ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

46A 78/2014 – 104

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudců Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a Mgr. Ing. Petra Šuránka v právní věci žalobkyně: R. S., bytem x, zastoupena Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem náměstí Starosty Pavla 40, Kladno, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha, za účasti osoby zúčastněné na řízení: X .,spol. s r. o., se sídlem x, zastoupené JUDr. Janem Holubem, LL.M., advokátem se sídlem Kleinerova 24, Kladno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2014, čj. 141090/2014/KUSK, sp. zn. SZ 128554/2014/KUSK REG/Val, takto:

I.

Žaloba s e z a m í t á .

II.

Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III.

Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci

Žalobkyně napadla žalobou shora označené rozhodnutí žalovaného a domáhá se jeho zrušení. Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Kladna (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 9. 7. 2014, čj. Výst./5218/13-11/Čk. Tímto rozhodnutím bylo na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení (dále též „stavebník“) vydáno rozhodnutí o umístění stavby bytového domu (třípodlažní dům o 6 bytových jednotkách), včetně napojení na inženýrské sítě, na pozemku p. č. x a x v katastrálním území K.

-2Žalovaný ve svém rozhodnutí k námitce žalobkyně, že navrhovanou stavbou dojde k zastínění jejího pozemku, uvedl, že byla zpracována studie zastínění, která prokazuje splnění limitů oslunění a osvětlení vyplývajících z technické normy ČSN 73 0581. V souladu s § 89 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění zákona č. 350/2012 Sb. (dále jen „stavební zákon“), se námitka občanskoprávní povahy, o níž nedošlo mezi účastníky řízení k dohodě, posoudí dle obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů nebo technických norem. Ze zpracované studie zastínění plyne, že námitka je nedůvodná. Žalovaný v této souvislosti poukázal na to, že podle § 11 - § 13 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění vyhlášky č. 20/2012 Sb. (dále jen „vyhláška č. 268/2009 Sb.“), se při umísťování a povolování staveb posuzuje proslunění pouze u bytů a pobytových místností, které to svým charakterem a způsobem využití vyžadují, nikoliv však zastínění sousedního pozemku. K další ze soukromoprávních námitek, a to obtěžování pohledem a pokřikem, žalovaný uvedl, že v tomto případě je třeba vždy posuzovat, zda jde o obtěžování překračující míru přiměřenou poměrům. Tuto míru je nutno posuzovat vždy individuálně s ohledem na místní poměry a konkrétní okolnosti věci. Za imisi nelze označit samotnou možnost nahlížet do okna v sousední budově či na sousední pozemek, zejména jde-li o budovu umístěnou ve stávající zástavbě. O imisi by se jednalo tehdy, pokud by docházelo k soustavnému a závažnému způsobu narušování soukromí vlastníka sousedního pozemku. V případě umísťování stavby ve stávající zástavbě je téměř vyloučeno dosáhnout úplného soukromí, pokud jde o možný pohled do oken, na dvory či do zahrad sousedních nemovitostí. Stavba má být umístěna v centrální části města Kladna ve stávající zástavbě. Žalobkyně nepředložila důkazy, které by potvrzovaly nadlimitní obtěžování pohledem na její pozemek, nelze ani předjímat takové obtěžování v budoucnu v důsledku realizace stavby. Žalovaný dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně pečlivě posoudil navrhovanou stavbu dle hledisek upravených v § 90 stavebního zákona a podrobně se zabýval vlivy stavby na okolí, souladem stavby s územním plánem a splněním požadavků vyplývajících ze stavebního zákona. Bylo prokázáno, že navrhovaná stavba má být umístěna do smíšeného území. Zastavěná plocha pozemku bude činit 35 % stavebního pozemku, nelze do ní zahrnout tu část pozemku, na které má být vegetační dlažba, neboť schopnost zeminy vsakovat vodu zůstane na těchto částech pozemku zachována. Míra zastavěnosti pak odpovídá charakteru okolní zástavby. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě Žalobkyně v žalobě uvedla, že se správní orgány podrobněji nezabývaly jejími námitkami, neposoudily faktický dopad realizace stavby na kvalitu života a prostředí žalobkyně. Zabývaly se námitkami výhradně z pohledu technických norem bez bližšího zkoumání konkrétních okolností. Podklady, z nichž vycházely, zpracoval investor stavby, takže pochopitelně hájí zájmy pouze jedné strany. Tam, kde investor nedostál ani základním zákonným požadavkům, byla udělena výjimka. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem žalovaného, že se podle vyhlášky č. 268/2009 Sb. posuzuje pouze proslunění bytů a pobytových místností. Domnívá se, že pokud nejsou výslovně stanovena pravidla pro oslunění pozemku, nelze dovodit, že pozemek nemá právo na žádné oslunění. Za imisi se považuje jakékoliv obtěžování souseda, tedy výkon vlastnického práva, jehož důsledky fyzicky přesahují věc samu a působí buď na jiné osoby, nebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 292/2011). Jestliže nová stavba svojí nepřiměřeností de facto znehodnocuje sousední pozemek v účelu, pro který byl pořízen, jistě negativně působí na vlastnictví a subjektivní práva druhého. Je-li na malém pozemku umístěna stavba, která vyžadovala udělení výjimky z minimálních odstupů mezi stavbami, nejde o normální užívání pozemku, jehož důsledky by byla žalobkyně povinna snést. Jde

-3o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Požadavek na využití zahrady k rekreaci a pěstování zeleniny je regulérním hlediskem pro posuzování míry a rozsahu stínění. Nebylo sice prokázáno, že by záhony byly zastíněny, ale lze jasně dedukovat, že je třeba tuto skutečnost brát v potaz. Pořizovala-li žalobkyně zahradu prokazatelně za účelem rekreace a pěstování plodin, dojde umístěním stavby na sousední pozemek ke znehodnocení pozemku žalobkyně s ohledem na jeho hlavní účel. To opomněl žalovaný posoudit a spokojil se s pouhým formálním užitím technických norem. Navíc vycházel jen z dokumentace investora. Žalobkyně se dále v žalobě zaměřila na výklad pojmu „pohoda bydlení“, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 61/2006 – 69 a čj. 2 As 44/2005 – 116. Ve vyhlášce č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění vyhlášky č. 431/2012 Sb. (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), je tato kategorie označena jako zachování kvality prostředí, obsahově jde však o stejnou otázku. Z rozsudku NSS čj. 8 As 27/2012 – 113 pak plyne, že mezi faktory ovlivňující pohodu bydlení náleží i podstatné snížení odstupové vzdálenosti mezi budovami, úbytek oblohové složky, omezení výhledu, a tedy i míry oslunění a osvětlení bytu, a narušení soukromí. Je tedy třeba důsledně posoudit, do jaké míry bude stavbou narušena pohoda bydlení žalobkyně ve všech směrech, tedy co se týče rekreace, přiměřených podmínek, možnosti pěstovat plodiny, ochrany soukromí atd. Žalobkyně dále tvrdí, že skladovací prostory k bytovým jednotkám mají být situovány na pozemku stavebníka ve vzdálenosti 2,2 m od jejího pozemku. Namítá, že situace ohledně zajištěného počtu parkovacích stání je nejasná. K 6 bytům má připadnout 6 parkovacích stání, hovořilo se i o jejich zajištění v prostorách Billy. V tuto chvíli jsou zakreslena pouze 3 stání, což neodpovídá příslibům stavebníka. Žalobkyně se nadto domnívá, že reálně bude mít 6 rodin 12 automobilů, jak tomu bývá u rodin, které si mohou dovolit koupit byt v novostavbě. V další námitce žalobkyně tvrdí, že se stavba do okolí urbanisticky nehodí, bude narušovat ráz. V okolí jsou staré domy se sedlovou střechou, plánovaná stavba má být tzv. lapidární kvádr. Správní orgán nebere v úvahu ani vysunuté terasy, které ve vzdušném prostoru zaujímají polohu až k hranici pozemku žalobkyně, což žalobkyně považuje za obejití technických norem. Ani s touto námitkou se správní orgán nevypořádal dostatečným způsobem. Neodpovídá ani faktická míra zastavěnosti, neboť stavba, včetně skladových prostor a zpevněných ploch v jejím okolí, bude zaujímat téměř celou plochu parcely. Žalobkyně navrhla provést důkaz studií denního osvětlení a proslunění, kterou v listopadu 2014 zpracovali Ing. O. P. a Ing. L. P. Plyne z ní, že navrhovaná stavba zhorší úroveň denního osvětlení v zimní zahradě pod mez přípustnou dle normy ČSN 73 0580-1, dojde k redukci osvětlení o 12 %. Proslunění rekreační plochy klesne z 243 minut na 120 minut, přitom norma stanoví jako minimum 180 minut. Žalobkyně uzavírá, že zákonné normy nejsou naplněny nebo balancují na těsné hranici, a to ve více než polovině posuzovaných bodů na sousedních pozemcích. Pochybuje o nezaujatosti studie dodané stavebníkem, neboť dospěla k diametrálně odlišným závěrům. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že správní orgán I. stupně řádně posoudil navrhovanou stavbu z hledisek dle § 90 stavebního zákona, svou úvahu podrobně popsal v odůvodnění rozhodnutí. Nepochybil, když námitky žalobkyně vyhodnotil s ohledem na technické normy, což předpokládá § 89 odst. 6 stavebního zákona. Vycházel přitom z podkladů zpracovaných autorizovanou osobou, která podle § 12 odst. 1 zákona č. 360/1992

