Publikace vyšla s podporou Ministerstva zahraničních věcí ČR a Evropské Unie. Obsah publikace nemusí vyjadřovat stanoviska sponzorů a nezakládá odpovědnost z jejich strany.
ÚVOD První diskuse o plánech a možné spolupráci na českém předsednictví, jichž se Glopolis účastnil, proběhly na začátku roku 2007. Tento text navazuje na několik předešlých dokumentů, které byly určeny spíše k interní diskusi nestátních neziskových organizací (NNO) a obsahuje stručné shrnutí dosavadních zkušeností Pražského institutu pro globální politiku - Glopolis s přípravou na české předsednictví Rady Evropské unie. Je rozdělen do dvou částí. První z nich je zaměřena na konzultační a rozhodovací procesy a na možnosti NNO alespoň v omezené míře ovlivňovat agendu českého předsednictví skrze dialog s oficiálními vládními institucemi. Druhá část se věnuje výběru vlastních priorit NNO. Obsahuje kritéria, která je, podle našich zkušeností, dobré zohlednit při výběru a formulaci vlastní předsednické agendy.
1.1 Konzultace na úrovni státní správy Proces příprav českého předsednictví byl započat již v roce 2006, zejména díky iniciativě Stálého zastoupení ČR při Evropských společenstvích v Bruselu. Po zformování nové české vlády se v roce 2007 přípravný proces postupně přesunul na půdu Úřadu vlády, zejména do rukou místopředsedy vlády pro evropské záležitosti Alexandra Vondry. Jeho post byl vládou vytvořen speciálně za účelem koordinace českého předsednictví jak po obsahové, tak po logistické stránce. Následující řádky osvětlují hlavní mechanismy, způsoby dalšího ovlivnění a dokumenty klíčové pro přípravu českého předsednictví a zapojení českých NNO.
Pro komunikaci NNO s Úřadem vlády, který měl na starosti koordinaci příprav na české předsednictví, bylo možné využít jednak oficiálních konzultačních mechanismů, jednak neformálních či jednorázových aktivit. Rada vlády pro nestátní neziskové organizace (RVNNO) Již od roku 1992 (resp. 1998) je tato Rada (RVNNO), jíž zpravidla předsedá ministr pro lidská práva a národnostní menšiny, „stálým konzultačním, iniciačním a koordinačním orgánem vlády v oblasti NNO“. Mimo jiné rovněž „sleduje, analyzuje a zveřejňuje informace o postavení NNO v rámci Evropské unie, o zapojení ČR do EU s ohledem na NNO.“1 V souvislosti s českým předsednictvím Rady EU přijali v prosinci členové RVNNO usnesení, v němž mimo jiné žádali, aby zástupci NNO byli přizváni do pracovních skupin a orgánů, které se zabývají českým předsednictvím. Zároveň ustanovili Výbor pro Evropskou unii RVNNO hlavním orgánem zodpovědným za jednání mezi neziskovým sektorem a veřejnou správou o prioritách českého předsednictví. Dále pověřili Sekretariát Rady, aby shromáždil připomínky neziskového sektoru k návrhu vládního dokumentu o prioritních oblastech předsednictví. 1 citováno z http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rnno/zakladni-informace-767/, dostupné v říjnu 2008.
