Přípravný kurz z biologie 4
Reprodukce buněk Meióza Smrt buněk 19.11.2011
Mgr. Kateřina Caltová
Dělení buněk (reprodukce)
Dělení (reprodukce) buněk • základní znak života buňky • nové bb vznikají dělením bb existujících • život buňky → reprodukční cykly: • růst (zdvojení buněčných struktur) • dělení (rozdělení genetického materiálu na dvě identické sady) • kódována v genetické informaci - tendence se neomezeně množit • nezbytná regulace → udržení integrity organismu jako celku
Cíle buněčného dělení • reprodukce individua - tvorba gamet při meióze • ontogenetický vývoj – embryogeneze, diferenciace bb • udržení buněčné homeostázy - regenerace poškozených a opotřebovaných bb • v organismu asi 1014 bb, řada se jich stále obnovuje (př. ery vznikají asi 2,5 .106/ sec) • porucha regulace vede k nekontrolovanému dělení buněk nádorový zvrat
Jednobuněčné organismy • Jediným dělením buňky vzniká celý nový organismus
Bakterie binární dělení
Kvasinky - eukaryota buněčný cyklus
Mnohobuněčné organismy • buněčné jádro s větším počtem chromozómů, existence cytoskeletu a organel • mnoho dělení během vývoje • diferenciace, vznik a obnova tkání • komunikace mezi buňkami • regulační mechanismy
Co musí buňka hlídat? • extracelulární signály • správná posloupnost událostí
• dokončení každé fáze před zahájením další • bezchybnost procesů
Buněčný cyklus • sled vzájemně koordinovaných událostí → růst a rozdělení buňky na 2 bb dceřiné • interfáze (90 % buněč. cyklu, G1, S a G2 fáze) • mitotická fáze (mitóza) • generační doba buňky = časové trvání b. cyklu – variabilní - hlavně variabilní délka G1 fáze • G1 (gap) 30 - 40 % • S (synthesis) 30 - 50 % • G2 (gap) 10 - 20 % • M (mitosis) 10 %
Buněčný cyklus = sled událostí, během kterých buňka zdvojí svůj obsah a potom se rozdělí
http://schoolworkhelper.net/2010/11/cell-cycles-interphase-mitosis-cytokinesis/
Průběh buněčného cyklu Dělení jádra a buňky M Gap 2 – hodnocení situace, příprava na mitózu
G2 G1
gap 1- růst, metabolismus, hodnocení situace, možnost odchodu z cyklu, příprava na replikaci
S Replikace DNA G1 + S + G2 = interfáze
Buněčný cyklus – 4 fáze • G1 - růst buňky • S - syntéza DNA (replikace) • G2 - růst buňky
• M - karyokineze, cytokineze video
G1 fáze • 30 - 40 % délky cyklu (konec mitózy až zahájení syntézy DNA)
• syntéza proteinů (strukturní, regulační, enzymy pro replikaci DNA)
• zmnožení buněčné hmoty a organel → růst buňky • hlavní kontrolní bod - k jeho překonání nutné růstové faktory (mitogeny) © Espero Publishing, s.r.o
S fáze • 30 - 50 % délky cyklu - mezi G1 a G2 fází • pokračuje syntéza RNA a proteinů, hlavně histonů
• replikace DNA (buňka se stává 4n = tetraploidní) – homologní chromozomy synchronně
G2 fáze • 10 - 20 % délky cyklu (konec replikace až zahájení mitózy)
• růst buňky pokračuje • intenzivní syntéza fosfolipidů, RNA a proteinů (hl. nehistonové proteiny)
• příprava buňky na mitózu (syntéza cytoskeletálních struktur, enzymů mitotického aparátu)
• další kontrolní bod © Espero Publishing, s.r.o
M fáze = MITÓZA • = typ buněčného dělení → z 1 bb mateřské (2n) vznikají 2 naprosto identické bb dceřiné (stejný počtu chromozómů (2n)) • trvá asi 1/10 buněčného cyklu (obvykle 1 hod) • kondenzace chromozomů
• in vitro se projeví zakulacením buňky • ustává transkripce
mizí jadérka
• značně snížena proteosyntéza
• rozpadá se jaderná membrána • depolymerovaný cytoplazmatický tubulin → výstavba dělicího vřeténka
Mitóza • karyokineze - vlastní rozdělení genetického materiálu (jádra)
dělí se na 4 (5) fází: 1) profáze 2) (prometafáze) 3) metafáze
