D. L. ANDREJEV, A. A. ANDREJEVOVÁ
Román Poutníci noci1
Název románu, nad kterým Daniil Leonidovič Andrejev pracoval od roku 1937, přerušil práci během války a zakončil v roce 1947, znamená následující: my, Rusové, putujeme nocí, která se prostírá nad Ruskem. Děj se odehrává od večera do rána během nocí, plných událostí, které probíhají zároveň na několika místech. Román byl zničen „orgány“ po udání. V Ruském archivu univerzity v Leedsu (RAL, Velká Británie) jsou uloţeny vězeňské poznámky Daniila Andrejeva, mezi nimiţ je první kapitola, rekonstruovaná autorem po paměti ve vězení a ještě tři krátké úryvky. Text Daniila Andrejeva je vydělen kurzívou, převyprávění děje románu napsala A. A. Andrejevová. I. Velká mlhovina Ve tři hodiny v noci se nad kupolí observatoře konečně roztrhla oblaka. V rozšiřující se trhlině zablikaly hvězdy jasně a mrazivě. Město se už dávno vylidnilo. Vše vypadalo čisté: hmota nového vzduchu – volného, chladného a neudržitelného – jako by vtrhla ze všech světových stran a rozehnala pozemské výpary. Lampy nad bílými silnicemi zářily jako v černém krystalu. V černém, dvouřadém, pevně zapnutém kožichu se zaječím límcem navléknutém na pečlivě zapnutém saku, ale s nepokrytou hlavou širokým krokem jako vždy prošel mladý profesor Adrian Vladimirovič Gorbov z pracovny do kruhového sálu observatoře. Mráz, venku stále silnější, vládnul i zde, v sále, a přítmí pod kupolí přecházelo do naprosté tmy. Sotva bylo možné rozeznat půlkruhové žebroví a galerii, která lemovala sál jako chrámový chór. Na poniklovaných přístrojích a lesklých hranách ležely oddělené kruhy světla z několika lamp, zakrytých stínidly. Bylo možné rozeznat řídící pult, ciferník čtvercových hodin, nejpřesnějších v celém Sovětském svazu a po straně dva stoly, zaplněné atlasy, diapozitivy a katalogy hvězd. Mladý asistent s beranicí shrnutou na šíji pozorně vyběhl Adrianu Vladimiroviči vstříc; v pracovní době byl profesor vždy lakonický a suchý a asistent chtěl uctivým, ale nepodlézavým pohybem dát najevo svoji připravenost a úctu. 11
Přeloţeno z: АНДРЕЕВ Д.,
, sv. 4, Moskva 2006, s. 69–86.
1
„Nebe je jasné“, vážně ukázal profesor Gorbov, „potřebuji Deltu Vozky – W-P-3122. Vyšel po železných schůdkách k dalekohledu. Přátelským, téměř laskavým pohybem sklouzla ruka v rukavici po lesklém kovu teleskopu. Profesor se podíval vzhůru a stačil si v sektorovém průzoru, skrz otvor ozářený reflektorem všimnout dvou hvězd čtvrté nebo páté velikosti, nacházející se podle zaměření dalekohledu v souhvězdí Severní koruny. V tu chvíli se ohromné zařízení pohnulo a hvězdy Koruny zmizely. Místo nich se začaly objevovat hvězdy jiné a kupole se spolu s dalekohledem, schůdky a křeslem plynule otáčela ze západu na východ. Kolem se míhaly přístroje, zábradlí na galerii lemující sál, nábytek; světlé kruhy lamp se pomalu pohybovaly vpřed jako jasné galaxie temného a prázdného vesmíru. Vzdálenost byla nalezena. Nyní se ústí přístroje pomalu zdvihalo nahoru, doslova jako mířící zbraň. Výš a výš… A nakonec se jícen dalekohledu zastavil a cílil téměř k zenitu. S měřicím přístrojem vedle sebe a s poznámkovým blokem na kolenou se doktor astronomie ponořil do zjišťování souřadnic Delty Vozky. Poprvé je zaměřil před půl rokem na druhém konci obzoru. A kdyby nyní bylo počasí ještě několik dní zamračené, byla by propásnuta vhodná chvíle a bylo by třeba čekat ještě celý rok, aby byly stanoveny elementy paralaxe. Hučení pokračovalo, ale nyní již potichu, spíše jako pískání. Tak bez přestávky pracoval mechanismus dalekohledu, aby stále sledoval vybranou hvězdu na nebeské cestě. Zdálo se, že se spojení dalekohledu se Zemí roztrhlo, jakmile paprsek hvězdy dopadl do jeho čoček a donutil ho nepřekonatelnou silou plynout za sebou. V hlavním městě prvního socialistického státu, v městě se čtyřmi milióny lidí se pouze jeden jediný otáčel spolu s nebeskou klenbou. Slabý paprsek Delty Vozky mu padal do očí a přímo zvonil a sílil každou minutou. Jako by magická nit, pro kterou žádný prostor nic neznamená, spojila dva konce světa. Konce světa, alfu a omegu, hvězdu a člověka; a něco, co vzdáleně připomínalo rozhovor, vznikalo mezi nimi. A ve stejné chvíli, kdy rozum vytrénovaný na obrovských prostorách, přesný, jako tikání hodin, počítal mikrony a radiany, „pí“ a sekundy úhlů, něco jiného v jeho bytosti, jemnějšího a křehčího, hlouběji a hlouběji pronikalo do hvězdného paprsku s […] pocitem podobným […]. Pomalé poskakování po paprsku dopředu a dozadu ho hned unášelo do hlubin vnějšího, ledového chladu, hned vracelo pod kopuli do soustředěné tmy podobné přítmí chrámu, kde utichla bohoslužba. Každý skok po paprsku byl delší než předchozí; nakonec od rozsahu tohoto skákání srdce prokřehlo a spolehlo se na přesné a jasné ostří rozumu jako na konstrukci z nereznoucí ocele; pozorování bylo u konce; Adrian Vladimirovič se odtrhl od čočky a nepřítomným pohledem přehlédl observatoř.
