Proměny hranic v krajině horního toku Divoké Orlice od roku 1742 až po Schengen

Orlické hory a Podorlicko 19: 29-38 (2012)

© 2013 MGOH Rychnov n. Kn., ISSN 0475-0640, ISBN 978-80-86076-52-1

Proměny hranic v krajině horního toku Divoké Orlice od roku 1742 až po Schengen Tomáš Burda Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK, Albertov 6, 128 43 Praha 2, e-mail: [email protected]

Hranice hrály vždy velkou roli ve sledovaném prostoru, a to minimálně od vzniku nové státní hranice mezi Pruskem a Českým královstvím v roce 1742. Představovaly mnohdy určitou barieru rozvoje dané oblasti, která se projevovala různým způsobem podle momentální politické situace. Od naprosto volného prostoru bez hranic se postupně přešlo k režimu hranice stále ještě prostupné, ale omezující pohyb v regionu i jeho integritu založenou na národnostní, kulturní i hospodářské podobnosti. Tyto příčiny vedly ke snahám o změnu státních hranic nejen po roce 1918, ale také v roce 1945 a k pokusům o připojení této části Kladska k Československu. Nejde však jen o samotnou státní hranici, ale také o administrativní hranice, které v průběhu více jak 250 let v našem zájmovém území vznikaly a zanikaly. Bouřlivý vývoj ve dvacátém století se projevil častými změnami ve státoprávním uspořádání jak na české, tak na polské resp. dříve na německé straně. V mém příspěvku se chci zabývat především změnami hranic nižších správních celků, tak jak se postupně měnily při reformách státní správy počínaje roky 1850, přes roky 1855, 1868, 1920 a pak zejména v období druhé světové války a po ní, tedy v letech 1949 a 1960. Klíčové je pak poslední období po roce 1990, kdy došlo k významným změnám jak na úrovni mikroregionální, tak na úrovni mezorigionální, kdy došlo k novému uspořádání nižších – okresních, a pak především vyšších – krajských administrativních celků. Prostor vymezený tokem Divoké Orlice na východě a hřebenem Orlických hor na západě, Šerliškým sedlem na severu a Zemskou bránou na jihu je přirozeným fyzickogeografickým regionem s několika venkovskými centry soustředěnými přímo na hranici v blízkosti Divoké Orlice. Změny hranic, a to především administrativních se v oblasti horního toku Divoké Orlice projevovaly vždy velmi výrazně. Při téměř každé reformě administrativního členění došlo i ke změně hranic v námi sledovaném regionu. Stručně se nejprve zmíním o vývoji administrativního členění na našem území. Základním stavebním prvkem správy již od doby vrcholného středověku byly kraje. Vyššími celky pak zůstávaly země – Čechy, Morava a Slezsko. Počet a rozsah krajů se postupně měnil, až se ustálil v polovině 18. století. Došlo k tomu v souvislosti s reformami Marie Terezie a Josefa II., které vedly k postátnění krajské správy, nově byl krajským hejtmanem ustanoven úředník s odbornou kvalifikací a krajské úřady byly nadřazeny vrchnostenské správě jednotlivých panství, které byly nejnižším správním stupněm. Tím byly položeny základy pro přechod od vrchnostenské ke státní správě. Celkem bylo podle reskriptu z roku 1751 v Čechách 16 krajů (Praha nepatřila do žádného kraje), na Moravě 6 krajů a ve Slezsku 2 kraje.


