Právní nástroje boje proti dezinformační kampani: evropské zkušenosti

Kremlin Watch Report 18.09.2016

Právní nástroje boje proti dezinformační kampani: evropské zkušenosti

Tato studie byla vydána s podporou Poslaneckého klubu Evropské strany lidové v Evropském parlamentu Johana Grohová Seniorní analytička programu Kremlin Watch

Viktor Derka Spolupracovník programu Kremlin Watch

Think-tank Evropské hodnoty je nevládní odborná instituce bránící liberální demokracii. Kremlin Watch je strategický program thinktanku Evropské hodnoty, který má za cíl rozkrývat a čelit jednotlivým nástrojům hybridní války Ruské federace zaměřené proti liberálnědemokratickému systému.

Kremlin Watch Report 18.09.2016 Právní nástroje boje proti dezinformační kampani: evropské zkušenosti

Agresivní propaganda založená na záměrně nepravdivých informacích a lžích je dnes s nemalou intenzitou využívána jako účinná zbraň pro rozvracení společností a získávání vlivu. Liberální demokratické společnosti v Evropě už třetí rok čelí organizované a Ruskou federací štědře dotované informační válce vedené prostřednictvím šíření lživých a zavádějících informací. Cílem je vyvolávání zmatení a podkopat důvěru veřejnosti ve vlastní demokratické instituce a svobodná média. Prostředkem pro šíření dezinformací je především audiovizuální vysílání a internet. Globálním nástrojem nástrojů propagandy je ruským státem placená televize RT, která vysílá přes satelit, a je tedy běžně dostupná i na Západě. Řada internetových domén se pak prezentuje jako standardní zpravodajský portál a v jazyce dané země šíří zřetelně nevyvážené a lživé zpravodajství. Šiřiteli dezinformací se pak často stávají běžní občané tak, že na sociálních sítí či hromadnými emaily sdílejí mezi svými přáteli propagandou pokřivený obsah bez ohledu na původ informace často v domnění, že jde o seriozní zpravodajství. Ruskem vedená informační válka byla zprvu Západem přehlížena. S její stoupající intenzitou a jasným cílem rozkládat jednotu západních nadnárodních entit jako Evropská unie a celkově podkopávat víru v západní demokratické zřízení se postupně dostala do pozornosti bezpečnostních služeb a následně i politiků. To vše ovšem se značným zpožděním a malou znalostí metod Kremlu. I proto je dnes patrné, že společnosti, na které je informační chaos cílen, nejsou vůči této ofenzívě imunní. Zároveň řeší dilema, jak se aktivně bránit a přitom nerezignovat na demokratické hodnoty a svobody. Pod svobodou si nicméně nelze představit, že by stát měl přehlížet šíření lží a dezinformací navíc se zjevně politickým podtextem s účelem manipulovat veřejnost. Útoky je třeba nejen monitorovat, ale také se jim aktivně bránit. Cílem této práce je zmapovaní případů států EU zasažených ruskou propagandou, jejichž úřady vůči veřejně šířeným dezinformacím zasáhly. Hlavní analýza je pak věnována České republice a institutům, které český právní řád v této oblasti nabízí.

1


1. Executive Summary 

Česká republika je několik let terčem aktivní informační války vedené Kremlem. Přesto zde nebyl zaznamenán jediný případ dezinformace, která by byla na základě podnětu či vlastní aktivity prošetřována orgány činné v trestním řízením či by se jí zabýval regulátor, který v této oblasti dohlíží na audovizuální vysílání (internet regulací nepodléhá).



Regulátoři v Litvě, Lotyšsku a Velké Británii na základě národních legislativ uvalili v minulých třech letech v několika případech postih na ruské televizní vysílání s odůvodněním, že pořady jsou tendenční a nejsou nestranné. Většinou šlo o tříměsíční zákazy vysílání ze strany ruských televizí, méně pak peněžité pokuty či prohlášení v živém vysílání.



Regulátoři v těchto případech vyhodnotili, že nad právem na svobodu projevu těchto médií je právo na nestranné, netendenční a vyvážené vysílání. Směrnice o audovizuální a mediální službě, která je součástí práva EU, členským státům umožňuje dočasně se odchýlit od závazku dodržovat svobody příjmu signálu za splnění určitých podmínek.



Platná česká legislativa příliš neumožňuje účinný postup proti cíleným dezinformacím. Občanské právo sice jisté možnosti nabízí, ale dokazování je problematické, protože závisí na znalosti totožnosti šiřitele. Majitelé či zástupci nternetových domén, které jsou v ČR hlavními nástroji pro dezinformační kampaň, jsou obvykle velice těžce dohledatelní.



Trestní právo umožňuje potenciálně největší postih. Prolémem je ale sama klasifikace případného trestného činu a rovněž samo prokazování naplnění subjektivní stránky trestného činu, zvláště pak u trestných činů, které nemůže spáchat právnická osoba. Trestněprávní represe by pak vyžadovala rozšíření skutkových podstat v okruhu subjektů též na právnické osoby, což by bylo velice problematické a zneužitelné například k šikaně standardních domén.



Největší podíl šíření dezinformací se děje na internetu, který není regulován. Větší regulace v této oblasti ovšem není žádoucí mimo jiné i proto, že by vedla k formálnímu přemístění těchto subjektů za hranice země.



Oblast, kde se účinná regulace nabízí nejvíce, je dosažení většího dozoru státu nad vlastnickými vztahy těchto médií. Pomoci by měla debatovaná novela zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, která by zakotvila povinnost žadatelů licence informovat Radu pro rozhlasové a televizní o vlastnické struktuře.

2


2. Instituty českého právního řádu Následující text se věnuje relevantním právním institutům a to z hlediska různých právních odvětví. Jsou řazena od veřejnoprávních po soukromoprávní se zohledněním jejich praktické využitelnosti, včetně úvah nad případnými možnostmi změny stávající regulace. U legislativních zásahů z hlediska ústavněprávní roviny je nutné mít na paměti, že případné kolize mezi Listinou základních práv a svobod garantovaným základním právem svobody projevu a základního práva či svobody je nutno zaváděnou regulaci poměřovat z hlediska jejich vhodnosti (zda daná úprava sleduje legitimní cíl), potřebnosti (zda daná úprava je nejmírnějším efektivním prostředkem dosáhnutí určitého cíle) a proporcionality (zda je přínos plynoucí z ochrany určitého základního práva či svobody alespoň takové intenzity jako omezení práva svobody projevu). Právní předpisy nebo individuální zásahy, které by některému z těchto kritérií nevyhověly, by totiž byly následně s nejvyšší pravděpodobností zrušeny Ústavním soudem.

