Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta Hlavní specializace: Regionalistika a veřejná správa
Problematika využití nemovitého majetku církví z hlediska ekonomizace památkového fondu regionu diplomová práce
Autor: Vojtěch Kouba Vedoucí práce: doc.Ing. Jiří Patočka, CSc. Rok: 2008 1
Prohlašuji na svou čest, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně, s použitím uvedené literatury Vojtěch Kouba v Chrástu dne 2.5. 2008
2
Tuto práci bych chtěl věnovat svému dědečkovi, regionalistovi ing. Jiřímu Hegnerovi.
Za pomoc a nadstandardní přístup při její tvorbě děkuji doc.Ing.Jiřímu Patočkovi, CSc., dále pak paní Aleně Ouředníkové, mluvčí Biskupství plzeňského, a všem dalším lidem, kteří mi s jejím vypracováním pomohli.
3
Anotace:
Diplomová práce se zabývá ekonomizací nemovitostí ve vlastnictví církví. Vychází z typologizace církevního majetku, sleduje otázky jeho vzniku a hledá optimální vyjádření jeho společenské hodnoty. Práce je zaměřena regionálně, zabývá se otázkami využití církevních objektů v Plzeňském kraji. Sleduje možné přístupy k tomuto majetku a jeho zapojení do ekonomických, společenských a kulturních vztahů v regionu. Věnuje se otázkám možné privatizace církevních nemovitostí nebo jejich převodu do vlastnictví obcí, kraje nebo neziskových organizací. Práce je rozdělena na úvod, 6. kapitol, závěr a tabulkové přílohy.
Annotation: The following dissertation is engaged in economic using of ecclesiastical buildings. It appears from description of ecclesiastical buildings, asks after the question of their origin and looks for optimal quantification of their social value. The thesis is specialized regional, engaged in using of ecclesiastical buildings in Pilsen region. It observes possible use of this real estates and its inclusion in economical, social and cultural relationships of the region. It attends to the matter of possible privatization of ecclesiastical buildings or their assignment to the property of local or regional communities or non-profit organizations. This dissertation consists of the Introduction, 6. Chapters, the Conclusion and table insertion.
Keywords: Economy of cultural heritage Regional development Non-profit organisations
JEL Classification: Z120, L300
4
OBSAH Úvod…………………………………………………………………………. ..str 6 1. Obecná charakteristika církevních nemovitostí v Plzeňském kraji... …...str 7 2. Církevní památky Plzeňského kraje v historických souvislostech ….…str 19 3. Stát a církev ve 20. století…………………………………………………….str 41 4. Osudy vybraných památek na Plzeňsku…………………………………….str 55 (4.4. – Další možný vývoj církevních nemovitostí……….…………………….str 94) 5. Faktory ovlivňující současný a budoucí stav církevních nemovitostí v Plzeňském kraji………………
……………………………………………..str 97
6. Stručný popis činnosti některých nekatolických církví v Plzeňském kraji...str 136 Závěr……………………………………………………………………….……str 139 Seznam použitých zdrojů………………………………………………………str 140 Seznam příloh…………………………………………………………………..str 144
5
ÚVOD Regionalistika je mezioborovou disciplínou, nahlížející na regionálně definovaný problém z různých stran, hledající příčiny jevů a jejich souvislosti. Otázka ekonomizace církevních památek je problémem, který si takové zkoumání jistě zaslouží. Čistě ekonomický pohled na problematiku využití církevních nemovitostí vede k ukvapeným soudům. Opomíjení ekonomické stránky věci naopak k nereálnému fantazírování. Přibližně polovina církevních nemovitostí na Plzeňsku je nevyužitá a ve špatném stavebně-technickém stavu. Tato prostá věta je středobodem celé práce, vyvolává řadu otázek a hypotéz ekonomického, kulturologického i sociologického charakteru. Bez hlubšího pochopení příčin tohoto stavu nejde řešit problémy, které jsou s církevními nemovitostmi spojené, značná část práce proto bude zaměřena historicky. Hned na počátku je nutné vymezit, co všechno lze považovat za církevní nemovitost, a především jaké významy některé tyto stavby nesou, jaká je hodnota církevních objektů. Regionální rozmístění těchto nemovitostí i jejich dnešní stav vyplývá ze historického vývoje. Především nejstarším dějinám je v práci věnována značná pozornost. Při popisu jednotlivých dějinných epoch nejde oddělit ekonomické, politického a sociální dobové klima od popisu jednotlivých památek – církevní stavby vznikaly v určité společenské a ekonomické situaci, nejde je proto vytrhnout z celospolečenského kontextu. Z historického přehledu také jasně vyplývá, jak moc se role těchto staveb v průběhu staletí měnila. To ostatně platí i o dnešku a budoucnosti. Téma vztahu církve a státu je nyní velmi aktuální, v roce 2008 se rozhoduje odškodnění církví a návratu části církevních majetků, zabavených před takřka šedesáti lety komunistickým režimem. Tato práce se ovšem opírá o hypotézu, kterou potvrzují i představitelé Biskupství plzeňského: dnešní římskokatolická církev nemá v regionu pro významnou část svých tradičních nemovitostí žádné využití, a to ani po případném navýšení finančních prostředků ze strany státu. Obsahem analytické části práce budou portréty jednotlivých církevních nemovitostí, jejich regionálně-ekonomické zařazení a možnosti jejich budoucího vývoje. Ten je určován několika na první pohled zcela nesourodými faktory, kterým se věnuje poslední část práce. Hypotéza, se kterou tato část práce přichází, je rehabilitace oblastí postižených odsunem německého obyvatelstva a pozdějším dosídlením, na které je stále nahlíženo příliš černě. Je přitom zřejmé, že důsledky změn v sídelní struktuře a změn v religiozitě ovlivnily stav církevních nemovitostí více, než samotné poválečné události. Závěr práce je věnován charakteristice občanských sdružení zabývajících se péčí o církevní památky. Jejich činnost je zčásti popsána už v analytické části. Práci doplňuje stručný přehled grantových a dotačních titulů využívaných těmito sdruženími a několik příloh.
6
1. Obecná charakteristika církevních nemovitostí v Plzeňském kraji 1.1.
Vymezení regionu
Otázka ekonomizace církevních nemovitostí je na Plzeňsku zřetelnější, než v některých jiných částech republiky. Jde o region s velkým množstvím církevních památek, vázaných na tradiční sídelní strukturu, současně ale značně sekularizovaný a z části postižený poválečným odsunem obyvatelstva a polohou na čtyřicet let střežené hranici. Hned na začátku je nutné vymezit oblast, které se tato práce bude věnovat. Obr. 1 – mapa Plzeňského kraje
Zdroj: Statistická ročenka ČSÚ 2007 První možností je popis církevních památek dnešního Plzeňského kraje. Ten je tvořen okresy Domažlice, Klatovy, Plzeň-jih, Plzeň-město, Plzeň-sever, Rokycany a Tachov. Jde o
7
mononodální region, s jasným regionálním centrem v Plzni. V zásadě vychází z historického Plzeňského kraje, se dvěma výjimkami – k dnešnímu Plzeňskému kraji na jihu náleží oblast Sušicka, které historicky patřilo ke kraji Prácheňskému (hrad Prácheň, podle kterého byl tento kraj nazván, leží několik kilometrů od Horažďovic), Plzeňský kraj naopak zasahoval více na sever, patřilo k němu rozlehlé panství kláštera v Teplé, jehož některé části dnes leží v Plzeňském kraji (Úterý), jiné nikoliv. Klášter v Teplé je s dějinami Plzeňska integrálně spojený, a tak přestože dnes leží v Karlovarském kraji, nelze jej v této práci opomenout. Naopak historicky odlišně se vyvíjející Sušicko bude většinou zmíněno jen heslovitě. Obr. 2 – vyznačení polohy historického Plzeňského kraje (rok 1655)
Zdroj: repro z DOSKOČILOVÁ, str. 1 Region západních Čech je vymezován územím dnešních krajů Plzeňského a Karlovarského, které od roku 1960 tvořily společný kraj Západočeský. Ten byl polynodální, ovšem s převahou centra v Plzni oproti menším Karlovým Varům. V historii pak plnilo roli regionálního centra především město Cheb, připojené k českému státu až roku 1322, to ovšem ztrácelo svůj význam už od třicetileté války, po druhé světové válce, kdy došlo takřka k naprosté výměně obyvatel a uzavření blízké německé hranice, převzaly roli centra kraje
8
definitivně Karlovy Vary a význam Chebu – vyjádřený také opravami církevních památek – se zvyšuje teprve v posledních letech. Ačkoliv byly politickým rozhodnutím v rámci reformy veřejné správy jako jednotka NUTS2 spojeny Plzeňský a Jihočeský kraj, tvoří nadále Karlovarský kraj s Plzeňskem logický celek. To je podpořeno také třetím možným způsobem, kterým lze přistupovat k regionalizaci Plzeňska. Pro práci o církevních památkách je vhodné využít územní rozdělení římskokatolické církve. Plzeňská diecéze je tvořena vikariáty Domažlice, Cheb, Karlovy Vary, Klatovy, Plzeň-jih, Plzeň-město, Plzeň-sever, Rokycany, Sokolov a Tachov, tedy stejnými, jako okresy bývalého Západočeského kraje. S tím rozdílem, že oblast Sušicka už přináleží k diecézi českobudějovické, a naopak pod správu Plzeňského biskupství náleží také okolí Vejprt, náležící do Ústeckého kraje a část Středočeského kraje (Jesenicko, Čistá). Protože naprostá většina památek, které tato práce popisuje, patří nebo patřila římskokatolické církvi, je tato regionalizace nejlogičtější. Jediný problém je v oblasti Nepomucka, které je součástí Plzeňska, při vzniku Biskupství plzeňského ovšem zůstalo ve správě českobudějovické diecéze (sv. Jan Nepomucký je jedním z jejích patronů). Západočeský seniorát Československé církve evangelické je Biskupství plzeňskému v zásadě podobný (v jeho rámci působící sbor v Podbořanech ukazuje na obtížnou regionalizaci regionu mezi Kralovicemi a Rakovníkem), plzeňská diecéze Církve československé husitské pak zasahuje od Karlovarska po takřka celé jižní Čechy, pro regionalizaci je nepoužitelná. Práce tedy bude regionálně zaměřena především na území dnešního Plzeňského kraje, ke kterému ve většině případů bude počítáno i území patřící ke klášteru v Teplé, naopak oblast Sušicka bude spíše opomíjena. Někdy budou uvažovány celé západní Čechy, v kapitolách souvisejících s římskokatolickou církví se bude uplatňovat regionalizace podle jednotlivých vikariátů Biskupství plzeňského. Obr.3 – Biskupství plzeňské podle vikariátů v roce 2007, tedy po slučování farností
9
Zdroj: KRČMÁŘ, SOUKUP: Ohrožené kostely
10
1.2.
Typologie církevních nemovitostí
Tato práce se bude z regionálně-ekonomického hlediska zabývat nemovitostmi spojenými s církví. Ve většině případů je tím míněna církev římskokatolická, a to z důvodů historických, regionálních i ekonomických: naše země je tradičně křesťanskou zemí, Plzeňsko pak tradičně katolickou oblastí. Římskokatolická církev je spojená s naprostou většinou nemovitostí, které lze nazvat církevními. Samotné slovo církev je mnohoznačné. Z pochopitelných důvodů bude používáno především ve světském významu, ale i zde můžou nastat nejasnosti – církev může znamenat společenství (ať už lokální nebo celosvětové), stejně jako instituci. Jak uvádí historik Novotný, slovo církev (crkva, cerekev) mimo to dříve znamenalo také kostel [NOVOTNÝ str. 356], a naopak církev je často označována jako stavba: „Ty jsi Petr /tj. skála/, na této skále postavím církev Svou a brány pekelné ji nepřemohou“ [Mt.16,18]. Už to ukazuje na těsné spojení církve a posvátného prostoru, který užívá. Praktické a pochopitelné rozdělení nemovitostí využívaných církví nabízí kniha Nové kostely a kaple z konce 20. století v České republice. Církevní stavby se dají rozdělit především na sakrální a profánní. Mezi sakrální patří:
kostely (farní, děkanské, biskupské) – vysvěcené budovy sloužící k liturgickým účelům, místa setkávání společenství věřících, centra místních nebo širších správních celků. Současně také místa setkávání s posvátným, místa přesahu.
filiální kostely, kaple – sakrální stavby, které nejsou centrem administrativně správního celku, vznikají jako doplnění sítě farních kostelů v závislosti na společenské potřebě.
poutní kostely a kaple – liturgicky nejsou vázány na osídlení (ekonomicky ovšem samozřejmě ano). Pouť ve významu putování je odkazem na uvědomování si prostoru (jde často o krajinné dominanty), poutní bohoslužby, konané jednou za rok, pak vyvolávají uvědomění si času.
hřbitovní kostely a kaple – vznikly po vymístění hřbitovů z jejich původního místa kolem farních kostelů.
klášterní kostely a kaple – slouží členům komunit řeholníků.
drobné sakrální stavby (kapličky, Boží muka, křížové cesty, sochy světců, kříže atd.) – stavby postavené často pouze jedinci nebo malými společenstvími, tvořící krajinu.
hřbitovy
Církevními stavbami profánního charakteru pak jsou především:
11
klášterní budovy obytné a hospodářské– prostory obývané řeholníky, těsně přimknuté k sakrálnímu prostoru
fary – místa ubytování duchovních, většinou také správní a společenská střediska farnosti, místa pastorační činnosti atd.
pastorační a společenská centra – nový typ staveb, spojující ještě ve větší míře než fary sakrální a profánní funkce. V jediné budově jsou prostory liturgické i společenské, pastorační a správní. Stavěná především ve městech ve snaze obnovit kontakt církve se širokou veřejností.
školy, vzdělávací a výchovná zařízení, centra pro mládež, internáty a domovy mládeže – stavby spojené s edukativní činností církve.
nemocnice, hospice, léčebny dlouhodobě nemocných, domovy pro fyzicky i mentálně postižené, stacionáře pro staré lidi, azylové domy, budovy charity – stavby spojené s charitativní činností církve
správní a hospodářské budovy1
Ve vlastnictví církve jsou často také zcela profánní nemovitosti (činžovní domy apod.), z jejichž pronájmu může získávat část peněz na provoz. Naopak mnohé sakrální stavby vůbec nemusí být ve vlastnictví církve jakožto instituce (a v Plzeňském kraji je tomu tak velmi často), přesto jsou vnímány jako církevní. Zvlášť kuriózní je to u staveb, které pro účely církve neslouží často už několik desítek nebo stovek let (kostely nebo kláštery zrušené za josefínských reforem). Zjištění přesného počtu církevních nemovitostí v Plzeňském kraji je nemožné. Mnohé z těchto staveb zanikly, zvláště kaple a drobnější stavby, jiné nejsou nikde evidovány. Složité je i zjišťování počtu kostelů, vzhledem k tomu, že neexistuje přesná definice kostela (rozdíl mezi filiálním kostelem a kaplí může být malý), otázkou je také zařazení staveb nekatolických církví. Mnohé stavby fyzicky nezanikly (kostel ve Velečíně), jen změnily svou funkci a za kostel nejsou považovány, jiné jsou ve stavu ruiny (Lestkov, Pořejov), přesto jsou stále za kostel považovány. V západních Čechách mohou existovat desítky neevidovaných staveb, které dříve sloužily bohoslužebným účelům, jde především o evangelické nebo husitské modlitebny, které pro jejich profánní vzhled potkal osud modliteben židovských. V materiálech Biskupství plzeňského je dlouhodobě prezentován počet 437 katolických kostelů. V hlavním databázovém souboru BiP je v současnosti v hlavním seznamu zapsáno celkem 420 kostelů, dalších 8 staveb je uvedeno v pronájmu nebo výpůjčce a 7 kostelů prochází rekonstrukcí. Vypsáno je také 95 kostelů a kaplí mimo vlastnictví nebo správu diecéze, 15 kostelů zbořených a 8 zmatečných záznamů.
1
podrobněji viz. Zdeněk Bureš in VAVERKA a kol., str. 64-65
12
Český statistický úřad eviduje počty sakrálních staveb (a hřbitovů) v rámci Městské a obecní statistiky (MOS) jako občanskou vybavenost. Definice sakrální stavby a hřbitova podle ČSÚ je tato: Ukazatel 051000 Sakrální stavba: Budova určená k bohoslužebným účelům. Nerozhoduje, zda je v provozu, nebo ne. Obvykle sestává z kněžiště s hlavním oltářem, z prostoru pro věřící, z předsíně, sakristie a často také z věže. Ukazatel 051100 Hřbitov: místo, které slouží nebo sloužilo k ukládání zemřelých do země nebo do zvláštních budov (hrobek), případně k ukládání popela z kremací. [ČSÚ: UKAZATELE, str. 28] V Plzeňském kraji bylo na úrovni obcí v MOS evidováno celkem 457 sakrálních staveb (opět je ovšem otázka, jestli jde pouze o kostely nebo i o kaple), z toho v Plzni 25 a 347 hřbitovů, z toho v Plzni 11. Pro alespoň přibližné porovnání s materiály Biskupství plzeňského je třeba znát čísla za Karlovarský kraj, kde bylo evidováno 203 sakrálních staveb (nejvíce v Chebu, 17) a 120 hřbitovů. Celkem tedy MOS počítá pro oba kraje s 660 sakrálními stavbami, což je podstatně více, než eviduje Biskupství plzeňské. Rozdíl může být způsoben započítáváním kaplí, nekatolickými stavbami nebo nepřesnou evidencí na obou stranách. Přesnější údaje ale k dispozici nejsou.
1.3.
Hodnota církevních nemovitostí
Cílem této práce je charakteristika stavu a možnosti ekonomizace církevních nemovitostí, a to především těch, které jsou zapsány jako kulturní památky. Nejsložitější je tato otázka u kostelů a ostatních staveb sakrálního charakteru. U nich totiž jejich ekonomickou hodnotu nemůžeme přímo vyčíslit. Doc. Macháček nabízí ve své knize Ekonomické souvislosti využívání kulturně historických lokalit několik možných cen, kterými je možné ekonomicky ohodnotit památky:
reprodukční cena – jde aplikovat pouze na ty části objektů, které nenesou památkovou ani jinou hodnotu. U sakrálních prostor však jde těžko tyto části oddělit
pořizovací cena – zde narážíme na problém nesouměřitelnosti nákladů na pořízení stejného statku v různých obdobích. Z této ceny vyplývá cena zůstatková, což je pořizovací cena snížená o provedené odpisy
srovnávací cena – porovnávání jednotlivých památek je vždy obtížné, většinou jde o originály
nabídková cenou – ta je cenou prodeje odvozenou od existující poptávky.
poptávková cenou – analogická k nabídkové ceně. Pro sakrální stavby jsou v podstatě nepoužitelné.
stínová cena – vyjadřuje „náklady příležitosti“ při produkci či užití statků, na které se běžně nevztahují tržní relace. Určování stínových cen se opírá o mezní míry
13
substituce spotřebitelů, používá analýzu nákladů a výnosů založenou na srovnávacích postupech. Ani tato metoda se ovšem nedá pro církevní památky příliš využít2 Ekonomický přínos sakrálních staveb se také rozhodně nedá měřit například penězi vybranými na nedělních bohoslužbách, ani vyhodnocením objektivní památkové hodnoty a přínosů z ní vycházejících. Kostel je místem kontemplace, místem setkání, jeho stavba definuje krajinu i společnost. Hodnoty, které z toho vyplývají, se u sakrálních staveb spojují. Každý člověk vnímá různé hodnoty sakrálních staveb jinak. Celospolečensky lze ale definovat nejvýznamnější z nich. Někdy jsou v jednotlivé stavbě přítomné všechny, může se ale také stát, že některá z nich (např. památková hodnota) chybí. Kostel má funkci:
jako posvátný prostor
jako kulturní památka
jako místo setkání společenství
jako součást regionální kultury
jako krajinná dominanta
Přes zdánlivou nevyčíslitelnost těchto funkcí je nutné mluvit o sakrálních stavbách z ekonomického hlediska. Přes mnohost významů a hodnot, které kostely nesou, jde pořád o fyzické stavby. Jejich stav a často pouhá fyzická existence záleží na tom, jestli se najde společenství (nebo celá společnost), ochotné se o jejich zachování postarat. Česká republika (a zvlášť Plzeňský kraj a obecně pohraniční popř. venkovské oblasti) je z tohoto hlediska i v celosvětovém měřítku výjimečným příkladem. Z historických důvodů zde najdeme množství sakrálních staveb, značná část z nich je ale ve velmi špatném stavebnětechnickém stavu. Mnoho jich už dokonce zaniklo, a s nimi většina významů a hodnot, které nesly. To znamená značnou celospolečenskou škodu. Tabulka č. 1 – Zničené katolické kostely v jednotlivých vikariátech plzeňské diecéze k roku 2004 Vikariát
zničených kostelů
Domažlice
7
Cheb
7
Karlovy Vary 24 Klatovy
3
Plzeň-sever
3
Sokolov
8
Tachov
12
Celkem
64
2
Zdroj dat: vlastní zpracování podle knihy Zničené památky [KRČMÁŘ, PROCHÁZKA SOUKUP str. 183184], celá tabulka bude součástí přílohy.
více viz MACHÁČEK, str. 10-11
14
Sakrálním stavbám musí i naprostý ateista přiznat socializační význam. Kostel je místem setkávání společenství, čímž rozhodně není myšleno pouze společenství křesťanů, natož pouze těch, kteří chodí na bohoslužby. Sakrální stavby jsou součástí lokální (regionální, národní) kultury a už pouhou jejich existencí dochází k enkulturaci.3 Pro věřícího je pak kostel – jako místo setkání s posvátným – definičním bodem, centrem společenství, jeho hlavou, místem nejvyšší kvality. Zničení takového místa pak znamená zničení nejdůležitějšího bodu, který společenství mělo. 1.3.1. Kostel jako posvátný prostor
O posvátném prostoru bylo už napsáno mnoho, stručné a pochopitelně je tento pojem vysvětlen v půl století staré knížce Mircei Eliadeho Posvátné a profánní. Autor, historik náboženství, vysvětluje pojmy posvátný prostor a posvátný čas na příkladech tradičních společností (v durkheimovském slova smyslu), tedy společností žijících v mýtu, společností obklopených posvátnem. Tyto příklady ale osvětlují chování náboženského člověka obecně. Nejprve slovo „posvátný“. Posvátné je něco, co nejde vysvětlit přirozenou zkušeností člověka, tedy skutečnost jiného řádu. Nejde (jen) o „zázraky“, které si (ovlivnění lidovou barokní zbožností) pod tímto pojmem představíme, ale jakoukoliv zkušenost, která člověka přesahuje a dává mu poznat pomíjivost vlastní existence. Posvátné je tedy protikladem k profánnímu, běžnému, světskému. Druhým slovem je pak „prostor“, ve kterém se posvátné projevuje. Jaký prostor je vlastně posvátný? Lidská potřeba transcedence je obecně daná, v moderní společnosti není ale pro tuto potřebu mnoho místa, kostel tak bývá často vnímán jako institucializované místo setkání člověka s posvátnem, a z tohoto důvodu je ctěn i zavrhován. V tradičních společnostech je vztah k posvátnému samozřejmě zcela jiný. Pro náboženského člověka je profánní (ne-posvěcený) prostor nekonečnou soustavou míst bez možnosti orientace, bez pevného bodu, Chaos. V takovém prostoru člověk vůbec nemůže existovat skutečně, tento prostor je pouhá beztvará rozprostraněnost, absolutní nebytí [ELIADE, str. 46]. Teprve projev vyšší moci dává lidem Střed, kolem kterého se orientuje vše ostatní. Zjevení posvátna je pro náboženského člověka naprosto existenciální záležitostí. Teprve tak je totiž založen svět – nic nemůže začít, nic se nemůže stát bez určité předchozí orientace a každá orientace předpokládá, že jsme získali určitý pevný bod. Rituální orientace a budování posvátného prostoru mají kosmogonickou hodnotu [ELIADE, str 18]. Z tohoto důvodu byly některé církevní stavby byly stavěny na místech daných „znamením“. Touha náboženského člověka žít co nejblíže Středu je ale hlubší. Neznámé, cizí území je pro člověka součástí Chaosu. Území se stává „vlastním“, teprve pokud je znovu
3
Proces, v jehož rámci si každý jedinec v průběhu svého života osvojuje kulturu vlastní společnosti.[in PATOČKA, HEŘMANOVÁ, str. 49]
15
„stvořeno“, tj. pokud je posvěceno. Usadit se na určitém území tedy znamená totéž, co opakovat založení Světa. Také stavba každého obydlí je pro člověka tradičních společností opakováním Stvoření. Sakrální architektura tedy pouze přijímá a rozvíjí kosmologickou symboliku, která je přítomná již ve struktuře primitivních obydlí [ELIADE, str. 42]. Posvátný prostor, Střed, pevný bod, není jen pozemským místem, ale také „zlomem úrovní“ – otvorem vzhůru (do božského světa) nebo dolů (do říše mrtvých). Všechny tři úrovně jsou zde propojeny. V archaických kulturách bývá možnost transcedence vyjadřována rozmanitými obrazy otvoru. Chrám v pojetí velkých náboženství včetně židovství a křesťanství je navíc ještě pozemskou nápodobou nebeského modelu (proto je také oltář, symbolizující ráj, umístěný na východní straně). Kostel je tedy místem, které neustále posvěcuje Svět, který je v něm obsažený. Chrám je ideálním odrazem Světa. Posvátný prostor a profánní okolí odděluje (a současně také spojuje) práh. Na prahu domu se ukláníme a loučíme, práh ukazuje zlom v kontinuitě prostoru, neboť je to symbol přechodu. Zde, na prahu, se konaly oběti ochranným božstvům. [ELIADE, str. 20] Odtud tedy pramení úcta k sakrálním budovám. Vyčíslování hodnoty kostela je znakem moderní společnosti, posvátnost (tedy skutečnost jiného řádu) samozřejmě vyčíslit nelze. Ekonomizační metody, jako například zjišťování, kolik jsou uživatelé kostela ochotni zaplatit na jeho opravu, popř. jak by v penězích ohodnotili jeho cenu, tedy zjišťování „jak si lidé posvátného prostoru hledí“, jsou pak poněkud přitažené za vlasy, hodnotu samotného posvátna samozřejmě vyjádřit nelze.
1.3.2. Další významy sakrálních staveb Protože si moderní společnost s hodnotou posvátného prostoru neví rady, dává při hodnocení sakrálních staveb důraz na ostatní jejich významy. O kostelech se tak většinou mluví jako o památkách nebo místech setkání, často se zmiňuje jejich krajinotvorná funkce, někdy také socializační role popř. estetická kritéria. Ani v této práce tomu nemůže být jinak. Z patnácti Národních kulturních památek zapsaných v Plzeňském kraji je šest možno nazvat církevními památkami.4 Jako kulturní památky jsou zapsány především kostely a kláštery, dále pak některé fary a hospodářské budovy. Ze 420 kostelů vedených v databázovém souboru Biskupství plzeňského, je 320 zapsaných jako kulturní památka. Vyjádření hodnoty kostela jako památky není jednoduché. Definice kulturní památky je dána zákonem č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči ve znění pozdějších změn. Za kulturní památku podle tohoto zákona prohlašuje ministerstvo kultury České republiky nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory 4
Během vzniku této práce, 28. 4. 2008, byla vyhlášena v Plzeňském kraji další Národní kulturní památka, kostel Panny Marie Nanebevzaté v Přešticích. Současně byl za NKP prohlášen klášter v Teplé, který je s Plzeňskem z mnoha důvodů spojený, viz. úvodní regionalizace.
16
a) které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické b) které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem5 O tom, co je „významným dokladem historického vývoje“ je možné po dlouhou dobu polemizovat. Dodnes nepřekonaná je v tomto ohledu práce Aloise Riegla Moderní kult památek z roku 1903, kde autor rozebírá jednotlivé hodnoty památek s tím, že v budoucnu se jistě prosadí jako nejvýznamnější z nich prostá hodnota stáří (Alterswert), která je „povznesena nad konfesní rozdíly, ale i nad rozdíly mezi vzdělanými a nevzdělanými, mezi těmi, kteří rozumějí umění a kteří mu nerozumějí…odlišit starou kostelní věž od nové dokáže i ten nejomezenější sedlák.“ [RIEGEL, str. 37]. Hodnota stáří není objektivní, vědeckou, změřitelnou hodnotou, její přínos je v tom, že ukazuje člověku jeho zasazení v čase, jeho pomíjivost. A tento stav už není daleko od Eliadeho „skutečnosti jiného řádu“, od zjevení posvátna. Hodnota kulturních památek vnímaná emotivně a esteticky je analogická s vnímáním posvátného prostoru, naopak jejich zapisování do seznamů a nacházení „objektivní“ umělecké hodnoty je jen snahou moderního člověka rozumově zdůvodnit nepopsatelný stav setkání s posvátnem, a tím ho legitimizovat. Mircei Eliade nabízí ve své knize ještě jednu myšlenku: I ve zcela profánním světě nenáboženského člověka nadále existují privilegovaná místa, která jsou kvantitativně odlišná ode všech ostatních: rodný kraj, místo, kde jsme prožili první lásku nebo ulice či nějaké zákoutí prvního cizího města, které jsme v mládí navštívili. Všechna tato místa si i pro nesmiřitelně nenáboženského člověka uchovávají jistou zvláštnost, „jedinečnost“, jsou to „posvátná místa“ jeho soukromého universa. [ELIADE, str. 19]. Takovým bodem se tedy i pro nenáboženského člověka může stát kostel, klášter nebo kterákoliv jiná památka. Sakrální stavby tedy nemusí být navázány jen na svou původní, bohoslužebnou funkci. Pokud se jich ujme nějaké jiné společenství než náboženské (např. obec, občanské sdružení atd.), mohou existovat dále a být stále nositelem všech svých významů. Známé „kde jsou dva nebo tři shromáždění v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich,“ [Mt 18,20] ukazuje, že posvátno se projevuje také ve společenství. Západočeským sakrálním stavbám po čtyřiceti letech režimu, ve kterém posvátné nemělo místo, a hodnota sakrálních staveb byla vládnoucí mocí redukována (nejvýše) na památkovou, ovšem často právě ono společenství chybí. Polovina kostelů, které posvěcovaly zemi od středověku popř. od baroka, nyní stojí v obcích, kde takřka neexistuje náboženský život. 5
Zákon č. 20/1987 Sb. § 1
17
Otázka zachování těchto staveb v místech, kde neexistuje žádné společenství, kterému by mohly sloužit, je velmi složitá. Společenství je totiž přirozeným správcem sakrálních památek. A pokud neexistuje žádné místní nebo lokální, může být jedině nahrazeno jiným. Takovým společenstvím byla římskokatolická církev, ve smyslu institucionálním. Od ní se také očekává, že se o „své“ kostely postará. Ta ovšem disponuje, vzhledem k tomu, že je roku od 1949 závislá na financování ze strany státu, jen velmi omezenými prostředky. Obnova kostelů v místech bez náboženského života nemůže být pro církev prioritou. Sakrální památky jsou součástí nebo dokonce definičním znakem regionální popř. národní kultury. Kostel bývá fyzickým středem obce, poutník procházející krajem dojde většinou ke kostelu (orientace v prostoru). Oprava sakrálních památek v místech, kde neexistuje náboženské společenství, je tak často v rukou obcí popř. krajů. V době socialistického režimu se k odpovědnosti za církevní památky přihlásil stát. Kostely z velké části mají objektivní památkovou hodnotu. Otázkou ovšem je, jestli objektivní památková hodnota k záchraně ohrožených sakrálních staveb stačí. Pokud při kostele neexistuje žádné společenství a v obci nebo regionu vládne nezájem, a kostel je přesto kulturní památkou značného významu, lze jej opravit náklady celé společnosti, často pak ale dojde k pouhé mumifikaci, opravená památka zůstane zamčená, nestane se součástí lokálního života a její dnešní problémy (vykrádání kostelů – viz samostatná kapitola) zůstanou nevyřešené. Jiná je situace velkých objektů, bývalých klášterů, spravovaných Národním památkovým úřadem, kde fungují prohlídky a dochází k ekonomizaci stejného typu jako na státních hradech a zámcích. Složité je také vyjádření hodnoty kostela jako krajinné dominanty. Kostely jsou součástí kulturní krajiny, která ovšem nemá žádný „správný“ vzor. Naše představy o české krajině, kodifikované obrázky Josefa Lady, se setkávají s moderní realitou bytovek, silážních jam a předměstských vilek. V takovém případě jsou kostely často jediným „záchytným bodem“. Česká „barokní“ krajina byla narušena moderní dobou, touha po ní (projevující se např. fenoménem druhého bydlení, viz samostatná kapitola) pak může k udržování sakrálních staveb významně přispět. V některých případech (kaple ve volné přírodě, poutní kostely) je krajinná hodnota nejsilnějším a někdy dokonce jediným ekonomickým důvodem pro zachování těchto staveb. Pro jejich opravu ale opět musí najít peníze nějaké společenství (ať už náboženské nebo světské, obec, kraj, stát…), často jen několik lidí, kteří mají ke stavbě silný opravdový vztah.. Pro ekonomizaci sakrálních nemovitostí (a v případě Plzeňského kraje tedy jejich opravy a záchrany) je zcela zásadní jejich význam jako místa setkání určitého společenství.6 Pokud tedy uznáme, že zdánlivě ekonomicky neocenitelné sakrální památky přináší společnosti mnohé pozitivní externality, problém jejich ekonomizace můžeme zaměnit s otázkou jejich znovu-zapojení do života lokálních a regionálních společenství – tedy jejich animací. 6
Ve slovním spojení „náš kostel“ se ostatně všechny významy sakrálních památek spojují.
18
2 Církevní památky Plzeňského kraje v historických souvislostech 2.1.
Doba před příchodem Slovanů
Přestože máme doklady o trvalém osídlení některých částí Plzeňského kraje od mladšího paleolitu, neznáme zatím žádnou dochovanou pravěkou stavbu, která by souvisela s kultem. Mnohé kultovní předměty byly nalezeny v archeologických vykopávkách, nejznámějšími pravěkými nálezy na Plzeňsku jsou neolitická Vochovská Venuše popř. knížecí pohřeb v Milavčích z mladší doby bronzové. Jako kultovní místa sloužily některé přírodní výtvory (např. buližníkové suky). Otevírá se zde prostor pro spekulace, kterého využívají autoři esoterických knih, kteří hledají na Plzeňsku pravěké stavby sloužící k astrologickým účelům, jaké známe ze sousedních regionů. Za dílo lidských rukou je jimi považován např. žulový „dolmen“ v Žihli. [KOZÁK, str. 70] Pravěká hradiště, která ve své době jistě měla i náboženskou funkci, jsou dnes obecně vnímána jen jako turisticky zajímavé lokality a "místa působení", ne jako místa posvátná. Pro svoji historickou hodnotou je pak většina z nich památkově chráněna (největší hradiště v Západních Čechách, Okrouhlé Hradiště, donedávna ohrožované těžbou čediče, je od roku 1995 prohlášeno Národní kulturní památkou).
2.2.
Počátky slovanského osídlení, otonský sloh
O počátcích slovanského osídlení regionu toho víme málo, hradiště v Cebivi-Bezemíně (Národní kulturní památka) je doloženo od 7. století, předchozí vlny slovanské kolonizace se regionu nejspíše vyhnuly. V 8. století bylo Slovany ze středních Čech osídleno Plzeňsko, Stříbrsko pak nejspíše kolonizovali příchozí ze severozápadu. Trvale osídlená byla místa kolem hradišť na Plzeňsku, Domažlicku a Horšovotýnsku, postupně u těchto mocenských center vznikají menší neopevněné zemědělské osady. Během 10. století vzniká centralizovaný přemyslovský stát. Jeho opěrnými body byla hradiště, z nichž nejvýznamnější se postupně stávají základem tzv. hradské soustavy. Ta zprvu sloužila jako struktura podpůrných bodů využívaných pro uspokojování potřeb vojenských družin státu – vojáci objížděli jednotlivé hrady, protože jedno místo by při tehdejší úrovni hospodářství nebylo schopné je dlouhodobě uživit. Po ukončení éry dobyvačných výprav přemyslovských knížat na konci 10. století začíná vnitřní konsolidace českého státu. Hradská soustava se postupně z opěrných bodů vojenské moci stává sítí regionálních správních center nového státu. Funkcí hradišť byla ochrana obyvatelstva, střežení hranic, vybírání poplatků a také funkce náboženská. Slovo kostel je
19
také nejspíše odvozeno od latinského castellum. [NOVOTNÝ, str. 357]. Tehdejších hradské kostely byly většinou pouze dřevěné a dodnes se nedochovaly. Na Plzeňsku patřily k hradské soustavě Hradec u Stoda, Smolov-Spáňov na Domažlicku, Šipín a Tachov [KUMPERA, str.43], centrem pak byl od počátku hrad Plzeň. Na území dnešního Plzeňského kraje leží také přemyslovské hradiště Prácheň, které ovšem bylo hradským centrem zcela jiné oblasti a do tohoto textu nepatří, viz. úvodní regionalizace. Nejstarší dochovanou stavbou Západních Čech je rotunda sv. Petra nad Starým Plzencem, postavená na konci 10.století v tzv. otonském slohu, která se dostala i na vlajku Plzeňského kraje. O tom, jestli mezi další památky předrománské architektury patří kostel sv. Jiří v Kostelci (dnes Plzeň-Doubravka), se vedou spory. Někteří autoři [POCHE a kol. 3, str.98] důvěřují v dataci Pulkavově kronice z doby Karla IV., která uvádí jako zakladatele kostela sv. Vojtěcha, jiní kladou vznik kostela až na konec 12.století.
2.3.
Plzeňsko v době knížecí, počátky pozemkové šlechty, církevní struktura
Na začátku tisíciletí bylo Plzeňsko velmi řídce zalidněnou oblastí. Pokud se pro celé území Čech počítá k roku 1050 s hustotou zalidnění kolem 8 obyvatel na km2 [ŽEMLIČKA, str.18], na Plzeňsku bylo toto číslo rozhodně nižší, obydlená byla nejspíš pouze plzeňská kotlina a údolí řek, především Berounky a Radbuzy. Právě v této době ovšem v nehostinných částech Šumavy žil jako poustevník sv. Vintíř. Některé části regionu byly v 11. století z části osídleny zajatci a otroky, i když otroci tudy spíše jen směřovali na západní trhy. Hedčané zajatí Břetislavem I. nejspíše kolonizovali území severního Plzeňska a Rakovnicka (Krakovec), některé prameny právě zde vidí původ západočeských Chodů. Zásadní ale byla postupná kolonizace vnitřní. Společnost na počátku 11.století byla závislá na výkonech primitivního zemědělství, jediného ne-zemědělce živilo několik desítek lidí. Kolonizace dalších (už méně úrodných) území byla z části podmíněna také nízkými výnosy a vyčerpáním půdy. Správní jednotkou té doby byl hrad. Obyvatelstvo z okolí zde platilo dávky (zpočátku v naturáliích, až později v penězích), např. každoroční daň z míru vybíranou knížetem, hrad jim zajišťoval úkryt v době napadení, a také církevní služby. Ve 2. polovině 11. století vznikají na některých hradech regionu kostely zasvěcené sv. Vavřinci, oblíbenému světci krále Vratislava (Plzeň, Hradec u Stoda, Štítary u Horšovského Týna, zřejmě i Bijadla u Merklína) [KUMPERA, str.46]. Jen některé z kostelů byly ovšem vysvěceny jako farní. A jen ty byly místem křtu a pohřbu. Prvotní farní obvody tedy byly velmi rozsáhlé a nejasně stanovené. Správu těchto farností zajišťovalo několik kněží nebo jáhnů, jimž byl představený tzv. arcikněz, arcipryšt, (archipresbyter). Ten také vybírá poplatky z podřízených kostelů. Církevní desátek, zavedený už prvním biskupem Dětmarem roku 976, byl rozdělen na čtvrtiny – jeden díl na
20
udržování kostela, druhý na chudé, třetí pro výživu kněží a čtvrtý pro biskupa [NOVOTNÝ, str.336]. Arcikněz nebyl ovšem církevním hodnostářem v dnešním slova smyslu. Plně podléhal světské moci sídlící na hradě. Ve 12. století vzniká v Čechách pozemková šlechta – tedy ne dřívější oblíbenci krále, ale dědiční správci a posléze majitelé celého území. Prvním takto doloženým šlechticem v západních Čechách je v roce 1160 Drslav, od kterého se odvozují pozdější Drslavici. Ratmír ze Skviřína je předkem rodu pánů z Boru, a z Krasíkova (Švamberků). Mezi staré šlechtické rody spojené s Plzeňskem patří také podbrdští Buzici. Vznik (pozemkové) šlechty nebyl způsoben slabostí knížecí moci, ale změněnými životními podmínky. Ve 12. století se objevily převratné vynálezy, především chomout, který nahradil v zápřahu hospodářských zvířat jařmo, nové způsoby obdělávání půdy a využívání vodní a později větrné energie. Počet obyvatel Čech se za sto padesát let zdvojnásobil. Centralizovaný stát a hradská soustava se v této době už přežily. Se vznikem šlechty ovšem vzniká také poddanství. Složitý proces rozdělení původně svobodných obyvatel země na pozemkovou šlechtu a poddané byl potvrzen Statuty Konráda II. Oty, vydanými v roce 1189, které v zásadě přiznávají šlechticům vládu nad půdou i nad lidmi. Se vznikem pozemkové šlechty se objevují také nové kostely, postavené nezávisle na původní struktuře archipresbytariátů, tzv. plebánie. Snahou stavitelů je získání statusu farního kostela, a tedy i výnosu z desátků. Stavitel kostela sice věnoval stavbu Bohu a určitému svatému, podle zásad germánského práva, kdy platí zásada, že budova patří majiteli pozemku [KALNÝ, str. 8] byl ovšem neustále vlastníkem on sám. Majetek věnovaný kostelu se nazývá záduší. Někdy se sám majetník kostela stal knězem nebo jáhnem (který směl být ženatý), většinou si ale spíše sehnal kněze jiného, tzv. námezdníka (mercenarius). Ten dostal určitý plat, který většinou nedosahoval ani oné čtvrtiny desátku sloužící k vyživování kněží – potulných kleriků totiž byl nadbytek, takže si mezi nimi majetníci mohli vybírat. Čtvrtina desátku příslušela biskupovi a zbytek (čtvrtina pro údržbu kostela a pro vyživování chudých) získal majetník. Zakládání kostelů se tak stalo výnosným podnikáním, a díky tomu vznikly některé z dodnes zachovaných románských památek. Na Plzeňsku jde například o kostely ve Svojšíně, Všerubech nebo Potvorově. Na konci 12. století se slovo archipresbyter objevuje stále méně, z některých arcikněžských kostelů se stávají děkanáty, jejich správci se nazývají děkani (dnes v zásadě vikariát). Jejich povznesení ovšem ohrozilo zájmy majitelů venkovských kostelů – jejich původně nezávislé kostely se dostaly pod správu děkanských. Ve 12. století se objevuje ještě jeden stupeň církevní správy – arcijáhenství. Arcijáhni byli jmenováni pražským biskupem, jejich pravomocí byl dozor nad kněžími a dodržování církevního práva i dozor ve věcech správních a majetkových. Arcijáhenství v Čechách v podstatě byla značně rozsáhlá a v podstatě plnila úlohu biskupství – arcibiskupství bylo v Čechách zřízeno až v roce 1344. Pozdější proměna některých arcijáhenství na biskupství,
21
která byla dokončena zřízením Biskupství plzeňského v roce 1993, tak byla několik století trvajícím procesem povznesení církevní struktury na úroveň světské. V Plzeňském kraji byla ve 12. století zřízena arcijáhenství dvě – v Plzni (3 děkanáty) a Horšovském Týně (pouhý 1 děkanát, arcijáhenství zde vzniklo v podstatě z ekonomických důvodů, neb „Horšův Týn je od nepaměti majetkem biskupství Pražského“ [NOVOTNÝ, str. 397].
2.4.
Kolonizační kláštery na Plzeňsku
Arcijáhni měli na Plzeňsku velmi slabou pozici. Zdejší kraj byl totiž z největší části kolonizován velkými kláštery. Ty zde byly zakládány během celého 12. století, mezi prvními a posledními fundacemi tohoto věku je ale zásadní rozdíl. V roce 1115 – tedy o více než sto let později, než první kláštery ve středních Čechách – byl na mokřinách u řeky Úhlavky založen první klášter v regionu, benediktinské Kladruby. Jeho zakladatel, kníže Vladislav I., zde byl v roce 1125 také pohřben. Cisterciácké kláštery v Plasích a Pomuku byly založeny patrně roku 1144. Oba tyto mnišské řády se řídí řeholí svatého Benedikta (v hrubé zkratce především spojení ora et labora, osobní chudoba mnicha, poslušnost opatu kláštera, opuštění světských způsobů) [VLČEK,SOMMER, FOLTÝN, str. 108], kláštery cisterciáků jsou už na rozdíl od v zásadě samostatných benediktinských konventů navzájem spojeny v určitou strukturu, což mělo pro periferní oblasti význam především proto, že organizační struktura a pravidelné vizitace napomáhaly šíření inovací z vyspělejších oblastí. Cisterciácké kláštery také od počátku zakládaly tzv. grangie, tedy hospodářské dvory. Zakládající listiny obou těchto klášterů vypadají až překvapivě bohatě, zakladatel se vzdává výnosů z desítek vesnic. V té době byly ale kláštery a kostely zcela závislé na svém zakladateli, šlo tedy spíše jen o přesun majetku fundátora do organizací s lepší správu. V době zakládání těchto klášterů na Plzeňsku se už ale v západní Evropě prosazují (mimo rytířských řádů) také dynamické řády řeholních kanovníků. Znakem premonstrátského řádu, založeného Norbertem z Xanten roku 1120, je především do té doby nevídaná organizace jednotlivých konventů a snaha o nezávislost v rámci církve. Řád se od počátku angažoval se v zásadních otázkách té doby, především ve sporu o investituru.7 Premonstráty do českých zemí přivádí olomoucký biskup Jindřich Zdík, který se s řády dodržujícími řeholi sv. Augustina seznámil během křížové výpravy roku 1140. Západní Čechy pak dohánějí zpoždění za vyspělou Evropou, když zde na sklonku 12. století vzniká premonstrátský klášter v Teplé, založený mimořádnou osobností regionu, blahoslaveným Hroznatou. 7
z latinského investore (odívat) – biskupové a opati přijímali berlu a prsten od světského panovníka, čímž bylo symbolizováno jejich podřízené postavení. Papež Řehoř VII. tuto praxi kritizoval už v roce 1075 s tím, že naopak církev jediná může užívat symbolů císařství. První část sporu byla završena konkordátem wormským. V Čechách se aktivní snaha o emancipaci církve objevuje až s biskupem Ondřejem po roce 1214.
22
Hroznata byl jedním z nejvýznamějších mužů své doby. Spekuluje se dokonce o jeho příbuzenství s Přemyslovci. Patřil k prvním pozemkovým šlechticům, zakladatelům pozdějších slavných rodů. Byl dokonce prvním českým šlechticem, který vydal svým jménem listinu. Šlo o závěť, sepsanou v roce 1197 před odjezdem na další z křížových výprav, kde většinu svých statků odkazuje klášteru v Teplé a v Chotěšově. Jako svědci jsou pod touto závětí podepsáni nejmocnější muži své doby v Čechách, včetně tehdejšího knížete a současně biskupa Jindřicha. Hroznata nashromáždil značný majetek, podle legendy pak jako "omluvu" za neúčast na třetí křížové výpravě založil v roce 1193 premonstrátský klášter v Teplé, pro který získal v roce 1197 papežské výsady. Po smrti manželky a syna sám vstoupil do řádu a stal se jeho proboštem. Spolu se svou sestrou Vojslavou založil v roce 1202 ženský klášter v Chotěšově. Obě tyto kanonie získávají a aktivně spravují své majetky, vzniká tak rozlehlé panství, v případě Teplé příhraniční, protože Chebsko až do vlády Jana Lucemburského patřilo k říši. Z příkladu premonstrátů se rychle učí ostatní kláštery, především klášter v Plasích, což je hlavní příčinou stavu, kdy na Plzeňsku nevznikla žádná velká šlechtická soustava, podobná rožmberskému panství v jižních Čechách, a největšími pozemkovými vlastníky byly kláštery, popřípadě církev obecně. Při obhlídce klášterních statků při hranici s Chebskem byl v roce 1217 Hroznata zajat a poté, co za něj (podle legendy na jeho žádost) odmítl klášter zaplatit vysoké výkupné, usmrcen. V tepelském klášteře a v území jím spravovaném začal být Hroznata po smrti uctíván jako mučedník. Premonstráti pěstovali jeho kult po celou dobu existence kláštera, značné oživení přineslo především baroko a 19. století, na jehož konci, v roce 1897, byl Hroznata blahořečen. V té době byl už kraj spravovaný tepelským klášterem zcela germanizován, blahoslavený Hroznata byl ale uctíván Čechy i Němci. Po roce 1945 byl bl. Hroznata ustanoven patronem politických vězňů z období nacismu, zásluhou tepelského opata Tyla, dnes je tato patronace rozšířena i na vězněné komunistickým režimem. Sto let po blahořečení byl blahoslavený Hroznata ustanoven patronem plzeňské diecéze, Mons. Radkovský pak v Teplé v den tradiční pouti k hrobu bl.Hroznaty 14.7. 2004 zahájil proces svatořečení. Blahoslavený Hroznata je jednou z nejvýznamnějších postav západočeského regionu, jeho vývoj svým odkazem ovlivňuje dodnes.8 Pro doplnění klášterních fundací ve 12. století: už v roce 1169 přichází do regionu rytířský řád johanitů, kterým král Vladislav II. postoupil Manětín. Nejspíše až ve 13. století vzniká Pivoň kolonizující oblast Českého lesa. Premonstráti z jihočeského kláštera v Milevsku zakládají proboštství v Toužimi. Biskupskými dominii jsou pak Rokycany a Horšovský Týn. Všechny tyto instituce staví mimo svá hlavní sídla (která se do dnešní doby z naprosté většiny nedochovala, byla buď přestavěná nebo zničená) také množství venkovských kostelů 8
více na internetových stránkách o blahoslaveném Hroznatovi www.hroznata.info.
