5 To 41/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Praze projednal ve veřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2014 v senátu složeném z předsedy JUDr. Radka Hartmanna a soudců JUDr. Hany Navrátilové a JUDr. Kateřiny Korečkové, Ph. D. odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a obžalovaných Ing. Ivana Seyčka, nar. 12. 5. 1959, Ing. Jiřího Chytila, nar. 15. 5. 1952, Ing. Miroslava Čadského, nar. 23. 1. 1969, Ing. Zdeňka Jánského, nar. 12. 5. 1943 a Ing. Ladislava Kendíka, nar. 19. 6. 1958 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2014 č. j. 40 T 9/2012–7202 a rozhodl t akto: Podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. řádu se napadený rozsudek r u š í v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu se znovu rozhoduje t a k t o : A) Obžalovaný I n g. I v a n S e y č e k , nar. 12. 5. 1959 v Praze, bytem Praha 10, Einsteinova 25 je
vinen, že
v pozici ředitele odboru informatiky Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, odpovědného za řádná zadávací řízení k veřejným zakázkám v rámci projektu
„Vybudování
Pražského
Centra
Kartových
Služeb“
přijatého
usnesením
Rady Hlavního města Prahy č. 0708 ze dne 16. května 2006, s cílem opatřit společnosti Haguess s. r. o., se sídlem Průhonice, Na Mnichovkách I 686, neoprávněné výhody a majetkový prospěch, porušil závažným způsobem pravidla zadávacího řízení stanovená (K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 1
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
v zákonech č. 40/2004 Sb. a č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách a ve srozumění se způsobením škody svému zaměstnavateli – Hlavnímu městu Praze, jednajícímu Magistrátem hlavního města Prahy – jehož majetek byl povinen opatrovat podle § 171 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, řádně s ním hospodařit v mezích stanovených § 16 odst. 2 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a náležitě ho spravovat na základě Dohody o sjednaných pracovních podmínkách s Hlavním městem Prahou ze dne 30. června 2003 ve spojení s § 73 odst. 1 písm. d) a § 74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, jednal v rozporu s těmito povinnostmi, když konkrétně při otevřeném řízení k nadlimitní veřejné zakázce pod názvem „Realizace Servisního kartového centra“, které bylo zahájeno dne 28. června 2006 zadavatelem – Hlavním městem Prahou – formou otevřeného výběrového řízení podle § 42 zákona o veřejných zakázkách (zákona č. 40/2004 Sb.), zveřejněním na Centrální adrese České pošty pod č. 50023676, jako veřejný zadavatel ve smyslu § 2 písm. a) zákona o veřejných zakázkách, ředitel odboru informatiky Magistrátu hlavního města Prahy a jeden z členů hodnotící komise zřízené v rámci uvedeného řízení, v době od 16. května 2006 do 12. dubna 2007 nejdříve v rozporu s požadavky na transparentnost a rovnost zadávání veřejných zakázek zásadně omezil v zadávací dokumentaci přístup zájemců o danou zakázku k ní stanovením velice krátké doby na předložení a realizaci požadovaného řešení a velmi podrobným vymezením požadavků na jeho parametry, fakticky umožňujícím ucházet se o danou zakázku jen tomu zájemci, který měl požadované řešení vykazující stanovené parametry již hotové, jímž byla v podmínkách České republiky společnost Haguess s. r. o., a následně nezrušil toto zadávací řízení a nechal ho vědomě probíhat v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách a v rozporu se smluvně převzatou povinností řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem, když již v zadávací dokumentaci k této veřejné nabídce v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách a) stanovil závaznou strukturu ceny veřejné zakázky ve výši 90.000.000 Kč bez daně z přidané hodnoty, a to v podobě: cena za návrh funkčního řešení Servisního kartového centra a návrh funkčního řešení určených kartových aplikací, cena za implementaci, včetně dodávky hardware a software, cena za zkušební provoz, cena za údržbu a podporu systému po dobu čtyř let, cena za dodávku hybridních čipových karet, včetně individuální produktové personalizace, nabídková cena celkem, ačkoliv věděl, že takto stanovená závazná struktura ceny je v rozporu se zásadami uvedenými v § 24 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, a to transparentnosti, rovného zacházení se všemi uchazeči a diskriminace, protože při takto stanovené cenové struktuře nebylo možné zhodnotit
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 2
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
rozdělení celkové ceny za dodávky a za služby ve smyslu § 19 odst. 1 a § 20 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, což současně bránilo jednoznačnému určení toho, jaký je požadavek na způsob zpracování nabídkové ceny pro uchazeče ve smyslu § 48 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách, b) požadoval dodání 50.000 hybridních čipových karet se zabudovanými elektrickými integrovanými obvody v klasifikaci CPV 32162000-6 v předpokládané ceně dodávky do 24.000.000 Kč, tj. v předpokládané ceně 480 Kč bez daně z přidané hodnoty za jednu kartu, přičemž postupoval v rozporu s ustanovením § 22 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách, neboť předpokládanou cenu zakázky neurčil na základě skutečných cen obdobného zboží, které byly dosaženy v předcházejícím kalendářním roce nebo v předcházejících dvanácti měsících upravené o očekávané změny v množství nebo ceně v následujících dvanácti měsících, c) stejným způsobem postupoval i při stanovení předpokládané ceny za služby za dodání informačních systémů v klasifikaci CPV 30254000-4 v celkové výši do 66.000.000 Kč bez daně z přidané hodnoty, kdy byl srozuměn s tím, že umožní budoucím uchazečům v rámci poptávaných a nabízených služeb kvalifikovaných specialistů značně nadhodnotit jejich jednotkovou cenu práce, a nadto neurčil předpokládanou cenu předmětu veřejné zakázky za služby na základě skutečné ceny služeb, které byly zadány v předcházejícím roce nebo v předcházejících dvanácti měsících upravené o očekávané změny v množství anebo ceně v následujících dvanácti měsících, kdy se hodinová sazba specialisty v dané oblasti a v čase pohybovala ve výši 1.500 Kč až 3.000 Kč bez daně z přidané hodnoty, d) nestanovil požadavek na vyčíslení provozních nákladů na zajištění provozu Servisního kartového centra, když dodavatel měl podle zadávací dokumentace zajišťovat jen podporu a údržbu dodaného Servisního kartového centra, takže postupoval v rozporu s § 55 odst. 3 písm. a) zákona o veřejných zakázkách a takto se zachoval přesto, že výše provozních nákladů byla přímo ovlivněna navrženým řešením a zahrnovala zejména požadavky na prostory, pracovníky, jejich kvalifikaci, role a odpovědnosti, energetické nároky požadovaného řešení, včetně klimatizace a záložních zdrojů, zabezpečovací a protipožární techniky, záložních médií, spotřebního materiálu a licenčních poplatků, přičemž bez vyčíslení předpokládaných provozních nákladů řešení nebylo možné objektivně a odpovědně posoudit ekonomickou efektivitu nabízeného řešení a případně ani porovnat efektivitu jednotlivých potencionálních nabídek, e) nepamatoval na požadavek zajištění bezpečnosti provozu Servisního kartového centra a nestanovil požadavky na specifikaci způsobu řízení tohoto centra, což s sebou neslo riziko úniku zpracovávaných citlivých osobních údajů a informací o uskutečněných
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 3
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
platebních transakcích, stejně jako riziko nedostatečné koordinace a nevhodného načasování kroků činěných při uvádění daného centra do chodu a při rozvoji celého projektu Pražského Centra Kartových Služeb jako takového a v důsledku toho i riziko ekonomické nehospodárnosti takových kroků, načež – přes tyto závažné nedostatky v zadávací dokumentaci snižující možnost řádného posouzení ekonomické výhodnosti učiněných nabídek – zahájil dne 28. června 2006 pod číslem 50023676 zadávací řízení k nadlimitní veřejné zakázce „Realizace Servisního Kartového Centra“ podle § 42 zákona o veřejných zakázkách jeho zveřejněním na Centrální adrese České pošty, dne 24. července 2006 jmenoval – rovněž v pozici zadavatele – hodnotící komisi v tomto zadávacím řízení pod čj. INF/1091/2006, přičemž členem hodnotící komise jmenoval i sám sebe, dne 28. srpna 2006 v budově Nové radnice na adrese Praha 1, Mariánské náměstí 2, jako člen hodnotící komise pro otevírání obálek podle § 59 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, při kontrole úplnosti podané nabídky společnosti Haguess s. r. o., podle § 59 odst. 5 zákona o veřejných zakázkách tuto nabídku nevyloučil, ačkoliv podrobně znal zadávací podmínky a věděl, že podaná nabídka uvedené společnosti nesplňuje požadavky na závaznou strukturu ceny podle bodu 2.8.1. zadávací dokumentace na rozdělení celkové ceny v poměru 27% nákladů za dodávky a 73% nákladů na služby, kdy dodavatel zcela opačně nabízel 66% nákladů realizovat v dodávkách a pouze 34% nákladů realizovat ve službách, neboť cenová skladba nabídky ve výši 82.440.410,59 Kč bez daně z přidané hodnoty
byla orientována
především na dodávky hardware, software, periférie a čipové karty, dne 5. září 2006 v budově Magistrátu hlavního města Prahy na adrese Praha 1, náměstí Franze Kafky 3/24, na druhém jednání hodnotící komise jako její člen, podle § 61 odst.1 zákona o veřejných zakázkách nevyřadil nabídku uchazeče společnosti Haguess s. r. o., která nesplňovala zadávací podmínky, a to z těchto důvodů: a) nabídka společnosti Haguess s. r. o. nesplňovala požadavek náležité specifikace datového modelu nabízeného funkčního řešení, v rámci hodnocení koncepčního návrhu řešení Servisního kartového centra toliko deklarovala, že společnost Haguess s. r. o. má k dispozici prakticky hotové řešení, které splňuje stanovené požadavky, a existenci a vhodnost tohoto řešení dokládala vyobrazením jednotlivých obrazců nabízených prvků Servisního kartového centra jako systému zpracovávajícího údaje o klientech, kartách, transakcích a aplikacích a znázorněním nabízeného datového modelu takového systému pomocí čtyř kruhů způsobem, z nějž nebylo možné dovodit žádné bližší informace
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 4
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
umožňující posouzení funkčnosti nabízeného řešení a dovození míry jeho složitosti a náročnosti, stejně jako účelnosti, efektivnosti a ekonomické výhodnosti podané nabídky, b) nabídka společnosti Haguess s. r. o. nesplňovala požadavek na závaznou strukturu ceny podle zadávací dokumentace, když zadávací dokumentace rozdělovala celkovou cenu v poměru 27% nákladů za dodávky a 73% nákladů za služby, avšak nabízený poměr byl opačný, neboť dodavatel nabízel 66% nákladů v dodávkách a 34% nákladů ve službách, přičemž cenová skladba jeho nabídky ve výši 98.104.088 Kč včetně daně z přidané hodnoty byla orientovaná na dodávky, c) navržené licenční podmínky a platby nebyly v nabídce uchazeče Haguess s. r. o. dostatečně specifikovány a navržený licenční model byl pro zadavatele – Hlavní město Praha – nevýhodný, neboť byl postaven tak, že s rozšiřováním systému, s nárůstem počtu držitelů karet a s nárůstem počtu kartových aplikací měl zadavatel dodavateli platit rostoucí licenční poplatky, přičemž licenční poplatky za karty, stanice a aplikace byly odvozeny od jednotkové ceny licence, avšak jednotkové ceny za licenční modul nebyly v nabídce uvedeny, a v situaci, kdy věděl, že z nabídky není možné tyto částky dovodit, nesnažil se tento nedostatek odstranit a nechal jednotkovou cenu za licenční modul na libovůli dodavatele, což také následně vedlo k neodůvodněné výši plateb za licenční položky a k prodražení dalšího rozvoje Servisního kartového centra, d) nabídka společnosti Haguess s. r. o. neobsahovala vyčíslení provozních nákladů na zajištění provozu Servisního kartového centra a specifikaci způsobu řízení Servisního kartového centra i celého projektu Pražského Centra Kartových Služeb, ačkoliv bylo zřejmé, že bez zajištění kvalifikovaného provozu Servisního kartového centra není možné jeho využití, absence vyčíslení jeho provozních nákladů vylučuje odpovědné a objektivní posouzení ekonomické výhodnosti nabízeného řešení a s možnými nedostatky jeho řízení je spojeno riziko nedostatečné koordinace kroků činěných při jeho uvádění do praxe a riziko nehospodárnosti při jeho rozvoji, a naopak doporučil Radě hlavního města Prahy uzavřít s tímto uchazečem smlouvu o dílo a své doporučení podložil důvodovou a doporučující zprávou hodnotící komise ze dne 5. září 2006, na základě které Rada hlavního města Prahy dne 26. září 2006 svým usnesením číslo 1488 rozhodla o přidělení uvedené nadlimitní veřejné zakázky jedinému uchazeči o ní, tj. společnosti Haguess s. r. o. a s odkazem na toto rozhodnutí uzavřel jménem Hlavního města Prahy dne 27. října 2006 se společností Haguess s. r. o. smlouvu o dílo č. DIL/40/05/001120/2006, včetně příloh, znějící na celkovou cenu díla ve výši 98.104.088 Kč včetně daně z přidané hodnoty a dne 6. listopadu 2006 licenční smlouvu číslo
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 5
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
LIC/40/05/001128/2006 podle § 46 a násl. autorského zákona (zákona č. 121/2000 Sb.) o postoupení oprávnění k výkonu práva užít software Servisního kartového centra v licenci typu B.I.1, kdy tato licence umožňovala v rámci ceny celé dodávky sjednané v smlouvě o dílo vést informace pro nejvýše stanovený limit 100.000 evidovaných karet, při počtu konfigurovaných uživatelských stanic do 15 a počtu integrovaných kartových aplikací do 5 a nad rámec zadávací dokumentace a vysoutěžené nadlimitní veřejné zakázky v této smlouvě sjednal pro Hlavní město Prahu nevýhodné peněžní parametry jednotkové ceny za licenční modul vedoucí k následnému ekonomicky neopodstatněnému nárůstu plateb za licenční položky, dne 5. prosince 2006 nechal proplatit společnosti Haguess s. r. o. zálohovou fakturu č. ZLV-1/2006 ve výši 13.982.500 Kč na dodávku hardware a software technologií pro realizaci Servisního kartového centra, ačkoliv věděl, že takovou zálohu v rámci stanovených zadávacích podmínek dané veřejné zakázky – konkrétně podle bodu 2.8.2. zadávací dokumentace – nemohl jako zadavatel poskytnout, přičemž těmito kroky závažným způsobem porušil závazná pravidla stanovená zákonem o veřejných zakázkách, a tato pravidla současně porušil i tím, že podle § 68 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách nezrušil dané otevřené výběrové řízení, ačkoliv věděl, že nabídka uchazeče Haguess s. r. o. je v rozporu s § 55 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách, neboť neodpovídá zadávacím podmínkám a je ekonomicky nevýhodná pro Hlavní město Praha, a současně tak porušil zásady stanovené v § 24 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, čímž přispěl k tomu, že společnost Haguess s. r. o. v uskutečněné veřejné soutěži dosáhla přidělení dané nadlimitní veřejné zakázky o objemu 98.104.088 Kč, ačkoliv se tak daným způsobem nemělo stát, následně uzavřel se společností Haguess s. r. o. dne 26. února 2007 smlouvu č. INO/40/05/001270/2007 na dodávku licence kartové aplikace parkování o ceně 10.567.313 Kč a dne 12. dubna 2007 smlouvu č. INO/40/05/001296/2007 na zajištění provozu Pražského centra kartových služeb o ceně 17.375.287 Kč, aniž by k tomu byly splněny podmínky ustanovení § 23 odst. 4 písm. a) zákona č. 137/2006, Sb. o veřejných zakázkách, neboť měl konat řádné veřejné soutěže podle citovaného zákona o veřejných zakázkách, čímž závažným způsobem porušil ustanovení § 21 odst. 2 citovaného zákona a umožnil společnosti Haguess s. r. o. dosáhnout přidělení daných veřejných zakázek o uvedeném objemu, ačkoliv se tak daným způsobem nemělo stát, a Hlavnímu městu Praha tak předražením veřejné zakázky „Realizace Servisního kartového centra“ způsobil škodu ve výši nejméně 18.245.900 Kč
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 6
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
tedy jinému způsobil škodu velkého rozsahu tím, že porušil podle zákona mu uloženou povinnost spravovat cizí majetek, B) Obžalovaný
I n g. J i ř í C h y t i l , nar. 15.5.1952 v Přerově, bytem Praha 4, Podolská 600/1 je
vinen, že
jako vedoucí oddělení realizace řešení odboru informatiky Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí č. 2/2, jako úředník tohoto orgánu územní samosprávy zavázaný k povinnosti opatrovat jeho majetek podle § 249 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, řádně s ním hospodařit v mezích stanovených § 16 odst. 2 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a náležitě ho spravovat na základě Dohody o sjednaných pracovních podmínkách s Hlavním městem Prahou ze dne 11. dubna 2006 ve spojení s § 73 odst. 1 písm. d) a
§ 74 písm. g) zákoníku práce č. 65/1965
Sb. a současně jako osoba odpovědná za realizaci projektu „Universální karta Pražana“, pod který patřila dodávka veřejné zakázky Kartové aplikace parkování, jejímž předmětem byla na základě smlouvy
číslo INO/40/05/001270/2007 uzavřené dne 26. února 2007
mezi
Magistrátem hlavního města Prahy a společností Haguess s. r. o. dodávka operačního, standardního a aplikačního software, systémového software a hardware a zajištění úpravy parkovacích automatů, v intencích přílohy číslo 3 této smlouvy 1. dne 26. dubna 2007 v Praze na základě předávacího protokolu
označeného
názvem Soubor upravených parkovacích automatů převzal první část druhého souboru upravených parkovacích automatů, ačkoliv věděl, že zhotovitel společnost Haguess s. r. o. nedodržel smluvní podmínky taxativně stanovené v článku V., odst. 1 písm. b) dané smlouvy a předmět plnění dodal po smluvně stanovené lhůtě, když tato část parkovacích automatů byla instalována od 13. dubna do 17. dubna 2007 a vědomě to jako oprávněný zástupce objednatele neuvedl ani na předávacím protokolu ani v přijaté a jím odsouhlasené faktuře společnosti Haguess s. r. o. číslo FV-14/2007 ze dne 26. dubna 2007,
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 7
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
2.