4) anafáze 5) telofáze
• cytokineze - rozdělení cytoplazmy a ostatních organel do dceřiných buněk • na dělení živočišné b. se podílí obě složky cytoskeletu: – mikrotubuly → dělicí vřeténko – mikrofilamenta → kontraktilní prstenec
video
Profáze • kondenzace a spiralizace chromozómů • rozchod centrozomů k pólům buňky • vznik dělícího vřeténka
• centrozóm • = dělící tělísko, organela v bb • organizuje miktotubuly (MT) do prostorové sítě → umožňuje vazbu chromozómů na MT • dělící (mitotické) vřeténko • = buněčná struktura nezbytná při mitóze • tvoří ho mikrotubuly (MT)
Prometafáze • rozpad jaderné membrány • vazba chromozómů na mikrotubuly (kinetochory)
• kinetochor • = proteinový komplex v oblasti centromery chromozómu • umožňuje napojení chromozómů na MT dělícího vřeténka a pohyb chromozómů k pólům během anafáze mitózy
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kinetochor
Metafáze • chromozómy se uspořádají v ekvatoriální rovině vřeténka • kontrolní bod – připojení chromozómů k MT
Anafáze A a B • přeruší se spojení chromatid v centromerách • zkracují se kinetochorové MT (A) • vzdalují se póly klouzáním polárních MT (kinesiny a dyneiny) (B)
Dělící vřeténko
Telofáze • tvorba jaderných membrán • dekondenzace chromozómů • objevují se jadérka
Cytokineze • 2. událost v průběhu mitózy • rozdělení cytoplazmy na dvě části (začíná již během anafáze)
Video Video
Cytokineze I živočišné buňky • kontraktilní prstenec (mikrofilamenta – aktin a myozin) • začíná se stahovat už v anafázi → dělící rýha • vyžaduje dodání energie, regulace Ca2+
Cytokineze II rostlinné buňky • ze zbytků polárních MT a váčků GA → diskovitý útvar fragmoplast
• fúzí dalších váčků roste od středu k povrchu bb až vytvoří střední lamelu buněčné stěny
Poruchy buněčného dělení • opakovaná replikace DNA bez následného dělení buňky – polyploidní buňky (př. působením MT mitotických jedů - kolchicin) – polytenní chromozomy drosofily • karyokineze bez cytokineze – vícejaderné buňky (př. hepatocyty, megakaryocyty nebo působením MF mitotických jedů faloidin) • široký časový odstup karyokineze od cytokineze (př. rýhování hmyzích vajíček)
obr. 17-24 a 26; S.L. Wolfe: Molecular and Cellular Biology, Wadsworth Publ. Comp.,1993
Proliferační aktivita buněk • proliferační aktivita buněk je různá:
• celý život (bb epidermis - obnova během 2 měsíců, bb střevní sliznice - obnova za 2 - 3 dny, bb kostní dřeně - erytrocyty 120 dní, pohlavní bb, kmenové bb při reparaci poškození)
• v případě potřeby/ zranění (bb jater) • ztráta schopnosti dělit se (vysoce diferencované bb v dospělém těle - neurony a bb kosterních svalů)
mitotický index (%) =
počet dělících se bb celkový počet bb
x 100
Necyklující buňky – bb v G0 fázi • většina buněk těla se aktivně nedělí → zastaveny v G0 fázi („necyklující“ bb) • trvalá: vysoce diferencované bb – nervové, bb kosterních svalů
• přechodná: poškození DNA (stop G1 → S) porucha replikace DNA (stop G2 → M) nedostatek živin v okolí buňky, nevhodné životní podmínky (stop G1 → S) => variabilita délky G1 fáze cyklu
Regulace buněčného cyklu
• Proč? podmínky, následnost, kooperace dějů • Základní kontrolní body (checkpoints): 1. vstup do S - vstup do dělení (živiny, velikost bb) 2. vstup do M - po zreplikování DNA 3. metafáze/anafáze (jsou chromozómy navázané na vřeténko?)
Kontrolní body cyklu Jsou všechny chromozómy napojeny na mitotické vřeténko a správně orientovány? Přechod metafáze - anafáze
G2 / M kontrolní bod M Podařilo se zreplikovat DNA všechnu a bez chyby ?