-4Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění zákona č. 350/2012 Sb. (dále jen „autorizační zákon“), odpovídá za odbornou úroveň výkonu vybraných činností a dalších odborných činností, pro které byla udělena autorizace. V době svého rozhodování neměl žalovaný důvod zpochybňovat podklady předložené stavebníkem. Zastínění pozemku je třeba posoudit podle normy ČSN 73 4301, podle níž pozemky využívané k rekreaci obyvatel přilehlé budovy mají mít alespoň polovinu plochy osluněnou nejméně 3 hodiny. To je v daném případě splněno, jak plyne ze studie Ing. arch. J. Č. Žalobkyně ve správním řízení nenamítala, že by došlo k zastínění pobytových místností, proto se domnívá, že by se k námitce zastínění bytu nemělo přihlížet. K dalším výtkám žalobkyně žalovaný uvedl, že umístění navržené stavby na pozemek stavebníka není nadstandardním způsobem užívání pozemku, které by okamžitě způsobovalo obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, pokud jde o imise způsobené pohledem a hlukem. Nikdo nemůže v době umísťování a povolování stavby předjímat, zda tato míra bude překročena, neboť to závisí na mnoha faktorech způsobených uživateli stavby. Správní orgán I. stupně tak mohl tyto faktory zhodnotit jen na podkladě technických norem, učinit si o nich úsudek a rozhodnout, což také učinil. Pokud jde o počet parkovacích míst, dle normy ČSN 73 6110 připadá na jeden byt do 100 m2 1 parkovací stání, v daném případě tedy celkem 6. Je pravdou, že původně se uvažovalo o pronájmu parkovacích stání v objektu Billy, dle výkresu C.2 C.3 z května 2013 bylo zvoleno jiné řešení (umístění 6 parkovacích stání na pozemku stavebníka). Závěrem žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření k žalobě uvedla, že správní orgány se vypořádaly se všemi námitkami, které žalobkyně v průběhu správního řízení ve vztahu k odstupu umísťované budovy od jejího domu uplatnila. Správní orgán I. stupně vyložil, z jakého důvodu došel k tomu, že navrhovanou stavbu lze umístit dle poskytnuté výjimky, aby byla zajištěna kvalita prostředí a pohoda bydlení žalobkyně. Posouzení bylo provedeno podle objektivních skutečností (charakter okolní zástavby) i s ohledem na subjektivní požadavky žalobkyně (umístění bazénu na zahradu). Není tedy pravda, že by se správní orgán spokojil s pouhým formálním užitím technických norem a aplikoval je bez bližšího zkoumání konkrétních okolností. Ke studii denního osvětlení předložené žalobkyní osoba zúčastněná na řízení uvedla, že se v ní zjišťuje míra oslunění budovy č. p. x, na pozemku p. č. x, které však nejsou ve vlastnictví žalobkyně, a dále v zimní zahradě žalobkyně. Podle § 13 odst. 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb. se oslunění posuzuje u bytu a pobytových místností, nikoliv u souvisejících pozemků. Odkaz žalobkyně na bod 4.3.5 citované ČSN, jakož i zkoumání zastínění pozemku žalobkyně předloženou studií jsou nepřípadné, neboť dle uvedeného ustanovení ČSN se zastínění pozemku zohledňuje pouze v případě pozemků u staveb sloužících k rekreaci, což dům žalobkyně není. Jelikož míra zastínění nepřesahuje limit stanovený technickou normou, nejde o imisi ve smyslu sousedských práv, nelze proto aplikovat právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 296/2011. Lokalita, v níž má být stavba umístěna, se nachází v centru města se smíšeným využitím. Ze skutečnosti, že se v současnosti na stavebním pozemku žádná stavba nenachází, nelze dovozovat, že míra soukromí, kterou z tohoto důvodu v současné době požívá, je absolutní a neomezitelná. Žalobkyně musí počítat s tím, že okolní volné parcely budou postupně zastavěny. Nemůže očekávat, že se v centru statutárního města bude moci bez jakéhokoliv omezení sousedními stavbami věnovat rekreaci nebo pěstování zeleniny a ovoce. Dále podotkla, že v projektové dokumentaci je vyznačeno 6 parkovacích míst na pozemku p. č. 31/1, nikoliv jen 3, jak tvrdí žalobkyně. Územní plán města Kladna nestanoví pro předmětný pozemek žádnou nejvyšší přípustnou míru zastavění. Architektonická vhodnost stavby je otázkou správního uvážení, které nemůže soud nahradit vlastním uvážením. Správní

-5uvážení podléhá pouze omezenému soudnímu přezkumu. Správní orgány se otázkami ochrany architektonických a urbanistických hodnot daného území zabývaly, a to nejen dle limitů uspořádání území vymezených v územním plánu města. Správní úřady měly od osoby zúčastněné na řízení dostatek podkladů, včetně vizualizací, aby mohly kvalifikovaně posoudit uvedenou otázku. Pouze z důvodu, že okolní zástavba pochází z jiného historického období, nejde o narušení architektonického a urbanistického charakteru okolí. Osoba zúčastněná na řízení závěrem navrhla, aby soud žalobu zamítl. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného [§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl soud povinen přihlédnout i bez námitky, neshledal. Při jednání, které soud k projednání žaloby nařídil, setrvali účastnící řízení i osoba zúčastněná na řízení na svých procesních stanoviscích. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu Ze správního spisu soud zjistil, že stavebník podal dne 22. 11. 2013 žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby „novostavba bytového domu na p. č. x v katastrálním území Kladno, včetně přípojek vodovodu, kanalizace, plynovodu, elektro, energopilíře, vsakovacího zařízení a prodloužení plynovodního řadu“. K žádosti bylo přiloženo rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 19. 7. 2013, čj. Výst./2424/13-4/Čk, jímž byla ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 10. 2013, čj. 142560/2013/KUSK, udělena stavebníkovi výjimka z § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., a to pro umístění bytového domu ve vzdálenosti 7,6 m od domu č. p. x. K výzvě správního orgánu I. stupně předložil stavebník dne 9. 4. 2014 doplněnou dokumentaci stavby, studii oslunění zpracovanou Ing. arch. Č. a vyjádření některých dotčených orgánů a správců sítí. Studie Ing. arch. J. Č., autorizovaného architekta, byla zpracována dle ČSN 73 4301 a ČSN 73 0581. Jejím předmětem je posouzení zastínění místností a venkovních prostor rodinného domu č. p. x novostavbou bytového domu na pozemku p. č. x. Podkladem pro posouzení byla dokumentace navrhované stavby, posouzení bylo provedeno pomocí diagramu zastínění dle metodiky ČSN 73 0581. Studie dospěla k závěru, že navrhovaná stavba nepůsobí zastínění žádných oken obytných místností domu č. p. x, neboť tento dům nemá směrem k navrhovanému bytovému domu orientována žádná okna. Bod ve středu okna zimní zahrady bude při relativním převýšení 8,00 m stínící překážky (atika bytového domu) osluněn od 12:05 hod. do 14:15 hod. Bod ve středu plochy zahrady přiléhající k rodinnému domu bude při relativním převýšení 10,50 m od stínící překážky zastíněn ve 13:20 hod. Zastínění vlastním rodinným domem končí v 10:20 hod. Oslunění zimní zahrady splňuje limit (min. 90 min.), i když není obytnou místností. Střed zahrady u rodinného domu splňuje normovou hodnotu 3 hodin oslunění.

-6Dne 7. 5. 2014 bylo žalobkyni oznámeno zahájení územního řízení a současně byla pozvána k ústnímu jednání na den 3. 6. 2014. Byla poučena, že námitky může uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak se k nim nepřihlíží. Dne 26. 5. 2014 předala žalobkyně správnímu orgánu I. stupně písemné námitky, v nichž uvedla, že obytný dům bude zastiňovat její dům i pozemek. Míra oslunění pozemku doložená studií je zcela nedostačující pro plnění rekreačního účelu zahrady (není možno tam umístit bazén, pěstovat květiny a zeleninu), zahrada bude bezcenná. Rovněž v zimní zahradě není možné pěstovat kvůli zastínění květiny. Dále bude narušeno soukromí obyvatel rodinného domu ve vlastnictví žalobkyně, neboť z bytového domu povedou okna na zahradu i k domu žalobkyně. Žalobkyně připomněla, že již jeden stávající bytový dům má okna na zahradu žalobkyně, což značně omezuje její pobyt na zahradě. Bude-li postaven další bytový dům s mnoha nájemníky, nebude splněn požadavek na nerušené bydlení a nerušený pasivní odpočinek. Kvalita bydlení žalobkyně bude narušena nad obvyklou úroveň. Dále namítla, že bude zcela určitě překročen závazný koeficient zastavěné plochy, neboť bytový dům, včetně zpevněných ploch před vstupem, bude zaujímat celou plochu parcely. Bytový dům nebude zapadat do okolní zástavby, protože v jeho okolí jsou stavby z počátku minulého století. Navíc bude mít plochou střechu, kdežto domy v okolí mají střechu sedlovou. Bytový dům nebude podsklepený a jako sklepy mají sloužit stavby postavené na plotě žalobkyně, s čímž z bezpečnostních důvodů nesouhlasí. Dům má být napojen na stávající sítě v ulici Kubelíkova, ovšem plynovod je veden z ulice Kleinerova a končí před domem žalobkyně, splašková kanalizace v této ulici není vůbec. Závěrem žalobkyně uvedla, že v důsledku zhoršených podmínek bydlení poklesne i hodnota jejích nemovitostí. Dne 30. 5. 2014 doručila žalobkyně správnímu orgánu I. stupně doplnění své námitky, v němž vznesla požadavek na posouzení vizualizované podoby stavby hlavním architektem města Kladna z hlediska umístění moderně pojaté stavby do zástavby převážně rodinných domů a z hlediska míry zastavěnosti plochy. Rozhodnutím ze dne 9. 7. 2014, čj. Výst./5218/13-11/Čk, správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí o umístění stavby. Stavba má být umístěna ve vzdálenosti 3,3 m od severovýchodní hranice pozemku p. č. x s pozemkem p. č. x a ve vzdálenosti 7,6 m od domu č. p. x na pozemku p. č. x. Bytový dům je navržen o třech nadzemních podlažích – v 1. nadzemním podlaží je navržena chodba a schodiště, úklidová komora, skladové prostory a 2 byty o velikosti 2+kk, ve 2. nadzemním podlaží jsou dva byty o velikosti 2+kk a ve 3. nadzemním podlaží jsou rovněž dva byty o velikosti 2+kk. Výška stavby k atice je 9,95 m, je zastřešena plochou střechou, zastavěná plocha je 140,9 m2. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán I. stupně uvedl, že stavba nepřevyšuje výškovou hladinu okolní zástavby, objekt do ní hmotově zapadá. Záměrem architekta bylo vytvořit nenápadný objekt, který by nekonkuroval okolní zástavbě, proto je stavba navržena jako lapidární kvádr, jehož forma byla zvolena záměrně vzhledem k rozmanitosti okolní zástavby a s ohledem na velikost a proporce pozemku stavby. Pokud jde o architektonické ztvárnění stavby a soulad s urbanistickými hodnotami území, je třeba zdůraznit, že lokalita sestává z objektů různého stáří, architektonického slohu i různého využití. Vedoucí úřadu architektury a územního plánování správního orgánu I. stupně neměl k architektonickému ztvárnění stavby žádné připomínky. Z hlediska urbanistického nedojde navrženou stavbou ke zhoršení kvality zástavby. Zastavěnost pozemku činí cca 35 %, což odpovídá charakteru stávající zástavby. Pozemek o výměře 400 m2 svou polohou, tvarem a velikostí umožňuje realizaci navrhované stavby, zastavěná plocha pozemku je srovnatelná se zastavěností okolních pozemkových parcel. Je splněno kritérium upravené v § 21 odst. 3 vyhlášky

