PROFESOR Osoby a obsazení: Profesor P M Profesorova manželka Ž1 Žena – milenka Ž2 Žena – maminka Ž3 Žena – vědkyně V Víla A Mikrofon T Telefon
Zdeněk Káťa Veronika Veronika Veronika Veronika PC PC
POZOR! NA SCÉNĚ SE NIKDY NEOBJEVÍ VŠICHNI TŘI HERCI! Označení / Osoby 1 Hudba 1 2 Výstup 1 P, M procházka
3 Hudba 2 4 Výstup 2 P, M hospůdka
Popis
Čas
JEDNA, DVA, ŠEST… P a M se procházejí Jen se podívej, jak je tady krásně. Chtěla bych tu bydlet. Děti by mohly být M celý den v zahradě. Jen si představ – okna dokořán, tolik vůní… co říkáš? Je to pěkné. Pěkný sen. Nechci ti pošlapat sny, ale my nikdy… P Ale nech toho. Pod okny bych měla kytky. Za okny také. A záclonky jen M takové vzdušné, nadýchané. Viděla jsem je v obchodě, hotová pohádka… Na zahradě by byla taková veliká houpačka. Pro děti i dospělé. Houpačka? Myslíš houpací síť mezi stromy? P Myslím dřevěnou houpačku. Dvě sedátka naproti sobě. Vždycky jsem M o takové snila. Jako děcko – a vidíš, sním dosud. Pokud vím, lidé chtějí mít na zahradě spíš bazény. A možná i golfové hřiště… P To nemusím. M směje se Tak to jsem rád. P směje se Ale ten dům a zahrada a všechno voňavé a rozkvetlé kolem. M nadšeně A spousty stromů a keřů a taky lavička, kde bychom mohli spolu P večer sedět, pít víno a povídat si. Jenže… odmlčí se Kdybych měl kouzelný proutek…. Kdybys chodil na ryby a chytil zlatou rybku, já vím, to by se nám splnila M všechna přání. Ale uznej, já přece nechci nic víc než… …než vlastní dům a v něm stůl a mnoho květin kolem… P Chci toho moc? M Tamhle je malinká hospůdka, pojď, sedneme si. Mám žízeň. Dobrý nápad. Taková procházka potřebuje i posezení. P Snad nejsi unavený! Nebo je z tebe už omšelý stařec? M Kde vidíš omšelého starce? Jsem plný sil a elánu a chuti! Pojď, něco si dáme a P já ti povím, jaký nápad už několik dní nosím v hlavě. Nápad? Čeho se týká? Nás? M No, vlastně ano. Ano! Nebo máš pocit, že zapomínám, že mám vás a že P všichni patříme k sobě? Ty, já, naše děti. Je to takový skvělý nápad, myšlenka s formami a barvami a vztazích mezi nimi…. Pojď, je tu pěkný stín. A čisto. Vyvětráno, tak to mám ráda… Pěkné místečko, M že? Na takových místech bývám ráda dojata. Navazuje zpěvem. BOŽÍ MUKA – ZPĚV To víno chutná jako fialy. M To víno chutná jako zralá barva. Rozumíš? Jako by barva měla svoji vegetační P dobu. Úžasná možnost – barva zraje sama o sobě. Nedbá, jestli je jaro, léto, podzim. I v zimě zraje. Barva je jako plástev. Jako bys hladila kočku. M: To snad ne. Proč ne? Barvy jsou hladké. Některé ale drsní dotykem. M Například? P Zelená. Říkají, že je barva naděje. Ale ona je barvou tajemství. V období M
3:50
1
2:15
nezralosti je hořká, jako by se všeho bála. Prýští z ní podivná esence – která ti mizí pod rukama. A zralá zelená je balzám. Zůstane hořká, jako bys z hořké pravdy vysál jed a ona zůstala jen… pravda… Zelená je síla. Proto chci dovnitř. Pochopit, v čem to je… Jsi schopen někdy, aspoň někdy, vrátit slova na zem? Promiň, cos říkala? M Že vedeš monolog. A přitom tvrdíš, že monolog není. Že vždycky mluvíme P k někomu a pro někoho. M Vždyť mluvím s tebou. Dokonce prozrazuji to