SENÍK ZÁPISY SNŮ OD ROKU 1960
SEN I. 28.XI.1960 Jsme na hranicích, je tma. Tu volám: „Hleď, Ivan Hrozný či Veliký Bohatýr!“ - a vskutku, nad obzorem se zvedá ohromný obraz promítané postavy jakéhosi ruského rytíře v červenavém kabátu s kratšími rukávy, lemovaném čímsi ţlutým. Jeho rysy se stále mění, přecházejí z podoby do podoby a konečně se otáčí k nám zády a je promítán na obloze o velký kus vpřed, směrem ke středu Čech. Říkáme si: „Rusové to vysílají aţ do Prahy“ a matně si vzpomínáme na vidění, která jsme měli nad Prahou.
SEN II. - tutéž noc Jsme v rozlehlé dvoraně, kolem je divadelní hlediště pro stovky diváků. Kateřina je jiţ sama na jevišti, je celá bílá a přednáší, o značný kus níţe na stupínku ji očekává její přítelkyně. Je tam veliký černý střevíc, houpá se na podpatku a pohybuje se na místě sem a tam. Kateřina se usmívá, chce začít zpívat, ale v sále je podivný neklid, lidé házejí věci z balkonu dolů a dokonce jeden muţ táhne nahoru na bílé šňůře ze silonu za drdol ţenu, která sedí pod ním, ale ona se nehýbá. Kateřina se zlobí, nemůţe se soustředit, poroučí ticho, ale někdo ještě na ni vyhodí na jeviště obálku. Ona se ohlíţí nahoru, sedí tam známí lidé, kteří si poposedávají, jakoby se nic nestalo. Zatím se horší lidé zvedají a odcházejí. Běţím mezi nimi a volám: „Jen běţte, běţte domů, koho to nezajímá, ať raději jde!“ A všichni jdou k šatně, i několik našich. Mezi nimi říkáme, aby se pak vrátili. Jdu nyní sálem zpátky, sestupuji prostorem mezi řadami, na jevišti ještě stojí Kateřina. Tleskám jí s radostí, ale všichni mne okřikují, ţe vţdycky něco musím provést. Jdu nalevo do řady sedadel, která je skoro prázdná, a představení pokračuje. Kaţdý něco maluje, dělám veliký tmavý obraz s mnoha stavbami a věţí, jeţ má později zářit ze tmy, a Kateřina zpívá o hadu a pokušení. Můj velký obraz má dole tváře všech poslouchajících, ještě zpaměti tam přimalovávám tvář paní Dubské s vytřeštěnýma očima - na levý okraj bledou šedou barvou. - Pak mne zlobí stojan, chci pozvednout na něm obraz, ale dělá velký rámus, přeci však mi nikdo kupodivu nenadává. Maluji druhý obraz, Kateřina se mění v jinou dívku v černých šatech, hrdlo má
1}
kříţem převázáno zlatou nitkou, má světlé vlasy, a je pak bez hlavy. Chodí po jevišti v černém a černých lodičkách, pak se před námi uklání, má na hlavě zbytek cizí hlavy a lidé volají, ať setrvá v onom postoji mírně předkloněném, ţe ji budou kreslit. Maluji druhý obraz, jak mnoho lidí hromadným tancem pohání Kateřinu k zelenému hadu na kříţi. Had je velice plasticky namalován, lidé se diví. Není to vlastně had, mění se do podoby sehnutého svalovitého muţe. Maluji hady a pokušení…
V ČEKÁRNĚ Obrovský šedý dům, vchod z obou stran má masivní šedé pilíře, řada dveří, zdánlivě zavřených, s ozdobnými plochami kování. Obcházím je a hledám, nejsou-li po straně menší dveře- ale pak někdo vchází, odvaţuji se také. Jdu podat ţádost o pas do ciziny, je to jediný úřad v tomto městě a jeho význam je nesmírný, neboť všichni, kteří chtějí odjet, musí zde podat ţádost. Očekávám tedy dlouhé vysoké chodby, schodiště, výtah, řady dveří - ale nic takového: hned za vstupem jsou malé nenápadné dveře s nápisem CESTY DO CIZINY. Vcházím a ocitám se v těsné čekárně, kde podél stěn sedí i stojí spousta lidí, sedí i na ústředním topení, na stolech, opírají se o zdi a o věšáky v chodbě. Vidím čtvery bílé nízké dveře, dvoje krajní mají tabulky s nápisem ZAVŘENO, dvojice středních dveří nese tabulky s textem o tom, které cesty se zde vyřizují a co je k tomu potřeba. Stojím právě ve skupině lidí, tvořících souvislou frontu aţ k vstupním dveřím. Moje ţádost však není vyplněna úplně, pátrám v okolí, koho bych se tak mohl zeptat a ujistit se zároveň, ţe mám nebo budu moci mít snadno vše, čeho je k podání takové ţádosti třeba - ale otálím stále s otázkou, všichni kolem jsou tak nevšímaví. Za mnou vstupuje do čekárny nakrátko ostříhaná dívka v šustivém kabátě. Okamţitě bez rozmýšlení se jí ptám, zda má kolek a kde jej koupila. Zatímco mi odpovídá a probírá se při tom ve své ţádosti, mluví trochu slovensky a krčí při tom rameny. Přistupuje k nám několik osob a sotva dostávám ţádoucí vysvětlení, hned se táţe jedna starší ţena, o čem jsme to mluvili a zda to také musí mít, ale dále uţ to neslyším. Odcházím si koupit kolek, nikoliv na poštu, ale do nebliţší prodejny tabáku a kolků, neboť jsem si vzpomněl na to, co mi jeden známý o tom říkal. Tak malý papírek za celých tři sta korun! Povídám si o tom s trafikantkou, a jen tak maně listuji v jednom literárním měsíčníku. Říkám jí, ţe hledám jakési jméno, jakousi práci od jistého autora, ale vlastně jen přelétávám očima názvy článků v obsahu a ze jmen autorů nenalézám ţádné, které by se mi zalíbilo. Bylo to patrně jen fingované přání, ve skutečnosti nic nehledám. Vracím se zpátky do budovy, vcházím do čekárny. Ţidle u dveří, před nimiţ stojí moje fronta, je volná, usedám tedy a své věci dávám na věšák přímo za mnou, deštník věším také. Vytahuji svou knihu a pouštím se do čtení - název knihy: Aristoteles a Platon = mýtus. Občas vzhlédnu, zda někdo vešel uţ do kanceláře, zneklidnění pomalu vzrůstá, nakonec vstávám a stavím se do fronty. Přichází paní v zeleném, chce, abychom ji pustili, pro její nemoc, má lékařské vysvědčení, ale ozývají se urputné hlasy proti: „Nepustíme, nepustíme, my vás nepustíme!“ Stojí tam funkcionářka, paní jí mává vysvědčením před očima. Odvolává se na mne, zapomněla něco, funkcionářka jí rozčileně říká: „To je výmysl, to jste si mohla přečíst a přinést si kolek hned…“ Váhám, na čí stranu se postavit, v podstatě jsem na straně ţeny v zeleném, chci jí nějak pomoci.
