9A 321/2014 - 92
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: FTV Prima spol. s r.o., se sídlem Praha 8, Na Žertvách 24/132, IČ 481 15 908, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Praha 2, Škrétova 44/6, o žalobách proti rozhodnutím žalované ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. IDENT:2013/940/KOZ/FTV, č. j. RUD/2302/2014 a ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. IDENT:2013/928/RUD/FTV, č. j. RUD/2237/2014,
takto:
I.
Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 17. 6. 2014 sp. zn. IDENT:2013/940/KOZ/FTV, č. j. RUD/2302/2014 a ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. IDENT:2013/928/RUD/FTV, č. j. RUD/2237/2014 se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
II.
Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů v řízení ve výši 6.000,- Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku k jeho rukám.
Odůvodnění: Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedených rozhodnutí žalované, kterými Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též „Rada“ nebo „žalovaná“) neudělila podle § 21 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání (dále jen „zákon o vysílání“) žalobci jako provozovateli souhlas se změnou licenčních podmínek k provozování televizního vysílání programu Prima Love, sp. zn. 2008/364/cun/FTV (napadené rozhodnutí I.) a programu Prima Love sp. zn. 2009/965/KOZ/FTV (napadené rozhodnutí II.) v části týkající se změny licenčních podmínek
pokračování
2
9A 321/2014
stanovujících podíl vysílacího času vyhrazeného vysílání evropské tvorby, dle části III. žádosti provozovatele doručené radě dne 4. 11. 2013, č. j. 11013/2013 (napadené rozhodnutí I.), respektive dle části II. žádosti žalobce doručené Radě dne 4. 11. 2013 č. j. 11011/2013 (napadené rozhodnutí II.), neboť požadovaná změna je v rozporu s podmínkami, za kterých byla původně licence udělena, a tedy požadovaná změna by vedla k neudělení licence ve smyslu § 21 odst. 3 věta třetí zákona o vysílání, když licence k vysílání programu Prima Love byla Radou udělena právě s podmínkou, že tento program bude podporovat evropskou tvorbu, evropskou nezávislou a současnou tvorbu tak, aby byl zákonem stanovený podíl ve vysílání překročen, a rovněž z toho důvodu, že s ohledem na základní programovou specifikaci programu Prima Love (tematický program pro ženy – seriály, filmy, zábavné pořady, soutěžní pořady, magazíny a další typy pořadů pro ženy), umožňující zařazovat do vysílání programu široké spektrum různých pořadů a formátů, není pro provozovatele neproveditelné vyhradit pro evropská díla nadpoloviční podíl celkového vysílacího času programu. Žalobce proti oběma rozhodnutím uplatnil shodné námitky a v prvním žalobním bodu namítal, že žalovaná rozhodla ve věci, o které již rozhodnout nemohla, neboť před tím došlo k naplnění podmínek pro tzv. fikci pozitivního rozhodnutí. K tomu poukázal na § 21 odst. 3 třetí věta zákona o vysílání s tím, že jeho žádost byla žalované doručena 4. 11. 2013. První rozhodnutí žalované ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 2013/940/KOZ/FTV, č. j. KOZ/5290/2013 a sp. zn. 2013/928/RUD/FTV, č. j. RUD/5222/2013 (dále též první správní rozhodnutí) byla žalobci doručena dne 29. 12. 2013. O žalobě proti nim rozhodl zdejší soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2014, č. j. 11 A 36/2014-33 (dále též „rozsudek ve věci sp. zn. 11 A 36/2014) tak, že je zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Rozsudek byl oběma stranám doručen dne 4. 6. 2014. Podle žalobce tak 60 denní lhůta pro vznik tzv. fikce pozitivního rozhodnutí dle shora citovaného ustanovení uplynula nejpozději dne 9. 6. 