podstatné, čím už delší dobu žiji. Ta zeleň plná šťávy a plná zásnub. P O čem to mluvíš? Jaké zásnuby? Nadšeně s velkými gesty M To je můj termín. Zásnuby. Důvěra. Představ si obraz: důvěra jako kapradina P v přítmí. Ten problém není v tom, zda najdu to, co hledám, ale zda smím to najít, smím úkryt prozradit. Mluvme o zelené – pukne jak tobolka, máš v obličeji všechno, co ti odevzdala – a neumíš-li tomu včas dát jméno, zmizí jako v té pohádce. Zelená – to je věčná žízeň, věčná prosba o vodu. Ale začali jsme vínem, jestli pamatuješ. Jistěže, víno, ano, všechno je třeba pozorně sledovat… M I číšník nás už delší dobu pozorně sleduje. P komicky M Děláš tu ostudu. Podívej se na ty své grimasy, když mluvíš pro sebe. Složí ruce pod stůl. Vždyť mluvím s tebou. Myslíš? Jsi duchem nepřítomný tady jako doma u každé večeře. Kdybych ti P prázdný talíř posolila, slízal bys ho beze slov a o hladu šel spát. M Tak zlé to se mnou není. Víš přece, co pro mě moje práce znamená. Vím. Ty sloužíš. Já nesu břemena. P Tak to přece není! Copak já břemena nenesu? Jenom ty? M Ano, já. Tvá kočka domácí nebo spíš šedá myš – co nemá na převleky. Možná P to ani nevíš, ale nežiješ s námi teď a tady. Máš někde v duši lampičku, co svítí M dopředu… A my jen čekáme. Jednou tě překvapím. Až čekat nebudu. Až čekat nebudeš…? Delší monolog, který musí navázat na následující motiv vědy (mohutnosti) P ZRACDLO SVĚTU Až čekat nebudeš…? P Jsme – já i tvé děti – jenom lidé, ke kterým si chodíš odpočinout, nabrat sílu, M nabrat energii, kterou vyplýtváš na své pole posedlosti. Na své brázdy hvězdné. Já taky zaryju a prokopu se ven. I s dětmi. Ven? P Ano ven. Pryč. Ty máš křídla a stále se vznášíš v oblacích své posedlosti. M Mám-li já křídla, ty máš perutě. P Jdi, prosím tě. Nevznáším se jako ty. Já chodím po zemi. I naše děti. Přesně to M je učím. Ale člověk je přece vždy o něco víc… P Než živitel? Máš mladé, snášej do hnízda! M Chci jim dát nový zákon, aby nežili, jak často kolem sebe vidím, den za dnem P lapeni mamonem anebo bezduše. Ty jsi mi spasitel! Díváš se do mlhovin teď pro změnu zelených jak brčál M a přítomnost ti hnije pod nohama, že neuděláš ani deset kroků ode zdi ke zdi, od okna k vratům… Jde přece o vykročení! P Jen o vykročení? Odkud chceš vykročit, když ani jedny dveře nejsou pevně M v pantech. Klekni si, namaž je, aby nevrzaly. Nech dveře vrzat. Základní otázka je ve vykročení. V tom překročení stínu. P Jak by si mě jednou děti mohly vážit, kdybych se zaryl jako krtek do země? Začne zpívat Nemám čas sloužit svému stáří. Spěchám, ať se můj cíl zdaří. Rozloučím se s čistou tváří jako hvězda s jasnou září P
5 Hudba 3 6 Výstup 3 + hudba P, M doma
2
3:00
7 Hudba 4 8 Výstup 4 P, Ž1 Na scéně písek