23
v románském slohu, které se dochovaly dodnes (Krašov, Dolní Jamné, Vícov, Bukovec, Horšov) Církev ve 12. století ještě nebyla pozemkovým vlastníkem. Pro "své"statky zatím získávala tzv. imunity, tedy osvobození od daní a povinností – ty získal pro klášter Teplá i Hroznata. Poté, co začali kostely a posléze i kláštery zakládat šlechtici (a později města), bylo zpočátku stále ještě v zásadě ctěno vlastnické právo fundátorů. Čechy tu ale opět měly zpoždění za západní Evropou - církevním majetkem se zabýval už II.lateránský koncil, který se konal v roce 1139. Obroda církve a její majetkové osamostatnění u nás proběhlo až za biskupa Ondřeje a vlády Přemysla Otakara I. Jejich několikaletý spor byl v roce 1219 řešen také v západočeských Kladrubech, kde byla podepsána tzv. Smlouva Kladrubská, jejíž obsah byl o dva roky později doplněn na Šacké hoře (Schatzberg u Znojma) a v roce 1222 stvrzen tzv. Velkým privilegiem církve.9 Vlastnictví kostelů a far světskou mocí se začalo i u nás během 12.a 13. století převádět v tzv. patronátní právo, kdy světská moc uznává církev jako vlastníka a ponechává si "čestnou povinnost" [KALNÝ, str.9] přispívat na provoz a údržbu kostelů, a také vliv na jmenování duchovních správců. Patronáty byly u nás zrušeny až zákonem č.218/1949. Tvrzení, že církev v českých zemích nikdy nevlastnila majetek právoplatně, lze tedy historicky podložit stavem nejvýše do poloviny 13. století, což je tedy v zásadě obdobné, jako napadání majetků šlechtických rodů.
2.5.
Zakládání měst, raně gotické památky
Během třináctého století byla (mimo Podbrdska) kolonizace kraje v zásadě dokončena. Hustá síť drobných sídel a intenzifikace zemědělství evokuje Christallerovu teorii centrálních míst10 – nazrál čas vzniku měst. Ta samozřejmě někdy mohla vzniknout z podhradních osad hradské soustavy, kdy se hradský kostel změnil v sídlo farnosti. Na Plzeňsku ale většinou hradiště, často hlídající cestu při vodním toku, nebyla pro vznik měst příliš vhodná. Stejně tak kláštery, založené většinou na nehostinných místech, nebyly a ani neměly být centrem budoucích měst (město Kladruby vzniklo při norimberské cestě asi 2 km od kláštera). To už ale neplatí o biskupských hradech v Rokycanech a Horšovském Týně. Vrcholná středověká města se zásadně liší od původní hradské soustavy, kdy zemědělské okolí hradiště zajišťovalo v naturáliích nebo později penězi uspokojování potřeb centra. S postupujícím ekonomickým pokrokem stoupá role směny. V Čechách se dá k roku 9
Více viz NOVOTNÝ, str.449-545 Tato klasická regionální teorie prostorového uspořádání byla vysvětlena na příkladu oblastí v jižním Německu, kde Christaller předpokládá sedmistupňovou hierarchii sídel, utvářených na tržním, dopravním a administrativním principu. Více viz [MATOUŠKOVÁ a kol., str. 57-62] 10
24
1200 předpokládat už kolem stovky tržních míst [ŽEMLIČKA, str. 307]. K tržnímu a farnímu centru pak vznikají regionální vazby, které v zásadě trvají dodnes. Obyvatelé měst také podléhají městským právům, dostává se jim různých výsad, atd. Rozsah privilegií jednotlivých měst byl ale různý, což záleželo také na osobě zakladatele. Nová města byla na Plzeňsku vysazována nejprve kláštery. Kladruby, vzniklé už kolem roku 1230, jsou jedním z prvních měst nového typu v Čechách. Kladrubský klášter zakládá později ještě Touškov a Přeštice. Johanité získávají městská privilegia pro svůj Manětín, plaský klášter stojí za založením a rozvojem Kralovic a Žihle. Premonstrátské řády zakládají v případě Chotěšova města Stod a Staňkov, tepelský klášter pak město Teplou a Úterý. Obce v zázemí šlechtických sídel pak na městská práva v tomto období nedosáhly, což kontrastuje s vývojem v jižních Čechách (v dnešním Plzeňském kraji leží např. město Horažďovice, velkoryse založené Bavory ze Strakonic). Na tomto příkladu je dobře vidět slabá pozice šlechty na Plzeňsku, v kontrastu s mocí zdejších klášterů. Nejvýznamnější města na Plzeňsku byla založena panovníky. Jejich založením přemyslovští králové nesledovali jen efektivnější správu a posilování státní moci, rozšíření dominia speciale, ale i ekonomické zájmy státu. Po roce 1222 už totiž církevní majetky nebyly ve vlastnictví státu (nebo šlechty), ale církve. Stát tím přišel o značnou část příjmů a vlivu. Přemysl Otakar I. se snažil tento ústupek vynahradit vyšším zdaňováním církevních institucí, jeho následníci se s novou ekonomickou situací museli vyrovnat. Zakládání nových měst je jedním z důsledků tohoto stavu. S vysazováním královských měst na Plzeňsku začal král Václav I., který před rokem 1253 založil Stříbro (v dnešním Karlovarském kraji ještě Loket), jeho syn Přemysl Otakar II. je pak zakladatelem Klatov, Domažlic a Tachova (na území Plzeňského kraje pak také mimo tehdejší Plzeňsko ležící Sušice). Vrcholem pak bylo založení Nové Plzně Václavem II. na sklonku 13. století, kdy se také na největším tehdejším náměstí v Čechách začalo se stavbou tehdejšího kostela svatého Bartoloměje. V královských městech byly také často zakládány kláštery tzv. žebravých řádů, mendikantů. Mezi ty patří minorité, kapucíni a františkáni, řídící se řeholí sv. Františka, dominikáni s upravenou řeholí sv. Augustina, augustiniáni (bosí a obutí) a karmelitáni (řehole sv. Alberta). Základním znakem mendikantů byla záměrná nemajetnost a snaha žít jen z milodarů.[VLČEK, SOMMER, FOLTÝN str.11]. Přesto postupně také získávali majetek, což se odrazilo na výstavnosti jejich klášterů. Na Plzeňsku vznikly minoritské kláštery ve Stříbře a v Plzni, dominikánské v Klatovech a v Plzni, řádový dům obutých augustiniánů pak v Domažlicích. Klášterní komplex minoritského (františkánského) kostela v Plzni je dodnes dochovanou ukázkou raně gotické tvorby. Gotika se pak projevuje především v bohatých kolonizačních klášterech. Za jednu z nejstarších plně gotických staveb v Čechách je považován klášterní kostel v Pivoni. Raně gotická je také patrová kaple v klášteře v Plasích. Další z cisterciáckých klášterů, v Pomuku
25
byl vypálen za husitských válek. Jeho zbytky uprostřed vsi Klášter nejsou jedinou památkou na tuto gotickou stavbu, klášter jako kulturní ohnisko ovlivnil mnohé kostely v okolí. V gotickém slohu byly také přestavěny některé kostely v okolí Horšovského Týna. Díky ekonomickému rozkvětu celého království a pokračující kolonizaci posledních neosídlených oblastí (Podbrdsko), se nový sloh rychle šířil. Do dnešních časů se ovšem dochovaly jen ty gotické stavby, které nebyly během dalších staletí zničeny, popřípadě přestavěny nebo upraveny, především barokně. Patří mezi ně městské farní chrámy (Klatovy, Planá, Tachov, Žlutice, Plzeň), stavěné někdy mnoho desítek let, které jsou dodnes (většinou ale v podobě dané puristickými přestavbami konce 19.století) nejvýznamnějšími městotvornými stavbami.
2.6.
Plzeňsko za vlády Lucemburků, vrcholná gotika
Během 14. století byla dotvořena sídelní struktura kraje. Počet sídel od té doby spíše klesal (mnohé vesnice zanikly už během husitských válek), soustava větších měst a síť hlavních komunikací mezi nimi se od té doby v podstatě nezměnila - dálnice D5 neustále opisuje starou Norimberskou stezku a největší změnou je snad úpadek Manětína, kterému se vyhnuly hlavní silniční a železniční tahy v 19. století. Na některých místech regionu se ve 14. století objevuje intenzivní hornická činnost, těžba zlata na Šumavě nebo železných rud na Podbrdsku pomáhá osídlení podhorských a horských krajů. To ovšem souvisí také s vývojem klimatu, ve 14.století byla průměrná teplota vyšší, než dnes. Příznivý byl ale především politický vývoj. Během vlády Jana Lucemburského bylo k Čechám připojeno Chebsko. Vláda jeho syna Karla IV. pak byla obdobím, kdy se České země staly politickým a ekonomickým centrem říše, a pokud ne přímo centrem inovací, tak rozhodně jejich ochotným příjemcem. Nevídaný stavební ruch té doby si dnes lze jen těžko představit. Ruku v ruce se světskou architekturou (zakládání, výstavba a opevňování měst, stavby šlechtických sídel) vzniká neobyčejné množství církevních staveb. Mohutnou výstavbu sakrálních staveb si církev té doby mohla dovolit. Karel IV. jí velmi stranil, z upřímné víry v Boha i z politických důvodů, kdy v církvi viděl spojence proti stále samostatněji jednající šlechtě. Bohatství církve a světské chování kněží ale už za vlády jeho syna vyvolalo reakci v podobě husitského hnutí. O rozdělení bohatství ve 14. století se více se dozvíme z berního rejstříku Plzeňského kraje, který datován k roku 1379, tedy do počátků vlády Václava IV. Plzeňský kraj nebyl tehdy shodný s dnešním (viz úvodní regionalizace), chybí Sušicko a naopak zahrnuto je celé tepelské panství, tedy část dnešního Karlovarského kraje. Z celkového počtu 1059 sídelních jednotek ( mimochodem v dnešním Plzeňském kraji počítáme 501 obcí a 1544 částí obcí) patřilo šlechtě 600 sídel, tedy 55 procent. Z toho asi třetina vyšší šlechtě, a zbytek menším šlechtickým rodům. Panovníkovi a městům patřilo po třech procentech sídel.
26
Církev, jejíž průměrná pozemková držba v celém tehdejším státě je odhadována na 28%, vlastnila v Plzeňském kraji 39 procent lokalit. [KUMPERA, str. 81] A narozdíl od rozdrobené pozemkové držby západočeské šlechty šlo o koncentrované velkostatky klášterů a državy pražského arcibiskupství. Graf č. 1
Pozemkové vlastnictví jednotlivých stavů podle berního rejstříku Plzeňského kraje z roku 1379
vyšší šlechta nižší šlechta církev města panovník
Zdroj dat: KUMPERA, str. 81 Za vlády Václava IV. došlo také k pokusu o založení plzeňského biskupství. To by jistě pozdvihlo váhu plzeňského regionu, šlo ale o čistě politickou akci, jejíž příčinou byla roztržka Václava IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna. Václav hodlal zřídit biskupství z kladrubského kláštera, kterému v té době zrovna zemřel opat. Na uvolněné místo byl však okamžitě jmenován opat nový, na čemž měl zásluhu generální vikář Johánek z Pomuku, který později za odpor vůči králi zaplatil životem a posléze se stal nejznámějším z českých svatých a symbolem pobělohorské rekatolizace. Ve 14. století vznikla značná část venkovských i městských kostelů v regionu, starší stavby pak byly často přestavovány. To, že obraz dnešní venkovské krajiny není gotický, ale barokní, je záležitostí dalšího vývoje. K dodnes dochovaným památkám lucemburské doby patří městské kostely sv.Apolináře v Horšovském Týně nebo kostel Všech svatých v Domažlicích. Většina venkovských kostelů byla v pozdějších letech přestavěna věž, v typické gotické podobě dodnes zůstaly např. kostely ve Žďáru nebo Stvolnách. Nejvýše hodnoceny je dnes kostel v Čečovicích, který byl zapsán jako Národní kulturní památka. Z gotického malířství se v některých kostelech v regionu dochovaly nástěnné malby (kostel sv. Petra ve Stříbře, Žďár u Blovic, christologický cyklus ve Starém Plzenci, v Plané nade Mží a v Kožlanech). Nejstarším dochovaným deskovým obrazem v západních Čechách je Svojšínská madona z počátku 15. století jejíž originál je dnes v Národní galerii.
27
Taktéž naprostá většina originálů vzácných gotických soch už dnes není na původních místech, tedy v interiérech kostelů. V lepších případech jsou součástí sbírek galerií nebo Diecézního muzea, popř. jsou uschovány v depozitáři, v horším pak byly ukradeny a zmizely beze stopy. První dochované gotické sochy pocházejí z doby kolem roku 1350 (socha sv. Mikuláše z Puclic, Dýšinská madona, první Madona z františkánského kláštera v Plzni, Žinkovská madona), jako Národní kulturní památka je ale zapsán soubor Madon v tzv. krásném slohu, který se v sochařství prosadil v 80. letech 14. století. Vzorem všem ostatním byla první z těchto soch, Plzeňská madona, dílo Mistra Krumlovské madony z doby kolem roku 1380-85.
2.7.
Husitské hnutí a jeho důsledky
Plzeňsko během vlády Lucemburků dohnalo vývojové zpoždění za ostatními částmi země a vzhledem ke své poloze na cestě do říše se stalo naopak jedním z předních regionů království. (Přiznejme ovšem, že zde nevznikla žádná převratná inovace, a v kulturní oblasti Plzeňsko přejímalo kulturní vzorce odjinud). Obrodné myšlenky Mistra Jana Husa tu nebyly přijímány jednotně. Je známé, že někteří ideologové husitství pocházeli z tohoto kraje Jakoubek ze Stříbra, narozený ve Víchově, studoval ve Stříbře v tamním minoritském klášteře, ideou plzeňského kazatele Václava Korandy pak bylo prohlášení Plzně za "město Slunce" v roce 1419. Po odchodu jeho sborů v březnu 1420 byla ovšem Plzeň po celé trvání husitských válek katolickým městem. Spolu s ní pak samozřejmě území patřící západočeským klášterům. Pozice šlechty byla nejednoznačná. Přestože bylo bohatství církve na Plzeňsku vyšší, než v jiných krajích, nebyla zdejší šlechta příliš nakloněna ani husitským myšlenkám. Pod protestním listem 450 českých šlechticů proti upálení Mistra Jana Husa v roce 1415 visí pečetě jen několika nižších feudálů z Plzeňska. Naopak v roce 1417 vzniká tzv. landfrýd, tedy panská jednota vedená katolickou šlechtou, jehož ustavení potvrdil král Zikmund v roce 1420. Území, které během husitských válek katolická strana ovládala, se měnilo nejen v důsledku vojenských operací, ale někdy také přeběhlictvím šlechticů, kteří změnili stranu podle svých hospodářských cílů. Z husitských válek vyšla šlechta jako jednoznačný ekonomický vítěz, a to především na úkor církve. Kupříkladu už v roce 1420 byl Janem Žižkou těžce poničen klášter v Pomuku. Stejně tak naložili husité s mnohými kláštery v Čechách, většina z nich se ale posléze dočkala obnovy. Majetky nepomuckého kláštera byly ovšem okamžitě „vzaty pod ochranu“ Bohuslavem ze Švamberka, předákem landfrýdu a jedním z nejmocnějších šlechticů v kraji. Skupinka mnichů zde sice žila až do 16. století, klášter už ale nikdy nebyl obnoven. Ještě kurióznější je případ komendy johanitů v Manětíně, která nebyla husity dobyta, zanikla v důsledku stejného scénáře - byla „vzata pod ochranu“ Švamberkem a následně mu udělena králem Zikmundem v léno.
28
Sám Bohuslav ze Švamberka po dobytí svého hradu Krasíkov (Švamberk) v roce 1421 přestoupil ke kalichu a stal se jedním z vojenských hejtmanů. Plzeňský landfrýd poté vedl jeho bratr (!) Hynek Krušina ze Švamberka a rod s labutí v erbu patřil k těm, které se během husitských válek obohatily nejvíce. Naopak husitský hejtman Jakoubek z Vřesové, který dobyl nejspíše v roce 1429 proboštství milevských premonstrátů v Toužimi, dokázal své územní zisky na Žluticku udržet i po bitvě u Lipan. Majetek mu byl udělen v léno králem Zikmundem, bývalý klášter si nechal přestavět na svůj hrad. V důsledku husitských válek zanikly kláštery v Manětíně a Nepomuku a citelně oslabily kláštery v Chotěšově, Kladrubech i Plasích, rozchváceny byly také majetky pražského arcibiskupství. Naopak někteří vyšší šlechtici dokázali získat koncentrované majetkové državy, základ pozdějších šlechtických velkostatků. Mimo zmiňovaných Švamberků šlo především o panství Kolovratů (na územích patřících dříve plaským cisterciákům), Gutštejnů, pánů z Rožmitálu a Švihovských z Rýzmberka. Západočeská města pak majetkově vyšla naprázdno, válečnými událostmi byla naopak ekonomicky vyčerpána. Na druhou stranu (a to platí především pro čtyřikrát obléhanou a nikdy nedobytou Plzeň) jejich politická síla účastí na husitských bojích značně vzrostla.
2.8.
Plzeňsko do nástupu Habsburků, pozdní gotika
Po bitvě u Lipan a porážce husitského hnutí bohužel nenastal klid zbraní. Po smrti Zikmunda (1437) a Albrechta Rakouského (1439) nastalo v zemi bezvládí, doprovázené na venkově, v Plzeňském kraji především na Klatovsku, ozbrojenými střety. Velká část šlechticů se stavěla proti zemskému správci a pozdějšímu králi Jiříkovi z Poděbrad. V drobné válce, která v regionu trvala až do roku 1450, kdy byla na hradě Vlčtejně na jižním Plzeňsku uzavřená tzv. smlouva Vildštejnská, zaniklo značné množství osad a vesnic, čímž byla výrazně pozměněna sídelní struktura kraje. Obnova válkami poničeného kraje tak probíhala nerovnoměrně. Nejtěžším dědictvím patnácti let husitských bojů nebylo materiální zničení země, ale změna v chování lidí. Generace, která vyrůstala během bojů, neuměla často nic jiného, než válčit. Slabá ústřední vláda a nízká vynutitelnost práva vedla k anarchii. Během celého 15. století se v regionu vyskytovali loupeživí rytíři, přepadávající okolí svých opevněných hradů. Proti jejich řádění vystupuje landfrýd založený králem Vladislavem Jagellonským v roce 1506. Nejznámější loupeživí rytíři, například Jan Bavůrek ze Švamberka nebo Petr Suda z Řeneč, se objevují ještě o mnoho let později v lidových pověstech. V západních Čechách se v 15. a 16. století značně rozvinula těžba stříbra – na Plzeňsku např. ve Stříbře a v Horách Matky Boží u Sušice, především ale na šlikovském panství (Jáchymov, v dnešním Plzeňském kraji Michalovy Hory). Domácí těžba, ale především objevení Ameriky a následný přísun drahých kovů do Evropy, měla zásadní hospodářský
29
důsledek: inflaci. Obrovský inflační tlak, který přemíra drahých kovů způsobila, nedokázali tehdejší lidé pochopit. Peněžní platby poddaného lidu šlechtě byly historicky stanoveny, neměly žádnou „inflační doložku“, což v Čechách v podstatě zničilo nižší šlechtu (mimo jiné proto se také objevilo tolik loupeživých rytířů). Plzeň, které získala po husitských válkách značné hospodářské výsady, prožívala v té době hospodářský a kulturní rozmach. Jako centrum českého katolicismu, byla v letech 1448-1453 a 1466-1478 sídlem pražské svatovítské kapituly. Stává se výrazným střediskem humanismu, v Plzni také vzniká v sedmdesátých letech 15. století první tiskárna knih v Českých zemích. Slabá vláda jagellonců znamenala zaostávání za vyspělou Evropou. To se projevilo i v architektuře. V době, kdy se v jižní Evropě už staví renesančně, setrvávají Čechy, včetně jejich západní části, v gotických vzorcích, které jsou dovedeny až do krajnosti (stavby obrovských pozdně gotických hradů Švihova a Rabí). Během 15. a na počátku 16. století bylo v Plzni opraveno nebo přestavěno mnoho církevních staveb. Byla dokončena klenba chrámu sv. Bartoloměje, k němuž po roce 1500 přibyla Šternberská kaple, vrcholné dílo vladislavské gotiky, a dále jižní a severní předsíň. V Plzni byly opraveny byly oba městské kláštery, při dominikánském vznikl nový kostel sv. Markéty (klášter už dnes neexistuje). Zaklenutí presbytáře se dočkal také předměstský kostel Všech svatých na Roudné, stejně jako kostel sv. Mikuláše na východním předměstí. Na Plzeňsku byla opravena většina bývalých klášterů (proboštství augustiniánů v Rokycanech), Burian z Gutštejna, katolík a člen jednoty zelenohorské, dokonce založil v osmdesátých letech 15. století karmelitánské kláštery v Rabštejně a v Chýších. Současně s mohutnou přestavbou hradu Rabí Půtou Švihovským z Rýzmberka byla původní hradní kaple na prvním nádvoří přestavěna v kostel Nejsvětější Trojice, který se ve své pozdně gotické podobě dochoval dodnes. Z venkovských kostelů byl přestavěn původně gotický kostel sv. Martina v Racově. Pozdně gotických novostaveb je na území regionu málo, výjimkou je kostel sv. Anny nad Horšovským Týnem a špitální kaple v Boru u Tachova. Z pozdně gotického vybavení kostelů se dochovalo především množství soch, ať už jde o pokračující tradici plzeňských Madon (Litice, Lišice, Šlovice, Líšťany) nebo díla Mistra Týneckého Zvěstování (jeho Zvěstování P.Marii bylo původně umístěno v kostele v Mariánské Týnici, dnes v Diecézním muzeu v Plzni). Pozdně gotické náhrobníky najdeme např. v kostelech v Bezdružicích (páni z Kolovrat) a ve Starém Sedle (Švamberkové). Pozdně gotické fresky se dochovaly v kapli sv. Barbory ve Františkánském klášteře v Plzni, v kostele Všech Svatých v Horšově a v hradní kapli na Švihově.
2.9.
Plzeňsko do roku 1618, renesance
Poté, co v roce 1526 zemřel v bitvě u Moháče král Ludvík Jagellonský, dosedají na český trůn Habsburkové. Ti podporují katolictví, především k opozici proti rychle se rozmáhající
30
reformaci (Martin Luther napsal svých 95 tezí v roce 1517). Habsburkové v té době také bojují s Turky (obléhání Vídně v roce 1529), na což doplácejí především města, nucená přejímat dluhy za panovníka. Ta se snaží hospodařit podobně jako šlechta – získávat do područí další statky (chodské vesnice zastavené Domažlicím) a podnikat ve vlastní režii. V roce 1547 se v rozdrobeném království zformovala opozice proti králi Ferdinandovi Habsburskému, který se zapojil do války proti protestantskému Sasku. Nebyla ovšem jednotná a povstání skončilo naprostým fiaskem. Král využil porážky k upevnění své moci, čímž se v Českých zemích uzavřela cesta k hypotetické pozdější demokratizaci „zdola“ a vytvoření tržního hospodářství západního stylu. Nejvíce práv bylo odebráno městům, která od té doby trpěla neustálým zadlužením (odebraná privilegia si mohla města zpět zakoupit), v královských městech byli nad městskou samosprávou dosazeni rychtáři a bylo omezeno právo účasti měst na zemském sněmu. Západočeští šlechtici byli postiženi různě. Vůdce povstání Kašpar Pluh z Rabštejna uprchl, Šlikové byli značně hospodářsky oslabeni, naopak neobyčejný majetek získal králův oblíbenec Florián Gryspek z Grysbachu. Soupis majetků, pořízený pro daňové účely roku 1557, mluví jasně: vyšší šlechta vlastnila v kraji asi 40% majetku, nižší pak dalších 35% (Gryspek se svým nově nabytým vlastnictvím byl z rytířů zdaleka nejbohatší). Města pak v regionu vlastnila 20% majetků, oproti deseti procentům v celém království (katolická Plzeň). Čtyři kláštery kraje – Teplá, Chotěšov, Kladruby a Pivoň, vlastnily asi 6% majetku, oproti dvěma procentům v celém království. [KUMPERA, str. 194-195]. Graf č.2
Ekonomická situace jednotlivých stavů v Plzeňském kraji podle soupisu majetku z roku 1557
vyšší šlechta nižší šlechta církev města
Zdroj dat: KUMPERA, str. 194-195. Katolická církev v té době byla natolik chudá, že nemohla plnit úkoly jí náležející. Pražské arcibiskupství, do roku 1561 neobsazené, ztratilo takřka veškeré statky. Nový arcibiskup,
31
Antonín Brus z Mohelnice, byl velmistrem řádu křižovníků, kteří také činnost arcibiskupství „sponzorovali.“ Ferdinand II od roku 1562 vyplácel arcibiskupství roční důchod 14 000 míšeňských grošů [KALNÝ, str.14]. Od té doby tedy můžeme počítat státní podporu církve formou „dotací“. Doba renesance je často vykreslována jako čas úpadku duchovních hodnot, důkazem pro to má být nízký počet církevních památek té doby. Při komplexnějším pohledu je ale tato argumentace sporná: krátké období renesance zanechalo tak málo církevních památek především proto, že se nový sloh zdál být pro kostely „nevhodný“ a těžko se prosazoval proti vrcholné gotice. Síť kvalitně postavených gotických kostelů také zcela vyhovovala sídelní struktuře a při zajištění drobných úprav je nebylo nutné přestavovat. Neznáme ostatně žádný kostel, který by v době renesance zchátral, což se o dalších etapách říct rozhodně nedá. Stejně tak úpadek zasvěceného života (většina klášterů živořila, kláštery v Tachově a v Rokycanech dokonce zanikly) nelze brát jako naprostý důkaz odklonu od duchovních věcí – i na katolickém Plzeňsku žilo velké množství protestantů, pro které kláštery byly zbytečnými institucemi spojenými s katolictvím. Není také možné zapomenout na činnost jednoty Bratrské v kraji. Z mála církevních renesančních památek je nejvýznamnější kostel na náměstí v Kralovicích, který nechal Florián Gryspek z Grysbachu zcela přestavět poté, co byla dokončena výjimečná stavba jeho renesančního zámku v Kaceřově. Cihlový kostel začal sloužit jako rodová hrobka. Renesanční původ má také později barokně přestavěný kostel Nejsvětější Trojice na předměstí Rokycan, postavený na počátku 17. století jako evangelická modlitebna.
2.10. Stavovské povstání a jeho důsledky, třicetiletá válka Před třicetiletou válkou bylo v rukou katolíků soustředěno asi 60% půdy na Plzeňsku. Katolíky byli někteří Lobkovicové, Švamberkové, Šlikové, Kolovratové a páni z Klenové, město Plzeň a samozřejmě západočeské kláštery. Evangelická byla ostatní královská města (Domažlice, Klatovy, Rokycany, Stříbro a Tachov, v tehdejším Prácheňském kraji také Sušice a Horažďovice) a někteří šlechtici, například počeštění Gryspekové nebo vlastník Horšovského Týna Vilém Popel z Lobkovic. K povstání českých stavů, které začalo 23. května 1618 druhou pražskou defenestrací, se na Plzeňsku připojilo dokonce několik katolíků, například Diviš Černín z Chudenic. Hned na začátku povstání byla poprvé (a jak říkají Plzeňští – také naposledy) dobyta Plzeň. Neschopnost stavů domluvit se, a především zaplatit žoldnéřské armády, vedla v roce 1620 k porážce povstání v bitvě na Bílé hoře. Ze dvaceti sedmi šlechticů popravených na Staroměstském náměstí pocházeli z Plzeňského kraje Diviš Černín z Chudenic (katolík) a Jáchym Ondřej Šlik. Známá
32
renesanční osobnost Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic na rodové tvrzi v Polžicích nejspíš nikdy nebyl. Majetky povstalců byly zabaveny a rozprodávány, většinou pod cenou. Obnovené zřízení zemské z roku 1627 pak zakázalo nekatolická náboženství, z kraje emigrovala pětina šlechty a čtvrtina měšťanstva. Katolické Plzeňsko ovšem nebylo konfiskacemi postiženo tolik, jako ostatní části Čech, kupříkladu už sousední Loketsko. Novými cizími vlastníky byli Trauttmansdorfové (Horšovský Týn), páni z Lamingenn (Domažlicko), císařský plukovník Jan Filip Husman z Namedy (Tachov) či Don Silva de Huerta (Královský hvozd), mnohé statky si však koupili domácí šlechtici (Manětín Karla Roupovce z Roupova kupuje Ester Mitrovská rozená Lažanská) a některé se dostaly opět do vlastnictví církve (části gryspekovského panství získává plaský klášter, některé domažlické vesnice klášter Pivoň). Podstatně horší však pro region byly důsledky samotné třicetileté války. Krajem prošli Sasové v roce 1631, Valdštejn před svým zavražděním v roce 1634 a Švédové v letech 1639, 1641, 1642, 1645 a 1647, kdy došlo k známé bitvě u hradu Třebel nad Kosovým potokem. Město Plzeň postihlo během války 45 vojenských kvartýrů a několik morových epidemií [KUMPERA, str.264]. V Tachově se počet osedlých rodin platících kontribuce snížil z původních 83 na 61 v roce 1634, pouhých 36 v roce 1643 a následně jen 26 v roce 1645.[PROCHÁZKA 1997, str. 33] Západní Čechy tak patřily k regionům, které třicetiletá válka v Evropě poničila nejvíce. Úpadek měst byl takřka všeobecný, válkou naprosto vyčerpaná byla i katolická Plzeň. Do poddanství se dostal Tachov, zcela katastrofální pak byl závěr války pro Cheb, kde sídlila císařská posádka až do roku 1650, a který už nikdy nedosáhl svých předválečných pozic. Jako pusté jsou uváděny mnohé vesnice, z nichž některé už nebyly obnoveny.
2.11. Baroko na Plzeňsku Poválečná obnova Čech je spojená s rekatolizací. Zajímavý je ekonomický model, který byl tehdy pro podporu církve použit. Je totiž v mnohém inspirativní i dnes. Vládní moc byla plně spojena s katolickou církví, katolické náboženství bylo v roce 1624 prohlášeno za jediné státem povolené. Přesto ale nebylo v žádném případě možné vydat církevním institucím majetek, který měly dříve (ideálně v době před husitskými válkami), protože by se tím naprosto narušily vlastnické vztahy, správa území atd. Také na pobělohorských konfiskacích se (alespoň na Plzeňsku) církev extrémně neobohatila, její pozemkový majetek byl mnohem nižší, než v předhusitském období. Jako kompenzace za majetek, který nebylo možné vydat, byla proto církvi přiznána část výnosu ze solné daně, a to ve výši patnácti krejcarů z každé dovezené bečky soli. [VLČEK, SOMMER, FOLTÝN, str. 22] Tento spolehlivý a stálý zdroj příjmů se stal základem kontinuálního financování církevních aktivit. Církev se tím ovšem dostala ještě více do
33
područí státu. Už v roce 1641 vydal Ferdinand III. tzv. placetum regium, kterým vázal publikování papežských bul předchozím souhlasem krále [KALNÝ, str.14], církev tím byla částečně izolována od Svatého stolce a stávala se součástí absolutistického státu. O pozemkové držbě po třicetileté válce velmi přesně vypovídá berní rula z roku 1654. Její rukopis byl zpracován Marií Doskočilovou, která pro porovnání doplnila také údaje z vizitace roku 161511. Berní rula operuje s pojmem poddaný, což neznamená obyvatel, poddaným je ten, kdo platí daně. Tabulka č. 2: Počet poddaných podle jednotlivých stavů v Plzeňském kraji v roce 1615 a 1655 Rok
1615
1655
5298
8937
šlechta
6211
2918
církev
2005
2222
města
1918
1476
15432
15553
vyšší šlechta nižší
celkem
Graf č.3
Počty poddaných podle jednotlivých stavů v Plzeňském kraji v roce 1615
vyšší šlechta nižší šlechta církev města
11
Plzeňský kraj se oproti roku 1615 územně změnil jen minimálně, více viz DOSKOČILOVÁ, str. 20
34
Graf č.4
Počty poddaných podle jednotlivých stavů v Plzeňském kraji v roce 1655
vyšší šlechta nižší šlechta církev města
Zdroj dat: DOSKOČILOVÁ, str 20-21 V rámci rekatolizace byly na Plzeňsku založeny některé nové kláštery. Předválečné pokusy jezuitů o zřízení koleje v Plzni vyšly naprázdno, jezuitský řád si pro své sídlo vybral v roce 1636 Klatovy. Díky jezuitskému semináři se město stává centrem vzdělanosti, a to nejen německé. Mimo mnohých významných osobností zde pobýval také Bohuslav Balbín. Další z významných obránců češtiny, autor Zdoroslavíčka, jezuita Felix Karlínský, je rodákem z Horšovského Týna, kde byl založen klášter kapucínů roku 1641. V Plzni byly oba původní kláštery obnoveny a přestavěny, později se k nim přidal ještě klášter dominikánek. V Tachově nedošlo k obnovení konventu karmelitánů, nový vlastník města, Jan Husman z Namedy ale inicioval opravu františkánského kláštera a založil nový konvent pavlánů ve Světcích. První církevní stavby v barokním slohu se v regionu objevují v 50. letech 17. století. Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce při jezuitském klášteře v Klatovech, podle plánu Carla Luraga, se začal stavět v roce 1654, kapucínský klášter v Horšovském Týně už v roce 1650. Přestavbou prochází také dožilý konvent v Plasích. V letech 1661-66 je zcela barokizován kostel Nanebevzetí Panny Marie, J.B.Mathey staví v 90. letech 17. století novou prelaturu a kostel sv. Václava. Na Pivoni byl rozšířen a sjednocen klášterní chrám, pro tepelské premonstráty staví Kryštof Dientzenhofer nový konvent, kostel Nejsvětější Trojice v Teplé a nejspíš i kostel sv. Jana Křtitele v požárem poničeném Úterý. Pro barokní zbožnost jsou typické poutě a poutní místa. V regionu bylo postaveno několik loret, tedy staveb odkazujících se na Santa Casa, dům narození Panny Marie, přenesený z Nazaretu do italského Loreta. Je zajímavé, že první loretánská kaple u nás vznikla už v roce 1584 v Horšovském Týně [BUKOVSKÝ, str.24], po cestě Kryštofa ml. z Lobkovic do
35
Itálie. Byla zbořena po josefínských reformách. V roce 1668 je postavena loreta v Boru, o čtyři roky dříve pak na Chebsku známá loreta ve Starém Hroznatově. Loretánská kaple v Rabštejně spravovaná klášterem servitů vznikla v roce 1671. V roce 1711 byla vystavěna loreta v Týnci u Klatov. Na konci 17. století přestává být baroko cizím importem, ale naopak nedílnou součástí života společnosti a krajiny. Vrcholný barok, styl plný křivek, dává regionu krajinotvorné dominanty přetrvávající dodnes, ať už jde o obrovské budovy klášterů, kostely, kaple nebo drobné sakrální památky. V kraji tvoří nejlepší mistři své doby, ke kterým se přidávají i někteří místní umělci. V lidovém stavitelství se pak ohlasy barokní tvorby objevují až do 19. století. Vrcholné baroko je rozevlátým stylem využívajícím nepravoúhlé geometrické tvary, což se někdy projevuje i v půdorysech (tzv. dynamický barok). Představiteli tohoto slohu na Plzeňsku jsou především Dientzenhoferové – Kryštof (1655-1722) a jeho syn Kiliána Ignáce (1689-1751). Ten se podílel spolu s otcem na přestavbách klášterního kostela v Teplé, jeho první stavbou pak je poutní kostel v Nicově (1717-26). V západních Čechách stvořil některá ze svých vrcholných děl také další z předních barokních autorů, Jan Blažej Santini-Aichl. Podle jeho plánů byl na půdorysu kříže postaven poutní kostel v Mariánské Týnici. Pro plaské cisterciáky postavil on nebo jeho následovníci několik hospodářských dvorů (grangií), které dodnes tvoří ducha krajiny severního Plzeňska, a také některé venkovské svatyně. Autorství plaského konventu je sporné. Největším Santiniho dílem v regionu je však přestavba původně románského klášterního kostela Panny Marie v Kladrubech. Kostely v regionu staví i další významní barokní mistři. Nádhernou krajinnou dominantu jižního Plzeňska, kostel sv. Jakuba Většího na Prusinách, staví v roce 1722 František Maxmilián Kaňka. Jeho žákem byl František Ignác de Preé, který pro pány z Vrtby staví kostel v Žinkovech. Kostel v Rabštejně naplánoval Anselmo Lurago. Tomáš Haffenecker je autorem kostela sv. Bartoloměje v Březíně u Nečtin, jeho syn Antonín Haffenecker (kostely v Kozolupech a Touškově) je již pozdně barokním architektem, jeho stavba kostela ve Skapcích (do 1783) je už klasicistní. Na počátku 18. století se ovšem objevují i regionální barokní stavitelé. Po smrti Santiniho-Aichla dokončuje jeho stavby Matěj Ondřej Kondel, který navrhuje i další stavby podle vzoru svého mistra (Líšťany, Nynice, kostelík Jména Ježíš - „U Ježíška“ v Plzni) . Také Dientzenhoferové ovlivnili regionální stavitele, u některých staveb (Pístov, Plánice, Sťáhlavy) nevíme, jestli jde o díla K.I. Dientzenhofera nebo jeho následovníků. Nejvýznamnějším z lokálních architektů byl Jakub Auguston (před1670 – 1735). Jeho předci přišli do Čech z Itálie, on sám byl už plzeňským měšťanem. Auguston je autorem budovy arciděkanství, krásné barokní stavby na plzeňském náměstí, která je dnes sídlem Biskupství plzeňského. Stavěl také měšťanské domy a zámky (Nebílovy, Příchovice, Trpísty), jeho dílem je několik kostelů (Osek, Černošín, Radnice, Dobřany), především se ale
36
uvažuje o jeho autorství v případě monumentální stavby konventu kláštera premonstrátek v Chotěšově. Ta byla jistě dokončena až po jeho smrti, stejně jako kostel sv. Anny při klášteře dominikánek v Plzni, kde je Auguston pohřben. Z doby baroka se nám dochovaly také vynikající sochařská a malířská díla. Manětínský kostel sv. Jana Křtitele a celé městečko je (díky uměnímilovné hraběnce Lažanské) vyzdobeno sochami Jana Brokoffa, Štěpána Borovce a Tomáše Herschera a obrazy Petra Brandla. Brokoffovy sochy zdobí také arciděkanský kostel v Tachově. Nelze nezmínit mimo Plzeňský kraj ležící Valeč, která byla vyzdobena souborem soch z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Morový sloup na plzeňském náměstí je dílem zdejšího sochaře Kristiána Widmana. Jeho syn Lazar Widman vyzdobil svými díly církevní i světské památky na celém Plzeňsku. Jeho dílem jsou na příklad sochy na náměstí v Žinkovech, morový sloup ve Stříbře nebo sochy v kostele ve Vejprnicích. Mezi nejvýznamnější regionální malíře patří Julius František Lux, jehož fresky zdobí např. kostely v Dobřanech, ve Štěnovicích, v Domažlicích, v Milavčích nebo „U Ježíška“ v Plzni, a z klášterů augustiniánský v Domažlicích a premonstrátský v Chotěšově. Klášter v Plasích pak zdobí fresky Josefa Kramolína a Jakuba Antonína Pinka. Klášterní chrám v Kladrubech pak vymalovali bavorští mistři Kosmas Damian a Jiljí Quirin Asamové. Mimo pláten Petra Brandla (Manětín) najdeme v regionu obrazy dalšího z velkých barokních malířů, Karla Škréty. Mimo Nanebevzetí P.Marie a Nejsvětější Trojice z kláštera v Plasích, je mu připisován také oltářní obraz v kostele Povýšení sv. Kříže v Chotíkově. Barokní ráz venkovské krajiny doplňují mimo množství poutních kostelů také drobné sakrální památky – kaple, zvoničky, boží muka a kříže.
2.12. Stát a církev za vlády Marie Terezie a Josefa II., klasicismus Po porážce Rakouska v sedmileté válce dochází k postupné modernizaci monarchie. Stát se začíná řídit osvícenskými zásadami a usiluje o zvýšení efektivity. Za vlády Marie Terezie se staví kvalitní silnice, je zavedena povinná školní docházka a provedeno katastrální mapování. Podle osvíceneckých hledisek odčerpává barokní zbožnost, zvláště v případě zasvěceného života, produktivní síly státu ke zcela „neefektivním“ účelům a rozhodně nemůže být státem podporována. Už za vlády Marie Terezie byl vydán zákaz zvyšování stavů konventů, stát potřeboval mladé muže spíše jako vojáky, než jako mnichy. Podobné názory vládly v celé Evropě. Symbol baroka, jezuitský řád, byl zrušen papežem v roce 1773. (Některé pozemky jezuitských klášterů byly pronajaty bezzemkům v rámci tzv. raabizace, tedy v podstatě pozemkové reformy, zastavené za vlády Josefa II.) Ostatně už otec Marie Terezie, Karel IV., zakázal církvi roku 1723 získávat nemovitosti. Omezování moci církve v Rakousku bylo podmíněno především permanentním nebezpečím ze strany osvícených vládců Pruska a jejich kvalitních armád.
37
Josef II. se snažil o takřka úplné podřízení církve státu, tedy o návrat před rok 1222. Hospodaření církevních institucí bylo kontrolováno, církevní statky měly být spravovány jen podle vůle panovníka. Nové placetum regium z roku 1781 odňalo papežům téměř všechnu moc nad církví na území říše. Lze odhadnout, že po josefínských reformách kleslo pozemkové vlastnictví církve z 10% půdního fondu dnešní ČR na přibližně 3%[KALNÝ, str.15] Během desetileté vlády Josefa II. došlo také ke známému rušení „nadbytečných“ klášterů (přičemž kritéria pro zrušení byla leckdy zavádějící), které postihlo přibližně polovinu řeholních domů. Výnosy z prodeje klášterních majetků (a solné daně) byly převedeny do Náboženského fondu, ze kterého bylo placeno zřizování nových far. V Čechách bylo zřízeno 250 nových farností. Naopak „nadbytečné“ kostely byly odsvěcovány a stejně jako kláštery prodávány – systém farností římskokatolické církve se fungoval takřka beze změny až dodnes, kdy probíhá proces slučování farností. V roce 1785 také nově vzniklo Biskupství českobudějovické, což byl výrazný krok k dotvoření církevního správního systému takřka na úroveň světského – ke vzniku diecéze v Plzni ale stále nedošlo. Toleranční patent Josefa II. znamenal po 157 letech nový začátek pro nekatolické církve. Na Plzeňsku ovšem, na rozdíl od jiných regionů, žádný toleranční kostel nevzniká. V této době už je region zcela katolický. Josefínské reformy zde také postihly větší procento klášterů, než jinde. Byly zrušeny čtyři z pěti tradičních kolonizačních klášterů – Kladruby, Plasy, Chotěšov i Pivoň a většina městských konventů – dominikáni i dominikánky v Plzni, minorité ve Stříbře, dominikáni v Klatovech, servité v Rabštejně a pavláni v Tachově. Je tedy logické, že v Plzeňském kraji takřka žádné církevní stavby v klasicistním slohu nevznikly. Výjimkou jsou kostely v Žebnici a ve Skapcích, pocházející ještě z doby těsně před zrušením plaského kláštera. Po požáru Rokycan byl opraven původně gotický děkanský kostel. Empírový je kostel sv. Máří Magdalény ve Stodě (1841-49) nebo pohřební kaple Šternberků ve Stupně. Zajímavé jsou přestavby některých bývalých klášterních budov – Augustonova stavba kláštera dominikánek v Plzni byla v letech 1804-08 přestavěna na gymnázium (dnes Státní vědecká knihovna), Matheyův kostel sv. Václava v Plasích pak ve třicátých letech 19. století na metternichovskou hrobku.
2.13. Stát a církev v 19. století, historizující slohy Popisovat zásadní změny, které přineslo 19. století takřka ve všech oblastech života společnosti, zde není nutné. Institucionální podmínky rakouské monarchie ale způsobily, že procesy, které změnily tvář západního světa, u nás probíhaly poněkud odlišně. V roce 1781 bylo sice Josefem II. zrušeno nevolnictví, nikoliv ale povinnost roboty a dalších povinností vůči vrchnosti. Stěhování venkovského obyvatelstva do měst bylo obtížné, což se změnilo až po zrušení veškerého poddanství v roce 1848. Tedy v době, kdy už byla
38
sídelní struktura v Anglii nebo v Holandsku zcela změněna masivní industrializací a urbanizací. U nás proto urbanizace probíhala zcela jinak, než v těchto zemích. Přestože počet obyvatel dramaticky rostl (jen mezi lety 1815 a 1850 o dva miliony), nevzniklo žádné nové město – síť měst fungovala už od středověku. Nedošlo k masivnímu nezvladatelnému nárůstu několika měst, center industrializace, kvůli zpoždění způsobeném trváním roboty až do roku 1848 naopak průmysl „dorazil“ i do menších měst, což stvrdila tzy. druhá industrializační vlna na konci 19. století [KADEŘÁBKOVÁ A KOL., str 15]. Dodnes tedy přetrvala pro naši zemi typická struktura menších měst (v letech 1949-60 krajských, dnes někdy s pověřeným obecním úřadem) vzdálených od sebe přibližně 15 kilometrů. Intenzifikace zemědělství (střídavé hospodaření, hnojení, mechanizace) pak způsobila někdy až několikanásobný populační růst vesnic, od hospodářské krize v sedmdesátých letech je možné mluvit o agrárním přelidnění. Pokud politika Josefa II. ve vztahu k církvi byla koncepční, jeho následovníci v tomto směru žádné ideje nenásledovali. Císař Leopold pokračoval v selektivním rušení některých klášterů, jiné se za jeho vlády opět obnovily. Během válek s Napoleonem, které vedly až ke státnímu bankrotu, nařídil František II. církvi vydat všechno zlato a stříbro z kostelů státu. Množství cenných památek tak bylo zničeno. Naprosté podřízení katolické církve státu bylo uvolněno až po revoluci v roce 1848. Církvi byl přiznán status veřejné korporace a možnost volného nakládání s majetkem. Stát si ponechal některé pravomoci (na příklad vliv na ustanovování biskupů), a také závazek státní podpory (katolické) církve. Zákony, které byly přijaty v roce 1874, platily i za první Československé republiky. Protože dobrovolné patronátní právo v novém kapitalistickém prostředí nestačilo na opravy kostelů a Náboženský fond nepokrýval platy kněží, byla uzákoněna tzv. kostelní konkurence, tedy přirážka k obecní dani pro fyzické i právnické osoby, které se hlásily k určitému náboženství. Náboženský fond byl dotován státem a platy kněží v chudých farnostech dorovnávány na určitou mez (tzv. kongruový zákon). Církevní památky v 19. století jsou opravovány a rekonstruovány. Objektivní příčinou vlny více či méně citlivých restaurací církevních památek ve druhé polovině 19. století byl jistě samotný technický stav památek (od jejich výstavby – většinou v době baroka – uplynula už značná doba). Subjektivní pak rostoucí bohatství společnosti, jejíž určité složky hledaly protiklad k převratnému vývoji „návratem“ k tradici. Druhá polovina 19. století je obdobím pseudostylů a více či méně povedených přestaveb nebo rekonstrukcí starých kostelů. Typický je příklad kostela sv. Jakuba v Nepomuku, který byl za josefínských reforem zrušen, sloužil jako sýpka a v šedesátých letech 19. století se dočkal náročné novogotické přestavby.
39
Současně se stavbou novogotického zámku v Nečtinech (1855-58) vznikla pohřební kaple sv. Terezie s hrobkou rodu Mensdorf-Pouilly. Architekt a mecenáš Josef Hlávka si staví svou novogotickou hrobku na hřbitově v Přešticích. Z daleka viditelné jsou štíhlé věže novorománsky přestavěných kostelů v Lukové u Manětína a ve Stupně. Až na přelomu století vznikly na starších staveb novorománský kostel sv. Josefa v Úhercích, spravovaných tehdy tepelským klášterem a novogotický kostel Nejsvětější Trojice v Mešně. Vlna regotizace se především nevyhnula v podstatě žádnému z velkých městských gotických chrámů, v Plzni restaurování prováděl Josef Mocker, v Klatovech Josef Fanta. V rychle rostoucí Plzni se objevují také novostavby – novorománský kostel sv. Jana Nepomuckého (1908-11) na Chodském náměstí, novogotický kostel sv.Martina v Lobzích nebo novorománský kostel svatého Václava na Ústředním hřbitově. Kostel Panny Marie Růžencové s klášterem dominikánů na Slovanech (1910-13) je příkladem secesní architektury. Vynikající stavbou mimo křesťanské prostředí je v maurském slohu provedená Nová synagoga v Plzni.
2.14. Církevní stavby 20. století Protikladem pseudostylů je moderna, ve které staví své kostely především evangelické církve (první evangelický kostel (dnes CČCH) v Plzni, na rohu Husovy ulice naproti plzeňskému divadlu z roku 1869 je ovšem pseudogotický). V roce 1925 vzniká kostel Mistra Jana Husa Českobratrské církve evangelické v Němejcově ulici, v roce 1927 pak kaple církve metodistické v Husově ulici. Zcela mimořádný je Korandův sbor ČCE, funkcionalistická stavba z let 1934-38, která zahrnuje tři činžovní domy, kruhovou modlitebnu mezi nimi a dokonce i podzemní pohřební prostory. Komplex budov tak měl plnit základní role jakési evangelické osady uprostřed města. Hanuš Zápal, významný regionální stavitel (a bojovník za záchranu kostela Santiniho v Mariánské Týnici) staví v roce 1925 kostel ČCE v rodných Kralovicích. Politické a ekonomické situaci církví ve 20. století musí být věnována samostatná kapitola. Ve druhé polovině 20. století zaniklo nejvíce církevních staveb v naší historii, další jsou pak v katastrofálním stavu. Pro doplnění památkového přehledu je třeba dodat, že po pádu komunistického režimu vzniklo v regionu několik nových kostelů a modliteben, především menších církví. Většina z nich ale nemá příliš vysokou architektonickou hodnotu. Poslední katolickou novostavbou je kaple Maxmiliána Kolbeho v Památníku obětem zla (Meditační zahrada pana Luboše Hrušky) v Plzni od architekta Soukupa, podle jehož návrhu se v současné době staví tzv. dálniční kaple u Šlovic. V Domažlicích v současné době probíhá stavba nového evangelického kostela s modlitebnou pro 100 lidí.
40
Zcela mimořádný je pak případ kláštera trapistů v Novém Dvoře, což je původně rozpadající se hospodářský dvůr tepelského kláštera, kde v letech 2002 – 2004 vyrostl klášterní kostel v minimalistickém stylu (architekt John Pawson). Působivost zdejšího kostela ovšem lze vychutnat pouze v době modliteb, prohlídky nejsou dovoleny (trapisté jsou reformní větví cisterciáckého řádu, dodržující velmi přísný režim).