G2 G1
S Probíhá replikace bez problémů ?
Jsou okolní podmínky příznivé ? (tj. je dost živin, je buňka dost velká, je dostatek růstových faktorů, nedostala buňka pokyn k diferenciaci nebo apoptóze, je DNA v pořádku…?)
Restrikční bod (Start)
Cyklin-dependentní protein kinázy (CDKs) • enzymy → řídí průchod fázemi cyklu → fosforylace dalších proteinů • každá fáze cyklu má svou Cdk
• aktivní až v komplexu s příslušným cyklinem • regulovány fosforylací i vazbou dalších regulačních proteinů
Regulace CDKs 1. vazba cyklinu 2. aktivační fosforylace 3. inhibiční fosforylace 4. vazba inhibitoru
Cykliny • proteiny, které se váží na Cdk a tím je aktivují • každá Cdk (a fáze) má svůj cyklin
Změny koncentrace a aktivity cyklinů a CDKs
rostoucí koncentrace nebo aktivita
koncentrace CDK
koncentrace cyklinu
aktivita CDK G1 (na příkladu CDK1-cyklin B)
S
G2
mitóza
G1
Meióza spermatogeneze oogeneze
2 různé typy buněčného dělení Mitóza: klonální dělení, obě dceřiné buňky mají stejnou genet. info haploidní i diploidní buňky Meióza: redukční dělení diploidní (2n) → haploidní (n) pohlavní rozmnožování (pohlavní buňky) Mitóza
Meióza
Meióza • zvláštní typ buněčného dělení = tzv. redukční dělení
• vznik bb s redukovaným počtem chromozómů - haploidní gamety → pohlavní rozmnožování • dvě následná dělení, mezi nimiž nenastává replikace DNA
• výrazně delší profáze I • náhodná segregace chromozomů • rekombinace mezi homologními chromozómy
• rozdílné chování kinetochorů a chromatid
Meióza versus mitóza • při mitóze jde o zachování diploidie • při meióze naopak o dosažení haploidie
Fáze meiózy • Meióza I redukční dělení
• Meióza II ekvační dělení
• obsahuje zvláštní profázi
• podobná mitóze, ale s haploidním počtem chromozómů
• v anafázi se rozcházejí celé chromozómy
MEIÓZA
MITÓZA otcovský homolog
mateřský homolog DNA REPLIKACE
DNA REPLIKACE
PÁROVÁNÍ DUPLIKOVANÝCH CHROMOZÓMŮ
HOMOLOGNÍ PÁRY SE USPOŘÁDAJÍ A NAPOJÍ NA VŘETÉNKO
SEGREGACE HOMOLOGNÍCH PÁRŮ V ANAFÁZI I
DUPLIKOVANÉ CHROMOZÓMY SE JEDNOTLIVĚ NAPOJUJÍ NA VŘETÉNKO
MEIÓZA
MITÓZA
SEGREGACE SESTER. CHROMATID V ANAFÁZI II
MEIÓZA II
SEGREGACE SESTER. CHROMATID V ANAFÁZI II
haploidní gamety
diploidní dceřiné buňky
Meióza - průběh 2 na sebe navazující dělení: 1. heterotypické (redukční) dělení: (2n molekul DNA, tedy 46 chromozómů u člověka)
• bivalenty = 2 homologní chromozómy • crossing-over • oddálení chromozómů 2. homeotypické (ekvační) dělení: (1n molekul DNA, tedy 23 u člověka) • oddálení chromatid (jako mitóza) • výsledek: 4 haploidní buňky (gamety) VIDEO
Variabilita dceřiných buněk 1. náhodná segregace chromozómů Homo sapiens: 23 chromozómových párů = 223 variant 2. crossing-over homologní rekombinace mezi chromozómy VIDEO
Bivalent
Zvláštnosti meiózy • profáze I (cca 90% celé meiózy, komplikovanější než u mitózy) • kondenzace chromozomů • synapse homologních chromozomů, tvorba bivalentů (drží je u sebe synaptonemální komplex) • crossing-over → výměna úseků nesesterských chromatid, místa překřížení patrná jako chiasmata • ke konci profáze → jaderné membrány, vznik dělicího vřeténka, chromozomy viditelné jako tetrády • anafáze I – segregace celých chromozomů (haploidní počet chromozomů, množství DNA ještě není haploidní → každý chromozom je ze 2 chromatid, tj. 2 molekul DNA)
Meióza I
obr. 25-3; S.L. Wolfe: Molecular and Cellular Biology, Wadsworth Publ. Comp.,1993
