ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Číslo jednací: 10A 55/2010

- 56

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobce: CET 21, spol. s r. o., se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, IČ 45800456, zast. JUDr. Vladimírem Kroupou, advokátem, se sídlem Zavadilova 1925/15, Praha 6, proti žalovanému: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 10. 2009 sp. zn. 2009/427/FOL/CET takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů říze ní. Odůvodnění Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen Rada) uvedeného v záhlaví, kterým mu byla podle § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vysílání), udělena pokuta ve výši 200.000,- Kč za porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání, neboť odvysíláním pořadu Střepiny, resp. reportáže o problému sebepoškozování dne 15. března 2009 od 21.20 hod na programu Nova, obsahujícího realistické scény jednotlivých způsobů sebepoškozování a poraněných obětí sebepoškozování, se dopustil porušení povinnosti nezařazovat v době od 6.00 hod do 22.00 hod pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Současně mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč. Žalobce v první žalobní námitce namítá nesprávné právní posouzení, když uvádí, že základním informačním posláním a hlavním předmětem reportáže bylo upozornit diváky, a to zejména rodiče a jiné osoby, které přicházejí do styku s mladými lidmi na závažný negativní jev a na nutnost pomoci těmto psychicky narušeným mladým lidem. Toto informační poslání je v úvodu reportáže uvedeno slovy moderátorky a v závěru reportáže shrnuto redaktorkou.

pokračování

2

10A 55/2010

Reportáž uvádí důvody tohoto patologického jednání, obsahuje informace o rozšířenosti tohoto jevu a skutečnost, že okolí postižených jedinců nemusí mít o sebepoškozování vůbec povědomost. Reportáž kromě osvětlení příčin sebepoškozování a jeho následků problematiku doplňuje uvedením konkrétních případů sebepoškozování a stanoviskem odborníků. Charakteristika problému v obecné rovině je pak doplněna ilustračními fotografiemi a záběry praktik a důsledků sebepoškozování. Rozpor reportáže se zákonem žalovaný shledává jednak ve skutečnosti, že téma bylo nevhodně doplněno příliš četným a realistickým ilustračním materiálem, že reportáž obsahovala výpovědi popisující sebepoškozující praktiky a dále ve skutečnosti, že v důsledku zpracování reportáže mohla spíše než varovně působit inspirativně a mít tak návodný charakter. K použití ilustračních fotografií a záběrů žalobce uvádí, že podle jeho názoru právě názorná prezentace je vhodným prostředkem ke zdůraznění závažnosti referovaného problému. Žalobce souhlasí s tím, že záběry jsou realistické, neboť nejsou inscenované, nepokládá je však za děsivé. Při zpracování reportáže byly upraveny tak, aby byla zachována autenticita záběrů, ale byla potlačena vizuální stránka (úprava šedým filtrem, vynechání záběrů aktérům do tváře). Charakter snímků má sloužit právě ke vzbuzení zájmu veřejnosti o tento nepříliš známý problém. Předmětné fotografie a záběry nebyly použity bez hlubšího důvodu a účelu, ale právě se záměrem poukázat na závažný společenský problém a odvysílání reportáže tak bylo ve veřejném zájmu. Žalobce rovněž nesouhlasí s tím, že vadou reportáže je její možná návodnost. Žalobce nesouhlasí s tím, že na problém stačilo upozornit slovně, případně decentními snímky. Podle názoru žalobce by právě takové pojetí reportáže mohlo mít návodný charakter, když by na problém bylo v obecné rovině upozorněno, ale bez dostatečně působivého varování před devastujícími následky takového počínání. Žalobce opětovně upozorňuje na to, že reportáž byla odvysílána těsně před dvaadvacátou hodinou. Pokud tedy žalovaná poukazuje na možnost ohrožení dětského (nikoli mladistvého) diváka, uvádí, že podle jeho názoru by takový divák v době těsně před dvaadvacátou hodinou neměl u televizní obrazovky bez přítomnosti dospělých osob být. Příslušné zákonné ustanovení není možné vykládat jako povinnost nezařazovat v celém časovém úseku od 6.00 hod do 22.00 hod žádný pořad, který by byl způsobilý ohrozit kteroukoli ze zákonem chráněných skupin osob, tedy v krajním případě např. v době po 20.00 hod tříleté dítě. Ochrana dle uvedeného ustanovení nemůže suplovat odpovědnost rodiny za výchovu dětí. Při posuzování způsobilosti ohrozit chráněný zájem je třeba vycházet i z toho, jaké negativní dopady by vysílání mohlo mít na tu část chráněné skupiny, které se v uvedené časové době před televizními obrazovkami nachází, resp. s ohledem na povinnosti rodičů při výchově dětí má nacházet. Pokud jde o mladistvé, je žalobce toho názoru, že ti by o referované problematice měli být rovněž informováni, neboť i oni jsou potenciálními osobami, které s oběťmi sebepoškozování v kolektivu přicházejí do styku a i oni mohou být v okruhu osob, které by mohly postiženým pomoci. Ve vztahu k tomu žalobce s poukazem na rozsudek NSS čj. 8 As 17/2007-73 ze dne 31. 5. 2007 namítá, že v důsledku odvysílání reportáže ve 21.48 hod a jejímu poslání nemohlo jejím odvysíláním dojít k naplnění materiální stránky správního deliktu. Ve druhé žalobní námitce žalobce uvádí, že žalovaná při stanovení výše udělené pokuty překročila meze volného správního uvážení a současně nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v této části.