3 Stát a církev ve 20. století 3.1.
Období první republiky
Po vzniku první Československé republiky platily pro církev nadále zákony z roku 1874. Církve byly nadále považovány za veřejné korporace s právem vlastnit majetek. Vznikla Církev Československá (od roku 1970 Církev Československá husitská), založená v lednu roku 1920 modernistickými katolickými knězi. Tvůrcem její liturgie a prvním patriarchou byl profesor náboženství v Plzni Karel Farský. Majetkům římskokatolické církve se nevyhnula pozemková reforma. Ta byla právně upravena zákonem č. 215/1919 Sb. o zabrání velkého majetku pozemkového. Majetek velkostatků nad 150 hektarů rozlohy zemědělské půdy a 250 hektarů vůbec byl tímto zákonem zabrán a následně pro zmírnění panujícího „hladu po půdě“ přidělován do vlastnictví nebo pachtu: malým zemědělcům, domkařům, drobným živnostníkům, bezzemkům, a to zvláště příslušníkům ozbrojené moci československé a válečným invalidům, kteří by na půdě chtěli a mohli hospodařiti, pak družstvům složeným z uvedených osob, družstvům bytovým, spotřebním a zemědělským, obcím a jiným veřejným svazkům k účelům všeobecně prospěšným, vědeckým a humanitárním ústavům.12 V praxi to ovšem znamenalo také značné obohacení některých lidí. Politicky pak na reformě vydělala především agrární strana, což se stalo o čtvrtstoletí později inspirací pro komunisty. Pozemková reforma byla ukončena až roku 1936, radikálnost zákona byla v praxi značně zmírněna – značná část zabraných pozemků byla ze záboru pod různými záminkami propuštěna. V rámci první pozemkové reformy bylo zabráno celkem 2 358 204 hektarů půdy, z toho bylo 732 783 hektarů půdy zemědělské [KALNÝ, str 16]. Církevním institucím (arcibiskupství, biskupství, kláštery, nadace atd.) z toho bylo zabráno 234 119 hektarů, což tedy činilo necelé procento celkového záboru. Z toho bylo na nové nabyvatele převedeno 36 975 hektarů, což znamená 16% ze zabrané církevní půdy, poměrně více v Čechách než na Moravě. Zbytek zůstal v záboru, církev ale v souladu s výrokem Nejvyššího správního soudu ze dne 14.4.1927 na tomto majetku hospodařila. Později bylo 67 629 hektarů (tedy necelých 29% ze zabrané církevní půdy) ze záboru propuštěno. 12
ZÁKON č. 215/1919 Sb.
41
Na území dnešního Plzeňského kraje se tato reforma týkala pozemků kláštera v Teplé. Nejlepší přehled o majetcích tohoto kláštera dává Schematismus velkostatků v Čechách z roku 1933. Z dokumentu je vidět, že ještě ve třicátých letech nebyla pozemková reforma dokončená – klášter hospodařil i na zabrané půdě, ta mu byla zabrána po válce (viz dále) a tu dnes nárokuje zpět v rámci zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Tabulka č. 3: Pozemky velkostatku kláštera premonstrátů v Teplé v roce 1933 půda
výměra
Role, louky a zahrady
1658,48 ha
pastviny, lesy rybníky, neplodná půda
6323,3 ha
Celkem
7981,78 ha
záboru podléhalo celkem
8700,05 ha
z toho rozparcelováno
425,50 ha
zbytkové statky
294,77 ha
propuštěno ze záboru
199,7 ha
nadále v záboru
7782,08 ha
Zdroj: [LUSTIG, SVĚTNIČKA, str. 134-135] V roce 1928 byla uzavřena smlouva ČSR s Vatikánem (Modus vivendi), na které se v prosinci 1927 dohodli nuncius Borgongini Duca a československý ministr zahraničí Kamil Krofta. Ta řeší např. otázku vzniku nových biskupství tak, aby žádné území Československa nepodléhalo zahraničnímu biskupství a naopak (to se týkalo především částí Slovenska a Podkarpatské Rusi, spadajících před první světovou válkou do obvodů ostřihomského a satumarského biskupství, a některých částí Slezska; naopak Kladsko historicky patřilo pod správu pražské arcidiecéze), dále pravomoc československé vlády schvalovat osoby jmenované Vatikánem do úřadu arcibiskupů, biskupů a dalších, s tím, že také všichni tito preláti musí mít československé občanství a musí odpřísáhnout věrnost československé republice, a některé ekonomické otázky. Proces vzniku nových biskupství ovšem během deseti let další existence Československa nebyl dokončen.
3.2.
Poválečný vývoj, konfiskace podle dekretů prezidenta republiky
Za nacistické okupace byly konfiskovány některé majetky církví v pohraničí, které se stalo součástí německé říše. Ty měly být církvi vráceny na základě dekretu prezidenta republiky č.5/1945 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a
42
o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů. Faktické navrácení ale bylo zdržováno tak, že k němu do roku 1948 už nedošlo. Naopak některé kláštery v pohraničí byly nejprve zařazeny do poválečných konfiskací na základě dekretů č. 5, č. 12 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, č. 28 o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, a č.108 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Proti zařazení majetků pohraničních klášterů (Broumov, Osek, Teplá) do konfiskací podle dekretů protestovali opati, domácí církevní hodnostáři i Vatikán nejen vyvracením tezí o kolaboraci daných řádů, ale především zdůrazňováním univerzálnosti vlastnictví katolické církve. Olomoucký arcibiskup dr. Leopold Prečan píše v dopisu ze dne 12. března 1946: „Okolnost, že tento majetek byl za okupace spravován fyzickými osobami německé národnosti, nemění nic na stavu věci a nemohla nijak způsobiti, že tento majetek přestal býti majetkem církevním. Subjektem církevního práva nejsou osoby fyzické, nýbrž sama církev, osoba morální.“ [in JANIŠOVÁ, KAPLAN, str 62]. Zápasy kolem majetku církve ve třech poválečných letech ukazuje nejlépe kniha Mileny Janišové a Karla Kaplana Katolická církev a pozemková reforma 1945-1948, kterou tvoří chronologicky seřazený soupis dokumentů (dopisů, stížností, zápisů ze schůzí, diplomatických nót, interních předpisů ministerstev a podobně) ve věcech sporu o církevní majetky. Díky této formě, bez zásahu autorů, je zajištěna nezávislost textu a čtenář má „ducha doby“ neustále před sebou. Některé úryvky stoprocentně splňují to, co si autoři předeslali, totiž „připomínat a ukazovat historický rozměr či minulost současných politických problémů.“ [JANIŠOVÁ, KAPLAN, str. 9] Převor (a později opat) tepelského kláštera Heřman Josef Tyl je v knize zmíněn v materiálu vypracovaném legislativním odborem Úřadu předsednictva vlády: „V informaci se uplatňuje, že Klášter Teplá stál v otevřeném boji proti nacismu. 75% členů kanonie řádu bylo gestapem perzekvováno a 7 z nich bylo trýzněno a vězněno gestapem…Převor dále uvádí 10 důvodů, které mluví proti konfiskaci církevního účelového jmění kláštera v Teplé, zmiňuje se zejména o tom, že klášter musí obsazovat, vést, obstarávat a vychovávat dorost pro 25 far s počtem 52 systemizovaných míst, dále uchovávat a rozšiřovat umělecké a kulturní památky tohoto 750 let starého kláštera, k čemuž potřebuje určitého finančního podkladu a náležité pravomoci.“ [in JANIŠOVÁ, KAPLAN, str. 162-163] Zákon o revizi první pozemkové reformy, č. 142/1947 Sb., znamenal opětné zabrání půdy velkostatkům. Pro katolickou církev to znamenalo zabrání 177 673 hektarů půdy. Byl prováděn na základě nařízení vlády č. 194/1947 Sb. ze dne 12. listopadu 1947, tedy krátce před únorovým pučem. Už tato reforma znamenala pro katolickou církev ztrátu ekonomické
43
nezávislosti na státu. Proti zákonu protestovali představitelé katolické církve v Československu i ve Vatikánu, později se tito snažili prosadit alespoň jeho uplatňování pouze na zemědělskou půdu, ne na církevní lesy. V těchto sporech podporovaly katolickou církev také některé demokratické strany, jejich úsilí ale bylo marné. V knize Mileny Janišové a Karla Kaplana je na více než dvaceti stránkách otištěná část zápisu ze 131. schůze vlády, kde k zákonu o revizi pozemkové reformy říká lidovecký ministr kultury J. Stránský: „Není přece možné, aby se klášterům, biskupstvím a jiným církevním institucím jednoduše ponechala odpovědnost za další správu a udržování kulturních statků nesmírných hodnot, když se jim zároveň odebírá veškerý majetek, z něhož mohou čerpati prostředky potřebné k tomuto udržování…již nyní musí stát pečovati o 50 zámků, a přitom má kulturní komise, která byla zřízena při ministerstvu školství a osvěty, k dispozici jen 8 000 000 Kč ročně. To znamená konkrétně, že kulturní statky jsou přímo vydávány zkáze, a že není možno je chrániti ani účelně proti povětrnostním vlivům.“ [in JANIŠOVÁ, KAPLAN, str. 303] Na to odpověděl komunistický ministr V. Kopecký podle zápisu takto: „Tím, že provádíme pozemkovou reformu, nemá býti nikterak dotčena nebo oslabena duchovní činnost a poslání církví. Církev dostane přece náhradu za zabraný majetek a bude to náhrada dosti značná. Ministři lidové strany a církevní hodnostáři přece stále dokazovali, že církevní majetek není výnosný, je naopak ztrátový, a proto překvapuje tvrzení, že by zabrání církevního zemědělského a lesního majetku mohlo míti za následek finanční újmu. Domnívá-li se někdo, že dojde k poškození nebo zničení kulturních památek, pak je to rovněž mylné, a ministr ujišťuje, že o ochranu těchto památek bude řádně postaráno. … Zákon o revizi první pozemkové reformy postihuje všechny občany a subjekty ve státě stejně, nebylo by možné vůči lidu jakkoli odůvodniti, proč by se pro církev měla dělati výjimka … Nikdo přece nechce omezit církev ve vykonávání jejího poslání, nikdo se nechce dotknouti náboženských citů obyvatelstva, ale na druhé straně nutno počítati s danými poměry, a tu by si ministři lidové strany měli říci, že je rozhodně záhodno se vzdáti něčeho, co se udržeti nedá, a netrvati na starých neúnosných požadavcích, jelikož by to mohlo míti vzápětí jen nepříjemné důsledky. Církev se nemusí ničeho obávati, tomu nasvědčují nejlépe zkušenosti v Sovětském svazu, který je přece dokonale socialistickým státem, ale církev tam nikterak nepřišla ke škodě. Hesla církve a hesla socialistického státu jsou obsahově stejná a liší se jen svým zněním…to, čemu se říká v církvi křesťanská láska k bližnímu, je pro komunismus a socialismus solidarita, to, čemu se říká křesťanské bratrství, je socialismus nebo komunismus, a jde tu jen o jiné termíny, je-li jinak myšlenka upřímná.“ [in JANIŠOVÁ, KAPLAN, str. 305-306]
44
3.3.
Doba vlády komunistické strany
Revizní zábory ještě probíhaly, když byl přijat už poúnorový zákon číslo 46/1948 o nové pozemkové reformě, který šel ještě mnohem dál. Byly postiženy i jednotlivé farnosti, kterým z jejich majetku mohly zůstat – ovšem za předpokladu, že o ně nepožádaly místní rolnické komice – pozemky nejvýše do 30 hektarů. Fakticky tedy většině farností zbyly jen farní zahrady do 1 hektaru. Církev za svůj majetek nedostala nikdy žádné odškodnění (ačkoliv bylo v zákoně zmíněno), stát ho tedy zabral i podle vlastních zákonů protiprávně. Majetek církve byl v dalších čtyřiceti letech spravován v mnoha případech velmi neekonomicky, sloužil účelům státu, které mohly být takřka jakékoliv. Často byl stále považován za „cizí“. Za čtyřicet let komunistického režimu tak tento majetek zcela změnil svoji podobu. Jak popisuje ve své diplomové práci kolega Tomáš Adamec, pozemky strahovského kláštera jsou dnes z části zatopeny vodou vltavských přehrad, jiné posloužily k bytové výstavbě. Na pozemcích církve „hospodařila“ armáda, státní lesy, zemědělská družstva nebo státní statky, a podobně. Církve zbavené možnosti vlastního financování byly zajištěny zákonem č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, který platí dodnes. Podle tohoto zákona: (1)
stát poskytuje registrovaným církvím a náboženským společnostem, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštních práv, stanovenou úhradu osobních požitků duchovních, působících jako zaměstnanci církví a náboženských společností v duchovní správě, v církevní administrativě nebo v ústavech pro výchovu duchovních, jestliže o to církev nebo náboženská společnost požádá.
Zásadní je ovšem především paragraf jedenáct tohoto zákona: (1)
Veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přechází na stát
(2)
Veškeré závazky přispívat na účely církví a náboženských společností, jejich složek, komunit, ústavů, nadací, kostelů, obročí a fondů, opírající se o patronát nebo o jiné právní důvody nebo dlouhodobé zvyklosti, zanikají, s výjimkou závazků členů církví nebo náboženských společností, vyplývajících ze zřízení státem schválených.13
Tímto zákonem se tedy stát přihlásil nejen k zaopatřování duchovních a běžného provozu církví, ale také ke starosti o církevní nemovitý majetek. Že tento závazek komunistický režim nehodlal dodržovat, je zřejmé. Církev byla pro režim nepřátelská instituce a kostely byly vládnoucí ideologií uznávány nanejvýš pro svou památkovou hodnotu. Představy komunistických památkářů potom narážely na hospodářské těžkosti státu,
13
ZÁKON č. 218/1949 Sb.
45
památková péče byla v některých letech zcela opomíjena (počátek 60. let). Některé církevní památky byly zcela zbytečně zničeny (kostel v Nýrsku). Po více než osmnácti letech od pádu komunistického režimu ovšem lze tvrdit, že nahrazení osobních ekonomických vazeb ke konkrétním kostelům, komunitám, ústavům, nadacím atd. neurčitým a v podstatě nevymahatelným závazkem státu vede k ekonomickému strádání církevních památek dodnes. V roce 1950 pak v komunistickém Československu došlo ke zničení řeholních komunit. Na rozdíl od pozemkové reformy, která byla podložena zákonem, neexistovalo pro tento krok žádné zákonné oprávnění. Záminkou byl inscenovaný proces s představiteli některých řádů, ve kterém byl dne 4. dubna 1950 odsouzen redemptorista Mastiliak na doživotí, další řeholníci pak k vysokým trestům. Ve dnech 13. a 14. dubna 1950 byli svezeni všichni řeholníci z Československa (2200 mužů) do několika vybraných klášterů, kde byli internováni, někteří až do roku 1955. V červenci až říjnu 1950 se k nim přidalo také všech cca. 10 000 řeholnic. Stát tak získal asi 850 klášterních objektů [KALNÝ, str. 18], jejichž správu zajišťovala Náboženská matice (založená už Josefem II.), kláštery tedy byly teoreticky stále ve vlastnictví církve, prakticky pak propůjčovány nebo darovány subjektům socialistického hospodářství. Mnoho objektů zabrala armáda (v západních Čechách např. kláštery Chotěšov a Teplá), mnohdy ještě horším správcem byla zemědělská družstva a státní statky (Pivoň).
3.4.
Stát a církev po roce 1989
Po roce 1989 ovšem došlo k napravení jen některých křivd. Klášterům byly vráceny jejich objekty zákonem č. 289/1990 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací (změněn zákonem č. 338/1991 Sb.) Řeholníkům se ale vrátily jen samotné kláštery, většinou ve zcela dezolátním stavu, aniž by byl vrácen majetek, na nějž byly tyto po staletí vázány. Zákon, který by církevní majetek zařazoval do restitucí, nebyl v roce 1992 v Parlamentu schválen o čtyři hlasy (tehdy kvůli hlasům slovenské HZDS). Do vyřešení restitucí byly bývalé církevní majetky zablokovány zákonem č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému majetku, který zakazuje převádět tento majetek do vlastnictví jiným osobám, dokud nebudou přijaty zákony o tomto majetku. Po roce 1993 ale v samostatné České republice (především ze strany ODS) chyběla politická vůle tento problém vyřešit, a tak se stal odkládaným břemenem, podobně jako například deregulace nájemného. Jak vyplývá z brožurky Přehled jednání mezi státem a církvemi v letech 1990 – 2000, kterou vydala Česká biskupská konference, neochota k řešení problému rozhodně nebyla na straně církve. Ve vyčkávací taktice pokračovala také vláda ČSSD a její ministr kultury Pavel Dostál (a ředitelka odboru církví Jana Řepová). Dá se tvrdit, že si církve na status quo v podstatě
46
zvykly. Důkazem je například neustálé zvyšování počtu duchovních, placených stále podle zákona 218/1949 státem. U katolické církve pak slučování neobsazených farností, opouštění pozic a v posledních letech (u českobudějovického a plzeňského biskupství) také prodej nevyužitého a nevyužitelného majetku. Katastrofální stav církevních památek se bohužel po odeznění vlny oprav, které byly na začátku 90. let realizovány často z peněz okresních úřadů nezměnil, spíše zhoršil. S nástupem ministra kultury Václava Jehličky se situace změnila, církevní restituce se staly prvořadým tématem (včetně patřičné mediální pozornosti). Otázka restitucí je samozřejmě velmi složitá – po roce 1948 režim v podstatě zlikvidoval do té doby fungující pozemkovou evidenci. Majetek zabraný první pozemkovou reformou (schválenou a z části i provedenou ještě před únorem 1948) už tak z větší části nebyl zapsán do veřejných knih. Mimo to za něj katolická církev nedostala žádnou náhradu. Restituce by se tedy měla vztahovat i na majetek zabraný v této reformě. Ve studii Občanského institutu Církevní majetek a restituce z roku 1995 uvádí její autor Mojmír Kalný (vedoucí ekonomického oddělení České biskupské konference) majetky, na které by se měly vztahovat církevní restituce. Mimo majetků zabraných při revizi pozemkové reformy jde především o:
Majetek odňatý zákonem č. 46/1948 – odňaty takřka všechny pozemky s rozlohou větší, než 1 hektar, nikdy nevyplacena náhrada.
Vynucené darovací smlouvy – především u řádového majetku, budovy byly převáděny na různé socialistické organizace.
Darovací smlouvy Náboženské matice – v době komunistického režimu spravovala především majetek klášterů, který často převáděla bezplatně na další organizace. Většina těchto majetků vrácena zákony č. 298/1990 Sb. a 338/1991 Sb.
Vyvlastňovací řízení podle vládních nařízení č. 296/1948, 218/1949, 219/1949, 97/1952, 30/1954, 1074/1959 Sb. a dalších – církvi byly odebrány mnohé nemovitosti pouhým vládním nařízením, např. podle nařízení č. 1074/1959 Sb. byly do správy (a později do vlastnictví) národních výborů převedeny ústavy sociální péče do té doby provozované Českou katolickou charitou.
Smlouvy o převodech vlastnictví k nemovitostem – podepsané církevními představiteli, v naprosté většině pod nátlakem.
Odnětí majetků bez náhrady postupem podle zákona č. 185/1948 Sb. o postátnění léčebných a ošetřovacích ústavů
Odnětí bez náhrady podle zákona č. 169/1949 Sb. o vojenských újezdech
Odnětí nemovitostí zabavených církvi v pohraničí jednak Německem, jednak čs. státem – majetky, které byly konfiskovány německým státem za války, měly být vydány podle dekretu prezidenta republiky číslo 5/1945, což se nestalo. Naopak církevní majetek byl zabrán podle dalších dekretů. [KALNÝ str. 25-27]
47
Přímo Mojmír Kalný se v devadesátých letech jako vedoucí ekonomického oddělení Biskupské konference pokoušel vyčíslit hodnotu těchto majetků. Z jeho propočtů vychází částka, se kterou pracovali tvůrci zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Na právním oddělení Biskupství plzeňského jsou dvě stěny tvořené policemi plnými dokumentů k jednotlivým bývalým církevním majetkům. Jde velmi často o malé pozemky (pole, lesy), které jsou dnes součástí větších celků. Církev získávala své majetky především dary, odkazy a přípisy, evidence těchto pozemků je velmi složitá. Už jen z tohoto důvodu katolická církev o své původní majetky spíše nestojí. Tím více, že nejcennější z nich, tedy pozemky ve městech nebo u velkých komunikací, byly už většinou dávno postoupeny dalším právním osobám – církevní restituce by se totiž vztahovaly pouze na majetky v rukou státu nebo jeho organizací. Jiná je role klášterů. Zatímco samotná římskokatolická církev byla od doby Josefa II. více či méně závislá na finanční podpoře státu, kláštery (tedy alespoň některé z nich) byly vždy vynikajícími hospodáři. Jejich zástupci proto při jednání o vyrovnání s církvemi vždy podporovali navrácení alespoň části zabraného majetku. U klášterů by skutečně šlo pouze o část majetku, platí tu totiž ještě častěji to, že nejcennější majetky kláštera byly převedeny na třetí osoby, většinou na obce. Klášter v Teplé, jako zakladatel Mariánských Lázní, už nemůže žádat zpět své lázeňské budovy, ovšem ani značnou část lesů, které byly převedeny na město Mariánské Lázně. Nemocnice v Plané je bývalým klášterem redemptoristů, redemptoristé pak měly budovy také na místě dnešního magistrátu v Karlových Varech. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi prochází nyní legislativním procesem.14 Jeho hlavní body představuje ministerstvo kultury na svých internetových stránkách takto:
Řádům, kongregacím a jiným kněžským a řeholním společenstvím Církve římskokatolické bude umožněna restituce movitého i nemovitého majetku.
Všem církvím bude umožněna restituce nemovitostí sloužících k výkonu kultu nebo jiným pastoračním a charitativním účelům.
Povinnou osobou bude stát, jeho organizační složky, státní organizace, státní podniky a Pozemkový fond.
Nebudou vydávány zastavěné pozemky, pozemky ve vojenských újezdech apod.
Nebude možné žádat o náhradní pozemky za ty, jež nemohou být vydány.
14
dne 29.4.2008 bylo první čtení návrhu zákona přerušeno, ministerstvo kultury musí dohledat majetek řeholních řádů, což projednávání zákona pozdrží o několik měsíců.
48
Hodnota majetku, který již vydat nelze nebo který vydán nebude, činí 83 mld. Kč. Za tento nevydaný majetek bude poskytnuta finanční náhrada. Bude splácena 60 let v jednoročních splátkách nepodléhajících dani z příjmu.
K částce 83 mld. Kč se dospělo na základě kvalifikovaného odhadu majetku, který církve a náboženské společnosti vlastnily k 25. únoru 1948. Od celkové sumy se odečetl odhad hodnoty majetku, jež bude podléhat vydání. Vzhledem k omezenému rozsahu povinných osob (stát, nikoliv však kraje, obce, ani právnické osoby s účastí státu) je možné, že částka je mírně podhodnocena.
Náhradu za nevydávaný majetek může stát splatit buď jednorázově nebo postupně, formou splátek. Jednorázová výplata by znamenala výrazné zatížení státního rozpočtu. Církve a náboženské společnosti souhlasí s tím, aby jim finanční náhrada byla vyplacena postupně v pravidelných ročních splátkách během následujících 60 let, a nikoliv naráz. Postupné vyplácení náhrady je výhodnější pro stát. Vzhledem k tomuto významnému ústupku vůči státu je z povahy věci nezbytné zohlednit změnu hodnoty peněz v čase. Navrhuje se, že finanční náhrada bude úročena alespoň tak, jak jsou úročeny půjčky státu od veřejnosti (státní dluhopisy). Finanční náhrada bude úročena po 60 let fixním úrokem ve výši 4,85 % ročně. Jde o totožný úrok, kterým jsou úročeny státní dluhopisy vydané v září 2007 s dobou splatnosti 50 let. Peníze v důsledku inflace ztrácejí na hodnotě. Například pro rok 2008 se odhaduje výše inflace na 4,7až 5 procent, tedy již v průběhu schvalování zákona se částka sníží řádově o miliardy. Argument, který se vyskytl v médiích, že v případě jiných obdobných zákonů k úročení nedocházelo, je lichý, protože v případě jiných obdobných zákonů byly křivdy odčiňovány jednorázově, a nikoliv v průběhu následujících 60 let.
Pevný úrok státu umožní finanční náhradu umořit postupně a v pravidelných splátkách a zároveň poskytuje státu jistotu o konečné výši vyplacené částky; naproti tomu pro církve a náboženské společnosti představuje nikoliv zanedbatelné riziko, a to pokud jde o růst inflace během následujících 60 let.
K rozdělení částky 83 mld. Kč mezi zúčastněné církve a náboženské společnosti došlo na základě dohody dotčených církví. 83 % z této částky připadne Církvi římskokatolické,17% ostatním církvím a náboženským společnostem. Jedná se o velkorysé gesto ze strany Církve římskokatolické a o projev solidarity, protože její poměr na komunisty uchváceném majetku byl vyšší. Tato ochota umožnila dosažení historicky ojedinělého konsensu a umožní vznik nového modelu financování vůbec.
O výplatě finanční náhrady uzavře stát s každou dotčenou církví a náboženskou společností smlouvu o vypořádání.
Návrh zákona neupravuje plné odškodnění církví a náboženských společností, nýbrž „zmírnění některých majetkových křivd“ (jak uvádí i název zákona).
49
Nenahrazují se soukromá a veřejná patronátní práva, příjmy z náboženských fondů, nevypořádává se zchátralost a tzv. vnitřní zadluženost kostelů a církevních objektů z důvodu záměrně nedostatečného„hospodářského zabezpečení státem“ v letech 1948–1989, nenahrazuje se znehodnocení majetku, který bude vydáván, ani se nevypořádávají výnosy, které od roku 1948 až dosud plynuly do státního rozpočtu z původního církevního majetku (zvláště z lesní a zemědělské půdy).
Alternativou k návrhu tohoto zákona je zachování současného modelu financování církví. Tento model je charakteristický stálým nárůstem počtu duchovních, kteří jsou ze státního rozpočtu placeni. Tento nárůst nemůže být – z důvodu ústavních garancí – nijak omezován. Splní-li nově registrované církve a náboženské společnosti zákonné podmínky, bude jim muset ministerstvo kultury přiznat zvláštní právo a financovat je ze státního rozpočtu. Zachování současného systému tedy znamená nebezpečí nekontrolovatelného nárostu výdajů na financování církví a náboženských společností. Přijetí tohoto návrhu pak předpokládá ukončení systému financování církví a náboženských společností.
Po dobu přechodného období budou církve a náboženské společnosti dostávat od státu příspěvek, který bude v prvním roce odpovídat částce v rozpočtu Ministerstva kultury určené k financování církví a náboženských společností podle zákona č. 218/1949 Sb. a postupně se bude každý rok snižovat o 5 % po dobu přechodného období v délce 20 let. Toto přechodné období má usnadnit církvím a náboženským společnostem přizpůsobení se nové ekonomické situaci. Církve si po několika desetiletích, kdy byly odkázány ve všech směrech na stát, musí vybudovat personální, organizační a jiné zázemí, aby si po skončení tohoto období mohly hradit své mzdové a provozní výdaje.
[Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, základní fakta, dostupné z http://www.mkcr.cz/assets/informacni-servis/Zakon_o_majetku.pdf, staženo dne 2.5.2008] Tabulka č. 4: Rozdělení paušální finanční náhrady mezi církve a náboženské společnosti po dobu 60 let církev nebo náboženská společnost
Částka
to je v %
Apoštolská církev
64 902 023 Kč
1,5
Bratrská jednota baptistů
14 000 000 Kč
0,3
Církev adventistů sedmého dne
32 000 000 Kč
0,7
Církev bratrská
46 759 508 Kč
1,1
Církev československá husitská
189 563 661 Kč
4,4
Církev řeckokatolická
18 366 662 Kč
0,4
Církev římskokatolická
3 550 000 000 Kč
83
50
Českobratrská církev evangelická
139 261 022 Kč
3,3
Evangelická církev a. v. v ČR
7 281 114 Kč
0,2
Evangelická církev metodistická
22 587 695 Kč
0,5
Federace židovských obcí v ČR
16 715 806 Kč
0,4
Jednota bratrská
36 969 290 Kč
0,9
Luterská evangelická církev a. v. v ČR
6 993 690 Kč
0,2
Náboženská společnost českých unitářů
2 211 855 Kč
0,1
Pravoslavná církev v českých zemích
70 442 428 Kč
1,6
Slezská církev evangelická a. v.
40 187 921Kč
0,9
Starokatolická církev v ČR
16 757 325 Kč
0,4
Zdroj dat: Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi: základní fakta, dostupné z http://www.mkcr.cz/assets/informacni-servis/Zakon_o_majetku.pdf, staženo dne 2.5.2008
3.5.
Vznik Biskupství plzeňského, jeho charakteristika a ekonomická situace
Před patnácti lety, 31.5.1993, bylo bulou papeže Jana Pavla II. založeno Biskupství plzeňské. Jeho prvním biskupem se stal dosavadní světící biskup pražský Mons. František Radkovský. Vznik západočeské diecéze a o tři roky později vznik Biskupství ostravskoopavského dovršil správní změny v české katolické církvi: v současné době se česká církevní provincie dělí na arcibiskupství pražské a biskupství na všech čtyřech jeho stranách (českobudějovické, královéhradecké, litoměřické a plzeňské), moravská církevní provincie pak na arcibiskupství olomoucké a dvě biskupství k němu přiléhající (brněnské a ostravskoopavské). Oproti regionalizaci jednotek NUTS II. je církevní organizace rozhodně povedenější. Plzeňské biskupství vzniklo na území pražské arcidiecéze, některé části byly ovšem před rokem 1993 součástí Biskupství litoměřického a především biskupství v Českých Budějovicích (Klatovsko, Domažlicko). Proto také do plzeňské diecéze nepatří okolí Nepomuka, ačkoliv by to bylo logické. Svatý Jan Nepomucký je ale jedním z patronů českobudějovické diecéze. Patronem Biskupství plzeňského byl ustaven blahoslavený Hroznata. Biskupství plzeňské spravuje oblast o rozloze 9236 km2, většinu Plzeňského a celý Karlovarský kraj a část kraje Středočeského (Jesenice) a Ústeckého (Vejprty). Na tomto území žije 795 tisíc obyvatel, z čehož se 142 tisíc v cenzu roku 2001 hlásilo ke katolickému náboženství (17,9 %). Z materiálu Hlášení o úkonech duchovní správy ale vyplývá, že průměrná návštěvnost nedělních bohoslužeb činí 10 099 osob, tedy pouhá 1,3% obyvatelstva kraje. V kraji je také nedostatek kněží, v činné službě zde působí 105
51
duchovních, z toho 9 jáhnů. Mimo českých zde také slouží duchovní z Polska, Itálie a dalších zemí. Diecéze je rozdělena na 10 vikariátů. Před slučováním farností zde existovalo 324 farností, z nich převážná většina neobsazených. V roce 2005 se počet farností snížil na 71, v roce 2007 vznikla nová farnost Plzeň-Bory. V kraji působí deset řeholních komunit (seznam viz příloha), z nichž premonstráti v klášteře v Teplé navazují na 800 let trvající tradici. Výjimečné je také převorství trapistů v Novém Dvoře. Katedrálou diecéze je chrám sv. Bartoloměje v Plzni. Ve vlastnictví katolické církve je v současnosti asi 420 kostelů, z nichž převážná většina je ve velmi špatném stavu, přestože 320 z nich je zapsáno jako kulturní památky. Biskupství, které mělo v roce 2006 roční rozpočet 70 milionů Kč není schopné tyto památky, žádající si každoročně stamilionové částky, schopné udržet v životaschopném stavu. Hrozí tu tedy osud, který potkal už 64 zbořených kostelů [KRČMÁŘ, PROCHÁZKA, SOUKUP]. Pro jeho odvrácení vznikla v roce 2006 nadace Dominanty. Biskupství také od roku ledna 2004 prodává nepoužívané fary. Jde o objekty, které byly vyhodnoceny biskupstvím jako nadbytečné. Do května 2008 tak bylo prodáno takřka 50 objektů, většinou ve velmi špatném stavu.15 Hlavními zdroji příjmů Biskupství plzeňského jsou příspěvky státu, dary, příjmy z nájemného a prodeje majetku. Největší náklady tvořily platy duchovních a administrativních pracovníků a s nimi spojené výdaje na zdravotní a sociální pojištění, dále pak náklady na opravy, služby a režie. Výsledek hospodaření za rok 2007 v době vzniku této práce ještě nebyl k dispozici. Hospodářský výsledek za rok 2006 byl součástí Výroční zprávy Biskupství plzeňského za rok 2006 Tabulka č. 5: Přehled nejvýznamnějších výnosů a nákladů Biskupství plzeňského roce 2006 (v tis.Kč) Výnosy
Náklady
Dotace
43232
platy
32244*
Nájem
2877
soc. a zdr. oj.
11305*
Úroky
631
opravy,služby
2487
Dary
6480
Dary
4642
Prodej majetku
19799
Režie
2405
Ostatní
520
daně
3366
Celkem
73539
odpisy.
13188
Ostatní
439
Celkem
70076
+/-
+ 3463
* včetně platů duchovních ve farnostech
15
zpracováno podle brožurky Katolická církev v České republice a interních materiálů BiP
52
Výsledek hospodaření po zdanění činil : z hlavní činnosti - 6542 tis.Kč, z hospodářské činnosti + 10 005 tis.Kč. Zdroj: Výroční zpráva Biskupství plzeňského, interní materiál Poměrně značná je částka výnosů z darů, největšími dárci byly řezenské biskupství (Bistum Regensburg), organizace Kirche in Not/Ostpriesterhilfe, Königstein, organizace Renovabis (Solidaritätsaktion der deutschen Katholiken mit den Menschen in Mittel-und Osteuropa), Freising a Statutární město Plzeň. Z této částky šla značná část prostředků na opravu památek. Výdaje odboru církví ministerstva kultury na opravy církevních nemovitostí jsou naopak minimální, většina peněz na opravu památek jde z odboru památkové péče. V roce 2006 bylo na opravu památek od státu získáno celkem 28 miliónů korun. Stavební dluh (viz Požadavky finančních prostředků na údržbu církevního majetku) činil více než 1 500 000 000 korun. Peníze na opravy církevních nemovitostí, získané z odboru památkové péče také často nejdou tam, kde by je samotné biskupství potřebovalo, ale logicky na opravu objektů s vysokou památkovou hodnotou. Církev se zatím příliš neorientuje v možnostech získávání finančních prostředků např. z fondů EU. Někdy je jí vyčítáno, že pro opravy svých památek nedělá dost. Důležité pro pochopení problému je především to, že pro značnou část svých nemovitostí (kostelů, ale také far atd., menší stavby jako např. kaple jsou už většinou ve vlastnictví obcí) církev nemá žádné využití. Graf č. 5: Kostely plzeňské diecéze podle počtu bohoslužeb, v roce 2007 Počet bohoslužeb v roce
94
201 78 47 pravidelně 1x týdně a více po celý rok pravidelně 1až 2x měsíčně po celý rok nepravidelně 1x až několikrát za rok neslouží se
53
Graf č. 6 Stavebně-technický stav kostelů v plzeňské diecézi (rok 2007) 1. po celkové rekonstrukci 2. po částečné rekonstrukci nebo v dobrém stavu 3. ve špatném technickém stavu 4. v havarijním stavu 5. trosky a zříceniny kostelů
Stavebně technický stav
5%
14%
11%
35%
35%
1. 2. 3. 4. 5.
Zdroj: materiál BiP Databáze kostelů V 94 ze zmiňovaných 420 kostelů v hlavní databázi BiP se nekoná ročně ani jediná bohoslužba, v dalších 45 jedna. Celých 282 objektů je zařazeno do kategorie C – bez využití. Za tohoto stavu je logické, že se v posledních letech snaží Biskupství plzeňské nevyužívaného majetku zbavovat. „Snažíme se získat prostředky, kde se dá. Ale je jich málo. Budeme se proto snažit co nejvíce kostelů převést nebo prodat jiným subjektům,“ řekl (bývalý) generální vikář biskupství Adrián Zemek [PLZEŇSKÝ DENÍK, 25.října 2005, str. 13] Kostely se biskupství snaží bezúplatně převádět na obce. Tento proces není vždy bezproblémový, obce často o zanedbané stavby nemají zájem. Zásadní je také přístup farářů, jejichž farnost jako právnická osoba je vlastníkem stavby. V darovací smlouvě, kterou obce podepisují, je podmínka, že při dalším prodeji musí nabídnout stavbu ke koupi církvi. Podle interního materiálu BiP Převedené kostely, který eviduje 48 staveb darovaných dalším subjektům nejsou sakrální stavby převáděny pouze na obce (20 případů), ale také ostatním církvím, klášteru v Teplé a občanským sdružením (po 5 stavbách), nadačnímu fondu, soukromé společnosti i Národnímu památkovému úřadu (po 1 stavbě). Zpracování tohoto materiálu bude součástí přílohy. Z osobního rozhovoru s Mons. Františkem Radovským vyplývá, že Biskupství plzeňské nebude mít peníze na údržbu nevyužívaných staveb ani v případě schválení zákona o zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. Převody popř. privatizace nevyužívaného majetku tedy budou jistě pokračovat.
54
4 Osudy vybraných církevních památek na Plzeňsku Tato kapitola je praktickým doplněním celého předcházejícího textu. Církevní památky nejsou popisovány jednotlivě, ale v lokálních celcích, tak jako ve čtvrt století starých Uměleckých památkách Čech. Ty jsou doplněny ostatní literaturou, mimo encyklopedické (Encyklopedie českých klášterů) pak především regionálně vlastivědnou, z produkce Nakladatelství Českého lesa. Zcela mimořádným zdrojem jsou pak knihy Zničené kostely (Nakladatelství Českého lesa) a Ohrožené kostely (publikace Nadace Dominanty). Údaje o počtu obyvatel pocházejí ze Statistické ročenky Plzeňského kraje za rok 2007. Informace o počtu věřících na bohoslužbách, dnešním stavu kostelů a možném vývoji do budoucna pak pocházejí z interních materiálů Biskupství plzeňského. Vše je doplněno osobním pozorováním popř. telefonickými dotazy na jednotlivé faráře nebo zaměstnance státní správy. Materiály poskytnuté Biskupstvím plzeňským: •
Požadavky finančních prostředků na údržbu církevního majetku: materiál byl vypracován v roce 2007 stavebním oddělením BiP. Jde o vyčíslení prostředků, které jsou zapotřebí k opravě některých sakrálních staveb (jde o pouhé stavební opravy, nikoliv vnitřní vybavení atd.) v plzeňské diecézi. Materiál obsahuje 412 objektů, z čehož 18 jsou fary a farní budovy, ostatní pak kostely, kaple, borská loreta a františkánský klášter v Plzni. Celkový počet kostelů v diecézi je poněkud vyšší, je jasné, že zde některé stavby chybí, což ale hodnotu tohoto materiálu nesnižuje. Dále je zde uveden druh oprav, vyčíslení nákladů a požadavek, který je v jednotlivých případech vznášen na odbor církví ministerstva kultury podle článku 1 paragrafu 11 zákona č. 218/1949 Sb. Jde tedy také o určitý druh nátlaku na ministerstvo kultury, materiál upozorňuje na obrovský dluh státu vůči církevním kulturním památkám. Celková suma požadovaná po odboru církví MK dosahuje neuvěřitelné výše 1 433 197 000 Kč (pouze za stavební úpravy). Tento odbor poskytuje biskupství ročně částku několika milionů korun.
•
Kostely – hlavní databáze: zcela zásadní materiál, používaný a průběžně upřesňovaný několika odbory BiP. V hlavním seznamu se nachází 420 kostelů diecéze podle vikariátů a farností, jejich zasvěcení, zda jsou nebo nejsou kulturní památkou a číslo kulturní památky, počet nedělních bohoslužeb (nebo bohoslužeb s nedělní platností), průměrný počet účastníků bohoslužeb, a především označení stavebně-technického stavu a zařazením do kategorií podle využívanosti. Uvedeno je 8 kostelů v pronájmu nebo výpůjčce, dalších 7 kostelů je uvedeno „v rekonstrukci“. Vypsáno je také 95 kostelů a kaplí mimo vlastnictví biskupství, 15 kostelů zbořených a 8 zmatečných záznamů. Nemovitosti jsou
55
označeny čísly 1 až 5, kdy 1 značí opravený objekt a 5 naprostou ruinu. O některých známkách lze pochybovat, především ve spojení s dokumentem stavebního oddělení. Zařazení podle využívanosti je také diskutabilní. Písmenem A je označen „živý“ kostel, C je potom kostel takřka nepoužívaný. •
Převedené kostely – tabulka kostelů převedených na jiné subjekty
•
Realizace prodejů nemovitého majetku – prodané nemovitosti a pozemky
První část bude věnována kolonizačním klášterům, druhá pak klášterům a kostelům některých měst, třetí pak církevním památkám menších měst a vesnic.
4.1.
Kolonizační kláštery
Kláštery na Plzeňsku jsou nejlepší ukázkou možných osudů všech církevních památek kraje. Popsat jejich historii, současnost a budoucnost zhuštěně a stručně je velmi obtížné. Není také možné věnovat se památkám spojeným s těmito kláštery mimo místo konventu, ačkoliv by to bylo logické. Je ale dodržen lokální pohled na věc, popsán vztah kláštera a obce, popř. širšího okolí. Budou vynechány kláštery zcela nebo úplně nedochované (Manětín, Klášter u Nepomuka). Historické a architektonické souvislosti, popsané v těchto kapitolách, jsou velmi stručné a po odborné stránce naprosto nedostačující. Slouží pro ilustraci významu památky a jejího zasazení do dobového i místního kontextu. Jde o regionálně-ekonomickou práci, podrobnější historický a architektonický popis památek lze nalézt v příslušné literatuře. KLADRUBY Obr. 4: kupole kladrubského chrámu
Zdroj: internetové stránky kláštera v Kladrubech, dostupné z http://kladruby.euweb.cz/pages/fotografie1.htm, staženo dne 17.4.2008
56
Obec Kladruby leží jen několik kilometrů od dálničního mostu přes řeku Úhlavku. V Kladrubech a přilehlých vesnicích žilo v roce 2007 celkem 1430 obyvatel, dne 1.6.2007 získaly Kladruby opět status města. Při jízdě po dálnici D5 je nejprve vidět překrásná opravená knížecí koruna na vrcholu kupole Santiniho kostela Panny Marie, a pak obě dominanty městečka – kostel sv. Jakuba staršího v centru a jakási zemědělská budova na okraji. Klášter benediktinů byl založen roku 1115 Vladislavem I., který zde byl také pohřben. Majetek kláštera byl od počátku značný a rostl až do husitských válek, ve 14. století klášter vlastnil 3 města a 128 vesnic [PROCHÁZKA 1995, str.35]. Během husitských válek byl klášter dobyt, po jejich skončení ale došlo k jeho obnově. V roce 1590 vyhořel, během třicetileté války byl (nejméně) pětkrát vyloupen. Po jejím skončení nastala zlatá éra kláštera, kdy vznikla především jedinečná Santiniho stavba kostela Panny Marie. V listopadu 1785 byl klášter zrušen, v roce 1791 panství zakoupil Alfréd Windischgrätz, který si zde vybudoval své panské sídlo. V klášterním konventu byl roku 1864 zřízen pivovar. Majetek Windischgrätzů byl zkonfiskován v roce 1945. Kostel Panny Marie byl původně románský, později goticky přestavěný, v letech 1712-26 zcela přestavěný Janem Blažejem Santinim-Aichlem ve stylu barokní gotiky. Třetí největší chrám v Čechách je naplněný mnohými symboly (postavený do tvaru kříže, časté zobrazení lilie, odkazy na Nejsvětější Trojici), podle autorů esoterických knih je silným energetickým bodem. V kostele jsou fresky P.J. Asama, vybavení je z větší části původní. Oprava kostela, která proběhla v letech 1992-2000, si vyžádala 33 milionů korun [VYŠOHLÍD, PROCHÁZKA, str. 92] Starý konvent byl přestavěn v roce 1664, v té době vznikla také stará prelatura. Stavba nového konventu obrovské čtvercové dispozice, nejspíše podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera, trvala od roku 1727 až do doby zrušení kláštera. Po přestavbě na pivovar a požáru v roce 1875 se stal nový konvent ruinou. Jeho oprava probíhá pomalu a cílový stav této opravy je otázkou. V roce 1995 byl klášter prohlášen národní kulturní památkou, objekt je ve správě NPÚ, probíhají zde prohlídky, které klasickým způsobem provádí návštěvníky nejen klášterním kostelem, ale také Windischgrätzovským zámkem. Několikrát ročně probíhají v kostele koncerty špičkové úrovně (Kladrubské hudební léto). Snaha ekonomizaci památky se projevila opravou bývalého zimního refektáře a jeho vybavením nepůvodním inventářem – na tomto místě se pořádají svatební obřady. NPÚ má ale s klášterem dalekosáhlé plány, v současné době se zde chystá oprava přírodního amfiteátru. Poloha při dálnici D5 a výjimečnost kláštera, který má v budoucnu šanci dostat se na seznam UNESCO, by hovořily ve prospěch podstatně širšího ekonomického využití. Proti jsou mimo památkových a obecně koncepčních důvodů také minimální ubytovací a stravovací kapacity v okolí.
57
Obec jako kdyby s klášterem, který mají obyvatelé denně před očima, vůbec nekomunikovala. Neexistuje zde jediná hospoda, která by se alespoň jménem na klášter odkazovala. Ekonomický přínos památky pro místní je takřka minimální. Přitom Kladruby nejsou nefunkční „sudetskou“ obcí. Počet obyvatel je vyšší než před válkou. Obec vyhrála v roce 2005 soutěž Vesnice roku Plzeňského kraje. Zdejší původně gotický barokně přestavěný kostel sv. Jakuba staršího je po generální opravě ve vynikajícím stavu, na pravidelných nedělních bohoslužbách se zde schází přes třicet lidí. U kostela se nacházejí čtyři smírčí kříže, přenesené sem z blízkého okolí. Na území obce se pak nachází také pseudogotický hřbitovní kostel sv. Petra, který stojí na místě starého, ještě románského kostela z 12. století, zbořeného po josefínských reformách. Sociální a ekonomická nepropojenost obce a obrovského z dálky viditelného klášterního komplexu je překvapující. Především v zimě, kdy jsou vrata kláštera napevno zavřená, tak obci cosi podstatného chybí. Využití kláštera pro movitější klientelu turistů, ke kterému klášter svou polohou při D5 zcela vybízí, pak zatím není aktuální. PLASY Město Plasy, ve kterém v roce 2007 žilo 2573 obyvatel, vzniklo v okolí kolonizačního kláštera cisterciáků. Klášter svou činností ovlivňoval celé okolí až do svého zrušení, krajinu kolem Plas dodnes tvoří jak barokní kostely, tak hospodářské dvory – grangie. Město sevřené poměrně hlubokým údolím řeky Střely nemělo dobré podmínky pro svůj rozvoj. Status města získaly Plasy až v roce 1960, kdy ovšem přestaly být sídlem okresu. Během nedávné reformy státní správy nezískaly status obce s rozšířenou působností (existuje zde rivalita Plasy – Kralovice), jsou pouze obcí s pověřeným obecním úřadem. Obcí prochází frekventovaná silnice první třídy Plzeň – Most, která těsně míjí hlavní dominantu obce i celého regionu, plaský klášter. Klášter založil kníže Vladislav v roce 1144. V roce 1420 byl dobyt husity, většina jeho majetku zabrána a alespoň částečně navrácena až v roce 1480. Ferdinand I. zastavil v roce 1542 část majetku kláštera Gryspekům, po bitvě na Bílé hoře jej získal klášter zpět. Dnešní podobu získal klášter v baroku, na počátku 18. století se o jeho rozvoj mimořádně zasloužil opat Evžen Tyttl. Po zrušení kláštera v roce 1785 zdejší budovy neztratily ekonomické zázemí, panství vedl samotný Náboženský fond. V roce 1825 je pak koupil Klemens Václav Lothar kníže Metternich, který si z prelatury nechal postavit zámek a z kostela sv. Václava rodinnou hrobku. Část kláštera byla přestavěna na železnou huť. Kostel Nanebevzetí Panny Marie se stal farním. Nejstarší dochovanou budovou kláštera je raně gotická královská kaple z doby kolem roku 1265. Jde o patrovou stavbu, kdy ze spodní kaple sv. Václava s freskami z doby kolem roku 1280 lze přejít do horní kaple sv. Máří Magdaleny. Kaple stojí na východní straně sýpek
58
postavených na konci 90. let 17. století Jeanem Baptistou Matheyem, který je také autorem raně barokní prelatury. Už v šedesátých letech 17. století vznikl na zříceninách románské stavby raně barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Ten je vyzdoben špičkovými díly, především obrazy Karla Škréty a Petra Brandla. V době opata Evžena Tyttla byl v letech 1711-40 vystavěn nový konvent, pravděpodobně podle plánů Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Stavbu prováděl Matěj Ondřej Kondel. Stavba byla založena v říční terase, většina pramenů říká, že na 5100 dřevěných pilotech, Encyklopedie českých klášterů ovšem tvrdí, že nejde o piloty, ale dřevěný rám, uložený pod vodou v jakémsi bazénu. Hladinu spodní vody umožňovaly kontrolovat vodní nádrže, využité zároveň i výtvarně v obou protilehlých schodištních rizalitech. Nápis ve vyústění tzv. Modré štoly pak hlásí: „Aedificium hoc sine aqua ruet“ (Tato stavba se bez vody zřítí) [VLČEK, SOMMER, FOLTÝN, str. 422] Obrovský, památkami první velikosti naplněný komplex staveb v centru města je Národní kulturní památkou. Podobně jako Kladruby je ve správě NPÚ, probíhají zde prohlídky, snad kvůli nepříjemné hlavní silnici ale není plaský klášter typickým cílem výletů. Hledání nového využití stavby probíhá už mnoho let. Plasy byly pro kulturní obec znovuobjeveny v 80. letech, kdy zde probíhaly výstavy Anny Fárové. I dnes se zde konají umělecká sympozia a výstavy. Stálá expozice, která je zde k vidění, se soustředí na barokní architekturu a umění (15 velkoplošných fresek po trase - autoři Kramolín, Pink, kaple, ambitové chodby, knihovní sál). Tuto trasu doplňuje expozice lékárenství, k vidění jsou rokoková, klasicistní a secesní lékárny doplněné o dobové předměty. V prvním patře bývalé prelatury (zámku) je umístěna okresní knihovna, v přízemí konventu má sídlo základní umělecká škola. Bývalý pivovar, umístěný v blízkosti památkového areálu, sloužil dlouhá léta jako sklad zboží a výrobna limonád, dnes už ani jeden provoz nefunguje. Někdejší pila byla v předchozích desetiletích předělána na stanici Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje. Z podstaty stavby vyplývá, že dlouhodobé, účelné a odpovídající využití plaského kláštera nemůže (vzhledem k velikosti památky) vzejít z místních zdrojů. Na první pohled se zdá překvapivé, že například Gymnázium Plasy sídlí v nevábné panelové novostavbě. Ovšem úprava konventu na školní budovu by s památkovou hodnotou kláštera nebyla slučitelná. Farnost v Plasích sídlí také v moderní budově. V tamní kapli nebo v kostele Nanebevzetí Panny Marie probíhají pravidelné bohoslužby s návštěvností kolem padesáti osob, duchovní kontinuita klášterního kostela je tedy zachovaná. Samotnému klášteru se blýská na lepší časy. Mělo by zde vzniknout Centrum stavitelského dědictví v rámci Národního technického muzea. Projekt by přispěl k opravě zanedbané stavby, především by ale znamenal využití odpovídající velikosti tohoto objektu.