Meióza I - bivalenty, šipka = pár XY a synaptonemální komplex obr. 25-24; S.L. Wolfe: Molecular and Cellular Biology, Wadsworth Publ. Comp.,1993
obr. 2-14; Thompson & Thompson: Genetics in Medicine, W.B. Saunders Comp., 1991
Meióza I - crossing-over a chiasmata
obr. 11-6; Mange A.P.: Genetics: human aspects, Sinauer Associates Inc., 1990
Meióza I a II
obr. 25-3; S.L. Wolfe: Molecular and Cellular Biology, Wadsworth Publ. Comp.,1993
Význam meiózy • meióza II se prakticky neliší od mitózy • anafáze II - rozchod chromatid, haploidnímu počtu chromozomů odpovídá i haploidní množství DNA • pohlavní rozmnožování → genetická variabilita • náhodná segregace - vznik nových kombinací původních rodičovských chromozomů (člověk 23 homolog. párů, počet kombinací = 2n, tj. 223 = přes 8x106 možných kombinací)
•
rekombinace - crossing-over - nové kombinace rodičovských alel na chromozomech (u člověka 2 - 3 crossingovery na 1 homolog. pár chromozomů - počet kombinací)
•
náhodné oplození - zygota vzniká kombinací 2 gamet (je-li přes 8x106 možných kombinací jedné gamety, pak je celkem 223 x 223 = přes 7.1013 možných variant zygot
Spermatogeneze • vývoj spermie 72 dní (± 2 dny) • začíná po dosažení pohlavní dospělosti (13 - 15 let)
• probíhá neustále od puberty do individuálně vysokého věku muže • dělení je rovnoměrné z 1 spermatogonie vznikají 4 spermatidy • během spermiohistogeneze získávají spermatidy bičík zralá spermie obr. 2-9; Thompson & Thompson: Klinická genetika, W.B. Saunders Comp., 1991, překlad: P. Goetz, Triton, 2004
Oogeneze • celý vývoj vajíčka trvá cca 12– 50 let • oocyt I. řádu vstupuje do meiózy v embryonálním období (kolem 5. měsíce) • na konci profáze I - meióza se zastavuje (v 8. - 9. měsíci) - diktyoten • až do puberty oocyt I. řádu hromadí zásobní látky, roste jeho objem • puberta → v cyklech (28 dní) se dokončuje v jednotlivých Graafových folikulech meióza I - dělení nerovnoměrné (oocyt II. řádu + 1. polární tělísko – většinou degraduje) obr. 2-10; Thompson & Thompson: Klinická genetika, W.B. Saunders Comp., 1991, překlad: P. Goetz, Triton, 2004
Oogeneze II • pokračuje meióza II - dělení je nerovnoměrné (ootida + 2. pólocyt) (1. pólocyt se může také rozdělit)
• ovulace nastává u většiny obratlovců v průběhu metafáze II • II. meiotické dělení se dokončuje jen v případě oplození
• výsledkem jsou 4 haploidní bb, pouze jedna z nich (vajíčko) je funkční • oplození: vajíčko (n) + spermie (n) = zygota (2n)
Smrt buňky apoptóza nekróza
Smrt buňky • = jeden ze základních projevů biologických systémů •
patologická (nefyziologická - nekróza) – působení nepříznivých faktorů neslučitelných s existencí buňky, náhodné poškození bb
•
fyziologická (apoptóza) – cílený proces, geneticky podmíněný, aktivní účast buňky – součást řady fyziologických i patologických procesů v organismu – je terapeutickým cílem (př. léčba nádorů)
Život organismu je podmíněn smrtí některých jeho buněk.
Život organismu je podmíněn smrtí některých jeho buněk. Proč některé buňky organismu musí zemřít? • embryonální vývoj → nadprodukce buněk (zanikají bb, které se nezapojily do organizační struktury organismu, př. eliminace neuronů) • formování embryonální masy buněk do finální struktury (tvorba dutin, přepážek, př. vývoj prstů ruky)
© Espero Publishing, s.r.o.
