23.11.2009
18:30
StrÆnka 57
Rozhovor s V. H., 9. a 10. srpna 1989 „Rozhodně není dobré ten magnetofon zapínat a vypínat, protože tím začínáš dělit naše řeči na vážné a nevážné. A začínáme se stylizovat, ve vážné části mluvíme spisovným úředním jazykem a ty nevážný věci říkáme normálně, a jak víš, odmítám dělit svou existenci na lidskou a politickou, soukromou a veřejnou, cítím se být integrální bytostí, která nemá tajemství a která to, co říká, může říkat s magnetofonem i bez něj. A které to je jedno, protože má jednu bytost, jeden názor, jednu existenci, jeden způsob bytí, s nímž, samo sebou, neví jak naložit, jako ostatně každej solidní člověk, protože jenom náfuka si myslí, že s tím svým životem naložit umí.“
Embéčkem do cely pro superšpiony Kde chceš začít? Ve vězení? Mluvil jsi o prominentní cele. „Dobře tedy. Poté co jsem si odseděl dva měsíce vyšetřovací vazby v Ruzyni, mě odváželi do výkonu trestu. Ale já už z různých signálů cítil, že už jsem jaksi veleprominentní vězeň. A tušil jsem, že nějakou zvláštní formu výkonu trestu budu mít. Oni mně ale samozřejmě neřekli, kam mě vezou, ale už to, že mě naložili do embéčka a nevezli mě normálním eskortním autobusem, byl signál, že cosi je jinak. Předvídal jsem spíš nějakou izolaci na Borech nebo v nějakým jiným normálním lágru. Jeli jsme z Ruzyně jako na Karlovarsko a já si říkal, aha, tak to bude na Plzeň, jenže najednou jsme zahnuli a jeli jsme přes Prahu, tak jsem si říkal, a sakra, to je Pankrác, to znamená eskortní oddělení. Tam člověk tvrdne dva dny v nekonečný špíně a čeká na eskortní autobus do příslušnýho lágru. To je sí autobusů, které jezdí tři dny v týdnu, mají takový jízdní řád a lidi čekají na Pankráci v eskortní cele na ten svůj. Tak jsem si říkal, že mě čeká víkend na nic, protože v eskortní cele je to strašně nepříjemný. Ale vrtalo mi hlavou, proč jedeme embéčkem, nikoli autobusem. Mezi Pankrácí a Ruzyní jezdí autobusy sem a tam. Načež při přijímací proceduře mi vydávají oblek jako do výkonu trestu. To se při přijetí do eskortní cely nedělá, tam je člověk ve svých šatech. A uprostřed tý procedury, kde byli přítomni různí kapitáni a majoři, jsem si řekl, že mě přijímaj do výkonu trestu. Což je naprosto neobvyklý, aby politickej šel na Pankrác. Protože Pankrác je pro výkon trestu asi nejlepší věznice.
57
MY JSME SI NEVYBRALI POLITIKU, POLITIKA SI VYBRALA NÁS
zlom.qxd
zlom.qxd
23.11.2009
18:30
StrÆnka 58
Václav Havel s Irenou Gerovou při jednom z rozhovorů. Foto Viktor Stoilov
To mi připadalo úplně absurdní, proč bych měl trávit výkon trestu na Pankráci, takže uprostřed té přijímací procedury jsem položil otázku, zda tu mám vykonávat trest, a bylo mi vyjeveno, že ano. Posléze mě odvedli do cely na cizineckém oddělení, které má dvě patra. Jedno pro východní země a jedno pro západní země. A před tím oddělením pro východní vězně, které je za katrem, je speciální cela, naprosto izolovaná. V té se bydlí i pracuje, čili na pracoviště se nechodí se přes celý lágr. Jak jsem později zjistil, je to opravdu zvláštní cela, pro superšpiony, pro veledůležité vězně, kde dva roky přede mnou vůbec nikdo nebyl. Těsně před mým příchodem tam nahnali vietnamské odsouzené, aby to tam vybílili a vydezinfikovali, aby ta cela byla schopna obývání, a pečlivě pro mě vybrali dva spoluvězně, protože podle zákona nesmí být člověk na cele sám. To už je pak trest – samotka. A protože vězeň je povinen sledovat Televizní noviny, ale nemůže je jít sledovat s ostatními, když jde o takovouhle izolaci, tak tam byla taky televize. Já jsem se samozřejmě šíleně zaradoval, že jsem v izolaci, protože tím pádem odpadá spousta drobných po-