2
„V pořádku, děkuji vám“, řekl lhostejně a pokoušel se přivyknout očima, aby se správně zadíval na mlčící siluetu u řídícího pultu. „Zastavte to zatím.“ Hučení utichlo. Pouze hodiny dál odměřovaly kapky z proudu času. Profesor zaznamenal do poznámkového bloku získané závěry. Jeho dnešní úkol, ačkoliv byl naléhavý, nebyl rozsáhlý, a on ho vyplnil. Ale teď ho to táhlo, aby se potěšil, dokud nejsou oblaka, pohledem na jeden nebeský objekt, který kdysi zkoumal v Simferopolu i zde – na velkolepou, ve světové astronomii proslavenou velkou mlhovinu Andromedy. Už samotná proslulost snižovala čistě vědecký zájem o tento objekt. Kromě toho se profesor práce nad mimogalaktickými mlhovinami vzdal už dávno, neboť se mu jevila jako naprosto nesmyslná: technické vybavení v Sovětském svazu bylo příliš slabé a teoretická, zobecňující práce na základě zahraničního materiálu k ničemu: její výsledky nemohly být stejně publikované. Je to už třetí rok, co se profesor Gorbov odsoudil k měření hvězdných paralaxí. Ale mimogalaktické mlhoviny si ještě pamatoval – pamatoval si je jako svoji první lásku a čas od času si dopřával potěšení bezstarostně pozorovat v otočném zrcadle dalekohledu nejvelkolepější z nich. Když asistent, udivený dlouhou pauzou, zdvihl oči k profesorovi, seděl Adrian Vladimirovič na stejném místě, lokty opřený o opěradla křesla a s rukou přikrývající oči. Jeho husté kaštanové vlasy, poněkud dlouhé, se slévaly s přítmím a asistent dokázal pouze rozeznat bledou skvrnu elegantní ruky a podivné čelo s nadočnicovými oblouky plynule vybíhajícími vpřed. V tu chvíli sejmul profesor ruku: na asistenta se zdáli zadívaly chladné šedé oči. „Nyní, prosím, M31. Souřadnice stanovte sám.“ Šifra M31 znamenala velkou mlhovinu Andromedy. To, že tato perla nebe nebyla nazývána svým jménem, i to, že byla skrytá pod suchým spojením dohodnutých čísel, se profesoru líbilo. Od té doby, co uviděl poprvé M31, uběhlo mnoho let. Nyní znal skvěle její rozměry, souřadnice, vzdálenost ve světelných letech, její hmotu, hustotu a zářivost. Ještě dříve, než Američan Hubble dokázal, že tato mlhovina podobně jako Mléčná dráha je další vesmír, on to již tušil, věděl to. A pokaždé, když se před ním […] sama otevírala, tento jiný svět, pociťoval takové rozechvění, […] že ani jeho ze všech sil pracující rozum nedokázal zachytit tento pocit do sítě svých analytických schémat. To nebylo vzrušení vědce, když se před ním otevírá neprozkoumaná dálka a pobízí ho k novým a novým výzkumům, k mocné víře ve vědecké poznání světa. Už mnoho let leželo centrum jeho života v něčem naprosto jiném a věda se mu hodila jako brána, skrze kterou by vešel do prostoru mnohem smělejších a paradoxnějších myšlenek, ze kterých se točila hlava.
3
Čas oddělovalo pravidelné tikání chronometru, stejnoměrné jako kvanty. Asistent hledal souřadnice mlhoviny pro tento den a hodinu ve spletitých tabulkách, podobných těžkým kancelářským knihám… Adrian Vladimirovič si opět přikryl rukou oči. Představoval si ponuré moře, olovnaté a rozbouřené, a Andromedu čekající na Persea – osvoboditele, hrdinu a ženicha. Stará legenda se pro něho dávno naplnila novým smyslem; zdálo se mu, že roste v jeho srdci, v jeho vědomí, dokonce v jeho krvi… Mohutný, dunivý hukot náhle přehlušil odpočítávání času; nebo se snad samotný čas už nedal na nic rozdělit?... To rachotila kola pomalu se točící kupole a dalekohledu. A v hukotu otáčení bylo slyšet obdobu rotace dalekých světů po jejich nezměřitelných oběžných drahách, pohyb hvězdokup, obíhání planet – otáčení celé galaxie s jejími malinkými oázami ohňů a jako uhel černými pustými prostory. To se otáčely hvězdy Orionu – rudé, jako Belatrix a Betelgeuze, trojhvězdný pás uprostřed, Rigel a Saiph dole. Otáčela se rozmytá, temná oblaka hmoty, promrzlé […]. Otáčeli se bílí trpaslíci – nemocné hvězdy, kde je hmota natolik zhuštěná, že místo atomů jsou jen oškubaná jádra stlačená do trilionů tun. Otáčely se cefeidy, doslova se smršťující v křečovité bolesti a zase vybuchující takovým plamenem, ve kterém by Slunce zaniklo jako slabá svíčka. Otáčely se elektrony, narážely jeden do druhého, vzájemně se vyrážely ze svých drah a v smrtelné bolesti nepředstavitelně drobných katastrof se měnily v energii. Aniž by sundal ruku z očí, se rty zbledlými bolestí cítil, jak se Osa světové hmoty smršťuje v jediný temný sten – nesmyslnější než zvířecí chropot, nesnesitelnější než pláč dítěte. To naříkala Andromeda přikovaná k útesu, trpící […] množstvím vůlí. Náhle hukot otáčení utichl a přešel opět do tichého, čarovného pískání – a tehdy sňal ruku z bezkrevné tváře a přitiskl se k čočce. Na
černém
sametu
metagalaktických
prostorů
šikmo,
úhlopříčně
naklonil
nadpřirozený pták v letu své pravé křídlo a spustil levé. Zářil před ním zázrak stvoření – spirálovitá mlhovina M31. Zlatá jako Slunce, ale neoslepující, obrovská jako Mléčná dráha, ale celá uchopitelná pohledem, ohromovala představivost právě skutečností, že se jedná o jiný, nekonečně vzdálený vesmír. Bylo možné rozlišit množství hvězd, sotva patrných na jejích krajních namodralých spirálách; a samotnou mlhu zhuštěnou v jejím středu jako zhmotnělé světlo, jako královské centrum. Zdálo se mu, že vnímá harmonii prstenců rotujících kolem tohoto centra, že zachytává radostný chór jejich zrodu a existence. Ale všechno bylo tiché, jen tiše pulsoval […] a zdálo se, že je vidět […] proměněných světů, probíhající v nekonečné dálce, ale pro Zemi předurčených.