-7č. 501/2006 Sb., tedy že poměr výměry části pozemku schopné vsakování dešťové vody k celkové výměře pozemku je 0,3, dokumentace je zpracována v souladu s hydrogeologickým posudkem. Pro danou lokalitu není územněplánovací dokumentací stanoveno procento zastavění pozemků. Správní orgán I. stupně dále v rozhodnutí předeslal, že požadavky na pohodu bydlení nelze absolutizovat, určité zatížení okolí způsobuje každá stavba a po vlastnících okolních staveb je spravedlivé požadovat, aby takovéto zatížení snášeli, je-li přiměřené poměrům a nevybočuje-li v podstatné míře od obecně požadovatelných standardů na bydlení s přihlédnutím ke konkrétním zvláštnostem lokality. Daná lokalita se nachází v centrální části města Kladna, ve které je funkční využití ploch různorodé, nejedná se o část čistě obytnou s rodinnými domy. Navržená stavba nebude svým využitím, umístěním ani hmotovým ztvárněním nepřiměřeně zatěžovat území. Účelu sledovaného obecnými technickými požadavky na využívání území obsaženými ve vyhlášce č. 501/2006 Sb. bylo dosaženo i řešením podle povolené výjimky z § 25 odst. 4 této vyhlášky. Rodinný dům žalobkyně nemá v jihozápadní stěně, která sousedí s pozemkem stavebníka, okna obytných místností. Studie zastínění zpracovaná Ing. arch. Č. dle ČSN 734301 a ČSN 730581 prokázala, že nedojde k zastínění oken obytných místností v domě žalobkyně. U zimní zahrady v domě žalobkyně bude splněn limit oslunění, jakoby šlo o obytnou místnost, i když jí ve skutečnosti není. Střed zahrady u rodinného domu splňuje normovou hodnotu 3 hodiny oslunění/den. Žalobkyně byla zvyklá na stav, kdy na pozemku stavebníka nestála žádná budova. Nelze ovšem předpokládat, že pozemek určený územním plánem k zástavbě zůstane nezastavěn. Stavbou nedojde ke zhoršení zastínění pozemku nad míru obvyklou a ani nebudou zhoršeny osvitové a jiné poměry na sousedním pozemku nad míru obvyklou. Pokud jde o imise pohledem, za nepřiměřenou imisi nelze považovat samotnou možnost nahlížení z oken do oken v sousední budově, nebo z oken na pozemek, zejména jde-li o budovu umístěnou v souvislé zástavbě. O zakázanou imisi jde v mimořádných situacích, při nichž by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele nemovitosti (zpravidla při zneužívání vlastnického práva k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů). Samotná okna právo na soukromí vůbec nenarušují. Je v souladu s respektovanými zvyklostmi, aby ten, kdo se cítí být obtěžován pohledem, provedl opatření zabraňující obtěžování (pořízením záclon, závěsů, žaluzií, neprůhledných plotů apod.). Stavba se má nacházet v centrální části města K., kde je zcela běžné, že nemovitosti jednotlivých vlastníků jsou v přímém kontaktu, nejde tedy o výjimečnou situaci. Obyvatelé městské zástavby musí počítat s tím, že nejde dosáhnout úplného soukromí. Byť tedy navržená stavba může poskytovat jejím uživatelům pohled na nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně, a tím do jisté míry narušovat její soukromí, nejde o obtěžování mimořádné, které by převyšovalo míru přiměřenou poměrům v městské lokalitě. Skladové prostory nejsou umístěny na plotě žalobkyně, nýbrž ve vzdálenosti 2,2 m od hranice mezi pozemky, což je v pořádku i z hlediska požárně bezpečnostního. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně odvolání, v němž namítla, že i když oslunění zahrady odpovídá normě, neznamená to, že bude moci být využívána pro účely rekreace a pěstování zeleniny. Žalobkyně trvá i na námitce, že bude obtěžována pohledem z oken navrhované stavby, přičemž se opírá o zkušenost s přestavbou druhého sousedícího domu. Nesouhlasí s vypořádáním námitky překročení koeficientu zeleně, neboť se vůbec nezmiňuje o míře zpevněných (vydlážděných) ploch. Není pravda, že by lokalita „H.“ byla v centru Kladna, představuje naopak vstup do velké čtvrti rodinných domů. V územním plánu je vyznačena jako smíšené území patrně kvůli existenci domu na pozemku p. č. x (bývalý mládežnický klub). Jinak jsou v celém okolí pouze rodinné domy, z nichž dva

-8se používají jako kanceláře. Architektonicky se navržená stavba naprosto nehodí do okolní zástavby z doby první republiky. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně. Soud provedl při jednání důkaz studií denního osvětlení a proslunění z listopadu 2014. Tato listina není nikým podepsána ani opatřena razítkem. Vzhledem k tomu, že v závěru studie je uvedeno jméno Ing. L. P., lze se domnívat, že její autorkou je ona. V dokumentu není žádná informace, z níž by vyplývalo, že je držitelkou autorizace k činnostem ve výstavbě. Dle závěrů studie se ve vztahu k bodu 1 na objektu č. p.x zhorší hodnota činitele denní osvětlenosti, což je indikátor úrovně denního osvětlení, pod normou přípustnou mez dle ČSN 73 0580-1 a doba proslunění tohoto bodu poklesne z 229 min. na 92 min., ovšem doba proslunění stanovená dle ČSN 734301/Z1 (90 min.) zůstane zachována. Je současně konstatováno, že posuzovaný bod nesouvisí s obytnou místností, nýbrž se zimní zahradou. Ostatní posuzované body se nachází na objektu č. p. x, který není ve vlastnictví žalobkyně, nýbrž ve vlastnictví J. L. (jde o víceúčelovou stavbu). Studie dále posuzovala oslunění sousední rekreační plochy (zahrady rodinného domu č. p. x). Metodika tohoto měření není ve zprávě popsána, tedy v jakém místě bylo oslunění pozemku měřeno. Je konstatováno, že dle navrhovaného stavu má být osluněná plocha 180,5 m2, tj. 50 % pozemku. Doba oslunění je 120 min., tedy méně než vyžaduje norma ČSN 73 4301/Z1 (180 min.). Soud dále provedl důkaz průmětem leteckého snímku do katastrální mapy zachycujícího okolí pozemku ve vlastnictví stavebníka. Z něho zjistil, že v okolí do 150 m od tohoto pozemku se nachází budova okresního soudu, budova okresního státního zastupitelství, budova střední odborné školy, budova základní školy, budova gymnázia. Některé z těchto budov, včetně budov dalších (garáže i rodinné domy), mají plochou střechu. Posouzení žalobních bodů Žalobní body obsažené v žalobě se v převážně většině týkají důvodnosti tzv. občanskoprávních námitek. Nejedná se o spor o existenci a rozsah vlastnického práva k pozemku, na němž má být stavba umístěna, nýbrž o ochranu vlastnického práva žalobkyně k jejímu pozemku, jehož součástí je stavba na něm postavená, před negativními vlivy, které mají původ ve výkonu vlastnického práva stavebníka v podobě realizace stavby a jejího následného užívání (imise). Tyto občanskoprávní námitky mají právní základ v úpravě sousedských vztahů obsažené v § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod. O nedovolené imise jde jen tehdy, je-li splněna jak podmínka „v míře nepřiměřené místním poměrům“ (zkoumají se poměry obvyklé v daném místě), tak podmínka „podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku“ (v jejím rámci se posuzují poměry druhové, tedy užívání obvyklé v jiných podobných místech; viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014). Přípustnost uplatňování tohoto typu námitek v územním řízení vyplývá z § 89 odst. 4 věty druhé stavebního zákona, podle něhož vlastník sousední nemovité věci může uplatňovat námitky proti projednávanému záměru v rozsahu, jakým je jeho právo

