To je dost vážné, nemyslíš?" "Jistě. Ale Chiana mu neublíží. Spíš mu chce nějak pomoct." Schira zůstával klidný. Jako kámen, napadlo ředitele. Úplně jako kámen. *
*
*
Chiana zaparkovala džíp pod lesem, Zhluboka se nadechla. Vzala Geryho za ruku a vedla ho. Nechal si to líbit Hrůza. Chlap jako hora a já si s ním můžu dělat, co chci! A když se počůrá? Hledala orientační body, které jí Ligen jen tak mezi řečí popsal. Většinou staré stromy zvláštních tvarů a balvany. Byly na nich značky. Ligen povídal, zeje mohou spatřit jedině Samotáři. Spletl ses, čaroději! Já je vidím! Zarazila se. To, co ji dovedlo k první ze značek, docela jistě nebyl zrak. Cítila jsem to... Čichala? Ne. Slyšela? Přihořívá. Jako by ty nenápadné vrypy do kamene, téměř zarostlé mechem, tiše hučely. Jako větrák. Spěchala. Kdo ví, jak je to daleko. Ligen se zaručeně takhle neloudá, ale Gery se nedá přimět k rychlejší chůzi! Jde jako stroj. Jako robot Tak kde je ta další značka? Zapátrala v okolí. Náhle ji zabměla pravá ruka, ucítila pod bříšky prstů hrubé vrypy, symbolické znázornění vlka vyjícího na měsíc. Polekala se. Pak ji napadlo obejít skálu, která jí ležela v cestě. Gery zůstal netečně stát na místě. Aha. Balvan kdosi vyvrátil a značka je na opačné straně! Neslyšela jsem ji! Nahmatala jsem ji na dálku! Pokračovali v cestě a Chiana se začínala vážně zamýšlet, zda jí skutečně nepřeskočilo. Les se tvářil nepřátelsky a bylo v něm hluboké, bezdeché ticho. Prodírali se křovím, Gery funěl nezvyklou námahou, ale neozval se, nezaklel. Vynořili se z houští a vtom jim zastoupil cestu vysoký muž s ostrým nosem, celý v hnědé a zelené. "Co tady děláte? Jak jste se dostali tak daleko do lesa?" zeptal se ostře. "Jste podobný Ligenovi," vyhrkla Chiana. "Hledám ho. Šla jsem podle značek... Popsal mi je." "Podle značek? Ty vidíš naše značky?" "Spíš slyším. Nemůžu je vidět, nejsem Samotář." Muž se nečekaně rozesmál. "Ligen je trochu nemocný. Máme potíže, dívko. Lidé se nás pokoušejí pochytat a upalit. Proto tady hlídám. Jsem Gebren Ejlamm. Ligen je můj syn." "Chiana Schirová," představila se. "Tohle je Gery Reiner. Chtěla jsem Ligena požádat, aby ho... Hm, aby z něj sejmul tu kletbu nebo co... Kruci, zní to hloupě. Promiňte." "Gerhard Reiner," pronesl zvolna Gebren Ejlamm. "Muž, který se chystal zabít mého syna... Nevypadá dobře." "Pět let vězení za pokus o vraždu," řekla Chiana. "Není to už dost?" "Tady vůbec nešlo o trest, Chiano Schirová," odpověděl Gebren. Hvízdl. Z lesa se tiše jako duch vynořil veliký vlk. "Rexi, hlídej místo mě!" přikázal mu Samotář. "My půjdeme. No tak, Gery! Pohni se!" * * *
Ligen je zahlédl oknem a jeho první nápad byl útěk. Pryč! Nechci, aby mě Chiana takhle viděla! Rvačka na spáleništi domu Axlerů byla strašná a je to na mně znát! A co tu dělá Gery? Vyskočil z postele, zatočila se mu hlava a svezl se na hladkou a teplou podlahu. Vzápětí vstoupili hosté. "Jsem rád, že nespíš," usmál se otec. "Máš práci." Ligen zalitoval, že si neoblékl nějaké slušné pyžamo. Chiana to naopak ocenila. Oprané, vytahané šortky mu slušely, bez ohledu na
modřiny a šrámy. Asi se rval s těmi, kdo chtějí pozabíjet všechny Samotáře... "Měl bys Geryho odčarovat," prohlásila bez okolků. Ligen přikývl. "Chtěl jsem. Byl v ústavu Pod růžovým keřem, viď? Nedávno jsem to zjistil." Chtěl jsem za ním jít a zbavit ho tíhy kamene... A místo toho přišel on za mnou! Gebren překvapeně zamžikal. "Ty se nezeptáš, jak tě našla? Není ti to divné?" "Trochu jsem jí poradil..." Ligen zrozpačitěl. "Patří k nám. Dala na hrob jablíčko, víš..." "Vím, že je Schirová," řekl Gebren. "Co ti prozradil otec?" Ligen se k ní prudce obrátil. "Všechno," prohlásila. "Co bude s tou kletbou?" "Nebyla to kletba. Jenom obrana." Ligen se s námahou zvedl, opřel se o stěnu. "Ta omítka mi vadí," postěžoval si, ohmatávaje zed'. "Pojď do sklepa, tam je jen holý kámen," pochopil otec. "Dobrý nápad." Ligen se zachytil otcovy paže, Chiana vzala za ruku Geryho. Vůbec na přítomnost svého dávného soupeře nereagoval. Klopýtali po schodech dolů, do studené sklepní místnosti, jež sloužila jako spíž. Ligen se postavil zády ke kamenné stěně, položil na ni dlaně. "Tak. Gery!" V jeho hlase Chiana uslyšela něco, co jí připomnělo značky na kameni. Nevypadalo to nijak zajímavě. Ligen se stále opíral o stěnu, mluvil na Geryho a Gery se na něj díval. Trvalo to chvilku, snad pět minut Pak se Gery svezl k zemi, Gebren Ejlamm ho zachytil a podržel. Mladík na něm visel jako hadrový panák. Ligen se odlepil od stěny. "Gery?" zeptal se napjatě. A Gerhard Reiner se pomalu vzepřel nohama o podlahu, zvedl hlavu a nechápavě zamžoural. "Úžasný výkon," ozvalo-se od schodů. Talka svým kočičím krokem sešla dolů, dotkla se bratrova ramene (Chianě v tu chvíli naskočila husí