v bezejmenném kalendáři. Anděl co má zlaté peří naše skutky pevně měří. Nabídne je jenom lháři? A sny zamkne v starém snáři? Nebo roztaví je skláři? Nemám čas sloužit svému stáří. Spěchám ať se můj cíl zdaří. Tak si jdi za bludičkou. Ale beze mne. A ve svém zájmu hleď, ať ti z hlavy M vyšumí s vínem i to ostatní, co tě omamuje. DILEMA I VÍC VTIPU! Ž1 Zdravím tě, poutníčku. Kam kráčíš v polospánku, uondán a ve svém nitru ztracený? Kam kráčí poutníci? Za snem? P Ž1 Za srdcem by znělo líp. Řekni ti tajemství: Mám jméno, které můžeš vyslovit jen s láskou. Jinak se ti v ústech rozpustí. Vyslov je. P Ž1 Ještě ne. Ničím sis to nezasloužil. Ty lákáš poutníky do služeb? P Ž1 Poslouchej, vandrovníku, povím ti hádanku. Co je na světě nejsladší? Med, cukr, umělá sladidla… P Ž1 Fuj, hádej znovu. Hudba, zpěv, spánek, čisté svědomí… P Ž1 Fuj, vandrovníku, že tě tedy nechám sežrat divou zvěří. Kde tady vidíš divou zvěř? P Ž1 Je všude. Ale nezamlouvej – co je na světě nejsladší? Poddám se. P Ž1 Tak brzy jsem to ani nečekala. Hřích, vandrovníčku, hřích je slaďoučký a velmi užitečný. Užitečný ? A jak? A v čem? A komu? P Ž1 Tak sleduj – tento kamínek je on, tenhle je ona a tady je Třetí. Třetí s velkým té. A kolem písek – děti, drobotina. A kdyby kámen mohl být napaden červotočem, tak jsou on i ona první na řadě. Unaveni tím věčným pískovištěm a věčným obrušováním svých hran. Koukni – už ani jeden není hranatý. A to se nemá, vandrovníčku, chraňme si své hrany – ostré hrany mohou říznout. To je tajné jedenácté přikázání. Stačí mi starých deset. P Ž1 Kámen se od kamene kutálí, ale ne do bezedna. V tom – velký třesk –a je tu Třetí. A dojde… K nevěře. P Ž1 Hlupáku: K nanebevzetí. Pěknou svatyni jsi tady postavila. P Ž1 Ale každému se zatím zalíbila. Znám velbloudy, co jenom díky mě své karavany vyvádějí z pouště. Ale musím je opatrně k vodě pouštět. Ve vlastním zájmu. Nepotřebuji, aby mi všechnu vláhu vypili. Jsme tady všichni jenom na chvíli. Tak upíjejme tu a tam. Hned z té či oné studny. Tu jednu, rodinnou, zaházíš balvanem? P Ž1 Co tě to napadá! Právě ta bude pořád orosená. Vždyť rodina je něco jako svatý Grál. Měj vlastní studnu, ale upíjej z těch opodál. A děti? Jak ty pravíš – pískoviště? P Ž1 Budou z nich také jednou manželé a manželky, co svazek nerozboří, i kdyby jim oheň rodinného krbu vypálil rány do masa. Na to je lék – studničky, pramínky a potůčky kolem. A bude-li nejhůř, občas i dravá řeka. A řeknu ti, když takový skoro oblý kámen zalije voda stoletá, to je tedy lázeň, kamaráde. A smysl toho všeho? P Ž1 Hlupáčku! Přece v tom koupání. Jak tě vlnka lechtá a máš zaděláno na příjemné stáří. Až budou oba kameny obrostlé mechem a nebudou stačit s dechem – nabídnou jeden druhému něco pro zasmání. Jenom si představ – těžké nohy v lavoru a na hlavu ti pořád kape cizí voda. Nebylo by škoda
3
nechat ji kapat jenom tak – na zem? A z těch tvých oblých kamenů bude nakonec bazén. Nechej se pokropit a budeš… …pokropený. NĚCO VTIPNÉHO Ž1 Nezasloužíš si ani pohrdavý pohled ženy. Ty nevíš, že po soustech lásky mám pořád ještě deset prstů k olízání? Ale budižkničemu tobě podobný – bude jen ohryzávat kosti – celé dny. ŽENA I Ž2 Zdravím tě, poutníčku, tak uondaný, tak unavenkovaný. Unavený jsem, to je pravda. P Ž2 Měl by sis hajinknout alespoň na chvilku. Dokud máš klid. Za chvilku přijdou děti. Čí děti? P Ž2 No moje, přece, mrňousci, nunátka, slaďoučké broskvičky, pusinky cukrové, bobulky voňavé VIC PŘÍVLASTKŮ – KOMICKÝCH Odkud se vracejí, samy, tak maličké? P