dne
30.
dubna
2007
v
Praze
na
základě
Předávacího
protokolu
označeného názvem Soubor upravených parkovacích automatů převzal druhou část tohoto souboru, ačkoliv věděl, že zhotovitel společnost Haguess s. r. o. nedodržel smluvní podmínky taxativně stanovené v článku V., odst. 1 písm. b) dané smlouvy a předmět plnění dodal po smluvně stanovené lhůtě, když tato část parkovacích automatů byla instalována od 16. dubna do 25. dubna 2007 a vědomě to jako oprávněný zástupce objednatele neuvedl ani na předávacím protokolu ani v přijaté a jím odsouhlasené faktuře společnosti Haguess s. r. o. číslo FV-15/2007 ze dne 30. dubna 2007, 3.
dne
10.
května
2007
v
Praze
na
základě
Předávacího
protokolu
označeného názvem Soubor upravených parkovacích automatů převzal třetí část tohoto souboru, ačkoliv věděl, že zhotovitel společnost Haguess s. r. o. nedodržel smluvní podmínky taxativně stanovené v článku V., odst. 1 písm. b) dané smlouvy a předmět plnění dodal po smluvně stanovené lhůtě, když tato část parkovacích automatů byla instalována od 25. dubna do 4. května 2007 a vědomě to jako oprávněný zástupce objednatele neuvedl ani na předávacím protokolu ani v přijaté a jím odsouhlasené faktuře společnosti Haguess s. r. o. číslo FV-16/2007 ze dne 10. května 2007, 4. dne 18. května 2007 v Praze na základě Předávacího protokolu označeného názvem Soubor upravených parkovacích automatů převzal čtvrtou část tohoto souboru upravených parkovacích automatů, ačkoliv věděl, že zhotovitel společnost Haguess s. r. o. nedodržel smluvní podmínky taxativně stanovené v článku V., odst. 1 písm. b) dané smlouvy a předmět plnění dodal po smluvně stanovené lhůtě, když tato část parkovacích automatů byla instalována dne 13. dubna 2007 a dále od 3. května do 11. května 2007 a vědomě to jako oprávněný zástupce objednatele neuvedl ani v předávacím protokolu ani v přijaté a jím odsouhlasené faktuře společnosti Haguess s. r. o. číslo FV-19/2007 ze dne 18. května 2007, takže k instalaci 88 z celkových 138 plně funkčních upravených parkovacích automatů, došlo nejpozději dne 11. května 2007, tedy 29 dní po smluvním termínu, a bezprostředně poté, co se tak stalo, ani v následujícím období až do 16. července 2007, kdy přešlo vedení oddělení realizace řešení v odboru informatiky Magistrátu hlavního města Prahy na obžalovaného Ing. Ivana Seyčka, neučinil žádné kroky vedoucí k uplatnění a k vymáhání smluvní pokuty ve smyslu článku IX., odst. 3 dané smlouvy, která byla smluvně ujednána ve výši 1% z celkového objemu finančního plnění za dílo (minimálně však 50.000 Kč) za každý den prodlení, a to až do odevzdání předmětné části díla, přičemž den dodání upravených parkovacích automatů byl stanoven na maximálně čtyřicátý pátý den ode dne účinnosti smlouvy, tedy na den 12. dubna 2007,
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 8
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
a tímto jednáním způsobil Magistrátu hlavního města Prahy škodu ve výši 3.064.520,70 Kč, odpovídající výši smluvní pokuty za uvedenou dobu prodlení, na jejíž zaplacení společností Haguess s. r. o. měl Magistrát hlavního města Prahy nárok na základě citovaného článku dané smlouvy, tedy jinému způsobil značnou škodu tím, že porušil podle zákona mu uloženou povinnost spravovat cizí majetek, čímž
spáchali
obžalovaný Ing. Ivan Seyček trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009,
obžalovaný Ing. Jiří Chytil trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona účinného do 31.12.2009, a odsuzují se obžalovaný Ing. Ivan Seyček podle § 255 odst. 3 trestního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2009 k trestu odnětí svobody na 3 (tři) roky a 6 (šest) měsíců. podle § 39a odst. 3 trestního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2009 se obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s dozorem, podle § 49 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2009 se obžalovanému současně ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu výdělečné činnosti a funkcí spojených s rozhodováním v orgánech, které nakládají s veřejnými finančními prostředky na 5 (pět) let,
obžalovaný Ing. Jiří Chytil (K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 9
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
podle § 255 odst. 2 trestního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2009 k trestu odnětí svobody na 1 (jeden) rok 6 (šest) měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2009 se výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu 2 (dvou) let.
C) Podle § 226 písm. c) tr. řádu se obžalovaní I n g. J i ř í C h y t i l , nar. 15. 5. 1952 v Přerově, bytem Praha 4, Podolská 600/1, I n g. M i r o s l a v Č a d s k ý , nar. 23. 1. 1969 v Praze, bytem Praha 10, Norská 1253/4, I n g. Z d e n ě k J á n s k ý , nar. 12. 5. 1943 v Rychnově nad Kněžnou, bytem Praha 5, Lidická 755/15 a I n g. L a d i s l a v K e n d í k , nar. 19. 6. 1958 v Praze, bytem Praha 5, Štěpařská 892/13 zprošťují obžaloby, podle níž se měli dopustit trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 trestního zákona účinného do 31.12.2009 a trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona účinného do 31.12.2009 tak, že dne 5. září 2006, v době od 13:00 hodin do 14:10 hodin v budově Magistrátu hlavního města Prahy na adrese Praha 1, náměstí Franze Kafky 3/24, v zasedací místnosti č. dv. 319a/3 patro, jako členové hodnotící komise MHMP, obviněný Ing. Jiří Chytil jako předseda hodnotící komise, při otevřeném řízení k nadlimitní veřejné zakázce „Realizace Servisního Kartového Centra“, které bylo zahájeno dne 28. června 2006 podle § 42 z. č. 40/2004 (dále jen
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 10
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
ZVZ) při posuzování nabídky společnosti Haguess, s. r. o. postupovali v rozporu s § 62 odst. 3 ZVZ, když tuto nabídku z veřejné soutěže nevyřadili, protože a) nesplňovala požadavek na závaznou strukturu ceny podle bodu 2.8.1. zadávací dokumentace na rozdělení ceny v poměru 27% nákladů za dodávky a 73% nákladů za služby, neboť nabídka uchazeče byla opačná, uchazeč nabízel 66% nákladů v dodávkách a 34% nákladů ve službách, neboť cenová skladba jeho nabídky ve výši 98.104.088 Kč byla orientovaná především na dodávky hardware, software, periferie a čipové karty, b) nabídková cena za dodání hybridních čipových karet a produktové personalizace ve výši 18.852.170 Kč byla značně nadhodnocena, neboť v daném období bylo možné zakoupit jednu takovou kartu včetně produktové personalizace za částku nejvíce 238 Kč, ačkoliv nabízená cena za jednu kartu činila 377,82 Kč a muselo jim být tedy zřejmé, že nabídková cena bezdůvodně zvyšovala náklady o částku nejméně 6.966.152 Kč, c) v zadávací dokumentaci chyběl požadavek na vyčíslení provozních nákladů na zajištění provozu SKC, protože dodavatel podle této dokumentace měl zajišťovat pouze podporu a údržbu dodaného SKC, bez vyčíslení provozních nákladů řešení nebylo možné odpovědně a objektivně posoudit ekonomickou výhodnost nabízeného řešení, d) navržené licenční podmínky byly pro MHMP značně nevýhodné, protože s rozšiřováním systému, s nárůstem počtu držitelů karet a kartových aplikací, které měli vzhledem k plánům projektu předpokládat, kdy podle této licence měl zadavatel dodavateli platit rostoucí licenční poplatky, přičemž licenční poplatky za karty, stanice a aplikace byly odvozeny od jednotkové ceny za kartu, stanici a aplikaci, přičemž jednotkové ceny za licenční modul nebyly v nabídce uvedeny a nebylo možné ani tyto částky dovodit, přičemž jako členové komise nepožadovali po dodavateli žádné vysvětlení ani doplnění, jednotkovou cenu ponechali na libovůli dodavatele, což vedlo k neodůvodněnému nárůstu plateb za licenční položky v rámci celého plánovaného projektu „Vybudování Pražského centra kartových služeb“, důsledkem akceptovaných licenčních podmínek se MHMP prodražil další rozvoj SKC a na druhé straně se výrazně zvýšily příjmy dodavatele z předpokládaných licenčních poplatků a takto sjednané licenční podmínky měly platit pro zadavatele i do budoucího období rozvoje SKC, e) akceptovali návrh řešení SKC uchazeče společnosti Haguess s. r. o., který dokládal že má k dispozici prakticky hotové řešení, které splňuje požadavky zadávacího řízení, přičemž
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 11
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
existenci a vhodnost jeho systému dokládala přímo vyobrazením obrazovek v nabídce – popis datového modelu pomocí 4 čtverců, přičemž z uvedeného popisu nebylo možné zjistit žádné bližší informace, ze kterých by se dala dovodit míra složitosti a náročnosti nabízeného řešení, ani jeho efektivnost včetně navrženého licenčního modelu a z tohoto důvodu nebylo možné vůbec hodnotit ekonomickou výhodnost podané nabídky, jak jim ukládá § 55 odst. 1 písm. a) ZVZ, přes tyto nedostatky nabídku společnosti Haguess s. r. o. nevyřadili ze zadávacího řízení, naopak shodli se nabídku uchazeče přijmout a vypracovali zprávu o posouzení a hodnocení nabídek s tím, že se jednomyslně shodli na závěru doporučit zadavateli, aby uzavřel smlouvu s uchazečem Haguess s. r. o., přičemž na základě této doporučující zprávy Rada hlavního města Prahy dne 26. září 2006 svým usnesením č. 1488 rozhodla o přidělení nadlimitní veřejné zakázky Realizace Servisního Kartového Centra uchazeči Haguess s. r. o., na základě toho dne 27. října 2006 obviněný Ing. Ivan Seyček uzavřel se společností Haguess s. r. o. smlouvu o dílo číslo DIL/40/05/001120/2006 o celkové ceně díla 98.104.088 Kč a dne 6. listopadu 2006 licenční smlouvu číslo LIC/40/05/001128/2006, tímto svým jednáním na předražené zakázce způsobili Hlavnímu městu Praha škodu ve výši 67.048.000 Kč.
