SBÍRKA KÁZÁNÍ PRO ČTENÉ SLUŽBY BOŽÍ
I.
2003/2004
VSTAŇ, VYDEJ SE NA CESTU adventní VSTUPNÍ SLOVA Hospodin dal poznat svoji spásu, zjevil před očima národů svoji spravedlnost, na své milosrdenství se rozpomenul, na svou věrnost domu Izraele. Spatřily všechny dálavy země spasení našeho Boha. Amen PÍSEŇ č. 98 Zpívejte Pánu nové písně MODLITBA Náš Bože a Otče, naléhavě si smíme uvědomovat v tomto adventním čase blízkost tvého díla. Obnovuješ to, co se nám rozpadá pod rukama a s čím si nevíme rady. Tvoříš víru v srdcích, která jsou obrněna nedověrou. Uprostraňuješ spravedlnosti navzdor tomu, jak se nám zalíbilo v malém i velkém křiváctví. Osvobozuješ i tam, kde se zdálo, že zotročení ovládne lidi už napořád. Vyvádíš ze zajetí soběstřednosti a obdarováváš milostí nás, stvoření zpronevěřilé, otupělé a neslyšící. Tento svět, jehož temnoty i my často rozmnožujeme, navštěvuješ světlem své spásy. Žasneme nad tím, radujeme se z toho, chválíme tě a zpíváme ti. Jako tvůj lid ti chceme s obnovenou důvěrou naslouchat. Buď tedy s námi – jako ten, který nepřestal konat své slavné dílo. Amen ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO Poslyšte první čtení z Písma svatého, jak je zapsáno v Listu apoštola Pavla Římanům, v kapitole 13., od 11. do 14. verše: Víte přece, co znamená tento čas... PÍSEŇ Svítá č. 396 Zněl pláč v noci té (nebo EZ č. 276 Slávy Pán) 2
KÁZÁNÍ Druhé čtení, které bude základem kázání, je zapsáno v První knize Mojžíšově, v kapitole 35., od verše 1. do 15.: I řekl Bůh Jákobovi: „Vstaň a vystup do Bét-elu...“ „Vstaň, vydej se na cestu, ještě nejsi v cíli. Vždyť tvé místo není tady, ale v mé blízkosti, v domě Božím, v Bét-elu.“ Takhle, milé sestry a bratři, potkává na začátku dnešního příběhu Jákoba Boží oslovení. Takhle adventně. – Pán Bůh mu přichází naproti, jde mu vstříc a ohlašuje: Ještě jsem s tebou neskončil, Jákobe. Nezapomněl jsem na tebe. Neztratil jsem tvou cestu ze zřetele. Když jsem ti kdysi slíbil a zaručil, že u mě, v mém domě, máš místo, tak tě nyní ujišťuji, že to platí. A proto povstaň. Máš sice za sebou už hodně vyčerpávajících zápasů, ale je třeba jít o kus dál. A tak seber síly, seber svoji rodinu, svůj lid a vydej se na další cestu. Adventní zvěst a adventní čas především ohlašují příchod, blízkost toho, který přichází. Tahle blízkost ovšem také s člověkem, s církví, se sborem pohne. Osvobodí nás od břemen minulosti, od fascinace tím, co máme za sebou. Zvedne nás, nasměruje a dodá sílu i chuť vykročit dál na pouť skrz čas – až do domu Božího. Ano, vánoční evangelium, které - i s přibývajícím světlem na adventním věnci - stále jasněji probleskuje, nám jasně ohlašuje: Bůh se vám už stal domovem. Našel nás, bezradné a bloudící bezdomovce a tuláky a stal se nám domovem. Místem bezpečí, naděje - a nových začátků. Jedním z prvních ztracených synů, jejichž temnotu prozářilo tohle světlo Božího domova, je právě Jákob. Praotec lidu víry s tím krásným novým jménem Izrael. Jemu se Bůh – při jeho útěku do neznáma, vstříc černé a nekonečné dlouhé noci – stal domovem. Blízkým přítelem. Tím, který bezpečně vede za ruku, když bojím se jít tmou. Teď mu to s novou naléhavostí připomněl. A Jákobovi přitom došlo, že my se nemůžeme pustit na cestu jen tak. Když nám otvírá cestu k cíli tenhle Bůh, nemůžeme prostě jen tak zvednout kotvy, jako by o nic nešlo. Ne, před další cestou je potřebná zvláštní příprava. A 3
tak Jákob svolá svou rodinu, služebníky, prostě všechny, kdo k jejich společenství za dobu jeho putování začali patřit, a tuhle církvičku jasně a jednoznačně vybídne: Poslouchejte, můj Bůh mi znovu připomněl, že na nás nezapomněl. Smíme - díky jeho věrnosti – jít zas o kus dál, blíž k cíli. Ale když on nám otevírá cestu dál, vidím zas já, co všechno se na nás nalepilo. Jakou špínu, dvojakost, povrchnost si s sebou táhneme z minulosti. Vidím falešné bohy, které si neseme. Vidím všechny ty obezličky, kterými podpíráme svou víru. Vidím všechny ty zavádějící jistůtky, které pro nás v kritických chvílích znamenají víc než slova Boží slibů a pozvání. A s tím je potřeba se teď rozloučit. Nechme to tady. Netahejme dvojakou a špinavou minulost do zářivé budoucnosti, kterou nám Bůh otevřel. – Jako by zazpíval z adventních písniček: Otevřete brány srdcí svých. Odvrzte zlost a každý hřích. A v roucho víry, naděje nechť každý již se oděje... V příběhu o Jákobově návratu do zaslíbené země, k dědictví víry a naděje, se tenhle důraz objevuje už podruhé. Odhodit falešné bůžky, modly, obezličky, to musela už kdysi Ráchel. Jestliže se to teď opakuje, má nás to prostě upozornit: s něčím takovým nejste nikdy hotovi. Když vám otevírá cestu Bůh, když vás ON pozve k dalšímu dílu putování vstříc své budoucnosti, vždycky vám taky dojde, že už zase máte plné ruce falešného náboženského zboží. Možná právě v adventu neškodí, když nám svědkové víry nahlas připomenou: Ano, Bůh se vám stal domovem, zářivě čistou budoucností, možností, o jaké se vám ani nesnilo. Ale to vám nedosvědčí ani melodie vánočních koled v supermarketech, ani všeobecně nakupovací běsnění, ani obvyklý domácí předvánoční shon, ani pouhé dodržování svátečních zvyků a tradic. Tohle všechno, kvůli čemu jsme někdy schopni málem hysterických výstupů, jsou jen falešní bůžkové. Modly, které nejsou hodny úsilí, jež na jejich udržování a oprašování věnujeme. A především – jako každá modla – odvádějí od podstaty. Překrývají ten jedinečný zdroj naděje. Znečišťují ten čistý pramen víry. Zatarasují výhled ke skutečné životodárné záři, záři Božího království. Proto vůbec neškodí držet si od nich odstup. A v případě, že si nás už příliš omotaly kolem prstu, je odhodit. Máme-li se vydat na 4
cestu k domu, kde se nám Bůh stal domovem, až k Betlému, jděme raději úplně nalehko, s prázdnýma rukama, bez všeho toho kolednického harampádí. Vždyť k Bohu Jákobovu a Otci Ježíše Krista smíme přijít s prázdnýma rukama a vůbec to nemusíme skrývat. Právě tohle zjistíme tváří v tvář vánočnímu Příchodu. I když my zůstáváme s prázdnýma rukama, i když se nám naše krása, jistota a bezpečí našich „domovů“ hroutí pod rukama, on se nám stal domovem. A na ničem jiném už teď nezáleží. Právě advent připomíná: Tahle důvěra se nám má stát už dopředu hlubinou bezpečnosti i tím nejpřípadnějším a nejparádnějším šatem. Proto: Oblecte Krista Ježíše, volá v souhlase s praotcem Jákobem apoštol. Ten ať je vám dražší nad všechny sváteční svrchníky, saka i kožichy. Vždyť on se vám smí – už dopředu – stát rouchem víry a naděje. A tak Jákob vybral od členů svého sboru či církve všechny domácí bůžky, totemy, modličky, amulety, prostě všechny ty obezličky a jistůtky, kterých se tak držíme, a zakopal je. Pohřbil. Pěkně tady zůstaňte. My se už – díky Bohu, který se nám stává domovem, bez vás obejdeme. – Pak teprve se vydali na cestu vstříc Bét-elu, vstříc Božímu domu. Všimněte si, prosím, jak se nám před oči staví rozdíl mezi pravou a nepravou minulostí. Jákob má za sebou minulost hodně nepěknou, a taky docela dramatickou. Ale s tím, jak se v jeho příběhu stále více dostává ke slovu Bůh a jak je čím dál jasnější, že mu Bůh otvírá budoucnost, Jákob dokáže rozhodnout, na co z minulosti navázat, co připomínat a co naopak odmítnout, v čem už dál nepokračovat. Proto bránil tomu, aby uprostřed jeho společenství pokračovaly pověry, povrchnost a spoléhání na falešné jistoty. A proto na druhou stranu stále znova s vděčností a nahlas připomíná: Nese nás všechny ta divná Boží věrnost. Jdeme vstříc Bohu, který nám nachystal a otevřel svůj dům, ale který se mně stal domovem vlastně už dávno: když jsem utíkal do nejistoty, když mě sevřela nenávist a pomstychtivost mého bratra, když mě držela v zajetí beznaděj a úzkost, když jsem ztrácel bezpečnou domovskou půdu pod nohama. Už tehdy – nečekaně, překvapivě, uprostřed temné noci – se mi Bůh stal domovem. A tohle světlo teď na mé cestě svítí čím dál jasněji, tak jako 5
když vám přibývají svíčky na adventním věnci. – Takový je Bůh Jákobův. Proto rostoucí světlo této blízkosti nemůže zastřít ani smrt. Smrt pro Jákoba bezpochyby bolestná, protože umírá jeho kojná. Ta, která ztělesňovala cosi na způsob pupeční šňůry až k matce Rebece – k Rebece, která mu kdysi pomohla s podvodem a za jejíž sukně byl zvyklý se schovávat. Bezpochyby si v sobě nesl trvalý stesk po tomhle hmatatelném bezpečí; a možná, že kojná Debora mu alespoň částečně tohle ztracené bezpečí nahrazovala. Teď se od toho všeho Jákob musí odstřihnout. Nejen proto, že Debora už není. Spíš se těžiště jeho života, hlubina jeho bezpečnosti, s konečnou platností přechyluje k Bohu. K Bohu, který byl s ním i tehdy, když ho jeho matka uváděla na cestu plnou průšvihů. K Bohu, který byl s ním, když se mu zdálo, že zůstal na svůj zpackaný osud úplně sám. K Bohu, který mu teď znovu opakuje svoje jedinečné a neopakovatelné zaslíbení: Máš své místo v tom zvláštním příběhu, v příběhu požehnaných. Držel jsem tě, držím a podržím i uprostřed sebetemnější noci. Dám tomuhle tvému příběhu nádherně jasné, mesiášské vyznění. Aby každý, kdo díky tomu uvěří, potkal světlo záchrany: důvěru, že se Bůh všem nám jednou stane domovem. Amen MODLITBA Náš Pane, je mnoho věcí, které se nám stavějí do cesty, když přicházíš a vybízíš nás k novému vykročení za tebou. Příliš spoléháme na vlastní pochybné jistoty a těžko se jich zbavujeme. Prosíme, obracej náš pohled k sobě, abychom se dokázali spolehnout na tvé Slovo, drželi se toho, co je skutečně dobré, a cele ti důvěřovali. Amen PÍSEŇ č. 261 Aj, čas vzácný přišel (l – 6)
6
SBOROVÁ OHLÁŠENÍ PŘÍMLUVNÁ MODLITBA Náš Pane, z Jákobova příběhu jsme zaslechli, že ty stáváš naším domovem. A tvoje Slovo také připomnělo, že u tebe je slavné milosrdenství a nikoli sobectví, služba a nikoli povýšenost, zájem o druhé a nikoli lhostejnost. V této důvěře ti nyní předkládáme svoje prosby. Prosíme za tvůj lid - ať stojíme vždy znova o porozumění tvému dílu, tvé pravdě i slovu tvých svědků. Když se nám stáváš domovem, neponechej nás napospas bezmyšlenkovitě dodržovaným zvykům. Prosíme za ty, kdo zvěstují tvé Slovo, dávej mu zaznít v skutečné síle i naléhavosti. Prosíme za všechny křesťany, jejichž víra se ocitla v zajetí předsudků, pověr, pouhých zvyků. Dej jim poznat důvěryhodnost a stálost tvých skutků. Prosíme za ty, které zaujala zvěst o tobě a přece se ti neodvažují otevřít. Prosíme ať se my sami stáváme svědky opravdu věrohodnými - zvláště pak tváří tvář potřebným bližním. Prosíme za ty, kterým tvou lásku zakrývá lhostejnost a sobectví současných křesťanů. Prosíme za ty, jimiž zmítají poryvy doby, reklama, střídání mód a další povrchnosti. Prosíme za lidi, kteří spíš než bezpečí domova potkávají cizotu. Za osamělé, za běžence a uprchlíky. Prosíme za ty, kdo přicházejí odjinud a hledají nový domov v naší zemi. Prosíme za ty, kdo bojují s těžkou nemocí a potřebují se opřít o pevný základ. Lidi a problémy osobně nám ležící na srdci předkládáme v tiché modlitbě... Pane, smiluj se, pro Ježíše Krista, v jehož jménu se nyní společně modlíme: Otče náš... Amen
7
POSLÁNÍ Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si,má-li kdo něco proti druhému. (Ko 3,12-13) POŽEHNÁNÍ Ať Hospodin ti žehná a chrání tě. Ať Hospodin nad tebou rozjasní svou tvář a je ti milostiv. Ať Hospodin k tobě obrátí svou tvář a obdaří tě pokojem Amen PÍSEŇ Svítá č. 239 Otevřete brány (EZ č. 274 Vítej nám, hoste)
8
JÁKOBOVO PUTOVÁNÍ adventní VSTUPNÍ SLOVA Hospodine, Bože zástupů, slyš modlitbu mou, naslouchej, Jákobův Bože! Ty jsi náš štít, Bože, blaze člověku, jenž svou sílu hledá v tobě, blaze těm, kteří se vydávají na pouť. Amen PÍSEŇ č. 84 Věčný Bože, silný v boji (1-4) MODLITBA Jsi síla k žití, náš Bože. Jsi písnička na cestu vstříc tvému Království, přicházející Pane. Jsi pozvání k novým začátkům, když nás uvěznila naše vina a beznaděj, náš Spasiteli. Tohle si s úžasem i vděčností připomínáme právě v tento adventní čas. Od dob, kdys takhle pozval Abrahama, Izáka a Jákoba, tě v tomto světě smíme potkávat jako příběh vytrvalé naděje. Radujeme se, že v dosahu tvého zvláštního příběhu smíme vidět i svou lidskou cestu, své rodiny, svůj sbor. Vzdáváme dík za každou příležitost, kdy smíme uslyšet, že ti stojíme za to, abys nám dal své zaslíbení a požehnání. Ať tedy tvůj Duch otvírá naše srdce pro pokojnou důvěru, že když ty to s příběhem spásy myslíš vážně, my se o sílu tvých úmyslů a velikost tvé věrnosti smíme spolehlivě opírat. Tak ty sám ve všem dění spásy i v tomto našem shromáždění oslav své jméno. Amen ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO Jako první čtení z Písma svatého poslyšte z Micheášova proroctví z kapitoly 5. verše 1. – 4.: A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší... PÍSEŇ č. 360 My čekáme, kdy zavítáš 9
KÁZÁNÍ Poslyšte druhé biblické čtení, které bude zároveň základem kázání: z První knihy Mojžíšovy, kapitoly 35., verše 16. až 20.: Potom z Bét-elu odtáhli. A když už byli nedaleko Efraty, Ráchel porodila... Milé sestry a bratři, možná znáte ten pocit, když je člověk po namáhavé pouti u cíle, už už sahá po vysněném výsledku pracovního lopocení, a ono to zas unikne mezi prsty. Z vrabce v hrsti se zase stane holub na střeše, a ještě navíc na vás posměšně vrká. Vítězství na dosah ruky, a uteklo mezi prsty. Už se správně mělo rozsvítit, a přece se zas všechno ponořilo zpátky do tmy. Znají to studenti, když se opakovaně nedostavuje správný výsledek. Ale horší je, když se takhle neustále oddaluje vyřešení napjatého vztahu s nejbližším člověkem, když vás úřady či zaměstnavatelé posílají od čerta k ďáblu nebo když se zas a znovu vzdaluje výsledek léčby, která měla zaručeně vést k uzdravení. To každého dřív nebo později vyčerpá. Unaví. Otupí, a nejednou až utluče do úplné beznaděje. Už mi nic neslibujte, už nenabízejte žádná řešení, už nevzbuzujte žádné naděje, dejte pokoj se svými radami a útěchami. Stejně se to všechno zase ukáže jako planý výmysl, zbytečně vynaložená investice, stejně to skončí jako hořké zklamání. Bibličtí vypravěči tuhle naši nouzi, vyčerpanost a ubitost znají. A přesto, či právě proto, nenabízejí víru jako jedinou zázračnou pilulku, po jejímž požití se vám rozbřeskne v hlavě, vyřešíte všechny komplikované příklady i životní situace a ještě nádavkem se dostaví štěstí, zdraví, spokojenost a úspěchy na všech frontách. Požehnaná blízkost Boha Abrahama, Izáka a Jákoba - a Otce Ježíše Krista - je spíš opakovanou posilou na cestě, která rozhodně trvá déle, než by jeden myslel – a vydržel. Právě poslední z praotců – Jákob, zvaný Izrael – jako by stále nemohl dojít do cíle. Už toho má tolik za sebou: na začátku se to všechno zamotalo, když podvodně uloupil požehnání (možná právě v domnění, že si tak zajistil „Boží zboží“, nebeskou pilulku zajišťující nemožné ihned a zázraky do tří dnů). Ale pak se přece z toho začal 10
léčit, či spíše Bůh se ho navzdor jeho podvodnictví ujal. Ujal se ho uprostřed beznadějí a ztracenosti, a Jákob našel sílu měnit sebe i svůj vztah k Bohu. A našel lásku a založil rodinu a nakonec se – po mnoha zápasech, bojích i přijatých ranách – navrátil do zaslíbené země. Čekali bychom, že teď se rozsvítí nebeské reflektory a než se za jeho příběhem zatáhne opona, uslyšíme a uvidíme nějaké skvělé finále. Jákob jako král zaslíbené země, se syny, vnuky, obklopen bohatstvím, slávou, všeobecným uznáním, nebo tak něco... A Jákob zatím se svou rodinou popochází od Jaboku do Sukot, pak do Šekemu, pak do Bét-elu a odtud do Betléma... A místo toho, aby v zaslíbené zemi prožíval kdejaké úspěchy, musel se nakonec rozloučit se svou milovanou Ráchel. Zřetelně tedy Jákob nemá, kde by hlavu složil, zcela očividně pořád ještě není u cíle... Nemá Bůh sílu, aby splnil se vší parádou svoje sliby? Jsou zápasy a putování tohoto praotce nakonec marné? Nebo to v lepším případě znamená, že cesta víry je jen pro ty nejtrénovanější vytrvalce? Skoro to tak vypadá. A přece je to jinak, protože všechno to popocházení, jakoby bezradné a bezcílné, je CESTA POŽEHNANÉHO! Svou divnou dobrou moc zaslíbil Bůh Jákobovi, už když utíkal pryč, když mu zaslíbená země zůstala za zády. Divná dobrá moc byla a je s Jákobem v jeho vyhnanství a ujištění o její blízkosti si vybojoval i na prahu zaslíbené země. Jákob není žádný Ahasver, poutník odsouzený k pouti bez konce. Ani bludný Holanďan, který nikdy nenajde přístav. On popochází zaslíbenou zemí nesen novým a novým Božím ujištěním: Neboj se. Nezklamu tě. Jsem s tebou – jako sluníčko, které ti každého dne znovu vzchází. Kryju ti záda a jednoho dne tě chci přivítat v cíli. A i když ti občas temnoty pěkně zhoustnou, přec ti světlo mé blízkosti může svítit – tak jako nám přibývá světla na adventním věnci. Jákobovo popocházení z jednoho stanoviště na další pro nás – a naši víru a naše společenství – představuje tedy především pozvání: Sleduj tyhle příběhy a nauč se, že život, jeho štěstí a smysl, nespočívá v tom, že máš všechno hned, ale že k tomu všemu smíš putovat. Důležité je, že dostáváš sílu popocházet, jít dál po cestě, která má dobrý cíl. Takhle se Jákob vydává z Domu Božího, z Bét-elu, do Domu chleba, do Bét-lechemu, do Betléma. 11
Na cestě, kde vycházíš z Domu Božího, kde popocházíš ve směru zaslíbení, je prostor i pro pochybnosti, nářek. Na cestě požehnaných nemusí být všechno OK (oukej). Však to také Bible neslibuje. A kdo požehnání zaměňuje za bezstarostnou polohu života, do níž nezasahují ani pády, bolesti a ztráty, neví, o čem mluví. Ale na cestě, kde „popocházíme“ jako požehnaní, kde nás živí, obdarovává, popostrkuje a vede Boží Slovo, kde jdeme od stánku ke stánku, od stanoviště ke stanovišti – tam se právě i bolesti a chmury, ba i hluboké beznaděje a pocit marnosti mohou vyslovit, a ovšem i řešit. Na dohled Betléma zemřela Jákobova milovaná Ráchel. Zemřela při porodu, když po letech toužebného očekávání přivedla na svět své druhé dítě. „Je to syn,“ volala porodní bába v naději, že dodá vyčerpané Ráchel životní odvahu. Neboj se! „Syn! Syn mé marné námahy, Ben-óni“, řekla s pláčem Ráchel, a zemřela. Jako by vydechla se slovy „namáhala jsem se nadarmo, k ničemu jsem to nakonec nepřivedla“. Zůstane to napořád její poslední slovo, poslední slovo Ráchel? Závěrečné slovo o Ráchel a jejím putování s Jákobem? Vyústila jejich cesta do prázdna? „Ne,“ říká na to Jákob, „bude se jmenovat jinak: Ben-jamin, Syn zdaru, Syn mé pravice.“ Vždyť po mé pravici stojí ten, který vede za ruku, když bojíš se jít tmou. A to platí i tváří v tvář smrti mé milované. „Bude se jmenovat Ben-jamin.“ Tohle Jákob vyznal. S tímhle vyznáním pohřbil svou milovanou u cesty do Betléma. A než odsud odešel, postavil nad jejím hrobem pamětní kámen, nejhezčí, který tam našel. „Načpak asi u tohoto kamenem myslel David, když o mnoho let později pásl ovce v Betlémě? A co pastýři, kteří tam hlídali svá stáda, jestlipak se u něj aspoň občas zastavili – než je andělské slovo poslalo do Betléma, tenkrát, když se narodil Spasitel v městě Davidově?“ (ter Linden, Povídá se...) Dodnes tam ten náhrobní kámen stojí. Ne ovšem proto, aby se u něj zastavili turisté do Betléma, koupili si obrázek Ráchel nebo hodili pár šestáků do klobouku zpěvákovi, který tklivě pěje „když půjdeš po cestě, kde růže vadnou a rostou stromy bez listí...“ Ten kámen je připomínkou Jákobova putování a jeho vyznání: Když se vydáváš na pouť ve jménu Boha Abrahamova nebo když tě ztraceného 12
uprostřed tvých temných nocí najde Bůh Jákobův a stane se ti domovem, nejdeš už bez cíle, ani se ti neztrácí cíl mezi prsty jako přelud. Pak jdeš jako požehnaný, jako svědek naděje, ozářen světlem té divné moci, moci naděje, moci lásky, moci svobody a hlubokého pokoje. Hlásí to dopředu už praotec Jákob: Betlém je na téhle pouti zastávkou nad jiné důležitou. Vždyť právě díky Mesiáši z Betléma smíš začít věřit, že tuhle sílu Božích slibů nepřemůže a neumlčí nic, dokonce ani smrt. Amen MODLITBA Náš Bože a Pane, máme své představy, jak by měl vypadat náš život, máme své plány, tužby i přání. A máme i své představy o tom, jak bys nás měl vést, co a kdy bys nám měl dát. Ale často je všecko jinak a průběh našeho života je nejednou složitější, než bychom rádi. Prosíme, dej nám sílu, abychom trpělivě a vytrvale i moudře postupovali cestou, po které nás chceš vést. Nechť na nás při tom všem spočívá tvé požehnání a světlo pokoje, lásky i naděje ať nás neopouští. Amen PÍSEŇ č. 697 Moc předivná (1-3.6) SBOROVÁ OHLÁŠENÍ PŘÍMLUVNÁ MODLITBA Ty, který přicházíš, oslovuješ, pozvedáš zesláblé a napomínáš sebejisté, vyslyš nyní naše prosby: Přimlouváme se za všechny, kdo jsou přemoženi úzkostí, starostmi a trápením. Za ty, které trápí vleklá nemoc. Za ty, kdo nemohou najít práci. Za ty, kdo žijí uprostřed problémů bez výhledu na rychlé řešení. Za ty, kdo jsou zasaženi smrtí blízkého člověka. Prosíme za obyvatele Izraele a Palestiny, kteří na vlastní kůži poznávají, jak dlouhodobé následky nese lidská nenávist a jak těžké je nastolit pokoj. I těm, kdo vsadili na nesmiřitelnost či rovnou rozsévání zkázy, dej poznat, že poslední slovo má tvé království pokoje, svobody 13