kůže, aniž by tušila proč), přejela rukou po stěně, o niž se před chviličkou opíral. Neřekla nic. Nezmínila se o deseti mělkých důlcích, otiscích Ligenových prstů. Sila, která vtlačila jeho prsty do kamene, jí vyrazila dech. Ta síla, jež před lety málem zabila Geryho Reinera, se Ligenovým zásahem vrátila zpátky do skaly, z níž byl postaven Ejlammův dům. Tohle prý dokázali nejmocnější ze starých kralů... A můj bratr. Gery se přidržoval Gebrenova ramene a rozhlížel se. Poznal Ligena. "Zabiju tě, ty hajzle!" "To už jsi zkusil před pěti lety," řekl Ligen. "Před pěti lety?" Gerhard Reiner se podíval na své ruce. "Praštil jsem tě. Mockrát. Bolelo to, příšerně. A potom..." Znejistěl. Kde to, sakra, jsem? "Nech toho," přerušil ho Ligen. "Byl jsi pět let mimo. A já nevěděl, jak tě z toho dostat." "Ty jsi mě porazilT Gery zaťal pěstí. "Copak ty máš nějaké kurzy?" "Kurzy ne. Nadání. Bránil jsem se, nic víc." "Měli by tě zavřít!" vybuchl Gery. "Chtěli mě upálit. Jenže začalo pršet." Gery vytřeštil oči. "Upálit? Že jsi mě porazil v souboji? Za to? Nekecej!" Ligen pokrčil rameny. "Hele. Chiana tě víceméně unesla z ústavu. Vaši doma sílejí..." "Já byl v ústavu? V blázinci?" Gery se chytil za spánky, jako by si chtěl odšroubovat hlavu. "Nqjo." Ligen vzdychl. "Až se dáš dohromady, můžeme si to někde v ústraní zopakovat Ale bez telepatie. A teď padáme!" "Bez telepatie?" Gerhard se napřímil, zkusil udělat samostatný krok. "Kde to jsem?" "Na tajném místě," odpověděla mu Talka. "Zavažte mu oči, propána!" Pohlédl na ni se zájmem. "Abych tě neviděl, krasavice?"
"V lese už je tma, musím je vyvést," prohlásil Ligen. "Čím jste přijeli, Chiano?" "Džípem. Parkuje u lesa." "Pojďme odtud," řekla Talka. Vykročila jako první. Gery z ní nespouštěl zrak, a ona to moc dobře věděla. * * *
Brána rezidence Reinerových byla zamčená a nikdo z nich neměl dálkové ovládání. "Zazvoníme a zmizíme," navrhl Ligen. Chiana se zasmála. "Nejdřív pozdravím paní Reinerovou a omluvím sejí. Jistě si užila strachu!" "Odkud vůbec znáš mě a matku?" zeptal se Gery. Začínalo mu to docela myslet. "No..." Chiana si poposedla a řekla nejistě: "Chodím tak trochu s tvým bráškou." "Vážně?" zamračil se Ligen. "Ani ne." Tvářila se provinile, ačkoli k tomu vlastně nebyl žádný důvod. "Ne vážně!" Zvedla dva prsty k přísaze a Gery se zasmál. To bys to chytla, děvče! Albert býval parádní snob a z toho sotva za pět let vyrostl, ten idiot. "Dobře," přikývl Ligen. "Běž s Gerym, já počkám u vás doma. Kde bydlíš?" Chiana zalapala po dechu. "Ty chceš normálně zazvonit a..." "Ale s tou svatbou počkejte," vmísil se Gery. "Mezitím si doufám s Ligenem dáme párkrát po hubě, tak abyste měli hezký fotky!" Ligen vystoupil z vozu a posměšně se uklonil. "Jak si přeješ, bojovníku... Tak kde bydlíš, Chiano?" "Radniční sto osm." Zeptá se vůbec někdy na můj názor? Asi ne. Bezradně hleděla za tím neuvěřitelným chlapem, který se zřejmě rozhodl, že se s ní ožení. Ligen zazvonil a zmizel za rohem. Brána se otevřela. "A ted' to schytám," vzdychla dívka. "To nikdy nedovolím," prohlásil pevně Gery. "Ale někdy mě vezmeš s sebou, jo? Pozdravit tvou budoucí švagrovou." * * *
Paní Anna Schirová toho mládence rozhodně nechtěla pustit do domu. Nebyla si úplně jistá, co jí na něm vadí. Dlouhý cop stažený řernínkem dneska nosí kdekdo, šaty má chlapec čisté, i když poněkud zvláštní, hm, jako by ignoroval módu, mluví slušně a spisovně... Je divně cítit, usoudila Něčím k zbláznění čerstvým a úplně cizím. Z té vůně se motá hlava a mlží zrak... "Co tam tak postáváte?" zavolal shora její manžel. "Je tu... návštěva," hlesla. Hegbert Schira se v půli schodiště zarazil. "Aha," řekl a na pár vteřin se odmlčel. "Pojď dál, Ligene." Anna o krok couvla, aby host mohl projít. Usmál se na ni. Proč mi není dvacet, napadlo ji nesmyslně* "Paní Schirová," oslovil ji ten mladík. "Poslouchejte mě přece!" Jak tě můžu poslouchat, když se na tebe musím dívat, myslela si a neříkala nic. "Chiana je u Reinerů. Přivezli jsme Geryho. Brzy se vrátí domů," zopakoval Ligen trpělivě. Už potřetí. Vnímala to? Snad ano. "Co jsi provedl s Gerym?" zeptal se Schira. "Je v pořádku," odpověděl Ligen vyhýbavě. "Takové věci ses za těch pět let naučil?" "Ano, právě takové." Hleděli si zpříma do očí. Anna se tiše vytratila a na chodbě se rozplakala Schira se usmál. "Nebál ses přijít sem, do Demaerenu?" "Doprovodil jsem Chianu. Ona mi Geryho přivedla a..." "A řekla, ať s tím něco uděláš," dokončil Schira s jistou hrdostí. "Celá ona." "Přesně tak. Hegberte. Proč jsi Chianě nic neprozradil? Našla naše značky, aniž by vůbec tušila, jak... Našla naše sídlo... Nevěděla, že patří k nám!"