4
A ještě dál, na samotných hranicích prostorů, ke kterým zrak dosáhl, daly se sotva rozeznat zářící páry, přímo meduzy, ztuhlé ve vodě temné jako tuž: další tisíce galaxií ubíhající pryč od Mléčné dráhy stále vyšší rychlostí. Rychlostí, která se blížila rychlosti světla, této hraniční veličině, za kterou hmota jako taková už nemůže existovat. Pokud má Hubble pravdu a rychlosti rostou se vzdáleností, pak tyto mlhoviny, viditelné ještě teď, ve skutečnosti neexistují: překročily rychlost světla, vypadly z okruhu trojrozměrného vesmíru a existují v podmínkách, které nelze stanovit podle škály našich souřadnic. Minuty a minuty hleděly oči na Velkou mlhovinu a rozum, který kdysi zkoumal její zákonitosti – stejné zákonitosti, které platí pro Zemi – nyní mlčel kdesi hluboko: nesměl překážet v nazírání [symbolu]. Když ještě jednou řekl profesor: „v pořádku“, hučení utichlo a on beze spěchu sešel po spirálovitých schůdcích – jeho pohyby byly široké jako vždy, ale tvář vypadala asymetricky. Snad od vrásek kolem rtů, které chránily bolest svíravého utrpení, nebo od strnulých jakoby dvojitých myšlenek, zářících na dně chladných šedých očí. A když přešel svoji jemnou chůzí kolem několika zatemněných lamp, kameněly s každým krokem jeho rysy, jakoby se jedny za druhými uzavíraly těžké kovové dveře. Asistent mu ustoupil z cesty a popřál profesorovi dobrou noc – Adrian Vladimirovič se zastavil, pozorně se podíval na nevysoké mladíkovo čelo a stiskl mu ruku. Stisk byl silný, ale jakoby mechanický a profesorova ruka byla ledová. V druhé kapitole románu zaţije archeolog Saša Gorbov při návratu z expedice z Trubčevsku velké ţelezniční neštěstí. Dojde k němu rovněţ v noci a je popsáno nemilosrdně realisticky. Protiklad dvou úvodních kapitol, strašlivé reality, plasticky vyjádřené v této katastrofě s oběťmi na ţivotech, se zaujetím duše a rozumu vesmírem, základními myšlenkami a obrazy stvoření, hned z počátku určuje ideu a patos díla. Román byl věnován ţivotu a sloţitým, někdy aţ mučivým a nereálným duchovním hledáním moskevské inteligence. Příběh se odehrává v roce 1937. Jako rámec románu slouţí Moskva, tolik autorem milovaná a hluboko a jemně jím procítěná. Byla popsána velmi realisticky, dokonce s kaţdodenní přesností. V centru románu stojí rodina Gorbovových – „stařečci“ – otec a matka – a jejich tři synové. Dům Gorbovových je samozřejmě domem Dobrovových, ve kterém vyrostl a ţil 5
Daniil. Starší Gorbovovi nemají vlastní dějovou linii, oni i celá atmosféra přívětivého a teplého domu Gorbovových (Dobrovových) tvoří část pozadí, na kterém se rozvíjí vyprávění. Nejstarší z bratrů Adrian, který se v románu objevuje jako první, měl svůj „vnější“ prototyp v manţelovi dcery doktora Dobrova Šury, v Alexandrovi Viktoroviči Kovalenském. Podtrhuji: pouze vnější vzhled a psychologický typ byl převzat od Kovalenského. Byl to mimořádný člověk, ale ţádnou ideou smrti a vzkříšení, o níţ bude řeč níţe, nebyl upoután. Ačkoliv i v jeho dílech, zničených v Lubjance, mělo mučivé téma Dobra a Zla své významné místo, a on sám byl ze své povahy mystik. Druzí dva bratři – Oleg a Saša – jsou projekcí různých stránek osobnosti samotného autora. V dopisech, které mi posílal do lágru z vězení, se objevují fráze „Olegova kniha“, „Olegovy básně“, coţ byla šifra pro vzkaz o jeho vlastních básních. Mimochodem hrdinové jeho zničeného románu jsou v dopisech nazýváni „staří přátelé“. Daniil Leonidovič neměl rád svůj vnější vzhled a oba tyto hrdiny vytvořil rusovlasé a šedooké. Oleg – malíř písma a básník – má nejblíţe ke svému ţivému vzoru, tentokrát však nikoliv „vnějšímu“, ale „vnitřnímu“; Saša představuje do jisté míry přání autora, který miloval ne-„literární“ světlooké a odváţné lidi. Dům samotný byl autorem přenesen z Malé Levšinské ulice do Čisté ulice. Tam, rovněţ v malém domku, ţili blízcí přátelé Dobrovových – Muravjovovi. Ve dvacátých letech se rodina rozdělila: Nikolaj Konstantinovič Muravjov, významný právník2, s mladší dcerou Taťjanou zůstal v Moskvě. Jeho ţena Jekatěrina Ivanovna se starší dcerou Irinou emigrovala do Francie. Manţel Iriny Nikolajevny Alexandr Alexandrovič Ugrimov byl jedním z organizátorů hnutí Odporu během druhé světové války. Jeho ţena mu byla samozřejmě pomocnicí. Po válce vyslali A. A. Ugrimova z Francie do Sovětského svazu; ţena, malá dcerka a tchyně ho následovaly dobrovolně. Zde byli Irina Nikolajevna a Alexandr Alexandrovič Ugrimov uvězněni v rámci našeho případu, se kterým neměli vůbec nic společného, Je. I. Muravjovovou poslali na Sibiř. Taťjanu Nikolajevnu, která nikam neodjela, rovněţ bezdůvodně uvěznili. Nikolaj Konstantinovič zemřel v roce 1937. Smrt ho zřejmě zachránila před zatčením: kdyţ Daniil četl nad rakví mrtvého evangelium, přišli s příkazem k domovní prohlídce. Rakev stála na psacím stole a ti, kteří konali prohlídku, přímo pod ní vytrhávali zásuvky s písemnostmi zesnulého.
2
Byl mu nabídnut post ministra spravedlnosti v Prozatímní vládě, ale odmítl. Byl předsedou Komise pro zkoumání zločinů a narušení práva ze strany členů carského domu a jeho okolí a vlády, které ovšem komise neodhalila. (Zde i dále poznámky A. A. Andrejevové.)
6
Saša Gorbov aktivně pomáhá záchraně těch, kteří přeţili havárii, a nakonec se dostává domů. Několik měsíců blaţeného expedičního ţivota na březích řek Děsny a Něrussy zcela mimo realitu zůstalo za ním. Nelze zapomínat, ţe ještě nebylo ani radio v našem dnešním smyslu, radiofikace obcí, i těch větších, se omezovala na černý disk na sloupu s jediným programem. Vyjet z města znamenalo nic se nedozvědět o tom, co se dělo v zemi. Sašu, který se doslova objevil přímo z lesa, zaráţí podivná atmosféra, která vládne v domě. Na jeho hladové dotazování odpovídá jen mlčení nebo částečné odpovědi. Kdyţ potom matka se synem zůstane o samotě, krátce a bez slz mu vyjmenovává rodinné přátele, kteří byli zatčeni nebo zmizeli i s rodinami beze stopy. Seznam je rozsáhlý a tato kapitola se nazývá „Martyrolog“. Rok 1937 byl rokem řady „politických procesů“, včetně procesu s právníky. Dobrovovi měli mnoho přátel z těchto kruhů (jeden z bratrů F. A. Dobrova byl právník) a jména, jenţ matka vyslovovala, byla jmény skutečných blízkých přátel, kteří toho roku zahynuli. Ještě jedna novina čeká na Sašu v Moskvě. Má se konat svatba jeho bratra Olega s Irinou Fjodorovnou Glinskou. Tak se na scénu románu dostávají další dvě významné postavy. Bratr a sestra Glinští ţijí v přízemí malého domku na Jakimance. Kromě nich, kteří obývali dva pokoje, ţije v malém bytu ještě jeden soused. (Ve skutečnosti bylo v tomto domku na Jakimance Literární muzeum.) Nepamatuji si Irinino povolání, snad byla překladatelkou. Její profese v románu nehrála ţádnou roli a podstata její postavy spočívá v něčem jiném. Její bratr, Leonid Fjodorovič Glinský, je jednou z klíčových figur. Celou svoji lásku k Indii a ponoření do ruských dějin vloţil autor do portrétu tohoto kabinetního učence, indologa, smrtelně nemocného tuberkulózou. Veškerý jeho stesk po nedosaţitelných cestách do dalekých jiţních zemí – nemiloval chlad ani sever – se vylil v popisu noci, kdy Leonida Fjodoroviče zachvátí právě tato tesknota plná beznaděje z nemoţnosti někdy spatřit jiţní moře. A v této noci se Leonid Fjodorovič modlil „svou“ modlitbu, plnou neuvěřitelné krásy a hloubky. V této modlitbě nebyly vyslovovány ţádné prosby k Bohu, ale jen vděčnost a jakoby předání celého stvoření do rukou Boţích – od stébla trávy aţ po nejvyšší andělské chóry. Vím, ţe někteří lidé si tuto modlitbu přepisovali.
