Ropné zásoby v subsaharské Africe a jejich vliv na utváření světové politiky
Shrnutí výsledků výzkumu
Vladimír Kváča Vladimíra Knotková Jan Kochan
Středisko mezinárodních studií Jana Masaryka, Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze prosinec 2009
Publikace vznikla v rámci vědeckého projektu podpořeného finančními prostředky Ministerstva zahraničních věcí České republiky. © Vladimír Kváča, 2009; Vladimíra Knotková, 2009; Jan Kochan, 2009
Význam ropy pro světovou ekonomiku a význam ekonomické dimenze je v dnešním světě a v dnešním mezinárodním systému nezpochybnitelný. Kromě ekonomické dimenze má ovšem ropa, zejména pak rozložení a využívání ropných nalezišť, také sociální, bezpečnostní a politické souvislosti. Pokud jde o objem produkce, spotřeby, dovozu, vývozu a ověřených zásob ropy, subsaharská Afrika nezaujímá mezi světovými regiony přední příčky. Význam subsaharské Afriky spočívá ve výrazné převaze produkce ropy nad spotřebou, v zatím relativní nerozvinutosti těžby a v tom, že zjištěné zásoby dosud nejsou pevně rozděleny mezi konkrétní ropné společnosti ani odběratelské státy. Z hlediska energetické bezpečnosti i ekonomických a souvisejících politických příležitostí se tedy subsaharská Afrika ocitá v hledáčku předních světových mocností, resp. hlavních odběratelů i producentů ropy. Vycházíme-li z postmoderního chápání mezinárodních vztahů, pak má na souvislost ropy v subsaharské Africe a světové politiky zásadní vliv několik hlavních trendů. Vlivem globalizace se značně stírá hranice mezi vnitřními a vnějšími záležitostmi států, svět tak stále více působí jako jediný prostor a pojem „zahraniční politika“ ztrácí svůj význam. V mezinárodněpolitickém prostředí existuje řada nestátních aktérů (obchodní společnosti, média, nevládní organizace atd.), kteří mají schopnost jednat v mezinárodním prostředí do značné míry nezávisle na svých „domovských“ státech a praktikují tak vlastní „zahraniční politiku“ se svými protějšky v mezinárodním prostředí i s aktéry jiných typů. Mezinárodní systém tak je částečně privatizovaný a má podobu složité sítě či pavučiny se symetrickými i asymetrickými vazbami a vztahy. Vzájemná závislost jednotlivých aktérů, vazeb i procesů probíhajících
v domácím
i
mezinárodním
prostředí
je
nedílnou
součástí
globalizovaného světa. S ohledem na výše uvedené se analýza ropných zásob v subsaharské Africe a jejich vlivu na utváření světové politiky nezaměřuje pouze na státy jako autonomní jednotky mezinárodního systému, nýbrž i na procesy probíhající v jednotlivých subsaharských zemích (zde vhodné nezávisle zkoumat vládu a elity) a na aktivity ropných společností. Podrobnější analýza byla ve výzkumu provedena u původních hlavních subsaharských producentů ropy (Nigérie, Angola, Konžské republiky, Gabonu a Kamerunu) a zvolená skupina zemí byla dále rozšířena o nové ropné státy (Čad, Rovníková Guinea, Súdán) a zmíněno je i několik dalších malých producentů a budoucích nadějí.
3
Dlouhodobá dynamika vztahů Afriky a ostatních regionů – Trojí soupeření o Afriku Ve světové politice se střídají fáze zvýšeného zájmu o Afriku a fáze značné marginalizace Afriky. Za poslední přibližně století a půl můžeme vysledovat období trojího soupeření o Afriku. První proběhlo v poslední čtvrtině 19. století v době koloniálního dělení Afriky mezi evropské velmoci. Během několika desítek let koloniálního období pak Afrika, snad s výjimkou 1. světové války, nebyla pro světovou politiku příliš důležitá. To se změnilo se získáním politické nezávislosti afrických
států,
kdy
se
Afrika
stala
místem
studenoválečného
soupeření
supervelmocí. Konec studené války přináší i opětovný pokles zájmu a zatím poslední období marginalizace Afriky ve světové politice, patrně nejvýraznější v první polovině 90. let 20. století. V posledních letech jsme svědky třetího soupeření o Afriku, soupeření o africkou ropu, či obecněji soupeření o africké suroviny. Koncem 80. a začátkem 90. let, v období tzv. Washingtonského konsensu, existovala v podstatě jednotná pravidla ve vztazích s Afrikou v podobě „pomoci za reformy“ pod taktovkou velkých multilaterálních donorů. To mimo jiné přispělo k demokratizační vlně počátku 90. let, kdy se do Afriky vrátily instituce jako volby. Počátek třetího soupeření o Afriku však přináší opět kvalitativně jinou situaci. Zvýšená politická cena afrických vlád ve světové aréně vede, podobně jako za studené války, k podpoře nedemokratických režimů ze strany nedemokratických mimoafrických i ze strany demokratických západních zemí.