On mi tyká, žasl Schira. No ovšem. Jako Samotář Samotáři... "Ona trefí všude," zamumlal. "Mám ji rád," řekl Ligen. "Chci šiji vzít." "Uf," ulevil si Schira. "To. pusť z hlavy. Chiana si vezme normálního člověka." "Bude nešťastná," prohlásil Ligen. "Patří do Tichých skal." "Ptal ses jí?" "Ne. Poznám to." "Nevěřím ti... Ale to je fuk. Nedám ti ji." "Vlastní krvi neutečeš," řekl Ligen. "Vždyť to vis, Hegberte." V předsíni se ozvaly kroky, dveře se rozlétly, do haly vběhla Chiana, celá zrůžovělá a rozzářená. "Tolik štěstí a radosti!" volala. "Byli tak strašně rádi a pořád mi děkovali! A nemusíš se bát nějaké pomsty, Ligene, všechno pochopili! Gery se snad dokonce stydí!" "Blbost," broukl její otec. "Já se nebojím," pravil Ligen vážně. "Nemíním zůstat ve městě." Nastalo ticho. Anna se připlížila k zábradlí a dívala se na ty tři, jak tam stojí a mlčí. "Ale moje dcera zůstane," řekl Schira. "A teď běž!" Ligen se napůl otočil ke dveřím, tázavě pohlédl na dívku. "Já tě najdu," usmála se na něj. * * *
Ligen přecházel po pokoji, který se zdál příliš malý na jeho dlouhý krok. "Není doma. Nechodí do školy. Zmizela!" "Jak víš, že není doma?" Talka ho soustředěně sledovala. "Gery trochu pátral..." Ligen zčervenal. "Pořád chtěl odvetu, tak jsem mu vyhověl. Je už docela ve formě... Chiana není doma ani pro Alberta Reinera!" "To je vážné," uznala Talka. "Gery je stejně lepší než Albert," dodala jen tak mimochodem. "Poslouchej. Schira je sice odpadlík, ale z rodu kralů. Věž nevést, říká ti to něco?" "Jo, snad. Četl jsem o tom. Ale kam by ji Schirové schovali?" "Některé kroniky se vyjadřují v tom smyslu, že tyhle stavby nejsou běžně dostupné z tohoto světa..." "Věž nevěst měli jen Schirové?" zeptal se Ligen. "Jiné rody neměly tak šeredné zvyky." "Hm. Jak jen bych ji mohl najít?" "Tys mě neposlouchal! Z rodu Schirů pocházeli králově!" Zíral na ni a pomalu mu docházely souvislosti. "Koruna," hlesl. "Tobě prozradí všechno, nač se zeptáš," kývla Talka. Ligen se zahleděl do dálky a docela se v ní ztratil. Oči měl v tu chvíli zelené jako malachit. Talka si vzdychla a chystala se vytratit, ale ve dveřích ji dostihl jeho hlas, už jasný a střízlivý: "Co prozradila koruna tobě?" Prudce se otočila. "Obejmi mě," zaprosila. Zachmuřilse. "Proč tohle děláš?" "Miluju tě," řekla. "Nemůžu za to, můj krásný bratře. Jedno proroctví mluví právě o nás dvou..." "Nejsem krásný," bránil se Ligen. "Co to má být za blábol?" "Korunu vyzvedne z krápníku dítě bratra a sestry a zabrání úplné zkáze našeho lidu. Ta však už započala a ono se ještě nezrodilo... Běda!" recitovala Talka s přivřenými víčky. "Kdo tohle sepsal? Šílený Sondalrig?" ušklíbl se Ligen. "Když mi nevěříš, tak se běž vybrečet k jiné!" Talka třískla dveřmi, až Lisa Ejlammová vykoukla z kuchyně, co se to děje. U Ejlammů se dveřmi nepráská! * * *
Ligen se chvěl chladem, když vstupoval do Svatyně koruny. Voda v jezírku Sumilimy jako by dnes byla obzvlášť ledová. V předsíni si rychle přehodil plášť, vstoupil. Svíce okamžitě vzplanuly. Tohle se mu ještě nikdy nestalo! Stalagnát se projasnil, objevila se koruna. Budu se umět ptát? Ligen okamžik váhal, pak odhodlaně přistoupil k průhlednému sloupu, vkleče ho objal, přitiskl čelo ke krápníku.