a spravedlnosti. Dávej vytrvalost všem, kdo usilují o smíření a sblížení znesvářených národů v Bosně, Kosovu, Srbsku a Chorvatsku. Sílu k vytrvalé službě dávej i těm, kdo slouží lidem v domovech pro lidi postižené, v ústavech pro dlouhodobě nemocné, kdo pečují o lidi na konci jejich dnů. Pane, smiluj se, pro Ježíše Krista, který s tebou a s Duchem svatým kraluje na věky. Otče náš... Amen POSLÁNÍ Neztrácejte odvahu, neboť bude bohatě odměněna. Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno. Vždyť už jen „docela krátký čas a přijde ten, který má přijít, a neopozdí se“. (Žd 10,35-37) POŽEHNÁNÍ Ať Hospodin ti žehná a chrání tě. Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv. Ať Hospodin obrátí k tobě svoji tvář a obdaří tě pokojem. Amen PÍSEŇ č. 272 Jak vítati mám tebe (6-7)
14
KRÁLOVSTVÍ BOŽÍ MEZI NÁMI vánoční VSTUPNÍ SLOVA Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Požehnán jsi, Hospodine, Bože našich otců, od věků až na věky. Hospodine, tvé je království, ty jsi vyvýšen nade vším. Všechno, co je na nebi i na zemi, je tvé. Nyní tedy, Bože náš, vzdáváme ti chválu a oslavujeme tvé svaté jméno, požehnané na věky. Haleluja! (1Pa 29,10nn) PÍSEŇ č. 294 Ó křesťané všichni MODLITBA Svatý Bože, děkujeme ti za to, že jsme se mohli dožít těchto vánočních svátků, že můžeme být spolu v tomto shromáždění a připomínat si tvé skutky, které jsou dokladem tvé moci, tvého milosrdenství i tvé lásky k nám lidem a ke všemu stvoření. Vždy znovu žasneme nad tím, že ty, svrchovaný a nade vše vyvýšený, jsi tak velice spojil sebe sama s námi lidmi. V Pánu Ježíši Kristu jsi přišel mezi nás a prožil obyčejný lidský život. Sám na sobě jsi nám ukázal, jak můžeme a máme žít. Přes všechna pokušení, kterým jsi byl vystaven víc než kdo jiný, zůstal jsi věrný nebeskému Otci a byl jsi poslušný až do konce, i když tvá cesta končila potupnou smrtí. To vše jsi, náš Pane, učinil pro naši záchranu, abys nás vytrhl ze smrti věčné a dal nám novou, dobrou naději i pro tento život. Vděčně myslíme na to, že jsi nám blízký i v našich každodenních starostech. My ti příliš věrní nejsme, ale ty se neřídíš podle nás, ty s námi zůstáváš stále. Od tebe máme vše, co potřebujeme. Dnes k nám přichází vánoční evangelium. Prosíme, naplň nás svým Duchem, abychom je mohli přijmout v pravé víře a s upřímnou radostí. Přijmi naše modlitby a naše písně a veď nás i v našem uvažování, co pro nás tvůj příchod znamená i dnes. Amen 15
ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO Z Evangelia podle Matouše z kapitoly 4. vyslechněte dva oddíly: od verše 12. do 17. a od verše 23. do 25.: Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje... PÍSEŇ č. 293 Čas radosti, veselosti KÁZÁNÍ Základem kázání jsou ze 17. kapitoly Evangelia podle Lukáše verše 20. a 21.: Když se ho (Ježíše) farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: ,Hle, je tu´ nebo ,je tam´! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ Království Boží je nejvlastnějším tématem vánoční události. Když se tehdy před dvěma tisíci lety v rodině Josefa a Marie narodil syn Ježíš, pak nešlo o nic menšího, než že do tohoto našeho světa vstoupilo Boží království. Ježíšovo narození (a pak ovšem i to všechno další, co následovalo), to – přes všechnu nenápadnost tohoto dění – byl velký a rozhodující průlom Božího království k nám lidem. Království Boží, jak se o něm mluví v Bibli, ovšem není království ve smyslu říše (jako bylo kdysi království české). Spíše je to každé takové místo, kde Bůh kraluje, kde se věci dějí podle jeho vůle. Království Boží, to jsou takové pořádky a takový způsob života, kde vše probíhá tak, jak to Bůh sám chce mít. Kde není nic, co by se mu protivilo, žádné zlo, žádná bolest, žádné nepřátelství; kde je láska, pokoj, odpuštění, dobro a radost. Za příchod tohoto království prosíme v modlitbě Páně; nejen v prosbě „Přijď království tvé“, nýbrž i ve větě „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.“ Těmito slovy vyjadřujeme nejen svůj výhled k té budoucnosti, kdy Boží království přijde v plnosti, nýbrž současně 16
žádáme nebeského Otce, aby už nyní bylo v tomto našem světě co nejvíc takových věcí, událostí i vztahů, které jsou v souladu s jeho vládou. Ježíšův příchod na svět, to byl rozhodující okamžik, kdy Boží království vstoupilo do našeho světa. Přišlo v jeho osobě. Kristovo působení - jak mluvil, jak si počínal, jak přistupoval k lidem, jak se stavěl k různým životním problémům, jak je řešil – to vše byly názorné ukázky, jak to chodí v Božím království, jak jedná Bůh. Ostatně, Ježíš sám řekl: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ Od té doby zde Boží království je, pokračuje a roste. Třeba nenápadně, skrytě, ale nepochybně. V Kristově zmrtvýchvstání smíme mít záruku, že toto království má budoucnost a že dojde k cíli. Že právě toto – toto mohutné přiblížení se Božího království k nám lidem – je obsahem a smyslem Vánoc, to dokládá sama Bible, jmenovitě evangelista Marek. Zatímco Matouš a Lukáš vyprávějí o tom, jak to bylo, když se Ježíš narodil a než se narodil, Marek hned obrací pohled čtenáře až k Ježíši dospělému. To první, s čím Ježíš vystoupí, je shrnuto do věty: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ To byl hlavní obsah Kristových kázání. V nich Ježíš vysvětloval, jak to s tím Božím královstvím je: jak je zde přítomno, jak to v něm chodí, jaké jsou jeho řády. Vypráví příběhy, které zpravidla začínají slovy „S královstvím Božím je to, jako když...“. V každém tom podobenství Ježíš názorně vysvětluje něco z toho, jak Bůh kraluje, jaké možnosti nám dává, co od nás očekává. V přečteném oddíle z Lukášova evangelia zase Ježíš odpovídá na otázku, jak vlastně to Boží království do světa přichází, kde je můžeme vidět. To je i naše otázka. Boží království – kde je? Nikde není nic mimořádného vidět, církev také není žádnou extra reprezentantkou Boží věci, dobrých věcí na světě jako šafránu, až vzniká pochybnost, není-li to vše pouhá iluze, nejsou-li celé Vánoce nakonec jen náboženskou hrou. – Jak tedy Boží království přichází? Ježíš řekne nejprve, jak ono nepřichází. Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat. Ani se nedá říci: ,Hle, je tu´, nebo ,je tam´!“ Tehdy to Ježíš pověděl lidem, kteří byli velmi 17
nespokojeni s římskou nadvládou, napjatě sledovali světové události, čekali nějaký vysvobozující zásah, vyhlíželi Boží království jako politický převrat. Ježíš jim na to řekne: Nebude to tak, jak si to představujete. Království Boží, to nejsou politické změny. A ono už vůbec nepřichází tak, abyste to mohli vysledovat. – Jindy zase řekl: Nespojujte jeho příchod ani s mimořádným kosmickým děním, s nadpřirozenými jevy, úkazy na nebi či jinými podobnými věcmi (jak to slibovala tehdy velmi rozšíření apokalyptika). Takhle Boží království nepřichází. Možná takovéto slovo potřebujeme slyšet i my. Nejen kvůli sektám, které právě s tímto apokalyptickým materiálem operují, ale i kvůli sobě. Neboť i my nejednou příliš dáme na to, co se vidí, co je nápadné a působivé. Necháme si namluvit, že je nepostradatelné, aby se církev zviditelnila, nebo si dokonce něco slibujeme od rozmanitých, často i velmi neduchovních projevů předvánoční náboženské konjunktury. – Tváří v tvář tomu Ježíš řekne, že v tomhle Boží království není. Ale kde tedy je? Odpověď hledejme v Ježíšových slovech. Třeba ve zmíněných podobenstvích. Království Boží je tam, kde se rozsévá Slovo Boží a lidé je přijímají. Tam, kde pastýř nalezne ztracenou ovci nebo kde se marnotratný syn vrátí do otcova domu. Tam, kde člověk odpovědně hospodaří s hřivnami, které mu Bůh svěřil. Tam, kde nebude trvat na svých nárocích a bude připraven druhému odpustit. Tam, kde přijme i toho nejmenšího, kde se ujme i toho nejposlednějšího a tak bude sloužit samému Kristu. Tam, kde bude ze srdce přát spásu i tomu, kdo není zrovna z jeho ovčince nebo kdo nalezne cestu k Bohu i v hodině dvanácté. Takhle docela nenápadně, v obyčejném každodenním životě, kdekoli se něco dobrého děje – v událostech, které nevzbuzují pozornost a nepřitahují novináře – je přítomno a roste Boží království. My je třeba ani nevnímáme, ale ono tu je, a je docela blízko nás. Ostatně právě tak to Ježíš říká: Království Boží je mezi vámi. Není pochyb, že když tehdy Ježíš tato slova pověděl, tak myslel v prvé řadě na sebe: Já jsem mezi vámi, ve mně, v mé osobě to království přišlo. „Jestliže já Duchem Božím vyháním z lidí zlo, pak už vás zastihlo Boží království.“ Nedívejte se kdovíkam, nečekejte 18
kdovíco. Na mne hleďte, mne se držte, ode mne se učte, moji spásu přijímejte. – Proto se náš pohled vždy znovu obrací ke Kristu, protože v něm, v jeho osobě je Boží království doslova ztělesněno. Tento Ježíšův výrok nás však vede ještě dál. Nejde jen o to, že Boží království je mezi námi. V původním řeckém znění je výraz, který doslova znamená „uvnitř“, tedy: ve vás. Jakkoli se to může zdát divné, až opovážlivé, Ježíš nám tu říká: Moji milí lidé, království Boží je ve vás. Tak jako jindy pověděl „Vy jste sůl země, vy jste světlo světa“, tak dnes máme slyšet: Ve vás je království Boží. Boží dílo pokračuje a roste v nás, mezi námi. A to se děje všude tam, kde se při nás aspoň trochu uskutečňují věci, které spatřujeme na Kristu a které jsou konány v jeho duchu. Království Boží je i dnes všude tam, kde je láska, odpuštění a smíření, kde jeden bere na druhého ohled a vychází mu vstříc. Je tam, kde usilujete o pokoj a dobro, kde dokážete zapřít sebe sama, kde nad vlastní zájmy povýšíte obecné dobro. Je tam, kde se lidé přestávají bát, kde jsou vysvobozováni z pout, svázaností a závislostí po tělesné i duchovní stránce. Je tam, kde v sobě člověk potlačí přirozenou pýchu a učí se pokoře, kde obnoví vztah k Bohu, kde vlastní soběstředné JÁ odsune až na druhé místo. Je tam, kde se otvíráme působení Božího Ducha, aby v nás mohlo růst jeho ovoce. To všecko jsou věci, které nelze nařídit, uzákonit či odhlasovat. Teprve ony však dávají našemu životu pravou hloubku, cenu, vzácnost i krásu. To jsou hodnoty, kvůli kterým nás Pán Bůh stvořil, které často odsouváme stranou, od kterých utíkáme, ale ke kterým nás on sám trpělivě vrací. Není to – na rozdíl od předvánočního hluku - nic nápadného, převratného či světoborného. Nic, čeho by si musel každý všimnout; nic, kolem čeho by se nadělalo hodně řečí; nic, co by mělo velký ohlas či sklízelo potlesk. Ale je to to, co chce PB tady na světě mít a co čeká od nás. Takhle je přítomno jeho království. Takhle je nám přítomen sám Kristus: je mezi námi, je v nás. Kvůli tomu poslal Bůh na svět svého Syna, aby nám – svou obětí, svým vzkříšením a celým svým dílem – toto vše znovu postavil před oči a cestu k tomu znovu otevřel. Amen
19
MODLITBA Pane Ježíši Kriste, radujeme se z tvého příchodu. Radujeme se z toho všeho, co jsi pro nás lidi vykonal, abys nás přivedl zpět k Bohu i k pravému lidství a ke správnému životu na tomto světě. Chceme být tvým lidem, chceme ti být věrní, jako církev i jako jednotlivci. Prosíme, veď nás k tomu svým Duchem. Amen PÍSEŇ č. 281 Narodil se Kristus Pán SBOROVÁ OHLÁŠENÍ PŘÍMLUVNÁ MODLITBA Děkujeme ti, náš Pane, že znovu smíme slyšet radostné poselství o spáse, kterou přinášíš všemu stvoření. Sdílíme tuto radost se svými blízkými, s přáteli, ona nás spojuje i s lidmi docela neznámými na celém světě. Prosíme tě, skloň se k těm, kteří mají k této radosti daleko. Potěš zarmoucené, pozvedni sklíčené, dej naději zoufalým, přijmi k sobě umírající. Vysvobozuj od nenávisti, fanatismu, posedlosti, zášti i ode všech lží. Naplň pokojem a důvěrou v tebe všechny, kdo žijí ve strachu, kdo ztratili zaměstnání, kdo se ocitli v nejistotě. Neopouštěj ty, kdo jsou ve vleku nepřátelství, zloby a násilí. Myslíme i na ty, kdo ztratili domov, kdo z různých příčin mají smutné Vánoce. Modlíme se za lidi nemocné, uvězněné, osamocené i zoufalé. Smiluj se nade všemi, smiluj se nad námi. K tobě ve své radosti i ve své potřebnosti vztahujeme své ruce, ty jsi náš Vykupitel. Ve tvém jménu se společně modlíme: Otče náš... Amen POSLÁNÍ Hledejte nejprve království Boží a spravedlnost a všecko ostatní vám bude přidáno. Království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. (Mt 6,33; Ř 14,17)
20
POŽEHNÁNÍ Ježíš řekl: Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu. (L 22,29n) Amen PÍSEŇ č. 297 Slyš, jaká to libá píseň
21
MÉ OČI VIDĚLY TVÉ SPASENÍ neděle po Vánocích VSTUPNÍ SLOVA Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů, abychom chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém nejmilejším. Amen PÍSEŇ č. 280 Otce nebeského pochvalme z milosti MODLITBA Pane Bože, po celém světě se v těchto dnech mluví o lásce, radosti a pokoji, ale jenom málokde opravdu vládnou. Uvědomujeme si, že je to v první řadě naše vina. I my křesťané příliš často slovy Krista vítáme a skutky se mu protivíme. Chceme lásku, radost a pokoj dostávat, ale nedokážeme je dávat, protože je nám zatěžko namáhat se pro druhé, sloužit jim. Děkujeme ti, že nás máš přesto rád a že nám chceš pomáhat. Že obdarováváš nevděčné, odpouštíš zatvrzelým a mstivým, sloužíš panovačným a odměňuješ nehodné. Že stavíš na hlavu naše představy o spravedlnosti a právu a pokoušíš se stále znovu vnést do našich životů svou spravedlnost, postavenou na oběti, službě a odpuštění. Děkujeme ti za tento den a za toto společenství, za to, že chceš být s námi a mluvit s námi. Prosíme, pomoz, aby v naší řeči, zpěvu i naslouchání bylo místo pro tvůj hlas. Pro Ježíše Krista, nám narozeného. Amen ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO Jako první čtení z Písma svatého vyslechněte oddíl z Proroctví Izajáše, z kapitoly 49., verše 8. až 13.:
22
Toto praví Hospodin: „Odpovím ti v čas přízně...“ PÍSEŇ č. 243 K chvále Pána Boha svého KÁZÁNÍ Jako druhé čtení vyslechněte oddíl z Evangelia podle Lukáše, 2. kapitoly, verše 25. až 32.: V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý... Příběh o Simeonovi je od nejstarších dob církve připojen ke zvěsti Vánoc. Je to příběh o člověku, který pozná Boží blízkost, porozumí tomu, co se děje, a prožívá radost tam, kde jiní nic netuší a nic zvláštního nevidí. Nacházíme se dnes mezi Vánocemi a koncem roku, k němuž každoročně patří bilancování roku uplynulého a plány či předsevzetí do roku budoucího. Simeonův příběh, jak nám jej Lukáš předkládá, je také svého druhu bilancování. Je to jakési zhodnocení vlastního života. Ne však jen jednoho roku, nýbrž života celého. Nebo ještě spíš, není to ani tak hodnocení Simeonova vlastního života, jako chvála Bohu, za to, co mu dal poznat. Chvalozpěv, který konstatuje: můj život byl naplněn. Nyní propouštíš svého služebníka v pokoji. Skoro bychom řekli: konec dobrý, všechno dobré. Co o Simeonovi víme? Není toho mnoho, v podstatě nic víc, než nám evangelista Lukáš říká. Jak byl starý? Čím byl? To není důležité. Víme o něm to nejdůležitější: byl to člověk spravedlivý a zbožný. A tento spravedlivý a zbožný člověk vítá narozeného Mesiáše. Přišel ten, na kterého jsme čekali, který přináší záchranu. Vedle pastýřů jako svědků narození nám Lukáš připomíná tohoto muže, Simeona. Vedle těch, kdo byli spíš podezřelí, pokud se týkalo spravedlnosti a zbožnosti, je tu člověk spravedlivý a zbožný. Jako upozornění, že Kristus přišel pro všechny stejně, že nejsou žádné lepší předpoklady nebo horší předpoklady, že poznání Boha je stejné pro negramotné i pro učené, pro pobudy i pro vážené lidi. Nic není 23
jasnou předností a nic není nepřekonatelnou překážkou. Každý má stejnou možnost Mesiáše poznat a každý to také stejně potřebuje. Ale co to vlastně člověk pozná? Na co to Simeon čekal, co je to „potěšení Izraele“? Po generace se v Izraeli čekalo (a čeká) na Mesiáše. Bůh pošle někoho, kdo dá věci jednou provždy do pořádku, kdo uskuteční to, co Bůh slíbil. Ale tady jsme u problému. Čím Bůh svůj lid potěší? I v Izraeli to pro různé lidi znamenalo různé věci, jak můžeme vyčíst z Bible. Jiné potěšení očekával zélót, protiřímský zbojník: Až to přijde, popadneme meče a poženeme Římany, obnovíme království, zavedeme pořádek a budeme svobodní, silní, šťastní. Jinak to viděli saduceové, vlastně izraelská šlechta, spíš trochu kolaborantská. I jim by se líbila svoboda, aby mohli vládnout sami, ale s tím lidovým odporem pomalu, hlavně pořádek a žádné revoluce. Jinak to viděli farizeové, takoví řekněme židovští pietisté, ti by rádi pozvedli veřejnou morálku a zbožnost. Jinak to vnímali obchodníci, jinak městští lidé, jinak zemědělci a tak dále... Každý měl svou představu, jak vypadá to pravé potěšení Izraele, protože Izrael, to jsme přece my. Jak víme, drtivá většina těch očekávání se nesplnila. Některé myšlenky Ježíš později přímo odmítl a rozzlobil si tak část Židů. Očekávání, která byla zklamána, plodí nejen smutek, ale i hněv. Jak dobře to známe, kolik menších i větších zklamaných očekávání zažijeme, kolik se jich zbortí. Simeonovo očekávání bylo, zdá se, soustředěno čistě na to, že uvidí Mesiáše. Uvidí znamení, že Bůh je s lidmi, že je tu. A tohle vidí, v malém, několikatýdenním dítěti. Vidí jenom díky své důvěře v Boha, protože vnějšně tu není nic zvláštního. On však spoléhá na zaslíbení a poznává, že Bůh je tu, že se něco začíná dít. A chválí Boha – mé oči viděly tvé spasení. Ne, že bych viděl všechno, co jsem si kdy vysnil, všechno, co bych si přál vidět. Ale věřím, Bože, že konáš to, co jsi slíbil. Žes přišel a přinášíš spasení, světlo pro všechny národy a slávu pro svůj lid. Takto je to v Simeonově chvalozpěvu vypočítáno. Spasení, světlo a slávu. Spasení neboli záchranu, zpravidla vnímanou jako věčný mír a pokoj. Jako harmonický stav, kdy se člověk nebude muset bát ani člověka, ani divé zvěře, moru, hladu a dalších hrůz, které znal 24
starověk. Aby se člověk nemusel bát. To druhé – světlo, které bude zjevením pro všechny národy. Světlo je od nepaměti spojeno s poznáním. A je určeno docela všem. Tu nádhernou možnost, že se člověk nemusí bát, mohou a mají poznat všichni. A když to poznají, přinese to slávu Božímu lidu. Jeho prostřednictvím, skrze něj přichází Boží záchrana do světa. Tohle všechno vidí Simeon nad židovským miminkem, které přinesli rodiče do chrámu. Jeho životní bilance je prostá – nyní propouštíš svého služebníka v pokoji. Mé oči viděly tvé spasení v dítěti jakéhosi tesaře odněkud z Galileje. Ale to Simeona nijak neruší. On uviděl, že právě tady Bůh jedná, že právě takto přichází mezi svůj lid. A na to přece čekáme, proto chvála Bohu. Ostatní není důležité. Že jsou tu Římani? Že je kolem všechno stejné jako předtím? Drahota, daně, násilí, neštěstí, nemoci? Co je to proti přítomnosti Mesiáše? Co je to proti Božímu spasení, které jsem zahlédl? Není už na nás, abychom si určovali podmínky, za kterých budeme Bohu důvěřovat. Ba právě tím, že si je vybíráme a nechceme věřit, všecko zpackáme. Ne tak Simeon. Z Lukášova příběhu se dá usoudit, že asi nežil o mnoho déle. Byl to zřejmě stařec na sklonku života. V jeho zvolání je úleva, radost, i smíření. Teď už můžu umřít, protože toho nejdůležitějšího jsem se dočkal. V Simeonovi dostáváme jednoznačné měřítko na všechna naše očekávání a všechny naše naděje: Co je opravdu důležité? Vidět Boží spasení, vidět, že Bůh je s námi a zachraňuje. Všichni se nějak trápíme zklamanými nadějemi, všichni narážíme na věci, které nás bolestně zasahují. Někdy se to děje za naší spoluúčasti a ptáme se, kde jsme chybovali, co jsme udělali špatně, jestli se to dá změnit. Jindy jde o věci, které jdou docela mimo nás, nemáme na ně vliv a jen se ptáme, proč je to tak a jak se s tím vyrovnat. Na mnoho otázek uspokojivou odpověď nenajdeme. Ani Simeonův chvalozpěv není žádnou univerzální odpovědí na všechny otázky. Mnohé zůstanou otevřené a naléhavé, ale jejich palčivost může být zmírněna právě vyznáním: mé oči viděly tvé spasení. Uviděl jsem Mesiáše, říká Simeon. Tím je můj život potvrzen, je mu dán smysl. Ať byl dosud radostný nebo bolestný, ať v něm bylo 25
cokoli, je to vedle tohoto poznání méně naléhavé. Protože Bůh zachraňuje, a ne až někdy jednou, ale už to začalo. Že se zatím nic nestalo? Řekněte to Simeonovi. On ví své, jemu to nevymluvíte. Už to začalo. Nejistota, co bude dál? Úzkost z neznámého a obavy z toho, co se dá tušit? Jistě, jsou tu s námi. Někdy si je připouštíme víc, někdy méně, občas na ně možná dokonce zapomeneme, jindy nás naopak krutě sevřou. Jednou se naše naděje splní, jindy zklamou, naše obavy stejně tak. Ale ať se splní nebo nesplní cokoliv, ať nastanou okolnosti příjemné nebo bolestné, to poznání, které nám připomíná Simeon, může a chce být nad tím nade vším. I naše oči mohou vidět spasení našeho Boha. Boží láska v Kristu Ježíši je přítomná a chce být mezi námi. Spasení, záchrana, přichází s ním. A není závislá na tom, jak se cítíme, na splnění našich nadějí. To jenom my nejsme někdy schopni vnímat víc než naši vlastní bolest, strach, křivdu, anebo naopak, spokojenost, úspěšnost, důležitost - a pro tyto své pocity jako bychom zapomněli. Na čem závisí náš život? Copak naše oči neviděly spasení? Neznáme Boha, který v Kristu zjevil vzkříšení a věčný život? Známe? Potom máme zásadní důvod, abychom se připojili k Simeonovi, který svého spasitele poznal tehdy v jeruzalémském chrámu. Amen MODLITBA Také naše oči viděly tvé spasení, Hospodine. Ať se děje cokoli, tví služebníci a tvé služebnice mohou jít v pokoji. Amen PÍSEŇ č. 646 Ať chválí Boha křesťané SBOROVÁ OHLÁŠENÍ PŘÍMLUVNÁ MODLITBA Svatý Bože, obracíme se k tobě s prosbami za nouzi a potřeby naše i našich bližních.