Vnitropolitická specifika ropných zemí subsaharské Afriky a specifika ropného sektoru Přestože současný mezinárodní systém formálně vychází z premisy o rovnosti nezávislých států, je nutné mít na paměti, že africké státy jsou kvalitativně odlišnými politickými jednotkami ve srovnání s většinou západních států. Při použití určitých teoretických konceptů můžeme dokonce dojít k závěru, že některé současné africké státy žádnými státy nejsou. O ropných rentiérských státech toto platí dvojnásob. Jedním ze základních atributů státu podle mezinárodního práva je svrchovanost moci, tedy schopnost státu vykonávat moc na svém suverénním území. 4
Během postkoloniálních dějin došlo v řadě států k situaci, kdy mezinárodně uznávaná vláda ovládala pouze část svého území, zatímco rozsáhlé prostory země byly pod kontrolou různých ozbrojených povstaleckých skupin. Mnohé současné africké státy jsou označovány jako „failed states“, „irrelevant states“ či „imploded states“, což vyjadřuje skutečnost, že výkon státní správy na území státu je do značné míry omezen. Státy, které jsou předmětem studie, lze chápat jako rentiérské státy, byť míra rentiérismu se liší. Vyjdeme-li z Beblawiho-Lucianiho1 vymezení rentiérského státu, pak rentiérským státem můžeme chápat stát, který splňuje tato kritéria: 1. Hospodářství státu musí být rentiérskou ekonomikou, tedy ekonomikou, kde mezi příjmy převládají ekonomické renty. 2. Původ této renty musí být externí. 3. Pouze malá část společnosti musí být primárním příjemcem renty. Zbytek společnosti však může tuto rentu spotřebovávat po redistribuci. 4. Hlavním příjemcem renty musí být vláda (v nejširším smyslu). Hlavní vlastností rentiérského státu je skutečnost, že „externí renta osvobozuje stát od potřeby získávat příjem z domácí ekonomiky“.2 Rentiérský stát pak může činit značné veřejné výdaje, aniž by musel danit svoji populaci. Stává se státem rozdělujícím a oproti státům produkujícím se nemusí starat o růst domácí produkce, která pro nerentiérské státy představuje daňovou základnu, a tudíž pro ně je klíčovým zdrojem příjmů. Zdrojem legitimity vlád ropných států pak překvapivě není ani vznik na základě společenské smlouvy, ani výkon moci na jejich území, ale pouze jejich mezinárodní dimenze. Dříve, kdy vláda nějakého státního útvaru ztratila svůj vliv na určitém území, došlo buď ke změně hranic a rozšíření vlivu sousedních zemí, nebo k novému procesu sebeuspořádání a vzniku nové vládní elity. Toto však současný zakonzervovaný mezinárodní systém znemožňuje a státy se těší určité formě
1 BEBLAWY (1987), s. 11 a násl. 2 YATES (1996), s. 14-15.
5
nesmrtelnosti.3 Neexistuje žádný mechanismus „oduznání“ státu ani mezinárodní režim pro nekontrolovaná území zhroucených států. Mezinárodní společenství podporuje vládu zhrouceného státu, přestože tato efektivně kontroluje kupříkladu pouze území hlavního města a klíčová naleziště surovin. Této podpoře se zhroucené státy těší ze dvou rovin. Zaprvé, mezinárodní systém formálně nijak nerozlišuje vlády zhroucených a funkčních států a zajišťuje tak legitimitu zvnějšku. Zadruhé, často formou humanitární a rozvojové pomoci, supluje některé funkce (například v oblasti sociálních služeb), na které místní vláda rezignovala. Tím je omezováno nebezpečí zásadního zpochybnění vlády rentiérského státu zevnitř. Nejdůležitější vlastností ropného státu je z mezinárodního pohledu to, že stát je formálním vlastníkem svého surovinového bohatství. Ostatní aktéři potřebují ropný stát, respektive jeho mezinárodně uznávanou vládu, pouze k tomu, aby od něj mohli ropu legálně získat. Vlastnická práva k surovinovým zdrojům jsou v tomto systému nezpochybnitelná, a to i přesto, že v afrických zemích obecně je možnost prokázat soukromá vlastnická práva velmi omezená. V afrických zemích tedy formálně disponuje surovinovým bohatstvím země vláda, která v závislosti na síle své vyjednávací pozice a na zkušenostech nastavuje podmínky těžby. Ve většině zkoumaných zemí existuje úzká, politicky silná elita koncentrovaná kolem „prezidentské rodiny“. Výjimku tvoří Nigérie se složitější stukturou elit vyplývající z federálního uspořádání země a Súdán, kde se v souvislosti s občanskou válkou etablovy dvě paralelní elity na severu a jihu. K udržení moci slouží celá řada nástrojů, včetně kombinace kooptace a zastrašování opozice, nerovných podmínek volebních kampaní i zneužívání státních prostředků pro vlastní politické cíle. Africké vlády však zdaleka nejsou loutkami v rukou nadnárodních ropných společností. Jejich vztah se dá nejlépe popsat jako vztah vzájemné závislosti. Dlouhodobý charakter investic do ropného sektoru spolu s nemovitostním charakterem nalezišť, která jsou ze své povahy nepřemístitelná, způsobují značnou stabilitu celého systému v jinak často nestabilní Africe. Hlavními zdroji dynamiky tak jsou nálezy nových, komerčně životaschopných ropných polí, technologický pokrok 3 Současný mezinárodní řád pochopitelně pokládá rozdělení státu za možné, v subsaharské Africe je však úspěšná secese vzácná (jedinou výjimkou je specifický případ Eritreje, kdy s odtržením souhlasila Etiopie). V budoucnu lze uvažovat o rozdělení Súdánu na základě současných dohod o budoucím referendu na toto téma.