• organismus eliminuje nebezpečné buňky (bb nádorové, infikované viry, autoreaktivní klony lymfocytů, ...) • organismus se zbavuje opotřebovaných a nefunkčních (zestárlých) buněk - př. obnova kůže, střevního epitelu • eliminace nepotřebných buněk (pro organismus je energeticky výhodnější likvidace buněk než jejich výživa) – involuce hormonálně závislých tkání (př. mléčná žláza po laktaci) – ztráta ocasu při metamorfóze žab (pulec – dospělec)
Poškození buněk • zvláště zranitelné buněčné systémy: • integrita buněčné membrány
• aerobní respirace (stop syntézy ATP) • proteosyntéza • integrita genetické informace
Stárnutí buněk • příčiny • buňky mají omezený počet buněčných dělení (Hayflickův limit) – cca 50 dělení → senescence → apoptóza
• projevy • obsah vody až o 15 % • viskozita cytosolu • zpomalení buněčných pochodů (transport, intenzita metabolismu) • hromadění odpadních látek (lipofuscin, melanin)
Nekróza • rozsáhlé poškození buněk působením nepříznivých vnějších faktorů přesahujících adaptační možnosti buňky – dlouhodobý nedostatek živin a kyslíku – vysoká teplota – vysoké dávky radioaktivního záření – ultrazvuk – vysoké dávky toxických látek – virová infekce...
• proces pasivní, není geneticky řízený • většinou postihuje větší skupinu buněk • řádově trvá hodiny až desítky hodin
Nekróza II • porucha plazmatické membrány a membrán uvnitř bb • ztráta zdroje energie (zástava syntézy ATP) • narušena distribuce iontů – projevy - bobtnání, tvorba vakuol (vakuolární degenerace), dilatace ER, mitochondrií – rozpad organel (uvolnění iontů, enzymů) – buněčný obsah se uvolní do okolí zánětlivá reakce okolních bb – DNA dlouho neporušená, štěpí se náhodně na různě dlouhé fragmenty
Apoptóza • proces přesně geneticky řízený • běžný v embryonálním i postembryonálním vývoji, při udržování buněčné homeostázy (počtu buněk) • zbytky buňky jsou odstraňovány fagocytózou bez známek zánětu • existuje asi více variant programované smrti: – apoptóza (1 ze způsobů realizace program. smrti u vyšších živočichů) – lysosomální smrt buněk
Apoptóza II • součást života všech mnohobuněčných organismů • vyskytuje se u mnohobuněčných rostlin (př. tvorba xylenu, opadávání listů) • ve vývoji jednobuněčných eukaryot i prokaryot (př. autolýza sporangiálních buněk při sporulaci bacilů) • proces aktivní, vyžaduje dodání energie ATP • týká se jednotlivých buněk, ty mizí „beze stopy“ • trvá desítky minut až několik hodin
Buněčná smrt APOPTÓZA
NEKRÓZA • •
poškození membrány bb porucha osmotické
•
fyziologický děj
•
exprese letálních genů
•
kondenzace jaderného chromatinu
rovnováhy •
převaha katabolických dějů
•
svraštění buňky
•
aktivace proteáz
•
fragmentace DNA
•
vylití buněčného obsahu
•
vznik apoptických tělísek
•
zánět
•
není indukován zánět
Apoptóza • = programovaná buněčná smrt • funkce: – vývoj organismu – likvidace poškozených buněk (DNA) – likvidace napadených buněk (viry) – přirozená obnova tkáně
• znaky: – fragmentace chromatinu (jádra) – „puchýřky“ na vnější straně membrány ("naruby") – kondenzace a fragmentace cytoplazmy (váčky) – „uklizení“ buňky (fagocyty)
VIDEO
Morfologie apoptózy kondenzace chromatinu
budding („řasení“)
apoptotická tělíska
Apoptóza - morfologické změny – – – – – – –
kondenzace chromatinu na periferii jádra fragmentace jádra svraštění celé buňky tvorba cytoplazmatických výběžků (blebbing) odštěpování apoptotických tělísek fagocytóza okolními buňkami buněčná membrána intaktní není zánětlivá reakce