I. Veřejné právo 1. Trestní právo Nejvýznamnější cestou postihu zmíněných zpravodajských webů je aplikace norem trestního práva. První výhodou je větší citelnost postihu, jelikož uložení trestu je v každém případě silnějším represivním nástrojem než pouhé uložení povinnosti nahradit újmu v občanskoprávním řízení, byť samotná trestní odpovědnost nijak nevylučuje souběžné uplatnění občanskoprávní odpovědnosti (viz § 43 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, umožňující uplatnění nároku poškozeného na náhradu újmy či vydání bezdůvodného obohacení v rámci trestního řízení). Na druhou stranu musí stát prokázat, že jednání naplnilo některou ze skutkových podstat uvedených v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, aby bylo trestným činem, což je dle § 13 odst. 1 t. z. protiprávní čin označený trestním zákonem za trestný. Nadto je nutné vyhovění podmínkám zavinění, ježto ke vzniku trestní odpovědnosti je v souladu s § 13 odst. 2 t. z. třeba zavinění ve formě úmyslu, neříká-li zákon jinak. Svízelnou se jeví i skutečnost, že ne všechny trestné činy je způsobilá spáchat právnická osoba, k čemuž se ale více dostaneme v rámci rozboru konkrétních trestných činů. Největší devizou trestněprávního přístupu bezesporu je zapojení orgánů činných v trestním řízení do vyšetřování případně prověřování, což celé řízení diametrálně odlišuje od běžného občanskoprávního řízení, kde větší část důkazního břemene leží na žalobci. V souladu s § 158 odst. 1 ve spojení s § 2 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, je policejní orgán, resp. státní zástupce povinen stíhat veškeré trestné činy, o kterých se dozví. Každý má proto právo podat trestní oznámení dle § 59 odst. 4 ve spojení s § 158 odst. 1 t. řádu., kterým mají orgány činné v trestním řízení povinnost se zabývat. Důležitou otázkou je druh uloženého trestu. Pakliže je pachatelem fyzická osoba, základním trestem bude uložení trestu odnětí svobody (§ 55 t. z.) dle sazeb uvedených u konkrétních skutkových podstat, což nicméně neimplikuje automatickou vhodnost jeho ukládání (což kupříkladu v případě právnických osob ani není možné). V mnohých případech se naopak jako účelnější z hlediska nápravy pachatele jeví

3


uložení některého alternativního trestu. Mezi druhy alternativních trestů je možné v případě pachatele jakožto fyzické osoby řadit kupříkladu, propadnutí majetku, peněžitý trest, propadnutí věci, zákaz činnosti, či vyhoštění. Přičemž tyto tresty mohou být pachateli uloženy v návaznosti na zákonné podmínky, jak samostatně, tak společně. Odlišná situace bude v případě právnických osob, kde z pochopitelných důvodů bude hlavním druhem trestu peněžitý trest (§ 18 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim), přičemž při stanovení jeho výše by měl soud zohlednit majetkové poměry trestané právnické osoby. V případě ukládání trestů právnickým osobám je z jejich specifické povahy jsou alternativní tresty poněkud odlišné, pročež je právnickým osobám mimo trestu zákazu činnosti, propadnutí majetku, propadnutí věci (jejichž výkon se od fyzických osob více neodlišuje) uložit též trest zrušení právnické osoby, zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti na veřejné soutěži, či zákaz přijímání dotací a subvencí. I. Pomluva Trestný čin pomluvy je upraven v § 184 t. z., přičemž jeho skutková podstata spočívá ve sdělení nepravdivého údaje schopného ohrozit vážnou měrou vážnost pomlouvaného u spoluobčanů, poškodit v zaměstnání, atd. Kvalifikovaná skutková podstata bude naplněna při šíření těchto údajů prostřednictví televize, rozhlasu, po internetu, či jiným obdobným způsobem. Objektem tohoto trestného činu je ovšem uvedená vážnost u spoluobčanů, rodinné vztahy, atd., což implikuje, že předmětem útoku smí být pouze fyzická osoba, zákonodárce tudíž ponechává obdobné útoky proti právnickým osobám beztrestné (v rovině trestního práva, občanskoprávní odpovědnost vyloučena není). Teoreticky problematickým se též jeví, že tento trestný čin nemůže dle současné legislativy spáchat právnická osoba (viz a contrario § 7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob). V roce 2016 byl v legislativním procesu k novele t. z. též pozměňovací návrh měnící zákon o odpovědnosti právnických osob tak, že by byla tato výjimka odstraněna, který ovšem v konečném důsledku přijat nebyl. Vyloučení souběžné odpovědnosti právnické osoby s fyzickou osobou, které faktickou pomluvu spáchaly, samozřejmě nijak nebrání individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby (tj. konkrétního autora onoho výroku). Co se týká samotného trestu, t. z. stanoví sazbu odnětí svobody u tohoto trestného činu až na jeden rok (dva roky v případě kvalifikované skutkové podstaty). Je nutno nicméně zohlednit, že přítomnost této skutkové podstaty v současném trestním právu je předmětem nemalých kritik, a lze proto pochybovat, zda je tato skutková podstata jednak v praxi skutečně stíhána, nebo jde o fakticky nevyužívané ustanovení, dále zda pouze zbytečně nezatěžuje orgány činné v trestním řízení, a konečně zda by nebylo účelnější, kdyby případný postih pachatele ležel pouze v občanskoprávní oblasti. Jako určitou modelovou situaci si můžeme představit provozovatele zpravodajských webových stránek pana A, který úmyslně zveřejnil na svém serveru difamující nepravdivou zprávu týkající se veřejně známé paní B. Tím by spáchal uvedený trestný čin pomluvy ve kvalifikované skutkové podstatě, čímž pádem by mohl být pan A odsouzen až k dvouletému trestu odnětí svobody, přičemž poškozená paní B

4


by mohla svůj občanskoprávní nárok na přiměřené zadostiučinění uplatnit buď v rámci adhezního řízení trestního, nebo v rámci separátního občanskoprávního řízení. II. Křivé obvinění Podobným trestným činem k výše uvedené pomluvě je též trestný čin křivého obvinění. Křivé obvinění je upraveno v § 345 t. z., přičemž spočívá ve lživém obvinění jiné osoby ze spáchání trestného činu, v základní skutkové podstatě se sazbou odnětí svobody až na dvě léta (§ 345 odst. 1 t. z.). Druhou základní podstatou je spáchání činu v úmyslu přivodit trestní stíhání oné osoby (odst. 2 téhož ustanovení) se sazbou odnětí svobody až tři léta, a dále mezi kvalifikované skutkové podstaty se řadí zejména se sazbou odnětí svobody na 2 – 8 let pakliže pachatel buď – činem způsobí značnou škodu (odst. 3 písm. a) téhož ustanovení), spáchá čin tiskem, filmem, rozhlasem,…(písm. b) téhož ustanovení), nebo vůči osobě, která vůči pachateli plnila svou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání (písm. e) téhož ustanovení). Pachatelem tohoto trestného činu opět může být pouze fyzická osoba. Modelově je možno nastínit situaci, kdy novinář A zaměstnaný společností ABC a.s., která působí jako vydavatel známého deníku, úmyslně napíše o političce paní B, že spáchala určitý trestný čin, přičemž v článku její údajné jednání barvitě popíše. Den po publikaci této zprávy si všimne novinář A, že členy představenstva společnosti ABC a.s. přišel navštívit pan C – zaměstnanec místního územního pracoviště Finančního úřadu, a to kvůli nějakým nesrovnalostem v nedávno odevzdaném daňovém přiznání společnosti ABC a.s. V návalu hněvu na finanční správu proto řekne všem svým známým, že pan C je známý korupčník, který opakovaně přijímá úplatky v rámci výkonu své práce. V nastíněném případě spáchal pan A trestný čin křivého obvinění, a to jak v základní skutkové podstatě dle § 345 odst. 1 t. z., tak v kvalifikované skutkové podstatě dle § 345 odst. 2 písm. b) a e). O křivé obvinění jde, přestože jednání pouze popsal, v kvalifikované skutkové podstatě dle písm. b) výše uvedeného ustanovení bude z titulu toho, že zpráva byla publikována deníkem vydávaným společností ABC a.s., druhým svým skutkem (který by byl s tím prvním ve vícečinném souběhu) pak opět naplnil jak základní skutkovou podstatu, tak kvalifikovanou dle písm. e) výše uvedeného ustanovení, neboť pan C konal pouze svou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání. Společnost ABC a.s. bude občanskoprávně odpovědná za publikovaný obviňující článek, tudíž bude muset paní B zaplatit dostatečné finanční zadostiučinění a nejspíše též publikovat omluvu, za očernění pana B novinářem A už ale odpovídat nebude, jelikož nad jeho jednáním neměla žádnou kontrolu. III. Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob Stejnojmenného trestného činu upraveného v § 355 t. z. se dopustí ten, kdo veřejně hanobí národ, jeho jazyk, rasu či etnickou skupinu (§ 355 odst. 1 písm. a) t. z.), nebo skupinu osob pro rasu, etnicitu, národnost, politické přesvědčení či náboženské vyznání (§ 355 odst. 1 písm. b) t. z.), a potrestán může být až na dva roky odnětí svobody. Ve kvalifikované skutkové podstatě leží spáchání výše uvedeného jednání tiskem, filmem, rozhlasem, či jiným podobným způsobem (§ 355 odst. 2 písm. b) t. z.), v kterémžto případě bude pachatel odsouzen až na tři roky. Pod uvedeným hanobením je nutno si představit dle komentáře k trestnímu zákoníku (Draštík A., Fremr R., Durdík T., Růžička M., Sotolář A.,