Budování moderní správy po roce 1850 Tento stav se změnil především kvůli událostem revolučního roku 1848 a přechodem od feudální k občanské společnosti. Nesmírně složitý úkol, tj. úplná změna správní soustavy v celé monarchii z vrchnostenské na státní se mohla uskutečnit právě díky zkušenostem, které úřednický aparát získal v předchozím období. I tak jsou necelé dva roky, v nichž byly tyto zásadní změny provedeny, neuvěřitelně krátká doba, zvláště pak ve srovnání s nedávnými diskusemi a prováděním reformy správy v Česku na přelomu tisíciletí. O to víc je s podivem, že tento systém se, samozřejmě s úpravami, které byly především reakcí na bouřlivou přeměnu společnosti i politických podmínek, udržel v Českých zemích až do roku 1949 a například v Rakousku trvá v podstatě do dnešní doby. Základním bodem reformy bylo kromě zřízení okresů jako základního článku správy, především zavedení samosprávných svobodných obcí. Nejníže v hierarchii státní správy stál soudní okres se sídlem okresního soudu (soudní a také berní správa) a ten byl skladebný do okresu politického v čele s okresním hejtmanem (politická správa). Především obvody soudních okresů se staly přirozené mikroregiony, vymezené na základě fyzicko-geografických podmínek i dopravní dostupnosti centra, v době ještě neexistující železniční dopravy. Reformu přežily pouze kraje, změnil se především jejich počet, nikoli však funkce. Celkem bylo v Čechách zřízeno 8 krajů, na Moravě 2 a Slezsko se na kraje dále nedělilo. Politických okresů bylo v Čechách 79, na Moravě 25 a ve Slezsku 7. Byl tak uveden do života 5 stupňový systém obec – okres (soudní a politický) – kraj – země – stát. Postupně se ovšem ukazovala jistá funkční zbytnost krajů a i jejich nepříliš vhodně zvolený počet a velikost. Proto, i v souvislosti s opětovným utahováním poměrů v podobě bachovské neoabsolutismu, došlo k rozmělnění správy, které již v roce 1855 vyústilo v další reformu. Při ní byly zrušeny politické okresy, které byly spojeny i s jistým podílem samosprávy, a státní správa byla přenesena na sídla soudních okresů, v nichž vznikají tzv. smíšené okresy (v Čechách 208, na Moravě 76 a ve Slezsku 22). V jejich čele stál okresní představený, který byl v případě, že měl právnické vzdělání i okresním soudcem (jinak soudil k tomu určený právnicky vzdělaný adjutant). Krajská reforma proběhla souběžně s tím a od května 1855 se Čechy dělily na 13 krajů, Morava na 6 krajů a Slezsko tvořil jeden kraj. Podmínky však nebyly nakloněny vzniku samosprávy ani na krajské úrovni. Kraje byly přímo podřízeny místodržitelstvím a přes poměrně dobré územní vymezení (někde už zčásti odrážející nastupující přeměnu struktury geografické organizace společnosti a systému osídlení) se ukázala jejich nadbytečnost. V roce 1862 byly zrušeny v Českých zemích, již v roce 1860 na Moravě a v podstatě některé zbytky krajského stupně dožívaly do roku 1868. Mezitím s ukončením neoabsolutismu se opět objevovaly zárodky samosprávy a od roku 1864 byla při smíšených okresech, které se staly jediným článkem správy mezi obcemi a zeměmi, zřízena okresní zastupitelstva. Definitivní zlom pak přináší rok 1868 kdy se na základě zavedení prosincové ústavy z roku 1867 opět oddělila moc výkonná a soudní a vznikly znovu okresní hejtmanství. Těch je díky nárůstu počtu obyvatel a změnám v jejich rozmístění v Čechách již 89, na Moravě 30 a ve Slezsku 7. Vznikly i nové soudní okresy (v roce 1906 jich již bylo v Českých zemích 334). Postupně vznikaly i další politické okresy 30

Burda T.: Proměny hranic v krajině horního toku Divoké Orlice od roku 1742 až po Schengen