pokračování

3

10A 55/2010

Podle § 61 odst. 2 zákona o vysílání má žalovaná při ukládání pokuty přihlížet k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Podle názoru žalobce nemá uvedené kritérium zohlednit pokrytí, plnoformátovost a sledovanost uvedeného programu, ale skutečnost, zda provozovatel vysílání je subjektem veřejnoprávním s vyšší mírou odpovědnosti nebo subjektem komerčním. Žalovaný pak uvádí, že odpovědnost žalobce jako provozovatele je velmi vysoká, a to zejména s ohledem na jeho postavení jako provozovatele celoplošného vysílání a s ohledem na jeho vysokou sledovanost všemi věkovými skupinami. Aniž je pak vliv tohoto hodnocení komerčního charakteru jakkoli rozveden, lze se spíše domnívat, že je žalobci přičítána k tíži. Žalobce se dále domnívá, že z celoplošnosti a plnoformátovosti televizního vysílání a z vysoké sledovanosti nelze dovodit zvýšenou odpovědnost provozovatele vůči divácké veřejnosti, neboť tato kritéria je třeba zohlednit v rámci posouzení kritérií stanovených v ust. § 61 odst. 3 zákona o vysílání. Žalobce pak dále namítá, že v souvislosti s výší pokuty se žalovaná nijak nevypořádala s okolností, že předmětný pořad byl zařazen do vysílání těsně před dvaadvacátou hodinou, když neuvedl, zda tato skutečnost má podle jeho názoru na závažnost věci vliv či nikoli. Žalobce dále namítá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje úvahu, jak komplexně posoudil závěry učiněné v hodnocení jednotlivých kritérií pro stanovení výše pokuty a poukazuje na rozsudek NSS ze dne 16. 7. 2009 čj. 7 As 16/2009-82. Rada ve vyjádření k podané žalobě uvedla, že na osvětlení problému a zdůraznění jeho závažnosti nebylo zapotřebí v reportáži uvádět expresivní fotografie nebo záběry lidí, kteří se poškozují. Záběry v reportáži byly nepřiměřeně četné, realistické a způsobilé v dětském (nebo mladistvém) divákovi vyvolat pocity hnusu, hrůzy a strachu, čímž by mohly ohrozit jeho psychický vývoj. Návodnost spočívající ve faktu obeznámení se s fenoménem sebepoškozování jako možnosti ventilace duševního napětí je nutno vnímat jako obzvláště závažnou. Žalovaná má za to, že záběry měly být použity v minimální stopáži, v přiměřeném rozsahu k tématu a délce reportáže a kde to bylo možné, mělo být použito rastrování nebo jiný způsob rozostření. Odvysílané záběry v použitém rozsahu mohly být zařazeny do vysílání až po dvaadvacáté hodině. Předmětná reportáž mohla působit na psychicky labilnější povahy návodně. Reportáž obsahuje expresivní záběry i popisy sebepoškozování a tím, že oběti v tomto hledaly úlevu nebo únik od problémů. Takovýto podrobný popis podpořený ilustrativními záběry může působit, zejména na mladistvého diváka hledajícího řešení svých problémů, návodně. K námitce, že reportáž byla odvysílána těsně před dvaadvacátou hodinou, žalovaná uvádí, že tato skutečnost nic nemění na odpovědnosti žalobce a dále, že i v čase odvysílání reportáže lze předpokládat u televizních obrazovek zejména výskyt mladistvých diváků. Rada k tomu zdůrazňuje, že pokud ve svém rozhodnutí hovoří o dětském divákovi, míní tím diváka ve věku od 0 do 18 let. K námitce, že odvysíláním předmětné reportáže nebyla naplněna materiální stránka skutkové podstaty správního deliktu, žalovaná uvádí, že předmětný pořad obsahuje scény, které mohou na dětského diváka působit děsivě, mohou v něm vyvolávat pocity strachu nebo úzkosti. Tyto scény mohou dětského diváka otupit nebo na něho působit návodně. Takové záběry jsou nepochybně způsobilé traumatizovat dětské diváky a tím ohrozit jejich psychický a mravní vývoj. Scény mohou v dětech vzbuzovat strach, obavy a úzkost a mohou dětského