5


aj., Trestní zákoník (40/2009 Sb.): komentář, Wolters Kluwer, Praha 2015) „subjektivní, hrubě urážlivý projev směřující ke znevážení některého národa, …. . Urážlivost projevu může vyplývat buď již z obsahu a způsobu jeho přednesu nebo z provedení, popř. z jiných okolností, za nichž byl učiněn.“ Na rozdíl od trestných činů pomluvy či křivého obvinění může trestný čin hanobení národa, rasy, atd. spáchat též právnická osoba (§ 7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob). Pod pojmem „jiná skupina osob“ je možno si představit jakoukoliv skupinu obyvatelstva, kterou nějaké objektivně seznatelné kritérium odlišuje od jiných osob. Opět modelově je možné si představit novináře A, který v rámci své pracovněprávní činnosti pro společnost EFG s.r.o., provozující internetové zpravodajství napíše článek hrubě hanobící např. muslimské uprchlíky, a to s cílem vyvolat morální rozhořčení nad těmito osobami. Pak ze spáchání uvedeného trestného činu v kvalifikované skutkové podstatě bude odpovědný jak novinář A, tak souběžně jeho zaměstnavatel společnost EFG s.r.o., pro kterou v rámci své činnosti článek napsal, a která jej publikovala online. IV. Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod Výše uvedený trestný čin je upraven v § 356 t. z., a spočívá ve veřejném podněcování k nenávisti vůči národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě, nebo jiné skupině osob, či k omezování práv a svobod jejich příslušníků, a to s horní hranicí odnětí svobody dvou let (odst. 1 citovaného ustanovení), v kvalifikované skutkové podstatě, je-li čin spáchán tiskem, filmem, rozhlasem, nebo jiným obdobným způsobem (odst. 3 písm. a) výše uvedeného ustanovení). Pachatelem opět smí být též právnická osoba (§ 7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob). Tento trestný čin je velice podobný předchozímu trestnému činu hanobení národa, rasy, atd., nicméně spočívá v o něco odlišné intenzitě jednání. Zatímco trestný čin hanobení národa, rasy, atd. směřuje pouze ke vzbuzování pohoršení, podněcování k nenávisti směřuje již k vzbuzení nenávisti, jakožto silně negativního emocionálního vztahu, respektive se může projevit až v konkrétní výzvě k diskriminaci určité skupiny obyvatel. Modelově si opět můžeme představit situaci, kdy pan A vyhlásí na svých internetových stránkách výzvu, aby uprchlíci nebyli obsluhováni v restauracích, hospodách, či jiných podobných zařízeních, protože stejně kradou. Tím by spáchal uvedený trestný čin v kvalifikované skutkové podstatě, neboť zmíněnou výzvu publikoval na veřejně dostupné počítačové síti. V. Šíření poplašné zprávy Šíření poplašné zprávy upravuje trestní zákoník v § 357. Objektivní stránka spočívá v úmyslném způsobení nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva šířením nepravdivé poplašné zprávy (pod čímž je nutné si dle komentáře představit zprávu, „jež je způsobilá vyvolat u části obyvatelstva nějakého místa podložené obavy z možných budoucích událostí, které by zásadně negativně ovlivnily jejich život a vedly k ohrožení jejich života nebo majetku“ – tj. např. oznámení přírodní katastrofy, teroristického činu,….), přičemž pachatel bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta

6


nebo zákazem činnosti (odst. 1 citovaného ustanovení). Druhá základní skutková podstata spočívá v sdělení obdobné či jiné nepravdivé zprávy, která je pouze způsobilá způsobit nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva či bezdůvodnou záchrannou práci integrovaného záchranného systému sdělí soudu, orgánu Policie ČR, jinému orgánu veřejné moci, právnické osobě, podnikající fyzické osobě, nebo hromadnému informačnímu prostředku. Pachatel takového činu bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti (odst. 2 citovaného ustanovení). Kvalifikovanými skutkovými podstatami je zejména spáchání výše uvedených činů opakovaně (odst. 3 písm. a) výše uvedeného ustanovení), způsobení značné (odst. 3 písm. c) výše uvedeného ustanovení), nebo způsobení vážné poruchy v činnosti orgánu veřejné moci (písm. d) výše uvedeného ustanovení), nebo poruchu v činnosti právnické či podnikající fyzické osoby (písm. e) výše uvedeného ustanovení), kterým je shodně vyměřena sazba jeden rok až pět let odnětí svobody. Nejvážnějšími kvalifikovanými skutkovými podstatami je spáchání činu za nějakého mimořádného stavu (odst. 4 písm. a) výše uvedeného ustanovení), respektive způsobení škody velkého rozsahu (písm. b) výše uvedeného ustanovení), a za které by byl pachatel potrestán odnětím svobody na 2 léta až 8 let. Z hlediska subjektivní stránky je nutné úmyslné jednání (s výjimkou kvalifikovaných podstat spočívajících ve vzniku škody nebo nefunkčnosti orgánů veřejné moci, atd., kde z povahy věci odpovídá pachatel za výsledek), a právnická osoba tento trestný čin nemůže spáchat. V první řadě je poněkud nešťastné, že zákon neuvádí jako kvalifikovanou skutkovou podstatu šíření uvedené znepokojující zprávy pomocí tisku, rozhlasu, či jiného veřejně dostupného média, jelikož následek takového šíření může mít samozřejmě větší následky než vyvolávání někde na ulici. Částečně to supluje stupňování v návaznosti na způsobenou škodu, nicméně takto je pouhé rozšíření poplašné zprávy bez vazby na vznik škody (či úmyslu vzniku škody) fakticky totožně trestné jako v případě onoho „pouličního“ šíření. Naopak velice dobré je stanovení základní skutkové podstaty spočívající v „plašení“ orgánů veřejné moci (které je již samo spojeno s určitými náklady např. při výjezdech hasičů nebo policistů), a taktéž kvalifikované skutkové podstaty za recidivu. Co je nicméně pro účely potírání internetových hoaxů velmi nevhodné je vynětí právnických osob ze způsobilosti ke spáchání tohoto trestného činu. Přitom již nyní koluje po internetu nemalé množství zpráv oznamujících falešné teroristické útoky, které rozhodně jsou schopny způsobit znepokojení velké části obyvatelstva, zvláště bydlí-li nedaleko od „místa činu“, pakliže nebude tento stav změněn, bude trestně odpovědný pouze konkrétní autor, a právnická osoba, která klidně se může produkcí těchto hoaxů „živit“, bude odpovědná toliko občanskoprávně. Jako modelový příklad můžeme uvést pana A, který z rozmaru napíše na své internetové stránky zprávu pojednávající o jaderném útoku na Varšavu (skutek 1). Jelikož ovšem neměl rád příslušníky Policie ČR, a rozhodl se jim „zatopit“, zavolal na linku tísňového volání a oznámil, že nedaleko jeho bydliště vybouchlo plynové potrubí a došlo ke kolapsu budovy (skutek 2). Pan A výše uvedeným jednáním naplnil v rámci skutku jedna trestný čin šíření poplašné zprávy v základní skutkové podstatě dle § 357 odst. 1 t. z., a v rámci skutku 2 druhou základní skutkovou podstatu dle odst. 2 výše uvedeného ustanovení, přičemž oba trestné činy by byly vykonány ve vícečinném souběhu. Pakliže by jeho oznámení na internetu způsobil větší paniku, jejímž následkem by vznikla škoda (např. obyvatelé menší vesničky na