59
TEPLÁ Město Teplá, kde v roce 2007 žilo 3065 obyvatel, je spojeno s nedalekým kolonizačním klášterem premonstrátů. Ten vznikl po roce 1193 zásluhou blahoslaveného Hroznaty. Klášter byl od počátku středem velkého panství, které přežilo i nucené rozprodávání majetku kvůli vysokým kontribucím Jana Lucemburského. Husitské války klášter nepoškodily, v roce 1467 ovšem vyhořel a během 16. století jako ostatní kláštery spíše upadal. V roce 1620 poničila stavbu Mansfeldova vojska, poválečné úpravy přerušil požár v roce 1677. Novostavba konventu podle plánu Kryštofa Dientzenhofera začala v roce 1690. Během 18. století byl nově vybaven klášterní chrám. Kanonie nebyla za Josefa II. zrušena, premonstráti se zabývali zdravotní péčí i školstvím. Na počátku 19. století začal klášter podnikat v novém ekonomickém odvětví – v roce 1810 byl vystavěn první lázeňský dům v budoucích Mariánských Lázních. Klášter prosperoval, na konci 19. století vznikly hospodářské budovy (mlýn, stáje), byla vybudována železniční trať Mariánské Lázně-Teplá-Karlovy Vary, ve 20. století pak opat Hellmer marně prosazuje stavbu železnice z Bezdružic (kde končí lokální trať) do Teplé. Za opata Hellmera byla také postavena budova klášterní knihovny. Území patřící tepelskému klášteru, včetně samotného města, byla už po několik staletí německá. Přestože v klášteře pobývali vždy také Češi, byl vnímán jako germanizační. Opat Hellmer během druhé světové války nabídl klášter německé armádě, po válce byli němečtí řeholníci odsunuti. Další zajímavou postavou klášterních dějin je poválečný převor a později opat Josef Heřman Tyl. Uhájil zabrání klášterního majetku na základě poválečných dekretů a zasloužil se o pokračování kontinuity kanonie. V roce 1950 byl ovšem klášter zrušen a řeholníci vystěhováni, opat Tyl strávil několik let v komunistických lágrech. V klášteře byla zřízena kasárna, po odchodu armády objekty chátraly. V prosinci roku 1989 zde sloužil opat Tyl první mši po mnoha letech, v roce 1990 se pod jeho vedením premonstrátská komunita navrátila zpět do zchátralého objektu. Josef Heřman Tyl zemřel roku 1993. Návštěvníka kláštera nejprve ohromí rozměry kostela Zvěstování Panny Marie, zakončeného dvěma věžemi. Chrám vznikal ve dvou románských fázích, jeho portál je ale novorománský, postavený architektem Schafferem v roce 1893. Kostel je zakončen gotickým chórem. Interiér je převážně barokní, se souborem soch Františka Ignáce Platzera. Ke kostelu přiléhá prelatura a Dientzenhoferův konvent, na severní straně pak knihovna z roku 1902 (obsahující 100 000 svazků, z toho více než tisíc rukopisů a 540 prvotisků) a muzeum. Před průčelím kostela stojí barokní hospodářské budovy, z doby baroka se také dochoval polygonální zahradní pavilon. V roce 1990 byl objekt premonstrátům navrácen, aniž by k němu byly připojeny původní majetky. Obnovená komunita začala s obnovou navrácených objektů a jejich ekonomizací.
60
V roce 1993 byl z bývalé stodoly a lesního úřadu vybudován tříhvězdičkový hotel s restaurací a golfovým hřištěm. V klášteře probíhají koncerty a výstavy, objekt je znovu centrem okolí. Ke svému hodnotnému rozvoji, nezávislému na dotacích a podporách, ovšem objekt potřebuje návrat pozemků, které jsou od roku 1991 blokovány. Klášter je také správcem farnosti, jejíž památky (kostely v Úterý, ve Vidžíně) jsou také ve velmi špatném stavu. Farnost v Teplé – městě je také spravována premonstráty. Ve zdejším kostele svatého Jiljí, vystavěném roku 1762 na místě starší stavby, se na pravidelných bohoslužbách schází asi dvacet věřících. Kostel by ovšem potřeboval celkovou opravu fasády a odvodnění, oprava by stála asi 8,5 milionu korun. Další rozvoj kláštera a celého regionu závisí na parlamentním schválení restitučního zákona. Ekonomiku odlehlé oblasti by mohla podpořit také plánovaná stavba železniční trati Bezdružice-Teplá a kompletní modernizace tratí Pňovany-Bezdružice a Karlovy Vary-Teplá. Výsledný železniční koridor by umožnil jízdu z Plzně do Karlových Varů za méně než hodinu. CHOTĚŠOV Obr. 5: Chotěšov, letecký pohled
Zdroj: stránky občanského sdružení Klášter Chotěšov, dostupné na http://klasterchotesov.eu/fotogalerie.html, staženo dne 17.4.2008 Obec Chotěšov, ve které v roce 2007 žilo 2673 obyvatel, nikdy nebyla povýšena na město. Přesto nyní vlastní bývalý klášter, který patří mezi nejohroženější památky Plzeňského kraje. Jeho vzhled je fascinující především od jihu, kde účinek Augustonovy stavby doplňuje neobvykle vysoká cihlová zeď, tento pohled ale kazí zdejší novostavby (jakási továrna). Klášter premonstrátek byl založen sestrou blahoslaveného Hroznaty Vojslavou roku 1202. Majetková držba kláštera byla největší za Karla IV., v roce 1421 byl klášter dobyt husity a jeho majetky zastaveny králem Zikmundem, navráceny až v roce 1455. Na konci 15. století byl opraven kostel sv. Václava. V 16. století došlo k úpadku kláštera, ještě před
61
třicetiletou válkou ale dochází k obnově a ke stavebním úpravám, v letech 1614-16 bylo vystavěno nové proboštství. Během třicetileté války byl poničen konvent, od roku 1638 probíhala stavba nového konventu, v roce 1643 vznikla ona dominantní ohradní zeď. Úpravy klášterních budov probíhaly po celé 17. století, kdy byl klášter na vrcholu své ekonomické moci. Jejím projevem pak je velkolepá novostavba konventu z roku 1734 podle projektu Jakuba Augustona. Starý konvent byl po dokončení stavby (1756) zbořen. Klášter neušel zrušení za josefínských reforem, od roku 1782 byl ve správě Náboženského fondu. Neudržovaný kostel sv. Václava zcela zanikl. V roce 1822 koupil klášter Karel Alexandr kníže Thun-Taxis. V roce 1878 si od Thun-Taxisů budovy pronajímá řád salesiánek, který zde obnovuje řeholní život a otevírá penzion pro výchovu dívek. Na počátku 20. století byl ke konventu připojen novobarokní kostel Srdce Páně, který navrhl architekt Adam Haberzettel. Klášter včetně penzionu byl zrušen v roce 1950. Objekt zabrala armáda, která naprosto zničila veškeré vybavení. Snad právě dojem z vojenské služby v Chotěšově vedl písničkáře Karla Kryla k napsání prvních veršů jedné z nejkrásnějších českých písní: „Z rozmlácenýho kostela / v krabičce s kusem mýdla/přinesl jsem si anděla/polámali mu křídla“. Po revoluci klášter získaly zpět řádové sestry, ty jej ale v roce 2002 převedly na obec. O klášter se stará občanské sdružení. Nejstarší dochovanou částí kláštera je dvoukřídlá prelatura s gotickými sklepy, vystavěná v letech 1614-16 s využitím části starší stavby, později barokně přestavěná. Středem kláštera je čtvercová budova konventu, postavená podle návrhu Jakuba Augustona. Na každé straně vystupují ze stavby středové rizality, největší z nich je rizalit na jižní straně, kde je také velký sál, ve kterém je dodnes patrné, že zde vojáci hráli basketball. Na schodišti jižního křídla konventu byly zachovány fresky Františka Julia Luxe z poloviny 18. století, které byly nedávno zrestaurovány. Uchvacující dojem z konventu doplňuje nejen klášterní zeď, ale i dvojice nakoso postavených věží na západní a východní straně. Na sever od konventu stojí novobarokní kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, který není využívaný. Obec Chotěšov od roku 2005 není sídlem farnosti, dojíždí sem farář z Dobřan. Bohoslužby se konají v kostele Narození Panny Marie. Ten byl přestavěn v letech 1745-47, v této době také vyzdoben freskami F. J. Luxe. Bohoslužby se konají ob týden, s pravidelnou návštěvností kolem dvaceti osob. Kostel by potřeboval novou fasádu a úpravy v interiéru, tyto opravy byly vyčísleny na 2 650 000 Kč. Oprava kláštera by samozřejmě znamenala mnohem vyšší částku. Klášteru ale především chybí využití – klášterní výchova dívek už dnes není obvyklá, a jakákoliv přestavba kláštera by byla velmi náročná. Vnitřní struktura konventu (úzké klášterní pokoje) se nedá takřka k ničemu využít.
62
Obcí sice prochází silnice i trať z Plzně do Domažlic, dálnice D5 také není daleko, rozjezd velkorysé ekonomizace ve stylu kláštera v Teplé ovšem není v silách obce ani sdružení, které zde občas pořádá výstavy nebo benefiční Koncerty pro Chotěšov. Mimo tyto akce jsou prohlídky možné po domluvě. Otázka nového využití kláštera v Chotěšově je největším problémem ekonomizace církevních nemovitostí v Plzeňském kraji. Pro jeho velikost a špatný stav se dá těžko jednostranně vymyslet nějaká vize a ekonomická strategie. Záchranu objektu by musela přinést spolupráce několika stran – investora s jasnou ekonomickou vizí (hotel, muzeum, památník Karla Kryla?), obce, kraje i státu. S chotěšovským klášterem je spojen ještě jeden zajímavý objekt. Jde o poutní kostel Povýšení Svatého Kříže na Křížovém vrchu nedaleko Chotěšova. Zde byl postaven kostel v letech největší aktivity kláštera, stavba byla ukončena roku 1756. Také tento kostel byl vyzdoben freskami F.J. Luxe. Po zrušení kláštera byl ale jako nadbytečný uzavřen a prodán na stavební kámen. Nový, cihlový kostel byl postaven v letech 1859-1862. Kolem stavby postupně vzniklo několik budov – hájovna, hospoda i ubytovna pro poutníky. V roce 1931 byla ke kostelu přistavěna věž, sloužící jako zvonice i jako rozhledna (kruhový výhled). Místo nadále sdílelo osud chotěšovského kláštera, Křížový vrch se stal vojenským cvičištěm a věž kostela sloužila vojákům jako navigační věž. V 90. letech byly zbytečně zbourány zchátralé budovy, k opravě kostela nedošlo. Postupně se propadla takřka celá střecha. Od roku 2005 probíhá úprava kostela na vyhlídkové místo. Křížový vrch jako místo turistických výletů je aktivně propagován ve všemožných vlastivědných a turistických materiálech. Věž byla opravena a je volně zpřístupněna, loď kostela nebyla zastřešena, naopak byla zazděna její okna, což jistě přispívá k bezpečnosti návštěvníků, celkový dojem ze stavby ale není příliš pietní. Ve věži byly instalovány vysílače mobilních operátorů. Kostel na Křížovém vrchu je typickým příkladem jednoho z možných přístupů k nevyužívaným poutním kostelům, je otázkou, jestli přeměna poutního kostela na turistický cíl nešla provést vhodnějším způsobem. PIVOŇ Pivoň, ležící 7 km od Poběžovic, je dnes pouhou osadou s několika stálými obyvateli. Zdejší augustiniánský klášter vznikl nejspíše kolem poloviny 13. století, nejstarší zpráva o něm je až z roku 1379. V roce 1421 jej dobyli domažličtí husité, větší škody však přinesla zástava klášterních majetků králem Zikmundem. Obnovený klášter v roce 1573 vyhořel. V roce 1619 byli mniši majitelem panství, Petrem ze Švamberka, z Pivoně vyhnáni, během třicetileté války klášter dvakrát vyplenili Švédové. Klášter byl opraven a dostavěn v době baroka. K jeho zrušení došlo v roce 1787. O několik let později si klášter kupuje advokát Leopold Stöhr, který si zde zřídil zámek. Od roku
63
1843 konvent vlastnili Thun-Hohensteinové, roku 1918 zde byla zřízena česká menšinová škola a četnická stanice. Po roce 1945 a odsunu německého obyvatelstva sídlila v klášteře Pohraniční stráž, jejíž členové v roce 1953 zapříčinili požár krovů kostela. Po odchodu armády připadl klášter státnímu statku, který jej zcela zdevastoval. V sedmdesátých letech spadla klenba kostela, ten byl znovu provizorně zastřešen. Z vybavení se nic nedochovalo. Opravy objektu probíhaly už v 80. letech, stát zde investoval i po revoluci. Dochovaný presbytář Kostela Zvěstování Panně Marii je jednou z prvních ukázek rané gotiky v Čechách. Je zaklenut dvěma poli křížové klenby, na východní stěně chóru se dochovalo původní kruhové okno. Loď kostela je barokní, stejně jako polygonální věž, od roku 1987 opět zakončená cibulovou bání. Klášterní konvent byl vystavěn ve druhé polovině 17.století, s přestavbou v roce 1733. Klášterní komplex je od roku 2002 ve vlastnictví občanského sdružení Aurelius, které se snaží o jeho přeměnu v multifunkční sociální centrum. Zdejší kostel by měl v budoucnu sloužit jako víceúčelový kulturní sál. Zatím je však ještě stále spíše ruinou.
4.2.
Kláštery, kostely a ostatní církevní památky velkých měst regionu
V této kapitole budou popsány mendikantské kláštery vzniklé ve většině velkých měst na Plzeňsku. Protože by bylo zbytečné znovu se vracet k ostatním církevním stavbám v těchto městech, bude se tato kapitola věnovat i jim. Jednotlivým stavbám nebude věnována pozornost úměrná jejich významu (duchovního, památkového atd.) – velké a navštěvované hlavní městské chrámy, jejichž další stavebně-technický stav je dobrý a další osud jasný, jsou popsány v mnoha publikacích (viz literatura). Takřka v každém městě ale najdeme několik dalších památek, jejichž další osud je nejasný. Právě těm se tato práce bude věnovat přednostně. Ze sídel vikariátů nebudou v kapitole popsány Rokycany, kde je stav církevních objektů většinou dobrý a Přeštice (viz Vícov). Naopak bude zmíněno odsunem postižené Stříbro a historické sídlo arcijáhenství Horšovský Týn, kde existuje několik nevyužívaných sakrálních památek, jejichž budoucnost je nejasná. STŘÍBRO Město Stříbro, založené nad hornickou osadou v polovině 13. století, mělo v roce 2007 i s přilehlými vesnicemi 7605 obyvatel. Jeho dominantou je pozdně gotický kostel Všech svatých, k dalším sakrálním památkám patří zdevastovaný hřbitovní kostel Nanebevzetí Panny Marie a asi 2 km vzdálený kostel sv. Petra. Z klášterního kostela sv. Máří Magdalény se dochovalo torzo.
64
Klášter minoritů ve Stříbře byl založen už kolem roku 1250, nejspíše rodem Švamberků. Výstavba pokračovala pomalu, od 14. století v gotickém stylu. Roku 1426 klášter poničil Přibík z Klenové, který ale po přestupu na katolictví nebránil jeho obnově. Katastrofální byla pro klášter i celé město třicetiletá válka, k obnově kostela a novostavbě konventu došlo až pozdě po jejím skončení, ve dvacátých a třicátých letech 18. století. Úpravy pokračovaly až do zrušení kláštera v roce 1785. Poté klášter koupilo město, klášterní kostel sv. Máří Magdalény byl změněn na farní. Už v roce 1892 ale kostel po zásahu blesku vyhořel a v dalších letech byl z většiny rozebrán. Do části kostelního pozemku byla v roce 1872 vestavěna škola, v roce 1995 přebudovaná na obchodní dům. Z klášterního kostela se dodnes dochovala část obvodového zdiva presbyteria a lodi. Konventní stavba je využita jako městské muzeum. Pozdně gotický kostel Všech Svatých na stříbrském náměstí byl postaven v roce 1565 na místě starší stavby. V období baroka byl přestavěn, za josefínských reforem na krátkou dobu zrušen (!), v roce 1826, 1906 a nejnověji v devadesátých letech opraven. Kostel je v dobrém stavu, na pravidelných bohoslužbách se zde schází přibližně sedmdesát lidí. Hřbitovní kostel Nanebevzetí Panny Marie je poprvé zmiňován v roce 1183, tedy ještě před založením města. Původní románská stavba se nedochovala, materiál z ní byl ale použitý pro renesanční stavbu mistra Honzíka z roku 1574. Kostel byl zrušen roku 1791, později obnoven a v 19. století opraven. Po zrušení hřbitova v roce 1893 ale chátral, vybavení se nedochovalo. V roce 2005 byl převedený na město, které začalo s jeho opravou. V roce 2006 zahájilo občanské sdružení STROM (STříbrští Občané Městu) veřejnou sbírku na tento kostel. Kostel sv. Petra a Pavla je pozůstatkem zaniklé obce Doubrava. Jde o gotickou stavbu z konce 13. století s dochovanými nástěnnými malbami a renesančním dřevěným stropem. Kostel byl do osmdesátých let volně přístupný a devastovaný. Na počátku 90. let byl opraven, dnes podle materiálů BiP potřebuje na opravy fasády, interiérových omítek a podlah 900 000 Kč. Církev pro něj ale především nemá využití, a město jej také nechce. Kulturní památka tak stojí zamčená, bez jakékoliv pozornosti. V době vylidňování venkova a posléze suburbanizace jsou města ekonomickými, sociálními a duchovními centry celého okolí. To se projevilo také ve slučování římskokatolických farností v roce 2005 – ve městech existují katolická společenství, faráři do okolí jen dojíždí, v některých případech naopak věřící z okolí dojíždí na bohoslužby sem. Město Stříbro bylo postiženo poválečnou výměnou obyvatelstva a ze sedmi tisíc obyvatel tu bohoslužby navštěvuje jen přibližně jedno procento. Roli katolického duchovního ohniska tedy Stříbro nehraje příliš dobře. V současné době je snaha o záchranu jednoho z cenných a nevyužívaných kostelů, druhý, předměstský, na své využití teprve čeká.
65
DOMAŽLICE Město Domažlice, kde v roce 2007 žilo 10 840 obyvatel, bylo založeno Přemyslem Otakarem II. v roce 1262, o několik let později zde vznikl augustiniánský klášter s kostelem. Dominantou města je z kolmého směru vychýlená věž kostela Narození Panny Marie. Na Dolejším předměstí stojí kostel U Svatých, významným poutním místem Chodska je kostel sv. Vavřince na Veselé hoře u Domažlic. Klášter obutých augustiniánů v Domažlicích byl založen roku 1287, husitské války přežil pouze kostel, stejně jako požár města v roce 1499. Komunita zanikla roku 1530. Po třicetileté válce byl klášter obnoven, v roce 1674 zahájena výstavba nového konventu, v 18. století probíhaly úpravy kostela a v roce 1745 začala stavba dalšího křídla konventu, nejspíše podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Refektář v severním křídle byl vyzdoben freskami Františka Julia Luxe. Augustiniáni se věnovali školství, od roku 1766 fungovalo při konventu gymnázium, Klášter nebyl za Josefa II. zrušen. Klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie se dočkal ve třicátých letech 19. století klasicistní opravy. Po zrušení kláštera v roce 1950 zde sídlila lidová škola umění, klášter byl v roce 1990 obnoven, nepatří ale pod správu Biskupství plzeňského. V letech 1990-94 proběhla oprava kostela Nanebevzetí Panny Marie a ostatních klášterních budov. V kostele probíhají pravidelné bohoslužby s účastí kolem padesáti osob. Arciděkanský kostel Narození Panny Marie na domažlickém náměstí byl založen společně s městem na konci 13. století. Později byl přestavěn goticky a v letech 1751-56 barokně. Jeho stavební stav je dobrý, přesto by potřeboval opravu střechy, statické zajištění kleneb a zdiva, opravu fasád a výmalby v hodnotě přes 2 miliony korun. V tomto kostele jsou ale slouženy dvě bohoslužby týdně, s návštěvností kolem čtyř set osob, což je mimo dvou kostelů v Plzni nejvyšší číslo v celé diecézi. Gotický kostel Zvěstování Panny Marie („U Svatých“) zaujme každého, kdo prochází nebo projíždí Dolejším předměstím Domažlic. V blízkosti kostela stál kostelík sv. Jakuba nejspíše už v 11. století. Tento kostel je ze 14. století, později dvakrát goticky přestavěný. V roce 1648 kostel vyhořel, od té doby byl používán jen nepravidelně. Během 19. století byl kostel několikrát opraven, poslední oprava proběhla v roce 1908. V osmdesátých a devadesátých letech byl kostel (přestože leží u velmi rušné komunikace) několikrát vykraden, v roce 1993 upraven na smuteční síň. Bohoslužby zde neprobíhají, kostel je ve vlastnictví církve a využívá se jen při pohřbech. Jeho stavebně-technický stav je dobrý. Kostel sv. Vavřince nad Domažlicemi je díky chodské písni Ha ty svatyj Vavřenečku a slavné Vavřinecké pouti nejznámějším poutním kostelem Plzeňského kraje. Vystavěla ho majitelka zdejších pozemků Zuzana Veselá (proto Veselá hora) v roce 1695. V dalších letech ale stavba zpustla a v roce 1775 byla vystavěna nová. Ta ovšem sloužila jen několik let, za josefínských reforem byla zrušena a v roce 1788 prodána. Po opravě roku 1851 opět slouží jako kostel.
66
Dnes se zde slouží mše sedmkrát do roka s pravidelnou návštěvou kolem 25 osob. Až na střešní plášť lodi (oprava vyčíslena na 1 700 000 korun) je stavebně-technický stav kostela dobrý. Domažlice a jejich nejbližší okolí je příkladem oblasti, kterou tato práce může obsáhnout několika větami. Církevní památky zde slouží svému účelu, dochází k pravidelným opravám, existují zde tradiční křesťanská společenství. A to nejen katolická, právě v Domažlicích se staví nový evangelický kostel. O to větší kontrastem pak je oblast jen o několik kilometrů severněji, např. v okolí již zmíněného kláštera Pivoň. TACHOV Město Tachov, kde v roce 2007 žilo 12 508 lidí, je centrem pohraničního kraje, který měl být „pevnou hrází socialismu a míru“. Před druhou světovou válkou zde bydlelo jen 6251 obyvatel, z naprosté většiny Němců. Noví osídlenci byli umístěni v moderní zástavbě, která naprosto změnila panorama města. Přesto je stále hlavní dominantou Tachova kostel Nanebevzetí Panny Marie. V Tachově existovaly během let celkem tři kláštery – nedochovaný karmelitánský, založený roku 1351, františkánský (s kostelem sv. Máří Magdalény) z roku 1451 a v nedalekých Světcích paulánský, založený roku 1639. Dalšími církevními památkami jsou kostel sv. Václava a kostel sv. Wolfganga (přestavěný v 19. století na sýpku, dále nezmiňován). Kostel na návsi v blízkém Vítkově byl v roce 1978 odstřelen. Františkánský klášter byl založen nejspíše kolem roku 1465, zprávy o tom, že jeho zakladatelem byl v roce 1455 sv. Jan Kapistrán jsou nejspíš jen legendou. Dochované budovy pocházejí z baroka, také původně gotický klášterní kostel sv. Máří Magdalény byl zbořen, a na jeho místě v roce 1689-94 vystavěn nový podle plánů Martina Allia. Po požáru v roce 1749 byly objekty opraveny, v letech 1871-73 a 1931 restaurovány. Klášter byl zrušen v roce 1950 a v jeho budovách vzniklo okresní muzeum. V devadesátých letech se dostal opět do vlastnictví církve, která ho v roce 2004 za necelých 13 milionů korun prodala Plzeňskému kraji. Kostel slouží svému účelu dodnes, jeho stavebně technický stav je uspokojivý, při pravidelných bohoslužbách jej navštěvuje přibližně třicet lidí. Kostel využívá také pravoslavná církev. Arciděkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie patří dnes opět pražským křižovníkům. Byl vybudován goticky, přestavěn v roce 1560, v 17. století barokizován a vybaven (sochy Jana Brokoffa), v letech 1904-08 regotizován. Kostel utrpěl na sklonku války a vyhořel také v roce 1963. Na pravidelných bohoslužbách se zde schází kolem stovky lidí. Hřbitovní kostel sv. Václava je pozdně gotickou stavbou, upravovanou v době renesance, po zrušení za josefínských reforem zakoupený rodinou Windishgrätzů a upravený na rodinnou hrobku. Ta je ovšem už dávno prázdná. Hřbitov byl zrušen na konci 19. století.
67
Klášter paulánů ve Světcích u Tachova byl založený pobělohorským vlastníkem Tachova, Janem Filipem Husmanem u staršího kostela Čtrnácti svatých Pomocníků. Stavba trvala dlouho, stavba konventu byla hotová až v roce 1669. V roce 1675 pak vznikl nový klášterní kostel. Paulánský řád byl ovšem zrušen Josefem II. Novým majitelem se stal rod Windishgrätzů, klášter byl upraven na sídlo vrchnostenské správy. Některé sochy ze zdejšího chrámu byly převezeny do kostela v obci Tři Sekyry. Kníže Alfréd Windishgrätz začal v roce 1857 uskutečňovat velikášský plán stavby nového zámku. V této době vznikla u bývalého kláštera obrovská novorománská jízdárna, často považovaná za druhou největší ve střední Evropě. Během přestaveb byla zbořena část hodnotného klášterního kostela. Po smrti Alfréda Windishgrätze v roce 1862 zastavuje jeho syn stavbu a nechává budovy zámku svému osudu. Dnes se z nich zachovaly především zbytky původního barokního kostela. Po roce 1945 byla zničena i Husmanova kaple nad objektem a chátrání pokračovalo také po revoluci. Teprve nedávno se začalo s obnovou jízdárny, objekt je ve vlastnictví města, které financuje opravy. Osud kostela je nadále otázkou. Tachov je městem, které před několika generacemi osídlili lidé různých národností, sociálních vrstev i vyznání. Na osudu zdejších církevních památek je to poznat. Právě v dnešní době se může dlouhodobý pohled na Tachov a jeho okolí změnit – díky otevření hranic a napojení na dálnici se Tachovsko stalo perspektivním regionem, jehož ekonomická úroveň trvale roste. Doufejme, že se to projeví i na stavu dochovaných církevních památek. HORŠOVSKÝ TÝN V Horšovském Týně v roce 2007 žilo 4826 obyvatel. Ve městské památkové rezervaci je množství vynikajících kulturních památek, jejichž ekonomické využití je nulové. Město s dávnou tradicí (založeno pražským biskupstvím už v 11. století, později sídlo arcijáhenství) značně utrpělo odsunem německého obyvatelstva, jeho historické centrum pak bylo za minulého režimu opraveno, ovšem bohužel pouze „povrchově“. Mezi nejvýznamnější církevní památky města patří bývalý kapucínský klášter s devastovaným kostelem sv. Víta, Václava a Vojtěcha, kostel sv. Apolináře, kostel sv. Petra a Pavla a kostel sv. Anny na Vršíčku. Zcela zničen byl kostel Panny Marie Lurdské. Klášter kapucínů vznikl v Horšovském Týně až po třicetileté válce, klášterní kostel sv. Víta, Václava a Vojtěcha byl dostavěn řádovým stavitelem Vítem v roce 1654. Od počátku sloužil také jako rodová hrobka zakladatelů kláštera, Trautsmannsdorfů. Konvent byl renovován v roce 1770 a 1868, kostel opravován v roce 1830. Klášter sloužil svému účelu až do druhé světové války, poté byl přestavěn na byty. Kostel sloužil do roku 1990 jako skladiště, dnes je ve vlastnictví města, pustý a zcela bez využití. Kostel svatého Apolináře na Velkém předměstí vznikl ve 13. století, zachovaný je presbytář z konce 14. století, loď byla dokončena až při barokní přestavbě v roce 1769. Na
68
stěnách postranní kaple se dochovaly fresky z doby kolem roku 1500. V interiéru i exteriéru je zasazeno celkem 25 náhrobníků významných šlechticů i měšťanů. Chrám trpí vlhkostí, jeho odvodnění a oprava fasády je vyčísleno na 3 miliony korun. Kostel při pravidelných nedělních bohoslužbách navštěvuje kolem padesáti věřících. Kostel svatého Petra a Pavla stojící na náměstí pod horšovotýnským zámkem je doložený v 80. letech 13. století. Během své historie byl několikrát přestavován, zásadní jsou především gotické přestavby v 15. století a barokní po roce 1708. V letech 1991-92 byl kostel opraven, oprava interiéru v podstatě stále probíhá, kostel není využíván pro bohoslužby. Poutní kostel svaté Anny na Vršíčku nad Horšovským Týnem byl vystavěn do roku 1516. Přestavba v polovině 18. století nesetřela pozdně gotickou podobu stavby. Nejcennějším prostorem je presbytář, sklenutý pozdně gotickou síťovou klenbou. Ke kostelu v roce 1842 přibyla empírová hrobka Trauttmansdorffů. Po roce 1945 byla hrobka a rokokové vybavení kostela zničeno vandaly. Kostel byl zabezpečen na začátku 90. let. Nejnovější z horšovotýnských kostelů, poutní kostel Panny Marie Lurdské na Šibeničním vrchu, vystavěný v roce 1913 v moderním stylu, už neexistuje. V padesátých letech byl v rámci armádního cvičení zcela zničen. Horšovský Týn je typickým příkladem města, ve kterém se zachovalo tolik historických památek, že se o ně z vlastních prostředků nemůže postarat. Protože neexistuje žádný ekonomizační projekt, jsou tyto památky pro město v podstatě přítěží, což se podepisuje na jejich stavu. Horšovotýnskými katolíky jsou využívány dva kostely (přičemž stačí jeden), ostatní využití nemají. Porovnání s blízkými Domažlicemi je na místě. Podobný stav, tedy nevyužitelnost dochovaných kostelů, můžeme dokumentovat v mnoha historických městech kraje. Kostely lze opravit z městských rozpočtů, důležité je ale především najít účelné využití pro tyto stavby. KLATOVY Klatovy, ve kterých v roce 2007 žilo 22 890 obyvatel, byly vždy silným regionálním centrem, v některých historických etapách dokonce krajským městem a od doby barokní díky jezuitské koleji také centrem vzdělání a místem pobytu řady významných osobností. Klatovsko je jedním z nejvíce zastoupených krajů v Erbenově sbírce Prostonárodních písní a říkadel – Klatovy zůstaly vždy české a nebyly postiženy poválečným odsunem. Význam Klatov přesto postupem času klesal, a tento trend pokračuje dodnes. Je to způsobené především relativní odlehlostí (Klatovy jsou daleko od dálnice i od rekreační oblasti Šumavy) a charakteristikou Klatovska jako tradiční agrární oblasti. Komunistický režim historické město doplnil množstvím většinou nepříliš vyvedených staveb, které obklopily náměstí s dominantami města – Černou věží při radnici a dvěma bílými věžemi jezuitského kostela.
69
Mimo jezuitského kláštera s kostelem Neposkvrněného početí Panny Marie a sv.Ignáce patří mezi církevní památky Klatov kostel sv. Vavřince, dříve součást zrušeného kláštera dominikánů, kostel Nanebevzetí Panny Marie, kostel sv.Martina na Hůrce, kostel sv. Anny na Hůrce a kaple Zjevení Panny Marie. Jezuiti přišli do Klatov v roce 1635, do roku 1655 zabrali ve městě už 17 domů. Na jejich místě byla zahájena stavba nové koleje a kostela podle plánu Carla Luraga, stavbu dokončil Giovanni Domenico Orsi. Průčelí kostela bylo v roce 1743 doplněno sochami světců, stavební činnost klatovských jezuitů probíhala až do zrušení řádu roku 1773. Kostel se stal majetkem obce, kolej byla změněna na kasárna, škola pokračovala ve své činnosti a seminář byl změněn na pivovar. Dnes jsou klášterní budovy využívány jako nákupní centrum, městská knihovna atd., turistickým cílem je zachovalá jezuitská lékárna a katakomby pod kostelem. Kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie a sv. Ignáce je jedním z nejvíce využívaných chrámů v kraji – na pravidelných bohoslužbách se zde schází 270 lidí. Jeho stavební stav je ale velmi špatný. Potřeboval by opravu střechy, opravu fasády i interiéru v celkové hodnotě 19 miliónů korun. Druhý z klatovských klášterů, dominikánský, byl po zrušení v roce 1785 zakoupen obcí a dnes je přestavěn na byty. Klášterní kostel sv. Vavřince, vystavěný v letech 1694-1709 Marcantoniem Gilmettim je dnes v majetku města a k bohoslužbám se nevyužívá. Nejstarším klatovským chrámem je původně ranně gotický kostel Narození Panny Marie . Dnešní stavba byla ovšem započata až na konci 14. století a sklenuta až v letech 1550-60 mistrem Antonínem. V roce 1662 bylo průčelí zbarokizováno, na počátku 20. století kostel prošel regotizací vedenou Josefem Fantou. Kostel je obdobně jako jezuitský chrám hojně navštěvovaný (120 pravidelných účastníků nedělních bohoslužeb) a technicky zanedbaný – oprava střešní krytiny a kamenné fasády byla vyčíslena na takřka sedm milionů korun. Hřbitovní kostel sv. Michala je barokní s dochovaným gotickým presbytářem, v kostele je množství renesančních náhrobníků. Kostel se dochoval jako jediný ze tří sakrálních staveb osady Chuchle po výbuchu střelného prachu v roce 1783. Dnes by potřeboval výměnu střechy, odvodnění a opravu fasády v hodnotě přesahující 4 miliony korun. Kostel sv. Martina na Hůrce byl původně farním kostelem zaniklé osady Beňová. Dnes je poutním místem, stejně jako kaple Zjevení Panny Marie. Obě tyto stavby jsou ohrožovány vlhkostí, druhá z nich potřebuje nutně opravu fasády. Klatovy jsou tradičně katolickým městem s poměrně velkou návštěvností kostelů, včetně poutních. O to překvapivější je špatný stavebně-technický stav některých zdejších staveb. PLZEŇ Město Plzeň, kde v roce 2007 žilo 163 392 obyvatel, je ve všech oblastech, včetně duchovního života, centrem kraje i celých západních Čech. Popsat stručně zdejší sakrální
70
památky je velmi obtížné, už vzhledem k tomu, že se na území města zde podle databáze MOS nachází celkem 25 kostelů. Charakteristika plzeňských církevních památek bude velmi stručná a zaměřená především na nevyužívané a problémové památky. Plzeň byla založena před rokem 1295, kdy začala stavba tehdejšího kostela sv. Bartoloměje i dvou zdejších mendikantských klášterů, dominikánského a minoritského (františkánského). Zatímco první z nich se nedochoval, budovy druhého jsou významnou památkou města. Nejstarší částí františkánského kláštera je kaple sv. Barbory z let 1370-80 s dochovanými gotickými freskami. Kostel Nanebevzetí Panny Marie je gotický s barokními přístavbami, v kostele je mimo barokního vybavení také několik mimořádných gotických děl, především Madona z doby kolem roku 1420. Kostel i budovy konventu byly dostavěny plzeňským stavitelem Jakubem Augustonem ve 20. letech 18. století. Klášter nebyl za josefínských reforem zrušen, fungoval až do roku 1950, poté jeho část sloužila jako muzeum, zbytek chátral. Klášterní kostel je hojně navštěvovaný, konají se zde dvě nedělní mše týdně s pravidelnou návštěvností kolem 150 osob. Jeho stavebně-technický stav ovšem i po opravách není dobrý, na opravu střechy, fasády a interiéru by bylo potřeba celkem 14 milionů korun. Klášter byl po revoluci opraven, je využíván jako Diecézní muzeum a sídlo farnosti u sv. Bartoloměje, sídlí zde také členky řádu Milosrdných sester Sv. Kříže. V prostorách kláštera se nachází také prodejna Karmelitánského nakladatelství. Do budoucna má církev s objektem dalekosáhlé plány – jeho značnou část chce zpřístupnit a převést pod správu Západočeského muzea a ve zbytku (půdní vestavba) zřídit byty pro představitele farnosti i biskupství. Tato zdaleka největší investiční akce Biskupství plzeňského si vyžádá částku kolem 40 milionů Kč, která má být hrazena především z fondů EU. Další z historických plzeňských klášterů, ženský konvent dominikánek, vznikl roku 1708. Stavba konventu i kostela sv. Anny byla svěřena Jakubu Augustonovi, který je ve zdejším kostele také pohřben. Klášter byl zrušen roku 1782 a majetek zakoupilo město Plzeň. Adaptace konventu architektem Schellem je považována za jednu z nejvýznamnějších klasicistních přestaveb v regionu. Budovy sloužily jako gymnázium, dnes Státní vědecká knihovna. Kostel sv. Anny byl po roce 1918 využíván Církví československou husitskou, posléze vrácen katolíkům a dnes je ve správě pravoslavné církve. Klášter dominikánů s kostelem Panny Marie Růžencové na Slovanech byl vystavěn v letech 1910-13 ve stylu secese. Klášter od počátku 90. let opět slouží původnímu účelu a jeho kostel je podle materiálů BiP zřejmě nejnavštěvovanějším chrámem v celé diecézi – na několika bohoslužbách s nedělní platností týdně se zde schází kolem 500 lidí. Středem města i celého Plzeňska je katedrála sv. Bartoloměje na plzeňském náměstí, celonárodně známá i díky lidové písni o její 102 metrů vysoké věži. Její stavba probíhala od doby založení města, v roce 1476 byla zaklenuta, v 15. století doplněna pozdně gotickou Šternberskou kaplí, v 17. století barokně pozměněn západní portál, v 19. století byl kostel
71
obnoven Josefem Mockerem a v letech 1914-20 restaurován Kamilem Hilbertem. Nejcennější památkou z vnitřního vybavení je gotická socha Plzeňské Madony z doby kolem roku 1390. Chrám je pravidelně využíván, mimo pravidelných bohoslužeb i pro svatby a pohřby. Probíhají zde koncerty i organizované prohlídky, přístupná je také věž, pronajatá soukromé firmě. V roce 2004 došlo k úpravě oltářního prostoru, v roce 2006 byl vysvěcen nový oltář. Nejstarším kostelem vnitřní Plzně je kostel Všech svatých na Roudné, postavený na místě starší stavby v době kolem roku 1375. Kostel přináležel k dnes zaniklé obci Malice. Byl sklenut v 16. století a v pozdně gotické podobě se dochoval dodnes. Za bombardování během Druhé světové války byl kostel poškozen, v roce 1946 opraven, později ovšem chátral. Už od konce 70. let 20. století se ovšem mnozí nadšenci pokoušeli o jeho záchranu. Už v 80. letech byly v kostele obnoveny bohoslužby a v 90. letech byl kostel opraven, dnes slouží jako farní kostel farnosti Plzeň-Severní předměstí (převážně panelová sídliště) a jeho stavebně-technický stav je dobrý. Nejstarším kostelem na území dnešní Plzně je ovšem kostel sv. Jiří nad soutokem Úslavy a Berounky na Doubravce. Přestože tradované zprávy o jeho založení biskupem Vojtěchem se asi nezakládají na pravdě, jeho dochovaná románská část jistě pochází ze druhé poloviny 12. století. Kostel byl přestavěn v baroku a obnoven na počátku 20. století, dnes je jeho stav uspokojivý. Kvůli své odlehlé poloze je kostel stále obklopen hřbitovem, v přilehlých budovách jsou skautské klubovny, každoročně se zde pořádá slavná svatojiřská pouť. Farní správou ovšem kostel na Doubravce spadá pod novogotický kostel sv. Martina a Prokopa v Lobzích, který byl vystavěn v roce 1906. Kostel vlastní Salesiánská provincie Praha, která v přilehlých budovách provozuje centrum pro mládež. Z katolických kostelů je nutné zmínit kostel sv.Mikuláše, postavený v roce 1406 a později barokně přestavěný, který sloužil jako hřbitovní kostel do doby zbudování Ústředního hřbitova na počátku 20. století. Zdejší hřbitov (s náhrobky mnoha osobností, včetně Emila Škody a Josefa Kajetána Tyla) prošel parkovou úpravou. Kostel, který je ve špatném stavebně-technickém stavu, slouží řeckokatolické církvi. O několik desítek metrů dál byl v roce 1746 podle projektu Ondřeje Kondela vystavěn kostel Jména Ježíš, obecně zvaný „U Ježíška“. Dříve předměstský kostelík v 19. století chátral, ve 30. letech byl zásluhou plzeňského stavitele Hanuše Zápala opraven. Během dalších let se jeho stav značně zhoršil, což platilo donedávna, než se jeho opravy chopilo Sdružení obnovy památek Rokycan a okolí (viz Planá nade Mží). Kostel, s barokním a rokokovým vybavením a dvěma freskami Františka Julia Luxe, byl v roce 2007 opraven, v jeho okolí vyrostly zcela nové bytové domy vyšší cenové kategorie, se kterými dnes tvoří v zásadě harmonický celek. Sídlem nejnovější farnosti plzeňského biskupství je kostel sv. Jana Nepomuckého na Chodském náměstí, který se stal farním teprve v roce 2007. Jde o pseudorománskou stavbu
72
z let 1908-11, která do roku 1950 patřila pražským redemptoristům. Jeho stav je po opravě dobrý, na bohoslužby sem dochází kolem 450 lidí. Mimořádnou osobností Plzně byl do své smrti v roce Luboš Hruška, bývalý komunistický politický vězeň, který ve své předměstské zahradě v Doudlevcích vytvořil meditační zahradu s křížovou cestou, zvanou Památník obětem zla. Její součástí je od roku 1995 kaple sv. Maxmiliána Kolbeho, která je nejnovějším plzeňskou katolickou stavbou. V zahradě probíhají placené prohlídky a kaple je využívána pro církevní i světské svatební obřady. Evangelickým, husitským a židovským památkám Plzně se bude věnovat samostatná kapitola. Jejich stav je však většinou v zásadě dobrý. Přestože podíl věřících v Plzni není vysoký, jejich počet je v kraji mimořádný. Objekty, které nedokáže využít katolická církev (zde je zajímavé porovnání s Domažlicemi, kde se to naopak u všech památek daří), slouží menším křesťanským církvím. Díky příznivé ekonomické situaci a většinou fungující spolupráci církví, města, kraje i státních orgánů, jsou sakrální památky na území města většinou v pořádku. V regionu logicky také panuje dostředivost prostředků, stejně jako na území celé republiky – na památky v Plzni je „více vidět“ a lépe se shánějí prostředky na jejich údržbu. V současné době se opravují stavby v nejbližším okolí (kostel sv. Petra a Pavla v Plzni-Liticích), díky občanským sdružením z Plzně dostávají novou naději i vzdálenější památky.
4.3.
Sakrální památky venkovských oblastí Plzeňského kraje
Tato kapitola bude věnována některým z církevních památek v Plzeňském kraji, nejen těm, které jsou významnými doklady historických slohů, ale především těm, jejichž osudy mohou být modelovými příklady možných osudů venkovských sakrálních staveb. Jednotlivé památky budou řazeny podle slohového zařazení (s tím, že nejstarším stavbám – románským a gotickým, bude věnován poměrně velký prostor), důraz ovšem nebude v žádném případě kladen na kulturně-historický popis těchto staveb, ale na jejich regionální a ekonomické zařazení, popis současného využití a nástin budoucího možného vývoje. V malých městech a na vesnicích v Plzeňském kraji stojí naprostá většina kostelů a kaplí regionu, někdy s vysokou uměleckou hodnotou. Struktura církevních objektů, dochovaná do dnešních dob v zásadě od baroka (s úpravami za josefínských reforem), se z mnoha důvodů neshoduje se strukturou obyvatelstva, které by tyto stavby využívalo. Otázka využití venkovských kostelů, far a dalších církevních staveb je proto velmi složitá. Venkovské oblasti kraje lze rozdělit na několik odlišných typů. Jde především o:
suburbanizovaný venkov – obce v okolí velkých měst, jejichž obyvatelstvo je ekonomicky, sociálně i kulturně navázáno na město.
malá a střední města – často obce s pověřeným obecním úřadem, centra mikroregionů, prosperující v blízkosti velkých měst (Starý Plzenec) popř. u velkých komunikací a relativně upadající v odlehlých oblastech (Manětín).
73
vesnice a vesničky v okolí. U těch záleží většinou na spádovém centru. Pokud to je silné a prosperující, fungují i tyto obce.
Toto rozdělení je čím dál podstatnější, než obvyklé dělení venkova Plzeňského kraje na
dosídlené oblasti kraje – obce na Tachovsku a části severního Plzeňska, jejichž obraz záleží na profilu poválečného obyvatelstva, v posledních letech ale především na vzdálenosti těchto obcí od center.
tradiční české venkovské oblasti – malé zemědělské obce jižního Plzeňska, Klatovska a Domažlicka, tradičně katolické, kvůli socio-ekonomickým změnám dnes ovšem většinou upadající, výjimkou jsou snad tradiční chodské obce.
STARÝ PLZENEC (okres PM, vikariát PJ) Město Starý Plzenec, nejspíše nejstarší souvisle osídlené místo v regionu, mělo v roce 2007 i s přilehlým Sedlcem 4423 obyvatel. Zdejší rotunda sv. Petra a Pavla vybudovaná v 10. století v otonském slohu je nejstarší stavbou Plzeňského kraje. Objekt je ve vlastnictví města, které právě v současné době provádí jeho celkovou rekonstrukci, především kompletní výměnu břidlicové krytiny a krovu střechy, opravu fasády, odvodnění a sanaci podlah. Na rekonstrukci, jejíž náklady jsou odhadovány na 2,4 milionu korun přispělo i město Plzeň (500 000 Kč) a Plzeňský kraj (1 000 000 Kč). [ČRo Plzeň, 25.4.2008] Plzenecké hradiště Hůrka je mimořádným místem, kde jsou odkryty základy dalších dvou románských kostelů – kostel sv. Kříže zanikl v 15. století, kostel sv. Vavřince až v 19. století. V podhradí pak existovaly další kostely, z nichž se dodnes dochovaly farní kostel Narození Panny Marie a kostel sv. Jana Křtitele na plzeneckém náměstí. Kostel Narození Panny Marie na Malé Straně je původně románský z poloviny 12. století, ve 14. století a v polovině 16. století byl přestavěn goticky. V kostele se dochovaly gotické nástěnné malby. Objekt je pravidelně využívaný, na nedělních bohoslužbách se zde schází kolem padesáti lidí. Jeho stavebně-technický stav je ale špatný. Chybí okapy, do kostela zatéká a krov je poškozen dřevokaznými houbami, na opravy by bylo potřeba 3 500 000 Kč. Kostel sv. Jana Křtitele byl založen nejspíše už v 11. století, ve 14. století ovšem zcela goticky přestavěn. Renesanční a barokní úpravy přinesla kostelu doba, kdy byl Plzenec ve vlastnictví Kokořovců. V roce 1784 byl kostel i přilehlý hřbitov zrušen. V 19. století byl ovšem obnoven a klasicistně přestavěn, na počátku 20. století regotizován. Kostel je v dobrém stavu, konají se zde bohoslužby ve všední den s návštěvností kolem 15 osob. Na okraji Starého Plzence stojí pietně upravené místo se sochou sv. Blažeje, která je jediným pozůstatkem barokní stavby Jakuba Augustona, která byla zbořena po josefínských reformách. Ve městě je několik dalších soch, při výpočtu církevních staveb nejde opomenout
74
budovu fary s goticko-renesančními prvky, barokně a klasicistně přestavěnou, která dodnes slouží svému účelu. Starý Plzenec je historickým městem, ve kterém jsou kulturní památky součástí života zdejších obyvatel, a jejich stav je proto povětšinou dobrý. Díky poloze místa a významu zdejších i okolních památek (Radyně, Kozel, Nebílovy) může být Starý Plzenec v budoucnu podstatně významnějším cílem příměstské i širší turistiky než dnes, při vyřešení některých dopravních problémů pak vynikajícím místem trvalého bydlení. ŠTÍTARY (DO) Obec Štítary byla založena po zániku Štítarského hradiště, které patřilo k největším slovanským hradištím v Čechách. Samotná obec je dnes součástí obce Hostouň, žije v ní dnes jen několik desítek obyvatel. Štítarské hradiště nad Radbuzou bylo osídleno už kolem roku 800, největší rozmach zažilo v 10. století [PROCHÁZKA, KONDRYS, str. 122]. Dnešní kostel sv. Vavřince, který na hradišti stojí, byl ovšem založen až ve 14. století. Později byl doplněn věží a v baroku přestavěn. V kostele je dochovaný cenný raně barokní oltář a barokní malby ze života sv. Vavřince. Kostel je využíván jen několikrát do roka, kdy se v něm schází přibližně 7 věřících. V samotné obci Štítary byl v roce 1705 vybudován kostel sv. Judy Tadeáše, prý proto, že místní farář nemohl pro nemoc docházet ke vzdálenému kostelu na hradišti [KRČMÁŘ, SOUKUP, str. 113]. Jeho stavba je zcela nevyužívaná, podmáčená, z vnitřního vybavení nic nezbylo. Devastované jsou i nástěnné sluneční hodiny, které prý udávají čas v různých zemích. Ve špatném stavu je také zdejší barokní fara. Církev jedná o převodu zdejších kostelů na obec, čímž se ale otázka jejich stavu nevyřeší. Mimořádně přitažlivé Štítarské hradiště je většině veřejnosti zcela neznámé, stejně jako zdejší kostely, jejichž osud je nejistý HRADEC U STODA (PJ) V obci Hradec u Stoda v roce 2007 bydlelo 492 stálých obyvatel. Obec protíná železniční tratí Plzeň-Domažlice, která těsně míjí zdejší gotický kostel sv. Jiří a přilehlou barokní faru. Zdejší slovanské hradiště bylo ovšem mnohem starší. Románský kostel sv. Vavřince, který zde stál, ovšem zpustnul po josefínských reformách a dodnes se nedochoval. Obec od roku 1186 patřila kladrubskému a od roku 1284 chotěšovskému klášteru. Svatojiřský kostel byl vystavěn ve 14. století, v 18. století zbarokizován, později přestavěn pseudogoticky. Zdejší katolické společenství je velmi malé. Na pravidelných bohoslužbách se zde schází přibližně osm lidí. Také stav kostela není dobrý – nemá dobrou střechu, potřebuje novou fasádu i odvodnění, to vše v hodnotě takřka 5 miliónů korun.