2014. Žalobce v této souvislosti nesouhlasil se stanoviskem žalované, že fikce pozitivního rozhodnutí nenastoupila, ani s její argumentací rozsudkem zdejšího soudu ve věci sp. zn. 7 Ca 111/2007. Tvrdil, že žádosti o souhlas se změnou licenčních podmínek jsou typicky důsledkem změny situace na mediálním trhu, na kterou je provozovatel vysílání nucen urychleně reagovat. První správní rozhodnutí žalované byla aktem úřední zvůle a byla vydána jen proto, že žalovaná chtěla zabránit nástupu tzv. fikce pozitivního rozhodnutí v situaci, kdy pro zamítavé rozhodnutí neměla žádné seriózní odůvodnění a dobře to věděla. Takový postup je nepřijatelný, neboť by žalované otevřel dveře k tomu, aby od prvního včasného, ale nezákonného rozhodnutí kdykoli do budoucna buď pasivitou, nebo dalšími a dalšími nezákonnými rozhodnutími, svévolně blokovala nárokové změny licencí a efektivně tak působila na mediálním trhu ve prospěch konkurentů žadatele o změnu licence. Právě tomu má institut fikce pozitivního rozhodnutí dle § 21 odst. 3 věta třetí zákona o vysílání bránit. V druhém žalobním bodu žalobce tvrdil nepřezkoumatelnost žalovaných rozhodnutí pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů s tím, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadených rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu, žalovaná porušila legitimní očekávání žalobce, nenakládala s ním v souladu se zásadou rovnosti, posoudila věc nezákonně, a rovněž porušila svou povinnost danou § 45 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), neboť žalobci neposkytla lhůtu k odstranění údajných vad žádosti a nepoučila jej o následcích jejich neodstranění. K tomu poukázal na zrušující rozsudek ve věci sp. zn. 11 A 36/2014 a rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 93/2014-58, který kasační stížnost žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 11 A 36/2014 zamítl, zmínil závěry z těchto rozsudků vyplývající a obsáhle z nich citoval. Zdůraznil, že oba soudy shledaly první správní rozhodnutí žalované nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. I nyní
pokračování
3
9A 321/2014
žalobou napadená rozhodnutí obsahují ve svých právních větách odkazy na třetí větu ustanovení § 21 odst. 3 zákona o vysílání. Pokud se jedná o skutkové věty, dovozuje žalovaná ve výrokových částech, že „požadovaná změna je v rozporu s podmínkami, za kterých byla původně licence udělena, a tedy požadovaná změna by vedla k neudělení licence ve smyslu § 21 odst. 3, věta třetí zákona č. 231/2001 Sb.“. Žalovaná tak použila stejnou formulaci jako ve zrušených prvních správních rozhodnutí. Z napadených rozhodnutí tedy není zřejmé, zda žalovaná řešila otázku naplnění důvodu pro fikci pozitivního rozhodnutí či otázku naplnění zákonných důvodů pro neudělení souhlasu se změnou licence. V žalobou napadených rozhodnutích opětovně není uveden důvod, pro který by bylo možné dospět k závěru, že by změna vedla k neudělení licence a podle žalobce takový důvod ani neexistuje. Žalovaná v rozhodnutí rovněž neuvádí relevantní a konkrétní skutkové důvody, které ji vedly k závěru, že by změna vedla k neudělení licence na základě veřejného slyšení, že se tak musí stát na základě důvodů, které jsou shodné s kritérii uvedenými ve výroční správě, že se v daném případě jednalo o licence nárokové, u kterých žádné veřejné slyšení neprobíhalo, a že zastoupení evropské produkce nebylo důvodem, který by rozhodoval o tom, zda licence bude či nebude udělena. K tomu poukázal na ustanovení § 25 odst. 5 zákona o vysílání a článek II. bod 9. zákona č. 235/2006 Sb.. Rozhodnutí žalované podle žalobce neuvádějí relevantní a konkrétní skutkové důvody a jsou tak nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Skutkový stav, ze kterého žalovaná vyšla, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu, když otázka evropské tvorby při udílení licencí rozhodnutími sp. zn. 2008/364/CUN/FTV a 2009/965/KOZ/FTV (původní licence) ve skutečnosti nehrála, a ani nemohla hrát, žádnou roli, neboť první z nich k zemskému vysílání Prima Love byla nároková, tj. udělena bez veřejného slyšení podle přechodných ustanovení článku II. bod 9. zákona 235/2006 Sb. a byla následně změněna v rozhodnutím sp. zn. 2009/504/KOZ/FTV tak, že byl podíl evropské tvorby dočasně snížen na 30%, tedy obdobně, jako žalobce požadoval nyní. Druhá licence k satelitnímu vysílání byla udělena dokonce přímo s dočasně sníženou kvótou pro evropské pořady. Neobstojí tak tvrzení žalované, že časově omezené snížení podíl evropské tvorby bylo schváleno především proto, že do 31. 