7


státních hranicích by začali stavět ploty za současné demolice budov v okolí státní hranice), naplnilo by jednání pana A pravděpodobně též nějakou z kvalifikovaných skutkových podstat spojených s následkem způsobení škody (tj. § 357 odst. 3 písm. c) nebo odst. 4 písm. b) t. z.). 5. Neoprávněné podnikání Trestný čin neoprávněného podnikání je upraven § 251 t. z., přičemž spočívá v provozování podnikatelské činnosti ve větším rozsahu bez náležitého právního titulu. V základní skutkové podstatě (odst. 1 výše uvedeného ustanovení) může být pachatel potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti, přičemž kvalifikované skutkové podstaty operují se způsobením značné škody či získáním značného prospěchu (odst. 2 výše uvedeného ustanovení) nebo škody velkého rozsahu resp. získání prospěchu velkého rozsahu (odst. 3 výše uvedeného ustanovení). Kvalifikované skutkové podstaty sice jsou navázány na dosažení (či aspoň pokusu o dosažení) určitého hospodářského úspěchu či aspoň škody jinému, což ovšem neplatí u základní skutkové podstaty, která je zcela nezávislá na případném hospodářském výsledku, čili takto může být potrestán též podnikatel vykazující dlouhodobě ztrátu, nicméně stále je nutné, aby šlo o činnost páchanou ve větším rozsahu (což lze odvodit z rozsahu a objemu činnosti, případně obratu či délky doby činnosti). Pod termínem podnikání je nutno si představit mimo v zákoně uvedených kritérií (poskytování služeb nebo provozování výrobního, obchodního, nebo jiného podnikání) zejména soustavnou ekonomickou aktivitu vykonávanou na vlastní účet a odpovědnost za účelem dosažení zisku. Věcně proto bude možné naplnit tuto skutkovou podstatu jak v rámci živnostenského podnikání, tak též kupříkladu v případě neoprávněného výkonu advokátní, notářské, exekutorské, a další činnosti. Je nicméně důležité, že tvůrčí duševní činnost ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském a o právech souvisejících s právem autorským, není vnímána jakožto podnikatelská činnost, čímž pádem nepodléhá regulaci státu jakožto podnikatelská činnost, pročež není možné tento čin spáchat např. psaním článků bez živnostenského oprávnění. Právnická osoba tento trestný čin sama o sobě spáchat nemůže. Opět jde o trestný čin, který spíše v rámci projednávaného tématu propagandistické činnosti bude páchán spíše ojediněle. Jak již bylo zmíněno, autorská činnost nespadá pod termín podnikání, čili tam je případně možný pouze postih v rámci daňových deliktů. Jako určitou podnikatelskou činnost by bylo možné charakterizovat rozesílání emailových či jiných zpráv za odměnu (pravděpodobně vykonávané v rámci volné živnosti – konkrétně výroby, obchodu a služeb jinde nezařazených dle bodu 80. Přílohy 4 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon). Jeví se nicméně dosti nepravděpodobným, že by případný vykonavatel takové činnosti provozoval tuto činnost bez řádného vyřízení volné živnosti, jelikož v podstatě nejde o žádný velký problém, leda pakliže by společně s touto činností měl v úmyslu krátit stát na daních. Taktéž je nutno zohlednit případnou možnost vykonávání této činnosti v rámci pracovněprávního vztahu, kdy v případě vhodného užití dohod mimo pracovní poměr nebude zaměstnavatel ani plátcem sociálního a zdravotního pojištění, pročež zde by míra případné byrokratičnosti byla až na srážkovou daň nejnižší. Je nutno též zohlednit, že pachatel trestného činu neoprávněného podnikání velice pravděpodobně s ním spáchá v jednočinném souběhu též některý z hospodářských trestných činů (zejména daňových

8


– tj. zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 t. z.). Podrobnější rozbor nicméně jde nad rámec této práce. VI. Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka Zmíněný trestný čin je upraven § 403 t. z. a spočívá ve výše uvedených operacích ve vztahu k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka. Přičemž za takové jednání bude pachatel odsouzen na rok až pět let (§ 403 odst. 1 t. z.), ve kvalifikované podstatě (spáchá-li čin tiskem, atd. – odst. 2 písm. a) uvedeného ustanovení) bude odsouzen na tři roky až deset let, přičemž ve kvalifikované skutkové podstatě je též trestná příprava (odst. 3 výše uvedeného ustanovení). V praxi tato skutková podstata bude použitelná v případě agitace respektive propagace zmíněného hnutí, které musí hlásat určitou snahu o perzekuci jiné skupiny osob na základě jejich odlišnosti. Šlo by proto například o případ, kdy by například bylo redaktorem A podporováno hnutí B hlásící se k potlačování práv kupříkladu muslimských uprchlíků. Tento trestný čin nemůže spáchat právnická osoba, proto by trestně odpovědný byl pouze redaktor A. VII. Projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka Tento trestný čin je upraven v § 404 t. z., přičemž jde o poněkud odlehčenou verzi výše uvedené skutkové podstaty trestného činu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, a to s tím rozdílem, že trestní sazba je mírnější (šest měsíců až tři roky), přičemž tento trestný čin může spáchat též právnická osoba. VIII. Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia Opět další podobná skutková podstata se zabývá určitou formou podpory zejména nacistických či komunistických genocidií nebo zločinů proti lidskosti, válečných zločinů nebo zločinů proti míru, přičemž sazbu trestu odnětí svobody má od šesti měsíců do tří let. Tento trestný čin smí též spáchat právnická osoba. IX. Podněcování k trestnému činu Jednání spočívající ve veřejném vzbuzování blíže neurčitého počtu osob ke spáchání trestného činu (přičemž stačí podněcovat metodou způsobilou k vyvolání myšlenky spáchání trestného činu) v případě upravuje jakožto formu trestné součinnosti § 364 t. z., za jehož spáchání je možno uložit odnětí svobody až na dvě léta. Tento trestný čin je způsobilá spáchat právnická osoba. X. Schvalování trestného činu Skutková podstata spočívající ve schvalování již spáchaného trestného činu je upravena § 365 t. z., a je za tento čin možno uložit trest odnětí svobody až na jeden rok (odst. 1 t. z.). Taktéž bude potrestán ten, kdo odškodní pachatele za uložený trest či uspořádá na jeho odškodnění sbírku (odst. 2 t. z.). Tento trestný čin není způsobilá spáchat právnická osoba.