2
V polovině prosince Výbor pro EU RVNNO zveřejnil na svých internetových stránkách výzvu pro NNO k připomínkování klíčového materiálu Úřadu vlády s názvem „Prioritní oblasti pro předsednictví České republiky v Radě Evropské unie v prvním pololetí roku 2009“. Hlavním cílem Úřadu vlády bylo především redukovat rozsah i počet hlavních prioritních oblastí a vyladit jazyk dokumentu tak, aby jeho finální verze mohla být v červnu 2008 předložena ke schválení Výboru pro Evropskou Unii2 na vládní úrovni. Glopolis v souvislosti s připomínkovým řízením vytvořil neformální koalici sedmi českých neziskových organizací z oblasti rozvojové spolupráce a ochrany životního prostředí. Tyto organizace zformulovaly v lednu 2008 společné připomínky k vládnímu dokumentu. V dubnu proběhlo nejprve písemné vypořádání připomínek. O měsíc později došlo i k ústnímu vypořádání. RVNNO ve spolupráci s Úřadem vlády zorganizovala v květnu seminář, na který byli pozváni jak představitelé NNO, kteří se do připomínkování zapojili, tak zástupci jednotlivých ministerstev, jež zpracovávali jednotlivé kapitoly. Přibližně jednu třetinu připomínek státní správa akceptovala. Důvody k zamítnutí zbývajících připomínek nebyly většinou uvedeny. Pokud ano, pak většinou poukazovaly na vyšší míru obecnosti vládního dokumentu, který nemůže obsahovat veškeré (technické) detaily a odkazovaly na text sektorových priorit (viz níže). Pracovní skupiny místopředsedy vlády Již v průběhu léta a podzimu 2007 místopředseda vlády pro evropské záležitosti vyzval osobním dopisem vybranou množinu představitelů NNO, univerzit a dalších odborníků k účasti na práci odborných pracovních skupin k jednotlivým prioritním oblastem. Ke konci roku se také uskutečnila první setkání těchto uzavřených ad hoc skupin. Na nich došlo k výměně názorů a účastníci byli vyzváni k předkládání vlastních připomínek k prioritním oblastem do další schůzky v polovině února 2008. Pracovní skupiny nabídly v užším kruhu zřejmě nejpřímější možnost jednání o dílčích otázkách v dané prioritní oblasti i rychlejší, bezprostřední diskuse o dalších otázkách předsednictví přímo se zástupci Sekce vlády pro evropské záležitosti. Oproti tomu Rada vlády pro NNO, která je všeobecnou a trvalou platformou vlády pro komunikaci zásadních otázek neziskového sektoru, umožňuje projednání jen několika málo obecných, avšak klíčových politických otázek předsednictví delší a nepřímé cesty přes ministryni pro lidská práva a národnostní menšiny. K jejich formálnímu postoupení Sekci Úřadu vlády pro evropské záležitosti je však třeba konsensus většiny členů pro schválení příslušného usnesení. Ovlivnění předsednictví jednou či druhou cestou vyžaduje znalost členů Rady nebo ad hoc pracovních skupin. Ačkoliv ani jedno z obou těles není reprezentativní (ve smyslu volených zástupců NNO), RVNNO je alespoň otevřeným mechanismem s veřejným seznamem členů (www.rvnno.vlada.cz). Ovlivnění členů ad hoc pracovních skupin je možné jen skrze bezprostřední osobní kontakt s nimi. Na rozdíl od členů RVNNO se u nich neočekává, že by reprezentovali víc než svou osobu, nanejvýš svou organizaci.
České NNO však mohly k ovlivňování procesu příprav českého předsednictví využít i další oficiální mechanismy než jen ty přímo určené pro komunikaci veřejné správy s neziskovým sektorem. Meziresortní expertní skupiny Hlavním nástrojem Úřadu vlády pro koordinaci předsednictví napříč veřejnou správou jsou meziresortní expertní skupiny (MES). Jejich práce se mohou účastnit jen příslušní nominovaní zástupci jednotlivých resortů s gescí či spolugescí za příslušná témata. V praxi jsou to především zaměstnanci zodpovědní za přípravu předsednictví na jednotlivých resortech. Vychází do velké míry z práce systému resortních koordinačních skupin (RKS, viz níže). 2 V tomto dokumentu se vyskytuje Výbor pro EU ve dvou, zásadně odlišných souvislostech. Jedná se o dva orgány, jež však oba mají vazbu na Úřad vlády. Nejprve text hovoří o Výboru pro Evropskou Unii, který je jedním z pracovních orgánů Rady vlády pro nestátní neziskové organizace (členy jsou členové RVNNO) a byl pověřen zprostředkováním připomínek k prioritám českého předsednictví mezi NNO a vládou. Stejný název – Výbor pro Evropskou Unii – však nese i klíčový orgán státní správy pro přípravu instrukcí a mandátu českých zástupců v Radě EU, jenž se schází na úrovni náměstků (a řídí jej rovněž Úřad vlády), či na úrovni vlády (pak mu předsedá premiér).