58
zlom.qxd
23.11.2009
18:30
StrÆnka 59
vinností, jako třeba gymnastika a takové ty všelijaké vězeňské stupidity. Byli tam tedy se mnou dva starší pánové, speciálně pro mě vybraní, chodil jsem s nimi na vycházky, protože s jinými jsem nesměl, a celý ten režim byl na vězení vlastně velice gentlemanskej.“
Poslední žertík vězeňské správy a setkání s Dubčekem (začátek vyprávění najdete na CD – nahrávka 1) „Pamatuju si, že toho 17. května mi ze světa volalo pár lidí a všechny jsem je chtěl lehce šokovat. Myslím ty, kteří mi volali v době Dubčekovy přítomnosti. Pavel Kohout například, Milan Schulz, Ota Šik, Zdeněk Mlynář... S každým jsem chvíli pohovořil a řekl jsem: ‚A te malé překvapení...!‘ a dal jsem jim k telefonu Dubčeka. A všichni padli do vývrtky – a mně to jako dramatikovi dělalo radost. Mnoho lidí telefonovalo. Jacek Kuroń volal... Vzpomínám si, že tam byli členové Polského helsinského výboru, kteří náhodou cestovali přes Prahu do Maarska a zastavili se na skok. Poskytl jsem množství interview, ale nemám o tom přehled. Vím jen, že jsem musel komen-
Václav Havel, Olga Havlová a Alexander Dubček v bytě na nábřeží, 17. 5. 1989. Foto Viktor Stoilov
zlom.qxd
23.11.2009
18:30
StrÆnka 60
tovat situaci, kterou jsem pořádně neznal. Protože za ty čtyři měsíce, co jsem byl ve vězení, se mnohé změnilo. Ale mám dojem, že navzdory tomu, že jsem se pohyboval na tenkém ledě, jsem žádný velký průšvih neudělal. I když možná jeden ano.“ Jaký? „Prozradil jsem tajemství. Mluvil jsem o rozepsané hře, a to se nemá. Na otázku Sternu, co mám rozepsaného, jsem se rozpovídal a pak jsem to opakoval při dalších příležitostech. Není správné mluvit o rozdělané práci. Ne z pověrčivosti, ale člověk může to téma stokrát změnit. A může to zahodit a psát jinou hru. A kdo ví, jestli ještě vůbec nějakou napíšu...“ A kdy ses konečně vykoupal? „To nevím. Myslím, že to bylo až druhý den, protože ten večírek byl tak vysilující a trval tak dlouho, že jsem po jeho konci už neměl na nějaké koupání energii. A i kdybych měl, tak by ta chu byla provázena obavou, že se v té vaně utopím.“
První týdny na svobodě: chaos. Se Štěpánem v jedné místnosti (začátek vyprávění najdete na CD – nahrávka 2) Svou roli sehrál i ten večer, kdy se slavilo 30 let Divadla Na zábradlí. Jak to vlastně bylo doopravdy, vyměnili jste si se Štěpánem ty dvě věty: „Vás je málo.“ – „Vás je taky málo!“, anebo to je jen fáma? „Na oslavu třiceti let Divadla Na zábradlí jsem byl pozván jakožto někdejší spolupracovník a pracovník divadla. A stranická a vládní delegace tam odmítla přijít, když budu v sále. Ale pak po týdnu změnila názor a přišla tam včetně toho dotyčného Štěpána a nastala atmosféra obecné euforie, jako by začínalo národní smíření. Protože vešlo ve známost, že oni tam přišli, i když věděli, že tam budu. Mnozí si to vykládali jako začátek nové éry, kulatých stolů a dialogů. Což, jak se posléze ukázalo, byla velmi přemrštěná interpretace. Ale já jsem se se Štěpánem nesetkal v tom smyslu, že bych s ním byl mluvil. Byli jsme v jedné místnosti, on stál obklopen nějakými herci a já byl obklopen jinými lidmi. Tak jsme se jaksi minuli. Pak byl ve Vodičkově kanceláři, seděli tam spolu a mluvili o různých věcech, ale já s ním neprohodil ani pozdrav.