2}
Jsme na řadě, ale funkcionářka zahrazuje tělem dveře, kdyţ procházím, hrubě do mne strčila…
V ÚKRYTU V NEW YORKU Jsme v nesmírně vysoké skleněné budově. Tuším, ţe to je jistý velký mrakodrap v New - Yorku a dokonce jej vidím z velké dálky, jakoby z ptačí perspektivy. Je to jen okamţik, vzápětí se letem dostávám dovnitř. Na chodbách je velmi rušno, pobíhají zde spousty lidí, tlačí se, cosi potřebují, cosi naléhavě shánějí a nakupují. I v tomto mnoţství cítím, ţe je pan N. někde nablízku. Ale nebe je podivně tmavé, aţ černomodré, hrozivé. Náhle se na něm objevila světlá trysková letadla. Přelétávají nad námi rychle s ohlušujícím svistotem. Rachot a hukot je tak příšerný, ţe okamţitě všichni poznávají Nepřítele. Všechny postavy kolem mne začínají ubíhat dolů - po širokých nekonečných schodištích se valí masa zděšených lidí. Jen stěţí mne pan N. nalezl a protlačil k výtahu. Sjíţdíme dolů ještě s několika lidmi, zdá se, ţe slušnými. Pana N. znám dlouho a nechávám se jím zcela klidně vést. Procházíme davem u východu z obchodního domu. Většina lidí utíká domů, do svých úkrytů, ale pan N. mne vyvádí z tohoto hemţení a zmatku do široké, tmavé a klenuté chodby, je nedaleko, vchází se do ní totiţ přímo z téţe ulice. O tomto úkrytu ví jenom málo osob. Chodba je vlastně tunelem. Svaţuje se stále více dolů, a tak postupně klesáme. Tu se chodba rozšiřuje, objevují se nesmírně rozlehle, vysoké a klenuté podzemní prostory, ozářené neviditelným, snad elektrickým světlem. Zde dole je kupodivu velké ticho. Sem tam u zděných pilířů nebo na vzdálených balkonech rozmlouvají lidské postavy, ale jejich hovor je naprosto neslyšitelný. Ostatně je jich tu tak málo, a přibývá jich tak pomalu, ţe jakékoliv porušení ticha je nemoţné. Zvláštností těchto prostorů je jejich zdivo - jsou od země aţ do kleneb obezděny cihlami, čistě vyspárovanými. Celý vnitřek má poněkud zašlou hnědočervenou barvu, ale hned na první pohled jsou nápadné deformace či spíše neobvyklé tvary, vymodelované na klenbách i ve zdech. Pan N. mne tudy vede za paţi a šeptá mi svým charakteristickým tichým hlasem uklidňující slova. Naslouchám mu s radostí. Kudy procházíme, tudy pozorujeme ve výšce u kleneb zvláštní vychýlení silných pilířů a ţeber: vysoko ve zdech fantastické, jakoby klokaní kapsy z cihel, v nichţ jako na balkonech stojí nepohnutě lidé a dívají se dolů. A uprostřed největšího sálu nacházíme obrovský krychlovitý útvar z cihel, připomíná dům či krabici, ale má malá okénka. Je postaven ve výšce na cihlovém podstavci, který sám dosahuje výšky domu, ale je o něco niţší, neţ jeho nástavba. O účelu této zvláštní stavby jsme nepřemýšleli. Bylo by to zbytečné, neboť je o ni malý zájem. Zdá se totiţ, jakoby uvnitř nikdo nebyl a nic se tam nedělo. Také tady v největším sále je vysoko nahoře uzavřená cihlová klenba, její nosné zdi mají také řadu výklenků, balkonů, pilířů s jednoduchými čtverhrannými hlavicemi. V nepravidelných řadách jsou v sále umístěny lavice, trochu podobné kostelním, a zdá se, ţe tento prostor je určen pro konání obřadů. Avšak lidé se scházejí hodně pomalu. Vypadají velice malí v poměru k výšce kleneb a velikosti celého prostoru. Jistě by se jich sem vešlo několik tisíc. Vše tady působí vznešeným dojmem. Ticho, znásobené obrovskými prostorami, jen prodluţuje klid zde v podzemí, a
3}
teprve nyní chápu velkou laskavost pana N., který mne vyvedl z velkého chaosu a zmatku do bezpečného úkrytu, a tak dokonal mou proměnu…
JEDINÁ MOŽNOST / O vepřových nosech / Jsme ve staré, jaksi příliš vysoké třídě, osvětlené večerním světlem. Sedíme kaţdý ve své lavici a píšeme. Moje lavice je zcela naplněna kapesníky, a ten, kdo o tom ví, můţe si ode mne kdykoliv kapesník vzít. Jeden kolega, sedící šikmo vpravo přede mnou, se právě otáčí a hadovitým pohybem levé ruky dozadu za sebe si vytahuje po paměti z mé lavice jeden kapesník. Je zde velmi mnoho mých známých. Jakmile vzhlédnu od své práce, mohu sledovat jejich zábavy. I oni mají před sebou rozloţeny sešity a knihy, i oni píší, ale vším ostatním se ode mne liší. Moţná, ţe je tomu naopak, ţe pouze já se od nich svévolně odlišuji. Ale cítím to spíše tak, ţe zůstávám tím jediným a posledním člověkem, který se ještě nepokusil sebe připodobnit JIM. Totiţ, ţe z celkového počtu sobě podobných jedinců zbývají snad jen tři nebo dva, či snad jsem to jenom já, který sám zůstal tím, čím dříve byli všichni. Uvědomuji si, ţe v tomto pomyslném souručenství taková bytost musí nutně zaujmout zcela výlučné postavení, neboť zastupuje sama celý jeden zmizelý svět tak dlouho, dokud nebude opět obnoven. Nesu nyní zodpovědnost za všechny, i za ty, kteří doposud v této situaci nejsou. Konec konců, je to jasné spiknutí, a zdá se, ţe JIM málokdo odolá. Vím samozřejmě od počátku, ţe ONI jsou jiţ dlouho ovládáni jakousi „vyšší“ organizací (alespoň ONI si to namlouvají, ţe je vyšší) - avšak nemohu opravdu učinit nic jiného, neţ celé to jednání povaţovat za průhlednou frašku, nás zcela nedůstojnou. Kaţdý ví, ţe JEJICH moc přesvědčovací je velmi silná. Jejich úsilí je napjato k jedinému cíli: chtějí nás všechny dostat k sobě, získat nás co moţná nejdříve a nejsnadněji. S tímto záměrem se ostatně nijak neskrývají, naopak, od samého začátku to dávají jasně najevo řečí i posunky. ONI chodí mezi námi. Neustále a naléhavě nám vnucují jedinou moţnost záchrany: kaţdý z nás nechť dobrovolně svolí k malé nenápadné operaci - do špičky nosu mu bude všit nepatrný bílý kousek prasečího rypáku. Je to nejvýše nutné pro naši ochranu, říkají. Ale běda těm, kteří je poslechnou. Většina mých kamarádů a známých jim jiţ podlehla. Musím nyní proti své