-9přímo dotčeno. Dotčení vlastnického práva vlastníka sousední nemovité věci může spočívat mj. i v působení imisí na jeho nemovité věci. Smyslem uplatňování občanskoprávních námitek proti budoucím imisím v územním řízení je preventivně působit proti vzniku stavu, který by pravděpodobně nastal po realizaci stavby a který by znamenal porušení § 1013 odst. 1 občanského zákoníku. Podle § 89 odst. 6 stavebního zákona, nedojde-li ohledně uplatněné námitky k dohodě mezi účastníky řízení, stavební úřad posoudí námitku na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek, popřípadě technických norem, pokud námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Působnost stavebního úřadu se přitom vztahuje i na námitky občanskoprávní povahy, jejichž podstatou není spor o existenci nebo rozsah vlastnického práva nebo jiných věcných práv (viz usnesení zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 27. 7. 2011, čj. Konf 10/2011 – 7). Soud dále předesílá, že námitky, které žalobkyně uplatnila v územním řízení (a posléze jako žalobní body i v žalobě), úzce souvisí s rozhodnutím správního orgánu I. stupně o udělení výjimky dle § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Toto ustanovení požaduje, aby v případě, že v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení jsou okna obytných místností, byl odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn. V daném případě bylo rozhodnutím o výjimce povoleno, aby odstup bytového domu a rodinného domu č. p. x byl pouze 7,6 m, ačkoliv výška bytového domu je 9,95 m, a výška rodinného domu č. p. x dokonce 10,2 m, takže dle tohoto ustanovení by měl odstup mezi stavbami činit 10,2 m. Rozhodnutí o výjimce není v této věci samostatně soudně přezkoumatelné, neboť nezasahuje do práv a povinností účastníků a jeho účinky jsou podmíněny vydáním navazujícího územního rozhodnutí (rozhodnutí o umístění stavby). Lze ho proto přezkoumat pouze v rámci žaloby proti územnímu rozhodnutí na základě § 75 odst. 2 s. ř. s. (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 7. 2013, čj. 8 As 8/2011 – 66), ovšem žalobkyně se výslovně přezkumu tohoto rozhodnutí nedomáhá. Soud se nejprve zabýval souladem napadeného rozhodnutí s obecnými požadavky na výstavbu (tedy jen s těmi, které souvisí s námitkami žalobkyně). Obecnými požadavky na výstavbu se rozumí obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby stanovené prováděcími právními předpisy [§ 3 odst. 2 písm. e) stavebního zákona]. Podle § 90 písm. c) stavebního zákona se musí v územním řízení posoudit soulad záměru s požadavky mj. prováděcích právních předpisů ke stavebnímu zákonu, zejména s obecnými požadavky na využívání území. Podle § 20 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb., která upravuje právě požadavky na využívání území, musí každý stavební pozemek mít vyřešeno umístění odstavných a parkovacích stání pro účel využití pozemku a užívání staveb na něm umístěných v rozsahu požadavků příslušné české technické normy pro navrhování místních komunikací. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že na dotčeném pozemku je v dokumentaci ověřené v územním řízení zakresleno 6 parkovacích stání, nikoliv 3, jak tvrdí žalobkyně. Ve vyjádření k žalobě pak vysvětlil, že dle normy ČSN 73 6110 je nutné vymezit 1 parkovací stání na 1 byt, jehož plocha nepřesahuje 100 m2. K tomu soud poznamenává, že uvedená česká technická norma skutečně stanoví, aby na 1 byt do 100 m2 podlahové plochy v obytném domě připadlo jedno odstavné stání (viz tabulka č. 34 v kapitole 14.1). Vzhledem k tomu, že v umísťovaném bytovém domě je celkem 6 bytů, všechny s podlahovou plochou do 100 m2, je třeba zajistit v docházkové vzdálenosti do 300 m od stavby pro bydlení 6 odstavných stání.

- 10 Z dokumentace z května 2013 (celkový situační výkres a koordinační situační výkres C.2 a C.3), která byla v územním řízení ověřena (je opatřena otiskem razítka správního orgánu I. stupně), jednoznačně plyne, že na pozemku stavebníka p. č. x je vymezeno 6 parkovacích stání. Projektová dokumentace byla zpracována odborně způsobilou osobou ve smyslu zákona o autorizaci, která odpovídá za soulad dokumentace s obecnými požadavky na výstavbu a technickými normami. Žalobkyně nenavrhla jediný důkaz, který by byl s to vyvrátit správnost dokumentace (ničím nepodložené pochybnosti o tom, zda lze na pozemek umístit 6 parkovacích stání, ke zpochybnění správnosti dokumentace nepostačují). Z fotografií předložených žalobkyní při jednání nelze dovodit, že by vjezd automobilů na pozemek stavebníka byl vyloučen kvůli vzrostlým stromům (tuto otázku lze ostatně řešit v řízení o povolení kácení dřevin, toto povolení se předkládá až ve stavebním řízení, nikoliv územním). Ke spekulaci žalobkyně, že vzhledem k tomu, že byty v domě si koupí nejspíš movitější lidé, u nichž lze předpokládat, že budou mít více než jedno auto, soud uvádí, že pro posouzení žalobního bodu je rozhodující, že byly splněny požadavky české technické normy, neboť to zaručuje splnění požadavků vyhlášky č. 501/2006 Sb. [viz výslovně text § 20 odst. 5 písm. a) této vyhlášky in fine]. Aniž by se soud chtěl uchýlit k obdobným spekulacím jako žalobkyně, přesto považuje za vhodné poukázat na to, že ačkoliv byt v novostavbě může být skutečně dražší, a tudíž dostupnější pro movitější klientelu, bytové jednotky mají malou podlahovou plochu, dispozičně jsou řešeny jen jako 2+kk, takže nelze předpokládat, že by je obývaly rodiny s dětmi (právě rodiny s dětmi často mívají dvě auta). Soud tedy shrnuje, že ve vztahu k počtu odstavných stání jsou dle schválené dokumentace splněny požadavky na využívání území. Žalobní bod je nedůvodný. Další otázkou, kterou žalobkyně rozporuje, je poměr zastavěné plochy ve vztahu k celkové ploše stavebního pozemku. Ustanovení § 20 odst. 5 písm. c) vyhlášky č. 501/2006 Sb. stanoví požadavek, aby stavební pozemek měl vyřešené vsakování nebo odvádění srážkových vod ze zastavěných ploch nebo zpevněných ploch. Podle § 21 odst. 3 téže vyhlášky se tento požadavek považuje u bytového domu za splněný, pokud poměr výměry části pozemku schopné vsakování dešťové vody k celkové výměře pozemku činí 0,3. Výměra stavebního pozemku je 400 m2, takže postačuje, aby část pozemku o celkové rozloze 120 m2 byla schopna vsakovat vodu. Žalobkyně tvrdí, že stavba, včetně skladových prostor a zpevněných ploch v jejím okolí, bude zaujímat téměř celou plochu parcely. Z dokumentace přitom vyplývá, že s výjimkou části pozemku, kterou budou zabírat venkovní sklady (rozloha této části pozemku je 32,1 m2) a části vyhrazené pro přístupový chodník, bude celý pozemek kolem stavby zakryt zelení nebo vegetační dlažbou (viz celkový situační výkres, koordinační situační výkres C.2 a C.3 z dubna 2013). Vegetační dlažba přitom nebrání vsakování vody do pozemku pod dlažbou, takže plochu vegetační dlažby lze přičíst k ploše zeleně. Je-li tedy zastavěná plocha 140,9 m2, plocha pro sklady 32,1 m2 a zhruba 30 m2 zabírá dlažba na příchozím chodníku, je zbývající plocha o souhrnné rozloze 197 m2 schopna vsakovat povrchovou vodu. Podmínka dle § 20 odst. 5 písm. c) ve spojení s § 21 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je tedy naplněna. Likvidace přívalových srážkových vod ze střechy a odstavného stání bude navíc řešena vybudováním akumulační vsakovací jímky o objemu 48 m3, která postačí k akumulaci přívalových srážek za dobu 10 min. a do níž bude sveden okapový systém. Akumulovaná voda se bude postupně vsakovat do podloží. Toto řešení bylo navrženo a posouzeno Ing. V. V., držitelem odborné způsobilosti v hydrogeologii a environmentální geologii. Nejen tedy, že plocha pozemku, která je schopna vsakovat srážkovou vodu, splňuje podmínku stanovenou požadavky na využívání území, ale navíc dokumentace zapracovává technické řešení, které umožní likvidovat dešťové vody ze zastavěných ploch přímým zásahem do podloží. Měla-li tedy žalobkyně obavu z toho, že kolem navržené stavby není dostatek volného prostoru na pozemku stavebníka, který by

- 11 umožňoval likvidaci srážkových vod na pozemku, a tedy neohrožoval pozemky sousední, není její obava důvodná. Pokud snad žalobkyně mínila svojí námitkou chránit estetickou stránku věci, tj. aby kolem bytového domu byla podstatná část zeleně, jde o otázku neregulovanou obecnými požadavky na výstavbu. Maximální přípustná míra zastavěnosti plochy (nebo stavebního pozemku) bývá stanovena v územněplánovací dokumentaci. Správní orgán I. stupně uvedl, že územněplánovací dokumentace neobsahuje pro danou plochu žádný limit zastavěnosti, což žalovaný implicite akceptoval. Žalobkyně tento závěr správních orgánů nenapadla, soud jej proto nepřezkoumával. Námitka žalobkyně je tedy jako celek nedůvodná. K tvrzení žalobkyně obsaženému v žalobě, že navržený dům je nepodsklepený a že skladovací prostory jsou umístěny na pozemku stavebníka ve vzdálenosti 2,2 m od pozemku žalobkyně, soud uvádí, že je zcela pravdivé a má oporu ve správním spisu. Soud dodává, že stavební zákon ani jeho prováděcí předpisy nevyžadují, aby obytný dům byl podsklepen, ani nezakazují, aby skladovací prostory byly vybudovány na pozemku u obytného domu. Podle § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb. musí být vzdálenost stavby garáže a dalších staveb souvisejících a podmiňujících bydlení umístěných na pozemku rodinného domu nejméně 2 m od společné hranice pozemků. Pro pozemky bytového domu není žádné pravidlo stanoveno, takže lze vycházet toliko z obecného pravidla obsaženého v § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., a sice že vzájemné odstupy staveb musí splňovat požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické, veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, státní památkové péče, požární ochrany, bezpečnosti, civilní ochrany, prevence závažných havárií, požadavky na denní osvětlení a oslunění a na zachování kvality prostředí. Odstupy musí dále umožňovat údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení a činnosti, například technickou infrastrukturu. Skladovací prostory se nachází ve vzdálenosti 2,2 m od hranice pozemku, což vyhovuje podmínce dle § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb. (byla-li by na věc aplikovatelná vzhledem k charakteru stavby). Tato odstupová vzdálenost vyhovuje i požadavkům na požární bezpečnost (viz požárně bezpečnostní zprávu) a soud neshledal, že by zvolené řešení skladovacích prostor bylo v rozporu s § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Napadené rozhodnutí tedy není nezákonné z důvodu, že vymezuje separátní skladovací prostory při obvodové zdi bytového domu ve vzdálenosti 2,2 m od společné hranice pozemků žalobkyně a stavebníka. Žalobní bod je nedůvodný. Jak soud předeslal již výše, umísťovaná stavba nesplňuje požadavek na odstupové vzdálenosti dle § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Správní orgán I. stupně nicméně povolil výjimku z tohoto ustanovení, přičemž navrhovaná stavba je v souladu s podmínkami udělené výjimky. Výjimku z obecných požadavků na výstavbu lze přitom povolit v jednotlivých odůvodněných případech, z ustanovení prováděcího právního předpisu, ze kterých tento předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, nedojde-li k ohrožení bezpečnosti, ochrany zdraví a života osob a sousedních pozemků nebo staveb, povolenou výjimkou bude dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu (§ 169 odst. 2 stavebního zákona). Soud považuje za vhodné poukázat na to, že při dodržení § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. by musel být bytový dům vzdálen od rodinného domu č. p. 2360 vzhledem k výšce tohoto domu 10,2 m od rodinného domu. Přitom vzdálenost mezi rodinným domem a společnou hranicí mezi pozemky je pouze 4,4 m, což znamená, že bytový dům by mohl být umístěn ve vzdálenosti 5,8 m od společné hranice pozemků. Je tedy zřejmé, že rodinný dům žalobkyně vzhledem k své výšce značným způsobem limituje možnost umístit bytový dům na pozemek ve vlastnictví stavebníka. Žalobkyně přitom sama při jednání uvedla, že byť je v sousedící obvodové stěně jejího rodinného domu pouze okenní otvor do zimní zahrady, jde