12. 2011 byl časový rozsah vysílání omezen. Takový důvod by sám nedával smysl, neboť zkrácená délka vysílacího času by činila naplnění evropských kvót naopak snazším. Žalobce svou žádost tehdy ve skutečnosti odůvodňoval programovými důvody, spočívajícími v tehdejším vysokém podílu regionálních pořadů. Žalobce dále odmítl tvrzení žalované o tom, že chce program Prima Love založit na laciných latinskoamerických telenovelách s tím, že jde o nepodloženou spekulaci nemající žádné podklady. K porušení legitimního očekávání, nerovnému zacházení, nezákonnému posouzení věci a porušení § 45 odst. 2 správního řádu žalobce tvrdil, že žalovaná v obdobných žádostech konkurentů dlouhodobě rozhoduje jinak a po právu je schvaluje. Činila tak i v případě žalobce (dočasné snížení v případě Prima Love, permanentní snížení v případě Prima COOL). Namítal, že žádosti o snížení podílu evropské nezávislé či soudobé tvorby z programových důvodů nikdy nebyly a nejsou důvodem pro neudělování licencí, natož důvodem, který by odpovídal kritériím pro udělování a neudělování licencí dle tehdejších ani současných výročních zpráv. K tomu poukázal na str. 139 výroční zprávy žalované z roku 2013 a obsáhle citoval ze svých žádostí o souhlasy změny licenčních podmínek. Ke všem svým žalobním tvrzením žalobce navrhl provedení množství důkazů s tím, že mělo být dokazování provedeno ve správním řízení, nemělo by být nahrazováno dokazováním u soudu, návrhy důkazů u soudu tak činí z opatrnosti.
pokračování
4
9A 321/2014
Žalobce uzavřel, že pokud žalovaná měla prvním rozsudkem Městského soudu v Praze uloženo zjistit k věci, tvrdit a mít prokázáno něco relevantního a konkrétního a byla tímto právním názorem soudu vázána, naopak úroveň svých rozhodnutí z hlediska přezkoumatelnosti ještě zhoršila, když se oproti prvním správním rozhodnutím pokusila posunem ve formulaci odůvodnění zamaskovat, že jí tvrzenou proveditelnost evropských kvót nemá prokázanou. Jak lze zjistit ze správního spisu, žalovaná od doručení rozsudku soudu vůbec nic nezjišťovala, neprovedla žádné dokazování a pouze „posunula“ formulaci svého odůvodnění. Obsahová prázdnota nynější účelové konstrukce žalované je z napadených rozhodnutí zřejmá po prostém zvážení skutečnosti, že obdobná žádost žalobce byla v roce 2009 schválena. Pokud tentokrát žalovaná chtěla skutková tvrzení žalobce zpochybnit, nebyla oprávněna souhlas rovnou neudělit, ale byla povinna postupovat podle § 45 odst. 2 správního řádu, vyzvat žalobce k odstranění vad žádosti a poskytnout mu poučení o následcích jejich neodstranění, což neučinila. Žalovaná žalobci ani neposkytla koncept výrokové části a odůvodnění napadených rozhodnutí, který je povinnou součástí výzvy k vyjádření se k podkladům podle § 36 odst. 3 správního řádu a znemožnila tak žalobci se k věci vyjádřit. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaná argumentovala obdobně jako v odůvodnění svých rozhodnutí. Zdůraznila, že o změně licenčních podmínek rozhodla v zákonné lhůtě a účastník tak nebyl na svých právech nikterak zkrácen. Neměla a nemá v nejmenším úmyslu vydávat naschvál nesmyslná či nezákonná rozhodnutí a působit tak na mediálním trhu jakkoliv ve prospěch některých provozovatelů na úkor jiných. K námitce nepřezkoumatelnosti uvedla, že soud nezrušil první rozhodnutí Rady bez dalšího, ale naopak současně poskytl správnímu orgánu šanci zhojit své pochybení a vydat rozhodnutí nová, žalovaná se v odůvodnění napadených rozhodnutích otázkou možného naplnění důvodů pro fikci pozitivního rozhodnutí a otázkou naplnění zákonných důvodů pro neudělení souhlasu se změnou licence důkladně a obsáhle zabývala. K tomu žalovaná citovala ze svých rozhodnutí. Tvrdila, že neměla povinnost zhodnotit kritéria podle § 21 odst. 3 věta třetí, neboť jasně odůvodnila, že ta se na projednávaný případ nepoužijí. Svůj závěr podložila konkrétními tvrzeními a řádně