60
zlom.qxd
23.11.2009
18:30
StrÆnka 61
A pokud jde o výrok ‚Vás je málo‘, tak to on řekl v nějakém proslovu k milicionářům či ke komu, že nás je málo, tedy v opozici. A já na to odpověděl větou: Vás je ještě míň. To je dost pravděpodobná výměna názorů, která se mezi námi odehrála, ale nikoli přímo. On tu svou část řekl na nějakém veřejném místě a já jsem to komentoval někde v hospodě nebo možná i na Zábradlí. Ale fakt je, že v tehdejší atmosféře byl v kulturních kruzích přikládán nedozírný význam holému faktu, že jsme přítomni na stejném místě: Štěpán a já. Ono exkluzivní, prominentní, divadelnicko-filmově-intelektuálské shromáždění to vnímalo jako jakýsi zlom. Všichni se se mnou bratřili a já z nich cítil takovou zvláštní úlevu, jako by z nich spadl balvan. Jako by si říkali: ta tíže rozdělenosti kultury a společnosti začíná padat, protože my jsme tu legálně s Havlem i se Štěpánem. Tahle atmosféra sehrála jistě svou roli. Ale nebyla to jediná taková událost.“ Jaké jiné události ještě máš na mysli? „Když byl zavřenej Jirous, tak jsem napsal dopis, který byl pak rozmnožen a rozeslán do všech divadel. V něm jsem se snažil umělcům vysvětlit, že my, kteří se nějakým způsobem léta letoucí angažujeme a jsme za to nazýváni disidenty, jsme už vyčerpali své možnosti a že dozrál čas k tomu, aby se ozvali i oni. Že je zavřenej intelektuál, básník, spisovatel, na jehož ten či onen literární úkon může mít ten či onen člověk různý názor, ale jehož důležitá stimulující a katalyzační funkce v české kultuře je nesporná. Psal jsem, že čas dozrál k tomu, aby i oni pozvedli svůj hlas. Tenhle dopis se setkal s polovičatou odezvou. Někteří, ti nejstatečnější, jako třeba ‚Provázkové‘, to podepsali. I pár lidí v pražských divadlech, ale v podstatě to valný úspěch nemělo. Velmi často se objevoval argument: On ten Jirous není tak moc známej, my o něm zase tak moc nevíme, je to vlastně tak trošku podivín... On je divnej – a proč my máme po dvaceti letech nastavit kůži zrovna za tohohle diskutabilního Jirouse? Jó, kdyby zavřeli tebe, Vašku, jó, kdyby zavřeli Havla, to by byla jiná. Tebe všichni známe. To by bylo jasný! A komunisti právě v této chvíli, v této atmosféře, Havla zavřeli... Nic lepšího je nenapadlo. Pro divadelníky to bylo, myslím, ještě důležitější než ta oslava na Zábradlí. V tu chvíli se všichni ti, co říkali ‚jó, kdyby zavřeli Havla...‘ – a říkali to s takovým skrytým pocitem ‚no toho přece zavřít nemůžou‘–, tak ti všichni se cítili zaskočeni. Najednou jsem byl zavřenej. A ještě ke všemu zcela nesmyslně a zbytečně. Určitě hrálo svou roli
61
zlom.qxd
23.11.2009
18:30
StrÆnka 62
to, že jsem se v poslední době hodně stýkal s divadelníky, herci... Nikam, kam jsem nebyl zván, jsem se necpal. Ale pokud mě zvali, tak jsem všude chodil, když jsem měl čas. Všechno jsem taky stihnout nemohl. Někteří přátelé z takzvané paralelní kultury a z takzvaného disentu mi to vyčítali, že se bratřím s těmi ‚oficiálními‘. Ti lidé, kteří léta letoucí něco rozmnožují na cyklostylu, někdo je za to neustále honí, trápí, zavírá, mi to tu a tam zazlívali. Ale já to tak neviděl. Vycházel jsem z toho, že když mě někam zvou, tak tam půjdu a nebudu lhát. Budu říkat to, co si myslím. A kupodivu oni všichni mluvili radikálněji než já, až jsem si při těch různých debatách pomalu připadal jako takový jejich umírňovač. A tyhle privátní kontakty pak samozřejmě sehrály roli i při podepisování petice za mé propuštění. Kdybych je býval ignoroval, ohrnoval nad nimi nos a říkal jim: ‚Vy jste kolaboranti – a co já, statečný disident, mám s vámi do činění?