7
Indii Daniil Andrejev miloval, Ruskem však ţil. Toto hluboké, vědomé spojení vydalo své plody i v knihách, které napsal ve vězení. S Glinským je spojena jedna ze dvou hlavních linií románu. Shromáţdil kolem sebe skupinu stoupenců, spojených odporem ke všemu, co bylo zemi vnuceno: komunismu, socialismu, ateismu, které vedly k duchovní záhubě národa. V jednom z večerů na mansardě na Jakimance se sejde celá skupina. Přítomnosti souseda se vyhnou tak, ţe mu koupí lístek do Velkého divadla. Saša Gorbov tu je poprvé. Role Iriny Glinské ve skupině mu není jasná: je nevěstou a Olegovou inspirátorkou? V té době uţ ví o úmyslu, kterému má být zasvěcen jejich ţivot: zároveň s uzavřením sňatku, které má proběhnout v chrámu svatého Jana Bojovníka na Jakimance, sloţí oba slib čistoty. Tato myšlenka duchovního manţelství v Sašovi vyvolává sloţité a rozporuplné pocity. Oleg sní o době, kdy duchovně dozraje tak, aby měl právo psát text křesťanské liturgie. Architekt Ţeňa Morgenštern pracuje na projektu Chrámu Slunce Světa na Vrabčích horách (tam, kde postavili novou budovu univerzity). Tento projekt také přinesl. Na stole je rozloţen veliký list čtverečkovaného papíru s obrázkem podivuhodného bílého chrámu, korunovaného kopulí s kříţem obehnaného ohradou z ohromných znějících lyr. Ze všech stran k němu vedou široká bílá schodiště. Dlouho a mlčky se dívají na tento symbol Sjednocení a Světla, a poté rovněţ mlčky kladou všichni na něj své ruce – hrstka odsouzených snílků. Vasilij Michejevič Buťagin, starší knihovník a historik; nakolik si mohu vzpomenout, věnoval svoji přednášku ruské historii a ruské současnosti v jejich konkrétních vyjádřeních. Alexej Jurjevič Serpuchovskij – ekonom. Jízlivý, plný sarkasmu, elegantní a disciplinovaný jako důstojník, s jasným a přesným uvaţováním, představuje ve svém referátu naprostý krach sovětské ekonomiky a předkládá ekonomické základy ţivota společnosti, která by měla vzniknout v budoucím, svobodném Rusku. Smysl zaloţení a činnosti této skupiny spočívá v naprostém přesvědčení těchto lidí i jejich vůdce, ţe noc nad Ruskem nezvratně skončí úsvitem a tento úsvit odhalí hloubku duchovního hladu národa. Ti, kdo to chápou, musí být připraveni tento hlad uspokojit. Leonid Fjodorovič předkládá svoji teorii střídání epoch v dějinách Ruska. Ve vězeňských přednáškách Daniila Andrejeva se zachoval krátký, velmi zajímavý úryvek. Nevzpomínám si, k jaké části románu se vztahuje, a uvádím ho zde:
8
Reprodukce3 byla velkolepá, podle popisky anglická, vytvořená podle všeho v devadesátých letech, kdy geniální dílo ještě zářilo všemi svými barvami, celou svou strašnou, nelidskou krásou. Zdálo se, že na vzdálených horských vrcholcích ještě neuhasly fialové záblesky prvního dne Stvoření; rychle pohasínaly jeho paprsky na obrovských polámaných křídlech svrženého – a nebyla to křídla, ale celá souvězdí a mléčné dráhy, které Vzbouřenec strhl za sebou ve chvíli svého pádu. Ale nejhlubším rysem díla bylo vyjádření pohledu, směřujícího zdola, z popelavě šedé tváře, nahoru; nebylo možné pochopit, jak se umělci podařilo nejenom zobrazit, ale jenom si představit takový výraz. Ponížení, nevyjádřitelné žádným jazykem, bolest absolutní samoty, nenávist, urážka, výčitka a tajná vášnivá láska k tomu, kdo ho svrhl – a nesmiřitelné „ne!“ neumlkající nikdy a nikde a beroucí Vítězi smysl vítězství. „Vidíte?“, promluvil Leonid Fjodorovič po dlouhém mlčení. „To je ikona, ale ikona Lucifera.“ Podstata Glinského teorie, kterou objevil a představil svým stoupencům, spočívá ve střídání červených a modrých epoch v ruských dějinách. Barvy – červená a modrá – jsou pouze metaforou, ale je jasné, ţe symbolizují: červená epocha – převahu materiálních hodnot; modrá – převahu duchovních hodnot. Kaţdá historická epocha je dvojvrstvá: převahu má barva vládnoucí části společnosti, ale v kaţdé době je přítomno „podzemí“ opačné barvy. Později, kdyţ dozraje a nashromáţdí dost sil, stane se toto podzemí hlavním, s mocí spojeným zabarvením a do podzemí odcházejí síly a směry, které měly dříve navrch. V průběhu dějin se změna epoch zrychluje a jejich barvy se zvýrazňují. V hluboké historii jakékoliv materiální snaze nechyběl duchovní ozvuk a duchovnost neztrácela spojení se zemí. Je zde myšlena státní struktura, nikoliv asketismus jako takový, to je jev jiného druhu. Ačkoliv velmi často právě asketismus, jakoby oddělený od země, pracoval nikoliv pro osobní spásu, ale pro záchranu světa. Stará historická období můţeme nazvat fialová – zčásti modrá, zčásti červená. Čím blíţe k naší době, tím jsou barvy jasnější a určitější. Touto teorií bylo například vysvětlováno nahromadění „červených“ sil děkabristů na konci panování Alexandra I. s jeho modrým zabarvením. A také souvislost blouznivě mystických snů na počátku 20. století a získání moci křiklavě rudými silami, ztělesněnými ve vítězství bolševismu. Při analýze epochy bouřící za okny domu, která není jen prostě
3
Jedná se o obraz Svržený démon od M. A. Vrubela.