6
(v poslední době především v oblasti možnosti těžby z velkých hloubek pod mořským dnem), volatilita světových cen ropy a postupné vyčerpávání některých nalezišť. Z hlediska lidských zdrojů ropný průmysl vyžaduje pouze malý počet pracovních sil, a to příslušně kvalifikovaných, a nenabízí tak mnoho pracovních příležitostí pro místní populaci (snad s možnou dočasnou výjimkou výstavby ropovodů). Tento rys umožňuje značnou izolaci ropného sektoru, a to jak od ostatních odvětví ekonomiky, tak od celé společnosti státu, ve kterém je těžba realizována. Vzhledem k nedostatečné rozvinutosti subsaharských zemí a s ohledem na kapitálovou náročnost těžby ropy a zejména velké počáteční investice je pro rozvoj těžby v subsaharské Africe zásadní zapojení mezinárodních aktérů, tj. velkých ropných společností a mezinárodních institucí (např. Světové banky)
Dlouhodobé vzory chování ropných společností v Africe Sledujeme-li dlouhodobější trendy v dobývání africké ropy, můžeme konstatovat, že po dlouhá desetiletí bylo využívání afrických zásob ropy evropskou záležitostí. Společnosti jako Shell, Elf či British Petroleum si dokázaly udržet pozice získané často ještě v koloniálním období. Nástup amerických společností byl nejprve opatrný (Gulf Oil v Angole koncem 70. let, Mobil v konsorciu s italským Agipem v Nigérii v 80. letech). K dramatickým změnám dochází od přelomu 80. a 90. let, kdy americké společnosti zúročily zkušenosti s hlubokomořskou těžbou v Mexickém zálivu a začaly rozvíjet offshore těžbu v Guinejském zálivu. Evropské společnosti nedokázaly tento nástup zcela zachytit a spíše jen udržovaly své staré pozice, aniž by významněji získávaly nové. Na počátku nového století pak můžeme sledovat nástup asijských společností (čínských,
indických,
malajsijských
i japonských),
ale
i menších
nezávislých
společností ze zemí jako je Austrálie, Irsko či dokonce Moldávie. Především v případě asijských společností je jejich přítomnost zpravidla doprovázena silnou politickou podporou mateřských zemí. Ani na aktivity těchto nových hráčů evropské společnosti výrazněji nezareagovaly a objem produkce společností jako Total či Shell spíše stagnuje, což lze ovšem přičítat i snahám o konsolidaci stávajících aktivit. Americké společnosti sice svoji produkci v subsaharské Africe zvyšují, avšak tempo jejich růstu je výrazně nižší než je tomu u asijských, především čínských společností. 7
V současné době jsou v Africe tři základní limitující faktory pro další rozvoj ropného průmyslu. V oblasti offshore těžby z mořského dna to je dostupnost technologií umožňujících těžbu ze stále větších hloubek. V případně onshore těžby, která je zpravidla technologicky méně náročná, to jsou politická a bezpečnostní rizika a v případě nalezišť hluboko ve vnitrozemí také vysoké náklady na dopravu těžené ropy, respektive stavbu ropovodu. Výhodnější postavení ve dvou z těchto tří faktorů mají stále západní majors, které mají technologickou převahu a schopnost realizovat i velmi vysoké investice. Ostatní, zvláště asijské společnosti, mohou těžit především ze své schopnosti angažovat se v politicky složitých oblastech, protože jejich závislost na veřejném mínění je jak u samotných ropných společností, tak u jejich mateřských vlád výrazně menší. Totéž částečně platí i o západních společnostech označovaných jako tzv. independents. V případě (polo)státních asijských společností se lze setkat i s realizací nerentabilních projektů, což na jednu stranu podporuje dlouhodobější ekonomické a politické zájmy asijských států, na druhou stranu to však umožňuje znásobit těžbu a tedy i objem ropy na světovém trhu a příjmy afrických zemí, kde by jinak s komerčním využitím ropných nalezišť firmy řídící se pouze tržními principy váhaly.
Africké ropné státy a Západ Aktuální vývoj, kdy do zahraniční politiky USA a také evropských zemí vůči subsaharské Africe vstupují silné motivy v oblasti energetické či obecněji surovinové bezpečnosti, nemůže být chápán jako úplný návrat reálpolitiky do vzájemných vztahů. Minimálně v případě členských zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) bude vztah k africkým ropným státům obsahovat i významné prvky rozvojové agendy formulované například v Pařížské deklaraci. Tlak na kvalitu vládnutí, dodržování lidských práv a politiky orientované na odstraňování chudoby bude ze strany západních států nadále přítomný. V oblasti těžby ropy se tato ze západního pohledu „progresivní agenda“ projevuje v několika směrech. Mnoho aktivit směřuje do oblasti zvýšení transparentnosti a omezení korupce v případě obchodních aktivit. Zde lze zmínit především Extractive Industries Transparency Initiative (EITI), jejímž cílem je skrze partnerství vlád, průmyslu, 8
občanské společnosti i dalších organizací zajistit dobrou správu příjmů z těžebního průmyslu. Nigérie, Rovníková Guinea, Gabon, Kamerun a Kongo jsou v současné době kandidátskými zeměmi, k čemuž ovšem postačuje v zásadě pouhé deklarování podpory této iniciativě. Více o odhodlání skutečně přijmout principy iniciativy v těchto zemích napoví výsledky prvních validací, ke kterým by mělo dojít v příštích měsících. Západní ropné společnosti stále hlasitěji hovoří o konceptu společenské odpovědnosti firem (CSR) a skrze nejrůznější aktivity se snaží vylepšit svůj často pošramocený společenský obraz. Účinnost a upřímnost těchto aktivit je často zpochybňována. Obecně se zdá, že do těchto rozvojových politik je zapojena velká řada relevantních aktérů, kteří hledají cestu k partnerství. Posuny v tomto směru jsou patrné například ve vztahu občanské společnosti a TNC. V současné době jsou ropné společnosti kritizovány především pro nedostatek pozornosti, kterou věnují sociálním aspektům své přítomnosti v rozvojových zemích, zatímco dříve směřovala kritika