a v roce 1918 jejich počet dosáhl v Čechách 105, na Moravě 35 a ve Slezsku 9. Více o vývoji správy na našem území v práci HLEDÍKOVÁ, JANÁK, DOBEŠ (2000). Život na nové státní hranici Tyto změny se logicky dotkly i regionu horní Divoké Orlice. Před rokem 1850 bylo toto celé území součástí Hradeckého kraje, ale rozděleno bylo mezi několik panství, jejichž hranice primárně nesledovaly tok Divoké Orlice, ale naopak díky poměrně složitému hospodářskému a politickému vývoji, vedly hranice jednotlivých panství přibližně kolmo z hlavního hřebene Orlických hor na tok řeky a rozdělovaly území na části s jedním či maximálně několika sídly ležícími většinou v blízkosti toku Divoké Orlice. Důležitou roli hrála nová státní hranice. Přesto nebyla příliš velkou bariérou vzájemného ovlivňování území a styku zdejšího obyvatelstva, které bylo národnostně homogenní, tedy německy mluvící. Údolí horního toku Divoké Orlice se rozvíjelo po obou stranách hranice obdobně i přes svoji příslušnost k jiným státním celkům. Integrita území tak zůstala v do jisté míry zachována v podstatě až do roku 1945. Existovaly formální překážky (celní hranice), které však nebránily např. hospodaření na obou stranách hranice, vzájemnému obchodu nebo vzájemným návštěvám obyvatel Kladska (Pruska) a Čech. Existovala řada příbuzenských i společenských vazeb, které nezpřetrhala ani nová hranice. Církevně obě části patřily k pražské arcidiecézi, i když česká strana do biskupství hradeckého a kladská k zvláštnímu kladskému generálnímu vikariátu podřízenému přímo pražskému arcibiskupovi. Časté byly i návštěvy kostelů na obou stranách hranice, zvláště poutního místa v Neratově. O tom, že hranice přece jen byla patrná, svědčí stavba katolického kostela na kladské straně na konci 18. století, tedy na území protestantského Pruska, jehož stavbu podpořil sám tehdejší pruský král. V roce 1850 existuje státní hranice již přes 100 let a došlo k její stabilizaci. Což se týkalo jejího průběhu, ten byl stabilní již od samotného jejího vzniku, drobné změny přinášel jen přirozený pohyb horního toku Divoké Orlice, který byl částečně upravován především kvůli plavbě dřeva, ale zejména její funkce a zakotvení v prostoru. Hranice se stala zažitou a nebyl to již nový fenomén. Blíže o členění toho území před rokem 1850 např. Voškerušová & Šůla 2011. Při vzniku nového správního členění v roce 1850 je dosavadní vrchnostenská správa zrušena a celé území je začleněno do Jičínského kraje. Co se týká nově vzniklých okresů projevuje se ještě částečně rozdělení na jednotlivá panství, a tak je oblast rozdělena mezi tři nové okresy. Nejseverněji položený Trčkov, jako bývalá součást opočenského panství, byl začleněn do okresu Nové Město nad Metují (politický okres byl dále tvořen soudními okresy Opočno a Náchod) a s ním sdílel své osudy až do roku 1949. Problémy s dostupností sídla okresu vedly k postupným úpravám správy, které se projevily například v příslušnosti obce do obvodu četnických stanic. V letních měsících na Trčkov dohlíželi četníci z Deštného v okrese Nové Město a v zimě díky špatnému přístupu přes hřeben Orlických hor pak z Kunštátu, který ležel v žambereckém resp. rychnovském okrese (VOŠKERUŠOVÁ & ŠŮLA, 2011). Rychnovskému okresu připadla pak část území jižně od Trčkova až po Novou Ves a od Podlesí dál na jih pak k okresu Žamberk (soudní okres a hejtmanství spolu se soudním okresem Králíky). V případě připojení jižní části horního povodí Divoké Orlice se jedná o logické vyústění toho, že přístupové 31