vůli pozorovat postupně narůstající proces přeměny, který se rozvíjí před mýma očima. Nosy všech lidí kolem mne se počínají pomalu zpočátku neznatelně - prodluţovat, nyní jsou jiţ nápadně delší, obracejí se rozšiřující se špičkou vzhůru, kousek cizího masa v nich působí tuto přeměnu. Vím, ţe určitě zanedlouho budou mít všichni úplně stejné prasečí rypáky, a od té chvíle si budou moci ONI s nimi dělat, co budou chtít. - Organizace vepřů s lidskými těly proniká všude. Snaţí se dosáhnout většiny, kaţdému se hledí zalichotit. Ale já do toho vidím jasně. Vţdyť jiţ před několika staletími se o NICH vědělo. O jejich dřívější existenci se můţeme přesvědčit při podrobném prohlíţení starých barokních rytin, také německých a italských renesančních dřevořezů, starých vlámských a francouzských leptů. Tu všude se shledáváme s jejich vyobrazeními, často dovedně ukrytými, v nejrůznějších obměnách: tam či onde hlava nebo celá postava člověka se štětinatým rypákem! A hle, zde je JICH dokonce celé hejno, ale jsou svázáni k sobě a násilím jsou
4}
stlačeni do podivných pozic. Je to asi způsobeno tím, ţe je všechny táhne za sebou nějaký mocnější člověk vyššího rodu. Musíme proţívat celé části obrazů znovu, a pak tím ostřeji se nám některé detaily vtisknou do skryté paměti. Stává se někdy, a dokonce v některých případech aţ po letech, ţe se nám tyto otisky obrazů připomenou právě v dobách, kdy jsme na ně nejméně připraveni. Je tomu tak i v tomto případě, kdy osud těch prasečích rypáků s lidskými těly, které vleče za sebou jiný, mocnější člověk, mne znepokojuje v nepravidelných intervalech, vynořují se, a opět na dlouhou dobu upadnou v zapomnění. Na všechny, kteří se nechají přemluvit, čeká stejný osud. Ale hleďme, jak jsou šťastni! Jakou mají radost! Jak vesele se všichni kolem mne tváří ! - to po té operaci. Usmívají se všichni stejným způsobem, jakoby omámeni nějakými opojnými výpary, ale na tom nemají dost, přicházejí ke mně, seskupují se pomalu okolo mne, obklopují mne a jeden přes druhého hlasitě vychvalují všechny výhody svého počínání. Vím, jaký to je hrůzný a nesmyslný čin, chci je od toho odvrátit a říkám: „Co to děláte? Coţpak nevidíte, ţe ti, kteří vás lákají k sobě, jsou jenom sprostí vepři? Nebuďte slepí! Nevěřte jim, udělají z vás zrovna takové vepře!“ Ale oni nedbají mých výstrah, ba naopak, jen se mi vysmívají a bez přestání se těší na svou proměnu, motají a točí se kolem mne, ukazují si dlouhými prsty na své prodlouţené a tlusté nosy, strkají se, smějí se a šuškají si něco, čemu nerozumím. A je tam mezi nimi můj starý dobrý kamarád Pepa Steklý, takový dobráček. Ocitá se náhle těsně v mé blízkosti, jakoby se mi chtěl s čímsi pochlubit, a já s údivem pozoruji malou šikmou bílou skvrnku na špičce jeho nosu. Obrací se ke mně zálibně profilem, a já mohu zkoumat, jak se jeho nos zvětšuje, prodluţuje, rozšiřuje - i ta špička, ta špička nosu se začíná zahýbat směrem vzhůru! Při tom pociťuji nával té dobře známé lítosti, která se nám navrací čas od času, abychom na ni nezapomněli: lítost nad ztrátou nejlepšího přítele. Přichází tanečním krokem velmi štíhlá mladá ţena M., a oznamuje nám všem v učebně, ţe nejen ona, ale i její dítě, které se má teprve narodit, budou patřit k NIM, DÍTĚTI BUDE PŘEOPEROVÁN NOSÍK HNED PO NAROZENÍ!!! Tu ovšem mne zaplavuje mocná vlna rozhořčení a volím tento okamţik pro konečné rozhodnutí. Říkám jí velmi klidně a hlasitě přede všemi od očí: „Ty jsi zrovna tak pitomá jako všichni ostatní - nejen ţe všichni podléháte nízkosti, ale ještě z toho máte radost! Sami se nazýváte Volové a Vepři, domníváte se, ţe jste jakoby u Nich, ale ve skutečnosti nikdy nebudete z Nich. Budete vţdycky niţšího rodu, nebudete moci Jim nikdy vládnout, dokonce ani se jim vyrovnat!“ Vidím však, ţe má slova nemají pro ně ţádný význam, nevnímají je, snad je ani neslyší, jakoby nesměřovala k nim, ale nad ně - a ani mi na to m uţ nezáleţí. Rázně beru své knihy a sešity, dávám si je do tašky a odcházím ze dveří do chodby a pryč. Nikdo z Nich se neodvaţuje ke mně přiblíţit. Tak daleko, bohudíky, jejich moc nesahá. Oni nesmějí ublíţit nikomu, kdo zcela dobrovolně k nim nepřistoupí. Všechnu pevnou vůli se silnou energií dávám do odvrţení toho zvráceného pořádku a vydávám se s důvěrou na novou cestu, cítím, ţe do světa světla.
LIDSKÝ PES Ten pes je vlčák, patří mně. Je jiţ dosti vzrostlý, statný, tmavé barvy, jen někde po těle má světlejší pruh, a to hlavně pod krkem a na břiše. Není třeba ho nějak
5}
nazývat, neboť rozumí dobře všem rozkazům, i kdyţ se na něj nevolá jménem. Jsme spolu u nás v mém pokoji, kde je loţnice zařízena tak, jak bývala za mého dětství. Kdyţ se vracívám, pes mne velice radostně objímá, přitiskne hlavu k mé hlavě a velmi lidsky se směje - je to totiţ lidský pes. Poroučím mu, aby si lehl. Poslouchá, ale zřejmě mu to působí bolest, chce co chvíli vyskočit a běţet ke mně. Někdy stojí na posteli, pak matka říkává: „Tak ho nech, tak ho konečně nech“… Nesmí však být na posteli, strkám jej dolů a říkám mu, aby si lehl a spal. Co mu chceme přikázat, musíme zřetelně vyslovit, pak tomu dobře porozumí. Někdy leţívá na zádech a mění se pro legraci v člověka. Má na sobě šedý plátěný oblek a za hlavou mívá lidskou lebku, která směšně pohybuje dolní čelistí. Je zakryta do poloviny tmavým závojem, visí přes oční důlky lebky a podle pohybů čelisti je odkrývá a zakrývá, odhaluje a zahaluje. Leţí-li pes takto, není daleko do usínání. Čelist lebky i pes říkají spolu slova, jeţ znamenají, ţe se mu chce spát, ţe uţ usíná, ţe spí, krásně spí… Pozoruji to vše shora, kdyţ leţím ve své posteli a ukládám se také ke spánku.