26
Prosíme, dej nám i celé své církvi jistou víru, že naše životy jsou v bezpečí. Že se nemusíme bát zkázy, ztrát, zklamání, proher, protože to všechno může sice bolet, ale nemůže nás zničit. Dej nám z toho čerpat radostnou svobodu, která může být dobrým svědectvím o naději. K tobě voláme: Pane, smiluj se. Prosíme, dej nám i celé církvi poznat, že tvá radost je radost společná pro všechny, radost, která lidi sbližuje a překonává rozdělení. Pomoz nám, abychom touto radostí mohli žít ve sboru, v rodině, s přáteli. Dnes i za týden, o svátcích i ve všedních dnech. Pomoz nám, abychom z tvého dopuštění tou radostí třeba i někoho nakazili. K tobě voláme: Pane, smiluj se. Prosíme, dej nám i celé církvi poznat, jak sloužit a pomáhat těm, kdo trpí nedostatkem, násilím, samotou. Kdo se trápí nad svými problémy a vinami. Pomoz nám přinášet s láskou potěšení, povzbuzení i dary. Dej nám poznat, kde je nás třeba a jak můžeme pomáhat. K tobě voláme: Pane, smiluj se. Prosíme, dej nám i celé církvi poznat, jak oslovit ty, kdo jsou lhostejní a otupělí, kdo ve strachu o sebe ubližují druhým. Dávej nám odvahu ke statečnému vyznání a moudrost k prorockému napomenutí, kde je třeba. K tobě voláme: Pane, smiluj se. Pane Bože, dnes se všude ozývají slova o lidech dobré vůle. Děkujeme ti za všechnu dobrou vůli, která se mezi námi projevuje, za všechny, kdo slouží a pomáhají, kdo dokážou mít rádi druhé a dávat jim ze svého času, energie i prostředků. Poznáváme však denně, že lidská dobrá vůle k pokoji a radosti nestačí, že selhává a prohrává, že je při vší vzácnosti a kráse slabá a křehká. Prosíme, zůstávej s námi, jako jsi s námi byl doposud, a dej nám, abychom to lépe vnímali. V tobě je naše naděje. Slyš nás, když k tobě společně voláme: Otče náš... Amen POSLÁNÍ Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto
27
věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. (Tt 2) POŽEHNÁNÍ A milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží, i přítomnost Ducha svatého budiž se všemi námi. Amen PÍSEŇ č. 259 Navštiv nás, Kriste žádoucí (3-4)
28
POVOLÁNÍ IZAJÁŠE Nový rok VSTUPNÍ SLOVA Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Když šel Ježíš dál, viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. (Mk 2,l4) Amen PÍSEŇ č. 100 Pánu všichni prozpěvujte MODLITBA Věčný Bože, laskavý Otče, tento nový den je tvým darem, naší další příležitostí hledat tvou tvář, tobě děkovat, tebe společně chválit a uslyšet tvůj hlas. Děkujeme ti za vše, co nám dáváš. Za dar přírody a její ovoce potřebné k životu. Chválíme tě za krásu a lásku, za společenství tvého lidu. Děkujeme ti za své blízké, za přátele. Děkujeme za ty, kteří od nás neodvracejí tvář, když máme starosti a problémy. Děkujeme za potěšení i pokoj, který od tebe přichází. Pane Bože, prosíme tě, odpusť nám nová selhání i slabosti, ukaž nám i ta naše provinění, kterých si nejsme vědomi. Přiznáváme, že často příliš myslíme na sebe, na svůj prospěch, jak bychom se prosadili. Veď nás k pokání a k pozornému naslouchání tvému hlasu. Prosíme tě, osvoboď nás od strachu o nový den, od obav o budoucnost našich dětí. Svým Duchem nás obnov, dej nám své Slovo i své požehnání. Spoj nás se všemi křesťany, s těmi, které známe a na které v tuto chvíli myslíme, i s těmi vzdálenými a neznámými, kteří jsou rozptýleni ve všech národech po všech končinách země. Nauč nás nacházet společnou řeč s lidmi kolem nás. Na tebe, Bože, spoléháme pro tvého Syna Ježíše Krista. Amen
29
ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO Z Proroctví Izajáše ze 43. kapitoly poslyšte verše 8. až 13.: Vyveď ten lid slepý, ačkoli má oči, ty hluché, ač mají uši. Ať se vespolek shromáždí... PÍSEŇ č. 398 Aj, jak jsou milí tvoji příbytkové KÁZÁNÍ Základem kázání je oddíl z 6. kapitoly Proroctví Izajáše, verše 1. až 13.: Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu... Sestry a bratři, věřící lidé v Izraeli se několikrát do roka scházeli v jeruzalémském chrámu, aby slavili různé svátky. Mezi významné náboženské slavnosti patřil i Nový rok, kdy si připomínali Boží vládu nad zemí, jeho velikost a moc. V příběhu, který si chceme přiblížit, právě probíhaly novoroční slavnosti. Izajáš patřil mezi ty, kteří se společně s ostatními účastní bohoslužeb. Sleduje je, prožívá všechno sváteční dění, ale najednou vidí víc než ostatní. Vidí na trůnu v chrámu sedět samotného Pána nebe i země. Bohoslužby jsou nepochybně místem, kde si člověk uvědomuje svou lidskou situaci, svou malost, a současně si připomíná, kdo je ten, ke komu se hlásí a koho uctívá. Je důležité, že se to děje právě při bohoslužbách, důležité je slovní vyjádření, pojmenování věcí. Možná zakoušíme Boží velikost a svou nepatrnost i jinde; tam, kde se nějakým způsobem setkáváme s Boží svatostí, třeba v přírodě, nebo v umění, nebo v kontaktu s druhým člověkem. Ale při bohoslužbách se učíme ještě lépe rozumět, plněji přijmout a slovně vyjádřit Boží jedinečnost a svatost. Izajášovi je však dáno ještě víc. On při bohoslužbách spatřuje samotného Boha a slyší anděly zpívat o jeho svatosti. Tento obraz 30
hovoří; zachycuje nesrovnatelnost Boha s člověkem, zdůrazňuje svatost, která znamená oddělenost i nevystižitelnost Hospodina zástupů. Žádný člověk nemůže být takto svatý jako Bůh, žádná naše mravní dokonalost se nedá k Boží svatosti ani přirovnat. Člověk může být svatý jedině tím, že se vydá Boží lásce, že ve vší své nedokonalosti i hříchu náleží svatému Bohu. Když člověk vidí něco, co jiní nevidí, říkáme, že má vidění. Izajáš měl vidění. Prorok viděl Boha. Zní to až troufale, vždyť na mnoha místech v Bibli čteme, že Boha nikdy nikdo neviděl. A to také platí. Boha skutečně žádný člověk neviděl. Nevíme, jak Bůh vypadá. O Bohu víme jen to, co nám on sám dává o sobě poznat. Tak také prorok Izajáš svým duchovním pohledem viděl určité dění, prožil událost, která mu zjevila Boží slávu, ale současně i lidskou bídu. Viděl - a polekal se. Okamžitě si uvědomil, kam patří, jaký je on sám a jací jsou lidé, mezi kterými žije. Uvědomil si i všecky důsledky svého vidění a hned to i Bohu vyznává. Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím. Mé řeči a má myšlení jsou podobná společnosti, ve které žiji. Konáme své bohoslužby, abychom se třeba jen v něčem přiblížili prorokovu vidění, abychom i my také v tento den zase něco uviděli z velikosti Boží slávy i ze své malosti, z bídy vlastního lidství; abychom rozpoznali svá tápání a loudání, abychom – tváří v tvář Boží svatosti - slovem, ústy vyjádřili selhávání naší lidské společnosti i vlastní odpovědnost za to. Izajáš se setkal se zvláštní Boží milostí. Hospodin zástupů, Bůh všech lidí a všeho vesmíru, mu dal vidění, které ostatní neměli, dal mu nahlédnout do božské slávy, ale také mu dal poznat vinu. Izajáš poznává, že není lepší než ostatní, že je hříšný člověk a potřebuje Boží pomoc. Toto pokorné vyznání Bohu stačí. Hospodin posílá anděla se žhavým uhlíkem, kterým se tento Boží posel dotkne prorokových rtů, a Izajáš přijímá odpuštění. Cítí, že Bůh s ním počítá, že svatý Hospodin chce být s člověkem. Jsou velcí lidé, skutečně osobnosti povolané ke zvláštní službě, jako byl povolán Izajáš ke službě prorocké, nebo jako Konrád Lorenc ke službě v oblasti člověka a přírody, nebo jiní vzácní lidé ve vědě, politice, umění či teologii. Jsou také vážné události v našem životě, 31
třeba křest, v němž jsme byli povoláni ke křesťanství, jsou i povolání k zvláštní službě, k celoživotnímu zaměstnání. K takovým významným událostem patří však i nedělní shromáždění, povzbuzování, napomínání a potěšování, jak o něm rád mluví apoštol Pavel. To všechno je pro nás připraveno v pravidelných bohoslužbách, když se stavíme před Boží tvář, nasloucháme jeho Slovu a otevíráme se jeho poselství. Tomu všemu ovšem předchází onen žhavý uhlík. V tom žhavém uhlíku na Izajášových rtech je obsažena všechna horkost a pálivost z přijatého očištění, z Božího odpuštění. Být takto očištěn a přijmout Boží odpuštění, to není laciná, pohodová, nenáročná a bezbolestná věc. Nezřídka to bývá komplikováno naší tvrdohlavostí, obavou i lítostivostí, že přijdeme o něco, co jsme si vybudovali a na čem nám záleží. Nechat si spálit rty Boží svatostí vyžaduje odvahu probolet svou vinu, otevřít se pro nový život a být hotov k práci i službě, k níž mne Bůh postaví. Když to všechno Izajáš rozpoznal, uslyšel Boží otázku: Koho pošlu a kdo nám půjde? Prorok má nyní otevřené nejen oči pro vidění, ale i uši pro slyšení, a také i srdce pro službu. Poznal, že Hospodin ho posílá, aby oznamoval lidu Boží vůli, aby volal nevěrný národ k obnově obecenství s Bohem i k nápravě lidských vztahů. Když člověk projde odpuštěním, bývá v něm nastartována chuť dělat velké věci, měnit společnost a svět. Je to však vždycky z Božího povolání? To, že máme někdy chuť do určité práce, ještě nemusí znamenat, že do této služby nás volá Bůh. Ale právě tak se stává, a není lehké si to přiznat, že nás Pán Bůh do určité služby volá, jsme voláni a víme to, ale nechce se nám. Slyšet a přijmout Boží povolání je velmi osobní záležitost, nejednou i těžký zápas, ale jestliže jsme přijali Boží odpuštění, nemůžeme se mu vyhnout. Zde jsem, pošli mne! Tak odpovídá Izajáš na Boží otázku. Není to pýcha ani sebevědomé hodnocení svých schopností, ale správná, pokorná a pravdivá odpověď na to, co Izajáš právě viděl a co ve svém vidění prožil. A o tuto pravdivost při rozhodování jde. Pošli mě - to není zasvěcení nebo mimořádné odhalení duchovních schopností, ale rozumná, chladná úvaha. Pošli mě – to je výsledek lidského rozpoznání: je třeba tuto práci dělat a udělat, já to umím a mohu, mám 32
k tomu schopnosti a podmínky; jsem připraven to udělat, chci to udělat, udělám to, protože mě k této práci volá sám Nejvyšší. Hospodine, zde jsem, pošli mě! Izajáš však dostal úkol velmi těžký. Kdyby mohl počítat jen s vlastními silami, musel by si zoufat. Měl zvěstovat zkázu měst, lidí, zvířat i přírody. Z obrovského stromu zůstane jen pahýl. Ale to neznamená konec. Bůh nenechá ten pahýl zahynout. Naopak. Tento pahýl bude símě svaté (v.13). Z pařezu jednou vyroste výhonek. Nový život, nový začátek. Kdo však tomu uvěří? Kdo to pochopí? Myšlení dnešního člověka je jiné, málokdo si připustí myšlenku, že sám Bůh zasahuje do lidského života a běhu světa. Ale cožpak to v Izraeli bylo lepší? Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte; dívejte se, dívejte, nic nepoznáte. To platí stále. Člověk vidí, ale jako by byl slepý. Slyší, ale nesrozumívá. Ale to není nějaké Boží prokletí, to je prostě realita lidské soběstřednosti, která má své vlastní recepty, jak věci chápat a jak jim přijít na kloub, a do těch se Hospodin nevejde. „Máme poslouchat? Dobře, budeme poslouchat: víc rozhlasových a televizních zpráv, víc reklam, víc názorů, víc vůdců.” A tak je lidské srdce obalováno tukem, uši ucpávány, oči zalepovány, takže nevidíme, neslyšíme, co vidět a slyšet máme, a zůstáváme daleko od správného pochopení i od Boha. Takový je lidský hřích, který má být vyťat jako velký strom. To však není poslední Boží slovo. I tam, kde se tak příkrými slovy zvěstuje soud, i tam je pohled obrácen kupředu, i tam prosvítá naděje. Od Boha nepřichází prokletí, ale záchrana. Strom má být poražen, ale z jeho pařezu je již připravena záchrana. Tak se to ozve v Izajášově kázání, které je zapsáno o pět kapitol později. A o tom, jak slavně se toto jeho proroctví naplnilo, o tom už víme víc, než on sám mohl tušit. Izajáš měl vidění, které ostatní neviděli. Uměl vnímavě naslouchat při bohoslužbách, uměl se pozorně dívat kolem sebe ve všedním životě a nebál se o tom všem přemýšlet. Bylo mu zjeveno, co Bůh zamýšlí. Přijal úkol povědět to svým současníkům. Úkoly, které na sebe bereme my, jsou v porovnání v Izajášem jen malé, obyčejné věci. A přece je podobné izajášovské poslání svěřeno i nám. Bůh i 33
dnes vidí, co se s námi lidmi děje. Zná naši pýchu i náš strach, naše bolesti i trápení, naše plány i naše prohry. Chce nás zachránit před zlými důsledky našeho jednání. Chce nás přivést na dobrou cestu, aby se nám žilo dobře. Proto k nám stále mluví. Na nás je, abychom jeho Slovo slyšeli a chápali. My křesťané máme vidět a slyšet i to, co jiní nevidí. Máme citlivě vnímat i to, co si jiní neuvědomují. A víme také o východisku z toho všeho zla. Nemůžeme si to nechat pro sebe. Tehdy si Bůh povolal Izaiáše, dnes si k podobné službě povolává i nás. Amen MODLITBA Pane náš, Bože a Otče, dávej nám pravdivá vidění věcí i událostí kolem nás a do srdce nám dej touhu být tvými služebníky. Amen PÍSEŇ č. 420 Slunce pravdy, milosti SBOROVÁ OHLÁŠENÍ PŘÍMLUVNÁ MODLITBA Vzýváme tě, Bože, děkujeme ti, oslavujeme tě a prosíme: Pane, smiluj se. Prosíme za vše, co jsi stvořil. Za církev po celém světě. Za služebníky církve a za všechny, kteří zvěstují slovo pravdy. Prosíme za všechny lidi, zde i kdekoli jinde. Za ty, kteří vědomky i nevědomky proti tobě zhřešili. Za ty, kdo mají v tomto světě moc. Prosíme za dobré životní podmínky pro všechny. Prosíme za ty, kdo pracují pro spravedlnost, podporují chudé, usilují o pokoj. Vyhlaď války a rozpraš ty, kdo po válce touží. Prosíme za lidi v poutech, v úzkostech a pronásledování pro tvou pravdu a pro tvé jméno. Ale prosíme i za všechny ostatní uvězněné. I za ty, kdo žijí ve strachu o tyto své blízké. Prosíme za všechny, které sužují bolesti a těžké nemoci. Za ty, kdo jsou vystaveni jakémukoli tělesnému i duševnímu strádání. Prosíme za lidi, kteří osnují zlé věci proti druhým. 34
Nebeský náš Otče, ty jsi plný dobroty a milosrdenství, vyslyš i všechny tyto naše prosby. Pro Pána Ježíše Krista, v jehož jménu se k tobě takto společně modlíme: Otče náš... Amen POSLÁNÍ Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a pevně počítat s tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. (Žd 11,1-2) POŽEHNÁNÍ Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc. Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení i vcházení nyní i navěky. Amen PÍSEŇ č. 417 Zachovej nás při svém slovu (1 a 7)
35
UŽ S NÍM NECHODILI postní VSTUPNÍ SLOVA Pán Bůh buď s vámi, bratři a sestry! Zahájíme naše předvelikonoční shromáždění slovy žalmu: Z hlubokosti volám k tobě, Hospodine. Nakloň uší svých k hlasu pokorných proseb mých Amen PÍSEŇ č. 77 V těžký čas zármutku svého MODLITBA Svatý, nekonečně svatý Bože, jako ubozí a hříšní jsme před tebou znovu stanuli. Chceme tě vzývat jako svého Pána i vládce všeho světa, chceme tak činit společně jako tvůj lid. Přiznáváme však, že to neumíme tak, jak náleží. Přišli jsme roztěkaní a rozptýlení svými starostmi a zájmy. Přece však těžíme z toho, že jsi už pradávno učinil smlouvu s našimi praotci víry, že si v každé době povoláváš svůj lid a chceš jej spravovat svou vůlí. A tak tě prosíme, abys i dnes toto naše shromáždění doprovázel, abys je posvětil svou přítomností. Chceme se znovu učit z tvého Slova a tak otvíráme Písma, abychom v nich zaslechli tvou vůli. Buď v tom s námi, prosíme, a žehnej nám. Amen ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO Slyšte biblický oddíl postní doby, jak je zapsán v Evangeliu Janově, kapitole 6., verše 48.-58. a dále ve verších 66.-69. Jsou to slova Ježíšova: Já jsem chléb život… PÍSEŇ č. 247 Pádem svým Adam způsobil 36
KÁZÁNÍ Textem tohoto postního kázání je celý čtený oddíl z evangelia Janova, kapitoly 6. K tomu ještě přečteme starozákonní slovo z knihy proroka Ozeáše, kapitoly 2., verše 21.-22: Zasnoubím si tě na věky, zasnoubím tě spravedlností... Milí bratři a sestry, každá organizace, každé lidské seskupení si musí rozmyslet: chceme, aby nás bylo hodně, nebo raději méně, avšak věci oddaných? Každé sdružení lidí, společnost, skupina, klub, strana se musí nějak profilovat. Chceme hodně členů, avšak nebudeme mít příliš přísná pravidla, nebo raději spíš méně členů, ale horlivých, kteří jsou naší věcí plně zaujati? Také křesťanská církev, obec vyznavačů Kristových, se musí takto rozhodnout: má být početně silná – a v důsledku toho třeba ne zcela jasně vyhraněná přísnými pravidly, nebo raději spíš méně početná, avšak vyznavačsky vyhraněná? Už apoštolská církev si musela tuto otázku ujasnit. Kým budou učedníci Kristovi, na kterou z těchto možných stran se přikloní? Když tu volbu takto pojmenujeme, tak celé Evangelium Janovo – zřetelněji než ostatní novozákonní knihy – se kloní spíš na tu druhou stranu. Ať je kristovců raději nemnoho, ale ať jsou s Kristem pevně spjati poutem výlučné víry a lásky! Celá 6. kapitola Janova zapisuje události po nasycení zástupů. Ježíš varuje před tím, aby si to celé množství – pět tisíc lidí – v úžase nad tím nasycením nemyslelo, že mu jde hlavně o odstranění hladu. Že tělesné nasycení je to nejdůležitější. „Hledáte mne ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili se. Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný“ (26.27). Ano, nasycení je dobrá věc, ale podstatné, proč jsem to provedl, nebylo utišení hladu, ale znamení, které jsem vám tím dal. I starozákonní mana, chléb z nebe, který jedli otcové na poušti, posloužila k tělesnému nasycení, ale podstata byla jinde. Byla také ve znamení. Oni jedli, ale dokončili svůj život a zemřeli. Avšak toto je chléb, který sestupuje z nebe. Kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo jí z tohoto
37
chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa (50.51). Evangelium Janovo bylo zapsáno snad asi padesát let po Ježíši. Nezaznamenává to, co přesně Ježíš říkal, ale co mu vyznávající křesťanská obec vložila do úst, aby vystihla, co pro ni Ježíš znamenal. Autor Jan si představoval, že tak by se mohl Vzkříšený vyjadřovat a jak by to asi posluchači brali. Samozřejmě nebrali by to, nechápali by. Dát k jídlu své tělo – vždyť to zní kanibalsky! Ale tento janovský Ježíš jim to vůbec neulehčuje, ještě přidává polínko do ohně nedůvěry: kdo jí mé tělo a pije mou krev! Pít krev – ani zvířecí – to si přece žádný žid nikdy nedovolil! Vždyť to Mojžíšův zákon přísně zakazoval. Tak není div, že se nad tím mnozí urazili. Jenže je to směšné nedorozumění. Těmi slovy se přece myslí večeře Páně, která byla už v rané církvi ustavena jako pevný liturgický řád. A k ní nemá přístup každý. Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Víra je poznání a poznání je dar. Jestli je vám to nesrozumitelné, nedá se s tím nic dělat. A tak následek: Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Bývali učedníky, ale už nejsou, odpadli. Škoda, ale není divu, musí to tak být. Nechápou, nerozumí, není jim dáno. Zato ti, kdo zbydou, se ke svému Mistru ještě úže přimknou – a teprve tím silněji pocítí jeho horoucí lásku. Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten svatý Boží.“ Takže: máme my dbát, aby nás bylo co nejvíc – i za tu cenu, že někteří toho o Bibli a vyznání církve nebudou moc vědět a tím méně za tím stát? Anebo chceme raději méně, ale pořádných, vyznávajících, poučených, odpovědných, věrných? Samozřejmě nejlepší by bylo mnoho důsledně poučených a věrných. Ale v dnešním světě jsme všichni pod tolika vlivy! Může se nám zastesknout po dobách (které sotva kdo z nás pamatuje) na počátku minulého století, kdy na vesnici nebylo nic jiného než kostel, škola a hospoda, kdy lidé, pokud vůbec cestovali, tak jednou do roka na jarmark do okresního města – a pak si týdny vyprávěli o tom, co neobvyklého tam viděli a zažili. V takovém 38
prostředí mohla zajisté církev mnohem silněji působit, formovat myšlení i konání lidí. Avšak doopravdy bychom si stejně takovou dobu se všemi jejími důsledky nepřáli. Dnes je výběr možností způsobu života a zájmů mnohem širší. A to je v jistém smyslu dobře. Ono to otesává naši víru, protože ona se musí vyrovnávat s mnohem více vlivy. A když se rozhodnete jít v neděli ráno do kostela, je to ne samozřejmý zvyk, ale vaše osobní rozhodnutí, jímž se odlišujete od stovek svých sousedů. Jistě je i dnes řada lidí, kteří řeknou: ano, já jsem křesťan. Ale tak mnoho jim na tom zase nezáleží. Sotva nějakou oběť jsou schopni pro Krista přinést. Máme takové brát nebo ne? Nedávno při sčítáni lidu jsme si my i všechny historické křesťanské církve přáli, aby nás bylo co možná nejvíc, ať co nejvíc občanů vyplní tu nepovinnou rubriku vyznání – aniž jsme se přitom ptali po hloubce jejich víry. Je to tak v pořádku? Taková a podobná drobná i větší dilemata před nás jasné vyznání Kristovo staví. Co s nimi? V závěru našeho textu je napsáno: Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Inu škoda, je to smutné, ale není se co divit. Nemůžeme je přemlouvat lacinými sliby ani jim ulehčovat vyznání nějakou polopravdou. Žádné: když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Žádné: víš, to s tím vzkříšením se nemusí tak brát. Žádné: stačí, když budeš platit salár, a jinak si můžeš dělat, co chceš. Zakusit i zklamání a smutek osamělosti – tomu se sotva vyhneme. Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Cítíme v tom: chcete-li odejít, nemohu ani nechci vám v tom bránit, přemlouvat vás, dělat na vás nátlak. Bude to vaše rozhodnutí – bude mi to nesmírně líto, ale jsem i na to připraven. A tu je odpověď mluvčího Šimona Petra: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten svatý Boží.“ Ano, je to smutné, že je nás málo – ale my tě neopustíme. Ne z lítosti, abys nezůstal sám, ale proto, že kamkoli se v tomto širém světě podíváme, nevidíme nic ryzejšího než Boží lásku. Nic jiného nepomůže. Komenský píše v Hlubině bezpečnosti: „Nikde nic nenalézám, leda nebezpečenství, strach a nejistotu. A protože žádný tvor pomoci nechce a nemůže, aj, přicházím
39
k tobě, k tvým milosrdným nohám se kladu, tobě se na všecku vůli odevzdávám.“ To je řešení, to je odpověď na naše dilema. Jako instituce tohoto světa, organizovaná církev, musíme mít svá pravidla. Už pro registraci před veřejnými úřady a pro světský pořádek. A ta pravidla stanoví, kdo ještě do církve patří a kdo už ne. Ale církev Kristova je něco jiného. Tu spíš postihuje Komenského Hlubina bezpečnosti. Ta má jádro společenství, jehož hranice nelze po lidsku určit. To učiní Kristus sám. Na nás je, aby to jádro bylo živé. Těšíme se z milosti Boží v Kristu a bereme na sebe to jho rozkošné a břímě lehké. Jestliže je mnozí opustili, je nám to líto, ale tím úžeji se spojíme s tebou, láskyplný Pane Ježíši Kriste. Nikde jinde nenajdeme ten pramen vody živé a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten svatý Boží. To jest: o to dbejme, aby to jádro církve bylo žhavé. Jádro, jímž je Kristus a jeho láska k nám. Ať nás s ním spojuje předivo důvěrných vztahů, ryzích a věrných. Čím vřelejší bude jádro, tím více se rozehřejí i okraje. Vždyť přece láska Kristova nás „víže“, to znamená připoutává i dohlíží na nás. Ta je tím tmelem, který vytváří jeho lid. A tak ať už si ta pozemská pravidla stanoví církve jakkoliv, o živém obecenství církve platí Boží zaslíbení, vyslovené už dávno prorokem: „Zasnoubím si tě na věky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním. Zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina“ (Ozeáš 2, 21,22). Amen MODLITBA Pane Ježíši Kriste, ty jsi neváhal vzít na sebe potupu i opovržení tohoto světa. Prosíme tě, dávej i nám trpělivost, abychom dokázali unést svá břemena. Dej, ať můžem za tebou svým křížem stačiti, úzkou cestou vždy jdouce tě následovati! Amen PÍSEŇ č. 503 Jezu, milovníče můj
40
SBOROVÁ OHLÁŠENÍ PŘÍMLUVNÁ MODLITBA Děkujeme ti za tvou oběť pro nás všechny, Pane Ježíši Kriste, a prosíme tě, abyses i nadále před naším nebeským Otcem přimlouval za tento hříšný svět. Neopouštěj jej, doprovázej jej svou láskou. Uváděj do našich vztahů pravdu a spravedlnost a dávej dobrou naději. Prosíme tě zvláště za soužené, odstrčené, osamělé. Prosíme tě za strádající – jak tělesně, totiž za nemocné, hladovějící – tak i duchovně, za pyšné, sebevědomé. Prosíme i za bezradné a nešťastné, abys jim všem sám byl oporou. Ty sám víš, kolik lidí je naplněno zlobou, zlovůlí, nenávistí. Smiluj se nad námi! Zasévej do lidských srdcí radost, vděčnost, pokoru. Zmocňuj svůj lid, rozptýlený v tomto světě, k dobrému svědectví o tvé lásce. Otče náš... Amen POSLÁNÍ Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. (Ga 6,2) POŽEHNÁNÍ Bůh veškeré milosti, který povolal nás k věčné slávě své v Kristu Ježíši, když maličko potrpíte, on dokonalé vás učiň, utvrď, zmocni i upevni. Jemuž sláva i císařství na věky věků. Amen PÍSEŇ č. 555 Jezu, rač ty sám
41