cesty z vnitrozemí vedly okolo řeky Orlice. Spojení severní části s Rychnovskem navazuje spíše na předchozí období správy. Je nutné poznamenat, že německé jazykové území zde tvořilo poměrně úzký pás u hranic a severně (Náchodsko) a jižně (okolí Zemské brány) odtud sahala jazyková hranice až k hranici státní, jako na jediných místech na severní hranici Čech. Všechny nově zřízené okresy byly jazykově smíšené a s výjimkou okresu Žamberk (tady ovšem samotný soudní okres Žamberk měl převahu Čechů, soudní okres Králíky byl oproti tomu s převahou Němců) v nich převažovalo převážně česky mluvící obyvatelstvo. Soudní okresy odpovídaly okresům politickým, proto se reforma v roce 1855 dotkla pouze začlenění do Hradeckého kraje, sídla okresních představených zůstala stejná, ale v nově zřízeném smíšeném okrese Žamberk (Králíky se staly samostatným smíšeným okresem) převažovali Češi nad Němci. Rok 1864 a ustanovení okresních zastupitelstev umožnil aktivizaci občanské společnosti a práce v nich se zúčastňovali i německy mluvící obyvatelé povodí Horní Orlice. Například správce statku A. Böhm z Neratova se stal zástupcem okresního velitele v Žamberku. Těm se spolu s představiteli Rokytnice v Orlických horách podařilo prosadit myšlenku samostatného soudního okresu, kterou se podařilo uskutečnit krátce po opětovném zřízení politických okresů v roce 1868. K 1. 1. 1869 byl zřízen nový soudní okres Rokytnice v Orlických horách, tedy v sídle bývalého rokytnického panství. O této události dosud informuje pamětní deska, bohužel dnes skrytá zrakům veřejnosti, v průjezdu výrobního družstva Sněžka v Rokytnici. Velký význam to mělo nejen pro samotné město, které se začalo rozvíjet a v roce 1906 sem dokonce přijel první vlak po nově postavené lokální trati z Doudleb nad Orlicí, ale také pro celé území soudního okresu. Ten vznikl z původních 10 obcí soudního okresu Žamberk (včetně samotné Rokytnice, v údolí horní Divoké Orlice to byly Bartošovice, Malá Strana, Neratov, Podlesí a Vrchní Orlice) a 19 převážně německých obcí okresu Rychnov (z údolí horní Divoké Orlice to byly Nová Ves, Kunštát, Zelenka, Jadrná a Bedřichovka). Dále byly připojeny převážně německé obce ze západních svahů Orlických hor jako Zdobnice nebo Uhřínov. Vznikl tak soudní okres s téměř 95 % zastoupením německy mluvícího obyvatelstva. Spádovost námi sledovaného území se měnila, došlo k přiblížení správy (především soudní a berní). Souviselo to i s pokrokem v dopravě a zlepšením přístupu do Rokytnice přes hřeben Orlických hor. Situace na stání hranici byla jiná především kvůli změně v obou sousedících státech. Na jedné straně vzniká po prosincovém vyrovnání v roce 1867 RakouskoUhersko a na druhé namísto Pruska od roku 1871 leželo sjednocené Německo (jednotlivé země tedy Čechy a Prusko zůstávají). Na intenzitu vzájemných styků to nemá velký vliv, naopak situace se díky ukončení sporů po prusko-rakouské válce v roce 1866 zlepšuje především v politické oblasti. Narůstají i díky monopolizaci a nástupu ochranářských politik hospodářské a celní bariéry (nárůst významu pašování cukerínu nebo alkoholu). Existence jedné samostatné územní jednotky v oblasti horního toku Divoké Orlice, i když jen soudního okresu, byla v přeshraničních vztazích jednoznačně pozitivní záležitostí.

32


Vznik a dočasný zánik Československa Tato situace, v podstatě jen s drobnými úpravami, vydržela až do zániku obou středoevropských mocností na konci první světové války na podzim 1918. Na kladské resp. pruské straně vznikla Německá republika, ale hlavní město ani další podmínky (trh, političtí představitelé, rozsah státu) se nezměnily vůbec nebo tak, že to mělo na život v této části Německa jen malý vliv. Oproti tomu situace, ke které došlo na území bývalého Rakouska-Uherska, byla radikálně jiná, a to i v samotném povodí horního toku Divoké Orlice. Rozpad monarchie byl tady spojený se snahou o připojení k Německému Rakousku (Deutschösterreich) a k německým separatistickým provincií Sudetenland a Deutschböhmen, a ne k nově vzniklé Československé republice. Tyto snahy typické pro prakticky celé pohraničí obývané německým obyvatelstvem, byly však ukončeny příchodem vojska již v prosinci 1918 a obsazením hranice nové republiky československými úřady. Režim na hranicích se příliš nezměnil a dál mohla pokračovat spolupráce, která fungovala v minulosti. Hranice zůstala prostupná na řadě míst, celnice byly v Bartošovicích a v Kunštátu. I soužití mezi českým obyvatelstvem, které sem přicházelo většinou za plněním úředních povinností, ale i za obživou, bylo poměrně klidné a místní se s realitou nového Československa postupně smířili. Po stránce administrativního členění se v praxi nic nezměnilo, dále zůstává soudní okres Rokytnice v Orlických horách součástí politického okresu Žamberk, jen okresní hejtmanství jsou změněna na okresní správy politické. K pokusu o změnu v administrativním členění dochází o něco později spolu s pokusem o zavedení středního článku správy a samosprávy, tedy se župním zákonem. Ten je schválen v roce 1922 a zavádí na území Československa 21 samosprávných žup v čele s župany a župními výbory a v Českých zemích zachovávala systém zemské správy i členění podle politických okresů (se kterými se však dále již ve správním systému nepočítalo). Jen výjimečně jsou dosavadní politické okresy rozděleny podle soudních okresů. Což se stalo tam, kde území politických okresů nevyhovovalo novému župnímu rozdělení. Což byl případ i soudního okresu Rokytnice v Orlických horách, který je oddělen od politického okresu Žamberk a připojen k župě III. Hradec Králové, kdežto jeho zbytek (soudní okresy Žamberk a Králíky) k župě II. Pardubice. Jde tu vlastně poprvé o pokus zavést krajské (župní) členění, které v této oblasti Orlických hor existuje v současnosti. Župy, které byly uvedeny v praktický život pouze na Slovensku (zde nahradily staré menší služnovské župy, které byly pozůstatkem uherské správy). V Českých zemích však snahy o prosazení žup a zřízení župních úřadů narazily především na odpor některých českých politiků, kteří si uvědomili, že župní zákon přináší to, co bylo odmítáno již při pokusech o zavedení krajů v 90. letech 19. století, tedy ponechání některých žup (Karlovarské, Lounské a Českolipské) zcela v rukách Němců. Pro tyto i další důvody byl v roce 1927 unifikačním zákonem sjednocen správní systém na území celého Československa. V Českých zemích to byl v podstatě návrat k dřívější praxi. Více k problematice zavedení žup ve Vošický, 1999. Více než administrativní změny bylo pro údolí horního toku Orlice významnější zlepšení dopravního spojení vybudováním kvalitnějších silnic přes hřebeny Orlických hor 33