především na přílišné vměšování do vnitřních záležitostí afrických států. Vedle tohoto rozvojového směru má politika Západu vůči subsaharské Africe pochopitelně i dimenzi pragmatickou, která se snaží udržovat s ropnými státy dostatečně dobré vztahy. Návštěvám hlav afrických ropných států v Evropě či USA je věnována náležitá pozornost, rozvíjí se spolupráce v bezpečnostní oblasti, zvyšuje se kupříkladu americká vojenská přítomnost v regionu. Po určitém útlumu po smrti Jacquese Foccarta (1997) se posiluje také francouzská vojenská přítomnost, byť často pod nálepkou EU, jako v případě původně francouzské, nyní již evropské iniciativy budování kapacit afrických mírových sil (Renforcement des Capacités Africaines de Maintien de la Paix – RECAMP). Tato dualita, či nekoordinovanost v přístupu Západu k africkým ropným státům může být vnímána jako určité znevýhodnění proti nezápadním hráčům na scéně. Nezápadní země, či přesněji řečeno země mimo OECD, zpravidla uplatňují mnohem pragmatičtější, či možná více reálpolitické postupy k zajištění přístupu k africkému nerostnému, v tomto případě ropnému bohatství. Západ na to musí reagovat a v případě vyhrocení střetu mezi progresivními agendami a surovinovými potřebami dostanou patrně v řadě případů přednost surovinové potřeby. To může 9
vést k nutnému přehlížení nedostatků a pochybení v oblasti kvality vládnutí, boji proti korupci atd., avšak nikoliv k odstranění této agendy ze vzájemných vztahů. Africké elity tak budou i nadále nuceny provádět volební rituály a předávat moc ústavní cestou, i když stále zůstanou pouze kvazidemokratickými. Přesto nelze západní postoj jednostranně odsoudit jako pokrytecký. Samotná přítomnost progresivních agend ve vzájemných stycích s elitami afrických ropných států, byť dosahující třeba jen potěmkinovských výsledků, konstruuje sociální realitu. Pokud se tato témata diskutují mezi širokou škálou aktérů (od vlád přes mezinárodní finanční instituce a nadnárodní korporace po občanskou společnost a média), svým způsobem se zhmotňují a bude stále obtížnější je realizovat jen „na oko“. Jejich obcházení, v případě nutnosti určitě možné, bude stále obtížnější a bude představovat větší politické náklady. Současně se dá předpokládat, že i nezápadní hráči mohou v budoucnu přijímat alespoň část tohoto diskursu. Zásadní slabou stránkou tohoto potenciálně pozitivního vývoje je jeho pomalá dynamika, která může být mnohem pomalejší než čas, který je s ohledem na horizont vyčerpání relativně snadno dostupných zásob ropy k dispozici. Krátkodobé i střednědobé výhledy tak jsou nutně pesimistické v tom smyslu, že patrně nedojde k výraznému zlepšení užívání příjmů ze surovinových zdrojů v Africe. Těžba ropy tak v subsaharské Africe zůstane vzájemně výhodným vztahem ropných společností disponujících know-how a kapitálem a místních elit disponujících vlastnickými právy k surovinovému bohatství. Jak lze ilustrovat na závažných problémech projektu Světové banky v Čadu, je nerealistické očekávat zásadní změny v nejbližších letech.
Africké ropné státy a mezinárodní finanční instituce Samostatnou kapitolou jsou vztahy afrických ropných států a mezinárodních finančních institucí (Mezinárodní měnový fond a Světová banka), které mají rozvojovou agendu mezi svými prioritami. Vzhledem k tomu, že IMF a WB do značné míry určují postoj Západu k dalším zemím z hlediska rozvojové spolupráce, je pro africké ropné státy výhodné mít s těmito institucemi dobré vztahy, ovšem nejlépe v takové podobě, aby dopad reforem, které jsou ze strany mezinárodních finančních institucí doporučovány, byl pokud možno pouze kosmetický.
10
Naopak IMF a WB nedokážou zaujmout negativní postoj k vládám ropných států. Pokud se v minulosti pokusily demonstrativně ukončit spolupráci, pak zpravidla byla jednání brzy obnovena jen za cenu symbolických ústupků ze strany vlád. Zvláště Světová banka není ochotna vzdát se myšlenky na rozvojový potenciál příjmů plynoucích z ropného bohatství, přestože jsou její aktivity v oblasti podpory projektů těžby nerostných surovin kritizovány, a to i uvnitř samotné Banky. Analýza těžebního průmyslu (Extractive Industries Review), zpracovaná nezávislými experty na objednávku Světové banky v letech 2001–2003 poukázala na empirická fakta, která dokazují, že rozvoj těžebního průmyslu zpravidla přináší rozvrat života místních komunit a vysokou ekologickou zátěž. Vliv na cíle rozvojových politik pak je neprůkazný, ne-li negativní. Zpráva doporučila Bance upustit zcela od financování projektů v oblasti těžebního průmyslu, alespoň do té doby, než bude splněna řada velmi přísných podmínek. Toto doporučení bylo ignorováno. Projekt čadsko-kamerunského ropovodu ukázal citelné slabiny představ, že je možné jednoduše nasměrovat ropné příjmy do rozvojových projektů. Samotné podmínky uzavření dohody mezi všemi zúčastněnými v případě čadského projektu byly velmi unikátní. Čadská vláda byla ve velmi slabé pozici, nutně potřebovala finance a projekt byl tak kapitálově náročný, že si jej mohly dovolit realizovat pouze majors, a to v konsorciu a pouze za podpory Světové banky. Je nepravděpodobné, že by jiná vláda byla ochotna přijmout tak zavazující podmínky, pokud by existovaly alternativy v podobě přímé dohody s TNC nebo třeba s Čínou. Obdobná situace by mohla nastat snad v případě některého z nových malých producentů (Sv. Tomáš, Mauritánie), ale je zcela vyloučena v případě takových zemí jako je Angola či Nigérie. V případě Čadu se také posléze ukázalo, že záruky dodržení podmínek jsou velmi slabé. V okamžiku, kdy je těžba ropy zahájena, může místní vláda uzavřít dohodu s TNC a rozvojové závazky ignorovat. Posledním a možná nejzávažnějším problémem jsou samotné efekty ropné renty, která má tendenci rozvoj spíše blokovat, než mu napomáhat.