LIDSKÝ SLON Avšak nejpoučnější to bylo s tím slonem. Byl to můj slon, slon domácí, ochočený lidský slon. Nebyl o mnoho větší neţ já, velmi hodný a rozumný slon. Pamatuji se, jak jsme jej vedli Prahou po ulici. Na Václavském náměstí jsem slona pustil ze šňůry, a on velmi sviţně utíkal nahoru, jen se mu uši třepotaly. Na zavolání zase poslušně přiběhl zpět. Bylo tam tehdy málo lidí, takţe se slon mohl slušně proběhnout, ovšem bylo třeba dávat pozor, aby náhodou něco nepoškodil. Slon byl i velmi pracovitý- to se ukázalo, kdyţ jsme vezli toho člověka, který byl těţce zraněn, ale to uţ je tento příběh: Vezeme se slonem dvoukolák. Na něm leţí kdosi, neznámý světlovlasý muţ, zakrytý po bradu bílým prostěradlem. Zranil se velmi těţce a nemůţe se pohybovat, proto mu dovoluji i všelijaké hlouposti. Zastavujeme před úzkým bílým domem na konci ulice. Slon ale jde dál po silnici přes pláň, patrně se tam bude chystat na nějaké vystoupení, zatímco my tu musíme čekat na lékaře. Snaţím se neznámému ulehčit, podpírám jeho hlavu, on se ke mně naklání a potichu říká: „ Jen takto jsem to drţel“ - - jako by to mělo být na vysvětlenou či na omluvu jeho neštěstí. Nechávám jej dělat, co chce, neboť cítím, ţe jsou to jeho poslední pohyby a slova… Nikdo nepřichází. Vcházím dovnitř a hledám ordinaci, primáře, chirurga, kohokoliv. Za rohem chodby stojí mnoho ţen v bílých pláštích, z bílých dveří náhle vychází lékař. Je jiţ o všem informován a jde se mnou před dům. Sestupuje po schůdcích k muţi, leţícímu na dvoukoláku a přikazuje mu, aby vstal. Vypadá to, jakoby se zvedal jen ranec kostí. Vidím, jak je hrozně ohnutý a říkám si v duchu, ţe to je asi pátý a šestý obratel na té zborcené páteři. Lékař říká, ţe jej bude operovat a odchází, přibíhají ke mně sestry v bílých pláštích a velmi důrazně mi přikazují, ţe musím raněného před operací dokonale umýt od všeho nečistého, prachu a potu, ţe doktor operuje jen čisté. Hledám tedy vodovod a umývárny. Nesu muţe před sebou ve svislé poloze, podpírám jej
6}
v podpaţí, je zcela malý a lehký. Procházíme několika čekárnami mezi bílými stoly. V umývárně je mnoho muţů, není zde místa. Svlékáme raněného do trenýrek. Na zádech za krkem mu vystupují ostré a zřetelné obrysy obratlů, které vyjely při úrazu z páteře ven a napínají kůţi k prasknutí. Raněný muţ se přibliţuje k umyvadlu. Náhle do něj hrubě vrazil sousední mladík a nadává mu pro jeho neobratnost. Muţ se pomalu otáčí a s velkou bolestí odchází. Jde kulhavě a shrbeně k jiné skupině, kdyţ tu onen hrubý mladík se rozpomenul a zavolal: „Ty jsi ten muţ, co byl raněn, pojď sem, pojď se tedy umýt!“ Beru raněného muţe opět v podpaţí, je lehký jako dítě. Zvedám jej vzhůru a stavím nohama do umyvadla, jsou v něm jiţ namočena prostěradla. Opatrně jej umýváme, ten mladík mi pomáhá. Při utírání se nám tělo muţe rozpadlo v tenké plátky masa. Dobře rozpoznáváme kresbu jednotlivých částí těla, avšak je to pouze povrch těla, který je tu zobrazen. Část, kterou mám v ručníku, je horní půle těla, hrudník a břicho. Jsou vidět klíční kosti, ramena s klouby, šlachy, rozdělení a úpony jednotlivých svalů, avšak hlavu nemůţeme chvíli najít. Konečně slepujeme tělo dohromady, místo hlavy vkládáme uhlovou kresbu muţské hlavy, obrácené doprava - z tříčtvrtečního pohledu, se zavřenýma očima, takţe muţ vypadá jako spící. Hlava má zelené vlasy a je ovšem z papíru. Uklidňujeme se tím, ţe se vše při operaci spraví. Práce je dokončena, muţ je odnesen a my odcházíme na představení. Tato večerní zábava se odbývá v malém sále se zvýšeným jevištěm. Jakmile jsme vstoupili, jedna moje spolupracovnice zatouţila vyskočit na jeviště a nějak zaujmout obecenstvo. Sotva se tam octla, shodila ze sebe plášť a postupuje v rytmu hudby podél rampy světel, ve směru kolmém na náš pohled. Vidíme ji z profilu, tančí jako indická bajadéra jakýsi dynamický a hodně rytmický tanec, nyní postupuje podél řady osob, které se na jevišti účastní vystoupení. Přitančila ke skupině muţů v pruhovaných pyţamech. Ti jsou asi z blízké nemocnice a museli asi na ten večer tajně utéci, protoţe vrátný by je byl tak pozdě nepropustil. Jeden z těch muţů drţí v ruce lţíci, nabírá jí červené víno z poháru a nechává je ukapávat přesně v rytmu tance na zem. To tanečnici podráţdilo. Blýská očima, náramky, šperky, je velice opálená, vlastně snědá, černovlasá. Bere z rukou muţe číši vína a pije. Její tanec pak právem můţe být nazván jako „rudý a zlatý tanec, rytmovaný červeným vínem“. Vtom tanečnice spatřila na konci rampy čekajícího milence. Byl to onen tlustý Muţ - Slon v jedné podobě. Zděšený výraz na její tváři musíme omluvit, po poţití vína se nemohla jiţ dokonale ovládnout, ale ihned se vzpamatovala, dotančila k okraji jeviště, napřahuje paţe, Muţ - Slon téţ, přitahuje ji k sobě a odnáší ji pryč. Lidé kolem jsou rozčileni, posmívají se jim, šeptají si a diví se té události, někteří si vymýšlejí křivá obvinění. Dokonce sám pan doktor pokyvuje smutně hlavou. Ale nikdo z nich neví, ţe tento dobrý Muţ - Slon a tato srdečná tanečnice jsou ve skutečnosti pravými zachránci onoho těţce raněného muţe, který byl dnes operován, a ţe Slon jej celou cestu namáhavě vezl. (Kdyby to věděli, jednali by jinak?)…
7}