Apoptóza - biochemické změny • počátek apoptózy - 2 současně probíhající kroky: – aktivace proteolytické kaskády (asi 11 enzymů, tzv. kaspázy) – poškození mitochondrií • oba procesy nakonec vedou k aktivaci endonukleáz → štěpí molekuly DNA
Kaspázy • kaspáza = cysteinová proteáza, štěpí substrát v místě kyseliny asparagové • funkce efektoru apoptózy • v bb jako inaktivní prokaspázy, aktivovány jsou až proteolytickým štěpením • aktivované exekuční kaspázy štěpí důležité proteiny (lamin, aktin, DNA dependentní protein kinázu, …) • reakce jsou ireverzibilní
Poškození mitochondrií •
vlivem vnějších nebo vnitřních faktorů (virová infekce, poškození DNA, xenobiotika, tvorba kyslíkových radikálů, ztráta koordinace energetických pochodů) změna membrán. potenciálu na vnitřní mitoch. membráně →přechodné zvýšení permeability membrány pro cytochrom c
→ uvolnění dalších proapoptických faktorů → aktivují kaskádu kaspáz
• klíčovou roli v exekuci hraje efektorová kaspáza 3 • konečným důsledkem změn je aktivace endonukleáz → fragmentují jadernou DNA – v místě histonů H1, tj. mezi nukleozomy - délka fragmentů je v násobcích 180 - 200 pb – po elektroforéze v agarózovém gelu vzniká „DNA žebříček“ tj. marker apoptózy
Řízení apoptózy • modelový organismus - Coenorhabditis elegans (hlístice) – vzniká 1030 somatických bb, z nich 131 za definovaných podmínek zaniká apoptózou – proces je řízen řadou genů: ced-3, ced-4 aktivace apoptických genů ced-2, ced-9 potlačení aktivity apoptických genů • homologické geny s podobnou funkcí jsou u savců i u člověka • apoptóza je řízena asi 10 geny z rodiny Bcl-2
Řízení apoptózy - suprese • gen bcl-2 kóduje protein Bcl-2 • jeho nadprodukce chrání buňku před apoptickými signály • prodlužuje přežívání buňky (př. neurony, bazální keratinocyty, žlázový epitel, střevní krypty, zralé Bly, T-ly dřeně thymu, prekurzory hematopoetických bb) • tkáně s vyšší produkcí Bcl-2 vykazují vyšší výskyt nádorů (př. kůže, tlusté střevo, prs, prostata)
Řízení apoptózy - stimulace • proteiny Bax, Bcl-xS → nadprodukce navozuje apoptózu • Bcl-2/ Bax reostat poměr hladin Bcl-2 a Bax rozhoduje o životě a smrti buňky –
hladiny Bax - převaha heterodimerů Bax-Bcl-2 = chrání bb před apoptózou – hladiny Bax - převaha homodimerů Bax-Bax = indukce apoptózy
• gen p53 - přímý aktivátor genu bax a
expresi genu bcl-2
(při poškození DNA nejprve zastaví b. cyklus – možnost opravy DNA; je-li
poškození DNA neopravitelné, aktivuje apoptózu buňky)
• protein R-Ras a Myc (Myc protein v G0 fázi se neexprimuje) regulace apoptózy pouze u proliferujících buněk podmínkou
pro indukci apoptózy je exprese Myc proteinu
Využití v klinické praxi •
•
apoptózy - Alzheimerova ch., Parkinsonova ch., ICHS, AIDS, vývojové vady apoptózy - nádorová, autoimunitní, virová onemocnění
• léčba nádorů (radioterapie, cytostatická léčba - poškození DNA - to stimuluje apoptózu a tím zpomaluje nádorový růst • v regulaci imunitních pochodů
– eliminace autoreaktivních lymfocytů (imunologická tolerance) – cytotoxický efekt T-ly a NK buněk na infikované, nádorové bb a bb transplantátu – útlum imunitní odpovědi po likvidaci cizího antigenu
Lysozomální (cytoplazmatická) smrt buněk • typická pro epiteliální tkáně a metamorfozující tkáně hmyzu a obojživelníků • zvětšuje se počet lysozomů
• tvorba autofagických vakuol • kondenzace chromatinu a rozpad jádra
• „žebříčkovitá“ degradace DNA • do pozdních fází probíhá proteosyntéza a syntéza ATP
Děkuji za pozornost…