Před očima měl Chianu. Kde je? Vzápětí se do jeho vědomí začaly valit obrazy. Spatřil Věž nevěst, špičatou skálu, strmý kužel, provrtaný chodbami a s malou okrouhlou místností až docela nahoře. Z okénka vyhlížela smutná dívá tvář. Mohla to být Chiana... Ligen cítil, že se vznáší. Letěl nad neznámou, úplně cizí krajinou. Pak narazil na neviditelnou zeď a na okamžik ztratil vědomí. Když se probral, připadalo mu všechno na světě tak marné, tak zbytečné! Měl chuť spadnout z té výšky dolů a rozbít se. Nebo navždy usnout Nebo se opít... Paměť koruny mu něco sdělovala. Zeď... Zed Lhostejnosti. Ted'už jsem za ní. Tohle je přece Rezanský les, kousek od Demaerenu. Ano, poznávám ty staré buky! Vidím zářící značky... Zářící jen pro mě. Překročit Zeď Lhostejnosti. Jak? To člověk nedokáže, nepatří-li k vyvoleným... Do hlavy se mu nahrnuly další obrazy. Talka, zápolící s tmavou skalní stěnou, z níž se líhne obrovitý pták. Rulový dravec! Už to začalo! Tenhle pták mě přenese přes Zeď? Ne, až ten druhý. Aichra. Musím za Talkou, sama to nedokáže! Nezdržoval se oblékáním, jen si omotal kolem pasu hábit ze Svatyně. Hnal se zkratkami, lesem i jeskyněmi, jeho bosé nohy jako by se ani nedotýkaly země. Jen tam, kde běžel po skalách, pro něj z kamene získávaly sílu. Talka už se téměř vzdala. Tvář se jí leskla potem, smíchaným se slzami vzteku a prohry. Rulový dravec už neměl sílu bojovat s kamenem, jenž nebyl ochoten ho zrodit Nevyprostí se, nikdy nemávne křídly... A v té chvíli zoufalství se mezi Rulami objevil Ligen. Vysvobodil jediným škubnutím hlavu s mocným zobákem, pematou šiji a jedno z křídel. Jeho plášť sklouzl na trávu, zvlhlou rosou. Talka viděla strašnou sílu, kterou vydává na záchranu jejího dravce, zalykala se obdivem, hrůzou i nadšením. Vzpamatovala se, pomohla rulovému tvorovi vytáhnout z kamene spáry, jež ihned začaly drásat rulu a nutit ji, aby ho propustila na svobodu. Ligen objal mohutnou ptačí hruď. "Dělej, Dchre!" volal. "Už to bude!" On zná jeho jméno, zamrazilo Talku. Skála povolila, Dchre se bezvládně rozplácl na trávě. Ligen si opřel hlavu o jeho křídlo, oba namáhavě oddechovali. Talka zvedla ze země hábit a jemně bratrovi otírala šíji a záda. "To nemá cenu," zamumlal. "Ještě není konec." Malátně mávl rukou ke skále. Na tmavém povrchu, dosud zbrázděném po vylíhnutí jednoho dravce, se už rýsoval další povědomý tvar. "Ještě jeden pták!" vydechla Talka. "Ona. Aichra." Ligen se pomalu zvedl. Sbíral síly. Ted' mu ani nevadilo, že se na něj Talka takhle dívá. Líhnoucí se dravec začal bojovat. Od začátku bylo znát, že tento boj je jiný. Vytrvalejší, chytřejší. Dravec si nacházel ve skále místa nejmenšího odporu a využíval jich. Talce se podařilo osvobodit jeho zobák. Z kamene se vylouplo živé oko, zobák udeřil do skály, a už byla venku celá hlava. O kus níž se tlačilo ven křídlo. Ligen bušil pěstmi do kamene kolem něj, aby porušil jeho strukturu. Nahmatal okraj křídla, podebral ho a vyprostil. Aichra poprvé mávla křídlem. Uvědomovala si přítomnost lidí. Otec a matka, pomyslela si. Pomáhali jí v tom strašném boji, nedbajíce na únavu. Skala vzdorovala, ale oni se nevzdali a rvali se s ní o život a svobodu své dcery. , Konečně spojenými silami nepřející kámen přemohli. Aichra se přitiskla k otci. Cítila, jak se chvěje vyčerpáním, vnímala tlukot jeho srdce. Bratr Dchre se stavěl na nohy, neobratně mával křídly. Matka se potácivě vydala pro jejich první potravu. Měla v batohu dvě čerstvé pískovcové ovečky. Aichra věděla, že to musí být ovečky, a věděla toho ještě mnohem víc, neboť paměť kamene je věčná a ona mu díky přispění svých rodičů, unikla, aniž by ji vrátila na místo. Byla moudra jako kámen a naučí té moudrostí i svého bratra. Ligen únavou na chvíli usnul. Když se probudil, Aichra trhala a hltala své první jídlo a přitom ho stále poočku sledovala. Protáhl se a vyjekl bolestí. Prsty, zápěstí i paže mu lámaly křeče, svaly zad a stehen mu protékala žhavá láva, šíji mu drtil ledovec. "Jen co se ptáci nakrmí, odnesou nás do Tichých skal," zašeptala mu Talka. Pohlédl na Aichru a viděl, že ona se už na to těší.
* * *
Toho rána se Ligen probudil svěží a plný síly. Dnes se zeptám Aichry, zda si už troufá na přelet Zdi. Dnes. Musím za Chianou! Toho dne se Chiana koupala v teplém jezírku v základech Věže a nechtěla mluvit s otcem, který jí přivezl zásoby na další týden. Věže nevěst! Četla si o nich v deníku své předchůdkyně v tomto vězení. Nenáviděla je! Karlíka si chtěla vzít muže z rodu Axleru. A já si vezmu Ejlamma. Nebo tady umřu, jestli mě můj milý nenajde a nevysvobodí. Toho dne zastřelili muži ze Skvěj alu prvního z Axlerových vlků a byli by zajali jednoho z hlídačů, kdyby Gebren Ejlamm nebyl nablízku a neměl po ruce svůj meč, s nímž zacházel daleko obratněji než oni se střelnými zbraněmi. Začátek konce, myslel si Gebren. Doufám, že Ligen najde svou nevěstu a odstěhuje se s ní do velkého města. Většího než Demaeren, vzdáleného, kde nikdo nezná Samotáře. Birilen se už přišel rozloučit. Poslechl svou Astru a odchází. Daleko odtud. Astra je výborná léčitelka, uživí se, a on jí bude pomáhat... Lisa plakala, ale byla ráda. Zahyneme, ale někdo z naší krve přežije. Ještě tak vědět, kam zmizela Talka. A Ligen. Hnízdo jejich dravců je prázdné... * * *
Otec jí bezvládně ležel na zádech a jistě by spadl, kdyby nedávala pozor. I jí se zmocňovalo ošklivé kouzlo Zdi. Lhostejnost. Vzpomeň si, milovaný otče, jak jsi mě holýma rukama vytrhával ze skály! Na to si vzpomeň! Ligen se probral, objal šíji své dcery a pohlédl dolů. Byli za zdí! Tamhle je značka, Aichro! Snesli se níž. Aichra první spatřila Věž a zamířila k ní. Okénko nahoře bylo dost široké a Ligen se zachytil a protáhl dovnitř. Octl se v kruhovém pokojíku, zjevně obývaném. Zvedl z proutěného křesla chomáček prádla, tričko a dlouhé kalhoty... Jistě se koupe. Pod Věží je teplý pramen... Sejdu po schodech a tajně nakouknu... Ale ne. To neudělám. Zabalila se do tlustého koupacího pláště a stoupala po křivých, hrubě vytesaných schodech. Nesla si svíčku. Jediné okno bylo nahoře. Nemělo sklo ani okenici. Sem se nikdo nedostane, řekl jí otec. Muže být, že se otec dívky dohodne s jejím milým. Většinou se nápadník nevěsty zřekne. Jiná možnost nepřipadá v úvahu. Jak se odtud asi dostala Karlíka? Její deník končí v půli slova... Odhrnula těžký závěs. Svíčka jí vypadla z ruky. Chiana si přitiskla pěsti na srdce. V křesle seděl Ligen. Vstal. Objali se. "Pocházíš z královského rodu, víš to?" zeptal se. "Teď už ano. A ty?" "Já také,".přisvědčil Ligen. "Schirové a Ejlammové spolu často soupeřili o korunu. Myslel jsem, že odpadlíci už zapomněli..." "Musíš mě unést," usoudila Chiana. "Proto jsem přiletěl." Zasmála se. "Umis létat? Ani by mě to nepřekvapilo!" "Neumím. Má dcera je teď na lovu. Ráno se tu ukáže." "Dcera?" "Je to dlouhé povídání." "Večer je dlouhý. I noc je dlouhá..." "Ano, to je," řekl vážně. Zatajila dech. Bude to teď? Právě teď? Najednou sejí zdálo, že to všechno s Albertem a předtím-s Edwem nebylo doopravdy, že to neplatí. Že je znovu rozechvělá, nepolíbená, a se směsí štěstí a strachu očekává svůj první milostný zážitek. Poznal to, když se tak krásně roztřásla. Bude to teď? Právě teď? Zvedl ji a odnesl na lůžko pod oknem. Měla plášť bílý jako svatební šaty. Skoro se bál rozevřít ho, vystavit ji podvečernímu chladu, ale jeho kůže žhnula, až to bolelo. "Nebude ti zima," slíbil. Políbili se a prožili spolu ten podivný strach, že tohle se jim děje poprvé a že to nebudou umět.