ho odůvodnila. Byla vázána právním názorem soudu a její rozhodnutí tak obsahují detailní úvahu o tom, za jakých okolností byla licence žalobci udělena a proč by požadovaná změna vedla k neudělení licence, což vyjádřila jasně a srozumitelně v odůvodnění napadených rozhodnutí. Dále se vyjádřila k licenčním řízením a měla za to, že v případě latinskoamerických telenovel se nejedná o nepodloženou spekulaci, neboť je nasnadě, jakou tvorbu má provozovatel na mysli, když uvádí, že program Prima Love se tak musí zaměřovat na vysílání mimo evropské zahraniční tvorby, a to zejména severoamerické, jihoamerické, eventuelně pocházející z dalších mimoevropských zemí, neboť je všeobecně známým faktem, že jihoamerická filmová produkce distribuovaná do zahraničí se zaměřuje výhradně na „nekonečné“ nízkonákladové telenovely. V případě souhlasu žalované s obdobnou změnou licenčních podmínek, tj. se snížením podílu evropské tvorby na 30%, se jednalo o jiný případ a jiné skutkové okolnosti, kdy byl vysílací čas programu Prima Love omezen z důvodu věnování vysílacího prostoru regionálním studiím. K námitce nerovnosti uvedla, že každá žádost o změnu licenčních podmínek je posuzována individuálně a odvolávat se na jiná správní řízení je irelevantní. Každý jednotlivý program má svou vlastní konkrétní programovou specifikaci, programové podmínky,
pokračování
5
9A 321/2014
programové schéma a rovněž individuální a specifické podmínky, za kterých byla licence udělena. Srovnávání s jinými žádostmi či licencemi tak není na místě. Dále žalovaná poukázala na žalobcem citovanou výroční zprávu a uvedla, že v případě programu Prima Love nebyly shledány objektivní důvody, proč by zákonné evropské kvóty neměly být naplňovány. K tomu dále poukázala na Směrnici o audiovizuálních mediálních službách. Zopakovala, že zrušující rozsudek žalované uložil, aby své rozhodnutí řádně odůvodnila, vypořádala se všemi podklady, předestřela své úvahy, které ji vedly k vyslovení nesouhlasu a vypořádala se návrhy a námitkami účastníka řízení, což učinila. K poukazu na § 45 odst. 2 správního řádu zdůraznila, že žádost žalobce měla všechny náležitosti dle § 37 odst. 2 i dle § 45 odst. 1 citovaného zákona, jejímu projednání nic nebránilo a ve věci bylo rozhodnuto. Žalovaná žádala, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Při ústním jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Soud neprovedl důkazy navržené žalobcem, neboť při přezkumu zákonnosti žalobou napadených rozhodnutí a řízení, která jejich vydání předcházela, vychází ze skutkového a právního stavu ke dni jejich vydání, a rovněž s ohledem na skutečnost, že předmětem žaloby je zejména tvrzená nepřezkoumatelnost žalobou napadených rozhodnutí pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, jakož i nerespektování právního názoru soudu, tedy posouzení právní otázky. Z uvedených důvodů považoval provedení navrhovaných důkazů za nadbytečné. Pro posouzení mu postačovala zjištění vyplývající z obsahu spisového materiálu, odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí, vyjádření žalované k podané žalobě a stanovisek účastníků řízení při ústním jednání. Soud přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí, a jakož i řízení, která předcházela jejich vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy: Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání v rozhodném znění Rada je povinna předkládat Poslanecké sněmovně každoročně výroční zprávu o své činnosti a o stavu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a v oblasti poskytování audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání (dále jen "výroční zpráva"), která obsahuje zejména informaci o udělených licencích a kritériích, na základě kterých byly licence uděleny žadatelům o licenci a zamítnuty žádosti všech ostatních účastníků řízení. Podle ustanovení § 21 odst. 3 téhož zákona Rada je povinna rozhodnout o změně skutečností podle odstavce 1 do 60 dnů ode dne, kdy jí byla doručena žádost provozovatele vysílání s licencí. Rada je povinna své