Pragmatická spolupráce Afriky se zbytkem světa Přístup ostatních (nezápadních) hráčů k africké ropě je výrazně pragmatičtější a není zahalen do nepřehledné směsi rozvojových agend a reálpolitiky. Přestože nástup 11
asijských odběratelů ropy v čele s Čínou vzbuzuje na Západě často obavy, nelze předpokládat, že by Asie mohla zcela ovládnout surovinové bohatství Afriky. Nasvědčuje tomu celá řada skutečností a indikátorů dosavadního vývoje. Kromě toho nelze zapomínat na to, že podobně jako veškeré ekonomické a často i politické předpovědi jsou i předpovědi ohledně dopadů ropné produkce v Africe nejisté. Je potřeba uvažovat technologické změny, politickou a bezpečnostní situaci (v Africe, v odběratelských zemích i ve velkých státech a ekonomikách obecně), dopady globalizace i veškerých dalších trendů, které vývoj ve světovém hospodářství i mezinárodních politice ovlivňují. Podobně jako v případě evropských zemí nebo v případě USA je i energetická (a obecněji surovinová) bezpečnost asijských zemím závislá na diverzifikaci zdrojů. Vzhledem k tomu, že asijské firmy přišly ve většině případů na světové trhy s ropou relativně pozdě, a s ohledem na výraznější závislost na dodávkách ropy z Blízkého východu, je motivace asijských zemí pro získání dodávek z Afriky obzvláště silná. Nicméně pravidla energetické bezpečnosti, primárně pak diverzifikace, se týkají i vztahů s Afrikou. Je tedy v zájmu samotných asijských zemí nesoustředit se pouze na Afriku. Dalším z faktorů je nepochybně i struktura vlastníků asijských ropných společností a struktura realizátorů projektů. Menší podíly v některých asijských firmách již nyní vlastní velké západní firmy a tento trend bude zřejmě pokračovat. Obdobně i ropné projekty v Africe jsou obvykle realizovány mezinárodními konsorcii a skupinami firem, přičemž asijské firmy jsou pouze jedním z podílníků. Tato spolupráce mezi ropnými společnostmi je vynucena finančními a technologickými nároky i pragmatickým uvažováním afrických vlád, které rovněž mají zájem na co nejvýhodnější diverzifikaci odbytišť, a to zejména pro získání co nejlepší vyjednávací pozice. Díky tomu, že i firmy z Číny nebo Indie jsou v některých případech obchodovány na burze, by mohl tlak na větší efektivitu a dodržování alespoň minimálních standardů fungovat i v jejich případě. Připočteme-li tlak afrického i světového veřejného mínění, společenská odpovědnost firem (CSR) možná v případě asijských společností přestane být pouze zmínkou v politických projevech a na webových stránkách jednotlivých firem. Nemuselo by tedy případně docházet ke znevýhodňování západních ropných společností. Kromě toho asijské ropné 12
společnosti část vytěžené ropy místo toho, aby ji dodaly do domovských zemí, prodávají na světových trzích. Například produkce čínské ropné společnosti v konkrétní africké zemi tedy vlastně nemusí znamenat, že se Číně de facto podařilo ropné bohatství zcela ovládnout.
Vzájemné vztahy afrických zemí Ropa začíná ovlivňovat také regionální, vnitroafrické vztahy, a to jak v rovině ekonomické, tak politické. Nedostatek ekonomických vazeb na regionální úrovni mezi jednotlivými africkými státy bývá považován za jednu z překážek hospodářského rozvoje subsaharské Afriky. Díky ropnému sektoru se však v posledních letech přeci jen určité hlubší regionální vazby utváří. Příkladem může být čadsko-kamerunský společný projekt ropovodu, využívání rafinérské kapacity v Kongu ze strany Angoly či Gabonu, případně angažmá především nigerijských a angolských ropných společností v jiných afrických státech. V politické rovině přítomnost ropy vedla k většímu tlaku na řešení některých teritoriálních sporů, které v regionu byly především v oblasti delimitace námořních hranic. Příkladem může být vytvoření Joint Development Zone mezi Sv. Tomášem a Nigérií, případně urovnání sporů mezi Angolou a Kongem v oblasti Cabindy poté, co Angola vojensky dopomohla k moci Sassou-Nguessovi v roce 1997 a na obě vlády tlačily Chevron a Elf, pro které byla otázka nezpochybnitelných práv k území klíčová. Podobně se podařilo vyřešit i spory mezi Nigérií a Rovníkovou Guineou či nigerijskokamerunský spor o poloostrov Bakassi. Vzájemná podpora vládnoucích elit je v regionu běžnou praxí, je důležitá a její projevy se odměňují. Při výhledu do budoucna nelze vyloučit možnost určitých typů konfliktů na území afrických ropných států. Dosavadní zkušeností ukazují, že v případě kombinace koncentrované suroviny v blízkosti centra moci mají konflikty charakter boje o ústřední moc, tedy například podobu státních převratů. Koncentrované naleziště vzdálené centru moci pak vede ke konfliktům v podobě separatistických snah. První případ můžeme ilustrovat průběhem občanské války v Angole, či Kongu, případně státními převraty, respektive pokusy o ně v Rovníkové Guineji a na Svatém Tomáši, druhý pak separatistickými snahami Biafry, oblasti delty Nigeru, Cabindy či Jižního Súdánu. Do budoucna tak nelze vyloučit obdobné problémy. 13