- 12 ve skutečnosti o obytnou místnost, která je běžně využívána k bydlení, nikoliv jen k pěstování rostlin. Potřeba dodržet odstupovou vzdálenost dle § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. by tak byla vyvolána již existencí samotné stavby žalobkyně, nikoliv až tím, že bytový dům stavebníka má mít v protilehlé obvodové stěně okenní otvory. Na tomto je dobře patrné, že v podmínkách sousedící zástavby nelze vycházet z toho, že pouze jeden vlastník omezuje toho druhého, nýbrž je tomu i naopak. Jde o vzájemné omezování se. Pokud jde o rodinný dům č. p. x na pozemku p. č. x, který sousedí s pozemkem stavebníka z druhé strany, jeho výška je 12 m (v obvodové stěně přiléhající k hranici pozemků má přitom okna obytných místností), ovšem vzdálenost od společné hranice pozemků pouze 6,6 m. Aby bylo dodrženo pravidlo dle § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., musel by být bytový dům stavebníka umístěn ve vzdálenosti 5,4 m od společné hranice pozemků. Při respektování uvedeného pravidla (bez udělení výjimky) by šíře bytového domu mohla být pouze 6,2 m (šíře pozemku stavebníka je 17,4 m, předepsaná vzdálenost domu od společné hranice s pozemkem p. č. x je 5,4 m a od společné hranice s pozemkem žalobkyně 5,8 m). Tyto specifické místní poměry přitom odůvodňují, aby byla výjimka udělena, neboť při důsledném respektování § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. by v daném případě prakticky nebylo možné umístit na pozemek stavebníka žádnou stavbu pro bydlení (je tedy naplněn požadavek odůvodněnosti udělení výjimky). Byla-li tedy stavebníkovi udělena výjimka z § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. tak, že odstupová vzdálenost k domu žalobkyně byla zmenšena o 2,6 m a k domu č. p. 2250 o 1,9 m, čímž bylo umožněno umístit na pozemek stavebníka dům o šířce 10,7 m, nejedná se o řešení nikterak excesivní, naopak odpovídá místním poměrům způsobeným relativně vysokou stávající zástavbou. Jak lze dovodit z katastrální mapy a ověřené dokumentace, šířka umísťovaného bytového domu je zhruba stejná jako šířka rodinného domu žalobkyně, přičemž šířka pozemku stavebníka a pozemku žalobkyně jsou podobné, což platí i pro výšku obou staveb. Obdobně je dimenzován i dům č. p. x na pozemku p. č. x, který sousedí s domem žalobkyně z druhé strany. Je tak naplněn i limit § 169 odst. 2 stavebního zákona, neboť řešením dle povolené výjimky bude dosaženo účelu sledovaného § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. (k tomu viz níže). Žalobkyně přímo nenapadá zákonnost povolení výjimky z § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., pouze s tím související skutečnost, že dojde k obtěžování žalobkyně pohledem a ke snížení oslunění jejího pozemku. Výše uvedené úvahy má soud za významné pro hodnocení přiměřenosti imise pohledem a zastíněním, neboť dobře dokumentují místní poměry, pokud jde o robustnost stávající zástavby a její porovnání s umísťovanou stavbou. Žalobkyně dále namítla, že dojde k zastínění zimní zahrady a venkovní rekreační zahrady. Úvodem je třeba vyjasnit, zda § 11 - § 13 vyhlášky č. 268/2009 Sb. lze aplikovat ve vztahu k zimní zahradě uvnitř rodinného domu a venkovní rekreační zahradě. Z citovaných ustanovení vyhlášky jednoznačně plyne, že se vůbec netýkají zastínění a oslunění pozemku. Zimní zahradu pak zpravidla nelze považovat za obytnou místnost ani za místnost pobytovou, neboť zimní zahrada je dle svého obecně chápaného funkčního využití pojímána jako místnost pro květiny a dřeviny k přezimování, nikoliv jako místnost, v níž by se měly zdržovat osoby. Z toho tedy plyne, že § 11 - § 13 vyhlášky č. 268/2009 Sb. se nevztahují na pozemek ani zimní zahradu, nemá-li charakter obytné či pobytové místnosti. Technické normy upravující minimální požadavky na oslunění obytných místností a pozemků ovšem mohou být relevantní pro posouzení přiměřenosti imise zastínění, kterou může navrhovaná stavba působit. Žalobkyni je třeba dát za pravdu v tom, že pouze ze skutečnosti, že ve vztahu k určitému typu místnosti či pozemku neexistuje v obecných požadavcích na výstavbu žádný normativní požadavek na kvalitu osvětlení a oslunění (proslunění), nelze dovozovat, že není možné proti zastínění místnosti či pozemku úspěšně brojit občanskoprávní námitkou opírající

- 13 se o právní úpravu imisí (a s tím související otázku ochrany kvality bydlení). Stejně tak platí, že i když namítaná budoucí imise nepřekročí limity dané veřejnoprávními předpisy (typicky obecnými požadavky na výstavbu), může jít o protiprávní imisi, jsou-li naplněny podmínky § 1013 občanského zákoníku (viz rozsudek NS ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2808/2007). Žalobkyně uvedla, že zimní zahradu fakticky užívá jako obytnou místnost, má tam posezení, pěstuje tam pokojové rostliny. K tomu soud uvádí, že rozhodující není faktický způsob užívání této místnosti, proto neprovedl výslech žalobkyně, nýbrž k jakému účelu má tato místnost sloužit dle kolaudačního rozhodnutí. Soud nicméně neprováděl dokazování ke zjištění, k jakému užití je místnost označovaná jako zimní zahrada dle kolaudačního rozhodnutí určena, neboť posouzení žalobních bodů není na přesném zjištění této skutečnosti závislé. I kdyby soud akceptoval, že zimní zahradu je třeba považovat za obytnou místnost (a tedy vztáhnout na ni požadavky dle § 11 - § 13 vyhlášky č. 268/2009 Sb.), nezměnilo by to nic na posouzení věci. Studii zastínění zpracoval Ing. arch. J. Č., autorizovaný architekt s autorizací se všeobecnou působností, která ho opravňuje ke zpracování dokumentace a podkladů pro územní řízení (§ 4 odst. 3 a 4 ve spojení s § 17 zákona o autorizaci). Pokud jde o zastínění okna zimní zahrady, které jako jediné je orientováno směrem k umísťované budově, bude zimní zahrada osluněna po dobu 130 min., ačkoliv norma pro oslunění obytných místností je pouze 90 min. Dle studie předložené žalobkyní bude doba oslunění 92 min. Obě studie dospívají ke shodnému závěru, že v zimní zahradě bude splněna minimální hodnota oslunění stanovená normou ČSN 73 4301 pro obytné místnosti. Je tedy zřejmé, že požadavek § 13 vyhlášky č. 268/2009 Sb. je ve vztahu k zimní zahradě naplněn (a to i v případě, že by soud akceptoval tvrzení žalobkyně, že se jedná o obytnou místnost). Pokud jde o otázku osvětlení zimní zahrady denním světlem ve smyslu § 11 vyhlášky č. 268/2009 Sb., studie Ing. arch. Č. se touto otázkou nezabývala, žalobkyní předložená studie dospěla k závěru, že úroveň denního osvětlení nebude v této místnosti dosahovat normou přípustnou mez 32 % Dw, nýbrž pouze 27,9 % Dw (původně 39,2 % Dw). Studie nicméně současně konstatuje, že posuzovaný okenní otvor neosvětluje obytnou místnost, ale jen zimní zahradu. Soud považuje právě uvedenou skutečnost za významnou. I kdyby žalobkyně skutečně v zimní zahradě běžně pobývala, nelze nerozlišit, že uvedená místnost plní jinou funkci než klasická obytná místnost (žalobkyně při jednání sama uvedla, že místnost se užívá i k pěstování pokojových rostlin). Nelze tedy požadovat, aby takováto místnost splňovala požadavky na míru denního osvětlení jako klasická obytná místnost (např. obývací pokoj, ložnice). Z hygienického hlediska nepochybně není nutné, aby zimní zahrada, která plní funkci obytné místnosti jen částečně, byla osvětlena denním světlem stejně jako běžné obytné místnosti, které jsou přitom v rodinném domě žalobkyně k dispozici. Ustanovení § 11 vyhlášky č. 268/2009 Sb. sleduje právě hygienický účel (péče o uchování zdraví), a není tak odůvodnitelné trvat na splnění tohoto limitu i u místností, které sice mohou částečně sloužit k pobytu osob, nicméně vedle toho plní i jinou, stěžejní funkci (pěstování a uchovávání rostlin). Pokud jde o proslunění zahrady žalobkyně, považuje soud za určující předeslat, že míra proslunění pozemku nepředstavuje žádný obecný požadavek na výstavbu, není upravena § 13 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Norma ČSN, která stanoví požadavky na proslunění pozemku užívaného k rekreaci, není v této části závazná, neboť žádné ustanovení právního předpisu jí tento charakter nepropůjčilo (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2010, čj. 2 As 69/2010 - 122, bod 49; jinak je tomu v případě § 13 odst. 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb., který činí závaznou normu pro oslunění bytů). Nesplnění doporučení normy ČSN, pokud jde o proslunění pozemku, tak nezakládá rozpor záměru s obecnými požadavky na výstavbu ve