pokračování

4

10A 55/2010

diváka šokovat, čímž může dojít k ohrožení psychického vývoje dítěte či mladistvého. Mohou v dětském divákovi též vyvolat citovou otupělost, čímž může dojít k ohrožení mravního vývoje dětí mladistvých. Pokud jde o druhou námitku vztahující se ke stanovení výše pokuty, žalovaná uvádí, že je na jejím uvážení, jak bude jednotlivá kritéria vykládat. Na základě správní úvahy tak dospěla k názoru, že odpovědnost provozovatele celoplošného vysílání je jistě vysoká, vzhledem k rozsahu diváků, kteří mohou reportáž sledovat. Rozlišení mezi veřejnoprávním a komerčním programem pak posuzovala žalovaná v kritériu povaha vysílaného programu. Domnívá, se že odůvodnění obsahuje logickou úvahu o hodnocení výše pokuty a odkazuje na rozsudek NSS čj. 4 As 60/2008-100 ze dne 23. 4. 2009. Pokud jde o čas odvysílání, pak žalovaná uvádí, že hodinu odvysílání nebrala Rada do úvahy, neboť zákon se o takovém fenoménu nezmiňuje. Zákon zná pouze dvě časová pásma, a to od 6 hod do 22 hod a od 22 hod do 6 hod. Proto Rada navrhuje, aby byla žaloba zamítnuta. Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Při ústním jednání dne 1. 6. 2010 provedl soud důkaz obrazově zvukovým záznamem předmětné reportáže. Žalobce setrval na podané žalobě a navrhl aby soud rozhodl tak, jak je uvedeno v petitu žaloby. Zástupce Rady odkázal na vyjádření k podané žalobě a setrval na názoru, že ke spáchání správního deliktu došlo. Navrhl proto, aby byla žaloba zamítnuta. Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti: Usnesením ze dne 24. 3. 2009 zahájila Rada se žalobcem správní řízení pro možné porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání, neboť odvysíláním pořadu Střepiny dne 15. března 2009 od 21.20 hod na programu Nova se mohl dopustit porušení povinnosti nezařazovat do vysílání pořady, které by mohly ohrozit mravní, psychický či fyzický vývoj dětí a mladistvých. Žalobce ve vyjádření k zahájenému řízení uvedl, že základním informačním posláním a hlavním předmětem reportáže bylo upozornit na závažný negativní jev a na nutnost pomoci těmto psychicky narušeným mladým lidem. Důvod výběru tématu je patrný i z obsahu reportáže. Reportáž, kromě osvětlení příčin sebepoškozování a jeho následků, problematiku doplňuje uvedením konkrétních případů sebepoškozování a stanoviskem odborníků – psychiatra, psycholožky, dermatovenerologa a dermatoložky. Charakteristika problému v obecné rovině je pak doplněna ilustračními fotografiemi a záběry praktik a důsledků sebepoškozování. Pokud jde o ilustrační fotografie a záběry, jedná se o vhodný prostředek ke zdůraznění závažnosti referovaného problému a ke vzbuzení zájmu rodičů a ostatních blízkých osob o možné či stávající oběti této psychické závislosti. Žalobce souhlasí s názorem Rady, že se jedná o závěry realistické, nepokládá je však za děsivé. Charakter snímků má sloužit právě k základnímu poslání reportáže, tj. vzbudit zájem veřejnosti o tento nepříliš známý problém. Žalobce uvádí, že reportáž byla odvysílána těsně před dvaadvacátou hodinou, tedy v době, kdy dětský divák není u obrazovky přítomen, resp. neměl by být přítomen, a mladiství by o této problematice měli být dle názoru žalobce informováni, neboť i oni jsou potenciálními