9
červená, ale která všechny své síly vrhla na zničení jakékoliv světlé duchovnosti, Leonid Fjodorovič uzavírá svoji přednášku krátkou frází: „Modré podzemí to jsme my a nám podobní.“ Účastníci schůzky se rozcházejí domů – dříve, neţ se soused vrátí z divadla. Pěšky, přes noční Moskvu jde Alexej Jurjevič Serpuchovskij. Nevzpomínám si, kde bydlel, ale jeho cesta vedla kolem Lubjanky. Město bylo temné, s řídce rozvícenými okny v obytných domech, ale strašný dům na Lubjance zářil všemi svými okny jako vševidoucíma očima – to probíhaly noční výslechy ve vyšetřovacích kancelářích. Nikdo ze snílků v přízemí na Jakimance nemá ani tušení, kdo je ve skutečnosti Serpuchovskij. Je ve spojení se zahraniční rozvědkou, člen skutečné protisovětské organizace, účastník plánů na teroristické akty, stále čekající na moţnost aktivně působit – z modrého večera se vrací plný hněvu. Nenávidí okolní realitu, nenávidí a pohrdá i těmi, se kterými se před chvílí setkal, za jejich naivitu a bezmoc, za naprostou nezpůsobilost nejen k činům, ale i k vypracování alespoň nějakého plánu na svrţení tyranie. Plný nenávisti a připraven ke skutečným činům jde černým městem a ve skryté, ztichlé ulici se ozývá „jasný a smělý klapot podpatků“. Serpuchovskij neměl ţádný vzor v Andrejevově okolí. Jednou večer – myslím, ţe to bylo v roce 1946 – jsme spolu seděli v našem pokoji a hovořili o Poutnících. Daniil vyjádřil svoji nespokojenost s něčím v Glinského skupině, co se týkalo nedostatečného vykreslení Serpuchovského. Dále jsme hovořili o tom, ţe je nemoţné, aby v naší společnosti kromě sovětského stáda ţili pouze snílci. Musejí existovat muţi, lidé připravení k činům a ti uţ naleznou způsob, jak se projevit. Tak se začala rozvíjet románová postava, která sehrála během vyšetřování zvláštní roli. Zatčených v našem případě se na Serpuchovského ptali jako na ţivého člověka: „Kde a kdy jste se seznámil s Alexejem Jurjevičem Serpuchovským…“ Není se čemu divit. Nejen, ţe měl Andrejev výjimečně realistický talent a široce vyuţíval okolní lidi jako „materiál“, ale i jeho intuice byla lecky překvapující. Přibliţně ve stejné době jako my bylo zatčeno několik lidí podobných „Glinského skupině“. Ţena, se kterou jsem se na Lubjance dostala do stejné cely, nemohla (nebo nechtěla) říci nic přesnějšího. V Mordvinském táboře se stal příběh ještě sloţitější a tragičtější. V průmyslové zóně pracovala (myslím jako mechanička) inteligentní, velmi tichá ţena z Moskvy – Naděţda Nikolajevna. Neměla k nám, které jsme se drţely pospolu a věnovaly se ochotnickému
10
divadlu, podle všeho ze skromnosti, příliš blízko, ale chodila na všechna představení a chovala se k nám s upřímnou laskavostí a my k ní s velkou úctou. Do lágru přivezli vezeňkyni, také Moskvanku, rovněţ středních let, přátelskou, na svobodě navíc nepřímo spojenou s Malým divadlem. Samozřejmě, ţe se s námi brzy sblíţila a účástnila se – také nepřímo – na našich představeních a koncertech. Neodvaţuji si rozebírat sloţitý psychologický proces, který probíhal v této duši. Ale po poměrně dlouhé době vyprávěla tato ţena několika z nás – kaţdé zvlášť – následující příběh. Byla původem šlechtična (její dívčí jméno mělo předloţku „von“, v táboře měla jiné příjmení) a pracovala v hodnosti majora státní bezpečnosti. Dostala příkaz účastnit se na odhalení antisovětské skupiny, coţ také provedla. Osobně vypátrala a „předala“ vůdce této skupiny – manţela Naděţdy Nikolajevny, s níţ se nyní ocitla společně za ostnatým drátem (podstatu jejího „případu“ jsme neznali). Ještě věděla a vyprávěla nám tuto podrobnost: po vynesení rozsudku ochrnuly její oběti nohy a na popravu ho museli nést na nosítkách. A tato skupina se scházela na Jakimance… Osobní ţivot prostředního z bratrů, Olega Gorbova, je sloţitý. Jeho nevěstou se stala Irina Glinská. A zcela jiný cit, prostá pozemská vášeň, ho pojí s jinou ţenou, Tatarkou, výtvarnicí Imar Mustambekovou. Nedokáţe se se svou rozdvojeností vyrovnat – touţí pracovat na textech liturgie a snaţí se zaloţit svůj ţivot na těch nejvznešenějších základech, na druhou stranu miluje ţenu, která o tom nic neví, a i kdyby věděla, ničemu by nerozuměla. Nadchází poslední noc před podivnou svatbou za chladného jitra. Rodina neví vše, ale hlavní jí je známo: celé je to nešťastné a vratké. Dvě ţeny symbolizují dvě vrstvy: vysoce vznešenou, ale nahánějící strach – svatba s Irinou, a druhou, spojenou s Olegovou tragickou zradou svého poslání – Imar. Oleg ví, ţe jako symbol tohoto nevěrného a svůdného světa září v okně v horním patře vysokého domu šarlatová lampa – znamení, ţe ho Imar očekává. V noci před svatbou ve svém pokoji na Jakimance nespí ani Irina, pochybuje o sobě i o Olegovi, znovu probírá a promýšlí rozhodnutí. Nespí ani Olegova matka, která tuší neštěstí. Nespí ani Saša, jenţ se bojí o bratra, a neví, co má vlastně dělat – v rodině i v Glinského skupině. Oleg, nemilosrdně hledící do sebe, chápe, ţe Irinu nemiluje, ţe všechno, k čemu se rozhodli, je hříšná, rozumová konstrukce, třebaţe se jim jeví jako vznešená a upřímná snaha k ţivotu plnému světla. Vzpomíná, jak se sblíţili: Velký sál konzervatoře, první provedení Šostakovičovy Páté symfonie. Diriguje Mravinskij. Sblíţilo je porozumění podstaty tohoto 11