- 14 smyslu § 90 písm. c) stavebního zákona. Normu ČSN lze považovat jen za jeden z podkladů pro rozhodnutí o občanskoprávní námitce (§ 89 odst. 6 stavebního zákona). Ing. arch. Č. poukázal ve své studii na to, že dle normy se posuzují konkrétní místa každodenní rekreace obyvatel (např. dětská hřiště, odpočivná místa s lavičkami) u obytných budov. Jeho studie posuzuje bod umístěný ve středu zahrady žalobkyně, a to se závěrem, že až do 10:20 hod. je tento bod zastíněn vlastním domem žalobkyně a až v 13:20 hod. bude zastíněn posuzovanou stavbou, což je dokumentováno diagramem zastínění dle ČSN 73 0581. Je tedy zřejmé, že bod uprostřed zahrady splňuje normu pro proslunění místa kolem obytné budovy určené k rekreaci. Studie předložená žalobkyní pouze obsahuje závěr, že proslunění rekreační plochy po výstavbě bytového domu bude dle ČSN 73 4301 nevyhovující. V metodice na str. 9 je uvedeno, že vnější stínící překážky tvoří objem okolní zástavby a konstrukce balkónů a lodžií vlastní navrhované stavby. Závěr, k němuž dospěla studie předložená žalobkyní, není jakkoliv odůvodněn ani dokumentován (diagramem, grafem apod.). Není zřejmé, jak může vnější stínící překážku tvořit konstrukce balkónů a lodžií vlastní navrhované stavby. Terasy se totiž nachází pouze směrem do ulice a ve směru k zahradě žalobkyně jsou zakryty výběžkem východní obvodové zdi. Soud nepovažuje studii předloženou žalobkyní za přesvědčivou (odhlíží přitom od toho, že není podepsána ani opatřena razítkem autorizované osoby), neboť řádným způsobem nepopisuje (resp. nezobrazuje) provedená měření a výpočty, vymezení vnějších stínících překážek neodpovídá skutečnosti. Soud neprovedl důkaz výslechem zpracovatele studie za účelem objasnění výše uvedených otázek, neboť studie je prostým listinným důkazem, nikoliv znaleckým posudkem, a její obsahové nedostatky tak nelze odstraňovat výslechem původce listiny. Studie zpracovaná Ing. arch. Č. tento deficit nevykazuje, soud ji hodnotí jako přesvědčivou, a to vzhledem k jasně popsaným výsledkům měření (výpočtů), které jsou názorně dokumentovány. Soud doplňuje, že argumentace žalobkyně odkazující na studii osvětlení, kterou předložila a podle níž dojde k nepřípustnému zastínění domu č. p. x na pozemku p. č. x, není pro posouzení námitek žalobkyně relevantní. Uvedený dům totiž není ve vlastnictví žalobkyně, přičemž v územním řízení se může žalobkyně domáhat toliko ochrany svých práv, nikoliv práv třetích osob. To platí i pro řízení o žalobě, neboť podmínkou zrušení napadeného rozhodnutí je nejen objektivní nezákonnost rozhodnutí, nýbrž i to, že rozhodnutím byla žalobkyně zkrácena na svých právech (aktivní věcná legitimace). I kdyby rozhodnutí bylo objektivně nezákonné, nicméně nevedlo k porušení práv žalobkyně, nemohl by soud žalobě vyhovět pro nedostatek aktivní věcné legitimace (viz rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2006, čj. 1 Afs 40/2005 – 62, publ. pod č. 1477/2008 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 11. 3. 2008, čj. 8 As 46/2007 – 98). Pro posouzení důvodnosti občanskoprávní námitky spočívající v působení imise zastínění je tedy významné, že i po realizaci umístěné stavby bude u zimní zahrady dodržen technickou normou stanovený minimální limit pro oslunění obytné místnosti, což potvrzují obě studie zastínění. Vzhledem k svému účelu nepochybně není třeba, aby zimní zahrada byla osvětlena denním světlem stejně jako obytná místnost. Na zahradě pak existují odpočinková místa (prověřeno na příkladu středu zahrady), kde je splněn limit proslunění pozemku. Obecně je třeba uvést, že žalobkyně vychází ve svých úvahách o tom, zda jsou imise, které budou důsledkem provedení umístěné stavby, přiměřené poměrům, ze stávajícího stavu. Porovnává, do jaké míry dojde ke změně dle stavu před a po realizaci stavby. Soud má porozumění pro takovýto způsob uvažování a argumentace, nicméně nepovažuje jej za správný. V dané věci totiž nejde o případ, kdy by oba sousedící stavební pozemky již byly zastavěny stavbou sloužící účelu, pro který je stavební pozemek určen, a šlo by tak

- 15 o posouzení dopadů změny jedné ze staveb (přístavby, nástavby) nebo vybudování doplňkových staveb. V takovém případě by bylo legitimní poměřovat důvody zvažované změny a dopady na poměry na sousedním pozemku (přesně o takovou situaci se jednalo v rozsudku NSS ze dne 1. 11. 2012, čj. 8 As 27/2012 – 124, na nějž v žalobě poukazuje žalobkyně; judikatura dovodila, že v těchto případech je třeba vážit mezi závažností důvodů pro změnu dokončené stavby a jejich legitimitou a citelností změn stávajících poměrů, pokud jde o kvalitu bydlení). V nyní posuzované věci je nicméně situace zcela odlišná, neboť pozemek stavebníka nebyl doposud vůbec zastavěn. Stávající stav, který žalobkyně považuje za bernou minci pro porovnání dopadů, je tedy značně zkreslen, neboť vychází ze stavu nepřirozeného, neobvyklého. Pozemek stavebníka se totiž nachází v centrální části města (v jeho širším centru), jde o stavební parcelu obklopenou dalšími stavebními parcelami, z nichž je většina zastavěna. Je tedy přirozené (a není to zpochybňováno ani žalobkyní), že pozemek je určen k zastavění. Jak soud uvedl již výše, hmotově, tvarem ani výškou se umísťovaná stavba neliší od stavby žalobkyně ani dalších staveb nacházejících se v téže řadě. Umístění stavby na stavebním pozemku je rovněž obdobné. Nejedná se tedy o stavbu, která by se svými rozměry či umístěním na stavebním pozemku vymykala místním poměrům. Naopak, z těchto hledisek stavba zcela do těchto poměrů zapadá. Je logické, že umístěním stavby na dosud nezastavěný pozemek dojde vzhledem k poměrně husté zástavbě k citelné změně dosavadních poměrů. Soud nepovažuje za významné číselné vyjádření této změny (tj. o kolik procent se zhorší denní osvětlení místností, oslunění místností, proslunění pozemku, zvýší hluk apod.). Za určující naopak považuje to, že stavba, která imise způsobí, odpovídá dosavadní zástavbě. Stavebník jakožto vlastník dosud nezastavěného pozemku není povinen se ve výkonu vlastnického práva omezit z důvodu stávající hmotově významné zástavby na sousedních pozemcích a realizovat na pozemku nižší stavbu o menší zastavěné ploše, jen aby významněji nezasáhl do stávajících poměrů. Žalobkyně nemá nárok na zachování výhody, z níž dosud těžila, tj. že pozemek stavebníka nebyl zastavěn. Naopak je povinna akceptovat dopady toho, že stavebník na obdobném pozemku postaví stavbu podobného půdorysu a výšky. Pro posouzení námitky zastínění zimní zahrady a pozemku žalobkyně není určující, zda je umístěná stavba bytovým domem či rodinným domem, nebo zda má okenní otvory směřující k rodinnému domu žalobkyně a její zahradě. Ke stínění dochází výlučně v důsledku rozměru a tvaru umísťované stavby, která představuje překážku pro pronikání světla k domu žalobkyně a jejímu pozemku. Jelikož umísťovaná stavba, pokud jde o právě uvedená kritéria, odpovídá dosavadní zástavbě na okolních pozemcích a významněji se jim nevymyká, pak zastínění zimní zahrady a pozemku žalobkyně není imisí, která by byla nepřiměřená místním poměrům. Pokud jde o dopad na obvyklé užívání zimní zahrady a přilehlé venkovní zahrady, je třeba připomenout, že z hlediska oslunění zimní zahrady bude i po realizaci bytového domu splněna norma pro oslunění obytné místnosti. Je tedy zřejmé, že žalobkyně bude moci i nadále využívat místnost jako zimní zahradu (a dokonce i jako obytnou místnost, jak nyní dle vlastního tvrzení zimní zahradu fakticky využívá). Zahradu přiléhající k rodinnému domu bude moci žalobkyně i nadále užívat k rekreaci, neboť studií zastínění bylo prokázáno, že např. střed pozemku zahrady bude prosluněn jako venkovní zařízení určené k odpočinku. Nepochybně bude možné pěstovat na zahradě i květiny, zeleninu a ovocné dřeviny, byť třeba na jiném místě, v jiném plošném rozsahu či druhové skladbě, než by si žalobkyně přála. Pěstování květin, zeleniny a ovoce na zahradě ve „vnitrobloku“ potenciálně ohraničeném jednotlivými domy může mít jen doplňkovou funkci. Nejde o zahradu za rodinným domem, která by představovala záhumenek přecházející ve volnou krajinu s převažujícím zemědělským využitím. Pokud jde tedy o druhové poměry, tj. pěstování květin, ovoce a zeleniny v městské zástavbě v neuzavřených „vnitroblocích“, je zřejmé, že jde o činnost