Odůvodnění: Napadeným rozsudkem byl obžalovaný Ing. Ivan Seyček uznán vinným pod body I/13 trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 trestního zákona účinného do 31.12.2009 (dále jen tr. zák.) a pod bodem I/1 trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., kterých se ve stručnosti měl dopustit zvýhodněním společnosti Haguess, s. r. o. (dále jen Haguess) v rámci veřejných zakázek „Realizace Servisního kartového centra“ (zejména v souvislosti s vytvořením zadávací dokumentace a s účastí ve výběrové komisi), „Kartová aplikace parkování“ a „Rozšířené zajištění provozních činností Pražského centra kartových služeb“ (zejména výzvami k jednáním v jednacím řízení bez uveřejnění) postupem v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách a současně ve vazbě na sjednaný licenční model v rámci prvé ze jmenovaných veřejných zakázek způsobit na spravovaném majetku Hlavního města Prahy (dále jen poškozená) škodu ve výši nejméně 20.420.900 Kč. Obžalovaní Ing. Jiří Chytil, Ing. Miroslav Čadský, Ing. Zdeněk Jánský a Ing. Ladislav Kendík byli uznáni vinnými pod bodem II trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák., kdy jejich jednání mělo ve stručnosti spočívat v tom, že v rámci jednání hodnotící komise při otevřeném řízení o veřejné zakázce „Realizace Servisního kartového centra“ postupovali v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách, když nabídku společnosti Haguess z veřejné soutěže nevyřadili, což vedlo k uzavření smlouvy o dílo o celkové ceně díla 98.104.088 Kč, čímž společnost Haguess zásadně zvýhodnili. Obžalovaný Ing. Jiří Chytil byl navíc odsouzen za jednání pod bodem III v němž byl spatřován trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož se měl dopustit v rámci veřejné zakázky „Kartová aplikace parkování“ převzetím díla po smluvně stanovené lhůtě, aniž učinil kroky vedoucí k vymáhání smluvní pokuty, na niž vznikl poškozené nárok ve výši 6.577.721 Kč.
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 12
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
Za to byl obžalovanému Ing. Ivanu Seyčkovi uložen podle § 255 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. a § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad obžalovaným a podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu výdělečné činnosti a funkcí spojených s rozhodováním v orgánech, které nakládají s veřejnými finančními prostředky na pět let. Obžalovanému Ing. Jiřímu Chytilovi byl podle § 255 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Obžalovaným Ing. Miroslavu Čadskému, Ing. Zdeňku Jánskému a Ing. Ladislavu Kendíkovi byl podle § 127 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Obžalovaní Ing. Ivan Seyček a Ing. Jiří Chytil byli zavázáni podle § 228 odst. 1 tr. řádu nahradit poškozené škodu, a to obžalovaný Ing. Ivan Seyček ve výši 2.000.000 Kč a obžalovaný Ing. Jiří Chytil ve výši 300.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě stanovené v § 248 odst. 1 tr. řádu odvolání jednak státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, a to v neprospěch všech obžalovaných proti výroku o vině a o náhradě škody a taktéž všichni obžalovaní proti všem výrokům, které se jich týkaly. Státní zástupkyně ve svém odvolání nesouhlasila s mírnější právní kvalifikací skutku napadeným rozsudkem v porovnání s obžalobou. Poukázala na to, že skutečnost, že na způsobení následků trestné činnosti se podílely i jiné osoby, sama o sobě nemůže podstatně snižovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, neboť zaviněné jednání obžalovaných bylo podstatnou a hlavní příčinou vzniku těžších následků trestného činu (škody velkého rozsahu). Navíc závěr soudu o tom, že na trestné činnosti participovaly další osoby, nemá oporu ve shromážděných důkazech. V tomto kontextu poukázala na to, že městský soud porušuje v odůvodnění obžalovací zásadu. Ve vztahu ke způsobené škodě taktéž nesouhlasila se závěry městského soudu, který nedůvodně postupoval v rozporu se závěry znaleckých posudků, proti nimž použil jediný argument – robustnost projektu v Praze. Pokud se jedná o bod II napadeného rozsudku městský soud přehlédl, že v případě právní kvalifikace skutku pouze jako trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. by trestní stíhání muselo být zastaveno pro promlčení. Tento postup by však nepřicházel v úvahu v případě souběhu s trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť se jedná o jednočinný souběh trestných činů. Pokud jde o zákon o veřejných zakázkách, podle kterého měli obžalovaní v případě skutku pod bodem II postupovat, jedná se o zákon č. 40/2004 Sb., neboť zákon č. 137/2006 Sb., účinný od 1. 7. 2006 ve svém ustanovení § 158 odst. 1 stanoví, že zadávání veřejných zakázek zahájených dnem před nabytí účinnosti tohoto (nového zákona) se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Pokud se jedná o obhajobu všech obžalovaných v případě skutku pod bodem II, která spočívá v údajné nedostatečné odborné kvalifikaci obžalovaných, státní zástupkyně poukázala na to, že v průběhu veřejné zakázky to nikdy nenamítali a navíc z provedeného dokazování nevyplynulo, že k účasti v hodnotící komisi byli nějakým způsobem nuceni. Pokud konkrétní části veřejné zakázky skutečně nerozuměli, mohli si vyžádat odborná stanoviska, přibrat odborníka a provést kalkulaci cen v jiných městech, z čehož by zjistili, že nabízená cena není odpovídající a dále měli hodnotit jedno kritérium po druhém. Pokud takto nepostupovali, museli vědět, že svým rozhodnutím mohou
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 13
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
způsobit svému zaměstnavateli škodu. Obžalovaní podle protokolu z druhého jednání hodnotící komise nabídku společnosti Haguess posuzovali a vyhodnocovali podle zákona o veřejných zakázkách, ačkoliv sami oni a taktéž městský soud dospěl k závěru, že nabídku nehodnotili. Fakticky však rezignovali na své povinnosti a přispěli zaviněně ve formě nedbalosti ke způsobení škody. Z doložených písemnosti totiž není patrno, zda měli k dispozici zadávací dokumentaci a nikde není zaznamenáno, že by nesouhlasili z důvodu své neodbornosti se jmenováním za členy hodnotící komise. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Vrchní soud v Praze napadený rozsudek zrušil a vrátil jej městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obžalovaný Ing. Ivan Seyček ve svém odvolání úvodem namítl nesprávné rozhodnutí o podjatosti soudce JUDr. Jiřího Říhy, Ph.D., která podle odvolatele nikdy nebyla dána. V další části odvolání odvolatel napadl nesprávnost znaleckých posudků, a to zejména zvolenou metodu, kdy zejména znalci Ing. Brada a Ing. Světlík porovnávali současný stav Opencard bez zohlednění nově uzavřených smluv nahrazujících smlouvy uzavřené obžalovaným Ing. Ivanem Seyčkem. Odvolatel nesouhlasil ani s převzetím závěrů auditu společností NEXIA AP do znaleckých posudků, neověření alespoň základního rozsahu funkčnosti instalovaného systému včetně dodaných funkcionalit a nezahrnutí kompletní předávací dokumentace k Servisnímu kartovému centru do znaleckého posudku. Znalci nezohlednili nesrovnatelnost projektu Opencard s projekty v Plzni a Hradci Králové, kde jsou užívány výhradně karty jednočipové s bezkontaktním čipem. Znalci nezohlednili ani to, že k rezignaci na využívání aplikací, které měly být neseny kontaktním čipem, došlo bez jakékoli účasti obžalovaného. Ve vztahu k licenci odvolatel namítl, že ke dni zpracování auditu společnosti NEXIA AP sice hlavní město Praha skutečně zaplatilo 90.000.000 Kč, avšak k tomu došlo nikoliv na základě smlouvy uzavřené obžalovaným Ing. Ivanem Seyčkem, ale až té, která ji nahrazovala v roce 2008. Za dobu skutku, tj. za licence na prvních 100.000 dvoučipových karet, hlavní město Praha nezaplatilo na licenci vůbec nic. Odvolatel nesouhlasil ani se závěry znalců, že nebyla dodána elektronická peněženka, že zúčtovací centrum nebylo zprovozněno, že neexistovalo obecné rozhraní kartového centra, že dodávané řešení není výjimečné ani v rámci Evropské unie ani České republiky a že je vadou nestanovení nákladů na provoz kartového centra. Jedná se buď o okolnosti nezávislé na obžalovaném (elektronická peněženka, provozování servisního kartového centra) nebo o nepravdivá tvrzení vyplývající z předávací dokumentace (zúčtovací centrum, obecné rozhraní kartového centra), případně o neobjektivní závěry znalců nereflektující výpovědi některých svědků (výjimečnost projektu). Ve vztahu ke společnosti Česká znalecká, a.s. odvolatel namítl jeho propojení s orgány činnými v trestním řízení s ohledem na počet znaleckých posudků i jejich zaměření, které tento znalecký ústav vyhotovuje. V další části odvolání odvolatel poukázal na soudem ignorované důkazy svědčící ve prospěch obžalovaných, případně vyvracející tvrzení obžaloby. Nejprve se zaměřil na důkazy o existenci tzv. malého kartového centra, které rozsudek označuje jako docházkový systém a dospěl k závěru, že soud pominul skutečnost, že nikdy nebylo jen docházkovým systémem, nýbrž systémem, který držiteli karty umožňoval především to, co měl následně umožňovat kontaktní čip na univerzální kartě Pražana, tj. jednoznačnou identifikaci držitele, nesení jeho certifikátu a tím i umožnění bezpečného přístupu k systému Magistrátu hlavního města Prahy, obsahoval i část funkcionalit následně nesených bezkontaktním čipem, např. rezervační systém obědů apod. Je tedy s podivem, že když nedošlo při uzavření smlouvy k malému kartovému centru k trestnému činu, jak uzavírá státní zástupkyně v obžalobě, je v podstatě totožná smlouva s totožným licenčním modelem na mnohonásobně větší systém předmětem trestního stíhání. Ve vztahu k licenční smlouvě ze dne 11.7.2008 dospěl odvolatel k závěru, že tato smlouva nahrazuje původní licenční smlouvu nikoliv pro její nevýhodnost, ale pro to, že původní smlouva pokrývala jiný druh karty a jiný rozsah funkcionalit než smlouva nová. Součástí odvolání je i poukaz na výpovědi svědků Ing. Stránského a Kebrdlové o její
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 14
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
komunikaci se jmenovaným svědkem a RNDr. Teskou, což staví obžalovaného Ing. Ivana Seyčka do role osoby, která nevěděla o určitých informacích a vlivech, což jej vyviňuje z jakékoliv formy úmyslu zajistit spol. Haguess vítězství ve veřejné soutěži či úmyslně připravit zadávací dokumentaci na míru této společnosti, případně ji zvýhodnit ve vztahu k ostatním (dosud neztotožněným) soutěžitelům. Ve vztahu ke způsobené škodě namítl odvolatel nepoužitelnost závěrů znaleckých posudků, kdy ústav Česká znalecká nereflektuje skutečnost, že předmětem dodávky Haguess byla hybridní dvoučipová karta, kterou není možné srovnávat s jednočipovými. K licenčním podmínkám uvedl, že cena licence byla podle zadávacích podmínek součástí díla. K právnímu výkladu ohledně závislosti licence a autorského díla jako výsledku výběrového řízení poukázal na nesprávný závěr městského soudu vyplývající ze závěrů Úřadu pro ochranu hospodářského soutěže a nereflektující rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Afs 42/2012 ze dne 11. 1. 2013, která vychází z toho, že nutnost licence je přirozeným projevem autorského díla a že nelze hovořit o zavinění závislého postavení tam, kde výsledkem veřejné soutěže je dodávka autorského díla. Vzhledem k tomu, že svěření veřejných zakázek společnosti Haguess bylo pro Magistrát hlavního města Prahy výhodné, jiný postup nebyl možný nikoliv jen z důvodu existence licence, ale ze zcela reálných důvodu, kterými je existence zkušebního provozu a následné záruky a současně neexistuje kdokoliv další, vůči němuž by byla spol. Haguess zvýhodněná, nelze v jednání pod body I/2,3 shledat naplnění zákonných znaků skutkových znaků trestného činu. Odvolatel dále dospěl k závěru, že v případě trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. uplynula v bodě I/1 promlčecí doba nejpozději 5.12.2009 a v případě skutku pod body I/2,3 dne 26.2.2010, resp. 12.4.2010. Proto od počátku trestního stíhání, které bylo ve vztahu k bodu I zahájeno dne 23.8.2011, mělo být rozhodnuto podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Ve vztahu k té části skutku, která je kvalifikována soudem jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 tr. zák. je třeba pečlivě zvážit důkazní situaci ke konečné fázi toho skutku s tím, že pokud bude odvolacím soudem shledáno, že se obžalovaný dopustil pouze trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., byl by skutek promlčen. Ve vztahu ke zvolené právní kvalifikaci trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. odvolatel namítl, že nebyl prokázán úmysl zvýhodnit konkrétní osobu, tj. v tomto případě společnost Haguess vůči jinému konkrétnímu dodavateli téhož zboží a poukázal též na to, že jakékoliv formální porušení některého z ustanovení zákona o veřejných zakázkách nemůže automaticky být trestným činem, a to zejména za situace, kdy není v potřebné míře definován ani následek spočívající v konkrétně určené škodě či výhodě. Provedeným dokazováním nebyl jakkoliv prokázán úmysl Ing. Ivana Seyčka a tím méně ostatních spoluobžalovaných ve vztahu ke zvýhodnění společnosti Haguess, popřípadě ke sjednání její neoprávněné výhody, neboť obžalovaní nevěděli o existenci jiného soutěžitele, který by měl obdobné řešení, takže nikomu jinému nebránili v účasti ve veřejné soutěži, nevěděli, že se dvoučipové karty dají koupit levnější než u společnosti Haguess, nevěděli, že náklady na pořízení a zprovoznění servisního kartového centra by byly u jiného dodavatele nižší, nevěděli o nevýhodnosti licenčních podmínek, nevěděli, že by postupovali v rozporu se zákonem, nevěděli, že zvažovaný systém bude ve výsledku zprovozněn v užším rozsahu, nevěděli, že Magistrát hlavního města Prahy bude systém provozovat prostřednictvím spol. Haguess mimo své prostory, nevěděli, že dopravní aplikace bude ve výsledku zavedena jako povinná, nevěděli, že Magistrát hlavního města Prahy uzavřel nové smlouvy s Haguess bez řádného vyhodnocení zkušebního provozu, nevěděli a ani nebyli srozuměni s tím, že osoby jednající na straně Magistrátu hlavního města Prahy při přípravě projektu a zadávací dokumentace jsou spojeny se společností Haguess. Závěrem obžalovaný Ing. Ivan Seyček navrhl, aby odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a zprostil jej obžaloby, případně aby věc vrátil soudu prvého stupně