KONEC CHRÁMOVÉ BOHOSLUŽBY Květná neděle VSTUPNÍ SLOVA Zdravím vás v tuto Květnou neděli, bratři a sestry, slovy evangelia: Syn člověka musí být vyvýšen, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Amen PÍSEŇ č. 272 Jak vítati mám tebe MODLITBA Svatý a mocný Bože náš, slavíme tě dnes se vší tvou církví. Připomínáme si slavný vjezd Pána Ježíše Krista do Jeruzaléma a zpíváme spolu se zástupy tvých ctitelů: Požehnaný, který se béře ve jménu Hospodinově, hosanna na výsostech! Chceme se v radosti připojit k těm, kteří stlali na zemi svá roucha, sekali ratolesti ze stromů a metali je na cestu, aby oslavili Ježíše jako krále zástupů. Nepřehlížíme, že jeho vjezd byl zároveň ponížením a počátkem utrpení. Nemůžeme nevyznat, že nejsme hodni jeho veliké oběti pro nás, že se i my podílíme na zlu tohoto světa. Ale smiluj se nad námi, prosíme tě, přijmi naši oběť chval a díkčinění. Buď s námi a provázej nás svým Duchem. Amen ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO Slyšte biblické čtení jak je zapsáno v Evangeliu podle Jana, v kapitole 12., ve verších 12. až 16.: Druhého dne se dovědělo mnoho poutníků, kteří přišli na svátky…
42
PÍSEŇ č. 360 My čekáme, kdy zavítáš KÁZÁNÍ Textem našeho dnešního kázání nebude sám vjezd Ježíšův do Jeruzaléma, ale příběh, který evangelisté většinou také vztahují k tomuto vjezdu, totiž příběh vyhnání penězoměnců z chrámu. Je to zapsáno v Evangeliu Janově, ve 2. kapitole, ve verších 13. až 22.: Byly blízko židovské Velikonoce… Milí bratři a sestry, když si ten dramatický příběh představujeme, udiví nás několik věcí. Například jak to, že si to chrámoví činovníci nechali líbit, jak to, že to Ježíši dovolili? Jak to, že nezasáhla chrámová stráž? Třeba to Ježíš provedl tak nečekaně náhle, že se stráž nestačila vzpamatovat. Třeba zatímco se mince kutálely po dlažbě, už k místu činu běžela ozbrojená stráž, avšak nádvoří je rozsáhlé. Ale ona zřejmě nezakročila ani potom, že by narušitele alespoň dodatečně potrestala, předepsala mu to k náhradě. Nic takového nečteme. Celá reakce odpovědných byla: Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit? V pozadí je představa, že za určitých okolností někdo něco tak výjimečného smí udělat. A tak Ježíše žádají o legitimaci: zdalipak ty jsi oprávněn řádný chrámový provoz takto narušit? Kdo k tomu mohl být oprávněn? Inu znalci věděli, že např. na konci proroctví Zachariášova je věta: „A nebude už kramář v domě Hospodina zástupů v ten den“ (14,21). Ta celá kapitola u Zachariáše je eschatologická. Jde tam zaslíbení soudu a posledního vítězství, kdy se Hospodin konečně ujme spravedlivé vlády: „Hospodin bude králem nad celou zemí, v onen den bude Hospodin jediný a jeho jméno bude jediné“, a je tam vylíčení, co se bude dít v onen den. A poslední věta zní: „Nebude už kramáře v domě Hospodina zástupů v onen den.“ Takže Ježíšovi současníci, znalci Zákona, členové nejvyšší rady, věděli, že přítomnost obchodu na nádvoří chrámu je jen cosi prozatímního, ne zcela patřičného. A tak zřejmě dovolovali ten obchod na okraji nádvoří jaksi provizorně. Toť se ví, že to bylo praktické 43
zařízení. Protože jak by měli ti poutníci zdaleka, nejen z Galileje, ale třeba z Pamfylie nebo z Egypta, kteří přicházeli, aby přinesli oběť – jak by měli s kusem dobytka, obětním dobytčetem nebo ovcí, nebo při nejmenším s holoubátkem – jak by to měli s sebou táhnout na takovou dálku? Takhle to mohli koupit přímo na místě. A měli alespoň zaručeno, že jejich obětní zvíře je čisté – košer. Proto tam ostatně byly i směnárny. V Egyptě platila jiná platidla než třeba v Mezopotámii, a chrámové peníze byly ještě jiné. Bylo to zkrátka praktické, byla to služba veřejnosti, že prodavači a penězoměnci byli na místě. To samo o sobě snad nebylo bezbožné. Jistě mohly nastat okolnosti, kdy se to nepatřilo. Totiž tehdy – a to mohlo být kdykoliv – až se Bůh ujme vlády, aby nastolil pravdu a spravedlnost. Obchod byl provizorním zařízením, avšak – jak věděli – může přijít ten Očekávaný, nebo někdo Bohem poslaný, který to všechno plným právem zruší. A jestliže teď přišel proslulý muž z Nazaréta a něco takového si dovolil, co když už to začíná? A tak – to vyplývá z té otázky: milý Ježíši, jestliže sis něco takového dovolil, musíš nám prokázat, že na to máš právo, že jsi Bohem poslaný. Proto jejich otázka zní: Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit? Jenže dostali odpověď, jaké nemohli rozumět. Je to zase jedna janovská hádanka, která však k trpělivému čtenáři Písma zřetelně promluví. Ta odpověď zněla: Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím! Evangelista k tomu připojuje vysvětlení: On však mluvil o chrámu svého těla. Vždyť biblický chrám má víc významů. Velmi stručně: dům Boží, místo Boží přítomnosti. V Novém zákoně se chrám pak už používá v přenesených významech: dům Boží, lid Boží, církev, tělo Kristovo. A zde už ono „zrušte chrám a ve třech dnech jej postavím“ znamená: Ježíš sám, obětník i oběť, přebírá roli chrámu. Starozákonní chrám, jakkoli krásný, dohrává svou roli. Ježíšův životní úkol a poslání – oběť a záchrana lidu Božího – se odehraje mimo chrám, ona chrám nahradí. Je to ovšem svým způsobem smutné, že tento nádherný chrám má být zničen. Velký pátek je ještě smutnější, ale jak jinak bychom dospěli ke vzkříšení, než údolím stínu smrti? A tak i jeruzalémský chrám. Byla to nádherná stavba! Kdyby tenkrát byly cestovní kanceláře a turistický ruch a turisté a průvodci, tam by si přišli na své. 44
Byl to tzv. Druhý chrám, Herodův. Dost podrobně se o něm ví, jak vypadal, v mnoha muzeích jsou jeho modely. A byl architektonicky krásný. Nicméně o 40 let později byl úplně zničen, takže z něho nezůstal kámen na kameni a dodnes jej připomíná jen ubohé torzo – zeď nářků. A o to jde i v tomto Ježíšově příběhu: konec chrámové bohoslužby! Počínaje Ježíšovou smrtí dosavadní chrámová služba může být nejvýš jen zajímavý místní kolorit. Jistě, další smysl tohoto příběhu je také v tom, že kšefty a bohoslužba se spolu nerýmují. Při těch směnách a obchodech nepochybně bujelo také smlouvání, ba i švindl a podvody, a někteří se na té bohoslužbě cynicky a nepoctivě obohacovali. Ale to všechno je v příběhu až na druhém místě. Prvotní význam této události je tento: předpověď pádu chrámu, předpověď blížícího se Ježíšova utrpení a vzkříšení. A ovšem – to je jakýsi průvodní hlas celého Janova evangelia, jakýsi stálý motiv v pozadí: kdo chce důkaz Ježíšova mesiášství, kdo chce průkaz, legitimaci, že toto je opravdu Boží dílo, ten se ho nedočká. Anebo dočká, ale až už bude pozdě. Chceš-li přijmout Boží milost, musíš podstoupit riziko rozhodnutí. Nežádat důkazy, ale jít cestou pokory, sebeponížení, abysis mohl přivlastnit Kristovo vítězství. Jeho dílo, jeho záchrana pro nás – to není jen nějaká pravda, která by se dala naučit jako ve škole. Je to pravda jiného druhu. Může ji přijmout jen ten, kdo projde přerodem, obratem, změnou mysli. Proto jsme také v tom oddíle slyšeli: Jeho učedníci tomu v té chvíli neporozuměli, ale když byl Ježíš oslaven, tu se rozpomenuli, že to o něm bylo psáno a že se tak stalo. Až teprve po vzkříšení si vzpomněli a uvěřili. Teprve víra jim otevřela oči. Vida, jak Ježíši a prvotní církvi velmi záleželo na naplnění Starého zákona. Ač Ježíš otvírá naprosto novou epochu dějin Boží spásy, přece navazuje na staré dávné dějiny lidu Božího. Nic ze Starého zákona neodvrhuje. V něm se pouze naplňují starozákonní zaslíbení. I tím vjezdem, i tím vyčištěním chrámu. Ani my si nemysleme, že lze tvořit budoucnost bez minulosti, bez navazování. Přicházejí věci, které tu ještě nebyly. Jak nás ovlivňuje sdělovací technika! Jak je svět propojen vzájemnými vztahy! Mohli bychom jmenovat celou řadu příkladů, o nichž by se dalo říci: to tu ještě 45
nebylo. Máme podivuhodné příklady našich otců, předchůdců ve víře, učíme se od nich – ale jsou případy, kdy nám jejich příklady nestačí. Musíme nově hledat odpovědný životní styl. Na nové otázky hledat nové odpovědi. Ale tak daleko to zase nejde, abychom si mysleli: teď už nám minulost nemá co říci. Je to pořád týž svět, týmž bídám poddaný, a v něm Ježíš Kristus včera i dnes tentýž i na věky. Svět se opravdu mění, to nemůžeme nevidět, zavírat před tím oči. Ale přece se nevrhejme do novot bez zkušeností z minula. Nelze jít do hloubky Ježíšova kříže a vzkříšení bez vzájemného propojení. Ani tobě, chceš-li brát užitek z Boží lásky, nezbývá než se pokořit a podstoupit sebezmaření, porážku. Tudy se můžeš stát jeho následovníkem, učedníkem. Pak si ale z jeho příběhu také všimneš, že i poražená pravda a spravedlnost zůstává pravdou a spravedlností a náleží jí všechna čest a důstojnost. Jeví se jako porážka – a přece je vítězstvím. Jinde v evangeliu Janově čteme: „Já až budu vyvýšen ze země, všechny přitáhnu k sobě.“ Vyvýšen ze země na kříž! Co je to za vyvýšení? Ale ano, je. Porážka a vítězství se v příběhu Ježíšově, a tím i v činech Božích v tomto světě, prolínají. A tak i my očekávejme a vítejme Krista, vítěze, krále, spasitele. I když ostatní svět ho v něm nevidí, neuzná, i když jej náš přirozený pozemský zrak vidí potupeného, zesměšněného, ukřižovaného. Však jeho ukřižování je jeho vítězství nad zmarem, hříchem a smrtí nás všech. „Nebeský náš, vítej, hosti, v bídné naší smrtelnosti. S plesem již tě zříme v těle, svého Boha, Spasitele.“ Amen MODLITBA Pane Ježíši Kriste, přinesl jsi do tohoto porušeného a rozvráceného světa velikou naději. Přinesl jsi nám všem naději i výzvu. A dal jsi nám i podnět k tomu, abychom se nepoddali beznaději a nepodlehli prázdnotě, nýbrž abychom vyhlíželi tvé příští. Děkujeme ti za to a slavíme tě. Amen PÍSEŇ č. 648 Kristus je má síla
46
SBOROVÁ OHLÁŠENÍ PŘÍMLUVNÁ MODLITBA Nebeský náš Otče, pro tvé smilování v Pánu Ježíši Kristu tě prosíme za tento svět. Prosíme za jeho bohaté a mocné, dej, ať bohatství a moc nejsou zneužívány ve prospěch pýchy, nespravedlnosti, násilí a křivd. Ve prospěch sobeckých a krátkodobých zájmů. Nýbrž ať i bohatství tohoto světa slouží jako tebou svěřené, ať je využíváno ve prospěch pokoje, důvěry, porozumění, ve prospěch společného užitku. Prosíme tě za odstrčené tohoto světa, za ty, které nikdo nepotřebuje. Za ty, kteří nechtějí nebo neumějí být užiteční druhým. Otvírej před nimi své nové možnosti. Probouzej svědomí fanatiků a nenávidících, upokoj trpící. Prosíme tě za nemocné, trpící, umírající. Prosíme za ty, kdo ztratili někoho ze svých blízkých. Prosíme za rozpadající se rodiny, za zneužívané a manipulované děti. Ty sám víš, kolik neštěstí, nedorozumění a nepřátelství je mezi lidmi. Vnášej do lidských srdcí pokoj a smíření. Přemáhej ďábelskou zlovůli, aby mnozí a mnozí vyhlíželi tvé dary a vděčně ti sloužili. I budeme ti děkovat a tobě sloužit na věky věků. Otče náš... Amen POSLÁNÍ Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal jemu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus je Pán. (F 2, 5-11)
47
POŽEHNÁNÍ Milost Pána našeho Ježíše Krista a láska Boží a dar i účastenství Ducha svatého budiž se všemi vámi Amen PÍSEŇ č. 183 K tobě oči pozvedáme
48
PŘIŠEL, ABY SLOUŽIL Velký pátek VSTUPNÍ SLOVA Milost vám a pokoj od toho, který byl a který jest a který přichází, od Ježíše Krista. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil královským kněžstvem Boha, svého Otce, jemu sláva i moc na věky. Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav pro své milosrdenství a pro svou věrnost. Amen PÍSEŇ č. 309 Lásku Syna Božího MODLITBA Otče náš, Bože pravdy a lásky, tebe chválíme a oslavujeme. Ty jsi naše naději i síla. Ty zůstáváš věrný i tehdy, když naše víra skomírá, a probouzíš naději i tam, kde my už doufat přestáváme. Prosíme tě, promluv k nám i dnes, kdy si připomínáme oběť tvého Syna Ježíše Krista. Dej, ať nás tvé Slovo vysvobozuje ze sklíčenosti a únavy, ať je nám mocí a silou v těžkostech vlastního života, ať nás zbavuje pyšné netečnosti. Vyznáváme, že bez tvé pomoci, bez dotyku tvé pravdy, bez tvého Ducha moudrosti a síly zůstáváme jen v zajetí sebe sama. Prosíme, otevři náš pohled i naše srdce, abychom viděli i to, co ty nám chceš dát poznat. O tvou přítomnost tě, Pane, prosíme. Amen ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO Z Evangelia podle Lukáše, z 23. kapitoly vyslechněte oddíl od verše 26. do 49.: 49
Když jej (Ježíše) odváděli, zastavili nějakého Šimona z Kyrény, který šel z pole... PÍSEŇ č. 324 Pane, ty jsi hoden chvály KÁZÁNÍ Základem kázání bude verš 45. z 10. kapitoly Evangelia podle Marka: Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. O křesťanské zvěsti mluvíme jako o evangeliu. Evangelium je její jádro, její dřen, její obsah. Prostě to, co je základní a ústřední. A evangelium znamená v překladu – jak jistě víte – dobrá, radostná zpráva, veselá novina, dobré poselství. Ale co teď tedy s Velkým pátkem jakožto připomínkou Kristova utrpení, ba přímo smrti? Když jsme četli Lukášovu výpověď o tom, co se dělo o Velkém pátku, tak to přeci žádné radostné, povzbudivé čtení nebylo. Kříž, který je až k neunesení, naříkající a plačící ženy, křižování, diváčtí zevlouni, kteří jen stojí a přihlížejí, posmívající se duchovní elita, posmívající se vojáci, posmívající se lotři. Ano, smích se tu ozývá, ale to není smích radosti, to je smích, z kterého jde spíš mráz po zádech, smích krutosti. Smích neurvalosti, smích nelidskosti, smích cynismu, smích, který se dovede smát už i trpícímu, který se dovede smát i smrti druhých. Ježíšova slova to vystihují zcela přesně: ti lidé „nevědí, co činí“. Neboť takto jednat může jen člověk zbavený soudnosti, člověk bez srdce, bez špetky soucitu, člověk, který už vůbec nevnímá dosah toho, co činí, který si skutečně už ani neuvědomuje, jaké tím vydává svědectví, jakou tím vytváří atmosféru... Snad jen ten druhý lotr a setník jsou dva světlé body této Lukášovy výpovědi. Ale jinak je celý ten obraz temný, ponurý až k uzoufání. Člověk tu trpí a druzí to pozorují jako nezúčastnění diváci. 50
Na nic se nezmohou. Jako by se jich to ani netýkalo. Člověk tu trpí a druhým je to k smíchu. Navíc, jak líčení připomene slovy lotra, který soudnost neztratil - nevinný člověk: „...my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ Co je to, proboha, za dobrou zprávu? Z čeho se tady může člověk radovat? Neodpovídá tento popis spíš stavu světa, kterého se děsíme, který nám nahání hrůzu, světa, kde právě nevinnost, nezáludnost, dobrota dostávají na frak, kde právě poctiví a přímí jsou likvidováni podivuhodnou koalicí lidské netečnosti a mocenské mašinérie? Nevyvolává v nás takovýto obraz světa právě spíše beznaděj, marnost, znechucení? Zvlášť když svou prapodivnou roli v tom hrají i lidé víry, přestavitelé duchovních věcí, náboženští představitelé! V tom všem je vskutku těžko najít něco povzbudivého, něco, nad čím by si srdce poskočilo, co by dodalo síly. Ale i když necháme stranou toto skličující jednání podílníků a účastníků Ježíšovy popravy a soustředíme se na samotnou osobu Ježíšovu, tak ani zde jako by se nebylo čeho chytit, jako by i tady vystupovaly do popředí velice temné tóny, temné barvy. Vždyť Ježíš trpí a nakonec skutečně i umírá. Ani na poslední chvíli není osvobozen. Ani na poslední chvíli se nestane nic, čím by bylo všechno předchozí napraveno. Nejsme tu v pohádce. Lze se z toho radovat? Lze to oslavovat?! To že je dobrá zpráva, veselá novina? To přece ne! Vždyť by to bylo chorobné oslavovat utrpení, vždyť by to bylo patologické těšit se z bolesti, ze smrti druhého! Člověk se má přeci těšit ze života, být dobré mysli, rozsévat kolem sebe pozitivní a nikoli negativní atmosféru. Ale kříž, utrpení – jak tohle může souviset s životní radostí, nadějí a povzbuzením? Jistě. Velebit a oslavovat samotný kříž, samotné utrpení, z nich samých se radovat a učinit je hlavním tématem – to je skutečně veliké nebezpečí velkopáteční zvěsti. To opravdu nejde. To by bylo vskutku zvrácené. A neodpovídalo by to ani Ježíšovu celoživotnímu poselství a úsilí. Vždyť Ježíš byl jednoznačně člověkem svobody a radosti, kterému není nic 51
lidského cizí; člověkem, který se dokonce pro svůj způsob života mnohým tzv. slušným a řádným lidem jevil jako člověk příliš světský, příliš lidský. Ježíše tedy vskutku nelze vykreslit jako asketického podivína, kterému je všechna radost ze života podezřelá a který se sám orientuje na sebetrýznění. A dokonce ani pašije samotné jej nelíčí jako někoho, kdo by se z utrpení těšil, kdo by v něm hledal zálibu, kdo by po něm toužil. Udělat proto tématem velkopáteční zvěsti samotné utrpení a samotný kříž, to by opravdu nebylo evangeliem, dobrou zprávou. Utrpení a kříž samy o sobě jsou naopak skutečnosti, v nichž není naděje, v nichž není proč si libovat. Kříž a utrpení samy o sobě jsou naopak znamením lidské odcizenosti, znamením nelidskosti, důsledkem bezcitnosti, nelásky - lidské viny, hříchu. I v příběhu pašijním jsou právě tohoto důsledkem - toho, že člověk, my lidé ani nevíme, co činíme. V příběhu Velkého pátku však kříž a utrpení samy o sobě nestojí. Tady jsou naopak zasazeny do souvislosti celého Ježíšova života, do jeho celoživotního směřování. A proto jsou také – i ze strany Ježíšovy – důsledkem něčeho naprosto jiného, než v případě těch, kteří Ježíšovi kříž a utrpení způsobili. Z jeho strany jsou důsledkem lásky. Důsledkem lásky, které ani ve světě bojů o místo na výsluní, ve světě bojů o dobré životní pozice neběží o vlastní postavení, ale o to být s druhým, být mu pomocí, oporou, povzbuzením. „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil.“ V případě Ježíšově nejde tedy o žádnou zálibu v utrpení, o žádný masochismus, který se neumí radovat ze života, ale naopak o důsledek lásky, o výraz lásky, která vzdoruje nelidskosti, o výraz lásky, která nehledá jen svůj prospěch, která není lhostejná k utrpení druhých, ale která naopak hledí, aby radovat se mohli i druzí. A proto ne samo utrpení a kříž, ale právě až tato láska, která je solidární s člověkem i v tom, co je těžké, bolestné, trápivé, je vlastním tématem velikonočního pátku, onou radostnou zprávou, evangeliem. Ale i tak, je to zvláštní spojovat lásku právě s křížem, s utrpením. Je zvláštní vidět lásku v souvislosti s obětí, se službou, dokonce i s riskováním vlastního života, v souvislosti se zasvěcením 52
něčemu či někomu. To není tak běžné. S láskou bývají dnes spojovány často úplně jiné věci. Třeba sebeuspokojení, opojné zážitky, úžasné chvíle. Ale to, že ve světě skutečném, ve světě nejedné lidské odcizenosti láska právě taky bolí, že znamená také službu, spoluutrpení, oběť - to nám dnes zní už skoro podivně. Pochopitelně, že na věci lze hledět různě, z různého pohledu. Jistěže všechno nepříjemné lze vytěsnit. Jistěže i kolem trápení našich bližních lze prostě přejít. Záleží právě na úhlu pohledu, záleží na vnímavosti. Ve vstupní hale jednoho městského muzea ve Švédsku visí přes celou stěnu zvláštní obraz. Není orámovaný. Orámovaná zlatým rámem je jen jeho střední část, na které je až idylický výjev odpoledního pikniku na louce - mladí manželé s dítětem a pán v rádiovce leží na dece, družně rozmlouvají, pojídají, popíjejí. V popředí rádio, jistě s příjemnou hudbou, v pozadí na louce auto, obyčejné Žiguli. Ale to není celý obraz. Za zlatým rámem obraz pokračuje a tam ve stínu stromů a keřů jakoby skrytí, jakoby pohození, mimo pozornost, mimo hlavní zájem, leží zase jiní lidé: ženy, děti, muži, skoro to vypadá až jako jakési smetiště lidí. Jeden přes druhého – prostě takové lidské odpadky. Jako by tím chtěl malíř vyjádřit právě onu dvojí možnost pohledu. Člověk se může nechat fascinovat výjevem, který je uvnitř zlatého rámu: onou pohodou, která z něj na první pohled čiší. I to může člověku stačit k životu: rodinná idyla nebo i nikterak přepychové zabezpečení, auto, rádio a klid. Sama náročnost tu není to nejpodstatnější. Mladá rodinka i muž s rádiovkou, autem a rádiem - to je pořád ještě jeden a týž obraz ohraničený zlatým rámem. Ale ten obraz pokračuje a za zlatým rámem, tam dál ve stínu je lidské trápení, utrpení, bolest, odhození lidé, kterých si nikdo nevšímá. Ti lidé tam jsou a zůstanou, i když my se necháme fascinovat právě jen tím zlatě orámovaným výjevem. Skutečnost zůstane, jaká je, i když ten náš pohled bude směřovat jinam. V tom obraze je silné, hluboké podobenství, které ukazuje, že lidský pohled může být různý, ale ani to nic nemění na skutečnosti samotné. Člověk může vnímat právě jen to, co sám prožívá, co jej
53
přitahuje, co má ono vábivé, zlaté orámování. Ale to pořád nic nemění na tom, že za tím zlatým orámováním jsou „odhození“, odepsaní lidé. Podobně může moderní člověk, či možná lépe řečeno odcizený člověk, tvrdit, že každý má právo jednat, jak uzná za vhodné; že jak člověk žije, jak jedná, čím naplňuje obsah slova láska, je právě a jen jeho osobní věc. Zní to tolerantně, zní to humanisticky, a přesto už sám ten zmíněný obraz zřetelně ukazuje, že to není pravda. Že to z nás už naopak promlouvá odcizenost, která chce vnímat právě jen sebe, své představy, své touhy. Jenomže my žijeme uprostřed druhých lidí. A svým jednáním vždy vydáváme i druhým nějaké svědectví, svým jednáním vždy ovlivňujeme i život druhých. To, jak si počínáme, tedy nikdy není jen naše osobní věc. Je to naše vlastní rozhodnutí, je to mé osobní jednání, to ano, ale jeho dopad je daleko širší, než aby se dotkl jenom mne osobně. Je jednání, které vykupuje ze zaslepenosti, z nelásky, z bezmyšlenkovitosti, z odcizenosti - biblicky jedním slovem z hříchu. Jednání, které je službou bližnímu. Ale je i jednání, které přitakává zaslepenosti, které prohlubuje marnost a beznaděj, které bližnímu k ničemu dobrému neslouží, ale sráží k malomyslnosti. Jistěže tedy můžeme mít své představy o lásce, o životě, o utrpení, o oběti. Můžeme mít dokonce i za to, že láska a utrpení, oběť, kříž k sobě nejdou vůbec dohromady. Úhel pohledu může být skutečně různý. Nic to však nezmění na tom, že trpícímu nebude pomocí ten, kdo se utíká jen do pohody zlatem orámované výseče, aby se sám těžkostem vyhnul, ale ten, který zůstává s bližním i v tom, co je bolavé a přetěžké. Nic to však nemění na tom, že službou bližnímu není nevnímat jej, nevnímat jeho trápení a bolesti, ale vzít je na sebe spolu s ním. A právě o to jde na Velký pátek. A jen proto můžeme vnímat jeho zvěst jako dobrou zprávu, jako evangelium. Jen proto můžeme zvolat AVE CRUX, SPES UNICA - buď pozdraven, kříži, naše jediná naděje. Ne proto, že bychom se radovali z utrpení a že bychom oslavovali kříž jako takový, ale proto, že ten kříž je svědectvím o lásce, která není apatická, o lásce, která miluje, i když to bolí, která neopouští, i když ví, že to bude znamenat oběť. Jen tato láska totiž zůstává, drží a nese. Jen ona vykupuje. Ze slepoty i z beznaděje. Amen 54
MODLITBA Pane náš, tobě děkujeme za lásku, která zůstává i v bolesti a trápení, za lásku, která nechce nikoho přehlížet, za lásku, kterou jsi dosvědčil i svým křížem. I nám je pomocí a silou. Amen PÍSEŇ č. 510 Ó Pane můj, pokoj ať tvůj SBOROVÁ OHLÁŠENÍ PŘÍMLUVNÁ MODLITBA Pane Ježíši Kriste, ty, který jsi z věrnosti Bohu a z lásky k nám lidem vydal sebe, ty, který ses i v bolesti, utrpení i tváří v tvář smrti nechal vést důvěrou v svého nebeského Otce, prosíme, probuď i v nás stejnou věrnost, stejnou lásku, stejnou důvěru, abychom ani my nebyli apatičtí a lhostejností vůči trpícím, vůči těm, kteří si žádají naši pomoci. Povzbuď nás a posilni, abychom dokázali po tvém příkladu unést i slabosti a důsledky vin druhých, stáli při nich v jejich trápení, těžkostech i bolestech. Povzbuď nás a posilni, abychom se proti všemu, co ohrožuje život, co odcizuje a kalí lidskost, dovedli postavit nejen slovy, ale právě i svou vlastní věrnosti. Tak jako i my žijeme z dobrodiní druhých, z jejich lásky, služby, odpuštění, jako i my nacházíme oporu a naději v oběti tvé, veď i nás svým Duchem, abychom dovedli pro druhé něco obětovat, ze svého času, ze svého pohodlí, ze svých možností. Jako i my potřebujeme lásku a službu druhých, uč i nás lásce a službě. Pane náš, přimlouváme se nyní za všechny, které trápí nemoc, osamocenost, neporozumění. Přimlouváme se i za všechny sklíčené a zoufalé, za ty, kterým se rozpadají pouta rodiny, manželství, přátelství, za ty, kteří ani u nejbližších nenacházejí oporu. Přimlouváme se za naše společenství sboru, přimlouváme se za tvou církev po všem světě, přimlouváme se za tuto zemi, za tento svět.