(především přes Šerlich do Deštného a z Bartošovic do Rokytnice), posílení českého živlu (především státními zaměstnanci jako byli četníci nebo financové a jejich rodiny), postupné vylidňování a od 30. let hospodářská krize, postihující právě periferní oblasti a odvětví jako dřevařství a sklářství, které vedle zemědělství patřilo k hlavním zdrojům obživy místních lidí. Tvář regionu se měnila již před rokem 1938 a zejména ve vzájemných česko-německých vztazích byla tato změna spojena s nástupem nacistického režimu v Německu a vyostřením situace v pohraničí v druhé polovině 30. let. Už v průběhu první poloviny 30. let se měnila politická situace a sílilo napětí mezi Němci a Čechy, které bylo podněcováno především z Německa, prosazovala se Sudetoněmecká strana, která zvítězila ve volbách do parlamentu v roce 1935 a především pak v obecních volbách v květnu 1938. I v údolí horní Divoké Orlice vyrostla nová opevnění, ale hlavní obraná linie však probíhala blízko hřebene Orlických hor a v okolních níže položených přechodech – tvrze Dobrošov, Hanička, Adam. V létě 1938 došlo k řadě útoků ordnerů na celní a četnické stanice (Bartošovice, Kunštát) a celé Sudety stály v září 1938 na pokraji občanské války. Úplná mobilizace uklidnila na čas situaci, ale 30. září byla podepsána Mnichovská dohoda a celé území i nově vybudovaná opevnění byla opuštěna bez boje. Německá armáda přichází na počátku října také do Kunštátu, Bartošovic a dalších obcí v regionu. Čeští obyvatelé byli donuceni odejít. Hranice Německa a pomnichovského Československa se posouvá až za hřeben Orlických hor a tvoří ji v podstatě hranice mezi soudním okresem Rychnov a soudním okresem Rokytnice v Orlických horách1/. Po 15. březnu 1939 se nová hranice mění na hranici mezi Protektorátem Čechy a Morava a Německou říší. Německým záborem začala celá smršť správních změn. Soudní okres Rokytnice (Rokitnitz), a tedy i celý region horní Divoké Orlice včetně Trčkova v okrese Nové Město n. M., byl připojen k Německé říši k území Sudetendeutsche stejně jako soudní okres Králíky (Grulich), který se stává sídlem Landkreisu (venkovského okresu) Grulich od května 1939 (ze soudního okresu Žamberk je připojena obec Jamné a osada Čihák). Landkreis Grulich byl začleněn do Regirungsbezirku (vládního obvodu) Troppau (Opava) v rámci župy Sudetenland. Původní státní hranice tedy mizí a stává se na více jak šest let jen hranicí administrativní. Ještě zajímavější byl vývoj soudní správy ve sledovaném území, ta byla podřízena nejprve krajskému soudu v Liberci, pak krátce (od března do dubna 1939) krajskému soudu v Kladsku (Glatz) a poté až do roku 1945 krajskému soudu v Šumperku (Mleziva, 2010). Paradoxně tak došlo v tomto období nejen ke spojení celého údolí horního toku Divoké Orlice do jednoho státu, ale nakrátko i do jedné správní jednotky. Poválečná izolace Válečné události se nevyhnuly ani námi sledovanému regionu, většina mužů byla odvedena do armády a mnoho z nich padlo nebo skončilo v zajetí. S frontou se od konce roku 1944 posouvalo i německé obyvatelstvo z východního Pruska a dalších území, porážka Třetí říše se blížila. 10. května 1945 přišla do údolí horní Divoké Orlice Rudá armáda, 1/. Ze soudního okresu Rychnov nad Kněžnou byly odstoupeny Německu jen dvě osady Vlčinec a Nemanice patřící obci Liberk, která zůstala součástí Československa.