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 15
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
k doplnění dokazování, avšak pouze k těm částem jednání obžalovaného, které není promlčeno. Obžalovaní Ing. Zdeněk Jánský a Ing. Jiří Chytil a Ing. Miroslav Čadský ve svých odvoláních v úvodu namítli promlčení trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák., neboť jejich trestní stíhání bylo zahájeno 23. 8. 2011, resp. 24. 8. 2011 a k jednání, jehož se měli dopustit došlo 5. 9. 2006. S ohledem na tříletou promlčecí dobu, která uběhla 5. 9. 2009, tj. je ještě před zahájením trestního stíhání mělo být trestní stíhání zastaveno. Proti výroku o vině uvedli, že celková nabídková cena byla o 8% nižší než celková cena vyplývající ze zadávající dokumentace, podle níž měla být hodnocena pouze celková cena. Nabídka společnosti Haguess navíc splňovala požadavek na zaváznou strukturu ceny podle bodu 2.8.1. zadávací dokumentace. Požadavek na rozdělení ceny a na služby není nikde v zadávací dokumentaci explicitně stanoven, navíc nejen obžalovaní, ale ani svědci se nebyli schopni dohodnout, co lze v rámci dodávky informačního systému považovat za dodávky a co za služby. Závěry ústavu Česká znalecká, a.s. jsou pro toto trestní řízení nepoužitelné, neboť znalec nevzal v úvahu, že předmětem dodávky byla hybridní dvoučipová karta, kterou není možné srovnávat s kartami obsahujícími pouze jeden čip. Pokud soud došel k závěru, že mělo být z hlediska výhodnost jednočipové řešení, tak to neodpovídá návrhu realizovaného řešení ani požadavku zadavatele. Obžalovaní nemohli při hodnocení nabídky předpokládat, že nakonec nebude funkce platební peněženky v plné míře zprovozněna a že se po letech změní technologie karet. Obžalované nelze vinit z toho, že jako členové hodnotící komise nevyloučili nabídku Haguess proto, že neobsahovala vyčíslení provozních nákladů na zajištění provozu servisního kartového centra, když tento požadavek zadávací dokumentace neobsahovala. Současně není ani pravdou, že by cena za licenční modul nebyla v nabídce Haguess vůbec uvedena, neboť předmětem veřejné zakázky bylo i poskytnutí práv k užívání software a to v rozsahu 100.000 licencí, což v dvojnásobné míře pokrýval počet požadované dodávky karet. Cena za licenční modul byla uvedena na str. 227 nabídky společnosti Haguess. K údajné nevýhodnosti licenčního modelu je třeba uvést, že žádný z obžalovaných nebyl odborníkem na autorské právo, takže nebyl schopen dovodit nevýhodnost licenčního modelu, který s rostoucím množstvím karet a aplikací nabízel nižší cenu za licenci. Datový model byl součástí nabídky společnosti Haguess a pokud jde o jeho náležitou specifikaci, může to být předmětem odborných diskuzích, nikoliv však podkladem o vině obžalovaných. Laik totiž nemůže posoudit, zda se jedná či nejedná o jeho náležitou specifikaci. Pokud jde o posouzení a hodnocení nabídky, je tento postup logický jen v případě, že je nabídek v rámci téhož výběrového řízení více (viz § 8 odst. 6 vyhl. č. 240/2004 Sb.). S ohledem na § 79 odst. 6 a § 84 odst. 3 písm. b) zákona č. 137/2006 Sb. neprovádí hodnotící komise hodnocení jediné nabídky dle hodnotících kritérií. Na osobách oprávněných jednat jménem zadavatele bylo, aby zadávací řízení zrušili, když se dozvěděli o tom, že v rámci předmětného výběrového řízení byla podána pouze jedna nabídka. Obžalovaní jako členové výběrové komise nabídku Haguess posuzovali, zda je v souladu se zadávací dokumentací. Vzhledem k tomu, že byla jedinou nabídkou, nebyla hodnocena, s čímž byl seznámen legislativní odbor Magistrátu hlavního města Prahy a taktéž Rada hlavního města Prahy, včetně ředitele Magistrátu. Nikdo z uvedených neshledal v tomto jednání obžalovaných rozpor se zákonem o veřejných zakázkách. Odvolatelé poukázali na to, že nemohli odmítnout jmenování do hodnotící komise, nemuseli být odborníky a také na to, že hodnotící komise nerozhoduje o přidělení zakázky, což činí zadavatel. Taktéž poukázali na to, že se jednalo o inovativní projekt, který v rámci celé České republiky v roce 2006 neměl srovnání. Obžalovaní nejsou odpovědni za to, v jakém stavu se projekt nacházel v pozdějších letech a mohou nést odpovědnost pouze za to, že nabídka účastníka výběrového řízení plní požadavky předmětu veřejné zakázky a jejich odpovědnost nepochybně končí nejpozději s koncem zkušebního provozu Servisního kartového centra. Dále se odvolatelé zabývali nepřípustným vymezením skutku v podané obžalobě oproti usnesení o zahájení trestního stíhání, kdy jim bylo kladeno za
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 16
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
vinu, že nabídku společnosti Haguess nehodnotili podle ekonomické výhodnosti a neuvedli, že nejsou odborně schopni ji hodnotit. Až obžaloba dospěla k závěru, že nabídka Haguess neodpovídala zadávací dokumentaci a měla být z tohoto důvodu vyřazena. Obsahem usnesení o zahájení trestního stíhání jsou však obecné proklamace, že nabídka měla být vyřazena, avšak pouze s tím, že nebyla ekonomicky výhodná. Znalecký posudek ústavu Česká znalecká je pro danou věc nepoužitelný pro svou nesrozumitelnost, kdy znalec nebyl schopen zdůvodnit porovnání cen čipových karet a při porovnání pražského projektu s Plzní a Libercem nevzal v úvahu v Praze uvažovanou elektronickou peněženku. Obžalovaní jako členové hodnotící komise neporušili zákon ani vnitřní předpisy Magistrátu hlavního města Prahy. Nabídku Haguess si řádně prostudovali, posoudili její soulad se zadávací dokumentací a vzhledem k tomu, že neshledali nesplnění některého ze závazných parametrů, neměli důvod pro její vyřazení z výběrového řízení. Ve vztahu k bodu III obžalovaný Ing. Jiří Chytil namítl, že městský soud nereflektoval skutečnost týkající se zprovoznění Servisního kartového centra 12.4.2007, takže je nelogický jeho závěr, že došlo k prodlení s plněním díla v délce 66 dnů. Položky uvedené na předávacím protokolu ze dne 18. 5. 2007 byly totiž nutné pro fungování Servisního kartového centra. Obžalovaný dále poukázal na to, že poškozená byla informována o prodloužení termínů dodávky díla, neboť měla k dispozici zápis koncepční skupiny ze dne 8. 3. 2007, takže jí nic nebránilo v tom, aby případně smluvní pokutu vymáhala. Opětovně zdůraznil, že datum uvedený na předávacím protokolu není datem zhotovení a předání díla, což potvrzuje i výpověď svědka Ing. Bláhy. K podpisu předávacího protokolu ze strany obžalovaného Ing. Jiřího Chytila totiž došlo až v případě, kdy k tomu poskytl součinnost, takže prodlení na straně objednatele došlo z důvodu jeho časové zaneprázdněnosti. Pokud jde o význam předávacího protokolu plnění díla a jeho předání, odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. 23 Cdo 1505/2013. Taktéž poukázal na vyjádření Magistrátu hlavního města Prahy z února 2012 podložené právním posudkem advokátní kanceláře Pelikán, Krofta, Kohoutek týkajících se důvodu nevymáhání smluvní pokuty ze strany hlavního města Prahy, která by byla nevymahatelná s ohledem na neposkytnutí nezbytných informací a podkladů dodavateli v dohodnutém termínu ze strany hlavního města Prahy, z čehož vyplývá, že se dodavatel do prodlení nedostal, a hlavnímu městu Praha tak nevznikl nárok na smluvní pokutu. Pokud jde o to, že obžalovaný měl být odpovědný za vymáhání předmětné smluvní pokuty, ze žádného důkazu to nevyplývá, neboť obžalovaný nemusel být seznámen s detailním obsahem smlouvy, kterou neuzavíral, dle smlouvy nebyl zodpovědnou osobou, nebyl pověřeným vedoucím projektu Univerzální karta Pražana, znalost smluvních podmínek a vymáhání pokut nespadalo do jeho kompetence vedoucího oddělení informatiky. Pro tento závěr nesvědčí ani odůvodnění poskytnutí odměny z fondu ředitele pro odbor zaměstnance za úspěšné splnění mimořádného úkolu hlavního města Prahy z 23.4.2007, kterou obdržel rovněž Ing. Ivan Seyček. Ve vztahu k údajné škodě namítl, že nevymožením smluvní pokuty nemůže dojít k žádnému úbytku v majetkové sféře poškozeného, neboť škodou je jen to, co ubude v jeho majetkové sféře. Závěrem obžalovaní navrhli, aby jejich trestní stíhání pro skutek II bylo po zrušení rozsudku prvého stupně zastaveno. Obžalovaný Ing. Miroslav Čadský pro případ, že by trestní stíhání nebylo zastaveno z důvodu promlčení, navrhl, aby jej Vrchní soud v Praze obžaloby zprostil. Obžalovaný Ing. Jiří Chytil navíc ohledně bodu III napadeného rozsudku navrhl, aby byl obžaloby zproštěn. Obžalovaný Ing. Ladislav Kendík se svým odvoláním domáhal zastavení trestního stíhání pro promlčení, neboť jeho trestní stíhání bylo zahájeno 24.8.2011 a skutek měl být spáchán 5.9.2006. K promlčení tedy s ohledem na tříletou promlčecí dobu podle § 67 odst. 1 písm. d) tr. zák. došlo dne 5. 9. 2009.
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 17
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
S ohledem na nepřípustnost jeho trestního stíhání odvolacímu soudu navrhl zrušení napadeného rozsudku a zastavení trestního stíhání podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. řádu. K podaným odvoláním přezkoumal Vrchní soud v Praze podle § 254 odst. 1, odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláními vytýkány, přihlédl, jen pokud měly vliv na správnost výroků napadeného rozsudku. Po doplnění dokazování ve veřejném zasedání listinnými důkazy, konkrétně Smlouvou o dílo ze dne 6. 12. 2005 č. DIL/40/05/000946/2005, Licenční smlouvou o poskytnutí oprávnění k výkonu práva použít počítačový program ze dne 4. 5., resp. 10. 5. 2005 č. LIC 40/08/000876/2005, výpisem z ÚEO, zprávou Ministerstva informatiky a výpisem ze živnostenského rejstříku ohledně Mgr. Lady Hrůzové, zprávou od společnosti Mikroelektronika ze dne 11. 12. 2014, Licenční smlouvou vč. dodatku č. 1 a 2 (viz č. l. 6731 a 6924 a násl.), zápisy z jednání koncepční skupiny Solutiona (viz č. l. 3479 a násl.), výkazy činnosti (viz č. l. 4393 a násl.), protokolem o jednání hodnotící komise (viz č. l. 1494 a násl.) a rozhodnutím a zprávou Magistrátu hlavního města Prahy (viz č. l. 1476 a násl. a 4233 a násl.) a posudkem České televize na jejího někdejšího zaměstnance obžalovaného Ing. Ivana Seyčka na č. l. 5268 dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že jeho rozsah v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu plně postačuje ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, netrpí vadami, které by měly za následek porušení ustanovení, jimiž se má zabezpečit řádné objasnění věci a právo na obhajobu, a které by mohly negativně ovlivnit správnost a zákonnost rozsudku ve všech jeho výrocích. Stručně lze konstatovat, že v průběhu celého řízení byla respektována zákonem stanovená pravidla spravedlivého procesu. K námitce obžalovaného Ing. Ivana Seyčka o nesprávném rozhodnutí o podjatosti předsedy senátu Městského soudu v Praze JUDr. Jiřího Říhy, Ph. D. na základě návrhu státní zástupkyně poukazuje odvolací soud na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2013 č. j. 9 To 36/2013-5616, které důvody vyloučení zmíněného předsedy senátu podrobně rozebírá s tím, že odvolací soud, resp. procesní strany, je tímto pravomocným rozhodnutím vázán a plně na ně odkazuje. Pro úplnost Vrchní soud v Praze podotýká, že neshledává podjatost přísedících v tom, že byli zvoleni zastupitelstvem hlavního města Prahy (viz § 64 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v aktuálním znění), jak bylo obecně namítáno obhájcem obžalovaného Ing. Ivana Seyčka v rámci veřejného zasedání, neboť z vykonávání úkonů trestního řízení je podle § 30 odst. 1 tr. řádu vyloučen přísedící (kromě dalších osob), u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci, nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Takovéto skutečnosti však ohledně přísedících ze spisového materiálu nevyplývají. Vrchní soud v Praze se ztotožnil částečně se skutkovými závěry městského soudu obsaženými ve výrokové části napadeného rozsudku, které tento učinil při důsledném respektování obhajovacích práv obžalovaných na základě výsledků provedeného dokazování. S ohledem na odlišný pohled odvolacího soudu na určité skutkové okolnosti i vzhledem ke konkrétním odvolacím námitkám všech odvolatelů považuje za vhodné vyzdvihnout následující skutečnosti. Ohledně bodu A se Vrchní soud v Praze ztotožnil s městským soudem (viz bod I napadeného rozsudku) v tom směru, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá jednání obžalovaného Ing. Ivana Seyčka v rozporu se zákonem č. 40/2004 Sb., resp. zákonem č.