pokračování

5

10A 55/2010

osobami, které přicházejí s postiženými osobami do styku a mohli by jim tedy pomoci. Předmětné fotografie a záběry tak nebyly v reportáži použity bez hlubšího důvodu a účelu. Rozhodnutím ze dne 6. 10. 2009 rozhodla Rada o udělení pokuty tak, jak již bylo shora uvedeno. V odůvodnění Rada uvedla, že v předmětné reportáži jsou k vidění fotografie poraněných lidí, zejména různě pořezaných končetin, ale také přímé záběry na jedince, kteří právě sebepoškozování provádějí, jde zejména o řezání do vlastního těla různými ostrými předměty, např. žiletkou. Tyto záběry mají dokumentární, velmi realistický charakter a působí děsivě. Běžně uvažujícího diváka nejen dětského věku mohou šokovat a způsobit mu trauma. Sklony k automutilaci mají velmi často mladí lidé, jednak z nezralé potřeby něco si dokázat, jednak z touhy po občasném chování iniciačního typu, samozřejmě také jako projev duševních poruch. Není vyloučeno, že podobné záběry mohou na podobně naladěné jedince působit inspirativně. Rozhodně se jedná o téma, které zejména vzhledem k otevřenosti zobrazování patří do vysílání až po dvaadvacáté hodině. Rada dále v odůvodnění shrnuje obsah vyjádření žalobce k zahájenému řízení a popisuje obsah problematických scén, z nichž je zřejmé, že pořad obsahuje fotografie a záběry poraněných či aktuálně se zraňujících lidí, fotografie pořezaných končetin, výpovědi popisující sebepoškozující praktiky. K vyjádření žalobce pak uvádí, že nerozporuje, že účelem reportáže bylo zejména upozornit na negativní jev, ale má za to, že účel bylo možno splnit i jemnějším způsobem prezentace obětí tohoto jevu a zpracováním příspěvku, který nebude negativně působit zejména na psychický a fyzický vývoj dětí a mladistvých nebo odvysíláním pořadu po dvaadvacáté hodině. Snahu provozovatele názorně prezentovat sebepoškozování a jeho následky nelze považovat za zbavení se odpovědnosti za možné ohrožení psychického a fyzického, popř. morálního vývoje dětí a mladistvých. Použité záběry byly realistické, působily na dětského diváka děsivě a hrozivě. Rada má za to, že použití realistických scén nebylo v pořadu nevyhnutelné na zdůraznění závažnosti tohoto negativního jevu, na tento problém stačilo upozornit slovně, popř. decentními snímky. To, že reportáž byla vysílána těsně před dvaadvacátou hodinou, nic nemění na skutečnosti, že byla odvysílána v čase, kdy je dětský a mladistvý divák chráněn zákonem. I v čase odvysílání lze předpokládat výskyt zejména mladistých diváků při obrazovkách, na které může daný pořad působit nejen děsivě, ale také návodně. K problematice sebepoškozování obecně pak uvedla Rada následující: vyskytuje se nejvíce u starších dětí a dospívajících kolem 14. a 18. roku věku. Nízký věk osob, které si záměrně ubližují, se dá vysvětlit nezralostí osobnosti a nedostatkem schopností a dovedností, které pomáhají zralému člověku překonávat překážky, aniž by zraňoval sebe či své okolí. Počet postižených vzrůstá a svoji roli hraje i snadná přístupnost informací (např. na internetu). Prapůvodním popudem je často zvědavost spolu s pocitem, že dotyčný je v bezvýchodné situaci. Pokud by se o takové únikové variantně nedozvěděl, pravděpodobně by k ní sám nepřistoupil. Postižený se může s tímto způsobem „řešení“ problémů dozvědět kromě médií také z jiných zdrojů, např. od kamaráda, který již sebepoškozování praktikuje. Velký podíl spouštěče rizikového chování tak hraje nápodoba. Texty či komentáře běžně dostupné na internetu mohou být velmi sugestivní a podněcující sebepoškozující jednání, zejména pro mladší adolescenty a obecně jedince