55
Pane, dej nám vnímavé srdce, abychom neviděli jen to, co sami chceme. Společně voláme ke tvému i našemu nebeskému Otci: Otče náš... Amen POSLÁNÍ Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. Proto slavme velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy. (1K 5,7-8) POŽEHNÁNÍ Bůh pak trpělivosti ať vám dá, abyste jedni i druzí smýšleli po příkladu Krista Ježíše a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. Amen PÍSEŇ č. 568 Život nám ubíhá
56
VŠECHNY PŘITÁHNU K SOBĚ velikonoční VSTUPNÍ SLOVA Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velkého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek. (1Pt 1,3.6) Haleluja, amen PÍSEŇ č. 336 Slavné Kristovo vzkříšení MODLITBA Svatý Bože, spolu s celou církví i my tě dnes chceme slavit za vše, co jsi pro nás vykonal v Pánu Ježíši Kristu. Dnes myslíme zejména na závěr a vyvrcholení jeho pozemského díla. Poslušně vykonal vše, co jsi mu uložil, a ty jsi ho posléze vytrhl z moci smrti i všeho zla. Ve své nevýslovné dobrotě nám dopřáváš, že si smíme přivlastnit výsledek jeho spasitelného díla. Uvědomujeme si a pokorně to vyznáváme, že toho nejsme hodni. Vždy znovu se zapleteme do něčeho, co nás od tebe vzdálí, co se postaví jako zátaras mezi nás a druhé lidi, co odsune tebe a tvé Slovo až na druhé místo. Jsme nestálí, ale ty zůstáváš věrný a tvé Slovo neztrácí svoji platnost. Na to spoléháme i teď. Věříme, že jsi i nyní v Duchu svatém uprostřed nás. Prosíme tě, požehnej nám zde i všem, kdo tě hledají, ať se nacházejí kdekoliv. A buď milostiv celému svému stvoření, tak aby se pravá velikonoční radost rozlila po celé zemi. Amen
57
ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO Z Epištoly apoštola Pavla Římanům poslyšte z 8. kapitoly oddíl od verše 31. do 38.: Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna... PÍSEŇ č. 341 Veleben Bůh buď, jeho čin KÁZÁNÍ Jako základ kázání vyslechněte slova Pána Ježíše Krista, která pověděl učedníkům a která jsou zapsána v Evangeliu podle Jana ve 12. kapitole ve verši 32.: A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě. Máme před sebou slib, který dal Ježíš učedníkům ještě předtím, než se daly do pohybu události, k nimž došlo v závěru jeho života v Jeruzalémě. Až budu vyvýšen ze země, všechny přitáhnu k sobě. Když tehdy mluvil s učedníky o svém vyvýšení, myslel na to vše, co měl ještě před sebou: od zatčení přes ukřižování a smrt až po ono velikonoční vyvrcholení, kdy do všeho toho dění zasáhl Bůh, vzkřísil Krista z mrtvých a přijal ho do své slávy. Pro Janovo podání je příznačné, že tam Ježíš o tom všem – i o tom, co bylo po lidsku tak strastiplné – mluví jako o vyvýšení, o cestě slávy. Ježíš oslaví nebeského Otce tím, že neuhne před utrpením, ale poslušně vykoná vše, co mu bylo uloženo, až do posledního vydechnutí. A Otec oslaví svého Syna tím, že přijme jeho oběť a z moci hrobu a pekla ho vytrhne. To je to vyvýšení, o kterém tu Ježíš mluví. A teď už předem řekne, až se to vše stane, že přitáhne všecky k sobě. Můžeme tomu rozumět podobně, jako když předtím zval lidi, aby ho následovali. Povolával je a říkal: Pojďte za mnou. Právě tak o nás stojí i jako Zmrtvýchvstalý, i když je nám tělesně vzdálen. Chce 58
nás mít u sebe, aby nám žehnal, aby nám dával své dary i jako vzkříšený a oslavený Pán. Tehdy, když mluvil s učedníky, to byl slib, teď už je to skutečnost: Ježíš byl vyvýšen a nyní nás táhne k sobě. Jinými slovy: pokračuje v tom, co činil předtím se zástupy i s jednotlivými lidmi, když kázal, vysvobozoval, zachraňoval. Zve nás k sobě, svým Slovem nám ukazuje, co je dobré, co všechno nám Bůh dává, co od nás očekává, zvěstuje odpuštění, přináší radost, zve k odpočinutí v tom nejhlubším smyslu. Velikonoce nám stavějí před oči Ježíše, který vstal z mrtvých a kterého můžeme oslavovat jako vítěze. Smíme v něm však vidět i Pána, který ani ve svém oslavení ani na okamžik neztrácí se zřetele nás obyčejné lidi. Pána, který nepřestal na tom, že se sám po té strastiplné cestě dostal z té pozemské mizérie a může přebývat v slávě nebeského Otce, ale který nás má na mysli i jako vyvýšený a oslavený a usiluje o naše dobro. Ale teď se ovšem ptáme, co to pro nás znamená, jaká naděje z toho pro nás vyplývá (anebo také nevyplývá). Odpovědí bychom v Novém zákoně našli víc. Soustřeďme se však jen na dvě věci, které jsou naznačeny v bezprostřední blízkosti tohoto textu. První odpověď přinese zklamání každému, kdo by čekal, že vyvýšený Pán usnadní a urovná životní cestu tomu, kdo ho následuje. Bezprostředně po větě o Kristově vyvýšení připojí evangelista Jan vysvětlující poznámku, že to Ježíš řekl, aby naznačil, jakou smrtí má zemřít. K vyvýšení, o kterém tu náš Spasitel mluví, patří i kříž. Což ovšem neplatí jen pro Božího Syna, ale i pro každého jeho následovníka. To je to zvláštní Boží myšlení (které je ostatně vždycky jiné než myšlení naše), že u Boha a v jeho očích je slavné i utrpení, je-li podstupováno v poslušnosti Boží vůle, je-li průvodním jevem věrnosti Bohu. A naopak: leckterá pohoda či povrchní úspěch mohou být velmi laciné a v Božích očích velmi neslavné. Pán Ježíš nikdy nesliboval, že kdo jde za nám, bude mít snadný život. Vícekrát naopak pověděl, že jeho následovník bude muset „zapřít sebe sama“ a nejednou ponese i kříž. V době, kdy bylo psáno čtvrté evangelium, křesťané dobře věděli, co to znamená, měli to vyzkoušeno na vlastní kůži. 59
Nejde však pouze o pronásledování. Může to být i docela jiný kříž: chatrné zdraví, vleklý neduh, starosti v zaměstnání, trápení v rodině, slabosti stáří, nepochopení druhých, neštěstí, které nenadále vstoupí do lidského života, to všecko je velký kříž. A když myslíme na sebezapření, to také nebývá snadné. Zapřít sebe sama, ovládnout se, uskrovnit, krotit nedobré náklonnosti, nedovolit, aby nás ovládlo hned to a hned ono, obstát tváří v tvář rozmanitým pokušením, dát přednost Bohu a bližním před vlastními libostmi, to také něco stojí. Slýcháme o lidech, kteří se chtějí přiblížit Ježíši tím, že si sami působí bolest. Chtějí mu prokázat svoji oddanost třeba tím, že se na několik minut dají přibít na kříž. Je to svým způsobem obdivuhodné, ale že by chtěl Ježíš právě tohle? Asi je potřebnější projevit oddanost Kristu tím, když člověk přijme ten kříž a to utrpení, které přináší následování Krista a lidský život vůbec. Vzít to a nereptat, nevyčítat Bohu a jít za Kristem, to je asi víc než ono jednorázové vzepětí. Někdy i to nesení kříže může být jedním ze způsobů, jak nás k sobě vyvýšený Kristus táhne. Ale tu už je potřebí mluvit o té druhé skutečnosti, kterou tehdy Kristus řekl v těsné souvislosti se slibem, že nás přitáhne k sobě. „Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven.“ Tak to doslova pověděl ve chvíli, kdy začínala vrcholná etapa jeho pozemského díla. V tomto světle vidí tedy Ježíš to, co ho nyní bezprostředně čeká. Při celém tom dění (od Golgoty až po prázdný hrob) se bude zároveň, byť skrytě, odehrávat Boží soud. A při tomto soudu bude s konečnou platností rozhodnuto o tom, co je dobré a co je zlé; kdo zvítězil a kdo byl poražen; co zmizí a co zůstane na věky. Při Kristově smrti a vzkříšení se jednou provždy rozhodlo, komu patří vítězství, co má budoucnost, k čemu je dobré se přidat. Je to Bůh a ne jeho nepřítel. Není to lež, násilí a podvod a všecky další podobné zbraně zla, je to pravda, poctivost a láska a ostatní podoby dobra. Budoucnost nemá ani trápení, ani bolest, ani žal, ale pokoj, dobrá vůle a radost. Bůh prostě v celém tom velikonočním dění vykonal svůj soud a vyřkl ortel. Rozhodl, co ano a co ne. A od té chvíle křesťan ví, za čím jít a za čím nejít, co má smysl a co nemá
60
budoucnost; co v životě sledovat a k čemu se otočit zády; nač vynaložit úsilí a co naopak nestojí za to, aby se nad tím člověk trápil. Kristus to řekl naprosto srozumitelně: v té chvíli, kdy Ježíš poslušně přijme cestu utrpení a smrti a kdy ho Bůh ho takto vyvýší, v té chvíli bude Boží nepřítel poražen, vyvržen ven. To znamená, že teď už není nejvyšším pánem, už je poražen. Ježíš ho označuje za vládce tohoto světa (či tohoto věku). Teď už vládcem není. Jistě, i po svém pádu ještě stále kolem sebe mlátí a působí mnoho zla, trápení a bolesti. Až se leckdy zdá, jako by to bylo stále horší. Ale jeho pád už je definitivní, ten největší soud už byl vykonán, o Božím a Kristově vítězství už je rozhodnuto. To je ta druhá věc, o kterou se máme opřít, když nás vzkříšený Pán k sobě táhne a vybízí k věrnosti. Jdeme-li za ním, pak průvodním jevem není jenom trpělivé nesení kříže, nýbrž i jistota, že Bůh už vynesl svůj soud, rozhodující ortel už byl vyřčen. S touto nadějí, ano, v této jistotě smíme žít a následovat Krista. Obraťme ještě jednou pozornost k samotnému slibu „přitáhnu vás k sobě“. Všimněme si toho slovesa: přitáhnu. Vzkříšený Pán nás k sobě přitahuje. Neužívá násilí či donucování, tento způsob je mu cizí. A přece, když nás k sobě táhne, není to pouze nezúčastněné pozvání, ber nebo neber, jak chceš sám. To sloveso naznačuje, jak velice našemu Pánu záleží, abychom se k němu dostali. Podobně to vyjádřil prorok Ozeáš, že Hospodin si k sobě své syny a dcery přitahuje „provázky svého milování“. Tak i tady je ve hře Kristova láska, která chce mít u sebe všechny. Můžeme v tom spatřovat důkaz jeho věrnosti, o kterou se ve své víře, ve svém hledání, ve svých duchovních úspěších i prohrách smíme opřít: navzdory našemu klopýtání, naší liknavosti i všelijaké roztěkanosti on si nás k sobě nakonec přitáhne, on nás u sebe nakonec mít bude. Takovou jistotu předkládá i apoštol Pavel, jak jsme to slyšeli z prvního čtení: Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Kdo nebo co nás odloučí od lásky Kristovy? Copak on nás v poslední chvíli opustí? Amen
61
MODLITBA Svatý Bože, děkujeme za poselství života, které jsme dnes směli slyšet a přijmout. Velice bychom si přáli, aby se všecky naše věci dály v lásce a pokoji, aby nás v každodenních starostech posilovala živá naděje, založená na tvém vzkříšení. Prosíme tě, veď nás svým Duchem, aby při nás zůstávala důvěra v tebe i radostná jistota. Tobě, Synu Božímu, nade všecko vyvýšenému, budiž čest i sláva na věky. Amen PÍSEŇ č. 347 Nastal nám čas přeradostný (5-7) SBOROVÁ OHLÁŠENÍ PŘÍMLUVNÁ MODLITBA Svatý Bože, ty jsi přemohl smrt, a proto ti v této přímluvné modlitbě předkládáme zejména taková místa světa, kde smrt dosud viditelně vítězí. Prosíme za lidi nevyléčitelně nemocné, dej jim víru v tebe i naději vzkříšení. Myslíme i na to, aby v tak těžkém postavení nezůstali sami. Dej jim ty, kteří při nich zůstanou a budou jim až do poslední chvíle dobrými bližními. Dej moudrost všem, kteří mají říci potřebné, pravdivé a povzbudivé slovo právě lidem umírajícím. A prosíme tě i za lékaře a vědce, aby jim bylo dáno najít způsob, jak pomoci i tam, kde všechna medicína byla dosud bezradná. Prosíme tě za místa, kde je nepřátelství a válka, kde je nenávist i teror a kde je násilí považováno za jediné řešení. Je nám líto, kolik takového zla bylo způsobeno i v souvislosti s náboženstvím. Posilni muže i ženy, kteří usilují o pokoj a spravedlnost. Vyzbroj je trpělivostí, odvahou i správným pohledem na věci, aby ve všech těch spletitých záležitostech nalézali správná řešení. A dej i to, aby tyto snahy nevyzněly naprázdno. Prosíme tě za všechny, kterým se navenek vede dobře, ale žijí bez tebe, bez zájmu o druhé, odmítají tvé Slovo a chtějí být sami sobě zákonem. Veď je k jinému myšlení i jednání, ať jejich život neskončí ve slepé uličce. Uvědomujeme si, když za všechny takové prosíme, že 62
prosíme i za sebe. Kolik takového povrchního myšlení je i v každém z nás. Prosíme, smiluj se nad námi, smiluj se nade všemi, smiluj se nad celým světem. Vyslyš naše prosby pro Ježíše Krista, našeho živého a mocného Pána. V jeho jménu se nyní společně modlíme: Otče náš... Amen POSLÁNÍ Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. A tak, moji milovaní, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná. (1K 15,57-58) POŽEHNÁNÍ Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. Amen PÍSEŇ č. 350 Přemohl Ježíš smrti noc
63
NEBESKÉ SYCENÍ po Velikonocích VSTUPNÍ SLOVA Co jsme slýchali a o čem víme, to, co nám otcové vyprávěli, nebudeme tajit jejich synům. Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal. Ti to budou dále vyprávět svým synům, aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali, aby zachovávali vždy jeho přikázání. (Ž 78,34.7) Amen PÍSEŇ č. 78 Pozoruj, lide můj, zákona mého (1-5) MODLITBA Hospodine, ty jsi Bohem, který neopouští, ale stále znovu zachraňuje lid, jejž si vyvolil. Tady je původ tvé slávy a z této tvé věrnosti vyrůstá naše naděje. Vstupuješ do našich životů navzdory našim pochybnostem, naší nevděčnosti i naší krátké paměti. Svým Slovem nás vysvobozuješ ze závislostí, které nás zotročují a ničí. Když umdléváme a padáme, protože překážky jsou nad naše síly, ty sám je odstraňuješ: vysoušíš moře, drtíš skály, žíznivému dáváš napít, hladovému poskytuješ chléb a smrtelně zraněného navštěvuješ ve svém Synu. Nemůžeme toto tvé spásné počínání tajit lidem kolem sebe! Svíce přece nepatří pod kbelec, ale na svícen, aby svítila všem v domě. Chceme ti naslouchat a o tvých chvályhodných činech vyprávět budoucímu pokolení. Promluv k nám v tento svůj den, v němž jsi vzkříšením svého Syna otevřel svou zachraňující náruč celému světu. Ať se pod mocí tvého Slova zaradujeme, zachvějeme a uvodíme moudrost v srdce. Ať v něm pod jeho tlakem vytryskne Duch a otevře nám mysl pro Ježíše za nás ukřižovaného. Ať jím vedeni jdeme vstříc tvému Království spravedlnosti, pokoje a lásky. Před tebou se, Bože, skláníme. S tebou všechno povstalo, s tebou všechno 64
trvá a co se tebe přidrží, přejde ze smrti do života. Chválíme tě, Pane, za to, že z tvé milosti smíme žít ve smysluplném světě. Amen ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO Z Janova evangelia vyslechněte oddíl o nasycení pěti tisíců. Je zapsaný v 6. kapitole, od 1. do 14. verše: Potom odešel Ježíš na druhý břeh Tiberiadského jezera v Galileji. Šel za ním... PÍSEŇ č. 166 Pán Bůh je přítomen KÁZÁNÍ Na příběh o nasycení pěti tisíců navážeme biblickým textem, který čteme rovněž v 6. kapitole Janova evangelia, tentokrát od verše 30. do 35.: Řekli mu: “Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš? Naši otcové... Milí bratři a sestry! Lidé, kteří chtějí, aby Ježíš učinil „znamení“, a naznačují, že by ho pak mohli brát vážně, nejsou náhodnými kolemjdoucími. Den předtím je Ježíš spolu s dalšími hostil na břehu Tiberiadského jezera. Pět tisíc mužů tam tehdy nasytil pěti chleby a dvěma rybami. To není všední událost. Vždyť ho také chtěli vzápětí po ní přítomní provolat králem. Jaké jiné znamení by ti příchozí chtěli? Nejspíš sami nevědí. Jakmile se totiž začne se zázraky, žádají si jich lidské oči stále více: „Ano, bylo to úžasné, ale úplně nás to nepřesvědčilo. Naši otcové jedli na poušti manu! Tys nám dal, Ježíši, jen obyčejný chleba z ječné mouky. Dokážeš víc?” - Jíst chleba z torbičky nějakého chlapce není samozřejmě tak senzační jako jíst chléb, který padá na zem z nebe. Ale Ježíši nejde narozdíl od nás o efekt. On chce pomoci. A zcela záměrně přitom užívá těch – v uvozovkách – „nejvšednějších postupů“. 65
Chleba z ječné mouky. V nebi se nepěstuje ječmen ani pšenice. Kručící žaludky lidí u Tiberiadského jezera skutečně neutišilo nic nebeského. Chleba z ječné mouky pochází ze země! Z té země, se kterou máme tolik špatných zkušeností, ke které máme tolik výhrad a pro kterou často nenacházíme jediné dobré slovo. Je pozoruhodné, kolik životodárné síly je v této zkompromitované zemi a kolik se jí z ní dá vymáčknout. Stačí, když na ni vstoupí a začne jednat ten, který pochází z nebe. Nesouvisí to s kouzlením. Souvisí to s přístupem. Kdo přichází z nebe, ten si sebou totiž na zem přináší “nebeské způsoby”. Všimněte si, nikoli učedníci, ale Ježíš si klade otázku, jak to zařídit, aby se tam u jezera všichni najedli. Kdo pochází ze země, toho zajímá jenom jeho svačina. Kdo pochází z nebe, dokáže se vžít do těch kolem sebe a myslet i na ně. Člověk potřebuje chléb. To víme nejen my, to vědí i v nebi. Jinak by Hospodin Izraeli při jeho cestě pouští manu neseslal. Bible se vyjadřuje o jídle a pití bez jakékoli prudérnosti. Prorok Izaiáš např. líčí, jak Hospodin jednou připraví národům hostinu s vyzrálým vínem a tučným jídlem. Ježíš zas zařazuje do modlitby Páně větu: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ Jeho předchůdce, Jan Křtitel, sice jedl kobylky a med divokých včel, ale Ježíš asketou nebyl. Nevedl nezřízený život, jak veřejnosti podsouvali jeho nepřátelé, když o něm rozhlašovali, že je „milovníkem hodů a pitek“. Prostě svobodně užíval dary Božího stvoření! Nesnažil se vzbuzovat dojem, že je živý jen ze vzduchu, že zakousnout se do krajíce chleba je nějak neduchovní. Člověk prostě ke své biologické existenci potravu potřebuje. A Ježíš byl pravý člověk! K životu je třeba chléb. Ten od pekaře však nestačí. Lidem obvykle trvá delší dobu, nežli to pochopí. Ti, kteří Ježíše obklopovali u Tiberiadského jezera, jsou toho výmluvným příkladem. Uvažují o chlebu pouze v materiální poloze. Vzápětí po svém nasycení chtějí Ježíše provolat králem proto, že jim obstaral chléb. Nyní ho kvůli tomu hledají. Dostali od něj chléb a nasytili se. Teď to chtějí zopakovat. Pokud možno ovšem s nějakým jemnějším pečivem: „Dokázal bys nám, Ježíši, obstarat křehoučkou manu, která se jen rozplývá na jazyku?“ Ježíš je zklamaný. Říká jim: „Hledáte mě proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se.“ To není příliš hluboká motivace. Těm lidem nejde o Ježíše, ale o výhody, které poskytuje. Pokud by jim je nabízel 66