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 18
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen ZVZ) v rámci zadání výběrového řízení k veřejné zakázce „Realizace Servisního kartového centra“ a při navazujících krocích spočívajících v nevyřazení nabídky společnosti Haguess z výběrového řízení pro nesplnění zadávacích podmínek v úmyslu tuto neoprávněně zvýhodnit a při srozumění se způsobením škody na jím spravovaném majetku ve vlastnictví poškozené a dále v rámci zadání nesprávného druhu zadávacího řízení na veřejné zakázky „Kartová aplikace parkování“ a „Rozšířené zajištění provozních činností Pražského centra kartových služeb po dobu zkušebního provozu“. Vrchní soud v Praze považuje za nutné úvodem zmínit motiv jednání obžalovaného Ing. Ivana Seyčka, který prostupuje celým inkriminovaným skutkem, je pro posouzení jeho viny zásadní okolností a vyplývá z níže specifikovaných důkazů. Konkrétně se jedná o jeho snahu umožnit realizaci zmíněných veřejných zakázek jednomu dopředu danému subjektu (společnosti Haguess) a nikoli vítězi vzešlému z transparentního a nediskriminujícího výběrového řízení jakožto záruky hospodárného, efektivního a účelného nakládání s veřejnými prostředky. Tyto závěry vyplývají nejenom z výpovědí svědků, listinných důkazů a podpůrně i ze znaleckých posudků, ale též z výpovědi samotného obžalovaného Ing. Ivana Seyčka. V této souvislosti je třeba zmínit výpověď svědkyně Jaroslavy Kebrdlové, někdejší referentky odboru informatiky Magistrátu hlavního města Prahy o tom, že převzala zadávací dokumentaci k veřejné zakázce „Realizace Servisního kartového centra“ v elektronické podobě e-mailem od Ing. Petra Stránského (který byl dle jeho výpovědi na přelomu let 2006 a 2007 členem koncepční skupiny pilotní fáze projektu Univerzální karty Pražana, následně od r. 2007 manažerem a posléze výkonným ředitelem společnosti Haguess), a svědka Ing. Davida Dvorského, potvrzující zpracování studie k městské kartě na základě objednávky Hlavního města Prahy společností Iquap, která si za tím účelem najala dne 20. 3. 2006 zmíněného svědka Ing. Petra Stránského (jednatele společnosti IAA, jež byla v souvislosti s touto zakázkou se společností Iquap smluvně vázána - viz č. l. 4299 a násl.), kdy navíc inkriminovanou objednávku na tuto studii převzal na Magistrátu hl. m. Prahy dne 14. 3. 2006 Ing. Jaroslav Turek, jinak též zakladatel společnosti Haguess (viz č. l. 5817 a násl.), jak o tom vypověděla svědkyně Jana Procházková, někdejší sekretářka odboru informatiky Magistrátu hlavního města Prahy. Ze Smlouvy o dílo ze dne 6. 12. 2005 č. DIL/40/05/000946/2005 (smlouva na tzv. malé kartové centrum mezi Magistrátem hl. m. Prahy a společností Haguess) pak vyplývají skutečnosti, které ohledně tzv. malého kartového centra zmínil obžalovaný Ing. Ivan Seyček. To podle jeho výpovědi bylo jakýmsi vzorkem ověřujícím v praxi systém a funkcionalitu velkého servisního kartového centra již v roce 2005, kdy již bylo známo politické zadání na jeho vybudování a na němž si magistrát hlavního města Prahy ověřil realizovatelnost Univerzální karty Pražana. V této souvislosti zmínil krátký časový horizont pro zavedení tohoto projektu, který vylučoval vývoj od nuly a vedl k potřebě využít principy již existujícího řešení. Za těchto okolností přistoupili dle výpovědi obžalovaného Ing. Ivana Seyčka ke tvorbě zadávací dokumentace, v níž definovali požadované funkcionality a přihlédli k tomu, že měli funkční ukázku zmenšeného servisního kartového centra (viz č. l. 6331-6332). Ohledně projektu „Realizace servisního kartového centra“ dále zmínil, že krátké termíny na jeho uvedení do praxe vyplývající z politického zadání neumožňovaly jeho vývoj od nuly nebo na „zelené louce“ a bylo možné se pouze poohlédnout po již funkčním řešení, které by po modifikaci mohlo sloužit požadovanému účelu, současně kategoricky odmítl, že by zadávací dokumentace byla „šita na míru“ společnosti Haguess (viz č. l. 6349-6350). Ve vztahu k navazujícím veřejným zakázkám („Kartová aplikace parkování“ a „Rozšířené zajištění provozních činností Pražského centra kartových služeb po dobu zkušebního provozu“) uvedl, že i zde byl vázán velmi krátkými termíny a při vědomí toho, že v Plzni funguje obdobná aplikace parkovacích automatů, která byla zvažována v Praze, a kterou dodávala společnost Mikroelektronika, což souviselo se společností Haguess, podle jeho slov nebylo důvodu komplikovat situaci další firmou (viz č. l. 6340 – 6343). Jeho výpověď se shoduje i s tvrzením svědka Ing. Jiřího Bláhy v tom směru, že v roce 2006 kdy začala realizace projektu Univerzální karty Pražana, již měla
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 19
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
společnost Haguess vyvinutý použitelný systém, byť ho bylo potřeba upravit podle požadavků zadávací dokumentace. Pokud jde konkrétně o výběrová řízení „Kartová aplikace parkování“ a „Rozšířené zajištění provozních činností Pražského centra kartových služeb po dobu zkušebního provozu“ považuje za nutné Vrchní soud v Praze připomenout výpovědi pracovnic legislativního odboru Magistrátu hlavního města Prahy JUDr. Lenky Danielisové a JUDr. Lenky Fingerhutové včetně jejich písemných stanovisek (viz č. l. 2681 a násl. a 3939 a násl.) s tím, že v souladu s jejich doporučeními zvážit konání jednacího řízení bez uveřejnění jsou i závěry rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 4. 4. 2012 č. j. ÚOHSS37/2010/VZ-5895/2010/540/LZa/VKu na čl. 5166 a násl. ve spojení s rozhodnutím jeho ředitele ze dne 27. 9. 2013 č. j. ÚOHS-R97, 102/2012/VZ-18598/2013/310/MŠe, kterými je jednoznačně vyvrácena obhajoba obžalovaného o nutnosti použít daný způsob výběrového řízení ohledně uvedených veřejných zakázek z důvodu provázanosti licence a autorského díla jako výsledku výběrového řízení. V tomto směru není relevantní ani poukaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2013 sp. zn. 5 Afs 42/2012, neboť toto rozhodnutí se týká situace, kdy „v postupu zadavatele není možno shledávat účelovost a úmysl obejití zákona při zadávání veřejných zakázek“. Obstát nemůže ani argumentace obžalovaného Ing. Ivana Seyčka, že tato výběrová řízení zvolil pro krátkost lhůt k realizaci díla. Vrchní soud v Praze má za to (a v tomto směru vyznívá i citované sdělení svědkyně JUDr. Lenky Danielisové adresované obžalovanému Ing. Ivanu Seyčkovi na č. l. 2681 a rozhodnutí ředitele Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zejména bod 50 a 58), že obžalovaný již v době zadání veřejné zakázky „Realizace Servisního kartového centra“ musel důvodně předpokládat potřebu kartové aplikace parkování (jedna z prvotních funkcionalit Univerzální karty Pražana) i servisu Pražského centra kartových služeb po dobu zkušebního provozu, takže měl zahájit veškerá související výběrová řízení najednou v téže době (samozřejmě zákonným způsobem), což neučinil a stav, který vedl k nutnosti zadat zmíněné dvě veřejné zakázky konkrétnímu subjektu (společnosti Haguess) bez otevřeného výběrového řízení si zaviněně způsobil sám. Do výše zmíněného rámce citovaných důkazů pak jednoznačně zapadají i závěry znaleckých posudků ústavů Risk Analysis Consultants, s. r. o. a Česká znalecká a. s. (do jisté míry též AConsult plus, spol. s r. o.), které Vrchní soud v Praze ve shodě s městským soudem (a na rozdíl od odvolacích námitek obžalovaných) považuje za důkazy použitelné pro toto řízení, a to jak z hlediska odborného, tak i z hlediska jejich pravdivosti a objektivity. Pokud jde o odbornou stránku znaleckých posudků, je zjevné, že znalci vysvětlili podrobně a zcela přezkoumatelným způsobem své závěry, specifikovali přesně i podklady, z nichž vycházeli (užití poznatků auditu NEXIA AP nedevalvuje nikterak jejich závěry, jak namítají obžalovaní, neboť pokud z nich znalecké ústavy vycházely, specifikovaly, kdy a proč tak činí a navíc je používali jako informační zdroj nikoli jako dogmata, která by nepodrobily svému znaleckému zkoumání). Pokud se jejich zjištění týkala i doby, která nastala po spáchání skutku (viz např. určení výše škody z licenčních ujednání, případně hodnocení stavu projektu až do roku 2009, resp. do současnosti), nebo porovnávali-li nesrovnatelné produkty (viz jednočipová a dvoučipová karta), bylo na soudu, aby to zaregistroval v rámci hodnocení důkazů, neboť znalecký posudek je třeba hodnotit jednotlivě i ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu jako kterýkoli jiný důkaz. To také učinil městský soud v nalézacím řízení, kdy přičetl k tíži obžalovaného Ing. Ivana Seyčka (resp. i ostatních obžalovaných) jednání, které bylo pokryto jeho odpovědností, nikoli však všechna pochybení s kauzou Opencard spojená a odlišně od znaleckých posudků stanovil výši způsobené škody (kromě okolnosti týkající se tvrzeného ekonomicky nevýhodného výběru dvoučipové karty s ohledem na faktické nevyužití funkce elektronického podpisu – viz str. 133 a 133 p.v. napadeného rozsudku), na což v širší míře navázal i odvolací soud (viz dále určení výše způsobené škody za licence a čipové karty). Důvodem pro nepoužití znaleckých posudků nemůže být odlišný pohled obžalovaných a znalců na konkrétní problematiku (viz zejména porovnávání pražského projektu Univerzální karty Pražana s projekty realizovanými v Liberci, Plzni, případně In kartou Českých drah), neboť postoj obžalovaných je zjevně podložen snahou vyvrátit či
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 20
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
omezit rozsah jejich viny na rozdíl od znalců, kteří nejsou na výsledku řízení nijak zainteresováni. V tomto kontextu je třeba poukázat na vyjádření znaleckých ústavů o jejich nezávislosti na orgánech činných v trestním řízení (viz č. l. 5669 a 5674), s čímž koresponduje i obsah znaleckých posudků, které jsou zjevně objektivní a nezaujaté, neboť zjištění z nich vyplývající nejsou osamocená, naopak dokreslují skutkový stav věci, jak byl specifikován shora, neboť znalecké závěry jsou v souladu nejen s uvedenými důkazy, ale kromě určení, co spadá pod dodávky a pod služby (viz č. l. 4861 a násl. a 4929 a násl.) i vzájemně, pokud se vyjadřovaly k totožné problematice. I z jejich závěrů tak vyplývá zájem obžalovaného Ing. Ivana Seyčka zadat realizaci inkriminovaných výběrových řízení dopředu vytipovanému subjektu ať již na základě zadávací dokumentace vypracované v rozporu se zákonem, (což je prohlubováno jeho nevyřazením jakožto uchazeče o veřejnou zakázku z výběrového řízení pro nesplnění zadávacích podmínek, resp. jeho podporou obstaráním souhlasného stanoviska odbornice na personální karty z někdejšího Ministerstva informatiky Mgr. Lady Hrůzové - k tomu podrobněji dále) či na základě nesprávně zvoleného druhu zadávacího řízení. Znalecké posudky v tomto směru poukazují zejména na velmi krátkou dobu stanovenou zadávací dokumentací na předložení a realizaci veřejné zakázky „Realizace servisního kartového centra“ (k témuž závěru dospívají i ohledně veřejné zakázky „Kartová aplikace parkování“) a na velmi podrobné vymezení požadavků na jeho parametry, což fakticky umožnilo ucházet se o veřejnou zakázku jen tomu zájemci, který měl požadované řešení již hotové (viz č. l. 4928 a násl. – Česká znalecká, 4871 a násl. - Risk Analysis Consultants ve spojení s obsahem svazku 6 spisu, jež obsahuje zprávy společností, které převzaly zadávací dokumentaci, ale výběrového řízení se nakonec nezúčastnily, což dokládá závěr o tom, že výběrového řízení se mohl účastnit jen dopředu připravený subjekt a nikoli subjekty, které by předmět veřejné zakázky měly ponejprv vyvíjet), dále též na nesprávné (nesplnitelné) stanovení cenové struktury veřejné zakázky s tím, že cena byla ve výsledku pro zadavatele nevýhodná (viz č. l. 4929 a násl. - Česká znalecká, č. l. 4872 a násl. Risk Analysis), jakož i na nesoulad zadávací dokumentace a nabídky společnosti Haguess (viz znalecký posudek Risk Analysis na č. l. 4849 a násl.). S ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje Vrchní soud v Praze obhajobu obžalovaného Ing. Ivana Seyčka za vyvrácenou s tím, že neuvěřil jeho tvrzení o tom, že nezamýšlel dopředu poskytnout veškeré zakázky spojené s Univerzální kartou Pražana výlučně společnosti Haguess, která byla minimálně od roku 2005 (viz realizace tzv. malého kartového centra) nadstandardně propojena s Magistrátem hlavního města Prahy prostřednictvím osoby obžalovaného Ing. Ivana Seyčka, takže měla k dispozici informace a celkově nesrovnatelně výhodnější podmínky pro realizaci předmětných zakázek než kterýkoli jiný obchodní subjekt obecně. Vzhledem k tomu, že se Vrchní soud v Praze neztotožnil se skutkovými závěry městského soudu, pokud jde o celkovou výši škody způsobenou jednáním obžalovaného Ing. Ivana Seyčka v bodě I, kdy z popisu skutku vyplývá, že městský soud ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku zohlednil jen škodu způsobenou zvoleným licenčním modelem (aniž to nalezlo odraz v odůvodnění napadeného rozsudku), považuje za nutné k tomu odvolací soud uvést, že dospěl k závěru, že obžalovaný způsobil škodu ve výši nejméně 18.245.900 Kč. Ta je tvořena jednak škodou na aplikačním software servisního kartového centra ve výši 14.940.000 Kč, jak vyplývá ze znaleckého posudku České znalecké, a. s. (viz č. l. 4938 a násl.), s jejímiž závěry se v tomto ohledu odvolací soud (stejně jako městský soud) ztotožnil a dále škodou na licenčních poplatcích a hybridních kartách, kde Vrchní soud v Praze dospěl k odlišným závěrům od zmíněného znaleckého posudku (i napadeného rozsudku), a to s ohledem na období, které bylo možno obžalovanému Ing. Ivanu Seyčkovi přičíst k tíži v případě licenčních poplatků a s ohledem na nutnost porovnat nabídkovou cenu společnosti Haguess za dvoučipovou kartu s jinými nabídkami, které by se taktéž týkaly dvoučipových karet, neboť odvoláními bylo správně poukázáno na to, že znalecký posudek nesprávně porovnal ceny jednočipové a dvoučipové