34


vzápětí po ní vzápětí také představitelé československé státní moci většinou však reprezentované partyzánskými oddíly a Revolučními gardami. Ti stáli i u zrodu jednotlivých národních výborů. V řadě obcí regionu (hlavně v jeho jižní části) proběhl tzv. divoký odsun obyvatel přímo přes hranice do Kladska. Velmi rychle už koncem května a začátkem června však Kladsko obsadila polská armáda a ta vysídlence obratem vrací zpět. 12. června pak nová polská moc úplně uzavřela hranice a začala s jejich označováním novými hraničními kameny. Odsun obyvatel německé národnosti byl proveden v druhé polovině roku 1946. Mezitím se vrátila ta malá část českých obyvatel, která odešla v roce 1938 a postupně začalo dosídlování, které bylo prováděno především z blízkých obcí a okresů. Počet obyvatel však přesto ve srovnání s předválečným stavem několikanásobně poklesl. To vedlo až k postupnému zániku řady sídel a velmi brzy i ke slučování jednotlivých obcí. Správní situace se vrátila ke stavu před zářím 1938. Byl formálně obnoven obvod soudního okresu Rokytnice v Orlických horách, ale ten nezačal pracovat a jeho agendu vyřizoval okresní soud v Žamberku. Trčkov se opět vrátil do Novoměstského okresu (který ovšem přechodně sídlil v Dobrušce). Tato situace se měla brzy změnit. Podstatou již částečně před válkou připravované reformy bylo zrušení zemské správy a její nahrazení soustavou krajů a okresů. Od 1. 7. 1949 vzniklo v celém Československu 19 krajů, z toho 13 v českých zemích, kraje se tak po více jak 80 letech vrátily do slovníku správy, nikoli však samosprávy. Ta byla prováděna pouze formálně a direktivně prostřednictvím národních výborů všech stupňů. Počet okresů se zvýšil ze cca 150 na 187. Ke zvýšení došlo především ve vnitrozemí, v pohraničí naopak došlo k redukci jejich počtu. Dalším důsledkem bylo sloučení soudní a výkonné správy, tedy zrušení soudních okresů. Poprvé nebyla respektována zemská hranice a také již se nemusel brát zřetel na česko-německé vztahy. Územní vymezení bylo velmi dobré a v roce 2000 při poslední reformě došlo až na malé výjimky k návratu k tomuto krajskému členění. Reforma se připravovala relativně dlouho a samotná podoba krajů a okresů nebyla příliš poznamenána nastupujícím komunistickým režimem, připravovali ji také geografové – např. profesor J. Korčák – a národohospodáři již před válkou. Byla schválena v závěru roku 1948. Vládnoucímu režimu nová situace vyhovovala, došlo k rozbití dosavadních úřadů a čistkám na těch nových. Jak prohlašovali představitelé KSČ, „Došlo ke zrušení těch obřích byrokratických molochů“ (Pavlovský, 2010). Ve sledovaném regionu nedošlo ke změně sídla okresu, po sloučení soudní a výkonné moci byl okresním centrem stále Žamberk. Většina obcí bývalého rokytnického soudního okresu však byla připojena k okresu Rychnov nad Kněžnou a pouze několik obcí přímo v údolí Divoké Orlice zůstává v okresu Žamberk (včetně Trčkova z okresu Nové Město nad Metují). Okresní hranice byla vedena po hlavním hřebeni Orlických hor. Okres Žamberk se stal součástí Hradeckého kraje. Státní hranice, ačkoliv za ní leželo spřátelené Polsko, kde se stejně jako na naší straně kompletně vyměnilo obyvatelstvo nově získaných území, byla poprvé v historii totálně nepropustná. Dosavadní hraniční přechody byly zrušeny. V padesátých letech pak došlo i k výraznému posílení ochrany státní hranice a i částečnému omezení pohybu v hraniční oblasti. Razantní byl především pokles už dosídleného obyvatelstva respektive jeho koncentrace do několika málo center (Kunštát, Bartošovice), a praktický zánik menších sídel (Trčkov, Malá Strana). V roce 1950 došlo ke sloučení několika vsí a osad v nejhornějším 35