‘, tak by ta situace byla nakonec jiná, že.“ A když ses pak probral z toho „zaoknění“, tak se přihodil takový významný večírek. Tys měl jít házet kamínek za Dominika Tatarku a málem jsi na to zapomněl... Dokonce sis prý na to házení bral taxíka. Je to pravda? „Mám dojem, že to bylo takhle: měl jsem v restauraci Paroplavba sraz s takovou tou partou lidí, kteří se kolem mě v té době nejvíc motali. A ukázalo se, že ve stejném čase mám jít házet kamínek za Dominika Tatarku. On si totiž přál, abychom nejezdili do Bratislavy na pohřeb, až umře. Aby se kolem jeho smrti nic nepodnikalo, ale abychom šli a hodili za něj kamínek do Vltavy. A to se zorganizovalo a bylo to ve stejné době, kdy já měl rande s kamarády v Paroplavbě. Považoval jsem obé za důležité, a abych to stihl, použil jsem možná i taxík, by je to z Paroplavby na Vyšehrad kousek. Nestydím se za to, nevidím v tom nic špatného, potřeboval jsem obě věci stihnout, a to z důvodů, které záhy pochopíš. Po návratu z vězení to byla moje první schůzka s divadelníky, kteří nejsou žádnými disidenty, nejsou zakázáni, působí v oficiálních strukturách. Režírují, dramaturgují, hrají se jejich hry, píší do různých časopisů a novin a angažovali se za mé propuštění. Že se tolik lidí z legálních, oficiálních struktur vzepjalo k veřejnému, pro ně riskantnímu protestu, jako byly ty petice, byla věc zcela nová. Dvacet let něco takového nepamatujeme. Dozvídal jsem se o tom ve vězení zkresleně, fakta jsem znal, ale nemohl jsem cítit celou tu atmosféru, a tak jsem měl povězeňský pocit, že jsem komusi cosi dlužen.“
62
zlom.qxd
23.11.2009
18:30
StrÆnka 63
Dlužen? „Ne že bych chtěl někomu děkovat. Podpis, to je služba, kterou udělali sami sobě. Svému svědomí a této společnosti a svému sebeosvobozování. Nepotřeboval jsem každému zvláš soukromě děkovat za to, že jsem z vězení doma, ale cítil jsem dluh v tom hlubším, metafyzičtějším slova smyslu. Mně se zdálo, že po tomto jejich sebepřekonání, po tomto jejich vzepětí je mou povinností na to nějak navázat. Udělat krok, kterým bych to, co učinili oni, dovedl dál. Udělat něco, co by vedlo k dalšímu zhodnocení jejich činu. Zdálo se mi, že nelze zůstat pouze u sebeobranného společenského reflexu. Je hezké zastat se kamaráda, když je nespravedlivě zavřenej, ale je potřeba udělat něco, kde by se pozitivně formulovaly ambice, myšlenky, tužby lidí, které jsou notoricky známé, ale oni je notoricky po léta neprojevovali z pochopitelné obavy, že je za to sejmou a uříznou jim hlavu. A zdálo se mi, že se mě ústy těchto hereckých hvězd zastala celá společnost, že je tedy třeba cosi pro společnost udělat. Že jsem jí něco dlužen.“ Společnost se tě nezastala jen ústy hvězd, společnost se tě zastala i sama za sebe. Ta méně „slavná“ petice, takzvaná občanská, která žádala propuštění všech lidí vězněných v souvislosti s lednem a potrestání viníků zásahu, byla možná ještě významnější. Ale situaci, v níž ses nacházel, možná nejlépe vystihl Honza Rejžek svým žertem hned po tvém propuštění: je třeba vymyslet nějakou novou petici, protože Havel ještě žádnou nepodepsal...