“rohatý”, tak by si předcházeli jeho. Kdyby byli za chléb alespoň vděční. Ale oni jsou stále náročnější. Chleba z ječné mouky jim stačil včera. Dnes mají chuť na chléb z nebe! Ježíš se na ně kvůli tomu nezlobí: „Chcete víc, nežli jste dostali? Dobře. Poskytnu vám naprosté maximum. Dám vám Boží chléb, který dává život světu.“ Toto bychom měli mít odvahu povědět jako jednotliví křesťané i jako církev těm, kteří za námi přicházejí a tlumočí svá očekávání. Křesťanská církev není jen závodní kuchyní nebo sociálním ústavem. Ona v tomto světě reprezentuje něco mnohem podstatnějšího. Je „předsíní Božího království“. Vedle chleba se v ní podává i Slovo. To proto, že „nejenom chlebem je člověk živ, ale i každým slovem, které vychází z Božích úst“. Tak to Ježíš říká pokušiteli, který z něj chce udělat pouhého humanistu. Ano, chléb je důležitý, protože umožňuje život. Život však nespočívá jenom v jedení chleba. Komu se zúží pouze do tohoto počínání, ten nebude nikdy spokojený. Buď totiž tu svou vysněnou chlebovou značku postrádá, nebo je jí přejedený! Kvalitu života nedefinuje obsah mrazáku a značkové zboží. Člověk může žít na “vysoké noze” a přesto lidsky vegetovat. Může mít všechno, co vidí, a přesto se opravdovým životem míjet. Život totiž dostává jasné rysy teprve tam, kde se naše “já” stává protějškem druhého člověka; kde mezilidské kontakty neslouží jen ekonomickým transferům; kde základní mírou jeho kvality přestává být vnější prospěch. Naším problémem je, že naprostou většinu svých sil, schopností a prostředků vynakládáme na vylepšování vnějších podmínek. Je obdivuhodné, jakou aktivitu např. vyvinula naše církev při zmírňování následků povodní. - Milión tři sta tisíc korun vybraných na sbírkách a přes 900 evidovaných dobrovolných pracovníků. Když však má kázat evangelium – tedy nabízet Boží chléb, který dává život světu – je unavená, chudá a zakřiknutá. Jako by se za tento chléb styděla, jako by ten od pekaře stačil. Chléb z nebe, tak pojmenovali Izraelci cestou z egyptského zajetí ony bílé lupínky, kterými se po čtyřicet let živili. Za celou tu dobu je nedokázali analyzovat. Stále se ptali „man hú”, co to je? A odpovídali si: „Je to projev Boží podivuhodné moci!“ Takový chléb je schopen upéci jenom Bůh. Člověk se mu sice v průběhu dějin snažil 67
častokrát konkurovat, jím upečený chléb je však vždycky “placatý”. Spousta samospasitelných ideologií slibovala ráj na zemi: „Poslouchejte nás a budete mít plné hrnce masa!“ Zpočátku to zní podmanivě. Vždyť jde o lidské blaho! Pak však vždycky vyjde najevo, že to blaho je podmíněno nějakou závažnou deformací. Opravdovou kvalitu je lidskému životu schopen dát jen ten, který sestupuje z nebe, který se pro člověka nasazuje a který pro něj umírá. Nakonec to Ježíš řekne těm hledačům ráje naplno: Já jsem chléb života. Jestli vám jde skutečně o život, ne o pouhé přežívání, pojďte ke mně! Ve mně k vám Boží chléb sestupuje z nebe. Mojžíš, o kterém měli příchozí tak vysoké mínění, chléb z nebe pouze zprostředkovával. Ježíš tímto Božím chlebem je. Kdo k němu přichází, nikdy nebude hladovět. Kdo v něho věří, nebude nikdy žíznit. Ježíš nepřináší pouze nějaký Boží vzkaz. On Božím vzkazem je. V něm se Boží slovo stalo tělem. Chléb z mouky postačí pro biologické přežívání. Ale skutečný život je víc než jen běháním do krámu pro chleba. Skutečný život se vztahuje k tomu, co jej přesahuje. Všechna literární díla, která nás fascinují svou opravdovostí, vypovídají o lidech, kteří se dokázali něčeho zříci pro druhé. Ježíš se pro nás zřekl svého života. Vydal se za nás. Toto je Boží vzkaz nám lidem. Život má své těžisko mimo nás! Ne v žaludku, nýbrž v srdci. Ke skutečnému životu potřebujeme druhého a on zase nás. A všichni potřebujeme toho, který by se bez nás obešel, ale přesto k nám přichází a stará se o to, abychom nehladověli. Bez chleba sestupujícího z nebe, který nám ve svém Synu Ježíši dává Bůh, se lze dožít i vysokého věku. Ty dny a roky jsou však pouhým vegetováním. Hloubku nelze zrušit tím, že ji budeme ignorovat. Kde je, tam s ní musíme počítat. A v lidském životě je hloubka zakódována! Tvrdit, že moře má jenom hladinu, není filozofickým názorem originálního myslitele. Je to projev nevědomosti a hlouposti. Kdo tak činí, uniká do nepravdivého a plochého světa. Stvoření nemůže ignorovat svého Stvořitele! Popíralo by tím samo sebe; svou jedinečnost, kvalitu, svou božskou jiskru. Ekonomická prosperita ani kulturní zážitek nenahradí Boží laskavé pohlazení. K životu, který neklouže po povrchu, je třeba chleba přicházejícího z nebe. Ne jako pochoutky obzvláště jemné, vypečené a křupavé, ale 68
jako potravy, kterou se každodenně živíme a z níž čerpáme sílu k životu. Chléb z mouky symbolizuje naše lidské snažení, které posunuje hranici smrtelného života. Všem, kteří ho pečou, patří náš dík. Chléb z nebe symbolizuje Boží nasazení, které ruší hranici smrtelného a tam, kde už zbývala jenom prázdnota, vytváří prostor pro život věčný. Amen MODLITBA Pane Ježíši Kriste, v tobě spočinula plnost božství. Dáváš nám chléb, který pochází z darů země a sytí tělo, i chléb, který sestupuje z nebe a sytí duši. Ten i onen potřebujeme k životu. Bez jednoho i bez druhého chřadneme a ztrácíme své lidství. Děkujeme ti, že nám je svým obětovným nasazením vracíš. Učíš nás moudře hospodařit s vezdejšími dary a mluvíš k nám Slovo, které nepomíjí. Děkujeme ti, že tímto svým jednáním vnášíš do světa nebeské způsoby. Už dnes tak smíme vnímat slávu, k níž nás dějinami vedeš. Je sice dosud - tak jako na tvém kříži - zahalena závojem nízkosti, pro nás, kteří víme o tvém vzkříšení, je však přesto naprosto reálná a pravá. Amen PÍSEŇ č. 240 Ó Jezu Kriste, Synu Panny čisté SBOROVÁ OHLÁŠENÍ PŘÍMLUVNÁ MODLITBA Pane Ježíši Kriste, prosíme za lidi, které nezajímá, čí píseň zpívají. A pokud od jejího předzpěváka dostávají chléb, jsou ochotni zpívat i falešně. Prosíme za lidi, kteří nemají co do úst a hynou podvýživou těla. Pomáhej nám budovat svět, v němž je chléb spravedlivě rozdělován, v němž má každý, kdo pracuje, co jíst a kdo pracovat nemůže, je podpírán solidaritou ostatních. Prosíme za lidi, kteří dosud neslyšeli věrohodné slovo o tvém bytostném nasazení pro člověka a hynou podvýživou duše. Promluv k nim stejně mocně jako k pocestným od Tiberiadského jezera a dej jejich životu ponor a stabilitu. Ať nikdo nestrádá na těle ani na Duchu. Ať utichnou falešní 69
političtí i náboženští proroci, kterým nejde o pravdu, ale jen o prosazení sebe sama. Ať rozumíme znamením, která nám dáváš a jimiž se odhaluješ jako chléb sestupující z nebe, sytící člověka k životu časnému i věčnému. Celá země ať spolu s námi zpívá píseň za nás ukřižovaného a pro nás vzkříšeného Beránka. Obracíme se k tvému i našemu Otci slovy modlitby, kterou jsi nás naučil: Otče náš... Amen POSLÁNÍ Amen, amen pravím vám, kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živo bude navěky.(J 6,47-51.57-58) POŽEHNÁNÍ Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen PÍSEŇ č. 434 Jezu Kriste, Synu Boží (1-5)
70
POHŘBENI A VZKŘÍŠENI po Velikonocích VSTUPNÍ SLOVA Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená. Proto se bát nebudeme, byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří. Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný. (Ž 46,2-3.12) Amen PÍSEŇ č. 46 Bůh je sám naše útočiště MODLITBA Pane Bože, děkujeme ti za to, že s námi kráčíš životem. Tvou přítomnost si uvědomujeme zejména na cestách úzkých a hrbolatých, kde nám činí problémy udržet směr a rovnováhu. Bereš nás laskavě za ruku a provádíš, kudy bychom sami projít nedokázali. Děkujeme ti, že nás bráníš před těmi, kteří klamou líbivými řečmi a stahují pocestné do bludišť, z nichž se tak nesnadno dostává zpátky. Děkujeme ti, že ani ztracené poutníky neopouštíš, ale voláš je, hledáš, zachraňuješ a vybízíš k návratu. Ve svém Synu jsi za námi přišel až do našich hrobů a vybojoval pro náš užitek vítězný zápas. Pokorně se před tebou skláníme. Nikde jinde jsme se nesetkali s takovou láskou. Podmaňuje si nás, nedopřává nám pohodlného klidu, mění naše myšlení. Otevírá nám oči pro to, co jsme dříve neviděli, a srdce pro to, co se nám do něj dříve nevešlo. Naší mysli se zmocňuje tvůj Duch a činí z nás nové stvoření. Činí nás takovými, jakými nás chceš od počátku mít. Jsme rádi, že se tak děje. Je to projev tvé milosti. Chválíme tě za to, že na svůj život nejsme sami, a vyznáváme, že povstávat s tvým Synem nám dává motivaci a sílu s ním i ve službě umírat. Amen
71
ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO Ze 3. kapitoly Janova evangelia budeme číst oddíl od 1. do 16. verše: Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi… PÍSEŇ č. 243 K chvále Pána Boha svého KÁZÁNÍ Text dnešního kázání je zapsaný v epištole do Kolos, v kapitole 2., ve verších 12. až 15.: S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí… Milí bratři a sestry, s Kristem jsme byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni. Tímto způsobem apoštol vyjadřuje povahu křesťanovy existence: Staré skončilo a nové začalo. Ta proměna je zcela radikální. Co bylo, neustupuje pouze do pozadí, ale umírá. A co začalo, pouze odněkud nesměle nevykukuje, ale v plnosti se rodí. Křesťan není jen poněkud vylepšeným pohanem. Neliší se od něj pouze tím, že uctívá neviditelného Boha, že je snad slušnější a má větší sociální cítění. Nikodém očekával od Ježíše pár rad, které by mu pomohly doladit vztah k Hospodinu. Ježíš mu však řekne: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Je třeba totální změny. Křesťan není člověkem po generálce. Křesťan je novým člověkem! Nese si s sebou sice své staré tělo, tímto tělem však hýbe nová mysl. Ta někdejší, definovaná snahou po sebezviditelnění a sebeprosazení, zemřela. Ta stávající, stravovaná touhou uvést do života Ježíšovy způsoby, jej zcela ovládá. Staré tělo, nová mysl, taková je povaha křesťanské existence. Voda s ohněm v jednom obalu. Dva konkurenční světy v jedné bytosti. Ten první nadbíhá, lichotí, nabízí lákavé zkraty a široké cesty vedoucí 72
ke zmaru: „Všechno bude tvé, budeš-li se mi klanět,“ slibuje Ježíši na poušti Pokušitel. Druhý svět reprezentuje život definovaný Ježíšovým křížem. Tedy bezmoc, sebezapření a oběť. Křesťanovo tělo je stále přitahováno tím prvním. Křesťanova vůle se však orientuje na tom druhém. – Toto napětí odráží reálnou povahu nového života. Víra a křest z člověka nečiní nebeského anděla, imunního vůči pozemským svodům. Víra a křest manifestuje křesťanovo rozhodnutí zápasit – třeba proti všem a proti všemu - o kristovskou podobu života. Ta je totiž nejvlastnější podstatou „nového stvoření“. Kdo se spolu s Kristem zříká svého práva, svého „místa na slunci“, ten bude – stejně jako Kristus – pozdvižen a oslaven samotným Bohem. Takové jednání je totiž tím nejhlubším zdrojem všeho bytí. Kdo je vzkříšen spolu s Kristem, vstupuje „na cestu nového života”. Tak to Pavel doslova píše v epištole k Římanům. Tedy nežije pro sebe, ale pro to, co pokládá za důležité a prospěšné Hospodin. A nejen, že pro to žije, on pro to i umírá. Taková je povaha onoho vzkříšení. Kolik aplikací odtud vede do ekologie, do etiky či do politiky! A všechny stavějí na hlavu naše běžné způsoby, jimiž chceme, co nejrychlejší a s nejmenším nasazením pro sebe, získat co nejvíce. Kdo umírá spolu s Kristem, ten je však Kristem i probouzen k životu. “Nežiji už já”, problematický a k smrti odsouzený člověk, ale žije ve mně svatý, Bohem oslavený Kristus. To je meta každého křesťana! Vstoupit na cestu nového života znamená zápas. Jestliže ho však člověk z pohodlnosti či ze strachu nevzdá, pak je tomuto zápasu zaslíbeno vítězství. Jeho garantem totiž nejsme my, ale zvítězilý Kristus. Křesťan je v něm jakoby rozkročen mezi minulostí a budoucností. To staré, co si s sebou nese, ho stahuje zpátky. Kristus ho však táhne kupředu. A platí, že čím dominantnější je Kristovo místo v našem srdci, tím méně nás ovlivňuje naše problematická minulost a tím výrazněji nás do sebe vtahuje Boží spásná budoucnost. Křest nám dává podíl na Kristu. Roubuje nás do Kristova těla, činí nás účastníky jeho kříže i jeho vzkříšení. Ti, kteří byli pokřtěni v dospělosti, někdy s oblibou vyprávějí, jak to bylo fantastické a co všechno cítili. Psychologizující faráři jim horlivě přitakají. Subjektivní dojmy jsou však z hlediska spásy naprosto nepodstatné. Důležité je to objektivní, co se s křtěncem při křtu děje. Kdo je pokřtěn, není už 73
větvičkou, jejímž údělem je zvolna usychat. Byl vštípen do podnože, která má dostatek síly, aby ho nesla a živila. Ve křtu jde o tento akt bytostného zakotvení v Kristu! Můžeme při něm cítit jenom chlad stékající vody, nebo se o něm dozvědět od rodičů nebo z křestní matriky, a přesto je takový křest stejně mocný jako ten, při němž se člověk svíjí v extázi. Ten i onen je nebeskou garancí a nebeským povoláním. Žiji-li po přijetí křtu bez lásky, bez radosti a k lidem nepřátelsky, není to proto, že jsem při něm málo cítil, ale proto, že se nedávám vyživovat z podnože, do níž jsem byl vštípen. Je to proto, že zapomínám, kým jsem se jeho přijetím stal, a ignoruji skutečnost, že život pokřtěného je vědomým pohybem k budoucnosti otevřené Kristem. Křest otevírá dveře budoucnosti i tím, že z člověka snímá zátěž minulosti. Těžko se jde s nohama svázanýma starými hříchy. Být mrtev ve svých vinách znamená být neschopný pohybu. Křest toto pouto, které člověka znehybňuje, symbolicky rozvazuje a osvobozuje k životodárnému pohybu. Zpravidla míváme dojem, že s nějakou tou vinou lze žít. Jen jich nesmí být příliš a hlavně je třeba, aby se o nich nikdo nedozvěděl. Rodiče dávají často svým dětem do života radu: Když se dostaneš do maléru, tak zatloukej, zatloukej, zatloukej! Kdo se tou radou řídí, žije ovšem v ustavičném stresu, že se jednou všechno provalí. Ale to není všechno. Nevykompenzovaná vina nedopřeje klidu, brání pravdě, křiví charakter i tvář. Nelze nově začít, jestliže staré není uzavřeno. Chtít žít s neodpuštěnou vinou se prostě nedá. S neodpuštěnou vinou lze nanejvýš vegetovat. A platí, že ať zatloukáme jakkoli šikovně, důsledkům svých provinění stejně neunikneme. I když se o nich nikdy nikdo nedozví, přesto se snesou na naše hlavy a na hlavy našich dětí jako bumerang. Pavel připodobňuje lidský stav před tím, nežli se člověk identifikuje s Kristem, k duchovní neobřezanosti. Obřízka vyjadřovala v Izraeli účast na smlouvě mezi člověkem a Bohem. Kdo nebyl obřezán, byl z židovského pohledu pohan. A pohan bylo synonymem pro přestupníka zákona. Zdá se, že kolosští křesťané přikládali židovské obřízce velký význam. Pavel s nimi odkazem k obřízce, která „není udělána lidskou rukou“, polemizuje. Pro vztah k Hospodinu podle něj nejsou určující vnější znaky viditelné na našem těle – 74
odříznutá kůžička, křížek nebo kalíšek. Tím vším se může člověk vybavit, prokazovat se, a v nitru přesto zůstává pohanem. O vztahu k Bohu vypovídá jednoznačně pouze lidské srdce. Bije-li pro Hospodina, je člověk takový, jakého si ho Bůh přeje. Bije-li pro sebe sama, pak ani nejhlubší obřízka nic nezmění na tom, že jsem pohanem. Hospodinu nejde o vnější znaky, o to, abychom praktikovali ty či ony rituály. Tyto projevy neslouží Bohu, ale nám. Potvrzujeme si jimi nastoupený směr. Bohu jde o povahu našeho života. Duchovně neobřezaný člověk je zdrojem “nepravostí potlačujících pravdu”. Místo Stvořitele ctí stvoření, místo pokory ho naplňuje pýcha, místo do svobody míří do otroctví. Pohanství je odklonem od života v pravdě. Deformovaný vztah k Bohu totiž nutně deformuje vztahy k lidem. Antický svět prvního křesťanského století žil představami nejrůznějších temných mocností a sil, které člověka určují a ovlivňují. V těchto představách vyrostli i první křesťané. Teoreticky jim sice bylo jasné, že tyto nadzemské mocnosti vystřídal Kristus, prakticky jim však jistou míru moci stále přiznávali. Kolosští se obávali, že by je tyto mocnosti mohly o Kristem vybojovanou spásu ještě připravit. Proto do své zbožnosti zakomponovávali všelijaké kultické a asketické praktiky. Pavlův názor na takové počínání byl jednoznačný: Nemá to význam! Kristus si svou smrtí na kříži všechny mocnosti jednou provždy podmanil. Žádná z nich nedokáže křesťana “odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši”. Je pozoruhodné, že se ty naše dnešní představy o světě od těch dávných vlastně vůbec neliší. Pouze ty “nadosobní síly” nazýváme novými jmény: ideje, trendy, tlaky, vývoj, neviditelná ruka trhu… Stále prostě počítáme s nějakou nezměnitelnou osudovostí, na kterou je člověk krátký a které se musí buď podřídit, nebo se ji pokusit naklonit. Stává se, že člověk, který touží žít spolu s Kristem, je těmito tlaky, které ve světě reálně působí, vyvedený z míry. Evangelium se mu ve srovnání s jejich drtivou silou jeví být slabé, neschopné vzdorovat jim a obstát. Domníváme se, že je nejprve třeba vypořádat se s nimi a teprve potom se věnovat něčemu duchovnějšímu. Kolosští křesťané kvůli tomuto vypořádání pilně vybrušovali předpisy o jídle o pití a nejrůznějších asketických úkonech. Věnovali tomu tolik času a sil, až se jim začal Kristus ztrácet ze zřetele. Proto je apoštol nabádá: 75
„Hoďte to za hlavu! Ty mocnosti a síly, které vás tak děsí, jsou Kristem přemoženy a odzbrojeny. Nebojte se jich, neberte je tak smrtelně vážně. Kristův kříž a jeho zmrtvýchvstání vám dávají podíl na vítězství i nad nejtemnějšími mocnostmi. Boží láska není podřízena nevyzpytatelným ani nezvratným silám osudu. Kristus je silnější než ony. I kdyby se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří, kdo byl probuzen k životu spolu s Kristem, ten je od nich svoboden. A ve všem slavně vítězí mocí toho, který si ho zamiloval.“ Toto je Pavlovo poselství všem křesťanům. I nám! Amen MODLITBA Pane Ježíši Kriste, když nasloucháme tvému příběhu, nedivíme se, že jsi ve světě neobstál. Jsi tak jiný nežli vše, co v něm známe, jsi tak křehký a bezbranný. Nikdo se tě nebojí a nepředchází si tě. I my tě často stavíme až na konec řady. Jsme rádi, že je tvůj Otec jiný nežli my; že tě staví na první místo a vyvádí z hrobu, do kterého jsme tě položili. Tato Boží jinakost nám dává odvahu s tebou umírat a nadít se, že spolu s tebou nezůstaneme v hrobě, ale tak jako ty z něj slavně povstaneme. Amen PÍSEŇ č. 258 Můj Ježíš mé jest žití SBOROVÁ OHLÁŠENÍ PŘÍMLUVNÁ MODLITBA Pane Ježíši Kriste, prosíme za lidi, kteří s tebou nemřou ani nepovstávají; za lhostejné i všeho schopné; za ty, kteří se nechtějí pálit a snaží se proplouvat, kudy je to nejpohodlnější. Prosíme za lidi neschopné opravdových vztahů, opravdového nasazení, opravdového života. Prosíme za ty, na které je naloženo větší břemeno, nežli mohou unést. Prosíme za ty, které zmáhá strach z nejrůznějších osudových determinací. Prosíme, ujisti všechny, kteří s tebou umírají, že s tebou také slavně povstanou. Otče náš… Amen
76
POSLÁNÍ Vždyť nás má ve své moci láska Kristova – nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! (2K 5,14-17) POŽEHNÁNÍ Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen PÍSEŇ č. 329 Nevinnost přemilá
77
SVÁTKY LETNIC svatodušní VSTUPNÍ SLOVA Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého.