geniálního díla, toho odporu beze slov vůči okolní agresivní temnotě. Byli společně na tomto koncertu a nyní Oleg chápe, ţe duchovní porozumění dvou lidí během hudebního představení povaţovali oba za lásku. Oleg odchází k Imar. Saša slyší zvuk klapnoucích dveří a jde k matce. „Mami, Oleg odešel.“ Tato kapitola se jmenuje „Neštěstí“. Chápu, ţe tváří v tvář současnému ţivotu a současným vztahům se můţe mnohé, co jsem vyprávěla, jevit jako přinejmenším tragicky zveličené. Ale byla jiná doba a jinou osobnost vtiskl i autor svému hrdinovi. Pro tyto lidi bylo mimovolné zaujetí událostí a duševní stav – činem. Kapitola věnovaná setkání Olega a Imar – poslednímu setkání – se jmenovala „V houštině“; začátek této kapitoly byl rovněţ po paměti zapsán ve vězeňských zápiscích. Uhádl: podle všeho už opravdu ulehla, protože když mu otevírala dveře bytu po jeho opatrném zazvonění, objevila se v pro něho památném bucharském župánku, fialovém se žlutými vlnkami. A když se na něho usmála zpod obočí a natáhla k němu ruku rychlým pohybem, políbil tuto ruku jako vždy. Uhádl i ostatní: pokoj byl už připraven na noc, lampa se šarlatovým cylindrem stála v záhlaví postele, ustlaná, čistá postel byla jen trochu pomuchlaná a na přikrývce ležely dvě knihy: jedna zavřená – svazek Majakovského, a druhá otevřená: horká literární novinka, „Nepravý Nero“ od Feuchtwangera. „Chceš večeřet?“ Ne, nechtěl. Vůbec nechtěl nic pomíjivého, žádné starání se. Jak byl rád, že ji zastihl právě takto: bez cizích lidí, bez uměleckého chaosu v pokoji, bez rozhovorů o společných známých, o zemědělské výstavě, o divadle. Zastavila se uprostřed pokoje a hleděla na něho zpod obočí úzkýma tatarskýma očima. Horečnaté přítmí stíralo jediným odstínem její snědou kůži, ostré rty, copy obtočené kolem hlavy a jantarový náhrdelník. Podívala se na něho a jakoby něčemu porozuměla, usmála se ještě jednou – dobrosrdečně i ochranitelsky zároveň – a odcupitala do hloubi pokoje, k toaletnímu stolku. Kráčela drobnými krůčky, aby ji nespadly střevíčky – rozkošné, šarlatové, bez podpatků a pat. Sednul si na otoman a v uvolněné póze si zapálil tlustou cigaretu.
12
Zrcadlila se před ním enface, z profilu a zase enface, zastíněná ohromnou kyticí akácií před trojdílným zrcadlem a pomalým pohybem si uvolnila copy, ne příliš dlouhé, ale barvou připomínající černou řeku s měsíčními záblesky. Při jednom setkání nabízí Imar Olegovi, aby jeli do Gruzie: „Vţdyť jsi ještě nezaţil jaro v Gruzii…“ „Mnoho jsem toho ještě nestačil zaţít, Imar…“ Imar nechápe tragický význam této věty: ponoření do sebe sama, odsouzení se a dozrání k smrtelnému rozsudku. Poslední scéna, která je v románu věnována Olegovi je pokus o sebevraţdu. Oleg se rozhodl oběsit a ničí dopisy, deníky, všechno, co můţe být s kýmkoliv spojeno, nebo by mohlo odhalit hluboké a skryté stránky v jeho duši. Jediné, na co nevztáhne ruku, je sešit s jeho básněmi. Odloţí je a vystoupí na něco, aby mohl připevnit smyčku ke skobě ve stropu. Jeho pohled padne na pokoj, který náhle nepoznává, a na sešit. Tehdy ho zasáhne pochopení, ţe nemusí zbaběle utíkat ze ţivota, ale zničit vlastníma rukama to, co je nevěrné a hříšné v jeho ţivotě a co je vyjádřeno v básních. Hříšné a nevěrné proto, ţe básník, který odsoudil svůj ţivot, musí především odsoudit svoji tvorbu – nejhlubší a nejdůleţitější část tohoto ţivota. S pláčem jako nad milovaným dítětem přinášeným v obeť zničí Oleg sešit a zůstává naţivu. Nevypráví o tom nikomu. S Imar se dál neschází. Fabule románu přivádí na scénu další postavu, Veněčku Lestovského, bratrance bratrů Gorbovových. Právě jemu, postavě zčásti záporné – zcela záporná postava v románu nevystupuje – věnoval autor svůj vnější vzhled, navíc zkarikovaný. Malý, hubený, nehezký (Daniil byl vysoký a krásný), ubohý a zcela chudý. Nevzpomínám si, jaké bylo jeho nudné zaměstnání, kde pobíral mizerný plat; v tomto momentu však dal výpověď, aby se mohl cele oddat podivnému a zločinnému plánu. Ţil v malém pokojíku s holými stěnami v komunálním bytě. Jeho hluboká osobní tragedie spočívala v tom, ţe vášnivě miloval Irinu Glinskou. Samozřejmě, ţe o tom nikdo nevěděl. Zcela si uvědomoval beznaděj, dokonce nepřípustnost tohoto citu, přesto ji neustále sledoval, vţdy a všude, kde se mu to podařilo. Při tomto špehování, zpočátku zcela bezcílném, narazil na řadu setkání a náhod, aţ se postupně dovtípil o existenci skupiny okolo Leonida Fjodorova a Iriny a o smyslu existence této skupiny. Rozpálený Veněčkův mozek, šílený utrpením a vášní, zosnuje plán. Pozval k sobě domů Irinu a předkládá jí ultimatum: buď jedna noc s ním, nebo udá na Lubjanku celou antisovětskou 13
skupinu. Irina, plná pohrdání a opovrţení, si uchová sebekontrolu a ţádá vyjmenování všech jmen, která mají být ohlášena. Poté si vymiňuje krátkou lhůtu na rozmyšlenou. Venjamin však během svého špehování neznámo jak nezaregistroval Vasilije Michejeviče Buťagina a Irina si toho všimla. Pozve si Buťagina, krátce mu popíše hrozící nebezpečí a odevzdá mu všechny kompromitující materiály. Buťagin si vše vezme a dokáţe se odpoutat od hrozícího nebezpečí. Toto nebezpečí však nemá uţ ţádný vztah k Lestovskému. Je pozdě. Ţádné kroky ze strany Veněčky uţ nejsou potřeba: úder přišel z jiné strany. Po návratu z práce Leonid Fjodorovič oznamuje sestře, ţe nehlasoval pro trest smrti pro účastníky dalšího falešného politického procesu. Můţe to mít jediný následek: zatčení. Došlo k němu následující noci. V těch letech se v celostátních novinách tiskly podrobné protokoly falzifikovaných soudních zasedání. Ve všech institucích shromaţďovali všechny pracovníky, zavírali dveře a nahlas předčítali tyto protokoly. Potom vystoupil někdo „z lidu“, samozřejmě předem připravený, a vzrušeně ţádal trest smrti zločincům, jejichţ obvinění a přiznání byla právě přečtena. O tomto