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 21
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
karty (viz č. l. 4942). Pokud jde o škodu způsobenou licenčními poplatky má Vrchní soud v Praze shodně jako městský soud za to, že původní licenční smlouva ze dne 6. 11. 2006 č. LIC/40/05/001128/2006 přímo navazuje a úzce souvisí s licenční smlouvou ze dne 14. 7. 2008 č. LIC 40/01/001613/2008 včetně jejích dvou dodatků a to z důvodů podrobně hodnocených na straně 79-81 napadeného rozsudku, na který Vrchní soud v Praze v tomto ohledu pro stručnost odkazuje. Pouze s ohledem na odvolací námitku obžalovaného Ing. Ivana Seyčka, že tzv. „nová licenční smlouva“ nebyla uzavřena z důvodu nevýhodnosti té původní ze dne 6. 11. 2006 Vrchní soud v Praze poznamenává, že z obsahu dodatku č. 1 k tzv. nové licenční smlouvě vyplývá geneze smluvních vztahů mezi Magistrátem hlavního města Prahy a společností Haguess ohledně licenčních ujednání, které byly motivovány úsporami při dalším rozvoji (viz bod F citovaného dodatku č. l. 6924). Z toho plyne jasný důvod nahrazování původní smlouvy další smlouvu vč. dodatků, kterým bylo ekonomické hledisko. To potvrzuje i výpověď svědka Ing. Václava Krause, který zmínil složitá jednání se společností Haguess, jež měla vést k uvolnění licenčního modelu a snížení sjednaných licenčních poplatků. Za těchto okolností dospěl odvolací soud k tomu, že k tíži obžalovaného Ing. Ivana Seyčka je třeba přičíst škodu vzniklou na ekonomicky nevýhodných poplatcích vzniklých z obou uvedených licenčních smluv a to až do okamžiku zahájení jeho trestního stíhání pro tento skutek, tj. ke dni 23. 8. 2011. Ze znaleckého posudku České znalecké a. s. vyplývají odůvodněné náklady za licence ve výši 44.809.900 Kč, takže rozdíl mezi skutečně proplacenými fakturami na základě uvedených smluv (17.35.900 Kč dne 31. 7. 2008 – viz č. l. 6924 p. v. a 29.844.000 Kč dne 14. 4. 2010 – viz č. l. 6938, celkem 47.229.900 Kč) a uznatelnými náklady ve výši 44.809.900 Kč činí 2.420.900 Kč tvoří tedy škodu na licenčních poplatcích. Pokud jde o škodu na hybridních kartách, neztotožnil se Vrchní soud v Praze s postupem městského soudu v Praze, který v návaznosti na znalecký posudek České znalecké, a. s. (viz č. l. 4942) porovnával dodávku dvoučipových hybridních karet od společnosti Haguess a nejdražších jednočipových karet od společnosti Mikroelektronika poukazem na malou využitelnost dvoučipových karet v rámci projektu Opencard. Vrchní soud v Praze dal za pravdu odvolacím námitkám obžalovaného Ing. Ivana Seyčka (ale i ostatních obžalovaných, kromě obžalovaného Ing. Ladislava Kendíka), kteří s tímto postupem nesouhlasili, neboť za situace, kdy Rada hlavního města Prahy se dne 16. 5. 2006 usnesla (viz usnesení č. 0708 na č. l. 911 a násl. – zejm. č. l. 922) na tom, že Univerzální karta Pražana bude hybridní kartou obsahující dva čipy (jeden kontaktní a jeden bezkontaktní, ačkoli by dle zprávy Mikroelektronika ze dne 11. 12. 2014 veškeré funkcionality vč. elektronického podpisu mohla nést jednočipová karta a dvoučipová sloužila jen k posílení bezpečnosti, když ztráta bezpečnosti jednočipové karty byla zjištěna až v roce 2008), nelze obžalovanému Ing. Ivanu Seyčkovi (ani jinému z obžalovaných) z dnešního pohledu, kdy se tento krok zpětně jeví jako neekonomický a neefektivní (dovedeno ad absurdum je celý projekt „Opencard“ v současnosti již zastaralý a bude se od něj postupně ustupovat – viz např. článek v deníku Metro ze dne 19. 11. 2014, str. 8) přičítat k tíži, že v zadávací dokumentaci k této veřejné zakázce navázal na shora citované usnesení Rady hlavního města Prahy č. 0708 požadavkem na dodávku hybridní dvoučipové karty (viz č. l. 1942), ale je nutné zabývat se pouze tím, zda dvoučipová karta od společnosti Haguess byla či nebyla předražená. To je možné zjistit pouze porovnáním s jinou cenovou nabídkou téhož typu karty a nikoli porovnáním s cenou jednočipové karty, která měla být dle městského soudu správně zvolena. Z výpovědi svědka Mg. Vladimíra Kašpara (viz zejména č. l. 6712) vyplývá, že v inkriminované době byla cena dvoučipové karty cca 200 Kč (jednočipové pak cca 100 Kč, což v zásadě odpovídá znaleckému posudku České znalecké, který nejvyšší cenu jednočipové karty stanovil na částku cca 90 Kč - viz č. l. 4942), jiný důkaz o někdejší nabídkové ceně dvoučipové karty se přes veškerou snahu odvolacího soudu nepodařilo opatřit (viz zpráva společnosti Mikroelektronika ze dne 11. 12. 2014), takže odvolací soud vzal tuto skutečnost za prokázanou citovanou svědeckou výpovědí, kterou považuje za věrohodnou s ohledem na její soulad s uvedeným znaleckým posudkem, pokud jde o cenu jednočipové karty. Za této
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 22
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
situace, kdy společnost Haguess dodala dvoučipovou kartu za 217,77 Kč, je škodou spočívající v nadhodnocení pořizovací ceny rozdíl ceny dvoučipové karty zjištěné z výpovědi svědka Mg. Vladimíra Kašpara a dodávkové ceny společnosti Haguess vynásobený počtem 50.000 dodaných kusů hybridních dvoučipových karet (tj. 885.000 Kč). Pro úplnost je třeba konstatovat, že v případě veřejných zakázek „Kartová aplikace parkování“ a „Rozšířené zajištění provozních činností Pražského centra kartových služeb po dobu zkušebního provozu“ (ad I/2, 3 napadeného rozsudku) nebyl prokázán vznik škody, jak vyplývá ze znaleckého posudku A-Consult plus, spol. s r. o. (viz zejména č. l. 5107 a 5126), takže nepřichází v úvahu právní kvalifikace tohoto jednání jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. a s ohledem na závěry o promlčení trestního stíhání (viz níže) ani jako trestného činu porušování pravidel hospodářské soutěže podle § 127 odst. 1 tr. zák. S ohledem na to, že se však jedná o okolnosti dokreslující nezákonnou provázanost mezi obžalovaným a společností Haguess v rámci jediného jednání (skutku), ponechal je Vrchní soud v Praze jako součást popisu skutku pod bodem A tohoto rozsudku. Obdobně přistupoval i ke skutečnosti týkající se proplacení zálohové faktury (viz č. l. 1632) v rozporu s podmínkami zadávací dokumentace, kdy je sice třeba dát za pravdu odvolací námitce, že samostatně tímto úkonem nezpůsobil obžalovaný Ing. Ivan Seyček škodu, neboť se fakticky jednalo o nárok proplacený předčasně, avšak na jednání obžalovaného je třeba pohlížet jako na jeden celek, z čehož pak plyne, že i tato část skutku je charakterizována nezákonným nakládáním se spravovanými cizími majetkovými hodnotami, jehož celkovým následkem je prokázaná škoda na majetku poškozené. Pokud se jedná o skutek pod bodem B, kterým byl uznán vinným obžalovaný Ing. Jiří Chytil, Vrchní soud v Praze poznamenává, že se v zásadě ztotožnil se skutkovými závěry městského soudu (viz bod III napadeného rozsudku), konkrétně pokud jde o prokázané zaviněné prodlení v dodávce upravených parkovacích automatů ze strany společnosti Haguess a nečinnost obžalovaného Ing. Jiřího Chytila jakožto osoby zodpovědné za realizaci „Univerzální karty Pražana“ tj. i její část týkající se zakázky Kartové aplikace parkování, do čehož spadala i povinnost zajistit vymáhání smluvní pokuty ze smlouvy č. INO/40/05/001270/2007. Odvolací soud však na rozdíl od nalézacího soudu omezil dobu zaviněného prodlení dodavatele - společnosti Haguess (které navíc shledal za prokázané pouze ve vztahu k parkovacím automatům, nikoli software a hardware k nim, jak bude rozvedeno níže) a v té souvislosti též objem smluvní pokuty, na niž Magistrátu hlavního města Prahy vznikl nárok. Konkrétně vyšel z objektivního důkazu, tj. z výkazů činnosti na č. l. 4393 a násl., z nichž přesně vyplývá datum instalace upravených parkovacích automatů, kdy s ohledem na to, že k instalaci posledního z nich došlo dne 11. 5. 2007, prodlení činilo 29 dní, neboť smluvní termín dodání parkovacích automatů byl stanoven nejpozději na den 12. 4. 2007 (viz č. l. 2690 a násl.). Opačné stanovisko advokátní kanceláře Pelikán a spol. (tj. závěr, že nárok na smluvní pokutu Magistrátu hlavního města Prahy vůbec nevznikl) není pro soud závazné, neboť musí sám hodnotit provedené důkazy a vyvozovat z nich závěry, nad to je třeba poukázat na skutečnost, že zpracovatel uvedeného stanoviska vycházel z jiných vstupních informací než soudy, neboť posuzoval nárok na smluvní pokutu v případě smlouvy č. DIL/40/05/001120/2006, což zjevně vedlo k jinému právnímu zhodnocení věci. Vzhledem k tomu, že nelze vyvrátit obhajobu obžalovaného Ing. Jiřího Chytila ohledně neposkytnutí součinnosti z jeho strany k převzetí díla od dodavatele společnosti Haguess (což potvrzuje i její zástupce svědek Ing. Jiří Bláha, který sice zcela vylučuje opožděnou dodávku zaviněnou Haguess, ale zároveň připouští prodlení na straně Magistrátu hlavního města Prahy, případně dalších zúčastněných subjektů), nevzal odvolací soud za prokázané, že prodlení dodávky parkovacích automatů vzniklo zaviněně ze strany společnosti Haguess i od 11. 5. 2007 do 18. 5. 2007, kdy mělo dojít na základě předávacích protokolů k převzetí díla obžalovaným Ing. Jiřím Chytilem za Magistrát hlavního města Prahy (viz č. l. 2742), tj., že by i za toto období vznikl Magistrátu hlavního města Prahy nárok na smluvní pokutu. Ve vztahu k dodávce
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 23
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
hardware a software k parkovacím automatům se odvolací soud ztotožnil s odvolací námitkou obžalovaného Ing. Jiřího Chytila, kterou považuje za logickou a podporovanou výpovědí již zmíněného svědka Ing. Jiřího Bláhy a nepřímo též zápisy z jednání koncepční skupiny potvrzující zahájení provozu v paláci Adrie dne 12. 4. 2007 a akceptační testy ve dnech 15. – 16. 3. 2007 (viz č. l. 3479 a násl. – zejm. č. l. 3482 a 3499) s tím, že do doby, než bylo přistoupeno k testovacímu provozu, spadala dle svědka Ing. Jiřího Bláhy realizace dodávky týkající se hardware a software k parkovacím automatům, bez čehož by testování provozu nebylo možné. K formálnímu převzetí této části díla (tj. pouze k podpisu předávacího protokolu) obžalovaným Ing. Jiřím Chytilem za Magistrát hlavního města Prahy pak dle datace předávacího protokolu mělo dojít až 18. 5. 2007, avšak opět nelze vyvrátit obhajobu obžalovaného Ing. Jiřího Chytila, že se tak stalo z důvodu jeho zaneprázdněnosti, tj. zaviněně z jeho strany, takže za tuto dobu by nebylo možné vymáhat od společnosti Haguess smluvní pokutu, která je spojena se zaviněným prodlením dodavatele. Odvolací námitka obžalovaného vztahující se k problematice charakteru předávacího protokolu jakožto součásti dodávky díla, kterou řešil ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud České republiky, je v kontextu objektivně zjištěného prodlení v realizaci části díla konkretizované shora irelevantní s tím, že by bylo třeba se jí zabývat ve vztahu k možnosti vymáhání smluvní pokuty jen v případě, že by bylo prokázáno, že k faktické instalaci upravených parkovacích automatů došlo ve smluvně dohodnuté lhůtě a že odběratel nebránil včasnému převzetí díla (jinými slovy řečeno, že prodlení při předání díla zavinil dodavatel). Z provedeného dokazování však vyplývá opak, neboť již městský soud správně uzavřel, že si strany smlouvy č. INO/40/05/001270/2007 právně relevantně nedomluvily prodloužení lhůty k předání parkovacích automatů (ani jiné části díla), neboť zápis z jednání koncepční skupiny ze dne 8. 3. 2007 (viz č. l. 3482) je pouze konstatováním předpokladu nedodržení smluvně stanovené lhůty (..“polovina automatů bude dodána do konce dubna“..), nikoli však písemným sjednáním nového termínu realizace díla, jak předpokládá inkriminovaná smlouva ve svém čl. IX, odst. 3 (viz č. l. 2692). Výši způsobené škody spočívající v nevymožené pokutě (k odvolací námitce, že škodou je jen úbytek v majetkové sféře poškozeného: škodou je i tzv. ušlý zisk, tj. nenastalé zvětšení majetku poškozeného, které bylo možno očekávat, kdyby zde nebylo poškozujícího činu, s ohledem na pravidelný běh věcí – viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1972) určil odvolací soud ve smyslu čl. IX, odst. 3 citované smlouvy vynásobením 1% z částky 10.567.313 Kč, což je celkový objem finančního plnění za dílo (městský soud nedůvodně převzal nesprávný závěr znaleckého posudku České znalecké na č. l. 5026, který z ceny o dílo při výpočtu smluvní pokuty odečetl cenu za zajištění zkušebního provozu po dobu šesti měsíců, což odporuje znění inkriminované smlouvy) počtem dnů prodlení, z čehož vyplývá částka 3.064.520,70 Kč. Ve vztahu k odvolací námitce obžalovaného, že z provedeného dokazování nevyplývá jeho osobní odpovědnost za uvedený projekt s tím, že Magistrát hlavního města Prahy měl navíc k dispozici materiály z koncepční skupiny, takže pokutu vymáhat mohl, Vrchní soud v Praze uvádí, že jednak z dohody o sjednaných pracovních podmínkách resp. zejména z popisu jeho pracovních činností (viz č. l. 1729 a násl.), jednak z faktického přebírání díla za Magistrát hlavního města Prahy (viz předávací protokoly a na ně navazující faktury odsouhlasené obžalovaným Ing. Jiřím Chytilem č. l. 2742 a násl.) vyplývá, že byl osobou odpovědnou mimo jiné za veřejnou zakázku Kartová aplikace parkování spadající pod projekt Univerzální karta Pražana (viz čl. l. 1730 – mimo jiné povinnost a odpovědnost za projekční řízení informačních systémů s rozsáhlou hierarchickou strukturou a za zajišťování provozu kombinovaných nebo redukovaných projektů informačních a komunikačních systémů), takže měl být tím, kdo osobně upozorní a iniciuje vymáhání pokuty ze strany Magistrátu hlavního města Prahy, který jakožto orgán státní správy jedná vždy prostřednictvím konkrétní zodpovědné osoby (např. zaměstnance). Přenesením odpovědnosti za konkrétní úkol na zodpovědnou osobu jí vyjadřuje svou důvěru a očekává plnění veškerých úkolů s tím souvisejících. Proto je námitka, že Magistrátu hlavního města Prahy nic nebránilo ve vymáhání pokuty, naprosto irelevantní.