STÍHÁNÍ Ale jak to bylo s tou řekou? S řekou, bahnem a usilovným hledáním? I to je potřebí znát. Výprava zůstala za mnou. Procházím krajinou zcela sám, dříve jsem tudy několikrát šel. Nalézám tytéţ kopce, tytéţ lesy, tytéţ doliny, které jsem tu viděl tenkrát v zimě v této krajině, tak důvěrně známé… Je léto, přesněji sklonek léta, jdu právě pod kolmým srázem světlé skály a nade mnou visí příčně pospojované girlandy ocelových lan ve dvou patrech. Patří zřejmě k elektrické lanové dráze, často jsme ji pouţívali. Horní dráha je nadřízena dolní dráze, dolní dráha je podřízena horní dráze a obojí jsou velmi pevně spojeny navzájem. Vystupuji z vagónku lanovky po levé straně do příkrého jílovitého svahu. Vcházím do malého stráţního domku, je celý betonový, s červenohnědou podlahou, prázdný, bez nábytku, ve druhé místnosti sedí za stolkem jakýsi muţ. Táţi se ho, zda neviděl někoho projít kolem, ale nedostávám dobrou odpověď, ba skoro vůbec ţádnou. Muţ vlastně po celou tu dobu mlčel, a tak tedy odcházím. Pokračuji v chůzi po strmé jílové cestě, která vede pravděpodobně k náhorní plošině, ale odtud, z této polohy tam ještě není vidět. Můţeme skoro s jistotou přepokládat, ţe poblíţ tohoto místa bývaly kdysi zdi zahrad s kvetoucími záhony a altány, s vyhlídkami na město, plné ovocných stromů. Teď je to kraj holý, drsný, neúrodný. Náhle cesta přechází v naprosto kolmý sráz. Šplhám se po něm vzhůru, zachytávám se všech výstupků, zápasím o kaţdý centimetr, aţ konečně se mi podařilo vyšvihnout se na horní okraj útesu. Otvírá se mi pohled na světlou vyschlou pláň, kterou protíná prašná vozová cesta, a právě na jejím počátku stojím. V dálce vidím skupinu postav pod rozloţitým suchým stromem, a jak se pomalu přibliţuji, rozeznávám jednotlivé hochy a dívky, házející míčem nebo kamenem na určité místo za stromem. Zřejmě se cvičí v přesném zásahu do cíle. Vedoucím skupiny je můj známý M. Stojí nejblíţe z celé skupiny směrem ke mně, přistupuji k němu a táţi se, zda neviděl někde procházet naši skupinu. M. odpovídá, ţe skupinu, kterou vidím, pouze cvičí. Naši skupinu ale neviděl ani v krajině, ani na cestě, myslí si, ţe podle všeho zůstává někde pozadu. Dává mi radu, ţe nejlépe udělám, kdyţ se vrátím, a pokusím se počkat na svou skupinu, anebo nejlépe, kdyţ ji půjdu vyhledat po cestě zpátky. Vracím se tedy zpět po strmé jílové cestě, vcházím opět do stráţního domku. Chci dělat v době čekání něco uţitečného, beru si malý smeták a lopatku a zametám červenohnědou podlahu v nevelkých místnostech. Ta je pěkně lesklá, jakoby navoskovaná, mastná, není tu mnoho špíny a smetí. Patrně sem chodí málokdo. Není tu ţádný nábytek, jen jedna kancelářská ţidle a obyčejný otlučený stolek, nikdo u něj jiţ nesedí. Cestou zdola dlouho nikdo nepřichází, odcházím tedy, abych vyhledal naši skupinu. Jdu toutéţ cestou jako předtím. Kolmý sráz na jílové cestě je daleko vyšší neţ já, vyţaduje neobyčejnou fyzickou sílu, vytrvalost a pevnou vůli, abych se mohl dostat nahoru. Sráz je rozdělen střední vertikální hranou na dvě svislé plochy, ubíhající dozadu. Jsou stejně široké, celková šíře výstupu je asi na rozpaţení rukou. V jílových bocích stěn jsou vyhloubeny důlky pro ruce nebo nohy, a tak střídavým přešlapováním a posunováním rukou a nohou z důlku do důlku, z jedné strany na druhou, mohu pomalu postupovat vzhůru. Po stranách výstupu je nepřístupný sráz, značně kamenitý, zarostlý suchou travou. Postoupil jsem o něco výše, nyní se chytám oběma rukama pevně za horní okraj srázu a přitahuji se k němu nad sebe. Nahoře na kraji, právě v té střední hraně, dělící obě plochy od sebe, je vsazen do skály dutý plechový kůl, vyčnívá asi na délku ruky
8}
ze skály ven. Je to osvědčený záchytný bod, trochu dále vpravo vidím ještě menší pomocný dřevěný kůl. Vzpírám se vší silou na obou rukou, abych se přehoupl nahoru. Cítím, jak z velké dálky, z propasti pode mnou, mne pozorují nějací známí lidé. Pokouším se stále o vzpor, čtyřikrát, pětkrát, šestkrát, konečně se zachytávám obou kůlů. Je třeba ještě vloţit pravou nohu na kůl, abych postoupil dále, cesta je ještě potom strmá, ačkoliv jiţ méně, neţ kolmý sráz. Šlapu tedy na dutý plechový kůl, cítím, jak se mi jeho okraj zaryl do chodidla, také se zároveň odstrkuji od pomocného dřevěného kůlu, a dostávám se tam, kde končí sráz. Pak jdu namáhavě do kopce vozovou cestou, poznenáhlu se stoupání zmírňuje, aţ se otevře přede mnou znovu holá náhorní pláň. Ta skupina mladých lidí, která se tam předtím cvičila, jiţ zmizela, není zde nikdo. Lituji toho. Škoda, myslím si, kdyby aspoň ti zde byli, jiţ to by mi stačilo. Jak kráčím dále, zjišťuji, ţe celá ostatní pláň je bahno - tvoří ji vrstva světlehnědého nazelenalého bahna, bořím se do něj po kotníky, čím jdu dále, tím je bahno hlubší. Při kaţdém kroku pod mými chodidly vystupuje spodní voda. Tu přicházím k okraji vodní hladiny, z níţ vyrůstají hladké stromy, mnoho stromů bez listí, i po svahu dolů. Domnívám se, ţe snad tam mezi stromy je suchá cesta. Postupuji podél tmavého okraje vody bahnem kupředu, vtom zahlédám mezi stromy mladou dvojici hocha s dívkou. Spěchají dost rychle a chci je dostihnout, brodím se spěšně bahnem, přecházím přes vodu a dostávám se k nim na sušší kousek země, na břeh