Amen
Sestry a bratři, vítám vás v tomto shromáždění. Poslyšte slova z Žalmu 118.: Tentoť jest den, kterýž učinil Hospodin, a protož radujme se a veselme se v něm. Oslavujte Hospodina, neboť jest dobrý, nebo na věky milosrdenství jeho. Amen PÍSEŇ č. 118 Ó chvalte laskavého Pána MODLITBA Bože moudrý a laskavý, dárce všeho dobrého! Děkujeme, že ustavičně pečuješ o všecko stvoření. Chválíme tě za dar života, děkujeme ti, že nás vedeš, že nás podpíráš svou láskou. Vzdáváme ti dík za své přátele, za své rodiny, za spolupracovníky, za bratry a sestry, za všechny, kými zbohacuješ naše životy. Jsme ti vděčni za vzpomínky i za vyhlídky do budoucna, za radost i těžkosti, kterými nás obracíš k sobě. Zvláště ti dobrořečíme za Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Zachránce. Těšíme se z toho, že jsi přítomen v Duchu svatém a že tu máš svůj lid, k němuž smíme patřit. Děkujeme za tvé Slovo a svátosti a za všechny prostředky tvé milosti. Posiluješ nás, když jsme slabí, svítíš do našich temností, jsi s námi v radosti i v žalu. Ty jsi Otec, Syn a Duch svatý, jediný Bůh od věků až na věky. Haleluja! Amen
78
ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO Z knihy Skutků apoštolských budeme číst ze 2. kapitoly verše 1.- 8. a k tomu z knihy Rút ze 2. kapitoly verše1.- 8. a verše 13. -14., 18.- 19. a 22.: Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě … Noemi měla příbuzného z manželovy strany, významného muže z Elímelekovy čeledi. Jmenoval se Bóaz… PÍSEŇ č. 368 Ó Tvůrce, Duchu svatý, přijď KÁZÁNÍ Sestry a bratři, text, který poslouží jako základ pro kázání, je vzat z knihy Rút, kapitola první, verš 22.: Tak se Noemi vrátila a s ní se navrátila z Moábských polí její snacha, moábská Rút. Přišly do Betléma, když začínala sklizeň ječmene. Viděli jste někdy hořet suchou trávu na stráni? Zapálí se na jednom místě a oheň vzápětí přeskakuje ze stébla na stéblo. Už to hoří vpravo, vlevo a za chvilku i na druhém konci louky. Sotva oheň na jednom konci udusíte, už plane na druhém. Tak to je a bylo také s vírou. Tu i tam se objevovali lidé, kteří uvěřili, že Ježíš je Pán, Zachránce, a tato víra se šířila. V Bibli, ve Skutcích apoštolských, o tom máme krásný příběh: jak se Ježíšovým učedníkům, shromážděným na jednom místě o svátku letnic, ukázaly jakoby ohniví jazykové a jak potom oni sami, planoucí vírou, plní nadšení, nadchnuti Bohem a mocnou přítomností jeho Ducha, začali mluvit, kázat, zvěstovat o mocných skutcích Božích a zvlášť o Ježíšově vzkříšení. A měli komu. Posluchačů nebylo málo. O svátcích letnic byly ulice Jeruzaléma plné lidí. Lidé přicházeli zblízka i zdaleka, s chleby 79
upečenými z prvního obilí, aby slavili svátek úrody, letnice, aby vzdali Bohu díky za jeho dary a milosrdenství. Tenhle svátek slavili židé už od pradávna. Přitom si četli ten druhý krásný příběh, který jsme dnes slyšeli: vyprávění o Moábce Rút, o cizince, která navzdory obvyklým zvyklostem byla přijata, začleněna, ba přímo vtělena do společenství Božího lidu izraelského. Také ten její příběh je situován do období letnic. Ona i Noemi přišly do Betléma, když začínala sklizeň ječmene. Dva příběhy z Bible, které se týkají svátků letnic. A protože v Bibli nic není jen tak náhodou, podívejme se, co mají ty dva příběhy společného a čím nás mohou v neděli svatodušní, o našich letnicích, oslovit. Vždyť o oslovení tu jde. Boží milosrdenství k nám často přichází právě jako oslovení skrze druhého člověka. Proto se nad učedníky objevily ohnivé jazyky – symbol řeči – a oni začali promlouvat tak, že jim každý mohl rozumět. Navenek tu vlastně nejde o nic větší div než tehdy na polích u Betléma, kde oslovil Boáz Rút sbírající klasy. Ona, cizinka, moábská pohanka, bezdětná vdova, sotva mohla doufat, že se jí někdo ujme (naše sociální zabezpečení tehdy neznali). Ve svém postavení nemohla ani v nemenším předpokládat, že by mohla najít takové zastání a obdarování, novou radost a život, o jakém se jí ani nesnilo… Stejně tak učedníci poté, co Ježíš zemřel, neměli předpoklady k dalšímu smysluplnému životu, k tomu, aby mohli sami pokračovat v díle, které jim Kristus svěřil. Jistě, i pak se ještě s Kristem setkali, mluvili o tom, že byl vzkříšen, ale – jak je psáno v závěru Matoušova evangelia – někteří přesto pochybovali a ke skutečné apoštolské práci se neodhodlal žádný z nich. Tak na tom byli, když začínal den letnic. A Ježíš je přesto pozval ke spolupráci na svém díle a teď jim navíc umožňuje, aby se podíleli na té veliké moci, která mu byla od Boha dána. Dnešní příběh o ohnivých jazycích je potvrzením toho, že skutečně byli zapojeni do Božího díla spásy, že i oni jsou nástrojem té dobré, záchranné Boží komunikace s tímto světem, se všemi lidmi bez rozdílu (bez ohledu na to, co mají zapsáno v pasu či občance ohledně národnosti, barvy očí atd.). A učedníci věděli: dostali jsme Ducha svatého, tu moc Boží, moc Kristovu, která působí, že se dějí nové, podivuhodní věci; že se dějí i tam, kde se ani čekat nedaly. O tomto Duchu svatém se v Bibli 80
na různých místech mluví jako o Utěšiteli, Zastánci, Pomocníku, Přímluvci… Možná je to příliš odvážné tvrzení, ale stejnou funkci Pomocníka, Utěšitele, Zastánce, “advokáta Božího”, zaujímá vůči Rút Bóaz, ten hospodář, který ji, cizinku, běženkyni, osloví, drží nad ní ochrannou ruku a nakonec se s ní ožení, aby jí zajistil život a místo ve společenství Božího lidu. To není jen dojímavý příběh o lidském soucitu, to je příběh o nepředstavitelném Božím milosrdenství, které nás potkává a naprosto nezaslouženě obnovuje k dobrému životu ve společenství s ním. Proto si jej Izraelci vyprávěli právě o letnicích, o svátcích první úrody. První úroda jim byla závdavkem, zárukou, první ukázkou všeho dobrého, čeho se od Hospodina mohou nadít. A také znamením, že Pán Bůh své milostivé plány provádí prostřednictvím lidí docela obyčejných, “nezpůsobilých” a někdy i neslavných. A také dokladem, že Boží milosrdenství tu není jen pro pár šťastlivců, ale že se dotýká každého, kdo jím neopovrhuje. Tak ani církev není vystavěna na bezúhonných, dokonalých osobnostech, nýbrž pouze a jenom na milostiplné a zachraňující vůli Boží. Hospodin promlouvá k lidem řečí milosrdenství a solidarity, proto nezáleží na národnosti (jak čteme ve Skutcích) ani na původu (jak to vidíme na Rút). To vše, a snad i leccos dalšího, souzní v těch dvou letnicových příbězích knihy Rút a Skutků apoštolských. Ta Rút je pro naše svatodušní svátky důležitá a je nám i blízká ještě z jednoho důvodu: Ona je totiž jednou z prababiček Ježíšových (jak nám to líčí evangelista Matouš v první kapitole) a právě díky Ježíši jsme připojeni k Božímu vyvolenému lidu i my. Na závěr zmiňme ještě jednu zajímavost: po zničení jeruzalémského chrámu (kdy jim z něho zbyla jen zeď nářků) si Židé začali o svátku letnic připomínat seslání Hospodinova zákona na hoře Sinaj. Aby tak bylo ještě víc zřejmé, co nás lidi udržuje při životě: ne chrám a slavná minulost, nýbrž slovo Boží a milosrdenství Hospodinovo. Tady je důvod k radosti a vděčnosti, i když třeba leckteré minulé věci pominuly. - Ale svatodušní svátky, letnice nepominuly. Stále tu zní zvěst o Božím milosrdenství, na nás, bez našich zásluh, hojně vylévaném. Sestry a bratři, otevřeme svá srdce pro Ducha svatého, aby mohla vždy znovu rozkvétat vírou, radostí a
81
vděčností. Z takové výzdoby se Otec i Syn radují a zavlažují ji rosou Ducha svatého, aby nevadla. Amen MODLITBA Prosíme, Bože, zapaluj naše srdce svým ohněm a pronikej je svým světlem. Dej, ať se Kristova pravda šíří i skrze naši víru, lásku a naději. Amen PÍSEŇ č. 675 Přijď již, přijď Duchu stvořiteli SBOROVÁ OHLÁŠENÍ PŘÍMLUVNÁ MODLITBA Prosíme tě za všechny, kdo patří do společenství našeho sboru, ale nejsou tu dnes s námi, protože jim v tom všelicos brání, všelicos je od tebe vzdaluje. Dej nám moudrost, ať se na ně nezlobíme, ale umíme je vždy znovu srdečně pozvat a i jinak jim připomínat tvé milosrdenství a tvůj zájem o ně. Zvláště pak tě prosíme za ty, které od nás vzdálila nemoc a pobyt v nemocnici (chcete-li, můžete připojit jména těch, kteří vám společně zvláště leží na srdci…). Prosíme za mladé bratry a sestry, kteří jsou o těchto svátcích v řadě sborů konfirmováni. Prosíme za ty, kdo byli v uplynulých letech konfirmováni u nás. Prosíme za pokoj a smíření mezi národy. Prosíme za uprchlíky a lidi bez domova, aby se v naší zemi setkávali se solidaritou, aby mezi námi nacházeli bezpečí a zázemí. Za spravedlnost a chléb pro všechny lidi prosíme. Nad námi nade všemi i nad vším stvořením se smiluj! Otče náš... Amen POSLÁNÍ Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. (Ř 15,13)
82
POŽEHNÁNÍ Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého ať vás provází nyní i vždycky. Amen PÍSEŇ č. 419 Mocný Bože, při Kristovu
83
VELIKÁ VÍRA ŽENY – POHANKY VSTUPNÍ SLOVA Budiž nám přítomná i ochotnost tvá, Pane Bože náš, a díla rukou našich mezi námi potvrď! Amen PÍSEŇ č. 244 Ve jméno Krista doufáme (1-6) MODLITBA Pane náš a Bože náš, z hloubi srdce děkujeme, že jsi k našemu životu ze své milosti přidal tento den, zvláště když je to den zvláštní, „svatá doba, Páně den“ – den oddělený k chvále tvého jména. Vyznáváme před tebou, že v běhu svého každodenního života na tebe, na tvá přikázání a povzbuzení, zapomínáme. A že i ten nedělní den je leckdy zahlcen zájmy a starostmi, které jsou daleko od poslání Božího lidu. Proto tě v tuto chvíli prosíme o přítomnost Ducha svatého. Ty jsi nám v Pánu Ježíši přislíbil, že kdekoli se shromáždí dva neb tři, ty jimi nepohrdneš, ty budeš s nimi i při nich. Nechť je tomu v tuto chvíli i při nás. Ať z lidí plných člověčiny se stane houf těch, kdo na tvé Slovo slyší, kdo neodejdou z tohoto shromáždění nedotčeni potěchou a pravdou tvého evangelia. Neprosíme, Pane náš, jen za sebe. Myslíme i na bratry a sestry, kdekoli se v tuto neděli shromažďují. Ať ani při nich se tvé Slovo nevrací prázdné, ale vydá, jako dobré zrno, při tvé církvi na tváři naší země mnohý užitek. O to prosíme ve jménu tvého Syna, našeho bratra, Pána Ježíše Krista. Amen ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO Poslyšme, bratři a sestry, biblický příběh, tak jak je zapsán v První knize Mojžíšově ve 32. kapitole, od verše 23. do 29. (podle číslování v Bibli kralické jsou to verše 22. až 28.):
84
A té noci vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů... PÍSEŇ č. 182 Pán Bůh je síla má KÁZÁNÍ Slova Písma, ke kterým se chceme v tuto chvíli soustředit, jsou zapsána v Evangeliu podle Matouše, v 15. kapitole, kde od 21. do 28. verše čteme: Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena... Milí bratři a sestry, toto je jedno z nejdramatičtějších Ježíšových setkání. Nastoupil svou cestu na sever, do okolí Týru a Sidónu. To byla věru riskantní cesta, vstup do pohanské krajiny. Tam panovala odvěká nevraživost mezi Židy a Kananejci. Zde se za ním vypravila neznámá kananejská žena. Zřejmě se o něm dozvěděla z doslechu. Je to prý lidumil a kdo ví, snad i Mesiáš. Ten jí musí pomoci. Ta žena je totiž v zoufalé situaci: má těžce nemocnou dceru. Proto volá – přes hranice národů i víry: Smiluj je nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá. Ta žena zažije děsné zklamání. Ježíš nereaguje. Mlčí. Jeho poslání má přesný cíl. Míří především k ztraceným ovcím z lidu izraelského. A k těm Kananejci nepatří. Avšak zoufalá matka se ve své bídě nedá jen tak snadno odsunout. Běží za Ježíšem, nedbá na pohoršení učedníků, předběhne je a staví se Kristu tváří v tvář: Pane, pomoz mi! Pane, ty zplnomocněný Boží, ty, který můžeš pomoci, kde lidské pomoci už není: Pomoz mi! Teď už Ježíš nemůže mlčet. Tak zoufalou ženu nelze přehlížet. Obrátí se tedy k ní a promluví. Ale jak promluví! „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ To je přímo otřesná věta. Pes tehdy platil za nečisté zvíře a když se tím slovem mířilo na lidi, byla to ošklivá nadávka. I apoštol Pavel jí užil v rozhorlení, když káral rozkolníky ve Filipis. Ale pozor: v řečtině je i jiná možnost: pes, psík 85
býval už tehdy – tak jak to známe i dnes – svým způsobem také člen domácnosti. Jistě, ve srovnání s dětmi patřil až na podřadnější místo, ale přece jen patřil do domácnosti. To naznačuje ve své verzi našeho příběhu evangelista Marek, když Ježíšovo slovo podává: Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít chléb dětem a hodit jej psům (7,27). V Božím hospodářství je nepochybný pořádek. I na psíky v něm dojde – ale děti mají přednost. Zde žena duchapřítomně zahlédne svou šanci. Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou se stolu jejich pánů. Nepopírá Ježíšovu logiku. Tak to je, děti mají přednost. Ta však není výlučná. V Boží ekonomii je dost místa pro všechny. Stvoření není jen pro někoho, Boží dary nejsou jen pro některé, platí pro všechny lidi, ano i pro všechny tvory. Tak tomu přece učil sám Ježíš: Nedává Bůh svítit svému slunci na zlé i dobré, neposílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé? Nemělo by to platit i o naději spasení? Nemělo by se tedy dostat z bohatě prostřeného stolu Božího aspoň něco málo i těm „štěnatům“? Nemá Ježíš aspoň drobek svého spasení i pro její nešťastnou dceru? Vpravdě duchapřítomný argument. A pravdivý. Není tomu tak už v prorocké zvěsti Starého zákona? Jistě, zaslíbení spásy platí lidu Božímu. Ale není ten Boží lid poslán i k jiným „ztraceným ovcím“ – bez hranic rasy či třídy či kultury? Tak to viděli proroci: v centru konečné naděje je hora Sion, ale v jejím stínu – v jejím světle! – potom i jiné hory. Boží spása míří k Jeruzalému, ale ve stínu města pokoje i k jiným městům – i k tomu Týru a Sidónu. Ostatně: nenaznačuje to právě už ta Ježíšova cesta na sever? Není jeho přítomnost v pohanských krajinách znamením, že korouhev Božího království má být vztyčena i zde? Nenajde Syn člověka víru i mezi pohany? Vzpomeňme: na jiném místě evangelií se Pán Ježíš ptal: „Nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?” (Lukáš 18,8) Vpravdě bolestná otázka. I my si ji při pohledu na poměry v naší společnosti i v našich sborech mnohdy klademe. Najde Syn člověka ještě víru mezi námi? Právě náš příběh nabízí pro naše pochyby kladnou odpověď – právě zde, na nečekaném místě, v pohanském prostředí. Není ta kananejská žena příkladem víry, která i hory přenáší? Tak to nakonec
86
vidí Ježíš: Ženo, tvá víra je veliká. Staň se ti, jak chceš. A od té hodiny byla její dcera zdráva. Tvá víra je veliká. Bratři a sestry, právě toto slovo je pointou, vyvrcholením našeho příběhu. Tak tomu rozuměl Luther, když právě v tomto smyslu tento oddíl vykládal. Právem. Ten oddíl vypovídá mnohé o podstatě víry. Aspoň trojí motiv v něm lze nalézt. 1. Začněme posledními slovy příběhu: A od té hodiny byla její dcera zdráva. O dceři jsme v textu mnoho neslyšeli. Není přítomna, leží, těžce postižena, v dáli. A přece – o její osud jde. O ni, ne o sebe, bojuje její matka. Už to stojí za pozornost při úvahách o povaze biblické víry. Už to je podstatné: víra není notoricky soběstředná. Často se říkává: Víra – to je má osobní věc, soukromá záležitost. Intimní problém. Váháme o ní veřejně hovořit. Před takovým pojetím náš příběh varuje. Jistě, víra je osobní rozhodnutí. Nelze věřit z druhé ruky. Nelze se schovávat za druhé. Nutno vystoupit z řady, na své vlastní riziko To jsme zakoušeli – a někdy už naše děti – pod absurdním tlakem ateistických ideologů za totality. Na vlastní kůži. Ale nejenom na vlastní kůži. Ve víře nejde jenom o nás: jde i o naše bližní. V Bibli je to dosvědčeno až nápadně často právě v evangeliích: Matka bojuje o svou dceru. Petr se stará o svou tchýni. Setník se přimlouvá za svého služebníka... To jsou zápasy víry. A vždy tu jde i o druhé. Proto křesťanská víra nemůže natrvalo žít jen v soukromí, vede do sboru, či vůbec: k lidem okolo nás. V „intimní sféře“ setrvat nemůže... Dříve či později se stává „veřejnou záležitostí“. Bojuje vlastní boj – ale vždy také boj o ty druhé, o vlastní dcery a syny, o přátele, ano o daleké i blízké. To je ten „dobrý boj víry“ , ke kterému nás vyzývá apoštol (1Tm 6,12). To je ta víra, kterou Ježíš na zemi hledá. Solidární záležitost, „víra utvrzená láskou“ – a nadějí. 2 Víra roste z tradičních kořenů – ale rodí se i na nečekaných místech. Bratři a sestry, náš příběh má stránku, jež nás znepokojuje. Myslím na to překvapivé chování Ježíšovo. Ta pohanská žena to s ním nemá lehké. Zprvu naráží a prožívá zoufalé chvíle. To Ježíšovo mlčení na její první výkřik! A pak to tvrdé slovo o psech a dětech! To ta kananejská žena nečeká od proroka, který měl pověst lidumila. Jeho tvář ukazuje nečekaně tvrdé rysy!
87
Jak tomu rozumět? Mám za to, jako důraznému varování. Víra – to není rozbředlé dobráctví, neurčitě náladové lidumilství. Víra má své výrazné obrysy. A hlavně: své nezaměnitelné kořeny. Ty jsou nerozlučitelně spojeny se zaslíbeními Izraele. Ježíšův pohled míří k Jeruzalému. Spasení je ze Židů. Dědictví Izraele má svou jedinečnou váhu. To připomíná ona Ježíšova „tvrdost“. Tradice – konkrétně: Starý zákon – má v životě víry podstatný význam. Rozmělňovat ji, nahrazovat jinými zdroji podle nálad doby má osudové následky. Vzpomeňme na nacistické německé křesťany a jejich snahu, nahradit „židovskou bibli“, Starý zákon, germánskou mytologií! Česká reformace to věděla: biblická tradice má svou nenahraditelnou, právě i starozákonní váhu. Je tu však i druhá stránka: víra se rodí i na nečekaných, netradičních místech. Tradice, zvláště ta druhotná, tradice církevních dějin, není výlučnou podmínkou víry. Pán Bůh má své věrné i mimo tradiční ohrady. Tvá víra je veliká – to platí ženě-pohance. A i jinde v Novém zákoně je to výslovně pověděno o lidech na okraji. To má podnes svou platnost. Važme si církve a její prvotní i druhotné tradice. Ale nezapomeňme: boj víry není jen „církevnickým monopolem“. O víru, naději i lásku zápasí mnozí i tam, kde to nečekáme. Věc Ježíšova je větší než věc církve. 3. Mluvím o boji víry – a to je skutečně snad nejsilnější motiv našeho příběhu. Ta matka vede usilovný, zprvu takřka beznadějný zápas víry. Tvá víra je veliká – to se vztahuje na ten houževnatý zápas pohanské matky. Ono je to vůbec příznačné pro biblickou víru. Vzpomeňme na jeden z klíčových příběhů Starého zákona: Jákobův zápas s Bohem z První knihy Mojžíšovy 32. kapitoly! V kritickou, rozhodující chvíli svého života vede Jákob svůj zápas s andělem, ano přímo s Pánem Bohem. Jde o Boží požehnání. A tu se odvažuje říci: „Nepustím tě, leč mi požehnáš.“ To je pro člověka, který si je dobře vědom své zpronevěry, zápas na život a na smrt – po celou dlouhou noc, až do svítání. Pro mnohá náboženství je to neslýchané a nepřípustné. Zápas s Pánem Bohem! To je propastná vzpoura nevěry. Avšak Bible to vidí jinak: zavile zápasícímu Jákobovi se dostává Božího požehnání. Ten buřič dostává nové jméno: Izrael! Po Abrahamovi, Izákovi se stává i on „praotcem víry“. 88
Není to v našem novozákonním příběhu podobné? Ta až pohoršlivě tvrdošíjná žena pohanka se dočká ve svém zápase obdobné odpovědi z Ježíšových úst: Veliká je tvá víra. Staň se ti, jak chceš. Ta slova vypovídají mnoho o tom, co je víra, o tom, kdo je Pán Bůh. To je zřejmě biblická víra: to není Boží diktát, který je nutno volky nevolky spolknout. To je zápas života – života, ve kterém člověk není Boží přesilou jednou provždy umlčen. Ten život má své výšiny i nížiny. Chvíle hluboké radosti a jistoty, ale také i chvíle úzkosti a zkrušenosti; svá nadějná očekávání i propastná zklamání. A přece to základní trvá: Člověk zaslechl Boží zaslíbení a drží se ho všemu navzdory. Má své chvíle pochyb. Neví si rady. A přece: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ A v Novém zákoně to na Ježíšovu přímou otázku jiný žadatel říká obdobně: „Věřím, pomoz mé nedověře“ (Mk 9,24). A tu se zároveň ukazuje, kdo je biblický Bůh. To není nedostupná sfinx, záhadný osud, který nedověrného člověka neúprosně drtí a každý argument už předem vylučuje. Pán Bůh dovoluje se sebou hovořit, ano zápasit. Ježíš se nechá vzít za slovo. Překračuje hranice, které si zprvu sám uložil: vyslyší pohanskou ženu. „Kapituluje“ v jejím zájmu, tak jako „kapituloval“ pro nás a pro naše spasení až po ten poslední krok na Golgatu a po to poslední slovo na kříži, aby položil život za blízké i daleké, za přátele i nepřátele, za Židy i pohany. Tím jednou provždy potvrdil Bůh v Kristu naději, která platí pro nás všechny a svítí i do našich potemnělých dní i tmavých nocí. Boží nezrušitelné ANO nad světem, a to i navzdory všemu lidsky prožívanému a praktikovanému NE. Toho se držela i na pokraji zoufalství pro sebe i pro svou dceru kananejská matka. Toho se držme i my – pro sebe i pro své děti, pro bratry a sestry, daleké i blízké, okolo nás. Amen MODLITBA Pane náš a Bože náš, chceme ti ze srdce poděkovat, že ty, Bůh horlivý a svatý, jsi nezůstal ve své nebeské slávě, nýbrž že jsi v Pánu Ježíši Kristu přišel do našich podmínek, abys hledal a spasil, co bylo zahynulo. Že slyšíš nejen volání těch, kdo jsou ti blízko, ale i těch, kteří šli dosud jinými cestami. Dej nám, abychom vděčnost za toto 89
dobré poselství projevovali nejen v našich sborech, ale i mezi těmi, kdo stojí opodál. Amen PÍSEŇ č. 248 Ježíše se nespustím SBOROVÁ OHLÁŠENÍ PŘÍMLUVNÁ MODLITBA Pane Ježíši Kriste, chválíme tě z toho, že jsi ani na své cestě kříže nepřehlížel kříže lidí okolo, a to nejen těch blízkých ze svých učedlníků či z houfu lidu Božího, nýbrž i z těch, kdo ti byli zprvu cizí. Dej nám, abychom si hluboce vážili toho, že ti podnes smíme jako tvůj lid být blízko. Dej nám však, prosíme, ať na tvůj příklad nezapomínáme. Ty víš, jak často jsme pohlceni vlastními těžkostmi, že zapomínáme nejen nést, ale leckdy i jen myslet na břemena druhých. Proto k tobě voláme: probuď si nás k většímu pochopení pro lidi okolo. Ať naše sbory a církve, třeba plné vlastních starostí, jsou přece ostrůvky těch, kdo pamatují na bědy druhých. Proto i za ně prosíme: ať uprostřed světa ohroženého mnohotvárnou nespravedlností, ba sveřepou nenávisti, dovedeme vydat svědectví, že jen život v pravdě a lásce je nadějný – v té pravdě a lásce, kterou ty jsi osvědčoval mezi blízkými i vzdálenými, od Betléma až po Golgotu. Myslíme přitom nejen na ten zmítaný velký svět, myslíme i na ty menší světy našich rodin, obcí i našeho národa: ať se stopa evangelia z našeho veřejného a národního života nevytratí, ať i to naše leckdy chatrné rozsévání Slova vydá plod, k ozdravení a bezpečnější orientaci lidí okolo nás. O to tě prosíme společně slovy modlitby, kterou jsi nás ty sám naučil: Otče náš... Amen POSLÁNÍ A tak, moji milí bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není daremná v Pánu. (1K 15,58)
90
POŽEHNÁNÍ Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen PÍSEŇ č. 489 Tvé požehnání
91
VĚTŠÍ RADOST VSTUPNÍ SLOVA Zdravím vás apoštolským pozdravem Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista. Oslavovati tě budu, Pane, celým srdcem svým, a před mocnými žalmy tobě zpívati. Skláněti se budu k chrámu svatému tvému a oslavovati jméno tvé pro milosrdenství tvé a pravdu tvou; nebo jsi zvelebil nade všecko jméno své a slovo své. (Ž 138,1-2) Amen PÍSEŇ č. 86 Nakloň, Pane, ucha svého (1-5) MODLITBA Panovníče Hospodine! Připomínáme si veliké skutky tvého milosrdenství a chválíme tě za všechna tvá dobrodiní. Naše chvály však bývají zmatené, protože nám není vždy jasné, kterých tvých dobrodiní jsme svědky. Nevidíme svět, který jsi podivuhodně stvořil a ve kterém se nic nevymyká tvé vládě. Nevidíme tvé mocné skutky. Snad kdysi dávno ses tak projevoval, ale dnes o nich nevíme. Cítíme sílu zla i svoji bezmocnost. Jsme unaveni a plni výčitek, protože se nám zdá, že jsme byli o něco ochuzeni a že nám mnoho chybí. Prosíme, probuď nás, oslov nás svým Duchem. Otevři naše oči a uši, srdce a mysl, abychom viděli tvého Krista. Přej nám tu milost – jinak zahyneme ve své ustaranosti a ve svém pachtění. Přej nám své Slovo a zachovej nás při něm. Amen ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO Jako první čtení poslyšte oddíl z Evangelia podle Lukáše, 15. kapitoly, verše 1. až 10.:
92
Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci... PÍSEŇ č. 505 Zas k tobě, Kriste, úpím KÁZÁNÍ Základem kázání je 7. verš z 15. kapitoly Evangelia podle Lukáše, kde čteme: Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. Milí bratři, milé sestry! Boží domov se otevírá pro každého. Nejen pro ty, co ve víře celý život Pána Boha poslouchají, ani ne jen pro ty, kteří v pokání lkají nad svými chybami, ale i pro ty, kteří zbloudili ve světě hříchu, ztratili ve světě zla životní orientaci a nyní nevědí, čí jsou a kam jdou. I oni slyší: „Pojďte, ať se naplní můj dům!“ Právě to vyhlašuje Ježíš, když učí, uzdravuje a vymítá zlé duchy. Zřetelně to slyšíme například v podobenství o veliké večeři. Proto bylo logickým důsledkem Ježíšova slova, že do jeho blízkosti, ke stolu s ním přicházeli všelijací hříšníci. Lidé činící zlo s naprostou samozřejmostí (to byli ti celníci – publikáni) i lidé, kteří už ani nevědí, co je dobré a co je zlé, ale také ti, kteří už ani nevědí, že nějaký hřích existuje – lidé nešťastní, bezradní, ztraceni v běhu světa a etablované společnosti. Ježíšovo Slovo – přicházejí přece, aby slyšeli – je jim světlem, které ukazuje cestu k domovu, je mocí, která dává sílu jít domů, je silou, která padlé a raněné zvedá na nohy. Ježíš je jejich jediná, někdy poslední šance; proto se kolem něho, k němu shromažďují, aby Slovo slyšeli a byli nasyceni. A hle - on s nimi jí a pije. Nezklamal je! Zdá se však, že zklamal jiné: farizeové mezi sebou reptali. Jak může tento Mistr vyhledávat tak pochybnou společnost? Jak se může s hříšníky radovat? Vždyť tím znevažuje Zákon i každé úsilí Zákon zachovávat! Ano, sám svatý Bůh, spravedlivý a dokonalý je tady znevažován. Ta hříšnická sebranka dostala zadarmo a bez práce to, co 93
stálo farizeje a zákonníky tolik práce a usilování. To přece není spravedlivé, to boří všechna zaběhaná pravidla lidského soužití, kdy dobrý má být za svoji snahu odměněn a tedy zvýhodněn proti tomu, kdo se ani nenamáhá o dobré usilovat. Kdyby se to stalo trvalou skutečností, pak by nemělo smysl o nic dobrého usilovat, o nic se snažit! A přiznejme si, že v hloubi srdce s těmi farizeji a zákoníky souhlasíme. I my máme obavu, aby „milost nebyla příliš laciná“, aby Ježíšovo bratříčkování se s kdejakým pobudou nevedlo k pohrdání mravním úsilím o dobro. Vždyť je-li u Boha doma kdejaký podvodník, proč se snažit podvodu vyhnout? „Nakonec všichni budeme spaseni, můžeme si tedy dělat, co chceme.“ Ďábel je velice chytrý, když nás láká právě na toto; vždyť co víc našince naštve, než to, když hříšník vyvázne bez trestu! Někdy jsme jako děti: když je odkryta naše nepravost, začneme křičet, že sousedovic Pepíček chodil na hrušky taky! Proto Ježíš vypráví podobenství o ztracené ovci i o ztraceném penízku. Je odpovědí jak těm reptajícím, tak těm hříšníkům, protože vyjevuje Boží vůli o spasení člověka: a) Pánu Bohu jde o plný počet, nechce, aby někdo scházel. Pastýři jistě zůstalo ještě devadesát devět ovcí, ženě devět mincí. Je to dost, je to velký počet. Ale není plný. Jeden kousek schází; jedna jediná ovce, jeden jediný peníz. Pán Bůh si neřekne: mám devadesát devět spravedlivých, bez jednoho hříšníka se obejdu. Našemu nebeskému Otci jde totiž o jednoho každého z nás; na každém jednotlivě mu záleží. Na to pamatujme, z toho se radujme. b) Ta ztracená ovce není v žádném případě „mimořádný kus“; je jen jedna z řady, dokonce spíše špatná, když uteče z bezpečí stáda a domnívá se, že jiná pastva je lepší. c) Pastýř nelituje námahy, aby tu ztracenou přivedl. Dokonce ji vezme na ramena, když nebude moci jít. Stará ikonografie, zobrazující Ježíše jako dobrého pastýře, ho ukazuje právě jako toho, který zaběhlou ovci nese na ramenou. To znamená – dobrý pastýř se pozná podle toho, že hledá a navrací zaběhlé ovce.