9


2. Správní právo I. Správní právo trestní Analogicky k trestněprávní úpravě zakotvuje právní řád též represi protiprávního jednání nižší intenzity než trestněprávní. Touto represí je potírání správních deliktů sestávajících se z přestupků (kterých se může dopustit pouze fyzická osoba), správních deliktů podnikajících osob a správních deliktů právnických osob. Přestupky jsou obecně upraveny zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích, přičemž další normy uvádí speciální skutkové podstaty jak přestupků, tak ostatních správních deliktů. Některá výše uvedená protiprávní jednání jsou v rozsahu méně společensky nebezpečného – a tudíž do rámce skutkové podstaty trestného činu nespadajícího jednání – klasifikovaná jakožto přestupky resp. správní delikty, nicméně pro nižší důležitost tohoto odvětví zde nebudou samostatně mimo návaznost na jiné instituty zmíněny. Obdobně jako v případě udílení peněžitých trestů (zejména u právnických osob) v trestním právu je ve správním právu odvislá výše pokuty od správního uvážení daného správního orgánu, které zohledňuje jak majetkovou situaci pachatele, tak případnou pachatelovu recidivu. II. Regulace rozhlasového a televizního vysílání Rozhlasové a televizní vysílání (a to jak v analogové, tak digitální podobě) je samozřejmě předmětem správního práva, přičemž oba typy vysílání jsou upraveny v zákoně č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Právo provozovatele na svobodné a nezávislé vysílání je jedním z ústavně zaručených práv vyplývajícího z čl. 17 Listiny základních práv a svobod, přičemž do tohoto vysílání je možno zasahovat pouze na základě a v mezích zákona (§ 31 odst. 1 zákona o provozování vysílání). Totéž ustanovení nicméně v odst. 2 zakládá povinnost provozovatele poskytovat objektivní a vyvážené informace nezbytné pro vytváření názorů, a provozuje-li poskytovatel hodnotící komentáře, musí tak činit oddělně od informací zpravodajského charakteru. Odst. 3 to dále rozvádí v tom, že ve zpravodajských a politickopublicistických pořadech musí provozovatelé vysílání dbát zásad objektivity a vyváženosti a nesmí v programu jako celku zvýhodňovat žádnou politickou stranu nebo hnutí, nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti. Ústředním správním úřadem provádějícím státní správu v oblasti rozhlasového vysílání je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Rada dohlíží na plnění povinností, které provozovatelům vysílání ukládá zákon o provozování vysílání, případně jiné zákony, a uplatňuje zákonné sankce, zaznamená-li porušení závazných právních předpisů Dále Rada dbá na obsahovou nezávislost vysílání (§ 4 odst. 2 zákona o provozování vysílání), přičemž tuto působnost realizuje následujícími způsoby: 

obligatorně posuzuje transparentnost vlastnických vztahů ve společnosti žadatele o udělení licence (§ 17 odst. 1 písm. b zákona o provozování vysílání),

10




uděluje předchozí souhlas ke změnám ve společnostech provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání dle § 21 zákona o provozování vysílání (změny vkladu jednotlivých společníků, hlasovacích práv, seznamu společníků nebo akcionářů atd.), ve spojení s ustanovením § 21 odst. 6 a 7 tohoto zákona (převody podílů a hlasovacích práv ve společnosti provozovatele na třetí osobu a jejich zákonná omezení),



zajišťuje pluralitu informací v rozhlasovém a televizním vysílání kontrolou koncentrace vlastnictví celoplošných a regionálních programů (§ 55, 55a a 56 zákona o provozování vysílání) a



dohlíží na slučování provozovatelů a na to, zda jiné osoby nevykonávají na provozovatele vysílání podstatný vliv (§ 58 zákona o provozování vysílání). Mezi pravidla plurality informací patří v případě analogového vysílání zákaz právnické či fyzické osoby být držitelem více než jedné licence k tomuto typu vysílání, či zákaz se majetkově podílet na podnikání jiného provozovatele, nebo slučování s ním. V případě digitálního vysílání. V případě digitálního vysílání je přístup obdobný s tím rozdílem, že jedna osoba je oprávněna k držení až dvou licencí. Pro naplnění své působnosti musí Rada přirozeně disponovat nástroji umožňujícími zjištění údajů týkajících se osob s relevantní účastí na právnické osobě provozující vysílání, či žádající o udělení licence. Pod těmito údaji je nutno si představit údaje umožňující materiální identifikaci skutečné osoby ovládající určitou právnickou osobu, ať už jde o fyzickou či právnickou osobu, a zejména proniknout do struktury společností působících na mediálním trhu. Hlavními problémy současné koncepce je proto možné seznat jednak z problematiky transparentnosti provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání, kteří působí jakožto právnické osoby. To plyne z rostoucí komplexnosti vzájemných vztahů na poli mediálního trhu, jakož i vstupu subjektů původně působících na jiných trzích. Tato vzájemná provázanost buď zvyšuje přímou závislost médií na osobách je kontrolujících (např. akcionářích či společnících provozovatele), nebo na závislost nepřímou (např. obchodní partneři akcionáře provozovatele). Zjišťování identity osob majících vliv na určité médium se ovšem v dnešní době stává relativně obtížným, zejména kvůli koncentraci mediální moci a vzniku celé řady nových mediálních subjektů. Bylo by proto vhodné posílit pozici Rady, a to tak aby v rámci licenčního řízení musely právnické osoby jakožto žadatelé o udělení licence povinně uvést kupříkladu údaje o výši podílu osoby mající v žádající právnické osobě určitý podíl na hlasovacích právech či základním kapitálu (nebagatelní), přičemž by žadatel musel též uvést právní skutečnosti, které vedly ke vzniku postavení této osoby vůči žádající právnické osobě. Tuto povinnost by samozřejmě bylo nejspíše nutné uložit též již fungujícím provozovatelům vysílání, jinak by bylo velice jednoduché ji obejít tím, že by dané vztahy vznikly až po udělení licence. Pakliže by provozovatel tuto oznamovací povinnost dobrovolně nesplnil, respektive tak učinil neúplně či vadně, aniž by své podání na výzvu opravil či doplnil, bylo by záhodno stanovit jako sankci až množnost odnětí licence.

11


S tím souvisí též otázka sankcí. Zákon upravuje vícero sazeb pokut za porušení zákona ve značně rozdílné intenzitě. Takto může být provozovatel vysílání potrestán uložením pokuty od 5000 Kč do 2.500.000 Kč (§ 60 odst. 1 zákona o provozování vysílání) za prohřešky nejmírnější (např. zařazování do vysílání pořadů zbytečně násilných – odst. 1 písm. a) výše uvedeného ustanovení), 10.000 Kč až 5.000.000 Kč (odst. 2 téhož ustanovení) za váženější prohřešky (např. neoznámení změn údajů uváděných v žádosti o licenci – odst. 2 písm. b) uvedeného ustanovení), či 20.000 Kč až 10.000.000 Kč (odst. 3 téhož ustanovení) za nejvážnější provinění (např. zařazování podprahových sdělení – odst. 3 písm. b) uvedeného ustanovení, propagace války – odst. 3 písm. a) uvedeného ustanovení, či zařazení programu potenciálně ohrožujícího mravní vývoj mládeže mimo dobu od 22:00 do 6:00 – odst. 3 písm. d) téhož ustanovení). Taktéž stanoví pokutu až do výše 10.000.000 Kč za provozování vysílání bez náležitého oprávnění (odst. 5 téhož ustanovení). Vážnější sankcí je odnětí licence. K tomu Rada přistoupí obligatorně, jestli provozovatel získal licenci na základě uvedení nepravdivých údajů nebo porušil např. zásadu plurality (§ 63 odst. 1 písm. a) zákona o provozování vysílání), opakovaně porušuje povinnosti dané ze zákona (písm. b) téhož ustanovení), nebo poruší licenci jiným závažným způsobem (písm. c) téhož ustanovení). Fakultativně smí Rada odejmout licenci mimo jiné, jestliže byl na majetek provozovatele vyhlášen konkurz (odst. 2 písm. c) uvedeného ustanovení), či pokud byl provozovatel odsouzen pro úmyslný trestný čin (písm. d) uvedeného ustanovení). Jak vyplývá z výše uvedeného, instituty pro potírání propagandistického zpravodajství provozovatelů rozhlasového či televizního vysílání existují, a není zcela nepředstavitelné ani odnětí licence takovému médiu. V kontextu aktuální kauzy potenciálně manipulativního zpravodajství TV Prima bude zajímavé sledovat, kam až je Rada schopna resp. ochotna zajít, byť vzhledem k politickému systému obsazování Rady je možné, že Rada nebude jednat příliš proaktivně, pročež by bylo otázkou, jak by se v případě zavedení provozovatele propagandistického vysílání Rada zachovala v reakci na jeho praktické působení. Jako spíše lichá se opět jeví případná situace, kdy by se snažila určitá právnická či fyzická osoba vysílat „načerno“, jelikož samotné vysílání by bylo pravděpodobně vcelku záhy odhaleno a náležitě sankcionováno. Jak již ovšem bylo nastíněno výše, reálně se jeví případný pokus zasáhnout do vlastnické struktury již existujících provozovatelů vysílání a jemně ovlivňovat jejich již existující zpravodajství. Zde by mělo též smysl zavedení sankcí, pakliže by provozovatelé nedůsledně informovali Radu o své vlastnické struktuře, případně vlastnické struktuře svých vlastníků, nejspíše v duchu již existujícího mechanismu sankcí, tj. pokuta v případě porušení a odnětí licence v případě opakovaného porušení.