6

pokračování

10A 55/2010

s nevyvinutou schopností seberegulace. Známa je např. také tendence epidemických vzorců sebepoškozování v nemocničních a výchovných zařízeních, tedy charakter sociální nákazy. Rada následně uvedla, že nelze samozřejmě požadovat, aby toto téma bylo tabuizováno, nehledě na potřebnou osvětu. Tak, jak byl pořad zpracován, však mohlo spíše než varovně působit naopak inspirativně, mladšímu dětskému divákovi pak mohl způsobit trauma. Pořad obsahující reportáž takového typu má sice ve vysílání své opodstatnění, nicméně až po dvaadvacáté hodině. Dále Rada uvedla definici některých pojmů, které zákon o vysílání používá. Jelikož tato část odůvodnění není předmětem žalobních námitek, není třeba ji pro účely tohoto rozsudku rekapitulovat. Ve vztahu k naplnění skutkové podstaty pak Rada považuje za nutné zdůraznit tyto aspekty: -

pořad byl zařazen do vysílání mezi šestou a dvaadvacátou hodinou

-

pořad „může ohrozit“ – postačuje tedy možnost, k faktickému ohrožení nemusí dojít

-

pořad může ohrozit fyzický, psychický nebo morální vývoj – pro porušení tohoto ustanovení tedy postačuje jedna z komponent vývoje dítěte