- 16 značně limitovanou, a to právě i kvůli zastínění zahrad domy, které vytváří „vnitroblok“. Není ostatně bez významu zmínit i jeden z poznatků ze studie zastínění zpracované Ing. arch. Č., a sice že bod nacházející se ve středu zahrady je až do 10:20 hod zastíněn vlastním domem žalobkyně. Míru proslunění pozemku tak nesnižuje zdaleka jen umísťovaný bytový dům. Žalobkyně mohla ve svých úvahách o pěstování rostlin na zahradě vycházet ze stávajícího stavu, nemohla ovšem legitimně očekávat, že potrvá i nadále (viz výše). De facto se doposud těšila z pozitivní externality, kterou pro její pozemek má nezastavěnost pozemku stavebníka, a to jako – řečeno ekonomickou terminologií – free rider (černý pasažér), tzn. že neměla na tuto výhodu nárok a nic za ni vlastníkovi sousedního pozemku neplatila. Nesvědčí jí žádný právní titul, který by jí zaručoval trvání této pozitivní externality (tedy výhody z toho, že vlastník sousedního pozemku neužívá pozemek způsobem, k němuž je určen). Argumentuje-li žalobkyně tím, že si pořídila zahradu právě za účelem rekreace a pěstování rostlin, pak musela počítat s tím, že plnění obou těchto účelů je limitováno tím, že se zahrada nachází ve vnitrobloku, nikoliv ve volné krajině. Žalobkyně se zmiňuje o tom, že realizace stavby bytového domu jí zhatí její záměr na vybudování bazénu. V územním řízení se k záměrům sousedů, které nejsou realizovány ani podloženy pravomocným povolením, nepřihlíží. Ostatně proč by měl stavebník ustupovat a uzpůsobovat svůj záměr postavit na nezastavěném pozemku hlavní stavbu splňující hlediska přiměřenosti, aby umožnil vlastníkovi sousedního pozemku smysluplné umístění bazénu jakožto doplňkové stavby naplňující toliko rekreační funkci? Takové řešení střetu vlastnického práva dvou sousedních vlastníků by bylo pokřivené. Jenom proto, že rodinný dům žalobkyně byl postaven první, nelze přiznat jejímu vlastnickému právu přednost. Soud tedy dospěl k závěru, že námitka žalobkyně zastíněním zimní zahrady a venkovní rekreační zahrady je nedůvodná jak z toho pohledu, že záměr není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu, tak z pohledu budoucí imise v podobě zastínění zimní zahrady a venkovní zahrady, která svojí mírou nepřesáhne míru místně obvyklou ani míru druhově obvyklou pro daný typ lokality a žalobkyní sledovaný účel. Ve vztahu k námitce imisí pohledem je třeba předeslat, že tato otázka je v rovině obecných požadavků na výstavbu regulována pouze prostřednictvím odstupových vzdáleností (§ 25 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb.). Limitem pro udělení výjimky z § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., jehož jedním z účelů je zabránit přílišnému narušení soukromí pohledem do oken obytných místností, je, aby i po udělení výjimky bylo dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu (§ 169 odst. 2 stavebního zákona). Judikatura správních soudů, ve shodě s judikaturou civilistickou, potvrdila, že obtěžování vlastníka sousední nemovité věci pohledem může být imisí ve smyslu § 1013 občanského zákoníku. Podrobně se touto otázkou zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, čj. 4 As 97/2013 – 40, v němž dospěl k závěru, že obtěžování pohledem je možno považovat za imisi jen v mimořádném případě, pokud tím dochází k soustavnému a závažnému narušování soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovité věci. Je přitom třeba vycházet z oprávněných zájmů všech účastníků. Typicky se jedná o případy, kdy vlastnické právo je zneužíváno k nahlížení do sousední nemovité věci za účelem narušování soukromí sousedů, nebo pokud dojde ke stavební změně umožňující nahlížení do dosud uzavřených prostor, není-li taková změna odůvodněna oprávněnými zájmy všech účastníků. V případě, že dochází ke změně stavby, je třeba přihlížet i k míře soukromí zavedené dlouhodobě v daném místě. V podrobnostech soud odkazuje na odůvodnění výše uvedeného rozsudku.

- 17 Soud opakuje, že v nyní posuzované věci jsou místní poměry takové, že nemovité věci žalobkyně se nachází v centrální městské zástavbě (nikoliv na periferii města) a jsou součástí zastavěného bloku vymezeného protínajícími se pozemními komunikacemi, v jehož středu vzniká neuzavřený „vnitroblok“. Na stavebním pozemku stavebníka dosud nestála žádná budova. Nejde tedy o případ vzniku imise v důsledku změny dokončené stavby, nýbrž o provedení nové stavby odpovídající účelu, k němuž je stavební pozemek určen územněplánovací dokumentací. Obtěžování žalobkyně pohledem z umísťovaného bytového domu může být realizováno pouze skrze okenní otvory v bytovém domě, nikoliv např. z terasy, která má oproti oknům či vikýřům nesrovnatelně vyšší potenciál k zásahu do práva na soukromí, neboť terasa je určena primárně k relaxaci, tedy k pobytu (viz rozsudek NSS ze dne 30. 7. 2013, čj. 4 As 97/2013 – 40). Pokud jde o pohled na západní obvodovou stěnu rodinného domu žalobkyně, v ní je pouze okenní otvor v místnosti sloužící jako zimní zahrada. S ohledem na charakter dané místnosti nelze předpokládat, že by se v ní odehrávaly zásadnější události soukromého života žalobkyně a osob, které s ní v rodinném domě bydlí. Možnost vidět z umísťované stavby do okna zimní zahrady nepředstavuje významnější zásah do soukromí žalobkyně. Lze doplnit, že do okna zimní zahrady lze nahlížet z bytového domu pouze z okenních otvorů u schodiště na společné chodbě (tento prostor neslouží k pobytu osob v tom smyslu, že by se v něm obyvatelé bytového domu zdržovali po delší dobu) a z jednoho okna v obytné místnosti v druhém nadzemním podlaží a jednoho okna v obytné místnosti v třetím nadzemním podlaží. Provedení okenních otvorů v těchto obytných místnostech o navržených rozměrech nesleduje účel umožnit sledování dění v sousedním rodinném domě a na zahradě. Tyto obytné místnosti totiž mají v druhé obvodové zdi (severní strana obytného domu) pouze nízké okenní otvory umístěné bezprostředně pod stropem (viz výkres D.1.1.2 dokumentace – severní pohled). Takové provedení oken v severní obvodové stěně zabraňuje tomu, aby uživatelé bytů měli výhled na pozemek žalobkyně z čelní severní strany. Aby byly pokoje dostatečně osvětleny a osluněny, musí mít jeden okenní otvor i ve východní obvodové zdi. Okenní otvor ve východní obvodové zdi je současně jediným potenciálním zdrojem imise pohledem na pozemek žalobkyně. Ani v tomto ohledu není zvolené řešení excesivní, neboť kdyby nebyl okenní otvor ve východní obvodové stěně, nepochybně byl by podstatně větší (minimálně klasické výšky a standardního umístění) okenní otvor v severní stěně. V takovém případě by žalobkyně při užívání své zahrady nebyla ohrožena imisí pohledem z okenního otvoru ve východní obvodové stěny bytového domu, nýbrž z okenního otvoru v severní obvodové stěně, což by pro žalobkyni nepřineslo žádnou změnu. Žalobkyně přitom nemůže žádat, aby okenní otvor nebyl ani ve východní, ani v severní obvodové stěně, neboť by to tuto část bytového domu činilo zcela nevyužitelnou k pobytu osob. Soud se ztotožňuje s názorem správních orgánů, že vymezení okenních otvorů ve východní obvodové stěně bytového domu nepovede k nadměrnému obtěžování žalobkyně pohledem při jejím pobytu na zahradě, ledaže by k tomu přistoupily zvláštní podmínky dané faktickým užíváním bytů (např. nastěhování „podivínského“ člověka do tohoto bytu). Vznik této situace nicméně nelze předjímat. Soud tedy uzavírá, že provedení okenních otvorů a jejich umístění ve východní a severní obvodové stěně bytového domu nepředstavuje mimořádný případ obtěžování žalobkyně pohledem. Tyto okolnosti neopodstatňují závěr, že dojde k soustavnému a závažnému narušování soukromí žalobkyně či jiných osob užívajících její rodinný dům a zahradu. Nejde ani o projev zneužití vlastnického práva za účelem narušování soukromí žalobkyně. Míra obtěžování žalobkyně pohledem nepřesáhne míru místně a druhově obvyklou. Žalobkyně sama uvedla, že již nyní bývá obtěžována během svého pobytu na zahradě pohledem osob z jiného, již existujícího bytového domu. V centrální