Cíle jednotlivých skupin aktérů Spotřebitelé ropy – diverzifikace Jedním z hlavních trendů, které je možné v poslední době sledovat na světovém trhu s ropou je diverzifikace, a to v mnoha ohledech. Většina ekonomik dovážejících uhlovodíková paliva se snaží diverzifikovat své zdroje. Existuje zde snaha rozšířit počet zemí, ze kterých jsou tyto strategické suroviny dováženy. Oblast subsaharské Afriky, jejíž zásoby ropy jsou sice významné, avšak nikoliv tak významné, aby se tato oblast stala vůdcem trhu s ropou, je tedy především vnímána jako příležitost pro diverzifikaci. Strategickým cílem USA je dovážet 25 % ropy z oblasti Guinejského zálivu. Tato strategická nutnost energetických bezpečnostních politik řady států činí ze subsaharské Afriky oblast intenzivního zájmu. Tento zájem přirozeně vede k posilování mezinárodněpolitické pozice afrických ropných států, či přesněji, jejich mocenských elit. Intenzita zájmu o africkou ropu však má svá omezení, vždy je zvažována ekonomická rentabilita i politická proveditelnost. To se projevuje v neochotě některých (zvláště evropských či obecněji západních) hráčů angažovat se v konfliktních oblastech, jak lze ilustrovat na odchodu Totalu a Shellu z Čadu, či nepřítomnosti amerických společností v Súdánu. Strana zájemců o africkou ropu je na ropném trhu v tomto ohledu pestrá a řada ropných společností (především z nezápadních států jako je Čína, Indie, ale i Malajsie či Brazílie), je ochotna se angažovat i ve velmi konfliktních oblastech. Jiní aktéři jsou zase ochotni pokusit se zasahovat do vnitropolitických záležitostí afrických ropných států (například pokus o převrat v Rovníkové Guineji v roce 2004).
Producenti ropy – diverzifikace Diverzifikace je strategickou potřebou i na druhé straně ropné rovnice. Africké ropné státy se snaží diverzifikovat odběratele své ropy, především skladbu ropných společností působících na jejich teritoriu. Za nežádoucí je mocenskými elitami států považována situace, kdy by jedna společnost ovládala většinový podíl těžby. Dynamiku do oblasti velikosti podílů na těžbě vnáší především dva faktory, které jsou do značné míry nezávislé na moci elit afrických ropných států. Prvním je neurčitost, co se týče výtěžnosti ropných polí, druhým jsou časté fúze a farm-in a farm-out operace mezi ropnými společnostmi. Omezit monopolní sílu velkých společností se mocenské elity afrických ropných států snaží řešit jak pomocí stále většího zapojení 14
národních ropných společností (NOC), tak především pomocí rozhodování při udělování licencí k průzkumu a těžbě. Do sektoru těžby ropy, který byl dlouhou dobu ovládán tzv. majors, takto vstupují noví hráči – jednak státní či polostátní společnosti jako Sinopec, Petronas či Petrobras, ale také tzv. independents, tedy menší západní společnosti ze zemí jako je Norsko, Austrálie či Kanada. Rovněž tato diverzifikační tendence posiluje postavení afrických ropných států, neboť ve prospěch mocenských elit posunuje stav jisté vzájemné závislosti (africké vlády jsou svými příjmy kriticky závislé na přítomnosti těžařských firem, avšak zároveň jsou vysoké investice nemovitostního charakteru s relativně dlouhou dobou návratnosti rukojmími ropných společností v rukou afrických vlád). Diverzifikace portfolia těžařských společností v zemi, stejně jako diverzifikace portfolia odběratelů ropy je tedy v zájmu mocenských elit, neboť jim přináší posílení jejich mezinárodní pozice a tedy i vnější legitimity. Ta je pro elity afrických ropných států klíčová a zvyšuje jejich schopnost udržet se u moci. Znamená to, mimo jiné, že je nepravděpodobné, aby se v blízké budoucnosti nějak významně zlepšila současná praxe využívání či zneužívání ropné renty. Z posílené pozice afrických států budou primárně těžit především samotné elity, zatímco široké vrstvy obyvatelstva afrických ropných států pravděpodobně zůstanou ve větší míře marginalizované jako nepotřební občané úspěšně zhroucených států.
Shrnutí dopadů na mezinárodní politiku K hlavním dopadům ropného bohatství afrických států patří proměny v postavení a relativním významu jednotlivých afrických zemí. Obecně lze hovořit o rostoucím významu afrických zemí se zásobami ropy, tj. roste jejich aktivní úloha v mezinárodní politice i význam a zároveň roste zájem o ně. Dále lze hovořit o vzniku afrických ropných zemí jako skupiny, která by, v případě užší a institucionalizované spolupráce, mohla v mezinárodní politice (například prostřednictvím koordinace určitých aspektů své politiky) hrát určitou úlohu. Lze tedy hovořit o posunech v postavení a úloze subsaharské Afriky jako celku. Ukazuje se, že mezinárodní politika není jen otázkou hmotných faktorů, které určují postavení jednotlivých zemí. Je proto důležité podotknout, že díky ropě se může měnit i vnímání afrických států na světové scéně. Primárně se jedná o změny ve 15
vnímání africké země jako příjemce rozvojové a humanitární pomoci, respektive objektu mezinárodní politiky. Lze si to ilustrovat i na přechodu od humanitární a rozvojové pomoci k projektům financovaným a řízeným přímo rozvojovými zeměmi. Přestože v souvislosti se získáváním podílu na surovinovém bohatství Afriky se nejčastěji setkáváme opět s hodnocením Afriky jako objektu úsilí neafrických států, ve skutečnosti lze tvrdit, že afričtí hráči na mezinárodním poli začínají být bráni jako aktivní hybatelé, jako aktéři mezinárodní politiky. Pokud se tento posun ve vnímání bude dále vyvíjet, mohlo by dojít k zásadní proměně účasti afrických zemí obecně (tj. nejen ropných států) v mezinárodních vztazích a na formování mezinárodního systému. Africká ropa se prostřednictvím zemí jako Čína a Indie stává součástí globální spolupráce a ekonomických a politických vazeb Jih-Jih. Pomáhá zvyšovat význam rozvojových
zemí
v mezinárodních
vztazích
i mezinárodní
politice.