12


III. Regulace služeb informačních společností Některé služby informačních společností jsou upraveny zákonem č. 480/2004 Sb., o některých službách informačních společností a o změně některých zákonů. Pod pojmem „informační služba“ si je v tomto kontextu možno představit službu poskytovanou fyzickými či právnickými osobami zpravidla za úplatu pomocí elektronických prostředků a na individuální žádost uživatele spočívající ve zprostředkování informací, přičemž nerozhoduje, zda jsou tyto informace šířené hlasem, zvukem, textem nebo obrazem. Ustanovení § 3 výše uvedeného zákona stanoví podmínky, za kterých může odpovídat poskytovatel služby za obsah přenášených informací, a to buď pokud přenos sám iniciuje (písm. a) výše uvedeného ustanovení), zvolí uživatele přenášené informace (písm. b) uvedeného ustanovení), nebo pokud zvolí či změní obsah přenášené informace (písm. c) uvedeného ustanovení). Do této situace tudíž kupříkladu spadá emailové zasílání zpravodajství Obdobně může být poskytovatel v souladu s § 5 uvedeného zákona odpovědný za obsah informací poskytnutých uživatelem, pokud mohl vzhledem k předmětu své činnosti a okolnostem a povaze případu vědět, že obsah ukládaných informací je protiprávní (odst. 1 písm. a) uvedeného ustanovení), nebo pokud se prokazatelně dozvěděl o protiprávní povaze obsahu ukládaných informací či o protiprávním jednání uživatel aniž udělal veškeré kroky směřující k odstranění či znepřístupnění takovýchto informací, které po něm lze požadovat (odst. 1 písm. b) uvedeného ustanovení), nebo odpovídá vždy, pokud vykonává na činnost uživatele přímo či nepřímo rozhodující vliv (odst. 2 uvedeného ustanovení). Tato situace může dopadnout kupříkladu na provozovatele internetového fóra zaměřeného na hanobení některé rasy, který zároveň hanobící komentáře uživatelů nijako nesmazává či jinak neomezuje jejich veřejnost. V případě vzniku zmíněné odpovědnosti je následně možné na poskytovateli nárokovat např. náhradu škody, která byla uvedeným obsahem informace způsobena nějaké třetí osobě, případně potrestán v rámci správního práva trestního, pakliže provozovatel svým jednáním taktéž porušil některou právní povinnost. IV. Příklady zásahu regulátorů v zemích EU Cílem propagandy ze strany Kremlu jsou v prvé řadě sousední státy s ruskou menšinou, v rámci Evropské unie jde o Pobaltské státy. Tamní vlády proto vůči projevům informační války přistupují dlouhodobě nejaktivněji. Z práce Andreje G. Richtera, který se zabývá právní odpovědí na propagandistické vysílání v souvislosti s krizí v a okolo Ukrajiny v letech 2014-15, vyplývá, že národní soudy a regulátoři v několika případech zasáhli v oblasti audiovizuálního vysílání. Šlo o ruské televize vysílající přeshraničně. Ve Velké Británii pak regulátor zasáhl vůči zpravodajskému kanálu RT, vysílajícímu v angličtině přes satelit a to, když uznal stížnost na tendenčnost a zaujatost.

13


1. Litva Informační zákon v Litvě zakazuje šíření dezinformací a informace, které jsou pomlouvačné nebo urážlivé či snižují čest a důstojnost. Umožňuje stažení z vysílání těch TV programů, které jsou vysílané ze zemí mimo EU, EEA a států, které ratifikovaly Konvenci Rady Evropy o přeshraniční televizi. Takové rozhodnutí může učinit Rada pro rozhlasové a televizní vysílání Litvy (RTCL), pokud programy z těchto zemí porušují požadavky výše uvedených ustanovení. Národní regulátor pak potřebuje souhlas správního soudu. Na základě těchto pravidel byl 7. dubna 2014 zakázán program Weekly News stanice RTR Planeta (pobočka ruského státního rozhlasu VGTTRK) a to na základě vyhodnocení obsahu, který byl podle RTCL neobjektivní, tendenční a obhajoval násilí proti občanům, vojenskou intervenci v suverénním státě (Ukrajina) včetně anexe jejího území. V lednu 2015 byly na tři měsíce zakázány reprízy programu The Territory of Misinterpretation televize REN TV Baltic, další ruský kanál ale licencovaný a regulovaný v Británii. Litevský regulátor rozhodl na základě vyhodnocení, že vysílání z 19. listopadu 2014 bylo zaujaté a tendenční v souvislosti s událostmi na Ukrajině a neslo znaky pro-válečné a nenávistné propagandy proti Ukrajincům a legitimní ukrajinské vládě, a také proti zemím EU a NATO, které podporují suverenitu a teritoriální integritu Ukrajiny. Litevský regulátor nadále aktivně sledoval ruské vysílání a objevil další porušování zákona. Vyžádal si nově také názor od sekce strategické komunikace při litevských ozbrojených silách. Rozhodl se pro nový postup a to podle Směrnice o audiovizuální a mediální službě, která je součástí práva EU. Ta členským státům umožňuje dočasně odchýlit od závazku dodržovat svobody příjmu signálu za splnění určitých podmínek. Jde především o audiovizuální vyslání z jiného státu, které nese zřetelné prvky podněcování nenávisti. Ani tyto kroky ovšem nezamezily dalšímu porušování pravidel. RTCL se 8. dubna opět rozhodla pozastavit vysílání stanice RTR Planeta na tři měsíce. Evropská komise byla opět informována a potvrdila, že opatření jsou v souladu s právem EU. 2. Lotyšsko Lotyšský trestní zákoník zahrnuje až osmiletý trest pro osobu, která veřejně podněcuje k válečné agresi nebo rozpoutání válečného konfliktu. Zákon o elektronických médiích (EPPL) ukládá povinnost stanicím mimo jiné to, že fakta a události jsou ve vysílání popisovány objektivně, na základě pluralitní výměny názorů. Národní lotyšský regulátor (NEPLP) má za úkol zajistit svobodu příjmu signálu, šíření vysílání programů z jiných států, pokud nejsou v rozporu s článkem 26 zákona o elektronických médiích. Na rozdíl od sousední Litvy, lotyšský regulátor nepotřebuje z pozastavení vysílání souhlas soudu. NEPLP přistoupil na základě stížností na vysílání ruskojazyčných televizních stanic k několika sankcím v podobě zákazu reprízování programu Rossija RTR a to po dobu tří měsíců. Ve svém rozhodnutí NEPLP se odkázal na veřejné prohlášení lotyšských bezpečnostních služeb, podle kterého je třeba popisování událostí na Ukrajině ze strany ruských médií považovat za tendenční, jednostranné a v linii s postoji ruské politické elity. Lotyšsko také vycházelo ze zkušenosti sousední Litvy s ohledem na to, že Rossija RTR v Lotyšsku je stejnou stanicí.