údolí Divoké Orlice do obce Orlické Záhoří (s centrem v Kunštátě), po roce 1960 už jsou v oblasti jen dvě samostatné obce, kromě Orlického Záhoří ještě Bartošovice. Další změna správního členění přišla již v roce 1960 v souvislosti s podobnými centralizačními trendy v celém tehdejším východním bloku. Zavedeno bylo velmi nevhodné krajské i okresní uspořádání a počet krajů byl v českých zemích omezen na 8 a okresů na 75. Svoji roli při výběru nových sídel krajů a především okresů hrál nejen systém osídlení a v rámci něho zvýhodňování industrializovaných oblastí, ale i síla politického vlivu jednotlivých představitelů vládnoucího režimu v regionu a jejich vazby na centrální úrovni. Došlo k tomu, že velmi často nebyly respektovány přirozené regiony na krajské (meziregionální) a zejména okresní (mikroregionální) úrovni. Postupně docházelo i ke slučování mnoha obcí do velkých celků, zavedena byla soustava střediskových obcí. Tato reforma znamenala po téměř století změnu sídla okresu a Žamberk, který se spolu s většinou původního okresu připojil k novému okresu Ústí nad Orlicí, byl nahrazen Rychnovem nad Kněžnou, krajské centrum zůstalo v Hradci Králové. Nový Východočeský kraj v sobě sloučil kraj Hradecký, Pardubický a okres Semily z kraje Libereckého a Havlíčkův Brod z kraje Jihlavského. Dříve nastoupené trendy ve vývoji počtu obyvatelstva pokračovaly a izolace hranice, i přes částečné uvolnění přeshraničních styků, dále pokračovala (v Kunštátu byl v roce 1968 přechod otevřen jen na několik dní). Zvyšovala se rekreační funkce regionu a přibývalo objektů druhého bydlení a zvyšovala se perifernost území jak polohová, tak funkční. Otevření hranice po roce 1990 Rok 1989 sice znamenal nástup zcela jiného systému, ale co se týká administrativního upořádání, příliš se nemění. Ke zrušení krajských národních výborů došlo v roce 1990, nikoli však krajů ty jsou v řadě oblastí správy zachovány (policie, soudy). Okresy i poté zůstaly nejnižším článkem státní správy, jen okresní národní výbory byly přeměněny na okresní úřady v čele s přednostou. V roce 1990 byl v Rokytnici v Orlických horách zřízen pověřený obecní úřad. K osamostatnění jednotlivých obcí v údolí horní Divoké Orlice nedochází především z důvodu nedostatku obyvatel. Rozsáhlé diskuse o nové úpravě správního členění probíhaly i za přispění geografů. Nakonec v parlamentu zvítězila střízlivá varianta se 14 samosprávnými kraji (tedy podobně jako v roce 1949 – navíc přibyla Praha). Problém byl s prozatímním zachováním velkých okresů vzniklých v roce 1960. Ty byly zrušeny až další fází reformy v roce 2003. Jejich pravomoci byly přesunuty na kraje a také nově zřízené malé okresy – obvody obcí s rozšířenou působností (viz BURDA, 2003). Na nové uspořádání postupně přecházejí všechny složky státu (policie, soudy, záchranné složky, armáda). V roce 2000 se tak region stal součástí Královehradeckého kraje. Sídlem obvodu obce s rozšířenou působností dál zůstal Rychnov nad Kněžnou. Žamberk také získal status ORP, ale v rámci Pardubického kraje, na Zemské bráně vznikla nová krajská hranice. Vhodnějšímu územní členění zabránilo rozdělení do krajů podle dosavadních okresů. Hranice se otevíraly, ale díky absenci silničního hraničního přechodu (bylo otevřeno jen několik přechodů pro pěší a cyklisty) stále představovaly určitou bariéru. Na obou stranách hranice vznikl Euroregion Glacensis a kromě spolupráce na vyšší 36