rozhodnutí odůvodnit, pokud se jedná o řízení s více účastníky. Pokud Rada ve stanovené lhůtě nerozhodne a nejedná se o řízení s více účastníky, má se za to, že se změnou vyslovila souhlas. Rada souhlas neudělí pouze tehdy, pokud by změna vedla k neudělení licence na základě veřejného slyšení. Důvody neudělení souhlasu musí být shodné s kritérii uvedenými v § 6 odst. 1 písm. e). Základní programovou specifikaci nelze měnit. Rada může řízení přerušit, v takovém případě Rada v usnesení o přerušení řízení uvede, z jakého důvodu řízení přerušuje; po dobu přerušení řízení lhůty neběží. Důvodem pro zrušení žalobou napadených rozhodnutí se nestala argumentace žalobce v prvním žalobním bodu, v němž tvrdil splnění podmínek fikce pozitivního rozhodnutí ve
pokračování
6
9A 321/2014
smyslu § 21 odst. 3 věta třetí zákona o vysílání a podle kterého, pokud Rada ve stanovené lhůtě (60 dnů ode dne, kdy jí byla doručena žádost provozovatele vysílání s licencí) nerozhodne a nejedná se o řízení s více účastníky, má se za to, že se změnou vyslovila souhlas. Z výrokové části žalobou napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění je podle stanoviska soudu nadevší pochybnost zřejmé, že se žalovaná zabývala posouzením žádostí žalobce o změnu licencí ve smyslu ustanovení § 21 odst. 3 věta čtvrtá, pátá a šestá, byť ve výrokové části obou žalovaných rozhodnutí výslovně uvedla „a tedy požadovaná změna by vedla k neudělení licence ve smyslu § 21 odst. 3 věta třetí zákona č. 231/2001 Sb.“ Z obsahu spisového materiálu se podává a mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce podal žádosti o souhlas se změnou licenčních podmínek u žalované dne 4. 11. 2013, žalovaná o nich rozhodla prvními správními rozhodnutími dne 3. 12. 2013 a tato byla žalobci doručena dne 29. 12. 2013. Byť byla první správní rozhodnutí žalované zrušena rozsudkem zdejšího soudu ze dne 27. 5. 2014, č. j. 11 A 36/2014-33, byla vydána v zákonné lhůtě 60 dnů a tím nastala skutečnost zamezující možnosti vzniku fiktivního rozhodnutí o vyslovení souhlasu s požadovanými změnami. Soud neshledal důvod odchýlit se od právního názoru zdejšího soudu, vysloveném v rozsudku ze dne 20. 3. 2009 č. j. 7 Ca 111/2007-111, podle kterého „vydáním rozhodnutí o žádosti v zákonem stanovené lhůtě nastala skutečnost zamezující možnosti vzniku fiktivního rozhodnutí o vyslovení souhlasu s požadovanými změnami. Na tuto skutečnost nemá vliv pozdější zrušení rozhodnutí soudem. Zákonem stanovená lhůta svázaná se vznikem fiktivního rozhodnutí je stanovena jednak jako ochrana proti nečinnosti správního orgánu (ochrana zájmu žadatele na rychlém rozhodnutí o jeho žádosti), jednak jako možnost správního orgánu nevydávat nutně rozhodnutí o žádosti, s níž souhlasí (hledisko procesní ekonomie). Jakmile je však rozhodnutí vydáno, je vyloučeno, aby mu konkurovalo rozhodnutí fiktivní (takové rozhodnutí ani vzniknout nemůže). V případě, že je posléze rozhodnutí vydané žalovanou zrušeno soudem, nezačíná běžet nová lhůta k vydání rozhodnutí, tato lhůta ani nepokračuje. Lhůta byla totiž konzumována aktivitou žalované spočívající ve vydání rozhodnutí o žádosti v zákonem stanovené lhůtě, a to i s možností, že toto rozhodnutí bude moci být soudem zrušeno. Žalovaná touto aktivitou projevuje vůli o právech a povinnostech žadatele rozhodnout, celé řízení až do konečného vyřešení tedy probíhá za existence vydaných (přezkoumatelných) rozhodnutí, nikoli rozhodnutí fiktivních. Nejedná se zde o prekluzi práva ve věci rozhodnout, nýbrž o zákonnou fikci vzniku rozhodnutí. Na tuto lhůtu se potom nevztahuje ani § 41 s.ř.s. Po zrušení rozhodnutí soudem je věc vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení, ten již tedy vázán 60 denní lhůtou není a o žádosti je povinen rozhodnout v obecné lhůtě stanovené v § 71 správního řádu.