Rada má za to, že pořad je způsobilý ohrozit zejména psychický vývoj (traumatizovat děti a mladistvé a působit návodně), Rada má za to, že pořad může ohrozit také fyzický vývoj dětí a mladistvých (možné napodobování sebepoškozování s následkem fyzického poškození) nebo morální vývoj (sebepoškozování není v souladu s obecnou morálkou, tak jak ji chápe současná společnost). Pokud jde o jednotlivá zákonná kritéria pro stanovení výše pokuty, uvedla Rada následující: K povaze vysílaného programu uvedla: Program Nova je celoplošným, komerčním, plnoformátovým televizním programem. Komerčnost ve spojitosti s programem znamená, že úlohou provozovatele je získat pro sledovanost svého programu co nejvíce diváků a tomu přizpůsobit obsah svých pořadů. K postavení provozovatele na mediálním trhu uvedla: Jedná se o celoplošné vysílání, za 11. týden roku 2009 pak u žalobce činil ve skupině u mužů 15+ jeho podíl 35,57 %, u žen ve skupině 15+ činil 40,83 % a u dětí ve věku 4 – 14 let činil 33,90 %. K odpovědnosti vůči divácké veřejnosti uvedla: Odpovědnost je velmi vysoká, a to zejména s ohledem na jeho postavení jako celoplošného televizního vysílání s pokrytím více než 70 % obyvatel ČR a s ohledem na jeho vysokou sledovanost všemi věkovými skupinami obyvatel. Divácká veřejnost oprávněně očekává, že vysílání takto silného provozovatele bude v souladu se zákonem. K závažnosti věci Rada uvedla: Rada považuje porušení povinnosti vzhledem k charakteru odvysílaných záběrů za závažné. Jako polehčující okolnost pak vzala Rada na zřetel, že zobrazení snímků nebylo samoúčelné. K míře zavinění uvedla:

pokračování

7

10A 55/2010

V daném případě se jednoznačně jedná o správní delikt spáchaný vědomě. K rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání Rada uvedla: Žalobce provozuje celoplošné vysílání s vysokým podílem sledovanosti. Odvysíláním byl závažně porušen veřejný zájem, tj. divácký zájem na dodržování zákona o vysílání. Daná reportáž byla odvysílána v rámci pořadu Střepiny, který má vysokou sledovanost a patří mezi nejsledovanější pořady TV Nova. Ke kritériu případného finančního prospěchu uvedla: Nelze prokázat dostupnými důkazními prostředky, proto tato skutečnost neměla na stanovení výše pokuty vliv. Městský soud v Praze věc posoudil takto: Podle § 32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání je provozovatel vysílání je povinen nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. V daném případě žalovaná shledala, že předmětný pořad obsahoval realistické scény jednotlivých způsobů sebepoškozování a poraněných obětí sebepoškozování a dospěla k závěru, že tyto záběry mohly působit na dětského diváka děsivě a hrozivě. Žalobce naproti tomu namítal, že scény jsou sice realistické, nejsou však děsivé a základním poselstvím reportáže bylo upozornit na závažný problém a preventivně působit na mladistvé, aby se k podobnému jednání neuchylovali. Soud se přiklání k názoru žalované, když její rozhodnutí považuje v tomto ohledu za srozumitelné, odůvodnění rozhodnutí je logické a přesvědčivé. Rada ve svém rozhodnutí podrobně popsala, které záběry považuje za děsivé (záběry na ženu působící si řezné rány žiletkou na zápěstí, muž působící si řezné rány žiletkou na předloktí, muž působící si řezné rány žiletkou na krku, muž sekající se žiletkou do paže, muž pálící se cigaretou na hřbetu ruky, dívka kousající se do předloktí, žena škubající si z hlavy chuchvalec vlasů). Ve všech těchto případech se jedná zcela nepochybně o situace, kdy si aktéři záběrů způsobují značnou bolest, a pokud tedy Rada hodnotila takové záběry jako šokující a děsivé, jedná se o závěr zcela logický a nevybočující z mezí správního uvážení. Jako logický a přesvědčivě odůvodněný se pak jeví závěr Rady, že takové záběry mohou narušit nebo ohrozit psychický vývoj dětí a mladistvých. Na tom nemůže ničeho změnit ani fakt, že některé z problematických záběrů byly upraveny filtrem a zpracovány tak, aby aktérům nebylo vidět do tváře. Rada pak uvedla, že nelze akceptovat obhajobu žalobce v tom smyslu, že reportáž měla „výchovný“ účel a k jeho dosažení proto bylo nutno použít právě takové realistické záběry, aby bylo dosaženo žádoucího účinku. Soud je ve shodě s Radou toho názoru, že sledovaného účelu reportáže bylo možno dosáhnout i použitím podstatně menšího počtu ilustrativních záběrů, když rizika podobného chování a jejich následky jsou v reportáži zřejmé i ze slovních popisů obětí sebepoškozování, jejich blízkých nebo lékařů. Shledal- li žalobce pro naplnění svého dramaturgického záměru jako nutné doplnit reportáž ilustrativními záběry v použitém počtu, měl reportáž odvysílat až po dvaadvacáté hodině. Žalobce dále namítal, že Rada nijak nevzala do úvahy, že reportáž byla odvysílána těsně před dvaadvacátou hodinou a dovozoval, že tato skutečnost by mohla ve spojení s ostatními okolnostmi případu znamenat i úplnou absenci materiálního znaku správního