Věž nevěst se po všech svých chmurných zkušenostech zatetelila blahem a studené skalní stěny se tak rozehřály, až to vyrušilo Aichru při lovu a králík, kterého už skoro měla, jí unikl. V duchu se zasmála a zapátrala po další kořisti. * * *
Nikdo necekal, že k útoku dojde ještě té noci. Útočníků bylo mnoho. Ne desítky; stovky. Byli ozbrojeni puškami a samopaly z minulých válek, jichž tato země zažila až příliš, pistolemi, ale i tesáky a klacky, a hlavně nenávistí. Gebren Ejlamm políbil svou ženu a řekl jí: "Uteč, můžeš-li. Nebo se schovej. Já zemřu." Pak políbil meč a odešel. Lisa Ejlammová zadržela slzy a pošeptala vzkaz ohni v kamnech. Dům vzplane, až se v něm nahromadí dost vrahů. Vztáhla ruce před sebe, nehty se proměnily v plamínky. Shořím,'a vezmu jich hodně s sebou! Astra tu chvíli poznala, přestože neslyšela první výstřely. Věděla, že za nimi všechno lehne popelem. "Neotáčej se," řekla Birilenovi. "Moje dítě bude potřebovat otce!" Sklonil hlavu a poslechl ji. Nebylo to statečné, ale někdo musí nést břemeno života i s tíhou svědomí, která k němu patří. Byla ještě tma, když je Aichra probudila. Ligen ihned věděl, co se děje. Chiana si to přečetla z jeho tváře, ozářené plamenem svíčky. Aichra je postupně snesla dolů, dávajíc si záležet, aby se milá jejího otce nemusela bát. Nechala je mezi skalami a vzlétla. Měla úkol. Na ní teď závisel osud Samotářů. "Zeď Lhostejnosti musíme zdolat sami," řekl Ligen. "Povedu tě." Chiana ho vzala za ruku. I na nich mnohé záviselo. Derza slyšela výstřely, třesk zbraní, křik, řev, pláč a hukot ohně. Matky s dětmi se běží schovat do podzemí. Co mám dělat? Zachránit sebe a to nenarozené? Nebo zemřít? Její nohy rozhodly za ni. Nesly ji k nejbližšímu vstupu do podzemí.
V pláči a nářku odkapával čas té noci, hustý a páchnoucí jako olej. Shora se ozývaly výbuchy. A pak kdesi v útrobách Chrackých kopců něco prasklo, puklo, roztrhlo se, zem se zachvěla, skály se pohnuly, řeky změnily směr a zaplavily poslední útočiště Samotářů. Derza plavala s ostatními a jak kolem ní postupně uhasínaly svíce a pochodně, které zalévala voda, byla čím dal víc sama. Plavala vodou, která ve tmě houstla na kámen, plavala kamenem, který se stával prostupným jako voda. Až ji proud do vlekl na správné místo. Kámen kolem ní ztuhl a uvěznil ji. Smrt? Do její mysli vstoupilo něco nového. Paměť Tichých skal. Budu čekat. Jednou se vylíhnu. Jednou mě skála propustí... Ta prostá myšlenka jí možná zabrala celá léta. Byla líná a pomalá jako kámen. Aichra znala podzemí stejně jako Ligen, ale v době, kdy se konečně probojovala jedním z polozavalených vchodů, bylo dole všechno jinak. Viděla ve tmě, silným zobákem si odstraňovala z cesty překážky a zlobila se na svá kffdla, zejí tolik překážejí. Ale šlapala a prodírala se dál, za voláním koruny. Krušná cesta tmou, vodou a pachem hrůzy konečně dospěla k cíli. Aichra si s hlavou skloněnou ke straně prohlédla stalagnát, jenž se rozzářil a zprůhledněl, sotva se nemotorně vevalila do Svatyně. Ťukla zobákem do krápníku. Byl křehký. Pro ni, určenou k vyzvednutí koniny, musel být Vzala ji do zobáku a spěchala z míst, která se bořila a hroutila do sebe, chráníce své drahé mrtvé před řáděním nenávisti nepřátel. * * *
Chiana zívala, loudala se, kopala do pařízků a co chvíli si sedala. Ligen ji zvedal, ačkoli mu unikalo, kam jdou a proč. Nejraději by si lehl do trávy, olizoval ze stébel rosu a nemyslel. Už nikdy. Děláme zakázanou věc. Někdo nás potrestá... Zakopl o kámen, svalil se. Chiana se k němu sehnula. "Vstávej. Musíme jít." "Proč?" zasténal. "Nechci jít!"