úrovni začínají koordinovat své aktivity jednotlivé pohraniční obce. Snaha o zřízení silničního přechodu byla korunovaná úspěchem až po vstupu obou zemí do EU a po zlepšení dopravní infrastruktury především po rekonstrukci silnice z Deštného přes Šerlišské sedlo do Orlického Záhoří v roce 2006. Státní hranice ve smyslu bariéry rozvoje i pohybu prakticky přestala existovat po roce 2007 po vstupu Česka a Polska do schengenského prostoru a stala se tak plně otevřenou. Problémem zůstává dosavadní orientace pohraničních oblastí na centra ve vnitrozemí, a i přes zlepšení dopravní infrastruktury, stále ještě řada překážek neumožňující plně rozvinout spolupráci mezi jednotlivými aktéry, obcemi i mikroregiony v Česku a Polsku. Závěr Po roce 1945 prošly obě strany hranice podobným vývojem a nastaly zde podobné změny, ale hranice se stala paradoxně takovou barierou jako nikdy předtím, pověstné cedule s nápisy „Hranice prochází středem vodního toku“ byly jasným dokladem této izolace. Na celém území neexistoval až do roku 1990 jediný hraniční přechod i potom bylo možno hranici překročit pouze pěšky nebo na kole. V podstatě teprve vstup obou zemí do Schengenského prostoru po 265 letech umožnil volně překračovat hranici, ale vše ostatní se naprosto změnilo. Může tedy údolí horní Divoké Orlice najít svoji ztracenou integritu v nově sjednocené Evropě? Poděkování Příspěvek vznikl s podporou grantového projektu Grantové agentury České republiky „Výzkumné centrum historické geografie“ (P410/12/G113). Summary Borders have always played a significant role in the observed territory and that at least from a Prussian annexation of Silesia in 1742. They have always represented a certain barrier of development of the given area, which has proved in various ways according to the current political situation. From absolutely borderless free space it has been gradually come to the regime of border still permeable, but limiting motion in the region and its integrity based on national, cultural and economic similarity. Also this fact has led to attempts to change state borders and after 1918 and 1945 in particular to attempts to annex the whole micro-region to Czechoslovakia. The matter in hand is not only the state border itself, but also administrative borders, which have arisen and disappeared on both sides of the state border in the course of longer than 250 years. Rapid development in the 20th century brought frequent changes in the state administration as on the Czech side as on the Polish and/or German side. The contribution is aimed primarily at changes in borders of lower administrative units in the course of reforms of state administration beginning in 1850, over 1855, 1862, 1920 and then particularly in the period of World War II and afterwards in 1949 and 1960. After 1945 both sides have undergone similar development and similar changes have occurred, but paradoxically, border became a considerable barrier. Well-known noti37


ces with lettering “ Border comes through the centre of a watercourse” presented clear evidence of this isolation. In the whole territory there was no border crossing till 1990 and even after that it was possible to cross the border only by walk or by bike. In fact only joining the Schengen Area by both countries enabled finally to cross the border freely after 265 years, but everything else has been completely changed. Literatura Burda, T. (2003): Nové okresy ve světle reformy veřejné správy. In: Jančák, J., Chromý, P., Marada, M. (eds.): Geografie na cestách poznání. PřF UK, Praha, s. 114–123. Hledíková, Z., Janák, P., Dobeš, J. (2007): Dějiny správy v českých zemích od počátku státu do současnosti. NLN, Praha, 570 s. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005, II. díl (2006). Český statistický úřad, Praha, 623 s. Mleziva, Š. (2010) Retrospektivní přehled územních jednotek a územních celků od roku 1850 do současnosti. Acadamie Praha, 982 s. Pavlovský, L. (2010): Morava a Slezsko v Českých zemích – vývoj obcí a měst od roku 1850. www.moravskoslezskaakademie.cz Roubík, F. (1939): Vývoj správního rozdělení Čech v letech 1850–1868. Sbírka Archivu ministerstva vnitra, XII, Praha. Voškerušová, H., Šůla, J. (2011), Trčkov – zapomenutá vesnička v Orlických horách. Její vznik, zánik a okolní příroda. Orlické hory a Podorlicko, 17, s. 99–126. Vošický, L. (1999): Československý župní zákon z roku 1920 historickogeografické aspekty a souvislosti. Diplomová práce, KSGRR PřF UK v Praze, 140 s.

Obr. 1. Vývoj územně správního členění v regionu horního toku Divoké Orlice od roku 1850 do současnosti. Zdroj: Tomáš Burda, technické zpracování Zbyněk Janoušek.

38

Proměny hranic v krajině horního toku Divoké Orlice od roku 1742 až po Schengen

Recommend Documents