pokračování

8

10A 55/2010

deliktu. S žalobcem lze do jisté míry souhlasit potud, že čas odvysílání reportáže je okolností, která může hrát určitou roli jak při úvaze o naplnění materiální stránky správního deliktu tak při úvaze o uložení konkrétní výše pokuty. Např. v žalobcem zmiňovaném případě odvysílání pořadu způsobilého ohrozit dítě ve věku maximálně do tří let po 20.00 hod bude možno (po zhodnocení dalších konkrétních okolností takového jednání) buď dospět k závěru, že ke spáchání správního deliktu vůbec nedošlo anebo bude sice namístě uložení pokuty, avšak jen symbolické. V daném případě ovšem taková situace nenastala. Rada ve svém rozhodnutí zcela jasně vyjádřila názor, že odvysílaný pořad obsahoval takové záběry a scény, které byly způsobilé ohrozit i diváka mladistvého ve věku těsně pod hranicí 18 let, tj. že došlo k ohrožení celé chráněné skupiny, včetně té její části, u níž se dala v daném čase předpokládat přítomnost u televizních obrazovek v nejvyšší míře. Je tedy zřejmé, že za této situace nemohl čas odvysílání reportáže hrát žádnou roli při úvaze o výši uložené pokuty a rozhodnutí Rady je tedy z tohoto hlediska správné a nelze je označit ani za nedostatečně odůvodněné. Pokud žalobce poukazuje na to, že Rada ve svém rozhodnutí opakovaně zmiňuje možnost ohrožení dětského (nikoli mladistvého) diváka, má soud ve shodě s Radou zato, že pod pojmem „dětský divák“, resp. „dítě“ je nutno rozumět všechny diváky ve věku do 18 let. Vymezení tohoto pojmu je obsaženo v napadeném rozhodnutí na str. 13 a plně odpovídá právním předpisům. Žalobce dále namítal ve vztahu k úvaze Rady o výši uložené pokuty, že nebylo důsledně postupováno dle § 61 odst. 2 zákona o vysílání, podle něhož při ukládání pokuty za porušení povinnosti podle tohoto zákona Rada přihlíží k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. V odůvodnění napadeného rozhodnutí Rada uvedla, že „odpovědnost účastníka řízení vůči divácké veřejnosti je velmi vysoká, a to zejména s ohledem na jeho postavení jako provozovatele celoplošného vysílání, s pokrytím více než 70 % obyvatel České republiky. A dále s ohledem na jeho vysokou sledovanost všemi věkovými skupinami obyvatel. Divácká veřejnost oprávněně očekává, že vysílání takto silného provozovatele bude v souladu se zákonem.“ Takové posouzení soud shledává jako plně souladné s textem citovaného zákonného ustanovení. Nelze souhlasit s žalobcem v tom, že by jeho odpovědnost vůči divácké veřejnosti měla být nižší jen proto, že není provozovatelem vysílání ze zákona, když takovou zásadu nelze nijak ze zákona o vysílání dovodit. Naopak podíl provozovatele na sledovanosti jistě může mít na jeho odpovědnost vůči divácké veřejnosti vliv, když bude zcela jistě na místě uložit vyšší pokutu provozovateli celoplošného vysílání s vysokým procentem sledovanosti (jakým je např. právě žalobce) než např. provozovateli pouze lokální televizní stanice s nízkou mírou sledovanosti. Skutečnost, že se kritéria dle § 61 odst. 2 zákona o vysílání mohou částečně překrývat s kritérii dle § 61 odst. 3 zákona o vysílání, je dána dikcí zákonné úpravy a nelze v tom spatřovat vadu řízení nebo zkrácení žalobce na jeho právech. Žalobce dále namítal, že odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje úvahu o tom, jak komplexně posoudil závěry učiněné v rámci hodnocení jednotlivých kritérií pro stanovení výše udělené pokuty a jaký význam mělo posouzení jednotlivých kritérií pro stanovení výše pokuty. S tímto názorem se soud neztotožňuje. Z žalobou napadeného rozhodnutí je dle názoru soudu jednoznačně zřejmé, jaké skutečnosti byl v rámci jednotlivých kritérií hodnoceny a z těchto hodnocení lze vyčíst i váhu těchto jednotlivých kritérií při úvaze o stanovení konkrétní částky. Lze si jistě představit, že by odůvodnění rozhodnutí mohlo být