"Sáhni si na ten kámen," napadlo ji. Nebyla si tím jista, jen tušila nějakou souvislost s kamenem... Ano. Ligen ožil, vstal a udělal pár kroků. Potácela se za ním. Dostihla ho, objali se, a zase zapomněli, že mají jít. "Najde nás," vypravila ze sebe. "Kdo?" Ligen se znovu svalil. "Otec." Svraštila obočí. Co má otec společného s tímhle nepochopitelným bojem o každý krok? Ligen se nadzvedl a po kolenou lezl dál. Poháněla ho špetka vůle, ukrytá v nejstarší částí vědomí. Vůle předků. Chiana se dívala, jak zdolává mezičku s porostem statných bodláků. Bylo jí všechno jedno. Neměla lepší nápad než jít za ním. "Hééj!" ozvalo se vysoko nad nimi. "Bratříčku! Už jsi malém venku!" Ligen zvedl hlavu a spatřil na nebi siluetu ptáka s rozpjatými. křídly. Dchre. A na něm Talka. Něco křičí... "Pospěš!" "Všichni bojují, umírají, hoří, všechno se boří a propadá! Musíme pro korunu!" volala Talka. Dávala pozor, aby se stále držela v bezpečné vzdálenosti od Zdi. Ligen si vybavil, že pro korunu už někdo šel. Aichra! Vyskočil, dvěma skoky překonal prostor Zdi Lhostejnosti, jíž obklopili otcové z rodu Schirů svou Věž nevěst. Chiana, první dcera, která unikla z Věže, se vlekla za ním. Za Zdí procitla. "Dokázali jsme to!" vyhrkla. "Dokázali jste to!" Dchre přistál vedle nich, Talka bratra bouřlivě objala. Jemně sejí vyvinul z náruče. "Poneseš Chianu, Dchre," přikázal. Talka se zamračila. "Neumí běhat tak rychle jako my," vysvětlil jí Ligen. "Spěcháme přece do Tichých skal, sestřičko! Zachránit, co zbylo z našeho domova." Chiana nasedla na hřbet rulového dravce. Vzlétli, a její obavy z letu se rozplynuly. Létat bylo úplně snadné. Talka s Ligenem klusali vlčím tempem. Do Chrackých kopců nebylo daleko, ale měli už zpoždění. Tichými skalami, ztracenými v dýmu, zněl vítězný křik a falešný zpěv opilých vetřelců. Na obloze se setkaly dva stíny dravých ptáků a vzápětí se jako šíp vrhly k zemi. Chiana sotva popadala dech, její vlasy se podobaly ocasu komety. "Aichra má korunu!11 křičela. Aichra se jí přitiskla k boku a nabídla jí korunu Samotářů. Talka stiskla zuby, ale mlčela. Chiana nezaváhala. Stoupla si na špičky a nasadila korunu Ligenovi na hlavu. "Teď jsi králem Samotářů," řekla. "Mnoho nás nezůstalo, ale ještě žijeme!" Ligen si rázem uvědomil moc, jakou mu koruna dává. Hledal její hranice. Byly tu, ale velmi vzdálené. Jednou je prozkoumám. Jednou... Vybavil si složení Zdi Lhostejnosti. Okamžitě mu vytanulo na mysli několik podstatných vylepšení. "Aichro," zašeptal. "Poneseš mě. Postavíme spolu Zeď!" Chiana sledovala stoupajícího dravce s jezdcem. Vzpamatovala se, když jí něco zasvištělo kolem ucha. Ozval se drnčivý zvuk. Ohlédla se a spatřila meč, jenž se právě zabodl do kmene za jejími zády. Ještě se chvěl. Obrátila se k Talce. Ligenova krásná sestra měla vyceněné zuby v úšklebku vlčí zloby, v ruce držela dýku. Ona mě chce zabít! Meč sem přiletěl, aby mě chránil! Vytrhla ho z kmene, šlo to snadno. "Možná to s dýkou umíš," řekla klidně. "Ale meč je delší." "Vzala jsi mi Ligena!" vzlykla Talka a zaútočila. Chiana se otřásla odporem. Bratr a sestra? To ne! Hladce odrazila její dýku. "Nezahynulo nás už dost? Není snad hlavní přežít?" Talka bodla, ale meč byl ve střehu a nedopustil, aby se k Chianě přiblížila. "Zrušila jsi Sondelrigovo proroctví!" vykřikla Talka. "Korunu má vyzvednout dítě bratra a sestry! Teď s ním nebudu mít dítě a koruna se nám ztratí!" Chiana se rozesmála. "Ty nic nechápeš? Je to Aichra! Ty jsi její matka a Ligen otec!" Talka upustila dýku. Strnula údivem. Chiana se opřela zády o drsnou kůru kmene a zkoumala meč. Měl na čepeli vyryté znaky, které pro ni tiše zpívaly. "Je to meč králů," řekla. "Gebren Ejlamm
s ním bojoval ve svém posledním boji. Zemřel a poslal nám ho. Tobě zabránil ve vraždě a mně zachránil život." Mluví pravdu, pochopila Talka. Chiana ze Schirů je královna... V té chvíli se s konečnou platností vzdala všech nadějí. Odejdu. Vyhledám Geryho Reinera, bohatého muže, jehož poznamenala moc Samotářů. Vdám se za něj? Možná. * * *
Tiché skály obklopila Zeď Lhostejnosti a vítězové bloudili lesem a nemohli ven. Ti, kdo se dostali do prostoru Zdi, usínali a jejich spánek byl jako smrt. Pár zbylých vlků se v noci vrhlo na zmatené, uvězněné muže ze Skvěj alu a okolí. Mužů ubývalo. Co chvíli se někdo z nich zhroutil k zemi s chraplavým výkřikem. Nebo docela tiše. Talka objevila, kde výbuchy ručních granátů protrhly stěny podzemních chodeb, zkřehlé hlodáním času a vody. Spolu s bratrem a Chianou vytáhli z úkrytů v podzemí několik na smrt vystrašených žen a dětí, které unikly útočící vodě. Do jednoho z nezatopených sálů nanosili raněné. "Ty, kdo dosud žijí, zachrání moc koruny," prohlásil Ligen a zavěsil zlatou obroučku s opály na stěnu. Keln Axler se slabě usmál. "Mě uzdraví Rex, až mi přijde říct, kolik jich zadávil!" "Ani jeden^odtud neodejde a nikdo nenajde jejich těla," řekl Ligen. "Tak jsem to zařídil." "Strašná pomsta," zachvěl se Yeher, svíraje si prsty zraněnou paži. K němu se ošetřovatelky ještě nedostaly, ale on si nestěžoval. Věřil tomu, co Ligen povídal o koruně. "Jen nutná obrana,^ odpověděla mu Talka. **Naše mrtvé pohřbíme v jejich spálených domech," oznámila Chiana. Nikdo se nedivil, že rozhoduje za ně. Poznali svou královnu. "Potom odejdeme," pokračoval Ligen. "Krev a popel musí zarůst trávou. Abychom se po letech mohli vrátit. My, nebo naše děti."