návrhu bylo hlasováno pod bdělým dohledem vedoucích schůze. Bylo známo, ţe ten, který nehlasoval pro, platil za svůj čin vlastním ţivotem, a takových bylo velmi málo, jednotlivci. Od noci, ve které byly zrušeny zásnuby Iriny a Olega, uţ uběhla delší doba. Irina přijala rozchod s plným porozuměním. Neočekávaně do jejího ţivota vchází Adrian Gorbov – její skutečná láska. Pro něho znamená sblíţení s Irinou nesmírně mnoho, je to světlo a teplo ţenského srdce, které nikdy nepoznal, neochvějná věrnost a porozumnění. Kdyţ si přicházejí pro Leonida Fjodoroviče, je Adrian právě u Iriny a jeho přítomnost jí pomáhá přeţít bratrovu tragédii. To, ţe bratra odvádějí navţdy, o tom není ţádných pochyb, jinak tomu ani nebylo. Skutečnost, ţe při prohlídce nenašli nic, co by odhalovalo příznivce Leonida Fjodoroviče, zachraňuje ostatní. Cela. Strašná cela vnitřního vězení, přeplněná, dusná, s „kýblem“ [parašou] v rohu a s „náhubkem“ na okně. Nekonečné, téměř vţdy noční výslechy. Mezi vězni v cele jsou zcela odlišní lidé – je tu pravoslavný kněz i mulla. Tito dva spolu s Glinským beze slov rozumějí jeden druhému a vytvářejí jakoby trojúhelník obrany: popořadě se jeden z nich
14
modlí za všechny, kteří se nacházejí v cele. Kdyţ ho vyvolají k výslechu nebo zcela ztrácí sílu, předá pohledem svou modlitební stráţ dalšímu. Nějakou dobu se Leonid Fjodorovič snaţí vyvléknout z obvinění, která jsou mu předhazována, zcela nekonkrétních, neboť případ je třeba „sešít“ pouze z faktu, ţe odmítl hlasovat pro trest smrti. Existovala kapitola věnovaná konfrontaci s jedním z Glinského spolupracovníků, zatčeným před ním. Tato kapitola se jmenovala „Zbytky člověka“ a tímto názvem je řečeno vše. Přichází vyvrcholení celého ţivota této postavy. Na jednom z výslechů odhazuje Leonid všechny vytáčky a začíná hovořit. Nikoliv o své skupině a o lidech v ní – neprozradí ani jedno jméno. Ztrnulým vyšetřovatelům i bez jejich dotazů říká vše, co si myslí o sovětské moci, o zničeném Rusku, o zrůdě – Stalinovi, o vší té kruté, ozbrojené mašinérii, proti které stojí sám, nemocný a bezbranný. Mluví stále hněvivěji a zapáleněji a více více si uvědomuje, ţe celý jeho ţivot byl proţit právě pro tuto chvíli, proto, aby v mučírně řekl katům a vrahům, ţe jsou – kati a vrazi, přisluhovači Zla. V podmínkách sovětské reality musela tato řeč končit popravou, ale v případě Glinského přichází konec jinak: se silným chrlením krve, které začne zde, v kanceláři vyšetřovatele, ho odnášejí do vězeňské nemocnice, kde brzy umírá. Kdyţ se nedočkal Iriny a zřejmě se dozvěděl i o Glinského zatčení, plouţí se Veňa Lestovskij temnou, děsivou Moskvou uţ se zcela zatemnělým rozumem. Sám neví, kam, ke komu a proč běţí. Uprostřed noci se ocitne v komunálním bytě na Vozdviţence, kde se svou matkou ţije Ţeňa Morgenštern, architekt, tvůrce projektu Chrámu Slunce Světa. Na Veňovo zvonění se ve všech dveřích objevují strachem zmrtvělé tváře. Ţeňa není doma. Nesouvislý rozhovor Veni a Morgenšternovy matky jí vyjevuje, v jakém je stavu, a kdyţ vyprovodí nočního hosta, uklidňuje sousedy: „Nebojte se, nic se nestalo, jen se jeden Ţeňův známý zbláznil…“ A Veňa se toulá ulicemi s jedinou myšlenkou: ţít uţ dál nemůţe. Probral všechny plány na útěk do zahraničí a uznal, ţe jsou pro něho nereálné. Ale ţít uţ nemůţe. Nemůţe kaţdý den, kaţdou minutu lhát. Nemůţe ţivořit v nesmyslné práci. Nemůţe dál snášet dav – jeho zápach, jeho nadávky, šedé, studené tváře a hlavně – nesnesitelný tlak, který rozdírá duši. V Moskvě, v Gnězdnikovské ulici stojí nyní „Nirenzejův dům“ – ve třicátých letech jedna z nejvyšších budov ve městě. Tehdy byla na jeho ploché střeše kavárna „Střecha“ [Kryša]. Ţeňa vidí jediné východisko: jít do kavárny, dojít ke kraji a vykročit z toho okraje
15
přímo do propasti smrti, osvobození. Celou cestu, všechno, co má udělat, promyslel a proţil mnohokrát. V tuto chvíli se rozhoduje, ale podlehne pokušení naposledy podívat a rozloučit se s místem, kde proţil svůj ţivot. Byt, kde ţije s matkou, je v prvním patře. Vejde sem, přistoupí k oknu a loučí se s kaţdým rohem pokoje. Jeho pozornost náhle upoutá jakýsi záblesk; podívá se lépe a pochopí, ţe se to blyští oči jeho matky, která se modlí před ikonou. Modlí se samozřejmě za syna a tento syn nemá právo na sebevraţdu. Takovou ránu matce zasadit nemůţe. Sehnut a shrbený pomalu odchází do prázdných nočních ulic a znovu do románu vstupuje, jako jedna z aktivních postav, ohromná a temná Moskva. Další děj se rozvíjí kolem osoby Adriana Gorbova. Je to druhá románová linie, mystická, o snaze vykonat jediný čin, odedávna nesplnitelný a rouhavý. V první kapitole je astronom, pozorující mlhovinu Andromedy, ještě zcela uzavřený. Uzavřenost a vnější chlad jsou vůbec jeho hlavní rysy. Vnější chlad, pod nímţ se však skrývá jako láva kypící rozum, který zrodí šílený nápad. Mlhovina Andromedy – to je kosmický symbol vítězného Dobra. Jako pozemský odraz této harmonie se v jedné z následujících kapitol románu objevuje kytice střemchy, oblak čistých květin, podobná souhvězdí. Tato kytice stojí v Adrianově pokoji u okna hledícího na stěnu protějšího domu. Postupně se odhaluje idea, ovládající Adriana: na Zemi, jak se domnívá, vládne Zlo, které se Kristu nepodařilo porazit. Nesnesitelná bolest vycházející z této myšlenky ho přivedla k naprosto rouhavému nápadu – jakoby zopakování Kristova činu: dobrovolné, úsilím vůle vyvolané smrti s následným vzkříšením pro stvoření dokonalého světa, prostého všeho Zla. Kdyţ se o tom dozví Irina Glinská, nemá její hrůza před tímto rouháním a strach o člověka, kterého si zamilovala, hranic. Nemůţe být pochopitelně ani řeči o tom, ţe by ho opustila, to nepřipadá v úvahu – milující ţena toto neudělá nikdy. V Adrianově pokoji visí stejná reprodukce Vrubelova Svrženého démona, o které hovořil Leonid Fjodorovič. Irina přijde do domu Gorbovových a sundá ze stěny tento obraz, aby zabránila nečistým silám proudit ke svému symbolu. Do Adrianova šíleného nápadu je zasvěcen ještě jeden člověk – Klimentovskij. Těţký, tělnatý, zachmuřený, s černým plnovousem – v těch dobách řídký jev. Je to člověk „s postavením“, zaujímající jakousi významnou pozici v sovětském systému, který celou duší 16