3
Mezi RKS a MES existoval značný personální překryv, obě skupiny však fungovaly paralelně a poměrně nezávisle. Zatímco MES se soustředila především na přípravu tematických priorit českého předsednictví v Radě EU, RKS řešil celou škálu témat pro aktuální agendu Rady EU. Resortní koordinační skupiny a Výbor pro Evropskou unii Systém resortních koordinačních skupin (RKS) byl vytvořen paralelně se vstupem ČR do EU, aby kopíroval rozhodovací struktury Rady EU a umožnil kompletní a pravidelnou přípravu a schvalování instrukcí českých zástupců ve všech formacích Rady EU. Každý resort je pověřen přípravou podkladů a pozic (tzv. gescí) k vybraným oblastem práce Rady EU ve svém portfoliu. Zároveň je povinen koordinovat návrh stanovisek s dalšími resorty, kterých se daná problematika týká (tzv. spolugestory). Výsledný mandát pak schvaluje Výbor pro EU, který se schází pravidelně jedenkrát týdně na úrovni náměstků a zhruba jednou měsíčně na úrovni vlády. Ačkoliv to zákon neošetřuje, řada pracovníků příslušných resortů je principielně po domluvě otevřena možnosti konzultací s NNO, případně přímo účasti na jednání příslušných pracovních skupin RKS o vybraných bodech zájmů NNO. Tato cesta ovlivňování politické agendy vyžaduje nejen detailnější znalost tématu, příslušných lidí (na počátku možné odvodit z organizačních schémat na internetových stránkách daných ministerstev, kde jsou většinou uvedeny i kontaktní údaje), ale zejména dlouhodobější znalost fungování a agendy těchto státních mechanismů. Samozřejmě závisí na ochotě ke spolupráci příslušných odborů či nižších státních úředníků. Přitom platí, že níže postavení úředníci ministerstev mívají přehled jen o úzkém okruhu „své“ problematiky a nemají možnost pozice svých resortů ovlivnit rychle ani zásadně.
Pro výraznější a rychlejší ovlivnění práce státní správy, což je důležité zejména v případě jednorázových a krátkodobějších procesů, jako je příprava českého předsednictví v Radě EU, je vhodné zvážit i využití dalších mechanismů, které nabízí demokratické prostředí. Klíčové a závažnější otázky často nerozhodují ani vyšší státní úředníci (jako náměstci ministrů či vrchní ředitelé hlavních sekcí), ale členové vlády, či přímo premiér. Ti jsou politicky nominovaní. Obecně přitom musí vycházet z programových dokumentů vlády (programového prohlášení či koaliční smlouvy). Ty ale často neposkytují vodítka pro rozhodnutí konkrétních otázek. Důležitou roli při politickém rozhodování tak sehrávají politická jednání mezi vedoucími představiteli vládních stran - např. jednání koaličních špiček ve formátech předsedů stran (K-3), předsedů a místopředsedů (K-6) či ještě za účasti předsedů parlamentních klubů (K-9). V neposlední řadě pak svůj vliv mají i konzultace s politickými týmy politiků (poradci, neformální konzultační týmy, vedoucí odborných sekcí politických stran apod.) či rozhodnutí vedoucích orgánů politické strany (předsednictev, výkonných rad apod.), za niž byl příslušný člen vlády zvolen. Při snaze o prosazení změn je proto třeba dobře zvážit, zda se jedná spíše o technický, či spíše o politický problém. Politické problémy státní správa řešit nemůže a naopak technické problémy jsou většinou příliš detailní a druhotné pro politiky. Pro ovlivnění politických problémů předsednictví se NNO nabízí především parlamentní cesta. Ta primárně zahrnuje možnost oslovit příslušné poslance či senátory, kteří disponují nástroji k ovlivňování státní správy (dopisy vládě, interpelace ministrů apod.). NNO se mohou účastnit zasedání příslušných parlamentních a senátních výborů (např. Výboru pro evropské záležitosti) při projednávání relevantních bodů či jimi pořádaných (zaštítěných) akcí k předsednictví, jako jsou semináře, veřejná či senátní slyšení. Nezřídka se odehrávají za účasti vyšších představitelů státní správy či přímo členů vlády a je z nich pořizován oficiální zápis. Účinnější než veřejná vystoupení na podobných akcích či přesvědčování jednotlivých poslanců bývá dlouhodobější kontakt s politiky z vedení vládních stran či ministry, kteří vytvářejí politické zadání pro státní správu. Taková spoluúčast na veřejném rozhodování ale pochopitelně velmi záleží na osobních kontaktech a je většině NNO nedostupná. Kromě cíleného a spíše soukromého ovlivňování pak přichází pro NNO v úvahu ještě působení skrze veřejnost a média – jednorázová vystoupení, akce či kampaně namísto lobbingu. Škála možných prostředků je široká – od organizace veřejných debat a seminářů přes petice, veřejná prohlášení a otevřené dopisy (ideálně skupiny NNO), série mediálních vystoupení, pohlednice, e-maily až po pouliční happeningy. Výsledkem takových jednorázových akcí může opět být jednání s nejvyššími politickými představiteli a možnost ovlivnit např. klíčové dokumenty pro přípravu předsednictví.