Ž2 Z procházečky se vrátí, hned jim dám papinkat. A už jdou – vidíš je? Nevidím nikoho. P Ž2 Vytři si očička. Já už jsem vyrostl. Nemluv se mnou jak s děckem. P Ž2 To víš, jsem máma a mluvím jako máma. Už jsou tu moje žabičky, rybičky, žížaličky. VIC PŘÍVLASTKŮ - KOMICKÝCH Zdravím vás. P Ž2 Podejte pacičky, řekněte, dobrý den. Jakpak se nám dnes capkalo? Noženky nebolí? Hned vám dám papinkat, umyju lučenky, nunátka moje, pěkně si hačněte, ohžeju (šišlá) papání, králíčci moji. Kůzlátka, jehňátka, neplakali jste daleko od maminky? Zítra si vyjdeme na píseček, to bude hlaní, donesu kýblíčky na pšesýpání. A teď už papejte, holátka moje- nesu vám doblůtku, mým pusinkovatým kužátkům kšehoulinké smažené kužátko,ham, hamy ham. Ještě to ofoukám, aby se vám pusinky nespálily (šišlání!!!). Už jsem se bál, že jím to předjíte. P Ž2 Klidně se smějte, já vím, co dělám. Kdybych se nestarala, svět by je zakousl jako vlk jehňátka. Já vím, co potřebují: moji ruku, můj dech. Ale svět jim jednou dá nové zážitky. P Ž2 Svět! To jsou cizí lidé a každý dá jen to, co mu přebývá. Jen matka dá všechno. Tak moje kužátka, nunátka, žužlátka, zítra se těšte na píseček. Našla jsem nové pískoviště. Tam nikdo ani nohou nezavadí. Nikdo vám nebude sypat písek do očí. Nikdo se na vás nebude ani mračit. Budete s maminkou, koťátka, belátka, ťuťuťu, ňuňuňu… maminka je tady, je pořád s vámi, utře vám nosíček, donese kýblíček, klálíčci moji, kůzlátka, holátka, nikomu vás nedá, nikomu nikdy, to vám slibuji. VIC PŘÍVLASTKŮ - KOMICKÝCH Jednou snad přece budou chtít vyletět z hnízda. P Ž2 Ale kam by lítali, bobečci, svět je falešný a zlý. Dobře je jenom u maminky, že moje lozmalýnky? A až se setmí, schovám vás pod kšídla, kužátka moje vylíhlá (zase šišlá). VIC PŘÍVLASTKŮ – KOMICKÝCH TAKY HOLOUBÁTKA (asociace pečených holubů) Už dávno vylíhlá. P Ž2 Pro matku dítě zůstane dítětem navždy, napořád, navěky. Proč bych je pouštěla do mrazu? Ještě by nachládli, lýmečku dostali, ještě by kašlali, smrkali, plakali. Zdá se, že nevědí, k čemu jsou vlastní ruce. P Ž2 No přece k mazlení, když se mi ovinou kolem krku. Že, holoubátko moje, vrkú, vrkú. Chceš ještě papinkat, nebo už hajinkat, bucinkat, peřinkat, papinkat, hajinkat, bucinkat, peřinkat, papinkat, hajinkat, bucinkat, peřinkat, budu ti zpívinkat… Začne zpívat KRÁLÍČEK VÍC VTIPU! Ž3 Prosím tě, poutníku, neruš mi moje kruhy. Písek je čitelný jen krátkou chvíli. P Ž1 P
9 Hudba 5 10 Výstup 5 P, Ž2 Na scéně písek
11 Hudba 6 12 Výstup 6 P, Ž3
4
2:40
Na scéně písek
13 Hudba 7 14 Výstup 7 + hudba P, M doma
Omlouvám se, nechci být nezdvořilý. Nepotrpím si na cípaté řečičky. Jasně a přímo: nejsi tady vítaný. Boříš se do písku a ohrožuješ výsledky mé práce. Co zkoumáš tady, v poušti, v moři písku? P Ž3 Tobě se písek nezdá hoden zkoumání? V mých očích určitě víc než lidské plémě. Objektem zkoumání může být cokoli. Jsem vědec, vím, co říkám. P Ž3 Vždyť já ti to nevytýkám. Lidi jsou jako sarančata. Kobylky, dobytek. Ale ty sama přece také patříš k lidem. P Ž3 Z jistého hlediska připouštím, že jsem také z rodu homo. Ale to neznamená, že jsem tím nadšená. Jsou