hluboké tmavé řeky, protékající značnou rychlostí mezi stromy. Pokouším se ještě naposled, musím přeci vyvinout nějaké úsilí o dorozumění, potkám-li lidské bytosti. Ptám se tedy mladíka, zda neviděli někde skupinu mladých lidí. Odpovídá velmi slušně, bohuţel ne, říká, a vybírá při tom z hromady loděk jednu pro dvě osoby. Dávají ji na vodu při břehu a nasedají do ní, musejí hodně spěchat, aby byli včas dole. Dívám se za nimi, pozoruji, jakým způsobem jedou. Zaráţí mne rychlost, ta divoká rychlost proudu. Řeka není široká, zato rychlá, hluboká a svaţuje se dolů skoro v úhlu 45 stupňů. Má velký spád, její koryto se vytáčí střídavě vpravo a vlevo, hladina se v kaţdé zatáčce svaţuje směrem dovnitř. Její voda je temná, vlny letí jako křivky přesně podél směru toku dolů, jsou to nepřetrţité bílé brázdy pěny, které voda bere sebou. Mladík řídí loďku vţdy přímo do středu zatáčky k vnitřnímu okraji, kde je rychlost největší, řítí se vţdy těsně kolem skály, obě vesla opřena kolmo do vody. Vší silou vesly brzdí, pak hbitě přelétává s loďkou skoro kolmo přes vlny k protější zatáčce, a tak dovedně sjíţdí celý tok. Dívka v letních šatech sedí klidně vzadu. Jiţ bych je neměl vidět, měl bych je ztratit z dohledu, ale to nechci, nemohu, musím za nimi, abych to dovedl sjet stejně jako oni. Jiţ je následuji, musím jet dolů, tam budou lidé. Mladík řídí loďku napříč vodou, kabát mu vlaje vzhůru. Loď směřuje vlevo, on povstává, drţí vesla vysoko ve vzduchu jako křídla anděla, loď na hraně přelétává vlny, mladík jiţ brzdí vesly, aţ pěna stříká, brzdím také, jiţ vjíţdím do zatáčky, pozorně sleduji loďku, která je vţdy o jednu zatáčku přede mnou, dolů, dolů, snad tam budou lidé…
UČITEL TANCE Byl učitel tance. Učil své hochy různým tancům, a aby je poznal, na kaţdé hodině je oblékal do různých historických krojů. Měl je ve vyřezávané truhle ze zeleného malachitu, její stěny byly vyzdobeny figurkami vojínů, páţat, husarů, odtud
9}
ty kroje vytahoval a tam je potom dával zpět. Hoši byli tři. Jeden z nich tančí, je to husar, voják, a tak se do tance vţil, ţe vidí svou dívku tančit s ním a říká jí: „Vidíš, Aničko, jak se nám to dobře tančí spolu.“ Vtom náhle strnul, protoţe učitel tance ho slyšel. Hocha bylo vidět chvíli jen v černé kresbě - jako trochu od Lady - tušová karikatura. Pak přiletěla dívka, volala na učitele tance: „ Prosím vás, nebijte ho, on má laloky jako křeček, a KDYŢ SE ROZZLOBÍ, PRORAZÍ ZDÍ A PUKNE!!“ Ale učitel tance nic nedbal, vzal hůl a strašně začal vojáka bít. Na stěně je vidět jakoby kreslenou grotesku: veliký křeček se nafukuje a prudce vydechuje, kresba je opět liniová, ale bílá na tmavém- na modrém podkladě. Křeček se postupným bitím rozvztekluje, aţ bije čenichem do zdi, hrozně si naráţí nos, učitel bije a bije, křeček uţ je polovinou čenichu ve zdi, náhle je ve zdi celý a proměnil se ve vojáka, muţ uţ je ve zdi, v průhledné zdi, a nedostane se odtud. Učitel tance stárne, muţ ve zdi čeká, ţe jej vysvobodí. Je to vlastně kněz, starý kněz, ten učitel, jeho tvář je svraštělá. Jednoho dne řekl vyschlými rty tiše: „Poţehnej Pán Bůh, poţehnej mne Pán Bůh“… a zemřel. Muţ ve zdi zůstal. Říká si: „ Podle čeho bych já své zaříkání spočítal, snad podle rtů stařičkého kněze…“ - vidíme detail: zvětšené stařecké rty, suché, bezzubé, roztahují se do úsměvu, na nich plno kolmých vrásek, uprostřed tenká červená ţilka počítáme je od středu ke krajům…“ nebo by to bylo pak v tom, jak jedl. On vţdycky jídlo důkladně poţvýkal, trošku popil a pojedl.“ - vidíme detail: kulatou zarudlou tvář s rameny, vykládá, jak kněz ţil. „ Pak snad je důleţité, kolik měl zubů…“ Náhle se strhl velký vítr, otvírají se dveře, muţ ve zdi se v ní točí, dostává se rychle ven, vidí dveřmi do zimního bílého kraje, tu vchází dovnitř duch zemřelého a jde místností. Muţ mu děkuje, objímá neviditelného kněze a ten říká důrazně: „Není to na povrchu, ani v jídle, ani v zubech, ale v tobě uvnitř to je!“ Vycházejí pak spolu ven, vojáček se okolo něho točí, vrazili do sebe, knězův duch chce vzít jeho hlavu do dlaní, aby ho políbil, ale muţ to nechce dovolit. A odchází.
PROČ JSOU VŠICHNI LIDÉ CHUDÍ Dobře hák přitáhl kus masa a dobře hák vytáhl kus masa. Je tu studené tmavé moře, a jiţ zdálky jsme pozorovali ten světlý předmět na hladině vod. Připlaval ohromný kus velrybího masa, na něm je připevněn červenavý kus masa vepřového jako tajná zpráva. Naše ponorková loď se přiblíţila na dosah ruky, hákem vytahují cár vepřového a objevuje se tajná skrýš. Rukou vytahuji zvlhlé papíry, popsané písmem s číslicemi, a čtu o tom, ţe vyslaný muţ, který měl za úkol tajně prozkoumat největší ledové jezero Brazil v severní Americe, podává zprávu o své cestě. Vše bylo nutno činit tajně, neboť jezero bylo dobře hlídáno. Dopravní parník, který pravidelně jezdívá přes jezero, se silně zakolébal ve větru, a toho muţ vyuţil. Píše, ţe dělal, jakoby spadl do vody: „Voda byla velice studená. Potopil jsem se dost hluboko a viděl jsem pod hladinou dlouhé roury, jeţ zchlazovaly celé jezero v led.To je tajemství výroby onoho výborného ledu.“ Avšak i já se při tom v duchu ponořuji do temně zelených studených hloubek a na vlastní oči vidím pod vodou ono chladicí zařízení. - Je to pravda!