75
V ještě mnohem horším stavu byla mimořádná barokní fara s mansardovou střechou, která s kostelem tvoří mimořádně harmonický celek. Její oprava (především statické zajištění, ale i další práce) byla stavebním oddělením BiP odhadnuta na 15 milionů korun. V roce 2007 ji v rámci projektu prodeje far zakoupila soukromá osoba. HORŠOV (DO) Horšov, jehož jméno dalo název budoucímu biskupskému městu Horšovský Týn, je dnes jen malou vesničkou s přibližně stovkou obyvatel (patří k Horšovskému Týnu). Zdejší kostel Všech Svatých je památkou z konce 12. století. Byl přestavěn goticky, později upravován. V jeho interiéru se nachází unikátní gotický dřevěný strop. Stav kostela byl dlouhodobě velmi špatný. V roce 2000 se ovšem jeho vlastníkem stal Národní památkový ústav (který vlastní zámek v Horšovském Týně), kostelík byl v letech 2001–2005 byla za přispění Ministerstva kultury ČR v rámci Programu záchrany architektonického dědictví ČR a Programu restaurování movitých kulturních památek opraven, přičemž byly odkryty gotické nástěnné malby. Kostel je ovšem bohužel otevřen pouze po telefonické domluvě. Obr. 6: kostel v Horšově
Zdroj: Hrad a zámek Horšovský Týn, dostupné z http://www.horsovsky-tyn.cz/kostelvsech-svatych-v-horsove/fotogalerie/exterier/, staženo dne 17.4.2008
76
BUKOVEC (DO) Obec Bukovec, kde leží jeden z nejstarších emporových kostelů v Plzeňském kraji, má dnes pouhých 76 obyvatel. Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie byl vystavěn ve druhé polovině 12. století u zdejší tvrze, která později zanikla. Pozdější gotická přestavba (zaklenutí) ani úpravy v baroku a v roce 1910 nesetřely pevnostní charakter tohoto kostela, osvětleného jen několika málo okny. Kostel má dřevěný kazetový strop a hodnotné vybavení. Je ve vlastnictví obce, která jej opravuje, jeho stavebně-technický stav je proto pozoruhodně dobrý. VÍCOV (PJ) Ves Vícov kolem kostela sv. Ambrože zanikla za husitských válek, kostel dnes patří městu Přeštice, známého především chrámem Nanebevzetí Panny Marie, který byl v dubnu roku 2008 prohlášen Národní kulturní památkou. Kostelík ve Vícově je ovšem neméně zajímavý. Byl vystavěn už v době kolem roku 1200, patřil k majetku kláštera v Kladrubech, po husitských válkách a v baroku přestavěn. Kostel je zaklenut křížovou klenbou, vyzdoben pozdně gotickými malbami a doplněn renesančními náhrobníky. Po převodu do majetku města Přeštice je kostel opravován. KRAŠOV (PS) Vesnice Krašov, která je částí obce Bezvěrov, je v současné době používaná spíše pro rekreaci. Její náves je proto vcelku úhledná, celkový dojem z obce je příznivý. Jméno Krašov má většina lidí spojeno s největším západočeským televizním vysílačem, jehož stožár je dominantou zdejší krajiny posledních třicet let. Na kraji obce se ovšem nachází románský kostel sv. Ondřeje, který je jednou z nejstarších staveb v regionu. Vznikl nejspíše v posledních dvaceti letech 12. století, ves patřila k panství kláštera v Kladrubech. Kostel byl přestavován v gotickém, renesančním i barokním slohu, jeho charakter je ale dodnes románský. Bohužel stavba je zdevastovaná, vnitřní vybavení poškozené a strop lodi poškozený. Vzhledem k poloze kostela na okraji obce není stavba „na očích“, hřbitov v okolí býval zarostlý náletovou zelení, kterou nikdo nelikvidoval. V roce 2007 byl z kostelní věže neznámými pachateli vytrhán měděný plech. Církev jedná o převodu zcela nevyužívaného kostela do vlastnictví trapistů z Nového Dvora.
77
DOLNÍ JAMNÉ (PS) Také Dolní Jamné je součástí obce Bezvěrov. Kostel sv. Petra a Pavla byl založen na počátku 13. století jako panský, s tribunovou věží. Na první pohled překvapí svým pevnostním charakterem, který nesmazaly pozdější přestavby. Kostel nebyl od konce války opravován, potřeboval by nový krov, střechu, fasádu, odvodnění, okna i dveře, v celkové hodnotě nejméně 8 milionů korun. Obr. 7: Kostel v Dolním Jamném
Zdroj: fotogalerie obce Bezvěrov, dostupné z http://www.bezverov.cz/fotogalerie/, staženo dne 17.4.2008 VŠERUBY (PS) Obec Všeruby, kde v roce 2007 bydlelo 1026 obyvatel, je správním centrem problémové a obtížně regionalizovatelné oblasti severního Plzeňska – jsou pověřeným úřadem pro odsunem postižené území severního Plzeňska. S postupující suburbanizací se obyvatelé Plzně začínají stěhovat i do Všerub, kterým tak možná začíná doba nového rozvoje, což snad pomůže i zdejším památkám. Pozůstatkem všerubského hradu je románský tribunový kostel sv. Martina, který je také díky své jasně bílé barvě nepřehlédnutelný pro všechny, kteří cestují autem z Plzně do Karlových Varů. Kostel se dochoval jako hřbitovní v podobě z konce 12. století, presbytář byl upraven v baroku. Kostel prošel opravou na počátku 90. let, dnes je jeho stav v zásadě dobrý, přestože je v podstatě nevyužívaný. Kostel sv. Ducha v centru Všerub je původně gotickou stavbou z 2.poloviny 14. století, byl ale přestavěn nejprve v baroku, především ale v polovině 19. století. Jeho stavebnětechnický stav není dobrý. Na opravu střech, odvodnění a fasády by bylo zapotřebí 8 milionů
78
korun. Kostel byl sice v databázi BiP zařazen do kategorie C, je ale pravidelně navštěvován asi dvacítkou věřících a jeho poloha v centru větší obce mu dává naději na opravu. SVOJŠÍN (TC) V obci Svojšín žilo v roce 2007 trvale 454 obyvatel. Zdejší kostel sv. Petra a Pavla je jedním z prvních románských šlechtických kostelů v kraji. Byl založen už kolem roku 1180 rodem ze Svojšína, dodnes se dochovala věž s panskou tribunou z doby založení, loď kostela je barokní. V interiéru kostela byl obraz Svojšínské Madony z počátku 15. století, který je dnes v Národní galerii v Praze. Vlastníky Svojšína v 18. století byli Příchovští z Příchovic, z nichž Anton Petr, pražský arcibiskup, vymohl povýšení zdejšího kostela na děkanský. Dnes však ve Svojšíně není ani obsazená farnost. Bohoslužby v obci byly navštěvovány jen několika lidmi. V obci je v posledních letech velmi aktivní zastupitelstvo (účast v soutěžích, podněcování obecního života, naučné stezky), díky kterému byly na zdejší zámek a kostel získány dotace z Programu záchrany architektonického dědictví. Prioritou obce je ovšem především záchrana zámku, který je v jejím vlastnictví. Obec chtěla získat do pronájmu také místní barokní faru, ta je ale v současné době zařazena do projektu Prodeje far v rámci restrukturalizace nemovitého majetku biskupství. HOLOSTŘEVY (TC) Obec Holostřevy, po válce dosídlená částečně Volyňskými Čechy, se v 90. letech neosamostatnila, a je dodnes částí města Bor. V obci žije přes 100 lidí. Místní kostel sv. Mikuláše byl vystavěn už kolem roku 1200. Koncem 14. století ale došlo k jeho gotické přestavbě, románské je dnes pouze úzké okénko ve věži, gotický pak presbytář se třemi zajímavými kružbami nad okny. Loď byla přestavěna v 18. století, vybavení je barokní nebo novodobé. Kostel trpí vlhkostí, potřeboval by novou omítku, především se zde ale objevují trhliny v presbytáři, které ukazují na významné statické poruchy. O stavbu se od roku 2000 starají členové Občanského sdružení Komunita Noe. Ti opravují zdejší barokní faru, ve které bydlí, a kde pořádají různé kulturní, vzdělávací a společenské akce. Členové sdružení jsou většinou původně z Plzně. Jejich snahou je také postupné zapojení obyvatel vesnice do aktivit sdružení, včetně obnovení původní role kostela v životě obce.
79
DOLANY (PS) Obr. 8 – kostel sv. Petra a Pavla v Dolanech v roce 2000
Zdroj: stránky OÚ Hlince, dostupné z http://www.volny.cz/ouhlince/str2/index.html, staženo dne 17.4.2008 Kostel sv. Petra a Pavla ležící v údolní nivě u řeky Berounky je jedinou památkou na ves Dolany, která zanikla už v 15. století. Dlouho se zdálo, že podobný osud potká i samotný kostel, jeho znovuzrození v posledních letech je v regionu zcela ojedinělé. Kostel není zapsán v Uměleckých památkách Čech, jeho zříceniny si nevšimli ani autoři jinak velmi důsledné publikace Zničené kostely. Podle regionálního průvodce Severní Plzeňsko I. přitom jde o velmi starou ranně gotickou stavbu, založenou nejspíše už na počátku 13. století [BUKAČOVÁ, FÁK, FOUD 1996 str. 27], zbarokizovanou v roce 1719. Nevyužívaný kostel značně chátral už od konce 19. století. Kraj podél Berounky je periférií nejpozději od doby, kdy byla zavedena železnice Plzeň-Praha v dnešní podobě. Kostel brzy přišel o střechu, zbyly z něj jen obvodové zdi. V roce 2000 ovšem požádala obec Hlince, toho roku vítěz soutěže Vesnice roku Plzeňského kraje, o převedení kostela do vlastnictví. Během následujících let se kostel dočkal opravy – díky příspěvkům od Open Society Fund, ministerstva kultury, okresního úřadu Plzeň-sever a Plzeňského kraje byl vysekán z náletové zeleně, vyčištěn, znovu vyčištěn po povodni v roce 2002, opraven, v roce 2004 zastřešen a o rok později doplněn novou věžičkou. To vše v obci, kde v roce 2007 trvale bydlelo 78 obyvatel. Tento stav je překvapivý zvláště při zasazení dolanského kostela do regionálního kontextu – v oblasti sice existují bohaté obce (např. Chlum, jehož lidová architektura je stejně jako u Hlinců ve vynikajícím stavu, obec prosperuje díky zdejšímu statku Hamouz), celkově jde ale o chudý a vylidněný kraj, což je poznat i na stavu sakrálních památek. Nejbližší obsazené fary jsou v Kralovicích a ve Zbiroze a stav nepříliš využívaných kostelů v Liblíně, Kozojedech, Hřešihlavech, Vojenicích, Chříči i v dalších místech je velmi špatný.
80
Obr.9 kostel sv. Petra a Pavla v Dolanech v roce 2007
POTVOROV (PS) V Potvorově v roce 2007 žilo 154 stálých obyvatel. Zdejší kostel sv. Mikuláše je umělecky nejhodnotnějším románským venkovským kostelem na území kraje. Potvorov je poprvé zmiňován v roce 1204, kdy jej jeho majitelka věnuje klášteru v Plasích. Kostel byl původně opevněný, jeho tribuna byla spojena mostem s přilehlým dvorcem. V baroku byla pouze přistavěna předsíň a věž, opravena 1825. Celý kostel rekonstruoval architekt Bohumil Štěrba v roce 1902. V kostele se dochovaly malby ze 13. a 14. století, barokní oltář a obrazy. Kostel není v příliš dobrém stavebně-technickém stavu, na opravu krovu, fasád i interiéru by bylo potřeba 9 milionů korun. V září roku 2007 vzniklo Občanské sdružení pro románský kostel v Potvorově, které podniklo první kroky vedoucí k opravě stavby. V kostele jsou mimo pravidelných bohoslužeb, kterých se účastní kolem 25 lidí, pořádány také koncerty a další kulturní akce. Významnou památkou Potvorova je také barokní fara z roku 1785, ve štítu se znakem plaského opata Hartmanna. Ta je v soukromých rukách. PLANÁ (TC) Město Planá bylo v roce 2007 domovem pro 5486 lidí. Město rozložené mezi dvěma románskými kostely zažilo největší rozkvět za panství Šliků v souvislosti s důlní činností, po druhé světové válce bylo značně postiženo odsunem obyvatelstva a následným budováním komunismu. Jeho historické budovy byly doplněny panelovým sídlištěm, při příjezdu do města je nejviditelnější budovou zemědělské silo. Církevní památky byly devastovány. Kostel Nanebevzetí Panny Marie je pozdně románský, z konce 13. století, z té doby se dochoval presbytář. Trojlodí je gotické, kostel byl přestavěn 1745 barokně a 1904 novobarokně. Kostel je využívaný, pravidelné bohoslužby tu navštěvuje kolem čtyřiceti lidí, v roce 1995 byl za 1 758 000 Kč opraven, o tuto částku se rozdělilo ministerstvo kultury, církev, město a okresního úřad. [VYŠOHLÍD, PROCHÁZKA, str. 101] Druhý z románských kostelů, sv. Petra a Pavla, později také goticky a barokně přestavovaný, byl zrušen v roce 1787 pro nadbytečnost. Nebyl obnoven a sloužil jako stodola, v době vydání Uměleckých památek Čech byl bez klenby a bez vybavení. Na počátku 90. let byl nákladem ministerstva kultury a města Planá nákladně opraven a dnes slouží jako výstavní síň.
81
Mimo mnoha barokních kapliček je další sakrální památkou města poutní kostel sv. Anny, původně nejspíš gotický, přestavovaný v 16. a 17. století, v roce 1726 ale nově vystavěný v barokním slohu. Pozoruhodné jsou především fresky Václava Schmidta z roku 1731. Kostel je krytý mansardovou střechou. Mezi válkami se o kostel starali redemptoristé, jejichž konvent dnes slouží jako nemocnice. Devastovaný kostel byl v 90. letech nákladně opraven, většinu peněz poskytli věřící z německého Tirschenreuthu a Česko-německý fond budoucnosti. BĚHAŘOV (okres KT, vikariát DO) V obci Běhařov žilo v roce 2007 pouze 174 obyvatel. Zdejší kostel sv. Prokopa je krajinnou dominantou a nejdochovanějším z raně gotických venkovských kostelů na Klatovsku (další byly ve 13. století vystavěny např. v Janovicích nebo v Dešenicích). Kostel byl po požárech v letech 1777 a 1912 barokně a novodobě upraven. Také dnes je jeho stav v zásadě dobrý, přestože se zde na 10 bohoslužbách ročně schází pouze 12 lidí. Běhařov je tak příkladem obce, kde problémy známé z jiných oblastí kraje (ztráta původní role obce, rozpad tradiční společnosti, změna původní role kostela, problém nového využití a opravy) zatím nenastaly, během několika let se ale objeví. Tradičně české agrární venkovské obce se tak budou muset potýkat se stejnými problémy jako obce v pohraničí dnes. O kostele sv. Prokopa zatím mimo místních a několika odborníků v podstatě nikdo neví. MÝTO (RO) Výše položené oblasti Rokycanska byly kolonizovány až v průběhu 13. a 14. století. Také město Mýto, které vzniklo při cestě z Plzně do Prahy, vzniklo před rokem 1297. Městečko zažilo největší rozmach v 19. století, kdy mělo přes 2000 obyvatel, v roce 2007 jich zde žilo jen 1444. Poloha při dálnici ovšem nejspíš dodá Mýtu nový impuls rozvoje. Ve městečku jsou dva kostely. Starší z nich, sv. Štěpán, byl založen ještě ve 13. století, později barokně upravený a doplněný věží. Jeho osamělá stavba na hřbitově za městem je jednou z nejpůsobivějších krajinných dominant celého regionu. Chalupa stojící u kostela byla v roce 2006 prodána biskupstvím soukromému majiteli, který zde provozuje chov ovcí a tím ještě podporuje malebnost scenérie. Stav kostela ale není dobrý, potřebuje opravit střechu i fasádu. Kostelu především chybí využití, bohoslužby se zde nekonají vůbec. Kostel sv. Jana Křtitele na náměstí je původně gotický, později barokně přestavěný. V historii šlo o kostel děkanský, dnes zde nesídlí ani farář. Na bohoslužbách se zde schází více než 25 lidí. Kostel potřebuje nutně vyměnit střešní krytinu, oprava by si podle materiálu BiP vyžádala 4 miliony korun.
82
STVOLNY+ VÍSKA (PS) Obec Stvolny je součást Manětína (viz samostatné heslo, viz také heslo Luková) a platí pro ní to, co pro celý region – množství vynikajících památek a zachovaná příroda zde nepřináší žádné ekonomické přínosy, sakrální stavby zde neslouží původnímu účelu ani nejsou využity nově. Stvolenský kostel Narození Panny Marie je vynikající gotickou památkou, vznikl jako celá obec na počátku 14. století. Byl poškozen za husitských válek i za třicetileté války, vždy ale obnoven. Jeho vysoká valbová střecha s věžičkou z doby renesance je pro českou krajinu spíše netypická, kostel nevyčnívá ze zástavby. Ve Stvolnách se konají dvě bohoslužby ročně. Kostel je zvetšelý, neudržovaný, s opadanou omítkou a poškozený holubím trusem. V nedaleké obci Víska leží zřícenina podobného gotického kostela z poloviny 14. století se zachovalým oknem ve tvaru tzv. jeptišky, na zdivu jsou vidět staré malby a kamenné sanktuárium [KRČMÁŘ, SOUKUP, str. 121]. Kostel, zasvěcený Sv. Petru a Pavlovi, fungoval jako hřbitovní až do druhé světové války, po odsunu německého obyvatelstva byl uzavřen, vykraden a později vyhořel. ŽĎÁR ( PJ) Obec Žďár nedaleko Blovic je součástí obce Ždírec, trvale zde žije kolem 70 lidí, obec slouží převážně k rekreaci. Zdejší kostel sv. Václava je dominantou obce i celého okolí. Byl vystavěn v první polovině 14. století nejspíše zdejší drobnou šlechtou. Sakristie je renesanční, loď byla přestavěna v baroku a v roce 1815 klasicistně. Při opravách kostela v roce 1932 byly na stěnách odhaleny gotické malby s výjevy ze života sv. Václava. V kostele jsou slouženy pravidelné bohoslužby, kterých se zúčastňuje přes deset lidí. Jeho stav je zatím uspokojivý, kostelu ovšem dožívá střecha. PLANÁ NADE MŽÍ (+ ostatní kostely dýšinské farnosti) (PS) Ves Planá ležící na svahu nad řekou Berounkou je součástí obce Hromnice, trvale zde bydlí kolem čtyřiceti obyvatel. Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl vystavěn ve druhé polovině 14. století plaským klášterem, kterému obec patřila většinu své historie. V době rozkvětu kláštera v 18. století byl kostel rozšířen a barokně přestavěn. Tehdy vznikla také budova zdejší fary – ta byla v roce 2006 prodána do soukromých rukou. Kostel dnes spadá pod farnost Dýšina, bohoslužby se zde konaly jen několikrát do roka, s návštěvou kolem deseti lidí. Kostel pochopitelně nebyl v dobrém stavu. Měl dožilou střechu i fasádu, rozpadlé nebo rozkradené vnitřní vybavení.
83
Objektu se ale v roce 2006 ujalo Občanské sdružení, které dokonce získalo podporu z programu Plzeňského Prazdroje Občanská volba. V současné době v kostele probíhají opravné práce. Ostatní, často Plzni bližší kostely, které spravuje dýšinská farnost, ovšem zatím takové štěstí neměly. To se týká především překrásného hřbitovního kostela sv. Máří Magdalény v Druztové. Ten je také gotický, upravený v 17. století. Pravidelné bohoslužby zde navštěvuje kolem 30 lidí, kostel by ale potřeboval kompletní opravu vyčíslenou na 5 milionů korun. Barokní kostel v Čivicích je na tom obdobně, katastrofální je pak kostela sv. Jiří v Kostelci. Ten byl také původně gotický, v letech 1741-44 byl ale přestavěn podle návrhu Jana Blažeje Santiniho- Aichla ve stylu barokní gotiky. Dnes mu chybí nejen většina vybavení, ale také část střechy, jeho oprava by si vyžádala 8 milionů korun. Kostelu chybí bohoslužebné využití. To se ale nedá říct o centru sloučené farnosti, kostelu Nejsvětější Trojice a Apoštolů Šimona a Judy v Dýšině. Ten byl vysvěcen v roce 1328, na sklonku 17. století přestavěn a ve 20. letech 18. století upraven Jakubem Augustonem, který je také stavitelem zdejší fary. Kostel je dnes pravidelně navštěvován přibližně 80 věřícími. Obec Dýšina, která získala v roce 2003 titul Vesnice roku Plzeňského kraje, je známá péčí o kulturu a památky. Kostel je ovšem neustále ohozen šedou brizolitovou omítkou, pod kterou jsou vidět značné trhliny – na statické zajištění, novou střechu, odvodnění a fasádu by bylo zapotřebí 10 milionů korun. ČEČOVICE (okres DO, vikariát PJ) Nejcennějším gotickým venkovským kostelem v Plzeňském kraji je kostel sv. Mikuláše v Čečovicích. V této malé obci v roce 2007 žilo 72 stálých obyvatel. Mimo kostela stojí v obci také zámek, který v roce 1990 vyhořel, od roku 1998 je opravován Českým svazem ochránců památek. Čečovický kostel vznikl na konci 14. století. Ani tehdy nebyla obec příliš významná, přesto zde vznikla mimořádná stavba cihlového kostela v rýnsko-bavorském slohu. Bohatě zdobená podstřešní menza kostela je v posledních letech často k vidění v materiálech o Plzeňsku, ke zviditelnění stavby přispělo především její prohlášení za Národní kulturní památku v roce 1999. Kostel byl opravován už v osmdesátých letech, dvě opravy zde proběhly i v letech pozdějších, na opravách se podílel mimo státu nejprve okres, později velmi významně Plzeňský kraj. Stav kostela je tedy dnes vynikající. Kostel ale nemá takřka žádné využití. Bohoslužby se zde konají nepravidelně, několikrát do roka, s velmi malou účastí věřících. O zavedení prohlídek se zatím neuvažuje.
84
BOR (TC) Město Bor mělo v roce 2007 i s přilehlými vesnicemi (viz Holostřevy) 4095 obyvatel. Zdejší původně gotický kostel byl v roce 1526 doplněn pozdně gotickou věží, která se dochovala i po barokní přestavbě. Kostel byl opravován už v 60. a 80. letech 20. století, důkladnou rekonstrukcí prošel do roku 1999 a jeho stav je dobrý. Kostel je pravidelně využívaný. V 16. století byla při stavbě borského špitálu pozdně gotickými klenbami vybavena také kaple sv. Jana Křtitele. Klenby se dochovaly dodnes, objektu ale chybí využití. Třetí z borských kostelů, barokní hřbitovní kostel sv. Wolfganga, byl po josefínských reformách přestavěn na sýpku a v 60. letech 20. století zcela zbořen. Významnou barokní sakrální památkou Boru je ovšem dodnes borská loreta, na jejíž opravu bude zapotřebí ještě přibližně 7 milionů korun. RACOV (TC) Obec Racov je součástí obce Staré Sedlo, ve které v roce 2007 žilo 237 stálých obyvatel. Zdejší kostel sv. Martina vznikl ve 14. století, jeho zajímavý pravoúhlý presbytář je ale výsledkem pozdně gotické přestavby v 15. století, kostel byl upraven v baroku. Opravy proběhly v roce 1912 a částečně také na sklonku 80. let, kdy byly v kostele nalezeny gotické malby. Dnešní stav kostela je velmi špatný. Bohoslužby zde vůbec neprobíhají, interiér je zcela devastován. V odsunem postiženém kraji zatím o stavbu nikdo nejeví zájem. MICHALOVY HORY (TC) Obec Michalovy Hory je součástí Chodové Plané, trvale zde dnes žije jen několik desítek lidí. Není to způsobeno jen poválečným odsunem, obec upadala už po ukončení zdejší důlní činnosti. Zdejší kostel sv. Archanděla Michaela je ranně barokní, vznikl kolem roku 1590, v roce 1670 byl přestavěn. Jeho nejcennější součástí byla křtitelnice ze 16. století, tu už ale odnesli zloději. Kostel je ve velmi špatném stavu, krov je napadený dřevomorkou, část stropu se propadá a vlhne. V obci funguje aktivní Občanské sdružení Michalovy Hory a zdejší faru opravuje Liga lesní moudrosti. Oba tyto spolky mají spíše jiné cíle (geopark v Michalových Horách, oprava fary), v kostele občas pořádají kulturní akce, jeho oprava pro ně ale zatím není prioritou. ŠVIHOV (KT) Mimo pozdně gotický kostel na hradě Rabí, který je dnes ve správě NPÚ, je nutné zmínit také sakrální stavby spojené s druhou vrcholnou rýzmberskou pevností, se Švihovem. Město
85
Švihov v roce 2007 mělo 1605 obyvatel, jeho dominantou je vodní hrad, který je poměrně hojně navštěvován. Pozdně gotická hradní kaple je významnou ukázkou pozdně gotické architektury, její malby jsou už renesanční. V 16. století proběhly ve Švihově také úpravy původně románského tribunového kostela sv. Jiljí, který byl později přestavěn barokně. Tento hřbitovní kostel je dnes využíván jen občasně. V roce 1504 byl vystavěn také kostel sv. Jana Evangelisty, jako špitální kostel. Ten byl v roce 1788 odsvěcen a přestavěn na byty (!), síťová klenba je ale dochována dodnes. Hlavním švihovským kostelem je gotický sv.Václav, později přestavěný barokně, který je v dobrém stavu a pravidelně navštěvovaný. KRALOVICE (PS) Jednou z mála renesančních sakrálních památek v Plzeňském kraji je kostel sv. Petra a Pavla v Kralovicích. Ty jsou obcí s rozšířenou působností, v roce 2007 zde sídlilo 3544 osob. Kostel nechal přestavět Florian Gryspek z Grysbachu na místě starší stavby – původní kostelík byl raně gotický. Kostel je zčásti cihlový, ostatní části jsou zdobeny sgrafity. Dodnes se zde dochovaly barokní varhany, a také „kralovické mumie“, ostatky rodu Gryspeků. Kostel je centrem farnosti a na pravidelných bohoslužbách se zde schází kolem 65 lidí. Jeho stav ale není dobrý. Podle propočtů BiP by na opravu střechy, odvodnění, fasády, oken a dveří bylo zapotřebí ohromujících 18 miliónů korun. Zdejšímu evangelickému kostelu a kostelu v Mariánské Týnici bude věnována pozornost dále. NĚMČICE (KT) Ves Němčice na Klatovsku je součástí obce Předslav. Zdejší osmiboká hřbitovní kaple sv. Jana Křtitele je jednou z mála renesančních sakrálních staveb kraji. Byla vystavěná v roce 1610 Apolenou z Chudenic. Kaple není využívána k bohoslužbám, její technický stav není příliš dobrý. Mnohem hůře je na tom ale zdejší kostel Nanebevzetí Panny Marie. Ten byl vystavěn v roce 1837 poté, co byla původní gotická stavba zbořena. Kostel je pravidelně navštěvován asi deseti věřícími, jeho oprava by si vyžádala celkem 7 miliónů korun. ÚTERÝ (PS) Obec Úterý měla v roce 2007 i s přilehlými vesnicemi 425 obyvatel. V historii byl tento počet mnohem vyšší, mnoho zdejších domů je osídleno chalupáři. Úterý a okolí je příkladem obtížné regionalizace okrajových oblastí – přináleží k okresu Plzeň-sever, sousedí s okresem
86
Tachov a historicky je navázáno na klášter v Teplé, který dnes leží už v Karlovarském kraji (viz úvodní regionalizace). Klášter také spravuje zdejší kostely. Farní kostel sv. Jana Křtitele, který dominuje městečku, byl vystavěn po požáru původního v roce 1694, a patří tak mezi první venkovské barokní kostely v kraji. Jeho projektantem byl nejspíše Kryštof Dientzenhoffer. Kostel je jako takřka celé historické centrum zvenčí opraven, potřeboval by ale nutně opravy v interiéru. Na bohoslužbách se zde schází pouhých 6 lidí. Úterská historická fara je už mnoho let v soukromém vlastnictví. Ještě mnohem hůře je na tom druhý z úterských kostelů, sv. Václav nad městem. Ten byl vystavěn v letech 1747-49, je zdoben znakem tepelského opata. Uvnitř je prý velmi kvalitní mobiliář. Jeho podrobnější popis ale neznáme, protože byl kostel po mnohých návštěvách zlodějů zazděn a dnes je nepřístupný [KRČMÁŘ, SOUKUP, str 126] V Úterý v roce 2000 vzniklo občanské sdružení Bart, jehož hlavním cílem je oprava historických varhan v kostele sv. Jana Křtitele. Za tímto účelem pořádá v kostele kulturní akce a zapojuje se do dotačních projektů. Touto cestou snad bude postupně možné kostely v Úterý zachránit. KŘIVCE (okres TC, vikariát PS) Obec Křivce, ležící několik kilometrů od Úterý, je už součástí obce Bezdružice a okresu Tachov. Zdejší kostel se zdál ještě před několika lety ztracený. Obec (stejně jako mnohé další menší vesnice) nebyla po odsunu Němců zcela dosídlena, většinu obyvatel tvoří dnes chalupáři. A právě z iniciativy několika z nich vzniklo občanské sdružení Martinus, jemuž se podařilo během několika let zdejší kostel zachránit a obci dodat zcela nový étos. Kostel sv. Martina byl původně gotický, v roce 1674 ale došlo k jeho barokní přestavbě. Vybavení bylo zčásti rozkradeno. Ještě v materiálu stavebního oddělení BiP se pro potenciální opravu kostela počítá s částkou kolem 12 milionů korun, stavba měla špatnou střechu, okna, dveře i fasádu. Po převodu památky do vlastnictví OS Martinus v roce 2006 byl kostel vyčištěn a připraven k opravě, která právě probíhá. MANĚTÍN (PS) Město Manětín vzniklo kolem johanitského kláštera založeného před rokem 1169. Po třicetileté válce se díky rodu Lažanských stal centrem umění, jeho podobu určovali barokní tvůrci prvního významu. Na počátku 19. století zde bydlelo 1300 lidí. Dnes v tomto odlehlém městečku žije pouhých 1201 lidí, a jeho historické kvality (třebaže jsou v obecném povědomí) zatím zdaleka nenašly odpovídající ekonomické zhodnocení. Z johanitského kláštera, který zanikl po husitských válkách kvůli zástavě majetku Švamberkům, se dodnes takřka nic nedochovalo. Barokní kostel sv. Jana Křtitele obsahuje
87
v presbytáři část původní gotické stavby. Tento kostel byl vystavěn v letech 1712-17 podle projektu Tomáše Haffeneckera. Je farním kostelem rozlehlé sloučené farnosti a kostelem děkanským, Manětín je sídlem vikariátu Plzeň-sever. Tomuto stavu ovšem neodpovídá, jeho fasáda je značně zašlá a na stavební opravy by bylo potřeba 8 milionů korun. Kostel je využívaný, nedělní bohoslužby zde navštěvuje přibližně 70 lidí. Mnohem horší je ale stav druhého z manětínských chrámů, hřbitovního kostela sv. Barbory, který se nachází na kraji městečka. Ten byl připomínán už roku 1417, svým zasvěcením odkazuje na hornickou minulost Manětínska. Autorem projektu barokního kostela byl nejspíše Johann Baptista Mathey, kostel byl dostavěn v roce 1697. V kostele se dochovalo vybavení prvotřídní umělecké kvality – sochy a vázy Josefa Herschera, sochy J. Brokoffa a obrazy Petra Brandla. Tento kostel je ovšem využívaný pouze k pohřbům, pro svou polohu na terénním zlomu patří k velmi ohroženým stavbám. Jeho opravy (statika, krov, fasáda, odvodnění) jsou vyčísleny na 12 milionů korun a jeho budoucnost, přestože jde o památku mimořádného významu, je nejistá. K doplnění přehledu o sakrální architektuře města je nutné zmínit hřbitovní kapli sv. Josefa a množství kaplí, soch i dalších drobných památek, kterými je Manětínsko proslulé. V okolí městečka se nachází množství kostelů ve velmi špatném stavu (viz hesla Krašov, Luková), celá oblast zatím čeká na lepší využití svých přírodních i kulturních krás Manětín je typickým příkladem města, kde se dochovalo množství sakrálních památek, pro které církev nemá využití, které ale tvoří součást zdejšího genia loci. Jejich další osud je závislý na jasné vizi rozvoje, kterou městečko zatím postrádá. Několik kilometrů od Manětína, v nedalekých Nečtinách, se nachází kostel sv. Anny, který je jedním z mála příkladů přijatelného nového využití sakrálních staveb v Plzeňském kraji. Kostel a přilehlý bývalý špitál jsou od počátku 90. let využívány pro účely pantomimického divadla jako Studio Kaple. MARIÁNSKÁ TÝNICE (PS) Mariánská Týnice u Kralovic je jedno z děl Jana Blažeje Santiniho-Aichla z doby největšího rozmachu kláštera v Plasích. Poutní kostel zde stál již od 15. století, v roce 1711, za opata Tyttla, byla ovšem zahájena stavba obrovského výjimečného chrámu. Ten byl dokončen až v roce 1768, plánovaný východní ambit již nebyl dostavěn. Kostel Zvěstování Panny Marie je vystavěný na půdorysu řeckého kříže, zaklenutý kupolí s lucernou dosahující výše 60 metrů. Vyzdobený je freskami Julia Luxe, vybavení se většinou nedochovalo. Kostel i ostatní budovy chátraly již za Metternichů v 19. století (viz Plasy). K definitivnímu zřícení kupole došlo v roce 1920, především kvůli stržení měděné střešní krytiny za první světové války. Už v roce 1919 ale architekt Hanuš Zápal, původem z Kralovic, vyzývá k opravě stavby, zakládá Spolek pro záchranu Mariánské Týnice a této památce se věnuje
88
až do své smrti roku 1964. Po roce 1950 bylo v proboštství zřízeno muzeum, opravy objektu se ale zastavily. Činnost spolku byla obnovena po revoluci, generální oprava objektu byla největší zatím provedenou rekonstrukcí církevních památek v kraji. V roce 2005 byl kostel znovu zastřešen. Mariánská Týnice slouží jako Muzeum a galerie severního Plzeňska. NICOV, PLÁNICE (KT) Nicov na Klatovsku (nejde o obec stejného jména na Šumavě se zajímavým kostelem sv. Martina, ta už patří do okresu Prachatice) je součástí města Plánice. Zde v roce 2007 trvale sídlilo 1683 obyvatel. Nicovský poutní kostel Narození Panny Marie je výjimečnou barokní stavbou, časným dílem Kiliána Ignáce Dientzenhoffera. Jeho dispozice je téměř čtvercová, osově souměrná, celá stavba je hrou konvexních a konkávních křivek. Na pravidelných bohoslužbách se zde schází kolem 40 lidí. Kostel ale potřebuje opravu střechy, odvodnění a fasádu, v celkové hodnotě přes 7 milionů korun. Podobné jsou potřeby ostatních kostelů ve farnosti (viz heslo Němčice). Samotný hojně navštěvovaný farní kostel sv. Blažeje v Plánici, postavený nejspíše některým z Dientzenhofferových epigonů v době před rokem 1770, by pro svoji opravu potřeboval takřka 7 milionů korun. NÝRSKO (KT) Město Nýrsko bylo v roce 2007 domovem pro 5131 lidí, což je více než před odsunem zdejšího německého obyvatelstva. Zdejší gotický farní kostel sv. Tomáše je v dobrém stavu, navštěvuje ho pravidelně kolem 60 lidí. Přímo v Nýrsku na náměstí ale stával barokní kostel Čtrnácti sv. Pomocníků, který nechali vystavět Kocové z Dobrše podle plánu Marcantonnia Gilmettiho v roce 1712. Ten byl ale, stejně jako převážná část historického města, zcela zbytečně zbořen. Demolice byla provedena v roce 1973. [KRČMÁŘ, PROCHÁZKA, SOUKUP, str. 108] PRUSINY (PJ) Prusínský kostel sv. Jakuba většího nad Nebílovy je jedním z nejkrásnějších venkovských kostelů na Plzeňsku. Spolu s Augustonovým nebílovským zámkem, zdejšími jablečnými sady a siluetou Radyně na obzoru působí jeho bílá stavba v dokonalé harmonii. V obci Nebílovy v roce 2007 žilo 317 lidí a v Netunicích a Předenicích, pro které je prusínský kostel farním, přes stovku obyvatel. Kostel na Prusinách byl vystavěn v gotice, dochovala se z něj část portálu a renesanční náhrobníky. Jeho barokní přestavbu, která proběhla do roku 1750, umožnil dar hraběte ze
89
Steinau. [KAREL, FOUD, str. 129]. V té době vznikla také zdejší barokní fara. Naproti ní byla v 19. století vybudována škola, do které chodily děti z okolních obcí až do 80. let 20. století. Ve škole dnes působí Škola ekologické výchovy občanského sdružení Ametyst. Na prusínské faře v 90. letech sídlili františkáni z plzeňské farnosti Severní předměstí. Ti byli také iniciátory opravy kostela (dnes potřebuje jen odvlhčení a další menší opravy) a organizátory dodnes pořádaných koncertů zvaných PRKULE (Prusínské kulturní léto), které byly předchůdcem podobných akcí dnešních občanských sdružení. Dnes je kostel spravován plzeňskými dominikány, bohoslužby pro přibližně 30 lidí se zde konají dvakrát do měsíce. Na barokní faře po odchodu františkánů sídlí Koinonia Jan Křtitel (v kraji od roku 1996, hlavní sídlo v Plzni-Liticích), charismatické křesťanské hnutí, žijící komunitně a snažící se o evangelizaci. Zdejší obyvatelé je zatím považují spíše za sektu, jejich výhrady shrnul vedoucí terénní ekologické stanice na Prusinách Tomáš Pruner: „Oni hlavně zpívají a modlí se, ale trávu kolem kostela jsme za ně museli sekat my.“ LÍŠNÁ – ŘEBŘÍK (RO) Kostel sv. Petra a Pavla a zřícenina hrádku z počátku 14. století jsou jedinými dochovanými památkami na ves Řebřík, ležící nedaleko Líšné u Zbiroha. Ten byl vystavěn v gotickém slohu, v roce 1728 ale zcela barokně přestavěn. Zajímavostí je, že presbytář nového kostela míří k severu. Kostel byl obnovován v roce 1845, kdy byla vystavěna také nedaleká dřevěná zvonice. Stav kostela je špatný, ohrožuje ho vlhkost, potřebuje opravu oken a fasády. Kostel má alespoň občasné využití – stará se o něj spolek Přátelé hudby v kostele Sv. Petra a Pavla, který zde pořádá pravidelné koncerty. DOMASLAV, LESTKOV (TC) V Domaslavi, která je součástí obce Lestkov, žije dnes přibližně dvacet stálých obyvatel, před válkou jich bylo nejméně desetkrát více. Podobný poměr platí pro celou obec Lestkov, která v roce 2007 čítala 381 lidí. Domaslavský kostel sv. Jakuba většího byl podobně jako kostel na Prusinách na začátku 90. let „objeven“ věřícími z Plzně, občanské sdružení Domaslav využívá zdejší faru pro pobyty mládeže, skautů, umělců nebo soukromých osob a pomáhá zachránit kostel před zkázou. V 18. století byl původní gotický kostel (nejspíše s románskými základy) zbořen, na jeho místě byla vybudována dnešní barokní stavba. Zajímavé byly sochy umístěné na bocích věže, z těch už ale dnes zůstaly jen nepatrné zbytky. Kostel, který byl ještě v 80. letech
90
funkční (zásluhou tehdejšího faráře Václava Chrousta), byl později mnohokrát vykraden, z vnitřního vybavení zbylo málo. Kostel je využíván spolu s farou při převážně víkendových a prázdninových pobytech, v posledních letech se OS Domaslav snaží i o spolupráci s německými rodáky. Probíhá oprava věže kostela a jeho střechy. Kostel sv. Prokopa v Lestkově takové štěstí neměl. Ačkoliv stojí přímo na náměstí, jeho katastrofální stav dovršilo v roce 1993 zřícení střechy. Několik let zůstal nevyklizený, ve stavu ruiny, teprve v poslední době se možná objevuje možnost záchrany – díky občanskému sdružení Pomozme si sami a Mikroregionu Konstatninolázeňsko se sídlem v Olbramově byl zatím zastřešen presbytář. Zajímavé je, že kostel už podobným procesem prošel. V roce 1747 byla původní stavba natolik zpustlá, že ji nechal zdejší farář strhnout, a vystavět místo ní novou. Jaké to nabízí paralely s dneškem, je zřejmé. SKAPCE (TC) V obci Skapce žilo v roce 2007 přesně 100 obyvatel. Historie obce byla spojená s nedalekým kladrubským klášterem. Zdejší kostel Nejsvětější Trojice je zajímavou stavbou Antonína Haffeneckera, přechodem mezi pozdním barokem a klasicistním slohem. Kostel je vyzdoben malbami Josefa Kramolína. Po odsunu německého obyvatelstva zdejší kostel chátral. Ještě horší osud potkal barokní faru, která byla necitlivě přestavěna na školu. Po mnoha letech chátrání možná dojde k její záchraně, je nabízena ke koupi v rámci projektu prodeje far za 1700 000 Kč. Kostel Nejsvětější Trojice je zcela nevyužíván. Jeho stav je velmi špatný, v roce 2006 byla alespoň opravena střecha, církev se snaží předat objekt obci. Kostel je typickým příkladem hodnotné, ale zatím nikým nechtěné stavby. STOD (PJ) Město Stod, které slouží jako obec s rozšířenou působností pro historický Chotěšov i počtem obyvatel větší Dobřany, mělo v roce 2007 celkem 3551 obyvatel. Zdejší kostel sv. Máří Magdalény je nejvýznamnější klasicistní sakrální stavbou kraje. Vznikl na místě staršího kostela z iniciativy kláštera v Teplé, který zdejší farnost převzal po zrušení kláštera v Chotěšově. Kostel byl vystavěn v letech 1841-49. V kostele jsou původní zvony ze 16. století a původně chotěšovský barokní oltář. Ostatní vybavení je z 19. století. Kostel nebyl v 90. letech vykraden, v letech 1991-93 došlo k opravě. Dnes by ale potřeboval odvlhčení, opravu střech a fasády, v hodnotě přesahující 2,5 milionu korun. Kostel je navštěvovaný asi 25 pravidelnými účastníky bohoslužeb.
91
LUKOVÁ (PS) Obec Luková je součástí Manětína (viz. hesla Manětín, Stvolny), dnes zde žije jen několik stálých obyvatel a osadě, postižené poválečným odsunem, hrozí zánik. Tomu se blíží také zdejší výjimečný kostel sv. Jiří. Kostel byl postaven jistě už ve 14. století, přestavěn v 16. století a v roce 1796. Jeho dnešní architektonická podoba je ale dána zásadní přestavbou z let 1854-58 v novorománském a novogotickém stylu, kdy vznikla především útlá věž, která je krajinnou dominantou celého okolí. Kostel byl nesčíslněkrát vykraden, jeho stav spěje ke zániku. Hypotetická oprava (statika, krov, střecha, odvodnění, fasáda, okna) byla vyčíslena na 15 milionů korun. STUPNO (RO) Obec Stupno, jejíž největší rozkvět v 19. století byl spojen se zdejšími ložisky černého uhlí, je dnes částí obce Břasy (celkem 2088 obyvatel). Zdejší novorománský kostel sv. Vavřince je spolu s břaskými komíny dominantou celého kraje. Na rozdíl od kostela v Lukové ale nejde o dominantu smutnou. Kostel byl vystavěn v letech 1880-90 na místě starší gotické stavby. Jeho stav je dobrý, v roce 1993 proběhla oprava, placená především z prostředků okresního úřadu v Rokycanech. Při příjezdu ke kostelu je ovšem možné zjistit, že byla opravena pouze fasáda otočená do kraje, tedy viditelná zdálky. Část kostela, která vidět není, dodnes na svoji opravu čeká. Kostel na pravidelných bohoslužbách navštěvuje kolem 30 lidí. ÚHERCE (PS) Obec Úherce, ležící těsně u dálnice nedaleko Nýřan, měla v roce 2007 celkem 239 obyvatel. Její charakter je i přes okolní industriální krajinu (dálnice D5 a jiné komunikace, bývalé uhelné doly, zbůšská halda, letiště) venkovský, především díky velké pravidelné návsi se zajímavou stavbou kostela sv. Josefa. Ten byl na místě starší stavby vystavěn až na počátku 20. století v novorománském stylu. Ves po zrušení kláštera v Chotěšově patřila pod správu premonstrátů z Teplé, což vysvětluje kvalitu stavby. Její velikost pak to, že v Úhercích žilo do druhé světové války více než 500 obyvatel, převážně Němců. Zdejší josefské poutě byly proslavené na celém Plzeňsku. Ty sice pokračovaly i po válce, kostel byl ale devastován, do roku 2002 využíván jako soukromý seník [KRČMÁŘ, SOUKUP, str. 155]. Dnes je ve vlastnictví Nadace pro obnovu
92
kostela sv. Josefa v Úhercích, slouží jako její základní jmění. Cílem nadace je oprava kostela a jeho využití pro kulturní i společenské akce. VELEČÍN (PS) Obec Velečin, ležící zcela na severu Plzeňského kraje (v obci je jediná chmelnice v kraji) měla v roce 2007 pouhých 59 stálých obyvatel, a sloužila především k rekreaci. Zdejší krásná opuštěná krajina je dotvořena opravenou věží kostela Jména Panny Marie na velečínské návsi. Pokud ale někdo dojde až do vesnice, zjistí, že ve Velečíně došlo ke kuriózní přestavbě, která má analogie nejvýše v Rozvadově (kino) popř. Nové Vsi na Tepelsku (kulturní dům). Na místě lodě zdejšího kostela byla totiž v roce 1972 vybudován typickém panelovém stylu místní národní výbor, dnes OÚ Velečín. Kombinace opravené novogotické věže (kostel byl vystavěn až v roce 1868) a velkých oken úřadu známých z panelových domů je fascinující. Kostel je tak jednou z mála ukázek „ekonomizace“ církevních nemovitostí, která zatím snad nebude mít následovníky. Analogie s věží kostela na Křížovém vrchu u Chotěšova je zde ale zřejmá. Obr. 10 – obecní úřad ve Velečíně
Zdroj: repro z knihy Zničené kostely, KRČMÁŘ, PROCHÁZKA, SOUKUP, str. 122
93
KRASÍKOV, KONSTANTINOVY LÁZNĚ (TC) Kostel sv. Máří Magdalény při zřícenině hradu Krasíkov (Švamberk) je vhodným závěrečným příkladem celé této práce. Na hradě Švamberku, sídle jednoho z nejmocnějších západočeských rodů, byla od počátku také kaple. Na jejích základech byl po požáru hradu v roce 1644 vystavěn nový kostel, zbarokizovaný v roce 1710. V souladu s dobovým cítěním byl v roce 1891 pseudorománsky upraven, stejně tak jako kaple na protilehlém Ovčím vrchu. Jeho stavba působí přísně, nejen kvůli strohé architektuře, ale především kvůli stavu kostela. Po odsunu německého obyvatelstva došlo k masivní devastaci kostela. Hrobka rodu Švamberků byla několikrát vyloupena, náhrobníky i kosti byly poházeny po kopci. V šedesátých letech spadl strop, volně přístupný kostel byl pomalovaný vandaly. Už na konci 80. let se objevily první snahy o záchranu památky. Ty s přestávkami trvají dodnes. Kostelu byla opravena střecha, vchod do lodi a později i na věž byl uzavřen. Kostel patří obci Kokašice, o jeho záchranu se snaží Mikroregion Konstantinolázeňsko. Podobně postiženým je kostel sv. Vavřince ve Slavicích, který na opravu zatím čeká. Kostel v Horních Kozolupech byl zbořen krátce po válce, na konci 40.let. Naopak pseudorománský kostel sv. Jana Křtitele v Okrouhlém Hradišti byl zachráněn – od roku 2002 se o něj stará občanské sdružení Poutníci od svatého Jana, které také přestavuje místní faru na polyfunkční „domov poutníků“. Farním kostelem celé oblasti byl v historii kostel sv.Václava v Čelivi. Obec, která měla před válkou kolem stovky obyvatel, dnes spíše živoří, a zdejší kostel byl zbořen v šedesátých letech 20. století. Jeho místo zaujímá kostel Panny Marie Lurdské v Konstantinových Lázních. Ten byl vystavěn jako lázeňská kaple teprve v roce 1901 – na kostel byla kaple vysvěcena teprve nedávno. Dnes jde o objekt ve výborném stavu, ve kterém se na pravidelných bohoslužbách schází kolem 50 věřících.
4.4.
Další možný vývoj církevních nemovitostí
Z uvedených velmi rozdílných příkladů využití sakrálních staveb vyplývá zcela zásadní věc: totiž že k otázce ekonomizace církevních nemovitostí nejde přistupovat globálně, ale naopak je nutné zabývat se jimi jednotlivě nebo regionálně. Neplatí žádné souhrnné hypotézy, které by chtěly otázku zdejších kostelů paušalizovat:
Kostely v pohraničí jsou v horším stavu, než ve vnitrozemí – existují ale významné příklady, které jdou zcela proti této hypotéze (kostely na Rokycansku, některé opravené stavby Tachovska).
Kostely v malých sídlech jsou v horším stavu, než ve větších – opět existují objekty, které to vyvracejí (Bukovec).
94
Významné památky jsou v lepším stavu, než „průměrné“ stavby – zcela neplatí, některé významné památky (Krašov, Manětín) jsou bohužel stále v katastrofálním stavu.
Zásadním způsobem se od sebe liší jednotlivé farnosti, stejně jako obce, také občanská sdružení, která opravují západočeské kostely, jsou velmi různorodá. To je zcela přirozené, ostatně i jednotlivé církevní nemovitosti se od sebe liší, jsou unikátní. Regionální a lokální rozměr tak u sakrálních staveb (a ještě více u prodaných nevyužívaných far) zcela převládá. Otázka ekonomizace církevních nemovitostí je otázkou regionální. Se stálým zřetelem na tento základní postulát je ovšem možné alespoň orientačně nastínit budoucí vývoj sakrálních staveb regionu. Každá typologizace je vždy zkreslením, přesto je možné v otázce budoucího využití rozdělit sakrální stavby na:
Kostely vyžívané k původnímu účelu, tedy k pravidelným bohoslužbám.