chvíle, kdy mi vadí i to, že jsem žena. Každý máme svůj důvod být rozčarován a cupovat sám sebe na cucky. P Ž3 To ovšem nedělám. Já nehysterčím, Mám všechno pod kontrolou. Jsem tady na poušti, abych zpracovala pohyb dun. Jako bys byla hlídač majáku, tak mi to připadá. P Ž3 Mám mnohem větší poslání. Jak říkám: zpracovat pohyb dun. Jestli ti rozumím, studuješ zákony tohoto moře písku kvůli bezpečí karavan a... P Ž3 Jsi na omylu. Nejde o karavany. Copak jsi neslyšel? Nejde mi lidi. Jde mi jen o písek. O božstvo, kterému já teprve dám jméno. Jaké? P Ž3 Samozřejmě své. I hvězdáři křtí po sobě své vesmírné děti. Mým dítětem i mužem, mým životem je písek. Nezkrotný, přelétavý. Konečně – možná na tvé objevy svět čeká. P Ž3 Neptám se světa, co by chtěl. Dám mu to, co chci dát já. A i to ještě, až budu chtít. A už jdi, rušíš moje kruhy. Ta věta ale není tvoje. P Ž3 Není, ale dávám jí jiný smysl. Jaký vlastně? P Ž3 Že na světě nebude k službám pro nikoho. Bude jak písek: k nepřečtení. A to je tvoje poslání? P Ž3 A to je moje poslání. ŽENA III Přemýšlela jsem o nás, o tobě. Jsi schopný, schopnější než kdekdo jiný. M V dřívějších dobách to byl důvod pro vavříny. Dnes už se muži dekorují jinak. Nerozumím. Chci se ti s něčím svěřit. P To nespěchá. Jen se nad sebou zamysli! Co dělá sexy muže? Prýmky, frčky, M epolety. Na uniformu každá ženská letí. Ostatně tys mě inspiroval s tím tvým blouzněním o tajemství skrytém v zeleni. Armáda? Bezhlaví rytíři? To má být vtip? Směje se P Vážně. Ty bys to vymyslel líp, když jde o rodinu? O děti především? M Pro koho myslíš, že pracuju? Pro koho provádím výzkumy? Pro cizí svět? P Copak ne pro nás? Ty Edisone. Mám dost tvých věčných rozletů, tvé naivity… M Mé naivity… P Právě. Skoro se toho slova štítím. A ty si v tom hovíš jako černý čáp. Kdysi mi M připadala tvá neuvěřitelná nezručnost roztomilá a ráda jsem se jí smála. Ale dnes je to k nevydržení. Měl bys být zodpovědný. Ale já jsem vědec, zkoumám, hledám… Tady neplatí má dáti – dal. P Dej na mě. Mysli na budoucnost. M Na nic jiného nemyslím. Věda je přece… P Ale nemohu sloužit svému stáří. Začne zpívat Nemám čas sloužit svému stáří. Spěchám, ať se můj cíl zdaří. Rozloučím se s čistou tváří jako hvězda s jasnou září v bezejmenném kalendáři. Anděl co má zlaté peří naše skutky pevně měří. Nabídne je jenom lháři? P Ž3
5
15 Hudba 8 16 Výstup 8 + hudba P, M doma
17 Hudba 9 18 Výstup 9 P ve městě
A sny zamkne v starém snáři? Nebo roztaví je skláři? Nemám čas sloužit svému stáří. Spěchám ať se můj cíl zdaří. Dej s tím pokoj. Tvé křídla a rodina – to nejde dohromady. Říkám to vlastně M nerada, ale musí to být: místo laboratoře – armáda. Konečně máš možnost ukázat, jestli jsi zodpovědný. Dřív jsi tak nemluvila. P Neměli jsme děti. Za všechno se platí – a ne ledačím. M Co bude se mnou, až takto zaplatím? P DILEMA II Co bude se mnou, jestli zaplatím svým přesvědčením? Netvořit budoucnost, P ale sloužit jí? Začne zpívat Nemám čas sloužit svému stáří. Spěchám, ať se můj cíl zdaří. Rozloučím se s čistou tváří jako hvězda s jasnou září v bezejmenném kalendáři. Anděl co má zlaté peří