10}
Zpráva o tajném podchlazování vody při výrobě ledu se brzy rozšířila po světě. Mnoho ledařských společností vyuţilo toho vynálezu a zanedlouho se musely sniţovat ceny ledu na celé planetě.“ - - Vousatý starší muţ, který právě u nás v kuchyni dočetl tuto kníţku o ledařích, nám to vysvětluje s úsměvem. Stojí u okna, je večer, rolety staţeny, svítí silná lampa - a on dokazuje, ţe toto je příčinou, proč jsou všichni lidé na světě dnes chudí. Je to proto, ţe se nedá jiţ na ledu vydělávat, protoţe nejprve jeden led byl levnější, pak druhý, třetí, čtvrtý, společnosti se začaly v láci předhánět. Jezero Brazil uţ dávno ztratilo prvenství, a nakonec se musely ceny srazit úplně stejně, a proto jsou všichni lidé tedy stejní chudáci…
HLEDÁNÍ MATKY Hledám svou matku v dlouhých ulicích nového moderního města. Jdu širokými bulváry, jsou docela prázdné, aţ bílé, rozpálené letním sluncem - s ohromnými výlohami vypadají jako dlouhé skleněné třídy. Přicházím do velmi moderní budovy, má všechny stěny z pěkných cihel. Jsou tu ubytováni chudáčci - malé děti, které nemají rodiče, nebo těţce nemocné. Z velkých oken chodby zahlédám v rohu protějšího dvora hubené děvčátko v dlouhé košili, jak sedí v okně a kývá nohama sem a tam Do tohoto zvláštního oddělení vedou z chodby, kde stojím, velké skleněné spojovací dveře, ale jsou stále zamčeny. Děti nesmějí vycházet ven a ţádní návštěvníci zvenčí, ani rodiče, k nim nemají přístup. Přichází několik maminek, sestra jim otevírá prostřední oddělení, kde jiţ děti čekají, vítají se s nimi a jsou si povídat a hrát do klubovny. Udivuje mne, ţe děti tady smějí chodit bosy, ale prý je podlaha teplá. Zda však moje matka není a tak odcházím hledat dále, víc do středu města. Jdu také kolem prázdného klenutého stadionu, pak přecházím mnohé křiţovatky, procházím mnoha průchody... Vcházím do budovy jakési výrobní společnosti, v přízemí sedí slečna v bílém plášti u psacího stolu. Opodál stojí ještě jeden úředník. K němu mířím, ona na můj zdvořilý dotaz odpovídá, ţe zde je společnost pro výrobu dámského prádla. Opět nějaký omyl, soudím v duchu. Odcházím, a zase se dávám do hledání po ulicích neznámého města, hledám svou matku...
OSUDY KVĚTIN Je jiţ po válce. Květiny tam rostou jako dříve, květiny vysoké, silné, narůţovělé, s ohromnými kalichy. Je to zámeček, plný starých šlechtičen, ovšem bývalých, mezi nimi několik dívek. Nepatří jim z okolního kraje uţ nic. Jedna z nich, dosti chorobná, učí děti v chatrné škole. Černé vlasy jí visí hladce učesány k ramenům, nad čelem na levé straně sepnuty jedinou sponkou. Je mladá,
11}
mladičká, černé oči zírají aţ vyděšeně. Přednáší ţákům ve třídě, majíc na sobě starý kabát, v malé podkrovní třídě. Mluví velice rychle, nervózně, ve strachu, aby neudělala chybu. Vypráví o zámku, o válce: „Za války přijeli Rusové a všechno zničili a rozbili. Ty krásné ohromné květiny, vysoké jako stromy, růţové, vyvezli i s květináči ven ze zámku. Šest jich odhodili před hospodu, bylo jich celkem dvanáct. Nyní po letech se tam opět tyto květiny pěstují. Můţeme je tam vidět, mají ohromné rozvité květy s mnoha dlouhými, úzkými a špičatými okvětními lístky, vysoké, jsou růţové a nafialovělé.“ Učitelka stojí zády ke mně, její hlas se nervózně zvyšuje, zrychluje mluvu, aţ přechází v mumlání, spousta nesrozumitelných slov vychází z jejích úst - a děti, jakmile uslyšely o krásných růţových květech, jedno po druhém nenápadně mizí. Opouštějí svá místa v lavicích, kradou se ke dveřím, vycházejí tiše ven a pak běţí, běţí po silnici aţ k zámku, běţí si natrhat velkých růţových květů, Učitelka mumlá, mumlá stále rychleji, ničeho nepozoruje, aţ nakonec je třída prázdná. - - Přirozeně je tu důvod k velké obavě o květy, ale téhoţ večera na stanici tramvaje potkávám dvě dámy ze zámku, jak jedou do divadla. Mají na hlavách malé kloboučky, černé, celé z kuliček, nemohu rozeznat, zda z látky nebo z peří. Obě dámy mají dlouhé přiléhavé černé šaty z lesklé látky, s dlouhými rukávy, u krku a na rukávech prosvítá místy pruh tmavě červené látky. Obě dámy mají v rukou veliké kytice ohromných růţových květů, těší se jimi, ţivě se usmívají a otáčejí sem a tam. Přibliţuji se k nim, zdravím a hovořím s nimi o květinách, o dětech. Odpovídají, ţe naprosto nemají o osud květin strach. Nic se jim nemůţe stát, neboť jsou dobře ohrazeny a navíc velice rychle dorůstají další květy, je to zvláštní odrůda. Kdyţ přijíţdí tramvaj, obrovské růţové kytice v jejich rukou se před mýma očima postupně zmenšují, aţ z nich zůstávají docela malé kytičky, které se pohodlně vejdou do vozu. Nastupuji také, dámy v černém mne berou s sebou.
KRÁSY SMRTI V zámečku je malá večerní hostina na počest zámeckého pána, který se vrátil z cest. Mnoho dam a mnoho světel, jeho manţelka a hosté sedí po večeři u kulatých stolků, sem tam někdo kouří. Celou tu dobu všichni se stoupajícím strachem a děsem pozorují Pána, i o něm nahlas hovoří. Pán je totiţ velmi těţce, ba smrtelně nemocen, má nevyléčitelnou rakovinu, bude ţít jen několik let. Jeho manţelka má veliký strach a baví se o tom hlasitě s okolními ţenami. Jen já se dívám na Pána beze strachu v srdci. Sedí naproti mně u kulatého stolu s jinými muţi, uprostřed stolu je lampa a jasně září za kulatým stínidlem. Pán velmi mnoho kouří, náhle v kouři vstává, stahuje bolestně rty, a oběma rukama si natahuje kůţi na pravé tváři, kde je vidět vzrůstající načervenalou nepravidelnou skvrnu. Pán ukazuje tvář směrem k manţelce a udělá k ní dva tři kroky, dále nemůţe kvůli stolkům a sedícím hostům. Manţelka sedí kousek ode mne po mé levé straně a hlasitě Pána lituje a uklidňuje. Společnost se rozchází do svých pokojů. Procházím dlouhou řadou pokojů úplně sama. Pokoje jsou velmi krásně a útulně zařízeny, v kaţdém svítí tlumené světlo, v některých jsou připravena lůţka pro hosty. Všechny dveře jsou otevřeny, jdu dále z jednoho pokoje do druhého, aţ vcházím do pokoje, osvětleného příjemným zeleným světlem.