94
d) Navrácení zaběhlé a nalezení ztraceného vyvolá velkou radost! Jsou svoláni přátelé a sousedé a všichni se radují. V případě marnotratného syna je tato radost z nalezení zdrojem pohoršení. Ježíš podobenství zakončí dvakrát opakovanou větou o radosti v nebi. Můžeme a máme tu slyšet především to, že nebe, příbytek Boží, je místo radosti. V nebi nevládne zapšklá důstojnost zamračených tváří, ale radost; nebe je místo veselé a potěšitelné. Pán Bůh a jeho zástupy, ať už si je představujeme jakkoli, se dovedou radovat. Ne nadarmo je království Boží představováno jako hostina, ne-li jako svatba. A to je přece radost! Ale smíme a máme také vědět, že v nebi je největší radost, když se nalezne to, co bylo ztraceno! Proto evangelista Lukáš tak často připomíná, že Ježíš Kristus přišel (od svého nebeského Otce), aby HLEDAL A ZACHRÁNIL TO, CO SE ZTRATILO! Pán Bůh má radost z toho, když se mu podaří vyrvat kořist tomu zlému z chřtánu. Slovem o pokání – a evangelista nezamlčí, že hříšník, který je nalezený, se smí a má od svého hříchu, od toho zlého, co deptá jeho život, odvrátit! – Ježíš současně všem těm povýšeným a pohoršeným reptalům připomene, že si nepřišel sednout ke stolu s hříšníky a celníky, aby si s nimi lebedil v jejich hříchu, ale aby se tito hříšníci svého hříchu vzdali. Uvědomme si: pastýř se raduje, až když je ta ztracená ovce zpátky, žena se raduje, až když minci nalezne. Ježíšovo společenství s hříšníky a celníky není oslavou ZTRACENOSTI, ale NALEZENÍ, NÁVRATU A OBRÁCENÍ! I na to pamatujme. Jsme společenstvím omilostněných hříšníků. Ano, ani si neuvědomujeme, že právě a jenom z této skutečnosti žijeme jako církev i jako sbor. Horlivosti a poučenosti, jakou měli farizeové a zákoníci, v nás mnoho není. Poslouchat Boží Zákon se nám nedaří; někdy dokonce říkáme, že to ve světě ani není možné. To, že jsme se shromáždili dnes a že se shromažďujeme neděli co neděli a týden co týden, je svědectvím toho, že nás kdesi zaběhlé a ztracené Pán Ježíš Kristus nalezl a přinesl zpět ke svému stádu. Kdyby nebylo Boží lásky, která se v Kristu stala skutečností i pro nás, pořád bychom ještě usilovali o to, abychom dostáli Božímu nároku, a při tom vždy znovu zjišťovali, že na to nemáme a že to nedokážeme. Pýcha
95
předchází pád i v tomto případě. Většina všech horlivců končí ve stresu a zklamání, někdy i ve vzpurném vzteku. Jestliže jsme tu shromážděni jako církev Boží, pak jen a jen proto, že Ježíš Kristus přišel i za námi a že nás – všelijak ztracené, unavené a někdy i hříchu propadlé jako ty celníky a hříšníky - nalezl a svolal k sobě. A když už jsme na tom byli tak, že jsme se nemohli sami vrátit, vzal nás na svá ramena a přinesl zpět do domova, odkud jsme vypadli či se ztratili nebo i utekli. Nám vyhlásil léto milostivé, odpuštění vin, nás učinil novým stvořením. Nemůžeme se počítat k farizeům a zákoníkům a bylo by zbytečným sebetrýzněním dosadit se na místo těch pohoršených reptalů z podobenství. Možná byly doby, kdy jsme k tomu měli blízko, ale dnes tomu tak není. Smíme se radovat z toho, že jsme byli nalezeni a přineseni, smíme se radovat z toho, že nad naší ochotou se vrátit je veliká radost v nebi, u Pána Boha, u jeho andělů i v církvi zvítězilé. Jenom si dejme veliký pozor, aby nás nepopadla pýcha, že patříme k Ježíši: že v tomto světě, který Boha znát nechce a milostí pohrdá, jsme právě my, omilostnění hříšníci, jakousi zvláštní sortou lidí, kteří vědí o svých vinách a proto na to mohou být pyšní. Aby se z nás nestali jacísi farizeové, horlivci naruby, kterým je dobře mezi sebou, kteří jsou dobrou společností těch, kdo si rozumí, dobrou „partou“ se společnými zážitky, do které ti, co tyto zážitky nemají, nepatří a ani patřit nemohou. Naše radost bude jen tehdy plná, když budeme ochotni k pokání, k tomu, abychom přemáhali pýchu „posledních zbožných“ v bezbožném světě. Jestliže jsme byli sebráni z hříšníků a ztracenců, jestliže jsme byli přineseni domů z různých příkopů cest ne právě rovných a dobrých, pak tady nemáme jiné místo a jiný smysl než dosvědčovat všem, že u Ježíše může svůj domov nalézt každý. Naše kostely a modlitebny i s námi tam shromážděnými přece neříkají jenom, že tady jsou náhodou taky evangelíci, ale že je tady Bůh, který má člověka rád a který mu nabízí dobré spočinutí v životě i smrti. Společenstvím celníků a hříšníků kolem Ježíše bylo vyhlášeno léto milostivé Hospodinovo. Čas odpuštění, dobu smíření dosvědčuje společenství křesťanů na každém místě, kde se scházejí, kde chválí Boha a kde se zvěstuje evangelium. K tomu tady jsme, ať se to komu 96
líbí nebo ne. Protože to člověk potřebuje – nalézt domov, nalézt rodinu. Ježíš Kristus k ní otevřel cestu všelikému lidskému tělu. Chvalme Krista Pána! Amen MODLITBA Pane a Bože náš, děkujeme ti z celého srdce, že jsi v Ježíši Kristu přišel hledat i nás. I když jsme se zaběhli daleko a našel jsi nás všelijak hříchem zmazané, zlem zraněné a potlučené, postaral ses o nás. Neohlížel ses na to, kolik ti to dá práce, nehleděl jsi na to, jak vypadáme, ale vzal jsi nás na svá ramena a přinesl domů. Otevřel jsi nám společenství svého lidu, dal jsi nám účast na budoucí slávě tvého království. Převelice sis nás zamiloval. Prosíme, nedovol, aby se z nás, ovcí nalezených, staly ovce ztučnělé pýchou, samolibé a uzavřené všem ostatním. Nauč nás nezůstávat v hříchu, ale radovat se ve tvém odpočinutí. Dej, ať naše společenství je a zůstává tvým pozváním pro každou zemdlenou duši a unavené tělo. Amen PÍSEŇ č. 417 Zachovej nás při svém slovu SBOROVÁ OHLÁŠENÍ PŘÍMLUVNÁ MODLITBA Hospodine, Spasiteli světa a náš Pane! Ty jsi poslal svého Syna, aby každá duše nalezla domov, každý tvor aby ti v radosti vzdal chválu. Proto tě prosíme: Zůstaň svou pravdou se vší svojí církví na zemi. Přej jí své Slovo, rozmáhej v ní lásku, neodpírej jí dary svého Ducha. Probouzej v každém jednotlivém společenství touhu po jednotě v lásce i v pravdě. Zůstaň svou láskou se všemi, kteří jsou nešťastni, trápí se v nemoci, naříkají nad smrtí svých blízkých. Prosíme, pomoz jim, zastaň se jich, vysvoboď je. Zůstaň svým pokojem při těch, kteří vládnou tomuto světu a formují myšlení mnohých. Prosíme za představitele velmocí i starosty těch nejmenších sídel. Probouzej ve všech touhu po pokoji i 97
spravedlnosti, uč novináře mluvit pravdu a nedovol, aby jakékoliv sobectví vedlo k růstu násilí, militantnosti a touhy po odplatě. Vysvoboď své stvoření z ruky diktátorů, uč nás toleranci i ochotě odpustit. Zůstaň svým Duchem s naším sborem, podpírej kazatele i presbytery, potěšuj rodiče, vychovej děti, zastaň se vdov a sirotků, buď se všemi, které máme v nemocnicích a ústavech. Buď se všemi našimi milými v blízku i v dáli. Dej, ať všichni rosteme v jedno tělo, jehož hlavou je tvůj Syn Kristus. V jeho jménu k tobě ještě společně voláme: Otče náš... Amen POSLÁNÍ Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit. Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jedem druhému. Bratři, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe. (Ga 5,25-6,3) POŽEHNÁNÍ Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen PÍSEŇ č. 618 Modré nebe, slunce zář
98
ZACHEUS VSTUPNÍ SLOVA Zdravím vás apoštolským pozdravem Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista. Bůh silný, Bůh Hospodin mluvil a přivolal zemi od východu slunce i od západu jeho. Ze Siona v dokonalé kráse Bůh zastkvěl se. Béře se Bůh náš… i budou vypravovati nebesa spravedlnost jeho. (Ž 50,1-6) Amen PÍSEŇ č. 143 Ó Pane, hojný v smilování MODLITBA Panovníče Hospodine, Bože našich otců a náš milostivý Pane. Chválíme tě za to, že jsi na zemi vyvolil svůj lid, aby ti vzdával chválu a všemu tělu dosvědčoval tvé milosrdenství. Oslovil jsi Abrahama, Izáka a Jákoba, jejich potomstvo jsi vyvedl z Egypta, vedl pouští, sytil manou a přivedl do země, kterou jsi jejich otcům zaslíbil. Všechna svá zaslíbení Abrahamovi jsi naplnil na jeho potomcích. A když všechen tvůj lid zemdlel a ztratil se ve vinách, ty jsi procitl a zaskvěl se v slávě své lásky; svého Syna jsi poslal do světa lidí, aby našel ovce ztracené, zachránil ty, kdo hynou, a navrátil syny marnotratné. Ve všem ti byl poslušný, v poslušnosti přijal i kříž a zjevil slávu vzkříšení! Kdo jsme my, že nám to neustále připomínáš? Vždyť my přicházíme plni pochybností, naše minulost a přítomnost vyprávějí o našich zklamáních. Chceme vidět tvého Syna, chceme poznat lásku, ale hráz hříchu nás od něho dělí. Pane Ježíši Kriste, ty přicházíš v podobě člověka. A nás lidi vidíš, i když se před tebou ukrýváme. Prosíme, oslov nás a buď naším hostem, odpusť hřích a smaž provinění, dej nám svého Ducha, abychom nalezli sílu k pokání. Dej, ať tě poslechneme rychle a bez odkladu a tak ať se i naše domy stanou tvým domovem. Amen 99
ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO Jako první čtení poslyšte z Evangelia podle Lukáše z 19. kapitoly verše 1. až 10.: Ježíš vešel do Jericha a procházel jím... PÍSEŇ č. 442 Pane, dnešek je den chvály KÁZÁNÍ Druhé čtení, které je i základem kázání, slyšme z 10. verše 19. kapitoly Evangelia podle Lukáše: Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Milí bratří, milé sestry! Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. To zní jasně z příběhů, které zachycuje Evangelium podle Lukáše – z příběhu o veliké večeři, kde Ježíš otevírá Boží království každému bez výjimky, těm odpadlým a vypadlým z Božího lidu stejně jako těm zástupům pohanů, kteří přicházejí z křižovatek života i příkopů lidské zloby, od východu i západu, severu i jihu a ze všech končin země. Stejně tak podobenství o ztracené ovci i o ztracené minci připomíná Boží zápas o ty, kteří už přijít nemohou a nedovedou a které nepomůže zvát; slyšíme, že je Ježíš bere na svá ramena a přináší ke stádu. Slyšíme o radosti hospodáře – dobrého pastýře - nad každým nalezeným. S Otcem prožíváme tuto radost nad marnotratným synem, kterému milosrdenství Otcovo otevřelo náruč, když byl ještě daleko. Ale slyšíme zde také o odvaze k pokání těch, kdo promarnili svěřené životní dary, i o závisti spravedlivých nad Božím odpuštěním. Ano, Syn člověka přišel, aby hledal, co zahynulo. To je evangelium! Moc evangelia dosvědčuje i příběh o Zacheovi. Čteme, že v Jerichu žije člověk jménem Zacheus, vrchní celník. I on patří k Božímu lidu. Ve svém jménu nese připomínku Boží paměti, i když on sám na Boha už nejspíš zapomněl a o člověka příliš nedbal. Měl být skvoucí, měl být světlem pro Boží lid – ale zatím podle svých činů i 100
smýšlení byl spíše skvrnou na Božím lidu, tím, který Izraeli „kazil reputaci“. Byl šéfem celníků, hlavou vydřiduchů a kolaborantů. Svým jednáním tupil Boží stvoření a tedy i Stvořitele. Kradl a podváděl a byl pracovníkem okupační mocnosti. Mezi nejzbožnějšími Izraelci byl hluboce nenáviděn – nikdo z dobrých Izraelců s ním nechtěl ani dýchat stejný vzduch na ulici. A o tomto muži čteme, že „toužil vidět Ježíše, kdo to je“. Snad to byla obyčejná zvědavost, snad to byla touha poznat někoho, kdo patří mezi nejzbožnější v Izraeli, a přece „s hříšníky jí a pije“. Nevíme, který motiv byl převažující, čteme však, že svoji touhu nemohl uskutečnit. Mezi ním a Ježíšem stojí zástup. A on je malý a zástup mu brání jako zeď či hráz! Bratří a sestry, ta hráz zástupu může připomínat, že mezi Bohem a ďáblem, mezi dobrem a zlem je nepřekonatelná propast. Bůh a hřích – to nejde dohromady. Zacheus se svým hříchem zřekl Boha i jeho pravdy a není v jeho silách ten protiklad překonat. Nemá žádný nárok na to být u Ježíše. Musel to cítit velice silně – lidé, kteří ho od Ježíše oddělovali, mu vlastně říkají: Zachee, jsou věci, které si nekoupíš. My ti v mýtě zaplatit musíme, na to máš lidské zákony, ale pustit tě dopředu, abys viděl, to nemusíme. Pamatujme na to – ne všechno si lze koupit, ne všechno je otázkou peněz. Ale Zacheus není žádný hlupák. Ví si rady – schová se do větví stromu. Uvidí – a přitom nebude viděn. Vetře se do blízkosti Ježíšovy – ale tajně, skrytě, aby ho nikdo neviděl. Ježíše však „neoblafne“, Ježíš ho nalezne - a nepomine. Zastaví se u toho stromu a Zachea osloví: „Zachee, rychle pojď dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“ Dům Zacheův, poskvrna na tváří města, se má stát domem Božím. Stánek nepravosti místem svatým. Ježíš chce být Zacheovým hostem – a to ne proto, že by jinde nebylo dost místa nebo že by zde byla hostina bohatší, ale proto, že právě zde je to TŘEBA! Lékař si také nevybírá dům, kam jde na návštěvu, ale jde tam, kde je nemocný. Vždyť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Proto nemůže Zachea pominout a jeho dům nenavštívit. I tento ztracený syn se smí a má navrátit domů – to nám zvěstuje evangelista jako radostnou zprávu. Čteme, že Zacheus „rychle slezl a radostně jej přijal“. Nedivme se tomu divu – vždyť víme, jak mocné je Ježíšovo Slovo; i ďáblové 101
před ním prchají - jak ony legie nepravosti od posedlého v krajině gerasenské; hřích se ho děsí a rozvazuje okovy, kterými člověka ochrnul - jako u toho, kterého přátelé spouštěli střechou; a zlo musí umlknout, když Pán jedno jediné slovíčko poví - jako tehdy při bouři na moři. Ano, ten zlý je veliký silák, ale stačí na něj jediné slovíčko Syna člověka, Ježíše Krista. Vždyť jeho Slovo je Slovo nebeského Otce (J 13,34), který otevírá ve svém Synu své království jako dobrý domov pro syny spravedlivé i marnotratné, pro ty, kteří jsou vždy doma, i pro ty, kteří se daleko zaběhli. Takové Slovo pohne i tímto odcizeným synem, který se způsobem života stal cizincem a příchozím. (S takovým jednáním se Zacheus určitě často nesetkával, ba možná to ještě nepoznal, že by ho takto někdo potřeboval. K němu nikdy žádný slušný Izraelec nevešel. Je to Ježíšův zájem vyjádřený slovem, že ho potřebuje, co otevírá Zacheovo srdce i dům. Jeden moderní vykladač k tomuto verši říká, že Boží smilování je rychlejší než pokání a vyznání vin. Jistě, můžeme doplnit, že Bůh je při činu vždy dříve než člověk svým poznáním.) Ježíš k Zacheovi vchází, aby zůstal v jeho domě jako host, či jak říkají Kraličtí, aby s ním „večeřel“. Společenství stolu je v Písmu výrazem úzkého společenství mezi těmi, kteří spolu stolují; teď mezi Ježíšem, jeho učedlníky a Zacheem. A tato skutečnost vede farizeje a zákoníky k tomu, že se pohoršují. Už dříve mu vytýkali, že „s hříšníky jí a pije“; zde je to je konkretizováno na tohoto jednoho, na Zachea. „Je hostem u hříšného člověka.“ Tolik bylo asi i v Jerichu zbožných a slušných lidí, kteří by možná Ježíše pozvali, kdyby jim dal vědět, že se v městě zdrží. A on si vybere právě tohoto hejtmana nad publikány, jak říkají Kraličtí, šéfa všech podvodníků a zlodějů a tunelářů. To je přece proti zákonu Božímu, vždyť styk s hříšníkem člověka poskvrňuje. Navíc – vždyť ten Ježíš tím neposkvrňuje jen sebe, ale i celé své poselství. Jak může být jeho slovo pravé, když je poskvrněné stykem s hříšníky! Nejdříve by se měl Zacheus proměnit, očistit, obrátit, aby k němu mohl Ježíš vejít. Tak tomu rozumíme nejednou i my, tak že je to spravedlivé. Ale Bůh myslí JINAK! Království Boží není odměna za zbožný život, za dobrý čin či zachovávání takových či onakých zákonů a rituálů. Království Boží je DAR, spasení je možnost ŽIVOTA. 102
Pohoršení okolostojících je označeno jako „reptání“, tedy jako pokus vzepřít se Boží vůli a snažit se uplatnit vůli svou, naprosto obráceně, než prosíme v modlitbě Páně. Naše plány a naše vůle má platit, protože jinak bude náš zbožný život zbytečný. Proč máme žít ctnostně, když nám za to Pán Bůh nic nedá?! Právě zde se ukazuje ten základní problém farizeů: podle nich člověk, jeho zbožnost či víra jsou důvodem pro Boží odpuštění, zatímco evangelium nabízí postup právě opačný: Boží smilování je základem, který dává možnost změnit život. Protože mi Bůh odpustil, rád budu usilovat o poslušnost Božích zákonů. A mám šanci, zatímco obráceně ničeho nedosáhnu. Tak to také čteme o Zacheovi: nejprve ho Ježíš našel, oslovil, za stůl s ním zasedl - a teprve PAK našel Zacheus sílu ke změně života. Tedy k pokání, protože pokání, to není jen říci „pardon“; to je odvrácení se od zlého a přiklonění se k dobrému. A to vše Zacheus udělá. Žádný Zákon, žádné společenské ohledy nedokázaly Zachea přimět, aby se choval lidsky, aby nekradl a nepodváděl. Teprve když mu Ježíš dal poznat moc své přítomnosti, když poznal radost společenství království Božího, když našel domov, teprve tehdy nalezne taky sílu změnit život. Ono skutečně nelze být „domácím“ Božím a přitom bližní podvádět a okrádat. Nelze chtít žít s Kristem a jednat po způsobu světa. A proto se Zacheus rozhodne přiznat svou vinu, vyznat, že jeho dosavadní život nebyl dobrý, ano že zhřešil, a napravit to, co pokazil. Svoji lítost nad nedobrou minulostí vyjádří právě sdílením s chudými. Polovinu svého jmění dá chudým a dvojnásob nad požadavek Zákona se chce vyrovnat s těmi, které okradl. To činí z radosti, že si Ježíš s ním sedl k jednomu stolu, ano činí to z radosti nad tím, že Bůh mu odpustil a přijal ho. „Dnes přišlo spasení do tohoto domu.“ Ježíšův výrok uzavírá tento příběh a zpečeťuje, co se stalo. Evangelium Ježíše Krista o tom, že Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo, které zaznělo už na samém počátku Ježíšovy cesty (L 4,18-21), zní stejně i teď, na samém závěru, malý kousíček od Jeruzaléma, aby právě tam bylo zpečetěno křížem a zmrtvýchvstáním. Není to nějaké dogma či pouhá myšlenková konstrukce. Je to reálný zážitek skutečného člověka, Leviho či Zachea, Marty či Marie, Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, Jakuba či Jana, Filipa či Bartoloměje, setníka z Kafarnaum či 103
představeného synagógy Jaira. Kam Ježíš přišel, tam se člověk měnil, tam ten starý umíral a nový se rodil; domy smutku a domy pýchy, domy strachu i domy bohatství se stávaly domy Božími; chudí, chromí, slepí i hluší, malomocní i mrtví se radovali, když nalezli otevřenou náruč Boží; a anděle se radovali nevýslovnou radostí nad každým znovuzrozeným synem Abrahamovým. Člověk nemá žít jako psanec, člověk může žít jako dítě Boží. To je evangelium. Amen MODLITBA Pane Ježíši Kriste, přišel jsi od nebeského Otce, abys vyhlásil království nebeské. Nikoho z nás jsi nepominul, nenechal jsi nás sedět v skrýších vlastních zvyků a předsudků, ale láskyplně jsi nás oslovil. Chceš k nám vejít, být hostem v našich domovem a tak je učinit domem Božím. Stáváš se sám hostitelem a nabízíš nám Otcovo odpuštění. Všechno jsme z tvé ruky přijali, v ničem jsi nás nenechal chudé. Prosíme, dej nám sílu poznat ta místa, kde jsme v životě zklamali, zapřeli tvé jméno, kterým jsi nás při křtu označil, a podlehli zlému. Dej nám sílu vyznat své provinění jako hřích proti Bohu i proti lidem – a dej nám také odvahu nést ovoce vděčné lásky, tak aby každá duše mohla poznat tebe a každý člověk se vrátil domů. Amen PÍSEŇ č. 694 V království Božím místa dost SBOROVÁ OHLÁŠENÍ PŘÍMLUVNÁ MODLITBA Pane Ježíši Kriste, sedíš po pravici svého Otce a přimlouváš se za nás. Naučil jsi nás modlit se. Proto pozvedáme svá srdce i mysli k tvému Otci a horlivě se k němu ve tvém jménu modlíme: Smiluj se, Bože, nad svou církví, syť ji svým Slovem, rozmáhej v darech svého Ducha a syť svou milostí, aby dovedla v lásce sloužit druhým, ukazovala k tvé pravdě a přemáhala všechno zlé, co vede člověka ke zkáze. 104
Smiluj se, Pane, nad svým světem, který neumí hledat současně pokoj i pravdu. Voď představitele národů i států svojí moudrostí tak, aby nalezli sílu neopětovat zlé zlým, aby dovedli odpouštět a pokorně hledali cesty k dorozumění. A všechny ty, kdo smýšlejí zlé, jsou plni násilí a usilují jen a moc a bohatství, zkroť ty sám. Vyraz zbraně i lži z jejich rukou i myslí. Na chudé, ztrápené a bezmocné myslíme a horlivě se za ně přimlouváme. Vytrhni je z jejich trápení, odnímej od nich bolest a přemáhej jejich nemoci. Vysvoboď všechny ponížené, dej nalézt domov bezdomovcům a uprchlíkům, hladové nasyť a zbloudilé uveď na cestu pravdy. Buď zastáncem všem, se kterými druzí zacházejí zle a povýšeně. Smiluj se Pane, i nad tímto společenstvím, které se k tobě modlí, ochraňuj nás od všeho zlého, dej nám sílu tebe hledat a o tobě svědčit, posiluj nás svým Duchem, když všelijak klesáme a umdlíváme. Prosíme za své milé a blízké, kdekoliv je máme. Prosíme za naše nemocné a znavené. Prokaž se při nich jako Otec dobrý a Pán plný milosrdenství. Učiň víc, než zač dovedeme prosit. Pro Krista, svého milovaného Syna, voláme k tobě společně, jak on nás naučil: Otče náš... Amen POSLÁNÍ Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího: Vím o tvých skutcích... (Zj 3,14-22) POŽEHNÁNÍ Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen PÍSEŇ č. 67 Ó Pane, smiluj se nad námi
105
SEZNAM ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO strana První kniha Mojžíšova Rút
32,23-29 2,1-22
83 78
Proroctví Izajáše
43,8-13
29
Proroctví Izajáše
49,8-13
21
5,1-4
8
Evangelium podle Matouše
4,12-25
15
Evangelium podle Lukáše
15,1-10
91
Evangelium podle Lukáše
19,1-10
99
Evangelium podle Lukáše
23,26-29
48
Evangelium podle Jana
3,1-16
71
Evangelium podle Jana
6,1-14
64
Evangelium podle Jana
6,48-69
35
Evangelium podle Jana
12,12-16
41
2,1-8
78
List Římanům
8,31-38
56
List Římanům
13,11-14
1
Proroctví Micheáše
Skutky apoštolské
106
SEZNAM TEXTŮ KÁZÁNÍ strana 1. kniha Mojžíšova
35,1-15
2
1. kniha Mojžíšova
35,16-20
9
1,22
78
Proroctví Izajáše
6,1-13
29
Proroctví Ozeáše
2,21-22
36
15,21-28
84
Evangelium podle Marka
10,45
49
Evangelium podle Lukáše
2,25-32
22
Evangelium podle Lukáše
15,7
92
Evangelium podle Lukáše
17,20-21
15
Evangelium podle Lukáše
19,10
99
Evangelium podle Jana
2,13-22
42
Evangelium podle Jana
6,30-35
64
Evangelium podle Jana
12,32
57
2,12-15
71
Rút
Evangelium podle Matouše
List Koloským
107
OBSAH strana
1. Vstaň, vydej se na cestu (adventní)
Tomáš Trusina
1
2. Jákobovo putování (adventní)
Tomáš Trusina
8
3. Království Boží mezi námi (vánoční) Jan Trusina
14
4. Mé oči viděly (po Vánocích)
Jindřich Halama
21
5. Povolání Izajáše (novoroční)
Lýdie Mamulová
28
6. Už s ním nechodili (postní)
Blahoslav Hájek
35
7. Konec chrámové bohoslužby (Květná ned.) Blah. Hájek
41
8. Přišel, aby sloužil (velkopáteční)
48
Zvonimír Šorm
9. Všechny přitáhnu k sobě (velikonoční) Jan Trusina
56
10. Nebeské sycení (po Velikonocích)
Emanuel Vejnar
63
11. Pohřbeni a vzkříšeni (po Velik.)
Emanuel Vejnar
70
12. Svátky letnic (svatodušní)
Anna Lavická
77
13. Velká víra ženy pohanky
Jan Milič Lochman
83
14. Větší radost
Jan Široký
91
15. Zacheus
Jan Široký
98
SBÍRKA KÁZÁNÍ PRO ČTENÉ SLUŽBY BOŽÍ (ISSN 0231-7419) Vydává synodní rada Českobratrské církve evangelické v Praze pro vnitřní potřebu ČCE. Redakce Mgr. Jan Trusina, Mgr. Emanuel Vejnar, PhDr. Gabriela Malinová. Tiskne Unitisk s.r.o., Kněževes u Prahy, K nádraží 99. Objednávky přijímá a rozšiřuje synodní rada ČCE, Jungmannova 9, p. přihr. 466, 11 21 Praha 1, tel. redakce 224999236, e-mail:
[email protected], http://www.srcce.cz/sbirkakazani
108