naše skutky pevně měří. Nabídne je jenom lháři? A sny zamkne v starém snáři? Nebo roztaví je skláři? Nemám čas sloužit svému stáří. Spěchám ať se můj cíl zdaří. Prosím tě, přestaň s těmi svatojánskými řečmi! Už mám dost tvé naivity. M Svatojánskými… naivity… i já se toho slova štítím. P Tváříš se, jako bys platil jenom ty. Jako bych sama ničím neplatila. A stěžuji M si? Ani slovem. A to bych mohla, kamaráde. Sólově i sborem. Nerozumím. P Se všemi ženskými. Nechtěj mě zklamat. Neboř mou představu o muži M oddaném a zralém. A zodpovědném. Jen takového tátu si moje děti zaslouží. Snad naše děti. P Neskákej po slovíčkách. Vím, co jsem řekla. Moje děti. Protože tátu, který žije M v jiných světech, bych jim zapřela. Zuřivě. Zvažuj, co říkáš! P Zvažuju nejen slova. Nerozhodneš-li se hned, odejdu i s dětmi. Najdu jim jinde M domov, otce jim přivedu… To přece není možné! Kam bys šla? Za kým? P To už nebude tvoje starost. Proč by to nebylo možné? Každá žena v sobě nese M potřebu domova a muže ochránce a pečlivého otce pro své děti. Mám ještě třetí možnost? P Ne. M Dlouhé dramatické ticho Smutně. Tak ať je po tvém. Ale v tom případě umřu dlouho před svou smrtí. P Budeš žít pro mě a pro své děti. Tak to má být. Nic jiného neplatí. Všechno M ostatní je chiméra a umanutost. MÉ DRUHÉ JÁ Tak naivita. Životní nezralost. Chiméra. Umanutost. Ve vlastní rodině obtížný P host. A sečteno, podtrženo, prásk. Co když má žena pravdu? Ženy mají na životní pravdu zvláštní čidlo. Tak budu povolán do řady uniforem. A zvednu meč jak archanděl u brány ráje. Jenže tam nepustím sám sebe, to je absurdní. Meč už je také absurdita. Muzejní arzenál. Spíš budu u spojařů. Anebo v kuchyni. Vše podle vyzkoušených receptů a pravidel. Už žádné otázky. Jen povely a disciplína. A jednou budu možná vyznamenán, že moje jednotka byla včas nakrmena. Svým dětem příklad dám: poručík, nadporučík, kapitán. Major, plukovník, generál, maršál, velitel velitelů, hrdina s podobenkou na pomníku. A vdova po mně bude brát slušnou penzi. Slušná vyhlídka. Slušná a poslušná…
6
4:20
A co můj poslední výzkum? No, možná teď budu mít víc volného času než doposud. Snad to půjde. Jak skončí služba, budu zase svůj. Budu mít dvojí tvář. To má dnes přece kdekdo. Navenek šarže s rudými výložkami, kterou kdekdo zdraví, ale ve své hlavě… ve své hlavě si vybuduju novou laboratoř. Ještě lepší. DELŠÍ – OPTIMISMUS, MĚSTO, NOVÉ PODNĚTY, KTERÝCH SI DŘÍV NEVŠÍMAL 19 Hudba 10 TRAMVAJ – ZPĚV S pohrdavým úsměvem 20 Výstup 10 P Už není o čem přemýšlet. Vyplnit dotazník. Hůlkovým písmem jméno P a příjmení. Vzdělání. Praxe. Taky hůlkovitě. A ještě navíc – test inteligence? Otázka? A já si myslel, že se tady nikdo na nic neptá. v kanceláři Otázka číslo jedna: Tvoří-li podlaha společné koupelny čtverec o stranách 5 x 7 metrů, kolik se tam vejde bosých nohou, uvážíme-li, že jejich průměrná délka je číslo 9? Správnou odpověď zakroužkujte viditelně! a) devět; b) víc než devět; c) méně než devět. Otázka číslo dvě: Je vhodnější umístit mříže oken společných ložnic a) zevnitř místnosti, aby nebyly zvenku upilovány; b) zvenčí, aby nebránily