Zároveň
prostřednictvím uplatňování zásad proklamovaných v rozvojovém světě již od čínskoindické deklarace z roku 1954 (tzv. pět principů mírového soužití) a následně zejména od vzniku Hnutí nezúčastněných může dojít k zásadním změnám. Princip nevměšování do vnitřních záležitostí státu je pro rozvojové země s koloniální zkušeností i pro jejich politické elity nepochybně přitažlivý. Jde však proti myšlenkám, které se v posledních desetiletích s rostoucí intenzitou v praxi mezinárodních vztahů uplatňují (například fungování mezinárodního soudního tribunálu nebo již zmiňované podmínky ohledně demokratizace, dobré správy a dodržování lidských práv, které jsou kladeny u rozvojových projektů). S nástupem ropných států Afriky jsou úzce propojeny posuny v angažovanosti, postavení a vztazích mimoafrických regionů a hlavních mocností. Za signifikantní se obvykle považuje strategické soupeření mezi USA jako stávající globální supervelmocí a Čínou jako nastupující globální velmocí, přičemž toto soupeření se má výrazně projevit právě v Africe. Je však možné tvrdit, že se ve skutečnosti nejedná o soupeření o jednotlivé africké země nebo o Afriku jako kontinent, nýbrž o střet principů zahraničních politik a o střet představ o podobě mezinárodního systému. Překvapivě může u zrodu nového mezinárodního systému tentokrát stát právě Afrika, a sice poprvé nejen jako objekt, ale i jako aktivní tvůrce.
16
Základní prameny ACOSTA, Andrés Mejía – HEUTY, Antoine. 2009. Can Ghana avoid the oil curse?: a prospective loouk into natural resources governance [online]. May 2009 [cit. 200909-30]. Dostupný na:
. ADAMOLEKUN, Ladipo. 1991. Federalism in Nigeria. Publius, 1991, roč. 21, č. 4, s. 111. ISSN 0048-5950. ADAMS, Kelly – MACDONALD-WALLIS, Kyle. 2007. UK oil imports since 1920 [online]. June 2007 [cit. 2009-09-30]. Dostupný na: . ALAPIKI, Henry E. 2005. State creation in Nigeria: failed approaches to national integration and local autonomy. African Studies Review, 2005, roč. 48, č. 3, s. 49-65. ISSN 0002-0206. ARIWERIOKUMA, So. 2009. The political economy of oil and gas in Africa: the case of Nigeria. London: Routledge, 2009. 354 s. ISBN 978-0415464840. ATSEGBUA, Lawrence. 1993. Acquisition of oil rights under contractual joint ventures in Nigeria. Journal of African Law, 1993, roč. 37, č. 1, s. 10-29. ISSN 00218553. AYITTEY, George B. N. 1999. Africa in chaos. New York: St. Martin’s Press, 1999. ISBN 0-33377-234-2. AYITTEY, George B. N. 2005. Africa unchained. New York: Palgrave Macmillan, 2005. ISBN 1-4039-6359-2. BEBLAWI, Hazem – LUCIANI, Giacomo (eds.). 1987. The rentier state. Vol. 2: nation, state and integration in the Arab world. London: Croom Helm, 1987. ISBN 07099-4144-7. BARNES, Sandra T. 2005. Global flows: terror, oil, and strategic philantrophy. African Studies Review, 2005, roč. 48, č. 1, s. 1-22. ISSN 0002-0206. BAZENGUISSA-GANGA, Rémy. 1999. The spread of political violence in CongoBrazaville. African Affairs, 1999, roč. 98, č. 390, s. 37-54. ISSN 0001-9909. BHATTACHARYA, Rina – GHURU, Dhaneshwar. 2006. Oil and growth in the Republic of Congo. IMF Working paper, WP/06/185 [online]. International Monetary Fund, 2006 [cit. 2009-09-26]. Dostupný na: . BP. 2009. BP statistical review of world energy [online]. BP, June 2009 [cit. 200909-30]. Dostupný na: . Central Intelligence Agency (CIA). 2009. The World Factbook [online]. Updated 2009-09-23 [cit. 2009-09-27]. Dostupný na: . CLARKE, Duncan. 2008. Crude continent: the struggle for Africa's oil prize. London: Profile Books, 2008. xiii, 674 s. ISBN 978-1846680977. 17
COHEN, Ariel - ALASA, Rafal. 2007. Africa´s oil and gas sector: implications for U.S. policy. Backgrounder [online]. The Heritage Foundation, 2007-07-13, č. 2052 [cit. 2009-09-30]. Dostupný též na: <www.heritage.org/Research/Africa/bg2052.cfm>. DICKLITCH, Susan. 2002. Failed democratic transition in Cameroon: a human rights explanation. Human Rights Quarterly, 2002, roč. 24, č. 1, s. 152-176. ISSN 02750392. DOUGHERTY, Jon. 2001. Company sued for abetting Sudan genocide: anti-slavery group files $1 billion suit against Canadian firm. World Net Daily [online]. 2001-1109 [cit. 2009-09-30]. Dostupný na: . DOW JONES. 2005. US judge allows Talisman Energy Sudan genocide lawsuit. Dow Jones Newswires [online]. 2005-08-31 [cit. 2009-09-30]. Dostupný na: . DOWNS, Erica S. 2007. The fact and fiction of Sino-African energy relations. China Security [online]. 2007, roč. 3 č. 3, s. 42-68 [cit. 2009-09-30]. Dostupný na: . Energy Information Administration (EIA). 