ilustroval Jan Hora
Ondřej Vencovský Wolfgang Martin Wagner spal v ošuntělém kresle uprostřed typicky staromládeneckého a zároveň nehorázného nepořádku v pokoji svého nevelkého bytu na okraji města. Brýle se mu sesunuly z očí a dopadly na rozečtenou zprávu z laboratoře, jako by chtěly samy dál pokračovat ve studiu bez Martinova přičinění, a s každým jeho nadechnutím se dostávaly dál a dál. Na papíre byla hlavička Čapkových laboratoří a dioptrie groteskně zvětšovaly písmena ČAP. Martin byl inženýrem ve skupině, která měla na starosti výzkum a vývoj nových technologií, využívaných u androidů a robotů. Z mohutných reprobeden se linuly poslední tóny Malé noční hudby. Skladba vrcholila a prostupovala všechny kouty neutěšené místnosti, odrážela se na každém volném místě zpět do prostoru. Skvělá akustika jen umocňovala genialitu tvůrce; totiž jediná věc, která měla v bytě nějakou hodnotu, byla hifi aparatura Sony se systémem superprostorového zvuku a aktivní zvukové odražeče Kawai, rozmístěné po stěnách na místech, kde všichni normální lidé mívají obrazy. Jestli se o někom dá bez zaváhání tvrdit, že miluje Mozarta, tak o Martinovi. Získal všechna jeho díla v několika verzích na více než třiceti MiniCD; znal je nazpaměť, a přeci mu nikdy nezevšedněly. Pokaždé v nich dokázal najít novou myšlenku nebo nápad. MiniCD dohrálo a hudbu vystřídalo ticho, nebo lépe řečeno tlumený hluk města. Ovšem ne nadlouho. Z protějšího domu se bez varování vyřítily první zvuky techno house a nabíraly na obrátkách. Byl pátek a to se po celém městě pořádaly house party a diskotéky. Martin sebou trhl a rozespale se posadil v křesle. Jako na potvoru měl jeden takový podnik přímo naproti přes ulici. Monotónní údery bubnu strhávaly tlukot srdce do svého rytmu a vše doprovázející analogové skřeky se vtíraly do mozku důsledněji, než dým marihuany. Příšernost. Martin přemohl ospalost a rychle vztal, vztekle přibouchl pootevřené okno a zapnul elektronické stínění. Z hloubi duše nenáviděl stupiditu a primitivnost techna a kdovíjak se všechny ty hrůzy jmenovaly. Měl rád harmonii a umění, čistotu hudby a jejího poslání. Dal by všechno za to, aby tenhle techno randál zmizel ze světa beze stopy. Dal by všechno na světě za to, aby se Mozart vrátil. Poslední verze androida s nejnovějším pozitronovým mozkem měla už téměř všechny testy za sebou, když Martin dorazil do laboratoře. Skleněným průzorem viděl OA11 provádět všechny možné úkony - od motorických reakcí až po komunikační a rozeznávací zkoušky. Všechno se zdálo být v pořádku. "Jsi tu nějak brzo," oslovil asistentku ve světlezeleném plášti, když se v rychlosti převlékl a vyběhl po kovových schodech do zkušebny. "Ne," opravila ho tiše Alice. "Jsem tu jen včas." "Vypadá dobře, co?" ignoroval Martin poznámku a rychle si prošel výsledky testů. Výslovně na jeho přání se android podobal jednomu z posledních portrétů Wolfganga Amadea Mozarta. Asi jsem vážně blázen, blesklo mu hlavou. "Jo, je vážně dobrý," přikývla spokojeně Alice. "Umí prostě všechno, jen ne pořádně myslet." "Vždyť vis, že jenom vyhodnocuje. Tak jako všichni androidi, roboti a stroje vůbec. Ale to už není náš problém." "Stejně mi to vadí. Chybí mi u nich jedna podstatná maličkost - duše. Ale zatím nevím, kde ji sehnat." "Skočím vedle do jídelny, třeba nějakou dostali," zavtipkoval Martin. "Vrátím se za moment." Teď musí zajít za Robertem a nějak omluvit pozdní příchod. Seběhl po schodech zpátky do přízemí a namířil si to přímo do kanceláře vedoucího projektu. Chystal se zaklepat, když vtom ho napadlo, jak Mozartovi OA11 tu zatracenou duši opatřit.
Tetička s příšerným uměleckým jménem Romanette a ještě příšernějším chováním samozřejmě let zmeškala, a tak Martinovi nezbývalo než se hodinu a půl poflakovat kolem letiště. Další letadlo přiletělo až za soumraku a přivezlo tetičku se dvěma objemnými kufry, které se jen zázrakem podařilo nacpat do Martinova seatu tak, aby se tam s nimi vešli i oni. Martin dupl na plyn a řev motoru odvál další Romanettín vodopád slov, vět a otázek. Spěchali, měli hodinu zpoždění. "Je to největší hloupost, jakou jsem kdy slyšel," řekl Robert. "Ale možná proto se mi to docela líbí. Už vidím, jak se starej tváří, až mu budu v Radě povídat, co dělám po nocích v laboratoři." "Zvlášť, kdyby se to povedlo," podotkla Alice, jedna ze čtyř účastníků tajné výpravy do Čapkových laboratoří. "Moc tomu nevěřím," pokračoval Robert. "Nejen já, ale počítám, že i spousta dalších lidí si vyřešení umělé inteligence představovalo trochu jinak. Neuronové sítě, automodifikovatelné systémy a tak. Ale tohle." "Je to jenom pokus," pokrčil rameny Martin. "Řekni mi, Martine," přerušila jejich úvahy Alice. "Proč zrovna Mozart? Proč ne někdo jiný? Třeba Bach, Beethoven, nebo já nevím kdo." "Bylo by snadné říct, že když už jako Mozart vypadá, tak by se taky tak měl i chovat. Ale ten pravý důvod je někde jinde. On byl ve své době ten ffejpokrokovější skladatel, měl nejvíce nových nápadů. Byl to svým způsobem inovátor, a tak se podle mě nejlépe přizpůsobí současnosti. Alespoň v to doufám. Se současnou technikou, kdy si na počítači může rovnou přehrát celý orchestr po několika minutách práce, by mohl dokázat zázrak. Žádné únavné zkoušení, jen tvorba a další a další nápady." "Ty po něm budeš chtít, aby skládal?" užasl Robert. "Byl to celý jeho život, nemyslím, že bude tak obtížné ho přesvědčit." "Já myslím, zeje to skvělý nápad," řekla s úsměvem Alice. "Uvidíme, uvidíme," zapochyboval Robert. "Mluvíte, jako kdyby už mezi námi byl. Kde je ta zatracená ženská tak dlouho? Ona se bude chystat snad do rána." "Pánové; pojďte, vseje připraveno." Malinká Romanette se znenadání objevila mezí nimi v černé róbě a s průsvitnou koulí v ruce. Vypadala jako čarodějnice z pohádek. "Teti, co to máš na sobě?" zeptal se nevěřícně Martin. "Pracovní oděv," odtušila aniž hnula brvou a ukázala rukou k Robertově kanceláři. Vešli dovnitř a zarazili se. Kolem stolu, na kterém byl bílou křídou nakreslený krab, stály hořící svíčky; jinak byla tma. Nehybná androidova tvář odrážela mihotavé světlo jako kamenná socha v kostele. Celkový dojem byl tajemný a ponurý a všichni kromě Romanetty se tu najednou necítili ve své kůži. "Takže, vážení," začala slavnostně Romanette. "Pokusíme se získat duši pro našeho zatím bezduchého přítele. Nevím, jestli jste někdy něco takového dělali, takže vám radši dám několik rad. Dejte ruce na kruh na stole a mějte je v klidu. Musíte se vzájemně dotýkat malíčky a plně se soustředit. Budu vám říkat pomalu a přesně, co máte dělat. Až se začne sklenice uprostřed pohybovat, máme spojení s druhou stranou." Pokus byl úspěšný, alespoň co se znovuoživení Wolfganga Amadea Mozarta týče. Duch slovutného skladatele se obdivuhodně rychle adaptoval na nové tělo, přesně jak Martin předpověděl. Po počátečním šoku se naučil ovládat všechny motorické funkce androidova těla řízeného pozitronovým mozkem a za méně než dva dny už hrál na piano. Martin ho seznámil se syntezátory a hudebním počítačem a Wolfgang jimi byl nadšen. Brzy ho zachvátila skladatelská horečka a Martin dokázal celé hodiny naslouchat jednotlivým tématům rozpracovaných skladeb. Byli záměrně a dokonale izolováni od současné hudební scény
a Martin sháněl vzorky klasických nástrojů do počítačového sekvenceru v elektronických archivech vážné hudby. Většinou mu CD vybíral správce archivu, ale jednou to udělal i Mistr osobně. Byla to velká chyba, tak velká, že pravděpodobně znamenala neuvěřitelnou ztrátu pro celé lidstvo. Ohlas na uvedení koncertu hudebního génia minulosti byl obrovský. Plný výsměchu, nedůvěry, ale obrovský. Věřil málokdo, ale přesvědčit se chtěl každý a Praha se tak okamžitě stala nejzajímavějším městem na světě. Velký koncertní sál Rudolfina byl beze zbytku vyprodán ještý týž večer, byť cena za jeden lístek několikanásobně převyšovala běžný příjem občanů. Nemluvilo se o ničem jiném. V den koncertu bylo Rudolfinum nacpané k prasknutí už v poledne, osm hodin před zahájením. Mistr přišel přesně, uklonil se a Praha po třech stech letech opět přivítala Mozarta s otevřenou náručí. Po vyčerpávajícím potlesku sál přestal dýchat napětím. Vypadalo to, že slovutný skladatel ani neví, jak vlastně začít. Nervózně sledoval davy nedočkavých diváků a strnule se usmíval, prsty křečovitě zatnuté do oděvu v jemném stylu vrcholného rokoka. Několikrát otevřel ústa, ale pak je opět bezradně zavřel a rozhlížel se kolem sebe. Potom beze slova, jako by se bál udělat cokoliv jiného, zasedl . k syntezátoru uprostřed pódia a stiskl klávesy. Pro diváky chtivé klasické hudby byl první kontakt s Mozartovou hudbou šok. Syrový zvuk kosmu se zhmotnil uprostřed sálu a vzápětí se prolnul s elektronikou nadupanými basy. Ozvalo se vzdálené dunění bubnu a pozvolna nabíralo na mohutností, až zaplnilo celý sál hřměním a ohlušilo zmatené obecenstvo. Strojový rytmus prudce zrychloval tep a strhával Wolfgangovo tělo do tranzu. Přidávaly se další a další futuristické zvuky. Mozart byl spokojený. Konečně se dočkal naplnění své neutuchající touhy po něčem opravdu výjimečném. Po nových, dosud nepoznaných prožitcích z hudby. Jeho mysl se utápěla v nadšení z vibrujícího prostoru kolem reprobeden. Svět se rychle rozmazával a ztrácel pro něho jaký-
koliv význam. Existovala jen jeho hudba, elektronicky generované zvuky, vytvářející iluzi jiné dimenze vědomí, kterou dokázal v minulosti snad vytušit, ale kterou prožíval naplno až teď. V Hlavním sále začínala trance party... Martin spokojeně spal v křesle a reprobedny tiše broukaly Malou noční hudbu. V rohu místnosti stál vyřazený android se spokojenou tváří nejpokrokovějšího skladatele historie a v nehybných rukách svíral pestrobarevné CD s nápisem "Záblesky budoucnosti". CD, které to všechno zavinilo. Není nad klasiku.
ilustroval Karel Zeman