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 24
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
Argumentaci, že si nepřečetl inkriminovanou smlouvu, kterou nepodepisoval, je taktéž třeba zcela odmítnout, neboť jakožto osoba zodpovědná za uvedený projekt měl obžalovaný Ing. Jiří Chytil povinnost seznámit se se všemi souvisejícími dokumenty a pokud tak neučinil (a neplnil řádně své pracovní povinnosti), nemůže se tím zbavit trestněprávní odpovědnosti za předmětný skutek. Ve shodě s odvolacími námitkami obžalovaných dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že ohledně skutku pod bodem I napadeného rozsudku (totéž však platí i ve vztahu ke skutku pod bodem II, ohledně něhož však bylo rozhodnuto zproštěním obžaloby) došlo k promlčení trestního stíhání pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. Důvodem pro tento závěr je neztotožnění se s odvolací námitkou státní zástupkyně, která dovozuje, že nepromlčení dalšího přísnějšího trestného činu, jehož právní kvalifikace přichází ohledně skutku v úvahu (trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b), resp. odst. 3 tr. zák.) vylučuje možnost promlčení sbíhajícího se méně závažného trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. Zde je však třeba upozornit, že při souběhu trestných činů, jednočinném i vícečinném, běží promlčecí doby pro každý trestný čin samostatně (viz Beck-online § 34 zák. č. 40/2009, trestní zákoník, s. 457). Shodně tuto problematiku řeší též Diplomová práce na téma Trestněprávní pojetí a postih souběhu trestných činů, Monika Rohanová, Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2012, s. 22-23 a odborná publikace autorů Novotný, F., Souček, J. et al. Trestní právo hmotné, 3. rozš. vyd. Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 229-230 s tím, že totožné závěry platí i ve vztahu k právní úpravě podle trestního zákona, neboť obecné předpoklady promlčení trestního stíhání se s účinností trestního zákoníku nezměnily. Z uvedeného je zřejmé, že soud je povinen zkoumat možnost promlčení trestního stíhání ve vztahu ke každému sbíhajícímu se trestnému činu samostatně. Konkrétně bod I napadeného rozsudku se týká skutku spáchaného od 16. 5. 2006 do 10. 4. 2007 (resp. do 12. 4. 2007, neboť Vrchní soud v Praze má za to, že trestná činnost pod bodem I napadeného rozsudku byla ukončena dnem uzavření smlouvy na zajištění provozu Pražského centra kartových služeb č. INO/40/05/001296/2007), takže při tříleté promlčecí době ve smyslu § 67 odst. 1 písm. d) tr. zák. bylo trestní stíhání pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. promlčeno 10. 4. 2010, resp. 12. 4. 2010, tj. před zahájením trestního stíhání obžalovaného Ing. Ivana Seyčka, k němuž došlo dne 23. 8. 2011, resp. 1. 6. 2012. Od těchto závěrů se tedy odvíjí i právní kvalifikace skutku pod bodem I (nyní bod A/), který byl odvolacím soudem posouzen výlučně jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst.1, odst. 3 tr. zák. s tím, že Vrchní soud v Praze se neztotožnil s důvody, které vedly městský soud k závěru, že pro použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., konkrétně jejího odst. 3, nejsou splněny materiální podmínky podle § 88 odst. 1 tr. zák. (viz str. 154 napadeného rozsudku). Vrchní soud v Praze naopak považuje za nutné přihlédnout k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (tj. ke způsobení škody velkého rozsahu), neboť to, že obžalovaný Ing. Ivan Seyček (negativně hodnocený svým někdejším zaměstnavatelem Českou televizí v souvislosti s nakládáním se svěřenými prostředky a se vztahem k nadřízeným - viz č. l. 5268) spáchal trestný čin jako vysoce postavený úředník státní správy výrazně sofistikovaným způsobem, s rozmyslem, a to při nakládáním s veřejnými prostředky, kdy intenzita prokázaného následku významným způsobem překročila dolní hranici škody velkého rozsahu (nejméně 5.000.000 Kč – viz § 89 odst. 11 tr. zák.), jsou natolik závažné skutečnosti, že podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti činu obžalovaného Ing. Ivana Seyčka pro společnost. Pokud jde o právní kvalifikaci skutku pod bodem III napadeného rozsudku (nyní bod B/), je třeba konstatovat, že ji Vrchní soud v Praze převzal, avšak vedl jej k tomu závěr, že
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 25
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
jak po formální tak i po materiální stránce jsou naplněny znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., takže ani v případě obžalovaného Ing. Jiřího Chytila, kterého se tento skutek týká, nesouhlasil se závěry městského soudu ve vztahu k materiální stránce trestného činu podle § 88 odst. 1 tr. zák., které mu bránily v kvalifikaci skutku podle odst. 3 citovaného ustanovení trestního zákona, ač dospěl k závěru, že obžalovaný Ing. Jiří Chytil způsobil svým jednáním škodu přesahující 5.000.000 Kč. Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze korigoval prokázanou výši následku na částku 3.064.520,70 Kč, která spadá do kategorie škody značné (podle § 89 odst. 11 tr. zák. nejméně 500.000 Kč) a okolnosti vzniku této škody (vysoce postavený úředník státní správy, opakované a v konkrétní situaci déletrvající nereagování na totožné nedostatky při přebírání díla, výrazné překročení dolní hranice škody velkého rozsahu) závažným způsobem zvyšují společenskou nebezpečnost jednání obžalovaného Ing. Jiřího Chytila, zvolil výše uvedenou právní kvalifikaci. Souhrnně je třeba ve vztahu k naplnění znaků trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku ve smyslu § 255 odst. 1, odst. 3 tr. zák., resp. § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. uvést, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že obžalovaní Ing. Ivan Seyček v bodě A/ a Ing. Jiří Chytil v bodě B/ svým jednáním úmyslně způsobili na majetku poškozené škodu tím, že záměrně jednali v rozporu se svými povinnostmi řádně spravovat svěřený majetek. Obžalovanému Ing. Ivanu Seyčkovi vznikla uvedená povinnost jakožto řediteli odboru informatiky Magistrátu hlavního města Prahy, odpovědnému za řádná zadávací řízení k veřejným zakázkám v rámci projektu „Vybudování Pražského Centra Kartových Služeb“ na základě § 171 odst. 1 a § 73 odst. 1 písm. d) a § 74 písm. g) zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve spojení s Dohodou o sjednaných pracovních podmínkách s Hlavním městem Prahou ze dne 30. 6. 2003, a to v mezích stanovených § 16 odst. 2 písm. c) zák. č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, obžalovanému Ing. Jiřímu Chytilovi pak jako úředníkovi Magistrátu hlavního města Prahy na základě § 249 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve spojení s § 73 odst. 1 písm. d) a § 74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve spojení s Dohodou o sjednaných pracovních podmínkách s Hlavním městem Prahou ze dne 11. dubna 2006, a to v mezích stanovených § 16 odst. 2 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a náležitě ho spravovat na základě ve spojení s § 73 odst. 1 písm. d) a § 74 písm. g) zákoníku práce č. 65/1965 Sb. Obžalovaní však v rozporu s těmito povinnostmi zmenšili (resp. nerozšířili očekávaným způsobem) majetek poškozené o výše konkretizované částky spadající do kategorie škody velkého rozsahu (resp. značné škody), a to obžalovaný Ing. Ivan Seyček předražením veřejné zakázky „Realizace Servisního kartového centra“ a obžalovaný Ing. Jiří Chytil nevymožením smluvní pokuty, na niž Magistrátu hlavního města Prahy vznikl nárok. Pokud se jedná o zavinění obžalovaných ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., dospěl Vrchní soud v Praze na základě výsledků provedeného dokazování k závěru, že byli vedeni přímým úmyslem, neboť z charakteru jejich jednání vyplývá, že chtěli postupovat ve výroku rozsudku uvedeným způsobem vůči majetkovým právům poškozené. Způsobenou škodu prokázaného rozsahu, tj. způsobení těžšího následku pak pokrývá zavinění nejméně z vědomé nedbalosti, neboť oba obžalovaní věděli, že svým jednáním mohou způsobit naznačenou škodu, ale bez přiměřených důvodů spoléhali, že se tak nestane, neboť od protiprávního jednání neustoupili. Ve vztahu k právní kvalifikaci obou zmíněných skutků považuje Vrchní soud v Praze za potřebné vyzdvihnout, že městský soud správně v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 tr.
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 26
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
zák. postupoval podle zákona účinného v době, kdy byly činy spáchány, neboť postup podle pozdějšího zákona není, s ohledem na trestní sazby přicházející v úvahu, pro obžalované příznivější. Vrchní soud v návaznosti na své rozhodnutí o vině znovu rozhodoval taktéž o trestu obou obžalovaných. Trest byl obžalovanému Ing. Ivanu Seyčkovi uložen podle § 255 odst. 3 tr. zák. a obžalovanému Ing. Jiřímu Chytilovi podle § 255 odst. 2 tr. zák. a to oběma obžalovaným v dolní polovině příslušné zákonné trestní sazby, konkrétně obžalovanému Ing. Ivanu Seyčkovi ve výměře tří let a šesti měsíců a obžalovanému Ing. Jiřímu Chytilovi ve výměře jednoho roku a šesti měsíců. V případě obžalovaného Ing. Ivana Seyčka se jednalo o celkové zpřísnění trestu odnětí svobody (trest uložený městským soudem považuje odvolací soud za nepřiměřeně mírný i ve vztahu ke skutkům, za které je městský soud ukládal), a to jak v jeho výměře, tak i pokud jde o výkon trestu, neboť byl uložen jako nepodmíněný se zařazením do věznice s dozorem podle § 39a odst. 3 tr. zák. Mírnější druh věznice oproti tomu, který přicházel v úvahu (§ 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. – věznice s ostrahou) zvolil Vrchní soud v Praze proto, že se zřetelem na charakter trestné činnosti i povahu narušení obžalovaného, který je dosud netrestaný, bude jeho náprava lépe zajištěna v věznici s dozorem. Současně byl obžalovanému Ing. Ivanu Seyčkovi ve shodě s napadeným rozsudkem uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu výdělečné činnosti a funkcí spojených s rozhodováním v orgánech, které nakládají s veřejnými finančními prostředky na pět let s ohledem na charakter skutku, který byl spáchán tímto obžalovaným jako úředníkem státní správy na spravovaném veřejném majetku. Naproti tomu u obžalovaného Ing. Jiřího Chytila došlo ke zmírnění trestu oproti napadenému rozsudku, pokud jde o jeho výměru včetně délky zkušební doby podmíněného odsouzení, neboť bylo prokázáno spáchání jediného skutku s přibližně polovičním následkem oproti závěrům městského soudu. Při úvahách o trestu hodnotil Vrchní soud v Praze okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obou obžalovaných. V jejich prospěch bylo možno hodnotit pouze delší časový odstup od spáchání skutků a jejich trvale řádný život s tím, že v případě obžalovaného Ing. Ivana Seyčka tuto polehčující okolnost do značné míry negativně ovlivnilo shora citované hodnocení jeho někdejšího zaměstnavatele za dobu let 2009, 2010 a I. poloviny roku 2011. V případě obou obžalovaných hodnotil odvolací soud intenzitu způsobeného následku, kdy majetková škoda výrazně přesáhla dolní hranici škody velkého rozsahu v případě obžalovaného Ing. Ivana Seyčka, v případě obžalovaného Ing. Jiřího Chytila šlo o škodu značnou a dále i sofistikovanost protiprávního jednání u prvého z jmenovaných a opakující se neplnění svých povinností svědčící o jisté zatvrzelosti u obžalovaného Ing. Jiřího Chytila, jak bylo rozvedeno výše, při hodnocení materiální stránky trestného činu ve vztahu k oběma obžalovaným. Uložené tresty tedy plně vystihují okolnosti hodnocené ve vztahu k osobám obžalovaných i ve vztahu k trestné činnosti, za kterou byli odsouzeni a respektují zákonné zásady, k nimž je soud povinen při ukládání trestu přihlížet ( viz § 31, 33, 34 tr. zák.; resp. i § 58 odst. 1 tr. zák., pokud jde o obžalovaného Ing. Jiřího Chytila). Vrchní soud v Praze se neztotožnil s městským soudem, pokud jde o jeho rozhodnutí o náhradě škody, neboť jeho podkladem byl návrh poškozené, který nelze označit za řádný ve smyslu § 43 odst. 3 tr. řádu. Nárok na náhradu škody způsobené trestným činem totiž musí být v trestním řízení mimo jiné uplatněn vůči určité osobě, tj. vůči určitému obviněnému (viz Látal, J. Poškozený v trestním řízení a rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení. Svazek 54. Praha: Příručky Ministerstva spravedlnosti, 1994, str. 79), což však v daném případě splněno není. Poškozená totiž ve svém návrhu (viz č. l. 5238) zcela paušálně vůči všem obžalovaným dohromady požadovala náhradu částky 73.625.721 Kč, aniž by jej vyčíslila ve vztahu ke každému z nich samostatně. Za této situace tedy o tomto návrhu
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 27
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