Sondování terénu. Všechno postaveno na hlavu (začátek vyprávění najdete na CD – nahrávka 3) V divadelním světě jsi byl, než tě zakázali, doma. A divadelní svět se ti taky jako první otevřel. V Činoherním klubu a v různých dalších divadlech se pak chlubili tím, že tam byl sám Václav Havel. „To bylo opravdu velmi krátce po mém propuštění. Stalo se, že jsem byl pozván na premiéru dramatizace Hrabalovy knihy Obsluhoval jsem anglického krále (dělal ji Petr Oslzlý), kterou už hrálo pod názvem Rozvzpomínání Divadlo na provázku – podle mého názoru
63
zlom.qxd
23.11.2009
18:30
StrÆnka 64
daleko líp než Činoherní klub. Měl jsem dva lístky, má žena Olga nemohla a já nevěděl, kterou ze svých přítelkyň pozvat, protože jsem byl tak ostře sledován, že kdybych šel s kteroukoli, tak vzniknou řeči, že s ní chodím. A tak jsem vzal na premiéru Josku Skalníka. No a stalo se to, že jsme s Joskou měli lístky hned vedle Jiřiny Švorcové. To nebyl něčí zlý úmysl, jen náhoda. Já byl ale v rozpacích, a tak jsem to nenápadně zmanipuloval tak, že vedle mne seděl Joska, pak Švorc a teprve pak Jiřina Švorcová, takže jsem alespoň neseděl vedle ní.“ Ty lístky ti nedali ve zlém úmyslu, ale mělo to být trochu divadlo, ne? Chtěli spíš uvést do rozpaků paní Švorcovou než tebe, nemyslíš? „Spíš to byla náhoda, ale to už je jedno. Zkrátka: pak se stalo to, čeho jsem se děsil, protože přece jenom mám takzvanou kinderstube. Byli tam přítomni všelijací slavní režiséři, herci, kulturní celebrity – a já byl čerstvý propuštěnec. To znamená, že jsem byl taková rarita, ještě jsem nezevšedněl, a proto mě tak jako manifestačně vítali, zdravili, objímali – a té paní Švorcové si vůbec nikdo nevšiml a mně bylo stydno. Bylo mi jí líto a bylo mně to trapný. Během přestávky tam upíjela vodku a hned po představení odešla. Protože věděla, že tam budu v centru pozornosti já, i když jsem tu hru nenapsal a nebyla to moje premiéra. Ona takříkajíc společensky vyklidila prostor. Což neznamená, že ho vyklidila politicky. Ten naopak okupuje neustále velmi tvrdě. A jak jsme tak seděli po té premiéře, vytvořil se kroužek: Bohumil Hrabal, který to napsal, Rudolf Hrušínský, který v tom hrál, a já jsme byli v centru a kolem nás herci, režiséři a další osobnosti. A mně to bylo trapné, že se na mě upíná pozornost více než k panu Hrabalovi, protože to byla jeho premiéra, že, ne moje. A nerad někomu vyvlastňuji premiéry. A protože za mnou pořád někdo chodil, abych se mu podepsal na program, tak jsem všude psal: ‚A žije Hrabal! Václav Havel.‘“ S Bohumilem Hrabalem se znáš dlouho. Nebo ne? „Asi pětatřicet let... Chodil jsem za ním do Sběrných surovin a do Libně, do ulice Na hrázi. A jeho Poldinu hu v té původní, syrové, krásné verzi jsem znal, četl jsem ji přepsanou na stroji. To Hrabal ještě nevycházel oficiálně, koloval jenom v opisech. A napsal jsem takovou literárněvědnou analýzu. Byl jsem asi první, kdo o něm vůbec kdy něco napsal. Jako šestnáctiletý kluk, který si troufá na věci,
64
zlom.qxd
23.11.2009
18:30
StrÆnka 65
na něž vůbec nestačí. A to jsem mu v Činoherním klubu připomněl. On mi zase vykládal, jak byl v Americe, jak se na mě všude ptali a co o mně říkal v televizi, v rádiích a podobně, že říkal, že jsem Sisyfos a Prométheus a Sokrates dohromady. A pak jsem vycítil, že musím domů... Já se po tom návratu z vězení cítil permanentně unavenej. Věděl jsem, že musím do postele a že se nemohu začít loučit, protože to bylo trvalo další hodinu. A tak jsem po anglicku zmizel.