9

pokračování

10A 55/2010

v tomto ohledu podrobnější a detailnější, nicméně soud se nedomnívá, že by tímto způsobem pojaté odůvodnění zakládalo nepřezkoumatelnost rozhodnutí, když je z něj jednoznačně zřejmé, jakými úvahami byla Rada vedena, z jakých skutečností vycházela a jak je hodnotila. Protože žalobce navrhl v petitu žaloby, aby soud uloženou pokutu za správní delikt ve výši 200 000,-Kč jakožto zjevně nepřiměřenou přiměřeně snížil, zabýval se soud i tím, zda je namístě v daném případě nahradit správní uvážení správního orgánu užitím moderačního práva soudu. Jak již judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2005, čj. 1 As 30/2004-82, takový zásah do uvážení správního orgánu je zásahem dovoleným, umožněným soudu ustanovením § 78 odst. 2 s. ř. s., kde soud se chová jako správní orgán a může zasáhnout do výše trestu jako by jej uděloval sám. Tím, že trest soud sníží či od něj upustí, nezpochybňuje závěr správního orgánu o tom, že žalobce porušil zákon a dopustil se správního deliktu. Městský soud v Praze dospěl v daném případě k závěru, že uložená pokuta ve výši 200.000,- Kč není pokutou zjevně nepřiměřenou, nýbrž pokutou, která odpovídá danému porušení zákona i zákonnému rozpětí stanovenému v ust. § 60 odst. 3 písm. d) zákona, dle něhož lze uložit za skutkovou podstatu správního deliktu, kterého se žalobce dopustil pokutu v rozmezí od 20.000,- Kč až do výše 10.000.000,- Kč a která znamená uložení pokuty při dolní hranici zákonné sazby. Je namístě zdůraznit, že výše sankce za protiprávní jednání musí mít i preventivní charakter, a to předně ve vztahu k žalobci a musí tak s sebou nést přiměřeně citelný zásah do jeho majetkové sféry, aby byl veden k důslednějšímu dodržování všech zákonných norem, kterými je vázán a to zejména zákona č. 231/2001 Sb. Preventivní úlohu musí uložená sankce pak mít rovněž ve vztahu i ke všem ostatním subjektům pohybujícím se na daném trhu. S konkrétními námitkami žalobce směřujícími proti postupu Rady při stanovení konkrétní výše pokuty se pak soud vypořádal již výše. S ohledem na výše uvedené soud neshledal důvod ani pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí ani pro snížení uložené pokuty nebo upuštění od ní a žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Po uče ní :

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.). V Praze dne 1. června 2010 Mgr. Jana Brothánková, v.r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Krejčová B.