nebylo možno vůbec rozhodovat a proto odvolací soud pochybení městského soudu napravil zrušením výroku o náhradě škody. Pokud se jedná o bod C, dospěl Vrchní soud v Praze částečně k odlišným skutkovým závěrům oproti městskému soudu, neboť na rozdíl od něj nemá za prokázané, že by se jak po objektivní tak i po subjektivní stránce obžalovaní Ing. Jiří Chytil, Ing. Miroslav Čadský, Ing. Zdeněk Jánský a Ing. Ladislav Kendík dopustili trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. (který by byl navíc již promlčen, neboť k jeho spáchání mělo dojít 5. 9. 2006 a ohledně všech jmenovaných obžalovaných bylo trestní stíhání zahájeno po uplynutí tříleté promlčení doby, konkrétně ve dnech 24. 8. 2011 a 29. 8. 2011), kterým byli uznáni vinnými, ani trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jak v odvolání požadovala státní zástupkyně, resp. nebylo prokázáno, že by se dopustili jakéhokoli trestného činu. Tento závěr Vrchní soud v Praze dovozuje zejména z výpovědí všech obžalovaných (byť trestní stíhání ohledně účasti obžalovaného Ing. Ivana Seyčka na jednání hodnotící komise dne 5. 9. 2006 bylo vedeno odděleně od totožného skutku, pro nějž byli stíháni všichni zbývající obžalovaní – viz bod I. 1. a bod II. napadeného rozsudku) v konfrontaci zejména s protokolem o jednání hodnotící komise z uvedeného dne (viz č. l. 1494 a násl.) a se zjištěními ohledně Mgr. Lady Hrůzové včetně vyjádření Magistrátu hlavního města Prahy o účasti obžalovaných v hodnotící komisi. Uvedené důkazy totiž ve svém souhrnu ať již přímo či zprostředkovaně dokládají průběh inkriminovaného setkání hodnotící komise, jehož se jako její členové zúčastnili všichni obžalovaní (obžalovaný Ing. Jiří Chytil navíc jako její předseda). Obžalovaní byli do hodnotící komise jmenováni svým zaměstnavatelem Magistrátem hlavního města Prahy, a to prostřednictvím obžalovaného Ing. Ivana Seyčka nezávisle na jejich vůli (nikdo z nich o tuto účast neprojevil zájem), resp. jejich možnost odmítnout účast v této komisi nebyla žádná, neboť se jednalo o povinnost vyplývající z pracovního poměru (viz § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce č. 262/2006 Sb.), kdy v tomto smyslu vyznívá i stanovisko Magistrátu hlavního města Prahy na č. l. 4233 a násl. Proto je třeba odmítnout opačný závěr městského soudu o možnosti bránit se jmenování do hodnotící komise a tedy i totožnou odvolací námitku státní zástupkyně. Úkolem hodnotící komise bylo posoudit a hodnotit nabídku společnosti Haguess, která se jakožto jediná účastnila vypsaného výběrového řízení na veřejnou zakázku pod názvem „Realizace servisního kartového centra“ ve smyslu zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách v aktuální znění (dále jen cit. zákon). Uvedená veřejná zakázka totiž byla zahájena dne 28. 6. 2006, tj. za účinnosti citovaného zákona a s ohledem na ustanovení § 158 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, musela být podle původního zákona o veřejných zakázkách (č. 40/2004 Sb.) dokončena, jak správně namítla státní zástupkyně ve svém odvolání. Citovaný původní zákon o veřejných zakázkách na rozdíl od zákona o veřejných zakázkách č. 137/2006 Sb. účinný od 1. 7. 2006 (viz § 84 odst. 1 písm. e) – povinnost zadavatele zrušit bezodkladně zadávací řízení v případě, že obdržel pouze jednu nabídku) výslovně neřešil situaci, kdy se výběrového řízení účastní se svojí nabídkou výlučně jediný subjekt, resp. tuto situaci vůbec nepředpokládal, neboť o nabídkách hovoří v množném čísle (viz např. hlava V cit. zákona) a komisi ukládá mimo jiné povinnost v případě hodnocení nabídky podle kritéria ekonomické výhodnosti použít bodovací metodu (viz § 62 odst. 3 cit. zákona ve spojení s § 8 odst. 1, 6 vyhl. č. 240/2004 Sb., o informačním systému o zadávání veřejných zakázek), což je logicky možné jen v případech, že se nabídek sejde vyšší počet než jedna. Za této situace tedy obžalovaní dle svých výpovědí nabídku společnosti Haguess pouze posuzovali (podle § 61 cit.zákona), tj. zjišťovali zda podaná nabídka splňuje podmínky zadávací dokumentace, nepřistoupili však k jejímu hodnocení podle stanovených kritérií (viz § 62 cit. zák., kdy v daném případě musela být nabídka hodnocena podle ekonomické výhodnosti, jak vyplývá ze zadávací dokumentace – viz č. l. 1511 p. v.) z důvodu, že byla pouze jediná. Faktický stav věci, pokud jde o hodnocení nabídky, však byl částečně jiný (jak také namítá svým odvoláním státní zástupkyně), neboť
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 28
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
z protokolu o jednání hodnotící komise ze dne 5. 9. 2006 vyplývá, že nabídka společnosti Haguess byla posouzena podle § 61 cit. zákona, ale též hodnocena podle ekonomické výhodnosti s výsledkem, že splňuje požadavky podle struktury uvedené v zadávací dokumentaci a je v navržené podobě ekonomicky výhodná (viz č. l. 1494, 1496), což dokládají i výpovědi všech obžalovaných, kteří sice pojmově vylučovali hodnocení nabídky (což potvrzuje i protokol o 1. setkání hodnotící komise ze dne 28. 8. 2006 na č. l. 1485 a násl.), ale současně hovořili o tom, že projednávali její ekonomickou výhodnost, kterou shledali s ohledem na to, že nabídková cena společnosti Haguess byla nižší než cena stanovená zadávací dokumentací (takže obsahově jejich výpovědi hodnocení nabídky potvrzují). Vrchní soud v Praze tedy má za to, že fakticky byla nabídka společnosti Haguess posuzována, ale i hodnocena, byť se jednalo o hodnocení sui generis odpovídající tomu, že šlo o jedinou nabídku, kterou nebylo možno podle § 62 odst. 1, odst. 3 cit. zákona ve spojení s § 8 odst. 1, 6 vyhl. č. 240/2004 Sb., o informačním systému o zadávání veřejných zakázek vztáhnout k jiné nabídce, ale obžalovaní její ekonomickou výhodnost spatřovali v tom, že nabídková cena byla nižší než poptávaná zadávací dokumentací (jak již bylo shora uvedeno). V tomto směru tedy Vrchní soud v Praze nesouhlasí se závěry městského soudu, že došlo k pouhému posouzení nabídky obžalovanými. V návaznosti na to se Vrchní soud v Praze zabýval tím, zda toto posouzení a hodnocení nabídky bylo obžalovanými Ing. Jiřím Chytilem, Ing. Miroslavem Čadským, Ing. Zdeňkem Jánským a Ing. Ladislavem Kendíkem provedeno dostatečně, jinými slovy, zda ke svému úkolu členů hodnotící komise přistupovali zodpovědně s maximální možnou mírou pečlivosti a obezřetnosti, či zda na své postavení rezignovali a přistupovali k němu pouze formálně, jak dovozuje městský soud. Na tomto místě je třeba zmínit nejprve skutečnost, že celkové možnosti zbývajících čtyř obžalovaných ve vztahu k posouzení a hodnocení nabídky společnosti Haguess byly oproti obžalovanému Ing. Ivanu Seyčkovi, který byl touto částí skutku uznán vinným, zcela odlišné. U obžalovaného Ing. Ivana Seyčka bylo na rozdíl od nich bez pochyb prokázáno dlouhodobé navázání na společnost Haguess (viz shora ve vztahu k bodu A/), jeho autorství inkriminované zadávací dokumentace (resp. „spoluautorství“, neboť se na jejím vzniku podílela společnost Haguess), což mu vše ve svém souhrnu poskytovalo nesrovnatelně větší objem informací a v daleko větším časovém předstihu, než měli k dispozici zbývající obžalovaní. Vrchní soud v Praze se neztotožňuje s městským soudem ani potud, kdy považoval posouzení souladu nabídky se zadávací dokumentací za úkon nevyžadující žádnou zvláštní kvalifikaci (viz str. 120 - 121 napadeného rozsudku), čímž reagoval na obhajobu obžalovaných ohledně jejich nedostatečné erudice pro účast v hodnotící komisi. Vzhledem k obsahu předmětné veřejné zakázky je zřejmé, že nešlo o případ pouhého prostého porovnání jednotlivých parametrů dodávaného zboží a služeb, ale bylo zapotřebí vysoce odborného posouzení a hodnocení nabídky (byť příslušná vysokoškolská vzdělání obžalovaných zjevně byla dostačující aprobací pro jejich účast v hodnotící komisi, neboť ve smyslu § 57 odst. 1 cit. zákona byla vyžadována odborná způsobilost, a to pouhé jedné třetiny členů hodnotící komise), takže obžalovaní nevystačili jen se svými znalostmi a zkušenostmi, ale potřebovali navíc úzce specializovanou odbornou podporu. Tu jim dle jejich výpovědi poskytl obžalovaný Ing. Ivan Seyček, kterého považovali za odborníka na danou problematiku a taktéž jím obstarané odborné vyjádření Mgr. Lady Hrůzové (jak Vrchní soud v Praze zjistil někdejší pracovnice Ministerstva informatiky zabývající se kartovými systémy, která však v roce 2007 zemřela, takže nemohla být vyslechnuta, případně nemohlo být od ní příslušné stanovisko vyžádáno, což navíc zkomplikovalo zrušení Ministerstva informatiky k 1. 6. 2007). K tomu přistupuje i fakt, že některé skutečnosti obsažené v nabídce společnosti Haguess na první pohled vyznívaly ve prospěch její výhodnosti (viz např. snižující se licenční poplatky s množstvím vydaných karet, kdy nevýhodnost a neobvyklost této části nabídky mohl odhalit a také odhalil – viz č. l. 4874 a násl. – až znalecký posudek), případně některé dílčí skutečnosti působily na první pohled souladně při porovnání zadávací dokumentace a nabídky (jmenovitě podřazení konkrétní nabídky pod dodávku či službu, byť ani znalecké posudky se na jejich charakteru
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 29
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
neshodly - viz závěry České znalecké a. s. na č. l. 4929-4930 a Risk Analysis Consultants na č. l. 4861 – 4862), což jednak svědčí o obtížnosti posouzení a hodnocení inkriminované nabídky, jak byla zmíněna shora, ale též o pravdivosti výpovědí obžalovaných, že nabídka společnosti Haguess se jim jevila jako přijatelná ve smyslu souladu se zadávací dokumentací a ekonomické výhodnosti. Souhrnně lze tedy konstatovat, že obžalovaní Ing. Jiří Chytil, Ing. Miroslav Čadský, Ing. Zdeněk Jánský a Ing. Ladislav Kendík jako členové hodnotící komise stáli před nelehkým úkolem (jak z hlediska odborného, tak i z hlediska významu inkriminované veřejné zakázky) posoudit a hodnotit nabídku společnosti Haguess za situace, kdy neměli shodné výchozí postavení jako obžalovaný Ing. Ivan Seyček (jak z pohledu objemu informací, tak z pohledu jejich nezávislosti na společnosti Haguess), této své povinnosti však dostáli řádně, neboť podle názoru Vrchního soudu v Praze nebylo prokázáno, že by při rozhodování o přijetí či vyloučení nabídky společnosti Haguess z výběrového řízení jednali vědomě nedbale a bez náležité opatrnosti svědčící o zřejmé bezohlednosti ve vztahu k jejich zákonné důležité povinnosti opatrovat cizí majetek i ve vztahu ke způsobené škodě v jejím značném rozsahu (nedbalostní formu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák. by bylo možné aplikovat jen tehdy, pokud by se po subjektivní stránce prokázala hrubá forma vědomé nedbalosti, protože s ohledem na § 2 odst. 1 tr. zákoníku je potřeba na skutek pohlížet i podle aktuálního znění § 221 tr. zákoníku, který z pohledu formy zavinění trestní postih na jednu stranu rozšiřuje i na nevědomou nedbalost, ale na druhou stranu zužuje na závažnější případy nedbalostního zavinění tím, že vyžaduje hrubou nedbalost). Při posouzení této otázky byl rozhodující přístup obžalovaných Ing. Jiřího Chytila, Ing. Miroslava Čadského, Ing. Zdeňka Jánského a Ing. Ladislava Kendíka k požadavku náležité opatrnosti, neboť v tom je jádro posouzení míry zavinění pachatele, tj. odlišení, zda jeho nedbalost byla hrubá či dosáhla nižší míry. Jak již bylo shora řečeno jmenovaní vypověděli (a odpovídá to i citovanému protokolu ze dne 5. 9. 2006), že se pečlivě zabývali jednotlivými body nabídky v konfrontaci se zadávací dokumentací, problematické body konzultovali s obžalovaným Ing. Ivanem Seyčkem, kterého důvodně považovali za osobu informovanou a probírané problematiky znalou (měli informaci, že je autorem zadávací dokumentace) a navíc měli k dispozici odborné vyjádření Mgr. Lady Hrůzové, o němž lze důvodně předpokládat (z logiky věci, kdy jej přinesl obžalovaný Ing. Ivan Seyček, který byl osobně zainteresován na tom, aby nabídka Haguess byla přijata), že vyznívalo ve prospěch nabídky Haguess (jak o tom ostatně také obžalovaní vypovídají), což je vše ve spojení s nižší cenou nabídky oproti zadávací dokumentaci i s celkovým vyzněním nabídky jakožto výhodné (viz výše) muselo vést k závěru, že není důvod nabídku odmítnout. Argument krátkosti trvání setkání hodnotící komise ze dne 5. 9. 2006, který městský soud použil pro podporu svého závěru o rezignaci obžalovaných na své povinnosti členů hodnotící komise, je třeba odmítnout. 70 minutové setkání hodnotící komise totiž nelze považovat za natolik krátké, aby byla daná problematika nemohla být vyřešena zejména při zohlednění toho, že obžalovaní měli možnost projednávané dokumenty prostudovat již před 5. 9. 2006 a při jednání samotném tedy zjevně nedocházelo k pročítání těchto dokumentů, ale hodnotící komise přistoupila přímo k věcné stránce posouzení a hodnocení nabídky se zaměřením na zodpovězení konkrétních otázek, kde sehrál zásadní roli obžalovaný Ing. Ivan Seyček (motivovaný zájmem, aby inkriminovaná nabídka byla přijata) a jím obstaraný odborný posudek autorky Mgr. Lady Hrůzové. Pro úplnost Vrchní soud v Praze poznamenává, že členové hodnotící komise nebyli oprávněni (ani povinni) hodnotit kvalitu zadávací dokumentace, tj. nemohli hodnotit zadávací dokumentaci jako takovou (navíc je zřejmé, že bez vysoce odborné analýzy neměli možnost odhalit její nedostatky, které jsou obsahem znaleckých posudků) a jejich úkol končil jejím porovnáním s předloženou nabídkou. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem ve spojení s tím, že účast všech pěti obžalovaných v hodnotící komisi dne 5. 9. 2006 tvořila jediný skutek, který však byl obžalobou a následně i rozsudkem soudu I. stupně rozdělen do části týkající se obžalovaného Ing. Ivana Seyčka (viz bod I. 1. napadeného rozsudku), který byl i za toto jednání uznán vinným a do části týkající
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 30
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
se zbylých čtyř obžalovaných (viz bod II. napadeného rozsudku), Vrchní soud v Praze obžalované Ing. Jiřího Chytila, Ing. Miroslava Čadského, Ing. Zdeňka Jánského a Ing. Ladislava Kendíka zprostil obžaloby podle § 226 písm. c) tr. řádu. Ze všech shora uvedených důvodů tedy Vrchní soud v Praze rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích pod body A) – C) tohoto rozsudku. Poučení :
Proti tomuto rozsudku není řádný opravný prostředek přípustný. Lze proti němu podat dovolání. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni do dvou měsíců od doručení opisu písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky. Dovolání může podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obžalovaného, obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obžalovaný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání, které by nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, by nebylo považováno za dovolání, byť by tak bylo označeno. Důvody, pro které lze dovolání podat, jsou uvedeny v § 265b tr. řádu, nutný obsah dovolání je uveden v § 265f tr. řádu. V trestním stíhání, které bylo zastaveno (výrok pod bodem II) se pokračuje, prohlásí-li obžalovaný do tří dnů ode oznámení tohoto výroku, že na projednání věci trvá. V Praze dne 17. prosince 2014
Vypracovala: JUDr. Kateřina Korečková, Ph. D.
Jarmila Ježková
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
Předseda senátu: JUDr. Radek Hartmann
Digitálně podepsal Jarmila Ježková DN: c=CZ, o=Vrchní soud v Praze [IČ 00215651], ou=trestní úsek, ou=8139, cn=Jarmila Ježková, serialNumber=P138266, title=vedoucí kanceláře Datum: 2015.01.19 11:16:44 +01'00'
list č. 31
Sp. zn.5 To 41/2014
5 To 41/2014
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 32
Sp. zn.5 To 41/2014