14


Ačkoli se postih vztahoval k veřejným zpravodajským a publicistickým pořadům, NEPLP vzala v úvahu také fakt, že tyto pořady byly vysílány v různých časech a proto nebylo možné plnění opatření monitorovat. Telekomunikační operátoři se v této souvislosti vyjádřili, že jediným praktickým řešením je zablokování takových programů. NEPLP z tohoto důvodu podobně jako litevský protějšek rozhodl, že pozastavení vysílání se vztahuje na celou stanici. NEPLP uznal, že zákazem vysílání porušila právo na svobodu projevu Rossija RTR. Zároveň ale argumentoval, že veřejný zájem „nebýt vystaven propagandě” převážil na omezení práva vysílajícího subjektu. Lotyšské úřady zasáhly také poté, co byla zaregistrována doména „Sputniknews.lv”. Doporučily zablokování domény na základě zjištění na internetu, které ukázalo přímé propojení Sputniknews.lv s projektem „Sputnik” a ruskou státní tiskovou agenturou “Rossija Sevodnija”. Ředitel Rossija Sevodnija je Dimitrij Kyselev, který figuruje na sankčním seznamu osob Evropské unie v souvislosti s ruskoukrajinským konfliktem. Do té doby, než budou sankce zrušeny, proto v Lotyšsku nelze doménu „lv“ v souvislosti se Sputniknews používat. Nicméně obsah Sputniknews je šířen v rámci domény.com, k jejímuž zablokování lotyšské úřady přistoupit nemohou. Lotyšské úřady informovaly o postupu Evropskou komisi (EK), která potvrdila, že uplaťnování a prosazování opatření ze strany EU leží na bedrech členských států. Podle EK je věcí národních úřadů komu umožní užívat svoji zeměpisnou doménu, v tomto případě „lv“. 3. Velká Británie Britský komunikační regulátor Office of Communications (Ofcom) je povinen určovat standardy pro obsah vysílání, včetně vyváženosti programů a zahájit šetření v případě podezření z porušování pravidel. V březnu 2014 Ofcom obdržel podnět v souvislosti dvěma zpravodajskými pořady ruským státem placené televize RT, která vysílá v Británii přes satelit a digitální terestriální vysílání má zajištěno na základě licence televize Novosti. Zpravodajství pojednávalo o událostech na Ukrajině a podle dodané stížnosti nebylo nestranné. Ofcom ve svém šetření vzal v úvahu právo stanice a diváků na svobodu projevu. Ta ovšem v případě vysílající stanice není absolutní a proto Ofcom musí vyvažovat toto právo s požadavkem na dodržení nestrannosti ve věcech spojených s politickou kontroverzí nebo současnou politikou a rovněž ochranou veřejnosti před obsahem považovaném za škodlivý či urážlivý. Ofcom rozhodl, že RT selhala v požadavku na nestrannost. Ofcom prohlásil zpravodajství RT za zavádějící, když ve svém pořadu nařkla pořad BBC Panorama z falšování fotografií chemického útoku v Sýrii. Podle pořadu TR The Truthseeker (Hledač pravdy) Panorama měl použít herce jako oběti útoku. Jiný díl RT nazvaném Genocida na východní Ukrajině naznačoval, že kyjevský režim je odhodlán „zopakovat Hitlerovu genocidní přísahu” a situaci přirovnal k masakrům ve Rwandě a Kongu.

15


BBC si stěžovalo Ofcom a regulátor ustanovil, že vysílání RT o konfliktu na Ukrajině není nestranné a její pokrytí událostí v Sýrii porušilo vysílací kodex o faktické přesnosti a nařídil televizi RT odvysílat v živém vysílání dvě prohlášení vztahující se na oba pořady.

II. Soukromé právo Výhodou příslušné úpravy soukromého práva je fakt, že ji může využít fakticky kterákoliv fyzická či právnická osoba, které byla způsobena případná újma. Ústřední normou je v tomto případě bezesporu zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který v ustanoveních § 2894 – 2990 upravuje problematiku závazků z deliktů. Stručně řečeno si lze pod tímto termínem představit zaviněné porušení právní povinnosti (tj. zákonné či smluvní), které vede ke vzniku nějaké újmy, a ta může být buď materiální (tj. škoda, resp. skutečná škoda a ušlý zisk) nebo nemateriální (tj. nemajetková újma – pro představu např. poškození osobnostních práv). Jako východisko je samozřejmě nutné, aby újma byla způsobena osobou s deliktní způsobilostí, jelikož ovšem drtivá většina provozovatelů těchto webů bude deliktně způsobilá (výjimkou by snad byl server provozovaný výlučně dětmi neschopnými posoudit následky svého jednání), není nutné se touto otázkou více zabývat. Se vznikem újmy je samozřejmě nerozlučně spojen též vznik občanskoprávní odpovědnosti škůdce (tj. povinnosti nahradit zmíněnou újmu), jak uvádí § 2894 obč. z. důležité je, že náhrada nemajetkové újmy se přiznává jen v případech, kdy tak bylo buď výslovně ujednáno, nebo stanoví-li tak zákon (viz odst. 2 výše uvedeného ustanovení), zatímco náhrada škody přísluší standardně poškozenému i bez výslovné úpravy ve smlouvě či právním předpise, a bude stačit pouze onen zaviněný vznik škody (viz odst. 1 výše uvedeného ustanovení). Obdobně bude škůdce odpovídat i za škodu způsobenou úmyslným porušením dobrých mravů, dle komentářové literatury (Švestka J., Dvořák J., Fiala J., aj.; Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI (§ 2521-3081), relativní majetková práva 2. část; Wolters Kluwer; 2014; Praha). Dalším klíčovým termínem je zavinění. Pod pojmem zavinění je možno si představit škůdcův psychický stav ke konkrétní škodní události, tj. zda škodu způsobil úmyslně (z úmyslu přímého, či nepřímého), nebo pouze z nedbalosti (vědomé či nevědomé). Největší devízou výše nastíněného je, že tento postup smí využít skutečně každý poškozený, a zároveň je natolik obecně charakterizován, že není problematické jej v praxi uplatnit, jelikož postihuje v podstatě jakékoliv protiprávní jednání. Odpovědným by z povahy věci též byl jak provozovatel daného webu, tak případně autor daného textu, nebo jiná odpovědná osoba. Jako nejklasičtější případy se může jevit situace, kdy daný zpravodajský web někoho přímo nařkne z nepravdivých skutečností, čímž jednak porušuje dobré mravy, dále též § 3 odst. 2 písm. b) obč. z. Uveřejněním nepravdivých informací o osobě jednak dojde k zásahu do jejich osobnostních práv (konkrétně dobré jméno), což jednak dá vzniknout občanskoprávní odpovědnosti, jakož též odpovědnosti trestněprávní, k čemuž se záhy dostaneme. Druhou hypotetickou situací by mohlo být uveřejnění nepravdivé zprávy tvářící se jako legitimní zpravodajství (tzv. hoax). Hoax jednak může velice jednoduše sklouznout k naplnění skutkové podstaty trestného činu šíření poplašné zprávy, nicméně v rovině občanskoprávní si lze představit, že daný hoax způsobí značné rozrušení čtenáře, který by jeho následkem mohl dojít újmy na zdraví. V takovém

16


případě by opět poškozenému náležela náhrada způsobené újmy. V případech újmy na zdraví či usmrcení by daným osobám náležely finanční dávky dle § 2958-2961 obč. z., čímž se přitom můžeme dostat již do poměrně velikých čísel. Jako největší trn v patě tohoto přístupu se nicméně pravděpodobně bude jevit určitá nedostupnost škůdce. Provozovatel takového zpravodajského webu totiž jednak nemá žádné zvláštní informační povinnosti o uveřejnění své totožnosti, lze tudíž seznat, že případně zveřejněné kontakty nepovedou k žádným konkrétním zodpovědným osobám. Druhou možností je, že údaje povedou k účelově vytvořené korporaci sídlící v zahraničí. Ani databáze správců domén (např. registrátoři spojení se zájmovým sdružením právnických osob CZ.NIC), kde sice provozovatel kvůli registraci domény musí být evidován, nemusí přinést kýžené informace, jelikož držitel registrace nemusí být uveden veřejně. Opět v takovém případě bude jakékoliv faktické vymožení škody soudem spíše iluzorní. Bohužel přísnější regulace v oblasti registrace domén kýžené ovoce spíše nepřinese, jelikož není žádným problémem registrovat se u liberálnějších (zahraničních) správců domén.