Jejich struktura bude u katolické církve nejspíše daná dnešními sloučenými farnostmi. To potvrzuje i Výroční zpráva Biskupství plzeňského, ve které se píše: „Snaha je povzbudit
věřící k tomu, aby si zvykli dojíždět na bohoslužby do spádově
umístěných kostelů. Bohoslužby pak budou v méně kostelích, takže se zvětší počet věřících na bohoslužbách, zmenší počet potřebných bohoslužeb připadajících o sobotách a nedělích na jednotlivé kněze, jáhny resp. pastorační pomocníky a ti se budou moci o nedělích a sobotách věřícím více věnovat, např. formou katechezí. Tato změna žádoucím směrem je však dlouhodobý proces.“ [VÝROČNÍ ZPRÁVA, str. 22] Tyto kostely projdou v dalších letech zásadní renovací. Už dnes jsou většinou vybaveny moderní technikou (mikrofony, světla), do budoucna můžeme očekávat i další úpravy staveb (při dostatku finančních prostředků např. zavádění podlahových topení). Starší vybavení – včetně bohoslužebného – bude nahrazováno moderním. Ve farnostech, kde nebude modernizace možná, dojde k opouštění tradičních kostelů ve prospěch střídmých nových prostor nebo využívání památek jen při slavnostních příležitostech, jako je tomu už dnes v případě farnosti Plzeň-Severní předměstí.
Kostely a kaple využívané druhotně
Ty budou vlastněny obcemi, občanskými sdruženími nebo jinými subjekty. V mnohem vyšší míře bude docházet k ekonomizaci těchto staveb. Ta může od dnes nejčastějšího pořádání výstav a koncertů v těchto objektech sklouznout k mnohem problematičtějším aktivitám, včetně takových, které by si vyžádaly zásadní přestavby objektů. Státní památková péče by měla takové ekonomizaci církevních nemovitostí stavět mantinely. K tomuto tématu se vyjadřuje např. Koncepce podpory státní památkové péče v Plzeňském kraji, kde se výslovně píše, že „případnou novou funkci sakrálních objektů je
95
třeba vhodně volit vzhledem k charakteru a hodnotám památky a možnosti využití památky podřídit povinnosti zachování jejích hodnot. Sakrální objekty byly budovány a vybavovány jako v podstatě monofunkční, tedy vázané na liturgické využití. Vnesení nových utilitárních funkcí (bydlení, skladování, výrobní a jiné provozy) nutně znamená jejich poškození.“ [PAMÁTKY PLZEŇSKÉHO KRAJE, str. 25] Autoři koncepce zde rázně protestují proti ekonomizaci sakrálních staveb ve stylu josefínských reforem. Objekty tehdy přestavěné na sýpky nebo domy (Švihov) však mají v některých případech své kouzlo dodnes, na rozdíl od některých kostelů a kaplí, které byly v minulých letech s nejvyšší pietou přestavěny na koncertní a výstavní síně. V některých podobných stavbách se člověk cítí nepatřičně, necítí k nim žádný vztah, protože jde o studené, vybílené a vysmýčené kobky, kterým byl odebrán jejich původní význam (tedy posvátný prostor), aniž by byl nahrazen odpovídajícím způsobem jiným.16 Opět zde platí, že nejde generalizovat, každý objekt je zcela jiný. To, co je někde vnímáno jako nevhodné, může být jinde funkční, účinné, vhodné
Kostely a kaple udržované, bez přímého využití
Takových staveb, zdá se, bude s postupujícím časem přibývat. Ne všechny církvemi opouštěné kostely se dají ekonomicky využít. Současná společnost je ale natolik bohatá, že je může s vynaložením minimálního podílu svých prostředků udržovat v dobrém stavu. Příkladem jsou venkovské kaple a kapličky, kde tento model funguje už několik desítek let – některé z kaplí dříve také sloužily k modlitbám. Dnes je vnímáme spíše jako krajinné dominanty popř. kulturní památky. A v podobném duchu je možné udržovat také kostely, a to nákladem obce, kraje nebo celostátní památkové péče (což je zatím naprostá utopie, vzhledem k trvalému podfinancování české památkové péče, viz samostatná kapitola) a samozřejmě také občanských sdružení nebo i soukromníků, kohokoliv, kdo k těmto stavbám bude mít nějaký vztah.
zříceniny
Pokud se pro sakrální památky tyto peníze na (alespoň vnější) opravu nenajdou, skončí jako ruina. S touto představou je nejspíše nutné se smířit. A nejen to – zatímco neudržovaný nebo utilitární přestavbou degradovaný kostel působí na člověka špatně (posvátné je v něm totiž omezováno nebo zcela překrouceno, návštěvník má z místa smutný nebo dokonce nepříjemný dojem), romantická zřícenina je naopak příjemným místem, kde v případě 16
nemluvě o tom, že moderní umění nebývá právě uctivé a v podobných prostorách působí nepatřičně. Platí to pro divadlo a hudbu, nejvíce snad pro výtvarné umění. Biskup Radovský se během rozhovoru zmínil o nedávné výstavě v bývalém kostele sv. Antonína v Sokolově, v rámci které byly „falické orgány vystavěny na oltářích“. Není možné cenzurovat umělce, v takovém případě je chyba spíše v kurátorovi a organizátorech výstavy.
96
povedené pietní úpravy (sv. Blažej v Plzenci, základy kostela na Pleši na Domažlicku, před opravou také zřícenina kostela sv. Petra a Pavla v Dolanech) může vnímavý člověk setkat s posvátnem obdobně (ne-li více) jako v barokní katedrále. Kde je hranice, za kterou se palčivě smutně působící opuštěný kostel změní v romantickou zříceninu? To je vidět na kostele v Lestkově – ten působí jako kostel především kvůli svým barevným vitrajím v oknech, které jsou znakem českých kostelů. Obdobně pobořený kostel na Křížovém vrchu, který má okna zazděná, už je vnímán spíše jako (nedostatečně pietně) upravená zřícenina. Zřícenina kostela přímo na návsi obce pak téměř vždy působí podivně (opačným příkladem jsou zbytky gotických staveb v obci Klášter). Ruiny odlehlých popř. poutních kostelů známe už z dob po josefínských reformách (kostel sv. Jana Křtitele v Kočově na Tachovsku) i z doby budování komunismu (kostely v Českém lese). V budoucnu jich bude nejspíše přibývat, a k jejich stavbám můžeme přistupovat obdobně jako k jiným zříceninám, jejichž hlavní hodnotou je rieglovská hodnota stáří.
5. Faktory ovlivňující současný a budoucí stav církevních nemovitostí v Plzeňském kraji Následující kapitola se bude věnovat příčinám dnešního stavu církevních nemovitostí. Přes lokální a regionální dimenzi jednotlivých objektů existují faktory, které ovlivňují stav církevních památek v celém Plzeňském kraji, popř. v celé ČR. Historickými příčinami dnešního stavu společnosti a jejího vztahu k církevním památkám jsou především:
poválečný odsun a dosídlení
změny sídelní struktury
změny v religiozitě
Zcela praktickými faktory ovlivňujícími stav církevních památek jsou:
5.1.
státní politika ve vztahu k církvím – popsána výše
státní politika ve vztahu k památkám
kriminalita v církevních objektech
činnost občanských sdružení
možnosti financování oprav sakrálních památek z grantů a dotací
Poválečný odsun a dosídlení
V roce 1945 došlo k odsunu německého obyvatelstva z Československa. Šlo o největší zásah do sídelní struktury od dob třicetileté války. Pokud proticírkevní politika komunistického režimu ovlivnila stav sakrálních staveb v celé republice, odsunutí původního obyvatelstva a osídlení novým bývá označováno za hlavní příčinu katastrofálního stavu církevních objektů v pohraničí. Tento pohled je ovšem velmi hrubý, a s postupujícím časem
97
čím dál méně výstižný. Odsun je po roce 1989 oblíbeným kontroverzním tématem, už jen samotný název poválečných událostí (vystěhování, odsun, vysídlení, vyhnání) znamená přihlášení se k určitému názoru. Průběh jazykové hranice na Plzeňsku, tvořené staletým vývojem, byl pozoruhodný. Chodské vesnice, ležící několik kilometrů od hranic, byly i přes obecně trvající expanzi německého etnika do konce 19. století české, a naopak obce v okolí Nýřan, těsně u Plzně, vlastněné do josefínských reforem klášterem v Chotěšově, byly přes počešťování v době první republiky z větší části německé. Jazyková hranice, a posléze v zásadě i hranice Protektorátu Čechy a Morava, vedla na území dnešního Plzeňského kraje přibližně v linii Sušice (česká) – Petrovice (české) – Hory Matky Boží (německé) – Běšiny (české) – Janovice (české) – Kdyně – chodské vesnice, z nichž Klenčí a Postřekov později součástí Protektorátu – Horšovský Týn (německý) – Staňkov (český) – Holýšov (německý) – Stod (německý) – Chlumčany (české) – Nýřany (německé) – Kozolupy (německé) – (sulislavský jazykový ostrůvek u Stříbra) – Všeruby (německé) – Dolní Bělá (česká) – Nečtiny (německé) – Manětín (český) – Potvorov (český) – Kožlany (české). Obr. 11: hranice Protektorátu Čechy a Morava na Plzeňsku
Zdroj: Mapa Protektorátu Čechy a Morava, dostupné z http://www.fronta.cz/mapy/protektorat-cechy-a-morava, staženo dne 10.4. 2008
98
Nemožnost praktického fungování druhé Československé republiky se často popisuje na příkladu železniční tratě z Plzně do Domažlic a Furthu, která přecházela hranici s Říší za Tlučnou, zpět na území republiky se vracela za Holýšovem a po německém území krátce vedla ještě u Blížejova. Po odjezdu z Domažlic pak vlaky definitivně přejížděly hranici Protektorátu u Babylonu. Mezi cenzy v letech 1930 a 1950 klesl počet obyvatel v dnešním Plzeňském kraji o sto osmdesát tisíc lidí. Úbytek obyvatelstva je zaznamenán ve všech okresech kraje. Nejde vždy jen o důsledek odsunu, v Plzni byla nacisty vyhlazena takřka celá zdejší židovská komunita. Pokles počtu obyvatel u vnitrozemských okresů (Rokycany) je způsoben z velké části právě poválečným dosídlováním pohraničí. Tabulka č. 6: Vývoj počtu obyvatel v okresech Plzeňského kraje v letech 1869-2006 Rok Okres
1869
1880
1890
1900
1910
1921
1930
1950
89084
92361
90706
92887
97938
96285
95003
60613
141870
151196
149100
149058
151036
149381
143121
100098
Plzeň-město
31436
48834
64158
91334
112008
122354
134288
127447
Plzeň-jih
80404
86768
87151
89886
94750
95130
97520
79588
Plzeň-sever
73194
81052
84359
85992
91412
94478
99247
73104
Rokycany
54093
56576
55422
54036
53172
52315
52412
46434
Tachov
87797
87770
86394
87240
90048
89235
88069
41070
557878
604557
617290
650433
690364
699178
709660
528354
Domažlice Klatovy
Plzeňský kraj
Rok Okres
1961
1970
1980
1991
2001
2006
Domažlice
59745
58925
60043
58729
58844
59444
Klatovy
99219
94133
92327
89767
88043
88124
140106
153524
171599
173791
166118
163392
Plzeň-jih
79511
74975
72727
67794
67700
69725
Plzeň-sever
78091
74532
74266
72072
72756
75918
Rokycany
50550
48831
48132
46118
45788
46117
Tachov
42683
45594
48836
50036
51439
51817
549905
550514
567930
558307
550688
554537
Plzeň-město
Plzeňský kraj
Zdroj dat: Historický lexikon obcí ČR 1869-2005, 1.díl, Praha 2005 Statistická ročenka Plzeňského kraje 2007, ČSÚ Plzeň, 2007
99
Graf č. 7: Vývoj počtu obyvatel v Plzeňském kraji 1869-2006
Vývoj počtu obyvatel Plzeňského kraje 1869-2006 800000
počet obyvatel
700000 600000 500000 400000 300000 200000 100000
18 69 18 80 18 90 19 00 19 10 19 21 19 30 19 50 19 61 19 70 19 80 19 91 20 01 20 06
0
rok
Zdroj dat: Historický lexikon obcí ČR 1869-2005, 1.díl, Praha 2005 Statistická ročenka Plzeňského kraje 2007, ČSÚ Plzeň, 2007 V souvislosti s poválečným dosídlením pohraničních oblastí se v obecném povědomí udržuje mnoho mýtů, které ovlivňují většinový pohled na pohraničí a jeho obyvatelstvo. Po roce 1989 se objevilo mnoho prací, od odborných po beletrii, která často sahají po nejviditelnějších a „nejatraktivnějších“ případech, dokazujících drastické přerušení kontinuity, líčících pohraničí jako opuštěnou zemi nikoho, ráj pro zlatokopy a dobrodruhy a vykořeněný, ubohý kraj. Často tomu tak skutečně bylo. Ale jak uvádí k předmluvě své knihy Petr Příhoda: české a moravské pohraničí je kvintesencí čtyřicetiletého rozbíjení přirozených hodnot. [JEDERMANN, str. 1], jeho stav nebyl způsoben jen válkou a výměnou obyvatelstva, ale především režimem, který po tomto obyvatelstvu, které se ocitlo v nových podmínkách, bez některých institucionálních (např. církevních) pravidel, chtěl především „budovatelské“ ekonomické výkony s tím, že vše ostatní zařídí stát. Není tedy divu, že se tomu tito obyvatelé podřídili. A tak zatímco ve společnostech s tržní ekonomikou a fungující demokratickou společností se poválečné rány zacelily během několika let, v některých částech českého pohraničí jsou viditelné dodnes. Ještě dál jdou myšlenky amerického historika Eagla Glassheima. Ten tvrdí, že se v poválečném Československu prolnuly a spolupůsobily tři jevy – etnické čistky, sociálněhospodářská politika komunistického režimu a pozdně industriální modernita. Všechny podle něj přitom vzešly z civilizační konstelace, pro niž v souladu Davidem Harveym přijímá označení „univerzální“, respektive „vrcholný modernismus. Jeho kořeny spadají do času osvícenství a bývá ztotožňován s vírou v přímočarý pokrok a absolutní pravdu, racionálním
100
plánováním ideálního společenského řádu a touhou po přetváření identity lidí i jejich životního prostoru.17 Teprve v poslední době se objevují práce o pohraničí, které by na něj nenahlížely jen z hlediska odsunu, ale které si všímají také nového obyvatelstva, žijícího zde už šedesát let. Snad to pomůže k odstranění některých obecně oblíbených mýtů o pohraničí:
majetek „po Němcích“ nedostali noví obyvatelé zadarmo. Tato představa je typická pro obraz nových obyvatel pohraničí jako bezzemků nebo zkrachovanců, kteří z vnitrozemí odešli „na lepší“. Skutečnost je zcela jiná. Alespoň zpočátku naopak všichni museli za nový majetek zaplatit, splátky za tento majetek je také často držely na jednom místě a byly jedním z důvodů jejich loajality vůči režimu.
Noví obyvatelé pohraničí nezačali svůj život zde krádeží. Zlatokopové, kteří v pohraničí kradli v prvních letech po odsunu, byli v naprosté většině jiní lidé, než ti, kteří zde začali žít
Noví obyvateli pohraničí nebyli všude stejní. Generalizace v tomto případě je zásadním omylem. Vysídlené oblasti dnešního Plzeňského kraje byly zalidněny v několika vlnách a zcela rozdílnými skupinami lidí
Některé pohraniční oblasti osídlili obyvatelé sousedních částí kraje. To také vysvětluje velkou změnu v počtu obyvatel v okresu Klatovy – mezi lety 1930 a 1950 zde došlo k úbytku více než 40 tisíc lidí. Čeští obyvatelé Klatovska osídlili některé bývalé německé oblasti okresu, někteří z nich odešli i do jiných částí pohraničí. Některé obce na Horšovotýnsku a jižním Plzeňsku (včetně měst Holýšova, Stodu a Nýřan) byly dosídleny českými osadníky ze sousedních obcí Domažlicka a Plzeňska. Například z obce Kanice na Domažlicku odešla po válce do pohraničí čtvrtina obyvatel [PROCHÁZKA 1996, str.43] Část kraje byla také dosídlena kolonisty z jižních Čech. Je nutné zdůraznit, že předúnorové dosídlování probíhalo za respektování vlastnických vztahů. Noví obyvatelé si své domy a pozemky zakoupili, chudší z nich je spláceli ještě za několik let. Do pohraničí se samozřejmě stěhovali především méně majetní lidé, v případě zemědělského obyvatelstva venkova tedy především drobní chalupníci-domkáři nebo zahradníci. Někteří z nich přišli až z Moravy nebo Slovenska. Na tyto skupiny je někdy pohlíženo jako na neschopné hospodáře – někteří takoví skutečně byli, do pohraničí ale přicházeli také mladí lidé, kteří by za normálních hospodářských a politických podmínek mohli osvědčit své schopnosti. Noví osadníci byli po několika letech postiženi kolektivizací, stejně jako zemědělci ve vnitrozemí. Pohlížet na tyto dnes už starousedlíky jako na vykořeněné je zásadní omyl, a to i v oblasti náboženské. Přistěhovalci ze sousedních (tradičně katolických) částí Čech a ve 17
více viz časopis Soudobé dějiny č. III-IV/2005, na internetu resumé dostupné z http://www.usd.cas.cz/cs/stranky/casopis-soudobe-dejiny/rocnik-xii/cislo-iii-iv
101
většině případů i dosídlenci z ostatních částí Československa samozřejmě navázali na zdejší náboženský život, což lze i ve dnes nevyužívaných kostelech dokázat přítomností oltářní menzy a ostatních novinek souvisejících s liturgickými změnami po II. vatikánském koncilu. To, že v některých případech tento náboženský život později zanikl, není způsobené ani tak psychologickým profilem dosídlenců, ale působením vládnoucího režimu. Další z vesnic na Horšovotýnecku a Tachovsku byly dosídleny Volyňskými Čechy. Horské oblasti těžce osídlitelného Tachovska (Lesná) byly z části kolonizovány řeckokatolickými Rusíny z Rumunska. Pro reemigranty a imigranty platily jiné ekonomické podmínky, než pro osídlence z Československa, v některých smíšených obcích proto vznikala mezi oběma skupinami určitá řevnivost. V některých obcích v pohraničí se usídlili přesunutí slovenští Romové. Dodnes cenný je takřka dvacet let starý výzkum pracovních a životních podmínek okresu Cheb, práce Katedry ekonomické a regionální geografie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, prováděný v letech 1988-89. Dotazníkového šetření se zúčastnilo 858 ekonomicky aktivních osob (429 z nich bylo zaměstnáno v Agrokombinátu Cheb, který byl zadavatelem práce). Profil obyvatel Chebska můžeme srovnat s Tachovskem. Podle tohoto dotazníku byl zdrojovým územím imigrace do venkovských oblastí okresu Cheb především kraj Západočeský (22,3 % ze všech přistěhovalých), kraj Jihočeský (15,1% přistěhovalých), Slovensko (13,9 %) a jižní Morava (9,9%). Mimo území Československa Rumunsko (7,2%) a tehdejší Sovětský svaz (1,2%). [VÝZKUM, str. 124]. Podhorské oblasti tachovského a severní části domažlického okresu (a samozřejmě dále také venkovské oblasti naprosto vysídleného Chebska) se kvůli trvale nízké hustotě zalidnění staly krajem státních statků. Obrovské rozlohy velkolánů dodnes evokují porovnání s kolonizačními kláštery středověku. Místo hospodářských dvorů ovšem za socialismu vznikaly ohyzdné zemědělské budovy a typizované bytovky. V nich žijící budovatelé světlých zítřků nezískali často dodnes žádný vztah ke své obci a kraji. Naopak u nich často vznikl silný vztah ke kolonizační moci, což možná vysvětluje nadprůměrné výsledky KSČM v okrese Tachov. V části Plzeňského kraje k dosídlení vůbec nedošlo, popřípadě byli zde už osedlí obyvatelé opět vystěhováni. To je případ vesnic západočeské Šumavy a Českého lesa, kde kvůli ostraze hranic postupně zaniklo několik desítek vesnic, včetně jejich církevních památek. Zcela mimořádný je případ vojenského prostoru Hradiště, jehož zřízení v Doupovských horách způsobilo zánik 11 kostelů [KRČMÁŘ, PROCHÁZKA, SOUKUP], nemluvě o důsledcích pro obce „ve stínu“ doupovského prostoru, tedy pro těžko uchopitelný periferní kraj Žluticka a Podbořanska, který společně s Kralovickem a Rakovnickem tvoří dnes jednu z největších vnitřních periferií státu. Zatímco při zřizování známějšího vojenského prostoru v Brdech zaniklo „jen“ několik vesnic, město Doupov mělo před válkou 2500 obyvatel a tři kostely.
102
K jedenácti kostelům zničených v rámci vojenského prostoru Hradiště lze v Karlovarském kraji připojit ještě pět spojených s posléze opuštěným vojenským prostorem ve Slavkovském lese a další zbořené kvůli stavbám přehrad nebo dolům na Sokolovsku. Kvůli nezájmu místních obyvatel tak (podle přehledu v knize Zničené kostely) zaniklo ve vikariátech Karlovarského kraje „jen“ deset z celkových 24 kostelů. To opět dokazuje, že hlavní příčinou zničení církevních památek v kraji nebyl odsun, natož dosídlení, ale čtyřicet let trvající komunistický režim. Proměna dříve fungujících pohraničních obcí, mnohdy trpících agrárním přelidněním, v dnešní CHKO Slavkovský les a novou CHKO Český les (vyhlášena roku 2005), je fascinujícím a mnohdy bolestným procesem, prožitek z pouhé návštěvy pohraničí je velmi silný, obecně vnímaný, a pro vývoj české povahy zcela zásadní. Jedním z důvodů neustálého flagelantství českého národa je totiž také pocit dluhu vůči pohraničním oblastem. Uhelné velkolomy v severních Čechách a zničené vesnice v Českém lese a v Krušných horách byly zásadním argumentem obžaloby minulého režimu, a pro někoho také českého národa vůbec. Občas dochází k záměně příčiny a následku, kdy se zdá, jako by pocit dluhu vůči pohraničí naopak vyplýval z jakési české potřeby národního shazování. To je ale reakcí na pyšné proklamované vlastenectví komunistického režimu. Jisté je, že nalezením nové role pro vylidněné oblasti pohraničních hor, které spočívá také v pietním označení bývalých vesnic a jejich církevních památek, ztratí české sebemrskačství jeden ze svých zdrojů. Posvátným prostorem totiž může být (jak plyne z úvodní kapitoly) nejen kostel fungující a vybavený, ale také pietně upravené zbytky bývalého kostela, např. ve zcela zmizelé obci Pleš na Domažlicku. Ve dvacet let staré knize Ztracené dějiny píše Petr Příhoda hořce, že místo toho, aby se pohraničí přizpůsobilo zbytku státu, stalo se přesně naopak. Trochu to připomíná „Veröstlichung des Westens“, povýchodnění Západu, které pozorují Němci po sjednocení. Tyto procesy na obou stranách hranice jsou si skutečně velmi podobné. Jejich příčinou jistě nebyl pouze komunistický režim, ale obecné společenské změny. Příhoda píše o pohraničí: proč tady cesty nemají okraje, když je kdysi měly? Proč tu není poznat, kde končí staveniště nebo areál továrny či zemědělského velkozávodu a kde začíná pole nebo volná příroda? [JEDERMANN, str. 37], a tím rezonuje s naší dobou, kdy cesty obecně nemají okraje a mimo silnic spíše zanikají, stejně jako „barokní“ česká krajina, ničená rozvolněním měst, a stavbami dálnic a přilehlých továren, a zdobená troskami zemědělských velkozávodů. Stejné procesy probíhají i v Německu, a to i v tradicemi prosyceném Bavorsku. Toto „posudetšťování Čech“ popřípadě „Veröstlichung des Westens“ ale není pouhým důsledkem komunismu. Příčinou je rozpad posledních zbytků tradiční společnosti, a z ní vycházejících životních vzorců. V Bavorsku se přestávají nosit kožené kalhoty a dirndly, a zemědělci, kteří se nestihli stát turistickými atrakcemi, krachují.
103
Chodské vesnice kolem Domažlic, kde stále ještě chodí babičky do kostela v kroji, jsou nadále v mnoha charakteristikách odlišné od obcí na Tachovsku. Propast mezi nimi se ale postupně zmenšuje. Problémy venkovských oblastí obecně se dají postupně čím dál tím víc generalizovat bez ohledu na to, jestli šlo o místa obydlená Němci nebo ne. Zásadní pro rozvoj regionu je především infrastruktura a vzdálenost od center. S masivním rozvojem automobilismu se mění sídelní struktura. Malé odlehlé venkovské obce ztrácí většinu svých původních funkcí. Menší města se čím dál častěji stávají provinčními. Zvlášť v Plzeňském kraji roste role krajského města, ale čím dál tím více se projevuje dostředivost celostátního centra, tedy Prahy. Naopak procesy suburbanizace mění okolí měst na předměstské noclehárny závislé na automobilech. Čím dál tím více pracovních příležitostí není nabízeno v tradičních sídlech, ale v montovnách u dálnic a v průmyslových parcích. Co to znamená v regionálních souvislostech? Tachovsko, dlouhodobě symbol problémového pohraničí, je díky dálnici a blízkosti Bavorska jeden z nejdynamičtěji se rozvíjejících regionů u nás. V platné Strategii regionálního rozvoje z května 2006 se okres Tachov, ostatně ani žádný jiný region Plzeňského kraje, nedostal mezi regiony se soustředěnou podporou státu. Naopak odlehlé venkovské regiony, byť i původně tradičně české, upadají, To se týká především Klatovska, ale také částí severního Plzeňska a Rokycanska. Odlehlá oblast podél Berounky se vyklidňuje a stává se součástí vnitřní periferie, kterou definuje platná Politika územního rozvoje jako Specifickou oblast 3 Rakovnicko – Karlovicko – Podbořansko. Důvody pro vymezení této specifické oblasti podle PÚR byly tyto: a) Oblast je charakteristická dobrým životním prostředím, zaostává však její sociální a ekonomický rozvoj. Přesto, že se jedná o vnitrozemské území, jeho rozvoj po všech stránkách zaostává. Oblast je charakteristická nízkou hustotou osídlení. b) Oblast na rozhraní čtyř krajů Plzeňského, Karlovarského, Ústeckého a Středočeského vykazuje dlouhodobě charakter vnitrozemského periferního území se značně kvalitním přírodním a krajinným potenciálem (na území Rakovnicka se nachází chráněná území CHKO Křivoklátsko a Natura 2000) a výrazným sociálním a hospodářským útlumem.18 Přesto je dodnes poznat, ve kterých regionech došlo k odsunu a ve kterých nikoliv. A to nejen v negativním slova smyslu. Tachovsko (a pohraničí obecně) se totiž během vlády komunistické strany stalo útočištěm popř. vyhnanstvím pro některé nekonformní osobnosti, romantiky, idealisty. Někteří z nich se stali součástí místní elity, a také právě díky nim je pohraničí oblastí, která není myšlenkově chudá, ale naopak, pestrá a v mnohém směru inspirativní. Pohraničí se skutečně může v některých případech stát inspirací pro řešení problémů, které se na celostátní úrovni objeví často až mnohem později. To je ona úvodní Příhodova 18
časopis URBANISMUS A ÚZEMNÍ ROZVOJ 3/2006, str. 31
104
teze obrácená lícovou stranou. Typickým důkazem toho, že pohraničí je stále laboratoří, ve které se zkoumají nové postupy, je ostatně právě postup zdejší církve k nevyužívaným památkám. Vzhledem k pokračují sekularizaci celé České republiky se problém znovu-využití církevních památek nejspíš objeví i v oblastech, kde dnes takřka neexistuje. I v rámci katolické církve tak budou zkušenosti z okrajové plzeňské diecéze velmi cenné. 5.2.
Změny sídelní struktury v Plzeňském kraji
Rozpad tradiční společnosti a změny v sídelní struktuře probíhají v Českých zemích už od konce 18. století. Přestože byla urbanizace kvůli do roku 1848 existujícímu poddanství poněkud pozdržena, ve druhé polovině 19. století počet obyvatel menších i větších měst prudce narostl. V roce 2007 žilo ve městech 67,4 % obyvatel Plzeňského kraje [STATISTICKÁ ROČENKA, str. 19]. Urbanizační procesy zde byly nejsilnější na konci 19. a na začátku 20. století, kdy vzrostl počet obyvatel industrializované Plzně a ostatních větších měst, aniž by přitom, kvůli demografické revoluci, klesl počet obyvatel na vesnici. Graf č. 8
Vývoj počtu obyvatel v okresech Plzeňského kraje 1869-2006 200000
počet obyvatel
180000 160000
Domažlice
140000
Klatovy
120000
Plzeň-město
100000
Plzeň-jih
80000
Plzeň-sever
60000
Rokycany
40000
Tachov
20000
18 69 18 80 18 90 19 00 19 10 19 21 19 30 19 50 19 61 19 70 19 80 19 91 20 01 20 06
0
rok
Zdroj dat: Historický lexikon obcí ČR 1869-2005, 1.díl, Praha 2005 Statistická ročenka Plzeňského kraje 2007, ČSÚ Plzeň, 2007 Struktura farností římskokatolické církve proto mohla zůstat nezměněná v podobě dané josefínskými reformami. V Plzni vzniklo na začátku 20. století několik nových kostelů, které
105
pokryly potřebu katolických společenství na předměstích. Ve většině měst vyrostly modlitebny evangelických církví a církve husitské. Vliv čtyřiceti let budování komunismu na sídelní strukturu byl dvojí – kolektivizace zemědělství a další změny takřka zničily tradiční společnost na vesnici. Současně nepružnost plánovaného hospodářství, neexistence tržního prostředí a trvalý nedostatek bytů ve městech petrifikovaly sídelní strukturu, která se v Čechách dochovala od středověku – tedy hustou síť menších měst obklopených vesnicemi, v Plzeňském kraji s ještě zcela dominantní rolí krajského centra. Po roce 1989 se ovšem situace značně změnila. Příčinou těchto změn je především definitivní proměna zemědělství v marginální a špatně placené odvětví, rozvoj služeb a jejich centralizace, rozvoj automobilismu a katastrofální stav veřejné (především autobusové) dopravy. Odlehlá a venkovská místa kraje se vylidňují, klesá také úroveň menších lokálních center. Tento proces se týká jak oblastí postižených odsunem (odsunem postižená část Domažlicka, Horšovotýnsko, Tachovsko, Stříbrsko, vysídlené oblasti severního Plzeňska), tak venkovských oblastí dříve českých (Kralovicko, oblast kolem Berounky, Zbirožsko, jižní Plzeňsko, ale především české Klatovsko). V těchto oblastech klesá počet obyvatel, a také počet věřících. Reakcí katolické církve je slučování farností, které fakticky probíhá už od doby komunismu, papírově bylo dovršeno v roce 2005. Dřívější sbory nebo komunity ostatních církví ve většině těchto míst také většinou zanikly. Stav (nejen) církevních památek v periferních oblastech je špatný. Pokud jsou opraveny, není to většinou z místních zdrojů. Důvodem tohoto stavu je rozpad tradičních lokálních vazeb a čtyřicetiletá absence místní a regionální samosprávy, která vede ke spoléhání na zásah shora, místo vlastní aktivity. Obyvatelé českých vesnic často vědí, že by se zdejší kostel „měl opravit“. Naprostou většinu z nich ale vůbec nenapadne, že to nemusí být pouze záležitost obce, kraje, zkrátka „těch nahoře“. Opět zde platí, že pohraničí bylo v rámci celé republiky v tomto směru „napřed“. Neexistence tradičních lokálních vazeb a státní paternalismus ve všech oblastech života vedly u většiny lidí ke stáhnutí se do rodinného popř. úzce spolkového prostředí, k nezájmu o život v obci a spoléhání se na zásah shora. Už zmiňovaný sociologický výzkum na Chebsku popisuje jeden ze znaků typických pro obyvatele pohraničí takto: Život v okrese je částečně vnímán jako jistá občanská zásluha, která musí být společností také odměněna. Rozchází-li se toto ocenění s individuálními nároky jednotlivců (ale i celých skupin), dochází obvykle k nerealisticky negativnímu hodnocení životních podmínek v okrese, ke zkresleným představám o životě mimo pohraniční oblasti i k určitému despektu k reálným výhodám, které život v regionu poskytuje…(dochází zde k) očekávání a nárokování společenské podpory i v situacích, v nichž se obyvatelstvo jiných regionů obvykle spoléhá samo na sebe. [VÝZKUM, str. 134]
106
Tento rys je u určité části obyvatel dodnes dobře viditelný. A je zcela zásadní pro pochopení stavu sakrálních památek v pohraničních krajích. Dosídlené obyvatelstvo často má nějaký vztah ke své obci, ke svému domovu. Svou „společenskou povinnost“ ale plní už tím, že zde žije a pracuje, popř. vychovává děti (nezapomeňme, že demografický vývoj v pohraničí je stále nejpříznivější v celé ČR), ostatní je tradičně úlohou státu, popřípadě někoho „tam nahoře“. Opět zde můžeme nalézt paralelu s ostatními venkovskými oblastmi. V době, kdy se část polí a luk obdělává jen kvůli dotacím a život v některých ekologicky cenných oblastech (národní parky, CHKO) je omezován enviromentálními předpisy, se může zdát bydlení na vesnici také „budovatelským“ úkolem, který si nárokuje společenskou podporu. 5.2.1. Suburbanizace Větší města, v kraji především Plzeň, trpí odlivem obyvatel v důsledku suburbanizace. Mimo vzniku nových vilových čtvrtí jsou využívány popř. přestavovány starší domy v příměstských obcích – vsi v okolí Plzně totiž značně vyrostly už na počátku 20. století. Noví obyvatelé příměstských obcí dojíždějí za prací i za kulturou zpět do města. Přesto je zde stav kulturních památek většinou dobrý, mezi původními nebo přistěhovalými obyvateli obce se většinou najde někdo, komu na těchto památkách záleží. Církve proces suburbanizace zatím takřka nezareagovaly. V obcích kolem Plzně nebyl postaven žádný nový kostel, ani zde nevznikla nová farnost. V některých existují historické budovy, ale jinde je to skutečně překvapivé: obec Třemošná u Plzně byla povýšena na město v roce 1972. V roce 2007 zde žilo 4825 obyvatel, tedy více, než v historických Plasích i Kralovicích. Funguje zde bezbariérový dům, vynikající Základní umělecká škola a dokonce i zimní stadion. Obec tradičně spadá pod farní kostel v Ledcích, přidružený v roce 2005 do farnosti Dolní Bělá, ve kterém se (podle materiálu poskytnutého Biskupstvím plzeňským) na nedělních bohoslužbách schází kolem třiceti osob. Zdejší katolíci tedy spíše dojíždějí do Plzně, v samotné Třemošné probíhají bohoslužby v bezbariérovém domě Exodus. Podobná je situace i v dalších obcích kolem Plzně. Zatímco tedy „tradiční“ oblastí stagnují kvůli nedostatku schopných, v suburbanizovaných okolích měst žije mnoho dostatečně zabezpečených aktivních lidí, hledajících kulturní vzorce, podle kterých by mohli žít. Tito lidé touží po návratu k tradici, aniž by většinou věděli, co ona tradice znamená. Ve městech i příměstských vesnicích se slaví masopust, jsou pořádány poutě, posvícení nebo adventní koncerty, vše za bohaté podpory obcí. Většina výročních lidových zvyků a obyčejů je spojena s církevním kalendářem, jejich umělé oživování svědčí o touze obyvatel předměstských vesnic po nalezení kulturní identity. Pokud chtějí církve v dnešním světě uspět, musí se zaměřit právě na tyto oblasti, na obyvatele předměstských rodinných domů, kteří hledají zakotvení. Je překvapující, že tak ve vyšší míře doposud nečinní.
107
Obyvatelé předměstských satelitů také mohou „adoptovat“ kostely nebo jiné památky v přilehlých oblastech. To se ovšem zatím v Plzeňském kraji nestává, opravy venkovských kostelů jsou iniciovány občanskými sdruženími, které vznikly ve městech. Souvisí to s nízkým vnímáním prostoru u nových obyvatel suburbií. Podobně jako u dosídlenců v pohraničí trvá několik let (často i celou jednu generaci), než si noví obyvatelé na svůj domov zvyknou a začnou se rozhlížet také kolem sebe. 5.2.2 Fenomén druhého bydlení O českém fenoménu druhého bydlení bylo v posledních letech napsáno hodně, málokterý z autorů rozmanitých prací a článků o chatařích a chalupářích se zamýšlel nad důsledky tohoto trendu v duchovní oblasti. Alespoň v prostředí Západních Čech je totiž chalupaření zcela sekularizovaným procesem. A tak zatímco např. v lázních existují lázeňské kostely a při cestách do zahraničí jsou sakrální stavby vnímány alespoň jako kulturní památky, chalupaření až na výjimky vedlo naopak k opouštění kostelů, už z toho prostého důvodu, že „na chalupě“ je člověk většinou v neděli. Na první pohled je to překvapivé, především proto, že jedním z hlavních důvodů stále trvající obliby druhého bydlení, je touha Čechů po životě ve venkovské krajině a přirozeném společenství a návrat k tradicím, ke kterým křesťanství zcela určitě patří. Málokdo ale chodí do kostela v místě chalupy, natož chaty, zkrátka proto, že zde není součástí místního společenství. Naopak mnozí křesťané zůstávají na významné svátky doma, aby se mohli zúčastnit zdejších bohoslužeb. Pro druhé bydlení platí nadčasový postřeh Marka Twaina z knihy Dobrodružství Toma Sawyera: V Anglii jsou bohatí páni, kteří v létě den co den jezdí se čtyřspřežním dostavníkem na pravidelné trati dlouhé třicet či čtyřicet kilometrů, protože je tato výsada stojí těžké peníze; ale kdyby jim někdo nabídl za tuto službu mzdu, jež by zábavu změnila v práci, nechali by toho.19 Ačkoliv se z pohledu třetí osoby (a často také z pohledu dětí daných chalupářů) víkend strávený na chatě nebo chalupě často rovná neuvěřitelnému množství práce (zahrada, dům, dílna) popřípadě nepopsatelné nudě (závody jednotlivých chalupářů v opalování) nebo kombinaci obojího, pro samotné vlastníky objektů druhého bydlení je jejich pobyt na chatě nebo chalupě vždy zábavou, rekreací. To plyne z pohledu na chalupaření za minulého režimu, který bude popsán dále. Taková rekreace je v obecných představách spojena s regenerací vlastních tělesných a duševních sil, děláním pouze příjemných věcí a naprostým odmítáním čehokoliv institucionalizovaného, povinného, nutného. Účast na bohoslužbě naprostou většinou lidí (včetně praktikujících křesťanů) není vnímána jako regenerace tělesných a duševních sil, ale jako dlouhá a v zásadě nepříjemná
19
TWAIN, Mark: Dobrodružství Toma Sawyera, přeložil František Gel, 9. vydání, Praha, Albatros 1989, 234 stran, str. 21
108
věc, vykonávaná z nutnosti. Zkoumání tohoto stavu není předmětem práce. Jde ale o realitu, což osvětluje dostatečně, proč tak málo chalupářů chodí na bohoslužby. Jaká jsou východiska českého chalupaření? Jistě jde návrat k přírodě, jehož aristokratickou podobu karikuje Mark Twain. Češi, jako národ s minimálním podílem šlechty, se k přírodě vraceli způsoby jim bližšími: bohatší obyvatelé měst, buržoazie, si od konce 19. století staví předměstské vily (v okolí Plzně například v Nové Huti), chudší pak i ve městě pěstují alespoň na malém prostoru zeleninu – vznikají dodnes fungující městské zahradnické osady. Zpět k přírodě se vracela také městská mládež – ještě před první světovou válkou vzniklo skautské hnutí, na konci dvacátých let pak získal oblibu tramping a vznikly první trampské osady, ze kterých postupným rozšiřováním a degenerací původních idejí vyrostly některé z dnešních chatařských městeček. Pravý rozvoj chataření a chalupaření nastal ale až za vlády komunistického režimu. Zajímavě toto období shrnuje ve svém článku První a druhý domov Jana Duffková, která nazvala jednotlivé části své práce Prostor, Čas, Finanční prostředky a Dopravní prostředky. Volný prostor využitelný chalupáři se v republice objevil po odsunu Němců. Nejenom, že se pohraničí stalo z udržované a proto v zásadě „nudné“ kulturní krajiny „drsnou“ divočinou, která dodnes láká další generace trampů, odsunutí tří miliónů osob a přesídlení mnoha obyvatel vnitrozemí do uvolněného pohraničí přineslo dostatečnou nabídku volných nemovitostí, které se posléze staly chalupami. Samozřejmě, že později zde hrálo roli pokračující stěhování venkovského obyvatelstva do měst a tedy další uvolňování venkovských objektů, odsun byl ale nejdůležitějším impulzem. Čas na chataření a chalupaření začali mít Češi teprve poté, co byly od šedesátých letech postupně zaváděny dva víkendové volné dny. Čas v přeneseném slova smyslu pak měli proto, že v místě svého prvního domova stejně nemohli nic zajímavého dělat (viz úvahy o bohoslužbách – víkendová cesta „na chalupu“ se stala normálem také proto, že účast na nedělní mši jím přestala být). Finanční prostředky souvisejí s postupně rostoucí životní úrovní, které se druhé bydlení stalo důkazem (viz. film Na samotě u lesa). Opět také platí, že peníze často nebylo možné do ničeho jiného smysluplně investovat. Chaty nebo chalupy byly v marasmu plánovaného hospodářství jedním z mála privátních statků, kam mnozí ukládali značnou část svých prostředků. Rozvojem dopravních prostředků je myšlen především automobilismus. Pravidelné páteční a nedělní dopravní kolapsy už jsou dnes minulostí, dopravní špička se tvoří především při cestě lidí do práce popř. do suburbií. Samotní druhé bydlení ale rozhodně minulostí nazvat nelze. Realitní kanceláře sice nabízejí stále více chat a chalup, které jejich majitelé chtějí prodat, vždy se ale pro ně najde nový kupec. Chataření a chalupaření přežilo a předává se dalším, už polistopadovým, generacím.
109
Pozitivní přínosy fenoménu druhého bydlení jsou obecně známé – mimo sociálních a psychologických (výchova dětí ve zdravějším prostředí, pozvolnější přivykání si moderní přetechnizované společnosti, lepší vnímání přírody a krajiny) jde také o přínosy regionální (udržení sídelní struktury) a kulturní (záchrana mnohých kulturních památek, někdy i celých lokalit – jako příklad se často uvádí chalupáři hýčkané historické západočeské městečko Úterý). Zdálo by se, že stěhování lidí do suburbií a chalupaření jsou ve vzájemném rozporu. Většinou to ale neplatí. Obyvatelé předměstských vilek často vlastní ještě chalupu nebo chatu. Český fenomén druhého bydlení je také v zásadě celospolečenský. Ačkoliv se zdá, že jde lehce vydefinovat základní charakteristiky chatařů popř. chalupářů, při hlubším zamyšlení se nad touto otázkou se člověk dostane do úzkých. Nejen, že si chatu nebo chalupu pořizují lidé chudí i bohatí, vzdělaní i nevzdělaní atd., těžké je i zhodnocení míry sociálního kontaktu s okolím. Druhé bydlení může znamenat chalupu na samotě (daleko od lidí), chalupu v obci (v lepším nebo horším kontaktu s touto obcí), architektonicky parazitující chatu tamtéž i chatičku v osadě, obklopenou stovkami podobných staveb a jejich majiteli. Pro hlubší rozpracování úvodní myšlenky o duchovním životě chatařů a chalupářů je nutné oddělit od sebe alespoň tyto dvě skupiny. Jde o velmi hrubé a nepřesné dělení, obě skupiny se mohou prolínat atd., ale v zásadě jde o to, že chalupa je nejen stavebně, ale také myšlenkově spojena s původní venkovskou strukturou. Majitelé chalup, a to i chalup na samotě, by se tedy teoreticky měli více zajímat o život v obci, včetně života duchovního. Chata naproti tomu je menší objekt stavěný buď na okraj určité obce (zde je jejím vývojovým předkem zahradní osada) nebo mimo obec – do údolí řek, k potoku, v lese, u vodních nádrží (s genezí v původních trampských osadách). Chataři druhého typu proto nejsou srostlí s venkovským prostředím, mají jiné ideové vzory – tramping byl v době svého vzniku kontrakulturou, která se v protikladu k městu ideově vymezovala symboly amerického Západu (sruby a jejich vybavení, totemy atd.) Tyto ideje byly ale postupně opouštěny a chaty se stále více přizpůsobovaly konzumní době. V letech masové výstavby chat v období tzv. normalizace pak už z tohoto původního ideového zakotvení zůstalo jen několik znaků. Nejen z tohoto důvodu opět platí, že také v chatových osadách je dnešní volné místo pro církve. Zní to možná zvláštně, ale právě sem se na léto stěhuje podstatná část měst, tisíce lidí, kteří touží po rekreaci a zábavě. Evangelizace zde tedy samozřejmě neznamená hlásání Slova Božího v jehovistickém stylu , spíše nabízení hodnotné duchovní a kulturní alternativy k nepříliš široké nabídce akcí zde pořádaných (tancovačka v hospodě, turnaj ve volejbalu), a postupné zapojení chatařů – nad kterými je většinou ohrnován nos, možná právě proto, že jezdí na chatu v době, kdy „pravověrní“ křesťané chodí do kostela – do duchovního společenství, které může trvat i po návratu do města, ale také být obnovované právě pouze v prostředí chatové osady.
110
Zatím je něco takového spíše těžko představitelnou iluzí. V největším chatovém městečku Plzeňského kraje kolem Hracholuské přehrady se přes léto sjede několik tisícovek lidí. Překrásná kaple sv. Dionýsa v samotné vesnici Hracholusky je opravená, bohoslužby se zde ale podle materiálu BiP konají jen jednou ročně. V obcích kolem přehrady, postižených poválečným odsunem, pak stojí několik kostelů, jejichž stav je špatný a využívanost minimální (do roku 2005 farní kostel Nejsvětější Trojice v Jezné, sv. Anna v Pňovanech, Narození Panny Marie v Březí) – samotné tyto obce jsou často vylidněné, zvlášť území na sever od Hracholusek je takřka pusté. Zatímco tedy zapojení chatařů do duchovního života v místě druhého bydlení je minimální, u majitelů chalup už takové příklady známe. Občanské sdružení Martinus , které od roku 2006 velmi aktivně zachraňuje kostel svatého Martina v Křivcích je tvořeno zdejšími chalupáři z Františkových Lázní. Také ostatní podobná občanská sdružení mají často alespoň v některých rysech podobu chalupaření. Jejich činnosti bude věnována samostatná kapitola.
5.3.
Změny v religiozitě ve 20. století
Příčinou opouštění západočeských církevních památek není samozřejmě pouze odsun nebo komunistický režim. S nevyužívanými sakrálními stavbami se setkáme v celé Evropě. Souvisí to se změnami v religiozitě, které vyplývají především ze složitých procesů přeměny tradiční společnosti v moderní. Víra v tradiční společnosti je naprosto integrální součástí života. Posvátné se projevuje v celém životě, je jím definován prostor i čas. Život člověka je v rukou Božích, aniž by o tom bylo nutné přemýšlet. Neustálá snaha o obklopení se posvátným je dobře vidět ve folklóru – lidové pranostiky spojují jména svatých s počasím a úrodou, ke svatým postavám se vztahují lidové názvy míst (Prsa matky Boží) nebo částí živé přírody (slzičky Panny Marie). Náboženství v tradiční společnosti je všudypřítomné, univerzální. Moderní společnost je naopak založená na individualitě, Pokud se Kierkegaard ptá: „Proč nespáchat sebevraždu?“, jde o naprostý obrat ve filosofii, znak moderní doby, ve které jedinec už nemusí být součástí celku a jeho život už není pouze v Božích rukách. Společnost už není spjatá s přírodou a jejím cyklem, život se mění převratnými vynálezy a ruku v ruce s urbanizací a industrializací postupuje také sekularizace. Tyto změny začaly už v době osvícenství, v 19. století vyvolaly reakci části společnosti v podobě návratů k tradici (v architektuře, zvláště sakrální, vyjádřené oblibou pseudostylů), v průběhu 20. století, s rozpadem venkovské společnosti, zasáhly celou západní společnost. Změny v počtu věřících na území naší republiky ukazuje následující tabulka:
111
Tabulka č. 7: Náboženské vyznání obyvatelstva ČR podle výsledků sčítání v letech 1921, 1930, 1950, 1991 (v %) náboženské vyznání respektive církev
1921
1930
1950
1991
římskokatolické
82
78,5
76,4
39
řeckokatolické
0,1
0,1
0,4
0,1
evangelické celkem
4
4,7
5,7
2,5
evangelické
-
2,7
4,5
2
Pravoslavné
0,1
0,2
0,6
0,2
Českosl. husitské
5,2
7,3
10,6
1,7
Izraelské
1,3
1,1
0,1
0,1
Jiné
0,1
0,1
0,1
0,1
bez vyznání
7,2
7,8
5,8
39,9
Nezjištěno
0
0
0,3
16,2
z toho českobratrské
Graf č.9 Náboženské vyznání obyvatelstva ČR podle výsledků sčítání v letech 1921, 1930, 1950, 1991 (v %)
100 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0
bez vyznání nezjištěno Izraelské Čs. husitské pravoslavné evangelické římskokatolické 1921
1930
1950
1991
rok
Zdroj dat: http://www.czso.cz/sldb/sldb.nsf/i/souhrnne_tabulky, staženo dne 30.4.2008
Čísla ze Sčítání lidu, domů a bytů z roku 2001 nejdou doplnit do stejné tabulky, oproti cenzu v roce 1991 byla použita jiná metodika – v roce 1991 byla náboženská příslušnost definována jako účast na náboženském životě některé z církví nebo náboženských společností, ty byly dány výčtem. Jinou možností byla kolonka bez vyznání nebo vynechání odpovědi. V roce 2001 byla otázka náboženské příslušnosti ponechána zcela na
112
vyplňujících, kteří mohli vyplnit jakoukoliv náboženskou příslušnost. Čísla proto nejsou statisticky porovnatelná. Tabulka č. 8 Náboženské vyznání obyvatelstva ČR podle výsledků sčítání v roce 2001 (v absolutních číslech, v %)
Náboženské vyznání respektive církev
Absolutní čísla
v%
Církev římskokatolická
2 740 780
26,8
Církev Českosl. Husitská
99 103
1
Českobratrská církev evangel.