4
Úřad vlády připravil tři základní dokumenty, které mají určovat podobu českého předsednictví. Pravděpodobně je do konce roku schválí Výbor pro EU na úrovni vlády, čímž se stanou závazné pro celou státní správu.
1.3.1 Hlavní prioritní oblasti Již zmíněný dokument Úřadu vlády„Prioritní oblasti českého předsednictví Rady Evropské unie v prvním pololetí roku 2009“ byl klíčovým dokumentem definující politickou agendu ČR. Obsahoval přehled témat, která měla dominovat EU v době českého předsednictví a návrh dílčích aspektů a politických přístupů k nim akcentovaných vládou ČR. Na základě diskuse uvnitř ČR a s vládami Francie a Švédska byly tyto prioritní oblasti (zejména jejich podoblasti) v průběhu druhého pololetí 2008 zredukovány na vlastní priority předsednictví. Z pohledu rozvojových NNO není v konečné verzi vládního dokumentu věnováno rozvojové spolupráci a humanitární pomoci příliš prostoru (objevuje se zde jen jeden odstavec). I přesto se jedná o výrazné zlepšení, neboť v předchozích pracovních verzích vládního dokumentu zmínka o těchto tématech zcela chyběla. Možnost a smysluplnost zasahování rozvojových NNO do formulace či realizace hlavních priorit i tak zůstala spíše malá. Nicméně takřka všechny z prioritních oblastí, navržených Úřadem vlády, mají přímou či nepřímou vazbu na rozvojovou problematiku (zejména liberální obchodní politika, klimatické změny a migrace), což ospravedlňuje alespoň revizi jejich konkrétního pojetí (znění) ve snaze o maximální koherenci s rozvojovými cíli.
1.3.2 Priority sektorové agendy Další dokument shrnuje priority ČR ve všech ostatních oblastech. Ve skutečnosti vláda připravila materiály dva: první byl celkovým přehledem veškeré možné agendy různých formací Rady EU a druhý označil ty otázky, na něž se chtěla ČR během vedení Rady EU v prvním půlroce 2009 zaměřit (vlastní sektorové priority). Dokument věnovaný sektorovým prioritám je na první pohled technické povahy. Obsahuje rovněž kapitolu o rozvojové spolupráci, kterou připravil Odbor rozvojové spolupráce (ORS) na MZV. Drtivá většina navržených témat v této kapitole spadala do agendy pracovní skupiny Rady PS CODEV (případně PS ACP, COAFR, Výbor 133) s následným projednáváním na COREPERech a ministerské úrovni Rady EU ve formaci GAERC (případně ECOFIN). Priority ČR v oblasti rozvojové spolupráce a jejich prosazování naopak nabízejí širokou škálu aktivit pro rozvojové NNO a možnost spolupráce jak mezi českými NNO samotnými, s českou státní správou (MZV a SZ Brusel), tak s evropskými NNO (zejména z Francie a Švédska) a jejich sítěmi (CONCORD). Taktéž MZV uvítalo možnost spolupráce s NNO jak v oblasti expertní, tak při organizaci doprovodných akcí, širší (veřejnou a mediální) komunikaci témat. Podobně CONCORD projevuje zájem o výměnu informací, dialog a spolupráci s českou státní správou na agendě a výstupech klíčových zasedání Rady EU v oblasti rozvojové spolupráce.
1.3.3 Organizace a logistika Posledním dokumentem, který vláda připravila, je praktická logistická agenda — souhrn všech summitů, konferencí, formálních a neformálních zasedání na všech úrovních zejména na české půdě. Ani zde příliš prostoru pro rozvojové NNO není, pakliže se nerozhodnou spolupracovat s MZV či dalšími orgány státní správy na přípravě a organizaci oficiálních, oficiálně podporovaných nebo doprovodných akcí českého předsednictví (např. odborného semináře či konference k vybrané prioritě v oblasti rozvojové spolupráce či komunikační kampaně).