3. Závěry Z nastíněných problematik je možno usoudit, že v kontextu současných legislativních nástrojů není Česká republika příliš odolná vůči cíleným dezinformačním kampaním. Každý postup, který současná úprava umožňuje, vykazuje určitý deficit, který není jednoduché překonat, případně jej celý účinně anuluje. Postup v rámci občanského práva je sice nejvariabilnější, nicméně z hlediska dokazování problematický a zároveň závisející na znalosti informací o totožnosti škůdce, pokud tudíž dané médium bude dostatečně vnímavým k českému právnímu řádu, nebude mít větší problém vyhnout se případnému postihu. Pakliže se podíváme na prostředky státu, ani zde se nenachází zcela vhodný institut. Prostředky trestního práva sice potenciálně mohou přinést největší postih, ovšem praktickým problémem bude jednak sama klasifikace případného trestného činu v rámci taxativně uvedených skutkových podstat, dále též samo prokazování naplnění subjektivní stránky trestného činu, zvláště u trestných činů, které nemůže spáchat právnická osoba. Není proto nijak snadné odpovědět na otázku, co by měl stát v případě boje proti dezinformačním kampaním. Cesta trestněprávní represe není nemožná, byť by v prvé řadě rozhodně vyžadovala rozšíření skutkových podstat v okruhu subjektů též na právnické osoby, když ostatně velká část výše uvedených skutkových podstat právnické osoby jakožto subjekty vylučuje. Dále si ovšem musíme položit otázku, zda by metoda takové represe skutečně přinesla žádané výsledky. Materiální právní stát by již ze své podstaty neměl kriminalizovat jednání, pakliže tuto represi náležitě nevynucuje. Výše uvedené trestné činy dosti možná již dnes nejsou příliš široce stíhané (ačkoli lze usoudit, že mnoho jich je fakticky pácháno vcelku běžně), přičemž posílená represe by na tomto pravděpodobně nic nezměnila. Další legitimní obavou zůstává, zda by se případná kriminalizace pomluvy v případě právnických osob neprojevila v podávání trestních oznámení se šikanózním úmyslem též u vydavatelů médií, kteří fakticky žádný trestní čin nespáchali. Taktéž by se případně skutečně vykonávaná represe projevila pouze

17


přemístěním těchto vydavatelů kompletně do zahraničí v úmyslu vyhnout se trestnímu postihu. Z těchto důvodů by proto spíše tento postup vhodný nebyl. Správně-právní instituty se taktéž ukazují jako omezené, a to buď z důvodu postrádající regulace určitého odvětví, nebo v důsledku konfliktu případných nástrojů s ústavními právy a základními svobodami, pročež zde je dostatek prostoru pro legislativní zásah. Na první pohled se jako určitý problém jeví, že publikování v prostoru internetu není regulováno. Ačkoli je televizní a rozhlasové vysílání regulováno, obdobné „vysílání“ v prostoru internetu do této množiny nespadá. Samozřejmě je extenzivní regulace značně nereálná, neboť jakákoliv přehnaná regulace by se nejspíše projevila pouze hromadným přemístěním těchto vydavatelů do zahraničí. Co ovšem regulovat lze, a kterým směrem by se regulace měla ubírat je transparence vlastnických vztahů těchto médií. Již debatovaná novela zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, která by zakotvila povinnost jak žadatelů, tak držitelů licence informovat Radu pro rozhlasové a televizní vysílání jednak o vlastnické struktuře držitele samého, tak jej ovládajících osob v podobě zejména akcionářů či společníků, by v tomto mohla výrazně pomoci. Zvýšení transparentnosti těchto vztahů by obecně mělo být cílem zákonodárce. Proto by bylo možné uvažovat o zakotvení vytvoření veřejného rejstříku držitelů domén s koncovkou „cz“, kde by byly uvedeny určité informace o těchto držitelích (jméno/název, adresa bydliště/sídla), podobně jako je tomu již současně v rámci jiných veřejných rejstříků, přičemž nebyly-li by uvedené informace pravdivé, bylo by možné uložit jako trest až odnětí domény. Toto by sice nevyřešilo problém tendenčního manipulativního zpravodajství, nicméně by to dalo veřejnosti informace o vydavatelích těchto médií, přičemž veřejnost sama by pak mohla nárokovat případné občanskoprávní sankce vůči těmto vydavatelům, což by podstatně posílilo možnost občanskoprávního postihu. Zároveň by to umožnilo určitou alespoň elementární regulaci osob užívajících doménu „cz“.

18


Líbí se Vám, co děláme? Podpořte nás! Naše práce je možná jen díky darům lidí, jako jste Vy. . Můžete využít tento formulář: www.evropskehodnoty.cz/o-nas/dekujeme Nebo můžete poslat svůj dar přímo na transparentní účet Evropských hodnot: 2300405420/2010. Vyberte si program, který chcete přímo podpořit: • • • •

Analytický tým - AT Iniciativa pro evropské hodnoty – IEH Kremlin Watch - KW Program pro soudržnou společnost – PSS

Nebo můžete podpořit naši práci obecně: Podporujeme Evropské hodnoty - PEH Do zprávy pro příjemce uveďte DAR_program + Vaše jméno a příjmení a zašlete nám e-mail s Vašimi osobními údaji pro potvrzení o daru na: [email protected]

© Evropské hodnoty z.s. 2016 Think-tank Evropské hodnoty je nevládní odborná instituce bránící liberální demokracii. Naší vizí je svobodné, bezpečné a prosperující Česko ve střední Evropě, která je pevnou součástí Západu. Pomáháme čelit agresivním režimům, radikalizaci uvnitř společnosti, šíření autoritářských tendencí a extrémistických ideologií včetně islamismu. Politikům předkládáme odborná doporučení a systematicky sledujeme a hodnotíme jejich práci. Za základní prvky vysoké politické kultury považujeme aktivní občany, zodpovědné politiky a soudržnou společnost, která sdílí hodnoty svobody a demokracie. Od roku 2005 se jako nevládní nezisková organizace, která není spojena s žádnou politickou stranou, věnujeme výzkumné a vzdělávací činnosti. Vedle vydávání odborných publikací a komentářů pro média, pořádáme konference, semináře a školení pro odbornou i širší veřejnost. Na svých akcích zprostředkováváme dialog mezi politiky, odborníky, novináři, podnikateli i studenty.

THINK-TANK EVROPSKÉ HODNOTY Vlkova 36, 130 00 Praha 3

[email protected] www.evropskehodnoty.cz facebook.com/Evropskehodnoty

19

Právní nástroje boje proti dezinformační kampani: evropské zkušenosti

Recommend Documents