“ Ale přece ses nebavil jenom s Bohumilem Hrabalem? „Měl jsem samozřejmě mnoho rozmanitých setkání a jedno bylo zajímavější než druhé. S Petrem Čepkem třeba. Stáli jsme spolu vteřinku stranou a já mu říkal: Petře, já ti neděkuji za nic, ty jistě chápeš, že jsou věci, které nás přesahují a přesahují nějaká děkování jednoho člověka druhému. A on: Nejen to, ale já děkuju tobě, žes mi dal příležitost, abych dal najevo, co si myslím. To bylo hezký, že tohle řekl. To mě dojalo. To byl další kamínek do té mozaiky celé společenské situace. Tato setkání, tyto kamínky složily celkový obraz, který potvrzoval, že je potřeba učinit ten další krok, který byl posléze učiněn. Byl to vítr, který sklidil bouři. Ze všech těch divadelních setkání, která jsem v té době absolvoval, byla důležitá ještě tři: derniéra představení Res publica v Realistickém divadle a dvě premiéry, Hlasy ptáků na Vinohradech a Don Juan na Zábradlí. Každá byla jakýmsi způsobem historickou událostí. A každá byla spojena s dlouhým, nekonečným flámem se všemi těmi herci, režiséry, dokonce i řediteli. Se dvěma jsem měl dlouhé a smysluplné hovory.“ To znamená s Fréharem38 a Vodičkou. „Ano, s Laurinem jsme se jaksi minuli. Ty hovory byly také kamínky v té mozaice, o níž jsem hovořil. Pro mne osobně to byly situace dost náročné a složité.“ Čím? „Třeba derniéra představení Res publica. Tam byly papíry pověšené na zdech kolem sálu a lidé si tam mohli napsat, co chtěli. A pořád se tam opakovalo ‚Havel‘ a ‚Kdy budete hrát Havla?‘ a ‚A žije Havel‘ a tak. Na jeviště usedlo několik hostů, v každém představení Res publica totiž vždycky vystoupil nějaký host a všechny pak pozvali na závěr. Autority kulturního života. A tito hosté, jako kdyby byli domluveni, i když domluveni nebyli, mluvili ostře, k věci – a pak se v těch jejich projevech začalo objevovat moje jméno a po něm po-
65
zlom.qxd
23.11.2009
18:30
StrÆnka 66
tlesky a aplausy a vypadalo to, jako by se publikum chtělo někam vydat manifestovat, na Hradčanské náměstí nebo kam. A já se cítil nesvůj. V divné roli. Upíraly se na mě zraky publika, protože mé jméno sklízelo potlesk. A já si připadal velice zvláštně. Cítil jsem, že jsem pro ty lidi spíše symbolem, šifrou, zástupcem čehosi – a že na druhé straně jsem normální fyzický človíček, který sedí v šesté řadě. A jak se chovat, abych nezklamal ty, kteří na mě upírají zraky, a zároveň byl sám sebou? To jest tím normálním človíčkem, který by se jako poslední ze všech heroizoval, legendarizoval a mytologizoval. Snažil jsem se zachovat důstojně a adekvátně situaci. Nebylo to pro mne lehké. Jednou jsem to zvládl hůř, jindy líp, ale to už je minulost. Te to všechno pádí tak rychle dopředu, že co se stalo včera, je už zapomenuto. Pokud jsem někde něco zkazil nebo prošvihl, tak o tom te už nikdo neví.“ Ale bylo to víceméně omamující... „To ne, spíš absurdní. Například bych býval měl jako divák přijít za krásnou herečkou, která hrála hlavní roli, aby se mi podepsala na program. Místo toho přišla ona za mnou s mou fotografií, abych se podepsal já jí... Všechno postaveno na hlavu. Absurdní situace! Nešlo samozřejmě o mne, zda podepisuju nebo nepodepisuju fotografie, ale o atmosféru. Dobovou. O klima. O to zvláštní napětí ve společnosti, které tam tenkrát bylo cítit a které potkáváš na každém kroku. A nejen v pražských exkluzivních prostředích. I v hospodě ve Vlčicích, kde jsou ti největší vyděděnci ze všech vyděděnců. To je prostě všudypřítomné.“ A někam to směřuje. „Já mám takový sen: že by se totiž ten náš totalitní systém přerodil v demokracii klidným, věcným, pokojným způsobem. Bez zmatku a chaosu, bez obětí a podobně. Čím dál víc mám ale dojem, že to nepůjde. Že to je proces neobvyklý, složitý a náročný, že se neobejde bez improvizací, bez zmatků, bez významné role náhod, bez obětí... Když tu byli Poláci, kamarádi ze Solidarity, tak mi to potvrzovali. Říkali, že to je jen bláhový sen, že by se to mohlo zdařit v klidu. Že ta potřeba všechno nejprve prodebatovat, najít nějaký konsensus, pak ho začít zvolna uskutečňovat – to že je všechno utopie. Že prý u nás, bude-li to – jako že to všechno bude –, to proběhne v rychlosti, v improvizacích, na koleně, ve zmatcích. S oběmi, rozkoly, nesmyslnými a zbytečnými. Já bych si to jako pořádkumilovnej člověk představoval jinak, ale asi to tak nepůjde.“
66