5
2. VOLBA PRIORITNÍCH TÉMAT Výběr témat pro předsednictví by měl být průsečíkem několika oblastí. Je užitečné definovat témata v kontextu evropské agendy (tzv. velkých témat a sektorové agendy) a tematických priorit evropských partnerů (CONCORD, NNO a/či jejich platforem v ostatních dvou zemích předsednického tria). Důležité je rovněž definovat cíle, přínosy a výzvy předsednictví a neopominout ani zhodnocení vlastních kapacit (expertních, advokačních i organizačních).
2.1 Evropská agenda Při volbě témat pro předsednictví je klíčová znalost evropské agendy, politického prostředí a procesů, které ji formují a vytváří. Až 80% předsednické agendy tvoří tzv. zděděná témata, která si jednotlivé předsednické země „předávají“. Pro lepší koordinaci a plynulost „řízení“ politik EU vznikl institut tzv. „trojpředsednictví“. Tři země připravují společný 18měsíční program, v němž identifikují klíčová témata a základní linie debaty, cíle a návrhy řešení. Možná předsednická témata lze rozdělit do dvou hlavních skupin. První skupinu tvoří „velká“ témata, u nichž lze předpokládat, že budou centrem pozornosti jak médií, tak ostatních členských států. Jedná se většinou o dlouhodobá a komplikovaná témata celoevropského významu. Druhá skupina obsahuje tzv. sektorovou agendu, tedy širokou škálu daleko úžeji vymezených, často technických témat. Mezi „velkými“ tématy českého předsednictví lze očekávat revizi rozpočtu, energetiku a změny klimatu, Lisabonskou agendu či Reformní smlouvu. Vždy je však nutné počítat i s možností, že se předsednická agenda změní „na poslední chvíli“ v důsledku nečekané mezinárodní události. Například nezbytné řešení prohlubující se finanční a ekonomické krize může odsunout dlouho projednávaná prioritní témata do pozadí. Dosavadní zkušenosti s trojitým předsednictvím a sestavováním společného osmnáctiměsíčního programu svědčí o tom, že větší a starší členské země většinou promlouvají do formování priorit „velké“ evropské agendy výrazněji (viz například Reformní smlouva v případě Německa). Menší a nové státy pak většinou tuto agendu spíše „dotahují“. V mediálním stínu velkých témat pak budou v Praze a Bruselu probíhat jednání a koordinace práce na celé řadě zbývajících témat z evropské agendy, včetně rozvojové spolupráce. Úspěšné završení
6
některých těchto otázek (či naopak úspěšné otevření tématu nového) je však pro menší, novou členskou zemi daleko dosažitelnější. Veškeré takové úspěchy vyžadují detailní a technickou znalost problematiky, jednacích procedur i výborné koordinační schopnosti.
Výběr předsednických témat by měl probíhat i s ohledem na agendu ostatních evropských NNO, jejich sítí a platforem. Důležitá je koordinace témat především s NNO/platformami NNO v dalších dvou předsednických zemích. Komunikace o možné spolupráci by měla v ideálním případě začít alespoň půl roku před počátkem prvního předsednictví v rámci předsednického tria. Pro rozvojové NNO je důležitým partnerem CONCORD, evropská platforma národních rozvojových platforem. CONCORD se snaží podporovat kontinuitu národních platforem, zejména u předcházejících a navazujících předsednictví. Koordinace probíhá skrze pracovní skupinu, v níž se zpravidla setkávají zástupci platforem ze zemí aktuální, předešlé a následující předsednické trojky. Spolupráce s evropskými NNO však může probíhat i mimo CONCORD na úrovni různých ad hoc koalic, tematicky zaměřených evropských sítí apod. Klíčová pro spolupráci s CONCORD je zejména sektorová agenda, kterou formuluje Ministerstvo zahraničních věcí pro rozvojová zasedání a pracovní skupiny Rady. Na těch několika ústředních zasedáních, schůzkách Rady EU, kde se probírají rozvojová témata a spolupráce, je důležitá spolupráce a především dobrá komunikace mezi rozvojovou platformou předsednické země a CONCORDEM. Pro celkovou koordinaci předsednických aktivit a projektů na úrovni národní platformy je užitečné vytvoření společné „policy“ strategie pro předsednictví, která obsahuje informace o tom, kdo bude aktivně sledovat které oblasti, komunikovat s příslušnými kolegy z CONCORD a dalších organizací, udržovat kontakty s pracovníky státní správy zodpovědnými za příslušná témata během předsednictví.