117 212
1,1
Pravoslavná církev
22 968
0,2
Nábož. společn. Svědk. Jehovovi
23 162
0,2
věřících celkem
3 288 088
32,1
Nezjištěno
901 981
8,8
bez vyznání
6 039 991
59
počet obyvatel celkem
10 230 060
100
Graf č. 10 Náboženské vyznání obyvatelstva ČR podle výsledků sčítání v roce 2001
Církev římskokatolická 2 740 780 Církev Českosl. Husitská 99 103 Českobratrská církev evangel. 117 212 Pravoslavná církev 22 968 Nábož. společn. Svědk. Jehovovi 23 162 nezjištěno 901 981 bez vyznání 6 039 991
Zdroj dat: http://www.czso.cz/sldb/sldb2001.nsf/index, staženo dne 30.4.2008
Z tabulek a grafů je zřejmé, že přes úbytek počtu věřících, který postihl katolickou církev ve 20. století, je její podíl v celkové religiozitě v České republice zcela dominantní. Mimo
113
tradičních protestantských oblastí (Vysočina, Karlovarsko) jsou dnes nekatolické církve spíše okrajové, na rozdíl od stavu v roce 1950. Historické důvody vysokého počtu ateistů u nás (mimo komunistický režim také další historické příčiny – rekatolizace v době baroka, spojení náboženství a státu za Josefa II., národní obrození, protestantsky-liberální zaměření první republiky) jsou námětem na samostatnou práci. Je ale nutné zmínit, že mezi lidmi udávajícími, že jsou „bez vyznání“ je vysoký počet teistů20, obecná touha po posvátnu se vyjadřuje také mimo tradiční církve – nejen v sektách, ale i příklonem k esoterii, magii apod. Vynikajícím regionálním materiálem je Plzeňská náboženská scéna, studie o stavu religiozity v Plzni vypracovaná pro Magistrát města Plzně Martinem Fojtíčkem. Další tabulka porovnává celorepublikovou religiozitu a data z Plzeňského kraje. Údaje z roku 1991 pocházejí z okresních brožurek ČSÚ vydaných po tehdejším sčítání, data za rok 2001, získaná jinou metodikou, potom z internetových stránek Městské a obecní statistiky ČSÚ. Tabulka č. 9: Obyvatelstvo okresů dnešního Plzeňského kraje podle náboženského vyznání v roce 1991 římsko Okres
ostatní
českobr. Čs.
katolické ev.
husitské křesť.
bez
bez
obyvatel
ostatní celkem údajů vyznání celkem
Domažlice
27380
778
219
460
56
Klatovy
47907
438
798
293
Plzeň-jih
24708
838
635
45402
3062
sever
18568
Rokycany
28893
9173
20663
58729
109
49545 13315
26907
89767
182
42
26405 13055
28689
68149
1972
858
345
51639 25940
95429
173008
922
1218
265
83
21146 13749
37605
72500
11666
610
410
146
32
12864
7261
25993
46118
Tachov
13590
753
269
912
88
15612 10515
23909
50036
Celkem
189221
7401
5521
3116
755 206104 93008
259195
558307
Plzeňměsto Plzeň-
Zdroj dat: okresní ročenky SLDB 1991 Sčítání lidu, domů a bytů 1991, Okres Domažlice, vydala Okresní statistická správa v Domažlicích; Klatovy, Okresní statistická správa v Klatovech; Plzeň - jih, Plzeň-město, Plzeň-sever, Rokycany, Krajská statistická správa v Plzni; Tachov, Okresní statistická správa v Tachově
20
nejspíše Tomáš Halík je autorem pochopitelnějšího termínu „něcisti“ – tedy ti, kteří v něco (Dobro, Osud apod.) věří
114
Graf č. 11 Obyvatelstvo okresů dnešního Plzeňského kraje a dnešní ČR podle náboženského vyznání v roce 1991 (v % ) 100 90 80 70
bez vyznání bez údajů ostatní křesťanské
60 50
Čs.husitské českobr.evangelické římskokatolické
40 30 20 10 0 DO
KT
PJ
PM
PS
RO
TC
celkem
ČR
Zdroj dat: okresní ročenky SLDB 1991 http://www.czso.cz/sldb/sldb2001.nsf/index, staženo dne 30.4.2008
Tabulka č 10: Obyvatelstvo okresů Plzeňského kraje podle náboženského vyznání v roce 2001 římsko Okres
Svědk.
Čs.
bez
obyvatel
katolické husitské evangel pravosl. Jehovovi celkem nezjišť. vyznání celkem
Domažlice 17709
122
470
204
78
19710
7039
32095
58844
Klatovy
30156
463
200
80
119
33171
10907
43965
88043
Plzeň-jih
14081
321
425
44
66
15908
7167
45025
68100
26557
1101
1644
293
299
33615
16262
115382
165259
10860
550
426
79
84
13012
6728
53475
73215
Rokycany 6598
232
360
39
51
8094
3400
34294
45788
Tachov
136
446
487
81
10016
5312
36111
51439
Plzeňměsto Plzeňsever
8022
115
Graf č. 12 Náboženská příslušnost obyvatel okresů Plzeňského kraje v roce 2001 (v % ) 100 90 80 bez vyznání
70
nezjištěno
60
Svědkové Jehovovi
50
pravoslavné
40
evangelické
30
Čs husitské
20
římskokatolické
10 0 DO
KT
PJ
PM
PS
RO
TC
KRAJ
ČR
Zdroj dat: http://www.czso.cz/sldb/sldb2001.nsf/index Ačkoliv byla v rámci SLDB v roce 2001 otázka zadána jinak, z porovnání obou tabulek a grafů vyplývá, že regionální rozložení náboženské příslušnosti se v podstatě nemění, jen ve všech okresech plošně ubylo věřících, přibližně o deset procentních bodů, což je způsobeno především generační změnou. Nejvíce věřících, nadprůměrně i ve srovnání s celou ČR je ve venkovských okresech Klatovy a Domažlice (tam je velký rozdíl mezi tradičními chodskými obcemi a odsunem postiženou severní částí okresu). Ještě méně věřících než v samotné Plzni je nejen na Tachovsku, ale i v okrese Plzeň-sever a Rokycany. Na Tachovsku značně ubylo pravoslavných, což je v souladu s celorepublikovým trendem. Statistický úřad nedělá žádné výzkumy religiozity v období mezi cenzy. Další Sčítání lidu domů a bytů proběhne v roce 2011, bude zajímavé, jaká čísla z něj pro Plzeňský kraj vyjdou. Počty věřících navštěvujících bohoslužby eviduje katolická církev. V Plzeňském kraji, kde se ke katolické církvi podle SLDB 2001 hlásilo přes dvacet procent obyvatelstva, chodí na pravidelné bohoslužby pouhý zlomek z tohoto počtu. Praktikující katolíci jsou tak ve společnosti naprostou menšinou. Tabulka č. 11: Počet návštěvníků nedělních bohoslužeb v jednotlivých vikariátech plzeňské diecéze v roce 2007 počet návštěvníků ve farních kostelech v ostatních kostelech Celkem
Domažlice
Klatovy Plzeň-jih Plzeň-město Plzeň-sever Rokycany
Tachov
1220
225
1340
375
528
250
320
731
531
682
267
401
311
246
1951
756
2022
642
929
561
566
116
počet návštěvníků ve farních kostelech v ostatních kostelech
Cheb
Celkem
Karlovy Vary
plzeňská diecéze celkem
Sokolov
775
820
243
6096
398
296
306
4169
1173
1116
549
10265
Zdroj: Hlášení o úkonech duchovní správy pro rok 2007, interní materiál Biskupství plzeňského Porovnání počtu praktikujících katolíků s počtem lidí ke katolictví se hlásících je obtížné – existují pouze data z roku 2001, především se ale jednotlivé vikariáty přesně neshodují s okresy Plzeňského kraje. Lze ale použít počet věřících podle jednotlivých vikariátů, který je zveřejněný na internetových stránkách Biskupství plzeňského a data návštěvnosti kostelů za rok 2001. Počet obyvatel a věřících ve vikariátech Klatovy a Plzeň-jih je pouze přibližný, na vypovídací hodnotě to ale nic nemění. Tabulka č. 12: Počet věřících a počet praktikujících katolíků v jednotlivých vikariátech plzeňské diecéze v roce 2001 Počet
počet
v%
v % z počtu
počet
věřících-
návštěvníků
z počtu
obyvatel
Vikariát
obyvatel
katolíků
bohoslužeb
katolíků
Domažlice
58 844
17 709
2 303
13
3,9
Klatovy
55 000
18 000
982
5,5
1,8
Plzeň-jih
60 000
12 400
677
5,5
1,1
Plzeň-město
165 259
26 557
1 932
7,3
1,2
Plzeň-sever
76 000
11 250
949
8,4
1,2
Rokycany
45 788
6 598
500
7,6
1,1
Tachov
51 439
8 022
569
7,1
1,1
Cheb
88 738
14 851
1 287
8,7
1,5
Karlovy Vary
124 000
19 200
1 303
6,8
1,1
Sokolov
93 667
14 163
583
4,1
0,6
818 735
148 750
11 085
7,5
1,4
plzeňská diecéze
117
Graf č. 13 Porovnání procentních podílů praktikujících katolíků a obyvatel hlásících se ke katolictví v jednotlivých vikariátech plzeňské diecéze v roce 2001
35 30 25 20
hlásících se ke katolictví
15
praktikujících katolíků
10 5 0 DO
KT
PJ
PM
PS
RO
TC
CH KV
SO
BiP
Zdroj dat: vlastní výpočet podle http://www.bip.cz/dieceze.php, staženo dne 30.4.2008 Z tabulky je dobře vidět různorodost náboženského života v diecézi – zatímco v domažlickém vikariátu náboženství funguje jako součást lokálního a regionálního společenského života, v obcích klatovského vikariátu, kde je mnoho sloučených farností (jako v jediném vikariátu zde více lidí navštěvuje nedělní bohoslužby v ostatních kostelech a kaplích než ve farních, viz tabulka č. 11 ) je katolictví spíše proklamovanou tradicí, účast na bohoslužbách už není tak masová. Nízký počet praktikujících ve vikariátu Plzeň-jih je nejspíše chybou – v datech z roku 2007 už vypadá tento region zcela jinak, nově bude možno tento podíl vypočítat po SLDB 2011. Nejnižší počet praktikujících i proklamovaných katolíků v plzeňské diecézi je na Sokolovsku. Z osobního rozhovoru s Mons. Radkovským vyplývá, že cílem Biskupství plzeňského je štíhlá a aktivní církev, tedy opouštění pozice tradičního katolictví jako celospolečenského fenoménu. Katolická církev se tím sbližuje s menšími křesťanskými církvemi. Její modernizace je ovšem postupný a dlouhodobý proces.
5.3.1. Změny v církvi Se změnami společnosti se změnilo také křesťanství. Ve 20. století byla tato proměna velmi razantní, pro katolickou církev byl největším zlomem II. vatikánský koncil (1962-65), za pontifikátu papež Jana XXIII., řídícího se heslem „aggiornamento“ – tedy přiblížení dnešku. Koncil přinesl mnoho nového a otevřel otázky, které katolická církev často řeší dodnes. I změny v církvi nastaly mnohem dříve. Od doby osvícenství se jen postupně rozšiřoval počet věřících, pro které je Genesis symbolickým obrazem (a uměleckým dílem), ne
118
naprostou pravdou, a pro něž je příslušnost ke křesťanskému společenství zásadním niterným rozhodnutím, ne naprostou samozřejmostí. Víra se na jednu stranu individualizuje, ale současně paradoxně získává čím dál tím vyšší hodnotu společenství, ve kterém je tato víra praktikována. Liturgické změny, které přinesl II. vatikánský koncil, tedy především zavedení národních jazyků a dialogická mše, zvyšují účast laiků na bohoslužbě. Mimo samotného posvátna (které je pro mnoho moderních lidí – snad pro svou neuchopitelnost rozumem – něčím obtížně přijatelným) jsou stále více vyzdvihovány i ostatní stránky náboženského života. Církve se intenzivněji věnují sociální péči a dalším veřejně prospěšným aktivitám, katolická církev se od pontifikátu Jana Pavla II. zásadně angažuje v otázce lidských práv. Moderní společnost je individualistická, k sobě samému vztahuje i otázku transcedence, snaží se víru zakotvit „rozumově“ a myslí ekonomicky. Ekonomie jako věda je typickým produktem moderní doby. Hned její základní teorie, tedy teorie užitku, je do extrému dovedenou esencí individuality: homo oeconomicus porovnává užitky různých alternativ a podle toho jedná. Ekonomové přiznávají, že jde o modelový příklad, jde ale už o samotný způsob myšlení. Teoretický homo oeconomicus si svou víru zdůvodňuje, věří proto, že je o tom osobně přesvědčen. Co z toho plyne pro sakrální stavby? Návštěva kostela přestává být běžnou součástí života celé společnosti, ale zcela zásadní součástí života určité společenské skupiny. To ostatně vyplývá i z regionálních tabulek návštěvnosti bohoslužeb v plzeňské diecézi. Příslušnost k církvi je individuálním svobodným rozhodnutím každého jedince. Návštěvnost bohoslužeb také velmi záleží na osobě duchovního, i na ostatních členech společenství. Ta někdy vykazují znaky sociální skupiny, občas dokonce generačně vymezené. Rozhodně jsou ale méně početná, především v menších sídlech. Během 20. století se vyprázdnily kostely v celé Evropě21. U nás je ale situace ještě komplikovanější. Modernistická sekularizace společnosti se nejsilněji projevila v oblastech s přerušenými kulturními a společenskými vazbami – tedy právě v socialistických státech, a zvláště pak v krajích postižených odsunem. Západní Čechy jsou tak z celoevropského hlediska pozoruhodným regionem. Kvůli zatlačení církví na okraj společnosti se moderní křesťanské myšlenky v České republice mohou projevovat teprve necelých dvacet let. Dá se tedy říci, že víra je celospolečensky (věřícími i nevěřícími) vnímána velmi tradičně. Podíl věřících je také vyšší na vesnici než ve městě, nejvyšší v obcích do 199 obyvatel, pak s každou velikostní skupinou obcí klesá a mírně stoupne teprve ve městech nad 100 000 obyvatel, kde se dá předpokládat, že existují (nejen na Moravě, ale i v sekularizovaných Čechách) křesťanská
21
V západní Evropě je podstatným a často diskutovaným problémem také otázka přistěhovalců z jiných, než křesťanských náboženských oblastí, jejichž tradiční náboženské vědomí je podstatně silnější, než u majoritní společnosti. Protože ale u nás tento proces ještě nedospěl do podobné fáze, a také proto, že v západních Čechách neexistuje žádný oficiální buddhistický, muslimský nebo jiný chrám, nebude této otázce věnována samostatná kapitola.
119
společenství, která přežila čtyřicetiletou vládu komunistů, funguje práce s mládeží, církevní školství, charita a další činnosti, kterými se církve vymezují v moderní době. Tabulka č. 13: Počet věřících podle velikostních skupin obcí v roce 2001 obyvatelstvo celkem
v obcích do
200 až
500 až
199 obyv. 499 obyv. 999 obyv.
1000 až
2000 až
1999 obyv.
4999 obyv.
bez vyznání
6 039 991
94 088
333 041
452 292
456 256
603 072
věřící celkem
3 288 088
91 082
267 623
357 614
365 478
413 408
2 740 780
81 098
237 389
313 394
318 502
357 064
117 212
3 210
8 641
13 974
12 350
11 481
Husitská
99 103
1 980
5 676
7 994
7 247
9 344
Pravoslavná církev
22 968
406
1 350
1 622
1 635
2 058
23 162
296
857
1 136
1 453
1 960
901 981
19 925
62 752
83 686
82 023
102 030
Z toho: Církev římskokatolická Českobratrská církev evangelická Církev Českosl.
Nábož.spol. Svědkové Jehovovi Nezjištěno 5000 až 9999 obyv.
10000 až
20000až
50000až
100000
19999 obyv. 49999 obyv. 99999 obyv. a více obyv.
Bez vyznání
526 311
616 246
755 908
830 142
1 372 635
Věřící celkem
288 561
266 599
358 406
300 403
578 914
245 901
219 303
284 832
238 389
444 908
ČCE
8 825
10 959
13 326
9 849
24 597
CČSH
9 301
10 266
9 481
9 214
28 600
1 357
2 482
1 977
2 522
7 559
2 019
2 109
3 363
4 358
5 611
83 429
82 257
105 725
101 815
178 339
z toho: Církev římskokatolická
Pravoslavná církev Svědkové Jehovovi Nezjištěno
120
Graf č. 14 Podíl věřícího obyvatelstva podle velikostních skupin obcí v roce 2001
%
45 40 35 30 25 20 15 10 5 0
Svědkové Jehovovi pravoslavná Čs.husitská evangelická římskokatolická ČR
do 199 199499
500- 1000- 2000- 5000- 10000- 20000- 50000-100000 999 1999 4999 9999 19999 49999 99999 a více
velikostní skupiny obcí
Zdroj dat: http://www.czso.cz/csu/2005edicniplan.nsf/kapitola/4132-05--3002, staženo dne 30.4. 2008 Celospolečenský náhled na katolickou církev je z největší míry ovlivněn neznalostí – ostatní církve pak mnozí lidé neznají vůbec, popř. si je pletou – a mnoha obecně rozšířenými představami, vycházejícími z folklóru, vlastenecké literatury nebo komunistické propagandy, rozhodně ale ne z reality. V podvědomí českého národa je pevně zabudován farář z Troškova filmu Slunce, seno, jahody. Tato postava je naprostým fenotypem venkovského faráře, kterého si většina lidí představí při hovoru o církevních tématech. Z této postavy vychází mnoho dalších filmových i literárních farářů dodnes, ačkoliv je od dnešní reality značně vzdálená.22. „Velebný pán“ ve filmu Slunce, seno, jahody je oblečený do podivného hábitu, používá zvláštní slova a vynucuje si úctu, ačkoliv si ji pro své osobní vlastnosti vůbec nezaslouží. U starších lidí (pozůstatky tradiční společnosti na venkově) tuto úctu také má, „modernímu socialistickému člověku“ je ale směšný. Přesto ve filmu vystupuje, nejen kvůli tomu, aby bylo z koho si dělat legraci, ale především proto, že si tvůrci nedokázali představit českou vesnici bez něj. Takový stav je už ale dnes, alespoň v západních Čechách, realitou. Farář neustále buduje paralelní centrum moci, využívá své věrné k získávání informací, mezi ním a ženami, které se o něj starají, je nevyslovený erotický vztah (oblíbené téma, od náznaků přes naprosté oplzlosti často používané ve folklóru – vždy ale v zásadě s úctou). Farář je také neustálým dohlížitelem nad morálkou, což všem přijde směšné, zvlášť proto, že vědí, že „káže vodu a pije víno“.
22
Například farář v nedávném Vorlově filmu Cesta z města. Film je zajímavý proto, že byl natočen na Plzeňsku, v obci Nečtiny a především v přilehlé vesničce Horní Doubravice. Ona karikovaná postava faráře je ve filmu integrální součástí vesnické společnosti. V realitě Nečtin je vše jinak – farnost byla sloučena s nedalekým Manětínem, fara je v soukromých rukách. Za obecní peníze opravený kostel je otevřený jen jednou za týden při bohoslužbě, kde se podle materiálů BiP schází asi 35 lidí.
121
Zajímavá je také ekonomická stránka věci. V Troškově filmu, ale i ve filmech pozdějších, církevní hodnostáři většinou prostě existují. Starají se o svůj kostel, vybírají po mši drobné do ošatky a tloustnou (typický venkovský farář v českém filmu je tlustý, pokud ovšem nejde o jezuitu, ti jsou naopak zásadně hubení. Vysoký a hubený je na většině zobrazení také Mistr Jan Hus, ačkoliv je známo, že ve skutečnosti byl také spíše otylý a menší postavy). Kdo tyto duchovní platí, kdo zaplatil opravu „jejich“ kostela a z jakých prostředků mohl tento kostel být vůbec vybudován se už v podobných dílech nikdo neptá. Ve společnosti proto existuje značné procento lidí, kteří si myslí, že česká katolická církev je „placena z Vatikánu.“ Existují také názory, že „kdyby faráři prodali zlato, které v kostelech mají, mohli by je klidně opravit“. Tyto na první pohled zcela pomatené představy poukazují na zajímavou dichotomii ve vztahu většinové české společnosti a církve. Především katolické církvi je obecně vyčítáno její „bohatství“. Církve by se podle většinového názoru měly starat o chudé a potřebné, nijak se společensky neangažovat, provozovat pouze neziskové aktivity a žít z darů. Jestli za rozšíření tohoto názoru může spíše husitské hnutí nebo komunistický výklad dějin, je otázkou, obecným názorem ale rozhodně je, že církev má být chudá. Současně jsou ale pro většinu lidí znakem (katolické) církve efektní barokní stavby a střídmé moderní kostely jsou pro oslavu Boha obecně považovány spíše za nevhodné. Naprostá většina obyvatel Čech (na Moravě už je situace poněkud jiná) si pod pojmem „kostel“ vybaví barokní stavbu, ve které je člověk obklopen pozlacenou nádherou, oslněn a tím veden k pokoře, což je naprosto tradiční pohled. Na církev je nahlíženo jako na strážce tradičních hodnot, ale také jako na „vrchnost“, která okázale vystavuje své bohatství na oddiv „poddaným“, se vším, co tento pohled přináší – tedy se směsicí úcty, strachu, závisti a pohrdání „těmi nahoře“. Tímto zcela tradičním lidovým pohledem na církevní instituce jsou postiženy především nekatolické církve a moderně smýšlející katolíci. Decentralizace a demokratizace katolické církve vycházející z II. vatikánu a sbližování s ostatními křesťanskými církvemi, naráží nejen na odpor starých struktur, ale také na tyto laické představy. Církev je tady mimochodem v obdobné pozici jako místní samospráva. Starostové obcí se často setkávají na jedné straně až s nekritickou úctou a naprosto neodůvodněnými představami o svých pravomocech, na straně druhé ovšem s nezájmem občanů o participaci na veřejném dění. 5.3.2. Změny liturgického prostoru v katolických kostelech po II.vatikánském koncilu Druhý vatikánský koncil, který proběhl v letech 1962-65, byl pro katolickou církev nejvýznamnější událostí 20. století. Změny, které tento sněm přinesl (zavedení národních jazyků a dialogické mše, změna obřadů udělování svátostí, úprava breviáře a kalendáře) se
122
zásadním způsobem projevily také v sakrální architektuře, jejíž dřívější architektonické zadání bylo po staletí v zásadě stejné. Pokoncilní církevní architektura je naopak typická hledáním nových možností a vyrovnáváním se s výzvami, které opuštění tradičního zadání přineslo. V době před koncilem byl kněz stejně jako věřící obrácen čelem k oltáři, většinou obráceném východním směrem, který uzavíral prostor kostela. Modlitby tím pádem byly přednášeny zády k lidu, stejně tak byla slavena eucharistie. Svatostánek byl součástí hlavního oltáře a presbytář výrazně oddělený od lodi. Kázání kněz většinou pronášel z vyvýšené kazatelny, takže docházelo k minimálnímu kontaktu s věřícími. Prostor byl doplněn množstvím postranních oltářů a kaplí.[BUREŠ in VAVERKA A KOL., str. 73] Typickým příkladem předkoncilní architektury jsou například jezuitské kostely, celosvětově stavěné podle vzoru římského kostela Il Gesú, podélně směřované k hlavnímu oltáři a doplněné mnoha postranními kaplemi. Podélná dispozice kostelů, vycházející z tradiční mše s privilegovaným postavením kněze, je v nových podmínkách opouštěna, je kladen důraz na společenství všech shromážděných, čemuž lépe odpovídá kupříkladu kruhová nebo trojúhelníková dispozice nových sakrálních staveb. Oltář se dostává do středu dění, není už součástí svatostánku. Mizí triumfální oblouk a oddělení presbytáře od lodi, v moderních kostelech také většinou chybí postranní oltáře, ústředním bodem je jediný oltář, na kterém se odehrává liturgická večeře Páně. Původní kostely nebyly samozřejmě opuštěny, jejich liturgický prostor byl ale zásadním způsobem upraven. V presbytáři se objevují nové prvky: menza, ambon a sedes. Mobiliář moderních kostelů je podrobně popsán ve stati Zdeňka Bureše Současné liturgické směrnice a typologie církevních staveb, která je součástí knihy Nové kostely a kaple z konce 20. století v České republice. Autor vychází z Všeobecných pokynů k římskému misálu.
Menza je oltářní stůl, který je oddělen od svatostánku, v tradičních kostelech musí být tedy nově vystavěn. Oltář má být postaven z pevného materiálu, nejlépe z kamene. Součástí menzy je také oltářní plátno, oltář je stolem hostiny Páně.
Ambon je místem hlásání Božího slova, tedy místem čtení, žalmů a velikonočních chvalozpěvů, mohou se od něj pronášet přímluvy a modlitby. Slouží ale také knězi nebo jáhnovi ke kázání, čímž nahrazuje původní kazatelnu. Ambon je v zásadě řečnický pult s možností odkládání knih, je nutné, aby k němu byl přístup jak z presbytáře, tak z míst pro věřící.
Sedes je sedadlo pro kněze a pro přisluhující. Mělo by být především funkční (musí umožňovat přehození mešního roucha, nemělo by tedy mít opěradlo), v žádném případě nemá připomínat trůn. Umístěno by mělo být nejlépe v čele presbytáře.23
23
více viz. BUREŠ in VAVERKA a kol. str. 78-81
123
Téměř veškerá liturgická činnost se odehrává v presbytáři na těchto třech místech. V oltářním prostoru musí být také umístěn kříž, místo uchovávání eucharistie (v tradičních kostelech se používá svatostánek v původních oltářích), oltářní obraz a ve farních kostelech pak křtitelnice. Moderní a často i tradiční kostely jsou doplněny ozvučovací technikou. V moderních kostelech se samozřejmě oproti minulým dobám změnil i prostor pro věřící. Jeho součástí je nejen křížová cesta, ale dále například:
Zpovědní místnost – klasické zpovědnice jsou už většinou opouštěny, svátost smíření se uděluje ve speciálních místnostech, které by měly být zvukotěsné (zpovědní tajemství).
Místnost pro děti – místo pro rodiče s malými dětmi, které jinak ruší při bohoslužbě. Měla by být spojena s presbytářem, současně umožňovat plnou péči dětem (místo pro přebalování).
Hygienické zařízení – pro kněze i pro laiky, se vstupem z vestibulu nebo ze zádveří (ne přímo z vlastního sakrálního prostoru).
Vestibul – nejen vstupní prostor k sakrálním částem kostela, ale také místo setkávání společenství a komunikaci věřících, včetně nástěnek apod., může sloužit i pro jiné účely (jako adorační kaple, jako místnost pro rodiče malých dětí).
Samozřejmou součástí moderních katolických kostelů je vytápění. Na některých pražských panelových sídlištích (Praha-Butovice, Praha-Jižní město) byly vystavěny multifunkční kostely spojené s farami, jejichž součástí jsou také víceúčelové sály, místnosti s občerstvením, kluby mládeže, vzdělávací prostory, atd. V Plzeňském kraji zatím taková stavba chybí – františkánská komunita v Plzni-Severním předměstí používá bývalou školku v panelové zástavbě, k bohoslužbám se ale schází v Lochotínském pavilonku, bývalé lázeňské budově. Salesiánské centrum v Plzni-Lobzích používá novogotický kostel sv. Martina. Za multifunkční tak můžeme považovat nejvýše nový evangelický kostel v Domažlicích. Nové funkce kostela (místo setkávání atd.) pak může plnit fara, tradiční kostel se často stává pouze místem bohoslužeb, někdy se i ty odehrávají v pohodlnějším prostoru far (např. na nové faře v Plasích). Katolická církev se tím velmi přibližuje ostatním křesťanským církvím, jejichž prosté modlitebny vznikly v reakci na „přezdobené“ chrámy katolíků, což je v souladu s obecným trendem ekumenického sbližování. Církevní památky tedy nejsou opouštěny jen kvůli změnám v sídlení struktuře, úbytku věřících a nedostatku finančních prostředků ze strany církve. Dříve pevně stanovená podoba posvátného prostoru se po II. vatikánském koncilu rozvolnila, moderní sakrální prostory jsou střídmé, pohodlné a lépe vyhovující nové podobě liturgie. Zde je vhodné poukázat na to, že i pro tento stav existují historické analogie – Max Dvořák, jedna z nejvýznamnějších postav české památkové péče, už v roce 1916 ve svém Katechismu památkové péče hřímá problému své doby – ničení starých církevních památek z touhy zkrášlení kostelů novým, nehodnotným vybavením: „Církev vychovávala ve všech
124
dobách během své devatenáct století trvající existence obyvatelstvo k nejvyššímu, co skýtalo umění a nikdy neobětovala umění nevzdělanosti. Ať už jsou stará díla církevního umění skvostná nebo jednoduchá, bohatá nebo prostá – mají styl a charakter. Mluví z nich genius loci, místní tradice a obecné výdobytky umění, proti čemuž množství předmětů, jimž musela ustoupit, nejsou výtvory nového církevního umění, nýbrž jalové a bezprizorní náhražky…“ [DVOŘÁK, str. 25] Katolická církev si uvědomuje, že její devizou je tradice, reprezentovaná v neposlední řadě množstvím sakrálních památek. Staré a nové se proto často spojují – typickým příkladem je už zmiňovaná farnost Plzeň-Severní předměstí, která využívá hned tři budovy: jako faru a společenské centrum bývalou mateřskou školu na sídlišti, jako místo každonedělních bohoslužeb tzv. Síň přátelství, tedy historickou lázeňskou budovu Lochotínského pavilonku a jako místo pro slavnostní bohoslužby nejstarší kostel v Plzni, pozdně goticky přestavěný kostel Všech Svatých na Roudné, který je tak využíván alespoň několikrát do roka, především má ale jasného majitele a správce. Mnohé církevní památky, především v menších sídlech, ale takové štěstí nemají. Katolická církev pro ně nemá využití a vzhledem k objemu finančních prostředků, kterými disponuje, je nemůže ani udržovat v odpovídajícím stavu. V posledních letech jsou proto přímo ze strany církve hledány možnosti jejich ekonomizace. 5.4.
Státní politika ve vztahu ke kulturním památkám
Jak už vyplynulo z praktických příkladů, státní památková péče trpí podobným nedostatkem prostředků jako katolická církev. Výdaje na opravy kulturních památek v několika posledních letech stagnovaly nebo klesaly.24 Národní památkový ústav v Plzni poskytuje vlastníkům památek z havarijního střešního fondu velmi nízké částky, zpracování materiálu bude součástí přílohy. Mimo nedostatečné financování české památkové péče je jejím zásadním problémem nejednotnost, nekoncepčnost a spory mezi jednotlivými památkáři i mezi památkovou péčí a ostatními institucemi i soukromými osobami. V současné době se na ministerstvu kultury zpracovává nový návrh památkového zákona, který by nahradil zákon z roku 1987. Zdá se, že neodstraní dvojkolejnost české památkové péče, tedy to, že hlas památkářů je ve stavebních řízeních pouze poradní. NPÚ v Plzni zachránilo několik výjimečných památek, mimo velkých klášterů např. kostely v Čečovicích a v Rabí. Objekty spravované NPÚ ale rozhodně nevynikají svou nápaditou ekonomizací. Ve vztahu ke katolické církvi je plzeňské pracoviště NPÚ vstřícné. Hlavní námitkou, která se vůči církvi ozývá je, že se farnosti o své památky málo starají, chybí především běžná
24
Podrobněji se této problematice věnují skripta Tomáše Peka Financování provozu, údržba a obnova památek
125
údržba. “Nikdo nevyčistí okap nebo nespraví pár tašek na střeše, za pár let je z toho havárie za několik milionů,“ tento názor se mezi památkáři objevuje velmi často. 5.5.
Kriminalita
Krádeže v církevních objektech jsou v České republice natolik běžné, že už jsou většinou zainteresovaných, včetně církví, pracovníků památkové péče i policie, brány takřka jako samozřejmá věc. Nejhorší je situace ve venkovských oblastech Čech. Situaci shrnul článek pplk. Jaroslava Zahálky z Policejného prezidia otištěný ve Zprávách památkové péče číslo 5/2000. Podplukovník Zahálka vede policejní statistiky v této oblasti, ty budou součástí přílohy. Během čtyřiceti let komunistického režimu byly sice církve zbaveny svého majetku a vlivu, k masovému, kriminálně laděnému útoku na církevní památky ale nedošlo. Mnoho kostelů, především v pohraničí, sice zaniklo, v klášterních objektech hráli zde usídlení vojáci basketball (Chotěšov) a některé kostely – jde naštěstí spíše o výjimky – byly přestavěny na kina (Rozvadov) nebo kulturní domy (Nová Ves). Mimo takové „budování“ se ale boj proti církvi odehrával v jiné rovině, možná ještě nebezpečnější: kombinací proticírkevní propagandy a podporovaného nezájmu. Kriminalita v církevních objektech se omezovala spíše na projevy vandalismu, drobné krádeže a přilepšování si. Masová kriminalita byla spíše výjimkou (vzpomeňme, jaký rozruch vyvolala nezdařená krádež relikviáře sv. Maura na západočeském Bečově. V 90. letech mizely podobně hodnotné památky z republiky bez většího zájmu veřejnosti). V roce 1990, kdy se otevřely hranice a s nimi i nenasytné západní trhy se starožitnostmi, bylo možné najít v českých kostelech, z velké části opuštěných a zamčených prastarými zámky, umělecký odkaz mnohdy celých staletí v neporušené, jen mírně zašlé podobě. Počet vloupání vzrostl oproti roku 1989 o 1400% a neklesal ani po zavedení Integrovaného systému ochrany ISO v roce 1991, ani po přijetí zákona 71/1994 Sb. o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, podle něhož musí být sakrální předměty nabízené k prodeji a vývozu opatřené osvědčením. Na mezinárodním kongresu Interpolu v roce 1995 bylo konstatováno, že Česká republika se počtem odcizených starožitností řadí na třetí místo v Evropě, hned za Itálii a Francii. Podle pplk. Zahálky je z České republiky každý rok vyvezeno 15-20 tisíc ukradených uměleckých předmětů [ZAHÁLKA, str. 126], z čehož 80% pochází z církevních objektů (logicky především katolických). Krade se v podstatě vše od drobných sošek, andělíčků, svícnů a figurek z betlémů, přes křížové cesty, až po obrazy a sochy světců. V procentuálních poměrech mají překupníci starožitností největší zájem o sochy (40%), obrazy (24%), liturgické náčiní (9%), zbraně (6%), porcelán atd. V článku pplk. Zahálky jsou pachatelé krádeží starožitných a uměleckých předmětů rozděleni do čtyř skupin:
126
sběratelé – krádeže do soukromých sbírek, motivací je vysoká cena starožitností
pracovníci kulturních a památkových objektů – zneužití postavení, snaha o zlepšení životní úrovně
pachatelé krádeží na objednávku – krádeže pro objednavatele, místní a nekoordinované
organizované skupiny – nejnebezpečnější a nejzávažnější, napojené na sběratele a starožitníky v západní Evropě, s odbornými znalostmi a dobrým vybavením
[podle ZAHÁLKA, str. 127] Mimo zlodějů napojených na překupníky starožitností existují také dodavatelé barevných kovů do sběren. Nakradené předměty z mědi nebo mosazi před výkupem většinou slisují, čímž naprosto zamezí jejich teoretickému navrácení na původní místo. Neuvěřitelný je příběh z poutního kostela Navštívení Panny Marie ve Skocích u Žlutic, kde v roce 2006 zahynul jeden ze zlodějů řezající měděný plech kostelních věží. Zdejší oltářní baldachýn byl stržen malým traktorem [KRČMÁČ, SOUKUP str.93] Krade se samozřejmě i ve volné krajině: poutní místa, kapličky, boží muka a především hřbitovy jsou cílem pro zloděje památek i barevných kovů. Časté jsou i krádeže náhrobních kamenů, které odvážejí lupiči domluvení s kameníky. Ti je po přebroušení znovu prodávají. Policie rozděluje statisticky vloupání a krádeže v objektech. V zásadě jde o to, že při vloupání bylo použito násilí, zatímco typickým příkladem krádeže v objektech se starožitnými a uměleckými předměty je ukradení obrazu z galerie během výstavy. Graf č. 15
1200
Krádeže vloupáním do objektů se starožitnými a uměleckými předměty na území dnešní ČR v letech 1988-2007
800 zjištěno
600
objasněno 400 200 0 19 88 19 89 19 90 19 91 19 92 19 93 19 9 19 4 95 19 96 19 97 19 98 19 99 20 0 20 0 01 20 02 20 03 20 04 20 05 20 06 20 07
počet případů
1000
rok
127
Graf č. 16 Krádeže v objektech se starožitnými a uměleckými předměty na území dnešní ČR v letech 1988-2007 350 300
počet případů
250 200
zjištěno objasněno
150 100 50
19 88 19 8 19 9 9 19 0 91 19 9 19 2 93 19 9 19 4 95 19 96 19 9 19 7 98 19 9 20 9 0 20 0 01 20 0 20 2 03 20 0 20 4 0 20 5 06 20 07
0
rok
Zdroj dat: interní statistiky vedené pplk. Zahálkou Policejní statistiky bohužel nejsou vedeny regionálně. Ztráty způsobené zloději v Plzeňském kraji eviduje Národní památkový ústav v Plzni. Ten ve své ročence zveřejňuje některé seznam krádeží i nalezených a vrácených památek (viz. příloha). K největším ztrátám v devadesátých letech patřily v plzeňské diecézi ukradené Madony ze Starého Sedliště, Toužimi, Vícova a sochy sv. Anny z Krs, Plané nade Mží, Roupova atd. Největším ztráty v posledních letech přineslo v roce 2004 vloupání do depozitáře Diecézního muzea v Plzni, které je popsáno v příloze. Naprostá většina kostelů byla vykradena opakovaně, některé až dvacetkrát. Farářům, kteří je spravovali, pak často muselo být jasné, že pachatelé jsou buď přímo z dané lokality nebo v obci alespoň není nikdo, kdo by si vloupání do kostela (často prováděného s pomocí těžké techniky) vůbec všiml. U venkovských kostelů se dnes dá s úspěchem tvrdit, že památky popsané např. ve vlastivědném textu turistických map už dnes v kostelech nejsou – buď byly ukradeny nebo uloženy do bezpečí depozitáře. V materiálech pplk. Zahálky se ale při „inspiraci“ zlodějů nehovoří pouze o vlastivědné literatuře, zmiňována je možnost zapojení části odborné veřejnosti do obchodu se starožitnostmi. Naopak někteří památkáři se prý bojí informovat o památkách s tím, aby případným zlodějům „nedávali tip.“
128
V posledních letech statistická čísla krádeží přece jen klesají, což ovšem mimo zlepšující se ekonomické (a doufejme i společenské) situace může být způsobeno také tím, že v mnoha objektech už doslova „není co ukrást.“ Přibývá také krádeží sofistikovaných, zaměřených na skutečně kvalitní umělecká díla. Graf č. 17 Škody způsobené krádežemi v objektech a krádežemi vloupáním do objektů se starožitnými a uměleckými předměty (v tisících korun) na území dnešní ČR v letech 1988-2007 160000 140000
krádeže v objektech
120000 100000 škody (v tisících)
krádeže vloupáním do objektu
80000 60000 40000 20000
2007
2005
2006
2004
2003
2002
2001
2000
1999
1998
1997
1996
1995
1994
1992
1993
1991
1990
1989
1988
0
rok
Zdroj dat: interní statistiky vedené pplk. Zahálkou Objasněnost krádeží se dlouhodobě pohybuje kolem 20%. Počet zajištěných předmětů je ale ještě nižší. Podle výroku Nejvyššího státního zastupitelství totiž lze předmět vyžádat jen tehdy, pokud jde o důkazní materiál. Návratnost ukradených věcí je tak naprosto mizivá. Postupuje se zde jako při jakémkoliv jiném vloupání nebo krádeži, věc je po zpracování případu vrácena původnímu majiteli. Teoreticky by šlo také požadovat náhradu škody po pachateli. Naprostá většina ukradených památek však končí v zahraničí. Odtud je jejich návrat ještě mnohem těžší. Nejen kvůli obvyklým překážkám, ale také kvůli právním problémům – v anglosaském světě platí institut nabytí v dobré víře. Při dožadování se práva (a tedy i návratu kradené věci) je potřeba dokázat, že kupříkladu starožitník věděl, že věc, kterou nabízí ve svém obchodě, byla ukradena. Je logické, že škoda, kterou zloději svým jednáním způsobí, se nerovná jen hodnotě ukradené památky (i ta je v policejních statistikách značně podhodnocena, ukradené věci neoceňují památkáři, ale ti, kdo sepisují protokol, tedy většinou faráři), ale také hodnotě věcí zničených při jejím získávání. Poškozené vitraje, zničené mříže, vypáčené dveře včetně historických zámků, pobořené střechy a vytrhané bleskosvody, to jsou nejtypičtější znaky návštěvy zlodějů. Zisky z ukradených věcí jsou několikanásobně nižší než ztráty, které
129
zloději způsobí. Poškozená je celá společnost, a to nejen ve smyslu národním, ale i regionálním a lokálním. Některé z památek měly svou uměleckou a místotvornou hodnotu, byly dříve (a mohly se stát znovu) lokálním symbolem, jejich krádeží ztratila obec své specifikum. Nemluvě už vůbec o ztrátách psychologických, vyplývajících ze zhoubného stavu, kdy už po trvání celé jedné lidské generace jsou krádeže v památkových objektech něčím normálním. V této souvislosti se obvykle moralizuje nad stavem společnosti, která dovolila nejmasovější rozkrádání památek ve své historii. Psychologizující portréty zlodějů, konajících bezostyšně své dílo, jsou doplněné povzdechy nad lhostejností obyvatel obcí, kde k něčemu takovému může docházet. Na rozkrádání církevního majetku se ale dá nahlížet také z druhé strany. Jistě jde o patologický zjev. Ale mimo žehrání na úpadek mravů je nutné zdůraznit, že jde o typický případ nevyjasněných vlastnických (a dalších jemnějších, tedy například bývalých patronátních) práv. Venkovské kostely jsou snadným cílem pro zloděje také proto, že k nim nikdo nemá vztah. A to nejen citový, ale také právní. Zdá se to nesmyslné, kostely patří církvi – zajímají se tedy o ně místní věřící, dále jsou většinou zapsány jako kulturní památky – zajímají se o ně památkáři a odborná veřejnost, a také jsou také na určitém katastru – zajímají se o ně tedy i obce. Jenže v praxi to často stále znamená nezájem, kdy obecně platí přesvědčení, že o nemovitost v ostudném stavu by se měl postarat „ten druhý“. Katolická církev jako instituce nebyla nikdy na našem území univerzální právnickou osobou, i když podle kánonu 113 kodexu kanonického práva jí může být [KALNÝ, str.9 ] Vlastníkem kostelů tedy není celá hierarchizovaná církev, ale její decentralizované jednotky – farnosti, řády atd. Farnost je místním společenství věřících, právnická osoba. Ve fungujících farnostech by o nemovitostech neměl rozhodovat jen farář, ale také pastorační rada a ekonomická rada farnosti. Vykrádáním nejvíce trpí církevní objekty, které jsou v neobsazených farnostech, tedy spadají pod správu faráře dojíždějícího z obsazené farnosti jednou za čas nebo vůbec. Takových kostelů je v Plzeňské diecézi většina. Ve takových farnostech se ke katolické víře hlásí většinou jen několik lidí, kteří na bohoslužby nechodí a ke kostelu mají kladný, nijak ale nevyjádřený vztah. Kostely nikoho jiného nezajímají. Jediným znakem návštěvy z památkového ústavu bývá kvůli minimálnímu rozpočtu této instituce tabulka Kulturní památka na oprýskané fasádě. Objekty jsou po většinu roku (nebo neustále) zamčené a postupem času se staly v obci přehlíženými a zbytečnými, stejně jako všechny jiné nepoužívané stavby. Vykrádání kostelů je už jen logickým završením tohoto stavu. Hlavní příčinou pak komunistický zákon č. 218/1949 Sb., ale také polistopadový vývoj, kdy byly církvím vráceny nemovitosti, aniž by bylo vyřešeno jejich financování.
130
Lhostejnost plyne z odcizení. Vlastnictví je naopak spojeno s odpovědností. K věcem, které nám patří, si vytváříme vztah, staráme se o ně, jak nejlépe dovedeme. A naopak, to, k čemu máme vztah, si přivlastňujeme, byť třeba jen v duchovním slova smyslu – cítíme odpovědnost za vývoj „svého“ kraje, „své“ obce, tedy věcí a míst, která máme rádi. Případná ekonomizace památkového dědictví je dnešním stavem naprosto podvázána, začarovaný kruh se zdá být nepřekonatelný. Z kulturních památek regionu je ekonomicky využíváno naprosté minimum. Ostatní leží zavřené, bez zájmu, vedou kolem nich nanejvýš (zmateně značené) cyklostezky, turistická infrastruktura takřka chybí. Nikdo za nimi tedy nezavítá a památky nepřinášejí obyvatelům žádné přínosy, nejsou součástí života obce. Není dostatek prostředků na jejich opravu, správu a zabezpečení proti zlodějům. Jejich potenciální oprava ze strany obce nebo sponzorů je utopií. Proto jsou neustále zavřené a ve špatném stavu. Rozetnutím tohoto koloběhu bohužel nemusí být vždy oprava a zabezpečení památky z peněz „zvenčí“, která může znamenat pokračování dosavadního stavu, pouze s novou fasádou. Moderní zabezpečovací systémy hlídající nikomu nic neříkající prázdnou slupku jsou zbytečné. Vykrádání kostelů zabrání dlouhodobě pouze (znovu-)zapojení těchto památek do společenského a ekonomického života společnosti. Masové rozkrádání českých kostelů je tak jedním ze zásadních argumentů pro církevní restituce. Už jen proto, že zabezpečovací zařízení jsou drahá a církev, i kdyby chtěla své památky ochránit, při dnešním stavu svých prostředků zkrátka nemůže. To ale není hlavní důvod. Každé sebemenší vybavení stavby zabezpečovacím systémem snižuje kriminalitu nejen kvůli samotné technické překážce vloupání, ale také proto, že je znakem vlastnictví, znakem péče o památku. Kostely je potřeba nikoliv zavřít, ale naopak otevřít, ukázat je všem, kdo jsou ochotní se dívat. Alespoň trochu oživit jeden ze základních účelů, ke kterému po celou dobu svojí existence sloužily - tedy setkávání lidí. To pak může přinést nový vztah k památkám, který dokáže nahradit chybějící úctu ke kostelu jako kultovnímu místu. 5.6.
Občanská sdružení
Občanská sdružení, která si dala za cíl opravu nebo údržbu nevyužívaných sakrálních památek, mohou díky současné grantové a dotační politice (viz další kapitola) dosáhnout cílů, které se ještě před několika lety zdály nemyslitelné. Příkladem za všechny je jistě OS Martinus v Křivcích. „Cílem“ podobných občanských sdružení většinou není pouze fyzická oprava památky, ale samotná smysluplná činnost – možnost konání dobré věci, uvědomování si zakotvení člověka v čase a prostoru a samozřejmě společné bytí – občanské sdružení je vždy skupinou, i když někdy jen velmi malou, a jeho členové se spolu musí domluvit. Některá tato společenství se snaží i o komunitní život (Komunita Noe v Holostřevech).
131
Pro občanská sdružení, stejně jako pro jednotlivé kostely, opět platí, že jejich profil nejde zobecňovat. Každé sdružení zabývající se opravou nebo údržbou památek v Plzeňském kraji je jiné, každé se dostalo ke své činnosti z jiných výchozích pozic, rozdíly mezi těmito společenstvími jsou větší, než jejich společné body. Jedna společná vlastnost tu ale je: členové těchto spolků mají ke „své“ stavbě hluboký vztah (často právě pro její sešlost a oprýskanost, která je „romantičtější“, než prostředí města, ze kterého většinou pocházejí). Tento vztah je jediným definičním znakem, kterým můžeme občanská sdružení odlišit například od skupin „běžných“ věřících nebo „běžných“ občanů obce. Kostelů opravených obcí nebo farností je v Plzeňském kraji nepoměrně více, než staveb v patronátu těchto skupin. Občanská sdružení ale v oblastech, které často upadají a kde se duchovní a společenský život takřka vytratil, nahrazují původní společenství. Historicky tedy za předchůdce dnešních občanských sdružení můžeme nazvat některé spolky přátel památek, vzniklé už v 19. století. Ty mohly vzniknout z vlastivědných, regionálních, náboženských nebo památkářských pozic, a také jejich zásluhou se v Čechách dodnes dochovalo tolik historických památek. Asi nejznámějším z těchto spolků je Klub Za starou Prahu, který hájí památky ze značně konzervativních pozic. Výjimečnou postavou na Plzeňsku byl naopak nejvýznamnější moderní plzeňský architekt Hanuš Zápal, který se zasloužil o opravu rotundy ve Starém Plzenci a dalších kostelů a celoživotně se věnoval záchraně Santiniho kostela v Mariánské Týnici (viz výše). Jeho tak můžeme považovat za předchůdce dnešních občanských sdružení. V letech budování socialismu, zvláště v jeho druhém dvacetiletí, se touha lidí po zkrášlování světa vybíjela především na soukromých chatách a chalupách. Předchůdci některých dnešních občanských sdružení jsou tedy také chalupáři, kteří za dob budování socialistické vesnice zachránily značnou část památek lidové architektury. Jiná občanská sdružení vycházejí z obrodných hnutí v církvi. S touhou po komunitním životě a přirozeně tedy tíhnou k církevním nemovitostem, kostelům a farám. Společenství ale nemusejí být jen náboženská. Fary mohou využívat také skauti popř. ekologická hnutí (Michalovy Hory) a komunity všeho druhu. Členové některých sdružení v místě opravované památky tradičně bydlí (Potvorov), jiní se sem přistěhovali (Holostřevy) popř. dojíždějí jen sezónně (Domaslav). U některých malých obcí můžeme často znovu-zapojení kostela do života obce srovnat s občanskými sdruženími – výjimečná je v tomto ohledu např. obec Hlince, viz heslo DOLANY. Stručný přehled občanských sdružení v Plzeňském kraji, zabývajících se opravou nebo obnovou církevních památek, přináší následující tabulka:
132
Tabulka č. 14: Některé kostely spravované občanskými sdruženími v Plzeňském kraji Obec
stavby ve vlastnictví
občanské sdružení
Branišov (u Toužimi)
sv. Blažej (ruina)
OS Cesta z města
Citice
Povýšení sv. kříže
OS Zapomenuté světlo
Chotěšov
klášter
OS Klášter Chotěšov
Křivce
sv. Martin
OS Martinu
Libyně
sv. Jiljí
OS Za záchranu kostela sv. Jiljí
Pivoň
sv. Marie (klášterní)
OS pivoňského kláštera Aurelius
stavby v pronájmu Domaslav
Sv. Jakub st.+ fara
OS Domaslav
Holostřevy
Sv. Mikuláš (fara ve vlastnictví)
spravuje společenství NOE
stavby „v patronaci“ Narození sv. Jana Křtitele, fara Okrouhlé Hradiště
ve vlastnictví
OS Poutníci od sv. Jana Spolek pro obnovu památek
Plzeň
Jména Ježíš
v Rokycanech a okolí OS pro románský kostel
Potvorov
sv. Mikuláš
v Potvorově
Úterý
Narození sv. Jana Křtitele
OS Bart
více objektů
OS Pomozme si sami
obce mikroregionu Konstantinolázeňsko
Zdroj: databáze Biskupství plzeňského, vlastní zkoumání 5.7.