- 18 městské zástavbě vytvářející neuzavřený „vnitroblok“ je přitom běžné, že lze z oken jiných domů zpozorovat pobyt osob na pozemku ve „vnitrobloku“. Na pozemek žalobkyně lze přitom nahlížet pouze ze dvou místností ve dvou různých bytech, přičemž celkový počet bytů v domě je 6. Žalobkyně se může chránit proti pohledům z oken v bytovém domě při provádění činností vyžadujících zvýšenou míru soukromí (např. koupání v bazénu, slunění) vhodnými zábranami (altánem, slunečníkem, stanem apod.). Soud tedy uzavírá, že udělením výjimky z § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. nedošlo k ohrožení účelu sledovaného tímto požadavkem na využívání území. Schválená podoba bytového domu nevytváří sama o sobě předpoklady pro mimořádné obtěžování vlastníka či uživatelů sousedního rodinného domu pohledem během jejich pobytu v zimní zahradě nebo na venkovní relaxační zahradě. Žalobní bod je nedůvodný. Žalobkyně svá tvrzení ohledně vzniku imisí podřadila rovněž pod požadavek na zachování pohody bydlení, resp. kvality prostředí. Jedná se o termín používaný podzákonnými právními předpisy upravujícími obecné požadavky na výstavbu. Soud výše dospěl k závěru, že umístění stavby bytového domu vyhovuje obecným požadavkům na výstavbu, přičemž ani z pohledu právní ochrany před vznikem nedovolených imisí neshledal v záměru nedostatky. Soud tedy shrnuje, že umísťovaná stavba je v souladu s obecnými požadavky na výstavbu, přičemž její realizací nedojde ke snížení kvality prostředí a obtěžování žalobkyně zastíněním pozemku a pohledem nad míru přiměřenou místním poměrům. Naopak nastane stav běžný pro relativně hustou zástavbu. Žalobkyně přitom nebude podstatněji omezena v dosavadním způsobu užívání rodinného domu a pozemku, resp. v takovém způsobu užívání, který je obvyklý v daném typu zástavby. Odnětí výhody, kterou žalobkyně doposud čerpala z toho, že pozemek stavebníka nebyl zastavěn, nelze hodnotit jako neoprávněné omezení užití jejích pozemků. Ve vztahu k rozsudku NSS čj. 8 As 27/2012 – 113, jehož se žalobkyně v žalobě dovolává, je třeba uvést, že předmětem sporu byla jiná otázka, a sice zda snížení dosavadní odstupové vzdálenosti mezi budovami, omezení výhledu, úbytek oblohové složky, tedy i míry oslunění a osvětlení bytu, a narušení soukromí zakládají potenciální dotčení vlastníka sousední nemovité věci v jeho vlastnickém právu, s čímž je spojeno účastenství takového vlastníka ve stavebním řízení. Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku nezabýval důvodností takových námitek, pouze uznal, že v obecné rovině jsou uvedené složky součástí pohody bydlení, a tedy součástí ochrany vlastnického práva. Daný rozsudek se navíc týká případu, který se v podstatném ohledu po skutkové stránce liší od nyní posuzované věci – jednalo se o změnu již dokončené stavby, tedy o opodstatněnost zásahu do etablovaných poměrů po zastavění pozemků, je zdůrazněno i specifikum lokality Starého Města pražského. Soud obecně připustil, že lze udělit výjimku z minimálních odstupových vzdáleností mezi budovami. V rozsudku ze dne 2. 2. 2006, čj. 2 As 44/2005 – 116, na který žalobkyně při jednání opakované poukázala, Nejvyšší správní soud připustil, že při posuzování dodržení požadavku na zachování pohody bydlení (nyní kvality prostředí) nelze odhlížet od subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má umísťovaná stavba dotýkat. Podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob života dotčených osob a jejich z toho plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře od obecných oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality. Žalobkyně při své argumentaci však tento právní názor uchopila nesprávně. Nejvyšší správní soud nedospěl k závěru, že by se mělo přihlížet k subjektivnímu názoru (pocitu,

- 19 přesvědčení) vlastníka sousedních nemovitých věcí ohledně toho, zda mu zůstane i po realizaci umísťované stavby zachována dosavadní (či alespoň akceptovatelná) kvalita bydlení. Vnitřní psychický postoj vlastníka sousedních nemovitých věcí k záměru stavebníka není jakkoliv významný. Soud pouze uvedl, že je třeba zohlednit, zda imisemi nedojde k omezení způsobu života vlastníka sousedních nemovitých věcí (v tomto spočívá subjektivní hledisko, tedy že se bere zřetel na skutečný konkrétní způsob výkonu vlastnického práva k sousedním nemovitým věcem), a to za předpokladu, že nároky vlastníka sousedních nemovitých věcí na jejich užívání odpovídají oprávněným nárokům tohoto vlastníka posuzovaným z hlediska jejich obvyklosti, a to jak obecné (druhové), tak místní. Soud přitom již výše uvedl, že žalobkyně nebude v dosavadním způsobu užívání zimní zahrady ani venkovní zahrady dotčena a že případné nezbytné uzpůsobení rozsahu dosavadního užívání nemovitých věcí odpovídá druhovým i místním poměrům. Správní orgán I. stupně se řádně zabýval námitkami žalobkyně a svůj závěr odpovídajícím způsobem odůvodnil. Námitky žalobkyně posuzoval prvotně na podkladu normovaných hodnot upravených obecnými požadavky na výstavbu a českými technickými normami. Takový postup ukládá stavebnímu úřadu § 89 odst. 6 stavebního zákona. Nad rámec toho se však zabýval přiměřeností imisí i z pohledu jejich místně a druhově obvyklé míry. Správním orgánům tedy nelze vytýkat, že při posuzování občanskoprávních námitek žalobkyně vycházely z technických norem, byť nejsou závazné jakožto součást obecných požadavků na výstavbu (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2010, čj. 2 As 69/2010 – 122), neboť stavební zákon ukládá správním orgánům, aby právě mj. na podkladě technických norem rozhodly o občanskoprávních námitkách. Správní orgány však vedle toho správně posoudily námitky žalobkyně i v kontextu § 1013 občanského zákoníku a zabývaly se místně i věcně obvyklou mírou imisí (zejména správní orgán I. stupně). S otázkou zhoršení kvality prostředí souvisí i námitka snížení hodnoty nemovitých věcí ve vlastnictví žalobkyně. K ní soud uvádí, že žalobkyně nikterak nedoložila, že dojde v důsledku realizace bytového domu ke snížení tržní ceny jejích nemovitých věcí. Bylo by možné akceptovat tvrzení, že se částečně sníží atraktivita jejích nemovitých věcí, nicméně to bez dalšího neznamená, že se sníží i jejich tržní cena. Žalobkyně totiž bude moci i nadále užívat své nemovité věci v plném rozsahu. Cena nemovitých věcí v centrálním zastavěném území nepochybně není dána tím, jaký výnos ovoce a zeleniny lze dosáhnout na zahradě přiléhající k rodinnému domu. Soud připomíná, že dosavadní atraktivita nemovitých věcí žalobkyně mohla být „nafouknuta“ tím, že vedlejší pozemek byl nezastavěn (jde o již zmíněnou pozitivní externalitu). Odnětím této výhody bude tržní cena nemovitých věcí korigována do přirozeného cenového rozmezí. Žalobní bod je nedůvodný. Tvrdí-li žalobkyně, že okolí jejího domu netvoří smíšené území, nýbrž území určené k individuálnímu bydlení (prvorepublikové rodinné domy), pak z leteckého snímku promítnutého do katastrální mapy, kterým soud provedl důkaz při jednání, vyplývá, že v okruhu 150 m od pozemku stavebníka se nachází 3 školní budovy (gymnázium, střední odborná škola a učiliště, základní škola), budova okresního soudu, budova okresního státního zastupitelství a budova magistrátu (tato zjištění lze ověřit z veřejně přístupné mapy na webových stránkách www.mapy.cz). Evidentně nejde o „čistou“ rezidenční oblast, nýbrž o typické smíšené území širšího centra města. V tomto směru tedy není excesivní úvaha správního orgánu I. stupně, že stavba po architektonické stránce zapadne do okolní zástavby a nebude působit rušivým dojmem, a to jak pokud jde o odlišnost provedení střechy, tak o tvar bytového domu. V okolí se vyskytují další stavby, které nejsou architektonicky ztvárněny

- 20 jako rodinný dům z počátku 20. století a nemají sedlovou střechu (viz např. administrativní a školní objekty). Žalobní bod je nedůvodný. Žalobkyně dále vytýká správním orgánům, že nezohlednily rozsáhlé předsunuté terasy. Z ověřené dokumentace však vyplývá, že předsunuté terasy se nachází jen na jižní obvodové stěně bytového domu směrem k pozemní komunikaci (pozemek je ve vlastnictví města). Soudu není zřejmé, jak by existence předsunutých teras mohla zkrátit žalobkyni na jejím vlastnickém právu nebo v čem má spočívat obejití technických norem. Na východní obvodové stěně, která sousedí s pozemkem žalobkyně, žádná vysunutá terasa, která by ve vzdušném prostoru zaujímala polohu až k hranici pozemku žalobkyně, není. Žalobní bod je nedůvodný. Žalobkyně dále správním orgánům vytkla, že rozhodovaly pouze na podkladě dokumentů předložených stavebníkem, které byly třetími osobami zpracovány na základě jeho objednávky. Není zřejmé, jaké dokumenty má žalobkyně přesně na mysli. V řízení byla předložena dokumentace stavby pro územní řízení, která logicky pochází od autorizovaného architekta, s nímž za účelem splnění tohoto úkolu uzavřel stavebník smlouvu. Dále byla předložena stanoviska a vyjádření dotčených orgánů a správců sítí. Nad rámec toho stavebník nechal pořídit u autorizovaného architekta studii zastínění jako podklad pro posouzení splnění obecných požadavků na výstavbu. Za správnost studie zastínění odpovídá autorizovaný architekt, žádná zjevná vada studie nebyla zjištěna. Žalobkyně ve svých námitkách v územním řízení žádné důkazní návrhy nevznesla, žádné listiny sama nepředložila. Správní orgán I. stupně i žalovaný postupovali zákonem stanoveným způsobem, shromáždili od stavebníka všechny podklady předepsané stavebním zákonem a jeho prováděcími právními předpisy či potřebné pro rozhodnutí o námitkách. Správnost shromážděných podkladů nebyla v územním řízení relevantním způsobem zpochybněna. Soudu tak není zřejmé, jaké další podklady by měl správní orgán I. stupně shromáždit, resp. ve vztahu k jaké skutečnosti by měl vést další dokazování. Ani studie zastínění přiložená žalobkyní k žalobě neprokazuje, že by studie zpracovaná Ing. arch. Č. byla vadná (k tomu viz vypořádání s těmito důkazy výše). I tento poslední žalobní bod je tedy nedůvodný. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Vzhledem k tomu, že všechny uplatněné žalobní body jsou nedůvodné a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost. Náhrada hotových výdajů v paušální výši, kterou žalovaný požadoval přiznat analogicky podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), je určena k náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné. Tyto náklady jsou přitom součástí nákladů na běžnou administrativní činnost žalovaného, jejichž náhradu zásadně nelze žalovanému správnímu orgánu v soudním řízení správním přiznat, byť byl ve sporu úspěšný (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 31. 3. 2015, čj. 7 Afs 11/2014 – 47, zejména body 22 a 25). Osoba zúčastněná na řízení má dle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení však nebyla osobě zúčastněné na řízení uložena žádná povinnost, a proto soud rozhodl,

- 21 že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení uvedla žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by jí mělo být výjimečně přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, soud sám takové důvody neshledal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 6. září 2016 Olga Stránská, v. r. předsedkyně senátu

Za správnost: Božena Kouřimová