Prioritní témata by rovněž měla být zvolena s ohledem na možný úspěch při ovlivňování výsledků předsednictví. Možnost NNO prosadit větší míru zohlednění rozvojových cílů v tzv. „velké agendě“ je značně omezená. I přesto jsou sledování a snaha o ovlivňování těchto velkých témat ze strany NNO důležité hned z několika důvodů: vytváří předpoklad pro zvyšování koherence politik pro rozvoj, napomáhají zvyšování povědomí o rozvojové problematice mezi řadou důležitých cílových skupin. Ukázka provázanosti různých oblastí s rozvojem je velmi důležitá zejména v nových členských zemích. Sektorová agenda nabízí úžeji vymezenou (zvladatelnější) agendu s větší perspektivou úspěchu. Kromě toho vyhovuje i dalším kritériím pro výběr tematických priorit. V jejím rámci lze snáze identifikovat (pod)témata, v nichž má předsednická země jednak dobré výsledky, reputaci či nějakou komparativní výhodu, jednak dostatečné kapacity. Zatímco heslem dne pro velká témata je u zemí, které předsedají Unii poprvé, „hlavně nic nepokazit“ (pokud se jim nepokusí rovnou vyhnout), ostatní agenda – oficiální i nová – nabízí vládě, stejně jako NNO šanci pro smysluplný a reálný úspěch. NNO mají reálnou možnost stanovení priorit v jednotlivých sektorových oblastech, včetně rozvojové spolupráce, ovlivnit.
Při výběru prioritních témat – a zejména forem zapojení – je však třeba vzít v potaz ještě jednu, zejména v nových členských státech, silně podceňovanou rovinu. Tou jsou vnitřní přínosy – tj. úvaha nad tím, jak
7
definovat úspěch nejen navenek (vůči EU, případně veřejnosti), ale též k jakým pozitivním výsledkům by mělo (první!) předsednictví vést směrem dovnitř. Jak v případě společnosti, tak NNO je proto dobré se zamyslet nad tím, jaké kapacity, mechanismy či hodnoty je třeba posílit. Mezi hlavní příležitosti plynoucí z předsednictví patří prohloubení i rozšíření expertizy a znalostí, lepší pochopení rozhodovacích procesů na národní a evropské úrovni (tato znalost bývá velmi často podceňována, přitom je nezbytná pro účinné kampaně a efektivní lobbying), navázání nových kontaktů jak s pracovníky místních i evropských institucí, tak s novými partnerskými organizacemi, platformami, sítěmi, poznání jiných/nových způsobů zpracování (evropských) informací, komunikace a koordinace napříč sektory i zeměmi. Na druhé straně předsednictví samozřejmě představuje i celou řadu výzev. Mezi hlavní patří kapacity pro zpracování a výběr informací, ale i pro organizování aktivit, zajištění koordinace a komunikace s partnery, koordinace společné pozice s partnery (zejména, je-li nutná rychlá reakce) či získání pozornosti (národních) médií (lze očekávat, že v době předsednictví budou rovněž zahlcena). Předsednická strategie může některá z těchto nebezpečí pomoci snížit, i přesto je třeba počítat s nečekanými událostmi a zachovávat určitou flexibilitu a prostor pro změnu strategie.
Předsednictví je třeba brát jako unikátní příležitost, která může významně posílit schopnosti, znalosti, dovednosti a kontakty NNO. Dobrá a včasná příprava strategie, určení hlavních priorit a rozdělení práce jsou užitečné nejen z hlediska hladkého zvládání předsednických aktivit, ale představují rovněž dobré „cvičení“ pro osvojení návyků, které povedou k relevantní a efektivní (politické) práci i po skončení předsednictví. Příprava a realizace vlastní předsednické agendy posiluje spolupráci s evropskými partnery, přispívá k lepší komunikaci dovnitř i navenek (se všemi cílovými skupinami). Každé z témat má svou důležitou policy a advocacy rovinu zejména na národní a evropské úrovni. Aktivní práce v průběhu předsednictví tak může zvýšit povědomí o rozvojových tématech mezi politiky, státní správou, médii, širší veřejností, může ukázat na propojenost evropské a národní agendy, rozvojové politiky a ostatních politik (obchodní, zemědělské, energetické apod.).
8
Zkušenosti s přípravou českého předsednictví Autoři: Ondřej Kopečný, Petr Lebeda Editace: Petr Lebeda Vydal: Pražský institut pro globální politiku – Glopolis Design: Jan Žaloudek Tisk: Tiskárna Com4t Praha, září 2007