Možnosti financování oprav sakrálních památek
V současné době existuje několik možností, jak získat finanční prostředky na opravu kostelů nebo jiných sakrálních památek. Z jiných zdrojů je také možné získat peníze na provoz nebo akce pořádané v těchto památkách, tato kapitola se ale bude věnovat pouze potenciálnímu financování stavebních oprav. Nejvýznamnějšími zdroji, které mohou vlastníci nebo správci památek využít jsou: Název programu
poskytovatel
stručný popis Památky v havarijním stavu, statické a stavební zajištění, opravy krovů a střech. Spoluúčast 40%,
Havarijní program
ministerstvo
nelze kombinovat s dalšími programy ministerstva.
kultury
Příspěvek 70 000- 2 000 000 Kč.
133
Památky mimo pam. rezervace a zóny, nejsou NKP, Program obnovy
z programu nelze hradit modernizace objektů, úpravy
kulturních
veř. prostranství, pořízení projektové dokumentace.
památek
Minimální podíl vlastníka je 10% z nákladů, součástí
prostřednictvím
finančního podílu vlastníka může být příspěvek
obcí s rozšířenou
Ministerstvo
poskytnutý z rozpočtu obce nebo kraje, příspěvek
působností:
kultury
nadací nebo jiných subjektů. Účelová dotace ze státního rozpočtu, zamýšlené práce přitom musejí směřovat k záchraně kulturní památky nebo záchraně těch jejich částí, které tvoří podstatu kulturní památky. K žádosti o zařazení do
Program záchrany
Programu se přikládá zvláštní druh dokumentace,
architektonického
Ministerstvo
tzv. projekt záchrany kulturní památky. Spoluúčast je
dědictví
kultury
nutná. Jde převážně o větší projekty. Venkovských sakrálních staveb se týká Osa III tohoto programu, zejména bod III.2.2 Ochrana a rozvoj kulturního dědictví venkova. O poskytnutí dotace rozhoduje SZIF na základě Žádosti o dotaci (pro schválení žádosti) a Žádosti o proplacení (pro vyplacení dotace). Žadatel zabezpečuje financování realizace projektu nejprve z vlastních zdrojů.Získání dotace z tohoto programu je náročné (složité formuláře atd.),
Program rozvoje
EU, ministerstvo
spoluúčast se ale pohybuje pouze kolem 10% a je
venkova
zemědělství
možné získat značnou finanční částku Program LEADER ČR je zaměřen na realizaci akcí spadajících do třech dotačních titulů: Zlepšení kvality života ve venkovských oblastech,Posílení místního ekonomického prostředí a zhodnocení místní produkce, Zhodnocení přírodních a kulturních zdrojů. Žadateli - příjemci podpory mohou být podnikatelské subjekty fyzické nebo právnické osoby, na něž se vztahuje limit dotace 50 % z celkových přijatelných nákladů, nebo obce, svazky obcí a neziskové organizace s působností v daném mikroregionu, na
LEADER+
EU, ministerstvo
něž se vztahuje limit dotace 80 % z celkových
zemědělství
přijatelných nákladů podpora rozvoje venkovského prostoru, vždy ve spolupráci s bavorským partnerem, maximální podíl prostředků Evropského fondu regionálního rozvoje
INTERREG IIIA:
(tj. dotace EU) - 75 % výše celkových způsobilých
Česká Republika-
EU, regionální
výdajů projektu, maximální podíl prostředků státního
Bavorsko
rada
rozpočtu - 5 % výše celkových způsobilých výdajů
134
projektu, minimální míra spolufinancování zajištěná žadatelem o podporu při předkládání žádosti - 25 % způsobilých výdajů projektu Finanční mechanismy EHP
EHP a Norsko,
Téma Uchování evropského kulturního dědictví,
a Norska
ministerstvo
většinou velké akce přes 1 mil. Kč.
(„Norské fondy“)
financí
Spoluúčast činí 15% 1. Dotace na stavební a restaurátorské práce související
přímo
se
zachováním
a
obnovou
památkové hodnoty a podstaty nemovité kulturní památky. Jedná se zejména o obnovu střešního pláště, krovové konstrukce, fasád, výplní okenních a dveřních otvorů,o restaurování umělecko řemeslných prvků a děl výtvarných umění a o statické zajištění objektů. 2. Dotace na restaurování ohrožených nemovitých kulturních
památek
-
umělecko
řemeslných
a
výtvarných děl umístěných v exteriéru. 3. Dotace na podporu stavebně historických a dendrochronologických průzkumů k hlubšímu Zachování a
poznání historické hodnoty a potřeby ochrany
obnova kulturních
památkových objektů
památek
Žádosti posuzuje odbor památkové péče kraje,
Plzeňského kraje,
schvaluje rada (od 200 000 výše zastupitelstvo). Plzeňský kraj
Spoluúčast 20%, rozpočet je nutno dodržet. Finanční podpora může být čerpána pouze při spolupráci s německým partnerem. Projekt by měl podpořit sblížení a porozumění mezi Čechy a
Stavební projekty
Česko-německý
a obnova památek fond budoucnosti
Němci.Fond přispívá max. do výše 50 % celkové výše nákladů na projekt. Smyslem
programu
opomíjených
památek
je v
podpořit
záchranu
České
republice
prostřednictvím občanských iniciativ. O grant si mohou zažádat pouze právnické osoby, za předpokladu, že prokáží občanskou iniciativu při péči o památku. (např. regionální nadace, občanská sdružení,
církevní
právnické
osoby,
poskytující
sociální, zdravotnické, vzdělávací a kulturní služby. Příspěvkové Opomíjené
organizace
musejí
prokázat
svojí
finanční spoluúčast minimálně 50%). Nelze žádat o
památky
Nadace OF
grant znovu na již podpořené projekty z minulých let
Nadace barokního
Nadace barokního
Oblastí podpory je ochrana kulturních památek,
divadle
divadle
především barokních, nejlépe nějakým způsobem
135
zámku Český
zámku Český
spojených s divadlem. Sakrálních památek se tedy
Krumlov
Krumlov
tento projekt týká spíše okrajově. Výše nadačních příspěvků 10.000 až 300.000 Kč, pro investiční projekty až 500.000 Kč Částka k rozdělení v roce 2008 - 565.000 Kč. Projekt se musí vztahovat k Plzni, tvůrčím způsobem přispívat ke zvyšování životní úrovně obyvatel Plzně. Projekty vybírá Rada Reprezentantů, posléze lidé pomocí SMS zpráv.Maximální výše příspěvku je 500 000 Kč. Pro sakrální stavby (zvlášť
Občanská volba Plzeň
mimoplzeňské) se nezdá vhodné, přesto z tohoto Plzeňský Prazdroj
programu získal prostředky kostel v Plané nade Mží
6. Stručný popis činnosti některých nekatolických církví v Plzeňském kraji . 6.1.
Českobratrská církev evangelická ČCE vznikla v prosinci r. 1918 sloučením všech českých sborů Evangelické církve
helvetského vyznání a Evangelické církve augšpurského vyznání. Jde o druhou nejpočetnější církev v ČR, což platí i v Plzeňském kraji, kde se k ní při Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001 přihlásilo 3971 osob. Z nich více než 40% žije v Plzni, kde dokonce existují dva sbory (Korandův sbor a západní sbor). V celém západočeském seniorátu pak podle internetových stránek ČCE funguje 23 sborů. 25 Seniorem je pan Jiří Marván, farář z Černošína na Tachovsku. Z telefonického rozhovoru s ním vyplynulo, že v rámci seniorátu neexistují žádné souhrnné tabulky, základní jednotkou ČCE je sbor, církev je velmi decentralizovaná a demokratická. Zajímavý je model financování sborů. Pokud chce sbor faráře, musí zaplatit stanovenou částku, teprve zbytek platu faráře se získá ze státních příspěvků. Velikost společenství není zohledněna, každý sbor platí stejnou paušální částku, v roce 2008 to bylo 65 000 Kč. Senior Marván není tímto systémem příliš nadšený, velké městské sbory totiž na tuto částku snadno dosáhnou (možnosti pronájmu majetku, více členů), zatímco pro sbory menší, venkovské, se může stát zásadním problémem. V rámci církve existuje také podporované místo, kde sbor platí jen poměrnou částku, a dokonce i misijní místo, kde za faráře sbor neplatí nic. Na tyto duchovní se ale musí složit ostatní sbory.
25
internetové stránky ČCE dostupné na http://www.evangnet.cz/, staženo dne 30.4.
136
Prvořadou památkou ve vlastnictví ČCE je Korandův sbor v Plzni. Ten přináší tamnímu sboru také určité finanční prostředky z pronájmu. Na území seniorátu dnes není žádná nevyužitá evangelická stavba, naopak v Domažlicích se staví zcela nový evangelický kostel. Před třemi lety ale jeden ze členů sboru v Nejdku zakoupil nevyužívaný (bývalý luteránský) kostel v Horní Blatné. Ten je tak jedinou evangelickou stavbou porovnatelnou s ohroženými památkami plzeňské katolické diecéze. 6.2.
Církev Československá husitská Církev Československá vznikla v roce 1920, jejím zakladatelem a prvním patriarchou byl
plzeňský profesor náboženství Karel Farský. Církev vznikla odštěpením od katolické církve, Karel Farský byl také autorem její liturgie češtině, ne v latině. V Plzni se za první republiky Československé církvi dařilo, vznikly tu dvě farnosti, Plzeň je dokonce sídlem biskupství, které spravuje území od jihu po západ Čech (37 farností). V Plzeňském kraji se k této církvi v roce 2001 hlásilo 2925 lidí. Podle krátkého telefonátu se v současné době v husitské církvi žádný majetek neprodává ani nepronajímá. Neexistuje také prý žádná stavba, která by byla ohrožená nebo nevyužívaná. 6.3.
Židovská obec Zatímco před válkou se v samotné Plzni k judaismu hlásilo více než 2000 osob, dnes jde
jen o několik desítek lidí. Židovské památky tvoří významnou část charakteru města. Obr. 12: Nová synagoga v Plzni
137
Zdroj: stránky Židovská cesta na Plzeňsku, dostupné z http://www.jewish-route.eu/, staženo dne 17.4.2008 Zapojení židovských památek do života Plzně a jejích obyvatel je zcela výjimečné. Ve Staré i Nové synagoze jsou pořádány hojně navštěvované koncerty a výstavy, Židovská obec se podílí na mnohých celospolečenských akcích, Plzeňané naopak nezapomínají na hrůzu šoa, jak dokázali naposledy v lednu 2008 při vzpomínkových akcích na transporty plzeňských Židů. Před druhou světovou válkou nežili Židé jen v Plzni, ale i v desítkách dalších měst a obcí v západních Čechách. Židovským památkám se v roce 2004 věnovala výstava Tady žili Židé plzeňského fotografa Radovana Kodery, který si dal práci a objel většinu bývalých synagog a modliteben. Ty byly často nejen zbořeny, ale také přestavovány na domy nebo dílny, popřípadě nechány osudu. V katalogu k výstavě Radovan Kodera píše: V dobře identifikovatelné podobě se dochovaly dvě synagógy v Plzni (Velká synagóga, částečně opravená v l. 1995-1998 a tzv. Stará synagóga), synagógy v Kasejovicích, v Radnicích, ve Kdyni a ve Slatině u Horažďovic, částečně identifikovatelné jsou synagógy v Bezdružicích, v Meclově a v Janovicích nad Úhlavou. Ostatních dochovaných 27 synagóg a asi 20 modliteben v obytných domech bylo zcela přestavěno. Dalšími více či méně dochovanými nemovitými památkami jsou židovské uličky nebo čtvrti (např. v Kasejovicích, v Podmoklech u Sušice, Kynžvartě, Chýších, Hroznětíně, Rábí, Nýrsku, Spáleném Poříčí, Hřešihlavech, Podhůří, Oseku u Rokycan, Chodové Plané, Stráži u Tachova), školy a rabínské domy (např. Plzeň, Hartmanice, Janovice nad Úhlavou, Strážov, Kdyně, Meclov, Lomnička u Plesné, Dlažov, Klatovy) a domy židovských obchodníků (např. Město Touškov, Spálené poříčí, Skupeč, Štědrá, Potvorov, Svojšín ). Unikátní je ve středověké podobě dochovaná rituální lázeň (mikve) v domě „New York“ v Kynžvartě; na několika místech (Spálené Poříčí, Město Touškov, Kynžvart) lze nalézt stopy po mezuze - schránce s pergamenovým svitkem s citátem z Tóry upevňované na ostění vstupních dveří obytných místností. Svým způsobem jedinečný je soubor sedmdesáti pěti více či méně dochovaných židovských hřbitovů, z nichž nejstarší je ve Stráži u Tachova, doložený v r. 1330, a nejmladší nový hřbitov v Tachově založený v r. 1933. [KODERA, Radovan: informace o výstavním souboru, dostupné z http://www.volny.cz/zoplzen/vystav_tady_zili.html, staženo dne 20.4.2008] Opuštěné židovské památky jsou často velmi působivé. Jejich dnešní stav nám může sloužit pro představu, kolik se může do budoucna dochovat církevních památek, pokud bez náhrady zmizí společenství, která se o ně starají.
138
ZÁVĚR Výsledkem této práce nejsou pevně daná doporučení a zásady, podle kterých by mělo být postupováno ve vztahu k církevních nemovitostí. Zobecňování a paušalizování je pro toto téma zcela nevhodné. Také možnosti dalšího budoucího vývoje sakrálních památek, zmíněné v práci – tedy stávající využití, přímá ekonomizace, pouhá údržba bez přímého využití popř. zřícení – jsou jen myšlenkovým konceptem, který rozhodně nejde použít obecně. Každá z církevních památek je unikátem, stejně jako každé společenství, které bylo, je nebo bude s touto památkou spojené. Církevní nemovitosti, jakož i kulturní památky obecně, přinášejí našemu životu různorodost. Kostel bývá v některých obcích jedinou stavbou, která nemá obytnou funkci. Kostel je definičním bodem, místem setkání člověka s posvátnem, ale i s lidmi, místem uvědomění si času – kostel bývá často jedinou stavbou, která se za celý život člověka nezmění, i prostoru – kostel je právě svou trvalostí a odkazem k posvátnu středem regionu a průsečíkem mentálních map jeho obyvatel. Tuto roli může ovšem mít každá jiná památka, ke které existuje podobný vztah, například také historický klášter. Nevyužití takových staveb, jejich chátrání a rozpad, pak celému regionu odebírá značnou část jeho duchovní, kulturní, ale posléze také čistě ekonomické hodnoty. Cílem regionalismu je kvalitní život obyvatel určitého území. Ke kvalitě života rozhodně patří jeho kulturní a duchovní složka. Vhodná ekonomizace nevyužívaných církevních památek, jejich znovu-zapojení do života místních nebo regionálních společenství, přináší nejen přímé efekty, ale i dlouhodobé, těžko vyčíslitelné přínosy. Nárokuje si tedy po právu celospolečenskou podporu. Česká republika by v následujících několika letech, kdy má možnost hojného čerpání z fondů Evropské unie, měla překonat tíživé dědictví, které v podobě vnitřního dluhu ve stavu památek zanechal komunistický režim, a začít v mnohem větší míře využívat potenciálu, který v těchto památkách má. Pak se církevní nemovitosti opět stanou zdrojem, nikoliv problémem. Zdrojem nejen přímých výnosů (při mnohem větším zapojení kulturních památek regionu do cestovního ruchu), ale také lokální soudržnosti, která je jednou z podmínek kvality života v regionu.
139
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ: KNIHY: Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Praha: Zvon, 1991. ISBN 80-7113-009-5 BUKAČOVÁ, Irena, FÁK, Jiří, FOUD, Karel: Severní Plzeňsko I, 1. vydání, Domažlice, Nakladatelství Český les, 1996, 190 stran, ISBN 80-901877-1-4 BUKAČOVÁ, Irena, FÁK, Jiří, FOUD, Karel: Severní Plzeňsko I, 1. vydání, Domažlice, Nakladatelství Český les, 1997, 230 stran, ISBN 80-901877-5-7 BUKOVSKÝ, Jan: Loretánské kaple v Čechách a na Moravě, 1. vydání, Praha, Libri 2000, stran 161, ISBN 80-7277-015-2 ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD: Historický lexikon obcí ČR 1869-2005, 1.díl, 1.vydání, Praha, ČSÚ 2005 ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD: Ukazatele městské a obecní statistiky a městského informačního servisu, Praha, ČSÚ 2004, 128 stran ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD: Statistická ročenka Plzeňského kraje 2007, Plzeň 2007, 402 stran DOSKOČILOVÁ, Marie: Berní rula 23, kraj Plzeňský díl I., 1. vydání, Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1952, 444 stran DVOŘÁK, Max: Katechismus památkové péče, z textu druhého německého vydání přeložil Jaroslav Petrů, 2. české vydání, Praha, Národní památkový ústav 2004, 195 stran, ISBN 80-86234-55-X ELIADE, Mircea: Posvátné a profánní, z francouzštiny přeložil Filip Karfík- 1.vydání, Praha Křesťanská akademie 1994, 156 stran, ISBN 80-85795-11-6 JANIŠOVÁ, Milena; KAPLAN, Karel: Katolická církev a pozemková reforma 1945-1948, první vydání, Praha – Brno, Doplněk 1995, 500 stran, ISBN 80-85270-39-0 (Ústav pro soudobé dějiny) 80-85765-44-6 (Doplněk) JEDERMANN, František: Ztracené dějiny, 2. vydání, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku ve spolupráci s Ackermann Gemeinde, 1990, 71 stran, ISBN 80-85241-02-3 KADEŘÁBKOVÁ, Jaroslava; MATES, Pavel a kol.: Úvod do regionálních věd a veřejné správy, 2. rozšířené vydání, Praha, CODEX BOHEMIA 1998, 216 stran, ISBN 80-85963-69-8 KALNÝ, Mojmír: Církevní majetek a restituce, 1. vydání, Občanský institut 1995, ISBN 80-901659-3-1 KOZÁK, Pavel: Místa působení, 1. vydání, vydal ArchET České Budějovice a Pyramida Zvíkov 1997, 201 stran, ISBN 80-902394-0-4 (ArchET) 80-902085-9-2 (Pyramida) KUMPERA, Jan (vědecký redaktor): Dějiny západních Čech, díl první, Od pravěku do poloviny 18.století, 1. vydání, Plzeň, Nakladatelství Ševčík 2004, 363 stran ISBN 80-7291-108-2
140
KRČMÁŘ, Luděk, PROCHÁZKA, Zdeněk, SOUKUP, Jan: Zničené kostely, Průvodce historií západních Čech č. 14, katalog ke stejnojmenné výstavě, 1. vydání, Domažlice, Nakladatelství Český les, 2004, 186 stran, ISBN 80-86125-46-7 KRČMÁŘ, Luděk; SOUKUP, Jan: Ohrožené kostely, 1. vydání, Plzeň, Dominanty 2007, 178 stran LUSTIG, Rudolf; SVĚTNIČKA, František: Schematismus velkostatků v Čechách, 1. vydání, Praha, Mars 1933 MACHÁČEK, Jaroslav: Ekonomické souvislosti využívání kulturně historických lokalit, 1. vydání, Praha, Vysoká škola ekonomická Nakladatelství Oeconomica 2004, 122 stran, ISBN 80-245-0756-0 MATOUŠKOVÁ, Zdena; MACHÁČEK, Jaroslav; POSTRÁNECKÝ, Josef;TOTH, Petr: Regionální a municipální ekonomika, 1. vydání, VŠE v Praze 2000, 156 stran, ISBN 80-245-0052-3 NOVOTNÝ, Václav: České dějiny. Dílu I. část III. Čechy královské za Přemysla I.a Václava I., 1.vydání, Praha, nákladem Jana Leichtera 1928, 1088 stran PAMÁTKY PLZEŇSKÉHO KRAJE Koncepce podpory státní památkové péče v Plzeňském kraji, 1. vydání, Plzeň, vydal Plzeňský kraj – Odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu v roce 2004, 200 stran, ISBN 80-239-3193-8 PATOČKA, Jiří, HEŘMANOVÁ, Eva: Lokální a regionální kultura v České republice, Kulturní prostor, kulturní politika a kulturní dědictví, 1. vydání, Praha, ASPI 2008, 200 stran, ISBN 978-80-7357-347-8 PEK, Tomáš: Financování provozu, údržba a obnova památek, 1. díl, 1 vydání, Praha, VŠE v Praze, Nakladatelství Oeconomica 2007, 116 stran, ISBN 978-80-245-1309-6 POCHE, Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech 1 [A-J], 1.vydání, Praha, Academia 1977, stran 644, POCHE, Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech 2 [K-O], 1.vydání, Praha, Academia 1978, stran 580, POCHE, Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech [P-Š], 1.vydání, Praha, Academia 1980, stran 540, POCHE, Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech [T-Ž], 1.vydání, Praha, Academia 1980, stran 640, PROCHÁZKA, Zdeněk: Město Tachov, 1. vydání, Domažlice, Nakladatelství Český les 1997, stran 193, ISBN 80-901877-4-9 PROCHÁZKA, Zdeněk: Stříbrsko a Borsko, 1.vydání, Domažlice, Nakladatelství Český les 1995, 220 stran, ISBN 80-901122-9-3 PROCHÁZKA, Zdeněk: Domažlicko a Kdyňsko, 1.vydání, Domažlice, Nakladatelství Český les 1995, 195 stran, ISBN 80-901122-5-0 PROCHÁZKA, Zdeněk; KONDRYS, Antonín: Horšovotýnsko, 1. vydání, Domažlice, Nakladatelství Český les, 1998, 248 stran, ISBN 80-901877-6-5
141
RIEGEL, Alois: Moderní památková péče, edice a redakce Ivo Hlobil, Ivan Kruis, z němčiny přeložil Ivo Hlobil, Praha, Národní památkový ústav 2003, 170 stran, ISBN 80-86234-34-7 VAVERKA, Jiří a kol.: Nové kostely a kaple z konce 20. století v České republice, 1.vydání, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2001, 435 stran, ISBN 80-7192-539-X VLČEK, Pavel; SOMMER, Petr; FOLTÝN, Dušan a kol. : Encyklopedie českých klášterů, první vydání, Praha, Libri 1997, 782 stran, ISBN 80-85983-17-6 VYŠOHLÍD, Zdeněk, PROCHÁZKA, Zdeněk: Čím ožívá krajina – Was die Landschaft mit Leben Erfüllt, 1. vydání, Domažlice, Nakladatelství Český les 2003, 242 stran, ISBN 80-86125-22-X ŽEMLIČKA, Josef: Čechy v době knížecí (1034-1198), 1. vydání, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1997, 660 stran, ISBN 80-7106-196-4 ČASOPISECKÉ A NOVINOVÉ PŘÍSPĚVKY: DUFFKOVÁ, Jana: První a druhý domov. In: Přítomnost, 78. ročník, léto/2002, str. 19 - 21, DUFFKOVÁ, Jana: Česká dovolená na konci 20. století, In: Aktér, instituce, společnost, 165189, Karolinum, Praha, 2003 ZAHÁLKA, Jaroslav: Současná situace na úseku krádeží kulturního dědictví ČR a efektivita systémů evidence uměleckých děl odcizených nebo nalezených na území Čech, Moravy a Slezska, Zprávy památkové péče ročník 60, č. 5/2000, strana 125-131, ISSN 1210-5538 Kostely se bortí před očima, Plzeňský deník, 25. října 2005, strana 13 Politika územního rozvoje, Urbanismus a územní rozvoj 3/2006, str. 31 BROŽURKY: Česká biskupská konference: Přehled jednání mezi státem a církvemi v letech 1990-2000, Praha 2001, 24 stran Česká biskupská konference: Katolická církev v České republice, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2004, 24 stran, ISBN 80-7192-853-4 Sčítání lidu, domů a bytů 1991, Okres Domažlice, vydala Okresní statistická správa v Domažlicích; Klatovy, Okresní statistická správa v Klatovech; Plzeň - jih, Plzeň-město, Plzeňsever, Rokycany, Krajská statistická správa v Plzni; Tachov, Okresní statistická správa v Tachově. NEVYDANÉ MATERIÁLY: ADAMEC, Tomáš: Ekonomika provozu a rozvoje církevního objektu na příkladu Strahovského kláštera a jeho regionálních expozitur, diplomová práce na katedře Regionalistiky a veřejné správy FNH VŠE, 2007, 107 stran
142
Katedra ekonomické a regionální geografie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy: Sociálněgeografická charakteristika a sociologický výzkum pracovních a životních podmínek okresu Cheb, podklad pro tvorbu sociálního programu Agrokombinátu Cheb, Praha, 1989, strojopis, 143 stran Kostely – hlavní databáze 2007 Požadavky finančních prostředků na údržbu církevního majetku 2007 Převedené kostely Realizace prodejů nemovitého majeku Výroční zpráva plzeňské diecéze 2006 INTERNETOVÉ ODKAZY: FOJTÍČEK, Martin: Plzeňská náboženská scéna, Studie o stavu religiozity v Plzni vypracovaná v létě 1998 pro Magistrát města Plzně, dostupné z http://www.volny.cz/ledce/pnsweb.html, staženo dne 30.4.2008 GLASSHEIM, Eagle: Etnické čistky, komunismus a devastace životního prostředí, na internetu resumé dostupné z http://www.usd.cas.cz/cs/stranky/casopis-soudobedejiny/rocnik-xii/cislo-iii-iv KODERA, Radovan: informace o výstavním souboru, dostupné z http://www.volny.cz/zoplzen/vystav_tady_zili.html, staženo dne 20.4.2008 ČRo Plzeň: Rotunda Petra a Pavla potřebuje finanční injekci, internetové stránky Českého rozhlasu Plzeň, 25.4.2008 dostupné z http://www.rozhlas.cz/plzen/zpravodajstvi/_zprava/448649, staženo dne 1.5. 2008 Kostel Všech Svatých v Horšově, Hrad a zámek Horšovský Týn, internetové stránky, dostupné z http://www.horsovsky-tyn.cz/kostel-vsech-svatych-v-horsove, staženo dne 2.5.2008 Internetové stránky obce Hlince, dostupné z http://www.volny.cz/ouhlince/, staženo dne 26.4.2008 Internetové stránky o blahoslaveném Hroznatovi, dostupné z http://www.hroznata.info/, staženo dne 20.4. 2008 Internetové stránky plzeňského biskupství dostupné z www.bip.cz, staženo dne 15.4.2008 Internetové stránky prodeje far, dostupné z www.fary.net, staženo dne 17.4.2008 Internetové stránky NPÚ se seznamy Národních kulturních památek, dostupné z http://monumnet.npu.cz/monumnet.php, staženo dne 15.4. 2008 Internetové stránky ČCE dostupné z www.evangnet.cz, staženo dne 24.4.2008 Internetové stránky CČCH, dostupné z http://www.ccsh.cz , staženo dne 24.4.2008 Internetové stránky Židovská cesta na Plzeňsku, dostupné z http://www.jewish-route.eu/, staženo dne 17.4.2008 Internetové stránky Komunity Noe Holostřevy, dostupné z www.komunitanoe.cz , staženo dne 28.4.2008
143
Seznam příloh Kláštery dnešního Plzeňského kraje (a klášter Teplá) vystavěné do 19. století – souhrnná tabulka Zničené kostely v Plzeňské diecézi, seznam k roku 2004 NPÚ PLZEŇ: Přehled napadených objektů a v nich odcizených předmětů v roce 2004 Přehled napadených objektů a v nich odcizených předmětů v roce 2005 Přehled napadených objektů a v nich odcizených předmětů v roce 2006 Přehled napadených objektů a v nich odcizených předmětů v roce 2007 Havarijní program ministerstva kultury za rok 2008, přidělené žádosti Poskytnuté granty na obnovu církevních nemovitostí v rámci programu Plzeňského kraje „Zachování a obnova kulturních památek Plzeňského kraje pro rok 2008“ Přehled některých kostelů Biskupství plzeňského převedených na další subjekty: Nejnavštěvovanější kostely plzeňské diecéze podle databáze BiP
144
Kláštery dnešního Plzeňského kraje (a klášter Teplá) vystavěné do 19. století – souhrnná tabulka typ kláštera
místo
jméno řádu
rok založení
sloh dochovaných budov
rok zániku
kolonizační klášter
Kladruby
benediktini
1115
barokní gotika
kladrubské proboštství
Město Touškov
benediktini (Kladruby)
1288
kladrubské proboštství
Pasečnice
benediktini (Kladruby)
před 1370
kladrubské proboštství
Přeštice RozvadovSvatá Kateřina
benediktini (Kladruby)
plaské proboštství
Plasy Mariánská Týnice
kolonizační klášter
1786
příčina zániku josefínské reformy
NKP, prohlídky
po 1420
husité
nedochován
x
po 1420
nedochován
před 1334
baroko
1785
benediktini (Kladruby)
1306
x
cisterciáci
1144
x románský, gotika, baroko
1785
cisterciáci (Plasy)
1230
baroko
1785
Nepomuk
cisterciáci
1145
gotika
1420
kolonizační klášter
Manětín
johanité
1182
po 1420
kolonizační klášter
Teplá
premonstráti
1193
x románský, gotika, baroko
husité josefínské reformy neznámé důvody josefínské reformy josefínské reformy husité, zabrání majetku zabrání majetku Švamberky
kladrubské proboštství kolonizační klášter
kolonizační klášter
x
dnešní stav
děkanství nedochován snaha o opravu, prohlídky opraven, muzeum zbytky v nové zástavbě nedochován funguje
Chotěšov
premonstrátky
1202-10
baroko
1782
Chotěšov
salesiánky
1878
baroko
1950
kolonizační klášter
Dobřany
magdalenitky
1259
x
1282
kolonizační klášter městský klášter 13.století městský klášter 13.století
Pivoň
obutí augustiniáni
před 1379
gotika, baroko
1787
Stříbro
minorité
1266
1785
Domažlice
obutí augustiniáni
1287
gotika, baroko gotika, baroko, klasicismus
josefínské reformy komunistický režim podřízení klášteru Chotěšov josefínské reformy josefínské reformy
viz další řádek vlastnictví obce, snaha o opravu
nedochován devastován, snahy o opravu muzeum, zřícenina kostela funguje
145
městský klášter 13.století městský klášter 13.století
Plzeň
minorité(františkáni)
1295
gotika
1950
Plzeň
dominikáni
1295
x
1785
komunistický režim josefínské reformy
městský klášter 13.století
Klatovy
dominikáni
1300
baroko
1785
josefínské reformy
nedochován opraveno, víceúčelové prostory
klášter doby Karla IV.
Tachov
karmelitáni
1351
x
před 1554
samovolný zánik
nedochován
klášter doby Karla IV. fundace Buriana z Gutštejna fundace Buriana z Gutštejna
Rokycany
augustiniáni
1361
x
1566
Tachov Rabštejn nad Střelou Rabštejn nad Střelou
františkáni
po 1455
baroko
1950
karmelitáni
1483
servité
1666
baroko
1787
klášter doby barokní
Klatovy
jezuité
1636
baroko
1773
klášter doby barokní
Tachov-Světce
pavláni
1639
baroko
1787
klášter doby barokní
Horšovský Týn
kapucíni
1641
baroko
1950
klášter doby barokní
Sušice
kapucíni
1643
baroko
klášter doby barokní
Plzeň
dominikánky
1709
baroko, klasicismus
1782
klášter doby barokní
Štěnovice
1747
baroko
1785
klášter 19.stol.
Hyršov
trinitáři sestry de Notre Damme
1851
?
1853
klášter 19.stol.
Nepomuk
piaristé
1862
novogotický
1950
1532
muzeum
samovolný zánik nedochován komunistický režim okresní muzeum neznámé důvody viz další řádek josefínské reformy hotel, restaurace zrušení opraveno, jezuitského řádu prohlídky josefínské reformy ruina komunistický režim byty, rozpadání
josefínské reformy josefínské reformy přestěhování komunistický režim
funguje knihovna, pravoslavný kostel fara, kostel ? muzeum
Zdroj dat: VLČEK, Pavel; SOMMER, Petr; FOLTÝN, Dušan a kol. : Encyklopedie českých klášterů, první vydání, Praha, Libri 1997, 782 stran, ISBN 80-85983-17-6
146
147
Repro z knihy Zničené kostely
148
NPÚ PLZEŇ Přehled napadených objektů a v nich odcizených předmětů v roce 2004 Ověřené informace o krádežích jsme získali opět výhradně od Krajské správy policie ČR. Okres Klatovy Albrechtice, kostel sv. Petra a Pavla a P. Marie – socha sv. Augustina z hlavního oltáře Annín, kostel sv. Mořice – 2 tordované stoupy z oltáře sv. Rodiny - 2 hladké sloupy z oltáře sv. Isidora - svícen, socha P. Marie z hlavního oltáře Javorná, kostel sv. Anny – socha P. Marie Královny nebes, z oltáře sv. Václava, r.č. 4469 - 2 dvojice hlaviček okřídlených andílků, z hlavního oltáře, r.č. 4488 Maňovice, kaple – socha P. Marie s Ježíškem, r.č. 4724 Odolenov, kaple P. Marie – obraz podobenství o milosrdném Samaritánovi - 2 tordované sloupy z hlavního oltáře - reliéf Krista Trpitele - reliéf P. Marie - svícny, 2 ks Okres Plzeň-město Plzeň, kostel Nanebevzetí P. Marie – depozitář -
kredenční stůl, r.č. 2428, socha Madony, r.č. 2424,socha (karyatida) anděla, pův.
kazatelna kostela Nanebevzetí P. Marie, r.č. 2412, soubor kánonových tabulek, 3 ks, r.č. 2406, pontifikální křeslo a 5 taburetů, r.č. 6427, obraz Navštívení P. Marie, r.č. 6410, obraz P. Marie Karlovské, r.č. 6409, obraz Klanění tří králů, r.č. 6408, obraz Klanění pastýřů, r.č. 6407, obraz Gabriela archanděla ze souboru, r.č.6404, obraz Zvěstování P. Marii ze souboru, r.č. 6404, obraz Smrt sv. Josefa, r.č. 6403, obraz sv. Kryštofa ze souboru, r.č. 6402, obraz sv. Antonína Paduánského ze souboru, r.č. 6402, obraz sv. Jana Nepomuckého ze souboru, r.č. 6402, obraz sv. Františka ze souboru, r.č. 6402, socha sv. Eustacha, r.č. 6401, socha sv. Jiří, r.č. 6396, socha sv. Ludmily, r.č 6391, socha světce, r.č. 6389, socha sv. Barbory, r.č. 6381, socha sv. Kateřiny, r.č. 6380, obraz sv. Lukáš maluje Madonu, štít sv. Václava, reliéf sv. Petra, reliéf sv. Pavla, relikviář sv. Jana Nepomuckého, relikviář, relikviář sv. Anežky, relikviář sv. Corony, relikviář Piety, relikviář sv. Barbory, relikviář sv. Augustina, relikviář sv. Řehoře, relikviář sv. Anny,relikviář Madony, relikviář P. Marie Brněnské, relikviář Krista, relikviář Bolestné P. Marie, skříňka, akantové řezby, 3 ks, františkánský znak – erb, 2 karyatidy andělů, svícny, 2 ks, svícny, 6 ks, krucifix, 2 sochy andělů, socha P. Marie Bolestné, 2 sochy andílků, empirová postel, korpus Krista, křížek Okres Plzeň-sever Kralovice, kostel sv. Petra a Pavla – obraz svaté Rodiny, r.č. 6003
149
Okres Rokycany Kařez, kostel sv. Jana Nepomuckého – 2 sochy andělů světlonošů z oltáře P. Marie Okres Tachov Okrouhlé Hradiště, kostel sv. Jana Křtitele - krucifix Pořejov, kostel sv. Anny – náhrobek, r.č. nemovitosti 44 336/4-4840 - překlad portálu s datací do r. 1779, r.č. nemovitosti 44 336/4-4840 Nalezené a ztotožněné předměty v roce 2004 Kšice, okr. TA, kostel Nanebevzetí P. Marie – socha sv. Jiří z hlavního oltáře, r.č. 1891 Pístov, okr. TA, kostel sv. Bartoloměje – socha sv. Jana Nepomuckého Chudenice, okr. KT, kaple sv. Anny – socha sv. Zachariáše, r.č. 4450 Vřeskovice, okr. KT, kostel sv. Jana Křtitele – hlavička andílka z bočního oltáře
1...1
Přehled napadených objektů a v nich odcizených předmětů v roce 2005
Okres Plzeň-sever Ves Touškov, socha Immaculaty – nemovitost, r.č. 16 216/4-515 Chříč, kostel sv. Jana Nepomuckého -
svícny, 6 ks, 2 hlavičky andílků z hlavního oltáře, r.č. 21 797/41262 (34-2578), socha sv. Prokopa z hlavního oltáře, r.č. 21 794/4-1262(34-2578), socha sv. Vojtěcha – dtto, reliéfní kytka z ambonu kazatelny
Okres Rokycany Lhota pod Radčem, kostel sv. Filipa a Jakuba -
kalich
-
socha P. Marie Svatohorské
-
socha sv. Anny Samatřetí
Okres Tachov Staré Sedlo, kostel Nanebevzetí P. Marie – socha sv. Jáchyma z hlavního oltáře, r.č. 22 160/4-1906(34-2116) Stráž u Tachova, kostel sv. Václava -
2 sochy andělů z hlavního oltáře
-
hlavička andílka z hlavního oltáře
-
socha sv. Jana Křtitele, r.č. 34-2132
Slavice, kostel sv. Vavřince – soška andílka (atribut sv. Matouše ev.) z kazatelny, r.č. 14 747/4-1898 (34-2086)
150
Nalezené a ztotožněné předměty v roce 2005 Nechanice, okr. PJ, kaple – socha sv. Mikuláše Myrského
Přehled napadených objektů a v nich odcizených předmětů v roce 2006 Okres Tachov Svatá Kateřina, kostel sv. Kateřiny – 2 sochy andělů z hlavního oltáře, r.č. 34 779/4-1888 (34-1836) -
3 sošky andílků z levého bočního oltáře, r.č. 34 779/4-188 (34-1837)
-
socha sv. Augustina z kazatelny, r.č. 34 779/4-1888 (34-1839)
-
reliéf Ježíš v chrámu z kazatelny, r.č. 34 779/4-1888 (34-1839)
-
socha P. Marie z pravého b. oltáře, r.č. 34 779/4-1888 (34-1838)
-
2 sošky andílků z pravého b. oltáře, r.č. 34 779/4-1888 (34-1838)
-
ozdobné květinové girlandy z pravého b. oltáře, r.č. 34 779/4-1888 (34-1838)
-
obraz Nejsvětější Trojice, r.č. 75 513/34-1842
-
2 sochy Zmrtvýchvstalého Krista
-
4 krucifixy
Nalezené a ztotožněné předměty v roce 2006 Svatá Kateřina, kostel sv. Kateřiny - 2 sochy andělů z hlavního oltáře, r.č. 34 779/4-1888 (34-1836) -
obraz Nejsvětější Trojice, r.č. 75 513/34-1842
-
2 sochy Zmrtvýchvstalého Krista
-
4 krucifixy
Tachov, kostel sv. Václava – obraz Ukřižovaného, r.č. 34-2246 Přehled napadených objektů a v nich odcizených předmětů v roce 2007 Malý Bor, kaple sv. Jana Nepomuckého – socha sv. Jana Nepomuckého Strašín, kaple u kostela Panny Marie – socha Panny Marie s Ježíškem a 2 kovové svícny Strašín, kostnice u kostel Narození Panny Marie – 2 sochy andělů světlonošů Obytce, kaple sv. Barbory – socha Immaculaty a 2 dřevěné sloupy s hlavicemi z hlavního oltáře 2 oblačné kruhy s 5 andílčími hlavičkami – z bočních oltářů Nalezené a ztotožněné předměty v roce 2007 Defurovy Lažany, okr. KT, kaple sv. Antonína Paduánského – socha sv. Vojtěcha, r.č. 37983/4-2830 (34-4291)
Zdroj: materiál NPÚ Plzeň 151
Havarijní program ministerstva kultury za rok 2008, přidělené žádosti – vybrané pouze církevní nemovitosti (v tisících Kč)
obec
žadatel
památka
požadovaná částka
Navržený příspěvek
SRBICE
CÍRKEV ŘK
kostel sv. Víta
220,-tis
200
PŘEDSLAV
CÍRKEV ŘK
kostel sv. Jakuba Většího
235,-tis
300
HARTMANICE
CÍRKEV ŘK
kostel sv. Kateřiny
890,-tis
200
MYSLÍV
CÍRKEV ŘK
Farní budova
207,- tis
100
ŠTĚNOVICE
CÍRKEV ŘK
Areál bývalého kláštera trinitářů
235,-tis
220
ČÍŽKOV
CÍRKEV ŘK
kostel sv. Jana Křtitele
200,-tis
200
DOŽICE
OBEC
kostel sv. Michaela archanděla
850,-tis.
300
KBEL
CÍRKEV ŘK
kostel Všech Svatých
200,-tis.
200
KRALOVICE
CÍRKEV ČB
Evangelický kostel s farou
250,-tis
250
VELEČÍN OSTROVEC
OBEC
kostel sv. Jana Křtitele
250,-tis
200
PŇOVANY
CÍRKEV ŘK
kostel sv. Mikuláše
400,-tis
250
CÍRKEV ŘK
hřbitovní kostel sv. Petra a Pavla
1 300,-tis
300
OBEC
hřbitovní kaple sv. Rozálie a márnice
120,-tis
200
STARÉ SEDLO CÍRKEV ŘK
kostel Nanebevzetí Panny Marie
250,-tis
300
NOVÉ SEDLIŠTĚ
CÍRKEV ŘK
kostel Nejsvětější Trojice
765,-tis
200
KŠICE
CÍRKEV ŘK a OS
kostel Nanebevzetí Panny Marie
000,-tis
200
LÍŠNÁ
RADNICE
152
MÁLKOV
CÍRKEV ŘK a OS
kostel sv. Apolonie s kaplí Panny Marie Pomocné
DOMASLAV
CÍRKEV ŘK a OS
kostel sv. Jakuba Většího
500,-tis
300
KOSTELEC U STŘÍBRA
OBEC
kostel sv. Jana Křtitele
887,-tis
150
ZÁCHLUMÍ
CÍRKEV ŘK
kostel Narození Panny Marie
200,-tis
200
BERNARTICE
CÍRKEV ŘK
kostel sv. Petra a Pavla
5 543,-tis
400
KŘIVCE
kostel sv. OBČANSKÉ SDRUŽENÍ MARTINIUS Martina
500.-tis
200
500.-tis
350
5 220
Zdroj: materiál NPÚ Plzeň
Poskytnuté granty na obnovu církevních nemovitostí v rámci programu Plzeňského kraje Zachování a obnova kulturních památek Plzeňského kraje pro rok 2008 místo objektu
žadatel(adresa) Občanské sdružení Komunita Noe Francouzská 36 Holostřevy 323 00 Plzeň Obec Honezovice Honezovice 64 Honezovice 331 01 Stod Obec Chotěšov Dobřanská 6 Chotěšov 332 14 Chotěšov Římskokatolická farnost Švihov Komenského 92 Chudenice 340 12 Švihov Obec Kout na Šumavě Kout na Kout na Šumavě čp. 1 334 01 Domažlice Šumavě Římskokatolická farnost Kralovice Plzeňská tř. 158 331 41 Kralovice Kozojedy Římskokatolická farnost Kralovice Plzeňská tř. 158 Kralovice 331 41 Kralovice
fara
popis specifikace předmětu podpory obnova výplní dřevěných otvorů v 1.NP a schodišťového prostoru, obnova dřev. schodiště, zrestaurování ostění
200 000
kaple sv. Barbory
oprava střechy a krovu
120 000
klášter čp. 1
obnova 17 ks oken v 2.NP JV, JZ, SZ část konventu
320 000
kostel sv. Jana Křtitele
oprava krovu a střešního pláště vč. klemp. prvků nad hlavní lodí kostela
300 000
kaplička Nejsvětější Trojice
výměna střešního pláště, oprava 2ks oken, výměna vstupních dveří
200 000
kostel sv. Mikuláše
ošetření krovu, obnova střechy a klempíř. prvků
200 000
kostel sv. Petra a Pavla
Střecha
300 000
objekt
Kč
153
Křivce
Měcholupy
Mileč
Miletice u Dlažova
Mýto
Nepomuk
Nezdice
Plzeň Litice
Potvorov
Rejštejn
Starý Plzenec
Strašice
Studánka Tachov Světce
OS MARTINUS Křivce 29 349 53 Bezdružice Obec Předslav Předslav 53 339 01 Klatovy Římskokatolická farnost arciděkanství Nepomuk Přesanické nám. 1 335 01 Nepomuk Obec Dlažov Dlažov 17 340 21 Janovice n. Úhlavou Město Mýto Náměstí 109 338 05 Mýto Římskokatolická farnost arciděkanství Nepomuk Přesanické nám.1 335 01 Nepomuk Obec Nezdice Nezdice 46 334 01 Nezdice Římskokatolická farnost Plzeň Litice Budilovo nám. 1 321 03 Plzeň Římskokatolická farnost Kralovice Plzeňská tř. 158 331 41 Kralovice Římskokatolická farnost Rejštejn Náměstí 14 341 92 Kašp. Hory Město Starý Plzenec Smetanova 932 332 01 Starý Plzenec Římskokatolická farnost Strašice J. Urbana 52 337 01 Rokycany Obec Studánka Studánka 170 347 01 Tachov Město Tachov Rokycanova 1 347 01 Tachov
kostel sv. Martina
obnova střechy lodi, presbytáře a věže, statické zajištění objektu
800 000
kaple sv. Apoleny
výměna 2 ks oken a 2 ks dveří
50 000
kostel sv. Petra a Pavla
oprava fasády věže kostela
200 000
kaple sv. Jana Nepomuckého
stavebně-historický a dendrochronologický průzkum
50 000
kostel sv. Štěpána
obnova fasády včetně věže
130 000
kostel sv. Jana Nepomuckého
oprava krovu - další etapa
200 000
kostel sv. Prokopa
střešní plášť, klempířské prvky, laťování
400 000
kostel sv. Petra a Pavla
oprava fasády presbytáře
300 000
kostel sv. Mikuláše
oprava krovu lodi kostela
500 000
kostel sv. Bartoloměje
výměna střešní krytiny, oprava krovu
500 000
rotunda sv. Petra a Pavla
výměna střešní krytiny, oprava krovu, fasády okapové římsy, okapového chodníku a vstupních dveří
kostel sv. Vavřince
obnova fasády věže
300 000
sousoší sv. Rodina
restaurování sousoší oprava malých a velkých fiál a jejich osazení restaurování
50 000
jízdárna
1 000 000
300 000
154
Vejprnice Velečín č. o. Ostrovec Vysoké Jamné
Zbiroh
Žebnice
Obec Vejprnice Mírová 17 330 27 Vejprnice Obec Velečín Velečín 47 331 65 Žihle Obec Lestkov Lestkov 210 349 52 Římskokatolická farnost Zbiroh 338 28 Radnice Římskokatolická farnost Plasy Žebnická 559 331 01 Plasy
výklenková kaple Vejprnice, Staročeská náves kostel sv. Jana Křtitele
střecha, krov, fasáda a oprava dveří střecha lodi včetně klempířských prvků, statika štítu u věže
kaple sv. Jana Nepomuckého
oprava střešní krytiny, opravy omítek
kostel sv. Mikuláše
kostel sv. Jakuba Většího
obnova fasády severní a západní části průzkum a restaurováni nástropních a nástěnných maleb v interiéru, oprava oken
150 000
500 000
60 000
250 000
200 000 7 580 000
Zdroj dat: internetové stránky Plzeňského kraje, dostupné z http://www.plzenskykraj.cz/file.asp?name=1004821080409095550.htm&folder=790, staženo dne 2.5.2008 Přehled některých kostelů Biskupství plzeňského převedených na další subjekty:
obec Blatnice Cheb Chodov (Dolní Chodov) Chodský Újezd Chudenice Kostelec u Stříbra Milíkov Mýto Nový Kostel Ostroh Ostrov Ostrovec Přestavlky Přívětice Stráž nad Ohří Stříbro Šitboř Tři Sekery Úherce Vícov (Přeštice)
kostel nejsv. Trojice Zvěstování P. Marii (klášterní) sv. Vavřinec Povýšení sv. kříže sv. Anna (hřbitovní kaple) sv. Jan Křtitel sv. Šimon a Juda sv. Štěpán (hřbit. kostel) Povýšení sv. kříže sv. Jakub a Wolfganag sv. Jakub sv. Jan Křtitel sv. Petr a Pavel sv. Martin sv. Michael Nanebevzetí P. Marie sv. Mikuláš 14 sv. pomocníků sv. Josef sv. Ambrož
převedeno na obec Blatnice město Cheb obec Chodov obec Chodský Újezd obec Chudenice obec Kostelec obec Milíkov město Mýto obec Nový Kostel obec Poustka město Ostrov obec Velečin obec Přestavlky obec Přívětice obec Stráž nad Ohří město Stříbro obec Poběžovice obec Tři Sekery obec Úherce, nadace město Přeštice
Karlovy Vary
Ondřejská kaple
Lesná Milíře
sv. Mikuláš sv. Petr a Pavel
Řeckokatolíci Pravoslavná círk. obec v Lesné Pravoslavná círk. obec
155
v Milířích Rokycany Sokolov Otročín Ovesné Kladruby Skoky Teplá Úšovice
nejsv. Trojice nejsv. Trojice (hřbit. kaple) sv. Michael archanděl sv. Vavřinec sv. Marie Pomocnice sv. Jiljí sv. Antonín
Pravoslavní Pravoslavní Klášter premonstrátů Teplá Klášter premonstrátů Teplá Klášter premonstrátů Teplá Klášter premonstrátů Teplá Klášter premonstrátů Teplá
Branišov (u Toužimi) Citice Křivce
sv. Blažej (ruina) Povýšení sv. kříže sv. Martin
Libyně
sv. Jiljí
Pivoň
sv. Marie (klášterní)
OS Cesta z města OS Zapomenuté světlo OS Martinu OS Za záchranu kostela sv. Jiljí OS pivoňského kláštera Aurelius
Zdroj dat: materiál Biskupství plzeňského Převedené kostely Nejnavštěvovanější kostely plzeňské diecéze podle databáze BiP roční počet bohoslužeb s nedělní platností
průměrný počet účastníků nedělní bohoslužby
VIKARIÁT
farnost
kostel
PM
Plzeň-Slovany
Panna Maria Růžencová
235
500
PM
Plzeň
Sv. Jan Nepomucký
159
450
DO
Domažlice
Narození Panny Marie
104
400
DO PM
Mrákov Plzeň
Sv. Vavřinec Sv. Bartoloměj
53 106
400 370
KT
Klatovy
Panna Maria a Sv.Ignác
53
270
PM
Plzeň- Lobzy
Sv.Martin a sv Prokop
104
250
RO DO
Rokycany Kdyně
53 53
180 170
PM
Plzeň
Panna Maria Sněžná Sv. Mikuláš Panna Maria Nanebevzatá
106
150
KT
Klatovy
Narození Panny Marie
53
120
PJ
Přeštice
53
120
TC
Tachov Plzeň-Severní Předměstí
P. Maria Nanebevzatá Panna Maria Nanebevzatá
53
100
30
100
PM
156