“ Soud proto neshledal žalobní námitku důvodnou. Naproti tomu soud vešel na ty námitky žalobce uplatněné v druhém žalobním bodu, v nichž tvrdil, že jsou žalovaná rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, a že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadených rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu, vše v souvislosti s nerespektováním právního názoru, který soud vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku. Předně se stala důvodem pro zrušení skutečnost, že obě žalobou napadená rozhodnutí jsou tak, jako v případě prvních správních rozhodnutí žalované, nesrozumitelná pro rozpor výrokové části a odůvodnění, neboť žalovaná ve výrokových částech uvedla „tedy požadovaná změna by vedla k neudělení licence ve smyslu § 21 odst. 3 věta třetí zákona č. 231/2001 Sb.“ Znovu tak odkázala na zákonné ustanovení § 21 odst. 3 věta třetí zákona o vysílání, jež se zabývá možností fikce vydání rozhodnutí, ačkoli z kontextu odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že se posuzovala žádosti žalobce o změnu licenčních podmínek podle § 21 odst. 3 věty čtvrté, páté a šesté, tedy, že Rada souhlas neudělí pouze tehdy, pokud by změna vedla k neudělení licence
pokračování
7
9A 321/2014
na základě veřejného slyšení (věta čtvrtá), důvody neudělení souhlasu musí být shodné s kritérii uvedenými v § 6 odst. 1 písm. e (věta pátá), základní programovou specifikaci nelze měnit (věta šestá). Soud tak přisvědčuje žalobci, že žalobou napadená rozhodnutí jsou pro uvedený rozpor výrokové části a odůvodnění matoucí a žalobce na to právem poukazuje. Opodstatněná soud shledal i žalobní tvrzení, že žalobou napadená rozhodnutí nerespektují právní názor soudu vyjádřených v předchozím rozsudku a jsou i nadále nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Je tomu tak proto, že žalovaná v odůvodnění svých rozhodnutí poukázala na ustanovení § 21 odst. 3 a dovodila, že v části týkající se společného řízení, veřejného slyšení a kritérii pro udělení licence podle § 17 se výslovně podle § 25 odst. 5 zákona o vysílání v případě řízení o udělení licence k provozování digitálního a televizního vysílání nepoužijí, aniž by k tomu uvedla konkrétní hodnocení a důvody, které ji k tomuto závěru vedou. Soud považuje za významné připomenout, že ustanovení § 21 odst. 3, podle kterého žalovaná žádosti žalobce posuzovala, ve čtvrté větě uvádí, že Rada souhlas neudělí pouze tehdy, pokud by změna vedla k neudělení licence na základě veřejného slyšení. Žalovaná v odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí (tak jako v prvních správních rozhodnutí zrušených soudem) zopakovala, že důvod pro tento postup neshledává, ale argumenty, proč tomu tak je, neuvedla. Ustanovení § 21 odst. 3, věta pátá zákona o vysílání uvádí, že důvody neudělení souhlasu musí být shodné s kritérii uvedenými § 6 odst. 1 písm. e). Podle věty šesté téhož zákonného ustanovení základní programovou specifikaci nelze měnit. Senát 11 A zdejšího soudu a Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích (ve věci sp. zn. 11 A 36/2014 a ve věci sp. zn. 8 As 93/2014) při přezkumu zákonnosti prvních správních rozhodnutí žalované, týkajících se stejných žádostí žalobce, přitom jednoznačně žalované vytkly, že své stanovisko nedoplnila o konkrétní určité a srozumitelné důvody, pro které by požadavky uvedené v žádosti o změnu licence vedly k jejímu neudělení. Podle stanoviska obou soudů nebyla v prvních správních rozhodnutích uvedena ani úvaha, zda měla být hodnocena kritéria uvedená v § 6 odst. 1 písm. e) a jestliže žalovaná (v kasační stížnosti) následně namítala, že rozhodnutí nejsou takto odůvodněná, neboť tato kritéria nelze posuzovat v řízení, pak ji ani tato skutečnost nezbavila povinnosti rozhodnutí v tomto směru řádně odůvodnit. NSS k tomu dále uvedl, že právní názor o neaplikovatelnosti kritérií uvedených v § 6 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání je výsledkem interpretace § 21 odst. 3 citovaného zákona, tedy ustanovení, podle kterého žalovaná rozhodovala. Nejednalo se tak o případ, kdy by byla nepřípustnost hodnocení kritérií podle § 6 odst. 1 písm. e) natolik zřejmá, že by žalovaná mohla zcela rezignovat na povinnost vysvětlit, proč tato kritéria nemůže hodnotit. Ani v nyní