12}
Lampa stojí poblíţ průchozích dveří po levé straně, na třech dřevěných noţkách, vysoká asi ke hrudi, má stínidlo z matného světle zeleného skla, celé uzavřené zdola i shora, velmi jednoduchého tvaru, nelze je však jednoduše popsat. Je to z profilu ovál, či spíše elipsoid, z nadhledu je to kruhovitý tvar, připomíná stlačenou kouli. Světlo z ní vycházející bylo velmi příjemné, uklidňující. Při vcházení do pokoje uniklo mi se rtů bezděky slovo „ţabinec“, vyvolané tím zeleným přísvitem. Po pravé straně pokoje u zdi stojí nějaké moderní skříně, před nimi ze tří stran tři dětská lehátka. Vím, ţe na prostředním z nich mám přespat, ukládám tedy své věci prozatím na lůţko. Jak se otáčím, padla mi do oka knihovna vedle skříní, přistupuji blíţ a začínám prohlíţet hřbety knih, velmi nákladně vázaných v kůţi. Knihy byly vţdy moje láska. Jistě patří Pánovi, myslím si, a čtu jejich tituly. Jsou většinou filozofického rázu, jedna zvláště silná, vázaná v tmavě hnědé kůţi, nese na hřbetě ručně raţený zlatý nápis NENÍ BŮH A ŢIJE, a jméno autora. Vtom slyším za zády šelest, kroky, rychle se obracím a vidím, jak z protějších dveří, kterými jsem ještě neprošla, vychází Pán a míří přímo ke knihovně, sundávaje si brýle. Vyhrkla jsem: „Promiňte prosím, dovolila jsem si prohlíţet vaše knihy.“ On drţí brýle v ruce a říká: „Chci jen zkusit, zda přečtu tituly, jiţ mi tak slábne zrak, ţe často skoro nevidím“. Lítost mne zaplavuje, tento muţ je dosti mlád, sice předčasně prošedivělý, ale jinak beze stopy smrti. On se dívá na knihy a říká mi:Jsem nemocen. Mám rakovinu a za čtyři roky mám zemřít. - Nic pro mne jiţ neexistuje… nic mne nebaví…“ Dívám se dlouho na jeho tvář, je i tak krásná. Závidím mu, ţe ví o své smrti a jakási síla mne nutí je podpořit, posílit. Říkám mu důrazně: „ Mně by se taková situace naopak velmi líbila“ a vyprávím mu tichým hlasem o moci ducha, o nepředstavitelném bytí po smrti, o síle Záře, o Vědomí Sebe, o vědomí Boha jako nejvyšší Vůle, Své Vůle, chci, aby poznal tento oslňující Jas… a zdá se, ţe on jiţ pociťuje tu sílu, začíná se proměňovat, vidí, ţe jsem jediný člověk, který nemá z jeho nemoci strach.
JAK VZNIKÁ POVÍDKA Ve zděšení bloudím ulicemi. Nemohu najít nikoho, kdo by mi pomohl, nohy bolí únavou. Mám od jara podanou přihlášku na vysokou školu zemědělskou. Tehdy se mi to jevilo jako nejvýhodnější studium, kde se člověk ještě můţe skrýt před NIMI, ale nyní vím, ţe tomu není tak. Dlouhé prázdné bílé chodby a mnoho nazelenalých dveří ve stejných vzdálenostech jakoby potvrzovaly tuto domněnku. Chodba spirálovitě stoupá, není zde schodiště. (Ale musím ještě koupit na večer lístky do kina, ač obvykle nikdy nechodím. Snad proto je neumím ani koupit. Chci dvakrát po třech lístcích na dnešek a na zítřek, ale dostávám třikrát po dvou lístcích na dnešek a teprve po několika krocích pozoruji ten omyl. Vracím se a prosím u okénka pokladny, aby mi prodavačka vyměnila tři lístky na dnešek za tři lístky na zítřek, ale odmítá - proč? Ona nemůže, je zakázáno vyměňovat lístky! Ta hrůza! Tak tedy velmi pokorně prosím alespoň o jeden pro mne, aby mne nebolely nohy, a ona dává na jeden lístek protáhlé razítko a přidává podpis.) Otvírám dveře do kanceláře, vedle hlavní úřednice tu pracuje jedna má bývalá
13}
kamarádka, v tmavě modrých šatech s bílým límečkem. Potřebuji s ní projednat, jak zrušit tu přihlášku na vysokou školu,ale ona bude muset hned odejít, ještě však sedí za stolem, a tak rychle vyslovuji svou prosbu. Ta starší úřednice něco hledá v archivu a nás si nevšímá.Moje kamarádka však vstává, říká, ţe velmi spěchá a pracovní doba jí končí, hází na sebe rychle kabát, otvírá dveře a odchází. Spěchám vedle ní a snaţím se promluvit o své prosbě, neboť ona pracuje na vysokých školách. Nemohu jí však v chůzi postačit, jde tak rychlými a dlouhými kroky, ţe zůstávám stále více pozadu a ať dělám co dělám, nemohu se s ní vůbec domluvit. Ona má cosi důleţitého doma nebo někde jinde vyřídit, nakonec přes rameno mi narychlo slibuje pomoc, avšak odkazuje mne k jiným úřadům. Jdu za ní velmi rychle, docházíme ke Karlovu mostu, zde sedí… (Moje bývalá spolužačka z obecné školy, říkali jsme jí „hvězda“, protože pro svou domnělou krásu chtěla jít k filmu. Zde sedí na schůdku u kadeřnictví jako manekýna, dělá reklamu se svým účesem a musí stále nehybně sedět. Ale je velké horko, má žízeň. Nabízím, že jí přinesu vodu a sestupuji se třemi skleničkami v ruce k Vltavě, nabírám do nich vodu z řeky a nesu, podávám jí, ona pije, avšak její tvář se mění, naříká si na vodu. Zdá se jí odporná, a tak sestupuji zpátky, nabírám vodu do skleničky a prohlížím si ji zblízka. Vskutku! V průhledu vidím tisíce maličkých hnědých tělísek, kal a špínu. S odporem se odvracím, sklenka se roztříštila o kameny u vody…) Na ulici blízko Kříţovníků potkávám dva přátele, oba mají bílé šály okolo krku. Ten vyšší stále něco píše, jeho šátek je celý bílý, s třásněmi, jeden cíp má přehozen na levém rameni. Vyprávím, a on poslouchá můj příběh a přitom si vše zapisuje, neustále velmi ţivě reaguje, jeho mozek pořád kombinuje a vymýšlí slova, řadí je do textu. ON BERE MŮJ PŘÍBĚH NA SEBE! Vidím psaná slova v jeho zápisníku, který mi ukazuje. Jeho tuţka doplňuje jeho myšlenku, a tak vzniká povídka…
14}