pronikavému výhledu po strategickém prostoru; c) platí obojí možnost. Otázka číslo tři: Co je to pozice síly: a) ES ER (stoj rozkročmo); b) KÁ ZET PÉ (klek za prahem); c) VÉ EN ES (výskok na strom). Na základě výsledků vyplněného dotazníku budete zařazen… Směje se. No to je dobré: budu zařazen, budu určen, budu programován. NĚCO VTIPNÉHO NA ÚČET VOJÁKŮ Odmlčí se. Jenže jednou se to děti dovědí. Že jsem se vzdal bez boje. Že jsem se nechal sestavit, zařadit, naprogramovat a to na základě čtverce o stranách 5 x 7 metrů. To přece nemohu! To přece nejde! Připravte se k rozcvičce. Pozor. Stoj rozkročmý. Rozpažit! Ráz a dva a ráz A a dva cvičí P A ještě jednou. Nepolevit. A ráz a dva, ráz a dva. Prsa vypnout! Vzpažit! A Upažit! A ráz a dva a ráz a dva! Zazvoní telefon Haló? To jsi ty? Jsi rozrušená? Co se stalo? P Neptej se, neumím ti to vysvětlit. Prostě – odcházím. Neber to osobně, T miláčku. To není nic osobního. To je osud… Jsem ráda, že nejsi sám. Jsi obklopen tolika lidmi, kteří jsou zoceleni. Jistě i ty budeš také takový zocelený a já budu jednou na tebe hrdá. Buď rád, že jsi tam, kde jsi. V laboratoři bys zůstal úplně sám. Zatím dost, miláčku. Odjíždím. Položí telefon Neulévat se! A raz a dva. Prsa vypnout! Vzpažit! Upažit! A raz a dva a raz A a dva. cvičí P TO CVIČENÍ JE NEVĚROHODNÉ SPÍŠ SE SESYPE PROČ? PROČ? PROČ!!! 21 Hudba 11 BEETHOVEN – TANEC P, V MOTIV ŠÍLENSTVÍ, ZOUFALSTVÍ PROČ? PROČ? PROČ!!! P Abys konečně pochopil, kolik je na světě nešťastníků, kteří v životě V
7
4:10
5:30
nezastávají takové místo, jaké by zastávat měli. MONOLOG PROFESORA: MYŠLENKA SEBEVRAŽDY (OSAMĚLOST JE HORŠÍ NEŽ SMRT) Tančí, rozmlouvá s profesorem formou tance, rozsypává kolem sebe popel, V jakoby s ním tančila. Zametá špinavým smetákem popel a dává jej do staré krabice. P Ž1 Týráš tělo, velbloude? Karavana je pryč? Jsi sám? Copak jsem ti neříkala, že si máš v písečné poušti najít studní víc? Tak teď máš možnost. A ve mně dobrou průvodkyni, která z písečné pouště udělá písečnou pláž. Jen chtít a nestydět se, velbloude. Jdi pryč! P DELŠÍ – MYŠLENKY, CO MĚL PROFESOR UDĚLAT, ABY SE TO NESTALO ŽENA I - motiv Pohrává si s popelem v krabici. P To je všechno, co zbylo? Ž2 Ale co to vidinkáme? My jsme nešťatníčci? Kde máme kapesníček? V kapsičce? Tak se nech potěšit, chlapečku. Neboj se svěřit mamině, všechny maminy jsou stejné a umí utěšinkat. Odejdi! P DELŠÍ – MYŠLENKY, CO MĚL PROFESOR UDĚLAT, ABY SE TO NESTALO ŽENA II - motiv Pohrává si s popelem v krabici. P Ž3 Ale copak, kolego? V tranzu, v tranzu? Něco se porouchalo v našich přesýpacích hodinách? S pískem se to musí umět. Je to objekt věčný a věčnost tady na zemi zastupuje. Písek, kolego, písek. Je všudypřítomný a nezcizitelný a… Jdi pryč! P DELŠÍ – MYŠLENKY, CO MĚL PROFESOR UDĚLAT, ABY SE TO NESTALO ŽENA III - motiv PROČ? PROČ? PROČ!!! P ZÁVĚREČNÁ SCÉNA – DELŠÍ – možná dialog s vílou P
22 Výstup 11 + hudba P, Ž1
23 Hudba 12 24 Výstup 12 + hudba P, Ž2
25 Hudba 13 26 Výstup 13 + hudba P, Ž3
27 Hudba 14 28 Výstup 14 P, V 29 Hudba 15
MARNOST – kombinace motivů: Beethoven + Dilema 25:45
CELKEM HUDBA CELKEM TEXT CELKEM
8