projednávané věci žalovaná v odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí tento závazný právní názor soudu nerespektovala a své konkrétní stanovisko, z jakých důvodů kritéria vymezená v § 6 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání v daném řízení nepoužila, v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedla a znovu se k důvodům nepoužití § 6 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání nevyjádřila. Ke zrušení žalobou napadených rozhodnutí vedla i skutečnost, že v nich žalovaná opětovně a v rozporu s právním názorem soudu vyjádřený v předchozím zrušujícím rozsudku neuvedla důvody, pro které neshledala žádost žalobce opodstatněnou ve vztahu k jím tvrzené žádosti o změnu. Neobstojí totiž poukaz žalované na to, že žalobci byla udělena licence za daných podmínek a i proto, aby vysílal v požadovaném rozsahu evropskou tvorbu, nezávislou tvorbu a současnou tvorbu, a že z tohoto důvodu nelze změně přisvědčit. Taková úvaha je v rozporu s ustanovením § 21 zákona o vysílání, který naopak předpokládá, že vývojem doby se situace na mediálním trhu může změnit, a že taková změna opodstatňuje žádost provozovatele o změnu vysílání adresovanou Radě a domáhající se změny licenčních podmínek právě proto, že k takové změně podle stanoviska provozovatele vysílání došlo. Je na žalované aby vyjádřila svůj postoj k tvrzeným důvodům změny, toto své stanovisko
pokračování
8
9A 321/2014
náležitě a konkrétně odůvodnila, podrobně pojednala důvody, pro které byly licence předně uděleny, případně ve znění jejich změn, a posoudila důvod podané žádosti při srovnání skutečností známých jí z rozhodovací činnosti a při odborných znalostech, kterými je v mediální oblasti nadána tedy, zda důvod uvedený v žádostech je či není relevantní, a zda by v době rozhodování o žádostech taková skutečnost vedla k udělení licence či nikoli. Žalovaná je vázána povinností respektovat ust. § 21 odst. 3 zákona o vysílání a důvody neudělení souhlasu konkrétně vymezit. Naproti tomu soud nepřisvědčil námitce procesní vady spočívající nepředložení konceptu rozhodnutí spolu s výzvou žalované žalobci k seznámení se s podklady rozhodnutí, neboť správní řád povinnost rozhodujícímu správnímu orgánu předložit s výzvou podle § 36 odst. 3 správního řádu koncept zamýšleného budoucího rozhodnutí ve věci neukládá a žalovaná tak nepochybila, pokud žalobci koncepty žalobou napadených rozhodnutí s výzvou nezaslala. Ve shodě s rozsudkem zdejšího soudu ve věci sp. zn. 11 A 36/2014 se však ani tento senát při přezkumu o zákonnosti žalobou napadených rozhodnutí nezabýval dalšími námitkami žalobce, týkajícími se zjištění skutkového stavu věci, porušení zásady legitimního očekávání žalobce a zásady rovnosti, neboť to v této fázi považoval za předčasné Ze shora uvedených důvodů soud žalobou napadená rozhodnutí podle ustanovení § 78 odst. 1, 4 s.ř.s. zrušil pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku je v dalším řízení správní orgán vázán (odst. 5). V něm na žalované bude, aby zvážila, zda má dostatek podkladů pro vydání žalobou napadených rozhodnutí, ev. žalobci uložila jeho žádosti doplnit či si sama podklady pro rozhodná skutková zjištění opatřila, byť opakovaně uváděla, že žádosti měly všechny náležitosti dané ustanovením § 37 odst. 2 a byly v souladu s § 45 odst. 1, takže jejich projednání nic nebránilo, případné důkazy pak provedla způsobem předepsaným správním řádem a při rozhodování rovněž zohlednila posuzováním obdobných žádostí jiných provozovatelů a žalobce (svou rozhodovací praxi). Výrok o nákladech řízení je odůvodněn v us. § 60 odst. 1 s.ř.s Žalobce byl ve věci plně úspěšný, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů v řízení, které jsou v tomto případě tvořeny náklady na zaplacený soudní poplatek ve výši 2x 3.000,- Kč, tj. 6.000,- Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
pokračování
9
9A 321/2014
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 18. května 2016 JUDr. Ivanka Havlíková, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová
