Realistické sloky Antonín Sova

Antonín Sova – Realistické sloky

1/31

Realistické sloky Antonín Sova (F. Šimáček. Praha 1890. Elektronická verze – Borovička, Lukáš. Praha 2005.) 1 Drahému otci připisuji Zapadlí a přebyteční Studie z předměstí U velké nádržky, kde zlatých kaprů bok z vln často zříti je, ve středu trav a sítí v předměstské zahradě, když slunce teple svítí, vždy starce vidím jít a tlumit vetchý krok. Prut drží rybářský za křovím olše skryt a z korku rudého mdlé oči neodvrátí, ve fraku obstárlém a v cylindru je znáti, to starý byrokrat užívá pense klid. Sem kdysi vnučky dvě si přišly posedět, kol velkých sklenníků a vonícího vína se smíchem přiběhly a sedly v místa stinná a zmlkly poslušně, jak „pst“ zašeptal děd. A z rudé bavlny cos počly vždycky plést, o novém románu cos blouznit nesouvisle, své nožky v střevíčkách se nechat houpat svislé a hned se líbati, jak zvykem děvčat jest. Jak vroucně měl je rád ten starý byrokrat! On, by jim vyhověl, do tramway sedl časem, jel v Prahu nakoupit a smlouvat tenkým hlasem, by navez´ cukroví a tortů, marmelad. Ve čtvrté poschodí se jíti neštítil, kdo k Le Gros, demoiselle, šly schody příliš tmavé, vyjednal hodiny pro vnučky svoje smavé a žvatlal frančinu a hrozně šťastný byl. Neb zajel v divadlo, když laškovný byl kus, kdy hezké čtveračky požitek měly jistý, neb zašel v kavárnu a probral všecky listy, pak modní přines´ list, by tříbil jejich vkus. ** * Ó, jak to dávno jest! Teď je tu zase sám, jen s vdovou, dcerou svou tu žije osamělý, vnučky se provdaly a roky rychle spěly, a život minulý se zdál být sen a klam ... Teď v parném červenci sám bloudí zahradou; – když večer valí se, on vzepřen pozoruje, a cítí vůni z lad a van jak tiše duje, jak všecky starosti již mimo duši jdou.

1

Realistické sloky. Napsal A. Sova (Ilja Georgov). V Praze. Knihtiskárna F. Šimáček nakladatelstvo. 1890. Cena 50 kr.


2/31

Co státy dělají a lidé a co zem, co s generací jde a s uměním a vědou, tím dávno přestal již svou hlavu másti šedou, on šel v klid nečinný, kam všichni v stáří jdem´. Neb to již nechápe, co bouří mládeží, vše je mu hloupostí, již vezmou přísti časy, co v světě děje se, on dávno nevšímá si, neb říká, starci klid a pokoj náleží. A čím víc od lidí se stále odvracel, čím víc jich nechápal, čím víc mu byli cizí, tím více strom a květ a vlny zlato ryzí a celou přírodu on v srdci raděj měl. – A čím víc hrbil se v zem, kde mu bude spát, kýs konejšivý zvuk mu z přírody vál k sluchu, jak vůní květin všech a v zlatých stébel ruchu by cítil atomy své znovu žít a vát. – Po hrozném rozkladu, jímž zmizí jeho prach, on cítil, sladko je, se s málem spokojiti, objímat kořeny a vláhu dešťů píti a v květech zakletý zřít slunce žár a nach. Obrázek bídy Je listopad a ulicemi van větrů chladných zase svistí, mha obklopuje z rána zemi a v chumáčích zas padá listí ... Zřím k osmé vždycky drobné dítě, je choré tak a bez vší krásy, ji ustudí ta dlažba skrytě a vítr zcuchá hebké vlasy! Můj Bože, každým dnem je bledší, ach, Bože, ono umřít musí! Dnem neviděná ruka něčí je hrbí víc a více dusí! Jak dech již zmizí v blízkém čase, hlavičku na hruď ztuhlou skloní – a sukénku tu vetchou zase sestřička menší zdědí po ní ... Marný život On kollej opustil a dusné posluchárny, byl jako svadlý květ, jenž otravou se spil, chtěl nemoc prochodit v den vonný vždy a parný a odjet na venkov, kde z mládí šťasten byl. Jak venkov uzřel jen a větrů cítil vzdutí a lesy obrovské, jej závrať jímala, jak plamen vyšleh´ by již skoro na shasnutí, zas nová naděje mu v lebce dřímala. A již svůj domov zřel ... Hle, usmívat se učil, by matku neranil ni sestru nezlekal, a tónem přátelským se mluviť marně mučil, když těšil obě dvě, – sám věděl to, že lhal.


3/31

Svým zrakem pichlavým jen po knihovně bloudil, leč knihy nenašel, by na vše zapomněl, kdy tepla hledal víc, by život mírně soudil, tím ještě hroznější v svém srdci zimu měl ... A chůvu stařičkou tak nenáviděl z duše, že tajně plakala on věděl častokrát, a psa bil mrzutý v zlé bolesti a tuše a všady, kam jen šel, zbyl v stopách jeho chlad. Byl zvon mu protivný, zvuk jeho zněl jak hrana; ba, posléz do lázní kams ujel sám a sám ... A bez loučení jel, jak jedem´v pole z rána, neb sednem´ v houpačku a létnem´ sem a tam ... A v dálce bouřilo to v pláni tiché, mhavé, vůz muškou hořel kdes v západním plamenu. Pak zmizel do noci jak na dno truhly tmavé, a hřmění zdálo se, jak rachot kamenů ... Herečka Když tedy našli v ní, čím nadchnut byl by svět, hru divou, vášnivou a vervu v každém hnutí, jak v jaře laštovka, když voní bez a květ, kams náhle ulétla tuch velkých na peruti ... Kams v město lázeňské u slaných moře par, kde křivé ulice nad mživým mořem planou, kde lidmi řečí všech se plní trottoir a úzké kavárny tou cháskou pomíchanou ... A její umění hned strhlo davy v ráz, ta tichá noblessa, hry přirozenosť dravá, jež srdce urvala a pravdou šlehla vás a síla umění, ta posvěcená, pravá ... Hned jako princezně líbají šatů lem, hned román v paměti své slabé zapřádají panáci bezzubí, již v rhytmu ospalém mok vzácný z kalíšků dlouhými stébly ssají. Hned štědrý general s vlásenkou šedivou, a kněz již obstárlý byl krásou její jatý, že ramenářství své a bigotnosť svou zlou na chvíli odložil – a v chvíli té byl svatý. Tak roky míjely ... A všecko prolilo v chvat, tak všecko zapadlo, vše k pádu zrálo zase ... I ona zmizela jak hvězdy dlouhý pád po skvělé dráze své a po odkvetlé kráse ... Sestárlá, dráždivá a bledá jako sníh, když v krajkách, ve vůni svých kytic uléhala, když vítr v zahradě skříp´ stromů ve větvích, vždy touha podivná ji po domovu jala. A zase na jaře, když bezu květ se třás´, se navrátila k nám, kdy ptáci v cestách pěli, ti všichni přilítli s tou svěží písní zas a s křikem vesele se v sever navraceli ...


4/31

Jen ona bez písně, zamlklá přišla k nám; ba málo důstojně, a smutně živořila ... Co ještě zbývalo? Samota starých dám a z kritik citáty, jež na paměť si vryla ... A parfum salonku, dech kytic, jenž kdys vál, vzkřik, potlesk nadšení, vše věděla, že ztrácí ... A v posled přišel tisk, jenž delikátně psal o skvostu vyrudlém, jejž cizina nám vrací ... Tu přece zaštkala ... To, v němž kdys zaplála, zrcadlo – umění – v třesk náhlý prasklo temně, a střepů děsná tříšť jí v srdce padala – – a tichá výčitka té rodné její země ... Statkář Po otcích zámek zdědil s lány, lesy, park veliký a pustou bažantnici, na blízku dubů háj v zažloutlé směsi a rybníky pod září slunce spící. Jak vesele se takto žilo, věru! Den uběh´ v pitkách, dobrodružství, křiku! Host řídký v kolleji, v kaváren šeru u karet proseděl a kulečníku. Ó, jaké bouřné schůze, jaké pitky, a jaký oheň, jaké rozvášnění! O dámu tajný souboj na bambitky, a hned zas při champagnském usmíření ... A ženský svět se zbláznit mohl láskou na vzdorném rtu ty tmavé vousky zříti, když v restaurantu s veselou svou cháskou cos řečnit počal, pěstí na stůl bíti! Vše hřmělo zrovna, sklenice se chvěly, co markér žvatlal v zem se ukláněje a přátelé co bravo! bravo! hřměli a z kořisti co ssáli do krůpěje. ** * A tu se stalo jednou z nenadání, na pohřeb matky že se domů vrátil, sta hostů čekalo tu s vážnou skrání, a jej snad poprv pocit děsu schvátil ... A po pohřbu když s tvrdou, přísnou tváří stařičký přítel udílel mu rady, a že tak špatně s jměním hospodaří a kterak ubíjí svůj život mladý: Zas vypuk´ v pláč, jak dítě počal plakat, svou česť, svou mužnosť, přísahy a plány na pomoc počal z koutů srdce lákat a těšit tím svůj život rozervaný. On viděl, jak vše v úpadku a zmaru, obora pustá, vymýcen les zpola,


a pole podobny jsou suchopáru a v zahradě jen místa čnějí holá ... Vše pustější a záhadnější, tišší, vše jistý zmar jak čekalo by rázem bez naděje, že kdos tu bídu slyší; byl podzim již a listí sprchlo na zem ** * Ó, jak tu hnusno, jak tu pusto bývá! A v konírně a v chlévech prázdno skorem; tam služka táhle při dojení zpívá a paprsk sluneční se dere horem. Co číst, co dělat, zima jak je dlouhá! A knihovna jak sešlá je a stará! Tak časem dávná budí se zas touha a láska ku hře vášnivě v něm hárá ... Jen klavíru mít známou melodii, přítele tenor snivě vibrující, mít krásnou ženu s bílou nad sníh šíjí, kankán v střevíčkách krátkých tancující. Se zoubky, jež se zakousnou ti v rámě, a s očima, jež vášní řežavějí, a v hnusu třebas váleti se jámě co requiescat dí ctnosť tvá i její. Pah! jak tu pusto, jak tu hnusno kolem, vše v rozkladu a k práci málo síly! A srdce mře tu teskností a bolem ... Ze všeho trapné upomínky zbyly. ** * Eh co! je třeba zřít své druhy zase; ba v hnízdě tom je každá chvíle trudná! Tak sjeli se sem v podzimním tom čase ... Ba, na dno ať ta vyčerpá se studna! I ten s tou tváří rudou, černým frakem, ten anekdotář i ten mudřec tichý, jenž pokrčuje rameny a zrakem blikaje stále, slzy ronil smíchy! A zas to šlo a řádilo to dále, dluh ke dluhu a prodej ku prodeji, však s koncem hrozným, jenž spěl nenadále, vše nádherněji šlo a veseleji ... A odnikud když nemoh´ brát už, chtivý, když vše už pádu bylo na pokraji, tu statkář jakýs, úslužný a lstivý po půjčkách půjčku vnucoval mu v taji. A s dražbou poslední když ztratil druhy, když k holi žebrácké tak čas byl právě: jej s revolverem našli v prostřed struhy ve spustlém parku v zkrvácené trávě ...

5/31


6/31

Soucitný sonet Tu skříňku se šperky v své samolibé kráse růžovým prstíkem jsi otevřela z rána, snad touhou, zraky všech být všude stopována, jsi vzala šedý šat, jenž mlze podobá se. Ó jak si překrásná, blesk tmavý v oka řase, tvá průsvitavá pleť je z bílých růží stkána; já nevím, nevím sám, próz jsi tak milována pro frási lacinou, jež pravdou býti zdá se. Hrbáček v sousedství, ta dívka bídná zcela, ta dobrá opička by umřít musila svou velkou závistí, kdyby to uviděla. Neb s hlubším srdcem svým, nervosně rozechvěná jak odkopnutá zvěř se často vzrušila a těžce plakala, že je tak opuštěná ... Starý komik Často zřím jej na ulici, vráskovitý, pln je bědy, stopy líčidel má v líci, starý svrchník nosí hnědý. Jeden z těch, již závidějí kolegům svým trochu slávy, jež tu žijí v beznaději mezi lhostejnými davy. Dávno zradila jej píle, touha po slávě a žití, – bez studií, nahodile teď si hájí živobytí. Komik je to ošumělý, kousá žalem, ironií, sarkasmem se chvěje celý, neškodnou však uštkne zmijí. Večer vždy jej můžeš zříti kuplet zpívat obnošený, jak je celé naše žití bez trvalé jakés ceny! Jak se šklebí, jak se kývá, banálním jak plýtvá slovem, duetto když někdy zpívá ve výparu tabákovém! Výstupy jdou monotonně, – a když není smát se čemu, napřed tlusté primadoně a pak počnou tleskat jemu ... Ó, to nikdo neví, neví, jaká bída umění je, místo zlata když dá plevy, když vás tvrdou pěstí bije!


7/31

Nikdo neví, jak to bolí, jak jsou bědní ve svém stáří na umění svatém poli nedouci, chlebíčkáři! – Dítě Skla malíř, který od skelného prachu byl bled a churav, znaven vyšel ztěží vždy v neděli tou stezkou v ranním nachu do kostela, jenž velký hřbitov střeží ... A oddech si a čerstvý vzduch, ten vanul, vstříc všemi květy příroda mu spěla, a lícha pole osením se skvěla a les jak voněl, silicí jen planul. A havrany, jak zdvíhali se z pole nad kamení, jež ostružiny kryly, rád viděl, nebo vody v mlýnském kole tak padající, plné jaré síly. – Ruch sklárny byl mu v neděli vždy cizí, ať jeho žena v jizbě sama šila, on zatoulal se v údolí, kde mizí i stopa lidí, samota kde byla ... Bez radosti byl, doma host jen řídký, ve všední dny šel za svou těžkou prací, jen v neděli se těšil na květ snítky; zda zřel, že touhou žena vykrvácí? – Ta doma jenom modlila se vždycky, na stole knihu, která zhnědla, sešla, a přemýšlela, jak ten život lidský tak ubíhá; – že mladosti práh přešla. A zase na mužovy malby hlédla, v nichž věděla, že příroda je celá! V té radosti hned v zápětí zas zbledla, když na mrzáka, dítě, pohlížela. To dítě, hrbáček, jež smutně zřelo, to nezdravé, se skřivenými boky je odloučilo – ač to nevědělo, v den všední, v neděli ... a v dlouhé roky! Pozdní motýl Do hola ostříhán, svou krásou jist, tak tupě hledí v hovor kol a smích když nad Příkopy večer křídla zdvih´, kdy jeseň jde a mrazný vzduch vlá čist. Je v klubu anglickém (ač nezná číst), že límec modní má i šatů střih; jak uboze to tílko trčí v nich, a chorá líc plá jako spadlý list! Snad s obrazu Van Beerse zbloudil sem s tím vychrtlým a zimomřivým psem, a denně nábřeží jde po terasse?


8/31

Co v práci mládež den svůj prožila, jej osud pozdního stih´ motýla, na nové zábavy v tom myslí čase? Rodina Na konec chodby sotva vnikne den, jak hledáš dvéře sám a neviděn, nad nimi poznáš staré jméno též, po vykotlaných dlaždicích jak jdeš ... Kdys bylo zlaté, teď půl smazané, teď sešlo jako srdce zklamané, ó, poslyš, příteli, – ó, nechoď tam! A sešlé jméno mnoho zjeví nám. Ty vejdeš ... bledá žena v zracích stud tě uvitá, jí v čelo lehl rmut; a dítě malé hrá si s květinami, chce růst, chce kvést, chce smát se mezi námi. Však běda! Její muž (to šeptat smím, vždyť byla dosud jenom šťastna s ním!) byl sláb a dobrák, lehkou mysl měl, a utrácel tak, až se zapomněl! Tu nové trety, (jak je měla ráda, vždyť byla nezkušená a tak mladá!) tu zřel jsi atlas, zlaté příbory, a hosty, plné nízké pokory. – Duch moderní vál tady z koutů všech i se svým hnisem, s kletbou na svých rtech. Ó, hřích má cestu rychlou tak a sráznou: kdys v komptoiru našli kasu prázdnou! V té próse celý moderní je hřích ... Muž dávno pyká nyní v poutech svých, však žena strádá i to dítě malé a stydí se a trpí neskonale ... A na to dítě každý pohlížel, jak by to byl snad pekla vyvrhel ... a ono tak se směje, hlava zlatá, a bito je, když vyslovit chce „táta“! Don Juan Jej vizte v divadle, muž proslavený, jenž krásou svojí všecky spletl ženy, všech súčastnil se dostihů a pitek! Don Juan byl to, polo svadlých lýtek, všech dobrodružství vůdce vychytralý, víc požitků než zásad pevných dbalý ... Lež v mrtvé saisoně, když po hledišti na zpola prázdná místa svit se prýští, clon Juan, vizte! s kým teď šeptat neví o kusech špatných, v nichž se zkáza jeví, o vodě, na niž stůně premiéra, o baletce, jež líbila se včera, a o pikantních klepech v zákulisí. –


9/31

Jej oslovíš, a hned se v hovor mísí. – Však líp mu sluší v ústech cigaretta než ohňostroj těch slov, jež v obdiv metá, neb bicykl, když v svátek vyjede si zřít kolem prchat tmavé, dlouhé lesy, neb vdovička vždy mladá o výletě, s níž pleská o modách a toilettě. – Dělník Byl z práce propuštěn, neb zdál se přebytečný; šel skorem lhostejně, – však ženy své se bál, před ním se otevřel teď život málo vděčný. – Šel smutnou ulicí, jíž zápach dehtu vál. A zapad´ v hospůdku ... Svit plynu třesoucí se od klenby navlhlé den celý padal zpět; svou čapku přitisknuv ku svojí hlavě lysé, v kout jeden setmělý tam flegmaticky sed´. V čas, co ty ve klubech vykládáš politiku, neb doma po práci své ruce skládáš v klín, on s tajným vztekem svým tu seděl podle zvyku, svůj tabák žvýkal jen, ssál výpar lihovin. On přišel z otroctví u skřípajících strojů, on, smutný filosof šel v krčmě přemítat, neb chtěl se vymluvit a syt všech marných bojů chtěl změřit práci svou i zisk svůj i svůj hlad. Sem bylo lépe jít než k jizlivé své ženě, jež s děckem u prsu se choulí u kamen; ten žlutý její prs on viděl schnouti denně a její chorobu, jež vzrůstá den co den. Jak včera stejně tam se šedá kočka válí v odpadcích zelenin a slámy zpuchřelé, tam stěny vlhky jsou a hlíny zápach stálý, a žena s výčitkou zří vstříc a ztupěle ... To vše jej mučilo a bouřilo mu v hlavě, on pěstě na stole, se díval po stěnách; čas dlouhý ubíhal ... Hodiny bily právě, jich echo dunivé se chvělo v přestávkách ... Tu melancholický, nad dubový stůl schýlen se vzchopil najednou a na stůl udeří, řve cosi plačtivě, jak byl by polo šílen, cos mluví k divákům, sedícím u dveří ... Však oči opuchlé a ruce popraskané, vše fraškou zdařenou se zdá být příchozím ... „Tak co? Vás zničili? Ó, zlí jsou lidé, pane,“ kdos počne popouzet, však brzy pije s ním ... Že lokty z rukávů mu zřít jsou ušpiněné a čapka děravá, kdos řekne: „příteli, ba modu pozdvih´ jste tím k výši netušené,“ a sborem: „hahaha“ zní smích v kout přitmělý. Leč on je přátelský k banální této vřavě, a když se vymluví, zas půjde cestou svou ... On jistě poslední pak vstane namáhavě


10/31

a s písní jakousi kams noční zmizí tmou. Ba on je takový; dnes trýzněn, zpit a bídný, dnes, mzdy si neváže, ni svojí rodiny, dnes, prací přetížen a na oko zas klidný nečítá minuty ni trapné hodiny. – Leč dlouho lhostejný, když neví si již rady, on stejně ztýraný si někdy najde lid, a chce-li, ráz na ráz vystaví barrikády, a krví zrosený chléb dá si vynutit! První rendez-vous Tak bídně živořili tu v Praze tolik let! Pensista se svou dcerou a pak dvé stalých tet. Ta dívka byla krásná, k líbání andělům, jak noc jí plály oči, vždy plny sladkých dum. – Jí řekly tety jednou: „Zde kdos ti dopis psal! Je mlád a bohat, zdá se, že dávno tě již znal! Čas ku vdavkám, čas dávno,“ jí řekly v úsměvu; ji připravily s péčí na prvé rendez-vous. Šla ... Jak se chvěla tiše, tma v park již padala ... Dnes měl s ní prvně mluvit – ona jej neznala. – Zde čekala, tmou buků po lávce měsíc spěl, zde sedla v přemýšlení... Jen cvrčka hlas se chvěl... Tak monotonně, líně, tak odměřeně zas! Ó, čekání to dlouhé, kdy vlhnul park a has´! Však jí cos vábilo tak, tma, kleslá do snětí, to prvé kouzlo lásky, a první objetí. – Ta nervosní a snivá, ten samotářský květ! Ba byl jí illusorní kol všední ruch a svět! Kus romantiky divné, jak v starých románech jí duši plnil stále a stále hořel v snech. A jako jaro přišla, tak z ticha, nesměle, na lících hořely jí ty květy z úběle, ó, kolikrát v té chvíli jí duší projel chlad! Proč přišla sem? se ptala své duše náhle v chvat. A hle, on přišel... Dandy, dost suchý v hovorech, vlas řídký kolem skrání, líc žlutá, v svadlých rtech vyhaslý doutník v koutku se v žlutých zubech třás´, a sípavý a dutý zněl z chorých prsou hlas. – A sarkastický, nudný, bez nadějí a tuch, jenž nevěřil, co ďábel, a nevěřil, co Bůh, vše, co jí bylo draho, sarkasmem znesvětil, a před ní žití jiných i svoje obnažil ... Tu ona jen se chvěla jak bouřným větrem stvol. Do srdce pad jí náhle podivný, hrozný bol, jak z čistých nebes padá ve světla paprscích smuteční motýl, k letu by již se nepozdvih´. Proč přišla sem? – Snad chtěla mít teplejší kol vzduch, a jasnější ty hvězdy a zelenější luh, a láskou naplněna, v níž vše je jásot, ples, – po objetí tom prvém snad chtěla umřít dnes?


11/31

Slepá Na okna prudký odstín jí padá s okolních vysokých střech ... Ona tak sedá u okna ráda, svět má jen v mlhavých snech. – Zdola se břečtan vyšplhal stinný, kopřivou rozbujel dvůr: nápěv sem někdy zabloudí líný, nebo let večerních můr. Družky se všecky provdaly záhy, dopisy zřídka tak jdou! Ona jen zrak si utírá vlahý, vzpomínky v duši jak vrou ... – S okna se chýlí, vadnoucí růže, opadly květy a list. Kdo pak tu tesknosť vybásnit může, kdo pak ji může jen sčíst! Nakloň se v záclon krajkoví bílé, nakloň se do okna blíž! Měsíc tam svítí v pozdní tak chvíle, zlatí tvé oči jak sníš! Svitne-li v okna blysknavou hranu, vždycky to zachvěje mnou, jak by tam svítil v hlubokou ránu po léta nezhojenou! V rámci stále stejných dnů Jarní Zas je jaro, po náměstí blesky slunce křížem planou, zeleniny zápach ostrý cítíš vláti v ulicích; jaké je to jaro v městě s lící zpola ustaranou, sotva že se vzpamatuje řada stromů zakrslých! Jen snad pro tu toilettu v města střed jde beze slova, pro ty šviháky a dívky, by jim lehký slušel šat, aby hlučné promenády při hudbě zas počly znova, aby starce kočár odvez´ v zkvetlých stromů vonný řad. Ač již mnohý humorista pro jarní mne píseň tepe, nejsem přec tak blaseován, by dnes nezachvěla mnou; v kioskách když vidím zvláště prodavačky smát se lepé, z ulice když vidím stráně zelenat se nad řekou! A pás mlhy zlaté splývá s domy, mosty, s vížek řadou, květnové to ráno kráčí, tajná všude chví se zvěsť; v sadech staré restaurace kmitly stromu cháskou mladou, ba i židle schystány jsou, neb již večer teplý jest. A jez kypí, rozpěněné vody dole burácejí, vlny, mladé tanečnice v krajkách pěny chopil vír, v bok jich nahý slunce svítí, tříští barev jen se chvějí, chvějí se a burácejí v kapkách jemných jako pýr. Fijalové mlhy ještě nad řekou se táhnou v dáli,


12/31

báně věží světélkují, všecko objal slunce svit, čistý azur celý obzor, celý obvod města halí, vše je svěží, vše je mladé, sadů vzduch je vůní spit. A mně tak je jako dívce, v prvý ples jež právě kráčí, o tom sním, co může přijít, nejasnou jsem touhou spit; jaro, jaro, usmívavé, podobno jsi rozsévači, místo zrní házíš paprsk v duše mojí sladký klid! Podobizna Pleť má tak bledou, žlutí zdá se hrát, a oko černé z dlouhých plane řas, tak lesklý má a kučeravý vlas, jak noci lesk by s vůní svou tam vpad´. A před zrcadlem vědoma svých vnad, jak kroutí se, uchvátí kouzlem vás, krok houpavý a elegantní zas, i náhlá veselosť i náhlý chlad. A s neklidem koketních tanečnic si sedá, nožkou prudce houpajíc. – A hovor chorobně tak vleče dál, pln akcentů a neskončených vět, a pláče hned, když jsi se nejvíc smál, a vysměje se, že bys plakal hned. Partie z Karlova náměstí To staré náměstí mám z jara nejraději, ten park, kde akát zkvet a rudý plane hloh, vždy k sedmé z večera, když paprsky se chvějí svou září poslední a mrou u chodců noh, a v kapkách drobounkých, chladících vodometů zmírají znenáhla a tříštějí se v letu. Mně ruch je příjemný, vždy za večera hlučný, a hovor mediků a promenády dám, smích kdesi v zákoutí tak rozmarný a zvučný ve stínu laviček, jež kryje stromů rám, ty bledé čtenářky, jež právě dočítají s kloboučkem moderním a štíhlou svojí taillí. Tu vždycky myslím si, jak je to krásné asi, v ten čas teď milovat a blouznit, dopis psát, být dámou mladičkou, jež tušuje si řasy a s mladým elevem se denně scházívat, pak na rozchodu již s plachostí roztomilou se nechat políbit a ruku tisknout bílou. Pak doma toužit, mřít a chodit roztržitě a v pensionátu mít stálý neúspěch, a věrnosť přísahat a často plakat skrytě, šít příliš nedbale a chybný klásti steh, mít závisť přítelkyň a poslouchat jich vtipy a od slz mokré mít zástěrky oba cípy. A často myslím si, co lásce té vše stačí, – jen hovor příjemný, jak rychle běží čas, že včera v divadle kus krásný byl až k pláči, a dnes že bábovka se připálila zas, že teta zlostna je, – ó, lásky divné snění,


13/31

úsměvy, pohledy, – a dlouhá pomlčení ... O, mně tu každý den přec smutno neskonale, se starým pensistou když mám tu rendez-vous, jenž doma kaktusy pěstuje k Boží chvále, a jeden exemplář mi nutí v úsměvu; – chce dát mi slavíka, jenž „dvacet slok“ již zpívá, a s dárce úsměvem se na mou vděčnosť dívá ... Však mně tu teskno tak a smutno zdá se přece – po lesích venkovských, kde bych se zatoulal, po známém přívoze a po zapadlé řece, kde, rybář vášnivý, bych celý večer stál u korku rudého, a pozoroval z ticha šum růsti rákosím, kde vlna lká a vzdychá... Zoška Strýc starý s vousem zcela šedým, v lenošce z proutí pletené, vždy s tabatěrkou, s šátkem hnědým, jenž stínítko měl zelené, pak jeho žena usmívavá, vždy příjemná a vždycky zdravá, s účesem hladkým na čele, mne čekali vždy s neděle. – Hrát na klavír a čaj pak píti a na venkov si vzpomínat, a pensistovi vylíčiti, jak voní les a zkvítá sad, pak Zošku, vnučku jejich malou, vzít s lhostejností neskonalou, když tulí se, kol krku vzít a nechat se vždy políbit. – Jak učí se a jak si hrává, co čte a jídá nejraděj, a v kolik hodin časně vstává, toť celých našich rozmluv děj! Jak z počátku ty věci všecky, pleť bezvadná a nosík řecký a brvy s leskem havraním mne nudily, já smál se jim ... Můj Bože, jednou jak jsem žasnul, když večer letní klesal níž, pruh slunce oranžový hasnul a na zahradní padal mříž! Mně dospělou se poprv zdála, ta ručka její byla malá, já vším´ si, jak má krásný vzrůst a úsměv sladký kolem úst. – A při pianě, divné děcko, mi Beethovena počla hrát, neb věděla, že nade všecko sonáty jeho mám tak rád! Tak usmívavá je a klidná jak duší jen by žila, vlídná, a zamlklá v každičký den je plna pro mne sladkých změn.


14/31

Ach Zoško. teď již jinak bývá, teď kradmo zlíbám ten tvůj vlas, ba často již se připozdívá, když pokouším se zas a zas hrát na klavír a čaj pak píti a pensistovi vylíčiti, jak voní les a zkvítá sad, a na venkov si vzpomínat, bych zlíbal žár tvých plných retů a psaníčko ti tisknul v dlaň, a k hlavě tvojí zblížil v letu svou rozpálenou, snící skráň, ach Zoško, teď již jinak bývá, ba často již se připozdívá, když pokouším se zas a zas jen kradmo zlíbati tvůj vlas! ... Pannám, jež malovala stará chůva Mně tak se črty tužkou v mysl vryly, že ještě znám je, křivé, neumělé, ty krajky kolem čar, to péro chvělé na klobouku a sluník roztomilý. Z čar rovných obrázek, je stvořen v chvíli, kalhotky dole ovroubeny celé, že smíchem bys se neudržel déle, kam s nestvůrkou tou stará chůva cílí. Leč dobře jest, když při hovoru, čaji, učený hostitel nás nudí zvykem, vzít dítě na klín, s nímž si zřídka hrají jež zaraženo v ovzduší je takém, a pannu nakreslit s tím slunečníkem a na smích děcka hledět chůvy zrakem. – Zimní večery Sníh drobný schvívá se na začernalé domy, vzduch ostrý do tváří jak růží nadýchá, park zpustl znenáhla a opadaly stromy, a únor ke konci již valem pospíchá, po kluzkých chodnících jak večer padá k zemi se světla mihají a lidí shon a vír, zní rachot povozů bílými ulicemi a všecky postavy pokrývá sněžný pýr. – Salony plny jsou, by rozhovor se předl, by slečna Ninetta svůj rozvinula hlas, zapadlý umělec by ku klavíru sedl, by krásek mladičkých okouzlil zlatý vlas; by mladý debutant se zabil premierou a v sněmech poslanec zas kývat mohl dál, umělec na ledě by odnes slávu sterou, snad proto zima je a krutých mrazů pal. Ve vlažných pokojích při hovoru a čaji, při lampě domácí a všedních starostech teď celé rodiny as denně usedají, a z oken heboučký svou vůni dýchá mech, stín drátů ve dlaních se dívkám zrychla míhá, co z druhé komnaty tón klavíru sem vpad´,


15/31

kde s pravou únavou tón líné tóny stíhá, neb mladý studentík se cvičí škály hrát! Však i to omrzí a dívkám smutno bývá, vždyť tolik zábav je a tolik koncertů, tu na Žofíně ples, tam nový tenor zpívá, však otcům praktickým nebývá do žertu, tu zase Čajkovskij, – zas třeba nových šatů a nových šátečků, jak chce to moda mít, a otce přemluvit je třeba v lstivém chvatu a krisí obchodních dbát málo a přec jít. Neb družné večery se na kluzištích míhat, při světlech zářících kde hraje kapela, svůj román zapřádat a štěstí svoje stíhat, až noc se ze všech stran nad městem zatměla, pak domů s úsměvem po boku muže jíti, jenž pro vše měl by sluch, pro smích i neštěstí, pro kočku rezavou, jež umí z misky píti, pro tetu nemocnou, jež dům má v předměstí. Ó zimo zdlouhavá, když zuří večer kletý, s přítelem lyrikem v kouř kavárny jdu rád, jenž čítá journaly a překrucuje věty, na hloupé básníky naříká tisíckrát, chce nový, zdravý tón by z každé řádky čišel, a všecky přátele chce zvěšet na stromy, chce román napsati, jenž vstříc by slávě vyšel, ba celé století svou váhou ohromí. Ó dlouhá odpůldne! Ba pouštím knihu z ruky, zřím v šeré chodníky a slýchám vozů ruch, křik zmrzlých hadrářů a kolovrátků zvuky, šum sterých kročejů, jenž z ulic hučí v sluch! V sousedství hodiny než šestou budou bíti, než lůžko, odstele stařena šedivá s tím krokem šoupavým, jenž ve mně starosť nítí, mně nudně k zoufání den celý uplývá. Jak budu zase rád až přijdou prví ptáci, až březen uplyne, až budu sám a sám alejí kráčeti, jež do lesů se ztrácí, svým oddán hloupostem a bludným myšlénkám, až v kouři doutníku plán spředu lásky nové, neb hezká brunetta mne může okouzlit, jez rozmar měla by a zoubky perleťové a vlas jak černá noc a vřelý, prostý cit! Ještě zimní sujet Ve vločkách, v pýří sněhu tak zpola zahalené spí město s chrámy, arkýři, jak vichr k obličeji sníh třesoucí se žene v skla kandelábrů zavíří. Jsou bezlisté již stromy, jak bázní se mi chvějí, větvemi zticha kývají, bezlistých snětí stíny lehly si do závějí, jich rysy v jedno splývají. Již k vánočnímu hodu se valně připozdilo, vše kypí skladů nádherou, vše pařížského vkusu je filigránské dílo,


16/31

hle, modravých lamp řady vrou. Ty cítíš zvlhlé, puklé jak kaštany tmou voní na rozích ulic setmělých, co prodavač, ten samý, v též čapce jako loni si hvízdá v skocích veselých. Zříš kočárů shluk cestou se kupit před paláci, lokajů pomluvačný kruh, řad stínů v oknech tančí a mění se a ztrácí a hudba provází tvůj sluch! Ba, vánoce se jistě již valem přibližují nad posněžených stromů řad; teď otcové svým dcerám, svým kráskám přislibují shawl moderní, plesový šat, teď dlužno také hledat a prosit protektory, zas k srdcím chudých sklenout most, večeři schystat slušnou a stromek pro ty tvory, jež jindy nezná společnost. Causerie Žofínská Ve krajek bílé třísni a v měkkém musselinu, půl ve světle, půl v stínu se dámy mihají, při hudby bouřné písni v kruh páry splývají; na muže zavěšeny unyle, vábivě zde tancují ty ženy tak vášnivě! Na parketách se stíny houpají, kolébají, jak vír by schvátil v taji divoce listí v chvat, jež sprchlo s doubraviny do vlhkých, lesklých lad. Jen v křeslech staří páni a dámy usedly, byl vlas jich v žluté skráni sníh ubledlý. Co rozmaru a pýchy; co lásky, rozmluv žvavých, co žertů vysmívavých v noc jednu uslyšíš, vějířů rozruch tichý, co matných ucítíš parfumů, zvadlých květů, co žhavých pohledů, než v divém, vířném letu noc míjí k posledu! Co kniha je a věda, ji student nechal býti, tou rozkoší se zpíti on chvátá věru rád, vždyť tu, již stále hledá, dnes může zobjímat, –


však v mansardě své chudé, již bída zná a trud, sám zítra s knihou zbude, tak opuštěn a chud! I úředníček malý, professor s vážným krokem, okouzlen hudby tokem se vrhá v bujnou směs; i rada vše to chválí, neb zapomíná dnes na noty, indorsáty, platební rozkazy, a galantností jatý se s dámou prochází. Se sklíčky v oku stojí dav štíhlých důstojníků, a dle starého zvyku germánsky žvatlají, pak kdesi v předpokoji své vtipy spřádají; při zákuscích a víně si na hru vzpomněli a usedají líně na rudé fauteuily. Ta drobná, milá šička, vždyť jako já ji znáte, má vlasy hnědozlaté, se stále usmívá, vše, líc, sklopená víčka vějířem ovívá, jak krásky nejbohatší je štíhlá, hezoučká, má pohled nad vše sladší tak křehká, tenoučká! Těm, jimž den v bídě letí, ba celé dlouhé týdny, je uchvátil proud vlídný těch zábav v náruč svou, od kolébek a dětí v síň světly třpytivou, a z rozervaných rodin je osud vyhnal sem, těch málo pěkných hodin žít opět přeludem. Směs dragantových hraček již k ránu vše se míhá, pobledlosť, údů tíha, se hlásit počíná, a s těsných šněrovaček květ padá do klína ... Hle, páry zaprášené již opouštějí sál, jich nervy rozechvěné kýs nudy záchvěv jal. A vyjdeš ... Všude páry se valí; hle, již svítá, sníh ostře ve tvář lítá,

17/31


18/31

a konec všemu již, ty stromů obrys charý a Žofín opouštíš ... V ostrova břehy stinné vln bouř zní s vichřicí a šerá pára vine se z řeky kouřící ... Touha po domovu Po sestře vzdálené vždy steskne se mi náhle, cit jemný, pokrevný já cítím v žilách bít, já chtěl bych na chvilku své srdce zapřít sprahlé a štěstí, žaloby i smích z rtů jejích pít. A z lící oválu se zticha rozpomníti na tahy matčiny tak živě, živě zas, na vážného si hrát, však znovu rozohniti se ku hrám blouznivým v podzimní, sněžný čas. Jí límec bobrový a čapku koupit hnědou, neb bílou kočičku kol krku kosmatou, do noci prosedět s tou dobrou neposedou a karty vykládat, když jizbou snové jdou! Snad otec stařičký na čele ani chmury za klavír usedna by přemluvit se dal, a chvíli hledaje na stránkách partitury by Griega navrhnul a se zálibou hrál, jak jarní břízky kdes by ševelily zticha a motýl houpal se v třeslicích sem a tam, cos jako z vesela a smutně zas když vzdychá tou jarní pieçou by život proudil k nám. Však zde ti líto dne, jenž navštíví tě v městě, a všeho líto ti, co dolétá ti v sluch; kol krámů večerem ty v planoucích lamp deště když vyjdeš procházkou a tramwayí hřmí ruch ... Co má tě baviti? Lesk skladů květinových, kamna z dob Ludvíka, či gobelin žlutavý? Ty hledíš lhostejně na titule knih nových, nic tebe nevzruší z obvyklé únavy. Klub když tě omrzel a přátel schůzky klidné, a srdce před vším už se zvolna zamyká, naděj, že padne v prach, co směšné je a bídné násilím, směšností když novou zaniká, když státníkova řeč, když píseň básníkova, když politická stať tě vzruší zřídka jen, když slabosť, couvání a resignace nová a bombast bláznivý nám všechněm plní den: Po sestře vzdálené, po otci a tom kraji, po vsi, kde cestáři v svou tlukou opuku, po žlutých housátkách vždy steskne se mi v taji, po varhan pisklavém a hlučném souzvuku, kde všecky bolesti a rány svého mládí bych tajně pochoval v střed zlatých duší svých, jak děcko svéhlavé, jež vyděšeno pádí


19/31

v náručí vztažené a usne v polibcích! – Malostranská skizza Jak divny jsou mi vždycky ty malostranské domy, v něž věků dávno prchlých tak děsné bily hromy! Jak zvláštní zdá se býti sloh barokní a úzký! Zde jsou tak roztomilé dvou milujících schůzky! Přes erby jasným zlatem pruh slunce dolů padá na obry nad portály, již shrbují svá záda! Ba, mně se často zdává, když v šeru tady kráčím, že hlavička kdes v okně se mihla letem ptačím, že pudrem zaskvěla se a ráže nach ji spíná, co menuett zní vážný ve strunách pianina, co matrony jdou staré v svit sálu pološerý a skrz lorgnetty hledí v rej tance na své dcery, jimž křížem přes ramena nádhera šátku vzplála, jak Antoinette kdysi jej v pýše nosívala. Venkovské město Viz město bez pohnutí, štítů stěny se pnou nad stromy s květem do běla, kdes ulicí zní rachot bubnu zmdlený, prach západem plá v oknech kostela. Na náměstí, jak zastavím se v klidu, hned nářečí mne poutá, ráz a kroj, vše štěstí s každým procítím i bídu a s životem jich stálý, dlouhý boj. A v stínu věže, který zeje tůní přes domy v dálný obzor ztemnělý, lip řada prochvěla vzduch sladkou vůní, na římsy ptáci k hnízdům sletěli. Kněz alejí tu přejde v černé kutně, na hrudi uvadlou snět šumných lip, s ním po boku jak před lety jde smutně schýlený kantor, v ústech starý vtip. Na domech erb, na bráně česká slova tu zbyla jako rádlem zrytá mez, a co tě baví, je snad škola nová, v níž bují cizí řeči dávný rez. Zde z konsekvence nevyjde duch města, ve volbách, přáních, tužbách stale týž, jím jedna k hřbitovu se chýlí cesta a všecky pojí zrudlý Kristův kříž. To město stojatou je vodou, hnije, čpí ze všech koutů starý, přešlý řád; – v něm slechneš – čas kdy v stvrdlé lebky bije, – předešlé století se ozývat! ... Maloměstské výstavy Ó, jak to blaží mne, jít za letního parna do města menšího přes tichý, stinný les, přes polí rozlohy a luka jednotvárná, a bujné močály a mrtvou, slunnou ves! Tam cítím vůni hub, jak před okny se suší,


20/31

a rozestřený len kol drobných baráků, tam z nízké kovárny ráz na ráz snivě buší, a modrý, řídký kouř se valí v oblaku. – Tak z rána k deváté když dojdeš k bráně města, zkad pošta obrovská se líně béře v před, hned k velkým plakátům tvá bludná vede cesta, kde o výstavě zvíš a vír tě strhne hned na valy zámecké, kde šumí to a kypí, ruch, hudba, rachot kol, krav táhlý, temný řev, a pathos řečníků a výstavníků vtipy a strojů skřípání a rozjařených zpěv. Tu všecko uvidíš, co český kraj má darů, ty chvíš se obdivem ty bujné klasy zřít, to pyšné obilí a ovoce plát v žáru, ty krásné kollekce a nadšený ten lid, ty vidíš, průmyslu jak přátelé se množí a stroje obrovské zříš v ranním slunci plát, zříš dílo zlatníků a ciselérů zboží a různá řemesla tu vidíš rozkvétat. A jsi tak spokojen, tak volny a tak klidný, ty blažen popíjíš pod stínem starých lip, ty prsty do stolu jen klepeš, žvatláš vlídný, ty máš jen pro všecko svůj joviální vtip, a sedíš se správcem a velebníčkem v řeči, jenž vzepřen o svou hůl tě nutí, bys jen pil, jenž šňupe pokojně a šeptá, jak se léčí, co přivez´ bernímu, když v Sedmihorkách byl. A jsi tak spokojen, ty nevzpomeneš ani, že všecko, co jsi zřel, je pouze pěkný sen, že vše je ideál, ten velký klas v svém zrání, jejž kdosi vybíral z úrody zamyšlen, že sedlák sedraný u tučné svojí krávy jenž před jury tu stál tak schýlen, beze slov, sám ani nevěřil v své štěstí, v kousek slávy svých snah, ba tušil jen, jak sedraný má krov! – Ba, život veřejný jak Potemkin se spijí tou nuznou nádherou, – a to je ten náš hřích! Ó kdo to pochopí, co ran ty masky kryjí, co lidí zmrskaných a statků vyssátých! ... Ó děsné příčiny, já mnoho zla jsem tušil, jak šel jsem skrze vsi, jež v šeru vymřely, kde kovář perlíkem již mdlý a znaven bušil, jak z panských stodol kdes v tmě stroje řinčely. Hnus náhle veliký pad´ na mne jako břímě, a já si vyčítal, tou pravdou schvácený, proč jako ostatní ty frase nechytí mne, jak šťastný moh´ by být můj život ztracený, jen smutek veliký mne schválil nenadále, on blíž se přivalil a nad mou hlavou rost´, rost´ s písní opilců kdes v temné krčmě malé, v jich base frivolním se třás´, nezvaný host. Přátelský stůl Jak často společně druh vedle druha těsně u stolu velkého, jenž knihami jest kryt, si sednem´ kouříce, samovar zpívá plesně


21/31

a lampa v skupinu svůj žlutý vrhá svit, po práci, po dojmech dnů, jež tak stejně plynou, své vzkřísit naděje a touhy své než zhynou, své ruce stisknout zas a myšlénkami žít. Zas řekneme si vše, co týden pohřbil, zrodil, kdo slovo pravdy zas v lhostejnou dobu vhodil, my řekneme si vše ... Kdo moh´ by zradit nás? Tak nervy osvěžit a promluvit si spolu! Pak ještě z Tolstého si přečíst kapitolu a v tichu nesměrném poslouchat pevný hlas a oka nespouštět z tmavého kouta stěn, tou hudbou prostých vět, tou pravdou tvrdou, ryzí a žití nahého mistrnou analysí a vnitřním teplem zas růst k činům, uchvácen! Tak v hádkách vášnivých a v bouřných projevech my učíme se znát své vlastní tajné hnití a pouhou dedukcí my mnohý ostrý šleh na vlastní chorobu, na vlastní shrnem´ žití, my učíme se znát, co hnije kolem nás, tím spíš, by dobré vše v nás jásot probudilo, a hledat příčiny zla, které zkupil čas, jež všecko ztěžují, snah zárodky i dílo ... Trochu humoru i starosti Novomanželé Zas v restaurantu, v zimě, jako vždycky se sešli hosté: doktor sanguinický nad srnčí skloněn citron v prstech stiskal, pak švihák jakýs, jenž skrz zuby pískal, a jakýs rada s mladičkou svou paní. – O všem se mluvilo: o volbách, dani, o bance, o dělení selských statků, o politice pustili se v hádku. – Když zdálo se, že nudný hovor vázne, děl doktor, ukázav na místo prázdné: „Ten blázínek, jak moh´ se ženit přece?“ a o lenoch v zad vzepřel svoje plece a houpal se ... „To vidět byste měli! On s mladou žínkou proběhá den celý po modních skladech, stále usměvavý, v bazaru vánočním se letmo staví (ba škoda, že už karrouselů není! tam jistě seděli by přituleni!!) hned v obrazárně, u knihkupce mžikem, hned v krámě cukrářském ... Ba, starým zvykem tak povrhnout, a nepřijít sem ani!“ A mladičká, jež nudí se tu paní, po jakés lásce zatoužila rázem, ve snění chvíli upřela zrak na zem; kuličky chleba v ubrus hází režný. Hned se švihákem pohled jakýs něžný a výmluvný vymění chvíli dlouhou; – – jich prsty tknou se, náhodou snad pouhou ... Leč rada starý, jehož trápí rýma, si s červeného nosu brejle snímá, a tabatěrku vyjme, šátek bílý. Pak za ušima podrbav se chvíli nápadně dlouho čistí okuláry. –


22/31

– By uhlídal líp ženu, rada starý? ... Divoch z venkova V starosvětském kočáru ji vzali do města. Bylo to už po jaru, déšť byl, mha, necesta. Nesměle zprv seděla! Jí šestnáct let je as. Ale oči z vesela tak zřely stínem řas. – Bonbons, hračky, obrázky rozdala dětem všem, všecky na jich otázky zlíbala s úsměvem. Styděla se, špulíc rtík, by se jí nevysmál o rok starší studentík, jenž vážným se tak zdál. A když sedla k pianu, (ba, smát se, byl by hřích!) hlavička tak na stranu se svezla v rozpacích! Ale večer, druhý den jí bylo smutno tak, vzpomínky a sladký sen jí vlhčil tmavý zrak. Třešně rudnou v aleji, teď voní každá mez! Chtěla by tam raději se vrátit ještě dnes! Ale pak vše přechází ... Už není nesmělá, studentíka provází na klavír z vesela. Často vjede v jeho vlas, když zrady netuší, vzdoruje mu ráz na ráz, jej v lekcích přeruší. – A když teta domluvou se vadí, – po chvíli knoflíky, jak řadem jdou, jí řeže s mantilly. Aneb vzlyká škytavě, cos kreslí, nos hle, zrak, – pak dí tetě pichlavě: „To ty jsi. Dobře tak!“ Jaká pak to pohova, dí teta častokrát, divoch je to z venkova, kdo pak by ji měl rád! A když vzlyká, pláče jen, tu vždycky naposled studentík jde usmířen jí zlíbat žhavý ret. A co hříšná, tetu svou jde objat, vášnivá, do šálků ta právě dvou jim kávu nalívá ... Při partii Sychravý podzim v okna bije, čas při šachu jde v myšlénkách, čaj zlatý z číší štíhlých kouří ... Jak dlouhým je ten každý tah! Professor šedý se svým tchánem si sedá vážně k partii, a s úsměvem tak sarkastickým tah mistrovský vždy zapijí. Jen křesla houpací se ozvou, pak ticho zase na chvíli, se stropu velká lampa hoří, a krb jen časem zakvílí.


23/31

Před krbem ve fanteuilu rudém tak sama paní usedla; – jak od sňatku líc její snivá jak uvadla a pobledla! Ba práce v rukou roste zvolna, jak v šachovnici každý tah, čas prchá více v zpomínání a v rozmaru a ve slzách. Ó jak je ráda, když jde večer, a nemusí již poslouchat výklady suché, pedantické, ni přísných řečí nudný chlad, ni zmínky, jak se rheuma vrací, logiky nové přednosti, jak mládež autoritu mučí svou tvrdohlavou leností! Tu vzpomíná zas prvých lásek, a plesů, hudeb vířivých, a parků starých, zasmušilých, a stezek, listím pokrytých, a přísah starých, jež se zdají bít v okna s větrem o závod, jak ptáků křídla zlých a dravých a netopýrů děsných rod na rakev, jíž byl salon šerý, jenž srdce její pohrobil, a urval mladým srdcím navždy a starci dal je za podíl, jenž netečně hrál šachy dále a jen to zbožné přání měl, by matem zničil protivníka a rheuma chvíli zapomněl, jak o její by hrál tu mládí a krásu, jež se rozvíjí, ba o sny též a tajné touhy, jimiž se v snění opíjí! Nový byt Byt nový vyhledal, jen úzké čtyry stěny ... Dům vápnem vlhkým pách´, na podzim dostavený, svou přídou úpravný, façadou ozdobenou, a lákal chudinu svých bytů levnou cenou. Svůj skrovný nábytek v kout zvolna rozestavil, tu zas vše překládal, tu rovnáním se bavil, a hvízdal potichu ... Dvé stalých barvotisků po stěnách rozvěsil, „Krajinu zimní,“ vísku, jak sníh ji zasypal, jak cestou osamělou na saně jedoucí se vločky sněhu stelou, pak „Léto“ prahnoucí v nezvyklých barev směsi s obilím žloutnoucím a s mlhavými lesy. Pak, by se poohléd´, se schodů sešel hbitě; skla oken barevná se leskla duhovitě. – Na dívky padal žár, jež v čtvrté patro spěly,


24/31

jich hlasy zvonkově se dlouhou chodbou chvěly; pak tělný jakýs pán šel joviálně kolem, se svazkem zelenin a chřestem, karfiolem, pot s čela utíral tak spokojen a klidný. Ten dům byl veselý, tak příjemný a vlídný, a slunce vesele na římsách plálo všude. Zde život, myslil si, všem šťastný, klidný bude! Pak zašel do ulic ... – A nezřel již, v tu chvíli jak do mar před domem rakvičku uložili ... Rekonvalescentka Na postýlce slabá tak leží, a sotva že odpoví, svou hlavičku pozdvíhá ztěží z bílého krajkoví. Tak stále si s prsty jen hraje, jak z vosku ty bezbarvé jsou, a uprouc zrak do oken, ssaje vzduch s letní pohodou. Jen přijde-li přítelka stará, jíž šestnáct jak jí je let, cos v oku jí teplého hárá a úsměvem chví se ret. Prs vlní se zlehka a zvolna a ruměn se na líci mih, i vráska ta na čele bolná zmizela v paprscích. A matka ta starobná, zase jak vítá úsměv ten! Jí zdá se v tom slunečním jase zas nádherný dnešní den! Hned šatečky šije ji dvojí s tou bílou stuhou jak sníh. – – A zatím zase se bojí těch probděných nocí zlých! Nedělní šaty Když jaro prohřívá zdi předměstské a sady, co ruchu v ulicích a v parcích co je vnady! Já rád si vycházím a clo vlažného vzduchu dým ssýlám doutníku a pozoruji v duchu. – Zřím v krámku maličkém, jenž je tak zastrčený, kde vše tak chatrné, kde levnější jsou ceny, před prádla balíky a kartonů a šátků a krajek žlutavých stát s dítětem svým matku. To v jejím náručí si brouká, nožkou třepe. Však ona za chvíli, by vybrala si lépe, je kupci pochovat dá hovorná a smavá, jenž brejle na čele, mu lesklou hračku dává, své zboží chválí zas a smíchem děcka jatý sám dlouho vybírá mu na nedělní šaty, a rety hrubými když tkne se jeho skrání,


25/31

dí: „Že tak hezké je, vše za polovic, paní!“ – Hrnčíř Dnes v jitra úsvitu vstal rozespalý, do lehkých škorní obul nohy bosé; luh oknem omžený jen hořel v rose a lesy daleko v dne růžích plály. A za stroj k práci svojí usedaje, jím pohnul v ráz, že skřipot zazněl líný, jej roztočil, až jiskry bleskly z hlíny a zlatem hrály nádob vlhké kraje. A z blízkých pastvin u vyschlého splavu krav stádo šlo, kde v olše stín si lehal, jim do boků květ rudé vrbky šlehal, stvol skvrnitých a dutých bolehlavů. Jen okna vánkem časem zaskřípěla ... Králíků smečka vířila tu kolem, že k smíchu to, když hrála s trávným stvolem, neb se střevícem kankán prováděla. – A teď jde dívka ... Dobré jitro dává, a s ní se smějí celá slunná lada, kus trávy dá, neb králíky má ráda, nad okna révoví se kloní smavá ... By viděl líp, hned vezme okuláry; líc holá zaplane v nach purpurový, a vdovec mrzutý cos honem poví a hubená tvář v oblé vzrůstá tvary. A že je svatý, pobožný a mravný, ku skříni zčernalé hned skočí stranou, Rodičku Boží dá jí dotýkanou, ten poutník svatohorský, neunavný! Leč kolem právě manželé jdou mladí, a babka jakás ... Řeči z toho budou, že on je stár a že si vybral chudou, a že to neschvalují kamarádi. Leč pomluva proud lásky nezastaví, neb krb je chladný, jizba bez kolébky, ba není mluvit s kým, vlas hladit hebký, a ženich starý, ten je tvrdohlavý. Neb na dnešek se divná věc mu zdála, že nebožku zřel, jako živou kdysi, s ním seděla, s ním z jedné jedla mísy, – – a ke sňatku své svolení mu dala! – Z villegiatur Ó kouzla villegiatur, kouzla plání v červnových bouřích, s teplou vůní lesů, vod zátoky! Jíkavý vzkřeku kání, a šume trav, vás v hloubi srdce nesu! Jen z města, z města šedých, parných ulic vy boháči a krásky bledolící,


26/31

příroda volá zkvítajíc a bujíc do lázní, na vsi, v malá města spící! Rozkošné villy vtkány v ranní páru, hluboké lesy a svah květných tratí, park chladný, vše, co kolem plane v žáru, hle, v červnu parném kouzlem duši schvátí! A líné pošty a kočáry v letu na silnicích kol zašlých samot jedou, měst branami, jež plají v stromů květu, červení tašek a zdí barvou šedou. Oživly villy ... Klavír děsně kvílí zpod jalousií do parného vzduchu much plného v polední právě chvíli; – teď zvonivý smích doléhá ti k uchu. Hle, v parku dívka s knihou v trávě leží, s přimknutým zrakem v jepic bzuku zívá ... Ta sladká lenosť, kdy stín stezky střeží, kdy ve zdi cvrček tenkým hlasem zpívá! Vzduch nehnut spí, je těžký, bez vibrací, jen kočár cestou klikatou je zříti, za plotem v parku jak se v prachu ztrácí v dál tmavou při psů štěkotu a vytí. Teď dandy jde, pln děsných, nudných tlachů po boku dívky s rudým parasolem, zlořečí parnu, pleti své a prachu a jednotvárnosti, jež táhne polem. – Za nimi maman s papa rozčileni, – neb účtů kritika je nad vše baví, kuřata drahá, pivo k nesnesení a hostinský, bandita z Abruzz pravý! A já? Vše v městě, nudném přečkám městě! Však v náhradu, až přítel můj se vrátí, mi lhaním o dívkách a lovech, cestě, tu dlouhou jeseň bez milosti – zkrátí! První koncert Již vystoup´ v černém šatě bledý a slech´, jak hovor pod ním stichal, vzduch parfumy a horkem dýchal, sál světly hořel tmavohnědý. – A dole před ním jako v pýří v hedvábí, krajkách, musselinu, půl ve světle a zpola v stínu dam řad se v polokruhu šíří. Vlas tmavý, zlatý, vše to splývá; ty žhavé oči, rudé rety! Hle, černých fraků silhouetty, hle, lorgnettů skla žádostivá! Vznes´ housle a již tóny spijí vzduch stišený svou hloubkou plnou, v klavíru akkord měkkou vlnou


27/31

vpad´ jásavě a s energií – Však mistr jeho, kdysi slavný se rozechvěn kams v chodby ztratil, jej pocit strachu náhle schvátil, vzpomínal na svůj debut dávný. Chtěl uniknouti kritik hlasu, i potlesku i hanobení, i závisti, jež zub svůj cení a chce-li, do prachu rve krásu. A zas jej v sál to pudí, žene; jak třesou se ty ruce svadlé! – – Zda někdo při tom na zapadlé se jméno jeho rozpomene? Velkoměstské klepy „Tak trochu přisnědlá od slunečního jasu jste, slečno, od těch dob, ba jiný účes vlasů, líc snědá, plnější a jaká ruka bílá! A přece, zdá se mi, že jste se nezměnila, jen trochu bujnější jste, zdravější než dříve; vám venkov ruměnce zas vrátil v líce snivé a v oči šelmovství a jakous něhu jemnou ... Dnes trpělivosť též budete míti se mnou!“ A při tom s úklonkem vstříc ke mně přiskočila, blíž ke mně hlavičku svou těsně naklonila nad ňadry schýlenou. Řad zoubků z rtů se blýskal, zrak rozšířený byl, jas divný z něho tryskal, a obě ruce své mi podávala v smíchu ... Jen klavír v sousedství se ozývá kdes v tichu a porcellanu cink jen časem zaharaší. – To úbor se stolu otylá služka snáší. – „Pst, – řekla tajemně, – teď prosím vás, jen tiše; je den, kdy malinka zas dopisy své píše, však brzy přijde sem a na cosi se zeptá. Jen si to považte (a stále více šeptá), s tou její češtinou jak mne vždy rozesměje! Tu přišla před chvílí a úzkostí se chvěje, jak „dítky předrahé“ by asi napsat měla a místo p vždy b z dávného zvyku dělá.“ – A vedle v lenošku bych posadil se u ní, mne prosí s úsměvem. Sedá si do výsluní, že slunce ve vlasech se plným proudem chytlo, na drobné střevíčky a na koberec slítlo a ve vibracích prach se šířil v jeho pruhu. – Pak řekla, „vidíte, jak venkov šel mi k duhu, a přece, k posledku, jak podzim už se blíží, mne nic tam netěší, vše nudí mne a tíží. – Ba nikdo navštívit mne nepřišel čas celý, my často s matinkou den celý proseděly v té nízké verandě (vždyť byl jste tam též jednou!). A stromy, prosím vás, už všude v polích hnědnou, a jak je poslední úroda odvezena, jak mrazík přikvapí, – co měla by tam žena? Tu zase zatouží po velkoměstském ruchu, po knihách, přátelích a zateskní si v duchu ...


Jak? Po čem teskniti? já myslel jsem si v taji, však řek´ jsem: „Vidíte, když podzimek jde v kraji, já bych se toulal rád od rána do večera, mne vždy by bavila mha, která padne z šera, ta holá strniska a duby opadané a sosny mlhavé, s jichž korun vůně kane, a hlasy chřástalů a holá stromořadí a vzduch tak průhledný, jenž mrazí již a chladí.“ A ona se smíchem: „Tu zálibu vám přeji. Však teď bych zvěděla novinky nejraději; strýc oženil se zas, ten major, vdovec starý, – a potom vdává se má sestřenice Mary a více – počkejte, to nemohu vám říci. – A vy ji neznáte, tu hloupou sestřenici? Muž její hezký tak a ona šeredna je, a při tom lakomá a na velkou si hraje.“ Pak já zas: „Zemřel ten a ta se právě vdává. Jak překvapena je, chudinka povídavá! A z literatury? To nejvíc ji vždy baví. Ten jubileum měl, onen se v listech slaví, ten drama dopsal již, v němž peprné jsou švihy, ten zcela zšedivěl, než dočekal se knihy, a onen za dvě stě jel prostudovat Čínu a z Jerusalema posvátnou přinést hlínu.“ Tu ona smála se ... V tom vrzly zvolna dvéře, hned hlava v čepečku se objevila v šeře, vlas v skráně zčesaný jí sáhal k brvám víček ... Hned ostrý zazněl hlas: „jak ty bys psala ´psíček´?“ A pak zas ku práci své vrátila se mžikem, mne ani nezřela; a hned zas přišla s křikem a v dveřích přivřených se ptala, jak se píše kýs výraz spletený a odešla pak tiše. Má hezká přítelka vše zamluvila chvatem. Ba, je to krásné být dnes českým literátem, a při tom šelmovsky jí zoubky z rtů se draly. „Ba teď už do rodin jde pověsť vaší chvály a skorem řekla bych, je číst a soudit modou. – vždyť česká elita už těchto příčin shodou své vzácné salony vám otevřela všecky, – a s tím mým basovým smích její zvučel děcký. A náhle ze smíchu se zamyslila chvíli, pak řekla: „s Milenkou jsme často o tom snily... Jak verše miluje! a jak je čítá ráda! Však často zřela jsem – a velká je to vada! Vy z bourgoisie jste všichni do jednoho; vy hlady nemřete, však nemáte též mnoho, vždy tytéž koleje vás vedou cestou denní, kde barev máte vzít, kde síly, povznesení?” I já jsem na chvíli též zamyslil se snivý; lesk jejích očí plál, byl suchý, žádostivý, a já jsem děkoval za soucit její přímý, pak děl jsem vesele: „Ba, za předešlé zimy jste příliš čítala ... Vás jaly sloky prosté, i dekadentů verš, jenž pouhou hudbou roste, a vy jste říkala: to šperk je ku ozdobě, jak zdoby rakví, vás a svícnů v dávné době.

28/31


29/31

Však román, jak jsem zřel, když uchvátil vás jednou, vám duší všecky sny se vzbouřejí a zvednou; vás ruské schvátily – tou prostou básní žití kde rozvoj psychický se do všech nervů řítí, – zda pamatujete, jak čtla jste „Světlé noci“? A pak jste plakala jak dítě bez pomoci, a proč? Tou krásou snad? Že sloh zněl chvěním bolu a teplem podivným a utrpením spolu?“ ... „A jenom považte,” zas ona, mhouříc brvy, „to všecko, zdá se mi, jak psal by autor krví, a jak by prožil sám, co nakreslí tam slovy od podivných těch žen až k tomu mužíkovi. – Slyšel jste? Matinka se na cosi zas ptala.“ V ráz tiše odběhla a hned tu zase stála, zas jak dřív veselá, s malinkým důlkem v líci: „A ještě, počkejte, cos chtěla jsem vám říci! Co tuhle Milenka? To jsem Vám neříkala? Již večer přiběhla a tolik se vám smála, jí počal kořit se obstárlý jakýs rada. Však jaký pak to smích? (Já klepů nemám ráda!) – – Což vaši přátelé? Co dělají teď právě? Já tuhle mluvila jsem o nich na zábavě!“ a při tom schýlíc se, zhoupla se ve fauteuilu a nožky natáhla, vlas shrnujíc si k čelu ... „Ó moje předrahá! Vy byste chtěla zvídat! V kolik kdo chodí spat a v kolik chodí snídat? kdo nosí paruku a kdo si černí kníry? kdo v starém svrchníku sám zašívá si díry? kdo frak si vydluží, když v divadlo chce jíti, neb někdy do plesu se trochu pobaviti, neb k nakladateli, jenž knihu zas mu vrací pro nával obrovský překrásných jiných prací?! Ne, to vám neřeknu, já přišel zřít vás zase, a na venkov se ptát, jak jste tam bavila se, co lesy dělají a jak již vadnou louky, co květin v herbáři a jaké máte brouky a třeba známosti jaké jste venku měla – snad by to román byl, kdybyste vyprávěla. – Tak vy jste pravila, pan major že se žení? – Taaak ... Ještě ruku svou mi dejte k políbení“ ... Prvý sníh Sníh prvý napadal a rozplýval se v trávě jež vadla na luzích ... Čas jitra nastal právě kdy pěli kohouti; list vichrem s větví lítal, svit slunce bledého se skrze stromy kmital a vločky padaly ... Jak sníh ten uvítala ta dívka mladičká, jež čísti počínala kýs román zábavný! A celá rozrušená v kraj sněžný hleděla, ji dojala ta změna! Jak ráda mívala ty zasněžené nivy! ... Hned zřela prosinec a vánoc půvab snivý, tu délku večerů, v nichž rodina se schází, kdy píseň bratrovu na klavír doprovází a čaj kdy žlutavý z kalíšků úzkých hoří. – Již v duchu přemítá, kdo z těch, již se jí koří,


30/31

jí celou upoutá a koho sobě zvolí, a komu vyjeví, co těší ji a bolí. – Jí zněl hned masopust a vřava masek v hlavě, rej plesu vířivý a touha po zábavě, a saní rolničky při jízdách pustým polem když sněhu brilianty se chvějí každým stvolem. Zří, ve svém kožíšku jak na kluzišti jede po řece zamrzlé skrz roušku páry šedé, – – a on s ní, tisknuv ji v svou náruč, bleskem letí a co si šeptají, – jsou sny dvou šťastných dětí... Dvě děti Sotva že se dočekali: jak sněhový bílý květ na kolébce přivítali drobné děcko, snů svých svět. V zimě bude teplo tady, dobře se tu bude snít. Tři tak žijí dohromady, nemohou se rozloučit. Časem přísná přijde teta, zkoumá shodu pátravě, a jak zdraví děcka zkvétá opakuje laskavě. Časem zbloudí děd v ty stěny se slavnostní lící tich, úsměvný a nahrbený, s loutkou v tenkých prstech svých. Jak je šťasten, čapky stuhu rovná děcku stokráte, papouška jak houpá v kruhu přes podušky prohřáté, trubku ke rtům svadlým zdvíhá, do klávesů počne bít; neb pagodu rozkomíhá, počne zpívat, švitořit. – Ba, jak vše jde smavě, hebce, to už děti dvě jsou spíš, tam to jedno na kolébce a to druhé hrobu blíž. Genrová krajina Sbor hudců zříš kde pěšina jde úzká, jdou polo v spaní v ranním vlažném jasu, jdou z dýmu hospůdky v tu polí krásu ... Ba hochů veselých to byla schůzka! Se stromů vůně chví se v pole kluzká a vítr v šumařův si hraje vlasu, a ten, jenž červotočivou si nese basu, si časem šňupne a pak prsty luská. A humor zbyl jim v rozespalém zraku pro cestu po dešti, jež samý močál; jdou zrousaní kol rozkvetlého máku. –


31/31

A pěšinou jak po řadě jdou husy, na křídlovku jim jeden troubit počal. A celý sbor se znovu smáti musí ... Nedělní výlet Vždy v neděli si vyjeli tak sami, mladičká dívka, milenec a známý strýc obstárlý, jenž ochranu jim skýtal ... Po celé cestě noviny jen čítal, neb hleděl z parníku na blízké břehy, v svých očích starých plno teplé něhy, a řídkou bradu rukou hladil stále. To krejčík byl, svou vestu okázale na odiv stavěl, šátek batistový pečlivě skládal modravý a nový a staré brejle šinul k špičce nosu. Co zdvíhal stále oba cípy šosů, ta mladá dívka opřena vždy stála na ňadrech růži s milým svým se smála, jenž zdvořile k ní mluvil, neobratný ... Vše jinak bylo, z parníku když chvatný dav lidí vyřítil se v přístav blízký. – Též oni vyšli, v stráních plály lísky a kdesi kos jim v ústret volal z lesa. Hle, slyšet bylo, datel v kůru tesá ... V kraj lesa zbloudili ... Mech byl tu měkký a v blízku vlny rozvodněné řeky a olší partie a vrb a sosen. Zde palouk voněl právě včera zkosen, vod zátoky v něm leskly se a plály. A jahody už černaly a zrály ... Však ještě málo znali se ti mladí ... Co svlečen strýc se v stínu sosen chladí, tu oni stezkou toulati se směli, by vše, co chtěli, též si pověděli. – A zatím nad košíčkem mdlý vždy více své kuře obíral, odháněl mšice, v mech uleh´ si a slouchal ptáků pění a sklínku prázdnil v šťastném polosnění ... Univerzita Karlova v Praze – Filozofická fakulta Katedra české literatury a literární vědy nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1 tel: 221 619 232 fax: 221 619 233 kontaktní e-mail: [email protected] website: http://cl.ff.cuni.cz textová edice: [LuB]

Veškeré poznámky, připomínky, námitky, dotazy či vynechávky v textu hlaste na e-mail [email protected].

Realistické sloky Antonín Sova

Recommend Documents