nenávidí. Jak se stalo, ţe byl Klimentovskij zasvěcen do Adrianova plánu, si nepamatuji, ale tento plán je náplní jeho ţivota. Klimentovskij vlastní automobil, coţ v těchto letech bylo moţné jen v případě člověka ve velmi vysokém postavení. Má i dům na venkově v nedalekém okolí Moskvy, v místě nazvaném Medvědí jámy. Sem odváţí Adriana, aby vyplnil zamýšlený plán, spolu s Irinou. Irina stačí vše říci Sašovi, kterého prosí, aby tam také přijel, co nejrychleji a pokud moţno nepozorován, a byl připraven pomoci jí zachránit Adriana. Jak, kdy a v čem má spočívat tato pomoc, neví ani ona ani on. V Medvědích jámách ţije zde ubytovaný a zklidněný Veněčka, kterému se Adrian snaţí vrátit zdravý rozum spojením s krajinou a zemí. Noc, završující román, se odehrává nedaleko Moskvy v zapadlé usedlosti, obklopené hustým letním lesem, ve velkém dřevěném domě. Opatrně se sem plíţí Saša Gorbov. Setkává se s poslední románovou postavou: Marinou Muremcovovou, dcerou lesníka, který hlídá tento dům. Marina skryje Sašu v seníku a přináší mu sem po ţebříku jídlo – k jeho údivu tvaroh a med, to, co má nejraději. Tato dívka vnáší svoji melodii do sloţité polyfonické tkáně románu. Zcela jasná, otevřená, Sašovi okamţitě důvěřující, plná pokojného přátelství k Adrianovi a Irině a soucitu k šílenci Veňovi, stojí svojí organickou prostotou v jakémsi protikladu, naprosto nevědomém, k mučivě sloţitým portrétům ostatních postav. Kdyţ Daniil Leonidovič začínal s prací na této části románu, poţádal mě jednou o dovolení pouţít některé moje rysy jako prototyp Mariny. Podivila jsem se: podle mého spisovatelé postupují bez otázek: „Ano, ale v tomto případě chci dostat Vaše dovolení.“ (Tehdy jsme si ještě vykali.) Povolení bylo uděleno, ale i dnes se divím: jakými sloţitými alchymistickými, tvůrčími proměnami se z mladičké výtvarnice, Moskvanky, profesorské dcerky zrodila tato lesníkova dcera, tak prostá, vyrovnaná a bezelstná. Rysy Alexandry Filippovny Dobrovové v Irině byly více patrné, ačkoliv také velmi transformované. Achmatovová, kdyţ mluvila o básních rodících se ze smetí, zapomněla na hlavní: nikoliv ze smetí, ale z Bohem daného umělcova pohledu třeba na smetí.
17
Ve vězeňských poznámkách se uchoval ještě jeden krátký úryvek z románu, rekonstruovaný autorem po paměti. Nemohu si vzpomenout, ke které části se vztahuje. Z hrdinů samozřejmě k Sašovi, proto ho uvádím zde. …on sám by nemohl říci… Obrazy, které planuly v jeho vzpomínkách, byly nejen obrazy tichých cest lemovaných lesními stromy, podobnými světle zeleným stožárům, mlčenlivých mýtin, na něž všichni zapomněli kromě čápů. Otevřela se před ním široká krajina podél velké řeky, ovanutá duchem jakési zvláštní volnosti, jímavé a tajemné, kde pomalu plují vory podél křídově bílých skal korunovaných větrnými mlýny, bílými chrámy a starými hřbitovy. Za nimi září otevřená pole, kde tančí vítr nad zlatou pšenicí a staré mohyly porostlé pelyňkem a šedivou lebedou chrání odkaz prastarého práva jako bohatýrský náhrobek. Z těchto mohyl jsou za říčním údolím vidět nedozírné lesy, modré jako dálka oceánu, a v těchto lesích se klikatí malinké, neznámé, křišťálově čisté řeky a spí jezera, kam od dávných dob zalétají labutě a kde nezřídka potkával medvědí stopy; jedním slovem dal se na lyriku. Dále byla mezera – nenapsané dvě předposlední kapitoly. Pak následovala závěrečná. Tichý a temný dům. Ze zavřeného pokoje, kde jsou Adrian, Irina (a zdá se, ţe i Saša), jsou slyšet dva hlasy. Nikdo je neruší, slovům nelze porozumět, jen zvuk dvou hlasů, které hovoří jeden s druhým. V závěru noci, před rozbřeskem vychází z pokoje zšedivělý Adrian – sám. Loučí se s Irinou, která chápe, ţe je to loučení navţdy, ale Adrian je zachráněn před hříchem. Kdyţ pochopil celou hrůznou propast svého rouhavého úmyslu, odchází tam, kde bude zcela jiným způsobem ţivota vykupovat leţ svého provinění. Marina, ač nic konkrétního neví, vše chápe a hluboce se klaní odcházejícímu Adrianovi. Rovněţ beze slov ona i Saša chápou, ţe jejich ţivoty jsou spojeny tím, co proţili uplynulé noci. Je však člověk, pro kterého Adrianovo zřeknutí se původního úmyslu znamená zhroucení celého ţivota. Klimentovskij se posadí do automobilu a v plné rychlosti najede na mostě do zábradlí a zřítí se do řeky. Uţ se nejedná o pouhý pokus, ale o dokonanou sebevraţdu, jejíţ jediný divák je osamělý rybář, který si za úsvitu vyšel s udicí. Nebe bledne a na něm září a třpytí se vycházející Jitřenka. Noc skončila. 18
Tak končil i román Poutníci noci. Pro Daniila začalo deset let, během kterých neviděl ani jednu hvězdu. A já v Mordvinském táboře dostávala v pět hodin ráno v chlebárně chleba pro brigádu, viděla nad sebou stejnou Hvězdu a vzpomínala na Poutníky noci. Stala se pro mě tehdy symbolem Ruska.
1993
Při kompletním či částečném využití tohoto materiálu je vyžadován odkaz na www.rodon.cz.
19