2009a. Country Analysis Briefs. [online]. Datum neuvedeno [cit. 2009-10-25]. Dostupný na: . ENGLEBERT, Pierre – RON, James. 2004. Primary commodities and war: CongoBrazaville’s ambivalent resource curse. Comparative Politics, 2004, roč. 37, č. 1, s. 61-81. ISSN 0010-4159. ERICKSON, Andrew – COLLINS, Gabe. 2007. Beijing’s energy security strategy: the significance of a Chinese state-owned tanker fleet [online]. Foreign Policy Research Institute, 2007. FRAME, Iain (ed.). 2008. Africa South of the Sahara 2009. 38th ed. London: Routledge, 2008. xx, 1506 s. ISBN 978-1-85743-469-9. GARY, Ian – REISCH, Nikki. 2005. Chad´s oil: miracle or mirage? Following the money in Africa´s newest petro-state [online]. Catholic Relief Services and Bank Information Center, February 2005 [cit. 2009-09-30]. Dostupný na: . GHAZVINIAN, John. 2007. Untapped: the scramble for Africa's oil. Orlando: A Harvest Bood Harcourt, 2007. xvii, 324 s. ISBN 978-0-15-603372-5. GILL, Bates – REILLY, James. 2007. The tenuous hold of China Inc. in Africa [online]. The Washington Quarterly, 2007 [cit. 2009-09-30]. s. 37-52. Dostupný na: . HODGES, Tony. 2004. Angola: anatomy of an oil state. 2nd ed. Lysaker: Fridtjof Nansen Institute, 2004. xx, 236 s. ISBN 0-85255-874-0. LE VINE, Victor T. 2004. Politics in francophone Africa. London: Lynne Rienner Publishers, 2004. x, 425 s. ISBN 1-58826-249-9. MØLLER, Bjørn. 2005. Privatisation of conflict, security and war. Danish Institute for International Studies, 2005 [cit. 2009-03-30]. Dostupný na: . 18
MORENO, Carlos J. 2009. Oil and gas exploration in the Gulf of Guinea: can the new gulf be green? [online]. 2009 [cit. 2009-09-28]. Dostupný na: . MURISON, Katharine (ed.). 2002. Africa South of the Sahara 2003. 32nd ed. London: Europa Publications, 2002. ISBN 1857431316. NGOLET, Francois. 2000. Ideological Manipulations and political longevity: the power of Omar Bongo in Gabon since 1967. African studies review, 2000, roč. 43, č. 2. ISSN 0002-0206. PATEY, Luke A. 2006. Understanding multinational corporations in war-torn societies: Sudan in focus [online]. DIIS Brief. Danish Institute for International Studies, April 2006 [cit. 2009-09-30]. Dostupný na: . ROSS, Michael L. 2001. Does oil hinder democracy? World Politics, 2001, roč. 53, č. 3, s. 325-361. ISSN 0043-8871. ROSS, Michael L. 2008. Blood barrels: why oil wealth fuels conflict. Foreign Affairs, 2008. SHAXSON, Nicholas. 2007. Poisoned Wells: the dirty politics of African oil. Palgrave Macmillan, 2007. ISBN: 978-1403971944. SHEALY, Malcolm. 2008. Chinese oil demand: steep incline ahead [online]. April 2008 [cit. 2009-09-30]. Dostupný na: . SOARES DE OLIVEIRA, Ricardo. 2007. Oil and politics in the Gulf of Guinea. London: Hurst, 2007. xiv, 379 s. ISBN 978-1-85065-858-0. THOMSON, Alex. 2004. An introduction to African politics. Abingdon, Oxon: Routledge, 2004. ISBN 0-415-28262-4. TOICHI, Tsutomu. 2003. Energy security in Asia and Japanese policy. Asia-Pacific Review, 2003. UNCTAD. 2009. UNCTAD handbook of statistics 2008 [online]. [2009] [cit. 200909-29]. Dostupný na: . World Bank (WB). 2006a. Chad-Cameroon pipeline: project overview [online]. World Bank, updated February 2006 [cit. 2009-11-03]. Dostupný na: . World Bank (WB). 2008b. World development indicatiors 2008 [online].Washington: World Bank, 2008 [cit. 2009-03-24]. Dostupný na: . YATES, Douglas A. 1996. The rentier state in Africa: oil rent dependency and neocolonialism in the Republic of Gabon. Trenton: Africa World Press, 1996. viii, 249 s. ISBN 0-86543-521-9. ZHOU, Xingbao. 2006. Build up constructive and cooperative China-U.S. relations on the basis of mutual respect and mutual trust. China International Studies, 2006. 19
Kontakty pro dotazy a náměty pro další výzkum:
Ing. Vladimír Kváča, Ph. D. - [email protected] -
metodologie, povaha afrických rentiérských států, Angola, Rovníková Guinea, Gabon, ropné společnosti, Evropa, závěry;
Ing. Vladimíra Knotková - [email protected] -
Súdán, Čad, malí producenti, ropné společnosti, Asie, závěry;
Ing. Jan Kochan - [email protected] -
kvantitativní analýza, Nigérie, Kongo, Kamerun, Amerika.
Středisko mezinárodních studií Jana Masaryka Fakulta mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze Náměstí W. Churchilla 4 130 67 Praha 3
Hlavním výstupem projektu je monografie KVÁČA, Vladimír – KNOTKOVÁ, Vladimíra – KOCHAN, Jan. Ropné zásoby v subsaharské Africe a jejich vliv na utváření světové politiky. Brno: Tribun EU, 2009. 268 s. ISBN 978-80-7399-870-7.
20
